Sociální normy a sociální deviace Studijní opora
Sociální normy Život lidí ve společnosti, jejich jednání a chování je vždy určitým způsobem regulováno. Jsou ustanovena pravidla, která říkají, jaké chování je od jednotlivců, ale i skupin a institucí očekáváno. Tato pravidla označujeme jako normy. Slouží jako standardy, podle nichž lidé řídí své vlastní chování a jejichž prostřednictvím zlepšují vzájemnou komunikaci. V běžném slova smyslu je norma pravidlo nebo předpis. Každá norma něco doporučuje, předepisuje nebo zakazuje. Norma je určité pravidlo jednání lidí, které má závazný charakter. Obvykle je spojena s určitým donucovacím opatřením – sankcí. Typologie sociálních norem Každá společnost si vytváří svůj systém norem a pravidel i způsobů kontroly jejich dodržování, který se může v různých společnostech a společenstvích lišit. Společenské normy lze rozdělit do následujících kategorií: Normy morální jsou závazná pravidla lidského chování s etickým obsahem. Vznikají prostým ustálením a tradicí lidského chování a vzájemných mravních úsudků. Vznikají bez zásahu moci a práva. Vytváří si je určitá společenská vrstva, třída nebo skupina a jejich zachování je zabezpečováno pouze tlakem veřejného mínění a svědomím člověka. Sankcí za porušení morálních norem je odsudek, odsouzení určitého chování, v krajním případě vyloučení jedince ze skupiny nebo společenství. Oceňování se pohybuje v kategoriích dobra a zla. Mravnost jako hodnota zde byla dříve než stát a právo. Normy právní se od morálních liší tím, že vznikají na základě oficiálního schválení a vyhlášení orgánů státní moci. Zpravidla bývají obsaženy v zákonech a podzákonných normách (vyhlášky, nařízení). V každém státě existuje jen jeden systém právních norem, na rozdíl od systémů norem morálních, kterých bývá několik. Normy zvykové mají charakter skupinových návyků, které regulují chování lidí v určitých společnostech a v určitých oblastech skupinového soužití. Oceňování zvykových norem se pohybuje v kategoriích tradic, zvyků a normálního chování. Ten, kdo poruší zvykovou normu (z neznalosti nebo nezájmu nebo rebelie) bývá pokládán za směšného, divného, cizího, ale ne zlého nebo špatného. Mezi normami mravními a zvykovými nebývá ostrá hranice. Etiketa představuje normy společenského chování, které regulují jen vnější stránky činnosti člověka. Nedávají pravdivý obraz o jeho morálních kvalitách. Normy estetické jsou pravidla či měřítka, určující v dané době estetický vztah společnosti k realitě. Nevztahují se jen k umění, ale zasahují i přírodní jevy, 2
produkty lidské práce, sport i životní prostředí. Estetické normy podléhají neustálé kritice, neustále se mění. Místo jedné normy nastupuje jiná. Hodnocením aktuálních estetických norem je míra vkusu či nevkusu. Normy obvykle spadají do jedné ze dvou zcela rozdílných skupin: nařizovací normy určují, jak se má jedinec chovat, zakazovací určují, čeho se má jedinec vyvarovat. Normy obsahují prvek hodnocení. Chování těch, kteří je překročí, je považováno za špatné a vystavuje je sankcím ze strany institucí nebo ostatních členů společnosti (nebo určité skupiny). Normy mohou mít podobu formálních zákonů a právních sankcí, kterými jsou trestáni narušitelé platných norem, ale i podobu neformálních a nekodifikovaných prostředků, jimiž společnost uplatňuje kontrolu nad svými členy. Tyto neformální normy a pravidla mívají své vyjádření v různých zvycích, zvyklostech a tradicích. Mají značnou setrvačnost, mění se pozvolně a jsou mnohdy účinnější než oficiální zákazy a příkazy. Sankce mají formu veřejného odsouzení, zesměšnění, zahanbení. Často otevřený nesouhlas nebo výsměch namířený proti jednání určitého jedince je jedním z hlavních prostředků odrazujících od deviantního chování. Jedinec mnohdy upustí od nepřípustného chování z obav před zesměšněním nebo veřejným odsouzením. Své nepsané normy a zákony si vytváří každá skupina. Jejich porušení může vést v krajnosti až k vyloučení jedince ze skupiny nebo dokonce k fyzickým trestům nebo i usmrcení (vendeta, useknutí roky za krádež). Sociální kontrola Každá společnost se brání vůči porušování norem, usiluje o zachování stability a řádu, a tím zároveň chrání své jednotlivé členy. Významná preventivní role připadá sociální kontrole. Každá společnost disponuje mechanismy, kterými působí směrem k dodržování norem. Mechanismy sociální kontroly je možné rozdělit do tří kategorií (R. E. Park 1925 in J. Keller, Úvod do sociologie): Elementární systémy tabu zakazující konání určitých činností či naopak obřady a rituály, které jsou pro členy závazné. V obou případech je respektování předpisů a zákazů posíleno strachem ze ztráty prestiže. Veřejné mínění, které dohlíží nad dodržováním ustavených zvyků a obyčejů a svým schválením, či naopak odsouzením vytváří mocný neformální tlak na členy skupiny. Součástí tohoto mínění jsou pomluvy a klepy, které odstrašují ty, kdož by se chtěli protivit. Instance náboženství, politiky či práva, jejichž posláním je předpisovat žádané způsoby jednání a uvalovat sankce za jejich nerespektování. 3
V moderní společnosti přistupuje k těmto prostředkům systematické dohlížení státu a konformismus šířený prostředky masové komunikace. Problém sociální kontroly spočívá v nalezení přijatelného optima. Nedostatek sociální kontroly ohrožuje společnost rozpadem a chaosem. Její nadbytek přináší riziko totálního dohledu nad členy společnosti. Obtížnost řešení tohoto problému spočívá v tom, že různé skupiny mohou považovat za optimální stav značně odlišný. Neúčinnost kontrolních mechanismů vede ke vzniku sociálně patologických osobností či celých marginálních skupin. Patologických podob může nabýt i společnost, tedy uspořádání mezilidských vztahů. Formy sociální kontroly mohou být různé. Uplatňují se v nich pozitivní i negativní sankce (odměny a tresty) i přítomnost autority. Jako negativní sankce se uplatňují například výtky, napomenutí, kárná řízení, důtky, mlčení, scény, výčitky, ostudy, skandály, opovržení, ostrakizace, pokuty, odnětí svobody. Může jít i o tresty fyzické nebo o psychické týrání. Sociální kontrolu zajišťuje i hrozba další sankcí ze strany represivního aparátu (vězení, alternativní tresty, vyloučení ze skupiny). Preventivní účinek potenciálního trestu však není vždy zaručen. Vliv má kromě osobnostních rysů pachatele i odhad pravděpodobnosti dopadení a potrestání. Změny ve společnosti vyvolávají potřebu změn ve formách sociální kontroly. Každý systém musí budovat své kontrolní a očistné mechanismy. Řešení nelze ponechat na vůli jedince nebo na tlaku veřejného mínění, případně spoléhat na automatické přijímání a respektování nově vytvořených a schválených norem. To, že se v současné době nedaří účinně bránit společnost proti kriminalitě i jiným formám poruch lidského soužití svědčí o tom, že v naší společnosti nefungují nebo zcela chybí některé mechanismy sociální kontroly. Sociální kontrola je vázána na prostředí. V anonymním prostředí velkoměsta uniká odhalení delikventního a kriminálního chování celkem bez obtíží podstatně déle, než je tomu ve venkovských sídlech nebo v malých městech, kde je tradičně sociální kontrola silnější. Důležitou roli hraje i morální klima celé společnosti odrážející se v postojích (zejména tolerance a netolerance) k dodržování či porušování přijatých norem. Pokud má společnost fungovat, musí mít vybudované mechanismy, kterými své členy přinutí ke konformitě se sociálními normami. Základní kontrolní mechanismy mohou být dvojího druhu: vnitřní kontrola (aktér kontroluje sám sebe) a vnější kontrola (aktér je kontrolován okolím). Tyto dva druhy kontroly mají tendenci působit simultánně.
4
Sociální deviace Deviantní chování znamená porušení nebo podstatnou odchylku od významné normy, od souboru požadavků stanovených skupinou nebo společností. Někdy však může jít o pouhou alternativu k jednání všeobecně akceptovanému (konformnímu). To, jestli bude určité chování označeno za deviantní, vždy záleží na míře tolerance v dané kultuře. Příkladem mohou být různá seskupení či hnutí, u kterých lze prvky deviace najít (hnutí punk, skinheads, různé sekty), ale společnost zasahuje pouze proti některým jejich projevům (rasismus, agresivita, nacistické symboly). Deviace má univerzální charakter, to znamená, že existuje ve všech společnostech, všude tam, kde lidé spolu přicházejí do styku a žijí ve skupinách. Neexistuje žádná společnost či kultura, která by měla zcela konformní chování svých členů s absolutní absencí deviace. Klíčovým problémem sociální deviace jsou otázky normality; určení hranice mezi tím, co je normální a co již ne. Co jedna kultura pokládá za normální, v jiné může být hodnoceno a sankcionováno jako deviantní (deviace je chování odchylné od společensky přijatých norem) a patologické (závažné odchylky vnímané jako ohrožující, pobuřující a neúnosné). Stejný jev může být některou společností přijímán nebo tolerován, jinou společností odsuzován nebo dokonce jeho aktéři pronásledováni. To se může týkat jak chování jedince, tak celých skupin a jejich subkultur. Normy společenského chování, zvyky a zvyklosti se od sebe v různých společnostech liší a v průběhu času se mění. Jsou rozdíly v pojetí toho, co je považováno za normální, a co je považováno za odchylku (deviaci), co je definováno jako asociální, a co jako antisociální chování. Příkladem proměnlivosti pohledu na normální a patologické v různých společnostech a čase mohou být v podstatě kulturně schvalované mnohonásobné vraždy typu vendety, kruté tresty za drobné přestupky - useknutí ruky za drobnou krádež v Orientu, trest smrti za polní nebo lesní pych za feudalismu. Vymezit hranice toho, co je ve společnosti „normální“ o co je za touto hranicí, je velmi obtížné. Problémem je i otázka, od jakých norem se chování odlišuje (zvyky, obyčeje, zákonné normy, dobré mravy), do jaké míry (často, občas, jen když si myslíme, že nebudeme odhaleni) a jaké sankce hrozí těm, kdo je porušují (pozitivní, negativní, formálně stanovené, neformální, ale uznávané). Podstatné hranice normy a normality společnost vymezuje spíše kvalitativně a univerzálně prostřednictvím zákazů (tabu, trestní právo) nebo příkazů. Některé normy také určují míru odchylky (např. výše způsobené škody) a s ní související 5
klasifikaci (přestupek, trestný čin) a sankce (pokuta, podmíněný nebo nepodmíněný trest). Normy můžeme respektovat na základě vlastního přesvědčení o jejich správnosti, ale většinou budeme pravidla dodržovat proto, že s jejich porušením je spojena sankce. Všechny sociální normy jsou doprovázeny sankcemi, které slouží jako ochrana proti nekonformitě. Sankce je tak jistou reakcí na chování jednotlivce nebo skupiny, která má zajistit, aby chování bylo v souladu s danou normou. Sankce mohou být především pozitivní (udělení pochvaly za konformitu) nebo negativní (trest za chování, které není konformní), ale mohou být též formální (tam, kde existuje speciální skupina lidí nebo organizace, jejímž úkolem je zajišťovat, aby určitý druh norem byl dodržován), či neformální (jež více spočívají na spontánní reakci okolí než na organizovanosti). Sociální patologie Sociální patologie je odvětví sociologie, které se zabývá zkoumáním abnormálních a „nezdravých“ podmínek pro průběh sociálních procesů, případně těmito procesy samými. Z hlediska patologického může být studován kterýkoliv sociální jev, vychýlený od svého normálu. V tomto smyslu je vlastně sociální patologie součástí předmětu jakékoliv sociologické disciplíny. Již od svého vzniku se sociologie zajímala o sebevražednost, alkoholismus, prostituci, toxikománii, kriminalitu, ale i o sociální faktory ovlivňující nemocnost a úrazovost, příčiny a rozvoj psychóz a neuróz. Sociálně patologické jevy jsou předmětem zájmu celé řady vědních oborů. Vedle sociologie se jimi zabývá psychologie, kriminologie i medicína. Sociologie se při studiu sociálně patologických jevů zaměřuje na jejich příčiny a všechny podstatné vztahy a vazby k jiným jevům; jiné vědní obory se zaměřují na jejich specifické projevy a kritéria (pro kriminologii je rozhodující platný zákon, případně precedens, pro lékaře mezinárodní klasifikace nemocí). Zločinnost i sociální deviace se jako předmět zájmu v sociologické teorii i praxi objevují poměrně často. V zásadě je povaha kriminality sociologická, protože sama existence zločinu je závislá na existujících normách, hodnotách a sociálních institucích, které určité jednání jako zločinné vymezují. Důraz je třeba klást na vzájemné vztahy mezi konformitou k platným normám a deviací v různých sociálních kontextech. V moderních společnostech složených z příslušníků odlišných kultur a subkultur lidé často prožívají těžké vnitřní konflikty při rozhodování o konformitě k normám platným v původní subkultuře a majoritní společnosti. Mnohdy je určitá forma chování v subkultuře považovaná za normální, ale majoritní společnost ji považuje za deviantní. 6
Sociální patologie a její podoby jsou také výrazně sociálně diferencované v závislosti na sociálních podmínkách a povaze kulturního prostředí různých tříd, vrstev a skupin lišících se podle majetku a moci (krádeže a loupeže nižších vrstev, daňové úniky, korupce a defraudace vyšších vrstev). Za sociálně patologické jevy jsou označovány ty sociální jevy, které pro svou škodlivost ohrožují společnost, její uspořádání, stabilitu a řád jako celek i její jednotlivé členy - občany. Rozdíl mezi deviací a patologií Určitá část sociálně patologických jevů je proto definována v právním řádu a jejich překročení podléhá trestnímu postihu. Deviantní chování je porušením společenské normy, ale nemusí ještě vznikat trestní odpovědnost. Určité odchylky jsou společností akceptovány, popř. tolerovány (hnutí anarchistů, skinheads, náboženské sekty apod.). Deviantního jednání se dopouští jednotlivec sám nebo, a to častěji, ve skupině osob. Obecně lze sociální skupinu charakterizovat, jako určitý počet osob spojených určitými vztahy, kterými se odlišují od jiných skupin ve společnosti. Stejnou charakteristiku lze použít i na vymezení pojmu sociálně patologická skupina - sdružení, u něhož je dominantním znakem účelovost, dosažení určitého prospěchu, užitku i zisku. Příkladem sociální skupiny resp. sociálně patologické skupiny je mládež, která má nejvíce tendencí inklinovat k zapojování se do sociálních skupin v pozitivním i negativním smyslu. Tradiční pohledy na deviaci V průběhu vývoje se vyčlenilo několik tradičních pohledů na deviantní chování absolutistický, morální, medicínský, statistický a relativistický: (J. Škoda, S. Fischer, Sociální patologie) Absolutistický pohled je historicky nejstarší. Jeho základem je představa společenských vědců a nakonec i běžných aktérů, podle níž ve společnosti existují zcela jasná sociální pravidla, která jsou zřejmá a srozumitelná pro všechny lidi. Jiné chování je nepřípustné - deviantní. Tato pravidla však neplatí pouze v dané společnosti, ale vztahují se na všechny společnosti, a proto určitý deviantní akt bude deviantním aktem bez ohledu na sociální kontext, ve kterém se odehrával. Z morálního pohledu je deviace nemorální a asociální. Určené chování je (podobně jako z absolutistického pohledu) jako deviantní označováno ve všech situacích a ve všech společnostech. Toto tvrzení je však ještě doplněno předpokladem, že deviace je špatná a zlá. Ti, kteří se chovají deviantně, jsou zcela zákonitě nemravní, asociální a zlí. Podobně jako absolutisté i moralisté předpokládají, že ve společnosti existují dva druhy lidí (kterým odpovídají dva druhy chování): morální nedevianti a nemorální devianti. 7
Medicínský pohled je jedním z dalších přístupů, který své současné místo našel i v současné sociologické literatuře v rámci tzv. sociální patologie. Deviantní chování bylo označeno jako esenciálně patologické, to je, jako příznak společenské nemoci. Mezi lidským a společenským organismem je vedena analogie. Deviace je považována za nemoc a za produkt nesouladu mezi jednotlivými částmi systému. Stejně tak jak funguje zdravý člověk - bez bolesti, bez zármutku - může fungovat i samotná společnost. Pokud tomu tak není, je organismus postižen na zdraví, a proto nemůže hladce fungovat. Rozšíření určitých jevů, jako kupř. prostituce, homosexualita, zneužívání dětí, krádeže apod. signalizuje, že společnost není v pořádku. Statistický pohled jako jediný z tradičních pohledů není absolutistický. Deviace je chápána jako určité chování, které je atypické, které variuje kolem průměru nebo modu. Každou odchylku od statistické normy tak lze považovat za deviaci (a proto i každý člověk může být v určitém ohledu deviantem). Tento pohled je sice prost omylů pohledů předcházejících, přesto však je rovněž chybný: nebere v úvahu schopnosti lidí vybírat si své vlastní chování a ignoruje sociální kontext, v němž jsou deviace definovány nejmocnější skupinou, nezachycuje interpersonální reakce, společenské standardy či mínění veřejnosti a nebere do úvahy ani varianty přinucení ke konformitě. Od tradičních pohledů je třeba odlišit současný relativistický přístup, podle kterého lze chováním, ideám, kulturním symbolům a dalším sociálním produktům porozumět pouze v kontextu té kultury a společnosti, jejíž jsou organickou součástí. Deviace tak může být interpretována pouze z hlediska toho sociokulturního kontextu, ve kterém se přihodila. Relativistický pohled se tak snaží vyhýbat všem úskalím a problémům, které přinášejí pohledy předcházející a snaží se na deviantní chování dívat jako na chování, které je definováno jako deviantní v jednom kontextu, zatímco ve druhém může být zcela konformní. Jednání označované za škodlivé a nežádoucí může být ve druhé společnosti vysoce pozitivně hodnoceno. Sociologie deviantního chování Jedná se o sociologickou disciplínu, která se zabývá výzkumem a teorií chování, jež se odchyluje od společenských nebo skupinových norem, přičemž jde o odchylku ve směru chování společensky nežádoucího, neaprobovaného, odmítavého nebo dokonce trestného. V základní rovině můžeme rozlišovat tři základní skupiny teorií deviace: biologické, psychologické a sociologické - které však nic nevypovídají o tom, jak deviaci chápe lékař, kněz, soudce nebo sociální pracovník, tedy všichni ti, kteří každodenně přicházejí do styku s těmi, kteří jsou definováni jako devianti. 8
Biologické teorie předpokládají dědičnost kriminálních sklonů. Vycházejí z hypotézy o biologické degeneraci a defektnosti zločinců. Na základě některých antropologických měření a genetických porovnávání (měření lebek, porovnávání struktury chromozomů) vyústily do pokusů o identifikaci „kriminálních“ typů. Biologické teorie jsou nejstaršími teoriemi deviace. Svou pozornost zaměřují především na studium kriminálního chování a analýzu zločinu, který je podle jejich mínění páchán biologicky determinovanými jedinci. Psychologické teorie spojují kriminalitu s určitým typem osobnosti. Zdroje deviantního chování hledají ve zkušenostech a zážitcích v dětství a dospívání. V psychologii a psychiatrii je zaveden pojem psychopatická osobnost. Podobně jako biologické teorie, považují psychologické teorie deviaci za úchylku a devianty za nositele jisté abnormality. Z hlediska psychopatologie je deviace považována za nemoc a abnormality za něco, co je třeba léčit a podrobovat kontrole. V každé společnosti existují chování, která jsou úchylná, deviantní, pohoršující, provokující, nemorální, špatná a společensky nebezpečná. Sociologické teorie vycházejí z předpokladu, že povaha kriminality je sociologická. Sama existence zločinu je závislá na existujících normách, hodnotách a sociálních institucích, které určité jednání jako zločinné vymezují. Důraz je kladen na vztahy mezi konformitou k platným normám a deviacím v různých sociálních kontextech. Sociální patologie a její podoby jsou výrazně sociálně diferencovány v závislosti na sociálních podmínkách a povaze kulturního prostředí různých tříd, vrstev a skupin lišících se podle majetku a moci. Teorie diferencovaného přičlenění (teorie delikventních struktur) vidí jeden ze zdrojů kriminality v začlenění jedinců do skupin, jejichž normy jsou z celospolečenského hlediska kriminální. Nejčastěji jde o přijímání takových norem v primárních skupinách (ve vrstevnických, ale mnohdy i v rodině). Teorie anomie vidí příčiny sociální patologie v situaci, kdy dochází k rozpadu stávajícího systému norem a hodnot ve skupinách i společnosti (anomie = stav beznormovosti, rozkladu norem). Anomie jako rozpad řádu může být historicky podmíněn např. válkami, revolucemi, transformacemi, při nichž přestávají platit staré normy a dochází k celkovému uvolnění sociální kontroly a nové normy ještě nejsou vytvořeny a společností přijaty. Sociálně patologické jevy mohou být v této situaci také reakcí na napětí mezi sociálně schválenými hodnotami (úspěch, popularita) a limitovanými prostředky.
9
Teorie etiketizace tvrdí, že žádný čin není kriminální „sám o sobě“. To, že je kriminální, stanoví definice kriminality, která je v dané společnosti formulována zákony a jejich interpretací, dohledem, policií, soudem, nápravnými zařízeními. Jedinec se může do kategorie deviantů zařadit i náhodou, vlivem některé události nebo statusové charakteristiky (např. barvy pleti nebo sociálního původu); dostane se mu určitého označení (např. problémového žáka) a často mu nezbude nic jiného, než tuto vnucenou roli přijmout. Primární deviace – reakce na bezprostřední zážitek, frustraci či deprivaci. Sekundární deviace – reakce na chování druhých, na jejich označení či projevený postoj. Teorie racionální volby vycházejí z předpokladu, že deviace je mnohdy chování vědomě zaměřené k určitému prospěchu nebo vycházející ze situace poskytující příležitost (příležitost dělá zloděje). Jedinec aktivně volí mezi prospěchem a důsledky neúspěchu s vědomím možné sankce. Úkoly pro samostatnou práci: 1. Jaký je rozdíl ve vymezení deviantního chování a sociální patologií? 2. V čem vidí příčiny deviantního chování biologické a psychologické teorie? 3. Z jakého předpokladu vycházejí sociologické teorie? 4. Jaký význam má ve společnosti sociální kontrola? 5. Vysvětlete základní mechanismy působení sociální kontroly. Literatura BURIÁNEK, J. Sociologie. 2. vyd. Praha: Fortuna, 2003. ISBN 80-7168-754-5. DANICS, Š., J. DUBSKÝ, T. KAMÍN a L. URBAN. Základy sociologie a politologie. Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-2257. FISCHER, S. a J. ŠKODA. Sociální patologie. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80247-2781-3. HAVLÍK, R. Úvod do sociologie. 4. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-2460381-0. KAPR, J. a kol. Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny, Praha: Slon, 1991. ISBN 80-901059-1-2. KELLER, J. Úvod do sociologie. 4. rozš. vyd. Praha: SLON, 1997. ISBN 80-8585025-7. 10
