Evoluce člověka Středobodem každé evoluční teorie je myšlenka, že se vyvíjí nejen jednotlivci, ale i druhy. Evoluční teorie mají kořeny už v antice, konkrétně u Aristotela a jeho teorie samoplození organismů (organismy nevznikají z rodičů, ale z jiné – nejčastěji anorganické – látky). Později, ve středověku, byla myšlenka evoluce nepřijatelná, neboť by to znamenalo, že vyvíjí‐li se organismy, stvořil je Bůh jako nedokonalé. S významným příspěvkem přišel poté myslitel Erasmus Darwin se svým výrokem: ,,Vše živé je z mušlí.‘‘ v díle Zoonomia. Jean – Baptiste Lamarck ‐ dílo: Philosophie zoologique (1809) ‐ Se změnou prostředí se mění i chování organismů, což má za následek používání určitých orgánů více než jiných. Některé orgány se zdůrazňují, jiné ustupují a zakrňují. Charles Darwin (1809 – 1882) ‐ roku 1858 dochází k tomu, že Darwin a přírodovědec Wallace nezávisle na sobě přicházejí s toutéž evoluční teorií o přirozeném výběru. Darwin uspořádá přednášku jménem svým i Wallacovým a o rok později vydá esej O vzniku druhů přirozeným výběrem (1859). ‐ dílo: O původu člověka (1871) ‐ Podle Darwina je evoluční vývoj náhodný. Přežívají silnější druhy, které jsou schopní se rozmnožovat a lépe se přizpůsobit danému prostředí. Slabší druhy vymírají. U Darwina je to smrt, která zajišťuje přirozenou selekci. To vysvětluje, proč stojí na vrcholu evolučního vývoje člověk, neboť svými rozumovými a duševními schopnostmi, jimiž se liší od nižších zvířecích druhů, je schopný přežít a zachovat vlastní druh. Jedná se o myšlenku vzpírající se kreacionismu, neboť stvoření zde není součástí Božího plánu, ale dochází k němu náhodně. ‐ Darwin přiznává, že člověk je sice fyzicky slabší a bezmocnější než někteří savci, ale na rozdíl od nich je společenským tvorem schopným lásky a soucitu, pomáhá ostatním atd.
Rozdíly v tělesné stavbě šimpanze a člověka: Šimpanz:
Rozdíly:
Člověk:
ruce delší než nohy
jiné zakroucení páteře
více zubů
větší dlaně a chodidla
silnější krční obratle
zahnutí páteře do S
užší a delší pánev
delší lopatky
člověk má bradu
větší očnice
stejný hrudní koš
menší mozkovna
nosní přepážka
větší, ostřejší zuby
velké nadočnice
protažená čelist
špičáky
větší obličejová část
nemá čelo
Naleziště kosterních pozůstatků: Steinheim (Německo) La Quina (Francie) La Chapelle (Francie)
Šanidar (Irák) Džebel Kafzeh (Izrael) Mugharet es Skhul (Izrael)
1827 – G. Couvier zkoumal kostry zvířat z doby ledové a tvrdil, že člověk v té době neexistoval 1856 – V Neandrově údolí nalezeny kosterní pozůstatky Homo sapien neanderthalesis (300 000 – 30 000 př. n. l.) Ernst Häckel
‐ ‐ ‐
vytvořil hypotézu, že předkem člověka je orangutan a pochází z Indonésie, nazval jej Pithecanthropus alallus (opočlověk nežvatla) jeho žák Eugéne Dubois se vydal na Jávu pátrat po opočlověku, roku 1891 našel zub a o něco později i lebeční klenbu a stehenní kost podle zkoumání stehenní kosti zjistil, že se jednalo o předka chodícího vzpřímeně, přejmenoval ho na Pithecanthropus erectus.
Další naleziště: Pucangan (Jáva) – 1 mil. let Kabuh (Jáva) – 700 000 let Olduvai (Tanzánie) – 700 000 let Chou‐Kou‐Tien (Čína) – 500 000 let
Piltdownský objev: Angličané toužili nalézt pravěkou lebku s velkou mozkovnou a opičím vzhledem (v té době vládl v Anglii silný nacionalismus, Britové se považovali za největší velmoc). Vysloužilý voják
nalezl v piltdownském lomu pozůstatky lebky přesně odpovídající očekáváním. Po 40 letech se zjistilo, že se jednalo o falzifikát. Část lebky pocházela od homo sapiens, tedy z mnohem pozdější doby a čelist patřila orangutanovi žijícímu v době objevu. 1924 – v oblasti Taung v JAR nalezl Raymond Dart lebku – australopithecus africanus – Taungské dítě (3,5 – 2 mil. let), nalezena větší část obličeje a čelist se zuby, dle odhadů bylo dítě zhruba 3 roky staré a pravděpodobně zabito orlem či podobným dravcem. Objev byl ve své době nedoceněn, neboť věda byla zaujata podvrhem Piltdownského člověka. 1936 – v oblasti Sterkfontain našel Robert Broom lebku dospělého australopitheca
Louis a Mary Leaky ‐ 1929 – naleziště kamenných nástrojů ‐ doklad o přítomnosti homo erectů v Africe ‐ našli pozůstatky předků lidoopů – Proconsul (1945) ‐ 1959 – Olduvai – Paranthropus boisei (2,5 – 1,2 mil. let) ‐ 1961 – Kobi Fora v Keni – homo habilis 1972 – jezero Turkana (Keňa) – Bernard Ngeneo našel 2,4 mil. let starou lebku – homo rudolfensis 1974 – údolí Hadar – Donald Johanson nalezl 3,2 mil. let starou část kostry identifikovanou jako ženu – australopithecus afarensis, pojmenována ‘‘Lucy‘‘ Mary Leaky objevila v Laetoli (Tanzanie) pozoruhodné fosilní stopy, které dokládají vzpřímenou antropomorfní chůzi lidských předků. Paleontologové se domnívali, že stopy byly vytvořeny dvěma dospělými jedinci kráčejícími vedle sebe a jedním menším jedincem jdoucím za nimi. Vědci spekulovali, že tři chodci byli muž, žena a dítě – rodina.
Historický přehled nalezených pozůstatků (od nejstaršího po nejmladší): Australopithecus afarensis – 4,1 – 2 mil. let Australopithescus africanus – 3,5 – 2 mil. let Paranthropus boisei – 2,5 – 1,2 mil. let Homo rudolfensis – 2,4 mil. let Homo habilis – 2,2 – 1,6 mil. let Homo erectus – 1,8 – 50 000 let Homo sapiens neanderthalensis – 300 000 – 30 000 let Homo sapiens sapiens – 150 000 – dosud 1856, Carl Fuhlrot – 1. pohřby 1891, Eugene Dubois – 1. ohniště 1961, Louis Leaky – 1. kamenné nástroje 1972, Bernard Ngeneo 1959, Mary Leaky 1924, Raymond Dart
1974, Donald Johanson Novodobé objevy: 1992 – 1994 – Tim White – po dva roky získával pozůstatky kostry z kamene – Ardipithecus ramidus (4,4 – 4 mil. let) 1995 – Meave Leaky – v Kanapoi nalezen Australopithecus anamensis (4,2 – 3,9 mil. let) 1999 – Martin Pickford – v Tugenských vrších nalezen Orrorin tugenensis (6,1 – 5,8 mil. let) – už chodil vzpřímeně, našlo se jen pár kostí 2002 – Michel Brunet našel v Čadu Sahelanthropus tehadensis (cca 6,5 mil. let) – velmi pozoruhodná lebka, téměř kompletní, chybí jen dolní čelist, opičí mozkovna a zároveň antropomorfní obličejové rysy, nadočnicový val Homo floresiensis ‐ ,,hobit‘‘, ostrov u Jávy, malý vzrůst, lebka podobná člověku, úplně bipedální (chodící po dvou), používal kamenné nástroje, byl lovcem. Existují zmínky, že tito předci žili na Floreských ostrovech ještě v 16. století.
Z nalezených pozůstatků vidíme, že evoluce nemohla probíhat souvisle postupnou antropomorfizací. Například mnohé nálezy s antropomorfními rysy a jiné teromorfní pozůstatky spadají do stejné doby. Na různých místech na světě byly nalezeny stopy po různě vyspělých vývojových stadiích lidských předků. Už jen z toho lze usuzovat, že vývoj pravděpodobně probíhal na různých místech jinak a s odlišným trváním, neboť některé starší nálezy vykazují více antropomorfních rysů než jiné datované jako mladší. Zatím pravděpodobně nejstarším hominidem, blížícím se společnému předku člověka a opice, je Sahelanthropus tchadensis (cca 6,5 mil. let). Nejvíce antropomorfní linií je a. afarensis, h. rudolfensis a h. sapiens sapiens. Nejvíce teromorfní je p. boisei, h. erectus a h. sapiens neanderthalensis. Zde je například zajímavé si povšimnout, že nález h. rudolfensis (silně antropomorfní) je datován zhruba ve stejné době, kdy žil p. boisei vykazující naopak mnoho teromorfních rysů. Evoluce se nakonec větví do dvou liní, na jedné straně je lidský h. s. sapiens a na druhé straně teromorfní h. s. neanderthalensis.
Doplnění: Vzpřímenost u člověka První nález dokládající vzpřímenost neandrtálců je objev Eugena Duboise v roce 1891 na Jávě, kde byl nalezen zub, lebeční klenba a stehenní kost. Zkoumání stehenní kosti potvrdilo, že se jednalo o předka chodícího vzpřímeně, stehenní kost měla jiné prohnutí než u opice. Předek byl pojmenován Pithecanthropus erectus. Podle Darwinovy evoluční teorie by nemohlo dojít k vzpřímenosti člověka, pokud by člověk nezačal používat své obdivuhodně uzpůsobené ruce, tedy pokud by byly trvale užívány k chůzi a nesly by zároveň celou váhu těla. Proto aby člověk mohl vykonávat různé jemné úkony jako např. výrobu zbraní, vrhání oštěpů atd., musel umět stát na obou nohou, aby ruce zůstali volné, neboť dokud byly užívány pouze k chůzi, otupoval se jejich hmat a jemná motorika. Darwin tvrdí, že aby došlo k této přednosti, musely se zploštit nohy a hlavně palce u nohou. Nohy musely ztratit uchopovací schopnost a stát se oporou těla. Dále se musela rozšířit pánev, páteř zakřivit a hlava ustálit ve změněném postavení. Je těžké posoudit, jestli k těmto modifikacím došlo přírodním výběrem anebo dědičně zvýšeným užíváním určitých částí těla (zde Darwin argumentuje i lamarckisticky).
