Peter Tremayne Rubáš pro arcibiskupa
Z anglického originálu Shroud for the Archbishop vydaného nakladatelstvím Headline Book Publishing 1995 přeložila Věra Heroldová Šťovíčková Typografie Vladimír Verner Ilustrace na obálce Lee Gibbons Odpovědná redaktorka Marie Válková E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2012 jako svou 1093. publikaci Vydání v elektronickém formátu první (podle 1. vydání v tištěné podobě). Doporučená cena E-knihy 160 Kč
Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15
e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz
Copyright © 1995 by Peter Tremayne Translation © Věra Šťovíčková Heroldová, 2012 ISBN 978-80-7429-319-1 Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Peteru Hainingovi, který mi radil při křtu, a také Mikeovi Ashleymu; prvním, kteří ,přijali‘ sestru Fidelmu.
Copyright © 1995 by Peter Tremayne Translation © Věra Šťovíčková Heroldová, 2012 ISBN 978-80-7429-034-3
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS176391
Všude existuje jeden princip spravedlnosti, a to je zájem silnějšího. Republika Platón (427–347 př. n. l.)
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS176391
••
HISTOR ICK Á POZNÁ MK A
••
Tento příběh se odehrává v Římě koncem léta 664. Čtenář, který není obeznámen s takzvanými ,temnými věky‘, by měl vědět, že celibát nebyl tehdy mezi křesťanskými kleriky jak římskokatolickými, tak příslušníky dnes tak řečené církve keltské, všeobecně rozšířený. Vždycky sice existovali asketové, kteří fyzické lásce nadřazovali oddanost božstvu, ale manželství kleriků byla odsouzena teprve na koncilu v Nikáji v r. 325, byť i nebyla zakázána. Idea celibátu se v římskokatolické církvi zrodila ze zvyku, který dodržovali jak pohanské kněžky Vesty, tak kněží Diany. Počínaje pátým stoletím Řím klerikům od hodnosti opata a biskupa zakazoval se svými manželkami spát a brzy poté i ženit se. Celkově byli kněží od uzavírání manželství odrazováni, ale výslovně je Řím nezakázal. Vážný pokus přimět západní kněžstvo k dodržování všeobecného celibátu byl vlastně učiněn teprve za reformačního papeže Lva IX. (1049–1054). Ve Východní ortodoxní církvi si kněží do hodnosti opata a biskupa uchovali právo ženit se dodnes. Odsouzení ,hříchu těla‘ zůstalo myšlení keltské církve cizí ještě dlouho poté, co se římský postoj stal dogmatem. Lidé obou pohlaví obývali opatství a kláštery, které byly známé jako conhospitae, neboli podvojné domy, kde žili muži a ženy společně a vychovávali děti ke službě Kristovi. Znalost tohoto faktu je pro chápání napjatých situací v tomto příběhu nezbytná.
9
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS176391
••
K A PITOLA PRV NÍ
••
Noc byla vlahá a provoněná; ale vůně byla tak těžká, jak jen letní noc v Římě často může být. Nádvoří Lateránského paláce, zahalené pochmurnou melancholií, bylo prostoupeno hořkosladkou vůní bylin, které rostly na záhonech kolem dokola; pižmová vůně bazalky a pronikavé aroma rozmarýny vzlínalo v dusném nedýchatelném vzduchu téměř k nesnesení. Mladý velitel hlídky palácových custodes pozvedl ruku a setřel si z čela pot, který se mu v kapkách hromadil na tváři pod bronzovým hledím přilby. Třebaže v této chvíli bylo dusno, pomyslel si, že za pár hodin bude rád teplu, jež vydá jeho silný vlněný sagus, který mu volně splýval z ramen, neboť teplota v předjitřním čase náhle poklesne. Jediný zvon z nedaleké baziliky svatého Jana oznámil půlnoc, čas na modlitbu Anděl Páně. Do úderů zvonu mladý důstojník svědomitě odříkával rituální text: „Angelus Domini nuntiavit Mariae… Anděl Páně zvěstoval Panně Marii…“ Mumlal modlitbu automaticky, nevnímaje slova, ani smysl vět. Možná proto, že se na ni nesoustředil, neboť zaslechl nějaký zvuk. Nad tenorovými údery jediného zvonu a šumem malé fontány uprostřed nádvoří doléhal k uším mladého muže ještě zvuk kůže pleskající o kamennou dlažbu. Mladý custos se zamračil a naklonil hlavu ke straně, aby zjistil, odkud se zvuk nese. Byl si jistý, že v temných stínech na druhém konci nádvoří slyší těžké kroky. „Kdo je tam?“ zeptal se. Nikdo neodpovídal. Důstojník na stráži tasil z kožené pochvy gladius, krátký meč se širokou čepelí, jímž slavné římské legie kdysi vnutily 11
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS176391
svou císařskou vůli lidem na celém světě. Pohoršilo ho vlastní nesouvislé myšlení, že se takhle zatoulal v myšlenkách jinam. Nyní týž krátký meč chránil bezpečí paláce římského biskupa, Svatého otce církve Kristovy – Sacrosancta Laternensis ecclesia, omnium urbis et orbis ecclesiarum mater et caput. „Kdo je tam? Ukaž se,“ zvolal znovu a příkazem se jeho hlas pronikavě zvýšil. Opět žádná odpověď, ale… ano; důstojník teď opět slyšel spěšné šoupavé kroky. Někdo odcházel z šerem obestřeného nádvoří a pokračoval jednou z temných uliček. Custos němě proklínal tmu na nádvoří, ale chvatným krokem spěchal po kamenné dlažbě, až dorazil na okraj uličky. V šeru spatřil postavu se svěšenými rameny, která rychle uháněla pryč. „Stůj!“ Mladý důstojník vložil do svého hlasu tolik síly, kolik byl schopen. Postava se dala do běhu a kožené sandály s plochou podrážkou hlasitě pleskaly o kámen. Custos poslal vlastní důstojnost k šípku a rozběhl se za ní. Třebaže byl mladý a čilý, zdálo se, že jeho kořist je ještě čipernější, neboť když důstojník doběhl na konec uličky, nebylo po pronásledovaném ani stopy. Toto nádvoří, na rozdíl od menšího nádvoří, odkud vyběhl, bylo dobře osvětleno několika planoucími pochodněmi. Důvod byl prostý: toto nádvoří bylo lemováno komnatami správních úředníků papežského paláce, zatímco z menšího nádvoří se vcházelo pouze do ubikací hostů. Mladý důstojník se zastavil, přivřel oči a rozhlížel se po rozlehlém obdélníku. Na protilehlé straně, proti vchodu do jedné z hlavních budov, uviděl dva ze svých druhů, custodes, stojící na stráži. Když je zavolá na pomoc, může kořist varovat. Sevřel rty a s přimhouřenýma očima pokračoval v prohlídce. Nikoho však neviděl. Pustil se přes nádvoří s úmyslem zeptat se druhých custodes, jestli neviděli někoho vycházet z uličky, když vtom ho zastavil tichý zvuk vlevo za jeho zády. Ohlédl se a zahleděl se do tmy. Před jedněmi dveřmi, vedoucími na nádvoří, stála tmavá postava. „Uveď, kdo jsi,“ zavelel přísně. Postava ztuhla a pak udělala pár kroků vpřed, ale neodpověděla. 12
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS176391
„Přistup blíže a uveď, kdo jsi!“ vyjel na něho důstojník s mečem přitisknutým ke svému pancíři. „Ve jménu božím,“ zasípal hlas úlisně, „napřed řekni, kdo jsi ty!“ Překvapen touto odpovědí, mladý muž pravil: „Jsem tesserarius Licinius z custodes. A teď se představ ty!“ Licinius se nedokázal ubránit pocitu hrdosti na svoji hodnost, neboť byl čerstvě povýšen. Ve starém císařském vojsku tato hodnost označovala důstojníka, který dostal od svého generála ceduli, tessera, na níž bylo napsáno heslo dne. Pro custodes Lateránského paláce to byla hodnost velitele hlídky. „Já jsem bratr Aon Duine,“ zněla odpověď, pronesená s šišlavým přízvukem cizince. Muž postoupil o krok blíže, takže na jeho tvář dopadlo mihotavé světlo nedaleké pochodně. Licinius si všiml, že muž je trochu obtloustlý a mluví sípavě jako člověk, který má potíže s dýcháním, nebo někdo, kdo krátce předtím utíkal. Licinius si muže podezíravě prohlížel a pokynul, aby ještě pokročil, aby na něho plně dopadalo světlo pochodně. Bratr měl tvář baculatou jako měsíček a zvláštní cizí tonzuru irského mnicha, totiž hlavu vepředu vyholenou příčně od ucha k uchu a dlouhé vlasy sčesané dozadu. „Bratr ,Ayn-dina‘?“ pokusil se opakovat jméno, které mnich uvedl. Muž se usmál a radostně jméno potvrdil. „Co tady děláš v této hodině?“ zeptal se mladý důstojník. Kulaťoučký mnich středního věku rozhodil ruce. „Tohle je můj úřad, tesserarie,“ řekl na vysvětlenou a ukázal na budovu za zády. „Byl jsi tamhle na malém nádvoří?“ zeptal se Licinius a ukázal krátkým mečem na temnou uličku. Mnich s tváří jako měsíček se zatvářil překvapeně. „Co bych tam dělal?“ Licinius si podrážděně povzdechl. „Před malou chvilkou jsem se hnal za někým tamhle tou uličkou. Říkáš, že jsi to nebyl ty?“ Mnich energicky vrtěl hlavou. „Seděl jsem u svého stolu až do té doby, než jsem právě teď vyšel z kanceláře. Vykročil jsem na nádvoří a sotva jsem prošel dveřmi, oslovil jsi mě.“ 13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Licinius vrátil meč do pochvy a zmateně si rukou přejel čelo. „A neviděl jsi někoho jiného, někoho, kdo utíkal?“ Mnich opět důrazně zavrtěl hlavou. „Nikoho až do té doby, než jsi mě vyzval, abych se hlásil.“ „Tak mi to, bratře, promiň, a jdi si po svém.“ Obtloustlý mnich se zdržel jen okamžik, aby vděčně pokývl hlavou, a pak se kvapně pustil přes nádvoří; kožené sandály pleskaly, když procházel vstupním obloukem do městských ulic za ním. Jeden ze strážných u hlavní brány, decurion, přecházel nádvoří, aby se podíval, co se děje. „Ach, Licinius! To jsi ty. Co se děje?“ Tesserarius se rozmrzele ušklíbl. „Někdo se potloukal tamhle po malém nádvoří, Marku. Oslovil jsem ho a pak jsem ho pronásledoval až sem. Teď to vypadá, že mi utekl.“ Decurion jménem Marcus se tiše uchechtl. „Proč bys měl někoho pronásledovat, Licinie? Co je špatného na tom, že někdo jde o této hodině po malém nádvoří?“ Licinius po kolegovi loupl očima; svět mu zhořkl, a zejména pak služba, kterou měl té noci na krku. „Ty to nevíš? Je tam přece domus hospitale, pokoje pro hosty. A Jeho Svatost má právě výjimečné hosty, biskupy a opaty z exotických saských království. Dostal jsem příkaz zajistit jim mimořádnou ostrahu, protože Sasové prý mají v Římě nepřátele. Bylo mi řečeno, abych vyslechl každého, kdo se v okolí domu pro hosty chová podezřele.“ Druhý custos se přezíravě usmál. „Myslel jsem, že Sasové jsou pořád ještě pohany.“ Odmlčel se a pak kývl směrem, jímž mnich zmizel. „Koho jsi teď zrovna vyslýchal, nebyl-li to tvůj podezřelý živel?“ „Nějaký irský mnich. Bratr Ayn-dina, tak se představil. Náhodou vyšel právě ze své úřadovny a já jsem se domníval, že by to mohl být muž, jehož pronásleduji. Každopádně nikoho neviděl.“ Decurion se posměšně uculil. „Tyhle dveře nevedou do žádné kanceláře, ale do skladu sacellaria, pokladníka Jeho Svatosti. Zámek na nich visí už celá léta, určitě od té doby, co tu držím stráž.“ S vyděšeným pohledem na svého druha vytáhl Licinius z nejbližšího železného držáku hořící pochodeň a přidržel ji u dveří, 14
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS176391
z nichž měl mnich údajně vyjít. Zrezivělé závory a visací zámek potvrdily decurionova slova. Tesserarius Licinius pronesl kletbu jazykem pro člena palácové stráže Jeho Svatosti naprosto nevhodným.
* * * Muž seděl shrbený u dřevěného stolu s hlavou skloněnou nad listem pergamenu, ústa v soustředění sevřená do úzké přímky. Navzdory poloze sedícího bylo jasné, že je to vysoký muž. Byl prostovlasý, na temeni hlavy měl výraznou kněžskou tonzuru a kolem ní chomáče uhlově černých vlasů, které ladily s jeho snědou tváří a tmavýma očima. Tvář svědčila o životě, prožívaném trvale v teplém podnebí. Byla úzká s výrazným orlím nosem; byl to nos římského patricije. Nad vpadlými tvářemi vystupovaly lícní kosti. Tvář měl poněkud zjizvenou, možná ji zpustošily neštovice, prodělané v dětství, úzké rty červené, téměř jako by jejich barva byla uměle zvýrazněna. Skláněl se nad svou prací klidně a pokojně. I kdyby o jeho náboženském poslání nevypovídala tonzura, činil by tak jeho oděv, neboť měl na sobě bíle lemovaný šat zvaný mappula, dál campagi, ploché černé pantofle, a udones, bílé punčochy, to vše zděděné po císařském soudu římského senátu, který ho nyní jmenoval vysoce postaveným členem římského kléru. Ještě výraznější byla tunica z tenkého rudého hedvábí a ozdobný zlatý krucifix, vykládaný drahými kameny, který zároveň oznamoval, že je více než prostým klerikem. Tichý hlas zvonku přerušil jeho soustředění a muž s podrážděným výrazem ve tváři zvedl oči. Na jednom konci velké chladné mramorové síně se otevřely dveře a jimi vstoupil mladý mnich v hábitu z hrubé hnědé, podomácku tkané látky. Nově příchozí za sebou pečlivě zavřel dveře; pak s rukama složenýma v širokých rukávech pospíchal ke stolu, u něhož muž seděl, a jak se kolébal skoro jako kachna, jeho pantofle s plochou podrážkou dutě pleskaly o vykládanou dlažbu síně. „Beneficio tuo,“ sklonil mnich hlavu a pronesl rituální pozdrav. Starší muž se opřel a povzdechl si, na rituál neodpověděl, ale prostě mávnutím ruky mnichovi naznačil, aby řekl, proč přišel. 15
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS176391
„S tvým dovolením, Ctihodný Gelasie, v předpokoji je nějaká mladá sestra a žádá, abys ji přijal.“ Gelasius hrozivě zvedl tmavé obočí. „Žádá? Říkáš mladá sestra?“ „Z Irska. Přináší regule svého kláštera, aby je přijal a požehnal Svatý otec, a nese nějaká osobní poselství Jeho Svatosti od Ultana z Armaghu.“ Gelasius se pousmál. „Takže Irové stále žádají o požehnání z Říma, třebaže proti římské praxi brojí? Není to zajímavý rozpor, bratře Done?“ Mnichovi se podařilo pokrčit rameny i s rukama složenýma v objemných rukávech. „Vím o těch cizokrajných končinách málo, až na to, že lidé tam prý následují kacířství Pelagiovo.“ Gelasius sešpulil rty. „A ta mladá sestra žádá…?“ Položil na toto slovo důraz podruhé. „Čeká na přijetí už pět dní, Ctihodný Gelasie. Nejspíš nějaký diplomatický zmatek.“ „Budiž, jestliže nám přináší vzkaz od arcibiskupa z Armaghu, měli bychom ji přijmout okamžitě, zvláště když naše mladá sestra má za sebou celou cestu až do Říma. Ano, podívejme se na ni a na regule, které přináší, a vyslechněme její důvody, proč by ji měl Svatý otec přijmout. Má ta mladá sestra nějaké jméno, bratře Done?“ „Ovšem,“ odpověděl mladý bratr Donus. „Ale je to takové zvláštní jméno, které nedokážu vyslovit. Něco jako Felicity nebo Fidelia.“ Gelasiovy rty se pootevřely v mdlém úsměvu. „Obě jména mohou být jistým znamením, neboť Felicitas byla bohyní štěstí v Římě, zatímco Fidelia znamená ta, jíž je možno důvěřovat – oddaná a cílevědomá. Ať vstoupí.“ Mladý mnich se uklonil a přes rozlehlou síň, vracející jeho pleskající kroky ozvěnou, zamířil ke dveřím. Gelasius odsunul papíry, opřel se na vyřezávané dřevěné židli a sledoval příchod mladé cizinky, kterou ohlásil jeho poskok, bratr Donus. Dveře se otevřely a dovnitř vešla vysoká žena v řeholním šatu. Gelasius zaznamenal, že její šat nepochází z Říma; nebarvená vlněná camilla a bílá plátěná tunica sdělovala, že jejich nosi16
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS176391
telka je v teplejším římském podnebí nováčkem. Žena přecházela mozaiku na podlaze mladistvým pružným krokem, který neodpovídal skromnému postoji, jaký vyžadoval řeholní šat. Ale způsob, jímž se k němu blížila, nebyl nepůvabný. Gelasius si povšiml, že ačkoli je vysoká, postavu má souměrnou. Zpod čepce vykukovaly vzpurné pramínky rusých vlasů. Jeho tmavé oči utkvěly na svěžích přitažlivých rysech její tváře a jasná zeleň jejích očí ho okouzlila. Zůstala před ním stát, lehce zachmuřená. Gelasius zůstal sedět na židli a vztáhl k ní levou ruku, na jejímž třetím prstu byl široký zlatý kroužek se vsazeným smaragdem. Mladá žena zaváhala, pak napřáhla pravici, jemně stiskla Gelasiovu ruku a trhaně sklonila hlavu na strnulé šíji. Gelasius svůj překvapený výraz zvládl. V Římě by každý člen řádu před ním poklekl a políbil mu prsten na znamení respektu k jeho vysokému úřadu. Tato podivná mladá cizinka na důkaz úcty k jeho úřadu pouze sklonila hlavu, a to nikoli podlézavě. Ve tváři byla poněkud strnulá, jako by chtěla zastřít svou podrážděnost. „Buď vítána, sestro… Fidelie?“ Gelasius nad jejím jménem zaváhal. Výraz ve tváři mladé ženy se nezměnil. „Jsem Fidelma z Kildare v irském království.“ Gelasius si povšiml, že její hlas je pevný a není v něm úžas nad nádherou goblénů, rozvěšených kolem dokola. Zvláštní, pomyslel si, jak tihle cizinci zůstávají nedotčeni mocí, bohatstvím a posvátností Říma. Britoni a Irové mu připomínali svéhlavé Galy, o nichž četl v Caesarovi a v Tacitovi. Což to nebyl právě král Britonů, jehož Claudius přivedl jako zajatce do Říma, který – když se rozhlédl po impozantní nádheře – nebyl jat hrůzou, ale pravil pouze: „A zatímco máte toto všechno, stále toužíte po našich chatrčích v Britanii?“ Gelasius byl mužem hrdým na svou římskou patricijskou minulost a často si přál, aby se byl narodil v nádherných dobách říše raných caesarů. Nepříjemně se zavrtěl při tomto pomyšlení, které bylo v rozporu s pokornou ctižádostí jeho víry, a v myšlenkách se opět vrátil k ženě stojící před ním. „Sestra Fidelma?“ opakoval opatrně její jméno. Mladá žena půvabně přikývla jeho správné výslovnosti. „Přijela jsem sem na žádost arcibiskupa Ultana z Armaghu, abych ti přinesla…“ 17
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS176391
Gelasius zvedl ruku, aby zarazil příval slov, která se na něho valila. „Je to tvá první návštěva v Římě, sestro?“ zeptal se mírně. Odmlčela se a pak přikývla, uvažujíc, zda se dopustila nějaké protokolární chyby, když sama oslovila významnou církevní osobu, o jejímž jménu ji jeho poskok ani neinformoval. „Jak dlouho jsi v našem nádherném městě?“ Gelasia by zajímalo, jestli slyšel dobře, že ta mladá žena potlačila povzdech. Byl to jen nepatrný pohyb, ňadra se vzedmula a opět poklesla. „Usilovala jsem o přijetí u biskupa římského pět dnů… Lituji, že mi nikdo nesdělil tvé jméno ani postavení.“ Gelasiovy tenké rty se zachvěly v náznaku úsměvu. Obdivoval přímost mladé ženy. „Jsem biskup Gelasius,“ odpověděl. „Zastávám úřad nomenclatora Jeho Svatosti. Mojí funkcí je přijímat veškeré petice, určené Svatému otci, posoudit, má-li si je přečíst, a nabídnout mu svou radu.“ Sestře Fidelmě zazářily oči. „Ach, teď chápu, proč mě poslali za tebou,“ poznamenala, a vzpřímená ramena maličko poklesla, jak se lehce uvolnila. „Je obtížné správně reagovat, když ti nikdo nic neřekne o rituálech ve zdejších úřadech. Promineš mi, jestliže se dopustím chyb, zapříčiněných pouze mým cizím původem a výchovou?“ Gelasius s humornou vážností přisvědčil. „Hezky řečeno, sestro. Na člověka, který poprvé navštívil naše město, mluvíš výborně latinsky.“ „Jsem zběhlá i v řečtině a umím trochu hebrejsky. Snadno se učím jazykům a mluvím i několika nářečími Sasů.“ Gelasius na ni hleděl přísně – pro případ, že by se mu tiše vysmívala. Ale v tónu té ženy nebyla vychloubačnost a na Gelasia dělala dojem její vytrvalá přímost. „A kde jsi se to všechno naučila?“ „Jako novicka jsem studovala v Kildare, v ústavu, který založila Blahoslavená Brigid, a později u Moranna v Taře.“ Gelasius překvapeně svraštil tvář. „Ty jsi studovala a učila se jazyky pouze v Irsku? Pravda, slyšel jsem o vašich školách, ale teď mám důkaz toho, jak jsou dobré. Posaď se, sestro, a pohovořme si o důvodu tvé návštěvy. Cesta z Irska musela být dlouhá a únavná a plná nebezpečí. Jistě jsi necestovala sama?“ 18
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS176391
Fidelma se rozhlédla tím směrem, kam směřoval Gelasiův pohled, uviděla poblíž malou dřevěnou židli a posunula ji tak, aby seděla biskupovi tváří v tvář. Usedla a pak odpověděla. „Cestovala jsem ve společnosti bratra Eadulfa z Canterbury, který pracuje jako scriba pro Wigharda, nastávajícího arcibiskupa v Canterbury, v saském království Kent.“ Gelasius zvedl tázavě obočí. „Samozřejmě jsem se doslechl, že vy Irové máte s Canterbury pramálo společného, anebo snad patříš k tomu málu irských řeholnic a řeholníků, kteří přijali římské regule místo pravidel Columbových?“ Fidelma se pousmála. „Já dodržuji pravidla Palladiova a Patrickova, kteří obrátili náš malý ostrov na víru,“ řekla klidně. „Zúčastnila jsem se synodu ve Whitby a seznámila jsem se tam se saskými delegáty. Právě když synod končil, arcibiskup z Canterbury Deusdedit onemocněl a zemřel na žlutý mor. Wighard, který byl jmenován příštím arcibiskupem, oznámil svůj úmysl zajet sem do Říma pro papežské požehnání v této funkci; a tak, když mně Ultan uložil, abych sem přivezla Regula coenobialis Cill Dara, rozhodla jsem se, že budu cestovat ve společnosti bratra Eadulfa, jehož jsem poznala a jehož si vážím.“ „A co jsi na tom koncilu ve Whitby dělala, sestro? Mám už zprávu o sporu, k němuž došlo mezi těmi, kdo trvali na dodržování dosavadních pravidel, uplatňovaných v irských kostelech, a těmi, kdo obhajovali římské zvyklosti. Což v tomto sporu nezvítězili naši římští delegáti a nevyvolalo to odchod vašich irských delegátů?“ Fidelma si výsměšného tónu v Gelasiově hlase nevšímala. „Synodu jsem se zúčastnila jako právní poradce delegátů naší církve.“ Biskup užasle povytáhl obočí. „Ty jsi tam byla jako právní poradce?“ zeptal se pobaveně. „Nejsem pouze řeholnice, ale také dálaigh brehonského soudního dvora v Irsku… což znamená, že jsem advokátkou, ovládající jak kodex občanského práva, Senchus Mór, tak i kriminální zákoník Leabhar Acaill, jímž se naše země řídí.“ Gelasiova tvář se změnila v masku nevěřícnosti. „Chceš říct, že je běžným zvykem irského krále povolovat ženám, aby u soudního dvora vystupovaly jako advokátky?“ 19 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Fidelma netečně pokrčila rameny. „V naší zemi mohou ženy vykonávat jakékoli povolání, včetně kralování a vojevůdcovství v bitvě. Kdo neslyšel o ženě jménem Rudovlasá Macha, naší největší královské válečnici? Ovšem, doslechla jsem se, že v Římě nejsou ženy považovány za takto rovnoprávné.“ „Tím si můžeš být jista,“ odpověděl Gelasius důrazně. „Je pravda, že v Římě se ženy nemohou věnovat žádnému z odborných povolání ve veřejné sféře?“ „To tedy skutečně nemohou.“ „Pak je to podivná společnost, která odmítá využít talentu poloviny svého obyvatelstva.“ „O nic podivnější, dobrá sestro, než společnost, která ženám povoluje rovnoprávné postavení. V Římě seznáš, že otec či manžel má nad ženami své rodiny naprostý dohled.“ Fidelma se ironicky ušklíbla. „Pak je to zázrak, že smím chodit po ulicích tohoto města, aniž by mě někdo káral pro nestoudnost.“ „Tvůj šat je zde považován za stola matronalis, a proto můžeš navštěvovat nejen veřejné prostory a pobožnosti, ale i divadla, krámy a soudní dvory. Avšak takovéto výsady nejsou dány těm, kdo nenosí řeholní roucho, či nejsou provdané. Dívky se musí zdržovat v blízkosti svých domovů. Ovšem ženy z vyšších tříd mohou mít i vlivný podíl na obchodních záležitostech, za předpokladu, že se tak děje v soukromí jejich paláců a prostřednictvím jejich manželů či otců.“ Fidelma zasmušile zavrtěla hlavou. „Pak tedy je toto město pro ženy smutné.“ „Je to město Blahoslaveného Petra a Pavla, kteří přinesli světlo do temnoty našeho pohanství, a Římu bylo dáno šířit toto světlo po celém světě.“ Jak tam tak seděl a studoval tvář mladé ženy, mluvil Gelasius hrdě, možná až příliš hrdě. Byl mužem svého národa, svého města a své třídy. Fidelma neodpověděla. Natolik byla diplomat, aby si uvědomila, kdy slova vedou pouze k zavřeným dveřím. Po chvilce podnítil další hovor sám Gelasius. „Tvá cesta tedy proběhla bez nehod?“ „Cesta z Massilie byla klidná až na jednu událost, totiž když se na jižním obzoru objevila plachta a kapitán ze strachu naši loď málem navedl na skaliska.“ 20
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS176391