Výroční schůze
Zveme Vás na Valnou hromadu Edmontonské pobočky ČSSK, která se bude konat v sobotu 27. ledna 2007 v 16:00 v Royal Canadian Legion: Norwood Branch #178 (11150 - 82 St). Na programu: 1.) Zahájení: Miloš Šuchma předseda Českého a Slovenského Sdružení v Kanadě, který byl pozván, aby řídil schůzi. 2.) Ustanovení zapisovatele 3.) Volby komisí: a) ověřovací b) návrhové (volební) 4.) Zápis z minulé Valné hromady 5.) Zprávy činovníků: a) předseda b) místopředseda c) jednatel d) pokladník 6.) Zpráva revizorů účtů 7.) Diskuze k předneseným zprávám 8.) Schválení přednesených zpráv 9.) Zpráva ověřovací komise 10.) Volby činovníků a revizorů pobočky 11.) Stanovení členských příspěvků na období do příští Valné hromady 12.) Nové návrhy, diskuze 13.) Zakončení
Předběžné návrhy kandidátů uvítáme na poštovní adrese: #319, 9008-99 Ave, Edmonton, AB, T5H 4M6, nebo na e-mail:
[email protected] Těšíme se na Vaši hojnou účast, neboť právoplatně volit mohou pouze přítomní členové. Výbor
V z p o m í n k y
Vzpomínky. Mám ráda vzpomínky. Každý z nás má vzpomínky. Možná proto jsem byla požádána, abych napsala něco o tom, jak to „bejvávalo“, když jsem přišla do Kanady před témeř 40 lety.
Já jsem osobně nikdy neměla touhu a myšlenky na to, abych odešla někam jinam. Nikdy mne nelákala blahobytná Amerika a nebo divoká Austrálie s klokany. Měla jsem príma (spíš báječné) rodiče, príma kamarády a nikdy jsem neměla pocit nějakého nedostatku. V létě na chatě u Labe, v zimě lyžování a mejdany. Jak se říká, mládí tropí hlouposti, takže i já jsem částečně ignorovala demagogii komunistického režimu. Bylo mi 25 roků. Doma v rodině perzekuovaných živnostníků to samozřejmě komentovali jinak a hlavně silnějšímy slovy, které tady ani nechci opakovat. Mně však bylo fakt výborně. Ale bohužel jen do toho osudného 21. srpna 1968.
Všichni jsme bydleli v Praze a stali jsme se dospělími takřka přes noc. V jednu hodinu po půlnoci nás obsazovalo vojsko „spřátelených zemí a armád“ ze vzduchu i po zemi. Nebudu popisovat co se v Praze dělo mezi 21. srpnem 1968 a 7. zářím 1968. Bylo by to na další celou stránku a hlavně dost smutné. 7. září jsme s manželem, 2 1/2 roku starou dcerou Michaelou a dalším kamarádem sedli do auta a opouštěli náš domov směrem do Vídně. Měla jsem malou dušičku v těle, ale stejně tak odcházelo / utíkalo dalších 11 našich kamarádů. Všichni jsme se potom šťastně setkali na smluveném místě ve Vídni. Prožili jsme 2 týdny v pohostinném a nápomocném Rakousku a 19. září jsme už seděli v letadle s cílem CANADA . Bylo to speciálně vypravené Jumbo letadlo jen pro Čechoslováky. Dušičku jsem měla ještě menší a oči plné slziček. Všechno se stalo tak šíleně rychle, že nějak nebyl čas na dlouhé rozmýšlení a najednou jsme byli v Edmontonu. Na letišti nás čekalo několik Československých lidí, kteří už většinou byli v Kanadě od minulého pádu „svobody“, tudíž od roku 1948. Tehdy jsme jim říkali „starousedlíci“. Byli to vesměs báječní lidé, kteří nám všem nabídli okamžitou pomoc a hlavně nás vzali mezi sebe. Canadian Emigration Manpower Office byl fantastický. Pomohl najít práci, kurzy angličtiny, finanční podporu pro začátky a pod. , ale přátelství nabídli Čechoslováci. I když jsem tehdy měla dušičku ještě menší, než kdykoliv předtím, tak tihle lidé byli jak balzám a jistota, že všechno bude v pořádku. Zvali nás mezi sebe, dávali rady a nápady. Shoe store pana Holuba věnoval zimní boty pro plno lidí a pod. Ale nejraději vzpomínám na to, jak jem byla, vlastně hned od začátku, vtažena do Československé organizace. Pořádali jsme taneční zábavy, Mikulášské nadílky pro děti i maškarní taneční zábavy. Snad nejdůležitější bylo to, že 99% všech lidí se chtělo stýkat a pomáhat si. Samozřejmě se vždycky najde někdo, kdo „nemůže“ pomoci, ale většinou jsme se měli rádi a táhli za jeden provaz. Důsledek toho byl vidět a cítit ve všech společenských akcích. I když mi dnes už není 25, tak bych si stejně moc a moc přála, abychom zde měli podobnou atmosféru jako v dřívějších časech a zase táhli všichni přátelsky za jeden provaz. SLÁVKA BÍLÁ
Zlatá deska pro Jaromíra Mayera Stará láska nerezaví. Jaromír Mayer sice v Čechách už nebyl přes 20 let, přesto o něj mají zájem posluchači populární hudby. Jeden z předních českých vydavatelů František Rychtařík na to přišel. Začal vydávat hudbu Jaromíra Mayera a zjistil, že ji nestačí ani dost rychle lisovat. Hospůdko známá dokonce získala za rekordní prodej zlatou desku. Před časem odpovědel Petr Adler Ondřeji Suchému do webových stránek pozitivninoviny.cz na téma kamarádství: “Mám tu v Kandě pár známých. Kamarád je něco jiného. Podle mého názoru víc. Kamarád je, z mé zkušenosti, člověk, na kterého se mohu spolehnout vždycky a ve všem. Člověk, který se může vždycky a ve všem spolehnout na mne. Jednoho takového tu mám, kromě své ženy a svých bratrů. Jmenuje se Jaromír Mayer. Zatímco pro vetšinu tvých čtenářů a posluchačů to bude jedině ten kdysi velmi dobře známý hudebník a zpěvák, pro mne je to člověk, s nímž jsme se na sebe spolehli už na gymnáziu (teda, tenkrát se tomu říkalo jedenáctiletka) v Botičské ulici v Praze. Zdálo se nám, že poznámky, které se o nás péčí našich učitelů objevují v tzv. třídní knize, nejsou zrovna, no, jak bych to opsal, nejpřesnější. Mirek tenkrát přišel s nápadem tu třídní knihu upálit jako kacířský spis, zatímco já operoval tou dávnou královskou tradicí, podle níž se nepoctiví obchodníci dávali do koše, aby je pak mohli rozzuření zákazníci promáchnout ve vltavských vodách. Vltava sice tenkrát byla asi čistší, než je teď, ale i tak to byl potupný trest, a nebezpečný, protože se také mohlo úplně klidně stát, že takového podvodníka zapomněli vytáhnout včas. Bylo po podvodníkovi, a stal se z něj vodník. Tak jsme třídní knihu zabavili, ovázali špagátem, k němu jsme přidělali cihlu a takto vybaveni jsme ji ponořili za zpěvu potupných písní do Botiče v místě, kde se vléval u železničního mostu pod Vyšehradem do Vltavy.
Bohužel nás někdo viděl. Nepřiznali jsme nic, ale malér byl. Jaromír Mayer se před léty přestěhoval z Německa sem. Na zdejší poměry jsme sousedé; bydlí zhruba 15 km od nás, což je opravdu za rohem. Dodnes je to skvělý chlapík, jak jsem ho znával. Dobře pochopil, že na to, aby se tady zkoušel prosadit jako hudebník velkého formátu, přišel už asi příliš pozdě. Dnes tudíž dělá v jedné zdejší velké firmě na výrobu zařízení pro naftařský průmysl. Udělal si školu, takže umí zacházet s nejmodernějšími stroji, které řídí počítač, a to, co umí on, neumí v té firmě nikdo jiný, takže i kdyby se nakrásně naftařský průmysl zpomalil až skoro zastavil a nastalo všeobecné propouštění, Mirka si nechají. Navíc si postavil kapelu, s níž o víkendech hraje po klubech a zábavách, hlavně tanečních. Kdyby záleželo na majitelích těch klubů, hrál by Mirek do roztrhání těla. Vytvořil si takový okruh zájemců a fanoušků, že ať se objeví kdekoliv nápis, že dneska hrají Mayerovi Romantici, je tam narváno. Teď před několika týdny také vymyslel a dal dohromady pořad k uctění legendy českého swingu Jiřího Traxlera, což je další náš soused, a byl to obří úspěch. Naprosto profesionálně udělané a přitom to mělo jak srdce, tak ducha. Jak říkával Ján Roháč: uctivo.” Další výběr těch nejúspěšnějších písniček slavného zpěváka šedesátých a sedmdesátých let bude tentokrát obsahovat titulní hit Malý přítel z města N hned ve dvou verzích. Jednou v původním podání a jednou v česko-anglickém podání syna Martina s Karlem Černochem. Dále tu najdeme hity Rákoska lísková, Jedna slzy na tvé tváři, Pochval strom za zelený listí, Práskni do koní, Rozhoupej zvony nad námi, Hej Madlén, slavnou píseň skupiny Beatles Yesterday, s českým názvem Včera. Píseň Táto, táto zpívá Jaromír Mayer se svou dcerou Andělou. V duetech pochopitelně nebude chybět Eva Pilarová, Karel Černoch, Antonín Gondolán a Josef Zíma. Loni uvedené album Jaromíra Mayera – Hospůdko známá právě dosáhlo v prodejnosti na Zlatou desku a jsme přesvědčeni, že stejného výsledku dosáhne i toto vzpomínkové album. Vydavatel František Rychtařík
Poprvé v Kanadì
Poprvé v životě jsem se zastavila!!!!! Já vím, zní to zvláštně, ale je tomu skutečně tak. Nikdy mne ani ve snu nenapadlo, že kvůli tomu bude muset přijet až sem k vám do Kanady. Ale po pořádku. Jak to celé vlastně vzniklo? Jako všechno v životě – velkou náhodou. Když Kamila Moquin, moje PhD studentka, úspěšně obhájila svou disertační práci, zrodila se v její hlavě při povídání u sklenky vína úžasná myšlenka: „Dano, co takhle strávit jeden rok v Edmontonu v rámci Tvého tvůrčího volna?“ Pro vaši informaci dodávám, že termín „Tvůrčí volno“ je v Česku (a zřejmě i na Slovensku, tím si ale nejsem jistá) oficiálním označením toho, co vy znáte jako „Sabbatical stay“. Pochopitelně ho nikdo nepoužívá. Celé to mohlo skončit jako většina slibů – tedy vymizet do ztracena. To by ale nesměla být iniciátorem celé akce Kamila se svým vrozeným organizačním talentem, o kterém vás samozřejmě přesvědčovat nemusím. Většina z vás totiž dobře ví, čeho je tato, na pohled velmi křehká, dívka schopna. Podařilo se jí zorganizovat úplně všechno: (1) nalézt problematiku, která by mi zde na univerzitě nejlépe vyhovovala, (2) přesvědčit dotyčného profesora, že to bude jeho výhra, když mne přijme a (3) připravit všechno (včetně nábytku) pro můj příjezd. Když mi před vánocemi zavolala, že projekt, v rámci kterého jsem tady, vyšel, měla jsem pocit, že vánoce už začaly. Popsat všechny mé myšlenky, které mi proběhly v té době hlavou, dost dobře nejde. Na to bych potřebovala celé číslo Edmontonského zpravodaje a ne pouze jednu stránku. No, prostě jsem tady a jsem šťastná. Díky Kami!!!! Nikdy nezapomenu na své první zděšení po příletu - světla za křižovatkou!!!! Později jsem zjistila, že takové umístění světel je daleko praktičtější než to evropské, stejně jako značení ulic čísly a ne názvy různých potentátů, kteří jsou ještě navíc poplatní době. Kanadu jsem si opravdu zamilovala. Významným momentem v mém procesu zamilovávání se byl třídenní výlet do hor. Konečně jsem mohla na vlastní oči vidět to, o čem ostatní tolik básnili – krásu neporušené kanadské přírody. Měla jsem pocit, že jsem zase malá holka, která žasne nad vším novým, a že sním s otevřenýma očima. Po pravdě řečeno, tento zasněný stav přetrvává u mne v určité míře doposud. Večer často padnu do postele úplně vyčerpaná díky všem těm novým zážitkům. Nová setkání, noví lidé ……. Ano lidé, to je přesně to, co mne v každé zemi nejvíce přitahuje. Jejich zvyklosti, osudy a příběhy, které tak ráda poslouchám. Tady u vás se mi konečně podařilo zastavit se a podívat se na svůj dosavadní život. Byli jste to vy všichni, které jsem měla to štěstí potkat ať již na pěveckém sboru, na pikniku nebo na zábavě, kteří mi v tom mém zastavení se pomohli. Nejenom, že jste tu byli, když jsem potřebovala překonat samotu, ale když jsem slyšela vaše životní osudy, často velmi pohnuté, uvědomila jsem si, že člověk by si měl velice vážit každý den, který prožije s těmi, jež miluje. Asi se mi podařilo konečně dospět. Díky za vše. Dana Gášková
Naše budoucnost
Napadlo nás, když věnujeme pravidelné místo v časopise vzpomínkám našich starousedlíků, že by asi bylo na čase přemýšlet taky o naší budoucnosti. A to jsou samozřejmě naše děti. Některé se ještě narodily ve staré vlasti, jiné už v Kanadě. Takže tím vlastně vzniknul nový seriál s názvem: “Naše budoucnost”. Dejte nám vědět o vašich - našich úspěšných dětech, o vaší budoucnosti. Neboť vlastně kvůli nim jsme tady.
Theresa Krishka 1.) Představ se naším čtenářům Je mi 29 let a jsem umělecká ředitelka tanečního studia Etude. Z Československa jsem odešla s rodiči, když mi byli 3 roky. Na University Of Alberta jsem získala - s vyznamenáním - titul bakalářky v oboru psychologie. Jsem sedm let šťastně vdaná a mám šestiletou dceru Michaelu a čtyřletého syna Joshua. 2.) Co považuješ doteď za svůj největší životní úspěch? Můj největší úspěch jsou moje děti. 3.) Co očekáváš od budoucnosti? Zeptej se mě za deset let.
Michal Andel 1.) Predstav sa našim čitateľom Mám 22 rokov. V Kanade som s rodičmi a dvoma súrodencami štyri roky. Tu v Edmontone som dokončil strednú školu a v súčasnosti študujem na N.A.I.T. Network Engineering. Našiel som si fajn prácu popri škole, takže aj pracujem a financujem si svoje štúdium. Mám rád hudbu, filmy, rád bicyklujem a hrám futbal. Kedže sa naša rodina aktívne zúčastňuje na podujatiach edmontonskej pobočky ČSSK, tak si občas zahrám aj bowling. 2.) Čo považuješ doteraz za svoj najväčší životný úspech? Som ešte mladý, takže nič “svetoborné” som nestihol vykonať. Trocha som sa obával, či sa dokážem preorientovat na nový životný štýl a či Kanada naplní moje očakávania. Som rád, že sa mi podarilo zaradiť sa medzi rovesníkov, nájsť si okruh známych, priateľov a prácu. Mám dobrý pocit z toho, že i keď žijem s rodičmi, som prakticky samostatný a nezávislý.
3.) Čo očakávaš od budúcnosti? Dúfam, že sa mi podarí úspešne skončiť školu. A čaká ma rozhodnutie, či budem pokračovať v štúdiu, alebo si nájdem dobrú prácu a štúdium odložím na neskôr. Rád by som spojil prácu s cestovaním po svete. To uvidím podľa toho ako sa vyvinú okolnosti – spýtajte sa ma o rok ...
Veèer s Jiøím Traxlerem II. První zábavný večer s panem Traxlerem měl takový úspěch, že volné pokračování na sebe nedalo dlouho čekat, a Radka a Jaromír Mayerovi uspořádali Koncert pana Traxlera. Ačkoliv se tomuto názvu pan Traxler velmi bránil, prý není koncertní mistr, myslím si, že koncert to určitě byl. Vždyť to byl koncert pro duši diváka! Radka si na pana Traxlera vymyslela fintu. Kladla otázky formou krátkých narážek a pan Traxler vzpomínal, hrál, přednášel básně a četl své povídky. A my diváci jsme se nejenom dozvěděli, jak to dopadlo s „Nedobytnou pannou“, ale obdrželi jsme i další velmi vzácné informace. Věděli jste například, kdo byl původcem fašismu? Podržte se, byl to náš kníže Václav. Ten, který je považován za patrona české země. Důvod je prostý, kníže Václav, aby zabránil útokům saských a bavorských vojsk, se raději podrobil a každý rok platil tribut ve výši 5 tisíc hřiven stříbra a 120 volů. No a těm volům se v Bavorsku tolik líbilo, že rostli a rostli – a za několik století tu byl díky potomkům těch volů fašismus. A pan Traxler to musí vědět, protože má rád logické závěry. Příkladem je i jeho oblíbená lidová píseň „Pásol Jano tri voly“, která logiku určitě má, a hlavně je ze života: dva konce se hádají, nikdy se nedohodnou a vždy to končí spoustou mrtvých. Životní filozofie pana Traxlera je velmi rozmanitá. Počínaje sebekritikou, loajalitou k přátelům, být trochu fatalista ( to je něco mezi optimistou a pesimistou ), ale hlavně nejdůležitější je, být co nejvíce zamilován! Nebo víte, jaké je
Veèer s Jiøím Traxlerem II. největší Traxlerovo zklamaní? Nechytit žádnou rybu! Dále jsme si s panem Traxlerem zavzpomínali na jeho milovaný Tábor, srub v Příběnicích a takové hudební veličiny jakými byli Oskar Nedbal, Inka Zemánková a Louis Amstrong. A proč píši my, protože celé vzpomínaní bylo proloženo velmi vydařenými obrázky i hudebním záznamem a přednesem pana Traxlera. No, a venku pršelo a „Nám to nevadilo“, protože nám Lenka Vostrá svým sametovým hlasem za doprovodu pana Traxlera nasadila „Růžové brýle“. Pěvecký sbor ve složení samých žen ( vtipné by bylo označení „Traxler’s girls“ ) si se svou troškou přišel též „do mlýna“ a zazpíval písně „To si pamatuj“ a „Bláznivý den“. A ke gratulaci k výročí manželů Traxlerových přidal písničku, kterou zpíval Oldřich Nový ve filmu Kristián „Jen pro ten dnešní den“. „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít, jen klid svůj tichý mít a víc po ničem netoužit“. Já toužím, já toužím po dalším večeru s panem Traxlerem. Snažila jsem se popsat nepopsatelné, večer pana Traxlera se totiž musí PROŽÍT! Milý pane Traxlere, velmi Vám a pořadatelům děkuji za báječný večer.
Kamila Moquin
Zájezd na Waterton Lake
Výbor Edmontonské Československé organizace uspořádal ve dnech 9 - 11. září další z oblíbených výletů. Dva naši členové se s námi podělili o své zážitky. “První den našeho zájezdu do Waterton jsme získali znalosti určité historie Alberty. Navštívili jsme: Head Smash in Buffalo Jump, Remington Carriage Museum a Mormon Temple v Cardstonu. Druhý den jsme se těšili krásami přírody: jeli jsme lodí po Waterton Lake, prohlédli jsme si hotel Prince of Wales, prošli jsme se u Cameron Lake a Red Rock Canyon. Třetí den byl den odjezdu - ale ještě jsme si stačili dopoledne prohlédnout japonskou zahradu Niko Yuko v Lethbridge. Cestou jsme se též zastavili ve Vulcan - Star Ship Enterprice jsme si jen vyfotili - bylo zavřeno. Počasí nám přálo, výlet byl dobře zorganizován ke spokojenosti většiny účastníků.” Bridgitte Krejci
“Byl to zájezd který se povedl. Vyjeli jsme ráno směrem na jih. Nálada se začala uklidňovat a Miloš pustil na TV Sluha dvou pánů. Cesta utíkala opravdu rychle. Zastavili jsme se v Red Deer na kávu a krátký odpočinek. Pak jsme stavěli ješte jednou kousek za Calgary. Potom, po celkem krátké době, jsme odbočili na Provincial Historical Site, dnes UNESCO chráněný Head Smashed in Buffallo Jump. Je tam velmi dobré parkování a dobrý pořad. Indiánská průvodkyně nám po krátkém filmu, kde byly ukázky jak zdejší indiáni pořádali lovy na bizony, podrobně vysvětlila průběh lovu. Vylákali bizoní krávu na volání telete směrem ke skále. Následovala skupina bizonů. Pak lov začal. Hnali skupinu bizonů tam dolů ke skále a těm nezbylo nic než skočit dolů. Žádný bizon nesměl přežít a vrátit se k ostatnímu stádu. Už by se vyhýbalo těmto místům. Průvodkyně měla úroveň. No a tam jsme měli možnost se naobědvat. Hm, co jiného než burger z bizoního masa. Potom jsme vyrazili na Cardstone. Měli jsme možnost navštívit Remington Alberta Carriage Centre. Vyrostl jsem na
vesnici a kočáry mě tedy nezajímají. To jsem si myslel. Pak jsem byl rád, že jsem toto centrum navštívil. Průvodkyně měla výborný výklad a dopravních prostředků tam bylo víc než dost. Ukázky koňských dopravníků z východního pobřeží, New Yorku i z Kanady. I jistota výrobců těchto dopravníků, že automobily je nemohou ohrozit. A pak dopadli stejně jak americké automobilové firmy proti japoncům.
Navečer jsme přijeli do motelu v Cardston. Trvalo chvíli než jsme se ubytovali a brzy jsme odjeli do restaurace na večeři. Tam si člověk uvědomil, že není nic jednoduchého zajistit večeři pro čtyřicet lidí v pátek večer. Byli jsme v mormonském centru západní Kanady a to není Edmonton. Tam brzy večer život končí a navíc se nečepuje alkohol. Tak Češi byli bez piva a Slováci bez vína. Ráno v sobotu byla v motelu snídaně a odjezd na Waterton Lake. Myslím, že kolem jedenácté hodiny dopoledne jsme nastoupili na loď a vypluli na dolní část jezera. Počasí bylo ideální a krajina kolem uchvacující. Vystoupili jsme z lodi dole v Montaně a měli jsme možnost se protáhnout a projít. Po návratu do Waterton Lake jsme měli asi devadesát minut na oběd. Odjeli jsme autobusem na Cameron Lake. A zase, krajina uchvacující. Tam byla asi 30 minutová zastávka a odjeli jsme zpět přes Waterton Lake na Red Creek. Je to nádherný kus světa. Po krátké zastávce jsme jeli do Lethbridge se ubytovat v hotelu a na večeři. Ubytování bylo opravdu vynikající a o večeři se musí říct totéž. V neděli ráno po snídani jsme navštívili Japanese Garden v Lethbridge. No a potom jsme vyjeli domů na sever. Zájezd se opravdu vyvedl a proto díky Milošovi Hájkovi a výboru.” Vlastimil Sýkora
Tátovi k narozeninám (Tento článek byl připraven k tisku začátkem září)
Karel Smolek se narodil 5 října 1912 v Březnici u Příbramy. V roce 1922 se rodiče a oba bratři, Karel a Jindra, přestěhovali do Prahy. V roce 1930 Karel maturoval a po prázdninách začal studovat chemii na Vysoké škole Chemického inženýrství v Praze. Vysokou školu skončil v roce 1935 s titulem Chemického Ing. V roce 1928 Karel začal jako student veslovat na čtyřce a osmičce za VK Slavia v Podolí a později za VK Blesk klub v Podolí. V roce 1929 a 1930 Karel vyhrál středoškolský pohár v osmě a v roce 1938 se umístil na druhém místě na Mistrovství Evropy v osmách, a v roce 1939 vyhrál Mistrovství Čech a Moravy ve čtyřce. Karel měl velmi dobrý sluch a již jako 7 letý kluk se učil na housle a když se rodina přestěhovala do Prahy, začal se učit na kytaru. V roce 1929 jako student – aby si vydělal nějaké paníze – Karel začal statovat v Národním Divadle v operách jako Dalibor, Carmen, Aida, etc. A tím vzniká jeho láska k operám, která 35 let později, pokračuje v Kanadě – Edmontonu. V roce 1935 Karel začal studovat a pracovat na jeho titulu – Dr. Technických Věd. Během studií v roce 1936 Karel měl v chemické laboratoři velký výbuch a jeho celoroční práce byla zničena. Karel přerušil studie a šel pracovat jako chemický Ing. Do Sušice, v továrně na výrobu sirek – Solo. V roce 1939 profesor Dr. Lukeš na Vysokém učení Technickém v Praze požádal Karla, aby se vrátil zpátky do Prahy a ukončil jeho studie a práci na doktorátu. Během druhé světové války – 1939-45, České Vysoké učení bylo zavřeno od Němců a tak Karel dokončil jeho studování v roce 1946, kdy obdržel titul – Doktor Technických věd. Na vojnu byl odveden v roce 1935 a byl zařazen do školy pro důstojníky a umístněn ve smíchovských kasárnách. Vojnu ukončil jako poručík České armády v roce 1937. V roce 1945 na jaře byl Karel tajně povolán zpátky do České armády a během Pražského povstání 5-9 května byl vyslán do Radotína, aby tam vyjednal kapitulaci neměckých vojáků. Za tuto činnost Karel v roce 1946 obdržel vyznamenání Za Zásluhy a Statečnost. V letech 1946-49 Karel pracoval v různých chemických závodech, které byly zavírány nebo zestátněny komunisty. V roce 1949 obdržel práci v nové chemické továrně – Penicilinka, v Roztokách u Prahy, jako vedoucí poloprovozu. Do komunistické strany nikdy nevstoupil. V roce 1954 byl povýšen do funkce technického náměstka ředitele Penicilinky, ale okresní výbor KSČ neschválil jmenovací dekret, protože nebyl členem KSČ. Tuto funkci stejně vykonával až do roku 1968, neboť KSČ ho potřebovalo. Jako nečlen KSČ a mající tuto funkci byl vždy jako první vyšetřován tajnou policií STB a odbory KSČ za různé pracovní nebo technické nehody, způsobené v Penicilince. Až do roku 1965 byli policejní STB návštěvy v práci nebo v soukromém bytě normální věcí v různých nočních a denních hodinách. V letech 1955-57 agenti STB vyrazili 2x dveře našeho bytu, neboť členové rodiny nebyli dost rychlí jim otevřít dveře. Ale Penicilinka byla nejlepším závodem farmaceutické výroby v ČSR nebo ČSSR, a přímí podřízení komunisté nebo nekomunisté byli výborní spolupracovníci. Za pomoci několika spolupracovníků Karel napsal knihu – 20 let čs. Antibiotik – která byla ještě vydána v roce 1968 po jeho odchodu z ČSSR.
sboru. Přihlásil se a uspěl. Zpíval ve 28 operách až do roku 1984, v operách známych jako Carmen, Aida, La Traviata, La Boheme, Turandot, Othello, The Daughter of the Regiment, etc. Bylo to zajímavé a časově velmi náročné. Karel měl štěstí, že mohl zpívat s operními hvězdami jako Beverly Sills, 1974 a 1977 v The Daughter of the Regiment, a s Jose Carreras v 1978, známý z „Trio of Tennors“. V roce 1985 se Karel stal členem Canadian Executive Service Organisation jako Consultant in Foreign Countries v organizaci a stavění farmaceutických závodů. Byl poslán do Afriky – Lessotho 2x, Maroka a Jihoafrické republiky, a Jižní Ameriky – Costa Rica, Chile, Uruguay a Venezuela, Asie – Singapur. Toto cestování Karel skončil v roce 1985 a rozhodl se, že začne užívat své penze, luštit křížovky a chodit 2x týdně plavat. Stále má zájem o hokej, kopanou, plavání a dobré filmy. Karel Smolek Jr. Invaze „Spřátelených armád Varšavského paktu“ bylo pro Karla vychodiskem. Téměř na konci svých sil, odjel s rodinou do Kanady v říjnu 1968. Byla to mladická nerozvážnost, bylo mu a jeho ženě pouhých 56 let, ale s pomocí ženy Jarmily a syna Karla se toho mohl odvážit. Mohl zase býti svobodný na duši a mysli. Kanada nás přijala velmi dobře. Celá rodina mluvila francouzsky, ale ve Vídni na Kanadské ambasádě nám řekli, že první jazyk v Kanadě je angličtina a tu se musíme naučit nejdříve. A tak jsme byli posláni do Alberty – provincie růží, snů a prosperity. Kulturní změna byla nejhorší. Práci Karel dostal od profesora a děkana Chemické fakulty U of A Mr. Lemieux, v jeho soukromém chemickém závodu a také na Chemické fakultě. V roce 1971 přešel do Alberta Research Council jako Research Officer a Consultant, kde také pracoval na vytěžení ropy z písku pod Synphar laboratories. Na Research Council pracoval až do roku 1984, kdy ve svých 70 letech odešel do penze. Kde je naše kultura, kde je kdo ji zná, někde za horama na nás zapomíná. Karel zpíval a hrál na kytaru každou sobotu večer. V létě 1969 Edmonton Opera hledala zpěváky do
Informace Společnosti pro vědy a umění Czechoslovak Society of ArtsSciences
Edmonton zažil návštěvu jednoho z nejlepších smyčcových kvartet na světě: do velkého turné po Severní Americe si jej zařadilo věhlasné Panochovo kvarteto z Prahy. Odskočilo si z Toronta, kde hrálo za velké slávy, a z Ameriky, kde koncertovalo v sérii klavírních kvintet s dnešní světovou klavírní jedničkou, Andrasem Schiffem. Načasování jejich koncertu nemohlo být lepší: Panochovci hráli v edmontonské universitní Convocation Hall přesně v den českého státního svátku, čili výročí vzniku (tehdy ještě) Československa. Poté, kdy naplněnému sálu nádherně sehráli díla
Dvořákova, Janáčkova a Beethovenova, byli na místě pozvání, aby se zase vrátili. Předběžné se mluví o velice významném zájezdu, který by se uskutečnil za dva roky. To totiž Panochovo kvarteto (Jiří Panocha, první housle; Pavel Zejfart, druhé housle; Miroslav Sehnoutka, viola a Jaroslav Kulhan, violoncello) budou slavit čtyřicáté výročí společné práce. Panochovo kvarteto by při té příležitosti sehrálo celý Dvořákovský cyklus.
Český chlapecký sbor Boni Pueri přijel do Kanady ... a zazářil. Zazářili i členové edmontonské pobočky SVU, kterým na jejich nikoliv útlá ramena spadla celá péče o část zájezdu, která přivedla Boni Pueri do Alberty. Torontská agentura, která cestu pořádala, totiž z věci vycouvala. SVU, která měla o celou věc zájem od samého počátku, původně žila v domnění, že bude stačit, že přispěla finančně. Jelikož šlo o úplně první kanadské turné sboru, usnesli se členové SVU pod pečlivým vedením předsedy Pavla Jelena, že neudělají Albertě ostudu. Neudělali. Členové sboru si deníkovou formou zaznamenávali své zážitky na webových
stránkách http://www.bonipueri.cz/canada2006/ Nebýt ovšem skupiny dobrovolníků, těžko by se celá akce setkala s úspěchem. Zde jsou jejich jména, s patřičnými díky:(omlouváme se za použití anglické verse jmen pro stručnost): Hostitelské rodiny: Sykora, Lobkowicz, Losert, Musilek, Kubac, Vidlak, Jelen, Kuzel, Bila, Kalinakova, Moquin, Vostry, Jelen- Moore, Faltin, Schaffer (s jednou či dvěma výjimkami každá z rodin hostila dva mladší či starší kluky, od jejich
příjezdu do Edmontonu 10. 11. až do odjezdu do Canmore 17.11.). Dopravní pohotovost: Izop, Bourgois, Nigrin, Brabec; Další pomoc, dary, nabídka pomoci v případě potřeby: Vidlak, Nigrin, Brabec, Zitnansky, Illes. Albertskou část turné dost nešťastně "rozkouskovala" neserióznost jejich původně angažované manažerské firmy Colwell Artist Management z Toronta, která jim po šesti měsících tzv. příprav oznámila že z projektu odstupuje, vznik tzv. "edmontonské základny" se stal záchranným kruhem. Od každodenní dopravy sboristů na místo srazu ráno, a večer odvoz zpět do rodin, byl úspěch akce stoprocentní jak po umělecké tak po společenské stránce - nedošlo prakticky k žádným problémům, nikdo nebyl nikde zapomenut, nikdo vážně neochořel či se nezranil. Všechna koncertní vystoupení bez rozdílu skončila bouřlivými ovacemi - ať ta, o která se SVU přímo zasloužil (Lendrum Mennonite Church; Winspear Hall; Camrose Augustana College) nebo další, např. Grande Prairie, Calgary, Bonnyville. Stejně úspěšně byla méně formální vystoupení v pěti edmontonských a dvou "venkovských" (Westlock, Barrhead) školách, jakož i přátelské setkání a vystoupení ve Fakultním Klubu, kde (kromě koncertu ve Winspear Hall) jedinkrát zaznělo i "Kde domov můj" v nepřekonatelném podání Boni Pueri. Koncert ve Winspear Hall byl rovněž jediný z celého kanadského (nejen albertského) turné který měl tři kostýmní převleky, včetně druhé části věnované výhradně českým kompozicím. Tím - a též ubytováním v kanadských rodinách českého původu na poměrně dlouhou dobu - dobrovolníci SVU "trumfli" první úspěšnou část kanadského turné v Ontariu. Rovněž ve volných chvílích měli naši hostí "dobří kluci" o zábavu postaráno díky obětavosti některých členů SVU, kteří úspěšně "orodovali" na patřičných místech, takže návštěvy ve Water-Parku ve WEM; v Telus World of Science; a na hokejovém zápase (University of Alberta Golden Bears) byly pro celý sbor gratis. Přes další finanční příspěvky (včetně podstatné pomoci Wirthova Institutu uhrazením celého edmotonského hotelového pobytu "dospělého vedení" sboru a příspěvku edmontonské pobočky ČSSK), pozvání na obědy a večeře (e.g. Boston Pizza Calgary Trail, Milan Bistro, Faculty Club, lokální sbor Kokopelli) a zčásti i díky úspěšnému vyřízení žádosti SVU na Alberta Foundation for the Arts na podporu jejich autobusových nákladů, neskončilo turné finančním přebytkem - právě naopak - ale otevřelo Boni Pueri mnoho kanadských dveří a nových pozvání na příští turné v r. 2008. Jedinou odměnu dostal koordinátor celé akce Pavel Jelen na letišti při jejich odletu: nejdříve pravý český "hobl" (šest krát za šest dní strávených s nimi a zajišťováním různých místních "maličkostí") a potom na celou letištní halu zazněl ještě jednou "Kde domov můj". Úspěch celého turné lze měřit i počtem prodaných CD a DVD nahrávek, např. jen na posledním koncertě v Camrose se jich prodala aspoň stovka. Těch pár zbylých má SVU v komisi, zájemci se mohou hlásit na e-mailové adrese
[email protected] K disposici jsou jejich standardní CD "BONI PUERI"; několik málo "Ceremony of Carols"; a DVD s vánočními koledami, cena $20. Na závěr ještě jednou díky všem ze "skupiny logistického zabezpečení" za jedinečnou spolupráci – Boni Pueri i edmontonští mohou být spokojeni a možná i pyšní.
CZECH AND SLOVAK ASSOCIATION OF CANADA #319, 9008-99 Ave, Edmonton, Alberta, T5H 4M6
Telephone: (780)461-8578; e-mail:
[email protected]; web site: www.edmonton-cssk.ca _______________________________________________________ Členský příspěvek na rok 2006 (od 1. ledna do 31. prosince): $20 na rodinu, $15 jednotlivec Přidružení členové (SVU a důchodci nad 60 let) s omezenými výhodami: $1
Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Redakce neodpovídá za obsah podepsaných článků, a nemusí se ztotožňovat s jejich obsahem. Šéfredaktorka Radka Mayerová. Titulní grafika Martin Mayer. EDMONTONSKÝ ZPRAVODAJ je pro členy k dostání při sportovních akcích e.g. bowlingu každou středu nebo neděli, při promítání filmů v Dutch Cdn club, při první neděli v měsíci a na web stránkach. I když je Zpravodaj distribuován pro členy zdarma, přivítáme váš finanční příspěvek pokud ho chcete zasílat poštou. Nečleni platí $3.- za číslo.