Slovo starosty města Ivančice

1873–2003

Úvodem Dne 2. září 1873 bylo zahájeno školní vyučování na samostatné Veřejné jednotřídní škole v Němčicích. Od té doby uplynulo 140 roků, školou prošlo nespočet žáků, působilo zde mnoho učitelů. Tato publikace velice stručně mapuje hlavní události ze školního života až po současnost a nečiní si nárok být něčím víc, než milou vzpomínkou i poděkováním všem, kteří stáli u zrodu školního vyučování v Němčicích nebo se v průběhu let podíleli na jeho vývoji. Čerpáno bylo ze školních kronik : Školní kronika I. (od roku 1873 do roku 1908) Školní kronika II. (1908-1940) Školní kronika III. (1940-1993) Zápisy z Pamětní knihy obce Němčice pořídil bývalý ředitel pan Václav Procházka.

1

Slovo starosty města Ivančice „Čas je veličina, která se nedá nijak uchopit, dá se jen dobře nebo špatně využít. Platí to jak pro jednotlivce, tak větší společenství lidí, národy, ale obrazně řečeno i pro instituce.“ Toto je úvodní citát z mého proslovu k 90. Výročí založení ivančického gymnasia a platí beze zbytku i pro naši němčickou školu.Dalo by se s jistou nadsázkou říci, že v obci, kde škola není, něco chybí a obec, kde škola zanikne, je odsouzena k postupnému zániku. Až tak dramatické to asi v současnosti není, ale přece jenom je třeba považovat školu za nedílnou a v podstatě nenahraditelnou součást života každé obce. Činnost školy nelze přece jenom hodnotit podle čistě ekonomických kriterií, protože škola je určena k plnění jiných úkolů. Ať už je to její základní úkol, spočívající ve vzdělávání dětí a jejich přípravy pro další život nebo i organizování společenského života v obci. Jsem rád, že v Ivančicích žádné takové problémy, které by v konečném důsledku musely vést k omezení rozvoje našich škol, řešit nemusíme. Všechny školy v Ivančicích mají svoje pevné a nezastupitelné místo v systému vzdělávání mladé generace a Město jim dává plnou podporu. Škola v Němčicích dosáhla úctyhodného věku 140 let. Pro instituci věk střední, ve věku lidském je to sedm generací. Je to, použiji- li ženského rodu, pro ni věk, kdy je na vrcholu zkušeností, ví o životě vše a v podstatě ji už nic nemůže překvapit, protože vším už prošla. Teď jde jen o to, aby zúročovala nabyté zkušenosti. Aby všichni, kteří s ní vejdou v kontakt, dětmi počínaje přes učitelský sbor, ostatní personál a rodiče, měli dobrý pocit, že se setkali s dámou, která jim dala základy do života a budou na ni vždycky s láskou vzpomínat, ať je už život zavane kamkoli. Přeji naší Základní škole v Němčicích k jejímu jubileu všechno nejlepší do dalších desetiletí. A aby vždycky platil citát Jana Ámose Komenského: „ Učit lze slovyvychovávat příkladem“ MUDr. Vojtěch Adam, starosta města Ivančice

2

Z historie obce V němčickém katastru byly nalezeny stopy po osídlení již v mladší době kamenné. Při kopání základů pro školní budovu se našla popelnicová pohřebiště z doby bronzové. Z dob osídlení Slovany byly v Němčicích nalezeny hroby, kde kromě koster byly uloženy nádoby a bronzové náušnice. Dochované písemnosti hovoří o tom, že do roku 1355 Němčice patřily klášteru oslavanskému, po zrušení kláštera připadly světským vrchnostem, které se střídaly v Oslavanech. Před třicetiletou válkou užívaly Němčice 644 měřic∗ polí, 41 měřic vinic a měly 22 domů. Po této válce zůstalo jen 13 domů obydlených. Krátce před rokem 1691 byl v Němčicích vystavěn vrchnostenský dvůr, k němuž byly připojeny pusté pozemky poddanské. Po zrušení dvora r. 1783 byl ze sýpky upraven hostinec a z ovčína skupina domů s kovárnou.

Populační vývoj obce Němčice r. r. r. r. r. r. r. r. r. r. r.

1790 1890 1900 1910 1921 1930 1948 1954 1973 1981 1991

-

288 767 725 836 900 1051 1027 951 811 726 658

obyvatel obyvatel obyvatel obyvatel obyvatel obyvatel obyvatel obyvatel obyvatel obyvatel obyvatel

Na staré pečeti s nápisem DIE+DINI+NIEM+CZIC+ je znakem radlice a vinný trs s vinařským nožem. Z roku 1852: Diedina Niemczice bez znaku, v roce 1878 je opět znakem radlice. Jednotlivé části obce se jmenují: V Dědině, V Barácích, Na Luborech, Na Šancích. Trati se jmenují: Široké, Úzké, Vinohrádky, Stání, U Komana, Na Rokytě, Nehotov, Dejmaly, Výhon, Zahrádky. Vedle Alexovic byly i Němčice do roku 1622 sídlem novokřtěnců, kteří zde měli i obecní dům. Po roce 1622 byli nuceni odejít, většinou do Sedmihradska. Němčice trpěly vojskem: r. 1601, r. 1602, kdy Němčice živily 5 dní vojsko a 60 koní, 1607- uherské vojsko, r. 1611 leželo v Němčicích a ∗

1 měřice = 1918 metrů čtverečních

3

Alexovicích vojsko čítající 5000 vojáků najatých proti Pasovským, r. 1620 byly vypleněny a spáleny obecní domy, r. 1621 zde byli Sasové. K němčickému katastru patřilo i 7 domů u Ivančic (Malovansko), kde stával mlýn. Malovaný mlýn neboli mlýn Na Rovni byl nejstarší v obvodu města Ivančic za středověku. Zanikl po povodni roku 1862.

Počátky školního vyučování v Němčicích Nejvíce podkladů poskytla školní kronika, psaná prvním němčickým učitelem Janem Váchou od roku 1873. Z této kroniky vyplývá, že tehdejší zastupitelstvo obce trápila špatná školní docházka především dětí z chudších rodin do ivančické školy. Jako příčiny byly zmiňovány špatný a chatrný oděv dětí v zimě a v létě, kdy byli rodiče zaměstnáni prací, pečovaly většinou starší děti o mladší sourozence. Jednou z hlavních příčin bylo také vysoké školné v Ivančicích, kam děti docházely. Činilo 5 zlatých 76 krejcarů a bylo jedno z nejvyšších. V jiných obcích bylo až o dvě třetiny nižší. Proto rodiče žádali zastupitelstvo, aby zřídilo vlastní školu. Obec žádala o povolení školy už od roku 1857, ale tato žádost po mnoha interpelacích a prosbách byla vyslyšena úřady až roku 1866.

4

Bohužel tehdejší zastupitelstvo lhůtu k vyřízení zmeškalo, a tak děti dále navštěvovaly ivančickou školu. 3. června 1871 zastupitelstvo podalo novou žádost o vyškolení, zemská rada této žádosti vyhověla výnosem ze dne 3. července 1872 a povolila jednotřídní samostatnou Veřejnou národní školu v Němčicích s vyučovacím jazykem českým. Nyní bylo na obci, aby se postarala o místnost a ostatní náležitosti. Aby záležitost opět neuvázla, než se postaví nová budova, uvolil se pan Josef Šnédar, cihlář a majitel čtvrtlánu č. 84, v Němčicích vystavět na vlastní útraty prozatímní třídu, ze které by potom udělal byty pro nájemníky. Tato první provizorní školní budova stála na podzim 1883, bylo zhotoveno i vnitřní „školní nářadí“. Vyučování v této budově bylo povoleno pod podmínkou, že nejdéle do dvou let bude postavena nová škola. Ze čtyř došlých žádostí na místo učitele byl školní radou jmenován Jan Vácha, který dosud působil v Novém Rychnově v Čechách. Ve školní radě tehdy působili: Josef Šnédar - předseda, Jan Černý a František Šnédar jako „výboři“ a pan Dominik Rumreich a Martin Markus jako náhradníci. 1. září 1873 se konal zápis školou povinných dětí, kterých přišlo 86. 2. září 1873 započal školní rok bohoslužbami za účasti místní školní rady a dětí. Z počtu dětí bylo představitelům obce jasné, že jednotřídní škola nebude do budoucna stačit, a začali pracovat na vystavění dvoutřídní budovy. Do stavebního výboru byli zvoleni: Josef Šnédar - účetní stavby, Jiří Sladký - starosta obce, Jan Černý - radní, Josef Jelínek - radní, Antonín Kočí - člen výboru a největší poplatník, Antonín Panovský - mlynář. Nové nákresy zhotovil zednický mistr pan Rudolf Hans z Ivančic. Na stavbu nové školní budovy obec neměla peníze, proto bylo z občanské ivančické záložny vypůjčeno 6000 zlatých a další peníze byly vypůjčeny z kontribuční záložny bývalého oslavanského panství a z Brna. 1. června 1884 byly vykopány základy a 4. září 1884 již byla nová školní budova hotova, po prohlídce c.k. okresní školní komise byla shledána v pořádku, a proto se 14. září 1884 konalo slavnostní vysvěcení školy.

5

První nadučitel Jan Vácha byl člověk, který se věnoval pěstování zámotků bource morušového. Kronika praví, že se mu dostalo pochvaly, protože roku 1875 odvedl největší částku na Moravě - 360 litrů zámotků. Místo kolem školy bylo samý štěrk a písek, proto bylo se souhlasem mlynáře pana Panovského dovezeno z mlýnské hráze několik vozů zeminy a roku 1878 byla založena školní zahrada, kde bylo místo pro květiny, zeleninu i stromy. V roce 1880 bylo na škole zapsáno 128 dětí ve dvou třídách – v I. tř. 65 žáků, v II.tř. 63 žáků - na dnešní dobu počty nepředstavitelné, ale zřejmě docházka do školy nebyla příliš pečlivá. Zápis z kroniky to potvrzuje... „Rodičové, nebyvše ještě nikdy pro nedbalou návštěvu trestáni, posílali dítky své libovolně na úkor školy do práce - zvláště na obdělávání panské řepy na sousední nivu, a protože se stalo, že když 7. června 1882 c.k. okresní školdozorce Vilém Dechet školu inspicírovat přišel, nalezl v II. tř. toliko 7 a v I.tř. 25 dítek, následkem čehož od inspicírování upustiv, do Letkovic se odebral.“ Že c.k.okresní školní rada českým školám příliš nepřála, dokazuje zápis v kronice z roku 1886, kde se škole oznamuje, že byla vřazena z třetí platové třídy do druhé. V konečném důsledku to znamenalo pro děti větší školné – z 1 zl. 92 krejcarů na 3 zl. 84 kr. ročně. Zřejmě oficiální úřady počítaly s tím, že rodiče budou raději děti posílat do ivančické německé školy, kde se v té době školné neplatilo. V roce 1886 byla při škole ustavena nadace. Josef Šnédar nadaci věnoval ve své poslední vůli 200 zlatých ve státních obligacích, z jejichž úroků se každoročně měly pořizovat vánoční dárky pro chudé žáky němčických rodičů.Děti byly na slavnosti „Vánoční stromek“ podělovány cukrovinkami, jablky, ořechy, vánočkami apod. Po skončení školního roku dostávaly děti chléb s medem. Dne 10. října 1891 zemřel nadučitel Jan Vácha, který působil na zdejší škole od roku 1873. Jeho nástupce napsal: „Byl to učitel povahy ryzé, otevřené, poněkud popudlivé. Činnost jeho pro rodinu, aby ji zaopatřil, byla veliká. Střádal, kde mohl, a chopil se každé příležitosti, aby pomohl rodině ke kýženému blahobytu. Pěstoval chov bourců a později se chopil včelařství, které mu při jeho dovednosti značný výtěžek přinášelo. Uměl si odepříti věci milé, soudil-li, že jsou mu na škodu. Na svou zábavu a zotavení nevěnoval nikdy

6

moc peněz. Vše pilně zaznamenával. Pravidelně každého roku napsal novou závěť, aby rodinné nesrovnalosti se nepřihodily. Pohřeb jeho byl slavný, ač si dle závěti přál pouze jednoduchý.“ Druhým správcem němčické školy od roku 1891 byl nadučitel Antonín Tesař, na jehož návrh se v roce 1897 konaly první dětské radovánky. Učitelský sbor nacvičil „reje se zpěvy pro chlapce, královničky pak s děvčaty“. Slavnost se konala pod májí, děvčata na sobě měla kroje. Od roku 1905 byl v čele školy František Hejtmánek. Za jeho vedení nacházíme v kronice poprvé zmínku o tom, jak byl vlastně prováděn úklid ve škole: „Do letošního roku zametali školní místnosti žáci. Správce školy v sezení místní školní rady poukázal na paragraf 124 školního řádu, že dětem jsou práce v budově školy zakázány. Žádal, aby zametání bylo vykonáváno osobami dospělými. Byl však odbyt. Ani po oznámení u okresní školní rady a u obvodního školního lékaře se náprava nestala. Oznámil tedy školní radě, že je nucen vyučování přerušit. Konečně došel obecní pasák hus s manželkou, aby třídy vymetli. Od té doby se tak děje dvakrát týdně: ve středu a v sobotu.“ Jaké byly děti dříve? V zápisech školní kroniky v r. 1910 čteme: • • • • • •

Žák Jindřich Z. krade a toulá se po polích a lesích třeba i několik dní, pokud není chycen. O hodech kdosi opil 3 žáky z prvé třídy tak, že druhý den nebyli ve škole. Viktor J. bodl kamaráda nožem při hře o kuličky. Terezie Ř. ukradla rolníkovi J. 10 K a rolníkovi C. 7 korun. Josef B. kouří všechny druhy doutníků, pije lihoviny veřejně v hostinci, krade. Napomenutí je marné, oznámení rodičům bezvýsledné. Anna K. dána do dívčí vychovatelny v Boskovicích.

Při každé škole byla v tehdejší době ustanovena místní školní rada, jejíž rozhodnutí ovlivňovalo rozvoj školy i vlastní práci. Školní rada zvolená v roce 1909 byla ve složení: Jan Černý, kovář, Jakub Markus, rolník,, Jan Melichar, kovář, za náhradníky zvoleni Václav Jelínek a starosta obce Jan Vašulím. Škola neměla vlastní rozpočet ani příjmy. Dárky pro besídku, školní potřeby pro chudé žáky i učební pomůcky zakupovala škola z darů občanů, úroků z nadace a z příspěvků občanské záložny.

7

Mezi pravidelné dárce patřil němčický rodák František Rumreich, který žil v městě Písku v Severní Dakotě. V roce 1903 dokonce školu navštívil, vyprávěl dětem o těžkých začátcích v Americe a nabádal je k učení.

Období I. světové války a Československé republiky Válka zasáhla hluboko do života obce. Z 900 lidí odešlo 109 mužů v nejlepším věku, nekonaly se zábavy, hostince a obchody musely se zavírat v 9 hodin večer, nedostávalo se potravin ani ostatního běžného zboží. Školní úřady doporučovaly, aby školní děti vypomáhaly při hospodářstvích, školní docházka se jim v tomto případě omlouvala. Jako první raněný se vrátil František Kouřil a začalo přibývat mrtvých a raněných.

Padlí v 1. světové válce: Antonín Bíla Petr Novotný Adolf Geidl Augustin Míč Jiří Řeřucha Václav Stára Alois Šnédar Viktor Jelínek Sylvestr Vognar Jan Požár Jakub Jelínek Karel Kouřil Adolf Zeissel František Jonáš František Vognar Zdeněk Letzel Ladislav Fučík Karel Kopeček Augustin Vognar Karel Kocáb

8

*1893 — padl 1914 na ruské frontě *1884 — padl 1914 na ruské frontě *1882 — 1914 nezvěstný *1891 — padl 1915 na ruské frontě *1877 — padl 1915 na ruské frontě *1890 — padl 1915 na ruské frontě *1891 — padl 1915 na italské frontě *1896 — padl 1915 na ruské frontě *1873 — zemřel v ruském zajetí *1872 — zemřel 1915 u Dolních Kounic *1891 — padl 1915 na ruské frontě *1890 — zemřel 1915 v ruském zajetí *1890 — zemřel 1915 v ruském zajetí *1897 — zemřel 1916 na italské frontě *1875 — zemřel 1916 v Němčicích *1893 — padl 1916 na ruské frontě *1895 — padl 1916 na ruské frontě *1889 — padl 1916 v Dalmácii *1893 — padl 1916 na ruské frontě *1896 — 1916 v Ivančicích

Emanuel Florian František Markus František Kozel Antonín Kozel František Pavlovský Antonín Jirgl Karel Prokop Jan Šlapanský

*1878 — padl 1916 na italské frontě *1895 — padl 1917 na italské frontě *1895 — padl 1917 na italské frontě *1889 — padl 1918 na italské frontě *1886 — padl 1918 na italské frontě *1888 — padl 1918 na italské frontě *1898 — zemřel 1918 v Ivančicích *1893 — zemřel 1918 v Ivančicích

Dělník v továrně vydělával v té době 8 K denně, na elektrárně 3,50 K a u sedláka 1,60 až 2 koruny. Ceny počátkem roku 1918: zboží husa vejce sádlo 1 kg pšenice cívka nití lůj

v míru 3K 3 hal 2K 20 hal 20 hal 90 hal

nyní 100 K 1K až 100 K 6K 26 K 30 K

Za podražení bot se platilo až 20 K, takže se opět objevily starodávné venkovské dřeváky.

9

Dne 28.října 1918 byla vyhlášena samostatnost státu. V kronice se píše: „Nač jsme v Rakousku nesměli ani pomysliti, stalo se skutkem. Každý upřímný Čech jásal, pořádány tábory, na nichž osvětlován význam této události. Takový tábor pořádán také v Ivančicích. Vojíni se vraceli z fronty. Mnohý nesl s sebou hojnou kořist, byl však na hranicích rakouských a polských o ni připraven. Tak došli jen v tom, co měli na sobě, a doma, ač radostně uvítáni, čekala je bída. Obce stálými rekvisicemi připraveny o veškeré obilí i brambory, že i u mnohého sedláka nebylo potravin nazbyt. Také jiný duch zavládl v obci. Vrátivší se vojíni, vědomi jsouce své vykonané práce, netoužili po jiné. Také nebylo zaměstnavatelů, surovin, odbytu, zkrátka byli jsme na počátku stavby nového státu bez stavebních prostředků. Bídy využitkovali mnozí nesvědomití lidé, kteří za neslýchané ceny prodávali věci potřebné. Jedni bohatli, druzí hlad trpěli. Povstaly drahotní bouře, při nichž mnozí pro hanbu nositi museli šibenice. Tyto drahotní průvody pořádalo dělnictvo. Na mnohých místech se jich zneužilo. I mnozí dělníci nebyli bez viny. Zboží v obchodech sepsáno, stanoveno, které koupeno před válkou a které po válce, určeny ceny a zisk. Předválečné zboží, ač lepší, dle toho bylo lacinější. To rozebrali dělníci a jím keťasili sami. Střední stav úředníci - trpěl nejvíce a ve všem. Dělníkům v závodech postaral se o výživu zaměstnavatel, o úředníky se nestaral nikdo.“ Při sčítání lidu v únoru 1921 bylo v Němčicích 900 obyvatel - 415 mužů, 485 žen, Čechů bylo 893, Němců 7, z toho náboženství římskokatolického 876, Židů 2, bez vyznání 22 obyvatel. Na škole se již od roku 1920 projevoval nedostatek učeben, ve dvou učebnách se učily 3 třídy. Uvažovalo se o nadstavbě budovy, ale na základě vyjádření architekta byl tento návrh zamítnut a řešení bylo dále odkládáno. Dne 12. ledna 1924 zemřel správce školy pan František Hejtmánek. Jelikož lékař konstatoval, že trpěl tuberkulózou plic, musela být školní budova důkladně opravena a dezinfikována. Omítka byla otlučena a nahrazena novou, provedla se výměna oken, byly položeny nové podlahy a provedena izolace zdiva. Při té příležitosti se instalovalo elektrické vedení do zdi. Novým řídícím učitelem byl jmenován Jan Vojanec. Od roku 1925 nacházíme v kronice i zápisy o školních výletech. Za zmínku stojí tento z roku 1928: „Aby žáci měli trvalou upomínku na 10-ti leté výročí našeho osvobození, podniknut se žáky nejvyšší třídy zájezd do Prahy, jehož se zúčastnilo 18 žáků a 3 učitelé. Místní školní rada a obecní

10

zastupitelstvo přispěly větším obnosem, taktéž Občanská záložna v Ivančicích, pak Okresní hospodářská záložna a někteří jiní příznivci. Celkem těmito milodary sehnáno 1100Kč, takže byla všem žákům hrazena zcela cesta, noclehy a vstupné. Zájezd se zcela zdařil a jistěže účastníci budou po celý svůj život vzpomínati, vždyť mnozí snad ani vícekráte Prahu neuvidí.“ Dne 13. června 1928 projížděl Němčicemi prezident T. G. Masaryk. Při vjezdu do vesnice stála slavobrána a podél cesty vytvořili občané a žactvo špalír. Při příjezdu prezidenta družičky zastavily auto a žákyně M. Jelínková mu podala kytici a krátce ho uvítala. V roce 1930 bylo s konečnou platností rozhodnuto o tom, že bude postavena nová škola. Teprve v březnu 1933 bylo konečně úřední školní komisí schváleno místo a plány na stavbu nové školní budovy. V dalších měsících byla dojednána u Občanské záložny půjčka na 200.000 Kč a byl vypsán konkurz na stavbu školy. Z 10 nabídek byl vybrán k realizaci stavitel pan Feith z Ivančic a 2. října 1933 bylo započato se stavbou. V budově už se počítalo s ústředním topením. Při kopání základů se přišlo na dva starobylé hroby a obě popelnice byly předány do muzea. Slavnostní vysvěcení a předání školy se odehrálo 12. srpna 1934.

Rok 1931 — řídící učitel Vojanec s 1.třídou

11

Slova správce školy J. Vojance v kronice k této události končí takto: „Možno říci plným právem, že slavnost se všestranně vydařila a že zanechala trvalé stopy u všech přítomných, zvláště občanů němčických. Bylo vidět, že jsou hrdi na svoji novou školu.“ Celkové náklady na stavbu nové budovy včetně vnitřního vybavení činily 378 935 Kč. Současně se stavbou nové budovy byla provedena částečná adaptace staré školy (dnes je v této budově družina a jídelna, v dřívějším období tam bývala také umístěna mateřská škola), z jedné třídy byla zřízena tělocvična a z druhé obecní kancelář.

Období II. světové války O politických událostech roku 1938 tehdejší správce školy Jan Vojanec mimo jiné píše: „Podmínky nám nadiktované v Mnichově jsou tak strašné a tak nespravedlivé, že toho snad ani historie nikdy nebyla svědkem. Nedá se to prostě vypsati. Ryze české kraje a města s mizivým procentem Němců museli jsme vydat Německu. Všechno tam muselo zůstati, nic se nesmělo porušiti ani vyvézti... Až téměř do konce listopadu žili jsme ve stálém rozčilení a obavách, nepřipadneme-li též do záboru. S naší vesnicí to dopadlo dobře, ale hranice třetí říše máme až těsně v našem katastru.“ Dne 15. března ráno počalo německé vojsko obsazovat území Čech a Moravy. Řídící učitel Jan Vojanec byl 30. dubna 1939 přeložen do výslužby. Jeho nástupce Josef Švehla do kroniky o něm napsal: „Působil na zdejší škole jako učitel a později jako správce školy necelých 19 roků. Po celou tu dobu vykonával svědomitě nejen svoje učitelské povinnosti, nýbrž byl i velice dobře platným činitelem i mimo školu v obci. Od roku 1924 vedl vzorně obecní pokladnu a od roku 1925 také veřejnou knihovnu. Byl činný též v tělocvičné jednotě Sokol v Němčicích jako různý funkcionář i jako starosta. Právě v době jeho starostování byla postavena r. 1926 nová sokolovna. Největších zásluh si však získal svojí činností k postavení nové školní budovy. Když se v roce 1936 jednalo o připojení obce Němčice na elektrickou síť západomoravských elektráren, opět vzal řídící učitel tuto práci na sebe a dovedl ji ke konečnému kladnému výsledku ke spokojenosti všech občanů i obce. Za tuto všestrannou činnost v obci zasluhuje si skutečný dík všeho občanstva obce Němčic.“ Ztráta samostatnosti se projevila také v činnosti školy. Z kroniky školního roku 1940/41 se dovídáme: „Veškeré učebnice až dosud užívané byly koncem školního roku 1939/40 vzaty z oběhu. Členové učitelského sboru si musili sami dobře rozvážiti, jakým způsobem

12

vyučování by dosáhli plně vyučovacího cíle. Z uvedeného samozřejmě vyplývá, že křída, tužka, papír a v neposlední řadě též náčrty, diagramy, tabule apod. prokázaly při vyučování podstatnou důležitost. Bylo zakázáno přijímati do českých škol děti původu židovského. Ministerstvem školství a národní osvěty bylo nařízeno, že všichni ředitelé a správci škol se musí podrobit zkoušce z jazyka německého, pro učitele byly organizovány kursy němčiny.“ Na podporu válečného průmyslu v říši měly školy nařízeno provádět sběr železa, barevných kovů, gumy, papíru, kostí a jiných surovin, koncem války se dokonce sbíraly ovocné pecky, textil a další. Dále byl školám nařízen sběr léčivých bylin na výrobu léků pro německé vojáky. Byl dokonce stanoven limit minimálně 3 kg suchých bylin na žáky 4. až 8. tříd. V ředitelně musel být pověšen portrét Adolfa Hitlera, škola musela být vyzdobována německými hesly. Nekvalitní strava a její nedostatek se projevovaly zejména na dětech, mnoho žáků bylo podvyživeno i přes různé vitaminové akce, vaření polévky, příděly šípkové a řepné marmelády. Pro nedostatek paliva se vánoční prázdniny roku 1941/42 protáhly od 19. 12. nejprve do 19. 1., potom byly prodlouženy do 9. 2. a posléze do 4. 3. 1942. Vyučovat se ale pro závadu kotle začalo až 27. 3. 1942. Kvůli rychlejší výuce jazyka německého měli například žáci 1. a 2. roč. 4 hodiny německého jazyka týdně (místo hodin tělesné výchovy a českého jazyka), od 3. — 5. ročníku dokonce 7 hodin týdně. V tom samém roce bylo, jak se dovídáme z kroniky, 63 % zameškaných vyučovacích hodin, poněvadž starší děti vykonávaly polní práce. Učitelé měli dovolenou pouze do 31. července. Po celou dobu války se na ně po zbytek prázdnin vztahovalo nařízení o pracovní povinnosti. Pouze tomu, kdo se připravoval na zkoušky z jazyka německého, se tato povinnost stanovila pouze na 4 hodiny denně během prázdnin. Pro ostatní platilo, že v době prázdnin měli takovou pracovní dobu, jako jiní protektorátní zaměstnanci v dotyčném úřadě a během školního roku museli ke své normální práci navíc odpracovat 2 hodiny denně. V roce 1944 se zimní prázdniny protáhly až do 4. dubna. Žáci si pouze 2krát týdně přicházeli pro úkoly. Budova měšťanské školy v Ivančicích byla zabrána pro vojenské účely, a proto bylo po dohodě ředitelů zavedeno vyučování na směny v němčické škole i pro děti z Ivančic. Trvalo jen krátce, protože v té době už německá armáda musela ustupovat. Byly stále častější nálety, a proto bylo 16. dubna 1945 vyučování přerušeno.

13

18. dubna 1945 byly osvobozeny Ivančice a Němčicemi jen občas projížděly kozácké hlídky. V okolních lesích se skupiny německých vojáků snažily dostat do Rakouska. Docházelo k častým přestřelkám a dělostřeleckému ostřelování obce a okolí. Dne 3. května 1945 po 21 hodině dopadla před budovu školy vzdušná trhací mina a explodovala. Budova školy byla vážně poškozena, okenní tabule byly roztříštěny, venkovní okenní rámy byly rozlámány, byly vytrhány venkovní dveře a skříně ve zdech tříd. Opadala omítka ze stropů. Některé příčky byly poškozeny a bylo zdevastováno elektrické vedení. Dne 9. května byla obec Němčice obsazena Rudou armádou. Během několika dnů bylo přikročeno k opravám školy, většina místních řemeslníků pracovala zdarma. Dne 24. června 1945 byla pořádána slavnost znovuotevření obecné školy v Němčicích.

14

Poválečná léta Ve starší školní budově z roku 1874 bylo povoleno zřídit mateřskou školu. Na místo ředitelky zde nastoupila 1. října 1945 Anna Lišková. Jaroslav Švehla působil na škole do roku 1948. Dalším ředitelem školy se stal 1. prosince 1948 František Dočekal a v následujícím roce bylo zahájeno jednání o sloučení školy letkovické a němčické. Vznikl nový školní obvod pro předměstí Němčice, Letkovice, Alexovice. V roce 1949/50 byla němčická škola organizována jako pětitřídní, se šesti učebnami v Němčicích a Letkovicích. V kronice je také zmíněn vznik pionýrské organizace v prosinci 1950. Na škole působilo rodičovské sdružení, jehož prvním předsedou byl Alois Haičman. Výbor a rodiče žáků pomáhali zejména finančními prostředky k dalšímu vybavení školy.

Školní budova postavená v roce 1934, rekonstrukce po výbuchu miny v r.1945

15

Druhá polovina 20. století V roce 1952 byla ve škole vybudována školní jídelna se školní družinou. V roce 1958 se stává ředitelem Arnošt Kleibl, který předtím působil jako učitel v Letkovicích. Škola měla patronátní smlouvu s Mosilanou v Alexovicích a mohla tedy využívat kulturního domu, kde v té době sehráli s žáky několik divadelních představení. Koncem 60. let poklesly počty dětí natolik, že se přestalo využívat učeben v Letkovicích, z budovy se stal Společenský dům. V roce 1969 nastoupil na místo ředitele Václav Procházka, za jehož působení se začala v roce 1973 v akci „Z“ budovat přístavba školy. Původní stará budova z roku 1884, kde byla po určitou dobu umístěna mateřská škola, byla v roce 1980 připojena spojovací chodbou k novější budově a byla zde umístěna školní družina.

V suterénu vznikly dvě šatny a přístavba měla dvě nové třídy. Současně byla provedena nová elektroinstalace a topení v celé budově. Celá akce byla dokončena k 1. 9. 1974 Ve spojovací chodbě vznikla pionýrská klubovna, které bylo využíváno při mimoškolní práci s dětmi. V roce 1961 byl u řeky Rokytné postaven stanový prázdninový tábor. Iniciátorem této akce byl MUDr. Nešpůrek s manželkou, materiálně pomáhal závod Mosilana, Sdružení rodičů, později JZD, Retex, Avia a Stavební strojírenství. Základna byla rozšiřována, na práci se podíleli rodiče žáků, oddíloví vedoucí PO i učitelé.

16

Po roce 1968 převzala základnu Městská pionýrská skupina Ivančice, po několika letech se opět vrátila do správy pionýrské skupiny při němčické škole. Skupinovým vedoucím byl v té době ing. Jiří Hadrava, který kolem sebe dokázal vytvořit skupinu mladých lidí, již děti vedli k turistice, sportu, ochraně přírody. Pořádaly se putovní tábory, dále se budovala stanová základna. V průběhu let se táborů zúčastnily stovky dětí nejen z Ivančic. Velké oblibě se těšil každoročně pořádaný dálkový pochod Rešice-Ivančice, některé ročníky byly organizovány jako noční pochod. Dalším obětavým vedoucím skupiny byl ing. Roman Sládek. Později byla na novém tábořišti zahájena stavba srubu.Pionýrská skupina vedle stanového tábora organizovala také putovní a vodácké tábory. Po roce 1990 byl inventář i celý majetek předán organizaci Junák Ivančice. Václav Procházka působil jako ředitel němčické školy do roku 1993, tedy celých 24 let.

Učitelský sbor červen 1993: zleva Marie Večeřová, Jiřina Geidlová, Václav Procházka, Milada Čechová, Libuše Holoubková

17

Nejnovější vývoj školy Od 1. 7. 1993 byla na základě konkurzního řízení jmenována ředitelkou školy Marie Magerová. I. stupeň škol měl v tomto období pouze 4 ročníky. V němčické škole bylo celkem 5 tříd - některé ročníky měly dvě souběžné třídy. Od roku 1996 došlo ke změně ve výchovně vzdělávací soustavě a I. stupeň má nyní 5 ročníků. Až do roku 2001 byly vždy některé třídy souběžné. Souběžné třídy se po letech opět objevily až v roce 2012. Po stránce vybavení školními pomůckami, které se až do roku 1992 dělo centrálně, byla škola na celkem dobré úrovni, po stránce technické byly obě školní budovy, včetně hygienického zázemí,v horším stavu. Vnitřní zařízení a provozní stav budov tehdy, stejně jako dnes, financuje obec, a ta poskytuje také prostředky na provoz, údržbu a opravy. Město v průběhu let věnovalo nemalé prostředky na zlepšení podmínek vzdělávaní v němčické škole, kterou navštěvují děti nejen z Němčic, ale také z částí Alexovice, Letkovice a Budkovice. Od roku 1993 proběhly postupně tyto opravy: V r. 1994 - bylo vybudováno nové hygienické zařízení v novější budově, protože staré bylo v nevyhovujícím stavu. Byly provedeny výměny tabulí, opravy podlah ve třídách a výměna podlahových krytin V r. 1995 - bylo započato budování plynové kotelny, do té doby byly obě školní budovy vytápěny kotlem na tuhá paliva. Starší budova, kde byla umístěna družina, byla celkově ve velmi špatném stavu. Dle posudku statika šlo o havarijní stav a provoz družiny a jídelny musel být provizorně umístěn do novější budovy za velmi stísněných podmínek. Roku 1995 bylo započato s generální rekonstrukcí celé budovy. Městu pod vedení starosty ing. Romana Sládka se podařilo získat i dotaci na půdní vestavbu.

Město zároveň s rekonstrukcí budovy zrušilo školní kuchyni a jídlo se zpočátku dováželo z Penzionu, později z nově vybudované jídelny Na Brněnce.

18

V r. 1996 - byla dokončena rekonstrukce staré budovy, ale škola mohla zatím využívat pouze jídelnu, protože v nově vzniklých prostorách byly po dva roky umístěny tři třídy Základní školy TGM, Na Brněnce, která rovněž procházela celkovou rekonstrukcí. V r. 1998 - škola začala využívat opravenou budovu, ve které vznikly krásné prostory pro dvě oddělení školní družiny, jídelnu, výdejnu obědů a další 2 třídy, z nichž jedna byla využita pro výuku tělesné výchovy, protože škola v 90. letech kvůli nevyjasněným vlastnickým vztahům TJ Sokol přišla o možnost využívat Sokolovnu. V roce 2001 škola přešla do právní subjektivity a v roce 2002 byly pod ředitelství školy sloučeny MŠ Alexovice, ulice Tovární a MŠ Němčice, ulice Ke Karlovu. Vznikl nový subjekt s názvem Základní škola a mateřská škola Ivančice-Němčice. Sdružuje nejen pracoviště základní a mateřské školy, ale také školní družiny, školní vývařovny v MŠ Němčice a dvou výdejen obědů. V MŠ Němčice se dnes vaří obědy pro všechna naše ostatní pracoviště. Budovy i vybavení mateřských škol byly v roce 2002 ve značně neutěšeném stavu a musely projít v letech 2003 až 2012 postupně mnoha opravami. Bylo nutné rekonstruovat podlahy, hygienická a sociální zařízení, kuchyňské a sanitární prostory, které nyní odpovídají požadavkům hygienických norem i norem EU. Ve všech třídách muselo dojít k postupné obnově nábytku i dalšího vnitřního vybavení, provedena byla rovněž výměna oken. Také zahrady mateřských škol jsou zařízeny novými hracími prvky a pískovišti. Ve školním roce 2001/2002 byla naše ZŠ v rámci projektu Internet do škol vybavena 6 žákovskými a 1 učitelským počítačem a jedna z učeben byla upravena na počítačovou učebnu. V oblasti ICT vyvinula škola také vlastní iniciativu a zpracováním projektu SIPVZ získala v roce z dotace MŠMT ČR na léta 2005-2006 pro školu částku 320 000 Kč, ze které mohl být navýšen počet PC v učebně ICT v základní škole na patnáct pracovních stanic. Tato dotace umožnila zřídit i další pracovní stanice s připojením k Internetu do všech kmenových učeben, mohly být zakoupeny další výukové programy a počítači byly vybaveny obě mateřské školy. V průběhu roku 2005-2010 proběhly další renovace budovy ZŠ Němčice - zateplení pláště budovy a výměna oken v hlavní budově školy, opravy podlah na chodbách a schodišti, renovace tabulí, opravy dveří, vydláždění dvora a vybavení rekreačního prostoru pro činnost školní družiny. Průběžně se zlepšováním technického stavu budov se modernizovaly učební pomůcky i vnitřní vybavení nábytkem tak, aby odpovídal novým

19

hygienickým normám, v učebně informatiky byla instalována interaktivní tabule Smart Board. Pro svou práci dnes škola plně využívá jak původní zrekonstruovanou budovu z roku 1874, tak budovu z roku 1934 s přístavbou z roku 1974, v níž je k dispozici 5 kmenových tříd a jedna učebna informatiky.

V roce 2009 až 2012 byla škola vybavena v dalších kmenových třídách interaktivními tabulemi, které byly z části financovány městem, z části z projektu vyhlášeného firmou ČEZ. Na zlepšování vybavení pomůckami a knihami se podílejí sami žáci v průběhu školního roku prostřednictvím sběru šípků, kaštanů, bylin, pomerančové kůry i hliníku . Škole pomáhá také SRPŠ. V letech 2011-2013 se škola zapojila do projektu EU Peníze školám. Z tohoto projektu škola získala 772 000,- Kč, které byly použity na tvorbu interaktivních výukových materiálů v oblasti ICT, přírodovědných předmětů a cizích jazyků, dále pro zkvalitnění výuky v oblasti čtenářské gramotnosti. Do projektu byly zapojeny všechny třídní učitelky spolu s ředitelkou školy. V průběhu projektu bylo vytvořeno 336 výukových materiálů, byly zakoupeny učební pomůcky – knihy pro společnou četbu, výukový software, diaprojektory, demonstrační i jiné učební pomůcky. Dalšího zkvalitnění i renovace se dostalo i vybavení v oblasti ICT sloužící žákům i učitelům. Škola má ve školním roce 2013/2014 121 žáků v 6 třídách prvního až pátého ročníku a tři oddělení školní družiny. Mateřské školy mají 4 třídy a 112 dětí.

20

Při škole je zřízena Školská rada. Pracuje ve složení: Ing. Ivana Krejčová (zástupce zřizovatele), Mgr. Lucie Jelínková (za rodičovskou veřejnost), Mgr. Renata Jalová (za pedagogickou veřejnost). Rada projednává všechny důležité dokumenty školy. V současné době má škola stabilní, plně aprobovaný pedagogický kolektiv, disponuje nadstandardním vybavením v oblasti ICT. Její hlavní předností je příjemná rodinná atmosféra, blízkost přírodních lokalit a klidné okolní prostředí, které vyhovuje dětem mladšího školního věku . Spojení s oběma mateřskými školami a vzájemná bezprostřední spolupráce umožňuje bezproblémový přechod dětí z předškolního vzdělávání do základní školy. Výuka probíhá podle ŠVP pro ZV, ale škola integruje také žáky s různými druhy postižení. Během roku zařazujeme celoškolní projekty, které mají žáky vybavit především kompetencemi komunikativními, sociálními a pracovními. Od září 2012 škola opět může využívat pro výuku tělesné výchovy tělocvičnu TJ Sokol Němčice. Propojením s životem obce - jarním úklidem okolí školy, vzpomínkovými slavnostmi u pomníků padlých v I.sv.válce u příležitosti výročí vzniku ČSR, realizací projektů přírodní památka Pekárka, sběrovými akcemi recyklovatelných surovin - se snažíme pěstovat u žáků vztah k rodné obci a podporovat jejich občanské kompetence a vzbuzovat zájem o prostředí, ve kterém žijí . Spolupracujeme s ostatními školami v Ivančicích, se ZUŠ A. Muchy, která zde má odloučené pracoviště hudebního a výtvarného oboru, s Pedagogicko psychologickou poradnou, KIC a dalšími institucemi. Zájmovou mimoškolní činnost organizujeme ve spolupráci se SVČ Oslavany. Pořádáme kulturní akce nejen pro rodičovskou veřejnost, ale prezentujeme se i na akcích města a regionu. Každoročně se zapojujeme do sportovních soutěží a pravidelně dosahujeme výborného umístění v dopravní soutěži. Pokud má škola možnost, zapojuje se i do různých dotačních titulů. Například z dotace Jihomoravského kraje škola v roce 2007 získala 72 000,- Kč, které byly použity pro podporu environmentální výchovy a díky těmto prostředkům se uskutečnil pětidenní pobyt žáků s programem zaměřeným na náměty z oblasti ekologie, ochrany přírody, na znalost postupu žáků při řešení krizových situací a na praktické postupy při poskytování první pomoci. Prostředky umožnily i lepší vybavení učebními pomůckami pro zmiňované oblasti.

21

Nadstandardní vybavení školy v oblasti ICT využíváme účelně nejen pro žáky základní školy, ale rovněž děti z našich mateřských škol využívají učebny informatiky a výukový software pro předškolní výchovu a kroužky. Pro zkvalitnění výuky a přípravu žáků na vyučování má škola zaveden informační systém Moodle, který umožňuje žákům dálkový přístup z domova k výukovým materiálů, dává možnost procvičení učiva formou testů, rodičům poskytuje informace o domácích úkolech a celé pedagogické veřejnosti umožňuje sdílet výukové materiály vytvořené v projektu EU peníze školám. Nejen naši pedagogové mají tedy přístup a možnost využít celkem 336 příprav na hodinu, vytvořených většinou pro interaktivní tabule. Materiály pokrývají všechny hlavní předměty napříč všemi ročníky. V průběhu prázdnin 2013 se našemu zřizovateli podařilo vyřešit dlouhodobý problém s nevyhovujícími šatnami. Do přístavby město investovalo přes 1 milion korun a mezi oběma budovami byly přistaveny centrální šatny, vybavené šatními skříňkami. Prostředí i provoz školy tím získal na kvalitě.

22

Počet tříd a žáků ve vybraných letech rok

žáků

tříd

1873

86

1

1874

100

1

1875

103

1

1876

131

2

1877

148

2

1880

128

2

1885

137

2

1890

88

2

1910

123

2

1940

98

3

1945

62

2

Od roku 1949 byla sloučena škola v Letkovicích se školou v Němčicích. rok

žáků

tříd

1950

177

6

1955

217

7

1960

186

7

1963

170

6

1972

112

5

1975

137

6

1980

156

6

1990

118

5 (I. stupeň má ročníky 1. až 4.)

1991

118

5

1993

103

5

1995

97

1996

117

6

1997

141

6

5 (změna ve výchovně vzdělávací soustavě, I. stupeň ZŠ má ročníky 1. až 5.)

23

1998

142

5

1999

146

6

2000

134

6

2001

116

5

2002

120

5

2003

115

5

2004

105

5

2005

103

5

2006

104

5

2007

93

5

2008

94

5

2009

106

5

2010

110

5

2012

123

6

Ředitelé školy Jan Vácha

1873 - 1891 (18 roků)

Antonín Tesař

1891 - 1905 (14 roků)

František Hejtmánek

1905 - 1924 (19 roků)

Jan Vojanec

1924 - 1939 (15 roků)

Jaroslav Švehla

1939 - 1948 (9 roků)

František Dočekal

1948 - 1958 (10 roků)

Arnošt Kleibl

1958 - 1969 (11 roků)

Václav Procházka

1969 - 1993 (24 roků)

Marie Magerová

1993- dosud ( 20 roků)

24

Učitelé a vychovatelé působící na škole od roku 1945 Jaroslav Švehla

1939–1948

Ladislav Horák

1945–1946, 1950–1951

Věra Chybová

1946–1948

Františka Kliková

1946–1954

Arnošt Kleibl

1949–1969

František Dočekal

1948–1958

Marie Kašpárková

1949–1950

Marie Pospíšilová

1949–1963

Marta Ryšková

1949–1950

Růžena Šnédarová

1949–1951

Růžena Hunešová

1952–1953

Ladislav Křístek

1952–1953

Miloslava Nováková

1953–1957, 1974–1975

Jiřina Sklenářová

1954–1957

Eva Čechová

1955–1967

Jaroslava Orlíková

1956–1968

Marie Burianová

1957–1960

Věra Moravcová

1957–1958

Blanka Potičná

1959–1975

Marie Večeřová

1958–1994 (36 let na zdejší škole)

Iva Hegerová

1959–1961

Milada Schildbergerová

1959–1975

Marie Machová

1964–1965

Bohumila Procházková

1963–1970, 1973–1986

Václav Procházka

1969–1993 (24 let na zdejší škole)

Milan Pospíšil

1970–1971

Miroslav Chlachula

1971–1973

Jiřina Geidlová

1972–2000 (28 let na zdejší škole)

Milada Čechová

1975–1999 (24 let na zdejší škole)

25

Miroslava Nováková

Vychovatelka, 1975–dosud

Libuše Holoubková

1976–1997 (21 let na zdejší škole)

Zdeněk Misbach

Učitel, 1982–1983

Marie Dostálová

Vychovatelka, 1977–1998

Zdena Zornová

Učitelka, 1995–1996

Pavla Rausová

Učitelka, 1995– 2012

Eliška Hudecová

Učitelka, 1996–1997

Marie Večeřová

Učitelka, 1996–2005

Lenka Faltýnková

Učitelka, 1997–1999

Jarmila Kocábová

Učitelka, 1997–2010

Andrea Krejčířová

Učitelka, 2000–2002

Renata Jalová

Učitelka, 2000–dosud

Magdalena Pavlíková

Učitelka, 2000–dosud

Dana Kyselová

Vychovatelka, 2001–dosud

Libuše Smutná

Učitelka, 2002–dosud

Martina Grycová

Učitelka, 2003– 2004

Markéta Beránková

Učitelka, 2004– dosud

Drahomíra Smolíková

Učitelka, 2006–2007, 2010–dosud

Dagmar Káčerková

Učitelka, 2007–2011

Eva Skálová

Asistent pedagoga, 2010

Diana Nováková

Asistent pedagoga, 2010– dosud

Božena Rajsiglová

Učitelka, 2010–2011

Ladislava Dvořáková

Učitelka, 2011–dosud

Zdenka Adamová

Učitelka, 2012–dosud

26

A v družině bývá veselo… Vychovatelka: "Musíš se zeptat tatínka, jestli to půjde opravit." Žákyně : „Mamky. Taťka nic nedělá." Žák: „Paní vychovatelko, to je váš muž?" „Ano." Žák: „Ale vůbec vám není podobný." Žákyně (nechce jíst polévku): „Mně se kývá zub." Žák (vyvlékla se mu bavlnka z jehly): „Mně se to vykroutilo." Žák: „Já si třeba spletu orla se sýkorkou." Vychovatelka: „Nekoukej po ostatních a pracuj." Žák: "Já se na ně dívám jen jedním okem a druhým se dívám sem." Kluci se vytahují a žák trumfuje: „Já mám doma 5 medailí. Dvě za kolo, dvě za skákání, dvě za běhání, dvě za..." Žák: „Taťka mně slíbil, že se mnou zítra pojede na ryby, ale nejel." Žák: (přitáhl si židličku k mému stolku): „Já si radši sednu sem, abych vás měl po ruce." Žák: „Já jsem si uměl zavázat tkaničky, ale pak jsem se to nějak odnaučil." Žákyně: „Já za to nemůžu, můj taťka je fotbalista a já jsem celá po něm." (právě byla vybita ve vybíjené) Žákyně: „Já si věci chystám sama. To jen brácha musí mít pořád ocasa." Žákyně (běží z kopce): „Pomoc! Zastavte mně nohy!" Žák: „Když jsem se narodil, tak jsem byl starší než brácha, ale on mě potom dohonil." Vycházka na Malovansko: „Jak se jmenuje tato řeka?" Žák 1.třídy: „Vltava." Žákyně: „Tudy jsme jely s mamkou na kole. Až někam do Prahy." Žák: „Já vám můžu donést hodně sněženek. My jsme si je vykáceli." Žák: „Děda se jmenuje po taťkovi."

27

Vychovatelka: „Půjdeme na vycházku." Žákyně: „A jak? Pěšky?" Žákyně (zkoumá pavučinu): „Ten pavouk tam není. Buď je mrtvej nebo umřel na rakovinu." „Kdo zná nějakého savce na K?" Žákyně: " Komár!" První žákyně: „Já jsem rychlá." Druhá: „Já taky. Ale s baťohem jsem pomalá jako šnek." Žák 1.ročníku poprvé v jídelně ( reakce na ochranný bílý čepec): „Paní kuchařka se asi bude vdávat." Žákyně: „Já umím bruslit, jenom u toho někdy padám." Dvě žákyně při hře na prodavačky: „Prodáváme penízky! Zadarmo!" Žákyně (vysvětluje, co dělá na zemi): "Já jsem zakopla o kámen v botě a upadla jsem." Vychovatelka si potřebuje zapsat datum narození: „Kdy budeš mít narozeniny?" Žák: „Zase až za rok." "V bitvě u Lipan se setkali husité s kališníky a obě strany zahynuly." Žákyně: „Paní vychovatelko, my si hrajeme na nemocnici. Terezka je paní doktorka a vy jste narkóza." Škola v přírodě, děti vaří čarovný lektvar a shání různé ingredience. Dívám se jim přes rameno: „Co vám ještě chybí?" Žákyně: „Jakub" (někde pobíhal a nepomáhal). Škola v přírodě, žákyně: „Dneska mně každá noha voní jinak." Škola v přírodě, po třech dnech, žákyně: „Paní učitelko, dneska vás konečně cítím."(měla rýmu a nechala si nakapat nosní kapky). Škola v přírodě, chlapecký pokoj, bodování, binec. Druhý den jsem klukům pomáhala. Žák: „Paní učitelko, jestli to dneska bude zase jen za 3 body, tak to jste nás zklamala." (nebylo) Škola v přírodě, odpolední klid, učitelky sedí na schodech. Žák se mlčky snaží mezi nimi protlačit: „Na něco jsi zapomněl. Vrať se, popřemýšlej a potom to zkus znovu." (s dovolením). Přemýšlel, vrátil se a „Dobrý den".

28

Ke 140. výročí napsali… Působil jsem jako ředitel školy v Němčicích 24 let. Vždy jsme se snažili zlepšovat prostředí školy. Ve své době se budovalo především v akci „Z“,. V 70.letech tak byly přistaveny dvě učebny a vznikla spojovací chodba, která školu propojila s budovou, ve které byla školní družina. Celý tehdejší učitelský sbor za sebou zanechal kus poctivé práce. Těší mě, že vedení školy od roku 1993 navázalo na dobrou spolupráci s městem a kdo jde kolem, musí si všimnout postupných oprav budov a rozvoje školy. Ve škole se občas zastavím a mám radost, když vidím přívětivé prostředí školy. Učitelský kolektiv dokázal, že děti chodí do školy rády, všude je krása a já jim závidím, protože je vidět, kolik moderních věcí dnes mohou všichni využít ve výuce. Přeji učitelům, aby se jim v nelehké práci vždy dařilo a škola se i nadále úspěšně rozvíjela. Václav Procházka, bývalý ředitel školy Je to už 12 let, co jsme nastoupili na Základní školu v Němčicích. Byl to pro nás skok do neznáma, na který ovšem velice rády vzpomínáme. Na všechny paní učitelky máme moc dobré vzpomínky, ale nejvíce věcí jsme prožili s třídními učitelkami: R. Jalovou, M. Grycovou a M. Beránkovou. Tehdy se nám škola zdála obrovská, že by se v ní člověk ztratil a nyní po dvanácti letech nás ty malinké stolečky a židličky rozesmívají. Když se zmiňujeme o paních učitelkách, nemůžeme opomenout ani další zaměstnance, bez kterých by to nebyla ta naše škola: v družině paní Nováková a Kyselová, dobré obědy vydávaly paní Klásková a Jonášová, v neposlední řadě také pan školník Novák, která nás vodil k zubaři na společné kontroly a dodával všem dobrou náladu. Díky paní ředitelce Magerové jsme si oblíbili vlastivědu a hlavně hudební výchovu. Při nedávné prohlídce školy nás překvapily nové šatny a moderní podoba interiérů. Děkujeme za neopakovatelných 5 let života v letech 2001-2006. Andrea Leflerová a Gabriela Jelínková Když dojde řeč na téma Základní škola Němčice, vybaví se mi nejen bohaté třídní zážitky, ale také naše výborná třídní učitelka Jarmila Kocábová, která naši třídu převzala, když jsme nastupovali do 3. třídy, a která mi předala mnoho znalostí v předmětech český a anglický jazyk, které zůstaly středem mého zájmu dodnes. Petra Husárová

29

Když si vzpomenu na základní školu v Němčicích, okamžitě se mi vybaví spoustu zážitků, které jsem na téhle škole zažila. Hned první den ve škole se nás malých dětiček ze školky, které nic neznaly, ujala mladá paní učitelka Pavlíková, která byla velmi milá a přátelská. Hned jsme si ji oblíbily a do školy jsme chodily rády. Mrzelo nás, když pak na konci první třídy musela odejít na mateřskou dovolenou. Ve třetí třídě jsme dostali jako třídní paní učitelku Kocábovou. Ze začátku jsme se trochu báli, ale později se ukázalo, že obavy byly zbytečné a pravděpodobně zažijeme báječné zbylé 3 roky. Měla nás ráda a my ji také. Ve všem nám pomáhala a podporovala nás, i když jsme jí to občas zrovna neulehčovali, vždy si zachovala klidnou hlavu a zastala se nás. Myslím si, že škola v Němčicích mi dala velmi dobré základy a díky ní jsem odcházela dobře připravená na druhý stupeň. Dodnes si pamatuji spoustu písniček, například o vyjmenovaných slovech, kterými nám paní učitelka zpříjemňovala učení.. Školu v Němčicích mám ráda, protože je rodinného charakteru a člověk se zde díky milému prostředí a vstřícnosti zaměstnanců cítil vždy dobře. Vybavuji si, že každé ráno, když jsme přišla do školy mě s úsměvem na rtech vítala paní Jonášová se slovy:„Ahoj Míšo, tak už mám pro Tebe to jahodové mlíčko, které máš nejradši“-starala se nám totiž o svačinky. Každému dítěti bych přála, aby si mohl projít takovou školou, jakou sem prošla já a prožil pohodových a nezapomenutelných 5 let a měl proto dobrý základ pro další studium. Michaela Bisová

30

Slovo závěrem Bylo velmi poučné číst zápisy z kronik a sledovat, jak mnoho námahy bylo vynaloženo, aby škola vznikla a později k tomu, aby dostačovala počtu žáků i nárokům doby. Současná situace je v mnohém jiná. Obce mají rozhodnutí zda školu zřídit či ne pouze ve svých rukou. Dostupnost základního vzdělávaní je nyní naprosto samozřejmým požadavkem rodičů, ovšem starosti s náklady na zřízení a udržení provozu školních budov ani dnes z obcí a měst nikdo nesejme. Přitom náročnost požadavků na vybavení, zařízení a pomůcky jde s duchem doby a je úměrně tomu také finančně nákladná. Město Ivančice, které je zřizovatelem němčické školy, má ve své působnosti ještě dvě velké, plně organizované školy a další menší školu pouze s I.stupněm vzdělávání. Je tedy podle mne na místě poděkovat jménem školy všem předchozím i současným představitelům města Ivančice a ocenit jejich osvícenost, s níž se starají také o rozvoj menších škol s lokálním dosahem, jako je ta naše. V dnešní rychle se rozvíjející a měnící se společnosti se stupňují požadavky na to, co současní žáci mají umět zvládat, v čem se mají orientovat, co je má škola naučit. Velkou odpovědností učitele je vybrat z toho kvanta požadavků základy, které má žák mít, aby na nich mohl dál stavět, aby je mohl podle svých schopností a možností rozšiřovat, a především aby začal chápat vzdělání jako cestu k tomu, čeho chce v životě dosáhnout. Učitelovou dnešní rolí není jen být člověkem vzdělaným ve svém oboru, současně by měl být obdařen schopností a snahou motivovat žáky k tomu, aby se jim touha po vzdělání stala potřebou.Toto považuji za nejtěžší úkol v práci učitele. A sebelepší pedagog nemůže být v této snaze úspěšný, pokud není podporován rodinou a společností. Velmi pěkně to vyjádřil bývalý ministr školství profesor Petr Piťha ve svém projevu v Parlamentu 20. 4. 1993: „Žádné peníze nastrkané do vybavení a chodu škol nevyváží výchovný vliv všeobecného prostředí, v němž děti vyrůstají. Marná bude snaha sebelepších učitelů, když všude jinde než ve školách uvidí děti špatné příklady jednání.“ Z tohoto důvodu se snažíme být komunitní školou, místem, kde se rodiče, žáci i učitelé setkávají nejen na třídních schůzkách, kde učitelé zjišťují názory rodičů na průběh a kvalitu vzdělávání. Stejně důležité jako poskytovatt kvalitní vzdělávání jsou pro nás i dobré vzájemné vztahy mezi žáky, klima tříd a názory žáků samých. Přeji si, aby naše škola nadále vzkvétala v péči našeho zřizovatele i díky snaze nás všech zúčastněných. Celý pedagogický kolektiv bude nadále, stejně jako dnes, usilovat o vlastní zdokonalení v umění motivovat žáky k cestě za vzděláním, o důvěru

31

rodičů a dobrou spolupráci s nimi. Naší snahou bude naplňovat motto našeho Školního vzdělávacího programu Otevřená cesta : „Pro život, ne pro školu se učíme“, aby žáci z naší školy skutečně odcházeli s dobrými základy pro další studium a život. Mgr. Marie Magerová, ředitelka školy

32