Pohádky skřítka Knihovníčka Iva Tučková Z českého originálu Pohádky skřítka Knihovníčka Odpovědná redaktorka Jana Pátková Grafická úprava Jana Pátková Vydalo nakladatelství: Pátková Anna – Santini 14. 6. 2015 eknihysantini.huu.cz Vydání druhé ISBN 978-80-88014-26-3 (pdf) ISBN 978-80-88014-17-1(epub)
Obsah Skřítek Knihovníček...............................................................7 Setkání se skřítkem Trávníčkem a Duhovou panenkou.......10 Jak se plní přání...................................................................16 Smíšek a Notička.................................................................21 Ještě jeden velký sen...........................................................26 Jahůdka................................................................................32 Malý zázrak..........................................................................35 Doma............................................................................ .41 A jak to všechno začalo........................................................44 Objevení...............................................................................47 Hroch a žabák......................................................................49 Kohout a lasička...................................................................51 Oslík v cirkuse......................................................................55 O labuti.................................................................................59 Vodnička...............................................................................64
Skřítek Knihovníček
I. V jedné malé knihovně se udála věc! Poslouchejte jaká. Bylo sychravé odpoledne. Za okny tma jako v ranci. 1. Malá čtenářka Anežka Kopečkovic vracela paní knihovnici Málkové přečtenou knížku, a z té knížky, považte, děti, vypadl uvolněný list. Samotný skřítek Knihovníček byl na něm namalovaný, a skončil pod velikou šatní skříní. Ocitl se tam úplně sám, bez pomoci v šeru a nevěděl, jak najde zpátky cestu domů. Když paní Málková uzamkla knihovnu a odešla, vylezl skřítek zpod skříně a zamířil si to přes zelený koberec k regálům s knihami. Bezradně si sedl na nejspodnější polici u okna a čekal na tmavou noc s hvězdami. Věřil, že mu
hvězdy společně s měsícem určitě nějak poradí, co dělat. A opravdu, poradily. Úzký pruh měsíčního světla, který dopadal na první knihu, zašeptal: „Tady začni hledat, skřítku, musíš projít knížku po knížce, regál po regálu, až najdeš tu pravou.“ Poté bylo ticho a tma se rozhostila po celé místnosti. Knihovníček věděl, že ho čeká dlouhá cesta, ale nevěděl, jak těžká a jak složitá. Musím se dobře vyspat, pomyslel si a usnul.
Setkání se skřítkem Trávníčkem a Duhovou panenkou II. Tráva voněla všemi květy, které v ní pestře zářily do dáli. Skřítek Trávníček dobře věděl, že ta nádhera není jen tak a že je třeba se o každou kytičku zvlášť a s láskou starat. Málokdo jen tušil jeho existenci, protože byl malý asi jako
hrouda hlíny, a tedy lehce přehlédnutelný ve svých zelených šatech s kvítky. A v čem spočívala jeho práce? Tak především si každý den s každou kytičkou přišel popovídat, aby nebyla smutná. Protože kytičky nemají nohy a nemohou si na kus řeči zajít samy. Povyprávěl o novinkách z louky a vyslechl si i je. Ty pak spokojeně kvetly a voněly a dělaly radost všem, kteří na louku přišli. Jednoho dne se zase skřítek vydal na svou každodenní pouť loukou a byl velmi překvapený podobnými otázkami svých svěřenkyň. Ne jenom lidé rádi slyší, že jsou krásní a silní jako..., ale i květiny. „Pověz mi, Trávníčku,“ otevřela své oči pomněnka, „jak vypadám?“ Trávníček se zamyslil a když pohlédl k nebi, hned našel odpověď: „Jsi, pomněnko, modrá a milá jako jasná obloha v létě bez mráčků.“ Pomněnka se radostí zatetelila a rozkvetla v několika dalších svých
kvítcích na tenkém stonku. Skřítek Trávníček šel dál, až se zastavil u bílé kopretiny. I ona se zeptala, jak vypadá. „Vypadáš jako čistě bílé obláčky na obloze, které plují vedle slunce v letním horku.“ Kopretina se usmála a radost svou předala berušce, která na ni přilétla. Když se ptala pampeliška, odpověděl skřítek, že je krásná jako slunce. Pampeliška radostně přivítala včelku.Červený vlčí mák byl hrdý na to, že má barvu jako červánky, když slunce zapadá. Jen trávě neuměl Trávníček odpovědět, k ničemu na obloze ji nedokázal přirovnat. Smutně si sedl na kraj louky a přemýšlel, co je na nebi zeleného. Tu jde proti němu náš skřítek Knihovníček. Klobouček na hlavě úplně jiný, než měl Trávníček – jakési bělavé suché plátky zvláštní květiny.
„Buď zdráv, přítelíčku,“ pozdravil Knihovníček.“Smím přisednout?“ „Vítej na louce,“ usmál se Trávníček, „ty budeš určitě z daleka, když jsem tě tu ještě nikdy neviděl?“ „Máš pravdu, jsem skřítek Knihovníček z knížky Pohádky skřítka Knihovníčka. Vypadl jsem z ní, protože list byl uvolněný, a teď marně hledám cestu domů. A proč ty jsi takový zamyšlený, Trávníčku?“ zeptal se Knihovníček. „Nevím, čemu na nebi je podobná tráva,“ vzdychl zelený panáček. Knihovníček zalistoval v paměti a po chvilce zvolal: „Duha, duha má v sobě barvu i zelenou, a ta je podobná trávě!“ Najednou se z ničeho nic setmělo a začalo pršet. Oba skřítci se rychle schovali pod vysoký dub, aby nezmokli. Jen malá osvěžující sprška brzy ustala a po ní se ukázalo slunce a s ním i duha. Skřítci tak vesele poskakovali, až se
dotkli konce duhy. Kde se vzala tu se vzala, stála před nimi ve svých duhových fialovorůžovomodrozelenožlutočervených šatech Duhová panenka. Skřítek Trávníček pozval oba své kamarády na dobrý mateřídouškový čaj s lučním medem a těšil se, až bude kytičkám o svých nových kamarádech vyprávět.
Jak se plní přání III. Být tak malý a každou knížkou se protáhnout jako Knihovníček, zasnila se nejedna holka i kluk. Ale zapomínáte na to, že Knihovníček se po knihách procházet nechtěl, ale musel; aby nalezl svoji pohádku. Tu, kde byl doma. Tu, kam patřil, kde ho měl někdo rád a kde ho někdo potřeboval. A když ho potřeboval, tak ho taky hezky pochválil. Upřímně a s úsměvem; s takovým teplým nádechem v očích. To se pozná, když vás někdo pochválí s láskou a nebo je to jen tak ze zdvořilosti. Jen doma nás pochválí s láskou, tam, kde nás dobře znají. A to „doma“ Knihovníček hledal. Vešel do druhé knížky. S nadějí se rozhlédl kolem sebe. Ucítil jakési teplo, které sálalo od malých kachlových
kamen. Kdosi maličký na nich spal – skřítek Peciválek. Možná jsem na dobré cestě, pomyslel si Knihovníček, protože potkal dalšího skřítka. Třeba nebude muset procházet všechny regály plné knih. Zdálo se, že by v prvním regále mohly být jen knížky o skřítcích, a to on také byl. A jak se zasnil o domově, objevila se před ním malá tančící panenka.