Ot Otomar r Dv k Dvořák
SÁGA
PROVAZNICKÉHO
RODU díl druhý hý DŮM U ČERVENÉ CESTY
VĚNUJI památce své matky Marie, která se narodila v domě u Červené cesty autor
MOTTO: „I když navážeš stovku uzlů – provaz zůstane jeden.““ Perský básník Džaláluddín Rúmí
„Nitečka po nitečce se splétá v provaz. Vidím, že přemnohé vlákno je rudé a přemnohé že je černé, ale nastojte, copan v rukách provazníka se stříbří! Není nad laskavé srdce tohoto dělníka osudů.“ Vladislav Vančura: Markéta Lazarová
Vydalo nakladatelství Machart v roce 2011 www. machart.cz
Grafická úprava: Kameel Machart text © Otomar Dvořák ilustrace © Kameel Machart
O čem vyprávěla předchozí kniha Dědicové bláznivého Maxmiliána
Do zapomenutého kraje hlubokých roklí, bublajících potůčků a kamenitých strání zabloudil na sklonku 19. století vandrovní tovaryš Maxmilián Routa. Uhranul ho pohled děvčátka v chalupě provazníka Hosnedla, a slíbil, že se vrátí, až dcerka dospěje, aby se s ní oženil. Jako zástavu jí zanechal hodiny s kukačkou. Svůj slib dodržel. Jejich syn Martin (jehož zrození stálo matku život) nezdědil kupodivu ani špetku z otcovy světácké povahy. Byl asketicky přísný a pracovitý. S nesmírným úsilím se domohl postavení uznávaného řemeslníka. Nikdy však nevyřešil svůj vztah k otci, jímž v duchu pohrdal, ale ani k dětem, jejichž touhám nerozuměl. Nejstarší syn Tomeš se snažil bouřit a revoltovat, dcera Anežka byla pohlcována čaromocí lásky, nejmladší František unikal do snů o koních a dalekém světě. Ale vzápětí jako zhoubný vichr vtrhla i mezi zdejší pahorky světová válka. Muži z Újezdské Huti, dosud marně snící o dalekých cestách, byli náhle vrženi do všech koutů světa. Všechno se změnilo… Někteří našli v daleké cizině bídnou smrt a jiní hluboké poznání. Ale ani ti, kteří zůstali doma, nebyli ušetřeni bolestivých prozření. Anežka se potkala nejen s poetickou, ale také s drsnou a krutou tváří lásky; byla znásilněna a pak ze zoufalství svolila ke sňatku s postarším, tupým sedlákem Jirmalem. Francka v den sestřiny svatby kopl zbožňovaný kůň do tváře. Zdálo se, že vše, v co lidé dosud věřili, se obrací ve svůj protiklad a čpí ohavnou zradou. Marně se šílený Kameník snažil vrátit čas zpátky proti proudu. To prostě nelze… Musíme číst další stránky napsané rukou osudu, ať už se nám to líbí nebo ne… DĚJ PRVNÍHO DÍLU
3
PROLOG
Válka propukala nejčastěji ve čtvrtek, týden co týden, po celou zimu. Jakmile se truchlivá nádhera slunce utopila ve fialovém oparu mrazivého večera, vyřítila se ze stínů kompanie pěchoty a bylo možno vídat, jak se zakopává mezi převrácenými židlemi a soustředěnou palbou z pušek zastavuje útok granátníků, kterým v té prekérní situaci nezbylo nic jiného, než zalehnout za pelest postele a zarýt nos do nastlaných peřin… „Jako malý kluci,“ zavrtěla Hanka hlavou nad podivínským chováním prošedivělých staříků, kteří vkleče prostrkovali své hole mezi špriclemi opěradel a s přimhouřeným okem zaměřovali další cíle smrtonosné palby. Kamarádi z vojny! Staří blázni, kteří se opájejí vyprávěním dávno prožitých bitev… Vyprávěním? Kdyby jen vyprávěli; jenže jim slova nestačí, oni musí všechno názorně předvádět, každý z nich je celou armádou a dokonce i generálem, plánujícím strategická rozhodnutí… „A tam byly jen hory a propasti a nepřítel nečekal z týhle strany útok. Jenže těsně před svítáním se celej pluk našich horskejch myslivců spustil ze skály na lanech…“
PROLOG
4
„Na jakejch?“ ozval se Martin Routa, sedící na lavici při zdi s hlavou pochýlenou na prsa a se zavřenýma očima, jako by podřimoval. „Jak to mám vědět?“ odsekl nevrle trafikant Skřivan, jenž právě coby pluk horských myslivců sestupoval do strže mezi stolem a almarou, a nepatřičná otázka ho vyrušila v nejnebezpečnější fázi přesunu. „Pro tyhle účely jsou nejlepší pletený lana…“ řekl Martin a zvedl hlavu. V široce rozevřených očích mu vzplál dvojitý obraz rozsvícené petrolejky. „Děda Hosnedl mi vyprávěl, jak jeho pradědeček dělal pletený lana do kladek, co s nima zvedali kostelní zvony na plzeňskou věž; dostal za ně tři kopy zlatejch a za to se dal tenkrát v Plzni koupit vůl. Horský myslivci určitě měli svýho dodavatele, nějakýho hodně šikovnýho provazníka… Z toho je vidět, že i za války měl leckdo protekci a mohl vyrábět pro armádu, zatímco s našincem vymetli kdejakej smradlavej močál!“ „Nerozčiluj se, táto,“ ozvala se chlácholivě Hanka od plotny, kde soustředěně míchala klokotající povidla ve velkém drátovaném hrnci. Malá tříletá vnučka Manka stála vedle ní a napjatě sledovala měchačku, s nadějí, že jí tento nástroj bude brzy svěřen k olízání. „Nerozčiluj se, víš, co říkal doktor!“ „Taky jsem měl jednou velkou zakázku na tažný lana!“ pokračoval Routa, jako by nabádání své ženy neslyšel. „Pro knížecí pilu na Švábíně! Kdyby to tenkrát vyšlo, mohla tady dneska stát Routova provaznická fabrika a nemusel by se tu naparovat nějakej podvodník Šimeček, kterej tohle řemeslo ani pořádně neumí!“ „No, tak, táto,“ zadívala se Hanka s obavami na tepající modrou žílu, která jako zkroucený had vystoupila na Martinově spánku. Pravda, kdysi v ní tohle znamení rostoucí zloby vzbuzovalo přímo posvátnou hrůzu; to, když ještě byla mladá a bázlivá dívka. Často se tehdy ptávala sama sebe: Proč si vybral právě mne? Čím jsem si ho
PROLOG
5
zasloužila? Jenže jak čas plynul, v jejích očích ubývalo z prvotního Martinova nadlidského rozměru. Z vojny se jí vrátil s podlomeným zdravím. Malárie, kterou chytil někde v italských močálech, z něj udělala trosku, dýchavičný stín, ploužící se po chalupě a vyčerpávající se v marném vzteku nad desítkami každodenních maličkostí, které v jeho očích rostly do rozměrů velehor. Hanka se začínala obávat, že jednou by mu ta legendární žíla na spánku praskne a pak bude konec… Konec všeho… „Dědo,“ ozval se netrpělivě asi pětiletý chlapec, klečící na druhém konci lavice a sledující s napjatým výrazem přesun trafikanta Skřivana do úkrytu mezi stolem a skříní, „tohle si snad můžete povědět jindy, ne?“ Martin vrhl na vnuka Jiříka divoký pohled, zafuněl, ale pak zavřel oči a opět odevzdaně sklopil hlavu na prsa. „Prásk! Prásk!“ zakřičel v tu chvíli hrnčíř Kukačka, vyskočil na stůl a namířenou holí ostřeloval dole se krčícího Skřivana. „Prásk! Seš mrtvej, alpskej myslivče!“ „To tedy ne!“ ozval se trafikant z hlubin úzké zaprášené soutěsky za červotočivou skříní. „Italové neměli ani tušení, že se k nim naši plíží! A navíc byla toho rána po celejch Dolomitech mlha jako mlíko!“ „Hele, neříkej naši, když to byli Rakušani. A dostali toho rána pěkně na prdel, mlha nemlha!“ „Na prdel dostali Italové. Když jsme pak šli ve druhým sledu, viděl jsem ty jejich kulometný hnízda, vytesaný do tunelů ve skalách. Myslivci se spustili na lanech až k nim a naházeli dovnitř granáty. Vypadalo to tam jako v řeznictví…“ „Mírněte se před těma dětma!“ okřikla Hanka rozkurážené bojovníky.
PROLOG
6
V tu chvíli se na pavláčce před oknem objevil vysoký stín a ohnutý prst zaťukal na sklo. To zapůsobilo víc, než Hančino nabádání; přestřelka umlkla a malá Mančinka ustrašeně vklouzla za babiččinu širokou sukni. „Klekánice!“ vyjekla. Nebyla to však obávaná ohyzdná stařena s pytlem, do něhož strká děti, které nejsou včas v postýlkách, ale mladý muž v teplém kabátě s vyhrnutým límcem: štítek placaté čepice měl stažený do očí a klapky spuštěné přes uši; na šviháckém knírku se mu srážela jinovatka. „Tatínek!“ Děti se s halekáním vyřítily do tmavé síňky a vrhly se do jeho rozpažených rukou. Sevřel je a zvedl skoro až do stropu. „Tak co, byly jste tu hodný?“ „Dělali jsme válku… se strejdama…“ vykládal dychtivě Jiřík,“ ty jsi byl, tati, taky ve válce?“ „Já ne. Já byl tenkrát ještě moc mladej… Tak pojďte domů.“ „Už jedli,“ hlásila Hanka, „a ty Francku počkej, naleju ti taky talíř bramboračky…“ „Ne, díky, maminko, máme přece vlastní večeři.“ „Já vím, odbudeš se kouskem suchýho chleba… Francku! Nesnaž se přede mnou předstírat, že je všechno v pořádku! Vidím to na tobě, jak jsi smutnej a špatnej. Copak je tohle za pořádek? Večer přijdeš utahanej z práce a ženu nenajdeš doma - a tvoje děti aby zůstaly venku, chudinky malý! Jako ty cikáňata, kdybysme se o ně tady s dědkem nepostarali! Chlapče, pověz mi upřímně: nemá snad nakonec Kateřina nějakýho… někde… bokem…“ „Ne, jak vás tohle mohlo napadnout! Víte přece, že nacvičujou to divadlo…“
PROLOG
7
„Já bych jí dal divadlo,“ zavrčel z lavice Martin, „já bych jí předved tyátr, to by koukala! Jednou na tobě bude dříví štípat! Jsi trouba, že si to necháš líbit!“ Francek neodpověděl, otočil se zády a vyvedl děti ze dveří. Nesourodá trojice protáhlých stínů se mihla po okenním skle a rozpustila se v mrazivé tmě časného večera. „Nejni žádná úcta! Z toho to všechno pochází!“ vrčel dál Martin ze své lavice v koutě. „Rákosku ty děcka neznají, modlit se pořádně neumí a rodičům tykají, jako by to byli jejich kamarádi z pastvy! Já už tomuhle světu vůbec nerozumím! Já se vůbec neodvažuju domyslet, do jak neblahejch konců to všechno povede!“
Manka se později mnohokrát snažila upamatovat, kdy se vlastně její vzpomínky poprvé propojily se vzpomínkami rodičů a prarodičů a kdy se v její mysli slily do jediného příběhu. Napřed byla jen tma bez konce a začátku, ale pak kdosi mocný řekl: Budiž světlo! A světlo padlo do prostoru, bylo to jásavé ranní slunce, které po hrbolatých prknech podlahy s vystupujícími suky a nitkovými liniemi stromových let rozlilo obdélník zářivě žluté barvy, rozdělený na několik polí stínem okenních rámů a čeřený tajemným míháním odrazů záclonových krajek, takže připomínal
PROLOG
8
neklidnou hladinu zlatého jezera. Nad ním horečně vířila mračna prachových zrníček a tím planoucím sloupem se občas se zlověstným bzukotem prořítila podivná nohatá obluda s kmitajícími duhovými křídly. Světlo se zvolna sunulo po podlaze, až se nakonec v nejvzdálenějším koutě dotklo změti podivně zkroucených a propletených ježatých provazů, zakončených uzlovitými hlavami. Provazoví hadi se tam ovíjeli kolem srnčího parůžku s oblýskanou ostrou špicí a výhrůžně plazili roztřepené jazyky. Dívenka zaváhala. Tak ráda by si parůžek půjčila na hraní, ale hadi se tvářili nekompromisně. Pokusila se s nimi smlouvat: „Dostanete kaši. Z mýho talířku s namalovanou kočičkou! Moc dobrou kaši. Když mi na chvilku půjčíte srnečka…“ Hadi posupně mlčeli. Dívenka zatajila dech, sebrala všechnu odvahu svých tří let a pak prudce hmátla do jejich hnízda po parůžku, sevřela ho oběma rukama a utíkala s ním do bezpečí mezi rozkročenýma nohama velkého kuchyňského stolu. „Safraporte!“ zahřímal vtom z výšin mocný hlas, „Kdepak zase mám ten mašnogl! Kdopak mi ho sebral?“ To nebyl hlas boží, patřil tátovi Franckovi. Ovšem jeho zloba byla jen předstíraná. Ubrus se nadzvedl a přímo proti dívence se objevila tvář s jizvičkou nad horním rtem, maskovanou malým knírkem ve tvaru mušky, s výrazným nosem a blízko u sebe posazenýma hnědýma očima, které se na ni šibalsky smály: „Dej mi ten mašnogl, Mančinko! Bez něj bych ti tu houpačku nemohl dodělat.“ Dívenka sváděla těžký duševní boj; nechtěla se vzdát krásně lesklého parůžku, ovšem zmínka o houpačce zněla také velice lákavě. Nakonec váhavě opustila svůj úkryt, vylezla tatínkovi na klín, podala mu srnčí hrot a dívala se, jak jím Francek probodává tělo
PROLOG
9
provazu a rozšířeným otvorem protahuje oddělené konce jednotlivých pramenů, zaplétá je a vytváří na závěsu, vybíhajícím z rohu sítě, pevnou smyčku… Na jedné, druhé, třetí a čtvrté straně… Houpačka! Provazová sítěnka zavěšená mezi dva stromy, v níž dětské tělíčko jako lapená rybka bude celé půldne létat nahoru a dolů v úžasném prostoru mezi zelenou trávou zlacenou pampeliškami a modrým nebem, přizdobeným našlehanými kopečky oblačné smetany… Může být něco krásnějšího? Když se Manka pokoušela sestavit s těchto prvotních zlomků nějakou ucelenou mozaiku, překvapilo ji, jak se představa okolního světa v její mysli postupně rozrůstala. Od nízké stoličky bez opěradla, na níž tatínek Francek vyráběl houpačku (u nohou přitom vždycky míval dřevěnou bednu s nářadím; ležel v ní dřevěný kuželík, velká necovací jehla se zubem uvnitř protáhlého ouška, ohlazené síťovací prkénko, železná zahnutá dratev a spousta dalších tajemných předmětů) vedla její cesta kolem stolu s dlouhým, splývajícím plátěným ubrusem a kolem bíle nabarvených masivních židlí až ke kanapi pod oknem, starému odřenému kanapi, jehož měkký, houpavý povrch byl plný boulí, ukrývajících nesouměrně trčící pružiny. Když jste si na kanape klekli, mohli jste se dívat přímo do okna, neuvěřitelně širokého trojdílného okna, na jehož parapetu rostla v květináči bachratá mořská cibule, kterou maminka jednou ročně ostříhala a jejíž dužnaté stvoly naložila do lihu, čímž vzniklo účinné mazání na bolavá záda. Za záclonou a okenním sklem, okupovaným po většinu roku hejnem bzučících much, někdy oroseném párou z kuchyňských hrnců a jindy zarůstajícím houštinou stříbrných mrazových větviček se otvíral výhled na předzahrádku s bylinami a stromovými angrešty, na zeleně natřený plaňkový plot, na hluboký příkop a silnici, bývalou císařskou a nyní státní silnici, dokonale štěrkovanou a uválcovanou, lemovanou obílenými žulovými patníky. Tahle silnice směřovala do dalekého světa, dalo se po ní dojet až do Plzně nebo do Prahy; zarachotil po ní povoz tažený koňmi, důstojně a zvolna tudy kráčelo kravské spřežení s naloženým žebři-
PROLOG
10
ňákem, přejel cyklista, občas dokonce zavrčel a zatroubil automobil (a to byla atrakce, kvůli níž se všichni, kdo momentálně pobývali v kuchyni, seběhli k oknu!). Vpravo od okna tajemně cvakaly oválné plechové hodiny, po zdi se od nich táhly řetízky (za které se nesmělo tahat!) a visely tam šišky, úplně podobné těm, které babička vozila na trakářku z lesa a krmila jimi ohýnek v kamnech; tyhle ale byly tvrdé a studené. Babička Hanka vyprávěla, že pradědeček Maxmilián míval ještě lepší hodiny, velikánské a plné vyřezávaných větviček, mezi kterými se otvírala malá dvířka a z nich vyskakovala kukačka a kukala… Tahle představa byla pro tříletou dívenku velice vzrušující; občas si se starším bratrem Jiříkem vyprávěli o tom, jak by v lese chytili kukačku, jak by ji přinesli domů a zavřeli ji do hodin. Jiří mínil, že by se dala polapit do některé z těch sítí, které rodiče po večerech doma vyrábějí. Naplánovali si, že až budou větší, až budou mít víc síly a nebudou se bát (a to bude hned, jak skončí tahle dlouhá zima), tak si jednu z těch sítí potají vypůjčí a sami se vydají po Červené cestě až k černému lesu, k Matčině hoře nebo ke Studánkám, odkud bývalo za jarních dnů slýchat naléhavé kukání. Kolem hodin, jako kolem tlukoucího srdce, se na zdi shromáždil houf pestrých obrázků. Skleněně se leskly v masivních černých rámečcích; na jednom dva nahatí lidé jedli jablka pod stromem, kolem kterého byl omotaný tlustý provaz. Jiřík se sestřičce smál, že to není žádný provaz, ale had, hrozný Královský had, který žije ve skalách na Matčině hoře a vždycky na podzim tam strašidelně hvízdá. Od té doby začala Manka provazům říkat „hadi“, a když je uviděla stočené v koutech, pohlížela na ně se strachem, jestli se nepohnou. Na dalším obrázku byla ještě hroznější obluda! Mance připadalo, že je to ušatý pes se štičí tlamou. Nějaký pán na vzpínajícím se koni do toho netvora píchal dlouhým klackem. „To je svatý Jiří!“ prohlašoval hrdě starší bratr. „Ten se ničeho nebál. A já se jmenuju
PROLOG
11
podle něj! Až budu velkej, tak si koupím koně a vyjedu na Matčinu horu a zrovna takhle tam zapíchnu Královskýho hada!“ Manka zatrnula nad bratrovou odvahou; to bylo jistě mnohem nebezpečnější než lovit kukačku! Pak tam byl ještě třetí obrázek: na něm pán ve špičaté čepici lil ze džberu vodu na malý hořící domeček, nejspíš nějaký domeček pro panenky, podobný tomu, jaký má doma Lízinka z pivovaru. Tatínek říkal, že ten hasič se jmenuje svatý Florián a že dává pozor na oheň, aby nezlobil, ale také je ochráncem provazníků a každý provazník se k němu musí modlit, aby se mu dílo dobře dařilo. Při zdi vlevo od okna se tyčil kredenc, monument, jehož přízemní dvířka velice lákala k otevření; Manka věděla, že uvnitř se skrývají úžasné mísy, naplněné vonící moukou, velké dřevěné síto a sada těžkých žehliček s výměnnými držadly a drátěnými stojánky, ale dovnitř sama nesměla. Vlastně to ani nešlo, protože tatínek shora zatloukl hřebík, ohnul ho a potočil jako pojistnou kličku. Občas stála před kredencem a zakláněla hlavu, dívala se podél pater a říms té fantastického stavby (ano, kredenc, to nebyl kus nábytku, to byl úžasný a nedobytný hrad!) a moc dobře věděla, že v šuplíčcích tam nahoře nejsou jen nože a lžíce a sklenička francovky, používané jako univerzální lék, ale v nejhořejším z nich bývá dobře ukryt papírový kornout s kousky černého, sladkého pendreku, který je občas dětem poskytnut jako mimořádná odměna. A ještě výš se lesklo zašupovací sklo s leptanými květinovými vzory a za ním sady svátečních malovaných talířků a skleniček. Na hřebíčku tam visely kapesní hodinky s nádherným stříbrným řetízkem a stála tam petrolejová lampa, jejíž skleněný cylindr připomínal květ tulipánu. Když se setmělo, sundávala maminka lampu na kuchyňský stůl, stavěla ji na obrácený hrnec kameňák, zapalovala povytažený knot, plamen syčivě vyrazil a děti se zachvěly slastnou hrůzou. I svatý Florián nahoře na obrázku jako by v té chvíli zpozorněl. Kuchyň se proměnila v tajemné místo, kde ožívaly neklidné stíny. Co to haraší
PROLOG
12
v tmavém koutě? Myš? Nebo domácí skřítek, mužíček velký jako dlaň, v chlupaté šedé čepičce, s očky svítícími jako uhlíky a s kočičími drápky místo nehtů? Ani za celý pytlík pendreku by se tam Manka nešla podívat! A co to šramotí a pípá pod kamny? Nevylíhl se tam snad z vejce od černé slepice škodolibý rarášek? Bratr Jiřík se posmíval jejímu strachu: ty hloupá, to jsou přece kuřátka, které tam maminka uložila k teplu v krabici od margarínu! Tisknou se tam k sobě jako načepýřené žluté kuličky a šveholivě si vyprávějí nějaké kuřecí pohádky. Nejlepší pohádky uměla vyprávět babička Hanka; ovšem vypravit se k ní, to vyžadovalo velkou odvahu! K tomu bylo nutno opustit jistotu kuchyně, minout velká kamna, nad nimiž se na natažených šňůrách sušilo prádlo, bylinky a houby, otevřít těžké skřípající dveře s velkou mosaznou klikou a vyjít do síňky. Tahle nedlouhá chodbička dýchala skrytou hrůzou, tonula v ustavičném pološeru a z červených dlaždic na podlaze stoupal mrazivý chlad. Jen pár podlouhlých okének nade dveřmi, vedoucími ven na verandu a ke světlu, sem barevnými sklíčky propouštělo duhové jiskření, zmírající na kameninovém soudku s pitnou vodou, přikrytém prkenným víkem, a odhalující dvojici úzkých dveří, vedoucích ke dvěma zakletým komnatám. Za těmi prvními zakázanými dveřmi stoupaly strmé, vyschlé a viklavé dřevěné schůdky na půdu, kde v dusném tichu dřímala obří hromada sena, kde z trámů visely drapérie pavučin a starých, zaprášených provazů, kde červotočivé truhly skrývaly nepoznané poklady a kde nade vším trčely hlavy provaznických stojanů, ježící se kovovými háčky, a zejména mohutné setrvačníkové kolo se zahnutou klikou, černé a mastné, jako by ho čerti právě protáhli komínem. Tady prý bydlely polednice, klekánice a půlnočnice, tři ohyzdné stařeny, které předou provaz života… Za druhými zakázanými dveřmi tomu bylo právě naopak; kamenné a vlhké schůdky tam klesaly strmě dolů a ztrácely se v černé
PROLOG
13
vodě. Olověné zrcadlo hladiny se lesklo jen kousek pod okénkem, jímž byla prostrčena rezavá trubka ruční pumpy. Mrazivý chlad čišel z těch hlubin; proto matka na sklepní schůdky ukládala máslo plovoucí v kameňáčku s vodou, džbánky s mlékem, vyškvařené sádlo a v plátně zabalené maso – někdy tu dokonce na železném háku visívalo celé kůzle, stažené z kůže, nahé a krvavé, jako bezmocná oběť nějaké mučírny… V černé vodě sklepního podsvětí se prý skrývaly kousavé, slizké potvůrky, ale především tu bydlel hastrman. Děti, když občas nahlédly do jeho tajemné říše přes rameno matky, ukládající něco na schody, si ustrašeně špitaly, že oprýskané hrnce s pokličkami, rozestavěné na prkenné polici v zadní nedostupné části zaplaveného sklepa, nepochybně skrývají dušičky utopenců. A nebyl snad onen žbluňkavý zvuk, jenž občas znepokojeně zabublal z nejhlubšího místa pod opuštěnou pumpou, kde prý na dně zůstala ztracená studánka, hlasem vodního démona? Když děti zvítězily nad svým strachem a dokázaly projít strašidelnou tmavou síňkou podél vstupů do obou zakázaných komnat až na protilehlou stranu chodbičky a otevřít tam široké zelené dveře pod okénkem s barevnými sklíčky, rázem se ocitly na sluncem prozářené pavlači, odkud se jim otvíral výhled na dvůr s kdákajícími slepicemi, na střechy chlévů a dřevníků, na hnojiště se záchodovou budkou a na starou vrbu, v jejímž stínu se krčil plůtek s brankou, oddělující od dvorku bujnou zeleň ovocné zahrady. Ale především byl z pavlače vstup do kouzelného babiččina pokojíku, provoněného heřmánkem, tymiánem a levandulí, do šera mezi vysoko nastlané pruhované peřiny, v nichž často podřimoval nevrlý dědeček Martin. Jindy ale dědeček seděl na nízké stoličce u kamen a strkal do jejich plápolající tlamy pečlivě nalámané chrastí, pochrchlával a tiše hudroval. Nebo si vynesl židli na pavlač a v přílivu ranního světla tam četl noviny, upíjel z hrnku šípkový čaj a občas vykřikl: „To je hrůza! To snad není možný! Všechny by je měli zavřít, až zčernají!“
PROLOG
14
Děti proto dědečka obcházely uctivým obloukem; záštitu hledali v babičce Hance, která je učila všelijaké říkánky a modlitbičky a která jim tajemně ztlumeným hlasem vyprávěla, jak pradědeček Maxmilián, když se vracel z vandru, zdříml v kupce sena na louce u nějakého rybníka a najednou o půlnoci uviděl, že z vody leze hastrman… Pradědeček Maxmilián prý vodníka zahnal holí a kukáním dřevěné kukačky ze svých památečních hodin švarcvaldek, které si tenkrát nesl až z Vídně a které si na noc pověsil na větev vrby. Ale děti se domýšlely, že jim babička určitě něco tají. Časem se jejich podezření změnilo takřka v jistotu, navzájem se ubezpečovaly, že pradědeček omámeného vodníka spoutal lýkovým provazem, přivedl ho domů a uvěznil ho v zatopeném sklepu. Tam s nimi hastrman od těch dob bydlí, stejně jako králíci v králíkárně, kozy v chlívku a slepice na hnojišti; je sice zkrocený, ale přesto záludný a stále číhající. Teprve teď je napadlo, proč maminka nosí na schody do sklepa máslo, sádlo, mléko a maso. Ona totiž moc dobře ví, jak nebezpečné je nechat vodníka hladovět!
Uplynul rok nebo dva, děti provazníka Františka Routy povyrostly a odvažovaly se stále dál od domu. Starší Jiřík už dosáhl na kovový háček na brance v plotu, vyhákl ho z očka a otevřel vstup do zelenavého přítmí zahrady, do zaslíbeného ráje, kde se naskýtala
PROLOG
15
mimořádná příležitost k mnoha různým dobrodružstvím. Během jediného dopoledne se téhle kurážné dvojici podařilo způsobit si žaludeční křeče zhltáním většího množství nezralého ovoce, narazit si žebra pádem se stromu, svalit se do kopřiv a nechat se poštípat včelami. Máma Kačenka nevěděla, jestli se má zlobit nebo brečet, babička Hanka přispěchala s flaštičkou francovky, děda Martin zalezl do postele, zavřel oči a k uším si přitiskl polštář, ale nakonec byl jako vždy v konejšení nejúspěšnější Francek, který právě přišel o polední přestávce na oběd. Posadil si každé dítě na jedno koleno, foukal jim na bolístky a přitom vyprávěl o Honzovi Trsojc, jaký to byl hrdina, ten že svý mámě sebral kozu, rohatou a černou a zlou jako čert, ale přesto jí dokázal odtáhnout až na jarmark, i když ho cestou pěkně potrkala a do krve odřela, ale Honza ani nepíp, snášel to se zaťatejma zubama, toho zuřivýho ďábla úspěšně prodal a s penězma zmizel do Vídně dřív, než stará Trska vystřízlivěla z opilosti a doběhla s policajtem do Oujezda… Děti přestaly plakat, špinavými ručkami si rozmazávaly slzy po tvářích a napětím ani nedýchaly. „To jim dáváš pěkný ponaučení do života, jen co je pravda!“ zaškaredila se Hanka. Katka se jen mlčky ušklíbla. Ale ani jedna, ani druhá nemohla popřít, že vyprávění splnilo účel. Francek předal uklidněné děti ženským, popadl do ruky knedlík a běžel zpátky do práce. Teplou polévku už toho dne nestihl. Neuplynul však ani týden a stala se něco mnohem horšího! Po dusném odpoledni se schylovalo na bouřku. Matčina hora si nasadila černý klobouk z divoce vířících mraků, zlostně broukala a její lesnaté boky se rozsvěcely přízračně modrým svitem. „Děti, domů!“ zakřičela Katka z okna pavlače. Žádný ohlas. Dvůr jako vymetený, slepice už v očekávání nepříjemného dění hřadovaly na vozíku pod přístřeškem u chlévů a roz-
PROLOG
16
čileně kvokaly. Katka vyběhla do zahrady, rozhlížela se pod stromy, které se rozšuměly prvním poryvem větru. „Zatraceně! Kde jste?“ Cosi ostře třesklo v horním koutě zahrady, mezi keři rybízů. No, ovšem, horní vrátka, nakřivo sbitá Franckem z několika trámků a nehoblovaných prken, jimiž se vycházelo do polí k Červené cestě. Byla teď dokořán a vítr jimi bušil o plot. V Katce by se krve nedořezal. Okamžitě pochopila, že synek je učenlivější, než se vůbec odvážila domyslet. Není to ani týden, co na vlastní oči viděla, jak se Jiřík tahle vrátka marně pokouší otevřít, protože nemají jen háček, ale jsou navíc jištěna zasouvací dřevěnou závorou. No, jistě, to všechno jsou plody Franckovy výchovy, to je neblahý vliv těch jeho morbidních historek! Tatínek synáčkovi všechno ukáže, všechno ho naučí, všechno mu vysvětlí – a nepomyslí, jak některé znalosti mohou být nebezpečné! Katka vyběhla ven, na Červenou cestu, vítr jí prudce rozevlál vlasy, shrnovala si je oběma rukama z obličeje, divoce se rozhlížela… Všude kolem jen prázdná, potemnělá pláň, nad níž se v bouřlivých poryvech vznášela naříkající černobílá čejka, které se tady říkalo kníhara. Kde jsou děti? Kde jsou moje děti? Bože, nedopusť…! Zahřmělo a spadly první těžké kapky. Jiřík s Mankou nemohli matčino volání slyšet, protože byli tou dobou už úplně jinde, dobře ukryti v tajemném, přízračném světě, o jehož existenci neměly do té chvíle ani tušení. To bylo tak: Jiříkovi se konečně po mnoha dnech marných pokusů podařilo otevřít zadní vrátka a vyvést svou ustrašenou sestřičku na legendami opředenou Červenou cestu. Ta se táhla těsně kolem vnější strany plotu – a byla doopravdy červená, pokrýval ji rezavě zbarvený písek, v němž sem tam ležely nádherně ohlazené, rudě a okrově žíhané kamínky. Dvě zařízlé koleje, jimiž laškovně
PROLOG
17
bublala spěchající vodní stružka, pokračovaly tím červeným pískem do dálky, obloukem uhýbaly až někam k úpatí mohutného lesnatého hřbetu Matčiny hory. Podél protilehlé strany cesty se tyčilo rákosí jako vysoká zelená stěna. Nebylo možno odolat té vábivé nádheře. Na co se dřív vrhnout? Sbírat kamínky, plnit si jimi kapsy, čepici, šátek a zástěrku? Nebo slastně ponořit prsty do miniaturního potůčku, přehradit kolej nahrnutým pískem a radovat se, jak hladina stoupá, jak se voda zlostně točí a neví kudy kam, až se nakonec převalí přes hráz a rozvalí ji? Utíkat podél plotů, v míhavém blikání světel a stínů, a pak se zadýchaně zastavit tam, kde končí poslední hradba a otvírá se daleký výhled do rozlehlé mísy údolí? A kam asi vede ten kamenný můstek, přetínající na jednom místě jednolitou rákosovou stěnu nad odvodňovacím příkopem? Děti po něm odvážně přešly a hned za ním se ponořily do vysokého obilí, tak vysokého, že se v něm ztratily jako v lese. Kráčely za sebou po úzké pěšince, nad hlavami jim praskaly zrající klasy a cvrčely kobylky; z džungle kolínkatých stébel na ně občas pohlédly modré oči chrp a opodál vyšlehl plamínek vlčího máku. Kdesi vysoko na nebi trylkoval skřivánek. Stezičky se několikrát dělily, rozbíhaly se do různých stran. Kdopak je tu asi vyšlapal? „Mně je horko,“ zakňourala Manka, „a mám žízeň. Já chci domů!“ „Vydrž,“ nabádal ji Jiřík, „za chvíli vyjdeme nahoře u lesa. Víš, tam, co jsme byli s babičkou pást kozy. Pamatuješ? Je odtamtud dobře vidět až na protější stráň, jak tam jezdí vlaky, jak ty mašiny kouří a houkají.“ Na chvíli jí nadějná perspektiva dodala sil. Jenže pole jako by nemělo žádný konec. A najednou všechno tak podivně ztichlo a potemnělo. V dálce před nimi se ozvalo chraplavé zabroukání. Klasy se pohnuly, začaly šelestit, tajemně k sobě skláněly vousaté hlavy, jako by si něco šeptaly.
PROLOG
18
„Já se bojím,“ vyjekla Manka. Jiřík tentokrát nenašel nic, čím by ji uchlácholil. Z hlubin pole k nim něco letělo, blížilo se to… S hrůzou si vzpomněl na žitné kozy, které prý tancují ve zrajících lánech, a koho tam chytnou, toho roztrhají. „Honem pryč!“ vykřikl. „Utíkej! Zpátky k Červený cestě!“ Pole se naplnilo zlobným hukotem, klasy je šlehaly do očí a stvoly jim podtrhávaly nohy. „Kníh – kníh – kníh!“ křičela kníhara někde nad jejich hlavami, jako by upozorňovala obilné příšery: „Tady jsou ty děti, tady běží!“ Prásk! Fialový blesk jim šlehl do očí. Před nimi se vynořila stěna rákosí a pod ní zčeřená hladina strouhy, po níž poplašeně rejdily vodoměrky. Můstek tam nebyl! Zmizel! „Maminko!“ vzlykala Manka, „maminko, pojď si pro nás!“ Pustili se podél příkopu. Najednou se před nimi vynořil strom, stará hrušeň – a pod ní… Hrůza hrůzoucí! Pod hruškou ležela useknutá lidská noha! Děti dvojhlasně zaječely. A začaly vřeštět ještě víc, když spatřily ruku, která se vynořila zpoza stromu, popadla tu nohu a odvlekla ji do vysoké trávy mezi vystouplými kořeny. „Ale, ale, děťátka, to je nějakýho rámusu!“ ozval se hluboký hlas a něčí dlouhé, kostnaté prsty začaly šplhat nahoru po drsné kůře kmene jako podivní pavouci, zachytily se suků a pomalu k sobě zvedaly hlavu s prošedivělou hřívou vlasů a hrbaté tělo, oděné v rozhalené plátěné košili, oblýskané vestě a záplatovaných cajkových kalhotách. Chlapík se opřel zády o hrušku a koženými řemínky si dopínal nohu k podvazku na stehně. Děti přestaly ječet a jen se dívaly s pootevřenými ústy. „Čípak jste?“ zeptal se jich ten čaroděj s odkládací nohou.
PROLOG
19
„Provazníkovic,“ hlesl Jiřík, „Routovic.“ „A copak, že se touláte v obilí? Víte, že se to nesmí?“ Sáhl do pukliny kmene a v jeho dlani se objevila mohutná sukovice. Děti vyjekly a o krok couvly. „Ale to si vyřídíme jindy! Teď honem pod střechu!“ Hnal je před sebou jako husy z pastvy. V houstnoucím šeru práskaly ohnivé biče blesků, rákosí podrážděně syčelo a po poli se převalovaly vysoko vzedmuté temné vlny. Jiřík a Mankou si ani nevšimli, kdy přeběhli můstek, ale najednou měli pod nohama opět Červenou cestu, po které proti nim letěly jeden za druhým bláznivě roztočené trychtýře, podobající se dětským káčám, a naházely jim do slzících očí plné hrsti červeného prachu. A než se stačili vzpamatovat z té škodolibosti tančících povětrnic, černé nebe se protrhlo a na hlavy se jim zřítil vodopád. „Honem! Honem! Přidejte! Už tam budeme!“ křičel jim za zády čaroděj. Voda bublala a klokotala ze všech stran, cesta se v okamžení změnila v jedinou dravou bystřinu a kalný proud se jim snažil podtrhnout nohy. Manka už nemohla, upadla do bláta, ale čaroděj ji zvedl a nesl ji v podpaží jako balík, dělal dlouhé trhavé skoky a těžce napadal na dřevěnou nohu. „Tudy!“ rozrazil špicí hole jakási vrátka. Za mlžnou stěnou deštných provazců se vynořily podivné stavby; jakýsi vysoký hranatý komín z rezatých cihel, obklopený dlouhými, otevřenými přístřešky. Po kluzkých schůdcích je čaroděj hnal někam dolů, do temného stínu pod pavláčku, zavěšenou na boku podlouhlé budovy, která jako by byla k tomu mohutnému komínu poněkud nedbale přilepena. Skříply nízké dveře – a pohltila je pohádková říše! Děti zůstaly ohromeně stát, zuby jim jektaly zimou a strachem, bylo to něco PROLOG
20
úžasného, děsivého a současně opojně nádherného. Všude kolem nich stáli v dlouhých řadách trpaslíci! Dívali se z dřevěných polic, seřazení v zákrytech jako vojáci, na hlavách měli čepičky, tváře lemované kudrnatými vousy, každý šibalsky přimhouřené jedno oko, některý se opíral o rýč a jiný nesl na rameni hrábě – jako by se nemohli dočkat, až konečně vyrazí do práce. Ale něco jim přece jen chybělo. Barva! Kam se poděla červeň čepiček a zeleň kabátků, kterou se honosili jejich bratříčci v zahradě paní doktorové, v záhonech před pivovarem nebo v parčíku Železitých lázní? Na policích téhle zvláštní čarodějné kuchyně postávaly řady malých bytůstek dočista nahatých, všechny v jednotném, cihlově rezavém odstínu. Ale to už přichvátal jakýsi vysoký a nesmírně hubený chlapík v plandavé zástěře polepené hlínou, s řídkou kozí bradkou a s homolovitým kloboučkem naraženým až po uši (v něčem se velmi podobal svým trpaslíkům). „No, to je nadělení!“ zvolal pisklavým hláskem. „Kdepak jsi je sebral, Skřivane?“ „Pod hruštičkou,“ zabručel jednonohý čaroděj Skřivan. „Tak honem k peci!“ zapištěl dlouhán, chopil se dětí, svlékl z nich promáčené oblečení a odnesl je na lavici pod horce sálající cihlovou stěnu s vyzděnými oblouky, do nichž byla vsazena dvojice železných dvířek. I tuhle lavici potřísnila svým dotekem všudypřítomná, lepkavá, načervenalá hlína. Dlouhý muž se nejistě rozhlédl: „Čím bych vás, vy setsakramentský ptáčata…“ Vzápětí strhl špinavou plachtu s obrovské dřevěné kádě, v níž líně leželo hliněné těsto, a pečlivě do ní obě děcka zabalil. „Skřivane!“ houkl, „dole ve sklípku mám džbán mlíka. Přines ho. Proti nachlazení je nejlepší horký mlíko!“ Skřivan ťukal holí a dřevěnou nohou po schůdcích a za chvíli byl zpátky, nesl džbán za ucho a zamračeně do něj nahlížel. „Něco ti v něm plave.“
PROLOG
21
„Ukaž! A sakra! Chudinka malá, tak už to má za sebou. Doplatila na svou mlsnotu,“ povzdechl hrnčíř, zalovil v mléce prsty špinavými od hlíny a za ocásek vytáhl utopenou myšku. Podržel ji proti světlu a ušklíbl se, když zaregistroval, že na jejím zježeném kožíšku se usadila bílá vrstva smetany. „Zrovna to nejlepší,“ zamumlal a pak drobné tělíčko několikrát přejel špičkou jazyka. Důkladně olízanou myš odhodil k peci, trochu mléka odlil do železňáku a hákem ho vsunul na rošt nad ohniště. „Než se mlíko ohřeje, předveď jim umělej klarinet, Skřivane. Ať se ty písklata trochu rozveselí!“ Čaroděj Skřivan se chopil své nerozlučné lískové hole a přitiskl ji ke rtům, jako by to byl klarinet. Dlouhé, kloubnaté prsty se mu rozběhly po dřevě v dokonalém prstokladu, zatímco jazykem vytvářel klokotavé trylky. Podmanivá melodie Smetanovy Vltavy se vznesla nad police s květináči, mísami a talíři, stoupala kolem seřazených trpaslíků, trpělivě čekajících na svůj příděl barvy, rozléhala se ozvěnou v prostoře pod trámovým stropem a unikala škvírami kolem cihlového komína až nad střechu, kde zanikala v hukotu deště a rachotu hromu. Konečně hrnčíř přispěchal s kouřícími hrnky svařeného mléka – jenže děti mezitím sladce a tvrdě usnuly. Neprobudily se ani poté, co bouřka odtáhla přes lesy do kopců na jihu, a podvečerní slunce vyklenulo nad Matčinou horou zářivý oblouk duhy, nevnímaly, že válečný invalida, trafikant, polní hlídač a samorostlý virtuos Skřivan přivedl do hrnčířské dílny vyděšenou Kateřinu, následovanou shovívavě se usmívajícím Franckem, netušily, že je rodiče odnesli v náruči domů. Spaly a spaly - a když se konečně probudily, připadalo jim tohle jejich dobrodružství jako nějaký zvláštní, pohádkový sen.
PROLOG
22
Část první
DUHOVÉ KOULE
Nejenom zahradní trpaslíci, vykukující se skepticky unavenými úsměvy z břečťanem obrostlých kamenných terásek před dlouhou halou Železitých lázní, ale také skleněné koule, zapíchané tam na tyčích do záhonů macešek a měsíčků, fascinovaly malou Manku natolik, že když šly s maminkou Kačenkou nakoupit do koloniálu, musely se před nimi na hodnou chvíli zastavit a věnovat se obdivnému zkoumání jejich duhově proměnlivých barev. Katka si uvědomila, že v každé té křehké skleněné bublině se odráží deformovaný obraz světa, že budovy protilehlého statku i lípy staré aleje se prohýbají do oblouku, jako by tvořily kulatý rám, v němž se krčí dvě postavičky, polapené a zmáčknuté shora i zdola, takže matka se zdá být menší a dcerka větší, vlastně jsou obě skoro stejné, s komicky nafouknutými těly a šklebícími se tvářemi smutných klaunů, a mezi nimi jako nějaký uzel vyrůstají nepřirozeně zvětšené spojené ruce. Bezděky se zachvěla.
DUHOVÉ KOULE
23
„Nebýt týhle podivný parády,“ řekla, „tak jsme se s tatínkem nikdy nedali dohromady. Skleněný koule za to všechno můžou…“ „On ti nějakou koupil?“ „Ukradl. A ne jednu, ale všechny! Z celý vesnice!“
Jako by to byla nějaká dávná, téměř zapomenutá pověst – a přesto uplynulo teprve deset let od chvíle, kdy Kateřina přijela do Újezdské Huti, aby tu s ostatními mladými dívkami (žádné z nich nebylo tehdy víc než osmnáct) pomáhala vysazovat novou chmelnici. Chmelnici, kterou na bývalých polích sedláka Jirmala, odkoupených levně v exekuční dražbě, zakládala firma BÜRNOW – KRÁL DOBRÉHO PIVA. Najatým zemědělským dělnicím poskytl správce pivovarů ubytování ve stodole na seně. Velmi romantické ubytování! Pod vraty se do nitra jejich residence prodíral výběžek smrdutého rybníčku, v němž se celou noc čvachtaly kachny. A přidělený bochník chleba měly ráno kolem dokola ohryzaný od myší… Katka prožívala bezesné noci, neschopná ponořit se do úlevného spánku; slyšela suché myší chrastění a mokré kachní pleskání, vůně sena jí připomínala louky tam doma na horských stráních (ach, ty seníky ztracené v kopcích!) a zaplavoval ji stesk. Tiše plakala do šátku. Katčin otec, zvaný Andres podle statku v kopcích poblíž bavorské hranice (ve skutečnosti se jmenoval docela jinak, ale kdo by si to pamatoval?), pocházel ze starobylého rodu dřevorubců, pašeráků a pytláků, které odjakživa živil šumavský hvozd. Také trochu sedlačil na terasovitých políčkách a hlavně pásl velká stáda černobílých krav. Skoro by se dalo říct, že Andresové jsou boháči - jenže
DUHOVÉ KOULE
24
v jejich starém roubeném domě na jižním svahu Zlatého údolí museli uživit čtrnáct dětí! Když tahle tlupa hladovců večeřela ze společné mísy brambory rozšťouchané v kyselé mléčné polévce, nabádal je nejstarší bratr: „Hlavně děti hodně kousejte, aby vás v noci nebolelo břicho!“ Sám si však cpal vrchovaté lžíce málem až do krku. Byla to jeho lest, jak přijít k většímu soustu; naštěstí ji sourozenci brzy prohlédli. To nejmladší bratr byl jejich dobrodincem. Jakmile na podzim zrudly stráně jeřabinami, vzal brokovnici a vypálil do koruny nejbližšího jeřábu. Sesypalo se tolik kvíčal, že to připomínalo krupobití. Holky jich nasbíraly plné koše a pak je se solí a lučním kmínem pekly v chlebové peci. Každý ten ptáček byl na jedno slané chrupnutí, jen tak olíznout opražené kůstky… Ano, kosti, to bylo její! Všechny kosti od stolu shromažďovala Katka ve své misce, pak vzala nůž a pečlivě obírala. Bylo až neuvěřitelné, jaké poklady chrupavek, morku, loje, kůžiček a masových vláken zanechávali nedbalí strávníci na kostech! Po jejím zásahu toho psům mnoho nezbylo! Nebo když na litinových pekáčích zlátli pstruzi (otec je odmítal; kdo by se s takovým šmejdem nimral?), jídala je Kateřina vcelku, napřed rozchroupala hlavu a pak pokračovala, sousto za soustem, po celé délce rybího těla až k ocasu, jako když se ukusuje z rohlíku, bez ohledu na kostičky, ploutve či kůži. Teď celé noci vzpomínala na tyhle báječné šumavské hody a lítostivě naslouchala, jak si myšky pochutnávají na jejich společném ztvrdlém chlebě… Nikdy si nedovedla představit, že by se mohla ocitnout takhle daleko od domova. Starší sestra šla sloužit do Vídně, jenže nedávno někdo namaloval do map nové hranice a Vídeň byla v cizině. „Přece vás, holky, nebudu mít nadosmrti na krku,“ prohlásil jednoho dne otec Andres. „Buď se koukejte vdát, nebo si najděte
DUHOVÉ KOULE
25
nějakou službu. A kluci se vyučí řemeslům. Nejstarší dostane hospodářství. Tak jsem řekl, a tak to bude!“ A bylo. Až na jednu nepatrnou změnu: hospodářství dostal ten prostřední, protože nejstarší z bratrů padl ve válce. Všechny starší holky už mezitím zmizely z domova a Kateřina si začínala připadat jako neschopná. Proto se zaradovala, když zaslechla, jak jeden podomní obchodník, co k nim pravidelně zajížděl se zbožím, povídá: „Nehledáte snad tuhle pro mladou nějakou dobrou práci, při který by si mohla nastřádat na věno? O něčem takovým bych věděl. V Oujezdské Huti.“ „Kde to je?“ „V kosteleckým okrese. Na Plzeňsku.“ „???“ Poprvé v životě slyšela jméno takové obce. No vida, a teď byla tady! Měla s sebou jen uzlíček nejnutnějšího prádla a na krku starodávný bronzový křížek, který jí připnula matka při loučení: „Ten jsem, Kačenko, dostala od svý mámy a ta zase od svý mámy… a tak pořád. Proto ho nesmíš ztratit! Ochraňuj ho a on ochrání i tebe od všeho zlého!“ Společně s dívkami ze všech možných koutů Čech se celé dny hrbily nad sazenicemi, v dešti i v horku. Zato večery jim přinášely volnost. Chodily po vsi, držely se pod paží a zpívaly. Postávaly na břehu obecního rybníčku a dívaly se, jak se v něm rozsvěcí hvězdy. Samozřejmě, že na ně dotírali místní mládenci, jenže v houfu měly dívky odvahu se jim vysmívat a provokovat je. Tihle mladíci byli pro Kateřinu jednolitou masou; žádného z nich si nijak zvlášť nepovšimla a ani ji moc nezajímali (po pravdě řečeno, spíš se jich bála, ano, vlastně se jich moc a moc bála, protože celou noc před odjezdem jí matka nabádavým hlasem vyprávěla otřesné historky o svedených a opuštěných dívkách).
DUHOVÉ KOULE
26
Také Francek si zprvu Kateřiny vůbec nepovšiml. Později jí o tom se smíchem vyprávěl, říkal, že se mu líbily všechny dívky, všechny bez rozdílu (snad kromě vyslovených šeredek). Tam na hrázi, uprostřed ostatních kluků předstíral línou lhostejnost, rozvážně si vymačkával uhry a plival do prachu u svých nohou. Ale nikdy Kačence nepřiznal, jak nemohl usnout, neboť všechny ty dívky, které zhlédl v průběhu dne, k němu za noci přistupovaly jako mámivé přeludy, v duchu je viděl, jak se nad ním sklánějí s roztouženě zamženýma očima… Představoval si je ve svých nejtajnějších skrýších, v zákoutích za ploty, v lopuší u potoka, ve stodolách, ve stozích na okraji polí, na mezích plných mateřídoušky nebo v mechu pod smrkovým mlázím… Tolik míst! V přezrálých stéblech praskají žhavé doteky slunce, mušky hrají s naléhavou jednotvárností na jediné tenké struně… Když už to nemohl vydržet, vykradl se tiše z chalupy, chodil noční vsí, psi za ním vyli a ponocný se usmíval pod vousy… Nenadále však přišel den, kdy dívky skončily práci a měly se rozjet zpátky do svých domovů. Odpoledne jim správce vyplatil mzdu a večer se šly naposledy projít po vsi, postát na břehu rybníčku a dívat se, jak se v černé vodě topí hvězdy. Kateřina se těšila domů a šťastně se smála. Francek si povšiml jejího smíchu. Od té chvíle se díval jenom na ni a shledával, že každý Katčin pohyb je půvabný, že oči má jiskřivé a sametové, že její pohledy se vyznačují vláčností a přilnavostí čerstvého medu a že svým šumavským přízvukem dokáže i z nejobyčejnější věty vytvořit píseň… A právě tehdy se Kateřina zastavila před nadýchnutou skleněnou bublinou, v níž se šklebivě zrcadlil okolní svět. Pozoruhodná modrá koule se nacházela na horním konci tyče, zabodnuté v zahrádce před jednou chalupou. Ve vedlejší zahradě byla k vidění žlutá a zelená. Pak červená. A zase modrá. Velké i menší. Skleněné
DUHOVÉ KOULE
27
koule se tehdy staly velkou módou; už ne květinami a kořením, ale barevným sklem se pyšnily zahrádky pod okny! „To je nádhera,“ řekla Katka, „něco takovýho jsem ještě nikdy v životě neviděla. K čemu to je?“ Dívky vyprskly smíchem: „Asi pro větší bláznivost!“ „Možná, že takhle vypadají zblízka hvězdy?“ hloubala si dál po svém Kateřina a Francek ji zpovzdálí nadšeně pozoroval; neodvážil se ani pohnout, aby ji nevyrušil z jejího dětsky zamyšleného výrazu. „Dovedete si ty koule představit ve vodě?“ ptala se kamarádek. „Ty máš ale blbý nápady… Jé, podívejte, kluci na nás koukají!“ Katka se rychle stáhla zpátky do své ulity. Ale Francek viděl dost na to, aby zůstal zasažen nesmazatelným obrazem. Tu noc chodil po vsi a všude ji v duchu potkával. Znovu a znovu si promítal její pohledy, její slova, její zpěvavé otázky… Pak si uvědomil, že ráno jeho jedinečná Kačenka odjíždí a on ji už nikdy neuvidí. To poznání ho zdrtilo. Dívky prošpitaly poslední noc ve ztuchlé slámě stodoly, sdělily si mnohá tajemství i navzájem své adresy, a když se na plotě ozval kohout, vyšly se svými ranečky. Čekaly na návsi, než pro ně přijede kočí s žebřiňákem, aby je odvezl na kostelecké nádraží, a klepaly se ranním chladem. Z rybníčku se bíle kouřilo; najednou přes koruny vrb vyskočilo slunce a svými paprsky se dotklo hladiny. V tu chvíli voda vybuchla radostným ohňostrojem, do všech stran se po ní rozběhly modré, žluté, zelené a červené blesky. „To je nádhera!“ vydechla Kateřina. Ovšem majitelé okrasných koulí vítali tohle ráno nevybíravými kletbami. Neznámý zloděj jim za noci vyloupil ze zahrádek skleněné poklady. Nakonec se ukázalo, že nejsou daleko; uprostřed náDUHOVÉ KOULE
28
vesního rybníčku byly jejich tyče s duhovými bublinami zapíchány pěkně jedna vedle druhé. Rozezleným sousedům nezbývalo, než se vysvléknout a lézt si pro ně do té nevábné vody s mazlavým bahnem na dně, do toho žabince a husinců, mezi pulce a pijavice… Francek se tou dobou upřeně díval na kosteleckou silnici. Byla prázdná, ale ještě před chvílí se nad ní vznášel obláček prachu, z něhož pršel dívčí smích. Slunce ho zašimralo v koutku oka a Francek třikrát mocně kýchl. Ze studené noční koupele na něj lezla rýma jako trám.
Tehdy, když Katka odjížděla zpátky k rodným horám s hlavou plnou duhových dojmů, byly už tři roky po válce a v myslích lidí pomalu bledly tísnivé obrazy prožitého utrpení. Jen v otrhaných výtiscích Válečných zpravodajů, povalujících se ještě občas na zaprášených půdách, bylo možno spatřit Bohyni oděnou do vlající řízy, kterak na vzepjatém bělouši máchá širokým mečem, kopyty koně drtí svíjející se masu nepřátel a nad sebou má orlici, zastírají rozepjatými křídly nebe a chrlící ze zobanu spalující plamen. Jako lavina se na onom symbolickém obraze valily z dýmu v patách Bohyně sevřené rakousko-uherské šiky, neprostupná zeď těl, ježící se lesem napřažených bajonetů…
DUHOVÉ KOULE
29
A právě na tenhle patetický barvotisk, visící v laciném rámu na čelní stěně štábní kanceláře, se v předposledním válečném roce často musel chtěj nechtěj dívat Stanislav von Bürnow. Nemohl se mu vyhnout, když chodil sem tam podél stolů a diktoval písařům objednávky. Otec mu vymohl příjemnou a bezpečnou službu v zázemí, přímo na plzeňském velitelství, v zásobovací kanceláři. Stanislav zpočátku zuřil; zažádal si o zařazení na frontu, ale jeho písemná žádost se ztratila. Hlásil se na apel, ale nebrali ho vážně. „Vy toužíte po hrdinství, mladý muži?“ ptal se hejtman, zkoumavě převalující na jazyku doušek francouzského koňaku (Naši nepřátelé mají zatraceně dobré pití!) „Jenže schopnými lidmi se nesmí plýtvat, rozumíte? Sto vojáků nic neznamená, ale generál je nenahraditelný… Na vaše zdraví!“ A tak Stanislav rezignoval. Věděl, že vojenské sklady jsou rájem zlodějů a černých překupníků, a přesto bez mrknutí oka podepisoval seznamy a faktury, v nichž nesouhlasila ani jediná položka. Večer se vracíval kolem šantánů, kde kankánové tanečnice vyhazovaly vysoko nohy, aby na okamžik odhalily a opět skryly cosi vzrušujícího ve vlnobití červených krajek, zatímco voják o berlích, zapalující si v pološeru mezi dveřmi šantánu cigáro, nechal svou nohu hnít někde na řece Piavě… V neděli sedával Stanislav u rodinných večeří a s demonstrativní nevšímavostí si četl Hovory k sobě od Marka Aurelia, povznášel se touhle brilantní aristokracií ducha v mihotavém světle křehkých skleniček, v ornamentálním kouři drahých doutníků, na terase pozdního léta, mezi miskami s ovocem ohlodávaným přičinlivými vosami, kde se koulela slova sem a tam, slova zdánlivě nezávazná, slova, slova, slova… „Budou platit kávou?“ „Zaručeně!“ „Poslední vídeňská móda, milostivá paní…“
DUHOVÉ KOULE
30
„Brazílie ztratí německé trhy. Věřte mým zkušenostem, dá se to předpokládat…“ „Ovšem to je skandální! Zaplést se s vlastním právním zástupcem!“ „Německo válku prohraje.“¨ „Nafta posílí Ameriku.“ „Co říkáte ruským událostem?“ „Kerenský a Lenin jsou rub a líc téže mince!“ „Tenhle prsten stál manžela dva tisíce - a věříte, že se mi znechutil?“ „Manžel, nebo ten prsten?“ „I vy taškáři!“ „Víte, že profesor Masaryk byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti?“ „Je to starý blázen! Hraje vysokou hru, ale obávám se, že mu to nevyjde. Není v zájmu Ameriky, aby Evropa byla plná miniaturních státečků, které si navzájem půjdou po krku…“ „Fazole jsou zaručeně tou nejtrvanlivější potravinou pro armádu. Zvětšíme nákup fazolí, pokud se dá předpokládat, že válka vydrží ještě nejméně dva roky…“ Stanislav praštil knihou, skleničky se poplašně rozezněly a vosy vzlétly od hodů se vzteklým bzukotem jako těžké bombardéry. Chodil s myšlenkou vzpoury, myslel na ni ve špinavých předměstských hospodách, kde vojáci do sebe lili ošklivou kyselou břečku, nazývanou pivo. Připíjeli mu na zdraví, když za ně platil, vedli dvojsmyslné řeči, páchli špínou, kouřem a letitým potem. Zapálit je tak slovem, přetavit hlušinu jejich mysli v plameni čistého nadšení! Začal cosi – a rázem se všichni potměšile usmívali, zmlkli, nechali
DUHOVÉ KOULE
31
ho vymluvit a pak začali o něčem jiném; nejraději o tučném jídle nebo pořádně macatých ženských. Co se od nich dá jiného čekat? To jsou ti, co tak rádi kamenují proroky, co vždy ochotně a sborově řvou: Ukřižujte ho! Ach, kde jsou ta bláhová léta mládí, kdy chtěl o Božím těle kázat o škodlivosti slepé víry! Znechucen se vracel domů; noc se už klonila k popelavému ránu, ale u Markéty byl ještě v plném proudu nějaký večírek. Opíjelo se tam několik důstojníků a stárnoucí hejtman hledal roztřesenými prsty cestičky života na Markétině těle. Markéta zvrátila hlavu na opěradlo pohovky a zvonivě se smála; předstírala, že je opilejší, než ve skutečnosti byla. Oblina jejích stehen, svítící mezi podvazky zpod vyhrnuté sukně, dávala hejtmanovi zapomenout na všudypřítomnou Smrt. „Jsi kurva!“ řekl Stanislav, když to všechno zaregistroval svým bolestivě zjitřeným zrakem. Ale Markéta jen vycenila zoubky: „Kdopak mi kázal o svobodné lásce, co?“ „Jdi do kláštera, Ofélie!“ řekl Stanislav a škytl. „Čteš moc klasiků, bratříčku. To je nezdravé.“ „Jdi do prdele!“ zařval Stanislav. „To už bylo lepší,“ zasmála se Markéta a její družina se připojila servilním pochechtáváním. Stanislav popadl láhev koňaku, obrátil ji dnem vzhůru a lil si její obsah přímo do úst, lil ho rovnou do žaludku, do svých útrob, stával se nádobou plnou horké a klokotající tekutiny, stával se sopkou, v níž tlumeně a zlověstně probublává hustá láva… K výbuchu však nedošlo. Přehlcen vnitřním ohněm upadl na koberec a vykřikoval nějaká hesla. Košili měl potřísněnou červeným vínem… Jak chabá náhražka prolité krve!
DUHOVÉ KOULE
32
Toho rána slyšela Hanka Routová kokrhat na plotě černou slepici. To bylo neblahé znamení; slepice kokrhá, jen když cítí velké neštěstí v domě. Rychle prošla po špičkách chalupou, neslyšná a ve své noční košili podobná bílému zjevení. Martin spal, poklidně oddechoval a do zažloutlých tváří se mu už začínala vracet přirozená barva. Francek se na lavici u pece zkroutil do klubíčka a něco nesrozumitelného mumlal ze snu. Přitáhla mu lehce deku, která cípem sklouzla na podlahu, a vzpomněla si na Anežku: už jen pár měsíců jí zbývá do porodu… Strnula a začala rychle přeříkávat modlitbu k andělu ochraniteli. Když pak nahlédla do kurníku, zděsila se. Šest kuřat, které včera zakoupila (Martin bude potřebovat hodně vajec a slepičí polévky, aby se k němu vrátila ztracená síla!), tam leželo v řádce, očka zastřená namodralou blankou víček, pařátky ztuhlé. Jen malé krvavé body na jejich krcích prozrazovaly řádění tajemného upíra…
Tehdy kolovaly takové sešitky, na jejichž obálce zasněná žena nivě hledí do prázdna, bradu si podpírá štíhlou ručkou a světlo petrolejky ji obklopuje jako svatozář. „Čtení pro paní a dívky“ hlásala ozdobná secesní písmena. Příběhy skromných, vytrvalých, pracovitých, šlechetných, zbožných a oddaně milujících hrdinek tu neochvějně, stránku za stránkou, směřovaly ke štěstí. Možná vám připadne, že půvabná scéna, v níž mladá dáma usedá na klín stárnoucího otce, aby ho potěšila v jeho osamělosti, je jako vystřižená z těchto románků, že má dokonce sépiový kolorit jejich naivních DUHOVÉ KOULE
33
ilustrací… Ale můžeme tuto epizodu dát za příklad paním a dívkám? Nejsem si tak docela jist… Markéta sedí otci na klíně, probírá se jemnými prstíky v jeho šedinách, a Jindřich von Bürnow taje jako kousek másla na rozpáleném plátu kamen. „Viď, že mi necháš připsat pivovar?“ šveholí Markéta, jejíž sny prošly sítem mnohých zklamání a konečně pochopila, že i úsměv může mít směnnou hodnotu. „Stanislava taková věc nezajímá a já bych, myslím, dokázala…“ Proč ne? Jindřich už se dávno vzdal všech nadějí, vkládaných kdysi do Stanislava. „A že sis vzpomněla právě teď?“ „Chci se vdát.“ Jindřich jen užasle zvedl obočí. Kdesi v prsou ho píchl osten otcovské žárlivosti. „Kdo to je?“ „Takový malý hlupáček… Jako ty… A peněz jako šlupek.“ Společně se zasmáli. Právní zástupce měl ovšem spoustu opatrnických námitek, nekonečně dlouho čistil skla svých byrokratických brýlí, šustil kopíráky v hromadách tiskopisů. „Tady prosím. A ještě jeden podpis, prosím… Rozmyslel jste si to dobře, pane?“ „To není vaše starost! Tak, a hotovo… Cože? Ještě jeden podpis? Jděte už s tím do háje! A to pero vyhoďte, je rozskřípané!“
Nedlouho poté se Markéta stavěla v kosteleckém zámku, protože se doslechla, že se tam teď ubytoval proslulý malíř. Dohodla
DUHOVÉ KOULE
34
se s ním, že jí udělá sérii reklamních firemních plakátů, na nichž by dívky v národních krojích nabízely napěněné korbele dobrého moku, a slíbila, že až bude mít chvilku času, postojí mu na oplátku modelem k nějaké starobylé krásce. Bylo smetanové odpoledne, vláčný vzduch se chvěl nad krajem, jenž klesal od paty zámeckých zdí, aby se pak zase postupně, jako obrovská barevná mísa zdvíhal až k závojům modrých lesů na obzoru. Markéta sestupovala do údolí potoka a bezděky zamířila k vilce, nesoucí její jméno. Už dávno v ní nebyla. Všechno tu neslo stopy zašlosti a uprášenosti, podzim nevrle dýchal ze zahrady, kde se zmocnilo vlády nezničitelné bodláčí. Střechu přiklápělo modré ticho, jen bílá letka holubů křižovala prostorem. Markéta se probírala chřestícím svazkem klíčů, dlouho trvalo, než našla ten pravý. Na verandě, zamřížované pruhy světla a stínů, spal zapomenutý čas. Na zašlém obraze se mezi pavučinami rýsovalo cosi jako náznak lodi, ve váze trčela jakási suchá hmota. Markétin pohled padl na pohozenou knihu veršů a rozmačkaný slamák s umělými květy… Rychle se ohlédla k oknu a skrze síťovinu záclon zahlédla stín mužské postavy, odcházející zpustlou zahradou. Byl to Tomeš, chvátal a v chůzi si dopínal košili. „Tomeši!“ vykřikla Markéta a horečně začala odstraňovat záclonu (ta síť, zatracená síť…!!) „Tomeši!!!“ Její nehty zaskřípěly po skle, ale postava už mizela mezi keři, ztrácela se, rozplývala, měnila se v nehmotný stín vzpomínky… „Nenávidím tě,“ vzlykla Markéta a klesla do proutěného křesílka. „Nenávidím tě,“ šeptala a přitáhla si knihu (Knihu tajemných šerosvitů, které kdysi tak milovala.) Rozevřela ji a četla verš: „… v mé duši soumrak rozplynulý teskně mží…“
DUHOVÉ KOULE
35
Stín mužské postavy padl nenadále mezi stránky. Pomalu, pomaloučku hmatala rukou za sebe, až ucítila ledový stisk. Prudce se otočila… Nikdo tu nebyl. Jen červánkové slunce ji udeřilo přes oči, a když pozdvihla své prsty, spatřila na nich krev…
Stanislav toho večera myslel na vznešené starověké filosofy, jejichž tváře před ním vystupovaly ze zlatisté hladiny v koňakové sklínce jako ražba dávných mincoven… Ach, ano, věčné hodnoty… Co je proti nim náš dnešní život? Znehodnocená mince! „Kdo nemá sílu pohnout kolem dějin, musí jít z cesty!“ vykřikl. Ale jeho hlas hluše zapadl v tichu pokoje. Nikdo mu neodporoval. „Zatraceně!“ mrštil pohárem. Sklo se roztříštilo o mahagonová dvířka skříně. Zvedl se a odpotácel se do koupelny. Podivil se člověku, hledícímu na něj ze zrcadla. Nepoznával ho. „Co chceš?“ zeptal se ho. „Krev!“ odpověděl muž v zrcadle. „Máš ji mít,“ vykřikl Stanislav a šmátral v mramorové toaletce po břitvě…
DUHOVÉ KOULE
36
Honza Trsojc později mnohokrát vyprávěl, jak jednoho dne ve Vídni skončila válka. Potloukal se zrovna po mostech, kde si výměnným obchodem s vojenskými strážemi vydělával na živobytí. Byl čistý podzimní den – jeden z mála v dlouhé řadě deštivých – na krásném modrém Dunaji plavaly kachny a kolébaly se do rytmu valčíku. A bylo to tak neobvyklé, že strážný, přecházející u pruhované budky nad prostředním pilířem, se ani nepodivil, když na most vzápětí vtančil houf rozesmátých dívek, jedna z nich mu sebrala z hlavy čepici a hodila ji dolů ke kachnám. Vojenská čepice plavala po krásném modrém Dunaji a moravský vojáček zoufale přemýšlel, jak to půjde dohromady se subordinací a vojenskými předpisy. A to už se blížil důstojník, břinkal šavlí a mračil se… Daleko však nedošel; dva mladí muži mu vytáhli šavli z pochvy, zlomili ji přes koleno a obřadně vhodili do vody; za šavlí letěla kokarda a hvězdy z límce. Důstojník zůstal schlíple stát, jak čerstvě oškubaný kohout. To už se začala i řeka pěnit a hlučně narážet do pilířů, most se zachvěl a strážný řekl: „Jde se domů!“ A vtiskl té dívce, která ho připravila o čepici, políbení na ústa.
DUHOVÉ KOULE
37
Toho večera vyšel starý Šimeček před chalupu. Z újezdského náměstí doléhaly až sem břeskné tóny dechovky, za lesem někdo střílel do vzduchu. Jen kostelní věže mlčely, ponořeny do vzpomínek na své ztracené a roztavené zvony. Zato zářící okna hospod připomínala vánoční řetězy, navěšené na temena kopců. Neznámí lidé se potkávali v šeru na cestách a s pláčem se objímali. Šimeček si rozpačitě hladil bradu porostlou čerstvým strništěm; uvažoval, co bude se státní zakázkou, když všechna moc padla. To bylo tak: Koncem letošního léta se žid Blejer zastavil u Šimečka v chalupě, aby zkontroloval, jak jde starému provazníkovi práce od ruky, promnul si spokojeně svou havraní bradku (v níž se mu už sem tam kroutil šedivý vous) a řekl: „Mám jednu prima možnost. Státní zakázku!“ Taková zakázka byla jako výhra v loterii a dostat ji vyžadovalo velkou protekci. Stařík nepomyslel ani na to, že stejně není vlastním pánem, že všechno, co vyrobí, odnese k Blejerovi a výměnou vyfasuje přesně odměřený příděl mouky, soli, cukru, chleba, kávovin, sádla, brambor a hrachu; někdy dokonce dostal do bandasky polévku nebo trochu omáčky a pár knedlíků. Pokud si vařil sám, dělal nejraději spěšné škubánky, což bylo jídlo snadné a sytivé: osolená mouka se spařila vroucí vodou, lžící se z ní odkrajovaly namodralé hroudy a na talíři se polévaly rozpuštěným sádlem. Hltal tu lepkavou hmotu společně s pomocníky, s hladovými mládenci nebo ženskými ze sousedství, co mu za trochu toho žvance chodívali točit klikou kolovrátku (někdy k němu docházel i Francek, ovšem tak, aby starý Routa nevěděl), a sotva trochu ošidili kručící žaludky, už se zase zamotali do provazů… Slunce zapadalo a slunce vycházelo… Blejer se občas zmínil, že s tou státní zakázkou to vypadá dost nadějně, ba čím dál nadějněji, ale Šimeček tomu nepřikládal velkou váhu. Řeč se mluví a voda teče…
DUHOVÉ KOULE
38
Jaké tedy bylo jeho překvapení, když jednoho dne zastavil před chalupou vůz vrchovatě naložený pytli s konopím a sisalovou přízí! Vedle kočího seděli dva vojáci – jeden tlustý a jeden hubený – a bodla jejich pušek štěpila slunce na oslnivé střepy. Blejer se zubil (i na jeho chrupu se perlilo slunce) a horlivě potřásal důstojníkovi rukou: „Jistě, pane obrlajtnant, můžou se spolehnout!“ Zakázka nejen státní, ale dokonce vojenská! „Tolik materiálu!“ Starý Šimeček nedočkavě lezl na vůz, ohmatával pytle, překážel vojákům, kteří ten náklad unaveně shazovali dolů, rozbalil jeden pytel a chtivě vnořil celou ruku až po rameno do jeho nitra, laskal se s těmi hebce drsnými vlákny jako s vytouženou milenkou… Jenže neuplynul ani měsíc - a všechno bylo úplně jinak! Kdo teď Šimečkovi zaplatí rozdělanou vojenskou zakázku? „Ať žije republika!“ vykřikl někdo mezi bludičkami na stráních. „Československá! Naše!“ Naše, uvědomil si starý Šimeček, pochopitelně, je konec orlů, kteří žerou dvěma zobany současně. A já mám plnou kolnu konopí! Dočista plnou! Vždyť je to vlastně moje válečná kořist! Všechny včerejší můry se rozpouštěly nad loukami plnými fialových naháčů a vítr je odnášel jako vlákna babího léta, jako cáry podzimní mlhy…
DUHOVÉ KOULE
39
Kdo ví, jak se Honza Trsojc v té své vytoužené Vídni protloukal. Někteří závistivci tvrdili, že se neživil zrovna moc poctivě. Pravdou je, že se ničím nevyučil, ale zato se hodně naučil. Jednoho dne se na kostelecké silnici ozvalo pronikavé řinčení zvonku, zableskl se oslnivý chrom řídítek; Honza Trsojc se řítil s kopce nachýlen proti svištícímu větru, s očima plnýma prachu a s rozevlátými vlasy. Pod ním rachotilo a drnčelo jízdní kolo (koupené sice z třetí ruky, ale pořád ještě jako nové!). Před vsí rozčísl hejno hus; poděšené kejhání a zvířené peří obklopilo triumfální vjezd syna bývalého husopasa. Francek se doslechl o Honzově návratu, a jakmile se mohl utrhnout od domácích povinností, zašel se za ním podívat. Stará Trsová ještě pořád žila ve své čarodějnické chýši. Bylo jí nejmíň sto let! A tvrdila, že bude žít tak dlouho, až jí budou muset praštit do hlavy, aby už nepřekážela. Takové železné zdraví si vypěstovala jen díky bylinkám, kořalce a mužským. To všechno je velice účinné, pokud se užívá pravidelně. Děti se jí rozlétly do světa jako hejno much, takže tu teď poustevničila sama. „Prej se vrátil Honza!“ zavolal Francek do tmavé síně. Zamumlalo to, zachroptělo, a pak se proti němu z šera vynořila hlava podobná ochmýřenému bodlákovému květu: „Jo, to se ptáš na pravým místě, ty hejhulo! Jestli se tu ten můj spratek ukáže, utopím ho támhle v soudku s naloženejma bezinkama, čert je vem! To mu vyřiď, pokud ho někde náhodou potkáš!“
DUHOVÉ KOULE
40
Honza však do rodné chalupy nespěchal. Bloumal po kraji a hrál roli světáka. Tak se třeba s kluky vsadil, když jednou uviděli pěknou dámu, která vystoupila z drožky před Železitými lázněmi. „Že jí dám pusu!“ „Kecáš!“ „Tak o korunu!“ Od dámy dostal facku a od každého kamaráda po koruně. Příště tahle parta přišla do hospody U kulatý báby. Ta hospoda stála na samotě při kraji lesa. Kdysi, ještě před válkou, tu hospodařil nějaký švec se svojí sestrou. Sedláci sem rádi chodili, švec jim spravoval boty a ochotně doléval pivo. A jeho sestra se na ně mezitím mnohoslibně usmívala, občas některého pantátu zatáhla do sousedního pokojíku a za to, že jí směl šoupnout ruku pod blůzičku na obrovská ňadra, ulehčila jeho peněžence. Proto se to místo začalo nazývat U kulatý báby. Ženské z okolních vesnic reptaly proti takové ohavnosti, nakonec šly jako delegace za starostou a dokonce i za farářem – a tak vzhledem k obecnému mravnímu pohoršení byli podnikaví sourozenci vyhnáni. Hospody se ujal ve vší počestnosti nějaký žid. Teď sem vrazil Honza Trsojc se svými kumpány a hned viděl, že je tu dnes veselo a oči židovek se lesknou jako černé perly. „O co, že než dopijete pivo, tak se s některou z nich pomiluju!“ „Kecáš!“ „Tak o deset piv!“
DUHOVÉ KOULE
41
Těch deset piv rovnou objednal a k tomu nějakou tu štamprdli, vytáhl z kapsy otlučenou foukací harmoniku a hrál písničky; ty táhlé, co z nich mrazí v žilách. Holky šly blíž a blíž (zakopávaly přitom o židle, jako by byly náměsíčné). Honza střelil okem po nejbližší černobrvé krásce, kývl k volné židli po své levici a ona usedla – a zatímco harmonika plakala a vzdychala, Honzova paže se židovce kladla kolem krku a dívka, přivíraje oči, třela svou tvář o hřbet jeho ruky, jako opuštěná kočka, kterou už dávno nikdo nepohladil. Honza jí loktem přistrčil sklínku likéru a ona ji vypila na větší kuráž a zase poslouchala, a zase sklenička… A po páté sklínce v ní narostla úpěnlivá ženská touha a tesknost a zuřivý hlad lásky (vždyť válka nechala jen mrzáky na těle i na duchu, ale málo těch, co by dokázali rozněžňovat dívčí srdce!). A najednou Honza utnul píseň v polovině a rázně vstal: „Je čas, abych šel jinam.“ „Počkej,“ šeptala horce ta vedle něho, „kam bys chodil, je tu dobře… tak dobře…“ „Je čas. Musím!“ A vysmekl se z jejích rukou. Nepozorovaně přitom mrkl na kamarády, kteří napětím ani nedýchali. „Alespoň tě vyprovodím… ke dveřím…“ „Táhla se jako med,“ podotkl někdo, když Honza s židovkou zmizeli ve dveřích – ovšem ne venkovních, ale těch k zadním pokojíkům, které Honza nechal významně pootevřené. Parťáci nějakou dobu mlčky civěli na ty dveře, a když se jim konečně zdálo, že přišla nejvhodnější chvíle, vtrhli dovnitř jako velká voda. Děvče zděšeně vyjeklo a Honza se od něj se smíchem odvalil, spadl z postele a smál se na podlaze, smál se tam dočista nahý, zatímco ona s pláčem zalézala jako krtek do hromádky zmuchlaných šatů… Inu, bývalo v ty časy hodně všelijaké legrace.
DUHOVÉ KOULE
42
Během posledního válečného roku vycházela hajná Elška na mýtiny i za letních nocí. Stačilo, aby docela tiše zavolala a hned se z okolních houštin začínaly vynořovat plaché postavy. Držely se stínů, jako by je oslňovalo jiskřivé měsíční světlo, vztahovaly k ní dlaně a ona jim do nich vkládala kousky chleba (Toto jest tělo mé, jezte…). Ale teprve v mlhavém dušičkovém čase se zelení chlapci odvážili přiblížit až k lidským obydlím. Podobali se omšelým pařezům, ověšeným tlejícími zbytky uniforem. Mnuli si zkřehlé ruce a zalézali do újezdské hospody jako včelky, když se slétají k úlu. Usedali do kruhu kolem dubového sloupu. „Tak, hospodo! Nalejvat, máme za sebou dlouhej půst!“ Vraceli se také fronťáci, trousili se po skupinkách i jednotlivě silnicí od kosteleckého nádraží; někteří bez ruky, někteří bez nohy, pod paží vedli slepého kamaráda, který se neustále ptal: „Kde jsme, kde to jsme?“ „Jsme doma!“ řekli a sedli ke stolům, nad nimiž obraz Císaře Pána byl vystřídán obrazem Presidenta Osvoboditele. Bouchli pěstmi do dřeva nasáklého pivní pěnou: „Vojno, povol!“ (To byl napůl pozdrav a napůl spiklenecké heslo).
DUHOVÉ KOULE
43
A takhle pozdě v noci, už skoro k ránu, mezi ně nenadále přišel Honza Trsojc. Měl na sobě vysloužilé sako, skrz jehož rukávy se mu proklubávaly lokty. „Tak už se ti Vídeň znechutila?“ Honza se jenom ušklíbl. „Každej víme svý,“ odsekl a ponořil se do mnohovýznamného mlčení. „Čekal jsem, že mě budou na nádraží vítat chlebem, solí a soudkem piva,“ začal jeden, aby prolomil vzniklé rozpaky, „ale místo toho tam takovej švarnej Sokolíček na mě vybafne: Nazdar, bratře! Jestli máš nějakou zbraň, odevzdej ji vlasti! – A ta vlast jseš jako ty? – zeptal jsem se ho s úplně nevinným ksichtem, ale to jste měli vidět, jak se ten cucák zamračil!“ Vypravěč se zachechtal a pohodil doprostřed stolu bubínkový revolver. „Kvér jsem odevzdal, ale tuhle památku jsem nějakým nedopatřením zapomněl pod košilí!“ „Ještě přijde vhod, až se budou vyřizovat oučty!“ „Takový keťasové, jako třeba Blejer…“ To slovo padlo a Honza prudce vzhlédl od svého piva (Slovo tělem učiněno jest!). Hovor rázem uvízl na mělčině. Kdosi se pokusil zasmát, ale vyznělo to trapně. Podívali se po sobě a vstali. Vyšli ze dveří a bylo jim naprosto jasné, kam jdou. „A co platit, pánové?“ volal za nimi hostinský. „Neboj se, my zaplatíme! Všechno!!“
Na křižovatce tří cest nad páchnoucí stružkou močůvky, v místě, kde se od pradávna říkalo U Čiháků, se Blejer zrovna šoural ke dveřím hokynářství, klapal pantofli, chřestil svazkem klíčů a mo-
DUHOVÉ KOULE
44
hutně zíval. Zvenčí slyšel šum hlasů, jenž patřil ke každému ránu právě tak neoddělitelně jako hašteřivé cvrlikání vrabců na střeše. To ženské obléhaly jeho krámek, předháněly se v tom, která vstane dřív a zaujme místo v čele vznikající řady (být první vždycky přináší víc nadějí!). A protože ženské málokdy stojí mlčky, stačilo Blejerovi pootevřít okno a mohl slyšet nejžhavější novinky z širého okolí rovnou až do postele. Jenže dnes byl venkovní šum mohutnější než kdykoliv jindy. Letitá opatrnost zarazila Blejerovi ruku s klíčem. Zaváhal. Vtom dveře zapraskaly pod těžkými údery: „Otevři, sketo!“ „Už je to tady!“ zhrozil se Blejer. „Praotče Abraháme, neopouštěj mě!“ (Pradědečka utloukli Poláci v Gdaňsku, dědečka upálili kozáci na Ukrajině, otec skončil v Dunaji s kamenem na krku…) Prásk! Zámek uletěl, křídlo dveří padlo vytrženo z pantů, krvavé ranní slunce vtrhlo dovnitř v zářivé kaskádě a skrze ni jako hořící mlhou se draly siluety rozvášněných lidí. „Vážení!“ zvolal Blejer a přitom couval, dokud mu v dalším ústupu nezabránila zeď, „Vážení, jen klid… jestli máte nějaké přání… povězte… Co bych pro vás neudělal, vždyť mě znáte? O poslední košili bych se s vámi rozdělil…“ Zařinčelo rozbíjené sklo. Blejer se při tom zvuku zatvářil, jako by právě kousl do citrónu nebo jako by mu někdo vrazil jehlu do bolavého zubu. „Pánové, prosím vás… tak dobří sousedé… Komu z vás jsem nepomohl? Řekněte!“ Úzkostně se rozhlížel, ale viděl jen samé zarostlé válečné veterány; vyzbrojili se plaňkami z jeho vlastního plotu a teď se k němu blížili v zlověstném půlkruhu. Oči jim plály jako oči lišek, když se v předjitřní hodině potulují kolem kurníků. Pak ale poznal mladého Šimečka v legionářské uniformě a vrhl se k němu: „Tak jste se vrátil, mladej pane, to jistě Bůh vyslyšel modlitby vašeho pana otce… Vždyť jsem toho nebohého starce zachránil před smrtí hladem…
DUHOVÉ KOULE
45
Před zaručenou smrtí, vskutku… Zeptejte se na to, pane Šimeček, zeptejte se na to, koho chcete, každej vám dosvědčí…“ Nedomluvil. Honza Trsojc odstrčil rozpačitého a rudnoucího Šimečka stranou, rozmáchl se a uštědřil židovi obrovskou facku. Blejer jenom hekl a bezmocně upadl na záda jako odhozený brouk. Vzápětí ho do boku bolestivě zasáhla těžká vojenská bota jednoho z veteránů. Hokynář zaúpěl a zkroutil se do klubíčka, zástup spatřil na jeho rtech krev. „Pusťte nás na něj!“ ječely vzadu ženské. Nastala bláznivá vřava, lidé se tlačili, poráželi a lezli přes sebe, stojící šlapali po zádech ležícím, někteří ještě tloukli Blejera, ale jiní už spatřili regály s lákavým zbožím, spousta rukou trhala víka krabic a drala se do pytlů… Sud s petrolejem padl a páchnoucí tekutina vyšplíchla do rozsypané mouky; ohavné těsto se lepilo na nohy zápasících. Někdo si odnášel syrečky v čepici, jeden chlap utíkal k domovu s plnou náručí svíček, ženské se tahaly o velkou pikslu s čajem a z výšin horních polic jim přitom pršely do rozevlátých vlasů krystalky soli. Chlapi našli nádobu s bramborovým lihem, byla tam i žitná, slivovice a dobře schovaná voňavá jalovcová. Honza si vzpomněl, jak šetrně mu kdysi žid naléval do masivní zelenavé sklínky. „Na dobrý kšefty, pane Blejer!“ zvolal se smíchem a nahnul k ústům pětilitrový demižón… Večer zastihl některé z těch mládenců v kopřivách na břehu potůčku, kde se obtížně vzpamatovávali z těžké kocoviny. Nechápavě si prohlíželi jeden druhého zarudlýma, oteklýma očima. „Co jsme to… sakra…“ Škrábali se ve vlasech a usilovně hnětli své neholené brady. „Co jsme to vlastně… ještě… udělat…“ „Ztrestat Blejera!“ vykřikl najednou ten, který měl za opaskem revolver. Dosud z něj nevystřelil – a už nevystřelí, protože když zbraň kradl, zapomněl dočista na náboje. „Pověsíme ho,“ navrhl někdo.
DUHOVÉ KOULE
46
„Pověsíme ho pro výstrahu na tý Čihákový lípě. Tam, co je svatej obrázek Panenky Marie. Na křižovatce tří cest.“ „Mám provaz,“ řekl Honza Trsojc. „Mám pár skutečně dobrejch, ještě předválečnejch provazů. Routova výroba! Lepší nenajdete. Můžete si vybrat…“
Loučka před Blejerovým obchodem připomínala bojiště pokryté potrhanými pytli, papíry, prkénky a nepojmenovatelnou tříští různých střepů a zbytků. Mezi tím vším přecházeli dva četníci, pušky s bodly připravené v podpaží. Třetí stál mezi vyvrácenými domovními dveřmi a rozmlouval s legionářem Šimečkem. „A jéje!“ vyjekl ten ozbrojený chlapík a za zády nenápadně upustil revolver do stružky s močůvkou. „Kampak s tím provazem!“ houkl jeden z četníků na Honzu. „Já?“ ujišťoval se Honza a bezděky se přikrčil, jako by očekával ránu. „No, vy, kdo jiný?“ „Já… no… na prodej ho nesu… myslel jsem si, kdyby žid koupil… jsem přece provazník… Všichni jsme tady provazníci!“ Mladý Šimeček po něm vrhl poťouchlý pohled. Ale neřekl nic.
DUHOVÉ KOULE
47
Anežka Routová – teď už vlastně Jirmalová - se doslechla o převratných událostech konce války, jimiž v oněch dnech žila Újezdská Huť, sousední Újezd, ba i okresní městečko Kostelec. Vzrušené sousedky jí vyprávěly, jak ženské a pár dezertérů, co se vynořili z lesů, vyrabovali krám žida Blejera, chudáka hokynáře ošklivě zmlátili a musel být rád, že zachránil holý život, nebo o tom, jaká byla koncem listopadu v Kostelci veliká sláva, že tam odhalovali pomník padlým a čestnou stráž u toho kamene plného vytesaných jmen drželi sokolové a legionáři, a jak mezi nimi vynikal Šimeček v parádní ruské uniformě, jak tam hrály všechny kapely z okolí a do rána se tančilo na náměstí i v ulicích… To všechno Anežka slyšela, ale nijak hlouběji se jí to nedotklo. Její svět se zmenšil na jediný kout s lůžkem a kolébkou, oddělený od zbytku selské světnice památečním vyšívaným závěsem. Tady měla na šest neděl vyhrazeno své tiché soukromí, dobře chráněné před zvídavými pohledy lidí i před neblahými vlivy zlých mocností. Neboť je pravdou, že ohyzdné divoženky se zcuchanými vlasy, planoucíma očima a s prsy visícími až ke kolenům cítí zdaleka každou rodičku, nedočkavě vylézají ze svých děr mezi balvany na hřebenech kopců a přilétají k chalupě s podzimními větry, kvílí za komínem, nahlížejí dvířky pece, schovávají se ve stínech, vztahují své kostnaté spáry po kolébce, připraveny unést dítě a podstrčit místo něj některého ze svých ošklivých, pronikavě vřeštících potomků.
DUHOVÉ KOULE
48
Jirmal strčil hlavu za závěs a zašklebil se, když zjistil, že Anežka zase není sama, že kolem kolébky takřka bez ustání zasedá babský sněm. Sousedky se svátečními šátky přes ramena a s malovanými hrnci, z nichž stoupala lahodná vůně silné slepičí polévky, přicházely vpodvečer do kouta na pravidelné návštěvy. „Máte krásnýho dědice, hospodáři! Pěknej cvalík! To bude silák jako vy!“ „Nojo… no…“ zahučel rozpačitě Jirmal a sklonil se nad kolébkou. Chlapeček se při spatření mohutného stínu polekal, tvářička se mu zkrabatila a očka se zaleskla slzami. „No… no… copak je to, Vašíku, snad by ses nebál táty?“ houkl sedlák a prudce zahoupal kolébkou, ale to už se Vašíkovi ani trochu nelíbilo a začal vřeštět jako podsvinče pod řezníkovým nožem. „Jdi radši od něj!“ zasykla Anežka, odstrčila svého muže stranou a zvedla dítě do náruče. Jirmal zachrchlal, nahrbil se a vyšel z kouta tak prudce, že málem strhl závěs. Sousedky si vyměnily významné pohledy.
Smrt mnohdy ani nezjistí, že skončila válka. A divíte se tomu? Vždyť je zvyklá pracovat bez oddechu ve dne v noci! Na rozcestí nad vsí vztyčili lidé kříž s tabulkou obsahující prastarou, už po několik století beze změny tradovanou prosbu: Pane Bože, chraň nás od války, moru a hladu! Jenže to nebylo nic platné; vítr čpící mršinami zavál i sem a přinesl zhoubu. Ke starostovi přijela nějaká komise a pajdavý Josífek pak šel bubnovat na náves a krákoral svým vypitým hlasem, že je nutné používat jen převařenou vodu…
DUHOVÉ KOULE
49
„Když se převařená voda ochutí sladem a chmelem a nechá vykvasit, tak není špatná,“ řekl někdo a lidé se zasmáli. Do týdne je smích přešel. Zlá horečka srážela jednoho po druhém. První zemřel právě Josífek. Smrt se mu zřejmě mstila za to varování. Anežka o tom mluvila s kmotrou Havránkovou, která ji toho dne přišla navštívit do kouta. S dojetím vzpomínaly na Josífkův flašinet a dryáčnické písně… „Viděla jsem ho,“ řekla tajuplně kmotra. „Včera po půlnoci. Jako by mě něco ponoukalo: koukni z okna! Tak se kouknu, měsíc svítil jako rybí oko a prostředkem cesty pajdal Josífek i s flašinetem a na krok před ním nějaká cizí, hubená a kostnatá ženská s lucernou v ruce…“ Den nato kmotra Havránková ulehla a do týdne zemřela. Prý dočista zmodrala. Anežka dostala strach; už se vědělo, že ta nemoc, které se říká španělská chřipka, je nakažlivá. Zachvěla se, když si vzpomněla, jak blízko se kmotra nakláněla k jejímu obličeji, když šeptala: „… viděla jsem ho… a na krok před ním… kostnatá ženská… s lucernou…“ Svému muži se o tom raději ani nezmínila. Ve stráni byl sklípek, v jehož nejhlubším místě prýštila skrze vousaté kameny čirá voda do malé studánky. Říkalo se, že má velkou očistnou sílu. Anežka vešla se svíčkou; míhavé světlo klouzalo po klenbě vyzdobené vodními perličkami, každý krok se tu dunivě rozléhal, vyděsily ji žáby s ohnivým břichem a pomrkávající obrovské ropuchy. Dotkla se prsty kamenů, z nichž stékal ledový pot, a pokoušela se touto neposkvrněnou zemskou rosou smýt z tváří a rtů zlověstné stopy kmotřina dechu. Nemyslela v tu chvíli na sebe, ale na dítě, které saje život z jejích prsou…
DUHOVÉ KOULE
50
Když vyšla ze sklípku ven, srazil ji sluneční příval. Upadla a v uších se jí rozburácely zvony, jazyk jí zaplavila mdlá, sladká chuť… Našly ji tam ženské, co se navečer vracely se sbírání brambor. Jirmal štval koně pro doktora. Ten starý pán si jen povzdechl, sotva nemocnou spatřil. Díval se na ni přes půl místnosti a ústa si zakrýval kapesníčkem. „To je špatné,“ říkal polohlasně, „to je moc špatné…“ Anežka se zmítala v horečce. Slyšela vyschlý dům zvučet v jeskyních noci naplněných potem. Někde skřípaly hodiny, pomalu a nemohoucně, jako by unavené kyvadlo nebylo schopné dohnat prchající čas. Svíce u její hlavy slintala jako nemluvně. Pak se okno pootevřelo a za ním v úzké škvíře probleskl nekonečný, oslnivý prostor. Anežka se pokusila nadzvednout hlavu, aby tam dohlédla, ale vtom se přes ni převalila bolestná vlna. V místnosti kdosi nelidsky zaúpěl; polekaný plamének svíčky se stočil do klubíčka a zaprskal jako zlostná kočka. „Proboha!“ volaly překřikující se hlasy. „To dítě!“ A někde bouchaly dveře. Znovu s vypětím všech sil otočila hlavu k oknu. Bylo už dokořán a mezi květináči s muškáty tam seděl malý, nahatý chlapeček, podobný trochu kudrnatým andílkům z újezdského kostela. Usmíval se na Anežku, ale měl nedětské oči. Snad oči starce? Každopádně to byly oči, které už zvážily veškerou míru bolesti i štěstí a teď se ponořily do vševědoucího ticha. Jirmal přišel rovnou z pole, jeho holínky zanechávaly blátivou stopu. Skupina špitajících ženských se před ním ustrašeně rozestoupila. Spatřil Hanku Routovou, klečící u čela postele. Zvedla k němu ruce, hrsti měla plné Anežčiných vlasů. „Všechno ji opouští,“ vzlykla.
DUHOVÉ KOULE
51
Vlasy, ta vzácná a hebká měď, která tolik let vzrušovala zdejší muže, se teď koulela po polštáři a padala na podlahu v podobě mastných, potem spečených svitků. Holá hlava svítila z dolíku v polštáři jako bílá dýně. „Co je s Vašíkem?“ zachrchlal Jirmal. „Radši se neptej, hospodáři. Pánbůh potřeboval dalšího andělíčka…“
V příštích dnech seděl Jirmal od rána do večera v hospodě a pil, bezohledně pil. Pak najednou ztuhl jako nabobtnalá kláda v tůni bezedné žízně. Usnul? Nebo ho snad duše opustila? Po několika hodinách se však probudil a zase pil a pil. Dubový sloup, podpírající uprostřed sálu stropní trámy, byl už kolem dokola popsanými samými čárkami, chvatně načmáranými tlustou tesařskou tužkou (co čárka, to sklenice, co čárka, to nesplacený dluh!). Hospodského se zmocňovalo zoufalství. Nakonec to nevydržel a šel pro starostu. Starosta se přišoural, tvářil se jako jeden z pozůstalých po právě pohřbeném nebožtíkovi a soustrastně položil ruku na Jirmalovo rameno: „Vzpamatuj se, pro boha živýho, vzpamatuj se! Neměl bys takhle…“ Ale Jirmal na něj zařval: „Mlč! Co z toho mám, že jsem poslech ty tvoje přechytrý rady? No, řekni, co z toho mám? Hovno, ty starostenská hlavo, úplný hovno!“ Těžce vstal a oběma rukama objal sloup, přitiskl se k němu jako k vytoužené milence, pak trhl, sloup se přelomil a hospoda se mu zřítila na hlavu.
DUHOVÉ KOULE
52
Mladý Šimeček v oněch poválečných dnech téměř nesvlékl legionářskou uniformu. Byl jako žádaná dekorace přijímán na různých oslavách, společenských setkáních a předvolebních mítincích, vyprávěl o mrazivé Sibiři, o drsném životě v železničních vagónech, o urputných bojích s bolševiky; s decentní skromností se zmiňoval o svých hrdinských kouscích, o tom, jak se podílel na osvobození důležité železniční stanice a jak jim tam radostí plačící pravoslavný pop žehnal zázračnou ikonou a jak ruské stařenky ten starobylý obraz vášnivě líbaly, zatímco krásné šestnáctileté děvočky neméně vášnivě líbaly české vojáky. Ani slovem se samozřejmě nezmínil o tom, jak už měl plné zuby těch nekonečných kolejí, hladu, zimy a zmateného vysvětlování, proč cesta domů vede úplně opačným směrem, jak odmítal chápat, proč už se všude na světě slaví mír, doma se dělí majetek a oni tady válčí, jako by nemohli přestat, jako by na jejich hlavy padlo nějaké prokletí! Taktně přešel i ten fakt, že se mu podařilo vetřít se na loď, jíž odplouvala delegace československé exilové vlády, a že tak unikl ze sibiřského pekla mnohem dřív, než většina jeho druhů. Toho večera, který měl zásadním způsobem proměnit jeho osud, se legionář Šimeček prodíral mezi elegantními hosty na recepci, pořádané firmou BÜRNOW – KRÁL DOBRÉHO PIVA u příležitosti vítězství agrární strany v krajském kole voleb do poslanecké sněmovny. Usmíval se vpravo i vlevo, pokyvoval, pozvedal číši šampaňského, pohovořil tu i tam, ale cítil, že ho pořád ještě
DUHOVÉ KOULE
53
tahle lepší společnost nepřijala mezi sebe, že je pro ně spíš jakousi atrakcí, zajímavým plebejcem, komediantem, který pobaví, zaujme a zaslouží si potlesk… Věděl, že to musí překousnout; i když ho nebudou milovat, je nepochybné, že ho kvůli vlastenecké fasádě svého podnikání budou potřebovat. „Markéto!“ zvolal, když zahlédl mezi hosty známou tvář. Věnovala mu roztržitý pohled. „Pamatujete si na mne?“ zeptal se. „Nejsem si jistá…“ „Scházeli jsme se ve vaší kostelecké vile. Mlynář Petr Mašek a provazník Tomeš Routa… Na Tomeše si určitě vzpomenete, to bejval velkej rváč…“ „Už si ho ani nevybavuji… Ach, ano, hříchy mládí. Sny o nedostižném… Mívalo to svůj půvab…“ „Copak dělá váš bratr?“ „Bohužel, Stanislav je už dva roky po smrti. Tragická nehoda… Omluvte mne, musím se věnovat panu poslanci. Přeji vám hodně štěstí, pane… pane…“ „Šimeček! Josef Šimeček.“ „Pane Šimečku. Bylo mi potěšením.“ Podala mu konečky prstů k políbení a odplula s hlavou vysoko vztyčenou, hrdá a stále krásná. „Posloužíte mi, pane? Byl byste tak laskav a přinesl mi sklenku grenadiny?“ Šimeček se překvapeně otočil a se zmateným úžasem se zahleděl na osobu, která ho oslovila. Z křesla pod japonským paravánem na něj cenila v koketním úsměvu zlaté zuby jakási vychrtlá čarodějnice, která se zřejmě snažila maskovat za rozvernou dívči-
DUHOVÉ KOULE
54
nu. Ovšem marně: pod vrstvou pudru a líčidel prosvítaly její vrásky jako zářezy do kůry staletého stromu, rtěnkou natřené rty pod skobovitě zahnutým nosem připomínaly suché listy, jejichž hrana byla namočena v krvi, na levé tváři se jí černala velká bradavice, o níž se jen s velkou dávkou fantazie dalo prohlásit, že je to piha krásy. Řídké chmýří obarvených vlasů raději schovávala pod apartní klobouček se závojíčkem a vrásčitý krk utápěla ve velikánském kožešinovém límci. Přinesl jí sklenku požadovaného nápoje; když ji postavil před ní na mramorovou desku stolečku a se zdvořilou úklonou chtěl vycouvat, zaklesla mu prudkým, vášnivým pohybem kolem zápěstí svraštělý dravčí spár, pokrytý jemnou síťkou bílé rukavičky a ověšený prsteny. Přitáhla si ho blíž k sobě a ovanula ho mrazivým dechem. „Snad byste se mě nebál, milánku? Vy, hrdina, legionář! A v takové pěkné uniformě! Přisedněte ke mně. No, jen přisedněte, nic se neostýchejte, a vyprávějte mi o svých vzrušujících dobrodružstvích! Možná se divíte mé smělosti, ale můj věk mi dává určitá privilegia… A patrně jsem také v tomhle sále jediná, která vás dokáže náležitě ocenit. Přiznám se vám, že mám slabost pro muže zocelené ohněm bitev. Nebožtík manžel býval generálem jezdectva…“ Když večírek končil a paní Markéta spatřila, jak její sedmdesátiletá teta Hyacinta odchází zavěšena do legionáře Šimečka, obrátila jen oči v sloup.
Ranní poštou přišla starému Šimečkovi obálka (na razítku dvouocasý lev, na poštovní známce paprsčité slunce nad Hradčany…) „Vážený pane,“ oslovoval provazníka papír s předtištěnou hla-
DUHOVÉ KOULE
55
vičkou, „obdržel jste od bývalých úřadů materiál na státní zakázku. Odevzdejte ho dle správního řádu (následoval výčet paragrafů). Náš okresní komisař ho přijde úředně převzít dne…“ Šimeček nedočetl ani k bojovému pozdravu „Nazdar“ a list mu vypadl z rukou, jichž se zmocnila nezvladatelná třesavka. Vždyť z kdysi přijatého materiálu mu nezbývalo takřka nic; pod přílivem sousedských zakázek mizelo konopí, které považoval za svou válečnou kořist, rychleji než sníh na jarním slunci. Starý provazník viděl, že je zle. Téhož večera, kdy jeho syn popíjel šampaňské a působil potěšení vdově po generálovi, bloumal světnicí z kouta do kouta, svíraje v dlaních třeštící hlavu. V hrůzných představách před ním vyvstával obraz, jak stojí před přísně se tvářícími soudci, vybavila se mu bezútěšná vězeňská cela, kde nepochybně stráví zbytek života… A jak neblahý vliv bude mít tento skandální případ, o němž se jistě bude psát ve všech novinách, na budoucnost jeho syna! Právě teď, kdy se chlapec konečně šťastně vrátil, vyhnul se všem nebezpečným nástrahám války a díky legionářské uniformě má nakročeno ke skvělé kariéře! S tím vším se teď může rozloučit! Ach, Bože, cožpak není nikde škvíra, kterou by se dalo vyklouznout ze začarovaného kruhu? Na světě se nic nezměnilo; stíny exekutorů a lichvářů bloudí dál kolem téhle prokleté chalupy a někde hluboko v duších Šimečků sedí mříže, oddělující jejich temný život od nedostižných jiskřivých hvězd… „To se nesmí stát!“ vykřikl zlobně proti temným oknům. Sňal ze skoby petrolejku. Půjde se podívat… co by se s tím dalo dělat… Letní noc byla plná cvrkotu, jako by ve starých zdech a v dřevě spících stromů tikaly desítky kapesních hodinek. Tichá blýskavice rozsvěcovala obzor a modré jiskry světlušek pršely do trávy. Starý Šimeček šel za světlem lucerny, kopl do dveří kůlny, zaskřípělo to a dýchla na něj voňavá tma. Na podlaze výsměšně ležely poslední tři pytle. Mít tak možnost zmnožit ty tři pytle jako Kristus, když třemi chleby nasytil zástupy! Čím zaslepit zrak přísných úředníků?
DUHOVÉ KOULE
56
Nelze už udělat větší tmu, ale což je oslnit přemírou světla? Ano, lépe si posvítit! Sklonil se s petrolejkou nad ty tři pytle – a pak s ní vší silou udeřil o zem. Sklo puklo a ohniví hádci se chtivě rozprskli do všech koutů, hladově olízli pytle s konopím i dřevěné stěny kůlny. Šimeček vyšel ven a pečlivě za sebou zavřel dveře. V kůlně teď dupal zdivočelý kůň a pára jeho dechu se valila ven škvírami mezi prkny. Starý provazník ustupoval přes dvůr a v jeho očích zuřil požár, zatímco v kůlně nějací horkokrevní dřevorubci právě podtínali krov. Ne, to bájný drak zařval a roztrhl stěny, z dvanácti hlav vychrlil dvanácti proudy síru a oheň! Ohňostroj na počest velkého vítězství, pochodeň odvážných… Vítr! Prokletý vítr!! Až dosud klidně ležel někde za kopcem, stočený v maliní a ospalý vůněmi letní noci, ale sotva zahlédl červený plápol v údolí, už tu byl, nenechavý zvědavec, a dýchl do obrovského ohniště pln dětinské radosti z rozfoukaných uhlíků. „Ne!“ zvolal stařík, zachvácen bezmocnou hrůzou. Jenže už bylo pozdě, oheň hnaný nápory větru přeskočil z kůlny na doškovou střechu chalupy a praskavý hukot zaplnil všechny prostory noci… Sjely se sem tři hasičské sbory, ale jejich snaha byla marná: Šimečkovic chalupa vyhořela do základů. A starému Šimečkovi se ten oheň propálil do duše; už nikdy neřekl rozumné slovo, v jeho ústech zůstal jen blábol blázna, jemuž solidní lidé naslouchají s útrpnou shovívavostí.
DUHOVÉ KOULE
57
Hanka Routová měla tehdy plnou hlavu starostí; těžce nemocného manžela udržovala při životě jen silnou slepičí polévkou, nejstarší syn Tomeš byl prohlášen za nezvěstného a dokonce i jeho bývalý kamarád Šimeček, jenž se vrátil v neznámé cizokrajné uniformě, věděl jen to, že Tomeš jako zajatec sloužil u nějakého ruského sedláka, že odtamtud uprchl - a poté zmizel v nekonečné ukrajinské stepi jako kámen ve vodě. A sedlák Jirmal? Ten propil statek, upil se k smrti (dokonce se vypráví, že porazil v hospodě sloup a padající trám mu rozbil hlavu). Své ženě odkázal jen oči pro pláč. Majetek přišel na buben a v exekuci ho koupily pivovary BÜRNOW. Teď tam sídlí správa jejich chmelnic a Anežce ponechali (prý z pouhého milosrdenství) jedinou malou komůrku, bývalý výminek. Žije tam osaměle, tělesně postižená a předčasně zestárlá, s nikým se nestýká, vyhýbá se i vlastní matce… Zabrána do těchto neradostných úvah vydávala se Hanka na obhlídku svého malého hospodářství, aby zkontrolovala, jestli někde neuvízla zapomenutá jiskřička, jestli se nezapařilo seno, jestli je v pořádku komín. Hvězda, probleskující škvírou ve střeše, či světluška, která ve svém zásnubním letu zabloudila na půdu, ji vyváděly z míry. „Pamatujte, co se stalo u Šimečků!“ opakovala neustále s káravě zdviženým prstem. Během pravidelné podvečerní obchůzky ji nenadále překvapil Francek, postávající u plotu zahrádky a tvářící se jako spiklenec.
DUHOVÉ KOULE
58
„Potřeboval bych půjčit… asi tak… deset korun…“ zamumlal a neodvážil se jí podívat do očí. „Tolik peněz?“ podivila se Hanka. „Nač, prosím tě?“ „Na vlak… chci navštívit… jednu… jednu známou…“ „No, ne!“ zvolala Hanka. „To je překvapení! Jen aby to nebyla nějaká… coura (při tom slově se začervenala), ty ještě o ženských nic nevíš, taková si tě omotá kolem prstu, zblbne tě, že ani nevíš jak…“ „Ty ji neznáš!“ ohradil se Francek dotčeně. Nikdo kromě něho nemůže přece dost dobře vědět, co se skrývá v těch jedinečných očích, v nezapomenutelném úsměvu, v hlasu, co se hrne jako žblunkající potok přes kameny…
Nejlepší na celé věci ovšem bylo, že Kateřina neměla o nějakém Franckovi ani ponětí. „Kačenkóóó!!!“ halekaly sestry přes údolí až k lesu, kde zrovna kupila seno, „Kačenkóóó, přijel ti ženich!“ Zaclonila si oči proti ostrému slunci a mezi bláznivě gestikulujícími postavičkami malých sester zahlédla podivnou figuru. Připadlo jí, že je to snad strašák na plašení ptáků a vyprskla smíchem. Je pravda, že Francek se na tu velkou cestu vystrojil, jak nejlépe uměl. Od jednoho kamaráda si půjčil vestu a sako, módní sako, pěkně pruhované a s hodně vycpanými rameny; jenže mu bylo o kousek větší, vešel by se do něj asi tak dvakrát. Dokonce odložil svou oblíbenou čepici kšiltovku a vzal si nedělní klobouk. Teď tu stál jako tvrdé „Y“ a hojný pot se mu hromadil pod obrubou
DUHOVÉ KOULE
59
klobouku (sako mělo vatovanou podšívku a srpnové slunce pěkně připalovalo!). Dívenky kolem něj radostně křepčily, ty starší se pohihňávaly do dlaně, dva Andresovi synové, chlapi jak hory, vyšli na zápraží a rozvážně žvýkali stébla slámy. Otec Andres si popotáhl pásek štruksových kalhot a opřel se o vidle: „Tak co, mladej?“ Stráně se krvavě rděly jeřabinami. Černé hřbety lesů vydechovaly bílou páru; snad jsou to dávné spící obludy, které se co nevidět pohnou, neboť nějaký vetřelec vstoupil do jejich království, aby si s nebývalou drzostí utrhl jeden horský kvítek. Začal výslech: „Co otec, co matka, jak velkou chalupu… A nějaké hospodářství je? Není? Dvě kozy a slepice, chacha, to je dobrý! A co vojna? Jo, nevzali tě… A copak, copak, snad nejsi nemocnej? Špatný oči? A proč nenosíš brejle? Že ani brejle nepomůžou? Kdopak ti tohle řekl? Doktoři u odvodu, aha… To je vrozený? Jo, kůň tě kopnul… Do hlavy? To si měl teda štěstí, že to nedopadlo hůř! A co řemeslo?… Jo, dobrý, a kšefty jdou? Špatná doba, co? Slyšel jsem, že se teď provázky začínají dělat ve fabrikách a přijdou o hodně levnějc… No, nic ve zlým, a vyučenej seš? Máš vlastní živobytí? Kolik vyděláš týdně? Tak co je, mladej, zdřevěněl ti jazyk? Neumíš na slušnou otázku dát slušnou odpověď?“ Francek tu stál a poprvé v životě ho napadlo: jsem strašně bezvýznamná nula! Kdyby se v té chvíli mohl vypařit, propadnout se, stát se neviditelným…! Když cestou sem zdříml na tvrdé lavici vlaku, zakryly mu obzor duhové skleněné bubliny. Každá z nich rostla a rostla, Francek se k ní blížil unášen nepřetržitostí své jízdy, až mu nakonec zakryla celé zorné pole. Chtěl se jí dotknout, jen tak docela lehoučce si ji pohladit, ale koule pukla, rozprskla se na třpytivý prach – a za ní černé prázdno… Jen na obzoru se chvěla jakási další bublina, zatím malá a vzdálená, ale vlak jej opět neúprosně unášel přímo k ní… „Chtělo bys ho, Kačenko?“ zeptal se otec Andres.
DUHOVÉ KOULE
60
„Ale jo… Proč ne?“ řekla Kateřina. Bylo jí ho líto, když ho tu viděla takhle stát jako panáka na pouťové střelnici. Cítila, že je zapotřebí, aby se toho chudáka někdo zastal. A tak byl Francek pozván dál, představen matce (další výslech!), dostal smaženici z klouzků, k tomu skrojek chleba a kyselou mléčnou polévku sejrovku (mrňousové mu koukali do úst, pozorně sledovali, jak žvýká a podvědomě žvýkali s ním) a na cestu pak dostal radu od starého Andrese: „Přijď, až budeš mít hospodářství, vlastní firmu, nebo alespoň pořádný místo se stálým platem!“ Poslední duhová bublina praskla a zůstalo jen bezútěšné prázdno.
Štíty střech a linie plotů se černě leskly přizdobeny nekonečnými růženci živých korálků; to houfy vlaštovek trpělivě vyčkávaly v jemném mrholení na pokyn k daleké cestě. Martin zdříml na lavičce před domem. Poslední dobou se ho často – i několikrát za den – zmocňovala ochromující únava, kratičký spánek, do nějž se propadal jako do bezedné studny. Polekaně sebou trhl, když zaslechl ostré cinknutí; to zlatý lipový list dopadl na ohlazené kameny chodníčku. „Musím…“ zamumlal Marin a ztěžka se zvedal na nohy.
DUHOVÉ KOULE
61
Nedávno se stavěl na samotě Třebnušce u jednoho tamního provazníka: fascinovaně se díval, jak ten chlapík dělá sám a nepotřebuje nikoho, aby mu točil klikou. Viděl, že na hengrštantu má přidělanou malou kladku a přes ni natažený provaz se závažím na konci, se závažím jak od hodin (takové závaží jsem vídal doma v komoře, vzpomněl si Martin, když tam ještě visely ty rozbité a nepotřebné švarcvaldky…). Pokud ten chlap šel k mašince, závaží táhlo zpátky, ozubená kladka cvakala naprázdno přes zuby zaskakovací patky, ale jakmile začal couvat, skočil zub do ozubení a důmyslné závaží vlastní vahou roztočilo háčky… Marin přiklekl, málem strčil nos do toho forichtunku. „Safraporte,“ povídá, „tohle bych potřeboval. Kdopak to tak dobře vykoumal?“ „To už mám dávno,“ řekl provazník. „Jestli pamatuješ, chodíval tenkrát po vsích takovej… Maxmilián mu říkali. Ten mi to udělal za bochníček chleba a litrovku slivovice.“ Martin vstal a před očima se mu zatmělo (ano, to závaží, které denně vídal!) „On byl strojní zámečník, víš,“ pokračoval cechovní kolega ve vyprávění, „vyučenej až ve Vídni. A taky trochu provazník, takže věděl, co ta věc potřebuje a uměl to dát dohromady. Ten na tom mohl vydělat strašný prachy, ten si to mohl dát patentovat a žít si jako baron… Jenže on ne, on toho nakecal tolik, že mu nikdo nevěřil. A co ráno vymyslel, to do večera pustil z hlavy… Prostě, jak se říká, boží člověk. Vždyť si ho jistě taky musel znát, to byla tak proslulá figurka…“ „Jo… jo… vykoktal Martin, „myslím, že jsem ho znal… tak trochu… od vidění…“
DUHOVÉ KOULE
62
„Musím,“ opakoval si teď zarputile Martin a s obrovským úsilím vstával z lavičky, pomalu zasypávané závějemi pestrobarevného listí. „Musím…“ Jenže pavoučí sítě natažené mezi háčky jeho provaznického stojanu zůstaly i toho podzimu neporušeny.
Dodnes stojí v Kostelci, v dolejším cípu svažitého náměstí, starobylý patrový dům s průjezdem do velkého dvora. V tom klenutém průjezdu, kam sice nepršelo, ale táhl tudy neustálý lezavý průvan, skřípala od rána do večera setrvačníková kola; přes tucet postarších ženských tu stáčelo na hácích lodní ucpávky. Tenhle dům patřil vdově po generálovi, paní Hyacintě Ackermanové, sedmdesátileté dámě, která prý měla velkou slabost pro mladé muže ve slušivých uniformách, a když na jedné vlastenecké recepci spatřila hrdinného legionáře… Šimeček se ženil před necelým rokem a na svatbu nikoho ze zdejšího kraje nepozval. Přesto se brzy rozkřiklo, že si vzal bohatou babu, asi tak o čtyřicet let starší… „To musela bejt svatební noc!“ smáli se chlapi v hospodě a ženské se křižovaly. Novomanželé se odstěhovali do nevěstina domu. Dům ve městě, to zní dobře (i když se to městečko spíš podobá větší vesnici). Konečně se na mladého Šimečka usmálo potměšilé štěstí! Vlastně i na starého – syn mu zaplatil pobyt v klášterním ústavu.
DUHOVÉ KOULE
63
Prý až někde u Teplic. Tam starý Šimeček spokojeně dožíval pod laskavým dohledem řádových sester. Ve dvoře nad průjezdem domu, jenž legionář Šimeček tak úspěšně vyženil, visela jako vlaštovčí hnízdo prosklená veranda; tu si nový majitel upravil na kancelář. Samozřejmě, že v ní neúřadoval; posadil tam malou blondýnku, která právě dokončila vyšší dívčí školu. Sám chodil po dvoře a mnul si spokojeně ruce, poslouchal, jak se kolovrátky dobře točí, jak nahoře klape psací stroj, jak někdo volá, kam složit sisál a jutu (hned tam spěchal, aby poradil), pak zašel do průjezdu, aby se přeptal ženských, jak to jde (ušklíbly se, protože se jich ptával desetkrát denně, a stereotypně odpověděly: „Dobře, pane šéf.“), a nakonec vylezl po schůdcích, které se podobaly žebříčku ke kurníku, nahoru do kancelářské kukaně. „Jak to jde, Martičko?“ „Dobře, pane šéf.“ „Ten adresář provazníků…“ „Tady, prosím.“ „Ukažte…“ Sklonil se nad ní a zhluboka vdechoval vzrušující vůni zlatých vlasů (nejspíš si je umývá v heřmánku!). „Martičko,“ zašeptal a položil jí ruku na rameno. Ucítil, jak pod tenkými letními šatečky pulsuje hebké tělo… V té chvíli se však cosi pohnulo v temné hloubce domu, za četnými okny, hledícími do dvora s matoucí slepostí. Něco beztvarého, něco podobného chobotnici, jež obývá podmořské sluje, připomnělo svou přítomnost. Šimeček ucukl od ramene úřednice, jako by se spálil. „Musíte to dodělat ještě dnes, slečno!“ vykřikl nepřirozeně zvýšeným hlasem.
DUHOVÉ KOULE
64
Toho odpoledne vešel průjezdem do nádvoří Šimečkova domu Francek. Usedl na obrubu studny a v odtokové stružce si chladil oteklé nohy plné puchýřů; myslel přitom na svou beznaděj. Vzdálená Kateřina jako by se mu každým dnem ještě víc vzdalovala. Tuhle pracně sesmolil dopis: „Milá Kačenko, přijmi moje pozdravy, co ti tady z lásky píšu, myslím na tebe ve dne i v noci a dělám, co můžu, tak né, aby na mě zapomínala, já si tě určitě vezmu, a jestli to nebude letos, tak napřesrok to bude jistě!“ Nepřišla však žádná odpověď. Kateřina buď zapomněla, nebo ho nechce – ba, je docela možné, že už má dávno někoho jiného. Včera večer měl Francek nepříjemný rozhovor s matkou. Přisedla k němu na lavici v komoře, kde ležel, přikrytý houní, protože si všimla, že ještě nespí, že upírá široce rozevřené oči na trámy stropu. Z velké světnice sem doléhal otcův úporný kašel. „Zklamal ses v ní?“ zeptala se Hanka a dlaní se dotkla jeho ježatých vlasů. Prudce uhnul. „Ne!“ „Tak co tě trápí, chlapče?“ „Kdybych se chtěl oženit, tak… tak nedokážu uživit rodinu! Vždycky jsem si myslíval, že bych nejradši s koňma, že bych mohl dělat kočího nebo mít chovný stádo jako Jirmal… Jenže vejdu do stáje a tadyhle na prsou mě to sevře, jako bych se měl udusit! Nemůžu se toho zbavit. Ten strach je ve mně od tý chvíle, co mě Jirmalův hřebec vyrazil zuby“ „Třeba to časem pomine,“ řekla Hanka. „Všechno časem pomine… vybledne… ztratí sílu… Věř mi. Už jsem leccos v životě zaži-
DUHOVÉ KOULE
65
la… Třeba to tak má bejt. Třeba je to tak dobře. Pánbůh tě varoval; jsi poslední z Routů, jsi z provaznickýho rodu. Otec je nemocnej. I kdyby se uzdravil, těžko se bude moct postavit k nějaký kloudný práci. A Tomeš? Ten zmizel ve světě, ten se doma nezdrží, pokud… pokud už vůbec… Ne, o Tomešovi nechci mluvit… Uvaž sám; kdo bude dělat naše řemeslo, kdo to převezme, když ne ty?“ „A proč já? Otec spoléhal na Tomeše. Mně nevěřil. Neměl mě rád!“ „To neříkej!“ „Mlátil mě, ale nic mě nenaučil! Schválně mě nic nenaučil! Přede všema ze mě dělal blbce! Byl jsem mu dobrej akorát jako poskok: tady podrž, tamhle zatoč, tohle přines!!!“ „To neříkej!!!“ „Je to pravda, a vy to, maminko, víte! Jenom si to nechcete přiznat!“ Když potom uviděl Hančiny slzy, mrzelo ho, že se nechal tak unést, že zvýšil hlas, že snad poprvé v životě na svou matku křičel. Do rána už nedokázal usnout; díval se okénkem na veliký bledý měsíc a zvažoval své možnosti; připadalo mu, že doba dětských her a snů právě skončila a před ním se otvírá odporná, vyprahlá poušť dospělosti. Ale nevězí odvaha muže právě v tom, vydat se napříč tou pouští? Teď seděl v Kostelci na Šimečkově dvoře, přišel sem pěšky, putoval dvě hodiny po silnicích a pěšinkách, dřely ho boty, nakonec je sundal a pokračoval bos. Chladil si puchýře u studny a cítil, že ho přemáhá únava. Nějaká šedivá mlha mu zakryla slunce. Všiml si, že z pláněte u bývalých chlévů padají drobná, červivá jablíčka… „Co se tak škaredíš na svět?“ podotkl Šimeček, který šel právě kolem.
DUHOVÉ KOULE
66
Francek sebou polekaně trhl. „Já… vlastně… jdu za vámi, pane Šimeček… chtěl jsem se zeptat… chtěl jsem poprosit… jestli byste mě nevzal do učení.“ Šimeček udiveně povytáhl obočí. „Ale copak, copak? Že by tě otec za mnou poslal? Že by právě on nechal syna učit u nenáviděný konkurence?“ „Otec nic neví!“ vyhrkl Francek - a jak byl zrovna naměkko, vypověděl Šimečkovi všechno o bídě svého živobytí a své nešťastné lásky. Šimeček se vážně zamyslel. Usedl vedle Francka na obrubu studny a sevřel bradu do dlaní. Okna domu se za nimi matně a zlověstně leskla. „Kdo se to na nás dívá?“ zeptal se Francek. Šimeček se tvářil, že otázku přeslechl. Možná byl skutečně tak hluboce zaujat červeným broučkem, vytrvale putujícím po plesnivém kameni. Zahradil mu ukazovákem cestu a usmál se: „Teprve, když jsem přestal doufat, otevřely se mi oči.“ Francek neklidně poposedl. „Tak co mám dělat?“ „Co? No… Snad bejt trochu jako váš Tomeš… nebo Anežka… to byla holka, škoda jí! Hlavně si neber příklad ze svýho otce. On bejval takovej čertík, co vyskakuje z krabičky, když někdo neopatrně nadzvedne víčko.“ Francek se nakysle pousmál. „Tebe, Francku, pořád vidím jako takhle malinkatýho haranta. Jak si tenkrát hlídal slunce, pamatuješ? Jak jsem ti dal napít žitný, a od tý doby ses na mě mračil…“ Šimečkova tvář se na okamžik stala zrcadlem, v němž ožily dávné obrazy. Zjihl a milostivě propustil červeného broučka.
DUHOVÉ KOULE
67
Tu odněkud z výšin zakrákoral osamělý vraní hlas a Šimeček, jako by se vzpamatoval, nasadil rychle zpátky svou každodenní masku. Otráveně vstal: „Starosti a strasti. Ať se vrtneš, kam chceš, lepí se na tebe hůř než smrková smola.“ Povytáhl z kapsičky u vesty hodinky na stříbrném řetízku. „Vidíš? Tohle je ten nejpřísnější pán. Teď například nesmím zmeškat oběd. Kdybych zmeškal oběd, nastane jeden malej konec světa. Moje paní je na některý věci strašně háklivá…“ Znechuceně se loudal k černé hmotě domu, sledován Franckovým nechápavým pohledem, ale najednou jako by se v něm zlomila nějaká pružina a vrhla ho zpět k plesnivému kameni studny. Chytil Francka oběma rukama za ramena, naklonil se k němu a vychrlil na něj v naléhavém šepotu: „Neboj, tu tvojí Kačenku dostanem! Pomůžu ti. Kdyby se celej svět zbláznil a postavil na hlavu, tak to svoje dostanem! Věříš mi?“ „Věřím,“ hlesl Francek, který nevěděl, co si má o tom všem vlastně myslet.
Ranní mlha splývala s kouřem továrních komínů; po silnicích utopených v lepkavém šeru chřestila jízdní kola a ospalí jezdci upírali zarudlé oči do míst, kde okraj zrádné strže lemovaly obílené
DUHOVÉ KOULE
68
žulové patníky. Nad hlavami jim šuměla vypelichaná křídla andělů strážných, zatímco v roklích neviditelných potoků hráli ďáblové vrchcáby s omletými oblázky. Z dálky, přes vlny lesů stoupal do kopců zpěv sirén. A jezdci ovládaní tím zpěvem, jezdci bez vlastní vůle, směřovali za vábivým hlasem, sjížděli se ze všech stran, jako když se stékají stružky po velkém dešti. Jedním z nich byl i Francek, jehož obrovský, těžký bicykl, koupený na splátky v kosteleckém vetešnictví (před takovými dvaceti lety možná byl moderním dopravním prostředkem!), neoslňoval sice zrovna krásou, ale umožňoval mu splynout každého rána s tím houfem ospalých jezdců, vábených sirénami k městečku v údolí. Jako jestřáb hejnem holubů se mezi nimi prohnal houkající automobil a zanechal je daleko za sebou, kuckající v oblacích nasládlého kouře. Svět se dostával do tempa a bylo nutno pořádně šlápnout do pedálů, aby mu postačili. Ani Šimečkovi už nevyhovoval průjezd s věčným průvanem, kde si pár ženských uhnalo revma. Trojice tesařů mu do měsíce postavila na zahradě dlouhou dřevěnou budovu. Průvanu se tím však nezbavil; ten věčný vítr se za nimi přestěhoval do nové haly a dokonce ještě zesílil! Možná zapomněli nasypat na práh mouku a na okna maková semínka pro matku všech větrů Meluzínu, jak to dělávala bába Šimečková. V téhle nové dílně se už vyráběly onačejší věci! Pár mládenců tu točilo na samotočných vřetenech - a jistě neměli ani potuchy o tom, že je kdysi vymyslel bláznivý Maxmilián, jenž se vyučil u nejlepší vídeňské firmy, a napadlo ho, že když těžké závaží uvádí do pohybu jeho hodiny švarcvaldy, mohlo by podobným způsobem roztáčet i provaznické háčky (a plně tak nahradit bábu u kliky!) Jeden provazník z lesní samoty Třebnušky to zařízení celá léta používal, aniž by se o tom někdo dozvěděl. A teď se to najednou objevilo jako úžasná novinka z ciziny! Inu, tak to na světě chodí.
DUHOVÉ KOULE
69
Mezi Šimečkovy dělníky patřil už i Francek. Sice ještě nedosáhl vysněného výučního listu, ale měl místo s pravidelným platem! Nemusel se starat, co se prodá či neprodá. U výplatního okénka dostal své peníze, vsunul je do kapsy a rázem se cítil být pánem světa. Ještě pár takových výplat a může si troufnout požádat o Kateřinu… „Tak co,“ zavrčel doma otec Martin, „zaplatil ti ten vydřiduch? Určitě tě ošidil, já tu jejich rodinu moc dobře znám, ti bejvali horší než židi! Dej to sem, ať to přepočítám!“ „Do mých peněz vám nic není!“ odsekl vzdorovitě Francek. Martin zesinal a Hanka zbledla. „Podívejme, jak se nám synáček vybarvil!“ vykřikl otec a zvedl zaťatou pěst. Snad nechtěl doopravdy uhodit, snad už na to neměl ani dost síly. Ale Francek ho chytil za hrozící ruku a se zaťatými zuby ji stáhl dolů. „Bít mě nebudete!“ zasyčel. „Už nejsem malej harant!“ Odešel do komory a práskl za sebou dveřmi. Zalezl do svého kutlochu, ale časně ráno, kdy ještě rodiče tvrdě spali, nechal na stole padesátku a na utržený bílý okraj novin napsal: „To je za ten chleba, co jsem u vás jídal. Maminko, nezlobte se na mne, nemůžu jinak. Sbohem.“ Pak tiše vyvedl zpod kůlny kolo a vyjel na kosteleckou silnici. Před vrcholem stoupání se zastavil a naposledy se ohlédl do rodného údolí, na tu přikrčenou, zašlou roubenou chaloupku, na dosud němou zvoničku, na strmou lesnatou stráň nad potokem, na všechna důvěrně známá místa dětských radostí i trápení… Zamžily se mu oči. Odolal však pokušení vrátit se, roztrhat svůj vzkaz a nechat všechno při starém. Zaťal zuby, odvrátil se a šlápl do pedálů. Věděl, že se sem už nikdy nevrátí.
DUHOVÉ KOULE
70
Po čase Francek sesmolil nový dopis: „Tak ti, milá Kačenko, s radostí tohle píšu, že dělám práci se stálou mzdou, a tak se tvůj otec nemusí už vůbec nic bát…“ „Počkej,“ řekl Šimeček, když si to přečetl, ze zásuvky psacího stolu vytáhl papír s nahoře předtištěnou firemní hlavičkou (kolem jména Josef Šimeček se tam splétala krásná provazová smyčka) a přikázal blonďaté úřednici, aby na psacím stroji na ten papír naťukala: „Potvrzuji, že František Routa je u mne zaměstnán jako samostatný provazník.“ Pod to otiskl razítko a ještě ho přizdobil svým nečitelným podpisem. Byla to trochu lež, neboť Francek nedělal samostatnou práci – vždyť ještě nesložil předepsané zkoušky! Proto se nad tím potvrzením začervenal, ale Šimeček na něj spiklenecky mrkl.
Čas čekání patří k nejhoršímu druhu času. Francek spával v dílně na hromadě provazů a trápívaly ho neklidné sny. Ráno ho probouzeli dělníci svým hlučným příchodem, pracovní den se jednotvárně vlekl až do tmy, kdy dělníci odešli a on zase ulehl do pichlavé hromady svých dnešních výrobků. „Nejezdíš domů?“ ptal se Šimeček s poťouchlým úsměvem. „Celej den tahat provázky, chodit ode zdi ke zdi, a pak ještě šlapat na kole takovou dálku? Bolejí mě nohy…“
DUHOVÉ KOULE
71
„Já vím,“ řekl Šimeček, „ale v dílně tě nechávat nemůžu. Co kdybysme vyhořeli?“ „Přece víte, že nekouřím…“ „Co kdybysme vyhořeli,“ opakoval Šimeček, jako by neslyšel, „ale měl bych pro tebe docela levnej podnájem…“ Místnost sousedila s chlévem (alespoň tam bude v zimě teplo!) a stála Francka skoro polovinu výplaty. Vybavil si ji pytlem nacpaným slámou, starou dekou a barevným obrázkem z kalendáře, který přibil na stěnu (nějaký myslivec na něm spal s hlavou položenou na klíně krojované dívčiny, kolem nich byly modré smrkové lesy a stráně s pasoucími se srnkami a zapadající slunce a vlající stuha s nápisem: Na Šumavě je dolina…). Na ten obrázek se každý večer díval, jak se pomalu propadá do tmy, zatímco za prkennou přepážkou teple dýchají krávy a chřestí svými řetízky. Odpověď od Kateřiny nepřicházela. „Tak co,“ ptal se po nějakém čase opět Šimeček. Francek pokrčil rameny. „Neboj,“ řekl Šimeček, „když na tohle nezabrali, použijeme těžší kalibr. Máš nějakej pořádnej oblek?“ Francek se tvářil nechápavě. „Nemáš, to je mi jasný. No nic, přijď zejtra ráno v šest ke mně do bytu.“ První věc, kterou v šest ráno Francek na Šimečkově dvoře uviděl, vypadala v pohádkově mlžném jitřním oparu jako nějaký bájný drak. Nový automobil! Zářil chromem a mosazí a lesklou černí laku a na jeho kapotě se vzpínal okřídlený stříbrný kůň. Řidič v kožené kšiltovce se ležérně opíral o blatník a kouřil viržinko. „Aby ti nevypadli oči!“ houkl rozverně na Francka.
DUHOVÉ KOULE
72
Za neúčastnými okny domu se cosi horlivého a vzrušeného dělo. Po Franckově zaklepání vydaly domovní útroby spoustu nepojmenovatelných zvuků a nakonec dveřní rám vyplivl Šimečka s čerstvě nažehleným úsměvem. „Fajň, pojď dál, Francku. Viděl jsi tu obludu na dvoře?“ Francek se zmohl jen na kývnutí. „Ode dneška mi říká pane!“ V chodbě to páchlo naftalínem. Po obou stranách krvavého koberce se táhla řada mlčících dveří. Šimeček jedny z nich otevřel; místnost byla plná zrcadel a zotvíraných skříní. „Zkus si tohle.“ Černý sváteční oblek. Bílá košile, vesta, motýlek. „Co… na co… proč…?“ vykoktal Francek. „Jedeš přece na svatbu!“ „Na čí?“ „Na tvojí, ty moulo!“ A Šimeček se pobaveně smál jeho vyjukanému výrazu.
Byl právě červen, krásný měsíc zrajících jahod. Z lesních strání stékala vlhká mlha, nasycená pryskyřičnými a houbovými vůněmi, louky sladce vydechovaly chuť medu, sena a zelenou šťavnatost trav. Náhrdelníky rosných perel visely ze stébla na stéblo a z větve na větev na jemném hedvábí pavučin. Zářivý azur hladce vymetené oblohy sliboval horký den.
DUHOVÉ KOULE
73
Krajina se proměňovala jako ve snu; takováto jízda se nedala srovnat ani s bryčkou, ani s vlakem. Francek se měkce bořil do sedadla potaženého sametem a připadal si jako v ráji – až na ty šaty, které ho škrtily a tísnily; ačkoliv ke slavnostnímu pocitu zřejmě patří i strojená ztuhlost těla v nepohodlných šatech. „Dobrý, co!“ vykřikoval Šimeček do burácení motoru. „Takhle ses ještě nevez, Francku, no, co říkáš?“ „A myslíte, že když se tam z ničeho nic objevíme… že to nebude… třeba trapný…?“ Šimeček nikdy neposlouchal to, co nechtěl slyšet. „Máš dost benzínu?“ obrátil se na řidiče. „Jistě, pane šéf!“ Jenže ani Francek se nedal, když mu v hlavě vrtal úzkostný červ. „Nebude to přece jen trapný, když…“ „Věříš mi?“ „Věřím, ale…“ „Tak už mlč! Tady doleva, Tondo!“ Řidič Tonda nedbalým pohybem strhl volant, pera zakvílela. Na silnici se objevovali první pocestní i povozy. Všichni uctivě uhýbali z cesty, ale Tonda jen z čisté radosti nad jejich děsem mačkal balonek pronikavě kvákající houkačky. Kočí, zápolící s plašícími se koňmi, posílali za nimi nevybíravé kletby. Zastavili v jakémsi městečku. „Momentíček, něco si zařídím,“ řekl Šimeček a vytratil se. Jeho momentíček se protáhl na hodinu! A podobných zastávek bylo čím dál víc. Jak se blížilo poledne, stoupalo vedro a plátěná střecha auta sálala neméně než roztopená kamna. Francek se pařil v černém obleku a bylo mu nějak nevolno. Pouze Šimeček neztrácel dobrou náladu; pohled na horské hřbety, jež vystoupily na obzoru proti nim, ho rozjařoval. „Šumava!“ zvolal.
DUHOVÉ KOULE
74
„Panenská země! Pole neorané! Tady budou kšefty, pánové, tady budou kšefty!“ V Klatovech zavedl Francka s Tondou do nějakého dvora a přikázal jim naložit do auta připravenou hromadu pytlů. Sám se odebral na oběd do hotelu U bílého beránka. Špinavé pytle do nového auta, drsnou jutu na hebký samet? Ale co, když si to pan šéf přeje! Zarovnali těmi pytli celý zadek auta, že tam sotva zbyla nepatrná mezírka, do níž se mohl vmáčknout Francek, teď už v hodně propoceném a zašpiněném obleku. Při nakládání si na něj místní povaleči ukazovali prstem a chechtali se: „Tohle je nějakej nóbl pán! Nějakej salónní nádeník! Kdepak, to bude milionář, kterej z nudy nosí pytle!“ Tonda rozlomil krajíc se sádlem na dvě půlky, ale Francek ani necítil hlad, sousta ho dusila a nebyl schopen je polknout. Raději se šel napít ke studni. Sako si při pumpování pověsil na stříšku čerpadla, jenže nepočítal s tím, že si polije kalhoty; mezitím mu odložené sako neslušně označkoval holub. Šimeček se vrátil osvěžen chládkem hospody a čtyřmi vypitými plzněmi. „Tak kudy se jede za tou tvojí Kačenkou?“ zeptal se, když nechali město za zády a vnořili se do hlubokých pohraničních hvozdů. „Nevím, já jel vlakem.“ „Nevadí, poptáme se… Hej, strejdo, nevíte kudy ke Třem Křížům? Dá se tam projet s autem? Nevíte? A s vaším žebřiňákem jo? Tak když se žebřiňákem… Koukám, že máte nějaký zašlý postroje, chtělo by to nový, co? Jenže do města daleko… Jo, to jsou problémy, to já moc dobře znám. Ale máte štěstí, že jste mě potkal,“ a to už Šimeček otvíral dvířka a lezl ven z vozu, „tady je moje navštívenka, moje adresa, víte, já jsem velkovýrobce provaznického zboží všeho druhu, stačí mi poslat objednávku a do týdne nebo do měsíce, pod-
DUHOVÉ KOULE
75
le složitosti, dojde vám zboží poštou až domů. Levné a v nejlepší kvalitě. Tady vám nechám na ukázku,“ začal tahat z kapes provázky jako varietní kouzelník, „sám se přesvědčte, že to není žádný klam!“ „To jsem zvědav, kdy tam při tomhle tempu a tolika zajížďkách dorazíme,“ ušklíbl se Tonda. „Nakonec mi nevystačí benzín…“ A měl pravdu. Spotřebovali benzín nejen z nádrže, ale i ze všech reservních kanystrů, a zůstali trčet uprostřed nevlídné pustiny. Těla mrtvých smrků, ošlehaných vichřicemi, se tu bělala jako přízračné kostry nad bídnou cestou, plnou hlubokých výmolů a bezedných kaluží. A navíc se mračilo na déšť (tyhle kopce rády žertují s počasím). Nezbývalo, než vylézt z vozu a tlačit. Šimeček se samozřejmě přesunul k volantu a do venkovního marastu vyhnal Tondu s Franckem. Francek zasykl, jako by sáhl na rozpálenou plotnu, když se v zapůjčených, pečlivě naleštěných lakýrkách zabořil až po kotníky do řídkého bahna. Se zaťatými zuby se zapřel ramenem o plechový zadek auta. Zabírající kola se protočila na místě a vmetla mu kalný gejsír do tváře. Oslepen se zapotácel, klopýtl, uklouzl a padl na kolena. Mokrá kaše hladově mlaskla. Ach, Bože! Kam se poděl ranní příslib ráje? Teď to vypadalo, jako by je chtěla pozřít sama Matka Země! Konečně s vypětím všech sil dostrkali vůz na vrchol stoupání. To už lilo jako z konve. I zbytek parády vzal definitivně za své. „Vrátíme se,“ vzdychl Francek. Představa, že takhle špinavý, mokrý a uválený předstoupí před svoji milou a před přísně hodnotící zraky jejích rodičů, ho naplňovala zoufalstvím. Brečel by vzteky, když si uvědomil, že tam dole v údolí, které se právě otevřelo u jejich nohou, pod tou střechou, z jejíhož komína se vine šedavý proužek kouře, je oáza sucha, tepla a lásky. Že tam právě teď sedí Kateřina uprostřed hejna svých sourozenců a přebírá hrách. Proč zrovna hrách? To se mu možná do toužebných snů nějak připletla pohádka o Popelce.
DUHOVÉ KOULE
76
Jenže podcenil šéfovu buldočí povahu. „Nic se neděje,“ prohlásil bohorovně Šimeček, „z kopce dolů teď pojedeme bez motoru. Jako páni!“ A jeli. Když byli v půli kopce, roztrhly se mraky a vykouklo zvědavé slunko. V další třetině svahu je obklopil houf povykujících dětí; některé běžely souběžně s nimi a jiné se hnaly zkratkami do vsi, aby zvěstovaly senzační novinu. A tak, když se auto konečně setrvačností doploužilo až před statek u Andresů, očekával je tam zástup zvědavců. Francek byl zavalen pytli a dalo mu dost práce, než se nemotorně, zadkem napřed vyhrabal ven ze dvířek. „Tomu to sluší,“ vydechly omámeně dívky. Sháněly Kateřinu. „Přijel ti ženich! V outě! V černým obleku!“ Nevěřila, dokud na vlastní oči nespatřila. Zasmála se: „Není to spíš vodník? Kape mu ze šosu!“ „Ty hloupá,“ řekla mladší sestra, „usmívej se víc na něj! Má takovej zajímavej nos, nezdá se ti? Jako nějakej cizinec…“ „Dalo by se mu na něj věšet prádlo!“ chechtala se Kateřina. „Že ti ho přeberu!“ rozzlobila se sestra doopravdy. Mezitím Šimeček vytáhl vzorky svých výrobků a pronesl velkou řeč. Sedláci a lesáci pokyvovali, zkoušeli pevnost provazů, ohýbali je, vázali na nich uzle, a opět uznale pokyvovali. Začali hned na kapotě auta vyplňovat objednávky. „A tohle je moje pravá ruka,“ strkal Šimeček do popředí Francka, celého rudého rozpaky, „to je moje hlavní opora. Sehnal jsem mu byt ve městě a od příštího měsíce mu zvednu plat!“ „No,“ popotáhl si Andres kalhoty, „co myslíš, Kačenko? Chceš ho ještě?“
DUHOVÉ KOULE
77
„Proč ne,“ řekla Kateřina, protože jí ho bylo líto, že tu tak stojí jako panák na pouťové střelnici. Když si odmyslela z obleku vodu a bláto, skutečně mu to slušelo. „Tak že bysme poslali pro faráře,“ podíval se Šimeček na hodinky, „máme hrozně málo času. Mimochodem, kdepak se tu dá sehnat benzín? Až v Sušici? No, safra, půjčíte nám povoz? Až ráno, žejo, stejně máme večer na krku. Tak kdybyste nám ukázali, kde budeme spát.“ Starý Andres se vůbec nestačil vzpamatovat, jeho žena jen lomila rukama: „Bože, bože, ten chlapec vypadal tak nesměle, a najednou takhle zhurta!“ Druhý den poslali pro benzín a pro faráře. Francek si připadal jako ve snu, nechal se trpně postrkovat z místa na místo, ani nevěděl, jak se tam dostal, ale najednou stál před oltářem v malé horské kapli U tří křížů a jako v transu odpovídal na velebníčkovy rituální otázky… Po obřadu se všichni sesedli na dlouhých lavicích na dvoře Andresova statku. Čekala je skvělá hostina; podával se srnec na černo (střelený i uvařený!), ve sladké povidlové omáčce s jalovcem, brusinkami a s obrovskými kulatými knedlíky blbouny, na zapití nechal starý Andres dovézt pár soudků piva a také spoustu cinkajících láhví s kořalkami – a vůbec, jak se tak vypráví na konci dobrých příběhů: Jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli. Šimeček byl Franckovi za svědka a udělal přitom kšeft za osm tisíc.
DUHOVÉ KOULE
78
Ještě za tmy naložili vůz a nastalo nekonečné líbání a vzlykání mezi sestrami, matka si utírala oči do šátku, dokonce starý Andres dojatě popotahoval nosem a jenom bratři přihlíželi trochu pobaveně tomu divadlu: „Jen abys do roka nebyla zpátky, sestřičko!“ Šimeček odjel už včera. Do auta nacpal výslužky, co jen mohl uvézt – dokonce si vzal i kastrol s omáčkou! Novomanželé usedli na valník a mlčeli. Sjednaný vozka mlaskl na koně, kola zaskřípěla, něco se pohnulo a odplouvalo do nenávratna. Kateřina si otřela slzy: „Vidíš, tamhle je ta hora, co vaří bouřky. Kilšperk – za ním už jsou Bavory…“ Francek nereagoval. „A tamhle U tři mostků přepadli hraběcí kočár loupežníci. To je hrozný místo! A taky tam straší! Náš Kilián tam jednou viděl dočista průhlednou ženskou…“ snažila se Kateřina zaujmout. Marně, neboť Francek se zaobíral trapnými myšlenkami. Připadal si jako těžký hříšník, protože se ženil bez svých rodičů, bez jejich požehnání, a teď s hrůzou myslel na to, že by se alespoň slušelo představit jim nevěstu. Hanka by jistě udělala Kateřině na čele křížek a líbala by ji a slzela, jak už to ženské dovedou; ale otce si představil rudého vzteky, s naběhlou žílou na čele a s pravicí, která zlověstně pošvihává namočeným provazem, a v tu chvíli se znovu
DUHOVÉ KOULE
79
utvrdil v přesvědčení, že z hlavní silnice neuhne, ale pojede po ní pořád dál a pořád rovně až do Kostelce. „A víš,“ zasmála se najednou Kateřina, „že jsem dneska v noci prvně v životě spala v posteli?“ Ještě že bylo šero, které milosrdně zakrylo Franckův ruměnec. Svatební noc mu totiž tížila žaludek jako nestrávené sousto. Rodiče jim na tuhle významnou noc půjčili svou vlastní manželskou postel. Všichni sourozenci chodili tu postel okukovat, stala se najednou čímsi mimořádným a tajemným, něčím jako je kostelní oltář nebo staletá lípa – prostě věcí, která v sobě tají své vlastní zákony, sdělované jen zasvěceným. Malá děvčátka se postele bázlivě dotýkala, jako by ji viděla poprvé v životě. „Tady bude spát Kateřina!“ šeptala si navzájem významně a kladla na peřinu luční kvítky s pietou, jež přísluší náhrobkům. Matka pokropila postel svěcenou vodou a udělala v hlavách kříž. „Ať ji nerozbijete!“ pochechtávali se bratři a významně mrkali na Francka. „Pojď se ještě s námi napít, švagře, abys měl kuráž a sílu!“ Pak se všichni odebrali spát na půdu do sena a Francek tu zůstal s Kateřinou poprvé sám. Rozpačitě se na sebe usmáli. „Otoč se,“ špitla Kateřina a Francek pak dlouho slyšel šustění svlékaných šatů – a srdce mu bušilo až někde v krku. Když se směl konečně zase podívat, byla Kateřina v dlouhé, bílé, plátěné košili a připadala mu krásnější než víla. Rozpuštění copů změnilo její podobu, obklopil ji temný mrak vlasů. Francek zhasil petrolejku, opatrně ulehl na krajíček postele a bolestně prožíval ticho zastaveného času. Někde v dálce štěkal pes. Zahoukala sova. Peřina chladila a hřála současně, povlečení bylo nějak moc naškrobené, drsně a nelichotivě se dotýkalo nahé kůže. „Francku,“ šeptla Kateřina.
DUHOVÉ KOULE
80
Obrátil se k ní tváří a cítil, jak mu vysychá v krku. Nahmatal ve tmě prsty její ruky. Byly studené jako led. „Francku! Dej mi pusu!“ Zavřela oči. Její tvář, ozářená zákmitem měsíčního světla, plavala v moři vlasů rozvlněném po polštáři. Dlouhé řasy se lehce zachvívaly. Dotkl se svými rty jejích, ale nic necítil, protože musel myslet na to, co bude teď a co potom, co se od něj čeká a co by měl udělat. Uvědomoval si jen studené krůpěje potu na zádech… Jak je to hloupé; mít na dosah svůj sen, který hýčkal za nekonečných nocí nekonečného roku své nekonečné samoty, a teď… Co teď? Zmizet, odejít, utéct, propadnout se, nevidět se, neznat se k sobě, sám sebe vygumovat jako špatně napsané písmeno na dosud neposkvrněné stránce…! „Tak dobrou noc,“ vyřešila Kateřina situaci a důvěřivě stulila hlavu k jeho rameni. Byl jí za to vděčný, ale nezbavil se pochybností. Spal špatně; jakmile na chvilku zavřel oči, vystupovalo ze tmy příliš mnoho povědomých stínů… „Nešikovnej jako hrom do police!“ zahřímal Martinův hlas. „Bez rodičovského požehnání to nejde,“ zatvářila se utrápeně Hanka. „Na Matčině hoře roste koření lásky,“ uslyšel už téměř zapomenutý hlas své sestry Anežky, „ale dej si pozor, hlídá ho Královskej had!“ „Hlavně neztrať hlavu!“ řekl Petr ze mlýna. Ozval se Tomešův bláznivý smích: „Tvůj dědeček se oženil třikrát a vždycky šťastně!“ „Strč jí dlaně pod zadek a stehna aby měla co nejdál od sebe,“ slintal mu do ucha šeptající Honza Trsojc, „a potom pomalu, ale
DUHOVÉ KOULE
81
tvrdě, ze začátku to drobet drhne, ale to nic, když tam nechce, couvni a znova o kousek hloubějc…“ Prudce se posadil a vytřeštil oči do tmy. „Spi,“ ozvala se ze své půlky chlácholivě Kateřina, a tak se pomalu sesul zpátky na postel jako porážená souška. Ráno se probudil celý rozlámaný. Kateřina na dvojsmyslné narážky svých bratrů měla pohotově dvojsmyslné odpovědi. Tvářila se, jako by všechno bylo v naprostém pořádku. I její slzy loučení byly docela normální. Vůz pokračoval v cestě, už byli u Klatov, pomalu svítalo a kraj se vylupoval z těžkých nočních můr jako ze zbytečné černé skořápky. A tehdy se stalo něco velmi důležitého. Kromě běžné nevěstiny výbavy si totiž vezli i starou barokní skříň. Její dvířka, lemovaná kroucenými sloupky z falešného mramoru, připomínala chrámová vrata. Hluboko uvnitř se skrýval tajemný svět pavouků a červotočů (při nakládání se ze všech spár sypaly drobné pilinky!). Jenže Katčina matka si téhle almary velice cenila, neboť jejich babička, která kdysi posluhovala na zámku, ji dostala za věrné služby přímo od paní hraběnky z Pelikánů. Dědictví předků… Trochu nemotorné a neskladné dědictví! Pro nedostatek prostoru na voze nezbylo Kateřině než sedět na dvířkách té položené skříně, jednou rukou přidržovat chřestící koš s nádobím, druhou tisknout k prsům měkkou vláčnost pruhované peřiny. Jenže ve chvíli, kdy vůz nadskočil v nějakém hlubším výmolu, to zlověstně zapraštělo a Kateřina se s polekaným výkřikem propadla do hlubin skříně, zasypala se nádobím a navrch přikryla peřinou. „Stát!“ křikl Francek na kočího a pokoušel se svou ženu vydolovat z rodinné památky. Šlo to těžko. „Nech mě tu,“ smála se Kateřina, „je to tu docela pohodlný. Akorát, že mám nohy moc nahoře. A ten železňák na břiše mě studí!“
DUHOVÉ KOULE
82
„Je to vzorná žena,“ řekl kočí, „zvykne si všude.“ Ale pak pomohl Franckovi Kateřinu vytáhnout. Jakmile pořádně zabrali, skříň se definitivně rozpadla na jednotlivá prkna. Kateřina popadla sloupky z falešného mramoru a hodila je z vozu do příkopu. „Ten kříž jí vzal a odhodil a rázem byli deset mil,“ zarecitovala pateticky. „Nepamatuješ si to ze školy? Do novýho života nepotřebujeme starý haraburdí!“
Kateřina očekávala, že byt ve městě bude něco nóbl a zdrtilo ji poznání, že pod tímto matoucím označením se skrývá prostora vzniklá přepažením klenutého chléva. Za tenkou dřevěnou stěnou přežvykovaly krávy, škvírami mezi prkny proletovaly mouchy a všechno tady bylo načichlé letitým pachem hnoje. Zdrceně usedla na truhlu s výbavou. Francek taktně mlčel. Poté však Katčin zrak zavadil o obrázek na stěně (Na Šumavě je dolina…), usmála se a s povzdechem vstala: „Tak se do toho pustíme.“ Setřít podlahu, vysmejčit kouty: na okénku se objevila záclonka a květináč s červenou pelargónií, do kouta přišla kamínka - ta si Francek vypůjčil, a k nim také dlouhou rouru, kterou prostrčil oknem ven, protože komín pochopitelně ve chlévě nebyl. Z roury se
DUHOVÉ KOULE
83
hned začalo kouřit jako z lokomotivy, na plotně cosi bublalo v hrncích a vonělo pod pokličkami a na šňůře natažené z kouta do kouta (kam Francek dle Katčiných pokynů natloukl skoby) se sušilo prádlo. A také tam visely svazečky cibule, česneku, majoránky, kmínu a léčivého koření. Z fošen, které zbyly z památeční almary, sestavil František něco jako postel, do níž místo matrace nacpal svůj pytel slámy. Z neútulné ratejny vznikl domov. Když Francek večer ulehl na slamník (jehož vůně mu připomněla dávnou stáj pasteveckého dětství) a zaposlouchal se do spokojeného kravího přežvykování a poklidného chřestění řetízků, když se zadíval na obrázek zamilovaného myslivce, na tu barvotiskovou idylku, klesající do náruče měkké tmy (jen okrově nakreslené slunce na něj ještě hodnou chvíli hledělo jako teplé oko stěny), tu pojednou zatoužil po Kateřině tak, jako za oněch večerů, kdy tu býval sám, obklopen tesklivou opuštěností a neútulným chladem. Položil jí hlavu do klína a ona mu zajela prsty do vlasů. Ležel ve zvláštním polosnu a celým tělem vnímal, jak z jejích něžných doteků vyzařuje příjemné teplo. Katčiny ruce sklouzávaly níž a níž… Téměř bezděčně mu rozpínala knoflíčky košile, hladila ho po hrudi, pak mu uvolnila pásek kalhot… Aniž by přerušila vláčnost svých pohybů, jako by pokračovala v úlevné masáži, překulila se nad něj a stehny pevně obkročila jeho boky – a v tu chvíli se v něm vzepjala závratná touha, mocná vlna ho zvedla na svém přílivu, připadalo mu, že stěny pokojíku se náhle rozlétly na všechny strany jako roztříštěná duhová koule… A dusná stáj se proměnila v nekonečnou pastvinu noci, kde obr Herkules zapřahuje Býka do Velkého vozu, sladce stéká Mléčná dráha a chvátají Střelci, neomylně zasahující rozechvělá srdce…
DUHOVÉ KOULE
84
Část druhá
KONOPÍ V ZUBECH
Tlupa chlapíků v kostkovaných čepicích a sportovních pumpkách se málem porvala před vraty sídla firmy BÜRNOW; drali se jeden přes druhého, v rukou tužky a odrbané zápisníky, jako včelí roj obsypali Markétu, která se mezi nimi zachmuřeně prodírala k čekajícímu automobilu. „Můžete nám říct, jak budete reagovat na stanovisko vyšetřovací komise?“ „Dalo se tragédii předejít?“ „Ohlásí důlní společnost Bürnow – Taussig úpadek? „Končíte s těžbou na Chomli?“ „Kdo dal příkaz ke střelbě?“ „Víte, že komunisté chystají velkou interpelaci v parlamentu?“ Markéta zarytě mlčela, s hlavou sklopenou a s kloboukem staženým do očí šla rychle za řidičem, který jí klestil cestu. Zahlédla KONOPÍ V ZUBECH
85
na protějším chodníku záblesk objektivu mohutné fotografické kamery, připravené tam na stativu jako dělo v palebném postavení, a chvatně si přitáhla před tvář kožešinový límec kabátu. Ano, chtějí ji odstřelit, zničit, vyválet v bahně a posměchu! Ale za tím vším se skrývá pouhá závist, přízemní škodolibost neschopných, kteří se nikdy nezmohli k něčemu většímu! Měla před sebou další náročný den: jednání v bance, v báňské komoře, s advokátem… Akcie jejich důlní společnosti nezadržitelně padají, poslední burzovní správy, to je hotová pohroma… Před dalším krachem je může zachránit jedině vydatná finanční injekce… Ach Bože! Jak nesnáší poťouchlý úsměv toho provazníka Šimečka! Vždycky jí býval protivný, už tenkrát, když se scházeli ve vile MARKÉTĚ. Partu naivních romantiků, omámených zmatenými sny jejího bratra, pohltila žravá válka. Duše mladých mužů odlétly do nenávratna, odváty vichrem času jako kouř z opuštěných bojišť… Dokonce i Stanislav se s pomocí břitvy vydal za nimi! Vrátil se jedině Šimeček! Veš v kožiše, které se jen tak nezbavíš, která přečká všechno! Vyhodíš ho dveřmi a vleze oknem! Když před třemi lety odcházel z večírku v doprovodu té staré čarodějnice, té příšerné generálské nymfomanky, kterou v rodině Bürnow přijímali jen kvůli vzdálenému příbuzenství a především kvůli významnému akciovému podílu ve firmě, měla Markéta pocit, že ji raní mrtvice. Ovládla se, samozřejmě, že se ovládla, dokonce se na tetu Hyacintu a na Šimečka usmála; ale jestli pod jeho hroší kůží zůstal alespoň zbytek citu, musel ho z toho úsměvu obejít mráz. Zdálo se však, že Šimeček je dokonale mrazuvzdorný, protože včera se tu opět objevil, žádal o důvěrný rozhovor a tvářil se jako nejlepší kamarád. Nejraději by přikázala komorníkovi, aby ho srazil se schodů, ale ani tentokrát to neudělala, přijala hosta s úsměvem, dokonce mu nabídla kávu a koňak, ale on si docela neomaleně řekl o pivo. „Neslušelo by se pít u králů dobrýho piva něco jinýho!“ za-
KONOPÍ V ZUBECH
86
chechtal se. Myslí si o sobě, kdovíjak není vtipný. Humor vesnických křupanů! Navrhl jí, že koupí pivovar v Kostelci. Chvíli lapala po dechu, ale pak striktně odmítla. Už ze zásady. S Šimečkem si rozhodně nehodlá začínat! Ovšem když odešel, zamyslela se nad ekonomickou situací rodinné firmy a došlo jí, že skutečně nezbývá nic jiného, než kostelecký pivovar prodat a utrženými penězi ucpat díru v potápějícím se Titaniku… Kdyby alespoň manžel byl co k čemu! Jenže ten se po radenických událostech psychicky zhroutil…
Markétino spojení s Taussigem bylo sňatkem z rozumu. Když si ho brala, ani trochu se jí nelíbil; byl to malý, tlustý a zakomplexovaný žid. Měl však jednu nespornou přednost - zdědil horu Chomli nad Radenicemi! Ještě před válkou zdejší levné pozemky s podivuhodnou prozíravostí skoupil jeho otec, ačkoliv se všichni smáli, co je to za bláznivou investici. Vrážet peníze do vyprahlého, neúrodného pahorku, kde se nedaří ani pořádnému lesu! Jenže starý Taussig byl lišák všemi mastmi mazaný, ten věděl svoje. Uměl prý hledat poklady… Lidé, co po generace žili v roklích potoků mezi větrnými kopečky, měli velké zkušenosti s ukrytými poklady. Trsová z pastoušky by vám poradila, jak podzemní bohatství získat na Velký pátek, kdy zlaté mince vystupují na povrch země a hoří studeným zeleným ohněm. Stačí mít v kapse chlebové drobty a včas je přehodit přes šlehající plamínky… Praděd mlynáře Maška prý od nějakého potulného mnicha koupil knihu, která se jmenovala Klíč svatého Kryštofa k otvírání skrytých pokladů, knihu příšernou už od pohledu, protože na každé KONOPÍ V ZUBECH
87
stránce byla muří noha nebo obrázek pitvorného ďábla. Jednou se mlynář domluvil s několika kumpány, o svatojánské půlnoci vzali tu knihu na vrchol Matčiny hory a četli tam z ní nahlas strašlivá zaklínadla. Vtom zahřmělo a nad jejich hlavami se objevil obrovský mlýnský kámen, visel tam, jako by se měl každou chvíli utrhnout a rozdrtit je na prach. V hrůze prchali strání dolů a slyšeli, jak kamenný kotouč duní lesem a láme stromy, jak se jim koulí v patách, ale neodvažovali se ohlédnout… Starý Taussig nevlastnil černokněžnickou knihu, ani nenosil kapsu plnou chlebových drobečků; někteří radeničtí však vyprávěli, že ho před patnácti lety viděli chodit po vyprahlé Chomli společně s jakýmsi neznámým, nepřirozeně vyzáblým chlapíkem. Ten podivný cizinec svíral v rukou vrbovou vidlici, zvolna postupoval mezi řídce rostoucími břízkami a trnitými keříky a přitom pozorně sledoval, jak se mu prut sám od sebe kroutí, jak se natáčí hrotem k zemi. „Je to tady?“ zeptal se Taussig. „Je,“ roztáhl proutkař v úsměvu široká ústa od ucha k uchu a furiantsky si pošoupl zelený rybářský klobouček do týla, „a čeká to jenom na vás, pane! Ale dejte si pozor! Jestli překročíte hranici, vymezenou na úpatí Chomle korytem vyschlého potoka, voda se vrátí a vezme vám všechno, co vám předtím dala!“ „Tak daleko nikdy nedojdeme!“ „Kdo ví,“ zašklebil se proutkař. Taussig se na něj pozorněji podíval a napadlo ho, že proutkařovy dlouhé šedivé vlasy a vousy jsou propleteny zelenavými vlákny, jako by mu v nich uvízly vodní řasy, že jeho ústa mají v sobě něco žabího a v očích mu bliká podivný žlutý plamínek. Zachvěl se.
KONOPÍ V ZUBECH
88
„Kdo ví?“ opakoval proutkař a zamyšleně pokýval, jako by v duchu viděl věci budoucí. „Ale ať už se stane cokoliv, nemůžete říct, že bych vás nevaroval!“ Možná tento příběh patří mezi pouhé pověsti, ale je nesporné, že mladý Taussig po otcově náhlé smrti (přece jen starého nakonec trefil šlak, jak mu škodolibě přával konkurent Blejer!) zdědil dobře prosperující uhelný důl na Chomli. Tlustý, ošklivý synek vesnického hokynáře se stal velkým boháčem a s potěšením zjistil, že všechno, co mu lidé dosud odpírali, si teď může koupit. Vlastně i Markétu si koupil; bylo mu jasné, že za normálních okolností by se za ním tak krásná žena ani neohlédla, že by pro něj měla leda tak opovržlivý úšklebek. Chvěl se vzrušením, když se jí dotýkal upocenýma rukama, připadal si v objetí s ní jako mimořádný a silný chlap a ve svém zaujetí ani nevnímal, že Markéta mu poskytuje sexuální služby s profesionální jistotou a odtažitým chladem zkušené děvky. Chvíle opojné závrati však pominuly a na dně Taussigovy duše se opět probouzelo bázlivé zvířátko, zahnané do kouta a chvějící se strachem a hořkostí z nespravedlnosti světa… Tam někde v příšeří plakal malý chlapec, se kterým nechtěl nikdo kamarádit, a jemuž se vesničtí kluci posmívali, že smrdí česnekem. Tam někde ležela opuštěná mísa s nestravitelným okurkovým salátem a crčel pramínek octa, vytékající z převržené láhve a seskakující jako peřejnaté kaskády po třech schůdcích hokynářství… A bylo zvláštní, že největší úzkost v něm vzbuzoval právě onen vyprahlý vrch Chomle, sám zdroj jeho bohatství, jeho zlatý důl. Pokaždé, když spatřil proti sivému obzoru siluety těžních věží, když zaslechl skřípot lan a vdechl nakyslou páru z kotelen, měl pocit, jako by mu na okamžik přestalo tlouct srdce. Před ním ležel umouněný svět, jenž staví na odiv svou nechutnou špínu… Snad je to brána pekla, říkal si v duchu, mého soukromého pekla, které mi bylo propůjčeno rohatým pokušitelem za krví podepsaný úpis. Nikdy nezasahoval do jednání správní rady, nerozuměl odborným
KONOPÍ V ZUBECH
89
výrazům důlního inženýra, i tady měl pocit, že bude přistižen při neznalosti, zesměšněn a zneuctěn… Jenom ten, kdo mlčí, může působit zdáním moudrosti! Nakonec se (po dlouhém Markétině naléhání!) odhodlal přednést na pracovní poradě požadavek na rozšíření těžby. Pivovary potřebují peníze na investice a ty do nich lze přelít jedině z důlních tržeb! S nakyslým úsměvem vyslechl různé opatrnické námitky, že tam mohou být stará, zapomenutá důlní díla, že zkušení horníci říkají, že se tam už kdysi těžívalo, ale upustilo se od toho kvůli přemíře spodní vody… Teď nemůže ustoupit, teď musí všem ukázat, jak tvrdý je muž! Zachmuřil se a vrtěl hlavou: „Ne, ne, ne… Jestli jsou ještě nějaká ložiska východně od Chomle, směrem k Lučním rybníkům, byla by škoda je nevytěžit! Ano, to je mé poslední slovo!“ Poslední slovo! Běda, jak neodvolatelně to zní! Na počátku bylo slovo… Slovo tělem učiněno jest… Odpolední směna prorazila stěnu, dělící ji od zatopené chodby, a uvězněná voda, puštěná tak nenadále ze řetězu, se na ně vrhla jako řvoucí býk! Stačilo jediné Taussigovo slovo a propast pekel se otevřela, třináct utopenců žalovalo ze svých rakví, plačící černé vdovy vrhaly strašlivou kletbu k zamlženému pahorku Chomle, kde z přízračných par stoupaly ocelové kostry těžních věží… Horníci pohřbili své druhy do konejšivé náruče země, ale neusmířilo to jejich rozjitření, nezamířili ze hřbitova k hospodě, jak bývalo dobrým zvykem, ale jejich zástup pokračoval dál a dál, až nahoru k důlní bráně. „Jdou sem!“ křičel ředitel přeskakujícím hlasem do sluchátka telefonu, „jdou přímo sem, co mám dělat?“ „Zavřete bránu,“ řekl Taussig. „A požádejte o policejní ochranu!“
KONOPÍ V ZUBECH
90
Ty, Pane, jehož jméno je nevyslovitelné a na jehož přízeň jsem vždy spoléhal, ačkoliv jsem tě tak málo prosil, rozpomeň se teď na mne! Jak mám těm lidem vysvětlit, že jsem jim nechtěl ublížit, že rozšíření těžby mělo také jim přinést vyšší výdělky, že i já jsem vždycky toužil být jedním z nich, že jsem je chtěl už jako chlapec všechny pohostit okurkovým salátem? Roztřesení četníci, narychlo sezvaní z nejbližších stanic, přijeli na motocyklech se sajtkárami a někteří i na jízdních kolech, pušky jim v rozrušení málem padaly z rukou, dostali povel zaujmout linii před železnými mřížemi a nabít slepými náboji. Doufali, že postačí pouštět hrůzu a nedávat přitom najevo vlastní strach; bylo jich totiž proti tomu valícímu se davu až příliš málo. Po třech marných výzvách, aby se horníci zastavili a vrátili se domů, zavelel strážmistr: „Pal!“ Třeskla výstražná salva nad hlavy zástupu. Krajkoví kouře se propletlo tepanými krouceninami železných stonků na vstupní bráně. Ženské zaječely, chumel lidí se rozprskl jako skleněná koule po úderu kladivem, někdo volal o pomoc a někdo spílal: „Vy vrazi!“ Chlapec, který šel na okraji průvodu a pošvihával si vrbovým proutkem, cítě spíše vzrušující pachuť dobrodružství než tragické břemeno dění, zůstal osaměle stát v ušlapané suché trávě, jako by nemohl uvěřit, že slepá bohyně osudu právě vrhla hrací kostkou – a padlo jeho číslo! Cosi horkého mu roztrhlo košili na břiše a zmáčelo ji rudou barvou. Sesul se k zemi a jeho oči zmrtvěly; utkvělo v nich ohromení a úžas. Vyšetřovací komise nikdy nezjistila, který z četníků vsunul do zásobníku omylem ostrou munici, ani to, od čeho se mohla kulka vypálená do vzduchu odrazit zpátky k zemi. Ale zděšený Taussig uprchl do nejtemnějšího koutku své duše a třásl se tam hrůzou, protože tušil, že tenhle výstřel nepadl náhodou… A už vůbec nebylo náhodné, že kulka zasáhla desetiletého chlapce! Myšlenka tělem učiněna jest! KONOPÍ V ZUBECH
91
Přišla nepříjemná zima. Malé okénko Franckova podivného obydlí se potáhlo vrstvou námrazy, ale stěna od chléva hřála. Kateřina se o ni opírala zády, když strkala roští do syčícího plamene v nenasytné tlamě kamínek. Francek přicházel z práce až za tmy a ještě musel na dříví. V neděli šli oba, půjčili si vozíček a přivezli ho z lesa vrchovatě naložený kůrami a klestím. Z topiva udělali hraničku při jedné stěně, ale příští den už Kateřina zase smetala poslední úlomky větviček, kamna hladově poblikávala a Mráz, ten pitvorný skřet s červeným nosem, zvídavě nakukoval dveřmi i oknem: Mohu dál? Proti drzému hostu neplatilo nic jiného než řádně rozžhavený bubínek kamen. Kateřina při tom neustálém přikládání myslela na jaro, na to, jak přežijí zimu, jak potom bude všechno mnohem veselejší. Pak totiž začne Francek vstávat ještě dřív než teď, už někdy ve tři ráno s prvními kohouty, aby před nástupem na provaznickou směnu nabrousil kosu a posekal sedlákům louky (za ranní rosy se přece kosí nejlépe!), no, a ona si později přivydělá při sušení sena a hlavně během žní. Za léto by tak mohli dát dohromady dost peněz, aby si na příští zimu pořídili lepší podnájem. A bude to nutné, jestli chtějí mít děti. Nebude je přece rodit ve chlévě jako Panenka Maria! Kdyby tak rodiče věděli, kam se jejich dcera dostala! V dopisech, které psala domů na Šumavu, si však Katka nepostěžovala ani slůvkem; měla svou hrdost - a Andresové nesnášeli ufňukance.
KONOPÍ V ZUBECH
92
Bylo to někdy kolem Mikuláše, když se v kostelecké provazárně stavěl sládek Čihák. Vypadal jako myslivec ve svém zeleném kloboučku se sojčím pírkem a s dvojicí dychtivě větřících křepeláků na dlouhém řemeni. Myslivost byla pro něj stejnou vášní, jako dobře vykvašený ležák. A v obojím prý byl odborníkem nad jiné. Své psy teď uvázal k plotu poblíž vrat a zmizel v kanceláři, kde měl nějaký dlouhý a důvěrný rozhovor s panem šéfem. A pak nečekaně zašel do dílny za Franckem. „Mám ti vyřídit pozdravy od matky,“ řekl. Francka to překvapilo. „Kdy jste s ní… mluvil…?“ „Posluhuje a uklízí na naší správě chmelnic v Újezdský Huti… To víš, musí nějak vydělávat na živobytí. S otcovou invalidní rentou by nevystačili.“ Francek pocítil ve sládkově odpovědi osten výtky. „Že děkuju,“ řekl a uhnul pohledem, „a že jí taky pozdravuju.“ Chtěl se otočit zpátky ke stroji, ale Čihák ho zarazil: „Ještě něco. Tohle matka posílá… jako dárek pro nevěstu.“ Krabice v hnědém papíru. Francek ji rozpačitě, téměř bázlivě uchopil oběma rukama. Přešlápl, nevěděl, co by měl říct. Čihák si toho dobře povšiml a pousmál se. „A mám se tě taky zeptat, jestli prej víš, proč se tvůj otec každej den dívá na kosteleckou silnici?“ „Asi čeká, že někdo přijede. Ale ať se maminka nezlobí, já to nebudu. Já ne!“ Čihák pokrčil rameny, ušklíbl se a šel odvázat své nedočkavě poštěkávající psy.
KONOPÍ V ZUBECH
93
V ošklivém hnědém papíru se skrývala kulatá krabice a pod jejím víkem bílý klobouček, zdobený širokou zelenou pentlí a umělými třešněmi. Katka si ho hned vyzkoušela, točila se a dívala se na Francka přes rameno unylým pohledem, chodila houpavým krokem sem tam mezi kamny a slamníkem, několikrát se přeptala, jak jí to sluší, reptala, proč nemají zrcadlo, a snažila se alespoň něco vyčíst ze svého odrazu na okenním skle. Ta očividná radost z matčina dárku Francka potěšila. Současně se však podivoval, kde Hanka vzala peníze na takovou zbytečnost. Pak ho napadlo, že to bude zřejmě něco z vyřazené garderoby paní sládkové Čihákové, něco, co už v lepší společnosti přestalo být dávno módní, a čím milostivá obdarovala posluhovačku. „Zajdeme za tvojí maminkou,“ rozhodla se náhle Kateřina. „Slušelo by se poděkovat… A usmířit se…“ „Uděláme to,“ zamumlal Francek, „ale až na jaře… až poleví ty mrazy. Teď musím na dříví… Nebo do rána zmrzneme…“
Šimeček už neměl jen obyčejnou dílnu, Šimeček měl továrnu. Na dubovém špalku, jehož letité dřevo zčernalo olejem, kraloval naftový motor firmy KOLBEN-DANĚK. Od něj se jako paprsky rozbíhaly svištící řemeny; transmise a převody poháněly čtveřici dosud nevídaných provaznických strojů. Francek brzy pochopil, jak s těmi obludami zacházet; možná měl otec pravdu v tom, že neoplýval zrovna šikovností (ač mu za ty roky provazničiny leccos přešlo do prstů), ale především byl, jak se říká, hlava otevřená. V ten čas se roztrhl pytel s neobvyklými zakázkami. Šimeček se objevoval uprostřed dílny a říkal bodře: „Pojďte dát hlavy dohromaKONOPÍ V ZUBECH
94
dy, co s touhle objednávkou…“ Provazníci si třeli nosy, mnuli brady, masírovali čela, hnětli ušní lalůčky, rozvážně se šťourali v zubech a zamyšleně plivali na podlahu, ale nakonec většinou začal Francek: „No, já bych řek, že když přidáme šedesát čísel na každý straně, že by to mohlo vyjít…“ Zkusili a vyšlo. „Máš u mě prémii!“ pleskal ho Šimeček po zádech tak bujaře, že Francek sotva lapal po dechu. Jaká škoda, že do výplaty pan šéf na svůj slib vždycky (nejspíš nějakou nešťastnou shodou okolností) zapomněl! Práce bylo nad hlavu a dny čím dál kratší; ve skomíravém světle několika u stropu zavěšených petrolejek se pohybovaly černé stíny provazníků po svých neměnných drahách, dopředu a dozadu, od hengrštantu k mašině a zase zpátky (snad už měl každý z těch couvačů vyšlapánu v udusané hliněné podlaze svou cestičku!) Ten zadní svíral prameny mezi prsty jako karty při mariáši a do čtveřice jejich hladkých těl vkládal jednu ježatou duši z cupovaného odpadu - a Francka napadlo, že duše některých zlých nebo nešťastných lidí jsou právě takovým odpadem, něčím, co zbylo na světě z nedokončených osudů a promarněných příležitostí; pomyslel na to, ale hned to pustil z hlavy, protože se musel soustředit, protože právě docouval ke svému hengrštantu, k tomu masivnímu litinovému stojanu, a zaklesl na jeho háčky konce svých pramenů. Sotva je protizávaží napnulo, zatáhl za rychlostní šňůru, která na dálku pohnula vidlicí a ta přehodila poháněcí řemen z drážky volnoběžného kola do drážky kola zabírajícího. Háčky skočily do ozubu, rozběhly se ve svém vrtivém tanci, Francek nasadil léru, pustil větší rychlost a šel zase kupředu, vedl léru, toho věrného koně s rýhovanými boky, toho přeorávače zaprášeného políčka, jež tvořilo jeho každodenní svět, šel s jednou rukou na léře a s druhou připravenou ve střehu, aby včas trhl šňůrou nad svojí hlavou a vyhodil rychlost (kdyby to neudělal ve správnou chvíli, provazy by mu u oček vylétaly a po-
KONOPÍ V ZUBECH
95
praskaly). A že už neměl žádnou třetí ruku, držel odměřenou dávku konopí v zubech. Den začínal tmou a končil tmou, mezi tím sinavé světlo a přísvit červánků, v němž okna dílny hořela jako dvířka tavicích pecí. „Ty červánky jsou na velkej mráz,“ řekl někdo. Doma našel Francek tmu a zimu. Na stole kus hnědého papíru, poslední zbytek z matčina dárku, přizdobený úhledným Katčiným rukopisem: „Odjela jsem domů. Už tu dál nemůžu bejt. Bratři pro mne přijeli. Nezlob se. A snaž se mě pochopit. Na jaře se vrátím! Určitě! Čekej! A věř mi! Moc a moc tě líbám. Tvoje Kačenka“. Zůstal sedět v kabátě a čepici, civěl tupě na písmena, jako by nechápal jejich smysl; věděl jenom, že ho celé tělo bolí od práce, každý sval připomíná své zásluhy, jazyk se ježí zabodanými konopnými osinkami, v plicích chrastí nastřádaný prach a zuby, poznamenané kdysi koňským kopytem, trčí z dásní jako nepřátelské žhavé jehly. Co se tu dnes odpoledne přihodilo? Inu, stalo se, co nikdo nečekal: do chlévního bytu z ničeho nic vstoupili dva statní hromotluci, dva mladí Andresové, které rodina vyslala, aby prověřili, jaké má jejich sestra živobytí. Nikdo později nepřiznal, odkud vlastně přišlo upozornění, že s Katkou není něco v pořádku; jen jednou se Hanka Routová bezděky podřekla, když v jakési souvislosti prohodila: „Jo, holka, tenkrát za tý strašný zimy v třiadvacátým jsem ti možná zachránila život.“ Každopádně, když Katčini bratři vešli nízkými dvířky do místnosti, ustrnuli. Kamna byla studená a vyhaslá, nikde ani kousek dřeva na topení; jen škvírami v zadní prkenné stěně se dovnitř drala pára a srážela se pod klenutým cihlovým stropem v podobě bělavé mlhy, která orosila omítku, měnila se v odkapávající krůpěje a namrzala do jinovatky, obrůstající všechny stěny jako bělostné lišejníky. Katku zprvu neviděli, mysleli, že není doma; teprve pak si uvědomili chvějící se hromadu peřin a hadrů, pod nimiž se choulila.
KONOPÍ V ZUBECH
96
Byla zmatená a překvapená; prý asi před hodinou spálila poslední třísku, zrovna chtěla vyrazit k lesu na další dřevo, ale udělalo se jí najednou zle, taková divná slabost, závrať a nutkání na zvracení, musí se dát dohromady, jen na chvilku si lehla, přikryla se vším, co tu našla, za chvíli to bude zase dobrý, žádnej strach… „Zbal se,“ přerušil starší z bratří její nesouvislé výklady, „za hodinu nám jede vlak do Klatov.“ „Musím počkat na Francka…“ „Je to poslední vlak!“ „Nemůžu svýho muže nechat…“ „A on tě mohl nechat? Tady? V chlívě? Jestli chceš, zajdeme za ním do dílny. A něco mu řekneme! Pěkně od plic!“ Katka se polekala: dobře si všimla, jak bratři zatínají své těžké pěsti, podobající se kladivům, a jak si opovržlivě odplivují. „Proboha, radši ne! Počkejte chvilku, napíšu mu pár slov…“ Tak se stalo, že Francek osaměl. Neměl kam jít, kam ustoupit… Ochromil ho pocit, že všechny jeho plány se hroutí, že znovu dostal kopanec od ďábelského černého hřebce, jenž svým kopytem s nelítostnou pravidelností rozbíjí ony křehké duhové koule, které snad ani nejsou ze skla, ale z mrazivého ledu… Nezbylo mu než pracovat, hledat v práci zapomnění, nechat se jí pohltit, zaplést svou chatrnou duši mezi čtyři prameny provazů, pevně, přepevně ji omotat konopnými vlákny… Byla to nejhorší zima v jeho životě. Do rána mu zamrzla voda v umyvadle i kafe na plotně. Kraj ztuhl do podoby olovnatého krystalu, pod nohou pukalo sklo, ale žádný zvuk nebyl dost hlasitý, aby porušil zahlušenost nebe a země. K nohám mu docela neslyšně spadlo několik mrtvých sýkorek, ležely tam na sněhu s bezmocně roztaženými křídly a zdvíhaly zkroucené pařátky k nafialovělému nebi… KONOPÍ V ZUBECH
97
Naštěstí i po té nejkrutější zimě musí přijít jaro, a tak najednou z ničeho nic všechno roztálo a právě tak z ničeho nic před vraty, nad nimiž se skvěl nápis JOSEF ŠIMEČEK – PROVAZNICKÉ ZBOŽÍ – VÝROBA A PRODEJ, čekala Kateřina. Francek se zastavil a díval se na ni s nedůvěrou, protože jeho oči byly dosud plné zmrzlých ptáků. „Ztloustla jsi,“ řekl nakonec chraptivě. Kateřina se rozesmála a její smích zvonil jako potůček pod pukajícím ledem. „Ta moje tloušťka je hrozně živá! A co nevidět mě opustí! V podobě chlapečka… Nebo holčičky…“ „Ne?“ „Ale jo!“ „A… a už… tady zůstaneš?“ „To víš, že zůstanu! Protože si postavíme dům. Vlastní a úplně novej dům! Otec mi půjčil nějaký peníze, a tak jsem hned koupila pozemek. Krásný místo, uvidíš, že se ti bude taky líbit!“ Ten obraz v ní zůstal vepsán jako příslib ráje: Voní tam kmín a kouř a slunce klouže do narůžovělé mlhy nad nedalekým rybníčkem, z jedné strany je silnice, hlavní silnice, po níž míjí svět, budou tam jako ve strážním domku, uvidí všechny příchody a odchody herců, co vyfasovali nějakou roli v tomhle městečku, no, a z druhé strany se klikatí k Matčině hoře polní cesta, je plná červených kaménků a po dešti po ní lezou celé zástupy červených slimáků, nadarmo se nejmenuje Červená cesta… Je tak nádherně bláznivá, říkal si v duchu Francek, právě proto ji mám rád, že je tak nádherně bláznivá. Proč jsem si pověsila na krk takovýho troubu, říkala si v duchu Kateřina, takovýho budižkničemu, takovýho mouchysněstesimě, stojí jako tvrdý „Y“ a čučí na mě jako špatně vyřezanej svatej! Na-
KONOPÍ V ZUBECH
98
darmo jí otec Andres nepřipomínal: „Jen trp, máš, co sis nadrobila! Já ho prokouknul hned napoprvý a říkal jsem ti jasně, že je to jen pleva!“ Možná, že se vrátila hlavně proto; nechtěla, aby otec měl pravdu.
Hanka se vyhýbala, jak jen mohla, trapným zmínkám o své dceři; moc dobře postřehla výraz zadostiučinění v rádoby soustrastných tvářích sousedek („…tak si Routová myslela, že bude v teple za selskou pecí, ale Pánbůh ještě ví, co je to spravedlnost!“) Francek nebyl v Jirmalově statku od těch dob, co jeho sestra ovdověla. Překvapilo ho, jak za pouhé čtyři roky všechno zchátralo. Dvířky v bráně musel pořádně škubnout, aby zarezlé panty povolily. Na dvoře bodláčí a lopuší vzrostlé jako les. Nejistě se ohlédl po matce. „Tady… ještě pořád… doopravdy… Anežka…?“ Hanka přikývla s pevně semknutými rty. Naznačila mu, aby šel dál, aby odvážně prošlapával cestičku tou divoce bzučící zelenou spletí.
KONOPÍ V ZUBECH
99
Anežku našli uprostřed mrňavé a tmavé světničky, kde krmila motýla. Ten motýl byl krasavec, jemuž se říká paví oko; způsobně seděl na okraji hliněné misky a spouštěl svůj spirálovitě stočený sosák do povidel, rozpuštěných v trošce vody. „Anežko…“ „Musíš na ni víc křičet,“ řekla Hanka, „špatně slyší.“ „Anežko!!!“ Motýl polekaně zatřepal křídly a bledá, vyzáblá Anežka, která svou olysalou hlavu skrývala pod šátkem uvázaným na způsob turbanu, tázavě vzhlédla: „Chceš něco, Francku?“ „Já? Proč jako?“ „Každej něco chce. Vždycky. Nebo snad ne? Nechceš po mně nic?“ „Ale jo… chtěl bych…“ „Tak vidíš!“ „Říkám jí, aby bydlela u nás,“ šeptala Hanka Franckovi horce do ucha, „říkám jí to, ale kdepak, jako bych mluvila do dubu. Je tvrdohlavá po otci.“ „Chci stavět dům!“ vykřikl Francek. Dům? Nový dům? Kde se bere ta neustálá posedlost novými začátky?, pomyslela si Anežka. Vždyť je to tak únavné, tak hloupé… Všechno to těkavé, bláznivé hemžení světa před kamennou zdí… Zeď se zvolna rozpadá, vyhřívají se na ní ještěrky a zlátnou metličky ostřičných klásků – ale za ní zraje zelené ticho, hebké jako samet a sladké jako hraběnčina touha po hruškových povidlech. Jak by musela být dnes ta dáma v bílém klobouku stará? Sto let? Dvě stě? Možná, že i před branou bývalého Jirmalova statku se jednou zastaví hlouček zvědavých děvčat a budou si tajemně šeptat: Tam uvnitř, tam přebývá stařena, která zažila všechny hrůzy KONOPÍ V ZUBECH
100
lásky, zahodila mládí i krásu, teď krmí motýly a žije věčně, protože zapomněla na Čas a Čas zapomněl na ni… „Dědeček míval takový hodiny s kukačkou, nevíš, Francku, kam se poděly?“ „Nepamatuju si na žádný hodiny, ale potřeboval bych…“ „Dlouho visely v jeho vejminku,“ podotkla Hanka (a přitom zrudla, jako by byla přistižena při tajení dávných hříchů), „byl to starej křáp, už ani nevím, kdo je vyhodil.“ „Potřeboval bych…“ pokoušel se prosadit Francek. „Zbytečně křičíš,“ řekla Anežka, „copak jsem hluchá? Všichni bysme něco potřebovali. Jenže už je pozdě, víš, už je na všechno moc pozdě. Pravda, válely se tu kdysi nějaký peníze, jenže nebožtík Jirmal měl tolik dluhů a příbuznejch a vůbec… jako když foukneš do mouky…“
Martin zrovna seděl na své oblíbené lavičce před chalupou a díval se na kosteleckou silnici. Dřímota mu tížila víčka, snad viděl v té mírně stoupající zatáčce, za níž se počíná dálka neznající mezí, něco útěšného, neboť rty mu zvlnil úsměv. Otevřel oči a měl před sebou Francka. „Tak jsi přece přišel,“ povzdechl s uspokojením, dosud ve vlahém stínu svého snového úsměvu. Francek si odkašlal: „Jak se máte, otče?“ „Dobře,“ řekl Martin, „výborně, skvěle.“ Hanka ani nedýchala napětím. „Chce stavět dům. V Kostelci.“
KONOPÍ V ZUBECH
101
„Stavět dům?“ Martin vstal z lavičky, musel se opřít rukou, neboť se trochu zapotácel, vstal, ale přesto se díval na Francka z podhledu (Proč ho všechny děti musely přerůst? To mu snad dělají schválně!) „Stavět? Víš, co to stojí, víš, jak se zadlužíš? Taková blbost, stavět v dnešní době! A tady chalupa chátrá, střecha by potřebovala spravit a mně už se na žebříku točí hlava… Tady máš chalupu, tady můžeš bejt! Stavět v městě! Kam chodíš na ty panský choutky? To ta tvoje ti takhle blbne hlavu?“ „Mám tam práci,“ páčil Francek slova z trpce sevřených úst, „dobrou práci. Nebudu přece dojíždět takovou dálku…“ „Práce se najde všude. Nevymlouvej se. Chceš bejt ode mě co nejdál. Tak si buď! Ale taky ode mě nic nechtěj!“
Toho večera seděl Martin před vrátky dlouho do tmy. Hanka si pro něj musela přijít. „Pojď už, prochladneš.“ Neodpověděl. Hlavu měl skloněnou na prsa a dlouze, trhaně vdechoval. Hanka se polekala: „Je ti špatně?“ Dotkla se jeho tváře a ucítila divnou vlhkost na prstech. Nezvyklá vláha pramenila z koutků Martinových očí a zachycovala se mu na vousech jako rosné krůpěje.
KONOPÍ V ZUBECH
102
Úzká loučka mezi kosteleckým hřbitovem a potokem, navazující přímo na Šimečkovy pozemky, patřila sedláku Boučkovi. Původně se používala jako veřejná cesta, pak ale byla opuštěna a zarostla lopuším a kopřivami. Pantáta ji už ani nekosil; uprostřed prosychající džungle se tam jako vráskami zbrázděná stařecká tvář zdvíhalo průčelí chátrající stodoly. Tenhle zapomenutý a zbytečný kousek země potřeboval Šimeček získat, aby mohl realizovat své smělé plány na rozšíření podniku. Ke snům o jednopatrové hale s rovnou střechou ho přivedl kalendář firmy BAŤA, kde na barevně kolorovaných obrázcích úspěšný švec předváděl, jak se staví po americku. Šimeček se od té chvíle několikrát denně zastavoval na bodláčím zarostlé Boučkově louce, díval se na ni s přivřenými víčky a v duchu si tam představoval podivuhodný, velmi dlouhý (aby se v něm mohla plést i ta nejdelší lana!) kvádr z neomítnutých režných cihel, jenž svými obrovskými okny, řazenými jedno vedle druhého a oddělenými jen tenkými sloupky, bude vypadat jako nějaký vlak, připravený k daleké cestě do neznáma. Vizí moderní provaznické továrny se Šimeček natolik nadchl, že si hned nechal vypracovat plány od jednoho pražského architekta, který jezdíval do Kostelce na letní byt. Všechno bylo na nejlepší cestě - objevil se však jeden malý zádrhel. Sedlák Bouček nechtěl svou louku za žádnou cenu Šimečkovi prodat, neboť svého souseda miloval jak osinu za krkem. A Šime-
KONOPÍ V ZUBECH
103
ček o něm zase na oplátku tvrdil, že má Boučka rád jako žhavý uhlík v botě. Nakonec těch pár metrů bodláčí a zříceninu stodoly koupil Francek! Překvapuje vás to? Divíte se, kde vzal peníze? A k čemu to mohl potřebovat? Ano, správně tušíte, že ho k té transakci navedl Šimeček. „Jsme krajani, jsme málem příbuzní… Jen řekni, kdo tě oženil?“ promlouval k Franckovi naléhavě a jemu nezbývalo, než přisvědčovat. „Slyšel jsem, že chceš stavět dům,“ kul dál Šimeček železo, dokud bylo žhavé, „a to se ti náramně hodí. Vlastně máš obrovský štěstí, že se ti objevila právě takováhle možnost! Jen si to představ: Když zbouráš tu Boučkovu stodolu, získáš spoustu pěknejch cihel a trámů… to se ti vyplatí, protože novej stavební materiál je dneska šíleně drahej… a já ti to všechno přenechám úplně zadarmo jako odměnu za tuhle službičku… Nic se neboj, proběhne to jenom formálně před notářem, dáš svůj podpis na kus papíru, zaplatíš Boučkovi penězi, který ti na to dám já – no, a pak mi ten pozemek jako prodáš, zase to bude všechno jenom na papíře…“ Franckovi šla z těch řečí hlava kolem. Musel uznat, že pan šéf má pravdu. Nemenší pravdou ovšem bylo, že Francek na té transakci prodělal (na nějaké dani a procentech, kterým ani zbla nerozuměl) a připadalo mu hloupé, přiznávat se ke své nevědomosti; raději chápavě přikyvoval a sahal do peněženky – a pak to všechno pečlivě tajil před Kateřinou, aby se mu nevysmála. Navíc dostal Francek ultimátum – do června musela být stodola zbouraná a pozemek vyčištěný. A tak zatímco Šimeček si upřesňoval plány a v neděli chodil s geometry, kteří nahlíželi do teodolitů, přenášeli sem tam pruhované tyče trasírky a zatloukali do země kolíky, Francek zalitý potem a kuckající ve zvířeném prachu strhával krumpáčem zdi, otloukal kladívkem maltu z cihel a nepoškozené cihly rovnal do vozíku. Když měl vozík vrchovatě naplněný, sevřel vojku a vlekl ho blátivou cestou nahoru kolem hřbitova a kostela, podél zámecké aleje
KONOPÍ V ZUBECH
104
a Železitých lázní, až na opačný konec městečka, kde se otvíral daleký výhled do polí a k temné Matčině hoře. Čapské rybníky se leskly v jejím stínu jako skleněná zrcátka pohozená do trávy. Na vrcholu pahorku se Francek na chvíli zastavil, aby nabral dech. Nad vlnícím se osením vrzali skřivani a vlahý jižní vítr mu vysoušel orosené čelo. Zaslechl vzdálené zahoukání vlaku a ten zvuk v něm probudil nostalgickou náladu. Očima hledal ohnivého dráčka a brzy ho spatřil, jak se zvolna sune pod lesem na protilehlé straně údolí. Oblaka černého kouře, chrlená lokomotivou, která musela v tomto úseku překonávat značné stoupání, se tam zvolna rozpouštěla v modravém jiskření dálek. A ještě jiný kouř se snažil napodobit načechraná jarní oblaka; tenhle byl bělavý, vonící smolným dřevem, a přímo na úpatí stráně se valil z mohutného cihlového komína, jenž byl ze tří stran obklopen podivnými přístavky a pavláčkami. V okolí nezvyklé stavby si Francek povšiml jakýchsi kádí, a také přístřešků s policemi, jež byly zaplněny vyrovnanými řadami drobných předmětů. Na tu dálku nemohl rozeznat, co to vlastně je, ale moc dobře věděl, že tam stojí zástupy podivných bytůstek, stvořených z hlíny a vody, stojí a pokorně čekají, až slunce vysuší jejich mokrá těla… Pustil se s vozíkem strmou pěšinou dolů, brodil se hlubokým červeným blátem, klouzal a měl co dělat, aby svůj těžký náklad ubrzdil. Na loučce sevřené mezi polní cestu a širší, udusaným štěrkem zpevněnou silnici, jen kousek od podivného dýmajícího komína, stála Kateřina s vypouklým břichem brzké rodičky a už zdaleka na něj mávala. „Co to má znamenat?“ podivil se Francek, když zjistil, že uprostřed jejich pozemku se vrší hromada vlhké hlíny a pod ní se otvírá černá díra do země. „To nic,“ usmála se Kateřina, „to je jenom… kukačka.“ „Cože?“
KONOPÍ V ZUBECH
105
„Kukačka! Dovolila jsem, že tu může hrabat. Stejně má bejt podle plánku právě v těhle místech sklípek.“ „Kukačka… hrabat…“ opakoval nevěřícně Francek a nebyl si jistý, jestli jeho žena žertuje, nebo se už dočista zbláznila. Co všichni mají s těmi kukačkami? Sestra Anežka se také nedávno ptala na nějaké hodiny s kukačkou… Jako v odpověď na jeho myšlenky se od lesa ozvalo naléhavé kukání. A v téže chvíli se z jámy vynořil vychrtlý chlapík s pichlavýma očima a úzkou kozlí bradkou. V ruce měl lopatu a jeho plátěné šaty byly potřísněné načervenalou hlínou. „Dobrej den,“ vycenil zaječí chrup v širokém úsměvu. „Co… tu… děláte?“ vykoktal Francek. „Nezlobte se, že jsem k vám takhle vpadnul. Ale vaše žena byla tak hodná a nechala mě, abych se postaral o vaši hlínu. Vy byste ji vyvezli někam do hory – a pro mě je takováhle jemná, mastná hlína přímo lahůdka, je základem mýho živobytí! Já jsem hrnčíř,“ dodal, když zaregistroval Franckův zmatený výraz, „patří mi tady ta pec vedle, takže budeme sousedi.“ Otřel si ruku do kalhot a napřáhl ji k Franckovi: „Jmenuju se Kukačka.“
KONOPÍ V ZUBECH
106
Markéta von Bürnow prodala kostelecký pivovar sládkovi Čihákovi; teprve později se dozvěděla, že Čihák si na tu transakci půjčil peníze od Šimečka. A tím pádem se ten provaznický chytrák oklikou dostal k tomu, oč od začátku usiloval! Strčil své špinavé prsty do jejích pivovarů – a jak znala Šimečkovu náturu, bylo jí jasné, že už neucukne, ani kdyby ho přes ty prsty tloukla. Nezbývalo jí nic jiného, než mlčky spolknout tuhle trpkou pilulku. Když se ale přiblížil den narozenin Šimečkovy manželky, Markéta si s velkou škodolibostí objednala z katalogu svého dodavatele papírnického zboží ten nejkýčovitější blahopřejný list, plný rozkošně růžových zlatovlasých děvčátek s andělskými křidélky, rozverně rozhazujících po okrajích drahého ručního papíru vodopády květů a ovocných plodů z přeplněných rohů hojnosti. Dojemnými slovy, jaká se hodí do mravoličných románů pro paní a dívky, vepsala mezi andělské víření tklivé přáníčko k tetiččiným sedmdesátým pátým narozeninám. Tu sedmapadesátku patřičně zdůraznila, přidala cosi o konečně nalezeném manželském štěstí a nenápadně podotkla, že tetino jméno Hyacinta jí připomíná onu nezdolnou vodní rostlinu, kterou, když se jednou zakoření, už není snadné vyhubit. Zatímco se podnikavá Markéta zabývala rodinnými pletichami, její manžel Taussig utekl k jiné Markétě, k ženě ideální a bělostně chladné, jejíž obnažená mramorová ňadra nechal vyčistit od nánosu mechů a lišejníků. Ano, vila MARKÉTA, dosud opuštěně chátrající nad břehem Kosteleckého potoka, ho svojí osamělostí okouzli-
KONOPÍ V ZUBECH
107
la. Tady konečně nalezl vysněné útočiště před hlučným a nepřátelským světem! A nebylo to jen tak ledajaké útočiště: kdyby se Markéta více zajímala o skrytý duchovní život svého manžela, kdyby se někdy za ním vydala do Kostelce, možná by ji překvapilo (nebo zdrtilo!) poznání, že čas se stáčí do oblouku a mnohé věci se vrací na svá původní místa, neboť na verandě, mřížované pruhy světla a stínu, by opět zastihla spikleneckou společnost mužů, posedlých jakýmsi mystickým snem. Právě toho slunečného rána, kdy rozechvělý Francek očekával významnou rodinnou událost, pořádala kostelecká skupina Hermetického řádu Zlatého úsvitu ve vile MARKÉTĚ zasvěcovací rituál pro nové členy. Vykoupaní, vyhladovělí po celodenním postu a oblečení do dlouhých černých říz, hleděli s nadějí a rozechvěním ke svému Mistru (jímž byl místní zvěrolékař – mimochodem, právě od něj koupila Kateřina zahradu u Červené cesty). Jenže kdo by myslel na tak přízemní věci ve chvíli, kdy noví adepti – zvaní zelatoři – vstupují do chrámu? Uprostřed zatemněné haly se velebně tyčil černý oltář (vznikl z obyčejného stolu pokrytého tmavým přehozem) a jediným světlem, které ho ozařovalo, byl blikavý plamen olejové lampy, jejíž skleněný cylindr obalili červeným papírem. Kolem oltáře byly do čtyř světových stran rozloženy diagramy Cherubů a Mocností, nechyběl obřadní meč, hůl, miska se solí, bochníček chleba a sedmiramenný svícen. Taussig se chvěl stoupajícím vzrušením, všechny ty magické předměty se mu míhaly před očima v pomalém přízračném tanci, cítil, že konečně se dostává k onomu nejhlubšímu zdroji lásky, úplně jiné lásky, než je všechno, co si doposud pod tímto pojmem představoval. Ano, říkal si v duchu, můžeme spasit svět; ne nějakou revolucí, ne ošklivým násilím nebo duchovním nátlakem, ale proměnou nejhlubších vibrací vesmíru, očištěním psychických mechanismů člověka a jejich opětným propojením se čtyřmi základními živly. Mezi dvojicí dřevěných sloupů, bílým a černým, vstupoval sice bohatý, ale přesto zmatený, ustrašený, tlustý a ošklivý žid Taussig
KONOPÍ V ZUBECH
108
na stezku kněze hebrejských mysterií, aby odhalil skrytou symboliku prastarého svatostánku na poušti, onoho prvního kabalistického chrámu Malchut. Jak ubohá mu proti tomu připadala povrchní víra v Zákon a vykonávání mechanických rituálů v kostelecké synagoze, jimž doposud podléhal, ačkoliv je nebral nijak vážně; ba dalo se říci, že dokud nepoznal toto skutečné duchovní zasvěcení, býval spíše pohanem než pravověrným synem Izraele… Mistr nakreslil špicí hole do vzduchu zažehnávací pentagram. Hluboké, tlumené hlasy mužů se počaly slévat do monotónní, a přesto vnitřní naléhavostí prosycené modlitby gnómů. Taussig pomyslel na Chomli a na své nešťastné horníky, když s dvanácti druhy společně recitovali: „Ty, jehož jméno otřásá oblouky světa! Ty, jenž skrýváš pod zemí, v království drahokamů, úžasné semeno hvězd! Ty, jenž dáváš sedmi kovům protékat žilami skal, Králi sedmi světel, Ty, jenž odměňuješ dělníky pod zemí, veď nás do žádoucí říše jasu! Bdíme a pracujeme bez ustání a doufáme při dvanácti kamenech Svatého města, při zakopaných talismanech, při magnetické ose, která prochází středem Země, ó Pane, ó Pane, ó Pane! Měj slitování s těmi, kdo trpí!“ A Mistr jim pak ukázal znamení zasvěcenců, velký fylfotský kříž, sluneční svastiku s rotujícími zahnutými rameny, jež je stylizovaným obrazem prvotního víření na počátku věků…
Francek stál u spřádacího stroje; před jeho očima rotovaly desítky malých špulek, na něž se navíjela lanka splétaná z tenké lněné příze. Bílé paprsky se jako pavoučí vlákna sbíhaly ze tří dřevěných bubnů a on pomocí výkyvného železného rámu usměrňoval jejich nekonečné proudění… Jako by se díval do čeřícího se potoka, jako
KONOPÍ V ZUBECH
109
by slyšel bublání vody, kterou hastrman rozčesává kamennými hřebeny… Sevřela ho úzkost, měl pocit, že se o něj pokouší závrať. Cosi se pohnulo a celý svět se zachvěl. Snad špatně jedl a snad na dnešek v noci moc málo spal… Nechtělo se mu ráno do práce; na Kateřinu přicházely porodní bolesti. Hrnčíř Kukačka slíbil, že se o ni postará, že ji nechá v teplém, ovčí kožešinou vystlaném pelíšku za vyhřátým komínem, na měkkém lůžku mezi prosychajícími džbánky a mísami, pod dohledem dvou tuctů poťouchle se šklebících trpaslíků a nemenšího počtu obtloustlých andělíčků, že až nastane ten správný čas, zavolá bábu a v případě potřeby i doktora. Bylo dobré, že našla prozatímní útočiště v bezpečné a suché hrnčířově dílně, kde vládl vlídný mír, kde nepáchl hnůj, nebzučeli krvelační ovádi a neryčely věčně hladové krávy… A bylo neméně dobré, že Kukačka za tuhle službu nic nechtěl, že prý se cítil bohatě odměněn hlínou ze zahrady… Ta jejich zahrada byla zatím pustá a nesličná, bez ovocného stromoví – a přesto již v ní dřímal příslib budoucího ráje. A Francek viděl, že všechno, co učinili, bylo dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. Najednou se ho zmocnil podivný neklid. Rozhlédl se a zjistil, že všechny oči v dílně se upírají na něj. „Co je?“ zeptal se nejistě. „Kolik dáš štamprdlí?“ „Proč?“ „No, kolik?“ (Zdá se, že to nebude zlá zpráva, jak se zprvu ulekl.) „Třeba metr, tak co je?“ „Jseš otcem. A je to kluk!“
KONOPÍ V ZUBECH
110
Toho jara začalo do chalupy v Újezdské Huti zatékat. Hanka odsunula stůl a na udusanou hliněnou podlahu uprostřed světnice postavila škopíček. Od rána do večera do něj s hlasitým žblunkáním dopadala kapka za kapkou. Martin se strnule díval, jak jim neúprosná voda odměřuje čas, ale nepromluvil ani slovo. Ponořil se do hlubokého mlčení a na manželčiny otázky neodpovídal. Hanka cítila, že vzdal svůj život, že už je mu všechno jedno, protože prohrál. Trpně čeká, až chalupa spadne, až se na ztrouchnivělou hromadu trámů a plesnivých došků sesune prkno s opršelým a téměř již nečitelným nápisem MARTIN ROUTA – PROVAZNICKÉ ZBOŽÍ VŠEHO DRUHU. Snad tiše doufá, že on sám zůstane navěky pohřben pod touto mohylou, pod náhrobkem svého zmarněného života… Kam se poděla ta obrovská vůle, která jí kdysi tak imponovala? V tyto dny si často vzpomněla, jakou jistotou se tenkrát pro ni, pro sirotka daného na výchovu k cizím lidem, pro vyjukané ptáče vypadlé předčasně z hnízda, stal ten vážný a cílevědomý mladík Martin. Co z něj po letech zbylo? A co zbylo z rodiny? Z neblahého dědictví bláznivého Maxmiliána? Kam zabloudil Tomeš? Jaká hrozná kletba spoutala Anežku? A kolik naděje zůstalo Franckovi? Chápala, že bude nutné přinést poslední oběť.
KONOPÍ V ZUBECH
111
Jak je to stále stejné! Krabatá tvářička novorozence jako by zrcadlila vrásky budoucího starce. V bradavce prsu nalitého mlékem je pro něj veškerý smysl bdění a veškerá sladkost snů; je večer a človíček usnul ve velkém proutěném košíku. Hrnčířská pec na něj vrhá mámivou hru tygřích stínů a na dosah má pokojně oddechující matku, odpočívající na rozprostřené beránčí kůži… Hrnčíř hnětl v kádi novou hlínu a něco nesouvisle bručel ze svého kouta. Plamen svíčky se zmítal a komíhal, tančil jako přízračný had, neboť Francek na stole pod svícnem způsoboval průvan usilovným obracením listů v katolickém kalendáři. Nehodlal dávat děcku jména příbuzných; jednoho poctíš a druhý se nadosmrti urazí! Těžké pořízení! Vždyť teprve pojmenováním se tvor dostane do lidského světa, ať už je to pes, koza, špaček či dítě… „Jak se jmenujete vy?“ zeptal se hrnčíře. „Ále,“ ozval se nevrle Kukačka do pleskotu hliněného těsta, „Bohuš mi říkají, jenže ve skutečnosti mám šílený jméno: Nabuchodonozor!“ „Cože?“ „Jo, už je to tak. Nesnaž se to opakovat, nebo si zlomíš jazyk. Člověk holt nemůže za svý rodiče…“ „Z toho mám taky strach. Aby mi pak děti něco nevyčítaly. Člověk nikdy neví, na co důležitýho zrovna zapomněl.“ „To je fakt,“ povzdechl hrnčíř. „Můj otec zapomněl i na to, že existuju! Byl nenapravitelnej tulák. Máma pořád čekala, že se jednoho dne vrátí… A samozřejmě, že čekala marně. Neozval se, na dopisy neodpovídal… Umřel někde v cizině, ani nevíme kde… Zů-
KONOPÍ V ZUBECH
112
stalo mi po něm jenom to divný jméno… Ale nechme toho! Copak váš provaznickej cech nemá nějakýho svatýho patrona?“ „Na starej cechovní korouhvi, co je uložená v Plzni, máme vyobrazenýho svatýho Posthuma, jak plete provaz.“ „Posthumus! To ti řeknu, to je tedy jméno! To už je skoro lepší ten můj Nabuchodonozor.“ „Taky svatýho Floriána považujeme za našeho patrona, protože ho shodili do řeky s provazem kolem krku, na kterým měl zavěšenej mlýnskej kámen.“ „No, vidíš, Florián nezní špatně.“ „Mně se nelíbí.“ „Když seš tak vyběravej, pak je každá rada drahá…“ Francek nakonec usnul s nosem zabořeným v kalendáři; jména svatých a nesmrtelných bloudila jeho neklidnými sny… Míjely kolem něj začernalé tváře na starých obrazech… bělma očí, obrácených v mystickém vytržení k nebi… Kdepak je takhle viděl? No, jistě, na nevlídných, studených chodbách újezdské fary! Snění mu vracelo pocit, že je opět malým pasáčkem a dohlíží na farářův dobytek. Má strach, aby se mu potměšilá kráva Stračena nezatoulala do lesa, a proto jí uvazuje na rohy červené pentle, které chrání před uhranutím. Pojednou se z houští vynoří Honza Trsojc a v obou rukou vítězně zdvíhá svíjející se klubka hadů. Mráz z toho Franckovi přejede po zádech: „Poštípou tě!“ vykřikne zděšeně. Honza se opovržlivě ušklíbne: „Jseš blbej, nebo co? Na svatýho Jiří se hadi teprve probouzí a žádnej z nich není ještě jedovatej. Ale dej si pozor na studánky! Z těch teď nepij, protože voda je přes zimu otrávená. Proto tyhle hady nesu, abych je hodil do naší studny. Můj fotr vždycky říkával: Až se hadi na svatýho Jiří poprvý
KONOPÍ V ZUBECH
113
napijou, pak teprve můžeš pít i ty, protože oni vcucnou všechnu jedovatinu do sebe!“
Kateřinu vzbudilo dětské vrnění; vstala do prvních paprsků jitra. Mladé slunce jí proťalo plátěnou košilku zlatými meči a odhalilo všechny skrývané obliny těla. Zjistila, že dítě je hladové, rozepnula tři knoflíčky na prsou a dala mu pít. Kukačka, dosud bdící ve svém tmavém rohu, užasl nad dokonalostí živé formy a rozezlen na svoji neschopnost smetl z hrnčířského kruhu právě dokončený džbánek. Kateřina se zasmála a Francek polekaně zvedl hlavu: „Proboha, zaspal jsem!“ „Neblázni,“ řekla Kateřina, „je neděle. Ke křtu jsme pozvaný až na desátou.“ „To je dobře,“ vydechl Francek. A pak dodal: „Už vím, jak se ten kluk bude jmenovat.“
Hanka Routová, když ráno vyšla z chalupy, našla Martina u vrátek. Stál tam s pohledem upřeným ke kostelecké silnici, jako by očekával, že se někdo objeví… Snad některé z jeho nepodařených a ztracených dětí? Snad dávno mrtvý soused, přivážející pro smutného chlapce Martínka balíček od toulavého otce Maxmiliána? Nebo snad anděl strážný s vypelichanými křídly, kráčející pěšky prachem cest?
KONOPÍ V ZUBECH
114
Martin mlčel (ani si nepovšiml, že jeho žena má na hlavě nedělní šátek, ačkoliv tato okolnost mu měla být podezřelá!)a Hanka neřekla nic, tiše a nenápadně odešla, vzala to zadem, přes humna a přes draha, dolů ke Kosteleckému potoku, kolem klapajících mlýnů a kolem bílé jizvy knížecího lomu, kolem Matčiny hory, o níž se vypráví tolik podivuhodných příběhů, šla po zarostlém náspu, který tu zbyl jako mohyla někdejšího snu o přípojce železniční trati, kousek cesty po císařské silnici ji svezl na svém žebřiňáku jeden známý, a než se přehoupla desátá hodina, byla v Kostelci. Do kostela doběhla na poslední chvíli. Zastavila se za zády lidí, ve stínu varhanického kůru, jako by se bála, aby na sebe neupoutala příliš pozornosti. Zhluboka lapala po dechu, rovnala si na hlavě sváteční hedvábný šátek a přitom natahovala krk, aby dohlédla až dopředu ke křtitelnici, kde kněz mumlal obřadní slova nad novým človíčkem. Chlapec, jenž dostal jméno Jiří, se ukřivděně rozplakal, jakmile se hebkého chmýří na jeho hlavičce dotkla svěcená voda. Teprve po skončení mše, když Francek s Kateřinou odcházeli, následováni důstojně se tvářícím kmotrem Kukačkou, jenž zavinovačku s kňourajícím potomkem Routova rodu nesl tak opatrně, jako by to byl křehký, dosud nevypálený džbánek, uvědomili si, že obřadu byla přítomna i Franckova matka. „Proč jste nešla k nám dopředu?“ obrátila se na ni Kateřina. Hanka se zatvářila rozpačitě: „Nechtěla jsem rušit. Přišla jsem pozdě, zdržela jsem se, víš… něco jsem ještě musela… zařídit… tady ve městě…“ Sklonila se nad vyjukanou tvářičkou v zavinovačce. „No, podívej, jak to kouká, skoro šibalsky, skoro, jako by si to už o nás něco myslelo!“ „Nezajdete s námi, maminko, do hospody?“ zeptal se Francek. „Dáme si společně něco na zdraví toho maličkýho…“ „Ne, to ne,“ sevřela mu Hanka ruku, „seš hodnej, Francku, ale škoda každý koruny, nebudete přece kvůli mně utrácet. Musíte še-
KONOPÍ V ZUBECH
115
třit na ten dům… právě proto jsem vlastně… tadyhle… jak je zvykem, dát malýmu něco do povijánku…“ a vtiskla mu do dlaně papírovou roličku, převázanou tenkým motouzkem. „Co to je?“ podivil se. „Peníze. Čtyři tisíce, abys mohl začít stavět.“ „Kde jste je…“ „Prodala jsem chalupu. Naši chalupu v Oujezdský Huti!“ „Proboha! To snad ne? Otec souhlasil?“ „Neptala jsem se ho.“
V té době jako by kdekoho posedla stavební mánie. Když Francek v šest odpoledne skončil směnu v Šimečkově dílně (a blahořečil létu, které nechává slunce putovat tak dlouho po nebi, protože v zimě odcházel z domova za tmy a vracel se opět za tmy), čekával na něj u brány zedník Roztočil. Někdy se stalo, že musel naopak Francek chvíli čekat na zedníka, než dokončil práci na stavbě nové provazárny, než si sbalil svou fanku, kladívko, olovnici, vodováhu a zednickou lžíci a než se vynořil v bílé, maltou potřísněné zástěře z šera průjezdu. Společně pak chvátali kolem pivovaru, jehož zdi obrůstaly lešením, kolem staré přízemní školy, kde už byly sunda-
KONOPÍ V ZUBECH
116
né krovy a přistavovalo se patro, kolem Železitých lázní, v jejichž parku nad korunami kaštanů svítila mědí pokrytá kopule nového altánu… Všude zněl ťukot kladívek, skřípění kladkostrojů a pokřikování přidavačů, na cestách potkávali valníky tažené koňmi nebo párem volů a vrchovatě naplněné vápnem, pískem či cihlami. Roztočil cestou Franckovi vykládal, že teď mají zedníci zlaté časy, práce je tolik, že člověk ani neví, kam dřív skočit, šikovní mistři (a přitom se zatvářil, že jako mezi ně samozřejmě zahrnuje i sebe) jsou dokonce jednotlivými stavebníky přepláceni, aby šli přednostně k nim. Francek dobře pochopil, kam tím Roztočil míří; chce naznačit, jaká je to od něj oběť a důkaz nezištného přátelství, že ve volném čase, po celodenní dřině na stavbě nové Šimečkovy fabriky, a také o nedělích, staví ještě domeček chudému provazníkovi. Tak nezištné to ovšem zase nebylo. Zednický mistr Roztočil totiž koupil Routovu chalupu v Újezdské Huti a zaplatil za ní Hance Routové čtyři tisíce, ačkoliv odhadní cena, včetně pozemku, byla šest tisíc. Ty nedoplacené dva tisíce slíbil nahradit tím, že zdarma pomůže Franckovi při stavbě domu v Kostelci. A také v kupní smlouvě podepsal, že Martina Routu s manželkou Hanou nechá dožít v jejich bývalé chalupě, ve výměnkářské komoře (tam, co trávil své poslední dny dědeček Maxmilián!).
Chvíle, kdy se Martin konečně musel dozvědět, jaká hra se s ním sehrála, se Hanka velice obávala. Pečlivě se na to připravovala. Z dosahu odstranila všechno, co by manžel mohl v nepříčetném výbuchu vzteku rozbít, nachystala si mokrý obklad, který mu včas přiloží na hlavu, a po ruce měla i lahvičku univerzálně léčivé francovky. KONOPÍ V ZUBECH
117
Proběhlo to však nečekaně klidně – a tím mrazivěji to na Hanku zapůsobilo. „Zradila jsi mě,“ řekl tiše Martin, schoulený jako bezmocná hromádka na židli a upírající pohled zarytě do země. „I ty jsi mě zradila, Haničko.“ Oslovení „Haničko“ s ní otřáslo mnohem víc, než kdyby na ni křičel a kdyby ji proklínal. Naposledy jí snad takhle řekl před čtyřiceti lety, když si ji namlouval, když ji požádal o ruku… Dojalo ji to. Rozplakala se, přiklekla k jeho židli a prudce mu stiskla studené ruce. „Nezlob se,“ vzlykla, „musela jsem… je to poslední Routa… nemůžeme ho nechat padnout…“ „Chtěl jsem ho donutit…“ šeptal Martin, bezděčně položil dlaň na její šedivé vlasy, probíral se jimi a ramena se mu přitom zachvívala, jako by jím cloumala zimnice, „chtěl jsem ho přimět, aby pokorně a po křesťansku přišel, aby odprosil… mne i tebe… aby pochopil… aby nežil pořád jenom ve snech… kdyby chtěl, kdyby mě pěkně poprosil, naučil bych ho i to řemeslo… a mnohem líp než nějakej Šimeček…“ „On se tě bál.“ „Copak nepoznal, že ho mám rád?“ Víc o tom nemluvili. Skříň a postel přestěhovali do komory a stali se nájemníky ve své bývalé chalupě.
Francek se zednickým mistrem Roztočilem za hovoru (víceméně jednostranného, neboť zedník vykládal a Francek přikyvoval) překonali vrchol stoupání a před nimi se otevřel ten notoricky zná-
KONOPÍ V ZUBECH
118
mý, a přesto pro Francka stále okouzlující výhled na louku sevřenou mezi státní silnici a Červenou cestu, kde Kukačkovu keramickou dílnu už začínaly zaclánět nově vznikající cihlové stěny. Stavba rostla jako z vody… No, právě, z vody! Stalo se totiž, že když Francek s pomocí souseda Kukačky a řidiče Tondy vyhloubil jámu pro budoucí sklep, do příštího dne se mu proměnila v kalný rybníček. Zřejmě se sem stahovaly povrchové prameny od Matčiny hory, z těch vlhkých lučin pod lesíkem Ve studánkách, odkud už za knížat Issarů vedlo do kosteleckého zámku dřevěné vodovodní potrubí. Ostatně také Železité lázně čerpaly svou proslulou krvavě zbarvenou vodu z mokřin a močálů, nad nimiž se vlnila ostřice a vysoké orobince s hnědými doutníky, kde se zjara žlutala záplava blatouchů a naléhavě křičely kníhary, mající tu svá oblíbená hnízdiště, a kam v časném létě chodívaly kostelecké děti trhat zlatavé koule voskově lesklých květů upolínů, jimž se v tomto kraji říkalo mastné knedlíky. Jednoho nedělního rána Kateřina v Kukačkově dílně zadělávala v dřevěných necičkách knedlíkové těsto, aby ho pak vykynuté po kusech naházela do kotle, kde už se vařily pokrájené brambory. Touto tradiční uhlířinou (pěkně maštěnou sádlem a sypanou smaženou cibulkou) se chystala nasytit nejen věčně hladového zednického mistra, ale i celou tlupu příležitostných pomocníků. Francek šel mezitím opět obhlédnout své nešťastné jezírko, díval se do jámy na rezavě hnědou vodu, která mu připomínala bílou kávu, a uvažoval, co s tím provede. A právě tehdy jeli kolem po staré císařské silnici cikáni. Jejich vůz pod záplatovanou plachtou vrzal a skřípal, hubené kobylce byla po dlouhé zimě vidět všechna žebra a nohaté hříbě, poskakující svobodně za vozem, hledalo, kde by uškublo sousto trávy. Polonahá cikáňata s jekotem přeskakovala příkopy a dráždila skrze příčky plotů zuřivě štěkající psí hlídače. Několik žen v širokánských, pestře květovaných sukních klepalo na vrátka okolních domů a nabí-
KONOPÍ V ZUBECH
119
zelo různé služby (od zaletování děravých plechových konví, cínování kotlů a výroby pastýřských zvonců až po věštění z karet nebo z ruky). Jejich snaha však vyznívala naprázdno, neboť většina sousedů nehodlala otevřít. Jedině do hrnčířovy dílny, kterou Kukačka nikdy nezamykal, mohly vejít volně. Kateřina je obdarovala kusem knedlíku; uctivě děkovaly a věštily, že mladá paní vzbudí lásku v každém, na koho jen očkem mrkne, ale pozor, aby tím někomu jinému nepřinesla trápení, že to robátko v košíku má tuláckou krev a měla by ho chránit před hlubokou vodou, neboť velice snadno by se mateřská radost mohla proměnit v žalost; pan hrnčíř by mohl velice zbohatnout, ale jenom tehdy, kdyby našel to, na co se už dávno zapomnělo… No, jistě, samé dvojznačné, chytrácky tajemné předpovědi; teprve když cikánky odešly, zjistil Kukačka, že mu na prkně u pece chybí tři čerstvě vypálené glazované mísy! Za Franckem přišel k jámě starý cikán v zeleném kloboučku, s prošedivělým svislým knírem a s velkým zlatým kruhem v levém uchu. Pobafával z kostěné dýmky, pošvihával si vrbovým proutkem přes holínky, podíval se na kávový rybníček, podíval se na utrápeného Francka, a zazubil se. V očích mu blikl zvláštní žlutý plamínek. „Ejeje, voda, vodička,“ zaskřehotal, „zkrotit by potřebovala, jako to moje hříbě, co se teď popáslo na vaší trávě. Ulomil jsem si na něj tenhle pružnej proutek, abych ho naučil lepším móresům, ale že jste to vy, pane, tak vám ten šikovnej prouteček daruju.“ A zapíchl prut hluboko do měkké země. Nechal ho tam a odešel za svými vzdalujícími se druhy. I stalo se, že z toho proutku časem vyrostla mohutná vrba, zastínila polovinu dvora a odsála svými kořeny většinu zrádné vlhkosti. Říkávali jí potom Cikánova vrba. Legendární bitva s prosakující vodou měla ovšem i svoji prozaickou rovinu. Nejen, že museli prokopat odvodňovací kanálek, spojující sklep s příkopem u silnice, nejen, že museli vztyčit beranidlo
KONOPÍ V ZUBECH
120
a zatlouct hluboko do země dubové kůly, na nichž teprve založili základy, aby budoucí Franckův dům, jak s poťouchlým úšklebkem podotkl zedník Roztočil, „neodjel po jílu k sousedům“ – navíc ještě řidič Tonda kdesi sehnal a přivezl čerpadlo, obludu z těžké litiny, jehož příruby lemované hlavicemi mohutných šroubů vyvolaly ve Franckově mysli vzpomínku na obrázkovou knihu, již mu před dávnými lety půjčil učitel vesnické školy. V ní tehdy chlapec Francek s tichým úžasem obdivoval kolorované rytiny zaoceánských parníků, hlavně jejich strojovny, kde z tajemného šera u kotlů vystupovalo množství podobných potrubí, přírub, šroubů a nýtů… Napřed si čerpadlo jen půjčovali, ale časem Francek zjistil, že se bez něj neobejde ani v budoucnu, že si ho bude muset chtěj nechtěj koupit (další neplánovaný výdaj!) Ponořili spásný stroj do studánky v koutě sklepa, kde ho uhnízdili jako číhajícího pavouka. Každé ráno pak Francek pilně pumpoval, kýval sem a tam vrzající železnou pákou, naslouchal chroptivému bublání nasávané vody a radoval se ze svého malého vítězství.
Navečer, po dni naplněném pletením provazů, kdy na své staveniště konečně přivedl zednického mistra, míval Francek pocit, že už nemůže, že by si nejraději lehl někam do trávy nebo do kouta mezi prkna, ale nedalo se nic dělat, musel zatnout zuby a silou vůle překonat vzrůstající únavu. A zatímco zedník Roztočil usedl na okraj lešení, klátil nohama ve vzduchu, upíjel piva, které mu Kateřina nalila, ukusoval kus chleba se špekem a rozšafně rozprávěl, Francek už prohazoval písek přes síto, lopatou míchal maltu a nakládal ji do zednických neciček, tahal za hrubý konopný provaz a přes kladku zvedal nahoru na lešení těžký náklad šedé, zrnité kaše a nazrzlých, pórovitých kvádříků.
KONOPÍ V ZUBECH
121
Konečně i zedník dojedl, otřel si hřbetem ruky knír, spokojeně si mlaskl a pustil se do díla. Každou cihlu, kterou mu Francek nebo Kateřina podali, potěžkal v dlani, jako by se rozmýšlel, jestli je to ta pravá. Někdy ji položil do lůžka vystlaného maltou a jemně na ni poklepal kladívkem, jindy ji však podržel, ostrou hranou kladívka do ní prudce udeřil a ona se mu rozpadla v rukou na dvě poloviny, o třetinu se zmenšila nebo se v ní objevil potřebný výřez… „Jó,“ povzdechl mistr Roztočil a přeměřil olovnicí správnou svislost zdi, „není tomu tak dávno, co zedník ve zdejším kraji nesehnal obživu, co musel na celý léto někam do měst, do Plzně, do Prahy nebo do Vídně, protože na vsi se uplatnil leda tak tesař, tady se stavělo ode dřeva, samá roubenka… Kvůli tomu byl zedník pořád někde v luftu, děti svýho otce ani neznaly, a když se na zimu vrátil, tak se ho bály, a jeho stará, no, ta by musela bejt svatá, hehe, jen si to představte mladá paní, to mohla jít rovnou do kláštera a nemusela se vdávat, když měla bejt tři čtvrtě roku sama bez chlapa!“ Kateřina se jenom uchechtla. „Znal jsem jednoho zedníka,“ pokračoval mistr neúnavně, „ten si to moc bral, když se dozvěděl, že mu manželka byla nevěrná, zatímco on poctivě makal někde na Moravě, a tak se rozhodl skoncovat se svým bídným životem, a protože zrovna něco opravovali tady na kosteleckým zámku, myslím, že nahazovali věž, tak on skočil z lešení, z vejšky čtvrtýho patra, že se jako zabije. Ale co čert nechtěl, jeho žena se za ním vydala, nesla mu v kastrůlku oběd a byla připravená, že mu to všechno vysvětlí, že ho přesvědčí, jak je nevinná jako lilium, a dokáže mu, že by neměl věřit pomluvám. A zrovna, když vcházela do brány pod věží, tak on padal dolů – a spadnul jí na záda, srazil jí vaz a na tom místě ji zabil, ale on sám, díky tomu, že spadnul na ni, tedy do měkkýho, tak to přežil, jenom se trošku potlouk. Vyšetřovali to pak jako vraždu, ale nemohli mu dokázat, že by to udělal schválně, a nějakej profesor fyziky, přizvanej jako znalec k soudu, vysvětlil, že se takováhle věc nedá načasovat, že
KONOPÍ V ZUBECH
122
kdyby ten zedník chtěl, tak by si to musel strašně složitě propočítat - a přesto by měl až devadesátiprocentní pravděpodobnost, že se netrefí, že nespadne na svou ženu, ale úplně vedle, stačilo by, kdyby ona najednou mírně zpomalila nebo naopak udělala delší krok…“ „Brr,“ řekla Kateřina, „neděste nás, mistře, takovejhlema historkama. Jak jsem si to v duchu představila, tak mě přímo obešel mráz.“ „Copak je na tom děsivýho?“ zasmál se mistr Roztočil. Ponořil lžíci do houpavé hladiny malty v nově naplněných necičkách, trochu nabral, nechal skanout dolů a spokojeně pokýval nad správnou hustotou. „Ale fakt je,“ připomněl s výstražně pozdviženou zednickou lžící, „že celou tragédii mohl zavinit neblahej vliv kosteleckýho zámku. Taky jsem tam nedávno něco dělal, a řeknu vám, když sáhnete na jeho zdi, na ty vlhký, prastarý kameny, tak cítíte, že jsou v nich zakletý všelijaký hrůzy. No, jistě, i domy mají svou duši. A někdy v nich bejvá polapenej bludnej duch, proklatec, co proved něco zlýho, nebo taky jeho nevinná oběť. Nedivil bych se, kdyby nešťastná zedníkova manželka začala u zámecký brány strašit a přidala se tak k proslulý Bílý paní, co tam odjakživa chodívá o půlnoci po hradbách s ohnivým psem v patách.“ „To jsou jenom pohádky…“ namítl Francek. „Myslíš?“ zamračil se zedník. „Tak já ti něco povím! Znáš tu oprejskanou vilku nahoře pod kopcem, jak se tam říká U Křesadlů? Ne? A mladá paní? Taky ne? No, to je jedno… Zkrátka tuhle vilku si před třiceti lety postavil nějakej lufťák z Prahy, že prej tam bude jezdit na letní byt. Ale moc často nejezdil a začal ji pronajímat – až podezřele levně. Jeden můj známej se tam nastěhoval i s manželkou a s dětma. A hned první večer celá rodina - zrovna seděli kolem stolu u večeře - slyší, jak někdo přichází chodbičkou a šmátrá po dveřích, jako když nemůže potmě najít kliku. A ten můj známej povídá: - To jste vy, pane domácí? Počkejte, otevřu vám. – Přiskočil ke dveřím, otevřel dokořán… A v tý chodbičce nikdo nebyl! Hned mu
KONOPÍ V ZUBECH
123
bylo jasný, že žádnej živej tvor není schopnej v tak krátký chvilce zmizet! Řeknete si; kdo ví, co slyšeli, třeba praskalo v trámech nebo někde vrzal červotoč. Nojo, jenže za pár dní se to opakovalo! Úplně stejně: kroky v chodbičce, dokonce tam cvakla vyviklaná dlaždice, pak něčí prsty šmátrají po dveřích, nehty škrábou kolem kliky… Zase rychle otevřeli – a v tu chvíli uslyšeli, jak jeden za druhým vržou dřevěný schody do patra, jako když po nich někdo ve velkých chvatu vystupuje, a pak na půdě dusot z rohu do rohu a hned nato rány, jako by tam někdo pouštěl naplocho prkna. Vyběhli nahoru s lucernou – ale půda byla dočista prázdná, ani ty pavučiny, natažený mezi trámama, nebyly potrhaný! Jistě se nedivíte, že rodina toho mýho známýho tam nemohla vydržet a že odtamtud utekli. Radši budeme spát ve stohu než tady! - říkala jeho žena, a ta nebyla žádná cimprlich, ale pěkně udělaná perzóna, co nešla daleko pro ostrý slůvko i pro ránu. Dneska je ta vilka zpustlá, když tam přijdete, vidíte, že je to úplná zřícenina, visí na ní tabulka, že je na prodej, ale nikdo ji nechce koupit. To je taky zvláštní, že opuštěnej dům tak rychle zchátrá a umře. Říká se, že se takovýmu domu stejská po lidech…“ „Jak to jde?“ přerušilo zedníkovy úvahy bujaré halekání zdola od silnice. Stál tam Šimeček, zdvíhal k nim ovál šklebícího se obličeje a mhouřil oči proti ostrému slunci. Za jeho zády poblafával náklaďáček s dřevěnou korbou a dlouhým čenichem, na němž jako vyvalené žabí oči seděly trychtýře reflektorů. U volantu se zubil Tonda. „Hele, Francku,“ volal Šimeček, „nechtěl bys pěkný okna? Jsou z tý mojí bejvalý dílny, kterou teď bouráme. Já jsem je taky koupil z druhý ruky, od dráhy, původně patřily ke starý dřevěný čekárně na kosteleckým nádraží. Mají zajímavě zdobený rámy a zavírají
KONOPÍ V ZUBECH
124
se mosaznejma háčkama v podobě ženskejch hlaviček. Vypadá to nóbl, skoro zámecky. Dám ti jedno za třicet korun! Tak co, bereš?“ „Není v nich červotoč?“ „Kdepak! Jsou dobře namořený! Tak levný okna jinde neseženeš, jen si to představ, nový okno je dneska i za osmdesát korun, to by tě, člověče, zruinovalo!“ „Tak jo, beru je, můžete je složit,“ řekl Francek a lezl po žebříku dolů. Kateřina se zamračila a zedník zamumlal: „Starej žiďák…“
Francek ona pozoruhodná nádražní okna uhradil v hotovosti; proto se koncem měsíce při výplatě zarazil, když v papírovém sáčku dostal mnohem méně než obvykle. „Proč?“ zeptal se. „To jsou nějaké pokuty,“ špitla nesměle blonďatá slečna pokladní. Cože? Pokuty? Rozhořčený Francek se okamžitě vydal za šéfem a žádal na něm vysvětlení, ale Šimeček se jenom lišácky pousmál. „Víš,“ řekl, „když jsme ti přivezli ty okna, tak jsem si všiml provazu, co tam používáš na kladce. Nepamatuju si, že bys ho ode mne kupoval.“ „Ten jsem si udělal sám!“ „Ale z mýho materiálu! A v pracovní době! No, dobře, tak v době oběda… Ne, nechci ti nic vyčítat, proč bych ti nevyšel vstříc? Jsme přece krajani! Nebudu z toho tedy dělat vědu; jenom jsem ti cenu
KONOPÍ V ZUBECH
125
toho provazu strhnul z vejplaty. Máš snad k tomu nějaký námitky?“ Francek nenašel nic, co by na to řekl.
Prvního roku se v Katčině zahradě zaleskl nechtěný rybníček, druhého roku se tam začaly zdvíhat holé cihlové stěny (do jejichž základů nechala zazdít střep ze svatebního talířku, malované vejce a drobnou minci) - a třetího roku už Franckova žena zdobila glajchu, vázala červené pentle na březové větvičky s něžně zelenými, právě rozpuklými lístky. Francek se s potěšením díval na hru jejích šikovných, štíhlých prstů, na zlatavý lesk vlasů, které si při práci spínala hřebínkem na temeni, na její vypouklé břicho pod kartounovou zástěrou, naznačující, že malý Jiřík se může co nevidět těšit na sourozence. Inu, čápové už obcházeli kolem zahrady, rozvážně se brodili mokřinami pod Matčinou horou, nosili větve na Kukačkův komín, pečlivě je tam proplétali a pak nad rostoucí ježatou hromadou s hlavami zvrácenými nazad radostně klapali zobáky (a znělo to jako velikonoční řehtačky, když jimi kluci vítají jaro). Rozčilený hrnčíř co chvíli vybíhal na dvůr, křičel a tleskal, aby ty čapí hlupáky vyplašil, protože mu chtějí svým hnízdem ucpat komín! Jak potom roztopí pec? KONOPÍ V ZUBECH
126
Kateřina se při pohledu na zvláštní souboj nemohla udržet smíchy. Smála se nahlas, zvonivě a srdečně, zrovna jako tenkrát, za toho prvního podvečera, nerozlučně spjatého s duhovým jiskřením skleněných koulí… Pro ten smích ji Francek miloval, ano, pro ten smích, zurčící jako potůček přes oblázky, jí byl ochoten odpustit cokoliv… Jemu však do smíchu nebylo. Snažil se nemluvit o svých starostech, nechtěl své ženě kazit radost z chvíle, kdy stěny vysněného domu dosáhly definitivní výšky a kdy slavnostní dokončení stavby, zvané glajcha, bylo oznámeno a posvěceno živou ratolestí, ozdobeným stromečkem života, vztyčeným na nejvyšší špici domovního štítu. S trpce sevřenými rty se díval, jak pentle uvázané na březových větévkách vlají ve větru a tajemně šustí, jako by se tam nahoře svíjela klubka hadů… „Francku,“ probudila ho Kateřina ze zadumání, „nalejvej!“ Vzpamatoval se a ušplíchl každému do sklínky trochu slivovice. „Tak na ten dům!“ pronesl přípitek. „Aby jeho zdi byly pevný a dlouho vydržely.“ připojil se zednický mistr a zkropil stěnu několika krůpějemi alkoholu, které se ihned vsákly do pórovitých cihel. „Aby se v nich natrvalo usadilo štěstí,“ přiťukla si s chlapy Kateřina. Také hrnčíř Kukačka a řidič Tonda vypili svou sklínku. A pak se všichni hladově vrhli na pekáč Katčiných buchet, které v hrnčířské peci získaly krásně zlatavou kůrku a kterým se pro jejich mohutnost a barvu nadarmo neříkalo cihly. Byly plněné mletým, v mléce rozvařeným mákem, jenž je čarovným semenem hojnosti (ale též omamných snů a hlubokého spánku mrtvých, čekajících v Matce Zemi na své vzkříšení!)
KONOPÍ V ZUBECH
127
Teprve navečer se Franckovi podařilo odvést zednického mistra (jehož nos už zářil, rozpálen slivovicí, jako rudá lampa) kousek stranou, do potemnělé zahrady mezi holé kostry čerstvě vysazených jabloňových štěpů, a udeřit na něj přímou otázkou: „Co máte za problém s mými rodiči?“ Mistr Roztočil jen zachrčel, odplivl si a prohlásil temně: „Toho vašeho protivnýho dědka zazdím v tý jeho komoře, na mou duši, že ho zazdím, pěkně cihlama, dveře i okno, ať si tam je, když pořád vykřikuje, že má na tu komoru smluvní nárok, ať tam tedy zůstane navěky, jako ty múmie v egyptskej hrobkách, nebo jako ta hříšná zazděná jeptiška, co se o ní vypráví v klášteře U milosrdnejch sester, zazdím ho a budu mít svatej pokoj, nebude z tý svý komory pořád vylejzat, rejpat, pomlouvat, kritizovat, posmívat se a stěžovat si, nebude mi ztrpčovat život…“ „Musíte ho chápat… je to starej člověk, nemocnej, a navíc odjakživa vznětlivý nátury.. Včera se za mnou v práci stavěla matka, plakala, že je z toho zoufalá, že takhle se nedá žít… prosila mě, ať se my dva nějak domluvíme…“ „Tak já ho mám chápat!“ vykřikl rozčileně zedník. „Já! Proč já? A co ty, Francku? Ty jsi od něj pěkně zdrhnul, co nejdál jsi utek, abys ho radši ani neviděl a neslyšel - a mně jsi ho nechal na krku! Chceš se domluvit? Tak mě ho zbav! A hodně rychle! Jinak končíme s touhle tvojí stavbou, rozumíš, ať ti to omítne klidně někdo jinej! A s dědkem udělám krátkej proces, na to vem jed!“ „Prosím vás, pane mistr, zkuste to ještě nějakej čas vydržet… ne, počkejte, nechte mě domluvit… jakmile bude tenhle dům hotovej, tak sem svý rodiče nastěhuju a budete mít klid…“ Roztočil zůstal zaraženě stát. Pohlédl na Francka s nedůvěřivým úžasem. „Uvědomuješ si, že máš jenom dvě místnosti, síňku, sklípek a půdu?“ „Stačí nám jedna cimra. Tu druhou nechám rodičům.“
KONOPÍ V ZUBECH
128
„A co na to tvoje žena? Čekáte druhý dítě!“ „Musí se s tím nějak smířit.“ „Tuhle budoucnost ti opravdu nezávidím,“ ušklíbl se zedník, „ale dobře. Je to tvoje věc. Takže jsme domluvený. Vidím, že je v mým vlastním zájmu, aby byl tvůj dům co nejdřív hotovej. Zejtra ti sem pošlu jednoho známýho tesaře, mrkne se na ty trámy, co máš ze zbouraný stodoly, jestli půjdou použít. Když všechno dobře půjde, tak do zimy bys to mohl mít pod střechou!“ „Moc vám děkuju, pane mistr.“
Koncem září dozrávalo v zahradě na mladém stromku (na jedné z jeho tří větví) první jablko; krásně červené, hlaďoučké a voskově lesklé, zářící do daleka jako svůdná lampička. Katka se na ně denně chodívala dívat. Za ruku vedla batolícího se Jiříka, jenž klopýtal o trávní drny, sváděl beznadějný zápas s krtinci a zemskou přitažlivostí, ale nepřestával se smát, na lokti druhé ruky nesla zavinovačku s novorozenou Mankou. Jméno Marie vybrala Katka pro dcerušku podle své nejmilejší a nejmladší sestřičky; když svůj návrh přednesla Franckovi, ten se zprvu trochu zarazil, podotkl, že se tak jmenovaly jeho dvě záhadné tety, z nichž jedna uměla číst už ve třech letech a v sedmi letech umřela, druhá se vydala do Ameriky a od té chvíle o ní nikdo neslyšel; obě byly zkrátka mimořádné a obě proto skončily špatně. „Tak do třetice,“ zasmála se Katka. „Tahle bude taky mimořádná, ale skončí dobře!“ Zahradě dosud scházel plot, podivně prázdný prostor se táhl až k Červené cestě, jen vpravo byla podél někdejší meze složena hra-
KONOPÍ V ZUBECH
129
nice špalků a vedle ní se tyčily homolky dvou ježků z naštípaných polínek, chráněné slaměnými přístřešky. U kolíku, zatlučeného do země, pomekávala strakatá koza, napínala provaz a snažila se dosáhnout k nějakému chutnějšímu soustu. To byla Bréca, škodolibý a záludný tvor, na něhož však babička nedala dopustit, hýčkala ho a přímo rozmazlovala. „Kozí mlíko je základ živobytí!“ zdůrazňovala pokaždé, když Katce přinášela čerstvě nadojený krajáček pro děti. „Jakmile budou na jaře kůzlata, nechám dvě pro tebe. Zahrada nám dá dost sena na zimu a přes léto můžeme pást pod lesem na drahách, už jsem to tam obhlédla.“ Nutno říct, že Hanka Routová byla od první chvíle, kdy přišla s Martinem do Kostelce, plná činorodosti. Trochu tím Katku popuzovala, ovšem ne zase tolik, aby to vedlo k okamžitému konfliktu; dovedla se totiž vnucovat docela mile. Přesto mezi oběma ženami narůstal skrytý osten, jehož nebezpečné hroty mohly kdykoliv prorazit měkkým obalem laskavých slov. Francek nic nezpozoroval a měl radost z toho, jak si ty dvě výborně rozumějí. Zato Martin se držel zpátky a moc nemluvil; když je řidič Tonda přivezl na nákladním autě a složil před kosteleckým domem jejich skrovný nábytek (a také samozřejmě letitý kolovrátek, hengrštant a kšír!), starý provazník smekl sváteční černý klobouk, pokřižoval se a zadíval se k hřebeni střechy, kde hřadovali vrkající holubi. Uznale pokýval: krytina je z pálených tašek (i když trochu vybledlých a omšelých), ve štítě se otvírají důkladné dveře půdního vikýře, kudy se bude nakládat seno, žlutá břízolitová omítka jiskří drobnými úlomky slídy, jako by byl celý dům poprášen spoustou hvězdiček, dole pod trojdílným (!) oknem se táhne chodníček dlážděný placatými kameny - a domovní vchod je dokonce zastíněn přístřeškem otevřené terásky s dřevěným zábradlím, kam se vystupuje po třech schůdcích! Proti roubené, došky kryté chaloupce v Huti bylo tohle něco nesmírně přepychového! Martinovi se sevřelo hr-
KONOPÍ V ZUBECH
130
dlo, snad to bylo dojetím nebo pocitem hrdosti… No, vida, kdo by to do toho kluka řekl? Promnul si oko a ochraptěle vykřikl na Tondu s Franckem: „Hergot, kam lezete s tou skříní! Do světnice musí napřed stůl! Napřed stůl, povídám!“ Popadl ho za zkřížené trnože, snažil se pomáhat. „Jděte, jděte, to je dobrý,“ ukazoval zadýchaně, jakmile starodávný stůl dovlekli až do kouta naproti dveřím. Jeho žena už přinášela hromničku, a také chléb, zabalený do bílého šátku; položila bochník na začernalou, lety zjizvenou dubovou desku a zapíchla do něj svěcenou svíci. Martin škrtl zápalkou a oba se s pohledy upřenými na živý plamínek pohroužili do tiché modlitby. Tak začal první den soužití v domě u Červené cesty. Francek musel ještě odpoledne do práce (Šimeček mu dal mimořádné volno pouze na dopoledne), Katka se formálně poptala, jestli maminka s tatínkem nepotřebují s něčím pomoct, a téměř s úlevou přijala odpověď, že ne, že si vystačí sami. Vzala děti a vyšla do zahrady, podívat se na zrající jablko. V tom pohledu pro ni bylo něco uklidňujícího. Nastal večer; tma ulehla na okna a Katka rozžala petrolejku. Na plotně bublala polévka, Manka už tvrdě spala v proutěném koši a pěstičkou si pevně tiskla ušní boltec. Jiřík se neklidně převaloval na kanapi, něco si mumlal. „Psíde,“ ozývalo se chvílemi hlasitěji jeho žvatlání, „psíde si chrát.“ Najednou Katka ztuhla s naběračkou v ruce, zaposlouchala se. Jezero noci jako by zčeřil jakýsi závan; ano, cosi se blíží, teď už docela zřetelně zaslechla tiché našlapování v síňce; plíživé kroky směřují ke kuchyňským dveřím, a vzápětí něčí prsty sklouznou po dřevěné výplni, jako by ve tmě hledaly neviděnou kliku, dlouhé nehty ostře škrábnou…
KONOPÍ V ZUBECH
131
„To jste vy, maminko? Chcete něco?“ Ticho. A pak opět nesmělé zaškrábání. „Psíde!“ mumlal z polospánku Jiřík. Mrazivé zachvění projelo Katčiným tělem, zhluboka se nadechla, přistoupila ke dveřím a prudce otevřela… V chodbičce nikdo nebyl! Šokována hleděla napříč temnou síňkou, až k protilehlým venkovním dveřím na terasu, nad nimiž prosvítal šedavý obdélník okénka. V tu chvíli se cosi chlupatého dotklo jejích nahých lýtek. Vyjekla, sehnula se – a spatřila spokojeně předoucího černého kocourka, jak se jí s prohnutým hřbetem tře o nohy. „Tys mě vyděsil, čerte! Kde ses tu vzal?“ Ani později jí nikdo nedokázal vysvětlit, odkud kotě přišlo a jak se dostalo dovnitř. Snad se protáhlo dveřmi, když vnášeli stůl nebo skříň, poté vyběhlo na půdu a schovávalo se tam, dokud nedostalo hlad… Každopádně kocourek v domě u Červené cesty zůstal. Prostě se nastěhoval, jako by věděl, že sem patří. A zůstalo mu i to jméno, jímž ho Katka při prvním setkání oslovila: Čert. A ještě jedna zvláštní věc se přihodila: když se Katka ráno vydala s dětmi na procházku do zahrady, aby se, tak jako obvykle, podívala na své jablko, zůstala překvapeně stát. Holá větev se lehce kývala ve větru, jako by se jí vysmívala. Horečně prohledala trávu pod stromem, ale jablko tam nebylo. Zmizelo beze stopy! Možná se stalo kořistí nějakých kluků ze sousedství nebo hladového tuláka, jdoucího náhodou kolem. Ani ho nenechali dozrát…
KONOPÍ V ZUBECH
132
Škoda. Tolik se těšila, tak hrozně moc byla zvědavá na jeho chuť… Ale co, řekla si, aby překonala nával podivného smutku, napřesrok bude jablek určitě víc než jedno, pak si jich teprve užijeme dosyta! Cožpak první plody nebývají často ztraceny a promarněny? Tak už to zkrátka v životě chodí.
Když Francek později vzpomínal na onen čas pozdního října, kdy se dům u Červené cesty stal jejich domovem, připadalo mu, že nad zneklidňujícími obavami z budoucnosti tehdy převážila opojná euforie. Trpké pachuť z pocitu, že sen mu nevyšel tak, jak si původně představoval, že nedokázal uniknout a dál povleče na hřbetě rodinný kříž, se rozpouštěla v lahodné hořkosti kosteleckého piva (už ne BÜRNOW, ale ČIHÁK!) v břesknosti dechovky, vyhrávající na továrním nádvoří, v čiré radosti sluncem prozářeného dne, v němž jako by všichni nesli na tvářích slavnostní, nažehlené úsměvy, všichni se měli rádi, všichni si tiskli ruce a poplácávali se navzájem po zádech. Kateřina snad byla ještě krásnější, než si kdy Francek dovedl představit; vlasy si zkrátila pod uši a horkým americkým želízkem je proměnila ve fascinující spleť vln a kudrlinek, na ně posadila bílý klobouček s třešničkami (ten, co dostala od Hanky), ale slušel jí také dlouhý, propasovaný kabátek, vysoké černé šněrovací bot-
KONOPÍ V ZUBECH
133
ky a dokonce i ten kočár na vysokánských kolech, zpod jehož oblé stříšky mezi záclonkami rozhrnutými do stran jako divadelní opona vyvalovala baculatá Manka na okolní svět svá užaslá kukadla (a vypadalo to, jako by se v nich zrcadlilo průzračně modré sváteční nebe). Jiřík se držel za matčinu ruku a plně spoléhal na její vedení; neměl totiž čas dívat se před sebe na cestu, neboť byl zcela zaujat úžasným chuchvalcem červené vaty na dlouhé špejli, s níž právě sváděl nemilosrdný zápas. Vata lstivě unikala jeho snahám po ukousnutí, ale zato tím zákeřněji se mu lepila k nosu. Touhle sladkou dobrotou obdaroval malého Routu sám velký šéf Šimeček, když Katku s dětmi náhodně zastihl nedaleko cukrářova stánku. Složil jí pár komplimentů, přeptal se, jak se jim bydlí v novém domě, zasmál se při vzpomínce na tu skvělou šumavskou svatbu a pozval ji, ať se přijde podívat do nových dílen, dneska je sice neděle a do práce se nechodí, ale v jeho nové fabrice jsou přesto dveře dokořán; neopomněl také připomenout, že svým zaměstnancům a jejich rodinám tam rozdává horké buřty s křenem a zdarma čepuje kostelecké pivo, speciální várku od přítele Čiháka… „Ale my dva, mladá paní,“ přimhouřil šibalsky oko, „my dva si připijeme zázračným likérem, co si doma vyrábím podle receptu nebožky mámy, to bejvala úředně zkoušená porodní bába a velká léčitelka; zapomněl jsem už sice, na co má ten její bylinkovej výluh působit, možná to původně byl nějakej nápoj lásky, ale to by snad nebylo na škodu,“ zachechtal se. „No, každopádně vám můžu zaručit, že chutná výborně!“ A s omluvným úsměvem se vrhl k další skupince příchozích, potřásal lidem rukama, smál se, objímal, líbal… Francek svoji ženu vyhlížel u továrních vrat; před chvílí si ho pan šéf zavolal do dílny, aby jim pomohl složit z valníku sudy s pivem. Všiml si přijíždějících automobilů a bryček (bohatí sedláci a bývalí šlechtici dávali ještě pořád přednost kočáru s koňmi, který jim připadal důstojnější než ty „plechové škatule“, jak pohrdlivě
KONOPÍ V ZUBECH
134
říkali automobilům). Vystupovali z nich pozvaní hosté. Najednou se Franckův bezděčně těkající pohled střetl s temnýma očima malého, vousatého tlouštíka, chvátajícího od bryčky ke dveřím Šimečkova domu. Odkud ho jen zná? No, ovšem, pod kudrnatými vousy se skrývá upocená tvář židáčka Taussiga, nešťastného obětního beránka klukovských žertů z těch dávných újezdských dnů! Také Taussig zpomalil krok, zarazil se, dokonce se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale pak si to zřejmě rozmyslel, odvrátil hlavu, stáhl ji mezi ramena a cupital nahoru po schodech, pokrytých červeným kobercem, jako by prchal před svojí minulostí. Přišel sám; Markéta von Bürnow se omluvila, neboť prý byla postižena náhlou zdravotní indispozicí. To ovšem Francek nevěděl; právě tak jako neměl ani potuchy o tom, co se děje nahoře ve velkých pokojích, u stolů pokrytých lahůdkami, kde jiskřilo v dopoledním slunci broušené sklo pohárů a stříbro příborů a kde se hosté, vítaní půvabnými dívkami z Šimečkovy kanceláře, marně sháněli po majiteli a jeho manželce. Pan šéf je prý zve k občerstvení, mají si zatím posloužit podle své chuti, on sám dorazí co nevidět… Vznešeným hostům bylo jasné, že ten provazník nemá žádné způsoby, že je to vesnický křupan, že ještě nedávno mu lezly palce z děravých bot a bydlel pod doškovou střechou, ale teď se jeho jmění počítá na milióny a takový fakt se musí respektovat, takže nezbývá nic jiného, než jeho trestuhodnou neznalost společenského bontónu taktně označit za osobitý svéráz. Francek konečně zahlédl, jak nad proudící řekou hlav pluje bílý klobouk s červenými umělými třešněmi a začal se k němu prodírat. Svoji ženu našel v dobrém rozmaru; rozprávěla s několika starousedlicemi, smála se, obracela se hned na jednu a hned na druhou stranu, dělala grimasy, gestikulovala a rozhazovala rukama tak odvážně, až trnul, že v natěsnaném zástupu někomu vyrazí zuby, udělá monokl pod okem, trefí se do nejbližšího nosu nebo při nej-
KONOPÍ V ZUBECH
135
lepším srazí z některé hlavy čepici. Kupodivu se nic takového nestalo. Malá Manka z přemíry dojmů usnula, také Jiříka, kňourajícího a s tvářemi upatlanými růžovým cukrem, posadila Katka do důkladné provaznické síťky, uvázané mezi držadla kočárku. Na nádvoří je vítala dechovka, naleštěná mosaz trub a bombardonů metala ve slunci zlaté blesky… Byl to opravdu jakýsi svátek světla. Pomalu postupující zástup nevycházel z úžasu, lidé museli mhouřit oči, oslněni jiskřením téměř souvislé řady vysokých oken v dlouhé stěně z glazovaných cihel… V přízemí, mezi železnými nýtovanými pilíři, podpírajícími strop z ocelových trámů, ležely na betonových podstavcích jako bájné obludy těžké cupovací stroje, zvané gardy, podél stěn bylo možno vidět kšírky, síťovačky a stáčecí stroje na silná lana. A v prvním patře, kam se vyšlo po šnekovitě zkrouceném kovovém schodišti (jako by i tohle schodiště podléhalo pravidlům provaznického díla) stály v řadách lehké stáčecí mašinky lícnovky a pletací strojky na šňůry. Šimeček šel v čele průvodu, vedl to zvláštní procesí skrze svoji svatyni, ukazoval, upozorňoval, prosil, aby si matky pohlídaly děti, aby je nepouštěly tak blízko ke strojům, protože stroje jsou pro nezasvěceného velmi nebezpečné a je snadné při nich přijít k úrazu. Požádal vrchního mechanika Tondu, aby některé mašiny spustil. Lidé poděšeně couvli, když se ozval zlověstný hukot a svist; oči laiků užasly nad spoustou řemenicemi poháněných kol, převodů a prudce rotujících cívek, od nichž se rozbíhaly jako bílé paprsky lehce vibrující prameny navíjených motouzů. Někteří znalci se začínali pídit po zdroji energie, hledali parní stroj nebo modernější naftový motor, ale nakonec zjistili, že transmise vedou od tiše syčícího válce s žebrovým litinovým krytem, na němž bylo znamení v podobě klikatého blesku. Šimeček se tvářil poťouchle, pásl se na jejich rozpacích, schovával si závěrečný trumf. Upozornil diváky na podivné skleněné polokoule s plechovými stí-
KONOPÍ V ZUBECH
136
nítky, visící na lankách se stropu. Zřejmě osvětlovací tělesa. Ale kudy se do nich lije petrolej? Šimeček divadelním gestem zdvihl ruku a s triumfálním úsměvem otočil na nedalekém sloupu vrtulkou bílého porcelánového vypínače. A stalo se něco podivuhodného; jako po mávnutí čarovným proutkem se všechny lampy naráz rozzářily oslnivým světlem! Francek s Kateřinou se po sobě bezděky podívali; oba v tu chvíli pomysleli na totéž, na svůj sen o slunci, polapeném do jiskřivých skleněných koulí… Vzdech úžasu byl všeobecný, i když leckdo věděl, o co jde, dokonce se vyprávělo, že jednou bude mít takovouhle elektriku doma každý, kdo bude chtít! Ach, ano, lépe si posvítit! Oslnit lidi přemírou světla! Šimeček se koupal v té pozornosti a nadšení davu jako v blahodárné lázni. Pozval všechny na nádvoří. „Jste mými hosty!“ volal. Zatímco muzikanti ještě pořád duli do trumpet a klarinetů a třískali do bubnu, ženské v řeznických zástěrách už lovily z kouřících kotlů věnce buřtů, dělily je a rozdávaly. Na dřevěných stolech čpěly mísy s čerstvě nastrouhaným křenem a na ošatkách tam voněly krajíčky chleba… Lidé se tlačili blíž… Kam se Francek podíval, všude viděl mastná žvýkající ústa a mastné chtivé prsty; Jiřík škemral, chtěl také, uloupl mu tedy kousek uzeniny ze své porce, nedbaje Katčina napomínání, že tomu dítěti bude špatně… Pěna stékala z napěněných půllitrů, pivo bylo lahodné a nálada stoupala každým okamžikem. Několik párů se na udupaném plácku pod továrními okny pustilo do tance. „Á, tady jste, mladá paní!“ zvolal Šimeček, „jdu plnit své sliby, abyste mě nepomluvila, že jsem mluvka, co si jen pouští hubu na špacír! Skočíme si spolu, co říkáte?“
KONOPÍ V ZUBECH
137
Kateřina se rozpačitě podívala na kočárek se spící Mankou, na Jiříka, cpoucího si do pusy kus buřtu, na Francka, naklápějícího k ústům pivní sklenici. „Manžel vám děti chvilku pohlídá,“ usmál se velký šéf. „Dovolíš, Francku, abych tvý ženě provětral faldy?“ Francek jen něco zahuhlal, což mohl být souhlas (ale také nemusel!). Šimeček však na víc nečekal, popadl smějící se Kateřinu za ruku, vytáhl ji ven z davu, chytil ji pevně v pase a roztočil se s ní v rytmu polky. Klopýtali po nerovném povrchu nádvoří, ale jinak nutno uznat, že jim to docela šlo. Když si jich ostatní tanečníci všimli, utvořili kolem nich kruh a začali tleskat do rytmu… Velké sólo pro pana šéfa! Tempo se zrychlovalo… ďábelské víření… vlající sukně, vlající vlasy… Všechno se točí?… Všechno! „Kačenko,“ špital důvěrně Šimeček a tiskl si ji v závrati víření blíž k tělu - vzápětí se však zatvářil, jako by se polekal, že se nechal příliš unést, „promiňte, tak mi to najednou vyklouzlo… ale nakonec, jsme starý známý, vlastně jsem vás provdal, žejo, nebudete se tedy zlobit, když vám tak budu říkat? Víte, Kačenko, nahoře v kanceláři mám ten načatej likér, jak jsem o něm prve mluvil. Mám ho tam v sejfu, hned vedle akcií a dluhopisů… to víte, Kačenko, je to rodinnej poklad, elixír lásky…“ „Na rodinnej poklad vám sahat nebudu, ten si dejte se svojí manželkou!“ zasmála se Katka a trochu se odtáhla. „Ale za taneček moc děkuju,“ dodala rychle, když zjistila, že Šimeček svraštil čelo. „Lepšího tanečníka jsem v tomhle městě ještě nepotkala. Právě kvůli tomu tanci vám dovoluju říkat mi Kačenko. Ale teď mě omluvte, děcka jsou už mrzutý, musím je vzít domů.“ Nechala se odvést zpátky ke kočárku a k popíjejícímu Franckovi. Cestou si dobře všimla zlostného pohledu, který po ní vrhla KONOPÍ V ZUBECH
138
blonďatá účetní. Kdyby oči té úřednice mohly vraždit, tak už tady ležím jako chladná mrtvola, pomyslela si. Ano, i Katka už leckde zaslechla šeptandu (která se však pomalu stávala veřejným tajemstvím!), že Šimečkova hlavní účetní si prý dělá velké ambice. Snad doufá, že jednou, až stará paní Hyacinta… „Máš skvělou ženu,“ řekl Šimeček s poněkud strojeným smíchem Franckovi. „Skoro mě začíná mrzet, že jsem ti k ní pomohl a nenamluvil jsem si ji sám. Tak se dobře bavte!“
Rušný den však ještě zdaleka nebyl u konce! Šimečka čekal slavnostní oběd s pozvanými hosty z lepší společnosti. Tady se necítil tak skvěle a volně, jako tam dole na nádvoří. Přesto udělal dojem. Služebná otevřela dokořán velké prosklené dveře a on, oblečen v legionářské uniformě, vtlačil dovnitř invalidní vozík, na němž důstojně seděla Hyacinta Ackermanová-Šimečková. Ačkoliv se v posledních dvou letech už neudržela na nohou, byla to pořád dáma každým coulem, v apartním boa sepnutém stříbrnou jehlicí s briliantem a v módním klobouku se spuštěným mušelínovým závojíčkem, který decentně zjemňoval rysy její svraštělé (a jako obvykle přespříliš nalíčené) tváře. Všichni uctivě povstali a ona jim blahosklonně pokynula vychrtlým spárem v bílé síťkové rukavičce. Šimeček byl skromnost sama, ochotně manželce nabízel a podával vybrané lahůdky, doléval jí do sklenky její oblíbenou grenadinu s plovoucími kousky tropického ovoce, a ponechal na ní většinu společenské konverzace. Po necelé hodině se omluvil, že ho volá vlastenecká povinnost.
KONOPÍ V ZUBECH
139
Možná jsem zapomněl připomenout, že oné neděle se neslavilo jen otevření nové Šimečkovy dílny, ba nutno říci (i když to tak na první pohled možná nevypadalo!), že tato akce byla jen malým blyštivým doplňkem na velkolepé slávě dne, v němž mladá republika slavila desáté narozeniny. Katka však spěchala s dětmi a manželem domů; Jiřík kňoural, že ho bolí bříško (to ten nešťastný mastný buřt! - zlobila se v duchu Katka), a také škytajícího Francka nějak zmohlo množství vypitého piva, na které nebyl zvyklý. Vzali to nejkratší cestou, zadem kolem zámecké zdi, a tak se stalo, že se minuli s Hankou, která vedla pod paží Martina, aby se také podíval na novou provaznickou dílnu. Starý provazník jenom kroutil hlavou; ty hřmotné mašiny ho děsily, připadalo mu, že tohle je konec dobrého, poctivého řemesla, že kvalita, na které si vždycky tak zakládal, teď půjde do háje, budou se vyrábět jenom samé rychlovky, „vychrlí se kilometry šuntu, kterej bude možná na pohled hlaďoučkej a líbivej, ale pranic nevydrží…“ Ani kostelecké pivo už mu nechutnalo, měl zlost na celý svět a mrzel se na Hanku, že ho zbytečně vytáhla ven. Ale nakonec byl rád, že spolu zašli na náměstí, kde se dělo cosi, co mu vrátilo ztracený pocit jistoty… Nestihli už průvod, to monumentální procesí, protékající od první hodiny po obědě za zvuků řízných pochodů ulicemi městečka, došli teprve ve chvíli, kdy svažité náměstí pod kostelem bylo už dočista zaplněno lidstvem. Jako různorodými plodinami osázená políčka se tu prolínaly jednotné klíny sokolských čapek, legionářských brigadýrek a baretů, hasičkých přileb; rozkvetlé louce se podobala nastoupená školní mládež, jako stupínky seřazená od těch nejmenších po nejstarší. Všichni hleděli ke staré lípě před kostelem, k pomníku padlých, na jehož schodech stáli čestnou stráž legionáři v uniformách ruských, italských i francouzských (na nejpřednějším místě samozřejmě opět Šimeček!). Vlajky se vzdouvaly nad shromážděnými zástupy v mírném vánku a vnášely sem zneklidňující pohyb. Pod reliéfem dvouocasého lva právě hovořil malý, vychrtlý, hladce, až do modra vyholený chlapík, s vypelichanými kouty na
KONOPÍ V ZUBECH
140
hlavě, ale bujnou, ve větru zcuchanou čupřinou mezi nimi. Pronikavé oči mu přímo svítily za silnými čočkami v obroučcích ze zlatého drátu. Prý to byl okresní školní inspektor Jůna. Právě v této chvíli hřímal patetickým hlasem: „A obracím se i k vám, milé děti, naše naději a chloubo! Na dnešní okamžik nikdy, nikdy nezapomeňte! Slibte zde veřejně, že pilnou prací, poctivostí a mravností budete pracovati k tomu, aby život našeho drahého národa byl krásný a šťastný. Prohlaste všichni, že slibujete!“ Nějaký učitel dole v řadách mávl jako dirigent a děti sborově vykřikly: „Slibujeme!“ Inspektor radostně rozpřáhl ruce, vypadal jako bájná věštící Libuše na vyšehradské skále, když nad hlavy shromáždění volal: „Nechť tato vaše upřímná touha se rozlétne jako jiskry požáru nekonečnou ozvěnou po širých lánech naší rodné hroudy a vznítí oheň pohasínajícího nadšení a zmužilosti. Volám teď vás, kolegové, učitelé nového pokolení! My všichni přísahejme slavně! Zůstaneme, kde jsme stanuli! Věrni v práci, věrni v zápase, věrni v utrpení, věrni až do hrobu! Přísahejme!“ „Přísaháme!“ zahřměli učitelé sborem. „Hlavy vzhůru!“ křičel inspektor ve vytržení zbožné extáze. „Vysoko prapory! Klid a důvěru! A když někdy přijde na nás doba slabosti a pochyb, pak zalétněme duchem vysoko tam na pražský hrad a vzpomeňme toho velebného, pracovitého a usměvavého kmeta, plného nezlomné síly a nadějí, a řekněme si: Když on, tak také my! Pracovat, věřit a doufat!“ „Pracovat, věřit a doufat!“ buráceli sborově legionáři, sokolové a hasiči. A Martin, oči plné slz, volal s nimi. Malý Jiřík a velký Francek toho odpoledne ošklivě zvraceli.
KONOPÍ V ZUBECH
141
Otomar Dvořák: O mně
Jmenuji se Otomar Dvořák, žiji v Praze ve Vršovicích, moje manželka Eva Zajícová je výtvarnice. Kdysi jsem vystudoval FAMU, obor dramaturgie a scénáristiky a poté jsem vykonával mnoho různých povolání, od uklízeče ve škole, přes dělníka v továrně až po vedoucího kulturního domu, což mi umožnilo poznat život ze všech stran. Zhruba před patnácti až dvaceti lety jsem se nejčastěji vyskytoval na divadelních jevištích, ale také v šatnách, zkušebnách, dílnách (a barech, samozřejmě!), například v pražském Semaforu, v Městském divadle Zlín nebo v loutkovém divadle Lampión v Kladně - a to jako herec, dramaturg či autor. Ještě před „sametovou revolucí“ jsme s Michaelem Kocábem natáčeli ilegální videoklip „Snaživec“ a během ní oficiální baranndovský film „Pražákům, těm je hej“. V „Tankovém praporu“ jsem popíjel vodku v roli jednookého ruského generála a Jiřího Wimmera jsem děsil v komedii „Horor, aneb Četba na dobrou noc“, kterou jsme společně napsali pro ostravskou televizi. Ve Zlíně jsme s Milanem Nytrou (nyní klávesista skupiny Buty) napsali a s režisérem Morávkem inscenovali velkolepě výpravný muzikál Frankenštein (což byl v roce 1993 jeden z prvních českých muzikálů - a patrně se líbil, protože dostal cenu diváků a hrál se dva roky. V televizi jste mohli má dílka také kdysi vídat na stanici Prima, kde jsem připravoval několik dílů publicistického seriálu „Záhady a mystéria“.
OTOMAR DVOŘÁK: O MNĚ
254
Čtenáři mě zprvu znali hlavně z novin, neboť jsem nějaký čas pracoval jako novinář v regionálních denících či v různých časopisech, které ovšem zanikaly dříve, než jsme se stačili opít na počest prvního čísla. Osudové bylo zřejmě mé setkání s partou nadšenců, která se shromáždila kolem redakce časopisu „Fantastická fakta“ (jména jako Mackerle, Mareš, Česal, Mátl, Stingl. Vokáč nebo Šiška zasvěcencům napoví, že se tam tehdy sešel skutečný výkvět české „záhadologie“). S Fantastickými fakty jsem prožil sedm krásných let. Výpravy na záhadná místa, stopování duchů, přízraků a mimozemšťanů, podivné předměty, zvířata, která by neměla existovat, kruhy v obilí, kamenné linie, pyramidy... To byl podivuhodný svět, ve kterém jsem se vrátil do let klukovských objevů a dobrodružství. Jenže všechno hezké má svůj konec... Naštěstí v době, kdy časopis zanikal, jsem začal vydávat knížky. Bestellerem se stal projekt „Utajené dějiny Čech“, na němž jsem spolupracoval s Alešem Česalem a Vladimírem Mátlem. Naše fantastická hypotéza, že dějiny jsou vlastně magickou válkou o informační kód podsvětí, vyvolala nečekaný zájem čtenářů, takže kniha letos vyšla již v pátém vydání a nakladatel nás přemluvil, abychom ji rozšířili o třetí díl. Odhalování různých tajemství mě přivedlo i k novému úhlu pohledu na svět. A tak moje další cesta vedla docela zákonitě k odhalování „génia loci“, skrytého ducha krajiny, k hledání překvapivých souvislostí mezi podobou skal, hor a údolí, lidskými stavbami, toky řek, osudy lidí, kteří na určitých místech žili a příběhy a pověstmi, které si o nich vyprávěli. Z toho vznikla celá série netradičních cestopisů: Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře - měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy... A protože krajina a lidé v ní vyprávějí příběhy, zkouším tyto příběhy vyprávět formou povídek a románů; z nichž největšího ohlasu dosáhl příběh z Rudolfinské Prahy „Císař alchymistů“ nebo tragická historie největšího teroristického útoku na Prahu, organizovaného francouzským králem Ludvíkem IV. (každý, komu o této epizodě našich dějin vyprávím, bývá překvapen, že ve školní výuce dějepisu o tom nic neslyšel). Nyní jsem tedy spisovatelem na „volné noze“. Napsal jsem už asi kolem třiceti knížek; také jsem „spáchal“ několik divadelních her, televizních scénářů a písňových textů. Často jsem zván na různé besedy a přednášky do knihoven, regionálních sdružení, muzeí či na „cony (účastníci vědí, o co jde - prostě srazy přívrženců určitého žánru literatury). Dokonce občas dělám průvodce při speciálních výletech po různých zajímavých místech naší země, zahajuji výstavy výtvarníků, a kdo ví, co ještě...
OTOMAR DVOŘÁK: O MNĚ
255
Obsah Děj prvního dílu ....................................... 3 PROLOG ................................................... 4 Část první – Duhové koule ....................23 Část druhá – Konopí v zubech ..............85 Část třetí – Pták Ohnivák ....................142 Část čtvrtá – Hořkosladké hry ............176 Část pátá – Čertův prst ........................214 EPILOG ................................................250 Otomar Dvořák: O mně.......................254
