Radnice v Plzni Stavební historie a rekonstrukce

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Seminář dějin umění

Bakalářská diplomová práce

Radnice v Plzni Stavební historie a rekonstrukce

Veronika Kůsová

Vedoucí práce: Mgr. Ondřej Jakubec, Ph.D.

Brno 2012 1

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci zpracovala samostatně a pouze na základě uvedených pramenů a literatury.

V Plzni dne 27. dubna 2012 Veronika Kůsová

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala těm, kteří mi dopomohli k úspěšnému dokončení práce. V první řadě je to tajemnice Magistrátu města Plzně, Ing. Bc. Dagmar Škubalová, která mi zpřístupnila prostory radnice, také bych poděkovala pracovníkům archivů a především PhDr. Tomáši Pavlíčkovi z Archivu architektury a stavitelství, který mi vyhledal materiály a umožnil mi nahlédnout do fondů i přes uzavření badatelny. Na závěr děkuji Mgr. Ondřeji Jakubcovi, Ph.D. za vedení mé práce.

3

Obsah 1. Úvod……………………………………………………………………….

5

2. Kritika pramenů a literatury……………………………………………….

7

3. Dějiny města a stavební vývoj…………………………………………….

11

4. Stavební dějiny objektu……………………………………………………

15

5. Popis objektu………………………………………………………………

18

5.1. Sklepy…………………………………………………………………

21

5.2. Přízemí………………………………………………………………..

21

5.3. První patro…………………………………………………………….

22

5.4. Druhé a třetí patro…………………………………………………….

23

6. Vlašská kolonie v Plzni a osobnost Giovanniho de Statia……………… 6.1. Renesanční stavby v Plzni…………………………………………… 7. Stavba plzeňské radnice v kontextu české renesanční architektury…….

25 26 29

7.1. Zámek v Kaceřově……………………………………………………

30

7.2. Lobkovické stavby……………………………………………………

33

7.3. Renesanční radnice v Čechách………………………………………

34

7.3.1.1. Telč……………………………………………………….

35

7.3.1.2. Prachatice…………………………………………………

35

8. Rekonstrukce………………………………………………………………

37

8.1. Průběh…………………………………………………………………

37

8.2. Jan Koula versus Antonín Balšánek………………………………….

38

8.3. Popis ………………………………………………………………….

39

8.4. Umělecká stránka provedená profesorem Janem Koulou………….

42

8.5. Stavba plzeňské radnice a „hnutí české moderní renesance“………

43

9. Závěr………………………………………………………………………

45

10. Seznam pramenů a literatury………………………………………………

46

10.1. Prameny…………………………………………………………….

46

10.2. Soudobé články v periodikách……………………………………..

47

10.3. Primární literatura…………………………………………………..

47

10.4. Sekundární literatura………………………………………………..

47

10.5. On-line zdroje……………………………………………………….

50

11. Seznam obrazových příloh…………………………………………………

51

4

1. Úvod Plzeň po celou svou historii těžila ze své vhodné polohy na několika obchodních cestách, které nejen že zajišťovaly její ekonomický rozvoj, ale podílely se také na jejím rozvoji kulturním. Souhra příznivých okolností umožnila výstavbu reprezentativní radniční budovy v renesančním slohu a také usazení kolonie italských stavitelů, kteří se významně podíleli na přeměně středověkého města v město renesanční. A díky podobné souhře náhod byla radniční budova ve své téměř původní podobě zachována až do dnešních dnů [1], zatímco většina plzeňských měšťanských domů padla za oběť kompletní přestavbě v průběhu 19. století. Kolonie italských umělců vtiskla podobě města osobitý ráz a postavila ho do řady mezi nejkrásnější města 16. století. Otázkou původu těchto mistrů se zabývala řada autorů již od poloviny 19. století, ale stále nebyla kompletně vyřešena. Jejich přítomnost je v Plzni datována od poloviny 16. století až do třicetileté války, kdy bylo město vypleněno Mansfeldovým vojskem. I osobnost Giovanniho de Statia, stavitele plzeňské renesanční radnice, zůstává ještě částečně zahalena tajemstvím. Zajímavá je také rekonstrukce objektu, která proběhla na počátku 20. století, ať už z hlediska historie památkové péče nebo vzhledem k jejímu provedení v době, kdy byla mezi architekty aktuální myšlena „české renesance“. V návrzích na její zpracování od Jana Kouly a Antonína Balšánka se setkáváme s různými názory na uchování a adaptování architektonických památek pro soudobou potřebu. Do jednání o rekonstrukci vstoupila také c. k. Centrální komise pro výzkum a zachování uměleckých a historických památek ve Vídni s novou teorií památkové péče uznávající cenu stáří. Celou práci jsem strukturovala do dvou oddílů. Vlašské kolonii v Plzni a staviteli radnice je věnována první část, na kterou navazuje popis rekonstrukce provedené profesorem Koulou na počátku 20. století. Kapitola, která je věnována dějinám města a jeho stavebnímu vývoji, není v našem případě přebytečná, neboť výstavba radnice a stejně tak i její rekonstrukce je plně provázána s vývojem města. Právě proto jsem se zaměřila především na líčení historických událostí, které městu umožnily v průběhu 15. a 16. století jeho rozvoj, který vyústil v rozhodnutí výstavby reprezentativní radniční budovy. Základem a nezbytnou součástí práce je popis stavby a její stavební dějiny. Poměrně velká pozornost byla věnována vlašské kolonii stavitelů v Plzni, neboť na jejím základě jsem 5

navázala s hodnocením regionálních souvislostí a také kratším srovnáním se soudobou radniční tvorbou. Druhá část práce je věnována rekonstrukci radnice z počátku minulého století. Zde jsem se snažila poskytnout základní informace o jejím průběhu a zpracování, které doprovázely nejedny potíže. Vzhledem k tomu, že tato rekonstrukce byla ve své době velmi diskutovaným tématem, zabývala jsem se také možným návrhům z hlediska jejího provedení a krátce jsem zmínila soudobý kontext, který měl na její podobu znatelný vliv. Nyní bych na závěr úvodní části ráda osvětlila použití některých pojmů, které nás provází po celém textu. V první řadě bych se zastavila u termínu Vlaši. Toto označení italských stavitelů na našem území se zdá být poněkud zastaralým, přesto jsem ho ve své práci užívala nejčastěji a to kvůli jeho zažitosti, neboť ve velké části literatury (i když jde především o starší literaturu) se s tímto označením stále setkáváme. Sousedící dům na západní straně, se kterým jsou prostory radniční budovy propojeny, bývá v literatuře označován dvěma názvy, jednak jako Exlův dům po původním majiteli, nebo jako Císařský podle někdejšího pobytu císaře Rudolfa II. I když je jejich použití v textech rovnoměrné, já jsem se ve své práci držela pouze jednoho označení- Císařský dům, abych zachovala jednotu textu.

6

2. Kritika pramenů a literatury Se založením města na konci 13. století se začala odvíjet historie městského archivu, neboť zde byly uloženy dokumenty, které zaručovaly rozličná městská práva. Archiv za celou dobu existence nepotkala naštěstí žádná větší katastrofa, takže se do dnešní doby zachoval jeho obsah téměř kompletní. Díky tomu zde můžeme nalézt řadu cenných informací o budově radnice. Průběh stavby v 16. století, především roky 1554 až 1567, dokládají knihy radního protokolu uložené pod inventárním číslem devatenáct.1 Z pozdější doby se nám zachovaly hlavní konferenční knihy stavební a inventáře majetku obce,2 které nám dokládají stavební změny provedené v průběhu 19. století a také nám pomáhají ilustrovat soudobý stav budovy. Pro správné zmapování rekonstrukce jsou důležité záznamy ze zasedání stavební komise, korespondence s profesorem Janem Koulou a vídeňskou Centrální komisí pro zachování památek, které jsou zde také umístěny. 3 Důležitým zdrojem je také osobní pozůstalost profesora Ladislava Lábka,4 která obsahuje sice nevelkou, ale o to více podstatnou fotografickou dokumentaci předchozího stavu a stejně tak i opravené radnice. Z hlediska plánů budovy byla návštěva tohoto archivu primární. Jsou zde uloženy plány mapující stav budovy před rekonstrukcí a také návrhy na její provedení včetně nákresů nových místností a jejich vybavení.5 V Národním archivu v Praze jsem nalezla dokumenty, které vznikly v rámci instituce památkové péče. Z hlediska rekonstrukce jsou významné spisy Památkového úřadu rakouského, konkrétně Centrální komise pro výzkum a zachování památek, ve kterém se nachází zprávy dokumentující průběh jednání mezi stavební komisí v Plzni a tímto úřadem.6 Pokud bychom chtěli studovat proměny radnice (nejvíce pramenů se týká restaurování freskových maleb v kanceláři primátora, které byly objeveny ve 40. letech 20. století) nebo jiných objektů v Plzni, jsou zde uloženy také zprávy Zemského památkového úřadu a Státní památkové péče. Součástí těchto spisů je malá fotografická dokumentace stavu plzeňských domů před jejich přestavbami.

1

Plzeň, Archiv města Plzně (AMP), Radní protokol, inv. č. 19- 1554-1567. Jedná se o Hlavní konferenční knihy stavební, Hlavní inventář obecních budov a hospodářského nářadí krajského města Plzně, Inventář majetku obce města Plzně. 3 Plzeň, AMP, Městský úřad Plzeň, kart. 541, inv. č. 256/I 02. 4 Plzeň, AMP, Pozůstalost Ladislava Lábka, krabice 8,9,10. 5 Plzeň, AMP, Městský stavební úřad, ing. J. Farkač, inv. č. M 1310, sign. Ts 4b6/1-16; Ibidem, inv. č. M 1294, sign. 4b4; Ibidem, inv. č. M 1298, sign. Ts3f8; Ibidem, inv. č. M 1296, sign. Ts3f6; Ibidem, inv. č. 1300, sign. Ts4b5; Ibidem, inv. č. 1292, sign. Ts3f4; Ibidem, inv. č. M 1302, sign. Ts3g2. 6 Praha, Národní archiv, Památkový ústav rakouský /PÚ/R, Centrální komise pro výzkum a zachování památek, kart. 52. 2

7

Vzhledem k tomu, že rekonstrukce proběhla na počátku 20. století, tak podklady k jejímu provedení také nalézáme v Archivu architektury a stavitelství v Národním technickém muzeu. Jsou zde uloženy pozůstalosti profesora Jana Kouly a Antonína Balšánka, které obsahují jejich projekty. 7 Materiál týkající se radnice v Plzni jsem také nalezla na Národním památkovém ústavu, konkrétně na jeho územním odborném pracovišti v Plzni, kde se nachází dva stavebněhistorické průzkumy z let 19778 a 19939. Novější, který je zpracovávaný Janem Mukem, přebírá téměř kompletně text z dřívějšího, ale je rozšířen o popisy dalších dvou objektů. Českým renesančním památkám se začali historikové umění a architektury věnovat v průběhu 19. století a s rozvojem myšlenky české renesance se jejich zájem mnohonásobně zvýšil. Výchozí prací pro kolonii italských stavitelů v Plzni je stať od archiváře profesora Josefa Strnada,10 která nám na základě důkladného studia pramenů předkládá kompletní seznam jmen a známých prací těchto mistrů. Díky jeho celkovému průzkumu městských knih ze 16. století měli další autoři usnadněnou práci a výsledky jeho bádání se pro ně staly odrazovým můstkem. Už rok po vydání této stati napsal Karel B. Mádl článek pojednávající o italských umělcích v Plzni, kde shrnuje Strnadova zjištění a doplňuje je o své úvahy. 11 Většina starších textů je ale poznamenána soudobým pohledem na tuto architekturu, a proto zde opakovaně narážíme na dobově podmíněnou argumentaci z hlediska stylového zařazení, kdy jsou především štíty označovány za typicky český regionální prvek, který je výsledkem adaptace italských stavitelů na českou gotickou tradici, což bylo o několik desetiletí později historiky umění vyvráceno. V naší práci se tento problém týká například publikace od Václava Mencla, 12 Zdeňka Wirtha, 13 Jaroslava Schiebla14 a dalších. Miroslav Tyrš formuluje teoretický program české renesance v 80. letech 19. století. Termín „česká renesance“ vyzdvihuje Karel Chytil a vymezuje její náplň v architektuře a v její výzdobě sgrafity nebo chiaroscury. 15

7

Praha, Archiv architektury a stavitelství, fond č. 22 (Jan Koula); Ibidem, fond. č. 2 (Antonín Balšánek). Dobroslav Líbal, Stavebně-historický průzkum, Plzeň- Blok č. 6, 1977. 9 Jan Muk, Stavebně-historický průzkum, Plzeň- čp. 1, 289, 290, 1993. 10 Josef Strnad, Vlachové v Plzni v XVI. století usedlí, in: Sborník dějepisných prací žáků Václava Vlad. Tomka vydaný na památku odchodu jeho z university, Praha 1888, s. 13-24. 11 Karel B. Mádl, Italienische Baumeister in Pilsen, Mitteilungen der K.K. central Komission für Erfofshung und Erhaltung der kunst und historischen Denkmale XV., 1889, s. 26-30. 12 Václav Mencl, Plzeň : Sedm kapitol z její výtvarné minulosti, Plzeň 1961. 13 Zdeněk Wirth, Renesanční Plzeň, in: Minulostí Plzně a Plzeňska, sborník k 75. narozeninám L. Lábka, Plzeň 1958, s. 50-57. 14 Jaroslav Schiebl, Radnice královského města Plzně, Plzeň 1912. 15 Karel Chytil, Mistři luganští v Čechách v XVI. století, Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1924, Praha 1925, s. 32-66. 8

8

Jindřich Vybíral16 tuto snahu označuje jako reakci na frustraci „nepůvodnosti českého umění“, kdy se zdůrazňuje síla tradice a místního prostředí, která překonala a adaptovala importované vlivy. Z tohoto hlediska je zajímavý Mádlův text, kde se dočítáme: „In diesen trefen wir für die Renaissance in Böhmen charakteristische Giebelformen an, die ganz abweichen von den Giebeln der deutschen Länder.“17 Označuje tedy štíty za prvek typický pro české stavby, ale zároveň dodává, že byl odvozen z německých zemí. Ve zbytku textu porovnává stavbu radnice s dalšími renesančními objekty v Čechách a nalézá jisté společné znaky, ale nikde nedává důraz na mohutný vliv české tradice jako ostatní autoři. Dokonce i současných textech se stále setkáváme s popisem štítů jako vytvořených dle domácí tradice. Můžeme jmenovat Karla Kibice, 18 Janu Domanickou19 (ale ta sama uvádí, že v tomto tvrzení vychází z Karla Kibice) nebo Jana Muka20. První, kdo poukázal na příbuznost architektonických forem mezi rezidencí v Kaceřově a plzeňskou radnicí, byl Carl Laužil, který hned na úvod k tomuto tématu poznamenává: „…und sprechen viele an beiden Objecten ganz gleich gestaltete Details […], dass beide Bauten ein und demselben Meister zugeschrieben werden dürften.“21 Jelikož svůj text vydal Carl Laužil o několik let dříve, než Josef Strnad publikoval své výsledky, nemohl vědět, že autorem plzeňské radnice byl Giovanni de Statia. Ostatní autoři se spokojili s obecným konstatováním o příbuznosti těchto dvou staveb, vycházející buď z Carla Laužila nebo Karla Chytila. Stavba plzeňské radnice a její větší či menší popis se také objevoval v různých soupisech památek a ve všeobecných dějinách architektury, jejichž testy ale odpovídají pohledu na architekturu v době jejich vzniku a zprávy mají jen letmý informační a popisný charakter.22

16

Jindřich Vybíral, Co je českého na umění v Čechách?, in: Milena Bartlová (ed.), Dějiny umění v české společnosti : otázky, problémy, výzvy : příspěvky přednesené na Prvním sjezdu českých historiků umění, Praha 2004, s. 200-208. 17 Karel B. Mádl (pozn. 11), s. 27. 18 Karel Kibic, Radnice v době renesanční, in: Zdeněk Fišera - Karel Kibic, Historické radnice Čech, Moravy a Slezska I., Praha 2009-2010, s 99. 19 Jana Domanická, Sgrafitovat či nesgrafitovat? Dva přístupy památkové péče k úpravě hlavního průčelí plzeňské radnice, in: Musa pedestris. Sborník ke čtyřicátému výročí městského archivu v Plzni a šedesátým narozeninám Jaroslava Douši, Plzeň 2010, s. 137-154. 20 Jan Muk, Ke vztahu renesanční architektury Čech a Itálie, in: Itálie, Čechy a střední Evropa, Praha 1986, s. 192-200. 21 Carl Laužil, Schloss Kacerov in Böhmen, Mitteilungen der k. k. central Komission für Erforschung und Erhaltung der Kunst und historischen Denkmale VII, 1881, s. 17. 22 Např. Zdeněk Wirth, Architektura renesanční, in: Architektura v českém národním dědictví, Praha 1961, s. 83; Kamil Hilbert, Radnice v Plzni, in: Umělecké poklady Čech, Praha 1915, s. 52; Ivan Muchka, Deset století architektury. 3, Architektura renesanční. Praha, 2001, s. 121;

9

Josef Strnad přispěl svým bádání k našemu tématu ještě jednou, a to v roce 1899, kdy v Plzeňských Listech vyšla jeho stať týkající se původních majitelů a stavu domu, do kterého se plzeňská radnice na konci 15. století nastěhovala.23 Na počátku 20. století se v reakci na bourání historické zástavby v Plzni utvořila skupina kroužku přátel starožitností a s tím se zvýšil i zájem o plzeňské architektonické památky. V poměrně krátké době vycházejí za sebou knihy o staré Plzni s fotodokumentací, která je kromě archivu pro nás jediným zdrojem o podobě renesanční Plzně. 24 Členy tohoto spolku byli také Ladislav Lábek 25 a Jaroslav Schiebel26. Tito historikové se mimo jiné věnovali také plzeňské radnici. Přesto v těchto textech nejsou jejich původní myšlenky, ale pracují se Strnadovými, Mádlovými a soudobými poznatky, které podávají ve formě pro širokou veřejnost. V průběhu dalších let vznikaly samostatné publikace o této stavbě, ale jejich zpracování se blíží spíše turistickým příručkám a průvodcům.27 Poslední pochází z roku 2008 od Markéty Čekanové. 28 Rekonstrukci radnice nebyla věnována žádná obsáhlejší samostatná publikace a v současnosti ani mnoho Plzeňanů neví, že ji prodělala. Kratší zmínky nacházíme v monografiích o radnici, ale ty jsou poměrně stručné. Ovšem v době průběhu rekonstrukce nás o postupu prací pečlivě informuje místní tisk. Díky rozporům různých přístupů památkové péče o sgrafitování fasády se argumentace obou stran objevuje také v Architektonickém obzoru, kam psal své poznámky Jan Koula, a z druhé strany v periodiku vydávaným Centrální komisí pro zachování památek ve Vídni. Přesný postup prací na výzdobě průčelí a jednání s vídeňskou komisí zmapovala na základě archivních pramenů Jana Domanická, ale ve svém textu se omezila téměř pouze na výpisky z jednotlivých zasedání a korespondence, než aby oba přístupy nějakým způsobem zhodnotila.29

23

Josef Strnad, Radnice původní a nynější, Plzeňské listy, 1899, č. 18-20. Např. Ladislav Lábek, Zkáza staré Plzně, Plzeň 1941; F. Dl. Středa, Zmizelá Plzeň, Umělecké památkyVII., Praha 1917. 25 Ladislav Lábek, Radnice a císařský dům, Plzeň 1930. 26 Jaroslav Schiebl (pozn. 14). 27 Např.: Bohuslav Čapka, Plzeňská radnice, Praha 1989; Jaromír Kovář, Radnice v Plzni, Plzeň 1964. 28 Markéta Čekanová, Plzeňská radnice, Plzeň 2008. 29 Jana Domanická (pozn. 19), s. 137-154. 24

10

3. Dějiny města a stavební vývoj Při pohledu na vedutu od Jana Willenberga [2]z přelomu 16. a 17. století je nám jasné, že město prodělalo během svého více jak 700letého vývoje značné změny, než získalo dnešní podobu [3]. První osídlení této oblasti Plzeňské pánve je spojeno s výstavbou hradu Plzeň, 30 který s osadou pod ním tvořil důležité hospodářské a společenské středisko. Ale ve 13. století se mění společenské poměry spojené s výstavbou měst a hrad postupně upadá, příčinou byl i malý prostor kolem řeky Úslavy, kde se podhradí nemohlo náležitě rozvinout. Již Přemysl Otakar II. zamýšlel vybudovat v západních Čechách náhradou za Starý Plzenec centrum své moci.31 Nakonec jeho plány realizoval až Václav II. A tak vzniká Nová Plzeň roku 1295 takzvaně na zeleném drnu na soutoku Mže a Radbuzy jako jedno z posledních královských měst. Poměrně pozdní rok založení města umožňoval rozvinutí mocného šachovnicového půdorysu s rozlehlým obdélným náměstím, orientovaným užšími stranami k severu a jihu, a pravidelným, přesně pravoúhlým schématem ulic, který se zachoval dodnes [4]. Miloslav Bělohlávek píše: „Nové město bylo zakládáno velkoryse s úmyslem, že bude patřit mezi nejpřednější místa Čech.“ 32 Dobré okolní přírodní podmínky vytvářely přirozené bariéry jako opevnění a mohutné hradby se systémem příkopů se vyplatily při obléhání města. Zároveň se město nacházelo na několika důležitých obchodních cestách, které spojovaly Čechy s Řeznem a Norimberkem (což platí prakticky dodnes), a zároveň tímto místem procházela i saská cesta. Z této velmi dobré polohy dokázali Plzeňští patřičně těžit a už ve středověku město vzkvétalo. Vzhledem k poměrně důležité úloze církve zde nemohly chybět ani stavby kostelů s přidruženými kláštery, dominikánský na severní straně a františkánský na jižní. Hlavní kostel sv. Bartoloměje musel být kvůli nedostatku místa umístěn na náměstí. Ačkoliv byla Plzeň zpočátku husitské revoluce v čele českých měst, kterým v hnutí patřilo přední místo, tak se později odklonila a na dlouhou dobu se stala baštou katolíků, která se

30

Miloslav Bělohlávek - Jaromír Kovář - Miloslav Šváb et al., Dějiny Plzně I. Od počátků do roku 1788, Plzeň 1965, s. 23- Prvně je o něm zmínka v roce 976 v souvislosti s bojem bavorského vévody Jindřicha a německého císaře Oty II. 31 Karel Kibic, Vývoj měst v českých zemích, in: Hana Kruisová, Jitka Míšková (ed.), Péče o architektonické dědictví III., Praha 2008, s. 13. 32 Miloslav Bělohlávek (pozn. 30), s. 37.

11

vyznačovala loajalitou k panovníkovi.33 V důsledku tohoto vývoje a v očekávání bojů byl zpevněn obranný systém pobořením obou klášterů a domů na předměstí a ztužováním městského opevnění půlválcovými baštami. Plzeň byla několikrát Husity neúspěšně obléhána a zásluhou za svou věrnost ji Zikmund odškodnil za hospodářské ztráty, osvobodil od placení královské berně a daroval jí i další značné výhody. Když v roce 148034 zakoupila obec městskou rychtu, tak veškerá správa přešla do rukou radních. Zásluhou osvobození od placení cel a mýt v celém českém království i německé říši se stává obchodní velmocí v Čechách a má výhradní postavení v zahraničním obchodě s Norimberkem. 35 Prostřednictvím dobrých zahraničních vztahů se vytváří široké kulturní prostředí a dostávají se sem nové podněty a postřehy.36 V této době byly konečně zaklenuty tři lodě farního kostela a po jeho stranách byl doplněn o dvě kaple. S rozvojem měšťanského stavu si obyvatelé začínají stavět kamenné domy (do této doby byla většina hrázděných nebo dřevěných),37 kterými je projevován osobní a společenský význam stavebníka. K roku 1470 bylo ve městě i s předměstími 340 domů (na 4000 obyvatel).38 Dodnes se z tohoto období zachoval gotický most spojující břehy Mlýnské strouhy před Pražskou branou. Se vstupem Ferdinanda I. Habsburského na český trůn dochází k posílení absolutistické moci panovníka. Nejvíce jsou postižena města, když jim vládce roku 1528 odebere pravomoc na konání krajských sjezdů a později i na tzv. velké obce ve městech. Tímto zásahem do práv nižších stavů se začala formovat protihabsburská opozice, která měla zároveň i silně protikatolický ráz. Po porážce protestantů u Mühlberku roku 1547 byla rozprášena i opozice v Čechách. Následovaly tvrdé represe, které se dotkly prakticky všech českých měst. Jedině České Budějovice, Ústí nad Labem a Plzeň byla jako „věrná města“ ušetřena a naopak získala další výhody.39 Nyní začíná vrcholné období plzeňských dějin, kdy se dostává do politického popředí a zůstává na výsluní až do třicetileté války. V roce 1554 se stává

33

Svou oddanost si nechávali Plzeňští zaplatit a díky tomu získalo město velký počet statků. Důležitost města můžeme spatřovat i ve faktu, že sem král Zikmund nechal v průběhu husitských válek (r. 1422) uložit v kostele sv. Bartoloměje korunovační klenoty. 34 Jaroslav Schiebl (pozn. 14), s. 10. 35 Po urovnání politických a hospodářských poměrů se sice středisko zahraničního obchodu přesouvá zpátky do Prahy, ale vzhledem k tomu, že obchodní cesty vedly přes Plzeň, tak město i tak z toho mělo prospěch. 36 Jako ukázku můžeme například jmenovat vytvoření Kroniky Trojánské roku 1468 jako první tištěné knihy v Čechách. 37 Jaromír Kovář (pozn. 30), s. 59. 38 Ibidem, s. 111. 39 Karel Kibic (pozn. 18), s. 65 - Královská města byla zbavena hlasu na sněmech, opět zavedl instituci královského rychtáře, kterému byla podřízena městská rada, konfiskace veškerého pozemkového vlastnictví, pokuty atd.

12

dočasným sídlem zemské správy, neboť zde před morem hledali útočiště nejen zemští úředníci, ale pobýval zde i samotný panovník po dobu půl roku.40 Bohatství svého města potřebovali dát radní patřičně najevo, a tak vzniká reprezentativní budova radnice na severní straně náměstí. Vývoji města výrazně pomohlo, že se zde usadila kolonie vlašských zedníků a kameníků, kteří do města přinesli nový stavební styl a vtiskli mu tak osobitou renesanční podobu s vysokými štíty a sjednotili „celé uliční fronty jednotnou linií říms“. 41 S tím se i zvýšila většina obytných budov o jedno patro. Domy nejvýznamnějších rodin se nacházely na náměstí a také byly nejhonosnější.42 Přestavba města byla umožněna také požárem, který zpustošil město na počátku století. Kromě vlastní radnice vzniká v 2. polovině 16. století ještě škola a budova lázní. I samotný kostel sv. Bartoloměje byl upraven přidáním obloučků do hlavního štítu a vytvořením menších štítů na střechách lodí. O pověst nedobytného města přišla Plzeň před třicetiletou válkou za stavovského povstání. Plzeň, která se postavila do habsbursko-katolického tábora, nedokázala v roce 1618 udržet nápor děl Arnošta Mansfelda a na podzim téhož roku se vzdala. Během tohoto zlého období českých dějin prošlo Plzní několik vojsk obou znepřátelených stran a město pustlo. Již při přípravě obrany byla vypálena čtyři předměstí a během samotného obléhání došlo ke zničení většího počtu domů a snížení obyvatel asi na polovinu.43 Zároveň byla populace zdevastována několika po sobě jdoucími morovými ranami. Ani hospodářská situace nebyla dobrá. Během válek se město neuvěřitelně zadlužilo, takže nebylo ani následující století schopné opravovat válečné škody. Jen pomalu se město vzpamatovávalo z pohrom, které ho postihly, a už nikdy se nedokázalo vrátit na stejnou hospodářskou a politickou úroveň. Po celé 17. století si město ponechává svůj renesanční ráz a baroko se dostává ke slovu až po roce 1700, kdy zde působí Jakub Auguston mladší. Pod jeho rukama vzniká mimo jiné i kostel a klášter sv. Anny. Při přestavbě měšťanských domů se ale drží renesančního charakteru budov a své projekty korunuje vysokými štíty pro udržení jednotné linie. V průběhu 1. poloviny 18. století byla zbarokizována většina domů ve městě. S rokem 1800 proniká do Plzně klasicismus a současně začíná i postupná proměna města, která smazala jeho středověký ráz. Díky rozvoji průmyslu po polovině 19. století a dobré 40

Miloslav Bělohlávek (pozn. 30), s. 135 - Na jeho počest se konaly různé slavnosti a turnaje. Např. „byl uspořádán mytologický vodní balet[…]. Čtyři masky, mezi nimi i sám arcikníže, představovaly bohyně, druhé čtyři vodní muže…“ 41 Miloslav Bělohlávek (pozn. 30), s. 176. 42 Fridolín Macháček, Městský dům, in: idem, Dvě studie k dějinám Plzně a Plzeňska, Plzeň 1931, s. 34. - Je zajímavé, že upravenost domů byla veřejným zájmem a dohlíželi na ni čtyři paumistři po celé 16. století. 43 Miloslav Bělohlávek (pozn. 30), s. 228 - V roce 1654 se odhaduje počet obyvatel na 2 200 a počet domů ve městě i na předměstí na 247.

13

poloze z hlediska dopravy44 se Plzeň vyvinula ve velké prosperující město a zažila nebývalý rozmach, doprovázený značnou stavební činností. Kromě budování předměstí se přetváří i vnitřní město. Už při rušení klášterů za Josefa II. začal být bourán dominikánský klášter, přičemž kostel sv. Markéty přišel na řadu jako první. 45 Následovalo poboření městských hradeb a bran v polovině 19. století, na jejichž místě vznikly sady, které obepínají střed města. Roku 1829 byla srovnána se zemí i renesanční budova školy, ale přesto hlavní škody byly napáchány až v období od roku 1890 do první světové války.46 Nejhorší zásah do jednolitosti formy plzeňského náměstí ztělesňuje přestavba a ničení měšťanských domů, ke které došlo i přes marnou snahu c. k. Centrální komise pro průzkum a uchování stavebních a uměleckých památek ve Vídni a Kroužku přátel starožitností pro Plzeň a okolí. Alespoň u některých budov se projevila snaha o zachování slohového konceptu,47 ale úplně mizí výšková vyrovnanost staveb. Z historického jádra byla nejvíce znehodnocena západní strana náměstí [5], kde se na místě domu U Dvou zlatých klíčů z počátku 19. století objevila „nynější krychle“48 a budovu hotelu Central (dříve dům U Zlatého orla) nahradila novostavba ze 70. let minulého století[6].49 Z renesančního a gotického města tedy příliš nezůstalo. Stará zástavba byla nahrazena novými činžovními domy v historizujících slozích. Můžeme jmenovat například plzeňského architekta Rudolfa Štecha, jehož stavby byly ozdobeny sgrafity Mikoláše Alše. V současné době se sice objevují snahy o nápravu zbytečných stavebních úprav a o jistou rehabilitaci historického jádra, jakým bylo například částečné obnovení Mlýnské strouhy a návrat kašen na náměstí Republiky [7] v nové, poněkud diskutabilní, podobě, ale starý historický obraz města je nenávratně ztracen.

44

Kromě polohy na stávající dopravní spojnici mezi Bavorskem a Prahou byla Plzeň roku 1861 připojena k železnici. 45 Fridolín Macháček, Zmizelá Plzeň, Zprávy památkové péče, 1954, s. 74-84. 46 Ibidem, s. 82. 47 Např. Bezděkovský dům od Kamila Hilberta (čp. 95) na východní straně náměstí nebo dům U Červeného srdce Rudolfa Štecha. 48 Fridolín Macháček (pozn. 45), s. 82. 49 Podrobněji o podobě města na počátku 19. století a o změně, kterou prošlo, pojednává kromě již zmiňovaných publikací např.: Jiří Janouškovec - Josef Kejha, Zmizelá Plzeň, Plzeň 2010;

14

4. Stavební dějiny objektu Stejně jako v jiných městech, tak i v Plzni se před zakoupením (případně novou výstavbou) reprezentativního radničního domu odehrávala zasedání u městských rychtářů nebo v bytech konšelů. 50 První radnice byly všeobecně situovány do malých domů a to se nevyhnulo ani plzeňské veřejné správě. Teprve na konci 15. století51 se plzeňští rozhodli pro koupi větších prostor a roku 1496 se v něm již konalo zasedání. Díky velkému počtu zachovaných pramenů můžeme poměrně dobře zodpovědět otázky týkající se stavební minulosti současné radniční budovy. Ze stavebně- historického průzkumu je patrné, že tento objekt vznikl už v období středověku, neboť obvodové zdi a sklepy mají gotický původ. Tento fakt doplňují i výsledky archivního průzkumu, které ukazují od 15. století na tomto místě jediný dům označovaný pro jeho na středověk neobvyklé rozměry jako „velký“.52 Zda měl objekt v době koupě plzeňskou obcí základní rysy současného dispozičního řešení (tedy rozdělení na západní, výrazně hloubkové křídlo a širší, ale zároveň i menší východní) není jasné. Jisté ovšem je, že v době renesanční přestavby již ano. V roce 1507 poškodil radnici velký požár. O tom, že na počátku 16. století prošla před vlastní renesanční přestavbou budova rekonstrukcí, svědčí pozdně gotické orámování oken ve spodním podlaží kolem dvora. Naštěstí se nám z doby renesanční přestavby dochoval značný počet záznamů, jejichž součástí je i zmínka o autorovi. Dočítáme se například, že „Mistr Hanuš Vlach […]rathauz stavěl“. Z nich vyplývá, že stavitelem byl „Mistr Hans Vlach“ nebo „Hanuš Vlach“. Zápisy z radního protokolu nám dokládají i počátek a průběh stavby. Tak se dozvídáme, že v únoru roku 1954 zasedala městská rada „v novém stavení“, nebo že bylo objednáno pro stavbu radnice 100 000 „dobře vypálených“ cihel [8].53 První zasedání v nové budově proběhlo o dva roky později. Pokud bychom brali v úvahu letopočet napsaný v rolverkové kartuši na fasádě radnice pod okapní římsou za vymezení konce stavby, 54 mohli bychom celou přestavbu časově vymezit mezi roky 1554 až 1558. Během této doby je hlavní budova navýšena na

50

Jaroslav Schiebl (pozn. 14), s. 14. Josef Strnad a Jaroslav Schibel udávají dobu koupě na rok 1490, ale stavebně-historický průzkum se od udání přesného letopočtu zdržuje. 52 Dobroslav Líbal (pozn. 8), s. 69. 53 Plzeň, AMP, Radní protokol, inv. č. 19- 1554-1567. 54 Letopočet byl nalezen na staré fasádě před rekonstrukcí na počátku 20. století a Jan Koula ho při návrhu nové výzdoby průčelí zohlednil. Byl vytvořen sádrový odlitek starého nápisu, který je dnes umístěn v chodbě před kancelářemi náměstků primátora. 51

15

třípatrovou a vzniká pravidelné dispoziční členění s vysokým sálem přes první a druhé patro a se čtvercovými místnostmi v hloubkovém křídle s osovými průchody. V západním traktu bylo vybudováno nové schodiště. Mimo to bylo vytvořeno nové reprezentativní průčelí. Někteří autoři uvádí, že atikové patro se štíty bylo doplněno až v 70. letech. 55 Na vedutě Plzně od Jana Willenberga [9] můžeme dobře vidět, jak přibližně vypadala radnice na počátku 17. století, tedy její stav nedlouho po přestavbě. V této době byla již opatřena vysokými, několika etážovými štíty s čučky a koulemi na tyčích. Nechyběla ani věžička.56 Rozdíl oproti současnému stavu je patrný u severního traktu hlavní budovy a hloubkového křídla, které byly v té době pouze jednopatrové.57 Na severní průčelí nenasedá budova o stejné výšce, což umožnilo rozvinutí menšího štítu i z této strany. Druhý menší dvouetážový štít podobného vzhledu je postaven také z východní strany na severním traktu hlavní budovy. Z toho vychází, že nádvorní část hlavní budovy byla kryta samostatnou střechou a podle stavebně historického průzkumu byla pultového typu.58 O další stavební činnosti máme zprávy až k roku 1768, kdy byla nově zaklenuta místnost na severní straně velkého sálu v prvním patře. Podobné zaklenutí prostoru je i v nejsevernějším prostoru hloubkového křídla. V souvislosti s tím vzniklo i dvouramenné schodiště, které bylo vystřídáno šnekovým v době rekonstrukce na počátku 20. století. Při stavbě věznice roku 1820, se kterou byla radnice propojena dvorem, byl stržen štít na severní straně. O dvacet dva let později je v inventáři městského majetku radnice popsána jako dvoupatrová budova s patnácti pokoji, dvěma kvelby a dvěma sklepy. Roku 1848 přibylo na radničním dvoře stavení kamenných cel. Někdy na konci 18. století je nad vstupní portál umístěn v prvním patře balkonek, který byl odstraněn v průběhu rekonstrukce. O jeho umístěný není známý sice žádný záznam, ale Dobroslav Líbal ve stavebně historické průzkumu upozorňuje na vyobrazení na střeleckém terči z roku 1793, kde si ho již můžeme všimnout. Ale je poněkud zarážející, proč ho Vincenc Morstadt nezobrazil v jeho pohledu na plzeňské náměstí z doby kolem roku 1820 [10]. Výsledkem revolučního roku 1848 byla mimo jiné změna ve veřejné regionální správě. Jedním z následků bylo, že se plzeňská obec zavázala k vybudování nové soudní budovy pro krajský soud a do realizace tuto instituci dočasně umístila v prvním a druhém patře radnice. 55

Jarmila Krčálová, Renesanční architektura v Čechách a na Moravě, in: Dějiny českého výtvarného umění. II/1 : Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989, s. 27; Karel Kibic (pozn. 18), s. 99. 56 Ve starší literatuře (např. Miloslav Bělohlávek - Jaromír Kovář - Miloslav Šváb et al., Dějiny Plzně I. Od počátků do roku 1788, Plzeň 1965, s. 223) se setkáme s názorem, že byla přidána až v 17. století, což je vzhledem z Willenbergově zobrazení málo pravděpodobné. 57 Na Willenbergově vyobrazení je v tomto jasná chyba, neboť nádvorní trakty autor zobrazuje jako stejně vysoké s průčelím do náměstí. 58 Dobroslav Líbal (pozn. 8), s. 72.

16

V souvislosti s tím byly částečně upraveny stávající místnosti v těchto podlažích (jednalo se pouze o přidání příček a větší změnu prodělal prostor ve druhém patře vedle hlavního sálu) [11]. Jelikož se ale i tak potýkali s nedostatkem místa, bylo rozhodnuto zvýšit stavbu v traktech kolem dvora o jedno patro. Ve třetím patře byly později ještě v průběhu 2. poloviny 19. století zřízeny dvě místnosti pro úřad státního zastupitelství [12]. V oddílu věnujícím se popisu objektu bylo zmíněno, že na průčelí byly původně sluneční hodiny. Ty byly brzy odstraněny, protože věž kostela sv. Bartoloměje stínila a nebylo možné správně odečítat čas. Později se na jejich místě objevily první mechanické, ale v Plzeňských novinách z roku 1865 se dočítáme: „Staré hodiny na radnici budou dle usnesení městské rady pro svou vetchost odstraněny, na jejich pak místo přijdou hodiny, které se nyní na vodárně nacházejí.“59 Ale ani tyto dlouho na radnici nevydržely a při rekonstrukci na počátku 20. století byl hodinový stroj vyměněn za nový. Za zmínku také stojí, že v roce 1869 proběhla oprava věže na radnici, která byla opatřena novou bání, do níž byla dovnitř vyryta stručná historie města Plzně. Roku 1902 byl konečně přestěhován krajský soud a stará radnice vrácena obci. Na počátku 20. století proběhla kompletní rekonstrukce radniční budovy, za účelem adaptace pro soudobé potřeby, ale zároveň s požadavkem maximálního zachování její renesanční podoby. Jelikož se ale tímto tématem zabývá samostatný oddíl této práce, tak dějiny objektu nyní ukončím a budou doplněny v osmé kapitole.

59

Plzeňské noviny, 1865, č. 68, 24. 5., s. 3.

17

5. Popis objektu Stavba radnice se nachází ve středu bloku budov na severní straně náměstí Republiky [13] v samotném centru města Plzně. Patřila do tak zvaného sedmého houfu, jedné ze čtvrtí, na které bylo město až do vlády Josefa II. rozděleno [14].60 Dvoukřídlá dispozice stavby není z přímého pohledu z náměstí patrná. Na hlavní dvoutraktovou uliční frontu totiž na západní straně nasedá delší hloubkově orientované jednotraktové křídlo. Společně sdílený dvůr s archivem města Plzně (předtím věznice a bezpečnostní oddělení policejního ředitelství) byl původně rozdělen starou kamennou branou na dvě části. Na radničním dvoře se také dříve nacházelo záchodové stavení. Od počátku 20. století patří také k radniční budově i tzv. Císařský dům [15], s nímž byla propojena pomocí nového tříramenného schodiště, a to zapříčinilo průnik vlastní stavby i do dvora Císařského domu jednou okenní osou [16]. Čelní třípatrová budova i zadní dvoupatrové křídlo jsou chráněny vysokými sedlovými střechami, které jsou zakončeny štíty s čučky s koulemi na tyčích. Na střeše hlavní budovy pak nalezneme plechovou věžičku s lucernou a bání cibulovitého tvaru. Celkovou siluetu také charakterizují vysoké štíhlé komíny, které jsou zakončené bohatými hlavicemi. Zároveň je jednotícím a velmi výrazným prvkem (zvláště na průčelí) novodobá sgrafitová výzdoba. Ta je na všech vnějších stěnách a dříve bychom ji nalezli i na štítech, atice a komínech,61 kde je nyní vidět neomítnuté zdivo, které se převážně skládá z cihly. I vzhledem k veliké ploše náměstí se průčelí ukazuje mohutným dojmem, což způsobuje impozantní působení samotného objektu. Pět okenních os je vloženo lehce nepravidelně, přičemž prostřední osa se mírně uchyluje doprava. Horizontálně je budova rozdělena římsami na tři dílčí části. Celou stavbou prochází okna, které rámují jednoduše profilovaná ostění s ušima a přímé nadokenní římsy. Nejnižší část tvoří bosované přízemí [17], které je prolomeno rustikovým portálem, kolem něhož je symetricky umístěna čtveřice oken. Pod nimi v postranních osách najdeme dva menší sklepní otvory. Obě ploché hranolové římsy portálu, jak nábřežní, tak i nadpražní prochází po celé délce průčelí a rozbíjí jeho vertikalitu.

60 61

Jaroslav Schiebl (pozn. 14), s. 17; Fridolín Macháček (pozn. 42), s. 39. Dobroslav Líbal (pozn. 8), s. 34.

18

Střední část [18] je největší a zahrnuje tři patra, přičemž prostřední z nich je pouze polopatro, mezanin. Po stranách je orámována po nároží armaturou, která opticky ukončuje stavbu. Poměrně vysoké první patro je koncipované jako „piano nobile“. K tomuto dojmu pomáhají i vyšší okna, která společnou parapetní římsou nasedají na bosáž v přízemí. Nadokenní římsa je nesena z obou stran volutovými konzolami. Tyto architektonické prvky jsou ještě doplněny o trojúhelníkovitý fronton znázorněný sgrafitovou výzdobou. Mezanin, který budu označovat jako druhé patro je poměrně menší a tomu odpovídá i nižší výška oken, jejichž tvar se blíží čtverci. Přesto jsou ale doplněny o poměrně výraznou nadokenní římsu, pod kterou ještě vystupuje soudečková soprafenestra. Třetí patro je definováno menšími sdruženými okny a svou římsou korespondují s okny pod ním. Vodorovné ukončení toho celého segmentu představuje kladí, v jehož vlysu se nachází sgrafita s motivy puttů a vegetace. Aby kladí správně naznačovalo svou funkci, tak průběžně přechází také na boční zdi stavby. Na zbytku hlavní římsy je přiznána cihla. Drobné, pilastry s toskánskými hlavicemi členěné atikové patro [19] pokračuje stejně jako kladí na boky budovy. Střed je zde tvořen výraznými mechanickými hodinami, které nahradily dřívější sluneční. V druhých polích po stranách tohoto patra jsou umístěna malá okna s dřevěnými okenicemi v plochém pískovcovém ostění. Celé průčelí je završeno třemi stejně řešenými volutovými štíty, mezi nimiž se nachází čučky. Jak už bylo řečeno, tak dvůr [20] tvoří západní podlouhlé křídlo radnice a zadní trakt hlavní budovy, přičemž obě části jsou vizuálně propojeny použitím stejné architektonické výstavby a stejných vizuálních prvků. Na obou nádvorních průčelích rozeznáváme tři podlaží,62 která na hlavní budově protínají okenní osy o stejném počtu, a na přisedajícím křídle zjistíme jejich počet na sedm. Přízemí je vystavěno za použití rustiky provedené v omítce a od zbylých pater je odděleno plasticky výraznou kordonovou římsou, která je svrchu chráněna prejzy. Na první pohled nás zaujme zajímavé řešení okenních ostění, které mají záclonkovité překlady. Při bližším zkoumání zjistíme, že se liší jejich provedení na hlavní budově a na hloubkovém křídle, kde jsou dokonce dvě koncová okna pouze jednoduchá. Zatímco rustikový portál nacházející se v pravé okenní ose hlavní budovy je zřejmě nepůvodní, tak tento typ provedení orámování oken vznikl zřejmě už v 16. století.

62

Čtvrté podlaží hlavní budovy není podhledu patrné, neboť terasa, která tvoří severní trakt, je skryta za atikovou nadezdívkou.

19

Pro výzdobu druhé horizontální části nádvorního průčelí je, stejně jako na hlavním průčelí, použito sgrafito, i když zde si všimneme pouze geometrických prvků, jakými jsou psaníčka. Pásky ve vodorovných liniích, které se nachází na místech chybějících říms a jsou zdobeny menšími geometrickými (např. běžící vlna) a vegetabilními ornamenty. Okna prvního patra se na obou křídlech liší. Zatímco na hlavní budově jsou opatřena výraznými nadokenními římsami se soudečkovými soprafenestrami, tak na bočním křídle je nadokenní římsa výrazně jednodušší. Rozdíly nalezneme i v různě řešeném ostění oken. Na východní straně dlouhého křídla je jeho profil pravoúhle zalomen ve výši soklu, což se nikde jinde na stavbě neopakuje. Obě strany jsou sjednoceny parapetní římsou, která průběžně prochází po celém obvodu nádvorní části stavby. Na okna druhého patra, která disponují jednoduchými neprofilovaným ostěním, nasedá namísto nadokenní přímo římsa korunní, jejíž vlys je zdoben opět sgrafity s geometrickou ornamentalikou. Celé průčelí završuje nižší atiková nadezdívka s pilířkami a volutami, která ale zdobí pouze hlavní budovu a na hloubkové křídlo již nepokračuje. Za ní se nachází terasa, ale jelikož není patrná při pohledu ze dvora, tak se jejímu popisu budu věnovat až později při líčení vnitřních prostor stavby. Plocha bočních zdí [21], které převyšují vedle radnice stojící budovy, je řešena prostě, pouze obdélníkovými sgrafity. V atikovém patře jsou nesymetricky umístěna dvě okna ve třetím a čtvrtém poli zprava. Na přiznaném zdivu je vidět převažující obsah kamene nad cihlou. Jednoduchost spodní části doplňují vysoké, čtyřetážové štíty, které jsou bohatě členěné. V úrovni atiky při západní venkovní zdi nad hlavním schodištěm obíhá kolem části stavby terasa, která je ale při pohledu z náměstí zakryta sedlovou střechou vedlejšího domu.

Vnitřní prostory Základní dispozici objektu bychom také mohli definovat jako „dvoukřídlý, hloubkový dvoutrakt“,63 kde ve všech patrech [22-26] rozeznáváme pro obě části podobné rozčlenění a většina z jednotlivých místností nad sebou si přesně půdorysně odpovídá. Východní trakt je ve všech podlažích definován velkými prostorami orientovanými hloubkově na sever, jako je mázhauz v přízemí nebo velké sály v dalších patrech. Ve srovnání s tím v hloubkovém traktu vidíme výstavbu dispozice aditivním přidáváním menších místností přibližně čtvercového tvaru a toho členění je rozbito pouze hlavním a šnekovitým schodištěm v zadní části západního křídla.

63

Dobroslav Líbal (pozn. 8), s. 42.

20

1. Sklepy Tyto prostory vystřídaly za celou svou existenci mnoho funkcí, které bychom mohli jmenovat od jejich původního úkolu radničního sklípku, přes mučírnu až po dnešní uzpůsobení zasedací místnosti. Z tohoto vývoje také vyplývá, že původní vchod do těchto prostor nebyl z vnitřku budovy, ale přímo z náměstí, 64 a jeho zbytky můžeme zaznamenat díky pozůstatku kleneb v mázhauzu a v současné informační kanceláři radnice. Dnešní přístup do těchto místností je umožněn pomocí velkého schodiště přes Císařský dům. Celý prostor bychom mohli rozdělit na tři větší místnosti, které jsou všechny oproti vyšším patrům zaklenuty valeně. Největší sál [27], který je situován pod mázhauz, je ve své jižní části předělen pomocí hrotitého oblouku, a vzniklo tak určité jeviště ve vyšší úrovni. Odtud se dostaneme do menšího pokoje. Poslední část je úplně oddělena od ostatních prostor a nyní se zde nachází kotelna. 2. Přízemí Pokud vstoupíme do budovy, tak se nejprve ocitáme v mázhauzu radnice [28], kde dříve bývala zbrojnice a také sloužil jako veřejný a informační prostor města a tuto funkci si prakticky ponechal

dodnes.

Dveřní

otvory

jsou

orámovány kamenným

ostěním

s jednoduchým profilováním, nad kterým je umístěn soudečkový vlys a prostorově výrazná nadpražní římsa [30]. V lunetách klenby na zdi sousedící s náměstím jsou nepravidelně uložena okna v segmentových záklencích. Tento způsob řešení okenních otvorů se vyskytuje po celém podlaží a víceméně také po celé stavbě. Celý prostor je završen neckovou klenbou s pravidelnými trojúhelníkovitými výsečemi s výraznými hřebínky. Na mázhauz navazuje v zadní části další místnost [31], jejíž podlaha je oproti němu vyvýšená. Nyní bychom zde našli model města Plzně. Západní trakt hlavního křídla je tvořen dvěma menšími místnosti, kde jsou nyní informační kanceláře. Velkými prosklenými dveřmi bychom se dostali na novodobé tříramenné schodiště, které, jak už bylo řečeno, kromě jednotlivých pater propojuje také radniční budovu s Císařským domem. Naproti vchodu do radnice se nacházel přímý průjezd na dvůr, ale tento průchozí koridor byl narušen v 60. letech minulého století, kdy byla vystavěna vrátnice na severní straně mázhauzu právě v místě průjezdu [29], a přístup na dvůr je umožněn pouze zacházkou přes hlavní schodiště. Samotný průjezd je zaklenut širokou valenou klenbou se styčnými tříbokými výsečemi. V hloubkovém traktu navazují za sebou na tříramenné schodiště čtyři menší místnosti. Zde stojí za zmínku prostor před poslední místností od severu, kde bylo až do rekonstrukce na počátku století situováno vedlejší 64

Ještě na fotkách před rekonstrukcí radnice jsou vidět vchody místo dnešních sklepních okének, které se nachází na průčelí v nárožních okenních osách.

21

schodiště a jak vyplývá ze stavebně historického průzkumu, tak po jeho odstranění byl prostor nově překlenut segmentovou klenbou.65 Spojovací funkci s dalšími podlažími splňuje novodobé schodiště [32] v hlavní části stavby. Při patě schodiště a v jednotlivých jeho podestách je využita valená klenba[33] s trojúhelníkovitými výsečemi s čabrakovými konzolami a směrem do prostoru jsou neseny toskánskými sloupy. Podhledy jsou řešeny štukovým kazetováním [34]. V jižní části v prvním patře je chodbou vyřešen průchod do Císařského domu. Většina portálů, které vedou z prostoru schodiště, je řešena shodně jako v mázhauzu. 3. První patro Hlavní prostorovou jednotkou prvního patra je obřadní síň [35], nebo také někdy označovaná jako velký sál. Necková klenba opět prochází většinou místností podlaží a doplňuje ji použití čabrakových konzol. Pouze v chodbách je užito valené klenby (ale také s výsečemi a hřebínky). Velký sál, který dříve sloužil pro shromáždění „velké obce“,66 výškově prochází i druhým patrem. Necková hřebínková klenba je ukotvená čabrakovými konzolami, které vystupují z pískovcového kordonu rámujícího celý prostor v horní úrovni oken. Ve výklencích klenby se na uliční zdi nachází tři vysoká okna. Ozdobou síně je velký renesanční kamenný krb [36] u východní podélné zdi. Jeho bohatě profilovaná římsa je nesena dvěma volutami a na vrcholu je ozdoben mohutným štítovým nástavcem. Po jeho levé straně pokrývá stěnu v jednom ze čtyř výklenků nástěnná malba s tématem kalvárie zřejmě od Giovanniho de Statia [37],67 která je cenná nejen pro své umělecké kvality, ale také proto, že na pozadí hlavního výjevu je zobrazena podoba města ve 2. polovině 16. století. Naproti němu je votivní deska s nápisem na počest návštěvy Rudolfa II. v Plzni. Řešení portálů [38] zde nabývá oproti mázhauzu honosnějšího rázu. Kromě složitější profilace ostění nalézáme rozdíl především v použití volutových konzol pro podepření nadpražní římsy. Opakuje se tedy stejný model orámování jako u oken z čelní strany. Dřívější purkmistrova pracovna [39] je umístěna v západním traktu u uliční zdi a náležely jí dvě okenní osy průčelí budovy. Výška okenních výklenků je stejná jako v sále, ale strop je ve srovnání se síní snížen kvůli druhému patru. Klenba je zakončena malými jednoduchými kamennými římsami a v jejím středu se nachází olejomalba připisovaná Františku Juliu

65

Dobroslav Líbal (pozn. 8), s. 63. Markéta Čekanová (pozn. 28), s. 17. 67 Jaroslav Schiebl (pozn. 14), s. 51; Markéta Čekanová (pozn. 28), s. 17.- Malba je datována rokem 1574 a signována „G. S.“. 66

22

Luxovi. Odtud bychom se také dostali do pracovny primátora po menších dřevěných schodech. Ta ale již spadá do Císařského domu. Na obřadní sál navazují na severní straně bývalé prostory matriky [40].68 Zmiňuji ho především kvůli odlišné výstavbě klenby. Styčná linie v rozích místnosti nevzniká jako jinde spojením hran sousedících výsečí do jedné, ale jsou od sebe oddělené linií vedoucí po rohu místnosti. Dalším rysem je absence čabrakových konzol. Dispoziční řešení severně od hlavního schodiště opět odpovídá situaci ve spodním podlaží. Nejblíže se nachází předsíň před kanceláří tajemníka [41]. Zde je nejvýraznějším prvkem další kamenný krb u jižní stěny, který přebírá tvarosloví krbu v obřadním sále. Zvláštním dojmem působí velká okna v západní zdi, která se neváží na výklenky klenby. Do další místnosti se dostaneme přes původní kamenný portál, který je vystavěn stejným způsobem jako portály na podestě schodiště. Tento a následující prostor mají kromě stejně utvářené klenby jako v předsíni před kanceláří tajemníka společné i další prvky. Další místnost je šířkově orientovaná prostorová jednotka, rozdělená na tři části pomocí dřevěných příček. V pravé z nich se nachází kovové šnekové schodiště z doby rekonstrukce. 4. Druhé patro a třetí patro Na rozdíl od spodních podlaží spodním zaznamenáváme ve druhém patře menší změny. Shodné rozvržení místností je pouze u hlavní budovy, přičemž, jak už bylo řečeno, sál prvního patra prostupuje až do druhého. Místnosti severní části hlavní budovy a hloubkového křídla jsou rozčleněny pomocí příček a tím došlo k narušení původního konceptu. Rozdíl je ale nápadný už v řešení jednotlivých prostorových jednotek. Kromě toho, že jsou plochostropé, tak jsou i z hlediska vybavení mnohem skromnější a bez výrazných architektonických prvků. Severně od hlavního schodiště se nachází menší dvouramenné vedoucí na terasu hlavní budovy a na půdu. Hloubkové křídlo představuje jeden velký obdélný prostor, který je rozčleněný příčkami, které ale vymezují na západní straně průběžnou uličku. Původní dispoziční řešení bylo shodné se spodními podlažími, ale zdi byly později u západní stěny probourány, aby vznikl průchozí koridor. Příčky byly ještě doplněny o nové, a tak vznikly kancelářské prostory vázané na jednu okenní osu. Místnost u uliční zdi při západní straně sálu je bývalá spisovna, která dnes slouží pro jednání poslaneckých klubů [42]. Na počátku minulého století doznala velké změny tím, že byla propojena přes úzkou galerii s jednacím sálem zastupitelstva ve třetím patře originálním

68

V místnosti se nachází starožitný stůl, který zřejmě dříve patřil soudu, který v budově radnice sídlil. Je zdoben intarziemi, které zachycují např. původní podobu východní stěny katedrály sv. Bartoloměje.

23

kovovým schodištěm, pro jehož vzhled je označována jako „Eiffelka“.69 Tím se dostáváme do posledního podlaží, které se nachází pouze nad hlavním křídlem, a tak je počet místností značně redukovaný. I zde je umístěn sál ve východním traktu [43]. I když vznikl i s výzdobou až na počátku 20. století, tak se i zde opakuje necková klenba použitá v patrech pod ním a stejně tak je analogické i ukotvení klenby za pomoci čabrakových konzol. Na stropě jsou dva čtvercové zasklené otvory, které jsou orámovány kruhem vyplněným florálními motivy ze štuku. V tomto případě je místnost osvětlena přirozeným světlem (kromě stropních oken) z obou kratších stran trojicemi menších sdružených oken v segmentových záklencích. Velké změny doznalo i tříramenné schodiště. Ve druhém patře jsou sloupy nahrazeny kovovými secesními lampami na kamenném podstavci [44], který přebírá tvar dolní části sloupů (část dříku). Tím se prostor uvolňuje a umožnil rozvinutí vysoké neckové klenby. O poschodí výše sem proniká přirozené světlo okny v západní straně, neboť se nyní nacházíme již nad úrovní Císařského domu. Galerie, přes kterou se dostáváme do zasedacího sálu, je do schodiště otevřena tříosou arkádou na pilířích s kamenným zábradlím. Z postranního schodiště se dostaneme na terasu nad severním traktem hlavní budovy. Stavba tohoto schodiště se odchyluje od vlastní budovy a tvoří třípodlažní věž na obdélném půdorysu, které je završena konzolovou římsou obíhající po celém obvodu a ze dvou stran menšími volutovými štíty s čučky [45].

69

Markéta Čekanová (pozn. 28), s. 27.- Říká se, že původně mělo být toto schodiště součástí zaoceánského parníku, pro který ho údajně vyrobily Škodovy závody v Plzni.

24

6. Vlašská kolonie v Plzni a osobnost Giovanniho de Statia Přeměnu gotické Plzně na renesanční město pomohli realizovat vlašští umělci, kteří se v Plzni usadili po polovině 16. století. V úvodu by ještě bylo vhodné zmínit, že většina těchto „mistrů“ se v Plzni usadila natrvalo a stala se měšťany. Josef Strnad se mezi prvními už v 80. letech 19. století zabýval kolonií Vlachů, kteří pobývali v Plzni. Výsledky svého bádání publikoval ve stati „Vlachové v Plzni usedlí“,70 ve které nám na základě studia archivních pramenů poskytuje důkladný seznam jmen a všechny zmínky o jejich činnosti. Mezi nimi je na pomyslný piedestal vyzdvižen Jan de Statia jako stavitel plzeňské radnice. Josef Strnad ho díky archivním pramenům ztotožňuje i s označením Mistr Hanuš. Otázkou nadále zůstává, co vedlo italské stavitele, aby se usadili v Plzni? Získání měšťanského stavu nebylo v té době jednoduché. Žadatel musel splnit několik podmínek. Předpokládalo se, že je zámožný, a jistě nás překvapí požadavek na znalost češtiny, 71 který byl zakotven v nařízení již od roku 1500. Zároveň mu bylo uloženo do roka a do dne vlastnit dům. Jedním z dodatečných důvodů by mohlo být, že Plzeň jako jedno z mála katolických měst nebránila jejich přijetí a nedošlo v otázce víry ke konfliktu. Jejich pobytu a především práci ve městě napomohly požáry na počátku 16. století, které poškodily většinu domů ve městě, a byla tudíž nutná jejich oprava. Zikmund Winter 72 k tomuto výčtu ještě dodává jednu příčinu, a to možnost práce v okolí, protože Plzeň byla v této oblasti jediným větším střediskem. To odpovídá slovům Zdeňka Wirtha, že Vlaši přicházeli houfně, dobře organizovaní v soběstačné skupiny stavebních dělníků, kameníků a dalších a především, že byli dobře informováni o příležitosti k zaměstnání. 73 V této souvislosti se dostáváme k problému, odkud se tito stavitelé vzali a kde čerpaly podněty pro své stavby. Josef Strnad v tomto ohledu poukazuje na důležitý fakt, že do poloviny 16. století není o italských umělcích v městských knihách ani zmínka. Na druhou stranu ihned dodává: „ale za to v druhé polovici téhož století nacházíme tolik zápisův o celých rodinách Vlachů, trvale v Plzni usedlých, že jsme počtem jich překvapeni.“74 V době výstavby 70

Josef Strnad (pozn. 10), s. 13-24. Jaromír Kovář (pozn. 30), s. 171; Pavel Preiss, Italští umělci v Praze : Renesance, manýrismus, baroko, Praha 1986, s. 14.– Zde autor ale podotýká, že podle dochované korespondence a jiných listin pražských Vlachů je doloženo, že jim český jazyk nedělal problémy. 72 Zikmund Winter, Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách : 1526- 1620, Praha 1909. 73 Zdeněk Wirth, Antonín Wiehl a česká renesance, Praha 1921, s. 4. 74 Josef Strnad (pozn. 10), s. 14. 71

25

plzeňské radnice je ve městě doložen pouze jeden italský stavitel, Giovanni de Statia, spojovaný s Hanušem Vlachem.75 Z toho tedy také vyplývá, že většina Italů se v Plzni usadila až po polovině 16. století, neboť až z této doby pocházejí první zmínky o jejich činnosti.76 Jednotlivé kolonie stavitelů v různých městech byly často navzájem propojené ať už stavební činností, nebo příbuzenskými vztahy. Tak se z pramenů dozvídáme, že Giovanni de Statia měl za manželku Magdalenu, dceru Dominika de Mago de Ronio, který rovněž pocházel z Lugana a jehož druhá dcera byla vdaná za Ulricha Avostallis de Sala, který se stal hradním stavitelem a správcem stavebního úřadu na hradě. 77 Po smrti se měli stát poručníky jeho dětí v dohledu nad pohledávkami Giovanni Antonio Brocco a malíř Mariano de Mariani. 78 Známe rovněž jeho původ. Otcem mu byl Domenico de Massagnio a z dochované závěti je patrné, že po celý svůj pobyt v Čechách neztratil kontakt s domovem, neboť se v jeho závěti dočítáme o movitých statcích v Itálii, které vlastnil.

6.1 Renesanční stavby v Plzni Před příchodem Italů se v Plzni stejně jako v Praze nebo i jiných městech renesance uplatňovala pouze použitím jednotlivých architektonických prvků na staré gotické zástavbě a renesanční výstavba se mohla plně rozvinout až s příchodem italských mistrů. Nyní jsem si konečně připravila dostatečnou půdu pod nohama, abych mohla přistoupit k popisu staveb, které vznikaly v Plzni pod rukama těchto stavitelů. Přestože se Plzeň stala sídlem četné italské kolonie, z renesančních budov se dodnes příliš nezachovalo a musíme se tak spoléhat pouze na chabý fotografický materiál. K radnici na levé straně přiléhá Císařský dům, který byl dříve rozdělený na dva. Ten blíže k radnici byl v roce 1565 zakoupen Giovannim de Statia a opraven, ale jak dům vypadal po jeho úpravě nevíme, protože byl upraven Giovannim Mariou Filippim pro Rudolfa II. Zachovaný je jednoduchý portál, který nese označení letopočtem 1565 [46]. Jedním z mála dalších částečně dochovaných renesančních domů v Plzni je dům Chotěšovský [47] na východní straně náměstí, dnes Národopisné muzeum Plzeňska. Ladislav Lábek79 jeho stavbu připisuje staviteli radnice, i když o tom nejsou v pramenech důkazy. Za

75

Jaroslav Schiebel, Oprava naší radnice, Plzeňský obzor, 1905, 13. 3., č. 31, s. 1. -Jaroslav Schiebel, jak sám uvádí, napsal tuto domněnku na základě Strnadova textu. 76 Ladislav Lábek, Chotěšovský dům : Odkaz renaissance, Plzeň 1933, s. 5-6. -Lábek v této stati o Chotětovském domě připomíná ústně tradovanou příhodu o hromadném příchodu Italů do Plzně v jejichž čele stál „Jan de Statia“, ale tato pověst není nijak prameny doložena. 77 Karel Šmrha, Vlašští stavitelé v Praze a jejich druzi [1530-1620], Umění XXIV, 1976, s. 163-177. 78 Pavel Vlček (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004, s. 701. 79 Ladislav Lábek (pozn. 76), Plzeň 1933, s. 5-6.

26

zmínku zde stojí především původní loggie v jeho zadním traktu [48]. Zde je použita sloupová arkáda o dvou polích. K ukotvení její klenby slouží čabrakové toskánké konzoly. Podobným způsobem byla vystavěná i renesanční loggie v domě čp. 87 v Pražské ulici [49]. Ale bohužel z nedostatečného fotografického materiálu nejsme schopni poznat, zda byla zaklenuta stejně nebo ani nemůžeme doložit či vyvrátit použití konzol. Symetrie ve výstavbě průčelí se jako u radnice příliš nepoužívala, což byl důsledek daný vnitřní dispozicí domů. Nejčastěji byl portál umístěn po jedné straně a z druhé bylo okno nebo vchod do dílny. Objevují se také častěji sdružená okna než jednoduchá, která byla rámována různě profilovaným ostěním, na které přímo nasedala rovná nadokenní římsa a z druhé strany římsa parapetní. Jednalo se tedy o určité zjednodušení tvarosloví použitého na radnici. Výzdoba průčelí byla tedy soustředěna do portálů nebo do štítů, ale ne všechny domy jimi byly podle dochovaných materiálů opatřeny. Štíty a jejich členění je značně různorodé. Většinou se ale jednalo o víceetážové s dělením pomocí polosloupů nebo pilastrů. Z velké části plzeňských renesančních domů zůstaly jen portály, které byly často přemístěny na jiné objekty, a tak nám zůstávají jako jediný plošně zachovaný prvek k pochopení renesance v Plzni. Olga Frejková 80 označuje mimo radnice ještě dvě další průčelí na plzeňském náměstí jako klasická renesanční, a to dům čp. 204 [50] a 84 [51]. Do současnosti se nám z nich dochovaly pouze portály, které oba Jaromír Kovář 81 připisuje staviteli radnice a přidává k nim ještě jeden na domu čp. 6. Všechny jsou vystavěny formou edikulového portálu s půlkruhovým záklenkem, kdy kombinují sloupově architrávový systém s archivoltou na pilířích. Jednotlivé tři portály se navzájem liší jen použitím ozdobných prvků a u nejmladšího z nich jsou upotřebeny sdružené sloupy. Zajímavé je také řešení kladí u mladších z nich, u kterého je užito dórského vlysu. Tento typ portálu se opakuje po Plzni vícekrát. Pozoruhodný je portál domu U Červeného srdce už z počátku 17. století, který je orámovaný ze stran hermovkami [52]. Z tvarosloví radnice ale vycházel jiný druh portálu, který nás s menšími obměnami provází po celém městě- a to rustikový. Oproti radnici je ale nábřežní římsa výrazně profilovaná a v hlavním klenáku je umístěna rolverková kartuše, důležitým rozdílem je také, že žádný z domů neměl celé přízemí zdůrazněné rustikou [53]. S tímto typem pracovala druhá výraznější osobnost plzeňských Vlachů, kterou byl Jan Merlian. Třetím typem portálu, se

80 81

Olga Frejková, Palladianismus v české renesanci, Praha 1941, s. 155. Jaromír Kovář, Plzeňské portály, Plzeň 1958, obr. 22-24.

27

kterým se v Plzni setkáváme, je portál bez edikuly s prostým členěním, zpočátku bez římsy, ale později bohatě zdobený [54]. Tvůrčí činnost těchto stavitelů přesáhla také za plzeňské hradby. Důkazem je budova radnice ve Stříbře [55], která byla podle pramenů vystavěna roku 1589 plzeňskými Vlachy a mezi jmenovanými se také objevuje označení Jan Vlach, který měl vytvořit sgrafitovou výzdobu na průčelí. Je otázkou, jestli onen Jan Vlach je Giovanni de Satia, stavitel plzeňské radnice. Mohl by jím být i Jan Merlian, který byl v plzeňských pramenech někdy také označován jako Jan Vlach. Přestože její stavbou byli pověřeni plzeňští Vlaši, její stavba se od plzeňské liší. Prvek, který ukazuje na plzeňskou provenienci je rustikový portál [56], který je téměř totožný s portálem v domě u Salzmannů[57], jehož autorem je právě Jan Merlian, a s dalšími v Plzni. Většina z budov, které v Plzni vznikly v období od poloviny 16. století trvající dalších bezmála 100 let, je prací vlašských stavitelů. Přesný záznam o jejich příchodu v městských knihách není a ani se prameny nezmiňují, odkud se v Plzni vzali. Podle letopočtů uvedených na portálech se setkáváme se zvláštním jevem, že většina z nich je datována až k poslední čtvrtině 16. století, popřípadě k počátku století 17. Pouze ty, které jsou připisovány Giovannimu de Statia, vznikly už v 50. letech. S ohledem k tomuto zjištění bych souhlasila s profesorem Strnadem a Jaroslavem Schieblem, že se v Plzni nejprve nacházel pouze stavitel radnice a teprve později přišli ostatní. Stavby vytvořené těmito mistry zapadaly do průměru a spíše než o nějaké invenci musíme klást důraz na to, že ustrnuli v jedné poloze a aplikovali po celou dobu zaběhnuté vzory, ale s výjimečnou kamenickou zručností. Z průměru této produkce vystupuje nad ostatní budova radnice, jejíž architektonické prvky se opakovaly na dalších stavbách po celém městě a vznikl tak určitým způsobem osobitý regionální styl. Na závěr bych si dovolila použít slova Zikmunda Wintra: „Vedle Statia se jeví ostatní členové vlašské kolonie plzeňské sice jako výtvarníci druhého řádu, ale jako dobří podnikatelé a techničtí odborníci.“82

82

Zdeněk Wirth (pozn. 13), s. 53.

28

7. Stavba plzeňské radnice v kontextu české renesanční architektury V blízkosti Plzně se v té době nacházela z našeho pohledu dvě velmi významná panství, která vlastnily dvě důležité osobnosti tehdejší politické scény. Kaceřov byl v roce 1539 vyplacen ze zástavy sekretářem finanční komory Florianem Gryspekem z Gryspachu a budoucí pražský nejvyšší purkrabí Jan ml. z Lobkovic ve stejném roce zakoupil Horšovský Týn. Oba majitelé začali velice brzy se stavbou reprezentačních zámků, na jejichž budování si pozvali italské mistry. Jelikož byla Plzeň s Horšovským Týnem propojena obchodní cestou a Kaceřov je od centra města vzdálen asi dvacet kilometrů, měli bychom uvážit, zda se zde nenachází odpověď na naši otázku a případně bychom měli promyslet možnost vlivu a souvislostí obou staveb na radniční budovu v Plzni. Stavitel a projektant kaceřovského zámku není známý. 83 Zámek vzniká v průběhu 40. a 50. let.84 Karel Chytil dokonce tvrdil, že Vlaši, kteří se podíleli na stavbě zámku, přišli z Plzně.85 Ale vzhledem k výše zmíněnému Strnadovu zjištění, že do poloviny 16. století není o Italech v Plzni ani zmínka, a pokud přihlédneme k faktu, že rezidence byla vystavěna v průběhu 50. let, není tato varianta pravděpodobná. Olga Frejková se dokonce zaobírala myšlenkou, že stavba zámku byla spojena s okruhem Bonifáce Wolmuta.86 Carl Laužil připisuje tuto rezidenci i plzeňskou radnici jednomu mistrovi a poukazuje na některé shodné prvky a podobnou koncepci. 87 Ostatní autoři jsou ve svém mínění poněkud mírnější a Giovanniho de Statia považují spíše za někoho, kdo byl součástí stavitelského okruhu na Kaceřově než vedoucím mistrem. A i když se nepodařilo pomocí pramenů potvrdit, že Statia pracoval na Kaceřově, tak „jeho zásoba forem to potvrzuje“,88 jak se následně pokusím potvrdit. Lobkovic si na úpravu právě zakoupeného zámku pozval Agostina Galliho, který vzešel z okruhu mistrů pracujících pod Paolem Stellou na stavbě pražského královského letohrádku a

83

Tento problém zaměstnával mnoho autorů a téměř každý z nich přišel s novým řešením. Můžeme jmenovat například Olgu Frejkovou (Palladianismus v české renesanci), Karla Chytila (Mistři luganští v Čechách), Jana Muka (Ke vztahu renesanční architektury Čech a Itálie), Bedřicha Stefana (K počátkům klasicismu v renesanční architektuře Čech) a další. 84 Jarmila Krčálová (pozn. 53), s. 11. -Výstavba zámku se obtížně datuje a různí autoři je v uváděných letopočtech liší. V Dějinách českého výtvarného umění je uveden letopočet před 1543-1559, který jsem převzala. Starší autoři spíše uvádějí dřívější ukončení stavby- např. Karel Chytil jako závěr stavby bere rok 1554. Celou problematiku dobře shrnuje Olga Frejková (pozn. 80, str. 29-31). 85 Karel Chytil (pozn. 15), s. 45. 86 Olga Frejková (pozn. 80), s. 155. 87 Carl Laužil (pozn. 21), s. 17-25. 88 Olga Frejková (pozn. 80), s. 155.

29

později se podílel také na stavbě Lobkovického (nyní Schwarzenberského) paláce v Praze na Hradčanech. S úpravou budovy se začalo roku 1547 a skončilo po roce 1559.89 Průčelí plzeňské radnice bychom mohli z hlediska použitých forem rozdělit na dvě části. První z nich je samotný kubus radnice do korunní římsy a druhý tvoří atikové patro se štíty. Právě v tomto okamžiku narážíme na jistý nesoulad této architektury. Štíty a atikové patro, které byly zřejmě doplněny později až v 70. letech, celé jeho působení dodatečně změkčují. Právě z těchto důvodů se někteří autoři90 domnívají, že dalším impulzem pro stavbu radnice v takové podobě, v jaké ji známe, bylo použité tvarosloví zámku v Horšovském Týně. 7.1 Zámek v Kaceřově Karel Chytil se zmiňuje, že se z jedné zprávy dozvídáme o tom, že v Kaceřově přebývají „Vlaši zedníci“,91 tedy patrně ti, kteří tam byli zaměstnaní. Hodně autorů poukazovalo především na jeden shodný prvek, a tím bylo využití „renesančního klasicismu“.92 Většina z nich se opírala o porovnání průčelí radnice a nádvorních fasád Kaceřova [58]. Za klasickou bychom u plzeňské radnice mohli považovat symetrii průčelí, ale kromě toho se spíše než o podobnou výstavbu jedná o použití stejných složek. V prvním patře obou staveb jsou okna posazena na parapetní římsu [59], která prochází celou po délce celé stěny a její profil si u obou staveb odpovídá. Pokud jsem zmínila okna v prvním patře, tak nesmím opomenout jejich stejné orámování, kde je jediným rozdílem absence uší u kaceřovských ostění. Shodné prvky mezi kaceřovským zámkem a plzeňskou radnicí jednotlivě prochází celou stavbou hlavně v rámci kamenických prací, které bychom mohli označit téměř za duplikáty, například v rámci řešení některých portálů [60-61]. Už Laužil upozorňoval při popisu kaceřovského zámku na krb, který je obdobný s tím, který je umístěn v hlavním sále plzeňské radnice [63]. Oba dva charakterizují vysoké volutové konzoly na menším soklu, které ohraničují ohniště. Překlad je ztělesňován plným kladím s vydutým vlysem a bohatě profilovanou římsou. Na obrázku vidíme, že profilování je téměř totožné. Štítové nástavce se ale podstatně liší. V Plzni je užito měkčího tvaru se segmentovým nástavcem, který nese další drobnější římsu, na kterou jsou položeny dvě voluty. V Kaceřově nalézáme nástavec obdélného tvaru, který je ohraničený pilastry s toskánskými hlavicemi. Ukončen je volutovým štítem, v jehož středu se nachází rolverk. Zde se nabízí otázka vlivu architektonických 89

Jarmila Krčálová (pozn. 53), s. 27.- Roku 1559 byla dokončena úprava východního křídla. Jaromír Kovář (pozn. 30), s. 171; Václav Mencl (pozn. 12), s. 54. 91 Karel Chytil (pozn. 15), s. 45. 92 Oldřich Stefan, K počátkům klasicismu v renesanční architektuře Čech, SPFFMU, 1961, řada F, s. 237. 90

30

předloh, především inspirace čtvrtou knihou Sebastiana Serlia, která vyšla v roce 1537. Vliv této publikace na obě stavby je patrný na první pohled a upozorňoval na něj již Ondřej Jakubec93 a Olga Frejková94. Právě na tomto krbu, který se nachází na obou stavbách, je toto působení zřejmé. Nejspíše ale i sám Giovanni de Statio při své práci tedy z této příručky vycházel a neopakoval pouze vzory z Kaceřova, což můžeme dosvědčit na krbové římse, která přesněji než na Kaceřově kopíruje římsu ze Serliova krbu s hermovkami, nebo na jeho štítovém nástavci, který odpovídá Serliovu zobrazení [66]. Ale na Kaceřově těchto prvků užito ve stejné podobě není. Ještě blíže se Serliovým předlohám blíží štítový nástavec krbu v předsíni tajemníka magistrátu [67]. Na druhou stranu bychom za předobraz obou staveb mohli brát toskánské městské paláce, které měly zprvu pevnostní charakter. Po celé východní frontě kaceřovské rezidence prochází rustika vytvořená pomocí sgrafit, která stejně jako v Plzni pomáhá oddělit přízemí od zbytku stavby. Zatímco na radniční budově je použita pouze v přízemí, tak na zámku prochází celou stavbou. Na Kaceřově ovšem nacházíme akcentovaný portál s motivem triumfálního oblouku [68], který v Plzni chybí a je zde použit pouze jednoduchý klasický rustikový portál po vzoru Raffaelových paláců. Celé přízemí radnice získává svou výstavbou funkci provozní části. Tím, že rustika přesahuje až do prvního patra a zároveň pomáhá vymezit jednoduchou parapetní římsu kvádrového profilu, dosahuje stavba toho výše zmíněný monumentální pevnostní dojem. Další patra opakují na obou stavbách podobnou výstavbu. První patro se vymazuje vysokými okny a výrazným soudečkovým vlysem a nadokenní římsou. Parapetní římsa je na zámku suplována horizontálním pásem. Příznačné pro obě stavby je také druhé menší, mezaninové patro a nižší třetí patro. Obě průčelí jsou opticky vymezeny a ukončeny korunní římsou, která je tvořena celým kladím, jehož vlysy jsou dekorativně pojaty za použití sgrafit. Na tomto místě je vhodné ale připomenout, že Jan Muk upozornil na systematické zařazení mnoha českých staveb do konceptu raně renesančních florentských paláců. Jejich „odsouzení“ pro menší uměleckou kvalitu z hlediska určitého konzervatismu není na místě. V tomto konkrétním případě při srovnání kaceřovské rezidence a plzeňské radnice je obvykle objekt zámku vyvyšován nad radniční budovu, jejíž typ je označen za vývojově starší. Tento autor dává za příklad palazzo Sacchetti v Římě od Antonia da Sangala a poukazuje na téměř

93

Ondřej Jakubec, Sebastiano Serlio a renesanční architektura v českých zemích, in: Italská renesance a baroko ve střední Evropě, Olomouc 2005, s. 100. 94 Olga Frejková (pozn. 80), s. 168.

31

shodnou strukturu průčelí. 95 Podobných příkladů můžeme pro tento objekt najít více (například Palazzo Spada v Římě). A vyplývá z toho tedy, že tento typ výstavby průčelí není vhodné zavrhnout jako konzervativní, jelikož byl poplatný také soudobému římskému stavitelství. Pojetí vnitřních prostorů obou objektů se špatně porovnává. Prvním důvodem je novodobá rekonstrukce plzeňské radnice, která částečně změnila její vnitřní architektonické pojetí a jejíž architekt profesor Koula vycházel z kaceřovského tvarosloví, druhým je havarijní stav kaceřovského zámku, který v dubnu roku 1912 vyhořel a dodnes se opravuje. Podle fotografií pořízených před rekonstrukcí hlavního sálu radnice je vidět, že kordon procházející po celém obvodu místnosti je zřejmě původní. Stejný způsob řešení prostor je také na zámku v sále ve východním křídle [69]. Giovanni de Statia zřejmě čerpal z kaceřovského zámku i v momentě, když se zamýšlel nad použitím kleneb. Ve většině místností rezidence je totiž užito neckové klenby jako na radnici. Gryspek jako první v českých zemích zvolil použití klasicizující soustavy, které se do té doby používalo nejblíže na vídeňském dvoře. S ohledem na to, že klasické prvky jsou použity také na radniční budově, a s přihlédnutím k dalším naprosto totožným detailům, můžeme souhlasit s vlivem architektury Kaceřovské rezidence na stavbu plzeňské radnice. Shodné prvky ale neprovází pouze radnici a zámek, ale nacházíme je po celé renesanční Plzni. Portály ve formě edikuly opakují právě takovou výstavbu, jaká byla použita k otevření přízemí kaceřovského zámku na nádvoří. Stejně tak i jejich dórský vlys nacházíme na Kaceřově, ale zde ve formě krbového překladu. Karel Chytil96 upozorňuje na další shodný prvek, kterým jsou hermovky rámující portál domu U Červeného srdce [70]. Ale vzhledem k pozdějšímu datu vzniku portálu se nemusí jednat o přenos motivu přímo z této stavby. A to také z toho důvodu, že se tento druh zdůraznění vstupu do objektu nacházel zřejmě jen na minimálním počtu staveb (zachoval se nám pouze jediný a ani na historických fotografiích žádný podobný nenalezneme). Jak už bylo řečeno, tak víme, že se minimálně ve dvou domech nacházela sloupová arkáda. Ta se podobá tomuto prvku na kaceřovském zámku, i když v plzeňských domech působí těžkopádným dojmem. Totožné je i zaklenutí prostoru. Vzhledem k opakujícím se tvarovým formám nemáme pochyby o podílu Giovanniho de Statia na výstavbě kaceřovského zámku. Zda byl výchozí stavbou také ostatních italských mistrů z plzeňské kolonie, není už takovým způsobem jednoznačné, neboť jimi používané stejné architektonické tvary byly použity před jejich příchodem již Giovannim de Statiou na 95 96

Jan Muk (pozn. 20), s. 198. Karel Chytil (pozn. 15), s. 45.

32

radniční budově nebo na jiných domech. Nesmíme také opomenout vliv Serliových spisů, z jejichž zobrazení Statia zřejmě také vycházel. 7.2 Lobkovické stavby Stavba plzeňské radnice je dávána díky podobnému tvarosloví do kontextu s lobkovickými stavbami všeobecně. Všechny tyto stavby pracují s „italsky monumentální hmotou toskánsky pevnostního řádu“,97 tedy používají rustiku, ať už je vytvořena normálním způsobem, nebo ztvárněna za použití sgrafita. Ale té je využito i na kaceřovské rezidenci, proto bych se zde zaměřila spíše na srovnání štítů. Určitým problémem je rekonstrukce zámku i paláce na Hradčanech provedená v 80. letech Josefem Schulzem.98 Nejprve je ale nutné podrobně popsat štíty, které zdobí plzeňskou radnici. V kapitole věnující se popisu objektu (kap. 4) je zmíněno, že na vlastní kubus radnice nasedá atikové patro, které je rozčleněné pomocí pilastrů s toskánskými hlavicemi na několik polí. Nad průčelím na ní nasedají tři stejné menší štítky oddělené čučky. Na každém z nich rozeznáváme tři etáže, které jsou po stranách zakončeny volutami. První a druhá etáž je oddělena jednoduchou římsou, ale mezi druhou a třetí je jako dělící prvek použito kladí s triglyfy ve vlysu. Toto kladí je vizuálně neseno konzolami, které prochází svisle po celé etáži. Třetí část je již dále nečleněná a nízká, na jejím vrcholku a po stranách se nacházejí menší čučky s koulemi na tyčích. Sedlová střecha je ze stran kryta mnohem většími štíty. Štít je rozčleněn na několik horizontálních pásů, na jejichž okrajích jsou voluty a téměř vždy čučky. Patra jsou od sebe střídavě oddělována kladím a jednoduchou římsou. Spodní etáže jsou ještě vertikálně protnuty pilastry s toskánskými hlavicemi, které navazují na pilastry v atice. Ve střední části na jejich hlavice nasedají volutové konzoly nesoucí kladí. I když je výstavba obou štítů podobná, tak se navzájem mírně liší. Východní štít [71] má pět etáží, ale západní [72] pouze čtyři. Tento rozdíl je způsoben jiným řešením střední části, která je u východního vyšší a tím bylo umožněno její rozdělení na dvě pomocí římsy, která přechází z toskánských hlavic pilastrů po celé délce. Jednotným prvkem u těchto staveb je použití sgrafit pro výzdobu štítů.99 Původní renesanční podoba štítů v Horšovském Týně je na průčelí a na nádvoří, ale jejich členění je oproti plzeňským značně jednoduché. Shodné je použití zajímavého architektonického prvku, který na týnském zámku korunuje štíty na nádvoří [73] a na radniční budově je umístěn na 97

Jarmila Krčálová (pozn. 55), s. 27. Rekonstrukce zámku v Horšovském Týně probíhala v letech 1880,1896, a 1905 a renesanční objekty byly opraveny mezi prvními. 99 V plzni se sgrafita na šítech nezachovala a v průběhu rekonstrukce na počátku 20. století nebyla obnovena. 98

33

atice při okrajích postranních štítů [74]. Jedná se o tvar dvou položených volut, nad jejichž středem je umístěn čuček. Podobnější tvarosloví nacházíme spíše na lobkovickém paláci na Hradčanech, kde jsou štíty členěny stejným způsobem jako v Plzni. Ve vertikále jsou použity pilastry s toskánskými hlavicemi, které nesou výrazně profilované kladí. Shodné je také použití volutových konzol nesoucích nejvyšší části štítu. Ale zde je na první pohled neznatelný rozdíl. Zatímco v Plzni se opravdu jedná o volutové konzoly, které jsou posazeny na hlavice pilastrů, V Praze na hradčanském paláci při bližším prozkoumání vidíme pouze pilastr, jehož dřík je tvarovaný do formy volutové konzoly, která ve spodní části přechází v nízký sokl. Celkově jsou plzeňské štíty vizuálně jemnější a nepůsobí tak mohutným dojmem, protože římsa kladí není tak prostorově výrazná a stejně tak i pilastry nevystupují tolik ze zdiva. Atika a štíty radnice svou nenásilnou výstavbou a jednotlivými prvky převyšují lobkovické stavby. Milada Lejsková-Matyášová označila štíty za „lombardského typu“,100 což není nijak překvapující, když víme, že Giovanni de Statio z této oblasti pocházel. I když jsem se v této části věnovala především výstavbě štítů, chtěla bych se krátce pozastavit nad jedním výrokem, jehož autorem je Jan Muk: „[...] atika ze severní Itálie převzatá a u nás zevšeobecněná současně poznamenává český přínos evropské renesanci.“ 101 Tento citát nám potvrzuje, že jsou stále autoři, kteří připisují štíty české domácí tradici. Pokud bychom měli shrnout poznatky získané při této analýze, můžeme říci, že je velmi pravděpodobná domněnka, že se stavitel plzeňské radnice podílel nejprve také na výstavbě kaceřovského zámku, z jehož tvarosloví a užitých prvků později čerpal ve své další práci. Z prací většiny autorů zabývajících se renesančními stavbami v západních Čechách vyplývá, že se mohl podílet na obou stavbách, protože Kaceřov opustil zřejmě čtyři roky před jejím dokončením. Zároveň v jeho tvorbě vidíme prvky, které odpovídají lobkovickým stavbám, ať už zámku nebo nynějšímu Schwarzenberskému paláci na Hradčanech. Díky této podobnosti se dokonce objevily myšlenky, že Giovanni de Statia přišel z Itálie společně s Agostinem Gallim. 102 7.3 Renesanční radnice v Čechách

100

Milada Lejsková-Matyášková, 400 let plzeňské, žatecké a mladoboleslavské radnice, Zprávy památkové péče XVII, 1959, s. 114. 101 Jan Muk (pozn. 20), s. 198. 102 Jarmila Krčálová (pozn. 55), s. 27.

34

Již v kapitole zabývající se historií Plzně jsem zmínila, že byla jedním ze tří měst, kterých se nejenže nedotkly panovníkovi sankce po porážce opozice v roce 1547, ale zároveň získala určité výhody, které jí zaručovaly výlučné postavení. A jako město věrné a loajální ke svému vládci se chtěla reprezentovat v radniční budovou provedenou v novém stylu. Výstavba radnic v královských městech byla tedy značným způsobem omezena Ferdinandovými sankcemi, které jednak zabrzdily jejich ekonomický rozvoj, ale v jeho nařízení také bylo vymezení pro formu výstavby radnic. Oproti tomu poddanská města povětšinou vzkvétala, protože šlechta měla velký zájem na jejich rozvoji.103 Díky těmto okolnostem se setkáváme s typem městského paláce toskánského pevnostního rázu kromě Plzně také na radnici v Telči a Prachaticích. 7.3.1 Telč V této době také vzniká reprezentativní radnice ve městě, které patřilo pánům z Hradce. Při výstavbě radnice se zde podle Jarmily Krčálové setkáváme s italským stavitelem Baldassarem de Maggi. Jakákoliv podobnost mezi stavbou plzeňské radnice a touto není na první pohled příliš patrná, neboť jasným rozdílem je podloubí v přízemí, které v Plzni chybí. U této stavby rozeznáváme dvě vrstvy pláště, z čehož je jeden vytvořen rustikou v omítce, přes který přechází liseny. Shodné je posazení oken pater na průběžnou římsu v prvním patře a ukončení kubusu budovy kladím s výraznou římsou.

7.3.2 Prachatice Radnice v tomto rožmberském městě vznikala mezi lety 1570- 1571 a jejími staviteli byli opět italští mistři a někdy je tato radniční budova také připisována Baldassaru de Maggi.104 Výstavba průčelí se plzeňské radnici blíží větší měrou především v jeho základním konceptu rozvržení, kdy spodní podlaží zvýrazňuje rustika v portálu a shodné jsou také pravidelné okenní osy rozdělené do jedné dvojice a trojice. Podobné je ale také šířkové zasazení do plochy náměstí. Přesto jsou zde již na první pohled znatelné rozdíly. Přízemí zde není zvýrazněno rustikou, ale ta se nachází pouze ve spojení s portálem. Stejně tak se liší i pojetí jednotlivých pater. Zbylá dvě podlaží od sebe nejsou navzájem žádným způsobem odlišena a celkově se stavba vyznačuje oproti plzeňské radnici značnou horizontalitou, kterou ještě podtrhují velké pásy oken, které nasedají na průběžné kordonové římsy a ty pak rozbíjí

103 104

Karel Kibic (pozn. 16), s. 97. Jarmila Krčálová, Renesanční stavby B. Maggiho v Čechách a na Moravě, Praha 1986, s. 73.

35

nárožní bosáž procházející po celé výšce stavby. Hlavní prvek, kterého se nám tu ale nedostává, jsou štíty s atikovým patrem. Srovnatelným způsobem byly v této době vystavěny tři radnice a na všech se podíleli italští mistři. V případě Prachatic a Telče byl ale jejich autor spojován se šlechticem, kterému toto město náleželo a který také stavbu zajistil a poskytl jí stavebního mistra. V Plzni jako v královském městě ale vzniká z iniciativy městské rady.

36

8. Rekonstrukce 8.1 Průběh Na počátku 20. století se radniční budova nacházela v žalostném stavu [76], na kterém se podepsalo půl století trvající působení krajského soudu a také nezájem o její údržbu. Roku 1902 přešla budova zpět do správy města Plzně a velmi brzy na to se rozhodlo s touto situací něco udělat. Kromě plánu na rekonstrukci radnice se objevila také myšlenka na její demolici a úplně novou výstavbu. Roku 1903 byla ustanovena komise, která měla rozhodnout buď pro její zbourání, nebo její zachování s následnou rekonstrukcí. Jejími členy byli mimo jiné i profesor Jan Koula, architekti Antonín Balšánek a Jan Vejrych, inženýr Kapsa, profesor Josef Strnad, vrchní konzervator v Plzni architekt Josef Škorpil a inženýr Farkač. Podnět ke zbourání byl naštěstí zamítnut z důvodu velké historické a stavitelské ceny objektu. Bylo nařízeno provedení přípravných prací, změření a překreslení všech architektonických detailů stavby, což bylo svěřeno městskému stavebnímu úřadu, a práce byly provedeny pod vedením inženýra Farkače. Tato dokumentace starého stavu byla dokončena roku 1905. Mezitím byli vyzváni architekti Jan Koula, Antonín Balšánek a Jan Vejrych, aby vytvořili projekty pro úpravu radnice. Z osobních důvodů musel Jan Vejrych odstoupit, a tak se závěrečné soutěže zúčastnily pouze dva návrhy. Rozhodčím nad projekty byl na požádání městské rady hlavní představitel české renesance, architekt Antonín Wiehl, který prohlásil za vítěze Jana Koulu. Přes Josefa Škorpila byla roku 1905 informována o záměru úpravy radnice c. k. Centrální komise pro zachování památek ve Vídni. První etapa rekonstrukce začala roku 1908, v jejímž průběhu se pracovalo především na horní části budovy, protože se nacházela v nejhorším stavu.105 Postupně se pokračovalo s opravami i v nižších patrech. V průběhu dalších prací byla objevena velká malba na stěně v hlavním sále od Giovanniho de Statia. Teprve v roce 1910 se začalo s výmalbou sgrafit na fasádě a téhož roku byly také dokončeny. Zpoždění oproti renovaci zbytku stavby bylo způsobeno neshody mezi plzeňskou stavební radou a vídeňskou c. k. Centrální komisí pro zachování uměleckých a historických památek ohledně otázky sgrafitování ploch, což bude dále blíže specifikováno. Roku 1915 padlo rozhodnutí o zbourání zadního traktu radnice, vězení, z důvodu nevyhovujících prostor a následovala demolice záchodového stavení z roku 1850. Kamenná brána oddělující radniční dvůr od věznice byla rozebrána v roce 1934. 105

Plzeň, AMP (pozn. 3), složka Projekty a úpravy, Protokol sepsaný o schůzi ankety ohledně úpravy radnice plzeňské.- Z roku 1907 pochází posudek, ve kterém je konstatován dezolátní stav krovu a stropu 3. patra. Jsou také zmíněny tlakem vychylující se štíty a komíny, u nichž se cihly v hlavách rozpadly.

37

V průběhu 20. století době již nedošlo k dalším významným stavebním změnám. Za zmínku stojí pouze restaurování koulových sgrafit ve 40. letech nebo opravy v roce 1957, které trvaly několik měsíců a při nichž byla upravena obřadní a přijímací síň podle projektu Svatopluka Jankeho.106 8.2 Jan Koula versus Antonín Balšánek Když plzeňská stavební komise požádala o návrh rekonstrukce radniční budovy právě Jana Koulu a Antonína Balšánka, netušila, že se jí dostanou do rukou projekty, které budou představovat dva rozdílné přístupy k uchování architektonických památek. Zajímavé je, že samotná plzeňská veřejnost se nedokázala jednoznačně rozhodnout, který z daných postojů zaujmout.107 Příhodně nastalou situaci komentuje Antonín Balšánek: „Konečně i zásahy nynější generace umělecké o restaurování starých památek tak se odchylují od zásad ještě před deseti lety za správné uznávaných, že těžko docílí se takové úpravy, která by všeobecného souhlasu doznala.“108 Oba architekti své návrhy doplnili o doprovodné dopisy, ve kterých shrnovali použitý postup a metodiku. Při jejich pročítání je nápadné, jak oba hodnotí stejnou situaci odlišným způsobem, především v otázce zachování vnitřních prostor nebo zbytků původní výzdoby průčelí. Jan Koula poukazuje na fakt, že téměř celý vnitřek stavby se zachoval v původním stavu tak, „že radnice bude moci v celém dosahu funkce své representovati i nynější velkolepě se vyvíjející město“.109 Zároveň se také zavazuje, že jeho cílem je měnit v architektonickém směru co nejméně a rázem sgrafitové výzdoby „hodlá přihlížeti co nejvíce duchu 16. století“.110 V této vidině pojal celé průčelí [77] a odpovídá tomu i použití témat. V prvním poschodí znázornil české krále, které doplnil o městský znak nad vchodem. Výše jsou umístěny kartuše se symboly řemeslných cechů a nápisy týkající se historie města. Do štítů dal svatou trojici a anděly.111 Sám uvádí, že se těmito náměty chtěl přiblížit ke králi loajální a katolické Plzni 16. století. Koulův návrh měl tedy ryze restaurační až archeologický charakter, jehož cílem bylo vrátit stavbě úplnou původní podobu. Tento projekt se tedy vyznačuje určitým pietním přístupem k objektu, i když byla navrhovaná výzdoba z hlediska topologie nová. 106

Josef Rous, Nové úpravy v plzeňské radnici, Zprávy památkové péče X, 1960, s. 46-47. Jaroslav Schiebl, Plzeňský obzor, 1905, č. 31, s. 1-2; Nezávislé listy VII, 1905, č. 22, s. 1-2. 108 Jan Koula, Restaurace radnice plzeňské, Architektonický obzor IV, 1905, s. 21. 109 Ibidem, s. 22. 110 Ibidem, s. 22. 111 Jan Koula, Nová sgrafita plzeňské radnice, Architektonický obzor X, 1911, s. 1-4. 107

38

Druhý projekt [78], vypracovaný architektem Antonínem Balšánkem, byl komponován jako celková obnova a ne pouze jako restaurátorský zásah. Už tímto přístupem se ale značně odchyluje od původního zadání plzeňské stavební komise. Svůj postup zdůvodňuje tím, že z renesanční výzdoby se téměř nic nezachovalo a její malé pozůstatky nejsou dostačující pro správnou „archeologickou“ obnovu. Také argumentuje, že kdyby se radnice opravila do původní podoby, tak by byla současné generaci cizí. V nákresu průčelí se ale také obrací k českým renesančním památkám, především k radnici v Mostě, ale jeho náměty nemají vyjadřovat funkci města v době renesance, ale v současné době. Na průčelí umístil postavy českých králů, kteří prošli plzeňskou historií, a na postranní fasády vkládá obrazy městských cechů ze 16. století. Návrh figurální výzdoby mu zpracovával akademický malíř Karel klusáček. Součástí jeho návrhů byla také úprava celé severní strany náměstí (dvě varianty) [79-80], která plně koresponduje s jeho ideou přestavby radnice. Je až zarážející, jak dokázal přetvořit tento blok budov, aby byl ve vzájemné shodě s radniční budovou. Kromě úpravy spodních podlaží na rustikové se v těchto plánech duplikují štíty z radnice na okolní budovy, aby vytvořily jednotný celek. V těchto návrzích plně splňuje požadavky regulačního plánu z roku 1911. Dokonce zamýšlel výstavbu věže po západní straně uliční fronty. V obou návrzích sice narážíme na stejné prvky, jakým je například zobrazení českých králů, ale přesto je Koulův návrh k původní budově pietnější. Liší se od sebe tedy především způsobem provedení, zatímco Jan Koula vychází a přesně kopíruje vzory z českých renesančních památek, tak Antonín Balšánek se sice s renesančními radnicemi shoduje v otázce ikonografie, ale provedení sgrafit se od renesančního způsobu více odklání. Antonín Wiehl posuzuje oba projekty následovně: „Oba předložené návrhy pro obnovu průčelí radnice vynikají uměleckým pojetím a jsou velmi cenné! K provedení doporučuji však návrh se značkou červeného kruhu, který i z archeologického stanoviska vyhovuje.“112 Přijetí Koulova návrhu bylo tedy odůvodněno větší archeologickou přesností a tím, že lépe „zachovává starý význačný ráz budovy“.

8.3 Popis Nyní bych přistoupila k samotnému popisu rekonstrukce. Nejprve bych se pokusila shrnout požadavky plzeňské stavební komise, která přestavbu zajišťovala. Byla ustanovena podmínka, že renovace má proběhnout „v duchu původní úpravy architektonické i dekorativní s ponecháním všeho zjištěného a jasně užitečného článkování s příslušnými rozměry 112

Jan Koula (pozn. 104), s. 23.- Součástí Wiehlova hodnocení byl i návrh, aby se upustilo od hodin v atice a místo nich byly lizény, které se na jejich místě zřejmě původně nacházely, ale kvůli hodinám byly osekány.

39

původními“113 a „aby byla zachována a tak restaurována, aby v každém směru slohově netrpěla“. To byl jeden z důvodů, proč byl vybrán pro její zpracování Jan Koula. Od inženýra Kapsy, který byl referentem plzeňské stavební komise, se dozvídáme o nutnosti zřízení tříramenného schodiště a vytvoření nového sálu ve třetím patře. V rámci záměru zachování stylové jednoty bylo také navrženo odstranění balkonu na průčelí, hodin na atice a za dodatečné byly také označeny otvory do sklepů. S celou rekonstrukcí souvisí také ustanovení stavebního úřadu z roku 1911 k vypracování regulativu pro přestavby domů v sousedství radnice, které především omezovalo výšku okolních budov, aby radniční budova nebyla zastíněna nebo poškozena předpokládanými novostavbami. 114 Jelikož se začátek oprav značně zdržoval kvůli konfliktu s komisí pro zachování památek ve Vídni, nacházíme v plzeňském tisku nad tímto stavem značné pohoršení, které je podáváno: „kolem radnice zbudované lešení zatím již do té míry setlelo, že prý vlastně nejprve bude se muset začít s opravou lešení samotného.“115 Začalo se pracovat nejprve v horních částech stavby. Koula kvůli dezolátnímu stavu štítů [81-82] navrhoval jejich odstranění a následné vytvoření přesných replik, které by byly na radnici osazeny, ale naštěstí tento zásah nebyl proveden a štíty se podařilo upevnit. Pokud některé prvky musely být nahrazeny, tak nové byly vytvořeny „v původních formách“,116 které se důsledně dodržovaly. Ve třetím patře, na místě nově navrhovaného sálu pro účely Spolku přátel výtvarného umění, bývaly sýpky. Koula zde upozorňoval na nezbytnost výměny krovu, aby nově vzniklé prostory mohly být osvětleny oknem ve stropě. Nový sál prostupoval až do půdních prostor. Vybouráním patra vznikla po západní straně sálu registratura s novodobým kovovým schodištěm. Nad severním traktem hlavní budovy byla zřízena terasa. Ve druhém patře nebyly provedeny výrazné změny. Jednalo se především o úpravy do dispozičního stavu, ve kterém nacházelo před adaptací pro krajský soud. Stejně tak i o podlaží níž byly prostory povětšinou zachovány. Výměnou prošlo také vedlejší dvouramenné schodiště v hloubkovém traktu, které bylo nahrazeno šnekovitým. Poslední výrazná přeměna vnitřních prostor se dotkla sklepa, který byl adaptován na restauraci. V této době také vzniká nepůvodní hrotitý oblouk v místnosti pod mázhauzem. Největší změna se ale týkala hlavního schodiště. Již na počátku rekonstrukce bylo ustanoveno, že dvouramenné schodiště bude nahrazeno větším: „Na nových funkčních 113

Plzeň, AMP (pozn. 3), složka Projekty a úpravy, Protokol sepsaný o schůzi ankety ohledně úpravy radnice plzeňské. 114 Ibidem. 115 Plzeňské Nezávislé listy VII, 1905,č. 41, s. 4. 116 Dobroslav Líbal (pozn. 50), s. 20.

40

místech byly provedeny otvory stylově přizpůsobené[…]. V mezipatrech ponesou římskodórské sloupy křížové klenby odpočívadel.“117 Staré schodiště [83] nebylo nutné zachovávat, protože nebylo původní. Vzniklo tedy nové, šířkově značně dimenzované železobetonové schodiště [84], které provedla plzeňská firma Müller &Kapsa. Na podélném řezu budovou [85] ve stavu, v jakém byla budova zaměřena před renovací, jsou dobře viditelné provedené změny. V přízemí dvorního traktu byly při opravách nalezeny původní okenní překlady, které byly schovány pod omítkou. V druhé okenní ose od severu je stále patrný vstupní portál, který byl odstraněn a nahrazen oknem. Také severní trakt hlavní budovy doznal na tomto místě změny, neboť zde vznikl výrazný rustikový portál. Aby se dosáhlo sladěného celku s hlavním průčelím, tak bylo celé spodní podlaží kolem dvora opatřeno proškrabávaným kvádrováním. Základním požadavkem také bylo opatření hlavního průčelí sgrafity v renesančním duchu. Koula k výzdobě fasády navrhl použití renesančního sgrafita. V této části se navrhovaná změna dostala do rozporu s názorem komise pro zachování památek ve Vídni, která tehdy vycházela z Rieglovy teorie ceny stáří a zasazovala se o ponechání režného zdiva bez omítky. 118 Do rozporu se tedy dostaly dvě tehdejší teorie památkové péče, první starší, restaurační metoda, druhá úplně nová, metoda konzervační, která požadovala zachování dochovaného stavu.119 S tímto návrhem ale nesouhlasila plzeňská stavební komise, která poukazovala na špatný dojem, které vzbuzuje smíšené zdivo, zvláště ve spodní části průčelí, kde „jak to dnes i při fušerském díle, které je předurčeno k omítání“.120 Těmito průtahy se stavba značně opozdila a až v roce 1910 ustoupila vídeňská komise a svolila k provedení sgrafitové výzdoby. 121 Při jejím provádění měl Koula pomocnou ruku ve Františku Ledvinovi. Podle Koulových skic nakreslil kartony postav panovníků J. Honzík a kartony dětských polí s řemesly J. Mandl.

117

Toto je jedno z opatření, které bylo přijato komisí znalců v Plzni roku 1907. Podle vídeňské komise nebyla zachována dostatečná plocha původních sgrafit, aby mohla být zrekonstruovaná na původní podobu. Z jejich názorů vyplývá, že pro uchování budovy by bylo nejvíce vhodné oškrábat fasády až na zdivo. 119 Jan Koula, Restaurování kostela sv. Jindřicha, Architektonický obzor VII, 1908, s. 9-10.- Tato situace nebyla tehdejší době na našem území ničím neobvyklá. Jan Koula se pohoršuje nad tím, jak památky nejsou opravovány, protože znalci z Prahy se neshodnou se znalci z Vídně a ani jedni neustoupí. 120 Jaroslav Schiebl (pozn. 14), s. 84. 121 V článku pojednávajícím o restaurování kostela sv. Jindřicha z roku 1908 Jan Koula rázně hájí Wiehlův přístup, který chce nahradit starou, nepůvodní střechu kostela za novou, která by byla podobná té z doby vzniku kostela (Restaurace kostela sv. Jindřicha, Architektonický obzor VII, 1908, s. 9-10). Ale v roce 1911 již Jan Koula píše stať v Architektonickém obzoru, kde se ztotožňuje s Rieglovými názory (Poznámky k názorům o způsobech restauračních, Architektonický obzor X, 1911, s. 112-113). 118

41

Rekonstrukce se ale netýkala pouze architektonických úprav, ale zahrnovala také návrh velké části vybavení. Většina byla vytvořena v neorenesančním stylu, když do dnešní doby se z něho zachovalo málo [86]. 8.4 Umělecká stránka provedená profesorem Koulou Koula měl při zpracování nově vzniklých prostor za úkol, aby vypadaly jako původní a čistě renesanční. Ve svém návrhu se plně držel výstavby původních částí a nový zasedací sál ve třetím patře vystavěl stejným způsobem jako radniční síň. Touto formou práce postupoval také při návrhu dveřních portálů vedoucích ze schodiště, které byly původně bez jakékoliv výzdoby a v průběhu rekonstrukce získaly stejnou podobu jako portály v obřadní síni. Ve svém projektu ale přidával také prvky, které měly zajistit, aby budova byla vnímána jako čistě a plně renesanční. Tedy aby splnil zadání, které znělo, že stavba má být uvedena do stylové jednoty, odchýlil se od původního řešení prostor a inspiraci hledal na nedalekém zámku v Kaceřově. Zda jeho důvodem pro toto rozhodnutí byla zřejmá spojitost renesanční stavby s tímto zámkem, není nikde uvedeno. Vliv této stavby na provedení rekonstrukce je více než patrný z přímého použití přesných replik, ať už se jednalo o toskánské sloupy nebo využití kamenného zábradlí s motivem pletence na arkádě ve třetím patře [87]. S přejímáním kaceřovských typů se setkáváme nejen u schodiště, ale také v návrzích na zpracování nového sálu [89-90]. Jeho výchozím vzorem pro nové prostory nebyl pouze výše zmíněný zámek, ale čerpal také z dalších renesančních architektonických památek. Při výstavbě atiky [91], která kryje při pohledu ze dvora terasu, použil opět přesným přepisem typ z Kouřimské brány v Českém Brodu [92]. Proto, aby dodržel základní požadavek o stylové čistotě, uchýlil se také k menším úpravám v původních prostorách. Po celé nové budově například nacházíme klenby ukotvené čabrakovými toskánskými konzolami, které na fotodokumentaci a plánech před přestavbou chybí. Koula ve svém návrhu opravdu zohledňuje dochované zbytky předchozí výzdoby [93-94], což nám dokládá popis jím navržené výzdoby: „Nad okny užil jsem trochu neforemných tympanonů z toho důvodu, že se takové v neklamných stopách zde nalézaly“. Je zajímavé, že sám Koula se všímá zachovaného starého vročení ve sgrafitu na fasádě s letopočtem 1559,122 ale na radnici je nyní vyhotoven rok 1558. I v dalších detailech se přizpůsobil nebo vycházel z původní stavby. I pás běžících vln použitý na fasádě do dvora byl původně na kladí atiky.

122

Jan Koula (pozn. 104), s. 22.

42

Při výzdobě vlysu pod korunní římsou zřejmě vycházel ze sgrafitové výzdoby míčovny na Pražském hradě [95]. Jak sám poznamenal, tak relikty ornamentů původních sgrafit ve vlysu jsou obdobné těm na míčovně. 123 Navíc jejich podobu velmi dobře znal, neboť se tématem míčovny zabýval už na konci 80. let 19. století. 124 Jeho vzorem pro hlavní část průčelí byly ostatní české renesanční radnice, jak z hlediska tématu, tak i zpracováním. Například kartuše s příběhy o vzniku plzeňského znaku mají jasnou analogii s mosteckou nebo prachatickou radnicí. V části návrhu své sgrafitové výzdoby se obrátil opět na kaceřovskou rezidenci, což se projevuje především na fasádách kolem dvora, kde použil shodné kvádrování nebo pásky lemující celý jeho obvod. 8.5 Stavba plzeňské radnice a „hnutí české moderní renesance“ 125 Od poloviny 19. století se u nás začíná prosazovat nový historizující sloh, kterým byla neorenesance. S rozvojem tohoto stavebního stylu se u nás prohluboval zájem o renesanční architekturu v Čechách, což vyústilo s proudem národního uvědomění v koncepci takzvané české národní renesance, s níž byli propojováni architekti jako Wiehl, Zeyer, Koula a další. Jan Emil Koula je označuje za „třetí generaci renesancistů u nás“.126 Předlohou pro jejich díla byly stavby, které vznikly přibližně od poloviny 16. století do třicetileté války na našem území s jejich specifickými prvky, které považovali za čistě regionální. Jednou ze staveb, která se stala předlohou pro návrhy těchto architektů, byla i plzeňská radnice. Příkladem můžeme uvést přestavbu radnice v Kolíně v roce 1887, kterou projektoval Jan Vejrych. Vzhledem k tomu, že ve starší literatuře jsou štíty radnice označovány za ryze český prvek, nemůžeme se divit, že právě jejich tvar byl často přejímán. Miroslav Tyrš, který formuloval teoretický program české renesance, řadí „k nejpřednějším kapacitám“127 tohoto slohu Antonína Wiehla, který v Praze postavil mimo jiné množství činžovních domů, na kterých použil více či méně přesné kopie trojice průčelních štítů z Plzně. Mohli bychom jmenovat dům v Jezdecké ulici v Praze [97] nebo v Sadové na Královských Vinohradech[98], kde vytvořil jejich téměř přesné kopie. Jeho blízkým spolupracovníkem byl Jan Koula, který pro některé jeho projekty vytvářel sgrafitovou výzdobu. Koula byl ale spíše teoretik české renesance a v jeho tvorbě se projevuje poměrně málo.

123

Ibidem, s. 23. Jan Koula, Míčovna, Zprávy architektů a inženýrů v království Českém XXII, 1887/8, s. 5-7. 125 Zdeněk Wirth (pozn. 73), s. 5. 126 Jan E. Koula- Augusta Müllerová, Architekt Jan Koula : 1985- 1919, výstava díla ke stému výročí narození, Praha 1955, s. 3. 127 Miroslav Tyrš, Ve prospěch renaissance české, Národní listy XXII, 1882, 16.11., s. 3. 124

43

I když je také Antonín Balšánek označován za určitého Wiehlova následovníka, Koula a jeho myšlenky byly Wiehlovi bližší nebo spíše přímo z jeho práce vycházely a Koula propagoval jeho názory. To se zřejmě také projevilo na Wiehlově rozhodnutí ohledně výběru řešení pro restaurování plzeňské radnice. Nechceme zde tvrdit, že Wiehl doporučil Koulův návrh z nějakého druhu přátelství, ostatně Wiehl je vybíral jako anonymní, ale spíše máme na mysli příbuznost myšlenek, ať už z hlediska stylu nebo restauračních metod. To by nám také mohlo částečně pomoci vysvětlit, proč Koula při svém návrhu přestavby vycházel z Kaceřova, neboť jednou z Wiehlových vzorových staveb, z kterých čerpal, byl také tento zámek.128

128

Zdeněk Wirth (pozn. 73), s. 14.

44

9. Závěr Plzeňská radnice se svým vyspělým projevem renesančního slohu, který je srovnatelný se soudobými italskými stavbami, řadí mezi nejvýznamnější renesanční památky v českých zemích. Se stavbou plzeňské radnice je plně spjata vlašská kolonie v Plzni, která zde působila téměř sto let od druhé poloviny 16. století. Na základě stylové komparace jsem se pokusila zasadit objekt do kontextu dalších staveb regionální architektury, zámku v Kaceřově a Horšovském Týně. Analogii ve způsobu výstavby radniční budovy v Plzni můžeme hledat pouze v Prachaticích a Telči, jejichž vznik je také spojován s italskými mistry. Na počátku 20. století prodělala tato stavba kompletní přestavbu pod vedením profesora Jana Kouly, v jejímž průběhu byla objektu vrácena jeho předpokládaná renesanční podoba včetně sgrafitové výzdoby. V tomto ohledu jsme se setkali s různými přístupy pro zachování architektonických památek, které v této době byly uplatňovány. Myslím si, že restaurování toho objektu bylo Janem Koulou provedeno vhodným způsobem, neboť nedošlo k narušení původního renesančního pojetí a zároveň aplikace nových neorenesančních prvků nezastínila koncept původní stavby. Zároveň se mu podařilo vytvořit prostory, které i dnes vyhovují správnému fungování Magistrátu města Plzně.

45

10. Seznam pramenů a literatury

10.1 Prameny  Archiv města Plzně  Hlavní inventář obecních budov a hospodářského zařízení krajského města Plzně, inv. č. 2157.  Ibidem, inv. č. 1973.  Inventář majetku obce města Plzně, inv. č. 3849- 1842.  Městský stavební úřad, ing. J. Farkač, inv. č. M 1301, sign. Ts 4b6/1-16.- Plány stavu objektu před přestavbou, skici úprav, půdorysy a detaily nového schodiště.  Ibidem, inv. č. M 1294, sign. 4b4.- Půdorysy před přestavbou, zaměření starého schodiště, nové schodiště.  Ibidem, inv. č. M 1298, sign. Ts3f8.- Studie na rozsáhlou přestavbu radnice s připojením a úplným přestavěním sousedních domů.  Ibidem, inv. č. M 1296, sign. Ts3f6.- Zaměření hlavního sálu před restaurováním a plány řešení sálu a schodiště ve 3. patře.  Ibidem, inv. č. 1300, sign. Ts4b5.- Výkresy detailů a stavebních prvků.  Ibidem, inv. č. 1292, sign. Ts3f4.- Zaměření starého stavu radnice, výkresy detailů přestavby.  Ibidem, inv. č. M 1302, sign. Ts3g2.- Nákresy stavebních detailů.  Ibidem, inv. č. M 1303, sign. Ts3g3.- Návrhy nábytku a výzdoby průčelí.  Městský úřad Plzeň, kart. 541, inv. č. 256/I 02.  Pozůstalost Ladislava Lábka, krabice 8,9,10.  Radní protokol, inv. č. 19- 1554-1567.  Národní archiv 

Památkový úřad rakouský /PÚ/R, Centrální komise pro výzkum a zachování památek, karton 52- Pilsen, Rathaus Rastaurierung.

 Státní památková správa /SPS/, karton 410- Plzeň, radnice.  Zemská organizační komise /ZOK/ 1853-55, karton 88, sign. IV 1/152Umístění soudů v Plzni.  Zemský památkový úřad /ZPÚ/, karton 28- Plzeň.

46

 Archiv architektury a stavitelství  Fond 22 (Jan Koula)  Fond 2 (Antonín Balšánek)  Národní památkový ústav- územní odborné pracoviště v Plzni  Dobroslav Líbal, Stavebně- historický průzkum, Plzeň- Blok č. 6, 1977.  Jan Muk, Stavebně- historický průzkum, Plzeň- čp. 1, 289, 290, 1993. 10.2 Soudobé články v periodikách  Jan Koula, Míčovna, Zprávy architektů a inženýrů v království Českém XXII, 1887/8, s. 5-7.  Jan Koula, Nová sgrafita plzeňské radnice, Architektonický obzor X, 1911, s. 1-4.  Jan Koula, Poznámky k názorům o způsobech restauračních, Architektonický obzor X, 1911, s. 112-113.  Jan Koula, Obnova průčelí radnice v Plzni, Architektonický obzor IV, 1905, s. 21-23.  Jan Koula, Restaurace kostela sv. Jindřicha, Architektonický obzor VII, s. 9-10.  Některé nové činžovní domy pražské, Zprávy architektů a inženýrů v království Českém XXII, 1887/8, s. 27-30.  Nezávislé listy VII, 1905, č. 22, s. 1-2.  Nezávislé listy VII, 1905, č. 41, s. 4.  Plzeňské noviny I, 1865, č. 68, 24. 5., s. 3. 

Jaroslav Schiebl, Plzeňský obzor, 1905, č. 31, s. 1-2.

 Josef Strnad, Radnice původní a nynější, Plzeňské listy, 1899, č. 18-20.  Miroslav Tyrš, Ve prospěch renaissance české, Národní listy XXII, 1882, 16.11., s. 3. 10.3 Primární literatura  Sebastiano Serlio, Libro primo [-quinto] d´architettvra, Benátky 1566 (dostupné online: http://archive.org/details/libroprimoquinto00serl). 10.4 Sekundární literatura  Antonín Balšánek, Štíty a motivy attikové v české renaissanci : srovnávací studie architektonická, Praha 1929.  Milostav Bělohlávek- Jaroslav Hausner, Proměny Plzně : historické a současné fotografie Plzně, Plzeň 1988. 47

 Miloslav Bělohlávek - Jaromír Kovář - Miloslav Šváb et al., Dějiny Plzně I. Od počátků do roku 1788, Plzeň 1965.  Božena Borgesa-Kormundová et al., Renaissance in Böhmen : Geschichte, Wissenschaft, Architektur, Plastik, Malerei, Kunsthandwerk, München 1985.  Bohuslav Čapka, Plzeňská radnice, Praha 1989.  Markéta Čekanová, Plzeňská radnice, Plzeň 2008.  Jana Domanická, Sgrafitovat či nesgrafitovat? Dva přístupy památkové péče k úpravě hlavního průčelí plzeňské radnice, in: Musa pedestris. Sborník ke čtyřicátému výročí městského archivu v Plzni a šedesátým narozeninám Jaroslava Douši, Plzeň 2010, s. 137-154.  Vlasta Dvořáková, Horšovský Týn : Státní zámek, město a okolí, Praha 1954.  Olga Frejková, Palladianismus v české renesanci, Praha 1941.  Kamil Hilbert, Radnice v Plzni, in: Umělecké poklady Čech, Praha 1915.  Karel Chytil, Mistři luganští v Čechách v XVI. století, Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1924, Praha 1925, s. 32-66.  Ondřej Jakubec, Sebastiano Serlio a renesanční architektura v českých zemích, in: Italská renesance a baroko ve střední Evropě, Olomouc 2005, s. 91-105.  Jiří Janouškovec - Josef Kejha, Zmizelá Plzeň, Plzeň 2010.  Karel Kibic, Vývoj měst v českých zemích, in: Hana Kruisová, Jitka Míšková (ed.), Péče o architektonické dědictví III., Praha 2008, s. 11-92.  Karel Kibic, Radnice v době renesanční, in: Zdeněk Fišera - Karel Kibic, Historické radnice Čech, Moravy a Slezska I., Praha 2009-2010.  Jan E. Koula- Augusta Müllerová, Architekt Jan Koula : 1985- 1919, výstava díla ke stému výročí narození, Praha 1955.  Jaromír Kovář, Radnice v Plzni, Plzeň 1964.  Jaromír Kovář, Plzeňské portály, Plzeň 1958.  Jarmila Krčálová, Italské podněty v renesančním umění českých zemí, Umění 10, 1962, s. 53-82.  Jarmila Krčálová, Renesanční architektura v Čechách a na Moravě, in:

Dějiny

českého výtvarného umění. II/1 : Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989, s. 27.  Jarmila Krčálová, Renesanční stavby B. Maggiho v Čechách a na Moravě, Praha 1986. 48

 Jiří Kropáček, K výměru pojmu „české renesance“, in: Itálie, Čechy a střední Evropa, Praha 1986, s. 182-191.  Ladislav Lábek, Chotěšovský dům : Odkaz renaissance, Plzeň 1933.  Ladislav Lábek, Radnice a císařský dům, Plzeň 1930.  Ladislav Lábek, Zámek Kaceřov, Plzeň 1912.  Ladislav Lábek, Zkáza staré Plzně, Plzeň 1941.  Carl Laužil, Schloss Kacerov in Böhmen, Mitteilungen der k. k. central Komission für Erforschung und Erhaltung der Kunst und historischen Denkmale VII, 1881, s. 17-25.  Milada Lejsková-Matyášková, 400 let plzeňské, žatecké a mladoboleslavské radnice, Zprávy památkové péče XVII, 1959, s. 114-118.  Karel B. Mádl, Italienische Baumeister in Pilsen, Mitteilungen der K.K. central Komission für Erfofshung und Erhaltung der kunst und historischen Denkmale XV., 1889, s. 26-30.  Fridolín Macháček, Městský dům, in: idem, Dvě studie k dějinám Plzně a Plzeňska, Plzeň 1931, s. 29-143.  Fridolín Macháček, Zmizelá Plzeň, Zprávy památkové péče, 1954, s. 74-84.  Václav Mencl, Plzeň : Sedm kapitol z její výtvarné minulosti, Plzeň 1961.  Ivan Muchka, Deset století architektury. 3, Architektura renesanční. Praha, 2001.  Jan Muk, Ke vztahu renesanční architektury Čech a Itálie, in: Itálie, Čechy a střední Evropa, Praha 1986, s. 192-200.  Antonín Podlaha, Kaceřov : zámek, in: Soupis památek, 37. Politický okres kralovický, Praha 1912, str. 30-43 (dostupné online: http://depositum.cz/knihovny/pamatky/strom.clanek.php?clanek=7821).  Pavel Preiss, Italští umělci v Praze : Renesance, manýrismus, baroko, Praha 1986.  Josef Rous, Nové úpravy v plzeňské radnici, Zprávy památkové péče X, 1960, s. 4647.  Petr Rožmberský, Gotická tvrz a zámecká pevnost Kaceřov, Plzeň 2007.  Jaroslav Schiebl, Radnice královského města Plzně, Plzeň 1912.  Oldřich Stefan, K počátkům klasicismu v renesanční architektuře Čech, SPFFMU, 1961, řada F, s. 237-252.  Josef Strnad, Vlachové v Plzni v XVI. století usedlí, in: Sborník dějepisných prací žáků Václava Vlad. Tomka vydaný na památku odchodu jeho z university, Praha 1888, s. 13-24. 49

 F. Dl. Středa, Zmizelá Plzeň, Umělecké památky VII., Praha 1917.  Eva Šamánková, Architektura české renesance, Praha 1961.  Karel Šmrha, Vlašští stavitelé v Praze a jejich druzi [1530-1620], Umění XXIV, 1976, s. 163-177.  Pavel Vlček (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004.  Jindřich Vybíral, Co je českého na umění v Čechách?, in: Milena Bartlová (ed.), Dějiny umění v české společnosti : otázky, problémy, výzvy : příspěvky přednesené na Prvním sjezdu českých historiků umění, Praha 2004, s. 200-208.  Zikmund Winter, Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách : 1526- 1620, Praha 1909.  Zdeněk Wirth, Antonín Wiehl a česká renesance, Praha 1921.  Zdeněk Wirth, Architektura renesanční, in: Architektura v českém národním dědictví, Praha 1961, s. 83.  Zdeněk Wirth, Renesanční Plzeň, in: Minulostí Plzně a Plzeňska, sborník k 75. narozeninám L. Lábka, Plzeň 1958, s. 50-57.

10.5

On-line zdroje

 Veduty města Plzně: http://www.paichl.cz/paichl/knihy/veduty.htm  Prostor- architektura, interiér, design: http://www.prostor-ad.cz/pruvodce/pvychod/cbrod/kbrana.htm.

50

11 Seznam obrazových příloh 1) Radnice města Plzně. Fotografie archiv autorky. 2) Veduta města Plzně od jihovýchodu od Jana Willenberga, přelom 16. a 17. století. Zdroj: http://www.paichl.cz/paichl/knihy/veduty.htm . 3) Současný pohled na centrum města od jihovýchodu Zdroj: Fotografie archiv autorky. 4) Pohled na Plzeň z počátku 17. století- rytina G. Bodenehra podle Jana Meriana st. Zdroj: F. Dl. Středa, Zmizelá Plzeň, Umělecké památky VII., Praha 1917. 5) Pohled na západní stranu náměstí z přelomu 19. a 20. století. Zdroj: Národní archiv, Zemský památkový úřad /ZPÚ/, karton 28- Plzeň. 6) Současný pohled na severní stranu náměstí s hotelem Central a nynějším domem U Červeného srdce. Zdroj: Fotografie archiv autorky. 7) Severní strana náměstí se starou radnicí. Zdroj: Národní archiv, Zemský památkový úřad /ZPÚ/, karton 28- Plzeň. 8) Zápis ohledně objednání cihel na stavbu radnice v radním protokolu z roku 1554. Zdroj: AMP, Radní protokol, inv. č. 19- 1554-1567. 9) Detail Willenbergovy veduty zobrazující radnici. Zdroj: http://www.paichl.cz/paichl/knihy/veduty.htm . 10) Pohled na náměstí od Vincence Morstadta, kolem 1820. Zdroj: AMP, Pozůstalost Ladislava Lábka, krabice 8. 11) Plán pro přesunutí krajského soudu do radniční budovy- 1. a 2. patro. Zdroj: Národní archiv, Zemská organizační komise /ZOK/ 1853-55, karton 88, sign. IV 1/152- Umístění soudů v Plzni. 12) Plán pro zřízení státního zastupitelství v budově radnice. Zdroj: Ibidem. 13) Severní strana náměstí s radnicí. Zdroj: Fotografie archiv autorky. 14) Umístění parcely a dispozice budov z počátku 20. století. Zdroj: Národní archiv, Zemský památkový úřad /ZPÚ/, karton 28- Plzeň. 15) Císařský dům. Zdroj: Fotografie archiv autorky. 16) Průčelí radnice do dvora, po rekonstrukci. Zdroj: AMP, Pozůstalost Ladislava Lábka, krabice 10. 17) Rustikové přízemí. Zdroj: Fotografie archiv autorky. 18) Střední část průčelí. Zdroj: Ibidem. 19) Čelní štíty a atikové patro. Zdroj: Ibidem.

51

20) Dvůr radnice. Zdroj: Ibidem. 21) Boční zeď budovy. Zdroj: Ibidem. 22) Půdorysy sklepů radnice a Císařského domu- románské zdivo značeno bíle, gotické červeně, renesanční modře, barokní hnědě, klasicistní zeleně, novodobé žlutá a oranžová. Zdroj: Jan Muk, Stavebně- historický průzkum, Plzeň- čp. 1, 289, 290, 1993. 23) Půdorysy přízemí. Zdroj: Ibidem. 24) Půdorysy 1. patra. Zdroj: Ibidem. 25) Půdorysy 2. patra. Zdroj: Ibidem. 26) Půdorysy 3. patra. Zdroj: Ibidem. 27) Zasedací místnost ve sklepních prostorách pod mázhauzem. Fotografie archiv autorky. 28) Mázhauz radnice. Zdroj: Ibidem. 29) Mázhauz radnice- pohled od vchodu. Zdroj: Ibidem. 30) Portál v mázhauzu. Zdroj: Ibidem. 31) Místnost s modelem města. Zdroj: Ibidem. 32) Novodobé hlavní schodiště. Zdroj: Ibidem. 33) Klenba podesty schodiště. Zdroj: Ibidem. 34) Řešení podhledů schodiště. Zdroj: Ibidem. 35) Obřadní síň. Zdroj: Ibidem. 36) Východní strana obřadní síně s renesančním krbem a nástěnnou malbou. Zdroj: Ibidem. 37) Detail nástěnné malby v obřadní síni. Zdroj: Ibidem. 38) Detail portálu v obřadní síni. Zdroj: Ibidem. 39) Bývalá purkmistrova pracovna. Zdroj: Markéta Čekanová, Plzeňská radnice, Plzeň 2008. 40) Prostory bývalé matriky. Zdroj: Fotografie archiv autorky. 41) Předsíň před kanceláří tajemníka. Zdroj: Ibidem. 42) Bývalá spisovna, dnes sloužící pro jednání poslaneckých klubů. Zdroj: Ibidem. 43) Sál ve třetím patře. Zdroj: Ibidem. 44) Pohled na schodiště ve 2. a 3. patře- ve 2. patře sloupy nahrazeny kovovými secesními lampami, ve 3. patře vidíme galerii vedoucí zasedacího sálu. Zdroj: Ibidem. 45) Terasa s postranním schodištěm. Zdroj: AMP, Pozůstalost Ladislava Lábka, krabice 10. 46) Portál Císařského domu s letopočtem 1565. Zdroj: Fotografie archiv autorky. 47) Chotěšovský dům, dnes Národopisné muzeum Plzeňska. Zdroj: Ibidem. 48) Loggie v Chotěšovském domě. Zdroj: Národní archiv, Zemský památkový úřad /ZPÚ/, karton 28- Plzeň.

52

49) Loggie v domě čp. 87 v Pražské ulici. Zdroj: Ladislav Lábek, Zkáza staré Plzně, Plzeň 1941. 50) Portál domu čp. 204. Zdroj: Jaromír Kovář, Plzeňské portály, Plzeň 1958. 51) Portál domu čp. 84. Zdroj: Fotografie archiv autorky. 52) Portál domu U Červeného srdce. Zdroj: Jaromír Kovář, Plzeňské portály, Plzeň 1958. 53) Rustikový portál na Západočeské galerii. Zdroj: Fotografie archiv autorky. 54) Portály na jižní straně náměstí. Zdroj: Ibidem. 55) Radnice ve Stříbře. Zdroj: http://www.stribro.cz/gread.php?id=12 56) Detail portálu radnice ve Stříbře. Zdroj: Ibidem. 57) Portál na domě U Salzmannů v Plzni- autor Jan Merlian. Zdroj: Fotografie archiv autorky. 58) Nádvoří kaceřovského zámku. Zdroj: Ladislav Lábek, Zámek Kaceřov, Plzeň 1912. 59) Orámování okna v 1. patře v Kaceřově na nádvoří. Zdroj: Ibidem. 60) Portál na Kaceřově. Zdroj: Petr Rožmberský, Gotická tvrz a zámecká pevnost Kaceřov, Plzeň 2007. 61) Portál na radnici v Plzni. Zdroj: Fotografie archiv autorky. 62) Nádvoří zámku v Kaceřově- arkády. Zdroj: Ladislav Lábek, Zámek Kaceřov, Plzeň 1912. 63) Porovnání krbů z Kaceřova a z obřadní síně plzeňské radnice. Zdroj: Fotografie archiv autorky; Carl Laužil, Schloss Kacerov in Böhmen, Mitteilungen der k. k. central Komission für Erforschung und Erhaltung der Kunst und historischen Denkmale VII, 1881, s. 17-25. 64) Předloha pro krb od Sebastiana Serlia zobrazená v jeho čtvrté knize. Zdroj: Sebastiano Serlio,

Libro

primo

[-quinto]

d´architettvra,

Benátky 1566

(dostupné

online:

http://archive.org/details/libroprimoquinto00serl). 65) Pohled na krb v obřadní síni radnice ze strany. Zdroj: Fotografie archiv autorky. 66) Předloha pro krb od S. Serlia. Zdroj: Sebastiano Serlio, Libro primo [-quinto] d´architettvra, Benátky 1566 (dostupné online: http://archive.org/details/libroprimoquinto00serl). 67) Krb v předpokoji tajemníka Magistrátu města Plzně. Zdroj: Fotografie archiv autorky. 68) Východní průčelí zámku v Kaceřově. Zdroj: Carl Laužil, Schloss Kacerov in Böhmen, Mitteilungen der k. k. central Komission für Erforschung und Erhaltung der Kunst und historischen Denkmale VII, 1881, s. 17-25. 69) Sál ve východním křídle kaceřovském zámku. Zdroj: Antonín Podlaha, Kaceřov : zámek, in: Soupis památek, 37. Politický okres kralovický, Praha 1912, str. 30-43 (dostupné online: http://depositum.cz/knihovny/pamatky/strom.clanek.php?clanek=7821). 70) Detail krbu v sále (viz výše). Zdroj: Ibidem. 53

71) Východní štít plzeňské radnice. Zdroj: Pozůstalost Ladislava Lábka, krabice 10. 72) Západní štít plzeňské radnice. Zdroj: Ibidem. 73) Ozdoba štítů na nádvoří zámku v Horšovském Týnu. Zdroj: Antonín Balšánek, Štíty a motivy attikové v české renaissanci : srovnávací studie architektonická, Praha 1929. 74) Stejný prvek na radnici. Zdroj: Pozůstalost Ladislava Lábka, krabice 10. 75) Štít Schwarzenberského paláce na západním průčelí. Zdroj: Antonín Balšánek, Štíty a motivy attikové v české renaissanci : srovnávací studie architektonická, Praha 1929. 76) Stav radnice před rekonstrukcí. Zdroj: AMP, Pozůstalost Ladislava Lábka, krabice 10. 77) Návrh Jana Kouly na průčelí plzeňské radnice. Zdroj: Jan Koula, Obnova průčelí radnice v Plzni, Architektonický obzor IV, 1905, s. 21-23. 78) Návrh Antonína Balšánka na průčelí plzeňské radnice. Zdroj: Ibidem. 79) Návrh úpravy severní strany náměstí s radnicí od A. Balšánka- varianta I. Zdroj: Archiv architektury a stavitelství, fond 2. 80) Návrh úpravy severní strany náměstí s radnicí od A. Balšánka- varianta II. Zdroj: Ibidem. 81) Stav čelních štítů před rekonstrukcí. Zdroj: AMP, Pozůstalost Ladislava Lábka, krabice 10. 82) Stav komínů před rekonstrukcí. Zdroj: Ibidem. 83) Zakreslení starého hlavního schodiště. Zdroj: AMP, Městský stavební úřad, ing. J. Farkač, inv. č. M 1294, sign. Ts4b4. 84) Návrh nového schodiště. Zdroj: Ibidem. 85) Podélný řez radnicí z roku 1902. Zdroj: Ibidem. 86) Návrh dubového obložení topných těles. Zdroj: AMP, Městský stavební úřad, ing. J. Farkač, inv. č. M 1292, sign. Ts3f4. 87) Návrh zábradlí do třetího patra. Zdroj: Ibidem. 88) Návrh portálů. Zdroj: Ibidem. 89) Návrh na sál ve 3. patře. Zdroj: Ibidem. 90) Krb na zámku v Kaceřově. Zdroj: Carl Laužil, Schloss Kacerov in Böhmen, Mitteilungen der k. k. central Komission für Erforschung und Erhaltung der Kunst und historischen Denkmale VII, 1881, s. 17-25. 91) Atika kryjící terasu nad hlavní budovou. Zdroj: Fotografie archiv autorky. 92) Kouřimská brána v Českém Brodu. Zdroj: http://www.prostorad.cz/pruvodce/pvychod/cbrod/kbrana.htm. 93) Zakreslení zbytku výzdoby průčelí radnice. Zdroj: Archiv architektury a stavitelství, fond 22. 94) Nalezené zbytky výzdoby vlysu. Zdroj: AMP, Pozůstalost Ladislava Lábka, krabice 10. 54

95) Sgrafitová výzdoba na míčovně v areálu Pražského hradu. Zdroj: Jan Koula, Míčovna, Zprávy architektů a inženýrů v království Českém XXII, 1887/8, s. 5-7. 96) Detail sgrafitové výzdoby vlysu na plzeňské radnici. Zdroj: Fotografie archiv autorky. 97) Činžovní dům v Jezdecké ulici v Praze- architekt Antonín Wiehl. Zdroj: Některé nové činžovní domy pražské, Zprávy architektů a inženýrů v království Českém XXII, 1887/8, s. 27-30. 98) Dům čp. 94 na Královských Vinohradech- architekt Antonín Wiehl. Zdroj: Zdeněk Wirth, Antonín Wiehl a česká renesance, Praha 1921.

55