Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
argo současná světová próza
Sylwia Chutniková Potvory
Přeložila Michala Benešová © Argo, 2014 Copyright © Sylwia Chutnik, 2012 Published by permission of ŚWIAT KSIĄŻKI, Weltbild Polska Sp. z o. o., Warsaw, 2012 Translation © Michala Benešová, 2014 ISBN 978-80-257-0917-7 (váz.) ISBN 978-80-257-1112-5 (e-kniha)
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS193348
Janu Chutnikovi (1940–2011)
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS193348
Ochota, Żoliborz, Bródno Je tu hrozně nudno. Sadyba, Szmulki, Varšava Střed, Snad to všechno skončí hned. Jelonki, Povislí, Żerań, Asi umírám, umírám. Wola, Czerniaków, letiště Chopina, Už to začíná. Targówek, Mokotov, Praga, Jsem strašně utahaná! Włochy, Ursus, Młociny Pomstí mě ty holčiny.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS193348
Část první Pohádky, bitky a suverénky
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS193348
Hřbitovy jsou jako zastavený filmový obraz. Celé dny běháš, lítáš, honíš se po městě. Zařizuješ, voláš a domlouváš se. Až se nakonec ráno probudíš a rozhodneš se projít branou nekro‑ pole. Paralelního města. Najednou je ticho, nějaký červený brouk ti leze po noze. Otřeseš se a víš, že je to tady. V ruce svíčku, kytky, většinou chryzantémy nebo věnec z umělých růží. A taky výbava správ‑ né uklízečky: kartáč, jar, láhev a hadřík. Někdy leštěnka, ale to je prý zbytečné, jenom nadělá šmouhy a skvrny. Neodstraní je, místo vyčištění je spíš rozmaže. Dobré je vzít si s sebou tašku navíc na uschlé květy. To se pak ten bordel z desky shrne a vy‑ hodí do zeleného kontejneru. Oblečení si bereme nejlépe ne‑ formální, protože se budeme muset válet v pavučinách nebo jehličí. Nejhůř jsou na tom ti, co jdou přímo z kostela – elegant‑ ní a navonění kráčejí ruku v ruce po cestičkách mezi hroby. Tašky pověsí na sousedním kříži, sundají si saka a kabát‑ ky. Pak se rozkročmo postaví na hrob a s nadšením se pustí do drhnutí. Stejně si jenom nadělají díry v punčocháčích, od toho uklízení. Ještě že se všechny potřebné věci dají sehnat v okolních stáncích. Na co si jen vzpomeneš, svítilnička v podobě usta‑ raného Ježíše, veselého sněhuláka nebo žlutého kuřátka – podle toho, jaké svátky právě jsou. Nechce se ti každý týden vyměňovat svíčky? Tak si koupíš svíčku na baterky, takzvané věčné světýlko, co slaboučce mihotá a symbolizuje tak vzpo‑ mínku na nejbližší. A nejenom to – mají i umělé kytky, celé
11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS193348
věnce z vybledlých růží, chvojí i umělého kapradí. Zaplatíš pár stovek a máš na celý rok pokoj. Mají taky různé malič‑ ké dekorace, valentýnská srdce, mistrně naaranžovaná na podstavci, a podložky pod svíčky. Protože když vosk ukápne na náhrobek, je to katastrofa. Tak si to teď zkus nehtem se‑ škrábat, děkuju pěkně! A svíčky praskají, deformuje je vnitřní žár, zvnitřku vytéká průhledná hmota a div že se nevsákne do hrobu. Kdyby na něm nebyla deska, pokapala by i rakev nebo by urnu zasvinila. Hmota vytváří podivné tvary, jako když se věští na svatého Ondřeje. Nikdo neví, co by se dalo předpovědět mrtvým, ale tvary někdy připomínají předměty a někdy zase lidi s jejich charakteristickým půvabem. Možná je to i taková hra pro neživé, takové divadýlko, z nouze ctnost. A proč vlastně ne? Obchůdků a stánků je kolem brány spousta, lákají na nízké ceny. Napravo vychvaluje Stašek „jedinečný aromatický lam‑ pičky, ideální k různým příležitostem, třeba ke křtu nebo sva‑ týmu přijímání“. Zároveň předvádí zařízení tvořené podstav‑ cem na vonnou tyčinku a knotem, který je třeba polít vonným olejem. Zádrhel je v tom, že se musí jen párkrát kápnout na spodek, a ne olej bez rozmyslu chrstat, protože pak je všechno mokré, a je po legraci. Některé ženské berou rovnou pět balení a pak čmoudí manželům na hrobech, jako by jim to mělo nějak pomoct. Muži jsou navíc vůči vůním imunní už za života, tak‑ že ani po smrti je to nepotěší. Ale když jsou slevy, výprodeje a akce, proč si nenacpat igelitky a tašky na kolečkách vyro‑ bené z kostkovaného voskovaného plátna? Proč si nenabrat do zásoby, do foroty? Až člověk umře, rodina jenom sáhne na poličku a zapálí. Bude to levnější a nemusí se na to myslet. V každém případě člověk vybavený těmito nezbytnostmi si hrdě vykračuje s taškou a povinnou krabičkou zápalek. Míjí bránu, v bráně Wacek na rybářské židličce usrkává čaj s ru‑ mem a jen tak aby se neřeklo nabízí své zboží. Na rozkládacím
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
12
stolečku má barevná lízátka, preclíky a turecký med. Ten si nikdy nekupuj, bůhví co je to za sajrajt! Jako by nestačilo, že složení je podezřelé a barviva jsou neznámého původu; kon‑ zistence tmelu na parkety tě navíc načas přinutí k mlčení. Ten hnus se lepí na zuby, slepuje spodní čelist s řezáky; nejedna protéza už se na něm zlámala a mohla se vyhodit. Tváří se to jako takový levný bonbónek, taková hřbitovní tradice, ale jakmile ho začneš cucat, cumlat a dumlat, až do večeře se ho nezbavíš. A šťourat se v zubech nad hrobem není hezké. Tady jde přece o atmosféru hlubokého rozjímání. U hlavní cesty bohužel pokaždé stojí houslista a tak pří‑ šerně vrže, že člověk až soucítí s těmi ubohými mrtvými, co leží bez hnutí a musí to všechno poslouchat. Nemůžou ani utéct, ani se otočit na patě, jen tam tak trčí zazdění. Houslis‑ ta vyhrává písně tklivé, protivné, narušující ticho. Vždycky po nějaké chvíli si odpočine, sám znavený tím nechtěným koncertem. To se pak líně rozhlíží po známém území, plném jasně daných pravidel. Na hřbitově totiž existují vnitřní předpisy – že odpad se vyhazuje u brány, že dáváme pozor na sousední hroby, že nepokládáme svíčky přímo na náhrobní desku a že nakupu‑ jeme podle funeral code. Bílé lilie jsou prý jen pro mladé. Pro staré naopak smutné věnečky a tlumené barvy svíček. Tam, kde jsou vidět fotografie, některé sépiově zbarvené, hned víš, kdo tam leží, kolik mu bylo let a někdy i co byl zač. Staří lidé v oblecích se s úsměvem dívají do objektivu. Měla to být přece fotka na doklady, ne na hrob. Kdo myslí cestou k fotografovi na vlastní smrt? Halina Břitva byla v subkultuře hřbitovních vdov nováč‑ kem. Šla sice do správné uličky po paměti, od Hlavní přes Širokou až do Lipové, ale tvářila se přitom jistě a klidně. S leh‑ kým opovržením sledovala ty, co po nedávném pohřbu drželi v rukou zalaminované svaté obrázky s natištěnou adresou
13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS193348
zemřelého. Adresou posledního pobytu. A teď jen poletovali mezi cestičkami a pokoušeli se přijít na kloub logice nekro‑ pole. Ale jakápak logika! Existuje jenom obecný plánek, ale ten visí u hlavní brány, a to by se museli vrátit, deset minut cesty. A na starých nohou má každý krok váhu zlata. Lidi se tak ztrácejí mezi hroby, pokoušejí se vyznat v identických náhrobcích, v identických svíčkách. Kolem klid a rozpadající se cedulky s čísly cest. Tady se totiž nemá spěchat. Spíš bychom měli vstřebávat významy jednotlivých životních slabik. Takových jako ach, och, ech. Povzdychů vymykajících se našemu vědomí, vymy‑ kajících se kalendáři setkání i rétorice projevů. Je to taková dětská hra, jako z omalovánek – pospojuj tečky a zjistíš, jaká ti vyjde postavička. Celé to setrvávání v zastaveném filmovém obrazu je jako spojování: významů, lidí, okamžiků, myšlenek. Až potom vidíme, jak je život těžký. Protože co je to za filozofii, vybírat si jenom povedené momenty? Důležité je, abychom si to pak všechno elegantně spojili dohromady, převázali mašličkou a podepsali „to je moje“. To jsem já. Jenomže pak už se s nikým nepodělíme o myšlenky, ty zůstanou jenom nám a zapsané v deníčku. Nic už se nespraví, nic nepůjde vymazat nebo zakamuflovat drahou psychotera‑ pií. Nevykoupíme své hříchy v Medžugorii, Lichni ani u všech svatých. Vteřinu před smrtí se ukáže, jestli jsme všechny ty tečky pospojovali správně. Jestli nám z toho života něco vyšlo. V životě nejsou jenom pěkné okamžiky; co my vlastně o životě víme? Spatříme ho až vteřinu před zavřením očí, někde na operačním sále nebo ve své pomočené posteli, ve společnosti rodiny čekající na závěť. Budeme umírat a nejspíš nám bude dopřána chvilka zamyšlení. Ach, takže takové to tedy je. Aha, och. Pohleď proto na řady hrobů, hřbitovní poutníče, a lépe se nad sebou zamysli, dokud můžeš, protože pak už bude po
14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS193348
všem, pak už bude na stížnosti pozdě. Již za života pomys‑ li na smrt a nepokoušej se s ní bojovat, protože budeš jen k smíchu. Dnes houslista obzvlášť často zabrousil do vysokých tó‑ nů, až mu praskla struna. Schoval proto nástroj do pouzdra a zamyslel se. Na co myslí takový houslista pracující ve spo‑ lečnosti mrtvol? Měl by přece hrát ve filharmonii, a ne tady! Halina ho rychle minula a zamířila k cihlové zdi. Za letních dní se od ní šířil příšerný smrad zahnívajících odpadků, kte‑ ré se za ní vršily v naději, že je nikdo neuvidí. A zase soucit s těmi mrtvými, že v tom bordelu leží a žádný deodorant si kolem sebe rozstříknout nemůžou. No, nejspíš proto prodáva‑ jí všechny ty difuzéry s vůní levandule a borovicových šišek. Možná právě proto. Po cestě vyčnívaly kořeny stromů, které některé z žen‑ ských nejednou podrazily nohy, až všechny ty poklady ne‑ sené v igelitce lítaly vzduchem. Rozbitá kolena, roztržený kabát, a někdy dokonce i komplikovaná zlomenina. Halina právě zakopla o staré větve a tiše zaklela. Otočila se za ní nějaká horečnatě se modlící stařenka, co každý den chodila za svým mužem a četla mu Blesk, bůhví proč, ale pořád je to lepší než o samotě mluvit na televizi a jenom sledovat, jestli bude Esmeralda nevěrná manželovi, nebo on jí. Ženská se na ni ustrašeně podívala. Všechny se Haliny bály, všechny ty černé vdovy, ty seschlé kvítky držící v třesoucích se rukou sirky. Ohlížely se za ní nebo ji sledovaly, jak stojí u hrobu. Co když něco ukradne, co když odloupne zlatá pís‑ mena a přetaví je na vodku? Kradou přece jako straky. Halina se kdysi tak zabrala do odklízení suchých větví, že si ani nevšimla, jak se zpoza hrobu vynořil starý dědek a sebral jí kabelku. Okamžitě začal utíkat uličkou mezi hroby, a tak Halina jenom zahodila hadr a pusti‑ la se za ním. Dva pořádné skoky a dědek ležel jak dlouhý tak
15 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS193348
široký. Tvářil se jako nemocný stařeček, v autobusu se určitě hádá o místo, a tady je za atleta. Raz dva, uháněl a v ruce tří‑ mal kořist. Dostal pár facek, i pro příště, protože stařenkám taky určitě krade věci, a ty si s ním jen tak neporadí. Takže to bylo takové povinné ponaučení. Odplivl si a odkličkoval mezi hroby jako krysa. Halina vypadala vždycky elegantně, ale podezřele. Na prv‑ ní pohled upraveně, pěkně, nažehlená mikina, ale to tetování po těle, to už je horší, na co a k čemu to je, vykukuje z rukávů a táhne se až k prstům. Holka asi vyšla z kriminálu. Škoda, taková mladá, kdyby se sebou něco udělala… Taková mladá, no právě. Protože hřbitov je jinak revírem starých, jako taneční dý‑ chánek nebo kostel hned po ránu. Tam chodí hlavně senioři, a jenom občas i s mladšími. Samotné mladé jsou podezřelé. Možná znevažují tradici, kdoví. Obzvlášť ty staré, bez manželů, mají sevřená ústa. Na jednu stranu jsou hrdé, že ještě žijí, ale na druhou stranu musí neustále čelit bezdůvodným nařčením, rádoby dobrým radám a narážkám. „Paní Barborko, vy jste vdova, a pan Heněk vdovec. Možná byste spolu mohli…“ „Cože? Ještě jsem se nezbláznila, abych si domů nastěho‑ vala takovou starou větev. Chraň Bůh! To bych musela bejt padlá na hlavu!“ „Ale ve dvou se to líp táhne. Podíváte se na seriál, na ná‑ kupy zajdete…“ „Já jsem po operaci očí, já na televizi nečumím. A nákupy si zařídím sama, protože já toho moc nesním. Chlapa už jsem jednou měla, děkuju mockrát, dalšího nepotřebuju.“ Paní Barborka prý doma vyhodila všechny skleničky od hořčice. „K čemu by mi byly,“ ptá se, „kdo by z nich pil? Nikdo už tady pít nebude,“ říká. Nechala si jedno kladivo, krabičku
16 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS193348
středně velkých hřebíků, kombinačky a sbírku šroubováků. Ale ani jednu manželovu košili. Vykládala, že se jednoho dne tak dožrala, že ze skříní všechno vyházela. Nechávat si všech‑ ny ty krámy nemá smysl, k čemu to je? Ženské náruživě leští desku s vyrytým nápisem „Zemřel v ro‑ ce 1996“. Chodí sem tolik let, že už se jim od té studené vody z pumpy ruce zkroutily. Snad jsou z Bródna, nebo možná ze sídliště Szmulowizna. Plesnivou koupelnu si vytápějí kamín‑ ky, po dřevěných schodech se škrábou nahoru ve dne v noci. Varšavu bychom měli začít popisovat právě z tohoto místa, z trosek po prastaré bródnovské tvrzi, která se stala zárod‑ kem budoucího města a byla takovým místním hnězdenským hradištěm. Kořeny každého Varšavana jsou vidět už zdaleka. V nedaleké čtvrti Targówek Fabryczny se dodnes vyrábějí noví obyvatelé. Přispívá k tomu ideální lokalizace – zapome‑ nutá úbočí velké metropole, tajemné uličky a zelené plochy. A samozřejmě továrny, nebo spíš jejich zbytky. Někteří lidé se nejdřív odlévají ve speciálních pecích umís‑ těných pod povrchem starých tunelů metra. Pak se vypouštějí klikatým potrubím přímo do davu hemžícího se v okolí stani‑ ce metra Centrum. Aby si nově vyrobených lidí nikdo nevšiml, mají nařízeno projít nejdřív speciálními kanály pod řekou. Tajná základna sídlí ve Walterově vile postavené ještě před válkou. Díky bunkru ukrytému pod zemí je to ideální místo pro navrhování nových varšavských prototypů. Zvenčí vypadá budova jako obyčejný dům. Za války v něm na půdě cvičili vojáci Zemské armády – mohli si tam střílet, jak chtěli, protože kolem domu vedla železnice, která zvukem kol do‑ konale přehlušovala podezřelý rámus. V domě žil i majitel zrcadel, který po sobě zanechal spoustu skleněných střepů. Ty jsou dodnes používány k výrobě očí pro nové lidi. Proto se taky hlavně podle nich – a nikoli podle schovaných křídel – dá
17 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS193348
poznat Varšavan vyrobený v Targówku. Má lesknoucí se po‑ hled odrážející v sobě druhého člověka. Celý ten pravý břeh, to je úplně jiný svět. Za chvíli už tu vůbec nebudou mosty a zdejší obyvatelé totálně zdivočí. Ji‑ ná rasa, život podle jiných pravidel. Zastavený napůl cesty mezi předválečným šmrncem a dnešním poflakováním se po sídlištích. Zbytky vymírajícího světa, neexistujícího města, které kdysi mělo co říct, ale teď bylo rozježděné buldozerem změn na všechny strany. Zbytky nesmetené ze stolu, trosky. Je to vidět na lidech, je to vidět na okolí. Naproti vchodu do kostela svatého Vincenta kdosi chová holuby. Ptáci poletují nad obchůdky kameníků, krouží kolem dokola, serou na zaparkovaná auta. Jejich majitel si povídá s kamarádem: „Jak mně je na tom světě krásně. Bože, jak je mi krásně! Celej život se mi dal do kupy. Janek mi přinesl ty starý sou‑ částky do pračky, hned si ji opravím. Tady v kostele mi na svátky dali mouku, tak si něco udělám. No Bohouši, říkám ti, jak mně je kurva dobře!“ Dědek stojí pod holuby a hadrem roztáčí kola. Holubi po‑ dle nich létají a vždycky se pak zase vrátí zpátky. Do klece. Hned vedle je večerka, před kterou sedí matka s dětmi a pokuřuje. Děti kolem ní krouží na kolech jako ti holubi: napravo, nalevo a zase zpátky. Matka kouří, nad její hlavou září vánoční světla ovinutá kolem ručně načmáraného ceníku. Okolo obchodu prochází mladík v mikině hlásající, že se naro‑ dil na sídlišti. To je prostě vidět, ani si to nemusí nikam psát, protože v chůzi má ten hošan jednou provždy zakódované, že jeho nohy sbíhaly schodiště a braly přitom schody po dvou, že típal cigaretu o zábradlí a že poplival všechny lavičky kolem klepadla na koberce. Možná na ně plive dodneška. Bródnovský hřbitov vypadá shora jako pták s křídlem při‑ praveným k letu, možná jako ten chovný holub, vznešený
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
18
polský rys. Odlétá někam se všemi těmi hroby a nechává po sobě prázdné místo, na které okamžitě nastoupí developeři a postaví tam budku pro ostrahu. Sama Halina si už nebyla jistá, jestli je dobře, aby neži‑ ví lidé byli tak blízko živých. Rakve přece podemílají deště, spodní voda, udělá se z toho bláto, a to pak odtéká stružkami k okolním domům. Co mají říkat obyvatelé takové Stavební nebo Gilarské ulice, když jim z kohoutku teče strejda a koupou se ve zbytcích babičky? I když na druhou stranu to musí být nějak zabezpečené, možná vyzděné? Napadlo vůbec někoho, že epidemie je tím posledním, na co je Varšava připravená? Že by z tohoto světa smetla spoustu důležitých lidí: kadeřníky celebrit, asistentky manažerů i koordinátory celosvětových projektů. A večírky. Pak by zase bylo zapotřebí pohřbívat mrtvé a musely by vzniknout nové hřbitovy. Možná je to pro stavbaře určité vysvobození, pořád něco bourat a stavět na‑ novo. Nový trh pro developery, co mají problém udat elegant‑ ní luxusní byty boháčům s hypotékou. Zbourat domy, postavit hřbitovy, zprivatizovat hřbitovy, aby byly módní a žádané. Vyrvat hřbitovy z rukou starých a chudých důchodců, kteří si tak akorát nadělají do gatí a utřou se umělým chrupem. Vrá‑ tit hroby mladým a majetným. Vytvořit trendy hroby, udělat z umírání módu. Halina procházela mezi hroby, ponořená do myšlenek o trhu s nemovitostmi a při té příležitosti i o své vlastní hypotéce, splácené dosti nonšalantně. Konečně došla až k hrobu. Další pauza. Úplně jiný rozměr bytí než ten běžný, důvěr‑ ně známý. Kolem hrobu se i vzduch vytrácí, ptáci přestávají zpívat, srdce přestává bít. Tunel spojující nás s jinou dimenzí se zdá prázdný. Jenže vzduch je na ozvěnu příliš hustý, stlače‑ ný, neproniknutelný. U hrobu můžeš zkusit zakřičet, ale hlas se neroznese do stran. Uvízne někde mezi náhrobní deskou
19 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS193348