Poučení z krizového vývoje

NAD KNIHOU

Poučení z krizového vývoje společenských věd J. BARKOW, L. COSMIDESOVÁ, J. TOOBY: The Adapted Mind: Evolutionary Psychology and the Generation of Culture

TOMÁŠ GRIM

na, ale minulé chyby jsou od toho, abychom se z nich poučili.

Oxford University Press, New York 1992, 666 stran, cena 22,95 libry

Sociální vědy versus přírodní vědy

Proč se zabývat knihou bezmála deset let starou? Adapted Mind sice není úplná novinka, ale vzhledem k obecnosti povědomí o evolučním přístupu ke zkoumání člověka u nás je dosud více než aktuální. Navíc se věnuje důležitému tématu komunikace mezi sociálními a přírodními vědami. Nejdříve stručné shrnutí. The Adapted Mind je bez nadsázky povinné čtení pro každého, kdo se zajímá o člověka a o smysluplné zkoumání toho, „proč jsme takoví, jací jsme“. Kniha je souborem samostatných prací různých autorů, z nichž většina je nadnormálně dobře napsána. Při čtení kapitol sepsaných L. Cosmidesovou a J. Toobym, M. Profetovou nebo D. Symonsem se lze jen stěží ubránit dojmu, že tito psychologové mají v evolučním myšlení více jasno než řada biologů. Nemálo tvrzení je samozřejmě diskutabilních a některá východiska se časem jistě ukáží jako mylná, ostatně jako ve kterékoliv publikaci podobně širokého záběru. Klíčovým momentem celé knihy je kapitola Psychologické základy kultury, která je kritikou tradičních přístupů ke zkoumání věcí lidských. Více než stostránková kapitola je psána velice hustě, ale i tak bych se pokusil vybrat některé základní myšlenky a doplnit je postřehy z dalších publikací a několika vlastními názory. Kritika Standardního společenskovědního modelu (viz dále) může našemu čtenáři připadat nemístně tvrdá (což je ovšem způsobeno abnormálností našeho vědeckého ovzduší, kde je kritika mnohdy pokládána za osobní urážku). Je třeba zdůraznit, že kritika napsaná Cosmidesovou a Toobym je konstruktivní kritika a ne snaha diskvalifikovat někoho, z něhož jsme si uměle a hloupě udělali protivníka. Ano, narážím na sociálněvědní rádoby kritiky evolučních názorů na člověka ve stylu „(socio)biologie nemá sociologii co říct“. Netvrdím, že všechny kritiky sociobiologie spadají do dvou (bohužel enormně rozbujelých) kategorií „blábolení hysterického moralisty“ a „božský Stephen Jay Gould* si ale myslí tohle“ (viz třeba J. Skupnik, Cargo, s. 67, 1999/1 a s. 232, 1999/3, 4). Existují samozřejmě i kvalitní a konstruktivní výtky vůči sociobiologii, třeba druhá kapitola v Adapted Mind od D. Symonse nebo některé články Davida S. Wilsona, které reflektují názory uváděné v Adapted Mind. Nakonec je třeba dodat, že řada myšlenek v této knize kritizovaných již byla v některých proudech sociálních věd opuště-

Leda Cosmidesová a John Tooby se pokusili o analýzu metodologického rámce tradičních sociálních věd, kterou označili za Standardní společenskovědní model (SSSM). Pozor: zdaleka ne všechny sociální vědy pracovaly v rámci SSSM (viz srovnávací psychologii či psycholingvistiku) a ne všechny vědy fungující pod praporem SSSM byly vědy sociální (např. behaviorizmus). SSSM se opírá o představu, že pokud se děti všude na světě rodí stejné, zatímco chování dospělých se v různých kulturách liší, nemohou být tyto odlišnosti podmíněny biologicky, ale kulturně. Lidská mysl je téměř nekonečně tvárná a sociální svět utváří mentální organizaci člověka. Klíčovými faktory, jimiž se sociální vědy zabývají, pak jsou socializace a učení, tj. procesy, kterými kultura dělá ze stejných dětí různé dospělé. Základní představou je domněnka, podle níž se lidská mysl skládá z univerzálních psychických mechanizmů, které umožňují naučit se prakticky cokoliv bez omezení. Autoři ukazují, že sociální vědy se již ve svých počátcích vydělily od ostatních oborů a deklarovaly své výsostné právo na zkoumání sociálních záležitostí člověka. Otcové-zakladatelé sociálních věd a priori vyloučili potenciální použitelnost biologických vysvětlení pro sociální jevy (těžko si představit, co by mohlo rozvoji poznání škodit víc než podobné iracionální argumenty). Rád bych zdůraznil, že nikdy nelze o ničem předem říci, že to není biologicky nebo jakkoliv jinak vysvětlitelné – přinejmenším do doby, než pokusy o vysvětlení daného jevu odmítaným vysvětlovadlem ztroskotají. „Díky“ svému intelektuálnímu uzurpátorství se sociální vědy připravily o možnost čerpat z poznatků ostatních oborů. Následná izolace (nejen vůči přírodním vědám, ale i mezi sociálními vědami navzájem) zavedla nepřírodovědné obory do slepé uličky, v níž se tyto vědy ocitly zcela mimo vědu. [1] To bylo mnohdy zamaskováno lidovou představou, že když něco změříte, a pak spočítáte průměr, je to věda.

* Bezmála obsedantní fixace na Gouldovy názory „nefandící“ sociobiologii je typická pro řadu kritiků. Ti Goulda evidentně považují za kapacitu, kterou je dobré se zaštítit. Opírat se o jeho tvrzení je však spíše nejlepší způsob, jak si uříznout pořádnou ostudu v případě, že si kritiku přečte někdo, kdo má o evoluční biologii aspoň trochu páru. Jak napsal klasik současné evoluční biologie John Maynard Smith: Vzhledem k vynikajícím kvalitám Gouldových esejů ho začali nebiologové vnímat jako jednoho z předních evolučních teoretiků. Naproti tomu evoluční biologové, se kterými jsem diskutoval o jeho práci, ho berou spíše jako člověka, jehož myšlenky jsou tak zmatené, že sotva stojí za to, aby se jimi někdo obtěžoval. Zároveň se však domnívají, že by Gould neměl být veřejně kritizován, protože je aspoň na naší straně proti kreacionizmu. Na tom by ani tak nezáleželo, kdyby Gould nepodával nebiologům velmi pokřivený obraz současného stavu evoluční biologie (The New York Review of Books, 30. 11. 1995). Uváděním Gouldových tvrzení na pravou míru se zabývá také dvanáctá kapitola v Adapted Mind (Pinker, Bloom).

524

VESMÍR 79, září 2000 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir

Kde se stala chyba? Představte si, že by chemik formuloval hypotézu, která by byla v rozporu se známými fyzikálními zákony, či biolog postuloval evoluční mechanizmy, které by ignorovaly fyzikální a chemické procesy. Psychologové se podobných omylů dopouštěli bohužel často. Jak poznamenali významní evoluční psychologové Daly a Wilsonová: Kdyby Freud lépe rozuměl Darwinově teorii, mohli jsme být ušetřeni jeho neplodných představ o pudu smrti. [5] Na druhé straně je třeba si uvědomit, že heuristický význam Freudova omylu je stejně zásadní jako Wynneova a Edwardsova představa o skupinové selekci. Oba autoři upozornili na nesmírně zajímavé a opomíjené fenomény, ale řešení, která navrhli, byla mylná. Tooby a Cosmidesová uvádějí několik závažných nedostatků Standardního modelu: ústřední logika SSSM je založena na naivních a mylných koncepcích vypůjčených od zastaralých ontogenetických teorií, SSSM spočívá na chybné analýze problému vrozenézískané a vyžaduje nemožnou psychologii, která nemohla vzniknout přírodním výběrem. [1] Podle SSSM

Za co může příroda? Tooby a Cosmidesová považují za zásadní i řadu dalších připomínek. Vzhledem k tomu, že podle SSSM je každá kultura unikátní, nemůže ze samé podstaty tento model vést k testovatelným predikcím. Heuristická hodnota takového přístupu se významně neliší od nuly. Další chybou (zdaleka nejen SSSM) je běžné zaměňování popisu s vysvětlením. Tvrzení sociálního vědce, že za něco

může kultura, je přijímáno s respektem k vzdělanému kolegovi – co byste ale řekli tomu, kdyby vám biolog zcela analogicky sdělil, že za něco může příroda? Někteří psychologové se tedy domnívají, že přístup založený na SSSM je značně povrchní, což není míněno pejorativně, ale doslova. Zaměřuje se totiž na variabilitu a odmítá vidět podobnosti a zákonitosti, které jsou pod povrchem. Jenže do jedné kategorie nelze zařadit ani dva lidi – mají různou barvu vlasů, očí, výšku. Nepopírám, že každá kultura je unikátní – kdyby nebyla unikátní, tak ji ani nepoznáme jako samostatnou kulturu. Jenže zvolení jednotlivých kultur za jednotku unikátnosti je arbitrární a opomíjení společných atributů logicky neospravedlnitelné. Již v Exupéryho Citadele se dočteme, že věda se zabývá jen tím, co se opakuje; sociální věda zabývající se jednotlivostmi je beletrie. Pikantní je i fakt, že samotná činnost kulturních antropologů (komunikace s příslušníky cizích kultur) vyvrací jejich předpoklady – bez ohledu na výraznou kulturní variabilitu nám nejsou pocity obyvatel exotických společností cizí. [5] Pokud sdílíme společné poznávací mechanizmy s příbuznými „subhumánními“ primáty, tak by bylo přinejmenším podivné, kdybychom je nesdíleli s jedinci uvnitř svého druhu.

Proč věnovat pozornost evoluci? Jako alternativu k SSSM navrhují Cosmidesová a Tooby aplikaci evolučního pohledu na člověka. Vycházejí z toho, že (lidská) mysl vykazuje všechny znaky komplexní adaptivní struktury, a jedinou vědeckou teorií, která dokáže vysvětlit vznik takových struktur, je teorie přírodního výběru (genů i memů) [2] – žádná alternativa zatím není známa. [6] Evoluční přístup při zkoumání lidských psychických vlastností je stejně legitimní jako fyzikální přístup při zkoumání Saturnových prstenců. Testovat hypotézy o lidské psychice, které jsou v rozporu s poznatky evoluční biologie a memetiky, [2] je ztráta času. Takové hypotézy jsou falzifikovány a priori. Přehlížení biologických základů lidského chování nemůže vést k odhalení mechanizmů formujících kulturu a vede jedině k formulování hypotéz postavených na tekutých píscích neznalosti. Zkoumat sociální jevy a neznat psychologii a biologii je stejně absurdní jako myslet si, že v molekulární biologii se vystačí bez znalostí chemie a fyziky. Psychologie je roztříštěna na řadu oborů – kognitivní, sociální či vývojovou psychologii a mnoho dalších. Evoluční psychologie je ale jedinou životaschopnou metateorií, která je schopna integrovat všechny tyto disciplíny. [3] Výhoda evolučního přístupu je v tom, že věnuje pozornost jak variabilitě (která evidentně existuje jen ve vymezených hranicích), tak společným vlastnostem a obecným jevům na všech hierarchických úrovních. Kritická analýza SSSM a zdůraznění významu evolučního přístupu Cosmidesovou a Toobym byly přijaty celou řadou psychologů a vedly k objevení nových a dosud netušených psychologických mechanizmů (viz brilantní kapitoly o těhotenské ranní nevolnosti nebo o kognitivních adaptacích pro sociální výměny). [1] Heuristický přínos nové evoluční psychologie je evidentní. [3, 4, 5] Na variabilitu sociálního chování má vliv řada faktorů – nejen unikátnosti konkrétní kultury, ale třeba i antigeny hlavního histokompatibilního komplexu. Ženy si vybírají muže s takovými antigeny, které jsou jiné než jejich vlastní – poznají to jednoduše čichem (že by to byla sociální role daná jejich kulturou?). Pokud při analýze variability lidského sexuálního chování vezmeme v úvahu tento faktor, je pravděpodobné, že tím snížíme podíl nevysvětlené variability (což je jádrem každého vědeckého počínání). Jistě je také http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 79, září 2000

525

NAD KNIHOU

by mohl být nekonečně tvárný člověk sexuálně přitahován nejen partnerem opačného pohlaví, ale třeba i pařezem v lese (resp. protože je variabilita neomezená, měli bychom najít i takovou kulturu). Představa univerzálního mechanizmu mysli je nelogická – každý organizmus se setkává se specifickými adaptivními problémy a ty jsou řešitelné pouze specializovanými psychickými mechanizmy. Neexistují žádné univerzální problémy, a tak nemohou existovat ani žádné univerzální mechanizmy jejich řešení. [1] Některá tvrzení sociálních věd zůstala ideologicky motivovanými mýty, které nikdy nebyly v souladu s důkazy – řada závěrů je v přímém rozporu s citovanými zdroji informací. [1, 5] Není divu: vinou malé (nebo žádné) komunikace mezi sociálními vědami se často setrvačně lpělo na poznatcích, které náhodou proklouzly ze sousedního oboru i poté, co byly ve „zdrojovém“ oboru odhaleny jako mylné. Klasickým příkladem jsou některé „poznatky“ Margaret Meadové, které běžně přežívají mimo antropologickou literaturu. [5] Meadová se jako řada dalších vědců pod praporem SSSM snažila dokázat, že pohlavní rozdíly v chování jsou arbitrární a reverzibilní kulturní artefakty. Jedním z jejích trumfů byl novoguinejský kmen Arapešů, kde se údajně muži chovají jemně a zženštile. D. Tuzin však tuto kulturu podrobně prostudoval a dospěl k překvapivému výsledku: aby se „jemní“ mladíci Arapešů stali plnohodnotnými dospělci, mají povinnost odeslat na věčnost jiného muže. Vskutku pozoruhodný projev zženštilosti… V kritice SSSM se dále uvádí, že sociální vědy ignorovaly explanační kompatibilitu (Vesmír 79, 92, 2000), která je jednou z nutných podmínek rychlého rozvoje ostatních věd. Dichotomie mezi sociálními a přírodními vědami je však zbytečná (kdo, jak a čím změří, jestli je větší rozdíl mezi fyzikou a biologií, nebo mezi biologií a sociologií?). Je třeba mít stále na paměti, že sociální vědy jsou odvětvím biologie. Biologie je souborem přírodních věd, které se zabývají životem, a má tak celou řadu oblastí výzkumu. Jedna z nich, sociální vědy, se zabývá jen těmi aspekty lidské psychiky, které nás činí unikátními a odlišují nás od ostatních tvorů. To pochopitelně nevyjímá sociální vědy ze sféry biologie (tím se nemíní zrušení sociálních věd, ale potřeba slučitelnosti jejich poznatků s ostatními obory – biologie je v jistém smyslu také odvětvím fyziky, ale není to jen fyzika). Navíc řada fenoménů, které psychologové studují, nejsou čistě lidské atributy, a proto nemohou být v žádném smyslu striktně definovány jako doména sociálních věd, jak píše psycholog z londýnské univerzity Henry Plotkin. [7] Pokud budete zkoumat pisivku, dub nebo člověka a nebudete brát v úvahu jejich biologickou podstatu, s vysokou pravděpodobností budou vaše závěry „mimo mísu“. Psychologické, sociální a kulturní vlastnosti jsou produktem historie v konkrétním prostředí, ve kterém platí fyzikální a chemické zákony a probíhají evoluční procesy – sociální jevy nelze pochopit bez reflexe poznatků přírodních věd. Fyzikální a chemické zákony umožňují posoudit přijatelnost biologických teorií. Stejně tak poznatky biologie mohou posoudit přijatelnost teorií psychologických, antropologických a sociologických.

NAD KNIHOU

možné, že výběr podle antigenů nevysvětlí nic – v naší kultuře používáme deodoranty. V jiných kulturách to může dopadnout jinak. Sociální a biologická vysvětlení tedy nemusí být alternativní, mohou být i kompatibilní (Vesmír 79, 92, 2000/2). Domnívám se, že častý nesoulad mezi „psychology SSSM“ a evolučními psychology je nevyhnutelným důsledkem samotných podstat obou směrů. Psycholog řídící se SSSM je na rozdíl od evolučního psychologa nebo přírodovědce vyučen také k tomu, aby mohl pomáhat konkrétním jednotlivcům. Evoluční psycholog však mluví o lidech, ne o jednotlivcích – věda se zabývá obecnostmi, ne jednotlivostmi. Přesto se lze setkat i s argumentem ve stylu „vy sice tvrdíte, že muži jsou vyšší než ženy, ale moje sousedka má dva metry“. Představa, že takové tvrzení něco vyvrací či dokazuje, je projevem optimizmu hraničícího s blbostí. Mějme tedy stále na paměti, že tradičního psychologa zajímá člověk, zatímco evolučního psychologa zajímají lidé. Právě zmíněný oblíbený omyl sociálních věd (odvozování obecností z jednotlivostí) se odráží i v kritice sociobiologie, která do omrzení vychází z mentálního zkratu „E. O. Wilson si myslí XY; E. O. Wilson je sociobiolog; sociobiologové jsou hloupí, poněvadž si myslí XY“. Ach jo…

Proč byl SSSM úspěšný? Otázkou zůstává, proč byl SSSM obecně akceptován a přes svou vysvětlovací neschopnost se udržel tak dlouho. Důvodem byl zřejmě jeho silný morální apel: přijetí SSSM bylo obecně pokládáno za automatické odmítnutí rasizmu a sexizmu, naopak jeho kritika, třeba sociobiology, zaváněla rasistickými choutkami. Jistěže se najdou i rasističtí sociobiologové, stejně jako rasističtí antropologové, homofobní teologové či pedofilní etici. Standardní model přináší také jednu nezanedbatelnou morální oporu. Pokud ho přijmete jako biolog (třeba S. J. Gould), máte jistotu, že mezi biologickým a duchovním (lidským) světem zeje propast – ať zjistíte cokoliv, nebude to mít vliv na dlouho hýčkané a posvěcené iluze vznášející se v nadoblačných morálních výšinách. Standardní model – stejně jako módní pokrytecká morálka zvaná politická korektnost – imunizuje před potenciálně nepříjemnou realitou. Podle evolučních psychologů naplňují mýty sociálních věd potřebu sociálních vědců po tvárném světě, který budou vylepšovat hodní lidé s těmi nejlepšími úmysly a ne ti hnusní, sobečtí despotové jako dosud. [5] Řadě sociálních vědců však zjevně uniká, že vzhledem k dědičně fixované komponentě lidské přirozenosti je velmi iluzorní domnívat se, že strukturu osobnosti kteréhokoli člověka lze podstatným způsobem ovlivnit jinak než destruktivně (S. Komárek: Lidská přirozenost, s. 87). Nepřátelský vztah k biologii vyvěrá z představy biologického determinizmu – jenže veškerá věda je hierarchicky redukcionistická. [6, 7] Pro ilustraci si představme archeologa, který odmítne poznatky geologie jako deterministické a redukcionistické. Jevy, které studuje, jsou částečně produktem dobře známých geologických procesů, a tak důsledkem jeho ignorantství bude handicap, který si sám zavinil. Samozřejmě že žádný archeolog by nebyl tak nerozumný. Jenže biofobní sociální vědec je v analogické situaci. [5] Škodí sám sobě.

Ideologie ano – ale čí? C. G. Jung by měl zajisté neobyčejné povyražení z obviňování biologů z ideologičnosti ústy sociálních vědců (hezčí příklad projekce aby člověk pohledal). Stěží si lze představit krásnější ukázku ideologie než tu, která vyvěrá z politicky korektních sociálních věd. Tu, která se pokouší (přírodo)vědcům říkat, co se zkoumat smí a co ne, a která předem ví, co se zjistit ne-

526


smí. V souvislosti s tím je třeba připomenout, že je naprosto v pořádku, pokud E. O. Wilson dostane na frak za své teoretizování o sociálním inženýrství. Poněkud méně v pořádku je fakt, že zástupy postmoderních sociálních vědců, kteří sociální inženýrství aktivně praktikují (viz A. a B. Moirovi: Proč muži nežehlí), jsou tiše zameteny pod koberec. Obzvláště milé je, že se k sociálním vědcům v tomto směru přidali i někteří biologové, třeba věhlasní S. J. Gould nebo R. Lewontin. Ti se nikdy netajili svým zalíbením v rudých oblastech politického spektra – není proto divu, že jeden z článků reflektujících jejich známou publikaci The Spandrels of San Marco and the Panglossian paradigm se jmenuje Patolízalové svatého Marxe a panglosiánský paradox: kritika krasomluvného programu (The Spaniels of St. Marx and the Panglossian Paradox, Q. Rev. Biol. 70, 486–489, 1995). Jejich problém je právě v morálce politické korektnosti, která v podstatě tvrdí, že něco nějak je, protože by to tak mělo být (čili pravý opak tzv. naturalistického omylu). Politická korektnost vyvěrá z fobie, že případné rozdíly mezi pohlavími, národy a sociálními třídami vedou k diskriminaci. Proto se a priori tvrdí, že žádné takové rozdíly být nemohou – kdybychom je zjistili, bylo by to tak nehezké, že by to snad ani nebylo možno považovat za vědu (J. Zrzavý, doslov k Sobeckému genu). Rozhodně si nemyslím, že všichni sociální vědci jsou v tomto ohledu tak mdlého rozumu jako Gould či Lewontin. Na druhé straně by se jistě mohli vyvarovat mnoha nesmyslných tvrzení, kdyby se častěji zamysleli nad tím, proč tvrdí to, co tvrdí.

Intelektuální harakiri a pohlcovací paranoia Nikdo netvrdí, že tradiční sociální vědy nic nepřinesly. Problém je ale v tom, že intelektem schopných a pracovitých lidí se někdy plýtvá na výzkum, který nemá žádný smysluplný jednotící rámec. Kam vede ignorování např. fylogenetického přístupu k poznání, lze lehce ilustrovat. Mezi základní problémy sociálních věd patří otázka „Jak vznikla lidská společnost?“. Při hledání odpovědi přišlo vniveč hodně papíru. Dnes ovšem rousseauovští vznešení divoši zkažení civilizací či lidé hobbesovsky zkrocení Leviatanem dávno tlejí na smetišti intelektuálních dějin – jednoduše proto, že otázka byla chybně položena. Všichni předci člověka žili sociálně (Vesmír 78, 109, 1999/2), a tak lidská společnost vzniknout nemohla – společnost je starší než lidé. Dokonce ještě dnes však může být člověk svědkem debaty, na které přední česká socioložka Hana Librová spáchá veřejně intelektuální harakiri tvrzením, že sociobiologie nemá sociologii co říct. Pokud má zájem, aby se poznatky jejího oboru zabývali pouze kulturní paleontologové, pak je na správné cestě. A. Markoš v recenzi Wilsonovy Konsilience (Vesmír 78, 285, 1999/5) upozorňuje na hrozbu pohlcení humanitních věd přírodními. Domnívám se, že tato obava je neoprávněná. Pokud je mi známo, kdykoli se setkaly dva vědní obory, nebyl jeden pohlcen druhým, ale naopak vznikl třetí, hybridní obor (např. behaviorální ekologie vznikla smícháním tradiční etologie, ekologie, evoluční a populační biologie). Dále si uvědomme, že Wilson o konsilienci píše. Evoluční psychologové o konsilienci píší, a navíc ji dělají. K propojení evoluční biologie a psychologie došlo, nikdo pohlcen nebyl a zjistilo se mnoho nového a zajímavého. Hrozba interdisciplinárního imperializmu by měla zajisté vyplývat právě z takových publikací, jako je Adapted Mind. Problém je ale v tom, že žádný významný představitel evoluční psychologie není biolog – všichni jsou z řad sociálních vědců. Poznatky evoluční biologie do sociálních věd nepřinášejí biologové, ale sociální vědci sami. Evoluční psychologie není náhra-

Proč nemáme humánní pisivkologii? Domnívám se, že rozlišování věd na přírodní a sociální je zbytečný alibizmus, za kterým se skrývají přežívající dichotomické představy ve stylu „hádala se duše s tělem“. Předsudek, že pro sociální či psychický život člověka neplatí fyzikální, chemické a biologické zákony, byl důsledkem zamoření evropského intelektuálního světa odvěkými dichotomiemi materiální/spirituální, člověk/zvíře, biologické/sociální. [1] Trvání na těchto dichotomiích přineslo víc škody než užitku a stalo se spolehlivou brzdou vývoje poznání. Myslím si, že odpor sociálních věd vůči biologii je evidentně přežitkem z doby, kdy si lidé ještě mysleli, že jsou něco

Případ hagahajské krve

Hagahajové jsou malý kmen novoguinejských horalů z okolí řeky Yuat v odlehlém a nepřístupném Schraderově pohoří. Není jich více než tři sta a až do časných 80. let žili sami pro sebe, aniž by věděli o okolním světě a aniž by okolní svět věděl o nich. Teprve stoupající dětská úmrtnost, zejména na malárii, je přiměla, aby vyslali průzkumníky za hranice svého území a ověřili, co je pravdy na pověstech o mocných civilizacích daleko za kopci. A tak Hagahajové v roce 1983 objevili svět. Dnes, po necelých dvaceti letech, jim je na internetu věnována řádově větší pozornost než třeba Hanákům. Kýžená lékařská pomoc se na území Hagahajů dostavila v osobě Carol Jenkinsové, americké lékařky a vědkyně, která pracovala v Ústavu pro lékařský výzkum v provinčním novoguinejském městě Goroka. Jenkinsová Hagahaje přes deset let nejen léčila, ale také studovala. Při tom objevila (ve spolupráci s týmem Carletona Gajduska z Národního ústavu zdraví USA) v T-leukocytech hagahajské populace dosud neznámou benigní formu leukemického retroviru. Jelikož takový virus může být užitečný při vývoji vakcin nebo testů na přítomnost leukemie, rozhodla se Jenkinsová se svými kolegy linii leukocytů infikovanou retrovirem patentovat. Zdálo se, že tento postup je zároveň vhodnou formou ochrany ekonomických zájmů Hagahajů. Po deseti letech práce u nich Jenkinsová dosáhla téměř polobožského statutu a měla přirozeně starost o jejich budoucnost. Hagahajům tak

jiného než okolní příroda. V okamžiku, kdy zjistíte, že neexistují sociální sumýšologie a humánní pisivkologie jako samostatné obory vyčleněné oproti přírodním vědám o těch stejných sumýších a pisivkách, tak vám je jasné, z jakého důvodu jsou vyčleněny sociální a humanitní vědy o člověku vůči přírodním vědám o tom stejném člověku. Máte pravdu. S vědou to opravdu nemá co dělat.

O slonech, slepcích a vědcích Známý indický příběh o slonu a slepcích poukazuje na relativitu (pravdivého) poznání přirozeného světa. Jeden slepec uchopil nohu slona, řka, že slon je jako strom. Druhý vzal slona za chobot, a ejhle: slon vypadá jako had! Nepomohlo by, nejen slepcům, kdyby si podali ruce? ¨ LITERATURA [1] The Adapted Mind. [2] Blackmore S.: The Meme Machine. OUP, Oxford 1999 [3] Buss D. M.: Evolutionary Psychology. The New Science of the Mind. Allyn & Bacon, Boston 1999 [4] Daly M., Wilson M.: Sex, Evolution, and Behavior. Willard Grant Press, Boston 1983 [5] Daly M., Wilson M.: Homicide. Aldine de Gruyter, New York 1988 [6] Dawkins R.: The Blind Watchmaker. Penguin, London 1986 [7] Plotkin H.: Evolution in Mind. An Introduction to Evolutionary Psychology. Penguin, London 1997

VOJTĚCH NOVOTNÝ

bylo o retrovirech a patentování vysvětleno, co se vysvětlit dalo, byl získán jejich souhlas s patentem a uzavřena smlouva, která jim zaručuje neobvykle vysoký (padesátiprocentní) podíl na jakémkoli budoucím zisku. Patent byl nakonec pod číslem 5397696 udělen dne 14. března 1995. Pokud se domníváte, že toto je šťastný konec celého příběhu, jenž by mohl být vylepšen nanejvýš využitím patentu, které by vedlo k vyléčení leukemie a zbohatnutí všech zúčastněných, je to známkou značné naivity. Neboť těžko si lze představit něco politicky výbušnějšího než patent americké vlády na genetický materiál z krve domorodého kmene, právě se vynořivšího v rozvojové zemi z doby kamenné. Však se také případu promptně chopila kanadská nevládní organizace RAFI (Rural Advancement Foundation International čili Mezinárodní organizace pro pokrok venkova). Ta v článku „Domorodec z Nové Guineje patentován vládou USA“ konstatovala, že „14. březnem 1995 přestali Hagahajové vlastnit svůj genetický materiál“, a tím zahájila proti patentu rozsáhlou kampaň, jež potom pokračovala slogany o vědeckých upírech a genetickém kolonializmu. Kontroverze se nevyhnutelně přenesla i na Papuu-Novou Guineu, kde byla Jenkinsová nejprve obviněna ze zločinů biopirátství, a poté díky Hagahajům, kteří se jí zastali, zase zcela očištěna. A jaká je dohra celé tragikomedie dnes, po pěti letech? Jenkinsová opustila Novou Guineu a pracuje v Bangladéši. Vláda USA kontroverzní patent stáhla, oficiálně pro jeho malý komerční potenciál. RAFI se stále ze svých úřadů na ottawské Bank street bije hlava nehlava za práva domorodců celého světa. A Hagahajové? Ti nadále loví v hloubi tropického pralesa a pěstují batáty, taro a banány na jeho mýtinách. Lze jen doufat, že s hřejivým pocitem, jak ten retrovirus v jejich T-leukocytech je už zase jenom ¨ a výlučně jejich. http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 79, září 2000

527

NAD KNIHOU

da psychologie biologií, ale psychologií, která je informována poznatky evoluční biologie [1] (není mi jasné, proč by chtěli sami psychologové rušit svůj obor). Nutno dodat, že evoluční biolog postulující kognitivní procesy, které nemohly vyřešit uvažovaný adaptivní problém, se ocitá mimo vědu úplně stejně jako psycholog navrhující psychický mechanizmus, který nikdy nemohl evolucí vzniknout. [1] Konsilience neznamená jednostranný tok informací z přírodovědných oborů do sociálních věd, ale oboustrannou komunikaci. Pokud dojde podle Wilsonových představ k sjednocení přírodních a ostatních věd, nevzniknou tím vědy přírodní. Vznikne tím prostě věda.

NAD KNIHOU

PAVEL KOHN: Kolik naděje má smrt (Židovské děti z poválečné akce „zámky“ vzpomínají) nakl. L. Marek, Brno 2000, 312 stran, 195 Kč, náklad 1200 výtisků

Pedagogické muzeum J. A. Komenského uspořádalo výstavu k životnímu jubileu Olgy Fierzové (1900– 1990). Na slavnostní vernisáži byla přítomna izraelská velvyslankyně, kulturní atašé Německa a Švýcarska a řada starších osob jak z ČR, tak z několika dalších zemí. Asi však jen málokdo ví, o koho na této výstavě šlo. Olga Fierzová pocházela ze Švýcarska. Byla učitelkou a později sociální pracovnicí. V polovině 20. let se na sjezdu mírové organizace Hnutí za mezinárodní smír setkala s českým pacifistou a sociálním činitelem Přemyslem Pittrem (1895–1976), viz Vesmír 72, 567, 1993/10. Znala se též s R. Rollandem, M. Gándhím, R. Thákurem, A. Einsteinem, M. Buberem, L. Ragazem a řadou dalších pacifistů. Časem se přestěhovala do Prahy, naučila se česky a stala se Pittrovou spolupracovnicí i životní družkou. Plně se podílela na jeho plánech i aktivitách, ačkoli sama se skromně stavěla do pozadí. V době zahájení výstavy vyšla i tato pozoruhodná kniha, obávám se však, že bohužel – ke škodě věci – unikne širší pozornosti. Autor se narodil r. 1929 v Praze a prožil zde dětství. Jako židovské dítě prošel za války několika koncentračními tábory a byl v rodině jediný, kdo přežil holokaust. Po válce studoval na AMU a působil jako divadelní kritik a novinář, většinou na volné noze. V roce 1967 emigroval do Německa a v letech 1968–1990 působil jako redaktor ve Svobodné Evropě. Kromě jiných publikací vydal též monografii o Přemyslu Pittrovi Můj život nepatří mně (Kalich, Praha 1995). Nová Kohnova kniha je zdánlivě věcným, ale ve skutečnosti velmi emočním svědectvím o osudech a životním běhu židovských dětí, které zázračně unikly smrti ve vyhlazovacích táborech. Po válce se […] Kdybych měl tu životní episodu, kterou jsem prožil na Štiříně, zhodnotit, musím říci, že pro mě znamenala mnoho a že na všechny, kteří se tam o nás starali, dodnes vzpomínám jako na lidi zcela výjimečné. (David Gat, s. 55) Tam nás přijaly milé mladé české ženy a samozřejmě to první bylo hned do koupelny. Po třech dlouhých letech koupelna s bílými kachličkami, s teplou vodou a to zdaleka ještě nebylo všechno, potom večeře, v poválečné Evropě, kdy opravdu byl všude ještě nedostatek, se panu Pittrovi podařilo pro nás sehnat nejenom chleba, ale myslím i housky, máslo a vajíčka a dostali jsme krupičnou kaši, ráj na zemi. My koncentráčníci samozřejmě kus chleba do kapsy a večer pod hlavu, protože kdo ví, co bude zítra. Zámky byly krásné, byla v nich umělecká díla, objevili jsme bohatou německou knihovnu, četli jsme, pokud nám čas stačil. Z těch, kteří se tam o nás starali, si pamatuji jen paní Olgu (Fierzovou?) a Milušku (Teichmanovou), ale všichni na nás byli strašně hodní. (Michal Beerová, s. 68–69) Na zámcích jsme se dorozumívaly německy. Olga Fierzová i Přemysl Pitter uměli německy velice dobře. A byli to ohromní lidé, jakých není mnoho. Přemysl byl pro nás jako otec, co říkám otec, to byl pro nás Bůh, více než Bůh. A Toník se svou paní byli také moc milí, jenže jsem se s nimi nemohla tak dobře dorozumět. A ještě se pamatuji na Zdeňka. Byly jsme tam tehdy jediné Němky, nežidovské německé děti přišly až později anebo byly někde jinde, kontakt s nimi jsme neměly. (Shoshanah Korman, s. 90)

528


vracely do Čech, ale marně hledaly domov a příbuzné. Řízením osudu se dostaly do Pittrových ozdravoven, které zorganizoval a řídil spolu s Olgou Fierzovou. Byly umístěny ve čtyřech zámečcích v okolí Prahy (ve Štiříně, Lojovicích, Kamenici a Olešovicích). Děti zde objevily nový život – v čistotě, klidu, s láskyplnou péčí. Po mnoha letech od konce války se Kohn vypravil do Izraele a s 23 osobami natáčel rozhovory o jejich životních osudech. Dnes jsou to stárnoucí ženy a muži, kteří r. 1945 prožívali v Pittrově péči pocity nového života. Jde o unikátní kasuistiky ve formě vyprávění o velmi složitých, mnohdy bolestivých a náročných cestách životem. I při velké odlišnosti mají jejich osudy mnoho společných rysů. Dětství prožili v židovských rodinách v Praze, na venkově, na Podkarpatské Rusi či kdesi v polské Haliči. Za války byli odvlečeni do vyhlazovacích táborů – zprvu do Terezína, pak většinou do Osvětimi – a všude kolem nich smrt. Hrůznou dobu přežívali za velmi dobrodružných okolností, někdy jen díky náhodě. Po válce se vraceli do Prahy, těžko se orientovali v nové situaci, zůstali bez opory příbuzných či známých. Sociální služby je poslaly do Pittrova Milíčova domu na Žižkově a odtud byl jen krok k přesunu do některého ze zámečků. Bylo to jako pohádkové mávnutí kouzelným proutkem: péče, přátelství, vlastní čisté postele, lékařská pomoc, jídlo, program her a učení. Kolem nich strýček Přemysl, teta Olga, MUDr. Emil Vogel, který se také vrátil z koncentračního tábora, manželé Teichmanovi, H. G. Adler (historik a jeden z posledních pražských židovských autorů) a řada dalších pečovatelů a pečovatelek. Časem si začali hledat nový domov a většinou jej dříve či později našli v Zemi zaslíbené – Izraeli (tehdy vlastně ještě v Palestině). Stěhovali se tam složitě. Jejich další příběhy už odrážejí osudy nové vlasti. Někteří vstoupili do kibuců, jiní šli do škol či různých zaměstnání, později založili vlastní rodinu. Přemysl Pitter a Olga se vždycky snažili, aby byli při tom, když přišly nové děti, aby je mohli přivítat. Olga byla vždycky s ním, byla, jak se říká, jeho pravá ruka. Nikdy nebyli jeden bez druhého. Když jsem tam přišla já, myslím, že na Štiřín, tak se mě Přemysl ptal, jak se jmenuju, odkud jsem a co a jak. Pak mi řekl, abych se podívala do zahrady – to byl vlastně spíš park než nějaká zahrada – jak se mi tam líbí, a já pochopitelně zůstala. [...] Neznám správné slovo, jak pojmenovat takové lidi, jako oni byli, Přemysl a Olga. Všichni jsme je milovali a do dneška mám tu lásku v srdci. Trochu něčeho takového jsem já dostala do svých osmi let, ale pak až do té chvíle ne. A těmi zámky to neskončilo: oni se dál o nás zajímali, co děláme, k čemu jsme dospěli, čeho jsme dosáhli. Vždycky byli s někým z nás ve styku, věděli od někoho, co s námi je, s dětmi, kterých se po válce ujali. (Tirza Or-Chadash, s. 114) Ty zámky, kam jsme se dostaly, to byl pro nás skutečný zázrak. Vidět něco tak krásného, dnes bych řekla civilizovaného, bylo pro nás děti jako pohádka. Když přijdeš z koncentráku a vidíš zrcadla a všechen ten lesk a knihy, já jsem tam hned z knihovny ukradla německou knihu od Jacoba Wassermanna, protože to bylo tak ohromné, mít v ruce knihu, která je jako tvoje, protože ona vlastně de facto nikomu nepatřila, ty zámky zabavili nějakým Němcům, které odtamtud vystěhovali. A Pitter? To byl skutečně jiný svět. To byl člověk ne snad zázračný, ale tak čistý a trošku taky naivní, bych řekla. (Greta Hofmeistrová, s. 250) /Úryvky z knihy Pavla Kohna: Kolik naděje má smrt/

Oba, Přemysl Pitter a Olga Fierzová, byli neobyčejně humánně založení lidé. Mluvili s dětmi, vždycky se od nich chtěli dovědět, co jim chybí, po čem touží, a snažili se probudit jejich odvahu k životu. To dělali jednotlivě, s každým zvlášť i se všemi najednou. Zvlášť pěkné bývaly besídky, na kterých samy děti spolupracovaly. Ty děti, kterých se ujali, nevěděly často kudy kam a zvlášť děti z Polska na tom byly velice špatně. Kromě toho byl tehdy po válce ještě i problém s potravinami, ale v ozdravovnách bylo jídla – chleba i másla – vždycky dost, to se Pittrovi a jeho lidem dařilo vždycky zajistit, děti se měly především dobře najíst a zotavit. Pitter byl pravý křesťan, který měl k židovství velice krásný vztah a byl zcela vzdálen úmyslu dělat z židovských dětí křesťany, jak se toho někteří obávali: když jim vyprávěl příběhy z bible, tak jen proto, aby posiloval jejich vlastní víru. Pamatuji si, že jsem mu jednou, muselo to být v září roku 1945, řekl, že se blíží židovský Nový rok – Roš hašana a Jom kipur – Den smíření a že jsem byl doma zvyklý tyto svátky slavit, že jsme chodili do synagogy a že bych chtěl jet do synagogy do Prahy. A on samozřejmě okamžitě souhlasil, dostal jsem peníze na cestu a jel. Měl jsem tehdy v Praze jednu vzdálenou příbuznou, u které jsem mohl přenocovat – a strávil jsem tam oba svátky. V zámcích jsem zažil i německé děti, kterých se Přemysl Pitter ujal, přivezl je z internačních táborů a staral se o ně. Dobře jsem chápal humánní smysl tohoto činu, že totiž děti jsou děti a že se nesmí připustit, aby byly trestány za činy, které spáchali jejich rodiče. Nedělal mezi dětmi rozdíl. (Moshe Traub, s. 277–278) Když teď stručně rekapituluji svůj život, tak přesto, že těch pár týdnů v zámeckých ozdravovnách u Prahy byl jen jeho opravdový zlomek, tak jsem si na to období vždycky vzpomínala. Mnohem víc mi ale v paměti utkvělo tamní krásné prostředí a ty budovy než lidi, kteří se tam o nás konkrétně starali, ti mi jaksi z paměti vymizeli, i když je to k nim vlastně nespravedlivé. Ovšem s výjimkou Přemysla Pittra, o kterém jsem si na začátku myslela, že to je úplně zvláštní člověk, a dodnes obdivuji tu jeho myšlenku a ten jeho nápad osudem postiženým dětem tímhle způsobem pomoci a uvést je znovu do života. (Reneé Iltisová-Freuenthalová, s. 141) Konkrétně to proběhlo tak, že nás odvezli na zámek Štiřín u Prahy, kde nás vlídně přivítali, pěkně ubytovali a dávali nám dobré jídlo. Zde jsem se poprvé setkal s Přemyslem Pittrem a zrovna při takové dost zvláštní příležitosti: nějak jsme se s kamarády hádali, šťouchali a křičeli na sebe, snad jsme také ještě neměli nervy docela v pořádku. A najednou se v našem pokoji nebo už nevím, kde to bylo, objevil takový vlídný, seriózní pán a klidně, s porozuměním, ale důrazně nám vysvětlil, že lidé na sebe mají být hodní, mají si věci vysvětlit, aby si navzájem porozuměli a pochopili, co jeden od druhého chce – a nemají na sebe hulákat. Bylo to tak přesvědčivé, až jsme se za své chování zastyděli. Také jsme se tam naučili tancovat českou besedu, zúčastnili se různých besídek a programů a sami některé připravovali, chodili se koupat, na vycházky, na výlety. Bylo to všechno velice idylické, bez starostí o budoucnost. Smysl téhle své štiřínské životní epizody vidím v tom, že se nás tam pokusili zbavit onoho šoku, který jsme jako děti prožili v koncentračních táborech, uklidnit nás, vrátit nám víru

zornil, že se uvolnily zámečky v okolí Prahy. Rychle je získal a pohotově v nich zorganizoval potřebné služby. Sehnal spolupracovníky, většinou studenty a woodcraftery, kteří zprvu pracovali „za byt a stravu“. Opatřil jim lůžka, základní potraviny, léky, prádlo, hygienické potřeby. Vše bylo improvizované, ale první skupiny dětí mohly přijet. Byly nemocné, podvyživené, psychicky zdeptané, úzkostné, zmatené, bez rodin – a náhle se ocitly v novém zámeckém prostředí, kde je čekalo plno péče. (Mnoho zkušeností z té doby popsala již Olga Fierzová v knížce Dětské osudy z doby poválečné, která u nás vyšla nejprve samizdatově, oficiálně byla vydána až r. 1992.) v lidské dobro a teplo, kterou jsme v uplynulé době nadobro ztratili, a připravit nás na budoucnost. U mnohých z nás se jim to podařilo. (Jehuda Huppert, s. 29–30) Otevřel se mi nový svět. Poznal jsem nové prostředí, nové lidi, nové myšlenky, přestal se zabývat tím, co jsem prožil. Učili jsme se anglicky, zpívali české písničky, jezdili jsme do divadla, byli tam na nás hodnější, než kdybychom byli jejich vlastní rodina: Olga, Přemysl Pitter, doktor Vogl, doktor Adler, Toník, Bětka... (Josef Kapel, s. 84) Zde jsme se pomalu začali zotavovat tělesně i duševně. Pro všechny, kteří měli za sebou tu hroznou dobu, to bylo proto tak důležité a proto si na to tak mnozí dodnes pamatují, že to bylo po dlouhé době poprvé, co k nám měl někdo lidský vztah, byl na nás hodný a vlídný. [...] Skoro každou neděli přišel Přemysl Pitter mezi nás, něco nám vyprávěl a pořádaly se besídky, kde jsme zpívali, hráli, recitovali, což nám pomáhalo se zotavit a připravit se na normální život. Byly tam i jiné děti, z Maďarska, Polska, Zakarpatské Ukrajiny, které se z různých důvodů nechtěly nebo nemohly vrátit domů: nemělo by se zapomenout, že v jejich původních domovech docházelo tehdy k různým „malým“ pogromům, když se tam totiž Židé vraceli a chtěli dostat zpět svůj majetek, kterého se tamní obyvatelé zmocnili. Na Pittrových zámcích jsme měli všichni možnost užít si trochu klidného života, o což se svědomitě staral celý tým vychovatelů, opatrovníků a lékařů. Když je člověk mladý, tak se mu takové dojmy hluboce vštípí do paměti. (Yehuda Bacon, s. 103–104) Tady se o nás pečlivě starali. Chtěl bych ale především vypravovat o jednom tamním zvláštním zážitku, který měl za mnoho let své pokračování. Protože jsem byl pobožný, nosil jsem jako všichni pravověrní Židé čepici a také jsem s pokrývkou hlavy jedl. Jednu neděli přijel Přemysl Pitter do zámku na návštěvu, on tam většinu týdne nebýval, a přišel do jídelny, kde jsme zrovna obědvali. Když mě uviděl, přistoupil ke mně a čepici mi vzal. Byl jsem tím překvapen a nebyl jsem schopen mu rychle vysvětlit, proč ji na hlavě mám. Řekly mu to potom až naše pěstounky, které už věděly, oč jde. O dvacet let později jsme my, židovské děti ze zámeckých ozdravoven, Přemysla Pittra s Olgou Fierzovou pozvali do Izraele, on sázel stromek v Aleji spravedlivých v Jad Vašem, a když jsme se v Tel Avivu setkali – to už jsem byl rabínem a byl také jako rabín tradičně oblečen, s černým kloboukem a v černých šatech – jakmile mě uviděl, přistoupil ke mně a zeptal se: „Jsi ty Wolfi Adler?“ Já jsem přisvědčil a on řekl: „Promiň mi, že jsem ti tehdy na Štiříně při obědě vzal čepici.“ Za dvacet let nezapomněl, že se toho omylu dopustil, a čekal na příležitost, aby to mohl napravit. Velice mě to dojalo. (Sinaj Adler, s. 152) Štiřín byl pro nás, kluky z Polska, jako pohádka. Za nejdůležitější jsme považovali ovšem tehdy jídlo a toho tam bylo dost: namazaného chleba, dobrých polévek, knedlíků, brambor. Ale byli tam i ohromní lidé, kteří nás učili česky i anglicky, poslouchali jsme tam hudbu, tancovali, chodili do přírody, sportovali. (Henek Brafman, s. 237) /Úryvky z knihy Pavla Kohna: Kolik naděje má smrt/

http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 79, září 2000

529

NAD KNIHOU

Vzpomínky na české zámky však nezmizely, byť paměť je po více než 50 letech trochu zastřená. Jejich názory na význam Fierzové a Pittra svědčí o intenzitě tehdejších prožitků. Snad je na místě několik vět o tom, jak Pittrova péče o opuštěné děti z doby válečné vznikla. Za války se Fierzová s Pittrem snažili v rámci sociální péče pomáhat židovským dětem, alespoň trochu jim usnadnit jejich osud. Starali se o ně bez ohledu na vlastní nebezpečí. Koncem války Pitter tušil, že se snad některé děti budou vracet z koncentračních táborů a bude třeba se o ně starat. Jako člen sociálního odboru České národní rady pro ně hledal umístění. Kdosi ho upo-

NAD KNIHOU

Při četbě vzpomínek 23 žen a mužů je nápadná shoda v tom, jaký význam přikládají poválečnému pozitivnímu zážitku. Bylo to pro jejich život cosi jedinečného, neopakovatelného. V psychoterapii se mluví o korektivní zkušenosti. Ukazuje se, že následky minulých traumatizujících zážitků lze zvládnout kladnými emočními prožitky. V Pittrových zařízeních to bylo zřejmě umocněno intenzitou zážitků kontrastujících s dříve prožitými hrůzami: náhlá změna života, péče o tělo i duši, program, laskavost, řád, modelové osobnosti nejen pečovatelů, ale i kuchařek a zahradníků – postavy jedinečné, na něž se nezapomíná a jimiž člověk později poměřuje sebe i jiné. K pozitivním zážitkům přibyla zkušenost, že traumata mohou být překonána setkáním s láskou, dobrou vůlí a starostlivou péčí. Nerozhodovala kvalifikace či vzdělanost personálu, rozhodoval jejich vztah k dětem, soucit a schopnost vcítění do jejich stresů i zátěží. Všichni se k nim chovali laskavě, třeba i neuvědoměle jim nahrazovali ztracené domovy a vraceli ztracené jistoty. Děti získávaly nové zkušenosti a s nimi i dobrý základ pro postupné vyhasínání patologických reakcí a pro poznání, že existuje i jiný svět než ten, s nímž se setkávaly v koncentračních táborech. Přínosem bylo také soužití ve skupinách, jež zřejmě snižovalo pocity silné izolovanosti. To vše můžeme vyčíst z Kohnových záznamů, které nám předložil. Hodně se v nich píše o posttraumatickém syndromu a o jiných těžkých poškozeních člověka v extrémních zátěžích. Praxe citlivých a zanícených vychovatelů Fierzové a Pittra předběhla poznatky dnešní doby. Kolik takových lidí by bylo dnes třeba v Bosně, Kosovu, Čečensku, v uprchlických táborech či mnoha dalších místech? Stručně ještě o dalších osudech Fierzové a Pittra. Do dětských domovů přijímali záhy i děti německé, které se za války ztratily, neměly rodiče či byly bez pomoci v často krutých poměrech táborů pro Němce před vystěhováním. I o ně pečovali s přesvědčením, že děti nemohou za své rodiče, že každé dítě potřebuje pomoc a výchovu k přátelství. Přes velké potíže se podařilo spřátelit v novém prostředí děti židovské, české, německé i polské – tedy spřátelit děti nepřátelských rodičů. I to je nesmírně cenná zkušenost, která má co říci například k dnešním úvahám a sporům o česko-německé vyrovnání. Po r. 1948 nebyl Olze Fierzové při její návštěvě Švýcarska povolen návrat do Čech a později musel emigrovat i Pitter. Po léta pracoval v uprchlickém táboře Valka u Norimberka. Tisíce uprchlíků čekajících na povolení k vystěhování, bez práce, často demoralizovaných ztrátou naděje a smyslu života – a mezi nimi Pitter. Opět hledali cesty pro usnadnění životů a alespoň částečné obnovení životních jistot. V polovině 60. let se po uzavření tábora ve Valce přesunuli do Švýcarska. Pitter často mluvil v pořadech Svobodné Evropy a oba udržovali naději mezi českými emigranty, hlavně po r. 1968. Vím o případech, kdy těžce nemocné děti potřebovaly specializovanou operaci, která se v Čechách neprováděla. Stačilo dostat nějak dopis do Affolternu u Curychu. Přemysl pak někde opatřil peníze a dítě bylo operováno na některé špičkové klinice ve světě. Pavlu Kohnovi patří poděkování za pozoruhodnou knihu. Přináší svědectví lidí, kteří prošli utrpením a nepřijali myšlenku pomsty. Možná to bylo právě proto, že se v kritické chvíli setkali s péčí a ochotou pomáhat. Je to dokument o velké naději, že nad zlem lze zvítězit pomocí výchovy nové generace. Nejde o strohou literaturu faktu, ale o jakousi mozaiku lidských osudů ve druhé a třetí třetině 20. století a také

530


o poučení, jak je možné překonávat těžké újmy. Nevíme přesně, co vše při tom hrálo roli – dobrý základ z rodiny, víra, touha přežít, souhra šťastných náhod, duševní či tělesná odolnost, setkání s mimořádnými osobnostmi, nápravná zkušenost či souhra mnoha dalších momentů. Zůstane to asi tajemstvím, které podle Kohna není z tohoto světa, ale poselství jednotlivých výpovědí svědčí o tom, že síla bezmocných může být bezmezná. Kohnova kniha není jen tichou oslavou lidské odolnosti, ale v prvé řadě připomenutím, že ve skeptickém 20. století, plném malicherností, zlé vůle, ba i celosvětových konfliktů, žili lidé duchovní. Pomáhali dětem s naprostou samozřejmostí, nepodléhali veřejnému mínění a bez nároků na odměnu se starali o děti, a tedy o jejich budoucnost. Možná se ozve skeptický komentář: Pomohli několika stovkám dětí, které přežily válku, ale desetitisíce či statisíce odešly ze života bez pomoci. Na mysli vytane myšlenka A. Huxleyho, že duchovní lidé nemohou řídit věci lidské, ale mohou napravovat alespoň některé omyly vládců. Četba o životních osudech prostých lidí, kterou zprostředkoval P. Kohn, je četbou o naději. Václav Břicháček

MIROSLAV RAAB: Materiály a člověk Netradiční úvod do současné materiálové vědy Nakl. Encyklopedický dům, Praha 1999, náklad neuveden, cena 290 Kč

V češtině nevycházejí často ani knihy o materiálech, ani populární knihy o fyzice. A přesto vyšla kniha, která je naprosto netradičním spojením obého. Zatímco Nauka o materiálu pánů F. Píška, L. Jeníčka a P. Ryše má jen v prvém dílu čtyři bytelné svazky, M. Raab na ploše 228 stran hovoří nejen o kovech, ale i o polymerech a keramikách, a ještě stačil zdůraznit kombinaci všech výše jmenovaných v kompozitních materiálech. Pravda, nejde mu o to, aby čtenář dokázal vybrat správnou ocel na stavbu mostu. Jako každý správný autor populárně-vědeckého textu se především snaží čtenáře poučit a pobavit. A jde mu to dobře! Na jedné stránce se dostane od velkomoravských kovářů k popelnicím v arizonském Tusconu, v jedné kapitole od sv. Augustina ke sprejerům. Celá kniha je složena z esejů svázaných vždy tématem kapitoly. Každý článek v kapitole je plný příkladů, doplňujících poznámek i obecnějších postřehů. Texty jsou oživeny spoustou ilustrujících, vysvětlujících a doplňujících obrázků, které mnohdy šetří místo tím, že jsou v okrajích stránek. Kniha se nemusí číst postupně, bez újmy lze pročítat i jednotlivé články na přeskáčku. Pokud se do knihy skutečně začtete, čeká vás cesta kolem světa materiálů, jehož mapa je hned na straně 20. Po vysvětlení, proč se kniha zabývá právě materiály a proč se vrací tak hluboko ke kořenům, jsou připomenuty souvislosti mezi vyspělostí komunikační, informační a materiálovou. Tato část mimochodem obsahuje nejvíce citací z beletrie, básní, a dokonce i písňový text. Následuje šplhání po rozměrovém žebříku při vysvětlování pojmu hmota, kdy se od velikosti elementárních částic dostaneme – se zastávkami u chemických vazeb – až ke krystalům a amorfním látkám. S již vybudovanou představou o hmotě se nakonec dovíte víceméně vše podstatné o mechanických vlastnostech. Objasnění termínů v této kapitole, například pevnost a houževnatost, pro naprosté laiky považuji za jeden z didaktických zázraků. Potom naprosto přirozeně následuje kapitola seznamující s principy a konstrukcí kompozitních materiálů.

Pohled zespodu na ježovku fialovou (Sphaerechinus branularis) ze Středozemního moře. Snímek je unikátní tím, že zřetelně ukazuje ústní aparát ježovky, takzvanou Aristotelovu lampu s pěti zuby, kterými ježovka oškrabává potravu ze skal. Snímek © J. Slabecius a V. Pfleger, Národní muzeum, Praha

nad odolností zubu i vybrané „mňamky“ a ohřejeme se u ledního medvěda. Po dlouhé cestě si s Hérakleitem zvoláme „Panta rhei!“ a s prorokyní Deborou „Skály tekly před Hospodinem“ (2. Soudců 5,5), načež se něco dovíme o principech reologie, řádění nenewtonovských kapalin, stárnutí a únavě. Nakonec budeme uvedeni do výhledové nabídky světa materiálů: budou tam materiály, kterým poručíme (úspěšněji než větru a dešti), materiály, které si vypěstujeme, a ty, které nás učiní neviditelnými jako bombardér B-2 Stealth. A poněvadž jsme v dobrém podniku, budeme na závěr ještě pohoštěni, samozřejmě že s ohledem na vlastnosti materiálů, čili potravin a nápojů. Nakladatelství Encyklopedický dům vstoupilo na tenký led experimentu a ten se po jistém počtu iterací zjevně podařil. Po přečtení této knížky budete fascinovaně hledět i na kus omítky, který na vás ráno spadne ze stropu. A to se dovnitř jistě nevešlo vše, o čem by se tak dobře četlo. Vy, kteří váháte, zda je váš technický obzor dostatečně široký pro oceány světa materiálů, neváhejte a vězte, že kapitolu o únavě materiálů ilustruje jedna z Bartových historek. Pse náš, štěkot Tvůj zpět se k Tobě navrací! Haf! Pokud knihu neseženete u svého knihkupce, můžete se obrátit přímo na nakladatelství – buď na adresu Encyklopedický dům, s.r.o., Svobodova 1, 128 17 Praha 2, tel.: (02) 299 487, tel. + fax: (02) 249 205 76, anebo na URL adresu http://www. encyklopedie.cz (na obou adresách si ji můžete objednat se slevou). Jaromír Kopeček Ukázky z knihy Materiály a člověk* (s. 185–186, 205–206)

Zuby Zuby mají také vysokou tuhost a pevnost v tlaku. Mimořádně pozoruhodným materiálem je zubní sklovina – tvrdá, odolná proti oděru a přitom houževnatá, přestože se u běžných materiálů obvykle pevnost a houževnatost vylučují. Tajemství zubní skloviny je opět skryto v její zvláštní struktuře. Skládá se převážně z minerálu hydroxylapatitu ve formě vláknitých šestibokých krystalků tlustých jen několik mikrometrů a orientovaných kolmo k povrchu zubu. Tato krystalická vlákna mají ještě jemnou strukturu tvořenou mnohem menšími rovnoběžnými jehličkami. Podstatné je, že mezi těsně uspořádanými minerálními krystaly zůstávají nepatrné póry, které jsou vyplněny vodou. Při skousnutí nebo při nárazu pohl* Rukopis knihy vznikl za podpory GA ČR 106/98/0718

http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 79, září 2000

531

NAD KNIHOU

Až po těchto řekněme povinných kapitolách nastane ta pravá cesta kolem materiálového světa. První zastávkou je kontinent kovů. Za kapitolku o slitinách by se nemusela stydět ani vysokoškolská učebnice metalurgie. Do pár stránek nezbytné kapitoly o oceli se kromě neuvěřitelného množství informací o železe samotném vešlo i schéma metalografického mikroskopu. Dalšími zastávkami na tomto kontinentu jsou zlato, hliník a další. A jako suvenýr si můžete přivézt třeba složení federálních mincí. Já osobně bych se s ohledem na své zaměření zdržel i déle, ale pomyslné letadlo už odlétá. Další zastávkou je kontinent keramiky, eufemisticky nazvaný anorganické nekovové materiály. Zde se zastavíme nejprve u výstavných čtvrtí hi-tech, u keramických náhrad kloubů, povlaků raketoplánů, v mystické a ne zcela pevné zemi keramického motoru i v samotné říši zázraků vysokoteplotních supravodičů, tvořených komplexními oxidy. Teprve pak sestoupíme do prostších krajů skel s jejich křišťálem a světlovody a objevíme i krásy na prvý pohled pustých pouští stavebních materiálů. Jen co si pod mikroskopem prohlédneme zdi hradu Tantallonu a nahlédneme do tajů stavby Panthenonu i dalších betonových budov, vypravíme se přes ostrov živicasfaltů na kontinent polymerů. Zde na nás bude přímo sálat autorova náklonnost k této zemi, jež je mu domovem (autor je zaměstnancem Ústavu makromolekulární chemie AV ČR). Po vylíčení její historie se začneme seznamovat s jejími obyvateli, ať už ve stavu kapalných krystalů, monomerů či přímo polymerů před nebo po skelném přechodu. Naučíme se rozlišovat druhy plastů pomocí kádinky s vodou a čisticího prostředku, dovíme se jak uspořádáním proměňovat polypropylen, jak si utkat neprůstřelnou vestu a jak vyrobit kontaktní čočku. Cestou se přes stále komplikovanější a komplikovanější polymery dostaneme až na zahrádku matky Přírody, kde se něco dovíme o dřevu, přetrhneme list jitrocele, zkusíme si zlámat kost nebo alespoň zub. Ten si můžeme zkusit vylomit o ulitu, lasturu, obzvláštní gurmáni i o krovku brouka. Spolu s průvodcem poté zajásáme

NAD KNIHOU

cují mechanickou energii jako mikroskopické kapalinové tlumiče. Odpor tlumící kapaliny se zvyšuje elektrickými náboji, které vnější tlak vybuzuje na povrchu krystalické mřížky. To je zvláště účinné, je-li povrch hydroxylapatitu fluoridován. Tak lze částečně vysvětlit příznivé působení fluoru na odolnost zubů. U zubů mořské ježovky je problém oděru vyřešen trochu jinak. Tito bezobratlí ostnokožci jsou příbuzní mořských hvězdic a také mají pětičetnou symetrii těla. Lezou po mořském dně a živí se drobnými živočichy nebo řasami, které pomocí zubů seškrabují ze skal. Na spodní straně těla mají ústa s pěti zuby; ovládá je výkonné žvýkací ústrojí, kterému se u některých ježovek říká Aristotelova lampa. Zuby neustále dorůstají. Pozornost materiálových odborníků upoutaly především svou strukturou, nápadně podobnou vláknovým kompozitům. Zub ježovky je z uhličitanu vápenatého CaCO3 ve dvou strukturních formách. V amorfní formě tvoří spojitou matrici a v ní jsou pak rovnoběžně s osou zubu uložena tenká vlákna, která jsou rovněž z uhličitanu vápenatého, ale ve formě dokonalých mikrokrystalů kalcitu. Obecně je pro pevnost kompozitu s krátkými vlákny rozhodující takzvaný aspektní poměr, tj. poměr délky vlákna k jeho průměru. Musí být dostatečně vysoký, aby se vlákna nevytahovala z matrice a svoji pevnost v kompozitu maximálně uplatnila. Třeba to není jen náhoda, že kalcitová vlákna v zubu ježovky mají aspektní poměr přibližně stejný jako vlákna dřeva, totiž asi 200. Za zmínku ještě stojí, že úzká oblast ve středu každého zubu je odolnější a méně se odírá než materiál na okraji. Proto střed stále vyčnívá jako ostrý hrot a ježovka má postaráno o trvale ostré zuby. […]

špagety jinak než třeba flíčky a dokonalý labužník by možná dokázal jazykem i přečíst jednotlivá písmenka těstovinové abecedy do polévky. Pevnost a křehkost se velice projeví také na chuti pečiva. To je hlavní důvod, proč se někdy přidává do těsta rum. Není to jen kvůli vůni, ale hlavně proto, že alkohol nabotná a částečně i rozpustí lepek neboli gluten přítomný v mouce. Tato směs bílkovin se pak jako pojivo rovnoměrně v tenké vrstvě rozptýlí mezi škrobovými zrny. „Veškerý rum se bohužel při pečení beze zbytku odpaří,“ prohlašuje Mojmír, „ale předtím ještě stačí zlepšit mezifázovou adhezi materiálu.“ Mojmír naučil celou naši rodinu spolehlivě vařit rýži. „Je to rutinní reprodukovatelný experiment, který se musí podařit vždy,“ tvrdí. To se přivede ve velkém hrnci dostatek osolené vody k varu a pak se do ní nasype jen tolik rýže, aby se ve vodě volně vznášela jako v polévce. Přesně po osmnácti minutách varu se rýže scedí přes síto a je to. Máte-li ještě asi deset minut a něco korun navíc, můžete získaný produkt dále zhodnotit. Na rozpálenou pánev (Mojmír používá klasickou litinovou, protože o degradaci polymerních povlaků ví své) dáte trochu sádla nebo oleje, přidáte na kolečka nakrájenou cibuli, a když zesklovatí, přisypete koření kari. V takto vzniklé jasně žluté lázni pak lehce opečete vařenou rýži, přidáte sterilovaný hrášek, prohřejete a přisolíte. Je to sváteční příloha k masu a s okurkou a strouhaným sýrem i chutné hlavní jídlo; zároveň si však každý takovým laboratorním cvičením uvědomí význam barvy v psychologii chuti. […]

Nauka o materiálu pro mírně pokročilé labužníky

EMA HOLEČKOVÁ: Češi a Němci v kraji Karoliny Světlé. Ze starých archivů a kronik

Můj přítel Mojmír je úspěšný a uznávaný materiálový technolog. Nebudu vás unavovat výčtem jeho patentů a mohu si odpustit i charakteristiku osoby, protože ta přesně odpovídá popisu pyknického typu ze základních učebnic psychologie. Z toho už je zřejmé, že Mojmír neustále bojuje s mírnou nadváhou a těší se z každého dobrého jídla, ať už je to biftek tlustý jako česko-anglický slovník nebo nastavovaná kaše (Mojmír jí říká „potravinový kompozit“). Právě tak vychutná s potěšením nejen deset let starý rýnský ryzlink z Lechovic, ale i řezané pivo U Černého vola. Nicméně psychologické učebnice zamlčují, že Mojmír je navíc vášnivý kuchař amatér. Je strašně zajímavé pozorovat, jak se u něj profesionální zaujetí pro materiálovou technologii a chemii promítá do podvečerních kuchařských výbojů a experimentů. Já sám vděčím jeho přátelství za mnoho prakticky cenných rad, opravdových perel kuchařské vědy. Tato vědní disciplína je sympatická zejména tím, že se její výsledky bezprostředně objevují v praxi, přesněji řečeno na talíři. Onehdy jsem zastihl přítele Mojmíra při svačině. Na stolečku měl bílý ubrousek a mazal si na rozkrojenou housku cosi z malé červené misky. „Tato pomazánka,“ pravil s plnými ústy, „je názorným příkladem toho, jak důležité pro chuť potravin jsou mechanické vlastnosti. Má tři složky: kousky plísňového sýra Niva, natvrdo uvařená vajíčka a majonézu. Díky své různé konzistenci přicházejí na jazyk postupně a výsledkem je báječně proměnlivá chuť…“ … „A teď si představ,“ pokračoval přítel, „že bych tu pomazánku zpracoval v mixéru. Chemické složení se nezmění, ale chuť bude úplně jiná. Řekl bych – méně zajímavá“. Mechanické vlastnosti, hlavně pevnost v tlaku a tuhost, jsou podstatné pro chuťový dojem z kaviáru, znojemských okurek i těstovin; proto chutnají

532


Miroslav Raab: Materiály a člověk, Encyklopedický dům, Praha 1999

Vyšehrad, Praha 1997, 120 stran, náklad a cena neuvedeny

Zatímco ve Světlé pod Ještědem se mluvilo česky, v Hodkovicích nad Mohelkou (Liebenau) odjakživa Němci komolili češtinu a Češi němčinu. Politická situace přála tu jedněm, tu druhým, nejčastěji však „ani jedněm“... Asi nejkontroverznější je příběh hodkovického učitele a kronikáře Rudolfa Henleina (byl strýcem Konrada Henleina). Do kroniky pečlivě zaznamenával každou místní událost, mimo jiné svou řeč, kterou pronesl na hodkovické německé škole 28. října 1935 při oslavě 17. narozenin Československé republiky. Chválí v ní nejen našeho pana prezidenta Masaryka, ale zvláště dnešního ministra zahraničí doktora Beneše a tragicky zesnulého vojevůdce Štefánika. Mluví o potřebě snášenlivosti mezi lidmi mluvícími odlišnými jazyky, vyzývá německé děti k hrdosti na to, že jsou občany Československé republiky, horuje pro lásku k české vlasti, lásku k domovu... O rok později zvěčňuje pan učitel v kronice pozvánky na schůzi sudetoněmecké strany, adresované jemu a jeho ženě, po nichž však následují opět Benešovy fotografie, tentokrát dokonce z průjezdu Hodkovicemi. Jako by venkovský učitel posbíral vše, co mu připadalo krásné a úctyhodné. Byl ale vskutku tak naivní? Když vypukla válka, požádal o předčasné penzionování pro nemoc a školu opustil. Jen v psaní kroniky pokračoval (a obzvlášť pěkně se mu dařily hákové kříže nad Hitlerem). Zápisy působí dojmem, jako by kronikáře vyměnili za jiného, písmo se zdá být stejné. Otázky zůstávají nezodpovězeny. V okolí se vypráví, že na hodkovickém Kostelním vrchu jsou dosud zakopáni mrtví Češi zabití prchajícími Němci vedle mrtvých Němců postřílených vítěznými Čechy. Pavla Loucká

Poučení z krizového vývoje

Recommend Documents