POJEDNÁNÍ O JEDNOROZENÉM OBRAZU BOŽÍM Pokus o rozbor biblického textu a jeho poselství. Na křesťanských církvích nezávislý výklad Nového zákona. Hebrejský termín překládaný jako "obraz" označuje plastický výtvor, reliéf či sochu. V celém starověkém Orientě byl obraz zpřítomněním a jakýmsi ztělesněním toho, koho znázorňoval. Křesťanská teologie tento význam interpretovala jako vyjádření funkce člověka. Při uplatňování vlády nad veškerým životem na zemi tak Boha zastupují lidé. Náměstci Boží ve Vatikánu odpustí, ale pokud bych měl posuzovat Boha podle dějin jejich církve, musel bych se nutně stát ateistou. Co se tedy skrývá za výrazem "obraz Boží"? Obraz Boží je bytostně závislý na Předmětu své existence, tedy na Bohu. Bez Boha by jednoduše nemohl existovat. Uvažte sami, do jaké míry je obraz odlišitelný od toho, kdo sám se v tomto obraze zračí? Obraz sám o sobě je čirou iluzí. Tak i lidské ego je jen iluzorní představou naší skutečné podstaty. A jelikož podstata obrazu je ukrytá ve svém autorovi, tak je i podstata člověka ukrytá v Bohu. Když si tento princip uvědomíme do všech důsledků, zjistíme, že nám text Starého a Nového zákona začne konečně dávat smysl. Epištoly Pavla z Tarsu na několika místech zdůrazňují tvrzení, že opravdovým "obrazem Božím" odjakživa byl, je a bude Ježíš Kristus (Ko 1.15, 2K 4.4). Co to znamená? Nikajskokonstantinopolské vyznání víry hovoří o tom, že Ježíš Kristus je jednorozený Syn Boží, zrozený z Boha před veškerým časem. Tento věroučný text zjevně vychází z prologu Janova evangelia. Kristus je v něm prezentován jako věčný Logos preexistující od počátku stvoření. Ježíš sám to potvrzuje svými slovy: J 8.58
Dříve než Abraham byl, já jsem.
Kdyby se Ježíš ztotožňoval se svým tělem narozeným v Betlémě kolem roku 7 před naším letopočtem, nedával by jeho výrok žádný smysl. Není divu, že mu většina lidí nerozuměla. J 10.20
Mnozí z nich říkali: "Je posedlý zlým duchem a blázní. Proč ho posloucháte?"
Ježíš měl štěstí, že v jeho době neexistovaly psychiatrické léčebny. Dnes by mu vážně hrozilo nebezpečí, že bude internován na oddělení pro léčbu duševně chorých. Diagnóza F 20.0 paranoidní schizofrenie by byla vhodnou záminkou, jak ho uklidit z dosahu veřejnosti. J 10.31-34
Židé se opět chopili kamenů, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: "Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat? Židé mu odpověděli: "Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání, že ty člověk, děláš ze sebe Boha." Ježíš jim odpověděl: "Což není ve vašem Zákoně psáno: 'Řekl jsem: Bohové jste'"?
Gnosis9.net – Internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání URL článku: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004010002
Přízemně smýšlející dav Židů nemohl pochopit skutečný rozsah a hloubku Ježíšových slov. Z jejich pohledu to bylo kacířství nejhrubšího zrna. Ježíš sám sebe označil za Božího Syna a Boha nazýval svým vlastním Otcem. Dokonce se dovolával svatých Písem, aby jim dokázal, že všichni lidé v podstatě byli a jsou bohy. Takové rouhání nemohli poslouchat. Zaslepenost a pudovou agresivitu davu nedokázal svými argumenty přemoci ani Boží Syn. J 10.39
Znovu se ho tedy chtěli zmocnit, ale on unikl z jejich rukou.
Nedělejme si iluze, že by se dnes Ježíš setkal s příznivější reakcí. Fanatičtí vyznavači "jediné pravdy" jsou vždy pohotoví a připravení vykonat rozsudky davu. Janovo evangelium je v mnohém výjimečné. Od ostatních evangeliíí se liší svým zvláštním pojetím, z něhož je možné vycítit vyspělost a duchovní nadhled jeho pisatele. Apoštol Jan byl učedníkem, "kterého Ježíš miloval" (J 13.23). Je to pochopitelné. Jan jako jediný z apoštolů měl zvláštní výsadu "spočívat u stolu v Ježíšově náručí" (J 13.23). Jako jediný z apoštolů v vyznal, že "Bůh je láska" (1J 4.16). A jako jediný z apoštolů nezemřel násilnou smrtí. Jeho evangelium také nejvíce narušuje obvyklou představu křesťanů, že Ježíšova historická osobnost je jedinečná a neopakovatelná. J 1.9-11
Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
Výslovně se zde píše, že do světa přicházelo světlo. Z toho ale vyplývá, že světlo přicházelo do světa i před tím, než se narodil Ježíš a to opakovaně. Druhý možný překlad uvedené věty je neméně zajímavý: "Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět." Fundamentalisticky smýšlející křesťané se nepochybně mýlí, když tvrdí, že Ježíš Kristus se manifestoval pouze v podobě Ježíše Nazaretského. Jakého Krista měl apoštol Pavel na mysli v následující pasáži listu Korintským? 1K 10.1-4
Nechci, bratři, abyste nevěděli, že naši otcové byli všichni pod oním oblakem a všichni prošli mořem, všichni byli pokřtěni v Mojžíše v oblaku a v moři, všichni jedli týž duchovní pokrm a všichni pili týž duchovní nápoj, pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skalou byl Kristus.
Víra v Ježíše Krista vůbec neznamená jen víru v Ježíše, který se narodil v Palestině před 2 tisíci lety. Bůh sestupuje k lidem stále, jednorozený Syn Boží na sebe bere četné podoby, ale lidé ho nepříjímají. Někdy mu nevěří, někdy mu nechtějí věřit, ale většinou jeho přítomnost prostě ignorují. Snaha omezit mysterium Vtělení pouze na určitou náboženskou postavu není ničím jiným, než evidentním projevem vlastní omezenosti. Kristův věčný Duch vane jak chce a kam chce (J 3.8). Bez ohledu na hradby lidských pověr a předsudků. Určovat hranice totiž nepřináleží lidem ale Bohu. Následující otázka apoštola Pavla tak míří na adresu těch, kteří se zdráhají vzdát svých materialistických přestav o jednorozeném Synu Božím: 2K 13.5
Což nepoznáváte sami na sobě, že Ježíš Kristus je ve vás?
Gnosis9.net – Internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání URL článku: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004010002
Ježíš Kristus je dokonalým obrazem Božím a jako takový je přítomný v srdcích všech lidí, neboť všichni lidé byli stvořeni k obrazu Božímu. A každý, kdo tento obraz v sobě hledá, kdo se mu klaní, kdo se mu obětuje, a tak mu dává život na úkor svého sobeckého ega, takovému člověku, a pouze takovému člověku, se Ježíš Kristus stává Pánem a Spasitelem. Když pak nadešel čas, stal se tento obraz tělem a přebýval mezi námi (J 1.14, jazykově přesnější je překlad "v nás"). Jan Křtitel o něm vydává svědectví: J 1.30
To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já.
Jan Křtitel je symbolem obrácené (introvertní) mysli připravující cestu Božímu Synu zrozenému v srdci člověka. Každý, kdo tomu věří a následuje obraz Boží v sobě, věří v Ježíše Krista a kráčí v jeho šlépějích nebi vstříc. Je úplně lhostejné, zda Boha vzýváme jako věřící křesťané, muslimové, židé, hinduisté, taoisté či buddhisté. Bůh, světlo, láska, věčný princip, dokonalá jednota. Kolik je lidí, tolik je termínů, kolik je názorů, tolik je slov, jimiž vymezujeme TO, co žádným slovem ani jménem vymezit nelze. Cesta k Bohu je pouze jedna. Je to cesta věrného a oddaného následování Krista. To, co se stalo v Betlémě před dvěma tisíci lety, odehrává se v srdcích mystiků a světců všech dob a kultur. Slovo Boží je věčné a jeho hlas bude znít navěky. J 5.39
Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život, ale Písma svědčí o mě. Vy však nechcete ke mně přijít, abyste měli život.
Kdyby horliví křesťané všechen ten čas, který věnují studiu a pečlivému zkoumání biblických textů, věnovali tomu, o kom se v nich píše, vypadalo by dnes křesťanství jinak. Vážení páni teologové jsou zajisté schopni rozebrat, analyzovat, určit, definovat, přeložit, vyložit, zařadit i přiřadit věroučný význam, jazykovou strukturu, větnou skladbu, dobový rámec, kulturní pozadí i historické souvislosti každému konkrétnímu výroku Písma svatého, jsou však také schopni nebo ochotni pochopit jejich smysl? 2K 3.6
Nová smlouva není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch oživuje.
Čtou snad křesťané nějakou jinou Bibli? Studují a nazpaměť se učí nějaké jiné "Slovo Boží"? Pokud by měl výše uvedený citát platit doslova, myslím, že by většina křesťanů byla už dávno mrtvá. L 13.23-24
Kdosi mu řekl: "Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni? On jim odpověděl: "Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni."
Nemůžu si pomoci, ale často omýlaná fráze moderních kazatelů o tom, že mají "jistotu spasení" mi příliš biblická nepřipadá. Nevím sice, jakým způsobem se budou snažit vejít, ale jedno je jisté - tak jednoduché to mít opravdu nebudou. Mt 7.13-20
Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci. Gnosis9.net – Internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání URL článku: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004010002
Všechny věřící ovečky si tímto dovoluji upozornit, že formální víra v Ježíše Krista jim žádnou "jistotu spasení" nedává. Pokud někdo tvrdí opak, tvrdí to v rozporu se slovy samotného Ježíše: Mt 7.21-23
Ne každý, kdo mi říká "Pane, Pane", vejde do království nebeského; ale ten kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: "Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?" A tehdy jim odpovím: "Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti." Také apoštol Pavel, jehož "milosti skrze víru" se rádi dovolávají příznivci protestantské reformace, se vyjádřil naprosto jasně: Ga 5.17-24
Tělo žádá proti duchu a duch proti tělu, neboť stojí navzájem proti sobě, abyste nečinili to, co byste chtěli. Jste-li vedeni duchem, nejste pod Zákonem. Skutky těla jsou zřejmé, jsou to cizoložstvo, smilstvo, nečistota, bezuzdnost, modloslužba, čarování, nepřátelství, svár, žárlivost, hněv, sobectví, rozdělení, sekty, závist, vraždy, opilství, hýření a podobné věci. To vám předpovídám, jak jsem již dříve řekl, že ti, kdo takové věci dělají, neobdrží dědičně Boží království. Ovocem ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. Proti takovým Zákon není. Ti v Kristu Ježíši ukřižovali tělo s vášněmi a žádostmi. Od Ježíšových dob se ke křesťanství přihlásilo mnoho miliard lidí. I v tomto okamžiku je na světě 1,7 miliardy pokřtěných katolíků. L 18.8
Ale nalezne Syn člověka víru na Zemi, až přijde?
Celý středověk se ve jménu Krista plenilo, mučilo a vraždilo v nepředstavitelném rozsahu. Nejvyšší představitelé církve prováděli a přímo organizovali zvěrstva, která slovy ani nelze popsat. Opovažuje se snad někdo tvrdit, že všichni tito lidé bez problému prošli "těsnou branou k životu, kterou jen málokdo nalézá"? Dobrý strom přece nemůže nést špatné ovoce! Dějiny převážné většiny církví jsou dějinami krve. Každý, kdo umí číst, musí vidět ten rozpor. A ten, kdo ho přesto nevidí, je slepý. Mt 13.12-15
Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. A plní se na nich proroctví Izaiášovo: "Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím."
Ježíš hovořil, ale také jednal v podobenstvích. Celý jeho život popisovaný v evangeliích je krásným podobenstvím o cestě člověka k Bohu. Mystický proces vrcholí slavným zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením. Kromě několika potřeštěných fanatiků asi těžko někdo pochopí Ježíšovu výzvu k následování jako impuls k tomu, že vezme na ramena nějaký kříž a nechá se ukřižovat. K čemu nás tedy Ježíš nabádal, když pravil: Mt 16.24-26
Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svou duši, ten o ni přijde; kdo však ztratí svou duši pro mne, nalezne ji. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svou duši ztratí? Gnosis9.net – Internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání URL článku: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004010002
Ježíš se choval a jednal jako mystik. Dobře si uvědomoval fakt, že převážná většina lidí není schopná a už vůbec ne ochotná přijmout pravdu ve své plnosti. Často užívané jinotaje byly nutnou zástěrkou a ochranou před náboženskými fanatiky. Když rozmlouval s přátelsky nakloněným farizejem jménem Nikodém, znechutila jej primitivní úroveň chápání duchovních věcí do takové míry, že si povzdechl: J 3,10-12
Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? Amen, amen pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?
Pouze v omezeném okruhu svých učedníků si Ježíš mohl dovolit používat jasnější formulace. Ani s apoštoly to však neměl jednoduché. Přesto je z textu evangelií naprosto zřejmé, že jinak přistupoval Ježíš ke svým žákům a jinak k davu. L 4.10-12
Když byl o samotě, vyptávali se ho ti, kdo byli s ním spolu s Dvanácti, co znamenají ta podobenství. Řekl jim: "Vám je dáno znát tajemství Božího království, ale těm, kteří jsou vně, děje se to všechno v podobenství, aby hleděli a hleděli, ale neviděli, poslouchali a poslouchali, ale nechápali, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno."
V Matoušovi volí Ježíš ještě útočnější rétoriku: Mt 7.6
Nedávejte psům, co je svaté, a neházejte své perly před svině, aby je snad nohama nepošlapaly, neotočily se a neroztrhaly vás.
Jak ukázal tragický osud celé řady středověkých mystiků a světců, užití takto příkrých a odsuzujích slov nebylo vůbec přehnané. Zpolitizované církve nebyly nikdy nakloněné opravdovému praktikování mystické nauky tak, jak byla apoštolům předána samotným Ježíšem. Pánové v drahých, šarlatových hábitech si svou moc mohli udržet pouze prostřednictvím diktatury strachu, hlásáním bludů a šířením nevědomosti. Ale i kdyby se vytrvalým církevním misionářům podařilo všechny obyvatele této planety přimět k přijetí křesťanského vyznání, nebude to nic platné ani jim ani novým konvertitům. I kdyby se všichni lidé celého světa rozhodli vstoupit do některé z církví a i kdyby se dušovali, jak hluboká a opravdová je jejich víra, bez skutečného následování Krista a obětování své duše jim to žádnou spásu nepřinese. Pouze ten... Mt 24.13
...kdo vytrvá až do konce, bude spasen.
Ježíšova smrt na kříži sama o sobě nikoho nespasí. Spása je Boží milostí a ta je darována pouze tomu, kdo svým životem nepopírá, že Ježíš je Kristus (1J 2.22). 1J 3.6
Žádný, kdo v něm zůstává, nehřeší. Žádný, kdo hřeší, ho nespatřil ani nepoznal.
Na tomto místě není od věci poznamenat, že pro "hřešení" je v řeckém originále novozákonních spisů používáno sloveso "amartánein", jehož původní význam znamená "minout se cílem", "chybit" a teprve v přeneseném slova smyslu "hřešit". Opravdu "hříšným" je tudíž každý způsob života, který nesměřuje přímo k Bohu. Každý, kdo o sobě tvrdí, že je křesťanem, by si měl tento fakt uvědomit a podle toho se zachovat. Mt 5.48
Buďte dokonalí, jako dokonalý je váš nebeský Otec. Gnosis9.net – Internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání URL článku: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004010002
Vzorem dokonalosti je "prvorozený Syn Boží", archetypální prostředník mezi člověkem a Bohem. Chceme-li se s ním setkat, pak musíme pátrat hluboko v samém středu své vlastní bytosti. Př 20.27
Lidský duch je světlem Božím, které zkoumá všechny nejvnitřnější útroby.
Ježíšova pozemská existence je předobrazem naší vlastní cesty. Její transpersonální nadčasovost a ideovost dokazuje například tento jeho výrok: L 13.32
Hle, já vyháním démony a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne dokonám.
Číselná symbolika je dobře patrná dokonce i v textech Starého Zákona. Protok Ozeáš se téměř osm století před Ježíšem zmiňoval o tajemství mystické smrti a vzkříšení z mrtvých. Oz 6.1-2
Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže. Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít.
Není divu, že největšími Ježíšovými odpůrci byli zákoníci a farizeové. Nenechte se mýlit, nejednalo se o nikoho jiného, než o náboženské představitele, samozvané zástupce Boha, příslušníky mocenské elity. Nebyli to snad oni, kteří doslova přinutili Piláta Pontského k tomu, aby nechal Ježíše ukřižovat? Proč asi? Je snad opravdu někdo tak bláhový, aby si myslel, že mezi tehdejšími a soudobými náboženskými hodnostáři je nějaký podstatnější rozdíl? Jejich největším proviněním je fakt, že se sami pasují do role Božích pastýřů a tím na sebe berou odpovědnost za duchovní vývoj svých "oveček". Dějiny církve jsou pozoruhodným příkladem rozkladného procesu. Neustálé štěpení se v průběhu času stupňovalo a ani současné ekumenické tendence nezabránily vzniku stále dalších a dalších křesťanských seskupení. Neustálý souboj nesčetných odnoží "jediné pravé cesty" o nové konvertity je nezřídka veden jen potřebou množit a rozšiřovat svou vlastní moc. V minulosti se v tomto ohledu leckteří misionáři nezdráhali použít ani násilí, jak by mohli vyprávět například původní obyvatelé amerického kontinentu. Mt 23,13
Běda vám, učitelé Písma a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. Běda vám, učitelé Písma a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce, a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.
Dogmaticky pokřivená tvář většiny církví zdůrazňuje svou vlastní výjimečnost. A tak se při propagandistických kampaních moderních věrozvěstů můžeme setkat s biblickými výroky typu: J 14.6
Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.
Ř 10.9
Vyznáváš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Sk 4.12
Není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být spaseni.
Gnosis9.net – Internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání URL článku: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004010002
Výše uvedené citace údajně vylučují rovnoprávnost ostatních náboženských systémů a poskytují věřícím jistotu, že byli spaseni. Nehodlám nikomu brát jeho domnělou "jistotu", rád bych jen poukázal na několik nesrovnalostí v takto pokrouceném výkladu Bible. Především je třeba si ujasnit několik zásadních termínů. Mám tím na mysli zejména výrazy jako je "evangelium", "Boží království", "víra" a "spása". Byla by to marná snaha hledat Boha někde vysoko v oblacích. Přesto se o něco podobného pokoušejí teologové už řadu staletí. Odsunují totiž království Boží kamsi do nepomíjitelné posmrtné existence v křesťanském nebi, přestože Bůh je všude, jak krásně a výstižně poznamenal apoštol Pavel: Sk 17.28
V něm žijeme, pohybujeme se, jsme.
Ježíš sice hovořil o tom, že Boží království není z tohoto světa, současně však také upozorňoval, že pravé království Boží je ukryté v každém člověku. Hlavním posláním Kristových učedníků pak bylo zvěstovat tuto Pravdu: L 9.1-2
Ježíš svolal svých Dvanáct apoštolů a dal jim sílu a moc vyhánět všechny démony a léčit nemocné. Poslal je hlásat Boží království a uzdravovat.
Apoštolové se rozešli na všechny strany se svou radostnou zvěstí o Bohu. Co ale bylo obsahem tohoto poselství? Ježíšova smrt na kříži? Vzkříšení z mrtvých? To jistě ne. Vždyť Golgotská tragédie byla v té době ještě hodně vzdálenou událostí. Bible nám přesto o učednících říká, že se... L 9.6
...vydali na cestu, procházeli jednotlivé vesnice, hlásali evangelium a všude uzdravovali.
Hlásat evangelium před 2 tisíci lety totiž znamenalo něco úplně jiného než na konci 20. století, kdy ústa zaslepených misionářů rozšiřují svůj vlastní názor na biblickou pravdu. Skutečné evangelium Ježíše Krista zní takto: L 17,20-21
Když se ho farizeové otázali, kdy přijde království Boží, odpověděl jim: "Království Boží nepřichází tak, abyste ho mohli pozorovat, ani neřeknou: 'Hle, je tady' nebo 'je tam'. Vždyť království Boží je skryté uvnitř vás."
Co dodat? Lze to snad vyjářit ještě jasněji? Abych předešel možnému nedorozumění, upozorňuji všechny "pravověrné", že překlad poslední věty odpovídá přesně řeckému originálu. A teď vyzývám nezaujaté čtenáře, aby se zamysleli. Jestliže Ježíš říká svým největším protivníkům (farizeům), že království Boží je v nich, pak je z toho nutné vyvodit dalekosáhlé teologické důsledky. Jestliže si totiž nosíme Boží království v sobě, na co ještě potřebujeme složitou církevní hierarchii? Ba co víc. Jestliže je Boží království přítomné v nitru všech lidí, znamená to, že jsou to právě buddhisté, jógíni, taoisté či muslimští súfisté, kteří hájí pravdu. A to s požehnáním samotného Ježíše Nazaretského, neboť přestože ho ne vždy oslovují "Pane, Pane", činí vůli jeho Otce v nebesích (Mt 7.21). Naopak jsou to právě křesťané, komu jsou adresována neobyčejně tvrdá slova Syna člověka: L 11.52
Běda vám zákoníkům! Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili.
Gnosis9.net – Internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání URL článku: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004010002
Království Boží není eschatologickým termínem vázaným na proklamovaný druhý příchod Ježíše Krista a apokalyptický Poslední soud. Naopak. Boží království přesahuje a překonává koncept světa uzavřeného v pojmech časoprostoru. Když Ježíš hovořil o tom, že se království Boží přiblížilo, měl tím na mysli především své vlastní přiblížení lidem, své vlastní překonání časoprostorového rámce a zákonů hmoty. Věřit v něj a dosáhnout téhož je pak úkolem a cílem všech jeho opravdových následovníků. Mk 12.28-34
Tu přistoupil jeden z učitelů Písma, který je uslyšel, jak se spolu dohadují. Když viděl, že jim Ježíš dobře odpověděl, zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?" Ježíš odpověděl: "První je: 'Slyš, Izraeli, Pán, náš Bůh, Pán jeden jest' a 'budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly'. Druhé je toto: 'Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.' Není jiné přikázání větší než tato." I řekl mu ten učitel Písma: "Dobře, mistře, pravdivě jsi řekl, že je Jeden a není jiného mimo něho a milovat ho z celého srdce, z celého porozumění, z celé síly a milovat bližního jako sebe je větší než všechny celozápaly a oběti." Když Ježíš uviděl, že odpověděl uváženě, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." Na jiném místě nás Ježíš nabádá k tomu, abychom usilovně a bezodkladně začali hledat království Boží a to i na úkor všedních světských starostí, neboť Bůh se o všechny naše potřeby sám postará (Mt 6.25 - 6.34). Ježíšova výzva je tak výzvou k nastoupení mystické cesty, která nás bezpečně může vyvést z mnohosti a chaosu tohoto světa až do niterného Božího království. Nyní už se nám vůbec nezdají nepochopitelná Ježíšova slova: L 9.27
Pravdivě vám pravím: Jsou někteří z těch, kdož zde stojí, kteří jistě neokusí smrti, dokud nespatří království Boží.
Syn Boží totiž nehovořil o svém fyzickém návratu na planetu Zemi, ale o individuálním “nanebevzetí” těch, kteří... L 8.15
...uslyšeli Boží slovo, pevně se ho ve svém srdci drží a s vytrvalostí nesou ovoce.
Pro ty a JEN pro ty se stal Kristus opravdu Spasitelem. Jejich víra totiž není jako víra farizeů, ale jako víra jednorozeného Syna Božího, který vírou žil a víru kázal. V řeckém originále používané slovo "pistis" je identické s věrností. Biblická víra nikdy neměla nic společného s pouhým přesvědčením o existenci Boha. Nepřipadalo ani v úvahu, aby biblický člověk v Boha nevěřil. O víře tedy můžeme hovořit pouze za předpokladu, že je s ní spojen důkaz, potvrzení, projev věrnosti. Jak nesmírně vzdálená je taková víra pověrečným dogmatům současných církví. Ježíš sám je usvědčuje z bludu: L 17.5-6
Apoštolové řekli Pánu: "Přidej nám víry!" Pán řekl: "Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: 'Vykořeň se a přesaď se do moře', a ona by vás poslechla."
Mk 11.22-23
Mějte víru Boží. Amen pravím vám, že kdo by řekl této hoře: "Zvedni se a vrhni se do moře" a nezapochyboval by ve svém srdci, ale věřil by, že to, co říká, se děje, bude to mít. Mk 9.17-24
Jeden člověk ze zástupu odpověděl: "Učiteli, přivedl jsem k tobě svého syna, který má němého ducha. Kdekoli se ho zmocní, trhá jím, a pění, skřípe zuby a usychá. Řekl jsem tvým učedníkům, aby ho vyhnali, ale nemohli. On jim na to říká: "Ach, pokolení nevěrné, dokdy budu u vás? Dokdy vás budu snášet? Přiveďte ho ke mně." I přivedli ho k němu. Gnosis9.net – Internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání URL článku: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004010002
Jakmile ho spatřil, ihned s ním ten duch zatřásl, a když spadl na zem, válel se a pěnil. Ježíš se zeptal jeho otce: "Jak je to dlouho, co se mu to stává?" On řekl: "Od dětství. Často ho hodil i do ohně a do vody, aby ho zahubil. Avšak můžeš-li něco udělat, slituj se nad námi a pomoz nám." Ježíš mu řekl: "Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří." Otec toho chlapce hned vykřikl a říkal: "Věřím, pomáhej mé nevíře!" Ježíš po nás nepožaduje víru lidskou. Ježíš nás vede k víře Boží. Jedině taková víra totiž může člověka spasit. I démoni věřili, že Ježíš je Syn Boží a přesto je toto přesvědčení nemohlo zachránit. Mk 3.11-12
A nečistí duchové, kdykoli ho viděli, padali před ním a křičeli: "Ty jsi Syn Boží!" Ostře je káral, aby nezjevili, kdo je. Jk 2.19-20
Ty věříš, že Bůh je jeden. Dobře činíš. Také démoni věří, ale chvějí se. Chceš však poznat, ó prázdný člověče, že víra bez skutků je mrtvá? Co je platné, jestliže se někdo modlí k Ježíši, ale nejde v jeho šlépějích nebi vstříc? Co je platné, jestliže se někdo ujišťuje o správnosti svých překroucených dogmat, ale zavrhujete jediné opravdové dogma svého Pána a Spasitele? L 14.27
L 14.33
Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Žádný z vás, kdo neopustí všechno, co mu náleží, nemůže být mým učedníkem.
Křesťané se rádi nechávají svádět představou, že jim víra v Ježíše dává jistotu spasení. Kdyby Ježíš nehovořil o široké cestě vedoucí do záhuby, člověk by se snadno nechal přesvědčit jejich lacinými argumenty. Je to přece tak snadné! Jenomže ve skutečnosti je tento přístup velice podobný přístupu starozákonního Árona, který sobě a ostatním židům odlil sochu zlatého telete, aby se jí společně klaněli jako Bohu. Také křesťané se často chovají tak, jako by byl Ježíš modlou, kolem které můžeme poskakovat, klanět se jí a vzájemně se ujišťovat o tom, že je to spasí. Ne nadarmo však Mojžíš jako jedno z hlavních přikázání stanovil zákaz zobrazovat Boha. 2M 20.4
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Mojžíš dobře věděl, že každá smyslová představa o Bohu je klamná. Sám Ježíš to říká jasně: J 4.24
Bůh je duch a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě.
"El", "Elíhú", "Elyon" - to všechno jsou hebrejské výrazy, jimiž je oslovován Bůh. Naprosto shodnými slovy se však k Bohu modlili a modlí i arabové, semité a aramejci. "Elyon" lze přeložit jako "Nejvyšší". Tento titul příslušel bohu kenaanské svatyně a přesto byl Židy ztotožněn s Bohem Abrahamovým. Ani Ježíš se nezdráhal pro oslovení svého Otce používat výrazu "Abba", což je slovo prokazatelně aramejského původu. Bůh je prostě jen jeden a kdokoli se k němu modlí ze srdce - v duchu a pravdě - nebude činit rozdílu mezi výrazem hodným či nehodným, čistým nebo nečistým.
Gnosis9.net – Internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání URL článku: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004010002
Tt 1.15-16
Čistým je vše čisté. Avšak poskvrněným a nevěřícím není čisté nic, poskvrněná je jejich mysl i svědomí. Vyznávají, že znají Boha, ale skutky ho zapírají. Pouze věrné a oddané následování Krista je zárukou spásy. Pouze vnitřní realizace Ježíšovy radostné zvěsti nám umožňuje, abychom měli podíl také na vnějším uskutečnění Golgotské spasitelské mise. Ef 2.8-9
Milostí jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar, není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.
Tato často citovaná pasáž z Listu Efezským nemá sama o sobě žádný význam. Porovnejme ji s druhou kapitolou Jakubovy epištoly. Kontrast je na první pohled do očí bijící. Jk 2.14
Co je platné, moji bratři, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?
Jk 2.24-26
Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlňován, a ne jen z víry. (...) Neboť jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.
Je svým způsobem pochopitelné, že se mnoha po "jistotě" toužícím křesťanům stala Jakubova epištola trnem v oku. Někteří dokonce zašli tak daleko, že se ji snažili vyřadit ze souboru svatých Písem. Slovo Boží je Boží Slovo? Jistě. Ale jen když se nám hodí do krámu, že? Jeden z hlavních protagonistů protestantské reformace Martin Luther ve svém horoucím nadšení zavrhl hned dvě knihy novozákonního kánonu, protože se mu zdálo, že znevažují nepodmíněnou Boží milost a zvěstují Zákon namísto evangelia. V 16. století už ale bylo přece jen trochu pozdě na tak markantní zásahy do systému věručných textů. Lutherův přístup je jen názorným příkladem toho, čeho všeho jsou křesťané schopni, aby prosadili svou jedinou "pravdu". Je to také jasný impuls k úvahám o tom, co se nejspíše dělo v prvních staletích našeho letopočtu, kdy byl sestavován Nový zákon. Je například známo, že do 5. století přijímali dnes apokryfní Tomášovo evangelium křesťané všech denominací. Teprve tzv. Gelasijský výnos rozhodl koncem 5. století o tom, že ze sbírky křesťanských spisů bylo staženo 31 evangelií. A tak bychom mohli pokračovat. Postupná a historicky doložitelná dekadence církví a jejích představitelů však není předmětem zájmu tohoto pojednání. Vraťme se k citovaným výrokům. Na první pohled se nám může zdát, že oba apoštolové zaujímají zcela opačná stanoviska. Ve skutečnosti se však obdivuhodně doplňují. Oba se totiž snaží vyjádřit jedno a totéž, každý však z jiného zorného úhlu. Věřící je spasen na základě své víry, ano, ale za předpokladu, že je to právě víra, která ho nutí kráčet v Kristových šlépějích. Jinak řečeno: 1J 2.6
Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.
Víra prostě není a ani nemůže být jen formálním přijetím Ježíše Krista za našeho Pána a Spasitele. Víra je především Cesta, na jejímž konci čeká Bůh. Skutečnou povinností každého křesťana, je kráčet touto Cestou, protože jinak by celý Kristův život pozbyl smyslu. K opravdové spáse je totiž třeba vyrůst: 1Pt 2.2
Ef 5.14
Jako novorozené děti mějte touhu po smysluplném mléku, abyste jím rostli ke spáse. Probuď se, kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Gnosis9.net – Internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání URL článku: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004010002
Řecká "sótéria" je do češtiny obvykle překládána jako "spása", přestože původním významem má mnohem blíže k "záchraně" a ještě přesněji k "vysvobození". "Sótér" jako "Spasitel" je tedy spíše titulem "Vysvoboditele". J 8.31-36
Ježíš říkal Židům, kteří mu uvěřili: "Zůstanete-li v mém Slovu, jste mými pravými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí." Odpověděli mu: "Jsme sémě Abrahamovo a nikdy jsme nebyli ničími otroky. Jak můžeš říkat, že se staneme svobodnými?" Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo činí hřích, je otrokem hříchu. A otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. Jestliže vás tedy syn vysvobodí, budete vskutku svobodní." Je až nepochopitelné, jak někteří členové církví, jindy tolik ulpívající na doslovném znění Bible, přecházejí všechny nepohodlné pasáže bez povšimnutí. Uvěřit v Ježíše Krista přece znamená uvěřit jeho slovům. Na co tedy ještě čekáte? Následujte ho! Nebo jinými slovy: J 11.16
Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!
J 12.24-26
Jestliže pšeničné zrno, které padlo do země, nezemře, zůstává samo. Zemře-li však, přináší mnohý užitek. Kdo má rád svou duši, hubí ji, ale kdo nenávidí svou duši v tomto světě, uchrání ji k životu věčnému. Jestliže mi někdo slouží, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mi slouží, toho poctí Otec. Tady už nehovoří Ježíšovo lidství, tady už mluví Kristus jako Bůh. Cílem každého člověka je radikálně proměnit své ego, své "já", které si kdysi vypěstoval, a které se v této chvíli zcela jistě brání, neboť věčný život niterného Ježíše Krista by znamenal jeho zdánlivý konec. Jak moudře pravil sv. Jan Křtitel: J 3.30
On musí růst, já však se menšit.
Jan jako by chtěl naznačit to, co později jasně formuloval apoštol Pavel: Ga 2.19-20
Fp 3.10-11
S Kristem jsem ukřižován. Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Beru na na sebe podobu jeho smrti, abych tak dospěl ke vzkříšení z mrtvých.
2K 4.10-11
Stále nosíme v těle Ježíšovo umrtvování, aby i život Ježíšův byl zjeven v našem těle. Neboť my, kteří žijeme, jsme stále vydáváni pro Ježíše na smrt, aby i život Ježíšův byl zjeven v našem smrtelném těle.
2K 3.18
A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme přetvářeni v týž obraz, od slávy k slávě jako od Pána, Ducha.
Kristus sám je tou cestou, pravdou i životem, jak správně podotýká Janovo evangelium. Ale historický Ježíš odešel, a proto jen v sobě, jen ve svém nitru, ho můžeme znovu naleznout. Tam je ta cesta, pravda i život. Jen tam a nikde jinde. Smysl Ježíšovy oběti má mnohem hlubší a dalekosáhlejší význam, než by se některým "učitelům Písma" mohlo zdát. Oni marně hledají Boží království venku, na zemi, v nebi, v Písmu, v čase minulém i budoucím, místo toho, aby uposlechli výzvu svého Spasitele a obrátili se dovnitř, do ticha, do věčné přítomnosti Boží. Gnosis9.net – Internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání URL článku: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004010002
Žd 3.7
Proto, jak praví Duch svatý: "Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce..."
Člověk, který dosáhl sjednocení s Bohem, je člověkem veskrze svatým. Jeho vědomí už nepohlíží na svět odděleně od Boha, ale vždy jen a pouze skrze Boha. Takový člověk sám v sobě uskutečňuje pravou podstatu lidské bytosti. Stává se vznešeným obrazem Božím. Jestliže je jeho spojení s Pánem dokonalé, může se i jeho vlastní tělo přetvořit do podoby oslaveného těla Ježíše Krista. 1K 15.53
Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.
V Bibli se hovoří o Henochovi, který tak dlouho chodil s Bohem, až ho nebylo, neboť Bůh si ho vzal (Gn 5.24). Stejně tak tomu bylo i s Eliášem a s Melchisedechem, o kterém Písmo praví že... Žd 7.3
...je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy.
Melchisedech, král spravedlnosti a pokoje (Žd 7.2) je knězem Boha Nejvyššího. Jako takový symbolizuje každého pravého křesťana, který umírá sám sobě a skrze krev Ježíše Krista vstupuje do věčného života. Ve 3. a 4. kapitole epištoly Židům je tento vstup poeticky zobrazován slovem odpočinutí. Toto odpočinutí trvá od chvíle, kdy Bůh stvořil svět. Je to věčné a neměnné Dnes (Žd 4.7), věčná a nadčasová přítomnost Boží. Žd 4.1
Stále platí zaslíbení pro vstup do odpočinutí, bojme se tedy, aby se snad neukázalo, že je někdo z vás promeškal.
Žd 4.10
Kdo totiž vešel do jeho odpočinutí, ten také odpočinul od svých činů, tak jako Bůh od
svých. Věčný život nelze odsunovat kamsi do nejasné posmrtné existence v budoucnosti. Věčný život je tady a teď. Věčný život je přítomný v nás, o čemž svědčí například i následující pasáž z Janovy epištoly: 1J 3.15
Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah; a víte, že žádný vrah nemá život věčný, který by v něm zůstával. Bůh Bible má jméno JHVH, které se vyslovuje jako "Jahve". Tento tvar je odvozen od "ehjeh", což v překladu znamená "já jsem". To je první osoba přítomného času slovesa "havah" - být. Když se Mojžíš zeptal Boha, který se mu zjevil v hořícím keři, jaké je jeho jméno, dostalo se mu odpovědi: 2M 3.14
JSEM, KTERÝ JSEM. Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.
JSEM - to je jméno Boží. Vzývat toto jméno pak znamená uvědomovat si neustálou Boží přítomnost v sobě. K této nejvyšší formě modlitby vedl své učedníky Ježíš. Vybízí nás k ní i prostřednictvím Matoušova evangelia. Mt 5.5
Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Gnosis9.net – Internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání URL článku: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004010002
Mt 11.29-30
Vezměte mé jho na sebe učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je blažené a mé břemeno je lehké. Být tichý a pokorný v srdci neznamená nic jiného, než v tichosti a pokoře se odevzdat a obětovat všechny své myšlenky, své představy i své touhy Bohu. Být s ním. Být v něm. Být skrze něho i pro něho. Tato cesta vede přímo a bezpečně k blaženému odpočinutí a věčnému životu. Mt 6.5-8
A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, když stojí v synagógách a na rozích širokých ulic, aby je viděli lidé. Amen, pravím vám: Už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a pomodli se ke svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí. Když se modlíte, neopakujte naprázdno slova jako pohané, neboť ty se domnívají, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte proto jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než jej poprosíte. Ježíš po nás nikdy nepožadoval, abychom se modlili mnoha slovy. Proč bychom ze sebe měli zbytečně chrlit přívaly slov, když Bůh ví, co nás trápí a čeho se nám nedostává? Modlit se máme o samotě, ve skrytu své duše, v pokojíku svého srdce a když smysly (dveře) zůstanou zavřené. Kde jinde bychom se měli klanět svému Bohu, kde jinde bychom mu měli vzdávat chválu a konat bohoslužebné obřady, než sami v sobě? 1K 3.16
Cožpak nevíte, že chrámem Božím jste a duch Boží ve vás přebývá?
A koho jiného bychom měli obětovat, koho jiného bychom měli předkládat jako největší dar a vyjádření lásky svému Bohu než sami sebe? Ř 12.1
Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to nechť je vaše duchovní Bohoslužba.
Lásku v absolutním jejím významu nelze vyjádřit slovy. Lásku může vyjádřit zase jen láska. Na lásce spočívá celý Zákon a Proroci (Mt 22.40). Naplněním lásky je spojení s bytostí, kterou milujeme. Pokud milujeme Boha, je to Bůh, k němuž jsme silou své lásky přitahováni a jehož láska nás přetváří v Krista. 1K 6.16-17
Což nevíte, že kdo se spojuje s něvestkou, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno: "Budou ti dva jedno tělo." Kdo se spojuje s Pánem, je s ním jeden duch.
Ke sjednocení lidské duše s Bohem dochází ve svatostánku našeho srdce. Tento proces je praktikujícími adepty odpradávna nazýván mystickou svatbou. V synoptických evangeliích hovoří Ježíš o svých žácích jako o synech svatební komnaty (Mt 9.15; Mk 2.19; L 5.34). Sám sebe pak několikrát označuje za Ženicha. To je nádherná metafora symbolizující posvátný charakter mystického svazku. Apoštol Jan byl učedníkem Boží lásky. Není divu, že vznešenou pravdu o její podstatě pronesl právě on: 1J 4.7-8
Láska je z Boha a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.
Bůh je láska. Tou prostou větou je vyjádřeno vše. Bůh je věčně jsoucí a věčně přítomná láska. Jeho věčné "Dnes" zní v našich srdcích a volá nás k sobě. Gnosis9.net – Internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání URL článku: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004010002
Zj 22.17
A Duch i Nevěsta praví: "Přijď." A kdokoli to slyší, ať řekne: "Přijď." Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.
Pouze láska zprostředkovává člověku pravé a dokonalé poznání Boha, protože pouze z lásky se v nás může narodit Boží Syn. Pouze lidem, jejichž srdce hoří láskou, se dostává poznání pravého smyslu života i biblických textů: L 24.32
Zdaliž srdce naše v nás nehořela, když k nám mluvil na cestě a otvíral nám smysl Písma?
Lidé, kteří dosáhli opravdového vnitřního poznání a skrze svou lásku realizovali své sjednocení s Bohem, nejsou manipulováni pokušením vyvyšovat svou víru nebo bojovat proti vyznavačům jiných náboženství. Proč taky? Na vrcholcích hor vládne klid a mír. Pýcha, rozbroje, války, vzájemná nevraživost a netolerance - to vše se odehrává hluboko pod nimi dole ve světě lidí. Nahoře je ticho. V náruči svého Otce a Spasitele se tam duše spojují v Jedno Jediné: Ko 3.11
Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný ale všechno a ve všech Kristus.
Jediný, jednorozený, z jednoty zrozený Syn Boží. Jediný, řecky "monos" je označením toho, kdo překonal rozdělenost svého bytí a stal se jedním. Odtud vzniklo později zkomolením a významovým posunem řecké slovo "monachos" - "mnich". Jedinost mnicha je vyjádřením jeho celibátu, zřeknutí se světského života a dosažení jednoty. O jednotu prosil i Ježíš ve své modlitbě v předvečer svého ukřižování: J 17.21
Aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby uvěřil svět, že ty jsi mne poslal. A já slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako i my jedno jsme. Já v nich a ty ve mně, aby byli přivedeni k dokonalé jednotě. Na tomto místě pojednání končí. Co mělo být řečeno, bylo řečeno. Kdo chce, může se nad výše uvedeným textem alespoň zamyslet, kdo nechce, nechť tak nečiní. Každý ať si udělá názor sám.
Libor Kukliš, 1994
Gnosis9.net – Internetový magazín pro ty, kdo hledají poznání URL článku: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004010002