Pavla Široká. Problematické aspekty institutu oddlužení v insolvenčním. řízení

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta

Pavla Široká

Problematické aspekty institutu oddlužení v insolvenčním řízení

Diplomová práce

Olomouc 2010

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Problematické aspekty institutu oddlužení v insolvenčním řízení vypracovala samostatně a citovala jsem všechny použité zdroje.

V Olomouci dne 1.9. 2010

………………………………… Pavla Široká

2

Já, níže podepsaná, Pavla Široká, autorka diplomové práce na téma Problematické aspekty institutu oddlužení v insolvenčním řízení,

která je literárním dílem ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), v platném znění (dále jen „autorský zákon“), dávám tímto jako subjekt údajů svůj souhlas ve smyslu § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb.,o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, v platném znění, správci, kterým je

Univerzita Palackého v Olomouci Křížkovského 8 771 47 Olomouc Česká republika,

ke zpracování údajů v rozsahu jména a příjmení v informačním systému, a to včetně zařazení do katalogů, a dále ke zpřístupnění jména a příjmení v katalozích a informačních systémech Univerzity Palackého v Olomouci, včetně neadresovaného zpřístupnění pomocí metod dálkového přístupu. Údaje mohou být takto zpřístupněny uživatelům služeb Univerzity Palackého v Olomouci. Realizace zpřístupnění zajišťuje ke dni podání tohoto prohlášení vnitřní složka Univerzity Palackého v Olomouci, která se nazývá Informační centrum UP.

Souhlas se poskytuje na dobu ochrany autorského díla podle autorského zákona.

V Olomouci dne 1. 9. 2010

………………………… Pavla Široká

3

Tímto bych ráda poděkovala JUDr. Janě Křiváčkové za odbornou pomoc a metodické vedení při zpracování tématu této diplomové práce, jakož i za cenné připomínky a návrhy přínosné pro tuto práci.

4

Obsah OBSAH ................................................................................................................................................................... 5 ÚVOD ..................................................................................................................................................................... 7 1 ANALÝZA ÚPADKU S OHLEDEM NA INSTITUT ODDLUŽENÍ.......................................................... 10 1.1 POJEM ÚPADEK A JEHO VÝZNAM .................................................................................................................. 10 1.2 TEST LIKVIDITY ........................................................................................................................................... 10 1.2.1 Pluralita věřitelů ................................................................................................................................. 11 1.2.2 Podmínka peněžitých závazků po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti ............................................ 11 1.2.3 Platební neschopnost .......................................................................................................................... 12 1.2.4 Předlužení ........................................................................................................................................... 14 1. 3 HROZÍCÍ ÚPADEK ........................................................................................................................................ 14 2 INSOLVENČNÍ ŘÍZENÍ A JEHO CHARAKTERISTIKY ........................................................................ 15 2. 1 INSOLVENČNÍ ŘÍZENÍ A JEHO ÚČEL .............................................................................................................. 15 2. 2 ZÁSADY INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ ................................................................................................................ 16 2. 3 PROCESNÍ SUBJEKTY S PŘÍKLADY JEJICH ÚLOH PŘI ŘEŠENÍ ÚPADKU ODDLUŽENÍM ..................................... 17 2.3.1 Insolvenční soud.................................................................................................................................. 18 2.3.2 Účastníci řízení ................................................................................................................................... 19 2.3.3 Insolvenční správce ............................................................................................................................. 20 2.3.4 Státní zastupitelství ............................................................................................................................. 21 2.3.5 Věřitelské orgány ................................................................................................................................ 22 2. 4 FÁZE A PRŮBĚH INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ, KTERÉ SMĚŘUJE K ODDLUŽENÍ.................................................... 24 2.4.1 Zahájení insolvenčního řízení ............................................................................................................. 24 2.4.2 Projednání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm ....................................................................... 27 2.4.3 Stanovení způsobu řešení úpadku ....................................................................................................... 29 3 ODDLUŽENÍ A JEHO PROBLEMATICKÉ ASPEKTY ............................................................................ 31 3.1 PROBLEMATIKA AKTIVNÍ LEGITIMACE ......................................................................................................... 32 3.1.1 Jak vykládat pojem „dlužník nepodnikatel“ ....................................................................................... 32 3.1.2 Možnost využití oddlužení podnikateli ................................................................................................ 33 3.2 DŮLEŽITOST SPRÁVNÉHO ZHODNOCENÍ SITUACE DLUŽNÍKEM ..................................................................... 36 3.2.1 Správný postup dlužníka a vlivy sdělovacích prostředků ................................................................... 37 3.2.2 Některé zásadně mylné představy dlužníků ......................................................................................... 39 3.3 NÁVRH NA POVOLENÍ ODDLUŽENÍ A INSOLVENČNÍ NÁVRH .......................................................................... 41 3.3.1 Náležitosti návrhu ............................................................................................................................... 43 3.3.2 Formulář návrhu na povolení oddlužení a formální náležitosti .......................................................... 45 3.3.3 Odmítnutí návrhu a související lhůty .................................................................................................. 48 3.3.4 Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení a fikce zpětvzetí.................................................................... 51 3.4 PRÁVA ZAJIŠTĚNÝCH VERSUS NEZAJIŠTĚNÝCH VĚŘITELŮ V RÁMCI ODDLUŽENÍ .......................................... 54 3.4.1 Třicetiprocetní hranice a zajištěné pohledávky .................................................................................. 54 3.4.2 Uspokojení zajištěných věřitelů při oddlužení plněním splátkového kalendáře .................................. 55 3.4.3 Hlasování o způsobu oddlužení a vyloučení z něj zajištěných věřitelů ............................................... 57 3.4.4 Shrnutí problematiky postavení zajištěných věřitelů v rámci oddlužení ............................................. 58 3.5 NĚKTERÉ DALŠÍ PROBLEMATICKÉ ASPEKTY ODDLUŽENÍ ............................................................................. 59 3.5.1 Zpeněžení předmětu zajištění k žádosti věřitele .................................................................................. 59 3.5.2 Úskalí přenesení odpovědnosti za výpočet výše měsíčních splátek a jejich rozvržení z dlužníka na plátce mzdy a insolvenčního správce ........................................................................................................... 60 3.5.3 Osvobození od zbytku dluhů ................................................................................................................ 61 3.5.2 Oddlužení a insolvenční rejstřík ......................................................................................................... 62 4 ZAVEDENÍ INSTITUTU ODDLUŽENÍ DO PRÁVNÍHO ŘÁDU ČESKÉ REPUBLIKY ...................... 64 4.1 ZDROJE INSPIRACE, KTERÉ VEDLY ZÁKONODÁRCE ...................................................................................... 64 4.2 PŘÍČINY ZAVEDENÍ INSTITUTU ODDLUŽENÍ DO ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU A DOSAŽENÍ STANOVENÝCH CÍLŮ V PRAXI ............................................................................................................................................................. 65 ZÁVĚR ................................................................................................................................................................. 69

5

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK:............................................................................................................... 75 PRAMENY A LITERATURA ........................................................................................................................... 76 RESUMÉ .............................................................................................................................................................. 82

6

Úvod Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, neboli insolvenční zákon (dále jen InsZ), který nabyl účinnosti 1. 1. 2008, přinesl nový nástroj insolvenčního práva – oddlužení, které je alternativním způsobem řešení úpadku vedle reorganizace a konkursu. Je určeno pouze fyzickým a právnickým osobám nepodnikatelům, které jeho prostřednictvím mají možnost vyřešit svou nepříznivou ekonomickou situaci. Pro dlužníka skýtá dvě nesporné výhody, jednak postihuje vždy buď dlužníkův majetek nebo jeho příjmy, tudíž jedna z těchto majetkových hodnot zůstává během oddlužení nedotčena. Druhou zásadní výhodou je potencionální možnost, že dlužník bude po splnění zákonných předpokladů osvobozen od placení většiny svých zbylých závazků.1 Oddlužení je pojímáno jako řízení, jež umožňuje poctivému, avšak finančně neúspěšnému dlužníku, začít znovu, bez zátěže minulých dluhů, které vedly k jeho úpadku.2 Ovšem ukázalo se, že situace není zcela tak ideální, jak by se mohlo zdát. Již před samotnou účinností InsZ byla vyslovena řada polemik o tomto novém institutu, přičemž se předpokládalo, že mnoho problémů právní úpravy bude překlenuto prostřednictvím interpretace a případná nevhodnost některých ustanovení bude odstraněna novelizací, až po prověření institutu praxí.3 Nyní, po uplynutí více jak dvou a půl let od účinnosti zákona, které byly doprovázeny několika novelami vztahujícími se mimo jiné i k oddlužení, je možné se opět podívat na tento institut a zhodnotit, zda opravdu a popřípadě jak došlo k odstranění základních problematických aspektů a které jimi nadále jsou. S ohledem na výše uvedené jsem proto zvolila tuto pracovní hypotézu: „Institut oddlužení je ve stávající podobě spojen s řadou problematických aspektů, které je třeba řešit.“ Hlavním výzkumným cílem mé diplomové práce je tuto hypotézu potvrdit nebo vyvrátit, nalézt a následně případně vytyčit jednotlivé problematické body institutu oddlužení, učinit jejich rozbor a formulovat případné návrhy de lege ferenda. Co se koncepčního rozvržení týče, diplomová práce je členěna na čtyři kapitoly. Přičemž první kapitola se v krátkosti věnuje stěžejnímu pojmu insolvenčního práva – úpadku, který je zde analyzován s ohledem na institut oddlužení.

1

HAVEL, Bohumil. Oddlužení – zbraň nebo hrozba?. Právní rozhledy, 2007, roč. 15, č. 2, s.50-51 RICHTER, Tomáš. Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 21, s. 771–772 3 Tamtéž 2

7

Druhá kapitola pojednává o insolvenčním řízení směřujícím k oddlužení, jeho charakteristikách, zásadách, subjektech i jeho jednotlivých fázích. Třetí kapitola je kapitolou ústřední a zabývá se jednotlivými problematickými aspekty institutu oddlužení, které jsou zde rozděleny do čtyř okruhů řešících jednak problematiku aktivní legitimace, dále problematiku přístupu dlužníků k oddlužení, problematiku návrhu na povolení oddlužení a problematiku postavení zajištěných věřitelů. V závěru této kapitoly je pak upozorněno příkladmo na některé další problematické aspekty oddlužení. Poslední čtvrtá kapitola uzavírá práci nastíněním zdrojů, které vedly zákonodárce k zavedení institutu oddlužení do českého právního řádu, cílů zavedení institutu a hodnocením zdařilosti naplnění těchto cílů. Co se týče metodologie práce, zejména v úvodní kapitole užívám logických postupů analýzy při rozebírání pojmu úpadku na jeho jednotlivé podstatné znaky. Dále v práci provádím analýzu ustanovení, která se mi zdají být problematická. Hojně užívám metodu komparace, a to především při porovnávání názorů jednotlivých autorů na danou problematiku, dále při srovnání znění zákona před a po novelizaci, resp. také při porovnávání znění původního návrhu InsZ a následného schváleného znění zákona. Příležitostně komparuji též českou právní úpravu se slovenským úpadkovým právem a ustanovení InsZ s ustanoveními OSŘ. V neposlední řadě v práci užívám jak metodu indukce, tak metodu dedukce, ale také jazykového a systematického výkladu, když zkoumám smysl některých slovních vyjádření právních norem podle sémantických a lexických poznatků (použití určitých pojmů pro určité věci) a zkoumám zařazení právní normy do systému dalších právních norem. K danému tématu, tedy k jednotlivým problematickým aspektům právní úpravy institutu oddlužení, nalezneme několik výkladových poznámek ve dvou komentovaných zněních

InsZ

jejichž

hlavními

autory

jsou

Jan

Kozák

a

Jaroslav

Zelenka.

Nejaktualizovanějším, nejrozsáhlejším a zároveň dle mého názoru i nejbohatším na kritiku a cenné připomínky je komentář, jehož hlavní autorkou je Jiřina Kotoučová. Vzhledem k relativní novosti InsZ jsou témata týkající se institutu oddlužení prozatím nejčastěji zpracována v článcích odborných časopisů. Z autorů, kteří se v nich zaměřili na oddlužení, bych jmenovala zejména Bohumila Havla, Petra Kavana nebo Tomáše Richtera. Avšak zajímavé a věcné komentáře lze čerpat k tomuto tématu i z internetových zdrojů. Četnost vyjádření soudů k dané tématice je prozatím poměrně skrovná, přesto v práci odkazuji na několik významných judikátů, přičemž pro jejich vyhledávání mi byla cenným pomocníkem publikace Františka Kučery, ve které autor shromáždil zpracovanou judikaturu 8

k InsZ a z důvodu její nevelké četnosti i další rozhodnutí dosud nepublikovaná, která považoval z hlediska sjednocení budoucí praxe za přínosná. Diplomová práce vychází z platné právní úpravy účinné k 1. 7. 2010.

9

1 Analýza úpadku s ohledem na institut oddlužení 1.1 Pojem úpadek a jeho význam Úpadek je českým výrazem pro termín konkurs, přičemž toto slovo pocházející z latinského „concursus creditorum“ má vystihovat situaci, kdy dochází k souběhu pohledávek několika věřitelů vůči jednomu dlužníkovi a tyto pohledávky jsou následně rovnoměrně uspokojovány z dlužníkova majetku. Avšak česká alternativa pojmu konkurs v podobě termínu úpadek charakterizuje především hospodářský stav dlužníka, který může být podnětem k zahájení insolvenčního řízení.4 Jedná se o tíživou ekonomickou situaci dlužníka, který má více věřitelů a není schopen dostát svých závazků. V tomto smyslu je také charakterizován v InsZ. Český zákonodárce v případě InsZ s jistými nuancemi vychází ze stejných forem úpadku, jako v ZKV, a to z úpadku pro platební neschopnost a z úpadku pro předlužení.5 Úpadek je nejstěžejnějším pojmem insolvenčního řízení, stojící jakoby na jeho počátku. Bez existence dlužníka, nacházejícího se v úpadku, nemá insolvenční řízení smyslu, protože jeho hlavním cílem a úkolem je řešit právě úpadek a hrozící úpadek některým ze způsobů stanoveným zákonem, mezi které patří mimo jiné také oddlužení. „Jak zákon definuje úpadek je zcela zásadní otázkou. Pokud je definice příliš široká, spustí se insolvenční mechanismy příliš brzy a postihnou osoby, které se de facto v úpadku nenacházejí. Na druhou stranu pokud je příliš úzká, některé osoby skončí v úpadku příliš pozdě, což negativně ovlivní možnosti věřitelů dosáhnout optimální míry návratnosti jejich investice. Oba důsledky vedou k významným společenským neefektivitám.“6

1.2 Test likvidity K definování úpadku používá insolvenční právo tzv. test likvidity. Teorie takto někdy nazývá souhrn zákonných podmínek vyjádřených v § 3 InsZ. Tento test odpovídá na otázku, zda je dlužník schopen platit své závazky tak, jak se stávají splatnými, jinými slovy, zda jeho

4

SCHELLEOVÁ, Ilona. Úvod do insolvenčního práva. Ostrava : KEY Publishing s.r.o., 2007, s. 9 Viz Důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), tisk 1120, Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2005, IV. volební období, K § 3 6 SCHELLE, Karel. Sbírka prací na téma nové insolvenční právo. Ostrava : KEY Publishing s.r.o., 2006, s. 105 5

10

likvidní aktiva postačují k úhradě splatných závazků, tedy zda se dlužník nachází v úpadku.7 České insolvenční právo stanovuje tři podmínky, tři znaky, které musí být splněny kumulativně. Jedná se o podmínku plurality věřitelů, prodlení dlužníka s plněním jeho peněžitých závazků po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a neschopnost tyto své závazky plnit.

1.2.1 Pluralita věřitelů V případě prvé podmínky je možné pod premisou „dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů“ logicky chápat existenci alespoň dvou věřitelů, což také potvrdil a blíže specifikoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1121/2004, když uvedl, že dlužník musí mít nejméně dva věřitele, z nichž každý má proti němu pohledávku po lhůtě splatnosti, přičemž tento předpoklad není splněn pouze jednou solidární pohledávkou věřitelů, protože v tomto případě se jedná o jeden závazek s několika subjekty na straně věřitelů. Mimo to lze tuto skutečnost dovodit též z ustanovení § 143 odst. 2 InsZ, prostřednictvím kterého zákonodárce navíc nově uspokojivě řeší otázku rozdělení jediné pohledávky za účelem vytvoření mnohosti věřitelů a zabraňuje tak podávání šikanózních návrhů na zahájení insolvenčního řízení, když stanovuje, že se za dalšího známého věřitele dlužníka v případě podaného věřitelského návrhu považuje takový věřitel, který nabyl jednu z pohledávek nebo její část od insolvenčního navrhovatele v době delší než šest měsíců před podáním insolvenčního návrhu.8 Pokud není splněna podmínka mnohosti věřitelů, je věřitel nucen vymáhat svoji pohledávku mimo insolvenční řízení, a to prostřednictvím výkonu rozhodnutí nebo exekuce.9

1.2.2 Podmínka peněžitých závazků po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti Po uplynutí doby 30 dnů po lhůtě splatnosti u pohledávek minimálně dvou věřitelů lze již uvažovat o úpadku dlužníka. Tato doba nebyla vybrána náhodně, navazuje na § 369a ObchZ, který upravuje vznik práva na zaplacení úroků z prodlení, když zakotvením tohoto ustanovení do ObchZ zákonodárce de facto splnil povinnost členského státu Evropské unie a zavedl do českého právního řádu principy směrnice 2000/35 Evropského parlamentu a Rady o boji proti opožděným platbám v obchodním styku. Není ovšem vyloučeno, že se při jejím 7

RICHTR, Tomáš. Insolvenční právo. Praha : ASPI, 2008, s. 125 k tomuto KOTOUČOVÁ, Jiřina, a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 168 nebo KOZÁK, Jan, a kol. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha: ASPI, a.s., 2008, s. 6 9 Viz Důvodová zpráva, 2005, K § 3 8

11

zakotvení inspiroval právní úpravou slovenskou, kde je již s účinností od 1. 2. 2001 obsažena v zákoně č. 7/2005 Z. z., o konkursu a restrukturalizaci a o změně a doplnění některých zákonů. I když lze českým zákonodárcem nastavený časový interval ve lhůtě 30 dnů považovat obecně za krátký, nelze mu upřít nespornou snahu o zlepšení platební morálky zejména v podnikatelských vztazích.10 Na okraj je ještě možné poukázat na existenci ustanovení § 143 odst. 3 InsZ, které umožňuje dlužníkovi prokázat, že ke vzniku jeho platební neschopnosti došlo v důsledku protiprávního jednání třetí osoby, pokud lze důvodně předpokládat, že ji odvrátí v době do tří měsíců po splatnosti jeho peněžitých závazků.

1.2.3 Platební neschopnost K výše

uvedenému časovému

intervalu

se

váže

podmínka

poslední.

K

prokázání existence úpadku dlužníka nestačí, že stanovená lhůta po splatnosti pohledávek uplynula, ale musí být zároveň jistota, že dlužník není schopen dostát svých splatných závazků, přičemž se jedná o neschopnost v objektivním slova smyslu. Tuto objektivní neschopnost nelze tedy zaměňovat s dlužníkovou neochotou platit.11 Zákon platební neschopnost dále konkretizuje prostřednictvím čtyř vyvratitelných právních domněnek, po jejichž splnění se má za to, že dlužník není schopen plnit své splatné závazky. „V podobě těchto domněnek tak byly stanoveny na základě konkrétních poznatků z praxe nejčastější situace, které mají vysokou vypovídající hodnotu ve vztahu k možnosti vzniku úpadku či hrozícího úpadku dlužníka. V daném kontextu se pak z věřitele na dlužníka přenáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní, co do schopnosti závazky plnit. Přestože tuto skutečnost InsZ výslovně nestanoví, je možno ji dovodit z pouhého faktu, že dlužník, který oponuje věřitelskému návrhu na zahájení insolvenčního řízení, je jedinou osobou, která má zájem na vyvrácení domněnky.“12 Jak již bylo uvedeno, zákon stanovuje čtyři vyvratitelné právní domněnky platební neschopnosti, čtyři alternativy, z nichž první je případem, kdy dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků. Při rozboru této podmínky se automaticky naskýtá otázka, jak bude posuzována ona „podstatná část“ peněžitých závazků. Jedná se o neurčitý právní pojem, k jehož definování vzhledem k relativní novosti právní úpravy neexistuje judikatura. V rámci právní teorie se autoři vyjadřují různorodě. Např. dle J. Kozáka musí jít o 10

KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., s. 167- 168 Tamtéž, s. 168 12 Tamtéž, s. 168-169 11

12

výrazný exces z jinak běžného provádění plateb dlužníkem, který je zcela patrně znakem jeho ekonomických problémů, přičemž pro posouzení musí být vycházeno ze stavu běžného řádného hospodaření hypotetického subjektu.13 Konkrétnější je pak názor některých dalších autorů, kteří za určité vodítko považují poměr výše splatných peněžitých závazků k celkovému objemu peněžitých závazků dlužníka a tvrdí, že onou podstatnou částí je jedna polovina, dvě třetiny nebo všechny splatné peněžité závazky.14 Pokud dlužník neplní své peněžité závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, je naplněna druhá vyvratitelná domněnka existence platební neschopnosti. Touto lhůtou byla věřitelům velice ulehčena situace, když po pouhém jejím uplynutí se automaticky přenáší na dlužníka břemeno tvrzení a důkazní, co do jeho schopnosti plnit závazky.15 K tomuto zákonodárce přistoupil z důvodu, že v praxi bylo osvědčeno, že právě doba, po kterou je dlužník v prodlení má značnou vypovídající hodnotu o dlužníkově platební schopnosti či neschopnosti.16 Věřitel je oprávněn se domnívat, že je dlužník v platební neschopnosti, pokud není možné vůči němu dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Zřejmě je v platební neschopnosti také ten dlužník, u kterého z výkonu rozhodnutí nebo exekuce bude možné splatnou peněžitou pohledávku uspokojit jen částečně.17 Poslední domněnkou je případ, kdy dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 InsZ, kterou mu uložil insolvenční soud. Jedná se o seznamy majetku, závazků, zaměstnanců dlužníka a listin, které dokládají úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka. Tato domněnka nastupuje jako sankce za dlužníkovu neochotou podrobit se příkazu insolvenčního soudu a pravidlům insolvenčního řízení, která stěžuje prověření jeho majetkové situace a tím zasahuje do právem chráněných zájmů svých věřitelů.18

13

KOZÁK: Insolvenční zákon..., s. 7 Viz TARANDA, Petr. Pojem úpadek ve světle nového insolvenčního zákona. Daně a finance. 2007, roč. 15, č. 4, s. 20; ZELENKA, Jaroslav, a kol. Insolvenční zákon (zákon č. 182/2006 Sb., ve znění zákona č. 312/2006 Sb., č. 108/2007 Sb.) : poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. vyd. Praha: Linde, 2008, s. 35; KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech…, s. 169 15 TARANDA: Pojem úpadek ve světle nového…, s. 20 16 SCHELLEOVÁ: Úvod do insolvenčního..., s. 12 17 tento názor zastává ZELENKA: Insolvenční zákon…, s. 35 18 Viz Důvodová zpráva, 2005, K § 3 14

13

1.2.4 Předlužení Pojem úpadek ve formě předlužení je omezen z hlediska aplikace pouze na právnické osoby a fyzické osoby podnikatele. Pro institut oddlužení je tato forma úpadku de facto nepříliš podstatná, a to z důvodu, že aktivně legitimováni k oddlužení, jsou naopak dlužníci, kteří nejsou podnikateli. V tomto smyslu má tato forma úpadku význam pro právnické osoby nepodnikatele, kteří ovšem v praxi tvoří zanedbatelnou část osob podávajících návrh na oddlužení. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Jde o motivaci dlužníka, aby návrh na zahájení insolvenčního řízení z důvodu úpadku nebo hrozícího úpadku podával včas. Pro věřitele nemá většího významu, protože většina z nich není schopna osvědčit dlužníkův úpadek, jelikož nemá přístup k dlužníkovu účetnictví, bez kterého není tato forma zjistitelná19

1. 3 Hrozící úpadek Hrozící úpadek je novým institutem zavedeným InsZ. O hrozící úpadek jde tehdy, lzeli se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. Zahájení řízení může být iniciováno jen z podnětu dlužníka. Zákon tak stanovuje, poněvadž je nanejvýše pravděpodobné, že jen dlužník je schopen s potřebnou dávkou jistoty odhalit či předvídat svůj hrozící úpadek.20 Zavedení tohoto nového institutu se stalo příležitostí jak pro dlužníky podnikatele, kteří jeho prostřednictvím mají možnost včas zachránit svůj podnik např. využitím reorganizace, tak pro nepodnikatele, kteří mohou po zvážení situace přistoupit společně s podáním insolvenčního návrhu také k podání návrhu na oddlužení. A dá se předpokládat, že většina dlužníků nepodnikatelů, kteří se již rozhodli insolvenční návrh z důvodu hrozícího úpadku podat, této možnosti v podobě oddlužení využije.

19 20

KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., s. 171 nebo KOZÁK:Insolvenční zákon..., s. 8 KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech...,s. 171

14

2 Insolvenční řízení a jeho charakteristiky 2. 1 Insolvenční řízení a jeho účel Řešení úpadku se děje prostřednictvím řízení před soudem. Soudní pravomoc není výlučná, protože se nejedná o řízení, které má povahu kontradiktorního řešení sporu o právo mezi stranami, ale jde o uspořádání majetkových poměrů množství subjektů. Jedná se o právní prostředek k řešení pouze úpadku, čili nemůže být použito k jiným cílům.21 Insolvenční řízení je specifickou formou civilního procesu.22 Ve starší literatuře bylo možné se setkat i s různými odlišnými názory, přičemž mezi nimi dominoval zejména jeden, a to představa insolvenční řízení, jako zvláštní formy řízení exekučního. Je pravdou, že tato dvě řízení mají určité společné rysy, nicméně převládají u nich znaky odlišné, které umožňují tuto verzi jednoznačně vyloučit. Mezi argumenty popírající uvedenou souvztažnost mezi oběma řízeními je zejména individuálnost exekučního řízení oproti univerzálnosti řízení insolvenčního, když exekuční řízení směřuje pouze proti jednomu věřiteli, zatímco insolvenční řízení proti více věřitelům. Další odlišností je nesamostatnost exekučního řízení v podobě jeho závislosti na řízení nalézacím, zatímco insolvenční řízení je samostatným druhem řízení před soudním orgánem. Lze tedy shrnout, že insolvenční řízení je jedním z druhů civilního procesu, řízením sui generis, stojícím v jedné řadě s řízením sporným, nesporným, exekučním a odlišujícím se od nich zejména svým účelem a zásadami.23 Hlavní účel insolvenčního řízení, jak to bývá zvykem, je vyjádřen hned na samém začátku InsZ v § 1. Podle tohoto ustanovení jej představuje řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným tímto úpadkem nebo hrozícím úpadkem, přičemž se klade důraz (vyjma oddlužení), aby došlo k co možná nejvyššímu a poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Přes takto vyjádřený důraz na prioritní práva věřitelů, neopomíjí InsZ ani práva dlužníka samotného, zejména právo, aby během řízení došlo k vypořádání jeho závazků vůči věřitelům v maximálním možném rozsahu za podmínek stanovených zákonem tak, aby dlužníkovo další zatížení bylo co možná nejnižší.24

21

WINTEROVÁ, Alena, a kol. Civilní právo procesní. 4.vyd. Praha: Linde Praha a.s., 2008, s. 628–629 SCHELLEOVÁ: Úvod do insolvenčního..., s. 12 23 Tamtéž 24 KOZÁK: Insolvenční zákon a předpisy…, s. 2 22

Nakonec je ještě třeba upozornit na specifický vztah InsZ k zvláštním právním předpisům, které se dotýkají problematiky úpadkového práva. Pokud se totiž dostanou tyto zvláštní předpisy s ním do rozporu, je třeba dát přednost InsZ. Důvodem je, že úpadek je ekonomickou i právní mezní situací, která je specifická vůči všem ostatním a jeho úprava má tak vždy povahu zvláštní, tudíž prioritní.25 Specifický vztah má InsZ k OSŘ, který se použije vždy, když příslušná úprava není obsažena v InsZ.

2. 2 Zásady insolvenčního řízení Insolvenční řízení je založeno na zásadách, které je třeba mít na paměti v celém jeho průběhu. Jejich důležitost spočívá mimo jiné v tom, že jsou základními interpretačními pravidly. „Slouží jako výkladová pravidla tam, kde InsZ umožňuje rozhodování z většího množství variant řešení, v tom případě je povinnost vybrat takové, jenž se nejvíce blíží pojetí zásad insolvenčního řízení.“26 Vyjádřeny jsou v § 5 InsZ, kde nalezneme jejich demonstrativní výčet, ostatní zásady však již musíme dovodit z textu dalších ustanovení. Začneme-li zásadami zakotvenými explicitně v § 5 InsZ, pak pod písm. a) nalezneme jednak zásadu rovných podmínek věřitele („par conditio creditorum“)27, kde je kladen důraz, aby žádný z účastníků insolvenčního řízení nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn. Dále zásadu hospodárnosti v podobě snahy o dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, přičemž uvedením požadavku rychlosti na prvním místě je rychlost řízení ještě zdůrazněna. Požadavek rychlosti procesu se odráží také ve stanovení lhůt v InsZ, ze kterých jsou některé bezesporu velice krátké.28 Typickým příkladem může být lhůta na opravu nebo doplnění návrhu na oddlužení, která nesmí být delší než 7 dnů (§ 393 odst. 1 InsZ). Zásada rovných možností věřitelů zajišťuje věřitelům, kteří mají dle InsZ zásadně stejné nebo obdobné postavení, v insolvenčním řízení rovné možnosti. Příkladem nestejného postavení v rámci insolvenčního řízení je postavení zajištěných a nezajištěných věřitelů, věřitelů s pohledávkou za majetkovou podstatou, věřitelů s pohledávkou postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou. 25

ZELENKA: Insolvenční zákon…, s. 26 KOZÁK: Insolvenční zákon a předpisy…, s. 11 27 WINTEROVÁ: Civilní právo…, s. 630 nebo SCHELLEOVÁ, Ilona. Insolvenční zákon. Praha: EUROUNION Praha s.r.o., 2006, s. 34 28 KOZÁK: Insolvenční zákon a předpisy…, s. 11 26

16

Zásada ochrany práv nabytých v dobré víře představuje zákaz omezení práv věřitele nabytých v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení postupem insolvenčního soudu nebo správce, pokud zákon nestanoví jinak. Jako příklad můžeme opět uvést práva zajištěných věřitelů. Poslední výslovně uvedenou a rozhodně neméně důležitou zásadou je, že věřitelé jsou povinni se zdržet jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení. Takové jednání by totiž poškozovalo zájmy ostatních věřitelů a narušovalo zásadně insolvenční řízení. Mezi některé další zásady uplatňující se v insolvenčním řízení, ačkoli nejsou přímo v zákoně uvedeny jako takové29, patří zásada dispoziční, která se projeví zejména v případě zahájení řízení a při oddlužení a reorganizaci, dále zásada projednací, ta se ovšem projevuje pouze v omezené míře. Nalezneme zde také zásady ústnosti, veřejnosti a přímosti, které ale jsou oproti civilnímu řízení modifikovány některými ustanoveními způsobem doručování a zvláštnostmi jednání. 30

2. 3 Procesní subjekty s příklady jejich úloh při řešení úpadku oddlužením „Procesními subjekty jsou ty subjekty, které svou činností ovlivňují proces a které jsou k tomuto účelu vybaveny procesními právy a procesními povinnostmi.“ 31 Pro insolvenční řízení je typická mnohost subjektů, a to jednak ve smyslu někdy i velmi vysokého počtu přihlášených věřitelů, ale i ve smyslu pestrosti zvláštních druhů těchto subjektů.32 V insolvenčním řízení přísluší postavení procesního subjektu pouze subjektům taxativně vymezeným v § 9 InsZ. Jedná se o insolvenční soud, dlužníka, věřitele, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku, insolvenčního správce, popřípadě další správce, státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu, a likvidátora dlužníka. Takto vyčtené subjekty jsou buď procesními subjekty po celou dobu insolvenčního řízení – insolvenční soud, dlužník, věřitel podávající insolvenční návrh, či jen po určitou část insolvenčního řízení, což se vztahuje ke všem ostatním uvedeným subjektům.33

29

příklady ustanovení InsZ, kde se dále uvedené zásady projevují: dispoziční – § 97, §129, § 152, §389, § 394, §402 InsZ; vyšetřovací – § 86; ústnosti a veřejnosti – §94, §133 odst. 2, §403 odst. 2, § 414 odst. 1, 418 odst. 3; 30 WINTEROVÁ: Civilní právo…, s. 631 31 Tamtéž s. 91 32 Tamtéž s. 635 33 KOZÁK: Insolvenční zákon a předpisy…, s. 16

17

Užším pojmem je pak účastník insolvenčního řízení, kterým je pouze dlužník a věřitel, který uplatňuje své právo vůči dlužníku.

2.3.1 Insolvenční soud Věcně příslušným soudem v insolvenčním řízení na prvním stupni je soud krajský, na základě příslušnosti stanovené OSŘ v § 9 odst. 3 písm. s)34 V prvním stupni rozhoduje v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech samosoudce, přičemž jako pomocná ruka mu slouží vyšší soudní úředník, pokud je k tomu samosoudcem pověřen a pokud to umožňuje zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů. Proti rozhodnutí vyššího soudního úředníka je možné podat odvolání za stejných podmínek jako proti rozhodnutí samosoudce, a tomuto odvolání může samosoudce zcela vyhovět. Zákonem omezený rozsah činnosti vyššího soudního

úředníka

doplňuje

možnost

samosoudce

povolat

k provádění

některých

jednodušších pomocných úkonů asistenta. InsZ zdůrazňuje dvojí roli insolvenčního soudu. Jde o rozhodovací činnost na straně jedné a o dohled nad dalšími procesními subjekty na straně druhé.35 Pod rozhodovací činností je třeba si představit vydávání rozhodnutí soudem, jejichž vydání InsZ buď ukládá, nebo předpokládá. Příkladem na prvním místě uvedeného vydávání rozhodnutí soudem je v rámci oddlužení rozhodnutí o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 393 odst. 3 InsZ nebo rozhodnutí o schválení oddlužení dle § 406 odst. 1 InsZ. Příkladem druhého případu, kde tedy zákon naopak pouze předpokládá určité rozhodnutí, je stanovení jiné výše měsíčních splátek dle § 398 odst. 4 InsZ nebo rozhodnutí o přiznání osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny dle § 415 InsZ. Dohlédací činnost představuje rozhodování soudu o záležitostech, které se týkají průběhu řízení, provádění opatření potřebných k zajištění jeho účelu a ukládání povinností týkající se jednotlivých subjektů řízení. Negativně je vymezena tak, že dohlédací činnost nelze vztahovat na postup a činnost státního zastupitelství a nepodléhají jí incidenční spory.36 Jako její příklad je možno uvést ustanovení § 108 InsZ, dle kterého soud může uložit navrhovateli insolvenčního návrhu zaplacení zálohy, nebo přímo v rámci řešení úpadku oddlužením rozhodnutí o odměně a nákladech insolvenčního správce a zproštění jej funkce podle § 413 InsZ. 34

v případě incidenčních sporů vzniklých v souvislosti s insolvenčním řízením písm. t) Viz Důvodová zpráva, 2005, K § 10 36 ZELENKA: Insolvenční zákon…, s. 45–46 35

18

2.3.2 Účastníci řízení Účastníky řízení jsou dle § 14 InsZ dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku. Účastníkem řízení může být jak osoba fyzická, tak osoba právnická, za podmínky, že má způsobilost být účastníkem řízení dle § 19 OSŘ, tedy jen ten, který má způsobilost k právům a povinnostem, jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. S ohledem na zvláštnosti insolvenčního řízení zakazuje InsZ v insolvenčním řízení vedlejší účastenství, s výjimkou incidenčních sporů. Dále dle § 107a InsZ zakazuje procesní instituty, které umožňují nápravu nedostatku věcné legitimace formou singulární sukcese, tzn. vstup do řízení, a záměnou účastníka. Důvodem vyloučení této úpravy OSŘ je vysoký počet účastníků, který je typický pro insolvenční řízení v důsledku kterého by její použití bylo poněkud těžkopádné.37 Dlužníkem může být fyzická či právnická osoba má-li způsobilost být účastníkem řízení a není jednou z osob, kterou InsZ v § 6 vylučuje ze své působnosti. V případě řešení úpadku oddlužením je okruh dlužníků podstatně zúžen na osoby nepodnikatele (§ 389 InsZ). Návrh na oddlužení totiž může podat pouze dlužník sám, a to dlužník, který není podnikatelem.38 Dlužník je účastníkem buď jako navrhovatel povolení oddlužení a tento návrh podává společně s insolvenčním návrhem nebo je insolvenční řízení započato z podnětu věřitele a dlužník v zákonem předepsané třicetidenní lhůtě podá návrh na povolení oddlužení (§390 InsZ).39 Za věřitele se považuje osoba, která se domáhá uspokojení své pohledávky vůči dlužníkovi přihláškou pohledávky u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení, až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. Specifické účastenství věřitelů je upraveno v ustanovení § 15 InsZ, jenž umožňuje účastenství i u nepřihlášených věřitelů, jako jiných osob uplatňujících své právo v insolvenčním řízení po dobu, kterou insolvenční soud o jejich právu jedná a rozhoduje.40 Jedná se o věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou a s pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Dalším možným a neméně podstatným dělením věřitelů je na věřitele zajištěné a nezajištěné. Zajištěným věřitelem je věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem patřícím do majetkové podstaty. Pohledávka může být zajištěna zástavním nebo zadržovacího právem,

37

Viz Důvodová zpráva, 2005, K § 17 K tomuto dále v podkapitole 3.1 Problematika aktivní legitimace 39 K tomuto dále v podkapitole 3.3 Návrh na povolení oddlužení a insolvenční návrh 40 KOZÁK: Insolvenční zákon a předpisy…, s. 20 38

19

omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva a dalšími způsoby upravenými v §2 písm. g), kde je pojem zajištěný věřitel definován.

2.3.3 Insolvenční správce Osobu insolvenčního správce určí insolvenční soud. Pokud se nejedná o specifický případ předpokládaný § 25 odst. 1 InsZ, kdy v reorganizačním plánu je již stanovena osoba insolvenčního správce, stanoví ji předseda insolvenčního soudu. Soud přitom vybírá ze seznamu insolvenčních správců, který vede Ministerstvo spravedlnosti. Dle § 25 InsZ při výběru insolvenčního správce přihlédne zejména k osobě dlužníka a k jeho majetkovým poměrům, dále k odborné způsobilosti a zatížení insolvenčního správce.41 V § 22 odst. 2 InsZ se dále říká, že insolvenčním správcem může být jmenována i osoba mimo seznam, jestliže splňuje předpoklady pro výkon této funkce a se svým ustavením souhlasí. Přičemž insolvenční soud stanoví insolvenčního správce nejpozději v rozhodnutí o úpadku (§ 27 odst. 1 InsZ). Otázky týkající se vzniku práva na výkon činnosti insolvenčního správce, zápisu do seznamu insolvenčních správců a činnost hostujících správců upravuje prováděcí předpis č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Ten stanoví, že insolvenčním správcem je fyzická osoba (za jistých podmínek také veřejná obchodní společnost a jiné dle § 2 odst. 2 ZoIS), která splňuje všechny předpoklady pro výkon insolvenčního správce a zápis do seznamu insolvenčních správců. Mezi základní předpoklady patří plná způsobilost k právním úkonům, dokončené vysokoškolské vzdělání magisterského studijního programu, bezúhonnost, složení odborných zkoušek a uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu. Svou funkci je insolvenční správce povinen vykonávat svědomitě a s odbornou péčí. Zavazuje se, že vyvine veškeré možné úsilí, které je po něm možné požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře a před vlastními zájmy a zájmy jiných osob je povinen dát přednost společnému zájmu věřitelů. Úloha insolvenčního správce v rámci oddlužení je různá s ohledem na způsob oddlužení, který byl schválen. V případě provádění oddlužení plněním splátkového kalendáře insolvenční správce dohlíží na jeho plnění a pravidelně informuje věřitelský výbor i insolvenční soud o výsledcích. Nově také každý měsíc rozvrhuje mezi nezajištěné věřitele 41

Do současné doby bohužel neexistují dostatečné podklady, ze kterých by soud při výběru insolvenčního správce mohl vycházet a zohlednit tak výše uvedené aspekty. Podrobněji: DEUTSCH, Erich. Úloha, postavení a pojetí insolvenčního správce v kontextu zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Daně a finance. 2007, roč. 15, č. 5, s. 3

20

(podle poměru jejich pohledávek a způsobem určeným v rozhodnutí o schválení oddlužení insolvenčním soudem) z příjmů dlužníka částku, kterou má dlužník dle splátkového kalendáře povinnost splácet. Přičemž rozsah této splátky bude stejný, jako při uspokojování přednostních pohledávek při výkonu rozhodnutí nebo exekuci. Tuto povinnost má insolvenční správce dle § 398 odst. 3 InsZ až od účinnosti novely InsZ č. 217/2009 Sb., a znamená pro dlužníka jistě značné ulehčení, neboť dříve byl nucen rozvrhovat částku sám. Toto bylo oprávněně teoretiky kritizováno42 a považováno právě za jeden z problematických aspektů oddlužení.43 V případě provádění oddlužení zpeněžením majetkové podstaty postupuje insolvenční správce obdobně jako při konkursu (§ 398 odst. 2 InsZ) Stručně řečeno, jeho úlohou je rozhodnout se souhlasem věřitelského výboru o způsobu zpeněžení majetkové podstaty a podle tohoto způsobu následně postupovat ve zpeněžování, přičemž v průběhu musí o tomto podávat zprávy. Nakonec předloží insolvenčnímu soudu také konečnou zprávu, kde shrne veškerou svou činnost a vyčíslí finanční výsledky. Každý dlužník usilující o řešení úpadku oddlužením by neměl opomenout, že insolvenčnímu správci náleží za jeho činnost také odměna a náhrada hotových výdajů. Jedná se o pohledávku za majetkovou podstatou a tudíž pohledávku, pro kterou neplatí možnost osvobození dlužníka dle § 414 InsZ.

2.3.4 Státní zastupitelství Státní zastupitelství patří mezi tzv. další procesní subjekty insolvenčního řízení. V civilním soudním řízení může činit pouze úkony, které mu zákon výslovně svěřuje. Může podat návrh na zahájení řízení nebo vstoupit do již zahájeného řízení (§ 5 ZStZ). Veřejný zájem je ovšem dán jen v některých případech, které jsou vymezeny v § 35 OSŘ. Mezi těmito nalezneme pod písm. l) také možnost vstupu státního zastupitelství do řízení ve věcech, v nichž se řeší dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek, včetně incidenčních sporů.44 Státní zastupitelství, které takto vstoupí do insolvenčního řízení, pak může podávat různé podněty, vyjádření, činit návrhy atd. V řízení o řešení úpadku oddlužením může podávat např. návrh na zrušení schváleného oddlužení a rozhodnutí konkursem, jestliže nastane jeden z těchto tří případů: dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, podstatná část splátkového kalendáře se ukáže jako nesplnitelná nebo dlužníku vznikne po schválení plánu 42

Např.: KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech…, s. 891 K tomuto dále v podkapitole 3.5 Některé další problematické aspekty oddlužení, 3.5.2 Úskalí přenesení odpovědnosti za výpočet výše měsíčních splátek a jejich rozvržení z dlužníka na plátce mzdy a insolvenčního správce 44 STAVINOHOVÁ, Jaruška, HLAVSA, Petr. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk Brno, 2003, s. 243 43

21

oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti v důsledku jeho zaviněného jednání (§ 418 InsZ). Ve vyjádření ve věcech oddlužení může státní zastupitelství navrhnout odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podaného opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn. Stejně tak v něm může navrhnout, aby byl vyzván dlužník, který podal návrh na povolení oddlužení k opravě nebo jeho doplnění dle § 393 InsZ. Může v něm také navrhnout zamítnutí návrhu na povolení oddlužení na základě některého z důvodů vymezených v § 395 InsZ a mnoho dalších.45

2.3.5 Věřitelské orgány Věřitelské orgány jsou zvláštní procesní subjekty insolvenčního řízení. Jedná se o jakési reprezentanty zájmů většiny přihlášených věřitelů, kteří je hájí prostřednictvím jim zákonem svěřených oprávnění, mající nejčastěji podobu vyjádření nebo souhlasů k různým procesním úkonům. Dále tak činí prostřednictvím procesních návrhů a dohledu nad činností insolvenčního správce. Tyto subjekty vystupují v insolvenčním řízení z důvodu již několikráte zmíněného často vysokého počtu věřitelů a s tím související roztříštěností jejich zájmů. Ale nejenom mnohost, ale také proměnlivosti okruhu věřitelů, kteří mohou v průběhu insolvenční řízení opouštět, protože jejich pohledávka byla úspěšně popřena nebo naopak uspokojena, je důvodem existence věřitelských orgánů. Fakticky by zkrátka nebylo možné jednat s jednotlivými věřiteli individuálně, a proto řeší zákonodárce tuto situaci prostřednictvím možnosti zřizování věřitelských orgánů.46 Členství ve věřitelských orgánech má pro postavení věřitele a uplatňování jeho vlivu na insolvenční řízení značný význam. Ovlivňovat insolvenční řízení jiným způsobem není dovoleno a individuální uspokojování pohledávek v době, kdy již začaly působit účinky zahájení insolvenčního řízení by bylo v rozporu se zásadami InsZ.47 Věřitelskými orgány jsou schůze věřitelů a věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů. Schůze věřitelů je nejvyšším, hlavním orgánem věřitelů, může si vyhradit jakoukoli záležitost, o které rozhoduje věřitelský orgán a pokud není ustanoven věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů vykonává i jejich působnost. Zejména prostřednictvím tohoto orgánu mohou věřitele vykonávat svůj vliv na průběh insolvenčního řízení. Mezi její nejdůležitější zákonná oprávnění patří volba věřitelského výboru, případně zástupce věřitelů, ustanovování a 45

Další příklady v Metodický pokyn: Státní zastupitelství v insolvenčním řízení. [online]. [cit. 21. listopadu 2009]. Dostupný na: . 46 WINTEROVÁ: Civilní právo…, s. 637 47 HOSTINSKÝ, Jan. Věřitel v českém a evropském insolvenčním právu. Ostrava : KEY Publishing s.r.o., 2009, s. 63-64

22

odvolávání insolvenčního správce, schůze může přijmout i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, rozhoduje také o způsobu oddlužení. Insolvenční soud z vlastní iniciativy, pokud mu to zákon ukládá nebo na návrh (insolvenčního správce, věřitelského výboru, alespoň dvou věřitelů, jejichž pohledávky činí minimálně desetinu výše přihlášených pohledávek) svolává a následně i řídí schůzi věřitelů. Oznámení o svolání schůze věřitelů zveřejní vyhláškou, v níž uvede předmět schůze, místo a termín konání. Schůze je veřejná a všichni přihlášení věřitelé, dlužník, insolvenční správce a státní zastupitelství mají právo se schůze věřitelů účastnit. V případě projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, případně při hlasování o tom, zda věřitelé doporučují vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plněním splátkového kalendáře, se právo dlužníka v zákoně transformuje v povinnost osobně se účastnit takové schůze. Pokud se dlužník v tomto případě nedostaví bez omluvy nebo posoudí-li tuto omluvu soud jako nedůvodnou nastupuje automaticky fikce, kdy se má za to, že dlužník vzal zpět návrh na oddlužení a soud je povinen dále postupovat v souladu s § 394 InsZ.48 Důvodem právního zakotvení tohoto postupu je dlužníkova povinnost obhájit na místě reálnost navrženého oddlužení a to i prostřednictvím zodpovídání dotazů vznesených přítomnými věřiteli. Povinná účast platí i pro insolvenčního správce, který má věřitelům poskytnout objektivní informaci o skutečnostech rozhodných pro rozhodování o způsobu provedení oddlužení a upozornil věřitele na skutečnosti, které podle jeho názoru svědčí o tom, že nejsou splněny podmínky pro povolení oddlužení.49 Co se týče hlasování na schůzi věřitelů (§ 49 a násl. InsZ), nestanoví-li zákon jinak, platí, že k usnesení je třeba prostá většina hlasů přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů, přičemž na jednu korunu pohledávky připadá jeden hlas. Hlasovat mohou všichni věřitelé osobně přítomní na schůzi, popřípadě mohou hlasovat také písemně prostřednictvím hlasovacích lístků, které splňují náležitosti § 50 InsZ a prováděcího předpisu50. Jistou výjimkou z uvedené možnosti hlasování na schůzi všem přítomným věřitelům je hlasování o způsobu oddlužení, kdy toto právo mají pouze nezajištění věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku. Zajištění věřitelé nemohou hlasovat ani v rozsahu, ve kterém je hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky. Tato úprava je v odborné literatuře někdy považována za nejistou, či nevhodnou.51 Odporuje-li usnesení schůze věřitelů společnému zájmu věřitelů, 48

K tomuto dále v podkapitole 3.3 Návrh na povolení oddlužení a insolvenční návrh, 3.3.4 Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení a fikce zpětvzetí 49 KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech…, s. 896–897 50 Vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení, kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona 51 Např. tamtéž, s. 899–900, k tomuto podrobněji v podkapitole 3.4 Práva zajištěných versus nezajištěných věřitelů v rámci oddlužení, 3.4.3 Hlasování o způsobu oddlužení a vyloučení z něj zajištěných věřitelů

23

může ho insolvenční soud zrušit, což neplatí např. pro usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku a o způsobu oddlužení. Další věřitelský orgán se nazývá věřitelský výbor a jedná se o výkonný orgán, který vzhledem ke své velikosti má být pružným partnerem soudu a insolvenčního správce, ale zároveň reprezentovat vůli věřitelů.52 Obligatorně je ustanovován pokud počet věřitelů přesahuje padesát, jinak může schůze věřitelů volit pouze svého zástupce, který má následně stejnou působnost jako věřitelský výbor. Lze usuzovat, že v případě řešení úpadku oddlužením bude existence věřitelského výboru spíše výjimečná, a to z důvodu, že počet věřitelů nebývá až tak vysoký, aby jeho zřízení bylo účelné. Působnost věřitelského výboru je vymezena demonstrativně v § 58 InsZ v případě řešení úpadku oddlužením zákon žádné zvláštní náležitosti nad rámec uvedený v § 58 věřitelskému výboru nepřiznává. Pokud je oddlužení řešeno formou zpeněžení majetkové podstaty, pak má věřitelský výbor obdobné kompetence jako při konkursu. Přísluší mu také dohled nad průběhem obou forem oddlužení.53

2. 4 Fáze a průběh insolvenčního řízení, které směřuje k oddlužení Insolvenční řízení je řízením jednotným, a to ve smyslu, že prakticky všichni účastníci se mohou podílet na tomto řízení téměř od jeho počátku a aktivně ovlivňovat jeho průběh.54 Řízení se však rozpadá do dvou základních fází, kdy v první jde především o zjištění, zda existuje úpadek a jakým způsobem by bylo vhodné ho řešit. Teprve po rozhodnutí o úpadku se řízení diferencuje, kdy pro každý jednotlivý způsob řešení je zvláštní postup, s tímto také koresponduje systematika zákona.55 Po zahájení insolvenčního řízení musí soud nejprve rozhodnout o insolvenčním návrhu, o tom zda dlužník je či není v úpadku, a pokud tomu tak je, musí také stanovit způsob řešení úpadku. Tímto se řízení dostává do pomyslné druhé fáze, ve které soud rozhoduje v tomto případě o návrhu na povolení oddlužení.

2.4.1 Zahájení insolvenčního řízení Insolvenční řízení je řízením sporným a návrhovým. Řízení je zahájeno okamžikem, kdy návrh dojde věcně příslušnému soudu. Pokud je návrh podán u soudu nepříslušného, 52

KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech…, s. 226 MARŠÍKOVÁ, Jolana. Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele. Příručka zejména pro neprávníky. Praha: Linde Praha, 2009, s. 91 54 KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech…, s. 290 55 KOZÁK: Insolvenční zákon a předpisy…, s. 16 53

24

nastanou účinky spojené se zahájením řízení dnem, kdy je návrh předán věcně příslušnému soudu, přičemž není dána žádná konkrétní zákonná lhůta, ve které musí nepříslušný soudem návrh postoupit. Insolvenční návrh může být podán dlužníkem nebo jeho věřitelem, jde-li o hrozící úpadek, jen dlužníkem. Je třeba ovšem přihlížet také k jednotlivým způsobům řešení úpadkové situace dlužníka. Například při podání věřitelského insolvenčního návrhu, který obsahuje zároveň návrh na řešení úpadku oddlužením, by soud byl nucen takový návrh zamítnout pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele z důvodu, že tato je dána pouze dlužníku samotnému.56 Insolvenční zákon upravuje také případy, kdy je dlužník povinen podat insolvenční návrh. Tyto případy se ale nevztahují na dlužníka spotřebitele57, jak je někdy nazýván dlužník, který je fyzickou nebo právnickou osobou nepodnikatelem, tedy na potenciálního navrhovatele oddlužení. Tato povinnost je určena pouze podnikateli, protože u něj narozdíl od spotřebitele je předpoklad, že má stálý přehled o svém movitém i nemovitém majetku.58 Zahájení insolvenčního řízení oznámí soud vyhláškou, kterou zveřejní v insolvenčním rejstříku nejpozději do dvou hodin poté, kdy mu došel insolvenční návrh, a doručí ji zároveň účastníkům a zákonem stanoveným institucím. Tato vyhláška pouze deklaruje zahájení insolvenčního řízení, nezakládá jeho počátek, účinky spojené se začátkem insolvenčního řízení jsou však spojeny až s hodinou a minutou jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku.59 Těmito účinky jsou nemožnost uplatnění pohledávek a jiných práv týkajících se majetkové podstaty žalobou, ale pouze přihláškou, právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku dlužníka nebo majetku v majetkové podstatě, lze uplatnit a opět nabýt jen za podmínek stanovených InsZ, výkon rozhodnutí (exekuci) lze nařídit, avšak nikoli provést dříve než po ukončení insolvenčního řízení a další účinky stanovené zákonem (např. dle § 111 nebo § 140 InsZ). Po zahájení řízení nezačínají nebo neběží lhůty k uplatnění práv, která lze uplatnit pouze přihláškou pohledávky věřitele (viz hlava V. obecné části InsZ). Zahájení řízení má také dopad do majetkové sféry dlužníka, nerozhodne-li jinak insolvenční soud má dlužník tímto okamžikem zákaz nakládat s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto

56

KOZÁK: Insolvenční zákon a předpisy..., s. 121–123 MARŠÍKOVÁ: Insolvenční řízení z pohledu... , s. 27 58 KOTOUČOVÁ, Jiřina, a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha : C.H. Beck, 2010, s. 195 59 KOZÁK: Insolvenční zákon a předpisy…, s. 126–127 57

25

majetku nebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení.60 Dlužník oprávněn po zahájení řízení hradit peněžité závazky, jež vznikly před zahájením insolvenčního řízení jen v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Právní úkony, které dlužník učiní v rozporu s výše uvedenými omezeními, jsou vůči jeho věřitelům neúčinné.61 Insolvenční návrh musí splňovat jisté obsahové náležitosti. Základní náležitostí je nepochybně úředně ověřený podpis nebo zaručený elektronickým podpis osoby, která jej podala. Tato povinnost je důležitá z důvodu napomáhání jednoznačné identifikace autora návrhu, a pokud chybí, vůbec se k němu nepřihlíží, soud tedy nepřistoupí k vydání vyhlášky o zahájení řízení a nenastanou ani účinky spojené se zahájením řízení. Na rozdíl od zákonného postupu dle § 43 OSŘ, kdy předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité a k opravě nebo doplnění podání určí lhůtu, účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, v případě insolvenčního návrhu soud dle § 128 InsZ není vůbec povinen vyzývat k opravě nedostatečného návrhu. Přiměřené použití § 43 OSŘ je výslovně zákonem vyloučeno z důvodu jeho neslučitelnosti se zásadou rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení.62 Otázkou je, zda tento postup skutečně řízení urychlí, je pravdou, že navrhovateli nic nebrání v tom, aby se na soud obrátil znovu s návrhem již bezvadným, ale vzhledem k tomu, že není poučen v čem spočívá ona vada, může takto činit donekonečna a kolikráte tak soud zatížit více, než kdyby poučen byl a byla mu dána ona lhůta. Na druhou stranu však není úkolem soudu učit navrhovatele, co je po právu a zákonodárce toto ustanovení zakotvil již s určitou zkušeností se ZKV z minulých let. Soud by totiž u každého byť zjevně chybného návrhu musel uvést zcela konkrétně v čem je podání neúplné, nesrozumitelné, případně neurčité a současně ho poučit, jak je třeba opravu, či doplnění provést.63 Uvedené by bezesporu soudy velice zatěžovalo a k pomoci navrhovatelům jsou namístě spíše nástroje typu lepší osvěty dlužníků o oddlužení a úpadku ještě v předsoudním stádiu, jak uvádím v práci dále.

60

KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech…,2010, s. 290: Lze dovodit, že dlužník nemůže učinit takovou změnu, která by vedla k ztížení realizace majetkové podstaty nebo k reálnému snížení její hodnoty. Zákon zde ponechává dlužníku určitý prostor v nakládání s majetkovou podstatou, vyjádřený neurčitým pojmem „zanedbatelné zmenšení“, jeho výklad pak ponechává uvážení soudu. Prozatím není judikatura, která by uvedený výraz jakkoli specifikovala, proto bude vykládán vzhledem ke konkrétní situaci. 61 MARŠÍKOVÁ: Insolvenční řízení z pohledu... , s. 46, Speciální úpravu o neúčinnosti právních úkonů v insol. řízení nalezneme v § 236 InsZ, podle kterého neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; dlužníkovo plnění z těchto právních úkonů však náleží do majetkové podstaty. 62 KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech…,2010, s. 245 63 Usnesení VS sp. zn. KSBR 28 INS 2354/20008-C1-3

26

Insolvenční návrh musí dále splňovat obecné náležitosti podání, ale také řadu dalších zvláštních náležitostí, které umožňují posouzení, zda jsou dány předpoklady rozhodnutí o úpadku, přičemž širší a přísnější jsou v případě, že návrh podává dlužník.64 Věřitel má povinnost mimo základních obsahových náležitostí v podstatě pouze doložit, že má splatnou pohledávku vůči dlužníku a připojit její přihlášku způsobem vymezeným v § 173 a násl. InsZ. Ve svém návrhu může uvést, jak má být řešen úpadek dlužníka. Dlužník, který má zájem řešit svůj úpadek prostřednictvím oddlužení má možnost, pokud proti němu směřuje insolvenční návrh věřitele, podat návrh na povolení oddlužení do 30 dnů od okamžiku, kdy mu byl doručen. Pokud ovšem je to dlužník, který podává insolvenční návrh, má zároveň povinnost spojit jej s návrhem na oddlužení, který musí splňovat opět množství zákonných náležitostí včetně veškerých příloh. Podání obou návrhů bývá nepochybně pro běžného dlužníka bez právní pomoci nelehkým úkolem a může být považováno za jeden z problematických aspektů oddlužení, proto se věnuji této otázce a jednotlivým náležitostem jak samotného insolvenčního návrhu, tak návrhu na povolení oddlužení podrobněji dále.65

2.4.2 Projednání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm Z hlediska toho, jaké skutečnosti se osvědčují pro účely rozhodnutí o insolvenčním návrhu a jakým způsobem, zákon rozlišuje návrh dlužnický a věřitelský.66 V případě podání perfektního, srozumitelného a určitého dlužnického návrhu, který je zároveň ve shodě s přiloženými přílohami, poskytují takové podklady samy o sobě dostatečný základ pro rozhodnutí o úpadku dlužníka. Dle § 132 odst. 3 InsZ nepostačí pouze, pokud v průběhu řízení vyjdou najevo skutečnosti rozporné s tvrzenými skutečnostmi, či přiloženými listinami nebo jestliže soud zjistí, že další osoby oprávněné jednat jménem dlužníka, které návrh nepodepsaly, s podáním nesouhlasí. Smyslem takové úpravy je předcházet podvodným insolvenčním návrhům jménem dlužníka.67 V případě návrhu věřitelského se zásadně nařizuje jednání. Jak stanoví § 133 InsZ, bez jednání lze o věřitelském návrhu rozhodnout pouze, pokud soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval nebo pokud o něm je možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, případně souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. 64

WINTEROVÁ: Civilní právo…, s. 639 Viz podkapitola 3.3 Návrh na povolení oddlužení a insolvenční návrh 66 Důvodová zpráva, 2005, K § 132 67 ZELENKA: Insolvenční zákon…, s. 221–222 65

27

Soud je při rozhodování o insolvenčním návrhu vázán lhůtami. Pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu dlužníka, kde je spor o úpadek pojmově vyloučen, je stanovena patnáctidenní lhůta. Projednání návrhu věřitele není vázáno striktní pořádkovou lhůtou, soud ale musí do deseti dnů učinit úkony směřující k rozhodnutí a rozhodnout bez zbytečného odkladu.68 O insolvenčním návrhu může být rozhodnuto jednak nemeritorně jeho odmítnutím pro vady nebo zastavením řízení pro zpětvzetí návrhu nebo pro nedostatek podmínek řízení, které nelze nebo se nepodařilo odstranit. Meritorně soud rozhoduje rozhodnutím o úpadku, a pokud nejsou dány zákonné předpoklady pro rozhodnutí o úpadku nebo nedostačuje-li majetek dlužníka, pak rozhodnutím o zamítnutí návrhu. Účinky spojené se zahájením řízení a předběžná opatření69 zanikají, bude-li řízení ukončeno kterýmkoli jiným způsobem než rozhodnutím o úpadku dlužníka. Co se týče odmítnutí návrhu, soud tak učiní na základě § 128 odst. 2 InsZ neprodleně nejpozději do sedmi dnů od jeho podání, pokud pro jeho nesrozumitelnost, neurčitost, nedostatečnost není možné pokračovat v řízení. V případě nedostatečnosti příloh návrhu určí soud nejvýše sedmidenní lhůtu k doplnění a až po jejím marném uplynutí návrh odmítne. Rozhodnutí o úpadku je stěžejní meritorní rozhodnutí, kterým se vyhovuje insolvenčnímu návrhu, pokud je osvědčením nebo dokazováním zjištěn úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka. Za stěžejní je považováno proto, že je předpokladem pro pokračování v insolvenčním řízení a ukončuje jeho prvotní pomyslnou fázi. Jedná se o usnesení, které musí splňovat řadu obsahových náležitostí, mezi které mimo jiné patří výrok o zjištění úpadku, výrok o stanovení insolvenčního správce, údaj o okamžiku účinků rozhodnutí, výzvy směřující vůči věřitelům, aby plnili insolvenčnímu správci nikoli dlužníku, přihlásili své pohledávky a další náležitosti (viz §136 odst. 2 InsZ). Lhůta k přihlášení pohledávek činí v případě, že je rozhodnutí o úpadku spojeno s rozhodnutím o povolení oddlužení třicet dní, soud tak nemá možnost se od této pevně stanovené zákonné lhůty odchýlit, jako v ostatních případech, kdy je dáno rozmezí třiceti dnů až dvou měsíců. Rozhodnutí o úpadku soud zveřejní na úřední desce soudu a v insolvenčním rejstříku. Dlužníku, insolvenčnímu správci (předběžnému správci), navrhovateli a osobám přistoupivším se doručuje usnesení zvlášť, z toho dlužníku a insolvenčnímu správci do vlastních rukou. Dále je insolvenční soud o 68

Důvodová zpráva, 2005, K § 134 např. předběžné opatření dle § 111 InsZ – povinnost dlužníka zdržet se nakládání s majetkovou podstatou a majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny, dále např. dle § 112 InsZ ustanovení předběžným opatřením insolvenčního správce nebo dle § 113 InsZ předběžné opatření v podobě uložení dlužníkovi zákazu nakládání s určitými věcmi nebo právy náležícími do majetkové podstaty 69

28

rozhodnutí povinen vyrozumět některé zákonem stanovené orgány. Jedná se o stejné orgány, kterým je doručováno i oznámení o zahájení řízení. Odvolání proti rozhodnutí o úpadku může podat pouze dlužník, pokud bylo rozhodnutí vydáno na základě věřitelského návrhu. Za účelem eliminovat šikanózní insolvenční návrhy a za účelem zdůraznění, že podání věřitelského návrhu by mělo být krajním řešením a nikoli neuváženým krokem, vtělil zákonodárce do InsZ ustanovení, kdy dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má vůči insolvenčnímu navrhovateli – věřiteli právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu v případech, kdy bylo řízení o insolvenčním návrhu věřitele zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut vinou navrhovatele. Jedná-li se o odpovědnost vůči dlužníku, má se v pochybnostech za to, že insolvenční navrhovatel zastavení nebo odmítnutí zavinil. Je tedy na insolvenčním navrhovateli, aby prokázal, že zastavení nebo odmítnutí nezavinil.70

2.4.3 Stanovení způsobu řešení úpadku Předmětem další fáze insolvenčního řízení bezprostředně navazující na zjištění úpadku je otázka jakým způsobem bude řešen úpadek dlužníka. Insolvenční zákon umožňuje několik způsobů řešení úpadku a hrozícího úpadku. Za základní je považována forma konkursu, která je obecně použitelná pro jakýkoli typ úpadku. Vedle úpadku máme dva sanační71 způsoby řešení úpadku v podobě reorganizace, určené podnikatelským subjektům a oddlužení určené naopak nepodnikatelům.72 V případě oddlužení je rozhodnutí o způsobu řešení úpadku vydáno buď ihned spolu s rozhodnutím o úpadku, nebo s určitým časovým odstupem po rozhodnutí o úpadku. První situace nastává při podání návrhu na povolení oddlužení společně s dlužnickým insolvenčním návrhem. Vydané rozhodnutí za těchto okolností obsahuje jak výroky odpovídající požadavkům dle § 136 InsZ, tak výroky o povolení oddlužení a má pak samozřejmě účinky obou zmíněných rozhodnutí. Doručování tohoto společného rozhodnutí proto musí také proběhnout v souladu s požadavky předepsanými pro doručení obou rozhodnutí. Soud posuzuje návrh na povolení oddlužení z hlediska jeho náležitostí i důvodnosti a jsou-li zde důvody pro jeho odmítnutí nebo zamítnutí, pak rozhodne spolu s rozhodnutím o úpadku 70

ZELENKA: Insolvenční zákon…, s. 248 Sanace – česky ozdravení. Soubor opatření, jejichž cílem je odstranit ztráty podniku nebo zvrátit vývoj, který ohrožuje jeho existenci. (viz SYNEK, Miloslav, a kol. Manažerská ekonomika. Praha, 4. vydání : Grada Publishing, a.s. 2007, s. 444) Oddlužení je považováno za sanační nástroj z toho důvodu, že narozdíl od konkursu vede právě k onomu „ozdravění“ dlužníka a má mu pomoci se zbavit dluhů a opět se začlenit do normálního života. 72 KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech…, s. 390 71

29

zároveň i o konkursu. Pokud ovšem dlužník podal návrh na povolení oddlužení v insolvenčním řízení zahájeném na základě věřitelského návrhu, nastává druhá situace a soud rozhodne o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 30 dnů od rozhodnutí o úpadku. Narozdíl od ostatních případů samostatného rozhodování o způsobu řešení úpadku tak činí bez ohledu na okamžik skončení schůze věřitelů, protože schůze věřitelů může přijmout usnesení pouze při rozhodování o úpadku podle § 149 odst. 1 InsZ nikoli podle odstavce druhého.73 Nakonec je třeba podotknout, že v úseku insolvenčního řízení mezi vydáním rozhodnutí o úpadku a samostatným rozhodnutím o řešení způsobu úpadku ještě může dojít ke zvratu v podobě rozhodnutí soudu o tom, že dlužník není v úpadku. Soud tak učiní i bez návrhu pokud zjistí, že ani po rozhodnutí o úpadku nebyl osvědčen dlužníkův úpadek74, nebo zde není žádného přihlášeného věřitele a zároveň všechny pohledávky za majetkovou podstatou a na roveň jim postavené jsou uspokojeny. Na návrh dlužníka soud může stejným způsobem rozhodnout na základě dohody mezi dlužníkem a jeho věřiteli o mimosoudním řešení. S návrhem je třeba předložit listinu, na které všichni přihlášení věřitelé a insolvenční správce vyslovili s návrhem souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisů osob, které ji podepsaly. Právní mocí takového rozhodnutí se řízení končí. Jestliže soud nevydal rozhodnutí o tom, že je dlužník v úpadku, dostává se tímto insolvenční řízení do závěrečné fáze, která je v InsZ upravena rozlišně podle toho o jaký způsob úpadku se jedná. V případě oddlužení jde o řízení upravené v hlavě páté druhé části InsZ. Této fázi se však věnuji v rámci následující hlavní části práce, kdy pojednání o jednotlivých problematických aspektech řadím podle toho, jak se postupně mohou v řízení vyskytovat a propojuji je prostřednictvím jejího stručného výkladu.

73

Tamtéž, s. 391–396 Např. KOZÁK: Insolvenční zákon a předpisy..., s. 202 uvádí,že se může jednat o stav, kdy dlužník po podání insolvenčního návrhu ignoruje probíhající řízení, neúčastní se v něm, a nevyvíjí aktivitu ve smyslu vlastních skutkových tvrzení a navrhovaných důkazů k jejich prokázání přesto, že jeho obrana před podaným insolvenčním návrhem mohla být z důvodu jím uvedených úspěšná. 74

30

3 Oddlužení a jeho problematické aspekty Insolvenční zákon přinesl oddlužení jako nový nástroj insolvenčního práva, který je alternativním způsobem řešení úpadku vedle reorganizace a konkursu, je však určen pouze fyzickým a právnickým osobám nepodnikatelům, které jeho prostřednictvím mají možnost vyřešit svou nepříznivou ekonomickou situaci. Pro dlužníka skýtá dvě nesporné výhody, jednak narozdíl od konkursu postihuje vždy buď dlužníkův majetek, nebo jeho příjmy, tudíž jedna z těchto majetkových hodnot zůstává (až na jisté výjimky např. § 409 odst. 3 InsZ) během oddlužení nedotčena. Druhou pro dlužníka nespornou výhodou je potencionální možnost, že bude po splnění zákonných předpokladů osvobozen od placení většiny svých zbylých závazků (§ 414 a násl. InsZ). Jeho účel je považován obecně spíše za sociální než ekonomický, a to v tom smyslu, že cílem je umožnit dlužníku nový začátek.75 Oddlužení lze charakterizovat jako řízení, jež umožňuje poctivému, avšak finančně neúspěšnému dlužníku, začít znovu, bez zátěže minulých dluhů, které vedly k jeho úpadku. Na oddlužení lze nahlížet ekonomicky jako pobídku k efektivní míře ekonomické činnosti insolvenčního dlužníka – příslibem oddlužení za cenu částečného uspokojení věřitelů motivuje dlužníka k tomu, aby se další transparentní ekonomickou činností vymanil z úpadkové situace. Oddlužení lze ale považovat také za součást sociální politiky státu.76 Ovšem situace není zcela tak ideální, jak by se mohlo zdát po nastínění výše uvedených charakteristik, cílů a jistě ušlechtilých záměrů zákonodárce. Již před samotnou účinností InsZ byla vyslovena řada polemik o tomto novém institutu a zároveň i domněnek o jeho případném zneužití77, přičemž se předpokládalo, že řada problémů právní úpravy bude překlenuta prostřednictvím interpretace a případná nevhodnost některých ustanovení bude odstraněna novelizací, až po prověření institutu praxí. Jednalo se tedy do jisté míry o legislativní experiment.78 Nyní, po uplynutí více jak dvou let od účinnosti InsZ, které byly doprovázeny několika novelami vztahujícími se mimo jiné i k oddlužení, je možné se opět podívat na tento institut a zhodnotit, zda opravdu a popřípadě jak došlo k odstranění základních problematických aspektů a které jimi nadále jsou.

75

HAVEL, Bohumil. Oddlužení – zbraň nebo hrozba?. Právní rozhledy, 2007, roč. 15, č. 2, s.50-51 RICHTER: Insolvenční zákon: od vládního návrhu…., s. 771–772 77 Např. HAVEL: Oddlužení..., s.50-55; RICHTER: Insolvenční zákon: od vládního návrhu...s. 765 – 802 78 RICHTER: Insolvenční zákon: od vládního návrhu…., s. 771–772 76

3.1 Problematika aktivní legitimace Návrh na oddlužení má dle § 389 odst. 1 InsZ právo podat dlužník, který není podnikatelem. Právě pro aktivní legitimaci náležící pouze nepodnikatelům si oddlužení vysloužilo v odborných i neodborných publikacích řadu názvů jako osobní bankrot, spotřebitelský úpadek nebo spotřebitelský konkurs.79

3.1.1 Jak vykládat pojem „dlužník nepodnikatel“ Základní nedostatek byl zprvu spatřován především v obavě, že neurčitá právní úprava umožní zneužívání institutu oddlužení osobami podnikajícími, které v důsledku jejich ekonomické situace blížící se úpadku raději ukončí podnikání a využijí výhod oddlužení, které ovšem podle zákona nejsou pro ně určené.80 Byla tedy nastolena zásadní otázka týkající se výkladu ustanovení §389 odst. 1 InsZ, a to zda nepodnikatelem ve smyslu tohoto ustanovení může být kterákoli osoba, která formálně ukončila svou podnikatelskou činnost nebo osoba, která tuto činnost ke dni podání návrhu na oddlužení neprovozuje, ale má k tomuto datu dluhy z podnikání. Zprvu byla situace vyřešena prostřednictvím výkladového stanoviska expertní skupiny pro insolvenční právo zřízené Ministerstvem spravedlnosti81, která došla k závěru, že „dlužník nepodnikatel“ může být pouze taková fyzická nebo právnická osoba, která není považována zákonem za podnikatele a zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Ke stejné otázce se vyjádřil také Vrchní soud82, který ve svém usnesení rozumí „dlužníkem, který není podnikatel“ takovou fyzickou nebo právnickou osobu, která není zákonem (podle norem hmotného práva) považována za podnikatele a zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Za dluhy z podnikání přitom považuje jednak dluhy, které má dlužník ze svého předešlého podnikání, ale také ty, jež mají podnikatelský charakter a které dlužník nabyl, aniž by byl kdy podnikatelem. Podle této judikatury byla akceptována pouze situace, kdy dlužník nepodnikatel děděním nabyl dluhy z podnikání.83 S tímto se následně v základu ztotožnil i

79

PACHL, Lukáš. Kdy a jak správně podat návrh na povolení oddlužení. Právní fórum. 2008, roč. 5., č. 5, s. 209 Např.: HAVEL: Oddlužení..., s. 51; ROD, Jiří. Oddlužení – otázka jeho přípustnosti aneb Poznámka k insolvenčnímu zákonu. Daně a finance. 2008, roč. 16. č. 10, s. 13–14.; KAVAN, Petr. Malé zamyšlení a několik výkladových poznámek k institutu oddlužení. Právní rozhledy, 2008, roč. 16, č. 12, s. 437 81 Výkladové stanovisko č. 2 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 3. června 2008 : K otázce přípustnosti oddlužení. [online]. [cit. 10. 3. 2010]. Dostupný na: . 82 Usnesení VS v Praze ze dne 13. 3. 2008 sp. zn KSPL 29 INS 252/2008, 1 VSPH 3/2008 83 MARŠÍKOVÁ: Insolvenční řízení z pohledu... , s. 27 80

32

Nejvyšší soud84, avšak byl benevolentnější, co se týče některých menších dluhů z předchozího podnikání a ve svém usnesení se tedy pokusil zodpovědět otázku, která byla nasnadě, a to který závazek je vlastně tím fakticky bránícím rozhodnutí o návrhu na oddlužení a který ne. Nejvyšší soud za tím účelem v rámci svého usnesení uvedl výčet hledisek, ke kterým má insolvenční soud přihlédnout pokud rozhoduje o tom, zda je existentní dlužníkův závazek z podnikání překážkou rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení nebo rozhodnutí o schválení oddlužení. Insolvenční soud má toto uvážit zejména s přihlédnutím k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, době ukončení dlužníkova podnikání, četnosti neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Upřesnění ohledně závazků plynoucích z podnikání jiné osoby přineslo také usnesení Vrchního soudu85. Podle něj je nepřípustným oddlužení v případě dlužníka, který není a nebyl podnikatelem, leč má závazky z podnikání jiné osoby, jež nabyl na základě dispozitivního právního úkonu, např. smlouvou o prodeji podniku, či zajištěním podnikatelských závazků jiného. Význam má pro tuto problematiku také poslední uvedené usnesení Vrchního soudu86, ve kterém je stanoveno, že z pouhého zápisu dlužníka v živnostenském rejstříku, jako držitele živnostenského oprávnění, nelze vždy predikovat, že je dlužník podnikatelem.

3.1.2 Možnost využití oddlužení podnikateli Ačkoli je oddlužení v drtivé většině využíváno nepodnikajícími fyzickými osobami, což bylo podle všeho i úmyslem zákonodárců (tento závěr lze usuzovat, např. z § 392 odst. 3 InsZ, který upravuje náležitosti návrhu týkající se manžela dlužníka)87, může návrh podat stejně tak nepodnikatelská právnická osoba. Insolvenční zákon ale již nedefinuje podnikatele, to ponechává § 2 ObchZ, který jej vymezuje jako osobu zapsanou v obchodním rejstříku či podnikající na základě živnostenského oprávnění nebo jiného oprávnění podle zvláštních předpisů, osobu provozující zemědělskou výrobu, pokud je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Přičemž podnikáním je soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.

84

Usnesení NS ČR ze dne 21.4.2009 sp. zn. 29 NSČR 3/2009 Usnesení VS ze dne 15.12. 2008, sp. zn. KSUL 70 INS 3940/2008 86 Usnesení VS ze dne 30.4. 2009, sp. zn. KSBR 37 INS 740/2009 87 KOZÁK: Insolvenční zákon a předpisy..., s. 563 85

33

Vzniká otázka, proč zákonodárce nemyslel alespoň na fyzické osoby – drobné podnikatele. Těm totiž nezbývá nic jiného než řešit případný nastalý úpadek cestou klasického konkursu, protože tzv. „branou do reorganizace“88, jak je někdy výstižně nazýváno ustanovení § 316 odst. 4 InsZ, které připouští reorganizaci pouze dlužníku, jehož obrat za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100 milionu korun, nebo zaměstnává-li nejméně 100 zaměstnanců, nemají šanci projít. Na tuto skutečnost, jako nedostatek právní úpravy bylo upozorněno a kritici tvrdí, že nedostatek nebyl doposud plně pochopen ani zdůrazněn.89 Vládní návrh insolvenčního zákona projednávaného v Poslanecké sněmovně jako sněmovní tisk č. 112090 původně počítal s tím, že řešení svého úpadku oddlužením může insolvenčnímu soudu navrhnout dlužník, který není podnikatelem, nebo dlužník – fyzická osoba, která jako podnikatel nemá pracovně právní závazky a nemá více než 20 věřitelů. Tato koncepce však byla v průběhu projednání vládního návrhu insolvenčního zákona v Poslanecké sněmovně opuštěna a to konkrétně již v rámci usnesení (komplexního pozměňovacího návrhu)91 Ústavněprávního výboru, který se přiklonil k řešení, podle kterého může návrh na povolení oddlužení podat pouze dlužník, který podnikatelem není. Vzhledem k tomu, že původní návrh zákona během jeho projednání v Parlamentu České republiky doznal značných změn, které však (včetně uvedené změny § 389 InsZ) nejsou reflektovány v důvodové zprávě, je bohužel obtížné zjistit, jaké bylo jejich pozadí a cíle.92 Dle současné právní úpravy je tedy oddlužení naprosto zapovězeno například živnostníkům podnikajícím na základě živnostenského listu nebo koncese, evidovaným zemědělcům, osobám vykonávající svobodná povolání a další povolání nespadající pod režim živnostenského zákona jako jsou umělci, autoři, lékárníci, lékaři, makléři, advokáti, patentoví zástupci, autorizovaní inženýři aj.93 Stojí za zvážení, zda je tomu tak správně a jestli prvotní úprava v návrhu InsZ nebyla vhodnější než stávající, popřípadě jaké další možné varianty přicházej v úvahu de lege ferenda.

88

RICHTER: Insolvenční zákon: od vládního návrhu…., s. 771 např.:KAVAN: Malé zamyšlení…., s. 436–437 90 Sněmovní tisk č. 1120/0 : Vládní návrh na vydání zákona, o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).[online].[cit.11.3.2010]. Dostupný na: . 91 Sněmovní tisk 1120/1 : Usnesení Ústavněprávního výboru k tisku 1120/0 ze dne 20.1.2006, 78.schůze [online]. [cit.11.3.2010]. Dostupný na: . ; Zápis ze 78. schůze ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu, která se konala dne 19. a 20. ledna 2006. [online]. [cit.11.3.2010].Dostupný na:. 92 RICHTER: Insolvenční zákon: od vládního návrhu...., s. 765 93 KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., s. 858 89

34

Podle T. Richtera94 je jak z hlediska ekonomických úvah o zdůvodnění řízení o oddlužení, tak z hlediska sociálních úvah o zdůvodnění téhož, kritérium podnikatel versus nepodnikatel chybné a mělo by být nahrazeno kritériem rozlišení fyzických a právnických osob, protože tím, že InsZ vylučuje z osobní působnosti oddlužení fyzické osoby podnikatele, jakoby upřednostňuje motivaci ke spotřebě před motivací k přijímání podnikatelského rizika. Takto je vyřešena aktivní legitimace oddlužení například v rámci slovenského insolvenčního práva v § 166 zákona č. 7/2005 Z. z. o konkurze a reštrukturalizácii95, oddlužení je přípustné všem fyzickým osobám bez ohledu na to, zda jsou podnikateli, či nikoli. Podle J. Kozáka96 je vhodné zvážit rozšíření využití institutu oddlužení pro podnikající fyzické osoby s tím, že pro tuto skupinu subjektů by však existovalo omezení dané rozsahem jejich majetku a počtu věřitelů, aby nedošlo k překrývání s reorganizací. S tímto názorem se v zásadě ztotožňuji, domnívám se, že umožnit oddlužení jakékoli podnikající fyzické osobě by se mohlo rozcházet v mnoha případech s účelem tohoto institutu. Při zvažování případné novelizace v otázce aktivní legitimace oddlužení by mělo být dle mého názoru přihlédnuto k tendencím posledních let, kdy se čím dál více zdůrazňuje na půdě Evropské unie i v rámci České republiky důležitost podpory malého a středního podnikání.97 „Sektor malého a středního podnikání zaujímá v ekonomice velmi významné místo, je hnací silou podnikatelské sféry, růstu, inovací i konkurenceschopnosti. Hraje rozhodující roli při tvorbě pracovních příležitostí a obecně je faktorem sociální stability a hospodářského rozvoje. V České republice se malé a střední podniky podílejí 61,52 % na zaměstnanosti a 54,57 % na účetní přidané hodnotě.“98 Definice malých a středních podniků je vymezena v Příloze č. 1 Nařízení Komise č. 800/2008, kdy dle 2. článku, bodu 2 a 3 této přílohy jsou mikropodniky vymezeny jako podniky, které zaměstnávají méně než 10 osob a jejichž roční obrat nebo bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 2 miliony EUR a malé podniky vymezeny jako podniky, které zaměstnávají méně než 50 osob a jejichž roční obrat nebo bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 10 milionů EUR. Tato definice mikropodniků

94

RICHTER: Insolvenční zákon: od vládního návrhu...., s. 773 § 166 ZoKR: „Dlžník-fyzická osoba má právo sa po zrušení konkurzu za podmienok ustanovených týmto zákonom domáhať na súde zbavenia svojich dlhov. O možnosti oddlženia súd dlžníka v konkurznom konaní primerane poučí.“ 96 KOZÁK, Jan. Nové úpadkové právo v České republice. Právní zpravodaj, 2008, roč. 9, č. 2, s.7 97 Např. Koncepce rozvoje malého a středního podnikání na období 2007 – 2013 [online]. [cit.15.3.2010]. Dostupný na: .; Druhý ročník Evropského týdne malých a středních podniků se uskuteční v květnu 2010 [online]. [cit.15.3.2010]. Dostupný na: < http://www.mpo.cz/dokument71630.html>. ; VEBER, Jaromír, a kol. Podnikání malé a střední firmy. Praha : Grada Publishing, a.s., 2006, s. 21 98 Zpráva o vývoji malého a středního podnikání a jeho podpoře v roce 2008 [online]. [cit.15.3.2010]. Dostupný na: . 95

35

a malých podniků může být jistým vodítkem, jakým způsobem nastavit onu hranici přípustnosti oddlužení pro podnikající osoby a jaká kritéria použít. Definicí malých a středních podniků existuje celá řada (např. statistické pojetí, klasifikace ČSSZ atd.)99 a je na zákonodárci, aby vybral co nejvhodnější variantu, přičemž kombinace obratu a počtu zaměstnanců již byla použita v případě přípustnosti reorganizace a s ohledem na výše uvedený názor J. Kozáka, kdy je podle něj třeba vyloučit překrývání s reorganizací by nebyla tato varianta od věci. Každopádně zavedení institutu oddlužení pro podnikající fyzické osoby by bylo jistou motivací k přijímání podnikatelského rizika a mohlo by se stát vedle novely živnostenského zákona, která vešla v účinnost dne 1. 7. 2008, či Projektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů (ADR) pozitivním stimulem pro živnostníky.100 Naopak dle současné úpravy je ne úplně logicky otevřena cesta právnickým osobám nepodnikatelům. Jedná se o veškeré subjekty, které nejsou nadány právem výkonu samostatné hospodářské činnosti provozované za účelem dosažení zisku, jako kupříkladu nadace, nadační fondy, obecně prospěšné společnosti a společenství vlastníků, typicky bytová a jiná nevýrobní družstva.101 Obzvláště v případě posledně uvedených bytových družstev, která se mohou v některých případech oddlužit za jednu třetinu nominálního objemu, popřípadě dokonce i méně, pokud dlužník prokáže, že oddlužení přineslo věřitelům objektivně výnosnější uspokojení jejich pohledávek než řešení úpadku dlužníka konkursem, je tato situace rozhodně v rozporu s původním účelem tohoto institutu. Tento problém by bylo teoreticky možné řešit prostřednictvím pojmu nepoctivý záměr (§ 395 odst.1 písm. a InsZ), ale v některých případech nemusí být ani takový způsob dostatečně schůdný.102 Proto se i z tohoto důvodu přikláním k variantě přípustnosti oddlužení pouze pro nepodnikající fyzické osoby a pro fyzické osoby - drobné podnikatele.

3.2 Důležitost správného zhodnocení situace dlužníkem Ačkoli v rámci více než dvouletého období praxe se situace v počtu úspěšně schválených oddlužení v poměru k podaným návrhům na oddlužení evidentně zlepšuje103, je dle mého názoru stále jedním z problematických aspektů oddlužení ukvapenost a 99

K tomuto podrobněji VEBER: Podnikání malé a střední firmy..., s. 19-20. Zpráva o vývoji malého a středního podnikání a jeho podpoře v roce 2008 [online]. [cit.15.3.2010]. Dostupný na: . 101 Právní úprava v zákoně č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech; z. č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech; z.č. 72/1994 Sb., o vlastnících bytů, ve znění pozdějších předpisů 102 KAVAN: Malé zamyšlení ...., s. 436-437; kritizuje také RICHTER: Insolvenční zákon: od vládního návrhu...., s. 771-772 103 Když za rok 2008 bylo schváleno přibližně 29% oddlužení z podaných návrhů na povolení, za rok 2009 to bylo již 42% a za první čtvrtletí roku 2010 44%, viz příloha č. 1-3 100

36

nerozvážnost dlužníků při podávání insolvenčních návrhů v důsledku jejich nedostatečné nebo neodborné informovanosti. Nejedná se tentokráte o problém právní úpravy, ale v podstatě o problém nedostatku právního vědomí laické veřejnosti. Ačkoli platí ignorantia iuris non excusat, je třeba přihlédnout k tomu, že oddlužení není jednoduchým institutem a pro dlužníka skýtá mnohá úskalí a proto tato nevědomost, ať už je způsobena ukvapeností dlužníka nebo matoucími informacemi, které obzvláště těsně po účinnosti InsZ proběhli médii, může mít pro dlužníka, který podal neuváženě návrh na oddlužení velice negativní následky. Oddlužení je určeno pro „uvědomělého“ a zodpovědného dlužníka, pouze takový dlužník může úspěšně projít všemi martýrii, která ho během oddlužování čekají, a proto již s tímto přístupem by měl dlužník podávat insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, čili s maximální zodpovědností a především s rozvahou a vědomostí, co ho během oddlužování čeká.

3.2.1 Správný postup dlužníka a vlivy sdělovacích prostředků Každý dlužník, který se dostane do tísnivé finanční situace, by měl nejprve důkladně zvážit své veškeré možnosti, než přistoupí k řešení prostřednictvím podání návrhu na oddlužení. Návrh by měl být až poslední krizovou variantou řešení finančních problémů dlužníka. Dříve než si dlužník zvolí cestu oddlužení, měl by zvážit i ostatní možnosti, které má k dispozici jako například konsolidaci svých závazků, refinancování závazků atd.104 Před tím, než dlužník dospěje k závěru, že je oddlužení pro něj jediným možným východiskem, je nezbytné, aby měl na vědomí veškeré důsledky, které pro něj bude oddlužení představovat. Nejvhodnější je v dané situaci jistě porada s odborníkem, kterým může být například advokát, ale dlužník nacházející se v tíživé finanční situaci, bude zřejmě vyhledávat pomoc bezplatnou (ačkoli se to v porovnání s náklady a jinými důsledky nevhodně zahájeného insolvenčního řízení ne vždy vyplatí). Ale i v tomto případě se stále může dlužník obrátit na různé bezplatné poradny, kde se mu dostane pomoci v otázkách insolvenčního práva, jako například na Poradnu při finanční tísni, o.p.s., Sdružení SPES, o. s., SOS – Sdružení obrany spotřebitelů, o. s., Sdružení českých spotřebitelů, Asociaci občanských poraden aj.105 Osobně se domnívám, že porada s některým z výše uvedených odborníků je nezbytností, problémem totiž je, že dlužníci se jako laici ve složité právní úpravě nemají šanci 104

PACHL, Lukáš. Kdy a jak správně podat návrh na povolení oddlužení. Právní fórum. 2008, roč. 5., č.5, s. 210 ; PACHL, Lukáš. Mýty a fakta o oddlužení [online]. 2008, aktualizováno 8.2.2008 [cit. 12.června 2009]. Dostupný na : . 105 Na koho se můžete obrátit [online]. [cit.17.3.2010]. Dostupný na: .

37

vyznat a jsou tudíž odkázáni na výklad v novinových a časopisových článcích, na informace z internetu a médií, které jsou často zavádějící. Začátkem roku 2008 proběhla v médiích kampaň za účelem propagace tohoto nového institutu, kdy se ovšem začaly vyskytovat přehnaně optimistické vize o oddlužení a odstartovaly řadu neuvážených návrhů. Většina potencionálních dlužníků měla v důsledku tohoto zkreslené představy a kvalita podaných návrhů tomu také odpovídala, což se promítlo v počtu odmítnutých a zamítnutých návrhů minimálně v prvním čtvrtletí roku 2008.106 Postupně se situace v tomto ohledu sice lepší. Fungují oficiální stránky k insolvenčnímu právu www.insolvencni-zakon.justice.cz, ze kterých může dlužník získat dostatečné množství podstatných a hlavně nezkreslených informací avšak i zde nalezneme upozornění, že informace mají veřejnosti sloužit k základní orientaci v insolvenčním řízení a nenahrazují a nahradit nemohou kvalifikovanou právní pomoc advokátů, notářů, exekutorů a jiných osob povolaných poskytovat právní služby. Objevují se články107, které jsou směřovány již ne k propagaci institutu, ale právě k varování, před neuvážeností a vyvracení mylných představ dlužníků. V odborných právnických a ekonomických časopisech vyšlo také několik článků od renomovaných odborníků, kteří vysvětlují, jakým způsobem a kdy podat například návrh na oddlužení, s čím počítat a na co si dát pozor v rámci oddlužení (viz. následující 4.2.2 Některé zásadní omyly dlužníků), stejně tak již přišly na trh i publikace108 určené pro dlužníky a věřitele, jako účastníky insolvenčního řízení. Domnívám se však, že pokud nejsou tyto články či publikace přímo doporučovány například některým poradcem ve výše uvedených poradnách, k dlužníku se těžko dostanou a i v případě, že se tak stane, nedokáže často dotyčný správně aplikovat podané informace na svůj případ. Není tedy od věci, zamyslet se nad tím, zda veškeré kroky, které byly učiněny pro to, aby dlužníci byli s tímto nově zavedeným institutem seznámeni, byly dostačující nebo zdali se nemíjí účinkem. Dle mého názoru by bylo vhodné publikovat více článků v neodborných periodicích, kde by byly dlužníkovi stručně a jasně nastíněny základní charakteristiky, aby dlužník sám mohl zhodnotit, zda vůbec splňuje základní podmínky a kde by byly dále poskytnuty kontakty na odbornou pomoc v regionech a zdůrazněna důležitost obrácení se na odborníky. Tak by se v první fázi vytřídila řada dlužníků, kteří by usoudili, že oddlužení pro 106

SPURNÝ, Nikola. Nestačí jen vyplnit formulář : Soudy od Nového roku povolili kvůli formálním chybám jen stovku osobních bankrotů. Ekonom. 2008, roč. 52, č. 13, s. 70-71 107 např.: Mýty o oddlužení [online]. [cit.17.3.2010]. Dostupný na: . ; KOZÁKOVÁ, Pavla. Oddlužení je příliš složité. Lidové noviny, 2008, roč. 21, č. 97, s. 14. ; Soud mi zamítl oddlužení. Co mám dělat? [online]. [cit.17.3.2010]. Dostupný na: . 108 např.: MARŠÍKOVÁ, Jolana. Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele. Příručka zejména pro neprávníky. Praha : Linde Praha, 2009. 394 s. ; HOSTINSKÝ, Jan. Věřitel v českém a evropském insolvenčním právu. Ostrava : KEY Publishing s.r.o., 2009. 110 s.

38

ně není vůbec vhodné a v druhé fázi by bylo prostřednictvím poraden aj. ulehčeno soudům, které by nebyly zbytečně zatěžovány zejména odmítáním množství zcela formálně nedostatečných návrhů.

3.2.2 Některé zásadně mylné představy dlužníků Na časté omyly a mýty o oddlužení panující mezi dlužníky upozornil ve svých článcích zejména L. Pachl109. Mezi nejzásadnější patří za prvé naprosto scestná představa dlužníka, že existuje bez dalšího nárok na povolení oddlužení, tedy že po podání návrhu bude dlužníku automaticky vyhověno a on se úspěšně oddluží. Ve skutečnosti však hned v první fázi soud zkoumá, zdali dlužník splňuje všechny podmínky stanovené InsZ proto, aby oddlužení mohlo být vůbec povoleno, a nejedná se pouze o náležitosti samotného návrhu, ale i osoby dlužníka a jeho majetkových poměrů. Nesplnění všech povinností může pro dlužníka znamenat odmítnutí návrhu dle § 390 odst. 3 nebo § 393 odst. 3 InsZ a na jeho majetek může být prohlášen konkurs (popř. nepatrný konkurs) jak stanovuje § 396 InsZ. Přičemž konkursní řízení je samozřejmě pro dlužníka, z hlediska řešení jeho závazků, mnohem nevýhodnější než oddlužení. Konkursní řízení totiž nemůže dlužníkovi přinést zánik části závazků, které nebudou v rámci konkursního řízení uhrazeny, což je jedna z výhod oddlužení, kvůli které je návrh na povolení oddlužení zejména podáván.110 Aby u dlužníka mohlo být oddlužení povoleno, musí být dlužník schopen zaplatit svým nezajištěným věřitelům alespoň 30% nominální hodnoty jejich přihlášených pohledávek, pokud nezajištění věřitelé nesouhlasí s plněním nižším (§ 395 odst. 2 písm. b) InsZ) nebo pokud v návrhu na povolení oddlužení nepožádal dlužník soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek (§ 391 odst. 2, § 398 odst. 4 InsZ). Dlužníci v drtivé většině žádají o oddlužení formou splátkového kalendáře.111 Věc, kterou si však neuvědomují, je, že InsZ sice umožňuje provádět oddlužení dvěma způsoby, buď splátkovým kalendářem nebo prodejem majetku dlužníka, ale zatímco o povolení oddlužení žádá dlužník insolvenční soud a ten o něm také rozhoduje, což nemají věřitelé v podstatě možnost ovlivnit, tak v případě způsobu, kterým bude oddlužení provedeno, rozhodují hlasováním dle § 402 InsZ nezajištění věřitelé a jejich rozhodnutí nejen že nemůže ovlivnit insolvenční soud, ale nemůže ho ovlivnit ani dlužník. Aby bylo základní rozhodovací právo nezajištěných věřitelů 109

PACHL: Kdy a jak správně..., s. 209-217 ; PACHL, Lukáš. Mýty a fakta o oddlužení [online]. 2008, aktualizováno 8.2.2008 [cit. 12.června 2009]. Dostupný na : . 110 KOZÁK: Insolvenční zákon a předpisy..., s. 572 111 Viz příloha č. 1-3

39

v průběhu oddlužení zachováno, měl by být dlužník schopen požadovaných 30% přihlášených pohledávek uhradit jak v rámci splátkového kalendáře, tak i při okamžitém zpeněžení majetku při oddlužení prodejem majetku dlužníka. Dlužník se však velice často nachází v situaci, kdy má k dispozici pouze svůj příjem, ale nevlastní téměř žádný majetek. Toto může vést tentokráte k zamítnutí návrhu dle § 395 odst. 1 písm. b) InsZ a následně opět k prohlášení konkursu. Se správným posouzením příjmů také souvisí předpoklad, že v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře bude z dlužníkových příjmů dle § 398 odst. 3 InsZ po dobu pěti let strhávána stejná částka ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky112. To však znamená, že v rámci oddlužení nelze nikdy postihnout tzv. nezabavitelnou částku, jejíž výše se odvíjí také například od počtu vyživovaných osob.113 Proto přesto, že má dlužník trvalý příjem, měl by si dopředu spočítat, jestli částka, kterou mu lze v průběhu oddlužení strhnout z tohoto příjmu je schopna za pět let pokrýt alespoň 30% přihlášených pohledávek nezajištěných věřitelů. Skutečnost, že má dlužník trvalý příjem, ještě totiž automaticky neznamená, že je schopen této své povinnosti dostát. Práci při výpočtu mu značně zjednoduší na internetu volně přístupná „kalkulačky splátek pro oddlužení plněním splátkového kalendáře“114, kde dlužník zadá pouze svou měsíční čistou mzdu, uvede, zda má manželku a případný počet vyživovaných dětí a kalkulačka mu vypočítá měsíční splátku určenou pro oddlužení, částku, která mu ze mzdy zbude a hlavně celkovou výši splátek, kterou bude schopen z takového trvalého příjmu splatit za 5 let.115 Dlužník pak musí posoudit, zda tato částka pokryje alespoň oněch 30% přihlášených pohledávek. Je třeba k tomuto také podotknout, že dle novely InsZ č. 217/2009 Sb. existuje pro dlužníka nově možnost dle §391 odst. 2 v návrhu na oddlužení formou splátkového kalendáře požádat insolvenční soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek, to je však podmíněno tím, že minimální míra uspokojení nezajištěných věřitelů bude 50% popřípadě nastavena tak, jak se věřitelé s dlužníkem dohodnou. Účelem zavedení tohoto ustanovení bylo zmírnění sociálních dopadů úpadku na některé sociální skupiny a motivace dlužníků k dosahování vyšších výdělků.116 Navíc nesmí dlužník zapomenout, že v důsledkem probíhajícího insolvenčního řízení je i ustanovení osoby 112

Přednostními pohledávkami jsou pohledávky vymezené v § 279 odst. 2 OSŘ. Základní částka se kalkuluje dle nařízení vlády č. 595/2006 Sb. ve spojení s dalšími příslušnými právními předpisy - zákonem č. 110/2006 Sb., zákonem č. 117/1995 Sb., nařízením vlády č. 461/2009 Sb. 114 Dlužník ji nalezne na oficiálních stránkách k insolvenčnímu právu www.insolvencni-zakon.justice.cz (http://insolvencni-zakon.justice.cz/dluznik/kalkulacka.html). 115 Viz příloha č. 4 116 RYSKOVÁ, Světlana. Osobní bankrot nově [online]. aktualizováno 28.5.2009 [cit. 21.března 2009]. Dostupný na: . 113

40

insolvenčního správce, kterému dle § 38 InsZ za výkon jeho činnosti vznikne nárok na odměnu na náhradu hotových výdajů, a to v plné výši, ne jen v rozsahu 30%. Neuvážlivost ve výše uvedených otázkách může pro dlužníka znamenat na základě ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) InsZ zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a opět prohlášení konkursu na jeho majetek. Další, velice podstatné, co zapomínají dlužníci zohlednit při podávání návrhu na oddlužení je, že přijdou v rámci oddlužení o majetek sloužící k zajištění jejich závazků, tím často bývá třeba byt nebo dům. Oddlužení je totiž nastaveno tak, že zajištění věřitelé se vždy uspokojí jen z majetku sloužícího k zajištění jejich pohledávek a nemohou být zahrnuti např. do splátkového kalendáře (§ 398 odst. 3, 3. věta InsZ). Bude-li zpeněžena nemovitost nebo byt, který dlužník užívá k bydlení své rodiny, bude mu příslušet bytová náhrada jako při výpovědi nájmu bytu dané nájemci za hrubé porušení povinnosti vyplývající z nájmu bytu, tzn. v souladu s § 712 odst. 5. ObčZ bude mít dlužník nárok jen na poskytnutí přístřeší, což je jen provizorium, než si dlužník pořídí nové bydlení a na uskladnění majetku.117 Oddlužení formou splátkového kalendáře se nedotkne pouze příjmů z pracovního poměru, jak se někdy dlužníci domnívají, ale také jiných finančních prostředků a majetku dlužníka například dle § 412 odst. 1 písm. b) InsZ bude dlužník nucen zpeněžit veškerý majetek získaný darem, dědictvím, stejně jako všechny mimořádné příjmy a použít je k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. Neplatí, že jednoduše vždy postačí splacení 30% závazků. Jedná se totiž o minimální míru uspokojení nezajištěných věřitelů, která podmiňuje to, aby dlužník oddlužení řádně splnil (§ 395 InsZ) a bude-li dlužník schopen uhradit více, bude tak muset učinit, a to až do výše 100% přihlášených pohledávek.

3.3 Návrh na povolení oddlužení a insolvenční návrh V souladu s ustanovením § 389 InsZ může návrh na povolení oddlužení podat, na rozdíl od ostatních způsobů řešení úpadku, pouze dlužník, to ovšem nevylučuje možnost podání insolvenčního návrhu věřitelem. Iniciuje-li zahájení insolvenčního řízení dlužník, podává tak jednak návrh na zahájení insolvenčního řízení a návrh na povolení oddlužení s ním musí dle § 106 odst. 1 InsZ spojit. Iniciuje-li ho věřitel, má dlužník právo návrh na povolení oddlužení podat v třicetidenní propadné lhůtě, která běží od doručení věřitelského

117

Novelou č. 217/2009 Sb. došlo ke změně § 409 odst. 3 InsZ v důsledku které nemusí být vždy bezpodmínečně např. nemovitost ihned zpeněžena, blíže viz podkapitola 3.4 Práva zajištěných versus nezajištěných věřitelů v rámci oddlužení

41

insolvenčního návrhu dlužníkovi k vyjádření. O tomto je dlužník výslovně soudem poučen (§390 odst. 1 InsZ). K délce této lhůty se v odborné ani jiné literatuře nevyskytuje žádná kritika, z čehož lze usuzovat, že obecně je považována pro dlužníkovo vyjádření i pro podání návrhu za optimální. Osobně se ztotožňuji s názorem P. Kavana118, který říká, že delší lhůta by byla pro dlužníka již příliš benevolentní. Vládní návrh konstruoval řízení o oddlužení původně v podstatě jako mírně zjednodušenou reorganizaci, tedy řízení, při němž dlužník předkládá věřitelům plán oddlužení, o němž by věřitelé hlasovali jako o reorganizačním plánu.119 Přijaté znění insolvenčního zákona oproti vládnímu návrhu se do značné míry zjednodušilo. První úprava byla vedena především předpokladem, že většina dlužníků – spotřebitelů nebude vůbec schopna sestavit, reprezentovat a obhájit dokument, obdobný reorganizačnímu plánu. Oddlužení bylo proto podle přijatého znění InsZ maximálně zjednodušeno. Významnou roli zde hraje standardizace, která má mít didaktické účinky ve směru k dlužníku a která má snižovat transakční náklady na straně věřitelů i soudu.120 Insolvenční zákon v § 391 odst. 1 InsZ spolu s vyhláškou č. 311/2007 Sb. o jednacím řádu pro insolvenční řízení, kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, předepisují, že návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři121, který je přístupný mimo jiné na webových stránkách www.justice.cz nebo www.insolvencni-zakon.cz. Jak návrh na zahájení insolvenčního řízení spojený s návrhem na povolení oddlužení, tak pouhý návrh na povolení oddlužení v případě, že insolvenční návrh podal věřitel, dlužník činí na jednom formuláři, takže si dlužník mnohdy podání dvou návrhů jedním formulářem fakticky neuvědomuje.122 Aby insolvenční soud považoval návrh na povolení oddlužení současně za návrh na zahájení insolvenčního řízení, musí dlužník na formuláři zaškrtnout kolonku č. 21.123 Nebudeli tento údaj dlužníkem na formuláři vyznačen, bude insolvenční soud vyplněný formulář považovat pouze za návrh na povolení oddlužení, nikoliv za návrh na zahájení insolvenčního řízení. Takový nedostatek podaného návrhu povede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. V takovém případě nepovede odmítnutí návrhu insolvenční soud k postupu dle §

118

KAVAN: Malé zamyšlení…, s. 438 §§ 394, 403, 404 Sněmovní tisk č. 1120/0 : Vládní návrh na vydání zákona, o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).[online].[cit.11.3.2010]. Dostupný na: . 120 RICHTER: Insolvenční zákon: od vládního návrhu...., s. 772 121 Viz příloha č. 5 122 MARŠÍKOVÁ: Insolvenční řízení z pohledu... , s. 112 123 Viz příloha č. 5 119

42

396 InsZ, tj. k současnému rozhodnutí o řešení úpadku dlužníka konkursem. Důvodem je právě absence řádného návrhu na zahájení insolvenčního řízení.124

3.3.1 Náležitosti návrhu Je pravdou, že návrh na povolení oddlužení obsahuje poměrně velké množství zákonných náležitostí a příloh, které InsZ vypočítává v ustanoveních § 391 a § 392 InsZ, co se týče připojeného insolvenčního návrhu, pak v § 103, § 104 InsZ a jejich úplné řádné uvedení, v případě příloh přiložení, není pro dlužníka ničím jednoduchým. V této subkapitole se nezabývám jednotlivě všemi těmito náležitostmi, ale pouze upozorňuji na určité problematické aspekty některých z nich. V § 391 odst. 1 písm. b) InsZ je stanovena povinnost dlužníka uvést očekávané příjmy v následujících pěti letech. U dlužníka spotřebitele, ale jen těžko můžeme čekat, že bude schopen odhadu takových faktorů, jako je například inflace, deflace a hospodářské cykly, násobené dynamikou globální ekonomiky.125 Zákonodárce tímto má na mysli zejména uvedení celé částky příjmu, a pokud se jedná o příjem z pracovního poměru, hodnotu čistého příjmu, popřípadě uvedení dalších částek, jejichž obdržení dlužník očekává v následujících pěti letech např. starobní důchod, peněžitou pomoc v mateřství, rodičovský příspěvek, výživné stipendium apod.126 Bezesporu sem ale patří i uvedení informací jako např. ujištění, že dlužník zůstane pracovat na jistém místě, že jeho mzda zřejmě neporoste nebo informace o jeho případném plánovaném povýšení. Nezbývá ovšem než konstatovat, že v nejběžnější skupině dlužníků nelze příliš spoléhat na kvalifikované odhady požadovaných údajů, je však neodiskutovatelné, že jiným způsobem insolvenční soud ekonomiku dlužníka posoudit nemůže ani neumí.127 Podobně je tomu v případě povinnosti dlužníka na základě § 392 odst. 1 písm. a) InsZ přiložit k návrhu na povolení oddlužení seznam majetku a závazků, popřípadě prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil. Zde je dlužník podle odstavce druhého stejného ustanovení povinen vedle údaje o pořizovací ceně uvést i odhad obvyklé ceny majetku ke dni pořízení seznamu. Dlužník je povinen dále uvést také své pohledávky a výslovně se vyjádřit k jejich dobytnosti, jak stanoví § 104 odst. 2 InsZ. I v tomto případě nezbývá než spoléhat na soudnost a odhad dlužníka při stanovování obvyklé ceny, či dobytnosti pohledávky. U majetku sloužícího k zajištění nebo 124

KOZÁK: Insolvenční zákon a předpisy..., s. 565 KAVAN: Malé zamyšlení..., s. 438 126 PACHL: Kdy a jak správně podat návrh..., s. 213 127 KAVAN: Malé zamyšlení..., s. 438 125

43

nemovitosti je tomu jinak, vyžaduje se ocenění znalcem. Znalecký posudek musí nechat vypracovat navrhovatel na vlastní náklady a přiložit k návrhu. Účelnost takto rigidně zakotvené povinnosti je někdy zpochybňována, dle názoru Kotoučové128 zpracování posudků může dlužníka leckdy natolik finančně zatížit, že nebude možné splnit podmínky oddlužení, ačkoli bez výdajů na posudky by to možné bylo. Ačkoli v důvodové zprávě k tomuto žádnou poznámku nenajdeme, důvody zákonodárce jsou v tomto případě prosté a dle mého názoru opodstatněné, zejména v případě znaleckého posudku ceny nemovitosti. Insolvenční soud potřebuje pro své rozhodnutí určité věrohodné podklady, v případě ponechání odhadu obvyklé ceny nemovitosti ke dni pořízení seznamu pouze dlužníku, by takový odhad byl téměř vždy pouze spekulací. Přičemž nemovitost je považována za hodnotu mající pravidelně vysokou cenu a je proto rozhodující pro posouzení dlužníkovi schopnosti plnit následně povinnosti oddlužení. V otázce zajištění je důvodem potřebnosti ocenění prostřednictvím znaleckého posudku skutečnost, že pokud dojde k povolení oddlužení bez ohledu na to, zda bude provedeno způsobem zpeněžení majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře, z výtěžku zajištění budou uspokojeni zajištění věřitelé dle § 398 odst. 3 InsZ a jeho odhadní cenu je třeba proto znát. V obou případech je tedy bezesporu znalecký posudek jako forma ocenění uvedeného majetku nutná pro vytvoření podkladu insolvenčnímu soudu pro řádné rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení a otázka přílišného finančního zatížení, zde není podle mého namístě, obzvláště v porovnání s nákladností samotného insolvenčního řízení a také s možností insolvenčního soudu uložit dlužníku na základě ustanovení § 108 InsZ jednorázového složení zálohy až 50.000 Kč129 na náklady insolvenčního řízení. Nabízela by se teoreticky ještě varianta, kdy by případně ony znalecké posudky byly pořizovány insolvenčním soudem a následně připočítány k nákladům řízení, jako jedné z pohledávek za majetkovou podstatou a dlužník, který by usiloval o oddlužení formou splátkového kalendáře by tak byl oproti stávající úpravě zvýhodněn tím způsobem, že by je mohl splácet postupně ze svých příjmů, pokud by mu ovšem nebylo uloženo složení výše uvedené zálohy. Osobně bych ale preferovala stávající úpravu, a to vzhledem k tomu, že by tato možnost jednak opět mohla zbytečně soudy zatěžovat a být na úkor rychlosti řízení nehledě na to, že by dlužníci často tyto 128

KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., s. 866 Na okraj upozorňuji na důležité usnesení VS ze dne 30.9. 2008, sp. zn. KSBR 40 INS 2487/2008, dle kterého při stanovení výše zálohy (§ 108 InsZ) na náklady insolvenčního řízení zahájeného návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení insolvenční soud vždy přihlíží k tomu, zda dlužníkovi majetkové a výdělečné poměry svědčí pro možnost přijetí způsobu oddlužení formou plnění splátkového kalendáře, kdy se odměna a hotové výdaje správce rovněž hradí cestou pravidelných měsíčních splátek. Přičemž záloha ve výši 20.000 Kč se jeví být zpravidla nepřiměřeně vysokou.

129

44

náklady nemuseli být schopni následně uhradit a přibyla by tak další potenciální položka hrazená na úkor státu. Častými problémy návrhu na povolení oddlužení bývá také neochota věřitelů udělit souhlas s oddlužením v případě, že dlužník nemá prostředky na splacení svých dluhů alespoň ve výši 30% (§392 odst. 1 písm. c) InsZ). Věřitelé si totiž často krátkozrace neuvědomují, že plnění nižší než 30% pro ně může být v konečném důsledku efektivnější nežli žádné nebo nejisté plnění.130 K tomuto nelze než dodat, že se jedná v případě oddlužení stále o relativně mladý institut, a tudíž můžeme doufat, že povědomí věřitelů o tomto institutu se bude ještě s postupem času prohlubovat a budou dávat dlužníkům v tomto směru více příležitostí.

3.3.2 Formulář návrhu na povolení oddlužení a formální náležitosti Odborníci upozorňují, že před podáním samotného návrhu na povolení oddlužení je třeba dobrá příprava.131 Jak již bylo předestřeno v předchozí kapitole, nerozvážný skok do úpadku může přinést více problémů než užitku a před samotným zahájením řízení je třeba zejména bezchybně a pečlivě vyplnit formulář.132 Často je upozorňováno na to, že žadatelé měli a mají těžkosti se správným vyplněním návrhu, který má jedenáct stran a praxe ukazuje, že se dlužníci při podávání návrhů stále dopouštějí řady chyb.133 Jedním z názorů je, že z hlediska dlužníků je oddlužení příliš náročné tím, jaké na ně klade formální požadavky a v případě novelizace by bylo třeba zvážit zmírnění formálních náležitostí, aby nebyly žádosti tolik odmítány jen pro formální nedostatky.134 Dále je kritizováno, že přes veškerou snahu, kterou jeho tvůrci projevili, je formulář135 poměrně nepřehledný a pro dlužníky neznalé práva, může být jeho správné vyplnění poměrně problematické.136 Jak už bylo uvedeno, účelem zavedení formulářové formy návrhu na povolení oddlužení je zjednodušení podání návrhu pro dlužníka, zejména pro dlužníka spotřebitele, který by měl být schopen tento formulář sám bezchybně vyplnit. Dle mého tomu tak ale není 130

BARABÁŠ, Ivan, NEUŽILOVÁ, Lenka. Vymáhání pohledávek a institut oddlužení. [online]. aktualizováno 19.2.2009 [cit. 24.března 2010]. Dostupný na: . 131 Nový insolvenční zákon je podle soudců pro lidi složitý. [online]. [cit.17.3.2010]. Dostupný na:. 132 Mýty o oddlužení [online]. [cit.17.3.2010]. Dostupný na: . 133 JAKUBÍK, Petr. Zadlužených přibývá. Ekonom, 2008, roč. 52, č. 25, s. 50 ; BARABÁŠ, Ivan, NEUŽILOVÁ, Lenka. Vymáhání pohledávek a institut oddlužení. [online]. aktualizováno 19.2.2009 [cit. 24.března 2010]. Dostupný na: . 134 KOZÁKOVÁ: Oddlužení je příliš složité... , s. 14 135 Viz příloha č. 5 136 PACHL, Lukáš. Kdy a jak správně podat..., s. 212

45

a ani s pokyny k vyplnění formuláře návrhu na povolení oddlužení (dále jen „pokyny“)137 a vyplněného vzoru, které jsou k tomuto formuláři k dispozici na výše zmíněných internetových stránkách, běžný průměrný spotřebitel jen těžko bez právní pomoci tento formulář vyplní tak, aby splňoval všechny náležitosti. Jedná se v podstatě o určitou zrádnost této formy. Na spotřebitele působí, že se jedná o pouhé doplňování kolonek, ale zdaleka tomu tak není, navrhovatel musí znát minimálně znění zákona, pokyny ho totiž kolikráte pouze navedou na jeho konkrétní ustanovení (např. body 12, 13 a zejm. 21), ale ten už samozřejmě nevykládají, nevysvětlují pojmy a už vůbec neupozorňují například na typické chyby. Často se naopak omezují pouze na opakování znění zadání nad příslušnou kolonkou formuláře (např. body 14– 17). Problém vidím zejména v bodu 21 návrhu – popis rozhodujících skutečností osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek. Zde by mělo být v pokynech rozebráno, co je vůbec insolvenční návrh, alespoň stručně nastíněno, co je úpadkem a co důležitými okolnostmi, ze kterých úpadek vyplývá. Ze statistik za poslední dva roky lze jednoznačně odvodit, že nejvíce podaných návrhů na povolení oddlužení spojených s insolvenčním návrhem nesplňuje náležitosti právě insolvenčního návrhu. Což jednoduše vyvodíme porovnáním počtu podaných návrhů na povolení oddlužení s počtem přeměn v konkurs z oddlužení a s počtem povolených oddlužení.138 Budeme-li totiž vycházet z toho, že každé odmítnutí, zamítnutí, či zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení znamená dle § 396 odst. 1 InsZ povinnost insolvenčního soudu rozhodnout současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, pak oněch 60% návrhů za rok 2008, 46% návrhů za rok 2009 a 47% za první čtvrtletí 2010 na základě kterých nedošlo ani ke schválení oddlužení, ani k jejich přeměně v konkurs, musí být těmi, které byly buď vadné v části insolvenčního návrhu (§ 128 InsZ) nebo zamítnuty pro nesplnění zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozhodnutí o úpadku na základě § 143 InsZ, popřípadě vzaty zpět dle § 129 InsZ. Což vzhledem k drtivé převaze podaných dlužnických návrhů spojených s insolvenčním návrhem svědčí o tom, že dlužníci kolikráte buď vůbec nejsou v úpadku, nebo nejsou schopni svůj úpadek osvědčit v návrhu a doložit ho příslušnými přílohami. Proto by se dle mého názoru vyplatila ona uvedená maličkost spočívající v rozšíření pokynů v tomto bodu o objasnění dlužníku pojmu úpadku, jeho významu a předpokladů, pokud by to alespoň z části odlehčilo insolvenčním soudům práci při zabývání 137

Viz příloha č. 6 Za rok 2008 bylo podáno 1713 návrhů na povolení oddlužení, z toho povoleno 648 a 29 přeměněno v konkurs, za rok 2009 bylo podáno 3771 návrhů, z toho 1962 povoleno a 57 přeměněno v konkurs a za první čtvrtletí roku 2010 bylo podáno 1904 návrhů, 998 povoleno a 17 přeměněno, viz příloha č. 1-3. 138

46

se množstvím bezpředmětných insolvenčních návrhů. To samé lze aplikovat v menší míře i na ostatní body pokynů. Samotný formulář sice vymezuje základní náležitosti, které by měl návrh na oddlužení obsahovat, koresponduje tedy samozřejmě se zákonnými náležitostmi, nevyjmenovává však pochopitelně všechny možnosti, které InsZ v rámci oddlužení nabízí. Například dle § 391 odst. 2 InsZ může dlužník za splnění zákonných předpokladů požádat o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. Pokud by tak chtěl učinit, musel by to zanést podle všeho do kolonky pod číslem 7 návrhu, to se však dlužník z formuláře nedozví, k tomu ho formulář ani jeho pokyny či vzor nenavede, to se dozví pouze přímo ze zákona. Což je další pomyslná zrádnost této formy, svádí dlužníky k soustředění se pouze na otrocké vyplňování kolonek formuláře a odhlížení od důležitosti právní úpravy. Ministerstvo spravedlnosti si je podle svého vyjádření vědomo administrativní zátěže, kterou sepsání návrhu na povolení oddlužení pro žadatele představuje. Zdůrazňuje však, že se jedná o nový zákon a že lidé si na něj nejdříve musí zvyknout a naučit se ho používat správně. Proto také případným žadatelům doporučuje obrátit se s žádostí o pomoc na právníky. Případné zásahy do insolvenčního zákona v tomto směru by však bylo třeba podle něj zvážit, protože informace, které jsou obsaženy v návrhu, jsou pro soud důležité, rovněž tak i pro ostatní účastníky řízení.139 S tímto lze v zásadě souhlasit, jednoznačně bych neviděla jako problematické a potřebné změn samotné zákonné náležitosti, všechny informace takto poskytnuté na základě InsZ v návrhu dlužníkem jsou nezbytné pro posouzení, zda se dlužník nachází v úpadku a zda splňuje předpoklady pro povolení oddlužení a soud zkrátka lépe ani tyto informace efektně a zároveň nenákladně zajistit nemůže. A navíc je výstižné, co uvedl ve svém článku Havel: „dlužník, který není schopen garantovat vlastní poctivost, nemůže využívat výhodu osvobození od dluhů“140. V podstatě shodně se vyjadřuje Kavan: „chce-li dlužník toleranci, měl by si ji uvedenými daty věrohodně zasloužit“141, který ale dále také vyjádřil pochybnost, když uvedl, že se můžeme přít, zda je instrumentum k tomuto účelu zvoleno vhodně, méně vhodně nebo vůbec nevhodně.142 Osobě bych měla výhrady zejména k samotné formě. Snaha zákonodárce o zjednodušení a zpřístupnění podání návrhu na povolení oddlužení prostřednictvím formuláře je pochopitelná a opodstatněná, ale dle všech poznatků se míjí účinkem a je spíše jakousi „zástěrkou“. Formulář je totiž tak jako tak bez právní pomoci pro běžného dlužníka těžko 139

KOZÁKOVÁ, Pavla. Oddlužení je příliš složité. Lidové noviny, 2008, roč. 21, č. 97, s. 14. HAVEL: Oddlužení – zbraň nebo hrozba...s. 52 141 KAVAN: Malé zamyšlení a několik výkladových poznámek..., s. 438 142 Tamtéž 140

47

vyplnitelný a ten je pak stejně odkázán na právní radu. V lepším případě tak dlužník nakonec učiní, v horším se do vyplnění pustí sám a v důsledku toho pak na insolvenční soud napadají zbytečně návrhy na povolení oddlužení např. učiněné osobami, které nejsou vůbec v úpadku, nebo návrhy s množstvím fatálních chyb. Je proto otázkou, zdali by klasická forma podání nebyla účinnější143, je ale možné, že by se i tak dlužníci nerozvážně vrhali do návrhů sami bez odborné pomoci a ničemu by toto nepomohlo. Nejméně bolestným a racionálním řešením proto je zmíněné zdokonalení pokynů k návrhu na povolení oddlužení ve smyslu podrobnějšího a věcnějšího návodu jak postupovat.

3.3.3 Odmítnutí návrhu a související lhůty Téma této podkapitoly v jistém směru souvisí s tématem podkapitoly 3.2.2 Některé zásadně mylné představy dlužníků, protože jde taktéž o jeden z omylů dlužníků, pokud se domnívají, že stačí podat v podstatě jakýkoli návrh a soud je případně vyzve a poučí, co a jakým způsobem mají doplnit a oni budou mít dostatek času, aby tak učinili.144 Bohužel tomu tak zcela není. Jak již bylo uvedeno, podává-li dlužník návrh na povolení oddlužení společně s insolvenčním návrhem, činí tak na jednom formuláři. Pokud je formulář vyplněn vadně, soud o návrhu rozhoduje v závislosti na tom, zda se jedná o vady insolvenčního návrhu nebo o vady návrhu na povolení oddlužení. V případě nedostatečnosti, nesrozumitelnosti nebo neurčitosti samotného insolvenčního návrhu, pro kterou nelze pokračovat v řízení, insolvenční soud návrh na základě ustanovení § 128 odst. 1 InsZ rovnou odmítne, nepoužije se ani § 43 OSŘ. Soud tudíž nevyzývá účastníky k doplnění, nepoučuje je, jak mají opravu provést a nestanovuje jim za tím účelem lhůtu. Pokud se jedná o nedostatečnost příloh insolvenčního návrhu soud dle § 128 odst. 2 InsZ navrhovateli určí lhůtu k doplnění, která nesmí být delší než sedm dnů. V obou případech ale navrhovateli nic nebrání v tom, aby tentokráte již bezvadný návrh s potřebnými přílohami podal znovu.145 Nemá-li však všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný, neurčitý pouze návrh na povolení oddlužení nebo nejsou-li k němu připojeny všechny zákonem požadované přílohy, soud vyzve na základě ustanovení § 393 InsZ osobu, která jej podala, k jeho opravě nebo doplnění v určené lhůtě, která nesmí být delší než sedm dnů a současně ji 143

Pro srovnání: slovenská právní úprava zákon č. 7/2005 Z.z., o konkurze a reštrukturalizácii formulářovou formu návrhu na povolení oddlužení nepoužívá (viz §167 ZoKR). 144 PACHL, Lukáš. Mýty a fakta o oddlužení [online]. 2008, aktualizováno 8.2.2008 [cit. 12.června 2009]. Dostupný na : . 145 KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., s. 330

48

poučí, jak má opravu provést. Nebude-li v této lhůtě návrh správně doplněn a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo nejsou-li doplněny všechny přílohy, musí insolvenční soud návrh odmítnout a prohlásit na dlužníka konkurs (§ 396 InsZ). Jedním z cílů nového InsZ bylo zrychlení insolvenčního řízení. Zákonodárce proto stanovil některé lhůty pro rozhodování soudů i pro některá podání účastníků, mezi které patří mimo jiné právě maximálně sedmidenní lhůta k opravě nebo doplnění návrhu na povolení oddlužení.146 Navíc v souladu s ustanovením § 83 InsZ platí, že promeškání žádné lhůty nelze prominout. Dlužník by se proto měl snažit podat návrh zcela v pořádku, včetně všech požadovaných příloh, protože odstranění některých nedostatků ve lhůtě, která může být i kratší než sedm dnů, může být pro něj nesplnitelná. Třeba získání znaleckého posudku k ocenění, která slouží k zajištění pohledávek věřitelů (§ 392 odst. 2 InsZ) je v této lhůtě téměř nemožné.147 Otázkou proto je, zda tato posledně uvedená lhůta není příliš krátká, když existují náležitosti, které fakticky v této lhůtě doplnit ani nelze. K této otázce se již počátkem roku 2008 vyjádřilo Ministerstvo spravedlnosti, a to tak, že lhůta sedm dní se ukazuje jako příliš krátká a že je třeba do konce roku vyhodnotit situaci a případně navrhnout novelu InsZ.148 František Korbel (tehdejší náměstek ministra spravedlnosti) uvedl, že lhůta na doplnění podkladů musí odpovídat jejich náročnosti a není záměrem, aby funkčnost oddlužení byla omezena krátkými lhůtami, což by mělo být zohledněno v novele.149 Jiří Pospíšil (tehdejší ministr spravedlnosti) poznamenal, že týdenní lhůta je například pro doložení znaleckých odhadů téměř nesplnitelná a že by mělo být uvažováno o jejím zdvojnásobení.150 V tomto případě proti sobě tedy stojí zásada rychlosti a hospodárnosti (§ 5 InsZ), která je jednou z nejdůležitějších zásad insolvenčního řízení a na druhé straně funkčnost institutu oddlužení. Na obhajobu stávající úpravy, by bylo možno uvést, že četnost přeměn v konkurs (§ 396 InsZ), jako onoho závažného důsledku promeškání této lhůty, za poslední více než dva roky není v praxi nikterak vysoká. Za rok 2008 to bylo z celkového počtu návrhů na povolení oddlužení 1713 pouhých 29, za rok 2009 z 3771 návrhů 57 přeměn v konkurs a za první

146

Víte, že zákon stanoví řadu poměrně krátkých lhůt, které se nevyplatí podceňovat? [online]. [cit. 25.3.2010]. Dostupný na: . 147 ; PACHL, Lukáš. Mýty a fakta o oddlužení [online]. 2008, aktualizováno 8.2.2008 [cit. 12.června 2009]. Dostupný na : . 148 Soudy kvůli chybám povolily jen sedminu osobních bankrotů. [online]. [cit. 25.3.2010]. Dostupný na: . 149 KORBEL, František, ČÁPOVÁ, Hana. Podmínky oddlužení jsou velmi přísné. Lidové noviny, 2008, roč. 21, č. 48, s. 6 150 KOZÁKOVÁ, Pavla. Oddlužení je příliš složité..., s. 14

49

čtvrtletí roku 2010 z 1904 návrhů pouhých 17,151 a to se nejedná jen o důsledek odmítnutí, ale také zpětvzetí a zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.152 Avšak dle mého názoru nejde v tomto případě o množství potencionálních případů negativních důsledků této krátké lhůty. Neměla by zde vůbec existovat možnost, že dojde k situaci, kdy bude zmařeno oddlužení pouze z důvodu nedostatečnosti délky lhůty na doplnění návrhu na povolení oddlužení, tedy že nastane situace, kdy jej není vůbec fakticky možné při současné délce lhůty řádně doplnit. Taková lhůta totiž postrádá smysl a neplní plně tu funkci, kterou nezbytně plnit má. Pokud by tedy byla v budoucnu zákonodárcem nastavena zákonná lhůta delší, například dvojnásobná, ale byla by vymezena stejným způsobem, tedy prostřednictvím maximální horní hranice, přičemž soudce by mohl zhodnotit konkrétní případ a určit dostatečnou lhůtu v těchto mezích, pak by tím rychlost insolvenčního řízení rozhodně nikterak neutrpěla. Druhou možností by bylo stanovení tzv. podpůrné zákonné lhůty153, kdy by sice délka lhůty byla ponechána jako sedmidenní, ale soud by mohl stanovit lhůtu delší, což by sice také splňovalo tentýž účel, ale vzhledem k tomu, jak jsou koncipovány lhůty v insolvenčním řízení154 bych se osobně z důvodu jednotnosti přiklonila k první možnosti. Další problematická otázka související s odmítnutím návrhu na povolení oddlužení se týká ustanovení § 390 odst. 3 InsZ. Dle tohoto ustanovení má být návrh na povolení oddlužení odmítnut v případě, že jej podala neoprávněná osoba nebo byl podán opožděně. Ve spojitosti s ustanovením § 396 odst. 1 InsZ s odmítnutím návrhu má soud zároveň rozhodnout o řešení dlužníkova úpadku konkursem. Přestože je tento postup stanoven pro každý případ odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, nejeví se vhodným aplikovat jej bezvýjimečně. Pokud totiž soud odmítne návrh na povolení oddlužení podaný jinou osobou než dlužníkem, existuje zde stále ještě možnost podání dlužníkova řádného návrhu na povolení oddlužení, na jehož základě by bylo oddlužení povoleno. Jestliže by ale soud zároveň rozhodl o prohlášení konkursu, byla by dlužníkovi tato cesta k povolení oddlužení uzavřena.155 Nebylo by tedy od věci v rámci budoucí novelizace, za účelem jistějšího výkladu, rozšířit v § 390 odst. 3 InsZ první souvětí o: „§ 396 odst. 1 se v případě podání návrhu na povolení oddlužení neoprávněnou osobou nepoužije“.156 151

Viz přílohy 1-3 Viz příloha č. 2 153 WINTEROVÁ: Civilní právo..., s. 207 154 Např.: § 128 odst. 2, § 320 odst. 1, §321 odst. 2 155 KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., s. 862-863 156 Celý odstavec by pak zněl takto: (3) Návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru; § 396 odst. 1 se v případě podání návrhu na povolení oddlužení neoprávněnou osobou nepoužije. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala. 152

50

S tímto také do jisté míry souvisí další problematika nevhodného a nadbytečného použití výrazu „osoba, která návrh podala“ v § 393 odst. 4 InsZ. V tomto ustanovení je uvedeno, že odvolání proti odmítnutí návrhu na povolení oddlužení může podat pouze osoba, která návrh na povolení oddlužení podala, což je poněkud zavádějící, protože takovou osobou může být vždy pouze a jenom dlužník, pokud by podala návrh na povolení oddlužení jiná osoba, byl by takový návrh předně odmítnut z důvodu nedostatku aktivní legitimace dle § 390 odst. 3 InsZ. Jako naprosto totožný případ zřejmé chyby zákonodárce můžeme uvést ustanovení § 395 odst. 4 InsZ, kdy rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení nebude jistě doručováno jiné osobě podávající návrh na povolení oddlužení než dlužníku, přesto že je ve výčtu uvedena.157

3.3.4 Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení a fikce zpětvzetí Institut zpětvzetí návrhu je jedním z hlavních projevů dispoziční zásady ovládající insolvenční řízení.158 Výrazem této zásady je zejména možnost zahájení a vedení řízení pouze na základě návrhu podaného oprávněným subjektem nebo subjekty s tím, že bez vůle navrhovatele nelze v řízení pokračovat. Navrhovatel tak může projevit jednoznačně svoji vůli, že na pokračování řízení nemá již zájem (§ 129 InsZ).159 Oddlužení jakožto jeden z alternativních způsobů řešení úpadku je specifické tím, že návrh na povolení oddlužení může podat pouze jediná osoba, a to dlužník sám. Dle § 394 InsZ je možné, aby dlužník vzal svůj návrh na povolení oddlužení zpět, a to až do doby než soud rozhodne o schválení oddlužení. Odstavec první uvedeného paragrafu opravňuje ke zpětvzetí pouze dlužníka, může však nastat situace, že návrh na povolení oddlužení je podán jinou osobou. Pro takový případ se samozřejmě prvně nabízí postup dle § 390 odst. 3 InsZ, tedy odmítnutí návrhu podaného neoprávněnou osobou. Ale je správné, aby této osobě bylo znemožněno, aby svůj návrh vzala účinně zpět, pokud tak učiní před rozhodnutím o odmítnutí? Insolvenční zákon o této možnosti či nemožnosti mlčí. Jistý závěr můžeme dovodit z odstavce druhého téhož ustanovení, který říká, že zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení bere insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, které se doručuje osobě, která návrh podala, dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Z okruhu osob, kterým je soudem doručováno, vyplývá, že zákonodárce zřejmě počítal s variantou, kdy návrh podaný neoprávněnou osobou bude vzat zpět. Toto potvrzuje taktéž OSŘ v § 95, který se vyjadřuje

157

KOZÁK: Insolvenční zákon a předpisy..., s. 568, 571 Byla již zmíněna v kapitole 2.2 Zásady insolvenčního řízení. 159 KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., s. 872 158

51

velice obecně, když říká, že navrhovatel může za řízení vzít návrh zpět, tedy kterýkoli navrhovatel, byť neoprávněný.160 Svůj význam tedy nesporně v tomto případě má i uvedení osoby, která návrh podala, ve výčtu osob, kterým má být doručeno rozhodnutí o nepřípustnosti zpětvzetí dle § 394 odst. 4 InsZ, přesto že je ve výčtu uveden současně také dlužník. Takto formulované ustanovení není chybné ze stejného důvodu jako v případě nadbytečného použití výrazu „osoba, která návrh podala“ v § 393 odst. 4 nebo § 395 odst. 4 InsZ161 a s názorem Kozáka, že se nepřesně v tomto ustanovení hovoří současně o dlužníkovi a současně o osobě která návrh podala,z důvodu, že k návrhu tohoto druhu je legitimován pouze dlužník162, se tudíž tentokráte neztotožňuji. Nicméně nebylo by od věci, aby i tato otázka, ke které praxe dospívá výkladem, byla zákonodárcem v rámci novelizace za účelem právní jistoty upravena. Jeden z dalších problematických aspektů oddlužení, úzce související se zpětvzetím návrhu na povolení oddlužení, byl odstraněn nálezem Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 42/08 ze dne 21.4. 2009. Tímto nálezem byla totiž napravena původní nemožnost podání odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým se bere na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení, a to z důvodu nesouladu takové úpravy s čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 LZPS, tedy s právem na spravedlivý proces v nich vyjádřeném. Co se týče skutkového stavu, jednalo se o případ, kdy Krajský soud v Ostravě zjistil úpadek dlužníka a povolil řešení úpadku oddlužením a současně nařídil přezkumné jednání po jehož skončení svolal schůzi věřitelů, na kterou byl dlužník řádně předvolán, ten se na ni však bez omluvy nedostavil. Soud prvního stupně proto rozhodl u tohoto jednání usnesením, ve kterém v souladu s ustanovením § 399 odst. 2 věta za středníkem InsZ aplikoval zákonnou fikci zpětvzetí návrhu dlužníka na povolení oddlužení (jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět) a rozhodl o prohlášení konkursu na jeho majetek. Následně bylo obecnému soudu doručeno sdělení, kterým se dlužník omluvil ze schůze věřitelů z důvodu pracovní neschopnosti a tu také doložil potvrzením. Proti usnesení, kterým obecný soud vzal na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na povolení oddlužení a rozhodl o prohlášení konkursu na jeho majetek, podal dlužník včasné odvolání, ve kterém namítal, že se jednání nezúčastnil z důvodu naléhavého zhoršení zdravotního stavu a tvrzenou skutečnost doložil. V odvolacím

160

Tamtéž Viz podkapitola 3.3.3 162 KOZÁK: Insolvenční zákon a předpisy..., s. 569 161

52

řízení dlužník žádal Vrchní soud v Olomouci o zrušení napadaného usnesení soudu prvního stupně. Vrchní soud se domáhal následně u Ústavního soudu zrušení ustanovení § 394 v odstavci 2 části věty za středníkem InsZ, které znělo „odvolání proti němu není přípustné“. Ve své argumentaci Vrchní soud podotýkal, že dlužník by nebyl v lepším postavení ani v případě, pokud by se včas omluvil a soud neshledal omluvou důvodnou. Fikce zpětvzetí návrhu by tak nastala nikoliv jako důsledek nečinnosti dlužníka, ale na základě hodnotící úvahy soudu prvního stupně, a proti takovému rozhodnutí soudu, kterým soud vyhodnotil nastalou procesní situaci jinak než dlužník, nemá dlužník řádný opravný prostředek, přesto, že má pro dlužníka nikoliv pouze procesní, ale hmotněprávní existenční důsledky. Dlužníku tak bylo procesními předpisy odejmuto právo řešit svůj úpadek oddlužením, které mu bylo předcházejícím rozhodnutím soudu povoleno. Výsledek odvolacího řízení tudíž byl předem určen vztahem mezi § 394 odst. 2, § 396 odst. 1 a § 399 odst. 2 InsZ tak, že prohlášení konkursu na majetek dlužníka muselo být potvrzeno. Odvolací řízení se tak stávalo prázdným formálním obřadem a Vrchní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 394 odst. 2 InsZ v části, ve které nepřipouští odvolání proti usnesení, kterým insolvenční soud bere na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na oddlužení, brání dlužníku, aby se domáhal ochrany svých práv u soudu z hlediska čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 LZPS, neboť procesní úprava, která předurčuje výsledek odvolacího řízení ve věci samé odporuje principům právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Uvedené Ústavní soud potvrdil a napadené ustanovení zrušil. V tomto nálezu ovšem dále poukazuje Ústavní soud také na jiný souvztažný problematický aspekt v podobě zjevné protiústavnosti části ustanovení § 399 odst. 2 InsZ věty za středníkem, která zní: „jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu za důvodnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět“. Ústavní soud konstatoval, že základním příčinnou protiústavnosti zrušeného ustanovení spočívá v jeho aplikačním propojení právě s touto zákonnou fikcí zpětvzetí návrhu na oddlužení. Vrchní soud v Olomouci však toto ustanovení v rámci své rozhodovací činnosti přímo neaplikoval, tudíž neměl ani aktivní legitimaci k podání návrhu na jeho zrušení, ta sice nepochybně svědčila Krajskému soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně, avšak ten ji nevyužil. Vymkla se tak přezkumu i před Ústavním soudem, který byl vázán pouze návrhem Vrchního soudu v Olomouci, a tato část ustanovení nebyla doposud zrušena. Zmíněná fikce je jedním z dalších urychlovacích institutů. Dlužník je podle § 399 odst. 2 InsZ povinen zúčastnit se osobně schůze věřitelů. Má zde obhájit reálnost navrženého oddlužení a za tím účelem také zodpovídat dotazy přítomných věřitelů. Zákonnou fikci 53

zpětvzetí pak vyvolává nejen neomluvená neúčast dlužníka na schůzi věřitelů, ale i neúčast, kterou sice dlužník omluvil, ale insolvenční soud neshledá tuto omluvu za důvodnou.163 Avšak jak Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, stejně jako kontumační rozsudek nebo prekluzívní lhůty se užívají i fikce výlučně v oblasti, na níž dopadá zásada projednací, a není možné v zájmu urychlování řízení užívat tyto prostředky pro dispozici řízením a předmětem řízení, které jsou základním právem procesní strany. Po umožnění použití opravného prostředku v podobě odvolání proti rozhodnutí soudu, kterým bere na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení, je sice situace o poznání lepší a dopady v praxi nemusí být natolik závažné, to ovšem nemění nic na tom, že zpětvzetí je jedním z dispozitivních právních úkonů z jejichž povahy přímo vyplývá, že nemohou být obsahem právní fikce, tj. nemůže být stanoveno, že někdo vzal návrh zpět, ačkoliv tak skutečně neučinil a takové ustanovení by mělo být jednoznačně taktéž zrušeno.

3.4 Práva zajištěných versus nezajištěných věřitelů v rámci oddlužení Definici zajištěného věřitele pro účel insolvenčního řízení nalezneme § 2 písm. g) InsZ. Jedná se o věřitele, jehož pohledávka je zajištěna majetkem náležejícím do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy. Postavení zajištěných a nezajištěných věřitelů je v rámci insolvenčního řízení rozličné, stejně tomu je i v rámci oddlužení s jistými dalšími specifickými nuancemi typickými pouze pro oddlužení.

3.4.1 Třicetiprocentní hranice a zajištěné pohledávky Oddlužení může být povoleno, jsou-li splněny jisté zákonné předpoklady. Jedním z nich je předpoklad minimálně třicetiprocentního uspokojení věřitelů. Jinými slovy, oddlužení lze povolit pouze tehdy, pokud lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že pohledávky nezajištěných věřitelů budou uspokojeny minimálně ve výši třiceti procent, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Pokud tomu tak není, jedná se o jeden ze zákonných důvodů pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) InsZ. 163

KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., s. 896

54

Dosažení této požadované minimální hranice uspokojení se zkoumá výhradně u nezajištěných přihlašovaných pohledávek. U pohledávek zajištěných platí stejně u obou forem realizace oddlužení (plněním splátkového kalendáře i zpeněžením majetkové podstaty) pravidlo, že budou uspokojovány vždy ze svého zajištění. Otázkou donedávna bylo, jaké pravidlo ovšem uplatnit u té části zajištěných pohledávek, která se fakticky ukáže být jako nezajištěná. Při výkladu docházelo k použití § 167 odst. 2 InsZ, tedy že v rozsahu rozdílu mezi výší zajištěné pohledávky a hodnotou jejího skutečného zajištění se považuje pohledávka za nezajištěnou. Takové pohledávky pak byly posuzovány společně s pohledávkami ostatních nezajištěných věřitelů, včetně jejich zahrnutí do výsledku posouzení splnitelnosti třicetiprocentní míry minimálního uspokojení v oddlužení. Vyskytovala se zde ovšem nejasnost v podobě § 402 InsZ, který říká, že zajištění věřitelé nehlasují o způsobu oddlužení ani v rozsahu, ve kterém je podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky. Z uvedeného pak nebylo jasné jak má být nakládáno s pohledávkami zajištěných věřitelů, které nelze plně uspokojit ze zajištění.164 Novelou 217/2009 Sb. však došlo k drobné, ale pro výklad zásadní úpravě v § 398 odst. 3 InsZ165, která rozptýlila nejasnost ohledně výkladu uvedené problematiky a naklonila se jednoznačně tím směrem, že § 167 odst. 2 InsZ použit nebude a do třicetiprocentní hranice zajištění nespadá ani ta část zajištěných pohledávek, která se ukáže jako nezajištěná.

3.4.2 Uspokojení zajištěných věřitelů při oddlužení plněním splátkového kalendáře Poté co je oddlužení povoleno, je třeba ještě před jeho schválením zvolit formu jeho provedení. Insolvenční zákon umožňuje pouze dvě formy oddlužení, a to zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře. V případě druhém, tedy plněním splátkového kalendáře, § 398 odst. 3 InsZ stanovuje povinnost dlužníku po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky166. Tuto částku následně rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi

164

KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., s. 879-880 Podrobněji hned následující podkapitola 3.4.2 Uspokojení zajištěných věřitelů při oddlužení plněním splátkového kalendáře 166 Jedná se o pohledávky tak jak jsou vyjmenované v § 279 odst. 2 OSŘ. Výše povinně prováděné měsíční úhrady bude tedy odpovídat částce, kterou by mohl plátce mzdy srazit při výkonu rozhodnutí soudem nařízeném např. pro pohledávku na výživném, pohledávku náhrady škody způsobené poškozenému ublížením na zdraví nebo pro pohledávku daní a poplatků atd. 165

55

nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Důležitou pro problematiku zajištěných pohledávek je pak věta poslední tohoto ustanovení, která říká, že zajištění věřitelé se uspokojují jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu. Do této věty, jak už jsem zmínila výše, bylo novelou 217/2009 Sb. vloženo slovo „jen“, čímž byla rozptýlena dřívější pochybnost, co s onou částí zajištěné pohledávky, která se fakticky ukáže jako nezajištěná, a zda tedy i zde má být uplatněno pravidlo § 167 odst. 2 InsZ, že v této části má být pohledávka zajištěného věřitele považována za nezajištěnou. Po novelizaci je pak evidentní, že zajištění věřitelé v oddlužení formou splátkového kalendáře mají být skutečně uspokojováni pouze z majetku sloužícího k zajištění.167 Nastává však otázka, zda tím nevzniká neodůvodněná nerovnost věřitelů, jak se již dříve objevilo v komentovaném znění zákona Kotoučové168, která říká, že „zákon by tím konstituoval velmi rizikový faktor nedostatečného zajištění pohledávky, což dříve či později může vyvolat nejeden negativní důsledek.“. Proč tedy zákonodárce novelizoval ustanovení tímto způsobem? Odpověď nalezneme v důvodové zprávě k 217/2009 Sb169, kde je uvedeno, že změny provedené v textu § 398 odst. 3 InsZ mají zpřesňující ráz, výslovně se tak potvrzuje, že zajištěný věřitel se v oddlužení splátkovým kalendářem uspokojuje jen z výtěžku zpeněžení zajištění, přitom ovšem stále platí, že zajištěný věřitel má možnost volby, zda svou pohledávku přihlásí jako zajištěnou či nezajištěnou. Je tedy podle zákonodárce zcela na věřiteli, aby zhodnotil, do jaké míry je jeho pohledávka zajištěna a co pro něj bude výhodnější, zda přihlásit svou částečně zajištěnou pohledávku jako zajištěnou, či nezajištěnou. To podle mého názoru, nemusí být vždy úplně jednoduché, ale především si troufám tvrdit, že málokterý věřitel bude v době přihlášení pohledávky natolik bdělý svých práv, že bude vůbec spekulovat nad tím, zda by pro něj nemohlo být přihlášení oné pohledávky jako nezajištěné výhodnější. Na zasvěcení do problematiky, či získání právní pomoci má navíc relativně krátkou dobu. Soud sice stanovuje pro přihlášení pohledávek lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů a delší než 2 měsíce (§ 136 odst. 3 InsZ). V praxi však insolvenční soudy ve 167

Sněmovní tisk č. 770 : Vládní návrh na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a další související zákony. [online].[cit.22.7. 2010]. . 168 KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., s. 892 169 Sněmovní tisk č. 770 : Vládní návrh na vydání zákona,kterým se mění zákon č. 182/2006 a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a další související zákony. [online].[cit.22.7. 2010]. .

Sb. o úpadku Dostupný na:

Sb. o úpadku Dostupný na:

56

většině případů stanovují nejkratší možnou zákonnou lhůtu a navíc jediným zaručeným postupem pro věřitele, jak nepřijít v insolvenčním řízení o možnost uplatnit své pohledávky vůči dlužníkovi, je pouze opakované nahlížení do insolvenčního rejstříku za účelem zjištění, zda u dlužníka nebyl zjištěn příslušným insolvenčním soudem úpadek. V důsledku toho je pak de facto tato lhůta většinou ještě kratší.170 Uvedené samozřejmě vzhledem k zásadě „ignorantia legis non excusat“ není argumentem, ale je do jisté míry nespravedlností, že byť částečně zajištěný věřitel je v insolvenčním řízení v rozporuplném postavení, kdy původní výhoda v podobě zajištění se může stát naopak nevýhodou, pokud automaticky přihlásí pohledávku jako zajištěnou. Je to i paradoxní vzhledem k samotné funkci a významu171 zajišťovacího prostředku. Například při exekuci či výkonu rozhodnutí je zajištění, byť je jeho předmět méně likvidní, logicky výhodou věřitele.

3.4.3 Hlasování o způsobu oddlužení a vyloučení z něj zajištěných věřitelů Zatímco o povolení oddlužení rozhoduje pouze insolvenční soud, výběr způsobu oddlužení je naopak oprávněním i povinností věřitelů. Děje se tak především na za tím účelem svolané schůzi věřitelů, popřípadě mohou věřitelé o tomto hlasovat i mimo schůzi. Vlastnímu hlasování předchází rozhodnutí o hlasovacím právu jednotlivých věřitelů. Podle § 402 InsZ mají právo hlasovat o způsobu oddlužení pouze nezajištění věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku. Vyloučení zajištěných věřitelů z hlasování o způsobu oddlužení vychází z předpokladu, že v rámci obou forem realizace oddlužení platí, že zajištěné pohledávky budou uspokojeny ze svého zajištění172. I při vědomí toho, že hodnota zajištění nemusí být skutečně celá uhrazena, však zákon vylučuje zajištěné věřitele z hlasování o způsobu řešení oddlužení v plném rozsahu zajištěné pohledávky. To samé platí i při hlasování věřitelů, zda doporučují vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení splněním splátkového kalendáře (§ 402 odst. 4 InsZ). Pohlédneme-li na následující ustanovení § 403 odst. 2 InsZ, zjistíme, že se uvedená nemožnost hlasování zajištěných věřitelů promítá i zde. Zajištění věřitelé se totiž oproti nezajištěným věřitelům nemohou kvalifikovaně vyjádřit prostřednictvím námitek uplatněných před schválením oddlužení ani k opodstatněnosti povolení oddlužení. Zákon totiž v tomto 170

EPPIGNER, Aleš. Přihláška pohledávky v insolvenčním řízení – formalita nebo noční můra pro věřitele ? [online]. [cit. 10.7.2010]. Dostupný na: < http://www.epravo.cz/top/clanky/prihlaska-pohledavky-vinsolvencnim-rizeni-formalita-nebo-nocni-mura-pro-veritele-54124.html>. 171 KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vyd. Praha : ASPI, a.s., 2005, s. 439-441 172 Navíc v případě schválení oddlužení formou majetkové podstaty se postupuje jak stanoví § 398 odst. 2 InsZ podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu, tedy podle § 298 InsZ a tudíž i dle obecného pravidla § 167 odst. 2 InsZ.

57

ustanovení hovoří jasně, když říká, že skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, mohou namítat věřitelé, kteří hlasovali o způsobu oddlužení a těmi jsou pouze věřitelé nezajištění. Soud tudíž nemusí podané námitky zajištěných věřitelů vůbec projednávat. Nasnadě je otázka, zda není pozice zajištěných věřitelů v procesu rozhodování o oddlužení tímto neadekvátně oslabena, jak namítá Kotoučová173 Zákonodárce i v tomto případě předpokládá, že tedy záleží na věřiteli, zda přihlásí svou pohledávku za zajištěnou, či nikoli a tak si zvolí, kterými právy bude disponovat, podle toho, co je pro něj v konkrétním případě výhodnější.

3.4.4 Shrnutí problematiky postavení zajištěných věřitelů v rámci oddlužení Shrnu-li předchozí tři uvedené oblasti, ve kterých se projevují odlišnosti zajištěných a nezajištěných věřitelů v oddlužení, zákonodárce měl v podstatě dvě možnosti, jak vyřešit tuto problematiku a odstranit určité výkladové nejasnosti. Buď tak, jak platí dle stávající úpravy, což je sice řešením na první pohled jednoduchým a efektivním, ale do jisté míry také černobílým a nepokrývajícím situace, kdy má například věřitel zajištěnou polovinu své pohledávky a obě nabízené pozice pro něj jsou vlastně nevýhodné. Lze proto souhlasit s názorem, že „přijatá úprava jakoby trestá zajištěné věřitele za momentálně nedostatečnou hodnotu zajištění, mnohdy ovšem až tak, že jim odnímá práva věřitele vůbec, to znamená, že jim nepřiznává ani postavení, které by měli jako běžní věřitelé pohledávky v oddlužení.“174 Navíc dochází tak bez nějakého konkrétního důvodu k odklonu od pravidla § 167 odst. 2 InsZ, které jinak platí pro zajištěné věřitele jak v rámci konkursu, tak reorganizace. To již napovídá pro druhou možnost, kdy toto pravidlo by bylo použito i při oddlužení formou splátkového kalendáře a tudíž nezajištěná a neuhrazená část pohledávek zajištěných věřitelů za dlužníkem by byla součástí pohledávek uspokojovaných ze splátek a pohledávek posuzovaných z hlediska třicetiprocentní kvóty uspokojení.175 Také výkladová nejistota, která byla následně novelou rozptýlena vložením slova „jen“ do třetího odstavce § 398 InsZ, mohla být stejně dobře odstraněna prostřednictvím odkázání na § 167 odst. 2 InsZ a pravidlo v něm uvedené, na konci zmíněného třetího odstavce, z čehož by bylo jasné, že v té části zajištěné pohledávky, která se fakticky ukáže být jako nezajištěná má být považována za nezajištěnou. V tom případě by pak byla třeba i další úprava, dle které by soud měl při zkoumání

173

KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., s. 906-907 tamtéž s. 977 175 KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech...,s. 892 174

58

hlasovacích práv povinnost přihlédnout i k tomu, zda pohledávka zajištěného věřitele bude plně uspokojena ze zajištění a umožnit i takovému zajištěnému věřiteli hlasovací právo.176 Bez ohledu na to, že považuji druhou zmíněnou variantu za vhodnější, je třeba posoudit, zda se opravdu jedná o natolik zásadní problém, který by nezbytně musel být řešen opětovnou novelizací, a to zejména z toho důvodu, že tyto časté „novely novel“ jak je známo, kolikráte mohou napáchat více škody než užitku a je třeba je užívat s rozvahou a poskromnu pouze tehdy, kdy se jedná o zjevný a odbornou veřejností garantovaný lapsus.177

3.5 Některé další problematické aspekty oddlužení V této podkapitole jsem vybrala ještě několik dalších problematických aspektů institutu oddlužení, na které bych ráda poukázala. Jedná se o zákonodárcem nedořešené otázky, které by měly být v budoucnu taktéž odstraněny buď prostřednictvím soudní praxe, nebo případnou novelizací. 3.5.1 Zpeněžení předmětu zajištění k žádosti věřitele S předcházejícím tématem, tedy s postavením zajištěného věřitele souvisí i jedna z dalších změn učiněných toutéž novelou. Jedná se o změnu § 409 odst. 3 InsZ, která vychází z toho, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře dojde ke zpeněžení předmětu zajištění jen k žádosti zajištěného věřitele. Podle důvodové zprávy178 k uvedené novele, tak získává zajištěný věřitel možnost výběru okamžiku zpeněžení či možnost rozhodnout se, že po dobu trvání oddlužení splněním splátkového kalendáře ke zpeněžení nedojde. Práva zajištěného věřitele se tak rozšiřují, oproti stávající úpravě, podle které byla povinnost zpeněžení předmětu zajištění obligatorní. Tím se poskytuje vyšší šance uspět při oddlužení například též dlužníku s hypotékou váznoucí na nemovitosti zajišťující bytové potřeby jeho a jeho rodiny.179 Na první pohled se jedná o řešení s významným plusem, kdy zajištěný věřitel není již obligatorně nucen strpět prodej majetku tvořícího zajištění, bez ohledu na to, zda je pro zpeněžení takového majetku z ekonomického hlediska vhodná doba a dlužník získává větší šanci dosáhnout oddlužení a úspěšně jím projít, jelikož není nucen čelit ztrátě majetkových 176

Tamtéž, s. 899 HAVEL: Oddlužení – zbraň...s. 51 178 Sněmovní tisk č. 770 : Vládní návrh na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a další související zákony. [online].[cit.22.7. 2010]. Dostupný na: . 179 Tamtéž 177

59

hodnot, které jsou podstatné z hlediska jeho životních a sociálních potřeb.180 Avšak i zde se najde háček v podobě potenciální možnosti vzniku problému v případě, kdy existuje více věřitelů, jejichž pohledávky jsou zajištěny na tomtéž majetku. Věřitelé se totiž nemusí shodnout na tom, zda má být majetek zpeněžen či nikoliv. V tomto případě je na místě aplikace § 293 InsZ, který stanoví, že v případě, že je zajištěných věřitelů více, mohou udělit pokyn ke zpeněžení zajištěné věci insolvenčnímu správci pouze společně. Použití tohoto ustanovení má ovšem za následek, že nesouhlas zajištěného věřitele, který má s ohledem na své pozdější pořadí a výši zajištěných pohledávek věřitelů s lepším pořadím naději pouze na minimální uspokojení své pohledávky, může zpeněžení zajištění zablokovat přesto, že zajištění věřitelé s lepším pořadím s ním nesouhlasí.181 Jedná se tak o další z nedostatků, který nebyl při novelizaci domyšlen a bude muset být řešen prostřednictvím soudní praxe. Ta zřejmě bude hodnotit, do jaké míry lze pro neshodu zajištěných věřitelů použít přiměřeně postup dle § 293 InsZ věty poslední, tedy zda insolvenční správce bude moci pokyny zajištěných věřitelů za jistých okolností odmítnout a požádat insolvenční soud o přezkoumání v rámci dohlédací činnosti. 3.5.2 Úskalí přenesení odpovědnosti za výpočet výše měsíčních splátek a jejich rozvržení z dlužníka na plátce mzdy a insolvenčního správce Dle § 406 odst. 3 InsZ v rozhodnutí, jímž se schvaluje oddlužení plněním splátkového kalendáře, insolvenční soud uloží dlužníku, aby po dobu pěti let platil nezajištěným věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce vždy k určitému dni měsíce částku stanovenou podle § 398 InsZ z příjmů, které získá po schválení oddlužení, a to podle poměru jejich pohledávek určeného v rozhodnutí. Původně měl povinnost výpočtu této částky pouze dlužník sám, což pro něj jistě nebylo ničím jednoduchým a tato zátěž dlužníka byla považována za jeden z problematických aspektů, který byl následně odstraněn už několikráte zmiňovanou novelou č. 217/2009 Sb. Přenesením odpovědnosti za výpočet a rozvržení této částky na plátce mzdy a insolvenčního správce však současně vzniklo riziko, že dlužník ponese následky jednání plátce mzdy, který neprovede či nepoukáže řádně stanovené srážky. Což pro dlužníka znamená hrozbu zrušení oddlužení a prohlášení konkursu, jak stanoví § 418 odst. 1 písm. a) InsZ. Zde je evidentní mezera v zákoně, protože InsZ s řešením tohoto případu nepočítá. 180 181

KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., 2010, s. 977 KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., 2010, s. 1017

60

Jedinou možností dlužníka jak se bránit je po získání plného dispozičního oprávnění (§ 407, 409 InsZ) podání žaloby proti plátci mzdy pro dlužné částky, které nebyly poukázány věřitelům ani vyplaceny dlužníkovi. Úspěšné projití tohoto soudního řízení nebude ovšem pro dlužníka – běžného spotřebitele, kterému je především oddlužení určeno, určitě snadné.182 Dle mého názoru nabízí zajímavé řešení de lege ferenda Kotoučová, kdy insolvenčnímu správci, jakožto odborně kvalifikované osobě, by bylo dáno InsZ oprávnění domáhat se na plátci mzdy splnění jeho povinností v soudním řízení postupem obdobným jako dle § 292 OSŘ183, kterého může využít ve vykonávacím řízení oprávněný.184

3.5.3 Osvobození od zbytku dluhů V podstatě hlavním cílem oddlužení, ke kterému dlužník především směřuje, je zbavení se zbytku svých dluhů, což mu konkursem umožněno není. Dle § 414 InsZ pokud dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud po slyšení a na návrh dlužníka usnesení, jímž ho osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Následujícímu § 415 InsZ ovšem byla např. Kavanem185 odůvodněně predikována minimální praktická způsobilost. Zde je totiž upravena možnost soudu přiznat dlužníkovi osvobození od placení pohledávek i tehdy, nedostalo-li se nezajištěným věřitelům ani 30% jejich pohledávek, prokáže-li dlužník kumulativně, že požadované hodnoty nebylo dosaženo v důsledku okolností, které objektivně nezavinil a zároveň částka, kterou tito věřitelé dosud neobdrželi, není nižší, než kdyby byl úpadek dlužníka řešen konkursem. (Tato druhá podmínka se někdy nazývá též testem nejlepšího zájmu.)186 Je pak na místě otázka, jak může při tak nízké výši poměru uspokojení nezajištěných věřitelů být dokázáno, že konkurs by nepřinesl jiný výsledek? Souhlasím s autorem článku, že „to je a bude oříšek pro dlužníky samotné, tím spíš pro soudy.“

182

Tamtéž, s. 1005 § 292 OSŘ: Jestliže plátce mzdy neprovede ze mzdy povinného srážky řádně a včas, provede-li je v menším než stanoveném rozsahu nebo nevyplatí-li srážky oprávněnému bez odkladu po tom, kdy mu bylo doručeno vyrozumění, že nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci nebo kdy dospěly další měsíční částky mzdy, může oprávněný uplatnit proti plátci mzdy u soudu právo na vyplacení částek, které měly být ze mzdy povinného sraženy. 184 KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., 2010, s. 1006 185 KAVAN: Malé zamyšlení…, s. 440 186 KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., 2010, s. 1047 183

61

3.5.2 Oddlužení a insolvenční rejstřík Dle ustanovení § 419 odst. 1 InsZ je insolvenční rejstřík informačním systémem veřejné správy, jehož správcem je ministerstvo spravedlnosti. Je nástrojem pro doručování většiny soudních rozhodnutí a jiných písemností, zejména návrhů a přípisů, a tedy má vést k transparentnímu a rychlému způsobu vedení insolvenčního řízení. Nutno dodat, že zápisy narozdíl od obchodního rejstříku mají deklaratorní povahu, nikoli konstitutivní.187 Pro každého dlužníka je veden jeden insolvenční spis. Každý má právo do rejstříku nahlížet a pořizovat si z něj kopie a výpisy. Na žádost vydá ministerstvo nebo insolvenční soud úředně ověřený výstup z informačního systému veřejné správy.188 Na druhé straně se však ozývají hlasy varující před možností zneužití transparentnosti, jež insolvenční rejstřík nabízí. Jsou známy případy, kdy věřitel podal návrh na prohlášení konkursu na dlužníka za účelem poškození jeho dobrého jména, respektive odrazení možných obchodních partnerů či finančních institucí. Insolvenční rejstřík je k tomuto živnou půdou.189 Ke zveřejňování údajů v rámci insolvenčního rejstříku obecně, jako k jednomu z problémů z praxe, se vyjadřoval i Úřad pro ochranu osobních údajů. Ten vidí problém v tom, že již v samotném insolvenčním návrhu je dána povinnost uvést kromě obecných náležitostí a jmenných a adresních údajů také rozhodující skutečnosti, které svědčí o úpadku, přiložit seznam majetku, včetně pohledávek s uvedením jeho dlužníků, seznam závazků s uvedením věřitelů a jednotlivé položky obou seznamů blíže charakterizovat, dále seznam zaměstnanců a listiny, které dokládají úpadek nebo hrozící úpadek, přičemž tyto veškeré informace, které spolu s dalšími tvoří obsah spisu InsZ ukládá zveřejnit. Co se týče zápisů identifikačních údajů dlužníků a správců do příslušných seznamů, je právní úprava dle úřadu dostatečně popisná. Pokud se však jedná o zveřejnění osobních údajů obsažených ve spisech, zákon dle úřadu na první pohled dostatečnou odpověď neposkytuje, přičemž je zřejmé, že insolvenční spis obsahuje množství informací, na nichž mohou mít zájem odlišné skupiny osob – věřitelé, další dlužníci a jiné osoby, obecně i širší veřejnost. Z tohoto důvodu je dle úřadu vhodné uvažovat o patřičné formě přístupu k informacím prostřednictvím

187

JINDRA, Václav. Nová právní úprava úpadkového práva – Insolvenční rejstřík [online]. [cit. 10.7.2010]. Dostupný na: . 188 POHL, Tomáš. K zákonu o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Obchodní právo. 2006, roč. 15, č. 7-8, s. 8 189 JINDRA, Václav. Nová právní úprava úpadkového práva – Insolvenční rejstřík [online]. [cit. 10.7.2010]. Dostupný na: .

62

insolvenčního rejstříku, tedy i v rámci zákonem plošně nařízeného zveřejnění tak, aby vždy pro daného zájemce byly, pokud možno, přístupné jím účelně využitelné osobní údaje.190 Stejně jako každé jiné insolvenční řízení, také řízení o oddlužení podléhá zveřejňování v insolvenčním rejstříku. Zákon předpokládá zveřejňování podání, rozhodnutí a spisu, když se však zejména dlužníků fyzických osob týkají zvláštnosti, které nejsou zcela zřetelné. Dle § 422 InsZ se předpokládá, že soud nezveřejní některé osobní údaje o fyzické osobě, pokud ho o to tato fyzická osoba rovnou v samotném podání požádá. Tato konstrukce pak vede k tomu, že ne každý dlužník – fyzická osoba, která má těžko odborné znalosti, je nucena k vyšší obezřetnosti, ale také k tomu, že soud návrhu vyhovět nemusí a výsledná podoba insolvenčního rejstříku se tak může dostat do rozporu s pravidly191 na ochranu osobních údajů.192 Pro dlužníky žádající o oddlužení, je také bezesporu důležité, že na informační systém insolvenčního rejstříku jsou za účelem prověřování solventnosti žadatelů o úvěr napojeny mimo jiné i banky či jiné finanční instituce a tudíž informace o (byť úspěšně provedeném) oddlužení, jsou těmto peněžním ústavům záhy k dispozici. To by pro takového dlužníka mohlo mít negativní vliv např. na pozdější snahu o čerpání spotřebitelských úvěrů atd.193

190

Stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 1/2008. Ke zveřejňování údajů v rámci insolvenčního rejstříku [online]. [cit.29.8.2010]. Dostupný na: . 191 Blíže zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů 192 HAVEL: Oddlužení – zbraň..., s. 55 193 EPPINGER, Aleš. Osobní bankrot - lék s vedlejšími účinky ? [online]. aktualizováno 19.3.2008 [cit. 13.června 2009]. Dostupný na: .

63

4 Zavedení institutu oddlužení do právního řádu České republiky 4.1 Zdroje inspirace, které vedly zákonodárce Obecně institut oddlužení má svoje kořeny v prvních pokusech angloamerické právní úpravy umožnit dlužníkům zbavit se dluhové zátěže a začít nový ekonomický život. Částí kontinentální odborné literatury je tato zásada formulována jako „fresh start strategy“ nebo „new start strategy“. Přičemž v různých právních řádech se různě prolínají zásadně dvě roviny oddlužení. První se týká možnosti konkrétním způsobem dluhy vypořádat, což je primárním cílem a druhá, dát dlužníkovi šanci, po splnění zákonných podmínek, považovat své dluhy za vypořádané úplně.194 Česká právní úprava oddlužení vychází dle všeho z kombinované německé a americké koncepce. Jednak tedy hlavní vliv měla úprava úpadkového práva USA Bankruptcy Law z roku 1978 a je patrné i zohlednění úpadkového práva SRN.195 Výsledkem však je specifický institut, založený zřejmě na nepochopení a neodlišení pojmů oddlužení a osvobození od zbytku dluhů. Na oba legislativní vzory poukazuje již věcný záměr insolvenčního zákona, který ve své návrhové části oddlužení řadil spolu s institutem vyrovnání, reorganizací a konkursem do způsobů řešení úpadku. V průběhu diskusí nad definitivní podobou insolvenčního zákona se ukázalo udržení institutu vyrovnání jako obsoletní. 196 Co se týče jiných evropských úprav tohoto institutu, tak např. Chorvatsko se netají ve svém konkursním zákoně z roku 1996 důsledným přejmutím německého vzoru osvobození od zbytku dluhů jako institutu určeného pouze pro fyzické osoby. Slovenská republika zase v ZKR197 z roku 2005 považuje za oddlužení osvobození fyzické osoby od dluhů. Dá se tedy s určitou mírou zjednodušení vyvozovat, že každý kontinentální zákonodárce institut oddlužení značně přizpůsobil momentálním panujícím názorům a politické situaci vládnoucí v době schvalování příslušných zákonů.198

194

KAVAN: Malé zamyšlení…., s. 435 KOZÁK: Nové úpadkové právo..., s. 4 196 KAVAN: Malé zamyšlení…., s. 435 197 Zákon č. 7/2005 Z.z., o konkursu a restrukturalizaci a o změně a doplnění některých zákonů 198 Tamtéž 195

4.2 Příčiny zavedení institutu oddlužení do českého právního řádu a dosažení stanovených cílů v praxi Koncem roku 1995 vykazoval bankovní sektor celkové úvěry a pohledávky za klienty z řad obyvatelstva ve výši 35,5 mld. korun. Koncem roku 2004 se zadluženost českých domácností zvýšila již na 282,9 mld. korun. V polovině roku 2005 pak činily dluhy českých domácností v úhrnu 321,1 mld. korun. Změna za léta 1995 až 2005 představuje nárůst dluhu českých domácností o více než 800%.199 Z vývoje této zadluženosti, pak jednoznačně vyplývalo, že se bude zvyšovat, neboť její příčiny jsou a budou nedílnou součástí osobního života obyvatel.200 Tento moment statistiky se stal podnětem pro řešení vzniklé situace v rámci úpadkového práva, a to její úplnou rekodifikací. Zásadním problémem byl zejména nárůst spotřebitelských úvěrů v roce 2004, ačkoli míra jejich nesplácení byla v tomto roce sedmkrát nižší než v Evropské unii, začalo rapidně přibývat tzv. „osobních bankrotů“ – vyhlášených konkursů na majetek fyzických osob nepodnikatelů, avšak tyto konkursy nebyly zdaleka v takové míře přihlašovány jako v západních zemích. Tato skutečnost vyplývala především z toho, že konkursní řízení pro tyto fyzické osoby bylo značně nevýhodné, a to v tom směru, že po skončení konkursu takový dlužník zůstal bez majetku, se zbytkem neuspokojených dluhů a věřitelům nezbývalo než čekat, až dlužník přijde k nějakému dalšímu majetku a následně se domáhat uspokojení. Zákonodárce tedy dospěl k tomu, že je třeba vytvořit nový úpadkový zákon, který by zahrnoval i řešení šité na míru (původně) všem nepodnikatelům a fyzickým osobám, které jsou drobnými podnikateli.201 Cíl zavedení institutu oddlužení byl poté opakovaně deklarován i v průběhu přípravy zákona, kdy se neustále hovořilo o předlužení domácností, spotřebitelském konkursu a pod.202 Vládní návrh InsZ byl Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR předložen jako tisk 1120/0 dne 8. 9. 2005. Návrh byl přikázán k projednání Ústavněprávnímu výboru Poslanecké sněmovny, po schválení byl dne 28. 2. 2006 návrh zákona postoupen Senátu a zařazen jako tisk č. 288. Ústavněprávní výbor i senátní výbor pro zemědělství a dopravu doporučil Senátu schválit a tak se i 30. 3. 2006 stalo. Následovaly první novelizace, přičemž motivem jejich přijetí byla snaha odstranit nejzásadnější pochybení 199

DUBSKÁ, Drahomíra. Změny v sektoru domácností ČR – úspory a zadluženost v období 1995 až 2005 [online]. [cit. 10.7.2010]. Dostupný na: < http://www.czso.cz/csu/2005edicniplan.nsf/p/1533-05>., viz příloha č. 7 200 Příčiny zadluženosti dále rozebírá DEUTSCH, Erich. Osobní bankroty, úvěrová zadluženost – jejich řešení v návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Daně a finance, 2006, roč. 14, č. 9, s. 17 201 Viz Důvodová zpráva, k § 389 202 HAVEL: Oddlužení – zbraň..., s. 51

a přizpůsobit text stavu příprav justice na jeho účinnost. Ve Sbírce zákonů byl vyhlášen 9. 5. 2006 s účinností 1. 7. 2007, ta byla později odsunuta z důvodu nepřipravenosti insolvenčního rejstříku zákonem č. 108/2007 Sb. na 1. 1. 2008.203 Z uvedeného a z důvodové zprávy k InsZ vyplývá, že cílem zákonodárce tedy prioritně bylo řešit stále se zvyšující zadluženost českých domácností prostřednictvím nového institutu oddlužení, který by byl efektivním způsobem, jak pomoci dlužníku, který by byl za jiných okolností odsouzen k celoživotnímu splácení dluhů. Prostřednictvím oddlužení tak má být předcházeno tomu, aby se takový dlužník začal pohybovat ve stínovém hospodářství, přijímal práci načerno atd.204 Jak se podařilo naplnit stanovený cíl zákonodárce, můžeme vyvozovat do jisté míry z dostupných statistických údajů insolvenčních soudů za roky 2008, 2009 a první letošní čtvrtletí, kdy určitým ukazatelem je poměr podaných návrhů na oddlužení k schváleným oddlužením. Z těchto statistik vyplývá, že institut od počátku začalo využívat velké množství dlužníků a jejich počet se neustále zvyšoval205, což lze přikládat především dopadům světové finanční krize a zvyšující se zadluženosti obyvatelstva. Zatímco zpočátku úspěšnost podaných návrhů byla malá, docházelo k masivnímu odmítání, postupně začala růst206, což je jednoznačně pozitivním postupem a můžeme ho zřejmě přisuzovat delší účinnosti zákona a lepší osvětě dlužníků. Domnívám se ovšem, že abychom mohli mluvit o naplnění cíle, bylo by třeba, aby splněných oddlužení v poměru k podaným návrhů bylo minimálně padesát procent. Praxe také ukázala, že největším problémem zadluženosti domácností jsou spotřebitelské úvěry poskytované nebankovními institucemi, jimi poskytované úvěry například v roce 2008 tvořily 60% závazků dlužníků žádajících o oddlužení. V drtivé většině případů (95%) klienti, kteří navštívili některou z poraden určených na pomoc dlužníkům, se zadlužili nejprve u bank, následně přešli k úvěrům od nebankovních institucí a v 50% případech skončili u inzerátů poskytující úvěry za velmi vysoký úrok.207 Tento problém však jde ruku v ruce s nekalými obchodními praktikami věřitelů a nový institut oddlužení jako

203

KOZÁK: Nové úpadkové právo..., s. 3 HAVEL: Oddlužení – zbraň..., s. 51 205 Za rok 2009 se zdvojnásobil oproti roku 2008 a v prvním čtvrtletí roku 2010 bylo podáno téměř o 200 návrhů více než v celém roce 2008, viz příloha č. 1-3. 206 Za rok 2008 bylo schváleno přibližně 29% oddlužení z podaných návrhů na povolení, za rok 2009 to bylo již 42% a za první čtvrtletí roku 2010 44%, viz příloha č. 1-3. 207 JAKUBÍK, Petr. Zadlužených přibývá. Ekonom, 2008, roč. 52, č. 25, s. 50 204

66

takový, ho sám nemůže řešit. K jejich potlačení by však měla přispět např. posilující ochrana spotřebitelů nebo zavedení finančního vzdělávání do osnov základních a středních škol.208 Po více než dvouleté praxi od účinnosti zákona můžeme říci, že oddlužení vcelku plní úlohu, která byla zákonodárcem predikována a je jednoznačně pozitivním krokem vpřed. Problém ovšem skýtají jisté formulační nedostatky a jiné problematické aspekty, z nichž některé jsem výše uvedla v této práci. Příčiny těchto nedostatků je třeba hledat konkrétně u každého z nich, celkově však je tato častá nedostatečnost úpravy přikládána jak uvádí např. Richtr209 přemíře jiných problémů, které bylo třeba řešit při tvorbě InsZ. V důsledku toho v původní zákonné předloze InsZ paradoxně nebyla oddlužení až do konce roku 2005 věnována téměř žádná pozornost. Přijaté znění části druhé, hlava pátá, je tak výsledkem dvou nepříliš rozsáhlých diskusí, uskutečněných v rámci přípravy komplexního pozměňovacího návrhu. S touto kritikou se neztotožňuje Havel a vidí problém jinde210. Dle jeho názoru není pravdou, že by oddlužení nebyla věnována dostatečná pozornost, ačkoli jistě nebyla taková jako u obecné části, či reorganizace. Důvodem, proč však dnes nemůžeme některé formulace právní úpravy oddlužení považovat za vhodné, spatřuje v tom, že bylo spíše nechtěným dítětem, jehož věcné odůvodnění valná část poslední z komisí nesdílela, a tak podvědomě na preciznost formulací rezignovala. Osobně jsem si povšimla ještě jednoho negativního trendu, a to vzniku dosti problematických otázek paradoxně v důsledku novelizací, kdy zákonodárce nedomyslel všechny její dopady a především nevzal v potaz provázanost jednotlivých ustanovení. Například kdy novelou sice došlo k vhodnému přenesením odpovědnosti za výpočet výše měsíčních splátek a jejich rozvržení, v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře, z dlužníka na plátce mzdy a insolvenčního správce, ale vzniklo současně riziko, že dlužník ponese následky jednání plátce mzdy, který neprovede či nepoukáže řádně stanovené srážky, což pro dlužníka následně znamená hrozbu zrušení oddlužení a prohlášení konkursu.211 Jiným názorným příkladem může být změna § 409 odst. 3 InsZ tak, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře dojde ke zpeněžení předmětu zajištění jen k žádosti zajištěného věřitele. Zdánlivě dobré řešení, kdy zajištěný věřitel není již obligatorně nucen strpět prodej majetku tvořícího zajištění, bez ohledu na to, zda je pro zpeněžení takového majetku z ekonomického hlediska vhodná doba a dlužník tak získává větší šanci dosáhnout oddlužení, 208

JAKUBÍK, Petr. Zadlužených přibývá. Ekonom, 2008, roč. 52, č. 25, s. 50 RICHTER: Insolvenční zákon: od vládního..., s. 771 210 HAVEL: Oddlužení – zbraň..., s. 51 211 Viz podkapitola 3.5.2 Úskalí přenesení odpovědnosti za výpočet výše měsíčních splátek a jejich rozvržení z dlužníka na plátce mzdy a insolvenčního správce 209

67

avšak zákonodárce pozapomněl na vyřešení otázky, co se stane v případě, kdy existuje více věřitelů, jejichž pohledávky jsou zajištěny na tomtéž majetku a věřitelé se neshodnou na tom, zda má být majetek zpeněžen či nikoliv.212 Ať tak či onak je třeba si uvědomit, že oddlužení v současné době, kdy se projevují dopady světové finanční krize v podobě nárůstu nezaměstnanosti, ztíženého přístupu k finančním zdrojům a předpokládaného počtu úpadků, nabývá na významu a je nezbytné, aby zákonodárce doladil praxí prověřené nedostatky.213

212 213

Viz podkapitola 3.5.1 Zpeněžení předmětu zajištění k žádosti věřitele LANDA, Martin. Ekonomika insolvenčního řízení. Ostrava : KEY Publishing s.r.o., 2009, s. 393

68

Závěr . Hlavním cílem mé práce bylo potvrdit či vyvrátit hypotézu vyjádřenou v jejím úvodu, a to „Institut oddlužení je ve stávající podobě spojen s řadou problematických aspektů, které je třeba řešit.“ K tomu, abych mohla stanovenou hypotézu potvrdit nebo vyvrátit, bylo třeba jednak vyložit základní pojmy insolvenčního práva, analyzovat insolvenční řízení jako celek a dále se pak pokusit nalézt a případně vytyčit jednotlivé problematické body institutu oddlužení, učinit jejich rozbor a formulovat případné návrhy de lege ferenda. Celou práci jsem rozdělila do čtyř kapitol. V první kapitole jsem se zaměřila na vyložení pojmu úpadek, jako bezesporu nejstěžejnějšího pojmu insolvenčního řízení. Ztotožňuji se v tomto směru s názorem Karla Schelleho, který uvádí: „Jak zákon definuje úpadek je zcela zásadní otázkou. Pokud je definice příliš široká, spustí se insolvenční mechanismy příliš brzy a postihnou osoby, které se de facto v úpadku nenacházejí. Na druhou stranu pokud je příliš úzká, některé osoby skončí v úpadku příliš pozdě, což negativně ovlivní možnosti věřitelů dosáhnout optimální míry návratnosti jejich investice. Oba důsledky vedou k významným společenským neefektivitám.“214 Přičemž úpadek jsem v této práci analyzovala s ohledem na institut oddlužení a definovala jsem ho prostřednictvím tzv. testu likvidity, tedy třech zákonných podmínek vyjádřených v § 3 InsZ, které musí být splněny kumulativně, aby bylo prokázáno, že se dlužník nachází v úpadku. Tyto tři znaky – podmínku plurality věřitelů, prodlení dlužníka s plněním jeho peněžitých závazků po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a neschopnost tyto své závazky plnit, jsem zde dopodrobna rozebrala. Smyslem druhé kapitoly bylo objasnit účel insolvenčního řízení, nastínit zásady v něm uplatňované, vymezit subjekty a jejich úlohy při řešení úpadku oddlužením, ale také fáze a průběh insolvenčního řízení, které směřuje k oddlužení. Uvedené jsem považovala za nezbytné s ohledem na zvolené téma diplomové práce a pokusila jsem se zároveň tímto vyvarovat vytržení oddlužení z celkového konceptu insolvenčního řízení, když zde odkazuji na některé problematické aspekty institutu oddlužení, které podrobně řeším dále. Třetí kapitola je již kapitolou klíčovou a je rozdělena do čtyř podkapitol, v rámci kterých je vždy shrnut rozbor problematiky dotýkající se konkrétního tématu.

214

SCHELLE, Karel. Sbírka prací na téma nové insolvenční právo. Ostrava : KEY Publishing s.r.o., 2006, s. 105

V první z nich jsem se zabývala problematikou aktivní legitimace, kdy návrh na oddlužení má dle § 389 odst. 1 InsZ právo podat dlužník, který není podnikatelem. Řešila jsem zde jednak otázku jak vyložit onen pojem nepodnikatele, která je v odborné literatuře i v rámci soudní praxe k tématu oddlužení otázkou nejdiskutovanější. K závěru jsem došla zejména pomocí vyjádření expertní skupiny Ministerstva spravedlnosti, která uvedla že „dlužník nepodnikatel“ může být pouze taková fyzická nebo právnická osoba, která není považována zákonem za podnikatele a zároveň nemá závazky vzešlé z jejího podnikání. Dále pomocí usnesení Vrchního soudu, který stanovil, že „dlužníkem, který není podnikatel“ rozumí takovou fyzickou nebo právnickou osobu, která není zákonem považována za podnikatele a zároveň nemá závazky vzešlé z jejího podnikání. Za dluhy z podnikání přitom považuje jednak dluhy, které má dlužník ze svého předešlého podnikání, ale také ty, jež mají podnikatelský charakter a které dlužník nabyl, aniž by byl kdy podnikatelem. A nakonec jsem k upřesnění použila i usnesení Nejvyšší soudu, který se ztotožnil s uvedeným názorem soudu Vrchního, ale byl benevolentnější, co se týče některých menších dluhů z předchozího podnikání a zodpověděl tudíž zároveň otázku, který závazek je tím fakticky bránícím rozhodnutí o návrhu na oddlužení a který ne, když uvedl výčet hledisek, ke kterým má insolvenční soud přihlédnout pokud rozhoduje o tom, zda je existentní dlužníkův závazek z podnikání překážkou rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení nebo rozhodnutí o schválení oddlužení. Dále zde kritizuji současnou právní úpravu za to, že neumožňuje přístupnost institutu taktéž fyzickým osobám – drobným podnikatelům, jako osobám, které nemají v současné době prakticky jinou možnost než řešit svůj případný úpadek konkursem. Přičemž se opírám zejména o argument, že zavedení institutu oddlužení pro podnikající fyzické osoby by bylo motivací k přijímání podnikatelského rizika a mohlo by se stát pozitivním stimulem pro živnostníky, což by bylo vzhledem k tendencím posledních let, kdy se čím dál více zdůrazňuje na půdě Evropské unie i v rámci České republiky důležitost podpory malého a středního podnikání, bezesporu vítaným přínosem. Na závěr uvádím i možná vodítka, jakým způsobem nastavit onu hranici přípustnosti oddlužení pro podnikající osoby. Tuto hranici lze podle mého názoru nastavit za pomoci některé z definic mikropodniků a malých podniků, kterých je celá řada, např. v příloze č. 1 Nařízení Komise č. 800/2008, jsou mikropodniky vymezeny jako podniky, které zaměstnávají méně než 10 osob a jejichž roční obrat nebo bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 2 miliony EUR a malé podniky vymezeny jako podniky, které zaměstnávají méně než 50 osob a jejichž roční obrat nebo bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 10 milionů EUR, dále existuje např. tzv. statistické pojetí nebo 70

klasifikace ČSSZ215 a je na zákonodárci, aby vybral co nejvhodnější variantu, přičemž kombinace obratu a počtu zaměstnanců již byla použita v případě přípustnosti reorganizace a s ohledem na to, že je třeba vyloučit překrývání s reorganizací by nebyla tato varianta dle mého názoru od věci. Ve druhé podkapitole jsem poukázala na ukvapenost a nerozvážnost dlužníků při podávání

insolvenčních

návrhů

v důsledku

jejich

nedostatečné

nebo

neodborné

informovanosti, jako na jeden z problematických aspektů oddlužení. Zamýšlím se zde nad tím, zda veškeré kroky, které byly učiněny pro to, aby dlužníci byli s nově zavedeným institutem seznámeni, byly dostatečné nebo zda-li se nemíjí účinkem. Přičemž docházím bohužel k negativnímu závěru a uvádím možné pomocné kroky. Domnívám se, že by bylo vhodné publikovat více článků v neodborných periodicích, kde by byly dlužníkovi stručně a jasně nastíněny základní charakteristiky, aby dlužník sám byl schopen zhodnotit, zda vůbec splňuje základní podmínky a kde by byly dále poskytnuty kontakty na odbornou pomoc v regionech a zdůrazněna důležitost obrácení se na odborníky. Tak by se v první fázi vytřídila řada dlužníků, kteří by usoudili, že oddlužení pro ně není vůbec vhodné a v druhé fázi by bylo prostřednictvím poraden aj. ulehčeno soudům, které by nebyly zbytečně zatěžovány zejména odmítáním množství zcela formálně nedostatečných návrhů. V neposlední řadě zde vypočítávám a upozorňuji také na některé zásadně mylné představy dlužníků o oddlužení, které je třeba eliminovat, jako například scestná představa dlužníka, že existuje bez dalšího nárok na povolení oddlužení, tedy že po podání návrhu bude dlužníku automaticky vyhověno a on se úspěšně oddluží nebo při žádosti o oddlužení formou splátkového kalendáře, že dlužník přesně určí tuto formu a jiná mu nemůže být přiřčena nebo že vždy postačí pouze splacení 30% závazků atd. Třetí podkapitola je zaměřená na problematiku související s návrhem na povolení oddlužení (potažmo insolvenčním návrhem). Často je jednak upozorňováno na to, že žadatelé měli a mají těžkosti se správným vyplněním návrhu a praxe ukazuje, že se dlužníci stále dopouštějí řady chyb.216 Jedním z názorů je, že z hlediska dlužníků je oddlužení příliš náročné tím, jaké na ně klade formální požadavky, dále je kritizováno, že přes veškerou snahu, kterou jeho tvůrci projevili, je formulář poměrně nepřehledný a pro dlužníky neznalé práva, může být jeho správné vyplnění poměrně problematické. Po rozboru jednotlivých náležitostí formuláře si kladu na tomto místě otázku, zdali by klasická forma podání nebyla účinnější v 215

K tomuto podrobněji VEBER: Podnikání malé a střední firmy..., s. 19-20. JAKUBÍK, Petr. Zadlužených přibývá. Ekonom, 2008, roč. 52, č. 25, s. 50 ; BARABÁŠ, Ivan, NEUŽILOVÁ, Lenka. Vymáhání pohledávek a institut oddlužení. [online]. aktualizováno 19.2.2009 [cit. 24.března 2010]. Dostupný na: . 216

71

tom smyslu, že by dlužníka nutila k vyhledání odborné pomoci a nedocházelo by k zbytečnému zatěžování soudního aparátu. V závěru docházím k názoru, že prosté a zároveň efektivní řešení vidím ve zdokonalení pokynů k návrhu na povolení oddlužení. V rámci této podkapitoly řeším také nedostatečnou délku sedmidenní lhůty k opravě nebo doplnění návrhu na povolení oddlužení. U této lhůty navíc v souladu s ustanovením § 83 InsZ platí, že její promeškání nelze prominout a získání znaleckého posudku k ocenění, která slouží k zajištění pohledávek věřitelů je v této lhůtě téměř nemožné, proto se přikláním k jejímu prodloužení.217 V závěru třetí podkapitoly se také zabývám institutem zpětvzetí návrhu, a to jak jedním již nálezem Ústavního soudu odstraněným problematickým aspektem institutu oddlužení v podobě původní nemožnosti podání odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým se bere na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení, tak jiným souvztažným problematickým aspektem, na který bylo zmíněným nálezem poukázáno, v podobě protiústavnosti části ustanovení § 399 odst. 2 InsZ věty za středníkem, která zní: „jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu za důvodnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět“. Jedná se o tzv. zákonnou fikci zpětvzetí návrhu na oddlužení, která je jedním z urychlovacích institutů InsZ. Avšak jak Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, stejně jako kontumační rozsudek nebo prekluzívní lhůty se užívají i fikce výlučně v oblasti, na níž dopadá zásada projednací, a není možné v zájmu urychlování řízení užívat tyto prostředky pro dispozici řízením a předmětem řízení, které jsou základním právem procesní strany. Tato část ustanovení by proto měla dle mého názoru být z InsZ odstraněna. Čtvrtá podkapitola byla věnována postavení zajištěných věřitelů, zejména těch, u kterých hodnota zajištění nepostačuje na celé uspokojení pohledávky. Domnívám se, že současná úprava trestá zajištěné věřitele za momentálně nedostatečnou hodnotu zajištění, mnohdy ovšem až tak, že jim odnímá práva věřitele vůbec, to znamená, že jim nepřiznává ani postavení, které by měli jako běžní věřitelé pohledávky v oddlužení.218 Uvedenou otázkou jsem se zabývala ve třech směrech, jednak v souvislosti s uspokojením zajištěných věřitelů při oddlužení plněním splátkového kalendáře, dále s vyloučením zajištěných věřitelů z hlasování o způsobu oddlužení a do třetice v souvislosti s otázkou, zda-li je správné, že nespadá ani ta část zajištěných pohledávek, která se ukáže jako nezajištěná do třicetiprocentní hranice uspokojení věřitelů. V případě těchto tří oblastí, měl zákonodárce v podstatě dvě možnosti, jak vyřešit tuto problematiku a odstranit určité výkladové nejasnosti. Buď tak, jak platí dle 217

; PACHL, Lukáš. Mýty a fakta o oddlužení [online]. 2008, aktualizováno 8.2.2008 [cit. 12.června 2009]. Dostupný na : . 218 KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech..., 2010, s. 977

72

stávající úpravy, což je sice řešením na první pohled jednoduchým a efektivním, ale do jisté míry také černobílým a nepokrývajícím situace, kdy má například věřitel zajištěnou polovinu své pohledávky a obě nabízené pozice pro něj jsou vlastně nevýhodné. Navíc dochází tak bez nějakého konkrétního důvodu k odklonu od pravidla § 167 odst. 2 InsZ, které jinak platí pro zajištěné věřitele jak v rámci konkursu, tak reorganizace. Přičemž v této práci jsem nastínila jinou možnou variantu, kdy toto pravidlo by bylo použito i při oddlužení formou splátkového kalendáře a tudíž nezajištěná a neuhrazená část pohledávek zajištěných věřitelů za dlužníkem by byla součástí pohledávek uspokojovaných ze splátek a pohledávek posuzovaných z hlediska třicetiprocentní kvóty uspokojení.219 Zákonodárce tak mohl výkladovou nejistotu odstranit například tím, že by do § 398 odst. 3 InsZ vložil přímo odkaz na § 167 odst. 2 InsZ. V tom případě by pak byla třeba i další úprava, dle které by soud měl při zkoumání hlasovacích práv povinnost přihlédnout i k tomu, zda pohledávka zajištěného věřitele bude plně uspokojena ze zajištění a umožnit i takovému zajištěnému věřiteli hlasovací právo. V páté podkapitole jsem uvedla další čtyři problematické aspekty, na které bych ráda upozornila. Ačkoli je již z důvodu omezeného rozsahu této práce neanalyzuji dopodrobna jako předchozí, domnívám se, že by neměly být taktéž opomíjeny a poukazuji tak na směr dalšího možného zkoumání. Práci uzavírá poslední čtvrtá kapitola, ve které jsem se zaměřila jednak na nalezení zdroje inspirace, které vedly zákonodárce, a dospěla jsem k závěru, že česká právní úprava oddlužení vychází z kombinované německé a americké koncepce. Dále jsem se zde pokusila vytyčit příčiny zavedení institutu oddlužení do českého právního řádu, jimiž jsou zvyšující se zadluženost českých domácností související především s nárůstem spotřebitelských úvěrů a v důsledku toho rapidně přibývajících tzv. „osobních bankrotů“ – vyhlášených konkursů, které ovšem nebyly zdaleka v takové míře přihlašovány jako v západních zemích, z důvodu nevhodnosti a nevýhodnosti konkursu, který byl jedinou tehdejší možností pro dlužníky spotřebitele. Přičemž cíl zavedení institutu oddlužení byl poté opakovaně deklarován i v průběhu přípravy zákona, kdy se neustále hovořilo o předlužení domácností, spotřebitelském konkursu a pod.220 Jak se podařilo tento cíl naplnit, vyvozuji mimo jiné také z dostupných statistických údajů insolvenčních soudů, kdy jsem za ukazatel zvolila poměr podaných návrhů na oddlužení k schváleným oddlužením, protože hlavním cílem zákonodárce bylo, aby co nejvíce potřebných dlužníku využilo a dosáhlo oddlužení, přičemž porovnáním těchto dvou veličin zjistíme procentuálně kolik dlužníků bylo schopno správně 219 220

KOTOUČOVÁ: Zákon o úpadku a způsobech...,s. 892 HAVEL: Oddlužení – zbraň..., s. 51

73

odhadnout svou finanční situaci a dostálo také (pokud vezmeme v potaz i počet zrušených oddlužení, který je ovšem zanedbatelný) úspěšného oddlužení. Z tohoto vyplynulo, že úspěšnost sice není nikterak závratná, nedosahuje doposud padesáti procent, ale přesto se domnívám, že oddlužení jako celek plní úlohu, která byla zákonodárcem predikována a je jednoznačně pozitivním krokem vpřed na poli insolvenčního práva v České republice. Jak tedy vyplývá z výše uvedeného, dovoluji si tvrdit, že v úvodu stanovená hypotéza byla potvrzena a institut oddlužení skutečně je ve stávající podobě spojen s řadou problematických aspektů, které je třeba řešit, a to ať prostřednictvím novelizace nebo v některých případech i prostřednictvím mimoprávních kroků, které jsem v práci zmínila. Na důležitosti navíc nabývá doladění praxí prověřených nedostatků zejména v současné době, kdy se projevují dopady světové finanční krize v podobě nárůstu nezaměstnanosti, ztíženého přístupu k finančním zdrojům a tudíž i růstu předpokládaného počtu úpadků.

74

Seznam použitých zkratek: InsZ

Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů

LZPS

Ústavní zákon 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky

ObčZ

Zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ObchZ

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ZKR

Zákon č. 7/2005 Z.z., o konkursu a restrukturalizaci a o změně a doplnění některých zákonů

ZKV

Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů

ZoIS

Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů

ZStZ

Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů

75

Prameny a literatura MONOGRAFIE : HOSTINSKÝ, Jan. Věřitel v českém a evropském insolvenčním právu. Ostrava : KEY Publishing s.r.o., 2009. 110 s. ISBN 978-80-7418-010-1 KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vyd. Praha : ASPI, a.s., 2005. 523 s. ISBN 80-7357-127-7 KOTOUČOVÁ, Jiřina, a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha : C.H. Beck, 2007. 1056 s. ISBN 9788071795957. KOTOUČOVÁ, Jiřina, a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha : C.H. Beck, 2010. 1100 s. ISBN 978-80-7400-320-2 KOZÁK, Jan, a kol. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha : ASPI, a.s., 2008. 928 s. ISBN 978-80-7357-375-1 KUČERA, František. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C.H. Beck, 2009. 306 s. ISBN 978-80-7400163-5 LANDA, Martin. Ekonomika insolvenčního řízení. Ostrava : KEY Publishing s.r.o., 2009. 426 s. ISBN 978-80-7418-031-6 LISSE, Luděk. Insolvenční právo. Praha : Vysoká škola finanční a správní, 2007. 89 s. ISBN 80-7201-240-1. MARŠÍKOVÁ, Jolana. Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele. Příručka zejména pro neprávníky. Praha : Linde Praha, 2009. 394 s. ISBN 978-80-7201-780-5 PACHL, Lukáš, a kol. ASPI – Insolvenční zákon. Komentář. Praha : ASPI, 2008. s. 563 RICHTR, Tomáš. Insolvenční právo. Praha : ASPI, 2008. 471 s. ISBN 978-80-7357-329-4 SCHELLE, Karel. Sbírka prací na téma nové insolvenční právo. Ostrava : KEY Publishing s.r.o., 2006. 124 s. ISBN 80-7357-212-5. SCHELLEOVÁ, Ilona. Insolvenční zákon. Praha : EUROUNION Praha s.r.o., 2006. 399 s. ISBN 80-7317-054-X SCHELLEOVÁ, Ilona. Úvod do insolvenčního práva. Ostrava : KEY Publishing s.r.o., 2007. 94 s. ISBN 978-87071-54-0. SCHELLEOVÁ, Ilona. Základy insolvenčního práva. Ostrava : KEY Publishing s.r.o., 2009. 322 s. ISBN 978-80-87071-88-5 STAVINOHOVÁ, Jaruška, HLAVSA, Petr. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno : Doplněk Brno, 2003. 660 s. ISBN 80-7239-155-0 76

VEBER, Jaromír, a kol. Podnikání malé a střední firmy. Praha : Grada Publishing, a.s., 2006. 304 s. ISBN 80-247-1069-2 WINTEROVÁ, Alena, a kol. Civilní právo procesní. 4.vyd. Praha : Linde Praha a.s., 2006. 729 s. ISBN 80-7201-595-8 ZELENKA, Jaroslav, a kol. Insolvenční zákon (zákon č. 182/2006 Sb., ve znění zákona č. 312/2006 Sb., č. 108/2007 Sb.) : poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. vyd. Praha : Linde, 2008. 796 s. ISBN 9788074000041.

ČLÁNKY: DEUTSCH, Erich. Osobní bankroty, úvěrová zadluženost – jejich řešení v návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Daně a finance, 2006, roč. 14, č. 9, s. 16-19. DEUTSCH, Erich. Úloha, postavení a pojetí insolvenčního správce v kontextu zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Daně a finance. 2007, roč. 15, č. 5, s. 3 HAVEL, Bohumil. Oddlužení – zbraň nebo hrozba?. Právní rozhledy, 2007, roč. 15, č. 2, s.50-55. JAKUBÍK, Petr. Zadlužených přibývá. Ekonom, 2008, roč. 52, č. 25, s. 50 KAVAN, Petr. Malé zamyšlení a několik výkladových poznámek k institutu oddlužení. Právní rozhledy, 2008, roč. 16, č. 12, s. 434-440. KORBEL, František, ČÁPOVÁ, Hana. Podmínky oddlužení jsou velmi přísné. Lidové noviny, 2008, roč. 21, č. 48, s. 6 KOZÁK, Jan. Nové úpadkové právo v České republice. Právní zpravodaj, 2008, roč. 9, č. 2, s.1-7. KOZÁKOVÁ, Pavla. Oddlužení je příliš složité. Lidové noviny, 2008, roč. 21, č. 97, s. 14. PACHL, Lukáš. Kdy a jak správně podat návrh na povolení oddlužení. Právní fórum. 2008, roč. 5., č.5, s. 209 – 217. POHL, Tomáš. K zákonu o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Obchodní právo. 2006, roč. 15, č. 7-8, s.2-19 RICHTER, Tomáš. Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 21, s. 765 - 802 ROD, Jiří. Oddlužení – otázka jeho přípustnosti aneb Poznámka k insolvenčnímu zákonu. Daně a finance. 2008, roč. 16. č. 10, s. 13-14.

77

SPURNÝ, Nikola. Nestačí jen vyplnit formulář : Soudy od Nového roku povolili kvůli formálním chybám jen stovku osobních bankrotů. Ekonom. 2008, roč. 52, č. 13, s. 70-71 TARANDA, Petr. Osobní bankrot - bude spásou některých dlužníků ?. Daňová a hospodářská kartotéka. 2007, roč. 15, č. 2, s. 23. TARANDA, Petr. Pojem úpadek ve světle nového insolvenčního zákona. Daně a finance. 2007, roč. 15, č. 4, s. 20-21

INERNETOVÉ ZDROJE: BARABÁŠ, Ivan, NEUŽILOVÁ, Lenka. Vymáhání pohledávek a institut oddlužení. [online]. aktualizováno 19.2.2009 [cit. 24.března 2010]. Dostupný na: . DUBSKÁ, Drahomíra. Změny v sektoru domácností ČR – úspory a zadluženost v období 1995 až 2005 [online]. [cit. 10.7.2010]. Dostupný na: < http://www.czso.cz/csu/2005edicniplan.nsf/p/1533-05>. EPPINGER, Aleš. Osobní bankrot - lék s vedlejšími účinky ? [online]. aktualizováno 19.3.2008 [cit. 13.června 2009]. Dostupný na: . EPPIGNER, Aleš. Přihláška pohledávky v insolvenčním řízení – formalita nebo noční můra pro věřitele ? [online]. [cit. 10.7.2010]. Dostupný na: < http://www.epravo.cz/top/clanky/prihlaska-pohledavky-v-insolvencnim-rizeni-formalitanebo-nocni-mura-pro-veritele-54124.html>. JINDRA, Václav. Nová právní úprava úpadkového práva – Insolvenční rejstřík [online]. [cit. 10.7.2010]. Dostupný na: . LANSKÝ, Lubomír , KVÍTKOVÁ, Adriana . Oddlužení aneb nový start [online]. aktualizováno 8.1.2008 [cit. 13. června 2009]. Dostupný na: . PACHL, Lukáš. Mýty a fakta o oddlužení [online]. 2008, aktualizováno 8.2.2008 [cit. 12.června 2009]. Dostupný na : . PACHL, Lukáš. Oddlužení: nový fenomén úpadkového práva [online]. aktualizováno 6.9.2007 [cit. 12.června 2009]. Dostupný na: . RYSKOVÁ, Světlana. Osobní bankrot nově [online]. aktualizováno 28.5.2009 [cit. 21.března 2009]. Dostupný na: .

78

Druhý ročník Evropského týdne malých a středních podniků se uskuteční v květnu 2010 [online]. [cit.15.3.2010]. Dostupný na: < http://www.mpo.cz/dokument71630.html>. Koncepce rozvoje malého a středního podnikání na období 2007 – 2013 [online]. [cit.15.3.2010]. Dostupný na: . Metodický pokyn : Státní zastupitelství v insolvenčním řízení. [online]. [cit. 21.listopadu 2009]. Dostupný na: . Mýty o oddlužení [online]. [cit.17.3.2010]. .

Dostupný

na:

Na koho se můžete obrátit [online]. [cit.17.3.2010]. Dostupný na: . Nový insolvenční zákon je podle soudců pro lidi složitý. [online]. [cit.17.3.2010]. Dostupný na:. Sněmovní tisk č. 770 : Vládní návrh na vydání zákona,kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a další související zákony. [online].[cit.22.7. 2010]. Dostupný na: . Sněmovní tisk č. 1120/0 : Vládní návrh na vydání zákona, o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). [online]. [cit. 11.3.2010]. Dostupný na: . Sněmovní tisk 1120/1 : Usnesení Ústavněprávního výboru k tisku 1120/0 ze dne 20.1.2006, 78.schůze [online]. [cit.11.3.2010]. Dostupný na: . Soud mi zamítl oddlužení. Co mám dělat? [online]. [cit.17.3.2010]. Dostupný na: . Soudy kvůli chybám povolily jen sedminu osobních bankrotů. [online]. [cit. 25.3.2010]. Dostupný na: < http://www.epravo.cz/top/clanky/soudy-kvuli-chybam-povolily-jen-sedminuosobnich-bankrotu-53493.html?mail>. Stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 1/2008. Ke zveřejňování údajů v rámci insolvenčního rejstříku [online]. [cit.29.8.2010]. Dostupný na: . Statistické údaje za rok 2008 [online]. [cit.17.3.2010]. Dostupný na: . Statistické údaje za rok 2009 [online]. [cit.17.3.2010]. Dostupný na: .

79

Statistické údaje za 1. čtvrtletí 2010 [online]. [cit.17.3.2010]. .

Dostupný

na:

Víte, že zákon stanoví řadu poměrně krátkých lhůt, které se nevyplatí podceňovat? [online]. [cit. 25.3.2010]. Dostupný na: . Výkladové stanovisko č. 2 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 3. června 2008 : K otázce přípustnosti oddlužení. [online]. [cit. 10.3.2010]. Dostupný na: . Zpráva o vývoji malého a středního podnikání a jeho podpoře v roce 2008 [online]. [cit.15.3.2010]. Dostupný na: .

PRÁVNÍ PŘEDPISY: Ústavní zákon 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 217/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony Zákon č. 7/2005 Z. z., o konkursu a restrukturalizaci a o změně a doplnění některých zákonů. Nařízení vlády č. 461/2009 Sb., kterým se pro účely příspěvku na bydlení ze státní sociální podpory pro rok 2010 stanoví výše nákladů srovnatelných s nájemným, částek která se započítávají za pevná paliva, a částek normativních nákladů na bydlení Vyhláška č. 311/2007 Sb. o jednacím řádu pro insolvenční řízení, kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona

80

Nařízení Komise č. 800/2008, ze dne 6. srpna 2008, kterým se v souladu s články 87 a 88 Smlouvy o ES prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné se společným trhem (obecné nařízení o blokových výjimkách) Směrnice č. 2000/35 Evropského parlamentu a Rady o boji proti opožděným platbám v obchodním styku JUDIKATURA: Nález ÚS ČR Pl. ÚS 42/08 ze dne 21.4. 2009 Usnesení NS ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1121/2004 Usnesení NS ČR ze dne 21.4.2009 sp. zn. 29 NSČR 3/2009 Usnesení VS ze dne 13. 3. 2008 sp. zn KSPL 29 INS 252/2008 Usnesení VS ze dne 15.12. 2008, sp. zn. KSUL 70 INS 3940/2008 Usnesení VS ze dne 30.4. 2009, sp. zn. KSBR 37 INS 740/2009 Usnesení VS ze dne 30.9. 2008, sp. zn. KSBR 40 INS 2487/2008

81

Resumé This diploma paper carries the title “Problematic aspects of the institute of discharge from debts in the insolvency proceedings”. Its main objective is to either confirm or disprove hypothesis implied in its preamble, which is “The institute of discharge is in its current form bonded with a number of problematic aspects that are to be solved.” This work has been divided into four chapters. First chapter aims at introduction of institution of bankruptcy, which is without a question the fundamental institution of insolvency proceedings. This work analyzes bankruptcy with regard to the institute of discharge from debts and I have defined it by the means of so called “test of liquidity”. Purpose of the second chapter is to explain the objective of insolvency proceedings, outline the principles that it is built upon, define subjects and their role within discharge from debts, as well as to explain individual stages and the process of insolvency proceedings that leads to discharge from debts. Third chapter is the key chapter. It has been divided into four subchapters to summarize the analysis of problems implied to each of the individual subject matter. First of them is concerned with the question of right of action, where the proposal of discharge from debts is the right of non-entrepreneur debtor, according to § 389 odst. 1 InsZ. The question of interpreting the term non-entrepreneur is one of the most frequently discussed matters within specialized literature and judiciary practice focused on discharge from debts. I reached my conclusion with the assistance of statement of group of experts working under Ministry of Justice and through relevant judicature of High Court of Justice and Supreme Court. Further there has been expressed critique of disallowed access of small businessmen to the institute of discharge from debts. These subjects have no other option than to solve their insolvency through eventual bankruptcy. My opinions are mainly based on the argument that introduction of institute of discharge from debts for entrepreneuring individual would be a motivation for undertaking an entrepreneuring risk and it could happen to be a positive stimulus for small businessmen. It could be a welcome contribution to the support of small and middle-sized business that has been widely promoted in European Union and Czech Republic in recent years. In the end I point out potential guidelines for the means of setting the border of admissibility of discharge from debts for entrepreneuring individuals. The second subchapter refers to hastiness and thoughtlessness of debtors in the process of filing insolvency proposals as an outcome of their insufficient and unqualified knowledge, 82

which is one of the problematic aspects of discharge from debts. It is left to speculations if all of the steps that have been made to familiarize debtors with the newly introduced institute have been sufficient. I come to a negative conclusion and point out potentially helpful steps. Last but not least are listed some of typically misinterpreted opinions of debtors in the matter of discharge from debts, which are to be eliminated. Third subchapter is aimed towards problems bonded with the proposal to allow discharge of debts (insolvency proceedings). Reason for this is that it is frequently pointed out that applicants are having hard times with filing the proposals correctly. Practice proves that debtors still commit many mistakes. One of many opinions states that discharge from debts is from the perspective of debtors too complicated through its formal requirements. It is further criticised that even in spite of the effort its authors displayed, the paper form is confusing and its correct filing can be potentially problematic for debtors with no legal knowledge. After going through all the requirements of the paper form I have to ask a question if a classic form of proposal wouldn’t prove to be more effective as the debtor would be obliged to find a professional help so that an unnecessary overwhelming of judicial machinery wouldn’t occur. This subchapter also takes a look at insufficient length of deadline, which is set at seven days that are available for corrections and completions of proposals to allow discharge from debts. The end of third subchapter deals with the institute of withdrawal of proposal. One of problematic aspects of discharge from debts I deal with lies within a former impossibility to appeal against a decision of insolvency court, which acknowledges withdrawal of proposal of discharge from debts. This problem has already been solved by Constitution Court. The other relevant problematic aspect of discharge from debts, that has been pointed at by the above mentioned ruling, can be found in unconstitutional of legal fiction of withdrawal of proposal of discharge from debts. Fourth subchapter pays attention to the position of secured creditors, mainly those, whose value of security is not sufficient enough to compensate entire claim. I assume that the current state of legal regulations punishes secured creditors for their instantaneous insufficient value of security of their debt. In many cases to the extent that they are completely disqualified from the position of creditors. This means that they are not even granted the position they would have as ordinary creditors of debt within discharge from debts.

I

analyzed the above mentioned question from three different points of view. In the first place in relevance to the satisfaction of secured creditors within discharge from debts through schedule of repayment, secondly with exclusion of secured creditors from voting about the form of discharge from debts and lastly in relevance to the fact if it is correct that not even the 83

secured part of the debt that turns out to be unsecured doesn’t fall under 30% level of satisfaction of creditors. The fifth subchapter lists another four problematic aspects that I would like to draw attention to. However I don’t get the opportunity to analyze them to a greater extent, which is caused by a limited extent of this work. I assume that they should not be missed out as well and as such I point out potential direction of possible future research. This work is enclosed with the last of four chapters, which is aimed towards defining the source of inspiration that lead legislator, and I come to a conclusion that Czech legal regulations of discharge from debts results from the combination of German and American concept. You can also find an enumeration of reasons for the introduction of the institution of discharge from debts into Czech legal system. Among those is an increasing indebtedness of Czech households linked mainly with an increase in consumer lending and as an outcome of this rapidly growing number of personal bankrupts. How has this goal been met is deduced among other sources from accessible statistical information provided by insolvency courts, where I have chosen as an indicator the proportion of filed proposals of discharge from debts compared to the authorized discharges from debts. In the conclusion of this work I dare to state that the hypothesis set in the prologue has been confirmed and the institute of discharge from debts is indeed in its current form bonded with number of problematic aspects that are to be solved. Solution can be found in updating current legal regulations or in some cases through non-legal steps mentioned in the work.

84