Obchod se štěstím také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Doporučujeme další e-knihy: Karel Čapek – Povídky z jedné kapsy Dušek Václav – Alexandre Dumas – Tři mušketýři Ivan Mládek – Ivan Mládek – Fejetony Drašar Jiří – Cesta ohněm a jiné povídky Urbanová Markéta – L. N. Tolstoj – Anna Karenina
Irina Semina Obchod se štěstím – e-kniha Copyright © Fragment, 2013
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Obchod se štěstím Irina Semina
Elfka a její pohádky Elfka a její pohádky Hvězdu jménem Elfka rozsvítila na pohádkovém nebi psycholožka, tělesně orientovaná terapeutka a pohádkoterapeutka Irina Semina. Elfka žije v Rusku na daleké Sibiři. Když najdete na mapě jezero Bajkal, které je proslulé svojí průzračnou vodou, hloubkou a krásou, tak vězte, že žije právě tam. Jen na takových čarovných místech mohou vznikat kouzelné pohádky, které Elfka posílá do světa. Elfka je pohádková bytost, trochu víla, trochu mimozemšťanka a trochu postava, která vzešla z kouzelného příběhu. Má zrzavé vlasy, jízlivý úsměv, velká duhová křídla a velmi svérázný a nezaujatý pohled na svět a lidi. Umí nahlédnout do nitra věcí a všimnout si toho, co zůstává letmému pohledu skryto. Možná že právě tento svěží pohled na obyčejné věci je důvodem, proč jsou pohádky Iriny Seminy tak populární a žádané nejrůznějšími lidmi: čtou je rádi děti i dospělí. V Rusku jsou Elfčiny pohádky velmi populární. Od září 2010 vyšlo už 11 knih, kolekce karet 24 kroků ke šťastnému životu a nyní se připravuje do tisku dvanáctá kniha s názvem Planety lásky. Většina pohádek je volně ke stažení na internetu a jsou překládány do mnoha jazyků. Lidé, kteří měli tu čest se s Elfčinými pohádkami seznámit, o nich píšou:
Kdybyste asné pohádky. úž še Va za ji ku vat dě Elfko, moc Vám se k lepšímu a dí it ěn M t! ží í aj i pomáh do našich jen věděla, jak m asná víla, která úž te Js a. im oč a se na život jiným o a světlo. srdcí přináší tepl kuji. Ještě jednou dě Elenka
Dobrý den Irino, dočetla jsem se, že Vám vyšla nová knih a.
Gratuluji!
Je skvělé, že jste se ve své spisovatelské dráze vydala cestou léčivých pohádek. Dneska se píše kdeco, ale většinou je to prázdné a nestojí to za nic. Ale vaše poh ádky jsou moudré a pohladí na duši. S úctou Marina Schneider, Německo
ečný dar jsou pro všechny skut y dk há po ny fči El že Myslím, na duši, posilou opravdovým lékem u jso ě m o Pr . es eb z n i všem, ce. Děkuji, Elfko, Vám srd na em m zá al a b ducha a vydává Vaše etové stránky, tiskne kdo tvoří Vaše intern šíření na Vaší tvorbě a jejím lí dí po se liv ko ak a j knihy spirace, dně zdraví, radosti, in po světě. Přeji Vám ho hna přání. a ať se Vám splní všec di máme. My čtenáři Vás už rá Jelena
Přečetla jsem si jenom ma lý úryvek z vaší pohádky a už ten mě rozveselil a zahřál na duši. Máme postiženého syna. A i když toho zatím moc neumí a jen má ločemu rozumí, lásku a něh u chápe. Díky němu jsme si i my za čali vážit lásky a chápat jej í podstatu. Venuše
Milá Elfko, doopravdy živé. Když je vaše pohádky jsou prostě zázračné. Jsou to jen pohádky, je to člověk čte, ocitá se v jiném světě. Nejsou ou v životě četl knihu plnou průvodce životem. Každý alespoň jedn vat nebo jak se dostat moudrých rad, jak správně žít, jak se cho d po přečtení zapomněl. Ale z deprese, ale většinou všechny rady hne ždy. Museli je napsat sami vaše pohádky zůstávají v povědomí nav diny každý okamžik, jako by ho andělé. Když je člověk čte, prožívá s hr o. prožíval on sám. Moc vám děkuji, Elfk ů. Přeju vám hodně štěstí a tvůrčích úspěch
Ljubov
Milá Elfko, jste kouzelnice. Děkuji vám za skvělé internetové strán ky. Když je čtu, raduju se jako dítě. Přeju vám hodně zdraví. Dne 23. 10. 2006 jsem začal nový život. Získal jsem komplexní systém regeneračních schopností. Změnil jsem svůj životní styl a způsob uvažování. Uvěřil jsem ve vlastní síly a mo žnosti a začaly se dít zázraky. Vyhodil jsem brýle. Už jsem nepotřebo val léky. Moje duše i tělo se uzdravily. Je to doopravdy NOVÝ ŽIVO T! Dne 31. 12. 2010 v 16.30 jsem v bulharské televizi ukáz al divákům jeden kouzelný nástroj k řešení problémů – nástroj na mýdlové bubliny z Obchodu se štěstím. Z druhé kapsy jsem vytáhl geniální vynález k vyloudění úsměvu na zamračených tváří ch – poslední roky tolik opomíjený kaleidoskop, který dokáže vytvo řit množství nejrůznějších a jedinečných kombinací barev. Posílám odkaz na TV archiv kanálu 7: http://www.tv7 .bg/ videoArchive/65032, strana 2, nahrávka z 31. 12. 2 010. Chtěl bych svůj dopis zakončit slovy z Obchodu se štěstím – VÝCHOD JE! Ověřil Dimitr. Dimitr, Bulharsko
Několik slov autorky Několik slov autorky Povím vám naprosto neuvěřitelný příběh o tom, jak se tahle kniha ocitla ve vašich rukách. Kdysi dávno, když jsem ještě byla malá, zdálo se mi o České republice (tehdy to bylo ještě Československo) poprvé. V tom snu jsem přesně věděla, že je to ona, procházela jsem se úzkými uličkami, prohlížela si taškové střechy, výlohy obchodů… Když jsem se probudila, zdálo se mi to divné. V České republice jsem přece nikdy nebyla, nemám tam žádné známé ani příbuzné, odkud bych tedy mohla vědět, jak vypadá? Ale ve snu jsem stále měla takový kouzelný pocit, jako bych se dostala do pohádky. A ten sen se mi ustavičně vracel. V dospělosti mě moje cesty zavály daleko od České republiky. Ale před několika lety se mě v jednom rozhovoru kdosi ptal na mé toužebné přání. Bez přemýšlení jsem vyhrkla: „Podívat se do České republiky!“ Můj sen se mi občas vracel a nedovoloval mi zapomenout na tu pohádkovou zemi, kam mě čas od času unášely moje sny. Po nějaké době jsem začala psát pohádky. Nejdříve jen tak pro radost, ale pak se začaly dít učiněné zázraky: potkala jsem skvělou ženu, ředitelku Institutu pohádkoterapie Taťánu Dmitrijevnu Zinkevič-Jevstignějevu, ta mě dala dohromady s petrohradským nakladatelstvím Řeč, kde jsme za rok vydali společně osm knih. Všechno šlo hladce, jako mávnutím kouzelného proutku. A jednoho dne jsem dostala dopis od úžasné ženy Jeleny Ryžakové – odkud myslíte, že byl? Z České republiky! Jelena mi psala, že přeložila moji pohádku Obchod se štěstím do češtiny a že pohádka se líbila všem jejím přátelům a známým. Jelena je velmi sympatický a pozitivní člověk, brzy se z nás staly přítelkyně a napadlo nás, že moje knihy se musí dostat do České republiky. Jelena začala s vervou překládat a jednat s nakladatelstvími a ve mně
7
všechno jásalo: „Ano! Už je to tady! Českou republikou mám už na dosah a dostanu se do ní tím nejpohádkovějším způsobem.“ Myslím, že nám pomáhala vyšší síla, protože všechno šlo jako po másle. Nakladatelství Fragment projevilo o pohádky zájem a já jsem napsala knihu speciálně pro Českou republiku a pojmenovala ji Obchod se štěstím – podle pohádky, která inspirovala Jelenu k jejím dalším činům. Jestli držíte Obchod se štěstím v rukou, tak je to výsledek celé řady kouzelných událostí. Buď zdráva Česká republiko – pohádko mého dětství! Děkuji všem, kdo se podílí na vydání této knihy, děkuji mojí literární agentce Jeleně Ryžakové, nakladatelství Fragment a vám, milí čtenáři. Irina Semina
8
Pozvánka na štěstí
Á! JSEM ŠŤASTN
Pozvánka na štěstí Chci vás pozvat do velmi zvláštního obchodu, kde se prodává – co myslíte??? – ŠTĚSTÍ! Chcete říct, že štěstí se nedá koupit? Že ho nelze chytit, držet ho ani se ho dotknout? Samozřejmě že ne. Vždyť štěstí je stav duše, který nám na okamžik dává křídla. V jednu chvíli jsme absolutně šťastní a za okamžik už zase ne a bývají i chvíle, kdy nám do zpěvu není vůbec. Ale představte si, že jste se naučili každý okamžik naplňovat štěstím. Třeba teď, právě v tento okamžik jste šťastní. A za chviličku jste zase šťastní. Proběhne celý den a štěstí vás neopouští. A zítra i pozítří, ať se děje, co se děje, jste stále šťastní.
Představte si, jaký by byl vá š život? Všechny pohromy a trápení by ve zmatku ustoupily – mají rády vzdychálky a smolaře, na šťastné lidi se lepí nerady. Říkáte, že jsou to pohádky? Ano, jsou. Ale co jiného by vám mohl pohádkoterapeut nabídnout? Váš život se může stát pohádkou, pokud to budete chtít. Vždyť každý si může vytvořit svůj šťastný prostor sám, svýma rukama. Každý okamžik svého života můžete udělat šťastným – to vše je možné. Jak? To vám samozřejmě prozradím. Rozdělím se s vámi o všechno, co
9
vím a umím, o všechno, co jsem se naučila na své cestě životem. Mám ráda, když je na světě hodně šťastných lidí. A věřte, že když se to podařilo mně, mým přátelům a čtenářům, podaří se to i vám.
CHODU B O V E T J E ÍT V SE ŠTĚSTÍM!
Obchod se štěstím Pondělí je náročný den a díkybohu, že taky někdy končí. Loudala jsem se z práce a cítila se tak, jak vypadalo nebe – zamračeně, pošmourně, jako před bouří. Venku mrholilo, takže to bylo ještě horší. A aby toho nebylo málo, když jsem zahnula do ulice vedoucí k našemu domu, ukázalo se, že se tudy nedá projít. Ulice byla zavřená kvůli opravám, které byly v plném proudu. Silničáři pečlivě uzavřeli průchod barevnou páskou a pověsili na ni ceduli s nápisem Východ není. Třebaže ani vchod tam žádný nebyl. Nedalo se nic dělat: nalevo vedl dlouhý plot kolem školy, napravo kolem polikliniky. Nezbývalo, než si vybrat – vlevo, nebo vpravo. V duchu jsem zanadávala a vydala se kolem školy. Nikdy jsem touhle klikatou cestou nešla. A proto jsem si nikdy nevšimla toho obchůdku. Byl na konci obyčejného činžáku a jeho název okamžitě podnítil moji představivost: jmenoval se Obchod se štěstím. To by mě zajímalo, co se v takovém obchodě může prodávat? pomyslela jsem si očarovaně. V tu chvíli se rozpršelo dvakrát tak silně, takže jsem se s úlevou do obchodu schovala. Dveře se za mnou tiše zavřely a melodický zvuk zvonečku mě rozechvěl až někde hluboko uvnitř. Jako by se někdo v mém nitru rozesmál. Vyvolalo to ve mně takový radostný pocit, jako by se mělo stát něco příjemného. Když jsem vešla dovnitř, zůstala jsem stát jako opařená. Popravdě řečeno jsem byla trochu v rozpacích. Obchod byl poněkud zvláštní a připomínal spíše opuštěný sklad plný různého haraburdí. Mezi pulty a regály chodili zákazníci a prohlíželi si všelijaké zboží. Všude vládl veselý ruch. K východu zamířila stařenka, která zářila jako lampion. Když procházela kolem mě, usmála se a mrkla na mě. „Promiňte, co se tady prodává?“ zeptala jsem se.
11
„Jak to myslíte?“ divila se stařenka. „Co je napsáno na obchodě, to se taky prodává. Štěstí, děvenko. Štěstí!“ „A… v jaké formě?“ „V jaké si vybereš, milá zlatá. Na metry, na kila, na kusy.“ Musela jsem vypadat pěkně natvrdle, protože stařenka se zasmála. „Jenom se neboj, děvče, zboží je kvalitní. Jsem stálá zákaznice. Bude se ti tu líbit.“ Zatímco stařenka za zvuku zvonku vyklouzla z obchodu, už se ke mně hrnul prodavač v modrém plášti se jmenovkou na prsou. Na jmenovce stálo: Michail, prodavač štěstí. „Promiňte mi prosím, že jsem se vám nemohl hned věnovat, máme hodně zákazníků a spoustu práce,“ omluvil se mi prodavač štěstí Michail. „Vidím, že jste u nás poprvé.“ „Vy si pamatujete všechny zákazníky osobně?“ podivila jsem se. „Samozřejmě. Když se někdo rozhodne, že chce být šťastný, obvykle se stává naším stálým zákazníkem,“ vysvětlil mi Michail. „A co konkrétně je na tom vašem zboží tak… šťastné?“ zeptala jsem se s jistými pochybami. „Dost řečí,“ vzpamatoval se náhle Michail. „Dovolte mi, abych vám udělal malou exkurzi a ukázal vám zboží… tak nějak osobně.“ Vzal mě za loket a vedl k regálům. „Všimněte si prosím, zde máme kouzelné kaleidoskopy. Dodávají životu lesk. Pokaždé je to nový zážitek, ohňostroj barev, množství nejrůznějších kombinací.“ „Vždyť je to jen hračka,“ namítla jsem. „Vy si snad myslíte, že život je vážná věc?“ zeptal se mě Michail. „Jistěže vážná,“ přikývla jsem. „Kdyby si tak dospělí mohli hrát jako děti…“ „Tak si hrajte,“ navrhl mi Michail. „Kdo vám to může zakázat, vždyť jste dospělá.“ „Ale já mám povinnosti… práci. A vůbec,“ ohradila jsem se sklesle. „Jen si pohrajte. Pro začátek si vezměte ten kaleidoskop. Až se budete nudit, až vám bude smutno nebo až budete přepracovaná, věnujte mu chvilku času. Uvidíte, jak se váš život rozsvítí zářivými barvami.“ „Rozmyslím si to,“ řekla jsem diplomaticky. „Tak tedy pokračujme,“ navrhl Michail. „Ukážu vám, jak funguje bublifuk. Podívejte se. Jen se podívejte, každá bublina je jiná. A jak praskají.“ „No a co?“ nechápala jsem. „Jak − no a co?“ zvolal radostně Michail. „Všechny vaše problémy prasknou jako mýdlové bubliny. Lehce. Krásně. S radostí.“ „Kéž by tak snadno mizely i v životě,“ povzdychla jsem si.
12
„Většina našich problému je až moc nafouknutá. Stejně jako ty bubliny. Naučte se chovat se k problémům jako k mýdlové bublině – podívejte se na ni, pokochejte se tím, jak se přelévá, pokochejte se jejím tvarem, velikostí a nechte ji, ať praskne. Přesně takhle.“ A vyfoukl ještě spoustu malých duhových bublinek. Ten Michail říkal samé zvláštní věci. Ani nevím proč, ale chtěla jsem mu to věřit. Bylo v něm něco takového… naléhavého. „Tak dobře, možná na tom něco je,“ souhlasila jsem. „Ale věřit tomu, že kaleidoskop a bublifuk jsou štěstí, to nemůžu. Nezlobte se.“ „Tak to musíme jít do oddělení látek. Máme tu úžasné oddělení látek,“ nenechal se prodavač štěstí rozladit. „Vstříc štěstí vpřed!“ Pospíchala jsem za ním k dalšímu regálu. Tam jsem skutečně uviděla nejrůznější látky naprosto neuvěřitelných barev. Prodavač v tomto oddělení právě obsluhoval dámu středních let. „Máte nějaký veselý vzoreček?“ ptala se zákaznice. „Samozřejmě madam. Podívejte se,“ řekl s radostí prodavač a rozložil před ní světle zelenou látku s potiskem legračních tančících zajíčků. „Výjimečně veselý vzoreček. Pojďme se jim společně zasmát.“ Začal se smát a dáma se k němu přidala. Zajíkali se veselým smíchem, očividně spokojení jeden s druhým i se svými životy. Také jsem se začala bezděčně usmívat. „Ušiju si veselou zástěru a chňapky. Až budu vařit oběd, úsměvy napadají do jídla a celá moje rodina bude veselá,“ rozhodla se dáma. Mimoděk jsem začala obdivovat její tvář – jako by zářila zevnitř, v očích a v koutcích úst jí ještě tančil úsměv. „Někdy se stačí obklopit příjemnými věcmi, aby se život stal stejně příjemným,“ vysvětlil mi Michail. „Je to opravdu tak jednoduché?“ nevěřila jsem. „Vždyť jsou to takové maličkosti.“ „Ale život se přece skládá z maličkostí,“ řekl mi důvěrně Michail. „Štěstí se také skládá z maličkostí. Vždyť se přece říká: Maličkost, ale potěší. A umíte si představit, co nastane, když bude takových maličkostí hodně?“ „Umím,“ usmála jsem se. „Štěstí.“ „Konečně jste pochopila podstatu našeho zboží,“ byl nadšený prodavač štěstí Michail. „A to ještě není všechno, pojďme dál. Chci vám ukázat naši novinku. Velkou knihu štěstí. Zrovna jsme ji dostali.“ V oddělení knih měli všechno možné, ale Michail mi nedal příležitost si knížky dobře prohlédnout. Hned mi strčil do ruky sympatickou knížku v pestrém obalu. Nazdařbůh jsem ji otevřela a velmi jsem se podivila. Nic
13
v ní nebylo. Tedy skoro nic. V horním okraji stránky bylo napsáno: „Dnes byl nejšťastnější den v mém životě!“ a na spodním okraji: „A zítřek bude ještě lepší!“ Jinak byla stránka prázdná, jenom nalinkovaná jako sešit pro prvňáčky. Listovala jsem dál, ale všechny stránky byly stejné. „Tak jak se vám líbí?“ zeptal se s pýchou Michail. „Ale vždyť tu není nic napsáno,“ odpověděla jsem rozhořčeně. „No právě,“ potvrdil Michail. „A o tom to celé je. To vy ji budete psát.“ „Ale já…“ zarazila jsem se, „já to přece neumím.“ „Dnes to neumíte, ale zítra se může všechno změnit,“ řekl Michail tajemně. „Mohl bych vám dát malou přednášku?“ „Ale ano, samozřejmě.“ Byla jsem zvědavá. „Každý den je naplněn různými událostmi, některé se nám líbí, jiné ne. I když je to zvláštní, pamatujeme si spíše ty špatné události, zatímco ty dobré ne. Prostě ty dobré nám připadají přirozené, jako že to tak má být. A naše štěstí je ve výsledku zkalené. Souhlasíte?“ „Ano, to je pravda,“ přikývla jsem, „někdy může úplná maličkost zkazit člověku celý den.“ „Velká kniha štěstí vám nabízí přesně opačnou cestu. Můžete si do ní zapisovat jenom ty šťastné události. Alespoň pět denně. Nebo víc, ale určitě ne méně.“ „Ale kde bych vzala tolik šťastných událostí za den?“ protestovala jsem. „Dovolte mi, abych s vámi nesouhlasil, ve skutečnosti je to velmi jednoduché, jenom jste to ještě nezkusila,“ ohradil se prodavač štěstí. „Samozřejmě že ze začátku budete muset přeladit své myšlení na novou vlnu, ale brzy tomu přijdete na chuť, je to přece velmi příjemné. Zkuste to hned teď. Co šťastného se vám dnes stalo?“ „Nevím,“ řekla jsem unaveně. „Dneska jsem měla těžký den.“ „Stal se vám nějaký úraz?“ „Ale jděte,“ polekala jsem se. „No vidíte, to je přece štěstí. Hned si to zapište,“ zaradoval se Michail. „Ztratila jste dnes něco?“ „Ano, ztratila jsem důležitý dokument, ale potom jsem ho našla mezi papíry,“ potvrdila jsem. „To jste měla štěstí. Nemám pravdu?“ pokračoval v přednášce Michail. „Máte, souhlasila jsem. Měla jsem štěstí, že se našel.“ „A teď to zkuste sama, už vám to jde,“ povzbudil mě Michail. „Tak tedy… dneska jsem potkala legračního pejska. Hodně chundelatého a v oblečku. Vypadal jako z cirkusu. A jeho panička taky. Byla celá chundelatá. Jako by si z oka vypadli.“ „No vidíte, to je skvělé. Jde vám to výborně,“ pochválil mě Michail.
14
„A ještě jsem dnes konečně uzavřela vyúčtování. Jsem unavená, ale mám to hotové.“ „Tak to už máme čtyři,“ spočítal Michail. „Zbývá ještě pátá příhoda. Takže?“ „Co se ještě stalo?“ přemýšlela jsem. „Potom začalo pršet. Šla jsem domů a tam opravovali cestu. Musela jsem to obejít… Ano! Potom jsem zašla do vašeho obchodu,“ vykřikla jsem. „Zapište to.“ „Velmi rád,“ poznamenal prodavač štěstí. „Jsem polichocen, že to chcete přidat do seznamu šťastných událostí. Takže, máme zapsaných pět příhod. Začala jste psát svou Velkou knihu štěstí.“ „A to ji mám psát každý den?“ zeptala jsem se. „A co až dojdou stránky?“ „Tou dobou už si vaše mysl zvykne zaznamenávat šťastné události automaticky, nejen pět událostí denně, ale mnohem víc,“ sliboval Michail. „A váš život bude naplněn štěstím.“ „Moc vám děkuji,“ řekla jsem. „Myslím, že si tu knihu koupím.“ „Přijměte ji jako dárek od našeho obchodu,“ kývl elegantně hlavou Michail. „Novým zákazníkům dáváme pokaždé nějaký dárek.“ „To mám ale štěstí.“ zaradovala jsem se. „Děkuji vám.“ „No vidíte, to je už šestý bod ve vašem dnešním seznamu,“ usmál se Michail. „Přesně tak. A ještě si vezmu bublifuk na praskání problémů a kaleidoskop na rozjasnění života. To je sedmý a osmý,“ vyhrkla jsem. „To jsem moc rád. Mám vám to zabalit do našeho papíru?“ „Buďte tak hodný,“ poprosila jsem ho a stále jsem se usmívala. Papír byl také velmi sympatický, celý oranžový s velkými bílými puntíky. Byl na něm nápis Jsme odsouzeni ke štěstí! Nápis se mi líbil. Michail mě doprovodil k východu. Na dveřích byla krásná bílá cedule s nápisem VÝCHOD JE! Ta cedule se mi taky líbila. „Tyhle cedule máme na všech dveřích,“ řekl Michail, „abychom nezapomněli, že vždycky existuje nějaká cesta ven. Děkuji za váš nákup. Přijďte zas.“ „Určitě přijdu,“ slíbila jsem. „Chtěla bych si prohlédnout i jiné zboží.“ „Stálé zákazníky vždycky rádi vidíme,“ řekl Michail nadšeně. „Jsem si jistá, že k vám chodí celé město,“ zajímala jsem se. „Bohužel ne,“ zalitoval prodavač štěstí. „Je to zvláštní, všichni říkají, že chtějí být šťastní, ale jen málokdo se snaží pro to něco udělat. Ale my na tom pracujeme. Vylepšujeme sortiment, balení i reklamu. Takže u nás vždycky najdete něco nového a zajímavého. Na shledanou. A hodně štěstí!“ Zvonek melodicky zacinkal a já se ocitla na ulici. Moje duše si pro zpěvovala. Šla jsem domů a lidé se za mnou otáčeli. Určitě kvůli tomu
15
ranžovému balíčku. Anebo proto, že jsem se stále usmívala. Možná jsem o teď zářila jako ta stařenka, kterou jsem potkala u vchodu. Tohle bylo také štěstí. „Devět,“ řekla jsem automaticky. „Nesmím si to zapomenout zapsat do své Velké knihy.“
KUPTE SI V OBCHO
DĚ SE ŠTĚSTÍM
Ž KOUZELNÉ ZBO
Í!
KALEIDOSKOP DODÁ VAŠEMU ŽIVOTU LESK A PESTROST. VAŠE PROBLÉMY BUDOU PRASKAT A MIZET JAKO MÝDLOVÉ BUBLINY. LÁTKA S VESELÝM VZORKEM VÁM ZLEPŠÍ NÁLADU. VELKÁ KNIHA ŠTĚSTÍ VÁS NAUČÍ UVĚDOMOVAT SI OKAMŽIKY ŠTĚSTÍ.
16
Zmohly vás velké či malé problémy? Ovládla vás lhostejnost? Život se vám už nezdá krásný? Vidíte všechno černě? V tom případě si hned musíte přečíst tuhle pohádku. Uvidíte, že nic není tak beznadějné, jak se zdá.
Můj pruhovaný život Přišla za mnou ve chvíli, kdy mi bylo nejhůř – drobné nezdary, nepříjemnosti a jiné mrzutosti už dosáhly takového množství, že se spojily v jednolitý, neprůsvitný a nekonečný černý pruh. Ne nadarmo se říká: „Neštěstí nikdy nechodí samo.“ Neštěstí se vždycky nahromadí. Představuju si to asi tak, že jedna malá šlamastyka vnikne do mého osobního prostoru, rozhlídne se a zjistí, že je tu dost místa na řádění, a tak začne nadšeně hulákat: „Haló! Pojďte všichni sem! Je to tady super!“ A na její volání se s křikem a pískotem objeví hned celé stádo a všechny začnou okusovat mladou travičku na mojí duši. Jen si zkuste je odsud vyhnat. A když všechno sežerou, jdou dál a místo zelené travičky po nich zbude jen ušlapané pole a doutnající hromádky čerstvého hnoje… Zkrátka a dobře se na mě všechno sesypalo. V práci je to utrpení, v osobním životě naprostá tma a v peněžence černá díra. Kamkoli se hnu, všude na něco narazím… Je to čím dál tím horší. Ať dělám, co dělám, všude samé černo. V Rusku existují dva rozšířené lidové způsoby, jak proti „temnému období“ bojovat – zapít ho a zajíst. Zapíjení nebylo pro mě – alkohol nemám ráda, nechutná mi −, ale zajídání jsem praktikovala už druhý měsíc a nad rostoucím břichem jsem jenom mávla rukou. Čím jiným se mám utěšit, když jsem tak sama a nešťastná než nějakým pamlskem? Bonbony, čokolády a všelijaké cukrovinky se staly mým lékem na hořké myšlenky. A k tomu mi sousedka Valentýna přinesla od maminky neuroložky nějaké pilulky na spaní, protože kvůli všem těm hrůzám se mojí nejlepší
17
řítelkyní stala slečna Nespavost. Je fakt, že ty tabletky mi pomáhaly. O plp nohodnotném spánku se sice mluvit nedalo, ale i tak jsem čas od času upadala do jakéhosi polozapomnění. Takže jsem si osladila život půlkou bonboniéry Černý samet, docpala jsem se Černým rybízem v čokoládě a celé jsem to završila práškem na spaní. Lehla jsem si do postele a doufala, že alespoň ve spánku si trochu odpočinu od černých myšlenek. A právě tehdy ke mně přišla… „Ležíš? Snažíš se usnout? Stejně ti to nepůjde,“ oznámila mi vesele Zebra, která se objevila u mojí postele. „Tfuj, potvoro,“ ulevila jsem si sklesle a snažila jsem se pochopit, jestli se mi to zdá, nebo mám vidiny. „Sama jsi potvora,“ urazila se Zebra. „Dost na tom, že mi už druhý měsíc nadáváš, ještě na mě začneš plivat. Odejdu − a to teprve uvidíš!“ „Neodcházej,“ pospíšila jsem si s odpovědí. „Nechci tu být zase sama… Nemůžu usnout. Neodcházej, buď tady se mnou… Nemyslela jsem to špatně, to se jen tak říká.“ „Že se to říká?“ zařehtala zebra. „To je teda zoufalost…“ „A z čeho bych měla mít radost?“ ozvala jsem se. „Ze života, třeba,“ nabídla mi Zebra. „Ze života…“ odpověděla jsem schlíple. „Tohle není žádný život.“ „A co je to?“ zajímala se Zebra. „Jen dlouhý černý pruh,“ řekla jsem rozhořčeně, natáhla jsem ruku na stolek a snažila se nahmatat další bonbon. „Panečku,“ řekla Zebra ironicky. „To už jsem od tebe slyšela několikrát…“ „Co jsi slyšela? Kdy jsi to slyšela?“ nechápala jsem. „Že život je jako zebra. Chvíli bílý, chvíli černý. Ty máš ráda různá přísloví a pořekadla, viď?“ „Asi jo,“ souhlasila jsem otráveně. „No a co?“ „No a nic,“ zebra si přešlápla z nohy na nohu. „Máš ke mně výhrady, tak jsem si to s tebou přišla vyjasnit.“ „Já? K tobě?? Výhrady???“ Zatracená halucinace! „K tomu jsem se ještě nedopracovala, mít výhrady k cizím zebrám.“ „Já nejsem cizí,“ urazila se Zebra. „Jen tak mimochodem, já jsem tvůj Život.“ „Život je zebra…“ došlo mi. „No dobře. Jiný život si nezasloužím. Pruhovaný kůň je jeho nejvhodnější podoba.“ „Sama jsi pruhovaný kůň,“ rozzlobila se zebra a dupla kopytem. „Vzpamatuj se! Copak jsem se sem hnala zbytečně? Myslíš si, že bys mě měla změnit? Že bys měla změnit svůj život?“
18
„Tebe ne. Život asi jo. Jen nevím, jak to mám udělat,“ postěžovala jsem si. „Tak využij svoji šanci, když už jsem tady,“ navrhla Zebra. „Ptej se – odpovím ti. Jaké máš výhrady ke svému životu, ty moje pozitivní ženo?“ Tu pozitivní jsem přešla, protože samota mě už unavovala a teď se schylovalo k důvěrnému rozhovoru. „No, říká se, že život je černobílý. Ale můj život je jenom černý,“ pronesla jsem svou hlavní výhradu. „Copak je to správné?“ „Není. Po černém pruhu vždycky následuje bílý,“ ochotně souhlasila Zebra. „Akorát ty jsi, nevím proč, šla proti všem přírodním zákonům…“ „Vážně?“ zajímalo mě. „Dostala ses na černý pruh a vydala ses po něm podélně. Jsem přece pruhovaná. Podívej se pozorně na moji srst a pochopíš.“ „Vypadá to tak,“ potvrdila jsem a prohlédla si její pruhovaný bok. „Takže si to šinu podélně… A pořád samá černá…“ „A líbí se ti to tak?“ „Samozřejmě že ne. Co je to za život bez světlých míst?“ „Tak sejdi z černého pruhu,“ vyzvala mě Zebra. „Udělej přece něco!“ „Ale co?“ znovu jsem klesla na mysli. „V práci je to utrpení, v osobním životě naprostá tma a v peněžence jenom černá díra…“ „Aha. A na stole máš Černý rybíz v čokoládě a Černý samet. A zítra si do práce oblíkneš džíny a černý rolák jako obvykle. Divím se, že ještě nemáš černou rtěnku. Protože jinak jsi už udělala všechno pro to, abys svůj život zbavila barev.“ „Nic takového jsem neudělala. To samo,“ protestovala jsem. „Copak já jsem vymyslela krizi a samotu?“ „Víš ty co?“ pohodila hlavou Zebra. „Krize a samota na optimisty neplatí. Ale ty nejsi moc zvyklá přemýšlet o dobrých věcech. Radši se hrabeš v problémech. A čím víc se v nich hrabeš, tím jsou větší. Dáváš jim totiž svoji energii.“ „Bezva,“ z rozrušení jsem si sedla na postel. „Takže všechno je to moje vina?“ „Napadá tě snad někdo jiný?“ zazubila se přátelsky Zebra. „Je to tvůj život, tvůj černý pruh, tvoje zodpovědnost.“ „S tím nesouhlasím, nemáš pravdu,“ obhajovala jsem se. „Snažím se z toho dostat, ale nic se mi nedaří.“ „Výborně! Jen se na ni podívejme. Tak ona se snaží,“ zařehtala sarkasticky Zebra. „Nehorázně se cpe bonbony a sedativy, vyžívá se v samotě a přemýšlí, proč má tak zpackaný život.“ „To není pravda,“ pronesla jsem hrdě, i když v podstatě všechno, co říkala, byla naprostá pravda. Ucítila jsem, že se mi do očí ženou slzy.
19
„Slzy žádné trápení nevyřeší,“ řekla přísně Zebra. „Jestli chceš sejít z černého pruhu, tak sebou pohni. Něco se sebou udělej!“ „Co mám ale dělat?“ zeptala jsem se celá ubrečená. „Aspoň si kup jiné bonbony,“ poradila mi Zebra. „To musíš mít všechno černé?“ „To tak nějak samo…“ pokrčila jsem rameny. „No právě, tobě se to všechno děje tak nějak samo,“ vyčetla mi Zebra. „Žiješ neuvědoměle, v tom je ten problém. Podle principu nemám na růžích ustláno. Tak si sakra lehni jinam! Nebuď obětí okolností.“ „Poslyš, Zebro, nenadávej mi,“ poprosila jsem. „Já přece nejsem proti, sama se chci z toho černého pruhu nějak dostat… Radši mi poraď, jak to mám udělat.“ „Tak vstávej,“ vyzvala mě Zebra. „Je deset večer a ty ležíš v posteli.“ „Už jsem vstala. A co teď?“ ptala jsem se a sunula nohy do pantoflů. „Teď bude generální úklid!“ zavelela Zebra. „V deset večer?“ zhrozila jsem se. „Nemůže to počkat do zítra?“ „Život nemůžeš odkládat na zítra,“ prohlásila zebra a hbitě otevřela kopýtkem moji skříň. „Vyházej všechno ven.“ Pak už mě Zebra jenom honila. Donutila mě, abych prošla celý šatník a vyhodila staré věci. A to nejen abych je vyřadila, ale dokonce odnesla do popelnice. „Kdybys toho náhodou ráno začala litovat, já tě znám,“ vysvětlila mi Zebra. Potom jsem musela umýt všechno nádobí, troubu a vytřít celý byt. Pak následovala revize ledničky… A nakonec přišla na řadu moje kosmetika. Prostě když jsem ve tři ráno vylezla ze sprchy a znovu uviděla Zebru, neměla jsem nejmenší pochyby o tom, že jsem se ze všech těch problémů zbláznila. „Ty máš nějaké problémy?“ strašně se divila Zebra, jako by mi četla myšlenky. „Já?“ byla řada s divením na mně. „Myslím, že jsem měla… včera… Ale teď jsem tak nějak… svěží, docela.“ „Nechceš bonbon?“ nabídla mi zebra. „Ani ne,“ slyším se, jak říkám, „dala bych si radši jablíčko, pro svěží dech…“ „Tak to je jiná,“ přikývla spokojeně Zebra. „Tak vidíš, trochu ses rozhýbala, vymetla si pár starostí, a jak se ti zlepšila nálada, co?“ „Jaké starosti? Vždyť jsem uklízela byt,“ zamrkala jsem. „A ty si myslíš, že se tvoje myšlenky neodrážejí ve tvém okolí? A tak je to mimochodem i obráceně,“ namítala Zebra. „Ukliď si byt a vyčistíš si hlavu i duši.“
20
„A to je všechno?“ „Ne, není. Nesmíš lpět na špatných věcech, mysli na něco pěkného. Život přece nezná žádná hodnocení, v životě je každá událost přirozená. Hodnotíš je ty sama. A taky je sama maluješ různými barvami. Takže už prostě nic nemaluj načerno.“ „Co máš přesně na mysli?“ nenechala jsem se uchlácholit. „Dej mi nějaký konkrétní příklad.“ „Vyhodili tě z práce? Výborně! To znamená, že někde na tebe čeká mnohem lepší práce, akorát ji musíš najít. Jsi sama? Skvěle, aspoň máš dost času sama na sebe. Došly ti peníze? To je prostě úžasné. Začni držet dietu a zároveň hledej slušný zdroj příjmů. Nechal tě přítel? To je klika, aspoň uvolnil místo tomu pravému! Prostě ať se stane, co se stane, ber to z té lepší stránky. Nakonec to doopravdy bude všechno perfektní, uvidíš.“ „Co budeme dělat dál?“ zeptala jsem se se zájmem. Byla jsem naplněna touhou něco udělat. „Dál už je to na tobě,“ navrhla Zebra. „Černý pruh je za námi. Neuškodilo by ti trochu se vyspat.“ „Nechci spát, chci žít. Poslyš, a šlo by, že by v životě žádné černé pruhy nebyly?“ napadlo mě. „Že by byly jenom bílé.“ „To by nešlo,“ zarazila se Zebra. „Jsem přece od přírody pruhovaná. A tak to má být.“ „A co kdybych tě obarvila na jinou barvu? Říkala jsi, že jsi můj život – takže já si rozhodnu, jaké pruhy budeš mít. Je to tak?“ „To jsou mi věci,“ divila se Zebra. „Ty máš ale nápady… Nikdy jsem nic takového neslyšela. Ale zní to zajímavě. Tak do toho, obarvi mě. A čím mě chceš obarvit?“ Na chvíli jsem zaváhala, neměla jsem tempery ani vodovky, ani žádné jiné výtvarné potřeby. Pak jsem si všimla bonbonů. „Čokoládou,“ rozhodla jsem se. Zebra potichu zařehtala – očividně údivem. Rychle jsem v misce rozpustila čokoládové bonbony – zásobila jsem se jimi na zlé časy a ty byly pryč. Potom jsem vzala štětec na pudr a společně se Zebrou jsme se věnovaly opravdovému body artu. Když jsem byla hotová, kývla jsem směrem k zrcadlu: „Tak jak?“ „Zírááám!“ ulevil si můj pruhovaný Život a prohlížel si hnědé boky. „Když se mě teď bude někdo ptát na život, budu říkat: Je jako zebra, chvíli bílý, chvíli čokoládový!“ slíbila jsem jí. A jestli jsem se vážně zbláznila, tak tentokrát výjimečně úspěšně a dá se říct až vesele.
21
Ráno jsem se probudila svěží a odpočatá, jako kdybych polovinu noci nelítala s hadrem a kýblem. Znovu jsem si dala sprchu – tentokrát jsem si ji užila – a pospíchala do práce. Autobus mi ujel přímo před nosem, ale to mě vůbec nerozhodilo. „Výborně,“ řekla jsem si. „Aspoň mám důvod dát si tři zastávky klusem. To vždycky zvedne náladu.“ A čile jsem vykročila po chodníku. „Máte zpoždění? Co kdybychom se zpozdili společně?“ ozvalo se za mnou. Ohlédla jsem se – ta tvář mi byla povědomá, ale jakoby z jiného života. Myslím, že jsem toho kluka zahlédla v kanceláři… „Jsem Oleg Dmitrijev, váš nový programátor. A vy jste Marina. Už u vás týden pracuju, ale vy jste si mě ještě nevšimla. Pořád jste měla něco na práci…“ „Já jsem Marina,“ potvrdila jsem. „Pamatuju si vás. A tu práci už jsem úspěšně dokončila. Konečně můžu normálně žít.“ „Tak to bychom se mohli projít i po práci, co říkáte?“ navrhl Oleg. „Společně. To vždycky zvedne náladu.“ „Tak dobře,“ souhlasila jsem bez rozmýšlení. „Jak jde o lepší náladu, jsem vždycky pro.“ Nepochybně jsem právě vkročila do čokoládového pruhu svého života.
TÍM VÁM NABÍZÍ: SADA ZEBRA, CE. ÍŘSKÉ ŠTĚT ČOKOLÁDA A MAL
OBCHOD SE ŠTĚS
Vybarvěte si svůj život všemi barvami duhy! Hlavně už žádné černé pruhy!
22
Potkala vás nešťastná náhoda? A proč byla nešťastná? Protože jste si ji tak sami pojmenovali. Kdybyste si řekli, že není nešťastná, nýbrž šťastná, byla by přesně taková. Jestliže někdo dává všem náhodám a příhodám nálepky, tak jsme to právě my. Z toho plyne, že my sami jsme příčinou našeho štěstí, nebo neštěstí.
Pohádka o šťastné náhodě Bylo, nebylo, ve světě lidí žila Náhoda. Sama nevěděla, kde se tu vzala. Zdálo se jí, že tu byla odjakživa. A ta Náhoda byla docela přirozená a spontánní. Zkrátka jako všechny děti. A stejně jako všechny děti si chtěla jenom hrát a radovat se. Velmi ráda se vždycky u někoho nečekaně stavila, aby ho překvapila a pobavila. Ale lidi se jí většinou lekli a říkali jí samé nepříjemné věci: „Ale kuš! Ještě se něco stane.“ Nebo: „To je ale nepříjemné.“ Nebo ještě horší: „Včera se mi stalo něco strašného.“ Bylo to ponižující. Náhoda nechápala, proč ji nikdo nemá rád. Byla kvůli tomu často smutná a jednoho dne z toho začala být opravdu nešťastná. Od té doby se jí všichni začali vyhýbat. „Nešťastná náhoda,“ říkali lidé všelijakým nehodám, které se jim často stávaly vinou vlastní nepozornosti, zbrklosti a podezíravosti. A kvůli tomuhle obrovskému nedorozumění byla Náhoda čím dál víc nešťastná. Jednoho sychravého podzimního dne seděla Náhoda na lavičce pod mokrým topolem a hlavou se jí honily ponuré myšlenky: „Tak tedy dobrá, budu nešťastná Náhoda. Když si se mnou nechtějí hrát, nutit je nebudu. Můžou si za to sami.“ V tu chvíli šla alejí Ona, zelenooká v bílých šatech. A proti ní jel na kolečkových bruslích rozevlátý a zamyšlený On. Jejich cesty se vůbec neměly protnout, kdyby do toho nezasáhla Náhoda. Jenom náhodou On zakopl, zamáchal směšně rukama a plácl sebou břichem do louže. Gejzír vody Ji pocákal od hlavy až k patě.
23
Náhoda zamračeně sledovala, co způsobila, a čekala, že jí jako obvykle začnou nadávat. Ale zničehonic dlouhé ticho přerušil bujarý smích. On ležel v kaluži, ze země vzhlédl k Ní a smál se: „Ještě nikdy jsem tak galantně nepadl dámě k nohám.“ Ona se zatvářila nejistě a pak… se rozesmála… A její smích rozezvonil stříbrnými zvonečky celou alej, celý park a celý svět. „Nikdy jsem si nedokázala představit, jak se cítí mokrá slepice. Teď už to vím docela přesně,“ smála se. „Jako pravý gentleman vás teď musím doprovodit, kam budete chtít,“ řekl jí a zvedl se z louže. „Bydlím nedaleko a jako pravá dáma vám teď musím nabídnout, abyste se u mě umyl a zahřál se horkým čajem s medem a citronem,“ usmála se. Náhoda byla v šoku. Vůbec nechápala, co se děje, a čekala, kdy na ni začnou nadávat a odsuzovat ji. Vydala se za nimi v očekávání, co se bude dít. Za chvilku už promáčená dvojice nastupovala do výtahu ve vysokém domě. „Ještě jednou zasáhnu,“ řekla si Náhoda. A tak se také stalo. Výtah zaskřípal, zachvěl se a zůstal stát mezi patry. Náhoda se jako vždy připravila na příval nadávek a… „Bože, to je romantické!“ vykřikla Ona. „Jako v hollywoodském trháku,“ přidal se On. „Taky máte rád filmy?“ zeptala se. Nic lidi nesblíží víc, než když spolu uvíznou ve výtahu. Za půl hodiny už o sobě věděli skoro všechno. Za hodinu jí zahříval zmrzlé ruce svým dechem. Za hodinu a půl se jejich rty poprvé dotkly a bylo to krásné. Když dorazili opraváři a dveře výtahu se konečně otevřely, vystoupil z něj rozzářený pár, který se držel za ruce, nad hlavami mu létali amorci a ze schodiště se zřetelně ozýval Mendelssohnův svatební pochod. Náhoda a opraváři sledovali tu scénu s otevřenou pusou a nikdo si ani nevzpomněl, že by měl nadávat. „Jaká to byla šťastná náhoda, že jsme se seznámili,“ řekl za několik hodin On, když seděl v kuchyni a kochal se královnou, která ještě před chvílí byla dílem Náhody mokrou slepicí. Ona se zasmála a řekla: „Máš pravdu, bylo to zvláštní seznámení. Na první pohled nešťastná náhoda, ale když to člověk domyslí, byla vlastně šťastná.“ „To mluví o mně?“ upadla do rozpaků Náhoda. „Co bych jim ještě tak provedla? Že bych vyhodila elektřinu? Až do rána?“ A když najednou zhasla světla v celé čtvrti, On a Ona stáli u okna a dívali se, jak na jasném soumračném nebi vycházejí zářící hvězdy. Teď byla Náhoda opravdu naprosto šťastná.
24
VÝPRODEJ V OBC
HODĚ SE ŠTĚSTÍM
!
KUPTE SI ŠŤASTNÉ NÁHODY – PRO VŠECHNY PŘÍPADY!!!
25
Když je člověk nešťastný, protože ho nikdo nepotřebuje, často se stahuje do sebe, schovává se před lidmi, izoluje se od celého světa a pak se cítí ještě víc opuštěný a zklamaný. Po nějaké době se změní na netvora − stejně jako hrdina této pohádky.
Netvor Netvor neměl rád den. Přes den bylo světlo a slunce nemilosrdně odhalovalo jeho ohyzdné tělo, špinavou hnědou srst a žalostně skleslou tvář. Netvor radši vylézal ze své nory v noci. V ponurém měsíčním světle se mohl trošku uvolnit, natáhnout se na louce a pozorovat hvězdy. Nebo si nabrat vodu v temné řece, aniž by si musel zakrývat oči – přes den mu jeho vlastní odraz sebral veškerou chuť k jídlu i pití. Mohl se také svlažit v chladném proudu vody – v noci všichni spali, takže nemohl nikoho vyděsit… Přestože Netvor vypadal krvelačně, bylo to zcela mírumilovné stvoření, ani trochu nebyl zlý. A kdybychom mohli nahlédnout do jeho nitra, viděli bychom, že je citlivý, něžný a zranitelný. Miloval jasné barvy úsvitu, ranní mlhy nad vodou či rozmarný let motýla. Rád poslouchal vzdálenou hudbu a šumění listí, miloval vůni medu a šípkových růží. Kdo by si pomyslel, že se v takovém obludném stvoření skrývá tolik touhy po kráse. Nikdo… dokonce ani sám Netvor nepřemýšlel o svých estetických sklonech, ale vnímal jen svou neestetickou zrůdnost. Netvor bydlel v hluboké noře v nejhustší houštině tmavého lesa, kam se i zvěř zatoulala jen zřídkakdy. Netvorovi to vyhovovalo, protože dával přednost samotě. V očích ostatních stvoření viděl svůj odraz a vždycky žasl, jak mohl vůbec takový ohyzdný přírodní úkaz spatřit světlo světa. K čemu to bylo…? K postrachu okolí a k vlastnímu neštěstí… Netvor si své dětství příliš nepamatoval. Samozřejmě že kdysi měl rodiče, bez nich by to přece nešlo. Ale už to bylo tak dávno, co se uchýlil do dobrovolného vyhnanství, takže vzpomínky vybledly a staly se mlhavými
26
a neskutečnými. Pamatoval si akorát, že dříve neměl žádnou srst, ale měl hebkou růžovou kůži bez nerovností a jizev. Rodiče ho z nějakého důvodu neměli rádi, moc si ho nevšímali, a když se s nimi Netvor přišel pomazlit, jenom ho odháněli: „nelez sem“, „přestaň“, „teď na tebe nemám náladu“, „jdi pryč, příšerko“. Už tehdy musel být škaredý, proč by se jinak rodiče vyhýbali svému vlastnímu dítěti? Později, když Netvor vyrostl a osamostatnil se, pořád ještě šíleně toužil po lásce. Chtěl jen, aby se mu někdo věnoval, hladil ho, hrál si s ním na honěnou a říkal mu laskavá a hloupá slůvka. A tak šel mezi lidi. S vypětím všech sil, vyděšený a bez naděje na pochopení se vydal na cestu. Ale lidé se mu vyhýbali. Už tehdy musel vypadat strašně… A možná že svým strachem a neklidem nakazil ostatní, těžko říct… V každém případě, jeho snaha s někým se sblížit, nebo dokonce spřátelit, byla marná. Netvor se horlivě snažil zachytit každý výraz tváře, každý pohled, ale nic dobrého v nich nenašel. Viděl jen rozpaky, nepochopení, strach, a někdy dokonce i štítivý odpor: kdo to sem sakra s takovým odporným ksichtem leze? Netvor pořád ještě doufal, že když bude užitečný, lidé ho přijmou. Snažil se oddaně dívat lidem do očí a hledat v nich jejich přání. Když bylo třeba, nabízel, že s čímkoliv pomůže, i s těžkou prací. Potřebujete zorat pole? Prosím. Táhnout vůz? Klidně. Odčerpat špinavé louže? Jako by se stalo. Mám být po ruce dnem i nocí? Ano, ano, ano! Nedá se říct, že by lidé jeho služeb nevyužívali. To v žádném případě. Všichni si rychle zvykli, že mají po ruce dobrovolníka, na kterého můžou kdykoliv svalit své problémy a potřeby. A navíc zadarmo, dobrovolník byl ochoten pracovat bez ustání a bez odpočinku za misku polévky a kousek chleba, jen aby se cítil potřebný, aby byl „jako ostatní“, aby jej přijali mezi sebe. Někdy, když ho pochválili, byl Netvor téměř šťastný. Jen málokdy mu někdo poděkoval a i tak to bylo zvláštní, jako by ani neděkovali jemu. Ale pak se jeho pomoc stala běžnou záležitostí a lidé ho začali okřikovat, vyžadovali od něj víc a víc a někdy, když ho zrovna nepotřebovali, jej dokonce hrubě a netrpělivě odháněli. „Čím jsem se provinil?“ ptal se zoufale Netvor, když ho lidé zase jednou odehnali. „Co jsem udělal špatně?“ „Jsi strašně otravný,“ vysvětlil mu hospodář, kterému Netvor právě pomohl přeházet obrovskou kupu hnoje. „Furt se pleteš pod nohama − komu by to bylo příjemné? A vypadáš tak provinile, že by tě jeden nejradši nakop.“ Taková urážka byla pro Netvora velkým zklamáním. Dlouho plakal ve stodole. Snažil se, všem pomáhal, jen aby s nimi mohl být. Ale oni to nechápali, nevážili si ho a odmítali ho. To nebylo spravedlivé.
27
A právě tehdy se Netvor rozhodl, že se bude lidem raději vyhýbat. Úplně. Odešel do lesa a vykopal si noru. Nejdřív mělkou, ale postupem času byla hlubší a hlubší. Měl za to, že když se schová pod zem, nikdo ho nenajde, a tím pádem ho nikdo nebude urážet. Jeho nora byla prostorná, pohodlná, měl v ní chládek a byl v bezpečí. Ale nemohl tam zůstat věčně, čas od času musel vylézt na světlo a sehnat si potravu, oblečení a všechno ostatní. To znamenalo vyjít znovu mezi lidi. Netvor se musel na cestu do vesnice pokaždé dlouho dopředu psychicky připravovat. Nechtěl si přiznat, že jeho touha po lásce, tolik potlačovaná okolím, už dávno překročila tu tenkou hranici, kdy se z ní stala nenávist. A strach ten pocit ještě umocňoval. Netvor nenáviděl lidi. Byla to jeho obrana před strašnou a nesnesitelnou bolestí a způsob, jak se vyrovnával se zhrzenou láskou. Netvor brzy začal nenávidět celý svět, jenž ho odsoudil k útrapám. Ale především nenáviděl sám sebe. Své ohyzdné tělo, svoje ponížené přání být milován kýmkoliv… Kdyby tak někdo mohl nahlédnout do jeho zaníceného mozku, našel by tam jenom jedno přání: co nejdříve umřít, aby se už nemusel vidět ani slyšet, ani si uvědomovat svou ohyzdnost. Naštěstí jeho životní instinkt byl silnější než jeho touha po nebytí. A tak Netvor sebral všechnu odvahu a dříve či později se vydal do vesnice. Netvor se vesnici vyhýbal ve dnech, kdy v ní probíhal jarmark, bylo tam na něj příliš lidí a z těch měl strach. Přicházel se západem slunce, když soumrak skryl jeho příšerný vzhled. V pytlících a košících nosil dary lesa jako sušené houby, ořechy, lesní plody a léčivé byliny. Vyměňoval je za mouku, sůl a konzervy. Zamračeně se díval do země, aby náhodou nespatřil svůj odraz v něčích očích a neudělalo se mu ještě hůř. A potom se znovu vracel do svého lesa, kde žil, až do další návštěvy vesnice. Takhle by určitě nemohl žít dlouho. Vždyť žádné živé stvoření nemůže žít bez lásky. Láska je přece také potrava, ale pro duši… Netvor netušil, že svět je dobrý. Že nikdy svoje děti neopustí, ať jsou jakékoliv, ale vždycky se jim snaží všelijak pomoct. Jak jinak bychom mohli vysvětlit, že se v Netvorově říši, kam obvykle nezabloudila lidská noha, najednou objevili dva lidé. Velký a malý člověk. Žena a dítě. Když na ně Netvor narazil, bylo mu hned jasné, že žena umírá. Byla vyčerpaná a utrmácená, její tělo pokrývaly strupy a jizvy. Ležela na zemi, zakrývala si oči a těžce oddychovala. Malá dívenka se k ní choulila a hladila ji po rozcuchaných vlasech. Netvor se rozrušeně zastavil. Zatímco horečně přemýšlel, co má dělat – jestli má prostě projít kolem a tvářit se, že je nevidí, vystrašit je, nebo se otočit a zmizet v houští –, holčička zvedla hlavu a všimla si ho.
28
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.