P Ř E D M L U VA
Pravda o vraždě cara je pravdou o utrpení Ruska N. A. Sokolov, soudce vyšetřující zavraždění carské rodiny v roce 1918
Krev museli ze sklepa Ipaťjevského domu vynášet po kbelících. V červenci 1918 byla rodina posledního cara se čtyřmi sloužícími zavražděna devětatřiceti výstřely z velkorážných pistolí a nesčetnými ranami bodáků. Později se stal jeden z vrahů sám obětí vražedného útoku. Říká se, že na prstě měl carův prsten. Trvalo však bezmála století, než se posledními nálezy a jejich identifikací podařilo definitivně rozluštit hádanky okolo zločinu. První dojem z krvavého činu klame: Rusové se zdráhali střílet na carovy děti, nevinné mladé lidi. A byli to opět Rusové, kdo ještě tehdy, v roce 1918, a znovu od sedmdesátých let minulého století jako amatéři i odborníci – právníci, historici a soudní lékaři – neúnavně pátrali tak dlouho, dokud se jim nepodařilo najít a identifikovat poslední pohřešované členy carské rodiny. Angažovanost těchto lidí je závazkem k usmíření s temnou stránkou ruských dějin, jakoby v zastoupení záhuby milionů lidí, a také příspěvkem k definitivní tečce za pochybami a diskusemi o identitě nálezů. Nejnovějším otevřením „případu Jekatěrinburg“ sledujeme detektivní pátrání po prvních indiciích, svědeckých výpovědích a nálezech, které provázejí hledání stop této dobrodružné historie až do současnosti. Setkáváme se s chladnokrevnými vrahy i s lidmi, kteří jsou ochotni ručit za čestné slovo a svou pravdu třeba i životem. A sledovali jsme, jak málo znamenal 7
E L I S A B E T H H E R E S C H O VÁ
pro bezskrupulózní držitele moci život prostých lidí, o něž se jejich proletářský režim údajně opíral, když šlo o to, najít klenoty poslední carské rodiny a proměnit je na peníze pro revoluční propagandu. Tato zpráva nabízí malé, ale příznačné nahlédnutí do historického a společenského panoramatu nejdramatičtějšího století ruských dějin. Avšak i současné Rusko a mentalitu jeho obyvatel lze pochopit pouze se znalostí minulosti.
8
I ROZLOUČENÍ
SE VČEREJŠKEM
Začátek konce Poslední odjezd 22. února – podle západního, gregoriánského kalendáře 7. března – 1917 nastoupil car Mikuláš II. v uniformě s šedým vojenským pláštěm do svého vlaku. Krátce zasalutoval svému doprovodu a gardovým vojákům na rozloučenou a odebral se do svého salonního vagonu. Ve 14. hodin vyjel carský vlak z nádraží v Carském Sele. Měl odvézt Mikuláše do hlavního stanu ruského generálního štábu, který byl od podzimu 1915 v Mogilevu – téměř den a noc jízdy jihozápadním směrem z ruského hlavního města. Ve druhém roce války převzal Mikuláš sám vrchní velení a od té doby se zdržoval převážně v generálním štábu nebo na frontě; v hlavním městě Petrogradu, jak se Sankt Petěrburg nazýval od začátku války, pobýval jen vzácně. Mikuláš nyní pociťoval úlevu, že může uniknout z petrohradského „hnízda intrik“ a vrátit se ke své milované armádě, aby připravoval jarní ofenzivu. Úspěšné ukončení války mělo u něho přednost před řešením vnitropolitických otázek, které mu připadaly jako obtížné žabomyší spory a za nimiž se podle jeho názoru skrývaly hlavně osobní ambice vůdců různých frakcí dumy, ruského parlamentu. Rostoucí napětí a rady, ba naléhavá zapřísáhání, jichž se mu při jeho pobytu v metropoli dostalo, mu daly velice zabrat. Na rozdíl od předchozích let už car nevěděl, komu může doopravdy důvěřovat. Pro napjatou atmosféru je příznačné, že premiér carovi důtklivě naznačil, že by bylo žádoucí, aby se tentokrát nevracel až za měsíc nebo později, ale pokud možno už za týden. Mikuláš netušil, že už brzy o tom nebude moci rozhodovat sám. A že až se vrátí, už nic nebude jako předtím. 9
E L I S A B E T H H E R E S C H O VÁ
K vážnému zamyšlení měl car mnoho důvodů. A to navzdory slibným úspěchům, jichž v předchozím roce 1916 armáda dosáhla pod velením generála Brusilova: nyní byla připravena zasadit německému útočníkovi rozhodující úder. To nebylo po prvním roce války a neúspěších po Brusilovově triumfu nijak samozřejmé. Zpočátku se sice ruské armádě podařilo dobýt v Haliči na Rakušanech Lvov, avšak za to z větší části vděčili vídeňskému špionovi plukovníku Redlovi, který vyzradil nástupní plány rakouské armády. Brzy ale nastalo v boji proti pruským vojskům vystřízlivění: ukázalo se, jak nepřipravené Rusko válka překvapila a že výzbroj a munice je k dispozici jen pro zlomek z 15 milionů mužů. Pušek a munice se nedostávalo natolik dramatickým způsobem, že se často několik vojáků muselo dělit o jednu dávku střeliva. Hindenburgovi navíc bez problémů vyšel plán vylákat druhou armádu – elitní gardovou jednotku – do pasti, protože právě jí jako naschvál velel nepříliš nadaný generál Samsonov. Tomu po katastrofě nezbylo než si vlastnoručně prohnat kulku hlavou, aby se ušetřil ponížení zajetí. V roce 1915 činily ztráty na ruské straně již 1,5 milionu mužů a téměř 1 milion raněných. Poznání o zpochybňování věrnosti ruského spojence vůči Francii, jejímuž „zázraku na Marně“ odlehčením francouzské východní frontě byla na severozápadě obětována ruská vojenská elita, přišlo příliš pozdě. Co říkali nyní ruští odpovědní ministři, kteří se jen usmívali, když generální inspektor ruského dělostřelectva velkokníže Sergej Michajlovič mluvil po svém návratu z Evropy na podzim o zbrojních a muničních závodech centrálních mocností, Německé říše a Rakouska-Uherska, není známo. Jen málokteří politikové brali rady velkoknížete vážně, vždyť v jejich očích byli početní členové carské rodiny jen našňoření budižkničemové. Avšak po debaklu z roku 1915 se zbrojní úsilí přece začalo poznenáhlu zvyšovat, navíc za účasti velké části civilního obyvatelstva – dokonce i klenotník Fabergé začal místo skvostných objets d’art vyrábět ruční granáty. Počátkem roku 1916 vložil do financování potřeb armády celý svůj osobní 10
VRAŽDA
CARSKÉ RODINY
majetek i car a na jedné konferenci vyzval nejvýznamnější velkoprůmyslníky země k velkorysé podpoře, jak doufal, posledního a rozhodujícího válečného vzepětí. Osobní převzetí vrchního velení carem, který se těšil nejlepšímu vojenskému vzdělání, bylo sice pokládáno za riskantní, neboť nyní byly neúspěchy přičítány k tíži koruně, avšak přispělo bezpochyby k motivování bojujících vojáků, u nichž se velké oblibě těšil nyní již dvanáctiletý následník trůnu Alexej. Vojenské letectvo, vybudované carovým strýcem velkoknížetem Alexandrem Michajlovičem, umožnilo účinnou formu průzkumu a budilo důvěru, že armáda dokáže odolat i německým leteckým útokům. Koncem roku 1916 se zdálo, že armáda je od dělostřelectva po výstroj pro jarní ofenzivu dobře vyzbrojena a optimálně motivována. Bylo postaveno šedesát armádních sborů. „Jakmile budeme mít příležitost zahájit ofenzivu, zničíme Němce i Rakušany,“ vyjádřil se koncem roku 1916 optimisticky zmíněný velkokníže Sergej Michajlovič v generálním štábu. A provokativně dodal: „Jedinou záchranou Německa je rozpoutat v našem týlu revoluci!“ – Toto provokativní prohlášení pak ještě doplnil slovy: „Pak asi víte, co dělat…“ Velkokníže očividně tušil, že německá císařská vláda opravdu „zadala“ revoluci a program, za jehož realizaci byl jeho původce Alexander Parvus alias Izrail L. Helphand bohatě placen, začal být od jara 1915 v různých formách pomalu uskutečňován. Jeho cílem bylo dostat v Rusku k moci vládu „připravenou k míru“, zvlášť když car nebyl s ohledem na spojenecké závazky ochoten německým požadavkům na uzavření separátního míru vyhovět. Parvus byl již ve svém etablovaném hlavním sídle v Kodani, odkud spřádal nitky mezi Berlínem a Petrohradem, plně připraven vytvářet předpoklady pro vzpouru s cílem násilného odstranění carského režimu a fungovat jako šedá eminence za novými mocipány, kteří již nedočkavě čekali na startovní pozici. Podle jeho harmonogramu k tomu mělo dojít už na jaře 1916. Avšak v důsledku carova nového válečného úsilí, které v Berlíně díky vynikající špionážní službě do detailu znali, musel německý vyslanec v Kodani a dlouholetý „partner“ ve 11
E L I S A B E T H H E R E S C H O VÁ
spolupráci s Parvusem hrabě Brockdorff-Rantzau 26. ledna 1916 poslat svým nadřízeným do Berlína tento kabelogram: „Revoluční organizace je nezvratně odhodlána přistoupit k činu, avšak po posledních carových opatřeních revoluční nálada poklesla, a okamžitý čin nelze tedy doporučit. Částka jednoho milionu rublů je již v Petrohradě a předána ke svému určení.“ „Určení“ – to byl okruh osob nejen z řad opozice, agitátorů a vůdců stávek, ale též zkorumpovaní poslanci dumy, kteří se dali koupit, aby přispívali k destabilizaci tím, že bránili konstruktivním opatřením a vynášeli ven protokoly ze zasedání, aby je pak přihráli nepříteli. Než se ukáže, že se velkokníže ve svém prorockém vyhlášení nemýlil, uplyne jen docela krátká doba… Na rozdíl od povzbudivé připravenosti k boji na frontě zavdávala atmosféra v hlavním městě carovi důvody ke starostem. Skutečně se zdálo, že se v Petrohradě něco chystá – jako by události řídila neviditelná ruka. Tu propukla stávka, tam došlo k demonstraci, a všude se šířily pověsti o spiknutí: revoluce visela ve vzduchu. To si ovšem car nechtěl připustit. I nadále vyzýval k vlastenecké jednotě a společnému úsilí ke zvládnutí situace během války, tak jak existovaly při vypuknutí konfliktu. Nyní si musel bolestně uvědomovat, jak velice se nálada oproti začátku války změnila. Jakkoli byl okamžik onoho večera 1. srpna 1914, kdy mu byla předána depeše jeho ministra zahraničí o vyhlášení války císařem Vilémem, skličující, o to povzbudivější byly projevy sympatií, jimiž ho v následujících dnech zahrnovalo obyvatelstvo. Ve Svatojiřském sále Zimního paláce se shromáždily tisíce osob – dvůr, diplomatický sbor, gardoví důstojníci i představitelé stavů. Když car pomalu procházel sálem, panovalo dojemné ticho. Mikuláš přicházel k trůnu. Byla tam vystavena ikona „zázračné Matky Boží Kazaňské“, před kterou se před sto lety modlil za vítězství nad Napoleonem maršál Kutuzov – 12
VRAŽDA
CARSKÉ RODINY
a jeho prosbě bylo, jak známo, vyhověno. Zde nyní skládal car s pravou rukou na bibli stejný slib jako v roce 1812 jeho předek Alexandr I.: „(…) neuzavřít mír, dokud poslední nepřátelský voják nebude vyhnán z ruské půdy (…)“ a stejnými slovy jako tehdejší car žádal armády, aby „bojovaly s mečem v ruce a křížem v srdci.“ Když pak po této slavnostní ceremonii vystoupil na balkon Zimního paláce, přivítala ho bouře nadšení od lidí, kteří se shromáždili na náměstí před palácem. Naskytl se mu pohled na nedohledný dav klečících lidí s prapory, ikonami a obrazy cara v rukou; tu a tam někteří zanotovali carskou hymnu – až se nakonec obrovské prostranství rozeznělo hlasy tisíců a naplnilo se voláním „Bože, chraň cara“. Tehdy Mikuláš cítil splynutí se svým lidem, i když ho neopomněl vyzvat, aby „zapomněl v těžkých časech na vnitřní různice“. V tu chvíli byly opravdu zapomenuty. Cestou do hlavního stanu mohl car s hořkostí vzpomínat, jak došlo právě k tomu, čemu chtěl tolik zabránit: zapletení jeho země do války. Jeho telegramy císaři Vilémovi vyzývající k diplomatickému řešení rakousko-srbského konfliktu i jeho návrh předložit ho Mezinárodnímu arbitrážnímu soudu v Haagu (který v roce 1900 sám pomáhal založit), jeho depeše do Vídně, v nichž žádal o prodloužení lhůty ultimata či změnu formulací, a nakonec jeho doporučení Srbsku, aby jednotlivé body „pokud možno“ přijalo, zůstaly bezvýsledné. Válka totiž přišla pro cara v tu nejnevhodnější chvíli. Běžel desetiletý program reforem, jenž měl v obrovské říši, představující šestinu zemského povrchu, pozvolna řešit sociální otázky a odstraňovat rozdíly ve standardu vzdělání a životní úrovni mezi oblastmi země. Přerušení programu válkou přinášelo nebezpečí, že za ztížených podmínek budou opoziční síly konflikty přiživovat, a ty se nakonec vybijí destruktivním způsobem. Mikuláš byl jedním z mála, kdo zprvu s válkou nepočítali. Výstřely na rakouského následníka trůnu v Sarajevu v červnu 1914 cara nevyděsily. Zatímco diplomatičtí zástupci jeho spojeneckých či spřátelených zemí starostí vraštili čela, car spekulace o možné eskalaci situace odmítal. Francouzskému vyslanci Paléologuovi řekl: „Nevěřím, že císař Vilém chce 13
E L I S A B E T H H E R E S C H O VÁ
válku. Kdybyste jen věděl, jak jsou jeho gesta teatrální! Císař je příliš opatrný, než aby se kvůli modrým očím Habsburků vrhl do divokého dobrodružství, vždyť ví, že by se na naši stranu přidala Anglie, a pokud jde o císaře Františka Josefa, ten chce jen v klidu umřít.“ Německý císař přitom již několik dní předtím, než Rakousko-Uhersko poslalo Srbsku své ultimátum, dal informovat podnik HAPAG a severoněmecký Lloyd, že dojde k ultimátu a že je třeba pro případ války poslat loďstvo do bezpečí. Ve stejnou dobu vydal Winston Churchill jako první lord admirality nařízení, aby anglické loďstvo zůstalo v plné bojové pohotovosti i po skončení letních manévrů. A právě poslední týden července 1914 – tedy jen pár dní před vyhlášením války Německa Rusku, kdy probíhala částečná mobilizace v jihozápadních vojenských okruzích –, vypukly v muničních továrnách Petrohradu stávky. Bylo zadrženo několik agentů mluvících s německým přízvukem, kteří vyzývali k zastavení práce. Obrázek, který z těchto akcí vyplývá, nesvědčí jen o tom, že vyhlášení války Německem ruského cara překvapilo, ale že rostoucí síla Ruska byla trnem v oku nejen německému císařství, ale i Anglii. Car se v rámci Dohody cítil být jejím spojencem, ta však očividně měla zájem stanovit Rusku určité meze – a v nejlepším případě ho využít, aby vyřadilo Německo jako anglického soupeře. Proto Anglie i Francie při vypuknutí války cara zavázaly, že neuzavře s Německem separátní mír, dokud nebude Německo vojensky poraženo. Za tento neochvějně dodržovaný slib spojencům a přísahu, kterou v den vyhlášení války dal svému lidu, že německý útok odrazí výhradně vojenskou cestou, měl car ručit jako vládce i politik a nakonec i svou osobní existencí. Věrnost spojenci byla carovi osudnou již při vypuknutí války. Kdyby nebyl ustoupil naléhání svých poradců a tlaku veřejného mínění, aby podpořil Srbsko, malého slovanského pravoslavného „bratra“ na Balkáně, nebyl by Mikuláš souhlasil právě s onou částečnou mobilizací, která měla císaři Vilémovi navzdory ujišťování, že „nenechá vojska přikročit k aktivní činnosti“, zavdat záminku k vyhlášení války. 14
VRAŽDA
CARSKÉ RODINY
„Jediná záchrana Německa – revoluce“ Ve skutečnosti bylo ve hře mnohé z toho, co bylo za budováno po desítky let. Před vypuknutím války procházelo Rusko obdobím největší prosperity svých dějin, jemuž se už tehdy začalo říkat „stříbrný věk“ – analogicky k věku „zlatému“, jak byla nazývána doba největšího rozkvětu o sto let dříve. Carská říše Mikuláše II. v předvečer července 1914, jenž představoval začátek konce, byla celkově vzato bohatým hospodářským dědictvím, které převzal od svého otce Alexandra III. Rubl byl od přelomu století stabilní měnou opírající se o zlato: jeden rubl stál dva americké dolary. Důvěra zahraničních investorů roztočila kola industrializace, což na Sibiři umožnilo stavbu několika tisíc kilometrů železnice během pár let. Od Petrohradu po Port Artur se hemžily mezinárodní společnosti. Noví velkoprůmyslníci v Petrohradě a Moskvě si vychutnávali nezměrné bohatství jako šampaňské. V restauracích vládla opojná atmosféra a za tklivých melodií romancí slzeli i zahraniční hosté, kteří nerozuměli ani slovo, zatímco jiní utápěli tíhu břemen ve svůdném umění cikánských houslistů. Někteří magnáti, rádi vystupující jako mecenáši umění, se dekadentně oddávali nebezpečným hrátkám. Například majitel moskevských textilních továren Morozov podporoval opoziční noviny, jako třeba noviny Gorkého – ačkoli Gorkij v nich s Leninem vyzýval ke stávkám právě v textilních továrnách, které patřily Morozovovi. Udiveným přátelům Morozov mezi dvěma tahy z doutníku vysvětloval: „Jsem dost bohatý, abych si mohl dovolit podporovat své nepřátele!“ Když se s revolucí přestalo dát žertovat a jiní magnáti prchali do ciziny, spáchal Morozov sebevraždu; alespoň byl ušetřen toho, že by ho titíž čarodějovi učňové, jejichž vzdělání tak velkoryse podporoval, vyvlastnili a strčili do vězení. Francouzské a německé hospodářské delegace předpovídaly, že Rusko bude zanedlouho nejsilnější mocností Evropy – čili „neporazitelné“, jak to formulovali němečtí vyslanci: „Budoucnost náleží Rusku,“ zapsal si do deníku německý diplomat Lurt Riezler jen pár dní před vypuknutím války 7. července 1947, „roste a roste a stává se pro nás stále horší noční 15
E L I S A B E T H H E R E S C H O VÁ
můrou.“ „Předejít rostoucí výbušné síle ruského kolosu“ lze podle Reizlerova názoru jedině „preventivní válkou.“ Podobně hodnotil situaci i císař Vilém. V dřívějších letech zkoušel svého mladšího příbuzného dlouhou dobu ovlivňovat, „vést“ – například když mu doporučoval, aby se vrhl do dobrodružství s Japonskem, kde se ruský car vázal a oslabil. Ve skutečnosti se ovšem ukázalo, že jeho rady jsou jen pokusem o manipulaci. V srpnu pak nechal mentor masku spadnout, a hra byla u konce. „…zříkáme se trůnu“ Car a carevna Car se mohl nakonec po právu ptát: Jak si lze, po přesvědčivých projevech vlastenectví v roce 1914 a navzdory zlepšení válečné situace počátkem roku 1917, vykládat otrávené ovzduší v zázemí, jež nyní hrozí otřást pevnou, bohatou zemí v samotných základech? Mikuláš nevědomky cítil, odkud vítr vane, ale nechtěl si pravdu přiznat, protože se proti tomu cítil bezmocný: těžištěm kritiky byla totiž i jeho vlastní žena. Alexandra Fjorodovna pocházela z Německa jako hesenská princezna Alix. Mikuláš se do ní v mladých letech zamiloval a přes počáteční odpor obou rodin se s ní oženil. I po více než dvou desetiletích manželství spojoval oba hluboký vztah, který ještě posilovalo pět společných dětí. S postupujícím věkem ale neustále narůstala tvrdost a nepružnost carevniných názorů, jak ve svých vzpomínkách dosvědčují pamětníci. Byla naprosto nepřístupná jakékoli opozici, radám či projevům jiných názorů než vlastních. Rovněž cara by ráda viděla jako nedotknutelného a povzneseného nad jakoukoli kritiku, a proto k němu kritiky nepouštěla; její mysticky přehnaná religiozita navíc ztrácela jakékoli spojení s realitou. Jak mimo jiné ve svých pamětech konstatuje ministr financí a premiér Vladimir Kokovcov, vědomí moci vlastní a zejména jejího muže jako vládce a víra v neměnnost autokracie 16
