Ilona Kopecká ISBN 978-80-247-3875-8
Psychologie 2. díl Učebnice pro obor sociální činnost Ilona Kopecká
Učebnice pro obor sociální činnost
Psychologie 1. díl Učebnice pro obor sociální činnost Ilona Kopecká
Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail:
[email protected], www.grada.cz
Psychologie 3. díl
ISBN 978-80-247-3876-5
Ilona Kopecká
Psychologie 3. díl Učebnice pro obor sociální činnost
Ilona Kopecká
Psychologie 3. díl Učebnice pro obor sociální činnost
GRADA Publishing
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Mgr. Ilona Kopecká PSYCHOLOGIE 3. DÍL Učebnice pro obor sociální činnost Recenze: PhDr. Alena Mellanová, CSc. © Grada Publishing, a.s., 2015 Cover Photo © fotobanka allphoto, 2015 Hlavní ilustrátor Mgr. Petr Němec (obrázky 1–5, 9–11) Další obrázky a fotografie Mgr. Zora Blažková (fotografie P18), Mgr. Ilona Kopecká (obrázek 8 a fotografie P2), Mgr. Michal Kopecký (obrázek 6, 7 a fotografie P1, P3–P7, P9, P12–P15, P19–P21), Ing. Marie Rissová (Hospicová péče sv. Zdislavy o.p.s.) (fotografie P10, P11, P16) a Bc. Andrea Tvrdá (Elva Help o.s.) (fotografie P17) Vydala Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 5938. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Ivana Podmolíková Sazba a zlom Karel Mikula Počet stran 264 + 4 strany barevné přílohy 1. vydání, Praha 2015 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory ani pro nakladatelství žádné právní důsledky.
ISBN 978-80-247-9881-3 (ePub) ISBN 978-80-247-9880-6 (pdf) ISBN 978-80-247-3877-2 (print)
Obsah Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 1 Základy sociální psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .11 1.1 Předmět a metody sociální psychologie . . . . . . . . . . . . 11 1.1.1 Předmět sociální psychologie . . . . . . . . . . . . . 11 1.1.2 Metody sociální psychologie . . . . . . . . . . . . . .11 1.2 Proces socializace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 1.2.1 Socializace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 1.2.2 Sociální učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 1.3 Sociální percepce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .20 1.4 Sociální chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 1.5 Sociální interakce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .27 1.6 Konformita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 1.7 Konflikt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 1.8 Sociální skupiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 1.9 Rodina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .46 1.10 Poruchy socializace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .50 1.10.1 Agresivita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .51 1.10.2 Diskriminace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .56 1.10.3 Šikana, mobbing, bossing . . . . . . . . . . . . . . . .57 2 Psychopatologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .66 2.1 Neurotické poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 2.2 Násilné chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .70 2.2.1 Týrání, zneužívání a zanedbávání dětí . . . . . . . .70 2.2.2 Týrání a zanedbávání starých lidí – syndrom EAN . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .77 2.2.3 Domácí násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .81 2.3 Bezdomovectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 2.4 Závislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .91 2.4.1 Závislost na alkoholu . . . . . . . . . . . . . . . . . .92 2.4.2 Drogová závislost – toxikomanie, narkomanie . . . 95 2.4.3 Závislost na hazardu – patologické hráčství . . . . .98 2.4.4 Závislost na práci – workoholizmus . . . . . . . . 100 2.4.5 Ostatní závislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 5
2.5
Poruchy příjmu potravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.5.1 Mentální anorexie (anorexia nervosa) . . . . . . . 2.5.2 Mentální bulimie (bulimia nervosa) . . . . . . . . Poruchy pohlavní identity . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sebevražedné jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
104 104 105 106 108
3 Základy zdravotnické psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1 Předmět zdravotnické psychologie . . . . . . . . . . . . . 3.2 Psychologická problematika nemocného . . . . . . . . . . 3.2.1 Změny spojené s onemocněním . . . . . . . . . . 3.2.2 Autoplastický obraz nemoci . . . . . . . . . . . . 3.2.3 Ambivalentní prožívání nemoci . . . . . . . . . . 3.2.4 Prožívání nemoci v čase . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.5 Postoj nemocného k nemoci . . . . . . . . . . . . 3.2.6 Bolest, strach a úzkost v nemoci . . . . . . . . . . 3.2.7 Psychologická problematika umírání a truchlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.8 Iatropatogenie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.9 Hospitalizmus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
113 113 114 114 121 128 129 130 134
4 Psychologie náročných životních situací . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1 Náročné životní situace a techniky vyrovnání se s nimi . 4.1.1 Náročná životní situace . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.2 Copingové strategie . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.3 Reakce na svízelnou situaci – obranné mechanizmy zvládání . . . . . . . . . . . 4.1.4 Přístup ke klientům s maladaptivním chováním . . . . . . . . . . . . . 4.1.5 Stres . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.6 Krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
158 158 158 159
5 Osobnost pracovníka v pomáhající profesi . . . . . . . . . . . . . . . 5.1 Sebepoznávání a sebehodnocení . . . . . . . . . . . . . . . 5.2 Profesionální chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.1 Osobnost pracovníka . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.2 Profesionální deformace . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.3 Syndrom vyhoření . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.3 Péče o duševní zdraví pracovníka . . . . . . . . . . . . . . 5.3.1 Psychohygiena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.3.2 Možnosti relaxace . . . . . . . . . . . . . . . . . .
180 180 183 186 188 190 195 195 196
2.6 2.7
6
145 152 156
161 164 167 174
6 Psychologie jednání s klienty se specifickými projevy chování a specifickými potřebami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1 Klienti se specifickým prožíváním a chováním . . . . . . 6.1.1 Úzkostný klient . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.2 Úzkostně agresivní klient . . . . . . . . . . . . . . 6.1.3 Narcisticky agresivní klient . . . . . . . . . . . . . 6.1.4 Bezohledně agresivní klient . . . . . . . . . . . . . 6.1.5 Pedantický klient . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.6 Nepřístupný klient . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.7 Histrionský typ klienta . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.8 Neurotický klient . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.9 Depresivní klient . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.10 Jednání s klientem pod vlivem alkoholu a drog . 6.2 Klienti s věkovými specifiky . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2.1 Pravidla jednání se seniory . . . . . . . . . . . . . 6.2.2 Pravidla jednání s dětskými klienty . . . . . . . . 6.3 Psychologický přístup ke klientům s handicapem . . . . . 6.3.1 Pravidla jednání s klientem s pohybovým postižením . . . . . . . . . . . . . . 6.3.2 Pravidla jednání s klientem se zrakovým postižením . . . . . . . . . . . . . . . 6.3.3 Pravidla jednání s klientem se sluchovým postižením . . . . . . . . . . . . . . 6.3.4 Pravidla jednání s klientem s narušenou komunikační schopností . . . . . . . 6.3.5 Pravidla jednání s klientem se syndromem demence . . . . . . . . . . . . . . . 7 Pravidla jednání s klienty z menšin a s klienty cizinci . . . . . . . . . 7.1 Multikulturní přístup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2 Specifika menšin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.1 Muslimové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.2 Romové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.3 Rusové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.4 Ukrajinci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.5 Vietnamci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.6 Židé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
211 211 211 212 213 213 214 215 215 216 217 217 218 218 220 221 221 222 224 226 227 229 229 233 233 234 235 235 236 236
8 Edukace a psychoterapeutický přístup . . . . . . . . . . . . . . . . . 238 8.1 Historické základy edukace . . . . . . . . . . . . . . . . . 238 7
8.2 Edukace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2.1 Základní pedagogické pojmy . . . . . . . . . . . . 8.2.2 Edukační proces . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3 Základy psychoterapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3.1 Psychoterapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3.2 Využití psychoterapie v praxi . . . . . . . . . . . .
240 240 241 247 247 249
Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259
8
Předmluva
Předmluva Vážení žáci sociálních oborů, první díl učebnice Psychologie vám zprostředkoval informace z obecné a vývojové psychologie. Po prostudování druhého dílu jste získali vědomosti o lidské osobnosti, komunikačních dovednostech a možnostech psychologické diagnostiky. Třetí díl této učebnice vám v kapitolách Základů sociální psychologie otevírá oblasti mezilidských vztahů a vzájemného působení lidí na sebe. Tato část studia se zabývá také vybranými zvláštnostmi, rizikovými a patologickými stavy, které vznikají u lidí s nedostatečnou socializací. Problematika klientů s duševními poruchami a jejich vlivu na okolí klienta je popsána ve vybraných kapitolách z psychopatologie. Úskalími nemoci a jejími dopady na klienta se zabývá kapitola Základy zdravotnické psychologie. Následuje Psychologie náročných životních situací, po jejímž prostudování budete mít přehled o svízelných situacích a možnostech vyrovnání se s nimi. V dalších kapitolách získáte vědomosti o přístupu k různým skupinám klientů a možnostech spolupráce s nimi. Práce s lidmi je náročná a přináší s sebou zvýšené nároky na psychiku pracovníka, proto učebnice obsahuje také kapitolu o osobnosti pracovníka v pomáhající profesi a péči o duševní zdraví. Poslední kapitola pojednává o edukaci a možnostech psychoterapie. Problematika jednotlivých témat je obšírná, a proto je učebnice napsána nejen jako doplněk školního vyučování, ale také jako nástroj dalšího samostudia. Lidská psychika a její vliv na každodenní život je základním kamenem studia pro budoucí pracovníky v pomáhajících profesích. Každý lidský příběh je jedinečný, každý lidský osud si zaslouží naši pozornost. Nemusí se nám podařit porozumět motivaci všech klien tů, nemusí se nám povést získat empatii k jejich prožívání, vždy je ale důležité se o porozumění snažit a v mezích profesionality být pro klienta oporou. Naše profesní role nám přináší velkou moc a velkou zodpovědnost. Abychom mohli opravdu pomáhat, je potřeba se celý 9
Psychologie 3. díl život učit nacházet cestu k lidem a udržet rozumné hranice ve vztazích k nim. Prostudováním této učebnice získáte základní informace k zahájení náročné a krásné profesní dráhy pracovníka v pomáhající profesi. Hodně úspěchů při studiu a práci s lidmi a jejich potřebami přeje Mgr. Ilona Kopecká Tato učebnice obsahuje učivo, které vychází ze schválených Rámcových vzdělávacích programů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. V učebnici jsou zpracovány informace z odborné literatury, jejíž seznam slouží jako vodítko pro další studium psychologie.
10
Základy sociální psychologie
1 Základy sociální psychologie 1.1
Předmět a metody sociální psychologie
Vzdělávací cíle Po prostudování této podkapitoly budete schopni: ■■ Vymezit pojem sociální psychologie. ■■ Popsat předmět, cíle a metody sociální psychologie.
1.1.1
Předmět sociální psychologie
Sociální psychologie zkoumá tu část prožívání, jednání a chování člověka, která vzniká v důsledku podnětů ze sociálního prostředí (Nakonečný, 2009). Sociální psychologie zkoumá: ■■ Jak společnost působí na rozvoj osobnosti. ■■ Jak se jedinec v průběhu života vlivem společnosti mění. ■■ Jak si člověk vytváří vztahy k druhým lidem. ■■ Jak jedinec s druhými lidmi komunikuje. ■■ Jak člověk působí na lidi, s nimiž přichází do styku. ■■ Jak jedinec ovlivňuje svůj vlastní vývoj (Rozsypalová, Čechová, Mellanová, 2003).
1.1.2
Metody sociální psychologie
■■ Sociometrie – nauka o zkoumání sociálních vztahů a vnitřní struktuře sociálních skupin (vytvořil ji Jacob Levy Moreno, psychiatr a sociální psycholog, průkopník skupinové psychoterapie). Sociometrická metoda nám ukáže, které osoby jsou si vzájemně sympatické a antipatické, kdo je kým přitahován, kdo má vedoucí roli, kdo se podřizuje, kdo je v izolaci, odmítaný, tedy strukturu sociálních vztahů v dané skupině. V sociometrickém výzkumu lze použít metodu pozorování, individuálního rozhovoru, dotazníku, kresby, posuzovací škály, experimentu (obr. 1a, b). Jedním z nejznámějších 11
1
Psychologie 3. díl
PUSTÝ OSTROV Nikola
Šárka
Jindřiška
Jana Tereza
Jitka Michaela
Pavel
Zuzana
Petra
Ladislava
Martin
Romana
Blanka
Radka Alena
Dana
Lucie Jaroslava Eva
Veronika
Nikola
Romana
Eva
Blanka
Jitka
Dana
Veronika
Michaela
Pavel
Tereza
Ladislav
Alena
Radka
Lucie
Martin
Jaroslava
Petra
1
5
5
1
1
5
5
1
5
1
5
1
5
5
5
5
5
5
3
5 74
1
1
2
3
3
1
4
4
2
2
1
5
3
5
3
3
3
1
3 51
2
3
5
5
1
5
5
1
1
2
1
1
1
2
5
5
1
5 58
4
4
4
1
4
2
4
5
3
2
2
3
2
5
4
1
4 59
3
5
4
3
5
3
3
2
5
5
5
2
5
5
3
5 76
2
2
2
5
3
5
3
2
5
3
3
5
3
3
3 63
3
3
2
1
1
1
1
5
2
4
4
1
3
1 52
5
5
2
3
2
3
5
5
4
5
5
1
5 74
4
3
3
4
2
5
5
2
3
3
5
5 75
3
3
2
4
4
4
4
4
4
3
4 71
2
2
4
5
5
1
2
1
4
3 52
3
4
3
4
3
2
4
5
4 66
4
5
4
2
3
3
2
4 54
5
5
4
5
4
5
5 90
4
3
3
5
2
3 67
5
5
5
5
5 73
5
1
5
5 59
4
5
3 61
5
5 70
Jindřiška
1
Zuzana
4
3
Nikola
3
1
1
Romana
2
2
4
5
Eva
2
3
3
1
2
Blanka
3
2
2
4
5
3
Jitka
4
3
1
2
4
5
5
Dana
3
5
5
3
4
3
3
5
Veronika
3
3
3
4
4
4
4
3
4
Michaela
1
3
3
2
3
2
1
2
4
2
Pavel
3
3
3
3
4
5
3
3
3
2
2
Tereza
1
1
1
1
2
3
3
4
5
4
1
1
Ladislav
5
5
5
4
3
5
4
5
4
3
4
5
5
Alena
3
4
2
3
5
5
5
2
4
3
3
2
3
3
Radka
5
5
3
2
5
3
1
3
5
5
1
3
1
2
4
Lucie
2
2
5
2
2
2
1
5
1
5
1
2
2
1
5
5
Martin
2
3
4
3
4
4
3
3
4
2
2
1
1
3
4
3
3
Jaroslava
3
4
3
2
5
4
1
4
4
5
1
3
4
3
5
2
3
4
Petra
3
3
1
1
2
5
4
1
5
3
3
1
1
1
3
2
2
4
5
Šárka
3
3
2
4
5
5
5
2
5
5
5
5
3
3
3
5
5
5
5
Šárka
Zuzana
Jana
Jindřiška
Obr. 1a Sociogram – graf
Jana
1
5 55 3
56 60 57 57 69 74 67 59 75 76 46 55 46 58 82 77 62 82 75 65 82
Obr. 1b Sociogram – tabulka 12
81
Základy sociální psychologie experimentů je tzv. stanfordský vězeňský experiment, který uskutečnil v roce 1971 americký psycholog Philip Zimbardo. ■■ Obsahová analýza – zkoumá výskyt určitých témat, slov, formulací v dokumentech (knihách, médiích, periodikách, obrazovém záznamu). Při výzkumu je důležité stanovení sledovaného jevu (co budu sledovat), kde tento jev budu sledovat a jakou zvolím metodu. Psychologicky zajímavé jsou např. také nápisy na veřejných toaletách, které zahrnují jednu ze součástí lidové tvořivosti. Zárodky této metody můžeme sledovat již v 17. století, kdy církev hodnotila obsahovou stránku tehdejších novin, dále byla metoda využívána v žurnalistice a knihovnictví. Její výhodou je možnost aplikace na různorodé typy dat, a proto je v současnosti často používána pro sociálně-psychologický průzkum. ■■ Měření potřeb, hodnot, zájmů a postojů – patří mezi speciální odborné metody sociální psychologie. K výzkumu se používají testy, dotazníky a hodnotové inventáře. V praxi slouží výsledky výzkumu k lepšímu porozumění potřeb a motivací různých sociálních skupin. ■■ Sémantický diferenciál – metoda, která měří intenzitu psychologických a sociologických postojů jedince k dané situaci. Jejím autorem je americký psycholog Charles Egerton Osgood. Jedná se o bipolární stupnici (se dvěma póly, které mají opačný význam), kde je ke každé položce přiřazena škála, nejčastěji sedmistupňová (tab. 1). Základní získané údaje jsou dále matematicko-statisticky analyzovány (Kohoutek, 2002). Tab. 1 Ukázka sedmimístné škály aktivní
1
2
3
4
5
6
7
líný
přátelský
1
2
3
4
5
6
7
nepřátelský
mocný
1
2
3
4
5
6
7
bezmocný
Otázky, úkoly a cvičení k upevnění učiva
1. Které oblasti jsou předmětem výzkumu sociální psychologie? 2. Vyjmenujte vybrané metody výzkumu v sociální psychologii a popište jejich využití.
13
1
1
Psychologie 3. díl
Otázky, úkoly a cvičení k upevnění učiva
3. Vyhledejte si na internetu informace o Zimbardově experimentu a pokuste se objevit i jiné experimenty, které byly v sociálně-psychologickém výzkumu uskutečněny. 4. Které metody psychologie využívá sociální psychologie k měření postojů a hodnot?
1.2 Proces socializace Vzdělávací cíle Po prostudování této podkapitoly budete schopni: ■■ Vymezit pojem socializace. ■■ Popsat hlavní kategorie socializace. ■■ Vyjmenovat a vysvětlit druhy sociálního učení.
1.2.1 Socializace Člověk je tvor společenský (viz Aristoteles – „společenský živočich“ – antropos zoon politikon) a ke svému rozvoji potřebuje společnost druhých lidí. Společnost ovlivňuje člověka a zároveň člověk ovlivňuje společnost. Vzájemné (reciproční) ovlivňování může být příznivé (slušné chování vedoucí k laskavému přijetí) i nepříznivé (kriminální jednání). Proces začleňování člověka do společnosti, při němž dochází ke změnám a proměnám, se nazývá socializace. Těmito proměnami se člověk postupně stává z převážně biologické osobnosti novorozence kulturní lidskou bytostí, která je schopná fungovat ve složitém systému lidské společnosti. Socializace nekončí dovršením dospělosti, ale je to celoživotní proces, v jehož průběhu jedinec poznává svá práva a povinnosti ve společnosti. Hlavní kategorie socializace ■■ Vypracování systému hygienických a pracovních návyků, které odpovídají sociálně-kulturní úrovni a zvyklostem společnosti, zejména udržování tělesné čistoty a sociálních styků (hygiena vyprazdňování, mytí rukou, sebeobsluha při oblékání, zdravení, děkování). ■■ Vypracování systému vědomostí a zručností, které umožňují orientaci v kulturním životním prostředí dané společnosti (např. umět komunikovat, číst, pracovat s nástroji). 14
Základy sociální psychologie ■■ Vypracování hierarchie hodnot (žebříčku hodnot), ve které se odrážejí etické, estetické, filozofické a vědecké soustavy dané společnosti (v rámci studia si vytvořit vlastní životní názor). ■■ Vytvoření přiměřených vzorců citového reagování a přiměřených motivů, ve kterých se odráží sociální a citová zralost jedince. Jedná se zejména o projevování pozitivních citů, sebehodnocení a pocit identity (tedy udržovat přátelské vztahy, mít přiměřenou a pevnou úroveň sebehodnocení a vědět, kam patřím) (Nakonečný, 2009). Prostředky socializace ■■ sociální učení ■■ sociální percepce a interakce ■■ sociální komunikace ■■ vliv rodiny ■■ vliv skupiny Socializace probíhá nejprve v rodině (primární socializace) a postupně se rozšiřuje na kolektivní zařízení, školu, zájmové kroužky, práci (sekundární socializace). Probíhá všude tam, kde se setkáváme s lidmi (hřiště, dopravní prostředky, kino, divadlo, letní tábory, koncerty, restaurace, sportovní stadiony). Nejvíce zkušeností získáváme každodenním soužitím s blízkými lidmi v průběhu dětství a dospívání, kdy přebíráme základní vzorce chování (obr. 2).
1.2.2 Sociální učení Osvojování pravidel a komplexních způsobů chování a jednání přiměřených určité sociální situaci nazýváme sociálním učením (obr. P1). Jedná se např. o společenské chování, překonávání náročných životních situací aj. Učíme se také vědomostem, dovednostem, vytváříme si návyky, postoje, učíme se navazovat vztah s druhými lidmi. Sociálním učením se učíme žít v lidské společnosti (Řezáč, 1998). Typy a formy sociálního učení ■■ Napodobování – probíhá po celý život. Již novorozenec napodobuje mimiku své matky, dítě přebírá gesta a mimiku dospělého, napodobuje činnost svých rodičů (rolová hra), společenské chování (zdravení, děkování, galantnost). Napodobování je důležité také při osvojování některých dovedností, kdy rodiče předvádějí 15
1
1
Psychologie 3. díl
vztahy před narozením
M
O JÁ
období raného dětství (porod – vývoj řeči)
O JÁ
M
S jiné osoby důležité pro matku
období od vývoje řeči do nástupu do školy nástup do školy – puberta
O osoby stejného věku
JÁ M
starší osoby
školní autority
O S
JÁ M
spolužáci
puberta – dospělost
O
autority
S
JÁ M
osoby stejného věku
erotický partner
dospělost
původní rodina
nadřízení
souřadní
O S
JÁ
M
podřízení
manžel(ka) nově založená rodina
jiné osoby mimo okruh rodiny jiný erotický partner M – matka, O – otec, S – sourozenci
Obr. 2 Rekonstrukce interpersonálních vztahů 16
děti
Základy sociální psychologie činnost a doprovází ji slovní instrukcí (např. oblékání, stolování, práce s nástroji, manipulace s hračkou). Člověk napodobuje také vzorce chování při různých situacích. Toto je velmi důležité uvědomit si při výchově a jít dítěti dobrým příkladem. Např. pokud dítě v rodině vidí zvládání náročné situace pomocí nepřiměřené agrese, alkoholu nebo drog, snadno se takovému způsobu chování naučí. Podobně si lze nápodobou osvojit strach z lékařů, ze zvířat, nechuť k určitému druhu pokrmu a mnohé další. Napodobování se slovní instrukcí lze také použít v rámci psychoterapie při snaze změnit některé nežádoucí způsoby chování. ■■ Identifikace – znamená ztotožnění se a přejímání chování druhé osoby, skupiny nebo organizace. Je způsobena citovým vztahem nebo obdivem k určité autoritě, vzoru, ideálu, který jedinec napodobuje, protože by chtěl být stejný. Tento způsob sociálního učení je velmi důležitý pro utváření morálního vývoje a formování charakteru. Identifikace může probíhat jak ke kladnému vzoru (úspěšný zaměstnanec), tak ke vzoru zápornému (uživatelé drog). Identifikace s nežádoucím vzorem může vyvolat vytváření nežádoucích společenských postojů a narušení morálního vývoje (krádež za účelem opatření finančních prostředků na zakoupení návykové látky). Pro zdravý vývoj dítěte je velmi důležité umožnění ztotožnění se s kladnými vzory (např. časté sledování agresivních filmů zhoršuje spolupráci v dětském kolektivu). Identifikaci lze využít při řešení náročné životní situace ve skupině klientů, kdy dobrý vzor může psychicky dekompenzované klienty motivovat k řešení a úspěšnému překlenutí svízelné situace (např. ve skupině anonymních alkoholiků). ■■ Observační učení – učení pozorováním. Dítě velmi pozorně sleduje vše, co kolem něj probíhá, a učí se z chyb jiných (např. na hřišti pozoruje, za co jsou jiné děti trestány či chváleny). Stejné observační učení probíhá při sledování filmu, televizního pořadu, divadelního představení. I v tomto případě platí škodlivost agresivních filmů. Toto učení probíhá také při práci ve skupině, lze jej tedy využít v rámci skupinové psychoterapie. ■■ Učení sociálním posilováním – je založeno na principu užívání odměny a trestu. Sociální odměna ve formě pochvaly či ocenění za dobře vykonanou činnost posiluje v dítěti motivaci k této činnosti. Odměna za určité chování upevňuje tyto způsoby chování a zvyšuje častost jejich užívání (zdravení, děkování, mytí rukou). Výchova založená spíše na odměnách je efektivnější než výchova, ve které 17
1
1
Psychologie 3. díl *
■■
■■
■■
■■
převažuje trestání. Není však dobré dítě chválit za každou maličkost, za běžné denní činnosti. Potom pochvala ztrácí svou váhu. Trest má za úkol odstranit nebo oslabit nežádoucí jednání a chování. Fyzické tresty jsou pro dítě velmi ponižující a zesilují dětskou agresivitu. Psychické tresty, které se mohou zdát méně traumatizující, však vedou u dítěte k pocitům viny a nejistoty. Trestané dítě musí vždy vědět, za co je trestané, tedy trest by měl následovat po konkrétním prohřešku a po něm by mělo přijít odpuštění. Dobré je také vést dítě k napravení způsobené chyby, a tím předejít jejímu opakování, naučit dítě, jak příště reagovat. Trest nikdy nesmí škodit zdraví dítěte a nesmí dítě ponižovat. Vysvětlování – učení slovní instrukcí. Tuto formu sociálního učení používáme u dětí, které jsou na odpovídající rozumové a řečové úrovni vývoje. Vysvětlíme dítěti, co je nebezpečné, jak pomáhat druhým lidem, jak se s druhými domluvit, proč se má v určité situaci chovat určitým způsobem (např., že nemá strkat prsty do elektrické zásuvky, rozhlédnout se, než přejdeme silnici, že je správné pustit staršího člověka sednout, je slušné poděkovat). Učíme dítě, jak někoho potěšit, omluvit se, přinést dárek. Pokud chceme někomu něco vysvětlit, je dobré, abychom měli jeho důvěru a byli s ním v dobrém vztahu. Přebírání rolí – jedná se o učení se chování podle určité role. Od každé společenské role/společenského postavení se očekává určitý způsob chování – rolové chování (např. od učitele se očekává, že bude vyučovat a vychovávat, dodržovat profesionální etiku a mnohá další očekávání; neočekává se, že bude žákům stříhat nehty, nosit tašku či prodávat svačinu). Citová nákaza – přebírání citových stavů jiných lidí, se kterými jsme v bezprostředním kontaktu, aniž by bylo zájmem těchto lidí nás nějak ovlivňovat (např. projevy bolesti a žalu na pohřbu, veselí při lidových zábavách, nostalgie při vzpomínkovém aktu). Sugesce – nekritické přejímání názorů a postojů jiných lidí, bez kritického ověření či zdůvodnění si jejich správnosti a chování v souladu s nimi (rasizmus a rasistické útoky, hromadné sebevraždy v sektách) (Nakonečný, 2009; Rozsypalová, Čechová, Mellanová, 2003).
Sociální učení je nástrojem socializace, probíhá celoživotně a umožňuje lidem pohybovat se bezpečně ve společnosti jiných lidí. 18
Základy sociální psychologie
Otázky, úkoly a cvičení k upevnění učiva
1. Které jsou hlavní kategorie socializace? 2. Kterou kategorií socializace prochází dítě v předškolním věku? 3. Kde probíhá primární a kde sekundární socializace? 4. Do tabulky 2 napište příklady svých vlastních zkušeností (co jste se naučili) s jednotlivými typy a formami sociálního učení. Můžete si také vybrat někoho jiného, koho dobře znáte. Tab. 2 Sociální učení Typ sociálního učení
Vlastní zkušenost
napodobování
identifikace
observační učení
sociální posilování
vysvětlování
přebírání rolí
citová nákaza
sugesce
19
1
1
Psychologie 3. díl
1.3
Sociální percepce
Vzdělávací cíle Po prostudování této podkapitoly budete schopni: ■■ Vymezit pojem sociální percepce. ■■ Popsat okolnosti sociálního vnímání. ■■ Popsat jevy v procesu a okolnostech sociální percepce. ■■ Popsat zpracování sociálních informací. Sociální vnímání (interpersonální percepce, obr. P2) je naše vnímání, poznávání druhých lidí, tedy proces vnímání člověka člověkem. Umožňuje nám orientaci a fungování mezi lidmi, tedy v sociálním světě. Zahrnuje dvě roviny, které se vzájemně prolínají a ovlivňují: ■■ Jak vnímám sám sebe (sebepojetí a sebehodnocení – mladý úspěšný muž). ■■ Co o sobě sděluji ostatním (co chci sdělovat a jak se mi to reálně daří – např. rád bych se prezentoval jako sebevědomý drsňák, avšak ostatní mě vnímají spíše jako legračního ňoumu). ■■ Jak vnímám druhé (např. ohrožují mě svými výpady do mého soukromí). ■■ Jak jsem vnímán druhými (normální adolescent, pozér, mluvka, milovaný syn). Okolnosti ovlivňující sociální vnímání ■■ Životní zkušenosti – vycházejí z našich osobních zkušeností s poznáváním druhých lidí. Každý člověk má svůj vlastní životní příběh a vlastní zkušenosti, proto se sociální vnímání u jednotlivých lidí odlišuje. Tedy každý každého vnímáme jinak. Někdo má špatné zkušenosti s lidmi, kteří nosí brýle, a proto všechny osoby s brýlemi vnímá zkresleně. Jinému člověku v dětství pomohl vysoký muž a od té doby všechny vysoké muže vnímá pozitivněji než ostatní lidi. Zkušenosti se mohou v průběhu života měnit. ■■ Současná míra informovanosti – informace, které v ten daný okamžik máme o druhém, ale také o sociální situaci a o sobě. Víme-li o někom, že byl na protialkoholní léčbě, vnímáme jej jinak, než pokud bychom tuto informaci neměli. Pokud jsme na castingu, větší část osob kolem sebe vnímáme jako konkurenci. Uvědomujeme-li si svou slabost, můžeme lidi kolem sebe vnímat jako ohro20
Základy sociální psychologie žení. Obdobné je vnímání populárních osobností, o kterých máme zprostředkované informace a vnímáme je ve světle jejich úspěchu či neúspěchu (zpěvák, který získal významné ocenění, hokejový rozhodčí, který potrestal oblíbeného hráče). Obdobně je to u lidí, kteří se přetvařují – podávají nám mylnou informaci. ■■ Aktuální motivace – jaká je míra naší motivace danou osobu vnímat, zda s ní toužíme či netoužíme komunikovat. Pokud jsme do někoho zamilovaní, skládáme u někoho zkoušku, nebo má dotyčný moc nad naším přáním, vnímáme jej jinak, než pokud je to jen náhodný spolucestující, skupinka lidí čekající, až otevřou obchod. Velkou mírou jsou za vnímání odpovědné naše emoce a postoje. Vliv má tedy vztah mezi vnímaným a vnímajícím. Pokud nemáme dobrý den, nemáme ani náladu někoho vnímat. Lidé, kteří jsou spíše optimističtí, vnímají především kladné vlastnosti, pesimisté si všímají především vlastností záporných. ■■ Faktory zkreslující poznávání osobnosti – např. atribuční chyba – připisování příčin lidského chování vlastnostem jedince („je to lenoch“) a přehlížení vlivu situačních příčin („zemřela mu žena“), a dále všechny omyly v poznávání osobnosti (předsudky, haló efekt, projekce a další, jak jsou uvedeny ve II. dílu učebnice v kapitole Psychodiagnostika). V procesu a okolnostech sociálního vnímání se kombinují tři základní jevy: ■■ Kategorizace – zařazování vnímaného do určitých skupin podle shodnosti znaků (muž, bruneta, skaut, hrubián, modelka atd.) a vytváření schémat, která nám pomáhají zpracovávat a třídit velké množství informací. ■■ Selekce – výběr, kdy se naše pozornost přesouvá a my vnímáme jen některé podněty (smích, způsob oslovení), všímáme si jen některých vlastností (styl oblékání, úprava rukou, schopnost bavit společnost), zejména těch výrazných, nebo těch, které jsou námi vyhodnoceny jako důležité vzhledem k našemu očekávání (jsem vždy a všude oblíbená), zaměření (preferuji sport) či potřebám (toužím, aby si mě všiml). ■■ Interference – do vnímání vnášíme víc, než jen informace získané našimi smysly. Tyto informace si různě vykládáme (interpretujeme) a pod dojmem svých předchozích zkušeností, tendencí a očekávání vytváříme komplexní dojmy (Nakonečný, 2009). „Vnímáme to, 21
1
1
Psychologie 3. díl co chceme vnímat a co očekáváme.“ (Např. na rockovém koncertu máme z minulého vystoupení určitou představu o kytaristovi a tu si promítneme do našeho celkového vjemu.) Sociální vnímání je tedy naše představa o druhých lidech, založená na základě vnímání, pozorování, uvažování a často i fantazie. (Pokud se nám někdo velmi líbí a jsme do něj zamilovaní, připadá nám nejlepší a nejkrásnější. Jeho letmý pohled si můžeme přečíst jako milostný vzkaz, náhodné gesto jako projevený zájem.) Sociální vnímání jednoznačně určuje naše chování k lidem okolo nás. Pokud byl někdo obětí trestného činu, všichni lidé mu mohou připadat jako agresoři, a proto se chová obezřetně, je podezíravý, excitovaný a snadno zaútočí. Pro vzájemný mezilidský vztah je důležitější, jak na sebe působíme a jak se vzájemně vnímáme, než jací opravdu jsme. Tato okolnost je velmi důležitá pro práci v pomáhajících profesích. Pro práci s klienty je důležité dobré zpracování sociálních informací. ■■ Analyzovat podněty, které se vztahují k situaci (kontext – kde jsme, proč tu jsme). Jdete z přednášky o depresi a na okraji mostu stojí člověk. Je vlahý jarní večer, jemně mrholí, přemýšlíte o motivaci k sebevraždám a svém životě. ■■ Přesně interpretovat podněty, tedy správně posoudit záměry druhých osob: „Možná mu něco spadlo do vody, možná se dívá na ryby, na vodu, možná chce skočit, možná je to zloděj, který takto láká oběti…“ ■■ Vytipovat možné vhodné odpovědi (vhodné chování) na tyto podněty: „Nejlepší bude si ho nevšímat, co když mi ublíží, ale co když opravdu potřebuje pomoc? Co to říkali na té přednášce? Radši se k němu nepřibližovat? Přece neobejdu celou čtvrť? Takhle z menší vzdálenosti to vypadá, že něco drží v ruce.“ ■■ Provést hodnocení pravděpodobných výsledků našeho chování: „Půjdu odhodlaně, klidně a pomalu směrem k němu a zjistím, co tam opravdu dělá. Snad ho můj příchod nevyděsí, nebo mi může i ublížit, přinejhorším uteču nebo zavolám policii…“ ■■ Vybrat vhodnou odpověď a přiměřeně reagovat: Jdete směrem k němu a zjistíte, že se jedná o fotografa, který shora fotí uvízlou loďku. Pozdravíte a klidně jdete dál.
22
Základy sociální psychologie Každý člověk pro nás představuje obrovské množství informací, které získáváme z jeho chování, verbálních a nonverbálních projevů. Rychle rozpoznatelné informace o druhém nazýváme vnější klíče (oblečení, účes, mimika), informace, které získáváme delší dobu, nazýváme vnitřní klíče (charakterové vlastnosti, osobní příběh, postoje). V každodenním styku stále hledáme příčiny lidského chování a někdy můžeme být mylně přesvědčeni, že naše přesvědčení je správné a neomylné. Někdy si bezděčně člověka zařadíme do kategorie lidí, které nemáme rádi (např. setkáme-li se s ním v nepříznivé sociální situaci [bezdomovectví, afekt]). Tohoto pohledu se pak držíme a velmi špatně své přesvědčení měníme. Zásady pro kvalitní sociální percepci lidí kolem nás ■■ Neprovádět ukvapená hodnocení. ■■ Snažit se o vztah plný důvěry a pochopení. ■■ Používat empatii vůči projevům druhých. ■■ Respektovat druhé lidi, vážit si jejich názoru a umět je ocenit. Ve skutečnosti je chování a jednání lidí kolem nás závislé na mnoha vnějších i vnitřních faktorech, na krátkodobých i dlouhodobých vlivech (citové reakce, citové stavy, zdravotní stav, sociální situace a mnohé další).
Otázky, úkoly a cvičení k upevnění učiva
1. Které roviny zahrnuje sociální percepce? 2. Jaké jevy se kombinují v procesu a okolnostech sociálního vnímání? 3. Jaké znáte faktory zkreslující poznávání osobnosti? 4. Napište příklady vnitřních a vnějších klíčů (tab. 3). 5. Popište na příkladu proces zpracování sociálních informací podle předchozího textu (tab. 4). Tab. 3 Příklady klíčů Vnitřní klíče
Vnější klíče
23
1
1
Psychologie 3. díl Tab. 4 Sociální situace Analýza podnětů vztahujících se k situaci
Interpretace podnětů
Vytipování možné odpovědi
Hodnocení pravděpodobných výsledků chování
Výběr vhodné odpovědi a přiměřeného reagování
1.4
Sociální chování
Vzdělávací cíle Po prostudování této podkapitoly budete schopni: ■■ Vymezit termín sociální chování. ■■ Popsat základy vzájemné vazby mezi intrapersonálními a interpersonálními ději. ■■ Rozdělit kategorie sociálního chování. 24
Základy sociální psychologie Způsobu reakce člověka na sociální okolí, tedy na lidi kolem něj, říkáme sociální chování. Toto chování je zásadně ovlivněno vztahem člověka k sobě samému, tedy sebepojetím – představou o sobě samém – a sebekoncepcí – souhrnem vlastností, které sám sobě připisuje. Vzájemné vazby mezi ději intrapersonálními (uvnitř mojí mysli) a interpersonálními (mezilidskými) vyjadřuje tzv. Johari okénko (tab. 5, autoři jsou Američané Joseph Luft a Harry Ingham, 1955). Tab. 5 Johari okénko Johari okénko – mřížka vlastností osobnosti (Joseph Luft, Harry Ingham) VEŘEJNÉ (otevřené) + vím já + vědí druzí
SLEPÉ (neznámé) – nevím já + vědí druzí
SKRYTÉ (tajené) + vím já – nevědí druzí
NEZNÁMÉ – nevím já – nevědí druzí
■■ Veřejná oblast – obsahuje především ty způsoby chování a motivaci, které jsou známé nám i ostatním lidem. Naše „já“ tak, jak se jeví a jak ho prezentujeme druhým (ráda chodím do společnosti, protože tam vynikne můj smysl pro humor). ■■ Slepá oblast – vyjadřuje to, že já o některých svých vlastnostech nevím, jsou však viditelné z pohledu druhých (např. samolibost, zapomnětlivost, skákání do řeči). ■■ Skrytá oblast – vyjadřuje to, že já o něčem vím, ale před ostatními se to snažím z různých příčin skrývat (závislosti – narkomanie, intimní záležitosti – city, fantazie, události, za něž se stydím, osobní věci, které nepovažuji za nutné někomu sdělovat). ■■ Neznámá oblast – vyjadřuje to, že jisté skutečnosti nejsou známé mně ani ostatním lidem (např. skrytý talent, hluboká zranění z raného dětství, která blokují moje myšlení a chování, dispozice k duševní nemoci – psychóza). 25
1
1
Psychologie 3. díl Jednotlivá „okna“ nejsou stejná ani pravidelná, ale mění se v průběhu života pod vlivem zkušeností a jejich dopadů na jedince (Plaňava, 2005). Chování jedince ve společnosti se projevuje ve dvou základních kategoriích: ■■ Egoistická – jedinec hledá prospěch pouze pro sebe bez ohledu na ostatní (sobectví). Člověk téměř nikdy nemůže přesně oddělit vlastní prospěch a prospěch druhých, a sobectví tedy může znamenat, že se příliš soustředíme na svůj vlastní úspěch, anebo že jej druhým nepřejeme. ■■ Altruistická – prosociální – jedinec nezištně dělá vše pro dobro ostatních, aniž by očekával odměnu. Toto chování má mnoho podob, např. dar, pomoc, porozumění, podpora, spolupráce. V pozadí pomáhání však mohou stát neuvědomované osobní potřeby, které právě pomáháním druhým uspokojujeme. V chování druhého těžko rozlišíme sobecké zájmy a altruistické cíle. Často se z kombinace obou skládá pomáhající jednání (Výrost, Slaměník, 2008). V čem spočívá jednoznačná motivace pro pomáhání druhým, zatím není zcela prokázáno. Proč si tedy lidé pomáhají? –– Příbuzenský poměr: „bližší košile než kabát“ – ve stejné situaci spíše pomůžeme příbuznému než cizímu člověku. Tato motivace spočívá v nevědomém motivu zachování rodu – zajištění dobrých podmínek pro přežití a pro pokračování svého genu. –– Skupinová selekce: „pomůžeme si, protože nás to jako skupinu činí schopnější“. Skupina, ve které si lidé pomáhají, má větší šanci na úspěch než ta, kde se to neděje. –– Reciproční altruizmus: „dnes pomůžu já tobě, zítra pomůžeš ty mně“. Tato teorie vychází z očekávání, že pokud někomu pomůžeme, zvýší se tím pravděpodobnost, že nám také pomůže, až to bude potřeba. –– Teorie sociálního učení: „pomáháme, protože nás to učili“. V průběhu socializace se učíme vhodným vzorcům chování na základě sociálního posilování (odměna za pomoc slabšímu, trest za neumytí nádobí). –– Teorie sociální výměny: „přej, bude ti přáno, dej, bude ti dáno“, „něco za něco“ – mezi lidmi se s pomocí „obchoduje“ („ruka ruku myje“), zvažuje se výhodnost vzájemné pomoci („já mu povolím tu stavbu a on mi pomůže sehnat pro dceru pracovní 26
Základy sociální psychologie místo“). Pomáháme druhým, protože je to výhodné, také od nich něco získáme. –– Empaticko-altruistická hypotéza: „sdílená radost, dvojnásobná radost, sdílený žal, poloviční žal“ – pomůžeme, protože se vcítíme do druhého. Tato teorie vychází z předpokladu, že vcítění do druhého nás povede k tomu, abychom mu pomohli, bez ohledu, zda za toto jednání dostaneme odměnu či ne (Erudis, 2013). Sociální chování lze hodnotit také jako: ■■ kooperativní – chování vzájemné spolupráce ■■ konfliktní – chování vyvolávající neshody
Otázky, úkoly a cvičení k upevnění učiva
1. Vysvětlete spolužákovi mřížku vlastností osobnosti – Johari okénko. 2. Popište rozdíl mezi egoistickým a prosociálním chováním. 3. Jaké možnosti motivace k altruistickému chování znáte? 4. Jaký je rozdíl mezi kooperativním a konfliktním jednáním? 5. Vysvětlete princip empaticko-altruistické hypotézy. 6. Ve kterých případech jste ochotni pomoci druhému člověku? Co ovlivňuje vaše rozhodnutí?
1.5
Sociální interakce
Vzdělávací cíle Po prostudování této podkapitoly budete schopni: ■■ Vymezit termín sociální interakce. ■■ Popsat typy sociální interakce. ■■ Popsat směnné hodnoty sociální interakce. ■■ Popsat faktory ovlivňující sociální vztahy. ■■ Popsat model sociální interakce s klientem. ■■ Popsat možnosti sociálního vlivu. Vzájemnému působení jedné osoby na druhou se říká interakce (z lat. inter – mezi a actió – akce, činnost, jednání, působení). Jedná se o základní formu sociálního chování, tedy chování ve společnosti 27
1
1
Psychologie 3. díl
ovlivňuje
moje jednání
můj subjektivní dojem, pocit
reakce
reakce
subjektivní dojem, pocity druhé osoby jednání druhé osoby
ovlivňuje
Obr. 3 Model sociální interakce druhých lidí. Je to proces, při němž se lidé vzájemně ovlivňují prostřednictvím výměny myšlenek, citů a společných aktivit. Stejně jako při komunikaci, pokud se sejdou dva lidé, vždy dochází ke vzájemné interakci (obr. 3). Toto setkání může mít charakter: ■■ jedinec – jedinec (dyadická interakce), dvě kamarádky (obr. P3) ■■ jedinec – malá skupina, žák a třída ■■ malá skupina – malá skupina, dvě sportovní družstva Typy sociální interakce ■■ přímá interakce – uskutečňuje se přímým kontaktem tváří v tvář (rozhovor, hra, společná činnost) ■■ nepřímá interakce – probíhá zprostředkovaně třetí osobou či komunikačními prostředky – média, mluvčí (televizní vysílání, spolupráce přes třetí osobu) ■■ záměrná interakce – vyznačuje se zaměřeným úsilím autority, nejčastěji rodičů a učitelů, a směřuje k ovlivňování, vyučování a výchově dítěte (výchova v rodině, školní vyučování); může mít také podobu usilování o přízeň druhé osoby ■■ nezáměrná interakce – probíhá každodenním vlivem osob v neformálních situacích, kdy jedinec pozoruje sociální model a s ním se ztotožňuje (Giddens, 1999) Sociální interakce slouží k vzájemnému uspokojování potřeb a výměně materiálních a nemateriálních hodnot. Těmito hodnotami mohou být informace, citové prožitky, sexuální zážitky, uspokojení potřeb: ■■ biologické potřeby – bezpečí, lásky, sexu, něhy, ocenění 28
Základy sociální psychologie ■■ potřeba závislosti – být řízen někým, kdo má pro mě autoritu, přijmout pomoc ■■ afiliace – potřeba přátelství (sdílet, být spřízněn), opakem je hostilita – nepřátelství ■■ agrese – potřeba ubližovat, ponižovat, pohrdat ■■ dominance – mít moc, uznání druhých, moci druhé řídit, ovládat, rozhodovat, opakem je submise, tendence podřídit se, být veden ■■ potřeba sebeúcty, ego-identity (být sám sebou) – mít uznání lidí, na kterých mi záleží, být s ostatními v dobrém vztahu, nemít spory (Štefanovič, Greisinger, 1985) Výměna těchto hodnot nemusí být na obou stranách stejná. Např. za projev přátelství můžeme získat informaci, za informaci můžeme získat materiální dar nebo také projev úcty či obdivu. Jako všude jinde i v interakcích se projevuje princip rovnováhy – člověk, který mnoho investoval, např. velkou lásku, očekává přiměřený zisk, tedy např. lásku, vděčnost, uznání. Tento princip může velmi ovlivnit pracovníka v pomáhající profesi, který příliš citově či pracovně investuje do klientů a na oplátku očekává vděk a uznání (Nakonečný, 2009). Sociální interakce může mít pozitivní i negativní charakter (přátelské posezení, hádka). Vztahy mezi lidmi v rámci sociální interakce mohou být formální (vedoucí pracovník – řadový pracovník) a neformální (mezi členy zájmového sdružení, sportovního oddílu). Tyto sociální vztahy může ovlivňovat: ■■ Prostorová a časová blízkost – např. lidové pořekadlo „sejde z očí, sejde z mysli“. Velmi ambivalentní prožívání také může být při delším pobytu přátel v jedné lokalitě. Na jedné straně jsou rádi pospolu, na druhé po čase může propuknout tzv. „ponorková nemoc“. ■■ Společné zájmy – většinou pozitivně upevňují sociální vztahy a interakci, např. při dosahování společného cíle (dokončení charitativního projektu). Mohou však také způsobit nepřátelství (např. pokud dvě dívky mají zájem o stejného chlapce). ■■ Sympatie a antipatie – s člověkem, který nám je sympatický, se nám dobře spolupracuje. Sympatické osobě věnujeme více času a pozornosti, nesympatickým lidem se vyhýbáme. Tento fakt je potřeba si uvědomit a v rámci vykonávání sociální činnosti přizpůsobit své profesionální chování a jednání. Tedy i klientům, kteří jsou nám z jakéhokoliv důvodu nesympatičtí, musíme věnovat stejnou péči jako všem ostatním. 29
1
1
Psychologie 3. díl ■■ Společenské role – jiné vztahy máme se spolužačkou, jiné s vyučující, přestože máme obě stejně rádi. Společenská role a společenské postavení nám připisují určité modely chování a jednání, kterým se v rámci socializace přizpůsobujeme. ■■ Vztah jedince a skupiny – každý z nás má potřebu někam patřit. Mezi přáteli většinou panují dobré vztahy, v cizích společnostech se nemusíme vždy cítit dobře. Sociální pracovník, který se chová vstřícně, empaticky a s pochopením, si získá důvěru klienta a lépe se jim spolupracuje. Pracovník, který se chová odměřeně, nadřazeně a klienty odsuzuje, nezíská důvěru klientů a nebude jim moci pomoci (obr. 4) (Rozsypalová, Čechová, Mellanová, 2003). Ve vzájemné interakci můžeme tedy pozorovat sociální vliv. První výzkumy sociálního vlivu prokázaly, že pokud jsou nějakému výkonu přítomni i jiní lidé, je tento výkon zvýšen. Tomuto jevu se říká sociální facilitace, společenské posilování (obr. P4). Před spolužáky se více snažíme, abychom ukázali své kvality, „trumfli je“, svou roli zde tedy hraje i soupeření (rivalita). Na druhou stranu někdy přítomnost druhých lidí vede k menší snaze – sociální lenivosti, sociální zahálce, kdy jedinec spoléhá na anonymitu skupiny (davu) a nevyvíjí takové úsilí, jako kdyby pracoval sám (např. děti při úklidu hraček spoléhají jedno na druhé). Se stejnou situací se můžeme setkat i při práci s klienty v rámci sociální aktivizace. Podobný efekt má sociální inhibice, tedy pracovník
klient
pracovník
vlídný vstřícný
trpělivý klidný vděčný
optimistický pocit uspokojení
netrpělivý nevstřícný
podrážděný neklidný
rozladěný nespokojený
pozitivní
negativní
Obr. 4 Model sociální interakce s klientem 30
Základy sociální psychologie váhavost před ostatními – čím více lidí je svědky situace, kdy je potřeba někomu pomoci, tím menší je pravděpodobnost, že se potřebnému pomoci dostane – efekt přihlížejícího. Smutným příkladem je případ muže, který upadl do diabetického kómatu a čtyři hodiny ležel na rušné ulici. Lidé okolo procházeli a až kolemjdoucí zdravotník přivolal záchrannou službu (Hayesová, 1998).
Otázky, úkoly a cvičení k upevnění učiva
1. Jaké jsou typy sociální interakce? 2. Které hodnoty slouží k výměně při sociální interakci? 3. Čím a jak mohou být ovlivněny sociální vztahy? 4. Jakým způsobem můžeme ovlivnit sociální interakci s pro nás nepříjemným klientem? 5. Jak se může projevit sociální vliv? Do tabulky 6 napište příklady. Tab. 6 Projev sociálního vlivu
Sociální facilitace
Sociální lenivost
Sociální inhibice
31
1
1
Psychologie 3. díl
1.6 Konformita Vzdělávací cíle Po prostudování této podkapitoly budete schopni: ■■ Vymezit pojem konformita. ■■ Popsat míru přizpůsobení se. ■■ Vyjmenovat činitele ovlivňující konformitu. ■■ Popsat projevy konformity. Konformita (z lat. con formis – shodného tvaru, podoby) označuje změnu chování, myšlení nebo prožívání vyvolanou skutečným nebo imaginárním vlivem druhých lidí. Jde o přizpůsobení se převažujícím nebo dominantním názorům a požadavkům, normám společnosti nebo skupiny, ve které člověk žije, a tedy potlačení názorů vlastních. Konformita je termín pro uplatnění sociálního vlivu, někdy je známa i jako „tlak okolí“. Určitá míra konformity je podmínkou pro socializaci a fungování společnosti (jak by asi vypadala rodina, kde by si každý opravdu dělal jen to, co sám chce?). Typy konformity ■■ Nadměrná konformita – vede k potlačení individuality osobnosti, k povrchnímu přijímání společenských rolí až nezodpovědnosti (řídím se pouze názory druhých, vykonávám vůli druhých, tedy nenesu žádnou zodpovědnost). ■■ Antikonformita (snaha odlišit se, nebýt jako ostatní, „vyčnívat z davu“) – je touhou mladých lidí, výjimečných uměleckých osobností (bohémů), hůře socializovaných osob, osob žijících na okraji společnosti. ■■ Nonkonformita – nonkonformní je takový člověk, který se řídí svým vlastním rozumem, nemá touhu se výrazně odlišovat ani podřizovat. Nonkonformní jedinec se projevuje nezávislostí úsudku a chování. Může být členem skupiny (a vnitřně vůči ní zaujímat odstup), ale může se i rozhodnout ji opustit. Vůči skupině může vystupovat v opozici a nepřátelsky, může její postoje a aktivity odsuzovat a odmítat (obr. P5, Výrost, Slaměník, 2008). Konformita zahrnuje také jevy, kdy lidé jednají takovým způsobem, jakým by bez tlaku ostatních pravděpodobně nejednali (nezastanou se 32
Základy sociální psychologie slabšího, hlasují pro přísnější trest, než by sami uložili, podepíší petici, věnují charitativní příspěvek, rozhodnou se pro činnost, kterou by sami nikdy nezvolili) (Výrost, Slaměník, 2008). Činitelé ovlivňující konformitu ■■ Složitost úkolu – vzrůstající náročnost úkolu zvyšuje pravděpodobnost podlehnutí skupinovému tlaku (např. při psaní čtvrtletní práce může volbu vašich odpovědí výrazně ovlivnit nahlédnutí do odpovědí spolužáků, přestože jste si původně byli svou volbou jisti). ■■ Velikost skupiny – dvě až pět osob mohou výrazně ovlivnit rozhodnutí a volbu jedince. Další zvyšování počtu členů skupiny vytvářející sociální tlak již nepřináší zásadní rozdíly. Mezi velikostí skupiny a mírou konformity tedy neplatí přímá úměra (neplatí tedy, že čím více lidí stojí v opozici, tím je konformita silnější). ■■ Jednotnost skupiny – přítomnost jediné osoby, která má odlišné postoje než většina, snižuje tendenci ke konformnímu jednání, a to bez ohledu na správnost či nesprávnost volby (např. pokud při přecházení přechodu pro chodce jeden člověk z hloučku čekajících vyrazí na červenou, většinou je některou z dalších osob následován). ■■ Nezávislost zdrojů ovlivnění – pokud vnímáme členy skupiny jako názorově nezávislé, zvyšuje se efekt sociálního vlivu a snadněji podlehneme názoru skupiny. Pokud skupina působí dojmem poslušného „stáda ovcí“, nemá na nás mínění jejích členů takový vliv, tendence ke konformitě se snižuje. ■■ Soudržnost skupiny – názoru skupiny snadněji podlehne člen vysoce soudržné skupiny, se kterou se ztotožňuje, respektuje ji a nechce z ní být vyloučen – „všichni za jednoho, jeden za všechny“. Možné projevy konformity ■■ změna pozorovatelného chování (např. přestanu se stýkat se svou kamarádkou, protože mezi spolužáky není v oblibě; při výběru restaurace preferuji tu, ve které je více návštěvníků; odložím svůj oblíbený kabát, začnu se oblékat jako spolužáci) ■■ verbální souhlas – vyjádřím slovně souhlas („jdeme do toho“, „ano“, „souhlasím“) ■■ podpora určitého návrhu – hlasuji pro, přidám se k realizaci plánu projektu, se kterým nesouhlasím
33
1
1
Psychologie 3. díl
Otázky, úkoly a cvičení k upevnění učiva
1. Jakou určujeme míru konformity? 2. Kteří činitelé ovlivňují konformitu? 3. Jakým způsobem se projevuje vaše konformita vůči rodičům?
1.7 Konflikt Po prostudování této podkapitoly budete schopni: ■■ Definovat termín konflikt. ■■ Popsat dělení konfliktu. ■■ Vysvětlit styly zvládání konfliktu. ■■ Popsat optimální řešení konfliktu. Konflikt (z lat. confligó, confliktum) je srážka či střet dvou nebo více protichůdných sil, motivů, tendencí, zájmů, rolí, citů, hodnot. Konflikt sám o sobě není špatný, pomáhá nám vyvíjet se a růst. Konflikt je zdrojem změn, zabraňuje stagnaci, podněcuje k řešení problémů. Negativně působí emoce, které jsou s ním spojené. Konflikt vyvolává napětí, ale zároveň také napětí redukuje (stejně jako mořská bouře). Protože základním východiskem konfliktu je rozdíl, je ve vztazích nevyhnutelný. Konflikt je nedílnou součástí lidského života a jeho prožívání řadíme mezi náročné životní situace (Komárková, Výrost, Slaměník, 2001). Dělení konfliktu ■■ Intrapersonální (intrapsychický) – prožívá ho jedinec, člověk sám se sebou. Jde o konflikt přibližně stejně intenzivních psychických sil, jejichž účinky jsou protichůdné. Síly mohou být: –– Pozitivní + + : dvě neslučitelné, ale lákavé volby (APETENCE × APETENCE). Např. mám si koupit hnědé, nebo černé boty, mám jít raději tančit s kamarádkami, nebo do kina s přítelem? –– Negativní – – : volba menšího zla (AVERZE × AVERZE). Např. mám jít do školy a dostat ze zkoušení špatnou známku, nebo mám jít za školu a dostat se do problému? Mám přemoci svou pýchu a jít se omluvit kamarádce, nebo si hrdost zachovám a o kamarádku přijdu? –– Pozitivní i negativní + – : naplnění naší touhy s sebou přináší i negativní dopady (APETENCE × AVERZE). Např. pokud půjdu na schůzku s přítelem, nestihnu vyžehlit prádlo a maminka se 34
Základy sociální psychologie bude zlobit. Pokud kamarádce pomohu s referátem, budu dobrá přítelkyně, ale sama nebudu mít vypracovaný svůj projekt, který rozhoduje o mojí známce. ■■ Sociální – konflikt mezi dvěma a více osobami nebo skupinami. K těmto konfliktům dochází bez ohledu na emoční vazby mezi lidmi. Mohou vzniknout v milující se rodině (na jaký televizní program se budeme dívat), mezi znepřátelenými sousedy (kdo ořeže keře na hranici pozemků) i mezi zcela cizími lidmi (kdo první nastoupí do autobusu). –– Interpersonální konflikt: týká se alespoň dvou jedinců (manželé, sourozenci, spolužáci, kolegové). Osoby, které do něj vstupují, reprezentují své osobní názory, zájmy, cíle, hodnoty. –– Skupinový konflikt: vzniká mezi jednotlivci, ale promítají se do něj i vlivy skupiny. Může probíhat mezi osobou a skupinou, mezi více členy jedné skupiny, mezi podskupinami – koalicemi více členů jedné skupiny (spor v třídním kolektivu o téma pomaturitního večírku, konflikt mezi vedoucím pracovníkem a pracovním týmem). –– Meziskupinový konflikt: mezi různými skupinami (školní třídy, pracovní týmy, náboženské skupiny, národnosti, státy). Z důvodu pocitu vzájemnosti členů jednotlivých skupin, jejich sociální příslušnosti ke skupině (my – dobří × oni – špatní), posílení vlastní identity (patřím k nim) jednotlivců bývají tyto konflikty intenzivnější. Pokud se cítí jedna skupina druhou ohrožena, dochází ke zvyšování soudržnosti a konformity ve skupině – „táhneme za jedno lano“, ale také k prosazování militantnějších vůdců – „někdo silný, kdo povede boj a ochrání nás“. Zároveň dochází ke snižování tolerance k právům a svobodám lidí s jinými názory (utiskování menšin, pohrdání) (Komárková, Výrost, Slaměník, 2001). ■■ Konflikt rolí – je samostatnou kategorií konfliktu a vzniká tehdy, pokud je jedinec donucen nebo chce zaujímat role, které si vzájemně odporují, nemají slučitelné požadavky (role rodiče × role zaměstnavatele). ■■ Konflikt záměny rolí – jedinec se chová podle určité role v situaci, která této roli nepřísluší (terapeut se při rozhovoru s klientem svěřuje se svými problémy, zdravotník si při péči o nemocného stěžuje na své zdraví, žák se při vyučování chová stejným způsobem jako při společenské zábavě). 35
1
1
Psychologie 3. díl ■■ Konflikt pojetí rolí – dochází k němu tehdy, pokud konkrétní roli chápou zúčastněné osoby různě (např. role zdravotníka, sociálního pracovníka – klienti je mohou vnímat jako své zachránce, příbuzní klientů jako nepřátele, kolegové jako profesionály a oni sami o své roli mohou mít mínění zcela jiné). ■■ Konflikt osobnosti a role – vzniká mezi potřebami a schopnostmi nositele role a očekáváními, se kterými spojují jeho roli ostatní lidé. (Mou potřebou v profesní roli je dodržet spravedlnost za každou cenu a cítím se jako hrdina – ostatní mě vnímají jako nedůtklivého pedanta a od mojí role očekávají profesionalitu a empatii. Jiným příkladem je pojetí role žáka – vyučující vnímá tuto roli ve spojení se snahou, zodpovědností, pravidelnou přípravou na další výuku, kázní a touhou po poznání. Žák svou roli může vnímat jako roli „nuceného otroctví“.) ■■ Konflikt neslučitelnosti rolí – přichází v situaci, kdy jedinec naplňuje dvě zcela nesourodé role najednou (terapeut – milenec, učitelka – matka, dozorce – manžel). Lidé mají svoje naučené vzorce zvládání konfliktu, některé přinášejí dobrá řešení a posílení vztahů, jiné konflikt prohlubují a vztahy poškozují. Úspěšnost různých stylů řešení konfliktu je závislá na situaci, ve které se účastníci konfliktu nacházejí. Styly zvládání interpersonálních konfliktů (obr. 5) ■■ Soupeření (žralok) – je asertivní a není vstřícný. Jedinec hájí své vlastní zájmy na úkor druhých. Tento způsob řešení je orientovaný na sílu. Člověk využívá veškeré schopnosti k prosazení svého postoje. Soupeření může znamenat obhajobu postoje, ve který člověk věří („postavit se za svá práva“), nebo prostě touhu zvítězit. ■■ Přizpůsobení se (medvídek) – je neasertivní a vstřícný, je to opak soupeření. Při přizpůsobení jedinec zanedbává své vlastní zájmy, aby uspokojil zájmy druhé osoby. V tomto způsobu jednání je zahrnuto sebeobětování. Přizpůsobení se může mít formu velkorysosti nebo charity (ústupek dítěti či pomoc nemohoucímu), poslušnosti, i když se nám poslechnout nechce, nebo ustoupení názoru druhého. ■■ Vyhnutí se (želva) – je neasertivní a není vstřícný. Jedinec v danou chvíli neprosazuje své zájmy, ani zájmy druhého. Konfliktem se nezabývá. Vyhnutí může mít podobu diplomatického úhybu, odložení celé záležitosti na pozdější dobu nebo prostého útěku ze situace. 36
zaměření na sebe
Základy sociální psychologie
zaměření na vztahy
Obr. 5 Styly zvládání interpersonálních konfliktů ■■ Integrace (sova) – je asertivní i vstřícný – pravý opak vyhnutí. Zahrnuje snahu společně hledat nějaké řešení vedoucí k oboustranné spokojenosti a spolupracovat. Znamená důslednou analýzu zájmů vedoucích ke konfliktu a nalezení takové možnosti řešení, která uspokojí všechny tyto zájmy. ■■ Kompromis (liška) – je na půli cesty mezi asertivitou a vstřícností. Cílem je najít „zlatou střední cestu“, tedy něco, co by částečně uspokojilo obě strany, něco uprostřed. Kompromis znamená ustoupit ze svého postoje víc než při soupeření, ale méně než u přizpůsobení se. Při kompromisu před problémem neutíkáme jako při vyhnutí se, ale také se nedostaneme k jeho podstatě jako při integraci, spolupráci. Kompromis může znamenat rozdělení, rychlé zaujetí pozice uprostřed nebo ustoupení obou stran na půl cesty (např. smlouvání na tržnici). Optimální řešení konfliktu ■■ Je přijatelné pro všechny zúčastněné. ■■ Přináší zisky všem stranám. ■■ Je realistické a uskutečnitelné. ■■ Všechny strany se na hledání řešení podílejí. ■■ Předchází opakování konfliktu (Komárková, Výrost, Slaměník, 2001). 37
1
1
Psychologie 3. díl Při řešení konfliktu je důležité si uvědomit, jakou hodnotu má pro nás vítězství a jakou hodnotu má pro nás osoba či skupina osob, se kterou jsme v konfliktu. Někdy může být vítězství ku prospěchu dobré věci, někdy může jen znamenat posílení našeho ega a další zbytečné konflikty, které neprospějí nikomu. Potom se vítězství může stát prohrou (Pyrrhovo vítězství).
Otázky, úkoly a cvičení k upevnění učiva
1. Popište dělení konfliktu. 2. Uveďte příklad: – intrapersonálního konfliktu typu apetence–averze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . – skupinového konfliktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . – konfliktu pojetí rolí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . – řešení konfliktu stylem soupeření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . – řešení konfliktu stylem kompromis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . – řešení konfliktu stylem vyhnutí se . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3. Které pozitivní emoce může konflikt vyvolat? 4. Vybavte si některé rozporuplné situace vlastního života. Jakým způsobem nejčastěji řešíte konflikt vy? 5. Popište optimální řešení konfliktu. 6. Navrhněte možnosti optimálního řešení konfliktu: „Nemohu se s rodiči shodnout na času příchodu domů ze sobotní zábavy.“
38
Základy sociální psychologie
1.8
Sociální skupiny
Vzdělávací cíle Po prostudování této podkapitoly budete schopni: ■■ Popsat znaky sociální skupiny. ■■ Vysvětlit pozice členů ve skupině. ■■ Popsat roli vůdce skupiny. ■■ Vyjmenovat znaky typů vedení skupiny. ■■ Popsat role členů skupiny. ■■ Popsat role členů pracovní skupiny. ■■ Rozdělit sociální skupiny a vysvětlit jejich funkci. ■■ Definovat termín skupinová norma. ■■ Popsat rodinu a její význam pro společnost. ■■ Definovat náhradní výchovnou péči. Sociální skupina je seskupení lidí, mezi kterými se vytvořily nějaké vzájemné vztahy. Některé skupiny si člověk vybírá sám (přátelé, zájmová sdružení), s jinými ho pojí jen dané podmínky (třída, návštěvníci kina). Sociální skupiny mají některé společné znaky: ■■ Mezi jednotlivými členy skupiny jsou vytvořeny vzájemné vztahy, časté interakce. Pravidelná setkávání, vytváření emočních vztahů – ochotnické divadlo. ■■ Ve skupině jsou stanoveny společné cíle – nastudovat divadelní hru. ■■ Každý jedinec si je vědom příslušnosti ke skupině – patřím do našeho ochotnického spolku. ■■ Skupina má určitou míru organizace – máme režiséra, manažera, pravidelná povinná setkání, kdo přijde pozdě, platí určitou částku do společného peněžního fondu. ■■ Ve skupině jsou uznávány společné skupinové hodnoty – rodina a divadlo nade vše. ■■ Ve skupině panuje skupinová disciplína – všichni za jednoho, jeden za všechny, divadelní představení je „svaté“. Sociální skupina je dynamická jednotka, která se rozvíjí a mění. Rozvoj skupiny ovlivňuje: ■■ vyčlenění vůdců (např. formálně zvolených – předseda třídy, či neformálních – mají největší vliv na skupinu) 39
1
1
Psychologie 3. díl ■■ tvorba skupinových norem kontroly (např. formálních – školní řád a sankce za jeho porušování, či neformálních – nepsaná pravidla party – nenosíme růžové oblečení – a vyloučení z party při porušení tohoto pravidla), diferenciace, rozrůznění vztahů ve skupině mezi jednotlivými členy Vztahy ve skupině jsou ovlivněny pozicí jednotlivých členů skupiny. Pozici člena ve skupině určuje: ■■ Přitažlivost pro ostatní členy skupiny –– populární osoby: přijímá je většina členů –– oblíbené osoby: přijímá je mnoho členů skupiny –– akceptované osoby: přijímá je část skupiny –– trpěné osoby: přijímá je malá část skupiny –– osoby stojící mimo: nikdo jim nedává přednost ■■ Míra jeho osobní moci a prestiže –– vůdce –– aktivní členové – pomocníci –– závislé osoby – podřízení členové –– pasivní členové –– okrajoví členové, periferní ■■ Postoj skupiny vůči jeho prosazování se – tedy jak je člen skupinou přijímán, zda jsou schvalovány či akceptovány jeho postoje, rozhodnutí, zda má na skupinu vliv. Role vůdce ve skupině ■■ Má nejvyšší status, autoritu, popularitu, respekt členů skupiny. ■■ Má nejvyšší vliv na ostatní členy skupiny, rozhoduje o sociálních vztazích členů – jmenuje pozice a funkce členů ve skupině, určuje cíl skupiny. ■■ Rozhoduje, kontroluje, zodpovídá. ■■ Jsou na něj kladeny vyšší požadavky než na ostatní členy skupiny. ■■ Musí převyšovat členy skupiny – v činnostech, které tvoří základní obsahovou náplň skupiny, v odvaze, vzdělání, odbornosti, znalosti práva, manažerské činnosti, v psychosociální oblasti. Ve skupině však mohou být v určitých oblastech větší specialisté. ■■ Řeší a rozhoduje spory ve skupině, rozhoduje o udělení pochval a trestů, je iniciátorem dění.
40
