Quijotovým pohledem (Občasné úvahy a eseje o větrných mlýnech našich dnů) Svatý HDP a nejsvětější ekonomický růst, úhelné kameny víry dnešního světa. Říka se, že žijeme v době posmoderní a že postmoderna znamená konec tzv. velkých příběhů. Žádná všeobjímající ideologie, jediná správná „vědecká theorie“ vývoje společnosti, žádný nárok na jedině správný platný výklad přírodních a společenských dějů, jediná Pravda, Filosofie, Víra. Namísto toho volná soutěž ideí, pravd, filodofií věr a pověr. Místo verifikace theorie její popperovská falsifikace, namísto inženýrské konstrukce derridovská dekonsrukce. Jedinec je svobodný, může, ba musí si zvolit svou vlastní orientaci ve světě, vybrat z nepřeberné nabídky ideí, přístupů a nejrůznějších ismů, které spolu volně soutěží. Sotva kdo již někoho přesvědčuje, samo slovo přesvědčení zní dnes obsolentně. Stačí, když se o nás mluví, píše, nejlépe, když nás ukazují v televizi. Ani není tolik důležité zda v dobrém, či ve zlém.1 Mediální obrazy mají kouzelnou moc. Skutečně to vypadá, že v záplavě nabídky informací a desinformací (kdo je ještě dokáže vzájemně rozlišit?), pravd, ismů a spasitelných theorií si nic a nikdo nemůže dělat nárok na universálně závazný výklad čehokoli. Děti jsou již na základních školách vedeny a povzbuzovány k tomu, aby každý pšouk, který jim přelétne myslí, považovaly hned za názor a s tímto pak neváhaly vyjít na světlo, zviditelnit ho a s ním zviditelnit hlavně sebe. Bude se jim to hodit možná více než znalosti. Můžete si říkat a psát cokoli, pokud jen nenarazíte zrovna na koryfeje politické korektnosti, či Vás někdo nezažaluje za nactiutrhání nebo vyzrazení obchodního tajemství. Dlužno dodat, že ani v tom případě Vás neupálí ba ani nezavřou, nanejvýš dostanete pokutu nebo vyhazov ze zaměstnání. Přesně podle Bělohradského všichni mluví, nikdo neposlouchá. V této všeobecné vřavě se pak snadno ztratí podstatné v nepodstatném a není třeba se bát, že jakákoli neotřelá či dokonce revoluční idea, která by za jiných okolností hrozila otřást společností od samého základu, by jakkoli ohrozila mocné, jejich postavení a zájmy. Tím méně můžou narušit kolo dění zprávy o zločinech a poklescích veřejných činitelů. Když už pronikne na veřejnost nějaká nepříjemná informace, je snadné ji naředit, neutralisovat protitvrzením, pokud tedy máte moc a peníze. Ty totiž zajišťují přístup do jinak zcela „nezávislých“ médií. Veřejní činitelé obviněni z korupce mlží, nebo reagují protitvrzením obviňujíce žalobce a kdekoho kolem. Okolnosti případu nebudou až na světlé výjimky nikdy objasněny, natož pak aby byli viníci potrestáni. Přes tuto postmoderní bezbřehost stále existují dogmata, o kterých se nepochybuje. Ne že by to bylo zakázáno, jen jsou považována za samozřejmá, nezpochybnitelná. Pokud je někdo přece odmítá, odsuzuje se tím do role podivína, jehož názory nestojí za zmínku, rozhodně ne za vážnou pozornost médií. Postmoderna nám však přináší možnost, ba přímo nás vyzývá uvědomovat si meze našeho poznání, meze modernity a posléze snad taky postmodernity. Přímluvce posmoderny praví: Uvědomění si vlastních mezí, vlastní konečnosti má vést k proměně tohoto vědomí. (Tedy vědomí, že člověku nepřísluší absolutní vědění, pozn. I.L.) Proto se dnes ujal výklad, že slovem „metanoia“ míní Písmo ´změnu smýšlení´. Dokud však tato změna nenastane, dokud se neosvobodíme od pojetí skutečnosti jako objektivní reality, budeme propadat postmoderní skepsi a nihilismu.2
1
Když se obchodního zástupce firmy Gilson ptali, jak se vlastně Gilson správně vyslovuje (“žilson”, či “džilzən”) odpověděl: “Vyslovujte nás jak chcete, hlavně nás vyslovujte!” Firma, která nese jméno bojové korouhve francouzského krále – oriflamme, se píše Oriflame a vyslovuje po americku. 2 Zdeněk Neubauer: Přímluvce postmoderny, str. 69; Hrnčířství a namaldatelství M. Jůza & E. Jůzová, Praha 1994
Takovým (téměř) všeobecně přijímanými dogmaty jsou nutnost ekonomického růstu a víra ve všeřešící neviditelnou ruku trhu. Pokusme se tedy najít meze jednoho z těchto úhelných kamenů dnešní víry, ať už ji nazveme vírou moderní či postmoderní. Dogmata ekonomického růstu i neviditelné ruky trhu vycházejí z ekonomických theorií, tedy z nauky o zákonitostech společenské výroby a rozdělování materiálních statků.3 První z nich praví, že když společnost vytváří stále více změnitelných statků, roste hrubý domácí produkt (HDP), pak bohatne a jejím členům se daří lépe. V soutěživém tržním prostředí jsou lidé také stále více motivování k produktivním výkonům a k investicím za účelem dalšího růstu. Společnost si pak může dovolit přerozdělovat více statků i těm, kteří jsou málo produktivní nebo neproduktivní. Nesmí to však být na úkor ekonomického růstu. Přitom naši notně zaostalí a ekonomických theorií neznalí předkové již dávno věděli, že žádný strom do nebe neroste. Snad i my, co nemáme pro samou produktivní aktivitu čas pozorovat, kam až rostou stromy, bychom si mohli povšimnout, že jediné, co v přírodě roste neomezeně, je rakovinný nádor. Většinou ovšem jen do zániku svého nositele, ale my, lidé, mu dovedeme vytvořit podmínky, za kterých může růst takřka do nekonečna.4 „Trvale“ rostoucí ekonomika se vskutku dost podobá rakovinnému nádoru utlačujícímu okolní tkáň společenských vztahů i statků, které nejdou vtěsnat do škatulek tržní soutěže. Markantním příkladem je bulvarisace médií včetně veřejnoprávní televise a rozhlasu a jejich přizpůsobování se stále pokleslejšímu vkusu obecenstva (v dnešním newspeaku konsumentů). Všimněte si, kolik času věnují i tzv. seriósní média sebepresentaci, tedy upoutávkám na vlastní pořady a samochvále. To ve zřejmé snaze vyhovět diktátu soutěže o sledovanost, vetřít se do pozornosti diváků a posluchačů otupělých zábavou neúprosně se na ně chrlící z komerčních médií. Je to jen ukázka toho, jak vše se postupně komercionalisuje neboť ekonomika je odsouzena k růstu. A kam má růst, když trpíme spíš přebytkem než nedostatkem, než do sfér, které dosud komerční nebyly? Důsledkem rostoucí ekonomiky jsou také rostoucí rozdíly mezi chudými a bohatými (jednotlivci i státy), neboť peníze plodí moc a moc plodí peníze. Podívejme se ale podrobněji, co nám to vlastně roste. Dovolím si trochu rozebrat pojem HDP, jeho definici, smysl a jeho vypovídací schopnost jako ukazatele ekonomiky, blahobytu a společenského prospěchu. Co je a co není hrubý domácí produkt ? Hrubý domácí produkt (HDP) je podle definice5 součtem hodnoty všeho zboží (konečných produktů) a služeb vytvořených za rok na určitém úzení (ve státě), což je rovno součtu osobní spotřeby a investic spotřebitelů, vládních výdajů na nákup statků a služeb a obchodní bilance (hodnota exportu mínus hodnota importu). U zboží a služeb se započítá přidaná hodnota, tedy prodejní cena zmenšená o náklady. Když například výrobce nakoupí materiál na daný výrobek za 500 Kč, zaměstnancům zaplatí 300 Kč a výrobek prodá konečnému spotřebiteli za 2000 Kč, přispěl k HDP 1200 Kč. Do HDP se nezapočítávají produkty ilegální ekonomiky, jako prodej drog a prostituce ani hodnoty, které lidé vytváří mimo oficiální trh. Když pracujete na vlastní zahrádce nebo doma vaříte, nepřispíváte tím k tvorbě HDP, ledaže byste s produkty vašeho zahrádkaření nebo vaření vstoupili na oficiální trh, tedy prodali je a zaplatili příslušnou daň. K HDP tedy nepřispívá matka, která se věnuje svým dětem, ani když tu a tam pohlídá děti sousedce, která jí na 3
J. Kraus a kol. Nový akademický slovník cizích slov. Academia Praha 2005 Nádorové buňky lze pro výzkumné účely pěstovat a množit dlouho po smrti jejich nostele. Světově proslulé jsou nádorové buňky HELA trvale rostoucí od smrti nositelky v umělých podmínkách. Dárkyni těchto nádorových buněk, paní Henriettu Lacks, rakovina zahubila v r. 1951. K tomu viz. Rebecca Skloot: Henrietta´s Dance. John Hopkins Magazine, April 2000 5 http://www.investrowords.com/2240/Gross_Domestic_Product_Definition 4
oplátku přinese buchty. Jakmile si ale tatáž matka nechá za hlídání zaplatit, zvýší tím HDP. Makroekonomové to ovšem zpozorují teprve v případě, že to bude dělat „oficiálně“ a tedy zaplatí příslušnou daň. Tutéž činnost – hlídání dětí - může ale zprostředkovávat agentura. Ta pak musí uživit nejen paní na hlídání, ale taky dispečery, účetní, ředitele a přiživit daňového poradce a právníka. Jak agentura roste, přibývá nejen lidí, ale i profesí, které musí živit. Opravdu velká firma nebo instituce se pozná podle toho, že má svého dementátora, čili oficielně tiskového mluvčího. Touto dělbou práce práce příbývá, tím se právě dělba práce liší od dělení koláče. Z původně recipročně poskytované služby se stává obživa pro řadu lidí, což se nemůže neprojevit na její ceně. Užitek ze služby je stejný, ale v prvním případě neznamená pro ekonomiku nic, zatímco v druhém případě přispívá k HDP a je tedy podle ekonomů positivní. Každá služba, která se takto zkomercionalisuje, způsobí přírůstek HDP. Za situace, kdy HDP a jeho růst jsou považovány za hlavní ukazatele vyspělosti ekonomiky a v médiích presentovány jako nejdůležitější míra ekonomické prosperity a blahobytu, neřku-li štěstí lidu, vzniká ohromný tlak na komercialisaci dosud nekomerčních sfér života. Vytváření nových statků není tedy podmínkou růstu HDP. Stačí, když již existující statky se přesunou ze sféry nekomerční do komerční, stanou se zbožím. Jak plyne z definice, důležitou součástí HDP jsou vládní výdaje. Když přijde živelná pohroma, například povodeň, je každému jasné, že to je ztráta; pro přímo postižené, pro daňové poplatníky, pro společnost. Z HDP tím ale nic neubude. Naopak, je nutno škody napravovat, investovat do obnovy, protipovodňových opatření. Největší tíhu výdajů nese stát. Ty výdaje, to je nákup zboží a služeb, ergo, HDP utěšeně roste. Řečeno technoekonomickým newspeakem, z makroekonomického hlediska jde o příznivý jev, přispívající nemálo k růstu HDP. (I když tak upřímného ekonoma, který by toto otevřeně hlásal asi hned tak nenajdeme). Makroekonomické hledisko totiž jaksi neodráží strádání postižených, ba ani jeho čistě ekonomický aspekt. Ještě příznivějším jevem z makroekonomického hlediska je pak válka. Sice ve válce může dojít k přechodnému ochromení ekonomiky, zejména té oficiální, přece výdaje na armádu, zbraně a posléze na obnovu zdevastované země představují enormní hospodářský růst. Tyto příklady jasně ukazujína základní vadu HDP jako ekonomického ukazatele: nelze od něj odečítat ekonomické škody. Jediné, co se při jeho výpočtu odečítá, je dovoz. Nechci tím říci, že HDP nemá žádnou vypovídací schopnost. Pro ekonomy to může být důležitý ukazatel, jen by se měli občas zamyslet, o čem vlastně vypovídá. Určitě to není reálná míra síly ekonomiky, blahobytu obyvatel a vůbec již ne kvality života, jak je nám to denně v médiích přímo či nepřímo namlouvají finanční analytici a polovzdělaní komentátoři. HDP a jeho růst, či dokonce růst růstu se tak stávají ikonami, o kterých se nepřemýšlí, jimž se pouze klaní. Nejhorší na tom je, že pohyb této více-méně fiktivní veličiny má zcela nefiktivní důsledky. Zatímco z růstu HDP těží hlavně banky nebo obecněji ti, co mají nejblíže k tokům peněz, stagnace nebo dokonce pokles HDP má bezprostřední důsledky především pro ty, co jsou nejblíže k primární produkci. Ne k „výrobě“ bankovních produktů, poradenských a auditorských služeb, ale k tvorbě užitečných statků pro každodenní život, k niž patří nejen chléb náš vezdejší, ale taky „zbytné“ statky, jako kultura. Je méně peněz na platy, roste nezaměstnanost, klesá kupní síla a tím dál kdesá HDP. Roztáčí se krisová spirála. Kde se berou všechny ty peníze ? Odkud pochází bohatství? Zdá se, že tuto otázku si ekonomové neradi kladou. Není to přece jejich starost. Jejich starostí je pouze jak k bohatství přijít, jak ho rozmnožovat v rámci ekonomicko-politického systému, který se údajně osvědčil. Tedy vskutku se osvědčil v soutěži s rigidním systémem založeným na centrálním plánování a ještě hlouběji na
komunistické ideologii. Když už dojde na zdroje bohatstí, poukazují na lidskou tvořivost a vynalézavost. Ta tvořivost a vynalézavost manifestovala ve vynálezech, jako parní stroj, pásová výroba, telekomunikační technologie, atomová bomba, nervově paralytický plyn, osobní počítač, internet a možná (nedej Bůh) se ještě projeví v podobě umělé inteligence a klonování lidských bytostí. Je-li to hlavní zdroj ekonomického růstu, mohl by pak takový růst pokračovat do nekonečna, jako ty nádorové buňky paní Henrietty Lacks4. I ty však potřebují k růstu živiny. Trefně se říká, že kdo věří v neomezený růst při omezených zdrojích je buď idiot, nebo ekonom. Daleko pravděpodobnější příčinou nebývalého technického a ekonomického rozvoje, který se přes všechny katastrofické události, jako dvě světové války (Či byly snad ony také jeho očekávatelným důsledkem?), odehrál ve 20. století a pokračuje dodnes, je levná energie. Jednoduchým výpočtem lze ukázat, že v jednom litru ropy je tolik energie, kolik dokáže průměrný člověk prací svých svalů vynaložit asi za 14 dní.6 Rozpočítáme li světovou spotřebu energie na hlavu a přiřadíme jí fysickou práci lidí, která by byla schopna ji nahradit, vyjde nám, že průměrný obyvatel planety spotřebovává energii rovnou práci asi 70 lidí. Jak trefně říkají Cílek a Kašík, na jednoho obyvatele planety pracuje asi 70 „energentických otroků“.6 Drtivá většina této energie přitom pochází z neobnovitelných zdrojů, hlavně fosilních paliv, které se utvářely přírodními procesy po miliony let a z nichž podstatnou část nenasytné lidstvo spotřebovalo během posledních asi 150 let. Podobně jako citovaný zdroj si myslím, že právě levná a dostupná ropa (levná ve srovnání s prací oněch 70 otroků) a historicky bezprecedentní drancování přírodního bohatství je hlavním faktorem nebývalého technického rozvoje ve 20. století, ne snad lidská vynalézavost a um, které byly náhle vypuštěny z tenat tmářství osvícenskou vědou. Mnohem méně než o technickém a technologickém pokroku, který činí náš život pohodlnějším, se mluví a píše o tom, jakou daň za tyto vymoženosti platíme a jakou budou s největší pravděpodobností platit naši potomci. Ne, nejde zdaleka jen o dopady na to, čemu říkáme životní prostředí, tedy o to, co dýcháme, jíme a pijeme a na čem spočine náš zrak a sluch. To jsou ostatně problémy dobře uchopitelné a využitelné komerčně, při šikovném marketingu se stávají i ony vydatným zdrojem růstu HDP. Je zarážející, že čím více je technických vynálezů, které mají lidem usnadnit život, tím více lidi tlačí nedostatek času, tím jsou uštvanější, roztěkanější a unavenější. Někde se patrně stala chyba. Život je pohodlnější, měli bychom mít uvolněné ruce pro svobodný individuální rozvoj osobnosti, ale namísto toho se většina z nás dostává do vleku otupujících konzumních návyků, což se týká nejen masové konzumace materiálních statků, které se nakupují ve chrámech konzumu, ale i návyků ryze kulturních, jako sledování televise. Do chrámů konsumu se jezdí většinou autem, čímž se zaměstná hodně energetických otroků. Automobil má navíc schopnost dát pocítit svému pánu chvilku moci nad onou četou otroků z ropy a síly, která z nich pochází. Patří proto mezi nejvýznamnější kultovní předměty novodobého náboženství úspěchu. Vyjadřuje společenský status majitele a svému řidiči-řediteli dává sílu, kterou on pak může ukázat všem, které cestou potká, zvláště pak těm, kteří automobil používají skutečně jen za účelem dopravy z místa na místo. Tato moc má samozřejmě i svoji odvrácenou tvář. Každý den stojí jen na českých silnicích 2-3 lidské životy. Ohrožení života a zdraví člověkem na kolečkách však lid propadlý automobilismu nevnímá. Namísto toho si libuje v péči o zdravou potravu, „čisté prostředí“ svého domova (ovšem ne již za jeho hranicemi), v theoriích zdravé životosprávy, strachuje se o bezpečnost toho, či onoho v míře, která by ještě před 100 lety musela našim předkům připadat směšná. Všechny tyto obsedance jsou úspěšně využívány pro komerční účely, vydatně živeny reklamním vymýváním mozků a stávají se příležitostí rozšiřovat komerční sféru, tedy zdrojem růstu HDP. Kromě toho ale veškeré tyto aktivity spotřebovávají přímo či nepřímo energii a tak se naše civilisace dostává do osudové závislosti na jejich zdrojích, z 6
V. Cílek a M. Kašík: Nejistý plamen. Dokořán 2007
nichž nejvýznamnějším je dosud bezesporu ropa. Stačí se podívat, kde se ropa nachází a je nám jasné, co tato závislost na ropě znamená. Civilisovaný svět propadnuvší zhoubnému návyku na služby energetických otroků a potřebě nároky na tuto „pracovní sílu“ zvyšovat“ se dostává do závislosti na těch, kdo ovládají ropné zdroje. A nejsou to jen mamutí ropné koncerny, jež jsou jeho součástí civilisovaného světa a jejich chování je proto celkem čitelné a předvídatelné, ale zejména vrtošiví orientální diktátoři, jejichž jediným odhadnutelným rysem je hrabivost (tu mají společnou s ropnými koncerny). Otázkou zůstává, je-li to pouhá shoda okolností, že největší ropná pole se nacházejí v oblastech eufemisticky označovaných jako nestabilní. Docela dobře je totiž možné, že právě snadné zisky spolu s předvidatelným vysycháním jejich zdrojů jsou příčinou této nestability. Co se s tím dá dělat ? Kdo by čekal ode mne jednoduchý recept na záchranu světa, novou spasitelnou ideologii, toho musím zklamat. Sám bych si připadal podezřelý, kdybych takový recept měl. Nic nenasvědčuje tomu, že v civilisovaném světě převládnou moudří a odpovědní jedinci, kteří ostatní přesvědčí nebo přinutí zacházet s přírodními statky šetrněji a myslet při tom i na příští generace. To by vyžadovalo zcela zásadní změnu ekonomického systému, nalezení ekonomických mechanismů, které by odměňovaly úspory více než plýtvání, skromnost více než samochválu, symbiosu více než parasitismus a tvorbu užitečných statků více než matení a oblbování konsumentů. Nemusely by přitom být dokonalé a není ani nutno, aby jednou pro vždy pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí. Stačilo by jen dát více šancí k uplatnění lepších lidských vlastností. Přesto by šlo o tak zásadní změnu, k jakým docházelo co paměť lidstva sahá vždy teprve tehdy, když to prasklo, když stávající systém dospěl do neudržitelného stavu, bodu zlomu. Změna měla pak katastrofický průběh a nepředvídané důsledky.7 Můj recept je použitelný jen pro jednotlivce, ne pro záchranu lidstva a je prostý: 1. Věřit, že dobré skutky jsou a zůstanou dobrými, i když je svět neocení, to jest věřit v Boha a ne v modlu úspěchu. 2. Věřit, že zlé skutky jsou a zůstanou zlými a bojovat proti nim, i když je svět štědře odměňuje a soudy netrestají. Přitom rozlišovat, na co mi (nám) stačí síly a na co již ne. 3. Škodit co nejméně lidem a přírodě. 4. Nepodléhat diktátu rychlosti a efektivity, co nejméně spotřebovávat. Až dojdou energetičtí otroci, bude se to hodit. Cítím potřebu rozvést trochu bod 2, který od zakládajícího člena Quijotovy jízdy zní asi dost podivně. Je zjevné, že aktivity Quijotovy jízdy nesvědčí o dobrém odhadu vlastních sil a možností, pokud je měříme reálnými výsledky, tedy kritériem úspěchu. Přesto však věřím, že směřují správným směrem a jsou voleny tak, abychom mohli dostát svému poslání a nevzdát boj předčasně. Když se porozhlédneme kolem sebe, je stále dost lidí, kteří mluví do věcí veřejných, aniž by usilovali o mandát vzešlý z voleb.8 Jsou ochotni ze zájmu o věci veřejné podstoupit boj s větrnými mlýny, připomínat správcům věcí veřejných jejich povinnosti, někdy se dokonce i vzepřít diktátu úspěchu a konsumu.
7
Z nedávné historie sice pamatujeme změnu ekonomického systému k lepšímu v naší části světa, která měla poměrně klidný průběh a nelze ji v žádném případě označit za katastrofickou, byl to však jen návrat do systému osvědčeného v západním světě po dlouhém období korosivních sklerotisujících změn v centrální mocnosti světa východního. 8 Toto je jeden z památných výroků Ing. V. Klause staršího na adresu intelektuálů a občanských iniciativ.
Využívají k tomu zbytkových svobod, které nám ještě naše zbytková sdemokracie poskytuje (jako svoboda projevu, právo na informace a svoboda shromažďování) a zbytků spravedlnosti v právním řádu. Zbytky spravedlnosti myslím některá obecná ustanovení v našich zákonech, která ještě kupodivu nezakotvují právo silnějšího, ale připomínají mravní řád trvalejší hodnoty než jedno volební období. Zbytky mravního řádu (chcete-li, přirozeného práva) se totiž nepodařilo zcela vymítit ani z džungle formálních paragrafů, ve kterých tak zdárně proplouvají zločinci a podvodníci všeho druhu se vskutku profesionální pomocí dobře živených právníků. Bohužel nejen právníků, kteří jsou placeni právě za to, aby uměli plout v paragrafech za každého, kdo jim zaplatí, ale i těch v roli soudců a státních zástupců. Jsem si dobře vědom, že nejsem a asi ani nebudu schopen nikdy úplně dostát prostým, ale také maximalistickým požadavkům, které jsem opovážlivě předložil jako svůj recept na svéprávné přežití v současném světě. Přesto jsem přesvědčen, že vytyčují správný směr a že mnoho lidí i v této překotné době se tímto směrem zcela proti proudu vydalo a ještě vydá.
V Praze, na Květnou neděli 2008
Igor Linhart