pátek 10 06 19.30 hod. Boskovice zámek
QUATUOR VAN KUIJK Nicolas Van Kuijk ∫ 1. housle Sylvain Favre-Bulle ∫ 2. housle Grégoire Vecchioni ∫ viola François Robin ∫ violoncello
téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE
∫1
Program
JOSEPH HAYDN (1732–1808) Smyčcový kvartet B dur op. 76/4, Hob. III:78 „Východ slunce“ Allegro con spirito Adagio Allegro Allegro ma non troppo
LUDWIG VAN BEETHOVEN (1770–1827) Smyčcový kvartet č. 12 Es dur op. 127 Maestoso – Allegro Adagio ma non troppo e molto cantabile – Andante con moto – Adagio molto espressivo Scherzando vivace – Presto – Tempo I. Allegro con moto
Děkujeme za spolupráci rodině Mensdorff-Pouilly.
∫2
CONCENTUS MORAVIAE
Soubor smyčcových kvartetů Josepha Haydna (1732–1808) je jedním z nejpodivuhodnějších dokumentů, jaké nám hudební historie zachovala. Ne snad svým rozsahem (běžně se uvádí třiaosmdesát skladeb), nýbrž jako živé a výmluvné svědectví o Haydnově životě a jeho době. Ta doba totiž, hledajíc nové umělecké formy jako důsledek proměny životního slohu, objevila mezi komorními sestavami nenáročné domácí hudby smyčcové kvarteto jako soubor netušených možností a velké budoucnosti. Osm desítek kvartetů pak předvádí názorně a poutavě Haydnův obrovitý podíl na tomto vývoji: od nenáročných skladbiček, jež dokumentují sotva víc než živý nápad a přirozené nástrojové cítění, postupují tyto kvartety krok za krokem k nenapodobitelnému projevu geniální osobnosti – snad žádný skladatel nám nezanechal tak podrobný a tak vzrušující popis cesty tak dlouhé, bezděčný deník tvůrčího života. Šest kvartetů s opusovým číslem 76, věnovaných hraběti Erdödymu, představuje bezesporu vrchol Haydnovy kvartetní tvorby; vnějším znakem jejich popularity je skutečnost, že se všem (kromě prvního) dostalo dodatečného rozlišujícího názvu: každé ze šesti čísel opusu 76 představuje svébytný a neopakovatelný umělecký tvar, hodný celého Haydnova dlouhého tvůrčího života; připomeňme si, že je psal pětašedesátiletý, dvanáct let před smrtí. Čtvrtému erdödyovskému kvartetu dalo označení anglické obecenstvo; The Sunrise znamená Východ slunce a postihuje sugestivní účin vstupu první věty: zpěvná myšlenka v prvních houslích se rozvíjí a zvolna stoupá nad tiše ležícím akordem ostatních nástrojů vskutku jako jitřní záře. Netušený obsahový náboj, jejž toto poetické, nevtíravé a volně vyslovené téma projeví, nám dává možnost domyslet přirovnání ještě dál: jako by probouzelo zprvu nehybný zbylý trojhlas ke stále bohatšímu životu, jejž pak neustále zalévá a udržuje svým teplem; vedlejší myšlenka ve violoncelle je jeho volným převratem a obě mezivěty jeho variacemi. Jenom veselé závěrečné téma je motivicky samostatné. Rovněž adagio je v podstatě monotematické; na rozdíl od svobodně a mnohotvárně rozvíjené myšlenky první věty působí neobvykle vážné adagiové téma svými návraty spíš dojmem bolestné úpornosti; jako by se hudební proud ustavičně vracel k otázce, položené oběma sudými takty a korunou. Jejich motiv zní s temnou naléhavostí pod vzdušnými a útěšně znějícími figuracemi, jež větu rozvíjejí. Nejvýmluvnější pak je okamžik návratu vstupní hudby uprostřed věty: připraveno vlídným a takřka líbezným přechodem nastupuje téma nečekaně v ponuré es moll. Celkové ladění adagia má však daleko k obvyklému výrazu haydnovských smutečních vět; jeho smutek je do sebe obrácený a spíš jakoby potlačovaný: je to smutek poznání.
téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE
∫3
Menuet třetí části o něm nechce nic vědět; taneční jadrnost vysloveně lidovou, s níž bujaře nastoupí, potvrdí později i trio s dudáckou melodií nad prodlevou a s charakteristickým dodatkem v unisonu. Něco z jeho tanečního rázu si uchovává i finále s dobromyslným a do všech hlasů prokomponovaným tématem. Má prostou třídílnou formu s mollovým středním dílem, jenž dává jinak hravému a humornému ladění vášnivý důraz, příslušející tónině b moll; nikoli náhodou dosahuje tu věta svého nejvyššího dynamického i melodického (na tříčárkovaném b) vzepětí. Návrat hlavního dílu s několika půvabnými drobnými změnami působní pak dvojnásob vlídně a důvěrně; účin skutečného finále je však vyhrazen teprve kódě, ostatně nadobyčej obsáhlé (má šestašedesát taktů proti čtyřiatřiceti hlavního dílu). Dvojí zrychlení původního dobráckého tempa dá v ní nově prokomponovanému tématu energický a strhující spád.
Posledních pět kvartetů z let 1824–26 patří k pozdnímu údobí tvůrčímu údobí Ludwiga van Beethovena (1770–1827), onomu tajemnému a nečekanému vzplanutí tvůrčích sil po řadě „psích let“ úpadku a deprese: po gigantických vzepětích Deváté symfonie a Slavnostní mše píše stárnoucí a nemocný, vždy však znovu povstávající a neporazitelný bojovník Beethoven ještě pět obrovských kvartetních skladeb jako své poslední poselství, stěží už srozumitelné rozpravy s věčností, stále se obnovující závazek pro každou další generaci interpretů a posluchačů, to nejvýznamnější, co bylo v komorní hudbě vytvořeno. První kvartet z pětice ukazuje svou tóninou k pocitu vítězné síly a vzletu, jenž je u Beethovena spojen tak či onak se skladbami v Es dur. Vstupní šestitaktové Maestoso není jen obvyklým volným úvodem sonátového allegra; jeho vznešený akordický motiv s charakteristickou synkopou na sudých taktech je totiž součástí tematického plánu věty a vrací se v jejích klíčových místech; také způsob, jakým se z něho lehce odloučí vlastní hlavní allegrová myšlenka, nasvědčuje těsné invenční souvislosti. Energičtější živel se objeví s mezivětou, kdežto vedlejší myšlenka v g moll má lkavý přízvuk; z rozhodnějšího závěru její plochy se vyvine sugestivní čtyřhlasá závěrečná myšlenka, jejíž ustrnutí na citlivém tónu vyvolá návrat vstupního Maestosa v uklidňující G dur. Stejným způsobem jako předtím expozice se z něho teď odvine provedení, jež pracuje výlučně s hlavní myšlenkou a s novými tvary, které z ní odvodí; stále vzrušenější rozvoj (v c moll) má vzápětí nový a poslední návrat Maestosa, tentokrát ve vysoké poloze vítězné C dur. Pravidelná repríza, uvádějící jednotlivé myšlenky expozice ve variaci, se počne odvíjet teprve po návratu hudebního proudu do Es dur. Závěrečný motiv tentokrát nepřivolá robustní a řešící Maestoso; kóda
∫4
CONCENTUS MORAVIAE
pokračuje stále lehčeji a poetičtěji hlavní myšlenkou, spoléhajíc už jen na její vlastní výrazovou nosnost. Volná část je variační: osmnáctitaktové téma v As dur je šestkrát za sebou proměněno a tento variační řetěz vytváří větu vpravdě obrovité šíře, příznačné právě jen pro pozdního Beethovena. Dvanáctiosminový takt dává zvláštní klid tématu, jež se odvíjí jako jakási „nekonečná melodie“, a první variace na ně naváže jedním dechem; je však už rytmicky pestřejší a polyfonně oživenější. Humorná a třpytivá imitační hra, plná drobných útvarů a trylků nad rytmickými rázy průvodu, vyznačuje druhou variaci. Třetí variace, opět adagiová, je v „nebeské“ E dur: přísná a jakoby oproštěná hudba, plná soustředění zrovna nábožného; čtvrtá variace se vrací do původní As dur, teprve však po chvíli (ve čtvrtém taktu) počne violoncello do jejího bohatého děje, plného trylků, odvíjet melodii tématu. Dvanáctitaktový přechod pak lze považovat za další variaci; je totiž do té míry výrazově samostatný ve své niterné cis moll. Uvede poslední (šestou) variaci s vlahým a jakoby rozkošnickým šestnáctinovým legatem prvních houslí nad průvodným akordem, rozvlněným takřka neznatelně pohybem ostatních nástrojů. Rozšířený závěr této variace je kódou celé věty se zřetelnou připomínkou první a čtvrté variace: jako by chtěl jediným něžným gestem ještě před usnutím oživit všechny blažené děje této širé věty. Scherzo třetí části může udivit svým rozsahem, třebaže je skutečně humorným scherzem a toliko z drobných motivků. Nejdůležitější z nich je violoncellová otázka z pianissima po čtyřech pizzicatových akordech vstupu; viola na ni stejně tiše a bystře odpoví a tato dvojí fráze vlastně určí rytmický i výrazový charakter celého hlavního dílu, jenž probíhá ve složité a duchaplné polyfonní hře. Triové presto je naproti tomu skoro homofonní, s vířící linií vázaných čtvrtí v prvních houslích a s naléhavým fanfárovým motivem v ostatních hlasech. Hlavní díl se pak vrátí v celé své délce; kóda před závěrem znovu připomene trio. Finále je sonátové a jeho hlavní myšlenka je uvedena čtyřtaktovým unisonem, jež se pak objeví ještě jednou na počátku provedení. Myšlenkový materiál je široce a polyfonně komentován už v expozici; hlavní téma si ponechává svůj tichý a těkavý ráz, vedlejší myšlenka je naproti tomu hřmotná a energická, kdežto paralelní tercie v dialogu drobnějšího závěrečného tématu působí spíš něžně. Provedení je neobyčejně barvité a imitační postupy se v něm rozvíjejí s jakousi posedlou fantazií a bez obvyklé ukázněnosti, jež dává v Beethovenových sonátových větách právě tomuto střednímu dílu jednotnou dramatickou linii; posluchač se tu však stačí orientovat stejně dobře jako pak v pozměněné repríze.
téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE
∫5
Rozhodující překvapení však přinese kóda: z dlouze položeného a trylkujícího akordu C dur začne se odvíjet idylická přírodní scéna s triolovou figurací v šestiosminovém taktu a těkavá hlavní myšlenka z finále v něm nabude nové a určitější podoby, jako by konečně našla svůj pravý smysl. Opakuje se mnohonásobně, procházejíc klidně nejrůznějšími tóninami a stupňujíc posléze svůj idylický výraz k monumentálnímu vrcholu. Způsob, jímž tak uzavírá veliké dílo, je jistě nekonvenční, avšak nadmíru přesvědčivý, protože se odvolává k nejvýraznějším momentům předchozích částí, zejména variací druhé věty, která nese těžiště celé skladby. Jiří Beneš
∫6
CONCENTUS MORAVIAE
Quatuor Van Kuijk, francouzské kvarteto čerstvě zařazené do prestižního programu „Umělci nové generace“ britské rozhlasové stanice BBC, bylo založeno v Paříži v roce 2012. První zkušenosti kvarteto nabíralo od členů legendárního Quatuor Ysaÿe, ve studiích pak až do loňského roku pokračovalo na Escuela Superior de Mùsica Reina Sofia v Madridu, kde byl jeho učitelem Günter Pichler, zakladatel a primárius dalšího proslulého kvarteta – Alban Berg Quartett. Jako první francouzské kvarteto obdržel Quatuor Van Kuijk v loňském roce 1. cenu kvartetní soutěže londýnské Wigmore Hall. Toto vzácné ocenění si kvarteto zařadilo k 1. ceně z norského Trondheimu z roku 2013 a k řadě dalších úspěchů, které vedly k nabídce stát se rezidenčním ansámblem Evropského centra komorní hudby ProQuartet; soubor tak následoval slavná kvarteta jako Berg, Hagen či Artemis. Kvarteto je pravidelným hostem koncertních síní světových hudebních metropolí, kde vystupuje díky laskavé podpoře Mécénat Musical Société Générale. www.quatuorvankuijk.com
téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE
∫7
∫8
CONCENTUS MORAVIAE