SBORNÍK. prací z výtvarné a literární soutěže pro děti

SBORNÍK prací z výtvarné a literární soutěže pro děti 2006 - 2008

PROJEKT ROMCENTRUM JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.

1

Vydáno v rámci projektu „Romcentrum“ Programu Iniciativy Společenství EQUAL. Použité práce nebyly stylisticky upravovány. Na obálce: Kamarádství (Petr Sivák, ZŠ Vydmuchov Karviná) Sborník sestavila a graficky upravila: Mgr. Veronika Krejčová Vydalo občanské sdružení "Sdružení Romů Severní Moravy", Karviná Karviná 2008 Vydání první Počet výtisků: 400

2

SLOVO ÚVODEM

Během realizace projektu Romcentrum uspořádalo Občanské sdružení "Sdružení Romů Severní Moravy" literární a výtvarnou soutěž pro děti a mládež z karvinských základních škol. V letech 2006 až 2008 byly zorganizovány celkem tři ročníky soutěže se záměrem podporovat výchovu k toleranci a inspirovat děti k zamyšlení se nad svými vztahy s ostatními. Témata jednotlivých ročníků zněla: Kamarádství, Lidé v našem městě a Žijí mezi námi. Soutěžní práce rozdělené do 4 věkových kategorií hodnotily vždy dvě nezávislé komise, v nichž se vystřídali odborníci, nejen regionální, ale také z celé České republiky (např. malíř, grafik a fotograf Petr Pavliňák, malíř Roman Schmucker, malíř a sochař Walter Taszek, akademický malíř Antonín Střížek, novinář Jan Rejžek, ilustrátorka dětských knížek Darina Krygielová, textař, dramaturg a muzikant Ladislav Kantor, redaktor České televize Jaromír Šallé, publicistka a překladatelka Petruška Šustrová aj.). První tři nejúspěšnější autoři v každé kategorii získali vždy věcné ceny a diplom. Slavnostní vyhlášení výsledků a otevření výstavy všech soutěžních prací probíhalo v prvních dvou letech v rámci Mezinárodního dne dětí, v roce 2008 pak u příležitosti Mezinárodního dne Romů (8.4.), vždy za hojné účasti veřejnosti. Nyní Vám představujeme některé soutěžní práce.

3

Kamarádství - Petr Sivák ZŠ Vydmuchov, Karviná, kategorie IV (3. MÍSTO)

4

2006 Kamarádství

5

Kamarádství Martin Duraj ZŠ Dělnická, Karviná 12 let, 6. A, kategorie III. (2. MÍSTO) Kdopak je to kamarád? Někdo, kdo mě má prý rád, kdo mi nebude do očí lhát, s kým se nemám důvod prát, kdo se se mnou umí smát, s kým se nemám důvod bát, komu smím důvěru též dát. Toho já mám prostě rád, tomu říkám kamarád.

Kristýna Janíková a Hana Balicová ZŠ Vydmuchov, Karviná , kategorie kolektivní práce (3. MÍSTO)

6

Kamarádství – tak trochu jinak Gabriela Wilczková ZŠ Dělnická, Karviná, 13 let, 7. A, kategorie III (1. MÍSTO) Kamarádství – ten pojem v nás vyvolává čest, věrnost a důvěřování si. Život bez kamaráda by byl velice smutný a tak trochu bez chuti. Jen si to představte nemít nikoho, kdo by vyslechl vaše problémy. Mnozí z vás asi řeknou, že jsou tu rodiče. Ale jsou věci, které prostě rodičům neřeknete. Možná jim nepovíte o svých nejtajnějších přáních, a proto je tu kamarád. Vlastně jste si vzájemnou oporou. Vy vyslechnete jeho, on vás. Společně si hrajete, sportujete, závodíte, učíte se. A je jedno, jaký ten kamarád je, jestli bílý nebo černý. Nebo jakékoliv náboženské víry. Přesto nám někteří rodiče zakazují se s nimi stýkat. A já nevím proč, vždyť na tom není nic zvláštního. A proto si myslím, že to není správné. Kamarád je prostě kamarád.

Anna Morcinková ZŠ Žižkova, Karviná, 8. B, 14 let, kategorie IV 7

SOUŽITÍ S ROMY Eva Navrátilová ZŠ Žižkova, Karviná, 14 let, 8. B, kategorie IV Jaký je rozdíl mezi námi a Romy? Já myslím, že žádný, ale přesto se ten rozdíl vyhledává. Ale mezi náma není rozdílu. Jenom barva pleti. Jenomže oni jsou přece normální, vždyť oni „dýchaj, všechno dělají jako my“, tak potom jaký je mezi náma rozdíl? No a co, že jsou jiné pleti, nás má zajímat, jenom jestli s ním budu vycházet. Ale co když budu mít partu, která ho nepřijme? Tak si najdu ty, kteří ho příjmou. Vlastně bychom se mohli všichni kamarádit. Jenomže my nemáme zájem, nechceme, protože si o nich myslíme to nejhorší. Chtěla bych mít pravého kamaráda, i kdyby to byl Rom. Ale nechtěla bych, aby byl stejný jako já., protože každý je originál, nikdo není maketa. Pro pravého kamaráda bych dala, jak se říká, ruku do ohně. Vlastně já už takového kamaráda mám. Ano, je to Rom a jsme si blízké i jménem, obě jsme EVY! Seznámily jsme se, když se přistěhovala a padly jsme si do oka. Navíc máme společné zájmy, a to aerobic. No kdybychom se takhle bavili, nemyslíte si, že by tu bylo krásně a lépe?

Petr Sivák ZŠ Vydmuchov, Karviná, 15 let, kategorie IV (1. MÍSTO) 8

MARIANA Paola Pezzellová Literárně dramatický obor ZUŠ B. Smetany, Karviná, 15 let, kategorie IV. (2. MÍSTO) „Mami, vstávej… budeme si hrát! Prosím!“ Otevřu ještě stále ospalé oči. „Mami, no tak vstávej!“ dožaduje se mé pozornosti Terezka. Jedním okem kouknu na budík. Je teprve půl sedmé ráno. Navíc poslední den prázdnin. „Terezko, běž si lehnout, je ještě brzy,“ zaháním ji zpět do postele. „Ne, ne, ty jsi slíbila, že až dneska vstanu, budeme si hrát!“ mrkne na mě vítězoslavně Terka. „Ach, ty sliby…,“ zalézám pod peřinu. Terezka ji však hbitě stáhne. Usoudím, že dnes už toho asi moc nenaspím, a tak raději vstanu a připravím nám oběma vydatnou snídani. „Tak co máš dnes v plánu, princezno?“ zeptám se své malé uličnice. No… malé… Však už jde zítra do školy! Proto jsem jí včera slíbila, že si dnes budeme celý den spolu hrát. Je pro mě těžké uvěřit, že už je tak velká. Od zítřka jí už holt začínají povinnosti. „Nejdřív si budeme kreslit,“ usměje se Terezka. „Pak budeme hrát Člověče, nezlob se a taky na schovávanou.“ Hned po snídani vytahujeme skicák a pastelky celé odpoledne pak řádíme ostošest. Dokonce stihneme ušít panence Elišce krásné šatičky. „Jé, mami, ty jsou tak pěkné! A jak Elišce sluší!“ raduje se Terezka a já jí líbnu pusu na tvář. Možná by došlo i na lechtání, kdyby právě nezazvonil zvonek. Kdo to k nám jde? Vrhneme se ke dveřím a otevřeme. „Mám pro vás poštu!“ podá mi usměvavá pošťačka bílou obálku. Překvapením jí sotva poděkuji a zabouchnu dveře. Co to má znamenat? Dopisy zásadně nedostávám. Jen složenky, reklamy a spousty účtů. Kdo mi to může psát? Rychle rozškubnu obálku. Hořím nedočkavostí a ihned se pouštím do čtení:

9

Milá Aničko, Tento dopis bude pro Tebe určitě jako blesk z čistého nebe. Vždyť já ani nevím, jestli si na mě ještě vůbec pamatuješ. Je to tak dávno… Ale já doufám, že naše společné zážitky nás pořád spojují. Vzpomínáš si na cirkus, který před sedmnácti lety přijel do Vaší vesnice? A vzpomínáš si na tu malou, snědou holku…? Ano, to jsem já. Mariana. Ten měsíc, který jsem s Tebou strávila ve Vaší vesnici, byl tím nejkrásnějším v mém dětství. Byla jsi má jediná kamarádka a díky Tobě jsem poznala, co je to skutečné přátelství. Moc bych Tě chtěla vidět a popovídat si s Tebou. Za těch sedmnáct let se toho určitě hodně přihodilo. Divíš se, odkud mám tvou adresu? Úplnou náhodou jsem totiž zjistila, že jsi novinářka na volné noze. Tvůj příspěvek odeslaný do jedněch novin mi moc pomohl. Ještě bych Ti ráda vysvětlila náš tehdejší tak náhlý odjezd. Proč jsme tak rychle,ze dne na den, odjeli bez rozloučení. Můj otec neměl dost peněz na to, aby starostovi zaplatil za pronájem té mýtiny, na které stál náš cirkus. Proto jsme museli sbalit veškeré své věci, šapitó i maringotky a beze stopy zmizet. Moc jsem tátu prosila, abych se s Tebou směla alespoň rozloučit, ale nešlo to. Sama víš, že naše rodiny se nesnášely… Ale já jsem Tě měla vždycky moc ráda. A stále mám. Nikdy jsem na Tebe nezapomněla. Naše přátelství pro mě dodnes hodně znamená. Zajímalo by mě, jak teď vypadáš a jaký je Tvůj život. Vdaná prý nejsi. To já taky ne. Mám jen dceru. Markétku. V září půjde do školy. Chtěla bych Ti toho tolik říct! Prosím, ozvi se mi! Mou adresu najdeš na obálce. Ráda bych se s Tebou setkala. Měj se zatím krásně a určitě se ozvi! Tvá Mariana „Páni,“ vydechnu zmateně. Jsem šťastná, ale na druhou stranu nevím, co říci. Dlaní si setřu z očí slzy. „Maminko, proč brečíš?“ nechápe Terezka a obejme mě. „Co je v tom dopise? Kdo nám píše?“ „Terezko, povím ti příběh o jedné malé holčičce, chceš?“ zeptám se své dcery a vložím dopis zpět do obálky. Terezka zvědavě přikývne a já začínám vyprávět… 10

„Jednou, to bylo velmi dávno, žila jedna malá holčička. Říkejme jí třeba Anička.“ „Jé, jmenuje se jako ty, mami!“ „Ano, Terezko. Byla už o něco starší než ty a žila se svými rodiči na vesnici. Byla to taková úplně normální holka, jen trochu víc upovídaná - někteří říkali, že spíš uřvaná - často se hlasitě smála a chvíli neposeděla. Možná pro tyhle své vlastnosti nebyla moc oblíbená a neměla ani kamarády. Neznamená to, že by se s ní nikdo nebavil, ale nikdo s dětí, se kterými se znala, si ji nevybral za svou nejlepší kamarádku. Chyběla jí zkrátka nějaká spřízněná duše. To se však jednoho dne změnilo. Na jaře totiž do třídy přišla nová holčička. Paní učitelka ji všem představila jako Marianu, dívku, která cestuje se svou rodinou s Cirkusem. Byla to cikánka. Většina dětí si ji prohlížela znechuceným pohledem, někdo lhostejným, ale Aničku to stvoření s nádherně čokoládovýma očima zaujalo. No, a protože zrovna v její lavici bylo volné místo, posadila paní učitelka Marianu k ní. Bylo to zvláštní, ale aniž by si musely cokoli říci, měly okamžitě pocit, jako kdyby se znaly odjakživa. Mariana se na Aničku usmála a oběma bylo hned jasné, že našly svou spřízněnou duši. Ovšem pro ostatní děti ze školy byla Mariana jen tou ušmudlanou cikánkou, cirkusačkou, která byla ideálním terčem jejich nadávek a urážek. A ukázalo se, že nejen pro děti. Také Aniččini rodiče neviděli rádi, že se jejich dcera „tahá“ s cikánkou… Jednou odpoledne se děvčata rozhodla, že si zahrají na schovávanou mezi cirkusáckým stanem, maringotkami a klecemi se zvířaty. Anička si našla skvělou skrýš v bednách naskládaných mezi dvěma maringotkami. Seděla tam úplně tiše jako myška, aby ji nikdo neviděl, když v tom uslyšela hlasy: „Opatrně Pepo… pomalu… tak, zvedni to… napočítám do tří a hodíme tu bednu na ostatní, jo?“ Anička se vyděsila, snažila se rychle ze své skrýše vylézt, ale nepodařilo se jí to. Bedna, kterou na hromadu hodili ti dva muži, shodila všechny ostatní a celá ta hora dřevěných prken se na Aničku sesypala. Mariana zrovna prohledávala šapitó, když uslyšela strašlivý výkřik. „Anička!“ vydechla a okamžitě vyběhla ze stanu. Viděla, jak z obrovské hromady beden vytahují chlapi plačící Aničku. Byla samá modřina, v kůži plno třísek a vypadalo to, že má zlomenou ruku. Řeknu ti, Terezko, obě z toho byly opravdu vyplašené.

11

Cirkusáci odvezli Aničku do nemocnice, tam jí všechny třísky vytáhli a na ruku dostala dlahu. Takže vlastně všechno dobře skončilo. Jenomže… Rodiče Aničky si nenechali nic vysvětlit, mysleli si, že jejich dceru zřídil někdo od toho hrozného cirkusu. A ještě ten den se strhla mezi nimi a cirkusáky obrovská hádka.Výsledkem bylo, že se naše dvě kamarádky už nesměly stýkat. Pro Marianu s Aničkou to bylo hrozné rozhodnutí, ale slíbily si, že se budou setkávat tajně. Žádní hloupí dospělí přece nemůžou zničit jejich obrovské přátelství! Další den byla celá škola plná historek o tom, co se stalo v cirkuse. Spolužáci se stali k Marianě ještě krutější. Nadávali jí a její rodině, že jsou to násilníci, flákači a zloději, že to jejich představení je stejně strašná nuda a ať si raději sbalí svoje šapitó a odjedou někam jinam. Mariana se snažila nevšímat si jich, ale samozřejmě jí to bylo moc líto. Jediný, kdo se jí byl ochoten zastat byla, kromě paní učitelky, Anička. Neustále se s dětmi hádala a bránila Marianu jak jen mohla. Takto to šlo den po dni a děti už to nadávání a posmívání se přestávalo pomalu bavit. A když si přeci jen někdo začal zase dovolovat, Anička byla vždy připravena se své kamarádky zastat. V hodině

slohu dokonce

napsala o Marianě, její rodině a vůbec cirkusáckém způsobu života krásnou práci, za kterou dostala jedničku a četla ji před celou třídou. Víš, Terezko, když je někdo jiný, neznamená to, že je zlý. To si pamatuj. K tomu, abys byla dobrá kamarádka nestačí jen podělit se o svačinu a běhat spolu po lese. Skutečná kamarádka své přítelkyni důvěřuje a má odvahu se jí zastat i v těžkých situacích. Za měsíc od příjezdu cirkusu do vesnice se ráno Anička vydala do školy a po cestě už přemýšlela, jak stráví s Marianou odpoledne, ale na louce, kde stálo šapitó byla už jen slehlá tráva. Cirkus byl pryč. Zmizel. A po Marianě, cikánské holčičce s velkýma hnědýma očima, nebyla ani památka. Anička byla velmi smutná. Ztratila svou nejlepší kamarádku. Ale! Po sedmnácti letech jí, když už byla velká a měla krásnou dcerku Terezku, zcela nečekaně přišel dopis. Byl od Mariany…“ „Mami! Vždyť ta holčička, to jsi ty!“ vykulí oči Terezka. „Ano.“ usměji se na ni. „A setkáš se s Marianou?“ „Určitě!“

12

První den ve škole je pro každého školáka moc důležitý a slavnostní. Terezka s velkým kornoutem dorotek poskakuje přede mnou a já pořád nemůžu uvěřit tomu, že už mám tak velkou holčičku. Před školou už se to hemží spoustou malých dětiček s maminkami a tatínky. Najednou si uvědomím, že nevidím Terku. Zmizela mi někde v davu. Kde je? Uf… Támhle jde. A za ruku vede nějakou holčičku. Má krásné čokoládové oči… Ale to přece… „Mami, tohle bude asi moje nejlepší kamarádka,“ sdělí mi nenuceně Terezka. A já tam jen stojím jako omámená, protože hned za nimi se vynoří… ano, má nejlepší kamarádka Mariana!

přípravný ročník ZŠ Družby, Karviná kategorie kolektivní práce (1. MÍSTO)

13

Veronika Makulová ZŠ Družby, Karviná, kategorie I (3. MÍSTO)

14

Daniel Křižka ZŠ Slovenská, Karviná, kategorie II (1. MÍSTO)

Jana Spálová ZŠ Cihelní, 8. B, kategorie IV Každý člověk se narodí s jistou povahou a stane se osobností. Může být od narození plachý a stydlivý, nebo agresivní. Jsou odlišné typy lidí, ale měli by si rozumět. Říká se, že dva by si měli vždy najít společnou cestu. Ale opak je pravdou. Ne s každým se dokážeme domluvit, i kdybychom mluvili stejnou řečí. My a Romové. Někdo to dokáže neustále řešit, někdo zase ani nepostřehl, že existují lidé s jinou barvou kůže. Jsou lidé, kteří ubližují, kradou, lžou a podvádějí…, ale mezi nimi jsou černí stejně jako bílí. Barva kůže neovlivňuje agresivitu člověka. To, jaký je, závisí na tom, jaký má žebříček hodnot. Někomu ubližovat, nadávat, nás ještě nepovyšuje. Každý by chtěl být pánem, ale každý ROZUMNÝ ví, kde jsou hranice lidských práv. Logicky pak – ne každý z nás je ten ROZUMNÝ. Jsme různí. Před tisíci lety by dva odlišné tábory vyvolaly válku a vítězství by rozhodlo o všem. Doba ale pokročila, a my musíme také. Nemůžeme se vracet k primitivním řešením a přemýšlet s touhou násilí a pomsty. KDYŽ TO DOKÁŽEME, BUDE JEDNO, JAKOU BARVOU KŮŽE SE VYZNAČUJEME. 15

Jarmila Dojčarová ZŠ Družby, kategorie III (3. MÍSTO)

16

Zuzana Haranzová ZŠ Vydmuchov, Karviná, kategorie II (2. MÍSTO)

17

Zdál se mi sen… Martin Bartas ZŠ Žižkova, Karviná, 14 let, 8. B, kategorie IV (1. MÍSTO) Ráno se probouzím obvykle s dobrou náladou. Zvláště v sobotu, v neděli nebo o svátcích. Dnes je neděle, do školy nemusím, ale nespalo se mi dobře. Než jsem se probudil, zdál se mi sen. Vzbudil mě vlastní křik a celý propocený jsem otevřel oči. Všude byl ještě klid, rodiče tiše oddychovali. Seděl jsem na posteli a ptám se sám sebe: „Je to pravda, nebo to byl sen?“ Vydechl jsem zhluboka: „Uf, to je dobře, že to není pravda.“ Sen se mi zdál nekonečně dlouhý. Trval snad celý den nebo týden nebo měsíc nebo ještě déle. Do školy jsem chodil nerad, seděl jsem v poslední lavici a nikdo si mě moc nevšímal. Někdy jsem na sebe musel upozornit. Třeba jsem počmáral lavici, bral z nástěnky špendlíky a dětem bez jejich dovolení bral věci. Někdy jsem byl potrestaný i za věci, které jsem neudělal. Když se paní učitelka zeptala, kdo to nebo ono zničil, všichni na mě ukazovali prstem a křičeli: „Černá huba“. O přestávkách jsem se nejraději zdržoval na chodbách. Velcí kluci se mně posmívali a jeden z nich mně nastavil nohu, já jsem zakopl a udeřil hlavou přímo do radiátoru ústředního topení. Bolestí jsem vykřikl a výkřik mě probudil. PROBUDIL! Uvědomil jsem si, jak to některé děti nemají v životě lehké jenom proto, že mají jinou barvu pleti – snědší. Nechtěl bych být v kůži těchto dětí, protože to mají v životě opravdu těžké. Chybí jim vlídné slovo, pohlazení a kamarádství ostatních dětí.

18

Moje kamarádka - Nela Rumplíková ZŠ Družby, Karviná, kategorie I (1. MÍSTO)

19

Kamarádství Lucie Budinová ZŠ Školská, Karviná, 14 let, 9. A, kategorie IV Kamarádství je „něco“, čeho by si lidé měli vážit. Kdyby tento vztah mezi lidmi nebyl, vládla by na světě nenávist. Každý člověk potřebuje přítele, někdo hledá kamaráda mezi zvířaty, má pejska, kočku nebo jiné zvíře. To je v pořádku, ale všichni potřebujeme mít přítele mezi lidmi, narodíme se už s pocitem, že nechceme proplouvat životem sami. Někdy se dočkáme velkého zklamání, pokud nás náš nejlepší přítel využije a zradí. Pravé přátelství by mělo vypadat jinak. Pro kamaráda máme mít vždycky čas, pravé přátelství bychom měli opatrovat jako oko v hlavě. Věřte, že vím, o čem píši, protože vycházím z vlastních zkušeností. Mám kamarádku, která mě ve všem podpoří, pomůže mi, mohu za ní přijít s každým trápením. Měla jsem také přítele, který byl velmi hodný, pomohl mi, podporoval mě psychicky. Ale naše přátelství trvalo bohužel jen rok. Zemřel. Nikdy mu už neoplatím, co pro mě udělal. Mám ho však stále v srdci. Po jeho smrti mi právě moje kamarádka pomohla nejvíce překonat smutek a bolest nad ztrátou přítele. Jsem jí za to vděčná, mám ji moc ráda. Zjistila jsem, jak pravdivé je přísloví „V nouzi poznáš přítele“.

Karolina Owczarová ZŠ Prameny, Karviná, kategorie II (2. MÍSTO) 20

Kristýna Janíková ZŠ Vydmuchov, Karviná, kategorie III (2.MÍSTO)

Miroslava Twardziková ZŠ Žižkova, Karviná, kategorie (2. MÍSTO) 21

NEJLEPŠÍ KAMARÁDKA Beata Pietraszová Literárně dramatický obor ZUŠ B. Smetany, Karviná 13 let, kategorie IV (3. MÍSTO) „Mami, už jsem doma!“ vykřiknu vesele a zabouchnu za sebou dveře. Ucítím nádhernou vůni teplé kakaové bábovky a ovocného čaje. Když vejdu do kuchyně, spatřím mamku, jak bábovku krájí ostrým nožem a pokládá ji na talíř. „Copak jsi zas vyváděla?“ zeptá se mamka a sjede pohledem na mé kalhoty zašpiněné hlínou. „Byla jsem u Ivany na zahradě a pomáhala jí zasadit nějaké kytky,“ řeknu a udělám na mámu psí oči. „Tak si pojď sníst tu bábovku, dokud je ještě teplá. A nezapomeň na to, že jdeš zítra do školy,“ zapomene na kalhoty mamka. Vezmu si kousek bábovky a vyběhnu po schodech nahoru do svého pokoje. Celá utahaná si lehnu na postel a pomalinku přežvykuji svou večeři. Ach jo. Proč zrovna dneska musí být poslední prázdninový den? Dojím a všechny své sešity na zítra si podepíšu jménem Kristýna Brčicová a na řádek výš napíšu 9.B. Na všechny své kamarády se fakt těším, ale na školu ani náhodou… „Crrrrrrrr!“ Zaklapnu budík a vylezu zpod modré flanelové peřiny. Je sedm hodin. První den školy. Obléknu si obyčejné džíny a nové zelené tričko na ramínka. Umyji si obličej a trochu se namaluji. Hodím tašku přes rameno a vyběhnu z pokoje. Proběhnu chodbou, mamce vlepím pusinu na tvář a vyběhnu vstříc novému školnímu roku. Když mě autobus doveze k oranžové budově, vystoupím a namířím si to do třídy. Poznám ji už z dálky podle obrovský rámusu a chichotání. V mém mozku proběhne zpráva: 9.B úspěšně nalezena. Zrychlím krok a za chvíli už stojím ve dveřích třídy. „Ahój, Kiki!“ pozdraví mě skupinka chichotajících se holek, kterou tvoří Hanka, Jana a Petra. Pozdravení jim oplatím úsměvem. „Kristýno, tady jsem!“ zavolá na mě ze zadní lavice má nejlepší kamarádka Ivana. „Neměla jsi včera potíže s těmi kalhotami?“ vyzvídá starostlivě. Poplácávám ji po rameni: „Ne, máma to naštěstí moc neřešila.“

22

Sára Badiová ZŠ Družby, Karviná, kategorie I (2. MÍSTO)

23

Zazvonilo a do třídy vchází naše třídní učitelka. Třída zašuměla. Každý se upřeně dívá na malou osůbku vedle učitelky. Stojí tam taková nenápadná tmavovláska. Vypadá celkem mile a dost v pohodě. Ale mně je už od prvního pohledu jasné, že do naší třídy nemůže zapadnout. Je to romka. Iva cikány nesnáší, protože ji už dvakrát přepadli a ukradli jí mobil. „Tohle bude vaše nová spolužačka Míša Pechová,“ oznámí nám učitelka. Míša si sedne do prázdné lavice a skloní hlavu dolů. Já proti rómům nic nemám, ale před Ivanou o nich fakt nemluvím. „A musím vám také oznámit, že zítra jede celá naše třída na dva dny na výlet! Tu prázdninovou soutěž jsme totiž vyhráli! Takže si teď napište do žákovských knížek vše, co vám nadiktuji,“ řekne češtinářka a naše třídní v jedné osobě. „Ale ona nejede, když nesoutěžila!“ vykřikne Šimůnek a ukáže prstem na Míšu. Učitelka ho zpraží svým přísným pohledem napomene ho: „To víš, že pojede, Martine. Jednou je členem naší třídy, tak nevidím jediný důvod, proč by nejela. Alespoň budete mít příležitost seznámit se.“ Po dvou hodinách odcházím s Ivanou domů. „To je hrozné! Budu muset strávit celé dva dny v její blízkosti! Co když mi zase něco ukradne? Proč musela přijít zrovna do naší třídy!“ naříká Iva. Trochu mi ty její řeči vadí. Proč je na Míšu taková? Vždyť jí přece musí být jasné, že ne všichni cikáni jsou stejní! Stejně jako bílí, černí nebo žlutí! Mrzí mě, že moje nejlepší kamarádka dokáže být tak příkrá na někoho, koho vůbec nezná. Ale nic na to neříkám. Ivana je chytrá holka. Určitě jí dojde, že se chová nespravedlivě. Na výletě si s ní o tom promluvím. U našeho baráčku se rozloučíme. Jsme domluvené na zítra v 8:30 u zastávky. Celé odpoledne mi pak Ivanino chování vrtá v hlavě.… „Kristýno, vstávej! Ujede autobus! Honem!“ křičí na mě mamka zespoda. Vstanu a s rychlostí blesku si obléknu tričko a tříčtvrťáky a nazuji si tenisky. Dole mi mamka podává batoh s věcmi do chaty. „Tak, ať se ti v těch Jeseníkách líbí,“ popřeje mi a já doslova vylítávám z domu. Od autobusu už na mě mává vysmátá Ivana. Během cesty si spolu čteme BRAVO, ale já se musím pořád dívat na Míšu. Zase sedí sama s hlavou skloněnou... Dát horské chatě název Neptun mi přijde trochu uhozené. Šimůnka samozřejmě

hned

zajímá,

jestli

najde 24

v posteli

mořskou

pannu…

blbec.Vykládáme batohy a tašky a učitelka se nás snaží rozdělit do pokojů. Já se jen v duchu modlím, abych byla s Ivčou. „Pechová bude s Brčicovou,“ prohlásí nevzrušeně učitelka. Cože???Proč já? Né, prosím! Já chci být s Ivanou! Nic proti Michale, ale Ivana je moje nejlepší kámoška…Celá třída na mě hodí soucitný pohled. Míša vystrašený. Vezmu si batoh a naštvaně odcházím na pokoj číslo 188. Míša je mi pořád v patách. Pokoj vypadá jako malá útulná světnička v chaloupce. Vybalujeme si věci do skříněk a mlčíme. Je to nespravedlivé. Proč můžou být ostatní se svými kámoši a já ne. Za chvíli do pokoje vpadne Ivana. Vrhne opovržlivý pohled na Míšu. „Hele, Kiki. Seš fakt chudák. Já bych to nedala. Být s ní na jednom pokoji…“ Vůbec jí nevadí, že Míša stojí vedle a všechno slyší. „Dej si bacha na svoje věci, Kiki. Jestli chceš, vezmem ti na noc prachy a mobil k nám…“ nestačí ani domluvit, když z pokoje vyběhne plačící Míša. „Co se to s tebou děje, Ivano? Proč ji tak ponižuješ a urážíš? Copak ti něco ukradla? Co ti udělala?“ nevydržím to a zaútočím na Ivanu. Dívá se na mě dost nechápavě, pak se uraženě ušklíbne. „A hele, z tebe se stala ochránkyně menšin? Zapomněla jsi, že mi její kámoši ukradli třikrát mobil? No nic, já ti chtěla jen pomoct. A jestli se chceš kamarádit raději s ní než se mnou, stačí říct!“ řekne a odkráčí do svého pokoje. Jdu do koupelny za Míšou. Sedí na okně a pláče. Podám jí kapesník a usměji se na ni. „Pojď zpátky do pokoje. Mám v batohu čokoládu, ta je dobrá na nervy.“ Míša kapesník váhavě přijme a spolu se vracíme do našeho pokoje. Nad tabulkou čokolády si pak dlouho povídáme. Zjišťuji, že je Míša moc fajn holka, že máme hodně společných zájmů a že posloucháme stejnou muziku. Odpoledne strávíme celá třída procházkami po okolí. Ivana se tváří, že mě nevidí a pořád se s Petrou Janou a Hankou hihňají. Je jasné, že nás pomlouvají. Ach jo. Mrzí mě to. Ale nedám na sobě nic znát. Když se vrátíme zpátky na chatu, přijde Ivana nečekaně za mnou. „Kiki, promiň. Přehnala jsem to. Mně jenom naštvalo, že se jí zastáváš. Jsme tak dlouho nejlepší kámošky. Nechci, aby to ten náš poslední rok na základce bylo jinak. S tou Míšou jsi měla pravdu. Nic mi neudělala…“ No tohle! Ohromně se mi ulevilo. Tak přece jenom to s Ivčou není tak špatné. Samozřejmě, že jsem jí hned odpustila a dokonce jsme se na večer všechny holky domluvily, že půjdeme na tajnou noční vycházku do lesa. 25

Je jedenáct. Oblékneme si s Míšou bundy a boty, potichu otevřeme okno a vyskočíme ven. Potichu se plížíme k zadnímu vchodu chaty, kde máme sraz s ostatníma. Je hrozná tma a přiznávám, že se trochu bojím. Je to fakt vzrůšo! Když dojdeme na místo srazu, rozsvítí se najednou venkovní světlo a ve dveřích chaty stojí naštvaná učitelka! „Co si vůbec myslíte, vy dvě? Že si takhle budete po nocích vycházet ven? Co kdyby se vám něco stalo? Naštěstí mi Ivanka řekla, co chystáte. Představte si, kdybyste v té tmě třeba zakoply o kořen a něco si zlomily, nebo kdyby vám nějaká větev vypíchla oko… vždyť nemáte ani baterky! Podívejte se, jste obě slušné holky a já věřím, že to byl jen takový nějaký váš úlet. Ale dám si teď na vás pozor! Ať už vás to nikdy ani nenapadne! Jasné?“ Samozřejmě přikývneme a vracíme se do svého pokoje. Nemůžu tomu uvěřit. Jak mi to Ivana mohla udělat? Vždyť jsme tak dlouho kamarádky… Nedá mi to a zaklepu na dveře jejího pokoje. Otevře mi a s úsměvem se zeptá: „ Tak co? Jaká byla procházka?“ „Ivano, proč jsi to udělala?“ „ Proč? Hele, řeknu ti to stručně: s cikánama a s jejich kámoškama se nebavím. Když se chceš zastávat zlodějů a flákačů, jak je libo. Ale se mnou už nepočítej. Čau!“ řekla a zabouchla mi dveře před nosem. „Míša je moje kámoška a budu se s ní kamarádit ať se ti to líbí nebo ne!“ zařvu ještě přes dveře a vrátím se zpátky do svého pokoje. Na posteli sedí Míša a tváří se smutně. „Je mi fakt moc líto, že jsi kvůli mně ztratila kamarádku, ale dík, že ses mě zastala. To pro mě ještě nikdo nikdy neudělal.“ řekne a usměje se na mě. „To nic. Jednou seš moje kamarádka a to platí! Jsi bezvadná holka a určitě z nás budou ty nejlepší kámošky na světě!“ odpovím jistě a nabídnu jí zbytek té úžasné čokolády, co je dobrá na nervy.

26

Magda Skolnikovicsová ZŠ Komenského, Karviná, kategorie III

27

Jiří Vlček ZŠ Slovenská, Karviná, kategorie III

Radek Harenčak ZŠ Slovenská, Karviná, kategorie III (1. MÍSTO) 28

kolektiv dětí z rehabilitační třídy ZŠ Vydmuchov, Karviná, kategorie kolektivní práce (2. MÍSTO)

29

2007 Lidé v našem městě

30

Každý má své povolání Karolína Sýkorová ZŠ Mendelova, Karviná, 11 let, 5. B, kategorie II Pekař peče chleba, je ho denně třeba. Má na hlavě čepici, chleba plnou krabici. Stává časně, my si spíme, ráno si ho s chutí jíme. Potom si jde v klidu spát a my jdeme pracovat. Lékař léčí lidičky, hlavy, krky, nožičky. Když nás bacil zaskočí, lékař v mžiku zakročí. Napíše nám kapičky, jsme zdraví jak rybičky. Jenom zvonek zazvoní, učitel ve třídě je jak na koni! Naučí nás rovnice, i co jedí v Africe! Předvede nám sestavu, je už toho nad hlavu! Přísný, milý, laskavý, chci aby byl takový!

Martin Duraj ZŠ Dělnická, Karviná 12 let kategorie III

31

Rozmanitost obyvatel Karviné Markéta Slivková ZŠ Mendelova, 15 let, 9. B, kategorie IV Když se tak procházím po našem náměstí a vídám plno lidí vysedávajících na lavičkách, přemýšlím, co je všechny na tom baví. Někteří přemýšlejí, jiní si povídají s ostatními, mnoho jich jen tak sedí a pozoruje své okolí. Popřípadě ve velké většině u toho pozorování klasicky „drbou“. Není člověka, který nikdy přeci jen maličko nedrbal. Je to prostě téma, které se nikdy nevyčerpá… Každý člověk je jiný, vždyť jen v našem městě jsou stovky, ba tisíce lidí, kteří se od sebe odlišují… Jak vzhledem, tak chováním… Mnoho lidí bere i jako rozlišení, jak je kdo bohatý, jaké má oblečení, nebo dokonce jakou má barvu pokožky. Na náměstí se dá potkat široké spektrum lidí. A nejen na náměstí, celé město je plné lidí různých národností, jiných kultur… Denně v obchodech potkáváme asijské občany, kteří nám prodávají oblečení, boty a různé druhy zboží. Ale ne jenom my jsme klienty ,,přistěhovalců“. V Rehabilitačním sanatoriu jsou naopak našimi klienty lidé jiných národností. Ve velké většině k nám jezdí Arabové, ale poslední dobou také mnoho Rusů. Jelikož Karviná leží na hranicích s Polskem, tak u nás bydlí rovněž mnoho Poláků. Žijí a pracují tady Slováci. Hodně je zde ale také Romů. Pro rasisty jsou trnem v oku, ale normální člověk dokáže pochopit, že Rom je člověk jako každý jiný a není důvod ho napadat. To samé platí i pro další národnostní menšiny a nejenom v našem městě, ale v celé republice. Co se týče práce, myslím si, že není v našem regionu moc možností, ale pravda je, že člověk, který opravdu chce pracovat, si dokáže práci najít, třeba i jen sbírání odpadků. Bohužel to není u všech tak jednoduché. Čím dál více je u nás lidí bez domova. Však u Kauflandu v Karviné 8 je jich k vidění až až… V řadě lidí budí pohoršení a nechuť. Pravda, mnoho bezdomovců si za to může samo, ale jsou mezi nimi i takoví, kteří k tomu byli donuceni těžkou životní situací. Bezdomovcem, člověkem bez domova, se může stát každý z nás, a proto není zapotřebí je všechny hned házet do jednoho pytle a odsuzovat.

32

V Karviné a v jakémkoli jiném městě se nenachází jen lidé v nouzi. Je tu i hodně bohatých, zajištěných lidí, kterým je svět bezdomovců vzdálen. Ostatní si o nich myslí, že jsou to namyšlení snobi, které nezajímá nic jiného než oni sami... Z mnoha lidí ale v tomto případě mluví jen jejich závist. Je ale pravda, že „snobů“, co si myslí, že oni mají peníze a jsou nejlepší, je opravdu hodně… Na druhou stranu je hodně i těch, které peníze nezmění a jsou takoví, jací by byli i bez peněz. Mezi těmito extrémy majetných a nemajetných u nás žijí ještě samozřejmě i lidé zcela „normální“, co mají peněz akorát… Sice ne na rozhazování, ale mají. Lidé se nedají zaškatulkovat do jedné skupiny! Každý je sám o sobě zcela jiný, osobitý… Ač se to nezdá, naše město je svými obyvateli rozmanité a najdeme zde různé lidi s různými názory, majetky apod. A je na každém jednotlivci, aby o různosti lidí věděl a uměl s ní žít.

Patrik Gábor ZŠ Slovenská, Karviná, 9 let, kategorie II (3. MÍSTO) 33

MOJE MĚSTO Michaela Ondráčková ZŠ Cihelní, Karviná, 9. A, kategorie IV Na chodnících lidé v městě plném shonů Je slyšet dětský smích a vyzvánění telefonů Cestou k tržnici obchody se nabízí Lidé v oranžových vestách městečko nám uklízí V parku odpoledne děti hrají si a skotačí Babičky a dědové jim v slepé bábě nestačí Jací tady lidé žijí, kteří se na přechodech míjí? Jsou různí, tihle lidé Obyvatelstvo chováním i barvou jiné Jsou tady děti, babičky i dědové Jsou tady dámy i pánové Někteří jsou hodní, někteří jsou zlí Někteří jsou falešní, jiní zase sví Každý jsme jiný, duší i tělem Nikdo není hoden, aby nám velel Město, kde já bydlím, má své klady i protiklady Někdo odchází tam, druzí zůstávají tady Chovejme se slušně k lidem v našem městě Ať jsme v podchodech nebo na hlavní cestě Snad nám spoluobčan naši slušnost oplatí Pozdravíme-li Nezbývá, než doufati

34

Moje rodina – Nikola Stipáková, ZŠ Družby, Karviná, kategorie I (3. MÍSTO)

Terezie Ramachová ZŠ Slovenská, Karviná, 7 let, kategorie I (1. MÍSTO) 35

DĚTI V NAŠEM MĚSTĚ Radka Pieczonková ZŠ Školská, Karviná, 5. A, kategorie II (1. MÍSTO) Proč zrovna děti? Protože to jsou budoucí dospělí tohoto města. A taky proto, že jsem jednou z nich, a tak vím, co se tady nám dětem líbí a co nám schází. Co tedy děláme odpoledne, když skončí škola? Máme tady spoustu možností. Můžeme se učit hrát na libovolný hudební nástroj, zpívat, tančit a malovat v ZUŠ. Nejen pro kluky je tady fotbalový, hokejový, házenkářský, basketbalový, tenisový a plavecký oddíl. Další zábavu najdeme v domě dětí Juventus, přírodovědné stanici nebo ve skautech. Máme tady kina, divadlo, zámek a muzeum, knihovny, kde najdeme kromě knih i internet. Pro ty nejmenší z nás je tu dětský koutek a park se zvířátky. Jistě si řeknete, že toho není málo. Co nám tedy chybí? Potřebujeme, abyste nás vy rodiče vyhodili od počítačových her, „plejstejšnů“ a „dévédéček“ a poslali nás hrát, zpívat, malovat, číst a sportovat. A taky, abyste si udělali čas a vzali nás do divadla, na koncert, šli si zaplavat nebo třeba vyrazili na kolech. Pokud nám tohle umožníte, určitě pak o naši budoucnost nebudete muset mít obavy.

Martin Berešík ZŠ Slovenská, Karviná, 8 let, kategorie I 36

Díky lidem, lidem z Karviné Tereza Červená ZŠ Mendelova, Karviná, 15 let, 9. A, kategorie IV Když občas zajedu do našeho hlavního města Prahy a v řeči dojde na téma odkud pocházím, vždycky vzbudím menší rozruch. „Z Karviné? Kde to je...? Joo, tam za Ostravou...“ Jako by jim v hlavě proběhla otázka: A mají tam vůbec televizi?!... Často také slýchávám a čtu, jaké to asi musí být hrozné dětství strávené někde na sídlišti - mezi spoustou panelových domů - v té „šedé Karviné“. V tu ránu ve mně hrkne. Nejraději bych je přivezla s sebou do našeho města. Pozvala bych je k nám domů. Do panelového domu. Ať by vešli z kterékoli strany, prošli by kolem záhonů pestrobarevných květin, o které se skoro jako o děti starají naši sousedé. Vešli by sytě modrými vstupními dveřmi do vesele oranžových zdí. Vstoupili by do budovy, ve které žije tolik příjemných lidí, že představa odstěhování se někam do domečku, bez všech těch bytostí okolo, by byla téměř děsivá. Postavila bych je k oknu, z něhož by spatřili spoustu zeleně, stromů a hned několik dětských hřišť, po kterých nejen ti nejmenší vesele skotačí a dovádějí. Pozvala bych je tam, kde většina z nás prožila své dětství, roky štěstí mezi panelovými domy, ve kterých jsme si mohli v bezpečí hrát. Tam, kde jen stačilo vyjít z domu a hned se k nám naproti rozeběhlo spousta kamarádů. Byla to jistota. Jistota, že se tam vždy nějaký Honzík nebo Anička najde… Nadělají přitom spoustu křiku, ale myslím, že dětský smích a jásot dodává městu takovou svěží atmosféru života. V téhle spoustě stromů by viděli „vysázeno“ několik vesele barevných panelových domů, které tady zapadají jako chaloupka od sedmi trpaslíků do lesa. Své hosty bych pár kroky přivedla do lázeňského parku, kde by si mohli vychutnat klid a spatřit při procházce lidi, kteří se k nám přijeli léčit i z velkých dálek. Přitom by mohli projít kolem golfového hřiště a třeba se i zapojit do různých sportů, nebo jen fandit. Hřiště jsou umístěna v koutu parku. To aby tím nerušila okolní lidi odpočívající na lavičkách nebo na dekách v trávě. Večer by si mohli zatančit mezi stromy s živou kapelou. Všichni se pohupují do rytmu hudby a usmívají se u toho. Jsou prostě spokojení. Moji hosté by si samozřejmě, jako snad všude v Čechách, mohli téměř na každém rohu

37

vychutnat točené pivo. Dokonce i hospůdky jsou tady veselých červených nebo oranžových barev. Všechny barvy vybírali lidé z našeho města. Všechny hřiště, pískoviště... dokonce i stromy tady navrhovali (a jejich rozmístění schvalovali) obyvatelé Karviné. A to jen pro těch pár lidských úsměvů, spokojenosti a radosti z toho, že můžeme žít v tomto městě. Kdybych mé hosty provedla třeba jen malou částí svého rodného města, myslím, že by už jen stěží kdy řekli, že je Karviná šedá. Ano, máme tady samozřejmě i tuto barvu, ale nemůže být spojována jen s nějakou smutnou atmosférou města. Spíš jde o takové znamínko krásy. Atmosféru a hřejivý pocit útulnosti tady utváříme my, lidé. Obyvatelé města Karviné a ti, co nás přijeli navštívit.

Karolina Owczarová ZŠ Prameny, Karviná, 5. C, 10 let, kategorie II (2. MÍSTO)

38

Lidé v našem městě Veronika Poláková ZŠ Školská, 5. A, kategorie II Město, ve kterém žiji, leží v údolí řeky Olše nedaleko průmyslové Ostravy, ale také malebných Beskyd. Část severní Karviné tvoří hranici s Polskem. Prvkem, který významně ovlivnil další rozvoj města, byl nález černého uhlí ve 2. polovině 18. století. A uhlí má právě největší zásluhu na tom, že se tady stěhovali lidé z celé republiky. Tím myslím z celého Československa. Ještě dodnes tu žijí vedle sebe Češi, Slováci, Moravané, Poláci, Maďaři, dokonce Řekové a nesmím zapomenout také na Romy. Všichni si sebou přinesli své zvyky a tradice, které se snaží zachovat. Pěknou ukázkou toho, jak lidé spolu žijí bylo i jedno březnové odpoledne – odpoledne poezie. Měla jsem to štěstí se ho zúčastnit. Recitovala jsem slovenské a české verše se svými spolužáky. Společně s námi recitovali děti polské a romské národnosti. Bylo pěkné, že jsme se tak sešli všichni spolu, bez předsudků. Bohužel ne vždy tomu tak je. Dnes to už není jenom uhlí, co láká lidi do našeho města. V posledních létech byla postavena nová průmyslová zóna, byl posílen význam obchodní a turistický. Vznikem Obchodně podnikatelské fakulty Slezské univerzity, se Karviná stala vysokoškolským městem. A tak se pomalu město horníků mění v město studentů.

Gábina Pechová ZŠ Komenského, Karviná, 15 let, kategorie IV 39

Veronika Beranová ZŠ Vydmuchov, Karviná, 15 let, kategorie IV

Lidé v našem městě Jan Steffan ZŠ Školská, 5.A, kategorie II Karviná je město s velkým počtem obyvatel různých národností. Žijí mezi námi Češi, Moravané, Slezané, Slováci, Poláci i Romové. Každá národnost má své zvyky a kulturu. Město má pěknou historickou část v Karviné – Fryštátě a v Lázních Darkov. Máme tady pěkný zámek, kostel a náměstí s kašnou. Je to chlouba tohoto města, kde se schází mnoho mladých i starých lidí. Mladí lidé jako všude mají zájem o kulturu a sport. V lázeňském parku se také nachází velmi hezký koutek, kde rodiče s dětmi mohou trávit svůj volný čas. Takových by mohlo být více. Mimo jiné máme také koupaliště, za které jsem moc rád, i když v létě je tam „hlava na hlavě“. Karviná má i své malé moře, které vzniklo důlní činností. Zde by měla být vybudována rekreační centra. Doufám, že nezůstane jen u slibů a plánů. Vadí mi snad jen to, že ve sportu je na úrovni jen ligová házená. Před několika lety to byl i fotbal a hokej, ale všichni víme, jak to dopadlo. Myslím, že město by mělo více investovat do sportu, kultury a mladých lidí. V závěru bych chtěl ale říct, že v Karviné se mi moc líbí. Je to město, ve kterém jsem se narodil, ve kterém vyrůstám a také chodím do školy, proto přece nemůže být špatné nebo škaredé. A k tomu, aby bylo stále hezké, můžeme hodně přispět i my, obyvatelé města. Lidé, kteří v něm žijeme. 40

KARVINÁ Jana Tancjurová, Veronika Josieková, Hana Adamczyková, Michaela Matochová, Natalie Prasličková ZŠ Cihelní , 6. A, kategorie III (3. MÍSTO) Tak básnička začíná: Naše město Karviná většinu lidí hodných má někteří město zkrášlují jiní smetí pohazují památky tu máme rádi se na ně díváme park Boženy Němcové je pro muže i pro ženy pro děti se zvířátky máme hezké zahrádky popelnic tu stojí dost bezdomovcům pro radost pro zahřátí, pro papání pro slaďoučké pospinkání

Hana Balicová ZŠ Vydmuchov, Karviná, 11, let kategorie II (1. MÍSTO)

máme krásný zámeček ten znal i můj dědeček před zámkem Masaryk sedí a do daleka hledí Báseň ještě nekončí holky vám ji dokončí Všechno to tu kvete na jaře i v létě v létě na bazén zajdeme na tobogánu se svezeme když mě bolí záda do lázní zajdu ráda masáže tam dělají hodně si s tím pohrají Máme hezké nádraží I když se něco nedaří

Moje rodina – Sabina Dávidová ZŠ Družby, Karviná, 5 let, přípr. roč. kategorie I (2. MÍSTO)

N naše město pyšní jsme Starat se o něj budeme 41

kolektiv žáků 5. třídy ZŠ Komenského, Karviná, kategorie II

KARVINÁ Robert Humaj ZŠ Cihelní, Karviná, 6. C, kategorie III V Karviné se mi dobře žije Škaredé věci déšť smyje Lidé jsou někdy na sebe hnusní Bez trestu je snadno propustí Vylepšení by bylo dobré Nebe kvůli tomu bude víc modré Dobrý pocit a dobrý vzduch Zlepší se tvůj svět i duch Cítím se tu šťastný moc Když někdo mi přijde na pomoc Kamarádů plno mám Proto se už necítím sám 42

Horníci sl. Kollárová ZŠ Školská, 5. B, kategorie II Hornictví na našem území má dlouholetou a bohatou tradici. Nejkvalitnější černé uhlí je na Ostravsku a Karvinsku. V minulosti se uhlí těžilo primitivním způsobem: např. zbiječkou, lopatou. Postupem doby došlo k modernizaci, takže pracovníkům v dolech pomáhají v nejtěžší a nejbezpečnější práci stroje. Uhlí se těží ve velkých hloubkách. Lidé našeho kraje pracují v dolech v různých profesích. Jsou to raziči, horníci, důlní elektrikáři a jiní. Je to práce velmi namáhavá, fyzicky náročná a obzvlášť nebezpečná. Při téhle práci dochází často k těžkým úrazům, které někdy končí i smrtí. Černé uhlí má široké využití. Používá se v průmyslu, v elektrárnách a někteří lidé ho používají k topení. Z nejkvalitnějšího černého uhlí se vyrábí koks.

Kristýna Janíková ZŠ Vydmuchov, Karviná 13 let, kategorie II

Hornictví představovalo velké procento zaměstnanosti. Práce v dolech byla celoživotním povoláním. Současné době je práce u některých profesí časově omezena. Někteří pracovníci jsou po odchodu z dolů nuceni si hledat novou práci. Záporem těžby je velmi špatné ovzduší. Těžbou je řada území poddolována. Dochází k devastaci krajiny. Vznikají haldy, kaliště. Lidé jsou nuceni se z poddolovaných částí odstěhovat. Většina domů je zbourána. Nejbližší okolí připomíná měsíční krajinu. I přesto, že těžba uhlí má své negativní stránky, stále ještě zůstává významnou součástí průmyslu.

43

KARVINÁ Radek Rzyman, Jakub Večerík, Mirek Recman ZŠ Cihelní, Karviná, 6. A, kategorie III (1. místo) Karviná,Karviná slunce ji protíná zámek Fryštát, kostel Povýšení svatého Kříže každý se na ně dívá do výše je to slavná podívaná na památky nevídaná všechno, co si přejete v tomhle městě najdete Karviná má noci jasné v každém bytě světlo zhasne ráno chodí průvod lidí až tam, kam mé oči vidí chodci, auta, cyklisté každý den jsou na místě objíždějí památky jsou tady jen na svátky

Ingrid Eckertová ZŠ Vydmuchov, Karviná, 15 let kategorie IV

44

MOJE MĚSTO Lucie Jokielová ZŠ Cihelní, Karviná, 9. B, kategorie IV Kouknu-li z okna a zhlédnu krajinu Vidím, že jako kytka i já hynu Hynu touhou po dokonalosti Jako pták po volnosti Být volný, a tak vázaný Jako klidný a uspěchaný Uspěchaný je život náš Vždyť i ty to dobře znáš Znáš všechny lidi kolem sebe? Jsou krásní jako modré nebe Opak je však pravdou A mé město ostudou Stydět se za svou rasu Je stejné jako předstírat krásu Předstírat krásu našeho města Je jako péct chleba bez těsta Stejně marné to je Když myslíš, že každý pracuje Každý pracuje na svém štěstí Někdo rozumem a jiný pěstí

Gabriela Serdiová ZŠ Komenského, Karviná 12 let, kategorie III

45

Karviná A její obyvatelé Michaela Findurová ZŠ Školská, 5. B, kategorie II Zaměřila jsem se na kriminalitu lidí v Karviné. Některé děti dospívají dříve nežli mají. Ale nejhorší je když si myslí, že jsou silnější než jiní, protože začínají šikanovat nebo okrádat jiné děti. Nutí je aby jim daly peníze, nebo jim šly koupit alkohol, a když nechtějí jít, začnou jim vyhrožovat a bít je. Kradou v obchodních domech, kouří, někdy chodí i za školu. Celostátní statistiky policie ČR upozorňují, že kriminalita dětí a dospívajících stoupá. Karvinsko není výjimkou. Taky začínají přepadávat starší lidi a vloupávat se do cizích bytů. Za rok 2006 děti do 17 let měli na svědomí 424 násilných činů, z toho 1500 krádeží a 64 dětí bralo drogy. Některé děti mají taky rodiče, kteří se pořád hádají a bijí a tak se to od nich naučí. A když se to naučí a zrovna chodí do školy nebo školky tak šikanují ostatní děti. V Karviné žije také spousta lidí kteří nepracují, a tak nemají peníze a žádný byt, ve kterém by bydleli, a to jsou bezdomovci. Když jdete třeba do obchodu, tak si určitě všimnete jak žebrají o peníze,aby si koupili alkohol místo něčeho rozumného. Jako třeba jídlo, aby se mohli něčeho najíst. Ale když nemají co jíst a mají hrozný hlad, tak jdou hledat do popelnic jídlo. Někteří bezdomovci bydlí pod mostem, nebo v nějakém opuštěném rodinném domě. Taky tady máme v Karviné sprejery. To jsou lidé, kteří spreji ničí fasády a jiné objekty. Myslím si, že by lidé neměli být lhostejní k tomu, co se v Karviné děje. Měli by se snažit, aby bylo v Karviné bezpečněji.

46

Júlie Pechová ZŠ Komenského, Karviná, 9. třída, kategorie IV

Patrik Pecha ZŠ Komenského, Karviná, 8. třída, kategorie IV

47

KARVINÁ Anna Húsková ZŠ Cihelní, kategorie IV (3. MÍSTO) Dneska mám zase perný den, musím do kulturáku na flétnu a pak na malování. Bydlím skoro na náměstí, takže to mám celkem daleko. Ze školy jsem pádila domů, rybí filé se mi převalovalo v žaludku sem a tam, jak jsem běžela. Bylo taky teplo, takže jsem se zpotila. Jen jsem přišla domů, shodila batoh, a pádila do kulturáku, ale musela jsem zpomalit i za cenu, že přijdu pozdě, protože bych jinak byla udýchaná. Tak jsem šla rychlejším krokem a nemohla jsem si nevšimnout lidí, kteří chodili kolem mě. Byli různě vysocí, staří a oblečení. Každý človíček má svůj život, někdo ho má monotónní a už od něj nic nečeká, jiný jej žije naplno. Každý z nich je jiný, ale přesto je něco spojuje: žijí v tomhle nádherném městě. Sice někdy tvrdím, že je to zapadákov, ale nechtěla bych žít nikde jinde na světě, leda snad v Paříži, ale stejně se tam odstěhuju, až budu dospělá. Viděla jsem plno lidí, plno tváří a nad každou jsem uvažovala, jaké radosti a starosti zažila, co už všechno prožila a co ji ještě čeká a nemine, jaká nejhlubší tajemství střeží, a která odejdou s ní do hrobu. Možná je to zloba, možná léta příkoří nebo taky tajná láska, to já nevím, neumím číst myšlenky, nebo, jak by řekl profesor Snape z Harryho Pottera: “Neovládáte nitrozpyt, Húsková, není to čtení myšlenek!“ Každopádně bych to ani umět nechtěla, pocit, že nejste v bezpečí už ani ve vlastní hlavě, že jste ztratili i to nejposlednější útočiště, to bych nechtěla zažít. Někomu by to ale dělalo radost a takových lidí přibývá a přibývá. Dokonce znám pár lidí, kteří by to chtěli umět. Ale nedovedu si představit, jak by bylo jim, kdyby jim někdo vlezl do hlavy. Odpověděli by mi asi: “Je mi to jedno, no a co.“ Ale ani jim by to nebylo příjemné. Tvrdě jsem se vrátila do reality, protože jsem zakopla a málem spadla. Některé tváře se na mě pohoršeně podívaly a šly dál, jiné se na mě podívaly povýšeně a u obchodu se mi pár starších kluků posmívalo. Jak já jsem je chtěla hnusně sarkasticky setřít! Ale neudělala jsem to. Začali se mi posmívat ještě víc, ale já kolem nich prošla 48

s hlavou hrdě vztyčenou a nevšímala si jich. To je další věc, která mi jde, ignorace. Snažím se ignorovat věci, které se mi nelíbí, protože je to nejlepší věc, kterou můžu udělat. Netřeba se, mnohdy i zbytečně, rozčilovat, i když většina lidí to činí. Ale mládež si z toho nic nedělá. Já si to vezmu k srdci, ale jiní třeba ne. Ale neviděla jsem žádnou tvář, která by se na mě usmála. V této době to je hrozné, to už abych se bála vyjít ven na ulici. Nikdo na sebe nebere ohledy a taky na nic. Klidně ničí planetu Zemi a je jim jedno, co bude, až oni tu nebudou. To se zase budeme starat my, já a moji vrstevníci. Vzdychla jsem. Nechápu, jak můžou být lidi tak bezohlední a slepí. Země je přece tak nádherná! Jak ji můžou ničit? Ale tady v Karviné se snažíme. Recyklujeme a máme novou čističku odpadních vod. Takhle jdu, zakoukaná a zamračená. „Co se tak mračíš, Aničko?“ zeptá se mě někdo a já se rozhlédnu kolem sebe, kdo to na mě mluví. Byla to moje češtinářka. „Jéé, dobrý den!“ pozdravila jsem a usmála se. Učitelka se na mě taky usmívala. „Dobrý den, ty se mračíš jako kakabus,“ řekla mi. „Ale, jenom tak uvažuju,“ odpověděla jsem. „Óóó, tak dobře, na shledanou.“ „Na shledanou,“ zdravím a pádím do kulturáku. Konečně jedna přívětivá tvář, kterou jsem potkala. Ale pořád mi vrtá hlavou, co s námi bude?

49

Kateřina Ciupová Gymnázium Karviná, kvarta, 14 let, kategorie IV (1. MÍSTO)

LIDÉ V NAŠEM MĚSTĚ Andrea Szmeková ZŠ Cihelní, 9. C, kategorie IV Každý člověk je jiný Jeden bez viny, druhý vinný Za prohřešek trest následuje jeden druhého neprávem obviňuje Toto je naše město plné zmatků Člověk člověka napadne bez okolků Hádka je na každém rohu Žádné prosím nebo mohu Malá lež nikdy neublíží Avšak k velké se neskonale blíží Nač pomáhat ostatním Jsem tu sám za sebe Já to vím 50

Obyvatelé ČESKÉ REPUBLIKY KARVINÁ Tereza Búliková, ZŠ Školská, Karviná, 5. B, kategorie II (3. MÍSTO) Každý určitě slyšel o Boženě Němcové. A my tady v Karviné máme park s jejím ctěným jménem. Jenže pro některé obyvatelé Karviné je to obyčejný park. Někteří si tam v klidu na lavičce sednou a kouří nebo pijí pivo a dokonce někteří si tam udělají na lavičce nebo pod křovím nocleh. Na den horníků v roce 2006 jsem se dostavila se svojí sestrou a bratrancem. A pak ta cesta domů. Procházíme kolem nově zrekonstruované Laryšovy hrobky. Na druhé straně jsou postaveny lavičky, abychom si mohli odpočinout. Ale kde si můžeme sednout? V parku jsou samí bezdomovci. No hodně jich tam není. Ale flašek od piva kolem sebe a cigarety v ústech. Na co potom nějaké město staví azyly, když do nich bezdomovci nejdou a nepomůžou taky trošku sami sobě? Protože je zatěžko se jednou za den osprchovat a dvakrát umýt zuby. Už jsou někteří lidé ochotni jim přidělit práci, aby měli na myt nebo dům a mohli živit svou rodinu. A proč vlastně takový bezdomovec odešel z domu? A proč začal pít? Přinutil ho někdo? Nebo neplatil účty? To ví jen PÁNBŮH na nebi. Třeba za to ten bezdomovec nemůže. Ale to už je ukryto opravdu jen a jen ve hvězdách.

Renáta Venclová ZŠ Mendelova , 7. A, kategorie III (3. MÍSTO) 51

Lidé bez domova Tereza Červená ZŠ Mendelova, Karviná, 15 let, 9. A, kategorie IV (1. MÍSTO) Může se to stát každému z nás. A to někdy dokonce skoro nečekaně. My si možná teď říkáme, že to asi není možné, ale po tom, co jsem se viděla a mluvila s několika bezdomovci… Stačí se jen projít Karvinou, a kolik jich potkáte. Kolikrát už i známé tváře. A tak mě začalo zajímat, jak takový člověk asi žije? Co dělá celých těch 24 hodin po celé dny, týdny, roky? Abych to trochu pochopila, vydala jsem se mezi ně. Nejprve jsem se do jejich role chtěla pořádně vžít. Co třeba zkusit v jejich společnosti týden žít na ulici?... Tento nápad byl bohužel mou rodinou rázně zamítnut. Prý bych potom domů mohla donést kupříkladu vši. A tak jsem to vyřešila tak, že jsem se za bezdomovci vydala s tím, že se za pár hodin vrátím domů. Skoro každý Karviňák, který nakupuje v Kauflandu, už určitě skupinu bezdomovců potkal. Ale zamysleli jste se nad tím, proč takhle skončili? Kdo z nás si ještě neřekl větu, že si za to můžou sami? Představovala jsem si, že ti lidé určitě nežijí moc dlouho na ulici (přes všechny ty mrazy a tak…) Ale když jsem uslyšela, jak mi jeden z nich na otázku „Jak dlouho?“, odpověděl „třináct let,“, to jsem teda strnula. To číslo znamená skoro celý můj život! Když mi byly dva roky, to jsem ještě neměla skoro ani vlasy, ten člověk se poprvé ocitl na ulici! A zatímco já jsem chodila čtyři roky do školky a potom devět let do školy a zažívala spoustu hezkých věcí se svou rodinou, on byl celou tu dobu na ulici! Jak je možné, že se někomu něco takového stane? Co dělat pro to, aby se to nestalo? „Tak to je velice jednoduchá odpověď. Nepijte! Většina problémů je z chlastu!“ řekl mi jeden z nich a svá slova zapil velkým douškem krabicového vína… Proč pobývají zrovna u Kauflandu? To je náhoda. Přes den tahle skupinka pobývá převážně tady a spát jdou, kde se dá. Nikdo nemá žádné ustálené místo na spaní. Člověka hned napadá, že v Karviné jsou přece různé noclehárny a azylové domy, tak proč nejít tam? Vždyť třeba my vyjdeme v zimě jen na malou část dne ven, v zimních bundách, rukavicích, šálách, mikinách, 52

čepicích… A jaká nám je kolikrát zima! Ale přijdeme domů, uděláme si horký čaj a je nám zase krásně teploučko. Ale oni ne. Sedí na té ledové zemi, nemůžou jít zmrzlí domů, ohřát se. Tak proč ne do nějaké noclehárny? „Není tam svoboda! Venku to není lepší, ale rozhodně volnější. Na noclehárně můžeme přespat, v sedm ráno je budíček a v osm nás vyhodí ven. A my musíme jít ven a dospávat na lavičkách. A v sedm večer se zase vrátit!“ říkají. Dotazovaní navíc nedodali, že podmínkou (a asi největším omezením té svobody) je, nutnost vrátit se střízlivý. Když jsem pak seděla v azylovém domě, co je za Dubinou, a mluvila s jedním milým zaměstnancem, přicházeli bezdomovci na vrátnici pro klíček od pokoje. Většina z nich byla veselá. Ale když byl někdo veselý až moc, dostal fouknout:) To jestli v sobě nemá příliš mnoho alkoholu. Jeden z těch veselejších měl takovou nesmělou otázku: „Neříkal někdo, že ten přístroj je pokažený?“ Kupodivu všude, kde jsem přišla mezi bezdomovce, panovala mezi nimi dobrá nálada. Vtipkovali mezi sebou a dělali si srandu. Přitom mi ale jeden stihl říct: „My nejsme v pohodě, my jsme na dně.“ Podle odhadu jednoho z pracovníků azylového domu, je v Karviné 400 bezdomovců! A to jsme jen Karviná, jedno docela obyčejné město! I když, zase u nás máme velký podíl nezaměstnaných lidí... Mezi našimi bezdomovci je asi jedna třetina dočasně ubytovaných v nějakých azylových domech. Přibližně 3% z nich jsou ženy. Ale než se někdo dostane do azylového domu, kde je ubytování po dvou nebo třech na pokojích (ve společné místnosti mají televizi, taky posilovnu, jsou pro ně pořádány různé aktivní programy…), musí nejprve chodit nějakou dobu do noclehárny. To proto, aby se zjistila jeho situace. A vracejí se někteří zpátky do „normálního“ života? K mému překvapení je to z těch ubytovaných přibližně pět z deseti. Myslím si, že to musí být pro ně hodně těžké. A co ti, co uznávají svobodu a nic než svobodu? Co dělají celý dlouhý den? No různě. „Já vám řeknu, jak to je. Chodíme prostě po kontejnerech. Nebo na sběr… sbíráme taky lahve…“ A na otázku: „A co v zimě?...“ , zněla smutná odpověď: „To jsou jen dvě možnosti. Buď zmrznem, nebo přežijem.“

53

Marie Skolnikovicsová ZŠ Komenského, Karviná, 7. A, kategorie III

54

Bezdomovci Aneta Nalewajková ZŠ Školská, 5. B, kategorie II Bezdomovcem se člověk stane mnoha způsoby, ale vždy jsou to nějaké problémy. Může to být člověk, o kterého se rodiče nestarají, zameškává školu a nemá žádné vzdělání. Potom nemá peníze, neplatí nájmy, tak ho jednoduše vyhodí z bytu. Může to být však i člověk slušný, který má rodinu, práci a kamarády. Po čase však můžou nastat nějaké problémy a on to bude řešit pitím alkoholu. Myslí, že se tím všech problémů zbaví, ale později se ukáže, že je to ještě horší! Z práce ho vyhodí, manželka ho opustí, přijde o byt a ocitne se na ulici....A tak je z něj bezdomovec. No, a problém je na světě! Kde vzít peníze na jídlo, pití, byt, oblečení atd.? To je asi problém všech bezdomovců. Hodně jich přespává ve sklepě nějakého paneláku, jiní na lavičce nebo pod mostem. O peníze na jídlo většinou žebrají. I manželka by se hodila, jenže jak zapůsobit, když z něho táhne alkohol a smrdí, jelikož se nemá kde umýt? Oporu většinou hledají v drogách, alkoholu apod. Tím se však problémy bohužel nevyřeší! A tyto problémy mají určitě i karvinští bezdomovci. Ty můžeme vidět nejčastěji u obchodního domu Tesco. Tam nás obtěžují žebráním. Bezdomovci však nejsou zlí, jak možná někdy vypadají, ale spíš bezradní. Většinou si jich „normální“ lidé nevšímají, myslí, že bezdomovci jsou něco míň než oni. Nesmíme však zapomínat, že i bezdomovci jsou lidi, stejně tak jako my!

55

Patrik Panenka ZŠ Komenského, Karviná, 8. B, kategorie IV (3. MÍSTO)

KARVINŠTÍ BEZDOMOVCI Jirka Chrobok ZŠ Komenského, Karviná, Může se to stát každému z nás. A to někdy dokonce skoro nečekaně. My si sice asi teď říkáme, že to asi není možné, ale co jsem viděl a mluvil s několika bezdomovci … stačí si jen projít Karvinou, a kolik jich potkáte. Kolikrát už i známé tváře. A tak mě začalo zajímat, jak takový člověk asi žije? Co dělá těch celých 24 hodin po celé dny, týdny, roky? Abych to trochu pochopil, vydal jsem se mezi ně. Nejprve jsem se do jejich role chtěl pořádně vžít. Co třeba zkusit v jejich společnosti týden žít na ulici? … Tento nápad byl bohužel mou rodinou zamítnut, prý bych potom domů mohl kupříkladu donést vši. A tak jsem to vyřešil tak, že jsem se za bezdomovci vydal s tím, že se za pár hodin vrátím domů. Skoro každý Karviňák, který nakupuje v Kauflandu , už určitě skupinu bezdomovců potkal. Ale zamysleli jste se nad tím, proč takhle skončili? Já myslím, že někteří za to nemůžou, protože je třeba žena vyhodila z domu, nebo že si nemohli najít práci a ti druzí si za to můžou, protože pili alkohol nebo nechtěli chodit do práce a dobře jim tak, tihle za to můžou. Když jdu do Kauflandu, tak vidím ty bezdomovce, jak sedí a pijí krabicové víno nebo pivo. I na nádraží je hodně bezdomovců, kteří chtějí po lidech peníze. Když jsem šel jednou na nádraží, tak jsem slyšel, jak jeden bezdomovec říká pánovi: „Pane, nemáte 5 korun?“ A to se mi stalo opravdu. A moje ponaučení pro lidi zní: nepropadejte alkoholu, učte se a choďte do práce!

56

Jana Spálová ZŠ Cihelní, Karviná, 8. B, kategorie IV (3. MÍSTO) Každý člověk se narodí s jistou povahou a stane se osobností. Může být od narození plachý a stydlivý, nebo agresivní. Jsou odlišné typy lidí, ale měli by si rozumět. Říká se, že dva by si měli vždy najít společnou cestu. Ale opak je pravdou. Ne s každým se dokážeme domluvit, i kdybychom mluvili stejnou řečí. My a Romové. Někdo to dokáže neustále řešit, někdo zase ani nepostřehl, že existují lidé s jinou barvou kůže. Jsou lidé, kteří ubližují, kradou, lžou, podvádějí..., ale mezi nimi jsou černí stejně jako bílí. Barva kůže neovlivňuje agresivitu člověka. To, jaký je, závisí na tom, jaký má žebříček hodnot. Někomu ubližovat, nadávat, nás ještě nepovyšuje. Každý by chtěl být pánem, ale každý ROZUMNÝ ví, kde jsou hranice lidských práv. Logicky pak – ne každý z nás je ten ROZUMNÝ. Jsme různí. Před tisíci lety by dva odlišné tábory vyvolaly válku a vítězství by rozhodlo o všem. Doba ale pokročila, a my musíme také. Nemůžeme se vracet k primitivním řešením a přemýšlet s touhou násilí a pomsty. KDYŽ TO DOKÁŽEME, BUDE JEDNO, JAKOU BARVU KŮŽE SE VYZNAČUJEME.

Sešli jsme se u kašny – Barbara Lanzendörferová ZŠ Mendelova, kategorie IV (2. MÍSTO)

57

Kateřina Ibolyová ZŠ Mendelova, Karviná, 7. A, kategorie III (1. MÍSTO)

58

Autoportrét – Kristýna Kliková ZŠ Družby, Karviná, 13 let, 7. A, kategorie III

59

OSAMĚLÁ Michaela Ondračková ZŠ Cihelní, Karviná, 9. A, kategorie IV (2. MÍSTO) Sama chodí do školy Sama chodí zpátky Sama tráví volné dny Neděle i pátky Sama chodí do obchodu Sama chodí místy, o kterých ví Sama se probouzí, usíná Sama i spí Sama sedí u stolu Sama sousto polyká Sama čeká na zvonění Když čas pomalu utíká Samota jí přirostla k srdci Samota jí stačí Sama se prochází Sama, sama tančí Nikdo nežádá ji o tanec A tak z parketu se vláčí Sama chodí plavat Sama cvičí Samota ji miluje Samota ji ničí Samota ji chrání Samota ji zraňuje Se samotou žije Se samotou bojuje Samota ji ukládá ke spaní Samota ji volá k snídani Samota ji nutí verše psát Samota ji káže o štěstí lhát Samota ji kárá za lásku Samota ji zve na procházku Samota ji přikrývá Samota ji odívá O samotě si povídá sama se sebou Obléká si halenku samotou protkanou Samota ji ruce spíná Samota je zlá A ta dívka jsem já 60

2008 Žijí mezi námi

61

Tomáš Kán ZŠ Komenského, Karviná, 3. B, kategorie II (1. MÍSTO)

62

Žijí mezi námi Alexandra Křížová, ZŠ Mendelova, 9. C, 14 let, kategorie IV (2. MÍSTO) Tento příběh se odehrává v současnosti v České republice a částečně i kdesi v Africe. Píše se v něm o vztahu mezi otcem a dcerou, kterou otec poslal z nedostatku financí do ČR, ale i zde ji bohužel čekají problémy v podobě rasismu a šikany. Milá Evo, pořád jsem přemýšlel nad tím, zda mám své rozhodnutí opravdu uskutečnit (a nebo ne). Já se už nemůžu dívat na to, jak se má dcera ničí. Jsi jediná, komu důvěřuji, a taky poslední z rodiny, komu Ebigain můžu svěřit. Určitě si budete rozumět. Situace se zde stále zhoršuje. V naší vesnici se objevil další ropný vrt, šejk nás znovu přestěhoval dál do pouště, a jelikož nejsem nijak kvalifikovaný, nemůžu se ucházet o práci na ropném vrtu. Nezbývá mi nic jiného, než začít hledat něco nového (tvrdá a těžká práce za málo peněz). Ebigain je šestnáct let a zrovna ukončila základní školu. Nechci, aby dopadla jako její matka a já, proto ti ji posílám do Evropy s prosbou, zda bys jí nemohla pomoci vystudovat střední školu a připravit ji na život. Je velice přizpůsobivá, ale kdyby přece jen měla problémy, předpokládám, že si s ní poradíš. Každý měsíc se ti pokusím poslat nějaké peníze, abys to netáhla sama. Až našetřím dost peněz, budu se snažit v pravou chvíli uprchnout a dostat se za vámi. Vím, že je to riskantní, ale mě tady nic nedrží a má dcera mi za to stojí. Prosím, piš mi každý měsíc, v krajním případě mi piš častěji. Líbá bratránek Abdul P.S Prosím neukazuj Ebigain tento dopis.

63

Už jsou to dva měsíce, co mi tento dopis bratránek poslal a Ebigain se už stačila zabydlet. S mou pomocí se nakonec na střední školu dostala a dnes ji čeká první středoškolský den. Vzala jsem si dnes volno, protože jsem chtěla ten první den být s ní. Den probíhal celkem v pohodě, až na některé hloupé připomínky vůči její barvě pleti. Ebigain si nikoho nepouštěla k tělu, a tak ji poznámky nových spolužáku ani trochu nevyvedly z míry. V nové škole vypadala Ebigain spokojeně a radostně. Za dva měsíce, co byla u mne, se už velice obstojně naučila česky, takže se bez problémů domluvila. Po škole jsme spolu zašly na kávu a ona mi nadšeně vykládala o svých nových spolužácích. Od doby, co přijela, byla teď nejšťastnější. Po třech měsících od prvního školního dne byla Ebigain čím dál tím víc skleslejší. Začala jsem se jí ještě více věnovat a po kratičké době se mi svěřila, že ji ve škole rasisticky napadají. Uklidnila jsem ji, že když si jich nebude všímat, brzy jí dají pokoj. Jenže opak byl pravdou. O další měsíc později jsem jí šla naproti ke škole, jelikož si to přála. Čekala jsem teprve pár minut, když jsem ji uviděla. Ale než ke mně došla, přišel k ní jeden kluk a odtáhl ji do kruhu svých přátel. Bohužel jsem do kruhu neviděla, ale slyšela jsem, jak na ni jedna spolužačka křičí nějaké nadávky. Doběhla jsem až k partě a rozkřičela jsme se: „Vy spratci jedni, mám na vás zavolat policii?!!“ Otočili se na mne a i když jsem z nich měla větší strach, než oni ze mne, neustoupila jsem, naopak jsem křičela dál a začala jsem vytahovat mobil a vytáčet číslo na policii. Parta se rozutekla a nechala chudáka Ebigain ležet na zemi. Hned jsem k ní běžela a pomohla jí vstát. A tak jsem zjistila, že se Ebigain děje přesně to, čeho jsem se obávala, Ebigain byla rasisticky napadána a jak jsem viděla, nechala jsem to dojít až k šikaně. A jak mi později řekla přímo Ebigain, tím, že si jich nevšímala, se to jen zhoršilo. Poslala jsem dopis Abdulovi, ostatně tak jsem to dělala celou dobu, co Ebigain přijela. Tentokrát byl ten dopis mnohem obsáhlejší, protože jsem mu

64

napsala vše o Ebigain a taky jsem bratránka prosila, aby zůstal v Africe, než aby ho chytili a pak zavřeli. Nějakou dobu jsem teď Ebigain vodila do školy, ale i tak se zdálo, že si šikanující spolužáci najdou čas na šikanování i o přestávce. Samozřejmě jsem na to upozornila ředitelství školy, ale nic se nedělo, a tak mi nezbylo nic jiného, než vše oznámit na policii. Chvíli se zdálo, že o to má policie zájem. Jenže nakonec nic nezjistili, a tak se tím přestali zabývat. Mezitím Ebigain onemocněla a já jsem s ní raději zůstala doma. Přece jen mi za těch pět měsíců moc přirostla k srdci. Aby těch katastrof nebylo málo, napsal mi Abdul, že se nerozmyslel a že okamžitě přijede. Ebigain se už uzdravila, ale do školy se jí nechtělo. Chápala jsem ji a nechala ji doma aspoň ještě pár dní. Problém byl ovšem v tom, že Ebigain se do školy už nechtělo vůbec. Sedly jsme si a popovídaly si o tom a Ebigain mi pak slíbila, že se tedy do školy vrátí. Byla jsem ráda. Problém byl v tom, že řekla něco jiného, než udělala. Do školy už se nevrátila a já jsem se to dozvěděla až dva měsíce po jejím uzdravení. Zrovna v té době ale přišel dopis z Afriky adresován Ebigain, myslela jsem, že jí píše otec. Ebigain dopis s radostí otevřela a s úsměvem četla. Když se dostala asi do poloviny dopisu, úsměv jí na rtech ztuhl. Ani nedočetla, odhodila dopis a běžela do pokoje. Dopis byl napsaný v angličtině, a tak jsem si ho musela přečíst hned několikrát. Paní/pane, oznamujeme Vám, že pan Abdul Zsachary dne 16. ledna 2001 zemřel při útěku z hlídaného území. Jste jediným rodinným dědicem… Nemohla jsem to pochopit, hned mi vhrkly slzy do očí. Šla jsem za Ebigain a snažila jsem se ji utěšit. Pohřeb byl jen maličký a Ebigain byla hrozně nešťastná, protože jsme nemohly Abdula pochovat tady v České Republice.

65

Uběhlo už více jak půl roku od chvíle, kdy jsem Ebigain poprvé uviděla a ona už byla znovu nemocná. Tentokrát jsem ji ale nechala doma samotnou,abych mohla vydělávat. Třetí den Ebigaininy nemoci jsem přišla domů o něco dřív a volala jsem na Ebigain dobré zprávy: „Ahoj Ebi, nesu ti dobré zprávy - na hotelovce rozhodli, že můžeš mít individuální studium.“ Ale nikdo se neozýval. Rychle jsem šla do jejího pokoje a našla jsem Ebigain ležet na pohovce zelenou a hlavně - vedle ní ležel poloprázdný plát nějakých tablet proti bolesti. Hned jsem se k ní rozeběhla a nahmatala jí tep. Pak jsem okamžitě volala záchrannou službu. Do sanitky mne nechtěli vzít, a tak jsem za nimi jela autem. Po pěti hodinách mi konečně doktoři řekli, že bude v pořádku, dokonce mne i prosili, zda by nebylo lepší, aby za Ebi chodil psycholog. „V žádném případě by to nešlo, Ebi totiž byla šikanována a nikomu nevěří. Bude lepší, když se to bude řešit přes mne,“ odpověděla jsem. Další týden byla Ebi v pohodě a pořád byla lepší a lepší. Až mi jednoho dne zavolali z nemocnice, že si Ebigain podřezala žíly. Jela jsem za ní, co nejrychleji to šlo (málem jsem nabourala, jak jsem byla vylekaná). Přijela jsem a doktor, který měl Ebi na starost, mi s úsměvem na tváři řekl, že už ji stabilizovali a že bude v pořádku. Raději jsem si vzala volno, abych teď byla Ebi nablízku v kteroukoli hodinu. Nevěděla jsem, jak jí pomoci, ale najednou jsem si uvědomila, že všichni v Africe jsou silně věřící. Byla jsem si jistá, že Ebi určitě nepatří mezi tu menšinu nevěřících. Nakonec jsem se rozhodla zajít na blízkou faru a poprosit je o pomoc. Byli tam všichni velice vstřícní, a proto jsme se domluvili. Několikrát za Ebi přišel do nemocnice farář a bylo vidět, že Ebi našla nový smysl života. Nakonec se rozhodla opustit hotelovou školu a stát se „řeholnicí”. Dnes je to více jak čtyři roky, co Ebigain našla nový smysl života. Dodělala školu, odstěhovala se ode mne a začala pracovat jako sestra v sirotčinci. Já se od té chvíle taky snažím co nejvíce pomáhat a upřímně doufám, že nejsem sama. 66

Bohužel Vím, že je spoustu lidí, co uznávají násilí, a taky těch, co se svým tyranům neumí postavit. V hloubi srdce doufám, že budou mít možnost začít znovu stejně jako Ebigain, ale že nebudou chtít ukončit své trápení smrtí. Doufám taky, že bude stále méně takových, co takovéto hrůzy přehlížejí a odmítají pomoci a právě k nim směřuji svá poslední slova: „Zkuste se na takové, jako je Ebigain, dívat tak, že byste to byli vy. Jak by bylo Vám v její kůži?“

Petra Waclaviková ZŠ Mendelova, Karviná, 6. B, kategorie III

67

Alexandra Ševcová ZŠ Komenského, Karviná, 8. A, kategorie IV

68

kolektiv třídy 6. B ZŠ Komenského, kategorie kolektivní práce (2. MÍSTO)

Soňa, Pavel, Eva, Klára, Adam, Jakub - družina ZŠ ZŠ Komenského, Karviná, kategorie kolektivní práce (1. MÍSTO)

69

Žijí mezi námi… Dominika Salamonová ZŠ Mendelova, Karviná, 9. C, kategorie IV Žijí mezi námi… a kdo? Lidé? Taky, emočně nejvíc vyzrálé bytosti naší planety. Je pravda, že nebýt jich, žilo by na naší planetě o mnoho víc druhů rostlin a živočichů? Jsme my, lidé vůbec k něčemu užiteční? Staráme se i o jiné, než jen o sebe? Myslím, že na tuto otázku si každý musí odpovědět sám. I já vidím, jak se svět čelní do různých částí a každý se snaží utrhnout si ten největší kus a mít ho jen pro sebe. Ale jsou i takoví, kteří pomohou., když je třeba a omezí se na menší kousek. Jenomže zloba a závist se začíná rozmáhat a lidé strašně snadno podléhají, Ať jde o vzhled, rasy, majetek či oblíbenost. Proč bychom se měli odsuzovat? A za co? Snad za to, že nejsme všichni stejní? Každý je originál a to je přece dobře. Kdybychom byli všichni stejní, všichni krásní, chytří a oblíbení, vždyť by to byla strašná nuda! Stále víc a víc testujeme sami sebe, kolik toho ještě vydržíme. A to nejen lidé mezi sebou, ale i naši planetu. Jak dlouho ještě tuto tíhnu snese…?

Dominika Salamonová ZŠ Mendelova, Karviná, 9. C, kategorie IV (2. MÍSTO) 70

Sára Chadimová Domov pro matky s dětmi, Litoměřice, 4 roky, kategorie I (1. MÍSTO)

Robert Mucha ZŠ Družby, Karviná, 7. C, 12 let, kategorie III 71

Romové žijí mezi námi Sandra Smužová ZŠ Školská Karviná, 8. B, kategorie IV Tak, jako na světě žijí různé rasy lidí, tak i u nás v naší republice a městě. Žijí tu i Romové. Někteří Romy odsuzují, ale můj názor je, že jsou stejní jako všichni ostatní. S každým si člověk sednout nemusí, nebo naopak si ho oblíbí. A Romové nejsou výjimka. Přesto kdysi stát Romy odsunoval na okraje měst a dnes se je snaží začlenit do dění ve městě. Jsou vytvářeny romské centra, funkce romských poradců, kteří pomáhají řešit jejich problémy apod. Přesto mnoho lidí nezná jejich kulturu a styl života, a proto jim nerozumí. Myslím si, že tento problém je spíše u dospělých, než u nás dětí a mládeže. Současný svět nestojí na tom jakou má kdo barvu pleti, ale zda-li je férový a dokáže mi pomoct. Sama mám kamarády a kamarádky mezi Romy. I třeba v Americe byli černoši podceňováni a jsou rovnocennými partnery. Například jejich hudba nebyla uznávána a teď patří ke špičce showbussinesu. Také Romové se u nás i ve světě začali prosazovat zejména v tom, co je jim blízké, což je hudba. Můžeme například uvést skupinu Gipsy.cz, nebo účastníky první a druhé řady Česko hledá Superstar Martinu Balogovou a Vlastu Horvátha. Také jsou pořádány romské festivaly, na kterých se baví všichni, nejen Romové. Vždyť nejde rozlišovat na Romy a neromy. Záleží jen na tom jaký člověk je a ne jakou má barvu pleti. Pořád to jsou moji přátelé.

Lukáš Ferenc ZŠ Komenského, Karviná, kategorie III 72

Marek Matějíček ZŠ Komenského, Karviná, kategorie III

73

Jana Ištoková ZŠ Vydmuchov, Karviná, 10 let, kategorie II

74

Jan Pomahač ZŠ Vydmuchov, Karviná, 10 let, kategorie II

75

Kateřina Jančová ZŠ Vydmuchov, Karviná, 8. A, 14 let, kategorie IV

Karolina Owczarová ZŠ Prameny, 6. třída, 11 let, kategorie III 76

René Hrabina ZŠ Vydmuchov, Karviná, 12 let, kategorie III

77

Erika Gáborová ZŠ Vydmuchov, Karviná, 14 let, kategorie IV 78

Kristýna Kliková ZŠ Družby, Karviná, 8. A, 14 let, kategorie IV

79

Hana Balicová ZŠ Vydmuchov, 11 let, kategorie III (3. MÍSTO) 80

Mezi námi žijí Romové Pavlína Haroková ZŠ Školská, Karviná, 8. B, kategorie IV (1. MÍSTO) Roku 1538 se moravský zemský sněm usnesl, že do dvou týdnů mají být Romové z území Moravy vykázáni. Ve všech ostatních zemích se Romové také vyháněli, neměli kam jít a rozhodli se tudíž zůstat. Mandátem z roku 1549 císař Ferdinand I. znovu připomíná platnost předchozího rozhodnutí. Romové ho opět neuposlechnou a v roce 1556 dojde k zpřísnění trestů vůči nalezeným Romům. Při dopadení měli být muži mučeni, a poté trestáni na hrdle. Ženy a děti byly využívány k práci nebo vypovězeny do jiné země. *** Byl večer a mladý Rom seděl u ohně. Prohrabával jeho žhavě červené uhlíky a díval se na něj svýma hnědýma očima. Spolu s ním vždy sedávali každou noc jeho příbuzní a přátelé na poražených kmenech mladých dubů. Lidí tu bylo celkem asi čtyřicet, neboť malý kruh kolem ohně nedovoloval větší počet. Všichni diskutovali o různých událostech dne, jen on seděl a pozorně poslouchal, přičemž jednou za čas přiložil do ohně. Vyhovovalo mu to tak a měl z toho radost, že jsou všichni spokojeni. Celou tu skupinu žen, mužů a dětí různého věku obklopovala samota lesa a letní hvězdy na obloze, jenž se třpytily tím největším leskem. Listí zvolna šumělo v lehkém závanu větru a všechna zvěř, snad kromě nočních tvorů, spala, jako by to měl být jejich poslední spánek v životě. Zdálo se až neuvěřitelné, jak se dokázali dobře bavit, přestože věděli, jaké jim hrozí nebezpečí. Ale neměli

kam jít, nemohli nic dělat. Brali

skutečnost takovou, jaká je a nechtěli se zbytečně trápit. Byli již připraveni na vše a mysleli si, že je již nic nepřekvapí. To však byla jejich chyba. Až příliš se přeceňovali.

81

Žijí mezi námi - Hana Husovská Gymnázium Karviná, prima, kategorie III (1. MÍSTO)

82

Rom v klidu naslouchal všem povídkám a příběhům, když tu se mu zdálo, že v dálce slyší dusot koňských kopyt. Nejdříve myslel, že už se mu před očima odehrává jedna z těch vypravovaných příhod. Seděl tu již dlouho a ani na chvíli neodvrátil svůj pohled z ohně. Své myšlenky ihned zavrhl, když se mezi lidi přiřítil jeden z Romů na koni, který rychlostí málem ani nestihl zabrzdit. „Rychle utečte! Míří sem asi dvacet mužů!“ řekl jezdec s velkou naléhavostí v hlase. V tu chvíli bylo po zábavě. Každý rychle usedal na koně a ti, co je neměli, utíkali po svých jak nejrychleji mohli. Rom usedl na sedlo za jezdce, jenž byl jeho dobrým přítelem a co nejrychleji mizeli pryč. „Co se stalo?“ zeptal se Rom. „Tvého bratra a jeho ženu asi před týdnem chytili. Mučili je a přiznali se, ba co víc, prozradili kde se skrýváme. Už jsem varoval čtyři tábory, pro všechny je nejspíš pozdě, ale jeden se zachránil určitě. Teď bude na cestě k Brnu.“ Na nic víc se Rom neptal, jestli se jim podaří utéct, bude ještě spoustu času na podrobnosti. To se ale nestane. Za malou chvíli jim byli vojáci v patách. Čím dál víc jich přibývalo a oba již věděli, že svému osudu neuniknou. Nechtěli se však vzdát a bojovali až do poslední vteřiny. Brzo ráno, na cestě do Prostějova, kráčeli vojáci svižným krokem, odváděje asi sto sedmdesát Romů z různých táborů. *** Téhož rána se ještě všichni sešli ve vězení. Romové byli rozděleni do jedné místnosti po dvaceti lidech. Dovnitř cely se chodilo přes dveře ve mřížích, pevně přidělány ke kamenným stěnám. Vysoko u stropu se nacházelo malé mřížované okénko, které přinášelo jen trochu světla, jenž dopadalo na tmavý strop cely. Vycházející slunce vytvořilo s pomocí červánku kontrastující spleť červené, žluté, růžové a oranžové barvy. Vypadalo to jako by někdo schválně na strop namaloval obraz a vypotřeboval na to celou svou paletu teplých barev. Kdyby se někdo přemístil v čase a zhlédl tuto krásu, byl by řekl, že se jedná o abstraktní umění, třebaže má teprve vzniknout za pár stovek let. 83

Rom seděl na zemi vedle mříží a pozoroval tento neobvyklý jev. náhle zaslechl ozvěnu lidských kroků. byl to jeden ze stráží, kteří nyní končí svou noční službu. Zastavil se před celou, dřepnul si a promluvil tiše na mladého Roma. „Klid, jsem váš přítel.“ „Ne, vy nejste můj přítel. Mám snad důvod vám věřit?“ „Riskuji pro vás svůj život, stačí to?“ „Nevím. Řekněte co mi chcete a nechte mě na pokoji.“ „Váš bratr…“ „Nemám bratra, alespoň ne toho, kterého myslíte. Je to zrádce, prozradil nás všechny.“ „Nezajímá mě, co si o něm myslíte.“ „Jestli jste mi přišel říct jen tohle, tak to jste mařil cestu.“ „Poslouchejte dobře. Právě jsme dostali zprávu, že chytili celý tábor Romů kousek od Brna. Dnes jsme mučili vězně z vedlejší cely, odpoledne přijdete na řadu vy. Zatím se někteří Romové přiznali k nějakým těm drobnějším krádežím, ale my pátráme po tom žháři, který tady nedávno způsobil takovou škodu. Jeden muž byl již odsouzen k popravě a budou další. Jestli se najde, ušetří vám to trápení na mučidlech, vám všem i těm chudákům v Brně.“ „Proč si myslíte, že jsme chudáci?“ „Protože vím, že jste ten požár nezaložili všichni, ale jen jeden z vás. A vím také, že to neděláte z tureckého pověření, jak se říká.“ „Jak to víte?“ „Myslím si to.“ Nastalo dlouhé mlčení. Rom stále hleděl na paprsky slunce, nyní již skoro bez barev, neboť slunce bylo už výše nad zemí. „Kdyby jste byl náš přítel, neseděl by jste zde a dostal by jste nás pryč.“ „Nemohu zas tak moc riskovat.“ V chodbě se ozvaly zvuky kroků. Muž se rychle zvedl a odešel pryč. Nový strážník, který přicházel ho vůbec nespatřil a pokračoval dále klidnou chůzí. Minul celu, ve které seděl Rom a zastavil se až u další. Rom neviděl co se tam odehrává, ale podle zvuků si to snadno mohl domyslet. Strážník otevřel celu a vyvedl jednoho z vězňů ven. Zamkl a odešel stejnou cestou, jakou přišel, s nějakým mužem spoutaným v řetězech.

84

Když přecházeli kolem Romovy věznice, poznal dotyčného moc dobře. Byl to jeho syn a podle slov muže, který ho před chvílí navštívil, ho zřejmě vedli na mučidla. Oba si vyměnili jen krátký pohled. Pohled bez jakéhokoli úsměvu, strachu, soucitu či lítosti. Jako vždy brali něco klidně a jestliže nemohli pro změnu své situace nic udělat, nic nedělali a ani nepřemýšleli nad tím, jak by ji mohli změnit. Náhle se octl sám. Nebyl zde žádný barevný paprsek světla, kterým by zaměstnal svou mysl a jemuž by se věnoval celé hodiny. Nestál při něm někdo, s kým by si mohl o něčem popovídat a začala ho svírat samota, kterou nikdy za svého života nepoznal. Vždy mohl o něčem mluvit, vždy byl obklopen spousty lidí. I když se v jeho cele nacházelo spolu s ním asi dalších dvacet lidí, neměli spolu o čem mluvit. Rom si začal čas lépe uvědomovat a minuty se zdály jako celá věčnost. Rozhlížel se kolem, jestli náhodou nenajde nějaký předmět, jenž by upoutal jeho pozornost. Nechtěl propadnout té samotě, jakou už začínal pociťovat. Neměl odvahu se jí postavit čelem a vzdorovat ji. Nevěděl jak s ní bojovat. Myslel na ni jako na svého největšího nepřítele, s nímž po celé věky vede krvavou válku. Nechtěl si připustit, že by teď mohla vyhrát a ze své vlastní vůle se rozhodl, že ji musí porazit, ale ve svém nitru již dávno podvědomě tušil, že tuto válku má prohranou. Najednou se jeho hledající zrak zastavil na okénku. Přesedl si ze svého místa u mříží přímo před okno. Uviděl tam jasně modrou barvu nebe, kterou tak často vídával v těchto letních dnech. Bílé obláčky pomalu utíkaly a Rom je pozoroval se stejným zájmem, jako včera u ohně a ráno u paprsků vycházejícího slunce. Mráčky měnily tvar svým pomalým pohybem vpřed a jejich bělost se téměř vyrovnala zimnímu sněhu. jejich tvary mu připomínaly lecjaký předmět nebo vzpomínku. Měl oblibu pozorovat věci kolem sebe, ale tyto mraky měly jiný účel jeho zájmu. Chtěl se ubránit před samotou a zatím se mu to dařilo. Nepotrvá to však věčně a moc dobře to věděl. Z ničeho nic se mu začaly zavírat oči. Celou noc nespal, schovával se před vojáky a šli dlouhou cestu do vězení. Pohybující mráčky uspávaly Roma jako pohádka malé dítě. Nebránil se tomu spánku, vlastně byl rád, že ho ta únava dostihla. Nestačil si to však uvědomit, neboť za chvíli spal tím nejhlubším 85

spánkem. Už dlouho se mu žádné sny nezdály a byl by rád, kdyby jen jediný mohl zase zažít. Jeho přání se mu splnilo. Zřejmě tak osud chtěl, protože hezké sny, podobné tomu, který teď má, se mu již neměly zdát. Byl to sen na rozloučenou těm dobrým a zároveň přivítal ty zlé noční můry. Zdálo se mu o včerejší noci. Byl to úplně stejný den, jaký včera prožil, až na jisté odlišnosti. Jako by osud provedl úpravy v jeho životě, jezdec nepřijížděl a nepřijížděl. Místo toho se Romové pořád bavili, rozmlouvali a často se něčemu zasmáli. On sám stále seděl u ohně. Náhle pocítil únavu. Oheň ho uspal stejně jako obláčky a pomalu usínal. Opustil kruh rodiny a přátel, lehl si na trávu a spal. V tom okamžiku se probudil. Z jeho snění ho odtrhly zvuky klíčů a vrzajících dveří cely. Podle velké tmy ve vězení mohl kde kdo snadno usoudit, že je již noc. Vešel k nim strážník, ten samý, který s ním rozmlouval brzo ráno. Vzal jednoho Roma a odváděl ho pryč, nejspíš tam, kam odvedli i ostatní. Přitom strážník ještě stihl opětovat pohled romského muže, jenž ještě před chvílí spal.

Žijí mezi námi - Tereza Cichá Gymnázium Karviná, prima, kategorie III (2. MÍSTO) 86

Když strážník s Romem odešli, muž opět pozoroval děj za oknem. Pozoroval hvězdy, ve kterých se moc nevyznal. Přímo uprostřed okna zářila jedna velmi jasná. Nikdy se nezabýval jmény hvězd, ale nyní si vyčítal, že nezná jméno možná poslední hvězdy, jenž spatří. Pozoroval ji, i když takových světýlek viděl už za svůj život milión. Nezajímavé věci se pro něj navždy stávaly zajímavým, zvláště nyní, kdy nevěděl, jak dlouho bude ještě žít. Z jeho přemýšlení ho vytrhl až strážník, který tu před chvílí odváděl Roma do mučírny. Potichu na něj zavolal, aby přišel blíž. Rom vstal a šel ke mřížím. „Co mi zase chcete?“ řekl nevrle Rom. „Zítra ráno bude popraveno pět lidí…“ „Nepotřebuji to vědět a zvláště ne od vás. Nezajímá mě, že pro nás riskujete, pro mě jste cizí.“ „To vás ani nezajímá, že mezi těmi pěti je váš syn?“ „Jak by jste mohl vědět, že tam je zrovna on?“ „Jednomu ze strážných řekl, že tu jistě viděl svého otce a vyptával se na vás. Nic mu ale neřekli, máme všichni zakázáno vězňům pomáhat. Dozvěděl jsem se to, když jsem střídal službu.“ „Víte jistě, že bude popraven?“ „Ano.“ Rom mlčel a nastalou dlouhé ticho. Potom zase strážník promluvil. „Mám ještě jednu zprávu. Ráno máme rozkaz vzít ženy a děti. Budou vypovězeny do Polska.“ Strážník se rozhlédl kolem, s trochou nejistoty. „Už musím jít.“ řekl a rychle odešel, jako by se bál, že ho někdo sleduje. Ráno se stalo přesně podle jeho slov. Jeho manželku s ostatními ženami odvedli pryč a ani je, ani svého syna už nikdy neviděl vracet se zpátky. nyní, když ve vězení zbyli jen romští muži, jich v každé cele bylo asi osm. Trápilo ho, že už svou rodinu nikdy neuvidí a že neměl šanci se s nimi rozloučit, i přes strážníkovy zprávy, kterým zpočátku nevěřil. I když se teď jeho informace staly důvěryhodné, nevěřil strážníkovi samotnému. Byl opatrný a nechtěl svůj život odevzdat bez boje.

87

Asi v devět hodin ráno ho odvedli do mučírny. V té velké místnosti se nacházelo spoustu jemu neznámých strojů, způsobujících tu největší bolest, jakou by člověk mohl zažít. Procházeli místnost a když minuli nějaký stroj, který vypadal nejhrozivěji ze všech, oddychl si, že nemusí stát právě u něj. zastavili se až u otevřeného ohně, u kterého stál muž, podobající se kovářovi. „Tušíte, co vás čeká?“ zeptal se strážník. „Ne.“ Odpověděl Rom. „Říká se tomu 'Božský soud'. Na chvíli budete muset držet rozžhavený kov a bůh rozhodne, zda jste vinen. Pokud se vám do tří dnů objeví popáleniny, nebude již nikdo pochybovat o vašem hrozném činu. Ale můžete tomu předejít, a tudíž se vás ptám, zda jste založil ten požár.“ „ Ne. Nic jsem neudělal.“ Strážník se otočil ke kováři a kývnul na něj. Rom nastavil ruce, nijak se nebránil tomuto mučení. Vlastně byl rád, že ho nestihne něco horšího. Jakmile mu dali do rukou rudě rozžhavený kov, Rom vykřikl bolestí. Museli mu svázat ruce, aby kov udržel v dlaních. Po krátké chvíli mu kov z rukou vzali a posadili ho zpátky od cely. Foukal na své zčervenalé dlaně, jež pálily jako ruce v ohni. Byl rád, že se mu zatím netvořily popáleniny. Vlastně by se ani nedivil, kdyby se mu vůbec na popálených dlaních neobjevily. Rukama dělal veškerou práci, hodně pracoval se dřevem a kůži měl proto tvrdou jako kámen. Dřevo zpracovával, přikládal často do ohně, ve kterém se výborně vyznal. Měl už za sebou hodně popálenin, malých či velkých a zvyknul si na ně. Ale tahle popálenina byla jiná. Nebyl od ohně, nýbrž od kovu, který měl navíc v dlaních delší chvíli, než při rychlém ucuknutí ruky z pálícího ohně. Jeho bolest ho příliš zaměstnala, než aby si všiml, jak čas rychle utíká. byl již večer a Rom se už chystal spát, už z toho důvodu, aby alespoň na chvíli zapomněl na ten pálivý pocit. U mříží se však opět objevil strážník, který ho, jak se zdálo, začal pravidelně navštěvovat. „Jste vzhůru?“ „Ano.“ „Kolem poledne se prý ten žhář přiznal. Čeká ho poprava.“ „Co bude s námi?“ 88

„Dokončí výslech a ti, kteří se dopustili jen pobytu v českých zemích, odešlou na galeje nebo na práce v řetězech, ale myslím, že u některých výslech ani neprovedou. je vás tu moc a oni jsou příliš leniví.“ „Děkuji, víc vědět nepotřebuji.“ „Ale potřebujete. Totiž … než do Brna došla zpráva o tom, že jsme žháře našli, bylo již pozdě. Všechny do jednoho popravili.“

Stejně jako včera, zase se

strážník obávaně rozhlédl, nyní však s větším neklidem. „Už musím do služby. Přijdu zas zítra.“ A utíkal pryč. Romovi přišlo toto chování divné a zajímalo ho, co to způsobilo. K jeho překvapení se však strážník, který k němu každý den chodil, octl ani ne za půl hodiny v jeho cele. Jediný rozdíl byl, že na sobě již neměl tu svoji starou strážnickou uniformu a byl oděn do vesnického šatu, jaký nejspíš nosíval

doma. Rom podle všeho strážníkova očekávání nečekal a ujal se

rozhovoru. „Je to tak jak si myslím?“ „Nejspíš ano, i když nevím, co si právě teď myslíte. Pravda je, že mě odhalili, jak pomáhám romským vězňům.“ Romovi tato odpověď zcela stačila. Chtěl již konečně usnout a zapomenout na bolet, která ho sužovala. Strážník ho nechal na pokoji, a tak za chvíli usnul. *** O tři dny později strážníci prohlédli s úsměvem Romovy ruce. Nebyla na nich jediná popálenina, a to mu vyvolávalo úsměv na tváři. Svému osudu však stejně neměl uniknout. Tentýž den byl spolu s dalšími Romy odveden na galeje, kde měl strávit celý svůj zbytek života. Strážník byl dosouzen k dvou měsícům těžkých prací.

89

Doslov Romové byli pronásledováni od 15. století. Důvodem bylo nedodržování křesťanských zásad. Poté, co byli roku 1492 vyhnáni Arabové ze Španělska, byli vykázáni spolu s Židy také Romové. Postupem času se v letech 1496 – 1498 sněm Svaté říše římské, národa německého, rozhodl Romy vyhnat a pronásledovat. Každému dopadenému hrozil trest smrti. Později bylo vyhlášeno, že ten, kdo zabije Roma, nedopustí se vraždy a nebude trestán. V 16. století začínají být Romové vyháněni z většiny evropských zemí. Tato snaha souvisí mimo jiné s rozvojem sociální a hospodářské struktury zemí a snahou zbavit se cizích konkurentů – Romů a Židů. Romové do Evropy přišli jako cizinci a stále jimi zůstávali. Evropské země se proto snažily těchto konkurentů zbavit vytlačením. I když se tehdy Romové dopouštěli menších krádeží jako i jiní lidé, stali se nenáviděnými. Jaká je budoucnost Romů v České republice? Pojem „romský problém“ by se spíše měl nazývat „problémem Čechů se soužitím s Romy“, a to v současné době globalizace znamená izolaci Romů od ostatních a společenské znevýhodňování. Existují dvě volby. Buď česká republika vytvoří vhodné podmínky pro Romy nebo Romové začnou odcházet do jiných zemí, kde jsou tyto podmínky vytvořeny.

Martin Čech ZŠ Borovského, Karviná, 14 let kategorie IV

90

Vlahý vítr Lucie Frydrychová ZŠ Mendelova (3. MÍSTO) Spím v mechové posteli Co mám jíst, co mám pít Spím, tu již druhou neděli Nemám kde žít a o čem snít K útěku nemám dost sil A nemám na to odvahu Zbývá mi jen pár chvil Mít tak jinou povahu Cítím se jako pták Co nemůže mávnout křídly Nebo jako vlak Kterému koleje nenabídli Snad se odtud dostanu Já vím, bude to těžký Stejně jednou povstanu Až na vrcholu Sněžky Už cítím vlahý vítr Co se to se mnou děje Blázním a křičím: Ettr (Ítr) Kde jsi, ty lásko moje

Andrea Demeterová ZŠ Vydmuchov, Karviná, 12 let, kategorie III

91

Pavel Bureš ZŠ Borovského, Karviná, 14 let, kategorie IV (3. MÍSTO)

Pavlína Buková ZŠ Borovského, Karviná, 13 let, kategorie IV 92

Lucie Dimtová ZŠ Borovského, Karviná, 13 let, kategorie IV

Natálie Dvořáková ZŠ Borovského, Karviná, 8. B, 13 let, kategorie IV 93

Jiří Mottl ZŠ Borovského, Karviná, 13 let, kategorie IV

Daniela Gajdová ZŠ Borovského, Karviná, 8. B, kategorie IV 94

Pavel Hangurbadžo ZŠ Vydmuchov, Karviná, 12 let, kategorie III

Hana Balicová ZŠ Vydmuchov, Karviná, 11 let, kategorie III 95

kolektiv třídy 5. B ZŠ Družby, Karviná, kategorie kolektivní práce (3. MÍSTO)

Jarmila Gilová ZŠ Družby, Karviná, 5. A, 11 let, kategorie II (3. MÍSTO)

96

Markéta Durajová MŠ Sokolovská, 4 roky, kategorie I (3. MÍSTO)

Barbara Lanzendörferová ZŠ Mendelova, Karviná, kategorie IV (1. MÍSTO)

97

SEZNAM VŠECH SOUTĚŽÍCÍCH (2006 – 2008) 2006 – KAMARÁDSTVÍ

Kusý, Aleš – 10 let, kategorie II rehabilitační třída - kat. kolektivní práce Sivák, Petr – 15 let, kategorie IV Vorlická, Jana – 9 let, kategorie II

ZŠ DĚLNICKÁ, Karviná Duraj, Martin – 12 let, kategorie III Wilczková, Gabriela – 13 let, kateg. III

ZŠ ŽIŽKOVA, Karviná Bartas, Martin – 14 let, kategorie IV Jakubek, Adam – 15 let, kategorie IV Morcinková, Anna – 14 let, kategorie IV Navrátilová, Eva – 14 let, kategorie IV Szkorupová, Jana – 15 let, kategorie IV Trembošová, Jana – 13 let, kateg. IV Twardziková, Miroslava – 15 let, kat. IV Wasová Pavla – 14 let, kategorie IV

ZŠ DRUŽBY, Karviná Badiová, Sára – kategorie I Balog, Michal – kategorie III Balogová, Sára – kategorie III Berková, Denisa – kategorie I Berky, Štefan – kategorie I Dojčarová, Jarmila – kategorie III Kováčová, Markéta – kategorie II Makulová, Veronika – 5 let, kategorie I Muchová, Gabriela – kategorie III přípravný ročník – kat. kolektivní práce Rumplíková, Nela – kategorie I

ZUŠ B. SMETANY, Karviná Petraszová, Beata – 13 let, kategorie IV Pezzelová, Paola – 15 let, kategorie IV

2007 – LIDÉ V NAŠEM MĚSTĚ

ZŠ KOMENSKÉHO, Karviná Matějíček, Marek – kategorie II Skolnikovicsová, Magda – kategorie II Levická, Šárka – kategorie II

GYMNÁZIUM, Karviná Ciupová, Kateřina – 14 let, kategorie IV ZŠ CIHELNÍ, Karviná Adamczyková, Hanka – kategorie III Humaj, Robert – kategorie III Hušková, Anna – kategorie IV Jokielová, Lucie – kategorie IV Josieková, Veronika – kategorie III Matochová, Michaela – kategorie III Ondračková, Michaela – kategorie IV Prasličková, Natalie – kategorie III Recman, Mirek – kategorie III Rzyman, Radek – kategorie III Spálová, Jana – kategorie IV Szmeková, Andrea – kategorie IV Tancjurová, Jana – kategorie III Večerík, Jakub – kategorie III

ZŠ PRAMENY, Karviná Owczarová, Karolina – 10 let, kat. II ZŠ SLOVENSKÁ, Karviná Harenčak, Radek – 13 let, kategorie III Jaračová, Dominika – 11 let, kateg. II Křižka, Daniel – 11 let, kategorie II Křižka, Tomáš – 8 let, kategorie I Lasotová, Andrea – 11 let, kategorie II Macháček, Lukáš – 11 let, kategorie II Orlová, Tereza – 11 let, kategorie II Polanská, Michaela – 8 let, kategorie I Ralidiaková, Lucie – 8 let, kategorie I Šimková, Natálie – 11 let, kategorie II Vlček, Jiří – 12 let, kategorie III

ZŠ DĚLNICKÁ, Karviná Duraj, Martin – 13 let, kategorie III

ZŠ ŠKOLSKÁ, Karviná Budinová, Lucie – 14 let, kategorie IV

ZŠ DRUŽBY, Karviná Beránek, Jakub – 13 let, kategorie III Dávidová, Sabina – 5 let, kategorie I Husár, Patrik – kategorie IV Kančiová, Denisa – 10 let, kategorie II Kliková, Kristýna – 13 let, kategorie III

ZŠ VYDMUCHOV, Karviná Balicová, Hana – 10 let, kategorie II Haranzová, Zuzana – 10 let, kateg. II Janíková, Kristýna – 12 let, kategorie III Ksenic, Jiří – 9 let, kategorie II 98

Hrtánková, Stefanie – 9 let, kategorie II Mecerod, Tomáš – 9 let, kategorie II Polanská, Michaela – 9 let, kategorie II Ramachová, Terezie – 7 let, kategorie I Tomková, Gabriela – 7 let, kategorie I

Kukušanošová, Andrea – 14 let, kat. III Makula, David – 6 let, kategorie I Med, Petr – 13 let, kategorie III Muchová, Gabriela – 13 let, kateg. III Pazdiorová, Markéta – kategorie III Segeďová, Lucie – kategorie III Stipáková, Nikola – 5 let, kategorie I Tokánová, Věra – kategorie III Vidličková, Kristýna – 13 let, kateg. III

ZŠ ŠKOLSKÁ, Karviná Bajtková, Dominika – kategorie II Búliková, Tereza – kategorie II Cuperová, Jindřiška – kategorie II Dadok, Tomáš – kategorie II Dostal, Jakub – kategorie II Findurová, Michaela – kategorie II Huťková, Markéta – kategorie II Jadamíková, Petra – kategorie II Kollárová – kategorie II Nalewajková, Aneta – kategorie II Pieczonková, Radka – kategorie II Poláková, Veronika – kategorie II Rykalský, David – kategorie II Steffan, Jan – kategorie II Veselská, Barbora – kategorie II

ZŠ KOMENSKÉHO, Karviná 5. B - kategorie II (kolektivní práce) Bandyová, Iveta – 15 let, kategorie IV Biháry, Martin – kategorie III Ferko, Igor – kategorie IV Chrobok, Jiří – kategorie III Jirásková, Květa – 14 let, kategorie IV Kajanová, Aneta – kategorie III Krawczyková, Kateřina – kategorie III Makulová, Lucie – 14 let, kategorie III Mirga, Roman – kategorie II Mišalková, Eva – kategorie II Myšková, Angelika – kategorie III Panenka, Patrik – kategorie IV Pecha, Patrik – kategorie IV Pechová, Gábina – 15 let, kategorie IV Pechová, Júlie – kategorie IV Skolnikovicsová, Jana – kategorie III Skolnikovicsová, Marie – kategorie III Serdiová, Gabriela – 12 let, kategorie III Szerdi, Daniel – kategorie III Tomes, Kevin – kategorie II Tulej, Ondřej – kategorie II

ZŠ U LESA, Karviná Bitala, Petr – 9 let, kategorie II Kozma, Patrik – 9 let, kategorie II Lušňáková, Jana – 8 let, kategorie II Rashkevych, Vladislav – 10 let, kateg. II ZŠ VYDMUCHOV, Karviná Analajová, Gabriela – 14 let, kateg. IV Balicová, Hana – 11 let, kategorie II Beranová, Veronika – 15 let, kateg. IV Gábor, Michael - 13 let, kategorie III Eckertová, Ingrid – 15 let, kateg. IV Hangurbadžo, Pavel – 12 let, kateg. II Hanusková, Kateřina – 16 let, kateg. IV Hrabina, René – 12 let, kategorie III Janíková, Kristýna – 13 let, kategorie II Kunáková, Petra – 14 let, kategorie IV Lálová, Růžena – 13 let, kategorie III Putíková, Diana – 12 let, kategorie II Sivák, Robert – 14 let, kategorie III Srnanský, Patrik – 13 let, kategorie III Šarköcziová, Karolína – 14 let, kateg. III Tancoš, René – 15 let, kategorie IV

ZŠ MENDELOVA, Karviná Bulawová, Miroslava – 12 let, kateg. III Červená, Tereza – 15 let, kateg. IV Ibolyová, Kateřina – kategorie III Lanzendörferová, Barbara – kateg. IV Macurová, Karolína – 12 let, kateg. III Ressová, Kristýna – 12 let, kategorie III Slivková, Markéta – kategorie IV Sýkorová, Karolína – kategorie II Szewczyková, Sandra – kategorie III Venclová, Renáta – kategorie III Žáček, David – 12 let, kategorie III ZŠ PRAMENY, Karviná Owczarová, Karolina – 10 let, kat. II ZŠ SLOVENSKÁ, Karviná Berešík, Martin – 8 let, kategorie I Gábor, Patrik – 9 let, kategorie II 99

2008 – ŽIJÍ MEZI NÁMI

ZŠ KOMENSKÉHO, Karviná 6. B – kategorie kolektivní práce Biháry, Martin – kategorie IV družina (Adam, Eva, Jakub, Klára, Pavel, Soňa) – kateg. kolektivní práce Ferenc, Lukáš – kategorie III Husár, Tomáš – kategorie III Jastrzembská, Sabina – kategorie IV Kán, Tomáš – kategorie II Krawczyková, Kateřina – kategorie IV Levická, Šárka – kategorie III Matějíček, Marek – kategorie III Poláchová, Zuzana – kategorie IV Skolnikovicsová, Marie – kategorie IV Ševcová, Alexandra – kategorie IV

DOMOV PRO MATKY S DĚTMI, Litoměřice Chadima, Vojtěch – 3 roky, kategorie I Chadimová, Natálie – 4 roky, kateg. I Chadimová, Sára – 4 roky, kategorie I GYMNÁZIUM, Karviná Cichá, Tereza – 12 let, kategorie III Husovská, Hana – 12 let, kategorie III MŠ SOKOLOVSKÁ, Karviná Durajová, Markéta – 6 let, kategorie I ZŠ BOROVSKÉHO, Karviná Buková, Pavlína – 13 let, kategorie IV Bureš, Pavel – 14 let, kategorie IV Čech, Martin – 14 let, kategorie IV Dimtová, Lucie – 13 let, kategorie IV Dvořáková, Natálie – 13 let, kateg. IV Gajdová, Daniela – kategorie IV Mottl, Jiří – 13 let, kategorie IV

ZŠ MENDELOVA, Karviná Frydrychová, Lucie – kategorie III Křížová, Alexandra – 14 let, kateg.IV Lanzendörferová, Barbara – kateg.IV Salamonová, Dominika, kategorie IV Waclawiková, Petra – kategorie III ZŠ PRAMENY, Karviná Owczarová, Karolína – 11 let, kateg. III

ZŠ DRUŽBY, Karviná 5. B – kategorie kolektivní práce Balažovič, Roland – 6 let, kategorie I Bandy, Adolf – 6 let, kategorie I Bednarčík, Jakub – 10 let, kategorie II Berkiová, Denisa – kategorie II Duda, Denis – kategorie II Gilová, Jarmila – 11 let, kategorie II Gluzsná, Daniela – 11 let, kategorie III Gujda, Lukáš – 11 let, kategorie III Hoffmanová, Jana – 11 let, kategorie III Johanides, Dominik – kategorie II Kaháková, Nikola – 10 let, kategorie II Kliková, Kristýna – 14 let, kategorie IV Knyblová, Lucie Králíčková, Klaudie – 5 let, kategorie I Mucha, Robert – 13 let, kategorie III Oláhová, Gabriela – 12 let, kategorie III Parčiová, Adéla – kategorie II Peterová, Zdena – 11 let, kategorie II Segeďa, Tomáš – 11 let, kategorie III Siváková, Bára – kategorie II Šandor, Emil – kategorie II Tancošová, Nikola – 5 let, kategorie I Tvrdoňová, Adriana – 10 let, kateg. II

ZŠ ŠKOLSKÁ, Karviná Haroková, Pavlína – 13 let, kategorie IV Smužová, Sandra – 14 let, kategorie IV ZŠ VYDMUCHOV, Karviná Balicová, Hana – 11 let, kategorie III Berky, Martin – 12 let, kategorie III Demeterová, Andrea – 12 let, kateg. III Gáborová, Erika – 14 let, kategorie IV Gáborová, Sabina – 15 let, kategorie IV Hangurbadžo, Pavel – 12 let, kateg. III Hladoník, Jakub – 14 let, kategorie IV Hrabina, René – 12 let, kategorie III Ištoková, Jana – 10 let, kategorie II Ištoková, Zuzana – 15 let, kategorie IV Janíková, Kristýna – 13 let, kategorie III Jančová, Kateřina – 14 let, kategorie IV Kunáková, Petra – 14 let, kategorie IV Lálová, Růžena – 13 let, kategorie III Pomahač, Jan – 10 let, kategorie II Termerová, Zuzana – 16 let, kateg. IV

100

Projekt ROMCENTRUM Občanské sdružení "Sdružení Romů Severní Moravy" Karviná

Kontaktní údaje Adresa:

Palackého 607 735 06 Karviná – Nové Město

Tel./Fax: 596 325 790 E-mail: [email protected] Web: http://www.romcentrum.karvina.info