Ot Otomar r Dv k Dvořák
SÁGA
PROVAZNICKÉHO
RODU díl prvníí DĚDICOVÉ BLÁZNIVÉHO MAXMILIÁNA
VĚNUJI památce mého dědečka, který ještě uměl staré provaznické řemeslo, a jehož svérázný způsob vyprávění mi odhalil tajemství příběhů. autor
MOTTO: „Každý provaz má dva konce.“ Provaznické přísloví
„Otevřeným oknem slýchávám vodníkův dětský pláč; jest nám stříci se úkladné vody...“ Vladislav Vančura: Amazonský proud
Vydalo nakladatelství Machart v roce 2011 www. machart.cz logo Grafická úprava: Kameel Machart text © Otomar Dvořák ilustrace © Kameel Machart
PROLOG
Franckovi ze všech jarmarků, co jich kdy prošmejdili s otcovým rozhrkaným vozíkem, nejhlouběji v paměti utkvěl ten újezdský, na kterém se Honza Trsojc poprvé pokusil prodat kozu. Koza se vzpínala, jako by tušila svůj neblahý osud, mečela a zlostně trhala rohy ovinutými provazem. Co jí to však bylo platné; provaz byl kvalitní (Routova práce se nezapře!) a navíc Honza táhl vší silou svých desíti let. Za chvíli vyrostlo kolem kibiců jak hřibů po dešti: povzbuzovali střídavě kozu i kluka a smíchy se mlátili po stehnech. Jen starý flašinetář Josífek se zamračil, hodil si přes rameno řemen malované truhly, plné nejnovějších melodií, a když pajdal k hospodě, kde tušil nadějnější kšeft, prskal vzteky hůř než starý kocour, jemuž hloupá koťata seberou před nosem tučnou myš. Ale ani koňáci, splachující sklenkou režné dobré obchody, ti světáci s vyleštěnými holínkami vyloženými na stolech a s dlouhými viržinky mezi žlutými zuby, neměli pro něj pochopení a poslali ho, i s jeho tklivou baladou o nešťastných milencích, co „večer k deváté hodině dali se přeject mašině“, pěkně od plic do prdele. Zato Routa věděl, že právě tady, kde páchne koňský pot a kde kravská slina zvlhčuje prach, je to pravé místo pro jeho vozík. Vztyčil dlouhou šibenici, na kterou jeho ženské rozvěsily zboží: halbštriky a bokováky na telata, koňské postraňky, čabraky a ohlávky ozdobně vyplétané do hvězdic, popruhy, pavuzníky na utažení fůry sena,
PROLOG
3
náušnice s barevnými střapci, sítěné deky na celého koně (ty, co jsou nejlepší pod moravské kšíry!), košíčky na volské čumáky, porodní provázky, jimiž se tahají vyděšená telátka do vřavy světa… Sedláci se zastavovali, rozvážně drhli palci po nedělně vyholených bradách. Routa se na ně povzbudivě usmál: jen pojďte blíž a zkuste kvalitu, tak dobře a levně nenakoupíte, kdybyste zběhali kraj světa! Koutkem oka postřehl, že Francek se vytrácí do davu, obklopujícího kruh, kde koňáci prováděli hřebce, a v duchu synovi přislíbil, že mu to toulání vytluče z hlavy. Francek totiž mizel vždycky, když se dostal do blízkosti koní a neodradila ho ani představa zákonitě následujícího výprasku. Svazek provazů, namočených pro přiostření ve vodě, dovede pěkně štiplavě přilnout k tělu! Jenže koně... Krásní, hnědí, vraní, bílí, grošovatí, koně s divokým okrouhlým okem a chvějivým růžovým chřípím, koně, jimž se ježí hříva a pod kůží cukají neklidné svaly, koně, kteří bijí kopyty o zem, protože cosi cítí za nízkým, palčivým obzorem tohoto zapomenutého kraje. Koně! Provaz nadělá na zadku modřiny, že si Francek nebude moct týden sednout, jenže koně jsou koně… Byla tu skoro celá Routova rodina, neboť o jarmarku musí prodávat každý, kdo má ruce a hlavně hubu, aby dokázal vychválit své zboží. Co se nevydělá o jarmarku, to se ve všední dny těžko dohání. Skoro celá: Chyběl Tomeš, nejstarší syn, nepodařené kvítko, černá ovce... Krasavec Tomeš, idol dívek! Nosí kostkované kalhoty, špičaté boty „šimy“, vestu s řetízkem a klobouk „na tři facky“, kouří dlouhá viržinka a rozvaluje se po hospodách s partou podobných frajerů. Občas si někde půjčí, nadělá dluhy a ostudu a otci nezbývá, než dřít se zaťatými zuby, pracovat zbůhdarma a zadarmo, aby všechno splatil, urovnal a uchlácholil. „Vyženu tě z domu!“ vyhrožoval Routa, když se Tomeš vracel vratkým krokem a táhlo z něj jako z palírny, chytil syna pod krkem, díval se na něj nahoru (a bohužel, ten podhled mu nepřidával na převaze ani důstojnosti), ale Tomeš se
PROLOG
4
otci vytrhl a stál proti němu rozkročený se zaťatými pěstmi. „Co si myslíte!“ křičel, zalykaje se bezmocnou zlostí. „Copak tohle je nějakej život? Motat se v provázcích, dusit se prachem z konopí, pomalu chcípat a nevytáhnout paty dál, než na újezdskej jarmark! Za lesem pro vás končí svět! Víte vůbec, že v Kostelci už mají dráhu? Že půl dne cesty odtud vedou koleje do Prahy, do Plzně, do Vídně?“ Routa si na to jen vzpomněl, a hned mu naběhla modrá cukající žíla nad levým spánkem. Radši se odvrátil, aby jeho zamračená tvář neodrazovala zákazníky. Anežka, jediná dcera, jim úsměv stokrát vynahradí: je to jednoduchý kvítek s pomněnkovýma očima, krásná po babičce. Je jí teprve čtrnáct, ale i postarší ženáči rozpačitě uhýbají pohledem, když s ní mají promluvit, protože z ní vyzařuje něco přímočaře smyslného. To její matka vedle ní připomíná šedou myšku, všude trpně a ochotně přítomnou, pilnou, smutnou a téměř nepostřehnutelnou. Veškerá tíha otcovy zlosti se stále víc přenášela na Franckovu hlavu; jako obvykle to schytal za všechny. Nejmladší a nejméně schopný k obraně hrál trpně svoji roli obětního beránka. Věděl, jak se skrčit, aby rána tolik nebolela, věděl, jak si krýt lokty hlavu, aby mu svištící provaz nevyrazil oko, protože otec se pohyboval ve své rudé mlze, odkud nemohl sledovat, kam dopadají jeho rány. Navíc Francek dráždil otce nepochopitelnou tupostí, nepřítomně zasněným pohledem, flegmatickým plněním příkazů... „Děti se nám nepovedly!“ vykřikoval někdy provazník Routa. „Zač nás Pánbůh trestá, že se nám ty děti nepovedly?“ Francek nebyl jediný, kdo toho dne schytal na újezdském jarmarku výprask. Honzovi Trsojc se nepodařilo prodat rodinnou kozu. V poslední chvíli se jako bohyně pomsty zjevila stará Trsová: rozcuchaná, špinavá, ve vlasech slámu a bosá chodidla obalena bílým prachem, jak běžela celou cestu od Huti, silnicí nahoru kolem potoka, kde jí sedlák Jirmal nabízel, aby si vyskočila na jeho povoz, jenže vdova Trsová se jen ječivě zachechtala - „To já tam budu dřív!
PROLOG
5
– a vzala to přímo přes kopec. Samozřejmě, že si tam někde bodla trn do nohy a teď za sebou nechávala krvavou stopu. Popadla syna oběma rukama a cloumala s ním, jako by z něj chtěla vytřást duši. Honza se vzdal vší naděje a byl vlečen k domovu na společném provaze s kozou.
PROLOG
6
Část první
HODINY S KUKAČKOU
V den újezdského jarmarku tomu bylo bezmála šedesát let, co se dědeček Maxmilián Routa vyučil zámečnickému řemeslu u jedné solidní vídeňské firmy. Dostal tehdy krásně malovaný výuční list, za ušetřené peníze koupil hodiny – pravé švarcvaldky s kukačkou! – a dal je do ruksaku k tomu výučnímu listu a bochníčku chleba. To byl veškerý jeho majetek. Hodil ruksak přes rameno a vydal se domů. Na obzoru se modraly hory a povozy na silnicích vířily bílý prach. Za kopcem se vyvalil sloup černého kouře, babky se křižovaly a pasáčci uháněli o překot, aby zahlédli tu ďábelskou mašinu, žhavý kolos, se sykotem vypouštějící páru a plivající roje jisker. Za okny vagónů unyle pobledlé dámy a tlustí pánové, jimž na břiše tikaly zlaté hodinky: čas se jim proměňoval v peníze a unikal mezi prsty; devatenácté století se začínalo řítit ke svému konci stále závratnější rychlostí... Maxmilián měl své švarcvaldky a neměl kam spěchat: svět se před ním otvíral jako mísa lahůdek. V poledne snědl skrojek chle-
HODINY S KUKAČKOU
7
ba, napil se vody z potůčku a napásl se šťovíku, večer ulehl do provoněné kupky sena, z níž teple vydechovalo nastřádané slunce. Měsíc stál jako důvěrné oko noci nad zrcadlem nedalekého rybníka, žáby spustily svůj koncert a Maxmilián by docela sladce spal, jenže o půlnoci to ve vodě zašplouchalo, jako by se tam převalovalo tucet kaprů, a pak vylezl na břeh vodník. Maxmilián neměl sebemenší zájem dohadovat se s vodním lupičem duší, skepticky pozoroval, jak ten zelený mužíček metá kotrmelce přes všechny kupky, a chystal se, že ho natře holí. V tu chvíli však zasáhly švarcvaldky, pověšené na vrbě (neboť hodinář důrazně nabádal, že hodiny se musí na noc věšet!), kukačka dvanáctkrát zakukala a vodník, zmaten tím, že o půlnoci slyší kukačku, se pohroužil zpátky pod stříbrnou hladinu. Do rána už dal pokoj. Příhodu pak Maxmilián mnohokrát vyprávěl dětem i vnoučatům - a kupodivu: čím víc let od ní uplynulo, tím mu připadala pravdivější. Na svém vandru nemohl zavadit o pořádnou práci a nutno říci, že i skvělý šťovík ze silničních příkopů se časem přejí. Tak přišel jednou do kraje potůčků, černých roklí, borových lesů a kamenitých stráněk, na nichž svítily temně zelené svíce jalovců. Míjel zrovna chalupu, kde ve světnici drnčel kolovrat a nade dveřmi visela neuměle napsaná cedule: „Jan Hosnedl, provaznické zboží všeho druhu.“ A právě v té chvíli zasáhl osud; prodřený popruh ruksaku se definitivně přetrhl, jen taktak, že Maxmilián stačil zachytit padající hodiny. Zaklepal tedy na dveře, které se tu samy nabízely, aby požádal o opravu. Přišlo mu otevřít asi sedmileté děvčátko s hlubokým pohledem. Oči mělo hnědé a plavaly v nich sluneční jiskřičky. Maxmilián zapomněl, co vlastně chtěl, vešel dovnitř, uviděl na zdi skobu a pověsil na ní švarcvaldky. Dřevěná kukačka vyskočila ze svých dvířek a dvanáctkrát zakukala. „To jsou krásný hodiny!“ vydechlo děvčátko.
HODINY S KUKAČKOU
8
„Přijdu si pro ně za deset let,“ řekl Maxmilián a rychle odešel, aby zahnal hříšné myšlenky. Vrátil se za deset let. Bylo to zrovna o májích, obec se přes noc změnila v březový háj, rozkvetlý pentlemi všech barev. Nejkrásnější májka však stála před chalupou, z jejíž oken zaznívalo kukání dřevěné kukačky. Zabušil na dveře, ale vzkázali mu, že ho jejich dcera nechce vidět, že jí rozbolela hlava z jarního vzduchu. Ve skutečnosti se tiskla na půdě za komínem, schoulená do klubíčka, aby v sobě udržela srdce, které se třepotalo jako poplašené ptáče, které chtělo bezhlavě vyrazit k modré obloze a letět, letět, dokud nepadne vysílením na kameny strání, hlídaných přísnými jalovci... Později přišli chlapci s muzikou, dali zavdat otci i matce z napěněného korbelu a významně čekali. Starý Hosnedl položil na tác ošoupaný šesták. „Víc nemám,“ řekl. „Ale máte! Máte poklad, sousede! Zavolejte nám tanečnici!“ Den byl horký a všichni se už od rána nalévali pivem a kořalkou. Není divu, že když vyplula Hanička (neboť tak ji rodiče pokřtili) ze dveří s naškrobenými rukávy, houpavými boky a šněrovačkou, která se marně snažila udržet pučící tělo ve slušných mezích, ztratili půdu pod nohama, ztratili soudnost, ztratili hlavu. Vtom vystoupil Maxmilián a řekl: „Haničko! Přišel jsem si pro ty hodiny!“ A místní mládenci zaryčeli vztekem jako stohlavé zvíře: „Bijte přespolňáka!“ „Počkejte,“ řekl nejstarší z nich, „ať dokáže, že není slepičí hovno. Ať uřízne pro svou milou máj.“
HODINY S KUKAČKOU
9
A zvíře zařvalo radostí. Hnali ho jako odsouzence na náves, pod velkého májového Krále, pod vysokou borovici, jejíž oloupaný kmen pevně tkvěl v udusané hlíně a jejíž zelený vrcholek s věncem a pentlemi se chvěl kdesi v závratně modré výšce. Dali mu do ruky pilku: „Lez! Tak lez, dělej! Na co čekáš?“ Ohlédl se po hnědých očích, v nichž postrašeně blikaly sluneční jiskřičky. Plivl si do dlaní a vzal pilku do zubů. Objal bílé dřevěné tělo rukama a stehny; bylo to jako pryskyřnaté milování, směřující zoufale vzhůru. Nebyl si jist svou silou, jeho ruce uvyklé držet pilník se smekaly po hladkém kmeni: jen se nedívat na vrchol, nepočítat vzdálenost, šplhat, lézt, přitahovat se jako červ, nepřestávat, nezastavit se, ani na vteřinu nezaváhat v nepřetržitém stoupání... Oči měl plné palčivého potu a najednou cítil, že už to dál nejde, že tělo odmítá příkaz vůle. Zůstal viset jako velký pytel kdesi v poslední třetině cesty a zdola k němu stoupal spokojený smích, řehot, jekot. Les dychtivých rukou se opřel o kmen máje a třásl s ní stále prudčeji. „Setřeste ho! Shoďte tu shnilou hrušku!“ Snažil se opatrně klouzat dolů, ale dřevo ožilo a vysmekávalo se z jeho objetí; nakonec mu zbyl jenom pád do prázdna, pád do udusaného kruhu, do bolesti a ponížení... Přivedli beránka, jehož mírumilovné rohy byly okrášleny pentlemi, přivedli beránka a přitom překračovali ležícího Maxmiliána, který je už nezajímal, který zmizel z jejich obzoru a zahlcen vnitřními slzami si v duchu počítal své kosti. Slunce se nabodlo na vrchol májového Krále a vystříklo zlatými krůpějemi. Zasvištěla kyrysnická šavle a Maxmilián se na udusané hlíně setkal s uťatou, zakrvácenou beránčí hlavou. Hleděli si do očí se vzájemnou otázkou. Pak přišla noc, aby zchladila rozpálená čela, aby pokryla vlahou rosou těla zmožených a padlých. Pak přišla i Hanička, aby zhojila
HODINY S KUKAČKOU
10
Maxmiliánovu bolest něžnými slovy a hebkými doteky. Odešli spolu do provoněné kupky sena, z níž teple vydechovalo nastřádané slunce. Měsíc stál jako důvěrné oko noci nad zrcadlem nedalekého rybníka, žáby spustily svůj koncert a o půlnoci to ve vodě zašplouchalo, jako by se tam převalovalo tucet kaprů. Mokrý lovec duší obcházel neviděn kolem jejich kupky, zatímco na Maxmiliánovo nebe vypluly dva další zářivé Měsíce, oblá bělostná ňadra s růžovými hroty. A za nimi následoval stříbrný tác břicha s terčem pupku a hluboký stín v klíně plném jemného chmýří; ulehl na ně jak na louku… Za osm měsíců se jim narodila dcera: slaboučká, nedonošená, nehezká. Porodní bába si odplivla, když spatřila tvář toho novorozeněte: „Pfuj tajfl! Má v očích Smrt!“
Holčičku nechali pokřtít jménem Marie. To už měli za sebou svatbu, honěnou na poslední chvíli před očima pomlouvajících sousedek. To už bydleli v jedné světnici Hosnedlovic chalupy a Maxmilián se ke svému zámečnictví přiučoval ještě u starého Hosnedla provaznickému řemeslu. Mařenka byla neobyčejně hodné dítě. Dívala se moudrýma, zkoumavýma očima. Vrásčitá tvář se jí časem vyhladila a dostala příjemnější rysy. V roce věku se ještě nedokázala posadit, ale už HODINY S KUKAČKOU
11
rozmlouvala s matkou. V druhém roce se teprve pokoušela chodit a moc jí to nešlo, chytala se nábytku a neustále padala, zato rozuměla všemu, co se dělo v domě i venku, a kladla matce otázky, kterými ji přiváděla do rozpaků. Maxmilián, jemuž se na prstech začínala tvořit mozolnatá jizva (cechovní znamení provazníků), přicházel z velké světnice do černé kuchyně, kde ty dvě chystaly cosi k obědu, a smál se: „Copak zase vymyslel ten náš malej mudrc?“ Lnul ke dcerušce zvláštní láskou, ale Hanka z ní měla strach. Někdy, když třeba něco šila, zmocnil se jí najednou podivný pocit, jako by jí po zádech přeběhla mrazivá vlna. Rychle vzhlédla a spatřila, jak ji dcerka nepohnutě pozoruje. Okřikla ji, aby zlomila svou tíseň, dítě ustrašeně sklopilo víčka, a Haně připadlo, že vlastně zahání své špatné svědomí. Když byly Mařence čtyři roky, sedávala na malé stoličce u pece, kde babka sázívala chleba. Bylo to v zimě: tenkrát byla tuhá zima, sníh zalehl až k oknům chalupy a uvnitř vládlo celodenní šero. Mařenka listovala v loňském katolickém kalendáři, prohlížela si Alšovy obrázky, nakláněla se k třaslavému světlu blikajícímu dvířky rozpálené pece a občas se zeptala: „Maminko, prosím vás, co je tohle za písmenko?“ „Ukaž,“ řekla Hanka, sedící u okna s prkénkem, na němž dřevěnou ozubenou jehlou zručně přehazovala tenké provázky v hřebíkové osnově (v té době šly necované čeřeny a saky na ryby dobře na odbyt). „To je B.“ „Aha, B,“ pokývala Mařenka a vrátila se na svou stoličku. Tak chodila několikrát denně, až najednou přestala chodit a přečetla sama celý kalendář. Pak sháněla staré noviny a krabice s firemními nápisy a vůbec všechno, co se dalo přečíst. Hana na to koukala trochu užasle, trochu se strachem i s odporem, připadalo jí, že je to nějaká nezdravá a hříšná vášeň, v čemž se shodovala se svou starou matkou i se sousedkami.
HODINY S KUKAČKOU
12
Zato Maxmilián se smál a sháněl pro dcerku v okolních chalupách rozdrbané letité kalendáře, plné mravoučných příběhů o opuštěných sirotcích a krvavých pytláckých historek. Našla se dokonce i jedna památeční Bible, tlustá tak, až se zdálo, že je v ní četby nejmíň na desetiletí; Mařenka ji však přelouskala za pouhý měsíc. Nakonec zašel Maxmilián s dítětem do Újezdu za učitelem a pyšně mu předvedl tu raritu. Učitel s Mařenkou rozmlouval a nechtěl věřit svým uším; řekl, že by ji hned z místa mohl vzít za učitelského pomocníka, kterého právě marně shání, protože je ve svých čtyřech letech mnohem chytřejší, než většina těch, co se na volné místo hlásí. Hana, když se to dozvěděla, dala na modlení. Rok nato šla jednou Mařenka brzy po ránu s matkou na trávu. „Proč nejdeš rovně?“ zeptala se Hana, neboť si všimla, že dítě vždy po pár krocích zahýbá z cesty na pole. „Nejde to, maminko! Všechno se točí!“ Hana od dítěte ustrašeně poodstoupila – a tu viděla, jak Mařenka chodí dokola, stále rychleji a ve stále užších kruzích, až se začala točit na místě jako divoce roztančený vlček, a pak padla. A když se nad ní Hana sklonila, s hrůzou zjistila, že panenky Mařenčiných očí rejdí dokola, že samy pokračují ve zběsilém tanci, až se s křečovitým chvěním zastavily uprostřed bělma a zmrtvěly. Hana zahodila srp do trávy a s jekotem pádila k domovu. Maxmilián, jak uslyšel, co se stalo, přetrhl rozdělaný pramen v půli, přeskočil padající stojan štoku se splétacími háčky a běžel na louku. Bylo však pozdě: na rukou přinesl domů už jenom ztuhlou mrtvolku své dcery. Pohřeb proběhl v tísnivém tichu. Na bílé rakvičce vadla kytice kopretin a nebylo jisté, kdo ji tam vlastně položil. Sousedky si šep-
HODINY S KUKAČKOU
13
taly, nakláněly k sobě hlavy v černých šátcích a vážně, velice vážně pokyvovaly. „Byla moc chytrá, a to se nedá jen tak přežít.“ „Pamatujete na její oči? Uřknula každýho, na koho se podívala!“ „Naše kráva až do včerejška dojila krev. A jak zazněl umíráček, hned jako když utne, mlíko je čistý!“ „Až budete házet hroudu na rakev,“ šeptala Trsová z pastoušky, „nezapomeňte uplivnout do čtyř světovejch stran. Ale opatrně, ať to nevidí farář!“ A podivuhodné bylo, že ten srp, který tehdy Hana odhodila do trávy, už nenašla, ačkoliv prochodila louku křížem krážem. Za necelý rok se jim narodila další dcera. Hana už se toho jména bála, ale Maxmilián si prosadil, aby ji znovu pokřtili Marie.
Franckův otec se jmenoval Martin a byl třetím dítětem z prvního manželství Maxmiliána Routy. Nejspíš v něm nezůstala ani jediná kapka otcovy krve, ani zlomek jeho tulácké touhy, svázané kdysi vlákny jemnějšími než bílé konopí, z něhož se dělají ty hladké, měkké šňůry... HODINY S KUKAČKOU
14
Martin se narodil na martinské posvícení. Maxmilián byl té zásady, že světec napsaný v kalendáři v den narození, je předurčen stát se patronem nového člověka. Protože však církev od nepaměti vylepšovala svůj spolek zázračných zasloužilců o řadu exotických světců, objevovala se později u Routových potomků jména, na nichž si sami jejich nositelé mohli zlomit jazyk: Eleonora, Nabuchodonozor, Silvestra. Naštěstí kromě matrik a úředních papírů o nich leckdo ani nevěděl; lidé si je upravili do úst a znali jen Elšku, Bohuše, Silvu. Svatomartinský porod byl však pro Hanku, první Routovu ženu, osudný. Celý devátý měsíc točila klikou provaznického kolovratu s levou rukou přitištěnou k vydutému břichu. Pod roztaženými prsty cítila v hloubce svého těla chvění splétaných vláken a nejednou zašeptala: „Já se bojím.“ V čase porodu se celý den zmítala na posteli a kousala prostěradlo, až jí rozcupované nitě uvízly mezi zuby. Zvířecí řev se jí dral do krku a ona ho zoufale dusila a polykala v chuchvalcích slz a slin; cítila, že se její tělo teď konečně roztrhne, a snažila se zadržet alespoň prchající srdce, aby jí v nestřežené chvíli nevylétlo ústy. Najednou zatoužila skrčit se opět na půdě za komínem, v konejšivém, tajemném šeru ztraceného Dětství, schovat se tam a nevidět, že na stráních planou smuteční svícny jalovců... Její krása jako by se rozpadala s každým výkřikem. Maxmilián odešel hned ráno do kopců. Bezcílně klopýtal přes kameny, hlubokým borůvčím, přes stráně zářící rubíny brusinek, vracel se vyoranými brambořišti, s nichž se táhl kouř pasáckých ohýnků a ovíjel prokřehlé pahorky jako šedivá šála. Chodil sem a tam, aby vyhnal z hlavy úzkostné myšlenky. A tu pojednou zaslechl táhlý hvizd, melodii pomalu klesající a opět stoupající v naléhavých vlnách. Zachvěl se, jako by se ho kdosi neočekávaně dotkl. Bylo víc než jisté, že je to zpěv Královského hada, který žije tam někde nahoře, ve spleti obludných kořenů, propleten s pokroucenými
HODINY S KUKAČKOU
15
těly zakrslých staletých borovic. Jeho hlas často splývá s naříkavým svistem podzimního větru. Vyprávělo se o těch, kteří spatřili jeho vznešenou hlavu se zlatou korunkou, i o těch, na něž se upřelo jeho podivuhodně lidské oko. Jen vyprávělo, protože spatřit Královského hada znamenalo téhož roku zemřít. A slyšet ho… Maxmilián se dopotácel na břeh rybníčku a padl tváří do zválené kupky. Nahnilé seno páchlo plísní. Na obloze se stádo černých mraků beznadějně pralo s větrem. Najednou se nabubřelá oblačná těla roztrhla a porodila bílou záplavu. Tisíce a tisíce mokrých, lepkavých vloček pomalu pohřbívalo kraj v úzkostném tichu. I vítr se zalkl sám v sobě a ztratil dech. Zmizel vodníkův rybník, zmizely kupky lásky, zmizel Maxmilián, zatínající bezmocně prsty do země. V té chvíli dvanáctkrát zakukala dřevěná kukačka a švarcvaldky se poprvé od chvíle, kdy je Maxmilián zakoupil v nejlepším vídeňském hodinářství, zastavily. „Je to kluk!“ vykřikl kdosi v nesmírné dálce a Hana pocítila sladkou a malátnou úlevu. Pomalu vstala, ohlušena tichem a oslepena nesmírnou bělobou. Prošla dveřmi, které byly dokořán, šla bílým prázdnem spojujícím všechny obzory, na bosých chodidlech cítila měkký dotek, chladící i pálící zároveň. Šla z poloviny ve snu a z poloviny v nebytí - a překvapovalo ji, jak snadno si vzpomíná na všechny pocity dosud nenarozených. A náhle z chodidla až k srdci jí projel tělem blesk palčivé bolesti. Vykřikla překvapením, neboť spatřila, že z bílé plochy trčí rezavý srp, jehož ostří se teď zbarvuje její vlastní krví. Tak jsem ho konečně našla! pomyslela si s radostí. Maxmilián se sebe setřásl navátý sníh, povstal, rozhlédl se, a protože uviděl, jak zapadanou louku přetíná řetízek zakrvavených bosých šlápot, pochopil všechno.
HODINY S KUKAČKOU
16
„Hanka zemřela!“ řekli mu, jakmile rozrazil domovní dveře. „A taky hodiny se zastavily. Ale máš syna!“ „Dnes je Martina?“ zeptal se. „Ba, pravda, že je, svatej Martin přijíždí na bílým koni.“ „Tak to bude Martin!“
Tak se narodil Martin, jenž nepodědil ani kapku otcovy krve, ani zlomek jeho věčné tulácké touhy, svázané kdysi vlákny jemnějšími než bílé konopí na hladké šňůry. Ta vlákna Hančinou smrtí náhle popraskala, a tak není divu, že hned jakmile z jara roztál sníh, přistihla stará Hosnedlová svého zetě v komoře, kde si vyplétal nový popruh k vandrovní torně. Tentýž popruh, který se před lety přetrhl a přinutil ho zaklepat na dveře, nabízející „provaznické zboží všeho druhu“. Ten popruh, na který tehdy úplně zapomněl, a který dodnes strašil dvěma roztřepenými konci. Dratví a tenkým provázkem teď Maxmilián zaceloval starou ránu, přitom si hvízdal nějakou vandrovnickou, a stařenka, když ho uviděla, řekla jen: „A co děti?“ „Nebojte se, pošlu vám… Až vydělám…“
HODINY S KUKAČKOU
17
V příštích letech malý Martin často vyhlížel povozy, vracející se po kostelecké silnici. Občas se stalo, že některý strýc ze sousedství už z dálky mával čímsi hranatým a slibným. A Martin se upřímně radoval z otcových balíčků, bytelných krabic od margarínu, cikorky či doutníků, opletených důkladnými provaznickými uzly. Zvykl si, že obsahují leccos krásného. Samozřejmě mimo těch obrázků s vousatým pánem, které mu babička nikdy nedala a strkala si je sobecky do své velké černé šrajtofle, a také kromě těch nezajímavých, hustě popsaných papírů, nad nimiž vždy dlouho bezhlesně pohybovala rty, jako by se modlila, pak otírala šátkem uslzené oči, pak ho posílala na dvůr: „Jen si běž hrát, Martínku!“ A když se pln zvědavosti skrčil venku pod oknem, uslyšel ze sednice podivný, silný a zpěvavý babiččin hlas, kterým běžně nemluvila, ale kterému dědeček zaujatě naslouchal s rukama sepjatýma na kolenou. Nejspíš se to podobalo kázání v kostele. Byl to zřejmě tajemný obřad dospělých, po jehož skončení hladili Martina po hlavě, říkali, že ho mají pozdravovat od tatínka, a dávali mu (konečně!) marcipán s mandlemi, cínového husara nebo píšťalku s nádherně pronikavým hlasem. Někdy se ovšem stalo, že strejc na kozlíku vrtěl hlavou a ukazoval prázdné dlaně – a tu Martina popadla taková lítost a takový pocit křivdy, že nemohl vydechnout, že padl na záda a s kvílivým řevem kopal patami do země, až si je do krve rozbil. Poté se plížil domů jako zbitý pes a mračil se na celý svět. A zatím starý Hosnedl, zkroucený stářím tak, že se podobal vyschlým borovicím nahoře na kopci, pomalu ztrácel zájem o únavné řetězení dnů, poťukával holí kolem domu a zdravil neviditelné známé. Nakonec jedné zimy ulehl do pruhovaných peřin, aby už nevstal. Tehdy byla Marie, druhé Maxmiliánovo dítě, navzdory neblahému jménu po své předchůdkyni docela dobře provdána za chalupníka ze sousední vsi. Byla obyčejná, nenápadná a proto i šťastná; kdo se nezahryzl do jablka poznání, nemusí se obávat o svůj
HODINY S KUKAČKOU
18
malý ráj. A tak byl doma jenom Martin, seděl v koutě světnice a zaujatě počítal své poklady (...tří cíněné a pět skleněných kuliček, osm pětníků a jeden krejcar, šest druhů provázkových odstřižků, které přemotával na menší špulečky, aby je na pastvě vyměnil za další kuličky…). Stanovil si vlastní ceny (jeden provázek za pět kuliček) a zrovna přemýšlel, že sazbu zvýší (na sedm kuliček, a když kluci nebudou chtít dát, ubere velkomyslně na šest!), když ho ze soustředěných úvah vyrušil dědův sípavý hlas: „Přines mi hrnek lipovýho!“ Vstal, vždy zamračený, ale vždy ochotný plnit příkazy, protože zosobňovaly pravidla, činící jinak nepochopitelnou životní spleť jednoduchou a přehlednou. Jakékoliv porušení zaběhnutých pravidel v něm vyvolávalo vzteklé zklamání, chuť vrhnout se na záda, řvát a kopat patami do země. Přistoupil tedy s květovaným hrnkem k dědečkovu úmrtnímu loži; stařec na něj upřel vodnaté oči a náhle se v té hlavě, ležící na polštáři jako svraskalý plod, obtížně pohnula myšlenka; starý Hosnedl si uvědomil nesplněnou povinnost k vnukovi a rodu. „Martine,“ řekl, „naučím tě dělat provázky, chceš?“ Martin přikývl. „Podej mi dřeváky.“ Stařec vstal a do tváří se mu vrátila barva, do očí lesk. Večer jeho žena přivedla kněze s posledním pomazáním a ten se velice rozčílil, že nemá čas na hloupé žerty, když mu starý řekl, aby se nezlobil a přišel až za týden, protože teď musel z nutných důvodů svou smrt odložit. Božího prostředníka uchlácholil teprve košíček vajec, který mu babka při odchodu vtiskla do ruky. „Budeš nám točit!“ přikázal vzápětí Hosnedl své ženě hlasem, v němž se obnovila ztracená zvučnost, načež vnukovi vlastnoručně uvázal svou letitou koženou zástěru. Ukázal mu, jak do zástě-
HODINY S KUKAČKOU
19
ry odvážit potřebnou dávku konopí, jak mezi prsty zaplést konec krutiny, udělat mašnu a zahnout ji přes železný háček kolovrátku, a jakmile se roztočí, pravidelným krokem couvat a přitom vypouštět ze zástěry skrze prsty stejnoměrné množství beztvaré vlákniny, které teprve kroutivá síla dává smysl a řád, dává jí pevnost, dává jí ušlechtilou vyrovnanost a vláčnou ohebnost provazu. Stařec se usmíval bezzubými ústy, když viděl úpornou soustředěnost v Martinově tváři, když viděl, jak se mu hned napoprvé daří rovnoměrně se tenčící vlákno. Šel vedle něj a vedl ho za loket, dýchal mu do zátylku přerývaným dechem. „Nezrychluj, nezrychluj, jen klidně, tááák, a teď ti to krásně vyšlo, jsi u zdi a vlákno máš nejtenčí… Nezastavuj a utrhni, prudce, musíš prudce!“ Chlapec zasykl bolestí, krutina se mu zařízla do jemné kůže ukazováku. „Ták, tááák!“ smál se stařec holými dásněmi, jako když klape Smrtka čelistí, „bolí to, bolí, kůže musí ztvrdnout, provazníci mají na tomhle prstě kůži jako podrážku, jehlu do ní nezarazíš!“ Nadšení ho zmohlo, padl na postel, kašlal a lapal po dechu. „To by snad mohlo stačit,“ pustila Hosnedlová se vší rozhodností zahnutou kliku a zvedala se z nízkého štokrlete za vysokým kolem setrvačníku, ale stařík jen mával rukou, aby zůstala sedět, a sotva se mu vrátil hlas, už křičel: „Co tě napadá, máme strašně málo času! Učedník bývá u mistra pár let - a my máme jen týden!“ „Blázne starej!“ „Jen seď,“ nenechal se stařec odbýt, „seď a toč mu. Vidíš, jak je rád, jak ho to těší! A já bych si umřel a nevzpomněl! Dobře, Martínku, moc dobře… Šikovně se k tomu stavíš, jen co je pravda. Udělej ještě další tři prameny a pak z těch čtyř ukroutíme provaz… Jen počkej, jen co si odpočinu, dám ti svou starou léru, mám ji ještě po svém dědečkovi, je to vzácná dubová panenka… Musíš si jí vážit, bez léry neuděláš provaz, léra je dřevěná a přitom živá, léra běhá,
HODINY S KUKAČKOU
20
jak jí poručíš, léra je…“ Kašel ho zkroutil do malého uzlíku a z koutku úst mu ukáplo něco tmavé krve. „Lež, blázne starej!“ „Točit!“ přikázal si Martin rozhodně. Stál ve výchozím postoji, mračně krabatil čelo, nad levým spánkem mu pulsovala drobná modrá žilka, které si stařenka nikdy předtím nevšimla, panenky jeho očí jako by se sbíhaly ke kořeni nosu, vymezujíc zorný prostor, vyplnitelný jediným paprskem konopného vlákna... Druhý den ráno Martin zatřásl umírajícím starcem: „Vstávejte, dědo, ještě jsme nedodělali provaz!“ Oko, obrácené v sloup, se zachvělo: „Už jdu, už jdu...“ Podoben kostlivci v bílém rubáši potácel se stařec mezi nataženými prameny krutiny a chřestění jeho kostí přehlušovalo i vrzání šmajdavého kolovrátku. Přišlo další ráno a vnuk s ním opět nemilosrdně zatřásl: „Vstávejte, dědo, ještě jsme nedodělali provaz!“ „Už... už jdu...“ Staré, opotřebované a unavené tělo neposlechlo, zůstalo definitivně ležet neschopno pohybu, ale jakási jeho druhá část, bílý a chvějivý přízrak, průsvitný v šikmých paprscích světla pod oknem a prostoupený miliardou vířících zrníček věčného prachu, oněch bělavých vláknitých úlomků, které den za dnem zaplňují provaznické plíce, ten přízrak dál chodil vedle zarputile pracujícího Martina a radil mu sípavým šepotem, horce a naléhavě. Martin uchopil léru za ohmatanou rukojeť (připomínala tak trochu paličku na maso) a nasadil ji mezi čtveřici živých, pružících pramenů, uchycených vzdálenějšími konci na čtyřech prudce rotujících háčcích kolovrátku. Dřevěná hlavička se mezi ně zaklesla vyhlazenými drážkami na svých bocích, vzrušeně se chvěla, a pak, když kroutivé síly dosáhly kritické meze, pohnula se - a sama se rozběhla kupředu. Za ní zůstával pevně spletený čtyřpramenný
HODINY S KUKAČKOU
21
provaz! Martin přidržoval léru na vodítku jako psa, jdoucího neomylně po určené stopě, jako bujného hřebce, jenž cítí stáj plnou klisen a čím je blíž, tím víc zrychluje krok. A jak tak sledoval její dráhu, spatřil náhle, že všechny prameny protínají poloprůsvitný obrys staříkovy postavy a že léra prochází volně prostorem, který patříval provazníkově hrudi. Když se dotkla místa, náležejícímu srdci, vlákna se náhle rozkmitala, vzepjala, palička léry vypadla z vodicích drážek a třeskla o podlahu. Stařenka vstala od kliky a šla otevřít okno. „Duše potřebuje cestu,“ řekla. „A co provaz? Kdy doděláme provaz?!“ křičel Martin a plakal vzteky.
Maxmilián Routa se vrátil za dvakrát deset let. Najednou z ničeho nic seděl na stoličce uprostřed světnice u své druhorozené Marie, pohvizdoval si mezerou mezi předními zuby nějakou vandrovnickou – a kupodivu vůbec nezestárnul. Ani jediný šedivý vlas se neobjevil na jeho hlavě, ani jediná vráska navíc, jen v očích měl zpola smutný a zpola šibalský výraz.
HODINY S KUKAČKOU
22
Zato z Marie se stala mohutná zdravá ženská se silnými zuby a velkým poprsím, dobromyslná a možná trochu prostoduchá. Zapadala do téhle ošumělé chalupy jako kolečko do hodin. Na hodiny si také Maxmilián vzpomněl ze všeho nejdřív, šel se podívat na půdu, kde jeho švarcvaldky ležely, a něžně z nich rukávem setřel letitý prach. Později mu příbuzní měli mnohokrát za zlé, že vzpomínal víc na hodiny než na nebožku manželku. Ale i Martin se proměnil ve vytáhlého hubeného mladíka s ocelově šedýma očima. Mlčky podal otci ruku, neusmál se a myslel si zřejmě svoje. Po babiččině smrti vyrůstal tady, u své starší sestry. Mládež jeho věku ho měla za podivína; vyhýbal se jim a oni jemu, nikdy neměl žádného kamaráda, s nikým nesdílel svá chmurná tajemství. Jen zdejší duchovní pastýř (který se stále nemohl dopočítat oveček pravé zbožnosti) ho vynášel jako příklad všech ctností a div ho nepasoval na světce. Martin chodil s křížkem v čele všech pohřbů a procesí a bezpečně ovládl všechny ministrantské úkony; nikdo tak jako on nevěděl, kdy u oltáře poklekávat, kdy zvonit, kdy se křižovat, kdy říkat amen. Občas chodil do školy. Ačkoliv mu započetli plnou docházku, školní rada mu povolila různé úlevy s ohledem na tíživou rodinnou situaci. Vlastně byl považován za sirotka, ačkoliv otec existoval. Stravu si musel odpracovat ve švagrově hospodářství. A večer, bolavá záda ještě ohnutá z celodenní dřiny na kamenitém políčku, chodil do komory, kde se mezi různým nepotřebným a poškozeným harampádím skrýval i provaznický kolovrat. Martin si zatočil klikou, promazal ložiska háčků vazelínou, aby mu nezrezla, a myslel na to, kdy dokončí svůj provaz. Občas přemlouval sestru, aby mu šla zatočit, ale ta měla jiné starosti: dobytek ve chlévech řval, drůbež krákorala, děti ječely – všichni chtěli nakrmit. A tak pouze jejich otec Maxmilián žil ve vlastním světě, který neměl nic společného s bídou chalup kolem potoků. Chodil po vesnicích, leccos polámaného vyspravil za pár halířů nebo kousek chle-
HODINY S KUKAČKOU
23
ba, přidružoval se k veselým kumpánům a za zaplacenou skleničku je bavil neuvěřitelnými historkami. Časem se stal přímo legendární postavou putyk, formanských hostinců a venkovských tancovaček, nechyběl na žádné svatbě či křtinách. Příběhy, které vyprávěl, se splétaly jako vlákna provazů a lidé sledovali jejich krkolomné smyčky s pootevřenými ústy a nevěřícným výrazem v očích. Kroutili v údivu hlavami nad tím, že ve Vídni mají kolotoč sahající výš než nejvyšší věžička kosteleckého zámku; a to ještě není nic proti Americe, tam mají opravdu vysoké domy, tam zedníkovi upadlo z lešení kladivo a padalo tak dlouho, že když konečně dopadlo na zem, mělo už úplně shnilé topůrko! A to všechno není vůbec nic proti Africe, kde všichni chodí nazí („Pfuj, vy necudo!“ zapýřily se ženy, odvrátily se a nastavily uši), každý den tam obědvají misionáře na kmíně, a proto jsou za trest černí jako ďáblové… Martin se za otce hluboce styděl, a když ho někde spatřil v kole rozjařených mládenců, prchal odtamtud, jako by mu za patami hořelo. Říkalo se, že Maxmilián se někde ve světě znovu oženil, snad s nějakou Taliánkou nebo Turkyní, která však byla tak náročná a vášnivá, že před ní nakonec raději utekl. Svým újezdským dětem tam prý zanechal další bratry a sestry s podivnými jmény; Martin však nikterak netoužil po tom, aby se nimi blíže seznámil. S otcem se míjeli mlčky, na snaživé Maxmiliánovy otázky odpovídal syn s chladnou zdvořilostí, před rukou, vztaženou k přátelskému plesknutí po rameni, prudce uhnul. Jednoho dne však Martin překvapil všechny bez výjimky. Přišel a jakoby mimochodem oznámil, že se bude ženit. Sestra na něj vyvalila oči, švagr Václav se div neudusil na bílé meltové kávě s nadrobeným chlebem, kterou, tak jako každý večer, právě s hlasitým srkáním vyjídal polévkovou lžící z litrového plecháčku, a jen otec Maxmilián rozjařeně vyskočil ze stoličky u kamen: „Já ti vystrojím veselku,“ volal, „taková veselka tu ještě nebyla, o téhle veselce si bude Oujezdská Huť povídat ještě za sto let!“
HODINY S KUKAČKOU
24
„Jestli máte nějaké peníze, otče,“ řekl Martin chladně, „byla by hříšná škoda hodit je do nenažranejch krků všelijakejch obejdů. To bych je spíš potřeboval do začátku, než se udělám sám pro sebe.“ „Tak s tím nepočítej. Já nic nemám.“ „Najednou!“ „Copak jsem mluvil o nějakých penězích? Pokud vím, mluvil jsem o veselce.“ „Ale posílal jste... Dobře si pamatuju, že babička schovávala bankovky s podobiznou císaře pána...“ „Když schovávala, tak se jí zeptej. Zajdi na hřbitov a zeptej se jí! No, běž!“ Martin zaťal pěsti, na čele mu naskočila pulsující žíla. Změřil si otce nenávistným pohledem, chvíli skřípal zuby, ale ovládl se a řekl: „Přesto vás prosím, abyste přišel na mou svatbu a dal mi požehnání, jak se na otce sluší.“ Pak se otočil na podpatku a práskl za sebou dveřmi.
Martinova novomanželka působila ušlápnutým dojmem; na svém nastávajícím však visela očima s obdivnou pokorou. Maxmi-
HODINY S KUKAČKOU
25
lián o ní prohlásil, že mu připomíná nedojedené, špatně uvařené holoubě – a tím byl jednou provždy určen jeho vztah k ní. Mladí za manželčino věno vykoupili zpátky Hosnedlovic chalupu v Újezdské Huti. Stavba, krčící se nad potokem ve stinné a vlhké rokli, volala po opravě. Škvírami dovnitř nahlížel vítr a déšť, ale Martin uklidnil své svědomí několika záplatami z prken a slámy, a především už nedočkavě převážel na prostornou půdu provaznické stroje. Půda, ze které si chtěl udělat dílnu, se táhla nad celým domem včetně chléva a dávala dost místa pro práci – a ještě se tam vešla pořádná zimní zásoba sena pro kozu. Konečně nebudou natažené provazy okupovat obytnou světnici, nebudou se jako hadi ovíjet kolem pece, stolu a postele... Samostatnou provaznickou dílnu! To tady ještě nikdo nemá! Když vezli kolovrátek a stáčecí stojan na vozíku z jednoho konce vsi na druhý, spatřili dvojici čápů. Bělostní ptáci zvolna plachtili v širokých kruzích azurově prozářeným jarním vzduchem. „Musíme si pospíšit se stěhováním,“ řekla Martinova žena při pohledu na ty čápy. A sotva vnesli do světnice kolébku, položili do ní prvního syna. Dostal jméno Tomáš. Martin měl samozřejmě radost, že bude mít nástupce a pokračovatele rodu, ale nikdo si toho zvídavého kloučka nezamiloval tolik, jako dědeček. A čím víc dítě rostlo, tím víc na něm Maxmilián objevoval důvěrně známých rysů. Poznával, že chlapec má teple hnědé oči, ve kterých plavou sluneční jiskřičky, a to ho velice rozjařilo. Jakmile vnouček odrostl kolébce, vodil ho děda Maxmilián po prašných silnicích. Jednou za ranní rosy potkali starého, grošovatého koně. „Kam jdete?“ zeptal se kůň.
HODINY S KUKAČKOU
26
Chlapec se hlasitě rozesmál. „Jak to, že ten kůň mluví, dědo?“ „A proč by měl mlčet?“ zaskočil ho dědeček svojí odpovědí. Zanedlouho v největším poledním žáru potkali vychrtlou stařenu v bílém šátku, spěchající kamsi s nůší na zádech. Bylo divné, že nevrhala vůbec žádný stín. „Kam jdete?“ zeptala se hlasem, který skřípal jako písek mezi tabulemi skla. Tomeš zbledl a křečovitě se chytil Maxmiliána za ruku. „To je polednice, dědečku,“ zašeptal. „Mně je špatně!“ „To nic,“ řekl chlácholivě Maxmilián, posadil chlapce do stínu rozkvetlého šípkového keře a v nedaleké strouze namočil kapesní šátek. „Dej si ho na čelo. To pomůže.“ Pomohlo. Ještě jednou zašel Maxmilián namočit šátek, a když se s ním vracel od potoka, nesl v druhé ruce perníkového panáčka. „Tohle mi dal vodník. Seděl tam na vrbě a zašíval si ponožky.“ „Vážně?“ „Vážně! Jen se podívej, ještě se na tůni dělají kola v tom místě, kde sklouznul do vody. Ten perník sněz, je kouzelný. Hned ti bude líp!“ Tomášek perník poctivě sežvýkal, ačkoliv už byl trochu tvrdý a okoralý. A skutečně měl pocit, že se mu ulevilo. A šli zase dál, malá bílá ručka v zažloutlé a mozolnaté, a byli šťastni, že cesty jsou tak nekonečné a za každou zatáčkou čeká něco podivuhodného. Byli šťastni, protože je nikdo nepoučoval, že sedlákovi Jirmalovi po ránu utekla grošovatá kobyla, že Trsová z pastoušky byla za poledne krást na panském dřevo a že perníkový husar zůstal zapomenut v kapse Maxmiliánovy vesty už od loňské pouti...
HODINY S KUKAČKOU
27
Rodiče neměli čas starat se o to malé, ani o to velké dítě. Den co den teď vrčel na půdě Hosnedlovy chalupy provaznický kolovrat. Martin Routa znovu namaloval vývěsní štít, nabízející „provaznické zboží všeho druhu“. Nečekal, až lidé přijdou, ale naložil své zboží na vozík - a stejně jako starý Hosnedl v dobách svého mládí - objížděl jarmarky a poutě. Obešel také obchodníky v okolí a uzavřel s nimi výhodné kontrakty, šel i pod cenu, jen aby se vnutil, protože konkurence byla silná; provazy se tu dělávaly odjakživa jako doplňková obživa k hubeným políčkům. Jenže Martin nechtěl svou sílu dělit mezi pole a provaznické kolo; vsadil všechno na řemeslnickou kartu. S nikým se nemazlil: když zjistil, že se mu někdo při jarmarku vetřel na tradicí posvěcené místo, prostě ho odtamtud vykopal a vyfackoval a ještě za ním posměšně házel ten „rádobyprovaznickej šunt!“ Routovy výrobky si brzy získaly dobré jméno pro svou kvalitu a trvanlivost; znali je až dole u řeky i pod lesnatou horou v Radešově. Routovy provazy si dokonce objednala panská pila na Švábíně. „Svedete třicetipramenné lano?“ zeptal se správce této pily a nabídl Martinovi doutník. „Děkuju uctivě,“ řekl Martin a schoval vonný váleček z nejlepšího virginského tabáku do kapsičky u vesty, protože byl nekuřák, „můžete se spolehnout, pane!“ Z neznámých příčin měl tehdy otec Tomše s sebou. Snad dědeček trochu postonával a matka měla práci; kdo by si po letech pamatoval pravé důvody? Nejdůležitější na celém jednání bylo, že malý Tomeš čekal na otce venku. Stál tam, fascinován obrovskými kládami, které parta svalnatých chlapů páčila sochory a zvedala v kleštinách jeřábů, byl ohlušen sykotem parních strojů, smál se do svistu řemenic a mhouřil oči, protože železné příčle kol mu ve svém rychlém kruhovém běhu rozkmitaly slunce. Dřevo naříkalo, drceno žravými, ocelovými zuby. Ale nejvíc Tomeše opojilo, že se mu bosá noha bořila při každém kroku do sypké mouky vonící lesem.
HODINY S KUKAČKOU
28
Lehl si do hromad té skvělé hmoty, válel se v ní, nabíral ji oběma rukama a přesýpal v nazlátlém vodopádu. Nacpal si tím skvělým materiálem všechny kapsy (dostal pak za to od otce výprask a při každé ráně řemenem stoupal z jeho kalhot zářivý oblak dřevěného prachu). „Teď budeme bohatí,“ hlásil Tomeš, jakmile se mu večer podařilo nepozorovaně utéct k dědečkovi Maxmiliánovi. „My jsme bohatí,“ řekl děda, který už celé odpoledne neopustil židli uprostřed své komory. Seděl s pohledem upřeným na mlčící švarcvaldky a mlčel s nimi. „Vážně?“ „Vážně!“ přisvědčil děda a usmál se jeho vykuleným očím. „A mohli bysme si třeba koupit švábínskou pilu?“ „Mohli.“ „Tak proč si jí nekoupíme?“ „K čemu bys jí potřeboval?“ „Abych měl hodně pilin.“ „A rozstrouhal bys na ně celý les?“ „Rozstrouhal bych celý les na piliny, rozsypal bych je na sluníčku a lehnul bych si do nich!“
Martin Routa vážil celodenní cestu do Kostelce, aby se tam přeptal v Kampeličce, jak to vypadá s úsporami Maxmiliána Routy.
HODINY S KUKAČKOU
29
„Bohužel, nemohu sloužit,“ krčil úředník rameny s úlisně zdvořilým úsměvem, „ale náš klient si výslovně zakázal sdělovat komukoliv výši jeho hotovosti. Ctíme služební tajemství, pane, bohužel…“ Na zpáteční cestě Martin skřípal zuby nad tou nehoráznou křivdou. Švábínská pila mu sice dala malou zálohu, jenže ta praskla celá na nákup materiálu a ještě to ani nestačilo, musel sáhnout pod hrneček v kredenci. Počítal, sledován úzkostným pohledem své ženy – a nakonec vzal všechno, co tam bylo. „Hop nebo trop!“ řekl. „Takovou zakázku si musím udržet za každou cenu. Stonásobně se nám to vrátí!“ „A z čeho zatím budeme živi? Kluk už neobuje boty!“ „Moc rychle roste, protože moc žere! Pár měsíců vydržíme s kyselou polívkou a spěšnejma škubánkama. A s chlebem. A na co boty? Je teplo! Do zimy budu mít dost, abych mu koupil nový!“ Dědeček Maxmilián často vyprávěl takovou starou pravdivou historii. Za dávných časů byli všichni lidé šlechtici a žili jen na zámcích. Protože jim však děti přibývaly rychleji než majetek, nemohli je všechny podělit ani vyplatit, a nezbylo jim holt nic jinýho, než je nechat zchudnout. A tak vznikli chudý lidi... Jednou zase Maxmilián seděl na své židli uprostřed vejminkářské komůrky a mlčel spolu s hodinami. Zpočátku se několikrát pokusil uvést jejich stroj do chodu (vždyť byl přece jen od blízkého řemesla!), důkladně je vyčistil, promazal, ale marně; nakonec pochopil, že to není porucha, že mlčení dřevěné kukačky má mnohem hlubší příčinu. Tu vrzly dveře a velice ostýchavě vstoupila snacha. Vešla sem poprvé v životě a vypadala jako kajícnice v žíněném rouše, která se jde bičovat na chrámové schody. Místo oběti nesla před sebou vypouklé břicho budoucí rodičky.
HODINY S KUKAČKOU
30
„Tatínku,“ řekla tak tiše, že by to Maxmilián mohl považovat za pouhé tažení větru; protože však ucítil všemi zbývajícími smysly za svými zády přítomnost jakési utrápené duše, otočil se k ní s tázavou tváří. „Tatínku,“ řekla Martinova žena, „prosím vás... Nemáme být z čeho živi a čekáme další dítě. Zima je na krku a Tomášek přece nemůže do sněhu bos! Vždyť vy máte rád Tomáška, tak už snad kvůli němu, prosím vás...“ Maxmilián se podrbal na hlavě, kde ještě neměl ani jediný šedivý vlas. „To je těžká věc, holka...“ A pak zase dlouho mlčel a v tom tichu bylo slyšet, jak kořínky, které vyrazily z červotočivých noh jeho židle, prorůstají pod podlahou. Martinova žena si netroufla ani dýchat a její tvář začala povážlivě rudnout až modrat. „Vidíš ty hodiny?“ řekl najednou z ničeho nic Maxmilián. „Ukazujou půl čtvrtý. A víš, co se stalo v půl čtvrtý?“ „Ne!“ lapla ustrašeně po dechu. „V půl čtvrtý zemřela Hanička. Na svatýho Martina v půl čtvrtý!“
HODINY S KUKAČKOU
31
Na podzim pozvali Martina na švábínskou pilu, aby se ho zeptali, jak to vypadá s objednaným zbožím. „Kdybych mohl prosit… o zvýšení zálohy…“ začal nesměle. „Ukažte mi práci, a pak budeme mluvit o penězích!“ přerušil ho správce ostře. Zapálil si doutník, ale Martinovi už nenabídl. „Materiál podražil… Kupuji jen to nejkvalitnější konopí… Na kšírování si budu muset najmout dva pomocníky… I těm abych zaplatil…“ „Člověče, jste chlap nebo baba? Přišel jste mi sem brečet? Jestli tu práci nezvládnete, vraťte mi smlouvu a zálohu a zadáme to někomu jinému. Zájemců je dost, dal jsem vám přednost ze známosti.“
Zima toho roku byla tuhá, škvírami v prknech vál na půdu sníh. Martinova žena zabalená do tří vlňáků a houně vypadala jako hromada hadrů, ojíněná v místech, kde se jí srážela pára z úst. Rukou v tlusté rukavici apaticky otáčela klikou kola, druhou volnou ruku měla schovanou v teplém podpaží, připravenou, aby mohla včas stahovat konce hotových pramenů z háčků a nasazovat je na hůlky.
HODINY S KUKAČKOU
32
Řady hotových pramenů na hůlkách čekaly, než je léra spojí v jediný provaz. Až bude těch provazů sto, přijde jaro a Martin si sežene pomocníky, aby vynesli na dvůr velký kšír, dva budou točit držadly proti sobě a přes ozubená kolečka, která znásobí jejich sílu, začnou mezi rozkvetlými švestkami zkrucovat stovku připravených provazů do podoby čtyř silných lan. Provazy bíle zasvítí na slunci, nataženy nad sytou zelení kopřiv podél plůtku mezi chalupou a potokem, rozezvučí se v teplém jižním větru a zlákají k usednutí hejna motýlů… Jaro! Kéž už je jaro! Martin promodralými prsty soukal konopí, rty měl rozpraskané a v očích horečku. Maxmilián seděl dole ve své komoře a dávno už nevnímal neúnavné rachtání setrvačníkového kola, doléhající k němu skrze strop. Seděl tu sám s mlčícím časem, za okny jen nekonečné bílo, poseté černými hromádkami havranů. Byl bos. Odpoledne dal své boty Tomešovi, aby mohl jít na koledu. Tomeš si je vycpal senem a odešel, těžce zdvíhaje neforemné nohy, ale šťasten z křupajícího sněhu a z mihotavé hry mezi sluncem a rampouchy. Kluci už na něj čekali. Pepa Šimečků s tváří načerněnou sazemi a Petr ze mlýna, nanicovatý blonďáček, kterým by oni, pravověrní provazáci, hluboce pohrdali, kdyby neměl jednu velikou přednost: často nosíval v kapse buchtu a zvykl si ji bez váhání lámat na tři díly. Nasadili si papírové královské čepice a vzali to husím pochodem vyšlapanou pěšinou při potoce, doprovázeni suitou dorážejících psů, poplašených havranů a malých capartů s věčnou nudlí u nosu – a občas také přepadáni zákeřnými králi z říší za potokem. Boj o ovládnutí území býval nemilosrdný a na zdupaném sněhu se pak daly nalézt mnohé stopy „prolité krve“. „My tři králové jdeme k vám, zdraví, štěstí vinšujem vám“ zanotovali nastydlými hlasy a už se drali do první chalupy s nečekaně výhrůžným pokračováním koledy: „Nedáte-li vajíčka, zemře vám slepička, nedáte-li jabka, zemře vaše babka, nedáte-li oříšek,
HODINY S KUKAČKOU
33
provrtám vám kožíšek!“ A Šimáček dodával, že je ochoten roztřískat hospodyni všechny hrnce a přitom koulel bělmem očí v začerněné tváři hůř než pravý čert. Obdarováni rychle zamumlali přání hojnosti a bohaté úrody a vyzdvihli na ramena Petra, aby pomocí křídy (předstíral, že je svěcená, ale zatím byla pouze kradená, a to ze školy) označil rám dveří kostrbatými písmeny K+B+M. Domů se vraceli až v jiskřící tmě časného večera, obtíženi poklady, které prodělaly úmorný proces dělení na tři díly. Šimeček (ačkoliv jen černej vzadu) se snažil demagogicky přesvědčit své spolukrále, že mu stačí peníze a jim přenechá všechna vejce, ořechy a jablka. Lest však byla příliš průhledná: vejce ani jablka dlouho nevydrží, kdežto peníze si lze schovat do léta a na jarmarku nebo na pouti je výhodně proměnit v gumu do praku, kapslíky či turecký med. Tma spadla jako černá opona, dřív, než mohl Martin dokončit práci. Přikázal ženě, aby přinesla petrolejku. „Petrolej už dochází,“ namítla tiše. „Tak skočíš zítra k židovi pro novej!“ „Na dluh?“ „Neboj se, dá ti na dluh. On ví, že o nic nepřijde, že mám dobrou zakázku...“ Najednou se zvenčí ozval podivný hukot, ve starých trámech zasténalo, vikýř se rozlétl dokořán a uprostřed půdy se roztančil bílý vír. Martin se zapotácel, opřel se o svoji ženu a jeho tělo nečekaně ztěžklo. „Pomoc!“ vykřikla, protože cítila, že její náruč nepobere tu bobtnající hmotu. „Pomoc!!“ Zdálo se jí, že to, co drží, se rozrůstá do nekonečna, přesahuje obzor noci a tmy. Na podlaze vířilo rozsypané konopí v ďábelském tanci, opisovalo užší a užší kruhy… „Stůj, Martínku, vydrž aspoň chvilku!“ HODINY S KUKAČKOU
34
„Nejde to… Všechno se točí…“ „Tatínku!!!“ Maxmilián se zachvěl. Seděl právě u hučících piliňáků a hřál si nad rozžhaveným bubínkem promodralá chodidla, když uslyšel odněkud z mrazivé tmy za okny táhlý hvizd, melodii pomalu klesající a zase stoupající v naléhavých vlnách. Rychle vyskočil: „Co se děje?“ „Tatínku, doktora, prosím vás!“ Maxmilián rozpačitě přešlápl, prkna podlahy ho studila do bosých nohou. „Na co čekáte, proboha! Rychle, rychle! Chcete ho nechat umřít? To nás tolik nenávidíte?“ Maxmilián se beze slova otočil, narazil si beranici a vyšel do skučící tmy. Na chodidlech ucítil měkký dotek, chladící i pálící zároveň. Šel z poloviny ve snu a z poloviny v nebytí a překvapovalo ho, že potkává tolik známých tváří. V bílém měsíčním světle bloudily postavy z uplynulých dějů; byly tak lehké, že vítr je hnal plání jako hrst vrabčích peříček. Přesto Maxmilián došel až k Jirmalovu statku a zbytkem sil zabušil na vrata. Rozštěkal se pes, vrzlo otvírané okno, pak Maxmilián sám sebe slyšel, jak si s někým vyměňuje vzrušená slova. Otevřela se brána a mladý Jirmal vyvedl koně, jimž oblak páry stříbřil zježené hřívy, aby je zapřáhl do saní. V té době se Martin zmítal na posteli, na čele mu svítily horké krůpěje a oči potažené mlhou hledaly úpěnlivě něco na trámovém stropě. „A co provaz! Kdy doděláme provaz?!“ vykřikl pojednou a rozplakal se jako malý chlapec.
HODINY S KUKAČKOU
35
„Chtěl bych být králem,“ řekl za hodinu poté Tomeš, když vstoupil do komory k dědečkovi, aby mu vrátil vypůjčené boty. Maxmilián seděl u hučících piliňáků a hřál si omrzlá chodidla nad rozžhaveným bubínkem. Seděl tu s mlčenlivým časem a jako by se odtud vůbec nevzdálil. „Copak nejsi?“ odpověděl vnukovi. „Pch, s papírovou čepicí!“ „Sundej boty a dej je sem vyschnout.“ „A dědo, povíte mi, jak vznikly chudý lidi?“ „Dneska už ne. Někdy příště…“
Po půlnoci přivezl mladý Jirmal doktora. Ten Martina důkladně proklepal, poslouchal na jeho hrudi a znepokojeně přitom pochrchlával, oznámil, že je to zápal plic, doporučil studené zábaly, nechal jim láhev hořkosladkého sirupu a nějaké pilulky. Martinova žena připsala do položky dluhů svým úhledným písmem další číslici.
HODINY S KUKAČKOU
36
To, co slyšel Maxmilián Routa oné noci, obklíčen ledovými květy na oknech, nebyl zřejmě zpěv hada. Byl to jen zlý vítr, který má zuby ze skelných střípků a rád jimi drhne o ztrouchnivělé hřebeny střech. Nastalo jaro a hučící potok, zaplavující pravidelně i půl zahrádky za chalupou, jako by se přeléval do žil lidí. Martin, bledší a hubenější než kdy jindy, vyšel poprvé vrávoravým krokem na sluncem ozářené zápraží a opatrně pokašlával. Měl výraz člověka, který prohrál zápas hned v prvním kole. Švábínská pila pochopitelně odstoupila od smlouvy a přikázala vrátit zálohu. Martinova žena provedla součet v sešitku, umaštěném od častého listování, a bolestně vzdychla, neboť nespokojené dítě se bolestně pohnulo v jejím břiše. Hejna vran s pronikavým krákáním táhla k severu a pomalý pohyb jejich křídel jako by se měl každou chvílí zastavit a strnout navěky na jediném místě. Do mokrých luk se vrátily naříkavé čejky, zvané kníhary, a jednoho rána jejich naléhavé volání splynulo s dětským pláčem. Narodilo se děvčátko. Pojmenovali je Anežka. Martin, sotva že se trochu vzpamatoval, začal znovu provazničit. Zamračen couval po půdě a rozmrzele myslel na to, jak měl velké peníze už takřka na dosah a jak mu v poslední chvíli ucukly. Tomeš uznal, že není vhodné chodit mu do rány; nejraději by se vytratil z chalupy, jenže matka teď měla víc běhání kolem malé sestřičky, a tak otec zaháněl ke klice kolovrátku jeho. Bez ustání na něj řval, aby točil stejnoměrně, aby nelelkoval, aby se učil poctivé
HODINY S KUKAČKOU
37
práci. A jako by toho nebylo dost, otec objevil, že svazek provazů po namočení do vody mnohonásobně zvyšuje svou účinnost. Tomeš se pak na pastvišti vychloubal modrými podlitinami a připadal si přitom jako mučedník zvlášť hodný obdivu. Povinné pasení kozy patřilo k nejpříjemnější částí celého dne. Zejména na podzim, kdy v popeli čpícího ohníčku hořkosladce uhelnatěly brambory, kradené z Jirmalova pole, a kdy kolem dokola putovala z ruky do ruky dýmající fajfka, kterou si mladý Šimáček doma nenápadně vypůjčil. Záchvaty kašle dovedně maskovali chlapským pliváním do ohně a kuli tajné plány, jejichž smlčení bylo vázáno slavnostními přísahami. Po roce úmorné píle se Martinovi podařilo splatit dluhy; během té doby nepromluvil se starým Maxmiliánem jediné slovo. Mlčky ho míjel a mlčky trpěl jeho přítomnost, neboť je psáno: „Cti otce svého“. Maxmilián se jednou vybelhal po strmých dřevěných schodech na půdu. Nebylo to pro něj snadné, protože nohy mu od chvíle, kdy kráčel bos palčivým sněhem, vypovídaly poslušnost, a jeho nezbytnou společnicí se stala hůl. Díval se, jak obratné má jeho syn prsty, jak mu provazy vyskakují z dlaně podobny hadům, oživeným gesty mocného čaroděje. Usmál se a otevřel ústa, aby něco řekl. Napadlo ho totiž, že život poskytuje příliš málo času a je škoda marnit ho mlčením. Jenže v té chvíli Martin vzhlédl a jeho ocelově šedé oči se střetly s otcovým pohledem. Bylo v nich tolik pohrdání a povýšeného výsměchu, že Maxmilián rychle spolkl slovo, které se mu již chvělo na špičce jazyka, a pajdal po těch strmých schodech zpátky, nadával přitom jako pohan a nikdy v životě už na půdu nevstoupil. Bylo to naposled, co viděl, jak z pramenů vzniká provaz. Za dva roky nato se narodil František, nejmladší z Routova rodu. Někde ve světě měl neznámé bratrance a sestřenice, ale o těch nikdo nevěděl a nechtěl vědět.
HODINY S KUKAČKOU
38
Stalo se jednou, když Martinova žena využila Maxmiliánovy nepřítomnosti, aby trochu poklidila v jeho zatuchlém pokojíku, že našla pod postelí zapadlou obálku. Už hodně starou a zažloutlou, ale, což bylo opravdu překvapivé, dosud neotevřenou! Dlouho ji obracela v prstech. Adresa zněla: Pan Maxmilián Routa, zámečník a provazník, Újezdská Huť, pošta Újezd, okres Kostelec. Poštovní razítko bylo datováno před deseti lety. Nakonec si dodala odvahy a obálku rozlepila. Parfémovaný dopisní papír byl lemovaný ozdobně vytlačovaným okrajem s motivem propletených šlahounů růží. Překvapil ji droboučký ženský rukopis, pečlivý a hustý, jako by se jednotlivá písmenka tiskla do houfu ochromena strachem z příliš velkého bílého prostoru... Věty plné něžné nostalgie a potlačovaných slz se točily dokola a přešlapovaly na místě v zoufalé bezradnosti. Vrať se, vrať se, vrať se! volala naléhavě každá řádka... Když Martinova žena dočetla, cítila, jak se jí hrne horkost do tváří, a ruce se jí chvěly. Zděšeně odhodila obálku zpátky pod postel a prchla z komůrky, aniž dokončila plánovaný úklid. Nikdy se o tom před nikým nezmínila, ale od té chvíle se neodvážila pohlédnout Maxmiliánovi do očí, jako by se bála, že na ní pozná její skrytou troufalost. Tak v sobě všichni nesli různá tajemství, každý z rodiny byl schopen něco říct, ale neřekl.
HODINY S KUKAČKOU
39
Toho léta chlapci nenadále odrostli pasáckým ohníčkům. Bylo je vídat navečer u kapličky, jak sedí mezi kořeny staletých lip, mluví nepřirozeně zvýšenými hlasy a strojeně se smějí, aby zamaskovali svůj úzkostný zmatek, nebo na návsi, rozvášněné jako stádo mladých hřebců a bušící do sebe pěstmi z malicherných důvodů, až jim tekla krev z rozbitých nosů. Děvčata se při svých pravidelných pochůzkách pro vodu a trávu lstivě plížila kolem plotů, rozhlížela se s tichým smíchem, vědoma si průhlednosti svých lstí; přepadena, stávala se obětí zlomyslného násilí, pod jehož hrubým povrchem se skrývala utajovaná slast ze vzájemných doteků. A což teprve tanec, při němž ruka cítí živou pružnost pasu a měkkou oblinu boků! Je nebezpečné hrát si s ďáblem na schovávanou; vždyť tancovačky, kde se rozbíjejí židle o tvrdé hlavy a kde vždy po půlnoci teče pivo a krev proudem, jsou jeho nekonečnými lovišti. Jitra po divokých nocích přinášela četné stopy řádění rohatého pokušitele. Bába Šimáčková, když jednou v šedivé hodině mezi nocí a dnem spěchala k porodu, ho zahlédla nad srázem potoka a připomínal prý černého kozla. Pokřižovala se a uplivla do čtyř světových stran. Ďábel se zachechtal, přeskočil rokli a zmizel někde poblíž Čertových kamenů. Zůstal po něm jenom smrad spálené síry
HODINY S KUKAČKOU
40
a v blátě podivná stopa, kde se střídal otisk bosého chodidla s otiskem kozího kopýtka. Pravdou však je, že toho rána sedlák Jirmal marně hledal žebřiňák. Držel na opratích koně, které chtěl zapřáhnout, a rozhlížel se poněkud přihlouple. Tu jako by okolními zahradami projela vlna potlačovaného smíchu. Jirmal si vzpomněl na své mládí, obrátil pohled k obloze a od plic zaklel: žebřiňák seděl na střeše stodoly jako ptačí hnízdo! Jindy se noční hlídač v panské třešňovce probudil zlověstnými údery na stěnu své boudy. Zahanbeně si uvědomil, jak špatně vykonává svěřenou povinnost, popadl hůl, rozrazil dveře a vyskočil do prázdna – jeho pád skončil mokrým šplouchnutím, neboť jakýmsi záhadným kouzlem se ke dveřím jeho dřevěného přístřešku přestěhoval obecní rybník.
Na podzim, poté co první mrazíky postříbřily trávu, propíjel sedlák Jirmal v hospodě „U kulatý báby“ své jmění. Býval kdysi starostou, ale počínal si tak furiantsky, že nakonec zemský úřad jeho další volbu nepotvrdil. Jirmal každému tykal a nekoukal na nějaké to drsnější slovíčko; když v hospodě zasedl ke kartám, prohrál do rána krávu i s teletem, louku a příště zase kus pole pod lesem. Smál se tomu a třískal půllitrem do stolní desky, až hromádka peněz, vršící se uprostřed mezi hráči, výhrůžně chřestila. Jeho žena byla bledá, smutná a brzy zemřela. Jediný syn, jehož mu zanechala, byl tupý medvěd, obr s modrýma očima, který bez problémů jednou rukou porazil vola, ale než mu něco došlo, trvalo to celou věčnost. Protože ho nikdy nenapadla pohotová odpověď, reagoval na vše, co mu kdo řekl, prostoduchým úsměvem.
HODINY S KUKAČKOU
41
Onoho dušičkového času hrál starý Jirmal karty dlouho přes půlnoc, přitom se opil, a když všechno prohrál, popadla ho nenadále tesknota. Rozhlédl se po lokále a poblíž dveří spatřil Martina Routu. Provazník se zrovna vracel z Kostelce, kde byl dojednat nějaký kšeft, a protože z cesty uplakanou mlhou tuhly i kosti v těle, zaskočil na chvilku k „Bábě“, aby se ohřál. „Martine!“ houkl na něj Jirmal, dopotácel se k němu a zavěsil se mu kolem krku s naléhavou opileckou tíhou. „Martine, odvedeš mě domů! Dneska mám strach, že bych zabloudil!“ Martin překonal nutkání štítivě se odtáhnout z dosahu čpavého Jirmalova dechu, protože si dobře pamatoval, jak velkým je dlužníkem za onu zimní noc, kdy Jirmal bez řečí poslal syna zapřáhnout a zajet do Kostelce pro doktora. A když později přišla řeč na odměnu, mávl jen rukou. Proto teď Martin přikývl, a proto už za chvíli vlekl obtížné břemeno Jirmalova těla mezi pahorky, jejichž obrysy se chvěly a rozpouštěly v neskutečném bílém plynutí. Byla mrazivá předjitřní hodina, kdesi v dálce zazpíval kohout a jiný za lesem mu odpovídal. Vísky a samoty se skrčily v hlubokých roklích potoků a zatajily dech. „Vidíš?“ ukázal Jirmal toporným prstem ke kopečku, na jehož vrcholu prosvítala cibulovitá báň okrouhlé hřbitovní kaple. Mlha jako kypící mléko přetékala přes rozpadlou kamennou zeď a trhala se o černé siluety křížů... „Vidíš! Tam už sedm let leží ta mrcha!“ Martin se pokusil přidat do kroku. „Držte hubu!“ sykl. Ale Jirmal se mu vyškubl a zeširoka se postavil na vratkých nohou: „Počkat! Mám tu ještě nevyřízený účty s tou čubkou, s tou upírkou, co ze mne sála peníze, co mě připravila o všechnu radost!“
HODINY S KUKAČKOU
42
„Mlčte!“ vykřikl polekaně Martin. „Neproklínejte mrtvé! Nerouhejte se! Pojďte odtud, pojďte rychle, copak nevíte, na jakém jme místě?“ „Právě, že vím! Tam u zdi ji zahrabali! Nechtěla mi nic dát: ani věno, ani sebe, ani děti! Potvora lakotná! Jedinýho syna, kterej nestojí ani za fajfku tabáku... A dostat ho bylo horší, než vymámit z jalový krávy tele...“ Najednou se zapotácel a vypoulil oči, zalapal po dechu a zvedl obě ruce, jako by se pokoušel odtrhnout neviditelné prsty, svírající mu hrdlo. Zbrunátněl, padl na kolena a těžce zápasil se silou, která ho drtila. „Martínku,“ zasípal, „Martínku, pomoc… Odtrhni ho… Copak ho nevidíš? Sedí mi na zádech… Pomoz mi, dám ti… dám… ti… všech… no…“ Martin couval obléván ledovým potem, couval neschopen odtrhnout pohled od smrtelného zápasu. Chtěl se pokřižovat, ale nedokázal zvednout ruku, chtěl se modlit, ale slova se mu rozsypala jako korále z přetržené šňůrky. Díval se jako v první den stvoření, neschopen rozlišit, zda je to bolest zrození či zániku. A Jirmal se zatím plazil v mokré trávě, svíjel se jako červ pod podrážkou těžké boty, jeho tvář dostávala sinavou barvu rozkladu, zatímco šedá barva noci přecházela do šedého dne a všude leželo nehnuté ticho... Toho rána přišla děvečka na Jirmalův statek zatopit ve velkých kachlových kamnech. Svatomartinské posvícení se ohlašovalo povinností napéct koláče a vykrmit husu. Zastihla mladého Jirmala, jak chrápe s otevřenými ústy, a prošla kolem něj po špičkách. Podpálila třísky a naslouchala hukotu ohně; chvějivé odlesky na stropě vracely do promrzlé světnice teplý pocit života. Ze sladké polodřímoty ji vytrhl strašlivý řev, kvílení, bolestný nářek a ječení, při kterém se jí zježily vlasy na hlavě jako hřebíky. Ty nelidské hlasy
HODINY S KUKAČKOU
43
se ozývaly přímo z kamen; plameny už hlasitě syčely a jejich stíny tančily na stěnách v ďábelském reji... „Pane Bože,“ blekotala zmatená dívka, zcela ochromená hrůzou, a tiskla se do kouta světnice, „Pane Bože... já jsem v pekle... já nechci... budu se modlit, slibuju... a koupím svíčku... maminko, zachraň mě!“ Mladý Jirmal se probudil, přišel bos a v plandavé košili. Usilovně mhouřil oči, zíral na kamna, ozývající se hlasem mučeného hříšníka, a pod jeho vypouklým čelem se pomaloučku rovnaly myšlenky. Pak otevřel dvířka od trouby – a v té chvíli jako černý blesk vyrazil ven zježený kocour a proletěl okenní tabulkou na dvůr. Ve skle po něm zůstala zubatá díra s krvavými hroty.
Uprostřed toho bláznivého léta vešel jednou Tomeš do výměnkářské komory Maxmiliána Routy. Bylo to v dusný den, kdy se už od rána schylovalo k bouřce. Tomeš s sebou přinesl hořkou vůni louky a vzrušující neklid v rukou, jejichž štíhlé prsty se zkoumavě dotýkaly všech předmětů, jako by si neustále ověřovaly jejich pravou podstatu. Otec Martin začínal být svým nejstarším synem silně znepokojen. Říkal o něm, že má všechny předpoklady k řemeslu a chybí mu jen jedno: chuť! Tvrdil, že z něj roste povaleč a lenoch, jalový výhonek na dobrém kořeni. Starý Maxmilián to slyšel a myslel si svoje; věděl až moc dobře, jak se věci mají, se zalíbením hledíval na zlaté sluneční jiskřičky, plovoucí v hnědých panenkách Tomšových očí. „Kolik je hodin?“ zeptal se mladík udýchaně. Spěchal právě odněkud někam a v běhu žvýkal patku chleba. „Půl čtvrtý,“ řekl Maxmilián, „už třináct let půl čtvrtý.“ HODINY S KUKAČKOU
44
„Hloupost! Je škoda mít hodiny, který nejdou!“ „Nic jim není. Sám jsem se do nich nejednou díval. Nic jim nechybí, ale nejdou. Prostě jen proto, že nechtějí.“ „Hodiny nemůžou chtít nebo nechtít. Hodiny musí!“ Tomeš chytil židli a vytrhl ji z místa, do kterého vrostla tenkými kořeny. Maxmilián ucítil to bolestné škubnutí, celá chalupa se zachvěla, ale Tomeš si vůbec ničeho nevšiml, prostě přemístil věc z místa na místo, jak byl zvyklý činit se vším desetkrát za den. Přesto ho Maxmilián neokřikl a nehnul ani prstem, když Tomeš přistavil židli ke stěně, vystoupil na ni a sejmul švarcvaldky se skoby, na kterou byly kdysi zavěšeny. Sám si nedokázal vysvětlit svou nepochopitelnou strnulost; všechno, co se za ta dlouhá léta usadilo hluboko v něm, se proti tomu vzpíralo... Snad takto přihlížíme, jak se naplňuje náš osud, snad takto, aniž se pohneme z místa, prcháme v tíživém snu. Tomeš položil hodiny na stůl a řinčel krabicí nástrojů jako kat, probírající se inventářem mučírny. Odklopil ozdobně vyřezávanou desku a zahloubal se do soustavy ozubených koleček. Opovržlivě odfrkl: „Tyhle hodiny nešly nikdy, podívejte!“ A pozdvihl mezi začerněnými prsty jakousi hřídelku. „Je křivá, dočista křivá! Ten vídeňskej hodinář vás, dědo, pěkně napálil! Prodal vám šmejd, kterej nikdy nefungoval!“ „To chceš říct, že kukačka nikdy nekukala?!“ vykřikl Maxmilián hněvivě; bolestná hořkost mu tak sevřela hrdlo, že byl sotva schopen promluvit. „Kukala asi zrovna tak, jako ten váš zelenej hastrman skákal přes kupky!“ „Zmiz,“ zašeptal Maxmilián a šmátral po holích, aby zvedl své tělo na nohy, sežehlé kdysi ledovým polibkem, „zmiz odtud… zmiz, slyšíš? Zmiz!!!“ A roztřásl se trapným stařeckým pláčem.
HODINY S KUKAČKOU
45
Krátce nato, téhož podzimu, když první mrazy postříbřily trávu, potkal Martin starého Maxmiliána před domem. Někam odcházel, vlekl se o dvou holích, na rameni desetkrát záplatovaný vandrovní tlumok: trčely z něj hodiny, začernalé švarcvaldky. „Kam jdete, otče?“ zeptal se Martin s nepředstíraným údivem a dokonce zapomněl, že oni dva spolu už přes rok nemluví. Maxmilián však nezapomněl a nakysle se usmál: „Ty moje hodiny prý nikdy nešly. Mám strach, že zanedlouho se to začne tvrdit i o mně. Že se bude říkat: Maxmilián Routa? Ten přece od narození seděl na židli uprostřed vejminku!“ „Mohl byste mít už rozum!“ Maxmilián pokrčil rameny a vykročil do svěžího podzimního dne. Dosud neměl jediný šedivý vlas, ale teď mu v jeho nečesatelné hřívě uvízlo několik vláken babího léta. Červené a zlaté listí se tiše kladlo na cestu a vytvářelo závěj, ve které šustily jeho hole. Martin se za ním mlčky díval a poprvé v životě pociťoval něco jako lítost. Hned druhého dne však hlasitě proklínal tuto svou chvilkovou slabost. Dozvěděl se totiž, že Maxmilián si v Kampeličce vyzvedl své celoživotní úspory. Částka rostla od úst k ústům: pět, deset, padesát... Kdepak, kdyby jen padesát, ale dokonce sto tisíc! Jen považte, báječné dědictví po bývalé druhé manželce, oné legendární bytosti z dalekého světa Prahy, Vídně, Ameriky a lidojedů! Úžasné jmění, které ten podivín skrýval před svými dětmi, aby ho k stáru sám použil! Ale k čemu použil! Na stará kolena se nechal zlákat jednou rozvernou vdovou z Kostelce a utekl za ní jako ztřeštěný
HODINY S KUKAČKOU
46
holobrádek! No, pravda, v posteli nohy nepotřebuje a na to hlavní prý rozhodně neochrnul! Vzrušující téma hovorů zatlačila do pozadí až podivná a nenadálá smrt starého Jirmala (Vida! Na to, jak je vyrovnán se světem a s lidmi, s Bohem a s Ďáblem by měl člověk myslet dřív, než mu Osud zmáčkne hrdlo!).
Na Štědrý večer šla Martinova žena do kůlny pro trochu řezanky. Byla tichá, jiskřivá tma; nažloutlé světlo lucerny běželo po sněhu u jejích nohou jako věrný pes. Kdesi vysoko se potácely hvězdy a pastýř Trs zasmušile troubil (moc dobře věděl, že ruka sentimentálně dojatých bývá štědřejší!). Dolehla na ni osamělá ztracenost té chvíle a nevšimla si ani podivných stop, jejichž temná řádka se kroutila závějí od houštin při potoce a směřovala ke kůlně. Vypadaly, jako by se v nich střídal otisk beztvaré nohy s okrouhlým důlkem po kozím kopýtku. Martinova žena vstoupila do kůlny, postavila lucernu na špalek a sehnula se k hromadě, ze které ještě slabě vonělo uplynulé léto – když vtom se něco pohnulo a kdosi chrčivě zakašlal. Vykřikla a úlekem div nesrazila lampu; v řezance se pohybovala jakási temná a bezesporu živá hmota. „Proboha, otče! Co vy tady?“ „Nevyháněj mě... Jenom na jednu noc... Prosím tě...“ šeptalo to, co zbylo z Maxmiliána Routy. Ano, byl to on a právě usilovně lovil v paměti křestní jméno Martinovy ženy, aby ji mohl oslovit důvěrněji. Ale nevzpomněl si. Zřejmě ho nikdy ani neznal, nepotřeboval ho, a tak se na něj ani neptal. Teď to poprvé pocítil jako problém. „Neříkej o mně Martinovi, víš, zlobil by se... jenom přespat... HODINY S KUKAČKOU
47
zejtra zas... je tu přece jen tepleji než venku... v noci bude mrznout a někde v příkopu bych třeba do rána...“ Rozkašlal se, polykal smích a slzy. „Jsem asi zbabělec, že se bojím té, která má kosu z ledového rampouchu.“ Martinova žena se na něj neodvážila podívat; klopila oči a styděla se, jako by je spojoval nějaký starý, společně utajený hřích. Vzala lucernu a zase ji položila, nabrala náruč řezanky a vyšla na dvůr; záře hvězd ji málem oslnila. Svatá noc! Koza chřestila řetízkem v nedalekém chlévě, obtížena zřejmě neklidným snem o jarních loukách; pastýř Trs dotroubil, mráz mu vzal dech, a tak si raději zašel někam do stavení, aby se posílil kořalkou. Martinova žena se brzy vrátila. Rozložila na udusané podlaze kůlny malou štědrovečerní večeři: misku horké bramboračky, talířek houbového kuby, něco jablek. „Ke stolu vás nemůžu… i když by se slušelo,“ špitla omluvně, „ale Martin…“ „Já vím, Martin.“ A Maxmilián začal dychtivě srkat polévku. Zřejmě už nejedl několik dní.
HODINY S KUKAČKOU
48
A tak se Maxmilián Routa naposledy vrátil ze světa. Nohy ho definitivně zradily; od onoho Štědrého večera mu už nepomohly ani jeho dvě hole. Zůstal ležet, bezmocný jako dítě, a nebe mu nahradily černé trámy stropu. Dychtivě naslouchal ozvěnám vzdáleného života, který bez ohledu na něj si dál bujně a radostně plynul. Napadlo ho, že teprve teď by věděl jak žít. Že to všechno byla jen zkouška nanečisto a teprve teď... teď by mohl... Martin se zanedlouho dozvěděl, jakého má v kůlně návštěvníka. „To se dalo čekat,“ řekl odměřeně a tím pro něj byla věc vyřízena. Ani sebemenším gestem nenaznačil, jak by si přál otázku vyřešit. V bývalé otcově výměnkářské komoře vzniklo mezitím skladiště konopí a provaznického zboží a bylo jasné, že Martin nehodlá místnost kvůli nějakým rozmarům „starého blázna“ opět vyklízet. Mlčky však přihlížel k tomu, jak jeho žena za pomoci dětí stěhuje do kůlny starou peřinu a teplé koňské houně, jak chodí vylévat na hnojiště kbelík s výkaly a donáší dědovi jídlo. Věděl o tom a mlčel, což manželka, neustále úzkostně pátrající v rysech jeho tváře, považovala za souhlas. Maxmilián však mluvil s Martinovou ženou stále méně; sotva, že někdy zaregistroval její příchod. Nechával své zdeptané tělo na hromadě slámy a vydával se na daleké cesty, kde znovu nacházel všechno to, co už jednou zažil, ale i to, co si vymyslel a co se teď k jeho překvapení potvrzovalo jako skutečnost.
HODINY S KUKAČKOU
49
Jednou prudce procitl do oslnivého dne. Slunce padalo okénkem do tmavé kůlny třemi zlatými proudy a spolu s ním sem pronikl jásavý zpěv zvonivých dětských hlásků: „Již nesem Smrt ze vsi, nové léto do vsi!“ Maxmilián se blaženě usmál, protože viděl, že začernalé trámy, jejichž letokruhy už stokrát spočítal zdola nahoru a zase zpátky, se najednou rozestupují a rozplývají. Nadzvedl se na lokti, aby vdechl svěží vzduch, tryskající z nekonečného modra. V takovém ránu šel jednou bos, v košilce, která mu neustále utíkala z kalhot, vrbovým proutkem stínal zlaté hlavy podbělů a prozpěvoval (sice falešně, ale s chutí!): „Byla zima mezi náma, ale teď je za horama…“ Jak je to dávno? Cítil teď v sobě takový příval síly, že by se snad dokázal i postavit. Vždyť ještě loňského podzimu, kdy padalo červené a žluté listí a kdy první mrazíky stříbřily trávu, šplhal sám, navzdory svým chromým nohám a smekajícím se holím, po bílých srázech Leopoldova lomu. Jas vápencového kamene oslňoval oči, konec propasti se ztrácel v nedohlednu. Tehdy se Maxmilián zastavil na samém okraji skály, vytáhl z vandrovního vaku hodiny, své památné švarcvaldy, zakoupené u nejlepší vídeňské firmy a darované největší lásce svého života, a pozdvihl je ve vztažených rukou nad hlubinou. A stal se div divoucí: v hodinách to luplo, kyvadlo se pohnulo, kukačka vyskočila z ozdobných dvířek a začala naléhavě kukat... Maxmilián však cítil, že už nemá sílu, aby zadržel to, co jednou uvedl do pohybu, že jeho gesto je nenávratné. Hodiny mu vyklouzly ze ztuhlých prstů a padaly do hlubiny... Během pádu se proměnily ve slaměnou Mořenu s tykvovou hlavou a s dřevěným hrdlem, kolem něhož se jako smyčky hadího těla obtáčel trojitý náhrdelník neplodných vajec... Maxmilián vykřikl úzkostí, neboť si v té chvíli uvědomil, že ten, kdo je poslední, ten, který zakopne a upadne na útěku od Vody, do které vrhli Smrt, ten do roka zemře... „Utíkejte, děti, já už nemůžu!“
HODINY S KUKAČKOU
50
„Co je vám, tatínku? Nemáte horečku?“ Chladivá dlaň na čele ho vrátila do šera kůlny. Uviděl nad sebou starostlivou tvář Martinovy ženy, ostře pokreslenou sítí drobných vrásek, tvář předčasně zestárlou; viděl, že jak se nad ním sklání, kloužou jí po skráních prameny dočista šedivých vlasů. Zachytil její ruku ve svých horkých dlaních. „Jak se vlastně jmenuješ, děvče?“ Překvapeně a rozpačitě se usmála: „Copak to nevíte?“ „Ne.“ „Přece Hana!“ Dříve než skončila Smrtná neděle, Maxmilián Routa zemřel.
HODINY S KUKAČKOU
51
Část druhá
LÁSKY A NELÁSKY
O velikonocích hnali chlapci Anežku až k potoku, jehož studený proud se jí položil do cesty. Nezbývalo, než se otočit čelem k těm škodolibě rozchechtaným násilníkům a srdnatě vykročit proti švihajícím vrbovým prutům. V čele všech samozřejmě Šimeček, Tomeš a blonďáček Petr. Bylo to vzrušující a překvapivé; ještě vloni jako by pro ně nějaká Anežka vůbec neexistovala. Ale letos zjara se Tomeš nenadále podíval na svou sestru a upadl do rozpaků. „Co koukáš jak vejr?“ zasmála se Anežka. Seděla zrovna na stoličce u okna a zaplétala si záplavu měděných vlasů do tlustého copu. Jak zvedla obě ruce k temeni hlavy, napínala se jí blůzka k prsknutí. „Tak co je?“ Tomeš neřekl nic, naprázdno polknul, neboť mu nenadále vyschlo v krku, a rychle vycouval ze dveří.
LÁSKY A NELÁSKY
52
O velikonocích však přišli všichni, jako by se smluvili, ačkoliv o tom mezi nimi nepadlo ani slovo. Anežka je se smíchem obdarovala rezatými vejci, obarvenými ve vývaru z cibulových slupek. Matka Routová, kterou vypláceli jen symbolicky (zatímco Anežka teprve večer zjišťovala, že má zadek samou modřinu), jim přidala kus žlutého mazance, jenž napodobuje laskavou tvář slunce. Vracejícího se slunce, které v tento čas svým teplým dotekem probouzí nový život v pupenech a vejcích a které si prý časně ráno třikrát radostně a rozverně poskočí nad obzorem. „Vem mě s sebou! Chci vidět, jak slunce skáče!“ škemral dotěrně malý Francek. Přišel také (když už byli velcí kluci z dohledu), v ruce třímal vlastní neuměle pletenou pomihodu a dostal od Anežky vajíčko, na němž byl otištěn lístek řebříčku. Schoval ho opatrně do kapsy (odpoledne budou s Honzou Trsojc sekat do vajec krejcarem) a upřel na sestru žádostivé oči. Anežka nebyla moc nadšená z téhle přítěže v podobě nejmladšího bratra. Hned tenkrát, jak poprvé vylezl z kolébky, připadl Anežce tradiční úkol starších sester – funkce chůvy. Tahala Francka všude s sebou. Zatímco se s kamarádkami na pastvě zabývaly něčím tak důležitým, jako jsou drábky, skákání panáka či pletení pampeliškových věnečků, František se šťastně batolil v trávě. Jenže vždycky, když byla děvčata v nejlepším, přerušil jejich hru zběsilý Franckův nářek. Jednou ho štípla včela, podruhé se najedl trávy a zvracel, jindy upadl nosem na kámen a byl samá krev, koza, kterou tahal za ocas, ho trkla a porazila, příště se zas vyděsil koroptví, když mu s mohutným hřmotem vyrazily přímo pod nohama. „Budeš muset brzo vstávat!“ pokusila se teď Anežka použít silný argument, protože vzbudit rozespalého Františka býval úkol nad lidské síly. „Radši si vůbec nepůjdu lehnout!“ prohlásil, a tím jí sebral vítr z plachet.
LÁSKY A NELÁSKY
53
Vyšli dřív, než kokrhají první kohouti. Francek se držel sestry jako klíště a bázlivě nahlížel do tušově černé tmy na dně rokle, kde tajemně zvonil potok. Velká Noc se leskla studenými hvězdami a z lesů ještě dýchala odcházející zima. Jívy už sice věděly, že mají kvést, ale pro jistotu posílaly své děti ven v teplých kočičích kožíšcích. Na kopcích, rozcuchaných neustálými větry, už bylo živo; jak přicházeli blíž, slyšeli stále zřetelněji šustění četných nohou v přeschlé loňské trávě, útržky smíchu, tlumená slova, cinknutí podávané láhve, naléhavý šepot. Nenadále někdo zazpíval vysokým hlasem: „Co se to bělá tam na dolině – je to sníh bílý či husy divoký? – nejsou to husy, není sníh bílý – je to šáteček vod mojí milý…“ „Tak co, hrdino!“ volal na Francka už zdálky Šimeček. „Nebál ses potmě?“ „Ne… ne… bál…“ „To je správný, seš chlap! Tak se taky jako chlap napij!“ A podal mu hranatou láhev. Ojíněné sklo zastudilo v prstech. Francek dychtivě nahnul hrdlo k ústům – a vzápětí měl pocit, že polkl doušek vřelé vody: slzy mu vhrkly do očí, zakuckal se a chvíli marně lapal po dechu. „Jste blbí, vopravdu, jako malí kluci!“ řekla Anežka opovržlivě, zatímco Šimeček, Tomeš a Petr řvali smíchy. Francek zachoval hrdé mlčení. Sedl si na mechatý kámen a vědom si svého cíle, zadíval se k východnímu obzoru. Blyštěla se tam veliká hvězda Jitřenka, ale po slunci zatím ani památky. Když se chvíli upřeně díval, připadlo mu, že se těsně nad vrcholky kopců, nad zubatou hranou lesů táhne bledý proužek. Že se tam cosi chvěLÁSKY A NELÁSKY
54
je. Z úporného soustředění mu začalo cukat v oku. Promnul si ho, ale ono ještě navíc začalo slzet a pálit. Na chvilku tedy oči zavřel. Jen na chvilku; byl si vědom důležitosti Slunečního strážce, neboť, jak bylo zřejmé, nikdo se o tu pravou vteřinu slunečního probuzení příliš nestaral. Šimeček něco šeptal Anežce do ucha a ta mu místo odpovědi vlepila mlaskavou facku. Šimeček jí to kupodivu nevrátil, jen si rozpačitě poodsedl, ale za chvíli už se zase smál jakoby nic. Tomeš se věnoval té zatracené láhvi a Petr jako obvykle usměvavě mlčel, vyřezával nějaký ornament do lískové hole a díval se přitom upřeně na Anežku. To Francka nejvíc štvalo: jsou tu kvůli slunci nebo kvůli Anežce? Kdyby tu neměli Francka a on nehlídal... Polekaně sebou trhl. Co je to za kouzla? Stráň stála v oslnivé ranní záři, v trávě blýskaly střípky rozbité duhy. Nevěřícně si protřel oči. „Tak jdem,“ zatahala ho Anežka za rukáv. „Ale to... to slunce...“ „Skákalo po kopcích jako míč! A smálo se zlatým hláskem!“ „Zaspal jsi, hrdino,“ plácl ho Šimeček povzbudivě po rameni, div, že ho neporazil. „Proč jste mě nevzbudili!“ zaječel Francek a dlouho vztekle brečel, zatímco se všichni ostatní škodolibě smáli.
Újezdský zámek se nemohl rovnat kosteleckému; nebyl tím bílým majákem nad vlněním kopců, ale tajemstvím, které se objevuje nic netušícímu oku až ve chvíli, kdy stojíme před jeho uzavřenou branou. Bytelná kamenná zeď obtáčela starý park, ponořený do temně zeleného mlčení.
LÁSKY A NELÁSKY
55
Anežka ráda chodila kolem té zdi; ve škvírách mezi kameny se krčily dužnaté růžice netřesků a ježila se tam vousiska ostřičných klásků, vedly tudy mravenčí cestičky a často se tu vyhřívaly ještěrky, podobající se maličkým dráčatům. Jestlipak tam uvnitř, střežena rozpadající se zdí, dosud žije paní hraběnka, která tak milovala vdolky s hruškovými povidly? Matka Anežce často vyprávěla, jak tato postarší vznešená dáma přijížděla kočárem, a když míjela Hosnedlovic chalupu, pokaždé křičela na kočího: „Žán, zastavil nám tady!“. Vystoupila a usedala na březovou lavičku pod provazníkovými okny. Vydržela tam celé dopoledne a dychtivě sála vůni, unikající z kuchyně. Když jí nakonec babička Hosnedlová vynesla ven pekáč vdolků, tekly paní hraběnce z koutků sliny jako koňům, když hryžou udidla. Celá se třásla a mívala ze samé dychtivosti horečku. I stalo se jednou, když zase přišla doba hrušek, vos a medového slunce, že babička jako obvykle vyšla před dům s mísou čerstvých vdolků a spatřila, že lavička je prázdná. „Hraběnka nám umřela,“ pravila babička a rychle ustoupila zpátky do síně, protože na její sladký poklad se v téže chvíli vrhlo hejno černožlutě žíhaných Fúrií. Dvě, tři vbodly svá žihadla do babiččiných prstů a ta upustila mísu. Není proto jisté, jestli babiččiny slzy patřily paní hraběnce, rozbité památeční míse, rozsypaným vdolkům či bolestivě otékajícím rukám. Matčin příběh zůstával nedokončený, ale Anežka byla ochotna tvrdit, že mnohdy v parném odpoledni zahlédla na druhé straně zdi obrys širokého dámského klobouku. „Neumřela,“ řekla tehdy Anežka kamarádkám, „jenom... že... že už nesmí ven...“ Neuměla popsat ten podivný pocit, že někdo chodívá souběžně s ní po druhé straně tajemné zdi, že je to jejich společná procházka,
LÁSKY A NELÁSKY
56
že by stačilo zavolat... Ale nikdy se neodvážila, ani zašeptat ne, jako by jí cizí silná ruka svírala krk. „Nehoupej nás,“ smály se holky. „Tvoje babička už je dávno pod drnem! Víš, jak by musela bejt ta tvá hraběnka stará?“ Anežku rozhořčovala jejich nedůvěra, vytáhla tedy trumf nejtěžšího kalibru: „Tak, abyste věděly, můžu přijít do zámku, kdy budu chtít! Za ty vdolky jsem zvaná na panský obědy!“ Ach, běda! Dostala se tím do vlastní pasti; tlupa škodolibých posměvaček chtěla samozřejmě důkaz. Hned a okamžitě! Anežka, rozčilená na nejvyšší míru, se dlouho nerozmýšlela a zamířila rovnou do míst, kde v podivných krouceninách železných stvolů a listů se proplétala ozdobná mříž hlavní brány. Čekala, že holky se zaleknou, že zaváhají, ale ony šly za ní jako stádo tupohlavých ovcí. A tak jí nezbývalo nic jiného, než sebrat všechnu odvahu a vzít za kliku branky pro pěší. Doufala, že bude zamčeno, ale branka se k jejímu překvapení tiše a pokorně poddala lehkému tlaku dlaně, skřípla a pootevřela se, jako by je zvala dál. Padlo na ně zelené světlo. Cestička, vysypaná jemným žlutým pískem, vybíhala zpod jejich nohou a ztrácela se v loubí prastaré aleje. „Neblbni!“ špitly dívky zaraženě. „Bude sekec!“ Anežka se však zakousla do své zarputilosti (přece jen měla v sobě něco z otce) a beze slova šla dál po křupavém písku, šla – a i kdyby ji v té chvíli měli zabít, neuhnula by. „Co tady děláš?“ rozlehl se mezi keři ostrý, nepříjemný hlas. Vzadu bouchla branka za prchajícími děvčaty a rázem stála úplně sama, opuštěná a bezmocná proti mohutnému muži se zahradnickými nůžkami. Mračil se na ni, měl vyhrnuté rukávy a příšerně chlupaté paže. Anežka nevěděla, co by řekla. Ale později byla ochotná přísahat – a viděla to prý naprosto zřetelně – jak v zelené hloubce aleje, až kdesi na nejvzdálenějším konci úžícího se tunelu
LÁSKY A NELÁSKY
57
pomalu prošla (tak pomalu a vláčně, jako by plula vodou) bílá postava ženy v širokém klobouku. „Co tu pohledáváš? Sem se nesmí!“ Anežka se dívala přes rameno chlupatého obra a nedokázala ze sebe vypravit ani hlásek. Jako by jí opět neviditelné prsty sevřely krk. A bílá žena se zatím rozplynula v zeleném labyrintu zámeckého parku.
V létě obrostla lesní půda hustou hřívou; k mýtinám zamířili sekáči a nastaly „vlásenkové žně“. Anežka hrabala a odnášela náruče té dlouhé, pevné a měkké trávy do vozíku. Když měla fůrku plnou, přichytila ji z rohu do rohu provazem, sevřela za svými zády křížek voje a táhla, táhla vší silou přes výmoly a vystouplé kořeny, přes kaluže a kameny, svažujícím se úvozem k domovu. „Nechceš pomoct?“ houkl na ni Petr ze mlýna. Jeho vlasy v barvě zrajícího obilí mohly směle soutěžit se sluncem. „Od tebe určitě ne!“ odsekla Anežka výsměšně a pokusila se jet rychleji. Petr však kráčel po břehu úvozu ve výši její hlavy a neustále s ní držel krok. Tu děvče zděšeně vyjeklo: přímo před ní si uprostřed cesty hověl stočený had. Vyrušen zdvihl klínovitou hlavu, zasyčel, rozhlížel se bojovně na všechny strany a rozeklaným kmitajícím jazýčkem ochutnával vzduch. Petr chvatně seskočil do úvozu k Anežce. Nahými pažemi, na nichž zlátlo tisíc průsvitných chloupků, ji strhl stranou a sevřel tak
LÁSKY A NELÁSKY
58
prudce, až se v ní zatajil dech. Zavřela oči, zatímco Petr, překvapen vlastní statečností, se neodvážil ani pohnout. Celé jeho tělo se soustředilo do dvou bodů, v nichž se jeho hrudi přes tenkou látku košile dotýkaly tvrdé hroty dívčiných ňader. Po době, která snad trvala celou věčnost (a škoda, že netrvala ještě déle!), se opatrně ohlédli k zátočině cesty, aby se ujistili, co dělá had. Ten však mezitím zmizel. Nezůstala po něm sebemenší stopa, jako by tu snad ani nikdy nebyl! Anežka se rozpačitě zasmála, vymkla se z Petrovy náruče a vrátila se k vozíku. Zdlouhavě a docela zbytečně začala kontrolovat, jestli jsou uzly na úchytech fůrky dobře utažené. Petr nerozhodně přešlápl. Vsunul ruku do kapsy a nahmatal pomačkané jablko (poslední z těch, které včera s kumpány naloupili ve farské zahradě): „Nechceš?“
Než se Anežka vrátila na paseku, uplynula skoro celá hodina. Konečně přijela s prázdným vozíkem, tvářila se jakoby nic, hryzala jablko s výrazem spokojené veverky a v očích jí hrály zlaté jiskřičky, které tam nikdy předtím nebývaly. Pouze nebožtík Maxmilián by asi dokázal pochopit skutečnou podstatu události; otec Martin však vztekle skřípal zuby a na spánku mu cukala naběhlá žíla. Posečená lesní tráva vlásenka, tahle vyhledávaná náplň měkkých matrací a polstrovaných panských pohovek, v teplém vzduchu rychle zavadala; je nezbytné zkroutit ji na provaznickém háku do housek, dokud je čerstvá, jinak sedlář nebude spokojen a nezaplatí za nejlepší kvalitu. Matku pro změnu napadaly děsivé představy o tělesném hříchu, protože si už nedovedla představit, že vrchol rozkoše byl obsaLÁSKY A NELÁSKY
59
žen v otázce: „Můžu na tebe zejtra zase počkat?“ a v tiché odpovědi: „Můžeš.“
Nad Babí horou zablikala lucernička držená neviditelným obrem. Všichni z vesnic kolem potoků už dávno znali tohle znamení; vzápětí vyšlehl z černých strání svatojánský večer v podobě nesčíslných jiskřivých plamínků a brzy nebylo možno oddělit nebe a zemi, nebylo možno rozeznat, co je hvězda spadlá na draha a co letící plamenné koště. Neboť je jisto, že v tomto čaromocném večeru vyletují čarodějnice z komínů, nastává čas jejich rojení; kdosi prý na vlastní oči viděl, jak nad střechami profrčela stará Trsová na velkém pometlu, vlasy a sukně jí vlály a její chechtot se sypal na krajinu jako hrách do mísy. Anežka bloumala temnými loukami pod lesem, rukama hladila vlhce chladnou zemskou srst, pročesávala stébla mezi prsty: Budeš hezká, louko, učešu tě a ty mi dej za odměnu devatero kvítí! Po hmatu poznávala pyskáček, rmutěnku a hadí klíček, bouřku, která ukrývá v barvě svého kvítku drobeček z letního hromového nebe, a také zeměžluč, v níž je všechna hořkost proplakaných nocí... Nesmí se ohlížet (ta hrůza, když je tma plná zvuků, stínů a tušených pohledů skrytých očí!) a nesmí s nikým promluvit. Jen aby jí Francek nešpehoval! Tihle malí haranti mají škodolibou radost z toho,
LÁSKY A NELÁSKY
60
když můžou člověku něco překazit! Snad jsou teď zaujati soustředěným sledováním žravého tance plamenů, snad zapalují košťata, a kdo je nemá, přistrčí alespoň konec klacku mezi žhavé uhlíky: Dívejte se, vy srabi, i já jsem vládcem ohně, srším světlem a jiskrami a zaháním tmu, ve které kvílí všechny příšery z nepoznané noční půlky světa! Anežka se vplížila domů zadem přes zahrádku. Chvatně se svlékla do plátěné košile, rozpustila si vlasy a hořkosladce vonící věneček vsunula pod polštář. Cítila ho pod hlavou, když ulehla a zavřela oči. Aby se kouzlo naplnilo, musí teď rychle usnout. Jenže ji neopouštěl strach, že by se jí mohlo zdát o někom jiném než o Petrovi. Opakovala si v duchu jeho jméno: Petr… Ty jsi Petr a to je skála… Kdo to řekl? Nejspíš pan farář při hodině náboženství… Pane Bože, ať se mi zdá o Petrovi! Když mi to splníš, hodím něco do kostelní kasičky! Neťukal snad někdo na okno? Vytřeštila oči. Ťukání se opakovalo! Snad jsem tak nehřešila! (Rychle si přetáhnout peřinu přes hlavu!) „Anežko!“ Vyskočila z postele rovnýma nohama – sama v dlouhé košili podobna bílému zjevení – rozrazila okénko dokořán, vpustila dovnitř měsíc, hvězdy, zbloudilou jiskřičku svatojánské mušky a lesknoucí se Petrovy oči. „Co je?“ vydechla. „Nic. Jenom tak… Šel jsem náhodou kolem…“ „Hm… To jo…“ A ticho. Noc něco naléhavého šeptala.
LÁSKY A NELÁSKY
61
„Ty asi hledáš Tomeše, co?“ řekla Anežka. „Pudete někam za holkama, co?“ dodala a zatrnula nad svou odvahou. „Oni šli… ale já… asi jsem tak nějak… zabloudil…“ „A na copak jsi myslel, že sis nedal pozor na bludnej kořen?“ „Na tebe,“ zašeptal Petr. „Co jsi říkal?“ „Nic. Jen tak… Nic…“ Jenže Anežka moc dobře slyšela, co Petr říkal. Naštěstí milosrdná tma neprozradila její ruměnec. „Počkej,“ řekla, „něco ti dám.“ Podala do tmy bílý šátek s květy vyšívanými ve všech čtyřech rozích. A hned za tím šátkem přirazila okno a vrhla se pod peřinu, zamkla oči a uši na deset západů. Co když se mi vysměje? Teď mě má v moci, má kus mne samotné v ruce a jestli mne zradí a bude se vytahovat před Tomšem a Šimečkem, těmi nemilosrdnými posměváčky… Hořela hanbou a zavrtala hlavu co nejhlouběji pod polštář.
Petr se vracel se svou kořistí, šel pěšinkou podle potoka. Živá voda vyzváněla, stráně hleděly desítkami ohnivých očí. Takovou noc nelze prospat! Na vrbách nad mlýnským náhonem vlály zelené pentličky. Nějaký přespolní kramář se zřejmě vracel z jarmarku a přizdobil si nouzový nocleh zbytky svého zboží. Seděl teď na obrácené prázdné nůši a nacpával si fajfku. „Tak co, Petře? Dala ti šátek?“
LÁSKY A NELÁSKY
62
„Jak mě znáte?“ podivil se Petr. Mohl by přísahat, že toho podivného obchodníčka v životě neviděl. „Chodívám často tudy kolem mlýna,“ řekl cizinec a požitkářsky vypustil pár vonných obláčků, „pamatuju tě ještě jako takhle malýho kluka. Támhle v tůni jsi chytával bělice. Jednou jsi tam spadnul po hlavě, vzpomínáš si?“ Petr už si nebyl ničím jist; dnešní noci mu všechno připadalo povědomé, ale přitom jako by vše viděl poprvé v životě. „Jen se na sebe podívej,“ řekl kramář, „jen se podívej, tůň je dneska jako zrcadlo.“ Petr si již před chvílí povšiml, že za temnou hradbou rozpukaných vrbových kmenů a za vláním zelených pentliček stoupá z vodního koryta hustá, stříbřitě chvějivá zář; po vybídnutí, aby tam nahlédl, však pocítil nenadálou úzkost. Otočil se k tomu divnému člověku. Co je to zač? Jeho vousy jsou zelenavé jako slizké řasy z potočního dna a jeho široká žabí huba se bezhlesně směje. „Bojíš se, Petře?“ „Čeho bych se bál?“ „Že se nepoznáš!“ Petr už dlouho žvýkal nějaké stéblo, ale teprve teď si uvědomil, že má ústa plná hořkých slin. „Hloupost!“ řekl a naklonil se nad hladinu. V nesmírné černé hloubce se rozpouštěl měsíční kotouč a hvězdy tam vybuchovaly jako prskavky. „Kde mám hlavu? Co to znamená?“ Kramář pokrčil rameny: „Voda vezme všechno. Je to rozpuštěný čas.“
LÁSKY A NELÁSKY
63
Obraz Petrova těla se chvěl na hladině, táhl se od břehu až doprostřed tůně, ale čím blíž tomu středu, tím byl rozbitější, až nakonec tam, kde by měl mít hlavu, našel Petr jen míhavé kmitání oslnivých záblesků. „Ale proč nemám hlavu?!“ „Možná, žes ji ztratil. Nebo teprve ztratíš.“ „Pro Anežku?“ „Možná… Ach ano, klekni a polož hlavu na špalek, kat se rozmáchne ostrým mečem, ale neboj se ničeho, protože tvá princezna vládne mrtvou i živou vodou, a až tě pokropí, vstaneš ještě krásnější než dřív… Musíš být jednou sťat jako beránek pod májí, jako kohout před prastarou svatbou, protože život nabírá sílu z nevinné krve… Kramář se skřehotavě zasmál. „Na,“ řekl, strhl s větví hrst pentliček a vtiskl je Petrovi do ruky, „vezmi je pro ni.“ „Proč jsou tak mokré?“ „A proč bych je taky jinak sušil při měsíčku? Co myslíš? Tak abys věděl, upadl jsem nahoře na brodu a zboží mi uplavalo. Celej večír jsem to lovil!“
Martin Routa vstával v májovém ránu vždycky časně. A tak i napřesrok o velké slavností májů vyšel před chalupu ještě za šera, kdy si nebe teprve protíralo narůžovělá víčka a kohouti si zkoušeli hlas nanečisto. Vyšel, aby mohl pozorovat temné postavy, rozklepané chladem a obavami, jak opatrně otvírají domovní dveře a branky plotů, jak se snaží, aby nepůsobily sebemenší hluk a neupozorni-
LÁSKY A NELÁSKY
64
ly tím na sebe obyvatele okolních chalup, kde se zřejmě také spí jen na půl oka. Bavil se oživlým svědomím vesnice, těmi přízraky utajovaných činů, směšnými tím, jak horlivě pátrají u svých prahů, jestli tam přes noc nevypučel usvědčující nápis: – U Bártových koní žebra o sebe zvoní – – Vávrovo krávy mají dlouhý krky, protože jim dává moc vysoko žlaby – Šipka: - Tudy chodím k lesu, pod kabátem flintu nesu – A což teprve ty cestičky, vysypané ze slaměné řezanky či otrub a spojující chalupy, jejich srdce tíhnou k sobě! Nikdo nikdy neviděl píšící ruku; tihle veřejní žalobci byli nepostižitelní a věční. Marně číhal nejeden nazlobený sedlák se sukovicí za vraty; celou noc nedokázal udržet bdělou pozornost, jen na vteřinku se mu přimhouřily oči – a už tu byl zase nápis! A tak důkladný, že vydržel i trojí drhnutí vodou a rejžákem! Psavci mívali tajné spojence (kdo by se nechtěl dozvědět nějakou pikantnost o svém sousedovi?) a vždycky včas uskočili do nějakého spásného dvora. Martin se už chtěl zasmát, ale jak se přitom mimoděk obrátil, zamrzl mu smích na rtech. Štětka namočená ve vápenném mléce vykouzlila na boční stěně jeho kůlny obrovské srdce a od něj po celé délce plaňkového plotu šipku mířící hrotem k pěšině, co vede dolů podél potoka: - Klape si mlýn při potoce, Anežčino mele srdce! – „Anežko!“ zařval Martin, sotva vrazil do světnice, „ta paráda venku ať zmizí dřív, než vyjde slunce!“ Tomeše se později zeptal, jen tak, jakoby mimochodem mezi řečí: „Nevíš, kdo chodil dneska v noci psát?“ „Nemám ponětí,“ řekl Tomeš, ale otci se zdálo, že se poťouchle šklebí.
LÁSKY A NELÁSKY
65
Anežka zarputile drhla obrovské srdce, stěna plakala pod kartáčem mléčnými kapkami, ale přesto se to znamení zažíralo stále hlouběji do hrubých prken. „Neříkejte?!“ „S tím blonďáčkem ze mlýna?“ „Že by tam vzali takovou…? Jo, to takhle, kdyby u Jirmalů měli dceru, to by byla partie do mlejna! Nebo obráceně!“ „Svatá pravda! Vždyť to je jedno, kdo je navrch a kdo vespod. Hlavně, aby byli oba stejně těžký!“ Všichni sousedé se zasmáli nad nečekaně vydařeným přirovnáním. A zatím Anežka jako kajícnice odstraňovala srdce před zraky všech, brečela přitom vztekem a ponížením a stoupající slunce jí vbodávalo do zad první žhavé paprsky letošního jara. Také na mlýně bylo patřičné znamení: - Petr si dělá do vsi procházky, protože jsou mu milý Routovic provázky – Mlynář četl s úsměvem a řekl: „Doufám, že to nemyslíš vážně?“ Syn neodpověděl. Neměl ve zvyku vést hovory s otcem; raději naslouchal vodě, padající z lopatek mlýnského kola, a znal všechny odstíny jejího hlasu. A otec ani nějakou odpověď neočekával, to u nich nebývalo zvykem; vnímal syna jako tichého a skromného samotáře, o němž byl přesvědčen, že nemá žádný vlastní názor. A tak pan otec vyprášil mouku ze své bílé čepice a vrátil se tam, kde mlýnské kameny drtily poslední zbytky loňské úrody. Jenže následujícího rána, když Anežka vyhlédla z okna, spatřila, že do vrcholu hnojiště před chlívkem je vbodnuta čerstvě uříznutá břízka, na jejíchž větvích povívají sytě zelené pentle. Zděsila se: tohle bylo veřejné prohlášení! Nastal konec žertů; Martin si přiLÁSKY A NELÁSKY
66
chystal řemen a klíč od komory, což jsou nezbytné pomůcky otců, jimž se pod okny dospívajících dcer objevují májky.
Zemřela stará Šimečková, porodní bába, jejíž ruka vytáhla na svět většinu těch, kteří teď lhostejně míjeli otevřené okno, za nímž ležela, tichá, nehnutá, s voskově bledou tváří a se svíčkou plačící horkými krůpějemi přes její ztuhlé prsty. Ve chvíli umírání však nebyla sama; usmívala se, protože před sebou viděla červená dětská tělíčka, která křičí, hýbou se a jejichž malinká čela brázdí hlubokými vráskami tisíciletá zkušenost lidského rodu. Ten vír nemluvňat, domáhajících se života, jí zacláněl výhled na vlastního muže a syna. Neviděla je, ačkoliv oba stáli pokorně vedle lůžka. Usmála se a zemřela, aniž by jim cokoliv řekla. Starý Šimeček, když pochopil, že už nastalo definitivní ticho, že z těch rozpraskaných rtů už nebude nikdy nic vyřčeno, se prudce (tak prudce, až se to podobalo útěku) obrátil a odešel do zahrady. Opřel se čelem o drsnou kůru jabloně a znovu se snažil domyslet nevyvratitelnost tohoto konce. Ovšem, že marně! Naděje, že smrt dokáže něco změnit na nešťastně zvoleném způsobu života, byla jistě bláhová... Za okamžik ucítil v zátylku synův pohled, ale neměl už ani tolik síly, aby pozvedl hlavu. Mladý Šimeček vypadal v černém svátečním
LÁSKY A NELÁSKY
67
obleku až neskutečně důstojně (Anežka, když ho později potkala, byla na rozpacích, jestli mu nemá raději vykat). „Za kolik mám vzít tu rakev?“ zeptal se nyní otce. „Cože? Rakev? Já nevím... Vzadu v parádním pokoji, za postelí, tam najdeš jedno prkýnko v podlaze vyndavací... Jsou tam nějaký peníze... Vem je a vyber něco slušnýho... a nezapomeň muzikantům, hrobníkovi a panu faráři... co se asi tak dává, já nevím... zeptej se někoho...“ Mladý Šimeček horlivě přikyvoval. „A řekni vdově Trsovej… kolik by chtěla za pěknej pláč... ale vopravdu pěknej, ne jako když tahá kočku za ocas... vona to umí, když chce, tak na ní nešetři, dej, kolik si řekne... hlavně ať je to pořádnej pláč, aby nás lidi nepomluvili...“ „Jistě, jak myslíte, tatínku.“ Syn odešel a stařík tu zůstal sám, zbytečný a ztracený mezi starými stromy. Bloudil bezděčným pohledem po jejich žloutnoucích korunách a takřka bolestně si uvědomoval množství suchých větví, které už dávno volalo po prořezání. Poslední zima zahradu těžce zpustošila, nutno však přiznat, že i on jí zůstal něco dlužen. V loňské přeschlé trávě páchla hnijící jablka. Jejich svraštělá kůže držela dosud původní tvar plodu, ale stačil slabounký dotek, aby se vše rozpadlo na mazlavou kaši... Starého Šimečka napadlo: Co teď? Co já se svými provázky v době, kdy veškerá světská spravedlnost šla k čertu? V celém okolí stačí jen jeden dobrý provazník a Routovo jméno má svůj zvuk. Starý Šimeček uznával (ač trpce!), že Routovy výrobky jsou lepší. Jenže sám nic jiného než provázky neuměl. A tak hlavní obživu rodiny už dlouho zajišťovala jeho žena, úředně zkoušená porodní bába... V zimě i v létě, ve dne i v noci bušívali rozčilení mužové na okna Šimečkovic chalupy: „Honem, už to začíná!“
LÁSKY A NELÁSKY
68
„Nojo, už jdu, to je ňákýho kvaltu.“ S rodičkami zacházela drsně, ale sama se bála mít dítě (i zubaři se prý nejvíc ze všeho bojí trhání zubů!). Syna Josefa měla až ve třiačtyřiceti letech a hodně zkusila, než ho ženské, kterým se zaťatými zuby udílela pokyny, dostaly z jejího těla ven. Ani novorozence nechtěla vidět; obrátila se tváří ke stěně, a když přistoupil k lůžku manžel, odtáhla se z dosahu jeho ruky. „To nic, to se stává,“ řekl někdo Šimečkovi chlácholivě. Jenže od té chvíle se jí už nesměl dotknout nikdy! Odkázala mu ke spaní lavici u pece, převlékala a myla se jen za dveřmi uzavřenými petlicí, ze svého slovníku vyškrtla veškerá slova, která by mohla vzbuzovat nejasné touhy, ze svého šatníku vyřadila všechno, co by mohlo poutat mužskou pozornost. S manželem hovořila jen o praktických věcech, o provozních záležitostech každodenního života. Když se jednou pokusil připomenout manželské povinnosti, její oči zasvítily jako střípky ledu: „Takovej starej a myslet na tohle! Že ti není hanba!“ Ohradila se lhostejností, jež ji povznášela nad její klientky, nad ty bezduché samičky, které tak často platí bolestí za pár příjemných minut před řádkou měsíců. „Copak máte těch harantů málo? Copak nemáte doma dost hladovejch krků? Co jste si to, holky, zase nadrobily?“ Byla k nim shovívavá jako Bohyně, chápající lidské slabosti, jimž sama nepodléhá. Malý Josífek se zpočátku ani v nejmenším nepodivoval nad tím, že rodiče se nikdy nepolíbí, nikdy se navzájem nedotknou, když spolu hovoří mají mezi sebou stůl a dívají se přitom každý jinam. Připadalo mu to naprosto normální, a když jednou náhodně zahlédl jakousi dvojici, která se, snad na rozloučenou nebo přivíta-
LÁSKY A NELÁSKY
69
nou, vášnivě objala, rozplakal se: „Proč jsou na sebe tak zlí? Proč se škrtí a kousají?“ Šimečková zemřela stejně, jak žila. Nepotřebovala nic a nikoho... Její muž stál nyní v zahradě opřen o kdysi rodící strom (míval výborná panenská jablíčka, ale letos v únoru pukl jeho kmen mrazem) a přežvykoval svou vinu jako dávno zvětralou kůrku. A zatím se kolem chalupy stahovalo hejno supů, protřelých mrchožroutů se soustrastnými tvářemi a profesionálně uslzenýma očima. Peřináři přijeli s vozíkem, stačilo jim jen kývnutí a už tahali dveřmi i okny duchny a polštáře, ty kdysi křehce nadýchané obláčky svatebního lože, teď už stokrát propocené, se stopami krve i moči. Vlekli je bez ostychu ke svým domovům, aby do jejich vydulých teřichů mohli zabořit nože a zažloutlé ztuchlé peří proměnit pomocí horké páry a slunce opět v lehounkou nádheru pro dychtivé nevěsty, pro které je dostatek husího peří při vdavkách stejně nezbytný jako zachovalost panenské blány. Nechyběl ani žid Blejer, jen stěží skrývající radost pod maskou účastného smutku. Posbíral do pytle to, co mu bylo povoleno (a potají i to, co mu povoleno nebylo!). Když se Josef vrátil, tu pohled, který se mu naskytl, ho přibil na prahu jako rána kladivem. Prudký průvan táhl prázdnem zotvíraných dveří, oken, almar, šuplíků, truhlic, kredenců a sudýnků (dokonce i kamna byla dokořán!). Nějaké rozsypané písemnosti, které se zřejmě nikomu nehodily, se koulely sem tam po podlaze, podobny listí v podzimní zahradě. Hrst peříček, uniklá z roztržené peřiny, se pomalu snášela od stropu, hebce uléhaje na matčinu tvář. Ještě, že se těm nenasytům nehodila i sama nebožka! Josef zaslechl šramot v černé kuchyňce, prudce se otočil – a hleděl do tváře žida Blejera, pokorně skloněného pod tíhou napěchovaného pytle. „Kdo vám tohle dovolil!“
LÁSKY A NELÁSKY
70
„Pan otec, prosím… Neráčejí se zlobit… už tady byli peřináři... já jen zbytky, prosím... sám jsem pohoršen, když vidím tak málo úcty k nebožce, prosím...“ „Vypadni!“ „Ano, prosím, děkuju uctivě!“ S mnohými poklonami, ale velice rychle vycouval Blejer ze dveří. Otec stál dosud v zahradě pod jabloní, tak, jak ho syn v poledne opustil. „Otče,“ řekl mladý Šimeček, snažil se usmívat, ale v koutku úst mu cukalo, „proč jste je nechal vyrabovat náš dům?“ „Teď už stejně na ničem nezáleží.“ „Vám možná! Ale co já? Já si nenechám srát na hlavu, jako...“ Včas se zarazil, zaskočen otcovýma očima, které se na něj upřely plny bezbřehé prázdnoty. Hnijící jablka tu páchla a mazlavé hrušky se mlaskavě rozstřikovaly pod podrážkami bot. A v otcových očích byly zotvírány a vyloupeny všechny tajné zásuvky a skřínky; v těch očích spatřil mladý Šimeček rezavou skobu a na ní uvázaný otcův nepříliš podařený provaz se smyčkou na konci. Zamrazilo ho a rychle po té oprátce sáhl, aby ji utrhl dřív, než se stane příliš skutečnou. Pod prsty ucítil suchý dotek svraskalé kůže na hřbetu otcovy ruky. „Pojďte domů,“ řekl nezvykle tiše. A otec poslechl.
LÁSKY A NELÁSKY
71
Velká loupež byla plánována již od časného jara; vlastně od té chvíle, kdy vyslaní zvědové zjistili, že zahradník Rorejs zasadil okurky. Byla to tajná záležitost společenstva starších kluků, o níž se Francek dozvídal jen z náhodně zachycených útržků vět. Považovali ho za přílišného mrňouse na to, aby mohl být účasten tak významného spiknutí. Francek to bral jako holou nespravedlnost, vždyť Honza Trsojc je stejně starý a přesto byl do „loupežnické tlupy“ přijat jako rovný mezi rovné! Honza si zkrátka uměl svou drzostí vynutit respekt - a kromě toho on první upozornil, že Rorejsova zahrada bude letos hodna zvýšené pozornosti. Také malý tlustý Taussig se táhl za tou partou jako stín a se slzami v očích, když na něj pokřikovali: „Táhni pryč, židáku, smrdíš česnekem!“ A to si, prosím, schválně čistil zuby zubním práškem a dýchal na kluky, aby se přesvědčili, jak má vonný dech! Dokonce odmítal jíst doma všechna jídla, do kterých se dává česnek (a to byla opravdu skoro všechna!), brečel a trucoval, dostal od otce nařezáno, ale nebylo mu to nic platné; druhý den už mu opět zněl v uších ten pekelný sbor výsměšných hlasů: „Co to tu zase smrdí? Není to česnek?“ Francek k tomu nešťastnému tlouštíkovi pociťoval sympatie, protože oba byli stejní vyhoštěnci; to mu však nijak nebránilo v tom, aby na něj pokřikoval spolu s ostatními. Snad si toho povšimnou a uznají jeho snahu!
LÁSKY A NELÁSKY
72
Okurky se zatím nalévaly, tloustly, jejich matně zelené strupaté slupky lákavě probleskovaly mezi vějíři listů. Rorejs ve svém nerozlučném slamáčku (jen nekrytý krk míval opálený téměř dočerna) chodil s konví mezi záhony a pečlivě kropil tu šťavnatou nádheru odstátou vodou z velkého sudu. Kluci mlsně nahlíželi škvírami v plotě a spiklenecky na sebe mrkali: „Pěstuje to pro nás, co?“ Konečně přišla pravá chvíle; noc byla dostatečně temná. Měsíc si vystýlal nebe jemně roztřepenými stříbřitými mraky a pak do nich rozkošnicky ulehl. Na horním konci vsi vyl žalostně pes. „Cítí umrlce,“ řekl nevzrušeně Honza Trsojc. „Vážně?“ vyděsil se Francek. „Seš blbej, nebo co, že to nevíš? Když je takhle divokej měsíc, vstávají mrtví z hrobů a chodívají se podívat na svý živý příbuzný!“ Francek by rád zvěděl další podrobnosti o tajném životě zemřelých, ale Honza se od něj demonstrativně odvrátil a připojil se k partě větších kluků. „Rorejs už spí,“ řekl s nadhledem, „díval jsem se oknem. Zavolám Broka.“ Brok byl zahradníkův pes; přes den uvázán u boudy, v noci běhal volně po zahradě a hlídal. Se psem se v plánu samozřejmě počítalo a Honza už od jara navazoval s Brokem přátelské styky, což se mu nakonec úspěšně podařilo. Na tiché zavolání přiběhl teď Brok k plotu, nechal se hladit skrze plaňky, vrtěl ocasem, olizoval mu prsty a nadšeně očekával svůj pravidelný noční příděl jemných kostiček a mastných chrupavek. Jak vidno, byl to zrádný hlídač! Když se přes plot přehoupla vlna temných postav a pak na vnější straně plotu narostla utěšená hromádka plodů, příjemně vychlazených noční rosou, povstal najednou tlustý židáček Taussig a koktaje vzrušením nad velkou příležitostí, kterou nesmí promarnit, pronesl slavnostním hlasem: „A teď pojďte k nám na schůdky,
LÁSKY A NELÁSKY
73
protože vím, jak z toho udělat dobrotu a mám k tomu to... všechny věci potřebný... připravený!“ Ústa, už už otevřená k uštěpačným poznámkám, sklapla naprázdno. Zcela vyvedeni z míry šli za ním s náručemi plnými kradených okurek tak pokorně, jako stádo oveček, a Taussig v jejich čele, rudý a rozpálený svým triumfem, funěl a div nepukal pýchou. Na čtyřech schůdcích, vedoucích ke dveřím hokynářství, stálo plechové umyvadlo, láhev octa a pytlík soli. Kluci se bez meškání pustili do práce: loupali, krájeli, sypali solí a zalévali hojně octem, až bylo umyvadlo plné „okurkového salátu“. Nebeská dobrota! Zázrak všech zázraků! Kdyby mi dali jen kousek, docela malý kousíček na ochutnání, myslil si závistivě Francek, když slyšel chroupání, jako by se tu pásla stovka zajíců. Netrvalo to dlouho (sotva se stačil měsíc dvakrát překulit a z pouhého rozmaru vyměnit stříbrnou peřinu za havranovitě černou) a zmožení hrdinové leželi na schůdcích, krkali, vypouštěli plyny a hledali co nejpohodlnější polohu pro svá nafouklá břicha. Teprve teď, s velkomyslným souhlasem „pánů“, směl i Francek vylovit ze dna umyvadla plátek okurky plovoucí v octě. Kyselost mu vehnala slzy do očí. Zašklebil se a kýchl. I Taussig se osmělil ochutnat. Přežraná tlupa si ho teprve teď znovu povšimla. „Zazpívej nám, židáku!“ řekl někdo. „Ne, ať se radši pomodlí!“ „On to po našem neumí.“ „Právě proto, bude sranda!“ Taussig se zakuckal na kapičce octa. „Tuhle jsem nahlíd do tý jejich synagógy v Oujezdě,“ prohlásil rozšafně Honza Trsojc, „a představte si, že tam seděla mrtvola LÁSKY A NELÁSKY
74
a oni kolem ní křepčili a házeli přes ní popsaný špalíky... a vyli přitom jako vlci...“ Najednou se udělala taková tma, že vypravěč bezděky ztišil hlas do tajemného šepotu: „ Já jsem se tomu musel smát, ale uslyšeli mě a honili mě až nahoru pod les a zase zpátky dolů k potoku… už ve mně byla malá dušička…“ „Tos měl štěstí, vole, žes jim utek. Židi chytají křesťanský děti a doma si je o šábesu pečou…“ Malý Taussig se vzteky a zoufalstvím rozbrečel: „To přece není pravda!“ „Bodejť by nezapíral! Proč myslíte, že je tak tlustej?“ Mraky se v tu chvíli opět rozevřely jako pár dravčích perutí, jako drápovité prsty, snažící se poškrabat čerstvě umytou tvář měsíce – a v ostrém kuželu světla stanula na cestě mezi plůtky černá silueta nahrbené postavy s pytlem přes rameno. „Čert! Pomóóóc, čert!!“ Schůdky hokynářství osiřely rychleji, než by člověk stačil mrknout; zůstaly tu jen zelení hadi slupek a povalená láhev, od níž se šířila kysele čpící kaluž a pomalu odkapávala z jednoho stupně na druhý. Hrdinové noci se ploužili k domovům bledí a stále častěji vyhledávali křoviny, aby tam v ústraní ulehčili útrobám, v nichž jako by jim najednou ležely celé fůry kamení. Ale to ještě nebylo nic proti tomu, co je čekalo doma! Tak slavný hromadný výprask tato obec ještě nezažila! A všichni okurkoví spoluspiklenci (kteří si potom nemohli týden pořádně sednout a dva týdny se nemohli podívat na okurku, aniž by se jim zvedl žaludek) se shodli na jedné věci: že jejich utrpení zavinil především ten „zatracenej, hnusnej, smradlavej Taussig“!
LÁSKY A NELÁSKY
75
Taussig starší, vážený obchodník (to zní lépe než hokynář) a člen představenstva újezdské židovské obce, měl v té době mnohem větší starosti, než nějaká uličnictví nezdárného syna. Rozčiloval ho ten drzý šnorer, ten Blejer, který se sem vetřel, usmívá se jako neviňátko, ale je jisté, že bude chtít Taussiga vyšachovat od jeho stálých kunčaftů. Zatím spává někde ve stodole na slámě, pytlík s penězi přivázaný řemínkem na holém těle, a směje se do vousů, které jsou zastřiženy zcela nežidovsky – i to je Tausasigovi, který chodí do modra vyholený, nesmírně podezřelé. Kdo ví, kde se tu vlastně vzal, který ďábel ho vytrousil ze svého pytle s hříšníky, když za bouřlivé noci přelétal svěřený zemský okrsek. Blejer tu prostě najednou byl, snad trochu ošumělý, ale s jiskrnýma očima a hbitými pohyby; jeho mládí a zdravé nohy mu dovolovaly chodit po vsích a obchodovat dům od domu. Taussig po čuchu poznal, že tenhle Blejer se v handlu vyzná. A jako by to tušil; do roka Blejer koupil starý, zchátralý dům nad rozcestím, kde se říkávalo U Čiháků. Šikovné místo! Taussig, když se to dozvěděl, tloukl se zoufale pěstí do čela: „Tak šikovné místo, jak mohl Adonaj dopustit, abych byl takhle raněn slepotou a nepoznal, jak dobré je to místo, protože se tam křižují tři cesty!“ Taussig ovšem nebyl takový hlupák, jakého ze sebe dělal. Dávno už věděl, že musí jednat dřív, než ho ten přivandrovalec Blejer dočista znemožní. Přes strýce od druhé sestřenice, který byl dobře zavedeným advokátem v Plzni, dostal echo a včas investoval do pozemků na vrchu Chomli u Radenic. Bezvýznamné pozemky, jen kamení a jíl, nic pořádného tam neroste a lidská noha se tam neukáže, jak je rok dlouhý. Všichni se smáli: „Starej Taussig se zbláznil!“
LÁSKY A NELÁSKY
76
A on jen zdrceně přikyvoval: „Ojoj, zase mne napálili, ze všeho zlata mi už zbývá jen to mé zlaté srdce!“ Ale doma, kde ho nikdo neviděl, si mnul ruce, až mu lupalo v kloubech, a hlasitě se smál svému zmučenému obrazu v zrcadle.
A Blejer zatím nosil veřejně svůj zdravý, do úsměvu vyceněný chrup po obcích. Mnohá selka, která vyšla vybrat vejce ze slepičí posady, je ještě ani nestačila přepočítat a už cítila v zádech pronikavý pohled. Uplivla si leknutím, když se ohlédla a on tu Blejer; černý, vousatý, usměvavý, v nahrbeném postoji zpola pokorném a zpola číhavém. Hlubokým sametovým hlasem zrádných našeptávačů chrlil lichotky a jeho oči temně žhnuly. „Jak vy to, teta, děláte, že pořád mládnete?“ „I vy lichotníku!“ „Zamlouvám si u vás první tanec o posvícení.“ „Roztočíme to?“ „Roztočíme,“ přivřel spiklenecky oko. „A nějaký vajíčko na prodej by bylo?“ „Bylo...“ Jemně, velice jemně (hbité dlouhé prsty mu jezdily jako virtuosovi po klávesách koncertního křídla) ukládal křehké schránky nenaplněných životů do svého takřka bezedného koše. „Padesát osm, padesát devět, šedesát…“ „Šedesát dva!“ „Ale kdež, šedesát, vidíte, že je počítám před vámi.
LÁSKY A NELÁSKY
77
„Jste starej zloděj!“ „Ale kdež… jestli jsem se snad spletl… tak jedině proto, že jsem se zadíval do vašich očí, místo abych si hleděl obchodu…“ „I vy jeden!“ „Svatá pravda, zapomínám počítat a sám sebe šidím. Tak tady máte za těch jednašedesát,“ a pleskl ji po kyprém zadku, až slastně vyjekla, do ruky jí vtiskl hrst mincí a zmizel jako pára zpod pokličky. „Počkat,“ vzpamatovala se selka, „ale to je přece… málo!“ Pozdě. Ošidil ji jako vždycky, právě tak, jako ji ošidí i zítra a pozítří. A přesto mu to bylo trpěno. Na otázku „proč“ by ovšem nikdo neuměl rozumně odpovědět.
Franckův strýc Václav miloval nade všechna jídla „nadrobíno do kafe“. To se posadil na svou stoličku u kamen, na kolena si položil hnědý polévaný hrnec a vlastním štěpařským zavírákem krájel chléb na úhledné kostičky tak dlouho, dokud s nimi nezaplnil zmíněnou nádobu alespoň do dvou třetin. Poté navrch nalil horkou, hodně oslazenou meltovou kávu s mlékem a zabodl do vzniklé šlichty polévkovou lžíci; zůstala tam sama stát, zatímco ode dna
LÁSKY A NELÁSKY
78
stoupaly bubliny jak z močálu. A potom? Potom nechával rozpouštět chlebové hedvábí na jazyku, přivíral oči a příjemně snil. V takových chvílích se pro něj zastavoval čas. Po celodenní dřině na poli a ve stáji mu trnul každý sval a z kafáče k němu stoupal vlahý oblak mdlé malátnosti, opojná vůně, připomínající zapařené žito... Bohužel, nic netrvá věčně; i tady nakonec lžíce cinkla o dno a nezbývalo nic jiného, než se zvednout a začít znovu myslet na to, co bude zítra, jestli ozimy vzejdou, jestli nepřijde sucho, mokro nebo krupobití, jestli posekat louku nebo raději opravit žebřiňák, jestli ta obsílka soudu je už skutečně poslední nebo se ten spor se sousedem o mizerný půlmetr meze potáhne ještě další rok a advokáti budou užírat z krvavě vydřených úspor jako smečka hladových vlků... A nezbude mu, než se v zase v tom celodenním kolotoči těšit na tu jedinou podvečerní chvilku. Při obřadném krájení chleba nesměl být strýc rušen; jeho žena Marie se pohybovala světnicí po špičkách. Poslední dobou si zvykl čítat při kafi noviny. Rozložil před sebou velkou plachtu „Rolnického kurýra“, ohradil se těmi novinami, plnými inzerátů a vřelých doporučení na nejrůznější úžasné věci: od parní řezačky, samosmetáku a moderní žehličky, plněné dřevěným uhlím, až po nové, zaručeně účinné žaludeční kapky. Věci, které strýce vzrušovaly, potřebovaly být sdíleny, aby se potvrdila jejich úžasnost, a proto občas nahlas předčítal úryvky různých článků a bylo na tetě, aby pokaždé spráskla ruce a vykřikla: „Šmarjájosef, no tohle!“ Dá se říct, že velice brzy zvládla tento svůj nezastupitelný úkol – a zvládla ho na výbornou! Jednoho dne však strýc narazil na oznámení, které mu opravdu vzalo dech. CHCETE SE STÁT NEOMEZENÝM PÁNEM SVÉ BUDOUCNOSTI? ptal se tučný titulek. Kdo by nechtěl? CHCETE ZAJISTIT SVÝM DĚTEM HOJNOST? Děti, no... pravda, pánbůh nám je nepřál, ale co není, může ještě být, a kdyby ne, tak si najdu v nějakém sirotčinci šikovného chlapce... Strýc se začetl do textu
LÁSKY A NELÁSKY
79
článku a nedonesl lžíci k ústům: Nějaký pan Albert z Plzně sliboval zprostředkovat velice levnou cestu do Ameriky, včetně vystěhovaleckého pasu a koupě jakéhokoliv množství půdy. Jakéhokoliv! A strýc si s trpkostí vzpomněl, že ho pozítří opět čeká soudní stání kvůli té nešťastné mezi. „Marie!“ zvolal mocným hlasem, ačkoliv teta stála na krok od něj (on ji však přes rozevřené noviny neviděl). „Marie, přines mi nějaké pero, inkoust a papír!“ Ono se řekne: Přines! Jenže inkoust už dávno vyschnul, pero zrezivělo a jediným papírem v domácnosti jsou právě tyto noviny. Tetě Marii nezbývalo, než zaskočit do krámku k židovi. Vyběhla před chalupu; sníh už dávno nekřupal, ale měkce objímal nohy. Byl právě čas, kdy po cestičkách, prošlapaných mezi ulehlými závějemi, putoval bláznivý smích, kutálely se tudy kotrmelce, vezla se tlustá břicha přežravců a všehožroutů, plná záplatované pýchy a loňské slámy. Ke slavnému pohřbu Masopusta vyzváněly pukající ledy, Země plakala všemi škvírami a Smrt se posilovala sklínkou slivovice, podávanou ochotnými strejci s červenými nosy (i Smrti může být zima!). Koňský zadek se pohádal s koňskou hlavou a medvěd vedl opilého medvědáře. Teta se zapletla mezi spoustu chňapajících rukou, obklopily ji ze všech stran jako pohádková houština, obrůstající zakleté hrady... „Pusťte mě, neblázněte!“ pokoušela se o chabou obranu, ale její slabý hlas zanikal v jekotu a chechotu. „Vykup se, nebo pojď s námi!“ „Já na vás teď nemám čas...“ „To na nás neplatí, teta, čas není naším pánem! Jedině zlaťáčky, měďáčky, stříbrňáčky, to, co se kutálí, to, co si samo hledá díry v kapsách, aby se mohlo rozběhnout do světa!“ „Pusťte, já musím…“
LÁSKY A NELÁSKY
80
„Jedině umřít se musí!“ Teta vyjekla leknutím, když se nad ní sklonila slaměná Smrt. „Vy-kou-pit, vy-kou-pit, vy-kou-pit…!!!“ Vztekle rozvázala šátkový uzlík a hodila mezi ně své poslední drobné. „Na, nažerte se, vydřiduši! Za co teď koupím pero a inkoust?“ „Moje péro by ti nestačilo?“ ukázal Bakchus do svých širokánských kalhot vycpaných senem. Teta zrudla, kolem slzících očí se jí sráželo jíní. Zůstala na sněhu jako zbytečná černá hromádka. Maškary táhly dál, hledaly jiné oběti. Ale Smrtka (zvyklá měřit všem spravedlivým dílem) se přece jen ještě otočila: „Pamatuj si, že s koněm se chodí ke kováři, s láskou k milému, s hříchem k faráři, s nemocí k doktorovi a s prázdnou hlavou k učiteli!“ K učiteli... no, pravda! Ten by mohl půjčit pero a trochu inkoustu pro Václava! Pro bývalého nejlepšího žáka Václava! Pro mudrlanta, který má v hospodě hlavní slovo, ať už se mluví o politice, daních, neobyčejných nových strojích nebo červince prasat. Václav je pokladnice moudrosti, živoucí naučný slovník, zná spoustu slov po latinsku, po německu i taliánsku. Není to zkrátka jen tak obyčejnej chalupník, ale into... imto... impotentní člověk! Škola byla až v Újezdu a silnici, která se zvolna táhla do nekonečného kopce (říkalo se jí Dlouhá míle), zametal vítr ostrý jako břitva. Marie si obalila tvář šátkem a hřála se v obláčku vlastního dechu. Učitele našla doma, v úzkém pokojíku vedle třídy, kde trávil své staromládenecké dny obklopen neladnou směsicí knih a letité špíny. Marii především napadlo, že by to tu potřebovalo uklidit, její svědomité srdce se sevřelo úzkostí nad takovým nepořádkem.
LÁSKY A NELÁSKY
81
Učitel se místo pozdravu rozkašlal a obrátil k ní utrápené oči. „Promiňte,“ zašeptal a vyplivl hleny do kapesníku, „přejete si?“ Marie zůstala stát jako opařená. Očekávala známou dobráckou tvář starého učitele a mladé, průzračně modré oči ji zaskočily. Tomuhle jméno nějakého bývalého žáka Václava nic neřekne. „No, tak! Přejete si?“ „Inkoust, pero a papír!“ vyhrkla a zrudla. „K čemu?“ K čemu? To je otázka! Můj muž chce pomocí napsaných slov lovit své štěstí; a jestli je to jeho štěstí, pak je to i moje štěstí, protože moje štěstí je v tom, vidět ho šťastného... Teta sama nevěděla, co všechno zmateně a nesouvisle vykoktala; snad místo ní mluvila nějaká cizí ústa. Učitel pochopil a hořce se usmál. Řekl něco v ten smysl, že všude chleba o dvou kůrkách, že bory šumí po skalinách a v sadě skví se jara květ. Jenže Marie trvala na tom, že Amerika je zaručeně mnohem lepší, protože to píšou v novinách. Učitel před ní rozvinul potrhanou, mnohokrát podlepovanou mapu světa. „Podívejte,“ ukazoval. Mapa se mu vysmekávala a kroutila do původní ruličky; nakonec vztekle přimáčkl kolenem Evropu i s Asií k pelesti postele a křikl na Marii: „Držte ten druhej konec, sakra! Takhle, no... Tak se na to podívejte. Tohle modré je oceán...“ „Všechno to modrý?“ „Jo, všechno to modrý.“ „A ten… oceán… to je nebe?“ „Ne, voda. Samá voda!“ „To bylo ještě před stvořením světa?“ „To je pořád!“
LÁSKY A NELÁSKY
82
„Vy se pletete, pane učiteli. Bůh stvořil nebe a zemi. Voda byla předtím... A pak už jenom při potopě. Je snad na tý vaší mapě potopa?“ „Ne, jenom oceán…“ „No, tak vidíte, že se nemusíme ničeho bát. Od vás teď potřebujeme jen pero, inkoust a papír.“ Učitel docela ztratil nit, zapomněl, co chtěl původně říct, ačkoliv měl připravenu děsivou vizi rozbouřeného moře, lodí klesajících ke dnu, prérie, plné krvežíznivých divochů a drsných rabijátů, mračen žravých kobylek, žáru, v němž země puká žízní, a lijáků, v nichž všechno utone. Ano, potopa, jenže... Evropa se mu vysmekla zpod kolena, rachotivě se srolovala a zvířila obláček prachu, který ho vydráždil ke zběsilému kašli. Dokonce i sklo v okénku pokoje se rozdrnčelo tím křaplavým úpěním zmučených plic. Když se uklidnil, vyndal ze zásuvky kalamář plný inkoustu, složku linkovaného papíru a ocelové pero s novou dikobrazí násadkou a dal to všechno Marii s dobrým vědomím, že udělal, co mohl, aby ji odvrátil od riskantního úmyslu. Strýc zatím doma hořel netrpělivostí. Sesumíroval si už v hlavě celou odpověď a nejmíň dvacetkrát si ji v duchu přeříkal; jakmile spatřil psací náčiní, lačně se po něm vrhl. Div si přitom nepřekousl jazyk, jak úporně vytáčel zákruty písmen. Pero nazlobeně skřípalo a poplivalo ho inkoustem. Dopis byl odeslán a následující týdny plynul čas v mlečické chalupě v napjatém očekávání. Konečně přišla stručná odpověď. „I safraporte,“ promnul si strýc kníry nasáklé cikorkou a zavolal svou ženu, „potřebujeme složit zálohu. Osmdesát zlatejch!“ „Tolik peněz!“ spráskla Marie ruce. „Tak je odněkud přines. Ale napřed mi postav na kafe.“
LÁSKY A NELÁSKY
83
Marie postavila na kafe, pak si uvázala sváteční šátek a s těžkým srdcem se vydala za bratrem. Martin byl nenadálostí návštěvy naprosto vyveden z míry. Všiml si, jak sestra za ta léta zestárla. Zdálo se mu, že síť vrásek v její tváři ještě více prohloubila onen dobromyslný výraz, často hraničící s prostoduchostí. Chvíli tak proti sobě stáli poblíž dveří a Marie se tvářila jako bázlivá nevěsta před svatební nocí. Posléze si Martin uvědomil, že by měl být starší sestře vděčný za útočiště, jež mu poskytla v kritických letech dospívání, a pozval ji ke stolu. „Hanko, uvař kafe!“ „Kafe radši ne,“ špitla teta. „Tak šípkovej?“ „Třeba...“ „Uvař šípkovej! A vyndej ňáký buchty, jestli zbyly od neděle!“ Následovala chvíle trapného ticha a po ní nezbytné vzájemné otázky, jejichž odpovědi nikoho nezajímaly: co děti, co dobytek, co zdraví, jak se urodilo, povzdechnutí, že tak bídnej rok a nanicovaté počasí nepamatuje ani stoletý zvoník Matějíček... Nakonec to už Martin nevydržel a udeřil přímou otázkou: „Co ode mě chceš?“ „Peníze,“ špitla Marie, a ačkoliv to slovo jí sklouzlo se rtů tišeji než zaševelení vánku, tenhle vánek postačil k tomu, aby zastřel Martinovu tvář neprostupnými bouřkovými mraky. Překotná a zmatená sprška tetiných slov, která následovala, nemohla už na věci nic změnit. „Prodej krávy a budeš mít,“ řekl Martin stroze. „Stračenu a Lysku? To snad, bratře, nemyslíš vážně?“ „A ty se chceš s kravama plavit přes moře?“
LÁSKY A NELÁSKY
84
Tahle otázka ji vyvedla z míry. Vstala a nechala čaj netknutý (musí co nejrychleji domů a zeptat se svého Václava, co bude s kravama...). Už byla mezi dveřmi, když se najednou rychle vrátila: „Bratře, pojeď s námi! Ty se svým řemeslem... provázky by tam dobře šly... tam je jistě málo provazníků... a k tomu ještě tolik polí, kolik tady nemá ani... ani Jirmal... ale co Jirmal, ani kostelecký hrabě Leopold!“ „Víš, Marie, člověk má jenom dvě ruce. A víc než jedno sousto se do huby nevejde.“ Marie si smutně urovnala šátek: „Tak se tu tedy mějte... Spánembohem...“ „Přeju vám šťastnou cestu.“
V neděli, cestou od kostela, se nemluvilo o ničem jiném, než o tom, že „mlečickej Venca“ pojede do Ameriky a zbohatne. Někteří mu záviděli jeho odvahu a někteří se smáli jeho bláznovství. Marie se červenala a upírala oči do země, zato strýc si výbojně nakrucoval kníry. Byla to ovšem zase Marie, která vešla k židu Blejerovi do jeho krámku na křižovatce tří cest. „Měla bych, pane Blejer, takovou…“ „Kolik budete potřebovat?“ poodhalil Blejer zuby v diskrétním úsměvu. „Jen odvahu, sousedko! Tady… si dejte na kuráž!“ A ušplíchl do masivní zelené sklínky trochu jalovcové. Pila a cítila na jazyku vůni letních strání.
LÁSKY A NELÁSKY
85
Den poté stál Tomeš na kopci, zvaném Malinice, jenž se strmě zdvíhal nad Hrozným dolem, a vztekle sekal nožem do bezbranného stromu. „Když si to člověk představí, že zrovna mlečickej strejc, ten tupej pařez...!“ Ve stráni pod ním se jako mléčné zuby prořezávaly z mechu bělavé skalky a ještě níž se leskly ledovými krystalky pocukrované vrcholky staletých smrků, jejichž paty se utápěly v zeleném šeru, a úplně dole mumlal potok, navždy ztracený v plesnivé tmě... „Dneska mám chuť se opít!“ syčel Tomeš a štípal smolné třísky ze živého borového těla. Tam hluboko dole, neviditelná a ztracená, úzkostně zařízlá do boku stráně, se vinula cestička. Chodíval po ní jeden muž s nepřítomnýma očima a rozpukanou kůží, plnou šedého prachu; objemná brašna z pytloviny vychylovala jeho postavu k jedné straně. Když ho člověk míjel, mohl slyšet jeho supivý dech. Vypadal na pašeráka se zbožím nebo na pytláka se zmarněným kusem... Dnes ho cestou sem opět potkali. „Znáte ho?“ zeptal se Petr. „Kameník! Říká se mu Kameník. Jak se jmenuje doopravdy, to nevím.“ Ten smutný muž se vracívá z každodenní šichty v Leopoldově lomu. Tomeš si vzpomněl, jak kdysi s dědečkem Maxmiliánem na svých bezcílných toulkách míjeli lom: připomínal tlamu hory, cenící zuby na hemžení lidským mravenečků. Byl to chřtán draka, plivajícího občas v oblacích prachu a za děsivého hřmotu spršky kamení.
LÁSKY A NELÁSKY
86
„A jestlipak víte,“ zpomaloval Petr otázku, chystaje si trumf, „co nosí v té brašně?“ Nevěděli. „Kámen!“ „???“ Už je to tak: tenhle chlapík ukradne každý den v lomu jeden kámen a dře se s ním v brašně k domovu. Desetkrát cestou odpočívá, ramena má od popruhu rozedřená do krve... Za jeden kámen ho nikdo nemůže trestat. Hajný kontroloval jeho podivnou brašnu, i četníci ho jednou zastavili – a všichni kroutili hlavami nad jejím podivným obsahem, z rozpaků se jim nedostávalo slov a nakonec se zmohli jen na významné poťukání na čelo... Zkrátka Kameník! Měl ženu a sedm dětí. A jeho bláznovství bylo důmyslné: spočítal si, že když každý den přinese z lomu jeden kámen, za rok jich bude mít přes tři sta, za pět let tisíc pět set... A pak... Pak si velice levně postaví kamenný dům. Dům, do kterého nezatéká, se kterým necloumá vítr, ve kterém se v zimě drží teplo a v létě chlad... Kamenný dům! Kameny schovává v křoví nad potokem, má už jich tam docela slušnou hraničku. Kvůli Kameníkovi tu ovšem dnes Tomeš s Petrem a Šimečkem nečekali. Věděli, že se tudy bude ze svých obchodních cest vracet žid Blejer. A právě jemu chtěli říct pár slov beze svědků. Nakonec ho málem propásli. „Už jde!“ řval Šimeček, jenž měl hlídku na jedné z dolních skalek, odkud měl dobrý výhled na cestičku. „Už jde!“ Blejer se polekaně otočil; hřmot uvolněných kamínků na stráni a výkřik zdeformovaný do podivnosti dvanáctinásobnou ozvěnou (ačkoliv Honza Trsojc mnohem později, za války, ujišťoval Francka, že to sám spočítal, a že v Hrozným dole je ozvěna dvacetinásobLÁSKY A NELÁSKY
87
ná, neboť vykřikl „Jak je ti Rakousko!“ a les dvacetkrát odpověděl „Ouzko!“), to vše Blejera vyděsilo. Přitiskl pytel se zbožím k sobě, jako by ho chtěl chránit vlastním tělem. Tomeš seskočil se srázu rovnou doprostřed cestičky. Ani si neuvědomil, že dosud drží v ruce nůž, lepkavý od pryskyřice, ale Blejerovi to neušlo a zbledl. „Chceme také do Ameriky!“ řekl Tomeš. V hlase se mu chvěla ukřivděná umíněnost. Blejer si oddechl. „Já bych vám to jedině přál, mladej pane… Sám bych vám mohl obstarat úřední papíry, lodní lístek, peníze… jak rád, ojoj, jak rád! Jenže běda, běda, mladí pánové ještě nejsou plnoletí, nemohou sami o sobě rozhodnout… Jo, takhle kdyby se jim podařilo přesvědčit pány otce… to by byla jiná!“ „Naši otcové!“ vyprskl Tomeš opovržlivým smíchem, „naši otcové se nehnou od těhle fádních potoků a natěsnanejch kopečků! Krajina je tu bez rozletu a lidi zrovna tak!“ „Tak co?“ ozval se Šimeček, stojící nahoře ve svahu. „Zařídíš nám to?“ „Není nad čím dumat!“ řekl Petr, který se zastavil za Blejerovými zády. Chytil žida za rameno a ten se zachvěl, jako by se ho dotkl rozžhavenými kleštěmi. „A-a-ano… jistě… když myslíte, pánové… Stačí získat podpis rodičů na dlužní úpis a budete mít u mne otevřené konto… jako v Živnobance…“ „Myslím, že se v tom vyznáš,“ usmál se Šimeček a spiklenecky přimhouřil oko, „kdyby bylo třeba někoho podmáznout, aby si nevšiml, že jsme o dva roky mladší, než máme bejt!“ „Jistě... chápu... a rozumím... pak vám postupně všechny položky vyúčtuju. Žádnej spěch, až budete mít, zaplatíte... S malým bezvýznamným procentíčkem... za tu námahu pro mne... jako LÁSKY A NELÁSKY
88
zpropitné... A na to vemte jed, že pojedete třeba na severní pól či k Zulukafrům! Zcela podle vaší ctěné libosti!“ Večer, vzadu za židovým krámkem, odevzdali dlužní úpisy. Hokynář se tvářil, že věří v autentičnost rodičovských podpisů; ani slůvkem nenaznačil nějakou pochybnost. Lampa vrhala obrovský Blejerův stín přes celou protější stěnu a jeho dlouhé prsty šustily v papírech jako bílé plameny. Mladíci odcházeli tišší a zakřiknutí; nestydět se před ostatními za svou zbabělost, každý sám o sobě by se nejraději vrátil a vyrval směnku na duši ze spárů toho úslužného ďábla. Červa pochybnosti, že cestu ke svobodě začali ze špatného konce, se jim nepodařilo utopit ani v láhvi žitné kořalky, kterou ten večer vypili.
Ve všech obcích se končilo s maškarádami, čas radosti vypršel a v šedém ránu čekala popeleční středa. Ale dřív, než si budeme sypat popel na hlavu, máme pro sebe dlouhou a bláznivou noc. Toho večera odjížděl mlečický strýc Václav s tetou Marií; opouštěli chalupu, která už nebyla jejich, na žebřiňáku taženém Stračenou a Lyskou (které už také nebyly jejich, ba ani ten vůz nebyl jejich!). Kouř z komínů klesal a mísil se s mlhou do čpícího závoje nad silničkou, podél níž se smály a výskaly zástupy komických příšer, milých a domáckých strašidýlek, zatímco tam někde vpředu za houstnoucí mléčnou kaší zíval chřtán divné prázdnoty. Marie se přitiskla k rameni svého muže, jenž se strnule a ztuhle tyčil na kozlíku. Když vyjeli na kopec, ohlédla se, ale moc toho neviděla. Vše, co zůstalo za nimi, se propadlo do mlhy a z obří mísy se valil štiplavý modrý kouř, spousty kouře...
LÁSKY A NELÁSKY
89
„Čerti přikládají do kamen,“ řekl Václav. „Už se těším na horký kafe.“ Poslední člověk, kterého Marie zahlédla, vyšel znenadání z boční pěšinky, křižující v těchto místech císařskou silnici. Na rozdíl od všech těch maškar měl lidskou podobu, navíc podobu dost unavenou. Vlekl plátěnou brašnu a v ní dvě stě osmdesátý třetí kámen. A pak už nebylo nic.
Kdo by navštívil zdejší poslední masopustní tancovačku, mohl by mít dojem, že už nejspíš zítra nastane konec světa. Muzikanti foukali do trub a klarinetů, jako by jim šlo o život, buben temně hřímal jako bouřka za kopcem, harmonika kvičela hůř, než pes, jemuž se šlape po ocase, a z houslistova smyčce vlály sedřené žíně, podobny hřívě pádících koní. Peřináři propíjeli všechny smrti uplynulého roku, třískali o nálevní pult novým, vysmoleným džberem, který jim hospodský musel neustále doplňovat až po okraj vínem. Ženské ječely vysokými hlasy a dupaly s rukama v bok; mezi sebou roztáčely žida Blejera jako dětského vlčka. Blejer se jen zubil – jeho zuby, to byla řádka perel v černé houštině – šosy kabátu za ním vlály a jeho pavoučí nohy se proplétaly v dokonalém rytmu. Teď ho uchvátila jedna a rychle s ním obkroužila sál, než jí ho stačila vyrvat druhá. Blejer znal všechny tance: rejdováka, dupáka, skočnou, vrtěnou, selskou, šestku, šimla, houpavou, sousedskou, polskou, šimy i čtverylku... Počítal ženským správně kroky, jako nějaký taneční mistr z města, a ony se smály a tleskaly rukama z čiré radosti. Ach, ano, ve všední dny zametají cesty uprášenými sukněmi, šedivé jako
LÁSKY A NELÁSKY
90
myšky, v jediném kolotoči dřiny mezi mezníky porodů – ale dnes je jejich noc, dnes se jakýmsi zázrakem proměňují v bláznivé rusalky. A do rána utancují mnohého neopatrného poutníka až k smrti... Jen horníci z Davidky pili tiše a mlčenlivě ve svém koutě s očima plnýma uhelného mouru a utopených hvězd. Samozřejmě, že tu byl i Martin se svou ženou. Usměvavě pokyvoval na známé a sousedy, na dobré odběratele i možné budoucí zákazníky, pozvedal sklínku k přípitkům (na dálku přes sál i na zvonivý dotek), zatímco Hanka trpně a se zjevnou nechutí usrkávala nápoj, který jí objednal, protože se hodí pro ženské. Zelenou mentolku, aromatickou kmínku či sladkou rosolku? Hance to bylo celkem jedno. Myslela na Tomše, ukrytého doma v kůlně (opět zpitý do němoty!), a očima sledovala neutahatelného Blejera, vířícího po sále mezi roztočenými sukněmi a spodničkami. Petr tančil s Anežkou. Přišel si dovolit rodičů a Martin tím byl poněkud zaskočen; na slušnou žádost však nemohl říci ne. Vždyť o nic nejde, na tanec má právo každý... „Ale jen na ten tanec!“ neopomněl otec zamračeně zdůraznit. „Děkuji,“ uklonil se Petr. Anežka, jíž na tvářích hořely krvavé růže, vyklouzla kolem stolu rychleji než mokrý úhoř ze sítě... Co může být krásnějšího, než cítit v bedrech pevnou oporu mlynářské dlaně? (Ty jsi Petr, a to je skála!) Anežka může zaklonit hlavu a sledovat rychlé otáčení tabákovým dýmem vyuzeného stropu, může stoupat v tomto svém soukromém víru a cítit, jak každý z jeho prstů vytlačuje skrze šaty sladký důlek do její kůže, cítit, jak se jí vlasy vysmekávají zpod želvovinových hřebínků a nenadále vysvobozeny prchají do všech koutů sálu v radostném vlání. Jen ať mají babice, sedící zakysle pod pavláčkou muzikantů, důvod k závisti! Kdo by si však pomyslel, že nakonec bude tančit i Hanka Routová? A dokonce s židem Blejerem!
LÁSKY A NELÁSKY
91
Stalo se tak ve chvíli, kdy Martina odvedl mladý Jirmal k výčepu na skleničku, aby s ním dohodl objednávku na nové opratě. Hanka snad celý večer čekala na tuto příležitost. Teď se zhluboka nadechla, shodila šátek, který jí přikrýval ramena, a s dosud neviděnou odvahou rozhodila kruh zdivočelých žen a pevně sevřela Blejera. Vyvalil na ni oči právě tak, jako všichni v okolí. Hanku ještě nikdo nikdy neviděl tancovat! „Tak co, Blejere?“ řekla. „Došel vám dech?“ A smýkla jím doprostřed sálu, na vydrhnutá prkna sypaná bílým klouzkem. Blejer se křečovitě usmál. „Ne, samozřejmě, že ne... Tohle je skočná,“ upozornil taktně. „To je mi jedno,“ odsekla Hanka a zarputile šlapala po Blejerových nohách, bez ohledu na jakýkoliv rytmus. Třikrát se s ním zatočila a přitiskla svou malou dlaň na jeho štíhlé prsty. Podivil se a zachvěl při tom vášnivém pohybu – ačkoliv byl na leccos zvyklý, ale rozhodně ne od Routové! – jenže pak si uvědomil, že mezi jejich semknutými dlaněmi leží jakýsi předmět velice povědomého tvaru. Peníze? „To je splátka,“ šeptala Hanka. „Hlavně nenápadně, ať to nikdo nevidí! Náhrada za to, že mi vrátíte jeden úpis...“ „O žádném nevím!“ Dupla mu na palec, až se mu zajiskřilo před očima. „Syn se mi přiznal!“ To přiznání vypadalo následovně: Tomeš se vrátil domů opilý po kořalce, v níž chtěl utopit červa svých pochybností. Hanka, jak jen zaslechla jeho vratký krok a nesouvislé mumlání, už ho rychle stěhovala do kůlny (tam, co zemřel dědeček Maxmilián), aby nepřišel Martinovi na oči. A v kapse jeho vesty našla stvrzenku podepsa-
LÁSKY A NELÁSKY
92
nou Blejerem a s napodobeninou podpisu počestného provazníka Marina Routy. „Co je to?“ zamávala s ní Tomšovi před obličejem. „Tohle?“ smál se opile Tomeš. „To je poukázka na cestu do Ameriky.“ Hanka s úžasem četla cifru zakončenou třemi nulami a nedostávalo se jí dechu. „To musíš zrušit!“ „Ne... nemůžu... já... já chci pryč...“ „Vždyť nás ten vydřiduch zničí! Přivede nás na buben! Kdyby se to dozvěděl otec, tak... tak tě zabije!“ „Já... nechci tady...“ „Tomášku!“ chtěla ho pohladit, ale uhnul prudce hlavou. „Nesahej na mě!“ zasykl. „Jdi pryč! No tak... vypadni, neslyšela jsi, já tě nechci vidět...!“ Hana se mlčky otočila a šla rovnou do světnice, kde v almárce ležel sešitek s ohmatanými listy. „Zejtra musím udělat velkej nákup,“ řekla Martinovi, „nemáme už ani mouku, ani cukr, ani sůl, ani petrolej...“ „Proboha,“ zaúpěl Marin, „kam to pořád všechno mizí? Není to tak dávno, co jsi nakupovala!“ Hanka zbledla, neodpověděla, ale peníze si vzala. Martinovi ani nenapadlo pochybovat o pravdě jejích slov. Povzdychl si a myslel na to, kde sehnat další zakázku. Teď se vrátil od obchodního jednání s Jirmalem dobře naladěn; úsměv mu však zmrzl na rtech, když viděl, že Hanka není na svém místě u stolu.
LÁSKY A NELÁSKY
93
V sále nastalo nečekané ticho: Smrt držela v náruči basu, nemilosrdně zakroutila kolíčky, struny bolestně zaúpěly a zplihle klesly dolů kolem hmatníků. Je konec tónů, konec písní, konec hříchů... Peřináři spustili velké kvílení, neboť tento jejich pán zvučného břicha a zpěvavého krku, proslulý král jitrnic, piva a veselé mysli se bezvládně kácel do neciček na paření prasat. „Přispějte na pohřeb Masopusta!“ volali žalostnými hlasy a do svého vědra, vonícího ještě vypitým vínem, vybírali kolem sálu. Martin se uklidnil, když zahlédl Hanku v kruhu rozesmátých diváků. A vedle ní Anežku. Spokojeně si mlaskl a velkopanským gestem vhodil do vědra zvonivý peníz. „Přispějte na nebožtíka Masopusta!“ Ženské ječely a pajdavý Josífek, válečný vysloužilec ze slavné bitvy u Hradce, jehož nos zářil nad celým sálem podoben rudému lampiónu, vykrápěl „prasečí rakev“ pivem a zpěvavě krákoral: „Anktum, sanktum, domine – ta žalost nás nemine – vypil piva plnou bečku – šoupneme ho do hrobečku – puknul ze svý velký slávy – pláčou nad ním starý báby – za ty hříchy oboje – šoupneme ho do hnoje!“
Toho jitra po skončení masopustu, v mrazivém svítání plném opilců a trudomyslné kocoviny, se stala ještě jedna podivná věc. Když se žid Blejer vracel z hospody, vystoupil náhle kdosi ze stínu a udeřil ho přes obličej. „Proč to děláte, pane?“ zeptal se Blejer a rukávem si po tvářích rozmazával krev, prýštící mu z nosu.
LÁSKY A NELÁSKY
94
„Proto!“ ozvalo se ze tmy. Následovala další facka, ale přesto Blejer slyšel, že ten neznámý vzlyká a polyká bezmocné slzy...
Blechy v pytli neutajíš; než minulo půl roku, bylo Martinovi jasné, co zase vyvedl ten jeho „vydařený syn“. Ještě štěstí, že v té chvíli neměl Tomše po ruce. Svoji zuřivost si vybil alespoň vzteklým kopnutím do almárky, jehož důsledkem bylo, že hrnečky a talíře se sesypaly na jednu hromadu a polovina Hančina parádního svatebního servisu vzala za své. Hanka se hořce rozplakala a Martin nad škodou, kterou tak neomaleně způsobil, zjihnul. A proto večer, když provinilec vklouznul tiše do světnice, oslovil starý Routa syna až překvapivě klidným a vyrovnaným hlasem, v němž jenom vzdáleně skřípaly ledové střípky: „Koukej matce do měsíce vrátit, co za tebe zaplatila. Vydělej jak chceš, ale poctivě! Dřív mi na oči nechoď! Sbohem!“ Tomeš se beze slova otočil a vyšel do tmy. Hanka udělala krok, jako by se za ním chtěla rozběhnout, ale Martinův pohled ji přibil k zemi. Postřehla, jak mu na spánku nabíhá jeho pověstná žíla a zkroušeně klesla na lavici. Anežka s Franckem byli tiší jako myšky. Vybavovali si v duchu obraz z ilustrované Bible, kde jakýsi starozákonní stařec s vlajícím vousem pozvedá kostnatý ukazovák k ote-
LÁSKY A NELÁSKY
95
vřeným dveřím, za nimiž se křižují blesky a déšť bičuje potemnělou krajinu, a nehodný syn zdeptaně odchází naznačeným směrem, aby bídně zahynul v té nepohodě... Skutečnost Tomšova vyhnání však byla méně drastická, neboť na kraj právě sestupovala teplá letní noc, plná sladkých vůní. Tomeš šel, kam ho zrovna nohy nesly, a tak se ani moc nepodivil, když potkal Šimečka. „Kampak?“ zeptal se ho. „Ke Třem trubkám, do lesů. Slyšel jsem, že jsou tam velký polomy a hajnej bere každýho, kdo je schopnej držet sekyru.“ „Půjdu s tebou. Taky tě vyhnali?“ „Kdo by mě mohl vyhánět,“ podivil se Šimeček. „Otec? Toho je den ze dne míň. Jestli to sám nevezmu pořádně do rukou... Než jsem odešel, zakopal jsem na zahradě poklad!“ „Poklad?“ „Jo! Truhlu plnou provazů. Doufám, že nezůstal v chalupě ani jeden!“ „???“ „Prostě tak: otec se chce pořád věšet, vzal jsem mu radši možnost. „Provaz si snadno sežene... i jinde...“ „Provazník aby si kupoval nebo půjčoval provaz? Než takovou ostudu, to radši zůstane naživu!“
Zámeček Tři trubky, s dřevěnou verandou na vyřezávaných sloupcích a s jelením parožím nad vchodem, jako by se uprostřed
LÁSKY A NELÁSKY
96
kvetoucí lesní mýtiny pohroužil do hlubokého spánku. Ani rány seker v okolí nemohly narušit nepohnutý klid jeho důkladně pozavíraných zelených okenic. Do podzimní lovecké sezóny bylo teď ještě daleko, ale přesto hajný honil dělníky, najaté ze všech okolních vsí, aby si pospíšili s likvidací vyvrácených a zpřelámaných smrků, jejichž staletá těla zalehla křížem krážem příjezdovou cestu. Také Tomeš a Šimeček osekávali větve, loupali kůru, řezali pilou menší kmeny a pomáhali sochorem nadzvedávat velikány, stahované koňmi dolů k hlavní silnici. Byla to lepkavá dřina; Tomšovy dlaně zčernaly, nasákly těžkou vůní dřeva a byly vysmolené jako člun. Když je v poledne těžce spouštěl do lesního potůčku, aby mu z nich ledová voda odebrala tepavý žár, pozoroval, jak po vynoření mu z nich stékají kuličky vlhkosti, aniž by smočily kůži. Šimeček na něj kýval, usazený na kládě zbavené kůry a zápolící s chlebem, z něhož mu naopak zbývala jen ta tvrdá kůrka. „Chleba a voda,“ řekl s úšklebkem, „to se až nepříjemně podobá vězeňský stravě. Jazyk se mi chutí na pivo málem obrací naruby.“ Nad strání, pokrytou máslově žlutými koláčky pařezů, volala kukačka: její hlas byl všude a nikde. „Kukačko, pověz nám, za kolik dní se napijeme piva?“ „Kuku – kuku...“ „Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět... Kšc, kšc! Kšc!!! No, tak! Přijde hajnej a picne tě do hlavy, ty pitomej ptáku!“ A kukačka ustrašeně zmlkla, protože hajný už skutečně přicházel, aby obhlédl vykonané dílo a přeměřil svou holí metry dřeva. „Umí tady někdo sekat kosou?“ zeptal se. Nastalo váhavé ticho, ale dřív, než si to všichni mohli nechat projít hlavou a zhodnotit výhody či nevýhody učiněné nabídky, ozval se Šimeček: „Já! A tadyhle Tomeš!“
LÁSKY A NELÁSKY
97
Hajný si je změřil stejně podezíravě, jako všechno to naporcované dřevo. Bylo mu jasné, že svět je plný podvodníků. „Potřebuju posekat louku. Otavy jsou tak akorát zralý.“ „Tu u zámečku?“ zeptal se Tomeš, ale ani nečekal na odpověď. Vybavila se mu vzpomínka z dob, kdy jako chlapec chodíval za pár šestáků zametat lovecké pěšinky, zvané pistovky, aby na nich nezůstala ani jediná zrádná suchá větvička, která by mohla nečekaně prasknout pod nohou vznešeného střelce a vyplašit mu kořist. A právě tehdy Tomeš na louce před lesním zámečkem náhodně zahlédl jakousi hostinu. Byla to večeře v trávě mezi planoucími ohni, s opékanou zvěřinou a s demižóny vína; chlapce především zaujaly doširoka rozprostřené sukně krásných žen, které bez okolků usedly na zem (což by si žádná vesničanka nikdy nedovolila!), jejich rozpuštěné vlasy, zvlněná tráva a v ní míhaví bělostní hadi nahých paží... V příboji svádivého smíchu a mnohoslibného šepotu zamrkala duhovým okem pohozená sklenka, zrádný střep, hrozící otevřít bránu krve... Kudrnatý černoch s ebenově lesklou tváří – jistě jeden z těch lidojedů, o kterých vyprávěl dědeček Maxmilián! – stál uprostřed louky a v mrazivém úsměvu cenil perleťové zuby, žíhané záblesky ohňů, zatímco po jeho nohách a mocných stehnech šplhaly vzhůru chtivé prsty hraběnek, komtes a kněžen. Desetiletému chlapci tehdy připadalo, že ty okouzlující ženy jsou hlavním chodem na hostině černého obra... Jak je to dávno! A je věru komické, že nad čímsi, co se z odstupu jeví jako pěkná prasárnička, leží vábivá mlha dětské pohádky! Teď si Tomeš představil uprostřed louky sám sebe a v duchu uviděl svištící lesklou čepel ostré kosy, jež se pravidelnými rozmachy noří do spleti trávy, vlasů a nahých rukou... „Maličkost, viď?“ šťouchl do něj Šimeček, aby ho probudil z letargického snění. „Tak ujednáno,“ řekl hajný. „Zítra ráno se přihlaste u mé ženy.“
LÁSKY A NELÁSKY
98
„Paní hajná je proslulá perzóna,“ mlaskl si Šimeček spokojeně, když hajného opět pohltil les, „to něco uvidíš! Její hájovna vypadá jako ten obrázek o stvoření světa, co nás s ním ve škole velebníček mlátil přes hlavu, když jsme popletli desatero.“ V tom měl bezesporu pravdu. Sám kníže Leopold z Issaru, když jednou za tuhých mrazů projížděl na koni své lesy, vyjel nenadále na mýtinu, uprostřed níž stála paní hajná. Byla ošklivá a tlustá, ale její oči vlaze zářily a kolem nohou jí tál sníh. Zachrastila kbelíky plnými drcených žaludů a bukvic míchaných s otrubami a říkala: „Pojďte, malí, no, jen pojďte!“ A tu z houštiny majestátně vystoupil jelen („Dvanácterák!“ vydechl kníže), za ním druhý, třetí, stádečko laní a pak zase jelen („Šestnácterák!! – zaúpěl kníže). Během několika minut byla louka u zámečku plná jelenů, tak plná, až byl strach, že ušlapou tu drobnou ženu uprostřed. Paroží králů lesa o sebe chřestila jako suché větve ve větru („Osmnácterák!!!“ – vykřikl kníže a spadl z koně). Když se majitel panství konečně vzpamatoval, řekl: „Netušil jsem, že mám v revíru tolik jelenů. A takových jelenů! Kde se skrývali celá ta léta, že jsem na ně ještě nikdy nenarazil?“ „Víte, Vaše Milosti,“ usmála se rozpačitě hajná, „já na ně volám tiše. Docela tiše.“
LÁSKY A NELÁSKY
99
Tomeš se Šimečkem nastoupili tedy jako sekáči. Každé ráno, sotva že zrůžověly vrcholky smrků a tráva se rozehrála duhovými blesky, vmísil se do kosího zpěvu zvuk naklepávané kosy. Paní hajná vyšla ven a uviděla Tomše na kozlici, jak rytmickými údery kladiva rovná ostří. Usmála se na něj: „Pojďte se najíst. Ať máte sílu.“ Šimeček ještě dospával na seníku, kde měli své voňavé lůžko, ale sotva zaslechl něco o jídle, už byl dole. Kus třené buchty a káva s mlékem! Cpali se a kuckali na drobečcích (takové drolivé, žluté a mastné těsto neměli ještě v životě na jazyku!). Tomeš pak dokončil přípravu a hodil si kosu na rameno. Šimeček si šel zase lehnout na seník. Ukázalo se totiž, že neumí vzít kosu do ruky. „Tvrdil jsem snad, že to umím? Nejspíš bych si s tím usek hlavu! Nemám rád ostrý věci; jezdí mi z toho pohledu mráz po zádech. Jako by se mi to mělo zaříznout do masa; ani chleba radši nekrájím, když nemusím.“ „Tak proč jsi tady?“ kroutil Tomeš hlavou. „Abys měl morální podporu. Přijdu asi tak za hodinu s hráběma na louku. Budu ti pohrabovat.“ „Na to je škoda chlapa!“ „A kdo ti tenhle prímovej kšeft dohodil?“ „No... ty...“ „Tak vidíš! Neremcej a sekej! Za rosy to jde nejlíp!“ A zahrabal se rozkošnicky zpátky do sena. Tomeš vykročil k vrátkům, ale vtom na něj oknem kuchyně zavolala hajná: „A co snídaně?“ „Snídaně? Vždyť už jsme snídali.“
LÁSKY A NELÁSKY
100
„Jen pojďte.“ Z husté drštkové polévky se vábně kouřilo. Než Tomeš zavěsil kosu na trámek pod dřevníkem, seděl už Šimeček u stolu a pilně potápěl lžíci do talíře. Teprve pak se Tomeš dostal na louku. Tráva stínaná syčícím ostřím zeleně voněla a plakala perly (nejsou to snad střípky kdysi rozbitých křišťálových pohárů?). Uvědomil si svou žízeň; slunce už vystoupilo vysoko a dohlédlo i na tuto louku, schovanou v pichlavé náruči zamračeného lesa. Do oka mu stekla krůpěj štiplavého potu, zvedl hlavu, aby ji vytřel – a spatřil něco neuvěřitelného! Na dolním konci louky, kde cesta k zámečku překračovala potok kamenným obloukem můstku, stál pivovarský vůz, na jehož boku se skvěl veliký nápis: JAN SERVÁC VON BÚRNOW – KRÁL DOBRÉHO PIVA. Na tu dálku nemohl Tomeš dost dobře rozeznat, co to tam ti povozníci tropí. Možná, že něco vykládají (ale co by vykládali v lese?). Nebo se jim zapletly postraňky? Či vypadl nákolníček? Hřívnatí valaši ve lví (nebo také pivní!) barvě odfrkávali a netrpělivě hrabali kopyty. Netrvalo to však dlouho, povozníci naskočili, zapráskal bič a těžký vůz se odkolébal za výběžek lesa. Tomšovi zvědavost nedala; šel se na můstek podívat. Kromě několika kobylinců tam nic nenašel. „Nevíš, co tu může pohledávat vůz z pivovaru?“ zeptal se Šimečka, když konečně dorazil. „Třeba mají nějaký kšefty s hajným. Potřebujou levně dobrý dřevo... na sudy...“ Šimeček byl do růžova vyspalý, malátně se rozháněl hráběmi a něco si falešně pohvizdoval. O jedenácté se na louce zjevil hajný; stál najednou mezi zavadajícími řádky posečené trávy, jako by tam spadl z nebe. „Tak jak to jde?“ zeptal se – a Tomeš okamžitě zpozorněl: spolu se slovy vystoupila z hajného úst silně koncentrovaná vůně chmele a sladu.
LÁSKY A NELÁSKY
101
V jednu se v hájovně podával skvělý oběd: pajšl ze zvěřiny, hustá hnědá omáčka plná čerstvé smetany a v ní nadýchané obláčky knedlíků. Paní hajná se dívala, jak jim chutná, a snivě se usmívala. Její ruce ležely na stole podobny dvěma bílým, dobře vykynutým bochánkům. Na nich spočívala štědrá mateřská ňadra. „Letos bude dobré seno,“ řekla najednou. „Na naší louce je seno nejsladší. Moji jeleni nechtějí v zimě žádné jiné.“ Jak snadno si přivlastnila knížecí jeleny! Ovšem je pravdou, že jejich život jí skutečně patřil. Knížeti Leopoldovi patřila jen jejich smrt! Tomeš se na hajnou díval a napadlo ho, jak se asi tváří v říjnu, když jeleni vyřvávají do nocí své nezkrotné vášně...? Napadlo ho, jestli ona ví, proč je tak sladké seno právě z louky u zámečku. Jestli tuší, že ta tráva bývala zalévána vínem. A nejen vínem! Druhý den se hajný objevil na louce hned po ránu. „Kde máš parťáka?“ zeptal se Tomeše. „Spravuje hrábě, včera vylomil dva zuby,“ odpověděl Tomeš bez rozmýšlení a po očku sledoval, jestli hajný to vysvětlení spolkne. Ten však přikývl a odebral se k potoku. Tomeš se za ním díval, předstíraje intenzivní broušení kosy. A jeho podezření, které mu v noci nedalo spát, jeho neklidné sny, v nichž rachotily pivovarské vozy, jeho žíznivá horečka našla teď potvrzení a zpečetění, neboť u potoka se odehrálo cosi, co se dalo směle přirovnat k pověstnému biblickému zázraku: hajný se dotkl potoční hladiny a v téže chvíli se mu v ruce objevila láhev! Vtiskl vášnivý polibek na otvor jejího hrdla, zaklonil hlavu a chvíli tak nehnutě setrval jako socha žíznivosti. Poté vrátil láhev potoku, otřel dlaně do kalhot a provinile se odplížil do stínu lesa. Tak je to tedy!
LÁSKY A NELÁSKY
102
Tomeš nechal kosu kosou a pustil se k vodě. Hledal pod můstkem a okolo můstku, prohrabával dno prsty (tuhly mu bolestným chladem, jako by ten potok i uprostřed parného léta přinášel odkudsi ledová zrníčka uplynulých zim), nahmatal oblázky, řasy, hladká pstruží těla, bojovná klepeta raků kamenáčů – jenže to všechno ho teď nezajímalo. Nořil se hlouběji a hlouběji do vodnických tajemství: Kde má své nádobí ten zelený lovec duší, ten myslivec, který myslí na všechno a přesto nedomyslí, ten hajný, který tak ostražitě hájí své poklady? Nakonec Tomše napadlo rozebrat nenápadnou hrázku z naplavených větví, řas a loňského listí, vzniklou v místech, kde koryto cedilo vodu přes kamenné zuby. A vskutku: v potopené bedně se pod ní smálo několik bachratých lahví ze zelenkavého skla. A jedna dokonce ještě nenačatá, plná výborně chlazeného piva, nejlepšího, dobře vyzrálého kvasnicového ležáku! Tomeš zápolil s poslední překážkou, kterou tvořila pevně držící zátka. Tvrdošíjně vzdorovala snaze zarazit ji do nitra láhve, protože klacíky z okolí byly jen takové houžvičky nacucané vodou, nebo zase suché, praskavé zpuchřeniny. Snad sám pánbůh seslal v té chvíli zívajícího Šimečka. „Nekoukej jako tele na nový vrata a podej sem ty hrábě!“ Násada hrábí měla právě ten potřebný průměr, takže s vábivým lupnutím otevřela cestu sladce hořkému, pěnivému proudu. Třikrát, čtyřikrát si mezi sebou láhev podali – a ten litr piva zmizel jako by se vypařil! „Musíme hledat dál!“ Pokračovali v cestě podél potoka, vyzbrojeni hráběmi, jimiž prohrabovali dno a jejichž druhým koncem vyráželi zátky. Polední slunce nad hlavou a pivo v hlavě je značně omamná kombinace: brzy pozorovali, jak potok ožívá, jak se kroutí a svíjí podoben úhoři v luční trávě, jak výsměšně cinká pod hustými vějíři devětsilu. Přesto se ho drželi pevně; Šimeček dokonce – trochu proti své vůli – nahlédl pod hladinu tůně a nevhodně zředil nápoj ve svém žaludku
LÁSKY A NELÁSKY
103
potoční vodou. A vyplatilo se jim to; objevili další tři skrýše: jednu pod kořeny staré vrby, druhou pod hrázkou z mechovitých kamenů, třetí v dutině pod podemletým břehem. Teď už jim bylo jasné, proč hajný na svých pochůzkách červnovým lesem nikdy nevyprahl a proč jeho dobrá nálada stále žhnula jako rozfoukávaný uhlík. Po vyloupení čtvrté skrýše k nim však přistoupil anděl spánku a měkce jim ustlal v křoví (ačkoliv bylo samý trn!). Usnuli tam stuleni k sobě jako koťata v košíku. Komáři a drobné mušky jim pištěli do uší a hejna bělásků je ovívala sněžením svých křídel. Tomeš zabloudil do snu, v němž se vracel na loučku před zámkem a již zdálky slyšel hudbu a ženský smích, uviděl dlouhé zlaté vlasy, jimiž se probírají černé ruce s podivně růžovými dlaněmi... Vytřeštil oči. Jakýsi komár zpíval vysoké „c“ nad jeho krví. Smích. Zpěv rusalek. Zámeček se všemi okny dokořán... Tomeš vstal a šel mřížovím světla a stínu – slunce padalo stále níž a nahlíželo už jen mezerami mezi smrky – šel zpátky na louku, která mu voněla vstříc schnoucím senem, a najednou se překvapen zastavil. Uprostřed mýtiny se tyčil zamračený muž, opřený o kosu, jejíž čepel metala krvavé blesky. U nohou se mu, jako připomínka hříchu, povalovalo pár prázdných pivních lahví. Kolem jeho klobouku se sojčím pérem se chvěla malá zelená svatozář. Tomeš se déle nerozmýšlel a vzal nohy na ramena. Seběhl k hájovně; doufal, že má dostatečný náskok, aby si stačil sbalit své věci. „Akorát k večeři!“ řekla šťastně paní hajná, když ho zahlédla oknem kuchyně. „Jen pojďte, jistě vám za celé to dlouhé odpoledne vytrávilo!“ „Já... já ani... nebudu...“
LÁSKY A NELÁSKY
104
Zadívala se na Tomše tak nešťastně a zkormouceně, že se musel zastavit. Utřela si ruce do zástěry a vyšla na zápraží právě ve chvíli, kdy za domem zahřměl hlas hajného: „Kde mám brokovnici, Elško! Podej mi brokovnici! Já ty dva podařený ptáčky rozstřílím jako řešeto! Já je odprásknu jako škodnou! Ještě jsem neměl v revíru horší škodnou!!“ Hajná šla k Tomšovi a v očích měla stejný výraz jako ve dnech velkých honů, kdy její jeleni prchali houštím štváni zběsilou smečkou... Rty se jí zachvěly a do očí vpluly dvě malé medové hvězdičky... „Elško! No tak, jsi doma?“ Položila Tomšovi své hebké ruce na ramena, omotala ho matoucí směsicí teplých vůní; byla ošklivá a tlustá a měla umaštěné ducaté tváře, ale z očí jí stoupala Večernice a Tomeš pocítil pronikavou touhu po voňavém teple čerstvého sena a po tom, aby tu byli sami dva, aby před vraty nefuněl běsnící hajný, aby rozepnula háčky věznící její těžká prsa a on aby mohl přitisknout tvář do jejich mléčné vláčnosti... Políbila ho lehce na tvář a vtiskla mu do ruky zabalený krajíc. Zachvěl se a měl blízko k slzám a styděl se za ten trapný pocit. „Ty snad spíš, Elško!“ Bouchla vrátka stodoly; hajný se nedočkal u okna do zahrady, kudy mu žena obvykle podávala různé věci, a netrpělivě se teď vydal dovnitř přes humno a mlat. „Tudy!“ špitla hajná a ukázala Tomšovi únikovou cestu mezi hnojištěm a rozpadajícím se, kopřivami zarůstajícím plůtkem. Když se, poškrabaný a požahaný prodíral ven, všiml si (a naplnilo ho to divnou úzkostí), že z hromady hnoje, výkalů a kuchyňských odpadků trčí zpola zasypané jelení parohy...
LÁSKY A NELÁSKY
105
S Šimečkem se Tomeš setkal až nahoře u dřevorubců. Těla staletých vládců lesa už byla rozporcována do úhledných hraniček. „Posekáno?“ zeptal se jeden z těch lesních chlapů. Tomeš s Šimečkem se na sebe významně podívali: „Jo, posekáno!“ A pak vyprskli smíchy. Smích přinesl Tomšovi úlevu, zbavil se podivného pocitu nejistoty a mysl se mu vyčistila pro nové nápady. „Pomstíme se tomu žárlivci!“ špital mu do ucha Šimeček. „Mzdu už stejně neuvidíme a ta trocha žvance a pití nestála za řeč. O výdělek se zkrátka musíme postarat sami. Hele, já nějak zabavím ty chlapy u ohně a ty naber dřeva, co uneseš! Stáhni všechno dolů do rokle. Tam se pak rozdělíme.“ Lup se zdařil a oba si svázali na hřbet po pěkném nákladu voňavých smrkových špiček. Tomeš mínil jít domů lesem, ale Šimeček řekl: „Co bych se trmácel po horoucích peklech, jestliže jsou tu silnice pro pohodlí pocestných?“ Inu, jeho lenost předčila jeho zbabělost, takže to mnohdy vypadalo jako odvaha. Věděl, právě tak dobře jako Tomeš, o záludnosti silnic, jenže spoléhal na svou šťastnou hvězdu. Šťastnou hvězdu však zakryly mraky a sotva Šimeček došel nad samotu Třebnušku, kde se vzal, tu se vzal, proti němu stál černý kohout. A nebyl to kohout jen tak ledajaký; právě tenhle obětoval svou ocasní ozdobu na přilbu policejního strážníka. „Copak je to za dřevo?“ řekl sladce policajt. Trpělivě vyslechl Šimečkovo zmatené vysvětlování a pak ho vzal za loket: „Raději se zajdeme zeptat hajného, ne?“
LÁSKY A NELÁSKY
106
Tomeš šel lesem celou noc. Prodíral se houštinami, klopýtal o kořeny, slyšel mrazivý hejkalův smích a zahlédl mrtvolná světélka nad mokřisky, jenže náklad na hřbetě mu nedovolil ohlížet se ani zastavovat, a tak šel pořád dál, z hřebenu na hřeben a říkal si: to je vítr a tohle je sova a tohle je svítící trouchnivina, protože si nechtěl připouštět věci, které vzbuzují strach a jsou nerozumné. Teprve ráno, když už bylo slunce pořádně vysoko, dorazil na vrchol strmé lesnaté stráně, zvané Čafka, v jejímž stínu se krčila jejich provaznická chalupa. Po srázu dolů spouštěl kmínek za kmínkem, nakonec sjel sám po hladké skluzavce vystlané suchým jehličím a přistál vedle svého dřeva v mělké potoční vodě.
Otec si Tomše podezíravě změřil (dělal zrovna na dvoře před chalupou opratě pro Jirmala a Hanka mu točila). „Nějak brzy, ne?“ „Tady jsem přines... nějaký dřevo... má asi tak tu cenu, co jsem vám dlužen...“ „Neukradl jsi to?“ „Ne...“ „Cože?“ „Říkám, že ne! To jsme dostali... od hajnýho...“
LÁSKY A NELÁSKY
107
„Jen aby! Neopovažuj se pošpinit naše dobrý jméno! Routové nebudou nikdy žádný tuláci, zloději nebo žebráci! Jméno Routa znamená poctivýho řemeslníka!“ Teď si Tomeš konečně vzpomněl, co mu připomínaly oči paní hajné. Takhle se díval kdysi dědeček, když říkal: „Tomášku, ten perník sněz. Je kouzelný. Hned ti po něm bude líp, uvidíš!“ Tomeš ovšem nemohl tušit, že paní hajná byla pokřtěna krkolomným jménem Eleonora a že je utajenou dcerou Maxmiliána Routy!
Šimeček byl za lesní pych odsouzen k pokutě a třem dnům vězení. Pokusil se smlouvat: Což aby mu prodloužili pobyt ve vězení a odpustili pokutu? Soudce se zasmál nad takovým chytráctvím: Jen si to vypij až do dna! Dusné letní noci máš k tomu, abys přemýšlel čím zaplatíš, neboť rodný dům je vydrancovaný jako poušť, kde ani exekutor nemá, čeho by se chytil. Ve vyhrazeném obdélníčku nebe poťouchle pomrkávaly hvězdy; vědí svoje o světě na obou stranách mříží. I nade dveřmi blikalo věčné světélko (jako na oltáři) a vševidoucí Boží oko se zjevovalo ve špehýrce (Tvé činy jsou pozorovány, bídný člověče!). Šimeček seděl na přidělené pryčně schoulen sám v sobě, nepatrný, zbytečný červ
LÁSKY A NELÁSKY
108
v tichu černé nory. Chrápání nedobrovolných spolunocležníků jako by přicházelo z jiného světa. Mezi nimi a jím byla dosud neviditelná stěna, kterou se neodvažoval překročit. Ve dne si ho ostatní měřili nedůvěřivými pohledy. Při obědě ho násilím přinutili, aby jim přenechal svou porci hrachu. Vrhli se na ni jako smečka hladových psů. „Dobytek!“ komentoval to opovržlivě důstojný muž, usazený na horní palandě. On byl poctivec, vážený občan, a štítil se těch zlodějíčků. Byl sedlákem a jeho grunt by se mohl ukazovat na výstavách, aby ta nemehla, co zbytečně kazí půdu a týrají zvířata, viděla, jak se má hospodařit! To, že se dostal do stejné díry s touhle chátrou, je hrozné nedopatření. „Ale řekněte sami, kdo se má na to v klidu koukat, když ten Kalousek, takový nanicovatý vyžle, řekne v hospodě přede všema, že dávám koním utrejch, aby vypadali ohnivě a cena šla vejš? Vzal jsem ho židlí přes hlavu, aby získal trochu oucty k poctivýmu člověku! Jenže taková pleva nic nevydrží, hlava mu praskla jako ořech a bylo po něm...!“ „Jen se nevytahuj, poctivče!“ okřikl ho vyzáblý mužík, jenž se cpal Šimečkovým hrachem. „Já o lidech leccos vím; když svýmu bližnímu zalovíte v kapse, najdete tam někdy dost překvapivý věci. To víte, kdo se živí kapsářstvím, musí mít fajnovej hmat! Třeba jenom ty mince: některý jsou lepkavý potem a některý jako by byly vylouhovaný v soli, některý jsou prošoupaný jako cigaretovej papírek a některý jsou snad těžší, než mají doopravdy bejt. A dokonce se mi jednou stalo, že jsem vytáhl prsty z něčí peněženky a měl jsem je od krve...“ „Drž hubu!“ okřikl ho sedlák. „Jseš jako ten sejček, kterej mi minulý léto noc co noc sedával na okno a houkal: Půjď! Půjď! Já ti dám půjď, půjď! Ty pudeš první a já tě tam vlastnoručně pošlu! Čekal jsem na dvoře před osvětleným oknem s brokovnicí a jak za-
LÁSKY A NELÁSKY
109
čal tu svou litanii, napral jsem to do něj! Rozbil jsem sklo v okně, broky vlítly do kuchyně, pomlátily hrnky na polici, jeden odstřelil draka svatýmu Jiřímu na svěceným obrázku a jinej se nepozorovaně zasek do bochníku chleba, a když jsem ráno snídal, vylomil jsem si přední zub – tenhle, podívejte! A co myslíte: příští večer tam ta potvora byla zas, jako by se nechumelilo, a zas to svoje: Půjď, půjď, půjď...“ Šimeček pocítil nesmírnou úlevu, když se po třech dnech otevřely oplechované dveře a dunivý hlas vyvolal jeho jméno. Vykročil z té žumpy páchnoucích osudů tak lehce, jako by měl každým okamžikem vzlétnout. Jenže blažený pocit volnosti mu dlouho nevydržel; stačilo, když spatřil svého otce, otupěle sedícího ve stínu na zápraží a upírajícího oči do zaplevelené zahrady. „Prosím vás, otče,“ řekl mladý Šimeček, „musíme něco dělat, nebo se z tohohle marastu nikdy nevyhrabeme.“ Vzal klíček, který měl na tkaničce na krku, a otevřel truhlu plnou provaznického zboží. Nebyla samozřejmě zakopaná, jak dramaticky líčit Tomšovi, jenom zamčená. Stála uprostřed velké světnice a kromě ní už tam nebylo nic. „Jeďte na jarmark,“ řekl otci. „Buďte tam dřív než Routa a prodávejte, prodávejte, prodávejte...“ Starý Šimeček převzal náruč provazů tak flegmaticky, že synovi bylo okamžitě jasné, že nic neprodá, i kdyby sedával na všech jarmarcích celého kraje od rána do večera. A přitom lhůta pro splatnost pokuty se blížila. Jako by už na zápraží poklepávala exekutorova hůl: „Slušný dům, kámen nastavovaný cihlou, příčky z vepřovic, přístavek roubený, krovy celkem zachovalé, ale došky na střeše prohnilé...“ Ťuk, ťuk, ťuk, ťuká hůlka o rámy dveří, jako by si poklepem ověřovala kvalitu stavby: „Zapište to do dražby na úhradu pohledávek!“
LÁSKY A NELÁSKY
110
„Takhle to nepůjde,“ řekl Šimeček, sebral otci provazy a hodil je zpátky do truhly. „Jdu na Davidku. Snad se sežene nějaký výdělek při dolech.“
Toho léta měly bludičky z rybníků v Horních lukách na svědomí mnohého horníka, vracejícího se z noční šichty na Davidce. Někdo tvrdil, že jsou to světlušky velké jako palec, jiní zase mínili, že jsou to vodníkovy lucerničky, které zelený mužík zapaluje plivnutím na stvol rákosu. Každopádně horníci, zvyklí na celodenní tmu a neustálé vlhko (do dolů prosakovala spodní voda), považovali každé světélko za znamení života, za symbol spásy, za nímž je třeba jít ve chvíli, kdy temný hukot z hlubin zaplavuje poslední spojnice se světem. A tak není divu, že se vraceli domů omámeni nočním hvězdným nebem. Ty miliardy jiskřících bodů je fascinovaly, horníci šli a šli s hlavami zdviženými vzhůru, omámeni, jako by se napili silného vína – a najednou se to hvězdné nebe objevilo i pod jejich nohama a oni do něj vstoupili, nic zlého netuše... Neminul den, aby z rybníků nevylovili nějakého utopeného horníka. Když Šimeček dorazil do Radenic, byl tam zrovna hornický pohřeb. Dechovka zoufale úpěla „Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená...“, ženy v černém posmrkávaly do šátků, dvanáct sirotků se tvářilo nesmírně důležitě, protože bylo středem hýčkavé pozornosti; ještě jim nedošlo, že otec dnes sestupuje pod zem naposledy a definitivně. Horníci ve svátečních uniformách mlčenlivě postáli, než farář vykropil rakev. Jako by se tím uzavíral tajemný koloběh vody; každý z nich měl kdesi hluboko v mysli tu chvíli, kdy odložil špičák, aby si otřel pot z čela, a kdy se podzemním tichem zlověstně rozlehly dunivé údery kapek, jejichž ozvěna se ztrácela v nekonečností podzemního labyrintu. Teď horníci pochopili, že takhle duní
LÁSKY A NELÁSKY
111
svěcená voda, dopadající na víko rakve. Přihodili ještě několik hrud lepkavé hlíny a pomalu se trousili k hospodě. „Zdař Bůh! Zdař Bůh!!“ V hospodě ohnivě mluvil nějaký muž, neustále si zapaloval dlouhé cigáro a vzápětí na něj zapomínal, nechával ho vyhasnout a vzpomněl si na něj teprve, když ztratil niť řeči; tu sahal po sirkách a znovu zapaloval, aby na něj zakrátko zase zapomněl. „Jeden za druhým,“ říkal právě, když Šimeček vstoupil do šenku, „takhle pěkně jeden za druhým! Viděli jste někdy komáry a tiplice, když se rozsvítí lucerna? Zrovna tak jste na tom; tou lucernou je pro vás například pár mizerných krejcarů, co vám v sobotu majitel pohodí u pokladny jako psovi kost! A víte, jak vypadá lucerna, když ráno svítá? Její sklo je kolem dokola oblepené tělíčky mrtvých komárů. A co myslíte; uškodilo to té lucerně?“ „Jo! Musí se vyčistit, když je tak zasraná!“ Smích prolomil tíhu mlčení, řečník se znovu pokusil zapálit své cigáro a Šimeček si se zájmem poposedl blíž. „A dovedete si představit mračno komárů, který se naráz vrhne na lucernu?“ pokračoval řečník. „Bude tma.“ „Především bude konec lucerny!“ „A kolik zbude živejch komárů?“ „Boj vyžaduje oběti. Chcípat jenom tak, nebo ve jménu něčeho...“ Do dveří vešel policejní strážník. Pousmál se, když zjistil, že po jeho objevení nastalo hrobové ticho. Sundal přilbu s černým chocholem a poručil si u výčepu pivo.
LÁSKY A NELÁSKY
112
Řečník schoval své věčné cigáro do náprsní kapsičky a vytrácel se ke dveřím. „Poslyšte,“ řekl strážník, když ho muž míjel, „nerad vás tu vidím. Už se mi zase doneslo, že agitujete.“ „Pořádám sbírku pro pozůstalé,“ řekl muž nejistě (a jeho oči se ptaly: přišel jsi mě zatknout? nepřišel jsi mě zatknout?), „Náš svépomocný podpůrný hornický spolek je úředně povolen!“ „Tak vybírejte příspěvky a nevykecávejte se o komárech a lucernách! Rozumíme si?“
Šimeček poseděl ještě v několika hornických hospodách, obešel městečko a zašel se podívat k těžní věži nad jámou Davidkou. Kolo na jejím vrcholu se pochmurně otáčelo a lana skřípala. Lana! Hned zašel do kanceláře, aby se přeptal, jestli nepotřebují těžní lana. „Na to máme jednu spolehlivou firmu, mladý příteli,“ řekli mu s potměšilou zdvořilostí. „Na takovém laně závisí život mnoha lidí. Jeho výrobu nemůžeme svěřit nějakému příštipkáři.“ Poznámka o příštipkáři se Šimečka nemile dotkla, ale nedal na sobě nic znát. Vyšel do deště, který se právě spustil. Nad nedalekým pustým kopcem Chomlí (právě tím, který koupil žid Taussig) se převaloval hrom, jako by tam pánbůh válcoval železo. Prostředkem cesty šel ten cigárový řečník, šel přímo kalužemi a z dýnka klobouku mu seskakovaly dovádivé praménky. „Proč se neschováte?“ zeptal se ho Šimeček. „Nejsem z cukru,“ ušklíbl se chlapík.
LÁSKY A NELÁSKY
113
„A co kdybych,“ začal Šimeček nejistě, „měl zájem... o ten váš spolek?“ „Čemu věříš?“ řekl muž a nezpomalil krok. „Sobě.“ „A po čem toužíš?“ „Mít se dobře.“ „To je málo!“ A rázoval dál přímo nehlubšími kalužemi. Šimeček za ním popoběhl: „Zrovna teď... jsem na dně a potřeboval bych... nějakou podporu...“ „Kdybych měl, sáhnu do kapsy a dám ti. Ale o spolkové pokladně rozhodují všichni. Vyplň přihlášku. Slož členský podíl. Pracuj, pomáhej, získej si důvěru. Teprve pak si zasloužíš podporu!“ „Za rok? Za dva?“ „To záleží na tobě.“ „Ale já nemůžu čekat!“ „Netrpělivost jednotlivců by nás mohla zničit,“ řekl cigárový chlapík důrazně a vstoupil do šedivé clony padajících vod, zmizel v ní a rozplynul se... Voda padala shůry a voda stoupala zdola. Později, za války, kdy byl nedostatek mužů k čerpadlům, voda zvítězila. Zaplnila chodby a utopila důl. A vyprávělo se, že v uhelných slojích se pak proháněly podivné černé ryby, obrostlé hedvábnou srstí a s ďábelsky svítícíma očima...
LÁSKY A NELÁSKY
114
Doba si žádá své; ani mouka se už nedala mlít postaru. Petrův otec se rozhodl přebudovat svůj „klapáč“ na „paromlýn“. Objednal si parní stroj nejmodernější značky a pověřil svého syna zajištěním dopravy obrovského kotle. Usoudil totiž, že bláznivý Petrův nápad s cestou do Ameriky vznikl z jeho nedostatečné zaměstnanosti. „Nadbytek svobody vede k úpadku morálky!“ prohlásil tehdy rozhořčený mlynář ke své ženě. „Rozmazlila jsi ho tak, že teď neví, co roupama! Nejde mi o ten směšnej úpis, ten snadno spláchnu se světa, a takovej nějakej Blejer mi ještě bude líbat ruce za to, že ho nedám zavřít za zneužívání nezletilých... Víš, že se ten náš holomek odvážil napodobit můj podpis?“ Mlynářova žena si jen povzdechla: „Takovej hodnej chlapec... Ale od tý doby, co po něm ta Routovic mrcha začala házet očima a dělat cukrbliky, úplně zvlčil! Mluvím do něj – a jako bych mluvila do dubu!“ Mlynář měl na ženy svůj názor a za Anežkou Routovou se sám s potěšením otáčel. Proto tuto tematiku rychle přešel. „Teď mu ale přitáhnu otěže,“ řekl, „je nejvyšší čas začít z něj vychovávat nástupce. Modernizace mlýna bude jeho starost. Ať se učí! Má sice měšťanku, ale neškodilo by, kdybych ho nechal od září zapsat na obchodní akademii do Plzně. Ať to něco stojí, ale ve vzdělání je budoucnost!“
LÁSKY A NELÁSKY
115
Mlynářka přisvědčovala, ale v duchu si myslela, že reálnější budoucnost by pro syna byla ve výhodném sňatku.
V neděli večer se Petr, Tomeš a Šimeček sešli jako obvykle u levného piva v dolní újezdské hospodě. Tomeš se mračil: „Kamarádi, právě dneska je mi dvacet let.“ Hned se k němu hrnuly natažené pravice: „Blahopřejeme, jseš z nás první!“ Ale Tomeš se tvářil odmítavě: „Je mi to trapný, jakápak oslava? Můžu vám tak akorát každými zaplatit jedno pivo, na víc nemám...“ „Počkej, neplaš se,“ řekl Petr a pleskl o stůl svazkem bankovek, „co byste řekli tomuhle?“ „Tys vyloupil banku?“ „Ne, ale mám najmout povozníky na dopravu jednoho hromskýho kotle.“ Tomešovi se rozbřesklo: „Nejni sice provazník, ale řekni Josef, jestli nestojí za to, mít ho v partě!“ „To už říkám dávno,“ usmál se Šimeček. „Koně a vůz si půjčíme u Jirmala, zaplatíme mu za to, dejme tomu, pět zlatejch. Ale ten zbytek, ten můžeme, co...?“ „Propít!“ zařvali sborem (pravda, Šimeček o něco slaběji; za ideální stav by považoval vložení takového krásného obnosu do vlastní kapsy, jenže situace se vůči jeho osobě opět vyvíjela poněkud nepříznivě).
LÁSKY A NELÁSKY
116
A vzápětí se rozjel kolotoč sklínek, jejichž obsah hřejivě klouzal do krků. Když za svítání opouštěli hospodu, koupili si ještě pár lahví s sebou „na posilněnou“. „Koně? Vy chcete jako... to...“ mladý Jirmal rozpačitě otáčel pětizlatkou v ruce. „Jenom půjčit. To se ti vyplatí!“ „A to... umíte s nima?“ „Neměj péči! V pořádku vrátíme!“ „No... tak tedy... jo... Ale moc mi je nehoňte! Ať je nezpěníte! A nestrhnete!“ Bankovku rozměnil na sto kočovských ponaučení a nakonec přivedl pár těch nejhorších koní, jaké bylo možno najít v jeho stáji (nejspíš už byli určeni na porážku!). Tři kamarádi se však nacházeli v takovém stavu, že v nich byli ochotni vidět ohnivé závodní hřebce. Poté, co jitro váhavě nadzvedlo šedou deku nad východním obzorem a růžově pohlédlo na kosteleckou silnici, spatřilo skřípající vůz s jedním koněm kulhajícím a druhým prašivým a na něm tři kumpány, hulákající sprosté písničky. Dojížděli právě ke kosteleckému nádraží, kam už dráha dopravila ten cenný náklad. Obrovský válec, opásanými dvojitými řadami nýtů, se v ranním slunci zlověstně a nebezpečně leskl. Tomeš se na třetí pokus trefil s vozem pod nakládací rampu a staniční dělníci jim kotel pomocí kladkostroje sešoupli na korbu; vůz pod nákladem zasténal a koně znepokojeně zafrkali. Tomeš však rozjařeně zapráskal bičem a spřežení se hnulo na zpáteční cestu. „Co to vezete, mládenci?“ volal za nimi stařík, který se svou vyzáblou kravkou uctivě uhnul do pankejtu a teď tam kašlal v oblacích zvířeného prachu. „Stroj, kterej tu všechno obrátí naruby!“ LÁSKY A NELÁSKY
117
„Dvacátý století, strejčku!“ „Pánbůh s námi a zlý pryč!“ vykoktal stařík a pokřižoval se. Jakási babka vyšla z lesa s loktuší plnou klestí. Vzápětí zděšeně vykřikla a leknutím rozsypala svůj náklad. Zmateně zírala na prázdnou láhev od kořalky, jež se jí dokutálela k nohám, zatímco pekelný vůz kolem ní hřmotil železem, jako by byl plný hromů. Když se konečně vzpamatovala, zahrozila za ním pěstí: „Srazte si vaz, vy... vy...!“ Kotel poskakoval sem tam po kolébajícím se voze a děsil vychrtlé Jirmalovy koně rámusem, jenž je vytrvale pronásledoval a jemuž se marně snažili uniknout. To začínalo být povážlivé. Splašené, divoké spřežení s trojicí zpitých vozků, kteří teď veškeré své síly museli vynakládat pouze na to, aby se udrželi na kozlíku, se řítilo stále rychleji. A před nimi byl Hrozný důl! Silnice tady jako zkroucený had odpočívala na strmých srázech rokle. Hned v první zatáčce se zadní kolo ocitlo v prázdnu nad propastí, vůz se zhoupl, koně se vzepjali a v jejich vyvalených, krví podlitých očích pulsovala smrt. „Brzdu! Brzdu!“ ječel Šimeček a spadl jako žok na silnici. Tomeš zběsile zatočil brzdicí kličkou, ale přehnal svou sílu: zůstala mu ulomená v ruce. Kotel se v té chvíli převážil, přerazil postranice vozu a tak pomalu a majestátně, jako by se měl každou chvíli zastavit v prostoru, padal dolů, burácel, lámal a drtil drobné stromky, sršel jiskrami na hranách skalek, roztřásl vrcholky staletých smrků a sloupl z jejich boků kůru, až jizvy zasvítily jako bílé blesky. A pak zapadl do černé hlubiny. Ozvěna si mezi srázy ještě dlouho podávala temné dunění jeho pádu. Petr, Šimeček a Tomeš tu stáli, vystřízlivělí z přízemního opojení alkoholem, ale zcela omámeni něčím daleko silnějším...
LÁSKY A NELÁSKY
118
O vytažení kotle z Hrozného dolu se pokoušeli mnozí, ale nikdo neuspěl. Zůstal tam dlouho, velice dlouho. Až po válce si na něj zase vzpomněli. Sjeli se prý tehdy nejlepší koňáci z okolí; vytáhnout kotel byla věc jejich cti a snad i sázka. Davy lidí se přišly podívat na tu atrakci. Muselo se vykácet dvanáct stromů, aby se uvolnila cesta, zaháknout spousta lan, zapřáhnout osm párů koní. Za každým metrem výstupu podkládat kotel dřevěnými klíny a podpírat sochory. Po celodenní dřině se za obrovského jásotu a potlesku vynořil ze staleté tmy – a s ním i nový věk. Silnice se rázem zaplnily páchnoucími a houkajícími automobily, tovární komíny se staly novými stanovišti čápů, místo klinkání zvoniček začal poledne ohlašovat jekot sirén... Ale to všechno přišlo později, mnohem později – teď ten dokonale nýtovaný parní kotel bude ještě nějaký čas odpočívat v ledové vodě potoka na dně Hrozného dolu.
LÁSKY A NELÁSKY
119
Část třetí
ROZTRHANÁ KNIHA
A jestliže parní kotel spí jako zakletá princezna, pak je zřejmé, že mnohem výš než lesk oceli se dosud cení lesk koňské šíje, bujnost hřebců s divokým okrouhlým okem a chvějivým růžovým chřípím, těch, jimž se ježí hříva a pod kůží cukají neklidné svaly, těch, kteří bijí kopyty o zem, protože cosi cítí za nízkým palčivým obzorem tohoto zapomenutého kraje... Koňáci, splachující sklenkou režné dobré obchody, ti světáci s vyleštěnými holínkami vyloženými na stolech a s dlouhými viržinky mezi žlutými zuby (nenapadlo vás někdy, že se čím dál víc podobají svým koňským svěřencům?), mívali na jarmarcích své bohaté žně. Jistě, koňský handl byl i nebezpečné povolání. V radenických lesích všichni znají bílý kamenný křížek, který tam nechal postavit jeden z nejproslulejších handlířů. Ten před lety poslal svého dvanáctiletého synka se dvěma slíbenými koňmi za kupcem. Syn se však dlouho nevracel a kupec po třech dnech vzkazoval, kde že jsou
ROZTRHANÁ KNIHA
120
ti koně? Nějaká babka, sbírající houby, rozhrábla v lese hromadu listí – a našla tam mrtvého chlapce. Dlouho se o tom vyprávělo a zpívalo na jarmarcích. Pajdavý Josífek – který měl kromě funkce obecního poslíčka, policajta a polního hlídače povolen i flašinet o jarmarcích a poutích – vlastnil tu „Poučnou píseň o nešťastně zamordovaném jinochovi k uvarování rodičů a jejich dítek“ a prodával ji po krejcaru, vytištěnou na tuhých kartičkách. Nakonec byli pachatelé dopadeni bdělou c.k. policií na výročním trhu v Rakovníku, kde se pokoušeli uloupené koně prodat. Byli to prý dva mladíci, nenápadní a snad i trochu slabomyslní. Ke všemu se přiznali a u výslechu plakali. Ale ať už je slavný a spravedlivý Soud odsoudil do žaláře či na šibenici, koho by to zajímalo? Tohle totiž nebyli ti praví lupiči, takhle nemohou vypadat lupiči, o kterých se zpívají písně! Lidé to prostě nehodlali brát na vědomí, kamenný kříž na místě nešťastné události nepřestával jitřit jejich fantazii a krajem dál bloudili nepoznatelní a nepolapitelní „mordýři z černých lesů“, ožívali vždy s večerním šerem, přicházeli blíž k chalupám a z temnot noci nahlíželi okny do vyhřátých světnic, kde se k sobě tiskly ustrašené děti... Ovšem Franckovi ze všech těch jarmarků, co je kdy prošmejdili s otcovým rozhrkaným vozíkem, nejhlouběji v paměti utkvěl ten újezdský, na kterém se Honza Trsojc poprvé pokusil prodat kozu. Jestliže nakonec událost skončila výpraskem hlavního hrdiny, jenž byl k domovu potupně odvlečen na společném provaze s kozou, neubralo to nic na její velikosti ve Franckových očích. Opět se ukázalo, že legenda je silnější, než trapné každodenní lapálie. Honza Trsojc byl pro Francka obdivuhodný z mnoha stránek: uměl plivat mezerou po vyraženém předním zubu tak, že klidně přeplivl potok v nejširším místě u tůně, uměl také čůrat tak vysoko, že pokropil větve lípy u zvoničky (vypadaly úplně jako po dešti!), krk si myl jenom když náhodou zmoknul nebo když se v létě potá-
ROZTRHANÁ KNIHA
121
pěl v potoce, dokázal chytit pstruha do ruky a ani trochu se nebál raka, když se mu klepety zavěsil na prst. Také míval občas v hlavě vši a sváděl boj s učitelem, jenž ho nutil strkat ve třídě hlavu do umyvadla s příšerně páchnoucí tekutinou. Honza Trsojc byl prostě hrdina a Francek mu hluboce záviděl jeho nespoutanou svobodu. Především mu však záviděl jeho velkolepý plán, do kterého byl nakonec po velkém přemlouvání a podplácení (kolik ho to jen stálo provázků a krajíčků chleba!) zasvěcen pod slavnou a strašnou trojnásobnou přísahou. Plán to byl vcelku jednoduchý: prodat kozu a za stržené peníze odejít do Vídně. Honza zkoušel tento trik každoročně s umíněnou pravidelností. Získával stále větší obratnost a zkušenosti v umění, jak obelstít ostříží oči své matky; prvního roku nedošel ani za humna, vloni ho matka dohnala na poloviční cestě, letos se mu konečně podařilo dorazit s kozou až do Újezda na jarmark... „Zase mě chytla,“ sdělil druhý den ráno ve škole Franckovi, pln rezignovaného opovržení, „ale jednou se mi to povede! Fotr vždycky říkával: Kdo nic nezkusí, ten nic nemá!“ Honza často citoval moudré výroky svého otce, ale bylo to divné, protože když starý Trs zemřel, mohly být Honzovi sotva dva roky. Starý Trs byl obecní husopas. Měl se moc dobře. Bral krejcar od husy, o posvícení koláč a o vánocích housku. Ale to už je dávno, strašně moc dávno... Prásk! Rákoska třeskla o desku první lavice a Francek s Honzou se prudce narovnali. Učitel se nadechl k výkřiku, ale záchvat kašle ho přinutil opřít se v předklonu a zápasit o trochu vzduchu. Čtyřicet párů očí se zájmem pozorovalo jeho postavu, která se otřásala křečovitými záchvěvy; vypadal jako zlomený vykřičník před černou tabulí. „V poledne vypadnem!“ špitl ještě Honza směrem k Franckovi.
ROZTRHANÁ KNIHA
122
Učitel přehlédl slzícím zrakem svěřené stádo, špinavou tlupu, nacpanou po pěti do červotočivých lavic. Viděl ty malé v předních řadách: rozcuchané hlavy kluků a ulízané copánky děvčátek, ruce vzorně položené po obou stranách břidlicové psací tabulky; jejich oči mu připomínaly důvěřivé pohledy telátek. Musel se usmát, ale byl to křivý a znavený úšklebek; moc dobře viděl, kam směřuje cesta výchovy. Ujišťovali ho o tom cyničtí a pubertálně se pochechtávající třeťáci, kteří zcela bezostyšně hráli v zadních lavicích drábky a maso. Stiskl rákosku položenou na desce stolu, zcela bezděčně zkusil její pružnost, ale najednou nebyl schopen vstát, a tak jen zasípal: „Já se naprosto zlobit nebudu!“ Učitel byl špatný na plíce, vyprávělo se o něm, že měl být knězem, ale nedostudoval, prý v tom byla ženská („Inu, kam čert nemůže, nastrčí ženskou!“ smáli se chlapi v hospodě a báby se křižovaly). Děti pozorovaly jeho záchvaty a těšily se, že brzy umře a pak už nebude škola. Učitel vstal a hmátl po křídě. „Pište! JÉ... Jelen. Jiří. Jaro...“ Křída pronikavě skřípala a bílý prášek se sypal podél tabule. „KÁ... Karel. Kalamář. Kůň...“ Franckova ruka s olůvkem, napodobující na tabulce tvar předkresleného písmena, se zastavila a nepřítomný úsměv prozrazoval, že se oddává příjemným snům. „Francku!“ Tvrdý návrat z kouzelných pastvin! Je tažen za ucho na stupínek a syká bolestí. „Proč nepíšeš?“ „Myslel jsem na koně.“ Vlna smíchu zahučela za jeho zády, Francek zrudnul, naprázdno polykal a úzkostně sledoval pružící rákosku v učitelově ruce. ROZTRHANÁ KNIHA
123
Jenže učitel najednou jako by zapomněl, že drží v ruce nástroj trestu, kázně a spravedlnosti. Za clonou přimhouřených očí neviděl dusnou třídu, ale síť pěšinek, odkrajovaných prvním narudlým svitem z černé tabule noci. Stříbřitá jinovatka se rozpouští pod bosýma nohama školáčků, kteří se jako duchové vynořují z roklí, vlečou v brašnách své břidlicové tabulky, ti starší sešit, tužku, násadku s rozskřípaným perem a po generace děděnou čítanku s odrbanými listy; jdou v polospánku, po paměti, s očima slepenýma a s věčnou nudlí u nosu, posmrkávají a sní o nejprimitivnějších slastech: o pelíšku v teplé slámě, o noře hluboko v kopci, o hnízdě ukrytém ve větvích, o závětří, kde je možné se stočit do klubíčka, jíst a spát... A zatím je povinnost vleče k nevábné budově: Naučí se tu podepsat. Přeslabikovat obecní vyhlášku. Spočítat hrst drobných mincí. Pomodlit. Odříkat životopis milostivého panovníka, jehož tvář s mohutnými licousy přísně shlíží z obrazu nad tabulí. Co víc je třeba k životu? Čas se nesmí marnit zbytečnostmi... Čas! Učitel myslí na čas nekonečných nocí, kdy mu kašel nedovolí spát. Nadechnout, vydechnout, nadechnout, bolestivý, hrčivý proud vzduchu, nadechnout, vydechnout, nadechnout... V tom je celá podstata života. Šťasten ten, kdo nemusí myslet na své plíce, na svůj žaludek, na své ledviny, na své srdce... Na své srdce... „Tak ty jsi myslel na koně? Máš je rád?“ Francek nejistě přikývl. „Přijď za mnou v poledne.“
Poledne! To starý výměnkář Matějíček plivne do rozpraskaných dlaní a uchopí provaz zvonku; trhavé, křaplavé vyzvánění stoupá nad rokli jako vlny od kamene vhozeného do stojatých vod. Hejno ROZTRHANÁ KNIHA
124
hus se poděšeně rozkejhá a pleská křídly; v dešti drobných peříček jdou Francek a Honza Trsojc. Šlapou po svých krátkých stínech, bosá chodidla se požitkářsky mazlí s teplým prachem silnice. Poledne je jediná chvíle, kdy do celého údolí vstupuje slunce. Právě v té chvíli se Šimeček opřel o dřevěné zábradlí domu na křižovatce tří cest – tam, co se od pradávna říká U Čiháků – a pozvedl k očím sklenku z masivního zelenavého skla. „Na dobrý kšefty, pane Blejer!“ Žid Blejer odhalil zuby, zablýskly se v kudrnaté houštině vousů pod skobovitým nosem; snad to měl být úsměv. Po silnici rachotil žebřiňák tažený vyzáblou kravkou, kola vířila bělavý prach... „Já mám takovou zásadu, pane,“ zvýšil Blejer hlas, aby překřičel drnčení povozu, „není na světě nic, co by nestálo za koupi nebo prodej!“ „Jsi starej lišák,“ ušklíbl se Šimeček. Přivoněl ke sklence. Skutečně dobrá borovička. Její opojná pryskyřná vůně připomíná svícny jalovců, které kralují zdejším stráním. Rychle ji do sebe obrátil. Žhavý vzduch rozechvívá vzdálené obrysy. Linie kopců se vlní a bortí. Krajina se podobá horečnaté vidině. Peníze, myslí si Šimeček, jó, peníze... Nakonec se člověk obloukem vrací tam, odkud chtěl zdrhnout co nejdál. Co je ti platný roztrhaný dlužní úpis na duši, když příští křižovatka tě přivede k témuž přeochotnému ďáblu? „A co jako, to... budeš s těma penězi ve Vídni dělat?“ vyptával se právě o pár set metrů dál Francek Honzy. „Seš snad blbej, nebo co? Fotr vždycky říkával: Bez peněz do hospody nelez!“ Starý Trs nedošel nikdy dál než do Kostelce. Většinu života strávil vleže v trávě na břehu, a zatímco husy cedily svými zobá-
ROZTRHANÁ KNIHA
125
ky potoční bahno, díval se celé dny, kam plují mraky. Tak pochopil všechnu moudrost světa. A přesto se dopustil velké chyby! Jednou měl nové holínky. Vyzul se z nich, ulehl při potoce a zdříml. Do boty mu mezitím zalezl had, a když se chtěl Trs obout, uštkl ho do palce. Tak zemřel statečný husopas kvůli novým botám. A jestli tomu někdo nevěří a tvrdí, že se upil, protože celou svou výslužku vyměnil u žida za kořalku, pak je to hlupák a nemá v sobě ani špetku moudrosti těch, kteří celý život sledovali, kam plují mraky. „Tak kolik byste potřeboval?“ volal žid z hlubin svého království, plného kořenných pachů. „Nejste první ani poslední, mladej pane, a já zase nejsem žádnej upír, to mi ráčejí věřit.“ „Kampak?“ zavolal Šimeček na Francka – a oddálil tím alespoň trochu onen okamžik osudově nutné odpovědi. Překvapeni otázkou, padají odkudsi shůry, procitli oba chlapci z nekonečné vlahosti snů do žhavého poledne tohoto místa, do této Huti, kde se život taví jako stokrát přepálené škvarky v kastrolu. A pak uviděli Šimečka, jak se k nim naklání přes zábradlí kryté verandy, která tak trochu připomínala kapitánský můstek lodi. Nebo spíš starého vraku; vždyť ozdobně vyřezávané sloupky byly opršelé a začernalé a pod rozvalenou podezdívkou bujel les kopřiv. Žid Blejer vyhlédl z temného otvoru svého doupěte: „Jdeš si pro pytle?“ „Jo,“ přisvědčil Francek a zastavil se na zanedbaném dvorku. Pahýly plotu se tu nakláněly nad strouhou plnou močůvky. Odporný zápach houstl v nehnutém vzduchu. Vypasené masařky s hlasitým bzukotem zalétaly do síně, lezly po homolích cukru a bochnících sýra. V tuhle chvíli bylo v krámku prázdno. U žida se nakupovalo večer nebo brzo ráno.
ROZTRHANÁ KNIHA
126
„Pytle!“ řekl Šimeček pln šibeniční rozjařenosti. Významně si pohrával s prázdnou sklenkou, ale Blejer předstíral, že to nevidí. „Na copak potřebuje otec tolik pytlů?“ Francek mlčel. „Tajemství!“ zachechtal se Šimeček. „Veřejný tajemství, pane,“ přisvědčil Blejer, a cenil významně zuby, „kdepak kvalitní konopí, itálský na prádlový šňůry nebo Áleo bílý jako sníh, bosenskou přízi, americkou bavlnu, nejjemnější jutu z Egypta, tu se znakem krokodýla a slunce... Kdepak! Rozcupujou starý pytle a vytočí z toho levný lodní ucpávky, za šesták klubko!“ „Není na světě nic, co by nestálo za koupi nebo prodej...“ „Pochopil jste, pane!“
Klinkání zvonku zapadlo v protější lesnaté stráni. Starý Matějíček vypustil z dlaní ohmataný provaz. I jeho palec a ukazovák byly poznamenány cechovní jizvou.
ROZTRHANÁ KNIHA
127
Na půdě bylo dusno. Martin namočil špinflek v otlučeném džbánu s vodou; krátký okamžik zchlazení byl příjemný pro pálící prsty. Zvrátil hlavu a zavřel oči; v uších mu zněl jednotvárný šum, připomínající příboj vzdáleného moře. Když mnohem později, za války, se dostal ke skutečnému moři, pochopil, že ten kolébající, jednotvárný zvuk už dávno zná. Hanka s Anežkou se usadily dole ve stínu chalupy. Musí být venku, protože cupováním pytlů se nadělá spousta prachu. Francek jich dnes přivlekl pořádnou hromadu. Dobrá věc. Jen jestli Blejer nešidí... Martin naslouchal vzdálenému příboji a snažil se počítat: Z takového středně velkého pytle se udělají čtyři klubka ucpávek. A Blejer chce jedno klubko za každý pytel. Zdánlivě solidní obchod. Jenže... Když se nad tím člověk hlouběji zamyslí, hned ho napadne; co by asi Blejer s takovým potrhaným pytlem jinak dělal? Vyhodil by ho! A v tom vězí celá ta židovská chytristika! Setrvačníkové kolo skřípe a šmajdá, prohnutá klika je trochu velká pro dětskou ruku; ale jen co se dostane do obrátek, pak sama potáhne. Pak Francek nenápadně sáhne pod košili a nahmatá tvrdé desky knihy. Dostal ji v poledne od učitele. „Tady je i o koních, přečti si to,“ řekl učitel a křivil tvář v pokusu o vlídný úsměv. Přečíst? V hustých řádcích chlapec poznával jen jednotlivá písmena. Zato ty obrázky!
ROZTRHANÁ KNIHA
128
Kradmo se teď ohlédl po otci. Martin Routa couvá, jednou rukou si přidržuje koženou zástěru s konopím a druhou z té načechrané hromady souká pramen. Výjimečná příležitost! Francek rychlým hmatem vytáhl knihu na světlo. Rázem zapomněl na dusnou půdu a s rozkoší se brouzdal barvotiskovou nádherou četných ilustrací... Ach běda; na prahu každého ráje stojí strážce s plamenným mečem! „Kam čumíš, zmetku!“ Hromový hlas vyrušil Francka se slastného zadumání. Nutno přiznat, že vzrušen dalekými krajinami zatočil klikou rychleji, než bylo záhodno, což mělo za následek, že pramen pod otcovými prsty se rychle zkroutil, vzepjal – a přetrhl! Modrá žíla naběhla na Martinově čele, upustil konopí na zem, přiskočil a dříve, než se stačil Francek vzpamatovat, vyrval mu knihu a začal ho s ní nemilosrdně bít přes hlavu. Francek se jenom skrčil a kryl se lokty. Kniha však nebyla uzpůsobena na tento druh použití a již po několika úderech se její hřbet rozlomil a uvolněné listy zavířily spolu se zrníčky prachu v šikmých paprscích odpoledního slunce, prodírajícími se sem osleplým okénkem. Ve fantastickém sněžení se míhala stáda koní, hnaná urostlými jezdci v širokých kloboucích travnatými pláněmi proti planoucím červánkům, vlaky se tam řítily v oblacích páry po mostech a skrze tunely divokou horskou krajinou, parníky s mohutnými dýmajícími komíny se zmítaly ve vlnách bouřícího oceánu, hrbatí velbloudi, vedení na oprati beduíny s hlavami zabalenými do ubrusů, vytrvale putovali jakousi nekonečnou pískovnou, a tady zase lidojedi černí jako vix na boty veslují ve vratkém člunku pěnícími peřejemi... Na dalších vytržených listech se kočáry a ekvipáže kvapně sjíždějí k průčelím paláců. Z mramorových schodišť a balkónů se tam naklánějí elegantní dámy, každá z nich má na svém klobouku ma-
ROZTRHANÁ KNIHA
129
lou rozkvetlou zahrádku, a s úžasem si ukazují k nebi, kde se mezi načechranými obláčky vznáší jakási plátěná koule se zavěšeným proutěným košem; a v tom koši – jak neuvěřitelné! - stojí odvážný vzduchoplavec a uctivě zdraví dámskou společnost smeknutým cylindrem... Bizarní cesta kolem světa pokračovala neúprosně dál, rána za ranou, v slzách, prachu a šustotu létajícího papíru: námořníci v pruhovaných tričkách šplhají po ráhnech plachetnic, Indové, kteří mají na čelech zářící safír, se vezou na slonech přikrytých zlatě vyšívanými dekami... Všechno se to zvolna snášelo na špinavá prkna podlahy a vytvářelo tam pestrou závěj, strakatou jako kabát masopustního šaška. A byly tam také k vidění domy, unášené přívalem vzbouřených vod, lidé, jimž se pod nohama otevřela země jako jícen pekla, hora, která chrlí plameny a kouř... Konečně si otec Martin uvědomil, že drží v ruce jen rozchlípené desky. Odhodil je znechuceně do kouta a sáhl po svazku provazů. Francek se při tom pohledu bezděky křečovitě napjal. Teď to bude horší! Otec najednou strnul a ruce mu klesly. Nečekaný jev ho vyvedl z míry: na vrzajících schodech se vynořila přilba s péřovým chocholem, tvář, nutící se do strohých rysů, černá uniforma. Martin rozpačitým pohledem zhodnotil způsobenou spoušť, ale policajt se tvářil, že nic nevnímá. Listy knihy zašustily pod jeho vysokými koženými botami, když důstojně a nedbale prošel skrze závěj z barevných střepů světa. Zvedl prsty k okraji přilby. Otec pokývl na pozdrav. „Jak se daří, pane Routa?“ zeptal se policajt a usmál se koutkem úst. „Ujde to.“
ROZTRHANÁ KNIHA
130
„Mizerné vedro, co?“ „Pravda. Nepamatuju takový léto. Měl byste chuť na skleničku?“ „Ne, díky, napiju se radši vody u studny. Víte, Routa, jsem tu spíš... ouředně...“ Sejmul přilbu a otřel si orosenou pleš kapesníkem. „Co dělá váš nejstarší?“ „Myslíte Tomeše?“ „Ano.“ Otec se bez úspěchu pokoušel shrnout nohou rozházené listy na jednu hromadu. „Děláme spolu řemeslo,“ řekl po chvíli nezvykle tiše. „Kde je teď?“ Otec se hryzl do rtů. „Poslal jsem ho... vyjednává s kupcema, s obchodníkama...“ „A tropí výtržnosti! Víte o jeho nebezpečných stycích?“ „Nevím, co dělá. Je dospělej.“ „Znáte Šimečka? Myslím mladýho.“ „Jo.“ „Neměl by se držet takových kamarádů, nebo špatně dopadne! Kde byl včera večer, asi tak po osmé?“ Martin jen naprázdno polkl a sotva znatelně pokrčil rameny. „Víte, jaký je trest za urážku Jeho císařského Veličenstva? A za napadení úřední osoby?“ Francek úkosem pozoroval otce a zdálo se mu, že se dusí. Jeho tváře temněly a žíla na čele byla jako fialový had. Neklidnými prsty kroutil ústřižek provazu...
ROZTRHANÁ KNIHA
131
„Navíc výtržnost o jarmarku... Až mu to jednou sečteme... Varuji vás!“ prohlásil policajt a rázně si nasadil přilbu zpátky na hlavu. „Ať si nezahrává s těma anarchistickejma fantaziema! Je mladej a má život před sebou!“ Otočil se a opět důstojně sestupoval po vrzajících schodech, postupně mizel až po špičku chocholu, jako by se propadal.
Možná to byl úmysl a možná jen pouhá náhoda, že újezdský farář zvolil za téma nedělního kázání „návrat ztraceného syna“. Toho dne vál tak silný vítr, že muži vycházející z kostela museli ponechat ruce na střechách svých svátečních černých klobouků, takže to vypadalo, jako by byli neustále připraveni k pozdravu. Předkloněni a s očima slzícíma se dívali, jak přes tvář pálícího letního slunce letí černé mračné cáry, podobné splašenému stádu býků. Naříkavý svist stoupal a klesal v táhlých vlnách a kluci si začali šeptat něco o Královském hadu. Martin klopýtl přes žulový práh kostela, zatápal rukou v prázdnu, aby udržel rovnováhu, a na tuhle chvíli zřejmě čekal potměšilý vítr. Okamžitě se zmocnil jeho klobouku, zatočil s ním v povětří a vynesl ho až nad kostelní báň, kde způsobil poplach v holubím
ROZTRHANÁ KNIHA
132
hejnu. Martin ztuhl v rozpačitém gestu; z jeho tváře bylo možno vyčíst vztek i úžas. Cestou k domovu je však dohonila mladá dívka – ne moc hezká, ale s milým, upřímným úsměvem – a v pozdvižené paži jako mimořádnou trofej nesla Martinův klobouk. Martin procedil mezi zuby něco jako poděkování, jeho žena však hned zahájila výslech: „Čípak jste, děvenko, aha, Kubáskovic, a co dělá paní maminka? jo, támhle jde, pozdrav pánbůh, sousedko, to nám ty děti před očima vyrostly, viďte? ještě včera se to batolilo po zemi a najednou je to holka na vdávání...“ Martin teprve teď pochopil, kam vítr vane. A zatím ten, kolem jehož osoby se začínala splétat jemná vlákna, tak jemná jako bavlna, ze které se dělají měkké bílé šňůry, měl docela jiné starosti. Tomeš se nikdy nezdržoval doma déle, než bylo nezbytně nutné. Jeho cesta teď stále častěji směřovala ke Kostelci. Chodil zkratkami po mezích a přes lesy, až mu zdálky zasvítila vstříc bílá věž zámku, podobající se majáku nad nekonečným vlněním borových strání. Často také chodíval údolím potoka, kolem mlýnů, kde se neustále křižovala cesta vody a lidí. Opatrně ohmatával bosýma nohama slizké oblázky na dně brodů; jednou, když uklouzl a v poslední chvíli chytil rovnováhu, tu předkloněn nad pádícím proudem spatřil u dna zelené vlající vousy, prastaré a navždy pohřbené pod ledovým chladem, který i uprostřed parného léta zpomaloval jeho neklidnou krev. Na louce pod zámkem hrávala o nedělních odpoledních vojenská kapela a širokou „špacírkou“, lemovanou řadami vlašských topolů, se pohybovaly dámy, budící dojem, že by snad vzlétly, nebýt pevně přidržovány v podpaží solidními muži s upocenými úsměvy. Celé dlouhé hodiny dokázala tahle společnost hrát hru na vynucené a upřímné, servilní a blahosklonné, přátelské a odměřené pozdravy. Občas mezi korzujícími prošuměl vánek vzrušení: to když hřmotně projel knížecí kočár tažený čtyřspřežím běloušů, nebo
ROZTRHANÁ KNIHA
133
když prošel zasněný vousatý muž s holí a cvikrem na nose... „To je ten básník,“ šířil se tlumený šepot, „těžce nemocný, prý celé noci nespí, je to na něm vidět, pravda, tihle básníci...“ A právě sem přivedl jednou Šimeček své kamarády. Trojice se pohodlně rozvalila na proutěných židličkách zahradní restaurace. Popíjeli pivo a výsměšnými poznámkami komentovali okolní divadlo. S počtem vyprázdněných půllitrů stoupala jejich troufalost; občas vykřikli něco neslušného na pěknou paničku a řehtali se jejímu ruměnci; jednou je za to chtěl švihácký důstojník spráskat jezdeckým bičíkem, ale když se ti tři postavili a vykasali si rukávy, zvolil raději taktiku hrdého ústupu. „Výborně, chlapci!“ vykřikl mladý muž se slamákem na hlavě a s červeným karafiátem v klopě bílého saka, který byl náhodným svědkem té příhody. „Musíte se napít se mnou! Zvu vás!“ Napili se pořádně. Když je hostinský po půlnoci vyhodil, připadala jim knížecí „špacírka“ užší než pěšinka v lukách. Drželi se navzájem kolem ramen a jen s obtížemi se vyhýbali topolům, rostoucím nějak příliš hustě po obou stranách silnice. „Širší cestu!“ volal pateticky jejich nový známý, který se jmenoval Stanislav. „Širší cestu! Smeťte z povrchu země to haraburdí minulosti!“ Narazil však na tvrdou realitu topolového kmene a otřesen zůstal stát, ohmatávaje si prsty tvar boule, která mu počínala pučet na čele. „Co to?“ (Tma noci a tma uvnitř hlavy se mu navzájem násobily.) Co to je? Hlavou proti zdi?“ Několik létavic sešívalo nebe jiskrným stehem a stromy zaplétaly navzájem své větve, jako by se tím dotykem chtěly pojistit proti strachu, že budou vytrženy z kořenů. V příkopu něco sladce páchlo – snad mršina kočky pytlačky, zastřelené panským hajným.
ROZTRHANÁ KNIHA
134
„Je cosi shnilého ve státě dánském!“ vyřvával Stanislav. Jeho hamletovské výroky však padaly do studny srpnového nebe a tonuly tam bez sebemenšího ohlasu; ostatní měli co dělat sami se sebou, aby překonali momentální vratkost svého postavení – a kromě toho dost dobře nechápali, co má Stanislav proti Dánsku. „Vás to nezajímá, co? Vy jste, páni bratři, vožralí jako dobytek!“ „Hele, hele... to ty by ses potřeboval... to...“ „Kafe! Potřebujete silný kafe, aby vám pročistilo vaše zaprášený mozky! Teprve pak vám řeknu něco o vaší úloze na tomhle smetišti dějin!“ Ale najít pravou cestu nebylo tak snadné... „Kde vlastně bydlíš?“ zeptal se Petr, který si vždycky zachovával střízlivý odstup, ať se pilo sebevíc. Snad to bylo jeho klidnou náturou nebo tím, že by byl raději někde úplně jinde... Ovšem chodit za Anežkou i v neděli večer, to si nemohl dovolit, to by ho v očích kamarádů dočista znemožnilo. „Támhle! Vidíte ten bílý dům?“ Mohli si oči vykoukat - a nic; to jen měsíční světlo kreslilo stříbrný obdélník na trávě mezi stromy. „Zatracený aleje!“ zlobil se Stanislav. „Nezdá se vám, že jsou všechny aleje na světě stejný?“ Tomeš se smál, až z toho škytal: „K vašemu baráku vede alej, co? Císařská cesta, ne? Nemáte náhodou u chalupy bránu a padací most?“ „Most zatím ne,“ řekl Stanislav, „ale kdoví, jestli tam zítra nebude? Támhle, vidíte?“ Ale byl to pro změnu bělavý mrak kouře, ležící na černé hmotě lesnaté stráně. ROZTRHANÁ KNIHA
135
„Bydlíš vůbec někde?“ „Začínám o tom pochybovat,“ povzdychl si Stanislav. „Jsi vůbec z tohoto světa?“ Pokropit ho svěcenou vodou, možná by se propadl v plamenech a sirném čmoudu do země... Tomeš se zachvěl; jakýsi mrazivý závan mu vnikl pod límec košile a sjel dolů po zpocených zádech. Nevede snad tenhle úvoz, do kterého právě teď odbočili, ke hřbitovu? Měsíc se ukryl za stoupajícím mrakem a odněkud z krajiny zalité černou tuší zažblunkal potok. A najednou jim v cestě stály bělavé stupně schodiště, nahá žena ve výklenku zdi (ne, to nebyl přízrak, jen socha!) a dveře se zlatým leskem mosazné kliky. Mládenci zůstali ohromeni a přepadl je ostych před nočním kumpánem: bylo teď víc než zjevné, že je to „nóbl pán“. Ten však nic nedbal na jejich rozpaky a pěstí zabušil na dveře, až jejich skleněné výplně s leptanými ornamenty pronikavě zařinčely. Vzápětí se z okolní tmy začaly vynořovat nažloutlé obdélníky svítících oken, jako by se postupně otvíraly oči probuzeného dvanáctihlavého draka. Plaménky svíček se zachvěly v průvanu a naznačily cosi impozantního: bílá budova tu ležela v tučné zeleni nad potokem jako perla, jako vzácná krabička ze slonoviny, nevelká, ale velmi jemně a důmyslně zdobená. Vzápětí cvakl klíč v zámku a mezi křídly dokořán otevřených dveří se zjevil neskutečný vzdušný přelud, ženská bytost zahalená do růžové pěny krajek a zlatých prstenců vlasů. Světlo, které tryskalo z nitra domu za jejími zády, ji obalilo mlžnou svatozáří a dopadlo i na velký nápis nad vchodem, jehož písmena, podobající se podivně krouceným fazolovým stonkům, hlásala: VILA MARKÉTA. Mladíci zalapali po dechu. Zdálo se, že naráz vystřízlivěli.
ROZTRHANÁ KNIHA
136
Stanislav zahalekal: „Markéto, vedu hosty! Vzbuď Barču, ať postaví na kafe! Tohle je moje sestra, páni bratři! Pěkná, co?“ Nikdo ani nehlesl. Také Markéta nehnula ani brvou a ustoupila ode dveří, aby mohli projít dovnitř.
Strýc Václav se svou ženou Marií šťastně překonali nezměrnou rozlohu oceánu, aby pak utonuli v nezměrné rozlehlosti nové pevniny. Zapadli tam jako kámen do hlubiny a čas se nad nimi zavřel. Nikdo se už nikdy nedozvěděl, že strýc se doopravdy stal obrovským boháčem, možná vůbec nejbohatším mužem na tomto světě. To bylo tak: napřed se samozřejmě ukázalo, že všechny ty nádherné sliby páchnou bohapustou lží, že zaplacená půda má podobu úředního papíru, který jim dává právo si ji najít, označit – a ubránit! K tomu bylo nezbytné za poslední peníze koupit vůz, koně, zásoby jídla, nářadí, nádobí, pušku... „Na co pušku?“ podivil se strýc Václav. „Copak jsem nějakej hajnej nebo pytlák? Poctivýmu člověku taková věc nepatří do ruky!“ Vysmáli se mu.
ROZTRHANÁ KNIHA
137
Marie si povzdechla a vydala poslední zbytek peněz, v něž se před nedávnem proměnila jejich mlečická chalupa, jejich políčko, jejich dobrácké kravky... S čistýma rukama do neznáma. Václav klímal na kozlíku a za zády mu zavěšená pánev rytmicky cinkala o litinový hrnec. V červeném písku se mihl chřestýš a na vybledlém nebi vartovala supí hlídka. Obzor cenil vykotlané zuby krvavě zbarvených skal. Marii se zdálo, že cesta padá do dračího chřtánu, oči jí slzely z nezvyklého jasu, a jako by dosud cítila čpavou hořkost kouře, která je vyprovázela od ono rána, kdy vyjeli na první kopec nad rodnou vsí... V poledne míjeli vybělenou koňskou kostru. „Já bych se radši vrátila,“ zašeptala teta Marie. Rty se jí sotva pohybovaly, jak je měla rozpraskané žízní. „Vydrž,“ řekl Václav, „brzy dojedeme k vodě a uvaříme si kafe. Jako obvykle měl pravdu. Proti vyšisované šmolce obzoru se nenadále vyklenula duha a ozvalo se tajemné šumění, stále sílící s každou otáčkou kol, jež je přibližovala tomu místu. I vyčerpaný kůň zavětřil a přidal do kroku. A pak to spatřili; přímo pod nohama se jim otevřelo údolí, kde pod duhovou bránou skákala zpěněná řeka, běžela kamsi dolů po skalních schodech a mizela v mlžné propasti. Nad vodopádem neustále drobně pršelo. Marie se chopila čajníku a zamířila nejkratší cestou k vodě. Vzápětí se ozvalo její zděšené zaječení. „Co je?“ zavrčel Václav. „Had? Nebuď taková hystorická!“ „Ne, ale... ale... svatej Šebestián!“ Tohle i rozšafného strýce zvedlo z jeho dobře vyseděného místa na kozlíku; žerty u jeho ženy nepřicházely v úvahu, a jestliže tedy jmenovala dotyčného světce, musel být přítomen (pak je ovšem její vzrušení omluvitelné!).
ROZTRHANÁ KNIHA
138
A skutečně: k pahýlu mrtvého, kůry zbaveného stromu byl přivázán dočista nahý muž, z jehož těla jako ze zvláštního jahelníčku trčely opeřené konce četných šípů. Mučedník byl ještě mladý, urostlý a hezký, podobal se bílé soše, jasně odrážející doteky slunce. Jen na místech ran pošpiňovaly jeho kůži stružky zaschlé krve. Strýc pokročil blíž, ale zarazil ho nasládlý pach a monotónní zpěv mušího hejna. „Masařky!“ vyhekl a couvl. „Pojď pryč, Marie! A nedívej se zbytečně na něj; nesluší se pro vdanou ženskou okukovat nahatý mladíky!“ Jenže v další cestě ležela řeka. Zlostně šplíchala zdivočelou pěnou po kopytech koně, jenž znepokojeně odfrkoval. „Zkusíme to proti proudu. Někde tady přece musí být brod!“ Cesta podél řeky však byla prachbídná. Václav musel dokonce seskočit a podpírat vůz, aby se nepřekotil. To ho dočista vyčerpalo. Jakmile se objevil rovný, zelený palouček, nechal koně, ať se pase, a sám se svalil do trávy. „Marie, uvař kafe!“ Teta měla v plátěném pytlíku dostatečnou zásobu praženého žita. Měla i několik balíčků lisovaných cikorkových kostek. Sundala z vozu malá plechová kamínka (strýc odmítal sedět u otevřeného ohně jako nějaký cikán!), nasbírala do nich suché klestí a za chvíli už na rozpáleném plátu bublala v železňáku voda, zatímco z plechové roury, ohnuté k nebesům, stoupal sloup šedočerného kouře. Ten kouř se podobal vykřičníku zavěšenému nad krajinu; znepokojil hlídkující supy a vzbudil podiv v mnohých očích, jimiž hleděly okolní houštiny. Když šla Marie pro další náruč klestí, vztyčila se náhle před ní postava z těch dávno opuštěných masopustních maškarád; jakýsi snědý šašek, počmáraný ve tváři pruhy žluté a černé barvy, s vestou na holém těle a s umaštěnou buřinkou, do jejíhož dýnka měl zabodnuté ptačí brko. Marii se chtělo opět zaječet, včas si však uvědomi-
ROZTRHANÁ KNIHA
139
la, že nesmí být „hystorická“, aby se její Václav nepolekal a neztratil chuť na toužebně očekávané kafe. Usmála se tedy na příchozí (Ano, na příchozí, neboť dříve, než si to stačila rozmyslet, objevil se za tím prvním druhý, třetí, čtvrtý, potom pátý a šestý...) a řekla poněkud stísněně: „Václave, máme tu nějakou návštěvu.“ „Ať jdou dál!“ zahlaholil strýc, jako by seděl v sednici na své stoličce u kamen. Kruh mlčenlivých maškar je obstoupil kolem dokola. „Dej jim kafe,“ řekl strýc. Marie nalila horkou tekutinu do všech nádob, které našla ve voze. Pak nakrájela chleba. Strýc si mlaskl a rozvážně započal s obřadem lámání a drobení do svého litráku. Domorodci ho se zájmem pozorovali. Jeden z nich se prstem tázavě dotkl strýcova hrnku. „Kafe,“ zamumlal strýc plnými ústy. „Kafe!“ opakovali příchozí nadšeně, usedli na zkřížené nohy a lámali chléb podle strýcova vzoru. „Samozřejmě žádný pravý turecký, jen taková česká culifinda...“ „Cu-li-fin-da!“ hláskoval ten v buřince povzneseným hlasem. A všichni naráz obřadně usrkli. Strýce jejich zájem povzbudil: „Nic si z toho nedělejte, že kafe neznáte. My, když jsme byli malí caparti, a to nás bylo doma dvanáct, jsme o kafi taky jen slýchali, ale neměli jsme ani ponětí, jak vypadá. Ráno se snídávala polívka.“ „Polívka,“ přikyvovali spokojeně návštěvníci. „A takhle jednou před vánoci, nevím, co to matku napadlo, povídá: Víte co, děti? Že jsou ty svátky, uděláme si kafe! Ať taky víme,
ROZTRHANÁ KNIHA
140
co lidi na tej dobrotě mají. No, to se ví, otec nadával, co bysme eště nechtěli, že kafe je počátkem všech hříchů, že i v tech písni o strašnejch křivoklátskej loupežnících se zpívá, že mordovali, kradli, pili kořalku a kafe! Ale že byla ta vánoční nálada, nechal se nakonec umluvit a jen tak pořád pobrukoval, jako bouřka schovaná za kopcem. Matka nás děti sebrala, šlo se k židovi, a tam koupila kornout takových zelených zrníček – něco jako fazole. My už samozřejmě cestou loudili, aby nám dala ochutnat, ale kdepak, matka to nesla vysoko jako svátost. Ne, děti, kafe se vaří, po syrovým by vám mohlo bejt špatně! Doma ty fazolky vsypala do polívkovýho hrnce, postavila na plotnu, a my kolem furt brousili a nadzvedávali pukličku a čuchali k páře; ale nijak to nevonělo. Asi tak za hodinu matka řekla, že už by to mohlo bejt tak akorát vařený, vylovila sítkem ty zrníčka z vody a každýmu z nás klepla malou hromádku do dlaně. Co vám mám povídat: bylo to tvrdý jako broky a vošklivý a vůbec ne k jídlu! My brečeli, jako když spustí stavidlo, to víte, to zklamání, když jsme se tak těšili na dobrotu, a otec stál nad náma: Co jsem říkal! Je to svinstvo! Tady to máte, když se vám zachtělo panskejch pochoutek! A tak kafe skončilo na hnoji – a jako by se tam vyhodily pracně vydřený peníze. To byl moc smutnej Štědrej večír, moc smutnej...“ „Smutnej,“ řekli zdvořile hosté. „Teprve když jsme vyrostli a přišli trochu do světa, tak jsme pochopili, že se ty pěkný fazolky musí napřed na pekáči v troubě upražit, pak roztlouct v hmoždíři nebo umlejt v mlejnku, a pak teprvá vařit. Ale pít z toho tu vodu, ne to hustý, to hustý odcedit a vyhodit!“ Strýc vyprávěl tak vášnivě, až návštěvníky poprskal chlebovými drobečky. K smrti rád poučoval, ale jak někde začal, hned ho umlčeli; poprvé v životě měl takhle pozorné posluchače. Hleděl využít výjimečné příležitosti a blýsknout se znalostmi z nedělní přílohy Rolnického kurýra, a tak ještě široce pohovořil o tom, jak se vymyslelo levné náhražkové kafe z praženého žita, které má
ROZTRHANÁ KNIHA
141
skoro stejnou chuť, ale nemá barvu, tak se barví na černo cikorkou, ta mu dodá i hořkost, a pak už je úplně k nerozeznání a vůbec...“ Den se mezitím také obarvil na temnější odstín, neboť večer už vylézal z nejhlubších míst údolí, šplhal výš a výš, až nakonec spolkl i červené vrcholky skal. Hosté se najednou – jako na povel – zvedli a beze slova zmizeli v křoví. Ale ráno, sotva strýc Václav začal snídat, byli tu zas. „Kafe,“ řekli s úsměvem a usedli na paty. Přišlo jich dvakrát tolik co včera. Marie už nevěděla, do čeho jim nalévat; ke cti přišla i pánev a dokonce i džber, z něhož napájela koně. „Culifinda!“ smáli se spokojeně hosté, „polívka smutnej cikorka a vůbec...“ Dopili, říhli, pak ten v buřince vstal, zvedl ruku a zaječel příšerným hrdelním hlasem. Marie se rychle pokřižovala, ale nebylo toho zapotřebí; z houštin vyšel jen zástup směšně kropenatých koníků, obtěžkaných velkými koženými vaky. Muž v buřince otevřel jeden z těch vaků, hrábl dovnitř a ukázal hrst okrového písku. V tu chvíli se strýc Václav zakuckal a teta Marie ho musela mlátit pěstičkou do zad. A nebylo divu! Tohle se až příliš podobalo zlatým nugetům, jimiž platívali otrhaní prospektoři v městečku svou porci whisky. Jistě to bylo zlato! Pytle zlata za trochu vývaru z praženého žita! Teď konečně mohl strýc pohledět tetě do očí – poprvé od chvíle, co vstoupili do téhle země. Ano, teď, právě teď mohla názorně vidět, že se nikdy nemýlí ten, kdo pravidelně čte noviny a zachovává si čistou mysl pitím meltové kávy (Nejlepší je hradecká, ta se značkou TŘI DĚCKA!). Strýc spatřil budoucnost ve zcela jasných barvách, tušil, že další cesta bude už jenom procházkou rozkvétajícím sadem nových nadějí. Výbojně si nakroutil kníry při představě, co všechno si pořídí. No, samozřejmě, že odpoví na všechny inzeráty z Rolnického kurýra! A koupí celé pole toho hlupáka souseda, který ještě nic ne-
ROZTRHANÁ KNIHA
142
tuší a ve své malosti se raduje, že po pětiletém souzení vyhrál na Václavovi půlmetr meze! Jak směšné! Jak malicherné! Všechno půjde snadno a lehce, jen ještě překonat brod. Byl plný mělkého čeření a laškovné pěny (lákavý jako myší past, nabízející kousek sýra). Kůň měl co dělat, aby utáhl vůz naložený tím přetěžkým a převzácným nákladem; voda proskočila skrze loukotě kol, zasyčela, hadím pohybem objala koňská kolena. Ten starý a sešlý tahoun teď úzkostně zařičel a kůže na vystouplých žebrech se mu rozkmitala třesavkou. „Hyjé!“ práskal ho strýc postraňky po bocích, jenže kolo se propadlo do nějaké díry v říčním dně a vůz zůstal nepohnutě trčet jako ostrov uprostřed pádící řeky. Václav zaklel a slezl dolů, aby zatlačil. Nečekaně silný proud ho udeřil do prsou a šplíchl mu do úst, zatápal rukou po nějaké opoře, ale nahmátl jen vzduch. Padal naznak a přes něj se převalila čirá voda, plná duhových bublinek. Pil plnými doušky, pil proti své vůli tu perlivou vodu z Červených hor, tu silnou vodu, která rozbíjí kameny a uvolňuje z nich oslnivá zrnka. Smísil se s říčním pískem a jeho vlasy, řasy a vousy časem zezlátly... Teta Marie zůstala úzkostně sedět na kozlíku s rukama sepjatýma a očima vytřeštěnýma. Chápala, že se přihodilo něco strašného, když její Václav tak nenadále zmizel, ale nebyla schopna domyslet co... Hladina neustále stoupala a hukot řeky, napájené tajícím sněhem z hor, sílil jako dunění varhan... Čas pádící vody se stal časem věčnosti.
Po čase prý tudy jela velká karavana na západ. Uprostřed řeky našli vůz; bylo v něm jen pár prázdných zpuchřelých kožených vaků ROZTRHANÁ KNIHA
143
a rezavý železný hrnec. Na kozlíku se choulila kostra ve zbytcích ženských šatů. Ten smutný obraz se vystěhovalců hluboce dotkl. Neznámou ženu pohřbili pod pobřežním srázem společně s jinou kostrou, která byla nedaleko odtud přivázána ke stromu a mezi žebry jí vězely opeřené šípy. Ti dva zřejmě patřili k sobě. A aby bylo jasno, že i v pustině platí zákon spravedlivé msty, vypálili nejbližší indiánskou osadu a její obyvatele postříleli. Náčelník prý – dříve než mu kulka roztříštila ústa – křičel: „Kafe culifinda polívka smutnej cikorka a vůbec...!“
Tomeš uchopil do dlaní horký šálek kávy a zasykl bolestí. Dostal se snad do snu, v němž překročil práh dosud poznaného světa? Upíjel tekutinou, vřelou a černou jako ta okolní noc, která mu vlastně ani nechutnala a naprosto opařila a zmrtvěla jeho jazyk. Přesto pečlivě dopil až do dna šálečku, jehož titěrnost v něm vzbuzovala strach; podobně na něj působila i nehmotná Markéta. Připadalo mu, že kdyby se jí pokusil dotknout nějaký smrtelník, rozplynula by se... A přesto nemyslel na nic jiného, než jak by se jí dotkl. Svět se s ním při tom pomyšlení zatočil a jakási slastně mrazivá mdloba mu projela tělem... Proboha, co jsem to vypil? Nebyl to jed? Nebyl to čarodějný lektvar, který vaří víly za mlhavých nocí?
ROZTRHANÁ KNIHA
144
Později, v denním světle, vypadalo všechno mnohem prostěji; Markéta měla oči začervenalé nevyspaním a pod nimi drobné vrásky únavy, mluvila chraptivým hlasem a kouřila cigáro v dlouhé špičce. Přesto to byla krásná ženská. A Tomeš, když se tak na ni nenápadně díval, věděl, že se sem bude vracet. Ochotně se teď nabízel otci, že v Kostelci vyřídí různé objednávky a zakázky; v sobotu večer a v neděli se však vytrácel beze slova. Nebylo ho už vídat opilého; matka se radovala, že dostává rozum. Teprve po nečekané návštěvě četníka si Martin začal vybavovat různé souvislosti. Svět se zbláznil... A Bůh se na to dívá? Dívá se a nic neudělá? Ale kdo ví; třeba už připravuje novou Sodomu a Gomoru, snad už v nebi střádá vodu na novou potopu. Lesy jsou teď plné podivných, po městsku oblečených návštěvníků, kteří tam nechodí za nějakým užitečným cílem, jako je třeba sběr hub a jahod, kradení dřeva či pytláctví, ale jen tak, aby se mohli zhluboka nadechnout a vykřikovat: „Ten vzduch!“, nebo aby se zastavili před starým smrkem a volali u vytržení: „Ta krása!“ Na první pohled blázni; ale odkud se tak najednou vyrojili? Šířili se teď podél železničních tratí jako nějaký mor. Martin měl obavy, aby to nebyli nějací maskovaní zloději, a po špatných zkušenostech s cikány a potulnými žebráky chodil častěji kontrolovat kurník a kozí chlívek. Brzy se však ukázalo, že to jsou vesměs bohatí lidé, kteří dokonce rádi za leccos zaplatí. To už bylo zcela nepochopitelné! „Lufťáci,“ šklebil se pajdavý Josífek, který se jich držel jako klíště, aby z nich vysál nějaký ten krejcar či dokonce zlatku, „to jsou prostě lufťáci!“ Stalo se tehdy, že v plném rozpuku léta se Martin Routa vracel zpátky od kosteleckého nádraží, kolem Čapského rybníka (pěšinou u Pětidomků), a už zdaleka slyšel hlučné cákání, šplouchání a ženský smích. Napřed ho napadlo, že tam služebné z městečka perou prádlo, ale když rozhrnul pobřežní olše, spatřil v rozkmitaném stříbrném zrcadle hladiny ženská těla, těsně obalená přilnavě promo-
ROZTRHANÁ KNIHA
145
čenou látkou. V koketních, krajkami lemovaných kalhotkách a blůzičkách vypadaly ty necudné ženštiny skoro stejně, jako kdyby byly úplně nahé! „Aby vám nevypadly oči, strejdo!“ zapištěly na něj. „Nechcete se s námi taky vykoupat?“ Znechucen se odvrátil – a tu si povšiml Tomeše, sedícího na kořenech vrby s vyhrnutými nohavicemi a chodidly ponořenými ve vodě (jako vodník přihlížející rusalčímu reji!). Martin nepromluvil, neboť nenacházel vhodných slov. S odporem plivl přes synovu hlavu; slina potřísnila rtuťovitou hladkost hladiny u Tomšových nohou. Tomeš prudce vzhlédl, trhlo to s ním, ale zůstal sedět. Dětský strach, který mu v prvním úleku kmitl tváří, se pomalu rozpouštěl v tvrdnoucích rysech obličeje. Martin si najednou uvědomil, že se na něj dívá cizí zachmuřený muž, jehož oči se ptají: Co chceš? Proč mě rušíš? Tomšův vzdor byl dnes o to silnější, že vycházel ze střízlivé mysli. Tohle poznání Martina vyvedlo z míry. Přemýšlel o tom celou cestu domů, přemýšlel o tom po zbytek dne a nemohl najít východisko. I teď, při práci, si najednou uvědomil přítomnost někoho cizího. Roztržitě zvedl hlavu; ano, to Hanka, točící klikou kolovrátku, se na něj upřeně dívá. Co je to za ženskou? napadlo v tu chvíli Martina. Znám jí? Co po mně chce? Co si teď vlastně myslí? Příliš pozdě si uvědomil, že špatně spočítal počet pramenů a pod rukou mu vzniklo jakési nedochůdče. Tohle poznání ho zdrtilo: poprvé ve svém životě z vlastní viny pokazil dílo! Mrštil zparchantělým provazem do kouta a uprchl z domu. Šplhal nahoru na Čafku, nejprudší strání, pln zadýchaného vzteku a zoufalé nejistoty, sbíral suché klacky, lámal je a odhazoval - a ty třaskavé rány zněly jako výstřely. Klopýtal přes pahorky, borůvčím, plným těžkých ojíněných plodů, a brusinčím, plným rubínových slz...
ROZTRHANÁ KNIHA
146
Na mýtině se nenadále srazil s důstojně vyhlížejícím pánem, oblečeným po městsku, hladce vyholeným a vonícím kolínskou vodičkou. Pán se na Martina usmál – a tu Martin spatřil, že má modré rty, modré zuby a modré prsty, a polekaně od něj couvl (později příhodu vyprávěl tak, že prý se jen stěží ovládl, aby „tomu lufťákovi přes tu jeho modrou hubu nenafackoval! Dospělej chlap, a žrát v lese černý jahody, jako nějaký usmrkaný děcka! Že se nestydí!“). „Prosím vás, pane,“ promluvila modrá ústa, „trochu jsem zabloudil. Kterým směrem je Kostelec?“ Martin však odcházel beze slova a zanechával modrého pána jeho bloudění. „Prosím vás, pane!“ vztahovaly se za Martinem modré prsty, „já vám třeba dám na pivo... Jen mě tu nenechávejte! Už se stmívá!“ Ten modrý muž se jmenoval Jindřich von Burnow. Chtěl vykonat namátkovou inspekci u svých dětí ve vile Markétě, ale současně spojit užitečné s příjemným a trochu se projít přes lesy. Jenže ztratil cestu a zůstal zmatený v nekonečném zeleném labyrintu, plném kamenitých strání a bublajících potůčků. Kudy dál? A teď ho i ten neznámý venkovan opustil. Zřejmě ve své tuposti ani nechápal, co po něm Jindřich chce. No, co se dá dělat... Král dobrého piva si těžce povzdechl a vydal se na další bludnou pouť. Teprve těsně před západem slunce potkal hajného a ten ho vyvedl do Radenic, k dráze (dostal se tedy na úplně opačnou stranu, než byl jeho cíl). A protože se už nedostávalo času, vrátil se nejbližším vlakem domů do Plzně. Díval se z okna kupé první třídy na roje jisker, padající do tmy, a s něžným dojetím myslel na svou zlatovlasou perličku i na toho vzpurného klacka...
ROZTRHANÁ KNIHA
147
„Revoluce!“ vykřikl Stanislav onoho odpoledne a třískal o stůl tlustou knihou, aby dodal váhy svým slovům. Slunce pokrývalo verandu vily Markéty mřížemi jasu a stínů, v nichž byli uzavřeni jako ve vzdušné kleci. Stanislav chodil z jednoho konce místnosti na druhý krokem vězněného lva a citoval z té tlusté knihy povzneseným hlasem (Tomšovi to připomnělo kázání újezdského faráře). Mluvil o tom, že je třeba nasadit své životy i jmění ve jménu lidské svobody, neboť čas uzrál jako shnilý plod. Tomeš se během jeho plamenné přednášky občas ohlédl a spatřil úsměv v Markétiných očích. Hleděla na něj upřeně – s takovou sebejistotou se dovedou dívat jen děti, které ještě nezapochybovaly o tom, že jsou středem světa. Tomeš pokaždé rychle uhnul pohledem někam jinam: k otevřenému oknu, ve kterém vlála záclona, k temnému obrazu, na němž bouřlivé moře polykalo bárku, či k broušené váze, ve které voněl šeřík navzdory tomu, že jeho dřevité tělo už zahnívalo v zelenavé vodě. Ale nedalo mu to, aby se opatrně nevracel, až opět narazil na vytrvalou přímku jejího pohledu. Zaťal zuby a rozhodl se vydržet, přesto že pod kořínky vlasů se mu začali hemžit ledoví mravenci. Nakonec ale prudce vstal (porazil přitom židli) a vyšel do zahrady. „Co je mu?“ zarazil se Stanislav překvapeně uprostřed věty. „Mám to chápat jako protest? Myslíte, že nesouhlasí s naší ideou?“
Tušový stín Čafky pokryl střechu Routovic chalupy. Neslyšní netopýři kličkovali kolem otevřených oken. Noc byla dusná. Hanka cítila, jak se její muž neklidně převaluje, jak pod ním postel bolestně sténá. A bylo pravdou, že Martin nemohl spát: téměř do rána se mu v hlavě točila jediná myšlenka. Uvědomoval si, že jeho nejstarší ROZTRHANÁ KNIHA
148
syn propadá zkáze, a pot mu stékal po čele jako roztavený vosk. A pak, místo očekávaného spánku, vlétla oknem z horké tmy těžká Můra, usedla Martinovi na hruď a tiskla mu hrdlo černými prsty, z nichž visely cáry letitých pavučin...
Přišel čas letnic, naplněný tajemstvím zelených rusalčích jezírek a kvetoucích šípkových keřů, kdy se uctívá zrající Boží tělo. Stanislav si vybral proslulé kostelecké procesí jako výjimečnou příležitost k oslovení davů; rozhodl se vystoupit před ženami, které se pyšní dceruškami v nadýchaných bílých šatičkách a před hladce vyholenými muži, drtícími pokorně v prstech okraje klobouků. Posilnil se na to několika panáky žitné a jakmile zaslechl vyzvánění a hudbu, blížící se ze zatáčky pod kostelem, vyskočil z hospody jako čertík z krabičky. Košili měl rozepnutou, šátek na krku nakřivo a v ruce mával Knihou. „Církev je opium lidu!“ křičel na čekající zástupy, těšící se na nádheru silnice vystlané květy růží, a pokračoval mnoha slovy, citoval obšírně myšlenky z moudré Knihy, kterou přijal za svou Bibli... Později si mnohokrát vyčítal, proč začal tak zeširoka, proč to vzal od pravěkých lovců a nenadhodil rovnou problém farských polí. Takhle se ještě ani nedostal ke starým Římanům, a už se mezi lidmi vzmáhal hluk, reptání, nadávky, někdo ho chtěl strhnout z podstavce sochy svatého Jana Nepomuckého (toho, co trpěl za své mlčení!), utrhli mu rukáv a strefili se mu do tváře kamenem. Pak zasáhly dva policejní chocholy, prodírající se zástupem k místu incidentu a mávající výhrůžně šavlemi. Stanislav zmizel, aniž dokončil svůj skvěle připravený projev. Kličkoval mezi skupinkami přicházejících lidí, kteří s úžasem sledovali prchajícího mla-
ROZTRHANÁ KNIHA
149
díka, honěného dvojicí policajtů, a pak, v domnění, že pochopili podstatu věci, spustili pokřik: „Zloděj! Chyťte ho, zloděj!!“ Někdo mu nastavil nohu, Stanislav upadl a bylo by s ním zle, kdyby se tam konečně neprodral Tomeš a nezačal se prát s chlapy, sápajícími se na Stanislava. Bitka brzy dosáhla impozantního rozměru, facky se rozdávaly s chutí a pleskavě přiléhaly k rudnoucím tvářím. Někdo dokonce zlomil policajtovi šavli a potrhal mu peří na chocholu. Ve chvíli nejvyšší nouze zasáhl Šimeček, který zapěl mocným hlasem: „Zdrávas Maria!“ Ve tváři měl výraz tak upřímné zbožnosti, že strhl svým příkladem ostatní: muži s fialovými podlitinami pod očima se rozpačitě křižovali, rozvášněné ženy chytily druhý hlas, posadily ho do ječivých výšek a v pauzách mezi slokami stačily během nadechnutí vychrlit několik nadávek na děti, jimž se rvačka stala vítanou výmluvou pro umazanost nedělních šatů.
Incident se urovnal jen díky dlouhým prstům Jindřicha von Burnow. Jeho synu Stanislavovi bylo uloženo domácí vězení. Nesměl opustil vilu Markétu – ovšem k návštěvám zvenčí rozsudek nepřihlížel. Policie sice občas legitimovala některého z hostů opouštějících vilu, ale když zjistila, že to není Stanislav, zapsala si jméno návštěvníka (pro všechny případy) a s pokrčením ramen dotyčného milostivě propouštěla. Týden poté vládlo ve vile Markétě tísnivé ticho. Sluneční mříže jako by zhoustly; pršel skrze ně zlatý prach, pomalu usedající na obraz, v němž moře požírá loď, na záclonu, jež mrtvě zplihla v bezvětří, na šeřík, jehož květ se pokryl rzí. Tomeš si uvědomil, že voda ve váze skutečně páchne hnilobou...
ROZTRHANÁ KNIHA
150
Stanislav seděl s hlavou pochýlenou a v pomalém rytmu bubnoval prsty do stolu. „Jsme neschopní?“ řekl najednou. „Jsme zbabělí?“ Nikdo mu neodpověděl, a tak bubnoval dál. Markéta se z ničeho nic krátce zasmála. Znělo to, jako když se tříští sklínka. Stanislav k ní prudce vzhlédl: „Prosím tě!“ „Promiň,“ řekla Markéta, „ale tenhle váš funus mi připadá trošku k smíchu, já si nemůžu pomoct...“ Šimeček mlčel a jen se ošíval, jako by měl osinu za krkem. Cestou domů si však musel ulevit: „Viděli jste ho? Jako Kristus při poslední večeři; nejmenuje Jidáše, ale přitom pořád čumí na mě! Místo toho, aby mi děkoval, že jsem zabránil, aby mu tu krásnou ideu důkladně nevytloukli z hlavy!“ „Ty mu nevěříš?“ zeptal se Petr, zatímco Tomeš měl ještě plné uši Markétina smíchu (jako když se tříští sklenka... křišťálová sklenka... v louce plné rosy, vína a vášní... krůpěje krvavé rosy, zbytky z hostiny černého obra, opojení sekáčů...). „Věřím, nevěřím,“ pokrčil Šimeček rameny, „každopádně mi předem bylo jasný, že dostane přes hubu. Lidi zásadně neposlouchají to, co nechtějí slyšet. Já jim na očích viděl, jak se těší na tu nábožnou píseň, jak se na ní celý třesou...
ROZTRHANÁ KNIHA
151
Nastávající slavná anenská pouť měla být na dlouhou dobu poslední. Ve chvíli, kdy kohouti vítali slunce, nikdo v Újezdské Huti ještě netušil, jak chmurný zvrat přinese do každodenního života čtvrtá hodina odpolední. Martin Routa a jeho žena se strojili do svátečního. Obchod byl tentokrát plně svěřen do péče Anežky a ta (kupodivu!) přijala svůj úkol málem s radostí – což nebylo respektem z otce, jak si namlouval Martin, ale vědomím, že dole u Jirmalovy stodoly čeká Petr, aby jí pomohl táhnout vozík se zbožím prašnou silnicí k Újezdu. Ach, ano, budou se navzájem dotýkat rameny a malíčky rukou, zakleslých kolem držadla vojky, budou spolu slastně mlčet a budou litovat, že cesta trvá tak krátce. Neobyčejně příznivou souhru okolností hleděl využít i Francek, jemuž bylo nařízeno tlačit vozík a na trhu Anežce pomáhat s prodejem. Sotva se vzdálili z dohledu otcovské chalupy, nadhodil Francek lstivou otázku: „ Vadilo by ti, kdybych si na chviličku odskočil něco zařídit?“ „Jdi, kam chceš!“ řekla Anežka velkodušně. „Ale doma řekneš, že jsi byl celej den se mnou, jo?“ „Nestrachuj se, nejsem zrádce!“ zajásal Francek a skokem byl za příkopem. „A když ty řekneš, že jsem byl celej den s tebou, tak já neřeknu, že na tebe čekal Petr!“
ROZTRHANÁ KNIHA
152
Hbitě uhnul před hroudou, kterou po něm Anežka hodila, a pádil přes vyprahlý ovčí kopec k pastoušce. Zem kolem té čarodějnické chalupy byla červená, udusaná jako mlat, pokrytá zelenými housenkami husinců a kozími bobky. Z popraskaného komína se kouřilo, kouř unikal i škvírami doškové střechy. Mezi dveřmi stála přežvykující koza, ďábelsky černá, a potměšilýma krvavýma očima pozorovala příchozího. Francek se raději zastavil v bezpečné vzdálenosti a snažil se přivolat Honzu. Místo něj však vyhlédla z vikýře v dřevěném štítu rozcuchaná hlava staré Trsové. „Co nám tu řveš, spratku?“ „Hledám Honzu!“ „Tak ho hledej vočima a ne hubou!“
Honza byl až v rokli u pstruží tůňky. Stál s vyhrnutými nohavicemi v ledové vodě obklopen skvrnitými rybími těly; pstruzi strnuli na místě, hlavami rozráželi pádící proud a jen nepatrný pohyb jejich ocasů prozrazoval, že jsou živí. V půlkruhu očekávali pravidelný příděl masitých pochoutek, ale Honza se tentokrát zabýval něčím podivným a neobvyklým. Máčel do vody smyčku provazu a přitom mumlal: „Nebudeš-li držeti, povím já to háděti, hádě ti dá kamenem, shoříš v pekle plamenem...“ „Co tu blbneš?“ houkl na něj Francek. Honza vztekle plivl do vody a dychtiví pstruzi chňapli po jeho slině: „A je to v prdeli! Kvůli tobě, ty moulo! Abych začínal znova! Copak nepoznáš, že tohle je to nejpříšernější zaříkávání, který se nesmí ani na chvilku přerušit?“
ROZTRHANÁ KNIHA
153
„Nojo, ale provaz se má zaříkávat o půlnoci. A pod šibenicí!“ „O žádnej šibenici nevím a na půlnoc nemůžu čekat. Tady je to taky dost tmavý a strašidelný.“ A tak začali znovu. Společně. „Napij se provázku vody černý, co tebou uvážu, ať je mi věrný...“ Najednou se drobní pstroužci rozprskli na všechny strany, zazářili v hlubokých stínech pod převislými břehy jako stříbřité blesky, pohasli a ztratili se nadobro. „Co je?“ špitl Francek stísněně. Ucítil jakýsi podivný pohyb v hloubi tůně. „Podívej!“ Z věčné tmy pod spletenými kořeny u dna stoupalo k hladině cosi podobného staré, omšelé kládě. Byla to obrovská ryba, porostlá zeleným mechem a dlouhými třásněmi vodních řas. Už zabírala celou půlku tůňky; viděli docela zřetelně její velké, okrouhlé oko, které plálo podivným zlatým svitem. Jako na povel vyskočili oba kluci z vody a zmateně se drali pryč přímo strmou suťovou strání, smekali se a klouzali v sesouvajícím se kamení, padali přes vystouplé kořeny, houština je chytala stovkami záludných drápků... Konečně dorazili celý zchvácení, otlučení a do krve poškrabaní na náhorní planinu, na louku, plnou poklidného včelího bzukotu a jiskřícího slunce. Sem už nedosahovalo žádné nebezpečí. Vyčerpaně padli vedle sebe do vysoké trávy. „Viděls to?“ „To snad byl drak?“
ROZTRHANÁ KNIHA
154
„Houbeles! Žádnej drak! Copak sis nevšim zlatý korunky na jeho hlavě?“ „Myslíš, že to mohl bejt sám...“ „No, jasně! Přivolali jsme ho svým zaříkáváním!“ „Ale Královskej had je přece... had.“ „Seš blbej, nebo co? Takovej Královskej had chodívá klidně i v lidský podobě, nebo v podobě ohnivý lišky, co zapaluje stohy. Proč by se tedy nemoh proměnit v rybu?“ Tomeš šel kolem mlýnů, na jejichž lopatkách se pěnil spěchající potok. Voda se smála v duhovém krajkoví a na holé větvi, bílé od trusu, vysedával trpělivý lovec ledňáček. Tomeš šel kolem mlýnů svou cestou ke Kostelci, pohvizdoval si, bylo mu obzvlášť dobře a v jeho duši se rozprostřel stejně mírný, bledě modrý prostor, jaký zaujímala hluboká letní obloha nad jeho hlavou.
V té době seděl Martin na tvrdé židli před mísou koláčů. Vzal si jeden, aby vyhověl neustálému pobízení panímámy Kubáskové, ukousl a pochválil („To Bětuška sama napekla!“ zdůrazňovala Kubásková se spiklenecky přivřeným okem.), nebyl však schopen polknout to sousto, potil se v tmavém obleku a trpěl tuhým naškrobeným límcem košile, rozdírajícím mu nepříjemně krk. Nutil se do bodrého úsměvu, který mu ztuhnul na tváři jako špatně přiléhající maska. Opatrný hovor se točil kolem jádra věci hůř než kocour kolem horké kaše. Starý Kubásek nalil něco domácí slivovice do malých masivních sklínek. Měl velký švestkový sad na strání pod Babí horou a pálil každý podzim načerno. Prodával pod rukou přes žida
ROZTRHANÁ KNIHA
155
Blejera; to byla v Újezdské Huti veřejným tajemstvím. Své věděli i policajti a raději chodili jinudy, když to od Kubáskovy chalupy příliš páchlo kvašenými švestkami a páleným lihem. Jistě si za svoji „slepotu“ odnesli z každé sklizně demižónek. Kubásek sám nepil (Špatný každý mistr, který holduje vlastním výrobkům!). Kubásek jen ochutnával, někdy si dal „slzičku“ jako lék pro lepší trávení či v zimě proti nachlazení. Teď přišla nabídnutá sklínka Martinovi vhod. Možná ji do sebe obrátil chvatněji, než by se slušelo, ale dodalo mu to kuráže, aby dosavadní trapný rozhovor rozťal zásadním prohlášením: „Tomeš bude dělat řemeslo. Kromě toho dostane chalupu a pět tisíc, co mám v záložně. Myslím, že to nebudou mít do začátku tak špatný, když se vezmou!“ „Tak vy si myslíte, že bysme to jako mohli dát dohromady?“ pokusila se Kubásková neuměle zahrát překvapení, zatímco Martinova žena se – doopravdy vyvedena z míry – zakuckala na koláčovém drobečku. O těch pěti tisících přece vůbec neuvažovali! Martin zřejmě nasadil poslední zoufalý trumf, když slyšel o Boženčině výbavě: o nádobí, kredenci, almaře, kanafasu, peří do čtyř peřin a dvou letošních kozlatech. Byl rozhodnut oženit Tomeše za každou cenu. Tomeš netušil nic o záludné síti, jejíž vlákna kolen něj rodiče splétají s vytrvalostí dychtivých pavouků. Umyl si v potoce nohy a pak nasadil boty, které dosud nesl přes rameno, aby mohl důstojně vejít do Kostelce. Městečko dosud pospávalo v nedělním ránu, také na vile Markétě leželo nezvyklé ticho. Ačkoliv si smluvili schůzku na devátou (Tomeš se dokonce domníval, že přijde pozdě), žádná známka nesvědčila o přítomnosti jeho hlučných kumpánů. Nemohl samozřejmě vědět, že Stanislav včera vpodvečer narychlo odcestoval do Plzně, odvolán naléhavým otcovým telegramem. Bylo jasné, že se něco děje, že neodvratné události se daly do pohybu; Stanislav to tušil od chvíle, kdy v Sarajevu jakýsi student velice úspěšně vystřílel celý zásobník revolveru do následníka trů-
ROZTRHANÁ KNIHA
156
nu. „To je příklad ryzího činu!“ vykřikoval tehdy Stanislav nadšeně, „to je ukázka hrdinství a morální facka pro nás, kteří si jen navzájem vyléváme srdce v trapném každodenním bahně!“ Ani Šimečkovi nebyla toho dne dána možnost dostavit se na smluvenou schůzku. Upadl do spárů černých mužů, pyšnících se kohoutím peřím, a skončil na městské strážnici. Na dlouhých lavicích podél stěn tady už seděla pěkná sbírka všech možných „podezřelých protistátních živlů“. Občas prošel chodbou nějaký policista a přeměřil si je takovým pohledem, jako by uvažoval, jestli je má zastřelit hned, nebo až později. Policie prý také hledala Tomeše a Petra, ale ani jednoho z nich nezastihla doma. Cosi osudového viselo ve vzduchu. Tomeš viděl, že všechna okna vily jsou zotvírána dokořán, vlahý vítr jimi proudí skrz naskrz a mezi vlajícími záclonami sedí Markéta, listující v drobné knížce. Na hlavě má široký bílý klobouk, zdobený umělými květinami. Všechno to tak krásně zapadalo do Tomešova modrého ranního prostoru. V duchu byl vlastně rád, že tu dnešního rána není nikdo jiný než Markéta, protože dnešní ráno je výjimečné a i on je nějak výjimečný. Prošel verandou a stanul za Markétinými zády. Markéta musela nutně vidět stín mužské postavy, který nenadále padl do její rozevřené knihy, ale ani se nepohnula. Zarytě četla znovu verš, proťatý v půli Tomšovým stínem: „... v mé duši soumrak rozplynulý teskně mží...“ Tomeš pomalu zvedl ruku, aby se dotkl jejího nahého ramene, chvíli váhal mezi drzou odvahou a strachem z trapnosti, ale pak, aniž věděl jak, ucítil pod prsty horkou kůži. Markéta se zachvěla a upustila knihu do klína. Překvapilo ho, když mu náhle prudce sevřela ruku a táhla ji dolů, pod krajkový lem šatů, na oblé, vzrušeně se zdvíhající pahorky prsů...
ROZTRHANÁ KNIHA
157
V té chvíli se přestali ovládat, vrhli se na sebe lačně a hladově, dychtivě se navzájem pásli na svých tělech, sklouzli ze židle na podlahu pruhovanou světlem a stínem, drtili pod sebou klobouk s umělými květinami i drobnou krajkovou pěnu, strhávali ze sebe šaty kus po kuse, jejich smysly byly opilé a v hlavě jim hučel sluneční příval. Markéta se zakousla do jeho chlupaté hrudi a kňučela bolestnou slastí. Svíjeli se zaliti společným slaným a horkým potem a nakonec bílými erupcemi semene – to průvan, ženoucí se skrze zotvíraná okna a dveře, rval jemné bílé chmýří z kvetoucích topolů, veranda byla v mžiku plná hedvábného sněžení, dotěrná jemná vlákna pokryla každý nechráněný kousíček těla, vnikala do slzících očí a bránila v dechu. Tomeš měl v té chvíli pocit, že život z něj nezadržitelně uniká, a sevřela ho taková úzkost, že se znechuceně odvalil a rozhlížel se, do čeho by se utřel. Markéta ho křečovitě táhla zpátky k sobě; z jejích očí zůstávalo jen mdlé bělmo a prsa se jí sípavě dmula, jako by pod nimi pracoval kovářský měch. Tomeš se s odporem snažil vymanit s jejího horkého a slizkého objetí. „Zůstaň u mě,“ šeptala Markéta, „zůstaň u mě, prosím tě, zůstaň u mě...“ „To nejde,“ řekl Tomeš a shodil její paže se svého krku, „musím se podívat, co se stalo... kde vlastně všichni jsou...“ „Co je ti do nich?“ „Že zrovna ty se takhle ptáš!“ „Co je nám do všeho? Co je nám do mýho praštěnýho bratra a jeho vydařenejch kumpánů?“ „Tomu nerozumíš!“ „Miluj mě!“ Ale Tomeš už odcházel a cestou přes zahradu si dopínal košili.
ROZTRHANÁ KNIHA
158
„Nenávidím tě!“ křičela za ním Markéta, vyběhla nahá na mramorové schodiště a v té chvíli připomínala jednu z kamenných bohyň, klečících ve výklencích průčelí... „Nenávidím tě!!!“
Nad Újezdskou Hutí bylo divné ticho. Ani ptáček nezapípal, dobytek ve stájích přežvykoval s tupě vyvalenýma očima, psi na řetězech úzkostně kňučeli. Jen odněkud z dálky za kopcem přinášely závany větru ozvěnu řinčivých melodií orchestrionů, pokřikování vyvolávačů, bláznivého rámusu frkaček, řehtaček a klapaček, velebného dunění zvonů a opilého zpěvu. Všichni už tam byli, všichni... Konečně se vyhrabala i Trsová z pastoušky, aby okoukla, co by se dalo v pouťovém mumraji vyžebrat. Huť zůstala vylidněná; v prázdných uličkách se tetelil horký vzduch, v němž se objevovaly a opět mizely průsvitné, rozevláté postavy zapomenutých duchů. Francek s Honzou Trsojc nesli přes vesnici očarovaný provaz. Nesli ho oba, protože byl pro jednoho příliš těžký. Zřejmě se hodně napil černé vody: nejdřív jim připadal jako pytel brambor, pak jako velká kovadlina a teď se jeho váha nepochybně vyrovnala vozu naloženému obilnými snopy. Nerozhodně se zastavili, dívali se na své mokré ruce. „Snad jsi nedostal strach?“ řekl Honza. Mělo to znít výsměšně, jenže slovům chyběla sebejistota. Francek honem zavrtěl hlavou, nechtěl se nechat zahanbit. „Jdu pro ten glejt!“ prohlásil rozhodně. Glejt říkali výučnímu listu, který kdysi dostal dědeček Maxmilián od nejlepší vídeňské firmy. Právě o tento papír vylepšili svůj
ROZTRHANÁ KNIHA
159
plán; kdyby se třeba někdo ve Vídni ptal, co tam mají takový dva malí kluci co pohledávat, ukázali by mu dědečkův glejt, který dokazuje, že jeho majitel už ve Vídni jednou byl a může se tam klidně vrátit, kdykoliv bude chtít, nebo tam poslat své zástupce. Francek moc dobře věděl, že cenný dokument se skrývá na půdě ve staré červotočivé truhle, plné nepotřebných podivností, jako byly zažloutlé noviny, dětské košilky (prožrané od molů), polámané svíčky, lepkavým prachem obalené knoty do petrolejek a zbytky filcových klobouků, z nichž otci stříhával špinfleky, malé obdélníčky, chránící prsty před popálením od rotujícího provazu. Až na úplném dně, zapomenuta všemi kromě Francka, ležela nádherná čtvrtka, na níž, obklíčeny ze všech stran přebujelým rostlinstvem, držely dvě ženštiny v andělských řízách kružítko a kladivo. Teď, když sfouknul z archu prach a rozvinul ho v plné nádheře, uviděl něco, čeho si předtím nevšiml – že jedna z ženských postav má obnažené ňadro. Taková necudnost ho překvapila. Sám by nikdy nepřiznal, jak pozoroval svou sestru Anežku při mytí; její prsa se houpala nad lavorem jako dvě vosí hnízda. Ten obraz se mu pak často vracel, hlavně v noci... Dostal strach z toho, co všechno je může v takové veliké Vídni potkat... „Kde vězíš?“ syčel Honza dole pod vikýřem. Francek čtvrtku rychle sroloval a zastrčil ji pod košili. Příjemně ho chladila na holém těle. Propustka do ráje! Jenže peníze na dalekou cestu měly dosud podobu černé kozy, která, když spatřila Honzu a Francka s provazem, začala výhrůžně pomekávat a tlouct rohy o rám dveří. Francek zapochyboval, že by se jim takového čerta mohlo někdy podařit odvést na trh, a neměl přitom daleko k pláči. „Zbabělče,“ okřikl ho Honza, „mysli na to, že budeme každej den jíst párky a dorty, že budeme mít palác a fajnový zavírací kudly!“
ROZTRHANÁ KNIHA
160
„To já,“ rozjařil se Francek slastnou představou a rázem zapomněl na svou beznaděj, „já nebudu jíst ani párky, ani dorty, já budu všechny peníze schovávat, a až budu mít tolik, co stojí kůň, koupím si koně, ryzáka s červenou hřívou... Nebo vraníka! On bělouš taky není špatnej, ale ten je spíš takovej holčičí. Moc brzy se umaže.“ „Jasně,“ přisvědčil Honza, „to musí bejt kůň do bláta a ne nějakej chcípáček!“ Seskočil do příkopu a natrhal náruč sladkého lupení. „Lákej jí na tohle zelený! Aby mě neviděla. Já k ní zezadu přiskočím.“ Francek vzal lupen do chvějící se ruky: „Na, stará, vem si, na...“ „Jdi blíž!“ „Na, na, dobrý lupeníčko, chroupni si...“ Koza nedůvěřivě začichala. „Jdi blíž, ty posero! Vona tě nesežere!“ křičel Honza, který již uvázal na provaze smyčku a teď stál rozkročen za kozou v číhavém postoji. „Na, stará, na... Koza natáhla krk a mlsným jazykem si přihrábla konec lupenu mezi pysky. V téže chvíli se Honza vymrštil jako vystřelený pružinou a zaklesl jí smyčku kolem rohů. Koza zaječela a vyskočila tak vysoko, že její paznehty zanechaly tři hluboké rýhy na komíně (vdova Trsová později mnohokrát vyprávěla, že komín poškrabal sám vládce pekel Lucifer, když se k ní jednou za bouřlivé noci dobýval.). V téže chvíli, kdy v Újezdu otec Martin vstal a s úsměvem napřáhl ruku: „Tak si plácnem, sousede!“, a kdy se koza nečekaně bláznivě rozběhla, vláčeje kluky zamotané do provazu přes bodláčí, přes houštiny kopřiv, přes šípkové trní, přes hlohy a jalovce, v téže chvíli najednou zmlkl pouťový ruch. ROZTRHANÁ KNIHA
161
Napřed se orchestrion zarazil v půli melodie, jako by mu prasklo pohonné pero – a pak postupně doznívaly a umlkaly jednotlivé hlasy, jeden za druhým odpadaly z velkého pouťového orchestru. Posléze i Újezd zalehlo stejně ponuré ticho, jaké vládlo už od rána ve vylidněné Huti. „Co se stalo?“ řekl Martin překvapeně a pokročil k oknu. Na náměstíčku uviděl sběh lidí před farou a radnicí. Stáli a tupě zírali na vrata, jako by tam někdo namaloval ožívajícího čerta. Anežka se vracela z pouti s děvčaty. Staré důvěrnosti bývalých pasaček se znovu probouzely při společných setkáních, ačkoliv už dávno každá z nich hledala své štěstí na vlastní pěst. Teď se brouzdaly po mezi, rozzářené přívalem kopretin, a lemem svátečních sukní srážely jemné chmýří odkvétajících pampelišek. Sdělovaly si nejtajnější záchvěvy srdce dojaty až k slzám a vzápětí propukaly v bláznivý smích. Anežka jim pověděla o Petrovi, o tom, jak spolu jeli na trh a jak ji tam, co silnice protíná lesík, nenadále políbil. Její ješitnost se sladce pásla na jejich neovladatelné závisti, s jakou jí hleděly na rty, jako by doufaly, že tam spatří nějakou stopu té události. U prvních stodol potkaly pajdavého Josífka. Místo flašinetu nesl pod paží řádný štos velkých popsaných papírů. „Josífku!“ volaly na něj. „Máš natištěný nový písničky? O nešťastnej lásce, nebo o mordech?“ Josífek mlčel, ačkoliv jindy nechodil daleko pro řádně peprnou odpověď. Upřel na ně své vodnaté oči a chvíli naprázdno přežvykoval. Pak jim podal jeden z papírů. Nahoře bylo velkými písmeny srdečné otcovské oslovení: „MÝM NÁRODŮM!“
ROZTRHANÁ KNIHA
162
To, co přišlo v nejbližších dnech, byla jediná, ohromná a slavná událost, jarmark nad jarmarky, pouť nad všemi poutěmi! Francek směl sedět na žebřiňáku opleteném fábory, mezi chlapy s rekrutskými kytkami na kabátech, kteří pomocí zubů vytahovali zátky ze stále nových a nových lahví – zatímco prázdné láhve značily zdolanou cestu. „Koupím já si – koně vraný – až na tu vojnu půjdu...“ Píseň se Franckovi líbila a líbilo se mu i ohromné stádo koní, nevídané stádo, putující po stráních souběžně s nimi; koně krásní, hnědí, vraní, bílý, grošovatí, koně s divokým okrouhlým okem a chvějivým růžovým chřípím, koně, jimž se ježí hříva a pod kůží cukají neklidné svaly, koně, kteří bijí kopyty o zem, protože cosi cítí za nízkým palčivým obzorem tohoto zapomenutého kraje, koně, kteří teď táhnou loukami plnými rosy... A v každé rosné krůpěji hořelo červené ranní slunce – dokonce i silnice, po níž drkotal žebřiňák, tažený lhostejnými valachy, směřovala přímo do té krvavé záplavy. Nad obzorem se vynořil vztyčený prst zámecké věže. Francek se pohyboval jako ve snu; poprvé v životě se dostal tak daleko. Dychtivýma očima hltal městečko, jehož chodníky byly plné lidí. Z domů vlály černožluté prapory, na průčelí radnice se třpytil podivuhodný orel se dvěma hlavami (má dvě hlavy, aby toho stačil víc sežrat, řekl kdysi Francek docela upřímně a divil se bouřlivému smíchu, který jeho poznámka vyvo-
ROZTRHANÁ KNIHA
163
lala). A dál, kolem Čapského rybníka, plného kachen, jejichž peří hořelo slavnostním leskem, až ke kosteleckému nádraží, které je osadou samo pro sebe. U cihlové nádražní budovy vyhrávala břeskná dechovka, svítící zlatem oslnivých trubek, trombonů, bombardonů a knoflíků na vojenských blůzách. Projížděl se tu důstojník (jistě nejmíň štábní generál či polní maršál!), měl skvělou šavli a skvělého bělouše. Řval nějaké povely, až mu krk nabíhal jako červené vole krocana, ale nikdo ho neslyšel, protože muzikanti duli do svých trumpet, div si nestrhali plíce, nastupující vojáci volali z oken vlaku něco na své ženy a ženy zas volaly na ně tisíce důležitých vzkazů, ale nikdo nikoho pořádně neslyšel, protože do toho nějaké městské dámy začaly volat „Sláva!“ a tleskat ručkami v bílých rukavičkách, doprovázeny pláčem a kvílením vesnických žen – a navíc ještě nějaký učitel rychle rovnal školní děti do zástupu, zvedl ruku „Áááá!“, děti chytily tón „ááá“ a spustily ječivými hlásky: „Zachovej nám Hospodine císaře a naši zem...“ A nějaký pobuda křičel: „Jděte s tím vším do prdele!“ a plivl ušlechtilému důstojníkovu bělouši na pravé přední kopyto. Na vteřinu všechno ztichlo; nad tak neslýchanou opovážlivostí se zastavil dech davu a možná i tlukot srdcí. Kůň s generálem strnul do podoby jezdecké sochy (a zůstane takto na všech pomnících, které budou v příštích letech s velkou slávou vztyčovány a s nemenší slávou bourány). Konečně se vzpamatovali i policajti a začali se prodírat davem, ale výtržník zmizel, jako by se propadl. Jezero lidských těl se valilo sem a tam a strhávalo všechno do svého víru. Jedna z obětavých dam poklekla a otírala potřísněné kopyto svým krajkovým šátečkem. Byla odměněna potleskem a tváře jí zalil ruměnec (žádná oběť není dost velká, jestliže jde o svatou věc!); bohužel, dojem trochu pokazil sám generálův kůň, jenž nepochopil vážnost chvíle, zvedl ocas a s hlasitým prděním utrousil několik kouřících koblih.
ROZTRHANÁ KNIHA
164
„Tak, Francku,“ otec mu stiskl ramena a obrátil ho k sobě. Francek se zatvářil mrzutě: chtěl vědět, jak to dopadne s běloušem a generálem (tak zajímavá podívaná se nenaskytne každý den!), a zatím ho čekalo povinné loučení. Martin se zadíval na tohoto hubeného, drobného chlapce a najednou ho napadlo, že Francek je jediný z Routů, který zůstává a který určitě přečká nepřízeň doby, a kdyby se cokoliv stalo, měl by pokračovat... A Martin si pln znepokojivého úžasu uvědomil, že pod pojmem syn měl vždycky na mysli jen Tomeše, zatímco svého nejmladšího nikdy nebral vážně, nenaučil ho řemeslu, ani ničemu pořádnému... „Pomáhej mamince,“ řekl. „A dávejte pozor na Anežku. Až se vrátím, tak... tak všechno...“ hlas se mu zadrhl a odvrátil se, aby Francek nepostřehl jeho slabost. Totálně opilý Tomeš se zatím marně snažil zdolat nástrahu tří schůdků do vagónu. Shora po něm chňapalo mnoho rukou jako obrovská lidská chobotnice, jenže Tomeše těžká závrať strhávala zpátky k zemi. Zezadu ho postrkoval Šimeček, opřel se oběma dlaněmi o jeho zadek: „Tak, hej, héj rup!“ Ach, ano, takhle se cpou do dobytčáků mladí býčci, určení pro jatka; ještě řvou, plni bezhlavé, nevybité síly, ale gurmáni se už těší na dobře pepřený, krvavý biftek... Petr objímal Anežku, poprvé se k sobě tiskli tak těsně a tak silně. Mačkal je k sobě dav plačících, utěšujících, napomínajících a slibujících, který je přenášel z místa na místo. Putovali nástupištěm bez své vůle, zaklesnuti navzájem do sebe a ponořeni do společné bolestné a přesto konejšivé slasti... „Co mám dělat?“ ptala se Hanka. Vpíjela se očima do očí svého muže; připadal jí najednou nějaký cizí a vzdálený. Nikdy bez něj neudělala jediné rozhodnutí, čítala na jeho tváři každý záchvěv libosti či nelibosti, a najednou má být na všechno sama!
ROZTRHANÁ KNIHA
165
Martin však neudělil žádnou radu. Chvatně políbil svou ženu, až příliš krátce, snad spíše z povinnosti než z potřeby. Vyskočil na stupátko. „Sbohem,“ opakoval tiše – a tu spatřil, že na plošině vagónu sedí Maxmilián Routa a pohvizduje si nějakou vandrovnickou. V očích má napůl šibalský a napůl smutný výraz... Z levé strany ovanul Martina závan ledového dechu; zachvěl se a otočil, aby spatřil očekávané: i po jeho levici seděl jeden nebožtík. Dědeček Hosnedl v dlouhé bílé košili. Zasípal bezzubými ústy: „Tak co, chlapče, kdy doděláme ten provaz?“ „Já nevím, dědečku,“ odpověděl Martin, „já už nic nevím...“
Ve vsi bylo teď nějak prázdno, jako by se ten velký jarmark ze sousedství přestěhoval někam dál, jako by se natrvalo zastavilo ono poslední dopoledne, kdy se Francek s Honzou Trsojc chystali prodat kozu a odjet do Vídně. Dopadlo to právě naopak; odjeli všichni, kromě nich! Francek záviděl vojákům, unášeným kamsi za obzor. Oni uvidí na vlastní oči všechno to, o čem se vyprávějí věci stejně neskutečné jako příběhy pohádek: za sedmero horami a sedmero řekami... Zůstal po nich jen prapor kouře, rozpouštěný zvolna větrem, a dohasínající chvění třpytných kolejnic. Chvění tak neškodné, že nevyrušilo motýla, jenž si na teplém kovu rozprostřel
ROZTRHANÁ KNIHA
166
paví oka křídel, a nevadilo zelené ještěrce, která vyskočila na kolejnici, aby odtud přehlédla své malé království. „Špatně jsme čarovali,“ usoudil Honza. Rozdělal ohýnek a vhodil do něj nešťastný magický provaz. Zasyčelo to, plameny se bázlivě přitiskly k zemi, a pak třemi proudy vyrazil žlutý a zelený kouř. Francek, který vše pozoroval z bezpečného úkrytu za částečně vyvráceným plůtkem ovčárny, byl ochoten se vsadit, že v tom okamžiku se vzduch rozechvěl táhlým zakvílením a pronikavě začpěl sírou. Bylo hloupé, že v tak výjimečné době nepřestala škola. Učitel stál před tabulí, kašlal a slzel. Kromě něj nebyl odveden z poněkud jiných důvodů mladý Jirmal. Ten byl teď tlustší a růžovější než kdykoliv předtím; spokojeně mlaskal na koně, které pravidelně vodíval s vojenskou eskortou na kostelecké nádraží, a naplňoval jimi vagóny, určené pro frontu. Tolik zajímavých věcí se děje, ale Francek sedí v porýpané lavici a tupě zírá na popsanou tabuli. Je ještě na světě nějaká spravedlnost? Otázka zůstala bez odpovědi jen jednu zimu. Tu zimu trávily matka s Anežkou nad nekonečným tkaním. Vytáhli stav, prkénka s hřebíkovou osnovou, vrhli se na pletení součástek k postrojům (dokud zásoby provázků stačily), jenže zboží nešlo moc na odbyt. Určitá naděje na přežití byla v zásobách vajec, potopených na dně kameninových hrnců do mazlavého vodního skla, v pytlících sušených hub, křížal, švestek, bylinkového koření – památek uplynulého léta, které teď, přes všechna přetrpěná trápení, připomínalo ztracený ráj. Nosily své cennosti do Kostelce a nabízely dům od domu. Výsledkem byly ušoupané nohy a v kapse pár prachbídných halířů. Francek právě začínal opouštět dětskou podobu, puberta se u něj hlásila směšně přeskakujícím hlasem, rostl jako z vody a jedl by, pořád by jen jedl. Matka zjišťovala, že po ní kouká hladovýma očima a bezděky si vzpomněla na pohádku o Otesánkovi (Sněd jsem
ROZTRHANÁ KNIHA
167
mámu, sněd jsem tátu, a tebe taky sním!). Bloudila po chalupě jako bez duše a marně se snažila vybavit si, co by v takové situaci dělal Martin. S Anežkou nebyla kloudná řeč, natož s ní sdílet nějaké starosti o chleba, brambory, mouku, sůl, šaty a boty, rozvažovat a rozměřovat, co všechno zjara nacpat do malé zahrádky za domem... Anežka ožívala jen ve chvílích, kdy na cestě u potoka zahlédla šedomodrou pošťákovu perelínu. Chodíval do Huti třikrát týdně a měl dopisů víc, než kdykoliv předtím. Anežka mu vždycky vyběhla naproti, hned na cestě z něj vymámila dopis a rovnou uprostřed silnice už roztřesenými prsty chvatně trhala obálku. Nečekaně se ukázalo, že dopisy nejsou jen zdrojem prchavé radosti; zrovna jednou, když Anežka s vlňákem přes ramena, nedbaje mokré sněhové plískanice, četla svá kouzelná slova, rozpíjená mokrými polibky vloček, zazněl u protějšího plotu srdceryvný výkřik. Nějaká plačící žena utíkala podél potoka a opuštěná vrátka bouchala ve větru. Nebylo jasné, kam běží, a zřejmě to nevěděla ani ona sama. Déšť a sníh jí v neladné směsici zaplavoval tvář; upadla, ale znovu povstala, napřwženou rukou tápavě cosi hledala v unikajícím svištícím víru. Naříkavý, klesající a zase stoupající tón připomínal chvíli pláč a chvíli smích. Anežka překvapena popošla k nedovřeným vrátkům a teprve teď si všimla, že na zemi v blátivé břečce leží nějaký papír. Zdvihla ho. Úřední tiskopis: Jméno, příjmení, narozen, náboženství, příslušný do obce, zemřel dne, důvod smrti, pohřben, podpis, razítko. Důvod smrti; Anežka se chtě nechtě musela vracet právě k téhle rubrice, vyplněné pečlivým stínovaným krasopisem: ROZTRHÁN MINOU. Dostatečný důvod k smrti. Zřejmě. Vlci vždy v pohádkách trhali ovce, divé ženy roztrhaly zbloudilého poutníka... Být roztrhán... Anežka si představila starý, zpuchřelý hadr, v duchu slyšela, s jakým křupavým praskotem povoluje napínaná látka... Roztrhán na kousky, na kousíčky, roztržen jako peřina a rozvát jako lehké chmýří, jako divoká, krvavá vánice...
ROZTRHANÁ KNIHA
168
Od té chvíle pocítila strach. Jiný než doposud; to byl jen strach z odloučení, ale teď přišel strach živočišný, zvířecí, nerozumný (a cožpak také může být nějaký rozumný strach?). Kdysi, když ještě byla malou holčičkou, rozlehly se jednou chalupou těžké rány na dveře. „Neotvírejte! Pučálník jde!“ bylo slyšet hlasy. Ale malá Anežka, přesvědčená v naivní dětské upřímnosti, že když někdo klepá, je záhodno otevřít, vzala srdnatě za kliku. Venku stála podivná příšera, která s chechotem vhodila do síňky náruč smetí a dlaně černé od sazí přitiskla na Anežčiny tváře. Teď jako by se v ní probudila tahle dávná šokující zkušenost. Večer najednou zdvihla hlavu od necovací destičky: „Nemlátil někdo na venkovní dveře?“ „Nic jsem neslyšela,“ řekla matka. „Ale můžu se jít podívat...“ „Ne, ne, prosím vás, nechoďte se dívat!“
V časném předjaří sestoupila Hanka se zapálenou svíčkou do sklípku. Poklekla na vlhkou podlahu tohoto chrámu plísně a letitých pavučin a starým rezavým nožem vyškrabávala kouty. Pod nánosem prachu a slepené hlíny se objevoval poklad: zapomenuté zakutálené brambůrky, měkké, svraskalé, omotané bílými chapadly klíčků a ronící hnilobně páchnoucí šťávu. V kuchyni je pečlivě vykrájela do železňáku a uvědomila si, že je konec. Že žebrota je to poslední, to, co měl Martin v hlubokém opovržení („Poctivej řemeslník si odplivne, když vidí žebráka,“ říkával hrdě.).
ROZTRHANÁ KNIHA
169
Poslední útočiště hledala Hanka v újezdském kostele; kdo jiný už by měl činit zázraky? Když zvedla oči od svých sepjatých rukou, připadlo jí, že ti, kteří jsou obklopeni zašlou patinou svatozáře ohrnují koutky úst; jistě to měl být vznešený a laskavý úsměv, ale z jejího podhledu to připomínalo ironický úšklebek. Slova modlitby se jí najednou rozsypala jako korálky z přetržené nitě. Opřela se čelem o parapet klekátka a rozplakala se. A tak přece jen došlo k zázraku. Kostelník, který se ji marně pokoušel uchlácholit, přivedl faráře. Byl už to starý pán, ale paměť mu ještě (bohudíky!) sloužila velmi dobře. „Routa!“ zvolal rozjařeně, „Martin Routa, jak bych si nevzpomínal!“ A pronesl menší chvalořeč na účet Martinovy zbožnosti, příkladné morálky a občanských ctností. Ano, byl to stále ještě stejný farář (jaké štěstí!), u kterého patříval mladý Martin mezi nejlepší ministranty. Téhož večera, když Francek s Anežkou snědli společně z jedné mísy porci nasládlých, páchnoucích brambor a s ošizeným žaludkem se zavrtali do svých pelechů, přisedla matka nenadále na Franckův slamník. „Francíčku,“ řekla a nesměle se dotkla jeho pichlavých, ježatých vlasů, „budeš muset na čas nechat školy. Pan učitel slíbil, že tě pak doučí, co by bylo třeba.“ Francek by nejraději radostí vyskočil až do stropu, ale zachoval „mužný klid“. Hned druhý den ráno nastoupit do služby na újezdské faře. Předcházela tomu jen jediná (a Francek doufal, že poslední) nepříjemnost: rozloučení s učitelem. Francek hleděl zarytě do země, studoval obrys učitelova stínu a jednoslabičně odpovídal na banální otázky, bez nichž se dospělí zřejmě nemohou obejít. „Už jsi přečetl tu knihu?“ zeptal se učitel.
ROZTRHANÁ KNIHA
170
S Franckem to polekaně trhlo. Poprvé padla zmínka o oné nešťastné knize. Učitelův tón je zatím vlídný, ale co příště? „Je... ještě ne!“ vykoktal Francek a cítil, jak střídavě rudne a bledne. Hromádka zmuchlaných, špinavých a potrhaných listů ležela dosud v nejtmavším koutě půdy jako výhodná potrava věčně hladových myší; Francek se na ni bál i jenom pomyslet! „Nespěchám na tebe, jen čti. Čti, dokud nedočteš. Vždyť vzdělání...“ učitel slavnostně pozdvihl hlas a chtěl právě teď říci pár slov, která by se zatřpytila jako perly ve zdejší temnotě, jenže prudký záchvat kašle ho zkroutil do malého klubíčka, a tak se na Francka jen usmál slzícíma očima a pokynem ruky ho propustil.
Jaro se už hlásilo svěží zelení na stráních, zanedlouho se začalo s pastvou. Francek spokojeně chodil za stádem, v ruce důkladnou lískovku, přes hlavu jako mniškou kapucu rozpáraný pytel. Nebe svítilo oblaky podobnými hromadám krupicové kaše, zpod nichž přímo marnotratně rozhazoval skřivánek své trylky. Nikde ani stopy po válce; pouze to, že na polích bylo vidět samé ženské, staré dědky a děti, působilo trochu nezvykle. Francek byl spokojen; jedl krajíc chleba politý řepným sirupem a navečer mu farská kuchařka šoupla do kapsy pár pěkných tvrdých brambor. Když přišel domů, vysázel je na stůl hrdým gestem profesionálního hráče, jenž sedmou přebíjí trumf.
ROZTRHANÁ KNIHA
171
Martin Routa nikdy netoužil po dalekých cestách. Nechápavě hleděl na prudce se měnící tváře krajin a nejistota cíle ho znervózňovala. Měl rád známé, dobře vyšlapané pěšinky, o kterých bezpečně ví, že se stáčejí ke vsi, kde se kouří z komínů a kde kohouti v parádních uniformách střeží ze svých pozic na hnojných hromadách polední klid. Jednou kdesi uprostřed Srbska spatřil velice neobvyklého kohouta, jehož peří mělo kovový lesk a jehož převislý hřeben připomínal kus krvavého masa. Pták seděl na osamělém stromě v pusté krajině. Opodál ještě doutnaly trosky vypáleného stavení. Bylo to navečer, kdy unavené slunce se těžce koulelo po obzoru. Kumpanie c.k. pěchoty byla už pár dní bez pořádného jídla; kuchyni buď zajal nepřítel nebo sežral štáb. „Podívejte, kohout!“ řekl někdo a znělo to, jako by říkal, „podívejte, pečínka!“ Muži obstoupili strom. V očích měli dychtivý lesk a jejich prsty netrpělivě laskaly zbraň. Touha po boji, dosud marně vykřesávaná vlasteneckými frázemi či sprostými nadávkami důstojníků, zahořela teď plnou silou. Škoda, že právě v této chvíli neprojížděla kolem inspekce vrchního velení, či ještě lépe zpravodaj válečného listu s fotoreporteirem. Jenže kohout skákal z větve na větev, stále výš z dosahu hladových vojáků. Tu Martin uchopil pušku a poprvé v téhle válce pečlivě
ROZTRHANÁ KNIHA
172
zamířil s touhou zasáhnout cíl. Když mačkal kohoutek (zajímavé, že kohoutek spouštěl smrt pro kohouta!), zatajil dech a spolu s ním třicet mužů. Po výstřelu jako by cosi kovově třesklo – a Martin by se ochotně sázel, že to byl zvuk kulky, která narazila na kohoutí peří – pták prudce zamával křídly, nazlobeně zakrákal a poskočil až na sám vrcholek stromu.ˇ Chlapi zaryčeli vzteky jako stohlavé zvíře. Řada rukou zarachotila uzávěry pušek, řada hlavní se pozdvihla vzhůru, salva zahalila strom dýmem střelného prachu. Pokropil je déšť krve a peří; z kohouta prý zbyla jen sekaná, rozházená do bláta v okruhu dvaceti metrů. Pochoutka se jim takto doslova rozplynula před očima... Ale jiná, mnohem děsivější verze příběhu vypráví, že kohout se vynořil nezraněn z dýmu, s posměšným křikem vzlétal k nebi, s každým mávnutím křídel jako by rostl a jeho perutě hořely kovem a ohněm...
Tou dobou Tomeš s Petrem spatřili přes sebou moře. Očekávali něco divokého, nezměrného – a pohled, který se jim naskytl, je zklamal; podobně vyhlížel i obecní rybník za časného podzimního rána, kdy protější břeh se ztrácel v mlze. Byla před nimi jen tichá a šedá dálka, jejíž uslintané jazyky jim olizovaly boty. Mrtvá ryba ukazovala chvíli své bílé břicho na pobřežním štěrku a pak zase na chvíli sklouzla do čáry pěny a hnijících řas. Tak tohle byla konečná hranice země, prošpikované tunami rezavého železa, rozryté a zpřevracené, vyuzené kouřem, poházené mrtvolami. Milosrdné a klidné moře jako by tiše omývalo všechnu tu špínu. „Viděl jsem moře, Anežko, viděl jsem ho a vzpomněl jsem si na Tebe, co asi děláš. Je tu hodně vody, ale já se už brzo vrátím, a pak
ROZTRHANÁ KNIHA
173
zajdu k Vám a řeknu Tvému otci o Tebe. Já se ho neleknu, teď už ne, a co taky může říct? Může mi dát pár facek – no, a co? Když nebude souhlasit, stejně se vezmeme, jen co budeš plnoletá. Je tu smutno, protože tu nejsi. To moře je smutné. Dávám ti do obálky olivovou větvičku. Z těch zelených švestiček se dělá olej. Češou je o Vánocích, představ si to, o Vánocích! Tady totiž nebývá sníh. Ale stejně bych tu nechtěl bydlet. Vrátím se brzo...“ Petr sedával každý večer a psal nekonečné dopisy. V životě toho nenapsal tolik, jako v těchto dnech. Podivuhodně si vypsal ruku, také věty se mu skládaly stále lehčeji. Snad v tom našel zalíbení, které se osamostatňovalo od původní těsné spojitosti s Anežkou. Zaklínal do slov všechny ty nepochopitelné vůně, pohyby stébel, mraky (dojemné až k slzám svým povědomým tvarem), všechno to, nad čím přemýšlel ve svém samotářství a o čem neuměl mluvit. Teď nečekaně zjistil, že o tom může psát. Dokonce vyměnil se šikovatelem svůj příděl tabáku za účetní knihu a napříč přes předtištěné kolonky si zapisoval všechno, co se mu hrnulo do ruky, jakmile uchopil pero, ale přitom se nehodilo do dopisů Anežce, neboť je nespornou pravdou, že věci kruté a krvavé, věci smrti a věčnosti jsou nepatřičné v šepotu milenců. Tiše naslouchal chlubivému vyprávění vojáků, neuvěřitelným zvratům příhod, písničkám, plným sentimentální touhy po domově i šibeničního humoru. I tohle všechno si zapisoval...
Toho večera nemohl Tomeš dlouho usnout, převaloval se z boku na bok. Slyšel neklidný křik racků na pobřeží. Připadlo mu, že ti ptáci měli už také dávno spát. Najednou pocítil marnost všeho putování. Došli jsme až k moři – a co dál?
ROZTRHANÁ KNIHA
174
Nadzvedl se na lokti: všude lehká, proměnlivá tma, připomínající sněžení šedého popílku. Ani jediná hvězda! Petr spal, papír pokrytý vlastními slovy měl pod hlavou a usmíval se blaženě ze snu. Tomeš mu v té chvíli záviděl. Sklonil se nad ním a tu Petr najednou prudce vytřeštil oči. „Co je?“ vykřikl. „Nic,“ řekl Tomeš a stiskl mu pevně ruku. „Nic, švagře.“ Petr se rázem posadil: „Ty mi říkáš švagře?“ Tomeš mu v odpověď stiskl prsty tak pevně, až se Země pod nimi pohnula. V hloubce se cosi dunivě převalilo, moře vydalo hluboký sten a ze skal se rozběhlo kamení; uvázaní koně zařičeli úzkostí a rackové zdvojnásobili poplašný křik. Země se chvěla a otřásala v bolestných křečích a po jejím povrchu přebíhaly vlny jako po napjatém břichu rodičky...
Jednoho večera se objevil žid Blejer před Šimečkovic chalupou. Zaťukal holí na okno; starý Šimeček se namáhavě posadil na svém lůžku a ten pohyb ho zcela vyčerpal. Už dva dny ležel rozpálený horečkou, necítil už ani hlad ani bolest; právě se mu zdálo, že nebožka manželka přistoupila k jeho posteli a chladivou rukou ho pohladila po čele. Teď několikrát zavřel a otevřel oči, aby z nich vyhnal mlhu
ROZTRHANÁ KNIHA
175
a zaostřil na obrysy podivné černé postavy, která stojí pod okny a na ramenou jí leží červené večerní slunce. „Pane Šimeček!“ volal jakýsi povědomý hlas. „Jdu si pro vás!“ „Jsi anděl nebo ďábel?“ Blejer se zasmál a loktem rozrazil dveře. Rozhlédl se. Tady to vypadá! Ve všech koutech pavučiny, vlhko a plíseň. „Vždyť byste tu umřel jako to hovado,“ řekl Blejer. Nabral do plecháčku trochu vody a podal Šimečkovi, díval se, jak hltavě pije, jak mu přitom poskakuje vystouplý ohryzek. „Přišel jsem... nabídnout přátelskou ruku. Tahle chalupa je vlastně moje, vědí? No, jistě,“ usmál se Šimečkovým nedůvěřivě vyvaleným očím a hmátl do kapsy. „Tadyhle je dlužní úpis. Váš syn měl rozum. V den své plnoletosti. Dohodli jsme se velice seriózně. Zažehnali jsme exekuci... Pravda, ta válka nám to trochu zamotala. Kdyby třeba... ne, že bych mu to přál, ale kdyby se stalo a nevrátil se... rozumíme... časy jsou zlé, musím se jistit... ale... jak říkám, vaše chalupa je sice moje, mohl bych ji prodat, abych dostal zpátky svoje peníze, jenže... nejsem nelida. Dokonce jsem ochoten... poskytnout i stravu... za jistých podmínek...“ „Co chceš?“ „To, co umíte. Budete pro mě dělat provázky. Seženu i materiál. Za práci vám dám najíst. Nechám vás tady bydlet. Kam byste šel, na stará kolena, co? Rozmyslete si to.“ Starý Šimeček neměl sil něco rozmýšlet. Byl tak opuštěný v tichu domu, slabý a dychtící po kousku chleba, že ochotně přisvědčil a dokonce jako by se mu ulevilo. Opustilo ho poslední hmotné břímě; až se vrátí syn Josef, ten už si nějak poradí...
ROZTRHANÁ KNIHA
176
Anežka zalistovala v sešitku, půjčeném od kamarádky; zažloutlost listů a otrhané rohy svědčily o jeho častém používání. Co by bylo lepší: „Růže voní, trní píchá, moje srdce smutně vzdychá...“ nebo raději „Leť mé psaníčko jako slavíček, nes mému milému tisíc hubiček“? Zadumaně hryzala násadku. Kdyby se moře proměnilo v inkoust, nebesa v papír a každá hvězda nebeská byla perem a každý anděl nebeský písařem, ještě by to nebylo dost na vypsání mojí lásky k Tobě, kterou já ve svým srdci mám! Anežka pečlivě vypisovala slovo za slovem na nový, čistý papír, na list, neposkvrněný jako čerstvě zapadaná sněhová pláň – a přitom rudla studem, jako by s každým tím slovem odkládala kus šatstva a teď tu stála před Petrem dočista nahá. Toho večera nebyla matka doma; starosti ji vyháněly na cestičky pokryté tmou, které bývaly dřív vyhrazeny jen milencům, zlodějům, pytlákům, strašidlům a dalším podivným bytostem, štítícím se denního světla. Nikdy se příliš nezajímala o mlýny na kosteleckém potoce; teď je znala všechny. Chodívala stejnou cestou jako kdysi Tomeš, rozpačitě postávala u mlýnských náhonů a dívala se, jak voda vytrvale padá na lopatky kol. Napřed uplatila Jirmala, aby jí nechal pytlík pšenice, teď jen aby se nechal uplatit některý mlynář... Z mlýnice vyšel rozložitý muž, celý v bílém; jako nějaký duch se odrážel od zšeřelé hladiny rybníka. Dobrý večer, Pane Otec?“ Zkoumavě se na ni zadíval. „Kolik toho máte?“ zeptal se rovnou. Už dávno věděl, co chtějí návštěvníci, přicházející pokradmu za večerního šera.
ROZTRHANÁ KNIHA
177
„Jen tenhle pytlíček... počítám, tak deset kilo.“ „Mlecí výkaz samozřejmě nemáte, co?“ „Ne,ale... muž, až se vrátí, udělá vám tažný lana na kladky... ucpávky...“ Zarazil ji ironický mlynářův úsměv. „Zadarmo,“ hlesla. „Hm, až se vrátí, to je moc hezké... Vy jste Routová?“ „Jo, Routová.“ „Pojďte dovnitř.“ A tam, v mlýnici plné moučného prachu se sebejistý Pan Otec proměnil v nešťastného otce. „Můj syn mi nepíše,“ stěžoval si trpce. „ale slyšel jsem od listonoše, že píše vaší dceři. Řekněte, jak se má? Je zdráv?“ Hanka by nesmírně ráda odpověděla, ale tajemství Anežčiných obálek bylo pro ni nedostupné. Raději pomlčela o tom, že už čtrnáct dní chodí Anežka jako tělo bez duše, s pohledem upřeným do prázdna (Aby ta holubička přes hory letěla, k Tobě, můj nejmilejší, moje srdéčko donesla!). Do mlýnice vrazil s vyvalenýma očima učedník. „Policajt!“ vydechl. Hanka zbledla, ale mlynář se na ni povzbudivě usmál: „Jen klid.“ Přesypal Hančino obilí do jednoho z pytlů se značkou Újezdského dvora a z jiného pytle jí nabral několik vrchovatých dřevěných lopatek mouky. Zručně pytlík převázal a vtiskl jí ho do ruky. „Jako by to bylo v rodině,“ špitl přitom. Klukovi nakázal: „Vyvedeš tady paní zadem přes stavidlo a cestičkou do stráně!“ A ještě dodal: „Pokud vás s tou moukou někdo chytne, popřu, že jsem vás kdy viděl!“ Hanka vykoktala jakési nesouvislé díky. Jak mohou být tak klidní, když četnické boty už cvakají na chodníčku podél náhonu?
ROZTRHANÁ KNIHA
178
Zdálo se jí, že všichni jednají neuvěřitelně pomalu; jako by se v téhle mlýnici, kde neustále sněží bílá mouka, také Čas zvolna rozemílal na svoji věčnou prachovou podstatu... Konečně bez dechu vyběhla do stráně. Kluk, bělající se dosud jako bludička pár kroků před ní, se tady nahoře rozplynul ve tmě. Klopýtala dál po neviditelné mezi, obklopena syčením skrytých strnišť; hrubý a těžký pytel jí krvavě rozdíral rameno. Staletá lípa v rohu hřbitova ji ukryla ve svém stínu; když ji Hanka míjela, zašuměly větve stromu pod náhlým poryvem větru. Ne, to nebyl vítr! Hanka najednou zřetelně viděla každý lísteček, neobyčejně ostře nasvícený bledým měsíčním světlem. Nepohnutě a mrtvě plihly ty listy z převislých větví, sklánějících se přes kamennou hřbitovní zeď. Ani náznak pohybu, ani jediné znamení větru, a přesto se šum vzmáhal. Každým okamžikem zněl silněji a silněji. Snad v koruně té prastaré strážkyně dunělo světlo, padají z černého nebe, nebo to byl táhlý vzdech mrtvých, půlnoční rojení duchů... Anežka uzavřela obálku a zapečetila ji krvavou krůpěji vosku: „Dobrou noc a krásný sen, aby Tě zítra zase těšil den!“ I tento dopis se však po dvou měsících vrátil, rozlepený a s poznámkou: NEDORUČITELNÉ.
ROZTRHANÁ KNIHA
179
Vdova Trsová se rozhodla zamykat kozu v chalupě, kdykoliv se hodlala vzdálit se svými košíky. Ne, že by je sama prodávala, na to byla příliš netrpělivá a možná i líná, ale u žida Blejera, či jeho úhlavního konkurenta Taussiga, vyměnila svůj proutěný náklad za hrst mincí a hranatou lahvičku palčivého životabudiče, s čímž vystačila pár týdnů. Netušila, že zamykání kozy bylo momentálně zbytečné; Honza se dočasně vzdal svého plánu. Rozhodl se vydělat peníze jinak: k tomu mu měla posloužit zvířata, kladoucí menší odpor než ďábelská koza. Jednou, za podzimního šera, šel Francek zadem kolem plotů – a co nevidí! Honza nese něco chlupatého a přikrývá to kabátem. Jeho lehký, zlodějský krok a kradmé pohledy na všechny strany nesvědčily o příliš počestných úmyslech. „Co to valíš?“ zasmál se Francek, ale Honza na něj ostražitě sykl. Poodhalil cíp kabátu a ukázal vyděšené oko králíka, drženého pevně za uši. „Kdes ho...“ „Dostal od jednoho strejčka! A kdyby něco, můžeš se zejtra nenápadně zmínit, žes viděl za humny lišku.“ Francek pochopil. Doprovodil Honzu k domovu a dozvěděl se od něj o novém báječném plánu na velkochov králíků. V těchto hladových dobách to bude velký kšeft!
ROZTRHANÁ KNIHA
180
V koutě Trsovic dřevníku, za hromadou nepotřebného harampádí, se skrývala nevelké ohrádka z prken. Na slámě už tam seděl samec, pěkný dvoubarevný strakáč, a větřil tak dychtivě, až se mu v šeru blýskaly vousky. Francek s Honzou se pak chvíli dívali, jak ten chlapák honí nově přinesenou samici kolem dokola ohrádky, jak na ní zezadu leze a přitom ji kouše do zátylku; kolem lítaly chlupy a kvičení muselo být slyšet až k potoku. Kluci stáli jako očarovaní a vzrušením si okousali nehty tak, že ještě celý měsíc potom je bolely prsty od hnisajících záděrek. Králíci se utěšeně množili. Byl to div, že stará Trsová na nic nepřišla. Ovšem Honza spoléhal na to, že jeho matka nikdy nechodí tam, kam vysloveně nemusí, což se týkalo i některých míst v chalupě. Nejraději ležela na patře v seně, pěkně na zádech a s poněkud necudně roztaženýma nohama, a dívala se, jak se v láhvi čiré tekutiny lomí sluneční paprsek. Od té doby, co zemřel její muž, velice zpustla. Předtím se přece jen zabývala dost snaživě výrobou košíků, pokoušela se držet své neustále rostoucí hejno dětí v čistotě a záplatovat jim alespoň nejhorší díry na oblečení, které se na nich nepřetržitě rozpadalo, jako by bylo postiženo záhadnou trouchnivinou (nebyla to ovšem zase tak veliká záhada; kalhotám stačily tři jízdy po zadku ze skalky nad potokem). Když Trs zemřel, bylo dětí dvanáct; nejmladšímu Honzovi právě dva roky. Přesto pak přibyly ještě dvě. Ve vsi se říkalo s velkým smíchem, že Trs nemá ani v nebi (či v pekle!) pokoje a jeho duch chodí v noci oblažovat starou. Pravdou je, že Honza se leckdy v noci probudil a slyšel vrzání žebříku opřeného o vikýř, slyšel tlumené hlasy, dušený smích a pak šustění sena, nekonečné praskavé šustění, které předčilo i tradiční řádění dotěrných myší. Ráno Trsová podělila svou nenasytnou tlupu vařenými (ze selského pole kradenými!) bramborami, na zapití nechala kolovat
ROZTRHANÁ KNIHA
181
krajáč kozího mléka, a pak všechny vyhnala do mokřiny na vrbové proutí (říkávali tomu hrdě „naše políčko“ a nikdo jiný tam nesměl proutí řezat). Odpoledne rodinka z napařovaných ohebných proutků pletla košíky, ošatky a nůše, z těch hrubších vázala pometla na zametání. Matka zatím usnula v seně, hlasitě chrápala s ústy otevřenými dokořán a občas vykřikovala ze snu sprosté nadávky. Před matkou Trsovou byli tedy králíci v bezpečí a množili se utěšeně... Jednou se na ně Francek opět přišel podívat a velice se podivil: někteří z mladých králíků měli malá kulatá ouška, jiní zase dlouhé, holé ocásky. „Nejsou ty králíci nějak divný?“ „Jo,“ řekl Honza a strašlivě se mračil, „jsou pěkně zparchantělý! A žrali by radši maso než trávu!“ Francek se podíval lépe a spatřil v koutě ohrádky statného potkana, sedícího nepohnutě jako socha; jen oči mu žhnuly rudým světlem. Francek rychle vyšel ven, naklonil se nad lopuchy a zvracel. „Vzpomněl jsem si na králičí pečínku,“ řekl potom. A to byl konec tajného chovu králíků.
Služba u faráře přinášela Franckovi i řadu nesmírně nudných povinností. Každé ráno postávala v síni zlověstná řada bot, čekajících na vyleštění. Také farářova oblíbená fajfka s nejméně metrovou troubelí musela mít svůj dobrý tah. Francek ji čistíval drátkem a někdy se mu stávalo, že se drátek v kanálku zlomil; v nezbytí použil Francek radikální metodu a ucpaný kus troubele uřízl.
ROZTRHANÁ KNIHA
182
Fara byla bludištěm temných chodeb a vyšlapaných schodů, kde jako zapomenutá zimní slunce probleskovala zašlá měď ozdobných koulí na koncích zábradlí a kde nad rámy dveří vystupovala ze šera bílá těla trpících Kristů. Chlad čišel z dlaždic a mokvajících zdí, mísil se tu pach plísně a kadidla. Francek měl pocit, že se mu špatně dýchá, a zatímco nosil ve vědrech vodu a v koších dřevo, v duchu už byl na pastvinách, v duchu už práskal bičem nad vlněním podzimních strání, posetých strakatinou pasoucího se dobytka. Dopoledne zahlédl na okraji lesa nezvyklé hemžení; vystřelovaly odtamtud perličky smíchu. Horda dětí prošlapávala cestičky v ostružiní; plody, kterým se v tomto kraji říkalo medvědice, trhaly do úst a listí do pytlů. Učitel seděl na kládách při cestě a mhouřil krátkozraké oči proti podzimnímu slunci. V tomhle nedlouhém období babího léta se cítil vždy nejlépe. Ostružinové listí se sušilo na čaj pro frontové vojáky (vlastenecká povinnost, bedlivě sledovaná školními inspektory!). Naši vzdálení hrdinové si při šálku zdravého ostružinového čaje, jímž svlaží hrdla zaprášená z bitev, vzpomenou na drahou vlast, zamáčknou v koutku oka slzu dojetí a po třech šálcích počnou opět konat divy udatenství. Francek se pokusil nenápadně zmizet za křovinatou mezí, ale bylo pozdě; učitel se usmál na znamení, že ho poznal, a kynul mu, aby šel blíž. Daly se očekávat nepříjemné otázky: jestli přijde po svatém Martinu do školy a jestli konečně dočetl půjčenou knihu. Proto se Francek loudal k učiteli velmi neochotně, díval se jinam a v krku měl sucho, že nebyl schopen pozdravit tak, jak se sluší zdravit učitele, faráře a starosty. Učitel však udělal něco naprosto nečekaného: podal Franckovi zalepenou obálku. „Tohle dej své sestře, ano?“ „Anežce?“ zeptal se Francek nedůvěřivě.
ROZTRHANÁ KNIHA
183
„Jistě. Máš snad jinou sestru?“ „Ne. Myslím, že ne.“ Dopis Francka pálil v rukou, obracel ho na všechny strany, ale obálka potměšile mlčela nad svým tajemstvím. Anežka byla vůbec poslední dobou nějaká divná...
Začalo to tím, že vyschl pramen Petrových slov, svěřovaných papíru, že pošťák začal míjet vrátka Routovy chalupy a dokonce přidával do kroku a díval se přitom na protější stranu silnice, aby se vyhnul nepříjemným hovorům. Když už nebylo zbytí, když si ho Anežka vyčíhala a zastoupila mu cestu, krčil jen bezradně rameny: „Nic nepřišlo... Ale to vůbec nic neznamená! Pošta teď snadno uvízne nebo se ztratí. Uvidíte, že třeba zítra...“ Sám cítil, jak zní jeho slova nepřesvědčivě, ale nutil se do úsměvu. Všichni se nutili do úsměvů, naděje kolovala jako falešná mince. Anežka se snažila chápat. Druhý den čekala zase. A zase marně. Od posledního Petrova dopisu uplynul měsíc, dva, pak tři... Nepsal ani Tomeš, ale to pro ni nebylo tak důležité (ostatně Tomeš psal málokdy). Pak se ale stalo něco, kvůli čemu si mohl pošťák na cestě k Routovic chalupě nohy uběhat. Tabáková kalamita! Začala docela nenápadně: přišel balíček, opatřený razítky c.k. polní pošty a převázaný šňůrkou s důkladnými provaznickými uzly. Uvnitř bylo vloženo pár telegraficky stručných řádek, psaných otcovou rukou: Jsem živ a zdráv. Prošli jsme celé Srbsko. Teď odpočíváme ve městě. Sehnal jsem tu výhodně tabák. Nějaký vám pošlu. Všechny vás líbám. Modlete se za mě. Martin.
ROZTRHANÁ KNIHA
184
Zbytek balíčku byl napěchován hrubě řezaným, černým a pronikavě vonícím tabákem. Martinova žena na to chvíli užasle a nechápavě hleděla, pak se v ní však probudila praktická část její bytosti, vzala balíček a zašla za židem Blejerem: „Nechcete tabák? Dám levně.“ Blejer vzal do špetky, přičichl a kýchl. „Mno... nic moc. Ale dobře...“ Zacinkal drobnými. Jenže s tabákem se „roztrhl pytel“! Snad každý den přišel nový balíček! A každý o něco větší! Přímo záplava tabáku! Žid Blejer se zamykal a když zahlédl Routovou, zdvíhal zděšeně ruce nad hlavu, jako by chtěl vzývat Jehovu. Všichni chlapi v okolí kouřili Routovic tabák. Hanka vyklidila bývalý prasečí chlívek a skládala tam balíčky na sebe jako cihly. Už je ani neotvírala, stačilo jí, když přičichla k obalu. Její muž se snad zbláznil! Martin byl nekuřák. Ale bylo mu líto toho, co mu tak nenadále padlo do rukou. Nikdy se nepřiznal, jak k tomu tabáku vlastně přišel. Občas naznačil, že mu ho dával jeden polosrbský Maďar z vděčnosti za nějakou celkem malou službičku, která byla pro toho Maďara, vzhledem k tomu že byl polosrbský, životně důležitá. Tento výklad celou věc spíše znejasňoval. Při jiné příležitosti mluvil otec o tom, jak se v těch dnech v některých přístavních městech drancovalo, jak na chodnících skřípalo pod nohama chodců sklo z rozbitých výkladních skříní a jak dva vojáci byli za násilí na civilním obyvatelstvu pro výstrahu zastřeleni. Ale jak navzdory tomu si i páni důstojníci nakradli spoustu kořalek, šperků a všelijakých podivností... A nikdy také Martin neprozradil podivné rozechvění, které se ho zmocňovalo při důkladném ovazování balíčků (prověřených samozřejmě předem vojenskou censurou). Jako by se mu před oči vracela kostelecká silnice, v jejímž bílém prachu nedočkavě postává bosý Martínek a vyhlíží k bodu na obzoru, kde se z černé hradby
ROZTRHANÁ KNIHA
185
lesa může každou chvílí vyhoupnout povoz některého strýce ze sousedství, který už z dálky bude mávat něčím hranatým a slibným... Hanka se utěšovala, že je v tom tabáku přece jen nějaké jmění, i když zatím málo využitelné. Při podzimních deštích však nastala pohroma: do chlévku zatékalo, tabák nasákl vodou a dala se do něj plíseň.
Toho rána se učitel zrovna chystal do školy, když tu někdo zaklepal na dveře jeho mládeneckého pokoje a dřív, než stačil něco říct, vešla Anežka s náměsíčným pohledem. „Musíte mi pomoct, pane učiteli!“ řekla. Učitel si Anežku pamatoval jako hezké děvčátko s rusými copánky, které na něj upírávalo své velké oči z první lavice u okna – a mohl by přiznat, že během diktování nebo předčítání se úmyslně nedíval k tomuto oknu a že ji známkoval mírněji než ostatní, ačkoliv si nepřestával zakládat na své nestrannosti. Rok předtím, než nastala válka, vystoupila Anežka ze školy. Sešla z očí, ale ne z učitelovy mysli. Při náhodných setkáních byl překvapen jak prudce vyspěla a během rozpačité výměny zdvořilostních vět klopíval oči. Toho rána měl za sebou opět jednu těžce protrpěnou noc. Opatrně se nadechl, aby se nerozkašlal, a nedostatečnost svého oblečení se pokusil zakrýt dekou přitaženou až k bradě. „Posaď se,“ řekl zastřeně. Nějaké světlo vstoupilo do úzké uličky mezi skříní a postelí, světlo, které šlo spolu s Anežkou a prozářilo zatuchlou šedivost
ROZTRHANÁ KNIHA
186
pokojíku červánkovou barvou. Anežka opatrně usedla na krajíček jediné učitelovy židle. „Musíte mi pomoct, pane učiteli!“ opakovala. Povšiml si, že její hlas se plačtivě zachvěl. Potlačil nutkání pohladit ji po hebkém vlnění vlasů a přinutil se do účastně zdvořilého tónu: „Rád, pokud to bude v mých silách. Co tě trápí?“ Anežka mu vylila své srdce, vyzpovídala se ze svých obav, vychrlila to jedním dechem v dlouhém a nepřetržitém monologu, drmolila tak rychle, že musel bedlivě napínat uši, aby pochytil smysl všech slov. Mluvila o tom, že Petr se už dlouho neozval, že se o něj bojí, že by chtěla poslat nějaký dotaz na vojenské úřady, ale že neví, jak se takovým pánům píše, aby je třeba nepohněvala či neurazila, a jestli by jí tedy nemohl pan učitel něco takového sepsat, že to nechce zadarmo... „A nenapadlo tě,“ usmál se učitel nakysle svým zkřiveným úsměvem, „že je někdy lepší doufat, než mít konečnou jistotu?“ Zavrtěla hlavou. Toho dne byl učitel při vyučování roztržitý a kluci v zadních lavicích vyváděli psí kusy. Teprve když ho do nosu zasáhla kulička z bezové duše vystřelená foukací trubičkou, vzpamtoval se, práskl rákoskou o první lavici, chvíli zápolil s nutkáním ke kašli a pak vydechl: „Já se naprosto zlobit nebudu!“ Noc prožil nad stolkem, rozvážně máčel pero do kalamáře dlouhá nemoc ho naučila pomalosti, a vždy, když se zapomněl a dal průchod své vášnivé podstatě, byl vzápětí vytrestán krutým záchvatem – a rozvážně pokrýval čistý papír svým ozdobně krouceným, elegantně stínovaným písmem. „P.T. ctěné c.k. vojenské zprávě ve věci vojína Petra Maška,“ psal a mazlil se s každým písmenem v horečném rozechvění, jaké prožívají milenci odloučení od svých lásek. Psal strohý úřední text
ROZTRHANÁ KNIHA
187
a myslel přitom na milostné dopisy, které by uměl napsat, jen kdyby mohl a směl. Věděl, jakými skvostnými myšlenkami velkým básníků by je vyšperkoval (Ba, měl dokonce kdesi na dně skříně černé desky převázané zelenou stužkou a v nich vlastní básně ze studentských let, verše plné zhrzených lásek a vlasteneckého patosu; neodvážil se je už nikdy číst, ale neodvážil se je také ani zničit.). V jeho ruce vyzbrojené perem dřímala slova překypující něhou, byl rudý a zpocený, když na ně jen pomyslel, ale psal rozechvěle: „ ...tento zdvořilý dotaz, zda existuje spojení a informace o jménech padlých, zajatých či nezvěstných, případně zda-li jmenovaný nebyl umístěn se zraněním v některém polním lazaretu...“ A to byl obsah oné záhadné obálky, která tak silně probouzela Franckovu zvědavost.
Les po ránu je zelená krajka, prošívaná zlatými jehlami slunce, les po ránu bzučí a voní sladkým tlením. Noc prchá do roklí a skrývá se v mlazinách pod hustými vějíři kapradí, kde v mokrém a slizkém tichu přespává až do příštího večera. Uprostřed rozjásaného letního lesa jsou místa mimo čas, kde hrobové ticho poruší jen někdy divný skřek, který se rozléhá mezi mrtvými stromy, a o kterém nevíme, odkud vlastně vyšel. U tůně, jejíž bahnité břehy jsou rozšlapány od divokých sviní, sedává někdy za poledne shrbená, una-
ROZTRHANÁ KNIHA
188
vená stařena. Jednou prý vzhlédla k náhodnému chodci, jenž jí dal křesťanské pozdravení, a tu pocestný ke své hrůze spatřil zubatý úsměv Smrtky. Anežka se takovým místům podvědomě vyhýbala. Nejraději šplhala pryskyřnými borovými stráněmi, kde rostly černé jahody a bruslinky, kde v magických kruzích, značících noční tance rusalek, se v mechu leskly sametové hlavičky černých hříbků. Les měl pro ni v sobě něco z konejšivosti unikajícího dětství. Nejraději by ulehla na teplé jehličí a dívala se, jak se zlatavé kmeny borovic sbíhají k obloze, která je pořád stejná jako v den stvoření (to je ten den, kdy jsme spatřili nebe, uzavírající shora náš dětský kočárek a pochopili, že z lákavých oblak se nedá ukousnout ani malý ždibeček na ochutnání). Ale musela si nechat zajít podobné chutě. Džbán jahod bylo nutno natrhat dřív, než klesnou ranní mlhy, protože brzy se les zaplní drobotinou, snažící se urvat co nejvíc ze štědrosti léta a výhodně to zpeněžit. Navykla si chodit lesem s číhavým chvatem, aby toho hodně zběhala a nic jí neuniklo. Toho zářijového rána se pustila do křovin na odvrácené straně kopce, kde na ostnatých šlahounech sladce těžkly bohaté hrozny černých medvědic. Rozhrnula větve – a spatřila lože ze suché trávy vlásenky, na němž ležel zpola člověk a zpola zvíře, podivný lesní démon s divokou hřívou vlasů, proplétajících se s neméně bujnými vousy. Z houštiny tváře mu svítil jen pár očí, podobných očím lišek, když se za svítání potulují kolem kurníků. Vycenil zuby v úsměvu a napřáhl k ní ruku. Anežka couvla a klopýtla o kořen – upuštěný džbánek se měkce skutálel po mechu – třeštila oči na zjevení a v hlavě měla najednou prázdno, naprosté dunivé prázdno, jako uvnitř vypuštěného sudu. Podivný lesní démon vzápětí mrštně vyskočil a se vztaženými pažemi se na ni vrhl. Svými pařáty jí jako kleštěmi sevřel ramena; dlouhé nehty se jí bolestivě zaryly do kůže. Ovanul ji hnilobný
ROZTRHANÁ KNIHA
189
dech, míšený se slovy (drtil je přes zuby jako přes mlýnské kameny): „Neboj... neboj se, holčičko... nic ti neudělám... jenom...“ V zádech ucítila drsnot borové kůry, jak ji prudce přirazil ke kmeni. Nebylo už kam couvnout. Bezmocně tápající levou rukou objevila košíček, navlečený na pravém lokti, zalovila v něm a pod bříšky prstů jí zastudila čepel nože (nosívala ho s sebou na čištění hub). Chtivě sevřela jeho střenku v pěsti, upnula se k tomu poklidnému nástroji kuchařek, jenž budíval pláč jen při krájení cibule, upnula se k němu jako k jediné opoře proti nepřátelskému prázdnu lesa, jenž ji tak nenadále zradil. Máchla rukou a bodla vší silou do páchnoucí hmoty před sebou. Chlap zařval, vztekle a zoufale, jeho výkřik stoupal a kroužil v korunách borovic a padal zpět s prškami rezavého jehličí. Anežka se vytrhla ze spárů ostnatých keřů, které se jí ze všech stran zatínaly do těla, slyšela praskot párané látky, vysmekla se z blůzky, oželela sukni, nečekaně volná a svobodná běžela přívalem zápachů a vůní, skrze vodopády světla, řítící se klenbou lesní katedrály, v křiku a zpěvu, v milostném vábení doupňáků, předbíhána telegrafickými zprávami datlů a varována poplašným křikem sojky; najednou se zahleděla do okrouhlých sovích očí v dutině staletého dubu... Prudce se odvrátila, zastavila se; vzbouřený dech jí zdvíhal ňadra a její kůže se potila četnými kapičkami krve. Neměla ponětí, kde je, les zcela ztratil svou důvěrně známou tvář. Ten prastarý les si výsměšně žil po svém, zatímco houštiny byly plné tuláků, kteří mohou kdykoliv s chechotem vyskočit a rozpaženýma rukama jí zahradit cestu. Napadlo jí, že ho možná zabila. A rozplakala se.
ROZTRHANÁ KNIHA
190
V neděli byla Anežka viděna s učitelem, jak jdou spolu z kostela. Podivná dvojice: dívka, nepřítomně lhostejná ke svým půvabům, zaujatá něčím vzdáleným a nehmatatelným, a vedle ní bledý muž, jehož oči ani na okamžik neuhnuly z její tváře; hladil ji a hřál svým pohledem, občas naznačil gesto, jako by chtěl překonat hráz třiceti centimetrů, ležící mezi jejich těly, ale neodvážil se. Bylo to sebetrýznění hodné světců, kteří ze sebe vyháněli ďábla sedmipramennými důtkami. Někteří z kolemjdoucích ukrývali do dlaní úsměvy. Mladý Jirmal, když je předjížděl, se ohlédl z vozu, ukázal na ně bičem a zasmál se. „Jako kocour u misky mlíka,“ řekl starosta, sedící na kozlíku vedle Jirmala, „jenže to mlíko je pro něj zatraceně horký!“ Jirmal se zase zasmál, ale případná odpověď (tak, jako obvykle) ho nenapadla. Svraštil čelo a uvažoval, co ho to vlastně nutí, aby se po Anežce ještě jednou ohlédl. „Dávej pozor, nebo nás zvrhneš!“ chytil ho starosta za ruku s opratí, která táhla koně do nebezpečné blízkosti příkopu. Druhý den, když Hanka Routová kupovala u žida Blejera na lístky měsíční příděl cukru a soli, zaslechla z fronty čekajících žen hlasy: „... mohla by být jeho dcerou! Že se nestydí... Bývalou žačku... Řeknu vám, sousedko, já abych se teď bála posílat naši holku do školy, už se jí taky zapalujou lejtka, a když je pak takovejhle učitel... Nojo, kdo ví, co je tam kromě abecedy ještě učí!“ Hanka cítila, že úmyslně mluví co nejhlasitěji, aby se jejich slova donesla až k ní. Nevěděla jak se tvářit a zrudla ze samých rozpaků. Blejer ji při nákupu ošidil (měl vynikajícdí cit pro využití situace, kdy lidé nejsou duchem zcela přítomni) a Hanka ani nic nezpozorovala.
ROZTRHANÁ KNIHA
191
Přišla domů a ostře uhodila na dceru, vědoma si povinnosti, že musí v této chvíli plně nahradit vážnost otcovské nemilosrdné spravedlnosti. „Co máš s učitelem?“ Anežka pokrčila rameny. To gesto Hanku rozčililo. „Šli prý jste spolu z kostela! Jako milenci!“ „Lidi jsou hloupí,“ řekla Anežka. „Hloupí, hloupí...! A ty jsi ta chytrá, ne?!“ „Když někdo něčemu nerozumí, nemá o tom mluvit.“ „Holčičko, nevíš ještě o světě, ani co by se za nehet vešlo, ale už se nad něj cítíš povznesená! Byla jsi někdy...“ tahle otázka připadala Hance nejtrapnější a nešla jí vůbec z úst, „... u něj, ve škole...“ „V jeho bytě? Byla. No, a...?“ Plesk! Facka dopadla s nečekanou tvrdostí na Anežčinu tvář. Obě strnuly překvapením, dívaly se na sebe a ve svých očích navzájem hledaly odpověď na otázku, co se to vlastně stalo. Hanka otřela dlaň do zástěry a schovala ruku za záda, jako by se styděla za to nečekané vyvrcholení rozhovoru. „Zůstaneš doma,“ řekla konečně docela tiuše. „Ani na krok z domu, rozumíš? Ani na krok!“ „Ano, maminko.“ Anežka pevně semkla rty a odvrátila se. Tvář měla mírně napuchlou.
ROZTRHANÁ KNIHA
192
Téže noci ležela Anežka s otevřenýma očima a snažila se myslet na Petra. Dosud nepřišla žádná odpověď na dotaz k vojenské zprávě. Petr... Opět ho v duchu uviděla před sebou na vysokém břehu úvozové cesty, spatřila jeho vlasy, zářící slunečním svitem proti modři nebe... (Ten had, ten skok, to pevné obětí!) Snaží se myslet na Petra, ale z neznámých důvodů se jí v pozadí za vysněnou láskou objevuje nahořklý učitelův úsměv. Učitel; Anežka si představuje jeho dojemně dlouhé prsty se skvrnami od inkoustu... Najednou rány na dveře, až se chalupa otřásá. „Neotvírej!“ volá někdo z nesmírné hloubky paměti. „Neotvírej!“ Navzdory tomu varování Anežka touží stisknout kliku, je to bolestně zoufalé nutkání, a zvenčí je zatím slyšet skučení psů, kteří něco trhají... trhají... roztrhán minou, ne! Otevřu, co se může horšího stát, otevřu... Za dveřmi stojí tulák, lesní démon, zarostlý a špinavý, s očima slídivých lišek. Z hrudi mu ale – jaká hrůza! – trčí zabodnutý nůž! A krev, kapka za kapkou, kape na práh. „Neboj se, holčičko,“ drtí tulák slova mezi zuby, „nic ti neudělám, chci jenom...“ A kdo vytře tu kaluž? Vždyť ji matka ráno najde a všechno pozná! „Neboj se,“ říká učitel - jaká úleva, byl to jen učitel! – dívá se podezíravě a Anežka ví, že dnes zapomněla napsat úkol. No, co, říká si v duchu Anežka, políbím ho a snad mi ten úkol odpustí. Bude stačit na tvář? Líbá učitele, ale co to, že má tak pichlavé strniště a čpavý dech? Proboha, vždyť to není učitel, ale ten netvor na loži z lesní trávy, zaklesl jí své pracky kolem krku a strhává ji dolů, k sobě... Ne! Ne!! Jako by procitla ze snu, ano, naštěstí to byl jen hloupý sen, do lesa se chodí na sladké jahody, Anežka je vlastně malá holčička, jdou s děvčaty a džbánky jsou málem větší než ony, každá nese ve vztažených rukou před sebou svůj džbáneček, jako obětní pohár neznámému lesnímu božstvu... „Sem nechoďte!“ chce najednou Anežka varovně vykřiknout, protože poznává osudné místo, ještě odhrnout poslední větve, a tam... lože z lesní trávy, z jemné vlásenky, kterou každé léto sekají pro sedláře do matrací; na loži stočený had, obrovský had, na hlavě má zlatou korunku a dočista lidské oči;
ROZTRHANÁ KNIHA
193
zadíval se jimi upřeně na Anežku a pomalu, zlověstně se vztyčuje... Ne! vykřikne Anežka a prchá lesem, světla a stíny, bludné kořeny, do cesty jí vyskakuje tulák, rozpřáhne ruce, chechtá se, chytne ji za ramena... Ne!! Anežka se zmítá, ale tulák ji sráží k zemi, je slyšet praskot trhané látky (roztrhám minou, proboha!), to povolila blůzka a sukně, Anežka leží na mechu nahá a cítí jakousi palčivou hrůzu, ale možná i touhu, je to hrozné, nemůže se pohnout, ten tulák ji tiskne rozepjaté paže k zemi, je jako ukřižovaná pod jeho zdrcující silou... A cítí, jak do jejího klína proniká bolestivá slast, je to hrozné, chtěla by uhnout, ale pod ní je pevná země, která ji nepustí, a tak se tomu vzepne vstříc, je to závrať, jako by měla ulehnout na ostří nože, na prkno pobité hřeby, jako by měla vstoupit bosou nohou do řeřavého ohniště... NE!!! Prudce se posadila a vytřeštila oči do tmy. V sednici se ozývalo pravidelné oddychování spící matky. Stejně pokojně spí Francek ve vedlejší komoře (tam, kde strávil své stáří s pohledem upřeným na hodiny dědeček Maxmilián). Je noc s kulatým měsícem a neslyšným letem netopýrů. Nad obzorem však vyvstává podivná třaslavá záře; jako by se celá polovina nebe pomalu zalévala krví. Anežka hleděla jako uhranutá na ten podivný jev a nebyla si jista, jestli to není další dějství jejího snu.
V tu dobu seděl učitel za psacím stolem. Jeho svět byl vymezen nevelkým kruhem žlutavého světla petrolejky. Pokoušel se unést svou těžknoucí hlavu v dlaních a opatrně přitom vtahoval vzduch do plic. Kašel mu opět nedovolil ulehnout. Kolikátá už je to noc? Bylo mu jasné, že přílišné vzrušení posledních dnů nesvědčí jeho zdraví. Je mu čím dál hůř. Umírá snad z lásky? Dokonce z pouhého pomyšlení na lásku? Jak hloupé! Skoncovat se vším, odejít ze živo-
ROZTRHANÁ KNIHA
194
ta sám, dobrovolně, vlastní rukou? To by nesměl být tak zbabělý, to by nesměl tolik lpět na červáncích nad zubatinou lesů a na měsíčním stříbře, tekoucím za nocí koryty potoků. Včera odpoledne mu vzkázal farář, jestli by ho nemohl navštívit. Starý pán seděl ve svém oblíbeném křesle, dlouhou fajfku nacpánu vonným tabáčkem. Právě rozdmýchával modrý kouř, jako kadidlo při mši, a zkoumavě se díval na Francka: „Zatracepeně, kluku jeden, mně se zdá, že ta fajfka je den ode dne kratší!“ Francek srdnatě popíral možnost, že by měl o podobných „nadpřirozených jevech“ jakoukoliv povědomost. Pan farář ho s povzdechem milostivě propustil a pokynul učiteli na protější, kůží potaženou židli. „Mohl bych vás vyzpovídat,“ řekl, „ulehčilo by se vám.“ Učitel zavrtěl hlavou. „Jistě,“ pokračoval farář, „nechci vás do ničeho nutit. Spíš jenom pár otcovských rad.“ Usmál se a zálibně pohladil hlavičku dýmky. „Vím, co je to pokušení... Býval jsem kdysi také mladý... Zůstala mi z těch dob tahle dýmka. Utěšuji se tím, že ze všech hříchů, jimiž svět oplývá, je ten můj nejméně škodlivý. Docela malá, soukromá náruživost,“ spiklenecky přimhouřil oči a ztlumil hlas, „říkám jí Moje žena.“ Zkoumavě se zadíval učiteli do očí. Zmátl ho jejich bezvýrazný pohled. „Proč se nesmějete? Proč se nesmějete podivínství starce? Je vám to lhostejné, nebo vám to připadá spíš... smutné?“ Učitel mlčel. „Přiznám se vám, pane učiteli, k jedné zvláštní věci. Ta fajfka se zkracuje. Podezírám toho kluka, že mi jí potají uřezává... ale řekněte, proč by to dělal?“ Učitel mlčel.
ROZTRHANÁ KNIHA
195
„A tak mě tuhle napadla věc, při které mi přejel mráz po zádech. Tahle moje nerozlučná družka umírá spolu se mnou. Tak, jak se krátí můj život, krátí se i ona. Až z ní zbude jen ta porcelánová hlavička, budu já právě tak k nepotřebě, prázdný a bez života. Zemřeme společně... To víte, říkám jí Moje žena.“ Učitel mlčel. „Neříkáte nic a myslíte si, proč mám poslouchat bláznivé tlachání starce!“ Farář se vysmrkal do bílého kapesníku a osušil si slzící oči. Usmál se: „Tak mi to připadá jako zpověď naruby. Kněz se zpovídá hříšníkovi! Jenže já vás chci přivést k jedné myšlence. Dodnes mi v hlavě zní vaše krásné vedení hlasů při vánoční mši... pořád tak bzučí jako muška... chytne se drápkem duše a už se nepustí... To je velký dar, příteli, to je milost Boží, to je to, čemu říkáme Umění. Netvařte se tak skepticky. Upněte se k tomu, zasvěťte tomu všechno, doveďte to k dokonalosti...“ „Chcete, abych zapomněl?“ promluvil konečně učitel. „Třeba. Každopádně by bylo dobře začít znovu. A jinde. Tady už...“ „Rozumím vám,“ řekl učitel a vstal. „Děkuji. Dnes ráno jsem zaslal na zemskou školskou správu žádost o přeložení.“ „Slibuji vám, že bude kladně vyřízena!“ řekl farář s úlevou, pevně stiskl učitelovu pravici a pak se dojatě vysmrkal.
Bylo rozhodnuto. Hvězdná noc se chvěla za otevřeným oknem. Učitel opatrně, pomalu dýchal. Když bývalo nejhůř, zapaloval smolně černé svíčičky a vdechoval jejich žlutý, aromatický kouř, vonící mentolem. Jednou mu také kdosi poradil jíst koňské maso. Musel
ROZTRHANÁ KNIHA
196
si na to koupit zvláštní hrnec. Hospodyně, která se mu uvolila vyhovět, se neodvážila vařit na stejné plotně žádné jiné jídlo ze strachu, aby nenačichlo sladkým koňským pachem. „Jíst koně,“ řekla, „to je něco jako jíst člověka.“ Po půlnoci učitel zvedl hlavu a spatřil nad obzorem ohnivý gejzír. Vypadalo to, jako by nějaký obr vbodl nůž mezi dva pahorky, připomínající ženská ňadra, a otevřel tak žílu plnou pulsující krve, která teď ve škubavých výtryscích stříkala až ke hvězdám...
Rámo se ve vsi hovořilo o požáru; za Třebnuškou shořel stoh letošní slámy. Tak velkolepý plamen nebyl v kraji už dávno k vidění. Věstí to neblahé věci, šeptali lidé, zejména proto, že na spáleništi byla nalezena ohořelá lidská kostra.
Francek se ráno na pastvě choulil zimou v chatrné pytlovině; byl bos a tráva se stříbřila jinovatkou. Jakmile viděl, že některé dobytče kropí zem kouřící močí, pospíšil si, aby si stoupl na to teplé místo. Na pokrajích lesa se teď často vynořovaly černé chocholy po-
ROZTRHANÁ KNIHA
197
licistů; připomínalo to podzimní shlukování vran. Nezdálo se, že by je zajímaly houby, ačkoliv právě tou dobou prokvétaly pestré závěje spadaného listí hnědými, žlutými, červenými, fialovými, rozpraskanými, šupinatými, sametovými i slizkými hlavičkami („Mnoho hub, málo chleba!“ citovala matka starou moudrost). A právě tehdy se Franckovi zatoulala mladá jalovice. Napřed jenom nenápadně popošla k okraji lesa a oštipovala tam listí z keřů. Francek, pokoušející se zrovna rozfoukat čadící ohníček, po ní občas mrkl a ujišťoval se, že je pořád na svém místě. Pak ho však rozdmýchávání bázlivých plamínků zaujalo do té míry, že úplně zapomněl na čas. A když opět vzhlédl, bylo místo u keřů prázdné! Lekl se, nechal ohýnek ohýnkem a rychle přepočetl své stádečko. Samozřejmě, že chyběl jeden kus! Ta rohatá podvodnice se nevrátila do houfu, ale zmizela v lesním mlází! Francek by vzteky brečel, protože věděl, co to pro něj znamená. Vzal bič a hnal domů. Krávy se po něm tázavě ohlížely; znaly svůj rytmus dne a zřejmě jim připadalo, že je ještě brzy na návrat. Sotva zavřel dveře chléva, rychle zpátky k lesu. Modrá mlha tlumila všechny barvy a houstla do večerních stínů. Našel polámané houští, našel kravinec v lesním mechu. Marně však bloumal sem a tam, marně volal: „Stračeno! Ty potvoro! Ty mrcho hnusná!“ Vztekle švihal bičem do stromů, až se mu na hlavu snášely pršky rudého listí. Najednou vyšel proti Franckovi ze zeleného přítmí hluboké rokle podivný průvod. Čtyři černě chmurní policajti s kamennými tvářemi, za nimi šest vyjukaných vojáčků s puškami v rukou; v šeru se matně leskla ocel nasazených bajonetů. Zařinčely články řetězu; ten zvuk mu připomněl mikulášské čerty, na které se vždy těšíval pln slastné hrůzy. Tady ale nešlo o hru: uprostřed ozbrojené skupiny, s rukama spoutanýma řetězem, šel podivný člověk. Člověk? Spíš lesní strašidlo s divokou hřívou, obrůstající kolem dokola jeho tvář, s těkavýma liščíma očima, ve kterých teď seděla jen úzkost
ROZTRHANÁ KNIHA
198
a beznaděj. Díval se pod své nohy a klopýtal, hrubě postrkován stráží. „Vedou jednoho ze Zvíkovce! Utekl z vojny a schovával se tady v lesích! Chudák, dostali ho! To ho musel někdo prásknout! Lidi jsou holt svině!“ Anežka slyšela ty hlasy, doléhající k jejím uším jako tažení podzimního větru. Polila ji divná horkost; vyběhla před chalupu jen tak, neučesaná, napůl oblečená. Právě včas, aby se střetla s pohledem lesního muže. Podíval se na ni a usmál se. V jeho úsměvu nebylo nic zlého, jen nekonečný smutek večerního lesa, jenž se pomalu propadá do noci. Všimla si, že tulák má jednu ze spoutaných rukou chromou, že špinavý obvaz na jeho rameni je plný zaschlé krve. Všimla si toho a zachvěla se. A bylo jí líto něčeho, co nelze pojmenovat.
Francek zatoulanou krávu nenašel. Zmizela v hloubce noci a les zakryl všechny stopy. Druhého dne musel všechno přiznat. Farář, který právě trávil v oblíbeném křesle polední siestu, se hrozně rozčílil, přetáhl Francka přes záda svojí dlouhou fajfkou - a přerazil ji o něj vejpůl! Strnul a s hrůzou hleděl na trosky své věrné životní družky. Chtěl něco říct, ale ústa se mu zkřivila a jazyk ho přestal poslouchat. Přivolaný lékař konstatoval mrtvici. Zanedlouho se začalo v okolních vsích vyprávět o podivném zvířeti. Nějaký uhlíř (a hlavně pytlák!) prý spatřil na vlastní oči, jak se ta obluda zjevila jedné noci na lesním palouku; stála tam na vrcholu kopce jako temná silueta proti jiskřícímu nebi a mezi jejími zlověstně zahnutými rohy ležel kotouč měsíčního úplňku. Pak
ROZTRHANÁ KNIHA
199
zaryčela tak dunivým a příšerným hlasem, že milý uhlíř na víc nečekal a vzal nohy na ramena. V zimě objevil hajný u krmelce mezi otisky srnčích spárků podivnou velkou stopu. Usoudil, že se mu sem zatoulal vzácný zubr, vyhnaný zřejmě válkou z rodných bělověžských pralesů. Později napravil svůj omyl: ve stádu srnčí zvěře zahlédl Stračenu, vyhublou na kost a s omrzlým vemenem. Větřila však spolu se srnami a laněmi, a když zachytila lidský pach, prchala s nimi bok po boku dlouhými kamzičími skoky, přímo nahoru strmou suťovou strání.
V časném předjaří, kdy povolily ledy, tál sníh a prudká voda se vztekala v potočních korytech, přiběhl náhle Francek, jenž měl být toho dopoledne ve škole (přes zimu zase trochu chodil do školy), celý zadýchaný domů. „Učitel se s námi rozloučil! Domluvili jsme se, že ho půjdeme vyprovodit až ke křížku!“ Anežka upustila pletací dráty na podlahu, popadla šátek a vrhla se ven. „Anežko!“ vykřikla matka varovně. Jenže pozdě; její hlas se střetl jen s prásknutím dveří, které za Anežkou zapadly. Francek se zatím vyškrabal na půdu a z dvouleté vrstvy prachu a pavučin vysvobodil hromadu potrhaných obrázků (stádo koní na kvetoucích pláních, lokomotiva v oblacích páry, velbloudi a Arabové s hlavou zabalenou v ubruse, lidojedi černí jako vix na boty...) Teď už nemohl dál odkládat vrácení toho, co kdysi bývalo knihou. Teď už bylo nutné dopít pohár hořkosti až do dna. Nějak se mu nedařilo všechny listy pobrat, nechtěly se vejít do polámaných desek, jako
ROZTRHANÁ KNIHA
200
by ty obrazy světa v krátkém čase neuvěřitelně nabobtnaly, jako by nasákly špatnostmi povětří. Francek jich měl plnou náruč (kočáry a ekvipáže, dámy v róbách a pánové, mávající radostně cylindry z košů balónů, námořníci a piráti, Indové, kteří mají na čele zářící safír...), klopýtal se svým nákladem nahoru na draha, aby zkratkou dohnal děti, které šly naposledy se svým učitelem. Učitel byl bledý a vážný, v ruce nesl nevelký odřený kufřík. Zastavil se a naposledy přejel pohledem po svém stádečku. Viděl rozcuchané hlavy kluků a ulízané copánky děvčat, jejichž oči připomínají pohledy malých telátek, plné důvěry, že právě tady je střed světa. Prudce se od nich odvrátil, když si vybavil pohled rusovlasé dívenky z první lavice u okna (Pojď k tabuli, Anežko! Pověz mi...) Anežka najednou a nečekaně stála proti němu, prsa se jí dmula vzrušením a zadýcháním od rychlého běhu. Stála na lávce nad potokem, kterou učitel musel přejít. Na druhé straně stoupala louka s ostrůvky špinavého sněhu; místy už tam trčely ze země bílé prstíčky sněženek. Na hraně kopce se rozpadal rzí rozežraný litinový křížek. Hraniční sloup: za ním končí dvacet let života, který sice zrovna nepřetékal štěstím, ale přesto... Učitel vstoupil na lávku. „Přeju vám... pane učiteli... hodně... hodně...“ šeptala Anežka a rty se jí chvěly. Učitel pozvedl ruku, ale nechal ji zase klesnout. Francek ve snaze nadběhnout si, přeskakoval o kus výš proti proudu po kamenech přes potok. A právě, když si pohledem měřil vzdálenost k dalšímu skoku, spatřil, jak z naplavené změti větví, zadržené za kameny, trčí kravský roh. Čistá, ledová voda hladila vybělenou lebku Stračeny, laškovně probublávala očními otvory, a oblouk rohu, podobný zpola potopenému půlměsíci, roztínal proud potoka na dvě nepokojné poloviny. V tom zurčení byla dychtivost a síla...
ROZTRHANÁ KNIHA
201
Francek, překvapen a omámen nečekaným shledáním, šlápl mimo kámen a noha se mu propadla do mokrého prázdna. Vykřikl a rozhodil ruce ve snaze udržet rovnováhu. To však bylo gesto, kterého se neměl dopustit! Náruč pestrobarevných listů se mu rozlétla, zavířila vzduchem, potok se jí zmocnil svými zpěněnými jazýčky, balil ty listy, kutálel je po štěrkovitém dně, točil s nimi na hladině hlubších tůní. Nepřetržitý zástup lidí, měst, zvířat a strojů, velkolepý maškarní průvod proplouval po chvíli přímo pod lávkou, na níž stál učitel s Anežkou. Francek se rozbrečel; teď už byla všechna snaha marná... Učitel nevěřícně a fascinovaně hleděl na změť obrazů pod svýma nohama. A najednou vyrazil prudce vpřed, odstrčil Anežku ramenem, prodral se kolem ní, jako by se probíjel nepříjemnou trnitou houštinou, chvátal rychlými kroky nahoru na louku, ale tam padl před samým vrcholem pahorku, padl tváří do trávy poblíž zrezlého kříže a zarýval prsty do mokré hlíny. Děti popošly bázlivě blíž, aby zjistily, co se mu stalo – a zaslechly vzlykot. Učitel pláče? Dívaly se po sobě a bylo jim to nevýslovně trapné. Váhaly mezi nutkáním utíkat co nejrychleji odtud a představou, že je nutné tvářit se soustrastně, jak se sluší a patří na pohřbech. Někteří kluci seběhli k potoku a lovili plovoucí obrázky. „Jé! Já mám černocha!“ „Pch, to je toho, já mám kočár s koňma, slona a vlak!“ „Dej mi tu mašinu! Dám ti místo ní ženskou v kroji!“ „Co s ženskou, troubo! To není žádná paráda!“ „Jenže ta tvoje mašina je roztržená, heč!“ „No, co, no? Závidíš, hejle?“ „Neříkej mi hejle!“
ROZTRHANÁ KNIHA
202
„Budu ti říkat hejle, protože máš červenej frňák!“ „Zkus to opakovat!“ „Klidně, červenej frňáku!“ A při potoce vypukla nádherná rvačka. Co se týče učitele, ten zemřel ještě téhož roku.
ROZTRHANÁ KNIHA
203
Část čtvrtá
LÁMÁNÍ ČASU
Šimeček jednou číhal na zahrádce na krtka, který jim plenil záhon tuřínu. Teď to vypadalo, že stovky, tisíce, dokonce desetitisíce krtků se zaslepeně zakously do hlíny, sedí tam a mžourají ze svých chodbiček do oslepujícího světla. Nad dráty plnými ostnů poletovaly za nocí podivné světlušky. Nějaký chlap s tváří jako zmuchlaný papír drolil hlínu náspu mezi prsty, přičichl k ní a poznamenal: „To je dobrá zem.“ Šimeček čvachtal mazlavým bahnem na dně zákopu – odvodňovací stružky nestačily pobrat bohatou vodní nadílku podzimních dešťů – mnul si zkřehlé ruce a snažil se nemyslet na soustředěný útok vší, před kterými není úniku. Ráno našel jednu zrzavou a tlustou jako palec; v životě takové zvíře neviděl. Tváře mužů, které potkával na své obchůzce klikatým labyrintem chodbiček, byly měkké, rozmáčené, rozplývaly se v obláčcích páry, stoupající od úst. Skrze stěnu mokvající hlíny, zpevněnou propleteným proutím, se otvíraly střelecké průzory: pouze jimi se dalo dohlédnout až
LÁMÁNÍ ČASU
204
k nedalekému pahorku se třemi břízami. Bílá kůra těchto osamělých stromů prosvítala i za šera a mlhy; v oněch chvílích, kdy všechno ztrácelo svůj povědomý tvar, to vypadalo, jako by tam nepohnutě stály tři přízračné postavy, tři bájné sudičky (Jedna říká: „Já ti dávám sílu!“; druhá říká: „Já ti dávám lásku!“; třetí říká: „Urazili jste mne, protože jste na mne zapomněli. Až dovršíš dvacátý rok, chlapče, usneš navěky!“). Šimeček pozoroval někdy za nocí vojáky, kteří opatrně vysouvali nad násep ruku s hořící cigaretou. Malá ohnivá světluška zazářila do tmy a vzápětí zabzučela neviditelná rozzlobená vosa, aby vymazalo to světélko, rušící jednolitost temnoty. Viděl pak, jak dokonalý otvor dokáže vyrobit kulka ve správně nastavené dlani. Viděl vojáka řvoucího bolestí a štěstím, protože se mu podařilo prorazit kruh – a ať už se stane cokoliv, je alespoň odsouzen k zaručené změně. Jednoho večera seděl Šimeček na hlídce, zimomřivě se halil do provlhlého pláště, představoval si ten horký náraz v dlani a nevěděl, jestli se odváží přisadit si do bolestivé loterie. Možná mu to utrhne prsty... Možná celou ruku... Záleží na úhlu zásahu, na ráži zbraně, na druhu střeliva... Na druhou stranu mu bylo jasné, že tu takhle nemůže zůstat, že musí za každou cenu uniknout z bahnité pasti, uniknout dřív než ho definitivně pohltí plíseň a hniloba... Držel v chvějících se prstech hořící cigaretu. Ještě dva šluky, řekl si, a pak to zkusím. Pomalu nadzvedl ruku. Cvakaly mu zuby, klepaly o sebe zcela proti jeho vůli... No, tak! Už jen kousek, docela malý kousek! Oč horší to může být než bolavý zub? Klečel tam v bahně, málem brečel a sám sobě sprostě nadával. Cigareta mu mezitím uhasla a cosi v něm se tohoto faktu zoufale přidrželo: Jaká smůla! A mám vlhké sirky! Nezbývá, než odložit vše na zítřek! Zbytek noci už neusnul. Naslouchal vzdálenému praskotu (jako by někdo za kopcem louskal ořechy) a bylo mu čím dál jasnější, že
LÁMÁNÍ ČASU
205
ta žahavá vosa, kterou je nutno připlácnout dlaní, ho čeká příští noc. Že není jiné řešení. Celý den sbíral odvahu. Pozoroval raněné, odnášené na nosítkách, zkoumal jejich obvazy nasáklé krví, v duchu už se cítil v jejich kůži. A z pouhého pomyšlení se mu zase tak protivně rozcvakaly zuby. Než se nadál, byl tu opět večer. Přešla kolem hlídka, přešel dozorčí důstojník, nastala prázdná, vyzývavá chvíle. Šimeček si zapálil cigaretu (pod tím vznosným označením se skrývala trocha vyčichlého tabáku, baleného v útržku Válečného zpravodaje), kouřil a naslouchal svému srdci, jehož údery se daly směle srovnávat s neustálým duněním vzdálených děl. Nebo se snad někde nad kopci sbírá bouřka? A pak se skutečně zablesklo, noční tmu proťal uragán ohně a řevu, horký vichr zvedl hlínu a vrhl ji na hlavy lidí, lezoucích zmateně z podzemních doupat. Rozlehl se pronikavý hvizd píšťalky, dlouhou klikatou linií zahloubených cest chvátaly povely, křížily se a srážely. Ve střílnách zapráskaly pušky, mihlo se bělmo vytřeštěných očí v něčí umazané tváři, pod přilbou zapadají až na uši... Kdo to byl? Nějaký hlas za Šimečkovými zády rychle drmolil: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď vůle tvá...“ V oslnivém světle se na pahorku před linií zákopů vynořily tři obří postavy, jejichž četné paže se zmítaly jako klubka hadů a jejichž bílá kůže vlála v dlouhých cárech kolem těl. „Dám ti sílu!“ chechtá se jedna. „Dám ti lásku!“ pošklebuje se druhá. „Dám ti všechno, co nechceš!“ šeptá horce třetí a dřevěné tělo jí puká do tvaru žravých zubů... Šimeček padl tváří k zemi. Teď už nešlo o jednu žhavou včelu; noční tmou jich letěl celý obří roj, schopný vyrobit z člověka ošklivou nápodobu cedníku. Kdosi do něj kopal a řval mu do uší nadávky, ale Šimeček už byl mrtvola tak jako tak, a bylo mu docela jedno, že důstojník mu tiskne k zátylku hlaveň revolveru a řve: „Vztyk! Vztyk, ty dobytku! Zvedni tu těžkou prdel, popadni kvér a ven ze
LÁMÁNÍ ČASU
206
zákopu! Do útoku! Do útoku, nebo tě odprásknu jako prašivýho psa!“ A najednou zmlkl; náhodná kulka či střepina granátu z něj vyrazila všechnu zlost a v ohromeném gestu se přitiskl k Šimečkových zádům, jako by ho chtěl obejmout v záchvatu nenadále probuzené lásky... Čas se přesto nezastavil. Ráno se proklubalo do nostalgické kouřné mlhy a tři sudičky s vědoucím úsměvem nahlížely do zákopů plných mrtvol. Povšimly si, že ten, který je přikryt tělem svého velitele jako dítě velkou matčinou peřinou, je živ a nezraněn. Ani ta krev, smáčející mu uniformu, není jeho. Šimeček se pokusil pohnout. Opatrně zkoumal zpáteční cestu ze světa mrtvých do světa živých... V téže chvíli si jeho pohybu povšiml jeden voják z nepřátelské rojnice, procházející právě dobytými liniemi.
Petr si broukal do kroku nějakou nostalgickou písničku. Jejich pochod trval již pátý den. Cesta byla lemována mršinami koní se ztuhlýma nohama, trčícíma k nebi, se zuby překříženými v posledním zoufalém zařehtání, s očními důlky plnými žravých much, s rozervanými břichy, z nichž vylézala klubka střev, plazila se v prachu cesty podobna hadům a snažila se chňapat po nohách pochodujících vojáků. Petr a Tomeš šli, mechanicky překračovali mršiny a mrtvoly, ale před sebou měli dočista jiný obraz; malé kotě, schoulené na plotě za slunečného rána. Jeho zježená srst je už vyhřátá a praská pod dlaní drobnými jiskřičkami. Těžko pochopit, jak souvisí to ospalé vyhřívání s mámou, s Anežkou, s dětstvím, s láskou, s chutí polykat hořkost v krku, sprostě nadávat, něco rozbít, někam utéct, LÁMÁNÍ ČASU
207
možná i někoho zabít... Ale pak jít zpátky proti proudu potoků, na jejichž dně se pod ledovou vodou skrývají prastaré modré vousy, kde nad zrcadlem tůně číhá na větvi, bílé jako vysušený hnát, vytrvalý věčný lovec ledňáček, jít až k místu, kde ranní slunce padá do rosy a kde se na plotě vyhřívá mourovaté kotě. Položit mu ruku na hřbet, cítit jeho sálající teplo a v tu chvíli poznat své velké usmíření se světem, v tu chvíli být konečně doma... A zatím směřovali k plochému obzoru, za nímž pracovala jakási šílená kovárna. Den ze dne bylo dunění silnější. Pak linie zákopů, jedna za druhou. I tady se nedávno proháněla zvichřená smrt, ale teď už popoběhla tam někam dopředu, kde stoupá kouř jako ze sopek. Tomeš s Petrem na sebe občas pohlédli a zjišťovali, že jejich oči mají totožný lesk. „Až se to hodí,“ řekl Petr uprostřed svých nekonečných písniček. Tomeš se usmál a lehce přikývl. Rozuměli si. Měli k sobě blízko jako bratři. Bylo to zvláštní; ještě nedávno Tomeš nevěděl o Petrovi skoro nic. Samozřejmě, znal ho odmalička, jenže během dětství a dospívání ho bral jako pouhý pojem, jako nezbytnou rekvizitu svých dnů, jako trpěnou kulisu svých skvěle bláznivých i trpkých činů. Teprve nedávno, tam na břehu moře, když se pohnula Země, spatřil poprvé skutečného Petra, uvědomil si ho jako člověka, jako existenci samu o sobě, jako pouto jistoty ve světě, kde se všechny jistoty rozpadly na prach... Ty jsi Petr, a to je skála! Kdo to řekl? Snad farář při nedělním kázání... Přišel poslední zákop a za ním už jen zadrátovaná „země nikoho“. Tomeš s Petrem na sebe pohlédli. „Tak kdy?“
LÁMÁNÍ ČASU
208
„Až se to hodí...“ Jednoho dne padla hustá, mléčně bílá mlha a pokryla zemi jako neprodyšný příkrov. Všechno v ní ztichlo a ztratilo svou přirozenou tvář. Tomeš nasál do chřípí tu hutnou vlhkost, ohlédl se a spatřil za sebou Petra s otázkou v očích. „Jdeme!“ řekl. Vyšvihli se přes předprseň spícího zákopu a tiše, zamotání v kotoučích mlhy, přeběhli k nejbližšímu zátarasu. Stačilo jediné cvaknutí nůžkami a ostnatým drátem projelo bolestné zabzučení; zahrál, jako praskající struna. V leže na zádech se prosmekli pod bodlinatým plotem; pak pod druhým i třetím (Kolik plotů zdolali na cestách za lákavými farskými hruškami? Jak je to dávno? Ale jak je to navzdory tomu stále stejné, ať už je na konci nebezpečné výpravy výprask nebo smrt!). V tu dobu se dívali velící generálové na obou stranách fronty do houstnoucí mlhy a zmocňovala se jich vzájemná obava, že nepřítele nespatří dřív, dokud se jeho obrysy nezhmotní na dva metry od nich. A napadlo je, na té i oné straně, že nejlepší obranou je útok. Bílá tma se náhle naplnila ohlušujícím jekem, svistem a duněním, mnohokrát přerytá pláň opět rozkvetla hliněnými růžemi, pokryla se klobouky čpavých hřibů, které vyrůstaly stále hustěji a hustěji. Tomeš s Petrem se potáceli tím obludným záhonem, padali a vstávali, řvali na sebe, ale kroužící vír zdivočelé mlhy polykal jejich slova a sám jim výsměšně houkal do uší. Lezli po čtyřech, zatínaje prsty do prchající hlíny; oslepenýma očima se pokoušeli dohlédnout konce pekelné pláně, ale zdálo se, že žádný konec neexistuje, že všechno se točí v jediném strašlivém víru. Všechno se točí! Tomeš upadl, sražen dalším výbuchem, a když se znovu pozvedl na kolena, spatřil Petra, jak k němu běží s rozpaženýma rukama,
LÁMÁNÍ ČASU
209
vratce a potácivě, jako opilec, který se podíval světu na dno, jako dítě, které se dnes poprvé samo postavilo... „Kryj se, ty troubou, kryj se...“ Zalehni, vole!“ Ale Petr se potácel dál. A tu si Tomeš uvědomil, že té postavě chybí hlava. Hlava s vlasy v barvě zralých klasů, s vlasy, které zářily do daleka jako malé, soukromé slunce! Bezhlavý trup se potácel polem a poslepu hmatal rukama po čemsi unikajícím. A prázdné místo mezi rameny zaplňoval pulzující krvavý květ, gejsír horkého životního pramene, slavnostní rudý vodotrysk... Tělo klopýtlo, padlo a zmizelo. Pohřbila ho běsnící mlha. A Tomeš jen bezmocně ležel, zvracel, dávil, řval, brečel a kousal kyselou hlínu...
V novém létě uviděl Francek na obloze něco podivného: obrovský stříbrný doutník plul mezi sluncem a načechraným obláčkem, sunul se nebeskou modří tak pomalu a sebejistě, jako by tam odjakživa patřil. Na cestách ustrnul na chvíli život. Všichni se zastavili a otáčeli obličeje vzhůru, podobni slunečnicím v jejich věčném ohlížení za světlem. Tam nahoře byli lidé. Letící lidé! Stařenky se odvracely, aby je neoslnil blesk, kterým musí co nevidět rozhněvaný božský stařec rozmetat tuhle novou podobu babylónské věže.
LÁMÁNÍ ČASU
210
Ale doutník tak dlouho setrvával na obloze, až se nakonec stal nudným; lidé sklopili hlavy a pokračovali v nastoupených cestách, vozkové práskli do koní a kola zaskřípěla, ženci máchli kosami a další řádka obilí padla... Jen malí kluci si lehli do trávy (aby nemuseli pořád zaklánět hlavy – už je z toho bolelo za krkem!) a rozpřádali vzrušující debaty o cíli nebeského putování tajemné vzducholodi. Odvážní vzduchoplavci jistě viděli i Jirmalovy koně, roztroušené po pastvině Na drahách, a z té jejich výšky jim museli připadat jako bílé, černé, hnědé a rezavé tečky na pomačkaném koberci zelené krajiny. To Francek byl koním mnohem blíž. Mohl dokonce natáhnout ruku a dotknout se statného ryzáka! Neodolal a poplácal ho po šíji. Bylo to takřka majetnické gesto. Divíte se? Pak máte čemu! Francek k těm koním totiž patřil! Zcela nečekaně se mu splnil životní sen. Přitom to začalo docela nenápadně; matka ho poslala, aby pomohl Anežce vyzvednout u Jirmala nějaké koupené obilí. Mladý Jirmal (říkalo se mu tak ze zvyku, ale moc mladě už nevypadal: jeho léta se právě přehoupla přes čtyřicítku) byl čím dál tlustší a nevrlejší. Místo slov vydával jen mručivé zvuky. Bylo tudíž překvapivé, jak při příchodu sourozenců Routových roztál, jak se mu kulatý obličej rozsvítil úsměvem a široká ústa se mu roztáhla doslova od ucha k uchu, jak čile se pohyboval kolem pytlů. A dokonce se s nimi (div divoucí!) pustil do hovoru. „Letos vystupuješ ze školy, co?“ řekl a díval se na Anežku. „Já?“ podivila se Anežka. „Myslím tady mladýho... Francka...“ upřesnil, ale na Francka se nepodíval. Nepokrytě studoval Anežku odshora dolů a pak pěkně po kouskách zase zpátky nahoru. Soudě podle jeho výrazu, byl s prohlídkou nadmíru spokojen. Anežka zrudla rozpaky.
LÁMÁNÍ ČASU
211
„Jo,“ přisvědčil Francek. V červnu skončil školu, přinesl si poslední vysvědčení; bylo mu třináct a měl by živit matku i sestru. Jenže čím? Služba u faráře, který, ochrnutý mrtvicí, odešel do nějakého církevního ústavu, mu skončila. Matka nespala starostmi; v kraji bylo příliš mnoho hubených chlapců s hladovýma očima, kteří hledali, z které strany by se zakousli do života. Jako zlý sen se nad nimi vznášela možnost, že ještě stačí dospět pro válku, která už dychtivě čekala na další příděl mladé potravy. „Potřeboval bych,“ řekl Jirmal, „někoho ke koním.“ Francek se obával, jestli se snad nepřeslechl; sladce zatrnul při tak nádherném pomyšlení... Práskly dveře sýpky za prchající Anežkou. Nemohla už dál snášet přímočarost, s jakou ji Jirmalovy bledé oči doslova svlékaly. „Je nějaká stydlivá, ne?“ uchechtl se Jirmal. „Blbá jako všechny ženský!“ řekl Francek. Zlobilo ho, že něco tak okrajového jako Anežka je může vyrušovat z důležitého hovoru o koních Následovalo jedno z nejjiskřivějších rán v nedlouhém Franckově životě. S úžasem si uvědomoval těžké krůpěje na všech listech; v každí z nich spala malá duha a k jejímu probuzení stačil jen lehký dotek paprsku. Švihl proutkem do větví a smál se zkropen ledovou sprchou. Tak vstoupil do stáje. Koně ho pozdravili hlučným frkáním. Na protějším konci stáje zařičel černý hřebec a udeřil kopytem do dřevěného pažení. Starý, pajdavý čeledín si Francka změřil pohledem a pak opovržlivě plivl do hromady hnoje. Snad se mu zdálo, že pro takového pomocníka je škoda slov. Pak si to přece jen rozmyslel a řekl alespoň: „Vem si támhle vídle!“ Francek zabodl ocelové zuby do páchnoucí hromady, chtěl předvést svou sílu, jenže tenhle odpad – který je rubem každé ušlechtilé
LÁMÁNÍ ČASU
212
krásy – byl zřejmě silnější. Vidle jako by v něm zamrzaly. S krajním úsilím naplnil kolečko a pak ho tlačil po vratkém prkně nad hnojištěm, oči plné potu, takže nezahlédl ani kousek z těch hnědých, vraných, bílých a grošovatých koní s okrouhlým okem a chvějivým růžovým chřípím, koní, jimž se ježí hříva a pod kůží cukají neklidné svaly... Večer Francek ležel v pichlavé slámě a cítil v celém těle těžkou, otupující bolest. Pomalu ho omamovalo zadýchané živočišné teplo stáje a její těžká vůně. Ten pach ho brzy prostoupí skrz naskrz (jako prostupuje kouř uzené maso v komíně) a někteří lidé budou možná v jeho blízkosti krčit nos. Nakonec přece jen přišel čas, kdy se směl dotknout hladkého, teplého koňského těla, té oblýskané, krátké srsti, připomínající staré klobouky, ze kterých stříhával otci špinfleky; i tenhle dotek byl podobně mastný. Vytíral koně, hřebelcoval je a krmil. Občas se zblízka setkal s koňským okem; s údivem zjišťoval ženskou jemnost řas, jimiž bylo lemováno, jeho temnou hloubku a nevyslovenou otázku. U některých koní byla naopak v oku taková divokost, až polekaně couvl. Hříbata hleděla uličnicky a dalo se od nich očekávat cokoliv. Cítil, jak se jeho šíje dotýkají vlhké, měkké pysky a jak ho ovane teplý vichr z nozder. Chvěl se mrazivou slastí, když si uvědomil nebezpečnost širokých žlutých zubů, které se občas zablýskly pod zdviženým pyskem, ale neuhnul, byl opojen a na rameno mu kapaly zelené sliny z mlýnských kamenů žvýkajících stoliček. Postával opodál, když Jirmal s čeledínem zapřahali vůz a soustředěně sledoval všechny úkony. Brzy si uvědomil, že by to uměl sám. Jen kdyby mu tu práci chtěli svěřit! Místo toho ho posílali sekat trávu. Kosa pro něj byla ještě trochu velká; s nechutí se rozháněl a nechával zajíždět blýskavého hada do husté zelené srsti louky; stínaná slunce pampelišek mu padala k nohám. Přišla doba žní a zase se potýkal s kosou, snažil se nezůstávat poslední (aby na něj ženci nepokřikovali, že jezdí na koze!). Svaly
LÁMÁNÍ ČASU
213
mu ztuhly, dlaně zdrsněly. Když neměl nic, čím by mohl manipulovat, připadal si nejistý a klátil neohrabaně rukama. Připadalo mu, že je mnohem delší než dřív. Po žních zase přišel rekviziční komisař; doprovázel ho starosta a tři ozbrojení vojáci. Starosta ždímal v rukou čepici, těkal očima z jedněch selských vrat na druhá a v duchu si představoval, co je tam všechno poschováváno a jak důvtipný bude asi tenhle úředník. Poslali nového člověka, to nebude jen tak samo sebou; toho starého už měl starosta pod palcem, ale tenhle, ten se tváří tak strašně odměřeně a neúplatně... Vdova Trsová vyhlédla vikýřem, vyrušena ze své odpolední siesty, a protože už měla láhev skoro prázdnou, škytla a falešně zanotovala úryvek z prastaré písničky: „...zle, matičko, zle, Braniboři zde, mají směšný čepice, kradou husy, slepice...“ „Co jste tím mínila?“ řekl komisař. „Mám tady čtyři svědky a říkám vám, že se ve státní službě nenechám urážet!“ Kývl na vojáky: „Zajistit! Odvést!“ Trsová si skrze mlhu alkoholických výparů uvědomila dosah rozkazu, zbledla a pocítila, jak jí žaludek prudce vyskočil až do krku. Proboha, jen aby ji předčasně neopustilo to dobrý pití, byla by ho věčná škoda! Vytrhla se z rukou vojáků a zaječela: „Jsem poctivá vdova a mám patnáct dětí... jako schůdečky...“ „O tom jste měla uvažovat dřív, než jste se dopustila svých urážlivých průpovídek!“ Starosta, zpocenější ještě víc než Trsová, se diskrétně naklonil ke komisaři: „Neberte ji vážně, pane. Ona je...“ a významně si poťukal na čelo. Komisař klouzal pohledem ze starosty na Trsovou a zase zpátky a uvažoval přitom o své důstojnosti. Nakonec zřejmě usoudil, že
LÁMÁNÍ ČASU
214
nejen přísnost, ale i velkorysost použitá na správném místě zvyšuje autoritu úřadu, a mávl rukou. Zatím Jirmal, pohyblivější víc než jindy, stál ve stodole na patře a přitloukal prkna na příčku, oddělující zešikmený prostor v cípu střechy. Vznikala tam oddělená dutina; tajná skrýš plná žita a pšenice. „Přepočítej pytle ovsa!“ křičel dolů na Francka. „No, tak, dělej, kolik je jich?“ Nadzvedl šindel ve střeše a vzniklou škvírou uviděl rekviziční komisi, jak se blíží po cestě od rybníčku. Ve vsi panoval zlověstný klid, nikde živá duše, jen zběsile štěkající psi si mohli dovolit cenit na komisaře zuby skrze laťky plotů. „Dělej! Počítáš hůř, než opilej ponocnej!“ Minul hlavičku hřebíku a klepl se do palce. Vztekle zavyl. „Sedm!“ hlásil Francek. „Máme povoleno jen šest! Popadni ten jeden, co je navíc, a maž s ním do stáje! Schovej ho u koní!“ Francek se zapotácel pod tíhou pytle. Nedovlekl ho ještě ani doprostřed dvora, když branou vstoupila komise. „Hej, chlapče! Kam s tím pytlem?“ Francek zaslechl hlas za svými zády a srdce se mu rozbušilo. Šel však dál. „Stůj! Počkej!“ Nezastavil se. Myslel na své koně. Jirmal nemohl tušit, že jim potají přilepšuje, že jim přisýpá v nestřežených chvílích do žlabu plné lopatky ovsa a šťasten se dívá na jejich šťavnaté žvýkání. Jirmal neměl ani ponětí o tom, že nenápadně a rovnoměrně ubývalo ze všech sedmi pytlů, takže už mají pouze třetinu původní váhy! „Zatracenej holomek! Ten nemá čistý svědomí! Mrkněte se mu do toho pytle!“ LÁMÁNÍ ČASU
215
Francek napjal svaly na zádech, jako ve chvílích, kdy očekával švihnutí otcova provazu. Ale šel dál. Zaslechl dusot, někdo se za ním rozběhl. Ale to už Francek vkročil do úlevného tepla stáje. Matný lesk koňských zadků, tření jejich boků o prkenná pažení; ten známý obraz ho uklidnil. Zhluboka vydechl, když shodil pytel s ramen a zatáhl ho mezi koňská těla. „No, uhni, no!“ Kopyta poplašeně zadusala, Francek se mezi nimi sehnul, odhrnul rukama trochu podestlané slámy a vmáčkl pytel pod ní. Zlostný černý hřebec nad ním nervózně přešlapoval; chlapec v jednu chvíli ucítil studenou podkovu, jak se mu lehce dotkla zátylku. Vylezl po čtyřech ven, hřebec si odfrkl a vrátil se na své místo. „Kde je ten pytel?“ Francek se neodvážil střetnout s kruhem dotěrných očí, který ho rázem obklopil. Přihrnoval špičkou bosé nohy roztroušená stébla na malou hromádku. „Nevím.“ „Nesl jsi přece pytel!“ „Nenes! „Nelži! Viděli jsme tě!“ „Nic jsem nenes!“ Vojáci opatrně nahlíželi mezi koňské zadky. Černý hřebec divoce zařičel, vyhodil a udeřil kopyty do dřevěné stěny. Zadunělo to, zvedl se oblak prachu a třísek. Polekaně odskočili. „Nic tu není!“ vykřikli. „Mám snad vlčí mlhu?“ zamračil se komisař a výhrůžně se rozhlédl. Vojáci sklopili oči. Starosta se pokorně usmíval: „Bohužel, díval jsem se zrovna na opačnou stranu...“ Rekvizičnímu komisaři připadalo, že pod těmi přitroublými maskami vesničanů blikají jiskřičky výsměchu. Možná ta velkoryLÁMÁNÍ ČASU
216
sost, již se před chvílí vůči vdově Trsové dopustil, nebyla na místě. Budou si ji vykládat jako slabost, budou říkat; tenhle komisař je měkkota, toho utáhneme na vařené nudli... Dopnul si límec kabátu, pozvedl kostnatý ukazovák varovně k nebi, jen vteřinku otálel, a už ho zabodl ke stodole. Vojáci znuděně vykročili naznačeným směrem. „Seno?“ (Škoda, že oko zachytí jen objemy věcí; komisař toužil vidět skrze předměty, zdi a lidi.) „Prohledat!“ Vojáci naučeným pohybem vrazili ostří bajonetů do navršené hmoty. Všichni je sledovali tak napjatě, jako by očekávali, že vytryskne krev, že se ozve bolestný výkřik... Ale bylo to jen šustivé křupání, suchý a čistý boj. Jaké štěstí, říkali si v duchu ti tři vojáčci, jaké štěstí, že je fronta tak daleko – a s chutí probodávali slaměného nepřítele skrz naskrz. Jirmal se povýšeně usmíval. Komisař zavadil těkajícíma očima o jeho úsměv. „To seno naložit!“ řekl. Jirmalův úsměv ztuhl. Komisař se prošel s rukama za zády. Cítil, že konečně jeho autorita dostává tvar. „Dva pytle ovsa! Naložit!“ „Čím budu krmit koně!“ vzpamatoval se Jirmal. „Mám státní zakázku... koně pro armádu...!“ „Však ty si pomůžeš,“ řekl komisař. Věděl svoje. Pokračoval v pochůzce. Vesnička se scvrkávala k jeho nohám. „Co ta baba? Tluče si koření v hmoždíři! Jak je možné, že tu ještě zůstaly neodevzdané hmoždíře? Bronz, který zahálí!“ Vojáci vytrhli stařence hmoždíř a paličku. Po návsi hořkosladce zavoněla meduňka, puškvorec a máta. LÁMÁNÍ ČASU
217
Ukazovák zamířil ke zvoničce. „Vy si ještě zvoníte poledne? Jak je to možné?! Dolů s tím zvonkem! Další bronz, který zahálí!“ Vojáci strhli zvonek, křaplavě zazněl při svém pádu. Starý Matějíček si promnul slzící oko. „Teď už můžu umřít,“ řekl a odešel vratkým krokem pěšinou podél potoka, mezi kopřivami, které už dvojnásobně přesahovaly jeho shrbenou postavu a duněly zlověstným bzukotem hmyzu. Bylo dusno, mrtvá chvíle před bouřkou. Poledne se nekonalo.
Velký sál v horní újezdské hospodě – tam, kde Blejer kdysi protancoval několik párů bot – dostal podivné obyvatele. Přišli, tiší, vychrtlí a zaprášení, obalení dechem jakési exotiky a dalekého orientu (toho, který zdejší lidé znali z pestrých obrázků na plechovkách čaje a kávy). Rozložili si na podlaze pytle vycpané slámou a usadili na ně děti s velikánskýma, ustrašenýma očima. Starosta chodil a vzdychal, co mu to zase zemský úřad hodil na krk za pěknou patálii. Jako by nebylo dost problémů; ještě navrch utečence! Kdo se s nimi má dorozumět?
LÁMÁNÍ ČASU
218
Večer se z hospodského sálu ozval velebný zpěv. Starý rabín v kaftanu a s tváří lemovanou nakroucenými pejzy, stál pod papírovými girlandami, které tu zůstaly od poslední předválečné tancovačky, a jak k tomu stropu plnému mušinců a pavučin zvedal ruce omotané modlitebními řemínky, připomínal starozákonního proroka. V té chvíli se však stalo něco nečekaného. Ze stínu vyskočil ďábelský černý tvor s planoucíma zelenýma očima, snad sám Malchamoves, anděl smrti, a s pronikavým vřeštěním porazil sedmiramenný svícen u rabínových nohou, ten posvátný těžký svícen, vlečený ve vaku už sedmou stovku kilometrů! V nastalé překvapivé tmě, plné nebezpečí a skryté hrůzy, se rozplakaly děti i ženské a muži vykřikli: „Šma Izrael, ojojoj!“ A kluci venku za oknem se mohli umlátit smíchy. Stačilo vhodit do sálu okenním světlíkem kocoura a úspěch byl zaručen; tihle židi jsou jistě zábavnější než cirkus, o kterém slyšeli tolikrát vyprávět, ale ještě nikdy ho neviděli na vlastní oči.
Na zasedání židovské obce, kde se mluvilo o pomoci haličským uprchlíkům, se Blejer kysele usmíval. Mezi staříky ve zdejší kile patřil Blejer k nejmladším (a bylo záhadné, jak se vlastně dokázal vyhnout vojně). „Jistě,“ řekl, „jistě, je to příležitost k záslužnému činu, velice záslužnému činu, takový čin ti bude započten k dobru, až budeš sedět v klíně praotce Abraháma!“ Díval se přitom samozřejmě na Taussiga, na tlustého, dýchavičného Taussiga, který si musel šetřit nemocné srdce a odulé tváře měl plné strhaných žilek; marně se však Blejer těšil, že toho ganefa a zloděje, toho syčáka a prašivého podvodníka jednou konečně raní mrtvice.
LÁMÁNÍ ČASU
219
Taussig si opatrně odkašlal: „Mno... rádi pomůžem, samozřejmě... i z toho mála, co máme... Ale připadá mi, že jsou to spíš takový šnoreři, co si hrajou na zbožnost, aby nás dojmuli... Když člověk počítá a přitom pláče, může se moc snadno přepočítat!“
Zato vdovu Trsovou zaskočily jednoho rána docela jednoduché počty. Stála ve dveřích chlívku a usilovně si protírala oči zalepené spánkem a zamžené ještě snem o dívce v červené sukni, která šla v jednom dávném jaru na trh a potkala cestou pastýře Trse. Snové pastorále se před ní jako pohádkový duch ukrylo do prázdné láhve od slivovice a zanechalo jí pouze tupou bolest hlavy. Přesto začínala pomalu chápat, že ještě večer tu byla jedna koza a teď, ráno, tu není žádná koza! Klíč, ukradený zřejmě z její vlastní kapsy, trčí dosud ve visacím zámku. „Zatracenej parchant!“ vyjekla. Zákeřný čin, jehož původce jí napovídalo její neblahé tušení, se odehrál v bělavé ranní tmě, v tu hodinu před úsvitem, kdy kohouti svými hlasy zahánějí nehmotná těla duchů. Starý Kubásek, jenž touto dobou právě chvátal po silnici s vozíkem – měl ho vrchovatě naložený chrastím na podpal, ale na dně té hromady rytmicky šplouchaly tři demižónky čerstvě vypálené slivovice – měl dost důvodů, aby se obezřele rozhlížel. A tak prý spatřil na hraně protějšího kopce podivný zástup příšer. Děsivé postavy vypadaly proti sivomléčnému nebi jako figurky vystříhané z černého papíru. Bylo jich pět nebo sedm; jedna byla hrbatá, jedna měla tři ruce, jedna mrňavá a jedna dlouhá a tenká jako tyčka – a mezi nimi vynikala jedna s ohromnými kozlími rohy. Celý ten podivný průvod se tak nějak trhaně svíjel a rozvíjel, chvilkami se všechny bytosti srážely do jednoho klubka a vzápětí se zase roztáhly po celém obzoru. LÁMÁNÍ ČASU
220
Nebyli to však pekelní démoni, vracející se do temnot s ulovenou duší hříšníka, ale šest židovských výrostků, utečenců ubytovaných v Újezdě, s nimiž Honza Trsojc uzavřel výhodný kšeft. Domluva byla trochu složitá: Honza běhal po čtyřech, mečel, pak znázorňoval tahání za cecíky a pití mléka. Jeho herecký výkon byl zřejmě přesvědčivý, neboť se chápavě zazubili a horlivě kývali hlavami. Vysvětlil jim, že mu s tou potvorou budou muset pomoct a že jí musejí dopravit do Újezdu za tmy, což jim připadlo pochopitelné (život je naučil, že řada obchodů nesnáší denní světlo). Po úspěšném překonání kopců a roklí dorazili ke dveřím hospodského sálu, kde na ně čekal spoluspiklenec, jenž jim tiše otevřel. Spojenými silami kozu – ačkoliv se značně zdráhala! – vtlačili dovnitř. Nutno podotknout, že měla celou cestu čumák ovázaný ručníkem, aby nemečela. „Ojojojoj!“ bědovali spáči, probuzení ostrými kozími kopýtky, která zmateně tančila po jejich tělech. V tom nářku už byla nerozlučně sloučena radost se strachem. (radost, že bude mléko pro děti a strach, co z toho může vzejít za nepříjemnosti). Kozu ponechali v nejzazším tmavém koutě a obezdili ji pytli se svým majetkem. Rozhodli se, že ji budou krmit pouze za sborového zbožného zpěvu, který přehluší její zrádný mekot; v ostatní dobu musí žít se zavázanou hubou. „Je na tom stejně jako my,“ řekl moudrý rabín. Horší situace nastala, když došlo na otázku placení. Rabín nabídl Honzovi jakýsi řetěz; vypadal jako zlatý, ale také být zlatý nemusel. Kdo to má poznat? Rabín se zaklínal, že je to jeden z nejcennějších pokladů jejich vypálené synagogy, že ho zachránil s nasazením života, ukazoval, jak mu při tom hrdinském činu ohořely vlasy a vousy, svolával ke svědectví samotného Adonaje, Mojžíše i praotce Abraháma a hořce plakal, že by měl dát takový skvost z ruky, ale co se dá dělat, musí živit svůj lid, živit ho jako Mojžíš, když vedl přes poušť zástupy izraelské... A jako Mojžíš nechal vytrysknout spásný pramen ze skály, tak i on nechá vytrysknout kozímu mléku
LÁMÁNÍ ČASU
221
a obětuje tomu toto posvátné zlato! Honza rozuměl sotva čtvrtině jeho nekonečné litanie, ale přesto v něm sílila jistota, že je mu vnucován bezcenný šmejd. „Chci peníze,“ řekl. „Ojojoj, peníze, kde vzít v dnešních časech peníze?“ „Buď peníze, nebo nic!“ Rabín si div nevytrhal vousy v patetickém zoufalství, ale nakonec slíbil nějaké peníze do příštího večera sehnat.
Vdova Trsová se vyptávala v širém okolí, jestli někdo neviděl kozu nebo alespoň jejího Honzu. Jenže Honza nebyl tak hloupý, aby se ukazoval; strávil celý den v lese. Seděl poblíž vrcholu Babí hory, zamyšleně uždiboval ze šlahounů ostružiny, a bylo mu trošku divně z pomyšlení, že je tu vlastně naposled. Z ptačího pohledu se díval na rokle potoků a načepýřené hřbety kopců, na dýmající vesničky, na všechna ta místa obalená příběhy jako cibule slupkami... „Čím budu živit svých dvanáct krků!“ bědovala Trsová v krámku u žida Blejera. „Kluk jeden nevděčná!“ Ze žalu si koupila na dluh litr žitné. Blejer se jen usmíval do vousů, ale když jí podával naplněnou láhev, špitl: „Přeptal bych se v Újezdě, jsou tam nějací uprchlíci z Haliče...“ A tak se stalo, že za asistence strážníka a rozhořčené vdovy se koza ještě téhož dne vrátila do svého chlívku. Rabín si pateticky roztrhl košili na hrudi (stejně už byla chatrná) a zapřísáhl se, že se už nikdy nebude pouštět do takových „trefe kšeftů s hloupými góji“! Honzu, když večer přišel podle úmluvy pod okna újezdské hospody, čekalo nemilé překvapení. Dveře byly zamčené a jakmile
LÁMÁNÍ ČASU
222
zaklepal, rozhostilo se uvnitř hluboké ticho. Po chvíli ustrnutí zašuměl sálem poryv šepotu, jako když vítr proběhne korunami osik, jedno z oken se nenadále otevřelo a stará židovka vychrstla kbelík pomyjí na Honzovu hlavu. Dvě hodiny se drhnul v ledovém potoce a sušil načichlé šaty; doma pak čekala rozvášněná matka, aby řádným výpraskem nasadila korunu neblahému dni, který začínal tak nadějně! „Ještě že mi Blejer poradil!“ vykřikovala Trsová v přestávkách mezi dobře mířenými ranami. „Jó, to u žida najde člověk soucit a zastání, zatímco vlastní syn je zmije, kterou jsem si hřála na svejch prsou!“ Honza nevydal jediný sten, jediné slovo mu nevyšlo z úst, trpěl hrdinně a vzdorovitě. Po skončení exekuce se vytratil do noci. Kráčel nazdařbůh, zalykaje se bezmocnou zlostí; celé tělo mu pálilo a žhnulo, jako by nahý prošel lánem kopřiv. Náhle ho upoutal věčný pach močůvky, vyviklané zuby plotu, obdélníček zářícího okna ve tmě. Blejerův krámek k němu připlouval jako Noemova archa, zaplněná pytli a krabicemi; uprostřed toho ubohého skladiště však jako náznak přepychu trůnila petrolejová lampa s masivním stříbrným stojanem, zdobeným reliéfy vinných hroznů. Ve světle lampy seděl hokynář Blejer s malou černou čepičkou na temeni hlavy a četl. Honza sem došel, aniž by o tom přemýšlel; teď stál na cestě před krámkem a zatínal pěsti. Kdyby neměl tak prázdné ruce... Veden náhlým nápadem, začal hledat na okraji silnice, až objevil šikovný, dostatečně velký kámen. Odhodlán se vrátil zpátky k oknu a rozmáchl se... „Proč mají v ruce ten kámen?“ ozval se z potemnělé verandy Blejerův hlas. Honzu to zaskočilo, ruka, připravená mrštit kamenem do okenního skla, mu ztuhla v polovině dráhy.
LÁMÁNÍ ČASU
223
Blejer se usmíval (přiléhavěji by se dalo říct, že se šklebil do tvaru úsměvu): „No, pravda... proč něco nerozbít židovi... když mají zlost... žid je tu od toho... a jim se uleví...“ Honza nebyl zvědav na hloupé řeči. Jestliže se mu však nepodařilo provést akt pomsty anonymně, přicházela nutnost zdůvodnit ho – a na to byl moc sám, nepatrný a ztracený na pozadí noci a lhostejných hvězd. Kámen byl hrbolatý a zařezával se mu ostrými hranami do dlaně. A Honza ten kámen najednou upustil a rozbrečel se nad svou bezmocí. Blejer rozpačitě přešlápl: „No... nenapadlo tě... že prodat kozu je hloupej kšeft?“ „Když já,“ posmrkával Honza a ze mstitele se scvrkával na malého kluka, „já musím... já potřebuju peníze na dalekou cestu...“ „Cestu,“ řekl žid Blejer, „cestu, jó, cestu...“ „Chci do Vídně, tam... tam... prostě můj táta říkával, že tam...“ „Tvůj táta byl ve Vídni?“ „Ne, ale...“ „Nebyl, jojo, nebyl,“ přisvědčil Blejer sám sobě a úsměv na jeho rtech se rozpustil. Temné oči jako by se mu najednou utápěly do nedozírné hloubky: „Vidíš, já tam byl... A jsem rád, že už tam nejsem...“ Honza si špinavou rukou rozmazal slzy po tvářích. Popotáhl. „Copak se vám tady může líbit?“ Blejer mlčel. Díval se na zelenou hvězdu, která se třepotala nízko nad obzorem. Byla to hvězda jménem Pelyněk. „Ti tam za kopcem,“ řekl po chvíli a ukázal směrem k Újezdu (kde právě v dusném puchu tanečního sálu, přeplněného lidskými těly, vykřiklo úzkostně dítě ze snu), „věří, že jdou do Zaslíbené země. Všichni proroci nám slibovali Zaslíbenou zemi, jenže... vidíš LÁMÁNÍ ČASU
224
tu knihu, tam na stole, pod lampou? Jedině v ní je ta Zaslíbená země a nikde jinde. My máme svůj domov v knize.“ „V knize?“ zeptal se Honza nedůvěřivě. „Jo, v knize. Tam jsme doopravdy, a tam se vracíme, když je nám nejhůř...“ Zadíval se na Honzu, díval se na něj dlouho a na tvář se mu pomalu vracel úsměv. „Dobrou noc,“ řekl. „Prodávat zdroj mlíka, ze kterýho jsem živ, je moc špatnej kšeft, skutečně moc špatnej kšeft, to si pamatuj!“ A vytratil se do tmy.
Jirmal prošel dopoledne stájí, zíval a ruce měl zavěšeny palci za opasek. Kývnutím k sobě přivolal Francka. „Jseš to... no, tento... správnej kluk,“ řekl mu. „S tím pytlem si to proved dobře. Jistě umíš i mlčet?“ Francek se dušoval, že by mu spíš upadl jazyk, než by něco vybrebtal. „Tak dobře, večer pojedeš s námi.“ Když se slunce skulilo za kopec, ožil potemnělý dvůr utajeným ruchem. Vrzla náprava, zadusala kopyta vyváděných koní, někdo
LÁMÁNÍ ČASU
225
pokašlával do dlaně, rudě zažhnula lucernička, zhoupla se jak bludička nad močálem... Zaskřípěla otvíraná vrata. Kola vozu se otočila, kopyto sklouzlo po kameni a od podkovy vystříkly modré hvězdičky. Někdo podal shora Franckovi ruku a vytáhl ho na temnou masu vozu, na tu palubu podivného nočního korábu. Voněly tu pytle a zrní, noha se bořila do sypké záplavy. „Sedni, ať nezbuchneš!“ Cuklo to a Francek zapadl do náruče měkkého nákladu. „Huj, Dorko, no tak, stará!“ Pajdavý čeledín mlaskal na koně. „Snad nevyjde Měsíc?“ ptal se někdo s obavou. Jeli kolem potoka, nad nímž visela nesmotaná přadlena večera. Nějací lidé se tam na břehu pokoušeli vymámit z vlhkého listí oheň, ale dočkali se jen dýmu. V té předhvězdné hodině se všechno svíjelo a rozplývalo. „Prrrr!“ U cesty se tyčila temná postava v ještě temnější uniformě. Peří na chocholu přilby vypadalo zlověstně. „Jirmal?“ řeklo to policejní zjevení. „Jo,“ odpověděl Jirmal shůry, „polezte, pane Bárta. Vypadá to dobře.“ A policajt dopadl se zafuněním mezi pytle, na dosah ruky od Francka. „Hyjé, stará!“ Skřípající koráb pokračoval ve své plavbě houstnoucí tmou. Místo světla majáku jej neomylně vedl stále silnější klapot mlýna. Zajeli pod mlýnici a v mrtvolném světle luceren shazovali pytle. Policajt přihlížel, jak jim to jde pěkně od ruky – a za to přihlížení dostane metrák mouky; to jistě není špatný obchod! Muži si při
LÁMÁNÍ ČASU
226
práci spokojeně pohvizdovali. Nikdo je nemohl překvapit, nikdo po nich nemohl chtít mlecí výkazy a podobné úřední papíry. Živobytí protékalo ústy bezpočetných pytlů a úspěšně unikalo z dosahu bezmocných rekvizičních komisí, zatímco policista, sedící na voze, byl podoben kohoutu, důležitě sledujícímu ruch na svěřeném hnojišti a připravenému do krve bránit své teritorium proti cizím, konkurenčním kohoutům. Ruka ruku myje a díky dočasné služební slepotě jídaly se v rodině policajta Bárty vdolky. „Kde je Pan Otec?“ „Nejni dneska ve svý kůži. Dostal ouřední psaní. Jeho syn byl prohlášenej za nezvěstnýho.“ Na zpáteční cestě, ve voze vonícím čerstvou moukou, řekl najednou policajt (jen tak, aby řeč nestála v té syté unavenosti pozdní hodiny): „Tak co, Francku, píše vám Tomeš z vojny?“ „Nepíše.“ Policajt hvízdl nosem. Smutně pokýval: „Kdo ví, kde je mu konec. Je ho škoda, kluka. Byl takovej, jak se říká, z divokejch vajec. Pořád nám na stanici chodila hlášení, chtěli z toho mermomocí udělat něco politickýho... nojo, no... ještě mám ňáký ty udání v šuplíku. Říkal jsem si: buď si sám nabije hubu natrvalo, nebo se usadí. Takovejch už bylo, co chtěli pohnout světem...“ Doma ležel na stole úřední telegram. Matka a Anežka seděly každá z jedné strany stolu a mlčky, upřeně zíraly na ten papír, jako by z něj chtěly vyvolat nějakého ducha. „Tomeš je nezvěstný,“ řekla matka bezbarvým hlasem, když Francek vstoupil. Náladu jí nedokázal pozvednout ani pytlíček mouky, který synek dostal od Jirmala za svou noční službu. „Nezvěstný? To je dobrý, ne? To není mrtvej?“
LÁMÁNÍ ČASU
227
Šimeček měl novou uniformu, ostře se odrážející od tlející rakousko-uherské veteše. Měl i nový, výrazný úsměv. Ovšem záblesk v otupělých očích vojáků vyvolal teprve, když začal rozdávat cigarety. Kdo ví, kolik týdnů už trčeli v tomhle zajateckém táboře v trpném očekávání, že se něco stane a jejich životy dostanou opět smysl. Kdyby alespoň věděli, kolik dní zbývá do konce války, mohli by se bavit a utěšovat jejich odškrtáváním! „Kamarádi,“ oslovil je Šimeček, „máme čekat, až za nás někdo jiný rozbourá vězení, ve kterém jsme trpěli tři sta let?“ Jeden profesor mu to celé napsal a Šimeček si svou řeč četl tolikrát, až se ji naučil nazpaměť. Vojáci kouřili a poslouchali. Cigarety nebyly nejhorší. Mít tu tak Stanislava, říkal si v duchu Šimeček, ten by do toho dal vášeň, ten by je dokázal strhnout! Já mluvím moc nezaujatě, dají mi za pravdu, ale berou to jako pozvání k nedělnímu obědu; ještě si rozváží, jestli jim ta husička bude chutnat, nebo jestli by jim po mastném nezlobil žlučník. Revoluční řečník nesmí být střízlivý, musí mít zápal fanatických kazatelů. Ano, věděl to, ale přesto mluvil dál klidně, rozšafně, jako by je přesvědčoval o koupi nové almary, jako by na trhu nabízel halbštriky a bokováky a vázací šňůry... Mít tu alespoň Tomeše, ale ke vší smůle si právě jeho vzali Rusové někam na zemědělskou práci! Minuli se spolu o jediný den! Tomeš vůbec netuší, jak blízko byl starému kamarádovi! Takové setkání by stálo za oslavu, i kdyby na ní měla prasknout všechna vodka ze Šimečkových „železných zásob“! Příznivý obrat v situaci nastal teprve s příchodem skupiny bývalých vysokoškolských studentů, ozdobených trikolórami. Ta tro-
LÁMÁNÍ ČASU
228
jice barev na prsou je povznášela do končin mýtického bratrství: Praotec Čech jim kyne z hory Řípu, kněžna Libuše prorokuje, že jejich sláva se bude hvězd dotýkat, a pod červánkovou siluetou Hradčan vyskakují z vln stříbropěnné Vltavy prdelatí andělíčci a každý z nich hraje na harfičku něco, co zní jako husitský chorál... Konečně mnohohlasá fuga výkřiků! Konečně hlas jako zaburácení hromu! Konečně někdo zanotoval „Kde domov můj“ a „Hej, Slované“. Vousatí chlapi se objímali a plakali a roztřesenýma rukama podpisovali přihlášky do Československých legií.
Toho odpoledne Tomeš pustil radlici a zadíval se k obzoru. Obklopovalo ho moře lehce zvlněné, narezlé trávy, plné pelyňkových vůní. Tam, kde se nezměrná pláň dotýkala oblohy, vypouštěla step bílé, chundelaté obláčky. Připadal si nepatrný a zbytečný se svým párem tupých šedých volků, se svým pluhem, kterým nepatrně poškrábal kousek z nekonečna. Už podruhé jsme došli k moři, napadlo ho. Co bude dál? Třetí moře? Svalil se do hořké trávy a zavřel oči. Skřivánčí zpěv ho spojoval přes propast dálek s něčím důvěrným a domácky známým; za zavřenými víčky se mu vrátil úsměv. Němec Gunter seděl opodál a ohryzával ztvrdlé zbytky chlebových kůrek. Sešli se tu z pouhého rozmaru náhody; dva váleční zajatci, které si najal hospodář na práci. Chodili spolu a vrčeli na sebe jako dva psi ze sousedních dvorů. Nezbytnost společného údělu je donutila najít i společnou řeč. Tomeš samozřejmě musel umět alespoň trochu německy, jako každý řádný občan rakouské monarchie. Jakž takž tedy rozuměl svému spoluvězni, ale zásadně mu odpovídal česky; dělalo mu potěšení, jak ten druhý zoufale loví smysl slov, a cítil nad ním příjemnou převahu.
LÁMÁNÍ ČASU
229
Hospodář, malý, upachtěný človíček, oplývající mastnými skvrnami na rubašce a upocenými úsměvy, rozpřahoval pateticky ruce – a nebylo jisté, jestli se chlubí gigantickou rozlohou svých polí, nebo si zoufá nad svým údělem. Mnohem horší bylo, že se projevil jako lakomec a skrblík. Ráno, ještě za tmy, obíhal kolem svých živých pracovních nástrojů, lamentoval a tahal je za nohy z jejich slaměných lůžek. Obcházel i potom, když zapřahali voly, a práskal bičem nad Tomešovými zády. Tohle bylo na Tomeše příliš; krev se mu nahrnula do tváří, vyskočil, popadl mužíčka, vykroutil mu bič a hodil ho na hnojiště, a teprve potom se vrátil ke své práci. Hospodář přitom kvičel jako podřezávané podsvinče. Samozřejmě, že je vytrestal; nedal jim tentokrát s sebou plesnivou patku černého chleba, kterou jim jinak pravidelně uštědřoval s výrazem lidumila. Orali první den, orali druhý. V noci leželi a dívali se na vlhké hvězdy, které se zdály být mnohem blíž než daleký domov. Třetího dne se zjevil hospodář na chundelatém koníku a s rostoucí nespokojeností přehlížel udělanou práci. Začal na ně křičet a vyhrožovat „ťurmou v gubernii“, kam je páni od vojska zavřou, stačí aby vzkázal, má syna v gardovém kozáckém pluku, vyznamenaného třemi řády sv. Jiří, a oni jsou jen zajatci, žádní lidé, to i ten mužik je proti nim skoro člověk...! Když se však zmínili o jídle, kopl koníka patami a zmizel jako pára nad hrncem. Kdyby měli pušku, nemuseli by trpět hladem; tuční králíci a syslové se jim smáli do očí a dropové, třikrát větší než husa, se promenovali s kníry naježenými kolem zobáků, jako husaři na lázeňské kolonádě. Čtvrtý den řekl Tomeš: „Mám toho tak akorát dost!“ A praštil radlicí. Gunter se chápavě zasmál a odřízl voly (ten nůž byl jejich společným majetkem). Tomeš, když viděl, že jehio druh zápřah neodvazuje, ale odřezává – a působí tím hospodáři zjevnou škodu – upadl do stavu, jaký ho potkával při pití kořalky, či tenkrát v tom
LÁMÁNÍ ČASU
230
podivném odpoledni s Markétou. S chutí rozlámal radlici, mlátil s ní o zem a dupal po ní, pak vzal Gunterovi z ruky nůž a rozřezal kožené opratě na drobné kousky. Když zaťal ostří do jakéhosi provazu, vyvalila se z řezu vlákna pramenů jako svalovina z ošklivé rány. Tomeš nad tím pohledem strnul: připomnělo mu to něco, co nedokázal pojmenovat... Upustil nůž a šel pryč, šel přímo před sebe, neboť nekonečnost stepi nabízela všechny směry – a všechny stejně neutrální. Přičinlivý Gunter nůž sebral, popohnal voly a dohonil s nimi Tomeše. „Můžeme sníst nebo prodat!“ prohlásil nabádavě. Ale Tomešovi to v té chvíli bylo jedno, šel nadnášen svým opojením a uvědomoval si, že takhle chutná svoboda, naprostá svoboda bez hranic, svoboda od obzoru k obzoru. Bohužel, opět pozapomněli na starou zkušenost, že po každé radostné chvilce většinou přichází chmurná kocovina. Po dvou dnech cesty jim nohy ztěžkly a jazyky vyprahly. Čutora s vodou už byla vypita do poslední kapky. Jenže ten zatracený obzor jako by před nimi utíkal, zachovával si stále stejný odstup, aniž by sebemenším náznakem prozradil, co se za ním skrývá. Nemilosrdné slunce je sráželo žhavými paprsky do přeschlé trávy. Ještě nikdy Tomeš tak úpěnlivě nezatoužil po chladivém zurčení potoků, po hlubokém stínu roklí, po proměnlivé scenérii kopečků a po hadovitých zákrutech prašné okresní silnice... Najednou vyskočil z modře zamžené dálky obláček prachu, rychle rostl, až se z něj vyloupla skupina jezdců na zpěněných koních. Na zádech jim poskakovaly pušky s krátkými hlavněmi, takové, co se dají dobře schovat pod kabát. „Hej!“ křikl ten první, s vysokou kožešinovou papachou na hlavě, „kam s těmi voly?“ „Na prodej,“ řekl Gunter.
LÁMÁNÍ ČASU
231
„Kupujeme je!“ zasmál se jezdec, hodil zvířatům smyčku kolem rohů a táhl je za sebou. „Počkejte! Vy zloději!“ Jezdci se s ukořistěnými voly zvolna vrátili do svého obláčku a odpluli v něm za obzor. „Tak nevím, kdo je tu vlastně větší zloděj,“ ušklíbl se Tomeš. Podívali se s Gunterem na sebe a rozchechtali se jak blázni. Smáli se, dokud je nezkroutily žaludeční křeče (smích je sice zdravý, ale člověk se ho nenají). Přesto byli schopni jít zase o kousek dál. Tomeš si vzpomněl na dědečka Maxmiliána a podíval se, jak vysoko stojí slunce. „Mohli bysme ještě potkat polednici, vodníka a mluvícího koně. Pak by mi už nic nescházelo ke štěstí!“ Gunter se zatvářil nechápavě. Jeho starostlivý výraz svědčil o tom, že u něj převládá německý rozum – a měl teď jistě vážné obavy o duševní zdraví svého spolutrpitele. Když slunce zrůžovělo, potkali podivného člověka. Šel proti nim a ke rtům tiskl foukací harmoniku. Táhlé, naříkavé tóny ho vytrvale sledovaly jako roj smutných včel. Modř jeho očí byla totožná s barvou oblohy. „Je tu někde vesnice?“ zeptal se ho Tomeš. Člověk se zastavil, vytáhl z úst harmoniku a bezhlesně se zasmál přes černé, vykotlané zuby. „Vesnice! Sělo! Děrevňa! Rozumíš?“ Člověk se jen přívětivě zubil. Pak se opět zakousl do své harmoniky a vyloudil přehršel tónů. „Dneska bych dal přednost chlebu před muzikou,“ řekl Tomeš.
LÁMÁNÍ ČASU
232
Tulák si jich přestal všímat, šel dál a hrál si do kroku. Chvíli ho zkusili sledovat, jestli snad nesměřuje k nějakému lidskému obydlí. Po několika hodinách začínali nabývat přesvědčení, že nemá vůbec žádný cíl, že je to nejspíš bludný duch, ztrácející se v horečném chvění a zrcadlení rozpáleného vzduchu, jako by se nořil do hlubokého jezera... Vodnická tajemství... Nenadále jim zmizel, jako by se rozplynul. Pohltila ho snad nějaká skrytá rokle? Bezradně se rozhlíželi – a tu v místech, kde se kotouč zapadajícího slunce začínal dotýkat čáry obzoru, spatřili, jak se tam do krvavého slunečního těla zahryzly černé zuby špičatých střech. Zavýskli a rozběhli se jako malí kluci. Ano, žádný přelud, ale skutečná, hmatatelná vesnička! Vstoupili do dusného zápachu první chalupy. Z pece na ně třeštil oči vychrtlý dědek, přikrytý ovčím kožichem. Chlupy toho kožichu se vlnily, jako by je pročesával vítr, jenže to nebyl vítr – to skrze ně putovaly zástupy blech. „Jste bílý, rudý nebo zelený?“ zeptal se stařík. Tomeš se podíval na Guntera, ale ten pokrčil rameny. „My jsme my,“ řekl tedy Tomeš, „a hlavně chleba a vodu, rozumíš?“ „Chlěba nět!“ volal hned stařík a vztyčoval se na peci. Odněkud ze tmy, kde jako koťata kňučelo klubko dětí, se vynořila ženská. Z blůzy jí visel nahý prs s kapkou mléka na bradavce. Rázně srazila dědka zpátky pod kožich. „Nevylejzej, když chceš v klidu umřít!“ okřikla ho. Pak se obrátila k příchozím a jednou rukou si ledabyle zašoupla ňadro do výstřihu plátěné košile. „Vodu?“ Odněkud vykouzlila džbán. Teplá, páchnoucí, ale přece jen voda!
LÁMÁNÍ ČASU
233
„Sedněte si, velkomožní páni,“ řekla a nalila jim do hliněných misek polévku z rozvařené řepy. Polévka byla horká, hustá a dobře plnila žaludek; díky hladu neměli čas přemýšlet o její chuti. S plným žaludkem se lépe usínalo, navzdory bleší krvelačnosti. Otvory ve střeše probleskovala bledá tvář Měsíce, a jak se Tomeš zvolna propadal do snu, uslyšel hlas dědečka Maxmiliána: „Sedí tam král David a hraje na stříbrnou loutnu; a když se díváš takhle moc upřeně na Měsíc, praskne mu jedna ze stříbrných strun...“ A najednou mu někdo něžně a láskyplně sjížděl dlaní po tváři, hřál zamčená víčka očí a utápěl ho do pronikavé, hořkosladké vůně vlasů. Jakýsi kočičí jazýček mu objížděl rty a lehké doteky naplňovaly slastí pohlavní úd; cítil, jak mu celé tělo zaplavuje sladká síla... „Kurvo zatracená! Děvko hnusná! Vypadni! Zmiz odtud!“ Rozhořčené německé výkřiky rozbily Tomešův sen; stačil ještě zahlédnout dlouhé bílé ruce, jak ho opouštějí, oponu vlasů, která spadla přes tvář, hubené nahé tělo, které se polekaně stáhlo do tmy. „Proč si jí nenechal?“ řekl Tomeš a přemýšlel o ztracené Měsíční síle, která mu byla darována tak zoufale krátce. Rozumný Němec Gunter mu však sugestivně líčil obtíže kapavky. Rozvinul před ním hrůzný obraz syfilitika (ukázalo se, že býval v civilu lékárníkem a na vojně sloužil jako lapiduch). „Chceš hnít zaživa pro jednu noc slasti?!“ Tomeš už neposlouchal; dopnul kalhoty a obul si boty, které se začínaly rozpadat: „Musíme dál!“ Šedé chvění prostoru věštilo brzký konec tmy. Nad východním obzorem se rozzářil rudý pruh, jako by tam někdo mázl štětcem namočeným do husté barvy. V tu chvíli řičení koní a skřípění vozů rozbilo ranní poklid. Šero mezi proutěnými ploty se zaplnilo hemLÁMÁNÍ ČASU
234
žením ozbrojených mužů. Popadli Tomeše s Gunterem a neurvale je vyvlekli na udusané prostranství mezi chatrčemi. Ptali se jich na barvu. „Jste nějací milovníci barev,“ ušklíbl se Tomeš. „Můžete mi aspoň říct, která je dobrá a která špatná?“ Zarostlí, uprášení chlapci (mnohým jistě nebylo ani osmnáct) se tomu zasmáli jako dobrému vtipu. Špatná je přece vždy barva nepřítelova! Tomeš se rozhodl vsadit všechno na jednu kartu. „Jsme uprchlíci,“ řekl, „váleční zajatci. Byli jsme u nějakého hospodáře, nelíbil se nám, byl na nás horší než na psy... Tak jsme mu trochu porouchali majetek a nechali ho... Ať si třeba oře rukama! Copak jsme nějaký otroci, no, řekněte... Člověk není hovado...!“ Sotva to vyslovil, pleskl ho někdo do zad, div mu nevyrazil dech. „To patříte k nám!“ řekl nadšeně další, objal Tomeše a políbil ho. Tomešovi nebylo zrovna dvakrát příjemné líbat se s chlapy, ale řekl si, jiný kraj, jiný mrav, pořád lepší než kdyby mě lechtali pod žebry bodákem. Šli pak společně dál. Dlouhý černý had ozbrojenců, skřípající železem a řemením, směřoval k vycházejícímu slunci. Tomeš a Gunter se chvíli vezli na voze společně s kulometem. „Mám nepříjemnej pocit, že se vracíme do války,“ špitl Gunter. Tomeš ho nevnímal; díval se pořád jen na šlachovitého muže v krátkém koženém kabátě, jenž šel v čele zástupu, na toho zachmuřeného proroka, měřícího zemi mílovými kroky a hledícího nedočkavě do rozplývavé dálky. Ráno ve vsi však tuhle ostře řezanou snědou tvář prozařoval úsměv; to když stál na voze a mluvil k vesničanům o tom, že doba uzrála jako shnilý plod a teď je třeba LÁMÁNÍ ČASU
235
nasadit vše ve jménu lidské svobody... Tomeš si vzpomněl na Stanislava a bezděky hledal očima, jestli i tenhle nedrží v ruce moudrou knihu. Nikoliv; ruka mladého vůdce se opírala o hlaveň kulometu a to nepochybně dodávalo jeho slovům větší váhu. Vesničané se ustrašeně krčili a mysleli především na zděšeně kvokající slepice, své poslední slepice, které se právě vzadu za ploty stávaly kořistí hladového mužstva. Tomeš sice rusky moc nerozuměl, ale imponoval mu velitelův zápal, ten elektrizující výboj pod huňatým obočím. Takhle se jednou vrátím, napadlo mu, a pak přeořu ty naše kopečky jako pole s plevelem! A díval se i potom na toho podivuhodného muže v krátkém koženém kabátě, jak šel sežehlou stepní trávou a za ním pár nadšených chlapců, jimž se dlouhé pušky motaly mezi nohy a příliš velké špičaté čepice, ozdobené červenými hvězdičkami, jim neustále padaly přes oči. Nad jejich hlavami kroužil v blednoucím azuru párek orlů – a jedině oni mohli ze svých impozantních výšin vidět, co se skrývá za úskočným obzorem, co se objeví v mezeře mezi zemí a nebem, až se těm zarputilým vytrvalcům dole podaří tyto dva závěsy od sebe odtrhnout. Odpoledne přineslo rokli s říčkou, či spíše širším potokem. Tomeš zahlédl stříbřité nitky čisté vody, prosmekávající se mezi písečnými ostrůvky, ale neměl už čas podlehnout radostnému opojení z takového důvěrného setkání, protože okolní houštiny se nenadále zaplnily praskotem, jako by tam někdo lámal suché klacky. Někteří z chlapců, chvátajících k vodě, definitivně klopýtli o své pušky a padli tvářemi do proudu. Do jiskřivých vláken, z nichž potok splétal svůj tok, se zapletlo několik krvavých... „Je to léčka!“ vykřikl velitel. „Zpátky! Zpátky!!“ Tomeš chytil držadla kulometu a pokropil ocelovým deštěm protější stráň. „Otoč koně!“ zařval přes rameno na Guntera.
LÁMÁNÍ ČASU
236
Němec se zatvářil nechápavě. Snad opravdu nerozuměl, nebo ho v té chvíli zdrtilo, že se opět střílí. Promeškal tak několik cenných vteřin – a pak už bylo pozdě. Někdo chytil koně za uzdu, jiné ruce se sápaly na vůz. Tomeš se rval jako za starých časů, jeho pěst tvrdě narážela na čelisti útočníků, ale tohle nebyla hospodská bitka, tady šlo o život.. Jeden z útočníků vyplivl vyražený zub a zhodnotil situaci slovy: „Ten blboun se pere jako pokousanej vzteklým psem!“ Nejpozoruhodnější na tomto výroku ovšem bylo, že ho vyslovil česky!
Šimeček zrovna snídal. Místní lékař si pokládal za čest hostit „Jeho Blahorodí pana důstojníka“ a baculatá paní doktorová ochotně dolévala čaj z příjemně bublajícího samovaru, neboť „bohužel, nic lepšího svým osvoboditelům nemohou nabídnout“. Z opovrhovaného zajatce až na váženého osvoboditele, to není špatný postup, pomyslel si Šimeček a blahosklonně se usmíval. Nezáleželo ani na tom, že on v celé akci „obsazení důležité železniční stanice“ zastával zcela bezvýznamnou úlohu. Vešel voják a cvakl u dveří podpatky. „Pojď si dát čaj, Karle,“ řekl Šimeček. „A tady se na to zdravení vykašli, víš, že si na to nepotrpím.“ Voják se uculil a přisedl k vábně vonícímu šálku: „No, nic, já jen... že by vás mohlo zajímat... popravujou pár rudejch, co je včera chytli...“ „No, a co já s tím?“
LÁMÁNÍ ČASU
237
„Je mezi nima jeden Čech… Jestli byste se na něj nechtěl podívat.“ „To asi bude pěkná svině, když střílí po vlastních. Jestli táhnul s bolševikama, ať s nima taky skončí!“
Tomeš šel bos prázdnou modří rána (boty ho už nadobro opustily v podobě nevzhledných cárů). Necítil ostré kamínky pod krvácejícími chodidly, šel z poloviny ve snu a z poloviny v nebytí a překvapoval ho klid, jaký zatím ve svém životě nepocítil. Těch pár mladíčků a velitel v natrženém kožeňáku zpívali nějakou píseň; zdálo se, že je to povznáší. Najednou ho něco napadlo a řekl Gunterovi, který se vedle něj tiše, drmolivě modlil: „Vidíš, měl si jí tenkrát v noci nechat. I kdyby byla prolezlá všema nemocema na světě… tak by to bylo stejně jedno…“ A pak už byla jen salva popravčí čety.
LÁMÁNÍ ČASU
238
Před vánočními svátky si Jirmal zase poslal pro Anežku, aby mu trochu poklidila v domě. Nějak si zvykl vzkazovat po Franckovi: „Řekni sestře… potřebuju tady ženskou ruku...“ (přitom zaměstnával dvě děvečky u dobytka, ale o těch tvrdil, že si je netroufá pustit do kuchyně, protože smrdí a kradou jako straky!). Hanka se po takovém vzkazu rozplývala ochotou – vždyť dcera pokaždé přinášela domů zbytky od dobrých jídel, která tam vařila, a navíc ještě pár mincí zabalených v šátku! „Vem si tu lepší sukni, ať si o nás nemyslí, že jsme žebrota,“ napovídala, ale Anežka na sebe natáhla, co bylo zrovna po ruce. „On mi žádnou milost nedělá, to já jemu!“ odsekla. „Holka hloupá,“ lamentovala Hanka, „měla by ses snažit o stálou službu, víš, jaká by to byla trefa? U Jirmala! Je lakomec, ale když se ženská zmocní kuchyně, je na ní každej chlap krátkej! Do hrnců ti koukat nebude, je celej den ve stájích nebo na poli! Všichni bysme byli z toho jídla živi!“ Anežka na to neřekla nic, mračila se, mlčky se chystala, mlčky odešla, někdy dokonce práskla dveřmi, až se chalupa zatřásla, se střechy zapršel zelený mech a na práh spadla velká ještěrka s korálkovýma očima. Teď, když napadl sníh, stávala Anežka u pece, rozpálená sálajícícm žárem, pára z Jirmalových hrnců se jí hnala do očí, vytírala z nich vodu a slzy cípem zástěry a její sluch přitom pátral v četných
LÁMÁNÍ ČASU
239
zvucích domu a dvora, jestli nezachytí Jirmalovy kroky. Kroky, které se blíží. To se pokaždé zachvěla úzkostí (snad i odporem?). Jenže, když ty kroky dlouho neslyšela, byla celá nesvá, nádobí jí padalo z rukou a rozlévala vodu po podlaze. Na prsou se jí usadilo něco dusivého, takže musela rozrazit okénko a nadýchat se ostrého, syrového vzduchu, jenž byl modrý od čerstvého sněhu a vnikal do plic jako nůž... Jako nůž! Vzpomněla si na lesního tuláka a ve chvíli, kdy Jirmal zadupal za dveřmi, střásaje sníh z vysokých bot, odtáhla v hrůze ruce od věšáčku s kuchyňskými noži. Jirmal vešel, funěl, nahlížel pod pokličky a hlasitě nasával vůni: „Á, bramboračka!“ Očka mu spokojeně jiskřila. Pleskl Anežku po zadku a zasmál se. „Nechte toho,“ řekla tiše Anežka. Jirmal ji však chytil za rameno a otočil ji tváří k sobě. Po stisku jeho prstů bude mít jistě na rameni modřinu. „Nezlob,“ řekl. „Dej mi pusu!“ Anežka se dívala na jeho malá očka pod huňatým obočím a viděla v nich pohled býka, který chce a musí vylézt na krávu, protože je to jeho životní potřeba (a takového býka se nelze zbavit jinak, než udělat z něj vola!) A vskutku; Jirmal pod Anežčiným pohledem změknul. Když se na děvče díval zezadu, myslel jen na to, jak by ji povalil a tvrdě pronikl mezi její nohy; když se jí však podíval do očí, spatřil duši a s tou si nevěděl rady. Zrozpačitěl, jako medvěd utahaný z maškarních průvodů, u kterého se už ani nebere v úvahu, že je vlastně šelma. „Nóóó...“ usilovně přemýšlel, až mu čelo zbrázdily vrásky, ale nepřestával přitom drtit Anežčino rameno, „víš... přece... každá to musí jednou zkusit... teď po válce bude chlapů málo, a já... tento... nejsem snad... zasejc... takovej zlej...“ Anežka mlčela. Cítila, jak z toho mohutného těla, tyčícího se nad ní, stoupá pach hnoje, potu a tabáku a pocítila úzkostnou ne-
LÁMÁNÍ ČASU
240
volnost – ale současně i touhu zavřít oči a podlehnout brutální síle, která by ji rozdrtila a rozemlela na slastný prach... Když si to uvědomila, otřásla se odporem nad svou zvráceností.
Na Vánoce dostalo pár vojáků dovolenou; vraceli se z nemocnic po vyléčených zraněních a bylo jim dopřáno užít si chvilku života, než budou opět nahnáni na porcování masa. Hubení, bledí a nejistí přicházeli pěšinkou kolem potoka, zařízlou hluboko v závějích. Domov byl oslnivě bílý, až je z toho pálily oči. Sníh zjemňoval a zaobloval všechny tvary, milosrdně skrýval ostré hrany, vrhal hluboké modré stíny. Kolem plotů se táhly k chalupám řetízky stop důvěřivých lesních zvířat, ptáci usedali příchozím na ramena a teplou šedí zbarvený kouř z četných komínů maloval proměnlivé ornamenty na průzračném nebi a tak pronikavě voněl pryskyřicí a uzenými klobásami, že museli plivnout do sněhu a zlomit své dojetí: „Kurva, tak sme zase doma!“ Ti chlapci, prohlíženi plačícími matkami ze všech stran – ano, má ruce, hlavu, nohy i tělo, je to on, i s tou jizvičkou pod okem, kterou má od dětských let, i s tím mateřským znamínkem pod levou lopatkou, s tím tělem, které od nás odřízli a s duší, která se od nás vzdálila! – ti chlapci, z nichž se příliš rychle stali muži a jimž byla smrt bližší než láska, teď rozpačitě postávali na zápraží nebo v síni, v závětří dlaně zapalovali cigarety („ty kouříš, chlapče?“) a strojeně se pochechtávali. Věděli, že by se slušelo něco hezkého říct, ale ve své mysli nenalézali nic víc než pár sprostých nadávek, vhodných jako náplast na každé citové rozechvění, a tak raději neříkali nic. Něco je táhlo dohromady, do houfu, kde se dá lépe vzdorovat nejistotě, kde se člověk cítí silnější („Kam zase, ještě jsi se doma ani neohřál?“ – „Do hospody!“) LÁMÁNÍ ČASU
241
Anežka se vracela domů až za tmy. U Jirmala měla vše připraveno pro zítřejší štědrovečerní večeři: vykuchala kapra, namočila kroupy do mléka a oloupaná jablka na zemlbábu utopila v octové vodě. Když míjela bujaře svítící okna hospody, zahlédl ji jeden z těch „hrdinů na dovolené“, který právě před vchodem močil do sněhu. „Klucíí, holkááá!“ zaječel. Dveře se rozlétly a vyplivly chumel postav, z jejichž propocených košil se na mrazu kouřilo. „Počkej... ty...!“ „Hej, čípak si?“ „Pojď se s námi napít!“ Někdo zahvízdal na prsty. Jiný uplácal z mokrého sněhu kouli a hodil ji po Anežce. „Jste blbí!“ ušklíbla se Anežka. Chtěla jít rychleji, ale na pěšince pokryté ledovým povlakem si mohla dovolit jen drobné krůčky, pokud nechtěla riskovat pád. „Nejni ti tu smutno se samejma dědkama?“ „Měla bys toho využít, dokud jsme tady!“ A spustili prudkou sněhovou palbu. Anežka si lokty kryla hlavu; tvrdé, dobře hnětené koule jí bušily do zad, nějaký šikovný střelec ji dokonce zasáhl mezerou mezi předloktími do tváře. Ledové krystalky palčivě rozsekly kůži, Anežka uklouzla a upadla, v očích slzy a krev. Rozběhli se k ní. Jeden jí nadzvedl hlavu a otíral jí obličej rukávem vojenského kabátu: „No ták... taková pěkná... přece...“ Druhý ji vrazil mezi zuby hrdlo láhve: „Pij! No, hergot, pij, jakýpak upejpání, zejtra nás možná všechny stejně zahrabou do jámy!“
LÁMÁNÍ ČASU
242
Anežka se zakuckala, alkohol jí vletěl do nosu, dva jí chytli za ruce a strhli ji na záda, rvala se, kopala, dusila se, vlasy měla najednou plné horkého sněhu... Kdosi jí vyhrnul sukni až ke stehnům... „Pěkný nohy! Jestli je pořádně roztáhneš, nebude tě to ani bolet!“
Když Jirmal večer obcházel stáje a dřevníky a vlastní rukou zkoušel, jak drží zámky, zaslechl najednou něčí vzlykot. Podíval se k plotu a uviděl tam zimomřivě schoulenou postavu. „Anežko?“ Zabořila tvář do beránčiny na jeho límci. Rozcuchané vlasy měla plné sněhových zmrazků, na tváři šrám jako po kočičích drápech, roztrženou sukni a shrnuté punčochy. Jirmal si odchrchlal, své příliš těžké dlaně držel kousek nad Anežkou a nevěděl si s nimi rady. Konečně ho osvítil spásný nápad: „Pojď do tepla!“ Sám zatopil v peci. Pohrabal se v truhle, našel tam něco po matce. Hodil to Anežce, která seděla na židli tak, jak přišla, a z jejích plihnoucích vlasů klouzaly krůpěje jako ze zmoklé smuteční vrby. Jirmal stál a šťoural se třískou ve vykotlaném zubu. Z rozpaků znovu otevřel dvířka pece, prohrábl polena. Plameny dravě zasyčely a zlostně prskaly. „No,“ řekl Jirmal. Sevřel opěradlo židle, až dřevo zapraštělo. „Tak si to obleč...“ „Já nemůžu domů!“ zaúpěla najednou Anežka.
LÁMÁNÍ ČASU
243
„No,“ povzdechl Jirmal a šel k oknu. Sklo divoce zarůstalo mrazovými větvičkami. Dýchl doprostřed ledové džungle a vyčistil palcem malý kruhový průhled do noci. „No,“ zhodnotil situaci a zadíval se ven s takovým zaujetím, jako by chtěl na návsi spatřit potřebnou myšlenku, či alespoň slovo, které mu teď tak zoufale scházelo. „No,“ rozhodl se nakonec, „seď tady v teple, jo? Ať třeba to... nenastydneš. Já se hned vrátím.“ Vzal kabát a šel rovnou cestou k hospodě. Mládenci tam dosud seděli kolem stolu, trochu zaražení, jako by ani alkohol už nedokázal rozpustit led v jejich žilách. Tupě pili a jeden před druhým uhýbali očima. Cítili, že je jim po kořalce zle, chodili se vyzvracet a pili dál, protože nemohli jinak. Jirmal k nim přistoupil, vykroutil jednomu z ruky naplněnou sklenici a vypil ji do dna. Prázdnou pak hodil do kouta. Rozbíjené sklo ostře zařinčelo a desítka strnulých pohledů se k němu nechápavě upřela. Obrovitý sedlák si pomalu, s rozmyslem vykasal rukávy a pak je všechny beze slova vysvětlení surově zmlátil. Po vykonané práci vypil druhou sklenku, zapnul si pečlivě kabát, překročil bezvládná těla, válející se na podlaze ve zvratcích a krvi, a vrátil se domů. „No,“ řekl s jakousi úlevou, „tak to by bylo.“ Přiložil na oheň, který už málem vyhasl, a pak zatřásl Anežkou, spící na židli tak, jak ji opustil. „Řek sem, aby ses z toho mokrýho svlíkla!“ Když s ní strhl cáry šatů, kouřící zapařeným vlhkem, vylouplo se její bílé tělo jako jadérko letošního ořechu. Vzhlédla k němu se zaťatými zuby a vrhla se mu do náruče, přitiskla se k němu všemi póry zjizvené kůže: „Já nemůžu takhle domů!“ „Dyť tě nikdo nevyhání.“ Do rána pak spolu spali na lavici vedle sálající pece. LÁMÁNÍ ČASU
244
Štědrý den přinesl oblevu. Měkká mlha, podobná šlemovité pěně na sudu kvasících švestek, slepila mokrý sníh s orosenými domky a lesklými kostrami stromů do jediné beztvaré hmoty. Uvnitř chalupy bylo i v poledne šero. V matném světle se leskl jen bílý ubrus na svátečním stole. Hanka brzy zapálila svíčky, rozložila památeční talíře (od kamen voněla jablečná žemlovka a pečené zelí), usedla do kouta pod svaté obrázky a cucaje sušenou švestku, hleděla na své ruce, sepjaté na stole, a na těch šest prázdných talířů. Bylo nehnuté ticho. Mlha pomalu houstla a drala se dovnitř škvírami kolem špatně utěsněných oken. Blikavé světélko ozařovalo vnitřek betlémského chléva – už za dětských let dědečka Hosnedla dal těm špalíčkům lidskou podobu hrubý nůž neznámého řezbáře. Tanec plamínku obklopoval nahé děťátko v jeslích tichou radostí živočišného tepla, dodával pohyb a zdání života do tváří pastýřů, králů, žebraček, sedláků, muzikantů, oveček, andělů, vola, osla, dobromyslného provazníka Josefa a Matky Marie, oslněné vlastním dokonaným zázrakem. Papírová hvězda, zavěšená na niti, se pohnula; Hanka si vzpomněla na noční oblohu proťatou ohnivým chvostem. Jak je to dávno? Tehdy byli ještě mladí a vzhlíželi k nebi se vzrušením, zatímco staří se křižovali: „Kometa přináší nemoci a vojny!“ Připadala si tenkrát jistá, neboť ve tmě tiskla Martinovu pevnou ruku; rouhala se té zlověstné hvězdě, dívala se vyzývavě do její mrtvolné tváře... A proto teď mlčky trpí trest. Sedí tu o Svaté noci jako strážkyně šesti prázdných talířů! S povzdechem vstala a vytáhla pekáč z trouby. Nakrájela pečené zelí na kostky a šetrně každou z nich pokapala rozpuštěným sádlem. Jeden talíř pro Martina, jeden pro Tomeše, jeden pro všechny
LÁMÁNÍ ČASU
245
zemřelé; ale i místa vyhrazená u stolu pro Anežku a Francka zela dnes prázdnotou. Francek šel pro Anežku, která se včera vůbec nevrátila domů. No, pravda, selská večeře dá víc práce a Jirmal možná čeká hosty, utěšovala se Hanka, ale přesto její neklid každým okamžikem vzrůstal. Poslala Francka, aby zjistil, co se děje – a teď jsou pryč oba! Stmívalo se stále víc, v sednici houstlo ticho a kostičky žlutavého těsta s bílými zelnými žilkami pomalu stydly.
V Jirmalově chlévě bolestně zabučela kráva. Byla to ta červená s bílou lysinkou na čele, dobračka, která se nějak nepozorovaně sčuchla na pastvě s mladým býčkem – tak nepozorovaně, že si toho pasák vůbec nevšiml. A najednou byla březí. Jirmal nadával: „To je nápad, tele na zimu!“ Teď tu bylo světla málem jako v kostele o půlnoční. Přinesené petrolejky stály v hrncích (aby něco nechytlo) a žlutavé světlo jejich plaménků se odráželo ve velkých dobytčích očích. Lyska strnula a svaly pod kůží jí neklidně cukaly. Francek ohromeně zíral na to zvláštní, téměř přízračné divadlo, plné zvláštního napětí. Nikdo nemluvil, jen řetízky chřestily, jak krávy otáčely pátravě hlavy po své družce. Jirmal stál, nachýlen kupředu, rudý v obličeji a prsty zaťaté v pěst; Anežka si bezděčně hryzala hřbet ruky, aniž si uvědomovala bolest (snad tohle rození v chlévě je předznamenáním všeho, co si ještě protrpíme). „Nechce ven, potvora!“ zařval najednou Jirmal a znělo to jako zahřmění hromu. „Provaz, rychle!“ Tele vystrčilo jen přední nožky (snad zkoumá, jestli mu na světě nebude zima?). Ale už nemá možnost návratu, jeho nohy byly LÁMÁNÍ ČASU
246
polapeny do oček porodního provazu, na jehož druhý konec nasadil Jirmal tyč, aby se mu lépe táhlo; ve zpocené tváři se mu jako v zrcadle zračila zarputilá síla. Překřížený provaz rozkládal tu sílu na dvě stejnoměrné poloviny (dokonalá Routova práce!) a tele pomalu, chtě nechtě vystrčilo ven hlavu – a pak už hladce a vlhce vyklouzlo, podobno rybě, která opustila svůj živel polapena na rybářovu udici. A něco směšně živého se tu teď chvělo na slámě pod drsným mateřským jazykem, v pachu krve a mléka...
„Proč, maminko, sedíte potmě?“ podivil se Francek, když se konečně vrátil domů. Všiml si, že knot dohořel a utopil se ve voskovém rybníčku na dně svícnu. „Vy pláčete?“ „Ne... já... co je s Anežkou?“ „Přijde. Vzkazuje, že určitě přijde... až bude moct...“ „Až bude moct?“ „Jo, přesně tak.“ Hanka si těžce povzdychla. „Tak rozsviť petrolejku. Ohřeju ti večeři... Pomodlíme se... a zazpíváme si spolu... Víš, zdálo se mi... snad jsem chvilku zdřímla... že sem v té tmě přišel Tomeš a jedl ze šestého talíře.“ Šestý talíř byl určen mrtvým.
LÁMÁNÍ ČASU
247
Když se ta slavná rakousko-uherská armáda brodila přes nekonečné močály, zmáchaná a zablácená, zapadající každým dnem hlouběji (promočené šaty, promočená kůže, vlhký spánek na kupce rákosí, provázený výsměšným skřehotem žab, a nade vším zelený Měsíc jak utopencova tvář, jako škleb starého vodníka), měl Martin v mysli jakýsi záblesk dávné pohádky, ale nemohl si ve svém rybím spánku vzpomenout na všechna otcova slova, zavánějící tajemstvím pohanských zaklínadel. Roztřásla ho zimnice a měl pocit, že se už nikdy v životě nedokáže zahřát. Svět se mu rozpadl do nesourodé směsice horečnatých vidin. Naléhavý hlas bukače, nesoucí se z nekonečných plání šeptajícího rákosí, mu připomněl vrzavý zvuk zarezlé pumpy. Napadlo ho, že tam někdo vytrvale čerpá vodu z hlubin, aby mohl zaplavit svět... Voda už sahá od obzoru k obzoru a po té nekonečné hladině pluje loď obrostlá mechem; u stěžně stojí stařec s bílým plnovousem a vypouští holubici... A zatím zelený mužíček pilně pumpuje...Ano, je to on! Martin sáhl po pušce – ale místo ní nahmátl jen slizké rybí tělo! Vodník se kvákavě zachechtal, biblická holubice se změnila v dřevěnou kukačku a vlétla do hodin... Že to Martina nenapadlo hned! Tohle je docela jiná potopa, ten stařec na lodi není Noe, ale Maxmilián Routa! „Chlap jako hora,“ řekl lékař, když mu na nosítkách přinesli Martinovo tělo, rozpálené žárem a zmítající se zimou, „kulka se ho nedotkla a nakonec ho skolí jediný malinký komár!“
LÁMÁNÍ ČASU
248
Martin zatím neustále kamsi plul v mlhavém vlhku, občas se nad hladinou skláněly tváře a účastně pokyvovaly nad utopencem, občas mu někdo zvlhčoval rty, někdo ho zvedal, obracel... Jednou otevřel oči a spatřil uslzenou Hančinu tvář. Už dávno na svou ženu nevzpomněl a byl svému snu vděčný, že mi ji teď vrací. Zvedl s velkou námahou ruku a ucítil, že mu ji někdo tiskne. Prospím se, říkal si v duchu, není mi už zima, ale jako bych byl opilý... Prospím se a půjdu domů... „Přečká to, pane doktore?“ zeptala se Hanka. Přidržovala se svých dětí a to jí dávalo sílu překonat pocit závratě. Lékař si důležitě čistil brýle. „Možná,“ řekl. Podíval se proti světlu a zjistil, že na sklíčku je neodstranitelná skvrnka. Anežka se ještě cestou sem obávala, co otec řekne (jako by viděla jeho nabíhající hadovitou žílu nad spánkem), ale teď nad ním cítila převahu. Její nedávná úzkost se přerodila do sotva znatelného úsměvu. Jak je to dlouho, co zjistila, že už neodevzdává Měsíci daň ze svého ženství? Tenkrát nespala několik nocí a pak v zoufalství zamířila k chalupě vdovy Trsové. Plížila se za tmy, zadem kolem zahradních plotů, jako nějaká zlodějka. Obloha připomínala černý papír, propíchaný jehlou; jen těmi hvězdnými otvory prosakovalo něco málo světla. Trska se zachechtala, když vyslechla Anežčinu zpověď. „Jo,“ řekla, „dej mi na flašku a můžu ti poradit.“ Minci obratně ukryla v sukních a její nálada výrazně stoupla. „Až půjde Měsíc nahoru, tu půlnoc těsně před úplňkem, si lehni nahá na vrchol Babí hory a na břicho si polož svěcenej bochník chleba – to je zaručený. A každý ráno vypij hrnek tohodle koření, nalačno, rozumíš, a tak horký, jak nejvíc sneseš. A ráno, před prvním paprskem slunce se umyj v potoce a říkej přitom: Vodo, vodičko – odnes všecičko – co by rmoutilo – moje srdíčko. Opakuj to!“
LÁMÁNÍ ČASU
249
Anežka poctivě opakovala všechny ty důležité pokyny. „Tak,“ pokývala Trsová spokojeně, „a nedělej si z toho těžkou hlavu. Tráva taky pořád roste a dozvíš se, kdo jí sází?“ Anežka bloumala nahá po kopcích, cítila, jak Měsíc ohmatává její tělo a omotává ho vláčným stříbrem. Chléb ji hřál a voda studila. Urousaná a unavená padala před svítáním na lůžko... „Co je ti?“ divila se matka. „Nejseš nemocná?“ Anežce bylo zle, nemohla nic spolknout, aby se jí vzápětí nezvedl žaludek, oči jí zapadly do zamodralých důlků, nos zešpičatěl, zato břicho začalo nenápadně nabývat. „Holka, ty seš v tom!“ vykřikla jednoho rána Hanka svou nejhorší obavu a Anežka s pláčem přisvědčila. „Taková hanba! A chtěla ses toho zbavit? Že se nebojíš pokoušet Pánaboha! Víš, jakej je to hřích, zabíjet to, co bylo stvořeno, nebo bránit... slyšela jsem, že se teď vymejšlí různý ošklivosti, aby...“ Hanka byla rudá jako vařený rak, v životě ještě před dcerou nepromluvila o tak ožehavých problémech, „aby z toho nic nebylo... ale muž a žena, to... to je svátost, a když z toho nemá být dítě, když se to dělá tak... aby dítě nebylo... tak je to hřích! Dítěte se nesmíš zbavovat! A tej Trsce vyškrábu oči, potvoře starej... Ráda radí, ale na sobě to nezkouší, jinak by jich neměla patnáct!“ Anežka naslouchala s pokorně sklopenou hlavou. Bez reptání šla s matkou do kostela a usilovně tam přebírala korálky růžence. Jako Popelka, co měla přebírat hrách... Který z oříšků mám rozlousknout? Jirmal se začal Anežce vyhýbat, najednou mu v kuchyni nevadila ta děvečka, o které předtím tvrdil, že smrdí a krade. Po oné noci – kdy vlastně podivnou shodou okolností dosáhl všeho, oč usiloval – byl naprosto bezradný. Poté, co se od Anežky dozvěděl ohromující novinu, že je otcem, ohromeně mlčel. Po nekonečně dlouhé chvíli
LÁMÁNÍ ČASU
250
řekl: „No... tak... jo... měl bych... měl bych tento... vyvézt hnůj bych měl!“ A s úlevou, že konečně našel východisko z trapného rozhovoru, odchvátal do stáje. A do toho všeho přišel nenadále telegram, že otec Martin je v Plzni v nemocnici. Hanka v tom viděla ruku Prozřetelnosti; konečně ji Pánbůh vyslyšel a vloží rozhodnutí do odpovědných otcovských rukou! Jirmal je odvezl do Kostelce na nádraží. Cestou mluvil jen s koňmi a ženské se vzadu na voze stísněně tiskly k sobě. Ničím nezkalenou radost měl z nenadálého putování jedině Francek. Pravda, cesta už mu nepřidala tolik pohádková, jako tehdy, když doprovázel brance, odcházející do války. Jak rostl, ztrácely věci svá tajemství (a občas mu to přišlo trochu líto). Vlak připomínal dlouhou řadu plechových škatulí, nacpaných vším možným i nemožným. Mezi kufry, koše, nůše, tašky, rance, pytle a krabice se museli ještě vejít lidé. Zpod lavice se vysouval zvídavý husí krk, v proutěném kufru v síti nad jejich hlavami kokrhal uvězněný kohout. Město otvíralo hladový chřtán na vlaky z venkova. Vagón sebou hodil na výhybkách a lidé přes sebe padali s poděšeným jekotem. Ti, kterým se podařilo urvat místa na dřevěných lavicích, strnule seděli s pohledy upřenými nepřítomně před sebe. Jen frontoví mazáci, vracející se zřejmě z dovolené ke svým útvarům, se nenechali rušit okolní vřavou a mastili karty na víku kufru. Hanka s Anežkou se křečovitě držely opěradla lavice a bylo jim špatně z dusného vzduchu, neustálého natřásání a z pohledu na telegrafní sloupy, které v kmitavém rytmu vyskakovaly jeden za druhým v obdélníku okna. Občas se však ztrácely za šedobílými oblaky páry...Snad ten vlak vzlétl a stoupá jarním nebem do věčnosti? Francek hlavně vyhlížel Plzeň, bájné město, které je předstupněm Prahy a daleké Vídně. A než se nadál, Plzeň ho pohltila! Propotáceli se spolu s matkou a sestrou hřmotem kamenných ulic,
LÁMÁNÍ ČASU
251
ohlušeni, omámeni, ochraptělí z toho, jak neustále zdravili desítky prudce míjejících lidí. Velmi nezdvořilých lidí; představte si, že žádný z těch kolemjdoucích neměl ani tolik slušnosti, aby pozdrav opětoval, když už se nehodlal zastavit na kus řeči! Nakonec se přece jen doptali na nemocnici a s telegramem v ruce se probojovali k Martinovu lůžku. Hned první pohled do otcovy tváře je přesvědčil, že tady se nepovedou žádné hovory. Martin ležel, podoben bezvládné a celkem nepotřebné věci – a všechen předchozí strach, nejistotu i naději v nich přehlušila lítost. Anežka jako by potřebovala vidět takto bezmocného otce, aby do ní vstoupil klid; není už trestajícího Boha, ta obávaná a zdánlivě všemocná síla právě zemřela! Zcela bezděčným, mateřským gestem otřela jeho čelo, orosené horečkou...
„Víš, proč jsem tě nechal zavolat?“ zeptal se starosta Jirmala. Revmatické nohy, obuté v teplých bačkorách, si opíral o povytaženou zásuvku s úředními razítky. Jirmal tupě přikývl. „Jseš vůl, nezlob se, že ti to říkám. Co chceš teď s tou holkou dělat? Jirmal pokrčil rameny. „Vezmeš si ji?“ „Nojo, ale...“ vykřikl chvatně Jirmal. To „ale“ mu bylo jasné, jenže nevěděl, jak ho rozvést dalšími slovy. Slova jsou příliš ošidná věc.
LÁMÁNÍ ČASU
252
„Nic s ní nevyženíš, to je pravda. Ale...!“ „Ale?“ „Ale když se na tebe tak koukám, jak stárneš a pustneš...“ „Já si stačím!“ „To jo. Ale... uvažoval jsi, kdo to tu po tobě všechno převezme? Že vlastně nemáš dědice?“ „No...“ „No, vidíš! Krasavec nejseš a pokud se na tebe holky hrnou, tak jdou čistě po majetku.“ „Právě!“ „A tady je holka, která si nemůže klást žádný podmínky, která musí vzít takovou svatební smlouvu, jakou si sám určíš! Která bude celá šťastná, když uděláš tak velkomyslný gesto! No, a přitom je zvyklá pořádně dělat, ze slušný rodiny, hezká, šikovná... i k tělu přítulná, to snad víš sám...? Jirmal se rozpačitě uchechtl. „Tak vidíš! A syna nebo dceru máš na cestě!“ „Myslíte?“ „Jo! Koukej, ať ta ostuda dlouho netrvá!“
LÁMÁNÍ ČASU
253
Hance by v životě nenapadlo, že takhle podivně bude vdávat jedinou dceru; bez otce, bez mládenců a s vnukem na cestě! Všechno bylo nějak naruby a jen občas, když si uvědomila neuvěřitelnou skutečnost, že její Anežka bude paní v Jirmalově statku“, propadala krátkým záchvatům bláznivé veselosti. Radívala se teď celé večery s Anežčinou kmotrou, starou havránkvou dole o potoka. Scházely se tam i ostatní ženské, seděly při loučkách (s petrolejem bylo třeba šetřit) a při draní peří do Anežčiny výbavy rostla spolu s tou kupou hebké hmoty i kupa prastarých a zaručeně důležitých moudrostí. Kdyby ovšem Hanka nebyla tak rozrušena a opojena přívalem událostí, musela by cítit, jak za každou tou zdánlivě dobře míněnou radou se skrývá závist, nedůvěra, škodolibost a nepřátelství. „Uhnala ho,“ říkaly si mezi sebou, když Hanka odskočila pro kastrol bramborových placek, které ženským napekla na posilněnou. „Takovýho vypelichanýho kocoura! Ale co, zlato nesmrdí!“ Tou dobou stál Francek ve stodole na mlatě obklopen oblaky mastné páry, stál v té nezvyklé lázni, kde právě dobromyslný vepřík prodělával náročnou kůru; po důkladném pouštění žilou a horké koupeli nyní visel jako šaty na ramínku, svlékán ze svého obalu i obsahu. Francek, bledý a vzrušený, s rukama od krve, podával ochotně řezníkovi těžké sekáčky a dlouhé nože a snažil se tvářit jako tvrdý chlap. Pracovali tu skryti před nepovolanýma očima, rychle a tiše, jako by odstraňovali stopy krvavého zločinu. Řezník, letitý kmet až z horních lesů – důvěryhodný a na svůj věk doposud LÁMÁNÍ ČASU
254
velice vitální člověk – vyprávěl tlumeným hlasem, jako by sděloval důvěrná tajemství: „... a chytili toho knížete Jaromíra a přivázali ho k posvátnýmu dubu, úplně nahýho ho přivázali, tak, jak ho Pánbůh stvořil. A pak kolem něj jezdili dokola na koních a stříleli po něm šípy...“ Francek přivřel víčka, v duchu ucítil ten chvějivý, špičatý hrot, blesk smrti mířící proti jeho tváři a dotýkající se nesnesitelně očního nervu... „Teď mi podej ten úzkej nůž, jo, ten...“ Mlaskavé křuchnutí, břicho vepře se otevřelo a kouřící střeva vyklouzla ven jako závity hada... „Bude hodně jitrniček, už se těšíš?“ „A ten kníže?“ „Ten se modlil ke svatýmu Janu Křtiteli a mocnej světec ho ve zlý chvilce neopustil. Když už měl Jaromír života namále, uslyšel troubení. To mu jel na pomoc jeho věrnej myslivec Hovora. Zachránili ho, pravda, celýho od much poštípanýho, ale jinak nezraněnýho. Ten proklatej dub nechal kníže porazit a nad jeho pařezem na věčnou památku postavil kapli. A tak zbytek toho pohanskýho stromu zůstal uvnitř kostela, hlídanej svatým Janem a dobrejma andělema strážnejma, aby už nikdy nikomu nemohl škodit. Dodneska ho tam na hoře Velízu můžeš vidět za oltářem, je tááákhle tlustej a celej černej jako uhel. A jsou v něm ještě ty šípy zabodaný...“ „Tak, jak?“ nakoukl Jirmal do spikleneckého šera stodoly. „Dobrý, dobrý,“ zahučel řezník. „Hlavně, aby se na někoho nezapomnělo s vejslužkou. Lidi jsou potvory, a kdyby někdo jen tak ze závisti udal četníkům, že jsme tady načerno píchli tohodle fešáka...“ „Žádný strachy,“ řekl Jirmal. Sklouzl pohledem po Franckovi, ale neoslovil ho. Poslední dobou vůči němu cítil nějaké rozpaky; nevěděl patrně jak zacházet s tak mladičkým švagrem. Obrátil se
LÁMÁNÍ ČASU
255
proto na řezníka: „Až nebudete potřebovat tady mladýho, tak mi ho pošlete, aby se to... zbytečně neflákal.“ „Von je tady moje pravá ruka!“ prohlásil řezník a směrem k Franckovi spiklenecky přimhouřil oko. „A jsou ještě loupežníci?“ ptal se Francek, když odvlekl stranou necičky plné sádlových pruhů, protkaných krvavými žilkami. Řezník se zasmál. Vzal velký sekáč, potěžkal ho v dlani a ťal mezi roztažené zadní nohy. Lámané kosti zachrupaly. „Loupežníci? To víš, že jsou. Tam u nás nahoře máme lesy, můžeš jít den, dva, můžeš se tam zamotat a nevyjdeš do soudnýho dne! Tam se i hajnej bojí, aby nezabloudil. Jedině potoky tě dovedou k řece a řeka k lidem. Já se jednou takhle dostal až do Křivoklátu. A žijou tam Zelený chlapci.“ „Vy jste je viděl?“ „Viděl i neviděl, jak se to vezme... Ale ví se o nich. Vykašlali se na vojnu a šli do lesa. Na mechu se dobře spí a tráva vlásenka je ta nejlepší do matrací...“ „To znám,“ řekl Francek. „A mají flinty?“ „Mají. Teda některý z nich... Některý je zahodili a přísahali, že už je do nejdelší smrti nevezmou do ruky...“ „A kam je zahodili?“ ožil Francek. To by byla novina pro Honzu Trsojc! Jen tak mimochodem, jako se říká „Půjdem na houby“, by mu Francek řekl: „Půjdem na flinty!“ Řezník se znovu tiše zasmál. „Do černý vody. Do tý nejhlubší!“
LÁMÁNÍ ČASU
256
A přišel konečně den, kdy kamarádky přitlačily trpně odevzdanou Anežku na stoličku doprostřed komory. Ráno bylo plné slavnostních zvuků. Někde v modrém prostoru za oknem s kvetoucími muškáty cinkal potok, vzdychali stromy, vrabci tam čechrali svá bříška, čerstvě vykoupaná v kaluži, a hlasitě si vyměňovali názory, na kopci zakašlala ovce, někde daleko se vrzavě otevřela vrátka a ve dvoře frkali koně („Už mi koně vyvádějí...“). Zbloudilá včelka bzučela v muškátech na okně. A nějaké obří koště smetlo všechny bílé beránky na jednu jedinou stranu oblohy... Anežka si povzdechla; jako by to všechno žilo někde daleko, jako by se jí to už netýkalo. Svět dětství se nedá koupit zpátky ani za stráně plné pampeliškových zlaťáků! Pohodila hlavou a rezatá měď vlasů jí stekla po ramenou v hustých kaskádách. Zasykla bolestí, když se jí do nich zakously zuby hřebenů. Kamarádky - ty bývalé spolupasačky a důvěrnice nejhlubších tajemství – se jí teď ostýchavě dotýkaly. Už není jednou z nich, už stojí na druhém břehu; mohou se bát nebo závidět, ale už nikdy si nebudou tak bezelstně a upřímně věřit. Z rozpaků se pohihňávaly. Kmotra přinesla na myrtou zdobeném talířku bílý krajkový čepeček a hned zanotovala nějakou starodávnou píseň o zeleném vínku, který z hlavy skládám, svému nejdražšímu, do srdce ukládám... Anežčiny oči zaplavil pláč. „No, tak... no, tak...“ chlácholily ji kamarádky – a spustily také, jako když vytáhne stavidlo u rybníka. Kmotra se však mračila, protože musela svým slabým, třaslavým hláskem sama dozpívat až do konce. Některé dívky si s ní pobrukovaly, ale neznaly dobře slova. „To už nejsou ty svatby, co bývaly,“ prohlásila posléze dotčeně. „Jakpak taky dělat z panny ženu, když s tím na nás nepočkala?“
LÁMÁNÍ ČASU
257
Francek, málem se zalykaje štěstím, zaplétal koňům do hřívy barevné pentle. Pojede sám s jedním z vozů, bude držet opratě a mlaskat na spřežení, důležitost sama, vždyť poveze nevěstu! Jaká zodpovědnost! (I když je to jen pouhá Anežka.) Nevěstina nepřítomného otce zastupoval starosta, důstojně se šoural v černých šatech páchnoucích naftalínem a vedl Anežku pod paží. Ta byla jako kytka a její vypouklé bříško se docela ztratilo ve vypůjčených bílých šatech, kteté byly volné a vlající a vítr je rozhazoval po sedadle bryčky jako náruče pavučin, jako babí léta všech uplynulých podzimů, jako lehlé chmýří odkvetlých pampelišek... Zato ženich svou zarudlou tváří připomínal spíše čerstvě spařeného vepříka, jehož očka opile mžourala (od rána si připíjel s čeledíny a ženskými „na kuráž“). Hanka drtila v pěstičkách sváteční šátek a myslela na Martina; všechno se jí ztrácelo v nějaké divné mlze... „Hyjé!“ Bryčky vyrazily ke kostelu. Francek jel jako zkušený vozka; dobře si všiml, jak mu Jirmal pochvalně pokývl, když před kostelem, na place plném čumilů, bravurně zatočil a držel přitom koně nakrátko, aby pěkně zvedali hlavy a zvysoka našlapovali. Jsem chlap a nepromarnil jsem svou příležitost, říkal si sám pro sebe spokojeně, když po obřadech usedal ke svatebnímu stolu. A jedl jako chlap a dokonce pil jako chlap! Kořalka mu sežehla útroby, rozpálila tváře a vehnala slzy do očí. Svět kolem jako by zvýraznil své tvary, trochu se zploštil a přiblížil k Franckovým očím. Připadlo mu legrační, že by mohl celou místnost olíznout jako pomalovanou
LÁMÁNÍ ČASU
258
desku. A uprostřed toho pestrého obrazu, připomínajícího oltář s Poslední večeří Páně, vybíraly ženské zrovna do kolébky: „Toto ti nedávám, to ti půjčuju, abys mě to jednou splatila.“ „Nevěsto, já ti nedávám, já ti půjčuju, abych k tobě mohla vždycky přijít.“ „Tuhle ti něco nedávám, jenom poučím na zástavu, jestli sme se měli rády, abysme se měli eště radši...“ „Toto ti nepůjčuju, to ti dávám, řekla najednou Anežčina kmotra – a všechno překvapeně ztichlo. Do kolébky cinkl zlatý peníz. „Kup si šátek, abys s ním přikryla všechno dobré i zlé!“ Dívala se přitom na nevěstino mateřské břicho, takže Anežka i Hanka zrudly jako pivoňky. Inu, tahle svatba vypadala skutečně jako babský sněm. Kdopak tu také, kromě ženicha, starosty, faráře a několika staříků byl, aby mohl jít za mládence, špásovat a tancovat s družičkami, posílat jim výsměšné vzkazy a škádlivé přípitky? V tomhle dívčím sezení se nenašla ani pořádná muzika. Hudbu zachraňoval pajdavý Josífek s flašinetem a děvčatům nezbývalo nic jiného, než tančit spolu navzájem. Popadla také Francka a podávala si ho se smíchem mezi sebou. Francek se motal, občas narazil hrudí na nějaká pružná ňadra, ruka mu sklouzla po boku, zadečku či stehně některé z nich, culil se přihlouple a rudnul. Vlastně jsem chlap, říkal si v duchu, kdybych některou popad a vyhrnul jí sukně (Honza Trsojc mu nedávno velice podrobně líčil, jak se to dělá)... Ale pak se mu udělalo nějak divně od žaludku a zatoužil spíš po úlevném ústraní. Vtom se rozlétly dveře a mezi nimi stál žid Blejer. Přivítalo ho nadšené pištění. Blejer se zubil, zvednutou rukou si zjednal ticho a řekl: „Mnoho štěstí krásné panně nevěstě a váženému panu ženichovi! Dovolil jsem si, pro vaše potěšení, přinést muziku!“ A pak královským gestem pozval dovnitř kluka, jenž nesl černou bedýnku, rozkvétající nahoře ohromným liliovitým květem. Stačilo jen
LÁMÁNÍ ČASU
259
zatočit kličkou a nasadit jehlu na černý kotouč, aby z nitra trouby spustil pravý vídeňský šraml a křaplavý hlas zpěváka zaječel: „Ich líbe dych, ich líííbe dych...“ Nadšení neznalo mezí. Jen flašinetář Jozífek se zamračil, hodil si svou malovanou truhlu na řemen přes rameno, a když pajdal ze dveří, prskal hůř než starý kocour, jemuž hloupá koťata seberou před nosem tučnou myš. Usedl venku na schůdek verandy a sám pro sebe ze žalu spustil tklivou baladu o nešťastných milencích, co „véčer k deváté hódině, dáli se přéject mášině – v Hóřovicích na hřbitóvě, spjéji teď vóba v jédnom hróbě...“ Francek si mezitím ulevil do kopřiv a cítil nový příliv síly. Rozkročil se uprostřed dvora a palce rukou zaklesl za opasek (to byl oblíbený Jirmalův postoj). Vlna odvahy mu stoupala odněkud z útrob až ke krku, žebra se mu rozestupovala jako něčí otvíraná dlaň, aby uvolnila plicím cestu k velikému nadechnutí. Jak směšný a malý dvůr! Najednou Francek jasně uviděl, že nastala chvíle jeho životního činu; že právě teď musí vyvést ze stáje toho černého divokého hřebce, vyšvihnout se na něj, stisknout ho koleny a vyrazit jako Horymír na bájném Šemíkovi, přehoupnout se jediným skokem přes ohrady a zbytečné ploty, řítit se cestou necestou rovnou k Vídni – ať Honza Trsojc pukne zlostí s tou jeho věčnou kozou! Šel ke stáji. Všechno bylo dnes tak snadné a svět se houpal jako pouťová houpačka. Černý hřebec znepokojeně zafrkal, když ucítil pach alkoholu. „No, no, starej,“ poplácal ho Francek konejšivě po lesklém boku, ale hřebec v tu chvíli vyhodil zadními a Francek v hrůzné vteřině spatřil okované kopyto, jak se blíží k jeho očím, nezadržitelně roste a zaujímá už téměř celý prostor... Instinktivně se odvrátil, pozadu přepadl přes pažení, děsivé kopyto se mihlo těsně nad jeho obličejem a docela lehce se mu dotklo úst...
LÁMÁNÍ ČASU
260
Josífek zaslechl ze stáje srdceryvný výkřik, odhodil flašinet a hnal se tam dlouhými, trhavými skoky, podoben štvanému pavouku. Vzápětí spatřil Francka, jak se drží oběma rukama za ústa a mezi prsty se mu řine krev. „Pitomče!“ zařval Josífek, škubnutím mu odtrhl dlaně od úst a s úlevou zjistil, že čelist je celá. Jen vpředu chyběly čtyři zuby. „Kde máš zuby?“ Francek váhavě rozevřel pěst, v níž tiskl čtveřici zkrvavených perliček. „Otevři pořádně hubu!“ Josífek bral jeden zub po druhém a než se otupělý Francek stačil vzpamatovat, zabodal mu je zpátky do rány, přidržel prstem a podstrčil pod ně tvrdou chlebovou kůrku, kterou nahmátl v kapse. „Zkousni!“ Francek zakvílel. Stěny stájí a stodol kolem něj se začaly divně vybulovat, pulsovat a bortit, odlupovat jako listové těsto, rozpouštět jako cukr, roztékat v ohavné, sražené krvi... Za okny světnice chraptěl gramofon a nohy tančících naléhavě dusaly sem a tam, sem a tam... „Maminko,“ špitla Anežka k Hance, rozpálené dusnem světnice a kmínkou, „nekřičel někdo venku?“ „Jsi unavená,“ pohladila ji Hanka po břiše, „ten malej chce spát.“ Jirmal seděl a pil. Poslední slovo dnešního dne promluvil v kostele, v odpověď na farářovy obřadní otázky...
LÁMÁNÍ ČASU
261
Kluci se Franckovi pošklebovali, protože věděli, že jim nemůže odpovědět. Chodil zakousnut do chlebové kůrky, kterou mu stará Trska (k níž ho Josífek hned v onom nešťastném odpoledni přivedl) vyměňovala občas za novou. V lavoru měl silný odvar z řepíčku a do něj otupěle každou hodinu ponořoval ústa, nechával proudit chladivou tekutinu tím palčivě tepajícím otvorem. Hladověl pln svíravé řepíčkové chuti a krvavé sladkosti. Stéblem slámy opatrně srkal vlažnou polévku. Tak trpěl po tři týdny; pak mu teprve Trsová povolila vyndat z úst kůrku. A zuby držely v dásni, jako by je nikdy v životě neměl na dlani! Nesměl však na nich kousat; od těch dob svá sousta odhryzával vždycky po straně úst, pomocí špičáků a stoliček, stejně jako pes, když ohlodává kost. Když však vstoupil do stáje a uslyšel cvaknutí podkovy o podlahu, naskočila mu husí kůže, zbledl a couvl zpátky ke dveřím. Koně po něm tázavě otáčeli hlavy. Francek před nimi ustupoval – a viděl je všechny; hnědé, bílé, vrané, grošovaté, koně s divokým okrouhlým okem a chvějivým růžovým chřípím, koně, jimž se ježí hříva a pod kůží cukají neklidné svaly, koně, kteří bijí kopyty… bijí kopyty… „Já k nim nemůžu!“ vykřikl Francek a utekl ze stáje, brečel hanbou a zoufalstvím nad strachem, jenž se ho zmocnil a zahubil tak jeho lásku.
LÁMÁNÍ ČASU
262
EPILOG
V podzimním nečase se pojednou objevil na zarostlé pěšince v úbočí Hrozného dolu Kameník. Připomínal jeden z těch suchých listů, s nimiž si vítr pohrával po stráních. Na tvářích měl týdenní strniště a v očích horečku, špinavá uniforma na něm plandala jako kus hadru. Pustili ho domů po zranění hlavy, kdy už o něm pochybovali. Teď se měl trochu zotavit – jenže vlákno naděje, po kterém se vracel, bylo hrozně křehké. Vyšplhal se na sráz nad Kosteleckým potokem, kde po celá léta ukládal svůj poklad, aby se potěšil nadějnou hraničkou tři sta šedesáti čtyř kamenů. Ale hranička nikde! Trsovic děti ji objevily a hrávaly si tu na válku. S velkou rozkoší házely kameny dolů, do hluboké tůně; ten gejsír zpěněné vody jistě předčil i výbuch dělostřeleckého granátu! Kameník padl na kolena a nevěřícně, jako slepec ohmatával poslední z kamenů, který tu náhodou zůstal, hluboko zabořen do země a obrůstající polštáři mechu. Kdo by v té chvíli šel kolem, slyšel by podivný vrzavý zvuk; to Kameník skřípal zuby v němém zoufalství. Večer přišel domů a snažil se usmívat na svou ženu a děti. Šel si brzy lehnout, že se cítí unaven. Ale o půlnoci vstal a vzbudil manželku. Ta, když se trochu probrala z dřímotné mrákoty, spatřila nad sebou bílé zjevení v dlouhé noční košili, jemuž oči ve tmě svítily EPILOG
263
jako dva řeřavé uhlíky; v jedné ruce drželo hrábě a v druhé sekeru. „Vstávej!“ zavylo nelidským hlasem. Žena vstala, ochromena dosud nepoznanou hrůzou. Kameník jí vtiskl do ruky hrábě a ukázal k hodinám, zavěšeným na stěně: „Toč ručičkama! Zpátky, zpátky, rozumíš?! Tak dělej!“ A výhrůžně pozvedl sekeru. Vzlykající žena uchopila nejistou rukou hrábě a začala jimi posunovat hodinové ručičky proti toku času. Kameník ji bez dechu sledoval. Jakmile jen trochu polevila, hned pozvedl sekeru: „Nepřestávej! Hodiny se nesmí zastavit, rozumíš, hodiny se nesmí zastavit!!!“ Tak točila až do rána ručičkami hodin a během té nekonečné noci jí všechny vlasy na hlavě dočista zbělely. Za svítání se podařilo nejstaršímu chlapci vyskočit z okna a doběhnout pro pomoc. Deset silných chlapů mělo co dělat, aby zuřícímu Kameníkovi vyrvali sekeru a pevně ho svázali pořádným Routovým provazem. „Hodiny se musí vrátit na začátek!“ křičel s pěnou u úst, když ho odváděli, „ty hodiny se musí vrátit...“ Asi dva roky poté prý zemřel v nějakém ústavu, kde ho museli držet v kleci jako dravou šelmu. V tentýž den, kdy se udála příhoda s Kameníkem, se Francek dozvěděl ještě jednu ohromující novinu: Honza Trsojc prodal kozu a odešel do Vídně!
O dalších osudech Routovy provaznické rodiny se dočtete v druhém dílu ságy, v románu Dům U Červené cesty.
EPILOG
264
Otomar Dvořák: O mně
Jmenuji se Otomar Dvořák, žiji v Praze ve Vršovicích, moje manželka Eva Zajícová je výtvarnice. Kdysi jsem vystudoval FAMU, obor dramaturgie a scénáristiky a poté jsem vykonával mnoho různých povolání, od uklízeče ve škole, přes dělníka v továrně až po vedoucího kulturního domu, což mi umožnilo poznat život ze všech stran. Zhruba před patnácti až dvaceti lety jsem se nejčastěji vyskytoval na divadelních jevištích, ale také v šatnách, zkušebnách, dílnách (a barech, samozřejmě!), například v pražském Semaforu, v Městském divadle Zlín nebo v loutkovém divadle Lampión v Kladně - a to jako herec, dramaturg či autor. Ještě před „sametovou revolucí“ jsme s Michaelem Kocábem natáčeli ilegální videoklip „Snaživec“ a během ní oficiální baranndovský film „Pražákům, těm je hej“. V „Tankovém praporu“ jsem popíjel vodku v roli jednookého ruského generála a Jiřího Wimmera jsem děsil v komedii „Horor, aneb Četba na dobrou noc“, kterou jsme společně napsali pro ostravskou televizi. Ve Zlíně jsme s Milanem Nytrou (nyní klávesista skupiny Buty) napsali a s režisérem Morávkem inscenovali velkolepě výpravný muzikál Frankenštein (což byl v roce 1993 jeden z prvních českých muzikálů - a patrně se líbil, protože dostal cenu diváků a hrál se dva roky. V televizi jste mohli má dílka také kdysi vídat na stanici Prima, kde jsem připravoval několik dílů publicistického seriálu „Záhady a mystéria“.
Čtenáři mě zprvu znali hlavně z novin, neboť jsem nějaký čas pracoval jako novinář v regionílních denících či v různých časopisech, které ovšem zanikaly dříve, než jsme se stačili opít na počest prvního čísla. Osudové bylo zřejmě mé setkání s partou nadšenců, která se shromáždila kolem redakce časopisu „Fantastická fakta“ (jména jako Mackerle, Mareš, Česal, Mátl, Stingl. Vokáč nebo Šiška zasvěcencům napoví, že se tam tehdy sešel skutečný výkvět české „záhadologie“). S Fantastickými fakty jsem prožil sedm krásných let. Výpravy na záhadná místa, stopování duchů, přízraků a mimozemšťanů, podivné předměty, zvířata, která by neměla existovat, kruhy v obilí, kamenné linie, pyramidy... To byl podivuhodný svět, ve kterém jsem se vrátil do let klukovských objevů a dobrodružství. Jenže všechno hezké má svůj konec... Naštěstí v době, kdy časopis zanikal, jsem začal vydávat knížky. Bestellerem se stal projekt „Utajené dějiny Čech“, na němž jsem spolupracoval s Alešem Česalem a Vladimírem Mátlem. Naše fantastická hypotéza, že dějiny jsou vlastně magickou válkou o informační kód podsvětí, vyvolala nečekaný zájem čtenářů, takže kniha letos vyšla již v pátém vydání a nakladatel nás přemluvil, abychom ji rozšířili o třetí díl. Odhalování různých tajemství mě přivedlo i k novému úhlu pohledu na svět. A tak moje další cesta vedla docela zákonitě k odhalování „génia loci“, skrytého ducha krajiny, k hledání překvapivých souvislostí mezi podobou skal, hor a údolí, lidskými stavbami, toky řek, osudy lidí, kteří na určitých místech žili a příběhy a pověstmi, které si o nich vyprávěli. Z toho vznikla celá série netradičních cestopisů: Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře - měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy... A protože krajina a lidé v ní vyprávějí příběhy, zkouším tyto příběhy vyprávět formou povídek a románů; z nichž největšího ohlasu dosáhl příběh z Rudolfinské Prahy „Císař alchymistů“ nebo tragická historie největšího teroristického útoku na Prahu, organizovaného francouzským králem Ludvíkem IV. (každý, komu o této epizodě našich dějin vyprávím, bývá překvapen, že ve školní výuce dějepisu o tom nic neslyšel). Nyní jsem tedy spisovatelem na „volné noze“. Napsal jsem už asi kolem třiceti knížek; také jsem „spáchal“ několik divadelních her, televizních scénářů a písňových textů. Často jsem zván na různé besedy a přednášky do knihoven, regionálních sdružení, muzeí či na „cony (účastníci vědí, o co jde - prostě srazy přívrženců určitého žánru literatury). Dokonce občas dělám průvodce při speciálních výletech po různých zajímavých místech naší země, zahajuji výstavy výtvarníků, a kdo ví, co ještě...
Obsah PROLOG ................................................... 3 Část první – Hodiny s kukačkou ............. 7 Část druhá – Lásky a nelásky ................52 Část třetí – Roztrhaná kniha ...............120 Část čtvrtá – Lámání času ...................204 EPILOG ................................................263 Otomar Dvořák: O mně.......................265
