KRONIKA FILMOVÉ VĚDY NA FF MU//Rozhovory
//Zdeněk Smejkal
Jiří Voráč: Rozhovor se Zdeňkem Smejkalem Rozhovor byl veden v Brně 4. 3. 2008 (aktualizace květen 2013, rozhovor zatím nebyl z technických důvodů autorizován) Doc. PhDr. Zdeněk Smejkal (*1927, Veselí nad Moravou). V letech 1946–1950 studoval češtinu a ruštinu na Masarykově univerzitě u Prof. PhDr. Franka Wollmana, DrSc. a Prof. PhDr. Antonína Grunda. V letech 1952–1958 působil jako lektor českého jazyka a literatury v Polsku, kde absolvoval dvouleté postgraduální studium teorie a dějin filmu při Polské akademii věd ve Varšavě u Jerzyho Toeplitze a Aleksandera Jackiewicze. Po návratu z Polska zahájil výběrové přednášky z filmové vědy a v roce 1963 pak fakultativní studium filmové vědy. Publikoval v Hostu do domu, Filmu a době, Televizních a filmových novinách, Indexu a dalších. V roce 1968 dosáhl titulu PhDr., ale poté už nebyl připuštěn k obhajobě kandidátské práce a r. 1974 byl zbaven možnosti přednášet. V r. 1990 byl rehabilitován a 1. 6. 1990 jmenován docentem filmové vědy. Na fakultě přednášel do konce roku 1993. Roku 2008 se odstěhoval ke svým dcerám do Vancouveru v Kanadě, kde od té doby žije. Publikace: překlady z polštiny: Jerzy Płażewski: Filmová řeč (Praha: Orbis, 1967), Stanisłav Kuszewski Televizní pořad (Praha: Edice Čs. televize, 1973); editor: Rusko-český a česko-ruský slovník pro televizní pracovníky a překladatele (Nakladatelství technické literatury, 1980) a společně s Miladou Hábovou Karel Zeman: Sborník studií a dokumentů (Praha: Čs. filmový ústav, 1986). Je autorem kapitoly o českém filmu v knize Jerzy Toeplitze Dějin filmu. 1895–1918 (1989)
*** Jste zakladatel a po třicet let de facto jediný představitel filmové vědy na FF MU. Původním vzděláním jste ovšem polonista. Jak vypadala vaše brněnská studia v letech 1946–1950? A jak jste se dostal k filmové vědě? O film jsem se zajímal již na gymplu. Na univerzitě jsem pak navštěvoval u profesora Franka Wollmana1 divadelní seminář při katedře slavistiky. A ten divadelní seminář byl skvěle obsazený, účastnili se toho lidé jako třeba Antonín Sychra2 nebo Jaroslav Pokorný3 nebo Karel Bundálek,4 později Ivo Osolsobě5 nebo Zdeněk Srna6 a Ivo Pondělíček,7 kteří byli o něco mladší. A vedly se tam znamenité diskuse. A v tomto semináři mně profesor Wollman povoloval referáty o filmu. Vzpomínám si, že jsem měl referát například o dialogu a o jazyce, že ve filmu není tak rozvinutý jako v divadle, kde Průkazová fotografie Zdeňka Smejkala dialog nese hlavní informaci. Profesor Wollman to dělal s ohromným z doby II. ročníku studia, 1947 Foto Archiv MU rozmachem, zadávaly se i disertační práce a vznikla celá série znamenitých dizertaček o dějinách divadla na Moravě. Nešlo sice o úředně uznaný obor, ale ty práce měly punc oborového studia. Tak třeba Jaroslav Pokorný někdy v roce 1948 obhajoval doktorský spis o divadelních výrazových prostředcích.8 Tím jsme se zabývali na mnoha seminářích, šlo se na kloub věci, a z tohoto základu potom právě vznikaly ty práce, na tomto, řekl bych, prodiskutovaném a ověřeném základu se pak rozvíjely ty práce
Prof. PhDr. Frank Wollman, DrSc. (1888–1969), literární historik, slavista, teatrolog, profesor slavistiky na univerzitě v Brně a v Bratislavě a zakladatel teatrologie na brněnské JAMU; v letech 1928–1959 řádný profesor FF MU. 2 Antonín Sychra (1918–1969), muzikolog, estetik, kritik. 3 PhDr. Jaroslav Pokorný (1920–1983), divadelní teoretik a kritik, dramaturg a překladatel. 4 PhDr. Karel Bundálek (1919–1990), divadelník, pedagog. 5 Prof. PhDr. Ivo Osolsobě (1928–2012), profesor dějin a teorie divadla. 6 Prof. PhDr. Zdeněk Srna, CSc. (1929–2005), divadelní vědec, kritik, historik a vysokoškolský pedagog, v letech 1978–1981, resp. 1985–1993 vedl Oddělení divadelní a filmové vědy Katedry věd a umění, resp. Seminář divadelní a filmové vědy (od r. 1990). 7 Prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc., (*1928), český sexuolog, malíř a filmový teoretik. 8 Titul PhDr. získal na MU v Brně prací Složky divadelního výrazu (1948). 1
1
KRONIKA FILMOVÉ VĚDY NA FF MU//Rozhovory
//Zdeněk Smejkal
historické. Ostatně profesor Wollman, slavista, napsal syntézu Dramatika slovanského jihu.9 S divadlem byl pořád ve spojení a sám napsal taky nějaká dramata, která se hrála, a dost si na tom zakládal. V tom Wollmanově semináři jste vy byl jediný s filmologickými sklony? Film tam byl záležitostí spíše okrajovou, ale kdykoli jsem měl ten referát filmový, tak diskuse byla věcná a poučená a mnohdy měli ostatní o filmu větší ponětí než já. Já jsem se tehdy bál jít do většího tématu, protože jsem neměl širší základy. Přišel jsem z venkovského gymplu
Zdeněk Smejkal jako asistent Katedry slavistiky a srovnávacího jazykozpytu, 1951. Foto Archiv MU
Filmovou vědu jste absolvoval až o dekádu později v Polsku, kde jste dva roky studoval u Jerzyho Toeplitze.10 Ano, filmovou vědu jsem vystudoval až v roce 1958 v Polsku. Tam jsem odjel na zkušenou jako mladý slavista a lektor českého jazyka, a vrátil jsem se jako absolvent filmové vědy. Bylo to dvouleté postgraduální studium při Polské akademii věd ve Varšavě, kam brali jenom absolventy jiných vysokoškolských oborů. Studium to bylo znamenitě organizované a nesmírně přínosné právě proto, že se tam sešli mladí lidi různých oborů, přičemž každý k tomu přistupoval podle svého oboru už s určitou výzbrojí. A na seminářích se to pak mlelo a doplňovalo a taky metodologicky to bylo velice podnětné. Přednášeli tam špičkoví polští vědátoři, vedle Jerzyho Toeplitze, který tomu šéfoval, třeba Aleksander Jackiewicz,11 ten měl znamenité semináře,
Dramatika slovanského jihu (Slovanský ústav, 1930) Jerzy Toeplitz (1909–1995), filmový teoretik, kritik, publicista, pedagog. 11 Aleksander Jackiewicz (1915–1988), teoretik a kritik filmu, esejista, romanopisec, profesor na Institutu umění Polské akademie věd; dlouholetý učitel na Národní filmové škole v Lodži (PWSF). 9
10
2
KRONIKA FILMOVÉ VĚDY NA FF MU//Rozhovory
//Zdeněk Smejkal
nebo profesor Boleslaw Lewicki,12 který mě vedl. S profesorem Lewickim jsme se ohromně sblížili, ba spřátelili. Já jsem coby mladík horoval pro marxismus, ale základ našeho studia u prof. Wollmana byl vysloveně strukturalistický. V Polsku ten přechod od staré vědy k vědě marxistické vypadal úplně jinak než u nás: u nás jsme vlastně všechno vyhodili oknem, kdežto Poláci šli na to úplně jinak a prohlašovali: „Marxismus ano, ale nikoli odtržený od světové vědy.“ Čili marxismus pěstovat tak, aby byl na úrovni soudobého světového myšlení v těch oborech. A velmi přitom dbali na mezioborovou spolupráci, což byla ohromně důležitá věc, dokonce některé obory, vzpomínám si třeba etnografii, odmítali, že není dostatečně metodologicky vyspělá a že se dá spolupracovat jen mezi obory, které jsou na stejné vývojové, metodologické úrovni. A to vše se uplatňovalo i při tom studiu filmové vědy. Stal jsem se prvním absolventem toho studia, což vzniklo tím, že mně už nechtěli po šesti letech dál prodloužit pobyt, takže jsem musel studium ukončit a vrátit se. Dostal jsem glejt na filmovou vědu, ale ten nemohl být uznaný, protože tenkrát nebyla státní úmluvu o nostrifikaci diplomů. Takže jsem sice měl něco jako kandidaturu v oboru filmové vědy, i když na tom diplomu žádná hodnost uvedena nebyla, ale CSc. jsem užívat nemohl. Nicméně po návratu jste od akademického roku 1959/1960 zahájil na FF MU filmové přednášky. Vrátil jsem se z Polska na podzim 195813 a od následujícího školního roku jsem měl volnou přednášku o filmu.14 A s ní byly hned spojeny filmové projekce.15 Ale byla to jedna jediná dvouhodinová přednáška, kterou si posluchači mohli zapsat. Tehdy za mnou přišel proděkan Radislav Hošek,16 a říkal, jak si to vlastně představuji, že z ničeho nic se tu vyučuje film. Nakonec ale uznali ten diplom z Polska. O přednášky byl zájem, což zmerčil Artur Závodský17 a roku 1963 mě kooptoval na Katedru slovanských literatur, divadelní vědy a filmové vědy Čili v letech 1959 až 1963 jste byli pod Katedrou slavistiky? Ano. A té tehdá šéfoval Václav Machek,18 slavista, indoevropeista, lingvista a muž evropského a světového věhlasu. Hned na začátku jsem měl průser. V únoru 1959 jsem byl na prvním festivalu československého filmu v Banské Bystrici a to byla vlastně trestná výprava proti českému filmu.19 Byl jsem ještě naprosto neorientovaný, ale diskutoval jsem tam jako lev s Pavlem Kohoutem20 a tu se ke mně přitočil Jaroslav Boček21 a povídá: „Soudruhu, kterej pak ty seš, vždyť ty seš úplně vedle!“ Já jsem totiž nevěděl, že v Praze se rozhodli, že budou zákazy a vyhazovy atd. S Kohoutem šlo o toto: on se právě vrátil z Polska, kde se s velkým Boleslaw Vladimir Lewicki (1908–1981), polský filmový teoretik, kritik a pedagog, v letech 1968–1969 prezident Národní filmové školy v Lodži. 13 Pracovní poměr s filozofickou fakultou byl zahájen 28. 10. 1958. 14 Zmiňovaná přednáška není ve Studijním katalogu z roku 1959/1960 uvedena. Dle studijního katalogu přednášel Zdeněk Smejkal jako odborný asistent Katedry slavistiky a indoevropských jazyků od akademického roku 1960/1961, a to dvousemestrální Úvod do filmové estetiky a v letním semestru pak Vybrané kapitoly z dějin sovětského filmu. 15 Studijní projekce 35mm filmů probíhaly v projekční místnosti Krajského filmového podniku na Chorázově (dnešní Jezuitské) ulici a od r. 1964 především v kině Jalta na náměstí Družby národů (dnešním Dominikánském náměstí). Jednorázové projekce byly i v kině Ponrepo a Studio (srov. pozn. č. 44). Kinosál na Filozofické fakultě byl zkolaudován až v březnu 1974. 16 Prof. PhDr. Radislav Hošek, CSc. (*1922), filolog, profesor věd o antickém starověku, redaktor a editor antických textů v latině, odborný publicista, překladatel z klasické řečtiny, němčiny, angličtiny a ruštiny. 17 PhDr. Arthur Závodský, DrSc. (1912–1982), literární a divadelní teoretik, historik a kritik, profesor Masarykovy univerzity v Brně. 18 Prof. PhDr. Václav Machek, DrSc. (1894–1965), jazykovědec v oblasti slovanské a indoevropské srovnávací jazykovědy, etymolog, zakladatel etymologického oddělení ČSAV. 19 V termínu od 22. února do 1. března 1959 probíhal v Bánské Bystrici I. festival československého filmu. V rámci festivalu se 22. až 28. února konala konference hodnotící dosavadní filmovou tvorbu, na jejímž konci bylo sice několik snímků ohodnoceno kladným znaménkem, mnohé (z dnešního pohledu kvalitnější a závažnější) se však nevyhnuly tvrdé kritice. 20 Pavel Kohout (*1928), český a rakouský básník, představitel budovatelské poezie, prozaik, dramatik, překladatel; později významný spisovatel samizdatu a exilu. 21 Jaroslav Boček (1932–2003), český redaktor, spisovatel, scenárista, dramaturg, publicista a filmař. 12
3
KRONIKA FILMOVÉ VĚDY NA FF MU//Rozhovory
//Zdeněk Smejkal
úspěchem hrála jeho hra Taková láska, a hlásal, že s polskými soudruhy není od roku 1956 možné mluvit jinak než z pozic krajního dogmatismu, že všechno zpochybňují. A já jsem s ním polemizoval, že není možné vyhánět čerta ďáblem, že prostě musíme najít způsob, jak si ozřejmíme určité věci, a z toho pak vycházet. Účastnil jsem se také diskuse o udělení ceny kritiků, kam mě, neznámého chlapa, přizval na základě mých diskusních příspěvků Jan Žalman,22 pozdější šéfredaktor Filmu a doby. Když Miloš Fiala,23 redaktor Rudého Práva, řekl, že v Praze už bylo rozhodnuto, že to dostane Zemanův Vynález zkázy, začal jsem s ním polemizovat, že Vynález zkázy tou svou trikovou technikou je dílo výjimečné, ale bude-li Zeman pokračovat tímto směrem, tak po dvou třech filmech se mu bude vytýkat, že plaguje sám sebe. Zkrátka že takto se normální filmy dělat nedají. A proti tomu jsem navrhoval Jasného Touhu, že navazuje na Rovenského Řeku a rozvíjí tradici poetického filmu. Tam že jsme doma, že to je i oblast, kterou v Polsku označili jako malý realismus ve smyslu typologickém, a že to by mohla být ta cesta, po které by se český film mohl hnout. Miloš Fiala opáčil, že už bylo rozhodnuto a nemá smysl diskutovat. Napsal jsem o tom do Hosta do domu, odmítl jsem některé oceněné filmy, a na to reagovalo Rudé právo a to byl ten průser, který vedl k tomu, že musím své příspěvky nechat schvalovat na katedře. Jenomže tam byli samí indoevropeisté, lingvisté, staroslověnštináři. Machek řešil tyhle úřední záležitosti svérázně. Zahájil schůzi katedry a hned předal slovo docentu Bauerovi.24 A mně řekl: „Prosím vás, s tím filmem, zařiďte si to, jak chcete, ale nechoďte mi s tím na katedru.“ No a pak už byl klid a od třiašedesátého roku, kdy vznikla katedra, se už všechno vyvíjelo úplně jinak. Můžete ještě blíže popsat období mezi léty 1959 a 1963, zejména jak vypadala výuka? Každý semestr jsem měl jednu přednášku o filmu a měl jsem naprosto volné pole, pokud jde o téma, čili přeskakoval jsem z teorie do dějin, z dějin do teorie. Posluchače samozřejmě nejvíc zajímal současný film a především průhledy do zahraničí byly ohromně vítané. A z toho se odvíjely i ty projekce, nejdřív jenom pro posluchače, ale jakmile vznikla katedra, tak jsem prosadil, aby projekce, když už fakulta za ně platí, byly volně přístupné i ostatním zájemcům, takže jsem vlastně dělal takový poloveřejný filmový klub, program navazoval na přednášky a semináře, ale přístupný byl i studentům z jiných oborů i nestudentům. Ty projekce se staly ohromně populární, dělal jsem je jednatřicet let. Jak se tato koncepce volných výběrových přednášek s projekcemi změnila po roce 1963? Propracoval jsem to tak, že vzniklo čtyřleté fakultativní studium zakončené normální diplomkou. Na výuku bylo vyčleněno šest hodin týdně, to byl limit: dvě hodiny věnované teoretickým problémům, dvě hodiny dějinám a dvě hodiny semináři. Posluchači byli z různých oborů, což bylo ku prospěchu věci, a hrozně ten film žrali, což bylo nejdůležitější, brali si referáty navíc, otevřeně se diskutovalo. Ty první ročníky, ty byly zvlášť zdařilé: Leonard Rajnošek,25 Jaroslav Blažke26 nebo Ivo Savara, který se zabýval televizí a napsal o tom diplomku. Potom přišli Jan Uhde27 a Jiří Stejskal.28 To byl taky dobrý ročník Rok 1963 lze tedy považovat za oficiální vznik filmové vědy na MU jako oboru, ale bez vlastní katedry, respektive spolu s divadelní vědou pod Katedrou slovanských literatur, divadelní a filmové vědy. Nebo to od počátku fungovalo jako samostatné Oddělení divadelní a filmové vědy? Jan Žalman (1911–1990), český filmový kritik a teoretik. Miloš Fiala (* 1930), novinář, publicista, dramaturg a filmový kritik; publikoval v Mladé frontě a Literárních novinách, spolupracoval s Rudým právem, kde byl v 60. letech hlavním kritikem filmové rubriky. 24 Prof. PhDr. Jaroslav Bauer, CSc., (1924–1969), český jazykovědec, bohemista a rusista. 25 PhDr. Leonard Rajnošek (* 1940), televizní scenárista a dramaturg, filmový kritik a publicista; od r. 1967 asistente FF MU. 26 Mgr. Jaroslav Blažke (* 1938), literární historik, středoškolský učitel, překlady z ruštiny. 27 Jan Uhde (*1942), profesor filmových studií na University of Waterloo v kanadském Ontariu. 28 PhDr. MgA. Jiří Stejskal, absolvoval v roce 1972 prací Zlínská filmová výrobna: vznik a činnost do r. 1945. 22 23
4
KRONIKA FILMOVÉ VĚDY NA FF MU//Rozhovory
//Zdeněk Smejkal
Byli jsme tam čtyři: Artur Závodský,29 jediný vědec a náš šéf, Jiří Krystýnek,30 který dělal ty slovanské literatury, Zdeněk Srna31 a já. Takže jaképak oddělení? A připomínám, že jsme byli jen fakultativní obor s omezeným rozsahem výuky a s posluchači, kteří si mohli filmovou vědu zapsat jen jako třetí obor ke své původní dvouoborové kombinaci. Zmínil jste diplomové práce: jak a na jaká témata vznikaly v tom systému fakultativního studia? Vždycky jsem musel s příslušnými katedrami jednat o svolení, aby ten nebo ten mohl studovat filmovou vědu jako další obor. Takže jsem jednal s anglisty, s germanisty, se sociology, s psychology, a všude se mi vyšlo vstříc A stejné to bylo i s diplomkami: zadával jsem je po dohodě s těmi mateřskými katedrami. Tak třeba Jan Uhde psal o Der Dreigroschenoperfilm, čili o Brechtovi, a psal to německy.32 Rusisté psali o sovětském filmu rusky. Marie Vašková, která dělala psychologii, napsala velkou diplomku z pomezí psychologie a filmu.33 Nebo Josef Chalupa, později ředitel muzea v Novém Městě na Moravě, napsal pěknou diplomku na téma filmů o umění. A jak tehdy fungoval vztah mezi filmovou a divadelní vědou, což byl jeden, respektive společný studijní obor? Fungovalo to navzájem naprosto nezávisle, vnitřně se to nijak nepropojovalo. Řekl bych, že vztah byl ještě volnější, než s jinými obory. Seděli jsme se Zdeňkem Srnou v jedné místnosti, ale o tu druhou stranu jsme se nijak nezajímali. A nevzpomínám si, že by někdy vznikla nějaká diplomka z pomezí divadla a filmu. Kromě Jana Uhdeho, Der Dreigroschenoperfilm, ale on to psal jako práci germanistickou, nezajímal se ani o ten vztah Brechta a filmu. Jak se stavěl k filmové vědě Artur Závodský jako vedoucí katedry? Se Závodským to bylo, jak bych to řekl, složité. On byl nesmírně agresivní osobnost. Tomu jsem se musel jako jeho podřízený stále bránit a stejně tak jsem musel hájit, co ten film potřeboval. Závodský mě využíval i jako Artur Závodský ve své pracovně, 60. léta korektora Otázek divadla a filmu. Když jsme vydali Foto: Encyklopedie dějin města Brna třetí svazek, měl v něm velkou studii o architektu Jiřím Krohovi a jeho vztahu k filmu a k divadlu. No a v pátek odpoledne Závodský za mnou přišel, dal mi ten štos, asi čtyři sta stránek, a povídá: „Podívejte se na to, já už to vnímám globálně, já tam žádné korektury nevidím.“ A že to chce mít v pondělí na stole. Takže žádný víkend. A v té jeho studii o Krohovi bylo tolik chyb. Ale udělal jsem korektury podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nad tou jeho studií jsme se Závodským seděli ještě dvě hodiny. Když jsme skončili, tak dlouho mlčel a potom povídá: „Kdyby mi někdo něco takového odevzdal ke korektuře, tak bych mu to hodil na hlavu.“ Takže mě od té doby využíval jako Artur Závodský dosáhl v roce 1963 zřízení Katedry slovanských literatur, divadelní a filmové vědy, kterou vedl až do reorganizace v roce 1973. 1973–1978 řídil Oddělení divadelní a filmové vědy v rámci Katedry věd o umění. 30 Doc. PhDr. Jiří Krystýnek, CSc. (1913–1991), v r. 1952 absolvoval obory Filozofie, Dějiny moderních literatur a Slovanská filologie; slavista; autor Z dějin polsko-českých literárních vztahů: vlivy pol. literatury a její recepce v čes. zemích v letech 1914-1930. 31 Na FF jako odborný asistent od 1. 10. 1963. 32 Studium ukončil německy sepsanou diplomovou prací Der Dreigroschenoperfilm. Die Verfilmung der „Dreigroschenoper“ von B. Brecht von G. W. Pabst aus dem Jahre 1931 (březen 1965). 33 PhDr. Marie Vašková, absolvovala v r. 1974 obor Psychologie prací Vývoj apercepce filmového děje u dětí školního věku. 29
5
KRONIKA FILMOVÉ VĚDY NA FF MU//Rozhovory
//Zdeněk Smejkal
korektora a stylistu. Nakonec jsem s ním ale vycházel velice dobře. A jeho přednášky na fakultě byly fantastické, on zpaměti dlouze dovedl citovat ze Shakespeara, neuvěřitelné, co si pamatoval starý pán. A dobré také bylo, a to i pro film, že Artur Závodský se o své lidi dovedl postarat. Bylo jeho zásluhou, že se mohly vydávat Otázky divadla a filmu. Po osmašedesátém roku upadl Závodský v nemilost, byl vyškrtnutý z partaje, a velice těžce to nesl, a proměnil se. I v tom jednání, ta agresivita, ta jeho suverenita, ta opadla. Na fakultě se říkalo, že musela přijet sovětská armáda, aby změnila Artura. Když budeme sledovat linii vývoje oboru, tak další důležitý moment přichází v roce 1967, kdy nastupuje Leonard Rajnošek a obor tak výrazně posílil. Jak se to proměnilo v koncepci? Rajnošek byl výjimečně talentovaný na teorii, takže jsme se dohodli, že on se bude věnovat teorii a já dějinám. A společně jsme vedli filmový klub. Rajnošek byl dobrý, ale na katedře nemák’ prstem. Takže veškerá administrativa, to jsme neměli sekretářku, byla na mě. A to jsem mu měl za zlé. Po šedesátém osmém chtěli Rajnoška vyhodit, že na univerzitu nepatří, že ho tam nechtějí, přišla za ním nějaká taková můra, ženská z krajského výboru strany, a že buď odejde dobrovolně, a dají mu dobrý posudek, nebo se bude bránit, a dostane špatný posudek a nikde si neškrtne. A naiva Rajnošek povídá, že teda samozřejmě odejde dobrovolně. Tak šel dobrovolně a oni mu dali špatný posudek. V roce 1968 jste vy i Rajnošek získali první doktoráty z filmové vědy v dějinách univerzity. První byl Rajnošek, stihl to o několik měsíců přede mnou. Moje disertačka Film jako předmět školní výuky34 vycházela z mých článků kolem filmové výchovy. Závodský to uznal, komise to uznala. V roce 1972 jsem pak udělal kandidátskou disertačku o Karlu Smržovi,35 ale ta už nesměla být přijata. Mohl byste ještě popsat situaci oboru po posílení Rajnoškem? Změnil se systém, zvýšil se počet studentů nebo přednášek? Já jsem začínal s pěti, šesti posluchači. A nikdy jich nebylo víc než šestnáct, myslím v těch šedesátých Oficiální portrétní fotografie z let 1968–1969 Foto: Stanislav Ševčík, Archiv MU letech. Tehdy také Závodský zavedl, že se jeden semestr přednášelo o filmu také teatrologům, takže se ty obory takto trochu propojily. K nejvýraznějším studentům z té generace patřili Jaroslav Blažke, Jiří Stejskal,36 Marie Vašková, Jaroslav Štěpaník,37 ten dělal sociální psychologii a z tohoto hlediska byl velmi přínosný. A později k nám docházel třeba i Arnošt Goldflam.38
Disertační práce je k dispozici v Ústřední knihovně Filozofické fakulty MU. Kandidátská práce se ve fondech Filozofické fakulty nedochovala. Osobě Karla Smrže se Zdeněk Smejkal věnoval již v textu „Rané práce Karla Smrže o dějinách českého filmu“, který byl součástí Otázek divadla a filmu I (1970, vyšlo 1972). 36 PhDr., MgA. Jiří Stejskal absolvoval r. 1972 disertační prací Zlínská filmová výrobna: vznik a činnost do r. 1945. 37 PhDr. Mgr. Jaroslav Štěpaník (*1941), absolvoval v r. 1967 obor Psychologie, v pozdějších letech studoval pedagogiku a občanskou nauku a v r. 1990 mu byl udělen doktorát z Psychologie. 38 prof. MgA. Arnošt Goldflam (* 1946), český herec, dramatik, režisér, pedagog a spisovatel pro děti; absolvent oboru Činoherní režie na JAMU, od r. 1990 vyučuje na Divadelní fakultě JAMU, kde byl v r. 2007 jmenován profesorem. 34 35
6
KRONIKA FILMOVÉ VĚDY NA FF MU//Rozhovory
//Zdeněk Smejkal
Jak vypadala vaše další činnost v šedesátých letech? Akademická kariéra byla v uměnovědných oborech často spojena s praxí. Mimo školu jsem tehdy dělal spoustu věcí. Byl jsem v rehabilitační komisi po Banské Bystrici, v uměleckých radách na Barrandově, jak u hraného filmu, tak ve studiu dokumentárního filmu, a také animovaného filmu ve Zlíně a v Bratislavě na Kolibě. Přednášel jsem i na JAMU a čtyři roky na FAMU. Takže to byl obrovský záběr. Kromě toho jsem pravidelně publikoval a vedl jsem filmový klub. Tak si představte ten zápřah. A také jsem jezdíval po konferencích a festivalech a diskusích. Třeba na tzv. Malé Karlovy Vary, kde se každý rok scházeli v březnu nebo v dubnu krátkaři a diskutovali mezi sebou a s kritiky a s pedagogy o problémech práce u filmu. To bylo nesmírně přínosné, aspoň pro mě. Několikrát jsem ty diskuse řídil. To trvalo až do konce šedesátých let s tím, že se střídala setkání v Karlových Varech a v Piešťanech na Slovensku, kde býval skvělý diskutér Emil Lehuta.39 Ohromně chytrý chlap. Jednou, to už bylo po osmašedesátém, jsme se dočkali velkého uznání: v Piešťanech byla zase ta celostátní konference, ale neměl kdo diskutovat, bylo mrtvo, načež povstal jeden pamětník těch dřívějších setkání a povídal: Tak pozvěte Smejkala a Lehutu a máte o zábavu postaráno. Zmínil jste své působení na FAMU, jaké bylo? Třeba s Ivo Pondělíčkem, který napsal znamenitou monografii o Bergmanovi,40 jsme dělali seminář o Bergmanovi. A před posluchači jsme se o některé věci hádali. On z toho hlediska psychologického, většinou sociálně psychologického, a já z hlediska filmologického, strukturního. Nějak se to profláklo a Lubomír Linhart41 si mě pozval na koberec a sprdnul mě, že jsme se před posluchači hádali a jak jsem to mohl dopustit? Posluchačům se to ovšem ohromně líbilo. To byl nejlepší seminář, jaký zažili. Chtěli jsme to tak dělat právě proto, aby si uvědomili, že problémy jsou složitější a přístupy různorodější a některé otázky otevřené. Jezdíval jsem do Prahy půlnočním vlakem z Brna a býval jsem nevyspaný a jednou mě to natolik zmohlo, že jsem při semináři usnul. Když jsem se probral, bylo tichoučko, nevím, jak dlouho jsem spal, jenom jsem viděl na tvářích úsměvy. Tak jsem se omluvil a pokračovali jsme dál. Učil jsem na FAMU od třiašedesátého. Od mého památného vystoupení na nějaké konferenci českých filmařů ve Slovanském domě Na Příkopech, tuším v lednu, politicky se to začalo uvolňovat a já jsem na té konferenci vystoupil s takovým příspěvkem, kde hlavní teze byla, že odvaha zlevnila a rozum a um podražil. To se velice ohromně ujalo a začalo se to rozvíjet. Milan Kundera potom za mnou přišel a chtěl po mně, abych jim to zpracoval do Orientace. A učil jsem tam do šedesátého sedmého. Filmový klub, respektive filmové projekce představovaly od počátku integrální součást výuky. Popište prosím podrobněji, jak to fungovalo? Filmový klub byl v kině Jalta, promítalo se v úterý, ve středu a ve čtvrtek, tři projekce týdně, všechny jsem uváděl a po poslední projekci jsem vedl diskusi. Chodil tam například i Vladimír Opěla,42 sedával na balkoně. Jednou jsme promítali francouzský film Havran z doby okupace, a po něm se odehrála památná diskuse o dost složitých záležitostech kolem okupačního a válečného tématu. A kdykoliv mi Opěla volá, tak se představí: „Tady havran.“
Emil Lehuta (1931–2006), překladatel, divadelní a filmový kritik. Bergmanův filosofický film a problémy jeho interpretace (Filmový ústav, 1967) 41 Lubomír Linhart (1906–1980), český publicista, kritik, nakladatelský redaktor, teoretik fotografie, filmový historik, překladatel z ruštiny. 42 Mgr. Vladimír Opěla (*1938), absolvent Přírodovědecké fakulty oboru Učitelství všeobecně vzdělávacích (chemie – fyzika) a Organická chemie, v letech 1992–2011 ředitel Národního filmového archivu. 39 40
7
KRONIKA FILMOVÉ VĚDY NA FF MU//Rozhovory
//Zdeněk Smejkal
Ten klub se zrodil v roce 195843 a já jsem do toho vstoupil v roce 1959. Byl jsem tehdy rozjetý ze znamenitého filmového klubu, který jsem zažil během pobytu v Polsku a tak jsem to rozjel, začaly diskuse a tak. Načež v roce 1961 jsem dostal distanc, na rok. Klub tehdy fungoval pod hlavičkou Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí a odtud se na mě tehdá řvalo, že polské kluby u nás nebudou. Měli mně za zlé ty diskuse, že tam připouštím nevhodné otázky. Tak jsem si vymyslel krásnou věc, že Lenin řekl, že žádná otázka není nevhodná, nevhodná může být jenom odpověď. Ani nevím, jestli jsem to opravdu někde vyčetl. Potom se tomu ulomil hrot, ale problémy úplně neustaly. Kino bývalo narvané na všech představeních. Jen na sovětské filmy bývalo méně diváků. A to se jim nelíbilo. Nebo když jsem dělal celý rok Bergmana, tak jsem to pak musel vyvažovat cyklem sovětských filmů, ale ty jsem vybíral tak, aby se na ně chodilo, takže zatímco do běžného kina chodilo tehdy pět deset lidí, já jsem míval plný kinosál pro sto lidí. Na projekcích toho Bergmana v roce 197344 jsem spolupracoval se skandinávisty Josefem Michlem45 a jeho synem Janem.46 Byla to vrcholná událost. Obrovský zájem. Zajímal se taky dosazený tajemník fakulty Lederer,47 který si přizval nějakého funkcionáře krajského výboru strany a před ním mě seřval, že promítám morbidní filmy, myslel ty Bergmanovy. Snažili jsme se uvést všechny Bergmanovy filmy, což nebylo snadné, protože se u nás tehdy všechny nepromítaly. Tak jsem něco sehnal třeba se srbochorvatskými titulky. A něco jsme si půjčili přímo ze Stockholmu. K tomu jsme si vyžádali dialogovku a kluci z nordistiky to během dvou nocí přeložili a pak jsme to uváděli se simultánním překladem. Ještě po letech, někdy osmdesátých let, za mnou přišli posluchači z Bratislavy, jestli bych jim neuspořádal taky takový bergmanovský cyklus. Udělal jsem z těch projekcí navíc takovou společenskou záležitost. Kdo chtěl přijít, mohl, třeba děvčica s maminkou nebo se svým milým. Dodnes, ať se octnu kdekoli v republice, vždycky se najde někdo, kdo to promítání v Ponrepu nebo v Jaltě absolvoval a ohromně na to vzpomíná. Na časové ose se dostáváme do období normalizace. V roce 1974 jste byl přeřazen z pedagogického na vědecké místo.48 Co to znamenalo pro vás a pro obor? Začalo to tím, že jsem byl při prověrkách vyloučen ze strany. Vyloučení, to byl nejtvrdší postih. Abych mohl učit a obor mohl pokračovat, zařídili jsme to se Závodským tak, že filmologické přednášky byly napsány na něj, ale provozoval jsem je já. Roku 1974 se na to přišlo a já jsem byl přesunut, ale bylo to na místo odborného pracovníka, ne vědeckého pracovníka. Žádnou vědu jsem nesměl provozovat. A nesměl jsem ani publikovat. Bylo to na sviňu.
„Filmový klub náročného diváka“ v kině Jalta zahájil pravidelnou činnost v úterý 11. února 1958. Později byl klub přesunut – nejprve 1. ledna 1963 do kina Studio (dnešní kino Art v Cihlářské ulici) a od 5. září 1973 do kina Světozor (Vojanova ulice), viz rukopis Václava Nováka Historie brněnských kinematografů (1896–1981). 44 V zimním a letním semestru 1972/1973 byly ve spolupráci Filozofické fakulty, Pedagogické fakulty a Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity a Janáčkovy akademie múzických umění promítnuty filmy Ingmara Bergmana z let 1944–1968, které navštívilo celkem 4.800 diváků. Promítalo se v kinech Ponrepo (Hybešova ulice), Jalta a Světozor. V kině Ponrepo byly promítnuty filmy Než se rozední (6. 1. 1973), Lesní jahody (13. 1. 1973), Tvář (27. 1. 1973), Sedmá pečeť (24. 2. 1973), Pramen panny (3. 3. 1973), Ďáblovo oko (10. 3. 1973), Žízeň (17. 3. 1973), Jako v zrcadle (23. 3. 1973), Hosté Večeře Páně (30. 3. 1973), Persona (13. 4. 1973), Mlčení (21. 4. 1973), Štvanice (27. 4. 1973) a Hanba (5. 5. 1973). V kině Jalta to pak byly A co všechny ženy (31. 3. 1973), Jako v zrcadle (7. 4. 1973) a Persona (14. 4. 1973) a v kině Světozor Hodina vlků (20. 10. 1973). Korespondence Katedry slovanských literatur, divadelní vědy a filmové vědy, Archiv Masarykovy univerzity, Brno. 45 Prof. PhDr. Josef B. Michl (1918–2001), vysokoškolský pedagog, lektor jazyků, autor odborných publikací a překladatel z a do norštiny a švédštiny. 46 PhDr. Jan Michl, PhDr. (*1946), absolvent MU a University v Uppsale ve Švédsku, od začátku 80. let žije v Oslu. Je profesorem historie a teorie designu na Vysoké škole architektury a designu v Oslu a hostujícím profesorem Fakulty informatiky a mediálních technologií při Gjøvik University College. 47 JUDr. Leopold Lederer, tajemník FF v letech 1972–1984. 48 K 1. červnu 1974 byl Zdeněk Smejkal jmenován na vědecké místo a podílel se na státním vědeckém úkolu č. VIII-6-5/7, položky A a C Uměnovědné pojmosloví – pojmosloví divadelněvědné a filmovědné a na řešení resortního úkolu ministerstva školství Komunistická výchova – Estetická výchova (na úseku divadla a filmu). Korespondence Katedry slovanských literatur, divadelní vědy a filmové vědy, Archiv Masarykovy univerzity, Brno. 43
8
KRONIKA FILMOVÉ VĚDY NA FF MU//Rozhovory
//Zdeněk Smejkal
A toho se zase chytili jestřábi na rektorátě a říkali: „Nepřednáší. Nepublikuje. Co tam hledá? Ven s ním!“ Ne že „nesmí přednášet a nesmí publikovat“, ale „nepřednáší, nepublikuje“. Tehdejší děkan Milan Kopecký ale odmítl mě vyhodit. Teda vyžadoval ten přípis, který přišel jen telefonicky, písemně, což nikdo neudělal, aby se nekompromitoval. Musel jsem si potom vykazovat nějakou činnost přijatelnou, tak jsem sestavil z nouze Rusko-český a česko-ruský slovník pro televizní pracovníky a překladatele, což bylo vydáno. To bylo nenapadnutelné. Také jsem byl v redakční radě jediného vědeckého čtvrtletníku o televizi, co jsme měli, jmenoval se Televizní tvorba. V roce 1976 mně ale náměstek Čs. televize Vladimír Diviš napsal velice slušný dopis, že jistě uznávám, že za dané situace není možné, abych byl dál členem reakční rady, ale že mě srdečně zve k tomu, abych nadále zůstal přispěvatelem. Tak jsem tam sem tam něčím přispěl. V televizi jsem tehdy mohl víc než ve filmu. Taky jsem vydal překlad knihy Stanisłava Kuszewského Televizní pořad. To jsem dělal s myšlenkou na studium filmové vědy. Jako jsem přeložil v šedesátých letech Filmovou řeč Jerzyho Plazewského, aby tu byla základní kniha o výrazových prostředcích ve filmu, tak jsem potom přeložil Kuszewského jako základní příručku pro studium televize. Roku sedmdesátého devátého mně poprvé dovolili, abych vystoupil na konferenci o kritice tady v Brně, v hotelu Slovan, a z ní vyšel i sborník. Můj příspěvek byl zamyšlením nad brněnskou kritikou filmovou a televizní. Ještě jedna věc. Někdy v roce 1976 nebo 1977 jsem připravil sborník o Karlu Zemanovi. Ale sborník ne a ne vyjít. A až do toho kdosi vstoupil z Prahy a říkal mi: „Prosím tě, Zdeňku, ty jsi tak naivní, vždyť ty tam nemáš jediného straníka.“ A tak jsme sehnali paní Miladu Hábovou,49 která byla velká stranice, matka Dany Hábové, té překladatelky. Ta to jako zaštítila a já jsem potom ještě jednal s Janem Klimentem,50 aby napsal něco do úvodu. Já jsem s ním vycházel velice dobře, dokonce jsem u něj dvakrát přespal, když jsem v Praze nemohl sehnat nocleh. A on povídá: „No jo, jenže vy mě tam chcete, jenom abych vás zaštítil ideologicky, jinak mě nepotřebujete. Vždyť já vás všecky znám.“ Tak to vyšlo nakonec až po deseti letech51 a s úpravami, které si vynutil sám Zeman. V Bočkově a mém příspěvku. Zeman měl prostě představu, že byl geniální od samého začátku, že se k ničemu nemusel propracovat. A já jsem psal v úvodu právě o těch jeho prvních filmech, což on požadoval vyškrtnout a u Bočka taky něco. Později ten můj příspěvek vyšel ve Filmu a době, kam jsem připsal ironické věnování: „Věnováno Karlu Zemanovi.“ K Zemanovi ještě dovětek. Když ten sborník vznikal, jednou na festivalu dětských filmů ve Zlíně ke mně přistoupil nějaký mladý muž a povídá: „Pojďte se mnou.“ Hergot. To už jsem znal, to jsou estébáci. Ale on mě zavedl jen ke Karlu Zemanovi do kavárny, kde mě Karel Zeman hostil koňakem a vykládal mně všecko možné o sobě. Já mu povídám, že ty investice jsou marné, že já ten sborník nepojímám životopisně, ale že mně jde o poetiku. A on: „Nevadí, nevadí, třeba se vám to bude jednou hodit.“ No a nakonec dostal obtah toho sborníku a začal řádit. Velice důležité byl tehdy pro mě vazby na Slovensko, kam jsem byl často zván. Třeba když Peter Mihálik,52 který začal dělat vědeckou aspiranturu v Brně a potom přešel do Bratislavy, obhajoval svou kandidátskou práci. A spolu s ním obhajoval svou kandidátskou práci Martin Slivka.53 A předsedal tomu Ján Dekan,54 to byl akademik, vydal krásnou publikaci o Velké Moravě. A tam jsem prostě mohl svobodně
Milada Hábová (* 1946), autorka publikací z oblasti kinematografie. Jan Kliment (1921–1993), filmový novinář a kritik, v letech 1969–1982 vedoucí oddělení kulturní politiky deníku Rudé právo a v letech 1983–1989 komentátor tamtéž. Jeden z čelních představitelů normalizační filmové kritiky a kulturní žurnalistiky 70. a 80. let. 51 Zdeněk Smejkal, Milada Hábová (eds.)(1986): Karel Zeman: Sborník studií a dokumentů 52 PhDr. Peter Mihálik (1945 – 1987), filmový historik, teoretik, kritik, publicista, vědecký a pedagogický pracovník, dramaturg, scenárista a režisér. Absolvoval žurnalistiku na FF UK v Bratislavě. V roce 1972 obhájil v Brně rigorózní práci Vznik slovenskej národnej kinematografie (1896–1948). 53 Martin Slivka (1929–2002), dokumentarista, režisér, scenárista a etnograf. 54 Doc. PhDr. Ján Dekan, DrSc. (1919–2007), slovenský archeolog a historik, uměnovědec, vysokoškolský pedagog, spisovatel a publicista. 49 50
9
KRONIKA FILMOVÉ VĚDY NA FF MU//Rozhovory
//Zdeněk Smejkal
vystupovat. Byl jsem respektován jako ten, u něhož Mihálik začínal svou průpravu kandidátskou. A korektně se choval i Dekan, ačkoli byl silně angažovaný ve straně. Vaším přeřazením filmová věda po roce 1974 skončila a nadále se už nepřednášela, ale zůstaly alespoň projekce. Již jste zmiňoval bergmanovský cyklus. Můžete ještě popsat, jak vypadaly další cykly a vůbec systém projekcí? Když jsem byl zbaven přednášek, přišel za mnou proděkan pro ideologickou činnost, Josef Kolejka,55 historik, a pravil: „Když nemůžeš přednášet, tak aspoň rozšiř úvodní slova k jednotlivým filmům, ať se to nějak kompenzuje.“ To bylo gesto. Tak jsem úvody rozvinul, nebylo to sice na půlhodinu, to už by bylo pro posluchače příliš, ale tak mezi deseti a dvaceti minutami to bylo vždycky. A zůstaly i diskuse? Ne, ale ty zanikly už dříve ve filmovém klubu. Při brněnské premiéře nějakého svého filmu za mnou přišel Jaromil Jireš, s nímž jsem se dobře znal, a povídá: „Zdeňku, k nám prosakují různé věci z Brna. Ty asi nevíš, že na ty vaše diskuse chodí estébáci a vy tam ohnivě diskutujete a rozkrýváte podtexty našich filmů a oni to dodávají na Barrandov a autoři jsou postihovaní.“ Tak jsme toho nechali. Diskutovat, když nemůžete jít k jádru věci, to nemá smysl. Ale v osmdesátých letech se diskuse zase dělaly. Dělaly, ale to už se i ve mně něco zlomilo, už jsem pro to tak nehořel, už to nemělo ten zápal. Jaká byla dramaturgie těch projekcí. Šlo vždy o tematické cykly? Ano, většinou šlo o cykly představující největší osobnosti současného filmu. Kromě Bergmana třeba Felliniho nebo Viscontiho. A potom byly cykly žánrové, takto jsem dělal třeba western. Šlo o to ukázat ten rozdíl mezi kumštem a komercí, nebo čistě zábavnou tvorbou. A vždycky to bylo spojené s nějakým problémem, který se ostřeloval z různých stran. A lidi to bavilo. Ještě jednu věc bych měl uvést. Začali jsme ty projekce pro ty posluchače fakultativní filmové vědy, potom jsme to rozšířili na posluchače naší fakulty, potom se připojila fakulta pedagogická a také JAMU. Tak se to postupně zase rozšiřovalo až k téměř veřejnému promítání. Roku 1981 bylo Oddělení divadelní a filmové vědy oficiálně zrušeno a obnoveno bylo v roce 1985... Oficiálně zrušeno? To jsem ani nepostřehl. Víte, mně to bylo fuk. Se Srnou jsme zůstali ve své pracovně, na svém oboru, na své fakultě, nic se nezměnilo. A vybavujete si obnovení oboru v polovině osmdesátých let? Jaká byla tehdy vaše situace? Tenkrát se rozvinula práce, která nás zaštítila. Srnu i mě. Jednak jsme dělali na dějinách brněnského divadelnictví, ke stému výročí vzniku profesionálního divadla v Brně. To bylo v roce 1984. Práce měla nakonec ve strojopisu na osm set stránek. Nikdy nebyla vydána, nesehnaly se peníze. Já jsem z toho potom publikoval upravenou část ve sborníku Bylo nebylo satirické divadlo Večerní Brno, 1959–1992. To vydali ke čtyřicátému výročí vzniku, v roce 1999. A ta druhá práce se jmenovala Vývoj československé kultury v období 55
Prof. PhDr. Josef Kolejka (* 1924), historik a slavista.
10
KRONIKA FILMOVÉ VĚDY NA FF MU//Rozhovory
//Zdeněk Smejkal
budování socialismu, čili od února 1948 do roku 1985. Já jsem měl vést tým, který zpracovával dějiny českého filmu. Petr Mihálik se Štefanem Vraštiakem dělali film slovenský. Oni to posléze publikovali v některém svazku Encyklopédie Slovenska. Já jsem to nikdy do konce nedotáhl. Já jsem se nemohl dostat přes tu normalizaci, do té doby jsem to jakž takž sepsal, ale dál to nešlo. Ty obory dramatické, to znamená divadlo, televizi a rozhlas, to kočíroval Rudolf Mrlian.56 A taky musím říct, že s námi jednal velice korektně, ovšem tlačil to tady k tomu aspektu ideologickému naprosto nemilosrdně. Takže to bylo v těch 80. letech to hlavní. Ty dějiny brněnského divadelnictví a tady ta práce na tom Vývoji naší kultury v období socialismu. V polovině osmdesátých let se obnovuje fakultativní studium a posléze se otevírá i řádné, a to jako společný obor divadelní a filmová věda. To už byla moje generace: Aleš Bergman, Marek Pivovar a Igor Košut, kteří byli první prezenční studenti přestoupivší ze svých původních oborů, zatímco my ostatní, třeba Jana Šotáková, jsme to studovali jako třetí obor. Aleše Bergmana si pamatuji, ten se hodně projevoval, když jsme debatovali o těch třech sestrách Bergmanových, Šepoty a výkřiky. Roku 1993 odcházíte do důchodu. To už byla zřízena samostatná katedra pod názvem Seminář divadelní a filmové vědy a do vedení po prof. Srnovi nastupuje prof. Bořivoj Srba.57 Po osmdesátém devátém jsem byl rehabilitovaný a v jejím rámci jsem v létě 1990 dostal docenturu. Filmová věda ale zůstávala na vedlejší koleji. Nebyl jsem zván k přijímačkám ani k žádným jednáním o studiu. Všecko rozhodoval Zdeněk Srna s vedením i za filmovou vědu. Najednou to vypadalo tak, že posluchači divadelní vědy už nemuseli dělat zkoušku z filmu. Ale posluchači filmové vědy museli našprtat z přednášek Bořivoje Srby rozestavení židliček v každém divadle obrozeneckém, jak on to rekonstruoval. Krucifix, co z toho měli ti filmoví vědátoři pro svůj obor, jaký prospěch, to jsem jaksi nepochopil. Ta nesvéprávnost, ta mě hrozně žrala, a to mě vedlo nakonec k odchodu.
Prof. PhDr. Rudolf Mrlian (*1916), slovenský divadelní vědec, kritik, teoretik a pedagog, profesor a v letech 1971–1985 rektor VŠMU, akademik Slovenské akademie věd (1984). 57 Prof. PhDr. Bořivoj Srba, DrSc. (* 1931), český teatrolog, divadelní historik, teoretik a kritik, dramaturg a pedagog; v letech 1958 – 1970 pedagogem JAMU; po listopadu 1989 působil současně jako profesor a vedoucí ateliéru dramaturgie Divadelní fakulty JAMU i jako vedoucí Semináře, resp. Ústavu divadelní a filmové vědy (16. 6. 1993 – 31. 12. 1999). 56
11