MEANDER
PAVEL HRNČÍŘ PLECHOVÁ MÍNA PRO CLAIRE
ILUSTROVAL DAVID BÖHM
Drů se vykláněla z okna přízemního domku a pozorovala, co se děje na ulici. Po chodníku šel voják ve strakaté uniformě. Vlastně ani moc nešel, spíš vrávoral. Opilý namol. Vodka, koňak, rum, víno a tak dál. Jedna sklenice to určitě nebyla. Měl tmavé oči. A hluboké. Drů hlasitě pozdravila a voják se zastavil. Kymácel se na místě a pátravě mžoural do stran. Konečně objevil Drů. S pozdravem se nezdržoval: „Jak se jmenuješ?“ „Drů.“ Řekla Drů. „A podáš mi sklenici vody?“ Studená by bodla. S bublinkami. To si ale řekl jen pro sebe. Drů zmizela v domku. A hned se zase objevila. Vystrčila mu z okna sklenici vody. S třemi kostkami ledu. A s bublinkami. Drů má bystré uši. Slyší i nevyslovené myšlenky. A kromě toho Drů dobře vidí. Například horký slunečný den. Voják sklenici vyprázdnil na jeden lok a otřel si rty o zápěstí. S poděkováním si hlavu nelámal. Pořád ještě vrávoral. Navíc do toho začal škytat. Drů se shovívavě usmála. Musela to být veselá noc. Po veliké bitvě a po velikém vítězství. Zvědavě si vojáka prohlížela. Jednou rukou se držel plotu a druhou šťáral v batohu. Vylovil z něj dárek! „Heleď, Drů, … škyt ... tohle je … škyt … PLECHATICE … škyt … a za to ouško, … škyt … který na ní trčí, … škyt … nesmíš nikdy … škyt ... zatáhnout ... rozumíš? ... Nikdy! … škyt … Když za něj zatáhneš, … škyt … bude to šupa: … PRÁSK!... škyt … NIKDY, … rozumíš?“ KNIHA VYCHÁZÍ JAKO 50. SVAZEK UMĚLECKÉ EDICE MODRÝ SLON TATO KNIHA VYCHÁZÍ ZA LASKAVÉHO PŘISPĚNÍ MINISTERSTVA KULTURY ČESKÉ REPUBLIKY VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA (C) MEANDER – IVANA PECHÁČKOVÁ, 2012 (C) PAVEL HRNČÍŘ, 2012. ILLUSTRATIONS (C) DAVID BOHM, 2012 EPILOGUE (C) RADEK MALÝ, 2012 ISBN 978-80-87596-18-0 WWW.MEANDER.CZ
Drů natáhla ruku pro dárek. Vypadal jako hrnec! Z bytelného zeleného plechu! Nádhera! Voják už ale klopýtal pryč. Do vojenského tábora za městem. S loučením se neobtěžoval. Ani Drů nestihla poděkovat. Odnesla si hrnec do svého pokoje. Nemohla se na něj vynadívat:
05
1. JE TO KOČKA!
07
06
Hladké plechové tělíčko s ostře vyraženým číslem: 01072000. Na co by ho tak mohla použít? Drů si zapíchla ukazováček do čela a hluboce se zamyslela. Pak opatrně podrbala trčící ouško. No jasně! Je to kočka! Ještě jí musí vymyslet jméno. Už to má! Bude to Mína, plechová Mína!
Nastoupená rota čekala na rozkaz k odjezdu. Konečně! Na povel velitele zaburácely motory. Přes rozžhavené písečné duny se líně plazila kolona strakatých nákladních aut. Z výšky vypadala jako korálky na šňůrce. Na lavicích pod plachtami chrápali strakatí pěšáci. A uprostřed dřímal voják s hlubokýma očima. Kamarádi! To byla včera bitva! Honilo se mu v kebuli. U města CUKETY. Nebo tak nějak. Možná u CIBULE. Voják se probral a hned si vzpomněl na holku v okně. Trů? Nebo Hrů? A co třeba Krů? Zašmátral rukou v batohu. Mezi prsty mu proklouzly náhradní boty, lžička, ponožka, nůž a hrnek. Pořád ale nenašel to nejdůležitější. Anebo že by Vrů? Však si nakonec vzpomene. Zuřivě převrátil batoh vzhůru nohama. Kam jen strčil tu plechovou potvoru! Vtom mu to došlo. Drů! Zatmělo se mu před očima. „Zastavte!“ Voják vyskočil a zakřičel na celé kolo. „Stááát!!!“ Strakatí pěšáci se jeden po druhém probouzeli. Nechápavě mžourali zarudlýma očima. „Co blázní?“ „Hoďte na něj deku!“ Voják ale křičel dál a zuřivě mlátil dlaněmi do plachty auta. Auto konečně zabrzdilo. A s ním i celá kolona. Pěšáci se káceli jeden přes druhého jako kuželky. Voják vyskočil z auta a uháněl pryč. Kolona se hned vzpamatovala a znovu se dala do pohybu. Voják však běžel opačným směrem. Řidiči si klepali na čela. Nevěřícně kroutili hlavami. Asi mu přeskočilo! Už minul i poslední náklaďák s municí. Granáty a náboje a střelný prach. Strážce munice na něho přísně zíral z okýnka spolujezdce. Kolona zmizela v písečných dunách. Vypařila se jako kuličky vody na rozpálené plotně.
Voják zastavil a otočil se za kolonou. Zaváhal. Ale jenom na okamžik. Musí najít Drů. Jinak to bude mela. Obloha se zčistajasna zatáhla. Ve vzduchu bylo cítit bouři.
3. FUJ! CO TO JE ZA KASTROL? Když se ráno Drů probudila, povídala si s Mínou o zatoulaném vojákovi: „A měla jsi ho ráda, Míno?“ Mína neodpověděla. Možná neslyší. Řekla si Drů. Nebo jen dělá, že neslyší. Třeba si nechce povídat. Stejně ale byla Drů nadšená. Cvrnkla Mínu rozpustile do ouška: „Plecháčku, řekni něco!“ „Drů! Drů!“ Drů sebou trhla. Máma! No jasně, snídaně je na stole. A taky si musí sbalit kufry. Na dalekou cestu za tetou. A za strýcem. Do hlavního města RATATU! Z CIBULE je to až na druhém konci země. Navíc pojede sama vlakem. Vagón 3. Kupé číslo 12. Sedačka u okna. Je to napsané na jízdence. Sama s cizími lidmi. Budou se na ni smát a vychvalovat ji do nebes – jak je roztomilá a statečná. Jako loni. Nabídnou jí bonbóny, ale Drů je samozřejmě odmítne. Už slyší, jak nadšeně dupají: Správně holčičko, bonbóny se od cizích lidí zásadně neberou! A pak je sní sami. Stejně jako loni. Ještě že má svoje. Zeleninové s vitamíny! Nejlepší jsou mrkvové! „Kde pořád lítáš, Drů? Snídaně už je na stole! Ukaž, co to máš v ruce? Fuj! Co to je za kastrol!“ Drů se na maminku zamračila: „Nemám hlad!“ Máma se usmála: „No dobře, není zase tak ošklivý. Jen na první pohled.“ Drů se hned přestala mračit a strčila Mínu pod židli: „Děsně mi kručí v břiše!“
09
08
2. ŘIDIČI SI KLEPALI NA ČELO
Zatímco Drů snídala, voják ji hledal uprostřed písečných dun. Vracel se ve stopách kolony. Všechna zeleninová města už byla vypleněna. A vlaky s válečnou kořistí mířily do RATATU. Voják si oddychl, že má válku z krku. Alespoň pro letošek. Jenže nad hlavou mu visely těžké mraky. Tma houstla. To mi tak ještě scházelo. Bručel si pro sebe. Drů nemůže být daleko. Jistý si však moc nebyl. Kolona se plazila celou noc. A bouřka teď zahladí všechny její stopy. Smůla. Nebýt bouřky, našel by Drů snadno. Určitě by se spolu dohodli. Sáček bonbónů by to spravil. Anebo plyšák. A pak šup s plechovou potvorou do batohu. A hurá zpátky za kolonou. Znělo to docela jednoduše. Bouřka si o tom ale myslela svoje. Trefila ho pěstí přímo do nosu. V mžiku měl oči plné štiplavého písku. A v krku vyschlo. Nikde ani noha. Zachumlal se do širokého vojenského pláště. Každá bouřka jednou přejde, říkal si pro sebe. Ale musel to říkat docela nahlas – aby se v tom rachotu vůbec slyšel. Když bouřka konečně přešla, bylo už poledne. Voják se vyhrabal ze svého pláště a rozhlížel se na všechny strany. Stopy kolony byly čerstvě zaváté pískem. Na hlavu mu pražilo ostré slunce. Vyběhl na nejbližší dunu, která mu padla do oka. A nebyl to vůbec špatný nápad. Přímo před jeho nosem leželo fialové město obklopené rozlehlými lilkovými poli. Třeba tam najde Drů! Už nesmí ztratit ani vteřinu. Naštěstí má vycvičené nohy. Stačí, když jim hlasitě rozkáže: „Pochodem vchod!“ Nohy se poslušně postaví do pozoru a nahlásí: „Rozkaz, vojáku!“ Nohy poslouchají vojáka na slovo. Aby ne! Po těch nekonečných letech dřiny. 7000 ranních budíčků! Zpočátku to šlo ztuha. Dneska už neodmlouvají. Rozkaz je rozkaz.
11
10
4. NAŠTĚSTÍ MÁ VYCVIČENÉ NOHY
Hbitě s ním proklouzly pod městskou branou. Potom uháněly okolo pekárny. A pak na trh se zeleninou. Všude samý lilek. Po střechy naložená nákladní auta. S velkým písmenem „R“ na plachtách. Mířila na nádraží nakrmit útroby nenasytných vagónů. Vycvičené nohy přestalo hledání bavit. Ani stopa po ulici, ve které bydlí Drů. Všude už šly nejmíň třikrát!
Drů dosnídala. „Copak to schováváš pod židlí, Drů?“ „Plechovou Mínu, tati.“ „Nepotřebuje opravit?“ „Nepotřebuje, radši oprav pračku.“ „Už zase nepere pračka? Nedávno jsem ji opravoval.“ „No vidíš, a to ses mi chtěl šťourat v Míně. Zachránila jsem jí život!“ „Nepřeháněj, Drů.“ „Nepřeháním, tati. Zeptej se mámy.“ „Jo, pračka je kaput.“ „Třeba je to zásuvkou.“ „Není, červená kontrolka svítí.“ „Tak to je rozbitá.“ „Sláva, konečně ti to došlo.“ „Nehádejte se, prosím! Pomozte mi radši sbalit kufr.“ „Už se nehádáme, Drů! Právě jsme přestali.“ „Přece se nebudeme hádat kvůli hloupé pračce.“ „A ještě k tomu rozbitý!“ Zdůraznila máma. Drů balila na cestu. Plechovou Mínu strčila do batůžku se svačinou. Tady to voní, zašeptala pro sebe Mína. Tady to voní, zopakovala Mína. A poslouchala, co na to Drů. Drů obvykle slyší i nevyslovené myšlenky. A Míně kručelo v břiše. Tady to úžasně voní!, zkusila Mína zašeptat potřetí. Drů ji však neslyšela. Ani ťuk. Měla hlavu plnou dálek a dobrodružství.
13 13
12
5. TADY TO ÚŽASNĚ VONÍ!
