Prestiž sociální práce očima sociálních pracovníků

Univerzita Hradec Králové Ústav sociální práce

Prestiž sociální práce očima sociálních pracovníků Bakalářská práce

Autor:

Simona Linhardtová

Studijní program:

B6731 Sociální politika a sociální práce

Studijní obor:

Sociální práce ve veřejné správě

Vedoucí práce:

PhDr. Ondřej Štěch, Ph. D.

Hradec Králové

2016

UNIVERZITA HRADEC KRÁLOVÉ Ústav sociální práce Akademický rok: 2015/2016

Zadání závěrečné práce

Autor:

Simona Linhardtová

Studium:

U1387

Studijní program:

B6731 Sociální politika a sociální práce

Studijní obor:

Sociální práce ve veřejné správě

Název bakalářské práce:

Prestiž sociální práce očima sociálních pracovníků

Název bakalářské práce AJ: Prestige of social work, as it is perceived by social workers themselves

Cíl, metody, literatura, předpoklady: Rozhovory s 5 ‑ 10 sociálními pracovníky, využití jejich praktických zkušeností, jejich všední dilemata, zamyšlení nad tématem „Kde je nedoceněnost sociální práce“, vzdělávání sociálních pracovníků a oblasti působení. Kvalitativní výzkum, polostrukturovaný rozhovor, studium dokumentů.

Matoušek, Oldřich. a kol. 2001. Základy sociální práce. Praha: Portál. Navrátil, Pavel. 1998. Sociální práce jako sociální konstrukce." Sociologický časopis 1998 Navrátil, Pavel. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman. Janebová, Radka, Musil, Libor. 2007. „Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic.“ Kopřiva, Karel. 2000. Lidský vztah jako součást profese. 4. vyd. Praha: Portál.

Garantující pracoviště:

Katedra sociální práce a sociální politiky, Ústav sociální práce

Vedoucí práce:

PhDr. Ondřej Štěch, Ph.D.

Oponent:

PhDr. Martin Smutek, Ph.D.

Datum zadání závěrečné práce: 4.12.2014

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala pod vedením vedoucího práce samostatně a uvedla jsem veškeré použité prameny a literaturu. V Hradci Králové dne ______________________ Simona Linhardtová

Poděkování Děkuji PhDr. Ondřeji Štěchovi, Ph.D. za odborné vedení mé práce, jeho rady a vstřícnost. Dále děkuji všem informantům za jejich čas a ochotu poskytnout mi rozhovor.

Své

rodině

děkuji

za

podporu

a

trpělivost.

Abstrakt LINHARDTOVÁ, Simona. Prestiž sociální práce očima sociálních pracovníků. Hradec Králové, 2016, s. 54. Bakalářská práce. Univerzita Hradec Králové, Ústav sociální práce. Vedoucí práce: PhDr. Ondřej Štěch, Ph.D. Teoretická část bakalářské práce se věnuje definici a poslání sociální práce, její historii v zahraničí i na území České republiky a dále jejím specifikům, které ji odlišují od ostatních povolání, včetně její prestiže. Zabývá se teoretickými koncepty sociální práce, jejichž dodržování by zároveň mělo zaručovat určitou míru prestiže povolání sociálních pracovníků. Praktická část prověřuje výzkumnou otázku, tedy úroveň prestiže povolání sociálních pracovníků a jak tuto úroveň vnímají sami pracovníci. Prostřednictvím kvalitativního výzkumu zjišťuje úroveň jednotlivých aspektů práce sociálních pracovníků a hodnotí zjištěné informace. Klíčová slova: sociální práce, sociální pracovník, klient, profese, prestiž

8

Abstract LINHARDTOVÁ, Simona. Prestige of social work, as it is perceived by social workers themselves. Hradec Králové, 2016, p. 54. Bachelor degree thesis. University of Hradec Králové. Leader of the bachelor degree thesis: PhDr. Ondřej Štěch, Ph.D. The theoretical part of this thesis deals with the definition and mission of social work, its history abroad as well as in the Czech Republic and its particularities which distinguish it from other professions, including its prestige. It deals with theoretical concepts of social work, which – when observed – would guarantee a certain level of prestige of the profession of social workers. The practical part examines the research question – the level of prestige of the profession of social workers and how that level is perceived by the workers themselves. Through qualitative research this thesis investigates the level of individual aspects of social workers´ job and evaluates given information. Keywords: Social work, social worker, client, profession, prestige

9

Obsah Úvod ...................................................................................................................... 13 I. Teoretická část .................................................................................................... 15 1 Teoretická část .................................................................................................... 15 1.1 Sociální práce ............................................................................................... 15 1.1.1 Definice sociální práce............................................................................ 16 1.1.2 Pojetí sociální práce ................................................................................ 17 1.1.3 Role sociálního pracovníka ..................................................................... 18 1.2 Historie sociální práce ................................................................................... 19 1.2.1 Historický vývoj ve světě........................................................................ 19 1.2.2 Historie české sociální práce ................................................................... 21 1.2.3 Současný stav ......................................................................................... 23 1.3 Cíle sociální práce ......................................................................................... 24 1.4 Sociální pracovník ........................................................................................ 25 1.4.1 Profese sociálního pracovníka ................................................................. 26 1.4.2 Osobnostní předpoklady ......................................................................... 26 1.4.3 Profesní předpoklady .............................................................................. 28 1.5 Specifika a rizika sociální práce .................................................................... 29 1.6 Sociální práce a média .................................................................................. 31 1.7 Prestiž sociální práce ..................................................................................... 31 1.7.1 Profese ................................................................................................... 32 1.7.2 Srovnání prestiže vybraných povolání..................................................... 33 1.8 Shrnutí teoretické části .................................................................................. 34 II. Praktická část ..................................................................................................... 35 2 Praktická část ...................................................................................................... 35 2.1 Cíl výzkumu ................................................................................................. 35 2.2 Zvolená výzkumná strategie .......................................................................... 35 2.3 Transformace dílčích cílů .............................................................................. 36 2.4 Popis organizace a průběhu výzkumu ............................................................ 37 2.5 Reflexe etických rizik výzkumu .................................................................... 39 2.6 Popis a interpretace dosažených výsledků ..................................................... 39 2.6.1 DC1: Zjistit, jak sociální pracovníci chápou význam sociální práce ........ 39 2.6.2 DC2 Zjistit, jak sociální pracovníci vnímají podmínky, které mají pro výkon své profese ............................................................................................ 42 10

2.6.3 DC3: Zjistit, v čem sociální pracovníci spatřují náročnost své profese .... 44 2.6. 4 DC4 Zjistit, jak vidí sociální pracovníci prestiž svého povolání a proč ... 47 Diskuze a závěr ...................................................................................................... 50 Seznam literatury ................................................................................................... 52 Seznam tabulek ...................................................................................................... 55

11

Seznam zkratek IFSW……………………………………..International Federation of Social Workers (Mezinárodní federace sociálních pracovníků) DC……………………………………………………………………………...dílčí cíl TO……………………………………………………………………tazatelská otázka I………………………………………………………………………..…….informant OSPOD…………………………………………...Orgán sociálně-právní ochrany dětí

12

Úvod Myšlenka zvolit si jako téma bakalářské práce o sociální práci její prestiž mne provázela již od začátku studia. Domnívám se, že sociální práce je laickou veřejností vnímána především jako sankční nástroj a sociální pracovník 1 pak jako úředník rutinně poskytující sociální dávky nebo necitlivě zasahující do soukromí a životů lidí. K tomu výrazně přispívá i obraz sociální práce zprostředkovaný médii, kdy například z televizního zpravodajství běžně zaznívá výraz „sociálka“, a to jak v kontextu označení jednotlivého pracovníka, tak instituce, kterou pracovník zastupuje. Cílem této práce je zjistit, jak sami sociální pracovníci vnímají prestiž svého povolání a proč ji vnímají právě tak, dále pak jak se cítí být vnímáni svým okolím a veřejností. Teoretickou část jsem rozdělila do osmi okruhů. V první části se zabývám teoretickým vymezením pojmů a definic, dále se podrobněji zabývám historií sociální práce u nás i ve světě jako jedním z faktorů, pro který si zasluhuje být respektována. Dále se zaměřuji na profesi sociálního pracovníka a vymezení předpokladů, které jsou považovány za nezbytné. V páté části popisuji, v čem spočívají specifika a rizika sociální práce, a v šesté kapitole popisuji obraz sociální práce v médiích. Závěrem se pak zabývám pojmy profese a prestiž povolání. Pro empirickou část své bakalářské práce jsem zvolila kvalitativní výzkumnou strategii s využitím polostrukturovaných rozhovorů a analýzy dokumentů. Obsahem empirické části je stanovený hlavní cíl výzkumu, výzkumné otázky, tazatelské otázky, výzkumná strategie a organizace výzkumu, interpretování zjištěných dat a shrnutí v závěru bakalářské práce. Hlavní cíl jsem rozdělila do čtyř dílčích cílů, kdy prvním dílčím cílem je zjistit, jak sociální pracovníci chápou význam sociální práce ve společnosti, ve svém okolí a jak významná je pro ně samotné v jejich životě. Druhým dílčím cílem je zjistit, jaké podmínky mají sociální pracovníci k výkonu své profese po stránce materiální, nemateriální, společenské a finanční, a také v oblasti spolupráce s dalšími organizacemi. Třetí dílčí cíl směřuje ke zjištění, v čem je práce sociálních pracovníků 1

Pojem „sociální pracovník“ nebo „sociální pracovníci“ není s ohledem na zastoupení obou pohlaví

v profesi nejvhodnější, uvádění obou rodů by však v textu působilo rušivě. Pojmem „sociální pracovník“ jsou pro potřeby této práce proto myšlena obě pohlaví.

13

nejvíce náročná, zatěžující a případně nebezpečná, a v čem je naopak příjemná a obohacující. Čtvrtý dílčí cíl zjišťuje, jaká je prestiž profese sociálních pracovníků, kde vidí příčiny problémů, se kterými se setkávají, příležitosti ke změně a své profesní perspektivy. Domnívám se, že tato práce může sloužit zájemcům o studium nebo studentům sociální práce k tomu, aby získali podrobnější vhled do profese a povědomí o jednotlivých aspektech sociální práce. Dále pak může posílit vědomí samotných sociálních pracovníků, že jejich práce si zasluhuje pozornost a ocenění.

14

I. Teoretická část 1 Teoretická část Teoretická část práce se zaměřuje na výklad základních pojmů, které jsou se sociální prací, její povahou a dalšími souvisejícími aspekty pevně spojeny. Tyto pojmy jsou dále východiskem pro praktickou část práce. 1.1 Sociální práce Základní otázkou je, co si vlastně lze představit pod pojmem sociální práce a jak chápeme slovo sociální. Je latinského původu a v češtině se používá v různých významech, podle Slovníku jazyka českého (1948) se po druhé světové válce užívalo v trojím významu: 1. vztahující se ke společnosti, 2. týkající se zlepšování společenských poměrů, 3. týkající se hmotného zabezpečení jedince ve společnosti (Tomeš, 2002, s. 33). Sociální práce jako taková je pak velmi různorodá, zasahuje do mnoha oblastí lidského života a nelze ji proto jednoduše definovat. Jak uvádí Hrozenská a Dvořáčková (2013, s. 113), profesionální sociální práce se v počátku koncentrovala na uspokojování základních lidských potřeb a prosazení práva na pomoc při jejich naplňování. I v současnosti se sociální práce snaží zejména o zmírnění chudoby a odstraňování různých forem sociálního vyloučení a utlačování, a předchází tak možným poškozením, která vznikají jako důsledky těchto jevů. Předmětem zájmu je v sociální práci osoba (jedinec, skupina, komunita), která se ocitla v sociální kolizi. Kolizí se rozumí výsledek rozporů mezi objektem a sociální realitou, ve které se člověk nachází. Sociální práce jako praktická činnost je profesionální aktivitou, která umožňuje jednotlivci, skupinám a komunitám identifikovat, tj. eliminovat a řešit nebo alespoň zmírnit osobní, skupinové (komunitní), sociální problémy nebo vlivy prostředí, které na ně mají negativní vliv. Je to činnost směřující ke zlepšování vzájemného přizpůsobování se jednotlivců, skupin a sociálního prostředí, ve kterém žijí, a k rozvoji sebeúcty a vlastní zodpovědnosti s využitím potenciálu jednotlivců, mezilidských vztahů a zdrojů poskytovaných společností. (Hrozenská, Dvořáčková, 2013, s. 113-115) 15

Podle Oldřich Matouška je sociální práce oborem orientovaným na řešení lidských problémů. Spolupracuje a čerpá poznatky z celé řady jiných oborů, jako jsou psychologie, filozofie, sociologie, pedagogika, právní vědy a další. To, co ji odlišuje od ostatních oborů, je důraz na sociální fungování klienta. (Matoušek, 2001, s. 192) Matoušek dále nazývá sociální práci vědou i uměním, kdy umění vyžaduje velkou škálu dovedností, jako je například porozumění potřebám druhých a schopnost pomoci lidem, a to zároveň tak, aby se na pomoci nestali závislými. (Matoušek, 2001, s. 192) Základní ideou sociální práce je podpora člověka v tom, aby dokázal prosazovat svá práva a oprávněné zájmy v situacích, kdy je tato schopnost z jakéhokoliv důvodu oslabena. (Žárský, 2008, s. 3) 1.1.1 Definice sociální práce Je velké množství definic a pojetí sociální práce. „Existuje celá řada autorů, kteří se pokusili vymezit obsah, pojetí a cíle sociální práce, ale jen některé z navržených definic skutečně posloužily k ohraničení profesionálního pole sociální práce. Nejasnosti týkající se povahy, účelu i kompetencí sociální práce nadále přetrvávají a v českých poměrech jsou navíc posilovány nedostatkem odborné diskuze.“ (Matoušek, 2001) Za nejstarší definici sociální práce je možné považovat „cílenou snahu prokazovat lidem dobro“. (Kodymová, 2013, s. 11) Podle Matouška (2001) je sociální práce definována takto: „Společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejímž cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů (chudoby, zanedbávání výchovy dětí, diskriminace určitých skupin, delikvence mládeže, nezaměstnanosti). Sociální práce se opírá jednak o rámec společenské solidarity, jednak o ideál naplňování individuálního lidského potenciálu.“ V jedné ze starších definic Matoušek také uvádí, že: „Sociální práce je prostě to, co dělají sociální pracovníci.“ Havrdová potom tvrdí: „Sociální práce jako obor je aplikovaná věda, která zkoumá komplexní souvislosti mezi intrapsychickými, interpersonálními, skupinovými a společenskými procesy a způsoby jejich ovlivnění legislativními, organizačními, komunikačními a vztahovými prostředky, s cílem zlepšit životní pohodu všech lidí. Sociální práce jako činnost je profesionální aktivita, která vytváří podmínky pro 16

rozvoj a lepší využití zdrojů jednotlivce, skupin, komunit a společnosti využíváním prostředků analýzy a komunikace, profesionálním utvářením a usnadňováním vzájemné

interakce

(organizováním,

vyjednáváním),

realizací

a

změnou

legislativních a společenských podmínek, s cílem ochránit a posílit zejména znevýhodněné a ohrožené skupiny a jednotlivce ve společnosti.“ (Havrdová, 1999, s. 154) Mezinárodní federace sociálních pracovníků uvádí o současné sociální práci následující: Sociální práce se ve svých různých formách zaměřuje na vztahy mezi lidmi a jejich prostředím. Jejím posláním je umožnit lidem plně rozvinout svůj potenciál, obohatit jejich životy a předcházet selháním. Odborná sociální práce se zaměřuje na řešení problémů a změny. Sociální pracovníci ovlivňují změny ve společnosti a v životě jednotlivců, rodin a komunit. Sociální práce je vzájemně propojený systém hodnot, teorie a praxe. (IFSW, 2012.) Jak uvádí Tomeš, se staršími definicemi sociální práce bychom dnes již nevystačili. „Sociální práce v současnosti je jak vertikálně, tak horizontálně natolik rozmanitá, že si dosti těžko dovedu představit universální definici sociální práce. Ve vertikální struktuře se činnosti v profesní náročnosti gradují od osobní asistence přes ošetřování a pečovatelství, opatrovnictví, poradenství, moderaci, mediaci, zastupování, kurátorství až po supervizi a řízení sociálních institucí a procesů. V horizontální struktuře sociální práce zasahuje nejen do oblastí jako sociální služby a složky úřadu práce, ale i do nových oblastí, jako jsou zdravotnické a školské služby, až po sociální kurátorství a sociální práci v trestní justici, jako jsou probace a mediace. Sociální pracovníci se začínají uplatňovat v personálních činnostech zaměstnavatelů. Oblasti lidské činnosti, ve kterých sociální pracovníci jsou činní, jsou velmi rozmanité a různorodé. Rozmanitost i odborná náročnost profesí zahrnutých pod souhrnnou kategorii sociální pracovník rostou. V současné době je označení sociální práce a sociální pracovník jen druhové (skupinové) označení velmi rozmanitých činností směřujících k sociálnímu začleňování lidí a podporujících a pomáhajících při jejich sociálním vyloučení.“ (Tomeš in Janebová, 2013, s. 26-27) 1.1.2 Pojetí sociální práce V odborné literatuře najdeme řadu rozlišení, jak lze dělat sociální práci. Autoři píší o paradigmatech, modelech nebo pojetích. Musilův koncept pak vychází přímo 17

z kontextu české sociální práce, kdy prezentuje čtyři představy o roli sociálních pracovníků skrze různá „pojetí sociální práce“. 

Profesionální pojetí je charakterizované situačním a komplexním rozhodováním, které zahrnuje složité komunikativní, rozhodovací, koncepční, koordinační a podpůrné činnosti. Klade důraz na vzdělání a na pojetí sociální práce jako odborné a výlučné profese.



Administrativní pojetí očekává, že pracovníci budou vykonávat především úřednickou práci, kdy danými postupy vyřizují ustálený soubor žádostí a rozhodnutí, jejichž existence a obsah je předepsán příslušnými zákon a předpisy.



Podle filantropického pojetí mají být sociální pracovníci především lidmi, kteří potřebným poskytují právě to, co podle nich potřebují, a činí tak na základě praktické lásky k bližním. Vzdělání v tomto pojetí není považováno za příliš podstatné a zásadní je lidský přístup k člověku.



Aktivistické pojetí se vyznačuje důrazem na iniciaci změn v prostředí klientů.

V české sociální práci lze nalézt souběžně všechna čtyři pojetí, která vedle sebe současně koexistují. Různorodost pojetí je pak považována za důvod, proč se v České republice nedaří dosáhnout shody na jednotném vymezení sociální práce ani zavedení jednotné profesní asociace. (Musil in Janebová, 2013, s. 15) 1.1.3 Role sociálního pracovníka Podobně jako pracovníci jiných pomáhajících profesí jsou i sociální pracovníci konfrontováni s komplexními problémy klientů, ke kterým nemohou mít neutrální postoj. Klíčovou rolí sociálního pracovníka je tak schopnost vcítit se do situace klienta, vnímat skryté stránky jeho problémů a podporovat ho v konstruktivních řešeních. Sociální pracovník by měl být co nejotevřenější a nejautentičtější, aby tím pomáhal klientovi orientovat se ve svých emocích a postojích. (Matoušek, 2003, s. 190) Šířeji se o roli sociálních pracovníků zmiňuje Řezníček, podle nějž sociální pracovníci vykonávají při své profesionální činnosti řadu rolí, které se vzájemně prolínají. V praxi pak převládá přístup odpovídající pracovní náplni, charakteru zařízení, stylu vedení organizace, cílům a prostředkům jejího programu, a tak dále. Role sociálních pracovníků jsou:

18



pečovatel nebo poskytovatel služeb – pomáhá klientům v jejich běžném životě tam, kde vzhledem k postižení, onemocnění nebo jiné neschopnosti sami nezvládnou vykonávat důležité činnosti;



zprostředkovatel – pomáhá klientům získat kontakt s potřebnými sociálními zařízeními nebo s dalšími zdroji pomoci;



cvičitel (učitel) sociální adaptace – pomáhá klientům upravit jejich chování tak, aby mohli své problémy řešit účinněji;



poradce nebo terapeut – pomáhá klientům získat náhled na jejich pocity, způsoby jednání a postoje se záměrem pomoci jejich osobnímu růstu;



případový manažer – usiluje o zajišťování, koordinaci, vhodný výběr a efektivní sladění nápomocných služeb;



manažer pracovní náplně v zařízení – organizuje a plánuje načasování a dávkování intervence, sleduje kvalitu služeb a zpracovává informace;



personální manažer – zajišťuje výcvik, výuku, supervizi a řízení pracovníků;



administrátor – ředitel nebo vedoucí pracovník plánuje, rozvíjí a zavádí způsoby práce, služby a programy v zařízeních, je manažerem a koordinátorem;



činitel sociálních změn – angažuje se při řešení širších společenských problémů, případně i v politice a legislativě. (Řezníček, 1994, s. 57-58)

Sociální pracovník se pohybuje v rámci práv a povinností definovaných právním systémem, zaměstnavatelem a profesními standardy. Institucionální rámec je důležitý, protože sociální pracovník zasahuje do života klientů, a tak jeho právo zasahovat musí být legitimní. Odhaluje také detaily ze života klientů, a proto jsou důležitá pravidla, která zajišťují klientům ochranu. (Matoušek, 2003, s. 45) 1.2 Historie sociální práce I když je sociální práce produktem moderní doby 20. století, její historie je velmi rozsáhlá a své kořeny má již ve starověku. Od doby svého vzniku prošla různými proměnami a její vývoj byl v různých zemích světa odlišný. 1.2.1 Historický vývoj ve světě Sociální práce byla ve společnosti v různých podobách přítomna vždy. Již ve starověkých společnostech existovala solidarita a z ní vyplývající podpora v případech nouze, a to v rámci rodiny a rodových společenství. Staré civilizace propojovaly ideál solidarity s náboženstvím. Později se vznikem městských států 19

vznikly podmínky pro pomoc státu pro lidi, kteří nebyli schopni se sami uživit. Od doby, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím v Římě, spočívala v evropském prostoru dobročinnost převážně na křesťanské církvi. Také ve středověku byly soustavnější charitativní aktivity záležitostí církve, která poskytovala pomoc chudým a hendikepovaným lidem. V období reformace v 16. století vznikaly městské chudinské zákony, pokusy církve a měst o společnou chudinskou péči a také sborové diakonie, později pak řády a kongregace. V 17. století se objevuje sílící vliv státních institucí, které se vyvazují z poručenství církve. Po nástupu industriálního kapitalismu došlo k dalšímu zvětšení společenských rozdílů a odpovědnost za péči o hendikepované postupně přebíraly orgány státu. V důsledku dopadů způsobených průmyslovou revolucí se sociální práce jako samostatný obor formovala na přelomu 19. a 20. století. Těsně před začátkem 20. století se objevily první specializované školy sociální práce, a to v Amsterodamu, New Yorku a Londýně. Do začátku dvacátých let 20. století vznikly další desítky škol sociální práce v Evropě a Severní i Jižní Americe. Některé byly založeny a podporovány církvemi, jiné byly světské. Před první světovou válkou se v sociální práci začíná prosazovat metoda skupinové práce a komunitní práce. Průkopnicí působící v té době v Anglii je Octavia Hillová, která se zabývá velkoměstskou chudinou. V USA se v té době stává velkým tématem přistěhovalectví. Zde se angažuje Jane Addamsonová, která zakládá chicagský Hull House – středisko pomoci přistěhovalcům. V roce 1917 vychází vlivný spis Američanky Mary Richmondové Sociální diagnóza, kde je popsaná sociální práce jako vědecká metoda. V této době začínají v USA i v Evropě nevládní organizace spolupracovat se státními institucemi. Sociální práce se v prvních desetiletích 20. století stává součástí státního systému sociálního zabezpečení. (Matoušek, 2001, s. 83 – 102) Cílovými skupinami jsou v té době zejména městská chudina, vězni, lidé chronicky nemocní či postižení a staří lidé, později přibývají ohrožené děti, mnohoproblémové rodiny, nezaměstnaní, bezdomovci, lidé závislí na návykových látkách, lidé živící se prostitucí, riziková mládež a další. Teorie se vyvíjely od medicínského pojetí přes psychologizující a sociologizující meziválečnou etapu k novým koncepcím. Významným impulzem pro sociální práci pak byla formulace

20

lidských a dětských práv v mezinárodních právních dokumentech vydaných po druhé světové válce. (Matoušek, 2003, s. 74 – 75) 1.2.2 Historie české sociální práce Historie české sociální práce je velmi bohatá. Vývoj sociální práce vždy reagoval na sociální problémy jednotlivých historických epoch. Počátky a vývoj péče o potřebné byly u nás v mnohém analogické ostatním zemím západního světa. Nejstarší organizovanou pomoc u nás poskytovala církev, jež ve středověku zakládala ústavy při klášterech a kostelech, řádové nemocnice a útulky pro lidi chudé, staré, sirotky, slepce a postižené. Ve 13. a 14. století přebírají část péče o potřebné města a obce a také spolky nábožensky založených žen. Na sklonku středověku vznikala u nás, stejně jako jinde v Evropě, cechovní sdružení a bratrstva, která pečovala o řemeslníky a jejich rodiny. V době renesanční částečně přebírá filantropické aktivity měšťanstvo, které zakládá špitály a sirotčince. V 16. a 17. století byl rozvoj měšťanské péče o chudé zbrzděn rekatolizací země. Od poloviny 18. století se v evropské společnosti prosazují snahy budovat zařízení nejen azylová, ale i léčebná. V období vlády Marie Terezie byla věnována velká pozornost především školství a péči o zanedbané děti. Koncem 18. století katolická církev pod vlivem osvícenských reforem přichází o rozhodující postavení v oblasti péče o chudé a Josef II. buduje chorobince, nalezince a také porodnice, nemocnice a chudobince. 19. století s sebou přináší industrializaci a rozvoj měst a s tím spojenou dětskou práci a nárůst kriminality a žebroty. Jako opatření byl v roce 1811 vydán Občanský zákon a později Školní zákon. (Kodymová in Matoušek, 2001, s. 111 – 117) Přelom 18. a 19. století přináší objevení aktivit odpovídajících systematicky prováděné laické sociální práci – dobročinnost a péče o chudé vykonávaná státem, církví, různými typy spolků či jednotlivci. Zrod profesionální sociální práce byl na českém území úzce spojen se sociální politikou nového státu – Republiky československé, řešící vzrůstající nároky moderní sociální péče, a dále s aktivitami Alice Masarykové, která je považována za zakladatelku české sociální práce. Ta začala organizovat krátkodobé kurzy sociální práce a zasloužila se o založení Ženské vyšší školy pro sociální péči, která se stala vzorem pro další sociální školství. (Kodymová, 2013, s. 11 – 46)

21

Svá zásadní specifika měl také vývoj po roce 1945. „Po druhé světové válce byly hluboké tradice české sociální práce na dvě generace zpřetrhány prosazováním myšlenky, že budou odstraněny majetkové nerovnosti mezi lidmi a plánovaným řízením dojde k vymizení sociálních problémů, což se ale nestalo. Sociální práce byla považována za kapitalistický přežitek. V tehdejším Československu tak došlo k přerušení souvislosti s vývojem sociální práce na Západě.“ (Řezníček, 1994, s. 10) Levická (2015, s. 4, vlastní překlad) pak k historii uvádí, že na přelomu 19. a 20. století se sociální práce začíná formovat jako samostatná oblast vědy a jako budoucí profese. Polovina 20. století je pak obdobím, kdy je sociální práce v rámci domácího politického vývoje označena za plod kapitalismu, který produkuje sociální nerovnost. Sociální problémy se však nepodařilo odstranit ani v období socialismu a sociální práce se nevyvíjela jako v zemích západní Evropy či v USA, neboť byla považována za „přežitek minulosti“. Od devadesátých let do současnosti pak dochází k „renovaci“ sociální práce. 20. století je pak nazýváno „stoletím rozvoje pomáhajících profesí“. (Levická, 2015, s. 4-5, 91, vlastní překlad) V padesátých letech byl pro sociální práci používán pojem sociální péče, která byla redukována především na poskytování finančních dávek, a služby byly předávány z rukou charitativních či dobrovolnických pod přímé řízení státu. V této době došlo k roztříštění oblasti sociální péče mezi státní resorty. Pojem sociální byl trnem v oku pracovníkům tehdejších ministerstev, neboť socialismus nepřipouštěl existenci lidí, kteří potřebují sociální pomoc. Na jediné škole, kde se sociální práce učila, byl používán pojem sociálně-právní ochrana. V šedesátých letech dochází k formulaci nové koncepce sociální politiky a ke znovuobnovení sociální péče a později i školství. V roce 1969 vznikla Společnost sociálních pracovníků, která vedla a snažila se inovovat sociální práci až do roku 1990. V sedmdesátých letech v období normalizace se sociální práce pomalu rozvíjí. Rozšiřuje se pečovatelská služba o staré lidi a péče o dítě. Sociální práce se nerozvíjí jako odborná disciplína, ale spíše jako tematika nutná pro praxi, které se věnují osvícení lidé. Sociální práce se ale přesto postupně rozvíjela, zvláště ve zdravotnictví a ve velkých výrobních závodech. (Matoušek, 2001, s. 140-150) Od roku 1990 v souvislosti se společenskými změnami a reformami narůstá počet nezaměstnaných, osob bez přístřeší, lidí závislých na drogách, nezaopatřených, 22

zasažených zločinností a dalších. Sociální problémy ve společnosti zůstávají a spíše se prohlubují, než aby mizely. Česká sociální práce vlivem politických změn ztrácí těžiště spočívající v možnostech dávkové a represivní agendy a hledá nové zakotvení návratem k tradiční liberální společnosti. (Řezníček, 1994, s. 10-17) V období po r. 1990 se otevřela cesta k rozvoji oboru sociální práce jak po stránce vzdělávání, kdy došlo k rozvoji vyšších odborných a vysokých škol, tak i z hlediska praktického provádění a řízení sociálních služeb. (Havrdová, 1999, s. 7) 1.2.3 Současný stav (Post) moderní pojetí sociální práce odráží celou složitost globalizovaného světa, komplikovanost jednotlivých sociálně-kulturních prostředí i sofistikované předivo vztahů individualizovaného člověka, jedince, občana, příslušníka euroamerické civilizace 21. století. Do tohoto světa, charakterizovaného pojmy globalizace či multikulturalismus, vstupuje sociální práce i ti, kteří jsou její součástí. (Chadima in Janebová, 2013, s. 245) V současnosti přibývá sociálních problémů a důvodů sociální vyloučenosti spojených s pracovním trhem, migrací, urbanizací, rozpadem tradičních komunit, vznikem ghett sociálně vyloučených, stárnutím obyvatelstva, změnami v rodinných strukturách i s rostoucími sociálními nerovnostmi. Přibývá kriminality sociálně slabších. Aktuální je i vstup České republiky do Schengenského prostoru a s tím související sociální otázky, které se dotýkají sociální práce ve všech členských zemích Evropské unie. To nadále souvisí především s volným pohybem pracovníků. Sociální pracovníci pracující s migranty a azylanty musí znát evropská pravidla pro boj proti diskriminaci, za rovné podmínky a rovné příležitosti, pravidla pro politiku zaměstnanosti, ochranu mládeže v zaměstnání, poskytování zdravotní péče atd. (Tomeš in Janebová, 2013, s. 30) Formování sociální práce jako oboru je nekončící proces, během nějž disciplína dohání měnící se společnost, ve které se objevují nové problémy a známé problémy mění svůj význam. Tyto problémy je třeba evidovat, analyzovat a hledat nové metody na jejich řešení. Proto sociální práce nebude mít nikdy dlouhodobě stabilní, jednoznačný obsah. (Matoušek, 2001, s. 153)

23

1.3 Cíle sociální práce Malcolm Payne (in Baláž, 2012) uvádí, že: „Nejdůležitějším cílem sociální práce je přispívat k sociální solidaritě a soudržnosti společnosti; sociální práce napomáhá rozvoji sociálních vztahů, které podporují lidskou odolnost vůči životním tlakům. Sociální pracovníci obvykle nemohou dosáhnout širokosáhlé sociální změny, ale mohou lidem, skupinám, rodinám a komunitám usnadnit život ve společnosti, ulehčit vytváření vztahů a umožnit jim být součástí sociálních institucí zdůrazňováním jejich schopností žít jako součást společnosti.“ Formulace poslání a cílů sociální práce se liší v různých dobách a v závislosti na teoretickém, společenském a kulturním kontextu, takže se hranice oboru neustále posouvají. Jako hlavní cíl bývá zmiňována pomoc klientům, ale zároveň i kontrola, podpora změny, řešení či prevence sociálních problémů a sociální zachování akceptovatelného způsobu života. (Matoušek, 2001, s. 184) Praktické cíle sociální práce jsou podle Americké asociace sociálních pracovníků: 

podpořit klienta v řešení problému, adaptování se na nároky a vyvíjení se;



zprostředkovat klientovi kontakty s agenturami, které mu mohou poskytnout zdroje, služby a potřebné příležitosti;



napomáhat tomu, aby systémy podpory klientů pracovaly humánně, efektivně, kdy profesionální sociální pracovník může mít roli poskytovatele, organizátora služeb, supervizora, konzultanta a také roli obhájce klientových zájmů;



rozvíjet a zlepšovat sociální politiku. (Matoušek, 2003, s. 13-14)

Pomáhající profese Sociální práce je jako činnost řazena mezi tzv. pomáhající profese – stejně jako profese lékařů, zdravotních sester, pedagogů, psychologů, pečovatelů či osobních asistentů. Sociální práce je svébytným oborem, který vytváří své vlastní teorie a postupy a v některých případech sdílí teoretické předpoklady s jinými pomáhajícími profesemi. (Matoušek, 2003, s. 12) Hlavní náplní těchto profesí je pomáhat druhým. Všechny tyto profese s sebou nesou vysoké nároky na vzdělání, odbornost, flexibilitu. Dále, jak uvádí Kopřiva: „Hraje v těchto profesích velmi podstatnou roli ještě další prvek – lidský vztah mezi 24

pomáhajícím profesionálem a jeho klientem. Tato myšlenka je obsažena v rozšířeném názoru, že v těchto profesích je hlavním nástrojem pracovníka jeho osobnost.“ (Kopřiva, 2006, s. 14) Pomáhající pracovník se velmi často potkává s lidmi v nouzi, s lidmi v závislém postavení, kteří zpravidla potřebují víc než pouhou slušnost: Potřebují také přijetí, spoluúčast, porozumění, pocit, že pomáhajícímu pracovníkovi nejsou na obtíž, že je pracovník neodsuzuje, a tak dále. Klient potřebuje důvěřovat, cítit se bezpečný a přijímaný. Bez tohoto vztahového rámce se práce pomáhajícího stává jen výkonem svěřených pravomocí. (Kopřiva, 2006, s. 15) Podle Musila (2004) je společným znakem sociální práce a ostatních pomáhajících oborů poskytování pomoci lidem v obtížných životních situacích. Rozdíl mezi sociální prací a ostatními pomáhajícími profesemi pak spočívá v tom, že sociální práce se zabývá především interakcemi mezi člověkem a jeho sociálním prostředím. (Musil, 2004, s. 15) Dále Matoušek definuje pomáhající profese jako profese vznikající v souvislosti se slábnoucí úlohou rodiny a jiných tradičních systémů sociální podpory, jejichž cílem je institucionalizované poskytování této podpory. V širokém pojetí k nim patří medicína, psychologie, pedagogika a sociální práce. Centrem zájmu pomáhajících profesí je klient jako osoba se všemi svými rolemi. (Matoušek, 2003, s. 149) Další definici uvádí Hartl a Hartlová (2009, s. 185), kteří pomáhající profesi definují jako „souhrnný název pro veškeré profese, jejichž teorie, výzkum a praxe se zaměřují na pomoc druhým, identifikaci a řešení jejich problémů a na získávání nových poznatků o člověku a jeho podmínkách k životu, tak aby mohla být pomoc účinnější“. Jak vyplývá z předchozího textu, sociální práce je stejně jako ostatní pomáhající profese velmi náročnou disciplínou a na vykonavatele profese – sociální pracovníky – klade velké nároky, a to jak v oblasti vzdělání a odbornosti, tak na osobnostní a lidské kvality. Přesto nepatří v České republice mezi obory s vysokou prestiží. Tomeš (2013, s. 30) dokonce hovoří o „zrovnoprávnění“ sociální práce a sociálních pracovníků s jinými pomáhajícími profesemi. (Tomeš in Janebová, 2013, s. 30) 1.4 Sociální pracovník Sociální pracovník by měl být vybaven širokou škálou kompetencí, od osobnostních vlastností až po odborné požadavky. Odbornost sociálního pracovníka zahrnuje 25

znalosti z různých oborů, schopnost diagnostikování problému, řešení a schopnost odkázat klienta na příslušné odborníky. Mezi obecné předpoklady a dovednosti patří zdatnost, důvěryhodnost, výborné komunikační schopnosti, schopnost naslouchat, vřelost a empatie. (Hrozenská, Dvořáčková, 2013, s. 82) 1.4.1 Profese sociálního pracovníka Sociální pracovník pracuje s klienty, jejich rodinami, s přirozenými nebo uměle vytvořenými skupinami, organizacemi, místními komunitami. Pomáhá jednotlivcům, rodinám, skupinám i komunitám dosáhnout způsobilosti k sociálnímu uplatnění nebo ji získat zpět. Kromě toho pomáhá vytvářet pro jejich uplatnění příznivé společenské podmínky. Jako obor praktické činnosti je sociální práce vázána jednak na určité hodnoty, bez jejichž sdílení by sociální pracovník nebyl dobrým sociálním pracovníkem, jednak na určité dovednosti, které se dají osvojit jen náležitým tréninkem. (Matoušek, 2001, s. 10) Podle Hrozenské a Dvořáčkové (2013, s. 113) se „způsob práce profesionálních sociálních pracovníků zakládá na systematickém vědeckém poznání, které usiluje o propojení teorie a praxe prostřednictvím výzkumu“. 1.4.2 Osobnostní předpoklady Tak jako v každé profesi je i u pracovníků pomáhajících profesí nezbytné, aby disponovali řadou osobnostních i profesionálních předpokladů a tyto předpoklady dále rozvíjeli a upevňovali. Podle Matouška je to zdatnost a inteligence, kde zdatností se rozumí i zdatnost fyzická, kdy si člověk udržuje kondici cvičením a správnou stravou, neboť tělo je vnímáno jako prvotní zdroj energie. Dalším předpokladem je inteligence a touha rozšiřovat své vědomosti, poznávat nové teorie a praktické techniky, i studium odborné literatury. Předpokládá se také emoční a sociální inteligence na vysoké úrovni jako přirozená složka osobnosti. Další zmíněnou vlastností je, možná trochu překvapivě, přitažlivost, vyplývající nejen z fyzického vzhledu, ale i z toho, jak klient vnímá určitou názorovou příbuznost, myšlenkovou slučitelnost, případně i citový příklon k pracovníkovi. Dále zde může hrát roli pracovníkova odbornost, pověst či věková příbuznost. Dalším zmiňovaným předpokladem je důvěryhodnost, která v sobě nese čestnost, srdečnost a otevřenost. K důvěryhodnosti pracovníka přispívají schopnosti být diskrétní, spolehlivý, vyjadřovat porozumění, dobrá pověst 26

a také správné nakládání s mocí. Dalším nezbytným předpokladem pro výkon profese jsou komunikační dovednosti, které jsou důležité pro navázání vztahu s klientem nebo jeho okolím. Do této oblasti schopností patří fyzická přítomnost, schopnost naslouchat signálům, empatie, schopnost reagovat s pochopením a analyzovat klientovy prožitky. Empatie jako forma lidské komunikace v sobě zahrnuje naslouchání, porozumění a sdělení porozumění klientovi. (Matoušek, 2003, s. 52 – 54) S těmito předpoklady se ztotožňují i Hrozenská a Dvořáčková (2013, s. 117) a dále uvádějí, že základním předpokladem pro kvalitní výkon sociálních služeb je angažovanost pracovníka a dále mimo odborných kompetencí určité vrozené osobnostní rysy: vyzrálost, odpovědnost, porozumění, obětavost, empatie a schopnost profesionálního jednání. To jsou základní předpoklady pro úspěšný výkon profese pomáhajícího pracovníka. Jako základ sociální práce zmiňují zejména osobní přístup jedince při práci s klientem. (Hrozenská, Dvořáčková, 2013, s. 125) Podle Řezníčka vstupují sociální pracovníci do vztahu s klientem především se svou osobností, zkušenostmi, intuitivní tvořivostí za využití poznatků a teoretické výbavy jiných věd (zejména sociologie, psychologie, psychopatologie, práva a dalších). Za potřebné předpoklady zmiňuje empatii, vřelost a opravdovost profesionálního pracovníka, a zároveň zmiňuje vstřícný zájem a respekt vůči klientovi a jeho situaci. Za další předpoklady uvádí tvořivost a flexibilní důraznost, schopnost hledat řešení a improvizovat. Sociální pracovník by měl dále především respektovat základní lidská práva, měl by mít smysl pro sociální spravedlnost, respektovat osobní svobodu a zásadu svobodného rozhodování klientů. (Řezníček, 1994, s. 23 – 24) Stejně jako jiná povolání má i sociální práce svoji odbornost, tedy sumu znalostí a vědomostí, které jsou potřebné k praktickému výkonu této profese. V případě sociální práce je pro kvalitní a odborný výkon nezbytné prolínání s jinými obory, jako je medicína, psychologie, sociologie, etika, biologie a orientace v kontextu teoretických, metodologických a praktických potřeb sociální práce. Předpokladem pro úspěšnou práci je vzdělání, sociální cítění, schopnost empatie, vyrovnanost a jistá míra životních zkušeností. (Kodymová, 2013, s. 41-42)

27

1.4.3 Profesní předpoklady Důležitou součástí vytváření identity oboru je vzdělávací proces, který se snaží formovat budoucí profesionály tak, aby jejich výkon byl co nejlepší. Významným příspěvkem k vymezení profesionality sociální práce

v rámci

vzdělávání bylo vytvoření Minimálních standardů vzdělávání v sociální práci v roce 1993. Vznikly zásluhou Koordinační rady pro minimální standardy v sociální práci. Důležitým momentem bylo také založení Asociace vzdělavatelů v sociální práci (ASVSP). K vymezení profesionální role dále přispěla Společnost sociálních pracovníků vypracováním Etického kodexu platného od 1. 1. 1995. (Havrdová, 1999, s. 14-17) Vzdělání a práci sociálních pracovníků upravuje zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, který vymezuje podmínky výkonu činnosti takto: „Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace, zajišťuje potřeby obyvatel obce a kraje a koordinuje poskytování sociálních služeb.“ Předpokladem k výkonu povolání sociálního pracovníka je plná svéprávnost, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost. Odbornou způsobilostí k výkonu povolání je: 1. Vyšší

odborné

vzdělání

získané

absolvováním

vzdělávacího

programu

akreditovaného podle zvláštního předpisu v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost; 2. vysokoškolské vzdělání získané studiem v bakalářském, magisterském nebo doktorském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku; 3. absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v bodech 1) a 2) v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání v trvání

28

nejméně 5 let, za podmínky ukončeného vysokoškolského vzdělání v oblasti studia, která není uvedena v bodě 2); 4. absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v bodě 1) a 2) v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 10 let, za podmínky středního vzdělání s maturitní zkouškou v oboru sociálně právním, ukončeného nejpozději 31. Prosince 1998. Zaměstnavatel je dále povinen zabezpečit sociálnímu pracovníkovi další vzdělávání v rozsahu nejméně 24 hodin za kalendářní rok, kterým si obnovuje, upevňuje a doplňuje kvalifikaci. (Zákon o sociálních službách, předpis č. 108/2006) Nároky na kvalifikaci a odbornost sociálních pracovníků jsou, jak je výše patrno, vysoké. V odborných kruzích je často zmiňována jistá „roztříštěnost“ sociální práce včetně vzdělávacího systému a potřeba vymezení profese sociálních pracovníků. Té by měl pomoci chystaný profesní zákon o sociálních pracovnících, který by sociální práci jasně definoval. 1.5 Specifika a rizika sociální práce Pro pracovníky pomáhajících profesí je nezbytné, aby měli řadu předpokladů a dovedností. Zároveň jsou lidé v těchto povoláních vystaveni ve zvýšené míře určitým rizikům. (Matoušek, 2003, s. 52) Pracovníci v pomáhajících profesích jsou při výkonu své práce ohroženi celou řadou negativních faktorů, které představují potenciální nebezpečí především pro jejich psychiku. Tato podkapitola popisuje, jak různí autoři vidí rizika pomáhajících profesí, kdy většina z nich zmiňuje především syndrom vyhoření. Podle mezinárodní klasifikace nemocí je vyhoření zařazeno do doplňkové kategorie diagnóz a není tedy klasifikováno jako nemoc. Německý lékař dr. Christian Stock uvádí, že: „Fenomén vyčerpání existoval vždy a syndrom vyhoření je jen starý obsah v novém hávu.“ Dále zmiňuje, že se jedná o dobový jev, který se rozmáhá v důsledku změn v pracovní oblasti, globalizace, rozpadu rodinných struktur a demografického rozvoje a že je důsledkem chronického stresu. Jako hlavní rizikové faktory dále vidí zvýšenou pracovní zátěž, zhuštění pracovní náplně, nedostatek samostatnosti, pravomocí a uznání a nefunkční kolektiv. (Stock, 2010, s. 14-40) Řezníček (1994) zmiňuje jako hlavní zdroj stresu pracovní přetížení, které může být důsledkem nadměrného množství pracovních hodin, trvalé zatížení krizovými 29

situacemi, častý výskyt konfliktních situací, nadměrné emocionální nebo fyzické nasazení, nedostatečné ocenění. Dále uvádí, že nejčastějšími příčinami stresů v sociální práci jsou nadměrné počty přidělených případů, převaha administrativy, rutinní pracovní náplň, nedostatečná spolupráce klientů a nedostatečný pokrok v práci s nimi, špatná supervize a management. (Řezníček, 1994, s. 65) Matoušek ve svém Slovníku sociální práce uvádí, že syndrom vyhoření (vypálení) je: „Soubor příznaků vyskytující se u pracovníků pomáhajících profesí odvozovaný z dlouhodobé nekompenzované zátěže, kterou přináší práce s lidmi.“ Dále uvádí, že se jedná o stav psychického vyčerpání doprovázený pocity beznaděje a obavami, kdy klesá pracovní motivace, sebevědomí i pracovní výkon. Jako prevenci vidí udržování optima angažovanosti ve vztahu ke klientům, oddělování práce a osobního života, pestrý režim práce, supervize a případové porady. (Matoušek, 2003, s. 263) V jiné definici uvádí, že: „Syndrom vyhoření je soubor typických příznaků vznikajících

u

pracovníků

pracovního

stresu.“

Tento

pomáhajících jev pak

profesí

podle

v důsledku

Matouška

patří

nezvládnutého nevyhnutelně

k pomáhajícím profesím a po určité době se s ním setká prakticky každý pracovník. Jako podmínku pro vznik syndromu vyhoření vidí neexistenci supervize, plánů osobního rozvoje a nemožnost poradit se s někým kompetentním o potížích, v neposlední řadě pak také rivalita, soupeřivost a silná byrokratická kontrola na pracovišti. (Matoušek, 2003, s. 55-58) Kopřiva ke zmiňované problematice uvádí, že jako důležitá prevence zvládání stresu v pomáhajících profesích funguje zejména životní styl, zázemí v osobních vztazích a přijetí sebe samého, kdy je „pomáhající v jistém smyslu sobě samému nejdůležitějším klientem“. Jako příčinu uvádí dlouhodobě zápornou energetickou bilanci a jako hlavní projevy depresi, lhostejnost, cynismus, stažení se z kontaktu, ztrátu sebedůvěry, časté nemoci a tělesné potíže a v neposlední řadě také ptaní se po smyslu vlastní práce. (Kopřiva, 2006, s. 100-101) Velmi důležitá je prevence syndromu vyhoření. Za tu se považuje především kvalitní teoretická příprava na profesi, jasná definice poslání organizace a metody práce, role pracovníka a náplň práce. Dalšími důležitými faktory jsou průběžné supervize, programy osobního rozvoje a vzdělávání, možnost profesionálního poradenství,

30

omezení administrativní zátěže a kombinace přímé práce s klienty s jinými činnostmi. (Matoušek, 2003, s. 58) 1.6 Sociální práce a média V médiích jsou často reflektovány děje a události, související se sociální prací, které získávají značnou pozornost veřejnosti. Často jsou medializovány kauzy, které se týkají dětí, starých lidí a úředních postupů a podle mého vlastního pozorování jsou vždy s důrazem zmiňovány spíše jevy negativní. Příběh sporného odebrání dítěte nebo bez pomoci zemřelého seniora dostane v hlavním zpravodajství pravděpodobně větší prostor než otevření nového hospicu. Otázkou je, jaký výběr událostí preferují sami diváci nebo posluchači a do jaké míry je volba sdělení vlastně jen odpovědí na poptávku. Zpravodajství je přikládán velký význam, je vlivným zdrojem informací a lidé mají tendenci to, co ukazuje, považovat za pravdivý obraz událostí. Hromadné sdělovací prostředky jsou vlivnou součástí moderní společnosti. Formují veřejné mínění, posilují informovanost a vzdělanost a ovlivňují uspořádání společnosti, a tak přímo i nepřímo zasahují do mnoha oblastí, v nichž se sociální pracovníci pohybují. Sociální práce by měla reflektovat úlohu médií ve společnosti a umět je využít k dosažení svých cílů, zlepšení informovanosti, vzdělávání a budování veřejného obrazu profese. (Šveřepa, 2005) Levická zmiňuje různé ataky zaznívající v médiích, které dokážou znejistit studenty i sociální pracovníky v jejich profesní identitě a způsobují nepochopení této oblasti vědy a praxe. (Levická, 2015, s. 5, vlastní překlad) 1.7 Prestiž sociální práce Většina českých sociálních pracovníků by se pravděpodobně shodla na tom, že prestiž sociální práce je v naší společnosti nízká stejně jako jejich platy. Veřejnost pravděpodobně zcela přesně nerozumí tomu, k čemu může být sociální práce užitečná a k řešení jakých problémů může být prospěšná. Základním nástrojem sociální práce je komunikace, a to nejen s klienty, ale i se zadavateli, kteří ovlivňují financování sociální práce. Za jednu z příčin nízké prestiže sociální práce je považována „neschopnost“ sociálních pracovníků vysvětlit, co je sociální práce a k čemu je společnosti užitečná. Za slovem neschopnost se pak skrývá fakt, že

31

vymezit sociální práci není jednoduché, neboť nemá jasně zaměřenou specializaci. (Janebová, 2014, s. 6-7) Ke zvýšení prestiže sociální práce ve společnosti by mohli sociální pracovníci přispět například tím, že budou přemýšlet nad tím, čím se sociální práce liší od ostatních pomáhajících profesí, a že budou aktivně objasňovat poslání sociální práce klientům, veřejnosti, ostatním profesím i politikům. Při své práci pak budou používat odborné postupy a ty legitimovat vzhledem ke klientům, zaměstnavatelům, zadavatelům, médiím i veřejnosti, a dále se budou aktivně podílet na zřízení a fungování samosprávné profesní komory, aktivně se vzdělávat v teorii profese a budou se zasazovat o formulaci a prosazování etických zásad v praxi sociální práce. (Janebová, 2014, s. 23) Sociální práce není považována za plnou profesi i proto, že patří k tradičně ženským zaměstnáním, u kterých se předpokládá, že k výkonu péče o druhé není potřeba disponovat speciálními znalostmi a dovednostmi. Také proto má sociální práce ve společnosti nižší prestiž. (Matoušek, 2003, s. 41) 1.7.1 Profese Povolání sociálního pracovníka není „pouhým“ zaměstnáním, ale profesí (což nadále souvisí s prestiží sociální práce). Podle Matouška: „Profese je zaměstnání vyžadující zvláštní znalosti a dovednosti. Profil a standardy profese určují do značné míry profesní sdružení. Prestiž profese stoupá s mírou její nezávislosti na správě státu, tj. s rozhodovací autonomií obce profesionálů (viz vysokou prestiž lékařů a advokátů), s mírou vnitřní specializace, s jasným ohraničením vůči jiným profesím, s hierarchií profesionálních

pozic,

s možností

vysokoškolského

vzdělání

v profesi

a

s dosažitelnými akademickými hodnostmi. Profesní standardy definují způsob práce a v případě pomáhajících profesí i vhodného klienta.“ (Matoušek, 2003, s. 165-166) A dále uvádí: „Sociální práce byla některými autory považována za poloprofesi, protože ji mohou vykonávat dobrovolníci nebo zaškolení pracovníci.“ Pomáhající profese patří k těm, které mohou nadchnout, jsou s to angažovat člověka celého. Jsou jednou z možností, jak se vyhnout rozštěpení života na dvě části, kdy pracovní část je pouze nezbytnou obětí pro umožnění skutečného života, který začíná až po pracovní době. (Kopřiva, 2006, s. 17)

32

Podle Řezníčka „je sociální práce náročná, jen málokdy společensky ceněná a problémová práce“. (Řezníček, 1994, s. 65) Při pohledu do historie zjišťujeme, že postupné omezování a vytlačování profese sociální práce po únoru 1948 s sebou přineslo likvidaci odborného sociálního školství. Tím prestiž sociální práce i status sociálního pracovníka ve srovnání s ostatními odbornými profesemi sociální a zdravotní péče silně poklesl. Instituce o odborné sociální pracovníky ztrácely zájem a vytrácelo se povědomí veřejnosti o specifičnosti tohoto povolání, kladoucího si za cíl předcházet či pomáhat řešit sociální problémy jednotlivců, skupin a komunit, a tak zlepšovat kvalitu jejich života. (Kodymová, 2013, s. 123) Tuto problematiku zmiňuje i Etický kodex sociálních pracovníků České republiky, který říká, že „Sociální pracovník dbá na udržení a zvyšování prestiže svého povolání“. Jak je patrné, téměř každý autor, který se zabývá tématem sociální práce, dříve či později otevírá téma náročnosti této profese v kontrastu s nízkou prestiží tohoto povolání. 1.7.2 Srovnání prestiže vybraných povolání Prestiží se rozumí míra váženosti a významnosti, které se dané povolání ve společnosti těší. Pojem prestiž znamená dobrou reputaci spojenou s úctou a vlivem. V České republice se prestiži povolání věnovalo jedno z kontinuálních šetření Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) Sociologického ústavu Akademie věd. Dotázáno bylo 1 027 lidí, těm byl předložen seznam povolání, ze kterého pak podle osobního uvážení hodnotili 26 vybraných profesí podle jejich prestiže. Výsledky šetření jednoznačně potvrdily výsadní pozici lékařů. Profese sociálního pracovníka zde vůbec není zmíněna, takže se nabízí myšlenka, že není veřejností příliš vnímána a už vůbec ne jako prestižní.

33

Tabulka 1: Prestiž povolání za rok 2013 podle CVVM Prestiž povolání Pořadí Povolání 1. Lékař 2. Vědec 3. Zdravotní sestra 4. Učitel na vysoké škole 5. Učitel na základní škole 6. Soudce 7. Soukromý zemědělec 8. Projektant 9. Programátor 10. Policista 11. Truhlář 12. Majitel malého obchodu 13. Starosta 14. Účetní 15. Manažer 16. Voják z povolání 17. Stavební dělník 18. Profesionální sportovec 19. Bankovní úředník 20. Prodavač 21. Novinář 22. Sekretářka 23. Kněz 24. Ministr 25. Uklízečka 26. Poslanec Zdroj: CVVM, dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/prace-prijmy-zivotni-uroven/prestizpovolani-cerven-2013 [cit. 5. 2. 2016]

1.8 Shrnutí teoretické části V teoretické části jsem se věnovala historickým aspektům a vývoji sociální práce ve světě i v České republice a dále legislativnímu i teoretickému rámci, ze kterých vychází. Poslední tři podkapitoly se pak zaměřují na prestiž sociální práce, která je hlavním předmětem mého výzkumu. Jak je z dosud uvedených poznatků patrné, je prestiž povolání sociálního pracovníka vnímána problematicky a okrajově jak okolím, tak pracovníky samotnými. Navazující praktická část práce proto zkoumá příčiny a efekty vnímání práce sociálních pracovníků jako zaměstnání s velmi nízkou prestiží. 34

II. Praktická část 2 Praktická část Praktická část této bakalářské práce je zaměřena na naplnění hlavního cíle a dílčích cílů práce. 2.1 Cíl výzkumu Hlavním cílem výzkumu je reflektovat prestiž profese sociálních pracovníků tak, jak ji vidí oni sami, jak se cítí být vnímáni okolím, zaměstnavatelem a laickou veřejností. Hlavní cíl jsem pak rozdělila do čtyř dílčích cílů: DC1: Zjistit, jak sociální pracovníci chápou význam sociální práce DC2: Zjistit, jak sociální pracovníci vnímají podmínky, které mají pro výkon své profese DC3: Zjistit, v čem sociální pracovníci spatřují náročnost své profese DC4: Zjistit, jak vidí sociální pracovníci prestiž svého povolání a proč 2.2 Zvolená výzkumná strategie Pro zpracování výzkumu mé bakalářské práce jsem se rozhodla použít kvalitativní výzkumnou strategii, jelikož především zjišťuji názory sociálních pracovníků, které jsou pro mne hlavním zdrojem informací a následně provedu jejich analýzu a roztřídění do jednotlivých oblastí. Kvalitativní výzkum je: „jakýkoliv výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických metod nebo jiných způsobů kvantifikace“. (Glaser a Corbinová in Hendl, 2008, s. 48) „Kvalitativní přístup je proces zkoumání jevů a problémů v autentickém prostředí s cílem získat komplexní obraz těchto jev založený na hlubokých datech a specifickém vztahu mezi badatelem a účastníkem výzkumu. Záměrem výzkumníka provádějícího kvalitativní výzkum je za pomocí celé řady postupů a metod rozkrýt a reprezentovat to, jak lidé chápou, prožívají a utvářejí sociální realitu.“ (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 17) „Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje 35

o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách“. (Creswell in Hendl, 2008, s. 48) Pro účely mého výzkumu jsem zvolila techniku polostrukturovaného rozhovoru Rozhovor je dle Švaříčka a Šedové (2007, s. 159) velice rozšířenou metodou při získávaní informací v kvalitativním výzkumu. Prostřednictvím rozhovoru, který je založen na kladení otevřených otázek, má příležitost postihnout subjektivní názory a zkušenosti informantů, jak oni chápou a vnímají či prožívají konkrétní události. Polostrukturovaný rozhovor vychází z předem připravených otázek, a témat, která se dají během rozhovoru rozvíjet. Cílem je získat informace, které jsou známé pouze informantům.

2.3 Transformace dílčích cílů V následující tabulce uvádím konkrétní otázky, které jsem informantům pokládala. Otázky jsou řazeny v pořadí, ve kterém jsem se dotazovala.

36

Tabulka 2: Výzkumné a tazatelské otázky praktické části práce Hlavní výzkumná otázka

Dílčí výzkumná otázka

Hlavním cílem práce je reflektovat prestiž DC1: Zjistit, jak profese sociálních pracovníků tak, jak ji vidí pracovníci chápou oni sami, jak se cítí být vnímáni okolím, sociální práce. zaměstnavatelem a laickou veřejností.

Tazatelské otázky

sociální TO1: Proč jste se rozhodl/a pro profesi význam sociálního pracovníka/pracovnice?

TO2: Kdo je podle Vás sociální pracovník v kontextu dnešní společnosti? TO3: Jak vnímá (reaguje) vaše okolí, když řeknete, jaké profesi se věnujete? TO4: Naplňuje Vás Vaše práce? Proč? DC2: Zjistit, jak sociální pracovníci vnímají podmínky, které mají pro výkon své profese.

TO5: Máte pro svou práci dostatečné a potřebné zázemí materiální a technické (sl. automobil, počítač, mobilní telefon, kancelář apod.)? Co Vám popřípadě chybí? TO6: Máte pro svou práci dostatečné zázemí po stránce nemateriální (možnost supervize, intervize, porady, školení apod.)? TO7: Cítíte se za svou práci dostatečně ohodnocen? Společensky? Finančně? TO8: Jak hodnotíte spolupráci s ostatními organizacemi (soudy, policií, úřady, apod.) ve vztahu k Vaší profesi?

DC3: Zjistit, v čem sociální TO9: V čem je podle Vás Vaše práce náročná? pracovníci spatřují náročnost své profese. TO10: V čem je nejvíce zatěžující? TO11: V čem je příjemná? TO12: Jaká činnost převládá ve Vaší práci? TO13: Jaké osobnostní předpoklady a vlastnosti jsou podle Vás důležité pro Vaši profesi? TO14: Cítil/a jste se při své práci někdy ohrožen/a nějakým nebezpečím (např. útokem nebo napadením Vaší osoby, nákazou choroby apod.)? DC4: Zjistit, jak vidí sociální TO15: Jaká je podle Vás prestiž Vašeho pracovníci prestiž svého povolání a proč? povolání a proč. TO16: Liší se prestiž profese sociálních pracovníků od jiných pomahajících profesí? Čím? Proč? TO17: Jaké faktory podle Vás nejvíce ovlivňují mínění ve společnosti o Vaší profesi? TO18: Jaké možnosti pro zlepšení prestiže Vašeho povolání podle Vás existují? TO19 Jak vidíte, nebo byste rád/a viděl/a vývoj a perspektivy sociální práce v ČR? TO20: Přemýšlel/a zaměstnání? Proč?

jste

někdy

o

změně

Zdroj: Vlastní zpracování

2.4 Popis organizace a průběhu výzkumu O spolupráci jsem požádala osm pracovníků, vždy dva pracovníky z jedné organizace, abych dala prostor shodě nebo naopak kontrastu v jejich názorech. Na mé otázky odpovídalo šest žen a dva muži. 37

Rozhovory probíhaly v průběhu měsíce března 2016. Informanty jsem o rozhovor požádala vždy osobně. Sedm z nich si přálo seznámit se s otázkami před rozhovorem. Nikdo z osmi oslovených sociálních pracovníků rozhovor neodmítl, jedna informantka si nepřála nahrávání na diktafon a odpovědi mi poslala e-mailem. Ostatní rozhovory jsem nahrávala na diktafon a potom provedla transkripci do počítače. Informantům jsem nabídla možnost autorizovat přepsaný rozhovor do textové podoby, tu však nikdo z nich nevyužil. Rozhovory probíhaly vždy na pracovištích jednotlivých informantů, v klidu a za přítomnosti pouze nás dvou. Každý trval v rozmezí 30-50 minut. Před jejich zahájením jsem informanty ujistila, že bude zachována jejich anonymita a že materiály použiji pouze pro potřebu napsání své bakalářské práce. Z tohoto důvodu musím vynechat konkrétní popis zařízení a místa, v nichž jednotliví informanti působí. V následující tabulce popisuji základní údaje o informantech.

38

Tabulka 3: Demografické profily informantů

Informant/ka Typ instituce

Pohlaví

Dosažené Věk vzdělání

Délka praxe (v letech)

I1 I2 I3 I4 I5 I6 I7 I8

Muž Žena Muž Žena Žena Žena Žena Žena

Bc. Bc. Bc. Bc. Mgr. Mgr. Mgr. SŠ

20 8 4 8 9 14 28 38

Nízkoprahové centrum Nízkoprahové centrum Nepobytová služba Nepobytová služba Sociálně-poradenská služba Sociálně-poradenská služba OSPOD OSPOD

54 32 26 28 33 36 48 58

Zdroj: Vlastní zpracování 2.5 Reflexe etických rizik výzkumu Z osmi informantů se s dvěma osobně znám, s ostatními šesti jsem se viděla při poskytování rozhovoru podruhé, kdy první shledání bylo jejich oslovení a prosba o spolupráci. Mohli proto mít obavu, zda bude dostatečně chráněna jejich anonymita. S nahráváním na diktafon někteří informanti neměli naprosto žádný problém, na některých jsem viděla, že jim to není moc příjemné, ale respektovali důležitost, kterou to pro mě má. Jedna informantka mi pak nahrávání rozhovoru odmítla. 2.6 Popis a interpretace dosažených výsledků V této kapitole provedu interpretaci získaných dat. „Interpretace dat je doplňována plnými citacemi částí interview. (Hendl, 2008, s. 223) Pro přehlednost jsou kapitoly rozděleny podle dílčích cílů a jednotlivé tazatelské otázky jsou analyzovány pod nimi. Na závěr každého dílčího cíle je pak uvedeno shrnutí. V textu budu pro zjednodušení převážně užívat výraz informant, i když rozhovory byly vedeny se šesti ženami a dvěma muži. 2.6.1 DC1: Zjistit, jak sociální pracovníci chápou význam sociální práce TO1: Proč jste se rozhodl/a pro profesi sociálního pracovníka/pracovnice? V odpovědi na tuto otázku uvedli shodně čtyři informanti, že je k volbě povolání již v dětství inspiroval někdo z prostředí rodiny, a dva z nich již na základní či střední škole

vykonávali

v různých

zařízeních

sociálních

služeb

brigády

nebo

dobrovolnickou činnost. Čtyři další uvedli, že si obor zvolili na základě vlastního rozhodnutí, protože chtěli pracovat s lidmi, zajímali se o mezilidské vztahy a 39

komunikaci. I4 uvádí: „Sociální práce pro mě byla zajímavá, je to obor, který je hodně široký, něco, co mě rozvíjí.“ I7 zdůraznila: „Chtěla jsem dělat něco, co je smysluplné, záslužné a co by mě naplňovalo.“ I1 dodal, že ho k této práci kromě výše uvedeného přivedly zdravotní problémy se zády, pro které již nemohl vykonávat fyzicky náročné povolání. TO2: Kdo je podle Vás sociální pracovník v kontextu dnešní společnosti? V odpovědi na tuto otázku uvedlo sedm z osmi informantů, že zásadní vliv na to, jak společnost vnímá sociální pracovníky, mají média. V televizním zpravodajství, seriálech i tisku je podle nich sociální pracovník prezentován jako negativní postava. „Lidé si asi vybaví tu paní Zubatou z filmu Kolja, která odebírá děti, taková ta starší paní, která má jen ten kontrolní rámec, vůbec ne pomáhající.“ (I5) „Televize – princip je v tom, že vždycky ukazují extrémy, moc je nezajímají témata, kde se něco povede a kde je něco hezké, dávají mnohem víc prostoru průšvihům.“ (I1) „Dnes se mnohem víc než dřív hraje na emoce a ta sociální práce v mysli lidí přežívá a je médii posilovaná v tom, že sociální pracovnice je ta zlá, neatraktivní žena, která se chová studeně, neempaticky, nehledá jiné řešení a odebírá děti. Opak je ale pravdou.“ (I8) Dále se vedle zmínky o mediálním obrazu sociální práce informanti shodli na tom, že informovanost o sociální práci je ve společnosti velmi nízká a neuchopitelná. „Myslím, že taková ta minorita nás vidí jako nutné zlo, je to něco, co tu je, ale byla by ráda, kdyby to nebylo. Což asi taky způsobuje tu nízkou prestiž povolání.“ (I3) Pohled z jiného úhlu uvedla I2: „Sociální pracovník je v kontextu společnosti někdo, kdo pomáhá těm, co si to nezaslouží a můžou si za svou situaci sami.“ U třech informantů se objevil názor, že navzdory tomu, co již bylo zmíněno, dochází v názorech společnosti k pozitivnímu posunu: „Myslím, že už se snažíme bořit nějaké mýty.“ (I6) I8 dále uvádí: „Myslím, že dnešní společnost z části vnímá sociální práci na jednu stranu s větší prestiží, protože vzniká mnohem víc služeb a otevírá se mnohem víc možností ke vzdělávání.“ Tuto myšlenku ještě více rozvádí I4: „Myslím si, že se víc otevírají informační toky a lidi mají větší šanci profesi poznat, souvisí to asi s tím, jak nás prezentují média, a možná i s tím, jak na to reagujeme, respektive někdy spíš nereagujeme, ale mám pocit, že se ten obraz zlepšuje a přibližuje realitě.“ U těchto třech informantů se tedy projevil mírný optimismus a je zajímavé, že tento názor se objevil napříč věkovým spektrem. TO3: Jak vnímá (reaguje) Vaše okolí, když řeknete, jaké profesi se věnujete? 40

Zde se konkrétní odpovědi velmi lišily, ale šest informantů se shodlo v tom, že reakce okolí na jejich profesi závisí na cílové skupině, se kterou pracují. Zatímco práce s bezdomovci, narkomany, vězni a Romy je vnímaná negativně jako pomoc někomu, kdo si ji nezaslouží, u práce s dětmi nebo tělesně či duševně postiženými lidmi a seniory je tomu právě naopak. Jedna informantka (I8) uvedla, že se přímé odpovědi na otázku o profesi záměrně vyhýbá s ohledem na povinnou mlčenlivost: „Hovořím tak, aby ta zpětná vazba nebyla nějaká. Říkám, že pracuju v sociální oblasti.“ Dvě infomantky uvedly, že jejich protějšek se po sdělení jejich profese „zhrozí“. I7: „To je ale šílená práce, tohle děláš?“ A I2: „To tě obdivuju, to bych nemohl dělat.“ Zbylí informanti uvádějí, že většinou si jejich okolí nepředstaví nic konkrétního, a tak jim podle zájmu o jejich profesi sdělují doplňující informace. „Většinou je na nich vidět, že nevědí, co si pod tím mají představit, tak se jich zeptám, jestli o tom chtějí vědět víc, anebo se sami doptávají.“ TO4: Naplňuje Vás Vaše práce? Proč? Všechny odpovědi na tuto otázku byly kladné, všichni informanti shodně uvedli, že je jejich práce naplňuje. „Určitě, jinak bych to nedělala.“ (I8) „Naplňuje, asi to splňuje moje očekávání, je to široký obor, dostanu se ke spoustě témat, lidí a organizací.“ (I4) „Mám pocit, že je to smysluplná práce, že to není jenom něco jako práce pro práci, že je za mnou něco vidět a že to má smysl.“ (I3) Jedna informantka uvedla, že ji práce naplňuje zejména ve vztahu k cílové skupině (děti) a další pak, že někdy ztrácí motivaci v případech, kdy klienti nespolupracují. I1 dále uvádí, že „My v terénu jsme třeba rádi, když vůbec udržíme člověka naživu. Pro nás je už tohle úspěch, že ten člověk neumřel… Mě na tom naplňuje, že slabším lidem můžeme dát nějakou záchrannou vestu. Vnímáš tu zpětnou vazbu v tom, že vidíš tu pomoc.“ Souhrn DC1 V této kapitole jsem zjišťovala, proč se informanti rozhodli pro výkon své profese, jak vidí její postavení ve společnosti a svém okolí a zda je proto nebo navzdory tomu naplňuje. Všichni si své povolání vybrali sami a záměrně, někteří byli inspirováni rodinným prostředím, druzí v průběhu studia a života. Všichni uvedli, že jejich práce není ve společnosti kladně ohodnocena, i když by si to zasloužila, a hlavní vliv na tuto situaci mají média. Všichni ale shodně sdělili, že je jejich práce naplňuje, protože má svůj velký smysl. 41

2.6.2 DC2 Zjistit, jak sociální pracovníci vnímají podmínky, které mají pro výkon své profese TO5: Máte pro svou práci dostatečné a potřebné zázemí materiální a technické (služební automobil, počítač, mobilní telefon, kancelář apod.?) Co Vám popřípadě chybí? V odpovědi na tuto otázku uvedli všichni informanti, že mají veškeré potřebné zázemí. K dispozici mají počítač, služební mobilní telefon, vybavenou kancelář a podle potřeby služební automobil nebo cestovní náhrady. Všichni se shodovali v tom, že jejich zázemí je kvalitní, dostatečné až nadstandardní a nic jim nechybí. I4 zmínila zaměstnavatelem pružně vyřešenou situaci, kdy potřebovali tlumočníka do znakové řeči a pro práci v terénu pak tablety s internetem, kde jim v tomto bylo vyhověno podle aktuální potřeby. I3 a I4 řešili výhledově nutnost najít větší prostory pro ambulanci a dětský klub. Jiný pohled přinesla I8, která kromě dostačujícího materiálního zázemí uvedla, že jí chybí potřebné zajištění bezpečnosti v kanceláři: „Kdyby přišel klient, pro bezpečnost by stačilo, kdyby sociální pracovník seděl blíž ke dveřím a měl možnost úniku, odchodu nebo zavolání pomoci. Nemáme ani bezpečnostní tlačítka, nic. Nevnímám to jako propracovaný systém, je to vždycky tak – dokud se něco nestane.“ TO6: Máte pro svou práci dostatečné zázemí po stránce nemateriální (možnost supervize, intervize, porady, školení apod.)? Také v této odpovědi se všichni informanti shodli v tom, že jejich zázemí je „báječné, stoprocentní, nadstandardní“.

Všichni uvedli možnost intervize,

pravidelné supervize s možností individuální supervize, porad a školení, a to i nad rámec zákonem stanovených povinných hodin vzdělávání i podle vlastního výběru. I8 uvádí: „Vždycky si vybírám, co mě zajímá, a jsem spokojená.“ „Kromě povinného školení a povinných kurzů máme třeba možnost jít na kurzy nebo školení i nad rámec, takže s tím jsem rozhodně spokojený.“ (I3) „V tomhle smyslu máme nadstandardní podmínky, školení i nad rámec povinného, zaměstnavatel to zaplatí, takže to, co potřebuji, abych se profesně dál rozvíjela a vzdělávala, mám.“ (I7) A k tomu připojuje názor i I5: „O případech se radíme dennodenně i bez nějakého nutného rámce porady, to tu probíhá nepřetržitě. Ať si vybereme jakékoliv školení, nesetkala

42

jsem se s tím, že by mi zaměstnavatel nevyhověl, v tom máme absolutní volnost a za to jsem ráda.“ TO7: Cítíte se za svou práci dostatečně ohodnocen/a? Společensky, finančně? Šest z osmi informantů zde uvedlo, že studovat tento obor a pracovat v něm začali s vědomím, že finanční ohodnocení není a nebude nijak vysoké, například ve srovnání s průměrným platem v České republice. „Tato práce se nedělá pro peníze.“ (I2) Všichni dále uvedli, že by jejich profese měla být lépe finančně ohodnocena kvůli značné psychické zátěži, kterou s sebou přináší. Všichni také posuzovali dostatečnost nebo nedostatečnost finančního ohodnocení podle kontextu své životní a rodinné situace, zda se o životní náklady dělí s partnerem či nikoliv. Jedna informantka pak uvedla, že její nízký příjem je pro ni trvalou psychickou zátěží. Od těchto šesti odpovědí se pak naprosto odlišovaly odpovědi I7 a I8, kdy I8 uvedla, že je „naprosto spokojená“ a I7 pak: „Finančně ano, společensky ne.“ Společenskou nedoceněnost

své profese pak všichni shodně přičítali

všeobecně nízké

informovanosti veřejnosti o sociální práci (I3: „I když jim to vysvětlím, tak si to stejně neumí představit, je to pro ně abstraktní.“) a tomu, že sami sociální pracovníci neumí obhájit její důležitost a potřebnost, kterou by si tato profese zasloužila. „To je naše slabé místo, že se neumíme prodat, děláme hodně dobré a skryté práce a v tomhle je nějaký dluh.“ (I1) Polovina dotázaných uvedla, jak je pro ně pozitivní a významné, když jim klient za jejich práci poděkuje. TO8: Jak hodnotíte spolupráci s ostatními organizacemi (soudy, policií, úřady apod.) ve vztahu k Vaší profesi? I v odpovědi na tuto otázku nastala téměř u všech informantů shoda. Spolupráci napříč různými organizacemi hodnotili všichni jako bezproblémovou, fungující, obohacující a na dobré úrovni, pouze s přihlédnutím k individualitě každého jedince. „Záleží vždycky na tom jednotlivci, někdo je spíš byrokrat, někdo spíš takový ten pomáhající.“ (I3) I4 pak doplňuje: „Mně se osvědčuje kontaktovat lidi na bázi nějakého společného tématu, najít si ty spojence napříč obory a spolupracovat s konkrétními osobami… Je to něco, co mě baví. Síťování je nedílnou součástí mojí práce, něco, co je důležité a ve většině případů funguje.“ Dva informanti, pracující v téže organizaci se stejnou cílovou skupinou, shodně uvedli, že ve vztahu k jejich klientům se jeví jako problémová spolupráce s lékaři a záchranáři a dále s Městskou 43

policií. „Uznávám, že to mají s našimi klienty těžké, ale házejí všechny do jednoho pytle a nám klacky pod nohy.“ (I2) U Městské policie se setkali s jednáním z pozice moci a nadřazeností, u lékařů pak s odporem a bagatelizováním, že si klienti za svou situaci mohou sami. Zde tedy vznikl zajímavý kontrast, kdy se objevily odlišné názory v přímé závislosti na cílové skupině klientů. Souhrn DC2 V této kapitole otázek jsem zjišťovala, jaké podmínky a zázemí mají informanti pro výkon své profese, a to v oblasti materiální, nemateriální, oblasti finančního a společenského ohodnocení a spolupráce s jinými organizacemi. Až na uvedené drobné výhrady se všichni informanti shodovali v tom, že jejich materiální zázemí je kvalitní a dostatečné, nemateriální pak vynikající až nadstandardní. Spolupráci s ostatními organizacemi hodnotili také všichni jako dobrou a fungující, až na uvedenou výjimku související s cílovou skupinou klientů. Co ale většina informantů označila za naprosto nedostatečné je jejich společenské a zejména finanční ohodnocení. 2.6.3 DC3: Zjistit, v čem sociální pracovníci spatřují náročnost své profese TO9: V čem je podle Vás Vaše práce náročná? Zde se ve všech odpovědích prolínaly stejné faktory, kdy jako nejvíce náročná byla zmiňována komunikace jako hlavní nástroj při práci s lidmi a lidským faktorem a psychická náročnost. Dále fakt, že se sociální pracovníci setkávají a pracují s lidmi, kteří mají nějaký problém nebo zažívají obtížnou, nepříznivou, zatěžující situaci, která vyžaduje řešení, a k tomuto řešení mohou být přivedeni i nedobrovolně, například nařízením soudu. „Je náročná vypjatými situacemi a negativismem, který v ní vládne… Málokdy se za námi přijde klient radovat.“ Dalším faktorem pak byli klienti, kteří jsou nemotivovaní, manipulativní, nátlakoví a ti, kteří očekávají, že jejich problémy za ně vyřeší někdo jiný. „Oni nám problém předloží a my už jsme vlastně zodpovědní.“ (I5) Další náročnost, která byla zmíněna, pak spočívá v udržení hranice profesionální role a v nutnosti přijmout fakt, že nelze vyhovět všem. Dále byla zmíněna oblast koncepční, koordinační a schopnost organizační. I4 pak doplnila, že pro ni je velmi náročná neklientská práce v oblasti komunikace s donátory a nadřízenými složkami: „Čekat na vyjádření, jestli budeme nebo nebudeme dál existovat.“ Na závěr zde poprvé zazněla myšlenka, že narůstající 44

administrativní zátěž je faktorem, se kterým se pracovníci musí smířit, ale ubírá jim prostor pro práci s klienty. TO10: V čem je nejvíce zatěžující? Tato otázka do určité míry splývá s předchozí a čtyři informanti na ni odpověděli v předchozím odstavci. Odpovědi ostatních čtyř byly velmi různorodé. I3 uvádí, že nejvíce zatěžující pro něho je, když klienti nedodržují smluvené termíny schůzek a je tak nucen k neustálému upravování časového harmonogramu. Pro I7 je nejnáročnější práce s klienty v momentě, kdy nejsou schopni mít nadhled nad svou situací, přenášejí svou odpovědnost na druhé, stěžují si u nadřízených orgánů a problém nevidí v sobě, ale v druhých: „Jsme takovým dobrým terčem, na kom si hojí své rány.“ I4 vnímá největší zatížení ze strany lidí, kteří jejich službu financují, a ve slaďování svazujících požadavků s realitou: „Když jako profesionálové cítíme, že se děje něco špatně směrem od těch nad námi, tak to je zatěžující.“ I1 potom zmiňuje, že nejtěžší je umět se správně rozhodovat v momentě, kdy má o klientovi jen málo vstupních informací, umět i odmítnout, umět sladit požadavky systému s požadavky klienta: „Rozeznat, kdy ten člověk chce jenom exhibovat a kdy se skutečně trápí… A nejvíc zatěžující je unést tu bídu.“ TO11: V čem je příjemná? V odpovědi na tuto otázku se všichni informanti nezávisle na sobě shodli, že příjemná je jejich práce v její rozmanitosti a různorodosti, v tom, že pracují s lidmi a navzájem se obohacují, ale především v momentě, kdy vidí její výsledky a cítí, že jejich práce má smysl. „Občas jsou vidět úspěchy, člověk si může připadat přínosný.“ (I2) „Když lidi chtějí, chytají se našich doporučení, že ten vývoj má zlepšující se tendenci, pak si říkám, že dělám to, co jsem dělat chtěla, co pomáhá a funguje.“ Za příjemné považují, když obdrží pozitivní zpětnou vazbu, když jim klient poděkuje a také ve zjištění, že někomu pomohli. TO12: Jaká činnost ve Vaší práci převládá? Tato otázka směřovala především ke zjištění, jaká je administrativní zátěž při běžné praxi v práci sociálních pracovníků. Pět jich uvedlo, že administrativní činností tráví polovinu svého pracovního času. Do jejich administrativní činnosti pak spadá příprava, vyhledávání zdrojů, evidence, záznamy z konzultací, komunikace s dalšími institucemi apod. Další čas pak tráví přímou prací s klienty, prací v terénu a 45

organizační činností. „Je to taková sociálně-administrativní-organizační činnost.“ (I6) Jeden informant uvedl, že administrativní činnost vyžaduje stále více času a v jeho případě se blíží šedesáti procentům pracovní doby. Pouze jedna informantka uvedla, že se domnívá, že v její činnosti převažuje přímá práce s klienty. I8 pak sdělila, že si myslí, že aktuálně v její činnosti převažuje administrativa: „Z mého pohledu je to velice špatně. Potom třeba už není čas na prevenci.“ TO13: Jaké osobnostní předpoklady a vlastnosti jsou podle Vás důležité pro Vaši profesi? Na tomto místě zazněla opravdu široká škála předpokladů a vlastností, které sociální pracovníci považují za důležité pro výkon své profese. Nejčastěji zmiňované byly schopnost empatie a psychická odolnost. Dále byla zmiňována trpělivost, a to i se sebou samým, životní zralost a zkušenosti, schopnosti organizační a schopnost improvizace, schopnost a ochota naslouchat. I4 zdůraznila především „schopnost a chuť učit se a radost z tohoto rozvoje“. I6: „Schopnost dotahovat věci do konce, sociální cítění a citlivost.“ I7 uvedla důležitost transparentnosti v projevu a srozumitelnost a I8 odolnost proti stresu, asertivitu spolu se schopností dodržovat hranice mezi prací a soukromím a „dokázat říkat ne“. I5 doplnila nutnou pokoru a toleranci k názorové odlišnosti, schopnost rozpoznat svoje předsudky, stereotypy a slabosti. TO14: Cítil/a jste se při své práci někdy ohrožen/a nějakým nebezpečím (např. útokem, napadením, nákazou choroby apod.)? Většina informantů zde uvedla, že se při své práci necítí být nějak podstatně ohroženi. V naprosté většině uvedli, že ohroženi se cítí, jednají-li s klienty, kteří jsou pod vlivem návykových látek, ale jedná se spíše o ojedinělé situace. I1 uvedl, že za celou dobu své praxe stál jednou proti ozbrojenému útočníkovi, další zmínili občasnou verbální agresivitu, 6 informantů uvedlo, že nikdy nebyli v situaci, kdy by museli na pomoc přivolat policii. I7 vypověděla, že jednou ji agresivní člověk pod vlivem návykové látky ničil zařízení v kanceláři a že se agresi klientů snaží předcházet například tím, že s některými jednají ve dvou. Jinou zkušenost pak uvedla informantka, která byla napadena, a případ jejího napadení byl řešen u soudu. Jednalo se však o jeden případ za celou její více než třicetiletou praxi. Souhrn DC3 46

V tomto souboru otázek jsem zjišťovala, v čem je práce informantů náročná, v čem naopak příjemná, jakou činností se při jejím výkonu nejvíce zabývají a zda se někdy cítili být ohroženi nebezpečím. Nejčastěji zmiňovaná byla psychická náročnost a vysoké nároky na komunikační a organizační schopnosti. Za příjemné považují, vidíli výsledky své práce. Svůj čas dělí téměř všichni rovným dílem mezi administrativu a práci s klienty. Za hlavní předpoklad pro výkon profese byla označena psychická odolnost a schopnost empatie. Většina informantů také uvedla, že se při své práci necítí být ohroženi nebezpečím či nemocemi. 2.6. 4 DC4 Zjistit, jak vidí sociální pracovníci prestiž svého povolání a proč TO15: Jaká je podle Vás prestiž Vašeho povolání a proč? U všech informantů v odpovědi zaznělo, že prestiž jejich profese je velmi nízká a ve všech odpovědích střídavě zaznívala velmi podobná odůvodnění tohoto stavu. Sociální práce není v České republice příliš ceněná například z důvodu, že její historický vývoj byl přerušen, na rozdíl od vývoje profese lékařů, pedagogů a jiných pomáhajících profesí. Nízké prestiži sociální práce napomáhají hlavně média, která uvádějí především negativní události, společnost o práci nemá povědomí a také sociální pracovníci nedokážou svoji práci obhajovat a pozitivně zviditelnit. „Je to běh na dlouhou trať.“ (I1, I4) „Můžou za to asi i sociální pracovníci, kteří často nejsou hrdí na svoji profesi, často ji schovávají za jinou pozici a neumějí to dostatečně lidem vysvětlit a nesnaží se o nějaké zvednutí prestiže.“ (I5) Jako další důvod bylo uváděno nízké finanční ohodnocení a dále neexistence profesní komory, kterou například lékaři a právníci mají. TO16: Liší se prestiž profese sociálních pracovníků od ostatních pomáhajících profesí? Čím? Proč? Také zde se všichni informanti shodli na tom, že se prestiž jejich profese od ostatních liší. Důvody pak spatřovali v různých oblastech, především pak v tom, že jde o profesi, která není veřejnosti příliš známá. „Každý dokáže na nějaké základní úrovni popsat, co dělá lékař, učitel atd., ale když bych se zeptala na sociální práci… Nejsme ve skupině známých profesí, není to pro lidi uchopitelné.“ (I4) „Liší, například tím, že o lékařích je spousta seriálů a o sociálních pracovnících ne, přitom by to mohlo být o tolik zajímavější!“ (I2) Dále zde zaznělo, že například profesi lékaře někdy potřebuje každý, u sociálních pracovníků tomu však tak není, a také že pomáhají 47

těm, kdo si to nezaslouží, nebo těm, kteří nikoho nezajímají – lidem na okraji společnosti. I8 a I7 se pak shodovaly v názoru, že jejich pracovní zařazení s sebou nese větší složku kontroly a možnost represe, což přispívá k jejich špatné pověsti. TO17: Jaké faktory podle Vás nejvíce ovlivňují mínění ve společnosti o Vaší profesi? Zde se všichni informanti naprosto jednoznačně shodli, že to jsou média a jejich prezentace sociální práce v nich. „Je to zkreslený obraz, chtějí, aby to bylo sledované, ale s realitou naší práce má tohle společného velice málo.“ (I8) „Nikdy se nemluví o tom, co bylo dobré“. (I7) Jako další faktor pak byla uvedena nízká informovanost o profesi, materialismus a egocentrismus většinové společnosti, neoblíbené cílové skupiny (viz TO3). Jedna informantka uvedla, že by byla ráda, kdyby sociální pracovníci více a častěji reagovali na medializované kauzy a také, že sociálním pracovníkům často chybí profesní sebevědomí a schopnost vlastní sebeprezentace. TO18: Jaké možnosti pro zlepšení prestiže Vašeho povolání podle Vás existují? Šest informantů zde uvedlo, že ke zlepšení prestiže by mohla přispět korektnost médií a tak, jako v nich zaznívají negativní informace, měly by zaznívat i pozitivní. Podle jejich názoru zde však těžko zmůžou něco sami sociální pracovníci, ale mělo by zde být činné ministerstvo, které může disponovat potřebnými finančními prostředky: „Sehnat peníze na to, aby v televizi bylo i něco jiného. Určitě by to chtělo nějakou strategii, sofistikovaný postup, jak postupně měnit pohled společnosti na tuhle práci, ale to nikdo nedělá.“ Dále by to měli být sami sociální pracovníci, kteří budou svoji profesi prezentovat jako profesi hodnou ocenění, seznamovat svoje okolí s tím, co dělají a jakou mají úlohu ve společnosti, objevovat se na veřejných místech, akcích, vstupovat do politiky a publikovat. Tři informanti by uvítali vznik profesní komory a nový zákon o sociálních pracovnících. I2 uvedla, že by zde pomohlo zvýšení platů, aby se tak mohli více zapojovat do společenského života a profese tak byla více vidět. TO19: Jak vidíte nebo byste rád/a viděl/a vývoj a perspektivy sociální práce v ČR? Dva informanti zde zmínili lepší finanční ohodnocení a respekt společnosti. Další dva uvedli důležitost kvalitního školství, kdy v současnosti existuje mnoho 48

příbuzných oborů a úroveň znalostí absolventů je velmi rozdílná. „Aby si vysoké školy držely nějakou úroveň a pod ni nešly, aby studijní programy byly živé a odpovídaly realitě.“ Další dva uvedli již zmíněný nový zákon o sociálních pracovnících a zřízení zastřešující profesní komory. I6 pak doplnila, že by byla ráda, kdyby sociální práce byla pojímána jako jedno z důležitých a perspektivních povolání i vzhledem k tomu, jak mají sociální služby naplněné kapacity, což je jasný důkaz toho, jak je potřebná. TO20: Přemýšlel/a jste někdy o změně zaměstnání? Proč? Na tuto závěrečnou otázku nikdo z oslovených neuvedl, že by někdy vážněji uvažoval o odchodu a změně a podnikl v tomto smyslu nějaké konkrétní kroky. Dva informanti zde odpověděli, že o změně zaměstnání přemýšleli jednou v životě, a to tehdy, když u jednoho došlo k syndromu vyhoření a druhý se ocitl na jeho počátku. Oba shodně uvedli, že ale nepřemýšleli o odchodu z profese, ale o odchodu do jiné služby či změně cílové skupiny klientů. Čtyři uvedli, že je myšlenka na změnu napadá v případě, když se delší dobu něco nedaří: „Bylo to v těch momentech, kdy sem půl roku chodili klienti, protože museli, a člověk si připadal, že je těm lidem vlastně na obtíž.“ (I5) Dva informanti shodně myšlenku na změnu zaměstnání zcela jednoznačně zamítli: „Ne, jsem spokojený“ (I3) I8: „Nepřemýšlela. Určitě by mě nebavilo pracovat třeba jako dávková pracovnice, to jsem si taky zkusila, ale to ne.“ Souhrn DC4 Z okruhu těchto otázek jsem chtěla zjistit, co si informanti myslí o prestiži svého povolání, kde spatřují příčiny její nízké úrovně a možnosti zlepšení, perspektivy vývoje profese a zda někdy přemýšleli, že z této profese odejdou. I na tomto místě se informanti shodli, že prestiž jejich profese je velmi nízká. Příčinu spatřují hlavně v prezentaci médií, nízké informovanosti o jejich profesi, malé hrdosti sociálních pracovníků na svoji profesi, nízké m finančním ohodnocení a neexistenci profesní komory, kterou jiné pomáhající profese mají. Pro nápravu tohoto stavu by se výše uvedené faktory musely změnit, a to včetně školství, a také činnosti vládních složek a parlamentu. Navzdory tomu, co bylo výše uvedeno, se žádný z oslovených informantů vážněji nezabýval tím, že by svou profesi opustil.

49

Diskuze a závěr Hlavním cílem mé bakalářské práce bylo reflektovat prestiž profese sociálních pracovníků tak, jak ji vidí oni sami, jak se cítí být vnímáni okolím, zaměstnavatelem i laickou veřejností. Za tímto účelem byly provedeny rozhovory s osmi sociálními pracovníky ve čtyřech různých organizacích. V teoretické části jsem popsala, co je sociální práce, jak bohatá je její historie, jaká existují její pojetí a cíle. Dále jsem se zabývala profesí sociálního pracovníka, jeho rolí, osobnostními a profesními předpoklady, které by měl mít, a také riziky, která jsou s výkonem této práce spojena. Potom jsem se věnovala pojmům profese, vlivu médií, které mají na současnou společnost a pojmu prestiž povolání, včetně porovnání prestiže jednotlivých profesí. V praktické části jsem se pak ptala sociálních pracovníků na to, jak jejich praxe navazuje na popsané teorie, jak vidí svoji profesi v kontextu dnešní společnosti a kde by rádi viděli její budoucnost. Zajímalo mě, zda mají pro svoji práci dostatečné materiální a nemateriální zázemí, jak se cítí být ohodnoceni společensky a finančně a kde vidí možná rizika nebo naopak pozitiva své práce. Z jejich sdělení vyplynulo, že si svoji profesi zvolili sami nebo byli inspirováni svým okolím. Podmínky a zázemí, které mají pro svoji práci, hodnotili všichni jako velmi dobré. Pozitivně vnímají i spolupráci s organizacemi, se kterými jsou v každodenním kontaktu. Největší náročnost své profese spatřují v její psychické zátěži, nárocích na komunikaci, organizaci, nutné schopnosti empatie a odolnost proti stresu. Za příjemné pak považují, když vidí její výsledky v praxi. Finanční ohodnocení vnímají všichni, až na výjimky, jako nedostačující, společenské pak všichni jako naprosto nedostatečné. Jako zatěžující faktor uváděli narůstající administrativní zátěž, která ubírá prostor pro přímou práci s klienty. V otázce prestiže povolání se sociální pracovníci shodovali, že obraz sociální práce není v dnešní společnosti dobrý, její prestiž je velmi nízká. Obecně lze říci, že o sociální práci je společnost málo informovaná, její obraz je převážně negativní a zásadní vliv na tuto situaci má obraz vytvářený médii. Připouštěli, že za tento stav jistou měrou můžou i sami sociální pracovníci, protože nedokážou svoji profesi viditelně a přesvědčivě prezentovat. Jako nástroje pro zlepšení pak uváděli celou řadu možností ke zlepšení, ať už ze strany samotných sociálních pracovníků, prostřednictvím kvalitního školství, zřízením 50

profesní komory a především objektivním obrazem sociální práce v médiích. Přes všechny zmíněné negativní jevy však nikdo z pracovníků neuvedl, že by svou profesi chtěl opustit, protože je naplňuje a má smysl. Na úplný závěr bych ráda uvedla, že před zahájením výzkumné části, tedy ještě před rozhovory se sociálními pracovníky, jsem očekávala, že se setkám s naštvanými, frustrovanými, nespokojenými lidmi, kteří se měsíc co měsíc po spatření výplatního lístku poohlížejí po lépe placeném zaměstnání. Opak byl pravdou. Setkala jsem se s profesionály, kteří svou práci berou spíše jako poslání. Myslím, že pro českou sociální práci a hlavně pro její klienty je to velmi pozitivní zjištění.

51

Seznam literatury Knižní zdroje HARTL, Pavel a HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009. 774 s. ISBN 978-80-7367-569-1. HAVRDOVÁ, Zuzana. Kompetence v praxi sociální práce: metodická příručka pro učitele a supervizory v sociální práci. Praha: Osmium, 1999, 167 s. ISBN 80902081-8-5. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 2. vyd. Praha: Portál, 2008. 407 s. ISBN 978-80-7367-485-4. HROZENSKÁ, Martina a DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, 191 s. ISBN 978-80-247-4139-0. CHADIMA, Martin. Charitativní péče a její vztah k sociální práci. In: JANEBOVÁ, Radka, ed. Spolupráce v sociální práci = Cooperation in social work: sborník z konference IX. Hradecké dny sociální práce: Hradec Králové, 21. až 22. září 2012. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2013. 533 s. Texty k sociální práci. ISBN 97880-7435-259-1. JANEBOVÁ, Radka. Teorie a metody sociální práce - reflexivní přístup. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2014. Texty k sociální práci. Vybrané kapitoly z teorií a metod sociální práce; sv. 12. ISBN 978-80-7435-374-1. KODYMOVÁ, Pavla. Historie české sociální práce v letech 1918-1948. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2013, 132 s. ISBN 978-80-246-2256-9. KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese: psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. 5. vyd. Praha: Portál, 2006. 147 s. ISBN 80-7367-181-6. LEVICKÁ, Jana a LEVICKÁ Katarína. Prípadová sociálna práca - zrod a rozvoj. Vydání: první. Hradec Králové: Gaudeamus, 2015, 112 s. ISBN 978-80-7435-574-3. MATOUŠEK, Oldřich a kol. Metody a řízení sociální práce. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003. 380 s. ISBN 80-7178-548-2. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, 287 s. ISBN 80-7178-549-0. 52

MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001, 309 s. ISBN 80-7178-473-7. MUSIL, Libor. "Ráda bych Vám pomohla, ale-": dilemata práce s klienty v organizaci. Vyd. 1. Brno: Marek Zeman, 2004. 243 s. ISBN 80-903070-1-9. ŘEZNÍČEK, Ivo. Metody sociální práce: podklady ke stážím studentů a ke kazuistickým seminářům. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1994. 75 s. Studijní texty; sv. 5. ISBN 80-85850-00-1. STOCK, Christian. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 103 s. Poradce pro praxi. ISBN 978-80-247-3553-5. ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007. 377 s. ISBN 978-80-7367-313-0. TOMEŠ, Igor a kol. Sociální správa. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. 303 s. ISBN 807178-560-1. TOMEŠ, Igor. Význam znalostí ze sociální politiky a sociologie pro sociální práci. In: JANEBOVÁ, Radka, ed. Spolupráce v sociální práci = Cooperation in social work: sborník z konference IX. Hradecké dny sociální práce: Hradec Králové, 21. až 22. září 2012. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2013. 533 s. Texty k sociální práci. ISBN 978-80-7435-259-1. Internetové zdroje BALÁŽ, Roman. Malcolm Payne: Sociální práce je teorií i praxí současně. Sociální práce/Sociálna práca [online]. 2012 (1) [cit. 1. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.socialniprace.cz/zpravy.php?oblast=1&clanek=395#sthash.2nXDkZ5D.d puf. Česko. Zákon č. 108 ze dne 14. března 2006, o sociálních službách. Sbírka zákonů ČR [online]. 2006, částka 37. [cit. 9. 2. 2015]. ISSN neuvedeno. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-108. Etický kodex sociálních pracovníků ČR. Společnost sociálních pracovníků, 2006 [cit. 9. 2. 2015]. Dostupné také z: http://sspcr.xf.cz/code.html. IFSW. Definition of social work (8. 6. 2012) [cit. 9. 2. 2015]. Dostupné z: http://ifsw.org/policies/definition-ofsocial-work/. 53

ŠVEŘEPA, Milan. Sociální práce a média. Sociální práce/Sociálna práce [online]. 2005 (4) [cit. 1. 2. 2016]. Dostupné z: http://socialnirevue.cz/sverepa/doc/socialniprace-a-media-sverepa.pdf. Zákon o sociálních službách, předpis č. 108/2006 ze dne 14. 3. 2006. In: Sbírka zákonů

2006

[cit.

9.

2.

2015].

Dostupné

online

z:

http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-108. ŽÁRSKÝ, Martin. MPSV chce posílit kompetenci profesních asociací sociálních pracovníků. Sociální práce. 2008, roč. 8, č. 2, s. 3 [cit. 9. 2. 2015]. ISSN 1213-6204. Dostupné také z: http://www.socialniprace.cz/soubory/2008-2-130102145614.pdf.

54

Seznam tabulek Tabulka 1: Prestiž povolání za rok 2013 podle CVVM ........................................... 34 Tabulka 2: Výzkumné a tazatelské otázky praktické části práce .............................. 37 Tabulka 3: Demografické profily informantů .......................................................... 39

55