Informační bulletin Občanské demokratické strany
9 / 2009
Poskytněme lidem naději na lepší budoucnost. Diskutujme nad Vizí 2020. strana 2
AKTUÁLNĚ
Diskuse nad vizí příštího desetiletí
Tématem bezpečnost a zahraniční politika zahájila ODS veřejnou diskusi nad projektem Vize 2020, který by se měl stát po projednání v regionech stěžejním bodem ideové konference. 7. prosince se v Obecním domě mluvilo konkrétně o otázkách: ODS – reformní strana v EU, ČR v globálním světě, Obrana vlasti a Češi v Evropě. Garanty těchto oblastí, kteří vystoupili stejně jako předseda Topolánek s úvodními projevy, jsou Jan Zahradil, Alexandr Vondra a Jan Vidím. Například Mirek Topolánek poukázal mimo jiné na nutnost být pevnou součástí euroatlantických vazeb včetně účasti na vojenských misích. „ČR potřebuje čitelnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Chceme být v zahraniční politice pro partnery předvídaví a konsistentní,“ zdůraznil. Na nedostatek zájmu si rozhodně nelze stěžovat. Na veřejnou konferenci přišlo na dvě stě účastníků a ve výsledku se ani nedostalo na všechny přihlášené příspěvky.
Obdobné veřejné diskuse k jednotlivým oblastem obsaženým v projektu Vize 2020 se budou postupně odehrávat ve všech čtrnácti regionech. V době naší uzávěrky již bylo zajištěno setkání v Brně na téma Ochrana soukromí a ústavní reformy. Online diskuse k předloženému návrhu probíhá na www.ods. cz/vize2020/.
Harmonogram regionálních diskusí • středa 6. ledna 2010 Moravskoslezský region Témata: Inovace a konkurenceschopnost, Ekonomika a podnikání Gestoři: P. Drobil, M. Říman • čtvrtek, 7. ledna 2010 Olomoucký region Témata: Efektivní stát a boj proti korupci Gestoři: Z. Zajíček, I. Strejček
Kalendář 2010
aneb historické okamžiky ODS U příležitosti příchodu nového roku a navíc letošního kulatého výročí vzniku Občanské demokratické strany Vám nabízíme kalendář, který připomíná historii ODS. Obsahuje černobílé fotografie, z nichž vane atmosféra dob minulých i současných, okolnosti našich vítězství i krušných období. Kalendář si lze objednat na http://eshop.ods.cz Cena: 100 Kč
• pondělí 11. ledna 2010 Plzeňský region Témata: Vzdělání – cesta k úspěchu, věda a výzkum Gestoři: W. Bartoš, J. Pospíšil • úterý 12. ledna 2010 Středočeský region Témata: Moderní doprava Gestor: P. Bendl • středa 13. ledna 2010, Královéhradecký region Témata: Moderní zemědělství Gestor: P. Gandalovič • čtvrtek 14. ledna 2010 Vysočina Témata: Moderní sociální systém Gestor: P. Nečas • úterý 19. ledna 2010 Ústecký region Témata: Životní prostředí Gestor: D. Vodrážka • středa 20. ledna 2010 Zlínský region Témata: Rozvoj regionů, venkova Gestoři: D. Petruška, R. Zika • čtvrtek 21. ledna 2010 Liberecký region Témata: Kultura a média Gestor: P. Tluchoř • pondělí 25. ledna 2010 Jihočeský region Témata: Zdravé veřejné finance Gestor: M. Kocourek • úterý 2. února 2010 Karlovarský region Témata: Tolerantní společnost Gestor: D. Filipiová • čtvrtek 4. února 2010 Pardubický region Témata: Rozvoj zdravotnictví Gestoři: T. Julínek, M. Šnajdr
OBSAH
Z obsahu Na shledanou v příštím roce Mirek Topolánek Předsedovo přání klidných Vánoc a povzbuzení do nadcházejícího náročného roku. strana 5
Kongresové okamžiky Fotografie z kongresu nabízí pohled do jednacího sálu i kuloárů, byli jsme svědky situací vážných i poněkud nevážných, napjatých i uvolněných. Inu, jednání se chvílemi jevilo jako velmi dramatické, naštěstí vždy následovalo odlehčení. strana 6–8
Je krize u konce? A jak vlastně začala? David Havlíček Ač si to nechceme připustit, hybnou silou ekonomiky jsou očekávání. Pokud jsou negativní, lidé neutrácí, propouští se, roste nezaměstnanost… strana 10
Jak se vyvíjely vánoční zvyky To, co o Vánocích považujeme za samozřejmé, ještě nedávno samozřejmé nebylo a v jiných zemích dodnes není. strana 18–19
Pocta výjimečnému nadání Jiřího Trnky Málokdo z dnešní generace si nevybaví ilustrace, filmy nebo loutky tohoto všestranného umělce. Letos uplynulo 40 let od jeho úmrtí. strana 20–21
Ceaucescu jako vůdce, tyran a politik Jeho osud měl mnoho peripetií. Tyranizoval vlastní národ, ale vzdoroval sovětské nadvládě a navazoval kontakty se Západem. strana 22–23
Kristian Kodet: Jen činy se počítají Markéta Ševčíková Známý výtvarník se nám svěřil s obtížemi, které překonával v emigraci, i těmi, které ho potkaly po návratu do Čech. strana 28–29
Americká krása v Praze Markéta Ševčíková Hotel Chelsea má výjimečnou historii. Pobývali tu a tvořili například Leonard Cohen, Janis Joplin, Edith Piaf, Jack Kerouac, Andy Warhol… Atmosféře hotelu jsou věnovány dvě výstavy v pražském centru DOX. strana 30 9/2009 informační bulletin Občanské demokratické strany Vydává ODS Publishing, s.r.o. Adresa vydavatelství a redakce: Jánský vršek 13, 118 00 Praha 1 Tel: 234 707 160, 161, 164 E-mail:
[email protected], http: www.ods.cz Hlavní editorka: Vlasta Lajčaková Redaktorka: Ivana Vajnerová Grafika a foto: Luděk Krušinský, Ingrid Valentinová Foto v čísle: Luděk Krušinský, archiv ODS a archivy autorů Registrace u MK ČR E 12908 Redakční uzávěrka: 11. 12. 2009 Inzerci přijímá: E-mail:
[email protected]
Milé čtenářky a milí čtenáři, Vánoce a příchod nového roku bývají spojeny s trochou sentimentality, novými nadějemi a předsevzetími. Právě tak jsme chtěli toto vydání Listů připravit. Snad se nám to alespoň zčásti podařilo, ale politická situace nám nedává oddechu a jako by nám nechtěla dovolit alespoň chvíli v klidu rozjímat a oddávat se odpočinku. Takže kromě přání spokojených Vánoc a osobních i společných úspěchů jsme si přece jen neodpustili některé aktuální informace: Zejména se úspěšně rozjíždí diskuse ohledně konečné podoby Vize 2020, která by měla být do budoucna odrazovým můstkem k prosazování našich ideí. To znamená propojení konzervativních tradic s vizemi pro co nejlepší budoucnost celé české společnosti. Také nelze opomenout aktuální ekonomickou situaci, která je v tomto roce obzvláště složitá, nemluvě o vyhlídkách do budoucna. I tak se nám snad podařilo dodat prosincovému číslu sváteční přídech. Samostatný článek jsme věnovali vánočním zvykům ve světě, na Štědrý večer z dob svého dětství zavzpomínal předseda Senátu Přemysl Sobotka. Kdo dává před vánoční nostalgií přednost intelektuálním tématům, také nepřijde zkrátka. Tradice newyorského hotelu Chelsea stojí za to. Pobývali tu a tvořili takové umělecké hvězdy, jako byl Andy Warhol, Edith Piaf, Patti Smith, Bob Dylan, Arthur Miller… Ale nezapomeňme na novoroční předsevzetí. To naše je nasnadě: poskytovat jak informace, tak prostor pro diskusi a Vaše podněty. Uvítáme například nápady, kam vyrazit za starosty nebo zastupiteli a podnikateli, kteří hájí program ODS, rádi se budeme věnovat kulturním regionálním akcím… Těšíme se na Vaše reakce, samozřejmě až za sebou budete mít předvánoční shon a užijete si zaslouženého odpočinku. Veselé Vánoce a šťastný nový rok Vám přejí všichni členové redakce
3
SLOVO PŘEDSEDY
Na shledanou v lepším roce Končí náročný rok. Náročný pro nás i pro všechny občany. Tím spíše nám všem přeji, abychom ho končili s optimismem a s nadějí. Naděje je opravdu to nejdůležitější. Když ji lidem nedáme my, nedá jim ji nikdo. Myslím tím rozhodně ne nikdo z politiků. Naději může dát jen ten, kdo věří sám sobě, kdo věří ve vlastní síly, kdo věří ve svobodu a věří i druhým. Naději může dát jen ten, kdo ji sám hledá. Právě konec roku je časem hledání naděje. Časem, kdy chceme zapomenout na všední starosti a myslet na něco důležitějšího a vyššího. Časem, kdy chceme zapomenout na celoroční kolotoč a chceme si ho vychutnat v klidu a míru uprostřed svých nejbližších. Časem, kdy chceme zapomenout na všechno zlé, co nás potkalo a dívat se s optimismem dopředu. Vím, že všichni teď potřebujeme vypnout. Potřebujeme dobít baterky. Potřebujeme dobít energii i onu naději. Ano, advent znamená naději. Naději, že bude lépe. Jen tomu musíme věřit a sami pro to něco udělat. Udělejte teď něco pro sebe a pro své blízké. Prožijte klidné a požehnané Vánoce. Užijte si oslavu konce tohoto roku, jak nejlépe můžete. Měnit svět k lepšímu budeme zase až v tom novém. Do nového roku přeji Vám všem hodně Optimismu, Důvěry a Síly.
S úctou
Mirek Topolánek
REPORTÁŽ V OBRAZECH
Kongresové okamžiky
ZÁVĚR KONGRESU
Politická část usnesení 20. kongresu ODS 1 . P re a m b u l e 20. kongres ODS: 1.1. Považuje uplynulých 20 let života české společnosti ve svobodě a demokracii přes všechny problémy současné politiky i nepříznivé dopady ekonomické krize za jedno z nejlepších období novodobé české historie. Vážíme si aktivit všech, kteří před dvaceti lety přispěli k pádu totalitního režimu a všech, kteří pozitivně ovlivnili a ovlivňovali vývoj českého státu v dalších letech. ODS cítí odpovědnost za další politický vývoj v České republice. Uvědomuje si, že jako nejsilnější pravicová strana je po dvaceti letech nejviditelnější a možná i jedinou hrází proti návratu komunistů k moci, proti nebezpečným populistickým slibům levice, proti neodpovědné správě státu a dalšímu zadlužování, proti omezování svobody jednotlivců a proti zužování prostoru pro rozmanité občanské aktivity. 1.2. Oceňuje spolupráci ODS s občanským sdružením Mladí konzervativci a doporučuje ji nadále rozvíjet. 1.3. vyslovuje poděkování RNDr. Petru Duchoňovi, doc. RNDr. Nině Škottové, CSc., a Doc. MUDr. Jaroslavu Zvěřinovi, CSc., za jejich kvalitní práci v Evropském parlamentu. 1.4. Děkuje voličům ODS za podporu a všem členům ODS za kvalitně odvedenou práci při volební kampani a volbách do Evropského parlamentu. 1.5. Je zavázán Konfederaci politických vězňů za její stálou podporu politice ODS. Kongres ODS vyzývá všechny členy ODS, zvláště pak poslance a senátory, aby se, zejména legislativní cestou, trvale zasazovali odstraňování křivd komunistického režimu a nedopustili jeho návrat v jakékoliv podobě.
8
20. kongres ODS: 2.1. Považuje ideový koncept Vize 2020 za základní strategický materiál pro vnitrostranickou diskusi o programových prioritách ODS. Ukládá předsedovi, grémiu a VR ODS: 1) Projednat dokument s členskou základnou. Výstupy z diskuse budou předmětem jednání a dopracování VR ODS. 2) Zpracovat programové teze pro volební období 2010–2014 navazující na dokument Vize 2020 ukládá předsedovi ODS svolat do konce února 2010 ideovou konferenci s programem Vize 2020 a programové teze pro volební období 2010–2014. 2.2. Ukládá VR ODS potvrdit kandidátní listiny sestavené pro předčasné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR i pro volby v řádném termínu. Výjimku může udělit VR ODS na základě návrhu regionálního sněmu. 2.3. Ukládá VR ODS, aby do konce února 2010 pro nominaci delegátů na Kongres ODS v roce 2010 stanovila klíč, který by zohlednil počet hlasů získaných pro ODS v jednotlivých oblastech ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. 2.4. Ukládá vedení ODS zařadit do volebního programu tuto prioritu: reformu důchodového systému.
3 . K e v ro p s k é p o l i t i c e 20. kongres ODS: 3.1. Konstatuje, že vznikem frakce EKR (Evropští konzervativci a reformisté) v Evropském parlamentu po volbách v červnu 2009 za aktivní účasti ODS bylo naplněno usnesení 17. kongresu z roku 2006. Kongres ODS souhlasí s aktivní účastí ODS na dalších plánovaných krocích, kterými jsou: 1) založení celoevropské aliance politických stran, vycházejících z principů EKR, 2) založení evropské nadace, určené k propagaci principů EKR.
Uvnitř těchto Listů naleznete vložený leták určený pro Vaše stranické schránky. Je oboustranný, takže ho v případě zájmu lze umístit na výšku i na šířku.
Vážení členové ODS, chci, abyste věděli, co nás vedlo k rozhodnutí umožnit přijetí státního rozpočtu na příští rok. Rozhodnutí, které pro nás vůbec nebylo snadné. Protože změny, které v rozpočtu provedla levicová většina ve Sněmovně, jsou dalším porušením politických dohod, povedou k většímu zadlužování a poškodí Českou republiku. Ale jen díky našemu odpovědnému rozhodnutí jsme se vyhnuli daleko horší katastrofě, kterou by znamenalo rozpočtové provizorium. Neschválení rozpočtu by ohrozilo financování evropských projektů. Kvůli provizóriu by senioři dostali jen část svých důchodů. Vzniklá krize by ještě více poškodila českou ekonomiku a zhoršila naši pozici na trzích. Přesto byli Paroubek a spol. ochotni toto vše riskovat a prosazovat své destruktivní pozměňovací návrhy, i když věděli, že pak nebudou mít dost hlasů pro přijetí rozpočtu jako celku. My nejsme stejní. Jednali jsme odpovědně, a tak jako mnohokrát v minulosti jsme pomohli vyřešit problém, který jsme nezavinili. Ostudný průběh schvalování státního rozpočtu opět potvrdil, že většinu ve Sněmovně mají populisté bez jakékoli odpovědnosti. Socialisté, komunisté, lidovci a pár nezařazených poslanců kvůli svým momentálním zájmům obětovali budoucnost nás všech. Navíc svým politikařením dostali zemi na pokraj rozpočtového provizoria, které by na občany dopadlo bezprostředně a ještě tvrději. Za této situace jsme se my, jako jediná odpovědná síla, rozhodli zvolit menší zlo a proti svým politickým zájmům jsme umožnili přijetí rozpočtu. Změny v rozpočtu nejsou ničím jiným, než velice drahou předvolební kampaní socialistů za peníze daňových poplatníků. Za peníze, které budou muset splácet naše děti. Tyto změny zvýší deficit rozpočtu nad hranici, která je únosná a ke které se zavázala vláda Jana Fischera. Tyto změny znamenají, že „většina neodpovědných“ se rozhodla zhoršit už tak hlubokou krizi veřejných financí. Tyto změny znamenají, že místo abychom vytvářeli předpoklady pro příští růst, budeme znovu projídat svou budoucnost. Tyto změny znamenají, že Jiří Paroubek opět porušil slovo a poškodil Českou republiku. Všichni, kteří pomohli prosadit proti vůli vlády změny rozpočtu, fatálním způsobem selhali. Selhala také TOP 09, která se ráda pasuje do role nejzásadovějšího obhájce odpovědné pravicové politiky. Nejprve se Miroslav Kalousek pokusil zneužít situace a prosadit vlastní populistický návrh zvyšující zadlužení. A nakonec poslanci TOP 09 alibisticky hlasovali proti rozpočtu. Čímž dali jasně najevo, že jejich stranické zájmy jsou pro ně přednější, než zájmy občanů. Cynicky kalkulovali s tím, že za to neponesou před veřejností následky, protože ODS jako velká a odpovědná síla umožní schválení rozpočtu. Potvrdilo se, co my přece dávno víme: že ODS je tou jedinou skutečně odpovědnou, skutečně vedoucí pravicovou silou. My jsme jako jediní dodrželi všechny dohody. My jsme jako jediní konzistentně hájili zájmy všech občanů proti demagogii, populismu a sobecké politické vychytralosti. My jediní se před svými voliči nemáme za co stydět. To je můj vzkaz pro Vás. Chápu, že můžete právem cítit zklamání a zlost, že ODS opět platí politickou cenu za populismus a neodpovědnost jiných. Že můžete právem cítit frustraci, protože se nám nepodařilo zabránit zmrzačení rozpočtu a udržet alespoň onen krvavý kompromis, kterým byl Janotův balíček. Ani já nad situací nijak nejásám. Ale my jsme vždy uměli v obtížných situacích volit to, co bylo pro zemi v dané chvíli nejlepší, nebo aspoň nejméně špatné. I když nám třeba náš vlastní politický zájem radil udělat něco jiného. To je náš vklad, naše jasná přednost, naše přidaná hodnota pro občany. To musíme v nadcházející volební kampani umět využít. Využijme toho, že jsme ODS. Že jsme stranou Odpovědnou, Dospělou, Solidní. Hodně síly do volebního roku! 10. 12. 2009 Mirek Topolánek
EKONOMIKA
Je krize u konce? A jak vlastně začala? David Havlíček
Konec dubajského zázraku?
Ř
10
ada analytiků i novinářů vyhlíží konec současné krize. Prognózy světových i národních institucí se ve většině případů stále zlepšují. Prakticky všechny postižené ekonomiky se již vymanily z recese. Firmám rostou objednávky a lidé nešetří tolik, jako se čekalo. Rostoucí optimismus společností i občanů potvrzují konjunkturální průzkumy. Je tedy čas otevírat šampaňské? Ač si to nechceme připustit, hybnou silou ekonomiky jsou očekávání. Pokud jsou negativní, lidé neutrácí, firmy nemají odbyt, propouští se, roste nezaměstnanost, tím ještě více klesá spotřeba atd. U malých otevřených ekonomik je jediným specifikem to, že nesledují spotřebu ve vlastní zemi, ale ve státech, kam vyváží. Z tohoto hlediska by se tedy měl každý snažit povzbuzovat pozitivní očekávání lidí. Zkušenost (včetně současné krize) nás ale učí být raději opatrní ve svých odhadech. Proto bychom si měli všímat i rizik předpovídaného vývoje. V tomto případě existují pro znovuoživení globální ekonomiky rizika tři. Tím prvním jsou vládní stimuly, které v příštím nebo přespříštím roce odezní. Pokud se tedy vymanily ekonomiky z recese jen díky nim, tak hrozí, že bez nich se opět propadnou. Pak bude mít ekonomický vývoj tvar pís-
mene W. Druhým rizikem je rozšíření nové paniky na finančních trzích. Jak reálné toto riziko je, ukázal nedávný příklad z Dubaje. Posledním rizikem je pak spuštění nové finanční krize prostřednictvím růstu podílu nových nekvalitních úvěrů.
JAK SE TAKÉ PROJEVUJE KRIZE Spotřeba antidepresiv v ČR (počet balení) 1. čtvrtletí 2008: 1.200.231 2. čtvrtletí 2009: 1.323.812 (nárůst o více než 10 %) Zdroj: Státní ústav pro kontrolu léčiv
Jak to všechno začalo? Vyhlížením konce krize se ale tak trochu zapomíná na to, jak to vlastně všechno začalo. Každý si vybaví prasknutí nemovitostní bubliny na americkém trhu. Ale skutečně to spustilo finanční krizi? Realita je samozřejmě vždy barvitější. Předně nemovitostní bublina by se nenafoukla (nebo alespoň ne natolik), kdyby administrativa amerického prezidenta Billa Clintona nenastartovala programy na podporu vlastnictví bydlení. Banky tak byly podporovány poskytovat hypotéky i těm, kteří na to reálně neměli. Objevily se tak produkty, o kterých si v Česku můžeme nechat jen zdát. Banky se státní politice
přizpůsobily a začaly nabízet řadu produktů s odloženými splátkami pro nízkopříjmové občany (tzv. subprime hypotéky). Někteří ekonomové vidí za současnou krizí také nízké úrokové sazby, které nastavil na začátku milénia po prasknutí internetové bubliny americký systém centrálních bank Fed. Ač jde o soukromou instituci (!), tak prakticky vykonává hospodářskou politiku vlády. Nejméně pak zaznívají hlasy ekonomů, kteří se dívají ještě více do minulosti, konkrétně do 80. let minulého století. V té době totiž vznikla tzv. cookova konstanta, která zavedla kapitálový požadavek na banky. Chvályhodný záměr zajistit vyšší finanční stabilitu vedl vlivem ztráty konkurenceschopnosti (banky mohly využívat menšího pákového efektu) k masivní vlně bankovních fúzí a akvizic. Ve Spojených státech amerických tak zůstala po tomto procesu pouhá třetina bank. Logickým důsledkem byly větší banky, jejichž pád (by) znamenal systematické riziko pro celý finanční sektor (byly tzv. too-big-to-fail). Na druhou stranu kritici příliš tvrdé regulace často uznávají, že za krizi může paradoxně nedostatek regulace v jiných oblastech. Nejčastěji se mluví o pomalé reakci regulatorních orgánů na prudký nástup derivátů, které umožnily bankám vyvádět ze svých bilancí aktiva. Zmiňují se také ratingové agentury, které zažily prudký rozmach od konce 80. let, kdy na trh začaly vstupovat tzv. prašivé dluhopisy (později přejmenované na „vysoce-výnosné“). Prakticky oligopolní struktura ratingových agentur, které jsou navíc ve střetu zájmů (platí je ten, koho mají hodnotit), byly také mimo dohled odpovědných institucí. Příčin současné krize tedy může být celá řada. Důležité je, abychom je nezapomněli zkoumat a snažili se jich pro příště vyvarovat. Protože ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. autor je pracovník analytické sekce ODS
ZAHRANIČÍ
Afghánistán: Čí je to válka? Jakub Kajzler
P
rezident Spojených států amerických Barack Obama oznámil 1. prosince na vojenské škole ve West Pointu navýšení amerických vojenských jednotek působících v operaci ISAF v Afghánistánu o cca 30 tisíc mužů v následujících 6–7 měsících. Z tohoto dlouho očekávaného projevu je jasné, že pozornost USA se definitivně přesunuje z Iráku směrem k Afghánistánu. Spojené státy se pokouší aplikovat stejný recept, který pomohl dostat Irák z nejhoršího – masivní navýšení počtu vojáků. V současné době působí v Afghánistánu cca 67 tisíc mužů v operaci ISAF pod vedením NATO s mandátem Rady bezpečnosti OSN. Právě mandát Rady bezpečnosti OSN je hlavním atributem odlišujícím válku v Afghánistánu od války v Iráku. Aby mohla být bezpečnostní situace zlepšena a nastolen relativní klid, je nutné, aby se i evropské státy NATO na tomto vojenském navýšení podílely. Na počtu 7 tisíc osob se shodli ministři zahraničních věcí členských států začátkem prosince na schůzce v Bruselu. Vyslání posil zatím oznámila Velká Británie (kde na afghánské otázce panuje relativní shoda mezi labouristy i konzervativci), Polsko, Slovensko, Gruzie a pravděpodobně i Itálie. Tyto země chápou, že o jejich bezpečnost se nebojuje ve vojenských újezdech, ale právě v Afghánistánu.
Afghánská hrozba Na jaké jiné vojenské misi by se měla politická scéna shodnout než na takové, která má mandát Rady bezpečnosti OSN a působí pod hlavičkou NATO? Neúspěch této mise by měl několik negativních dopadů. Definitivně by se potvrdila neakceschopnost a zkostnatělost Severoatlantické aliance, jejíž smysl po skončení studené války je mnohými neustále zpochybňován. Nesmíme rovněž zapomínat, že Afghánistán patří mezi největší producenty opia na světě, jehož pěstování je pro afghánské obyvatele jedním z nejdostupnějších způsobů obživy. Dokud nebudou mít Afghánci možnost jiného způsobu výdělku, bude drogami z této země zaplavována nejenom Asie, ale i Evropa či Amerika. Pení-
ze získané jejich pašováním a prodejem jsou navíc největším zdrojem financování terorismu a organizovaného zločinu. Zhroucený Afghánistán by byl dokonalým úkrytem a tréninkovým centrem teroristů z celého světa. To není pouze abstraktní strašení – již nejednou jsme viděli důsledky takovéto situace. 11. září 2001 by nám mělo stále připomínat, proč je třeba usilovat o stabilizaci nefunkčních států. Zlepšení životní situace 30 miliónů obyvatel tohoto těžce zkoušeného státu lze dosáhnout pouze ve spolupráci s nimi. Jejich zanecháním napospas Talibanu a Al-Kajdě bychom udělali tu největší chybu.
Zničit Taliban a Al-Kajdu Součástí Obamova projevu byl i hrubý nástin stahování vojenských jednotek z této země. Dodatečné jednotky by měly v oblasti působit po dobu 18 měsíců a následně by měly být postupně přesunovány domů. Za tuto dobu by mělo dojít k vybudování a vycvičení samostatné afghánské armády a stabilizaci situace. Afghánské bezpečnostní složky v současné době tvoří 90 tisíc vojáků a asi 93 tisíc policistů. Jejich absolutní počty však neodpovídají faktické bojeschopnosti či schopnosti chránit civilní obyvatelstvo. Mnoho členů těchto složek je negramotných a neschopných ovládat složitější zbraně a systémy. Například v Iráku je nyní v bezpečnostních složkách asi 600 tisíc osob. Kvalitní výcvik těchto jednotek a zajištění dostatečného vybavení by mělo být jednou z priorit spojeneckých sil v následujících měsících a letech. Další prioritou musí být snižování korupce, budování infrastruktury, rozvoj školství a celkové oživení ekonomiky. Nelze oddělovat složku vojenskou od složky civilní. Český rekonstrukční tým, který začal působit za vlády ODS v provincii Logár, je zdárným příkladem úspěšného propojení civilních a vojenských sil. Po zlepšení bezpečnostní situace v zemi dojde bezpochyby k rozvoji činnosti neziskových organizací. Klíčem k úspěchu je však bezpečnost. Celkovým cílem mise proto musí být nejenom eliminace Talibanu a Al-Kajdy,
ale hlavně vybudování funkčního státu, který bude schopen zajistit bezpečnost a prosazování práva pro své obyvatele. Pouze tehdy můžeme operaci označit za splněnou. Česká republika by měla své členství v Severoatlantické alianci jasně podpořit. Byla to právě sociální demokracie, která nás během svých světlých chvil do NATO dostala, měla by tudíž najít odvahu i dnes a opět se ke spojeneckým závazkům a snaze o zajištění mezinárodní bezpečnosti přihlásit. Po loňské ostudné blamáži a snaze ČSSD vyměnit bezpečnost obyvatel ČR za třicetikorunový poplatek u lékaře máme možnost získat alespoň část ztraceného mezinárodního kreditu zpět. Vojenský vývoj zvrátit nemůžeme, jistá forma podpory by však měla být samozřejmostí. Vysláním stovky vojáků do Afghánistánu deklarujeme zájem na naší spolupráci s partnery v Alianci. 70 procent členů sociální demokracie se dle Jiřího Paroubka ve vnitrostranické anketě vyslovilo proti plnění závazků k NATO. Dodá tedy ČSSD alespoň 30 procent hlasů, kterými disponuje v Poslanecké sněmovně? autor je pracovník zahraniční sekce ODS
11
NAŠI POLITICI V CIVILU
Výchova k morálce a vlastenectví
12
Vzhledem k tomu, že vánoční vydání Listů si zaslouží slavnostní a klidně i trochu sentimentální punc, zahájili jsme rozhovor s předsedou Senátu Přemyslem Sobotkou právě tématikou Vánoc. Vzpomínky na Štědrý večer, jak se odehrával v době jeho dětství, působí idylicky, nicméně další cesty osudu mu rozhodně nepřisoudily život poklidný a snadný, ale jak se říká, špatný život to nebyl.
kariéru zlikvidoval hned po roce 1948. „Oba přišli o svoji původní práci, takže celá rodina měla poměrně hluboko do kapsy. Ale o Vánocích jsme vždycky s bráchou dostali vysněné dárky, které navíc prohlubovaly rodinné tradice. Vesměs se totiž jednalo o sportovní ‚náčiní‘: sjezdové lyže, běžky, tenisová raketa... Rodiče nás ke sportu vždycky vedli, táta se dokonce aktivně účastnil v roce 1936 olympijských her v Berlíně,“ vzpomíná Přemysl Sobotka.
U Sobotků se svátky, zejména ty vánoční, velmi uctívaly. I když ortodoxního asketu by možná zarazilo, že kromě jiného předseda Senátu vyzdvihuje to, že během těšení se na rozsvícení stromku směli s bratrem až do konečné přípravy štědrovečerního stolu výjimečně hrát libovolně dlouho karty. Dlužno podotknout, že oba rodiče byli velcí sokolové a vlastenci, takže s nimi komunistický režim od počátku nezacházel právě v rukavičkách a jejich
Od dětství mě fascinoval strýcův bílý plášť Otec byl středoškolský profesor. Podle Přemysla Sobotky nebyl tehdy jediný, kdo svoji práci dělal tak, jak bychom si dneska přáli pro své děti nebo vnuky. „Znal jsem jeho přístup a poznal i podobné kantory. Znali svůj obor a zároveň uměli vychovávat studenty v tom pravém slova smyslu – mimo jiné i k morálce, vlastenectví, úctě k naší hymně a vlajce. Po roce 1948 měl zákaz
učit déle než 6 měsíců na jedné škole. Komunisté měli strach, že kamkoli se vrtne, mohl by založit novou buňku Sokola nebo nějak jinak vést odboj proti režimu,“ vzpomíná na svého otce současný předseda Senátu. Matka byla úřednice a dopadla stejně: komunisté se její odvahy a otevřeného protitotalitního přesvědčení báli, takže o další kariéře, natož o kariéře pro své děti, si mohla nechat leda tak zdát. Přesto se ve výsledku na Přemka štěstí kupodivu usmálo, i když okolnosti nebyly právě standardní: Dostal se na střední školu, v což se vzhledem k jeho kádrovému posudku původně dalo doufat jen stěží. „Na gymnázium přijímali 120 dětí, já jsem si vysloužil symbolicky pořadové číslo 121. Ale někdo pak na poslední chvíli vypadl, tak jsem mohl nastoupit.“ Částečně opět i dílem předem nevyzpytatelných okolností se Přemyslu Sobotkovi podařilo v roce 1962 dostat na medicínu, což byl jeho sen od raného
dětství. „Můj strýc byl primářem v Kolíně a mě ten bílý plášť odjakživa fascinoval. O ničem jiném jsem neuvažoval. Udělal jsem přijímačky a teprve zpětně se dozvěděl, že se při celkovém hodnocení dávají body navíc uchazečům ze severních Čech. Takže jako Liberečák jsem si tak vykompenzoval škraloupy v kádrovém posudku. Navíc jsem kvůli medicíně – i když jsem předtím nebyl nikdy v pionýru ani SSM – do svazu mládeže vstoupil, ale jen na 6 měsíců před maturitou, byla to podmínka, protože jinak by mě nevzali a já bych o vytouženou medicínu přišel.“ Atmosféra 60. let dávala naštěstí šanci dostudovat i nepionýrům a nesvazákům. „Že nechci mít se svazáky nic společného bylo jasné. Těžší pro mě bylo rozhodnutí, zda pokračovat s působením ve špičkovém volejbalu, nebo dostudovat. Rozhodl jsem se pro studium.“
Od válečné chirurgie v srpnu 1968 k rentgenologii Na chirurgické oddělení liberecké nemocnice nastoupil Přemysl Sobotka 1. srpna 1968. Sotva se stačil takzvaně rozkoukat, obsadily republiku sovětské a další „spřátelené“ tanky. V Liberci za sebou nechala okupační vojska devět obětí na životech a desítky raněných. Ti skončili právě v naší nemocnici. „Byla to poslední kapka, která mě utvrdila v přesvědčení, že s komunisty nemá smysl se pokoušet o žádný kompromis. Prosazovat ideologii pomocí tanků je samo o sobě zvrácené,“ konstatuje Přemysl Sobotka. Na chirurgii se pak dlouho neohřál. I když na oddělení pracovali povětšinou stejně mladí a stejně orientovaní lékaři, primář jim neustále „šlapal“ na paty. Většina z nich proto odešla a etablovala se v jiných lékařských oborech. „Mnozí z nás se stali primáři a myslím, že se nám už dávno přestalo po chirurgii stýskat.“ Na rentgenologii ho v prvních okamžicích okouzlilo to, že dostal slíbený vlastní psací stůl, což znamenalo pro začínajícího doktora pracovní blahobyt. „Stolu jsem se dočkal, ale druhý slib, že budu mít jeden den v týdnu volný na další studium zůstal ve hvězdách.“ Rentgenologie se mu pak stala profesním posláním. „Podle mě je to stále dost podceňovaný obor, ale myslím si, že patří, podobně jako anesteziologie, k pilířům moderní medicíny. Samozřej-
mě tím nemám na mysli podceňování jakéhokoli odvětví, ale správná interpretace rentgenu a návrh diagnózy je východiskem pro ostatní lékaře. Ti samozřejmě dokážou sami ze snímku leccos vyčíst, ale nemusí například po-
MUDr. PŘEMYSL SOBOTKA *18. května 1944 v Mladé Boleslavi. Absolvoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. 1968 – začal pracovat na chirurgickém oddělení liberecké nemocnice, odkud po dvou letech přestoupil na rentgenologii. V období 1991–1998 zde byl primářem. 1990–1996 působil jako radní města Liberce, zároveň byl členem vedení liberecké nemocnice. 1996 – poprvé zvolen senátorem, místopředsedou Senátu. Od roku 2004 – předsedou Senátu. Člen ODS – od roku 1991. Je podruhé ženatý, má dvě dospělé děti, jednoho syna vyženil a tři vnoučata. znat, že pod na pohled banální zlomeninou může bujet zhoubný nádor. Díky invazivním metodám jsme také například dokázali zabránit některým chirurgickým zásahům včetně operací mozku. Navíc dnes jsou k dispozici čím dál dokonalejší přístroje, a tak se význam oboru zvyšuje. Ale stále platí, že výsledky musí číst odborník. Rozhodně jsem zůstal velkým fandou tohoto oboru.“ Fandou určitě, ale aktivně se medicíně přestal věnovat v roce 1998, kdy složil funkci primáře, protože politických povinností přibývalo. „Jako doktor jsem přísahal, že budu lidem pomáhat. Totéž by měli dělat politici. A někdy je zjevné, že skloubení náročné profese s politikou by vedlo k tomu, že to lidem ve výsledku uškodí. To nechci,“ vysvětluje předseda horní parlamentní komory.
Od sametové revoluce po dnešek „17. listopadu se v Liberci o událostech na Národní třídě nevědělo skoro nic. Nicméně na základě toho, co jsme zjistili, jsme s kolegy hned o víkendu svolali do nemocnice shromáždění a v pondělí se někteří z nás zapojili do činnosti Občanského fóra,“ popisuje počátky svého politického působení Přemysl Sobotka. Záhy se stal městským
radním, posléze, hned se vznikem druhé parlamentní komory, senátorem a místopředsedou Senátu. „Zpočátku, po 17. listopadu 1989, to bylo docela těžké, protože se vraceli bývalí reformní komunisté, kteří jednak daleko lépe než my znali různé procedury, jednak měli tendence nás tlačit znovu k nějakému socialismu s lidskou tváří. Můj postoj byl jasný a naštěstí nás byla většina, kteří jsme odolali,“ vzpomíná Přemysl Sobotka. Jako předseda Senátu nemá času nazbyt, ale ve volných chvílích se snaží pomáhat s kultivováním libereckého domova a chalupy v Harrachově, která patří manželce. „Ta tvrdí, že jsem občas docela dobrá pracovní síla a občas taky slušný sponzor. Ale jak můžu, věnuji volné chvíle spíš sportu.“ To znamená, že vyjíždí hlavně na běžky a na sjezdovky, prostě do hor. „Každopádně jakmile napadne sníh, není se mnou k vydržení. K moři ať si manželka jezdí sama, to mě neláká. I v létě mě víc lákají hory. Neznám lepší pocit než zdolat horský vrchol a tam si s kamarády posedět a dát si malého panáka nebo plechovkové pivo. Doufám, že budu mít dál dost sil, abych si kromě práce mohl takové okamžiky – sportovní i požitkářské – ještě nějakou dobu dovolit,“ přiznává Přemysl Sobotka. –red–
NÁVŠTĚVA U STAROSTY
Slavkov nabízí víc než připomenutí Napoleona a bitvy tří císařů Slavkov u Brna znají jako dějiště bitvy tří císařů už malí školáci, na velkolepou podívanou připomínající tehdejší boje se sem každoročně sjíždějí tisíce diváků. Ale nejen kvůli tomu se toto město stává čím dál navštěvovanějším turisty a čím dál příjemnějším pro život svých obyvatel. Zásluhy nelze upřít vedení města a místním podnikatelům. O tom všem jsme si povídali se slavkovským starostou Ivanem Charvátem a poté s majitelem zdejší stavební firmy Janem Reichlem.
14
„Slavkov se začal velmi rychle rozvíjet hned po roce 1989. Už tehdy se projevovala systematická snaha prezentovat ho jako atraktivní historické a turistické centrum. Což se podařilo, i když neusínáme na vavřínech – práce a úkolů je stále až nad hlavu,“ konstatuje Ivan Charvát.
V uplynulých letech byl známý slavkovský zámek vyhlášen národní kulturní památkou a samotné centrum města městskou památkovou zónou. A aby toho nebylo dost, přilehlé slavkovské bojiště je pro změnu krajinnou památkovou zónou. Je-li řeč o bojišti a každoročních ukázkách slavné bitvy se stovkami dobově vybavených „vojáků“ z různých klubů vojenské historie, starosta nasadí poněkud zoufalý výraz: „Je kolem toho strašně organizačních povinností a nervů. Několik dnů předtím, než to vypukne, tak nespím.“ Ale nejen samotné pořádání vzpomínkových bojových klání vyžaduje v souvislosti s jeho historicko-kulturním „poselstvím“ od vedení města značné úsilí. „Abychom udrželi a naplňovali patřičnou prestiž města, musíme neustále investovat do obnovy památek. V uplynulém období se to týkalo oprav statiky, fasád, loni jsme v rámci regio-
nálního operačního programu renovovali nádvoří zámku (92 % z dotací), navazovat bude podzámčí. Chystáme také ojedinělou stálou expozici artefaktů z napoleonské doby. Naší výhodou je, že vedení Jihomoravského kraje považuje péči o slavkovské památky za jednu ze svých priorit a poměrně štědře nám poskytuje dotace.“ Je „nabíledni“, že samotné památky a historie Slavkova nabízejí i možnost různých jednorázových turisticky atraktivních akcí, například u příležitosti výročí narození Napoleona a podobně.
Nejen památkami je Slavkov živ Jak se zdá, Slavkov funguje i manažersky. Právě na to klade jeho starosta důraz. „Jistě je to ovlivněno tím, že jsem původní profesí ekonom. Rozhodně jsem přesvědčen, že správa města se příliš neliší od vedení firmy. Pokud má
NÁVŠTĚVA U PODNIKATELE prosperovat, je ekonomické hledisko na předním místě. Další podmínkou je umět si stanovit priority a mít sílu je prosazovat,“ říká Ivan Charvát. Ostatně tímto heslem se řídil už v době, kdy pracoval na finančním odboru městského úřadu. Zároveň se ale rozhodně nespokojuje jen s rutinním chodem radnice, která se stará nejen o šestitisícový Slavkov, ale i řadu přilehlých obcí, což znamená celkem 20 tisíc obyvatel. „Po každém politikovi by mělo něco trvalého zůstat. O to usiluji a dařilo se to i mým předchůdcům za ODS.“ Mimochodem, Slavkov je ojedinělá „pravicová bašta“ v rámci celého vyškovského okresu, kam spadá. Prvním velkým úspěchem bylo už v 90. letech vybudování městského obchvatu, což pro řadu jiných měst zůstává dodnes obtížným úkolem. „Myslím, že to byl tehdy docela frajerský kousek, který navíc vedení města získal důvěru a podporu obyvatel,“ míní slavkovský starosta. Dalším úspěchem, na němž má sám podíl, bylo vybudování golfového hřiště a hlavně jeho postupné rozšíření na poměrně rozsáhlou oddechovou zónu. „Uznávám, že původně golfové hřiště působilo poněkud snobsky. Každopádně lákalo turisty a okolní klientelu z takzvaných vyšších vrstev, takže špatný záměr to určitě nebyl. Podstatné ale je, že dnes už tu stojí rozsáhlý areál, který využívají zejména rodiny s dětmi, školy…“ Za relativně aktuální přínos považuje starosta také vznik vlastní kompostárny, což je unikum v rámci celého okresu. „Jsem rád, že se dlouhodobá koncepční práce ODS odráží na chodu města. V roce 2006 jsme byli oceněni 2. místem v soutěži týkající se kvality života, uznání jsme získali také jako Město pro byznys, což je určitě povzbuzením pro místní podnikatele. Také co se týče hodnocení veřejné správy, nemáme se za co stydět,“ uzavírá náš rozhovor Ivan Charvát. –red–
IVAN CHARVÁT (43) Starosta Slavkova, předtím místostarosta. Původní profese ekonom, po roce 1989 pracoval 15 let na finančním odboru Městského úřadu.
…komunisté ničili smysl pro poctivé řemeslo Janu Reichlovi se daří už patnáct let úspěšně vést svoji relativně malou stavební firmu REISTAV navzdory nelítostnému konkurenčnímu boji, odolává i nepřehlédnutelným dopadům ekonomické krize, byť to stojí menší i větší „šrámy“ v podobě poklesu zakázek… Hlavně ale nedá dopustit na poctivé řemeslo. „Jestli jste chtěli mluvit s rodilým Slavkovákem, tak to já nejsem. Jsem přistěhovalec, pocházím z Brna. Sem mě přivedla manželka před patnácti lety,“ varoval nás v úvodu rozhovoru Jan Reichl. Nicméně jak se vzápětí ukázalo, záhy získal ke Slavkovu nadmíru vřelý vztah. „Je to příjemné městečko, dá se tu najít vyžití kulturní i sportovní. Máme tu velké koupaliště, tenisové kurty, golfové hřiště…“
Stavařská rodinná tradice Studium stavařiny považoval Jan Reichl vzhledem k rodinné tradici v podstatě za samozřejmost – v oboru pracoval tatínek i dědeček. Jeho nynější firma REISTAV se zaměřuje na rekonstrukce i výstavbu bytů. Se zhruba deseti zaměstnanci působí v samotném Slavkově, Brně, ale namanou se i smlouvy například v Praze, nedávná stavební štace byla v Peci pod Sněžkou. Celkově je na tom Jan Reichl podobně jako řada jiných podnikatelů – nemůže si dovolit jít s cenami nahoru, i když materiál podražil, musí si cenit toho, když má dost zakázek, aby firma překlenula současné neblahé období. „Teď jsou to docela krušné roky, navíc je u téhle profese vždycky nutné včas shánět nějakou práci na zimu. Ale když se člověk snaží a je schopen se přizpůsobit požadavkům, tak se práce vždycky najde,“ konstatuje. „Pokles zájmu o stavební práce je teď zjevný, hlavně v menších městech. Klesají i prodeje bytů, navíc je teď pro lidi obtížnější získat hypotéku. A u některých zakázek nás převálcují velké firmy, které mají samy nouzi o práci. Ale i tak se dokážeme držet nad vodou. Věřím, že je to i díky tomu, že
nabízíme seriózní jednání a snažíme se klientům maximálně vyhovět,“ shrnuje momentální situaci Jan Reichl. Postavení českých podnikatelů obecně ale nehodnotí příliš příznivě. I proto se ostatně stal členem ODS. „Pojem podnikatel má pro spoustu lidí a priori negativní přídech. Nepřejí jim, myslí si, že zkrátka umějí snadněji přijít k penězům. A nevidí už tu dřinu a nervy, které za tím většinou stojí.“
Vytratila se hrdost na dobře odvedenou práci S oblibou používá Jan Reichl pojem „poctivé řemeslo“, na které nedá dopustit. Cení si každé manuální práce, pokud jí dotyčný rozumí a „neflinká se“. „Bohužel komunisté tuhle tradici a úctu k řemeslníkům systematicky ničili. I třeba zedník může být ‚pan zedník‘. To platí o jakékoli profesi. Velcí mistři bývali třeba dlaždiči. Teď je obtížné najít lidi, kteří odvádějí prvotřídní práci. Hodně se vytratilo to správné povědomí i jistá hrdost na vlastní umění. Tohle kouzlo bolševici zdevastovali.“ O to víc si cení přístupu vedení města, které rozvoji podnikání přeje. –red–
15
REPORTÁŽ
Americká nemocnice na kraji města Eva Martínková
Evropa Obamovi tleská, mnozí Američané kroutí hlavou Amerika se chystá zavést systém veřejného financování zdravotnictví. V těchto dnech bojuje Barack Obama v horní komoře amerického Kongresu o zákon, který by měl zajistit pojištění 96 procentům Američanů. Socialistická Evropa mu tleská. Zřejmě i v USA vstoupí stát na půdu dosud ovládanou výhradně soukromými pojišťovnami.
16
„Dívám se na tuto novinku velmi skepticky,“ říká Dr. Robert Tonks, operatér ze San Diega. „Obávám se dlouhých čekacích lhůt na operace a celkového poklesu kvality péče, na níž jsou američtí občané zvyklí.“ Doktor Tonks odmítá vžitou představu, že lidé bez pojištění umírají před branami nemocnice. „Naší povinností je ošetřit každého. Kdo není pojištěn, musí potom úhradu splácet. Ano, pojištění je poměrně drahé, ale nabídka pojišťoven je tak široká, že si každý může vybrat, co je pro něj přijatelné. Navíc většině lidí platí pojištění zaměstnavatel. Je to právě soukromé pojištění, co umožňuje americkému zdravotnictví špičkovou úroveň.“ Stačila jedna zákeřná oceánská vlna a moje představy o idylické dovolené u dcery v americkém San Diegu vzaly za
své. Ale nelituji. V okamžiku, kdy mnou vodní živel práskl o tvrdý písek, začala moje cesta za poznáváním amerického zdravotnictví. Diváky Pobřežní hlídky a amerických seriálů z nemocničního prostředí mohu ujistit – fakt, funguje to! Jen je to hodně drahé. Záchranář mě objevil hned po několika metrech usilovného plazení směrem k pláži. Mladý, pohledný, ale především nesmírně milý. Při pohledu na mou nohu, která nerespektovala přirozené úhly lidského těla, se sice trochu rozklepal, ale dlahu zvládl a myslím, že jen díky němu jsem se vyhnula poúrazovému šoku. Nevím, zda absolvoval kurz psychologie, nebo zda má většina Američanů empatii pro bližního v nesnázích, ale než přijela ambulance, dokázal mě ukonejšit a přesvědčit, že to bude určitě dobrý. A bylo. Osádku záchranky tvořili dva laskaví Hispánci. Změřili mi tlak, otírali čelo, dávali led na nohu a zavolali dceři. Sdělili mi, že mě vezou do vyhlášené kalifornské nemocnice Scripps Memorial Hospital v La Jolle, kde se prý léčí i holywoodské hvězdy (později jsem se dozvěděla, že tyto hvězdy se zde skutečně léčí, ale ze závislosti na drogách a alkoholu). Bolest přehlušovaly obavy, že moje pojištění v tak nóbl nemocnici nebude dostačující. Měla jsem pouze obyčejné cestovní pojištění k osobnímu účtu České spořitelny. Tušila jsem, že operace bude náročná a o systému amerického zdravotnictví jsem nevěděla prakticky nic. Děsila mě proto představa, jak hledáme pokoutní zařízení, které by nemajetnému cizinci „udělalo cenu“. Ale již na Emergency jsem pochopila, že moje obavy byly liché. Personálu na příjmu stačila modrá kartička s mým jménem, zaštítěná Kooperativou. Lékaři se o pojištění nezajímali vůbec, je zajímala pouze moje noha. Píchli mi morfium, takže následující kolotoč jsem vnímala poněkud v mlze. Naštěstí se dostavila dcera, která byla od té chvíle u každého vyšetření – a že jich bylo! Třikrát jsem například musela podstoupit CT krku a plic, než vyloučili, že nemám rakovinu štítné žlázy. Jak to souvisí s přelámanou nohou, nevím dodnes, možná kvůli narkóze. V anamnéze jsem přiznala svých pět light cigaret denně, v důsledku čehož se k lůž-
ku dostavil lékař – osvětář, který mi dal přednášku o škodlivosti kouření. Na rentgenu zjistili, že mám v lýtku zlomené dvě kosti, z toho jednu na dvakrát. Ještě ten večer odeslali snímky sandiegskému specialistovi na tento druh zlomenin, který slíbil, že se druhý den dostaví a bude operovat.
Luxus – možná zbytečný Noc jsem strávila v příjemném dvoulůžkovém pokoji s příslušenstvím a televizí. Nijak zvlášť jsem ten standard nedocenila, bylo mi mizerně a kvůli zítřejší narkóze jsem nesměla ani pít. Sestřičky mi proto trpělivě otíraly ústa vatičkou, namočenou do jakési směsi, která mírnila pocit vyprahlosti. Každou hodinu měřily tlak a teplotu a v noci tiše přicházely k lůžku zjistit, zda klidně spím. „Starají se tu o tebe jako o Baracka Obamu,“ konstatovala druhý den dcera. Byla se mnou až do chvíle, než mi anesteziolog píchl narkózu. Nepustili ji pouze na operační sál, a to bylo jediné omezení pro přítomnost příbuzných a známých. Ačkoli dnes už mluví anglicky lépe než česky a všechny pokyny lékařů mi vysvětlila, před operací jsme musely použít oficiální tlumočnický servis po telefonu. Mimochodem, v něm nás evidují ještě pod Československem. Takže prostřednictvím slovensky hovořící slečny jsem ujistila lékaře, že souhlasím se vším, co se mnou budou provádět. Hovor je zadokumentován a slouží jako prevence žaloby, kdybych se kvůli jazykové bariéře cítila nedostatečně informována. Těsně před transportem na operační sál stanul u mého lůžka kněz. Vyděsila jsem se. Pak ale i moje bolestí a morfiem omámená hlava pochopila, že se nejedná o poslední pomazání, nýbrž o dokonalý servis nemocnice. Duchovní mě vyzval k uklidňujícímu rozhovoru a zajímal se, jakého jsem vyznání. Po pravdě jsem řekla, že žádného. Zarmoutilo ho to. Operace se zdařila, probudila jsem se s tzv. zevní fixací, což je jakýsi svěrák, zabudovaný do nohy zvenčí. Nějaké šrouby zabudoval pan doktor i dovnitř. Otrnulo mi a chtěla jsem pobyt v nemocnici zkrátit z důvodů finančních a také proto, abych nekomplikovala život dceři, která měla odjet na důležitý semi-
nář do Los Angeles. Od sestřiček jsem věděla, že brzké propuštění záleží na míře bolesti a schopnosti ukázat, že se dokážu pohybovat po jedné noze. Druhý den po operaci jsem tedy tvrdila, že mě nic nebolí a s tzv. chodítkem jsem prosvištěla nemocniční chodbou. Ihned po této exhibici jsem byla propuštěna do domácího ošetření a do Los Angeles jsem druhý den odjela s dcerou. Za 14 dnů jsem se měla dostavit na kontrolu a dohodnout termín druhé operace, která byla podle mínění operatéra nezbytná. Před propuštěním si setřička všimla, že mi na rukách zůstaly náplasti od kanyl a vpichů. Nedovolila mi je strhnout. Přinesla smotky vaty, které namáčela do změkčující tekutiny a přikládala je k náplastem, které se pak sloupávaly zcela bezbolestně. Přesto mě sestřička bedlivě sledovala, zda sebou necukám. Snad abych si nestěžovala. Od sociální pracovnice jsem obdržela dlouhý seznam organizací, které se v San Diegu zabývají domácí péčí. To pro případ, kdyby se o mě neměl kdo starat. Mým zážitkům z americké nemocnice dominuje pocit, že pacient je vážený klient. Na to stále ještě nejsme zvyklí. Já mám například pocit, že zvoneček na sestru se smí použít jen v ohrožení života. Moje americká spolupacientka to viděla jinak. Poté, co jsme dostaly snídani, zazvonila. Když se sestřičky ozvaly, pronesla důrazně jediné slovo: Kečup!!! Nikoli, prosím, kečup, nebo byla byste tak laskavá a sehnala mi kečup… Ne. Jednoduchý INZERCE
rozkaz podřízeným. Když se do pěti minut kečup nedostavil, zazvonila znovu a to jediné slovo formulovala ještě ostřeji. Z mluvítka jsem slyšela omluvné švitoření. Sestřičky totiž musely kontaktovat cateringovou firmu, která jídlo pro nemocnici zajišťuje. Do půl hodiny byl kečup na místě. Ani se ho netkla. Mimochodem, strava byla výborná, výběr ze dvou menu, kalorická hodnota vypočítána každému pacientovi na míru podle výšky a váhy. U jídelního lístku byla vyčíslena nutriční hodnota každé porce. Uniformy a úsměvy cateringových zaměstnanců připomínaly číšníky v luxusních restauracích. Zdravotnický personál, od lapiduchů až po lékaře, se choval lidsky a přívětivě. Když je člověku šoufl, jsou laskavost, žerty a povzbuzování neocenitelné. Přála bych to každému, kdo jede na módní vlně kritiky falešných amerických úsměvů. Fakt je, že mé nadšení poněkud vyprchalo, když začaly přicházet účty. Nejprve 1500 USD za sanitku, potom 1000 USD za rentgeny, své požadovala i laboratoř... Zkrátím to. Když přišel i účet za operaci a dvě přespání v nemocnici, dospěla jsem k částce 50 000 dolarů a k názoru, že kdo si v Americe pojištění neplatí, je hazardér. Na kontrole jsem panu doktorovi sdělila, že si druhou operaci dovolit nemohu, protože bych zruinovala pojišťovnu. Varoval mě, že v našem systému „bezplatného“ zdravotnictví přijdu na řadu nejdřív za tři měsíce, a to už bude pozdě.
Trvala jsem na svém a odletěla domů. V pražském Motole mi ošetřující lékař sdělil, že druhá operace je zbytečná, protože to sroste samo. Uvěřila jsem mu a zdá se, že měl pravdu. Názor amerického operatéra mohl být podepřen vidinou dalšího zisku, kdo ví.
Deprimující šok v Motole Rychle jsem se vyrovnala s prostředím na traumatologické ambulanci v motolské nemocnici, i s dlouhými hodinami čekání. Dokonce i s tím, že zevní fixaci mi nakonec vyrvali z nohy omylem bez lokálního znecitlivění, ačkoli jsem před tím musela podstoupit předoperační vyšetření. S čím se ale smířit nedovedu, je chování personálu ke starým lidem na oddělení. Na stařenky, blouznící po narkóze, sprostě řvali. Tykali jim. Vyhrožovali přikurtováním. Celou noc jsem nešťastné spolupacientce dávala pít a otírala čelo. Byla po operaci, neustále sténala. Sestřičku jsem ani nezahlédla, „komunikaci“ obstarával nižší zdravotnický personál. Kdo často zvonil, tomu byl alarm odpojen. Lapiduchové vypadali jako trestanci, mezi sebou se hádali, pacienty naštěstí pouze ignorovali. Osmačtyřicet hodin na oddělení traumatologie ve fakultní nemocnici Motol, která získala jako jedna z mála českých nemocnic jakýsi evropský certifikát, byl deprimující zážitek. Chápu, chybí peníze... Pane Obamo, moc Vás prosím, tudy cesta nevede... autorka je publicistka
TRADICE
Jak se měnily a vyvíjely vánoční zvyky aneb jiný kraj, jiný mrav Ladovská představa Vánoc v romanticky zasněžené krajině, půlnoční mše, jesličky, ozdobený stromeček a smažený kapr… To vše je pro většinu z nás považováno za zcela samozřejmé symboly a tradice. Jinou podobu Štědrého dne si ani nedovedeme představit. Ve skutečnosti jsou mnohé tyto tradice dosti „novodobé“ a leckdy ryze české. Nemusíme patřit k těm, kteří vyjíždějí strávit část zimy do exotických krajů, abychom tušili, že mezi palmovými háji bychom stěží našli jedličku nebo smrček a v přímořských krajích se nikdo nepídí po kaprovi. Prapůvod vánočních svátků se váže k oslavám zimního slunovratu, který znaly i takzvaně primitivní národy na celém světě už od pradávna. Křesťané Vánoce přijali za své a spojili je s Kristovým narozením až ve čtvrtém století. Nicméně i v křesťanských zemích si konkrétní zvyky zachovaly do značné míry některé prvky původního svérázu, nemluvě o podmínkách v rozmanitých koutech světa.
Kde se vzaly první betlémy, dárky, stromky a kapři
18
Jesličky neboli betlémy připomínající okolnosti Ježíšova příchodu na svět se v mnohých zemích staly nedílnou součástí vánoční výzdoby. U jejich zrodu stojí živé betlémy, v nichž účinkovali sku-
teční lidé, a které se rovněž objevují dodnes. Otcem tohoto zvyku je podle historických pramenů italský šlechtic Giovanni di Velita, který uspořádal první živé jesličky v jeskyni o půlnoci 24. prosince 1223 pro Františka z Assisi. V Itálii se pak stavění i zobrazování betlémů postupně stalo rozšířeným zvykem, což vyvrcholilo na přelomu 17. a 18. století. U nás byl první betlém postaven pravděpodobně v roce 1560 v dominikánském kostele sv. Klimenta v Praze. Nejvíce se tato tradice v českých zemích rozšířila rovněž až v 18. století. Co se týče vánočního stromku, můžeme ho sice považovat za jeden ze symbolů Vánoc, ale je vcelku jasné, že ne každá země oplývá jedličkami, borovicemi či smrčky. Nemluvě o tom, že zvyk zdobení stromku má předchůdce v palmové ratolesti s 12 listy, kterou nosili domů Egypťané i Římané na oslavu slunovratu. Zdobení jehličnanů se začalo šířit rovněž v rámci slavností zimního slunovratu na francouzsko-německém pomezí. Právě němečtí imigranti později tuto tradici „transportovali“ do Spojených států – paradoxně Anglie měla v tomto ohledu zpoždění. První, kdo na vánočním stromečku použil svíčky, byl údajně Martin Luther, kterého inspirovaly hvězdy na noční obloze. Zajímavé také je, jakým způsobem se zdobení vánočního stromku šířilo v Čechách. Jako první ho podle historiků
a folkloristů rozsvítil v roce 1812 ve své pražské vile tehdejší ředitel Stavovského divadla. Během následujících čtyř desetiletí přijali obyvatelé Prahy i dalších měst tento zvyk za svůj, ale venkov kupodivu ještě zhruba dvacet let ve většině vzdoroval. O kaprovi by dnes málokdo soudil, že původně byl používán výhradně jako ryba okrasná. K nám ho – bůhví jak – přivezl v 9. století z Asie františkánský mnich jako dar svému převorovi. Díky péči mnichů se podařilo výskyt této ryby rozšířit, nicméně na vánočním stole se začal objevovat až začátkem 19. století. Nejstarší
dochovaný recept z roku 1810 popisuje přípravu kapra na černo. Jeho příprava ovšem trvala tři dny, po které se kapr pekl ve sladké omáčce z rozinek, perníku, ořechů a sladkého piva. Smaženého kapra tak, jak ho dnes považujeme za nejběžnější štědrovečerní pokrm, popsala až M. D. Rettigová. Příliš dlouhou historii za sebou nemá ani předávání dárků. Ještě kolem poloviny 19. století dostávalo drobné pozornosti a přilepšení jen služebnictvo, čeleď, tuláci a žebráci. Lidé totiž věřili, že za takto projevenou solidaritu budou
odměněni štěstím a zdravím. Až později se začali navzájem obdarovávat i blízcí a příbuzní. I když vánoční pohlednice dnes masivně vytlačují sms a maily, stojí za zmínku, kdo byl zakladatelem vánočních blahopřání na dálku: První vánoční pohled poslal údajně britský voják Dobson v roce 1844, jako první je i s předepsaným přáním začal sériově vyrábět rovněž Angličan – John Calcott Horsley. Oproti tomu zdobení obydlí jmelím je prastaré – uplatňovali ho již staří Keltové. Věřili v jeho magické schopnosti, ať co se týče léčivých účinků, tak posílení plodnosti nebo i ochrany před silami zla. Tytéž vlastnosti mu pak přisuzovali lidé snad všude, kde se tato rostlina vyskytuje.
Rozšířený je krocan, ale i mořské plody Ve Velké Británii, která ovlivnila pojetí svátku nejen v ostatních anglosaských zemích, ale například i ve Francii, se počátky oslavy Vánoc datují od roku 596, kdy se na březích Anglie vylodila skupina mnichů v čele se svatým Augustinem,
aby zde šířili křesťanství. Přesto je současné pojetí Vánoc spojeno s viktoriánskou érou. Dárky roznáší na Štědrý den Father Christmas povětšinou do připravených punčoch a například povlaků od polštářů. Jejich rozbalování a vůbec hlavní vánoční oslavy se odehrávají až na Boží hod. Nejslavnostnějšími okamžiky je polední hostina. Když se účastníci sejdou, tak před zahájením samotného oběda všichni rozlomí tzv. christmas crackers, což jsou ve skutečnosti papírové ruličky s drobným dárkem. Polévka se vaří nejčastěji kuřecí, rybí nebo želví, kterou v dnešní době nahrazuje spíše tzv. „falešná“ želví polévka z telecí hlavy. A co jiného jako hlavní chod než pečený krocan, pokud možno s kaštanovou nebo ořechovou nádivkou, pečenými brambory, zeleninou a omáčkou. Ale nevylučují se v řadě rodin ani další masové a rybí pokrmy. Co by ale asi mnozí Češi na britském vánočním stole postrádali (kromě kapra a bramborového salátu), je „naše“ klasické cukroví. Místo toho se podává puding a další dezerty, obohacené často kandovaným ovocem. Pudink by měl během přípravy pokud možno alespoň symbolicky zamíchat každý člen rodiny, aby se mu splnilo nějaké přání. Často se do něj také vhazují drobné mince pro štěstí.
Australané často tráví Štědrý den na plážích Pro Austrálii jakožto původně britskou kolonii je typická většina obdobných tradic. Ale vzhledem k tomu, že se tu v prosinci teploty pohybují kolem třiceti stupňů, oslavy se odehrávají povětšinou venku – na terasách, v zahradách i na plážích. Vánoční menu je o poznání méně než
v Británii spojeno s neodmyslitelným krocanem. V mnohých domácnostech servírují jiné druhy drůbeže, mořské plody, různé ryby, těstoviny, rozmanité saláty… Ve Spojených státech rovněž převažují britské tradice, ale vzhledem k multikulturální pestrosti si některé národnosti zachovávají tradice ze svých původních vlastí.
Nadělovat dárky může Santa, skřítek i Ježibaba Jak známo, na rozdíl od britského království v USA nenaděluje Father Christmas ale Santa Claus. Méně se ví, že tato postava vznikla v Holandsku jako symbol mikulášské tradice, která tam je velmi silná. Mimo jiné proto, že holandsky Sint Nicolas (zlidověle Sinterklass) je odnepaměti uznávaným patronem námořníků. Snad jedinou ženskou postavou, která rozdává vánoční dárky je italská La Befana. Navštěvuje ale lidská obydlí nikoli na Štědrý den, ale až 6. ledna na Tři krále. Původně byla prezentována jako ježibaba, ale postupně získala spíše podobu dobrotivé babičky. Na závěr a podpoření chuti ještě připomeňme obvyklé vánoční menu vyhlášených gurmánů – Francouzů. Skládá se až z dvanácti chodů, mezi nimiž vesměs nechybí kromě dobrého vína ústřice a jiné mořské plody, někde se podávají také žabí stehýnka, dále klobásky, šunka, saláty, ovoce a sladkosti. V některých domácnostech je hlavním chodem krocan s kaštanovou nebo lanýžovou pastou. Specialitou je jako dezert (kromě sýrové tabule) speciální výrobek zvaný vánoční poleno. Je spojeno s tradicí, podle níž se mělo na počátku svátků vložit do krbu ohromné poleno, které by vydrželo hořet po celé Vánoce. –red–
19
VÝROČÍ
Pocta výjimečnému nadání Jiřího Trnky Dnešní děti se možná lépe vyznají v počítačových hrách a postavičkách z oblasti science fiction. Ale z generací starších se těžko najde někdo, kdo by si nevybavil film nebo alespoň pohádkovou ilustraci od Jiřího Trnky. 30. prosince uplyne čtyřicet let od jeho úmrtí, což je dostatečný důvod k zamyšlení nad samotným půvabem jeho tvorby, všestranností a celosvětovým věhlasem. V oblasti animovaného filmu se totiž dokázal úspěšně postavit takové velmoci, jako jsou USA a jejich „disneyovkám“. Odtud kdysi často citovaná přezdívka „Walt Disney východu“.
20
„Celý svět tehdy zbožňoval Pepka námořníka, Disneyovo studio chrlilo další a další animované filmy. Trnka do toho vstoupil úplně jiným přístupem, vnesl do tohoto typu snímků svoji svébytnou poetiku a výtvarnou náročnost. Ta je ostatně typická pro celou jeho tvorbu,“ popisuje zahraniční věhlas Jiřího Trnky Jana Potužáková, bývalá ředitelka Západočeské ga-
lerie. Zde se Trnkovu odkazu systematicky věnovali a věnují i proto, že to byl plzeňský rodák. Na jeho osud měl bezesporu značný vliv „otec“ Spejbla a Hurvínka Josef Skupa, který byl na plzeňském reálném gymnáziu profesorem kreslení. Přizval Trnku jako svého nadaného žáka ke spolupráci s loutkovým divadlem, což vyneslo začínajícímu umělci již v sedmnácti letech uznání na různých mezinárodních loutkových výstavách. Z podnětu Josefa Skupy pak v roce 1929 přestoupil na uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Spolupráce nicméně dál pokračovala, Trnka například vytvořil pro Skupovo divadlo návrhy řady loutek. Ostatně i sám krátce vedl vlastní loutkovou scénu s názvem Dřevěné divadlo.
Film, divadlo, ilustrace, kostýmy… Patřil zjevně k lidem, o kterých se říká, že na co sáhnou, to se jim daří. Všestrannost jeho nadání nijak nerozmělnila žádnou ze sfér, jimž se věnoval. „Mám
pocit, že do všeho se dokázal ponořit naplno a zároveň s noblesní lehkostí. Co se týče animovaného filmu to bylo nejmarkantnější díky jeho Studiu Bratři v triku, které se stalo symbolem nové vlny v této oblasti. Třeba ale dodat, že nebyl jediný – podobným směrem se ubírali zlínští tvůrci z tehdejšího Filmového studia Gottwaldov. Za zmínku v souvislosti s novou vlnou stojí přinejmenším také Hermína Týrlová a Karel Zeman,“ shrnuje Jana Potužáková. Paralelně s filmovou tvorbou a loutkovým divadlem se Trnka věnoval vlastní
malířské a ilustrátorské práci. K vrcholům patří mimo jiné příběhy Míši Kuličky, Karafiátovi Broučci, Alenka v říši divů… Mezi svými blízkými a přáteli byl znám také tím, že dokázal malovat oběma rukama zároveň.
„Viděli jste ho někdy malovat? On maluje levou a pravou současně. S tím by mohl do cirkusu. Kdyby bylo nejhůř, tak já budu dělat klauna a ty budeš dělat rychlokreslíře, oběma rukama. A budeme jezdit po Čechách a i na Moravu nás pustěj’,“ nechal se kdysi slyšet ve společném pořadu Jan Werich, který patřil k blízkým Trnkovým přátelům. Kromě toho byli těsní sousedé na pražské Kampě. Werich je rovněž spojen s řadou Trnkových filmů – společně s Vlastou Burianem propůjčil hlas pohádce Dva mrazíci a zpracování některých kapitol Haškova Dobrého vojáka Švejka. Z dalších filmů stojí za zmínku přinejmenším Bajaja, Fimfárum, Staré pověsti české, které namluvily tehdejší herecké hvězdy Růžena Nasková, Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout, Václav Vydra a Karel Höger. Trnka byl téměř u všech svých filmů režisérem, scénáristou a výtvarníkem. Spolupracoval mimo jiné také s Národním divadlem, pro které připravoval scénografii a návrhy kostýmů. Nevyhýbal se ani sochařským pokusům a grafice.
úspěch sklízelo na celém světě jeho zpracování shakespearovského námětu Sen noci svatojánské. Trnkovy světové úspěchy nemohl přehlížet ani tehdejší československý režim, takže ho rovněž obdařil řadou titulů, byť se rozhodně nejednalo o umělce budovatelského typu. –red–
Detail vstupních dveří do Trnkova domu na Kampě
Na padesát ocenění v tuzemsku i v zahraničí Celkový výčet cen, které za svůj nepříliš dlouhý život získal (zemřel po těžké nemoci ve věku padesáti sedmi let), by se na toto místo vešel stěží. Například se stal nositelem Ceny H. Ch. Andersena, Melliésovy ceny za nejlepší animovaný film, na festivalu v Cannes dostal hlavní cenu za film Zvířátka a Petrovští, na Mezinárodním festivalu animovaného filmu ve francouzském Annecy Zvláštní cenu poroty... Obrovský
21
VÝROČÍ
Ceaucescu jako vůdce, tyran a politik Zatímco my jsme v listopadu slavili výročí sametového svržení komunistického režimu, rumunská revoluce si takové přízvisko těžko může připsat. Demonstrace, které předcházely pádu vlády prezidenta Nicolae Ceaucesca, měly o poznání dramatičtější průběh. Vyvrcholily 22. prosince, kdy se k protestujícím připojila nejen do té doby nechvalně známá Securitate, ale i armáda. Po neúspěšném pokusu uniknout ze země soukromou helikoptérou proběhl krátký proces, v němž byl diktátor i jeho žena Elena obviněni z genocidy a dalších zločinů. Rozsudkem bylo zastřelení popravčí četou. Ovšem kromě tvrdých stalinistických metod je zároveň Ceaucescu zajímavou postavou vzhledem ke svým postojům k Sovětskému svazu a Západu.
22
K jeho radikálním postojům ho pravděpodobně do značné míry předurčilo prostředí, z něhož vyšel. Pocházel z chudé zemědělské rodiny a už v jedenácti letech odešel jako učeň do Bukurešti, kde se protloukal dosti nuzně
mezi lidmi s podobným osudem. Už od raného mládí se pak profiloval jako zatvrzelý komunista a antifašista – v roce 1932 se jako čtrnáctiletý přidal k tehdy ilegální Komunistické straně Rumunska, kde se projevoval od počátku velmi aktivně. Za to ho postupně postihlo od vládnoucí nacionalistické a fašistické Železné gardy opakované vězení, vyhnanství i pobyt v koncentračním táboře. A jeho hvězda komunistického vůdce v odbojářských kruzích prudce stoupala. Když se po druhé světové válce Rumunsko ocitlo v sovětské sféře vlivu, z pronásledovaných komunistů se stali vládci. A Ceaucescova kariéra se vyvíjela rychlým tempem, prošel řadou funkcí politických i vládních. Prezidentem se stal v roce 1974. Nicméně už předtím jakožto komunistický boss měl prvořadý vliv na rumunskou vnitřní a zejména zahraniční politiku.
Doma diktátor, zároveň „trojský kůň Západu“? Záhy po nástupu do prezidentské funkce nastolil tvrdou diktaturu, která přinesla pro většinu obyvatelstva at-
mosféru strachu a extrémní chudoby. Zemi ovládl kult osobnosti stalinského typu, který si vysloužil i samostatný název – ceaucismus. Paradoxně se na druhou stranu i předtím úspěšně vymezoval vůči sovětským tlakům a dovolil si jim vzdorovat v míře, o jaké například Češi a Slováci nemohli ani snít. Ještě než se stal prezidentem, tak v roce 1968 oficiálně odsoudil okupaci Československa, spolupracoval s Josipem Titem, který obdobně odmítal plně respektovat ruský vliv… Jako obzvlášť husarský kousek v tehdejší politické situaci lze označit jeho navázání diplomatických styků se západním Německem v roce 1967, rovněž veřejně odsoudil ruský vpád do Afghánistánu. Rumunsko bylo také jedinou zemí východoevropského bloku, která odmítla bojkotovat olympijské hry v Los Angeles v roce 1984. Snažil se rozvíjet i další kontakty se Západem, který je vesměs vítal jako možnost proniknout do zemí sovětského bloku. Odtud Ceaucescovo přízvisko „trojský kůň Západu“. Demokratické státy proto ochotně poskytovaly Rumunsku velkorysé půjčky, což
skončilo horentním státním dluhem ve výši kolem deseti miliard dolarů. Prezident se ho snažil během 70. a 80. let splácet, ovšem na úkor místního obyvatelstva, které bylo kromě jiného odsouzeno k přídělovému systému na potraviny, trpělo nedostatkem pohonných hmot… Narůstající nespokojenost se ve společnosti šířila o to víc, že sám Ceaucescu zároveň ostentativně prezentoval své bohatství a megalomanství. Například kvůli výstavbě jeho „Paláce lidu“, který patří k největším budovám na světě, byly srovnány se zemí desítky obytných domů, kostelů, synagog i architektonicky cenných vil. Tisíce lidí byly vystěhovány na periferie Bukurešti, celý národ hladověl a v zimě zůstal bez topení, zatímco vůdce si zadal obložení koupelny pravým zlatem. Zkrátka živná půda pro narůstající odpor. Situace se začala prezidentovi vymykat z rukou už roku 1987, kdy byl nucen vojensky potlačit protesty studentů
a dělníků. Výslednou revoluci pak spustilo povstání v Temešváru v prosinci 1989, k němuž se navzdory zásahům Securitate a armády přidávaly masy lidí
z celé země. Předznamenáním konce režimu bylo, když se na stranu demonstrantů začali přidávat právě představitelé Securitate a posléze i vojsko.
… odmítal diktát Moskvy Ceaucescova pověst nelítostného diktátora je všeobecně známá. Vysvětlení dlouhodobého úspěchu jeho politiky už méně. Proto jsme položili několik otázek ohledně této – naštěstí dnes už historické postavy -– Janu Kalousovi z Ústavu pro studium totalitních režimů. Jak lze vysvětlit, že Sovětský svaz Ceaucescovi toleroval inklinaci k Západu, odsouzení okupace Československa i vpádu ruských vojsk do Afghánistánu…? Ceaucescův režim navazoval na předchozí éru Gheorgiu-Deje, který razil podobnou zahraniční politiku. Díky tomu se Rumunsko, na rozdíl od většiny jiných východoevropských zemí, dokázalo obejít bez trvalé vojenské přítomnosti SSSR na svém území. V rámci východního bloku totiž získalo jistou autonomii podpořenou jednak surovinovými základnami na svém území, což byla především ropa, jednak vřelými vztahy s komunistickou Čínou. Navíc Ceaucescu nikdy nezpochybnil vedoucí roli komunistů ve společnosti ani jiná komunistická dogmata. Fakt je, že současně prováděl vlastní nezávislou politiku ve vztahu k Západu a k jeho institucím, například vůči Mezinárodnímu měnovému fondu. Rumunští představitelé hájili své vlastní zájmy, což i před veřejností prezentovali jako navazování na své rumunské dějiny a osobnosti. Odvážili se také jisté kritiky sovětských politických doktrín. Neúčast Rumunska v okupaci ČSSR se nedá interpretovat pouze jako zásadní nesouhlas s tehdejší linií Brežněvovy politiky, což bylo u nás interpretováno jako souhlas s Dubčekovou politikou: Ceaucescu rozhodně nebyl příznivcem tak radikálních politických změn, jaké ve své době sledoval Dubček, ale spíše odmítal mocenskopolitický diktát Moskvy. Šlo mu o vyjádření práva jednotlivého socialistického státu na vlastní
specifickou cestu. Přitom ale, opakuji, základní bolševické doktríny nikdy nezpochybnil. Jak Ceaucescovy postoje hodnotil Západ? Vnímal ho rozporuplně. Na jedné straně si uvědomoval odvahu a schopnost Rumunska vytvořit si vlastní ekonomickou politiku, která spočívala v úsilí o maximální export surovin a zemědělských produktů mimo sovětskou sféru a v čerpání půjček ze Západu. Za zmínku stojí, že se Ceaucescu vždy – bohužel i na úkor vlastního obyvatelstva – snažil splácet dluhy podle harmonogramů. Což mu vlastně laicky řečeno zlámalo vaz. Na druhé straně Západ nemohl nevidět jeho despotické sklony, porušování lidských práv a neostalinské metody vlády. Pikantní byly také jeho návštěvy na Západě, kde vznášel ohledně svého komfortu natolik nadstandardní požadavky, že se nad nimi jeho hostitelé oprávněně pozastavovali. Jak lze charakterizovat typ jeho diktatury, na čem byla založena její zrůdnost? Šlo o klasický kult osobnosti. Osvojil si pozici žijícího komunistického boha. Vlastní neotřesitelnost si zajistil také obsazováním rodinných příslušníků do důležitých pozic ve straně a ve státě. Poslední stranický sjezd na podzim 1989 šokoval i přítomného sovětského vyslance. Ceaucescu totiž odmítal jakékoliv reformy, včetně Gorbačovovy přestavby. Megalomanské projekty jsou smutným svědectvím jeho vlády. Boření staré Bukurešti, uměle vytvářené a posléze nefunkční zemědělské celky, lpění na těžkém průmyslu a nutnost zavedení přídělového systému – to vše přispělo k ožebračení rumunského obyvatelstva. Přičteme-li k tomu pohrdavý vztah k menšinám v Rumunsku a „obvyklou činnost“ tajné policie Securitate, pak lze bez pochybností hovořit o despotické diktatuře. –red–
23
HISTORIE MÍSTO KOMPASU
Československá stráž při sibiřském čtyřicetistupňovém mrazu u vlaku v Kurganu
Co také způsobila „bezvýznamná bitka“ u Zborova?
Jindřich Marek
S 24
edí v pražských kavárnách, stresuje je jejich český původ a ve své svazácky europanské euforii a módním postmodernistickém relativismu šťourají do českých dějin jako malé děcko šťourá klacíkem do psího lejna. Bitva u Zborova je pro ně například přeceňovaná „bezvýznamná bitka“, Masarykovi legionáři zloději zlatého ruského pokladu a zrádci více než kontroverzního admirála Kolčaka. Část
mladých českých historiků, intelektuálů a novinářů je tak posedlá „bořením mýtů“, že čile vytváří nové – respektive přebírá staré mýty z dílen lidí, se kterými by si za normálních okolností asi ani nepodali ruku. Ztrácejí tak často nejen soudnost, ale také třeba vědomí, že jejich pradědové jako vojáci dosud neexistujícího státu v létě roku 1918 významně (a možná i zásadně) ovlivnili výsledek 1. světové války…
Bezvýznamná bitka zrodila demokratickou republiku Dnes některými „bořiteli mýtů“ tak zesměšňovaná bitva Československé brigády u Zborova z 2. července 1917 měla samozřejmě větší význam politický než vojenský, ale za vojenský krach generální ruské ofenzívy mohla především demoralizace a rozklad ruské armády, což způsobila bolševická propaganda.
Zborovský úspěch, obratnost a bojového ducha 3 500 československých dobrovolníků uznal naopak nejen velitel ruských vojsk generál Brusilov, ale blahopřát k úspěchu jim nakonec přišel i předseda ruské vlády Kerenskij, který rázem změnil své dosavadní záporné stanovisko k československému hnutí a povolil konečně to nejdůležitější – masový nábor do československých jednotek v zajateckých táborech. Zborovská bitva způsobila i to, že se také ve Francii a Anglii začali dívat na „československou kartu“ profesora Masaryka jako na kartu, s kterou by mělo smysl hrát. Zborov se také stal historickým mezníkem českých dějin a pevným podložím cesty, která povede za šestnáct měsíců až ke vzniku samostatného demokratického Československa. Tento fakt však během oné doby komplikovaly nejen armády císařského Německa
a strůjce potupného Brest-litevského míru s Německem, ale zároveň se, pokud to šlo, snažily dodržovat Masarykem proklamovanou neutralitu a snahu se nevměšovat do ruských vnitřních záležitostí. Hlavním vojenským cílem byla válka proti Německu a Rakousku-Uhersku, a tím i snaha dostat se na západní frontu, kde by bylo možné v boji pokračovat. Ruští komunisté však měli s českými a slovenskými vojáky jiné záměry... Chtěli v legiích zakořenit demagogii svých agitátorů, kteří se snažili legionářské pluky rozvrátit. Když jim to příliš nevyšlo, čekali bolševici na vhodný okamžik k zásahu. Ten jim měla usnadnit i smlouva z 26. března 1918 o přesunu československého sboru do Vladivostoku, kdy si měly československé pluky pro svůj přesun z Ruska ponechat jen takřka symbolickou výzbroj. Zatímco bolševici všemožně zdržovali a saboto-
Legionářský obrněný vlak „Orlík“
a Rakouska-Uherska, ale především nový fenomén na evropské politické scéně – komunisté… Když 7. listopadu 1917 provedl v Petrohradě ideologický fanatik Vladimír Iljič Uljanov vulgo Lenin, ochotně císařským Německem propašovaný do Ruska (!), bolševický převrat, byly československé legionářské pluky na Ukrajině. Zpočátku legionáři chápali bolševiky jen jako jednu z forem rozkládajícího se Ruska. Teprve časem zjistí, že jde o nebezpečný mor, který je schopen nakazit jakoukoliv část planety…
vali odjezd legionářských vlaků na východ, ochotně posílali desetitisíce německých a rakousko-uherských zajatců domů, kde měli posílit armády centrálních mocností.
Časy se po zániku Sovětského svazu přece jenom trochu mění. V listopadu 2009 byl například odhalen v Nižním Tagilu na Urale pomník padlých československých legionářů.
Dne 14. května 1918 tak došlo na nádraží v Čeljabinsku k incidentu, na který bolševici netrpělivě čekali. Jeden z odjíždějících maďarských zajatců hodil kusem železa po jednom českém legionáři a zasáhl ho do hlavy. Vlak byl legionáři zastaven, viník vypátrán a skupinou rozvášněných legionářů na místě zabit... Této věci se na popud zbolševizovaného „internacionálního klubu zajatců“ ujaly sovětské orgány, které proti legionářům okamžitě zasáhly a začaly je zatýkat i s jejich parlamentáři, kteří chtěli incident urovnat. To se sice nakonec podařilo, ale napětí mezi Čechoslováky a bolševiky začalo gradovat. Další konflikt byl již jen otázkou krátkého času, jak nasvědčovaly legionáři zachycené bolševické depeše. Dne 21. května 1918 například odeslal telegraficky náčelník sovětského operativního oddělení Aralov pokyn lidového komisaře války Lva Trockého, aby se českoslovenští legionáři organizovali v pracovní družstva a vstupovali
Komunisté – bratři lži a zákeřnosti Kromě hrstky zfanatizovaných odpadlíků, kteří z legií odešli za mámivou chimérou komunismu, drtivá většina legionářů nepohlížela na bolševiky s přehnanými sympatiemi. Legie v bolševicích sice viděly viníky rozvratu Ruska
Jízdní hlídka 4. pluku v tajze u stanice Zimy s ochrannými závoji proti hmyzu
➤
25
HISTORIE MÍSTO KOMPASU
Odjezd vyzdobených legionářských vlaků z Ukrajiny na východ začal na jaře 1918. Málokdo z legionářů tehdy mohl tušit, že upravené vagóny (těplušky) se stanou jejich domovem na celé dva roky!
26
do Rudé armády. Ještě jasnějším byl telegram, který byl odeslán z Moskvy následujícího dne 22. května pod číslem 702: „Vzhledem k neblahým případům konfliktů mezi československými vlaky a místní sovětskou vládou, přikazuje se všem náčelníkům čsl. vlaků bez odmluvy odevzdat všechny zbraně bez výjimky oficiálním představitelům místních Sovětů. Zaručení bezpečnosti Čechoslováků přechází na sovětské úřady sovětské vlády. Na každého, kdo nevyplní tohoto příkazu, bude se hledět jako na buřiče, postaveného mimo zákon.“ Legionáři to však odmítli. Sověti se do prostoru legionářských vlaků, roztroušených od Volhy přes Ural až k Vladivostoku, zatím snažili soustředit co největší počet sil, ale zatím si netroufali udeřit, jak to opakovaně kategoricky žádal Trocký. Proto byli zatím opět nasazeni rozkladní agitátoři z řad prvních čsl. komunistů, kteří začali nyní i v českém prostředí svoji historickou premiéru ďá-
belské alchymie lží, úskoků a zrad, kterými nakonec vyplní desítky let českých dějin až do současnosti.
Hrdinové ze Zlatoústu Ozbrojenému konfliktu Sovětů s legionáři se nakonec nedalo zabránit a na jeho počátku stálo hrdinství legionářů
v uralském Zlatoústu. Zde 27. května 1918 nedočkaví bolševici v den velkého vyjednávání s čs. legiemi v Penze přepadli od ostatních jednotek stovky kilometrů izolovaný štábní vlak 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husi, ve kterém bylo 363 mužů s pouhými 150 puškami a trochou střeliva. Navíc šlo většinou o neřadové vojáky – písaře, hudebníky, ševce a krejčí... Proti nim měli bolševici 340 pušek, 3 těžké kulomety a 1 polní dělo. Jeden z kulometů umístili na mostě a hlavními silami z vysokého náspu a z malé vzdálenosti začali „rudí“ ostřelovat legionářský vlak. Vzápětí však soudruzi prožili šok. Legionáři vyskákali z jedoucího vlaku a ti, kteří zůstali beze zbraní se jen s kamením a klacky v rukou vrhli na nepřítele! Boj trval pouhých deset minut, potom byl šokovaný nepřítel zahnán, když na bojišti zanechal 75 mrtvých, 87 raněných i těžké zbraně. Legionáři ztratili celkem 21 mužů. Po boji jejich vlak odjel na stanici Tunduš, kde se legionáři rozhodli vystoupit a pod vedením praporčíka Havla vyrazit přes uralské lesy pěšky. Při přechodu přes rozvodněnou řeku Ai pozbyli „bráškové“ většinu majetku; v řece zůstaly i dva kulomety dobyté při boji ve Zlatoústu. Po pěti dnech vyčerpávajícího pochodu neznámým terénem dorazili Havlovi muži konečně 1. června 1918 do městečka Miass, kde se spojili s 238 muži 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad. Společně potom při ofenzivní akci porazili v bitvě na Mochově hoře novou bolševickou přesilu! Další bojové střetnutí čs. legií s bolševiky, zahájené zprvu dobrovolnickým kádrem v celkovém počtu okolo 38 000 mužů, nabylo záhy charakter grandiózního tažení, kdy legionáři během tří
– Legionáři z 5. pluku odevzdávají podle dohody koncem března roku 1918 zbraně bolševikům. Ti ovšem platili svou nejoblíbenější měnou – zradou…
měsíců ovládli střední Povolží, Ural a 6000 km transsibiřské magistrály prakticky až po Vladivostok! V té době měl legionářský sbor v Rusku již přes 56 000 mužů a tvořilo jej 12 střeleckých pluků, 2 jezdecké pluky, elitní úderný prapor, 3 dělostřelecké pluky, 3 oddíly těžkého dělostřelectva, vlastní letecký oddíl a různé podpůrné jednotky služeb. Zároveň došlo na čas k začlenění národních vojsk nacházejících se na Sibiři do rámce čs. legií. Jednalo se především o tři prapory dobrovolnického sboru Rumunů z Transylvánie a Bukoviny, jugoslávský prapor mjr. Blagotiče, menší lotyšské jednotky a rusko-český dobrovolnický pluk, zřízený v srpnu 1918. Legie zároveň spolupracovaly i s polskou dobrovolnickou divizí.
Legionáři u Lipjag se zničeným pancéřovým autem bolševiků
Sami Rusové však proti bolševické epidemii byli ochotni dělat málo. Až když si někteří z legionářů po návratu domů
Neschopnost Západu vše rozhodla… Na tento dnes stále více opomíjený, avšak ohromující, vrchol české vojenské historie bychom měli pohlížet i jako na jeden z důležitých obratů ve vývoji 1. světové války, protože obsazení magistrály legiemi výrazně pomohlo dohodovým zemím na západní frontě, neboť se tím na východě země zastavil na základě Brest-litevského míru vedle přísunu surovin i bolševiky podporovaný návrat nejméně 250 000 německých a rakousko-uherských zajatců z Ruska, kteří koncem léta 1918 chyběli Ústředním mocnostem na frontě ve Francii i Itálii... Úspěchy legií měly značný ohlas v Americe a v Evropě. Vedení dohodových mocností tehdy ovládla myšlenka obnovení východní fronty proti centrálním mocnostem ve spolupráci s protibolševickými bělogvardějskými silami včetně Čechoslováků. Slibovaný příchod západních dohodových jednotek a jejich asijských spojenců za Ural se však neuskutečnil. Silná japonská armáda zůstala jen okupantsky kořistit v ruské části Dálného východu, kde se zastavily i slabší kontingenty americké a britské armády. Obdobně se nedokázaly různé bělogvardějské skupiny sjednotit na společném protibolševickém postupu. Opuštění a vyčerpaní českoslovenští legionáři se právem cítili zrazeni a opuštěni. Chtěli proto domů a místo toho slyšeli bohaté, vzdělané i prosté Rusy úpěnlivě prosit:„Holoubci siví, ochraňujte nás před bolševiky.“
Československé republiky. Ta teď od svých vojáků požadovala, aby plnili závazky vůči Spojencům. Ti se potom postarali, aby se pobyt kvalitního sboru v Rusku, zmítaném bolševickou expanzí, prodloužil co nejdéle. Záhy bylo jasné, že západní „spojenci“ s bojem proti bolševismu jen koketují a že ruské protibolševické síly rovněž až příliš spoléhají na to, že za ně budou krvácet především českoslovenští legionáři. Ti se do vlasti vrátili po moři až během roku 1920.
Post scriptum Velitelem legionářů ze 4. pluku „Prokopa Holého“ byl pouhý poručík Jan Gajer. Padl v boji s bolševiky 4. června 1918…
přečtou ruské klasiky či v divadle uvidí třeba Čechovův Višňový sad, na leccos si z Ruska vzpomenou a mnohé pochopí... Legionáři chtěli proto po vzniku Československa zákonitě rychle domů, ale stali se již z dobrovolníků regulérními vojáky suverénní, ale malé a vzdálené,
Nepochybujme však o tom, že kdyby například Maďaři, Řekové, Belgičané, Portugalci či třeba Dánové měli ve své národní historii naši legionářskou anabázi na Sibiři, byli by na ni dodnes tak pyšní, že by je od toho ani v budoucnu neodradil možný „eurokomisař pro likvidaci národních tradic a sterilní unifikaci evropských dějin“. Mějme to na paměti a nestyďme se proto za legionáře jen proto, že by to teď mělo být „moderní“… autor je historik a publicista
Legionáři umučení bolševiky v červnu 1918 v Barabinsku
27
ROZHOVOR
Kristian Kodet: Jen činy se počítají Markéta Ševčíková
28
Kristian Kodet je bez nadsázky nejviditelnějším a také mediálně nejproslulejším českým výtvarníkem. Právě ona mediální proslulost ovšem vytvořila zvláštní efekt: páně Kodetovu tvorbu i tvář zná takřka každý a takřka každý má díky tomu pocit, že jej důvěrně zná, pročež si k němu automaticky přiřazuje adjektiva jako extrovertní, aktivní, vtipný, komunikativní... Pokud ale s Kristianem Kodetem strávíte delší čas, zjistíte, že rozšifrovat, jaký je ve skutečnosti, není jednoduché. Kristian Kodet je totiž plný protikladů – na straně jedné zábavný a společenský excentrik, na straně druhé jemný introvert, pro nějž jsou domov a rodina absolutní priority. Člověk hluboce svázaný s rodnou hroudou, zároveň ten, kdož prožil velkou část života v emigraci. Malíř, jenž mohl pohodlně těžit ze
slavného jména i rodové umělecké tradice, zároveň umělec, který se tvrdošíjně snažil prosadit se nezávisle. Navzdory obtížné čitelnosti je Kristian Kodet především muž, který toho hodně dokázal. Proto nepřekvapí, že velmi dobře zná cenu úspěchu a jeho mottem je věta: „Jen činy se počítají.“ Ve Spojených státech se vám podařilo úspěšně etablovat, přesto jste se po revoluci vrátil zpět do Čech – bylo to dobré rozhodnutí? Mám tady nesmírně silné kořeny, ale odešel jsem v době, kdy se zdejší situace pro mě stala neúnosnou. Od roku 1970 jsem zažíval léta, která byla svazující, bolestná a absolutně k ničemu, přesto jsem o odchodu dlouho neuvažoval. Jenže pak přišla poslední kapka – měl jsem velkou výstavu na Betlémském náměstí v Praze a přestože byla velmi úspěšná, tehdejší Svaz výtvar-
ných umělců mi ji po týdnu zavřel. A bylo mi doporučeno, abych si dal na 5 let pokoj. Vzpomínám, že jsem tehdy zcela konsternovaný přišel domů, seděla tam moje teta a prohlásila: „Kristiáne, 5 let je ale strašně dlouhá doba, za ten čas bys mohl v Americe dostat občanství." Tato věta způsobila, že jsem se ve vteřině rozhodl. Už tenkrát jsem ale odjížděl s vědomím, že jakmile tady nastane lepší situace, vrátím se. Vy jste koneckonců emigroval dvakrát – ještě před Spojenými státy do Švýcarska. Proč jste se z první emigrace vrátil? Kvůli tátovi, já jsem měl odjakživa k otci velmi silný vztah, takže jsem se musel vrátit, přestože život ve Švýcarsku byl velmi pohodlný a krásný. Na můj vkus to ale bylo až příliš učesané a upřímně řečeno – ve Švýcarsku se v porovnání se Spojenými státy absolutně nic neděje. Jíte čokoládu, pozorujete hory, kravičky, je to úžasné, poklidné, ale je to nuda. Já si ovšem na Švýcarsko nechci stěžovat – měl jsem tam spoustu výstav, navíc se mi povedlo prorazit i v reklamě... Ta země mi dala velké příležitosti a já jsem jí za to vděčen. Proč jste si za cíl své druhé emigrace vybral právě Spojené státy? Není pro výtvarníka příznivější umělecké klima například v Itálii nebo ve Francii? Nemyslím, Spojené státy byly správná volba a udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl. Vezměte si jenom Manhattan, to je bod, kde se dějí neuvěřitelné věci, aukce, galerie, divadla, sběratelé, kulturní život tam je nepředstavitelný… Křižovatka nejchytřejších a nejschopnějších lidí na světě. V jakémkoliv oboru. Každý tam přichází s nesmírnou touhou něco dokázat, a to potom zákonitě přináší skvělé výsledky. Přišel jste ale coby jeden z mnoha desítek umělců z východní Evropy, tudíž nepředpokládám, že jste měl od začátku ustláno na růžích... Zpočátku to bylo k zešílení a vůbec se mi nedařilo, protože na malíře z vý-
chodní Evropy tam opravdu nikdo nečeká. Začátky byly skutečně krušné – výstavní síně o mě neměly zájem, takže jsem ze zoufalství kradl vizitky v různých galeriích a dotyčné sběratele jsem pak zval k sobě domů, aby se podívali na obrazy, protože jsem neměl kde vystavovat... Tehdy jsme si na dluh pronajali drahý byt v centru New Yorku, který jsme se snažili přetvořit na minigalerii – a najednou se to zlomilo a povedlo se mi prodat prvních pár obrazů. Bylo to patrně proto, že jsem se v malování nepoameričtil a pořád zůstával „neotesancem“ z Východu, což někteří sběratelé preferovali. A mně to tehdy zachránilo život. Byla právě ona „východoevropská neotesanost“ důvodem, proč jeden z vašich obrazů zaujal tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana? To byla neuvěřitelná náhoda. Bylo to v době, kdy se mi podařilo dostat se „z bytu“ do galerií a do jedné z nich jednoho dne dorazili nákupčí z Bílého domu. Vyfotili si pár obrazů a ty pak ukázali prezidentu Reaganovi. A prezident Reagan si vybral můj obraz Freedom, na němž byl anděl, letící nespoutaně krajinou dál a výš... Reagan to chtěl, Bílý dům to koupil a nastala úplná mediální smršť, všude se o tom psalo. V mém životě to byl velký průlom a dodneška na to rád vzpomínám. Proto mi vadí, jak je to dnes v tuzemských médiích dezinterpretováno. Jedny noviny nedávno napsaly, že Reagan neměl vkus a koupil to vlastně omylem, druhé noviny napsaly, že to koupil ze soucitu, aby zachránil živořícího emigranta z Východu, ve třetích jsem se zase dočetl, že to Bílý dům vlastně nekoupil, že jsem jim to vnutil zadarmo, abych se zviditelnil… Já mám přitom dodneška schované veškeré účty i smlouvy, takže mohu všechno doložit – kdyby se mě na to někdo zeptal dřív, než něco podobného napíše. Ta zášť, s jakou byly výše zmiňované články napsány, to soustavné zpochybňování toho, co dělám, mě nesmírně mrzí. A nerozumím tomu. Možná jste si to trochu sám vykoledoval, těch angažmá na nejrůznějších společenských akcích a večírcích bylo v jeden čas přespříliš a kvůli nim jste se možná sám „přeřadil“ z kategorie umění do kategorie mainstream...
Teď už si to uvědomuji, ale na začátku jsem byl motivován jedinou snahou: pomoci galeriím, které po mém návratu z emigrace prodávaly moje obrazy. Bylo mi jasné, že je nutné být viděn na nejrůznějších společenských akcích, protože jen tak se to dostane do médií, a tím pádem i do povědomí veřejnosti. V Americe je to standardní postup, ovšem tady se to zcela obrátilo proti mně. Rozhodně si ale nechci stěžovat – existuje tu prostě skupina lidí, kteří mne nesnášejí, ale i skupina těch, kteří moje obrazy chtějí. Jste jeden z mála umělců, který i po návratu z emigrace zůstal věrný pravici a nepřiklonil se k liberálnějšímu středovému politickému proudu. Vyjma hudebníka Ivana Krále jste snad jediný. Má to nějakou konkrétní příčinu? Vždy jsem byl na straně pravice, protože jsem přesvědčen, že člověk má být zodpovědný a má se snažit postarat sám o sebe. Spoléhat na to, že se o vás postará stát, prostě není možné. Každý dospělý a průměrně inteligentní jedinec na západ od našich hranic ví, že si např. na stáří bude muset předem vydělat, že jen na státní podporu spoléhat nelze. U nás je bohužel ještě dost lidí, kteří jsou přesvědčeni, že lze. Se státem vyměřenými důchody či podporami ale pochopitelně nevyjdou, a to pak stačí jeden Jiří Paroubek, který jim naslibuje hory doly, a oni uvěří. Stačí si vzpomenout, co dokázaly 30korunové zdravotnické poplatky udělat v krajských volbách… Čím to, že řada lidí u nás v tomto ohledu stále nedospěla? Protože tady jsou lidé zhýčkaní, nejsou zvyklí tvořit si ideály a něco pro ně udělat. Patrně uplynula příliš krátká doba na to, abychom se vzpamatovali z vlivu a manýr někdejšího komunistického purkrabího. Dvacet let je zjevně málo, možná to bude chtít let padesát. Lidé tady žili v určitém režimu, kterému částečně poklonkovali a částečně věřili, stačí se podívat na archívní záběry, kolik jich bylo ochotno chodit do průvodů, mávat na tribuny a volat „Ať žije Sovětský svaz!“ Ale ty jistoty, které z toho plynuly, byly dané a neměnné, a to se z hlavy těžko dostává. Co by podle vás našemu rychlejšímu „prozření“ nejvíc prospělo? Asi větší pokora. A menší honba za mamonem. Stejně každý dřív nebo
později přijde na to, že jsou mu peníze nanic, pokud ho permanentně něco bolí nebo pokud těžce onemocní. V takových chvílích si uvědomíte, že jediné, co má opravdu smysl, je čisté svědomí. Moci klidně spát, podívat se na sebe do zrcadla a být férový – to je to nejzásadnější. Nechci být za kazatele, ale stačí se podívat na tuzemskou politickou scénu. Většina těch, kdož se na ní pohybují, si uvědomuje, že jsou jako jepice a jejich prioritou je tím pádem urvat za svůj krátký politický život co nejvíc pro sebe. Jsou bez vizí, bez noblesy a je jim jedno, jestli po nich zůstane potopa. To ale určitě není specifikum jen naší politické scény, nedělám si iluze, že všichni američtí politici se chovají jako hoši z Rychlých šípů... To určitě ne, ale v Americe by si většina politiků nedovolila ani třetinu toho, co si dovolí někteří naši představitelé. Američané jsou mnohem profesionálnější. Jsou dochvilní a připravení. Uzavřené dohody platí. To tady bohužel pořád není. Ale Česko je pro mě navzdory tomu pořád domov. Kouř z komína, teplo, rodina a srdce. autorka je spolupracovnice redakce
KULTURA
Americká krása v Praze
Foto: Julia Calfee
Markéta Ševčíková
J
30
e přinejmenším netradiční, pokud je velká výstavní expozice zasvěcena jediné budově, nadto budově užitkové – hotelu. V Centru současného umění DOX v Praze připravili jednomu z amerických hotelů přímo „oslavné oratorium“, pojmenujeme-li hudební terminologií skutečnost, že jsou jednomu jedinému zařízení, poskytujícímu přechodné ubytování, věnovány hned dva mimořádné projekty. Jenže to by to nesměl být legendární newyorský hotel Chelsea, snad jediné místo na světě, které umožňuje (respektive umožňovalo) adeptům hvězdné slávy se jí dotknout a těm již slavným se před jejími důsledky schovat. Hotel Chelsea byl totiž léta vyhlášeným sídlem newyorské, ba vlastně světové bohémy, místem, kde žili, tvořili i umírali básníci a spisovatelé a kde vznikla nejslavnější díla. Leonard Cohen v něm a o něm složil píseň, žili v něm zpěvačky Janis Joplin i Edith Piaf, spisovatelé Jack Kerouac i Vladimir Nabokov, herci Dennis Hopper i Jane Fonda. Šest let v něm žil dramatik Arthur Miller, který se v něm údajně snažil zapomenout na Marylin Monroe, v hotelu Chelsea se zrodil i sci-fi román 2001: Vesmírná odysea, jenž tam stvořil jeho duchovní otec sir Arthur C. Clarke. Žil v něm dlouho i Bob Dylan, zpěvačka Patti Smith se z hotelu odstěhovala
teprve před lety a nějaký čas pobýval v Chelsea i režisér Miloš Forman. Z výčtu všech celebrit spojených s Chelsea je zjevné, že tento hotel je hned z několika důvodů výjimečný. Za prvé musí disponovat neuvěřitelným geniem loci, protože žádná jiná ubytovna světa nedokázala přilákat tolik slavných a tolik umělců. Za druhé – výše zmiňovaní návštěvníci zvučných jmen nevyužívali Chelsea pouze k přespání na pár nocí, nýbrž k žití, z čehož je patrno, že nikdy nešlo o hotel v pravém slova smyslu, spíš o hotelový dům, v němž je „rychloturistům“ vyhrazeno jen určité procento pokojů. A za třetí: hotel Chelsea musel vždy vyzařovat přímo magnetickou energii, protože ti, kdož v něm nebydleli trvale (například popartová ikona Andy Warhol), jej alespoň často a rádi navštěvovali, aby mohli nasát tamní atmosféru. A právě atmosféře hotelu Chelsea jsou věnovány dvě výstavy, otevřené od začátku prosince do února a března v uměleckém centru DOX v Praze-Holešovicích. Ta první nese trefný název „Hotel Chelsea: Přízraky bohémy“ a jsou v ní zastoupeny práce tří umělců, s legendárním hotelem spojených: výtvarníka Andyho Warhola, fotografa Roberta Mapplethorpa a filmaře, malíře, muzikanta a antropologa Harryho Smithe. Ti všichni zachytili život a obyvatele
Chelsea svým specifickým způsobem, z něhož je ovšem jasně patrno, jak neuvěřitelné místo s neuvěřitelnými obyvateli hotel Chelsea býval. Jejich práce doplňují v DOXu ještě videa a filmy Jonase Mekase a Michela Audera, takže obraz života v Chelsea je ještě plastičtější a dokonalejší. Druhou část expozice tvoří soubor fotografií a textů americké novinářky a kunsthistoričky Julie Calfee. I ona několik let v hotelu žila a s řadou jeho stálých obyvatel se spřátelila, což jí umožnilo zachytit život v Chelsea opravdu zevrubně a zevnitř. Však se její expozice také jmenuje „Chelsea hotel, pohled zevnitř“ a zajímavé je na ní to, že vyšla i knižně – s předmluvou již výše zmiňovaného dalšího někdejšího slavného obyvatele Chelsea – režiséra Miloše Formana. Oba výstavní projekty jsou doplněny i doprovodnými programy, které nejenže osvětlí a přiblíží životy slavných osobností nebulvárním způsobem, ale dotknou se také otázek, jakou roli mají umělci a umění v současné společnosti, co představuje pojem bohéma a bohémství a jaký vztah má k oběma pojmům dnešní svět. Mladí intelektuálové a začínající umělci dříve ohromovali idoly svých srdcí tím, že se s nimi v hotelu Chelsea ubytovali. Díky výstavám v centru DOX může každý onu slastnou iluzi „dotýkání se hvězd a slávy“ zažít alespoň nepřímo. autorka je spolupracovnice redakce