Tiskový materiál k českému filmu

Tiskový materiál k českému filmu

www.pikofilm.cz

Scénář, režie, kamera Tomáš Řehořek

Producenti Pavel Melounek, David Prudký (First Film) Alena Müllerová, Daniel Růžička (Česká televize, Centrum vzdělávacích pořadů)

Distributor FALCON Premiéra 11. 11. 2010. Film vznikl za přispění Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie.

Zvuk Robert Slezák Výtvarník Oleg Petrov Kostýmy Kristýna Čuříková Střih Lenka Hojková Hrají: Rosťa Novák, Miloslav König, Štěpán Benoni, Simona Zmrzlá, Vanda Hybnerová, Jiří Černý, Adam Kraus, aj. Tento film je věnován památce Pavla Melounka O vzniku filmu Původně byl projekt s pracovním názvem Cestou z pekla zamýšlen jako celovečerní dokument, ve kterém byly konfrontovány životní příběhy trojice mužů, jejichž osudy různým způsobem determinovala droga. Jeden patřil k nejvýraznějším vynálezcům a „vařičům“ pervitinu u nás, druhý léta působil v protidrogovém oddělení policie a třetí, známý rocker, propadl drogové závislosti. Dramatické zvraty v osudech této trojice reálných hrdinů inspirovaly posléze producenty a tvůrce filmu k nápadu zkombinovat dokumentární výpověď s hranými sekvencemi. V nich se zrcadlí strhující pád na samé dno a „cesta z pekla“ zpátky do života.

O hrdinech: Pavel (hraje Rosťa Novák)

Pavel se v 70. letech dostal do malé komunity lidí, experimentující s omamnými látkami, které v tehdy totalitním Československu oficiálně neexistovaly. Později stál u zrodu krystalické formy pervitinu, který se tak stal českým patentem a který nepřímo připravil o ţivot statisíce lidí po celém světě. Osud Pavlovi nepřál po celý ţivot, na jeho zdánlivém konci, v toxické psychóze, několikrát takřka přeţil vlastní smrt. Dostal se do vězení, výbuch, který nakonec při výrobě jedné z dávek zavinil, mu způsobil těţká zranění a doţivotní postiţení. V současné době pracuje jako terapeut v Bohnicích, kde paradoxně léčí oběti jeho několik desítek let starého vynálezu. Pavel Gregor se narodil v Praze, matka pracovala na ministerstvu strojírenství, otec byl technický pracovník. Starší bratr pracoval jako barman a zemřel ve 42 letech následkem sedmiletého uţívání drog. Vyučil se automechanikem, pak vystudoval dopravní průmyslovku v Masné ulici v Praze a pracoval v automobilové dopravě, 14 let, aţ do roku 1991, byl zaměstnaný u taxisluţby DP taxi Praha. Poprvé přišel do styku s drogami ve čtrnácti letech a s přestávkami se potýkal s drogovou závislostí celý ţivot, s výjimkou posledních osmi let. Dvanáct let uţíval drogy, aniţ by o tom někdo z jeho rodiny věděl. Odhaduje, ţe si aplikoval kolem 20 000 intravenózních dávek. 1989 – 20.12.198 – byl kvůli výrobě drog ve vazbě, od vězení ho zachránila amnestie. 1995 – 96 – byl 9 měsíců ve vězení ve věznici Oráčov za výrobu a přechovávání drog. Dostal ho tam jeho policejní kamarád Fífa. Studoval psychoterapii na Praţské psychoterapeutické fakultě v Praze. V roce 2001 – 2003 působil v doléčovacím centru pro závislé Sananim. 5 let získával zkušenosti v systému SUR (Skála-Urban-Rubeš) u docenta Skály (2 roky pod supervizí). Od roku 2003 dodnes pracuje jako psychoterapeut na oddělení závislostí v Psychiatrické léčebně v Bohnicích.

Letos získal odbornost registrovaného adictologa – odborníka na prevenci, léčbu a výzkum závislostí. Je členem ČPS při ČLS – JEP a České adictologické asociace.

Rozhovor: Pavel Gregor Po tom všem, co jste se o drogách za ţivot i na vlastní kůţi dozvěděl, nemáte pocit marnosti, ţe tak málo lidem dokáţete pomoci? To je relativní pojem - málo lidí. Kdyţ to shrnu, naším pracovištěm v Bohnicích projde dvanáct set lidí za rok, a kdybychom brali úspěšnost deset procent, je to otázka – je sto dvacet uzdravených lidí málo, nebo hodně? Nakolik je z vašeho pohledu pravdivý příběh filmu Piko? Ten film vznikl podle skutečných událostí, tak, jak já si je pamatuji a jak jsem je zaznamenal. Jsou tam malinké nepřesnosti, ale to, myslím, není na závadu. A jak jste se vy vůbec poprvé dostal k droze? Já se dostal k droze v roce 1968, kdyţ mi bylo čtrnáct let. Na základní škole jsme vdechovali těkavé látky, hlavně jistý druh benzínu a Čikuli. Vy jste se „proslavil“ tím, ţe jste s kamarádem Honzou vyrobili u nás poprvé krystalickou formu pervitinu, která se pak rychle rozšířila. Oproti předchozí „tekuté“ formě – jaký v tom byl rozdíl? Je to droga ve farmaceutické čistotě. Předtím se pervitin pil a účinek byl stejný, ale jde o to, ţe v té době tady moc drog, jako na Západě, nebylo. Omamné látky se u nás zneuţívaly hlavně ve formě léků. Pervitin jsme nevymysleli, jeho sloţení bylo známé uţ v roce 1898, a my jsme měli hlavně prameny ze 30. let minulého století. Můj kamarád to jen znovuobjevil, protoţe pervitin byl pouţíván jako léčivo, regulérní schválený lék, který se pouţíval do roku 1959. A jelikoţ měl nepříznivé vedlejší účinky, byl ze seznamu léčiv vyřazen, a tím byl zapomenut. Jak se hledaly náhradní lékové drogy, protoţe dostat se k těm na předpis bylo stále sloţitější, zajímali jsme se o to, jestli by se nedal nějak vyrobit. Nakonec se to podařilo, vlastně ho stylem pokus omyl vyvinul můj kamarád Honza, který uţ neţije, a já byl u toho. Byla u vás prvním impulsem zkusit drogu zvědavost, nebo i problémy v rodině? Z filmu vyznívá, ţe jste vyrůstal v dost disfunkčním prostředí… To tak úplně nebylo, ale kdyţ to nahlíţím dneska z pozice profesionála – terapeuta, tak určitě na cestu do závislosti mělo vliv mé dětství. Kdyţ jsem začal s těmi těkavými látkami, byla to hlavně zvědavost, touha zkusit něco nového, ukázat se před ostatními. To bylo od čtrnácti tak do patnácti. Pak jsem měl tříletou přestávku. Potom od osmnácti do jednadvaceti jsem experimentoval s léky. Následovala vojenská prezenční sluţbu, kdy se ze mě stal vlastně takový český Rambo. Vyhrál jsem chemický armádní pětiboj a byl jsem vyhlášený nejlepším průzkumníkem 3. západního okruhu. Tehdy jsem taky hodně sportoval a to bylo šestileté období, kdy jsem drogy ke svému ţivotu nepotřeboval, nebral jsem je, dokonce jsem ani nekouřil. Po vojně jsem provozoval asijská bojová umění,v karate jsem v Uhelných skladech Praha získal tři výkonnostní stupně. Taky jsem šermoval v tělovýchovné jednotě Baník Praha, sportovní šavlí a fleretem.

A jak došlo k tomu, ţe jste se k droze vrátil? V roce 1980 jsem se znovu potkal s kamarádem, který mě s drogou seznámil. Začal hledat v patentech na výrobu pervitinu, aţ objevil suroviny, léky, a postup, kdy ho dokázal vyrobit v domácích podmínkách. A já se to naučil od něho. Podcenil jsem tehdy riziko, udělal jsem v té chvíli mylné rozhodnutí a spadnul do toho zase. Je třeba přihlíţet k tomu, ţe uţ jsem měl nějaké dispozice, bavíme se o medicínském modelu závislosti, coţ je vlastně bio - psycho – sociálně - spirituální problém. Kaţdá tato sloţka do toho nějakým způsobem zasáhne. Biologické aspekty znamenají, ţe určitá zneuţívaná látka má schopnost u jedince individuálně vyvolat závislost, pak tam mohou být genetické dispozice. Psychologický aspekt je dán strukturou osobnosti člověka a jeho výchovou, sociální aspekt je podmíněn vlivem vrstevníků a vlivem kultury, ve které se člověk pohybuje, a spirituální je ten, ţe si pokládáme otázky, kam směřujeme a odkud pocházíme a jaké rituály máme nastaveny. A tím, ţe já uţ jsem v těch čtrnácti, patnácti letech nějakou drogu vyzkoušel, došlo – laicky řečeno – k vypálení paměťové stopy, coţ do budoucna znamená, ţe si to organismus nějakým způsobem pamatuje a nějak se k tomu staví. A v důsledku toho, ţe jsem udělal mylná rozhodnutí, jsem v tom jel znovu. Protoţe jakmile se člověk jednou dostane za hranici závislosti – ať je to alkohol, nebo drogy - coţ je nevyléčitelné onemocnění končící smrtí, můţe se uzdravit jen za určitých podmínek. To znamená zaujmout nějaký postoj a naučit se s tím ţít. Pochopitelně, kdyţ budu dál docházet do komunity „pijáků“ nebo „feťáků“, budu slyšet, jaký je to odvaz, euforie, hrdinství, ţe to nezabíjí, ale kdyţ se ocitnu na druhé straně a chci slyšet pravdu, dozvím se, ţe jsou to pro lidské tělo jedovaté látky. Ten problém není primárně ani v tom alkoholu, ani v droze nebo patologickém hráčství, coţ léčíme u nás také, ale v tom člověku samotném, ţe se závislostně chová. Závislost je nevyléčitelná nemoc, jako cukrovka, je to osudová věc, a je uţ jen na kaţdém jedinci, jaký postoj k tomu zaujme. Buď to můţe vzdát, nebo se s tím popere. Uţ sedm let pracujete jako terapeut v léčebně pro odvykání závislostí. Pouţíváte svůj vlastní příklad k léčení? Aby vám nemocní lépe uvěřili, ţe víte, o čem mluvíte. Někdy ano. Ale ta zkušenost není aţ tak důleţitá, a člověk, který pracuje se závislými lidmi, nemusí mít nutně zkušenost s drogami, protoţe získá praxi, kdyţ se s nimi pravidelně setkává. I kdyţ pro ty pacienty opravdu můţete být jako člověk, který závislost překonal, důvěryhodnější, věří vám víc. Liší se podle vás drogová scéna 70. – 80. let od té současné? To rozhodně, a v několika aspektech. Určitě v početnosti. První evidenci závislých na nealkoholových drogách v roce 1971 udělal dr. Rubeš, a bylo to kolem 500 registrovaných osob. Dneska je to kolem 30 000, přesná čísla nevím. Hlavní rozdíl byl ale v tom, ţe jsme tehdy byli uzavřená toxikomanská komunita a bylo velmi těţké se do ní dostat. Další rozdíl byl v tom, ţe drogy tenkrát nebyly vlastně téměř vůbec snadno dosaţitelné, neplatilo se za ně, byl to takový výměnný obchod, a jelikoţ jsme byli uzavřená subkultura, drogy se obstarávaly nelegálně dvěma cestami: buď vykrádáním lékáren, známostmi s lékaři nebo prostřednictvím známých zdravotních sester, které nám to dodávaly. V takové partě platily vlastní normy, coţ třeba znamenalo, ţe ten, kdo sehnal drogu, byl za „frajera“. Přinesl batoh s drogou a kaţdý si vzal, kolik zrovna potřeboval. Specifické taky bylo, ţe k té toxikomanské subkultuře patřila potřeba vědomostí o míchání a účincích drog, takţe většina z tehdejších „feťáků“ znala nazpaměť sloţení drogy, základy chemie, studovali jsme Vondráčkovu toxikologii, abychom věděli, v čem nám to můţe ublíţit, jaké jsou maximální dávky, byli jsme takoví „medici“ –

samouci. Ale stejně ty vědomosti nezabránily tomu, ţe se lidi propadli do absolutní závislosti a měli psychické problémy. Nebo ţe nedošlo k váţnému poškození zdraví. Ve filmu je zajímavě líčen vztah vás - feťáka, a policajta Fífy. Aţ to vypadá jako z románu. Jaké to doopravdy bylo? Opravdu to tak bylo. Ten náš vztah nebyl zaloţen na ose darebák – policajt, ale byl tam vzájemný respekt. Pochopitelně je to jako všude. Jsou dobří policajti a špatní policajti. Zrovna tak jako jsou v určité subkultuře charakterní lidi a bezcharakterní lidi. A většina z těch kriminalistů z protidrogového, ať Fífa nebo i plukovník Komorous a další, byli féroví chlapi, kteří nepouţívali vůči nám ţádné úskoky. Já jsem dělal věci, které jsem dělat neměl, a jejich úkolem bylo mě zastavit. Prý jste se ale teprve nedávno dozvěděl o té pasti s mladou narkomankou, kterou na vás „ušila“ policie – jak to konečně je zachyceno i ve filmu. To byl prý pro vás šok. To bylo pro mě opravdu šokující, protoţe jsem třináct let nevěděl, jak to ve skutečnosti bylo. Fífa se ale na té „boudě“ nepodílel. Dostal jste se svého času i do médií jako vařič drogy, kterému exploze při výrobě způsobila těţká zranění. Jak na to vzpomínáte? Byl to takový signál, varování. I kdyţ jsem měl v ţivotě hodně štěstí, ţe jsem přeţil věci, které by kaţdý nepřeţil – zrovna třeba tu explozi, protoţe jsem měl být roztrhán na kusy, došlo k těţkému poškození mého zdraví. Měl jsem protrţené bubínky, byl jsem tři měsíce slepý, popálený a poleptaný. Bylo zajímavé, ţe uţ dva roky před tím jsem se rozmýšlel, ţe to nezvládám, ţe bych se měl léčit. Závislý člověk je ale nespolehlivý, a kdyţ měl přijít ten termín, vţdycky jsem našel důvod nástup ještě odloţit. Tehdy jsem uţ ani nechodil do práce. Opravdu závislý člověk nemůţe chodit normálně do práce, protoţe většinu času a úsilí věnuje shánění drogy. Jakmile se dostanete na dávku drog, která v přepočtu kaţdý den představuje kolem tisíce aţ čtyř tisíc korun, nejste to schopen vydělat. Měl jsem kamaráda, který sháněl čtyři tisíce denně, protoţe byl závislý na heroinu, obstarával si je krádeţemi po luxusních buticích v centru Prahy a po staroţitnostech a galeriích, vydrţel to dva roky, aţ ho ty drogy po dvou letech zabily. Taky jsem znal člověka, který za osm let profetoval třicet miliónů. A protoţe já jsem nechtěl krást a ani jsem to neuměl, začal jsem drogu sám vyrábět. Sice jsem to uţ uměl od roku 1980, ale poprvé jsem ji vyrobil aţ v roce 1987. Ale tušil jsem, ţe jakmile začnu vyrábět, je to začátek konce. A taky to tak bylo. Radil jste nějak herci Rosťovi Novákovi v tom, jak má hrát ty stavy v drogovém rauši? To bylo úţasné setkání - s Rosťou Novákem. Hodně jsme spolu o tom mluvili, protoţe nás pojí určité setkání v minulosti. Myslím, ţe nikoho lepšího nemohli na tu roli sehnat. Jenom z těch fotek a záběrů z filmu, které jsem viděl, jsem měl pocit, jako by mě to vrátilo zpátky do doby, kdy mi bylo osmnáct nebo později těch třicet. Kdyţ se dnes ohlédnete za svým bouřlivým ţivotem, říkáte si, tohle jsem si mohl odpustit? Kdybych to mohl vrátit, určitě bych do drog nešel. Nakonec jsem se naučil ţít bez drog, bez alkoholu i bez tabáku a musím říct, ţe se mi ţije líp, neţ s drogami, a to je pro mě důleţité. Čeho nejvíc litujete z té své drogové anabáze? Jestli něčeho lituju, tak toho, ţe jsem nebyl ideální táta. Mám dvě děti, které trpěly tím, ţe jsem byl málo doma. Závislý člověk je nespolehlivý, není pánem svého času, takţe je mi líto,

ţe tam mám velké mezery v tom, jak děti vyrůstaly. Pamatuji si dceru jako malou holku, a pak z ní najedou byla slečna, a já si nedokáţu vzpomenout, co bylo mezi tím. A to samé se synem. Uţ sedm let pracujete se závislými. Nezmáhá vás terapeutická práce? Je to někdy hodně náročné povolání, psychicky i emočně vyčerpávající, ale přináší i radost z drobných úspěchů a zatím mě to baví. My neumíme někoho odnaučit fetovat ani pít. Snaţíme se ale, aby ten nemocný člověk získal nad svou závislostí náhled, podíval se na to z jiného úhlu. Jestli by nestálo za to, něco v tom svém ţivotě změnit.

Fífa (hraje Miloslav König)

Fífa, byl po celý život členem policejní organizace, zabývající se drogovou kriminalitou. Dnes už bývalý člen protidrogové centrály sledoval Pavla z druhé strany řeky. Téměř dvacet let ho stíhal, ale také poznával jako člověka. Přestože byl nucen Pavla zavřít, jejich souboj pomalu přerostl v přátelství, které trvá dodnes. Fífa, vl.jménem Zdeněk Zavázal, slouţil u policie od roku 1980, z toho v letech 1984 – 2004 u kriminálky. Zabýval se trestnou činností spáchanou na mládeţi v oddělení „toxi“ Od roku 1990 pracoval na městské správě policie Hl. města Prahy v protinarkotickém oddělení. V roce 1991 zakládal s Jiřím Komorousem a další asi dvacítkou lidí Národní protidrogovou brigádu, která fungovala od 1. 11. 1991.

Rozhovor: Fífa neboli Zdeněk Zavázal. Kdyţ divák uvidí, jak vypadala práce policie v boji s drogami v těch 70. – 80. letech, bude mu to připadat aţ neuvěřitelné. Opravdu to tak chodilo, ţe jste šli navštívit výrobce drogy v bytech a nezatkli je? Pravdivé to ve filmu s určitou nadsázkou je. V té době bylo v Praze jen málo vařičů, tak kolem deseti, tak jsme se de facto se všemi znali. A vy jste do jejich bytu šli jako by preventivně, kdybychom je nachytali při výrobě, tak samozřejmě následovalo zatčení. Taky byly do 90. roku jiné zákony, trestné bylo i samotné uţívání drog, Distribuce byla trestná, a ještě více, kdo podával drogy mladistvým. Dnes uţ není samotné uţívání drog trestné.

Nakolik oproti filmu je pravdivý vztah s vaším „úhlavním protivníkem“ – narkomanem a výrobce drog Pavlem Gregorem? Je to skoro přesné i přes určitou filmovou licenci. Časem se z nás opravdu stali přátelé. My jsme věděli, ţe něco dělá, ale neměli jsme podezření podloţené výpovědí. Na Pavla nikdo nic nevypovídal. Kdyţ jste přišli do bytu, který byl nějakým způsobem devastovaný, ale nenašli jste tam důkaz, který byste předloţili státnímu zástupci, nemohli jste nic dělat. I kdyţ jste třeba našli nějaké laboratorní sklo, to si mohl kaţdý normálně koupit. Nicméně Pavel se nijak neobhajoval. My jsme třeba věděli, ţe na konci uţ i prodává, ale ti lidé kolem něj drţeli takovou basu, ţe Pavla neprozradili a nám chyběly důkazy. Shodou okolností jsme jednou s kolegou vlítli k Pavlovi do bytu ve chvíli, kdy zrovna drogu vařil a měl tam mladou holku. To samozřejmě přehnal. Takţe kvůli vám skončil Pavel ve vězení? Já ho nechal zavřít jednou. Proč jste si právě jeho ze všech narkomanů, které jste za ta dlouhá léta poznal, vybral za přítele? Já jsem ty lidi vţdycky rozděloval. Dneska se taky nesetkám s kaţdým. Jsou lidi, kteří vypadají slušně, jsou dobře oblečení, ale jsou to hazjlové. A kdyţ jsem Pavla poprvé potkal, říkal jsem si, proboha, proč tenhle člověk spadnul do drog. Asi má nějaké velké problémy. Nicméně ale on nedělal problémy nám a málokdy jste o něm slyšeli, i kdyţ se feťáci práskali navzájem, o Pavlovi fakt nikdo nemluvil. On byl fakticky velice slušnej, i vůči nám, kdyţ jsme za ním přišli. Samozřejmě to mohla být z jeho strany přetvářka, abychom ho nechali na pokoji, přesto z něj ale vyzařovalo něco úplně jinýho, neţ z těch ostatních z téhle komunity, se kterými jsem se byl nucený stýkat. On ţil taky relativně spořádaným ţivotem. Sám uvádí, ţe větší čas ani jeho rodina netušila, ţe fetuje. Ale film popisuje jeho rodinné zázemí, ve kterém vyrůstal, jako dost asociální? Dílem je to nadsázka, ale samozřejmě některé věci jsou tam pravda, co se týkají otce, bratra a zneuţívání. To bohuţel bylo. On si tedy taky vytrpěl svý, ale je natolik silnej a inteligentní, ţe to nijak nezveřejňoval, nechával si to dost dlouho pro sebe, aţ teď to prozradil. Chtěl, aby ten film byl o pravdě, a myslím, ţe spousta lidí, co to uvidí, tohle o Pavlově ţivotě ani netušila. A to je strašně málo lidí z jeho okolí, z tehdejší komunity narkomanů, kteří ještě ţijí. Z těch asi dvou set je naţivu jenom osm – z toho jsou oni dva - s Danem Horynou. To všechno poumíralo. A ti zbylí pořád fetují, takţe asi do kina na film nepůjdou. Oni fetují ještě v pětapadesáti, šedesáti? No jistě, ale kdyţ je potkáte na ulici, to nejsou to takoví ti špinaví bezdomovci. Akorát, ţe jsou třeba trochu jinak oblečeni, ne takoví, co se válí po zemi. Mají kolem sebe uţ nějakou komunitu mladších narkomanů, furt se o sebe nějak staraj. Kdyţ jste se poprvé setkali jako policisté s tou krystalickou formou pervitinu, kterou „vynalezl“ Pavel Gregor s kamarádem Honzou, tušili jste, ţe to bude takový převrat na drogové scéně nejen u nás, ale i v celé Evropě? Ne, upřímně řečeno, to netušil nikdo. A jak byste laikovi vysvětlil, v čem ten převratný vynález spočívá? Pervitin má hodně podobné účinky jako kokain, ale jeho cena je mnohem příznivější. Kromě toho v krystalické formě se droga oproti tekuté mnohonásobně koncentruje, a to je z hlediska narkomanů i dealerů výhodné kvůli manipulaci, přenášení, úschově. Krystalický prášek buď

můţete šňupat, nebo ho rozpustíte a píchnete do svalů. A kdyţ si to šlehnete do ţíly, je nástup působení drogy, její účinek, téměř okamţitý. Zatímco dříve se droga hlavně pila a déle trvalo, neţ se ze ţaludku dostala do krevního oběhu a pomaleji působila. Kromě toho byla sloţitější manipulace s ampulemi, musely se nejdřív upilovat a tak dále. Oni chemické sloţení té krystalické formy pervitinu nevymysleli, ten vzorec teoreticky byl známý uţ od třicátých let a dokonce existovalo několik receptů, ale nikdo to nedokázal vyrobit. Kdyby to systémem pokus omyl neobjevili Pavel s Honzou, tak za nějaký čas by se to podařilo někomu jinému. Tedy stěţí můţe být Pavel Gregor za celé to rozšíření této drogy a oběti pervitinu obviňován. I kdyţ ten jejich tzv. český pervitin se vaří dodnes v hodně zemích včetně Ameriky a Thajska. A myslíte, ţe to má dneska policie se vším tím dokonalým vybavením s bojem proti drogám lehčí? Ne, daleko těţší. Je to rozšířenější, daleko víc skryté. Anonymitu šíření drogy i získávání surovin na její výrobu umoţňuje mobilní technika, mobily, internet. Je to strašně mravenčí práce ty výrobce dohledat. Od začátku 90. let se datuje boom všech drog, nejen pervitinu. Kdyţ tady v 80. letech ta skupina feťáků s pervitinem začínala, nešlo jim primárně o kšeft, byla to uzavřená komunita existující na základě vzájemné výměny. Přivzali do party jen toho, kdo byl nějak prospěšný, třeba měl v rodině lékaře, který mohl předepisovat lék, nebo známou sestřičku v nemocnici – takhle to fungovalo. Taky v té době jsem byl podstatně mladší a k některým těm lidem jsem měl věkově blízko. Nehledě na to, ţe jsem se s mnohými z nich osobně znal z doby, kdy nám bylo sedmnáct, osmnáct let. Pak přišla vojna, já se vrátil a najednou za x let je potkávám zase. Dřív to byla parta, scházeli jsme se na Ţofíně, nebo v hospodě U Spěváčků, a najedenou jsme se rozdělili na dvě lodi. Jedna stíhala, druhá plavala v drogách. Kdyţ jste kus ţivota zasvětil boji proti drogám a dnes vidíte, jak obrovsky se rozšířily, nemáte pocit marnosti? Někdy je to takový marný boj. Zavřete jednoho dealera nebo výrobce, a objeví se další čtyři, je to deprese, samozřejmě. Zavřít někoho je ale čistá represe, ne prevence. Ale snad přísnější represe aspoň pár procent potenciálních experimentátorů odradí. Ze strachu, řeknou si, ţe nechtějí skončit v kriminále. Některé typy, jak je znáte z ulice, neodradí ale vůbec nic. Budou fetovat furt dál, dokud jim něco v těle nezkolabuje, dokud neumřou. Nebo se dostanou na úplné dno. Loni se nám s Pavlem zastřelil kamarád, protoţe uţ nemohl dál. Byl uţ starej, hodně přes padesát, a drogy ho úplně zničily. Zavolal na linku 158, řekl jim, ţe je tam a tam a ţe se zastřelí legálně drţenou zbraní, ţe uţ s těmi drogami nemůţe dál a byl by nerad, aby ho našel někdo jinej. Policie tam přijela a opravdu ho našli zastřeleného. V době před Listopadem vlastně oficiálně narkomani ani neexistovali… Existovali, ale bralo se to trochu jinak. Víceméně se to ale vyšetřovalo jako hospodářský delikt a dlouho to spadalo pod hospodářskou kriminálku, protoţe často byl fenomén drog spojen s krádeţemi, hlavně vykrádání lékáren. Potom na přelomu 80. a 90. let se to bralo uţ jako speciální forma kriminality, vlastně jako dneska. Na přelomu 80. a 90. letech si mohli ještě narkomani říkat, ţe drogou utíkají od nesvobodné reality, která potlačuje lidskou individualitu. Ale to dnes uţ tuhle „výmluvu“ nemají, kaţdý si můţe dělat, co chce… Já říkám, ať si kdo chce fetuje, ať si chcípne, protoţe je magor. Proboha uţ dneska je tolik informací o důsledcích uţívání drog. Všichni uţ viděli tolik exemplárních případů destrukce osobnosti i úmrtí. A nikoho to neodradí, protoţe si myslej, ţe právě oni to v pohodě zvládnou, ţe to mají pod kontrolou. Nikdy ale nevíte, co s vámi třeba jediná dávka drogy udělá, jak je

váš organismus k tomu uzpůsoben. To máte jako u alkoholu. Někdo si dá deset piv a je relativně v pohodě, někdo tři a spadne do toho, stane se z něho alkoholik. A u drog je to daleko nebezpečnější, tam strašně rychle vznikne fyzická a psychická závislost. Proč podle vás dnešní děti a mladí lidé sahají po droze? Z větší části je to zvědavost, pak rychle ulétne, protoţe mladý organismus je mnohem labilnější. Přitom jejich tělo zpočátku snáší drogu líp neţ starší, protoţe je relativně zdravé, není tam nic „poškozeného“. A pak přijde doba, ţe někdo toho nechá a jiný v tom jede dál, aţ uţ nemá ţádné východisko, uţ ani jeho rodina neví, kudy kam – najednou zjistí, ţe mají doma feťáka, který jim krade, co mu přijde pod ruku, a nevědí, co s tím. Spousta rodin to řeší v zoufalství tím, ţe vyhodí dítě z bytu. To je ale ta největší hloupost, kterou mohou udělat. Ale existují i názory, ţe právě aţ kdyţ se narkoman dostane na dno, můţe mu to pomoct hledat východisko a cestu zpátky… To je naprostá blbost. Jak na dno? Kde to vaše dítě budete hledat? Chytne se party a domů se vracet nebude vůbec. Tak mu udělejte dno doma. Naopak si myslím, ţe se v takovém případě má rodina semknout a hledat společně východisko. Problém nevznikl na ulici a nemůţe ho za mě vyřešit ulice. Vy jako rodič jste na počátku toho problému, protoţe jste to své dítě neuhlídali. Kdyţ to sama rodina nezvládne, od toho jsou tu krizová centra, která by jí situaci měla pomoci řešit. Chtěl bych vidět, kdyby rodič přišel se čtrnácti, patnáctiletým synem do krizového centra, ţe má problém s drogami, a oni mu poradili, vyhoďte ho na ulici a časem uvidíte, co to udělá. Taky za svou policejní éru znám pár případů lidí, kteří toho úplně nechali, a abstinují dodnes. Ale kolik jich je? Dvacet? Jak vidíte moţnost efektivního boje proti drogám? Samozřejmě prevence a já bych byl po svých zkušenostech pro daleko tvrdší represi. Dal bych daleko větší palby, vyšší tresty nejen za distribuci a výrobu, ale i za přechovávání a drţení. Kdyţ budete mít u sebe tři jointy, ať vás pošlou za mříţe na rok a půl, třeba si to příště rozmyslíte. Léčba je málo efektivní, jediné výraznější úspěchy má, myslím, primář Nešpor v Bohnicích. A pak, recidivujících narkomanů je většina a jejich léčení stojí stát obrovské peníze. Dobré je, ţe uţ se kontrolují návykové látky při řízení motorových vozidel, ale osobně bych přitvrdil a dával bych určitě větší sankce. Nelicitovat o větším nebo menším mnoţství, prostě máš u sebe dávku, jedno jestli pro sebe nebo jsi ji chtěl prodat, jdeš sedět. Máš to u sebe, máš. Hotovo. Nekompromisně. Nedávno jste se znovu oţenil, máte malé dítě. Kdyţ se dnes s Pavlem Gregorem setkáte, o čem si povídáte? O rodině. Vůbec ne o feťácích ani o minulosti. A jen doufáme, ţe nás to nepotká třeba v dětech. Je to ve výchově, ale stát se můţe všechno. Můţete vychovávat dítě, jak nejlíp umíte, být na ně přísná i kamarádská, ale stejně vás to můţe postihnout. Tomu se neubráníte, i kdyţ si myslíte, ţe své dítě stoprocentně znáte. Stoprocentně neznáte ani sebe. Myslíte, ţe film přiláká i drogově závislé lidi, nebo ty, kteří mají tendence s drogou experimentovat? Snad ano. Uţ jen proto, aby si to srovnali. Ze zvědavosti, o čem to je. Jestli ten film není nějaký blábol vzdálený realitě. Věřím, ţe to mnoha mladým lidem můţe hodně dát. Podle mě je Piko velikánská prevence, která v tomhle rozsahu tady snad ještě nebyla. Zvlášť kdyby na to šly povinně školy. Myslím, ţe mezi teenagery a mladými lidmi je většina těch inteligentních, rozumných, kteří jsou schopni přijmout argumenty, neţ těch, kteří si ţivot uţ v patnácti hází pod nohy. Mě samotného, kdyţ jsem film poprvé viděl na plátně, některé věci

aţ zamrazily. Přestoţe vím, jak to bylo. Třeba ta první Pavlova ţena, která se ve skutečnosti ufetovala v sedmadvaceti letech a nechala po sobě tříletého synka, ty její příšerné psychotické a schizofrenické záchvaty, kdy si vytrhávala kusy masa a chlupy z těla…To bylo i na mě moc.

Dan Horyna (hraje Štěpán Benoni)

Dan Horyna, frontman legendární rockové kapely Vitacit, je možná první člověk, který Pavlův přípravek vyzkoušel, a také první člověk, který ho přežil, jako jeden z mála. Před několika lety konvertoval k buddhismu a dnes žije bez drog a pracuje jako terapeut.

Rozhovor: Dan Horyna Bylo pro vás těţké připomínat si díky filmu Piko ty sloţité etapy vašeho ţivota, kdy jste byl závislý na drogách, a takhle veřejně dát všanc své soukromí? Ne, nebylo. Otevřená reflexe mé drogové kariéry byla důleţitou součástí v léčbě a od té doby jsem ji mnohokrát shrnul ať jiţ v rámci bloků primární prevence na školách, ve veřejných besedách či v příspěvcích na různých konferencích. Snaţím se, aby dnešní mladí lidé měli dostatek informací o problematice drogové závislosti (a to nejen odborných, ale i odţitých) a měli větší šanci, neţ jsme měli my, se odpovědně rozhodnout, jak se svým ţivotem naloţí. Proto dávám své soukromí všanc. Ostatně jsem většinu ţivota byl jako zpěvák veřejně známá osoba a má drogová závislost také. I kdyţ v hrané části filmu vás představuje herec Štěpán Benoni, v dokumentárních pasáţích vám věnoval reţisér poměrně velký prostor k tomu, abyste hovořil sám za sebe. Vnímáte svou účast na filmu i jako formu sebereflexe, nebo víc jako varování všem, kteří hledají formu úniku od reality v drogách? Za osm let od léčby mám za sebou stovky hodin terapie, jako klient i jako terapeut, takţe sebereflexe mám jiţ dost. Aspoň co se týče mého minulého ţivota. Jak jsem jiţ řekl v předchozí odpovědi, svůj příběh dávám k dispozici pro širší pohled, aby si mladí lidé měli moţnost vybrat. My jsme šli do něčeho, co nikdo nevyzkoušel, a tak jsme nevěděli, jak to poznamená celé naše ţivoty. A chci upozornit, ţe droga jako forma úniku od reality je jen jeden z mnoha důvodů jejich uţívání.

Pamatujete si, čím vás úplně na začátku droga zlákala? Poprvé jsem drogu vyzkoušel úplnou náhodou na rockové zábavě. A pravidelněji jsem ji začal uţívat aţ dva roky poté. A lákalo mne to, co dnes naplňuji v míře maximální. Přesahový záţitek, který mi dává moţnost překročit omezené hranice svého já a objevit ten neviditelný, a přece všudypřítomný impulz, který nás vede existencí. Kdybych v mládí znal kontemplativní účinek meditace, nikdy bych se o to nepokoušel s drogou. Pro mne droga je boj s větrnými mlýny, ale cíl hledání je stejný. Dnes, díky meditacím, jsem zakomponován, ţiji ve shodě sama se sebou a to mi umoţňuje integrovat i svět kolem sebe. Ţiji hladce a baví mě to. I nepříjemné věci (občasné nedorozumění s ostatními, pocity smutku, beznaděje, hněv bez příčiny atd.). To, co mě dříve dráţdilo, proţívám jako ozdobu v mé nevyhnutelné existenci. My tomu říkáme "karma".:) Vám pomohla zbavit se závislosti víra a dnes se sám snaţíte pomáhat drogově závislým. Jak víme ze statistik, šance, ţe se těţký narkoman vyléčí, jsou velmi malé. Nepřipadá vám vaše dnešní práce dost marná? Musím vás poopravit. Buddhistická nauka není vírou. Je to filozofický systém náhledu existence. A pokud ho trvale praktikujete, je základní školou ţivotní změny. Osvobozuje nás od zmatku proţívání. Ostatně dnes výsledky kvantových fyziků potvrzují to, co buddhisté vědí tři tisíc let. Totiţ, ţe neexistuje hmotný svět tak, jak nám byl za posledních sto padesát let vědou předkládán. Má práce mi marná nepřipadá. Zaprvé jsem za posledních pět let pomohl k nezávislému ţivotu jiţ více neţ šedesáti lidem, ale hlavně se opírám o jistotu, ţe v kaţdém z nás je zdravé jádro (chcete-li duch, bůh, átmán, buddha), které, pokud ho zvědomíme, nám umoţní se stát dospělým, samostatným, zdravým jedincem, který dokáţe plně ţít a dokonce se starat i o druhé. V průběhu natáčení jste se setkal s Pavlem Gregorem, ústředním hrdinou filmu, člověkem, který vlastně vynalezl dnešní podobu pervitinu. Znal jste ho ještě před natáčením. Jak na vás jeho osud zapůsobil? S Pavlem se znám přes třicet let, coţ vyplývá i z děje filmu, a jeho osud je i osudem mým. Prošli jsme osamělou bolestí, kterou dlouhodobé uţívání drog způsobuje, přeţili jsme vlastní nezdary a dnes oba pracujeme ve stejné profesi a snaţíme se svým ţivotem dokázat vlastní cenu. A to i prací pro druhé. Kdybyste měl srovnat drogovou scénu 70. a 80. let minulého století, kdy jste vystupoval s rockovou kapelou, se situací mladých narkomanů dnes – jak byste odpověděl na otázku příčin, proč tehdy a dnes sahají mladí po droze. Na tuto otázku jsem jiţ mnohokrát odpovídal a nestačil by na to samostatný článek. Dám jeden příklad. V sedmdesátých letech jsme byli v Praze malá uzavřená skupina. Začít brát drogy za tuhé bolševické normalizace znamenalo velkou dávku odvahy a přesvědčení, protoţe jsme se stali vyvrheli socialistické morálky, kterou tento národ bezvýhradně přijímal, protoţe se přece nic jiného dělat nedalo. My se odváţili. Drogy se neprodávaly. Nešířily se mimo naši komunitu. Psali jsme, kreslili, chodili na výstavy, zajímala nás filozofie. Tehdy kupříkladu byla jóga zakázaná. A většině z nás šlo o vnitřní svobodu. To, co vede dnes mladé lidi k účinkům drog, vidíme všichni. Většinou okamţitý, bezpracný poţitek. Ale není to jen jejich vina. Dnešní společnost je vedena hmotnou touhou a individuálním prospěchem. I kdyţ si to společnost nepřizná, ţije v duchu pravidla: Peníze bez práce, sex bez lásky a zábava bez

přemýšlení. Stačí se podívat, kdo jsou dnes celebrity a jaké je jejich myšlení a chování. A tento mediálně předávaný model v podstatě legitimizuje jakékoli rychlé poţitky. Nedostatek morálního klima (které by mělo vycházet z kvality kaţdého z nás) je podhoubím pro všechny patologické jevy, které naše společnost dnes řeší. A politici z toho mají předvolební hesla. V současné době působíte jako terapeut v komunitách drogově závislých. Myslíte, ţe lze pomoci někomu, kdo sám nechce? Ne. Ale opakovanými pokusy se můţe rozvinout náhled a klient rozezná, ţe problém je na jeho straně. Znám lidi, kteří to zvládli aţ po desáté léčbě. Lidský ţivot je příliš cenný, neţ abychom ho nechali zmařit. A kaţdý z nás je originál, který je svou existencí ve vesmíru nenahraditelný. Myslíte, ţe takové filmy, jako Piko, mohou potenciální uţivatele drog odradit, varovat, donutit k zamyšlení? Nevím. Myslím si, ţe film zhlédnou spíš lidé, které bude lákat exotičnost tématu. Práce na opravdové změně musí vycházet z vnitřního přesvědčení a je to práce na mnoho let, někdy na celý ţivot. Ale někdy i takový moment, jakým je film nebo kniha, můţe být tím prvním impulzem. A proto jsem byl na tvorbě tohoto filmu

O hercích Rostislav Novák ml.

Nar. 24. 12. 1979 Je potomkem 8. generace jednoho z nejstarších českých loutkářských rodů - Kopeckých. Hraje v dětském divadle Minor a v divadle Archa, kde baví diváky v "one man show". Účinkoval či účinkuje také Národním divadle (na scéně Stavovského divadla) či v Městských divadlech praţských. Umělecký kredit získal zejména jako tvůrce projektu La Putyka (společně s reţijním tandemem SKUTR – Martin Kukučka, Likáš Trpišovský), který kombinuje akrobacii, tanec, loutky a sportovní výkony a kterou uvádělo kulturní centrum La Fabrika v Praze. Za autorství a koncepci této inscenace byl v loňských Cenách Sazky a

Divadelních novin oceněn v kategorii Alternativní divadlo. Dříve jiţ za inscenaci 8 – polib prdel kosům, kterou vytvořil se SKUTRem, byl nominován na Talent roku Cen Alfréda Radoka. Účinkuje také v inscenaci souboru DOT 504 Hidden Landscapes. Televizní diváci si ho oblíbili jako jednoho z protagonistů v seriálu Bazén a v seriálu Velmi křehké vztahy ztvárnil postavu svérázného Moraváka Olina Líbala. Výběr z filmografie: Piko (2010), Černá sanitka (2008, TV seriál), Hodina klavíru (2007, TV), Rudý baron (2007), Velmi křehké vztahy (2007 – TV seriál), Bazén (2005, TV seriál), Psí kus (2005, TV), Kdyţ chcípne pes (2004, TV), Náměstíčko (2004, TV seriál), Redakce (2004, TV seriál), Malovaný děti (2003, TV Film), Náraz (2001 – krátký hraný film)

Rozhovor: Rostislav Novák ml. Neţ jste začal točit Piko, kolik jste toho věděl o drogové scéně 70. - 90. let minulého století? Jelikoţ jsem se narodil v roce 1979, myslím, ţe jsem tuto problematiku začal vnímat po revoluci 89 na škole na druhém stupni ZŠ, kdy začaly různé přednášky a drogy přestaly být tabu, ale bylo to téma k diskuzi, ke které jsme byli přizváni i my. Pamatuju si z těch přednášek, jaký vliv na organismus měla aplikace heroinu, ty fotky si furt pamatuju. Sám jsem po základní škole měl zkušenosti s drogama, ale nikdy s nitroţilní aplikací. Gymnázium, to byla docela jízda. Ztvárňujete Pavla Gregora, jednoho z hlavních "vynálezců" nejvyhlášenější české drogy - pervitinu. Tedy postavu, která existuje, a vy jste měl moţnost svoji představu o té roli s ním osobně konfrontovat. Jaký je to pocit ztělesňovat někoho konkrétního, kdo vám můţe s rolí radit i kritizovat, protoţe si vlastně půjčujete jeho identitu? S Pavlem jsem se několikrát potkal, to byla nutnost, myslím. Pavel mi ale nikdy neradil, jak bych měl hrát a jak bych to měl říkat. Jednou jsme se potkali na place a to byl zvláštní pocit, kdyţ jsem ho viděl za kamerou a já jsem hrál zrovna výslech ve věznici a Pavel pak říkal, ţe se mu to vrátilo. Ale byl tam jeden rozdíl, prý měli jinak barevné teplákové soupravy. Jsem hrozně zvědavej, co na to Pavel řekne. Koukat na člověka, který hraje vás a hraje některé ne úplně komfortní okamţiky ze ţivota, to asi taky nebude úplně lehký. O čem hlavně jste si s Pavlem Gregorem povídali? Co podstatného jste se od něho o svém hrdinovi a době dozvěděl? Všechno, co ve filmu je, jsme probírali horem dolem, povídali jsme si o něm od narození aţ po dnešek,všechny důleţité momenty jsem chtěl pochopit, i kdyţ mi to vlastně někdy ani nešlo. V tý šedivý době to ale musela být strašná svoboda, do určité míry a do určitého okamţiku. Bavili jsme se taky o mém ţivotě, aby i Pavel získal důvěru ve mě. Na jedné straně byl u něčeho, co ovlivnilo spoustu osudů, na druhou stranu je to člověk, který s tím bojoval, bojuje a bojovat bude. Je to vaše dosud největší filmová role, navíc zahrnuje řadu emočně vypjatých scén. Jak psychicky náročné bylo se do toho světa feťáckých doupat, věznic a psychiatrických léčeben ponořit? Mě celý natáčení strašně bavilo, já jsem do toho chtěl záměrně nořit a hledat ty moţnosti společně s Tomášem Řehořkem a zbytkem štábu. Bylo ale pár okamţiků, kdy jsem nebyl

úplně OK a v duchu si říkal, je krásný si to zahrát, ale strašný to zaţít. Film točil velice mladý reţisér jako svůj druhý celovečerní snímek. Měl jste jako zkušenější divadelník a herec problémy ho respektovat, podřídit se jeho autoritě? Ani na chvilku, já jsem se snaţil Tomášovi dát všechno, co jsem v dané situaci měl a uměl. Nechal jsem se vést, ale věděl jsem, ţe kdyţ budu chtít vést s Tomášem dialog, vyslechne mě a zkusí to klidně i jinak. Tomáš má autoritu tím, ţe ví, co dělá a kam to chce dovést. Které scény byly pro vás z natáčení Pika najnáročnější? Já si to natáčení strašně uţíval, byl jsem sice hodně unavenej, pár dní nachcípanej, ale chtěl jsem to udělat poctivě. Bylo tam pár okamţiků, kdy jsem byl sám ze sebe překvapený, co to tělo v dané situaci je schopné dělat za pohyby. Myslíte, ţe dnešním náctiletým divákům můţe Piko trochu přiblíţit, o čem svět drog a závislosti je, i kdyţ dnešní kulisy a taky dostupnost drog a příčny jejich zneuţívání jsou v mnohém odlišné, neţ před těmi dvaceti, třiceti lety? Cesta k drogám je dnes daleko jednodušší, přichází v niţším věku, ale má také mnohem rychlejší spád.Všechno je dneska rychlejší, hranice všeho jsou volný a myslím, ţe je dobré vědět, jak si s osudem Pavla i ostatních drogy pohrály. Je to dobré vidět a vědět.

Miloslav König

Nar. 15. 4. 1984 Absolvent herectví na DAMU, kromě herectví se věnuje také hudbě. Vystupuje v mnoha především praţských divadlech, například na scéně Divadla v Dlouhé, kde byl tři roky v angaţmá (Maškaráda, Fajdra, Vějíř s broskvovými květy), Divadle Na Zábradlí (Platonov je darebák, Gazdina roba, Záplavy), Divadle Disk (Konec masopustu) ad. . S Magdalénou Borovou připravili pro Divadlo Viola autorskou inscenaci podle povídky Jaromíra Štětiny Století zázraků. V současné době je na volné noze.

Od dětství hrál na klavír, pěvecký talent prokázal kupříkladu v hlavních rolích v muzikálech Michala Pavlíčka Obraz Doriana Graye (2006) v divadle Ta Fantastika Dáma s kaméliemi (2007). V roce 2008 vydal album Vysněné. Je členem seskupení Sestry sBorovy. Smíšené vokální těleso vzniklo v roce 2004, zpívá především lidové písně a spirituály. Byl zpěvákem kapely Velmi krátké vlny, která se prezentuje jazzovými rytmy (v roce 2008 v kapele z časových důvodů skončil) Před kamerou debutoval rolí mladíka, prodavače v obchodě s hudebními nástroji, ve filmu reţisérky Alice Nellis Tajnosti. Výběr z filmografie: Piko (2010), Tajnosti (2007)

Rozhovor: Miloslav König Jste hlavně divadelní herec a muzikant. Jak jste se k roli policajta Fífy z filmu Tomáše Řehořka dostal? Jednoduše. Tomáš Řehořek mi zavolal, jestli bych nechtěl hrát ve filmu, který připravuje. Myslím, ţe mě viděl v Tajnostech. S vaším předobrazem Fífou jste se setkali a o postavě hovořili. Co pro vás bylo podstatné se o něm dozvědět s ohledem na film? Fífa popisoval především ten „pracovní postup“, pravidla, rizika, a mluvil vlastně uţ dost zkušeně, a to můj Fífa ve větší části filmu ještě tolik není, takţe po téhle stránce jsem musel hledat sám. Ale samozřejmě, ţe příhody z výjezdů, domácích návštěv, apod., mě inspirovaly. Navíc kdyţ se setkáte se svojí postavou, tak jen to uţ je dobrý, to se nestává tak často. Ţánr dramatické rekonstrukce, jak tvůrci Piko charakterizují, je v naší kinematografii poněkud výjimečný. Bylo pro vás inspirující, nebo naopak svazující, ztvárnit na plátně postavu někoho, kdo ţije, dokonce s ním můţete výslednou podobu konzultovat a diskutovat? Svazující určitě ne. Jsem smířený s tím, ţe mnou vytvořená postava nikdy nebude úplně totoţná s postavou skutečnou. Můţe mít několik jejich třeba zásadních rysů, ale já vytvořím stejně nový originál. Můţu se tedy jedině nechat inspirovat. Film Piko vlastně tak trochu mapuje drogovou scénu v Česku za posledních čtyřicet let. Zaujalo vás coby představitele mladší generace něco z „dřevních“ časů narkomanského prostředí? Důvody, proč lidé vyhledávají drogy, jsou asi pořád stejné. Moţná, ţe to prostředí bylo neomalenější, ale myslím, ţe to dneska můţe být tak nějak podobné jako třeba před čtyřiceti lety. Nevím, vlastně na tu dobu nenahlíţím jako na „pravěkou“, necítím se, coby zástupce mladší generace, nějak mimo tyhle věci, které jsem třeba ani nezaţil. Myslíte, ţe Piko můţe naplnit smysl toho, proč byl film natočen? Tedy ukázat na konkrétních osudech Pavla Gregora a Dana Horyny lidské dno, kam závislého člověka droga můţe dostat? Nejsou přece jen ti „polepšení staříci“ pro dnešní náctilété poněkud retro? Určitě můţe.

Ve filmu se také vracíme do doby, kdy byli D. Horyna i P. Gregor skoro náctiletí, pro mladé diváky by to mohlo být zajímavé srovnání. Mladí lidé tehdy přece nebyli jiní, neţ mladí dnes. Stejná dravost, chuť, vzdor. Toho bych se nebál.

Štěpán Benoni

Nar. 23. 8. 1984 v Praze. K divadlu se dostal uţ jako dítě díky tetě, choreografce a učitelce jevištního projevu na praţské DAMU. Tak se dostal jako dětský komparsista do Národního divadla, kde vystupoval aţ do šestnácti let. Po třech letech studia na střední knihkupecké škole se přihlásil na hudebně-dramatický obor Praţské konzervatoře, po jejímţ absolvování nastoupil do angaţmá ve Středočeském divadle v Kladně (nově Městské divadlo Kladno), kde je uţ čtvrtým rokem ve stálém angaţmá. Zahrál si tam například roli hokejisty Čerepanova v inscenaci Jaromír Jágr: Kladeňák, k velkým rolím patřil Treplev z Čechovova Racka a nedávno měla premiéra hra bratří Mrštíků Rok na vsi, kde ztvárnil roli Antoše. Hostoval v praţském Divadle Na Prádle, spolupracoval se spolkem Nablízko, Velkou popularitu mu přinesla role jeho jmenovce Štěpána v seriálu Ulice, jeţ byla jeho první větší hereckou příleţitostí před kamerou. Výběr z filmografie: Piko (2010), Ulice (2005, TV seriál)

Rozhovor: Štěpán Benoni Kdyţ jste přijal roli muzikanta kultovní kapely Vitacit Dana Horyny, nakolik jste znal hudební scénu 70. - 90. let u nás? No, popravdě moc neznal, respektive Vitacit trošku jo, ale aţ ten bez Dana, takţe jsem horko těţko sháněl nějaký nahrávky, nebo starší záznamy, abych zjistil, o co jde. O Danovi se říká, ţe byl takovej českej Robert

Plant. Teda nebyl - je! Jak vypadaly vaše diskuse s Danem nad filmovou postavou? Snaţil se vám něco radit, vysvětlit, abyste lépe pochopil, jak to tehdy v podobných kapelách chodilo? Já jsem se s ním potkal aţ během natáčení. Chvilku na mě koukal, jak se kroutím na pódiu a předstírám, ţe umím zpívat, a pak řekl jen: "Jo, já myslím, ţe jo.“ Tak snad dobrý. Jinak musím říct, ţe jsme se dost spřátelili, za coţ jsem rád, protoţe je to straaaašně chytrej člověk. Jaká vás osobně zajímá muzika a jaká je vaše oblíbená skupina? Nemám nijak vyhraněnej hudební styl. Poslouchám tak nějak všechno a nic. Baví mě třeba filmový soundtracky. No a co se kapel týče, tak třeba poslední CD, co jsem si koupil, je Best of Faith No More. Takţe tak. Patříte k mladé generace, nejvíce náchylné k experimentování s drogami. Podle názoru odborníků je u nás asi 30 000 lidí závislých na drogách. Myslíte, ţe film jako Piko můţe fungovat jako varování před jejich důsledky? Nemyslím si úplně, ţe by film kvůli tomu vznikal, nebo ze by to byl čistě jeho účel, ale ano, zcela jistě tak fungovat může..

O tvůrcích Tomáš Řehořek (scénář a reţie)

Rodák z jihomoravského Kyjova (nar. 29. 3. 1987) vystudoval Filmovou školu ve Zlíně. Jiţ během předchozího studia na gymnáziu točil středometráţní amatérské filmy, oceněné na amatérských festivalech. Jeho celovečerním reţijním debutem (také scénář, kamera, střih) je drama Proměny (2009)

natočené v koprodukci s Itálií. Snímek, který prokázal nesporný talent mladého filmaře, byl v tuzemsku distribuován ve 23 kopiích a byl uveden také na několika zahraničních festivalech (Paříţ, Atlanta, Phoenix, Brusel). Piko (2010), drama tří reálných hrdinů, jejichţ osudy spojuje droga pervitin, kombinuje hrané a dokumentární prvky.

Rozhovor: Tomáš Řehořek Nakolik vzdálené jsou vaše prvotní představy o filmu od jeho konečné podoby? V první fázi to bylo tak, ţe mě oslovili producenti Pavel Melounek a David Prudký, ţe mají nějaký super námět na dokument. Pak jsem se dozvěděl, ţe to má být dokument o drogách, coţ mě zpočátku moc nenadchlo, protoţe nejen dokumentů, ale i celovečerních hraných filmů na tohle téma uţ vzniklo u nás i v zahraničí tolik, ţe jsem si říkal, ţe tomu uţ těţko mohu něco nového přinést. Ale kdyţ jsem si vyslechl příběhy „vařiče“ a vlastně jednoho z objevitelů krystalické formy pervitinu Pavla Gregora, policajta z protidrogové centrály „Fífy“ a muzikanta z kdysi populární skupiny Vitacit Dana Horyny, nadchlo mě to. Řekl jsem si, ţe tohle dělat chci. Jenţe těch způsobů, jak to dělat, bylo bezpočet. V první fázi to měl být dokument, ale já si potrpím na obrazovou stránku věcí, které mám moţnost dělat, a říkal jsem si, ţe dokument na toto téma by mohl dopadnout jako půldruhé hodiny „mluvících hlav“, moţná trochu skombinovaných s nějakými archivními materiály. Určitě bychom podstatu věci odvyprávěli, ale nemyslím si, ţe by to bylo natolik sugestivní, jako v případě, ţe bychom se pokusili z toho udělat celovečerní hraný film. Tak jsme si vyslechli ty příběhy tří hlavních aktérů ještě jednou a poskládali z nich motivy pro scénář k hranému filmu. Takţe nakonec vznikl hraný snímek s dokumentárním pozadím, kde také máme autentické výpovědi všech tří aktérů a nechybějí ani archivní materiály, ale film stojí na hrané části, odvíjí se tam klasická dramatická linka. Kdybych to měl uvést do nějakého poměru, je to z 80 % hraný film, zbytek tvoří dokument. Čím hlavně vás zaujaly osudy trojice muţů, jimţ drogy zničily či zásadně změnily dlouhé roky ţivota a kteří se na konci ocitli na jedné lodi boje proti nim? Tím, ţe to nebyl banální příběh někoho, kdo začal brát drogy, dostal se do problémů a pak se z toho vyhrabal – je to sice obdivuhodné, ale takových příběhů je víc. Ale uţ jen ten samotný osud Pavla Gregora od narození, dětství, aţ po dnešek je nabitý obrovskými zvraty, událostmi, které by, myslím, málokdo přeţil, natoţ aby dokázal úplně obrátit a nakonec pomáhat těm, kteří se dostali do problémů se závislostí. Další úroveň je, ţe na situaci nenahlíţíme jen z pozice Gregora, ale i z pohledu jeho protivníka, policisty protidrogového oddělení, který hrdinovu „drogovou kariéru“ po léta sledoval. Mezi nimi ale funguje určitá lidská chemie, a proto to dopadlo tak, ţe dnes jsou přátelé. Byla to trochu taková analogie ke Spielbergovu filmu Chyť mě, kdyţ to dokáţeš, kde Leonardo DiCaprio hraje geniálního padělatele a Tom Hanks policistu, který je mu po léta v patách. Nakonec ho polapí, ale také mu nabídne práci. Čili vy jste dělali film tak trochu pozpátku. Měli jste tři skutečné postavy, měli jste jejich příběhy a znali jste konec – to napsal za vás ţivot. A hledali jste „spojovací linky“, motivace, proč se věci udály tak, jak se udály... Tak nějak. Já jsem se často scházel s Pavlem Gregorem a Fífou a ptal se jich, proč, proč, proč...Proč to bylo takhle? Ve filmu jsme mohli zachytit jen zlomek toho, co mi vyprávěli, ale myslím, ţe jsou to věci nejzásadnější.

A jak pro vás bylo těţké eliminovat ty „zbytečné“ materiály, dát vyprávění nějakou strukturu, kdyţ se vám příběh pod rukama sám tak košatil? I kdyţ jsou hrdinové tři, rozhodl jsem se postavit hlavní dějovou linku na postavě Pavla Gregora. Snaţili jsme se pak zachytit ty mezníky, dílčí situace, které rozhodovaly o tom, kam se Pavel vydá dál. A ty v tom filmu uvidíme. Tím, ţe v hodinu a půl dlouhém filmu musíme obsáhnout rozmezí čtyřiceti let, tak samozřejmě skáčeme v čase, třeba i po pěti letech, v nichţ se nestalo nic tak zásadního, co ovlivnilo směřování jeho ţivota. Ale to zásadní ve filmu je. Jste nejen reţisérem, ale děláte si sám i kameru a střih. Jak tento „troj jediný“ úkol zvládáte a jak jste s natočeným materiálem bojoval ve střiţně? Tím, ţe to původně měl být dokument, jsem si říkal, ţe ještě kameraman navíc by bylo organizačně sloţitější, naopak sám budu flexibilnější. Taky jsem uţ měl konkrétní představu, tak to neberu jako nějakou zátěţ, ale naopak mě to moc bavilo. S kamerou v ruce mám pocit, ţe mám věc víc pod kontrolou. A taky tím, ţe jsme točili ve velkém časovém presu, byla výhoda, ţe odpadla komunikace s kameramanem. V čem vidíte největší úskalí kombinace syrových dokumentárních pasáţí s výtvarně stylizovanou řečí hraného filmu? Co se týká dokumentárního materiálu, tak my vlastně máme natočeny jenom rozhovory s třemi protagonisty, které jsou snímány uţ samy o sobě trochu stylizovaně, a navíc ve filmu z těch „mluvících hlav“ moc neuvidíme, autentické výpovědi běţí většinou pod obrazem. Máme tam některé archivní materiály, třeba koncert Vitacitu s Danem Horynou, nějaké dobové záběry Prahy, ale ty jsou uţ samy točeny na 16 mm film a myslím, ţe tak výtvarně zapadnou do hraných sekvencí. Neproklínáte se ve střiţně, ţe jste toho natočil třeba moc nebo málo? Ani ne. Spíš se děje denně to, co na kaţdém jiném projektu, ţe člověk musí čelit frustraci z kompromisů, které byl nucen udělat – ať uţ kvůli časovému presu nebo kvůli omezeným financím. Takţe je mi líto, ţe se ta či ona scéna nemohla natočit třeba líp, protoţe nebyl prostor, ale na druhou stranu je to hodně relativní. Člověk by pak třeba vymýšlel nesmysly. Řekl byste něco k výběru herců? Typově podobní se svými“předobrazy“ moc nejsou.... Vybíral jsem precizní herce, které má také ráda kamera. Nemyslím, ţe byla nutná nápadná podobnost s předobrazy. O čem film Piko podle vás hlavně je? Můţeme říct, ţe je o droze. Ale nejen o droze jako omamné látce. Jde o jakoukoli drogu, kterou člověk potřebuje ke svému ţivotu. To se zrcadlí v osudu Dana Horyny, který byl extrémně dobrý ve sportu, v hudbě, potom měl politický problém a ocitl se na samém dně. Tyhle aktivity pro něj byly jakousi drogou, kdyţ o to přišel, hledal kompenzaci ve fetu. Dnes našel svou drogu v buddhistické filozofii, alespoň to tak vidím. Je to tedy o tom, ţe kaţdý z nás potřebuje nějakou drogu, jakýsi hnací motor v sobě. Někdy je jeho hledání zbytečně dlouhé a destruktivní, jako třeba v případě Pavla Gregora.

O produkci FIRST FILM FIRST FILM vznikl v roce 2006 a založili jej filmoví producenti Pavel Melounek a David Prudký. Ti se producentské činnosti věnují již řadu let – podíleli se například na produkci filmů Mrtvej brouk (1998, r. P.Marek), pohádkách Z pekla štěstí (1999) a Z pekla štěstí 2 (2001, oba r. Z.Troška), netradičním uměleckém portrétu Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský (1999, r. O. Havelka), filmu Početí mého mladšího bratra (2000, r. V. Drha), Zatracení (2002, r. D.Svátek) a především na divácky úspěšné komedii Snowboarďáci (2004, r. K. Janák). Osou aktivit First Filmu zůstává – alespoň pro nejbližší léta – audiovizuální produkce, s větším důrazem i na projekty v oblasti dokumentu, kooperaci s televizními subjekty a významnými hráči na poli internetu. V produkci FF vznikl originální dokumentární snímek Ghetto No.1 (režie Ivan Pokorný). V roce 2008 vyprodukoval First Film dramatický snímek Anglické jahody v režii Vladimíra Drhy.

Rozhovor: First Film (David Prudký, Pavel Melounek) Který okamţik, která skutečnost rozhodla o tom, ţe jste místo dokumentárního projektu začali uvaţovat o vlastně hraném filmu, který má ţánrově nejblíţe k dokumentární rekonstrukci. Byl to asi okamţik, kdy jsme odhalili sílu příběhu Pavla Gregora a jeho souputníků Fífy a Horyny. Coţ bylo na dokumentárních předtáčkách. Ale i po nich, kdy se skutečné postavy začaly scházet nejen s Tomášem Řehořkem a námi, ale i hereckými protagonisty. Zvláště intenzívní byly schůzky Pavla a Tomáše s Rosťou Novákem, kde se objevovaly další a další skutečnosti… Vedle toho není bez zajímavosti, ţe Dan Horyna se se svým hereckým protějškem Štěpánem Benonim blíţe seznámil aţ na dotočné. Ale pak si to „vynahradili“, strávili spolu několik odpolední a večerů, a jak mě informoval Dan Horyna, tak se vlastně „karmicky sblíţili…“ Film vzniká ve vaší společnosti First Film, ale za významného přispění České televize. Jak ČT reagovala na poměrně radikální tvůrčí a samozřejmě i realizační (a finanční) změny projektu? Měli jsme štěstí na Centrum vzdělávacích pořadů a Alenu Müllerovou, která projektu od začátku věřila a pochopila, ţe je na místě v jistém okamţiku prohloubit fabulační linku. Projekt našel pak pochopení i na ředitelské úrovni… Co se nakonec ukázalo být největším úskalím při realizaci filmu? Malá zkušenost mladého reţiséra? Omezené finance? Časový pres? Široké mantinely, které takto pojatá látka představovala? Pokud nějaké úskalí bylo, tak to byly moţnosti, které vznikaly původně pro méně stylizovaný příběh, ale díky Tomášovi Řehořkovi a výtečnému štábu se podařilo tyto realizační mantinely úspěšně překlenout. Příběh tří reálných lidí, jejichţ osudy tak dramaticky poznamenaly drogy, je určitě vhodnou prevencí proti závislosti. Uvaţujete o nějaké specifické distribuci v kinech? Spolupráci se školami atd.?

Určitě. S Falconem se od začátku domlouváme na výrazné distribuční orientaci právě na střední školy a nejvyšší ročníky základních škol. Kromě hlavních premiér plánujeme celou řadu besed ke školním projekcím, kde kromě tvůrců a herců filmu budou přítomni podle moţností i Gregor, Fífa či Horyna a také zástupci Národní protidrogové centrály při Ministerstvu vnitra ČR, která je jedním z našich partnerů…

O natáčení Exteriéry se točily v dramatických kulisách, které dokumentují chmurnou atmosféru příběhu a tvoří mu výmluvné kulisy. Depresivní prostředí našli filmaři v krematoriu, na hřbitově, v márnici, ve zničených a polorozpadlých domech, za zdmi vězení a také v areálu psychiatrické léčebny v Bohnicích.

Centrum vzdělávacích pořadů České televize Základní strategická koncepce Centra vzdělávacích pořadů CVZP byla vytyčena při jeho založení v roce 2008. Od té doby centrum významně rozšířilo spektrum své tvorby se stávajícím důrazem na kvalitu pořadů. Sleduje i nadále svou programovou koncepci vzdělávacích pořadů, vytvořenou za pomoci významných konzultantů z oblasti vědy a vzdělávání. Došlo k vyprofilování vysílacích oken a rozšíření vysílacích časů pořadů, které buď přímo vzdělávají a zvyšují různé lidské dovednosti, nebo motivují k zájmu o vzdělání a poučení. Centrum vychází při přípravě vzdělávacích programů ze současných vzdělávacích potřeb společnosti, a pomáhá tak svou tvorbu naplňovat politiku vzdělávání v České republice. Za své priority si televizní vzdělávání v České televizi považuje: podporu, rozvíjení a doplnění školního vzdělání (s důrazem na dětské diváky) motivaci, inspiraci a prohloubení poznání dospělých (pro osobní naplnění a volný čas) zmapování a doplnění žánrových a tématických mezer (např. etické a výchovné hodnoty společnosti, historie, vzdělávací programy pro menšiny, vzdělání ve službě překonávání bariér ve společnosti) zlepšení znalostí a dovedností tak, aby lidé stačili vývoji lidského poznávání, např. v oblasti nových technologií (pro rekvalifikaci a kariéru) boj proti xenofobii, reflexe významu našich kulturních a náboženských kořenů a budování zdravého národního sebevědomí při vědomí evropských souvislostí, V roce 2010 se Centrum vzdělávacích pořadů výrazně zaměří na dětské publikum i na pořady, které souvisejí s výchovou a vzděláváním dětí a mladých lidí. Bude pokračovat v rozšiřování žánrů a atraktivní a srozumitelné zpracování pořadů. V následujících letech pak má v úmyslu tématicky preferovat kvalitu před kvantitou. To znamená velmi pečlivě a do hloubky zpracovávat ta nejdůležitější témata. Centrum vzdělávacích pořadů také připravilo nové pojetí akvizice, kdy chce cíleně vyhledávat kvalitní zahraniční pořady.

Partneři filmu Hlavními partnery jsou Roche a Všeobecná zdravotní pojišťovna. Oficiálními partnery jsou Clown.cz, Your Partner, Artes Liberales, Fastav Development, Canon, Fontána, Tornado Lou, Autopalace Vysočany, Mitsubishi Motors, ČSOB pojišťovna, Falcon, Cinestar, Continental Film /SK/. Dalšími partnery filmu jsou mj. Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, Panavision, Vězeňská služba ČR, Národní protidrogová centrála MV ČR, občanské družení Kaštan, TOI TOI, ČSOB Pojišťovna, mediálními partnery jsou MF DNES, iDNES, CS Film, QUIX Communication. Záštitu převzal zakladatel Národní protidrogové centrály ČR Jiří Komorous. Kontakt pro média: Helena Hejčová [email protected] 606 464 035 Uljana Dobátová [email protected]