Španělsko | 1
Sombras de unicornio / Stíny jednorožce Raquel Martínez Gómez (1973) se narodila v La Mancha, v provincii Albacete. Získala doktorát v oboru komunikačních technologií na Universidad Complutense v Madridu. Vešla ve známost svými povídkami a básněmi, v současné době dokončuje svůj třetí román. Kromě psaní spolupracuje též s agenturou Inter Press Service (IPS). Dnes bydlí v anglickém Sussexu, dříve však žila v Mexiku, kde pracovala na dizeratční práci a učila na Instituto Tecnológico v Monterrey.
Synopse: Novinářka Claudia se sice narodila v Oviedu, ale odmalička vyrůstala v Argentině. Nyní se vrací do Španělska, kde chce začít nový život. Usadí se v Madridu a začne pracovat v baru U jednorožce. Tam pozná univerzitního studenta Edgara z Mexika, který také utíká před bouřlivou minulostí. Stejně jako ona i on si však uvědomí, že navzdory všem snahám není možné začít od nuly. Hrdinové románu procházejí stejnou rozpolceností, tak jako ona fiktivní bytost, která obývá naši představivost a naše touhy. Žijí na půli cesty mezi tím, čím by si přáli být, a tím, čím skutečně jsou. Setkání s jednorožcem je pro hrdiny příležitostí jak najít sami sebe. Je to sice nečekané, ale nemění to nic na skutečnosti, že jde o příležitost zázračnou. Román Stíny jednorožce je pozváním jak poznat sebe sama, jak vzlétnout, a nohama přitom stát pořád na zemi.
2 | Španělsko
ČERNÉ DUNY Černá duna s nejasným obrysem ležela nehybně ve středu města. Z jedné strany ji objímaly nuzné příbytky a z druhé luxusní obydlí. Když Edgar šlapal do kopce Las Noas, aby se rozhlédl po okolí, často na svůj život zapomínal, raději si představoval prázdnou díru. Přestože se snažil pohybovat obezřetně a vyhnout se jí pokaždé, když zahnul za roh nebo když šel nějakou ulicí, černá masa se najednou znovu objevila. A to pak jeho úzkost rostla a on pomýšlel na útěk. Dlouhá léta se tu shromažďovaly vzorky půdy z nejrůznějších míst, která se nacházela blízko u černé duny, ale i daleko od ní, aby v nich byla zjištěna přítomnost olova. Ze strany některých místních organizací to byl dlouhý boj proti nečinnému postoji města a proti hromadnému podplácení. Většina lidí však vůbec nevěděla, o co jde, a jen velmi málo z nich přemýšlelo o stěhování. Dokonce až v nejstarších rezidenčních čtvrtích lidé na procházce, kteří se tak snažili udržet ve formě, mohli vidět značku tovární haly s červeným nápisem. Pak se vrátili domů, neprodyšně zavřeli okna, požádali hospodyni, aby znovu vytřela podlahu, a po pěnové koupeli vyšli na zahradu, aby si přečetli deník El Siglo. Byli přitom pyšní, že si splnili společenskou povinnost, to jest, že se informovali o zásnubách a sňatcích mezi lidmi z lepších rodin. Ale o pár ulic níž, mnohem blíž k černé duně, ty noviny nikdy nebyly čerstvé, ani se nečetly na zahradě. A lidé se rozhodně nemohli chvástat tím, jak jim to tam na fotce sluší. V západních čtvrtích novinový papír zakrýval díry kolem dveří a oken. A na zemi, na té stejné zemi, na níž i spali, krystalizovala krev jejich dětí, zatímco papír postupně tmavl. Při jedné příležitosti pánové v šedých oblecích a gumových rukavicích, vyslaní podnikem, kterému černá duna patřila, zaklepali na dveře, aby odebrali vzorky ke zjištění přítomnosti olova. Všude bylo plno čistících strojů, které nasávaly okolní půdu, a množství mužů v žlutých oděvech, kteří namísto novinového papíru dávali karton. To spolu s příslibem mléka pro nemocné děti k uklidnění nespokojenosti stačilo. Do čtrnácti dnů byl všude zase tentýž prach. Ti nejmenší si na otrávené zemi za pomoci své představivosti vytvářeli hračky, jaké nikdy neměli mít, aniž tušili nebezpečí, které jim hrozilo. Zase se obnovily protesty a poradci z podniku s černou dunou, což byla navíc i největší továrna na výrobu kovů v zemi, argumentovali tím, že oni tam byli dřív, než se na obecní pozemky nastěhovali chudí lidé. Jméno majitele podniku, který bydlel tisíc kilometrů odtamtud, bylo každoročně otištěné v časopise na seznamu nejbohatších lidí světa. Legenda o černé
Španělsko | 3
duně rostla na patině ticha, které ji přikrývalo. Také Edgar se naučil nepřipouštět si problémy. Dlouhou dobu nechtěl nic vědět, přímému pohledu na ni se vyhýbal a přehlížel její přítomnost, která se rýsovala za odpoledním horizontem. Ale tohle přehlížení se nakonec proměnilo v ránu z děla, která ho roztrhla vedví. Do uší mu proniklo zaskřehotání ptáka, černého jako ta duna. Stál v té řadě už potřetí. Překvapilo ho, s jakou plynulostí vše probíhalo. Kluk v botách s výraznou špicí a s naondulovanými vlasy stojící před ním si bez ustání nasazoval a sundával čepici. Byl podle všeho nervózní. Edgar spočítal, kolik lidí má před sebou: jeden, dva, tři, třetí a čtvrtý jdou asi spolu..., deset. Už jenom deset. A pak zase myslel na ty, kteří se účastnili demonstrace na Kolumbově ulici, velmi blízko Revoluční třídy. Pořád ještě, i když nezřetelně, bylo slyšet jejich provolávání. Bylo to kvůli olovu. Edgar na univerzitě zaslechl, že podnik, který znečišťoval město, vytvořil spoustu pracovních míst. A to zřejmě všechno ospravedlňovalo. Znovu přemýšlel o transparentech z kartonu, o jejich poselstvích plných pravopisných chyb. Myslel na oči jediného mladého muže, který na té demonstraci byl. Zbytek tvořily ženy, jen sem tam nějaký důchodce. Všechny se odvolávaly na své děti, nemocné s otrávenou krví, na slíbené příděly mléka. Byl na řadě. Úředník mu nabídl, že může uhradit jen polovinu pokuty, vzhledem k tomu, že se rozhodl zaplatit tak rychle. Za to si od spolužáků vysloužil nadávky: Vole, ty seš magor, nebo co? Po zaplacení mu vrátili papíry. Když vyšel ven, zarazilo ho, jak se dav na ulici rozrostl. Bezmyšlenkovitě šel dál až k prokuratuře, kde byli soustředěni demonstranti. Po několika minutách třídu přikrylo neobvyklé ticho, které zpočátku působilo nepředvídatelně. Pocítil chlad. Pomalu se blížil terénní policejní vůz, zacouval a zamířil k čelu demonstrace. Dětský pláč sice prolomil ticho, potom ale vše vyznělo ještě úzkostněji. Policisté se najednou začali seskupovat a šli přímo proti davu. Matky s malými dětmi se postupně rozprchly, v obavě z nejhoršího. Edgar se schoval do krámku se smíšeným zbožím. Zůstal však stát ve dveřích. Nemohl věřit svým očím. Panika a pláč umlčely slova. Desítky obušků tvrdě vyrazily proti tělu jediného mladíka, politika z menší regionální strany, který byl pak obviněn z podněcování nepokojů. Chvíli předtím, než se spustilo bití, se jeho pohled zastavil. Policie se pak obrátila proti ženám, starším paním, kolemjdoucím, proti psům. Na zemi zůstalo ležet několik rozbitých transparentů. Ještě větší chlad, pronikavý nářek není slyšet.
4 | Španělsko
Na druhý den noviny zveřejnily zprávu o demonstraci. Působila dojmem diktátu oficiální tiskové zprávy. V ní se připouštělo, že politický předák byl uvězněn, ale už bylo zatajeno, že jej policie surově zbila obušky. Toho dne Edgar o černé duně hodně přemýšlel. Říkal si, proč z centra města nebyla odsunuta ta část výroby, která způsobuje největší znečištění. Snad je to tím, že chybí zákon na ochranu životního prostředí, který by něco takového vyžadoval. A je to i mlčením, které znemožňuje vyjádřit názor na umístění továrny. Nikdy se mu nezamlouvaly rozdíly ve společnosti, v níž vyrostl. Ani lhostejnost, na kterou je třeba si prostě zvyknout. Odmalička ho učili, aby to vnímal jako nutné zlo. Matka mu zakazovala otvírat dveře otrhaným dětem, které za pár pesos nabízely nejrůznější práce, od zametení verandy po sekání trávníku. Vždycky chodil do soukromých škol, kam chodily jen děti ze čtvrtí, kde bydlela vyšší společenská vrstva. Děti ve značkovém oblečení, bez boláků a ran na nohou, v nezalátaných kalhotách, na sobě poslední model tenisek. Žádné z těchto dětí si na ulici nehrálo s hlínou a všechny měly herní konzole, které si koupily v texaském San Antonio. To bylo město, které jim sloužilo jako vzor životního stylu – dům s vlastní zahradou, tři televizory, pes, se kterým se chodí běhat. Golfová hřiště napomohla dotvořit jistou iluzi uprostřed pouště, i když to bylo za cenu narušení toků řek i řečiště podzemní vody a porušení místního biotopu. Jenže v situaci, kdy byla jakákoli představa o budoucnosti anulována, na tom nezáleželo. Oni žili přítomností, když jeli v autě, které je vezlo domů, na univerzitu, do kina, na diskotéku... Neměl se co stýkat s těmi bezejmennými lidmi, kteří jezdili v rozmlácených autobusech, pracovali na poli nebo v továrně a kteří by v jejich čtvrti nikdy nemohli bydlet. Edgara naučili, aby se schovával, aby necítil žádnou zodpovědnost vůči společnosti, do které patřil. Toho dne večeřeli jen lehce. Otec se o události zmínil mezi mnoha dalšími věcmi, které se ten den udály. Rozčílil ho nedostatečně tvrdý postup policistů. Byl přesvědčen, že rychlejší zásah a snad i nějaký ten mrtvý by mohli zabránit dopravnímu kolapsu zrovna v tuhle dobu. Zatímco ho poslouchal, vybavil si, co viděl, a zvedl se mu žaludek. Možná, že i jeho otec podplácel novináře, aby nepsali o mizerných mzdách, které dával zaměstnancům, o chybějících smlouvách, o propouštění žen kvůli mateřství, o nedostatečných bezpečnostních opatřeních při zacházení s chemikáliemi. Zvedl se od stolu a ani se neomluvil. Ve svém pokoji pak otevřel sešit a napsal do něj slovo schizofrenie. Psal o protikladu mezi tím, co četl, a chováním, které mu předepisovalo jeho společenské prostředí. O svobodném pohledu a o nesmlouvavé kontrole názorů. O troše pokrytectví, kterého bylo třeba k vybudování hory svinstva. O míře
Španělsko | 5
myšlenkové malosti, která se vešla do krabice od bot. Proč ničíme krásu tak beztrestně? Proč si o sobě myslíme, že jsme strůjci nekonečných snů, když jsme přitom jen hrstkou slepé bílkoviny? Navzdory dunám toho roku opět rozkvetly ohňové stromy, které mu připomněly nenávratně ztracené štěstí nevinnosti.
Seriál je připravován Českou kanceláří programu EU Culture ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.euprizeliterature.eu, další úryvky laureátů jsou ke stažení na www.programculture.cz/cs/eulp.