UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA DĚJIN UMĚNÍ
OBOR: DĚJINY VÝTVARNÝCH UMĚNÍ
Skupina 5 + 2 (1965 – 1968)
BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE
Veronika Drábková
Vedoucí diplomové práce: Doc. PaedDr. Alena Kavčáková Dr. Olomouc 2014
Čestně prohlašuji, že tuto bakalářskou diplomovou práci jsem vypracovala samostatně a uvedla jsem všechny použité prameny a literaturu. Ve Zlíně dne 5. května 2014.
Děkuji paní Doc. PaedDr. Aleně Kavčákové Dr. za odborné vedení mé bakalářské práce a cenné rady. Dále bych chtěla poděkovat všem galerijním institucím a vlastníkům soukromých sbírek za umožnění přístupu k uměleckým dílům a poskytnutí obrazového materiálu, knihovně KGVU ve Zlíně za povolení k přístupu k informacím, dobovým katalogům a tisku. Velké poděkování si zaslouží Antonín Grůza, Josef Ruszelák a Zdeněk Šutera za sdělení mnoha cenných informací. Děkuji své rodině za velkou podporu a umožnění studia.
Obsah 1. Úvod…………………………………………………………………………………………………………….… 1 2. Literatura……………………………………………………………………………………………………….. 4 3. Historie Skupiny 5 + 2…………………………………………………………………………………….. 8 3.1. Dobová situace………………………………………………………………………………………… 8 3.2. Prehistorie Skupiny 5 + 2………………………………………………………………………… 10 3.3. Program z roku 1965 a historie Skupiny 5 + 2…………………………………………. 14 3.4. První výstava Skupiny 5 + 2, 1965…………………………………………………………… 16 3.5. Druhá výstava Skupiny 5 + 2, 1966…………………………………………………………. 23 3.6. Třetí výstava Skupiny 5 + 2, 1967……………………………………………………………. 25 3.7. Čtvrtá výstava Skupiny 5 + 2, 1968……………………………………………………...…. 27 3.8. Pátá výstava Skupiny 5 + 2, 1968………………………………………………………...…. 29 4. Medailony…………………………………………………………….…………………………………..…. 32 4.1. Bedřich Baroš (1936 – 1974)…………………………………………………………….….… 32 4.2. Antonín Gajdůšek (1927 – 2001)……………………………………………………………. 34 4.3. Jaroslav Hovadík (1935 – 2011)……………………………………………………………… 37 4.4. František Nikl (1935 – 2005)………………………………………………………………….. 41 4.5. Josef Ruszelák…………………………………………………………….…………………………. 44 4.6. Zdeněk Šutera…………………………………………………………….…………………………. 46 4.7. Antonín Grůza…………………………………………………………….……………………….… 48 4.8. Michal Plánka (1917 – 2007)…………………………………………………………….…… 49 5. Závěr…………………………………………………………….……………………………………………… 51 6. Summary………………………………………………………………………………………………..……. 53 7. Seznamy exponátů z výstav Skupiny 5 + 2………………………………………………….… 54 8. Prameny………………………………………………………………………………………………………. 60 9. Seznam literatury abecedně…………………………………………………………………………. 61 10. Seznam internetových zdrojů abecedně…………………………………………………….…. 66 11. Seznam obrazových příloh……………………………………………………………………..…….. 67 12. Obrazové přílohy…………………………………………………………………………………………… 89 13. Anotace…………………………….………………………………………………………………………... 137
1. Úvod
Skupina 5 + 2 rozvíjela svou činnost v letech 1965–1968 v Gottwaldově. Jak již název napovídá, její jádro tvořilo pět mladých výtvarníků, Bedřich Baroš, Antonín Gajdůšek, Jaroslav Hovadík, František Nikl, Zdeněk Šutera, a dva historici umění, Antonín Grůza a Michal Plánka. Avšak toto seskupení nebylo neměnné po celou dobu působení. Před druhou společnou výstavou ze skupiny vystoupil Antonín Gajdůšek. Chvíli vystavovali i bez něj, ale tím pádem název skupiny ztrácel svůj význam. Skupina se již neskládala z pěti výtvarníků. Na jeho místo těsně před rozpadem skupiny nastoupil Josef Ruszelák, který se zúčastnil až posledního počinu v roce 1968. Historie Skupiny 5 + 2 doposud nebyla zmapována, proto cílem mé bakalářské práce je deskripce jejího vzniku, vývoje i aktivit, a také charakteristika a uměleckohistorické zhodnocení tvorby členů v době činnosti skupiny.
Dokumentační práce se uskutečňovaly pomocí rozhovorů s žijícími členy skupiny, jejich přáteli a dalšími lidmi z jejich okolí, s nimiž se umělci dostali do styku. Mnoho informací a odkazů mi poskytla knihovna Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně. Během pátrání po originálech uměleckých děl došlo k přímým kontaktům s řadou umělců. Pan Josef Ruszelák1 mi poskytl množství informací i možnost fotodokumentace svých výtvarných děl z konce padesátých a šedesátých let. Pan Zdeněk Šutera2 mi sdělil informace o vzniku seskupení, dále ve zkratce nastínil i životní osudy příslušníků Skupiny 5 + 2. O zásadních kulturních událostech šedesátých let v kontextu působení Skupiny 5 + 2 mi pověděl pan doktor Antonín Grůza.3 Byla zkontaktována i navštívena řada veřejných sbírek. Galerie, jež vlastnily potřebná výtvarná díla, ve většině případů ochotně souhlasily se zasláním 1
Ve Zlíně, 4. dubna a 2. září 2013. Ve Zlíně, 19. dubna 2013. 3 V Ostravě, dne 17. července 2013. 2
1
fotodokumentací výtvarný děl. Mezi ně se řadily galerie v Hodoníně, Chebu, Litoměřicích, Ostravě, Plzni a Uherském Hradišti. Z důvodu finanční náročnosti se mi nepodařilo získat od Národní galerie v Praze fotografii malby Pod zvolna tvrdnoucími nebesy (1964) od Bedřicha Baroše. Badatelské návštěvy za účelem zhlédnutí originálů proběhly v Moravské galerii v Brně, Galerii výtvarného umění v Chebu, Západočeské galerii v Plzni a Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně. Avšak mnoho výtvarných prací se skrývalo v soukromých sbírkách. Při kontaktu s originály s několika desítkami děl byla pořízena fotodokumentace a získávány cenné poznatky. Velké poděkování za poskytnutí mnoha důležitých informací i materiálu si zaslouží Jaroslav Čermák4, Věra Gajdůšková5, Antonín Grůza, Richard Hovadík6, Jan Regál7, Josef Ruszelák, doktor Ludvík Ševeček, Zdeněk Šutera a Jan Včelař.
Bakalářská práce je rozdělena do pěti kapitol s jednotlivými podkapitolami. Kapitola s názvem Literatura činí výčet důležitých literárních zdrojů, ponejvíce dobových článků a katalogů, jež se staly ústředním zdrojem informací pro bakalářskou práci. Poté následuje kapitola Historie Skupiny 5 + 2, která se dělí se na jednotlivé podkapitoly. První podkapitola se týká dobové situace v Československu. Druhá podkapitola Prehistorie Skupiny 5 + 2 vypovídá o tehdejším Gottwaldově a pozvolném utváření Skupiny 5 + 2, o seznámení jednotlivých výtvarníků, o jejich první spolupráci a činnostech vedoucích ke zrodu seskupení. Po ní následuje ústřední část bakalářské práce Program z roku 1965 a historie Skupiny 5 + 2. V dalších pěti podkapitolách se hovoří o průběhu pěti skupinových výstav, popisu uměleckých předmětů a komparaci tvorby výtvarníků. Kapitola Medailony jednotlivých členů Skupiny 5 + 2 mají formu krátkých životopisů a jsou průřezem jejich tvorbou šedesátých a počátku sedmdesátých let. Pro vytvoření představy o umělecké produkci výtvarníků bylo nutné se zaměřit i na vystižení tvůrčí činnosti před vznikem Skupiny 5 + 2 a bezprostředně po jejím rozpadu. 4
Setkání ve Zlíně, dne 12. října 2013. Setkání v Praze, dne 29. října 2013 6 Setkání ve Fryštáku u Zlína, dne 21. února 2014. 7 Setkání ve Zlíně, dne 22. listopadu 2013, 7. března 2014. 5
2
Výběr uměleckých děl se vztahuje k období šedesátých let a počátku let sedmdesátých. Většina uměleckých prací této etapy je dnes nezvěstná, proto pro doplnění představy o tvorbě příslušníků skupiny byly použity snímky z dobových katalogů a novin. Součást obrazových příloh představují i fotografie aktivit členů Skupiny 5 + 2.
3
2. 0. Literatura
Skupina 5 + 2 za dobu svého působení (1965 – 1968) publikovala celkem pět katalogů. Teoretici skupiny, Antonín Grůza a Michal Plánka, střídavě připravovali jednotlivé katalogy a psali úvody ke každé výstavě. Pokaždé se snažili osvětlit názory i tendence seskupení a představit aktuální tvorbu členů. Úvod prvního katalogu výstavy Skupiny 5 + 2 z roku 19658 nebyl rozsáhlý, ale za to výstižný. Obsahoval program Skupiny 5 + 2 i důvody jejich spolčení. Jeho součást tvořila obsáhlá černobílá fotodokumentace a seznam vystavených uměleckých děl. V druhém katalogu Skupiny 5 + 29 z roku 1966 chtěl Michal Plánka postihnout změny témat a vlivu. Negativem byla absence obrazové přílohy. V obsahu katalogu třetí skupinové výstavy10 Antonín Grůza seznamoval pražskou veřejnost s počátky i s předchozími výstavami Skupiny 5 + 2 a ve zkratce charakterizoval tvorbu každého člena. Pro příklad tvorby jednotlivých umělců byly v katalogu otištěny celkem čtyři černobílé reprodukce. Michal Plánka ve čtvrtém katalogu vystihl změny tvůrčího směru Skupiny 5 + 2. Byly zde otištěny ukázky několika prezentovaných prací. Stejné vyznění úvodních slov mělo i páté a zároveň poslední představení publiku. 11 Michal Plánka doplnil text o menší kapitolu, jenž náležela novému členu Skupiny 5 + 2, Josefu Ruszelákovi. Obrazová příloha tady byla postrádána. Články v periodikách zněly často velmi podobně a téměř všechny doprovázely obrazové přílohy. Igor Zhoř roku 1966 sepsal stať „Pět plus dva“12 pro časopis Host do domu. O rok později Výtvarná práce uveřejnila pojednání „5 2 v Nové síni“13 týkající se jejich první pražské výstavy v Nové síni. Těmito akcemi vnikla do širšího povědomí. Článek o uherskobrodské, netradičně pojaté, výstavě otisklo osmé číslo Výtvarné práce.14 Skupina 5 + 2 se zatím nedočkala detailnějšího zpracování. Jediná její zmínka v současném tisku se vyskytla v časopise Prostor Zlín Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965. Michal Plánka, Skupina 5 & 2 (kat. výst.), Pedagogická škola v Kroměříži 1966. 10 Antonín Grůza, III. výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Nová síň v Praze 1967. 11 Michal Plánka, Výstava skupiny 5 & 2 (kat. výst), Foyer Divadla pracujících v Gottwaldově 1968. 12 Igor Zhoř, Pět plus dva, Host do domu XIII, 1966, č. 4, s. 8–13. 13 B. M., 5 2 v Nové síni, Výtvarná práce XV, 1967, č. 4, s. 11. 14 Antonín Grůza, Morava, Výtvarná práce XV, 1968, č. 8, s. 4. 8 9
4
v článku Antonína Grůzy „Šedesátá léta ve Zlíně.“15 Grůza o ní mluvil v kontextu dění v šedesátých letech v Gottwaldově. Katalog jediné oficiální samostatné výstavy16 Bedřicha Baroše pochází z roku 1965. Podrobně popisuje Barošovy zdroje inspirací, smýšlení i jeho tvorbu, jejíž ukázky jsou otištěny v několika černobílých reprodukcích. O chronologických životních
událostech
čtenáře
informují
noviny
Naše
pravda
článkem
„Představujeme vám Bedřicha Baroše“.17 Další články velkého významu jsou dobový text od Antonína Grůzy s názvem „Z ateliéru Bedřicha Baroše“18 v periodiku Výtvarné umění a stať „Bedřich Baroš. Malíř existenciálního ladění“19 od Ludvíka Ševečka v časopise Prostor Zlín z roku 1998. Obě pojednání detailně rozebírají jeho uměleckou produkci šedesátých let a její námětovou i obsahovou stránku. Avšak k novodobému článku byly otištěny barevné obrazové přílohy, které poskytují lepší představu o výtvarných dílech. Antonína Gajdůška v roce 1961 zmínily noviny Naše pravda v souvislosti se členstvím ve Skupině G 60.20 Nejzásadnější dokumenty, jež se týkají výtvarných děl Antonína Gajdůška z šedesátých let, jsou dva katalogy k jeho výstavám. Úvodní slova v katalogu olomoucké výstavy, kde se prezentoval společně se Zdeňkem Hyblerem, napsal Jiří Holý v roce 1959.21 Tento katalog postrádal obrazovou přílohu. Roku 1989 vyšel katalog k výstavě Gajdůškových plastik z let 1969 až 1989, ke kterému si Antonín Gajdůšek napsal prolog sám.22 Krátký životopisný medailon se objevil ve Slovníku českých a slovenských výtvarných umělců 1950 – 1958. II. D – G.23 Jaroslav Hovadík se řadí k významným výtvarníkům českého umění. Mnoho článků věnovaným Hovadíkově tvorbě otiskla dobová periodika v rozmezí let 1965
15
Antonín Grůza, Šedesátá léta ve Zlíně, Prostor Zlín XIII, 2006, č. 2. Antonín Grůza, Bedřich Baroš (kat.výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1965. 17 František Bršlický, Představujeme vám výtvarníka B. Baroše, Naše pravda XXI, 1965, č. 52, s. 4. 18 Antonín Grůza, Z ateliéru Bedřicha Baroše, Výtvarné umění XVII, 1967, č. 7, s. 347. 19 Ludvík Ševeček, Bedřich Baroš. Malíř existenciálního ladění, Prostor Zlín VI, 1998, č. 5, s. 19. 20 Druhá výstava Skupiny G 60, Naše pravda XVIII, 1961, č. 3, s. 2. 21 Jiří Holý, Antonín Gajdůšek. Zdeněk Hybler (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Olomouci 1959. 22 Antonín Gajdůšek, Antonín Gajdůšek. Plastiky (kat. výst), Výstavní síň Atrium v Praze 1989. 23 Heslo Antonín Gajdůšek, in: Zbyšek Malý (ed.) – Alena Malá, Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 – 1958. II D - G, Ostrava 1998, s. 325-326. 16
5
až 1969, také bylo vydáno několik katalogů a během poslední let i publikací24. Úvodní text katalogu jeho debutové výstavy25 napsal v roce 1965 jeho blízký přítel Václav Renč. Katalog26, k akci uspořádané o rok později v Galerii Jaroslava Krále v Brně, sestavil Antonín Grůza. Úvod katalogu z roku 1966 pojednává o vývoji Hovadíkovy umělecké tvorby a postupné inklinaci k asamblážím a objektům. Taktéž zmiňuje jména umělců, ve kterých Jaroslav Hovadík viděl svůj vzor. Podstatné informace o životě Jaroslava Hovadíka sděluje časopis Host do domu rozpravou „Žhavý sloup / Štětce z prasete“.27 Jaroslav Hovadík zde vypráví o svém dětství a krušné době jeho raného mládí a následném odchodu z Akademie výtvarných umění v Praze (dále AVU). S humorem vzpomíná na zážitky z vojny i na návrat do rodného Fryštáku. Hovoří o své umělecké práci v rámci šedesátých let, o přátelství s členy z Konfrontací a seznámení s Vladimírem Boudníkem. Zmiňuje se o úspěších ve Vídni a Kanadě, ale také o chudobném životě ve Francii, přestěhování se do Německa a nakonec o návratu do Československa. Publikace zásadního významu z roku 199228 obsahuje stručný dvojjazyčný text o Hovadíkově výtvarné činnosti, strukturovaný životopis a velmi obsáhlou obrazovou přílohu. František Nikl patří k nejúspěšnějším členům Skupiny 5 + 2. Noviny Výtvarná práce
roku
1968
otiskly článek29
týkající
se
jeho
vystavených
maleb
v uherskobrodské galerii. Tento krátký text pojednává o Niklově výtvarné produkci z let 1965 až 1968. Existuje mnoho katalogů 30 k výstavám Františka Nikla. Nejobsažnějším úvodem má katalog z výstavy v Domě umění v Gottwaldově z roku 24
Například: Ludvík Ševeček – Vladimír Franz, Jaroslav Hovadík. 1961-2009 (kat. výst.), Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích 2009. 25 Václav Renč, Jaroslav Hovadík (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1965. 26 Antonín Grůza, Jaroslav Hovadík/Objekty, plastiky, grafika (kat. výst.), Galerie Jaroslava Krále Brno 1966. 27 Pavel Petr, Žhavý sloup. Štětce z prasete. Zápis hovoru s Jaroslavem Hovadíkem ve Zlíně z července 1994, Host do domu, 1995, č. 2, s. 135–143. 28 Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže, Dům umění města Brna 1992 – Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy 1992 – galerie výtvarného umění v Chebu 1922. 29 Antonín Grůza, František Nikl, Výtvarná práce XV, 1968, č. 8, s. 4. 30 Například: Antonín Grůza, František Nikl (kat. výst), Galerie Dílo v Gottwaldově 1963. Michal Plánka, František Nikl. Obrazy z let 1963–1966 (kat. výst.), Sdružený závodní klub v Kyjově 1966. Michal Plánka, František Nikl (kat. výst.), Výstavní síň v Kyjově 1969. Antonín Grůza, František Nikl. Obrazy, kresby (1967–1971) (kat. výst.), Výstavní síň krnovského muzea v Krnově 1971. Luba Zábranská, František Nikl (kat. výst.), Galerie Dílo v Olomouci 1976.
6
1985, jenž se nazývá František Nikl. Malba a grafika 1963 1985.31 Dává si za úkol představit jednotlivá období Niklovy výtvarné produkce. Součástí je nespočetný seznam výtvarných děl a hojná černobílá i barevná fotodokumentace. Tvorba Josef Ruszeláka v šedesátých letech byla velmi bohatá, o čemž vypovídají katalogy32 a příspěvky v dobových periodikách. Cílem katalogů, které byly vydány ke dvěma samostatným výstavám z let 196833 a 196934, bylo představit publiku malířskou polohu Josefa Ruszeláka. Pozitivem byla přítomnost početné černobílé obrazové přílohy. Roku 1968 Výtvarná práce otiskla článek35 o malbách Josefa Ruszeláka, kde se rozebírá jeho malířský postoj v konfrontaci s výtvarnou produkcí Františka Nikla. Stať o Josefu Ruszelákovi od Tomáše Mikuláštíka z roku 2008 v časopise Prostor Zlín má charakter výstižného životopisu a stručného průřezu Ruszelákovou tvorbou. Úvodní text katalogu36 k výstavě Zdeňka Šutery, konané v roce 1967, připravil Michal Plánka. Tímto textem přiblížil a osvětlil veřejnosti složitý obsah Šuterovy tvorby. Ve výkladu se opíral o Šuterovy reminiscence na středověké a novověké umění. Interpretaci jeho malířských děl opětovně shrnul v recenzi „Ve výstavní síni čs. fondu výtvarných umělců vystavuje Z. Šutera“ v týdeníku Naše pravda.37 Téhož roku periodikum Výtvarná práce o něm publikovalo pojednání.38 Podstatnou obrazovou fotodokumentaci přinesl katalog z roku 2000.39
31
L’ubica Zábránská, František Nikl. Malba a grafika 1963 1985 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1984. 32 Například: Vlastimil Vinter, Josef Ruszelák. Výběr z díla 1965 – 1987 (kat. výst.), Nová síň v Praze 1988, nestr. František Brüstl, Josef Ruszelák. Obrazy (kat. výst.), Dům kultury v Kroměříži 1975. Ludvík Kundera, Josef Ruszelák (kat. výst.), Galerie Jaroslava Krále v Brně 1988. 33 Antonín Grůza, Josef Ruszelák (kat. výst.), Galerie Dílo v Gottwaldově 1968. 34 Michal Plánka, Josef Ruszelák. Obrazy (kat. výst.), Černobílá galerie v Uherském Brodě 1969. 35 Antonín Grůza, Josef Ruszelák, Výtvarná práce XV, 1968, č. 8, s. 4. 36 Michal Plánka, Šutera (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1967, nestr. 37 Michal Plánka, Ve výstavní síni čs. fondu výtvarných umělců vystavuje Z. Šutera, Naše pravda XXIII, 1967, č. 42, s. 2. 38 Antonín Grůza, Zdeněk Šutera, Výtvarná práce XV, 1967, č. 15, s. 5. 39 Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009.
7
3. Historie Skupiny 5 + 2
3. 1. Dobová situace
Šedesátá léta vnímáme ve světle osvobození všech druhů umění ze spárů radikální ideologizace a sovětizace. Lze to ilustrovat na výroku ministra kultury Václava Kopeckého vyřčeného na IX. sjezdu Komunistické strany Československa „Realisticky umělecky tvořit v duchu socialistickém“.40 Na přelomu čtyřicátých a padesátých let výtvarná kritika i recenze postupně zanikly, kulturní dění skoro vymizelo. Na šíření ideových představ ostře dbal Svaz československých výtvarných umělců (dále jen SČSVU), jenž úzce spolupracoval s Ústředním výborem Komunistické strany Československa (dále jen KSČ).41 SČSVU pověřil k propagaci myšlenek socialistické ideologie dobový tisk, kupříkladu periodika Tvorba, Výtvarné umění, Výtvarná práce. Jindřich Chalupecký srovnával tehdejší socialistický přístup k umění s tridentským koncilem šestnáctého století, kdy nastala vlna propagace katolictví.42 Potřebou oživení projevu a vymanění se z izolace vůči západní Evropě se v letech 1956 až 1963 umění zvolna rehabilitovalo. Význam umění moderny zesílil v druhé polovině padesátých let, tehdy umělci čerpali podněty především z dědictví skupin Osma, Tvrdošíjných, Devětsilu a Skupiny výtvarných umělců.43 Pro režim byly avantgardní umělecké směry nepřijatelnými. Totalitní systém v rámci své ideologie lpěl na formě výtvarného projevu klasiků devatenáctého století, převážně generace Národního divadla. Prostřednictvím několika zlomových událostí jako byly výstavy donedávna zavrhované moderny44, přehlídky mladých umělců a zakládání tvůrčích skupin se československá kultura opět postupně včleňovala do evropského
Pavel Halík, Padesátá léta, in: Dějiny českého výtvarného umění 1938/1958 V, Praha 2005, s. 282. Ludvík Ševeček, Padesát let zlínské galerie. Poznámka k probíhajícím výstavám a historii instituce v době totality, Prostor Zlín XI, 2004, č. 1, s. 5. 42 Jindřich Chalupecký, Nové umění v Čechách, Praha 1994, s. 24. 43 Antonín Grůza, František Nikl. Obrazy, kresby (1967–1971) (kat. výst.), Výstavní síň krnovského muzea v Krnově 1971. 44 Zakladatelé českého moderního umění v Domě umění v Brně roku 1957. 40
41
8
povědomí. V periodikách Výtvarné umění, Výtvarná práce či Tvar přibyly sloupky týkající se zahraničního i abstraktního umění.45 Již v říjnu roku 1956 padl návrh zakládání tvůrčích skupin v hlavním referátu přípravného výboru SČSVU. Usnesené povolení SČSVU, jež se týkalo zakládání skupin, ministerstvo odsouhlasilo s plnou platností 22. prosince 1956.46 Skupiny se sdružovaly z praktických důvodů, nejčastěji za účelem vydobýt si uměleckou svobodu svého výtvarného názoru. Byly často názorově nejednotné, například skupina Máj, která se odvážila jako první vystoupit na veřejnost dopisem směřovaným Ústřednímu výboru SČSVU již 1. prosince 1956.47 Nedlouho poté vstoupila na scénu Trasa. Následovala ji seskupení UB 12, Říjen, Etapa, M57, Blok Tvůrčích Skupin a další. Také probíhaly neoficiální výstavy Konfrontací. Dalším krokem k omezení mocenského tlaku bylo usnesení sjezdu SČSVU, kdy přední pozice svazu zaujali mladí výtvarníci, zároveň členové skupin utvořených na pomezní padesátých a šedesátých let. Sjezd svazu se odehrál v Praze, 9. – 11. prosince roku 1964.48 Na post předsedy SČSVU byl zvolen Adolf Hoffmeister. Současnému výtvarnému umění a jeho osobitému rozvoji „se otevřely dveře“. Hlavním posláním bylo pečovat o umění a vytvářet pro něj svobodné zázemí.49 Otevíraly se vyhlídky na demokratický, svobodný vývoj státu, které vyvrcholily roku 1968 Pražským jarem. Ústřední výbor SČSVU vyjádřil 21. března 1968 podporu „demokratizačnímu procesu Pražského jara.“50 Volal po odvolání některých osob ze svých postů: „musí ze svých funkcí odejít lidé neschopní a představitelé starých metod a konzervativních názorů.“51 Mezi další požadavky patřila kupříkladu svoboda ve výstavní činnosti či volné cestování do zahraničí.
45
Antonín Hlaváček – Josef Mokrejš, Osobitost českého duchovního života šedesátých let, in: Rostislav Švácha (ed.) – Marie Platovská (ed.) – Vojtěch Lahoda etc., Dějiny českého výtvarného umění. [VI/1]. 1958 – 2000, Praha 2007, s. 27. 46 Dagmar Dušková – Pavlína Morganová – Jiří Ševčík, České umění 1938 – 1989. Programy. Kritické texty. Dokumenty, Praha 2001, s. 184. 47 Tamtéž, s. 186. 48 Tamtéž, s. 186. 49 Tamtéž, s. 252. 50 Tamtéž, cit. s. 328. 51 Prohlášení SČSVU, Výtvarná práce XVI, 1968, č. 7, cit. s. 2.
9
Avšak srpnovými událostmi a následným obdobím normalizace padly všechny naděje.
3. 2. Prehistorie Skupiny 5 + 2
Město Zlín v sobě nese neopomenutelné tradice v podobě Baťova Zlína, funkcionalismu, Zlínské Školy umění a Zlínského salónu. Přebudování na město továrního funkcionalismu proběhlo v letech 1923 až 1938 pod rukama významných architektů, Jana Kotěry, Františka Thomayera, Františka Lydie Gahury, Vladimíra Karfíka a Miroslava Lorence.52 Ve třicátých letech se dění ve Zlíně neodvíjelo jen od továrenské tradice, nýbrž své místo si budovalo i výtvarné umění. V okolí památníku Tomáše Bati František Lydie Gahura vyprojektoval soubor budov, tzv. Studijních ústavů. 53 Zde se poté uskutečnily věhlasné Zlínské salóny, později tady sídlila Zlínská Škola umění. Zlínské salóny, přehlídky soudobého umění, se pravidelně uskutečňovaly v letech 1936 až 1948, výjimku tvořili roky 1945 a 1946.54 Vystavovala zde česká avantgarda a převážně mladí výtvarníci. Určitou návazností na Zlínské salóny se dají považovat Nové cesty, pořádané v letech 1966 a 1967. Z postupné přeměny maloměsta v industriální komplex, vykrystalizovala v třicátých letech potřeba vychovat průmyslově smýšlející, a zároveň umělecky zdatné osobnosti. Zlínskou Školu umění zřídil Jan Antonín Baťa 14. ledna 1939 se sídlem v II. budově Studijního ústavu. Jejím prvním ředitelem jmenoval Františka Kadlece. Zlínská Škola umění byla uvedena do chodu 14. září roku 1939.55 Propojení výtvarné činnosti a průmyslového postoje dokládá následování německé školy Bauhausu.56 S příchodem druhé světové války nastalo utlumení zdejšího kulturního rozvoje. Po jejím konci, v roce 1945, byl znárodněn podnik Baťa, jehož název tehdejší režim roku 1948 změnil na Svit. S nástupem komunistického režimu, 1. ledna roku 1949, 52
Ludvík Ševeček, Škola umění ve Zlíně. Německý Bauhaus ve školské praxi Baťova Zlína, Prostor Zlín VI, 1998, č. 1, s. 4. 53 Tamtéž. 54 Zdeněk Pokluda, Zlínské výtvarné tradice, Prostor Zlín, Zvláštní vydání, 1994, s. 5. 55 Tamtéž, s. 6. 56 Ludvík Ševeček, Škola umění ve Zlíně. Německý Bauhaus ve školské praxi Baťova Zlína (pozn. 52), s. 5.
10
byl Zlín z ideového hlediska i postoji proti Baťovcům a odsuzování kapitalismu, přejmenován na Gottwaldov. V padesátých letech figurovaly přehlídky umění sloužící k propagaci smýšlení komunistické strany, například členské výstavy SČSVU. V Gottwaldově se poměry uvolňovaly pozvolna od roku 1958. Dokladem je Výstava mladých výtvarníků Gottwaldovského kraje57 uspořádaná téhož roku v Domě umění v Gottwaldově. V katalogu této výstavy padla slova o neotřelém výtvarném nazírání i přes riziko nechopení: „Každý – tím více mladý výtvarník – má právo experimentovat, hledat svůj výraz a třeba se i mýlit.“58 Avšak stále převládaly konzervativní přístupy veřejnosti. Lidé nové pojetí umění neznali, proto mu nedokázali porozumět. Kolem let 1961 a 1962 se vývoj zpomalil kvůli politickým kontrolám a to i v kulturních institucích.59 Avšak během následujících dvou let se tání v Gottwaldově znovu rozpohybovalo.60 Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově prohlubovala výstavní, sběratelskou i nákupní činnost, z čehož vyplynulo uspořádat roku 1964 Výstavu přírůstků 1960–64.61 Dále se udály například výstavy Z díla Františka Tichého62 či UB 1263. Nicméně po roce 1965 se všechno dění ubíralo zrychleným tempem směrem k projevům umělecké svobody. Některá umělecká díla64 z Výstavy přírůstků (1964) byla roku 1965 přičleněna do stálé expozice Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově.65 Probíhaly výstavy, které by dříve nebyly akceptovatelné. Ve snaze navázat na tradici Zlínských salónů se uskutečnily v letech 1966 a 1967 přehlídky umění Nové cesty. Jejich posláním bylo přiblížit veřejnosti tehdejší umění. Podařilo se zorganizovat jen dva ročníky, z důvodu komplikované politické situace se k dalším bohužel nepřistoupilo.
57
M. Geryk, Výstava mladých výtvarníků Gottwaldovského kraje (kat. výst.), Oblastní galerie v Gottwaldově 1958. 58 Tamtéž, cit. nestr. 59 Informaci mi poskytl Dr. Antonín Grůza v Ostravě, dne 17. července 2013. 60 Informaci mi poskytl Dr. Antonín Grůza v Ostravě, dne 17. července 2013. 61 Michal Plánka, Výstava přírůstků 1960–64. Obrazy. Kresby. Plastika (kat. výst.), Gottwaldov 1964. 62 Antonín Grůza, Z díla Františka Tichého. Obrazy. Kresby. Grafika (kat. výst.) Gottwaldov 1963. 63 Jiří Šetlík, UB 12 (kat. výst.), Gottwaldov 1964. 64 Emil Filla, Zátiší s kyticí (1930), Emil Filla, Zápas šelmy s býkem (1938), František Foltýn, Abstraktní kompozice (1928), Václav Špála, Autoportrét (1908), Oto Guttfreud, Hlava (1912), Jan Štursa, Hlava dívky (1922) a další. 65 Antonín Grůza, Šedesátá léta ve Zlíně (pozn. 15), s. 48.
11
Jiné zásadní výstavy mezi lety 1965 – 1968 byly Výstava světové grafiky66 (1965), představení grafiky Jiřího Johna67 (1966), výstavu Vladimíra Boudníka68 (1966), surrealistické koláže69 (1967) či Skupiny 4270. Výtvarné umění v padesátých a šedesátých letech v Gottwaldově nezaujalo vedoucí postavení, protože obyvatelé města Gottwaldova upřednostňovali film a divadlo71. Gottwaldov si po celé dvacáté století držel atmosféru rozvinutého průmyslu. Bylo to město pracujících, od čehož se odvíjely názvy jednotlivých kulturních center – Divadlo pracujících, Filharmonie pracujících, a pravidelného konání Filmových festivalů pracujících.72 V šedesátých letech se zde našla skupina milovníků umění. Scházeli se pravidelně každé čtvrteční odpoledne v restauraci Pod šable, v přízemí zlínského zámku v rámci neoficiálního Klubu umělců. Konaly se zde přednášky Antonína Grůzy o soudobém umění doprovázené promítáním diapozitivů.73 Skupina 5 + 2 vznikla v červnu roku 1965 na poli přátelství a názorové spřízněnosti.74 Shledávali zajímavým soudobé české i zahraniční výtvarné umění, literaturu a divadlo. Svou přítomností skupina rozproudila dění na gottwaldovské scéně a napomohla k uvolnění zdejších poměrů. František Nikl, Jaroslav Hovadík a Zdeněk Šutera se znali ze studií na uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Posléze se setkávali v Divadle pracujících, kde většina z nich po svých studiích pracovala. Za první společný počin lze pokládat výstavu Povahy uspořádanou v roce 1961. Tato první výstava mladých v Gottwaldově byla přichystána výtvarnou sekcí
66
Jiří Siblík, Výstava světové grafiky (kat. výst.), Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově 1965. Antonín Grůza, Jiří John. Grafika 1957 – 1966 (kat. výst.), Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově, Grafický kabinet 1966. 68 Libuše Dědková, Vladimír Boudník. Grafika 1951 – 1966 (kat. výst.), Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově, Grafický kabinet 1966. 69 Antonín Budík – Václav Pajurek, Současná surrealistická koláž 10 zemí (kat. výst.), Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově, Grafický kabinet 1967. 70 Jana Pyšná, Skupina 42. Kresby (kat. výst.), Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově, Grafický kabinet 1968. 71 Gottwaldovští obyvatelé dostávali volné vstupenky do Divadla pracujících od Revoluční odborového hnutí. Informaci mi poskytl pan Jan Regál ve Zlíně, dne 22. listopadu 2013. 72 Antonín Grůza, Šedesátá léta ve Zlíně (pozn. 15), s. 48. 73 Informaci mi poskytl Dr. Antonín Grůza, v Ostravě dne 17. července 2013. 74 Antonín Grůza, III. výstava Skupiny 5 2 (pozn. 10), nestr. 67
12
při Okresním výboru Československého Svazu Mládeže (dále jen OV ČSM).75 Jelikož ani jeden z vystavujících zatím nepatřil do SČSVU, bylo značně komplikované získat povolení. Na výstavě prezentovali výtvarné práce Jaroslav Hovadík, Josef Ruszelák, Zdeněk Šutera76, Bedřich Baroš, Vladimír Soukup, Zdeněk Odstrčil, Jan Ivan a Stanislav Košárka, fotografie vystavil Slavoj Matulík. Jan Novák se Zuzanou Renčovou vystavili své básně v tištěné formě. Výstava byla pro budoucí členy skupiny prvním podnětem ke spolčení. Prozatím nezcela přímo, ale spíše v duchu vzájemné podpory, povzbuzení a spolupráce.77 Roku 1962 se někteří umělci budoucí skupiny setkali na Členské výstavě SČSVU.78 Antonín Gajdůšek s Františkem Niklem vystupovali již jako členi SČSVU. Bedřich Baroš s Jaroslavem Hovadíkem na této akci hostovali, jelikož prozatím nepatřili do SČSVU.
Teoretickou základnu Skupiny 5 + 2 zastávali Michal Plánka a Antonín Grůza. Michal Plánka jako ředitel Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově a Antonín Grůza jako její odborný pracovník, se snažili dosazovat výtvarníky na různé kolektivní výstavy. Oba měli velmi bohaté zkušenosti s pořádáním výstav i propagováním výtvarníků. Skupině 5 + 2 střídavě připravovali i zahajovali jednotlivé vernisáže.79 Debatovali s výtvarně zaměřenými členy o trendech a událostech západního uměleckého světa i o soudobém dění na území Československa.
První výtvarná spolupráce budoucích členů Skupiny 5 + 2 byla zahájena v tzv. ateliéru Bouda, který se nacházel v Tělovýchovné jednotě Gottwaldov nad zimním stadionem. Bedřich Baroš získal prostory díky své kariéře hokejového brankáře v červnu 1961.80 Jednu ze dvou místností pronajal Zdeňku Šuterovi. Do ateliéru Bouda se orientovala místní undergroundová elita. Byli tady umělecky činní, následně také debatovali o své umělecké tvorbě. Scházeli se tu umělci různých 75
F. Bršlica, Povahy, Naše Pravda, 1961, s. 2 a dále v textu. Vystavil obraz Akt, 1959. Informaci mi poskytl pan Zdeněk Šutera, ve Zlíně dne 19. dubna 2013. 77 Informaci mi poskytl pan Josef Ruszelák, ve Zlíně dne 4. dubna 2013. 78 Michal Plánka, Členská výstava (kat. výst.), Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově 1962. 79 Informaci mi poskytl Zdeněk Šutera, ve Zlíně, dne 19. dubna 2013. 80 František Bršlica, Představujeme vám výtvarníka B. Baroše (pozn. 17), s. 4. 76
13
oborů, výtvarníci Jaroslav Hovadík, Antonín Gajdůšek a Boris Hybner, básník Jan Novák a divadelní režisér Eduard Sedlář, který zde napsal své první divadelní režie.81 Mladí výtvarníci pocítili nezbytnost se spolčit a společně tvořit. Antonín Grůza se k nim přičlenil jako tvůrčí a organizační element. Bohužel v létě 1962 byl Bedřich Baroš nucen svůj zdejší ateliér vystěhovat.82 Tím zanikla první etapa kolektivní spolupráce nasměrovaná ke vzniku skupiny. Následně Okresní knihovna v Gottwaldově poskytla Bedřichu Barošovi i Zdeňku Šuterovi prostory pro ateliéry. Barošovi umožnila využívat místnost ve škole Komenského83 a Šuterovi dala k dispozici polovinu skladovacího prostoru ve Starobově vile.84 Situace se zkomplikovala v červnu roku 1965, kdy okresní knihovna zrušila dohodu o používání prostorů pro ateliéry. 85
3. 3. Program z roku 1965 a historie Skupiny 5 + 2
V době zrodu Skupiny 5 + 2 patřilo všech sedm členů ke Svazu československých výtvarných umělců.86 Blíže se spřátelili v Klubu kulturních pracovníku.
87
Poté následovala již zmíněná spolupráce v ateliérech, kde historici
umění měli možnost sledovat vývoj mladých umělců. Při první výstavě v Domě umění v Gottwaldově roku 1965 skupinově vystoupili Bedřich Baroš, Antonín Gajdůšek, František Nikl, Jaroslav Hovadík a Zdeněk Šutera bez přísně stanoveného programu. Nekladli si za cíl přinášet nové smýšlení a nové tvůrčí záměry, nýbrž prosadit osobitost každého člena. Stmeloval je zájem o filosofii a uměnovědná odvětví.88 Zajímali se o literaturu, divadlo, například velký zájem v nich vzbudil Samuel Beckett. Snažili se navázat na mezinárodní vývoj a trendy československého i světového soudobého umění. Svou inspiraci čerpali z 81
Informaci mi poskytl Zdeněk Šutera, ve Zlíně, dne 19. dubna 2013. František Bršlica, Představujeme vám výtvarníka B. Baroše (pozn. 17), s. 4. 83 František Bršlica, Představujeme vám výtvarníka B. Baroše (pozn. 17), s. 4. 84 Ateliér v knihovně, Naše Pravda XXI, 1965, č. 59, s. 2. 85 F. Bršlica, Představujeme vám výtvarníka B. Baroše, Naše Pravda XXI, 1965, č. 52, s. 4. 86 L. Hyblerová, Nad první výstavou 5 2, Naše Pravda XXI, 1965, č. 93, s. 2. 87 Tamtéž. 88 Tamtéž. 82
14
nové figurace, informelu a l‘art brut. Počáteční charakter prvního skupinového vystoupení na veřejnosti popsal Antonín Grůza slovy: „Vystupujeme na veřejnost v době, kdy mnohé jiné tvůrčí skupiny a jednotlivé osobnosti již obhájily moderní výtvarný projev a zdůvodnily potřebu odpovědnějšího přístupu k odborným výtvarným otázkám. Co jiného zbývá, než navázat na toto úsilí a dovést je do důsledků i v regionálním prostředí, ve kterém žijeme? Souběžně s tím chceme vzájemně podporovat a společně vytvářet takové podmínky pro tvůrčí práci, ve kterých by každý z nás měl možnost dospět ve styku s výboji světového i českého umění ke zralému a osobitému projevu. Konečným kritériem pro posouzení našich snah nemůže být zásada úplné názorové jednoty, ale spíše princip výtvarné kvality, který chceme uplatňovat i za cenu případného odcizení.“89 Již na první pohled byla jejich tvorba naprosto rozdílná. Podoba uměleckých děl i technika kohokoli z nich se ubíraly svou vlastní cestou. Avšak samotná jinakost je vzájemně sbližovala. Romantické pojetí splývalo s existenciálním aspektem ve spontánní výraz.90 V době existence Skupiny 5 + 2 (1965–1968) proběhlo celkem pět výstav.91 K rozpadu sedmičlenného seskupení vedlo v roce 1968 několik příčin. Skupina se postupně drolila kvůli vnitřním sporům mezi jednotlivými členy. Přestávali si rozumět, mezi některými začala vládnout atmosféra rivality. Bedřich Baroš se ocital stále v tíživější životní situaci a postupně přestával malovat. Podlomení základů skupiny zapříčinilo přestěhování Antonína Grůzy na konci března roku 1968 do Ostravy z důvodu pracovní příležitosti.92 Hlavní podíl na rozpadu Skupiny 5 + 2 nesly tísnivé politické okolnosti, způsobené invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Jaroslav Hovadík po neblahých zkušenostech z padesátých let, kdy byl vyloučen z AVU kvůli původu z živnostenské rodiny, se rozhodl pro emigraci a již
Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (pozn. 8), nestr. L. Hyblerová (pozn. 86), s. 2. 91 V Domě umění v Gottwaldově roku 1965, v pedagogické škole v Kroměříži v roce 1966, v Nové síni v Praze roku 1967, v Černobílé galerii v Uherském Brodě roku 1968, ve foyeru Divadla pracujících v Gottwaldově v roce 1968. 92 Informaci mi poskytl Dr. Antonín Grůza, v Ostravě dne 17. července 2013. 89 90
15
v září roku 1968 odešel do Vídně.93. Ani příchod nového člena do počtu, Josefa Ruszeláka, v létě roku 1968, osud seskupení nezměnil.
3. 4. První výstava Skupiny 5 + 2, 1965 Skupina 5 + 2 se veřejnosti poprvé představila 7. listopadu 196594 v zastoupení výtvarníků Bedřicha Baroše, Antonína Gajdůška, Jaroslava Hovadíka, Františka Nikla, Zdeňka Šutery, dvou teoretiků Antonína Grůzy a Michala Plánky. Mladí výtvarníci se v Domě umění prezentovali celkem sedmdesáti osmi výtvarnými díly z let 1963 až 1965.95 Bylo to první přímé zkonfrontování výtvarných děl všech členů. Výstava trvala do 28. listopadu 1965.96 Jak již bylo zmíněno, v Gottwaldově výtvarné umění po druhé světové válce nezakořenilo. Stále tu v tichosti přebýval průmyslový odkaz „batismu“.97 Toto industriální město se jevilo tak pokrokově a moderně, že opomíjelo kulturní stránku. Skupina 5 + 2 vyjádřila k tomuto postoji znělý nesouhlas. Antonín Grůza v rozhovoru pro týdeník Naše pravda sdělil k prvotní výstavě místný komentář: „…je třeba se postavit k tomu do opozice, poněkud odbočit do sfér iracionálních, historických, duchovních.“98 Mnozí z návštěvníků výstavy pociťovali nevlídnou a ponurou atmosféru z nainstalovaných uměleckých děl,99 z nichž se ozývala oblast „existencionálních nejistot, smutku, ohrožení a traumatizace.“100 Diváky především provokovaly Hovadíkovy a Barošovy práce. Nedodržení klasických pravoúhlých formátů uměleckých děl, syrovost destruovaných objektů i vzdálení se od realistického pojetí, byly pro zrak gottwaldovských návštěvníků určitou bariérou k pochopení a vcítění se do tvorby mladých výtvarníků. Veřejnost si totiž za poslední desetiletí politického nátlaku přivykla na krajové, většinou národní, 93
Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže (pozn. 28), s. 15. Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (pozn. 8), nestr. 95 Antonín Grůza, Šedesátá léta ve Zlíně (pozn. 15), s. 50. 96 Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (pozn. 8), cit. nestr. 97 Antonín Grůza, Šedesátá léta ve Zlíně (pozn. 15), s. 48. 98 L. Hyblerová (pozn. 86), s. 2. 99 Tamtéž. 100 Igor Zhoř (pozn. 12), cit. s. 8. 94
16
umělce.101 Vernisáž i výstavu navštívila společnost ctitelů umění, zejména pracovníci divadla, herci, architekti, fotografové, výtvarníci, konkrétně například Jaroslav Čermák, Boris Hybner, Jan Novák, Jan Regál, Eduard Sedlář. Ti neskrývali nadšení.102 Skupina se s některými sblížila s očekáváním budoucí spolupráce.103 Umělce spojovalo shodné nazírání na svět a podobná myšlenková koncepce jejich tvorby. Nesourodost byla zřetelná v technice a ve zpodobování jednotlivých témat. Ačkoliv výstava Skupiny 5 + 2 vyvolala vlnu neklidu, proti vystavenému umění úřad naštěstí nezakročil.104 Bedřich Baroš zde vystoupil s patnácti malbami. Ve své tvorbě vycházel ze svých zážitků, existencionálních pocitů souvisejících se smutkem, úzkostí, lhostejností, možnou hrozbou a nekonečným čekáním.105 Zobrazoval postavy při rozhovorech, konfliktech, hrách, vzájemně si odcizené i blízké. Poselství niterné oblasti se v dílech střetlo s tíživou zkušeností reálného života, doslova: „Jeho imaginaci uvádí do pohybu obvykle událost, která jej zasáhne přímo bytostně a evokuje v něm nové a nové asociace, které se přesunují do sféry méně názorných pocitů.“106 Mohly se v nich prolínat ozvuky struktur z děl Jeana Dubuffeta z konce padesátých let. V obrazech z let 1963 až 1964 figury strnule postávají. Jejich připažené ruce, které jako by srostly s tělem, je mění ve znak. Příznačné pro jeho malby je monochromní pozadí. V díle Bubny smutku (1963)107 14 postavy nečinně setrvávají na místě, jakoby sledovaly tragickou událost. Jedinci spolu nekomunikují. V olejomalbě In memoriam Otakara Dedka II108 (1964 – 1965) 15 jsou jednotlivci vzájemně odcizení, tomu přispívá rozčlenění plochy do polí. Nadějný jazzový hudebník Otakar Dedek zemřel za dramatických okolností.109 Jelikož se Bedřich Baroš s Otakarem Dedkem přátelil, byl to pro umělce bolestivý zásah. V Rozpravě III 101
Vladimír Hroch, Jan Blažek, Bohumír Dvorský, Jan Habarta, Jan Slavíček, Karel Hofman atd. Informaci mi poskytl pan Antonín Grůza, v Ostravě dne 17. července 2013. 103 L. Hyblerová (pozn. 86), s. 4. 104 Antonín Grůza, III. výstava Skupiny 5 2 (pozn. 10), nestr. 105 Antonín Grůza, Bedřich Baroš (pozn. 16), nestr. 106 Antonín Grůza, Z ateliéru Bedřicha Baroše (pozn. 18), cit. s. 348. 107 Bedřich Baroš, S bubny smutku, 1963, olej, 40 x 60 cm. 108 Bedřich Baroš, In memoriam Otakara Dědka II, 1964 – 1965, olej, 125 x 140 cm. 109 Informaci mi poskytl pan Jan Regál ve Zlíně, dne 7. března 2014. 102
17
(1964-65)110 16 význam znaku určují ruce jednotlivých postav svými gesty. Zdejší prostranství Baroš uzavřel pomocí široké obrysové linie odstínu snad Van Dyckovy hnědi. Místy zasahoval do plochy vyškrabováním. Z vystavených Barošových obrazů se vymykalo dílo Akt (1963)111 13, které neslo až příliš realistické tělesné proporce ženy. V roce 1965 do lomených barevných tónů přibývaly zejména rudě červené akcenty. V rámci informelní malby vytvářel struktury pomocí písku smíseného s barvou. Často v kompozici rozvrhoval tak, že na jednu stranu umístil několik figur a na opačnou osamoceného jedince, příkladem jsou obrazy Hra při dunění (1965)112 17 a Jedna postava vlevo, dvě postavy vpravo (Drama) (1965)113 19. V téměř jednobarevné kompozici Hra při dunění je očekáván dopad balónu a následné zadunění. V malbě Úsilí II114 18 podpořil tragické vyznění obrazu červenými figurami. Skupina nalevo kolektivně předvádí neznámou činnost, v jejich opozici o samotě postávají osoby. Figury v plátech Bedřicha Baroše připomínají postavy z cyklu Božská komedie115 216 od Jaroslava Vožniaka či protáhlé lidské postavy z uměleckých děl Jitky Válové. Svou náladou také mohou mít mnoho společného s opuštěnými jedinci z olejomaleb Jana Zrzavého. Antonín Gajdůšek na téže výstavě vystavil svých třináct obrazů. Na začátku šedesátých let spěl k figurálním motivům. Tehdy na něj zjevně intenzivně působil vliv Pabla Picassa, Josefa Čapka, Bohumila Kubišty a Emila Filly. Dokazuje to malba Mlčení (1962)116 32. Postava v šedobílé kompozici s akcenty tyrkysu je v horní části obrazu protkána rytými linkami. Sedící akt (1962)117 35 s jasnou inspirací z díla Bohumila Kubišty by tvořil s Mlčením na výstavě příjemnou dvojici. Bohužel nebyl zahrnut do expozice. V roce 1964 nastal v Gajdůškově malbě zlom, přeorientoval se na surreálnou nepředmětnou malbu. Převážně maloval nehmotné
110
Bedřich Baroš, Rozprava III, 1964 – 1965, olej, plátno, 90 x 85 cm Bedřich Baroš, Akt, 1963, olej, 104 x 75 cm 112 Bedřich Baroš, Hra při dunění, 1965, olej, plátno, 85 x 100 cm. 113 Bedřich Baroš, Jedna postava vlevo – dvě postavy vpravo (Drama), 1964, olej, 85 x 100 cm. 114 Bedřich Baroš, Úsilí II, 1965, olej, překližka, 35 x 70 cm. 115 Jaroslav Vožniak, z cyklu Božská komedie, 1960 – 1961, tuš, anilínové barvy, papír, 42,6 x 30,7 cm. 116 Antonín Gajdůšek, Mlčení, 1962, olej, plátno, 98 x 85 cm. 117 Antonín Gajdůšek, Sedící akt, 1962, olej, plátno, 116 x 96 cm. 111
18
krajiny a postavy. Z jeho tvorby je znát evidentní zájem o fyzikální vědu, především „hmotu a vlnění“.118 Dokládají to krystalická plátna Krajina s krychlí (1964)119 42 a Nostalgie mramorů (1964)120 40 a obraz Věčně tekoucí tma (1964)121 43, v němž se rozpouštěly tvary, ze kterých zůstaly jen rozptýlené záblesky. Přes razantní změnu v pojetí námětu zůstal věrný použití studených modravých tónů. V Krajině s krychlí vybudoval prostor z krystalických tvarů. V kombinaci s chladnou modří krajina získala vyznění až severské zasněžené oblasti. Tvorba Antonína Gajdůška se v rámci skupiny nejvíce blížila k tvorbě Barošově. Oba se vydali cestou imaginativního umění, k téměř monochromní barevnosti.122 Bedřich Baroš tíhl ve figurálních malbách k pocitové stránce, převážně vycházel z vlastních emocí a zážitků. Antonín Gajdůšek skutečnost abstrahoval, svěřoval jí objektivnější obsah, z větší části založený na rozumovém hledisku.123 Jaroslav Hovadík představil svou polohu tvorby v devatenácti strukturálních grafikách, objektech a obrazech – objektech. Koncem roku 1962 se vydal vstříc informelu po vzoru pražských Konfrontací a Vladimíra Boudníka.124 Zjevné je ovlivnění především tvorbou Aleše Veselého. Jejich trýznivě vyznívající objekty a asambláže jsou někdy k nerozeznání. Nefigurativní tvorba mu viditelně poskytla více možností pro vyjádření existencionálních pocitů, umožnila mu „odhalit skutečnost v její kruté absurdnosti“.125 Absurdita, syrovost děl a jejich postavení do nekonvenční významové polohy stavěly bariéru před návštěvníky výstavy, zároveň v nich vyvolaly údiv.126 Na dřevěný podklad asamblážových objektů postupně přidával vrstvy, které drásal, propaloval a potom znovu sešíval. Přidával nejrůznější materiály typu kovových předmětů a textilií. Nakonec „rozdrásané nitro“ zahalil
118
L. Hyblerová (pozn. 86), s. 2. Antonín Gajdůšek, Krajina s krychlí, 1964, olej, plátno, 60 x 80 cm. 120 Antonín Gajdůšek, Nostalgie mramorů, 1964, olej, 85 x 100 cm. 121 Antonín Gajdůšek, Věčně tekoucí tma, 1964, olej, plátno, 85 x 100 cm. 122 L. Hyblerová (pozn. 86), s. 2. 123 L. Hyblerová (pozn. 86), s. 2. 124 Antonín Grůza, Jaroslav Hovadík/Objekty, plastiky, grafika (pozn. 26), nestr. 125 Tamtéž. 126 Antonín Grůza, Představujeme vám Jaroslava Hovadíka, malíře, sochaře, grafika, Naše pravda XXI, 1965, č. 74, s. 2. 119
19
vrstvou látky s šedavou či nahnědlou valérovou barvou. Trýznivé prožitky skryl pod texturu látky v dílech jako Obraz pro Becketta (1964)127 72, Ubývání gravitace vpravo dole (1964)128 78 či Doupě (1964–1965)129 79. Tyto objekty proděravěl a zvrásnil podobně, jako Alberto Burri své Červené plastiky130 218 v první polovině šedesátých let. Z Dřevníku růžového chrámu (1964)131 82 až zdánlivě prýští změť hřebů, torz šroubováků a jiných kovových objektů. Zřetelné podobnosti Hovadíkovy informelní tvorby se objevují i v dílech Lucia Fontany a Bruce Cornera. Objekty konstruoval svářením a kladením neslučitelných věcí do vzájemného kontextu. Předměty vyjmul z logických souvislostí a přeměnil je v nový celek.132 Rovnici o dvou neznámých (1963–1965)133 62 sestavil v mechanickou spleteninu drátů, per z pohovek, ciferníků a ozubených kol. Nejspíše poukazoval na odklon světa od přírody k technice.134 Ztrátu funkce Bývalého trůnu (1964)135 69 značí zkorodovaný kov, zasáhnutý „zubem času“. Koroze vzbuzuje pocity úpadku a zmaru. Předmět se jakoby rozpadá a s ním i funkce trůnu jakožto symbolu moci. Cyklus Konkretizace, jehož součástí jsou například Konkretizace I (1965)136 87, Konkretizace III (1965)137 88, Konkretizace V (1965)138 89, byl očividně poučen dadaismem. Ukrývá v sobě atributy duchovna. Konkretizace III evokuje kříž. Konkretizace V v sobě nese prvky figurace. Hovadík porušil zažité zpodobování námětu ukřižování. Bezruký Kristus se ocitl na podivné, zmechanizované Golgotě. Má podobné vyznění jako objekt Bývalý trůn, ztrátu původního poslání. Součástí
127
Jaroslav Hovadík, Obraz pro Becketta, 1964, kombinovaná technika, 126 x 138 cm. Jaroslav Hovadík, Ubývání gravitace vpravo dole, 1964, epoxid, asambláž, 120 x 101 cm. 129 Jaroslav Hovadík, Doupě, 1964 – 1965, kombinovaná technika, 60 x 50 cm. 130 Alberto Burri, Červená plastika, 1964, asambláž, rozměry neuvedeny, vlastnictví neuvedeno. 131 Jaroslav Hovadík, Dveřník růžového chrámu, 1965, kombinovaná technika, asambláž, v. 83 cm. 132 L. Hyblerová (pozn. 86), s. 2. 133 Jaroslav Hovadík, Rovnice o dvou neznámých, 1963 – 65, svařované železo, kombinované, v. 110 cm. 134 L. Hyblerová (pozn. 86), s. 2. 135 Jaroslav Hovadík, Bývalý trůn, 1964, svařování, železo, v. 65 cm. 136 Jaroslav Hovadík, Konkretizace I, 1965, asambláž, v. 65 cm. 137 Jaroslav Hovadík, Konkretizace III, 1965, asambláž, v. 150 cm. 138 Jaroslav Hovadík, Konkretizace V, 1965, asambláž, v. 77 cm. 128
20
expozice byly i tři strukturální grafiky, Akce (1964)139 63, Torzo (1964)140 77 a Pečeť (1964)141 73. Se strukturou pracovali i Antonín Gajdůšek a Bedřich Baroš, avšak ne v takové míře a s tak tragickým vyzněním. Hovadík s Barošem mají k sobě blízko po barevné i existencionální stránce. Oba používali především nahnědlé a našedlé tóny. Kolekci vystavených děl Františka Nikla tvořilo patnáct maleb, které tematicky směřovaly k portrétům jeho blízkých a důvěrně mu známé krajině. Ve svých obrazech nekopíroval realitu, nýbrž imitoval svět „malovanou básní na skutečnost“.142 Dával přednost technice enkaustiky před olejomalbou, protože mu napomáhala zhmotnit barevné plochy a vytvářet struktury.143 Užíval teplých barev, převážně odstínů červené a žluté po vzoru fauvistů. Přírodu stavěl na plátno podobně jako Maurice Vlaminck a raní kubisté. Svědectví o tom podaly osvětlené zóny barev a stupňování rytmu.144 V díle Dříví u domku (1965)145 120 je poznatelný posun v utváření prostoru. Plochu obrazu geometrizoval, abstrahoval a rozptýlil v ní stíny. Obdélný dům, obtažený pevnou konturou, obléhá neurčitá strukturovaná krajina. Zobrazené předměty oprostil od jejich původního tvaru do takové míry, že z nich zůstaly téměř torzovité útvary, jež upomínaly na původní objekt. Podobně strukturované prázdno s horizontem zachycuje Staroslovanská krajina (1965)146 124. V prostranství voskové barevné hmoty je jakoby vtištěna mince s lučištníkem. Podobné vyznění zastávala malba Předjarní krajina (1965)147 123, kde pozadí obohatil ornamentálně pojatými stromy. Dobře by vyzněla v kontextu obrazu Dříví u domku. Portréty stylizoval podle moderních malířů první poloviny dvacátého století, například Henriho Matisse a Massima Campigliho148
139
Jaroslav Hovadík, Akce, 1964, strukturální grafika, papír, 227 x 440 mm. Jaroslav Hovadík, Torzo, 1964, strukturální grafika, papír, 475 x 350 mm. 141 Jaroslav Hovadík, Pečeť, 1964, kombinovaná technika, rozměry neznámé. 142 Michal Plánka, František Nikl (kat. výst.), Výstavní síň v Kyjově 1969, cit. nestr. 143 Tamtéž. 144 Tamtéž. 145 František Nikl, Dříví u domku, 1965, olej, 40 x 50 cm. 146 František Nikl, Staroslovanská krajina, 1965, enkaustika, 50 x 60 cm. 147 František Nikl, Předjarní krajina, 1965, olej, plátno, 85 x 100 cm. 148 Massimo Campigli, Dáma, 1956, olej, plátno, 45 x 33 cm. 140
21
214.149 Základní znaky tvorby obou malířů ve svých malovaných portrétech sloučil. Nezřetelné vymezení barevných ploch, úsporné a stylizované tvary částí těla jsou hlavními vlastnostmi podobizen Velké oči (1963)150 119 a Portrét dědy Lutonského (1965)151 122. V obou podobiznách se vytrácejí kontury a rozmlžilo se vymezení ploch. Pomocí vosku smíseného s barvou modeloval v Portrétu dědy Lutonského jednotlivé prvky v obraze. Silueta jeho tváře kopíruje linie hlav již zmíněného Massima Campigliho. Ten byl Niklovi vzorem v komponování jednotlivých prvků ve tváři. Zdeněk Šutera se věrně držel staromistrovské techniky olejomalby, jíž povětšinou vyobrazoval náboženské náměty. Na výstavě se tak představil šestnácti malbami. Moderní způsobem navázal na malířská díla středověkých, renesančních a barokních mistrů, a na byzantské ikony. V jeho tvorbě vyplývá na povrch zřetelný rozdíl v pojetí, jeho dílo se rozdělilo do dvou linií. V obrazech mísil buď figuraci expresionisty Constanta Permekeho152 213 se zaalpskou novověkou malbou Petra Bruegela a Lucase Cranacha. Příklad této inspirace zastává robustní lidská figura při zběsilém útěku v Obrazu člověka (1965)153 184. Tématem matky se zabývá v obraze Mateřství (1965)154 183, zdejší motiv jeví podobnost k Panně Marii. Roli matky vnímal jako podstatu „rodiny, štěstí, osobního bezpečí a lidské lásky.“155 Oproti jiným dílům zde řešil pozadí, prostor získal perspektivu. Biblická témata byla jakousi paralelou k soudobému dění.156 Kladl důraz na morální hodnoty, které zpodobňovaly zobrazené postavy.157 Zemitou barevností a světlem vycházejícím z aktérů děje obrazu umocňoval vážnost situace. V Pokušení sv. Antonína (1965)158 185 se nahá žena svůdně sklání nad světcem, který je odlišen od monochromního okolí světlou barvou. Z postav vyzařuje temná široká kontura stínu. Úspornost tvarů
149
Antonín Grůza, František Nikl. Obrazy, kresby (1967–1971) (pozn. 43), nestr. František Nikl, Velké oči, 1963, olej, 32 x 32 cm. 151 František Nikl, Portrét dědy Lutonského, 1965, enkaustika, 30 x 30 cm. 152 Constant Permeke, Het dagelijkse brood, 1950, technika neuvedena, rozměry neuvedeny. 153 Zdeněk Šutera, Obraz člověka, 1967, olej, dřevo, 129 x 111 cm. 154 Zdeněk Šutera, Mateřství, 1965, olej, 140 x 105 cm. 155 Michal Plánka, Šutera (pozn. 36), cit. nestr. 156 L. Hyblerová (pozn. 86), s. 2. 157 Michal Plánka, Šutera (pozn. 36), cit. nestr. 158 Zdeněk Šutera, Pokušení sv. Antonína, 1963, olej, sololit, 50 x 55 cm. 150
22
se projevuje v díle Veraikon (1965)159 187 či Kázání na moři (1963)160 181. Zvrásněnost povrchu v kombinaci s valérovou malbou je pro malby Zdeňka Šutery z šedesátých let typická. Malířská tvorba Zdeňka Šutery i Bedřicha Baroše vycházela ze stejného základu, a to v poučení nizozemským expresionistickým uměním.161 V polovině šedesátých let oba vkládali do svých děl niterné stopy emocí a obav.
3. 5. Druhá výstava Skupiny 5 + 2, 1966
Těsně před uchystáním druhé přehlídky ze skupiny vystoupil Antonín Gajdůšek.162 Rozhodl se pracovat a vystavovat samostatně.163 Skupina 5 + 2 nezměnila své pojmenování i přes neplatnost názvu, součástí Skupiny 5 + 2 již bylo pět výtvarníků. Výstava probíhala v Kroměříži od 15. května do 5. června 1966. Přehlídka čítala celkem čtyřicet umělecký děl, čili každý výtvarník představil deset svých prací z posledních tří let. Některé z nich byly vystaveny i na předchozí výstavě. Po námětové stránce se stále obraceli k člověku, krajině, vyjádření pocitů pomocí nadsazeného pojetí reality.164 Pomocí jejího bedlivého pozorování se pohnutá skutečnost proměňovala ve fragmenty jevů. Michal Plánka to v katalogu vysvětlil: „Obecně je směr tvorby ovlivněn poznatkem, jevy kolem nás a v celém vesmíru jsou odrazem zákonitostí, rytmů, a harmonií, nezávislých na člověku, a že skutečnost není jen to, co poznáváme zrakem a hmatem.“165 Své úvahy přetransformovali do práce s materiálem.
159
Zdeněk Šutera, Veraikon, 1965, olej, 58 x 25 cm. Zdeněk Šutera, Kázání na moři, 1964, olej, dřevo, 55 x 60 cm. 161 L. Hyblerová (pozn. 86), s. 2. 162 Antonín Grůza, Šedesátá léta ve Zlíně (pozn. 15), s. 50. 163 Informaci mi poskytla Věra Gajdůšková v Praze, dne 29. října 2013. 164 Michal Plánka, Skupina 5 & 2 (pozn. 9), cit. nestr. 165 Michal Plánka, Skupina 5 & 2 (pozn. 9), cit. nestr. 160
23
Bedřich Baroš na druhé výstavě skupiny vystoupil jen s jedním novým dílem, Vytrvalí svědkové (Dar) (1965). Zbylých devět maleb měli návštěvníci možnost shlédnout již na prvním vystoupení Skupiny 5 + 2 v roce 1965. Jaroslav Hovadík na výstavě představil devět nových děl. Roku 1966 pracoval na cyklu objektů a asambláží s názvem Vypouklé nádoby. Vypouklé nádoby I. s doplňujícím názvem Láska k mrtvé slečně (1966)166 96 má značně depresivní charakter. Panenka leží pod proděravělou deskou, jakoby v rakvi. Na desku jsou přidělány předměty vážící se k zesnulé dívce – korále, prstýnek, knoflíky, hodinky, ale také patrony a klíče a jiné. Okraje objektu nesou připomínku lettrismu. Celý objekt připomíná dadaisticky pojatý náhrobek. František Nikl upustil od portrétů a figurálních kompozic. Jeho zájem se orientoval na krajinu a předměty v ní. Prostor budoval dle lekce raných kubistů a expresionistů. Stále používal výrazné barvy. Téměř opustil olejomalbu, dal přednost enkaustice. Povrch Dřevníku (1966)167 126 protkal rytými liniemi. Enkaustika mu umožnila dekorativně si pohrát s ornamenty. Výstavba prostoru v obraze, proměna objektů do rozfázovaných geometrických tvarů i barevnost prozrazují inspiraci Paulem Kleem168 210. Dřevník připomínají jen dva špalíky dřeva. Obklopuje ho květinový záhon. Zdeněk Šutera se začal věnovat světské tématice ve větší míře než doposud, avšak duchovno jeho tvorbu neopustilo. Důležitým pojmem se v jeho díle stal čas a jeho platnost.169 Torzo z měkkého dřeva (1966)170 191 v sobě ukrývá taje lidského života. Tělo zestručnil do základních proporcí, čímž jej proměnil v hodnotu času.171 Tematicky namaloval výjev na dřevěnou desku, kterou pokrývaly struktury dřeva. Východiskem obrazu Apoštol (1965)172 188 byly bezpochyby ruské ikony. Tvář s upřeným pohledem, který je typický pro byzantské umění, sestavil z volných tahů
166
Jaroslav Hovadík, Vypouklé nádoby I (Láska k mrtvé slečně), 1966, asambláž 30 x 38 cm. František Nikl, Dřevník, 1966, enkaustika, překližka, 100 x 65 cm. 168 Paul Klee, Fén v Markově zahrádce, 1915, akvarel, papír na kartonu, 20 x 15 cm. 169 Michal Plánka, Šutera (pozn. 36), nestr. 170 Zdeněk Šutera, Torzo, 1966, olej, dřevo, 90 x 64 cm. 171 Michal Plánka, Šutera (pozn. 36), nestr. 172 Zdeněk Šutera, Veraikon, 1965, olej, 58 x 25 cm. 167
24
štětce, upustil od používání kontur. Zachoval potemnělou zemitou barevnost, kterou oživil přídechem tmavé modři a jemně naznačené svatozáře.
3. 6. Třetí výstava Skupiny 5 + 2, 1967
Představení širšímu obecenstvu za rozsáhlejší mediální pozornosti se událo 6. ledna 1967 v Nové síni v Praze.173 Tímto pražským vystoupením došlo k přímému střetnutí s pražskou scénou. Název skupiny nezměnili, i přes ustálený počet čtyř umělců. V Praze představili 44 obrazů a objektů z let 1964 až 1966 a Jaroslav Hovadík navíc vystavil 16 grafických děl.174 Výstava trvala do 29. ledna 1967.175 Vývoj každého člena se neustále ubíral vlastní cestou. Touto výstavou se prolomila fáze ustrnutí, kterou prožívali někteří členové v předchozím roce. Představit se pražskému publiku bylo pro ně velkou příležitostí, která oživila jejich výtvarný projev. Bedřich Baroš na pražské výstavě představil jedenáct maleb, z nichž pět bylo vystaveno na předchozích přehlídkách skupiny. Cyklus Pláště vznikl v roce 1966 a čítá pět obrazů. S plášti se figury proměnily v nadpozemské osoby s hmyzí podobou.
Byly
přirozeněji
začleněny
do
imaginativní
krajiny:
„Místo
nerealizovatelných vztahů se v nich objevila myšlenka možného vzletu. Postavy se dynamicky naklonily, za jejich zády se rozevlály pláště jako obrovská hmyzí křídla.“176 Nastala změna koloritu, zvýšil množství kontrastní červeně, která sváděla boj s šedí. Hojně uplatňoval zvrásnění plochy. V Pláštích I177 25 i Pláštích IV178 27 rozvolnil prostor. V obraze „Ale“ z cyklu Pláště (1966)179 22 je zjevná obřadovost. Anonymní postavy stojí v hloučku při nerozpoznatelné ceremonii. Nebe napadla rozbouřená struktura. Členitý prostor je zahalen do odstínů hnědi a šedi. Antonín Grůza, III. výstava Skupiny 5 2 (pozn. 10), nestr. Antonín Grůza, Šedesátá léta ve Zlíně (pozn. 15), s. 50. 175 Antonín Grůza, III. výstava Skupiny 5 2 (pozn. 10), nestr. 176 Antonín Grůza, Z ateliéru Bedřicha Baroše (pozn. 18), cit. s. 348. 177 Bedřich Baroš, Pláště I, 1966, kombinovaná technika, 88 x 100 cm. 178 Bedřich Baroš, Pláště IV, 1966, kombinovaná technika, 110 x 130 cm. 179 Bedřich Baroš, „Ale“ Z cyklu Pláště, 1966, olej, dřevotříska, 85 x 123 cm. 173 174
25
Kontrastuje mu temně červená plocha. Obraz působí mnohem vážnějším dojmem než ostatní malby v tomto cyklu. Obrazem, s vypjatým citovým rozpoložením, In Memorian Otakara Dedka (1966)180 15 navázal na stejnojmenný cyklus z let 1964 – 1965. Osamocená hmyzovitá figura zapadá svým vzezřením do jeho tvůrčího období roku 1966. Působivost díla Rovnost, volnost, bratrství (1966)181 24 zesiluje strukturovaný povrch. Trojice figur se nachází v rozbrázděném temném víření. Rozevláté pláště přidávají identickým postavám na pocitu volnosti. Baroš v obrazech zrcadlí svou vlastní existenci, obrazně popisuje odcizení se od dříve blízkých lidí.182 Avšak vyznění Barošových maleb působilo stále naléhavěji, s čímž souvisel jeho komplikovaný osobní život. Dříve členitý prostor rozbouřil, avšak šedavým a nahnědlým barevným tónům zůstal věrný.183 Díla Jaroslava Hovadíka splynula s pražským prostředím. Představil v jedenácti uměleckých dílech všechny polohy své tehdejší tvorby. Poprvé vystavil pesimisticky vyznívající asambláž Doupě (1964–1965)184 79, která pochází z doby, kdy pracoval na dílech Obraz pro Becketta (1964)185 72 či Ubývání gravitace vpravo dole (1964)186 78, jež také byly na výstavě nainstalovány. Silný vliv sochařského díla Jana Koblasy187 218 dokazuje dřevěný objekt Arkanum II188 (1966) 94. Koblasa i Hovadík vytvářeli nepředmětné dřevěné objekty. Často uplatňovali kontrast dřeva opracovaného do hladka se surovým rozrytím plochy. Hovadíkův pomyslný trůn představoval na výstavě jedinou skulpturu tak velkých rozměrů. Součástí Hovadíkovy expozice byl rozsáhlý soubor svých strukturálních a aktivních grafik z let 1964 až 1966. František Nikl se navrátil k práci s olejem. Po tematické stránce se stále přikláněl ke krajinám a výjevům z vesnice. Muž s kotětem189 127 nese znaky 180
Bedřich Baroš, In memoriam Otakara Dědka II, 1964 – 1965, olej, 140 x 125 cm. Bedřich Baroš, Volnost, rovnost, bratrství, 1966, kombinovaná technika, 72 x 85 cm. 182 Antonín Grůza, III. výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Nová síň v Praze 1967, nestr. 183 Antonín Grůza, Z ateliéru Bedřicha Baroše (pozn. 18), s. 348. 184 Jaroslav Hovadík, Doupě, 1964 – 1965, kombinovaná technika, 60 x 50 cm. 185 Jaroslav Hovadík, Obraz pro Becketta, 1964, kombinovaná technika, 126 x 138 cm. 186 Jaroslav Hovadík, Ubývání gravitace vpravo dole, 1964, epoxid, asambláž, 120 x 101 cm. 187 Jan Koblasa, Mrtvý král, 1963, libanonský javor, 96 x 218 cm. 188 Jaroslav Hovadík, Arkanum II, 1966, dřevo, v. 123 cm. 189 František Nikl, Muž s kotětem, 1966, olej, 120 x 120 cm. 181
26
naivního umění, ale práce s prostorem má kubistické zázemí. Prezentaci v Nové síni by si zasloužilo dílo Zlatá ulička (1965)190 125, které by tematicky expozici doplnilo. Podobně jako Henri Matisse poskytl rentgenový průhled do interiéru domů. Vesnická stavení se staly součástí téměř každého Niklova díla. Zdeněk Šutera uvažoval nad existencí člověka cestou hledání podstaty lidského těla.191 Poeticky deformované proporce zobrazovaných postav zdůraznil sílícím strukturálním projevem. V olejomalbách Oblečené torzo (1966)192 192 a Malé torzo (1966) Šutera rozpracoval téma ženského torza až do básnické fragmentárnosti. Zajímal ho plynoucí čas a pomíjivost, se kterou souvisí prchavost okamžiku a rozklad věcí. Ty v sobě nesou uplynutý čas. V podobiznách ani zobrazených dějích se nesnažil kopírovat skutečnost.
3. 7. Čtvrtá výstava Skupiny 5 + 2, 1968
Čtvrtou výstavu skupiny koncipovali netradičně, každý výtvarník měl vyhrazenou výstavní místnost pro jeden daný měsíc. Nekonvenční pojetí pro skupinovou výstavu převážně zapříčinil nevelký prostor Černobílé galerie v Uherském Brodě.193 Jednotlivé výstavy se tu odehrály mezi 20. lednem až 1. květnem roku 1968. Zdeněk Šutera uvedl v lednu první v pořadí své olejomalby. V únoru představil svou grafickou kolekci Jaroslav Hovadík. Následující měsíc seznámil veřejnost se svými 15 obrazy František Nikl a v dubnu galerii zaplnil Bedřich Baroš svými malovanými subtilními figurami.194 Směr výtvarníků se stále hlouběji uchyloval k existencionálním pocitům. Plánka charakterizuje identický mentální vývoj tvorby umělců: „Předmětná skutečnost, výtvarně obohacená o novou významovou polohu a výrazové zabarvení, je tu podle povahy jednotlivých autorů zhmotněna buď novotvar zpoetizovaného, či 190
František Nikl, Zlatá ulička, 1965, enkaustika, dřevo, 66 x 83 cm. Michal Plánka, Šutera (pozn. 36), nestr. 192 Zdeněk Šutera, Oblečené torzo, 1966, olej, 104 x 75 cm. 193 Antonín Grůza, Morava (pozn. 14), s. 4. 194 Antonín Grůza, Šedesátá léta ve Zlíně (pozn. 15), s. 50. 191
27
jinak niterně prožitého krásna, nebo manifest varovného mementa.“195 Období kolem roku 1968 bylo pro Skupinu 5 + 2 osudovým. Odlišnost se mezi nimi vytrácela,
nacházeli
společný
styčný
bod
inspirace.
Klíčovou
roli
zastoupila historická malba, především raně renesanční. Paradoxem je rozfázování expozice, které nedovolovalo vzájemné srovnání jejich uměleckého vývoje. Antonín Grůza od 1. dubna 1968 pobýval a pracoval v Ostravě. Se Skupinou 5 + 2 spolupracoval jen telefonicky a korespondenčně.196 Tehdy činorodost skupiny začínala slábnout. Jakoby rozdělení výstavy na čtyři díly předvídalo vzájemné vzdalování členů a předzvěst konce Skupiny 5 + 2. Pocity samoty, rodinné a finanční problémy Bedřicha Baroše se silně odrazily do zobrazených výjevů. Místo očekávání (1968)197 28, dílo ze závěru existence skupiny, postrádá jeho typické hmyzí figury. Prostranství v ploše obrazu zeje prázdnotou. Prostor vytvořil pomocí barevných past, domy sestavil hnětením barvy a vchody jejím odebráním. Léta 1967 a 1968 se staly pro Jaroslava Hovadíka zlomovými. Jeho tvorba se ubírala od informelního proudu směrem k v československém prostředí aktuální figurativní poloze, často s kolážovitým charakterem. Okouzlilo jej umění renesance a baroka. Ve svých grafikách hojně zobrazoval portréty z profilu po vzoru raně renesančních mistrů, jako byl Piero della Francesca. Příkladem toho jsou díla Hlava (1967)198 100 a Beatrice d'Este (1967)199 107. Tvorba Františka Nikla stále čerpala inspiraci z prostředí vesnice Hvozdné. Kolem roku 1967 Nikl namaloval mnoho maleb s početným figurálním komparzem a s průhledy do osvětlených interiérů domů. Východisko v perspektivě, členění prostoru a rozmístění figur lze najít v italské malbě čtrnáctého století.200 Díla Velikonoce (1967)201 132 a Čtyři u pumpy (1967)202 128 mohou vzdáleně Michal Plánka, IV. výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Černobílá galerie Uherský Brod 1968, cit. nestr. Informaci mi poskytl Dr. Antonín Grůza, v Ostravě dne 17. července 2013. 197 Bedřich Baroš, Místo očekávání, asi 1968, další údaje neznámé, vlastnictví neznámé. 198 Jaroslav Hovadík, Hlava, asi 1967, technika neznámá, rozměry neznámé. 199 Jaroslav Hovadík, 1967, Portrét Beatrice d' Este, kombinovaná technika (struktura), plátno, 105 x 131 cm. 200 Antonín Grůza, František Nikl. Obrazy, kresby (1967–1971) (pozn. 43), nestr. 201 František Nikl, Velikonoce, 1967, technika i rozměry nejsou známy, vlastnictví neznámé. 202 František Nikl, Rozhovor u pumpy, 1967, kombinovaná technika, 95 x 74 cm. 195 196
28
připomínat obrazy Giotta či Duccia. Stále byl zasažen konstruktivní tendencí, což se projevovalo v členění obrazového prostoru. Magicky působí temná barevnost pastózních nánosů barevné hmoty v enkaustice Večer (1967)203 131. Siluety postav v roušce noci přidávají na tajemné atmosféře. Zdeněk Šutera se v roce 1967 soustředil převážně na mytologická témata. Tematicky navázal díly Raněný král (1967), Moudrý král (1967) a Harlekýn (1967) na předchozí výstavu. Šuterovu expozici by obsahově ucelil zde nevystavený obraz Královna (1967)204 195. V díle Záda (1967)205 197 torzo zhmotnil v lidské tělo „z masa a kostí“. Odlišnou polohu tvorby zastupují olejomalby Poustevník (1967)206 196 a Harlekýn (1967)207 194. Zde se viditelně opíral o díla Francise Bacona208 220. Rozpohybováním hmoty narušil stejně jako Bacon zažitou podobu člověka. Uzavřený tvar těla aktérů Šuterových děl se vlní v dynamické kompozici. Všechna díla Zdeněk Šutera modeloval jemným oduševnělým světlem, které vyzařovalo přímo ze zobrazených postav. Do výstavy začlenil pět let starou malbu Zátiší s lahví (1963)209 176, které se vymykalo svou statičností ladění expozice.
3. 8. Pátá výstava Skupiny 5 + 2, 1968
Poslední spolupráce výtvarníků v podstatě jen zredukovala předchozí výstavu. Umělecká díla přemístili z uherskobrodské galerie do foyeru Divadla pracujících v Gottwaldově-Zlíně.210 Publikum je tady mohlo shlédnout mezi 19. říjnem a 10. prosincem 1968.211 Každý zde byl zastoupen jen pěti uměleckými předměty. Michal Plánka do katalogu vepsal pouze několik dodatků.
203
František Nikl, Večer, 1967, enkaustika, překližka, 105 x 121 cm. Zdeněk Šutera, Královna, 1967, olej, 76 x 52 cm. 205 Zdeněk Šutera, Záda, 1967, olej, 84 x 50 cm. 206 Zdeněk Šutera, Poustevník, 1967, olej, 69 x 64 cm. 207 Zdeněk Šutera, Harlekýn, 1967, olej, 110 x 130 cm. 208 Francis Bacon, Jedna Studie k portrétu Luciana Freuda, z tryptichu Tři studie k portrétu Luciana Freuda, 1966, 198 x 147,5 cm. 209 Zdeněk Šutera, Zátiší s lahví, 1962, olej, plátno, 60 x 75 cm. 210 Antonín Grůza, Šedesátá léta ve Zlíně (pozn. 15), s. 50. 211 Michal Plánka, Výstava skupiny 5 & 2 (pozn. 11), nestr. 204
29
Po dvou letech neúplného složení Skupiny 5 + 2 se její název stal opět pravdivým. Roku 1968 se k ní doslova přičetl pátý člen, Josef Ruszelák.212 Avšak ani znovunaplnění počtu členů nezastavilo schylování k závěru existence této tvůrčí skupiny. Josef Ruszelák se přátelil dlouhá léta s členy seskupení, s některými pracoval v Divadle pracujících.213 Jeho olejomalby svým poetickým laděním souzněly s tvorbou ostatních umělců. Tvorba nového člena, Josefa Ruszeláka, se ponejvíce přibližovala vyznění obrazů Františka Nikla. Monochromní obrazy Josefa Ruszeláka působí svým jemným vyzněním na city člověka. Nejpodstatnější úlohu získala plastická linie, jež spolupracovala se světlem. Oproti němu František Nikl pověřoval barvu k danému sdělení. Poetické malby Josefa Ruszeláka se soustředí na mezilidské vztahy a souznění s přírodou.214 Ruszelák pracoval s barvou až téměř sochařsky, křehké plastické linie modeloval namodralou barevnou pastou. Ponejvíce zachytával impulsy z díla Josefa Šímy a Jana Zrzavého215 211.216 Jan Zrzavý na Ruszeláka zapůsobil svými obrazy z druhého desetiletí dvacátého století. Vlivem jeho děl Ruszelák lidskou figuru zestručnil na základní tvar a obrazy nasytil oduchovnělým světlem, ale bez použití výrazných barev a prudkých kontrastů. Ruszelák upřednostnil jemné pastelové odstíny s příměsí běloby. Své sny a zkušenosti symbolicky ztvárnil v dílech Bílý květ (1967)217 150 či Chvála křehkosti (1968)218 158. Silný citový prožitek a láska k bližnímu vychází z obrazů Smíření (1967) a Dvojice (1968). Bedřich Baroš měl zde vystavený svůj úspěšný cyklus Plášťů z roku 1966. Jaroslav Hovadík, stejně jako Zdeněk Šutera, přistoupil k výběru olejomaleb s mytologickými, historickými a biblickými tématy. Kupodivu Hovadík nevystavil žádnou strukturální grafiku ani objekt. Mezi výjimky nově přiřazených prací patřily malby Františka Nikla Průvod kolem květin (1967) 129, Návrat (1968) a Vánoce (1968), jež nevisely na zdi 212
Tamtéž. Informaci mi poskytl pan Josef Ruszelák, ve Zlíně dne 4. dubna 2013. 214 Vlastimil Vinter, Josef Ruszelák. Výběr z díla 1965 – 1987 (kat. výst.), Nová síň v Praze 1988, nestr. 215 Jan Zrzavý, Meditace, 1915, olej, plátno, 50,5 x 37,5 cm. 216 Antonín Grůza, Josef Ruszelák (pozn. 35), s. 4. 217 Josef Ruszelák, Bílý květ, 1967, olej, 110 x 70 cm. 218 Josef Ruszelák, Chvála křehkosti I, 1968, olej, 70 x 50 cm. 213
30
uherskobrodské galerie. Figury v Průvodu kolem květin (1967)219 129 se až nápadně podobají obrazům Bedřicha Baroše z konce první poloviny šedesátých let. Nikl zestručnil postavy na tubus a umístil je do téměř prázdného prostoru. Zástup postav se rozestoupil kolem podivného květinového záhonu. Přes četné zjednodušení figur si Nikl pohrál se zadumanými výrazy tváří aktérů obrazu. Ti přihlíží neznámému ději s očekáváním dění, které divák nedokáže předvídat. V tomto díle se objevuje jistá obřadovost. Otázkou je, proč u záhonu stojí v davu jediná ženská postava. Překvapivým faktem bylo, že všichni výtvarníci přikročili k olejomalbě.
219
František Nikl, Průvod kolem květin, 1967, kombinovaná technika, 98 x 115 cm.
31
4. Medailony
4. 1. Bedřich Baroš (1936 – 1974)
Bedřich Baroš se narodil 24. června 1936 v Tylovicích. Mezi lety 1951 až 1955 studoval v Brně na Vyšší uměleckoprůmyslové škole, zaměřené na umělecká řemesla.220 Původně roku 1959 nepřišel do Gottwaldova jako výtvarník, nýbrž jako nadějný hokejový brankář vstupující do první hokejové ligy.221 Díky svému sportovnímu talentu získal od TJ Gottwaldov ateliérové prostory, již zmiňovanou Boudu. V lednu roku 1961 zanechal hokeje a dal přednost umění.222 Přijal ho národní podnik Svit na pozici grafika v oddělení propagace.223 Rovněž vytvářel a graficky upravoval plakáty a katalogy k výstavám, také byl výtvarně činný v divadle Reflektor.224 V letech 1965 až 1968 byl členem gottwaldovské Skupiny 5 + 2. Výstavní činnost Bedřicha Baroše nelze považovat za bohatou. V dubnu roku 1960 si uspořádal v bývalé kavárně Elektra menší neoficiální výstavu grafických monotypů.225 Následujícího roku v lednu s přáteli zorganizovali akci Povahy, kde se prezentoval čtyřmi obrazy a několika plakáty.226 V prosinci 1962 hostoval na členské výstavě v Gottwaldově227 a rok později se předvedl na podobné akci v Brně již jako příslušník SČSVU.228 Antonín Grůza uspořádal první Barošovu samostatnou oficiální výstavu ve výstavní síni Dílo v Gottwaldově, pod záštitou Fondu československých výtvarných umělců (dále ČFVU). Zúčastnil se mnoha kolektivních výstav SČSVU, ale také například Nových cest II v roce 1967.229 Tvorba Bedřicha Baroše se rozvíjí ve čtyřech vývojových etapách. Na rozdíl od ostatních členů Skupiny 5 + 2 postrádal malířský základ ze studií. Úplné počátky
220
Antonín Grůza, Z ateliéru Bedřicha Baroše (pozn. 18), s. 347. Ludvík Ševeček, Bedřich Baroš. Malíř existenciálního ladění (pozn. 19), s. 19. 222 František Bršlica, Představujeme vám výtvarníka B. Baroše (pozn. 17), s. 4. 223 Ludvík Ševeček, Bedřich Baroš. Malíř existenciálního ladění (pozn. 19), s. 19. 224 František Bršlica, Představujeme vám výtvarníka B. Baroše (pozn. 17), s. 4. 225 Tamtéž. 226 Tamtéž. 227 Rozprava (1962) a Kytarista III (1962). 228 Michal Plánka, Členská výstava (pozn. 78). 229 Eva Petrová, Nové cesty II. Mladá generace (kat. výst), Oblastní galerie v Gottwaldově 1967. 221
32
jeho malířské tvorby spadají do rozmezí let 1959 – 1961. Tehdy si doma zařídil malý ateliér v místnosti o velikosti 2,5 m krát 3,8 m.230 Avšak od roku 1961 získávala jeho tvorba hlubší výraz i vyšší uměleckou hodnotu. Hlavním podnětem se stala výtvarná spolupráce i vzájemné ovlivnění se Zdeňkem Šuterou a ostatními umělci v ateliéru Bouda. Tehdy ve svých obrazech zobrazoval postavy sportovců, muzikantů, kytaristů, dvojic při tanci či rozhovoru (Rozprava II, 1962231 16).232 Mohutné, plošně malované figury s volně nanesenými obrysovými liniemi umísťoval do neurčité krajiny. Mezi zásadní práce těchto let se řadí Černý kytarista (1961)233 12, Hnědý kytarista (1962) a Dva u stolu (1963).234 Maloval picassovsky hmotné postavy s ozvuky Josefa Čapka, Jana Zrzavého, Rudolfa Kremličky. Tvář Černého kytaristy se podobá obrazům Hlav od Alexeje Jawlenského. K nanášení barvy používal kromě štětce i malířskou špachtli. V následujících etapách Barošovy tvorby figura zhmotňovala svou primitivizací vidinu vnitřních pocitů a smyslových zážitků. Připomínala postavy z obrazů od Jaroslava Vožniaka235 216 z počátku šedesátých let či figury z maleb Jitky Válové. Mezi lety 1963 až 1965 figury proměnil ve znak, získaly lapidární tvar. Lidské siluety obtáhl širokou konturou. Námětovou stránkou se stalo odcizení, ztráta a konflikt, což vyostřovala ponurá monochromní barevnost (S bubny smutku, 1963236 14, In memoriam Otakara Dedka, 1964–1965237 15). Od roku 1965 figury protáhl a jejich ruce už nebyly srostlé s tělem. Z jedinců vyzařovaly skryté touhy a úzkostné zkušenosti.238 „Jejich společným jmenovatelem je ovšem mnohem spíše návratná evokace stále týchž naléhavých tužeb, než vytváření hlubokých názorů nebo dokonce formulace racionálně uchopitelných myšlenek.“239 Za vrchol Barošovy tvorby se pokládají roky 1965 a 1966. Nepoužíval jen monochromní barevnost vázanou na hnědi a okry, přidával rudé akcenty, které
230
František Bršlica, Představujeme vám výtvarníka B. Baroše (pozn. 17), s. 4. Bedřich Baroš, Rozprava III, 1964 – 1965, olej, plátno, 90 x 85 cm. 232 Ludvík Ševeček, Bedřich Baroš. Malíř existenciálního ladění (pozn. 19), s. 19. 233 Bedřich Baroš, Černý kytarista, 1961, olej, 65 x 65 cm. 234 Informaci mi poskytla Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně. 235 Jaroslav Vožniak, z cyklu Božská komedie, 1960 – 1961, tuš, anilínové barvy, papír, 42,6 x 30,7 cm. 236 Bedřich Baroš, S bubny smutku, 1963, olej, 40 x 60 cm. 237 Bedřich Baroš, In memoriam Otakara Dědka II, 1964 – 1965, olej, 125 x 140 cm. 238 Antonín Grůza, Bedřich Baroš (pozn. 16), cit. nestr. 239 Tamtéž. 231
33
zesilovaly naléhavost situace (Úsilí II, 1966240 18). V cyklu Pláště (1966) přetvořil figury v hmyzí bytosti. Pracoval s širší paletou barev, vrstvením, jejím mísením s nemalířskými surovinami a následným vrásněním materiálu. Přibyla dynamičnost a citová vypjatost (In memoriam Otakara Dedka, 1966241 23). Podoba hmyzích figur v jeho dílech se zachovala po zbytek jeho života. Kolem roku 1968 maloval čím dál méně. Souviselo to s jeho hlubokými depresemi a pocity úzkosti a prázdnoty, což se odrazilo v jeho tvorbě (Místo očekávání, 1968242 28). Na přelomu šestého a sedmého desetiletí jeho malířská práce stagnovala. Důvodem byly vyostřené vztahy s jeho blízkými, složitá rodinná i finanční situace. Korunovace (1971)243 29 je bohužel jediné mi známé dílo ze sedmdesátých let.244 Jakoby se navracel k cyklu Pláště (1966). Tenké obrysové linie ztenčil a prostor pravidelně členil. Figury protáhl, čímž získaly na eleganci. Vzdálil se od strukturální malby, maloval řídkou barvou, až téměř lazurně. Celá tvorba se odvíjela od Barošova tragického osudu. Nejplodnějším obdobím jeho umělecké činnosti byl počátek druhé poloviny šedesátých let. Těžká životní situace se stupňovala od závěru šedesátých let. Bedřich Baroš tragicky zemřel245 14. prosince 1974 v Brně.246
4. 2. Antonín Gajdůšek (1927 – 2001)
Antonín Gajdůšek se narodil 21. srpna roku 1927 v Březolupech u Uherského Hradiště. V letech 1945 až 1949247 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Gottwaldově, kde prošel školením malby u profesora Vladimíra Hrocha, grafiky u
240
Bedřich Baroš, Úsilí II, 1965, olej, překližka, 35 x 70 cm. Bedřich Baroš, In Memoriam Otakara Dedka, 1966, olej, 125 x 140 cm. 242 Bedřich Baroš, Místo očekávání, asi 1968, technika neuvedena, rozměry neuvedeny, vlastnictví neznámé. 243 Bedřich Baroš, Korunovace, 1971, olej, dřevěná deska, soukromá sbírka, 34 x 45 cm. 244 V sedmdesátých letech se neuskutečnila žádná samostatná výstava jeho prací. 245 Autorka slíbila diskrétnost ohledně podrobností Barošovy smrti. 246 Informaci mi poskytla Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně. 247 Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (pozn. 8), nestr. 241
34
Josefa Kousala a plastiky u Luďka Havelky.248 Do SČSVU vstoupil po skončení svých studií na gottwaldovské „umprumce“ v roce 1949.249 Po vojně měl možnost nastoupit do Památníku písemnictví v Praze, což odmítl.250 V roce 1960 působil v první gottwaldovské Skupině G60251, která ale neměla dlouhé trvání. Ve stejném roce se rozhodl stát umělcem na volné noze, hlavním zdrojem jeho obživy byl prodej obrazů, veřejné zakázky získané především skrz účasti ve státních soutěžích, návrhy výzdoby zvonů a jejich následné odlévání. Občas dostával také zakázky od Divadla pracujících v Gottwaldově.252 Od roku 1968 získal funkci předsedy pražské Výtvarné pobočky, kam pravidelně jezdil na schůze. Do Prahy se s rodinou odstěhoval natrvalo v roce 1970.253 O tři roky později jej zavedl do své evidence ČFVU.254 Antonín Gajdůšek až do konce svého života působil v Praze, kde zemřel po dlouhé nemoci 29. listopadu 2001.255 Antonín Gajdůšek se v šedesátých letech dělil se Zdeňkem Hyblerem o ateliér v desátém patře panelového domu na Družbě, později také s Bedřichem Barošem. Po Gajdůškovém odchodu do Prahy v roce 1970, převzal jeho místo v ateliéru Svatopluk Slovenčík.256 Antonín Gajdůšek často získával sochařské zakázky pro veřejné prostory, vyhrál mnoho cen. V šedesátých letech vytvořil v Gottwaldově keramickou strukturální mozaiku pro denní kavárnu Interhotelu Moskva v Gottwaldově (1964) 41, keramickou mříž v prodejně Dílo v Gottwaldově (1965) 46 a dva neuskutečněné návrhy pro stěnu letního kina v Gottwaldově z roku 1967 49, 50. Roku 1965 realizoval tepanou měděnou plastiku v Prostějově 47. První nejúspěšnější umístění v celostátní soutěži byla „druhá cena v soutěži na plastiku pro areál Vysoké školy zemědělské v Praze Suchdole“ 48 v roce 1967.257 248
Heslo Antonín Gajdůšek, in: Zbyšek Malý (ed.) – Alena Malá (pozn. 23), s. 325. Antonín Gajdůšek, Antonín Gajdůšek. Plastiky (pozn. 22), nestr. 250 Informaci mi poskytla paní Věra Gajdůšková v Praze, dne 29. října 2013. 251 Antonín Gajdůšek, Zdeněk Hybler, Svatopluk Chudara, Josef Jochman, František Mikulka, Břetislav Polišenský a architekt Mojmír Čevela. 252 Informaci mi poskytla paní Věra Gajdůšková v Praze, dne 29. října 2013. 253 Antonín Gajdůšek, Antonín Gajdůšek. Plastiky (pozn. 22), nestr. 254 Tamtéž. 255 Informaci mi poskytla paní Věra Gajdůšková v Praze, dne 29. října 2013. 256 Informaci mi poskytla paní Věra Gajdůšková, v Praze dne 29. října 2013. 257 Antonín Gajdůšek, Antonín Gajdůšek. Plastiky (pozn. 22), nestr. 249
35
Ovlivnění surrealismem bylo v jeho tvorbě čitelné již při studiu na uměleckoprůmyslové škole v Gottwaldově.258 Kolem roku 1959 svou polohu projevu stále hledal. Námětově se obracel k městu, což doznívalo ještě v roce 1961.259 V díle Křižovatka (1961)260 31 lze stále cítit civilnost Skupiny 42. Ve vyobrazeném fragmentu centra Gottwaldova-Zlína zachytil rušný den s 21. budovou v pozadí. Splynula zde cézannovská hra s prostorem s picassovsky modrou barevností. Jistý ozvuk Picassova modrého období je zřetelný i v jeho figurální tvorbě okolo roku 1962 (Portrét Věry, 1962261 34). Od roku 1963 se figury začaly ve své tělesné konstrukci rozplývat, ztrácely svůj reálný tvar hmoty. Díla Ležící akt (1963)262 37, Sedící akt - bílý (1963)263 38 a červený Sedící akt - červený (1963)264 39 jsou důkazem poučením se nadreálnými malovanými lidskými těly z obrazů Josefa Šímy265 212. Jejich neurčitá pozadí Gajdůšek ladil do chladných, modrých odstínů. V bílém Sedícím aktu se ještě nevzdal vyobrazení předmětů v nejasném prostoru pozadí. Figury se sluncem (1963) 266 36 upomínají svou rudou barevností a námětem na postavy při rozhovorech a konfliktech z tvorby padesátých let Mikuláše Medka267 215. Kolem poloviny šedesátých let, v době působení ve Skupině 5 + 2, se forma vystupňovala do podoby téměř nepředmětného rázu (Nostalgie mramorů, 1964268 40, Krajina s krychlí, 1964269 42, Věčně tekoucí tma, 1964270 43, Aerolity, 1965271 44, Vystoupení ze strnulosti, 1965272 45). Téměř po celá šedesátá léta Antonína Gajdůška v malířství doprovázela imaginativní tendence. Roku 1967 nastal v jeho výtvarné činnosti obrat, navrátil se k figurativní
258
Antonín Grůza, Představujeme vám Antonína Gajdůška, Naše pravda XXI, 1965, č. 65, s. 2. Jiří Holý (pozn. 21), nestr. 260 Antonín Gajdůšek, Křižovatka Zlín, 1961, olej, 90 x 120 cm. 261 Antonín Gajdůšek Portrét Věry, 1962, olej, 74 x 39 cm. 262 Antonín Gajdůšek, Ležící akt, 1963, grafika, 26 x 37 cm. 263 Antonín Gajdůšek, Sedící akt – bílý, olej, 1963, 148 x 85 cm. 264 Antonín Gajdůšek, Sedící akt – červený, 1963, olej, plátno, 108 x 84 cm. 265 Josef Šíma, Bezejmenný obraz, 1933, olej, tempera, plátno, 130 x 88 cm. 266 Antonín Gajdůšek, Figury se sluncem, 1963, olej, plátno, 64 x 98 cm. 267 Mikuláš Medek, Hádka, 1956 – 1957, olej, plátno, 134 x 180 cm. 268 Antonín Gajdůšek, Nostalgie mramorů, 1964, olej, 85 x 100 cm. 269 Antonín Gajdůšek, Krajina s krychlí, 1964, olej, plátno, 60 x 80 cm. 270 Antonín Gajdůšek, Věčně tekoucí tma, 1964, olej, plátno, 85 x 100 cm. 271 Antonín Gajdůšek, Aerolity, 1965, olej, 120 x 105 cm. 272 Antonín Gajdůšek, Vystoupení ze strnulosti, 1965, 100 x 80 cm. 259
36
tvorbě a renovoval dříve užívanou kubistickou skladbu hmoty (Zamyšlená, 1967273 51). Okolo roku 1968 jej zasáhla vlna pop artu. Zvolil si techniku sítotisku po vzoru Andyho Warhola. Hlavními aktéry tisků se staly ženy v multiplikovaném zobrazení (Ruce, 1968274 52, Portrét Věry, 1970275 56). V jiné tehdejší poloze jeho výtvarného vyjádření upustil od takřka lazurní malby a na plátno kladl pasty barev, jimiž vytvářel reliéfně pojatá malířská díla. Následovně do nich asamblážoval k jemnějšímu vyznění krajkové látky (Tádž Mahal, 1970276 57). Tehdy nastával přerod od sochařsky pojaté malby k plastice. Sice menší plastiky vznikaly již od roku 1969 (Přeměna kružnice ve vlnovku, 1969277 54), avšak roku 1971 malířství téměř opustil. V plastikách sjednotil konstruktivistické principy s Brancusiho hladkým opracováním kovu.278 Gajdůška fascinovalo tvarosloví gotické architektury. Živelné linie prorůstaly dynamické geometrické tvary plastik (Hvězdokupa, 1975 – 90279 58).280 Gajdůšek charakterizoval svoje sochařské dílo slovy: „V mé tvorbě se snažím jít hlouběji k postižení neviditelného antiprostoru, který by nebyl jenom statickým negativem, nebo zrcadlovým obrazem, ale proměnou tvaru a zviditelněním jeho obrácení nebo zhroucení do sebe.“281
4. 3. Jaroslav Hovadík (1935 – 2011)
Jaroslav Hovadík se narodil 8. května roku 1935 v Gottwaldově. Většinu svého mládí strávil ve Fryštáku.282 V roce 1952 obdržel výuční strojírenský list, ale strojařina ho nezajímala. Vždy chtěl být malířem, proto téhož roku nastoupil na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, kde studoval malbu a
273
Antonín Gajdůšek, Zamyšlená, 1967, olej, 85 x 63 cm. Antonín Gajdůšek, Ruce, 1968, sítotisk, rozměry neznámé. 275 Antonín Gajdůšek, Portrét Věry, sítotisk 1970, rozměry neznámé. 276 Antonín Gajdůšek, Tádž Mahal, 1970, olej, 84 x 100 cm. 277 Antonín Gajdůšek, Přeměna kružnic ve vlnovku, 1969, bronz, v. 32 cm. 278 Antonín Gajdůšek, Antonín Gajdůšek. Plastiky (pozn. 22), nestr. 279 Antonín Gajdůšek, Hvězdokupa, 1975 – 1990, AKV, v. 48 cm. 280 Antonín Gajdůšek, Antonín Gajdůšek. Plastiky (pozn. 22), nestr. 281 Tamtéž, cit. nestr. 282 Pavel Petr, Jaroslav Hovadík, Host do domu, 1995, č. 2, s. 131. 274
37
kresbu do roku 1955 u Zdeňka Kováře, Jana Blažka a Vladimíra Hrocha.283 Následující rok se připravoval na vysokoškolské studium. Po úspěšném složení přijímacích zkoušek zahájil studium v Praze na AVU v ateliéru u profesora Sychry. Kvůli původu ze živnostenské rodiny byl ze školy po roce vyloučen.284 Pokusil se ještě studovat na Univerzitě Palackého, ale po dvou měsících se situace zopakovala. Roku 1957 nuceně vstoupil do vojenské služby. 285 Po návratu z vojny v roce 1959 se naplno ponořil do malování. Získal zaměstnání blízké svému oboru, stal se malířem kulis v gottwaldovském Divadle pracujících.286 Oficiální prezentování svých děl veřejnosti bylo zahájeno jeho přijetím do SČSVU v roce 1962. V šedesátých letech se zúčastnil mnoha kolektivních výstav. Kvůli změně politických poměrů a původu ze živnostenské rodiny se rozhodl v září roku 1968 odejít do exilu. Při emigraci tajně převezl přes hranice mnoho svých grafik.287 Ve Vídni mu ze začátku podal pomocnou ruku jeho rodinný příbuzný, slavný klavírista, Badura Skoda.288 Jaroslav Hovadík začal chodit na vídeňskou akademii, kde působil jako asistent profesora Herberta.289 Avšak pocit tísnivé atmosféry ho táhla mimo Evropu, kterou se zanedlouho odhodlal opustit. Desátého prosince roku 1968 přicestoval do Kanady, do města Toronta. Zde se mu otevřely dveře zdejšího uměleckého světa. V Kanadě i v USA zažil obrovský úspěch, hojně vystavoval.290 I přes to všechno se mu zastesklo po Evropě a roku 1977 se rozhodl přemístit do francouzské Jury. Ve Francii prožil osm let bídy a těžkých chvil. Situace se vyostřila v roce 1986 a Jaroslav Hovadík se odstěhoval do Německa, do Mühlheimu u Frankfurtu nad Mohanem.291 V roce 1991 se navrátil do rodného kraje a následně mu bylo zpátky přiznáno
283
Václav Renč, Jaroslav Hovadík (pozn. 25), nestr. Pavel Petr, Jaroslav Hovadík (pozn. 282), s. 131. 285 Tamtéž, s. 132. 286 Petr, Žhavý sloup. Štětce z prasete. Zápis hovoru s Jaroslavem Hovadíkem ve Zlíně z července 1994 (pozn. 27), s. 137. 287 Pavel Petr, Jaroslavem Hovadík, Host do domu, 1995, č. 2, s. 132. 288 Informaci mi poskytl pan Zdeněk Šutera ve Zlíně, dne 19. dubna 2013. 289 Petr, Žhavý sloup. Štětce z prasete. Zápis hovoru s Jaroslavem Hovadíkem ve Zlíně z července 1994 (pozn. 27), s. 140. 290 Tamtéž. 291 Pavel Petr, Jaroslav Hovadík (pozn. 282), s. 132. 284
38
československé občanství.292 Jaroslav Hovadík zemřel v Litoměřicích 20. května roku 2011.293 První možnost prezentovat svá umělecká díla měl Jaroslav Hovadík na neoficiální výstavě Povahy v roce 1961. Rok 1965 byl plodný na významné životní události. Byl jedním ze zakládajících členů Skupiny 5 + 2. Poprvé se mu podařilo vystavovat v zahraničí, na kolektivní výstavě až v dalekém Sydney. Jeho debutovou výstavu mu uspořádal Antonín Grůza ve výstavní síni Dílo v Gottwaldově. Úvodní slovo v katalogu této výstavy připravil Hovadíkův blízký přítel, spisovatel, Václav Renč. Drásavé a strukturální umělecké práce vzbudily u návštěvníků bouřlivé a negativní ohlasy.294 O rok později vystavoval v Brně v Galerii Jaroslava Krále. V šedesátých letech byl zastoupen na mnoha kolektivních výstavách. Zúčastnil se i slavné přehlídky Nové cesty II.295 Při studiu na pražské akademii byl jeho malířským vzorem Kubišta.296 Po nedobrovolném odchodu z AVU se věnoval alespoň kresbě, a to i při povinné vojenské službě. Do malování se opět pustil v roce 1959 s biblickou tématikou. Přátelil se a pravidelně se stýkal s účastníky Konfrontací, s Čestmírem Janoškem, Antonínem Málkem a Jiřím Valentou.297 Skrz Čestmíra Janoška se sblížil s Antonínem Tomalíkem, Mikulášem Medkem a Janem Koblasou.298 Zásadní bylo seznámení s Vladimírem Boudníkem na výstavě Konfrontace v ateliéru Aleše Veselého. Tato významná setkání nasměrovala Hovadíka se vydat cestou strukturální malby a experimentu. Vše vyvrcholilo vytvářením existencionálně laděných objektů a asambláží. Pod vlivem Boudníka se pouštěl do zpracování aktivních a strukturálních grafik. Při pozdější Boudníkově výstavě roku 1966 v Gottwaldově se zrodilo mezi Boudníkem a Hovadíkem přátelství. Počátek sochařského a grafického díla zahájil v roce 1963 reliéfem s názvem Portrét 292
Tamtéž. Tamtéž. 294 Petr, Žhavý sloup. Štětce z prasete. Zápis hovoru s Jaroslavem Hovadíkem ve Zlíně z července 1994 (pozn. 27), s. 138. 295 Eva Petrová, Nové cesty II. Mladá generace (pozn. 229). 296 Petr, Žhavý sloup. Štětce z prasete. Zápis hovoru s Jaroslavem Hovadíkem ve Zlíně z července 1994 (pozn. 27), s. 136. 297 Pavel Petr, Jaroslav Hovadík (pozn. 282), s. 132. 298 Petr, Žhavý sloup. Štětce z prasete. Zápis hovoru s Jaroslavem Hovadíkem ve Zlíně z července 1994 (pozn. 27), s. 137. 293
39
Ladislava Klímy299 60.300 Ve své tvorbě sloučil abstraktní meziválečné malířství se surrealismem, současnými informelními tendencemi a láskou k baroku.301 Filosofie, beletrie, poezie i uměleckohistorické publikace utvářely Hovadíkovo umělecké nazírání.302 Mezi jeho milované autory se řadili Franz Kafka, Bohuslav Reynek, Samuel Beckett a především Jakub Deml.303 Jeho výtvarnými vzory také byly Červené plastiky Alberta Burriho304 218.305 (Převtělování dutin, 1964306 75, Doupě, 1964 – 1965307 79, Ubývání gravitace vpravo dole, 1965308 78). Směrem k nové figuraci nakročil kolem poloviny šedesátých let díly Konkretizace V (1965)309 89 a Vypouklé nádoby I (1966)310 96. Roku 1967 se navrátil k malbě (Hlava ženy, 1967311 104) a v jeho dílech se začala objevovat čitelná lidská postava, často ženská figura či busta nebo jen její silueta (Mona Liza, 1967312 105, Křik, 1968313 110, Manekýn, 1968314 111). V jeho tvorbě čím dál více krystalizovaly prvky dadaismu a surrealismu. Ve svých obrazech se obracel k umění minulosti, často zobrazoval známé historické osobnosti (Portrét Beatrice d‘ Este, 1967315 107, Čachtická paní, 1968316 109) a také přebíral určité prvky ze slavných děl starých mistrů. Potemnělou barevnost vyměnil za výrazné červené a žluté odstíny, mnohdy v kombinaci s jinými křiklavými barevnými tóny. V Kanadě nadále pokračoval v grafice. V mnohém na něj působil slovenský umělec, jenž byl taktéž v exilu v
299
Jaroslav Hovadík, Portrét Ladislava Klímy, 1963, kombinovaná technika, 53 x 40 cm. Petr, Žhavý sloup. Štětce z prasete. Zápis hovoru s Jaroslavem Hovadíkem ve Zlíně z července 1994 (pozn. 27), s. 137. 301 Antonín Grůza, Představujeme vám Jaroslava Hovadíka, malíře, sochaře, grafika (pozn. 126), s. 2. 302 Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže (pozn. 28), s. 5. 303 Tamtéž. 304 Alberto Burri, Červená plastika, 1964, asambláž, rozměry neuvedeny. 305 Pramenný materiál jsem získala ze soukromé sbírky. V žádném z dostupných fondů se nenalézá: Pat Fleisher, Profile. Jaroslav Hovadik, Art. Published Quarterly by the Society od Canadian Artists of Toronto, Winter 1970, č. 3, s. 6–7. 306 Jaroslav Hovadík, Převtělování dutin, 1964, kombinovaná technika, 79 x 40 cm. 307 Jaroslav Hovadík, Doupě, 1964 – 1965, kombinovaná technika, 60 x 50 cm. 308 Jaroslav Hovadík, Ubývání gravitace vpravo dole, 1964, epoxid, asambláž, 120 x 101 cm. 309 Jaroslav Hovadík, Konkretizace V, 1965, asambláž, v. 77 cm. 310 Jaroslav Hovadík, Vypouklé nádoby I (Láska k mrtvé slečně), 1966, asambláž 38 x 30 cm. 311 Jaroslav Hovadík, Hlava ženy, 1967, kombinovaná technika (struktura), plátno, 85,5 x 70 cm. 312 Jaroslav Hovadík, Mona Liza, 1967, kombinovaná technika (struktura), plátno, 94,5 x 145,5 cm. 313 Jaroslav Hovadík, Křik, 1968, strukturální grafika, papír, 500 x 390 mm. 314 Jaroslav Hovadík, Manekýn, 1968, strukturální grafika, 600 x 425 mm. 315 Jaroslav Hovadík, Portrét Beatrice d' Este, kombinovaná technika (struktura), plátno, 105 x 131 cm. 316 Jaroslav Hovadík, Čachtická paní, 1968, strukturální grafika, papír, 525 x 615 mm. 300
40
Kanadě, Ladislav Guderna317 221. Figury pod jeho vlivem postupně se stávaly realističtějšími (Druhá hromada, 1973318 115, Čtvrtá hromada, 1973). Jeho grafiky získaly kresebnější charakter. O sledování situace v ČSR i po emigraci za oceán svědčí grafika Jan Palach (1969)319 112. Jeho vlastní tvorba šedesátých let se stala pro něj klíčovou, celý život se k ní ve své umělecké činnosti navracel.320
4. 4. František Nikl (1935 – 2005) František Nikl se narodil ve Vracově 20. ledna roku 1935.321 V této malé slovácké vesnici strávil svá dětská léta, ke kterým se později navracel ve své malířské tvorbě. V letech 1950 až 1954 navštěvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, ateliér Zdeňka Nejedlého.
Mezi lety 1954 a 1959
studoval na AVU v Praze u profesora Miroslava Holého, s nímž si po výtvarné stránce rozuměl. Tvorba obou umělců se snoubila s výtvarným lyrismem.322 Při studiu, roku 1958, podnikl cestu do Bulharska.323 Po povinné vojenské službě, na kterou František Nikl nastoupil po dokončení vysoké školy, se usadil v Gottwaldově. Do SČSVU vstoupil již roku 1959. Zúčastnil se mnoha kolektivních i svazových výstav. Od roku 1965 byl zaměstnaný v Domě Osvěty v Gottwaldově. V letech 1965 až 1968 působil ve Skupině 5 + 2. Vyučovat na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti začal roku 1967. Z počátku vyučoval kresbu, později vedl obor grafiky.324 Jako vysokoškolský vyučující na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Gottwaldově se uplatňoval od roku 1981.325 František Nikl zemřel 9. dubna roku 2005 ve Zlíně.326
317
Ladislav Guderna, Muž s motýly II, asi přelom 60. a 70. let, fragment, tempera, rozměry neuvedeny. Jaroslav Hovadík, Druhá hromada, 1973, grafika, rozměry neznámé. 319 Jaroslav Hovadík, Jan Palach, 1969, strukturální grafika, 390 x 300 mm. 320 Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže (pozn. 28), s. 5. 321 L’ubica Zábránská, František Nikl. Malba a grafika 1963 1985 (pozn. 31), nestr. 322 Luba Zábranská, Zdeněk Kadlec. František Nikl. Komorní plastika a grafika (pozn. 322). 323 Michal Plánka, František Nikl (pozn. 142), nestr. 324 L’ubica Zábránská, František Nikl. Malba a grafika 1963 1985 (pozn. 31), nestr. 325 Luba Zábranská, Zdeněk Kadlec. František Nikl. Komorní plastika a grafika (pozn. 322). 326 Informaci mi poskytla Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně. 318
41
Výstavní činnost Františka Nikla byla velmi početná. Již od roku 1959 se podílel na společných přehlídkách v ČSR i na zahraničních výstavách.327 Během šedesátých let se uskutečnily tři Niklovy samostatné výstavy jeho uměleckých děl, roku 1963 v gottwaldovské výstavní síni Dílo a v letech 1966 a 1969 v Kyjově.328 Během šedesátých a počátku let sedmdesátých prošla tvorba Františka Nikla čtyřmi obdobími. Nálada i téma v jeho dílech vycházely ze vzpomínek na dětství a z prožitků svého života.329 Niklův malířský výraz odjakživa inklinoval k expresi a spontánnímu budování prostoru obrazu skrz principy kubismu a konstruktivismu. S hutným materiálem pracoval podobně jako stoupenci informelu, avšak s rozdílem, že barevné pasty se povětšinou vyhýbaly temným odstínům.330 Poněvadž studoval na AVU v Praze, měl možnost poznat mnoho mladých umělců. Přátelil se s členy z tvůrčí skupiny Etapa, s kterými zastával velmi podobná stanoviska: „vyjádřit výtvarnými prostředky život, cítění dnešního člověka a obohatit život poezií.“331 Hlavními náměty Niklovy rané tvorby (1961 – 1963) se staly krajiny, zátiší, akty a portréty.
Prostor budoval skrz kubistické vidění a utváření barevné
perspektivy.332 Plochy geometrizoval a rytmizoval, postupně oprošťoval tvary od reálných proporcí (Jarní dům, 1963333 118). Následná výtvarná perioda spadá do let 1964 až 1967.334 Centrem Niklovy pozornosti se stalo vnímání okolního prostředí. Maloval zátiší, figurální kompozice a čím dál hlouběji se ponořoval do psychiky zobrazovaného člověka.335 Vzpomínky na Vracov a zážitky ze svého dětství se z jeho maleb nevytratily. Od 1964 pobýval ve Hvozdné, která se stala místem odpočinku a novým inspiračním zdrojem.336 Svůj malířský vzor viděl ve Františku
327
Luba Zábranská, Zdeněk Kadlec. František Nikl. Komorní plastika a grafika (pozn. 322). Antonín Grůza, František Nikl. Obrazy, kresby (1967–1971) (pozn. 43), nestr. 329 L’ubica Zábránská, František Nikl. Malba a grafika 1963 1985 (pozn. 31), nestr. 330 L’ubica Zábránská, František Nikl. Malba a grafika 1963 1985 (pozn. 31), nestr. 331 Antonín Grůza, František Nikl. Obrazy, kresby (1967–1971) (pozn. 43), nestr. 332 Antonín Grůza, František Nikl (kat. výst), Galerie Dílo v Gottwaldově 1963. 333 František Nikl, Jarní dům, 1963, olej, plátno, 96 x 87 cm. 334 L’ubica Zábránská, František Nikl. Malba a grafika 1963 1985 (pozn. 31), nestr. 335 Michal Plánka, František Nikl. Obrazy z let 1963–1966 (kat. výst.), Sdružený závodní klub v Kyjově 1966. nestr. 336 L’ubica Zábránská, František Nikl. Malba a grafika 1963 1985 (pozn. 31), nestr. 328
42
Ronovském, od něhož přejal techniku enkaustiky.337 Hlavním vyjadřovacím prostředkem byla barva, do které vkládal symbolický a citový význam. Na divákovy smysly útočil básnivou atmosférou.338 V portrétní tvorbě navazoval na Massima Campigliho339 214.
340
Podobně jako on ve svých obrazech nasadil hlavu na
válcovitý krk a tvary jednotlivých částí tváře zestručnil a nadsadil (Portrét dědy Lutonského, 1965341 122). Vesnické domy ponořil do abstraktně rozštěpené krajiny lyrickou hravostí (Předjarní krajina, 1965342 123, Zlatá ulička, 1965343 125). Z jeho maleb pocházejících z poloviny šedesátých let lze vyčíst zalíbení v Paula Kleea a Marca Chagalla. Barevná paleta Kleea i Chagalla se skládala ze sytě barevných odstínů. Podle Kleea krajinu i útvary v ní geometrizoval. Dekorativnost pojetí a pocit možného vzletu všech zobrazených prvků přejal od Chagalla. V dalším období, v rozmezí let 1967 – 1970, Františka Nikla uchvátily principy italského malířství čtrnáctého století.344 S prostorem pracoval podobně jako Giotto či Duccio. Porušoval základní pravidla prostorového vidění (Čtyři u Pumpy, 1967345 128, Velikonoce, 1967346 132). Z obrazů vycházelo znepokojení, protože jeho žena, Libuše Niklová, poprvé onemocněla. 347 Plochy obrazů ovládaly symboly a metafory, které někdy měly až narativní funkci. Na počátku sedmdesátých let se z obrazů vytrácela obsahovost. Soustředil se na formální stránku, tj. barevnost a utváření struktur. Hnětením barevných past modeloval reliéfy (Plavovláska, 1971348 137). Tyto podněty čerpal ze sochařských děl Ladislava Vaculky.349 Při zpodobnění oděvu často otiskl pro realističtější vyznění do barevné hmoty kus látky (Děvče s ovocem,
337
Tamtéž. Michal Plánka, František Nikl. Obrazy z let 1963–1966 (pozn. 335), nestr. 339 Massimo Campigli, Dáma, 1956, olej, plátno, 45 x 33 cm. 340 Antonín Grůza, František Nikl. Obrazy, kresby (1967–1971) (pozn. 43), nestr. 341 František Nikl, Portrét dědy Lutonského, 1965, enkaustika, 30 x 30 cm. 342 František Nikl, Předjarní krajina, 1965, olej, plátno, 85 x 100 cm. 343 František Nikl, Zlatá ulička, 1965, enkaustika, dřevo, 66 x 83 cm. 344 Antonín Grůza, František Nikl. Obrazy, kresby (1967–1971) (pozn. 43), nestr. 345 František Nikl, Rozhovor u pumpy, 1967, kombinovaná technika, 95 x 74 cm. 346 František Nikl, Velikonoce, 1967, technika i rozměry nejsou známy. 347 L’ubica Zábránská, František Nikl. Malba a grafika 1963 1985 (pozn. 31), nestr. 348 František Nikl, Plavovláska, 1971, kombinovaná technika, 47 x 28 cm. 349 L’ubica Zábránská, František Nikl. Malba a grafika 1963 1985 (pozn. 31), nestr. 338
43
1974350 138). Portréty a figury žen byly častým motivem v jeho malířských dílech i v dalších letech. V obrazech přibývala obsahovost a narůstal rozjímavý charakter.
4. 5. Josef Ruszelák
Josef Ruszelák se narodil 31. března roku 1938 v Netčicích u Kroměříže. Svá dětská léta strávil ve vesničce Těšnovice, nedaleko Kroměříže.351 Od roku 1946 se s rodiči přesídlili do Gottwaldova, kde Josef Ruszelák žije dodnes. Vyškolil se mezi lety 1953 a 1957 v oboru užitá a dekorativní malba v architektuře352 na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti u profesorů Vladimíra Hrocha, Jana Blažka a Karla Hofmana.353 V roce 1968 se přidružil ke Skupině 5 + 2. Po dokončení studia začal pracovat v Divadle pracujících v Gottwaldově jako malíř dekorací a později i jako propagační grafik. Od roku 1960 do roku 1990 měl na starosti grafickou úpravu v Kulturním zpravodaji města Gottwaldova, později Zlína. Kooperoval také s některými nakladatelstvími jako například Odeon Praha nebo Blok Brno. Josef Ruszelák poprvé veřejně prezentoval své práce na úspěšné neoficiální akci Povahy se svými přáteli v roce 1961. Jeho tvorba se rychle rozrůstala, zúčastnil mnoha kolektivních výstav i přehlídek SČSVU. Jen během šedesátých let mu byly uspořádány tři samostatné výstavy, v Divadle pracujících v roce 1962, ve výstavní síni Dílo v Gottwaldově roku 1968 a následující rok v Černobílé galerii v Uherském Brodě. Počátky Ruszelákovy tvorby zastávají figurální polohu, která se postupně odkláněla k imaginativnímu proudu. Počátkem šedesátých let viditelně inklinoval barevností, stavbou prostoru i jednotlivých předmětů ke kuboexpresionismu. Ozývala se náklonnost ke Skupině 42 (Domy-Cigánov, 1961354 140) a skupině 350
František Nikl, Děvče s ovocem, 1974, kombinovaná technika, lepenka, 60 x 50 cm. Tomáš Mikuláštík, Josef Ruszelák, Prostor Zlín XV, 2008, č. 4, s. 32. 352 Tamtéž. 353 Vlastimil Vinter, Josef Ruszelák. Výběr z díla 1965 – 1987 (pozn. 214). 354 Josef Ruszelák, Domy – Cigánov, 1961, olej na plátně 65 x 50 cm. 351
44
Osma (Pivař, 1961355 141). V letech 1962 až 1964 nastal v jeho malbě přerod, opustil výraznou barevnost, přiklonil se k světlejším tónům bez prudkých kontrastů. Povrch maleb vrstvil, brázdil malířskou špachtlí a prorýval. Propojoval viděnou realitu se svou představivostí. Čím dál více obdivoval díla Josefa Šímy a Jana Zrzavého.356 Pod jejich vlivem v polovině šedesátých let změnil koncepci pojetí svých uměleckých děl. Soustředil se převážně na grafickou tvorbu, která o pár let později sloužila jako předloha pro malovaný obraz.357 Lidské postavy, přírodu i jednotlivé předměty proměnil v lapidární znak (Smíření, 1965358 146, Doteky, 1966359 149). Uchýlil se k přírodě, k člověku, k vnitřní pravdě a smyslu života.360 Přibližně od roku 1967 převáděl své grafické listy do olejomaleb. Používal téměř monochromní barevnost a básnicky podbarvil atmosféru ve svých dílech. Plastické kontury narušily jemně rozptýlené světlo, čímž vznikla pohyblivá hra stínů. Interpretoval své pocity, prožitky a myšlenky pomocí výtvarných symbolů (Velké smíření, 1967361 155, Velké mlčení, 1968362 159, Návraty, 1969363 161). V obrazech se vynořovaly v novém světle prvky sblížení, erotičnosti, vzniku nového života (Vznikání, 1968364 160). Přírodu a rostlinné motivy s touhou po harmonii ornamentalizoval. Prvky vegetace měnil v dekor. Počátkem sedmdesátých let vkládal do obrazů prvky z divadla a cirkusu (Klauni – Kamarádi, 1972365 167, Klauni a koloběžka, 1975366 170). Celé malířské dílo druhé poloviny šedesátých a první poloviny let sedmdesátých zakládal na emocích a romantickém výrazu. Tato etapa měla dozvuky v jeho tvorbě až do konce sedmdesátých let.
355
Josef Ruszelák, Pivař, 1961, olej na plátně, 60 x 50 cm. Informaci mi poskytl pan Josef Ruszelák ve Zlíně, dne 2. září 2013. 357 Informaci mi poskytl pan Josef Ruszelák ve Zlíně, dne 2. září 2013. 358 Josef Ruszelák, Smíření, 1965, suchá jehla, 20 x 12 cm. 359 Josef Ruszelák, Doteky, 1966, suchá jehla, 23 x 17 cm. 360 Vlastimil Vinter, Josef Ruszelák. Výběr z díla 1965 – 1987 (pozn. 214), nestr. 361 Josef Ruszelák, Velké Smíření, 1967, olej, plátno, 96 x 70 cm. 362 Josef Ruszelák, Velké Mlčení, 1968, olej, plátno, 125 x 95 cm. 363 Josef Ruszelák, Návraty, 1969, olej, plátno, 100 x 80 cm, soukromá sbírka. 364 Josef Ruszelák, Vznikání, 1968, olej, 50 x 70 cm. 365 Josef Ruszelák, Klauni – Kamarádi, 1972, olej, plátno, 70 x 38 cm. 366 Josef Ruszelák, Klauni a Koloběžka, 1975, olej, plátno, 100 x 70 cm. 356
45
4. 6. Zdeněk Šutera
Zdeněk Šutera se narodil se 29. dubna roku 1939 v Gottwaldově, kde nadále žije a je výtvarně činný. Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti navštěvoval v letech 1954 – 1958, školil se u profesorů Vladimíra Hrocha, Jiřího Jašky a Františka Crháka.367 Po dokončení studia byl zaměstnán v Divadle pracujících jako malíř dekorací. Vstoupení do SČSVU roku 1962 mu umožnilo pracovat tzv. „na volné noze“.368 Zdeněk Šutera poprvé sám vystavoval v roce 1962 v Domě osvěty v Gottwaldově. Roku 1961 uspořádal se svými přáteli výstavu Povahy. Druhou oficiální výstavu mu připravil Antonín Grůza ve výstavní síni Dílo roku 1967. Během konce padesátých a celých šedesátých let se podílel na mnoha kolektivních výstavách. Od roku 1970 se neúčastnil žádných členských výstav SČSVU. Zdeněk Šutera se věnoval od počátku své výtvarné činnosti figurální tvorbě. Na konci padesátých let mladý malíř stále hledal svou výtvarnou cestu. Nepodléhal dobovým
trendům,
maloval
lidské
postavy
plných
tělesných
tvarů
s
viditelnou návazností na malířství první poloviny dvacátého století. Postupem času se odkláněl od všedních námětů k mystice.369 Přibližně od začátku šedesátých let vstupovalo do zemitě se probarvujících obrazů duchovno, což jeho tvorbu provázelo celé desetiletí. Mytologické a biblické náměty byly odrazem dobových událostí a snahou o znovunalezení morálních hodnot.370
Ústředními aktéry
Šuterových obrazů se staly biblické postavy a králové, kteří nesli příslušné atributy.371 Hlavním inspiračním proudem byly malby gotických, renesančních a barokních mistrů, převážně zaalpských malířů jako Petr Bruegel či Lucas Cranach. V období mezi lety 1963 až 1966 barevný povrch vrstvil, vrásnil a místy proškrabával. Námětově i formálně se jeho tehdejší tvorba členila do několika linií. Těsně před polovinou šedesátých let transformoval vyobrazený lidský trup v hranatý útvar, 367
Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (pozn. 39), nestr. Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (pozn. 39), nestr. 369 Michal Plánka, Šutera (pozn. 36), nestr. 370 L. Hyblerová, Nad první výstavou 5 2, Naše Pravda XXI, 1965, č. 93, s. 2. 371 Michal Plánka, Zdeněk Šutera (kat. výst.), Galerie Dílo v Gottwaldově 1970, nestr. 368
46
z kterého vyrůstaly tenké končetiny (Člověk nesoucí kládu, 1964372 180, Kázání na moři, 1964373 181). V druhé poloze naopak robustní figury a potemnělou barevnost (Prázdný stůl, 1965374 186) čerpal z malířských děl Constanta Permekeho. A v další linii se Šuterovy portréty podobaly svým upřeným pohledem byzantským ikonám (Král, 1966375 189, Apoštol, 1966376 188). V letech 1966 a 1967 oprostil malovaná lidská těla od tělesných proporcí a končetin, čímž dospěl až k torzu jako k „tvaroslovnému základu lidského těla.“377 Vzápětí torza pozvolna zhmotnil (Oblečené torzo, 1966378 192), dodal jim iluzivní plnohodnotný objem těla (Záda, 1967379 197). Předzvěstí této námětové polohy mohlo být Šuterovo rané malířské dílo Ženská záda380 172 již z roku 1958. V druhé polovině šedesátých let jej ohromil Francis Bacon381 220.382 Dokazuje to narušená fyziognomie lidských tváří a těl. Jejich siluety rozvlnil a malířský rukopis rozvířil (Poustevník, 1967383 196). V následném období se jeho malířský rukopis mnohem více rozvolnil, pastózní malba ustoupila valéru. Přechodnou podobiznou byl Francois Villon (1969)384 198, zde sice nánosy barev kladl hutně, avšak mezi tahy štětce prosvítala podložka. Následně valérová malba prozářila lidské tváře duchovností. Kontury, které užíval v malé míře, byly utvořeny rytím do barevné pasty (Mojžíš, 1970385 202). Vytrácení ohraničení jednotlivých tvarů vyvolávalo pocit neuchopitelnosti. Na přelomu sedmdesátých let přidával na barevnosti a v prudkém rukopise s čitelným návratem k expresionismu počátku dvacátého století. Maskami (1970)386 201 se očividně inspiroval v kompozicích Jamese Ensora a 372
Zdeněk Šutera, Člověk nesoucí kládu, 1964, olej, plátno, 55 x 40 cm. Zdeněk Šutera, Kázání na moři, 1964, olej, dřevo, 55 x 60 cm. 374 Zdeněk Šutera, Prázdný stůl, 1965, olej, plátno, 115 x 140 cm. 375 Zdeněk Šutera, Král, 1966, olej, 60 x 42 cm. 376 Zdeněk Šutera, Veraikon, 1965, olej, 58 x 25 cm. 377 Michal Plánka, Šutera (pozn. 36), cit. nestr. 378 Zdeněk Šutera, Oblečené torzo, 1966, olej, 104 x 75 cm. 379 Zdeněk Šutera, Záda, 1967, olej, 84 x 50 cm. 380 Zdeněk Šutera, Ženská záda, 1958, olej, plátno, 70 x 55 cm. 381 Francis Bacon, Jedna Studie k portrétu Luciana Freuda, z tryptichu Tři studie k portrétu Luciana Freuda, 1966, 198 x 147,5 cm. 382 Informaci mi poskytl pan Zdeněk Šutera ve Zlíně, dne 19. dubna 2013. 383 Zdeněk Šutera, Poustevník, 1967, olej, 69 x 64 cm. 384 Zdeněk Šutera, Francois Villon, 1969, olej, lepenka, 44 x 32,5 cm 385 Zdeněk Šutera, Mojžíš, 1970, olej, sololit, 41 x 35,5 cm. 386 Zdeněk Šutera, Masky, 1970, olej, plátno, 100 x 92 cm. 373
47
Emila Noldeho. Zdeněk Šutera maloval s živou barevností a z hnětené pasty utvářel barevnou strukturu. V následujících letech mnohdy v obrazech vytvářel souhru barev s ornamentem (Dívka s náhrdelníkem, 1973387 204). Postupně se barevnost v jeho malbách rozjasnila a námětová stránka se rozrostla. V dalších letech se zajímal i o realistické ztvárnění krajiny.
4. 7. Antonín Grůza Antonín Grůza se narodil 13. ledna 1931 v Bořeticích.388 Roku 1950 dokončil osmileté gymnázium v Hodoníně. V letech 1954 až 1959 vystudoval obor Dějiny výtvarného umění na Masarykově univerzitě v Brně, u profesorů Alberta Kutala a Václava Richtera. Svá studia absolvoval obhájením diplomové práce na téma F. X. Rektořík. Monografie malíře na základě díla v brněnských museích. Titul doktora filosofie získal na Masarykově univerzitě v Brně v roce 1985. Po svých studiích se roku 1959 přestěhoval do Gottwaldova-Zlína, kde byl zaměstnán jako odborný pracovník v Oblastní galerii výtvarného umění. V galerii spolupracoval s Michalem Plánkou v rozvíjení kulturní činnosti. Jejich spolupráce při pořádání výstav a nákup uměleckých děl do sbírkového fondu Oblastní galerie je přivedla v roce 1965 k založení Skupiny 5 + 2 s pěti mladými gottwadovskými výtvarníky.389 Mezi lety 1965 až 1968 působil v této tvůrčí skupině jako teoretik. V roce 1968 přesídlil do Ostravy kvůli pracovní příležitosti, kde stále bydlí. I po přestěhování do jiného města udržoval s přáteli ze skupiny kontakt. Ještě na počátku sedmdesátých let některým uspořádal samostatné výstavy.390 V Ostravě získal místo odpovědného redaktora literatury o umění v nakladatelství Profil v Ostravě. Bohužel v roce 1972 mu bylo zakázáno publikování a činnost v oboru kultury, a to až to roku 1989. Antonín Grůza uspořádal v šedesátých letech mnoho výstav, k nimž vydal katalogy. 387
Zdeněk Šutera, Dívka s náhrdelníkem, 1973, kombinovaná technika, 70 x 50 cm. Heslo Antonín Grůza, in: Zbyšek Malý (ed.)-Alena Malá, Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 - 1958. II D - G, Ostrava 1998, s. 388. 389 Bedřich Baroš, Antonín Gajdůšek, Jaroslav Hovadík, František Nikl, Zdeněk Šutera. 390 Například v roce 1971 uspořádal samostatnou výstavu Františku Niklovi v Krnově. 388
48
V době, kdy nemohl zastávat zaměstnání v kulturní sféře, se zabýval např. starožitnictvím, pedagogickou činností nebo pracoval ve Vědecké knihovně v Ostravě. 391
4. 8. Michal Plánka (1917 – 2007) Michal Plánka se narodil 28. února 1917 v Malých Karlovicích.392 Po dokončení vsetínského gymnázia začal studovat teologii. Kvůli uzavření vysokých škol za druhé světové války se začal v roce 1944 školit na Státní grafické škole v Praze. V roce 1945 zahájil své studium dějin výtvarných umění na Filosofické fakultě Karlovy univerzity (dále KU) v Praze. Po absolvování studia na KU se roku 1948 odstěhoval do Olomouce, kde se na Univerzitě Palackého (dále UP) nadále vzdělával ve svém oboru. V roce 1953 dokončil doktorské studium obhájením své disertační práce, v které se zabýval iluminacemi Boskovické bible.393 Na přelomu let 1953 a 1954 mu byla nabídnuta pozice vedoucího Oblastní galerie v Gottwaldově, kterou založil Krajský výbor v Gottwaldově prozatím bez plné právní subjektivity 20. listopadu roku 1953394 na popud Ministerstva kultury.395 Díky spolupráci s Národní galerií v Praze se povedlo zřídit samostatnou galerii. Čerstvě zřízená instituce díky Michalu Plánkovi brzy prohlubovala výstavní, sběratelskou i nákupní činnost a v šedesátých letech i za spolupráce s Antonínem Grůzou. Ředitelem této galerijní instituce byl mezi lety 1953 až do září roku 1980.396 Zájem Michala Plánky se stále více ubíral směrem k umění 19. a 20. století.397 Hojně pořádal výstavy, ke kterým připravoval katalogy. Roku 1958 získal funkci soudního znalce.398 S gottwaldovskými mladými umělci a svým spolupracovníkem Antonínem Grůzou založili roku 1965 391
Všechny uvedené informace mi poskytl pan Dr. Antonín Grůza, dne 17. července 2013. Ludvík Ševeček, Odešel historik umění Michal Plánka, Prostor Zlín XV, 2008, č. 1, s. 42. 393 Tamtéž. 394 Oficiální otevření Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově se událo 11. dubna 1954 v Kroměříži zpřístupněním první expozice. 395 Ludvík Ševeček, Padesát let zlínské galerie. Poznámka k probíhajícím výstavám a historii instituce v době totality (pozn. 41), s. 5. 396 Ludvík Ševeček, Odešel historik umění Michal Plánka (pozn. 392), s. 42. 397 Tamtéž, s. 43. 398 Tamtéž, s. 43. 392
49
tvůrčí Skupinu 5 + 2. Plánka s Grůzou pořádali výtvarníkům skupinové výstavy a střídavě jim psali úvody k jednotlivým katalogům. Plánka, jakožto ředitel gottwaldovské galerie, se snažil dosazovat tyto mladé umělce na prestižnější výstavy. Po rozpadu Skupiny 5 + 2 v roce 1968 trvala spolupráce Plánky s výtvarně založenými členy. Michal Plánka zemřel 30. října 2007 ve Zlíně.
50
5. Závěr Členové Skupiny 5 + 2, Bedřich Baroš, Antonín Gajdůšek, Jaroslav Hovadík, František Nikl, Zdeněk Šutera a Josef Ruszelák, nacházeli svá východiska v odlišných tendencích i technikách. Jaroslav Hovadík našel svou cestu skrz informel a grafické techniky. Po vzoru pražských Konfrontací a Vladimíra Boudníka, směřoval k informelní tvorbě v podobě syrových asamblážových objektů a různých grafických technik. Antonín Gajdůšek se nakonec přiklonil k nepředmětné tvorbě. Zdánlivé krajiny a neurčité útvary utvářel v absolutních prostorech ve svých obrazech. Ostatní členové zůstali věrni předmětné, často figurální malbě, ale odlišného charakteru. František Nikl maloval portréty a výjevy ze svého okolí. Užíval nečastěji techniku enkaustiky a velmi živou barevnost. Zdeněk Šutera se věnoval převážně náboženským a mytologickým tématům. Figury v jeho tvorbě měly několik podob. Maloval buď hmotné, podsadité postavy nebo je naopak proměnil v bytosti s protáhlým tělem. Po polovině šedesátých let ještě více narušil jejich fyziognomii tím, že rozvlnil jejich siluetu. Josef Ruszelák odklonil od výrazné barevnosti a objemných figur k světlým odstínům a zestručnění formy, až přímo k primitivizující tendenci. Z jeho obrazů vyzařovalo imaginární světlo, které jeho obrazy zahalilo magickou atmosférou. Tvary ohraničoval plastickými konturami, díky kterým se měnil stín podle přítomného osvětlení. V určitých chvílích se jeho tvorba svým poetickým vyzněním podobala obrazům Jana Zrzavého. Bedřich Baroš své malované lidské figury proměnil ve znaky, z kterých se v druhé polovině šedesátých let stala hmyzí stvoření. Do olejových barev vmíchával písek a jiné materiály. U Baroše by se dalo spekulovat, kudy by se ubírala jeho tvorba, kdyby nedošlo k jeho předčasné smrti. Založení tvůrčí Skupiny 5 + 2 nebylo okamžitým rozhodnutím. Její formování probíhalo několik let, během nichž se výtvarníci utvrzovali, že chtěli vytvořit seskupení a společně vystavovat. V období existence Skupiny 5 + 2 uspořádali pět výstav mezi lety 1965 až 1968. Avšak aby mohli tito mladí umělci tvořit skupinu, museli mít podobné zájmy. Ty tkvěly v soudobém umění i v obdivu k modernímu malířství. Vyznění jejich uměleckého utváření určovaly vnitřní prožitky každého 51
umělce a také svou tvorbou poukazovali na problémy doby. Snažili se vnést moderní proudy československého i světového umění do menšího centra, města Gottwaldova. Tvorba členů gottwaldovského uskupení dosahovala kvality umělecké tvorby hlavních center, měst Prahy i Brna. Avšak kromě Jaroslava Hovadíka a Františka Nikla se ostatní umělci zatím nedočkali dostatečného docenění z kraje jiného než Zlínského. V bakalářské práci se podařilo zmapovat celou historii Skupiny 5 + 2, která doposud nebyla reflektována. Bakalářská práce postihla formování skupiny, její vznik, aktivity i její rozpad. Rozhovory s žijícími bývalými členy Skupiny 5 + 2 doplnily mezery v bádání. Mnoho materiálu pochází ze soukromých sbírek, některé podklady se v žádném z dostupných fondů nenalézají, například dobové fotografie, katalogy a výstřižky z nich i dobového tisku. Byla dohledána četná umělecká díla. Přes veškerou snahu se nepodařilo objevit všechna, jelikož většinu z nich vlastní soukromí majitelé. Některé nenalezené originály byly nahrazeny alespoň dobovou fotografií z katalogů či tisku. Při zpracovávání informací se vyskytly jisté překážky. Datování jednotlivých prací se mnohdy lišilo. Přednost získalo datum podle uvedení v katalogu, kde se prvně objevilo nebo na základě konzultace s bývalými členy Skupiny 5 + 2. Text je místy značně nerovnoměrný. Fragmentární popisy některých expozic výstav zapříčinilo neznámé umístění několika výtvarných děl a nezjistitelný seznam určitých expozic, například soupis vystavených výtvarných děl Bedřicha Baroše a Jaroslava Hovadíka na čtvrté výstavě Skupiny 5 + 2 v roce 1967. Danému tématu by se dalo mnohem více věnovat z hlediska dění v tehdejším Gottwaldově. Jeví se možnost více rozepsat tvorbu mladých umělců ze Skupiny 5 + 2, popřípadě vytvořit i katalog. Ne všechna výtvarná díla se nyní dočkala bližšího vyjádření. Tomuto tématu bych se ráda věnovala v budoucnu. Rozsah bakalářské práce neumožňuje obsáhnout téma do všech jeho aspektů.
52
6. Summary
The Group 5 + 2 developed its activity in the period 1965 – 1968. The group had seven members, Bedřich Baroš, Antonín Gajdůšek, Jaroslav Hovadík, František Nikl, Zdeněk Šutera, and two art historians Antonín Grůza and Michal Plánka. Number of members changed in 1965, Antonin Gajdušek left out The Group 5 + 2 before second exhibition. Young artists exhibited without him but there was no more 5 + 2 members. The vacancy was filled in year 1968 when Josef Ruszelák joined in. At the time of the birth The Group 5 + 2 included all seven members belonged to the Svaz československých výtvarných umělců. Anyway, they knew each other from Klub kulturních pracovníků and from Divadlo pracujících where most of them worked. The first impulse to work together was an exhibition Povaha organized in 1962. During the first exhibition Bedřich Baroš, Antonín Gajdůšek, František Nikl, Jaroslav Hovadík and Zdeněk Šutera exhibited without strictly defined program in the Dům umění in 1965. Other exhibitions were organized in Kroměříž 1966, in the Nová síň in the Prague next year, in the Černobílá Gallery in Uherský Brod and in the theater Divadlo pracujících, both in 1968. The Group 5 + 2 broke up for several reasons. Members had ceased to understand and the atmosphere of rivalry began to dominate among some members. Bedřich Baroš was in a burdensome life situation and gradually stopped painting. Antonín Grůza moved into Ostrava because of job opportunities. There was an international reason to break up as the invasion of Warsaw Pact troops in August 1968. Because of that, Jaroslav Hovadík decided to emigrate to Vienna. Even the arrival of a new member, Josef Ruszelák, did not save the whole The Group 5 + 2, which come to the end in the year 1968.
53
7. Seznamy exponátů z výstav Skupiny 5 + 2
1. Seznam exponátů z výstavy Skupiny 5 + 2 (první část), Dům umění v Gottwaldově, 1965. Převzato: Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965.
54
2. Seznam exponátů z výstavy Skupiny 5 + 2 (druhá část), Dům umění v Gottwaldově, 1965. Převzato: Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965.
55
3. Seznam vystavených děl z výstavy Skupiny 5 + 2, Pedagogická škola v Kroměříži, 1966. Převzato: Michal Plánka, Skupina 5 & 2 (kat. výst.), Pedagogická škola v Kroměříži 1966.
56
4. Seznam vystavených děl z výstavy Skupiny 5 + 2, Nová síň v Praze, 1967. Převzato: Antonín Grůza, III. výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Nová síň v Praze 1967
57
5. Seznamy vystavených děl Františka Nikla z výstavy Skupiny 5 + 2, Černobílá galerie Uherský Brod, 1968. Převzato: Michal Plánka, IV. výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Černobílá galerie Uherský Brod 1968.
6. Seznamy vystavených děl Zdeňka Šutery z výstavy Skupiny 5 + 2, Černobílá galerie Uherský Brod, 1968. Převzato: Michal Plánka, IV. výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Černobílá galerie Uherský Brod 1968. 58
7. Seznam vystavených děl z výstavy Skupiny 5 + 2, Foyer Divadla pracujících, 1968. Převzato: Michal Plánka, Výstava skupiny 5 & 2 (kat. výst), Foyer Divadla pracujících v Gottwaldově 1968
59
8. Prameny Anderson. Guderna. Hovadik. Senggih. Graphics. Paintings. Objects (kat. výst.), D+H art gallery in Toronto 1972. Informace od Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně. Informace od paní Věry Gajdůškové, Praha, 29. Října 2013. Informace od pana Dr. Antonína Grůzy, Ostrava, 17. července 2013. Pat Fleisher, Profile. Jaroslav Hovadik, Art. Published Quarterly by the Society od Canadian Artists of Toronto, Winter 1970, č. 3, s. 6–7. Informace od pana Jan Regála, Zlín, 22. listopadu 2013 a 7. března 2014. Informace od pana Josefa Ruszeláka, Zlín, 4. dubna 2013 a 2. září 2013 Informace od pana Zdeňka Šutery, Zlín, 19. dubna 2013.
60
9. Seznam literatury abecedně
Ateliér v knihovně, Naše Pravda XXI, 1965, č. 59, s. 2. Druhá výstava Skupiny G 60, Naše pravda XVIII, 1961, č. 3, s. 2. Návrh plastiky v celostátní soutěži pro výzdobu vysoké školy zemědělské v Suchdoli u Prahy, Naše pravda XXII, 1966, č. 98, s. 4. Prohlášení SČSVU, Výtvarná práce XVI, 1968, č. 7, cit. s. 2. František Bršlica, Povahy, Naše Pravda, 1961, s. 2 a dále v textu. František Bršlica, Představujeme vám výtvarníka B. Baroše, Naše pravda XXI, 1965, č. 52, s. 4. František Brüstl, Josef Ruszelák. Obrazy (kat. výst.), Dům kultury v Kroměříži 1975. Antonín Budík – Václav Pajurek, Současná surrealistická koláž 10 zemí (kat. výst.), Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově, Grafický kabinet 1967. Libuše Dědková, Vladimír Boudník. Grafika 1951 – 1966 (kat. výst.), Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově, Grafický kabinet 1966. Dagmar Dušková – Pavlína Morganová – Jiří Ševčík, České umění 1938 – 1989. Programy. Kritické texty. Dokumenty, Praha 2001. Antonín Gajdůšek, Antonín Gajdůšek. Plastiky (kat. výst), Výstavní síň Atrium v Praze 1989. M. Geryk, Výstava mladých výtvarníků Gottwaldovského kraje (kat. výst.), Oblastní galerie v Gottwaldově 1958. Antonín Grůza, František Nikl (kat. výst), Galerie Dílo v Gottwaldově 1963. Antonín Grůza, Z díla Františka Tichého. Obrazy. Kresby. Grafika (kat. výst.) Gottwaldov 1963. Antonín Grůza, Představujeme vám Antonína Gajdůška, Naše pravda XXI, 1965, č. 65, s. 2. Antonín Grůza, Představujeme vám Jaroslava Hovadíka, malíře, sochaře, grafika, Naše pravda XXI, 1965, č. 74, s. 2. 61
Antonín Grůza, Bedřich Baroš (kat.výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1965. Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965. Antonín Grůza, Jaroslav Hovadík/Objekty, plastiky, grafika (kat. výst.), Galerie Jaroslava Krále Brno 1966. Antonín Grůza, Jiří John. Grafika 1957 – 1966 (kat. výst.), Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově, Grafický kabinet 1966. Antonín Grůza, Zdeněk Šutera, Výtvarná práce XV, 1967, č. 15, s. 5. Antonín Grůza, III. výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Nová síň v Praze 1967. Antonín Grůza, Z ateliéru Bedřicha Baroše, Výtvarné umění XVII, 1967, č. 7, s. 347– 348. Antonín Grůza, Morava, Výtvarná práce XV, 1968, č. 8. s. 4. Antonín Grůza, František Nikl, Výtvarná práce XV, 1968, č. 8, s. 4. Antonín Grůza, Josef Ruszelák, Výtvarná práce XV, 1968, č. 8, s. 4. Antonín Grůza, Josef Ruszelák (kat. výst.), Galerie Dílo v Gottwaldově 1968. Antonín Grůza, František Nikl. Obrazy, kresby (1967–1971) (kat. výst.), Výstavní síň krnovského muzea v Krnově 1971. Antonín Grůza, Šedesátá léta ve Zlíně, Prostor Zlín XIII, 2006, č. 2, s. 46–51. Pavel Halík, Padesátá léta, in: Dějiny českého výtvarného umění 1938/1958 V, Praha 2005, s. 282. Antonín Hlaváček – Josef Mokrejš, Osobitost českého duchovního života šedesátých let, in: Marie Platovská (ed.) – Rostislav Švácha (ed.) – Vojtěch Lahoda etc., Dějiny českého výtvarného umění. [VI/1]. 1958 – 2000, Praha 2007, s. 27. Jiří Holý, Antonín Gajdůšek. Zdeněk Hybler (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Olomouci 1959. L. Hyblerová, Nad první výstavou 5 2, Naše Pravda XXI, 1965, č. 93, s. 2–3. Jindřich Chalupecký, Nové umění v Čechách, Praha 1994. Ludvík Kundera, Josef Ruszelák (kat. výst.), Galerie Jaroslava Krále v Brně 1988. 62
B. M., 5 2 v Nové síni, Výtvarná práce XV, 1967, č. 4, s. 4–5. Josef Maliva, Malíř František Nikl, Naše pravda XXIII, 1967, č. 4, s. 4. Josef Maliva, Setkání 67 (kat. výst.), Dům umění v Hodoníně 1967. Josef Maliva, Setkání 69 (kat. výst.), Slovácké muzeum v Uherském Hradišti 1969. Heslo Antonín Gajdůšek, in: Zbyšek Malý (ed.) – Alena Malá, Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 – 1958. II D - G, Ostrava 1998. Heslo Antonín Grůza, in: Zbyšek Malý (ed.) – Alena Malá, Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 - 1958. II D - G, Ostrava 1998. Tomáš Mikuláštík, Josef Ruszelák, Prostor Zlín XV, 2008, č. 4, s. 32–33. Mahulena Nešlehová, Poselství jiného výrazu. Pojetí „informelu“ v českém umění 50. a první poloviny 60. let, Praha 1997. Pavel Petr, Jaroslavem Hovadík, Host do domu, 1995, č. 2, s. 131–132. Pavel Petr, Žhavý sloup. Štětce z prasete. Zápis hovoru s Jaroslavem Hovadíkem ve Zlíně z července 1994, Host do domu, 1995, č. 2, s. 135–143. Eva Petrová, Nové cesty II. Mladá generace (kat. výst), Oblastní galerie v Gottwaldově 1967. Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. Michal Plánka, Členská výstava 1962 (kat. výst.), Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově 1962. Michal Plánka, Výstava přírůstků 1960–64. Obrazy. Kresby. Plastika (kat. výst.), Oblastní galerie výtvarného umění Gottwaldov 1964. Michal Plánka, František Nikl. Obrazy z let 1963–1966 (kat. výst.), Sdružený závodní klub v Kyjově 1966. Michal Plánka, Skupina 5 & 2 (kat. výst.), Pedagogická škola v Kroměříži 1966. Michal Plánka, Šutera (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1967. Michal Plánka, Ve výstavní síni čs. fondu výtvarných umělců vystavuje Z. Šutera, Naše pravda XXIII, 1967, č. 42, s. 2. 63
Michal Plánka, IV. výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Černobílá galerie Uherský Brod 1968. Michal Plánka, Výstava skupiny 5 & 2 (kat. výst), Foyer Divadla pracujících v Gottwaldově 1968. Michal Plánka, František Nikl (kat. výst.), Výstavní síň v Kyjově 1969. Michal Plánka, Josef Ruszelák. Obrazy (kat. výst.), Černobílá galerie v Uherském Brodě 1969. Michal Plánka, Zdeněk Šutera (kat. výst.), Galerie Dílo v Gottwaldově 1970. Marie Platovská (ed.) – Rostislav Švácha (ed.) – Vojtěch Lahoda etc., Dějiny českého výtvarného umění. [VI/1]. 1958 – 2000, Praha 2007. Zdeněk Pokluda, Zlínské výtvarné tradice, Prostor Zlín, Zvláštní vydání, 1994, s. 2–6. Jana Pyšná, Skupina 42. Kresby (kat. výst.), Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově, Grafický kabinet 1968. Václav Renč, Jaroslav Hovadík (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1965. Jiří Siblík, Výstava světové grafiky (kat. výst.), Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově 1965. Jiří Šetlík, UB 12 (kat. výst.), Gottwaldov 1964. Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže, Dům umění města Brna 1992 – Státní galerie ve Zlíně, Dům umění 1992 – Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy 1992 – Galerie výtvarného umění v Chebu 1992. Ludvík Ševeček, Škola umění ve Zlíně. Německý Bauhaus ve školské praxi Baťova Zlína, Prostor Zlín VI, 1998, č. 1, s. 3–6. Ludvík Ševeček, Bedřich Baroš. Malíř existenciálního ladění, Prostor Zlín VI, 1998, č. 5, s. 18–19. Ludvík Ševeček, Padesát let zlínské galerie. Poznámka k probíhajícím výstavám a historii instituce v době totality, Prostor Zlín XI, 2004, č. 1, s. 3–9. Ludvík Ševeček, Odešel historik umění Michal Plánka, Prostor Zlín XV, 2008, č. 1, s. 42–43.
64
Ludvík Ševeček – Vladimír Franz, Jaroslav Hovadík. 1961-2009 (kat. výst.), Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích 2009. Martina Špačková (red.), Francis Bacon, Největší malíři. Život, inspirace a dílo, ISSN: 1212-8872, 2000, č. 112, s. 18. Vlastimil Tetiva, České umění XX. století ze sbírek Alšovy Jihočeské galerie / 1940 – 1970, Hluboká nad Vltavou 2006. Vlastimil Vinter, Josef Ruszelák. Výběr z díla 1965 – 1987 (kat. výst.), Nová síň v Praze 1988. Luba Zábranská, František Nikl (kat. výst.), Galerie Dílo v Olomouci 1976. Luba Zábranská, Zdeněk Kadlec. František Nikl. Komorní plastika a grafika (kat. výst.), galerie Dílo v Gottwaldově 1983. L’ubica Zábránská, František Nikl. Malba a grafika 1963 1985 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1984. Igor Zhoř, Pět plus dva, Host do domu XIII, 1966, č. 4, s. 8–13.
65
10. Seznam internetových zdrojů abecedně
Alberto Burri, Red Plastic, radicalart.info, http://radicalart.info/process/burn/burri/index.html, vyhledáno 30. dubna 2014 Massimo Campigli, Dáma, galleriamucciaccia.com, http://www.galleriamucciaccia.com/artista.asp?nome-artista=MassimoCampigli&d=49, vyhledáno 2. května 2014 Constant Permeke, Het dagelijkse brood, arttattler. com ,http://arttattler.com/archiveconstantpermeke.html, vyhledáno 2. května 2014. Jaroslav Vožniak, z cyklu Božská komedie, sbirky.cmvu.cz, http://sbirky.cmvu.cz/index.php?request=show_detail¶m=1040&hl=cs&lr=lan g_cs&as_sitesearch=cmvu.cz&q=&qsf_where=on&sf_queryLine=...+hledej, vyhledáno 30. dubna 2014.
66
11. Seznam obrazových příloh
Zkratky použité v seznamu obrazových příloh: v.
výška
AJG Hluboká nad Vltatou
Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou
ČMVU Praha
České muzeum výtvarných umění v Praze
GAVU Cheb
Galerie výtvarného umění v Chebu
GVU Hodonín
Galerie výtvarného umění v Hodoníně
GVUO
Galerie výtvarného umění v Ostravě
KGVU Zlín
Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně
NG Praha
Národní galerie v Praze
SABAM
Société d’Auteurs Belge – Belgische Auteurs Maatschappij
SGVU Litoměřice
Severočeská galerie v Litoměřicích
VG Bild-Kunst
Die Verwertungsgesellschaft Bild-Kunst
ZČG Plzeň
Západočeská galerie v Plzni
1. Fotografie z výstavy Františka Nikl v galerii Dílo v Gottwaldově z roku 1963. Vlevo: František Nikl. Foto: pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 2. Fotografie z výstavy Františka Nikl v galerii Dílo v Gottwaldově z roku 1963. Zleva: František Nikl, Antonín Grůza. Foto: pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 3. Fotografie z výstavy Jaroslava Hovadíka v galerii Dílo v Gottwaldově z roku 1965. Zleva: Jaroslav Hovadík, Antonín Grůza, tajemník SČSVU a FČSVU Rudolf Klinkovský. Foto: pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 4. Fotografie z výstavy Jaroslava Hovadíka v galerii Dílo v Gottwaldově z roku 1965. Zleva: Jaroslav Hovadík, Antonín Grůza, tajemník SČSVU a FČSVU Rudolf Klinkovský. Foto: pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 67
5. Fotografie z restaurace Na myslivně po výstavě Bedřicha Baroše v galerii Dílo v Gottwaldově z roku 1965. Vlevo: Antonín Grůza. Nahoře: Bedřich Baroš. Foto: pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 6. Fotografie ze zahájení první výstavy Skupiny 5 + 2 v Domě umění v Gottwaldově v roce 1965. Fotografie z restaurace Na myslivně po výstavě Bedřicha Baroše v galerii Dílo v Gottwaldově z roku 1965. Vlevo: Antonín Grůza. Nahoře: Bedřich Baroš. Foto: pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 7. Fotografie z vernisáže Skupiny 5 + 2 v Domě umění v Gottwaldově v roce 1965. Foto: pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 8. Fotografie členů Skupiny 5 + 2 z roku 1965. Zleva: Michal Plánka, František Nikl, Bedřich Baroš, Jaroslav Hovadík, Antonín Gajdůšek, Zdeněk Šutera, Antonín Grůza. Foto: Jan Regál. Pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 9. Fotografie Skupiny 5 + 2. Zleva: Bedřich Baroš, Jaroslav Hovadík, Michal Plánka, František Nikl, Zdeněk Šutera, Antonín Gajdůšek, Antonín Grůza. Foto převzato: Antonín Grůza, Šedesátá léta ve Zlíně, Prostor Zlín XIII, 2006, č. 2, s. 47. 10. Skupina 5 + 2. Zleva: Antonín Gajdůšek, František Nikl, Jaroslav Hovadík, Bedřich Baroš, Michal Plánka, Zdeněk Šutera, Antonín Grůza. Foto: Pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 11. Fotografie, Zdeněk Šutera u stojanu. Foto: Pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 12. Bedřich Baroš, Černý kytarista, 1961, olej, 65 x 65 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 12. října 2013. 13. Bedřich Baroš, Akt, 1963, olej, 75 x 104 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Bedřich Baroš (kat.výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1965. 14. Bedřich Baroš, S bubny smutku, 1963, olej, 40 x 60 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Bedřich Baroš (kat.výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1965.
68
15. Bedřich Baroš, In memoriam Otakara Dědka II, 1964 – 1965, olej, 140 x 125 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965. 16. Bedřich Baroš, Rozprava III, 1964 – 1965, olej, plátno, 90 x 85 cm, GAVU, inv. č. O 261. Foto: GAVU. 17. Bedřich Baroš, Hra při dunění, 1965, olej, plátno, 85 x 100 cm, KGVU, inv. č. O 932. Foto: KGVU. 18. Bedřich Baroš, Úsilí II, 1965, olej, překližka, 35 x 70 cm, KGVU, inv. č. O 1205. Foto: KGVU. 19. Bedřich Baroš, Jedna postava vlevo – dvě postavy vpravo (Drama), 1964, olej, 85 x 100 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Bedřich Baroš (kat.výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1965. 20. Bedřich Baroš, Otřesná událost, 1965, olej, 85 x 100 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Bedřich Baroš (kat.výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1965. 21. Bedřich Baroš, Zahrada překvapení, 1965, olej, 100 x 85 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965. 22. Bedřich Baroš, „Ale“ Z cyklu Pláště, 1966, olej, dřevotříska, 85 x 123 cm, KGVU, inv. č. 970. Foto: KGVU. 23. Bedřich Baroš, In Memoriam Otakara Dedka, 1966, olej, 125 x 140 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 12. října 2013. 24. Bedřich Baroš, Volnost, rovnost, bratrství, 1966, kombinovaná technika, 72 x 85 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 12. října 2013. 25. Bedřich Baroš, Pláště I, 1966, kombinovaná technika, 88 x 100 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Eva Petrová, Nové cesty II. Mladá generace (kat. výst.), Gottwaldov 1967.
69
26. Bedřich Baroš, In Memoriam Otakara Dedka, 1966, olej, plátno, rozměry neuvedeny, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Ludvík Ševeček, Bedřich Baroš. Malíř existenciálního ladění, Prostor Zlín VI, 1998, č. 5, s. 19. 27. Bedřich Baroš, Pláště IV, 1966, kombinovaná technika, 110 x 130 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, III. výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Nová síň v Praze 1967. 28. Bedřich Baroš, Místo očekávání, asi 1968, technika ani rozměry neuvedeny, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, IV. výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Černobílá galerie Uherský Brod 1968. 29. Bedřich Baroš, Korunovace, 1971, olej, dřevěná deska, soukromá sbírka, 34 x 45 cm. Vyfoceno: 12. října 2013. 30. Antonín Gajdůšek, Návrh linkrusty pro zemědělskou školu St. Město, 1961. Foto převzato: Michal Plánka, Členská výstava 1962 (kat. výst), Oblastní galerie výtvarného umění Gottwaldově, 1962. 31. Antonín Gajdůšek, Křižovatka Zlín, 1961, olej, 90 x 120 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 29. října 2013. 32. Antonín Gajdůšek, Mlčení (skica), 1962, kresba uhlem, papír, 34, 5 x 35 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 29. října 2013. 33. Antonín Gajdůšek, Mlčení, 1962, olej, plátno, 98 x 85 cm, KGVU, inv. č. 890. Foto: KGVU. 34. Antonín Gajdůšek Portrét Věry, 1962, olej, 74 x 39 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 29. října 2013. 35. Antonín Gajdůšek, Sedící akt, 1962, olej, plátno, 116 x 96 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 29. října 2013. 36. Antonín Gajdůšek, Figury se sluncem, 1963, olej, plátno, 64 x 98 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 29. října 2013. 37. Antonín Gajdůšek, Ležící akt, 1963, grafika, 26 x 37 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 29. října 2013. 70
38. Antonín Gajdůšek, Sedící akt – bílý, olej, 1963, 148 x 85 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 29. října 2013. 39. Antonín Gajdůšek, Sedící akt – červený, 1963, olej, plátno, 108 x 84 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 29. října 2013. 40. Antonín Gajdůšek, Nostalgie mramorů, 1964, olej, 85 x 100 cm. Foto převzato: Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965. 41. Antonín Gajdůšek, Keramická strukturální mozaika pro denní kavárnu Interhotelu Moskva, 1964, glazovaná hlína, 250 x 280 cm. Foto: Pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 42. Antonín Gajdůšek, Krajina s krychlí, 1964, olej, plátno, 60 x 80 cm, soukromá sbírka. Fotografie poskytnuta majitelem obrazu. 43. Antonín Gajdůšek, Věčně tekoucí tma, 1964, olej, plátno, 85 x 100 cm, soukromá sbírka. Fotografie poskytnuta majitelem obrazu. 44. Antonín Gajdůšek, Aerolity, 1965, olej, 120 x 105 cm. Foto převzato: Igor Zhoř, Pět plus dva, Host do domu XIII, 1966, č. 4, s. 12. 45. Antonín Gajdůšek, Vystoupení ze strnulosti, 1965, 100 x 80 cm. Foto převzato: Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965. 46. Antonín Gajdůšek, Keramická mříž pro prodejnu Dílo v Gottwaldově (reprodukce), glazovaná hlína, 220 x 220 cm. Foto: Pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 47. Antonín Gajdůšek, Tepaná měděná plastika v Prostějově (reprodukce), 1965, měď. Foto převzato: Pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 48. Antonín Gajdůšek, Návrh plastiky v celostátní soutěži pro výzdobu vysoké školy zemědělské v Suchdoli u Prahy, 1966. Foto převzato: Naše pravda XXII, 1966, č. 98, s. 4.
71
49. Antonín Gajdůšek, Nerealizovaný návrh stěny pro letní kino v Gottwaldově (reprodukce), 1967. Foto: pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 50. Antonín Gajdůšek, Nerealizovaný návrh stěny pro letní kino v Gottwaldově (reprodukce), 1967. Foto: pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 51. Antonín Gajdůšek, Zamyšlená, 1967, olej, 85 x 63 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 29. října 2013. 52. Antonín Gajdůšek, Ruce, 1968, sítotisk, rozměry neznámé, vlastnictví originálu neznámé. Foto: pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 53. Antonín Gajdůšek 1968, Název neuveden (reprodukce), 1968, sítotisk, rozměry neuvedeny vlastnictví originálu neznámé. Foto: pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 54. Antonín Gajdůšek, Přeměna kružnic ve vlnovku, 1969, bronz, v. 32 cm. Foto převzato: Antonín Gajdůšek, Antonín Gajdůšek. Plastiky (kat. výst), Výstavní síň Atrium v Praze 1989. 55. Antonín Gajdůšek, Trubka, 1969 – 1970, 38 x 48 cm, soukromá sbírka. Fotografie poskytnuta majitelem obrazu. 56. Antonín Gajdůšek, Portrét Věry (reprodukce), sítotisk, 1970, rozměry neznámé, vlastnictví originálu neznámé. Foto: pramenný materiál, získáno ze soukromé sbírky. 57. Antonín Gajdůšek, Tádž Mahal, 1970, olej, 84 x 100 cm, soukromá sbírka. Fotografie poskytnuta majitelem obrazu. 58. Antonín Gajdůšek, Hvězdokupa, 1975 – 1990, AKV, v. 48 cm. Foto převzato: Antonín Gajdůšek, Antonín Gajdůšek. Plastiky (kat. výst), Výstavní síň Atrium v Praze 1989. 59. Jaroslav Hovadík, Objekt, první polovina šedesátých let, kombinovaná technika, v. 183 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 21. února 2014. 60. Jaroslav Hovadík, Portrét Ladislava Klímy, 1963, kombinovaná technika, 53 x 40 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Jaroslav 72
Hovadík/Objekty, plastiky, grafika (kat. výst.), Galerie Jaroslava Krále Brno 1966. 61. Jaroslav Hovadík, Rovnice o několika neznámých, 1963 – 1965, kombinovaná technika, rozměry neznámé, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Václav Renč, Jaroslav Hovadík (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1965. 62. Jaroslav Hovadík, Rovnice o dvou neznámých, 1963 – 65, svařované železo, kombinované, v. 110 cm, KGVU Zlín, inv. č. P – 321. Foto: KGVU Zlín. 63. Jaroslav Hovadík, Akce, 1964, strukturální grafika, papír, 227 x 440 mm, vlastnictví neuvedeno, snímek Rudolf Červenka. Foto převzato: Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže (kat. výst.), Dům umění města Brna 1992 – Státní galerie ve Zlíně, Dům umění 1992 – Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy 1992 – galerie výtvarného umění v Chebu 1922. 64. Jaroslav Hovadík, Arkanum, 1964, dřevo, v. 133 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Václav Renč, Jaroslav Hovadík (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1965. 65. Jaroslav Hovadík, Bez názvu, 1964, strukturální grafika, papír, 310 x 350 mm, GAVU, inv. č. G 1492. Foto: GAVU Cheb. 66. Jaroslav Hovadík, Bez názvu, 1964, aktivní grafika, papír, 195 x 185 mm, vlastnictví neuvedeno, snímek Rudolf Červenka. Foto převzato: Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže (kat. výst.), Dům umění města Brna 1992 – Státní galerie ve Zlíně, Dům umění 1992 – Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy 1992 – galerie výtvarného umění v Chebu 1922. 67. Jaroslav Hovadík, Bez názvu, 1964, kombinovaná technika, papír, tisk 185 x 147 mm, list 326 x 251 mm, SGVU Litoměřice, inv. č. R – 3950. Foto: SGVU Litoměřice. 68. Jaroslav Hovadík, Bez názvu, 1964, kombinovaná technika, papír, tisk 198 x 250 mm, list 246 x 315 mm, SGVU Litoměřice, inv. č. R – 3951. Foto: SGVU Litoměřice. 69. Jaroslav Hovadík, Bývalý trůn, 1964, svařování, železo, v. 65 cm, GAVU Cheb, inv. č. P 263. Foto: GAVU Cheb. 73
70. Jaroslav Hovadík, Konstelace I., 1964, strukturální grafika, papír, 267 x 300 mm, GAVU Cheb, inv. č. G 1491. Foto: GAVU v Chebu. 71. Jaroslav Hovadík, Modlitebna, 1964, svařované železo, v. 100 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965. 72. Jaroslav Hovadík, Obraz pro Becketta, 1964, kombinovaná technika, 126 x 138 cm, KGVU Zlín, inv. č. O – 945. Foto: KGVU Zlín. 73. Jaroslav Hovadík, Pečeť, 1964, kombinovaná technika, rozměry neznámé, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Václav Renč, Jaroslav Hovadík (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1965. 74. Jaroslav Hovadík, Pohyb, 1964, kombinovaná technika, 23 x 44 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Václav Renč, Jaroslav Hovadík (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1965. 75. Jaroslav Hovadík, Převtělování dutin, 1964, kombinovaná technika, 79 x 40 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Václav Renč, Jaroslav Hovadík (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1965. 76. Jaroslav Hovadík, Reliéf, 1964, litina a dráty, 37 x 41 cm, vlastnictví neuvedeno, snímek Rudolf Červenka. Foto převzato: Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže (kat. výst.), Dům umění města Brna 1992 – Státní galerie ve Zlíně, Dům umění 1992 – Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy 1992 – galerie výtvarného umění v Chebu 1922. 77. Jaroslav Hovadík, Torzo, 1964, strukturální grafika, papír, 475 x 350 mm, GAVU Cheb, inv. č. G 1490. Foto: GAVU v Chebu. 78. Jaroslav Hovadík, Ubývání gravitace vpravo dole, 1964, epoxid, asambláž, 120 x 101 cm, GVUO, inv. č. Pl 314. Foto: GVUO. 79. Jaroslav Hovadík, Doupě, 1964 – 1965, kombinovaná technika, 60 x 50 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 17. srpna 2013. 80. Jaroslav Hovadík, Epitaf I, 1964 – 1965, kombinovaná technika, ovál, 20 x 26 cm, KGVU Zlín, inv. č. P 316. Foto: KGVU Zlín. 74
81. Jaroslav Hovadík, Epitaf II, kombinovaná technika, ovál, 20 x 26 cm, KGVU Zlín, inv. č. P 317. Foto: KGVU Zlín. 82. Jaroslav Hovadík, Dveřník růžového chrámu, 1964, kombinovaná technika, asambláž, v. 83 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965. 83. Jaroslav Hovadík, Dveřník růžového chrámu, 1965, asambláž, 82 x 100 cm, vlastnictví neuvedeno, snímek Rudolf Červenka. Foto převzato: Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže (kat. výst.), Dům umění města Brna 1992 – Státní galerie ve Zlíně, Dům umění 1992 – Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy 1992 – galerie výtvarného umění v Chebu 1922. 84. Jaroslav Hovadík, Geneze, 1965, strukturální grafika, papír, 435 x 365 mm, ZČG Plzeň, inv. č. G 1134. Foto: ZČG Plzeň. 85. Jaroslav Hovadík, Grafika ke Kafkově „Proměně“, strukturální grafika, papír, 330 x 395 mm, GAVU Cheb, inv. č. G 1493. Foto: GAVU Cheb. 86. Jaroslav Hovadík, Konkretizace I, 1965, asambláž, v. 65 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Jaroslav Hovadík/Objekty, plastiky, grafika (kat. výst.), Galerie Jaroslava Krále Brno 1966. 87. Jaroslav Hovadík, Konkretizace III, 1965, asambláž, v. 150 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Jaroslav Hovadík/Objekty, plastiky, grafika (kat. výst.), Galerie Jaroslava Krále Brno 1966. 88. Jaroslav Hovadík, Konkretizace V, 1965, asambláž, v. 77 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Jaroslav Hovadík/Objekty, plastiky, grafika (kat. výst.), Galerie Jaroslava Krále Brno 1966. 89. Jaroslav Hovadík, Kruhová grafika I, 1965, kombinovaná technika, průměr 20 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Václav Renč, Jaroslav Hovadík (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1965. 90. Jaroslav Hovadík, Objekt se špicemi, 1965, asambláž, v. 88 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže (kat. výst.), Dům umění města Brna 1992 – Státní galerie ve 75
Zlíně, Dům umění 1992 – Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy 1992 – galerie výtvarného umění v Chebu 1922. 91. Jaroslav Hovadík, Zborcený chrám, 1965, strukturální grafika, papír, 370 x 320 mm, GAVU Cheb, inv. č. G 1494. Foto: GAVU Cheb. 92. Jaroslav Hovadík, Název není znám, strukturální grafika, papír, 420 x 200 mm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 21. února 2014. 93. Jaroslav Hovadík, Název není znám, strukturální grafika, papír, 410 x 190 mm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 21. února 2014. 94. Jaroslav Hovadík, Arkanum II, 1966, dřevo, v. 123 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 21. února 2014. 95. Jaroslav Hovadík, Předmět II., 1966, strukturální grafika, papír, 582 x 300 mm, GAVU Cheb, inv. č. G 1496. Foto: GAVU Cheb. 96. Jaroslav Hovadík, Vypouklé nádoby I (Láska k mrtvé slečně), 1966, asambláž 38 x 30 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Jaroslav Hovadík/Objekty, plastiky, grafika (kat. výst.), Galerie Jaroslava Krále Brno 1966. 97. Jaroslav Hovadík, Název není znám, strukturální grafika, papír, 270 x 360 mm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 21. února 2014. 98. Jaroslav Hovadík, Název není znám, strukturální grafika, papír, 265 x 350 mm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 21. února 2014. 99. Jaroslav Hovadík, Akce v kruhu II, 1967, kombinovaná technika, průměr 33 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Eva Petrová, Nové cesty II. Mladá generace (kat. výst.), Gottwaldov 1967. 100. Jaroslav Hovadík, Hlava, asi 1967, technika neznámá, rozměry neznámé, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, III. výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Nová síň v Praze 1967. 101. Jaroslav Hovadík, Bez názvu, 1967, strukturální grafika, 530 x 340 mm, vlastnictví neuvedeno, snímek Rudolf Červenka. Foto převzato: Ludvík Ševeček, 76
Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže (kat. výst.), Dům umění města Brna 1992 – Státní galerie ve Zlíně, Dům umění 1992 – Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy 1992 – galerie výtvarného umění v Chebu 1922. 102. Jaroslav Hovadík, Bez názvu, 1967, strukturální grafika, papír, 395 x 330 mm, GAVU Cheb, inv. č. G 1495. Foto: GAVU Cheb. 103. Jaroslav Hovadík, Bez názvu, 1967, strukturální grafika, papír, 510 x 365 mm, ZČG Plzeň, inv. č. G 1135. Foto: ZČG Plzeň. 104. Jaroslav Hovadík, Hlava ženy, 1967, kombinovaná technika (struktura), plátno, 85,5 x 70 cm, vlastnictví neuvedeno, snímek Rudolf Červenka. Foto převzato: Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže (kat. výst.), Dům umění města Brna 1992 – Státní galerie ve Zlíně, Dům umění 1992 – Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy 1992 – galerie výtvarného umění v Chebu 1922. 105. Jaroslav Hovadík, Mona Liza, 1967, kombinovaná technika (struktura), plátno, 94,5 x 145,5 cm, vlastnictví neuvedeno, snímek Rudolf Červenka. Foto převzato: Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže (kat. výst.), Dům umění města Brna 1992 – Státní galerie ve Zlíně, Dům umění 1992 – Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy 1992 – galerie výtvarného umění v Chebu 1922. 106. Jaroslav Hovadík, Stopy, 1967, strukturální grafika, 340 x 490 mm, vlastnictví neuvedeno, snímek Rudolf Červenka. Foto převzato: Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže (kat. výst.), Dům umění města Brna 1992 – Státní galerie ve Zlíně, Dům umění 1992 – Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy 1992 – galerie výtvarného umění v Chebu 1922. 107. Jaroslav Hovadík, Portrét Beatrice d' Este, 1967, kombinovaná technika (struktura), plátno, 105 x 131 cm, vlastnictví neuvedeno, snímek Rudolf Červenka. Foto převzato: Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže (kat. výst.), Dům umění města Brna 1992 – Státní galerie ve Zlíně, Dům umění 1992 – Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy 1992 – galerie výtvarného umění v Chebu 1922. 108. Jaroslav Hovadík, Dav, 1968, strukturální grafika, 26,5 x 37,5 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 21. února 2014. 77
109. Jaroslav Hovadík, Čachtická paní, 1968, strukturální grafika, papír, 525 x 615 mm, ZČG Plzeň, inv. č. G 1136. Foto: ZČG Plzeň. 110. Jaroslav Hovadík, Křik, 1968, strukturální grafika, papír, 500 x 390 mm, GAVU Cheb, inv. č. G 1497. Foto: GAVU Cheb. 111. Jaroslav Hovadík, Manekýn, 1968, strukturální grafika, 600 x 425 mm, vlastnictví neuvedeno, snímek Rudolf Červenka. Foto převzato: Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže (kat. výst.), Dům umění města Brna 1992 – Státní galerie ve Zlíně, Dům umění 1992 – Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy 1992 – galerie výtvarného umění v Chebu 1922. 112. Jaroslav Hovadík, Jan Palach, 1969, strukturální grafika, 390 x 300 mm, vlastnictví neuvedeno, snímek Rudolf Červenka. Foto převzato: Ludvík Ševeček, Jaroslav Hovadík. Obrazy. Objekty. Grafika. Koláže (kat. výst.), Dům umění města Brna 1992 – Státní galerie ve Zlíně, Dům umění 1992 – Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy 1992 – galerie výtvarného umění v Chebu 1922. 113. Jaroslav Hovadík, Dvě hlavy, 1970, kombinovaná technika, papír, 810 x 630 mm, ZČG Plzeň, inv. č. G 1137. Foto: ZČG Plzeň. 114. Jaroslav Hovadík, Gordický uzel, 1970, kombinovaná technika, papír, 840 x 630 mm, ZČG Plzeň, inv. č. G 1138. Foto: ZČG Plzeň. 115. Jaroslav Hovadík, Druhá hromada, 1973, grafika, rozměry neuvedeny, vlastnictví neznámé. Foto převzato: An Exhibition of Canadian Artist Jaroslav Hovadik. Paintings, prints and drawings (kat. výst.), Janout’s galéry of Fine Arts and Art Center in Toronto – Ontario 1975. Pramenný materiál získán ze soukromé sbírky. 116. František Nikl, Akt s modrou vázou, 1962, olej, 85 x 61 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, František Nikl (kat. výst), Galerie Dílo v Gottwaldově 1963. 117. František Nikl, Zátiší s hmoždířem, 1962, olej, 25 x 35 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, František Nikl (kat. výst), Galerie Dílo v Gottwaldově 1963. 118. František Nikl, Jarní dům, 1963, olej, plátno, 96 x 87 cm, KGVU, inv. č. O-898. Foto: KGVU. 78
119. František Nikl, Velké oči, 1963, olej, 32 x 32 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965. 120. František Nikl, Dříví u domku, 1965, olej, 40 x 50 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965. 121. František Nikl, Katedrála v Bourdeaux, 1965, technika neuvedena, rozměry neuvedeny, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Josef Maliva, Setkání 67 (kat. výst.), Dům umění v Hodoníně 1967. 122. František Nikl, Portrét dědy Lutonského, 1965, enkaustika, 30 x 30 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965. 123. František Nikl, Předjarní krajina, 1965, olej, plátno, 85 x 100 cm, KGVU, inv. č. O-933. Foto: KGVU. 124. František Nikl, Staroslovanská krajina, 1965, enkaustika, 50 x 60 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965. 125. František Nikl, Zlatá ulička, 1965, enkaustika, dřevo, 66 x 83 cm, GVU Hodonín, inv. č. O-247. Foto: KGVU. GVU Hodonín. 126. František Nikl, Dřevník, 1966, enkaustika, překližka, 100 x 65 cm, GVU Hodonín, inv. č. O-273. Foto: KGVU. GVU Hodonín. 127. František Nikl, Muž s kotětem, 1966, olej, 120 x 120 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: B. M., 5 2 v Nové síni, Výtvarná práce XV, 1967, č. 4, s. 4. 128. František Nikl, Rozhovor u pumpy, 1967, kombinovaná technika, 95 x 74 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Pramenný materiál, údaje nejsou známy.
79
129. František Nikl, Průvod kolem květin, 1967, kombinovaná technika, 98 x 115 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Josef Maliva, Setkání 69 (kat. výst.), Slovácké muzeum v Uherském Hradišti 1969. 130. František Nikl, Sedm hodin v zimě, 1967, technika neuvedena, rozměry neuvedeny, vlastnictví neznámé. Josef Maliva, Setkání 67 (kat. výst.), Dům umění v Hodoníně 1967. 131. František Nikl, Večer, 1967, enkaustika, překližka, 105 x 121 cm, KGVU, inv. č. O-1009. Foto: KGVU. 132. František Nikl, Velikonoce, 1967, technika i rozměry nejsou známy, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, IV. výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Černobílá galerie Uherský Brod 1968. 133. František Nikl, Zamyšlený děda, 1967, olej, 85 x 105 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, František Nikl (kat. výst.), Výstavní síň v Kyjově 1969. 134. František Nikl, Strom, 1968, kombinovaná technika, 89 x 71 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Josef Maliva, Setkání 69 (kat. výst.), Slovácké muzeum v Uherském Hradišti 1969. 135. František Nikl, Červené interiéry, 1970, enkaustika, 120 x 82 cm, Sbírka Slováckého muzea v Uherském Hradišti, inv. č. U 4906. Foto: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. 136. František Nikl, Návštěva u dveří, 1971, enkaustika, 67 x 52 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 17. července 2013. 137. František Nikl, Plavovláska, 1971, kombinovaná technika, 47 x 28 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, František Nikl. Obrazy, kresby (1967–1971) (kat. výst.), Výstavní síň krnovského muzea v Krnově 1971. 138. František Nikl, Děvče s ovocem, 1974, kombinovaná technika, lepenka, 60 x 50 cm, KGVU, inv. č. O-1171. Foto: KGVU. 139. František Nikl, Nebojácná žena, 1974, kombinovaná technika, lepenka, KGVU, inv. č. O-1172. Foto: KGVU. 80
140. Josef Ruszelák, Domy – Cigánov, 1961, olej, plátno, 65 x 50 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 141. Josef Ruszelák, Pivař, 1961, olej, plátno, 60 x 50 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 142. Josef Ruszelák, Bílá tvrz, 1962, olej, plátno, 70 x 60 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 143. Josef Ruszelák, Čekání, 1962, olej, plátno, 110 x 40 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 144. Josef Ruszelák, Bílá noc, 1964, olej, plátno, 60 x 50,5 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 145. Josef Ruszelák, Neznámí lidé na ulici, 1964, olej, plátno, 70 x 38 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 146. Josef Ruszelák, Smíření, 1965, suchá jehla, 20 x 12 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 147. Josef Ruszelák, Bílá noc, 1966, lept, soukromá sbírka Vyfoceno: 2. září 2013. 148. Josef Ruszelák, Cestou k slunci, 1966, olej, 96 x 70 cm. Foto převzato: Antonín Grůza, Josef Ruszelák (kat. výst.), Galerie Dílo v Gottwaldově 1968. 149. Josef Ruszelák, Doteky, 1966, suchá jehla, 23 x 17 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 150. Josef Ruszelák, Bílý květ, 1967, olej, 110 x 70 cm, KGVU, inv. č. O-985. Foto: KGVU. 151. Josef Ruszelák, Dvojice, 1967, kombinovaná technika, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 152. Josef Ruszelák, Klauni s Koloběžkou (Odkaz na Dětství), Z cyklu Vznikání slunci, 1967, suchá jehla, soukromá sbírka. Vyfoceno:
81
153. Josef Ruszelák, Krajina s hrdličkou, 1967, olej, 96 x 70 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Josef Ruszelák (kat. výst.), Galerie Dílo v Gottwaldově 1968. 154. Josef Ruszelák, Tři Květy a noc, 1967, suchá jehla, 37 x 22 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 155. Josef Ruszelák, Velké Smíření, 1967, olej, plátno, 96 x 70 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 156. Josef Ruszelák, Klauni, Z cyklu Klauni, 1967, suchá jehla, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 157. Josef Ruszelák, Dvojice s kvetoucím stromem, 1968, olej, 110 x 70 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, Josef Ruszelák. Obrazy (kat. výst.), Černobílá galerie v Uherském Brodě 1969. 158. Josef Ruszelák, Chvála křehkosti I, 1968, olej, 70 x 50 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, Josef Ruszelák. Obrazy (kat. výst.), Černobílá galerie v Uherském Brodě 1969. 159. Josef Ruszelák, Velké Mlčení, 1968, olej, plátno, 125 x 95 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 160. Josef Ruszelák, Vznikání, 1968, olej, 50 x 70 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, Josef Ruszelák. Obrazy (kat. výst.), Černobílá galerie v Uherském Brodě 1969. 161. Josef Ruszelák, Návraty, 1969, olej, plátno, 100 x 80 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 162. Josef Ruszelák, Odrazy, 1969, olej, 110 x 70 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, Josef Ruszelák. Obrazy (kat. výst.), Černobílá galerie v Uherském Brodě 1969 163. Josef Ruszelák, Ticho rozednění, 1969, olej, 71 x 100 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, Josef Ruszelák. Obrazy (kat. výst.), Černobílá galerie v Uherském Brodě 1969.
82
164. Josef Ruszelák, Úrodný déšť, 1969, olej, plátno, 120 x 60 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 165. Josef Ruszelák, Vzpomínka, 1969, olej, 70 x 50 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, Josef Ruszelák. Obrazy (kat. výst.), Černobílá galerie v Uherském Brodě 1969. 166. Josef Ruszelák, Bílý Květ - Bílý Déšť, 1972, olej, plátno, 110 x 70 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 167. Josef Ruszelák, Klauni – Kamarádi, 1972, olej, plátno, 70 x 38 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 168. Josef Ruszelák, Jezírko II (Sinové), 1973, olej, plátno, 100 x 71 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 169. Josef Ruszelák, Bílé Slunce - Bílý Déšť, 1974, olej, plátno, 120 x 60 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 170. Josef Ruszelák, Klauni a Koloběžka, 1975, olej, plátno, 100 x 70 cm, soukromá sbírka. Vyfoceno: 2. září 2013. 171. Zdeněk Šutera, Nejstarší autoportrét, 1958, olej, plátno, 57 x 32 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 172. Zdeněk Šutera, Ženská záda, 1958, olej, plátno, 70 x 55 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 173. Zdeněk Šutera, Klečící žena, 1959, olej, plátno, 72 x 91 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 174. Zdeněk Šutera, Naše maminka, 1959, olej, lepenka, 125 x 80 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009.
83
175. Zdeněk Šutera, Sedící akt, 1959, olej, plátno, 114 x 88 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 176. Zdeněk Šutera, Zátiší s lahví, 1962, olej, plátno, 60 x 75 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 177. Zdeněk Šutera, Dřevorubec I, 1963, olej, plátno, 140 x 120 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 178. Zdeněk Šutera, Helena W., 1963, olej, dřevo, 63 x 47 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 179. Zdeněk Šutera, Apokalyptický motiv, 1964, olej, 30 x 90 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965. 180. Zdeněk Šutera, Člověk nesoucí kládu, 1964, olej, plátno, 55 x 40 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 181. Zdeněk Šutera, Kázání na moři, 1964, olej, dřevo, 55 x 60 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 182. Zdeněk Šutera, Lazar, 1965, olej, sololit, 50 x 55 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 183. Zdeněk Šutera, Mateřství, 1965, olej, 140 x 105 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965. 184. Zdeněk Šutera, Obraz člověka, 1967, olej, dřevo, 129 x 111 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 84
185. Zdeněk Šutera, Pokušení sv. Antonína, 1963, olej, sololit, 50 x 55 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 186. Zdeněk Šutera, Prázdný stůl, 1965, olej, plátno, 115 x 140 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 187. Zdeněk Šutera, Veraikon, 1965, olej, 58 x 25 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Antonín Grůza, Výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Dům umění v Gottwaldově 1965. 188. Zdeněk Šutera, Apoštol, 1966, olej, sololit, 60 x 50 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 189. Zdeněk Šutera, Král, 1966, olej, 60 x 42 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, Šutera (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1967. 190. Zdeněk Šutera, Nádoby, 1966, olej, plátno, 105 x 70 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 191. Zdeněk Šutera, Torzo, 1966, olej, dřevo, 90 x 64 cm, KGVU Zlín, inv. č. O951. Foto: KGVU Zlín. 192. Zdeněk Šutera, Oblečené torzo, 1966, olej, 104 x 75 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, Šutera (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1967. 193. Zdeněk Šutera, Žena se džbánem, 1966, olej, plátno, 95 x 70 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 194. Zdeněk Šutera, Harlekýn, 1967, olej, 110 x 130 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, IV. výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Černobílá galerie Uherský Brod 1968. 85
195. Zdeněk Šutera, Královna, 1967, olej, 76 x 52 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, Šutera (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1967. 196. Zdeněk Šutera, Poustevník, 1967, olej, 69 x 64 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, IV. výstava Skupiny 5 2 (kat. výst.), Černobílá galerie Uherský Brod 1968. 197. Zdeněk Šutera, Záda, 1967, olej, 84 x 50 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, Šutera (kat. výst.), Výstavní síň Dílo v Gottwaldově 1967. 198. Zdeněk Šutera, Francois Villon, 1969, olej, lepenka, 44 x 32,5 cm. KGVU, inv. č. O - 981. Foto: KGVU 199. Zdeněk Šutera, Hlava řeckého básníka, 1969, olej, rozměry neuvedeny, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, Zdeněk Šutera (kat. výst.), Galerie Dílo v Gottwaldově 1970. 200. Zdeněk Šutera, Jan Křtitel, 1969, olej, rozměry neuvedeny, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Michal Plánka, Zdeněk Šutera (kat. výst.), Galerie Dílo v Gottwaldově 1970. 201. Zdeněk Šutera, Masky, 1970, olej, plátno, 100 x 92 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 202. Zdeněk Šutera, Mojžíš, 1970, olej, sololit, 41 x 35,5 cm, vlastnictví neznámé. Vyfoceno: 12. srpna 2013. 203. Zdeněk Šutera, Ukřižovaný, 1971, olej, dřevo, 108 x 60 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 204. Zdeněk Šutera, Dívka s náhrdelníkem, 1973, kombinovaná technika, 70 x 50 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009.
86
205. Zdeněk Šutera, Rybáři, 1973, olej, dřevo, 60 x 108 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 206. Zdeněk Šutera, Casanova, 1974, olej, plátno, 90 x 65 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 207. Zdeněk Šutera, Senoseč, 1974, olej, sololit, 19 x 23 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 208. Zdeněk Šutera, Autoportrét s múzou, 1975, olej, dřevo, 74 x 74 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 209. Zdeněk Šutera, Se senem, 1975, olej, sololit, 19 x 21 cm, vlastnictví neznámé. Foto převzato: Lubomír Filip Piperek – Zdeněk Šutera, 50 let se štětcem a paletou ( 1958 – 2009 ) (kat. výst.), Zlín 2009. 210. Paul Klee, Fén v Markově zahrádce, 1915, akvarel, papír na kartonu, 20 x 15 cm, Městská galerie v Lenbachhausu, snímek VG Bild-Kunst, Bonn 2004. Foto převzato: Uta Grosenicková (ed.) – Norbert Wolf, Expresionismus, přel. Vladimír Čadský, Praha 2005, s. 59. 211. Jan Zrzavý, Meditace, 1915, olej, plátno, 50,5 x 37,5 cm, NG v Praze, snímek Miroslava Sošková. Foto převzato: Vojtěch Lahoda (ed.) – Mahulena Nešlehová (ed.) – Marie Platovská (ed.), Dějiny českého výtvarného umění (IV/1) 1890/1938, Praha 1998, s. 85. 212. Josef Šíma, Bezejmenný obraz, 1933, olej, tempera, plátno, 130 x 88 cm, NG v Praze, snímek Čestmír Šíla. Foto převzato: Vojtěch Lahoda (ed.) – Mahulena Nešlehová (ed.) – Marie Platovská (ed.), Dějiny českého výtvarného umění (IV/2) 1890/1938, Praha 1998, s. 250. 213. Constant Permeke, Het dagelijkse brood, 1950, technika neuvedena, rozměry neuvedeny, Collection MuZEE, Oostende, snímek Niet Vermeld, SABAM 2012. Foto převzato: http://arttattler.com/archiveconstantpermeke.html, vyhledáno 2. května 2014. 87
214. Massimo Campigli, Dáma, 1956, olej, plátno, 45 x 33 cm, Galarie Mucciaccia v Římě, snímek Galarie Mucciaccia. Foto převzato: http://www.galleriamucciaccia.com/artista.asp?nome-artista=MassimoCampigli&d=49, vyhledáno 2. května 2014. 215. Mikuláš Medek, Hádka, 1956 – 1957, olej, plátno, 134 x 180 cm, AJG Hluboká nad Vltavou, inv. č. O – 1003. Foto převzato: Vlastimil Tetiva, České umění XX. století ze sbírek Alšovy Jihočeské galerie / 1940 – 1970, Hluboká nad Vltavou. 216. Jaroslav Vožniak, z cyklu Božská komedie, 1960 – 1961, tuš, anilínové barvy, papír, 42,6 x 30,7 cm, České muzeum výtvarných umění v Praze, inv. č. ČMVU K 15, snímek České muzeum výtvarných umění v Praze, Zdeněk Matyásko. Vyhledáno: http://sbirky.cmvu.cz/index.php?request=show_detail¶m=1040&hl=cs&lr =lang_cs&as_sitesearch=cmvu.cz&q=&qsf_where=on&sf_queryLine=...+hledej, 30. dubna 2014. 217. Aleš Veselý, Stigmatický objekt, 1962, kombinovaná technika, asambláž, 135 x 81 cm, soukromá sbírka, snímek Hana Hamplová. Foto převzato: Mahulena Nešlehová, Poselství jiného výrazu. Pojetí „informelu“ v českém umění 50. a první poloviny 60. let, Praha 1997, s. 149. 218. Jan Koblasa, Mrtvý král, 1963, libanonský javor, 96 x 218 cm, GVU Litoměřice, snímek Hana Hamplová. Foto převzato: Mahulena Nešlehová, Poselství jiného výrazu. Pojetí „informelu“ v českém umění 50. a první poloviny 60. let, Praha 1997, s. 128. 219. Alberto Burri, Červená plastika, 1964, asambláž, rozměry neuvedeny, vlastnictví neuvedeno. Foto převzato: http://radicalart.info/process/burn/burri/index.html, vyhledán 30. dubna 2014. 220. Francis Bacon, Jedna Studie k portrétu Luciana Freuda, z tryptichu Tři studie k portrétu Luciana Freuda, 1966, 198 x 147,5 cm, soukromá sbírka, snímek BAL, Adagp, Paris 2000. Foto převzato: Martina Špačková (red.), Francis Bacon, Největší malíři. Život, inspirace a dílo, ISSN: 1212-8872, 2000, č. 112, s. 18. 221. Ladislav Guderna, Muž s motýly II, asi přelom 60. a 70. let, fragment, tempera, rozměry neuvedeny. Foto: Anderson. Guderna. Hovadik. Senggih. 88
Graphics. Paintings. Objects (kat. výst.), D+H art gallery in Toronto 1972. Pramenný materiál získán ze soukromé sbírky.
89
12. Obrazové přílohy
13. Bedřich Baroš, Akt, 1963, olej, 104 x 75 cm.
14. Bedřich Baroš, S bubny smutku, 1963, olej, 40 x 60 cm.
15. Bedřich Baroš, In memoriam Otakara Dědka II, 1964 – 1965, olej, 125 x 140 cm.
90
19. Bedřich Baroš, Jedna postava vlevo – dvě postavy vpravo (Drama), 1964, olej, 100 x 85 cm.
25. Bedřich Baroš, Pláště I, 1966, kombinovaná technika, 88 x 100 cm.
27. Bedřich Baroš, Pláště IV, 1966, kombinovaná technika, 110 x 130 cm. 91
28. Bedřich Baroš, Místo očekávání, asi 1968, další údaje neznámé, vlastnictví neznámé.
40. Antonín Gajdůšek, Nostalgie mramorů, 1964, olej, 85 x 100 cm.
44. Antonín Gajdůšek, Aerolity, 1965, olej, 120 x 105 cm. 92
45. Antonín Gajdůšek, Vystoupení ze strnulosti, 1965, 100 x 80 cm.
54. Antonín Gajdůšek, Přeměna kružnic ve vlnovku, 1969, bronz, v. 32 cm.
58. Antonín Gajdůšek, Hvězdokupa, 1975 – 1990, AKV, v. 48 cm.
93
60. Jaroslav Hovadík, Portrét Ladislava Klímy, 1963, kombinovaná technika, 53 x 40 cm.
63. Jaroslav Hovadík, Akce, 1964, strukturální grafika, papír, 227 x 440 mm.
64. Jaroslav Hovadík, Arkanum, 1964, dřevo, v. 133 cm.
94
71. Jaroslav Hovadík, Modlitebna, 1964, svařované železo, v. 100 cm.
73. Jaroslav Hovadík, Pečeť, 1964, kombinovaná technika, rozměry neznámé.
75. Jaroslav Hovadík, Převtělování dutin, 1964, kombinovaná technika, 79 x 40 cm.
95
82. Jaroslav Hovadík, Dveřník růžového chrámu, 1965, kombinovaná technika, asambláž, v. 83 cm.
87. Jaroslav Hovadík, Konkretizace I, 1965, asambláž, v. 65 cm.
88. Jaroslav Hovadík, Konkretizace III, 1965, asambláž, v. 150 cm.
96
89. Jaroslav Hovadík, Konkretizace V, 1965, asambláž, v. 77 cm.
96. Jaroslav Hovadík, Vypouklé nádoby I (Láska k mrtvé slečně), 1966, asambláž 30 x 38 cm.
100. Jaroslav Hovadík, Hlava, asi 1967, technika neznámá, rozměry neznámé. 97
104. Jaroslav Hovadík, Hlava ženy, 1967, kombinovaná technika (struktura), plátno, 85,5 x 70 cm.
105. Jaroslav Hovadík, Mona Liza, 1967, kombinovaná technika (struktura), plátno, 94,5 x 145,5 cm.
107. Jaroslav Hovadík, Portrét Beatrice d' Este, 1967, kombinovaná technika (struktura), plátno, 105 x 131 cm.
98
111. Jaroslav Hovadík, Manekýn, 1968, strukturální grafika, 600 x 425 mm.
112. Jaroslav Hovadík, Jan Palach, 1969, strukturální grafika, 390 x 300 mm.
119. František Nikl, Velké oči, 1963, olej, 32 x 32 cm. 99
120. František Nikl, Dříví u domku, 1965, olej, 40 x 50 cm.
122. František Nikl, Portrét dědy Lutonského, 1965, enkaustika, 30 x 30 cm.
124. František Nikl, Staroslovanská krajina, 1965, enkaustika, 50 x 60 cm.
100
127. František Nikl, Muž s kotětem, 1966, olej, 120 x 120 cm.
132. František Nikl, Velikonoce, 1967, technika i rozměry nejsou známy.
133. František Nikl, Zamyšlený děda, 1967, olej, 85 x 105 cm.
101
137. František Nikl, Plavovláska, 1971, kombinovaná technika, 47 x 28 cm.
157. Josef Ruszelák, Dvojice s kvetoucím stromem, 1968, olej, 110 x 70 cm.
158. Josef Ruszelák, Chvála křehkosti I, 1968, olej, 70 x 50 cm. 102
160. Josef Ruszelák, Vznikání, 1968, olej, 50 x 70 cm.
172. Zdeněk Šutera, Ženská záda, 1958, olej, plátno, 70 x 55 cm.
176. Zdeněk Šutera, Zátiší s lahví, 1962, olej, plátno, 60 x 75 cm.
179. Zdeněk Šutera, Apokalyptický motiv, 1964, olej, 30 x 90 cm. 103
180. Zdeněk Šutera, Člověk nesoucí kládu, 1964, olej, plátno, 55 x 40 cm.
181. Zdeněk Šutera, Kázání na moři, 1964, olej, dřevo, 55 x 60 cm.
183. Zdeněk Šutera, Mateřství, 1965, olej, 140 x 105 cm.
104
184. Zdeněk Šutera, Obraz člověka, 1967, olej, dřevo, 129 x 111 cm.
185. Zdeněk Šutera, Pokušení sv. Antonína, 1963, olej, sololit, 50 x 55 cm.
186. Zdeněk Šutera, Prázdný stůl, 1965, olej, plátno, 115 x 140 cm. 105
187. Zdeněk Šutera, Veraikon, 1965, olej, 58 x 25 cm.
188. Zdeněk Šutera, Apoštol, 1965, olej, 58 x 25 cm.
194. Zdeněk Šutera, Harlekýn, 1967, olej, 110 x 130 cm.
106
196. Zdeněk Šutera, Poustevník, 1967, olej, 69 x 64 cm.
201. Zdeněk Šutera, Masky, 1970, olej, plátno, 100 x 92 cm.
204. Zdeněk Šutera, Dívka s náhrdelníkem, 1973, kombinovaná technika, 70 x 50 cm. 107
13. Anotace
Jméno a příjmení:
Veronika Drábková
Katedra nebo ústav:
Katedra dějin umění
Vedoucí práce:
Doc. PaedDr. Alena Kavčáková Dr.
Rok obhajoby:
2014
Název práce:
Skupina 5+2 (1965–1968)
Název v angličtině:
The Group 5+2 (1965–1968)
Anotace práce:
Přílohy vázané v práci:
Bakalářská práce pojednává o Skupině 5+2 (1965– 1968). Zahrnuje její vznik, vývoj, aktivity a její rozpad. Součástí je také charakteristika a uměleckohistorické zhodnocení tvorby členů v době činnosti skupiny a bezprostředně před jejím vznikem i těsně po jejím rozpadu. Skupina 5+2, Bedřich Baroš, Antonín Gajdůšek, Antonín Grůza, Jaroslav Hovadík, František Nikl, Michal Plánka, Zdeněk Šutera, Gottwaldov, Zlín, Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově, šedesátá léta Bachelor thesis deals with The Group 5+2 (1965–1968). It contains its formation, development, activities and its breakup. It also includes characteristic and artappreciation of member’s creation during the group activities, before its formation and after its breakup. The Group 5+2, Gottwaldov, Zlín, Bedřich Baroš, Antonín Gajdůšek, Antonín Grůza, Jaroslav Hovadík, František Nikl, Michal Plánka, Zdeněk Šutera, The Regional Gallery of Fine Arts in Gottwaldov, the sixties Obrazová příloha (47 stran), CD s obrazovými přílohami
Rozsah práce:
141 stran
Jazyk práce:
Čeština
Klíčová slova:
Anotace v angličtině:
Klíčová slova v angličtině:
108