ptáci Pro příchylnost k lidským sídlům a vhodnost ke studiu

Ze ságy čapích rodů

Pro příchylnost k lidským sídlům a vhodnost ke studiu populační dynamiky patří čáp bílý (Ciconia ciconia) mezi nejpodrobněji prozkoumané ptačí druhy. Byl jedním z prvních ptáků, jehož mláďata se v Evropě soustavně označovala již od počátků této činnosti.1) Kudy vedou čapí tahy Za uplynulých 100 let bylo v Evropě označeno kolem 250 000 čápat a získáno několik tisíc zpětných hlášení. V České a Slovenské republice se začalo kroužkovat r. 1934 a za tu dobu se jich podařilo označit přes 20 000. Tahové cesty čápů evropských populací byly podrobně vystopovány od odletu z hnízdišť až po přílet na nejvzdálenější zimoviště. Ukázalo se, že v Evropě existují dvě hlavní tahové cesty. Tah populací ze západní a z části střední Evropy směřuje k jihozápadu přes Francii, Španělsko a Gibraltarskou úžinu do Maroka, a dále k jihu až do Angoly. Ostatní evropské populace – počínaje severním Německem a konče východní hranicí rozšíření v Rusku – táhnou přes balkánské země k Bosporu, kde opouštějí Evropu, pokračují vnitrozemím Turecka a úzkým koridorem podél libanonského a izraelského pobřeží se dostávají do Egypta. Odtud putují v široké frontě proti toku Nilu a svou cestu končí v jižní Africe (až po Kapsko). Malá část ptáků při přeletu tureckým vnitrozemím zamíří k Perskému zálivu a skončí v zimovištích Přední Indie. Naše území leží na pomyslném rozhraní obou tahových cest. Valná část čápů ze západních a jihozápadních Čech volí cestu do Afriky přes Gibraltar, čápi z ostatního území se připojují k čapímu proudu letícímu přes Balkán.2) Jak se nahlíží do čapích rodin Od 50. let se začala čápata na hnízdech v některých regionech označovat odečítacími kroužky s vyraženými velkými číslicemi, které lze přečíst silným dalekohledem. Tato metoda výrazně zmnožila počet kontrol a přinesla překvapivé poznatky o populačních vztazích. Postupně se začaly vyplňovat i poslední mezery ve znalostech partnerských a rodinných čapích poměrů. U nás jsme se značením čápů odečítacími kroužky začali r. 1965, především v Jihočeském kraji. Vzhledem k tomu, že čápi pohlavně dospívají až ve třetím roce života a hnízdit začínají často ještě později, je tento výzkum „během na dlouhé trati“, ale o to zajímavější jsou výsledky. Žádnou jinou metodou nelze tak důkladně nahlédnout do složitého čapího života. Kroužkovací stanice Národního muzea v Praze shromáždila údaje o pozdějším hnízdění čápů označených jako mláďata u 164 jedinců, z nichž 37 bylo kontrolováno vícekrát. Ságy čapích rodin Na rozdíl od většiny ptačích druhů, jejichž mladí jedinci se vracejí do nejbližšího okolí svého rodiště, jsou u čápů návraty spíše výjimkou. Zaznamenali jsme pouze dva případy usídlení ve vzdálenosti do 5 km. Z našich výsledků vyplývá, že asi jen třetina mladých ptáků se usídluje ve svém rodišti či jeho okolí do vzdálenosti 50 km, třetina do 200 km (většinou v sousedních hnízdních oblastech) a třetina odlétá daleko mimo naše území – především do již-

JIŘÍ FORMÁNEK JAROSLAV ŠKOPEK

ního Německa až po Bádensko, do Dolního Saska, Polska a Rakouska. Nejdále se usídlil čáp narozený v Předmíři u Blatné, který byl po 14 letech zastižen při hnízdění na Ukrajině u Lvova – 755 km od rodiště. Je neuvěřitelnou náhodou, že jeho sourozenec zůstal doma jako pecivál téma roku a zahnízdil po 9 letech v Rakovicích u Čimelic, vzdálených od rodiště pouhých 20 km. Také partner tohoto čápa byl kroužkován a pocházel ze Stříbrce na Třeboňsku. Dosud jsme zaznamenali 11 případů partnerských svazků („manželských párů“), kdy oba hnízdící ptáci měli kroužek. Z tohoto počtu si 8 našich ptáků zvolilo partnera ze zahraničí. Nejdále hnízdil po 3 roky na témže hnízdě náš východočeský samec od Hradce Králové s německou družkou, a to 510 km od svého rodiště. Stejně jako se naši čápi usídlují v okolních zemích, několik čápů s kroužky sousedních centrál bylo kontrolováno při hnízdění u nás – např. polský čáp se usadil v jižních Čechách, řada severoněmeckých, jihoněmeckých a rakouských porůznu v Čechách a na Moravě. Vzdálenosti nejsou žádnou překážkou, v několika případech přesahují 400 km, ve dvou případech i 500 km (maximum je 555 km). Zřejmě při návratu ze zimovišť po dvou letech, kdy čápi urazí i přes 10 tisíc km, pro ně přesun o pár set km dál nehraje roli. Z genetického hlediska je mísení jedinců různých populací výhodné pro stabilitu druhu.

ptáci

Věk nerozhoduje Jedním z našich nejzajímavějších případů je životní příběh samice s kroužkem KK200, která v letech 1978 až 1988 každoročně úspěšně hnízdila v Borkovicích na Táborsku. Partnera s kroužkem jsme však u ní zastihli až r. 1987. S překvapením jsme zjistili, že v tomto roce, kdy samici bylo již 14 let a byla o 11 let starší než mladík, který se ve svém třetím roce života stal poprvé otcem a s nímž úspěšně vyvedla 3 mláďata. Původem byli oba čápi ze sousedních vesnic, ona se narodila v Municích u Hluboké nad Vltavou a on ve Zlivi. Čapí věrnost hnízdišti Jiná samice hnízdila po 9 let na komíně bývalého pivovaru ve Volyni na Strakonicku. Narodila se r. 1981 na hnízdě ve dvoře Vřesná poblíž Kardašovy Řečice a 26. června dostala kroužek LL889. Její život nám zůstával utajen až do 25. června 1988, kdy se při výstupu k hnízdu podařilo rozpoznat pouhým 1) V roce 1999 tomu bylo právě 100 let, kdy se ptáci začali kroužkovat lehkými hliníkovými kroužky. Za toto období byly na celém světě okroužkovány desítky milionů ptáků, získány stovky tisíc výsledků a sepsány desítky příruček pro určování stáří a pohlaví ptáků. Přesto máme u řady druhů základní mezery a nedostatky. Stále existují druhy, u nichž nedokážeme okroužkovat ani mláďata, ani jejich rodiče, obvykle proto, že nelze chytit dospělé ptáky, či hnízda jsou nedostupná nebo obtížně nalezitelná. 2) Vhodnou ilustrací tohoto jevu pro naše podmínky je jarní návrat čápů bílých (ale i jiných druhů ptáků) v roce války v Perském zálivu. Požáry ropných polí tehdy způsobily, že ptáci dorazili se zpožděním až 14 dnů, zatímco čápi bílí z prostoru západních a jihozápadních Čech byli na svých hnízdištích „vzorně včas“.

http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 79, červenec 2000

403

okem, ze vzdálenosti 3 m, číslo kroužku. Tehdy samice stála v hnízdě u svých 3 mláďat. Od té doby jsme ji tam sledovali každoročně a kroužkovali její mláďata až do r. 1996. Již označení poměrně malého počtu jejích mláďat potvrdilo předpoklad, že čápi z této lokality využívají k dosažení afrických zimovišť jihozápadní tahovou cestu přes Gibraltar. Mládě označené ve Volyni 18. června 1993 bylo 10. září téhož roku zastiženo vysílené ve španělské Cartageně (37° 36' s. š.; 00° 59' z. d.). Tato samice r. 1996 v důsledku déletrvajících dešťů nevyvedla na volyňském hnízdě mladé (čápata zahynula ve věku asi 4 týdnů, ještě před okroužkováním) a překvapivě na tuto svoji lokalitu zanevřela. Při jarním návratu se rozhodla zůstat na podobném komínu v Nýrsku na Klatovsku, kde jsme ji objevili při hnízdění 20. června 1997 a pozorovali ještě 11. července se 3 mláďaty. Tehdy jí bylo již 16 let a bylo to naše poslední setkání s ní. Těžko rozhodneme, zda znovu změnila hnízdiště, nebo zahynula. Protože ve

Volyni vždy hnízdila s neokroužkovaným samcem, nevíme, kolik za svůj život vystřídala partnerů. Plodnost a věk čápů Obdivuhodná je čapí plodnost a jejich schopnost každoročně vychovat potomstvo. Samice LL889 vyvedla v letech 1988–1995 celkem 25 čápat, samice KK200 v období jedenácti let 36 mláďat (v úspěšném čapím roce 1984 jich bylo dokonce pět a 4krát měla po čtyřech mláďatech). Neměla by chybět ani zmínka o nejvyšším čapím věku, který jsme u nás zaznamenali. Nejstarší byl čáp s kroužkem Vogelwarte Radolfzell označený r. 1961 u Drážďan, který byl ve stáří 28 let a 10 měsíců nalezen mrtvý v červnu 1990 u Lázní Bohdaneč. Z mnoha dalších poznatků o životě čápů získaných díky panu gymnazijnímu profesorovi Mortensenovi z dánského Viborku, který před 100 lety vymyslel hliníkový ptačí kroužek, bude možná jednou sepsána sága rodu čápa bílého z českých zemí. o

Brehmovy výpravy s korunním princem

PETR KALAČ

Přírodovědcův vliv na ornitologická studia prince Rudolfa a pohoršení rakouského dvora Na světové výstavě ve Vídni v roce 1873 se Brehm setkal se svým velkým obdivovatelem, teprve patnáctiletým rakouským korunním princem Rudolfem, nástupníkem trůnu, který si toužebně přál poznat nejslavnějšího ornitologa své doby. Schůzku zprostředkoval Ru-

dolfův učitel Hochstetter. Rudolf se naukou o ptácích zabýval již od dětství, čile pěstoval osobní styky s významnými ornitology, a tak si s ním Brehm od samého počátku velice dobře rozuměl. Stali se velkými přáteli, a pokud se nemohli vídat na Brehmových přednáškách, kolovala mezi nimi čilá korespondence. Roku 1874 Brehm opustil práci v Berlíně a o dva roky později uskutečnil cestu po západní Sibiři s hrabětem Waldburg-Zeilem a doktorem Finschem. Počátkem roku 1877 vědcovo přátelství s princem pokročilo do té míry, že Brehm Rudolfovi věnoval dva svazky o ptácích druhého vydání Života zvířat. V děkovném dopise, který Brehm od prince obdržel, stojí: Jsem hrdý na to, že s tímto dílem, které je nepochybně jedinečné svého druhu, jsem svým jménem ve věnování tak úzce spojen. Mohu Vás také ujistit, že jsem si Vaše dílo, zvláště oba svazky o ptácích, velmi zamiloval. Jsou mými stálými průvodci a hodně je využívám, protože zoologie, a zvláště právě ornitologie, je moje milované studium, jemuž se pilně věnuji nejen ve volné přírodě, ale i za studijním stolem. Brehm byl pak častým hostem korunního prince v jeho první rezidenci na Pražském hradě. Zde se oba nadšenci věnovali vědecké práci, jež spočívala převážně ve zpracovávání, měření a tabulkovém vyhodnocování výsledků ptačích lovů. Jejich pracovní zápal byl často okořeněn notnou dávkou hádek, zvláště zásluhou Brehma, přesněji řečeno jeho otevřené, energické, někdy až hrubé povahy, která se vůbec nehodila k jeho velké zálibě v pěstování růží. Jeden z jejich velkých sporů o to, zda orel skalní a orel zlatý jsou dva různé druhy ptáků, nebo jen barevné odchylky téhož druhu, měl přímou spojitost s další Brehmovou cestou v roce 1878, tentokrát do dunajských močálů jižních Uher. Dobová ilustrace k Brehmově cestě severní Afrikou z jeho knihy Vom Nordpol zum Aequator, Berlin 1890

Petr Kalač (*1973) studoval biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě UK a nyní studuje knihovnictví na Filozofické fakultě UK v Praze. V knihovně Národního muzea v Praze se zabývá problematikou přírodních věd. (e-mail: [email protected])

404

VESMÍR 79, červenec 2000 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir

ALFRÉD EDMUND BREHM /* 2. 2. 1829 v Renthendorfu u Gery, † tamtéž 11. 11. 1884/ Náklonnost k přírodním vědám projevoval již od mládí, snad proto, že jeho otec Kristian Ludwig Brehm (1787–1864) patřil k zakladatelům ornitologie v Německu. Alfréd vystudoval architekturu a r. 1847 přijal pozvání barona J. W. von Müllera na cestu severní Afrikou. Jako osmnáctiletý poznal Egypt a Súdán. V Egyptě si osvojil arabštinu a přijal jméno Chalíl-efendi (Přítel-vzdělanec). Roku 1850 ho na cestách provázel i jeho bratr Oskar a nešťastnou náhodou se utopil v Nilu. Po této pohromě následovala ale další tragédie – bankrot barona Müllera, který výpravu financoval. Přesto však Brehm cestu dokončil. Vrátil se r. 1852 a začal studovat na univerzitách v Jeně (kde r. 1853 vydal Reiseskizzen aus Nordostafrika) a ve Vídni. Studia ukončil r. 1856 a o rok později odcestoval s bratrem Reinholdem do Španělska. Po návratu se nakrátko usadil v Lipsku. Roku 1860 se vydal na cestu do Skandinávie (byl v Norsku, Švédsku a Laponsku) a r. 1861 přijal místo gymnaziálního učitele zeměpisu. Téhož roku se oženil s Mathildou Reizovou a sepsal dílko s názvem Das Leben der Vogel, díky němuž se stal známým. Roku 1862 doprovázel vévodu Arnošta ze Sachsenu, Koburgu a Gothy na cestě do Habeše, o čemž později vydal dílo Ergebnisse einer Reise nach Habesch (Hamburg 1863). Zde také poznal malíře R. Kretschmera, který se pro něj posléze stal velice důležitým. Po návratu začal pracovat na svém největším životním díle o životě zvířat. Na oddílu bezobratlých živočichů spolupracoval s E. L. Taschenbergem a O. Schmidtem. Téhož roku byl také jmenován ředitelem zoologické zahrady v Hamburku. Při těchto povinnostech však nemohl pokračovat v práci na svém literárním díle, proto zoo opustil a vrátil se do svého rodiště. Roku 1867 začal zřizovat Berlínské akvárium, které slavnostně

Výprava do jižních Uher a do Španělska Cílem výpravy, kterou organizoval princ Rudolf, bylo právě pozorování a lov orlů, v tamní oblasti hojně hnízdících. Kromě Brehma se jí zúčastnil ještě další německý ornitolog – sedmdesátiletý Eugen von Homayer – a preparátor Eduard Hodek se syny a dalšími pomocníky, kteří hned na expedičním parníčku preparovali ukořistěná zvířata. Dalšími účastníky byli bavorský princ Leopold a nejvyšší hofmistr Bombelles. Po této úspěšné cestě zasedl Brehm opět k práci na Životě zvířat a v dalším dílu ptáků ocitoval některá Rudolfova pozorování, která princ anonymně sepsal v jedné ze svých prvních knih – Fünfzehn Tage auf der Donau (1878). Korunní princ Rudolf tento Brehmův čin považoval za obrovskou osobní poctu a ve svém dopise vyjádřil zoologovi veliký dík: Žádné jiné vyznamenání, by se uplatnilo v jakékololiv formě, by mě nemohlo tak potěšit, jako být jmenován ve vědeckém díle skutečným učencem, jen jsem si toto bohužel příliš málo zasloužil. Přátelství vědce s princem se zdálo být nezničitelné, a tak není divu, že jejich další společná cesta, tentokrát do Španělska, na sebe nenechala dlouho čekat. Této výpravě předcházela Brehmova měsíční příprava v Praze. Cesty se měli zúčastnit opět princ Leopold Bavorský, hofmistr Bombelles a hrabě Hans

Nahoře: Alfred Edmund Brehm (2. 2. 1829 – 11. 11. 1884) na rytině z rakouského vydání jeho Života zvířat (1890) Vlevo: Korunní princ Rudolf (21. 8. 1858 – 30. 1. 1889)

otevřel r. 1869. Téhož roku dokončil a vydal své dílo Illustriertes Thierleben, které vzápětí dosáhlo obrovské popularity a později bylo přeloženo téměř do všech kulturních jazyků. Poptávka po Životě zvířat byla v Německu tak velká, že bylo nutno vydat i nepříliš drahé „lidové vydání“. A právě mezi lidem vzniklo přejmenování Života zvířat na Tierbibel (Bibli zvířat).

Wilczek, velký zoologův příznivec. Brehm prince předem varoval, upozornil ho na náročnost i nebezpečnost cesty, a proto Rudolf sepsal (v 21 letech) svou první závěť. Cesta začala na přelomu dubna a května r. 1879 v benátském přístavu. Družina cestovatelů se nalodila na parník Miramare, mířící přímo do Barcelony. Rok předtím Brehmovi při porodu nejmladšího syna zemřela manželka. Dlouho se z této ztráty nemohl vzpamatovat. Princ se mu všemožně snažil cestu zpříjemnit, trávil s ním téměř všechen svůj čas. Trasa, kterou výprava ve Španělsku absolvovala, vedla z Madridu do pohoří Sierra de Grados, kde lovili kozorožce, následovala Carthageňa, pověstná kondorem královským, středozemní ostrov Alboran, kde žil endemický mořský racek, a posléze Sierra Nevada, vyhlášená tenkrát docela jinak, totiž loupeživými hordami. Dále zavítali na Gibraltar, Tanger, Xerez do Lisabonu, Oporta (dnešního Porta), Bilbaa a Asturie. Asi největším Brehmovým úspěchem na této cestě bylo objevení nového druhu skřivana, jehož společně s Rudolfem nazvali Galerida miramare. V Brehmově pozůstalosti se našel jeho deník z této cesty. Vysvítá z něj, že nejvíc se mu líbila Alhambra. Píše o ní jako o kousku Orientu v plné nádheře jako z pohádek Tisíce a jedné noci. http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 79, červenec 2000

405

Titulní list z Ottova sešitového vydání Brehmova Života zvířat (1890)

mravně pohoršlivá místa. V tomto ohledu si na něj ve Vídni stěžoval samotnému císaři i kardinál arcibiskup Schwarzenberg. Neopomenul samozřejmě připomenout vladaři Brehmův špatný vliv na prince. Rudolf se začal obávat, že mu bude zakázáno dále se s ornitologem stýkat. Proto se zdržel kmotrovství při narození přírodovědcova pátého dítěte, o což ho Brehm prostřednictvím hraběte Wilczeka požádal. V letech 1880 až 1883 vliv dvora princův styk s ornitologem znemožňoval, ať už šlo o vzájemné návštěvy, či o účast na Brehmových přednáškách. Kontakt pak udržovali pouze písemně. V osobní korespondenci řešili nejen problémy na poli biologie, ale i politickou situaci v zemi. Brehm však dále publikoval své články v novinách svobodných zednářů, které pak kolovaly ve vznešených vídeňských salonech. Poslední cesta

Nelibost vídeňského dvora Dlouhodobé princovo přátelství s přírodovědcem se na těchto cestách utužovalo. To se ovšem nelíbilo valné většině vídeňského dvora. Vyčítali Brehmovi jeho chování, jež neodpovídalo dvorským zvyklostem. Byl protestantem, svobodným zednářem a darwinistou, což vyvolávalo protesty i ze strany katolické církve. Dokonce byl nařčen z toho, že v jeho Životě zvířat jsou

Hra na imitaci: neinventarizovatelnost1) V konečném důsledku pramení veškeré zmatení hodnot z téhož zdroje: z opomenutí vnitřního významu zprostředkujícího činitele. John Dewey Atributy věcí, s nimiž se ve světě setkáváme, můžeme klasifikovat jedním užitečným způsobem. Nejjednodušší atributy jsou ty, pro které máme k dispozici jasný postup, jímž určíme, zda něco nějaký atribut má, či nikoli. Lidé mohou často provádět takové testy bez pomoci strojů; například můžeme říci, zda předmět plave na vodě, nebo zda je dané číslo sudé či liché. Prověřování některých atributů, třebaže je v zásadě prosté, je nesmírně pracné: dokážeme kupříkladu v zásadě vždy říci, zda je číslo prvočíslem či nikoli; ovšem je-li číslo veliké, budeme potřebovat pomoc rychlého počítače; a je-li číslo velmi veliké (o tisíci číslic), pak to i našim nejrychlejším počíta1) Ukázka z knihy Johna D. Barrowa: Vesmír plný umění, nakl. Jota, Brno 2000. 2) Je to však možné v případě všech výroků euklidovské geometrie.

406


Svými publikacemi přispíval k všeobecné vzdělanosti až do své smrti. Z přednáškové cesty po Severní Americe se již vrátil nemocný, trpěl těžkou chorobou ledvin. Krátce před smrtí navíc oslepl. Zemřel ve svém rodišti, zanechávaje po sobě tři dcery a jednoho syna, který se posléze také začal věnovat ornitologii. Nejdůležitějším Brehmovým dílem je dozajista Illustriertes Thierleben, prvně vydané v Hildburghausenu v letech 1863–69 v šesti svazcích. Z dalších důležitých spisů to jsou: Das Leben der Vogel (Hlohov 1861) a Die Thiere des Waldes (Lipsko 1863). Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století začal vycházet Brehmův Život zvířat také v češtině. Nikoho asi nepřekvapí, že o první sešitové vydání se zasloužil nakladatel J. Otto. Po válce vyšel Život zvířat až r. 1974 v klubu čtenářů nakladatelství Odeon. Byl však vydán jen oddíl Savci. První české vydání přeložil redaktor Fričova Vesmíru Č. Kotal podle třetího německého vydání. Jeho reprint začal vycházet v loňském roce (viz inzerci na s. 367). o Autor článku připravil výstavu o A. E. Brehmovi, která se uskuteční letos koncem léta v Kabinetu knižní kultury Národního muzea v Praze.

JOHN D. BARROW

čům může trvat tisíciletí, než nám oznámí výsledek. Přesto je v zásadě možné prověřit jakékoli dané číslo a odpověď bude „prvočíslo“, nebo „neprvočíslo“. Když se zamyslíme, vidíme, že se náš vzdělávací systém soustřeďuje na to, jak mladé (ale i o něco starší) lidi učit, jak určovat přítomnost či nepřítomnost atributů tímto způsobem: Je to sloveso? Je tato věta gramaticky správná? Je tento trojúhelník rovnostranný? a tak dále. Tak jsme si již zvykli na technologické řešení našich problémů, že nás to snadno svádí k přesvědčení, že můžeme o přítomnosti nebo nepřítomnosti jakéhokoli atributu rozhodnout podobným způsobem, jen tím, že budeme prostě stavět stále rychlejší počítače. Tak tomu však zdaleka není. Vždyť pomocí počítačového programu není ani možné rozhodnout o pravdivosti či nepravdivosti všech výroků aritmetiky.2) Svět má tedy atributry, o jejichž pravdivosti či nepravdivosti není možné rozhodnout pomocí testu, jehož provedení vyžaduje konečný počet kroků.

nebo generovat nějakým počítačovým programem. Vyznačují se neustálými proměnami, které není možno pojmout žádnou konečnou množinou pravidel. Takové atributy označujeme jmény jako „krása“, „ošklivost“, „pravda“, „harmonie“, „jednoduchost“ či „poezie“. Žádným způsobem nelze inventarizovat veškeré případy krásy či ošklivosti a neznáme postup, který by nám umožňoval určit, zda něco má, nebo nemá jednu z těchto vlastností, aniž bychom je museli znovu definovat nějakým omezujícím způsobem, který ničí jejich případný charakter. Toto dělení atributů světa na rozhodnutelné, inventarizovatelné a případné pomáhá objasnit, proč selhávají pokusy podřídit hudbu různým filozofiím matematiky. Mohli bychom vytvořit inventář všech možných sledů zvuků generovaných předem určenými nástroji, které hrají samostatně, nebo unisono. Nemohli bychom ale použít univerzální kritérium, kterým bychom určili, zda hrají, či nehrají harmonicky. Nemohli bychom ani napsat program, který by generoval podmnožinu všech zvukových vzorců, které by lidskému posluchači zněly „harmonicky“ – neřkuli „smysluplně“. Přitažlivost hudby je vlastnost případná. Jako inventarizovatelná nebo rozhodnutelná vypadá jenom proto, že podobně jako slova na stránce se i hudba zapisuje pomocí konečného počtu symbolických značek na papír. Je to však zápis nutně neúplný a hudba získává značnou část své přitažlivosti v procesu převodu, který nazýváme interpretací. Invencionalistická filozofie není uspokojivým vysvětlením pro veškerou matematiku, neboť nedokáže zdůvodnit neracionální účinnost matematických popisů přírody – popisů, které jsou tím působivější, čím více se vzdalujeme jevům bezprostřední i minulé lidské zkušenosti. Invencionalistická filozofie hudby je přesvědčivější. Pohlíží na hudbu prostě jako na činnost hudebníků. Ta je univerzální jen s ohledem na určité psychoakustické prvky související s psychologickými či neurologickými rysy společnými lidským posluchačům nebo na univerzální vlastnosti zvuku. V jiných ohledech odráží různorodost lidských kultur, společenských tendencí a našich reakcí na ně. o

ROGER PENROSE: Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl

to však „botanické“ kapitoly, které by detailně popisovaly, co se kde v našem vesmíru nachází. Soustředím se v nich na výklad zákonů, jimiž se chod světa řídí. Jedním z důvodů, proč jsem rozbor fyzikálních zákonů rozdělil do dvou kapitol, jedné o „velkém“ a druhé o „malém“, je skutečnost, že zákony popisující chování světa velkých měřítek a zákony světa měřítek velmi malých se zdají být značně rozdílné. Jak sladit to, co se zdá být tak různé, je hlavním tématem kapitoly třetí. A právě zde vstupuje do naší diskuse lidská mysl.1) V první kapitole je stručně vyložen pohled současné fyziky na vývoj vesmíru jako celku. Autor v textu i na obrázcích poukazuje na geometrické aspekty Einsteinovy teorie gravitace a kosmologie, cituje výsledky měření, které potvrzují shodu Einsteinovy teorie s pozorováními. Hájí skutečnou existenci jevů odpovídajících této teorii v přírodě: Teorie byla pů-

Mladá Fronta, Edice Kolumbus, Praha 1999, 160 stran, přeložil Jiří Langer

Na obálce a na přebalu knihy je trojrozměrný model trojúhelníku, jeden z těch realisticky vyhlížejících předmětů, který je sice možné nakreslit na papír, ale ve skutečnosti ho nelze sestrojit. V knihách pojednávajících o zdánlivě paradoxních nebo velice těžko představitelných důsledcích teorie relativity či kvantové fyziky taková ilustrace už nikoho nepřekvapí, v Penrosově knize se však z pouhé hříčky stává symbol určitého pohledu na svět, který autor ve své knize vysvětluje a obhajuje. Co mě na této knížce okamžitě upoutalo, je Penrosův zápal. Čtenář cítí, že autor bere svou věc vážně, ale přitom k ní nepřistupuje suchopárně. Na mnoha místech je zajímavé sledovat, jak se na svět dívá matematik: Speciální relativita je tak teorií v mnoha ohledech jednodušší než mechanika newtonovská. Z matematického hlediska [...] je to mnohem hezčí matematická struktura. V knížce je také mnoho obrázků, názorně ilustrujících věci, o nichž se hovoří, což zvlášť u abstraktních pojmů může vydatně přispět k porozumění. Obsah výstižně charakterizuje sám autor: Tato kniha nese název „Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl“. První kapitola spolu s kapitolou následující pojednávají o našem fyzikálním vesmíru. [...] Nebudou

1) V knize se často mluví o platonském světě, přičemž se předpokládá, že čtenář ví, co to je. Vysvětlení tohoto pojmu, navíc z pera matematika, je velice zdařilé v knize Rozpravy s geometrií od P. Vopěnky (Panorama, Praha 1989, zejména s. 92–98; viz rovněž souborné vydání Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci, Práh, Praha 2000), která je věnována antické geometrii. Navíc Penrosův a Vopěnkův postoj k platonskému pojetí matematiky jsou si dost blízké. Dodejme, že Penrosem používaný pojem absolutno je totéž co idea. 2) Viz zajímavou diskusi na toto téma mezi S. Hawkingem a R. Penrosem ve Vesmíru 76, 448–453, 1997/8.


407

NAD KNIHOU

Jinou vlastností, kterou můžeme od nějakého atributu světa požadovat, je to, že by měl být „inventarizovatelný“ – ptáme se tedy, zda existuje jednoznačný postup, kterým lze inventarizovat všechny případy s tímto atributem. Takový inventář může být nekonečný (jak by tomu bylo v případě, kdyby atributem bylo, zda se jedná o sudé číslo). V tom případě by proces inventarizace pokračoval donekonečna. „Inventarizovatelnost“ se liší od rozhodnutelnosti proto, že ačkoli určitý atribut může být inventarizovatelný, nemusíme mít k dispozici způsob, kterým bychom mohli inventarizovat všechny jednotky, které dotyčný atribut nemají. Kdybychom chtěli rozhodnout, zda je tato stránka napsána pravopisně správně, jednalo by se o problém rozhodnutelný. Tato stránka obsahuje konečný počet slov a každé z nich lze porovnat se slovníkovými hesly ve všech časech a pádech. (To je úkolem „kontroly pravopisu“ jako součásti textového editoru.) O každém slově můžeme pomocí tohoto (nebo jiného) kritéria rozhodnout, zda je správné, či nesprávné. Avšak tato stránka bezchybně napsaných slov může být v jakémkoli známém jazyce pořád jen nesrozumitelnou hatmatilkou. Pokud by však stránku textu za správnou z gramatického hlediska uznala kontrola gramatiky, napsaný text by pro čtenáře, který by z jazyka, kterým by byl napsán, neznal nic, i nadále zůstával nesrozumitelný. Kdyby se čtenář jazyku částečně naučil, části stránky by mu začaly dávat smysl. Nedokázali bychom však předpovědět, které části by se staly srozumitelné, ani bychom nedokázali předpovědět, zda by čtenář někdy v budoucnosti napsal totožnou stránku textu. To, zda je stránka textu srozumitelná, je tedy vlastnost inventarizovatelná, nikoli však rozhodnutelná. Pravda není bohužel vlastnost ani inventarizovatelná, ani rozhodnutelná. Podobně je tomu i s pravdivostí výroků v aritmetice. Americký logik John Myhill označil atributy světa, které nejsou ani inventarizovatelné, ani rozhodnutelné, termínem „případný“. Jedná se o vlastnosti, které nelze určit pomocí nějakého vzorce, přizpůsobit nějakému pravidlu

NAD KNIHOU

vodně rozvinuta bez observační motivace, matematicky je však velmi elegantní a ukázalo se, že i velmi dobře podložená fyzikálně. Chtěl bych zde poukázat na to, že příslušná matematická struktura skutečně existuje v přírodě, že teorie je opravdu přítomná v prostoru, není to něco někým na přírodu vloženého. Druhá kapitola se věnuje kvantové teorii. Je zmíněna obdivuhodná úspěšnost jejího výkladu řady každodenních jevů (jako jsou vlastnosti atomů a molekul, tepelné záření těles, lasery atd.) a ukázány některé z jejích překvapivých důsledků. Středem Penrosova zájmu je role indeterminizmu, který do teorie vstupuje v okamžiku, kdy provedeme měření, jehož výsledek je kvantovou teorií určen jen s určitou pravděpodobností. Nejasnost interpretace kvantového popisu světa autor ukazuje na problému „Schrödingerovy kočky“ a rozděluje fyziky na dva tábory: jedni berou kvantovou mechaniku jenom jako vynikající popis reality, druzí nahlížejí na matematické struktury kvantové teorie jako na něco reálně existujícího.2) Penrose sám se zařazuje do druhé skupiny, indeterminizmus kvantového měření považuje jen za určité přiblížení k nějaké dokonalejší fyzikální teorii, kterou ještě nemáme. Jako její možnou součást namísto standardního pravděpodobnostního přístupu ke kvantovému měření navrhuje mechanizmus, který nazývá objektivní redukce. Kapitolu završuje obrázkem pomyslné krychle sestavené z našich současných fyzikálních

Reflexe globalizačních procesů v sociálních vědách Všechny sociální vědy se od doby karteziánské revoluce a poté, co se počaly osamostatňovat, snažily přiblížit ideálu přírodních věd, někdy se dokonce chtěly přírodními vědami stát. Zakladatel sociologie, vědy, která si kdysi nárokovala roli svorníku nad ostatními humanitními a sociálními vědami, Auguste Comte dal sociologii do vínku kromě jiného dvě direktivy: n být exaktní ve smyslu přírodních věd, tedy být univerzalistickou vědou, která je mocna odhalovat obecně platné zákony, popisovat je a vyjadřovat pokud možno matematickou formou, n být globální vědou v dvojím smyslu, ve smyslu substituce, tedy pohlcení ostatních věd, především však ve smyslu a směru své tematické orientace – má se zabývat lidstvem, nikoliv jednotlivými společenstvími. K této Comtově myšlence, že sociologie má být vědou s univerzalistickými nároky a s globálním či globalizovaným předmětem, přibyly zhruba v polovině 40. let minulého století ještě dvě myšlenky. Jedna se týká sféry ekonomické a zní takto: Dějiny se postupně mění ve světové dějiny v tom smyslu, že uspokojování potřeb každého civilizovaného národa a každého individua v národě se stalo závislým na celém světě a že se snížila přirozeně vzniklá izolovanost jednotlivých národů. Na jiném místě čteme: Zatímco tedy kapitál musí na jedné straně usilovat o to, aby odstranil veškeré místní meze styků, to znamená, aby dobyl celou zeměkouli jako svůj trh, na druhé straně usiluje o to, aby prostor dobyl časem, tj. aby čas, který vyžaduje pohyb z jednoho místa na druhé, zredukoval na minimum. Tedy – tendence vytvářet světový trh je bezprostředně dána v samotném pojmu kapitálu. každá hranice se jeví jako mez, kterou je nutno překročit. Oba texty z Marxova pera po-

408


teorií, kde však teorie sjednocující gravitaci s kvantovou mechanikou stále chybí, a vyjadřuje přesvědčení, že součástí takovéto teorie bude i objektivní redukce. V třetí kapitole se autor zabývá možností popsat lidské vědomí vědeckými pojmy, ukazuje na konkrétních příkladech, proč si myslí, že určité základní porozumění světu, které je lidem vlastní, není možné výpočetně zachytit a modelovat pomocí počítačů. Dotkne se pojmu svobodné vůle a činnosti neuronů v mozku, vysloví hypotézu, že objektivní redukce a ona doposud neznámá teorie kvantové gravitace by se mohly uplatnit také zde. Podnětná je i závěrečná část knihy, kdy se k Penrosovým myšlenkám vysloví tři jiní lidé a autor na jejich komentáře odpoví. Dobře položená otázka nebo i nesouhlasný postoj prospívá tříbení názorů, a navíc tato část čtenáři evokuje atmosféru přednášky, kterou kniha vlastně zachycuje. Zejména na odpovědích diskutujícím je patrná Penrosova kultivovanost i tolerance k jiným lidem a jejich názorům. Penrose je pro mě zajímavý tím, že jako světoznámý odborník v matematice a fyzice zkoumá vztah těchto věd k člověku a jeho poznání, usilovně hledá celkový rámec, do nějž patří spolu s ostatními poznatky, které člověk neustále získává o sobě a o světě kolem sebe. Na to se dá namítnout, že to samé dělají i mnozí jiní vědci, kteří popularizují svůj obor. Penrosovo zaujetí se mi však zdá být opravdovější. Aleš Bezděk

MILOSLAV PETRUSEK

cházejí ze 40. a 50. let minulého století. Marx ovšem neříká nic jiného, než že tendence ke globalizaci je zakódována v ekonomické povaze a podstatě moderní společnosti, jejímž symbolem i hnacím a převodním mechanizmem je kapitál. Dobývání či pokoření prostoru časem ovšem dnešní teoretici a analytici globalizace pokládají za centárlní ideu pro pochopení tohoto procesu: Giddens říká zcela jednoznačně, že základní zdroje dynamického rozvoje modernity ústící v globalizaci jsou tři: n oddělení času a prostoru, což je jednak způsob přesného časového a prostorového zónování, jednak proces dobývání prostoru časem, n rozvinutí tzv. vyvazujících mechanizmů, které vytlačují sociální činnost z lokálních kontextů a reorganizují sociální vztahy napříč velkými časoprostorovými vzdálenostmi (to je ono Marxovo rušení přirozeně vzniklé izolovanosti jednotlivých národů), n reflexivní přivlastňování vědění, což neznamená nic jiného než to, že produkce systematického vědění o sociálním životě se stává integrální součástí reprodukce systému, která vytlačuje život z ustálené tradice (Giddens, 1998). A ještě myšlenka z jiného, ale souvisejícího soudku: Sebevražda Evropy ve prospěch Ameriky zahajuje novou etapu světových dějin, které pokračují ve svém pohybu z východu na západ. Před několika tisíciletími dějiny kulminovaly v Asii, potom se pohnuly na západ, do Evropy. Dnes, jak se zdá, mohou jít ještě dále, do Ameriky, a Evropa se pro Američany stane tím, čím bylo pro staré Římany Řecko – zajíProf. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc., (*1936) vystudoval Masarykovu univerzitu v Brně. Na Fakultě sociálních věd UK v Praze se zabývá historií sociologie, teoretickou sociologií a sociologií soudobých společností.

mavým výletním místem, plným ruin a velkých vzpomínek, místem pro umělce, filozofy a mluvky. Zmizela nejen realita Evropy, zmizela její idea, protože je to konec konců idea nikoliv nadčasová, jako Lidstvo nebo Krása, ale historická. Kdyby se Evropa ...úplně nerozpadala, měla by se utkat ještě s Amerikou. Ale zajisté je možné být natolik nadnárodním, abych mohl říci – jednou přece vznikne světová americká kultura, jejíž formy jsme schopni předvídat asi stejně, jako by staří Egypťané dokázali předvídat formy současného státu. Nemáme ale důvod si stěžovat. Proč by Evropa měla mít kulturu ve věčném bezplatném pronájmu? A jestliže tedy Evropa kulturně ustoupí nebo bude nucena ustoupit, pak to neznamená nic jiného, než že si nic jiného ani nezasloužila (Simmel, 1994). Tato slova nejsou z produkce žádného neomarxistického kritika amerikanizace ani elitářského stoupence vyšší kultury. Klasický sociolog G. Simmel je napsal těsně před smrtí, v době, kdy se jakožto německý vlastenec velice obával nejen o osud Německa, ale celé Evropy po první světové válce. Text je z dopisu hraběti Hermannu Keyserlingovi z 18. května 1918, je tedy stár pouhých 82 let... Alespoň na těchto třech klasických sociolozích – Comtovi, Marxovi a Simmelovi (mohl bych pokračovat přinejmenším Durkheimem a Weberem) – chci demonstrovat platnost tvrzení, které formuloval jeden z nejvýznamnějších teoretiků globalizace v sociálních vědách Roland Robertson, že totiž klasičtí sociologové minulého a počátku našeho století učinili to, co mnozí z nás dnes označujeme jako globalizaci, ústředním tématem své analytické práce. Intenzivní i extenzivní rozvoj národních států zajisté poněkud zastínil globalizační a univerzalistické tendence a ambice klasické sociologie, ale téma, problém, jeho pojmoslovné uchopení a základní strukturace mohou být v zásadě převzaty minimálně jako inspirující element pro další zkoumání. Dovoluji si tuto historickou reminiscenci ze dvou zcela odlišných důvodů – jeden je typickým důvodem ad rem, druhý prototypickým důvodem ad hoMAX WEBER /* 21. 4. 1864 v Erfurtu, † 14. 6. 1920 v Mnichově/ Karl Emil Maxmillian Weber se narodil jako nejstarší syn velkopodnikatele a národně liberálního poslance Maxe Webera a jeho ženy Heleny roz. Fallensteinové. Studoval na univerzitách v Heidelberku, Štrasburku, Berlíně a Göttingenu. Roku 1893 se stal mimořádným profesorem práv v Berlíně, o rok později profesorem ve Freiburku a r. 1896 byl povolán do Heidelberku. Zde zůstal až do konce první světové války. Ze zdravotních důvodů však s výjimkou několika počátečních semestrů nepřednášel. Jak uvádí ve své studii M. Havelka, potměšilci prý tvrdili, že nesnášel malou pracovitost a nedosta-

minem. Začněme tím druhým. Konstatovali jsme, že sociologie usilovala o to, aby se podobala exaktním vědám, a čím více o to usilovala, tím více se tomu vzdalovala, divergentní proces neustával. Jedním z jeho nápadných znamení bylo to, že se sociální vědy jevily jako vědy nekumulativní, jako vědy s vysokým stupněm zapomnětlivosti či, jak tomu říkal americko-ruský sociolog Pitirim Sorokin, „permanentní amnézie“. Uvedené příklady o globalizaci v dějinách sociologie dokládají, že sociální vědy mohou být kumulativní, jestliže kumulativní chtějí být. Nezapomínejme však, že typ sociální a kognitivní paměti v sociálních vědách je odlišný od paměti věd přírodních minimálně tím, že sociálněvědní paměť je stále personifikována. Neplatí pro ni známý povzdech filozofa a matematika J. Whiteheada – věda se stává dospělou teprve tehdy, když zapomene na své zakladatele. Problém má ještě druhou stránku, věcnou, nikoliv metateoretickou. Sociálněvědní poznání je poznáním modernity, modernizace, modernizačních procesů v komplexu jejich souvislostí interních i externích, procesů, které započaly nebo se podstatně zintenzivnily někdy v 17. století (neveďme spor o to, zda modernita začíná ve století 12.) a které dnes kulminují procesem, jemuž říkáme globalizace. Jeden z významných teoretiků globalizace Anthony Giddens říká, že globalizace je proces zintenzivnění celosvětových sociálních vztahů, které spojují vzdálené lokality takovým způsobem, že místní události jsou formovány událostmi dějícími se mnoho mil daleko a naopak. Místní transformace je součástí globalizace ve stejné míře jako rozšiřování sociálních styků napříč prostorem a časem. Definice sama ovšem mnoho nepoví, jakkoliv bychom elementární inventář problémů a témat mohli vyvodit z několika myšlenek klasiků. Jsou to tedy tato témata: l role vědy a její ošklivější sestřičky technologie v globalizačních a univerzalizačních procesech (Comte), l lidstvo jako preferovaný předmět studia, preference globálního nad lokálním, l proměna vnímání prostoru a času, způsob měření, manipulace prostorem a časem, tečné vzdělání svých studentů. Teprve v zimním semestru r. 1917 a v letním semestru r. 1918 začal znovu přednášet, tentokrát ve Vídni. V roce 1919 přednášel v Mnichově a zde také vznikly jeho slavné přednášky Politik als Beruf (Politika jako povolání) a Wissenschaft als Beruf (Věda jako povolání). Zemřel nečekaně na pozdě diagnostikovaný zápal plic. Po počátečních studiích středověkého obchodního práva se Weber začal zabývat právem římským a antickými agrárními dějinami. Zabýval se také zkoumáním ekonomických a sociálních příčin zániku antické kultury. Nejznámější a nejkontroverznější Weberovo dílo je Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus (Protestantská etika a duch kapitalizmu, 1904–1905). Slavná je rovněž práce Der Sinn der Wertfreiheit in der Sozialwissenschaften (Smysl hodnotové neutrality v sociálních vědách, 1917), na koncept nehodnocení ve vědě navázali později neopozitivisté (R. Carnap). Nejvýznamnější spis Wirtschaft und Gesellschaft (Hospodářství a společnost, 1922) připravili k vydání po Weberově smrti jeho žena Marianne, filozof Karl Jaspers a jeho bratr Alfred Weber. Česky vyšly Politika jako povolání (v 30. letech), výbor textů Autorita, etika a společnost (Mladá fronta, Praha 1997), Metodologie, sociologie a politika (Oikoymenh, Praha 1998), Sociologie náboženství (Vyšehrad, Praha 1998). Sociologie náboženství tvoří jednu z kapitol jeho spisu Wirtschaft und Gesellschaft. České vydání této knihy uvádí rozsáhlá studie Miloše Havelky Max Weber a počátky Ivan Boháček sociologie náboženství (102 stran).


409

Kresba © Vladimír Jiránek

l vliv odlišného prostoročasového uspořádání na proměnu životních způsobů a stylů, jejich pluralizace a vzájemná prostupnost (Simmel), l amerikanizace světové kultury a americký životní způsob jako imitovaný i importovaný model, l dominantní role ekonomických vazeb v procesu globalizace světa, protože globální svět je především rezultátem ekonomické expanze. Globalizační téma, v sociálních vědách latentně přítomné od počátku jejich existence, bylo však explicitně vysloveno, formulováno a teoreticky reflektováno teprve tehdy, když globalizační proces sám nabyl na geografické extenzi a na intenzitě mediálního sebevyjádření. Stalo se tak vlastně – v jistém zjednodušení – dvakrát. Poprvé, když se vyčerpaly klasické modernizační teorie spojující prostorovou a kulturní expanzi modernity příliš přímočaře s ideologií pokroku a lineární evoluce, tedy zhruba na sklonku 60. let. V této době vznikaly sice na svou dobu pozoruhodné, dnes však evidentně časem falzifikované teorie, které známe pod označením teorie konvergence. Jednu z prvních vytvořil citovaný ruskoamerický sociolog Pitirim Sorokin, jenž předvídal, že stojíme na počátku „nového integrálního řádu“, který organicky spojí Východ se Západem, sovětské Rusko s kapitalistickou Amerikou, který na bázi identických technologií dospěje k nové kultuře. Právě tato nová, integrální kultura má překonat dosud dominující kulturu smyslovou, jednostranně orientovanou na bezprostřední uspokojení, zisk, materiální statky, hmotný blahobyt a smyslové radovánky, jež nacházejí výraz v hedonistickém umění a utilitaristické či pragmatické filozofii. Tato smyslová kultura, dodnes dominující Západu, je podle Sorokina v hlubokém úpadku. Nová integrální kultura, zajisté celoplanetární, globální, se ale také vyhne jednostrannosti ideačního stadia, jež dominovalo středověku a jež enormně podcenilo význam vědeckého poznání a technologického objevování. Sorokin se nemýlil, když r. 1964 napsal: Od nynějška budou dějiny lidstva směřovat stále více k tomu, aby se hrálo na scéně asijsko-africko-evropo-americké. Od nynějška budou ve hře dějin vystupovat nejen evropoamerické hvězdy, ale také hvězdy indické a čínské, japonské a ruské, arabské a africké. Sorokinova vize,

410


kterou zčásti sdíleli i kritičtější duchové, například Raymond Aron a Daniel Bell, se však ukázala jako utopická ve chvíli, kdy partnerem evropoamerické dominantní kultury přestal být (podle předpokladu demokratizovaný) Sovětský svaz. Druhá vlna globalizačních teorií se proto objevila ve chvíli, kdy se sovětské impérium začalo hroutit a kdy se kritika latinskoamerických teoretiků, kteří poukazovali na to, že modernizace je zejména kulturou nebezpečně podobná amerikanizaci, začala ukazovat stále více jako věcné varování než jako prostá, Americe nepřátelská ideologie. Současné globalizační teorie lze jen obtížně typologizovat již proto, že jsou vyjádřeny v různých formálních stylech či jazykových diskurzech a mají odlišné tematické dominanty. Sociální vědy – a to je další významný rozdíl mezi nimi a vědami exaktními – totiž mají dvojí auditorium: nejen vlastní vědeckou komunitu, jak je tomu ve vědách exaktních (při vší úctě k jejich popularizátorům), ale (někdy dokonce) především širší vzdělanou, kulturní, zainteresovanou, byť neprofesionální veřejnost. Globalizační téma přímo svádí k tomu, aby bylo pojednáno téměř žurnalisticky, aby bylo veřejnosti sděleno stylem globálně srozumitelným. Skutečně také na počátku – vedle uvedených klasiků – všeho rozumování o globalizačních tendencích stojí kanadský mediální guru Marshall MacLuhan, který proslul termínem, metaforou, již každý zná: „globální vískou“, v níž žijeme díky komplexní prosycenosti světa mediálními sděleními, a především obrazy. MacLuhanova globální víska je současně příkladem toho, co dovede sociální vědění, je-li formulováno mimo vědecký diskurz nebo je-li mimo něj prostě situováno. Dnes se globální víska bere jako fakt, ačkoliv je málo věcí tak sporných jako předpoklad, že média globální společnost opravdu unifikovala. Co je však nesporné, je skutečnost, že bez médií není globalizace, že globalizační proces je z větší části procesem mediálním. A to je zbrusu nový fenomén, který klasikové sociologie ani jiných sociálních věd neznali. V roce 1989 publikoval americký diplomat a filozof Francis Fukuyama svůj slavný článek Konec dějin. Mimochodem – je to jeden z asi dvaceti článků, nikoliv knih, které změnily tvář sociálních věd a do jisté, někdy značné míry i společenské vědomí a povahu veřejného diskurzu našeho století. V tom je podstata oné zmíněné reflexivity sociálních věd, o níž byla řeč výše. Tedy Fukuyama se pokusil dokázat, že liberální demokracie s ideou rovnosti a svobody a s mechanizmem svobodného trhu a podnikání v zádech prokázala jednoznačně svou superioritu nad všemi jinými systémy, tedy dědičnou monarchií, fašizmem, a zejména komunizmem. Liberální demokracie znamená „konečnou fázi ideologické evoluce lidstva“ a v tomto smyslu konec dějin. Dějiny skončily pro celý svět, v tom je globalizující rozměr Fukuyamovy úvahy a taky její ošidnost. Dějiny skončily, což neznamená, že se nic nebude dít, ale že skončila ona vývojová fáze, kdy se lidé obětovali za ideály a za ně obětovali jiné. Skončila, jak říká Featherstone, doba heroická, doba zápasu za pravdu, spravedlnost, svobodu, rovnost, komunizmus, osvobození, vlast, národ... Žijeme v globální době postheroické. Je přirozené, že Fukuyamův optimizmus byl okamžitě polemicky drcen a toto globální drcení, jež zčásti vyplývalo z neporozumění, našlo své završení v pozitivní alternativě, totiž v známém článku Samuela P. Huntingtona Srážka civilizací z roku 1993, který později rozvinul v paradigma, jak sám říká, vidění globální politiky a který by měl být užitečný pro

politiky i pro vědce. Huntingtonova teze je prostá. Fukuyama má pravdu v tom, že skončil věk ideologických střetů, ale nemá pravdu v předpokladu, že skončil věk střetů vůbec. Huntington (1997) říká: Čtenáři správně pochopili můj článek, jehož centrální myšlenkou je teze, že hlavním a nejnebezpečnějším rozměrem globální politiky, jež se dnes tvoří, bude konflikt mezi skupinami lidí patřícími k různým civilizacím. Některé to vzrušilo, některé rozčililo, některé vedlo k zamyšlení, nikoho ale ta úvaha nenechala chladným. Dodejme, že Huntington proti sobě staví velké soudobé ideologie a velké soudobé civilizace. Velkými politickými ideologiemi 20. století jsou liberalizmus, socializmus, anarchizmus, korporativizmus, marxizmus, komunizmus, sociáldemokratizmus, konzervatizmus, nacionalizmus, fašizmus a křesťanská demokracie. Spojuje je jedna věc, že jsou totiž výtvorem západní civilizace. Žádná jiná civilizace nevytvořila žádnou velkou ideologii. Západ však nevytvořil žádné velké náboženství. Proti ideologickému rozdělení světa staví Huntington civilizační diferenciaci, která je založena na dominantním náboženství, takže (ve stopách O. Spenglera, F. Braudela, A. Toynbeeho a L. Rostovanyiho) rozlišuje tyto hlavní civilizace: čínskou, japonskou, hinduistickou, islámskou, pravoslavnou, západní, latinskoamerickou a africkou. Huntington, který se obává srážky civilizací, zároveň varuje před mylnou představou, která je na konci 20. století až příliš rozšířená a která je svou podstatou příliš provinciální, že totiž evropská civilizace křesťanského Západu je ještě dnes univerzální světovou civilizací. Tím se ovšem otevírá obrovské téma – téma kulturní a civilizační dominanty, téma role a funkce imitace, kulturního exportu a imperializmu apod. – téma, které barvitě otevřel v knize Jihad versus McWorld Benjamin R. Barber. Ten důrazně upozorňuje na to, abychom se neoddávali iluzi, že žijeme v globalizujícím se světě. Nikoliv, žijeme ve světě dvou scénářů (mimochodem, většina globalizačních teorií nutně zahrnuje prognosticko-futurologickou dimenzi), ve dvou koexistujících alternativních světech, z nichž každý je založen na jiných principech. Prvním je svět – metaforicky řečeno – džihádu, svět kmenových válek a nacionálních a etnických identit, svět, který vrací velké skupiny lidí na kmenovou úroveň a ponechává je napospas partikulárním předsudkům, svět, jenž je zaměřen proti moderní technologii i moderní masové kultuře. Podle druhého scénáře žijeme ve světě postupně spojovaném rychlou technikou, rychlými počítači, rychlou muzikou a rychlým jídlem od MacDonalda. Zásluha MacDonalda na popularizaci globalizačního tématu je – mimochodem – mimořádná. Většina metafor a karikujících označení používá ono Mac jako hodnotící adjektivum. Barber (1997) píše: MTV, MacIntosh, MacDonald jsou symboly tohoto globálního světa. Díky nim se svět mění v jeden tematický park, v MacSvět propojený informačními a komunikačními prostředky, zábavou a obchodem. Mezi babylonskou věží a Disneylandem se naše planeta rychle rozpadá a zároveň úporně sjednocuje, a oba tyto procesy probíhají společně. Na globalizačním procesu není zajímavý onen jeden rozměr, rozměr idylicky se spojujícího světa (ostatně ani v onom spojení o žádnou idylu nejde), ale způsob, jak se obě dimenze – tribalizující a univerzalizující – propojují a setkávají. Obrazem idylicky se globalizujícího světa je situace, kterou mi popsal Zdeněk Vašíček: Stojím, já Čech, na zahradě svého francouzského domu, a povídám si anglicky s Japoncem o ruské literatuře. Metaforou druhého

Kresba © Vladimír Jiránek

scénáře je islámský fundamentalista vyzbrojený kalašnikovem, který jedním uchem poslouchá mulu vyzývajícího ke svaté válce a druhým uchem loví seriál nebo talk show vysílanou přes satelit televizní společností, která patří americkému velkokapitalistovi. Oba scénáře ale posuzuje Barber stejně nemilosrdně: Ani světové trhy, ani společenství spojená pokrevní vazbou neslouží veřejnému dobru a jejich cílem není rovnost ani spravedlnost... Džihád provádí krvavou politiku samostatnosti a identity, McSvět nekrvavou politiku zisku. Každý, kdo náleží k McSvětu, se automaticky stává konzumentem, každý kdo hledá identitu, se stává příslušníkem nějakého kmene. Nikdo není občanem. Je však demokracie myslitelná bez občanů? Džihád a McSvět mají jednu společnou vlastnost: vyhlašují válku suverénnímu státu, a tím podlamují jeho instituce. Oba se vzpírají občanské společnosti a degradují význam občanských a demokratických ctností, aniž by se starali o hledání rozumných institucionálních alternativ. Jak ironicky poznamenává G. Steiner: Skončit můžeme tak, jak začala východní Evropa, která nebyla spojena nějakým abstraktním ideálem lásky ke svobodě a společenské spravedlnosti. Nově osvobození se vrhli na videokazety, porno, kosmetiku amerického stylu a sportovní oblečení popsané anglickými nápisy, nikoli na četbu Tocquevilla, Milla nebo Solženicyna. Jestliže kdysi na stráži svobody stály demokratické instituce a ústavy jakož i akty občanských práv, pak novými svatostánky svobody budou pravděpodobně restaurace McDonalds a Kentucky Fried Chicken. Globalizační fenomén má – jak z výše uvedeného patrno – tři dimenze: dimenzi objektivní (řekněme tomu tak), dimenzi multidimenzionální vědecké reflexe a dimenzi ideologické interpretace. Ta třetí dimenze je součástí první, globalizační proces patří k fenoménům, které se nikdy z ideologických kontextů nevyvázaly a vyvázat nemohly. Nezapomeňme ovšem, že sociálněvědní analýza ideologické reflexe kteréhokoliv sociálního jevu je legitimní součástí předmětu našich věd. Platí totiž jeden z mála pojmenovaných sociologických teorémů, který klade důraz na skutečnost, že se v lidském světě nevyskytují úplně objektivní jevy, nezávislé na lidském vědomí, vnímání, interpretaci a jednání. Jevy jsou takové, jak je definujeme, nebo přesněji, jestliže je situace určitým způsobem definována, pak je http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 79, červenec 2000

411

taková alespoň ve svých důsledcích. Právě proto se sociální vědy tak intenzivně zabývají ideologickými odrazy procesů, o nichž jsme se donedávna domnívali, že jsou čistě objektivní. Jeden z mnoha ideologických sporů má tedy své hluboké podloží v otázce, zda je globalizace proces záměrný, intencionální, programovaný, anebo spontánní, odpovídající vizi Friedricha von Hayeka, kritika totalitarizmu všeho druhu. Jinými slovy a v odpovídající dikci: Bude „nový světový řád“, jemuž americký diplomat a publicista říká nový světový neřád, řádem spontánním, anebo řádem vnuceným světu nepatrnou menšinou zpravidla anonymních bankovních, průmyslových, vojenských a politických magnátů a bosů? Polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman, který – podobně jako Robertson, Featherstone aj. – spojuje problém globalizace s fenoménem postmoderny, se vyjadřuje jednoznačně: Módní pojem globalizace dnes v hlubším, ba nejhlubším významu znamená nedeterminovaný, neurčitý, sebepohánějící proces světových událostí. Znamená absenci centra, řídicího panelu a manažerského ústředí. Globalizace je Jowitův nový svět ne-řádu, ale pod jiným jménem. A tím se liší globalizace od univerzalizace, pojmu kdysi tak konstitutivního pro moderní diskurz o světových událostech, ale dnes téměř zapomenutého... Univerzalizace byla optimistická. Nabízela stejné životní podmínky každému a kdekoliv, tedy reálně rovné šance rovnoměrně geograficky rozdělené... Dnes globalizace není záměrem, ale primárně je souborem globálních efektů, notoricky nečekaných a nezamýšlených. V globalizaci nejde o to, co my všichni nebo alespoň většina nás bohatých a podnikavých chceme či přejeme si udělat, ale o to, co se nám všem děje.

412


Ulrich Beck, proslulý tvůrce pojmu riziková společnost, upozorňuje na to, že globalizace je definována primárně nezamýšlenými důsledky, že nezamýšlené důsledky jsou definičním znakem toho, co označuje svým osobitým termínem reflexivní modernita. U. Beck, jako by nás chtěl uvést in medias res, abychom důstojně a neočekávaně uzavřeli uvažování o globalizaci, píše: Projevy lokálního nacionalizmu a artikulace lokálních identit mohou být chápány jako důsledky globalizace, což je sice protimluv, ale Rusko je toho pozorovatelným a tragickým příkladem. Vztah Ruska ke globalizaci je klíčový bez ohledu na jeho vojenskou bezmoc, ekonomickou impotenci, morální anomii (zhroucení řádu) a kulturní degeneraci. Je klíčový proto, že nebudeme-li se zajímat o Rusko my, bude se Rusko vždycky zajímat o nás – a netřeba se ptát jak. Vztah Ruska ke globalizaci je však také pozoruhodně rozporný. Na počátku sociologicko-filozofické reflexe směřování světa ke globální společnosti stáli významní Rusové – V. S. Solovjev, který inspiroval A. Kojeva a ten Fukuyamu, P. Sorokin již zmíněný, ale taky N. A. Berďajev a jiní. Dnes ale není na širé Rusi jediný významnější myslitel či politik, který by ideu globalizace akceptoval – a netýká se jenom levicověpravicového radikála Žirinovského nebo tradicionalisty Solženicyna. Nejvýznamnější a relativně nejvlivnější teorii globalizace v ruské verzi světa podal bývalý disident, emigrant a dnes v Německu žijící logik, filozof a sociolog-samouk Alexandr Zinovjev. V knize Zapad: fenomen zapadnizma (1995) se pokusil zobecnit svou konkrétní úvahu o tom, proč je západní demokratický a tržní model pro Rusko nevhodný: Westernizace (Zinovjev důsledně mluví o západnizaci) je snahou Západu změnit jiné země tak, aby mu byly podobné z hlediska sociálního uspořádání, politického systému, ideologie, psychologie a kultury. Ideologicky se to zobrazuje jako humánní a osvoboditelská mise Západu, který je přece vrcholem civilizačního rozvoje a koncentruje v sobě všechny ctnosti, jež si jen lze představit... Ale realita západnizace je jiná. Jejím cílem je přivést předurčené oběti do takového stavu, aby ztratily způsobilost samostatného vývoje, integrovat je do sféry západního vlivu, nikoliv však v roli rovnoprávných a plnohodnotných partnerů, ale v roli satelitů či kolonií nového typu... Jde přitom o přestavbu samých základů života těchto zemí, systému řízení, sociální organizace, a především mentality... Jedním z prostředků, jímž lze dosáhnout souhlasu obyvatelstva se ztrátou suverenity a dobrovolným přijetím západnizace, je vyvolat trvalou závist ve vztahu k západnímu blahobytu, vyvolávat iluzi, že tento blahobyt je na dosah ruky... Smyslem západnizace, tedy vytváření globální společnosti, je získání planety pro sebe, ne pro jiné. Západnizace planety vede k tomu, že ve světě nezůstanou žádné elementární buňky růstu, z nichž by mohlo vyrůst cokoliv, co by bylo způsobilé žít a orientovat se na novou formu evoluce. Svět se mění v evolučně neplodnou poušť... Vůbec nejde o to, jestli má, či nemá pravdu Zinovjev, který svou argumentaci funduje analýzou rozpadu sovětského impéria. Jde o to, že globalizace má i tuto nikoliv neznámou tvář. Nejen internet a masová kultura, nejen vysmívaný Disneyland a McDonalds, nejen svět otevřený cestování a dříve nepředstavitelným lidským setkáním, nejen svět otevřené vědy a akademické komunikace, ale také svět plný obav a nejistot, svět chudých a vyloučených ze všech dobrodiní globalizované planety. To všechno patří k velkému tématu, jež je součástí našich životů. Našich každodenních životů. ¨

ptáci Pro příchylnost k lidským sídlům a vhodnost ke studiu

Recommend Documents