Spolek v České republice a v Německu

Právnic k á fakulta Masary k o vy uni verz ity Katedra občanskéh o práva

Dipl o m o vá pr áce

Spolek v České republice a v Německu Pavel Křeček 2006

Proh l a š u j i, ž e j s e m d i p lo mo v ou pr á c i n a t é ma : Spo le k v Če s k é

r e p u b l i c e a v Ně m e c ku z pr a c ov a l s á m a uv e d l j s e m v š e c h n y použ it é p r a me n y .

………………

1

Po dě k o vá ní: Děkuji vedouc í mu mé diplo mo vé pr áce, prof. JUDr. Ja nu

Hurdík o vi, Dr Sc. za odborné veden í, upřesnění a při po m ín ky při zpracován í této práce.

2

O BSAH :

strana:

I . Úvod ................................................... ............................... 6

I I . Spole k obe c ně ................................................... .................. 8 1. Stručný historický vývoj spolků v Německu a v ČR ......................... 8 2. Svoboda sdružování a prameny spolkového práva.......................... 9

3. Pojem „spolek“ a jeho charakteristika…………………………………..11

4. Spolek jako právnická osoba……………………………………………..14

5. Právní forma a právní zakotvení…………………………………………18

6. Právní subjektivita spolku………………………………………………..20 6.1.

Neformální spolek………………………………………………...21

7. Úvahy de lege ferenda……………………………………………………22

I I I . Založení a vznik spolku ................................................... ........ 2 3 1. Zakladatelé spolku..................................... …………………2 3

2. Založení spolku…………………………………………………………...24

3. Vznik spolku jako právnické osoby……………………………………….25 4. Příslušný registrační orgán, podmínky zápisu…………………………...28

5. Zápis spolku do rejstříku…………………………………………………29

I V. Stanovy spolku ...................... ………………………………………..3 5

1. Formální a obsahové náležitosti stanov ...................... ………….3 5

2. K nejdůležitějším obsahovým náležitostem……………………………….37 2.1.

Účel spolku……………………………………………………….37

2.2.

Název spolku……………………………………………………...40

2.3.

2.1.1. Změna účelu………………………………………………40

Sídlo spolku……………………………………………………….42

3. Změna stanov…………………………………………………………… .44

V. Orgány spolku ................................................... .............. ….4 6

1. Nejvyšší orgán……………………………………………………………47

2. Výkonný orgán (statutární orgán)………………………………………..51 3. Další orgány……………………………………………………………...53 3.1.

3.2.

Kontrolní (dozorčí) orgán……………………………………….54

Smírčí (rozhodčí) orgán………………………………………… 55

4. Jednání spolku navenek………………………………………………… 56

5. Odpovědnost členů vedení vůči spolku………………………………… 58

VI . Členství ve spolku ................................................... ............ ..6 0

3

1. Vznik členství ................................................... ............ 6 2 2. Zánik členství ................................................... ............ 6 4

3. Práva a povinnosti členů................................................... 6 7 3.1.

3.2.

Členská práva……………………………………………………68

Členské povinnosti………………………………………………..69

VI I . Zrušení a zánik spolku ................................................... ........ .7 1

1. Likvidace spolku………………………………………………………….76 2. Likvidační zůstatek……………………………………………………….77

3. Zrušení a zánik bez likvidace……………………………………………..78

4. Výmaz z rejstříku…………………………………………………………80

VI I I . Daňověprávní postavení spolku........................... ……………… …..8 1

1. Daňověprávní postavení spolku v ČR……..……………………………...81 1.1.

1.2.

Spolek jako daňový subjekt………………………………………82

1.4.

Daň z přidané hodnoty…………………………………………..84

1.3.

1.5. 2.

Spolek jako „daňový ne-subjekt“………………………………..81

1.6.

Daň z příjmů právnických osob………………………………….83 Daň z nemovitostí………………………………………………..86

Daň dědická, darovací a daň z převodu nemovitostí……………86

Daňověprávní postavení spolku v Německu……………………………...87 2.1.

Význam obecné prospěšnosti…………………………………….87 2.1.1. Daňové zvýhodnění skrze obecnou prospěšnost.....87

2.1.2. Co je „obecně prospěšné“?......................................87 2.2.

2.1.3. Uznání obecné prospěšnosti………………………89

Zdanění spolků…………………………………………………..90 2.2.1. Příjmy spolku osvobozené od daně……………….91

2.2.2. Provozní činnost…..………………………………91

2.2.3. Obchodní činnost…………………………………91

2.3.

Daň z přidané hodnoty…………………………………………..92

2.5.

Živnostenská daň………………………………………………...93

2.4.

2.6.

2.7.

Daň z příjmů právnických osob…………………………………92

Pozemková daň…………………………………………………..93

Daň dědická, darovací a daň z převodu nemovitostí……………94

I X. Spolkový svaz ................................................... ................ …9 5

X. Exkurz - Evropský spolek (EUV)........................................................................97 4

1. Omezený rozsah věcněprávní regulace v návrhu nařízení……………….98 1.1.

Hlavní aplikační předpis: Čl. 6 odst. 1…………..……………….99

1.3.

Zásada rovného zacházení dle čl. 6 odst. 3………………………99

1.2.

1.4.

1.5.

Generální odkaz v Čl. 6 odst. 1 písm. c)………………………….99

Speciální odkazy………………………………………………….99

Sídlo jako styčný bod všech odkazů……………………………..100

2. Obecná část Návrhu nařízení o EUV…………………………………...100

3. Založení EUV……………………………………………………………101 3.1. Stanovy……………………………………………………………101

4. Členství………………………………………………………………….102 4.1. Práva a povinnosti členů………………………………………….103

5. Orgány EUV…………………………………………………………….104 5.1.

Generální shromáždění………………………………………….104

5.2. Správní orgán…………………………………………………… 106

6. Financování EUV……………………………………………………….106

7. Zrušení a zánik…………………………………………………………..107 8. Shrnutí…………………………………………………………………..107 9. Budoucnost EUV?....................................................................................107

XI . Záv ě r ………………… …………………… …………………………..10 9

XI I . P ř í lohy ……………………………………………… …………………11 3 1. Př í lo h a č . 1…………………………………………………….11 3

2. Př í lo h a č . 2…………………………………………………….11 6

3. Př í lo h a č . 3…………………………………………………….11 8 4. Př í lo h a č . 4…………………………………………………….11 9

XI I I . Se z na m li t e r at u r y……… …………………………………………...12 0 XI V. Ně m e c ké r e s um é ( Das Re s ü m e e )..………………………………..12 3

XV. Zadání di plom ov é pr ác e ………………… …………………………12 6

5

I. ÚVOD.

Téma „Spolek v České republice a v Německu“ jsem si pro diplomovou práci

nevybral náhodou. Téměř polovina české populace je členem nevládního neziskového sektoru, jehož nejrozšířenější a také nejoblíbenější právní formou je bezesporu spolek.

Sám jako člen vedení jednoho spolku se setkávám takřka dennodenně se spolkovou problematikou a to nejen z právního hlediska. Úzká spolupráce spolku, jehož jsem

členem, s naším partnerským německým spolkem, mě pak dovedla k myšlence srovnání

jednotlivých právních úprav spolkového práva v obou těchto navzájem sousedících zemích.

Obě země se geograficky nachází ve střední Evropě, obě jsou členy Evropské

unie, oběma je společná kontinentální právní tradice, vycházející z římského práva.

Spojuje je nejen bohatá společná historie, ale i podobný historický vývoj spolkového práva, který byl ovšem přerušen druhou světovou válkou a následnou dobou nesvobody

v českých zemích. Nicméně německá právní nauka měla a má dodnes velký vliv na utváření práva v České republice.

Dalo by se říci, že na vznik moderního spolkového práva v obou zemích měl

velký vliv nástup industrializace – doby, kdy lidé upustili od strnulých stavovských korporací, které do té doby utvářely jak ekonomický tak společenský život. Začátkem 19. století tak vznikly četné spolky, „společnosti“, „asociace“ či svazy.

Mobilita, flexibilita a individualita našly ve struktuře spolku nový základ pro

rozvoj společenského života a k prosazení společných zájmů. Zpočátku byly nároky/cíle takovýchto sdružení všeobecného, generálního rázu1, který tak sjednocoval individuální zájmy s kolektivními. Tímto získaly spolky významný společenský vliv.

V českých zemích se dokonce spolková činnost stala tehdy takovým

fenoménem, až by se dalo říci, že zakládání spolků bylo jakousi národní vlastností a záležitostí národní cti.2

Jistě, tehdy měly spolky (hlavně za první republiky) určitě větší váhu, lidé se

však sdružují dodnes.

Spolky jako jeden ze subjektů občanského sektoru tvoří přirozenou součást

moderní demokratické společnosti. Jejich přínos pro společnost můžeme spatřovat v plnění úkolů a funkcí, které jiné soukromé nebo státní instituce nemohou nebo nechtějí Například tělocvičný spolek byl zároveň spolkem sportovním, náboženský vlasteneckým atd. Když ustavili nějaký spolek Němci, Češi vzápětí museli vytvořit nějaký obdobný. Samozřejmě, že to platilo i naopak. 1

2

6

vykonávat. Zároveň spolková činnost dává jednotlivcům pocit sounáležitosti a smysluplnosti jejich společných aktivit a tím slouží k rozvoji občanské společnosti.

V této práci se snažím podat možná co nejkomplexnější pohled na právní úpravu

spolků v obou rozdílně koncipovaných právních úpravách.

V jednotlivých kapitolách této práce se snažím popsat a následně srovnat právní

režim spolků dle současné platné právní úpravy, s kritickým pohledem na současnou českou právní úpravu. Zároveň se snažím v této práci zachytit úvahy de lege ferenda s ohledem na chystanou rekodifikaci českého občanského zákoníku.

Při zpracování tématu diplomové práce jsem vycházel zejména z metody

deskriptivní, metody bilaterální komparativní, simultánní i historické komparatistiky.

V této práci se zaměřuji převážně na soukromoprávní aspekty právního

postavení spolků. Vzhledem ke zvláštnímu daňověprávnímu postavení spolků v obou srovnávaných zemích (navíc s podrobnou německou formulací obecné prospěšnosti) je

jedním ze srovnávacích hledisek i jejich daňové postavení. Možné budoucí evropské úpravě spolků (v rámci komunitárního práva) se pak věnuji v exkurzu o Evropském spolku.

7

II. SPOLEK OBECNĚ.

1. Stručný historický vývoj spolků v Německu a v ČR.

V českých zemích byl podobný vývoj jako v Německu (viz níže). Mezi první

právní prameny spolkového práva platné na území České republiky bychom mohli

zařadit Pravidla pro spolky, vydaná císařem rakouským dne 19.10.1843. Roku 1849 následoval Patent císařský č. 171/1849 ř. z., jímžto se vydává úprava svobody

spolkového a shromažďovacího práva, který platil mimo jiné v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a který legislativně technicky slučoval v jedné právní normě právo spolkové a právo shromažďovací 3.

Po Patentu císařském č. 253/1852 ř. z., jímžto se vydávají nová ustanovení o

spolcích (zákon spolkový), který ovšem obsahoval například i úpravu „spolků na akcie“

(viz § 12 tohoto zákona) následoval zákon č. 134/1867 Sb., o právě spolčovacím, který

platil po své recepci Republikou československou roku 1918, byť novelizován, až do roku 1951, kdy byl zrušen4. Vydání daného zákona souviselo s liberalizací habsburské

monarchie a následkem byl masový rozmach spolkového života u nás. Dalo by se dokonce tvrdit, že tehdy bylo zakládání spolků národní vlastností.

Mezi první české spolky bychom mohli zařadit Hlahol, Sokol, Umělecká beseda,

Americký klub dam či Tělocvičný spolek paní a dívek pražských.

První rána pro spolkovou činnost přišla za německé okupace, po válce bylo

postupně obnoveno kolem pětašedesáti tisíc spolků. Komunisti je však v letech 19481952 zase postupně rušili, až jich zbylo pouhých šest set. Všechna přeživší sdružení musela povinně vstoupit do Národní fronty5.

Rok 1989 nastartoval významné politické a hospodářské změny ve společnosti,

což znamenalo obnovení občanského sektoru, tedy i spolků. Současná platná úprava právního postavení spolků v České republice je nicméně nedostatečná a zasloužila by si

stůj co stůj revizi. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů byl přijat jako určité provizorium řešící absenci platné právní úpravy rozvádějící v Listině základních práv a

Tento císařský patent mimo jiné obsahoval zvláštní úpravy pro spolky nepolitické (nichtpolitische Vereine), které byly málo rozsáhlé, a to v rámci § 1 – 2, a pro politické spolky (politische Vereine), které byly výrazně obsáhleji pojaty v § 3 – 29. 4 Novelizován byl dvakrát roku 1939, přičemž roku 1945 byly obě novely zrušeny. Poslední novela byla z roku 1945. 5 Zákon č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, přijatý v době nesvobody 1948 – 1989 a novelizovaný v téže době, v letech 1951, 1958, 1971 a 1973. Poslední novela byla pro svobodu sdružování, významná, protože z ustanovení § 1 až 5 tohoto zákona vyřadila odborové organizace (nikoli již organizace zaměstnavatelů). 3

8

svobod zaručené právo na svobodu sdružování. Nová právní norma však doposud přijata nebyla.6

V Německu byla do roku 1848 snaha zákonodárců v jednotlivých německých

státech zakazovat spolky s politickou orientací a znesnadňovat jim sdružování četnými úředními povoleními.

Svobodné sdružovací a spolčovací právo bylo postupně uzákoněno ve

Württembersku7, Bavorsku, Prusku, Sasku8 či Bádensku9.

Všechny tyto zákony vyznávaly následující zásady:

Článek 4 německé Říšské ústavy 10 zařadil úpravu spolkového práva do říšského

zákonodárství (tedy odejmul pravomoc jednotlivým německým zemím na vlastní právní úpravu spolkového práva), nicméně úprava spolkového práva říšským spolkovým zákonem nadále chyběla.

2. Svoboda sdružování a prameny spolkového práva.

V současné době je právo svobodně se sdružovat zakotveno nejen v české a v

německé ústavě a zákonech obou těchto států, ale i v celé řadě mezinárodních úmluv, jejímiž signatáři jsou obě srovnávané země.

Za jednu z nejvýznamnějších považuji Evropskou úmluvu o ochraně lidských

práv a základních svobod (v ČR vyhl. č. 209/1992 Sb., v Německu Zákon o Konvenci na ochranu lidských práv a svobod11).

Vesměs všechny evropské a mezinárodních dokumenty o lidských právech12

tuto svobodu prohlašují a povolují její omezení pouze z důvodů ochrany národní a veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, prevence zločinnosti, prevence zdraví a veřejné mravnosti, ochrana práv a svobod jiných.

Blíže k historickým pramenům spolkového práva viz Telec, I. Spolkové právo, 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 1998, s. 41 až 43. 7 2. dubna 1848. 8 Ve všech těchto tří zemích se tak stalo v roce 1850. 9 21. listopadu 1867. 10 Tzv. Bismarckova říšská ústava z roku 1871. 11 Zatímco v českém právu mají mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy ČR přednost před zákonem, tak v Německu se musí mezinárodní smlouva transformovat do zákona. Jako jednoduchý zákon má tedy přednost pouze před zemskými zákony (čl. 31 Základního zákona). Nicméně v roce 1987 stanovil německý Spolkový ústavní soud, že veškerá ostatní zákonná ustanovení Spolkové republiky Německo musejí být vykládány v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod (něm. EMRK). De facto tím není EMRK v německém právu na roveň ústavním zákonům, ale má pouze nadzákonný charakter. 12 Např. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čl. 22), Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (čl. 8), Úmluva o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se sdružovat a další. 6

9

Tato omezení se promítají do vnitrostátních právních předpisů soukromého i

veřejného práva.

Svoboda sdružování je jak v České republice tak v Německu ústavně

zaručeným právem. V ČR je to především čl. 20 a čl. 27 Listiny základních práv a

svobod (dále jen „LZPS“), v Německu pak čl. 9 Základního zákona (Grundgesetz dále jen „GG“).

Toto právo lze omezit dle čl. 20 odst. 3 LZPS pouze v případech stanovených

zákonem a to jen tehdy, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhým.

V čl. 9 odst. 2 GG se omezení vztahuje na ta sdružení, jejichž účel nebo činnost

jsou v rozporu s trestněprávními předpisy (zákony) anebo které směřují proti ústavnímu pořádku Spolkové republiky Německo.

Základním pramenem českého soukromého spolkového práva jsou obecná

ustanovení občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) týkající se právnických osob13. Ve spolkovém právu se však tato obecná úprava moc neuplatní 14, jelikož spolky jsou

upraveny převážně zákony zvláštními (lex specialis), které mají před obecnou úpravou přednost.

Zvláštním pramenem české právní úpravy spolkového práva je zákon č.

83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění

zákona č. 300/1990 Sb., zákona č.

513/1991 Sb. a zákona č. 68/1993 Sb., který je svým způsobem velmi problematický 15. Dalšími zvláštními právními prameny českého spolkového práva jsou: •

zákon č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním

prvkem v Československé socialistické republice, ve znění zákona č. 157/1989 Sb.,

•

§ 20f a násl. ObčZ upravující zvláštní formu spolku – zájmového sdružení

•

zákon č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o

právnických osob,

Československém červeném kříži. Dle tohoto zákona je Československý

Jedná se o ustanovení § 19 až § 20a ObčZ. Výjimkou je např. jednání jménem právnické osoby, který žádný zvláštní zákon u spolku neupravuje anebo osobnostní práva. 15 Viz Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 138. 13 14

10

červený kříž společenstvím ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů16. •

mezi prameny spolkového práva patří i zákon č. 140/1961 Sb., trestní

zákon, konkrétně § 238a, který stanoví skutkovou podstatu trestného činu porušování svobody sdružování a shromažďování.

Autor této diplomové práce zaměřuje svou pozornost především ke „spolkům“

v režimu zákona o sdružování občanů (dále jen „ZSO“).

Základním pramenem německého spolkového práva je Občanský zákoník

(Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen „BGB“), který věnuje spolkům pozornost ve svých dvou kapitolách.

První kapitola (§ 21 až § 54) pojmenovaná „Obecná ustanovení“ rozlišuje spolek

na: nehospodářský (§ 21), hospodářský (§ 22), zahraniční (§ 23) a spolek bez právní subjektivity (§ 54 BGB).

Ostatní paragrafy (§ 24 až § 53) tvoří obecnou část spolkového práva. První

kapitola se tedy vztahuje nejenom na eingetragener Verein, ale i např. na politické

strany (spadající do režimu zvláštního zákona – Parteiengesetz) nebo na obchodní

společnosti. Tyto ustanovení se použijí tehdy, neupravují-li zvláštní zákony jinak17.

Každopádně § 29, § 30, § 31 a § 35 se přiměřeně použijí na všechny právnické osoby soukromého práva.

Druhá kapitola (§ 55 až § 79) se věnuje spolku, který byl zapsán do spolkového

rejstříku („eingetragener Verein“, dále jen „e.V.“) a který je ve své podstatě ideálním

spolkem ve smyslu § 21 (nehospodářský spolek). Tato forma spolku bude předmětem mého srovnávání se českým spolkem v režimu ZSO.

3. Pojem „spolek“ a jeho charakteristika.

Spolek je, po obci, jednou z nejstarších forem organizace veřejného života a

jedno ze základních a nejdůležitějších složek neziskového sektoru.

Terminologie v oblasti neziskového sektoru není dosud ustálená. Označení

„neziskový sektor“ klade důraz na to, že na rozdíl od komerčních a ziskových

organizací, není jeho cílem vytvářet zisk. Dále se můžeme setkat s termíny „dobrovolnický sektor“, „nevládní sektor“ anebo „nezávislý sektor“. V poslední době se

Viz § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži.. 17 Pro akciovou společnost je to AktG, pro společnost s ručením omezeným GmbHG, pro družstva GenG, atd. 16

11

stále častěji objevuje pojem „občanský sektor“, který zdůrazňuje propojenost neziskových organizací s občanskou společností.

Ze „strukturálně-operacionální teorie“ amerického sociologa L.M.Salomona

mají všechny organizace působící v neziskovém sektoru následujících pět společných rysů:

1.) Jde o organizace, které jsou do určité míry institucionalizovány.

2.) Mají soukromou povahu, tj. jsou institucionálně oddělené od státní správy.

3.) Nerozdělují zisk, tzn., že své zisky nerozdělují mezi vlastníky nebo vedení organizace.

4.) Jsou samosprávné, autonomní, tj. jsou schopné řídit svou vlastní činnost (nejsou ovládány zvenčí a mají vlastní pravidla řízení).

5.) Jsou dobrovolné, tj. zahrnují určitý významný prvek dobrovolné činnosti18.

Spolek jak v režimu ZSO, tak německý eingetragener Verein v režimu BGB

splňují všechny uvedené rysy, a proto je řadím do neziskového sektoru. zájmů.

Nejčastějším důvodem pro založení spolku je ochrana a prosazování společných

Z hlediska typologie neziskových organizací tak můžeme spolky rozdělit na:

a) spolky vzájemně prospěšné, jejichž cílem je sloužit zájmům svých členů19,

b) spolky veřejně prospěšné, jejichž hlavním účelem je poskytování veřejně prospěšných služeb a služba obecným zájmům. Některé plní obecně prospěšné a další veřejné úkoly, které vyplývají ze zvláštních zákonů.

c) kombinace obou předcházejících bodů.

Vnitřně lze dále spolky rozčlenit na:

a) servisní, které se soustřeďují na poskytování služeb různého druhu,

b) advokační, které se zaměřují především na obhajobu práv a zájmů různých skupin lidí (nebo zájmů veřejných), snaží se upozorňovat na problematické otázky, projevovat veřejně své názory, kontrolovat činnost státní správy atd.20

Nejdůležitější je účel spolku, který je společný všem jeho členům a který nemá

ani podnikatelský ani jiný hospodářský charakter. Nicméně ZSO hospodářskou činnost Frič, P. - Goulli, R. Neziskový sektor v České republice. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2001, s. 11 a 12. 19 Tyto spolky tak vznikají např. na bázi určité podobnosti zájmů, koníčků, sociálního postavení, profese atd. 20 Frič, P. - Goulli, R. Neziskový sektor v České republice. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2001, s. 12 a 13. 18

12

ani podnikání nevylučuje ani neomezuje. Samotný účel, resp. cíl spolku, je obligatorní

náležitost jeho stanov (§ 6 odst. 2 písm. c) ZSO). Jeho neuvedení ve stanovách by tak bylo stiženo absolutní neplatností dle § 39 ObčZ.

ZSO samo o sobě neobsahuje zákonnou definici spolku, nicméně na něj pohlíží

jako na právní společenství soukromého práva, jež je právnickou osobou, která primárně sdružuje fyzické osoby (omezená možnost účasti i právnických osob, nejednáli se ovšem o svazy spolků) se společným zájmem a jehož cílem zpravidla není dosažení zisku.

Mezi jeho charakteristické znaky (společné jak českému, tak německému

spolkovému právu) můžeme zařadit:

1) osobní korporativní podstata,

2) princip dobrovolnosti a otevřenosti členství,

3) princip oddělenosti od státu, což je odrazem ústavně zaručeného práva na svobodu sdružování,

4) členská základna s hlasovacím právem a spolková samospráva, 5) účel, jiný než hospodářský (dosažení zisku).

Dobrovolnost zahrnuje též právo vytvořit vlastní vnitřní pravidla pro přijímání

členů a právo členů opustit spolek. Současné platné právo tuto otázku neřeší a ponechává na úpravě v základním dokumentu (tedy stanovách)21.

Ani německá občanskoprávní úprava neobsahuje zákonnou definici spolku. Na

rozdíl od české úpravy je spolek definován veřejnoprávně, a to německým Spolkovým zákonem (Vereinsgesetz), konkrétně ustanovením § 2 odst. 1:

Ein Verein ist „jede Vereinigung, zu der sich eine Mehrheit natürlicher oder

juristischer Personen für längere Zeit zu einem gemeinsamen Zweck freiwillig zusammengeschlossen und einer organisierten Willensbildung unterworfen hat“.

Spolkem ve smyslu tohoto ustanovení jsou myšleny také ostatní korporace

občanského práva (tedy nejenom eingetragener Verein, ale i např. Gesellschaft bürgerlichen Rechts) a práva obchodního. Vyloučeni z působnosti tohoto zákona jsou (vzhledem k jejich zvláštnímu postavení v německém Základním zákoně, konkrétně čl.

21 GG) politické strany, frakce Spolkového sněmu a Zemských sněmů, náboženské společnosti

a

společnosti

vyznávající

určitý

světonázor/ideologii

(něm.

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 150. 21

13

„Weltanschauungsgemeinschaft“ – nezaměňovat s náboženskými společnostmi)22.

Spolkem ve veřejnoprávním smyslu je myšlen spolek, který porušil základní

sdružovací právo dle čl. 9 odst. 1 GG. V takovém případě může toto porušení vést až k zákazu spolku dle § 3 výše zmíněného Spolkového zákona.

V Německu je dále, na rozdíl od úpravy v České republice, přijímání členů i

ukončení členství upraveno, což dle mého názoru přispívá k větší právní jistotě pro případy, kdyby např. stanovy umožňovaly rozličný výklad. Proto je dle mého názoru česká platná právní úprava nedostatečná23.

Zatímco v české právní úpravě nemá rozlišení spolků na vzájemně nebo obecně

prospěšné prakticky žádný význam, v Německu hraje toto rozlišení velkou roli hlavně v oblasti daňové24.

Nový návrh občanského zákoníku se nejspíš inspiroval německou úpravou

(v Důvodové zprávě je dokonce zmiňován § 21 BGB25) a v §§ 121, 122 upravuje status obecné prospěšnosti právnických osob.

4. Spolek jako právnická osoba.

České ani německé právo nenabízí zákonnou definici pojmu „právnická osoba“

(a neobsahuje ji ani návrh nového občanského zákoníku).

Česká právní věda pohlíží na právnickou osobu jako na juristickou fikci, jež

nemá oporu v reálném světě26.

V německé právní vědě se objevuje celá řada protichůdných teoretických

koncepcí, z nichž za nejvýznamnější jsou považovány teorie reality a teorie fikce.

Teorie reality, jejichž nejdůležitějším představitelem byl Otto von Gierke,

vychází z toho, že právnická osoba stojí na roveň reálnosti osoby fyzické. Výsledkem

tedy je, že právnická osoba také skutečně může jednat (prostřednictvím svých orgánů). Naproti tomu teorie fikce, jejíž jedním z nejvýznamnějších představitelů byl Friedrich

§ 2 odst. 2 a 3 Vereinsgesetz. Nový návrh občanského zákoníku již s takovou úpravou počítá. 24 Viz kapitola č. 7.2. pojednávající o daňověprávním postavení spolku v Německu. 25 Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 35. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 26 Blíže viz Hurdík, J. - Fiala, J. K pojetí právnických osob, Právník 1990 č. 10, str. 924, dále viz Hurdík, J. Právnické osoby, 1. vydání, Brno : MU Brno, 2000, s. 3, Telec, I. Spolkové právo, 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 1998. 22 23

14

Carl von Savigny, vidí právnickou osobu pouze jako osobu fiktivní, jako „něco“, co nemůže samo jednat. Dle této teorie za ní jednají její orgány 27.

V současné době nemá již tento teoretický spor velký význam, neboť různé

následky, plynoucí z výše uvedených teorií, byly modifikovány právními předpisy a rovněž soudní praxí. Jednotlivé teorie však mají bezpochyby značný význam interpretační 28.

Existence právnické osoby jako subjektu práva závisí na jejím uznání právní

normou. Otázkou je, zda toto uznání musí být výslovné (tj. přímo vyjádřeno v zákoně), nebo zda postačí, aby zákon přiznal určitému útvaru pouze typické pojmové znaky 29. Právnické osoby můžeme podle jejich charakteru rozčlenit:

1) dle charakteristiky faktického základu právnické osoby na: a) nadace,

b) korporace.

Základní rozdíl mezi korporací a nadací lze spatřovat v tom, že korporace je

samosprávná instituce nadaná vlastní vůlí, na rozdíl od nadace, která je závislá na vůli

třetí osoby – zřizovatele, který po vlastním vzniku nadace již nemá možnost zasahovat do jejího právního života30.

Obecná úprava postavení právnických osob, obsažená v § 18 až 20a ObčZ, se

subsidiárně použije i pro postavení korporací obchodního práva a dalších právnických osob soukromého i veřejného práva, které jsou upraveny zvláštními zákony 31.

Navazující předpisy již neřeší otázku „co jsou právnické osoby?“, ale prostě

předpokládají jejich existenci, vedle osob fyzických. Významné je i ustanovení § 21

ObčZ, v němž je vytvořena konstrukce, že též stát je považován za právnickou osobu se všemi důsledky z toho vyplývajícími.

Blíže viz Hurdík, J. Právnické osoby, 1. vydání, Brno : MU Brno, 2000, s. 17-24. Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 30. 29 Za společné pojmové znaky právnických osob jsou v současné době považovány především právní subjektivita, majetková samostatnost, daný účel existence, statutární orgán, název a sídlo. 30 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 36. 31 U německého BGB je to kapitola „Obecná ustanovení“ (§ 24 až § 53), která tvoří obecnou část spolkového práva. Tato kapitola se tedy vztahuje nejenom na eingetragener Verein, ale i např. na politické strany (spadající do režimu zvláštního zákona – Parteiengesetz) nebo na obchodní společnosti. Tyto ustanovení se použijí tehdy, neupravují-li zvláštní zákony jinak, přičemž § 29, § 30, § 31 a § 35 se přiměřeně použijí na všechny právnické osoby soukromého práva. 27

28

15

Společným znakem korporací, které můžeme podřadit pod § 18 odst. 2 písm. a)

ObčZ, je jejich osobní základ (personální substrát). Spadají sem jak soukromoprávní tak i veřejnoprávní korporace32.

Spolek řadíme mezi soukromoprávní korporace v režimu občanskoprávním33.

Potvrzuje to § 2 odst. 3 ZSO, z něhož vyplývá, že spolek je právnickou osobou a do jeho postavení a činnosti mohou státní orgány zasahovat jen v mezích zákona. 2) dle právního důvodu jejich vzniku a zaměření jejich činnosti: a) právnické osoby soukromého práva.

- vznikají na základě jednostranných či vícestranných soukromoprávních úkonů a v zásadě vystupují v právních vztazích v rovném postavení s ostatními subjekty soukromého práva. Existují však výjimky, kdy soukromoprávní právnické osoby plní úkoly ve veřejném zájmu34.

b) právnické osoby veřejného práva.

- jedná se útvary, které byly zřízeny autoritativně, tj. zákonem nebo

správním aktem na základě zákona, čímž byly splněny podmínky pro vznik právnické osoby a její způsobilosti. Většinou vykonávají určitou působnost ve sféře veřejné moci a jsou často vybaveny rozhodovací pravomocí o právech a povinnostech jiných subjektů. Právnické osoby

veřejného práva mohou vystupovat i v soukromoprávních vztazích a požívat soukromoprávní ochrany (např. ochrana osobnosti).

3) dle účelu (cíle) založení právnických osob:

a) za účelem hospodářským – dosažení zisku, b) za účelem jiným než hospodářským.

Je pravidlem, že právnické osoby bývají zakládány pro předem stanovený účel,

který může být buď ideální (vědecký, umělecký, obecně prospěšný), ale nejčastěji je jím

dosažení zisku. Toto rozlišení hraje důležitou roli v případě soukromoprávních korporací, především pak spolků.

Je nutno od sebe oddělit pojmy podnikání a hospodářský účel, které se

pravidelně vyskytují spolu u obchodních společností. Fakt, že právnická osoba provozuje nějakou obchodní činnost (nebo jinou obdobnou činnost) ještě neznamená, že

K charakterizaci korporace a nadace blíže viz Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 37 a 38. 33 Režim občanskoprávní: tam, kde je subsidiárně použitelná obecná úprava zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. 34 Příkladem jsou spolky dobrovolných hasičů, korporace sociální péče o mládež, které mívají právní formu občanských sdružení apod. 32

16

sleduje hospodářský (výdělečný) účel. Obchodní činnost může být provozována, aniž by bylo jejím účelem dosažení hospodářského zisku. Mnohdy je provozována pouze na pokrytí nákladů a nedosahuje vůbec žádného zisku (např. chráněné dílny pro postižené

spoluobčany, které se nesoustřeďují na vytváření zisku, ale pouze na zaměstnání těchto osob). Dále se může jednat o hospodářskou činnost, která sice přináší právnické osobě zisk, ten však není následně rozdělen mezi členy, nýbrž je investován do naplňování ideálního (obecně prospěšného) cíle, pro který byla právnická osoba vytvořena.

Hospodářská (podnikatelská) činnost je v takovém případě pouze určitou

finanční základnou spolku a nevypovídá nic o hospodářském či jiném účelu spolku.

Podle platného českého práva mohou být pouze k jinému než hospodářskému

účelu zakládány následující právnické osoby: spolky a ostatní subjekty v režimu zákona

č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů, organizace s mezinárodním prvkem (podle zákona

č. 116/1985 Sb.), politické strany a hnutí, církve a náboženské společnosti, nadace, nadační fondy a obecně prospěšné společnosti. Obchodní zákoník dále stanoví, že

družstvo, společnost s ručením omezeným a akciová společnost mohou být zakládány i za jiným účelem než podnikáním, stejně jako zájmová sdružení právnických osob (§ 22f a násl. ObčZ)35.

Dle německého práva je právnická osoba právním subjektem, který nabývá

právní subjektivitu na základě jeho zákonného uznání. To znamená, že může být nositelem práv a povinností, ale přitom není osobou fyzickou. Také německé právo rozděluje právnické osoby na:

1.) Právnické osoby soukromého práva: a) korporace, -

-

-

-

-

-

-

eingetragener Verein (e.V.),

Aktiengesellschaft (AG),

Kommanditgesellschaft auf Aktien (KGaA),

Gesellschaft mit beschränkter Haftung (GmbH),

eingetragene Genossenschaft (eG),

Versicherungsverein auf Gegenseitigkeit,

Europäische Aktiengesellschaft (SE),

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 44. 35

17

-

a další 36.

-

v Německu je nadace soukromého práva upravena v německém BGB (§

b) nadace.

80 až § 88).

2.) Právnické osoby veřejného práva37: a) korporace, -

-

-

-

stát (jako soukromoprávní subjekt nazýván termínem „Fiskus“),

územní korporace (obce),

církve,

univerzity (státní),

-

a další.

-

nadace veřejného práva (např. Univerzita Göttingen je nadační

-

ústav (např. městská spořitelna).

b) nadace.

univerzitou),

Zvláštní formou „právnické osoby“ je odborová organizace (pokud nemá formu

e.V.). Pohlíží se na ni jako na „právně způsobilou“, ačkoliv ji právní subjektivitu zákon nepřiznává (jde o Nichtrechtsfähiger Verein38).

5. Právní forma a právní zakotvení.

Soukromoprávní úprava postavení spolku je v českém právu roztříštěna v celé

řadě zvláštních právních předpisů. V této diplomové práci se budu zabývat hlavně

„spolkem“ v režimu zákona ZSO, nazývaný v tomto zákoně nepřesně „občanské

sdružení“ 39. Jelikož se jedná o zákon speciální (lex specialis), tak použití občanského

zákoníku (lex generalis) připadá v úvahu pouze subsidiárně.

Samotnou definici spolku ZSO neobsahuje. Nicméně v § 2 odst. 1 ZSO uvádí

demonstrativní výčet právnických osob podléhajících jeho režimu:

Na rozdíl od českého práva tak právnickými osobami nejsou např. veřejná obchodní společnost, komanditní společnost. 37 srov. § 89 BGB. 38 Blíže rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 15.10.1990, sp. zn. II ZR 255/89 - NJW 1991, 485. 39 Česká právní terminologie je ohledně tohoto pojmu zmatečná a nedůsledná. Pojem sdružení je totiž užíván jak pro formu sdružení bez právní subjektivity dle smlouvy o sdružení (§ 829 a násl. ObčZ) tak i pro sdružení s právní subjektivitou dle § 20f a násl. ObčZ (nazývané „zájmové sdružení právnických osob“). K ještě většímu zmatku přispívá právě pojem „občanské sdružení“, kterým označujeme veškeré právnické osoby vzniklé v režimu ZSO (spolky, sdružení, kluby, svazy, společnosti, hnutí, odborové organizace atd.). K nápravě této zmatečnosti by měl přispět navrhovaný nový občanský zákoník, který se vrací k tradičnímu pojmosloví (viz kapitola „1.7. Úvahy de lege ferenda“). 36

18

a) spolky,

b) společnosti – například vědecké či odborné, nikoliv však společnosti náboženské,

c) svazy – tento pojem je trochu zavádějící, jelikož pod pojmem svaz rozumíme v tradičním odborném právním názvosloví sdružení právnických osob (dnes

upraveno v ObčZ v § 20f a násl. pod pojmem „zájmové sdružení právnických osob). Zamýšlený návrh nového občanského zákoníku se navrací k tradičnímu

pojmosloví 40, kde svaz je spolkem, jehož členy jsou další spolky a jehož účelem

je uplatňování společného zájmu sdružených spolků.

d) hnutí – tento pojem by neměl být zaměňován s hnutím v režimu zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích.

e) kluby – mající typický zájmový charakter pro volný čas a zábavu – např. sportovní, sběratelské ad.

f) jiná občanská sdružení - ty ZSO nijak zvlášť nespecifikuje, toto označení

vyvolává možnou záměnu s jinými sdruženími vznikajících v režimu jiných zákonů41,

g) odborové organizace – pro ně platí zjednodušený režim, založeném na

evidenčním principu. To znamená, že odborová organizace se stává právnickou osobou dnem následujícím poté, kdy byl doručen Ministerstvu vnitra návrh na

jejich evidenci. Samotné zavedení do správní evidence tak nemá žádné konstituční účinky.

h) organizace zaměstnavatelů – jde o jakési „odbory“ na straně zaměstnavatelů a platí pro ně obdobný režim jako je u odborových organizací,

i) dobrovolné organizace, které vznikly po 30.9.1951 a dle zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních a rovněž spolky vzniklé před 1.10.1951. ZSO je dle § 19 považuje za subjekty, vzniklé dle tohoto zákona,

j) svazy právnických osob, které vznikají dle § 16 ZSO dobrovolným seskupením

jednotlivých typů právnických osob dle tohoto zákona, případně podle zákona č. 116/1985 Sb. pro organizace cizích státních příslušníků k dosažení určitého cíle či k uplatňování jiného společného zájmu42.

Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 43. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 41 K dané problematice viz poznámka pod čarou č. 16. 42 Též Telec, I. Spolkové právo. Praha : C. H. Beck, 1998, s. 73 a násl. 40

19

Německá právní úprava zná čtyři právní formy spolků:

1. Spolek založený dle starého německého práva (něm. Altrechtlicher Verein).

Jde o spolek, který byl založen ještě před účinností (tj. před 1.1.1900) německého BGB. Pro tyto spolky neplatí dle čl. 163 prováděcího zákona k BGB

§ 21 BGB. To znamená, že takovýto spolek nenabývá právní subjektivity

zapsáním do spolkového rejstříku a ani není zpravidla do spolkového rejstříku zapsán. Jejich právní subjektivita byla určována do účinnosti BGB zemským

právem. Jinak všechny ostatní paragrafy BGB vztahující se ke spolkovému právu jsou pro tento spolek závazná.43

2. Spolek, který je zapsán do spolkového rejstříku (něm. Eingetragener Verein), 3. Hospodářský spolek (něm. Wirtschaftlicher Verein),

Za ty jsou považovány kapitálové společnosti (akciová společnost, společnost

s ručením omezeným i příbuzné právní formy jako např. komanditní společnost na akcie). Ty jsou právnickými osobami přímo ze zákona (Aktiengesetz, Genossenschaftsgesetz, popř. GmbH-Gesetz). Bez speciální spolkové zákonné

úpravy může dosáhnout hospodářský spolek právní subjektivity pouze státním udělením (§ 22 BGB). To je praktikováno u určitých spolků, které jsou činné např. v lesním hospodářství.

4. Spolek bez právní subjektivity (něm. Nicht rechtsfähiger Verein).

Spolek, který nenabyl právní subjektivity dle tří předešlých způsobů, není právnickou osobou. Na něj se pak vztahují obecné předpisy týkající se společnosti v užším smyslu (§ 54 BGB).

6. Právní subjektivita spolku.

Právní subjektivita je v případě spolků vztažena k existenci osob sdružených za

určitým účelem. Spolek je pak samostatnou právnickou osobou, do jejíž činnosti a

postavení mohou státní orgány zasahovat jen v mezích zákona. Právnické osoby jsou v podstatě postaveny na úroveň osob fyzických. Jsou způsobilé ke všem právům a

povinnostem, mimo těch, která jsou spojena s lidskou přirozeností44. Rozsah právní

Jako příklad takovéhoto spolku mohu uvést Zentral-Dombau-Verein zu Köln (krátce ZDV) založený roku 1842 za obecně prospěšným účelem podpory a obnovy kolínského dómu. 44 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 151. 43

20

subjektivity je u spolků omezen jejich povahou, zákonem a vnitřními dokumenty spolku (stanovami).45

ZSO v § 4 výslovně uvádí, které spolky nejsou dovoleny:

a) spolky, jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva

občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení,

náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporovat násilí, anebo jinak porušovat ústavu a zákony;

b) která sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony;

c) ozbrojená nebo s ozbrojenými složkami (vyjma sdružení, jejichž členové drží nebo užívají střelné zbraně pro sportovní účely nebo k výkonu práva myslivosti).

Spolky nesmí vykonávat funkci státních orgánů (nestanoví-li zvláštní zákon

jinak), nesmějí tyto orgány řídit a ukládat povinnosti těm, kteří nejsou jejich členy, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (§ 5 ZSO).

Spolky mohou zřizovat své organizační jednotky, pokud tak výslovně stanoví

ve svých stanovách (§ 6 odst. 2 písm. e) ZSO)46.

Dle německého práva nabývá spolek právní subjektivitu zápisem do

spolkového rejstříku (eingetragener Verein - § 21 BGB) anebo státním udělením (wirtschaftlicher Verein - § 22 BGB). 6.1. Neformální spolek.

Samotný pojem neformálního spolku ZSO nezná. Tomuto pojmu odpovídá

sdružení založené smlouvou o sdružení (§ 829 ObčZ), které není nadáno právní subjektivitou.

V Německu se takovéto spolkové útvary nazývají „spolky bez právní

subjektivity“ a jsou výslovně upraveny v § 54 BGB. Tyto spolky jsou považovány za společnosti v užším smyslu nazývané též společnosti občanského práva (něm. Gesellschaft bürgerlichen Rechts (GbR) anebo BGB-Gesellschaft). Pro jejich právní režim je určující úprava v § 705 a násl. BGB.

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 153. 46 Návrh obecné části občanského zákoníku opouští pojem organizační složka a zavádí pojem pobočného spolku. Blíže viz Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 45. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 45

21

Dle úpravy v českém a německém občanském zákoníku jsou shodně právy a

povinnostmi nadáni jednotliví členové těchto sdružení, kteří odpovídají za jejich

závazky solidárně. Toto je jeden z hlavních důvodů výhod spolku, který sám, jakožto samostatný právní útvar nadaný právní subjektivitou, odpovídá za závazky (tedy ne jako u spolků bez právní subjektivity jeho členové).

Povahu spolku bez právní subjektivity má i tzv. předspolek (něm. Vorverein),

který má nabýt v budoucnu právní subjektivity, ale ještě ji nenabyl z důvodů ještě nesplněných materiálních a formálních podmínek pro založení spolku. Jde vlastně o inominátní smlouvu mezi zakladateli spolku.

V Německu je za neformální spolek (na rozdíl od české právní úpravy)

považována i odborová organizace (tedy pokud nemá formu e.V.).

7. Úvahy de lege ferenda.

Návrh nového občanského zákoníku navrhuje zrušit podstatnou část zákona č.

83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění, s tím, že institucionální úprava spolků bude zahrnuta do kodifikace jako úprava obecně aplikovatelná na veškeré

právnické osoby typu korporace tam, kde speciální zákony o jejich právních formách nestanoví odchylky. Tedy stejně jak je tomu u německé platné právní úpravy.

Zároveň se osnova vrací k tradičnímu pojmosloví a ve shodě s doktrinární

kritikou47 opouští dosavadní umělý a zcela nevhodný zákonný termín „občanské

sdružení“ a nahrazuje je klasickým „spolek“. Spolek je vymezen důrazem na jeho

základní znaky, jimiž jsou samospráva, dobrovolnost členství, oddělení majetkových sfér spolku a jeho členů s vyloučením zákonného ručení členů spolku za spolkové dluhy

i vkladové povinnosti členů vůči spolku a spolkovou činností jako hlavní (statutární) činností spolku48.

I v Německu je snaha o modernizaci spolkového práva. Spolková země Baden-

Württemberg předložila dne 3.2.2006 Spolkové radě návrh na modernizaci spolkového práva (Bundesrats-Drucksache 99/06). Ten mimo jiné přiznává ideálnímu spolku právní

subjektivitu i bez zapsání tohoto spolku do spolkového rejstříku či zavádí privilegované ručení pro členy spolku49.

Např. Telec, I. Spolkové právo. Praha : C. H. Beck, 1998, s. 9. Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 43. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 49 Blíže Bundesrat, Drucksache 99/06 [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://www.bundesrat.de/Site/Inhalt/Drucksachen/2006/0099-06,property=Dokument.pdf 47

48

22

III. ZALOŽENÍ A VZNIK SPOLKU.

1. Zakladatelé spolku.

Až na výjimku uvedenou v § 16 ZSO postačují k založení spolku dle § 6 odst. 2

ZSO tři osoby, z nichž alespoň jedna musí být starší 18 let.50

Ti vytváří tzv. přípravný výbor, který je neformálním spolkem (tedy nemá

právní subjektivitu). Právní vztahy mezi jeho členy navzájem vznikají ze smlouvy, která

je buď inominátní dle § 51 ObčZ anebo dohoda dle § 829 a násl. ObčZ. Přípravný výbor je prozatímním statutárním orgánem, který má působnost všech budoucích orgánů, až do chvíle jejich ustavení.

Hlavním úkolem zakladatelů je v souladu se zákonem sepsat, podepsat a podat

návrh na registraci spolku, přiložit k němu jeho stanovy spolku ve dvojím vyhotovení a uvést, kdo je osobou starší 18 let zmocněnou jednat jejich jménem 51.

V Německu postačí k založení spolku minimálně dvě osoby. Jelikož ale dle §§

56, 60 BGB může být zapsán do spolkového rejstříku jen ten spolek, který má nejméně

sedm členů, tak je účelné počkat se založením spolku do doby než je připraveno ke vstupu do něj alespoň sedm lidí. Je-li mezi zakladateli i právnická osoba (tedy spolu s osobami fyzickými), tak pro zápis do spolkového rejstříku je určující počet fyzických

osob (tedy sedm). Zakladatelem spolku může být i spolek bez právní subjektivity (nicht rechtsfähiger Verein)52.

Zakladatel musí být dle německého práva plně způsobilý k právním úkonům,

tedy zpravidla starší 18 let (plnoletý). Nezletilé osoby (7-18 let věku, mající tedy omezenou způsobilost k právním úkonům) mohou být zakladateli spolku pouze

v případě, jestliže z členství ve spolku mají určitou právní výhodu (§ 107 BGB). V opačném případě je nutný souhlas jejich zákonného zástupce (rodiče, opatrovník).

Zakladatelé tvoří v Německu tzv. předspolek (něm. Vorverein)53, který je

spolkem bez právní subjektivity. Na vztahy mezi jeho členy se tak použije § 54 BGB, který odkazuje na úpravu o společnosti občanského práva (§ 705 a násl. BGB).

Zakladatelem spolku může být kterýkoliv „občan“ (fyzická osoba ve smyslu čl. Čl. 42 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), který splní zákonné podmínky. 51 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 158. 52 Viz rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 2.10. 1997, sp. zn. II ZR 249/96, BGH NJW 1998, 376. 53 Nejedná se o obdobu českého přípravného výboru. Viz kapitola 2.3 50

23

2. Založení spolku.

Český ZSO neupravuje žádný postup týkající se zakládání spolku, proto je nutno

vyjít z obecné úpravy týkající se zakládání právnických osob

Jelikož ZSO zmiňuje pouze stanovy, které musí mít písemnou formu a které

musí splňovat obsahové náležitosti předepsané v § 6 odst. 2 ZSO54, směřuje tato nejasná

zákonná úprava k aplikaci obsažené v občanském zákoníku. Dle § 19 odst. 1 je k založení právnické osoby potřebná buď písemná smlouva nebo zakládací listina (v případě, že zakladatel je jen jeden). Ovšem toto platí jen pro případ nestanoví-li zvláštní

zákon jinak. ZSO jako zvláštní zákon hovoří pouze o stanovách (rovněž v písemné formě). Z výše zmíněného tedy vyplývá, že stanovy ve smyslu ZSO jsou jen jiné

označení pro písemnou smlouvu ve smyslu § 19 odst. 1 ObčZ, což znamená, že musí

splňovat všechny obsahové i formální náležitosti vícestranného soukromoprávního úkonu, včetně podpisů stran, projevů vůle založit spolek a být vázáni stanovami.

Praxe Ministerstva vnitra (příslušný registrační úřad) se nicméně vyvinula jiným

směrem. Ta považuje úpravu v ZSO za zvláštní přednostní vztah k obecné úpravě obsažené v § 19 odst. 1 ObčZ. Za rozhodný právní akt považuje ZSO písemné stanovy

spolku, které nemusí mít povahu písemné smlouvy (anebo být součástí písemné

smlouvy) v občanskoprávním smyslu. Smlouva ovšem musí existovat i zde. Je předpokládaná nevyvratitelná zákonná domněnka uzavření neformální dohody

přinejmenším mezi členy přípravného výboru (tzv. dohoda o stanovách), dle níž se zakládá spolek v režimu ZSO.

Návrh nového občanského zákoníku přebírá dosavadní úpravu pojetí založení

spolku s určitými upřesněními 55. K samotnému založení dochází dohodou zakladatelů o

stanovách

(§ 183 odst. 1).

V Německu postačí pro založení spolku dohoda zakladatelů o stanovách

(stanovy by měly být rovněž v této dohodě prohlášeny za závazné), a o tom, že spolek

by měl být zapsán do spolkového rejstříku a tím dosáhnout právní subjektivity. Tato dohoda (smlouva) nevyžaduje žádnou formu. Ale vzhledem k § 59 odst. 2 č. 1 BGB, dle

kterého musí být součástí návrhu na zápis do spolkového rejstříku originál a kopie této dohody, je písemná forma nutností.

Viz kapitola 3. Stanovy. Např. rozšíření povinných obsahových náležitostí stanov (§ 183 odst. 2 Návrhu nového občanského zákoníku). 54 55

24

3. Vznik spolku jako právnické osoby.

V souvislosti se vznikem spolků jako subjektů práva je v českém právu

uplatňován princip legality (registrační)56. To znamená, že vznik spolků je vázán aktem veřejnoprávní povahy. Ke vzniku spolku dle českého práva, v souladu s dvoufázovitostí vzniku právnických osob, dochází na základě těchto skutečností: a) registrací Ministerstvem vnitra České republiky,

b) dnem právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o zrušení zamítavého rozhodnutí ministerstva o registraci (§ 8 odst. 4 ZSO),

c) ze zákona - dnem následujícím po dni, kdy dojde k marnému uplynutí zákonem stanovené lhůty 40 dnů, jejíž běh počíná od zahájení řízení (tedy ode dne, kdy došel návrh na registraci - § 7 odst. 3 ZSO) dle § 8 odst. 5 ZSO.

Na provedení registrace má spolek právo, splní-li kumulativně jak hmotně

právní tak procesně právní zákonem stanovené předpoklady.

Při posuzování naplnění podmínek nezbytných k registraci občanského sdružení

podle ZSO, vychází Ministerstvo vnitra v souladu se zásadou zákonnosti z ustanovení

tohoto zákona, nikoli z vlastního úsudku nebo domněnek, byť by se opíraly o skutečnosti jemu známé z jeho předchozí rozhodovací činnosti, svůj postup musí rovněž zákonným způsobem odůvodnit.57

Otázkou zůstává, zda je nutné, aby stanovy byly podepsány členy přípravného

výboru a datovány. Zákon v tomto případě mlčí. Z povahy věci však vyplývá, že by

podepsány a datovány být měly, neboť dohoda o jejich přijetí je soukromoprávní úkon58.

Zvláštní úprava je dána pro vznik odborů a svazů zaměstnavatelů v § 9a odst. 1

ZSO (v souladu s mezinárodními úmluvami MOP, kterými je Česká republika vázána). Pro ně je uplatňován princip evidenční, tzn., že právnickými osobami se stávají dnem následujícím po doručení návrhu na jejich evidenci Ministerstvu vnitra ČR.

Povolovací (koncesní) princip se použije pro vznik subjektů v režimu zákona č.

116/1985

Sb.,

o

podmínkách

činnosti

organizací

s mezinárodním

prvkem

v Československé socialistické republice, což je jak v rozporu s Listinou základních

práv a svobod, tak i mezinárodními dokumenty o lidských právech, kterými je Česká republika vázána.

Viz § 6 odst. 1 ZSO. Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003, čj. 7 A 13/2002-46. 58 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 162. 56 57

25

Sporná je otázka postavení přípravného výboru po vzniku spolku. Ten má totiž i

v období po vzniku spolku postavení sborového statutárního orgánu, který ve své

působnosti zahrnuje působnost ostatních orgánů spolku do doby, než budou ustaveny59.

Může se tedy stát, že po vzniku spolku zůstane přípravný výbor pouze tímto statutárním orgánem s působností ostatních orgánů i řadu let (či dokonce po celou dobu trvání spolku), což je však popřením principu samosprávy, který je pro spolek typický. Dle mého názoru je to způsobeno především tím, že hlavní účel, tj. vznik spolku s právní

subjektivitou, byl splněn a není tedy ze strany členů motivace pro ustavení ostatních orgánů, jelikož spolek je schopen plnit svůj účel a vstupovat do právních vztahů i jen s tímto orgánem.

Úkony vzniklé z jednání před vznikem spolku zavazují členy přípravného

výboru společně a nerozdílně. Je to dáno tím, že spolek ještě neexistuje a dokud není

zaregistrován není ani způsobilý činit právní úkony a být z nich zavázán. Otázkou je,

zda a jakým způsobem přecházejí tyto závazky na spolek. ZSO na tuto otázku odpověď nepodává a nečiní tak ani občanský zákoník. K zákonům, které se touto problematikou zabývají patří obchodní zákoník, který tuto otázku řeší v ustanovení § 64, zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech (§ 6) či zákon č. 248/1995 Sb., o obecně

prospěšných společnostech (§ 6). Jelikož však obchodní zákoník i ostatní předpisy nejsou obecnými předpisy, ale naopak stojí na stejné právní úrovni jako ZSO, je jejich

aplikace vyloučena. Je to také dáno tím, že tyto právnické osoby mají jiné postavení v

tom smyslu, že se nezapisují do obchodního rejstříku. Spolky podléhají registraci ze

strany Ministerstva vnitra ČR, které však náležitosti uvedené ve stanovách, resp. správnost údajů obsažených ve stanovách, nepřezkoumává.

Jelikož zákon k této otázce mlčí, je možné dovodit, že jakékoli závazky vzniklé

z jednání členů přípravného výboru na spolek jeho vznikem nepřecházejí a nadále jsou z nich zavázáni členové přípravného výboru společně a nerozdílně. Uzavře-li tedy člen přípravného výboru kupní smlouvu s třetí osobou za účelem koupě prostoru budoucího

sídla spolku, a ve smlouvě bude nájemce specifikován jako spolek (ten však dosud neexistuje a není ani právně způsobilý), za který jedná tento člen přípravného výboru, je

tento právní úkon stižen absolutní neplatností. Pokud kupní smlouvu podepíše člen přípravného výboru jako nájemce, pak tento úkon zavazuje pouze jeho. Aby závazky

59

Viz Telec, I. Spolkové právo. Praha : C. H. Beck, 1998, s. 107.

26

vzniklé z této smlouvy zavazovaly spolek bude třeba, aby člen výboru nemovitost převedl na již zaregistrovaný spolek.

Po vzniku spolku tedy nedochází k přechodu závazků vzniklých jednáním členů

přípravného výboru na spolek, což je také dáno tím, že ZSO s přípravným výborem

spojuje pouze dva základní úkony, a to vyhotovení stanov a podání návrhu na registraci. Jakékoli jiné úkony ZSO nepředpokládá a spolek tedy nezavazují.60

V návrhu nového občanského zákoníku nahrazuje princip registrační princip

volnosti vzniku a následné evidenci spolku na základě ohlášky příslušnému úřadu. Zápis spolku do veřejného rejstříku tak bude mít jen deklaratorní účinky. Ke vzniku spolku by tak mělo docházet již přijetím stanov61. Zároveň by měl být zrušen již výše zmíněný protiústavní zákon č. 116/1985 Sb.

Také v Německu je v souvislosti se vznikem spolku uplatňován princip

registrační. Teprve zápisem do spolkového rejstříku nabývá spolek právní subjektivity (§ 21 BGB).

Samotná dohoda zakladatelů o závaznosti stanov tedy nevede ke vzniku spolku,

ale je nepochybně významným krokem k jeho dosažení. Protože je spolek ze své

podstaty organizovaná korporace, je nutné zřídit orgán spolku, který je zplnomocněn

jeho jménem jednat. Z tohoto důvodu musí zakladatelé ustanovit vedení spolku a to v souladu s jimi přijatými stanovami. Z tohoto ustanovení je nutné pořídit zápis, jehož kopie je potom povinnou přílohou návrhu na zápis spolku do spolkového rejstříku, který se podává příslušnému obvodnímu soudu (§ 59 odst. 2 č. 2 BGB).

Ustanovením vedení spolku je spolek sice založen, ale právní subjektivitu

nabývá, jak už jsem popsal výše, až zapsáním do spolkového rejstříku. Ve stádiu mezi

ustanovením vedení spolku a samotným zapsáním spolku do spolkového rejstříku se spolek nazývá „předspolek“ (něm. Vorverein).

Tento legislativní nedostatek řeší návrh nového občanského zákoníku v § 102 tak, že jednání před vznikem právnické osoby může tato s účinky jednání pro sebe převzít do tří měsíců od jejího vzniku. Pokud tak právnická osoba neučiní zůstávají osoby z takového jednání zavázány společně a nerozdílně (pokud jich jedná více). Viz Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), § 102. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 61 Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), § 191. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 60

27

4. Příslušný registrační orgán, podmínky zápisu.

V jednotlivých zemích se vyskytují různá pojetí povinnosti zápisu spolku do

zákonem stanoveného rejstříku. Rozdíl je dán odlišnou mírou uplatnění práva na svobodu sdružování.

Pro spolky v platném českém i německém právu je určující tzv. registrační

(neboli normativní) systém. Registrační orgán má za úkol prověřit podklady pro zápis, jejich zákonnost, přičemž při splnění podmínek existuje právní nárok na zápis. Ve

výjimečných případech (např. český z. č. 116/1986 Sb.) je stanoven i přísnější, tzv.

koncesní (povolovací) systém, kdy je ponecháno na uvážení příslušného orgánu, zda se daná osoba stane subjektem práva nebo nikoli (o protiústavnosti tohoto zákon jsem již pojednal výše). Naopak méně přísný než registrační je systém volnosti vzniku (neboli

evidenční), kde není potřeba k nabytí právní subjektivity ani veřejnoprávní registrace a postačuje dodržení formálních a materiálních podmínek základního dokumentu.

Podle českého ZSO (6 odst. 1) i podle německého BGB (§ 21) dochází ke

vzniku spolku nadaného právní subjektivitou registrací, která má konstitutivní účinky. Výjimku tvoří v českém právu zápis odborů a organizací zaměstnavatelů, kde se uplatňuje princip evidenční (§9a odst. 1 ZSO).

V režimu ZSO je registračním orgánem Ministerstvo vnitra ČR62, konkrétně

jeho odbor všeobecné správy, oddělení volební a sdružovací.

Samotné rozhodnutí o registraci je individuálním správním aktem tohoto orgánu

a za provedení registrace spolku není stanoven žádný správní poplatek. Rejstřík je neveřejný, což je nežádoucí stav vzhledem k ochraně práv třetích osob.

Návrh obecné části návrhu nového občanského zákoníku již s veřejným

spolkovým rejstříkem počítá.63

V Německu je registračním orgánem příslušný obvodní soud (ten, v jehož

obvodu má spolek své sídlo), který vede spolkový rejstřík. Je ovšem možné, že pro několik soudních obvodů je příslušný pouze jeden obvodní soud (např. v Berlíně,

Hamburku či Porýní-Falci). V rámci obvodního soudu (něm. Amtsgericht) je pro spolkové záležitosti ustanoven příslušný justiční úředník (něm. Rechtspfleger), který je při vydávání rozhodnutí vázán zákonem.

Stejný registrační orgán mají i politické strany a politická hnutí. Pro církve a náboženské společnosti je takovým orgánem Ministerstvo kultury ČR. 63 Viz Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), §§ 192 a 193. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 62

28

Obvodní soud nemá právo zasahovat do vnitřního života spolku (až na případy

uvedené v §§ 29, 37, 73 BGB vykonává pouze registrační činnost). Justiční úředník má

právo věcného přezkumu. Konstituční účinky má pouze zapsání do spolkového

rejstříku za účelem nabytí právní subjektivity (§ 21 BGB) a změna stanov (§ 71 BGB). Všechny ostatní zápisy mají jen deklaratorní povahu.

Spolkový rejstřík je na rozdíl od toho českého veřejný. Každý má právo

nahlížet do rejstříku a pořizovat si z něj kopie (§ 79 odst. 1 BGB).

5. Zápis spolku do rejstříku.

ZSO zakotvuje pořádkový registrační princip. Provedení registrace je možné,

pokud jsou kumulativně splněny následující zákonem stanovené předpoklady:

1) hmotně právní předpoklad, formulovaný negativně - nejedná se o spolek zakázaný dle § 4 a § 5 ZSO,

2) procesně právní předpoklad, formulovaný pozitivně - jsou splněny zákonem

stanovené formální a obsahové náležitosti procesního návrhu na registraci (§ 6 odst. 2 a 4 ZSO).

pouze:

Návrh na registraci nemá předepsanou žádnou zvláštní formu. Obsahovat musí

a) jména a příjmení, rodná čísla a bydliště členů přípravného výboru,

b) uvedení společného zmocněnce staršího 18 let, který je oprávněn jednat jménem přípravného výboru v jejich přímém zastoupení. Tato osoba je pak prostředníkem v komunikaci mezi registračním orgánem a přípravným výborem (např. pro doručování písemností apod.). Předložení písemné plné moci se nevyžaduje, dohodu o plné moci však zákon přepokládá (vyplývá to z právní povahy zastoupení ve smyslu občanského zákoníku).

c) podpisy členů přípravného výboru (jejich pravost nemusí být ověřena, ZSO ji totiž narozdíl od německé právní úpravy nevyžaduje).

K návrhu na registraci spolku je dále třeba přiložit jeho stanovy ve dvojím

písemném vyhotovení (z výrazu „vyhotovení“ lze usoudit, že se jedná o originály,

přičemž přípustná je i úředně ověřená kopie originálu). Stanovy musí být dle zákona

písemné. Z povahy věci vyplývá, že mají být podepsány členy přípravného výboru a datovány. Stanovy jsou obligatorní náležitost návrhu na registraci, bez nich nebude řízení o registraci vůbec zahájeno (§ 7 odst. 2 ZSO).

29

Řízení o registraci není správní řízení ve smyslu zákona č. 500/2004 Sb.,

správního řádu, ačkoliv o registraci rozhoduje správní úřad, kterým je Ministerstvo vnitra ČR. Zajímavé je, že odmítnutí registrace má právní povahu správního rozhodnutí

dle správního řádu, zatímco samotná registrace má povahu tzv. jiného opatření státního orgánu.

K registraci spolku nedojde z těchto dvou důvodů:

1. Návrh na registraci má vady. V takovém případě ministerstvo upozorní (v zákonné lhůtě 5 dnů od doručení návrhu) přípravný výbor na zjištěné

nedostatky a vyzve k jejich odstranění. Platí, že dokud tyto vady nebudou

odstraněny, řízení o registraci nebude zahájeno (§ 7 odst. 2 ZSO). To de facto znamená, že se proti postupu ministerstva nelze odvolat, neboť de iure řízení

neexistuje, což je zřejmě v rozporu se zásadou práva na přezkum nezávislým

orgánem. Nemá-li návrh vady, řízení je zahájeno dnem dojití bezvadného návrhu registračnímu orgánu. V praxi největší problémy činí formulace účelu a cíle spolku a problémy vážící se k jeho hospodářské činnosti.64

2. Odmítnutí registrace ministerstvem (pro takové rozhodnutí je zákonem stanovena

lhůta 10 dnů). Důvody

pro odmítnutí

registrace spolku

(neodstranitelná vada) jsou taxativně vymezeny v § 8 odst. 1 ZSO:

a) pokud by šlo o sdružení v politické straně nebo hnutí, k výdělečné činnosti nebo zajištění řádného výkonu určitých povolání nebo v církvích a náboženských společnostech (§ 1odst. 3)65,

b) stanovy spolku jsou v rozporu se zásadou, že nikdo nesmí být nucen ke

spolčování, členství ve spolku ani k účasti na jejich činnosti. Každý může

svobodně ze spolku vystoupit a nikomu nesmí být občansky na újmu to, že se spolčuje (§ 3 odst. 1 a 2),

c) jde o nepovolený spolek, jež je dle ZSO zakázán § 4,

d) spolky nemohou v souladu s požadavky uvedenými v § 5 vykonávat funkce

státních orgánů, jakkoli se snažit je ovládat a ukládat povinnosti občanům, kteří nejsou jejich členy, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.

Proti odmítnutí registrace spolku se nepodává rozklad dle správního řádu, nýbrž

odvolání k soudu. Příslušným soudem je Nejvyšší soud a lhůta k podání odvolání činí Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 167. 65 Výčet subjektů, na něž se nevztahuje ZSO, obsažený v § 1 odst. 3, je taxativní a nelze jej extenzivním výkladem rozšiřovat. Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003, čj. 7 A 13/2002-46. 64

30

60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o odmítnutí registrace společnému zmocněnci

přípravného výboru (§ 8 odst. 3). Aktivně legitimováni k podání odvolání jsou členové přípravného výboru.

Nejvyšší soud svým rozhodnutím napadené rozhodnutí potvrdí anebo zruší. Den

právní moci takového rozhodnutí soudu je dnem registrace sdružení (§ 8 odst. 4).

Není-li zjištěn důvod pro odmítnutí, ministerstvo provede registraci v zákonné

lhůtě 10 dnů od zahájení řízení. V této lhůtě zašle společnému zmocněnci přípravného výboru jedno vyhotovení stanov, na němž vyznačí den registrace, kterým je den

odeslání (§ 9 ZSO). O registraci se nevydává rozhodnutí ve správním řízení. Jde o tzv.

registrační doložku. Jak už jsem zmínil výše, registrace má charakter tzv. jiného opatření státního orgánu.

Spolek může též vzniknout ex lege dle ustanovení § 8 odst. 5, které je

opatřením proti nečinnosti ministerstva (nedodržení lhůty pro rozhodnutí). Zákon v tomto ustanovení stanoví nevyvratitelnou domněnku - nebylo-li zmocněnci

přípravného výboru doručeno rozhodnutí ministerstva o odmítnutá registrace do 40 dnů platí, že sdružení vznikne dnem následujícím po uplynutí této lhůty a tento den je den registrace.

Spolek vzniklý v souladu se zákonem se stává právnickou osobou se všemi

důsledky. Ministerstvo oznamuje vznik spolku, jeho název a sídlo Českému statistickému úřadu do 7 dnů po registraci (§ 9 odst. 2 ZSO).

Odlišná úprava je stanovena pro odborové organizace a organizace

zaměstnavatelů v § 9a ZSO.

Dosavadní praxe registrace stanov příslušným orgánem veřejné moci (tedy

Ministerstvem vnitra ČR) je dle autorů návrhu nového občanského zákoníku

neúnosná. Autoři návrhu dokonce přirovnávají toto pojetí praxi policejního státu, zavedeného v někdejší habsburské demokracii v období bachovského absolutismu. Proto osnova návrhu nového občanského zákoníku stanovuje, že spolek vzniká přijetím stanov. Samotný zápis spolku do veřejného rejstříku bude proveden na základě ohlášky (princip volnosti), z čehož vyplývá, že zápis bude mít jen deklaratorní účinky.

Návrh počítá s pořádkovou lhůtu (60 dnů) pro podání návrhu (ohlášky) na zápis

spolku do veřejného rejstříku. Zejména se však navrhuje založit solidární ručení

spolkových činovníků, odpovědných za podání ohlášky, za dluhy spolku vzniklé od vzniku spolku až do jeho registrace.

Ohlášku by měl jménem spolku podávat statutární orgán. 31

Pobočný spolek vzniká, na rozdíl od spolku hlavního, až zápisem, který provede

příslušný orgán na návrh hlavního spolku. Návrh musí obsahovat i údaj o statutárním

orgánu pobočného spolku a o tom, které osoby jsou členy tohoto orgánu. O zápisu pobočného spolku příslušný orgán vyrozumí hlavní i pobočný spolek. Součástí spolkového rejstříku je sbírka listin, která obsahuje:

a) stanovy spolku v platném úplném znění,

b) podpisový vzor osob oprávněných spolek zastupovat jako člen orgánu upraveného zákonem, anebo jako vedoucí organizační složky podniku nebo

prokurista podle zvláštního zákona, jakož i doklad o vzniku a zániku funkce těchto osob,

c) rozhodnutí o zrušení spolku,

d) rozhodnutí soudu o jmenování opatrovníka spolku,

e) rozhodnutí soudu o prohlášení nebo povolení vyrovnání a rozhodnutí o ukončení

konkursu nebo vyrovnání, jakož i rozhodnutí o jmenování konkursního nebo vyrovnacího správce a doklad o ukončení jejich funkce.

U pobočného spolku se navíc do sbírky listin založí rozhodnutí o jeho založení 66.

Návrh na zápis do spolkového rejstříku v Německu podává vedení spolku

v souladu s jeho stanovami. Návrh na zápis do spolkového rejstříku musí být dle § 77 BGB notářsky ověřen. K návrhu musí být přiloženy dle § 59 odst. 2 BGB: 1. stanovy ve dvou vyhotoveních (originál a kopie) a 2. kopie listin o ustanovení představenstva spolku.

Ověření kopií notářem není nutné. Originál stanov by měl být podepsán

nejméně sedmi členy. Kopie sice nevyžaduje originální podpisy, nicméně z ní musí být patrno, kdo je podepisoval v originále (nejlepší je tedy pořídit fotokopii originálu).

Po doručení návrhu zkoumá justiční úředník jeho formální a materiální

náležitosti. Účelnost stanov se nezkoumá (jednalo by se zásah do ústavou zaručeného sdružovacího práva) – soud tak není oprávněn namítat nejasná či mylná ustanovení stanov, která jsou důležitá jen z hlediska vztahů uvnitř spolku.

Formální náležitosti nutné pro zápis do spolkového rejstříku jsou obsaženy v §

56 až § 59 BGB:

1. minimální počet členů spolku, tedy nejméně sedm (§ 56),

2. minimální požadavky na obsah stanov, stanovy tedy musí obsahovat účel Blíže viz Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 44 až 46. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 66

32

spolku, jeho název67 a sídlo, musí z nich rovněž vyplývat úmysl spolku být

zapsán do spolkového rejstříku (§ 57),

3. stanovy by dále měly řešit (§ 58): -

-

-

-

vstup a výstup ze spolku,

jestli se budou platit příspěvky, popř. v jaké výši,

ustanovování představenstva spolku,

předpoklady pro svolání členského shromáždění, jeho formy svolání a způsobu dokumentace jeho usneseních.

4. návrh na zápis do spolkového rejstříku musí podat vedení spolku (§ 59 odst. 1) a k němu přiložit dokumenty uvedené v § 59 odst. 2,

5. stanovy musí být podepsány nejméně sedmi členy a datovány dnem jejich přijetí (§ 59 odst. 3).

Soud rovněž zkoumá, zda jsou stanovy v souladu s veřejným spolkovým

právem (např. nejsou-li v rozporu s trestněprávními předpisy nebo s ústavou), v takovém případě by byly neplatné (§ 134 BGB).

Shledá-li soud, že návrh nesplňuje zákonné požadavky, nemůže být spolek

zapsán do spolkového rejstříku. Soud má v tomto případě dvě možnosti:

1. návrh zamítne (usnesení musí obsahovat důvody, které soud vedly k zamítnutí návrhu),

2. dá navrhovatelům možnost nedostatky odstranit.

V obou případech má „předspolek“ připomínkovací právo. V případě zamítnutí

návrhu je lhůta k podání písemných připomínek dvoutýdenní (lhůta počíná běžet dnem

doručení usnesení o zamítnutí návrhu). Ve druhém případě nejsou navrhovatelé vázáni žádnou lhůtou.

O připomínkách (něm. Erinerrungen) rozhoduje obvodní soudce. Shledá-li

připomínky jako neodůvodněné, předá věc k rozhodnutí soudu vyšší instance

(zemskému soudu). Pokud i zemský soud stížnost (něm. Beschwerde) zamítne,

rozhoduje o ní vrchní zemský soud (v případě, že proti rozhodnutí zemského soudu byla podána další stížnost)68. Stížnost proti rozhodnutí zemského soudu (něm. nazývaná Rechtsbeschwerde) musí být podána: -

písemně právním zástupcem navrhovatelů (je zde povinná účast advokáta) a

Název spolku se musí zřetelně lišit od názvu spolku působícího na stejném místě nebo ve stejné obci (§ 57 odst. 2 BGB). 68 Viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 40 až 41. 67

33

-

ve lhůtě dvou týdnů od doručení usnesení.

Je-li i tato stížnost zamítnuta, není spolku cesta k zapsání do spolkového

rejstříku definitivně uzavřena. Po odstranění soudem namítaných vad návrhu, může znovu podat obvodnímu soudu návrh na zápis do spolkového rejstříku69.

Splňuje-li návrh všechny zákonné požadavky pro zápis spolku a nepodá-li soud

žádné námitky, je spolek zapsán do spolkového rejstříku. Do spolkového rejstříku se

zapisuje název spolku, jeho sídlo, den založení a jména členů představenstva (§ 64 BGB).

Zapsáním do spolkového registru obdrží název spolku příponu „eingetragener

Verein“ (§ 65 BGB). Název spolku, jeho sídlo a den založení zveřejní soud v úředním věstníku, většinou v místním deníku.

Dle § 21 BGB má zapsání spolku do spolkového rejstříku konstitutivní účinky.

Zatímco zápis spolku v ČR nepodléhá žádnému poplatku a je tudíž zadarmo,

v Německu musí spolek zaplatit náklady spojené s notářským ověřením listin stejně jako se zapsáním spolku do spolkového registru a zveřejnění zápisu v úředním

věstníku. Obecně prospěšné spolky mohou být v jednotlivých spolkových zemích od soudních poplatků osvobozeny.

Viz Sauter, E. - Schweyer, G. - Waldner, W. Der eingetragene Verein. 17. vydání. München : Verlag C.H. Beck, 2001, s. 13 až 14. 69

34

IV. STANOVY SPOLKU.

Základním dokumentem („ústavou“) upravujícím vnitřní poměry spolků, jsou

stanovy (něm. Vereinssatzung). Vzhledem k tomu, že stanovy obsahují pro existenci a

činnost spolku zcela zásadní ustanovení, požaduje zákon určitou formu takového dokumentu.

Vztah mezi zákonnou úpravou a stanovami je následující: od kogentních norem se nelze odchýlit70,

•

dispozitivní normy se použijí pouze v případě, neupravují-li stanovy jinak,

•

zvláštní zákonná úprava spolkového práva má přednost před obecnou, tzn., že

•

pokud chybí, použijí se ustanovení obecné úpravy postavení právnických osob v ObčZ.71

V německé právní úpravě je vztah mezi zákonnou úpravou a stanovami

upraven obdobně. Nicméně pojmy „spolková ústava“ (něm. Vereinsverfassung) a „stanovy“ (něm. Vereinssatzung) nejsou svým významem totožné.

Pod pojmem Vereinsverfassung rozumíme základní právní uspořádání spolku.

K němu náležejí ustanovení o: názvu, účelu a sídle,

•

nabývání, pozbývání a obsahu členství,

•

úkolech a náplni práce spolkových orgánů,

• •

základních pravidlech týkajících se povinnosti platit členské příspěvky 72.

Vereinsverfassung

je

pak

stanoveno

spolkem

vydanými

stanovami

(Vereinssatzung) a, neupravují-li stanovy jinak, platnými dispozitivními normami BGB73.

Zkráceně řečeno: Vereinssatzung tvoří část Vereinsverfassung74.

1. Formální a obsahové náležitosti stanov.

Z dikce ZSO (§ 6 odst. 2 ZSO) vyplývá pro stanovy prostá písemná forma (není

třeba forma úřední, tedy vyhotovení stanov notářem).

Kogentní §§ 26 a násl. BGB, od kterých se stanovy nesmějí odchýlit (§ 40 BGB). K právní povaze stanov sdružení a důsledkům registrace podle zákona o sdružování občanů viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25.8. 1998, sp. zn. III. ÚS 195/98. 72 Blíže rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 6.3.1967, sp. zn. II ZR 231/64, BGH NJW 1967, 1268. 73 Viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 43. 74 Viz § 25 BGB. 70

71

35

ZSO stanovuje v § 6 odst. 2 ZSO tyto obsahové náležitosti:

a) název, b) sídlo,

c) cíl (účel) činnosti spolku (myšlen je zde cíl hlavní, statutární),

d) orgány spolku, způsob jejich ustavování, určení orgánů a funkcionářů oprávněných jednat jménem spolku,

e) ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem,

f) zásady hospodaření.

Dalšími obligatorními náležitostmi jsou:

g) úprava práv a povinností člena spolku (§ 3 odst. 3),

h) způsoby, jimiž budou dosahovány cíle činnosti (viz § 4 písm. b).

Obsah stanov je v návrhu obecné části nového občanského zákoníku oproti

úpravě v ZSO upřesněn.

Obsahové náležitosti stanov dle návrhu nového občanského zákoníku

upravuje § 183 odst. 2.75

Minimální požadavky na obsah stanov jsou v Německu upraveny v § 57 BGB

(tzv. „Mussvorschriften“) a § 58 BGB (tzv. „Sollvorschriften“). Toto rozdělení není

z hlediska úmyslu založit ideální spolek s právní subjektivitou významné, protože i

chybějící „Sollvorschriften“ zde mají za následek nezapsání spolku do spolkového rejstříku (§ 60 BGB). Z právního hlediska má toto rozlišení daleko podstatnější význam:

Je-li spolek zapsán do spolkového rejstříku, ačkoliv stanovy neobsahují jednu z náležitostí spadající do kategorie „Mussvorschriften“, je justiční úředník nucen zápis (zpravidla ve zvláštním řízení 76) z úřední povinnosti vymazat. Nicméně až do výmazu si spolek ponechává právní subjektivitu. Postrádají-li stanovy jednu z náležitostí spadající

do kategorie „Sollvorschriften“, je zápis spolku nenapadnutelný. Spolku je poté uloženo, aby chybějící ustanovení při nejbližší příležitosti dodatečně do stanov zanesl77. Mezi obligatorní obsahové náležitosti stanov tedy patří:

a) účel spolku,

Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 43. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 76 dle §§ 159, 141 FGG (Gesetz über die Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit). 77 Sauter, E. - Schweyer, G. - Waldner, W. Der eingetragene Verein. 17. vydání. München : Verlag C.H. Beck, 2001, s. 24. 75

36

b) jeho název78,

c) sídlo,

d) musí z nich vyplývat úmysl spolku být zapsán do spolkového rejstříku79,

e) vstup a výstup ze spolku,

f) jestli se budou platit členské příspěvky, popř. v jaké výši, g) ustavení vedení spolku,

h) předpoklady pro svolání členské schůze, jeho formy svolání a způsobu dokumentace jeho usneseních.

Stanovy musí být rovněž v souladu s veřejným spolkovým právem (např.

nejsou-li v rozporu s trestněprávními předpisy nebo s ústavou), v takovém případě by byly absolutně neplatné (§ 134 BGB).

2. K nejdůležitějším obsahovým náležitostem.

V této kapitole se budu věnovat třem nejdůležitějším obligatorním náležitostem

stanov, které jsou společné pro obě srovnávané země. Konkrétně se jedná o účel, název a sídlo spolku. Ostatním náležitostem se věnuji v jiných kapitolách, zejména v kapitole 4. (Orgány spolku) a kapitole 5. (Členové spolku). 2.1. Účel spolku.

Účel spolku je jedním z jeho pojmových znaků. Tento účel (cíl)80 musí být

společný všem členům, zpravidla směřuje k ochraně a prosazování společných zájmů.

Činnost spolku však nemusí být pouze vzájemně prospěšná, ale i prospěšná veřejně. V každém případě však účel spolku musí být jiný než hospodářský a cílem jeho činnosti nesmí být rozdělení zisku členům (je-li tedy zisk dosažen).

Účelem spolku, resp. účelem jeho založení, vzniku jako právnické osoby a

účelem jeho činnosti, není podnikání, nýbrž tzv. zájmová činnost spolková. Společná

zájmová činnost se často odehrává uvnitř spolku, výhradně mezi jeho členy (spolek se Název spolku se musí zřetelně lišit od názvu spolku působícího na stejném místě nebo ve stejné obci (§ 57 odst. 2 BGB). 79 Tento úmysl se dá nejlépe vyjádřit větou: „Der Verein soll in das Vereinsregister eingetragen werden. Nach der Eintragung führt er zu seinem Namen den Zusatz e.V.“. Tato věta by se dala volně přeložit jako: „Spolek by měl být zapsán do spolkového rejstříku. Po zápisu připojí ke svému názvu dodatek e.V.“. Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 62. 80 Autor považuje stejně jako Ronovská (Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 180) pojmy „účel“ a „cíl“ za výrazy synonymní (opačný názor např. Telec,I. Spolkové právo. Praha : C.H. Beck, 1998, s. 79). 78

37

tak neprojevuje na veřejnosti ani vůči veřejnosti). Zájmová činnost spolková má charakter jiný než podnikatelský nebo hospodářský.81 Zvolený účel musí být dovolený

a nesmí být v rozporu se zákonem 82 a dobrými mravy. To se týká bezprostředního,

konečného i „vyššího“ účelu (cíle).

ZSO vymezuje svou působnost negativně, tj. nevztahuje se na sdružování

v politických stranách a hnutích, v církvích a náboženských společnostech, k výdělečné činnosti nebo k zajištění řádného výkonu určitých povolání (§ 1 odst. 3 ZSO). spolku:

Ze zákonné úpravy povahy spolkové právní formy dále vyplývá, že činnost

a) nesmí být v rozporu s ústavou a zákony, nesmí být popírána nebo omezována

osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické postavení nebo smýšlení, vyznání či sociální postavení (§ 4 ZSO),

b) nesmí být zakládána sdružení ozbrojená či s ozbrojenými složkami (§ 4 ZSO), c) nesmí podněcovat nenávist, nesnášenlivost a podpora násilí (§ 4 ZSO),

d) nesmí vykonávat funkci státních orgánů, nesmějí tyto orgány řídit a ukládat povinnosti těm, kteří nejsou jejich členy, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (§ 5 ZSO),

e) nesmí být rozdělování zisku mezi členy, pokud je nějakého dosaženo.

Formulace účelu (cíle) se musí objevit ve stanovách spolku, neboť se jedná o

jejich obligatorní obsahovou náležitost a jejíž nedodržení má za následek absolutní

neplatnost ve smyslu § 39 ObčZ. Za vhodné je považováno i určení způsobu dosahování vytýčených účelů (cílů), ač zákon tento požadavek nevyslovil.

Jak už jsem zmiňoval výše, o spolkové činnosti můžeme hovořit jako o

společné činnosti zájmové. Převážně se jedná o zájmy nemajetkové povahy, v tomto případě mluvíme o povaze ideální. K zájmové činnosti majetkové povahy slouží jiné právní formy právnických osob (obchodní společnosti v režimu ObchZ).

V případech spolků jako jsou odborové organizace a organizace zaměstnavatelů

mluvíme o zájmové činnosti sociální povahy.

Spolky, jejichž činnost slouží obecným (veřejným) zájmům, nazýváme veřejně

prospěšné spolky.

81 82

ZSO však hospodářskou činnost ani podnikání výslovně ani nevylučuje ani neomezuje. Viz § 4 ZSO.

38

Jak už jsem zmínil výše, česká úprava nerozlišuje mezi veřejně a vzájemně

prospěšnými spolky 83. Tato vnitřní diferenciace tak nemá žádné právní důsledky (na

rozdíl od německé právní úpravy – viz kapitola č. 7 pojednávající o daněprávním postavení spolku).

Také v Německu je účel spolku jednou z nejdůležitějších náležitostí „spolkové

ústavy“ (Vereinsverfassung) a tedy i obligatorní náležitostí stanov. Z § 21 BGB

vyplývá, že do spolkového rejstříku může být zapsán jen ten spolek, jehož účelem není hospodářská

činnost.

„Idealvereine“.

Německé

právní

pojmosloví

nazývá

takovéto

spolky

Následuje-li spolek hospodářský cíl, je nutné k nabytí právní subjektivity

povolení správního orgánu (§ 22 BGB). O který správní úřad se jedná, určuje zemské právo (ve většině spolkových zemích jsou to vyšší správní úřady).

Německá právní úprava zakazuje účely, které jsou v rozporu s trestněprávními

předpisy (anebo jinými zákonnými zákazy nebo příkazy 84), ústavním pořádkem či s dobrými mravy (§ 138 BGB)85.

V Německu hraje významnou roli rozlišení činností spolku sloužící účelům:

1. vzájemně prospěšným, 2. obecně prospěšným, 3. dobročinným a 4. církevním.

Účely v případech 2) až 4) jsou daňově zvýhodněny, ovšem jen na základě

uznání jejich prospěšnosti finančním úřadem (blíže viz kapitola Daněprávní postavení

spolku). K tomu, aby ve stanovách obsažený hlavní účel spolku mohl být uznán jako

obecně prospěšný, popř. dobročinný či církevní, je nutné ho precizně vyjádřit ve stanovách. Ve stanovách musí být především vyjádřeno:

1. že spolek následuje výlučně a přímo obecně prospěšné účely, které ve stanovách podrobně rozvine;

2. že je spolek ideální (charakteristickým znakem je nezištnost), tzn., že nesleduje hospodářské cíle;

3. že veškeré prostředky budou spolkem použity pouze k účelům stanovených ve Blíže viz Telec,I. Spolkové právo. Praha : C.H. Beck, 1998, s. 85 a násl. Např. spolek advokátů (stejně tak i notářů nebo doktorů), jejíhož účelem by byl výkon advokátní praxe. Znamenalo by to porušení stavovských předpisů. 85 Blíže rozsudek Zemského soudu v Lipsku ze dne 21.08.1994, LG Leipzig NJ 1995, 264 [„Schwarze Schatten“]. 83

84

39

stanovách;

4. že spolek svými výdaji, které jsou účelům spolku cizí, nezvýhodní žádnou osobu (to se vztahuje i na nepřiměřeně vysoké odměny);

5. že spolek při jeho rozpuštění, popř. odpadnutí dosavadního účelu, smí použít svůj majetek pouze pro daňově zvýhodněné účely.86

2.1.2. Změna účelu.

Změna účelu spolku je v obou srovnávaných zemích přípustná. Na rozdíl od

nadací, kde je taková změna pojmově vyloučena, je u spolků ke změně účelu povolán většinou nejvyšší orgán spolku – v obou srovnávaných zemích je to členská schůze. Zatímco ZSO ponechává zakotvení možnosti změny i určení ke změně

povolaného orgánu na stanovách, německé BGB se této problematice věnuje zevrubně, což je dle mého názoru jen ku prospěchu věci, hlavně z důvodů ochrany členů spolku. Dle § 33 odst. 1 musí dát ke změně účelu spolku souhlas všichni jeho členové

na členské schůzi, přičemž ti členové, kteří se na ní nedostavili se musí ke změně účelu vyjádřit písemně (dopisem, telegramem či faxem). Dle § 126a BGB postačí i souhlas v elektronické podobě.

Jelikož má ustanovení § 33 BGB dispozitivní povahu (§ 40 BGB), můžou se

stanovy od zákonné úpravy odchýlit (např. stanovit pouze prostou většinu všech přítomných).

2.2. Název spolku.

Název je důležitým a zároveň identifikačním pojmovým znakem spolku. Slouží

k označení a zároveň odlišení svého nositele. V obou srovnávaných zemích je určení

názvu spolku obligatorní náležitostí jeho stanov. Je těžko představitelné, kdyby nějaký právní řád připouštěl možnost existence osoby v právním smyslu jako anonymního subjektu87.

Při určování názvu spolku je jeho zakladatelům dána v podstatě volnost. Musí

však respektovat obecná občanskoprávní ustanovení týkající se absolutní ochrany

názvu právnických osob (§ 19b odst. 2 ObčZ). Spolek může mít pouze jediný název, který se musí odlišovat od názvů ostatních subjektů.

Viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 54. 87 Viz Hurdík, J. Právnické osoby. Obecná právní charakteristika, Brno : MU v Brně, 2000, s. 150. 86

40

V § 6 odst. 4 ZSO je kogentně stanoveno, že název spolku (sdružení) se musí

lišit od názvu právnické osoby, která již vyvíjí činnost na území České republiky (tedy

právnické osoby nejen v režimu ZSO). Název spolku je obligatorní obsahovou náležitostí stanov (§ 6 odst. 2 písm. a)). Jiná zvláštní ustanovení ZSO neobsahuje.

Návrh nového občanského zákoníku stanovuje v § 180, že „název spolku musí

obsahovat slovo „spolek“ nebo jiné označení vyjadřující, že se jedná o spolek.“.

Zřídí-li stanovy hlavního spolku spolek pobočný, tak dle § 195 musí jeho název

vyjadřovat, že se jedná o jeho pobočný spolek. Dále musí obsahovat příznačný prvek názvu hlavního spolku.88

Návrh obsahuje i novou, podrobnou úpravu názvu právnických osob obecně,

kdy se uplatní tři následující principy: • • •

zákaz zaměnitelnosti (§ 108 odst. 2), zákaz klamavosti (§ 108 odst. 3),

princip možného uvádění jmen dalších lidí v názvech, včetně ochrany názvu, pověsti a soukromých poměrů právnické osoby (§§ 109 až 111).89

Název spolku je v Německu stejně jako v ČR obligatorní náležitostí stanov (§

57 odst. 1 BGB). Většinou je název odvozen od hlavního účelu spolku (např. „Verein

zur Förderung …“). Název spolku nemusí být ani německy (kromě dodatku „eingetragener Verein“ nebo jeho zkratky e.V.). Může jít i o fantazijní název (ovšem musí z něj vyplývat, že se jedná skutečně o název spolku).

Název spolku se musí zřetelně lišit od názvu spolku působícího na stejném místě

nebo ve stejné obci (§ 57 odst. 2 BGB). Jsou-li zároveň podány dva návrhy na zápis

spolku se zaměnitelnými anebo stejnými názvy, ponechá si zpravidla název ten spolek, který byl do spolkového rejstříku zapsán nejdříve. Tomu druhému pak nezbývá nic jiného, než svůj název změnit anebo podat na druhý, již zapsaný, spolek žalobu90.

Na název spolku se použije § 18 odst. 2 HGB (Handelsgesetzbuch, obchodní

zákoník). Z něho vyplývá, že název spolku nesmí být svou povahou, účelem, velikostí,

věkem anebo jinými vztahy spolku klamavý. Název spolku, který je v rozporu s tímto § 180, § 195 návrhu obecné části občanského zákoníku, Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 43 a 45. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 89 Blíže viz Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 32 až 33 . [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 90 Blíže viz rozsudek Zemského soudu v Bonnu, LG Bonn Rpfleger 1996 S.463., v tomto případě se jednalo o možnosti záměny názvů dvou studentských spolků (na jedné straně s názvem „Bonner Burschenschaft G“, na druhé straně název „Turnerschaft G zu Bonn“). 88

41

ustanovením, je nepřípustný a může být vymazán z úřední povinnosti. Tím ale není dotčena právní subjektivita spolku91. spolku: •

Německá bohatá judikatura dala za vznik všeobecným zásadám pojmenování Je-li při tvorbě názvu spolku použit název anebo firemní označení jiné osoby (např. Fanclub), je tento název nepřípustný v případě, že vyvolává dojem hospodářského, věcného nebo personálního propojení s touto osobou, aniž by takové vůbec někdy existovalo.

•

Označení „Kammer“ (česky „komora“) vyvolává dojem veřejnoprávní

•

Chce-li spolek nést v názvu letopočet, tak musí se zpravidla jednat o skutečný

organizace a bez vysvětlujícího dodatku je nepřípustné.

rok založení spolku. Možné je i uvedení letopočtu ve zkrácené formě (např. „Schalke 04“ namísto „Schalke 1904“).

•

U geografických dodatků (např. „Deutscher Verein …“) je třeba dbát na to, že spolek je v dané oblasti skutečně činný.92

Jinak právní ochranu názvu spolku upravuje BGB v § 12. Spolek tedy může po

každém požadovat zdržení se používání stejného názvu, pokud jsou tímto neoprávněným používáním porušovány oprávněné zájmy spolku.93

Na rozdíl od platné české právní úpravy musí v Německu zapsaný spolek

používat za svým názvem dodatek „eingetragener Verein“ anebo jeho zkratku „e.V.“.

Jak už jsem zmínil výše, dle návrhu nového občanského zákoníku již název spolku musí povinně obsahovat slovo „spolek“ nebo jiné označení vyjadřující, že se jedná o spolek 2.3. Sídlo spolku.

ZSO uvádí sídlo jako obligatorní náležitost stanov při samotném založení

spolku (§ 6 odst. 2 písm. b)). Sídlo patří, vedle účelu a názvu spolku, mezi

nejdůležitější znaky spolku. Sídlo samotné se nemusí ztotožňovat s faktickým působištěm spolku.

Viz rozsudek Spolkového soudního dvora, BGH NJW 1984 S.668. Na základě těchto zásad je považován za klamavý např. název spolku „Ärztlicher Arbeitskreis“, přičemž pouze 8 členů tohoto spolku jsou opravdu doktoři, „Internationaler Wassersport-Club“, jako název malého lokálního spolku, nebo „Privilegierte Schützengesellschaft“, jako název spolku bez jakýchkoliv privilegií. Blíže viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 56 až 61. 93 Blíže viz rozsudek Spolkového soudního dvora, BGH NJW 1970 S.1270. 91 92

42

V obecných ustanoveních občanského zákoníku týkajících se právnických osob

je uvedeno, že při zřízení právnické osoby musí být určeno její sídlo (§ 19c odst. 1 ObčZ). Dle § 19c odst. 2 ObčZ musí být sídlo určeno adresou, kde právnická osoba sídlí skutečně, tedy místem, kde je umístěna její správa a kde se veřejnost může s právnickou osobou stýkat. Česká právní úprava právnických osob umožňuje zřídit sídlo i v bytě, ovšem za podmínky, že je to slučitelné s jejím účelem a odpovídá to i

povaze a rozsahu její činnosti (§ 19c odst. 4), což je typické pro spolky s malou členskou základnou a úzkým účelem jejich činnosti (např. různé karetní, šachové kluby

aj.). Sídlo je rovněž významným určujícím znakem pro místní příslušnost soudů a dalších správních orgánů (zejména finančního úřadu). Koncepce české právní úpravy stojí na tzv. „skutečném sídle“.

Ačkoliv dle § 19c odst. 5 postačí právnické osobě zapsané do veřejného

rejstříku uvést do zakladatelského dokumentu namísto adresy sídla pouze obec, kde je

její sídlo, tak vzhledem k neveřejnosti rejstříku spolků vedeného Ministerstvem vnitra je nutno uvést plnou adresu sídla spolku.

Sídlo slouží třetím osobám k identifikaci spolku a umožňuje jim kontakt s touto

právnickou osobou. Jelikož je rejstřík spolků v České republice neveřejný, je uvedení sídla spolku ve stanovách jedinou možností, kde si mohou třetí osoby ověřit, kde má spolek sídlo.

Návrh nového občanského zákoníku akceptuje teorii sídla faktického a

přejímá pojetí stávajícího § 19c ObčZ co se týče rozdílnosti pojmů adresa a sídlo. Adresu nelze ztotožňovat se sídlem, je pouze jeho označením. Adresa, kterou právnická

osoba uvádí jako své sídlo, se musí shodovat se skutečným sídlem, které je vymezeno sídlem správy, tedy místem, kde lze nalézt činovníky pověřenými každodenní péči o pravidelný chod právnické osoby. Adresa sídla musí být dána ve veřejnou známost za tím účelem, aby bylo možné právnickou osobu kontaktovat.94

V Německu hraje sídlo spolku důležitou roli, už jen z hlediska určení místní

příslušnosti obvodního soudu, kde má být spolek zapsán do spolkového rejstříku95.

Sídlo spolku odpovídá bydlišti fyzické osoby (§ 7 BGB). Dle § 24 BGB je sídlo

spolku místo, ve kterém je vedena jeho správa.

Viz § 112 a následný komentář k němu, Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 33. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 95 Viz § 17 odst. 1 ZPO (Zivilprozeβordnung, občanský soudní řád). 94

43

Také v Německu je sídlo spolku obligatorní náležitostí stanov (§ 57 odst. 1).

Volbě místa je dána zakladatelům plná volnost, doporučuje se však zvolit alespoň

takové místo, ke kterému má spolek nějaký vztah a kde je možné ho alespoň zastihnout písemně (rozumějme poštou)96. Má-li spolek správu (něm. Verwaltungssitz) na jiném

místě než je sídlo spolku, nemusí být tato skutečnost zaznamenána ve stanovách. Spory

panují ohledně přípustnosti bydliště předsedy představenstva spolku (nebo jiné osoby) za sídlo spolku, aniž by toto místo bydliště bylo nějak blížeji specifikováno ve stanovách. Domnívám se, že takovéto ustanovení sídla je neslučitelné s kogentním

ustanovením § 57 odst. 1 BGB, dle kterého musí být sídlo stanoveno ve stanovách. Sídlem je myšleno určité místo, které dle mého názoru není bydliště osoby bez uvedení

alespoň obce, kde se nachází. Takovéto ustanovení by dle mého názoru přispívalo k právní nejistotě, protože může dojít k případům, kdy třetí osoba (a někdy ani samotný

člen spolku) nebude schopna určit sídlo na základě informací ze spolkového rejstříku.97

Proto jsou podobná označení sídla ve stanovách „sídlo spolku se nachází na místě, kde je vedení spolku“ nepřípustná.

Další spornou otázkou, z pohledu českého práva však irelevantní, je problém

dvou sídel. Německá judikatura staví k tomuto problému převážně zamítavé

stanovisko98, ačkoliv v případech jiných právnických osob (konkrétně AG a GmbH) dvě

sídla v určitých případech dovoluje99. To se týkalo společností, které měly původní

sídlo v Berlíně anebo v bývalé Německé demokratické republice. Těm bylo povoleno

zřídit si své druhé sídlo na kterémkoliv jiném místě ve Spolkové republice Německo100.

Autor této práce to považuje za rozpor se zásadou jednoho sídla.

3. Změna stanov.

Za trvání existence spolku může dojít ke změně okolností, na které nutno

reagovat i v základním dokumentu (ve stanovách). Změna stanov je přípustná a je k ní Viz rozsudek Zemského soudu v Berlíně, LG Berlin NJW- RR 1999 S. 335. V tomto případě šlo o zneužití práva, kdy spolek na místě, kde měl sídlo, nevykonával žádnou aktivitu a ani zde neměl své zastoupení. 97 Jako příklad mohu uvést složení funkce předsedy představenstva, na kterého je sídlo spolku vázáno, aniž by hned poté byl zvolen předseda nový. Poté vyvstává otázka, kde je sídlo spolku? Jaký soud je potom místně příslušný pro případ, kdy spolek nemá další členy představenstva a tudíž musí být soudem dle § 29 BGB ustanoveno náhradní představenstvo (něm. Notvorstand)? 98 Viz např. rozsudek Nejvyššího zemského soudu v Hamburku, OLG Hamburg MDR 1972, 417. 99 Viz např. rozsudek Nejvyššího bavorského spolkového soudu, BayObLG Rpfleger 1985, 242. Dle něj jsou dvě sídla AG přípustná jen ve výjimečných případech. 100 Viz Sauter, E. - Schweyer, G. - Waldner, W. Der eingetragene Verein. 17. vydání. München : Verlag C.H. Beck, 2001, s. 53. 96

44

povolán nejvyšší orgán spolku – členská schůze. Možnost změny na základě usnesení nejvyššího orgánu spolku je důsledkem korporativního charakteru spolkové právní

formy, na rozdíl od formy nadační, kde taková společná vůle nemůže být utvořena a o změně v takovém případě musí rozhodovat soud nebo jiný, k tomu povolaný orgán.101

Česká právní úprava (ZSO) neobsahuje žádnou zákonnou regulaci možné

změny stanov. Dle mého názoru je tato úprava nedostatečná, protože případná nejasná

úprava ve stanovách by vedla ke zbytečným sporům uvnitř spolku. Je proto žádoucí,

aby si důvody a pravidla pro způsob provedení změn podrobně určili zakladatelé nebo nejvyšší orgán spolku ve stanovách.

Jediné ustanovení ZSO zmiňující změnu stanov je § 11, který ve své prvním

odstavci uvádí povinnost oznámit Ministerstvu vnitra změnu stanov, a to ve lhůtě patnácti dnů od jejího schválení a povinnost připojit text změny ve dvojím vyhotovení.

Dle usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.4. 1999 je úkon,

kterým Ministerstvo vnitra podle § 11 odst. 3 ZSO bere na vědomí změnu stanov sdružení, není správním rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 244 o. s. ř. 102

V Německu je orgánem oprávněným měnit stanovy členská schůze (dle § 32

odst. 1 BGB). Jelikož se jedná o dispozitivní ustanovení, je přípustné zvolit ve stanovách jiný příslušný orgán (§ 40 BGB).

Změna stanov je upravena v § 33 BGB103:

•

u spolku ve smyslu § 21 BGB (Nichtwirtschaftlicher Verein, tedy ideální spolek) dochází ke změně stanov usnesením členské schůze, přičemž k přijmutí

takovéhoto usnesení je zapotřebí nejméně tří čtvrtinová většina všech přítomných členů. Mění-li se i účel spolku, tak zákon požaduje souhlas všech členů (§ 33 odst. 1), •

u spolku ve smyslu § 22 BGB (Wirtschaftlicher Verein), je ke změně stanov

zapotřebí povolení příslušného správního orgánu (ten, který daný spolek povolil).

Samotná změna stanov usnesením příslušného spolkového orgánu nabývá

účinnosti až zápisem změny do spolkového rejstříku (§ 71 odst. 1 BGB). Má tedy konstitutivní účinky.

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 176. 102 Viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.4. 1999, 11 Zp 3/99. 103 I toto ustanovení je dispozitivní (§ 40 BGB), proto mohou stanovy určovat vyšší i nižší většinu. 101

45

V. ORGÁNY SPOLKU.

Při založení každého spolku musí být určena alespoň minimální vnitřní

organizační struktura, s ohledem na jeho účel. Ta může být regulována jednak objektivním právem a jednak individuálními pravidly jednotlivých spolků104.

V rámci ochrany členů spolku či předcházení případných kompetenčních sporů

by bylo žádoucí, aby zákon alespoň rámcově vymezoval vnitřní strukturu spolku. Postačila by obecná definice jednotlivých orgánů spolku (přinejmenším nejvyššího a

výkonného orgánu) a způsob jejich ustanovení, stanovení jejich kompetencí, práv a povinností jejich členů apod. Takováto úprava by rovněž vedla ke zjednodušení stanov.

ZSO organizační strukturu nevymezuje a ponechává její úpravu v plném

rozsahu na stanovách spolku, což je nežádoucí stav. Je tedy věcí zakladatelů, a později nejvyššího orgánu, jaké orgány budou vytvořeny a jak budou nazývány.

Návrh nového občanského zákoníku však tento nežádoucí stav odstraňuje a

zřizuje jak obligatorní, tak i fakultativní orgány spolku, kde vymezuje jejich kompetence, způsob jejich ustanovení, jakož i práva a povinnosti členů. Mezi obligatorní orgány patří:

• • • •

nejvyšší orgán (členská schůze),

výkonný (statutární) orgán – kolektivní (výbor) nebo individuální (předseda).

Fakultativními orgány jsou: kontrolní komise spolku,

rozhodčí komise – ta je příslušná ve věcech rozhodování sporných záležitostí z oboru spolkové samosprávy. Zamýšlí se přiznat rozhodnutí rozhodčí komise vykonatelnost. Z toho důvodu je nutné upravit podrobněji nejen řízení před

komisí, včetně formalit rozhodnutí spolu s nezbytnou evidencí rozhodovaných

záležitostí, ale i soudní přezkum rozhodnutí rozhodčí komise. Tyto otázky však

nemohou být předmětem úpravy občanského práva hmotného, a proto se jejich úprava vyhrazuje zvláštnímu zákonu105, •

další orgány zřízené stanovami 106.

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 189. 105 Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 51. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 106 Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), § 209 odst. 1. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 104

46

Z německé právní úpravy, konkrétně § 58 BGB, vyplývá, že spolek musí mít

nejméně dva orgány (stejně jako v České republice se jedná o obligatorní náležitost stanov),

a

to

vedení

Mitgliederversammlung).

spolku

(něm.

Vorstand)

a

členskou

schůzi

(něm.

Stanovy však mohou zřídit i další orgány, např.:

• dozorčí radu (něm. Aufsichtsrat), • radu (něm. Beirat),

• prezídium (něm. Präsidium),

• direktorium (něm. Direktorium) • výbor (něm. Ausschuss), • apod.

1. Nejvyšší orgán.

Nejvyšší orgán spolku může mít celou řadu pojmenování, od v praxi

nejčastějšího pojmu „členská schůze“ (proto používám ve své práci právě tento pojem), přes „spolkový sněm“, „spolkové shromáždění“, „sjezd“, „velkou radu“ až po pojem

„valná hromada“). Členská schůze je shromážděním všech členů spolku107. Jelikož je

nejvyšším orgánem, tak činí zásadní rozhodnutí týkající se existence a činnosti spolku. Disponuje důležitými pravomocemi jako jsou např.: -

-

-

-

-

jmenovat a odvolávat členy vedení a dozorčí rady,

přijímání a vylučování členů,

právo být informován vedením o činnosti a hospodaření spolku,

právo měnit základní dokument (stanovy), schvalovat účetní závěrky,

pravomoc spolek zrušit (rozpustit).

Členská schůze může též ukládat členům povinnosti v souladu s účelem spolku

uvedeným ve stanovách, jakož i rozhodovat ve věcech nespadajících do pravomoci vedení nebo jiných orgánů spolku.

Konání a činnost členské schůze i dalších orgánů spolku je čistě

soukromoprávní záležitostí a jakýkoli zásah ze strany státu by byl porušením práva na

svobodu sdružování. Nicméně je vhodné, aby zákon stanovil základní pravidla týkající

se svolávání a rozhodovacího procesu především nejvyššího orgánu (členské schůze), Možné je i shromáždění delegátů, což je časté zejména u velkých sportovních spolků (např. Česká obec sokolská). Z hlediska principu spolkové demokracie by však toto řešení (ať třeba sebeúčelnější) nebylo nejlepší. Blíže viz Telec, I. Spolkové právo. Praha : C.H. Beck, 1998, s. 144. 107

47

jakož i ustanovení dávající soudu možnost zrušení nebo prohlášení za neplatné

rozhodnutí orgánů spolku, která jsou v rozporu se zákonem, základním dokumentem nebo zásadou slušnosti a poctivosti.108

ZSO ponechává úpravu vnitřních poměrů na stanovách, přičemž tato úprava je

jednou z obligatorních obsahových náležitostí stanov (§ 6 odst. 2 písm. d) ZSO).

Návrh nového občanského zákoníku vymezuje (především kogentně)

minimální působnost členské schůze, práva členů spolku v souvislosti s členskou schůzí, jakož i podmínky neplatnosti usnesení. Dispozitivně pak stanoví způsob

svolávání členské schůze, způsob jejího zasedání (např. formou dílčí schůze, anebo formou shromáždění delegátů), průběh zasedání a požadavky na vyhotovení nezbytné dokumentace o zasedání členské schůze. Rovněž v úpravě náhradního zasedání členské schůze se stanovám ponechává široká autonomie.

V § 220 je pak obsažená obecná konstrukce neplatnosti usnesení členské schůze.

Aktivně legitimovaný k podání návrhu na soudní vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze (tříměsíční prekluzivní lhůta) je každý člen schůze. Neplatnosti usnesení členské schůze se věnují podrobněji § 224 a násl.109 Tyto ustanovení reagují na dosavadní vývoj

obchodního práva. Je ovšem otázkou, zda je to vůbec vhodné vzhledem k charakteru právnických osob vzniknuvších v režimu obchodního práva, které jsou zřizovány hlavně za účelem dosažení zisku.

Rovněž v Německu je členská schůze (něm. Mitgliederversammlung)

nejvyšším orgánem spolku, skrze něj (hlasováním členů spolku) je projevována vůle spolku (§ 32 BGB). Členská schůze může mít i

jiná označení (např.

„Hauptversammlung“, „Generalversammlung“, „Verbandstag“, „Tagung“ apod.). BGB mluví o „Shromáždění (schůzi) členů“ (§ 32 odst. 1 BGB), bez jehož konání lze

přijmout usnesení pouze písemným souhlasem všech členů spolku (§ 32 odst. 2 BGB). Z § 40 vyplývá, že namísto členské schůze může být stanovami zřízeno shromáždění delegátů (hlavně z důvodů velké členské základny).

V praxi je rozlišováno mezi řádnou a mimořádnou členskou schůzí. Zatímco

řádná členská schůze se koná pravidelně ve stanovách určený čas, tak mimořádná členská schůze se koná jen ze zvláštních důvodů.

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 190. 109 Viz Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 50. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 108

48

Dle § 32 odst. 1 BGB má členská schůze pravomoc upravovat všechny

záležitosti spolku, nesvěřují-li je stanovy jinému orgánu spolku. Příslušný je především v těchto věcech: • • •

ustanovení a kontrola vedení a dalších orgánů spolku, změna stanov,

změna účelu spolku,

•

přijmout usnesení o rozpuštění spolku, jakož i komu připadne majetek spolku

•

otázka týkající se fúze spolku,

•

po jeho rozpuštění (§ 45 odst. 2),

rozhodování ve věci sporu mezi členy jiného orgánu spolku, zda je tvorba vůle tohoto orgánu vykonávána v souladu se stanovami spolku.

Problematická je otázka nařizovací pravomoci členské schůze. Zde záleží na

tom, zda je např. pouze vedení spolku příslušné (dle stanov) v určité záležitosti.110

Předpoklady pro svolání členské schůze jsou obligatorní náležitostí stanov (§ 58

č. 4 BGB). BGB upravuje v §§ 36 a 37 kogentní ustanovení týkající se svolání členské

schůze, nicméně by měly být stanovami více konkretizovány. Neurčují-li stanovy jinak, je dle § 26 BGB příslušným orgánem, který svolává členskou schůzi vedení spolku. Důvody pro obligatorní svolání členské schůze jsou tyto:

• •

stanoví-li tak stanovy, popř. pokud to vyžadují zájmy spolku111 (§ 36 BGB),

požaduje-li svolání členské schůze minimálně desetina (stanovy mohou určit i

nižší kvótu, ne však vyšší než v zákoně danou desetinu) všech členů

(menšinové právo), a to písemně s uvedením účelu a důvodů (§ 37 odst. 1 BGB).

Rovněž forma svolání členské schůze musí být obligatorně upravena ve

stanovách (§ 58 č. 4 BGB). Jak mají být členové spolku zváni na členskou schůzi BGB neupravuje. Forma musí být ve stanovách pevně stanovena, přičemž forma svolání nemůže být přenechána dle volného uvážení vedení spolku112.

Členská schůze může ovlivňovat vedení spolku při jeho rozhodování svými doporučeními (něm. Empfehlungen). Viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin: Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 127. 111 Zájmy spolku jsou takové zájmy, které se týkají spolku jako celku. Např. okamžité odvolání člena orgánu spolku, kompetenční spor mezi dvěma orgány spolku, nutnost změnit stanovy, uzavírání pro spolek finančně významné smlouvy vedením spolku (a stanovy předpokládají souhlas členské schůze) atd. Blíže viz Reichert, B. Handbuch des Vereins- und Verbandsrechts. 7. vydání. Berlin : Hermann Luchterhand Verlag, 1999, s. 243. 112 Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 85. 110

49

Forma pozvánky na členskou schůzi může být např. obyčejným či

doporučeným dopisem, e-mailem (pokud je zde předpoklad, že všichni členové disponují technickými možnostmi takovýto email obdržet), oznámením v denním tisku

(taková možnost nepřipadá v úvahu svolání mimořádné členské schůze) či spolkovém

časopise atd. Lhůtu BGB nestanoví, ale může být upravena ve stanovách. Není-li ani ve stanovách, měli by členové obdržet pozvánku s takovým předstihem, aby se mohli

řádně na členskou schůzi připravit a také se jí zúčastnit. Většinou záleží na velikosti

spolku, jeho působnosti (zda je činný jen v určitém místě nebo zda v celém státě), členské struktuře atd.

Místem konání členské schůze bývá zpravidla sídlo spolku anebo sídlo, kde

vede správu.

Pozván musí být každý, který má právo se členské schůze účastnit, tedy každý

člen spolku (i když např. nedisponuje hlasovacím právem).

Způsob dokumentace (něm. Beurkundung) usneseních členské schůze je další

obligatorní náležitostí stanov (§ 58 č. 4 BGB). Z pojmu Beurkundung vyplývá, že usnesení by měly být uloženy v písemné formě. Účast notáře tím však není nutná113.

Předpokládají-li stanovy zapisovatele, musí tento zapisovatel jím zhotovený

protokol podepsat.

Ze zákona není nutné pořizovat zápis o průběhu zasedání členské schůze (něm.

Ablaufprotokoll), plně postačí zápis výsledků zasedání členské schůze, tedy jeho usneseních (něm. Ergebnisprotokoll).114

K vadnosti nebo nicotnosti usnesení členské schůze dochází v případech

rozporu usnesení se zákonem nebo stanovami spolku. Usnesení, které je v rozporu s kogentními zákonnými ustanoveními nebo stanovami, je od počátku nicotné a nemá tedy žádné právní účinky. Například usnesení, které je: •

v rozporu se zákonným zákazem (něm „gesetzliches Verbot“ - § 134 BGB) či

•

v rozporu se § 40 BGB (kogentní normy spolkového práva)115,

•

s dobrými mravy (§ 138 BGB),

v rozporu se stanovami (záleží ovšem na tom, jaký charakter má konkrétní

Sauter, E. - Schweyer, G. - Waldner, W. Der eingetragene Verein. 17. vydání. München : Verlag C.H. Beck, 2001, s. 76. 114 K náležitostem takovéhoto protokolu viz Sauter, E. - Schweyer, G. - Waldner, W. Der eingetragene Verein. 17. vydání. München : Verlag C.H. Beck, 2001, s. 77. 115 Např. usnesení, dle kterého není možný výstup ze spolku (rozpor s § 39 BGB). 113

50

ustanovení stanov)116.

Rozpor se stanovami je napadnutelný u vedení spolku nebo později u soudu,

který se zapisuje toto usnesení do spolkového rejstříku. Nicotnost usnesení členské schůze může napadnout každý člen určovací žalobou (něm. Feststellungsklage) dle § 250 ZPO (Zivilprozessordnung – občanský soudní řád). Před žalobou však musí být vyčerpány všechny spolkové interní opravné prostředky (něm. Rechtsbehelfe).117

2. Výkonný orgán (statutární orgán).

Každá forma právnické osoby předpokládá existenci nějakého výkonného

orgánu, který plní řídící funkci a slouží k zajišťování běžných záležitostí. Jeho úkolem je „řízení v širším smyslu“, které se dá rozdělit na: • •

„řízení v užším smyslu“ (plnění vnitřních úkolů) a „vystupování (reprezentace) navenek“.

Statutárním orgánem může být (ve stanovách určený) jak jednotlivec anebo

sborový orgán. U sborového orgánu je nutno přesně vymezit, kdo je oprávněn jednat jménem spolku. Je vhodné stanovit, v jakých případech postačí jednání jednoho člena

sboru a kdy se vyžaduje společné jednání více členů. Z povahy a funkce statutárního orgánu vyplývá, že jím může být pouze osoba fyzická, popř. soubor fyzických osob. U

malých spolků bývá statutárním orgánem většinou jednotlivec (předseda, prezident, jednatel, generální manažer apod.), u větších je volen nejvyšším orgánem orgán sborový (vedení, předsednictvo, představenstvo, správní rada, výbor apod.), který je pravidelně i též orgánem výkonným.

Neupravuje-li pozici výkonného orgánu stanovy spolku, použije se obecná

úprava (§ 20 ObčZ).

§ 209 návrhu nového občanského zákoníku stanovuje, že orgánem spolku je

vedle členské schůze statutární orgán, přičemž stanovy musí určit zda jím je výbor nebo

předseda. Za výbor pak jedná jeho předseda, neurčí-li stanovy jinak (§ 209 odst. 2). Členem statutárního orgánu může být jen člen spolku (§ 210 odst. 1). Členství v tomto

Např. část členské základny nebyla pozvána na členskou schůzi, nebyla dodržena forma pozvánky a lhůta byla příliš krátká, členská schůze byla svolána nepříslušným orgánem spolku, členská schůze nebyla dle stanov usnášeníschopná a další. Blíže viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin: Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 182 a násl. 117 Blíže viz Reichert, B. Handbuch des Vereins- und Verbandsrechts. 7. vydání. Berlin : Hermann Luchterhand Verlag, 1999, s. 358 až 377. 116

51

orgánu spolku, není-li jen čestné, je vázáno na funkční období určené stanovami. Neurčují-li stanovy jinou dobu, je funkční období pětileté (§ 210 odst. 2).

Členy výboru nebo předsedu volí a odvolává členská schůze, ledaže stanovy určí

jinak (§ 211). Stanovy mohou rovněž určit, že kolektivní statutární orgán spolku, volený

členskou schůzí, pokud počet jeho členů neklesl pod polovinu, může kooptovat náhradní členy do konání nejbližší členské schůze. Zvolila-li členská schůze podle

stanov náhradníky, doplní statutární orgán chybějícího člena z řad náhradníků způsobem upraveným ve stanovách (§ 210 odst. 3).118

V Německu musí stanovy obligatorně obsahovat ustanovení o způsobu ustavení

vedení spolku (§ 58 č. 3 BGB). Znamená to tedy, že ze stanov musí alespoň vyplývat, zda se vedení spolku skládá z jednoho či více osob (§ 26 odst. 1 druhá věta BGB).

Je důležité odlišit pojem Vorstand119 ve smyslu § 26 BGB a pojmu Vorstand ve

smyslu uvedeném ve stanovách spolku. Ke spolku ve smyslu § 26 BGB patří pouze ten, kdo je oprávněn k zastupování spolku před soudem i mimo soud (např. první a

druhý předseda spolku). Vorstandem ve smyslu stanov rozumíme i osoby, které nejsou oprávněny k zastupování spolku (např. pokladník, zapisovatel, přísedící atd.). Takové složení vedení spolku je přípustné jen v případě, kdy není pochybnost o tom, kdo je

oprávněn k zastupování spolku navenek120. V rámci lepší právní přehlednosti by proto

bylo vhodnější pojmenovat Vorstand ve smyslu stanov odlišně od pojmu Vorstand ve smyslu § 26 BGB (např. pojmem „Gesamtvorstand“).121

Zpravidla se vedení spolku skládá z více osob, kteří mají dle stanov rozděleny

jednotlivé funkce (např. předseda, zástupce, zapisovatel, pokladník aj.).

Dle § 27 odst. 1 BGB dochází k ustavení vedení spolku usnesením členské

schůze (jde o dispozitivní ustanovení, tzn., že stanovy mohou ustanovit jiný orgán).

Kdo všechno může být členem vedení spolku upravují stanovy, neupravují-li

tak, může se stát členem vedení spolku i nečlen. Členem vedení může být i právnická osoba, kterou bude ve spolku zastupovat její statutární orgán.

Viz Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 47. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 119 Tento pojem má v českém překladu více významů, může se jednat jak o vedení spolku jako takovém, tak i o představenstvo, předsednictvo, předsedu aj. Jelikož může mít Vorstand spolku jak pouze jednoho člena tak i více členů, užívám pojem vedení. 120 Viz rozsudek Vrchního bavorského zemského soudu, BayObLG Rpfleger 2001 S. 431. 121 Blíže viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 189 a násl. 118

52

K účinnosti ustavení vedení spolku není potřeba zápis do spolkového rejstříku.

Každý člen vedení spolku je ovšem povinen ohlásit změnu vedení spolku příslušnému soudu, který ji pak zapíše do spolkového rejstříku.

Právní vztahy existují pouze mezi vedením spolku a spolkem samotným, ne

mezi ním a jednotlivými členy spolku. Na vztah mezi vedením spolku a spolku jako takového se zpravidla použije § 675 BGB. To především znamená, že členové

vykonávají svou funkci zásadně dobrovolně. Stanovy ovšem mohou stanovit něco jiného.

V případě naléhavých důvodů (něm. dringende Fälle122) může ustanovit vedení

spolku (tzv. Notvorstand) obvodní soud (§ 29 BGB), a to na návrh účastníka (každý člen spolku, člen vedení spolku, věřitel spolku či ten, který má na ustavení vedení spolku právní zájem)123. Předpokladem pro ustavení vedení spolku soudem je: •

chybí-li člen vedení spolku (z důvodu smrti, nezpůsobilosti k právním úkonům, odstoupení, uplynutí funkčního období, těžké nemoci, atd.), bez něhož nemůže vedení spolku konat,

• •

nebo existuje-li překážka z důvodů uvedených v § 34 BGB a § 181 BGB, nebo odmítá-li zásadně vedení spolku jednat.

K ustavení vedení spolku soudem nedojde, odmítá-li dosavadní vedení spolku

být činné v určité záležitosti anebo existuje-li spor mezi jednotlivými členy vedení. Na řešení těchto případů se použijí prostředky obsažené ve stanovách.124

3. Další orgány.

Organizační struktura spolku je ovlivněna charakterem a rozsahem činnosti

spolku. A právě s ohledem na organizační strukturu spolku je vhodné zřídit i další

orgány. Nejčastějšími orgány jsou kontrolní (dozorčí), smírčí (rozhodčí). Řada sportovních spolků zřizuje odborné orgány, které jsou buď orgány poradními anebo i částečně výkonnými, sdružující odborné kapacity k řešení problémů v dané oblasti

Dringender Fall je takový naléhavý případ, kdy bez ustavení vedení spolku soudem hrozí účastníkovi škoda (majetková). Viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 243. 123 Sauter, E. - Schweyer, G. - Waldner, W. Der eingetragene Verein. 17. vydání. München : Verlag C.H. Beck, 2001, s. 212. 124 Blíže viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 242. 122

53

(např. komise ekonomická, sportovně-technická, metodická, případně trenérská rada)125.

ZSO existenci těchto orgánů obligatorně nestanovuje a jejich zřízení ponechává

na stanovách spolku.

Návrh nového občanského zákoníku upravuje pouze postavení kontrolního

(dozorčího) a smírčího (rozhodčího) orgánu. Nicméně z § 209 odst. 1 vyplývá, že

stanovy mohou zřídit i další orgány v návrhu nového občanského zákoníku neupravené.126

V Německu mohou stanovy mohou zřídit i další fakultativní orgány, např.:

• • • •

zvláštní zástupce dle § 30 BGB127, dozorčí radu (něm. Aufsichtsrat), radu (něm. Beirat), apod.

Jejich název by neměl být zaměnitelný s označením Vorstand.128

3.1. Kontrolní (dozorčí) orgán.

Působnost kontrolního (dozorčího) orgánu spolku vykonává buď jednotlivec

(např. revizor) anebo sborový orgán (např. kontrolní a revizní komise, dozorčí rada

apod.). Úkolem tohoto orgánu je především dohlížet na to, zda jsou prostředky spolku

užity v souladu s jeho posláním a cíli jakož i dohlížet nad poskytováním prostředků třetím osobám. Jeho ustavení není ze zákona povinné (na rozdíl od např. nadací a

nadačních fondů). Ustavení kontrolního orgánu není obligatorní ani tehdy, je-li spolek příjemcem dotací nebo půjček z veřejných rozpočtů, přestože z hlediska ochrany veřejného zájmu by se jeho zřízení dalo očekávat.129

Návrh nového občanského zákoníku sice upravuje postavení kontrolního orgánu

(v návrhu nazýván „kontrolní komise“), ale orgán samotný není obligatorním orgánem spolku. Stanovám je tedy ponecháno na vůli, zřídí-li ho, anebo zda ve spolku zřídí jiný

125

20.

Topinka, J. - Stanjura, J. Občanská sdružení ve sportu. Praha : Nakladatelství Olympia, a.s., 2001, s.

Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 47. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 127 Ten má právo jednat jen v určitých záležitostech. Vzhledem k tomu, že má v určitých záležitostech stejné postavení jako má vedení spolku, tak musí i on být zapsán do spolkového rejstříku. 128 Blíže viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 249. 129 Telec,I. Spolkové právo. Praha : C.H. Beck, 1998, s. 145. 126

54

kontrolní nebo revizní orgán (zejména individuální), popřípadě bude-li mít vůbec nějaký orgán tohoto typu130.

Kontrolní orgán jako jednotlivec (např. revizor, auditor, atd.) není na rozdíl od

české právní úpravy zpravidla považován za spolkový orgán.131 Pokud je však

ustanoven sborový kontrolní orgán, např. dozorčí rada (něm. Aufsichtsrat), je pak na tento orgán pohlíženo jako na orgán spolku. 3.2. Smírčí (rozhodčí) orgán.

V rámci spolkové samosprávy si spolek může zřídit svůj smírčí (rozhodčí)

orgán, jehož hlavním účelem by bylo rozhodování sporných záležitostí uvnitř spolku. To znamená, že jeho pravomoc nepřesahuje hranice spolkové organizace.

Dnešní zákonná úprava však nestanoví vykonatelnost spolkového smírčího

(rozhodčího) nálezu.

Proti výroku smírčího (rozhodčího) orgánu se lze bránit před civilním soudem. I

civilní soudy však respektují vnitřní právní poměry (zejména u sportovních spolků a jednotlivých sportů), pokud jsou v souladu se zákonem.132

Návrh nového občanského zákoníku již zamýšlí přiznat rozhodnutí rozhodčímu

orgánu (v návrhu nazýván „rozhodčí komise“) vykonatelnost. To je jedním z důvodů pro jeho podrobnou úpravu, a to nejen co se týče řízení před komisí či formalit rozhodnutí spolu s nezbytnou evidencí rozhodovaných záležitostí, ale i soudní přezkum rozhodnutí rozhodčí komise. Jelikož nemůžou být tyto otázky předmětem úpravy občanského práva hmotného, předpokládá návrh úpravu ve zvláštním zákonu133.

Také rozhodčí soud (něm. Schiedsgericht) není dle německého práva

spolkovým orgánem134. Jeho zřízení německý BGB nepředpokládá. Pokud však spolek

zamýšlí řešit své spory uvnitř spolku rozhodčím soudem, měly by stanovy upravovat

alespoň podstatné body jako je rozhodčí doložka, jeho ustavení, složení, příslušnost

Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 51. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 131 Viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 250. 132 Topinka, J. - Stanjura, J. Občanská sdružení ve sportu. Praha : Nakladatelství Olympia, a.s., 2001, s. 20. 133 Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 51. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 134 Viz rozsudek Vrchního zemského soudu ve Frankfurtu ze dne 5.4.2001, sp. zn. 24 Sch 1/01, OLG Frankfurt NJW-RR 2001 S. 1078. 130

55

apod. Tento orgán by měl být organizován nezávisle a nestranně na ostatních spolkových orgánech.

Proti rozhodčímu nálezu je možné podat návrh na jeho zrušení (něm.

Aufhebungsklage) u civilního soudu dle § 1060 ZPO (Zivilprozessordnung). Zrušen může být např. z důvodů neslučitelnosti se zásadami německého práva.135

4. Jednání spolku navenek.

Jednání (reprezentace) spolku navenek je osobním jednáním spolku.

Samostatně vystupovat v právních vztazích může spolek od chvíle, kdy zřídí orgán,

který vyjadřuje jeho vůli navenek. Jednání takových orgánů je omezeno způsobilostí k právům a povinnostem daného spolku. Schopnost jednat nemůže jít dál než způsobilost k právům a povinnostem.

Reprezentační pravomoc je určitou schopností (können), jež je nutno odlišit od

reprezentačního práva (dürfen), které vyjadřuje vnitřní vztah spolku a jednajícího. Spolek může omezit kompetence jednajícího, jak po stránce osobní tak i po stránce

věcné.136 Orgány pak mohou jednat pouze v takto stanoveném prostoru. Jedná se však

pouze o vnitřní omezení a navenek platí pouze, pokud je taková skutečnost známá třetím osobám, buď individuálně nebo prostřednictvím zápisu do rejstříku.137

Určení orgánů a funkcionářů oprávněných jednat jménem spolku navenek je dle

§ 6 odst. 2 písm. d) ZSO obligatorní náležitostí stanov. Obecná úprava jednání navenek

je pak obsažena v § 20 ObčZ, z něhož vyplývá, že právní úkony spolku ve všech věcech činí ti, kteří jsou k tomu oprávněni stanovami. Za spolek mohou činit právní

úkony i jiní jeho pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve stanovách nebo je

to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé (§ 20 odst. 2 první věta ObčZ). Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti spolku jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti spolku a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět (§ 20 odst. 2 druhá věta ObčZ).

Návrh nového občanského zákoníku se věnuje jednání právnických osob

poměrně velkou pozornost. Konkrétně se jedná o § 128 až § 135. V obecných Blíže viz Sauter, E. - Schweyer, G. - Waldner, W. Der eingetragene Verein. 17. vydání. München : Verlag C.H. Beck, 2001, s. 222 až 225. 136 Po osobní stránce může dojít např. k omezení jednání jednotlivých členů vedení, co se týče nakládání s finančními prostředky právnické osoby s částkou vyšší než 1000,- Kč o nakládání s vyššími částkami rozhodují všichni členové vedení společně a od částky 10 000,- Kč je třeba přivolení nejvyššího orgánu. 137 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 198. 135

56

ustanoveních o orgánech právnické osoby (§ 123 až § 127) se předně navrhuje stanovit, že ony to jsou, jimiž právnická osoba vytváří a projevuje svoji vůli. Znamená to tedy, že právnická osoba jedná vždy v zastoupení.

Dle § 130 náleží statutárnímu orgánu veškerá působnost, kterou zakladatelské

právní jednání nebo zákon nesvěří jinému orgánu právnické osoby. Statutární orgán je

způsobilý zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. Avšak ani statutární orgán nemůže právnickou osobu zavázat v rozporu s § 93.

Kdo za právnickou osobu jedná, musí dát najevo, co jej k tomu opravňuje,

neplyne-li to již z okolností případu. Návrh rovněž upravuje způsob podepisování osob, kteří za právnickou osobu jednají (§ 128 odst. 2).

V § 129 je pak upravena ochrana třetích osob:

„(1) Učiní-li za právnickou osobu člen jejího orgánu vůči druhé osobě právní

jednání způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nelze vůči této osobě namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení, anebo že přijaté usnesení bylo stiženou vadou. To neplatí, když druhá osoba o nedostatku věděla nebo vědět musela.

(2) Jedná-li se o právnickou osobu nezapsanou do veřejného rejstříku,

rozhoduje, jak byl stanoven způsob právního jednání při jejím ustavení.“138

Jedná-li za právnickou osobou kolektivní orgán, zakladatelé upraví jak jeho

členové vystupují za právnickou osobu navenek. Neurčí-li to, platí, že každý jeho člen zastupuje právnickou osobu samostatně (§ 131 odst. 1).

Jedná-li za právnickou osobu s kolektivním statutárním orgánem zaměstnanec,

musí být jeden člen pověřen působností statutárního orgánu v personálních otázkách včetně záležitostí zaměstnanců (§ 131 odst. 2).139 V Německu

je

Geschäftsführungsbefugnis) Vertretungsmacht).140

nutné a

odlišovat

oprávnění

oprávnění

k jednatelství

k zastupování

navenek

(něm.

(něm.

Zatímco pod oprávněním k jednatelství můžeme rozumět oprávnění činit

rozhodnutí důležitá pro vedení spolku, tak oprávnění k zastupování je schopnost projevovat jménem spolku jeho vůli vůči třetím osobám (§ 164 odst. 1 BGB).

Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), § 129. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 139 Blíže k ustanovením upravujících jednání právnických osob viz Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), § 128 až § 135. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 140 Blíže viz Hueck, G. – Windbichler, Ch. Gesellschaftsrecht. 20. vydání. München : Verlag C.H. Beck, 2003, s. 80 až 88. 138

57

Oprávnění k jednatelství zpravidla přísluší vedení spolku (ve výjimečných

případech ho má i členská schůze). Jeho rozhodnutí schvaluje vedení spolku na základě

většinového principu (§§ 28 odst. 1, 32 odst. 1 BGB). Stanovy však mohou určit jinak (§§ 40, 28 odst. 1 BGB), např. požadovat jednomyslnost. Platné usnesení vedení spolku smí pak provést každý člen vedení spolku, protože má oprávnění k jednatelství.

Vedení spolku má jako zákonný zástupce spolku oprávnění k jeho zastupování

(§ 26 odst. 2 BGB). Toto oprávnění je ze zákona neomezené, ale můžou ho omezit

stanovy spolku (§ 26 odst. 2 BGB). Je-li dle stanov oprávněn zastupovat spolek navenek pouze jeden člen vedení spolku, potom je jím projevená vůle navenek (ve jménu spolku) pro spolek závazná i v případě, kdy porušil interní pravidla (tedy neměl oprávnění k jednatelství).141

Kdo je oprávněn k zastupování spolku navenek musí být sděleno příslušnému

obvodnímu soudu (§ 67 BGB) a tvoří obsah spolkového rejstříku (§ 64 BGB). Důvodem je nejen ochrana práv třetích osob ale i ochrana dobré víry. Jako příklad mohu uvést případ, kdy je odvolán člen (dále jen X) vedení spolku mající jako jediný

oprávnění k zastupování spolku navenek (§ 27 odst. 2 BGB). Odvoláním ztrácí X s okamžitou účinností své oprávnění k zastupování, přesto však uzavře ve jménu spolku smlouvu s třetí osobou (dále jen D). D se spoléhal na to, že X je stále ještě

členem vedení spolku oprávněný k zastupování spolku navenek a požaduje proto po spolku plnění ze smlouvy.

Řešení bude vypadat následujíce: Nebyl-li ještě v době uzavření smlouvy zápis

ve spolkovém rejstříku změněn, spoléhá se D na správnost zápisu ve spolkovém

rejstříku a je tudíž chráněn dobrou vírou v něj (§ 68 BGB věta 1 – tzv. negativní

publicita spolkového rejstříku). D tak může požadovat po spolku plnění z uzavřené smlouvy (§ 68 BGB). Zcela paralelní úprava je obsažena v § 15 HGB (Handelsgestzbuch, obchodní zákoník).142

5. Odpovědnost členů vedení vůči spolku.

Překročí-li jednající své pravomoci, je spolek navenek zavázán. Jsou tím

chráněny třetí osoby (tedy pokud jim taková skutečnost nebyla známá). Nejde přitom o

překročení reprezentační pravomoci, ale o překročení reprezentačního práva, které vyjadřuje vnitřní vztah spolkem a jednajícím. Spolek pak může po jednajícím regresně 141 142

Viz rozsudek Spolkového soudního dvora, BGH NJW 1993, S.191, týkající se prohlášení o ručení. Hirsch, C. Der Allgemeine Teil des BGB. 5. vydání. Köln : Carl Heymanns Verlag KG, 2004, s. 31.

58

vymáhat vzniklou škodu (pokud tedy vznikla), popř. uplatnit jiné, vnitřně stanovené, sankce.143

V Německu odpovídá spolek za škody, které způsobilo vedení spolku, člen

vedení spolku anebo jiný ve stanovách určený orgán, třetím osobám (§ 31 BGB).144

Například zbavit jednajícího funkce, uložit mu pokutu, zakázat mu na určitou dobu působit v orgánech spolku, popř. (krajní možnost) ho i ze spolku vyloučit. 144 Blíže viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 252 až 264. 143

59

VI. ČLENSTVÍ VE SPOLKU.

Členství ve spolku můžeme definovat jako soubor právních vztahů mezi členem

a spolkem. Členství zahrnuje všechny práva a povinnosti člena jako takového. Zakládá se na organizačním začlenění do spolku a má povahu osobního poměru. Členství by

nemělo být trvale ani dočasně přenosné na jinou osobu či přechodné v rámci právního nástupnictví.145

Samozřejmě bez členů by nebyl spolek, proto je existence členské základny

jedním z pojmovým znaků právní formy spolku. Členství ve spolku vychází z práva na

svobodu sdružování, zakotveného v ústavách obou srovnávaných zemí a též v mezinárodních úmluvách (např. čl. 22 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech či čl. 11 odst. 1 Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod), které přiznávají právo sdružovat se „každému“.146 Pro členství lze formulovat následující zásady:

1. Nikdo nemůže být nucen ke členství nebo účasti na činnosti spolku. 2. Každý může ze spolku svobodně vystoupit.

3. Nikdo nemá ex lege právní nárok na členství ve spolku. Patří k soukromoprávní spolkové svobodě (autonomii) rozhodnout, zda příjme členy nebo ne.

4. Nikomu nemůže být na újmu, že je členem nějakého spolku a naopak.

5. Spolek je založen na samosprávných principech jako je princip většiny a současně ochrana práv menšiny.

6. Členy mohou být jak fyzické tak právnické osoby.

7. K zavazování členů může dojít pouze, pokud je tak výslovně uvedeno ve stanovách.147

Stanovy mohou určit různé druhy členství (např. zakládající, řádné a

mimořádné, čestné, zahraniční aj.). Právní význam má takovéto věcné rozlišování

druhů členství pouze tehdy, spojují-li stanovy s těmito druhy členství odlišná členská

práva a povinnosti (např. má-li hlas pro jednotlivý druh členství různou právní váhu či ZSO však toto výslovně neupravuje, na rozdíl od návrhu nového občanského zákoníku (§ 198) či německého BGB (§ 38 – toto ustanovení je však dispozitivní). 146 Rozdílnou úpravu však obsahuje § 1 odst. 1 ZSO zní: “Občané mají právo se svobodně sdružovat.“ Tento nedostatek je však nepřímo odstraněn v ustanovení čl. 42 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví: “Pokud dosavadní předpisy používají pojem občan, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství.“ Listina základních práv a svobod je vůči zákonu ZSO předpisem jednak vyšší právní síly a též pozdějším, proto je úprava věcně správná. Viz Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 202. 147 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 202. 145

60

sílu).148 Toto možné odchýlení od demokratického pojetí principu spolkové

samosprávy je sice možné, nicméně se domnívám, že v případě prolomení zásady

rovnosti hlasů všech členů, by alespoň stanovy měly povinně upravovat ochranu těch

členů, kteří jsou vzhledem k odlišným druhům členství ve spolku znevýhodněni (např. mají pouze hlas poradní). Za příklad mohu uvést právo hlasovat při změně stanov spolku anebo změna práv nebo povinností členů s určitým druhem členství.

Postavení členů ve spolku je upraveno v § 3 ZSO, přičemž jednotlivá práva a

povinnosti ponechává stanovách jednotlivých spolků (§ 3 odst. 3 ZSO). Tato úprava je zcela nevhodná už vzhledem k ochraně práv menšiny.

Návrh nového občanského zákoníku stanovuje v § 183 jako obligatorní

náležitost stanov pouze úpravu povinností, které mají členové vůči spolku, popřípadě určení způsobu, jak jim budou takové povinnosti ukládány. Úprava obsahu členství v §§

198 až 202 se věnuje jen otázce členských příspěvků, protože dle autorů návrhu plně postačí obecná úprava o korporacích s tím, že se úprava dalších otázek ponechává stanovám.149

Určí-li stanovy, že členství je různého druhu, musí vymezit zároveň práva a

povinnosti, která se pojí s jednotlivými druhy členství (§ 184 odst. 1). § 189 pak chrání

členy s různými druhy členství tím, že vyžaduje k usnesení, které mění práva nebo povinnosti členů s určitým druhem členství, i souhlas prosté většiny přítomných členů s tímto druhem členství. To stejné platí i pro pobočný spolek.

Na rozdíl od české úpravy je v Německu ochrana menšin upravena kogentně, to

znamená, že stanovy spolku nemůžou tyto práva menšině ve stanovách odepřít (§ 37 BGB). Německá právní úprava zakotvuje i další práva a povinnosti členů spolku (např.

§ 39 odst. 1 BGB kogentně upravující výstup člena ze spolku). Z § 58 rovněž vyplývá, že obligatorními náležitostmi stanov má být úprava jak podmínek vstupu a výstupu ze spolku, tak i povinnosti platit členské příspěvky, což se také přímo dotýká jednotlivých členů.

Dle § 38 BGB mají zásadně všichni členové spolku stejná práva a povinnosti.

Stanovy však mohou přiznat jednotlivým členům různé právní postavení (např. řádné,

Blíže viz Telec,I. Spolkové právo. Praha : C.H. Beck, 1998, s. 154. Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 47. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 148

149

61

mimořádné, aktivní, pasivní, čestné členství). Jejich práva a povinnosti však musejí podrobně upravovat stanovy.150

1. Vznik členství.

K nabytí členství ve spolku může dojít v obou srovnávaných zemích dvěma

způsoby:

a) účastí při zakládání spolku – působení v přípravném výboru (v Německu v tzv. předspolku) a spolupráce při vytváření stanov, každá taková osoba se automaticky stává členem spolku, jakmile vznikne. Zakladatel spolku tedy nemusí podávat žádnou zvláštní členskou přihlášku.

b) přistoupením k již existujícímu spolku na základně dvoustranného právního

úkonu soukromoprávní povahy (podání a akceptace přihlášky ke členství), pro který není ani v jedné zkoumané právní úpravě stanovena forma (záleží tedy na stanovách). Po podání přihlášky (oferta) je tento návrh schválen příslušným

orgánem (ve stanovách k tomu povolaným orgánem) a rozhodnutí je sděleno

žadateli o členství. Jedná se vlastně o inominátní smlouvu, tzv. smlouvu o přistoupení (o přijetí).

Je vhodné, aby již v přihlášce bylo obsaženo prohlášení, že v případě přijetí za

člena spolku bude tento člen vázán jeho stanovami. Jedná se o důležitou právní skutečnost, která je zásadní pro vztah mezi členem a spolkem. Jelikož ZSO neobsahuje

ustanovení o závaznosti stanov pro členy spolku, je vhodné vyřešit tento problém smluvně, nejlépe již v souvislosti se vznikem členství.

Problémem může být absence úpravy (ve stanovách) okamžiku dne, kdy se

žadatel o členství spolku stává jeho členem. Nebezpečí hrozí v tomto ohledu zejména

ve vztahu k datu konání výroční členské schůze. Může se totiž klidně stát, že absence takovéto úpravy povede k nejasnosti ohledně okamžiku vzniku volebního práva (ať již

aktivního či pasivního) nového člena a tudíž případné opomenutí svolavatele členské schůze pozvat na ni část oprávněných účastníků. Důvodem totiž bude, že svolavatel nebude mít k dispozici kompletní seznam členů. Špatně ve stanovách upravený

okamžik nabytí členství může dokonce vést až k situaci, kdy se těsně před začátkem konání členské schůze přihlásí k členství ve spolku větší počet nových uchazečů a tím Viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 116. 150

62

se stanou oprávněným účastníky členské schůze. V praxi obchodních společností je tato situace nazývána „nepřátelské převzetí“.

Z výše uvedeného tak vyplývá, že není radno tento problém ve stanovách

opominout. Jelikož ZSO (na rozdíl např. od obchodního zákoníku) nedefinuje

okolnosti, které lze považovat za rozhodující pro určení okamžiku vzniku členského poměru. Vodítkem tak může být pro spolky úprava valných hromad obsažená v obchodním zákoníku, kde je v § 156b upraven institut tzv. rozhodného dne a v § 184

odst. 2 je pak upravena aplikace rozhodného dne pro potřeby určení oprávněných účastníků valné hromady.151

Zásadu, kterou jsem již zmínil výše, je nezcizitelnost a neděditelnost členství.

Tato zásada však neplatí absolutně, to znamená, že stanovy spolku mohou upravovat něco jiného.

Na rozdíl od platné české právní úpravy předpokládá návrh nového

občanského zákoníku v § 177 odst. 1 povinnost člena korporace (tedy i spolku) chovat se vůči korporaci čestně a zachovávat její stanovy. Toto ustanovení přejímá myšlenku

dosavadního § 56a ObchZ. Dle autorů návrhu se jedná o obecnou zásadu, která dopadá na všechny právnické osoby korporativního typu (tedy nejen na společnosti v režimu obchodního zákoníku).152 Návrh rovněž zavádí efektivní sankci za zneužití hlasů

v korporaci (§ 177 odst. 2). Dle tohoto ustanovení je aktivně legitimovaný ten, který

prokáže právní zájem, že k hlasu člena, který zneužil v soukromé korporaci svůj hlas k újmě celku, nelze pro určitý případ přihlížet. Prekluzivní lhůta k podání návrhu je tříměsíční ode dne, kdy byl hlas zneužit.

§ 199 pak dále kogentně stanovuje, že po vzniku spolku může členství v něm

vzniknout jen přijetím za člena. Členskou přihláškou vyjadřuje uchazeč o členství bez výhrad vůli být vázán stanovami od okamžiku svého přijetí za člena spolku. Není tedy

třeba věnovat problému závaznosti stanov ve stanovách zvláštní pozornost či ho řešit jinak (např. smluvně).

O přijetí za člena rozhoduje dle návrhu orgán spolku k tomu povolaný

stanovami. Není-li však takový orgán stanovami určen, rozhoduje o přijetí za člena statutární orgán spolku (§ 199 odst. 3).

Blíže viz Topinka, J. - Stanjura, J. Občanská sdružení ve sportu. Praha : Nakladatelství Olympia, a.s., 2001, s. 65 a 66. 152 Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 42. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 151

63

V Německu je úprava vstupu členů do spolku obligatorní náležitostí stanov (§

58 č. 1). Z toho vyplývá, že spolek nesmí mít uzavřenou členskou základnu.153 Je zcela

na spolku jaké předpoklady pro vstup potenciálních členů do spolku stanoví. Může tedy

omezit vstup např. pouze na fyzické osoby, na určité vlastnosti154 (např. povolání,

pohlaví 155, státní příslušnost, věk, atd.). Vstup může být též vázán na určitou podmínku

(např. zaplacení vstupního poplatku).

Zpravidla nemá nikdo právní nárok na přijetí do spolku. Nicméně existuje

výjimka z této zásady v případě spolků, které mají v hospodářské či sociální oblasti

významné mocenské postavení a má-li uchazeč o členství v něm vážný zájem (tzv. Monopolverein, odborová organizace, hospodářský svaz či regionální sportovní svaz s dominujícím postavením v hospodářské a sociální oblasti)156.

Povinnost k přijetí člena je dána jen tehdy, jestliže by jeho odmítnutí bylo

pohlíženo jako poškození dobrých mravů ve smyslu § 826 BGB (např. odmítnutí uchazeče na základě věcně neopodstatněného nerovného zacházení).

Zvláštními způsoby nabytí členství jsou dle německého práva zdědění členství

nebo postoupení členství, pokud tak předpokládají stanovy (§§ 38, 40).

2. Zánik členství.

Každé stanovy spolku by měly obsahovat ustanovení týkajících se podmínek

zániku členství. Nicméně je třeba brát v úvahu kogentní zákonná ustanovení, která stanovami nelze vyloučit. V českém ZSO se jedná zejména o § 3 odst. 1, který uvádí, že každý má právo ze spolku svobodně vystoupit.

Členství ve spolku zaniká na základě těchto právních skutečností:

a) Dobrovolným vystoupením - tento jednostranný právní úkon člena vůči spolku

není zákonem nikterak omezen a ani vymezen. Znamená to tedy, že spolek

může toto právo s ohledem na své oprávněné zájmy omezit ve svých stanovách. (např. stanovením výpovědní lhůty, určením možnosti vystoupit až ke konci ve

stanovách uvedeného období apod.). Stanovy mohou rovněž upravit povinnou

písemnou formu vystoupení ze spolku. Všechna tato omezení dobrovolného Viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 63. 154 Viz rozsudek obvodního soudu ve Wiesbadenu, AG Wiesbaden NZM 1999 S.776, dle něhož mohou být členy Spolku na ochranu nájemníků (něm. Mieterschutzverein) pouze nájemníci. 155 Blíže k problému vstupu na základě pohlaví viz Sauter, E. - Schweyer, G. - Waldner, W. Der eingetragene Verein. 17. vydání. München : Verlag C.H. Beck, 2001, s. 56. 156 Viz Brox, H. Allgemeiner Teil des BGB. 27. vydání. Köln : Carl Heymanns Verlag, 2003, s. 342. 153

64

výstupu ze spolku však nesmí být v rozporu s již zmíněným § 3odst. 1 ZSO.

b) Vyloučením člena proti jeho vůli (tedy nedobrovolně) - tento jednostranný

právní úkon spolku vůči členovi nastává ze stanovami upravených důvodů.157

Je proto žádoucí, aby stanovy určovaly, který spolkový orgán je oprávněn

rozhodovat o vyloučení člena, důvody pro vyloučení, jakou formou má být tento úkon učiněn, jaké opravné prostředky má člen k dispozici vůči rozhodnutí

spolkového orgánu (např. odvolání k vrcholnému orgánu). Dle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.2. 1998 není rozhodnutí orgánu

občanského sdružení o vyloučení člena ze sdružení rozhodnutím správního

orgánu ani rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy (§ 244 odst. 2 o. s. ř.).158 Z § 15 ZSO vyplývá, že vyloučený člen má nárok na soudní přezkum

rozhodnutí orgánu spolku, který o jeho vyloučení rozhodl a proti němuž již

nelze dle stanov podat opravný prostředek. Toto ustanovení však svou povahou postrádá logiku, neboť z něj vyplývá, že o soudní přezkum nelze žádat, není-li

ve stanovách spolku vnitřní přezkum rozhodnutí spolkových orgánů upraven, což je nežádoucí. O soudní přezkum je třeba požádat v třicetidenní subjektivní

lhůtě, objektivní lhůta činí šest měsíců. K podání návrhu na přezkum je

příslušný okresní soud. Ten v řízení postupuje podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ).159

c) Ukončení členství dvoustranným adresovaným právním úkonem (dohodou).

d) Smrtí člena, tedy na základě právní události, která působí zánik členství ve spolku z důvodu jeho osobní povahy. U člena – právnické osoby dochází k zániku členství jejím zánikem s likvidací.

e) Automatickým pominutím členství - marným uplynutím dodatečné lhůty k zaplacení dlužného členského příspěvku, pokud stanovy váží členství na placení členských příspěvků, splněním účelu apod.160

f) Zánikem spolku.

g) Z jiných, ve stanovách uvedených důvodů.

Neumožňují-li stanovy vyloučení člena, nelze člena vyloučit, protože žádný zákon institut vyloučení člena ze spolku neupravuje. 158 Viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 1998, 3 Cdon 1177/96. 159 Dle usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.4. 2002, sp. zn. 30 Cdo 275/2002 „v řízení o návrhu člena občanského sdružení na přezkoumání rozhodnutí některého z orgánů sdružení, postupuje soud přiměřeně podle části třetí občanského soudního řádu, nikoliv podle části páté. Řízení je jednoinstanční. 160 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 206. 157

65

Členství nezaniká v souvislosti se zbavením či omezením způsobilosti

k právním úkonům, neboť v takovém případě je nutno postupovat dle obecných ustanovení občanského zákoníku (zákonné zastoupení).161

Návrh nového občanského zákoníku upravuje následující způsoby zániku

členství:

a) vystoupení162, b) vyloučení a

c) dalšími způsoby uvedenými ve stanovách nebo v návrhu zákona (např. zánik členství pro neplacení členského příspěvku - § 203 odst. 2).

Při vyloučení návrh předpokládá vnitřní přezkum rozhodnutí o vyloučení v

rámci spolkové organizace, s výjimkou případů, kdy o vyloučení rozhoduje členská

schůze nebo rozhodčí komise (pokud ji stanovy zřizují). Soudní ochrana však náleží každému vyloučenému členovy soudní ochrana. Zároveň se mění lhůta k podání návrhu

(opouští se subjektivní lhůta 30 dní a objektivní 6 měsíců) ve prospěch sjednocení této a analogických konstrukcí v ostatních korporacích. Který soud je k podání návrhu

příslušný, návrh na rozdíl od dosavadní úpravy nezmiňuje. Není to zapotřebí, jelikož to vyplývá z ustanovení § 9 OSŘ.163

V Německu je úprava výstupu členů ze spolku obligatorní náležitostí stanov (§

58 č. 1 BGB). Právo na výstup ze spolku je kogentně upraveno v § 39 BGB, přičemž

může být jen nepatrně omezeno (dle § 39 odst. 2 můžou stanovy upravovat, že vystoupit ze spolku lze jen na konci roku anebo po uplynutí výpovědní lhůty, která nesmí

přesahovat dva roky). Nepřípustný je tedy např. i požadavek písemného prohlášení o vystoupení ze spolku či zaslání doporučeného dopisu.164

Je-li ve stanovách upravena výpovědní lhůta, je okamžitý výstup ze spolku

možný jen z naléhavého důvodu (např. odpadnutím jedné z vlastností podmiňující členství ve spolku).165

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 206. 162 Prohlášením, který učiní na členské schůzi nebo prohlášením doručeným spolku. Členství ve spolku pak končí oznámením prohlášení (§ 204). 163 Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 46. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 164 Další nepřípustné formy viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 74. 165 Viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 74. 161

66

Vyloučení ze spolku není obligatorní náležitostí stanov, nicméně je žádoucí,

aby stanovy takovou úpravu obsahovaly.166 Vyloučení ze spolku představuje zpravidla

nejtěžší spolkový trest (něm. Vereinsstrafe) a může nastat pouze ze závažných důvodů (něm. wichtiger Grund)167. Důvody pro vyloučení by měl spolek vyjmenovat ve

stanovách (§ 40 BGB).

Stanovy mohou též upravovat, kdy členství (resp. členská práva) ve spolku tzv.

„leží“ či „odpočívá“ (něm. ruhen). To neznamená, že členství ve spolku pozbývá na

určitý čas platnosti, ale že členská práva a povinnosti jsou během určitého času

suspendovány. V praxi je nejčastějším důvodem takovéto suspendace nedoplatek členského příspěvku.

Orgán, který je příslušný k rozhodování o vyloučení spolku, určují stanovy.

V pochybnostech je příslušným orgánem členská schůze.

Stanovy můžou též upravit samotný proces vyloučení, jakož i opravné

prostředky proti usnesení příslušného orgánu. Nejjednodušším řízením o vyloučení člena je jeho vyškrtnutí ze seznamu členů – to je ale přípustné jen v jasných a lehce

zjistitelných případech jako je např. neplacení členských příspěvků, změna bydliště, neúčast na určitém počtu spolkových akcí, odpadnutí určitého předpokladu pro členství atd.

Stanovy nemohou vyloučit možnost soudního přezkumu usnesení o vyloučení

člena ze spolku. Zpravidla musí podat vyloučený člen určovací žalobu dle § 256 ZPO (Zivilprozessordnung, občanský soudní řád) na neplatnost usnesení o jeho vyloučení.

3. Práva a povinnosti členů.

Jednotlivá práva a povinnosti členů je vhodné jasně a srozumitelně upravit ve

stanovách spolku. ZSO tak stanovuje v § 3 odst.3.

Úprava obsahu členství v §§ 198 až 202 návrhu nového občanského zákoníku

se věnuje jen otázce seznamu členů a členských příspěvků, protože dle autorů návrhu

plně postačí obecná úprava o korporacích s tím, že se úprava dalších otázek ponechává stanovám.168

Neobsahují-li stanovy ustanovení o vyloučení člena ze spolku, tak se analogicky použijí pravidla pro obchodní společnosti (srov. § 737 BGB). 167 Důvod pro vyloučení musí být konkrétně označen a rovněž plně podléhá soudnímu přezkumu. Viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 90. 168 Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 47. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 166

67

3.1. Členská práva.

Členská práva můžeme rozdělit do následujících kategorií:

a) práva na spolurozhodování (spolupůsobení) členů.

Do této kategorie můžeme zařadit práva, kterými se členové podílejí na tvorbě

vůle spolku. Jedná se především o následující nemajetková práva: •

právo procesní (právo účastnit se členské schůze, navrhovat a diskutovat

•

hlasovací právo a volební právo (aktivní i pasivní),

•

v rámci členské schůze),

právo být informován o činnosti spolku.

b) užívací právo.

Do této kategorie náležejí všechna majetková práva mající charakter protiplnění

spolku k povinnosti platit členské příspěvky (jsou-li stanovami uloženy), např.: • • •

právo užívat sportoviště, nemovitosti, atd.,

právo přijímat plnění poskytovaná ze strany spolku,

právo účastnit se akcí, přednášek, kulturních akcí, užívání knihoven apod.

c) ochranná práva.

Do této kategorie náleží práva jako: • • •

právo člena vystoupit ze spolku,

právo žalovat spolek o náhradu škody, ochrana účelu spolku.169

V Německu členství můžeme rozdělit práva jednotlivých členů na:

1. Všeobecná členská práva.

Do této kategorie patří především: •

práva

na

spolurozhodování

(spolupůsobení)

členů

(něm.

Organschaftsrechte) – např. hlasovací právo, právo účastni na členské schůzi a další.

•

požívací práva (něm. Genussrechte) – např. právo užívání spolkových

zařízení, právo na podíl z majetku při rozpuštění spolku (§ 45 odst. 3 BGB) a další.

Viz Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 207. 169

68

Tyto práva je možné měnit pouze usnesením členské schůze. Hlasovací právo

člena je vyloučeno, týká-li se usnesení např. uzavření smlouvy mezi ním a spolkem nebo ukončení sporu mezi ním a spolkem a další (§ 34 BGB). 2. Zvláštní členská práva.

Zvláštní členská práva jsou taková práva, která jsou dána jednomu anebo

skupině členů stanovami (např. trvalé právo na určitou spolkovou funkci, větší užívací

práva jako přednostní používání určitých spolkových zařízení, atd.). Tyto práva členů

nemohou být omezeny usnesením členské schůze bez jejich předchozího souhlasu (§ 35 BGB).170

3.2. Členské povinnosti.

Povinnosti členů můžeme rozdělit na:

a) povinnosti osobní.

ZSO ponechává úpravu členských povinností stanovám spolku. Mezi tyto

povinnosti můžeme zařadit např.: •

procesní povinnosti (dodržovat stanovy spolku a jeho vnitřní předpisy, řídit se

•

povinnosti související s užíváním majetku spolku (povinnost o něj pečovat),

• • • • •

usnesením členské schůze a rozhodnutími orgánů spolků), účast na dosahování cílů spolku,

povinnost účastnit se členské schůze,

povinnost (zároveň i právo) převzít určitou funkci ve vedení spolku, povinnost účastnit se aktivně naplňování stanoveného účelu.

povinnost loajality a věrnosti vůči spolku (ty jsou většinou nepsanými pravidly, ovšem je lepší je zachytit i ve stanovách spolku).

Porušení povinností může mít za následek až vyloučení člena ze spolku. To je

ovšem krajní případ vztahující se především na závažné porušení povinností. Většinou spolek dotyčného člena sankcionuje jinak, např. uložením finanční pokuty, zákaz činnosti v jednom z orgánů spolku atd. Rovněž může spolek zřídit speciální orgán za účelem vyměřování sankcí pro členy, kteří prohřeší proti povinnostem vyplývajícím ze stanov.

b) povinnosti majetkové.

170

Viz Brox, H. Allgemeiner Teil des BGB. 27. vydání. Köln : Carl Heymanns Verlag, 2003, s. 342.

69

Mezi základní majetkové povinnosti členů patří především placení členských

příspěvků. Tato povinnost může, ale i nemusí být ve stanovách stanovena. Pokud tak ale je, existují dvě možnosti jejich určení ve stanovách:

1. fixní – spolek určí buď přesnou výši příspěvků nebo způsob, jakým se dané

výše každoročních příspěvků zjistí (např. každoročně schválí výši příspěvků členská schůze). Pokud je výše stanovena takto, nemůže být příspěvek zvyšován.

2. výše příspěvků není stanovena – členové musí počítat s možným kolísáním

výše příspěvků podle momentální situace, možnost zvýšení nad míru obvyklou, což je nebezpečné.171

Z výše uvedeného vyplývá, že výhodnější je pro členy fixní určení výše

příspěvků ve stanovách.

V Německu můžeme rozdělit povinnosti jednotlivých členů na:

1. Všeobecné členské povinnosti.

Do této kategorie patří především:

• •

placení členských příspěvků (něm. Beitragspflicht) a

povinnost věrnosti vůči spolku (něm. Treupflicht), spočívající hlavně

v povinnosti člena zdržet se jakéhokoliv jednání, které by poškozovalo spolkový účel.

Porušení těchto všeobecných členských povinností může vést až k vyloučení

člena ze spolku.172

2. Zvláštní členské povinnosti.

Zvláštní členské povinnosti jsou takové povinnosti, které jsou stanovami

uložena jednomu anebo skupině členů (např. povinnost platit zvýšené příspěvky). Tyto povinnosti nemohou být uloženy členům bez jejich předchozího souhlasu (analogické použití § 35 BGB).

Dle § 58 č. 2 BGB je úprava týkající se členských příspěvků obligatorní

náležitostí stanov. Bez této úpravy nemůže být spolek zapsán do spolkového rejstříku

(§ 60 BGB). Členské příspěvky podléhají promlčení dle § 195 BGB (promlčecí lhůta činí tři roky).

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 208. 172 Viz Brox, H. Allgemeiner Teil des BGB. 27. vydání. Köln : Carl Heymanns Verlag, 2003, s. 343. 171

70

VII. ZRUŠENÍ A ZÁNIK SPOLKU.

Ke zrušení spolku může dojít na základě ve stanovách nebo v zákoně

definovaných právních skutečností (důvodů). Nastoupením těchto důvodů však

nedochází ihned ke ztrátě právní subjektivity spolku, nýbrž nastupuje fáze likvidace (nejde-li o zrušení spolku s právním nástupcem) jejíž skončením dochází k zániku spolku.173

V obou srovnávaných zemích dochází ke zrušení a následnému zániku spolku

v těchto případech:

a) s právním nástupcem.

V takových případech není nutná likvidace – jedná se o přeměnu spolku na

jinou právní formu, fúzi s jiným spolkem, nebo rozdělení a splynutí spolku. b) bez právního nástupce.

Zde se již likvidace spolku vyžaduje. V tomto případě může dojít ke zrušení spolku: • •

dobrovolně - na základě projevu vůle nejvyššího orgánu spolku, anebo

nedobrovolně - na základě rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu (ministerstva vnitra, obchodní a průmyslové komory).

Zánik spolku může ale i nemusí být vázán na výmaz z rejstříku. Např. dle české

platné právní úpravy má výmaz z rejstříku pouze deklaratorní účinky.

Česká platná právní úprava obsahuje obecné občanskoprávní ustanovení o

zrušení a zániku právnických osob v § 20a ObčZ. Dle tohoto ustanovení dochází ke

zrušení právnické osoby dohodou, uplynutím doby nebo splněním účelu, pro který byla zřízena, pokud zvláštní zákon nestanový jinak.

Jelikož je ZSO zákonem lex specialis k občanskému zákoníku, použijeme na

zrušení a zánik spolku jeho ustanovení, konkrétně §§ 12 až 14. V těchto zrušovacích ustanovení taxativně vyjmenovává možné způsoby zániku spolku:

a) dobrovolným rozpuštěním – na základě soukromoprávního zrušovacího aktu, kterým je rozpouštěcí usnesení nejvyššího orgánu spolku (jde o tzv. „seberozpuštění“).

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 211. 173

71

Možnost rozpustit spolek na základě usnesení nejvyššího orgánu bývá obvykle

upravena ve stanovách. Neobsahují-li však tuto úpravu, uplatní se zákonný postup - o rozpuštění spolku rozhodne jeho nejvyšší orgán (§ 12 odst. 2 ZSO).

b) dobrovolným sloučením s jiným spolkem - toto rozhodnutí má též povahu zrušovacího právního aktu.

Povahově mu předchází, anebo je s ním podmíněně spojena, dohoda o převzetí

členských práv a závazků, uzavřená mezi zanikajícím spolkem a nástupnickým

subjektem. ZSO připouští pouze jediný způsob zániku spolku s právním nástupcem, a to sloučení s jiným spolkem.

Jak už jsem zmínil výše, u tohoto způsobu zániku spolku není potřeba jeho

likvidace.

Jak u dobrovolného zániku rozpuštěním, tak i u zániku sloučením je obligatorně

stanovena zákonná oznamovací povinnost vůči ministerstvu vnitra a to ve lhůtě 15 dnů od rozhodnutí (§ 12 odst. 2 ZSO). Oznámení má pouze deklaratorní účinky.174

c) pravomocným rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR o rozpuštění spolku – na

základě v ZSO taxativně vymezených důvodů (§ 12 odst. 3). Zjistí-li ministerstvo, že spolek vyvíjí činnost, která: •

je vyhrazena politickým stranám a politickým hnutím, organizacím sdružujícím občany k výdělečné činnosti (podnikatelské subjekty), církvím a náboženským společnostem,175

•

porušuje-li zásady uvedené § 3 odst. 1 a 2 (nikdo nesmí být nucen sdružovat se

•

je v rozporu s § 4 (zakázaný spolek) nebo s § 5 (vykonává-li činnost, kterou

a být mu na újmu, že se sdružuje), vykonávají státní orgány).

Z dikce zákona „zjistí-li“ vyplývá, že ministerstvo tak učiní z vlastního podnětu

(ex offo). Ne tedy na návrh osoby která má ne jeho rozpuštění právní zájem.176

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 212. 175 Viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.12. 2002, sp. zn. 11 Zp 1/2002. Jeho právní věta zní: „Důvodem pro rozpuštění občanského sdružení rozhodnutím Ministerstva vnitra může být též zjištění, že občanské sdružení má podle svého programu a stanov vyvíjet činnost, která odpovídá činnosti politického hnutí, popř. politické strany (srov. zák. č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších právních předpisů). V takovém případě je totiž činnost sdružení v rozporu se zákonem o sdružování občanů podle zákona č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů.“ 176 Telec,I. Spolkové právo. Praha : C.H. Beck, 1998, s. 126. 174

72

Ministerstvo má povinnost neprodleně spolek na jeho nedovolenou činnost

upozornit a vyzvat ho, aby od takové činnosti upustil. Pokračuje-li však spolek v této činnosti i nadále, ministerstvo jej rozpustí. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat opravný prostředek k Nejvyššímu soudu ČR, který má odkladný účinek. Soud může na dobu do právní moci svého rozhodnutí činnost spolku pozastavit. Soud rozhodnutí ministerstva zruší, jestliže nebyly dány zákonné důvody rozpuštění (§ 12 odst. 4 ZSO). Stejný postup se použije i na organizační jednotku spolku (§ 12 odst. 5 ZSO). Ministerstvo může rozpustit spolek i dle § 11 odst. 2 ZSO: •

došlo-li ke změně stanov, která není v souladu s požadavky stanovenými

•

uvede-li spolek nepřesné údaje,

•

zákonem,

jsou-li dány důvody odmítnutí registrace dle § 8 odst. 1 ZSO.

Ministerstvo na to spolek bezodkladně upozorní. Neodstraní-li spolek výše

zmíněné závady do šedesáti dnů ode dne doručení upozornění a nevyrozumí-li

ministerstvo o jejich odstranění ve lhůtě dalších deseti dnů, ministerstvo spolek rozpustí. I proti tomuto rozhodnutí je možno podat opravný prostředek k Nejvyššímu soudu ČR.

Při přezkoumání rozhodnutí podle § 11 odst. 2 a § 12 odst. 3 postupuje soud

podle ustanovení části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (§ 12 odst. 4 ZSO).

Jelikož úkon, kterým Ministerstvo vnitra podle

§ 11 odst. 3 ZSO bere na

vědomí změnu stanov sdružení, není správním rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 244 o. s. ř.,

tak nepodléhá přezkoumávání soudem podle části páté občanského

soudního řádu.177

Návrh nového občanského zákoníku upravuje obecně zrušení a zánik

právnické osoby v celé řadě ustanovení (§§ 136 až § 173).

Návrh většiny ustanovení §§ 136 až 151 ("Zrušení právnické osoby") vychází,

stejně jako návrh dalších ustanovení věnovaných zrušení, zániku a likvidaci právnických osob, především z úpravy rušení obchodních společností v dosavadním

obchodním zákoníku (zejména § 68, 69 a § 70 až 75a)Návrh vychází z pravidla, že se

právnická osoba obvykle zrušuje dobrovolně (většinou je právní důvod zrušení v

177

Viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 1999, 11 Zp 3/99.

73

rozhodnutí jejího příslušeného orgánu – u spolku tedy členské schůze) a že pravidelným důsledkem zrušení právnické osoby je její likvidace.

Výjimečně přichází v úvahu i nucené zrušení právnické osoby s likvidací, o

němž rozhoduje soud, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody (např. dlouhodobá nečinnost, ztráta předpokladů vyžadovaných pro vznik právnické osoby, nezákonné

aktivity apod.). U spolku řeší tuto situaci § 236, který upravuje nucené zrušení spolku rozhodnutím orgánu veřejné moci. V tom směru přejímá dosavadní platnou právní

úpravu obsaženou v § 12 ZSO, ale nově navržené ustanovení navazuje na obecnou úpravu v § 139 a zároveň odstraňuje některé nedostatky platné úpravy.

Bez likvidace se právnická osoba ruší při přeměně, protože pak její jmění

přechází jako celek na právního nástupce. Návrh zamýšlí umožnit obecně všem právnickým osobám (tedy i spolku) přeměňovat se (§ 142).178

V platné německé právní úpravě je nutno rozlišovat mezi zrušením a zánikem

spolku stejně jako ztrátou jeho právní subjektivity. Případy zrušení spolku jsou následující:

1. Dle § 41 BGB může být spolek zrušen usnesením členské schůze. Předpokladem

pro schválení takovéhoto usnesení je tříčtvrtinová většina hlasů všech přítomných členů, neupravují-li stanovy jinak. Zrušení spolku musí být oznámeno k zápisu do spolkového rejstříku.

2. Ke zrušení spolku může dojít i uplynutím ve stanovách určené doby, aniž by byl požadováno usnesení o zrušení spolku. Členská schůze nicméně může

rozhodnout o pokračování spolku – k tomu je zapotřebí změnit stanovy, konkrétně usnesení o době trvání spolku.

3. Sporná byla v Německu otázka zrušení spolku dosažením jeho hlavního účelu.

Zatímco dříve byla judikatura toho názoru, že předpovídaly-li stanovy takovéto zrušení, nebylo již zapotřebí usnesení členské schůze. V poslední době je

judikatura toho názoru, že dosažení spolkového účelu (anebo nemožnost jeho

splnění) nezakládá důvod ke zrušení spolku. Jestliže stanovy takovýto důvod ke

zrušení spolku obsahují, musí přesto členská schůze nastoupení tohoto důvodu potvrdit svým usnesením.179

Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 38. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 179 Např. předpokládá-li fotbalový klub ve stanovách jako účel spolku dosažení určité ligy. Dosažení dané ligy však neznamená automaticky rozpuštění spolku. K tomu potřebuje výslovné usnesení členské schůze. 178

74

4. Ke zrušení spolku dále dojde dle § 42 odst. 1 BGB zahájením konkursního

řízení (z důvodů předlužení anebo neschopnosti splácet své závazky). V tomto případě vykonává práva spolku konkursní správce, který má právo spravovat a

disponovat s majetkem spolku. Ve stanovách může spolek dle § 42 odst. 1 BGB upravit, že v případě zahájení konkursního řízení existuje jako spolek bez právní subjektivity (Nichtrechtsfähiger Verein).

5. Do 1.1.1995 byla fúze spolků možná jen v případě zrušení jednoho anebo obou spolků. Novela zákona o přeměně společnosti (Umwandlungsgesetz, dále jen

UmwG) umožnila spolkům sloučení jak formou přijetí tak i formou nového založení spolku.

K zániku spolku dochází v Německu v těchto případech: • •

smrtí všech členů,

výstupem všech členů apod.

Zůstává-li ve spolku alespoň jeden člen, existuje spolek až do zásahu

registračního soudu, který mu pak dle § 73 BGB odejme právní subjektivitu.

K zániku spolku může dojít i jeho zákazem dle §§ 3, 4, 11 odst. 2 Spolkového

zákona (Vereinsgesetz, dále jen VereinsG). Zákaz spolku připadá v úvahu pouze případech, kde jeho účel či činnost je v rozporu s trestněprávními předpisy, s ústavním pořádkem anebo proti ideji

porozumění mezi národy (něm. Völkerverständigung).180

Důvody, kdy spolek ztratí právní subjektivitu, jsou následující:

•

Spolek se může sám vzdát právní subjektivity (usnesením členské schůze).

•

Vymazáním ze spolkového rejstříku z úřední povinnosti. Např. spolek, jehož

V tomto případě existuje již jen jako Nichtrechtsfähiger Verein.

účelem je provozování podnikatelské činnosti anebo spolek, jehož zápis do rejstříku bylo způsoben oklamáním registračního soudu (např. počtem členů).

•

Odejmutím dle § 43 odst. 1 a 2 BGB - např. klesne-li počet členů pod tři (§ 73 BGB), ohrožuje-li členská schůze svým protizákonným usnesením veřejné blaho (to se týká i vedení spolku, který ohrožuje veřejné blaho svým protizákonným

chováním), anebo spolek provozuje podnikatelskou činnost, ačkoliv ve stanovách nemá takovýto účel upraven.

Viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 271. 180 Viz rozsudek německého Spolkového správního soudu, BVerwG NJW 1989 S.993 ohledně zákazu spolku „Hell´s Angels“).

75

úřad.

Právní subjektivitu v tomto případě odnímá namísto obvodního soudu správní

1. Likvidace spolku.

Již výše jsem zmínil, že likvidace spolku přichází až po jeho zrušení (resp.

zrušení bez právního nástupce). Samotné zrušení spolku nemá za následek ztrátu jeho právní subjektivity, tu spolek ztrácí až po skončení likvidace.

Jelikož ZSO ani občanský zákoník neobsahují žádná ustanovení týkající se způsobu

provádění likvidace, je určující obecná úprava likvidace v §§ 70 až 75 ObchZ, které se sice vztahuje na likvidaci obchodních společností, nicméně ji lze přiměřeně použít i na

spolky (s ohledem na jejich neziskový charakter a jiný způsob registrace). ZSO stanovuje speciální pravomoc Ministerstva vnitra ČR určit likvidátora spolku (§ 13

odst. 3 ZSO), který byl zrušen na základě jeho pravomocného rozhodnutí (§ 12 odst. 1 písm. b) ZSO). To samé platí i pro případ, kdy došlo k dobrovolnému rozpuštění spolku, ale nebylo rozhodnuto, kdo má vypořádání provést (§ 13 odst. 4 ZSO). Při

dobrovolném rozpuštění spolku provede vypořádání likvidátor, kterého zpravidla

jmenuje stanovami zmocněný orgán. Likvidátor má v podstatě stejné pravomoci,

povinnosti a odpovědnosti jako člen vedení. Veškeré jeho úkony by měly směřovat pouze k provedení majetkového vypořádání. Spolek je povinen používat označení „v likvidaci“.181

I likvidace spolku musí být zveřejněna Obchodním věstníkem.182

Obecná úprava návrhu nového občanského zákoníku upravuje likvidaci

právnické osoby v §§ 152 až 173. Návrh přejímá s drobnými úpravami a upřesněními dosavadní úpravu likvidace obsažené v obchodním zákoníku.

Hlavní povinností likvidátora je zpeněžit likvidační podstatu. Ve vztahu k osobě

likvidátora a k výkonu jeho funkce návrh zamýšlí jen některá dílčí upřesnění ke stávající platné právní úpravě obsažené v obchodním zákoníku (např. neustaví-li

právnická osoba při dobrovolném zrušení likvidátora sama, stává se likvidátorem z moci zákona každý člen statutárního orgánu právnické osoby).183

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 215. 182 Růžičková, R. Neziskové organizace. 7. vydání. Olomouc : Nakladatelství ANAG, 2005, s. 13. 183 Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 41. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 181

76

Zvláštní ustanovení spolkového práva (§§ 237 až 239) řeší jen dílčí a specifické

otázky (např. publicitu soupisu jmění spolku, pravidlo o ustanovování likvidátora při nuceném zrušení spolku, apod.).

Likvidace v Německu musí být provedena vždy (s výjimkou, kdy majetek

připadne státu). Likvidaci provádí vedení spolku, nicméně likvidátory můžou být

ustanoveny i jiné osoby (§ 48 odst. 1 BGB). Dle § 48 odst. 2 BGB mají likvidátoři právní postavení vedení spolku. Pokud je likvidátorů více, tak dle § 48 odst. 3 mohou rozhodovat pouze jednomyslně.

Během likvidace existuje spolek dále, nicméně je ve své právní způsobilosti

omezen pouze na účel likvidace. Likvidátoři se zapisují do spolkového rejstříku (oznámení podává vedení spolku). Úkoly likvidátorů pak řeší § 49 BGB.184

2. Likvidační zůstatek.

Aktivní likvidační zůstatek, který zůstal po uspokojení všech dluhů, by měl být

rozdělen v souladu se stanovami.

Jak naložit s aktivním likvidační zůstatkem ZSO neupravuje. Z neziskovému

charakteru spolku však vyplývá, že by měl připadnout nějakému subjektu s obdobným zaměřením činnosti.

Jelikož ZSO ohledně tohoto problému mlčí je způsob naložení s likvidačním

zůstatkem plně na spolku. Je tedy možné, že bude rozdělen mezi jednotlivé členy

zrušeného spolku (stanoví-li tak stanovy anebo zrušovací usnesení příslušného orgánu).185

Návrh nového občanského zákoníku řeší naložení s likvidační podstatou

spolku v § 239. S likvidačním zůstatkem naloží likvidátor podle stanov. Neurčí-li

stanovy, jak má být s likvidačním zůstatkem naloženo, převede jej likvidátor ve prospěch spolku, který má shodný nebo obdobný účel. Není-li to možné, převede

likvidátor likvidační zůstatek ve prospěch obce, v níž má spolek sídlo (nepřijme-li obec nabídku do dvou měsíců od jejího doručení, přechází likvidační zůstatek na stát).

Blíže k otázkám likvidace viz Reichert, B. Handbuch des Vereins- und Verbandsrechts. 7. vydání. Berlin : Hermann Luchterhand Verlag, 1999, s. 727 až 770. 185 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 216. 184

77

Cílem likvidace spolku není vzhledem k účelu spolkového jmění rozdělení

likvidačního zůstatku mezi členy spolku.186

Komu v Německu připadne majetek spolku po jeho rozpuštění, popřípadě ztrátě

právní subjektivity, upravuje § 45 a násl. BGB. Kdo je oprávněným určují stanovy

anebo dle stanov tak určí příslušný spolkový orgán. Chybí-li tato úprava ve stanovách, připadne majetek jednotlivým členům rovným dílem, ovšem pouze v případě, že spolek sloužil výhradně jejich zájmům. Jinak připadá státu (spolkové zemi, kde měl daný spolek sídlo).

Připadne-li majetek spolku státu, nedochází k likvidaci.

3. Zrušení a zánik bez likvidace.

Spolky se mohou obecně přeměňovat, rozdělovat a slučovat, stanoví-li tak

zákon. Žádný z těchto úkonů však nesmí ukončit jejich právní existenci. Spolek, pokud byl registrován, má oznamovací povinnost těchto změn vůči registračnímu orgánu.

ZSO připouští pouze jediný způsob zániku spolku s právním nástupcem, a to

sloučení s jiným spolkem. Důvodem ke sloučení je buď to, že spolek už nechce nebo

nemůže existovat jako samostatný subjekt, nemá však zájem na jeho rozpuštění. Stanovy spolku mohou stanovit způsob a podmínky sloučení s jiným spolkem jakož i samotný proces sloučení.

V ostatních případech je spolek povinen provést majetkové vypořádání.

U dvou slučovaných spolků může dojít k přenosu majetku ze slučovaného na

přejímací spolek nebo dojde k založení nového spolku. Členství v přejímacím (nebo nově vzniknuvším) spolku nemůže být členům slučovaného spolku vnucováno.

Členové musí formálně vstoupit do takového „nástupnického spolku“. Se smlouvou o sloučení musí vyslovit souhlas oba nejvyšší orgány slučovaných spolků. K fúzi dojde

uzavřením smlouvy o sloučení a tímto okamžikem dochází i k zániku slučovaného spolku.187

Návrh nového občanského zákoníku připouští na rozdíl od stávající platné

právní úpravy nejen fúzi spolků, ale i rozdělení spolku.

Úprava fúzí spolku navazuje v návrhu na obecnou úpravu obsaženou v § 142 a

násl. Spolkové právo však dle autorů návrhu vyžaduje určitou míru podrobnosti zvláštní

Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 52. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 187 Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004, s. 218. 186

78

úpravy (§§ 240 až 253). Specifický charakter spolků jako soukromých korporací vyžaduje především blíže řešit jednak uzavírání smluv o fúzi a jejich schvalování,

jednak specifické dopady těchto spolkových přeměn na členské otázky. Zároveň je nutné pamatovat i na důslednou ochranu věřitelských zájmů. Totéž platí i o rozdělování spolků.188

Zrcadlově k úpravě fúzí je upraveno rozdělování spolků (§§ 254 až 267).

Rozlišuje se přitom úprava rozdělení sloučením, které vyžaduje uzavření smlouvy mezi

rozdělovaným spolkem a nástupnickými spolky, a rozdělení se založením nových

spolků, kde zanikající spolek vyhotovuje projekt rozdělení, jehož součástí je i konstituce stanov nově vznikajících nástupnických spolků.

Obdobně jako u fúzí je i při úpravě rozdělení řešen zápis rozdělení do rejstříku

spolků a právní následky otálení s podáním návrhu na tento zápis.189

Do 1.1.1995 byla fúze spolků v Německu možná jen v případě zrušení jednoho

anebo obou spolků. Novela zákona o přeměně společnosti (Umwandlungsgesetz, dále jen UmwG) umožnila spolkům sloučení jak formou přijetí tak i formou nového založení spolku.

Předpokladem pro účast spolku na sloučení je obsaženo v § 99 odst. 1 UmwG: • •

neodporuje-li to stanovám spolku nebo

zemským předpisům jednotlivých německých spolkových zemí.

Dle § 99 odst. 2 UmwG mohou zapsané spolky přijmout pouze jiné zapsané

spolky. Je zapotřebí uzavřít smlouvu o sloučení (něm. Verschmelzungsvertrag) a vedení spolku musí dle § 8 UmwG vypracovat podrobnou zprávu o sloučení (něm.

Verschmelzungsbericht). O sloučení samotném rozhoduje svým usnesením (§ 13 odst. 1 UmwG) členská schůze spolku (dle § 103 UmwG je zapotřebí tříčtvrtinová většina

všech přítomných členů, neupravují-li stanovy jinak). Sloučení musí být oznámeno obvodnímu soudu k zápisu do spolkového rejstříku.190

Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 53. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 189 Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 55 a 56. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 190 Blíže viz Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5. vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002, s. 272 a 273. 188

79

4. Výmaz z rejstříku.

Zánik spolku není v ČR vázán na výmaz z rejstříku. Ten je sice požadován, ale

má jen deklaratorní účinky.191

Je dána obligatorně oznamovací povinnost o zániku spolku vůči registračnímu

úřadu (Ministerstvo vnitra ČR), ten také provede samotný výmaz.

Dle § 152 návrhu nového občanského zákoníku zaniká právnická osoba, která

vznikla zápisem do veřejného rejstříku, dnem, ke kterému byla z veřejného rejstříku vymazána. Jelikož však spolek dle § 191 odst. 1 návrhu vzniká již přijetím stanov, má výmaz spolku stejně jako u současné platné právní úpravy pouze deklaratorní účinky. Spolek tak zaniká skončením likvidace (152 odst. 2).192

Stejně jako v Česku je i v Německu stanovena obligatorní oznamovací

povinnost o zrušení či zániku spolku (§ 74 BGB) vůči registračnímu orgánu (příslušný obvodní soud).

Viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.4. 2000, sp. zn. 20 Co 585/98, jehož právní věta zní: „Rozhodnutí příslušného orgánu občanského sdružení o dobrovolném rozpuštění bez právního nástupce a oznámení tohoto rozhodnutí příslušnému ministerstvu nemají sama o sobě, bez dalšího, za následek okamžitý zánik způsobilosti sdružení být subjektem práv a povinností a tím i zánik způsobilosti být účastníkem občanskoprávního řízení.“ 192 Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), s. 39. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 191

80

VIII. DAŇOVĚPRÁVNÍ POSTAVENÍ SPOLKU.

Daňové záležitosti provázejí spolek po celou dobu jeho existence. Vyskytují se

při kterékoli hospodářské činnosti v některé z forem a mají zpravidla značný

kvantitativní význam. Uvažuje-li tedy někdo o založení spolku, musí nutně zvážit

daňové následky s tím spojené (jak se vznikem spolku, ale i při následném

uskutečňování cíle uvedeného ve stanovách spolku). Některé důležité daňové aspekty

lze zohlednit již v samotném zřizovacím (zakládacím) dokumentu (jak je tomu např. v Německu – viz níže).

Daňové zvýhodnění spolků ze strany státu je důležité zejména z důvodu

společenské efektivnosti, protože ve spolcích můžeme spatřovat jejich dodatečný přínos

pro společnost. Daňové zvýhodnění je pro spolky, zvláště ty veřejně (obecně) prospěšné, nezbytné, jelikož jim umožňuje vůbec prosperovat ve smíšené tržní ekonomice.193

1. Daňověprávní postavení spolku v České Republice. 1.1. Spolek jako „daňový ne-subjekt“.

Ne vždy se spolek stává daňovým subjektem194. Tato situace nastane tehdy,

jestliže spolek není poplatníkem žádné daně ani plátcem daně, ani není právním

nástupcem fyzické nebo právnické osoby, která je vymezena jako daňový subjekt. Znamená to tedy, že spolek neplatí daň z příjmů právnických osob, protože žádný příjem podrobený této dani nemá. Za příjem nelze považovat ani příjem z členských

příspěvků, které jsou od daně z příjmů osvobozeny (§ 19 odst. 1 písm. a) zákona č.

586/1992 Sb., o daních z příjmů). Spolek není tudíž ani plátcem příjmů fyzických osob ze závislé činnosti nebo příjmů, z nichž je daň z příjmů fyzických osob vybírána srážkou u plátce. Za daného stavu není spolek ani poplatníkem daní z majetku, ani plátcem daně z přidané hodnoty nebo jiných nepřímých daní.

Situace, kdy spolek není daňovým subjektem nastává u spolků poměrně často.

Jedná se zejména o malé spolky s malou členskou základnou s ne příliš rozsáhlou spolkovou činností, bez vedlejší hospodářské činnosti a bez plnění funkce zaměstnavatelské.

193 194

Růžičková, R. Neziskové organizace. 7. vydání. Olomouc : Nakladatelství ANAG, 2005, s. 206. Definici „daňového subjektu nalezneme v § 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

81

Není-li tedy spolek daňovým subjektem dle § 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě

daní a poplatků, pak nesmí být ani jako daňový subjekt zaregistrován v registru daňových subjektů, vedeném finančním úřadem místně příslušným podle sídla spolku a

nesmí mu ani být přiděleno daňové identifikační číslo (DIČ). Registrační povinnost se nevztahuje ani na spolek, u kterého vznikla jen nahodilá nebo jednorázová daňová povinnost, nebo u něhož je předmětem zdanění jen nemovitost, nemá-li registrační povinnost kvůli jiné dani (z příjmů nebo z majetku).

Registrační povinnost se dále nevztahuje na poplatníky, kteří mají výhradně

příjmy ze závislé činnosti a příjmy, ze kterých je daň vybírána zvláštní sazbou (např. výnosy z cenných papírů, jejichž majitelem může být i spolek). 1.2. Spolek jako daňový subjekt.

Daňovým subjektem se spolek jako právnická osoba stává až registrací v rámci

daňového řízení přípravného dle § 33 a násl. zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Daňovým subjektem je spolek tehdy, jestliže:

a) získal oprávnění k podnikání (živnostenskému či jinému), přičemž není rozhodující, zda tuto podnikatelskou činnost opravdu vykonává či ne, nebo

b) začal provozovat jinou samostatnou výdělečnou činnost než podnikání 195, nebo c) začal vykonávat činnost nebo pobírat příjmy podrobené dani, nebo d) je plátcem daně a zvláštní předpis nestanoví jinak.

V případech a), b) je spolek povinen do třiceti dnů podat přihlášku k registraci u místně

příslušného správce daně (finančního úřadu). Tato lhůta začíná běžet následující den po dni právní účinnosti povolení nebo oprávnění nebo po dni, kdy začne provozovat jinou

samostatnou výdělečnou činnost. Dnem právní účinnosti se pak rozumí den, kdy je poplatník podle příslušných předpisů oprávněn začít vykonávat podnikatelskou činnost.

Pro případ c) je stanovena oznamovací povinnost. Procesní lhůta je stejná jako u

případů a) a b), tedy třicet dnů.

Pro případ d) je pak povinnost podat přihlášku k registraci u správce daně

nejpozději do patnácti dnů od vzniku povinnosti srážet daň nebo zálohy na ni nebo daň vybírat, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak.

V § 33 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve své legislativní poznámce výkladově zúženo jen na poplatníky jako fyzické osoby. 195

82

Registrace nebo oznámení se správci daně předkládá na úředním tiskopise

vydaném Ministerstvem financí. Na registračním tiskopisu musí daňový subjekt též výslovně prohlásit, že jde o jeho první daňovou registraci nebo uvést, zda byl již někdy daňově registrován a pokud ano, kdy, u jakého správce daně, jaké bylo přidělené

daňové identifikační číslo, jméno nebo název pod jakým byl registrován, a byla-li registrace odňata nebo zrušena, důvody z nichž se tak stalo.

Na spolek jako třetí osobu se může vztahovat i povinnost součinnosti196 třetí

osoby v daňovém řízení přípravném. Tato veřejnoprávní oznamovací povinnost se uplatní u spolku jen tehdy, pokud spolková úhrada u jednotlivé fyzické osoby přesáhne částku 40.000,- Kč za kalendářní rok. U spolku může jít například o případ úhrady odměny výtvarnému umělci za vystavení díla na výstavě pořádané spolkem,

výkonnému umělci za vytvoření a za veřejné provozování jeho výkonu např. při

divadelním představení pořádaného spolkem, tlumočníkům či znalcům, sportovcům apod.

Velká otázka

panuje ohledně v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a

poplatků, chybějící úpravy výmazu daňového subjektu z registru daňových subjektů. Tato otázka nastane zejména tehdy, kdy daňový subjekt přestane splňovat zákonné předpoklady pro tuto registraci a stává se de facto výše zmíněným daňovým „ne-

subjektem“. Že nejspíš dojde k výmazu z registru daňových subjektů lze sice dovodit z § 33 odst. 9, ale nikde v zákoně již není stanoven postup pro takovýto výmaz.

Souhlasím s názorem Telce197, že chybějící zákonný podklad pro takový správní úkon

jako je výmaz z registru daňových subjektů je vážné opomenutí zákonodárce.

Celý postup registrace v daňovém řízení přípravném je stanoven v § 33 a násl.

zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a týká se i organizační jednotky spolku (tzv. vedlejší spolek), má-li právní subjektivitu. 1.3. Daň z příjmů právnických osob.

Daň z příjmů je upravena v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen

ZDP). Zdanění právnických osob je upraveno v § 17 a násl., které řeší také záležitosti neziskových organizací, tedy i spolku. Samotné zdanění těchto neziskových organizací je jednou z nejobtížnějších kapitol zákona vůbec.

Předmětem daně z příjmů právnických osob jsou dva druhy příjmů:

196 197

Konkrétně dle § 34 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Telec, I.: Spolkové právo, 1. vydání, Praha, C.H. Beck, 1998, str. 182.

83

1. Výnosy z činností.

Jedná se o úplatné činnosti (§ 18 pak určuje, které jsou zdanitelné a které nikoliv).

2. Výnosy z nakládání s majetkem.

Do této kategorie patří výnosy z pronájmu vyjmenované v § 18, ale i výnosy z prodeje majetku.

Spolky, které nejsou založeny nebo zřízeny za účelem podnikání, mohou dle §

20 odst. 7 ZDP snížit svůj daňový základ až o 30%, maximálně však o 1 000 000 Kč.

V případě, že uvedených 30% ze základu daně činí méně než 300 000 Kč, lze odečíst

částku ve výši nejméně 300 000 Kč, maximálně však do výše základu daně. Z toho vyplývá, že dani z příjmů podléhá daňový základ vyšší než 300 000 Kč. To je výhodné

zejména pro malé spolky, jejichž pořádané aktivity nemusejí vůbec podléhat dani. Nedosáhnou-li výše stanovený základ daně, jsou přesto povinni podat přiznání k dani z příjmů.198

§ 35 ZDP umožňuje spolkům snížit základ daně o vybrané položky v případě, že

jejich zaměstnanci jsou také lidé se změněnou pracovní schopností. 1.4. Daň z přidané hodnoty.

Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen ZDPH) pohlíží na

neziskové organizace (tedy i spolky) jako na osoby povinné k dani, pokud uskutečňují

ekonomické činnosti (§ 5 odst. 1), a osvobození váže jen k některým druhům jejich

činností. Ekonomickou činností se rozumí soustavná činnost výrobců, obchodníků, osob poskytujících služby a další v zákoně vyjmenované činnosti. Za ekonomickou činnost se také považuje využití hmotného a nehmotného majetku za účelem získání příjmů, je-

li tento majetek využíván soustavně, tedy je dlouhodobě pronajímán. Pro spolky je tak důležité v rámci svých veškerých aktivit vymezit, co je pro ni ekonomickou činností a co nikoliv.199

Předmětem daně je mj. dodání zboží, převod nemovitosti či poskytnutí zboží za

úplatu. Spolek tak musí zkoumat, zda jí poskytované plnění je plnění úplatné, či

bezúplatné. Jako příklad úplatného plnění mohu uvést odborné školení, které za

poplatek spolek pořádá pro své členy (typickým příkladem jsou rozhodčí či trenéři u

sportovních spolků). Nepříjemné je pro spolky i to, že případné výnosy z takovýchto 198 199

Růžičková, R. Neziskové organizace. 7. vydání. Olomouc : Nakladatelství ANAG, 2005, s. 146. Růžičková, R. Neziskové organizace. 7. vydání. Olomouc : Nakladatelství ANAG, 2005, s. 151.

84

akcí budou vstupovat do obratu pro zjištění povinné registrace za plátce DPH podle § 6 odst. 2 ZDPH.

V praxi budou nejspíš nastávat problémy s chápáním pojmu „ekonomická

činnost“ např. ve spojení s ustanovením § 61 písm. a) ZDPH. V něm jsou od daně

osvobozeny služby poskytnuté jako protihodnota členského příspěvku. Znamená to tedy, že pouhý výběr členských příspěvků a následně přijaté plnění zejména formou účasti samotných členů spolku na společných akcích mohlo založit pozici osoby povinné k dani.200

Osoby povinné k dani jsou za určitých okolností od daně osvobozeny. Jedním

z kritérií je sledování obratu za uskutečněná zdanitelná plnění. Obrat je nastaven na výši 1 000 000 Kč a rozumí se jím výnosy za uskutečněná plnění (u spolků v rámci jejich

ekonomických činností), s výjimkou plnění, která jsou osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně.

Plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně jsou obsažené v § 51

odst. 1 písm. k) ZDPH (ostatní plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně). § 61 písm. a) upravuje podmínky osvobození pro případy poskytnutí služeb spolkem: • • •

musí se jednat o plnění ve prospěch vlastních členů,

poskytnutá služba nebo dodání zboží je protihodnotou členských příspěvků, nesmí být narušena pravidla hospodářské soutěže.

Zákon zde nezabíhá příliš do podrobností, proto se lze domnívat, že hodnota

protiplnění nemá přímou vazbu na výši jednotlivých členských příspěvků.201

Pro spolek jsou významná osvobození obsažená i v dalších ustanovení (§ 61

písm. b), d), e) ZDPH). Zde však záleží na předmětu jejich činnosti.

Všechna osvobození uvedená v § 61 se můžou uplatňovat jen za předpokladu, že

se bude jednat pouze o příležitostné akce pořádané výlučně za účelem získání

prostředků ke krytí hlavních činností a pokud svým plněním nenaruší pravidla hospodářské soutěže.

§ 61 je velmi komplikované ustanovení ZDPH, protože nepojednává

jednoznačným způsobem o všech možnostech osvobození od daně. Nejsou totiž

osvobozeny všechny hlavní činnosti spolků (resp. neziskových organizací). Některé

Růžičková, R. Neziskové organizace. 7. vydání. Olomouc : Nakladatelství ANAG, 2005, s. 153. Blíže viz Růžičková, R. Neziskové organizace. 7. vydání. Olomouc : Nakladatelství ANAG, 2005, s. 162. 200

201

85

spolky, jejichž hlavní činnosti nezmiňuje § 61 (např. zahrádkáři, chovatelé, myslivci atd.) tak nemají nárok na osvobození od daně, což je nežádoucí stav. 1.5. Daň z nemovitostí.

Daň z nemovitostí je upravena v zákoně č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí.

Spolky vlastnící pozemky či stavby jsou od placení daně osvobozeny (§ 4 odst. 1 písm.

f)). Podmínkou osvobození je, že dané pozemky a stavby nejsou využívány k podnikatelské činnosti nebo pronajímány (§ 4 odst. 3).

1.6. Daň dědická, darovací a daň z převodu nemovitostí.

Daň dědická, darovací a daň z převodu nemovitostí je upravena zákonem č.

357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí.

Od daně dědické a daně darovací jsou osvobozena bezúplatná nabytí majetku

určená na financování např. zařízení a humanitárních akcí v oblasti kultury, školství, vědy, výzkumu a dalších, pokud je majetek nabyt právnickými osobami, které byly

zřízeny k zabezpečování těchto činností a které mají sídlo na území České republiky (§ 20 odst. 4 písm. a)).

Předmětem daně darovací není příjem dotací, příspěvků a podpor ze státního

rozpočtu, rozpočtu územních samosprávných celků, státních fondů a z obdobných veřejných rozpočtů ze zahraničí.

Spolek je sice poplatníkem těchto daní, ale vzhledem k rozsáhlosti osvobození v

§ 20 daného zákona není předpoklad, že by nějakou platil. Nárok na osvobození však musí uplatnit podáním daňového přiznání. Přiznání k dani darovací se podává do třiceti

dnů po uplynutí každého pololetí (§ 21 odst. 1 písm. d)) a do přiznání se zahrne veškerý bezúplatně nabytý majetek.202

Co se týče (úplatného) převodu nemovitostí, zákon nečiní rozdíl mezi

jednotlivými poplatnými subjekty, což znamená, že nestanoví pro spolky žádný zvláštní režim.

202

Růžičková, R. Neziskové organizace. 7. vydání. Olomouc : Nakladatelství ANAG, 2005, s. 178.

86

2. Daňověprávní postavení spolku v Německu. 2.1. Význam obecné prospěšnosti.

Spolky podléhají se všemi svými příjmy neomezené povinnosti platit daň

z příjmů právnických osob. Mimoto jsou však od povinnosti platit daně osvobozeni,

pokud sledují své prospěšné účely 203. Toto daňové osvobození se týká nejen daně

z příjmů právnických osob ale i živnostenské daně. Daňové osvobození se týká pouze ideálních spolků, tedy těch, jejichž hlavní činností není výdělečná činnost za účelem

dosažení zisku. V opačném případě by totiž spolek vstoupil do hospodářské soutěže s ostatními společnostmi, kteří daňově osvobozeni nejsou.

Jednotlivé činnosti spolku jsou zdaněni v Německu odděleně. Jedná se o tyto

činnosti: • • • •

„ideální oblast“ (tedy hlavní činnost výše zmíněného ideálního spolku), správa majetku,

provozní činnost,

obchodní činnost.

2.1.1 Daňové zvýhodnění skrze obecnou prospěšnost.

Uzná-li finanční úřad spolek jako obecně prospěšný, bude tento spolek daňově

zvýhodněn při jeho činnosti, správě majetku a u těchto daní: • • • •

osvobození od daně z příjmů právnických osob a živnostenské daně, osvobození od pozemkové daně,

osvobození od dědické a darovací daně,

daňové zvýhodnění při placení daně z přidané hodnoty (7 %).

2.1.2 Co je „obecně prospěšné“?

Obecná prospěšnost je upravena v § 51 a násl. Daňového řádu (Abgabeordnung

– dále jen AO). § 52 odst. 2 AO pak demonstrativně vyjmenovává obecně prospěšné účely (např. podpora vědy a výzkumu, umění a kultury, výchovy a vzdělávání, náboženství, porozumění mezi národy, rozvojové pomoci, ochrany přírody, krajiny a památek, podpora pomoci mládeži, atd.

Jako obecně prospěšné mohou být uznány jen ty společnosti, které jsou uvedeny v § 1 zákona o dani z příjmů právnických osob (KStG), tedy i právně způsobilý a právně nezpůsobilý spolek. 203

87

Důležitým předpokladem obecné prospěšnosti je rozpoznatelná podpora

všeobecnosti. To znamená, že spolek je přístupný pro každého zájemce o členství. Nejedná se ale o případ, kdy okruh členské základny je v důsledku velkých

přijímacích/členských příspěvků velmi malý. Pro snadnější rozpoznatelnost byla

zavedena nejvyšší možná výše příspěvků, které může spolek požadovat. Ta je pak posuzována jako hranice pro uznatelnost spolku jako obecně prospěšného: • •

členské příspěvky nesmí přesahovat ročně částku 1.023,- EUR na člena a přijímací poplatky, které platí nový člen, částku 1.534,- EUR.

Spolek navíc nesmí dodatečně navýšit investiční příspěvky o víc jak 5.113,-

EUR na každého člena po dobu deseti let.

Výše těchto členských/přijímacích příspěvků se počítá co do průměru. To

umožňuje spolkům různé slevy na těchto příspěvcích např. pro mládež, studenty, sociálně slabší občany, apod.

Přijetí členů z finančních, technických či jiných věcných důvodů neodporuje této

zásadě všeobecnosti (tedy pokud se jedná o oprávněné důvody).204

Daňově zvýhodněné jsou nejen výše zmíněné obecně prospěšné účely, ale i

účely dobročinné. Dobročinnými účely rozumíme ve smyslu § 53 AO činnosti spolku,

které jsou zaměřeny na nezištnou podporu osob, které jsou v důsledku jejich tělesného, mentálního anebo duševního postižení odkázáni na pomoc druhých.

Daňově zvýhodněné jsou dále církevní účely (§ 54 AO), kdy spolek v tomto

případě nezištně podporuje svou činností náboženskou společnost.

Nezištné konání je jednou ze základních zásad každé obecně prospěšné činnosti.

Nezištností se dle § 55 AO rozumí, že veškeré ve stanovách určené činnosti spolku

musejí být prováděny nezištně. To znamená, že s činností nesmějí být spojené žádné

ekonomicky samostatné zájmy spolku jako takového či jednotlivých osob (např. když prvotním cílem spolku je rozšiřování jeho majetku). Nezištné konání vyžaduje, aby spolek:

204

•

používal své prostředky k (ideálním) účelům obsažených v jeho stanovách. Toto

•

nepoužíval své prostředky na podporu politických stran;

platí hlavně pro zisk z provozní činnosti a z jeho obchodní činnosti;

Např. tenisový klub, který může přijmout jen takový počet lidí, který odpovídá kapacitě sportoviště.

88

•

nezvýhodňoval žádnou osobu/y skrze výdaje, které jsou v rozporu s účely nebo jsou nepřiměřeně vysoké (např. příliš vysoké náhrady nákladů, cestovní výlohy apod.);

•

svůj majetek při jeho likvidaci nebo zrušení nebo při odpadnutí jednoho z dosavadních účelů použil jen pro daňově zvýhodněné účely (např. pro obecně

prospěšné spolky). Tím by mělo být zamezeno, aby majetek, který spolek nabyl za daňově zvýhodněných podmínek, nebyl použit pro obecně neprospěšné účely.

Další jednou ze základních zásad obecné prospěšnosti je výlučnost. Dle § 56 AO

smí spolek následovat jen takový daňově zvýhodněný účel, který má obsažený ve svých

stanovách. Pokud by chtěl podporovat i jiné daňově zvýhodněné účely, musel by změnit své stanovy, které by musely odpovídat požadavkům § 60 AO.

Dále vyžaduje obecná prospěšnost zásadu přímosti (§ 57 AO). Myšleno je tím,

aby spolek své daňově zvýhodněné (a ve stanovách obsažené) účely následoval přímo,

tedy bezprostředně. Nicméně § 57 odst. 1 druhá věta AO připouští výjimku z této zásady: Uskutečnění daňově zvýhodněného (a ve stanovách obsaženého) účelu může

být přeneseno na pomocnou osobu, pokud je na působení této pomocné osoby pohlíženo jako na působení spolku samotného. Pomocné osoby mohou být jak fyzické osoby, tak i osoby právnické (např. různá sociální zařízení, veřejná pracoviště apod.).

Jak už jsem zmínil výše, obecně prospěšný spolek musí následovat ve svých

stanovách obsažené účely dle zásad nezištnosti, výlučnosti a přímosti. Výjimky z těchto zásad jsou pak přesně stanoveny v § 58 AO jako „daňově neškodné činnosti“.205 2.1.3 Uznání obecné prospěšnosti.

Základním předpokladem uznání spolku jako daňově zvýhodněného je stanovení

jeho obecně prospěšných cílů ve stanovách, resp. obecná prospěšnost musí z jeho stanov přímo vyplývat. K tomu je nutno se držet těchto podmínek: •

Stanovy musí být velmi precizně a důkladně propracovány, aby z nich vyplývalo, zda jsou splněny předpoklady pro daňové zvýhodnění. Účely

obsažené ve stanovách stejně jako způsob jejich uskutečnění musí být tedy pevně stanoveny. •

Ze stanov musí být patrná nezištná podpora v nich obsažených účelů.

Např. tvorba rezervního fondu. Rezervní fond však musí být vytvořen a také použit pro určitý daňově zvýhodněný záměr (např. stavba spolkového domu). 205

89

•

Ze stanov musí vyplývat výlučné a přímé následování daňově zvýhodněných účelů.

Skutečné vedení spolku musí odpovídat stanovám (§ 63 odst. 1 AO). Důkazem,

že skutečné vedení spolku odpovídá nutným požadavkům, jsou řádné účetní zápisy o příjmech a výdajích spolku, které spolek musí vést (§ 63 odst. 3 AO) a které musí

doložit řádnými doklady. Ostatní důkazy jako protokoly či zprávy o činnosti si může finanční úřad v případě pochybností od spolku vyžádat.

U nově založeného spolku, popřípadě u spolku, kterému se změnila daňová

povinnost (tj. měl by být daňově osvobozen), potvrdí příslušný finanční úřad na návrh předběžně (platnost tohoto potvrzení je 18 měsíců), že je spolek daňově zaregistrován a že stanovy odpovídají obecné prospěšnosti.

Toto předběžné potvrzení opravňuje spolek k přijímání darů od dne vystavení

tohoto potvrzení, popř. ode dne vyznačeného na tomto potvrzení. Po uběhnutí lhůty 18ti měsíců finanční úřad nejdříve přezkoumá, zda skutečné vedení spolku odpovídá

účelům stanovených ve stanovám (§ 63 AO). Splňuje-li skutečné vedení spolku tyto ve stanovách určené účely, vydá finanční úřad „Potvrzení o osvobození od daně z příjmů

právnických osob“ (něm. „Körperschaftsteuerfreistellungsbescheid“), z kterého vyplývá

uznání spolku jako obecně prospěšného. Přezkum tohoto potvrzení provádí pak finanční úřad každé 3 roky. Spolky provozující jednu či více obchodních činností musí každoročně předkládat finančnímu úřadu daňové přiznání.

Zda spolek splňuje podmínky obecné prospěšnosti a jeho rozsah osvobození od

daní, rozhoduje (s konečnou platností) příslušný finanční úřad v rámci vyměřovacího řízení.

2.2. Zdanění spolků.

Zdanění příjmů spolku záleží od toho, v jaké oblasti jeho činnosti došlo k jejich

dosažení.

2.2.1 Příjmy spolku osvobozené od daně.

Příjmy z ideální oblasti (tedy nevýdělečné) a ze správy majetku jsou bez

výjimek osvobozeny od daně.

Za příjmy z ideální oblasti lze považovat členské příspěvky, dary, dary a

příspěvky od veřejnosti, příjmy získané z pozůstalosti a ze závěti.

90

Za příjmy ze správy majetku lze považovat např. úroky z peněžních prostředků

na účtech, stejně i úroky z cenných papírů. Při předložení potvrzení finančního úřadu o obecné prospěšnosti není započítávána spolku srážková daň z těchto úroků. Rovněž příjmy z pronájmu pozemků, budov apod. jsou osvobozeny od daně (pokud se tedy nejedná o krátkodobé spekulativní pronájmy). 2.2.2 Provozní činnost.

Pod provozní činností rozumíme takovou hospodářskou činnost, která je

nerozlučně spojená s ideální činností spolku, tj., že daného účelu nelze dosáhnout jinak.

Daňový řád pak v jednotlivých ustanovení stanovuje co je a co není provozní

činnost (§ 66 a násl. AO). Ty jsou potom daňově zvýhodněny bez ohledu na výši dosažených příjmů.

2.2.3 Obchodní činnost.

Každý spolek může, vedle jeho obecně prospěšné činnosti, provozovat i (tedy

dani podléhající) obchodní činnost. Tato obchodní činnost však nesmí být na újmu obecné prospěšnosti a tato obchodní činnosti se nesmí stát hlavní činností spolku.

Mezi obchodní činnosti, které mohou spolky provozovat jako vedlejší činnost,

můžeme zařadit např. tyto činnosti: • • • • •

spolkové hospody,

společenské akce, při kterých je vyžadováno zaplatit vstupné, prodej jídla a pití,

příjmy z bazarů a bleších trhů,

prodej spolkových novin/časopisů.

Obecně prospěšný spolek není povinen platit daň z příjmu právnických osob a

živnostenskou daň pokud jeho příjmy z obchodní činnosti nepřekročí ročně částku

30.678,- EUR (tzv. hranice zdanění). Tyto příjmy však musí být opět spolkem použity k dosažení svého obecně prospěšného účelu (tedy na daňově zvýhodněné účely). Překročí-li spolek tuto hranici zdanění musí pak zdanit celou docílenou částku.

Na první pohled se zdá, že spolky jsou v tomto případě v hospodářské soutěži

s normálním podnikateli velmi zvýhodněni. Na druhou stranu je to však pochopitelné – většina členů totiž vykonává tuto obchodní činnost dobrovolně bez nároku na odměnu.

91

2.3. Daň z přidané hodnoty.

Spolek je povinen platit daň z přidané hodnoty stejně jako podnikatel za

podmínek, že vykonává trvalou, popř. na jím stanovenou dobu, činnost za cílem dosažení určitých příjmů.

Tato činnost může být např. společenské akce, při kterých je vyžadováno zaplatit

vstupné, pronájem budov, sportovních zařízení a přístrojů, placená výuka, apod.

Mimo tyto výše zmíněné činnosti jsou zdaněné i služby (které spolek

neposkytuje za úplatu), které patří do podnikatelské sféry ale které poskytuje spolek pro nepodnikatelské účely vůči svým členům anebo vůči třetím osobám.

Za příklad mohu uvést sportovní klub, který pravidelné pořádá za úplatu

sportovní zájezdy. Pokud se těchto sportovních zájezdů účastní i členové, kteří jsou od poplatků osvobozeni, tak tímto vzniklé náklady podléhají dani z přidané hodnoty.

Obecná prospěšnost spolku sama osobně není ještě důvodem osvobození od

daně z přidané hodnoty.

Od daně z přidané hodnoty jsou zásadně osvobozeny pronájmy pozemků a

budov. Zdaněn je ale například pronájem inventáře a přístrojů, které jsou součástí provozního zařízení. To platí i pro případ, když jsou pevně spojeny se zemí. Sportovní zařízení, které je přenecháno k užívání, podléhá rovněž dani z přidané hodnoty.

Osvobozeny od daní jsou dále účastnické poplatky na obecně prospěšným

spolkem pořádaných kulturních nebo sportovních akcích.

Dani podléhající obraty obecně prospěšných spolků zásadně podléhají

zvýhodněné daňové sazbě činící 7 %. Pokud však spolek dosáhl daného obratu v rámci své obchodní činnosti, použije se normální šestnáctiprocentní daňová sazba. 2.4. Daň z příjmů právnických osob.

Obecně prospěšné spolky jsou osvobozené od daně z příjmu právnických osob

dle § 5 odst. 1 čísla 9 Zákona o dani z příjmu právnických osob (dále jen KStG). Toto osvobození se však vztahuje pouze na „ideální oblast“ (tedy hlavní činnost výše zmíněného ideálního spolku), správu majetku a provozní činnost spolku. Daňové

osvobození se tedy nevztahuje na jeho obchodní činnost. Pokud tedy spolek provozuje

více obchodních činností, pak je posuzován dle § 64 odst. 2 AO (tedy podléhá dani

v plné výši). Výjimkou z této daňové povinnosti jsou však příjmy ze všech obchodních

činností spolku, jejichž součet nepřekročí ročně částku ve výši 30.678,- EUR (výše

92

zmíněná hranice zdanění). Překročí-li tedy spolek tuto hranici zdanění, podléhají pak tyto příjmy daňové povinnosti.

Nezdanitelná položka je dle § 24 KStG částka ve výši 3.835,- EUR, přičemž u

spolků ve smyslu § 25 KStG (spolky provozující zemědělskou a lesnickou činnost) je

tato částka ve výši 13.498,- EUR. Jakákoliv částka vyšší než ne výše uvedené nezdanitelné položky podléhají dani z příjmu právnických osob, jejíž daňová sazba činí v Německu 25 %.

2.5. Živnostenská daň.

Obecně prospěšné spolky jsou osvobozené od živnostenské daně206 dle § 3 čísla

6 Zákona o živnostenské dani (dále jen GewStG). Toto osvobození se vztahuje stejně

jako u daně z příjmů právnických osob pouze na „ideální oblast“ (tedy hlavní činnost výše zmíněného ideálního spolku), správu majetku a provozní činnost spolku.

Také u živnostenské daně je pro spolek dána hranice zdanění částkou ve výši

30.678,- EUR jako předpoklad pro osvobození od placení této daně. Po překročení této částky podléhají spolky živnostenské dani v plné výši.

Nezdanitelná položka činí dle § 11 odst. 1 GewStG částku ve výši 3.835,- EUR.

Základ pro výpočet daně činí u živnostenské daně 5 % dosaženého příjmu (po odečtení nezdanitelné položky). Výše základu pro výpočet daně konkrétního spolku zjišťuje jemu příslušný finanční úřad, která je oznámena jak spolku tak obci. Daň je pak stanovena obcí, konkrétně násobkem vypočítaného základu a vlastní obecní daňové

sazby. Ta se pohybuje nejčastěji mezi 360 a 400 % (přičemž ve velkých městech je i větší – např. v Mnichově činí její výše 490 %). Od roku 2004 je stanovena minimální

200 % daňová sazba. Účelem této novelizace GewStG byla snaha předejít vzniku tzv. „daňových oáz“.207

2.6. Pozemková daň.

Také u pozemkové dani platí pro obecně prospěšné spolky daňové osvobození.

Pozemky a budovy musí ovšem sloužit daňově zvýhodněným účelům a to včetně provozní činnosti.

V České republice se živnostenská daň nevybírá. Velmi známou se tak stala vesnička Norderfriedrichskoog ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko, čítající ca. 50 obyvatel. Ta před asi 10 lety snížila živnostenskou daňovou sazbu na 0 %, což vedlo v této obci ke zřizování poboček či sídel mnoha firem. V roce 2003 tak měla obec ca. 250 firemních poboček či sídel (mezi nimi např. Deutsche Bank, E.ON, Commerzbank, Lufthansa, Siemens a další), kteří tak profitovaly z nulové živnostenské daně. 206 207

93

dani.

Pozemky využívající spolek k obchodní činnosti, obecně podléhají pozemkové Daňové povinnosti podléhají pozemky a budovy, které jsou užívány k bydlení,

k zemědělským či lesnickým účelům, jakož i nezastavěné pozemky (do té doby než začnou být užívány k daňově zvýhodněným účelům).

Vyměřovací základ pro pozemkovou daň určuje finanční úřad za použití

měrného čísla (zpravidla 3,5 ‰). Zjištěný základ pro výpočet pozemkové daně poté oznámí jak danému spolku tak obci, kde leží daný pozemek. Obec pak stanoví výši

pozemkové daně násobkem zjištěného základu a vlastní obecní daňové sazby. Nezdanitelná položka u pozemkové daně neexistuje.

2.7. Daň dědická, darovací a daň z převodu nemovitostí.

Všechny přechody majetku na právně způsobilý spolek v rámci dědictví, na

základě závěti či daru podléhají dědické, příp. darovací dani. Podmínkou ale je, že hodnota majetku překročí nezdanitelnou částku činící 5.200,- EUR. Do hodnoty ve výši 52.000,- EUR je daňová sazba ve výši 17 %.

Veškerá nabytí majetku spolky, jejichž hlavní činnosti (obsažené ve stanovách)

jsou obecně prospěšné, církevní anebo dobročinné, jsou osvobozeny od daně.

Každý převod nemovitosti spolkem podléhá dani. Zákon o dani z převodu

nemovitostí neupravuje žádná daňová zvýhodnění pro obecně prospěšné spolky.

Daňová sazba činí v Německu 3,5 % vyměřovacího základu. Ten se zpravidla rovná hodnotě protiplnění.

94

IX. SPOLKOVÝ SVAZ.

Ke spojení více spolků často dochází v případech, mají-li tyto spolky stejný

anebo podobný spolkový účel. Jejich spojením tak mohou účinněji zastupovat své společné zájmy na např. meziměstské, meziregionální, ale i na celostátní úrovni.

Spolky se však neradi vzdávají své samostatnosti, proto je fúze v těchto

případech velmi nepravděpodobná. Řešením je tedy založení spolkového svazu (něm. Vereinsverband).

Pod pojmem spolkový svaz rozumíme spojení samostatných spolků za účelem

sledování společných cílů (účelů).

Spolky se dle platné české právní úpravy mohou vzájemně sdružovat dle § 16

ZSO.Jedná se o svazy právnických osob, které vznikají dle § 16 dobrovolným

seskupením jednotlivých typů právnických osob dle tohoto zákona, případně podle

zákona č. 116/1985 Sb. pro organizace cizích státních příslušníků k dosažení určitého cíle či k uplatňování jiného společného zájmu208.

Na rozdíl od „běžného spolku“ je postup založení u tohoto svazu jasnější (viz

kapitola „2.2. Založení spolku“). § 16 odst. 1 ZSO totiž stanovuje zvláštní zakládací

soukromoprávní postup, kterým je uzavření písemné smlouvy (tzv. smlouva o

součinnosti209). Tato smlouva má povahu smlouvy sui genesis, z čehož vyplývá, že tato

zákonná úprava je speciální, mající přednost před obecným postupem dle § 19 odst. 1 ObčZ.210

Ve smlouvě o součinnosti jsou zakládající spolky povinni vymezit účel

součinnosti, způsob jejího provádění, práva a povinnosti zúčastněných sdružení a prostředky, kterými k součinnosti přispívají.

Účelem uzavření smlouvy o součinnosti je tedy uplatňování společného zájmu,

kterým je:

a) dosažení určitého cíle, který je zúčastněným spolkům společný,

b) uplatňování jiného společného zájmu, jak vyplývá z konkrétních okolností případu.

Pro svaz platí obdobně ustanovení ZSO týkající se spolku (jde-li o svaz

odborových organizací nebo svaz zaměstnavatelů, platí obdobně ustanovení § 9a).

Též Telec, I. Spolkové právo. Praha : C. H. Beck, 1998, s. 73 a násl. Příklad takovéto smlouvy o součinnosti viz Smlouva o součinnosti policejních sportovních klubů UNITOP ČR. [citováno 31.3. 2006]. Dostupná z: http://www.policie-sport.cz/stanovy.html#smlouva. 210 Viz Telec, I. Spolkové právo. Praha : C. H. Beck, 1998, s. 112. 208

209

95

Smlouvou o součinnosti může být vytvořen svaz zúčastněných spolků, který je

právnickou osobou (§ 16 odst. 4). Uzavření smlouvy jako takové se však svaz

právnickou osobou nestává. Aby se právnickou osobou stal, musí postupovat analogicky dle ustanovení § 6 a násl. ZSO (tedy zřídit přípravný výbor, vypracovat stanovy a podat návrh na registraci u Ministerstva vnitra ČR).

Ve smlouvě o součinnosti může být stanoveno, že smlouva pozbude účinnosti

dohodou zúčastněných spolků, dosažením cíle, pro který byla uzavřena, výpovědí nebo jinou skutečností ve smlouvě uvedenou (§ 16 odst. 5).

Zamýšlený návrh nového občanského zákoníku se navrací k tradičnímu

pojmosloví, kde svaz je spolkem, jehož členy jsou další spolky a jehož účelem je

uplatňování společného zájmu sdružených spolků. V jeho názvu musí být rovněž

vyjádřena jeho svazová povaha (§ 178 odst. 2).211 Postup založení a vzniku bude totožný jako u „běžného“ spolku.

V Německu může mít spolkový svaz právní formu jak spolku s právní

subjektivitou tak i spolku bez právní subjektivity. Založení spolkového svazu jako spolku s právní subjektivitou se liší od toho „běžného“ spolku převážně tím, že jeho zakladatelé jsou zpravidla pouze spolky. Ani účast fyzických osob na jeho založení není zcela vyloučena, připouští-li tak svazové stanovy.

Kdo se stane členem členského spolku, stává se automaticky členem svazu. Je

nicméně důležité, aby stanovy takovéto dvojité členství upravovaly. Důvodem této úpravy je např. udělování spolkových trestů svazem, neboť svaz jako takový by v případě chybějící úpravy dvojité členství nemohl vyloučit člena z členských spolků.

Členstvím spolku ve spolkovém svazu neztrácí spolek svůj spolkově právní

status. Zpravidla však musí odevzdat část své autonomie svazu, jinak by důvod spojení spolků ve svaz nebylo možné opravdu uskutečnit. Podřízení jednotlivých spolků vůli svazu však nemůže spočívat v jejich totální závislosti na něm (na což dbá i rejstříkový soud při kontrole svazových stanov).

Zrušení svazu má pak pro jednotlivé spolky za následek, že ty ustanovení

svazových stanov, které upravují pravomoci svazu, se stávají bezpředmětnými a členské spolky nabývají svou plnou autonomii zpět.212

Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá), § 178. [citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=40461. 212 Blíže viz Sauter, E. - Schweyer, G. - Waldner, W. Der eingetragene Verein. 17. vydání. München : Verlag C.H. Beck, 2001, s. 226 až 228. 211

96

X. EXKURZ – EVROPSKÝ SPOLEK (EUV).

Četné právní a administrativní potíže ztěžují mnoha spolkům jejich přeshraniční

spolupráci. S cílem odstranit tyto potíže vypracovala Komise dne 5.3.1992 Návrh

nařízení o zřízení Evropského spolku (oficiální zkratka: EUV) jako novou supranacionální právnickou osobu působící na území Evropského společenství. Cílem

tohoto nařízení je především podpora přeshraniční spolupráce a činnosti spolků. Pro výdělečně činné spolky by také zřízení Evropského spolku znamenalo mnohé hospodářské výhody spočívající v jejich hospodářském začlenění do jednotného

vnitřního trhu EU. Spolkům by tím měly být zaručeny rovné podmínky hospodářské soutěže uvnitř jednotného vnitřního trhu EU jako již mají kapitálové společnosti.

Evropský spolek by měl být, dle definice obsažené v návrhu nařízení, trvalé

spojení fyzických a/nebo právnických osob, jehož členové slučují své znalosti nebo

činnosti buď k obecně prospěšným účelům anebo k přímé či nepřímé podpoře odvětvových a/nebo odborných zájmů svých členů v nejrůznějších oblastech213.

Právní forma Evropského spolku je volitelná, ovšem za podmínky, že je dána

skutečná přeshraniční činnost ve smyslu faktické a zřetelné účasti členů z různých členských států214.

Statut Evropského spolku by měl odpovídat zvláštním zásadám, které jsou

společné všem srovnatelným právním formám v jednotlivých členských státech (přednost osoby před kapitálem, svoboda vstupu do spolku, demokratické vedení a

princip „co osoba, to jeden hlas“, solidarita, nedělitelnost rezervního fondu a přechod majetku v případě likvidace spolku na „příbuzné“ organizace).

Na druhou stranu má však EUV sloužit přeshraniční obchodní činnosti. Proto

smí EUV vykonávat rozsáhlou obchodní činnost ve smyslu hlavní obchodní činnosti, tj. za úplatu. Tato právní forma zaujímá v systematice německého práva obchodních společností (něm. Gesellschaftsrecht) pozici mezi ideálním spolkem občanského práva a obchodními společnostmi 215.

Mezi hlavní dvě kritéria, která rozhodují o umístění této právní formy v systému

národního práva obchodních společností a které jsou pro občany významné z hlediska

výběru právě této právní formy, patří přípustný spolčovací účel a přípustný rozsah

čl. 1 odst. 1. Návrhu nařízení. To se dá vyvodit z čl. 3 odst. 1 a odst. 2, čl. 43 odst. 1. 215 Z tohoto důvodu se postavila Spolková rada ve svém Stanovisku z 6.11.1992 k EUV velmi kriticky. 213 214

97

hospodářské činnosti. Z tohoto pohledu můžeme rozdělit spolkové právo jednotlivých členských států do tří skupin:

1. Členské státy, jejichž spolkové právo zná ideální spolek, který smí vykonávat

obchodní činnost jako hlavní činnost216. Této skupině se blíží koncept EUV

nejblíže.

2. Členské státy, jejichž spolkové právo zná pouze ideální spolek a který smí vykonávat obchodní činnost jen jako vedlejší činnost217.

3. Členské státy, jejichž právo nezná žádné specifické právní formy typu ideálního spolku218.

1. Omezený rozsah věcněprávní regulace v návrhu nařízení.

EUV zasahuje do takových právních odvětví jako je právo obchodních

společností, daňové právo, právo sociálního zabezpečení, soutěžní právo, právo duševního vlastnictví atd. Není možné všechny z toho vyvstávající věcněprávní otázky

upravit v jednom nařízení. Oblast úpravy tohoto návrhu nařízení je tak omezená

v podstatě na právo obchodních společností. Není-li ve zbylých oblastech komunitární úprava, musí se EUV pohybovat na půdě práva jednotlivých členských států.

Na základě výše zmíněného dala tato omezená oblast úpravy vznik četným

věcněprávním mezerám obsažených v tomto návrhu nařízení. Jsou k tomu dva důvody:

1. Dle představy komise postoupila harmonizace práva jednotlivých členských

států díky směrnicím v některých oblastech práva obchodních společností tak daleko, že již není potřeba žádné regulace pomocí nařízení.

2. Každý členský stát ne vždy řeší otázky práva obchodních společností stejně, proto musel být při věcněprávní úpravě vytvořen alespoň minimální konsens.

Můžeme tedy říci, že právo, které se použije na EUV, je jakýmsi „mixem“ práva

ES a práva jednotlivých členských států.

Určení vztahu mezi právem ES a právem jednotlivých členských států je úkolem

práva ES.

Do této skupiny můžeme zařadit Francii, Belgii, Rakousko, Španělsko, Portugalsko či Švédsko. Do této skupiny můžeme řadit jak Německo a Českou republiku, tak i např. Itálii, Řecko či Lucembursko. 218 Do této skupiny patří Velká Británie, Irsko, Nizozemí či Dánsko. 216

217

98

1.1. Hlavní aplikační předpis: Čl. 6 odst. 1.

K tomu, abychom věděli, který předpis, resp. právo, bude použit je

nejvýznamnější čl. 6 odst. 1, který jasně stanovuje, že v 47 článcích návrhu nařízení je

obsažena jen část věcného práva EUV. Všechny ostatní otázky musí být zodpovězeny v návaznosti na jiné právní prameny. Za tímto účelem přicházejí v prvé řadě stanovy EUV a až poté vnitrozemské právo státu, kde má daný EUV sídlo. 1.2 Generální odkaz v Čl. 6 odst. 1 písm. c).

Čl. 6 odst. 1 obsahuje v písm. c) výslovný odkaz na právo státu, kde má daný

EUV sídlo. Tento odkaz platí pro všechny právní otázky, které nejsou upraveny v daném návrhu nařízení.

Tento generální odkaz je dále doplněn čl. 6 odst. 2, který se vztahuje na případ,

kdy generální odkaz odkazuje na právo jednoho členského státu, který má více

teritoriálních právních řádů (něm. Mehrrechtsstaat). To se týká hlavně Spojeného království a Francie219.

1.3 Zásada rovného zacházení dle čl. 6 odst. 3

Rozsah generálního odkazu na právo státu, kde má daný EUV sídlo je omezen

čl. 6 odst. 3.

Generální odkaz čl. 6 odst. 1 písm. c) se nepoužije, pokud se jedná o právní

otázky, kdy není pohlíženo na EUV jako na spolek, ale jako na účastníka

hospodářských a právních vztahů. S EUV je v právním styku jednáno zásadně jako s každou srovnatelnou národní právní formou. To znamená, že pro něj platí stejné

právní normy daného státu, ve kterém je činný, zásadně ve stejném rozsahu, jako pro jiné právní formy státu, kde má daný EUV sídlo. To platí zejména pro živnostenské právo, soutěžní právo a právo sociálního zabezpečení. 1.4 Speciální odkazy.

Návrh nařízení obsahuje na četných místech ustanovení, které výslovně anebo

mlčky odkazují na právo státu, kde má daný EUV sídlo. Tyto speciální odkazy můžeme

Ve Spojeném království mají částečný autonomní právní řád na jedné straně Anglie a Wales a na druhé straně Skotsko a Severní Irsko. Ve Francii má pak vlastní úpravu spolkového práva AlsaskoLotrinsko. 219

99

rozřadit do třech typů, které mají rozdílné normativní adresáty a obsahují i rozdíly v normativním obsahu:

1. Jednoduchý odkaz, který odkazuje výslovně na existující právo státu, kde má

daný EUV sídlo (např. čl. 12 – svolávání, organizace a průběh generálního shromáždění);

2. Povinnost. Zde má členský stát povinnost upravit konkrétní právní otázky pro EUV (např. čl. 7 odst. 3 nařizuje členskému státu určit rejstřík, do kterého bude EUV zapisován, jakož i upravit odpovídající registrační řízení);

3. Zmocnění, kdy je členský stát oprávněn upravit určité právní otázky odchylně od

návrhu nařízení (např. čl. 19 odst. 2 - státy se mohou odchýlit od čl. 19 odst. 1, který stanovuje, že jediným orgánem oprávněným měnit stanovy je generální shromáždění).

1.5 Sídlo jako styčný bod všech odkazů.

Styčným bodem všech odkazů je sídlo EUV. Určení sídla je rozhodující

předpoklad pro určení práva, které má být použito.

Dle čl. 4 věta 1 je sídlo EUV stanoveno ve stanovách. Stanovení sídla je

povinnou náležitostí stanov (čl. 3 odst. 3). Sídlo EUV stanovené v jeho stanovách musí

být uvnitř Společenství (čl. 4 odst. 2) a musí se shodovat s místem skutečného vedení spolku (čl. 4 odst. 3).

2. Obecná část Návrhu nařízení o EUV.

V první kapitole nařízení nalezneme celou řadu článků upravujících obecné

otázky jako je povaha EUV, jeho právní způsobilost atd.

Dle čl. 1 odst. 1 je EUV „trvalé spojení fyzických a/nebo právnických osob,

jehož členové slučují své znalosti nebo činnosti buď k obecně prospěšným účelům anebo k přímé či nepřímé podpoře odvětvových a/nebo odborných zájmů svých členů

v nejrůznějších oblastech.“ Zajímavé na této definici je, že postrádá jakoukoliv zmínku

o přeshraniční spolupráci, tedy evropský charakter EUV. Ten vyvstává až z čl. 3 odst. 1220.

220

Zakládající členové musí být minimálně ze dvou různých členských zemí.

100

EUV je dle čl. 2 odst. 1 právnickou osobou. Právní subjektivitu nabývá dnem

zapsání do rejstříku určeného státem, kde má EUV sídlo (čl. 7 odst. 3). Z toho vyplývá, že zápis EUV do rejstříku má konstituční účinek.

Dle čl. 2 odst. 2 má EUV „zvláště“ tyto práva:

• • • • •

právo uzavírat smlouvy a činit další právní akty, právo nabývat hmotný a nehmotný majetek, právo přijímat dary a pozůstalosti, právo zaměstnávat osoby, žalobní právo.

Co se týče ručení EUV, tak je dle čl. 2 odst. 3 omezené do výše hodnoty

celkového majetku EUV. Dle práva ES tak členové EUV neručí za závazky EUV, což je charakteristické pro společnosti obchodního práva a ne pro ideální spolky.

3. Založení EUV.

EUV může vzniknout ve smyslu čl. 3 odst. 1 (založení) nebo ve smyslu čl. 3

odst. 2 (změna právní formy). EUV mohou založit:

•

minimálně dvě právnické osoby mající sídlo nebo hlavní správu v minimálně

•

minimálně 7 fyzických osob, jejichž bydliště je minimálně ve dvou různých

•

jedna nebo více právnických osob a sedm nebo více fyzických osob, jejichž

dvou členských státech, členských státech,

bydliště je minimálně ve dvou různých členských státech.

Zakládacím aktem je podpis stanov zakládajícími členy. Stanovami můžeme

myslet ve smyslu čl. 3 odst. 4 jak stanovy samotné tak zakládací smlouvu.

Otázku vztahu mezi zakládajícím aktem a samotnými stanovami však návrh

nařízení neřeší. Lze to nicméně zdůvodnit příliš velkými rozdíly v právních úpravách

jednotlivých členských států. Tuto otázku tak zodpovíme použitím generálního odkazu v čl. 6 odst. 1 písm. c). 3.1. Stanovy.

Stanovy musí mít dle čl. 7 odst. 1 věta 2 písemnou formu a musí být podepsány

všemi zakládajícími členy. Navíc musí být dle čl. 7. odst. 2 věta 1 veřejně ověřeny, 101

pokud spolkové právo dané členské země nepředpokládá předchozí administrativní

nebo soudní kontrolu. Tento požadavek tak nahrazuje případnou chybějící úřední nebo soudní kontrolu. Na případné další požadující formy pak odkazuje speciální odkaz čl. 7 odst. 1 věta 1 (dle spolkového práva daného členského státu).

Jak v České republice tak i v Německu podléhají stanovy kontrole (v ČR úřední,

v Německu soudní) a tak v případě založení EUV v těchto zemích není zapotřebí jejich veřejné ověření.

Čl. 3 odst. 3 předpokládá minimální povinné náležitosti stanov:

• • • • • • •

označení evropského spolku dodatkem „EUV“, přesné vymezení účelu EUV,

u fyzických osob jméno, adresa, povolání a státní příslušnost zakládajících členů, název, účel a sídlo právnických osob, které jsou zakládajícími členy, sídlo EUV,

podmínky přijetí, vyloučení a vystoupení členů, práva a povinnosti členů,

•

oprávnění a pravomoci jednotlivých orgánů EUV a zvláště jejich pravomoc

•

způsob ustanovování a odvolávání členů těchto orgánů,

• • •

k zastupování EUV navenek (tedy vůči třetím osobám), pravidla a způsob rozhodování v těchto orgánech, podmínky pro podání žaloby dle čl. 34, důvody pro rozpuštění EUV.

Pokud spolkové právo některého členského státu předepisuje další povinné

náležitosti, tak je nutné postupovat dle speciálního odkazu čl. 7 odst. 1 věty 1.

V Německu rozlišujeme Mussvorschriften a Sollvorschriften, bez nichž nebude

spolek dle § 60 BGB zapsán. Pro EUV tak nehraje toto rozdělení žádnou významnou

roli. Pro EUV, který chce být zaregistrován v Německu, musí stanovy obsahovat náležitosti stanovené v § 57/1, § 58 č. 1, § 58 č. 3, § 58 č. 4 BGB.

EUV musí být dle čl. 7 odst. 3 zapsán v rejstříku členského státu, kde má EUV

sídlo. O který rejstřík půjde jakožto i proces registrace si určují sami členské státy221. Zapsání do rejstříku má konstituční účinky.

Původně bylo zamýšleno zřídit vlastní „evropský rejstřík“, samotné registrační řízení i speciální úřad, který by tento rejstřík vedl a kontroloval by obsah stanov, jestli splňují podmínky registrace pro EUV. Nakonec tyto plány ztroskotaly, hlavně z důvodů příliš rozdílných právních úprav spolkového práva v jednotlivých členských státech. 221

102

4. Členství.

Členství v EUV lze dosáhnout, mimo účasti na jeho založení, hlavně vstupem,

případně také právní sukcesí. Jako možné důvody ztráty členství v EUV připadají

v úvahu výstup, vyloučení, odpadnutí určitých vlastností, smrt (v případě právnické

osoby ztráta její právní subjektivity či její zrušení), přechod členství 222 stejně jako úplné ukončení (něm. Vollbeendigung) EUV.

Podmínky pro přijetí, vyloučení a výstup členů musí být upraveny ve stanovách,

které musí být souladu s jak čl. 6 odst. 1 písm. c) tak i se spolkovým právem státu, kde má EUV své sídlo.

4.1 Práva a povinnosti členů.

Práva členů se dají rozdělit do tří skupin:

1. účast na správě a vedení (něm. Rechtsetzung) spolku, •

čl. 15 věta 1 – právo účasti na generálním shromáždění, návrh nařízení

•

čl. 15 věta 2 – právo na ustanovení svého zástupce, vzhledem k možné velké

rovněž předpokládá stanovení přiměřené lhůty pro jeho svolání;

vzdálenosti mezi bydlištěm a sídlem EUV se může člen na generálním shromáždění nechat zastoupit jiným členem;

•

čl. 17 odst. 1 – hlasovací právo na generálním shromáždění, přičemž každý člen má jeden hlas dle zásady „jedna osoba, jeden hlas“.

2. účastnické a užívací práva (něm. Wertrechte), •

právo užívat majetek spolku (využívání různých spolkových zařízení jako je

např. tělocvična), využívání různých služeb (např. informační či poradní zařízení), právo na podíl z majetku spolku při jeho rozpuštění, atd.

3. ochranná práva (něm. Schutzrechte), • • •

právo na řádné vystoupení z EUV, právo na rovné zacházení,

právo menšiny na svolání generálního shromáždění a doplnění programu jednání,

Přechod a dědičnost členství návrh nařízení neupravuje. Dle čl. 6 odst. 1 písm. c) se použije spolkové právo státu, kde má EUV své sídlo. 222

103

•

další práva dle stanov EUV a spolkového práva členského státu, kde má EUV své sídlo.

4. práva na informace (Informationsrechte). •

právo na informace dle čl. 16 odst. 1 – právo každého člena na rovný přístup

•

právo na informace dle čl. 16 odst. 2 – informace musejí být k dispozici

k informacím jak před tak i během generálního shromáždění EUV,

v sídle EUV minimálně jeden měsíc před konáním jeho generálního shromáždění,

•

další práva na informace dle stanov EUV a spolkového práva členského státu, kde má EUV své sídlo.

Povinnosti členů vůči EUV můžeme rozdělit na:

1. Primární povinnosti (např. periodicky se opakující povinnost platit příspěvky, věcné či služební povinnosti, povinnosti při správě EUV atd.),

2. Sekundární povinnosti – takové povinnosti, které vyplývají z všeobecného závazku věrnosti (něm. Treuepflicht) vůči EUV.

Samotný návrh nařízení neobsahuje žádnou věcnou úpravu povinností členů

EUV. Ty musí být dle čl. 3 odst. 3 daného nařízení obsaženy ve stanovách a být samozřejmě ve shodě se spolkovým právem daného členského státu, kde má EUV sídlo.

5. Orgány EUV.

Návrh nařízení předpokládá dva spolkové orgány – generální shromáždění a

správní orgán. Ostatní (fakultativní) orgány, zvláště dozorčí rada, jsou nepřípustné.

EUV má tak ve všech členských zemích dvoučlennou strukturu s monistickým správním orgánem.

5.1 Generální shromáždění.

Generální shromáždění je nezbytným orgánem EUV. Samotným pojmem

„generální shromáždění“ není myšleno pouze členské shromážděním ve smyslu shromáždění všech členů EUV. Pojmově přesněji může být „generální shromáždění“ jak shromážděním členů tak i shromážděním delegátů, popř. zástupců. Vzhledem

k tomu, že čl. 15 věta 1 přiznává členům právo účasti na generálním shromáždění a čl.

17 odst. 1 hlasovací právo na něm, je zcela vyloučena možnost shromáždění delegátů, popř. zástupců členů EUV. Tyto práva jsou nezcizitelná, a proto je nelze omezit nebo 104

odstranit zavedením výše zmíněným shromážděním delegátů/zástupců. Samotný návrh nařízení v čl. 15 věta 3 sice umožňuje zastoupení maximálně dvou členů jedním členem

na generálním shromáždění, čímž je ale zcela vyloučen rozumný vztah mezi počtem členů EUV a počtem členů shromáždění členů/zástupců. Jelikož samotný návrh nařízení neupravuje možnost shromáždění členů/zástupců, je „generální shromáždění“ vždy shromážděním všech členů EUV.

Čl. 11 obsahuje generální úpravu příslušnosti generálního shromáždění. Tento

článek dělí příslušnost na obecnou a zvláštní.

Zvláštní příslušnost je na základě ustanovení návrhu nařízení. Jde o tzv.

výlučnou příslušnost dle čl. 11 písm. a) - např. změna stanov, ustanovování a odvolávání členů správního orgánu, rozpuštění EUV, atd.

Obecná příslušnost generálního shromáždění je dle čl. 11 písm. b) pouze tam,

kde nemá výlučnou příslušnost správní orgán EUV (tedy dle návrhu nařízení, stanov EUV, předpisů spolkového práva státu, kde má EUV sídlo).

Dle čl. 11 musí být svolání generálního shromáždění v souladu s návrhem

nařízení, stanovami EUV a právem státu, kde má EUV sídlo.

Ke svolání generálního shromáždění je příslušný dle čl. 13 odst. 2 věta 1 správní

orgán. Rovněž samotné generální shromáždění může rozhodnout (čl. 13 odst. 5), že bude znovu svoláno v jím určený den.

Mezi nutné důvody ke svolání generálního shromáždění patří např.:

•

nutnost svolání generálního shromáždění minimálně jednou ročně ve lhůtě šesti

•

pokud to požaduje nejméně 25% členů (stanovy můžou ovšem stanovit i menší

•

dle čl. 12 – další důvody, které stanovuje spolkové právo státu, kde má EUV

měsíců od uzavření hospodářského roku, hranici) – čl. 13 odst. 1 písm. 1, sídlo.

Samotný návrh nařízení neupravuje požadavky na svolání, jako je např. lhůta ke

svolání generálního shromáždění. Nicméně z důvodové zprávy Komise k tomuto návrhu nařízení vyplývá, že mezi pozvánkou a termínem konání generálního shromáždění musí být přiměřená lhůta k přípravě člena na jeho konání a hlavně k naplánování příjezdu na toto generální shromáždění (vzhledem k tomu, že jednotliví členové EUV mají bydliště/sídlo v nejméně dvou různých členských zemích).

Stejně jako u svolání musí být organizace a průběh generálního shromáždění dle

čl. 12 v souladu s návrhem nařízení, stanovami EUV a právem státu, kde má EUV sídlo. 105

To se týká hlavně místa a času konání shromáždění, jeho otevření a ukončení, vedení, program jednání, pořadí řečníků, atd.

Nařízení rovněž neobsahuje věcnou úpravu otázky usnášeníschopnosti

generálního shromáždění. Tato otázka tak musí být upravena ve stanovách EUV a být v souladu se spolkovou úpravou členského státu, kde má EUV sídlo.

Každý člen EUV má jeden hlas. Usnesení jsou přijímána většinou přítomných

nebo zastoupených členů. Ke změně stanov je zapotřebí dvoutřetinová většina hlasů přítomných nebo zastoupených členů. 5.2 Správní orgán.

Řídícím orgánem je dle návrhu nařízení tzv. správní orgán. Jeho příslušnost je

dána čl. 22 odst. 1, podle nějž je správní orgán oprávněn jednat jménem EUV, zastupovat ho vůči třetím osobám a před soudem.

Správní orgán se sestává dle čl. 22 odst. 2 z minimálně tří členů, přičemž

maximální počet musí být uveden ve stanovách.

Dle čl. 26 odst. 1 může být členem správního orgánu i právnická osoba, ovšem

za předpokladu, že to připouští spolkové právo státu, kde má EUV sídlo.223 Otázku, zda

členy správního orgánu mohou být i nečlenové EUV nařízení neřeší. Z toho vyplývá, že členství ve správním orgánu je přípustné i pro nečleny EUV (pokud to ovšem nezakazuje právo státu, kde má EUV sídlo anebo stanovy EUV).

Člena správního orgánu volí i odvolává generální shromáždění. Délka funkčního

období člena správního orgánu musí být stanovena ve stanovách EUV, nesmí však překročit dobu šesti let (čl. 25 odst. 1).

6. Financování EUV.

Jednotlivé aspekty financování EUV jsou jednotně upraveny v návrhu nařízení: • •

EUV nemá předepsaný žádný minimální kapitál,

rozdělení zisku EUV mezi své členy je nepřípustné,

•

ze zákazu rozdělení zisku vyplývá omezení přípustných možností

•

o naložení se ziskem rozhoduje generální shromáždění,

k naložení se ziskem,

V Německu to zákon u spolků, které nejsou politickými stranami, výslovně nezakazuje, takže členové představenstva spolku mohou být všechny právnické osoby německého práva. 223

106

•

správní orgán EUV musí pro každý účetní rok vypracovat návrh rozpočtu, který pak schvaluje generální shromáždění.

7. Zrušení a zánik.

Návrh nařízení rozlišuje mezi:

a) dobrovolným rozpuštěním EUV, •

k tomu je zapotřebí dvoutřetinová většina hlasů všech přítomných nebo zastoupených členů EUV.

b) rozpuštění usnesením generálního shromáždění (čl. 42), když nastanou tyto skutečnosti: • • •

uplynutí ve stanovách určené doby,

v posledních třech letech nebyla zveřejněna roční účetní závěrka,

snížení počtu členů pod minimální hranici předpokládanou ve stanovách či v čl. 3 odst. 1 nařízení,

c) rozpuštění soudním rozhodnutím (čl. 43), •

např. při přeložení sídla EUV do státu, který není členem EU.

Důvody, které automaticky vedou k rozpuštění EUV, nařízení nezná. Nutnost

usnesení generálního shromáždění o rozpuštění přispívá, namísto automatického rozpuštění, k větší právní jistotě.

Po rozpuštění EUV automaticky následuje likvidace (čl. 44 odst. 1), která se řídí

podle práva státu, kde má EUV sídlo.

8. Shrnutí.

Důvody pro jednotnou evropskou právnickou osobu spolkového typu, kterou

představuje EUV, vidím hlavně tyto: •

Jednotnost právní formy nabízí právní průhlednost a právní jistotu jak pro členy

•

Přeshraniční restrukturalizace spolků komunitárního práva se zjednoduší.

• •

EUV tak i pro třetí osoby, které přicházejí s daným EUV do obchodního styku. EUV umožní přeshraniční mobilitu.

Volba této právní formy může být spojena se získáním prestiže a tudíž vést i k reklamnímu prospěchu.

107

•

Pro spolky by zavedení EUV znamenalo vytvoření stejných jednotných

podmínek při účasti na hospodářské soutěži uvnitř jednotného vnitřního trhu jako již mají kapitálové společnosti (např. Societas Europaea).

9. Budoucnost EUV?

Dne 18. prosince 1991 předložila Komise návrh nařízení dle čl. 251 Smlouvy o

založení Evropského společenství Evropskému parlamentu. Ten v lednu 1993 ve svém

prvním čtení schválil jím pozměněný návrh nařízení. Komise tyto změny v návrhu

částečně převzala a v červenci 1993 předložila pozměněný návrh Evropské radě, která tento návrh projednávala ve svých pracovních skupinách až do roku 1996, kdy byl

návrh z důvodu právních a administrativních těžkostí spojených s přílišnými rozdíly v národních úpravách spolkového práva uložen tzv. k ledu.

Schválení Statutu Evropské společnosti (Societas Europaea - SE)224 Evropskou

radou v prosinci 2000 umožnilo znovuobnovení jednání o ostatních statutech. V nejbližší době se očekává schválení Statutu Evropského družstva (Societa

Kooperativa Europaea - SCE), poté by měl konečně přijít na řadu Statut Evropského spolku.

Vzhledem k tomu, jak dlouho samotná projednávání těchto návrhů v Evropské

radě trvají 225, se přijetí Nařízení o statutu Evropského spolku dá očekávat v horizontu

několika let. Není také vyloučeno, že verze návrhu nařízení, které jsem popsal v této kapitole, dozná ještě řadu změn v rámci dosažení konsenzu všech členských zemích.

Rovněž se dá předpokládat, že ani poté nebude mít EUV snadnou cestu do národních úprav, jak to dokládá ještě neskončený harmonizační proces u Evropské společnosti226.

Za jeden z hlavních důvodů přijetí Nařízení o statutu Evropské společnosti je přímo v její preambuli výslovně označena potřeba umožnit dosud nepřípustné nadnárodní fúze, tj. fúze společností se sídlem v různých členských státech. Mimo fúze (dvou a více akciových společností) může evropská akciová společnost vzniknout i založením holdingové společnosti (dvou a více akciových společností nebo společností s ručením omezeným) a nebo založením společné dceřiné společnosti. 225 Snaha o zavedení Evropské společnosti (SE) sahá až do počátku 70. let. 226 Ačkoliv byl Statut schválen v roce 2001, v říjnu 2004 pouze šest z 28 zemí Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru (Belgie, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Finsko a Island) transponovalo tyto předpisy do svého národního právního řádu. Dokud ostatní členské státy nezakomponují tyto předpisy do svých právních řádů, společnosti operující ve více státech EU nebudou moci založit jedinou právní jednotku podle evropského práva. 224

108

XI. ZÁVĚR.

Rok 1989 nastartoval významné politické a hospodářské změny ve společnosti,

což vedlo k obnovení občanského sektoru, tedy i spolků. Současná platná úprava právního postavení spolků v České republice je nicméně nedostatečná a zasloužila by si

stůj co stůj revizi. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále jen ZSO) byl přijat jako určité provizorium řešící absenci platné právní úpravy rozvádějící v Listině

základních práv a svobod zaručené právo na svobodu sdružování. Nová právní norma však doposud přijata nebyla.

Poslední snaha o reformu spolkového práva však ztroskotala v roce 2002

v průběhu legislativního procesu, kdy byl ve druhém čtení v Poslanecké sněmovně

Parlamentu ČR zamítnut návrh nového zákona o spolcích227. Jedním z argumentů pro

odmítnutí byl názor, že není možné navrhovaným způsobem omezovat právo občanů na sdružování a že dosavadní právní úprava plně postačuje.

Nezbývá než upnout veškeré naděje na co možná brzké přijetí nového

občanského zákoníku, který navrhuje zrušit podstatnou část ZSO, s tím, že institucionální úprava spolků bude zahrnuta do kodifikace jako úprava obecně

aplikovatelná na veškeré právnické osoby typu korporace tam, kde speciální zákony o jejich právních formách nestanoví odchylky. Tedy stejně jak je tomu u německé platné právní úpravy.

Zároveň návrh zamýšlí návrat k tradičnímu pojmosloví, což znamená opuštění

zcela nevhodného zákonného termínu „občanské sdružení“, které bude nahrazeno

klasickým termínem „spolek“. Navrhovaná úprava nového občanského zákoníku se tak blíží německé.

Zatímco česká úprava spolkového práva je roztříštěna v samostatných právních

předpisech a občanský zákoník se použije vzhledem k jeho obecné úpravě právnických

osob pouze subsidiárně, německá platná právní úprava spolků je obsažena v jednom zákoně, konkrétně německém občanském zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen „BGB“).

Návrh zákona byl přijat usnesením vlády č. 71/2000 a předložen jako sněmovní tisk č. 500/2000 Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. 227

109

V souvislosti se vznikem spolků jako subjektů práva je jak v českém 228 tak i v

německém právu uplatňován princip legality (registrační). Zápisem do rejstříku se tak spolek stává právnickou osobou, zápis má tedy konstitutivní účinky.

Obě země se liší svým registračním orgánem. Zatímco v Česku je to

Ministerstvo vnitra ČR, tak v Německu je tímto orgánem příslušný obvodní soud.

Německý spolkový rejstřík, kam se spolky zapisují, je na rozdíl od toho českého

veřejný. Každý má tudíž právo nahlížet do rejstříku a pořizovat si z něj kopie. Vzhledem k ochraně práv třetích osob je neveřejnost českého rejstříku nežádoucím

stavem. Návrh nového občanského zákoníku však již s veřejným spolkovým rejstříkem počítá.

Zatímco zápis spolku v ČR nepodléhá žádnému poplatku a je tudíž

zadarmo, v Německu musí spolek zaplatit náklady spojené s notářským ověřením listin stejně jako se zapsáním spolku do spolkového registru a zveřejnění zápisu v úředním

věstníku. I když obecně prospěšné spolky mohou být v jednotlivých německých spolkových zemích od soudních poplatků osvobozeny, domnívám se, že vysoké náklady

spojené se vznikem spolku tvoří v Německu překážku pro plný rozvoj spolkového života.

Základním dokumentem upravujícím vnitřní poměry spolků jsou v obou

srovnávaných zemích stanovy, které se nepatrně liší v jejich obligatorních náležitostech. Nejdůležitější povinné náležitosti, mezi něž patří účel, sídlo a název spolku, však mají společné.

V rámci ochrany členů spolku či předcházení případných kompetenčních sporů

by bylo žádoucí, aby český zákon alespoň rámcově vymezoval vnitřní strukturu spolku. Postačila by obecná definice jednotlivých orgánů spolku (přinejmenším nejvyššího a

výkonného orgánu) a způsob jejich ustanovení, stanovení jejich kompetencí, práv a povinností jejich členů apod. Německá právní úprava tak činí, přičemž nejdůležitějšími

ustanoveními jsou dle mého názoru kogentní ustanovení upravující ochranu menšin,

která česká právní úprava postrádá, což je nežádoucí stav. Německá právní úprava zakotvuje i další práva a povinnosti členů spolku (např. § 39 odst. 1 BGB kogentně upravující výstup člena ze spolku). Český ZSO o právech a povinnostech víceméně mlčí

(s výjimkou ustanovení obsažených v (§ 3 a § 15) a ponechává jejich úpravu stanovám spolku.

V ČR tvoří výjimku odborové organizace a svazy zaměstnavatelů, pro něž je uplatňován princip evidenční. V Německu je to pak hospodářský spolek, kde je uplatňován princi koncesní. 228

110

Co se týče samotného zániku spolku, ani v ČR ani v Německu není vázán na

výmaz z rejstříku. Je dána pouze obligatorní oznamovací povinnost o zániku spolku vůči registračnímu úřadu. Výmaz má tak jen deklaratorní účinky.

V daňověprávním postavení spolku vidím hlavní rozdíl mezi českou a německou

daňovou úpravou spolku ve srovnání německého Daňového řádu a českého zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Zatímco německý Daňový řád věnuje spolkům poměrně velkou pozornost, český zákon tak činí pouze okrajově.

Zatímco v České republice se spolek stává daňovým subjektem jen za splnění

určitých podmínek, v Německu je daňovým subjektem každý zapsaný spolek. A to i v případě, kdy nevykonává žádnou činnost podléhající dani. Pro spolek v tom spatřuji následující výhody:

•

Spolek má díky Potvrzení doklad o své obecné prospěšnosti229, což dává na

důvěryhodnosti ve vztahu k třetím osobám, které mají např. zájem poskytnout spolku dar;

• Spolek si je lépe vědom, která jeho činnost podléhá a která nepodléhá dani, protože má v zádech „hlídacího psa“ v podobě finančního úřadu. I pro stát z toho plynou výhody:

• Stát má lepší přehled o spolkové činnosti spolků a tím může pružněji reagovat na

případné legislativní změny (např. může rozšířit či zúžit rozsah obecně prospěšných účelů);

•

Stát je rovněž dle mého názoru efektivnější při výběru daní.

O tom zda spolek bude či nebude daňově zvýhodněn pak v Německu rozhoduje

jeho obecná prospěšnost. Co je a co není obecně prospěšné (včetně jednotlivých zásad) se Daňový řád na rozdíl od našeho zákona o správě daní a poplatků zabývá vcelku podrobně.

Z výše uvedeného vyplývá, že německá právní úprava spolků je komplexnější,

preciznější a podává ucelenější obraz o právním postavení spolku, jeho vnitřní struktuře a zaměření. Důvodem je dle mého názoru delší právní kontinuita a ustálená judikatura. Nicméně i německá právní úprava spolků směřuje k modernizaci spolkového práva. Stejně jako zamýšlená česká rekodifikace občanského práva nachází inspiraci ve švýcarské úpravě spolkového práva, která např. přiznává ideálnímu spolku právní

V Německu hraje velmi důležitou roli rozlišení spolků na veřejně (obecně) a vzájemně prospěšné. Tato vnitřní diferenciace nemá v Česku žádné právní důsledky. Nový návrh občanského zákoníku se nejspíš inspiroval německou úpravou a status obecné prospěšnosti právnických osob již upravuje. 229

111

subjektivitu i bez zapsání tohoto spolku do spolkového rejstříku. Znamenalo by to tedy upuštění od registračního principu a přechod k principu evidenčnímu.

Rovněž námětem k celoevropské diskusi může být navrhovaná komunitární

právní úprava Evropského spolku, který by nepochybně přispěl k lepší přeshraniční spolupráci neziskového sektoru zatížené četnými právními a administrativními omezeními.

Doufejme,

že

zamýšlená

rekodifikace

českého

občanského

zákoníku

obsahujícího i celkovou úpravu právního postavení spolků nestihne osud návrhu nového spolkového zákona. Dobře propracovaná právní úprava nejen spolků ale i ostatních občanských organizací by nepochybně přispěla k vytvoření dobře fungujícího občanského sektoru i k celkovému ozdravení české společnosti.

112

PŘÍ LO H A Č. 1:

XII. PŘÍLOHY

Vz o r s t anov obč ans k é ho s dr u ž e ní

Zdroj : http://obcan.ecn.cz/text.shtml?x=133259&apc=uj--2-132554 STANOVY občanského sdružení ”Ochránci” čl. I

Název a sídlo, působnost a charakter sdružení

1) Název sdružení je: ”Ochránci” (dále jen ”sdružení”); 2) Sídlem sdružení je ……………… — adresa:………………………… 3) Sdružení působí na celém území České republiky, sdružení se nečlení na organizační jednotky — celé sdružení je místně příslušnou organizační jednotkou; 4) Charakter sdružení — sdružení je občanské sdružení založené podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v němž se sdružují zastánci a ochránci životního prostředí k poskytování obecně prospěšných činností v oblasti ochrany životního prostředí, ochrany památek a kulturních hodnot a k dalším aktivitám ve smyslu občanské společnosti… v němž se sdružili zastánci ochrany přírody, zejména z řad přírodovědců, architektů, památkářů… k ochraně přírody na území… a rozvoji občanské společnosti v této oblasti. čl. II Cíle činnosti

Cíle sdružení jsou: — ochrana přírody a krajiny, což je hlavním posláním sdružení; — ochrana životního prostředí; — ochrana veřejného zdraví, zejména v urbanizovaných oblastech; — tvorba prostředí bezpečného z hlediska dopravy, především pěší a cyklistické; — ochrana památek, kulturních hodnot a krajinného rázu urbanizované i neurbanizované krajiny; — ochrana zeleně v obci… — péče o území… — čl. III (Náplň a) Formy činnosti 1) Náplň činnosti musí odpovídat cílům sdružení. 2) Hlavním formou dosahování cílů sdružení je poskytování obecně prospěšných činností v oblastech ochrany životního prostředí, zejména: — praktická činnost členů ve spolupráci s orgány ochrany životního prostředí; — kooperace s jinými sdruženími majícími za svůj hlavní cíl… — poskytování servisních služeb, pomoci a poradenství; — soustřeďování a poskytování informací (uvnitř sdružení i vně); — organizování občanských kampaní a petičních akcí v souladu s cíli sdružení; — účast při jednáních a řízeních s volenými i správními orgány; — osvětová činnost. 3) Další formy a konkretizaci činnosti stanoví členská schůze. čl. IV Členství ve sdružení 1) Členem sdružení může být jen fyzická osoba (starší 15/18 let). 2) Přihlášku ke členství přijímá členská schůze/ výbor sdružení…. Pro přijetí člena je potřeba souhlas 2/3 (4/5) členů sdružení/ prostý souhlas členské schůze/ výboru…

113

3) Zakládajícím členem sdružení je fyzická osoba, která se účastní činnosti přípravného výboru a proti jejímuž členství nebyly vzneseny odůvodněné námitky ze strany ostatních osob účastnících se činnosti přípravného výboru. 4) Členství zaniká — doručením písemného oznámení člena o vystoupení výboru sdružení; — rozhodnutím členské schůze o vyloučení; — nezaplacením členských příspěvků ve dvou po sobě následujících letech; — úmrtí, zánikem právnické osoby — člena sdružení, zánikem sdružení. 5) Člen má právo — účastnit se činnosti sdružení a jeho orgánů a být o této činnosti informován; — účastnit se členské schůze, volit orgány sdružení a být do nich volen; — předkládat návrhy, podněty a připomínky k činnosti sdružení; — podílet se na stanovování cílů a forem činnosti sdružení; — …… 6) Člen má povinnost — dodržovat tyto stanovy, a jednat v souladu s cíly sdružení; — platit členské příspěvky. 7) Členské příspěvky jsou stanoveny ve výši xx,–Kč.

Orgány sdružení jsou: — členská schůze; — výbor a předseda sdružení; — revizor sdružení.

čl. V Orgány sdružení

čl. VI Členská schůze 1) Členská schůze je nejvyšším orgánem sdružení; schází se nejméně jednou ročně; 2) Členskou schůzi svolává výbor sdružení. Členská schůze je usnášeníschopná, je-li přítomna alespoň polovina členů sdružení; nesejde-li se usnášeníschopná členská schůze, svolá výbor sdružení nejpozději do jednoho měsíce náhradní členskou schůzi, tato je usnášeníschopná bez ohledu na počet přítomných členů. Členská schůze přijímá rozhodnutí hlasováním; pro přijetí rozhodnutí je potřeba souhlas nadpoloviční většiny přítomných členů, pokud tyto stanovy neurčí jinak. 3) Členskou schůzi svolá výbor sdružení také požádá-li o to 1/3 členů sdružení a to ve lhůtě do jednoho měsíce, není-li v žádosti uvedena lhůta pozdější. 4) Členská schůze — schvaluje stanovy sdružení a jejich změny, rozhoduje o zániku sdružení; pro přijetí těchto rozhodnutí je potřeba 2/3 většiny všech členů sdružení; — volí výbor sdružení a revizora; — schvaluje rozpočet, zprávu o činnosti, zprávu o hospodaření za minulé období a revizní zprávu; — přijímá nové členy (je-li tím členství podmíněno) a rozhoduje o vyloučení člena; — určuje formy a konkretizaci činnosti pro další období; — stanovuje výši zápisného a členských příspěvků.

čl. VII Výbor a předseda sdružení, jednání jménem sdružení 1) Výbor sdružení je tříčlenný, jeho funkčním obdobím je jeden rok. Ze svého středu volí předsedu sdružení. Činnost výboru sdružení řídí předseda sdružení, jeho hlas rozhoduje v případě rovnosti hlasů. 2) Výbor sdružení řídí sdružení v období mezi členskými schůzemi. Schůze výboru sdružení je volně přístupná členům sdružení. Výbor sdružení — na nejbližší schůzi projedná věc, požádá-li o to člen sdružení; — připravuje zprávu o činnosti za minulé období, návrh rozpočtu na další období, případné změny stanov, návrh cílů další činnosti…, 3) Předseda sdružení je statutárním orgánem sdružení; jménem sdružení dále jednají předsedou písemně pověření členové sdružení. Tyto osoby jednají jménem sdružení samostatně. Osoby oprávněné jednat jménem sdružení mohou udělit plnou moc k zastupování další osobě. čl. VIII Revizor sdružení

114

1) Kontroluje činnost sdružení, především jeho hospodaření a plnění rozhodnutí členské schůze; jeho funkčním obdobím je jeden rok; 2) Připravuje revizní zprávy a posudek návrhu výroční zprávu; tyto předkládá členské schůzi.

čl. IX Zásady hospodaření 1) Sdružení je neziskovou organizací. Případné příjmy budou tvořit dary, dotace a granty a budou používány na činnost sdružení. Dalšími příjmy mohou být příjmy z činnosti, která je v souladu s cíli sdružení. Sdružení může uzavřít smlouvu o spolupráci s právnickou osobou pro finanční zajištění svých aktivit. 2) Výdaje sdružení jsou zaměřeny na uskutečňování cílů sdružení v souladu s formami činností podle těchto stanov a rozpočtem sdružení.

čl. X Okolnosti zániku sdružení V případě zániku bude případný zbylý majetek po likvidaci předán na základě rozhodnutí členské schůze neziskové právnické osobě, jejíž cíle jsou blízké cílům sdružení.

115

PŘÍ LO H A Č. 2:

Vz o r s t anov z aps ané ho s pol ku ( e .V.)

Zdroj: http://www.socialnet.de/Domains/vereinsrecht.de/aufsaetze/Mustersatzung.pdf Mustersatzung: Satzung des X e.V.

Beschlossen auf der Gründungsversammlung am ________ in Y. Zuletzt geändert auf der Mitgliederversammlung am ________. Eingetragen im Vereinsregister des Amtsgerichtes Y unter der Registriernummer VR ______am ________. Präambel

Die Arbeit von X basiert auf ... .

In diesem Sinne gibt sich X folgende Satzung:

§ 1 Name, Sitz, Geschäftsjahr

1. Der Verein führt den Namen "X e.V." 2. Er hat seinen Sitz in Y und ist im Vereinsregister eingetragen. 3. Das Geschäftsjahr ist das Kalenderjahr.

§ 2 Ziele und Aufgaben des Vereins

1. Ziel des Vereins ist es, ... . 2. Der Verein erreicht seine Ziele insbesondere durch [Například:] a. Herausgabe einer Vereinszeitschrift b. Information der Öffentlichkeit c. Betrieb der Z-Einrichtung d. ...

§ 3 Steuerbegünstigung

1. Der Verein verfolgt ausschließlich und unmittelbar gemeinnützige, mildtätige und kirchliche Zwecke im Sinne des Abschnitts „Steuerbegünstigte Zwecke“ der Abgabenordnung. Der Verein ist selbstlos tätig; er verfolgt nicht in erster Linie eigenwirtschaftliche Zwecke. 2. Mittel des Vereins dürfen nur für die satzungsmäßigen Zwecke verwendet werden. Die Mitglieder erhalten in ihrer Eigenschaft als Mitglied keine Zuwendungen aus Mitteln des Vereins. Sie haben bei ihrem Ausscheiden keinerlei Ansprüche an das Vereinsvermögen. Keine Person darf durch Ausgaben, die den Zwecken des Vereins fremd sind, oder durch unverhältnismäßig hohe Vergütungen begünstigt werden.

§ 4 Mitgliedschaft

1. Mitglieder können alle natürlichen und juristischen Personen werden, die die Ziele des Vereins unterstützen. 2. Die Mitgliedschaft wird erworben durch ... . 3. Der Austritt eines Mitgliedes erfolgt durch schriftliche Erklärung gegenüber dem Vorstand mit einer Frist von drei Monaten zum Schluss des Geschäftsjahres möglich. 4. Ein Mitglied kann durch Beschluss des Vorstandes ausgeschlossen werden, wenn es den Vereinszielen zuwider handelt oder seinen Verpflichtungen gegenüber dem Verein nicht nachkommt. Gegen den Beschluss kann das Mitglied die Mitgliederversammlung anrufen. Diese entscheidet endgültig. Das Mitglied ist zu der Versammlung einzuladen und anzuhören.

§ 5 Rechte und Pflichten der Mitglieder

1. Die Mitgliederversammlung erlässt eine Beitragsordnung, die die Höhe der jährlich zu zahlenden Beiträge regelt.

§ 6 Organe des Vereins

Die Organe des Vereins sind: a. Mitgliederversammlung

116

b. Vorstand.

§ 7 Mitgliederversammlung

1. Oberstes Organ ist die Mitgliederversammlung. Sie wird in der Regel vom Vorstandsvorsitzenden geleitet. 2. Die Mitgliederversammlung stellt die Richtlinien für die Arbeit des Vereins auf und entscheidet Fragen von grundsätzlicher Bedeutung. Zu den Aufgaben der Mitgliederversammlung gehören insbesondere: a. Wahl und Abwahl des Vorstandes b. Beratung über den Stand und die Planung der Arbeit c. Genehmigung des vom Vorstand vorgelegten Wirtschafts- und Investitionsplans d. Beschlussfassung über den Jahresabschluss e. Entgegennahme des Geschäftsberichtes des Vorstandes f. Beschlussfassung über die Entlastung des Vorstandes g. Erlass der Beitragsordnung, die nicht Bestandteil der Satzung ist h. Erlass einer Geschäftsordnung für den Vorstand i. Beschlussfassung über die Übernahme neuer Aufgaben oder den Rückzug aus Aufgaben seitens des Vereins j. Beschlussfassung über Änderungen der Satzung und die Auflösung des Vereins. 3. Zur Mitgliederversammlung wird vom Vorstandsvorsitzenden unter Angabe der vorläufigen Tagesordnung mindestens vier Wochen vorher schriftlich eingeladen. Sie tagt so oft es erforderlich ist, in der Regel einmal im Jahr. 4. Eine außerordentliche Mitgliederversammlung findet statt, wenn mindestens 25 % der Mitglieder sie unter Angabe von Gründen verlangen. Sie muss längstens fünf Wochen nach Eingang des Antrags auf schriftliche Berufung tagen. 5. Die Mitgliederversammlung ist beschlussfähig, wenn mehr als die Hälfte der Mitglieder anwesend ist; ihre Beschlüsse werden mit Stimmenmehrheit gefasst. 6. Über die Beschlüsse und, soweit zum Verständnis über deren Zustandekommen erforderlich, auch über den wesentlichen Verlauf der Verhandlung, ist eine Niederschrift anzufertigen. Sie wird vom Versammlungsleiter und dem Protokollführer unterschrieben.

§ 8 Vorstand

1. Der Vorstand besteht aus dem Vorsitzenden, dem stellvertretenden Vorsitzenden und dem Schatzmeister. Sie bilden den Vorstand im Sinne von § 26 BGB. Die Vorstandsmitglieder sind ehrenamtlich [hauptamtlich] tätig. 2. Zur rechtsverbindlichen Vertretung genügt die gemeinsame Zeichnung durch zwei Mitglieder des Vorstandes. 3. Die Amtszeit der Vorstandsmitglieder beträgt 2 Jahre. Sie bleiben bis zur Bestellung des neuen Vorstandes im Amt. 4. Der Vorstand soll in der Regel monatlich tagen. 5. Die Beschlüsse sind schriftlich zu protokollieren und von dem Vorstandsvorsitzenden zu unterzeichnen.

§ 9 Satzungsänderungen und Auflösung

1. Über Satzungsänderungen, die Änderung des Vereinszwecks und die Auflösung entscheidet die Mitgliederversammlung. Vorschläge zu Satzungsänderungen, Zweckänderungen und zur Auflösung sind den stimmberechtigten Mitgliedern bis spätestens einen Monat vor der Sitzung der Mitgliederversammlung zuzuleiten. Für die Beschlussfassung ist eine Mehrheit von drei Vierteln der anwesenden Stimmberechtigten erforderlich. 2. Änderungen oder Ergänzungen der Satzung, die von der zuständigen Registerbehörde oder vom Finanzamt vorgeschrieben werden, werden vom Vorstand umgesetzt und bedürfen keiner Beschlussfassung durch die Mitgliederversammlung. Sie sind den Mitgliedern spätestens mit der nächsten Einladung zur Mitgliederversammlung mitzuteilen. 3. Bei Auflösung, bei Entziehung der Rechtsfähigkeit des Vereins oder bei Wegfall der steuerbegünstigten Zwecke fällt das gesamte Vermögen an [konkrete Organisation], und zwar mit der Auflage, es entsprechend seinen bisherigen Zielen und Aufgaben ausschließlich und unmittelbar gemäß § 2 zu verwenden.

Ort, Datum und Unterschriften

117

PŘÍ LO H A Č. 3:

Vz o r náv r hu na r e gi s t r ac i obč ans ké ho s dr u ž e ní

Zdroj : Deverová, L. a kol. Průvodce neziskovým sektorem, I. díl. Praha : ICN, 1996, s.

105

VZOR NÁVRHU NA REGISTRACI OBČANSKÉHO SDRUŽENÍ Návrh na registraci občanského sdružení

V souladu s § 6 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, předkládá přípravný výbor ve složení: 1.……………………………………………………………………………….. bytem ………………………………………………………………………….. r. č. ……………………………………. 2.……………………………………………………………………………….. bytem…………………………………………………………………………….. r. č. ……………………………………. 3. ……………………………………………………………………………….. bytem ………………………………………………………………………….. r. č. ……………………………………. návrh na registraci občanského sdružení, které bude užívat název: …………………………………………………………………………………… zkráceně: ,,. ……….............“ se sídlem…………………………………………….. Cílem sdružení je…………………………………………………………………….. Zmocněncem přípravného výboru oprávněným jednat jeho jménem je …………………………………………………………………………………… .. Příloha: Stanovy občanského sdružení ……………………………………………….. V………………………………..

dne …………………………………….

1. …………………………………. 2. …………………………………. 3. ………………………………….

118

PŘÍ LO H A Č. 4:

Vz o r náv r hu na z aps ání e .V. do s polko vé ho r e j s t ř í ku

Zdroj : Sauter, E. - Schweyer, G. - Waldner, W. Der eingetragene Verein. 17. vydání. München : Verlag C.H. Beck, 2001, s. 332.

Anmeldung eines Vereins zur Eintragung in das Vereinsregister

An das Amtsgericht München

Die unterzeichneten sämtlichen Vorstandsmitglieder des am 2. November 2000 in München gegründeten Vereins zur Forderung körperbehinderten Kinder melden hiermit zur Eintragung in das Vereinsregister an: 1. Den Verein, 2. Die Mitglieder des Vorstands: 1. Vorsitzender: Dr. Hans Grimm, geb. am 1. 1. 1944, München, Bavariaring 9; 2. Vorsitzender: Doris Hübner, geb. am 17. 1. 1956, München, Schellingstraße 27/VI; Schatzmeister: Uwe Petersen, geb. am 3. 3. 1954, Starnberg, Ludwig-ThomaStraße 4; Schriftführerin: Stefanie Jäger, geb. am 3. 8. 1970, München, Rosenbuschstraße 23. Nach § 7 der Satzung wird der Verein durch Zweck Mitglieder des Vorstands, darunter der 1. Vorsitzende oder der 2. Vorsitzende, vertreten. Rechtsgeschäfte mit einem Geschäftswert über 3000 EUR (dreitausend Euro) sind für den Verein nur verbindlich, wenn die Zustimmung des Beirats hierzu schriftlich erteilt ist. Wir überreichen in die Anlage: Unterschrift und 2 Abschriften der Satzung sowie eine Abschrift des Protokolls der Gründungsversammlung vom 2. 11. 2000, au dem sich auch unsere Wahl zu Mitgliedern des Vorstands ergibt. Eine Abschrift der Satzung ist für die Verwaltungsbehörde bestimmt. Der Verein hat zur Zeit 75 Mitglieder. Der Jahresbeitrag beträgt 60 DM. Die Geschäftsstelle des Vereins befindet sich in München, Rosenbuchstraße 23. Bei der Festsetzung des Geschäftswertes für die Eintragung bitten wir, den soziallen Zweck des Vereins zu berücksichtigen. Dr. Hans Grimm Uwe Petersen

Doris Hübner Stefanie Jäger

Es folgte der Beglaubigungsvermerk des Notars über die Echtheit der vor ihm geleisteten Unterschriften.

119

1. Knižní publikace •

XIII. SEZNAM LITERATURY.

Telec, I. Spolkové právo, 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 1998

•

Frič, P. - Goulli, R. Neziskový sektor v České republice. Praha : EUROLEX

•

Ronovská, K. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku,

•

Deverová, L. a kol. Průvodce neziskovým sektorem, I. díl. Praha : ICN, 1996

•

BOHEMIA, 2001

ve Švýcarsku a v Nizozemí. Brno : MU v Brně, 2004

Hurdík, J. Právnické osoby, 1. vydání, Brno : MU Brno, 2000

•

Topinka, J. - Stanjura, J. Občanská sdružení ve sportu. Praha : Nakladatelství

•

Knapp, V. Velké právní systémy, Úvod do srovnávací právní vědy. Praha : C.H.

•

Růžičková, R. Neziskové organizace. 7. vydání. Olomouc : Nakladatelství

•

Kačírek, M. Právní rámec občanského sektoru. In Občanský sektor, studie a

•

Sauter, E. - Schweyer, G. - Waldner, W. Der eingetragene Verein. 17. vydání.

•

Reichert, B. Handbuch des Vereins- und Verbandsrechts. 7. vydání. Berlin :

•

Hueck, G. – Windbichler, Ch. Gesellschaftsrecht. 20. vydání. München : Verlag

•

Burhoff, D. Vereinsrecht – Ein Leitfaden für Vereine und ihre Mitglieder. 5.

•

Brox, H. Allgemeiner Teil des BGB. 27. vydání. Köln : Carl Heymanns Verlag,

•

Hirsch, C. Der Allgemeine Teil des BGB. 5. vydání. Köln : Carl Heymanns

•

Schulze, R. a kol. Bürgerliches Gesetzbucg, Handkommentar. 4. vydání. Baden-

•

Stöber, K. Handbuch zum Vereinsrecht. Köln : Schmidt, 2004

Olympia, a.s., 2001 Beck, 1996

ANAG, 2005

souvislosti. Sborník textů. Praha : UK v Praze, 2002 München : Verlag C.H. Beck, 2001

Hermann Luchterhand Verlag, 1999 C.H. Beck, 2003

vydání. Berlin : Verlag Neue Wirtschafts-Briefe, 2002 2003

Verlag, 2004

Baden : Nomos Verlagsgesellschaft, 2005

120

•

Wagner, J. Der Europäische Verein, Eine Gesellschaftsform europäischen oder

•

Meyer/Knorn. Recht und Steuern der Vereine. München : Leitfadenverlag

•

Märkle, R.W. – Alber, M. Der Verein im Zivil- und Steuerrecht. Stuttgart :

•

Niedersächsisches Finanzministerium. Steuertipps – Informationen für Vereine.

•

Ministerium der Finanzen Rheinland-Pfalz. Steuertipp – Gemeinnützige

mitgliedstaatlichen Rechts? Baden-Baden : Nomos Verlagsgesellschaft, 2000 Sudholt, 1999

Boorberg, 2000

Hannover : Land Niedersachsen, 2003

Vereine. Mainz : Ministerium der Finanzen, 2004

2 . Novi ny, č as opi s y • •

Ludvíková, V. – Motýl, I. Spolčete se. Týden, 2004, č. 52-53

Hurdík, J. - Fiala, J. K pojetí právnických osob, Právník. 1990, č. 10

3 . I nt e r ne t ové odkaz y • • • • • • • •

Eliáš, K. - Zuklínová, M. Návrh občanského zákoníku (Část první až čtvrtá).

[citováno 15.3. 2006]. Dostupný z: http://www.justice.cz/ http://www.vereinsrecht.de/

http://vereinsknowhow.de/

http://europa.eu.int/scadplus/leg/de/lvb/l26017.htm

http://www.rws-verlag.de/volltext-2002/02lutter3.htm http://de.wikipedia.org/

http://www.mvcr.cz

http://www.policie-sport.cz

http://www.bundesrat.de/

4 . J udi kat ur a •

rozsudek německého Spolkového soudního dvora ze dne 2.10. 1997, sp. zn. II

•

rozsudek německého Spolkového soudního dvora ze dne 6.3.1967, sp. zn. II ZR

ZR 249/96, BGH NJW 1998, 376 231/64, BGH NJW 1967, 1268.

121

•

rozsudek německého Zemského soudu v Lipsku ze dne 21.08.1994, LG Leipzig

•

rozsudek německého Zemského soudu v Bonnu, LG Bonn Rpfleger 1996 S.463

•

NJ 1995, 264

rozsudek německého Spolkového soudního dvora, BGH NJW 1984 S.668

•

rozsudek německého Zemského soudu v Detmoldu, LG Detmold Rpfleger 1999

•

rozsudek německého Spolkového soudního dvora, BGH NJW 1970 S.1270

S.333

•

rozsudek německého Nejvyššího zemského soudu v Hamburku, OLG Hamburg

•

rozsudek německého Vrchního zemského soudu ve Frankfurtu ze dne 5.4.2001,

•

rozsudek německého Nejvyššího bavorského spolkového soudu, BayObLG

•

rozsudek německého Spolkového soudního dvora, BGH NJW 1993, S.191

MDR 1972, 417

sp. zn. 24 Sch 1/01, OLG Frankfurt NJW-RR 2001 S. 1078 Rpfleger 1985, 242

•

rozsudek německého Vrchního bavorského zemského soudu, BayObLG

•

rozsudek německého Spolkového správního soudu, BVerwG NJW 1989 S.993

Rpfleger 2001 S. 431

•

rozsudek německého Zemského soudu v Berlíně, LG Berlin NJW- RR 1999 S.

•

rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 13. 11. 2003, čj. 7 A 13/2002-

•

usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 25.8. 1998, sp. zn. III. ÚS 195/98. Sbírka

•

usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.4. 1999, sp. zn. 11 Zp

•

rozsudek Nejvyššího soudu

•

usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.4. 2002, sp. zn. 30 Cdo

•

usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.4. 2000, sp. zn. 20 Co

•

usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.12. 2002, sp. zn. 11 Zp

335

46. Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. 2004, č. 7 nálezů a usnesení Ústavního soudu. 1998, č. 11

3/99. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 1999, č. 10

České republiky ze dne 17. 2. 1998, 3 Cdon

1177/96. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek. 1999, č. 8

275/2002. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK. 2002, č. 17 585/98. Soudní rozhledy/C.H.BECK. 2001, č. 11 1/2002. Soudní rozhledy/C.H.BECK. 2003, č. 3

122

XIV. NĚMECKÉ RESUMÉ (DAS RESÜMEE).

Die Aufgabe dieser Diplomarbeit ist der Rechtsvergleich der privatrechtlichen

Stellung des eingetragenen Vereins in der Tschechischen Republik und in der Bundesrepublik Deutschland.

Die freie Zeit des Einzelnen nimmt zu. Deshalb steigen die Mitgliederzahlen in

Vereinen,

die

insbesondere

als

Sport-

oder

sonstiger

Freizeitverein

über

Freizeitangebote verfügen. In Tschechien sind fast 50 Prozent aller Bürger in einem

Verein Mitglied. In Deutschland sind es sogar mehr, und zwar fast 60 Prozent aller Bundesbürger.

Der Nutzen der Mitgliedschaft in einem Verein hängt unter anderem

entscheidend vom Wissen um die eigenen Rechten ab.

In der vorliegenden Diplomarbeit befasst sich der Autor mit der Darstellung des

Vereinsrechts für eingetragene Vereine in der Tschechischen Republik und in der

Bundesrepublik Deutschland, mit einem kritischen Blick auf die geltende tschechische

rechtliche Regelung. Gleichzeitig bemüht sich der Autor um die Erfassung der

Überlegungen de lege ferenda, bezogen auf die vorbereitende Rekodifizierung des tschechischen Bürgerlichen Gesetzbuchs.

Der Autor bemüht sich um möchlichst komplexe und umfassende Erläuterung

nicht nur rechtlicher sondern auch steuerrechtlicher Fragestellungen.

Der eingetragene Verein ist ein Idealverein, also die typische und häufigste

Form eines Vereins. Man versteht darunter einen nichtwirtschaftlichen Verein, also

einen Verein, der nicht auf die Erzielung von Gewinn ausgerichtet ist. Er verfolgt statt materieller, vorwiegend ideelle Zwecke.

Die Diplomarbeit ist in neun Kapitel gegliedert.

Das erste Kapitel widmet sich der historischen Entwicklung des Vereinsrechts

und seinen Rechtsquellen. Weiter befasst es sich mit der Definition des Begriffs „Verein", mit seiner privatrechtlichen Rechtsstellung sowie mit seiner Rechtsfähigkeit.

Das zweite Kapitel behandelt das Thema der Vereinsentstehung, das heisst die

Gründung und die Entstehung des Vereins sowie der Prozess seiner Registration und damit verbundene Rechtswirkungen.

Ein eingetragener Verein entsteht mit der Eintragung in das Register, das aber

nur in Deutschland öffentlich durch das Eintragungsorgan geführt wird. In der Tschechischen Republik ist für die Eintragung eines Vereins das Innenministerium

zuständig. In der Bundesrepublik Deutschland wird der Verein durch das zuständige 123

Amtsgericht eingetragen. Durch die Eintragung erlangen die eingetragenen Vereine die

Rechtsfähigkeit, das heißt, sie können als Rechtssubjekte selbst Träger von Rechten und Pflichten sein.

Das dritte Kapitel befasst sich mit dem wichtigsten Vereinsdokument

(Vereinssatzung), besonders mit seinen bedeutendsten obligatorischen Erfordernissen. Zu denen zählt man in beiden von vergleichenden Ländern den Sitz, den Zweck und den Namen des Vereins.

Im vierten Kapitel befasst sich der Autor mit den Vereinsorganen. Die

eingetragenen

Vereine

müssen

zwingend

zwei

Organe

bestellen

-

die

Mitgliederversammlung und den Vereinsvorstand. Gleichzeitig kann der eingetragene

Verein auch weitere (fakultative) Vereinsorgane in der Vereinssatzung bestellen. Der Vorstand

vertritt

den

Verein

gerichtlich

und

außergerichtlich.

Die

Mitgliederversammlung ist das oberste Organ des eingetragenen Vereins. Sie entscheidet in allen Vereinsangelegenheiten, die nicht vom Vorstand oder einem anderen in der Satzung bestimmten Organ zu besorgen sind.

Das fünfte Kapitel behandelt die Rechte und Pflichten der einzelnen

Vereinsmitglieder. Die Mitgliedschaft im Verein kann man entweder durch Mitwirkung

als Gründer oder durch Beitritt erwerben. Besonders widmet sich der Autor den Themen wie dem Eintritt von Mitgliedern, ihrem Austritt aus dem Verein sowie den Voraussetzungen für den Ausschluss der einzelnen Vereinsmitglieder. Mit der Beendigung eines Vereins und

mit den Rechtsfragen des

Vereinssteuerrechts befassen sich das sechste und das siebte Kapitel dieser Diplomarbeit.

Das achte Kapitel behandelt die Rechtsfragen des Vereinsverbandsrechts. Ein

Vereinsverband ist eine Gruppe von Vereinen, die sich in der Rechtsform eines Vereins freiwillig zur Verfolgung gemeinsamer Zwecke zusammengeschlossen haben und meist über eine feste interne Organisationsstruktur verfügen.

Ein gesondertes Kapitel befasst sich dann mit Fragestellungen des vorgesehenen

Europäischen Vereins. In diesem Kapitel geht es um den Vorschlag für eine

Verordnung des Rates über das Statut des Europäischen Vereins. Dieser Vorschlag bezeichnet einen Europäischen Verein als eine ständige Struktur, deren Mitglieder ihre

Kenntnisse oder Tätigkeiten entweder zu gemeinnützigen Zwecken oder zur mittelbaren

oder unmittelbaren Förderung der sektoralen und/oder beruflichen Interessen ihrer Mitglieder zusammenlegen. Außerdem beinhaltet der Vorschlag die Einführung eines

124

europäischen Statuts, das es den Vereinen erlaubt, im Gebiet der Europäischen

Gemeinschaft tätig zu werden, indem den Vereinen angemessene rechtliche Instrumente zur Verfügung gestellt werden.

Ein Europäischer Verein kann nach dem Vorschlag von mindestens zwei nach

dem Recht eines Mitgliedstaats errichteten juristischen Personen, die ihren

satzungsmäßigen Sitz in mindestens zwei Mitgliedstaaten haben oder von mindestens

21 natürlichen Personen, die Angehörige mindestens zweier Mitgliedstaaten der Gemeinschaft sind und in mindestens zwei Mitgliedstaaten ansässig sind, gegründet werden.

125