SOUKROMÉ VYMÁHÁNÍ SOUTĚŽNÍHO PRÁVA

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Claudia Bocková

SOUKROMÉ VYMÁHÁNÍ SOUTĚŽNÍHO PRÁVA

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Stanislava Černá, CSc. Katedra obchodního práva Datum vypracování práce: prosinec 2011

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne…................................

Podpis _______________________________

Poděkování Prof. JUDr. Stanislavě Černé, CSc. za možnost vypracovat práci na individuální téma a rady ke struktuře a obsahu práce. Svým

přátelům

a

rodině,

podporu v průběhu celého studia.

především

Marcele

Bockové,

za

neutuchající

OBSAH Úvod ................................................................................................................... 1 1. Význam soukromého vymáhání soutěžního práva ............................................ 4 1.1 Veřejné a soukromé vymáhání soutěžních pravidel .................................... 5 1.2 Evoluce koncepce náhrady škody způsobené porušením soutěžního práva a její právní základ........................................................................................... 7 1.3 Problémy koncepce náhrady škody způsobené porušením soutěžního práva ........................................................................................................................ 9 2. Rozhodné právo............................................................................................. 10 3. Škoda............................................................................................................. 12 3.1. Porušení povinnosti a právní základ nároku na náhradu škody................. 12 3.2. Zavinění.................................................................................................. 15 3.3. Skutečná škoda, ušlý zisk, úroky ............................................................. 17 3.4. Stanovení výše škody.............................................................................. 19 3.5. Příčinná souvislost .................................................................................. 22 3.6. Tzv. „punitive damages“ ......................................................................... 23 3.7. Tzv. „passing on“.................................................................................... 26 4. Hromadné vymáhání práva ............................................................................ 30 5. Přístup k informacím ..................................................................................... 37 6. Vztah k leniency programům ......................................................................... 43 7. Vázanost soudu rozhodnutím soutěžní autority .............................................. 47 8. Promlčení ...................................................................................................... 49 Závěr ................................................................................................................. 52 Seznam zkratek.................................................................................................. 54 Použitá literatura................................................................................................ 55 Monografie .................................................................................................... 55 Komentáře ..................................................................................................... 56 Články a příspěvky ........................................................................................ 56 Právní předpisy.............................................................................................. 58 Rozsudky....................................................................................................... 59 Evropské dokumenty ..................................................................................... 60 Prezentace...................................................................................................... 60 Abstract ............................................................................................................. 61 Resumé.............................................................................................................. 62 Klíčová slova / Keywords .................................................................................. 63 Seznam příloh.................................................................................................... 64

Úvod Vymáhání soutěžního práva prováděné vnitrostátními antimonopolními úřady a Evropskou komisí není považováno za dostatečné, vzhledem k tomu, že nemá kapacitu postihnout veškerá protisoutěžní jednání a ani nedisponuje mechanismy pro kompenzaci újmy vzniklé osobám postiženým protisoutěžním jednáním. Z tohoto důvodu lze v Evropě v rámci posledních několika let pozorovat snahu o podporu vývoje soukromého prosazování soutěžního práva, a to zejména prostřednictvím žalob na náhradu škody. Významným impulzem pro rozvoj této myšlenky bylo rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Courage1, ve kterém se konstatuje, že nemožnost domáhat se náhrady škody z porušení soutěžního práva by zpochybnila plnou účinnost soutěžního práva. Právě proto v oblasti soukromého vymáhání soutěžního práva hraje centrální roli úprava žalob na náhradu škody. Aby se však mohla stát plnohodnotným doplňkem veřejného vymáhání soutěžního práva, bude muset být odstraněna nedostatečná právní úprava, která jak na vnitrostátní tak na evropské úrovni efektivnímu využití těchto žalob zabraňuje. Soudní dvůr ve výše zmíněném rozsudku Courage a později i v rozsudku Manfredi2 rozeznal nepoměr, který existuje mezi právem na soutěž a právem na nápravu protisoutěžního jednání, a dovodil povinnost národních států umožnit náhradu škody vzniklé v důsledku protisoutěžního jednání. Zároveň těmito rozsudky poskytl základ pro diskusi o postavení a možnostech soukromého vymáhání soutěžního práva jak na úrovni Evropské unie, tak i v jednotlivých členských státech. Dynamický vývoj této oblasti soutěžního práva a neutuchající diskuze o možnostech soukromého vymáhání antimonopolního práva byla impulzem 1

Rozsudek Evropského soudního dvora v řízení o předběžné otázce ve věcech Courage Ltd and Bernard Crehan and Others. C-453/99. 2 Rozsudek Evropského soudního dvora ve spojených řízeních o předběžné otázce ve věcech Vincenzo Manfredi v Lloyd Adriatico Assicurazioni SpA; Antonio Cannito v Fondiaria Sai SpA a Nicolò Tricarico, Pasqualina Murgolo v Assitalia SpA. C-296/04 až C-298/04.

1

a inspirací ke zpracování této diplomové práce, která si klade za cíl posoudit význam a koncepci soukromého vymáhání soutěžního práva, v užším smyslu žaloby na náhradu škody ze soutěžních deliktů. Bude diskutována úprava žaloby o náhradu škody navrhovaná na unijní úrovni, jejíž významnou inspirací byl americký systémem soukromého vymáhání soutěžního práva. Tato navrhovaná úprava bude zkoumána z hlediska slučitelnosti a z hlediska možné úpravy v českém právním řádu. V úvahu budou vzaty i zkušenosti s některými instituty soukromého vymáhání z jiných členských států Evropské unie. Evropská komise vydala jako reakci na rozsudky ve věcech Courage a Manfredi v roce 2005 Zelenou knihu o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel Evropského Společenství3 ve snaze identifikovat

celoevropské

překážky

v uplatňování

náhrady

škody

z protisoutěžního jednání a navrhnout nástroje k jejich odstranění. V roce 2008 na ni navázala Bílá kniha4 konkretizující oblasti hmotněprávní a procesněprávní úpravy problematiky náhrady škody. Analýzu návrhů obsažených v obou dokumentech poskytují Commission staff working papers.5,6 Poznatky získané z konzultace k Bílé knize pak Evropská komise zapracovala do návrhu směrnice, která ovšem nikdy nebyla oficiálně zveřejněna.7 Následně proběhly ještě další dvě veřejné konzultace Evropské komise. 8,9

3

Green Paper: Damages actions for breach of the EC antitrust rules. Commission of the European Communities, 2005. COM(2005) 672 final. 4 White Paper on Damages actions for breach of the EC antitrust rules. Commission of the European Communities, 2008. COM(2008) 165 final. 5 Commission staff working paper annex to the Green paper: Damages actions for breach of the EC antitrust rules. Commission of the European Communities, 2005. SEC(2005) 1732. 6 Commission staff working paper accompanying the White paper on damages actions for breach of the EC antitrust rules. Commission of the European Communities, 2008. SEC(2008) 404. 7 Text směrnice byl poskytnut účastníkům konference Soukromé vymáhání kartelového práva, konané ve dnech 26. a 27. června 2009 na Právnické fukultě Univerzity Karlovy v Praze pod záštitou Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Text směrnice tvoří přílohu č. 1 této práce. Obsah návrhu komentuje HAJNÁ-STEINEROVÁ, K. Soukromé prosazování soutěžního práva. Obchodněprávní revue, 2009, č. 10. 8 Pracovní dokument útvarů Komise, Veřejná konzultace: Směrem k soudržnému evropskému přístupu k hromadné žalobě. Evropská komise, 2011. SEC(2011)173 v konečném znění. 9 Dokument s návrhy pokynů: Určení výše škody u žalob na náhradu škody při porušení čl. 101 nebo 102 Smlouvy – veřejná konzultace. Evropská komise, 2011.

2

Od počátku vývoje myšlenky posílení soukromého vymáhání soutěžního práva byla odbornou veřejností na danou problematiku publikována celá řada článků a komentářů. Tato práce nejprve vymezí význam náhrady škody pro soutěžní právo a dále rozdíly a cíle soukromého a veřejného vymáhání soutěžního práva. V následujících kapitolách budou závěry Bílé knihy, tj. návrhy na odstranění překážek bránících řádnému fungování soukromého prosazování, postupně analyzovány a zkoumány z pohledu jejich slučitelnosti s českým právem, popř. možnostmi, které platné české právo poskytuje a zamyšlení nad eventuálními změnami v současné právní úpravě.

3

1. Význam soukromého vymáhání soutěžního práva Předně je třeba uvést, že soutěžním právem se v kontextu této práce rozumí právo ochrany soutěže proti jejímu omezování, tedy soutěžní právo veřejné. České i evropské soutěžní právo je založeno na třech základních pilířích: na zákazu uzavírání dohod narušujících soutěž (tzv. kartelových dohod), kontrole koncentrací a zákazu zneužití dominantního postavení. Narušit hospodářskou soutěž by mohlo i unijním právem upravené poskytování státních podpor. V právním řádu České republiky je upraveno v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOHS“). S přihlédnutím k evropskému právu byla ochrana hospodářské soutěže součástí práva Evropské unie od jeho počátků ve Smlouvě o Evropském společenství uhlí a oceli.10 Dnes je upraveno především v článcích 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské Unie (dále jen „SFEU“) a v příslušných nařízeních přijatých Radou EU a Evropskou komisí k provedení předmětných článků jako je např. i pro soukromé prosazování soutěžního práva významné Nařízení Rady 1/2003 o provádění soutěžních pravidel stanovených v čl. 81 a 82 Smlouvy o Evropském Společenství (dále jen „Smlouva o ES“) (nyní čl. 101 a 102 SFEU). Na aplikaci a vymáhání soutěžního práva si státní správa zachovala jistý monopol anebo alespoň monopol virtuální11. Přestože ve většině evropských států existují obecné předpisy umožňující podání žaloby o náhradu škody vzniklé jednáním porušujícím hospodářskou soutěž, tato možnost není vžitá a primárně se prosazováním soutěžního práva rozumí právě prosazování veřejné. Státem pověřené úřady stíhají jednání porušující soutěžní právo, jsou-li splněny podmínky

stanovené

zákonem.

Spotřebitelé,

dodavatelé

nebo

samotní

soutěžitelé, kteří byli protisoutěžním jednáním poškozeni, mohou úřadům podat

10

Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli, čl. 65. FOER, Albert; CUNEO, Jonathan. The International Handbook on Private Enforcement of Competition Law. S. xi.

11

4

stížnost nebo podnět k šetření, na základě kterého může dojít k odhalení a sankcionování porušení soutěžního práva. Obvykle ale už poškozeným osobám není zaručen efektivní způsob jak se úspěšně domoci náhrady škody způsobené takovým protisoutěžním jednáním. Tady právě získává prostor soukromé vymáhání soutěžního práva. V rámci Evropského společenství, Evropský soudní dvůr rozeznal jeho potenciál v roce 2001, když v rozsudku Courage přiznal jednotlivcům možnost vynucovat čl. 101 SFEU z důvodu jeho plné účinnosti u národních soudů. Žaloby na náhradu škody do té doby byly možné, avšak nikoliv běžné. 12 Rovněž Soud konstatoval, že by omezování dohledu nad dodržováním soutěžního práva úřady mohlo vést k zeslabování jejich praktické účinnosti. Zásadním způsobem tak změnil dosavadní strukturu vymáhání soutěžního práva v Evropě, která dosud ležela v rukou Evropské komise a antimonopolních úřadů členských států, a položil základ pro, v jistém smyslu, strukturu hybridní. 13

1.1 Veřejné a soukromé vymáhání soutěžních pravidel Soukromé vymáhání nemá v Evropské unii a v členských státech tradici. V době, kdy docházelo k vytváření soutěžních zákonů, se téměř všechny členské státy přiklonily k veřejnému modelu vynucování a pro tento účel byly založeny správní úřady jako český Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚHOS“), německý Bundeskartellamt nebo britský Office for Fair Trading. Veřejné vymáhání soutěžního práva (tzv. public enforcement) podle čl. 101 a 102 SFEU je svěřeno Evropské komisi a taktéž soutěžním úřadům členských států. Cílem soutěžních úřadů je převážně z vlastní iniciativy a za pomoci prostředků veřejného práva odhalovat a postihnout protisoutěžní jednání. Pro tento účel jsou vybaveny zejména jak vyšetřovacími pravomocemi, tak rozsáhlým odborným a personálním aparátem. Řízení před těmito úřady mají

12

BULST, Friedrich Wenzel. Schadensersatzansprüche der Marktgegenseite im Kartellrecht. TERHECHTE, Jörg Philipp. Vymáhání evropského soutěžního práva – harmonizace soukromých a veřejných přístupů v rámci pluralitního modelu. In TICHÝ, L. et al. Soukromé vymáhání soutěžního práva. S. 9. 13

5

zpravidla formu řízení správních, ve kterých mají pravomoc uložit subjektům porušujícím soutěžní právo pokuty14 nebo jiná nápravná opatření.15 Podstata

soukromého

vymáhání

soutěžního

práva

(tzv.

private

enforcement) pak spočívá v možnosti dovolat se porušení veřejného soutěžního práva v soukromoprávním sporu mezi dvěma či více subjekty soukromého práva. Řešení těchto sporů je svěřeno obecným civilním soudům. Účastníci řízení se nejčastěji mohou domáhat přiznání náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, popř. vyslovení neplatnosti právního úkonu pro porušení soutěžního práva vedoucí k zániku povinnosti plynoucí z takového úkonu. Je zřejmé, že veřejné a soukromé vymáhání sleduje různé cíle. Soukromé vymáhání má sloužit zájmům soukromým (náhradě škody) a je mu přiznána především funkce reparační. Veřejné vymáhání má sloužit zájmům veřejným (blaho spotřebitelů, ochrana funkčního tržního prostředí) a je mu přiznávána především funkce sankční. Ve srovnání se soukromým vymáháním soutěžního práva je též nutné si uvědomit, že úřady nemohou vést řízení proti každému protisoutěžnímu deliktu, ale pouze v těch případech, které mají na soutěž výraznější vliv a také fakt, že nemohou přiznat poškozeným subjektům náhradu škody nebo uložit vydání bezdůvodného obohacení. Proto by soukromé vymáhání mělo být významným doplňkovým nástrojem vymáhání veřejného a zajišťovat vyplnění tzv. enforcement gap, kdy soutěžní úřady nemohou stíhat méně viditelné soutěžní delikty nebo takové vědomě ignorují.16 Evropské dokumenty jako nástroje soukromého vymáhání soutěžního práva uvádějí mimo žalobu o náhradu škody např. také žaloby na neplatnost smluv nebo žaloby o ukončení závadného jednání. Nicméně úprava soukromého vymáhání se na unijní úrovni soustředí na bezprostřední uplatnění a přiznání náhrady škody u nichž by rozdílná úprava v národních legislativách mohla vést k omezení nebo dokonce úplnému upuštění od tohoto institutu v rámci

14

Viz např. § 22 a 22a ZOHS. Viz např. §20 odst. 4 ZOHS. 16 NERUDA, Robert. Náhrada škody způsobené protisoutěžním jednáním jako způsob soukromého vymáhání antimonopolního práva. Právní rozhledy, 2005, č. 12, s. 437. 15

6

jednotného trhu. V tomto duchu se budeme i nadále věnovat institutu žaloby na náhradu škody způsobené porušením soutěžního práva.

1.2 Evoluce koncepce náhrady škody způsobené porušením soutěžního práva a její právní základ Tzv. public enforcement prostřednictvím soutěžních autorit na evropské úrovni a na úrovni členských států má za cíl vynutit dodržování soutěžního práva a tím zajistit ochranu tržního prostředí. Není ale vybaveno nástroji k odstranění újmy, kterou utrpěly subjekty v důsledku případného soutěžního deliktu. Takové vymáhání není komplexní a může porušiteli poskytnout prostor pro zachování určitých výhod z jeho protiprávního jednání, které nebyly plně vyváženy pokutou uloženou soutěžním úřadem. Porušitelovi soutěžitelé nebo spotřebitelé tak nadále mohou být poškozováni, neboť uložená sankce nemusí vést k reparaci důsledků protisoutěžního jednání. Spotřebitelé nebo soutěžitelé tak bez poskytnuté náhrady škody nesou v podstatě náklady protisoutěžního jednání. Evropská komise

objem

škod

vznikajících

spotřebitelům

a

jiným

poškozeným

z tzv. hardcore kartelů za rok 2008 odhadovala na 25 až 69 miliard Eur.17 Podle evropské spotřebitelské organizace Beuc se odhaduje, že poškození za rok 2010 přišli o reparaci ve výši 20 miliard Eur.18 Podklad pro diskuzi o koncepci a právní základ soukromého vymáhání soutěžního práva na úrovni unijní i v jednotlivých členských státech poskytla především judikatura Evropského soudního dvora. Již ve slavném rozsudku Van Gend en Loos19 Evropský soudní dvůr vyjádřil komplementární povahu veřejného a soukromého prosazování práva Evropského společenství. Stanovil, že navzdory tomu, že „Smlouva dává Komisi prostředky pro zajištění dodržování

17

Commission staff working document: Accompanying document to the White paper on Damages actions for breach of the EC antitrust rules: Impact assessment. Commission of the European Communities, 2008. SEC(2008) 405. Para. 43. 18 POP, Valentina. EU needs 'class action' law suits, consumer rights groups say. EU Observer. Brusel, 22.6.2011. Dostupné z: http://euobserver.com/19/32530. 19 Rozsudek Evropského soudního dvora v řízení o předběžné otázce ve věci NV Algemene Transporten Expeditie Onderneming van Gend & Loos v Netherlands Inland Revenue Administration. C-26/62.

7

stanovených povinností, nevylučuje možnost dovolávat se porušení těchto povinností ve sporech mezi jednotlivci před vnitrostátními soudy.“ Přelomovým rozhodnutím v oblasti náhrady škody se stala již zmíněná předběžná otázka předložená Evropskému soudnímu dvoru anglickým Court of Appeal ve věci Courage v Crehan. Bernard Crehan v roce 1991 uzavřel se společností Inntrepreneur Estates Ltd, vlastněnou pivovarem Courage a společností Grand Metropolitan, dvě nájemní smlouvy na dobu dvaceti let zahrnující nákupní povinnost ve prospěch pivovaru Courage. Bernard Crehan měl tedy smlouvou stanovenou povinnost nakoupit určité minimální množství stanovených druhů piva za ceny uvedené v sazebníku pivovaru Courage navzdory tomu, že jinak prodává své pivo nezávislým provozovatelům hostinců za podstatně nižší ceny než ceny uvedené v ceníku vztahujícím se na výčepní, kteří jsou nájemci Inntrepreneur Estates Ltd. Bernard Crehan namítal, že tato nákupní povinnost byla v rozporu s článkem 85 Smlouvy o založení Evropského společenství (nyní článek 101 SFEU). Podle anglického předkládajícího soudu anglické právo nedovolovalo straně protiprávní smlouvy domáhat se náhrady škody vůči druhé straně. V řízení o předběžné otázce Soudní dvůr konstatoval, že nárok na náhradu škody musí anglické právo umožnit, jinak by ohrozilo efektivitu evropského soutěžního práva. „Je-li prokázáno, že strana nese významnou míru odpovědnosti za narušení hospodářské soutěže“20, pak by bylo ale možné nárok vyloučit. V roce 2006 Soud navázal na rozhodnutí ve věci Courage a v rozsudku ve věci Manfredi argumentoval tím, že „článek 81 odst. 1 [Smlouvy o ES, nyní čl. 101 SFEU] má přímé účinky ve vztazích mezi jednotlivci a zakládá práva jednotlivců jako procesních subjektů, které musí vnitrostátní soudy chránit. Z toho vyplývá, že každá osoba je oprávněna uplatňovat neplatnost dohody nebo jednání zakázaného článkem 81 ES a, pokud existuje příčinná souvislost mezi ní a utrpěnou újmou, požadovat náhradu uvedené újmy.“21 V nepřítomnosti unijní úpravy upraví vnitrostátní právo členského státu procesní podmínky výkonu tohoto práva. Předpokladem je, že bude respektován princip rovnocennosti (nesmí být méně příznivé než pro nároky vycházející z národního 20 21

Courage, op. cit. 1, para. 36. Manfredi, op. cit. 2, para. 58-59.

8

práva) a princip efektivity (neznemožní nebo nadměrně neztíží výkon práv přiznaných unijním právem). Poslední významné rozhodnutí s dopadem na soukromé vymáhání soutěžního práva vydal dnes už Soudní dvůr Evropské unie

v červnu

letošního

roku.

V rozsudku

Pfleiderer22

zaujal

postoj

k problematice přístupu k dokumentům týkajících se řízení o shovívavosti. Tato problematika bude blíže pojednána v kapitole 7 této práce.

1.3

Problémy

koncepce

náhrady

škody

způsobené

porušením soutěžního práva Na základě evropského práva jsou tedy spotřebitelé a soutěžitelé poškození porušením soutěžních pravidel oprávněni se domáhat náhrady škody. Navzdory tomu, že tento hmotněprávní nárok přímo z unijního práva vyplývá, procesní normy k jeho uplatnění chybí. Jak vyplynulo z komparativní studie vypracované kanceláří Ashurst23 pro Evropskou komisi v roce 2004, bylo soukromé prosazování soutěžního práva napříč členskými státy shledáno za „naprosto nerozvinuté“ (total underdevelopment) a pravidla pro jeho uplatňování „ohromujícím způsobem rozdílná“ (astonishing diversity). Česká legislativa se v jistém smyslu vydala proti evropským trendům. Zrušený

zákon

č.

ve svém § 17 obsahoval

63/1991 výslovné

Sb.,

o

ochraně

ustanovení

o

hospodářské soukromých

soutěže žalobách

v soutěžněprávních věcech. Naopak, platný zákon č. 143/2001 Sb. takové ustanovení neobsahuje a spoléhá se na obecnou úpravu obsaženou v obchodním zákoníku a občanském soudním řádu popsanou v následujících kapitolách. Právě chybějící výslovné ustanovení, jako bylo např. v zákoně z roku 1991, může představovat určitě ne jedinou, ale zásadní překážku rozvoje soukromého vymáhání soutěžního práva v České republice.

22

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce ve věcech Pfleiderer AG proti Bundeskartellamt. C
360/09. 23 WAELBROECK, D.; SLATER, D.; EVEN-SHOSHAN, G. Study on the conditions of claims for damages in case of infringement of EC competition rules: Comparative report. [Pdf]. Brusel: Ashurst, 2004. [cit. 22.11.2011] Dostupné z: http://ec.europa.eu/competition/antitrust/actionsdamages/comparative_report_clean_en.pdf, s.1.

9

Pokud z předchozí kapitoly přijmeme premisu, že private enforcement představuje důležitou složku, doplněk k public enforcement, pro zajištění účinné soutěžní politiky, musíme se dále zamyslet nad současným právním stavem v České republice, zda takový stav je dostatečný pro efektivní private enforcement a zda a jak je možno jej případně zlepšit. Studie Ashurst identifikovala několik problematických oblastí, které řádnému fungování soukromého vynucování brání. Návrhy a koncepce obsažené v Zelené knize a Bílé knize jsou na těchto výsledcích založeny. V následujících kapitolách budou jednotlivé koncepce posouzeny a porovnány se současným stavem právní úpravy v České republice a navrhnuty postupy pro jejich případné efektivnější využití.

2. Rozhodné právo Určení hmotného práva, které založí nárok na náhradu škody, je prvním krokem v procesu vymáhání náhrady škody způsobené porušením soutěžního práva, které je v členských státech Evropské unie postaveno na dvoukolejném režimu. Každý členský stát má své vlastní soutěžní právo, které má být v rozsahu upraveném evropským právem harmonizováno s evropskými soutěžními předpisy. Jednotlivé národní soutěžní úřady úzce spolupracují s Evropskou komisí v rámci Evropské soutěžní sítě (European Competition Network, ECN). Ve svém rozhodnutí Manfredi Evropský soudní dvůr připomíná, že se unijní právo a vnitrostátní právo v oblasti hospodářské soutěže uplatňují souběžně vzhledem k tomu, že se týkají rozdílných aspektů restriktivního jednání. Unijní právo se na takové jednání vztahuje z důvodu eventuálních překážek pro obchod mezi členskými státy, mezi které spadá každá kartelová dohoda a každé jednání, které má potenciál ovlivnit obchod mezi členskými státy tak, že mohou narušit uskutečnění cílů jednotného trhu. Zda jednání může ovlivnit obchod mezi členskými státy, se posuzuje na základě souhrnu objektivních skutkových nebo právních okolností. Tyto okolnosti musí umožnit předpokládat s dostatečnou pravděpodobností, že mohou přímo nebo nepřímo,

10

skutečně nebo potenciálně ovlivnit obchod mezi členskými státy. Takový vliv nesmí být zanedbatelný. Vnitrostátní právní předpisy zase vycházející z úvah, které jsou zvláštní pro každou vnitrostátní právní úpravu a nahlížejí na takové jednání jen v tomto vnitrostátním rámci. Ovšem z výše uvedeného také vyplývá, že skutečnost, že předmětem kartelové dohody je pouze prodej výrobků v jediném členském státě, nepostačuje k vyloučení možnosti ovlivnění obchodu mezi členskými státy.24 Dále Soudní dvůr k otázce náhrady škody uvádí, jakým způsobem ji musí právo členských států umožnit v případě porušení soutěžního práva evropského. V rámci postihu protisoutěžního jednání podle národního práva by mohlo být postavení poškozeného méně příznivé než podle evropského práva. V praxi se ale taková situace dá očekávat jen velmi zřídka, pokud vůbec. Nadto podle studie Ashurst25 všechny národní úpravy v souladu s požadavky evropského práva poskytují možnosti vymáhat škodu a ušlý zisk. Nařízení Řím II26 pak velmi komplexně upravuje otázku rozhodného práva s případy s mezinárodním prvkem. Rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy vyplývající z porušení hospodářské soutěže by mělo být právo země, jejíž trh byl ovlivněn nebo pravděpodobně bude ovlivněn takovým omezením, za předpokladu, že tento účinek je přímý a závažný́ . Úprava v nařízení je Evropskou komisí považována za vyhovující a dostatečnou pro potřeby soukromého vymáhání soutěžního práva a neuvažuje v této oblasti o dalších změnách.27

24

Manfredi, op. cit. 2, para. 38 – 47. Study on the conditions of claims for damages in case of infringement of EC competition rules: Comparative report, op. cit. 23, s. 105. 26 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). 27 Commission staff working paper accompanying the White paper, op. cit. 6, s. 9. 25

11

3. Škoda Z judikatury Evropského soudního dvora je vznik nároku na náhradu škody podle unijního práva vázán na tři podmínky28: existence porušení článku 101 nebo 102 SFEU, skutečnost, že vznikla škoda, a existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Kromě tohoto primárně právního základu pro vznik nároku na náhradu škody jej subsidiárně tvoří i národní právní předpisy jednotlivých členských států 29. Částečně existují specifické předpisy pro žaloby o náhradu škody z porušení kartelového práva, jako je tomu v německém zákoně proti omezování hospodářské soutěže (§ 33 odst. 3 Gesetz gegen Wettbewerbsbeschränkungen). Částečně se odkazuje na obecná ustanovení o náhradě škody, např. v českém právním řádu. Vzhledem k zásadě přednosti aplikace unijního práva, národní úprava nesmí obsahovat podmínky nebo výjimky, které by oprávnění k takovému nároku mohly vyloučit 30. V souladu s principem efektivity pak musí být národním právem umožněna náhrada skutečné škody, ušlého zisku a úroků31. V následných kapitolách bude posouzen soulad české právní úpravy náhrady

škody

s požadavky

vyslovenými

judikaturou

Soudního

dvora

a zakotvenými v evropských předpisech a zamyšlení nad možnými změnami v české legislativě vedoucími k efektivnějšímu základu pro podávání žalob o náhradu škody vzniklé porušením soutěžního práva.

3.1. Porušení povinnosti a právní základ nároku na náhradu škody Porušení povinnosti vyplývající ze soutěžního práva konkrétně znamená porušení zákazu uzavírat zakázané dohody podle čl. 101 Smlouvy o fungování

28

Courage a Manfredi, op. cit. 1 a 2. Přehled těchto národních předpisů, ovšem už ne aktuální, uvádí Studie Ashurst, op. cit. 23, s. 27-30. 30 BECKER, Rainer. Schadensersatzklagen bei Verstoß gegen das Kartell- und Missbrauchsverbot. In AUGENHOFER, Susanne. Die Europäisierung des Kartell- und Lauterkeitsrechts, s. 15, 19. 31 Manfredi, op. cit. 2, para. 98-100. 29

12

EU nebo podle § 3 zákona na ochranu hospodářské soutěže, nebo zneužití dominantního postavení podle čl. 102 Smlouvy o fungování EU nebo § 11 zákona na ochranu hospodářské soutěže. Úpravu odpovědnosti za porušení těchto ustanovení evropské právo už ale neobsahuje a ponechává ji na národních předpisech členských států. V českém právu najdeme v zákoně na ochranu hospodářské soutěže pouze úpravu veřejného vymáhání soutěžního práva, nenajdeme ale žádná ustanovení, která

by se

zabývala soukromoprávními

nároky

vyplývajícími

z výše

specifikovaných protisoutěžních jednání. Právní základ těchto nároků ovšem vyplývá z obecných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“). Vzhledem k tomu, že zákon na ochranu hospodářské soutěže úpravu náhrady škody neobsahuje a je lex specialis k obchodnímu zákoníku, právní základ pro žaloby o náhradu škody najdeme právě v obchodním zákoníku32. Ustanovení § 41 ObchZ stanoví, že fyzické a právnické osoby jsou povinny „dbát právně závazných pravidel hospodářské soutěže“ (která jsou upravena v zákoně na ochranu hospodářské soutěže) a nezneužívat účast v soutěži. Následně v § 42 odst. 2 ObchZ odkazuje též na zvláštní zákon (kterým je v tomto případě jak zákon na ochranu hospodářské soutěže, tak bez pochyby i plně účinná ustanovení Smlouvy o fungování EU) v oblasti nedovoleného omezování hospodářské soutěže. Jak uzavření zakázané dohody, tak zneužití dominantního postavení jsou tedy zakázanými zneužitími účasti na hospodářské soutěži ve smyslu § 41 ObchZ. Náhradu škody z těchto jednání pak upravují ustanovení § 373 až 386 ObchZ týkající se odpovědnosti za porušení závazkového vztahu. Z ustanovení § 753 ObchZ se pak dovodí jejich uplatnění i na odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených obchodním zákoníkem. Užití úpravy náhrady škody dle obchodního zákoníku

32

Shodují se DEJL, Pavel; LÖFFLEROVÁ, Andrea; KUBÍK, Filip. Comparative report. [Pdf]. Praha: Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, 2004. [cit. 23.11.2011] Dostupné z: http://ec.europa.eu/competition/antitrust/actionsdamages/national_reports/czech_republic_en.pdf; PETR, Michal. Odpovědnost v soutěžním právu. Jurisprudence, 2009, č. 4, s. 27; NERUDA, R. Náhrada škody způsobené protisoutěžním jednáním jako způsob soukromého vymáhání antimonopolního práva. Právní rozhledy, 2005, č. 12, s. 435.

13

a ne občanského zákoníku se zdá být logické, neboť přísnější režim úpravy náhrady škody obchodního zákoníku lépe odpovídá charakteristice jednání při spáchání soutěžněprávních deliktů. K naplnění skutkových podstat narušení hospodářské soutěže dochází obvykle při podnikatelské činnosti porušitelů. Je jen správné, že se na takové jednání bude vztahovat objektivní odpovědnost s možností liberace podle obchodního zákoníku a ne pro porušitele výhodnější občanskoprávní úprava a to bez ohledu zda se na straně poškozeného jedná o podnikatele

nebo

spotřebitele.

Jak

již

bylo

výše

uvedeno,

ustanovení § 41 ObchZ stanoví povinnost dbát pravidel hospodářské soutěže. Pokud porušení této povinnosti vede ke škodě, měl by se její vznik a její náhrady posuzovat v režimu obchodního zákoníku. Z tohoto pohledu není nutno provádět změny k docílení souladu českého a unijního práva, neboť minimum vyžadované evropskou judikaturou a předpisy, vznik odpovědnosti za škodu ze soutěžního deliktu je zaručeno. Bílá kniha33 předpokládala, že porušení soutěžního práva jako základ nároku na náhradu škody by mělo být výslovně upraveno v harmonizačním předpise. V Evropskou komisí připravované směrnici34 tak bylo i učiněno. Komise směrnici ale po politických debatách ze svých internetových stránek stáhla a budoucnost takového harmonizačního předpisu zatím není jasná. V případě obnovy diskuse o nutnosti přijetí směrnice v oblasti soukromého vymáhání soutěžního práva a případné implementace této směrnice do českého práva by bylo vhodné takové ustanovení zakotvit do zákona na ochranu hospodářské soutěže. Zrušený zákon č. 63/1991 Sb. takové ustanovení ve svém § 17 obsahoval. Nicméně ani toto k jeho využití nevedlo. Ke zvýšení povědomí spotřebitelů a soutěžitelů o možnostech podání žaloby o náhradu škody ze soutěžních deliktů a vytvoření jisté důvěry k tomuto institutu by to byl zajisté jen první krok.

33 34

White Paper, op. cit. 4. Text návrhu směrnice, op. cit. 7.

14

3.2. Zavinění V rozsudku Manfredi35 se uvádí, že „každý jednotlivec může požadovat náhradu za utrpěnou újmu, pokud existuje příčinná souvislost mezi touto újmou a dohodou nebo jednáním zakázaným podle čl. 81 Smlouvy 36“. V této souvislosti je nutné zmínit judikaturu Evropského soudního dvora týkající se odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením unijního práva, ve kterém dovozuje, že není přípustný koncept „zavinění jdoucího nad rámec dostatečně závažného porušení práva Společenství“37. V návaznosti na princip efektivity, vyslovený v rozsudku Manfredi, by vyplývalo, že efektivní aplikace unijního práva členskými státy by vylučovala požadavek zavinění v souvislosti s náhradou škody ze soutěžních deliktů38 a že tedy soutěžní delikt sám o sobě je dostatečně závažným porušením unijního práva. Výsledkem této úvahy je požadavek na objektivní odpovědnost v případech porušení soutěžního práva. V právních řádech členských států jsou požadavky na prokázání zavinění stanoveny velmi různorodě a jednota v této oblasti úpravy rozhodně nepanuje. V některých státech není stanoven žádný požadavek na prokázání zavinění, v některých je stanovena nevyvratitelná domněnka zavinění v případech porušení čl. 101 a 102 Smlouvy o fungování EU. V některých státech je naopak stanoven požadavek prokázání zavinění, popř. je upravena jen vyvratitelná domněnka existence zavinění. 39 Judikatura Soudního dvora však v rozsudku Manfredi40 nepředpokládá povinnost prokázat zavinění v případech náhrady škody v oblasti hospodářské soutěže. Komise proto navrhuje ve státech, v nichž se požaduje prokázání zavinění, omezit je pouze na případ omluvitelného omylu na straně soutěžitele porušujícího pravidla hospodářské soutěže a zavést úpravu stanovující objektivní 35

Manfredi, op. cit. 2, para. 61. Nyní čl. 101 SFEU. 37 Rozsudek Evropského soudního dvora ve spojených řízeních o předběžné otázce ve věcech Brasserie du Pêcheur SA v Bundesrepublik Deutschland a The Queen v Secretary of State for Transport, ex parte: Factortame Ltd and others. C-46/93 a C-48/93, odst. 79. 38 PETR, Michal. Odpovědnost v soutěžním právu. Jurisprudence, 2009, č. 4, s. 27. 39 NERUDA, Robert; PETR, Michal. Diskuse o náhradách škody z porušení soutěžního práva vstupuje do další fáze. Právní zpravodaj, 2007, č. 11, s. 13. 40 Manfredi, op. cit. 2, odst. 61 a 63. 36

15

odpovědnost za škodu způsobenou porušením ustanovení čl. 101 a 102 Smlouvy o fungování EU, pokud neprokáže objektivně omluvitelný omyl (objectively excusable error).41 Omyl by byl omluvitelný v případě, že by „rozumná osoba, postupující s vysokým standardem péče, nemohla vědět, že její chování omezuje soutěž“42. V České republice není sporu o tom, že se odpovědnost za škodu způsobenou porušením soutěžních předpisů řídí Obchodním zákoníkem. Odpovědnost je tedy objektivní s možností liberace v souladu s § 374 ObchZ. Odpovědnost je vyloučena, pokud překážka na straně škůdce, která vedla k porušení soutěžního práva, nastala nezávisle na jeho vůli a nelze rozumně předpokládat, že by škůdce toto porušení nebo jeho následky mohl odvrátit nebo překonat a dále, že by ho mohl předvídat. Česká úprava vychází z objektivního standardu „péče, kterou lze od podnikatele obecně očekávat“.43 V otázce zavinění lze konstatovat, že české právo nevyžaduje adaptaci k požadavkům vyplývajícím z judikatury Soudního dvora a ani s ohledem na postoj Evropské komise k dané problematice v případě harmonizační směrnice nebude třeba žádných výrazných změn. Lze uzavřít s doporučením, aby státy, v nichž nemusí být zavinění prokazováno, takový systém zachovaly. Objektivní odpovědnost s úzce vymezenou možností liberace odpovídá charakteristice a podporuje myšlenku soukromého vymáhání soutěžního práva. Požadavek zavinění by měl být zachován pro ukládání pokut v rámci správního řízení před soutěžními úřady. Žaloba na náhradu škody má vést ke kompenzaci poškozených účastníků hospodářské soutěže, ne k potrestání škůdce, a proto by se měly vzít v potaz potenciální negativní následky požadavku prokázání zavinění. Mohl by vést k větší obtížnosti soudního řízení, což by s sebou neslo i zvýšení nákladů řízení. V důsledku toho by pak mohlo dojít ke zvýšení nejistoty ohledně výsledku

41

Diskuse o náhradách škody z porušení soutěžního práva vstupuje do další fáze, op. cit. 39, s. 14. White Paper, op. cit. 4, s. 6-7. 43 ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav. a kol. Obchodní zákoník: Komentář. 12. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 973. 42

16

řízení.44 Z těchto důvodů lze jen podpořit intence Evropské komise a ponechat stávající právní řády založené na objektivní odpovědnosti beze změn.

3.3. Skutečná škoda, ušlý zisk, úroky Po porušení soutěžněprávních předpisů je dalším požadavkem pro uznání nároku na náhradu škody její vznik. Soudní dvůr v rozhodnutí Manfredi45 vyslovil požadavek, aby každému, kdo byl poškozen jednáním v rozporu s články 101 nebo 102 Smlouvy o fungování EU, byla nahrazena veškerá způsobená škoda. Určil tak spodní limit náhrady škody, skládající se ze tří prvků: ze škody skutečné (damnum emergens), ušlého zisku (lucrum cessans) a úroku přirostlému k jistině od okamžiku vzniku škody do přiznání její náhrady. K institutu trestné náhrady škody (tzv. punitive damages známé z americké úpravy soukromého vymáhání soutěžního práva) se Soudní dvůr navzdory jeho časté kritice nevyjádřil nijak negativně. Dokud nebude existovat unijní úprava a v případě, že právní řády členských států s tímto institutem v oblasti vnitrostátního soutěžního práva počítají, by měl být příslušnými soudy v souladu s principem

ekvivalence

aplikován

i

na případy

porušení

článků

101

a 102 SFEU.46 Takový přístup je ovšem v členských státech EU spíše výjimečný.47 Od postoje Soudního dvora zaujatému k trestným náhradám škody se Evropská komise distancovala. Na rozdíl od Zelené knihy, ve které byl navrhován ještě nárok poškozeného na dvojnásobek utrpěné škody, v Bílé knize už o tzv. punitive damages zmínka není. Opouští se úvahy o jiné než kompenzační funkci náhrady škody a odmítá se v této souvislosti často zmiňovaný systém fungující v USA, kde žalobce má nárok na trojnásobek (treble damages) vlastní škody. Evropa se obává zneužití amerického modelu a chce se vyvarovat vzniku motivace případných žalobců k podávání žalob s jediným

44

Diskuse o náhradách škody z porušení soutěžního práva vstupuje do další fáze, op. cit. 39, s. 14. Manfredi, op. cit. 2, odst. 95. 46 SCHREIBER, Till. Praxisbericht Private Durchsetzung von kartellrechtlichen Schadenersatzansprüchen. Kölner Schrift zum Wirtschaftsrecht, 2011, č. 1, s. 42. 47 PETR, Michal. Souromé prosazování soutěžního práva a přístup Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. In TICHÝ, Luboš. et al. Soukromé vymáhání soutěžního práva. S.19. 45

17

cílem dosáhnout přiznání vyšší než skutečně vzniklé škody. Komise proto navrhuje kodifikovat při úpravě žalob na náhradu škod z protisoutěžních deliktů pravidlo, aby žalobce měl nárok pouze na vlastní utrpěnou škodu, ušlý zisk a úroky z prodlení. Český právní řád umožňuje ustanovením § 379 ObchZ dodržení požadavků vyplývajících z unijní judikatury. Po splnění zákonných předpokladů se poškozeným poskytuje náhrada vlastní škody a ušlého zisku, přičemž soud nemůže náhradu škody snížit. 48 Jisté omezení náhrady škody lze spatřovat v požadavku předvídatelnosti vzniku škody vyplývajícího z daného ustanovení obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že národní předpisy ale nesmí činit výkon práv zaručených evropským právem nemožným nebo obtížným49, budou muset české soudy ustanovení obchodního zákoníku v této otázce vykládat restriktivně. Poškozenému protisoutěžním jednáním se mají v rámci náhrady škody podle představ Evropské komise poskytnout i úroky narůstající od okamžiku vzniku škody až do data poskytnutí náhrady.50 Úrok podle českého práva ale není součástí náhrady škody. Tato úprava tak nevyhovuje požadavku vyplývajícímu z evropské judikatury a návrhům Bílé knihy. Pro soulad s evropskou judikaturou a plánovanou evropskou úpravou v oblasti žalob na náhradu škody vzniklé v důsledku protisoutěžního jednání by se mohlo vycházet z ustanovení § 340 odst. 2 ObchZ, podle kterého by škůdce musel poskytnout náhradu škody poté, co by byl poškozeným vyzván k její náhradě. Pokud by tak škůdce bez zbytečného odkladu neučinil, mohl by poškozený požadovat úroky. Otázkou zůstává, jak často by tak vůbec mohlo ke vzniku nároku na úroky dojít. Poškozený by musel po vzniku škody vyzvat škůdce k její náhradě. Pokud by tak neučinil, mohl by úroky z prodlení požadovat

až

následně.

Vzhledem

k tomu,

že

prokázání

porušení

soutěžněprávních pravidel i tak bývá velmi těžké, bude pro poškozeného velmi

48

§ 386 odst. 2 ObchZ. Manfredi, op. cit. 2. 50 Rozsudek Evropského soudního dvora v řízení o předběžné otázce ve věci M. H. Marshall and Southampton and South West Hamshire Area Health Authority. C-271/99. 49

18

obtížné zjistit okamžik vzniku škody a žádat tak škůdce o její náhradu. Z toho vyplývá, že v českém právu neexistuje dostatečný základ pro efektivní získání úroků z prodlení v případě vzniku škody z protisoutěžního jednání. Každý členský stát má povinnost uvést právní stav do souladu s požadavky stanovenými evropským právem. Zdá se být jen logické, že by se tak v České republice mělo stát v rámci novely zákona o ochraně hospodářské soutěže. Úroky nejsou českým právním řádem uznány jako součást náhrady škody. Nicméně vzhledem k specifické oblasti úpravy (náhrada škody vzniklé ze soutěžních deliktů) a v souvislosti s charakterem takových nároků (dlouho táhnoucí se spory a náročné prokazování vzniku a výše škody), by úroky z prodlení v oblasti soutěžního práva měly být upraveny odděleně od obecné úpravy v obchodním zákoníku. Mělo by se tak stát nejen v rámci právní jistoty, ale též na celkovou podporu institutu žaloby na náhradu škody vzniklé protisoutěžním jednáním a to explicitní úpravou odpovědnosti za tyto delikty.

3.4. Stanovení výše škody Náhrada škody znamená uvedení poškozeného v takový stav, v jakém by byl, kdyby k žádnému porušení soutěžněprávnich předpisů nedošlo. Jak již bylo zmíněno a jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, náhrada škody zahrnuje nejen náhradu skutečně vzniklé škody (damnum emergens), ale také náhradu ušlého zisku (lucrum cessans) a zaplacení úroku. Skutečnou škodou se rozumí zmenšení majetku osoby, ušlým ziskem se pak rozumí skutečnost, že nedošlo ke zvýšení tohoto majetku, k němuž by došlo, nebýt porušení soutěžního práva.51 Vzhledem k neexistenci pravidel na unijní úrovni, upravují tuto problematiku při respektování zásad efektivity a rovnocennosti vnitrostátní právní řády členských států. V žalobách o náhradu škody způsobené porušením unijního i vnitrostátního práva musí vnitrostátní soudy stanovit částku, která má být přiznána poškozenému v případě, že je jeho nárok opodstatněný. V oblasti

51

Návrh metodické příručky určení výše škody v žalobách o náhradu škody při porušení článku 101 nebo 102 Smlouvy o fungování Evropské unie. Veřejná konzultace. Evropská komise, Brusel, 2011, odst.1.

19

hospodářské soutěže je právě prokázání výše vzniklé škody u žalob na náhradu škody obzvláště těžké. Evropská komise už ve své Zelené knize52 v roce 2005 identifikovala problémy vznikající při určení výše škody vzniklé poškozeným stranám za jeden z hlavních problémů u žalob o náhradu škody utrpěné v důsledku protisoutěžních deliktů. V Bílé knize z roku 2008 Evropská komise oznámila záměr vypracovat nezávaznou metodickou příručku týkající se stanovení výše škody v takových žalobách. Učinila tak, když v červnu 2011 zahájila veřejnou konzultaci k jí vypracovanému Návrhu metodické příručky určení výše škody v žalobách o náhradu škody při porušení článku 101 nebo 102 Smlouvy o fungování Evropské unie, jejímž cílem je poskytnout soudům a účastníkům řízení o náhradu škody poznatky o hlavních metodách a postupech, které jsou k dispozici pro určení výše škody v různých členských státech EU. Návrh metodické příručky popisuje metody určení výše škody v důsledku zvýšení cen a určení škody způsobené vylučovacím jednáním. Většina metod je založených na tzv. hypotetické analýze (but-for analysis53) spočívající v odhadu, co by se stalo, kdyby nedošlo k protiprávnímu jednání. Pozorují se časová období před nebo po protiprávním jednání nebo trhy, na které protiprávní jednání vliv nemělo. Ceny, objemy prodeje, ziskové marže nebo jiné ekonomické

proměnné

vypozorované

v

neovlivněném

období

nebo

na neovlivněných trzích představují hypotetický scénář bez protiprávního jednání (tzv. referenční scénář, counterfactual scenario). Někdy jsou tyto metody zdokonalovány ekonomickými postupy.54 Dále jsou popsány komplexnější ekonomické metody. Jelikož předmětem této práce není rozbor specifických metod výpočtu náhrady škody, lze v této oblasti odkázat na rozpracované metody Evropskou komisí v Návrhu metodické příručky. Vyčíslení výše škody způsobené protisoutěžním jednáním je záležitostí velmi komplexní. Vzhledem k této komplexnosti by se vyčíslení těchto škod

52

Green Paper, op. cit. 3, para. 125 – 144. Návrh metodické příručky, op. cit. 51, odst. 10. 54 Návrh metodické příručky, op. cit. 51, odst. 23. 53

20

mělo řídit co nejvíce transparentními a srozumitelnými postupy. Publikace Evropské komise zajisté přinesla velmi užitečný přehled a informace o tom jak doložit výši vzniklé škody. Nicméně k dosažení větší transparentnosti a vyšší úrovně přijetí těchto metod odbornou veřejností brání nedostatečně vysvětlený pojem vhodnosti v souvislosti s volbou metody pro vyčíslení. Měly by být určeny parametry pro výběr vhodné metody. Dalším nedostatkem je absence objektivních výběrových kritérií v případě, že by mohlo být užito několik vhodných metod. V této oblasti by měla být vypracována kritéria hodnotící kvalitu výsledků, k nimž se použitím různých metod dospělo. V neposlední řadě by v takové příručce též měl být popsán postup v případě dispozice dat nízké kvality, se kterými se dá často setkat v empirických analýzách (pokud je možné hodnocení pouze na základě malého vzorku nebo trhy nejsou srovnatelné). Postavení poškozených ve sporech o náhradu škody z protisoutěžních jednání v jistém smyslu zjednodušuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“). Podle ustanovení § 136 OSŘ se poskytuje soudu oprávnění určit výši škody podle své úvahy. Toto ustanovení se zdá být nejnadějnějším nástrojem k dosažení úspěchu poškozeného. Aplikuje se v případech, kdy nelze určit výši škody vůbec anebo jen s nepoměrnými obtížemi (např. drahé ekonomické analýzy). Na praktické využití tohoto ustanovení odborná veřejnost nahlíží ale spíše skepticky. Nicméně ve spojení s výpočtem výše škody podle některého modelu výpočtu dle Návrhu metodické příručky Evropské komise by tak toto ustanovení mohlo tvořit dobrý základ pro přiznání nároku na náhradu škody. České právo totiž disponuje efektivním nástrojem pro žalobce k úspěšnému uplatnění a přiznání utrpěné škody ze soutěžněprávního deliktu v souladu s acquis communitaire. Konec konců bude záležet na soudcích, aby příslušných nástrojů využili a uměli je aplikovat, popř. se seznámili s doporučeními Evropské komise na výpočet škody a umožnily tak rozvoj soukromého vymáhání soutěžního práva pomocí žalob o náhradu škody.

21

3.5. Příčinná souvislost Dokázání příčinné souvislosti je další conditio sine qua non pokud jde o uplatnění nároku na náhradu škody z protisoutěžního jednání. Poškozený v těchto případech musí unést důkazní břemeno, že porušení soutěžního práva bylo skutečnou, podstatnou, přímou a způsobilou příčinou vzniku škody.55 Evropská

komise

uznává,

že

dokázat

kauzalní

nexus

může

být

u soutěžněprávních deliktů velmi obtížné a může si vyžadovat komplexní ekonomické analýzy založené na velkém množství dat. Problematiku příčinné souvislosti Bílá kniha neřeší. Soudní dvůr odkazuje na úpravu příčinné souvislosti obsažené ve vnitrostátních právních řádech a na soudech. Podrobněji

se

specifiky

dokazování

příčinné

souvislosti

v soutěžněprávních věcech zabývaly francouzské a italské soudy, které vyslovily požadavek na adekvátní příčinnou souvislost (causalité adéquat, causalitá adequata)56, na které je postaveno i české právo.57 V případě Courage se anglický soud zabýval otázkou spoluzavinění poškozeného. Případ posoudil dle zásady anglického práva, která zakazuje přiznat nárok na náhradu škody v případě, že se žalobce sám na protizákonnosti posuzovaného jednání podílel. V řízení o předběžné otázce pak Soudní dvůr stanovil, že ačkoliv se žalobce na zakázané dohodě podílel, musí mu být vymáhání škody umožněno s odkazem na

zásadu

efektivnoti

evropského

práva.

Zároveň

ale

upřesňuje,

že

by při posuzování konkrétních situací měla být brána v potaz míra spolupůsobení na protiprávním jednání, čímž by mělo být zabráněno nespravedlivému obohacování. Posouzena má být mimo jiné vzájemná vyjednávací síla stran a jejich vzájemné chování. České právo umožňuje alespoň částečně vyloučit příčinnou souvislost mezi

jednáním

škůdce

a

vzniklou

škodou

v případě

podílu

jednání

55

JOWELL, Daniel. Legal issues in competition law damages claims. Competition Law Journal, vol. 7, issue 1, 2008, s. 44. 56 Odpovědnost v soutěžním právu, op. cit. 38. 57 ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1206.

22

poškozeného.58 Vzhledem k judikatuře Soudního dvora ale existuje restrikce pro užití ustanovení § 376 a § 382 ObchZ a § 441 z. č. 40/1963 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). České právo brání nespravedlivému obohacení kartelisty, který se rozhodl podat žalobu na náhradu škody jen z toho důvodu, že nezákonná dohoda, kterou uzavřel s druhým, sobě rovným, účastníkem se ukázala být po čase nevýhodnou. Zdá se proto, že ve sporech o unijní náhradu škody by soudy aplikovaly § 441 ObčZ, který stanoví, že skodu ponese poškozený poměrně, pokud byla způsobena také jeho zaviněním, což je v souladu s principy, které Soudní dvůr v rozsudku Crehan vymezil.59 Nová úprava této problematiky na evropské úrovni nutná nebude. Ani Bílá kniha ji nepovažovala za stěžejní problém. V dané oblasti lze odkázat na víceméně obdobné způsoby řešení v právních řádech členských států Evropské unie, které odpovídají povaze soutěžního práva a vůbec ochraně soutěžního prostředí. Judikatura Soudního dvora navíc poskytla dostatečné vodítko a upřesnění pro posuzování příčinné souvislosti v soutěžněprávních deliktech.

3.6. Tzv. „punitive damages“ Zelená kniha se ještě zabývala otázkou, zda je vhodné do evropského práva zavést institut tzv. punitive damages, tedy po vzoru americké úpravy soukromého vymáhání soutěžního práva požadovat trojnásobek škody (treble damages) za účelem dosažení odstrašujícího účinku. Podle představ Evropské komise mělo být umožněno jít za hranici prosté kompenzace a požadovat dvojnásobek způsobené škody. V Bílé knize už ovšem tuto myšlenku Evropská komise opustila. Soudní dvůr se v rozhodnutí Manfredi60 k dané problematice vyjádřil v tom smyslu, že evropské právo nebrání užití tohoto institutu ve vnitrostátních předpisech a stanoví jen minimální povinnost plné kompenzace, tedy vzniklé 58

Občanský zákoník I, II , op. cit. 57, s. 1207. Náhrada škody způsobené protisoutěžním jednáním jako způsob soukromého vymáhání antimonopolního práva, op. cit. 16. 60 Manfredi, op. cit. 2, para. 89 – 94. 59

23

škody, ušlého zisku a úroků. Možnost přisoudit vyšší náhradu škody při splnění podmínek stanovených ve vnitrostátních právních řádech musí být zaručena s ohledem na princip ekvivalence. Z hlediska funkcí, které má plnit institut odpovědnosti za škodu je odmítnutí příkladných nebo trestních náhrad škody (exemplary, punitive damages) v Bílé knize správné. Evropské vnitrostátní právní předpisy a evropská právní kultura trestní náhrady škod nezná.61 Náhrada škody plní kompenzační funkci, na rozdíl od USA se odstrašení v Evropě jako cíl deliktního práva neakceptuje. Často zmiňovaná úprava žalob o náhradu škody vzniklé z protisoutěžního jednání ve Spojených státech amerických podle výkladu Supreme Court of the United States of America uznává dva důvody, pro které soukromí žalobci mají nárok na trojnásobek náhrady škody z chování porušujícího antitrustové zákony. Je to trest za minulé porušení práva a odstrašení od budoucího porušení antitrustových zákonů. Vzhledem k quasi-punitivní povaze treble damages mnoho federálních soudů usoudilo, že není možné se nároku na trojnásobek náhrady škody dobrovolně vzdát. Ani porotě posuzující výši náhrady škody není řečeno, že jí uznaná výše škody bude ztrojnásobena. Soudce tak učiní automaticky sám po verdiktu poroty.62 Díky této úpravě a dalším instrumentům snižujícím žalobcům rizika podání žaloby o náhradu škody tvoří soukromé vymáhání ve Spojených státech přibližně 90% všech federálních antitrustových případů.63 Proto často právě Spojené státy bývají uváděny jako příklad země, kde soukromé vymáhání soutěžního práva má vlastní autonomní postavení oddělené od veřejného vymáhání. Nicméně jako příklad pro úpravu soukromého prosazování soutěžního práva v Evropské unii by uváděny být neměly a ani by se nad další diskuzí o trestních náhradách škod, založených na inspiraci

61

VRCEK, Bojana. Europe regional overview. In FOER, Albert; CUNEO, Jonathan. The International Handbook on Private Enforcement of Competition Law. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2010. 62 BRUCKNER, Joseph, SALZWEDEL, Matthew. Plaintiffs’ Remedies. In FOER, Albert; CUNEO, Jonathan. The International Handbook on Private Enforcement of Competition Law. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2010. 63 Náhrada škody způsobené protisoutěžním jednáním jako způsob soukromého vymáhání antimonopolního práva, op. cit. 16.

24

systémem zavedeným v USA, nemělo uvažovat. Federální orgány veřejného prosazování totiž zdaleka nemají pozici a pravomoce srovnatelné s Evropskou komisí. Soukromí žalobci jsou mnohem více odkázáni na prostředky soukromého vymáhání, které, jak již výše uvedeno, má za cíl jak trest za minulé porušení práva, tak odstrašení od budoucího porušení antitrustových zákonů. 64 Tyto funkce v Evropě plní soutěžní úřady ukládáním pokut. V souladu s evropskou právní tradicí se Evropská komise proto rozhodla podpořit doplňkovou funkci private enforcement, nikoliv funkci náhradní za veřejný dozor. Nezvažuje se zakotvení amerických institutů, nýbrž se bude vyvíjet snaha o podporu a zavedení evropského způsobu soukromého prosazování soutěžního práva. Možnost vysoudit punitivní náhrady škody by mohla vést k zahajování spekulativních sporů a podpořit vznik tzv. kultury soudních pří (litigation culture), které se ovšem Evropská komise brání. Koncept tzv. punitive damages je pro české právo cizí.65 Podle německého práva jsou trestní náhrady škody zakázány.66 Lze konstatovat, že za smysl náhrady škody je v Evropě pokládána kompenzace. Lze jen zopakovat, že po uznání nároku na náhradu škody žalobce má být ve stejné finanční situaci, ve které by byl, kdyby k porušení soutěžního práva nedošlo. Uznání několikanásobných náhrad škod by této zásadě odporovalo. Potrestání mající odstrašující funkci by proto v rámci kontinuity a s ohledem na evropské právní tradice mělo být ponecháno Evropské komisi a soutěžním úřadům členských států a měla by se tak zachovat doplňující funkce soukromého vymáhání soutěžního práva.

64

VAN GERVEN, Walter. Private Enforcement of EC Competition Rules in the ECJ – Courage v. Crehan and the Way ahead. In BASEDOW, Jürgen. Private Enforcement of EC Competition Law, s. 25. 65 Občanský zákoník I, II., op. cit. 57, s. 1202. 66 WAGNER in Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, svazek 5, Beck 2009, před § 823 para. 42.

25

3.7. Tzv. „passing on“ Tzv. passing-on aneb problematika odsunutí škody je častou součástí žalob o náhradu škody. V řadě případů se porušení soutěžního práva projevuje v suprakompetitivních cenách výrobků nebo služeb, které vznik škody způsobují. Žalovaní pak ve sporech namítají odsunutí škody (předražení výrobků nebo služeb v důsledku porušení soutěžního práva) kupujícím na další úroveň distribučního řetězce. Ztráty mohou být přesunuty na čtyřech nebo více stupních: výrobci – distributoři – velkoobchodníci – maloobchodníci – koneční spotřebitelé.67 Namítá se tedy, že žalobce škodu sám nenesl, ale celou nebo její část, přenesl na další jednotlivé články obchodního řetězce. Obzvláště v případě porušení článku 101 SFEU nebo § 3 ZOHS si účastníci trhu často ani neuvědomují rozsah škody, která porušením těchto ustanovení nastala. Rozdíl v tom, že zaplatili cenu kartelovou a ne tržní, si poškození uvědomí až poté, co se podaří kartel odhalit.68 V rozsudcích Courage a Manfredi poskytuje Soudní dvůr návod na aplikaci zásady efektivity na oblast odsunutí škody podle unijního práva. Kterémukoliv jedinci je zaručeno právo na kompenzaci utrpěné újmy tam, kde existuje příčinná souvislost mezi újmou a porušením článků 101 nebo 102 SFEU.69 Evropská komise k tomu uvádí, že z těchto „rozhodnutí lze vyvodit, že a priori omezení aktivní legitimace ve vztahu k přímým a nepřímým odběratelům v případech o náhradu škody za porušení soutěžních pravidel není možné.“70 Navrhuje proto umožnit obranu na základě odsunutí škody71, přiznat aktivní legitimaci nepřímým odběratelům 72 a zavést vyvratitelnou právní domněnku ve prospěch nepřímých odběratelů, že navýšení ceny bylo v plném

67

KLOUB, Jindřich. Aktivní legitimace a obrana na základě odsunutí škody v řízeních o náhradu škody za porušení pravidel hospodářské soutěže: retributivní spravdlnost nebo efektivita? In TICHÝ, Luboš. et al. Soukromé vymáhání soutěžního práva, s. 78. 68 BULST, Friedrich Wenzel. Odsunutí škody. In TICHÝ, Luboš. et al. Soukromé vymáhání soutěžního práva, s. 65. 69 Manfredi, op. cit. 2, odst. 26. 70 Commission staff working paper accompanying the White paper, op. cit. 6, s. 63. 71 White Paper, op. cit. 4, s. 9. 72 White Paper, op. cit. 4, s. 5.

26

rozsahu postoupeno na jejich úroveň. 73 To vše obsahovala i navrhovaná avšak veřejnosti nezpřístupněná směrnice.74 Pro zaručení efektivity těchto nástrojů ještě nadto vyplývá povinnost členských států umožnit soudům tzv. řízení u více soudů v různých členských státech a zohlednit paralelně probíhající řízení o náhradu škody. Znovu se i problematikou passing-on zabývá Evropská komise v Návrhu metodické příručky určení výše škody v žalobách o náhradu škody75, ve které se snaží poskytnout vodítko pro výpočet škody z přenosu předražených cen. Návod ve velmi obecné formě odkazuje na obecné metody pro výpočty škod představené v Návrhu. Právní řády členských států neobsahují konsistentní úpravu problematiky passing-on.76 V českém právním řádu není problematika passing-on regulována. Vzhledem k tomu, že ani neexistuje relevantní judikatura, lze jen odhadnout, jak by soudy v případě takové obrany postupovaly. Nicméně námitka postoupení navýšené ceny by v teorii měla být realizovatelná vzhledem ke skutečnosti, že přímý kupující by v plné výši přenesl navýšenou cenu a nebyl by tudíž schopen prokázat jemu vzniklou škodu. Dokazování je na straně žalovaného poměrně komplikované, protože z pouhého zvýšení ceny nelze vycházet z toho, že k jejímu přenesení došlo kvůli vyšším cenám na vstupu. Břemeno důkazů žalovaného je stejné jako žalobcovo. Takové pojetí odpovídá požadavkům Evropské komise. V Německu je toto téma předmětem dlouhodobých diskusí a navzdory novelizaci německého zákona proti omezování hospodářské soutěže (Gesetz gegen

Wettbewerbsbeschränkungen)

neutuchají,

neboť

nepanuje

shoda

na výkladu jeho novelizovaného ustanovení § 33 odst. 3,77 které stanoví: „Kdo úmyslně nebo z nedbalosti poruší soutěžní právo, odpovídá za tím způsobenou škodu. Pokud je zboží nebo služba zakoupena za nepřiměřenou cenu, nelze

73

Ibid. Text směrnice, op. cit. 7. 75 Návrh metodické příručky, op. cit. 51, s. 47 a násl. 76 Europe Regional Overview, op. cit. 61. 77 Odsunutí škody, op. cit. 68, s. 67. 74

27

vyloučit náhradu jen z toho důvodu, že bylo dál prodáno ...“78. Komentáře se shodují na tom, že ustanovení ve své podstatě námitku odsunutí škody nezakazuje. Ovšem podle sporného, ale většinového názoru je účelem tohoto paragrafu jak kompenzace, tak odstrašení, a proto se vychází z toho, že zde v podstatě místo pro vyrovnání výhod, tedy pro námitku odsunutí škody, není.79 V souvislosti s uplatněním námitky odsunutí škody se často jako na vzor odkazuje na úpravu ve Spojených státech amerických. Supreme Court of the United States of America rozhodl v rozsudku Hanover Shoe80, že námitka odsunutí škody podle federálního práva není přípustná. Navzdory tomu, že paragraf 4 Claytonova zákona stanoví, že kterákoliv osoba, jíž byla způsobena škoda v důsledku jednání v rozporu se soutěžními pravidly, je oprávněna požadovat její náhradu a to do výše trojnásobku škody skutečně způsobené a soudních nákladů včetně přiměřené odměny advokáta81, se Nejvyšší soud rozhodl interpretovat slovo „kterákoliv“ restriktivně, nevztahujíc se na obranu žalovaných na odsunutí škody. Nepřímým odběratelům nebyla též Nejvyšším soudem uznána aktivní legitimace k podání žaloby o náhradu škody.82 Zdůvodnil to tím, že připuštění námitky škody by vedlo ke zdlouhavému a komplikovanému řízení vyžadujícím přesvědčivé prokázání skoro nezjistitelných částek. Zároveň by mohlo snížit efektivitu a účinnost žalob o trojnásobek škody. Argumentaci amerického Nejvyššího soudu proti připuštění námitky přenesení škody nelze samozřejmě automaticky aplikovat na uvažovanou úpravu této problematiky v Evropské unii. Právní řády a úprava žaloby o náhradu škody jsou nastaveny odlišně od americké úpravy. Nicméně by mělo být zváženo 78

Úplné německé znění: „Wer einen Verstoß nach Absatz 1 vorsätzlich oder fahrlässig begeht, ist zum Ersatz des daraus entstehenden Schadens verpflichtetet. Wird eine Ware oder eine Dienstleistung zu einem überteuerten Preis bezogen, so ist der Schaden nicht deshalb ausgeschlossen, weil die Ware oder die Dienstleistung weiterveräußert wurde ... “ 79 Odsunutí škody, op. cit. 68, s. 68. 80 Hanover Shoe, Inc. v. United Shoe Machinery Corp., 392 U.S., (1968), s. 481. 81 The Clayton Act of 1914. 15 U.S.C. článek 15 písm. a. V originále: „[A]ny person who shall be injured in his business or property by reason of anything forbidden in the antitrust laws may sue therefor ... and shall recover threefold the damage by him sustained, and the cost of suit, including a reasonable attorney’s fee.“ Dostupné z: http://www.stolaf.edu/people/becker/antitrust/statutes/clayton.html. 82 Illinois Brick Co. v. Illinois, 431 U.S., (1977), s. 720.

28

selektivní

přejímání

prospěšných

prvků

amerického

modelu.

Pokud

i ve Spojených státech, kde soukromé vymáhání soutěžního práva má dlouholetou tradici a zažitou praxi, jsou obavy z komplikovanosti a komplexnosti řízení s přípustnou námitkou passing-on, pak by se i evropští zákonodárci měli zamyslet nad zavedením tohoto institutu. Členské státy Evropské unie mají, pokud vůbec, velmi omezenou zkušenost se soukromým vymáháním soutěžního práva nebo vůbec s žalobami o náhradu škody ze soutěžněprávních deliktů. Zdá se, že požadovat po evropských soudech uchopení tak složitého procesu s vyhodnocováním velkého množství dat bez předchozích zkušeností, je velmi odvážné a ve svém důsledku by mohlo mít negativní dopad na vymáhání soutěžního práva. Na evropské úrovni bude řada případů vymáhání soutěžního práva probíhat před soudy různých členských států. Za účelem prevence vícenásobné náhrady proto Evropská komise v Bílé knize vyzývá soudy k využití všech dostupných prostředků k zabránění takových situací. Nicméně dostupné nástroje k zabránění takových scenářů, Řím I, Řím II, Brusel I83 ,s aplikací na tak rozsáhlá řízení nebyla koncipována. Koordinaci příbuzných případů a řízení neupravují. Dalším argumentem proti uznání námitky přenesení škody by mohla být skutečnost, že v často citovaných rozhodnutích Courage a Manfredi se Soudní dvůr nezabýval přímo problematikou passing-on, proto by slovo „každý“ nemuselo automaticky poskytovat základ pro ospravedlnění zavedení institutu námitky přenesení škody, obdobně jako v americkém případě Hanover Shoe. Rozptýlení vzniklých škod napříč distribučním řetězcem ztěžuje aplikaci retributivní spravedlnosti ve smyslu principu zakotveném v členských státech Evropské unie, tedy že každý, kdo utrpěl škodu, má nárok na to, aby mu ji škůdce nahradil. V tom smyslu je třeba hledat mechanismy respektující princip retributivní spravedlnosti tak, aby nevedly ke komplexním a komplikovaným sporům

83

Úmluva o právu vhodném pro smluvní závazky, z 19.6.1980 (80/934/EEC), Úř. věst. L 266/119; nařízení EC 864/2007 Evropského parlamentu a Rady z 11.7.2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazky (Řím II); nařízení Rady č. 44/2001 z 22.12.2000 o pravomoci a uznání a výkonu rozsudků v občanských a obchodních věcech, Úř. věst. 2001 L 12/1 (Brusel I).

29

a převážení negativních vlivů na efektivnost nad přínosy. Je potřeba přitom dbát na to, aby cíle celé koncepce žalob o náhradu škody z porušení soutěžněprávních předpisů byly v souladu s cíli soutěžního práva. Účinnost by měla být považována za jednu z nejdůležitějších hodnot, obzvláště pokud vezmeme v potaz, že evropské soudy mají zkušenosti se soukromým vymáháním velmi malé. Bude se muset najít kompromisní model, který bude respektovat jak princip kolektivní spravedlnosti, tak účinnosti. 84 Jako jeden model by mohl přicházet v úvahu takový, který Evropskou komisi a soutěžní úřady členských států EU pojme jako amici curiae. Příslušný soud by je vyzval při zahájení řízení k přípravě zprávy o celkové škodě způsobené protisoutěžním jednáním, která by umožnila rozdělení nákladů žalobce v prvotním řízení a žalobce v dalších řízeních.

4. Hromadné vymáhání práva Jak vyplývá z předchozího výkladu a jak je všeobecně známo, slabým místem soutěžního práva je jeho procesní stránka. O to víc tak platí pro širší skupiny osob, jejichž jednotlivé nároky jsou příliš nízké na to, aby byly jednotlivě efektivně vymáhány, vzhledem k celkové komplexnosti a finanční náročnosti vedení soudních sporů. Protisoutěžními delikty bývají postižené široké skupiny osob, typicky spotřebitelé, jejichž nízká hodnota individuálních nároků je ani nijak nemotivuje k tomu, aby podali žalobu na náhradu škody vzniklé protisoutěžním jednáním. Přestože jsou jednotlivé nároky nízké, jejich souhrn je významný. Evropská komise odhadovala roční úhrn škod, které spotřebitelům vzniknou v důsledku protisoutěžního jednání na desítky miliard Eur.85 Tímto se pak

porušitelům

z jejich

protiprávního

jednání

dostane

značného

neoprávněného prospěchu. Z toho důvodu se Evropská komise snaží najít

84

Aktivní legitimace a obrana na základě odsunutí škody v řízeních o náhradu škody za porušení pravidel hospodářské soutěže,op. cit. 67, s. 94. 85 Impact Assesment, Op. cit.17, , para. 43.

30

způsoby, jakými by mohla „drobné poškozené“ motivovat, aby se svých práv domáhali.86 Řešením mají být mechanismy umožňující hromadné vymáhání práva, ohledně kterých se vede nekonečná politická diskuse. Z obav již výše zmíněných Evropská komise nechce přebírat koncept tzv. skupinových žalob „amerického střihu“. Přijetí amerického systému soukromého vymáhání soutěžního práva bez alternací zohledňujících skutečnost, že by se zavedly instituty evropské kontinentálněprávní tradici neznámé, by bylo nevhodné. Nadto z amerických skupinových

žalob,

které

je

možné

podávat

jménem

individuálně

neidentifikovaných poškozených (tzv. opt-out princip), panuje obecná obava z toho, že mají blízko k vydírání (často nejde o právní objasnění, ale o vytvoření tlaku zejména prostřednictvím negativní publicity, díky níž se dosáhne lukrativního narovnání).87 Jeho tamní způsob využívání, resp. tedy spíše zneužívání, je kritizován, protože zájmy klienta se zdají být až druhořadé, neboť vedení takových sporů je pro zástupce velmi lukrativní záležitostí.88 Nadto je rozhodnutí soudu závazné v plném rozsahu pro všechny příslušníky dané třídy subjektů a v jistém smyslu tak může být považováno za porušení zásady práva každé osoby být slyšena u soudu. Hromadná řízení pro vymáhání práva lze obecně popsat a rozdělit podle tří pro ně charakteristických kritérii. Prvním je, zda skupina poškozených domáhajících se tvrzeného porušení soutěžního práva je složena z individuálně neidentifikovaných poškozených, tedy že se stanou členy skupiny automaticky po splnění právem stanovených podmínek s možností vyjádřit své přání ze skupiny vystoupit a domáhat se popř. svého práva individuálně (tzv. opt-out žaloby známé z amerického modelu prosazování soutěžního práva). Nebo naopak, tzv. opt-in žaloby, ke kterým se každý poškozený musí individuálně přihlásit. Dalším znakem, podle kterého se člení hromadná řízení, je rozsah sporu řešený

86

PETR, Michal. Bílá kniha o náhradě škody způsobené porušením soutěžního práva. Právní zpravodaj, 2008, č. 10, s. 7. 87 BEJČEK, Josef. Soukromé vymáhání nahrady škody a další trendy soutěžním právu. Seminář na téma Horizontální spolupráce a soukrmoprávní vymáhání soutěžního práva. Česká společnost pro evropské a srovnávací právo a AK Havel Holásek. 23. září 2011. Praha. 88 Ibid.

31

v daném řízení. Typické pro anglické representativní žaloby je, že žalobce získá pouze deklaraci o tom, že žalovaný porušil soutěžní právo, dokázat utrpěnou škodu pak však musí poškození pak individuálně v následných řízeních. Dalším a posledním charakteristickým znakem odlišujícím od sebe jednotlivé úpravy hromadných řízení je závaznost v nich vydaných rozhodnutí pro členy skupin, případně zda členové mohou podat odvolání v případě, že rozhodnutí v hromadném řízení pro ně bylo nepříznivé. Nadto se lze zabývat i otázkou, zda žaloby hromadného typu může podat jedna nebo více individuálních osob nebo tak činí pro tento účel zřízený a kvalifikovaný subjekt. Evropská komise již v Zelené knize naznačila, jak by si mechanismus hromadného vymáhání soutěžního práva představovala. Následně v Bílé knize představila své konkrétnější úvahy. Navrhuje se zavedení dvou typů institutů. Prvním mají být reprezentační žaloby, které jsou oprávněna podat kvalifikovaná sdružení (representative action), a kolektivní žaloby, které by byly založené na výše

zmíněném

opt-in

principu.

Reprezentační

žalobu

může

podat

kvalifikovaná entita, která jedná jménem individuálně identifikovaných dvou nebo více osob (v přísně omezených případech i skupinou neidentifikovaných osob).89 Tyto osoby však nejsou v pozici žalobců jako takových. Podat žalobu by příslušelo pouze organizacím trvale certifikovaným členským státem, které mají za cíl ochranu zájmů svých členů a to trvale nebo ad-hoc pro konkrétní případ. Doplněk k těmto reprezentačním žalobám by představovaly kolektivní opt-in žaloby, podávané jménem poškozených, kteří by se k této žalobě přihlásili a byli tak individuálně identifikovatelní. Tento typ žaloby tak bude vhodný pro případy, kdy by individuální žalobce mohl podat žalobu sám, nicméně z důvodu procesní ekonomie bude vhodnější žalobu podat společně s více poškozenými. Naopak reprezentační žaloby se uplatní v případech malých individuálních škod, které vzniknou obvykle spotřebitelům, avšak v souhrnu budou představovat vysokou částku peněz. Zároveň mohou motivovat poškozené mající obavu z finančního zatížení a nejistoty, které by mohly vyvstat v případě individuálního vedení sporu.

89

White Paper, op. cit. 4, s. 4.

32

Po vydání Bílé knihy diskuse nad hromadným vymáháním v důsledku neschopnosti se dohodnout na konkrétní úpravě upadla, nicméně Evropská komise se rozhodla dát hromadnému vymáhání na konci roku 2010 znovu šanci. Nová debata byla zahájena a podpořena místopředsedou pro hospodářskou soutěž, Joaqínem Almuniou, v říjnu 2010 při příležitosti proslovu na španělské univerzitě ve Valladolidu.90 Oznámil v něm záměr Evropské komise připravit evropskou úpravu pro hromadné vymáhání práva. Jak již bylo zmíněno, evropský systém se má značně lišit od amerického a předejít tak excesům známým právě z americké úpravy. Almunia přislíbil na rok 2011 legislativní návrh, který však dosud stále nebyl zveřejněn. Snaha Evropské komise vzbudit zájem o danou problematiku se nesetkala s příliš velkou odezvou.91 Za zmínku ovšem stojí reakce Sněmu německé průmyslové a obchodní komory92, která je dlouhodobým odpůrcem úpravy hromadného vymáhání práv. Ve svých dopisech Komisaři pro energetiku, Güntherovi Oettingerovi, a předsedovi Komise, Josému Manuelu Barrosovi93 komora varovala před zavedením hromadného vymáhání soutěžního práva a uvedla pro to tři hlavní argumenty. Prvním je obava z ohrožení cílů hospodářského růstu dle Agendy 2020. Dále upozorňuje na fakt, že úpravu civilního procesu má každý stát provádět sám. Konečně vyjadřuje přesvědčení, že neexistuje úprava hromadných žalob, která by zabránila excesivním rozhodnutím.94 Svoji argumentaci pak podpořila německá průmyslová a obchodní komora i ve svém vyjádření ve veřejné konzultaci Evropské komise s názvem Směrem ke společnému evropskému přístupu k hromadnému vymáhání práva95, na jejíž vyhodnocení, popř. legislativní návrh ze strany Evropské komise, se stále ještě čeká.

90

ALMUNIA, JOAQUÍN. Common standards for group claims across the EU. 15.10.2010, University of Valladolid. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=SPEECH/10/554. 91 SYLLA, Michal. Hromadné vymáhání práva v Evropské unii? Právní rozhledy, 2011, č. 9, s. 329. 92 Deutsche Industrie- und Handelskammer. 93 Dostupné z http://www.dihk.de/ 94 Hromadné vymáhání práva v Evropské unii? Op. cit. 91. 95 Commission staff working document, Public Consultation: Towards a Coherent Eurpean Approach to Collective Redress, 4.2.2011, SEC (2011) 173 final.

33

Hromadné žaloby blízké americkému typu český právní řád nezná. Je možné se pouze setkat s některými instituty, které se náznakem americkým class actions blíží. Neexistují však spory, kde by na jedné straně bylo velké množství poškozených, kterým by soud přiznal vysoké nároky na náhradu škody. Občanský soudní řád v ustanovení § 91 upravuje institut procesního společenství a umožňuje tak spojení více nároků v rámci jednoho řízení v důsledku čehož dochází k zefektivnění ve skutkově souvisejících případech. Vzniká společným návrhem více žalobců, nebo přistoupením k řízení podle ustanovení § 92 odst. 2 OSŘ, popř. vedlejší intervencí podle ustanovení § 93 OSŘ, nebo spojením řízení ve smyslu ustanovení § 112 odst. 1 OSŘ. Procesní společenství určitě může přispět ke zlepšení postavení žalobců, nicméně s ohledem na charakteristiku většiny sporů z porušení soutěžněprávních předpisů nedosahuje ani zdaleka na potenciál hromadných žalob. Není totiž možné spojit malé nároky velkého množství poškozených v soutěžněprávních sporech s tak vysokým počtem účastníků a ani nejsou poskytnuty administrativní nástroje k efektivnímu zvládnutí sporů. Další úpravu v českém právním řádu blížící se možnostem hromadného vymáhání, představuje ustanovení § 54 obchodního zákoníku, které umožňuje podání žaloby spotřebitelskou organizací. Tato možnost je však zřídka užívána a vyvstává tak otázka, zda řízení s účastí kvalifikovaných organizací navrhované Evropskou komisí je vůbec vhodné a potřebné vzhledem k tomu, že základní idea se neuchytila ani ve spotřebitelských sporech. Jediným důvodem vysvětlujícím nezájem o již zakotvený mechanismus hromadného vymáhání ve spotřebitelských sporech by mohla být skutečnost, že nemůže být poskytnuta finanční kompenzace, která by ale v soutěžněprávních sporech poskytnuta byla. Cílem hromadných žalob je často zabránění dalších řízení ze stejného právního základu. K tomu lze zmínit § 83 OSŘ, upravující překážku věci zahájené a § 159a odst. 2 OSŘ upravující překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ustanovení § 83 odst. 2 OSŘ upravuje především zdržení se nezákonného jednání. Náhrada škody je zmíněna pouze v ustanovení § 83 odst. 2 písm. d) OSŘ. Ani toto ustanovení však nemá potenciál hromadné žaloby. Vlastníci

34

účastenských cenných papírů, kterým nebyla v zákonné lhůtě učiněna nabídka převzetí, mají podle ustanovení § 50 odst. 1 zákona č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí právo domáhat se náhrady škody. Na základě prvé takto podané žaloby je na úřední desce soudu podle § 50 odst. 3 zákona o nabídkách převzetí vyvěšeno oznámení o zahájení řízení a začíná běžet tříměsíční lhůta pro podání stejné žaloby pro ostatní poškozené. Žádná z popsaných úprav však nemůže zabezpečit hromadné efektivní vymáhání soutěžního práva. Proto lze konstatovat, že explicitní úprava umožňující spojení individuálních nároků je potřebná. Taková úprava by měla motivovat k hromadnému vymáhání práv tím, že v souhrnu celkově sníží náklady na vedení sporů pro poškozené. Rozhodně by však nebylo vhodné příjimout americký opt-out systém, neboť na Kontinentu celkově s institutem hromadného vymáhání zkušenosti nejsou velké a jeho přijetí by pak mohlo vyústit ve zneužívání

tohoto

institutu.

Dostatečnou

ochranu

před

podáváním

nedůvodných žalob a před nechtěným zastupováním poškozených by měla představovat volba formy opt-in kolektivních žalob. U reprezentačních žalob by pak měl být detailně upraven způsob distribuce vysouzené náhrady škody mezi poškozené. Ne vždy však bude možné identifikovat všechny účastníky řízení a mělo by být proto upraveno, jakým způsobem se pak bude nakládat s vysouzenou částkou (např. využití pro aktivity směřující k ochraně spotřebitelů pomocí tisku letáků, reklamy, atd.), aby byla zachována kompenzační funkce náhrady škody. Zásadní řešení k překonání české legislativní mezery v oblasti hromadného vymáhání práva by tak měla zajistit jeho úprava v civilním procesu, a to ve formě zvláštního procesního předpisu upravujícího obecně všechny případy kolektivního vymáhání a nejen explicitně zákonem stanovené. Upravena by v něm měla být aktivní legitimace (včetně vymezení kvalifikovaných entit oprávněných k podání reprezentační žaloby), postavení a specifikace nároků poškozených a případně úprava přístupu k důkazům. V některých členských státech za poslední roky bylo možné pozorovat jistou snahu upravit hromadné vymáhání soutěžního práva. Tak např. v Belgii byl

35

v září 2009 představen návrh zákona o kolektivním vymáhání náhrady škody96, schválen ovšem zatím nebyl. V Německu odborná veřejnost též nedospěla ke konsenzu, zda úprava kolektivního vymáhání práva je vůbec nutná. Německé právo žádné nástroje pro kolektivní vymáhání neupravuje. Německý zákon proti omezování hospodářské soutěže upravuje možnost podat reprezentační žalobu, ovšem dosažení kompenzace pro poškozené není možné. Kartelista podle německého práva musí vydat hospodářský prospěch získaný protisoutěžním jednáním státní pokladně. Poškození pak mají jen možnost získat nepřímý prospěch pomocí daňové úlevy.97 Jiný postup zvolila ve svém obchodním konceptu belgická společnost Cartel Damages Claims SA98 specializující se na vymáhání nároků na náhradu škody vzniklé protisoutěžním jednáním větším skupinám poškozených tím, že poškození na společnost postoupí své nároky a ta je pak vymáhá. Lze vidět, že se v Evropě stále hledá ideální mechanismus pro hromadné vymáhání soutěžního práva, sbírají se zkušenosti a hledají možnosti jak kolektivně úspěšně žalovat nároky poškozených pomocí instrumentů již v právních řádech zakotvených. Uvedené lze uzavřít s tím, že by bylo vhodné přijimout komplexní úpravu hromadného vymáhání práv. Mělo by se tak stát po důkladné celoevropské diskusi, po které by mělo dojít k obecnému koncensu a tato problematika by měla být alespoň rámcově závazně upravena a následně individuálně zakotvena do právních řadů členských států. Měl by tak být brán ohled na již případně upravenou oblast dané problematiky v členských státech. Pro většinu členských států, včetně České republiky, by se jednalo o zavedení nového a neznámého institutu a proto je třeba předchozí rozsáhlé konzultace a sestavení mechanismu zaručujícího všechny výhody institutu kolektivního vymáhání výše popsané.

96

PUTTEMANS, Andrée; BOULARBAH, Hakim. Belgian Draft Law on Collective Redress Procedures. Prezentace na konferenci pořádané Association for International Arbitration na téma The Introduction of Class Actions in Belgium dne 25. března 2011, Brusel. Prezentace dostupná z: http://www.arbitration-adr.org/activities/?p=conference&a=show&id=34. 97 BIEN, Florian. Kollektiver Rechtsschutz im Kartellrecht auf neuen Wegen? Materiell-rechtliche Anspruchsbündelung durch Gesamtgläubigerschaft und Drittschadensliquidation. In: Festschrift für Wernhard Möschel zum siebzigsten Geburtstag, s. 131-148. 98 Další informace o společnosti dostupné z: http://www.carteldamageclaims.com/index.shtml.

36

5. Přístup k informacím Jak Bílá, tak Zelená kniha zdůraznily význam přístupu stran řízení o náhradu škody k důkazům.99 Fáze dokazování má v soutěžněprávních sporech stěžejní význam, neboť právě pro takové spory je charakteristická jistá informační asymetrie. Soutěžní případy se vyznačují velkým množstvím komplexních faktů a informací. Pro žalobce je v těchto případech pak velmi složité získat rozhodující důkazy, protože se často nacházejí u žalovaného, který je může skrývat, nebo mohou být v rukou třetích stran. V této souvislosti je nutné zmínit též důležitost okamžiku podání žaloby o náhradu škody z protisoutěžního deliktu. Roli může případně hrát fakt, zda žalobce podává žalobu a navrhuje důkazní prostředky dříve, než o tvrzeném soutěžním deliktu zahájil řízení soutěžní úřad (tzv. stand-alone-actions) nebo poté, co soutěžní úřad v dané věci rozhodl (tzv. follow-on-actions). V případě stand-alone-actions bude žalobce ve velmi slabé pozici, co se důkazů týče, a může se stát, že nebude ani vědět, kde důkazy hledat. Tyto situace by měly z pohledu Evropské komise být překonány zajištěním lepšího přístupu žalujícího k důkazům. Naopak Evropská komise chce zabránit případným negativním dopadům povinnosti odhalování (disclosure) a jeho případnému zneužití.100 Jak již Evropská komise uvedla v pracovním materiálu k Zelené knize v roce 2005, je jejím cílem v oblasti soukromého vymáhání soutěžního práva využít metod a zkušeností amerického konceptu, avšak vyhnout se jeho nevýhodám. I v otázce přístupu k dokumentům je třeba se ptát, jaké rozdíly mezi vzorovým americkým modelem a kontinentálněprávní tradicí jsou, jaké výhody by se v evropské úpravě daly využít a naopak je potřeba identifikovat nevýhody amerického modelu. Kontinentálněprávní tradice civilního procesu je postavena především na zásadě tvrzení skutečnosti, tedy tvrzení konkrétní striktně relevantní skutečnosti podporující nárok, a navržení konkrétních důkazních prostředků v prvních písemných podáních, tedy při zahájení řízení (pleading

99

Green Paper, op. cit. 3, s. 5; White Paper, op. cit. 4, s. 4. Green Paper, op. cit.3, s. 5.

100

37

stages).101 V pleading stage podle amerického civilního procesu žalobce není tak limitován a postačí mu jen hrubá představa o nároku a skutkových základech, tedy jen podezření. Tím je zahájeno řízení a může následovat předprocesní důkazní řízení, sloužící stranám k tomu, aby sbíraly důkazy k přípravě vlastního řízení a přitom nebyly omezeny požadavkem relevantnosti. V hledání ideálního postupu pro poskytování důkazů inter partes Evropská komise zvolila postup, který nepovede k zneužití povinného odhalování důkazů a nebude tak stát v cestě efektivnímu soukromému vymáhání soutěžního práva. Zavedení možnosti žádat předložení důkazních materiálů podle amerického vzoru bez nutnosti jejich specifikace by podle právních úprav členských států znamenalo porušení procesních práv žalovaného a mohlo by vést ke zneužívání a podávání šikanózních žalob. Evropská komise zmiňuje obavy z tzv. rybářských expedic102. Umožněním nuceného poskytnutí informací by tak žalobce bez konkrétního nároku, ale pouze z podezření nebo veden představou potenciálního objevení soutěžního deliktu či jen snahou získat obchodní informace, mohl vymáhat velké množství důkazního materiálu. Takový postup by byl v rozporu s cílem vytyčeným Evropskou komisí a vedl by jen k poškození

ideje

soukromého

vymáhání

v Evropě

a

k

zbytečným

celospolečenským nákladům. Evropská komise se ve své Zelené knize, inspirována americkým modelem, avšak vedena myšlenkou neimplementovat jeho nevýhody a vědoma si rozdílů vnitrostátních úprav o dokazování ztěžujících postup při podávání žalob o náhradu škody, zabývala existencí systému umožňujícímu žalobci vymáhat důkazy od žalovaného, možnostmi přístupu žalobce k dokumentům soutěžních úřadů a zjednodušením břemene důkazu žalobce. Ve své Bílé knize už konkrétněji vymezila podstatu přístupu k důkazům, která je založena na tvrzení stran týkajících se skutkových okolností a soudní kontrole přiměřenosti návrhu na dokazování a věrohodnosti tvrzeného nároku.

101

BRUNS, Alexander. Soukromoprávní vymáhání soutěžního práva – dokazování. In TICHÝ, Luboš et al. Soukromé vymáhání soutěžního práva, s. 129. 102 Commission staff working paper accompanying the White paper, op. cit. 6, para 72.

38

Ohledně jedné z největších překážek v právních řádech členských zemí Evropské unie, a to požadavku na žalobce, aby konkrétně specifikoval požadovaný materiál, se Evropská komise snažila najít řešení, které by nevedlo k přijetí kompletního amerického modelu s jeho negativními vlivy, a po žalobci tak bude vyžadovat označení specifikované kategorie důkazů (categories of relevant evidence). Aby soudy mohly uložit povinnost žalovanému předložit tyto kategorie dokumentů, žalobce bude muset uvést skutečnosti a předložit důkazy mu rozumně dosažitelné, umožňující věrohodně usoudit příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou a porušením soutěžněprávních předpisů. Dále bude muset žalobce prokázat, že při vyvinutí veškerého úsilí, které může být po něm rozumně požadováno, nemůže získat důkazní prostředky. Navíc musí náležitě specifikovat

kategorie

vyžadovaných

důkazních

prostředků

relevantnost, nezbytnost a přiměřenost navrhovaných důkazů.

a

prokázat

103

Ze soutěžněprávní povahy žalob o náhradu škody lze očekávat, že předmětem vyžadovaných důkazů často budou dokumenty obsahující obchodní tajemství. Bílá kniha vytváří mechanismy za jejichž pomoci je možné užití takových dokumentů před soudem a zároveň zajištění jejich ochrany.104 Mezi takové mechanismy patří např. možnost neveřejného projednávání některých částí řízení, omezení přístupu ke spisu nebo povinnost žalobce nevyužít citlivé informace mimo dané řízení o náhradě škody.105 Národní soudy by podle Bílé knihy měly disponovat s pravomocí uložit odstrašující sankce pro nesplnění povinnosti poskytnout důkaz, včetně vyvození negativních důsledků v řízení o náhradě škody pro případ odmítnutí předložení dokumentů nebo k zabránění jejich zničení. Pokud žalobce splní všechny předepsané povinnosti pro vydání příkazu k poskytnutí důkazních materiálů, měl by být předmět sporu považován za dostatečně určený, aby bylo možno převést břemeno důkazu na žalovaného, který je tak nucen dokázat, že tvrzená škoda nevznikla v důsledku porušení soutěžního práva. Zároveň by měla být

103

White Paper, op. cit. 4, s. 6. White Paper, op. cit. 4, s. 5. 105 Commission staff working paper accompanying the White paper, op. cit. 6, para. 117. 104

39

poskytnuta dostatečná ochrana dokumentům společností v řízení o shovívavosti (o těchto aspektech bude pojednáno v kapitole 6).106 V České republice je v současnosti často jediným důkazem o porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže v oblasti follow-on žalob o náhradu škody rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“). Takové rozhodnutí ale není zpravidla pro účel dokazování dostatečné. Pro dokázání příčinné souvislosti mezi porušením soutěžního práva a škodou způsobenou žalovaným jsou relevantní důkazy uloženy především ve správním spise vedeném Úřadem. Žalobce, který ale není účastníkem řízení před Úřadem, nemá do správního spisu přístup. V podstatě by bylo možné požádat o nahlédnutí do správního spisu na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, nicméně žaloba o náhradu škody není Úřadem obecně uznávána jako oprávněný nárok.107 České občanské právo procesní neupravuje žádný postup pro poskytování důkazů inter partes. Takový stav má potenciál vážně ztížit postavení potenciálních žalobců o náhradu škody vzniklé z protisoutěžního jednání. Podle ustanovení § 78 odst. 1 a § 102 odst. 2 OSŘ mohou být zajištěny důkazy, pokud je obava, že je později nebude možno provést nebo tak bude možné učinit jen s velkými obtížemi. Důkazy tak mohou být zajištěny před zahájením

řízení

na

návrh

nebo

po

zahájení

i bez

návrhu.

Podle

ustanovení § 128 a § 129 odst. 2. OSŘ si poskytnutí důkazů může vyžádat soud. Provedení důkazů může soudu samozřejmě navrhnout i žalobce, nicméně konečné rozhodnutí a posouzení, zda důkaz je nutný a relevantní a zda bude proveden, leží na soudu. Tato úprava je sice v souladu s koncepcí navrhovanou Bílou knihou, která navrhuje dohled soudu nad získáváním důkazů, nicméně nemůže celkově obstát jako mechanismus pro získávání důkazních materiálů. Podmínkou totiž je, že žalobce navrhované důkazy přesně specifikuje. To je pro žalobce velmi těžce proveditelné, protože jak již bylo zmíněno, často neví, jaké dokumenty u sebe žalovaný má a potřebné dokumenty nedokáže přesně 106

White Paper, op. cit. 4, s. 6. LINHARTOVÁ, Jitka; NEDELKA, Martin. Soukromé prosazování soutěžního práva v České republice. In soukromé prosazování soutěžního práva, informační list č.4/2008, s. 10. 107

40

specifikovat. Procedura poskytování informací inter partes má poskytnout žalobci přístup k většímu množství informací, z nichž si až pak může vybrat ty informace relevantní pro spor a navrhnout jejich provedení. Pro donucení žalovaného k předložení vyžádaných dokumentů Bílá kniha uvažuje o zakotvení pravomoce soudu uložit sankce. Podle českého právního řádu má soud možnost uložit pořádkovou pokutu podle § 53 OSŘ do výše 50 000 Kč. V úvahu přichází i trestněprávní postih neuposlechnutí výzvy soudu a to za přečin pohrdání soudem podle § 336 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, za který lze uložit i trest odnětí svobody na dva roky. Otázkou zůstává, zda taková ekonomická sankce je dostatečná, obzvláště s přihlédnutím k výši škod vznikajících porušením soutěžního práva. Pokuta ve výši 50 000 Kč je pak příliš nízká a nedostatečná k odstrašení a donucení porušitele k předložení vyžadovaných důkazů. Dokonce by pro něho mohlo být výhodnější takovou pokutu zaplatit a vyhnout se dalšímu řízení, které by ve většině případů na něj mělo mnohem vážnější ekonomický dopad. Uplatnění trestněprávní sankce bude obdobně nevýznamné, neboť bude těžké najít u právnických osob působících na trhu odpovědnou fyzickou osobu. Porušitel tedy bude stát před volbou dokumenty poskytnout a v případě že by vedly k potvrzení skutečnosti, že soutěžní právo porušil, nahradit způsobenou škodu, nebo dokumenty nevydat a zatajit, případně zničit a věřit, že mu porušení soutěžněprávních norem nebude prokázáno. Z tohoto pohledu se zdá být nezbytné zavést takové sankce, které budou odpovídat povaze soutěžních sporů a odpovídajícím finančním hodnotám, které bývají jejich předmětem, aby porušitel ani neuvažoval o výhodnosti zatajení informací a nastavit úpravu tak, aby se mu vyplatilo dokumenty předložit. Obzvláště v případech follow-on-actions vyvstává otázka možnosti náhlédnutí do spisů Evropské komise nebo soutěžních úřadů. Dosud Evropská komise poškozeným náhlédnutí do spisu neumožňovala.108 Ohledně přístupu k informacím obsažených ve spisech soutěžních úřadů se názory na tuto otázku

108

Praxisbericht Private Durchsetzung von kartellrechtlichen Schadenersatzansprüchen, op. cit. 46, s. 38.

41

v členských státech liší. Tak např. v Holandsku i v Německu se přístup poškozeným ke spisům částečně umožňuje.109 Přístup k důkazům v rukou Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže spadá pod úpravu zákona č. 500/2004 Sb., správního řadu, který ve svém ustanovení § 38 dává právo nahlížet do spisu stranám řízení před Úřadem, kterými jsou jen ty strany, proti kterým se řízení vede. Ostatní osoby mohou do spisu nahlížet pokud prokáží právní zájem nebo jiný vážný důvod. Pokud by poškozený i právní zájem prokázal, zákon o ochraně hospodářské soutěže klade překážku tím, že ve smyslu svého ustanovení § 21c neumožní přístup k částem spisu obsahujícím obchodní nebo jiné zákonem chráněné tajemství. Lze předpokládat, že právě tyto části spisu budou obsahovat důkazy relevantní pro žalobce ve sporu o náhradu škody vzniklé v důsledku soutěžního deliktu. Tyto důkazy by žalobce mohl získat až prostřednictvím soudu v případném řízení postupem popsaným výše. Pro účinné vymáhání soutěžního práva možnosti poskytované českým právním řádem nejsou dostatečné a bude třeba zavést mechanismus umožňující přístup ke spisům v rukou Úřadu. Bez pochyby je v této oblasti nutné zvážit přístup k přihláškám do leniency programů, který bude diskutován v následující kapitole. Členské státy mají aplikovat své právní předpisy tak, aby výkon oprávnění vyplývajícího z evropského práva nebyl nemožný nebo nepřiměřeně obtížný. V případě nesouladu s principem efektivity ho orgány státu nesmí aplikovat na případy porušení soutěžního práva. S ohledem na současnou právní úpravu v České republice nevyplývá, že by musela být aplikace českého práva vyloučena. Nicméně pokud má být budován efektivní systém soukromého vymáhání soutěžního práva, právní stav není uspokojivý. Úprava povinnosti poskytnout důkazní prostředky nařízené soudem je prospěšná k překonání informační asymetrie. Přístup k informacím navrhovaný v Bílé knize podmíněný povinností žalobce rozumně identifikovat relevantní dokumenty a to pod dohledem soudu, by zamezil příliš širokému dokazování jako je tomu ve Spojených státech a zároveň by mohl plnit jistou zabezpečovací funkci efektivity leniency programů. Vzhledem k tomu, že Evropská komise navrhuje v podstatě

109

Ibid.

42

nový institut pro kontinentálněprávní systém, bude třeba další konzultace a bližší specifikace pro případnou implementaci nuceného poskytování informací v řízeních o náhradu škody vzniklé z porušení soutěžního práva, a to obzvláště v oblasti nalezení účinných nástrojů pro donucení žalovaného k předání relevantních důkazů.

6. Vztah k leniency programům V souvislosti

s problematikou

zpřístupnění

informací

ve sporech

o náhradu škody z porušení soutěžního práva je obzvláště u follow-on žalob nutné zhodnotit vztah k tzv. leniency programům. Leniency programy mají za úkol motivovat účastníky zakázaných dohod k oznámení takové dohody soutěžnímu orgánu a pomoct mu tak zakázanou dohodu prokázat. Motivací pro kartelisty má být snížení pokuty, která by jim byla uložena v případě, že by kartel byl odhalen bez jejich přičinění anebo úplné upuštění od uložení pokuty. Soutěžní úřady tak získají přístup k informacím, které by jinak jen stěží objevily. Bez shovívavosti soutěžních úřadů by se podniky k účasti na kartelu nepřiznaly, neboť by jim hrozila velmi vysoká sankce. Význam leniency programů pro soutěžní politiku reflektují čísla zveřejněná Evropskou komisí. V roce 2006 bylo např. ukončeno šest kartelových řízení a pět z nich bylo zahájeno na základě žádosti o leniency.110 Ve své podstatě Evropská komise svou podporou soukromého vymáhání soutěžního práva oslabuje pozici programů leniency. Soutěžitel svou přihláškou do leniency programu přizná svoji účast na dohodě zakázané soutěžním právem za odměnu ve formě beztrestnosti v rámci veřejného vymáhání soutěžního práva. To ho ale nezbavuje soukromoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou oznámeným kartelem. Obsahem přihlášky bývá důkazní materiál, který by mohl být využit v případné žalobě o náhradu škody způsobené protisoutěžním jednáním. Tak by došlo na jedné straně k tomu, že by sice díky přihlášce do leniency programu získal kartelista výhodu ve formě částečného nebo úplného

110

Diskuse o náhradách škody z porušení soutěžního práva vstupuje do další fáze, op. cit. 39, s.

15.

43

upuštění od uložení pokuty, na druhé straně by ale mohl být vystaven nebezpečí využití této přihlášky potenciálním žalobcem ve sporu o náhradu škody a možná ještě většímu ekonomickému znevýhodnění než kdyby se do leniency programu nepřihlásil. Jeho ekonomická motivace k podání přihlášky spočívající ve víře, že se díky ní vyhne odpovědnosti za účast na kartelu, se tak vytrácí. Objevuje se proto obava, že rozsáhlejší uplatňování soukromého vymáhání soutěžního práva by mohlo negativně ovlivnit ochotu porušitelů o leniency žádat a mohlo by přispět ke snížení efektivnosti činnosti soutěžních úřadů. 111 Cílem Evropské komise by mělo být upravit danou problematiku tak, aby účastník leniency programu

v případném

navazujícím

sporu

o

náhradu

škody

nebyl

v nevýhodnějším postavení než porušitel, který přihlášku nepodal. Bílá kniha navrhuje, aby soutěžní orgány poskytly těmto „přiznáním“ maximální ochranu a aby je soudům pro účely řízení o náhradě škody vůbec neposkytovaly.112 Zároveň je podáván námět k diskuzi ohledně standartní odpovědnosti všech soutěžitelů účastnících se na kartelu, a to zavedení odpovědnosti jen za vlastní způsobenou škodu. 113 Problematické v praxi ovšem může být určení podílu škody, za který by porušitel podávající přihlášku odpovídal. Evropská komise v této oblasti vyzvala k další diskuzi, nicméně do připravované směrnice upravující žaloby o náhradu škody již tato problematika zařazena nebyla. Skoro žádný členský stát nedisponuje právní úpravou, která by upravovala vztah mezi žalobami o náhradu škody a programem leniency.114 Výjimkou není ani Česká republika. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže má svůj leniency program. K žádostem o přihlášení do něj a tím pádem k důkazním materiálům by podle závěru z předešlé kapitoly mohl získat přístup soud v občanském soudním řízení podle § 229 odst. 2 OSŘ. Lze vycházet z toho, že na leniency program se neuplatní povinnost mlčenlivosti podle § 124 OSŘ, neboť nemá v České republice zákonný základ. Východiskem je pouze sdělení

111

Ibid. White Paper, op. cit. 4, s. 11. 113 White Paper, op. cit. 4, s. 12. 114 Europe Regional Overview, op. cit. 61. 112

44

předsedy Úřadu. Je to jen metodický pokyn, který není obecně právně závazný a nezavazuje ani Úřad samotný. Vztahem veřejného vymáhání soutěžního práva, konkrétně jeho nástroje ve formě leniency programu, a soukromého vymáhání, ve formě žalob o náhradu škody, se zabýval Soudní dvůr Evropské unie a vydal v červnu 2011 v této souvislosti stěžejní rozhodnutí. Lze očekávat, že toto rozhodnutí Soudního dvora bude mít negativní dopad na vynucování soutěžního práva pro Německo a pro Evropskou unii jako celek. V rozsudku Pfleiderer v. Bundeskartellamt115 se Soudní dvůr zabýval protichůdnými zájmy poškozených, kterým vznikla škoda z protisoutěžního jednání, na získání náhrady škody v občanskoprávním řízení a zájmy soutěžních orgánů chránících důvěrnost prohlášení a dokumentů předložených žadateli o shovívavost. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr shledal, že v Německu, a tedy i v jiných členských státech, může být potřeba utajení prohlášení a dokumentů z programu shovívavosti podřízena zájmům žalobců ve sporech o náhradu škody snažících se získat přístup k těmto dokumentům. Tím je oslaben velmi důležitý nástroj vynucování soutěžního práva. Soudní

dvůr

se

v rozsudku

zabýval

situací,

kdy

německý

Bundeskartellamt podle článku 81 Smlouvy o ES uložil evropským výrobcům dekorativních papírů pokuty z důvodu uzavření dohod o cenách a o uzavření výrobních kapacit. Společnost Pfleiderer byla odběratelem dekorativních papírů vyrobených sankcionovanými společnostmi a požádala Bundeskartellamt, aby jí za účelem přípravy občanskoprávní žaloby o náhradu škody zpřístupnil celý spis týkající se řízení o uložení pokuty v odvětví dekorativních papírů.116 Soutěžní úřad omezil zpřístupnění spisu na verzi, ze které byly odstraněny důvěrné obchodní informace, interní dokumenty a další dokumenty v souladu s programem shovívavosti a nebyl ani povolen přístup k úředně zajištěným důkazním prostředkům. Na toto rozhodnutí následovala žaloba podaná k Amtsgericht Bonn. Ten uložil soutěžnímu úřadu umožnit právnímu zástupci společnosti Pfleiderer přístup ke spisu, neboť shledal, že společnost Pfleiderer 115

Rozsudek Evropského soudního dvora v řízení o předběžné otázce ve věci Pfleiderer AG proti Bundeskartellamt. C
360/09. 116 Pfleiderer, op. cit. 115, odst. 9 – 18.

45

je poškozeným, protože nakupovala zboží v důsledku kartelové dohody za nadměrné ceny a nadto má k přístupu k informacím oprávněný zájem, protože připravuje žalobu o náhradu škody. Amtsgericht Bonn však výkon rozhodnutí odložil a Soudnímu dvoru položil ohledně přístupu k informacím předběžnou otázku. Soudní dvůr uznal postavení leniency programů v účinném boji směřujícím k zjištění a ukončení porušování pravidel hospodářské soutěže. Rovněž uznal možný dopad na tyto programy zpřístupněním dokumentů obsažených v přihlášce. V souladu s rozsudky Courage a Crehan však znovu opakuje, že každá osoba má právo uplatnit svůj nárok na náhradu škody způsobené jednáním, které by mohlo omezit nebo narušit hospodářskou soutěž. Vše uzavřel s tím, že „ustanovení práva Unie v oblasti kartelových dohod musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby osobě, která byla poškozena porušením práva Unie v oblasti hospodářské soutěže a domáhá se náhrady škody, byly zpřístupněny dokumenty týkající se řízení o shovívavosti vedeného s osobou, která se tohoto porušení dopustila. Soudům členských států však na základě jejich vnitrostátního práva přísluší, aby stanovily podmínky, za kterých musí být takový přístup povolen nebo odepřen, a musí přitom zvážit zájmy chráněné právem Unie.“117 Lze jen vyčkat a pozorovat, jaký skutečný dopad toto rozhodnutí bude mít na leniency programy v praxi. Vzhledem k tomu, že daný rozsudek nastolil velkou nejistotu pro porušitele podávající přihlášku do programu shovívavosti ohledně osudu dokumentů obsažených ve spisech soutěžních úřadů tím, že rozhodnutí o jejich zpřístupnění nechává na rozhodnutí soudů, lze očekávat pokles zájmu o leniency programy. Soudní dvůr tak jistým způsobem podkopnul dlouholetou snahu o efektivitu programů shovívavosti. Vzhledem k jeho důležité roli v oblasti prosazování soutěžního práva měl Soudní dvůr spíše zvolit cestu, která by vedla k vzájemnému efektivnímu doplňování programů leniency a žalob o náhradu škody.

117

Pfleiderer, op. cit. 115, odst. 32.

46

7. Vázanost soudu rozhodnutím soutěžní autority Žalobcům v řízeních o náhradu škody ze soutěžních deliktů by se mohlo značně snížit procesní riziko v případech tzv. follow-on žalob, tedy v případech, kde o porušení soutěžního práva již rozhodl soutěžní úřad, pokud by takové rozhodnutí bylo pro soud v daném řízení závazné. V těchto následných žalobách by se situace pro žalobce zlepšila, neboť by už porušení zákona na straně žalovaného nemusel prokazovat. Zůstalo by mu pouze zachováno i tak velmi obtížné důkazní břemeno ve vztahu ke vzniku škody a její výše a prokázání příčinné souvislosti mezi porušením práva a vzniklou škodou, jak již bylo popsáno v předchozích kapitolách. V důsledku přijetí nařízení Rady (ES) č. 1/2003 o implementaci předpisů o soutěži stanovených v čl. 81 a 82 SES (dále jen „Nařízení“), došlo v této oblasti k zásadní změně. Pokud Evropská komise vydá rozhodnutí o porušení článků 101 nebo 102 SFEU, nesmí už národní soud nebo soutěžní úřad rozhodující o dohodách, rozhodnutích nebo postupech v rozporu s výše zmíněnými články vydat rozhodnutí, které by nebylo v souladu s rozhodnutím Evropské komise. Cílem této úpravy je zabránit zpochybnění rozhodnutí Evropské komise a dosáhnout tak konsistentnosti uplatňování evropského soutěžního práva. Navzdory těmto snahám se však unijní právo nezabývá účinky rozhodnutí národních soutěžních úřadů (tzv. National Competition Authority, zkráceně NCA). Vymezení účinků těchto rozhodnutí je ponecháno na národních právních řádech, kde zakotvení závaznosti rozhodnutí NCA v navazujících sporech je výjimečné.118 Průkopníkem v této problematice je Německo. Ve svém zákoně proti

omezování

hospodářské

soutěže

(Gesetz

gegen

Wettbewerbsbeschränkungen) má zakotvenou závaznost rozhodnutí vydaných

118

Diskuse o náhradách škody z porušení soutěžního práva vstupuje do další fáze, op. cit. 39, s.

12.

47

nejen německým Bundeskartellamt, ale i ostatními soutěžními úřady Evropské unie.119 Taková úprava se zdá být více než vhodná a potřebná, neboť bez takové úpravy by mohlo docházet k inkonzistetnosti rozhodování na evropské úrovni, které se Evropská komise chtěla vyhnout již vydáním Nařízení. Soutěžní právo je paralelně aplikováno jak Evropskou komisí, tak národními soutěžními úřady. Rozhodnutí soudů odporující rozhodnutím soutěžních úřadů by mělo obdobně negativní efekt na evropské soutěžní právo jako inkonzistení rozhodování soudů v nesouladu s rozhodnutími Evropské komise. V rámci vnitřního trhu je soutěžní právo charakteristické svou harmonizací a unifikací hmotného práva, obzvláště prostřednictvím

čl.

101

a

102

SFEU.

K zamezení

inkonzistentnosti

a nerovnováhy mezi uznáváním rozhodnutí Evropské komise a NCA bylo v Bílé knize navrhnuto, aby vnitrostátní soudy projednávající žalobu o náhradu škody způsobené jednáním porušujícím čl. 101 a 102 SFEU nemohly přijmout rozhodnutí odporující pravomocnému rozhodnutí, ve kterém soutěžní úřad, který je členem Evropské soutěžní sítě, ve věci takového jednání konstatoval porušení čl. 101 nebo 102 SFEU, nebo s pravomocnému rozsudku, ve kterém odvolací soud potvrdil rozhodnutí soutěžního úřadu nebo konstatoval porušení výše uvedených článků.120 Závazná by tedy byla všechna rozhodnutí vydaná v Evropské unii. Rozhodnutí vydané v jednom členském státě by bylo závazné pro rozhodnutí soudu v jiném členském státě. Český právní řád tvoří jednu z výjimek v Evropě a stanoví vázanost civilního soudu rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Ustanovením § 135 odst. 1 OSŘ je dána vázanost soudu rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a vázanost na rozhodnutí o tom, kdo je spáchal. Řízení před Úřadem je řízením správním a proto lze rozhodnutí o kartelu, koncentraci či o zneužití dominantního postavení jednoznačně považovat za rozhodnutí spadající pod úpravu ustanovení § 135 odst. 1 OSŘ. 119

Praxisbericht Private Durchsetzung von kartellrechtlichen Schadenersatzansprüchen, op. cit. 46, s. 41. 120 White Paper, op. cit. 4, s. 6.

48

Ve vztahu k fyzické osobě jako soutěžiteli se jedná dle § 22 ZOHS o přestupek a ve vztahu k právnické osobě dle § 22a ZOHS o správní delikt. Soud je tak v řízení o náhradu škody vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán delikt a kým byl takový delikt spáchán. Ostatní otázky si soud v řízení o náhradu škody posoudí sám. Soud však není vázán rozhodnutím o tom, že delikt spáchán nebyl, ani rozhodnutím soutěžního úřadu z jiné členské země. Pro posledně zmíněný postup totiž neexistuje plošná úprava podobná nařízení Brusel I121 pro začlenění správního rozhodnutí do právního řádu České republiky. Rozhodnutí soutěžního orgánu členského státu tak může být použito pouze jako důkazní prostředek. Pro právní úpravu v České republice by tak navrhované změny Evropské komise nebyly úplnou novinkou. Z pohledu efektivního uplatňování nároků na náhradu škody a úspory nákladů a času při opětovném dokazování správního deliktu je už závaznost rozhodnutí soutěžního úřadu pro soudy upravena. Česká úprava se však odchyluje od návrhu Evropské komise tím, že negativní rozhodnutí pro soud závazné není. Pro efektivnost tzv. follow-on actions by doslovná úprava dané problematiky po vzoru Německa přispěla k omezení nevýhod spojených s omezeným přístupem žalobce k důkazům a snížilo by se riziko rozdílného rozhodování soutěžních úřadů, neboť koordinace mezi soudy na evropské úrovni v této oblasti neexistuje a často se ani neví, že se nějaký soutěžní úřad konkrétním případem již zabýval.

8. Promlčení Promlčení nároku na náhradu škody ze soutěžního deliktu se řídí národními právními předpisy. Při aplikaci a výkladu těchto vnitrostátních předpisů je však nutné dbát zásad ekvivalence a efektivity. Soudní dvůr Evropské unie se k běhu promlčecích lhůt vyjádřil ve svém rozsudku ve věci Manfredi. S ohledem na zásadu efektivity tak v národních právních řádech upravujících

121

Nařízení Rady (SES) č. 44/2001 o příslušnosti, uznání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, Úř. věst. 2001 L 12/1.

49

promlčení může představovat problém několik skutečností. Promlčecí doba může začínat běžet už v okamžiku, kdy soutěžní delikt začal probíhat, nebo upravená promlčecí doba je příliš krátká. Problém mohou představovat i promlčecí doby, které se nestaví, a předpisy podle kterých je možné, aby promlčecí doba uběhla, aniž by poškozený mohl vědět o svém nároku na náhradu škody. Takové způsoby úpravy by mohly vymáhání náhrady škody učinit prakticky nemožným.122 Vzhledem k tomu, že se u předpisů týkajících se promlčecích dob jedná většinou o předpisy hmotněprávní, bude muset soud vyložit předpisy jiného členského státu v souladu s unijním právem, tedy pokud by se úprava promlčecích dob dostala do rozporu se zásadou efektivity, národní soudy by nesměly k promlčení přihlédnout. Podle Evropské komise by promlčecí lhůty pro nárok na náhradu škody neměly být méně výhodné než lhůty v oblasti veřejného prosazování soutěžního práva. V Bílé knize123 se tak zabývá začátkem běhu a délkou promlčecích lhůt a vlivem řízení před soutěžními úřady na její běh. V případech pokračujících nebo opakujících se deliktů by promlčecí lhůta neměla začít běžet dříve, než dojde k ukončení protisoutěžního jednání. Lhůta má mít povahu subjektivní, jejíž běh začne až v okamžiku, kdy se poškozený dozví o tom, že byl spáchán delikt a že mu byla způsobena škoda. Taková úprava by byla více než vhodná, odpovídala by principu účinnosti a vůbec povaze soutěžních deliktů. Poškození by neměli reálnou možnost domoci se náhrady škody, pokud by měla promlčecí doba uplynout před odhalením soutěžních deliktů, které beztak bývají utajované a těžce zjistitelné. Ani možnost domoci se náhrady škody ve follow-on žalobách by nebyla reálná, protože by promlčecí doba uplynula už před rozhodnutím soutěžního úřadu. Pro zachování efektivní možnosti podat follow-on žalobu Evropská komise navrhuje, aby s právní mocí konečného rozhodnutí soutěžního úřadu, na kterém je postavena žaloba o náhradu škody, začala běžet nová

122 123

Manfredi, op. cit. 2, para. 78. White paper, op. cit. 4, s. 8 – 9.

50

dvouletá promlčecí lhůta. Tak to Evropská komise zakotvila i ve svém nezveřejněném návrhu směrnice.124 Návrhy Evropské komise se zdají být rozumné a nelze s nimi než souhlasit. Pro jejich realizaci bude ovšem nutná změna vnitrostátních pŕavních předpisů. Podle českého práva se na škodu ze soutěžního deliktu bude aplikovat promlčecí doba upravená v Obchodním zákoniku (ustanovení § 398 ObchZ ve spojení s ustanovením § 397 ObchZ). Jedná se o čtyřletou subjektivní lhůtu začínající běžet okamžikem, kdy se poškozený mohl dozvědět o škodě a o osobě škůdce. Subjektivní lhůta je pak doplněna desetiletou objektivní lhůtou, zakládající nárok na náhradu škody běžící ode dne, kdy došlo k porušení soutěžního práva. Obchodní zákoník ale neupravuje stavení nebo přerušení promlčecí lhůty v případě, že je o protisoutěžním jednání vedeno správní řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Není to vhodné řešení obzvlášt s přihlédnutím k tomu, že řízení před Úřadem se mohou táhnout několik let. Podle ustanovení § 22b odst. 3 ZOHS se správní delikt rovněž promlčuje v desetileté objektivní lhůtě, což by mohlo vést k promlčení nároku poškozeného na náhradu škody. Zakotvení speciální minimálně dvouleté promlčecí lhůty, která by začala běžet po právní moci rozhodnutí soutěžního úřadu, by bylo proto vhodné. Zvláštní úprava by v obchodním zákoníku nebyla nic nového, protože už odlišné speciální lhůty upravuje.125

124 125

Text směrnice, op. cit. 7. Srov. Diskuse o náhradách škody z porušení soutěžního práva vstupuje do další fáze, op. cit.

39.

51

Závěr Unijní a národní soutěžní právo představuje odvětví práva, které je velmi komplexně zpracováno a zharmonizováno. To platí i pro jeho veřejné vymáhání prováděné Evropskou komisí a národními soutěžními úřady, které má za cíl především potrestat a odstrašit porušitele soutěžního práva. Nedostatečná je ovšem úprava soukromého vymáhání soutěžního práva, která má plnit doplňkovou funkci k vymáhání veřejnému a zajistit kompenzaci škody těm, kterým vznikla v důsledku soutěžního deliktu. Evropská komise za účelem zefektivnění fungování veřejného soutěžního práva navrhla harmonizační úpravu napříč různými právními odvětvími. Směrnice upravující žalobu na náhradu škody vzniklé porušením článků 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie byla stažena především z obav členských států před příliš intentezivním zásahem do vnitrostátních prvků soukromého práva, především procesního. Při zavádění systému soukromého vymáhání soutěžního práva je nutné vzít v potaz zkušenosti s tímto institutem z jiných jurisdikcí, poučit se z negativních zkušeností těchto úprav a vycházet z právních tradic a standardů. Vzorem pro evropskou úpravu soukromého vymáhání byla především americká úprava. Lze konstatovat, že implementace celého amerického systému beze změn zohledňujících kontinentálněprávní tradici a při zohlednění fungujícího systému veřejného vymáhání by nebylo vhodné. Zároveň lze ale dospět k závěru, že bez zavedení některých instrumentů majících alespoň základ v právním systému USA, bude i nadále většina evropských a vnitrostátních soutěžních deliktů řešena před soutěžními úřady a pro soukromé vymáhání plnící doplňkovou funkci prostor nebude. Pro zatraktivnění soukromého vymáhání by tak mělo být například uvažováno o v předchozích kapitolách diskutovaném ulehčení postavení žalobce v podobě připuštění kolektivního vymáhání práv nebo předávání důkazů inter partes (při kterém by mělo být zohledněno přihlášení žalovaného do programu shovívavosti). Ať už půjde o úpravu unijní nebo jen českého práva, zapojení

52

soukromých subjektů a civilních soudů do systému vymáhání veřejného soutěžního práva se neobejde se bez zavedení alespoň některých institutů diskutovaných v této práci. K zakotvení těchto institutů v unijním nebo vnitrostátním právu by mělo dojít až po důkladném zhodnocení jejich pozitivních a negativních dopadů a po zralé úvaze, neboť většina je pro kontinentálněprávní jurisdikce neznámá a chybí s nimi zkušenosti. Nicméně lze uzavřít, že ani sebelepší úprava soukromého vymáhání soutěžního práva, konkrétně využití žalob na náhradu škody ze soutěžních deliktů, nebude uspokojující bez schopnosti a vůle aplikace současné existující hmotné a procesní úpravy tuzemskými soudy (existuje úprava možnosti odhadu výše škody ze strany soudu podle občanského soudního řádu, která ale soudy není využívána) a povědomí o všeobecné užitečnosti soutěžního práva v očích nejširší veřejnosti za aktivní účasti antimonopolních úřadů (všeobecná nevědomost o explicitní úpravě obsažené v zákoně o ochraně hospodářské soutěže z roku 1991 o možnosti podání soukromých žalobách v soutěžněprávních věcech je jeden z důvodů pro její nevyužívanost). Z těchto důvodů by nadále mělo zůstat cílem veškerých snah nalezení rovnováhy mezi veřejným a soukromým prosazováním soutěžního práva prostřednictvím budování rozumné hmotněprávní doktríny, která konec konců umožní i soutěžním úřadům umožní efektivní využívání žalob poškozených k odhalování a nápravě protisoutěžních jednání, neboť vymáhání náhrady škody by mělo být považováno za přirozenou součást soutěžního práva.

53

Seznam zkratek ObčZ

Zákon č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník

ObchZ

Zákon č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník

OSŘ

Zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád

SFEU

Smlouva o fungování Evropské Unie

SpŘ

Zákon č. 500/2004 Sb. , správní řád

ZOHS

Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže

54

Použitá literatura Monografie BASEDOW, Jürgen. Private Enforcement of EC Competition Law. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2007. BEDNÁŘ, Josef. Aplikace soutěžního práva v praxi. Z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, Komise a Evropského soudního dvora. Praha: C.H. Beck, 2005. BEHRENS, Peter.; BRAUN, Ellen.; NOWAK, Carsten. Europäisches Wettbewerbsrecht im Umbruch. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2004. BULST, Friedrich Wenzel. Schadensersatzansprüche der Marktgegenseite im Kartellrecht. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2006. CURRIE, Samantha; DOUGAN, Michael. 50 Years of the European Treaties. Oxford: Hart Publishing, 2009. DEJL, Pavel; LÖFFLEROVÁ, Andrea; KUBÍK, Filip. Comparative report. [Pdf]. Praha: Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, 2004. [cit. 23.11.2011] Dostupné z: http://ec.europa.eu/competition/antitrust/actionsdamages/national_reports/czech_r epublic_en.pdf. ELIÁŠ, Karel; BEJČEK, Josef; HAJN, Petr; JEŽEK, Jiří a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část – Soutěžní právo. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck, 1999. ENCHELMAIER, Stefan; GALLEGO, Beatriz; MACKENRODT, Mark-Oliver. Abuse of Dominant Position: New Interpretation, New Enforcement Mechanisms? Berlin: Springer Verlag, 2008. FOER, Albert; CUNEO, Jonathan. The International Handbook on Private Enforcement of Competition Law. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2010. The Position of the Office for the Protection of Competition of the Czech Republic to the White Paper on Damages actions for breach of the EC antitrust rules [online]. Uřad na ochranu hospodařske soutěže [cit. 8.12.2011] Dostupne z: http://www.compet.cz/fileadmin/user_upload/Ke_stazeni/White_Paper__Czech_Republic.doc. TICHÝ, Luboš; ARNOLD, Rainer; SVOBODA, Pavel; ZEMÁNEK, Jiří; KRÁL, Richard. Evropské právo. Praha: C.H. Beck, 1999.

55

TICHÝ, Luboš, et al. Soukromé vymáhání kartelového práva. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2009. WAELBROECK, D.; SLATER, D.; EVEN-SHOSHAN, G. Study on the conditions of claims for damages in case of infringement of EC competition rules: Comparative report. [Pdf]. Brusel: Ashurst, 2004. [cit. 22.11.2011] Dostupné z: http://ec.europa.eu/competition/antitrust/actionsdamages/comparative_report_clea n_en.pdf, s.1.

Komentáře MUNKOVÁ, Jindřiška. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář. Praha: C.H.Beck, 2003. ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1206. WAGNER in Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, svazek 5, Beck, Mnichov 2009.

Články a příspěvky BECKER, Rainer. Schadensersatzklagen bei Verstoß gegen das Kartell- und Missbrauchsverbot. In AUGENHOFER, Susanne. Die Europäisierung des Kartell- und Lauterkeitsrechts. Tübingen: Mohr Siebeck, 2009. BEJČEK, Josef. Vliv tzv. soukromého vymáhání náhrady škody na podstatu a funkce odpovědnosti za škodu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2010, roč.18, č. 2, s. 118-122. BEJČEK, Josef. Ušlý zisk a omezení náhrady škody podle obchodního zákoníku. In Vývoj práva deliktní odpovědnosti za škodu v České republice, Rakousku a Evropě. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2005. BIEN, Florian. Kollektiver Rechtsschutz im Kartellrecht auf neuen Wegen? Materiell-rechtliche Anspruchsbündelung durch Gesamtgläubigerschaft und Drittschadensliquidation. In: Festschrift für Wernhard Möschel zum siebzigsten Geburtstag (hrsg. v. Stefan Bechtold/Joachim Jickeli/Mathias Rohe), BadenBaden: Nomos 2011, s. 131-148. BRUCKNER, Joseph; SALZWEDEL, Matthew. Plaintiffs’ Remedies. In FOER, Albert; CUNEO, Jonathan. The International Handbook on Private Enforcement of Competition Law. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2010. BRUNS, Alexander. Soukromoprávní vymáhání soutěžního práva – dokazování. In TICHÝ, Luboš et al. Soukromé vymáhání soutěžního práva, Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2009. 56

BULST, Friedrich Wenzel. Odsunutí škody. In TICHÝ, Luboš et al. Soukromé vymáhání soutěžního práva. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2009. DI GIO, Alessandro. Contract and Restitution Law and the Private Enforcement of EC Competition Law. World Competition, 2009, roč. 32, č. 2, s. 199-220. HAJNÁ-STEINEROVÁ, Karin. Soukromé prosazování soutěžního práva. Obchodněprávní revue, 2009, č. 10, s. 295. JOWELL, Daniel. Legal issues in competition law damages claims. Competition Law Journal, vol. 7, issue 1, 2008, s. 44. KLOUB, Jindřich. Aktivní legitimace a obrana na základě odsunutí škody v řízeních o náhradu škody za porušení pravidel hospodářské soutěže: retributivní spravdlnost nebo efektivita? In TICHÝ, L. et al. Soukromé vymáhání soutěžního práva. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2009. LINHARTOVÁ, Jitka; NEDELKA, Martin. Soukromé prosazování soutěžního práva v České republice. In soukromé prosazování soutěžního práva, informační list č.4/2008, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže: Brno, 2009. MUNKOVÁ, Jindřiška. Soukromoprávní vymáhání antitrustového práva z jiného úhlu pohledu. Obchodněprávní revue, 2009, č. 9, s. 254. NERUDA, Robert. Náhrada škody způsobené protisoutěžním jednáním jako způsob soukromého vymáhání antimonopolního práva. Právní rozhledy, 2005, č. 12, s. 435. NERUDA, Robert; PETR, Michal. Diskuse o náhradách škody z porušení soutěžního práva vstupuje do další fáze. Právní zpravodaj, 2007, č. 11, s. 10. NÖLKE, Andreas; WIGGER, Andrea. Enhanced Roles of Private Actors in EU Business Regulation and the Erosion of Rhenish Capitalism: the Case of Antitrust Enforcement. Journal of Common Market Studies, 2007, roč. 45, č. 2, s. 487-513. PETR, Michal. Souromé prosazování soutěžního práva a přístup Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. In TICHÝ, L. et al. Soukromé vymáhání soutěžního práva. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2009. PETR, Michal. Kolektivní žaloby v českém soutěžním právu? Jiné právo [online]. 2009-11-19. [cit. 2011-03-09]. Dostupný z WWW: http://jinepravo.blogspot.com/2009/11/kolektivni-zaloby-v-ceskemsouteznim.html PETR, Michal. Odpovědnost v soutěžním právu. Jurisprudence, 2009, č. 4. PETR, Michal. Připravované změny v soutěžním právu. Právní rozhledy, 2009, č. 4, s. II. 57

PETR, Michal. Bílá kniha o náhradě škody způsobené porušením soutěžního práva. Právní zpravodaj, 2008, č. 10, s. 6. POP, Valentina. EU needs 'class action' law suits, consumer rights groups say. EU Observer. Brusel, 22.6.2011. Dostupné z: http://euobserver.com/19/32530. SCHREIBER, Till. Praxisbericht Private Durchsetzung von kartellrechtlichen Schadenersatzansprüchen. Kölner Schrift zum Wirtschaftsrecht, 2011, č. 1. SYLLA, Michal. Hromadné vymáhání práva v Evropské unii? Právní rozhledy, 2011, č. 9, s. 329. TERHECHTE, Jörg Philipp. Vymáhání evropského soutěžního práva – harmonizace soukromých a veřejných přístupů v rámci pluralitního modelu. In TICHÝ, L. et al. Soukromé vymáhání soutěžního práva. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2009. VAN GERVEN, Walter. Private Enforcement of EC Competition Rules in the ECJ – Courage v. Crehan and the Way ahead. In BASEDOW, Jürgen. Private Enforcement of EC Competition Law. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2007. VRCEK, Bojana. Europe regional overview. In FOER, Albert; CUNEO, Jonathan. The International Handbook on Private Enforcement of Competition Law. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2010. WILS, Wouter. The Relationship between Public Antitrust Enforcement and Private Actions for Damages. World Competition, 2009, roč. 32, č. 1, s. 3-26. WINTEROVÁ, Alena. Hromadné žaloby (procesualistický pohled). In XVI. Karlovarské právnické dny. (ZOUFALÝ, V.; BLAŽEK, K. eds.) 1. vyd. Praha: Linde, 2007.

Právní předpisy Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie,
Úřední věstník C 83 ze dne 30.3.2010. Nařízení EC 864/2007 Evropského parlamentu a Rady z 11.7.2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazky. Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 z 22.12.2000 o pravomoci a uznání a výkonu rozsudků v občanských a obchodních věcech, Úř. věst. 2001 L 12/1. Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 o implementaci předpisů o soutěži stanovených v čl. 81 a 82 SES . Úmluva o právu vhodném pro smluvní závazky, z 19.6.1980 (80/934/EEC), Úř. věst. L 266/1-19. 58

The Clayton Act of 1914. 15 U.S.C. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Rozsudky Rozsudek Evropského soudního dvora ve spojených řízeních o předběžné otázce ve věcech Brasserie du Pêcheur SA v Bundesrepublik Deutschland a The Queen v Secretary of State for Transport, ex parte: Factortame Ltd and others. C-46/90 a C - 48/93. Rozsudek Evropského soudního dvora v řízení o předběžné otázce ve věcech Courage Ltd and Bernard Crehan a Bernard Crehan and Courage Ltd and Others. C-453/99. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie v řízení o předběžné otázce ve věcech Pfleiderer AG proti Bundeskartellamt. C-360/09. Rozsudek Evropského soudního dvora ve spojených řízeních o předběžné otázce ve věcech Vincenzo Manfredi v Lloyd Adriatico Assicurazioni SpA; Antonio Cannito v Fondiaria Sai SpA a Nicolò Tricarico, Pasqualina Murgolo v Assitalia SpA. C-296/04 až C-298/04. Rozsudek Evropského soudního dvora v řízení o předběžné otázce ve věci M. H. Marshall and Southampton and South West Hamshire Area Health Authority. C271/99. Rozsudek Evropského soudního dvora v řízení o předběžné otázce ve věci NV Algemene Transport- en Expeditie Onderneming van Gend & Loos v Netherlands Inland Revenue Administration. C-26/62. Rozsudek ve věci llinois Brick Co. v. Illinois, 431 U.S., (1977), s. 720.

59

Rozsudek ve věci Hanover Shoe, Inc. v. United Shoe Machinery Corp., 392 U.S., (1968), s. 481.

Dokumenty Evropské komise Commission staff working document, Public Consultation: Towards a Coherent Eurpean Approach to Collective Redress, 4.2.2011, SEC (2011) 173 final. Commission staff working paper annex to the Green paper: Damages actions for breach of the EC antitrust rules. Commission of the European Communities, 2005. SEC(2005) 1732. Commission staff working paper accompanying the White paper on damages actions for breach of the EC antitrust rules. Commission of the European Communities, 2008. SEC(2008) 404. Commission staff working document: Accompanying document to the White paper on Damages actions for breach of the EC antitrust rules: Impact assessment. Commission of the European Communities, 2008. SEC(2008) 405. Green Paper: Damages actions for breach of the EC antitrust rules. Commission of the European Communities, 2005. COM(2005) 672 final. White Paper on Damages actions for breach of the EC antitrust rules. Commission of the European Communities, 2008. COM(2008) 165 final.

Prezentace BEJČEK, Josef. Soukromé vymáhání nahrady škody a další trendy v soutěžním právu. Seminář na téma Horizontální spolupráce a soukrmoprávní vymáhání soutěžního práva. Česká společnost pro evropské a srovnávací právo a AK Havel Holásek. 23. září 2011. Praha. PUTTEMANS, Andrée; BOULARBAH, Hakim. Belgian Draft Law on Collective Redress Procedures. Prezentace na konferenci pořádané Association for International Arbitration na téma The Introduction of Class Actions in Belgium dne 25. března 2011, Brusel. Prezentace dostupná z: http://www.arbitrationadr.org/activities/?p=conference&a=show&id=34.

60

Abstract The purpose of my thesis is to analyse the state of private enforcement of competition law in the European Union and the Czech Republic by taking into consideration the proposals set forth in the Green and White Paper on damages actions for breach of EC antitrust rules issued by the European Commission which were inspired by the U.S. system of private enforcement of antitrust law. Further on, the possible impact of the implementation of such proposals into Czech law will be assessed and experience of Member states will be considered. The dynamic development of this area of law and the never ending political and legal debate on the possibilities of private enforcement in Europe was the reason for why I have chosen to write my thesis on this topic. The thesis is composed of eight chapters, each of them dealing with different aspects of private enforcement of competition law. Chapter One is introductory and is divided into three parts. Part one tackles the difference between public and private enforcement. Part two deals with the evolution of the concept of damages claims and introduces the most relevant decisions of the Court of Justice of the European Union. The third part identifies the problems occurring with damages claims. Chapter Two examines the question of applicable law. Chapter Three provides an outline of the question of damage and covers the substantive basis of the claim. It is subdivided into seven parts. Chapter Four concentrates on the question of collective redress. Chapter Five demonstrates problems of access to information. Chapter Six covers, related to the previous chapter, illustrates the relationship between damages actions and leniency programs. Chapter Seven elaborates on the binding effect of Competition Authority decisions and finally chapter Eight deals with limitation periods. In my conclusion I suggest that courts should better apply existing regulation and public shall be better informed on possibilities offered by private enforcement. In addition, to make private enforcement more attractive, certain mechanisms known from the U.S. system of private enforcement should be implemented, but with alternations respecting European legal culture.

61

Resumé Cílem této práce je analýza stavu soukromého vymáháni soutěžního práva v Evropské unii a České republice s ohledem na návrhy Evropské komise obsažené v Zelené a Bílé knize o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel Evropského Společenství inspirované americkým systémem soukromého vymáhání antitrustového práva. Dále bude posouzen vliv potenciální implementace těchto návrhů do českého právního řádu a též bude vzata v úvahu zkušenost s úpravou dané problematiky v jiných členských státech. Dynamický vývoj této oblasti práva a neutuchající politická a právní diskuze o možnostech vymáhání antimonopolního práva jsou důvody pro výběr tohoto tématu práce. Tato práce se skládá z osmi kapitol. Každá z nich pojednává o různých aspektech soukromého vymáhání soutěžního práva. První kapitola je kapitolou úvodní a je rozdělena do tří částí. První část vysvětluje rozdíl mezi veřejným a soukromým vymáháním soutěžního práva. Druhá část pojednává o evoluci koncepce náhrady škody z porušení soutěžních pravidel a o jejím právním základu. Třetí část popisuje problémy koncepce náhrady škody způsobené porušením soutěžního práva. Druhá kapitola se zabývá otázkou rozhodného práva. Třetí kapitola poskytuje přehled o pojmu škody a představuje hmotněprávní základ nároku na náhradu škody. Je rozdělena do sedmi částí. Kapitola čtvrtá se soustředí na otázku kolektivního vymáhání práv. Kapitola pátá se zabývá přístupem k informacím. Kapitola šestá v návaznosti na předchozí kapitolu popisuje vztah žalob o náhradu škody k programům shovívavosti. Kapitola sedmá se zabývá vázaností soudu na rozhodnutí soutěžního úřadu a konečně osmá kapitola pojednává o promlčení nároku na náhradu škody. V závěru je navrhována důslednější aplikace stávající úpravy soudy a snaha o informování širší veřejnosti o možnostech soukromého vymáhání soutěžního práva. Pro zatraktivnění soukromého vymáhání by nadto měly být přijaty některé nástroje známé z americké úpravy, ovšem upravené a zohledňující kontinentálněprávní kulturu. 62

Klíčová slova / Keywords Náhrada škody, soutěžní delikty, porušení soutěžního práva. Damages actions, antitrust, breach of competition law.

63

Seznam příloh Příloha č. 1: Proposal for a directive on rules governing damages actions for infringements of Articles 81 and 82 of the Treaty.

64