Ota Filip Děda a dělo

Ota Filip Děda a dělo

Ota Filip

Děda a dělo Host Brno 2011

Prolog

© Ota Filip, 2009 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2009, 2011 (elektronické vydání) isbn 978-80-7294-524-5 (Formát PDF) isbn 978-80-7294-525-2 (Formát ePub) isbn 978-80-7294-526-9 (Formát PDF pro čtečky) isbn 978-80-7294-527-6 (Formát MobiPocket)

9

Když mi někdy koncem druhé světové války, to mi bylo čtrnáct let, můj děda Antonín, stolař a řezbář v Hošťálkové u  Vsetína, za Rakouska­‑Uherska obecní radní a  až do své smrti vedlejším povoláním úřední zeměměřič, často vyprávěl o té velké a krvavé vojně v letech 1915 až 1918 v Alpách a o ohromném dělu ráže osmačtyřicet centimetrů, tehdy zázraku dělostřelecké techniky, výrobku zbrojního oddělení plzeňské Škodovky, tak jsem dědovi, kaprálovi rakousko-uherské armády na italské frontě, od počátku až do konce vojny ve funkci zaměřovače, na jehož výpočtech závisela přesná střelba, nevěřil, tvářil jsem se však, že mu věřím, ale v duchu jsem se dědovi, veteránovi prohrané války, vy­­­š­­kle­­boval. O pravdivosti dědových válečných příběhů s ohromným dělem ráže čtyřicet osm centimetrů mě nepřesvědčily ani jeho medaile, ani kříž Marie Terezie za statečnost. „Metály“ visely v rohu dědova parádního pokoje, hned vedle babiččina oltáříčku s Pannou Marií Svatohostýnskou. Obě vyznamenání udělil dědovi Antonínovi v letech 1916 a 1917 ve štábu rakousko­‑uherské armády v Bolzanu osobně císařsko­ ‑královský polní maršálek srbského původu Svetozar von Borojević, pro dědu vždy jen „velká sviňa“. Ironie osudu: za kříž Marie Terezie by děda Antonín, kdyby Rakousko­‑Uhersko přežilo rok 1918, pobíral měsíční rentu ve výši dvě stě rakouských korun. Od československého státu nedostal však z pochopitelných důvodů za svou statečnost coby kaprál rakousko­‑uherské armády na italské frontě ani halíř. Medaili za statečnost dostal děda Antonín za to, že se v lednu 1916 za sněhové bouře s důležitým hlášením vyšplhal v noci z chaty Tre Scarperi, kde sídlil štáb III. dělo­ střelecké divize, do rakouského „štelunku“ pod v ­ rchol hory San Candido. Děda se mi přiznal, že se na tu nebezpečnou horskou túru nepřihlásil dobrovolně proto, aby se hrdinně vyznamenal, ale proto, že na hoře San Candido sloužil kulometčík Jožka Nevola, kovář a karbaník z Valašského Meziříčí.

Ota Filip

10

„Jožka mi dlužil šedesát korun,“ svěřil se mi děda Antonín. „Prohrál je v mariáši, a protože jsem věděl, že se Taliáni chystají z Valle di Rinbon zaútočit a dobýt strategicky důležitý vrchol San Candida, měl jsem strach, že Jožka udělá hops — děda řekl rakouskou vojenskou němčinou ,dass er hops macht‘, což česky znamená, že padne, vulgárně řečeno, že ,zařve‘ —, a že tím pádem mi navěky zůstane těch šedesát korun viset.“ Kříž Marie Terezie si děda Antonín, mám­‑li mu věřit, vysloužil o rok později, v březnu roku 1917, na Pian Gisca, jednom z jižních vrcholů naproti hory Col di Lana, jejíž vrchol Taliáni podkopali a v dubnu roku 1916 vyhodili i se dvěma sty deseti rakouskými obránci do povětří. V březnu 1917 padaly z Pian Gisca laviny a jedna z nich zasypala v noci na severním svahu čtrnáct mužů a deset mezků, z nichž pět neslo do palebného postavení již několikráte zmíněného děla pět granátů ráže čtyřicet osm centimetrů, a zbytek proviant a bečku rumu. „Při výstupu lavinovým svahem nahoru na Pian Gisca jsem se držel poslední v řadě a dával hlavně pozor, aby mezek, který nesl na hřbetě sto litrů rumu, neuklouzl a  nezřítil se do hluboké strže,“ tvrdil o třicet let později děda, nacpal si fajku svým za včelínem vypěstovaným tabákem, zabafal a pokračoval: „Před půlnocí se nahoře pod vrcholem Pian Gisca urvala lavina, zasypala nebo z velké části servala dolů do hlubin — jak se později ukázalo — deset mužů a devět mezků. Já jsem jako poslední v řadě vyvázl schoulen za skalním výběžkem z té bílé, temně hučící hrůzy bez úhony.“ A když se ta bílá smršť převalila, odvážil se děda Antonín zapálit karbidovou lampu a zjistil, že o pět kroků vlevo trčí ze sněhu hlava mezka a  jeho hřbet se soudkem erárního rumu. Holýma rukama osvobodil děda mezka i soudek rumu z té sněhové pasti a přitom narazil na čtyři zasypané vojáky, vyhrabal je, a tím pádem jim — dva měli polámané kosti,

Prolog

11

zbývající dva přežili tu sněhovou smršť bez úhony — zachránil životy. Těch deset zbývajících dělostřelců a devět mezků zasypala lavina a pohřbila je. V červnu 1917 ozdobil polní maršálek Svetozar von Borojević hruď kaprála Antonína křížem Marie Terezie, což mělo za následek, že od prvního června 1939, tedy už v takzvaném Protektorátu Čechy a Morava, pro dědu vždy jen Protentokrát, posílal německý vojenský úřad, takzvané Wehr­kommando Wien, Stelle für ehemalige Angehörige der Öster­reichisch­ ‑Ungarischen Armee — česky Velitelství branných sil ve Vídni, úřad pro záležitosti bývalých příslušníků rakousko­‑uherské armády —, dědovi za kříž Marie Terezie měsíčně jako přilepšení k rentě sto padesát říšských marek. Děda Antonín těch sto padesát říšských marek odmítl rozhořčeným, rukou psaným dopisem — ještě ho mám schovaný —, v němž uvedl, že si kříž zasloužil v boji za císaře pána a že od jakéhosi „gefreitra“ — čímž myslel desátníka Adolfa Hitlera, výše to Adolf na francouzské frontě v letech 1914 až 1918 nedotáhl — žádnou rentu nepřijme. Můj otec Bohumil dědův dopis na psacím stroji přepsal; zmínku o „gefreitrovi“ z pochopitelných důvodů vynechal. Dědův protest nevzal vojenský úřad ve Vídni na vědomí. Až do března 1945 přinášel pošťák dědovi každý měsíc sto padesát říšských marek. Děda ukládal peníze na vkladní knížku, kterou na mé jméno otevřel ve vsetínské spo­řitelně. „Ty peníze za prohranou válku a za to, že jsem zachránil život čtyřem kamarádům,“ řekl mi děda Antonín, „ukládám pro tebe na přilepšenou, až po válce budeš třeba studovat.“ Na vkladní knížku mi děda do března 1945 uložil 115 000 protektorátních korun. Z té spořitelní knížky — měl jsem ji dlouho schovanou — jsem si po květnu 1945 z takzvaného vázaného vkladu nemohl vybrat ani korunu a po podzimní měnové reformě téhož roku ani halíř…

Ota Filip

12

Třicet let po druhé světové válce, v pátek dne čtvrtého dubna 1975, jsem od bavorské hraniční závory v Bayerisch Eisensteinu, v dohledu české Železné Rudy, s požehnáním opata otce Opaska vyrazil na pěší pouť do Říma v naději, že mi ve Svatém roce 1975 Pán Bůh odpustí mé četné hříchy, když ne všechny, tak aspoň část. Benediktin, otec dr. Anastáz Opasek, opat břevnovský v exilu, nám v témže roce v benediktinském klášteře v bavorském Rohru pokřtil dceru Hanku. Karel Kryl, bohužel už mezi námi není, byl Hančiným kmotrem, ale to je jiný příběh… Po křtu jsem v klášterní hospodě po slavnostním obědě prohlásil, že na počest vstupu naší Hanky do ­církve podniknu pouť do Říma. Za několik dní jsem na slib zapomněl, ale otec Opasek mi ho připomenul, tak jsem se na pouť vybavil a  otec Opasek mi, jak jsem už řekl, dne čtvrtého dubna 1975 na pouť do Říma u  hraniční závory na bavorské straně Železné Rudy požehnal. Předtím mi opatřil středověké mapy se zakreslenou cestou, po níž se už od raného středověku ubírali čeští poutníci do Věčného města. Z ­ akreslil jsem si tu cestu do současných turistických map. Do Říma jsem po středověké poutnické ­cestě ­ostrými pochody putoval dvacet devět dnů; kdybych na pouť do  Říma  mohl tehdy vyrazit z  Prahy nebo z  Moravy, prodloužila by se mi pouť o sto dvacet kilometrů, tedy o dva dny. Moje poutnická cesta vedla také údolím Pustertalu v dneš­ ním italském Tyrolsku, kde jsem narazil na jména vesnic a  městeček, jako třeba Sillian, Sexten, Innichen, Toblach, a kde v roce 1915 začaly válečné příhody dědy Antonína, kaprála odpovědného za zaměřování a výpočty drah čtyřicetiosmicentimetrových granátů, munice pro ohromné dělo, výrobek plzeňské Škodovky. Má poutnická cesta mě vedla místy, která jsem znal z dědova vyprávění o té velké a krvavé vojně v italských Alpách.

Prolog

13

Z tajemných zákoutí mé paměti, která mě nenechala ve „štychu“, se podél cesty, jimiž se po staletí z Čech do Říma nebo z Říma do Čech ubírali nejen zbožní poutníci, ale i loupeživí rytíři, obchodníci, lotři i mniši, komedianti i králové, vynořovala jména míst, která jsem coby chlapec z  úst dědy Antonína vnímal — děda mi odpustí — jako chvástání veterána prohrané války: Cima Tre Scarperi, Monte ­Specie, jméno horského masivu nad „krvavým“ údolím Valle di Landro, kde jsem vpravo u silnice do Cortiny d’Ampezzo objevil v lese ­rakouský vojenský hřbitov. Napočítal jsem tam ve ­vyrovnaných řadách přes tisíc křížů s nesčetnými českými jmény. Na pouti do Říma jsem dorazil i do Rovereta a v hotelu Tre amici jsem si v průvodci tohoto méně významného města v údolí řeky Adige přečetl, že se tam od roku 1926 nachází na kopci nad městem vojenské muzeum, v němž jsou soustředěny významné památky a dokumenty z té krvavé vojny v letech 1915 až 1918. Fakt, že v roveretském muzeu, v takzvaném Dantově hradě z dvanáctého století, otevřel v roce 1926 velkou řečí cholerik a žvanil Benito Mussolini, italský fašista, zvaný Duce čili vůdce, vojenské muzeum první světové války, prospekt neuvedl. Příští den jsem se do muzea vypravil. A zažil jsem tam šok: v sále, v němž Italové shromáždili zbraně, mapy a jiné předměty v roce 1918 v Alpách poražené rakousko­‑uherské armády, jsem našel velkou fotografii mladého dědy, kaprála Antonína, před ohromným dělem a pod fotkou technické údaje o dělu, ocelovém obru, vyrobeném vysoce kvalifikovanými českými zbrojaři v plzeňské Škodovce. A hned vedle děla visela fotka konstruktéra a velitele děla, šviháka plukovníka, inženýra dělostřelectva Antonína Petáka, absolventa Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě, před první světovou válkou elitní školy, vzdělávající

Ota Filip

14

důstojníky v rakousko­‑uherské monarchii předurčené k vysokým vojenským funkcím. Dělo, o němž mi, chlapci čtrnáctiletému, děda Antonín vyprávěl — jak jsem si tehdy myslel — pohádky nebo zatrpklé vzpomínky veterána prohrané války, existovalo! Děda nelhal. Dělo, o němž mi tak často a rád vyprávěl, si nevymyslel. Tento fakt mi ve vojenském muzeu v  Roveretu, skoro dvacet let po smrti dědy Antonína, vyrazil dech a uvrhl mé vzpomínky na dědovo vyprávění o jeho válčení v Alpách do totálního zmatku. Stál jsem snad hodinu před tou fotografií. Styděl jsem se za to, že jsem dědovi jeho válečné příběhy z italské fronty nevěřil, a odprošoval jsem ho za skryté škleby a za jeho zády vyplazený jazyk, jimiž jsem kvitoval jeho snahu vypořádat se se čtyřmi v Dolomitech ve službě císaře pána promarněnými válečnými roky. Cestou z Rovereta do Verony jsem se zastavoval v každé tratorii u cesty a dal jsem si, abych spláchl šok z muzea v Roveretu, častěji než bylo v dubnovém sluníčku nutné, všude nejméně mezzo litro — půllitřík — vino rosso. V tratoriích před branami města Verony, v níž se podle Shakespeara odehrála tragická láska mezi Romeem a Julií, o čemž současní literární historikové pochybují, jsem z vína přešel na grappu — a to byla moje zkáza — a v hrubých rysech jsem si načrtl počátek románu Der Großvater und die Kanone čili česky Děda a dělo. Už ani nevím, jak jsem se až po půlnoci dopotácel k branám Verony. V hotelu na náměstí Porta San Giorgio, hned za hradbami města, mě noční vrátný nepustil ani do recepce. V hotelu A ­ dige na Via Sant’Alessio jsem sice do recepce pro­nikl, ale svalnatý recepční mě drsným způsobem vyvedl na ulici a prohlásil, že jsou slušný hotel a že zalkoholizované vand-

Prolog

15

ráky, z nichž táhne grappa, navíc podezřelé elementy bez zavazadel, jen s ruksakem, neberou. Dubnová noc byla vlahá, tak jsem ulehl do křoví před městskými hradbami Verony k spánku. A tam jsem po otče­ náši se slzami v očích odprosil dědu Antonína ještě jednou za to, že jsem nevěřil jeho pro mě fantasmagorickým historkám o ohromném dělu, které od počátku léta roku 1915 až do zhroucení alpské fronty v listopadu 1918 spolu se sedm­desáti dělostřelci pod komandem majora, později plukovníka Petáka, tahal v Alpách z jednoho kopce na druhý — a nikdy si z děla nevystřelil… A pod hradbami Verony jsem si román Děda a dělo vysnil. Tři carabinieri, kteří mě krátce po východu slunce u severní hradby města Verony vzbudili a sebrali, mě na policejní stanici pořádně prošacovali. Když však zjistili, že mám platný, bezesporu nefalšovaný západoněmecký cestovní pas, že mám u sebe šedesát tisíc lir, navíc krytou kreditní ­kartu „­American express“, vystavenou na své jméno, carabi­ nieri ­poněkud znejistěli, půl hodiny kamsi volali a na cosi se vy­ptávali. A  potom, jako když utne, se mě carabinieri už na nic neptali, už jsem pro nebyl vandrák, ale „molto importante scrittore“ — česky „velmi významný spisovatel“. Velitel poslal nejmladšího carabiniera vedle do baru pro tuplované espresso, teplý mandlový rohlíček a pro štamprle amaretta, což mě postavilo na nohy, a přátelsky, leč důrazně mi poradil, abych tu dojemně vylhanou historku, že jsem na pěší pouti do Říma, už raději v Itálii nikde neopakoval. „Jste přece spisovatel, tak si vymyslete cosi věrohodnějšího než pouť do Říma,“ řekl mi. Na policejní strážnici jsem se mohl vysprchovat a oholit a velitel mě pak osobně zavezl na motocyklu až k Porta Nuova, kde od římských dob začíná výpadovka směrem na Mantovu a dále až do Říma.

Ota Filip

16

Na pochodu překrásnou alejí ve stínu staletých pinií podél prastaré římské cesty, po níž prý Romeo prchal z Verony do Mantovy, jsem si román o dědovi a dělu domyslel, vlastně vyfabuloval od začátku do konce. Kaprála­‑zaměřovače, svého dědu Antonína, stolaře a řez­ báře z Hošťálkové u Vsetína, jsem na pouti do Říma ve svém příštím románu povýšil na obrsta, tedy na plukovníka Petáka, konstruktéra ohromného děla, zázraku tehdejší zbrojní techniky, a na jeho velitele, vybavil jsem jej jako románovou postavu všemi kladnými i zápornými vlastnostmi, které děda Antonín neměl, a dokreslil příběhy, které by se dědovi, kdyby se vydání mé knihy dožil, jistě zalíbily. Navíc jsem dědu Antonína, alias plukovníka Petáka, v románu obdařil manželkou, slavnou zpěvačkou v pražském Národním divadle, Marií­‑Annou Petákovou, rozenou Finkelsteinovou, obdivovanou krátce před první světovou válkou italským impresáriem Caetanim de Sermonte, původním povoláním italským špionem, který se přes manželku konstruktéra ohromného děla snažil získat plány této tehdy nejmodernější vražedné zbraně. Na podzim roku 1975 jsem se na týden vypravil do Vídně, kde mi v archivu tamního arzenálu, dnes Vojenského muzea, připravili všechny písemné podklady, plány a zprávy, které opravdový plukovník Peták v letech 1915 až 1918 posílal o pohybech svého děla z fronty generálnímu štábu rakouské armády. Dělo, jakož i jeho obsluha, kolem sedmdesáti mužů, nebylo na alpské frontě zařazeno do žádného dělostřeleckého útvaru, ale podléhalo přímo generálnímu štábu v  Bolzanu, který o  jeho nasazení rozhodoval. Ze zpráv plukovníka Petáka, cituje — počítal­‑li jsem správně —  i třiceti­šesti­svazková publikace Österreich­‑Ungarn im Krieg 1914—1918 (Rakousko­‑Uhersko ve válce 1914—1918), jejíž poslední svazek vyšel ve Vídni někdy počátkem třicátých let dvacátého století.

Prolog

17

Na základě Petákových zpráv z  bojiště jsem si snadno vymyslel další příběhy, ne příliš vzdálené skutečným událostem na alpské frontě v letech 1915 až 1918. Navíc jsem si z nich opsal jména palebných stanovišť toho velkého děla a zakreslil jsem si do turistické mapy Dolomit také všechny průsmyky a hory — uvádím jen Col di Lana, Monte Piano, Passo Pordoi, Passo del Falzarego, Canazei, Marmolada — kam tu nestvůru museli dělostřelci vyvážet rozloženou i na hory přes dva tisíce metrů vysoké. Na konci zimy, počátkem dubna roku 1976, jsem se vypravil na tři týdny do Dolomit a vyšlapal jsem na lyžích všechny průsmyky, horská sedla a hory, palebná stanoviště dědova děla. Spojil jsem příjemné s užitečným — překrásné lyžařské jarní túry v Dolomitech s obhlížením míst, kde děda Antonín v letech 1915 až 1918 prohrál válku. Na vrcholku Col di Lana, nad kráterem, v němž po výbuchu třaskavin, které Italové uložili do štol pod horou, zahynula, jak jsem už řekl, v roce 1916 půlka regimentu rakouských elitních „feldjägrů“, jsem na ledovci ozářeném dubnovým sluncem chytl úpal, takže mi dole v Canazei, v hotelu Marmolada, v němž byla v roce 1916 umístěna polní nemocnice, stařičká sestřička, která prý na konci světové války coby patnáctiletá holka ošetřovala v lazaretu raněné, tři dny obkládala obličej v čerstvé syrovátce namočenými šátky. Trpěl jsem jako pes… Ze zpráv velitele děla Petáka vyplývá další, tentokráte absurdní fakt: za necelé čtyři roky na italské frontě změnilo dělo v Alpách celkem dvanáctkrát své palebné postavení, ale za tu dobu si až do konce války ani jednou nevystřelilo. Kdykoliv převážně čeští dělostřelci vytáhli kanón na vysokou horu, do průsmyku nebo na horské sedlo, tak museli s dělem buď rychle dolů, protože Italové na kopec zaútočili, nebo se museli s dělem po úspěšné rakouské ofenzivě hnout o deset nebo dvacet kilometrů dopředu…

Ota Filip

18

Počátkem listopadu 1918, po kapitulaci a  rozpadu Rakouska-Uherska, se obrst — plukovník Peták, můj „literární“ děda Antonín, projevil jako rozvážný důstojník: obratnými manévry se s celou svou jednotkou v počtu sedmdesát mužů vyhnul italskému zajetí, třetího listopadu 1918 předal své na třech transportérech rozložené dělo a dvě nákladní auta ve vídeňském arzenálu do správy a opatrování rakouského státu, zbavil své podřízené přísahy, propustil je do civilu, svlékl uniformu rakouského plukovníka, vrátil se domů do Prahy a nabídku československého státu, který jej chtěl v hodnosti plukovníka převzít do generálního štábu, odmítl se slovy, že voják přísahá jen jednou, že jako bývalý rakousko­‑uherský důstojník akceptuje výsledek světové války a  jako občan­ ‑civilista, Čech a vlastenec hodlá respektovat zákony nového československého státu. Ve dvoře vídeňského arzenálu, dnes vojenského muzea, stály, vyprávěl mi ve vídeňském arzenálu průvodce, kapitán v. v., od třetího listopadu 1918 do října roku 1941 dvě stejná děla: číslo jedna, které plukovník Peták zachránil před Italy a z něhož si na frontě v Dolomitech nikdy nevystřelil, a číslo dvě, přesná kopie „jedničky“. O dalších osudech těch děl, v první světové válce technických unikátů, jsem se na podzim roku 1975 od průvodce vojenským muzeem ve Vídni dozvěděl následující: od podzimu 1941, když Hitlerova vojska obléhala Sevastopol, převezli nacisté obě děla na Krym. A když děla před sevastopolskou pevností postavili do palebných pozic, tak pro ně neměli granáty, protože vlak se speciálními, v Plzni podle rakouských plánů z roku 1914 vyrobenými granáty ráže čtyřicet osm centimetrů vyhodili kdesi na Ukrajině sovětští partyzáni do povětří. Nacisté dobyli Sevastopol i bez pomoci dvou rakouských, v plzeňské Škodovce vyrobených děl, z nichž si nikdo nikdy na frontách dvou světových válek nevystřelil…

Prolog

19

A  když na jaře 1944 museli nacisté kvapem Sevastopol opustit, nechali na západním okraji bývalé pevnosti, v roce 1944 však už jen ruiny, obě děla stát. Od roku 1946, když Rusové zřídili v Sevastopolu vojenský hřbitov a  památník obráncům pevnosti, tvrdil průvodce, v první světové válce rakousko­‑uherský jednoroční dobrovolník, později nadporučík, ve druhé světové válce kapitán wehrmachtu, a postavili vlevo a vpravo u vchodu na krchov obě děla s hlavněmi vztyčenými k nebi, vedle nich v bronzu vyvedeného rudoarmějce a ženu­‑hrdinku. „Mistrovské dílo bémáckého dělostřelce, plukovníka ra­­­­ kousko­‑uherské armády Petáka a šikovných bémáckých zbro­ j­ařů,“ zvedl průvodce hlas, „zdobí teď vstupní bránu k hrobům třiceti tisíců sovětských vojáků padlých v  bojích na Krymu!“ S  románem o  dědovi a  dělu — mluvím o  německé ver­­ zi — jsem měl od počátku velké potíže, i když jsem si myslel, že jsem shromáždil všechna potřebná fakta, na jejichž základě bych mohl rozvíjet a fabulovat svou verzi příběhů dědy Antonína a jeho děla. Už na třetí stránce rukopisu se ve mně proti té knize, kterou jsem hodlal napsat nejprve německy, cosi vzpříčilo, cosi se mi znelíbilo. Měsíc jsem s těmito pocity zápasil — a podlehl jsem jim a Dědu a dělo jsem uložil do spodní přihrádky psacího stolu. Vrátil jsem se k němu až po třech letech v roce 1979. Časový odstup knize — myslím si — jen prospěl. Pro první německé vydání románu Der Großvater und die Kanone, prvního románu, který jsem napsal německy, jsem na konci knihy drobným písmem napsal upozornění, že příběh dědy a děla vyjde česky v exilovém nakladatelství Sixty­‑Eight Publishers v Torontu, tedy u Josefa Škvoreckého. Měl jsem s Josefem Škvoreckým české vydání Dědy a děla ujednáno, ale nedokázal jsem, což mě tehdy deprimovalo, vlastní německý text převyprávět do češtiny, která by mě

Ota Filip

20

uspokojila. Kdykoliv jsem začal Dědu a dělo psát česky, přesněji řečeno přepisovat a převypravovat do češtiny, tak jsem měl vždy pocit, že se ve mně cosi bouří a příčí. Třikrát jsem se o českou verzi dědova příběhu s dělem pokusil, a vždy mi v češtině vycházela jiná kniha, jazykově s odlišnými vazbami na popisované — byť i — románové skutečnosti. Původní německy napsané kapitoly a příhody se mi, připadalo mi, v češtině jako by sesypaly, zevšedněly — a nakonec mě překládání přestalo bavit. A dnes, téměř třicet let po prvním vydání Dědy a děla, jsem příběh děla a dědy Antonína přepsal, tedy česky převyprávěl a doplnil novými, vyfabulovanými motivy, které se v původní německé verzi nevyskytují. Českou verzi mi původní německý text románu Der Großvater und die Kanone připomíná jen obsahem jednotlivých příhod. Mám tedy teď dva literární dědečky, jednoho německého a druhého českého, ale pořád jen jedno dělo, zázrak tehdejší vojenské techniky, vyrobený na začátku první světové války v plzeňské Škodovce „zlatými českými ručičkami“ pro — jak se tehdy říkalo — císaře pána a jeho rodinu…

I*

25

Jako každý den, přesně na minutu při východu slunce, stál děda, plukovník rakousko­‑uherské armády v. v., před svým včelínem; táhla z něj vůně medu, včelího vosku, střelného prachu a tabáku. Mohl bych i tvrdit, že z lesů nad Kuželkem padal na dědova nahrbená záda a na jeho holou hlavu závan chladu, dech smrti. Za slunečného počasí kroužily nad dědovou holou hlavou včely. Tu a tam jedna z nich, zřejmě zlákaná potem vystupujícím dědovi v ranním slunci na lysině, přistála na jeho hlavě. Děda v takovém okamžiku znehybněl a pohnul rty: „Estli mňa bodneš, pojdeš! Tak teho radši nech!“ Před včelínem pěstoval děda tabák. Před rozkvětem zaléval jemné rostlinky krátce po východu slunce vodou zředěnou močůvkou, když odkvetly, tak vlastní močí, přičemž nahlas klel, že „hrnec čaja z březového listí, kerý sem v noci vychlastal, je mi prd platný, když i po něm chčiju krev“. Když byla obloha nad horním koncem obce Hošťálková u Vsetína zatažena, když pršelo nebo sněžilo, vyčetl si děda přesnou minutu východu slunce z kalendáře Milotického hospodáře, jediného časopisu, který odebíral a četl, protože ostatní tiskoviny — odplivl si — „haňba pluť, enem lžú!“ Za špatného počasí na konci noci však měl děda, pedant pokud jde o míry a hlavně o přesný čas, problémy s hodinami. Na jeho nepřesné, hlučné pendlovky, prý švarcvaldky, nebylo spolehnutí, protože se často za čtyřiadvacet hodin zpozdily nebo předešly i o deset minut. A než si je děda podle rádio­ vého signálu z rozhlasové stanice Moravská Ostrava mohl srovnat, tak si přesnou dobu východu slunce sice z kalendáře v Milotickém hospodáři přečetl, ale při zatažené obloze, za deště nebo za sněžení nedokázal před včelínem na minutu přesně určit východ slunce, což jej na celý nadcházející den rozladilo, takže s ním nebyla řeč, a když, tak jen o tom, jak mu na podzim roku 1922 ve vsetínském Besedním domě nešla karta a jak jedné krátké letní noci v hazardní

Ota Filip

26

hře „moje teta, tvoje teta“ prohrál les, louky a pole, ale že přemohl hráčskou vášeň a nevsadil do poslední, již za svítání zahájené hry i svůj bílý dům, zahradu, včelín a záhon tabáku. Do této noci byl děda majetným člověkem, neodkázaným na malou rentu, kterou od československého státu pobíral, ale nevěděl vlastně za co. Po ztrátě majetku se děda věnoval včelám, rozšířil chov asi na padesát úlů, prodával med a přivydělával si pomocí optických přístrojů, které přivezl z vojny domů a upravil pro civilní potřeby, coby soudem uznaný zeměměřič. Babička, odpověděl mi děda, když jsem se na ni nesčetněkrát ptal, nežije. O tom, kdy zemřela, kde a proč, děda nechtěl mluvit, místo odpovědi jen pokrčil rameny a po­vzdechl: „Ja, ogare, takový je život. Člověk mosí umět zapomínat.“ Až v  roce 1957, to mi bylo už dvacet sedm, jsem se dozvěděl, že babička žije, od roku 1915 provdaná za majora Caetaniho de Sermonte v toskánském městečku Castagneto Carducci, Piazza Erbe číslo pět. Na podzim roku 1957 nám, tedy mému otci Bohumilovi, napsala babička dopis. Když si otec Bohumil dopis přečetl, zbledl, odložil list na stůl, přikryl ho pravou dlaní a řekl: „O tom dopise se děda nesmí nic dozvědět, to by byla jeho smrt.“ Děda žil, přežil první republiku, protektorát, pro něj vždy jen protentokrát, takzvaný Vítězný únor roku 1948 i první desítiletí násilného pochodu k socialismu, vstříc komunismu. Všechny události vnímal však jen jako ozvěny čehosi, co už dávno zapadlo za obzor jeho paměti a zájmů. Jen když se rozpovídal o svém dělu a o vojně v Alpách a když se v den narozenin císaře pána, Františka Josefa I., každého osmnáctého srpna oblékl do moly prožrané uniformy rakousko-uherského plukovníka, ověnčil se všemi řády, tak jako by ožil a rozpovídal se o dávno zašlých časech, jen babičku z nich vynechal. Když jsem se o narozeninách císaře pána hovorného dědy zeptal na babičku, naježil se a odpověděl

Děda a dělo

27

mi drsným hlasem: „Dne patnáctého května devatenáct set patnáct pro mě zemřela. A basta!“ Na ručně kolorovanou fotku, kterou babička přiložila k dopisu, nezapomenu: stará dáma, pořád ještě fešná a zřejmě s pevným, napolo odhaleným poprsím, se na mě usmívá a vedle ní stojí, jako by ztuhl, elegantní fousáč v medailemi a řády ověnčené uniformě majora italského alpinisty, vlasy stříbrné, knír a obočí obarvené načerno. Nad babiččiným levým ramenem kvetl kaktus a v pozadí oleandr. Od podzimu roku 1957 jsem stál, pokud jde o babičku, před záhadou: prý v roce 1915 zemřelá babička povstala ve vysokém věku z říše domnělých mrtvých k novému životu, usmívala se na mě z ručně vybarvené fotky a připadalo mi, že je s  oficírem, s  elegánem tvářícím se zarputile, docela spokojená a šťastná, o čemž mě přesvědčovala její levá paže, objímající poněkud tučný pas majora italských bersaglierů.1 Počkal jsem rok na další, sto dvacáté osmé výročí narození císaře pána Františka Josefa I. a odvážil jsem se do uniformy plukovníka rakousko­‑uherské armády navlečeného dědy ve chvíli, kdy se rozpovídal o  zašlých časech, zeptat: „Když babička v květnu devatenáct set patnáct zemřela, jak je možné, že žije, zřejmě šťastně provdaná za italského oficíra?“ Děda třikrát přeslechl moji otázku, a teprve když jsem mu ji zakřičel do pravého ucha, na obě uši byl děda příležitostně, zvláště když se mu to hodilo, nedoslýchavý, tak se nadurdil a odpověděl, že byla špionkou a zrádkyní, a kdyby se sama nesprovodila ve Vltavě ze světa, že by ji, nevěrnici, vlastnoručně zastřelil. Do roku 1957 jsem se tedy musel spokojit s faktem, že nemám ani jednu babičku, protože rodiče mé maminky Marie přišli o život v roce 1928, když pod vrcholem Marmolady v Dolomitech spadli do ledovcové propasti. Proč z vesnice Alby lezli na popukaný ledovec pod vrcholem Marmolady,

Ota Filip

28

mi není známo. Maminka Marie mi o tragické a zbytečné smrti svých rodičů řekla jen to, že dostala vyrozumění italského Červeného kříže a obce Alby o tom, že její rodiče jsou od šestadvacátého července, kdy brzy zrána vyrazili na ledovcovou túru, nezvěstní a že je skupina alpinistů před polednem zahlédla pod posledním skalním výběžkem Marmolady, necelé dva kilometry nad dolním koncem ledovce. Kromě toho maminka obdržela i přípis komandatury horské záchranné služby z Cortiny d’Ampezzo s rozpisem výdajů za vyzvednutí dvou mrtvol z  ledovcové propasti. Šéf italské horské záchranné služby mamince sdělil, že vyhledání a vyzvednutí dvou mrtvol z ledovcové propasti by stálo, odhadem a bez případných komplikací, přepočteno na dolary, deset tisíc, splatných na konto záchranné horské služby u Cassa di Risparmio di Bolzano, a to před výstupem deseti mužů na ledovec. Dále komandatura záchranné služby v Cortině d’Ampezzo upozorňuje na dvě možná rizika, se kterými se při podobných akcích musí počítat: za prvé, že i zkušení záchranáři mrtvoly v ledovcové škvíře mnohdy nenajdou, a za druhé, že i když dva na kost zmrzlé a povětšinou pádem do ledové propasti znetvořené nešťastníky najdou, tak nemohou mamince zaručit, že našli její rodiče, protože v  letní sezoně, tedy od července do počátku září, leze na ledovec a hyne pádem do ledových propastí nespočet nezkušených turistů. „­Proto,“ cituji z přípisu Maria Roccatoniho, šéfa záchranné horské služby v  okrsku Cortina d’Ampezzo ze dne 24. srpna 1928, „musíme trvat na placení předem, přičemž nemůžeme, jak jsem Vás už upozornil, zaručit úspěch akce.“ Maminka si prý po přečtení přípisu z Itálie zazoufala, protože deset tisíc dolarů, tehdy jmění, neměla, a odpověděla do Cortiny d’Ampezzo, že je jí moc líto a trhá jí to srdce, když panu Roccatonimu musí sdělit, že na vyzvednutí mrtvých těl svých rodičů z ledovcové propasti netrvá.

Děda a dělo

29

Když jsem čtyřicet sedm let po smrti babičky Olgy a dědečka Josefa odbočil z poutní cesty do Říma a vydal jsem se z vesnice Alba nahoru na ledovec pod Marmoladou, tedy stejnou cestou jako rodiče mé maminky, zapadl jsem nad hranicí lesa do hustých mračen, pršelo jako z konve, ale měl jsem štěstí a našel suchý kout v chatě, spíš přístřešku horské služby. Tam jsem se na velkých informačních plakátech s barevnými fotkami dočetl, že ledovec pod Marmoladou se rychlostí čtyřiceti metrů za rok sune dolů a končí dvě stě metrů nad chatou, kde každý rok zjara a potom až do příchodu zimy vydá z ledového objetí někdy i zachovalé mrtvoly rakousko­‑uherských i italských horských myslivců, kteří v první světové válce zahynuli ve svých „šteluncích“ nebo v urputných masakrech na bodáky nahoře až ve výšce tří tisíc metrů. Příští den, počasí mi přálo, jsem se znovu vydal nahoru na úpatí ledovce. Vypočítal jsem si, že jestliže se ledovec posune za rok o čtyřicet metrů do údolí, tak od roku 1928 urazil vzdálenost asi tisíc devět set metrů, což znamená, že spadl­‑li dědeček s babičkou v červenci dvacet osm do ledovcové propasti pod poslední stěnou vrcholu Marmolady, tak jsem dorazil pod ledovec právě v době, kdy by modrý ledovec měl nebo mohl mé tragicky zahynulé předky po čtyřiceti sedmi letech uvolnit z tisíciletého ledu nebo ­vyplavit v prudkém proudu nespočetných dravých, kalných potoků, které z ledovce prorazily na světlo Boží. Celý den jsem obcházel úpatí ledovce a našel jen jedno napolo shnilé baganče, pomačkanou rakouskou feldflašku a kus stehenní kosti, což povzbudilo mou fantazii, a připustil jsem možnost, že dědeček i babička z maminčiny strany si na ledovci odchod ze života zinscenovali, že žili i poté, kdy ve své vlasti byli okresním soudem ve Frýdku­‑Místku někdy počátkem roku 1930 prohlášeni za mrtvé s následkem, že dědečkovi věřitelé, jimž po krachu své sodovkárny ve Slezské Ostravě na jaře roku 1927 dlužil něco kolem půl milionu

Ota Filip

30

česko­slovenských korun, což bylo tehdy velké jmění, dostali po soudní dražbě vyplaceno jen asi desetinu částky, kterou jim děda Josef zaživa „visel“. O ženě dědečka Antonína, Marii­‑Anně Petákové, rozené Finkelsteinové, jsem do roku 1957 věděl jen to, že byla krásná a povoláním operní zpěvačkou. Jelikož jsem do té doby žádné podrobnosti o jejím skonu a konci nevěděl, vyfantazíroval jsem si její odchod ze života, a to hned ve třech verzích: Babička, mladá a krásná, stojí v kostýmu Tosky na jevišti a vidí, jak v druhém dějství policajti zatýkají a odvádějí jejího milého, malíře Cavarodossiho, do šatlavy, jelikož odmítl prozradit skrýš svého z  vězení uprchlého přítele Caesara Angolettiho. Tosca, tedy babička, zalamuje nad svou blond parukou ruce, nabírá dech k vysokému C, naráz však zbledne a padá, zasažena mrtvicí, na prkna jeviště. Druhá verze jejího odchodu ze života se mi však zamlouvala lépe: babička hyne na operním jevišti stejným způsobem, jako tam v prvním dějství Wagnerovy opery Tann­häu­ser zahynula Venuše, tedy spoře do průhledného závoje navlečená slečna Jiřina Mrázková. Režie si totiž vymyslela, že s­ pustí slečnu Mrázkovou coby Venuši do jejího panství, jeskyně ve Venušině hoře, na laně. V jeskyni se v okamžiku, kdy se slečna Mrázková v průhledné róbě Venuše počala vznášet nad tím doupětem germánských neřestí, rozpoutaly orgie: skoro nahé ženy se v šeru válely po téměř nahých svalnatcích, mezi nimi byl i Tannhäuser, z růžových skal vystupovala na jeviště růžová mlha. A v okamžiku, kdy se slečna Mrázková coby Venuše vznášela asi tři metry nad Tannhäuserovou hlavou a on, trápen výčitkami svědomí a obtížen hříšným smilstvem, sáhl do strun a počal opěvovat Venušinu krásu, ale zároveň ji prosit, aby ho propustila do světského života, se lano, na němž slečna Mrázková čili Venuše visela, utrhlo a skoro nahá krasotinka padla dolů Tannhäuserovi k nohám, narazila hlavou na prkna jeviště, levou patou udeřila svého

Děda a dělo

31

milovaného pěvce do obličeje tak prudce, že mu asi vyrazila přední zuby, a sama si zlomila vaz. Na představení Tannhäusera jsem se coby čtrnáctiletý klacek vplížil zjara třetího roku Protektorátu Čechy a Morava na nedělní odpolední představení. O Wagnerově opeře a o jejím dějství jsem tehdy neměl ani pojem, jen jsem od kamarádů slyšel, že se tam v prvním dějství válejí na jevišti nahé ženské, což mě velmi lákalo. A když se slečna Mrázková čili Venuše zřítila z výšky tří metrů hlavou dolů na prkna jeviště a vyrazila přitom Tannhäuserovi levou patou přední zuby, takže krvácel z úst, tak jsem si myslel, že Venuše si musí už v prvním dějství zlomit vaz a vyrazit Tannhäuserovi přední zuby — mám dojem, že vyplivl dva. Ta scéna se mi tak líbila, že jsem začal tleskat… Dáma vlevo mě svým ostrým loktem šťouchla do žeber a pán vpravo mi vlepil pohlavek a zařval do ticha, v němž se z orchestru ozval falešný tón klarinetu: „Krucinálfagot, když se, klacku nevychovanej, neumíš chovat, tak nelez na operu do Národního!“ Kdyby mi děda včas sdělil, jak babička, byť i jen zdánlivě, zemřela, tak bych si, když jsem se dozvěděl, že žije, nemusel vymýšlet další obraz jejího konce: představoval jsem si babičku jako pražskou Annu Kareninovou, ale moudřejší než Tolstého literární Ruska. Babička, česká obdoba Anny Kareninové, se v mé fantazii nevrhá na pražském hlavním nádraží pod kola vlaku, což české, byť i trpce svými milenci zklamané dívky ani paničky nedělají, ale v doprovodu nového romanticky naladěného italského elegána a milence v cylindru a v šedé peleríně vstupuje do vagonu první třídy rychlíku Praha — Vídeň — Benátky a odjíždí ze zasněženého města vstříc velkým dobrodružstvím v  krajině slunce, vína, zpěvu a lásky. Babiččino zmrtvýchvstání mě sice šokovalo, ale zároveň jsem byl rád, že jednu babičku, byť i se zpožděním, mám. Dědova odpověď na mou počtvrté kladenou otázku však

Ota Filip

32

poničila dosud úrodnou půdu mé fantazie, s jejíž pomocí jsem si vymyslel tři varianty jejího odchodu ze života. Po roce 1957 mě znepokojovalo několik tajemství, která by mi mohla být lhostejná, kdyby se netýkala mé oživlé babičky. Naléhavé otázky, které mě tehdy znepokojovaly, zněly: od podzimu roku 1957 jsem věděl, že babička žije, podruhé provdaná, tedy v bigamii, v Itálii, děda však trval na tom, že se v  květnu 1915 sama připravila o  život, a  že kdyby neskončila ve Vltavě, tak by ji, nevěrnici a zrádkyni, s největší pravděpodobností zastřelil, a tím pádem by smyl hanbu, kterou ho, důstojníka rakousko­‑uherské armády, pošpinila. Nedokázal jsem z  dědových kusých informací a vývodů odhadnout, zdali o babiččině bigamii, tedy že žije v Itálii s majorem a hrabětem Caetanim de Sermonte, do roku 1915 v Praze jejím impresáriem, zároveň i špionem, nic nevěděl, nebo o její nevěře, zradě a útěku věděl, ale nemohl a nechtěl si až do konce života přiznat, že ji, v jeho očích zlotřilou manželku, miloval. Otázku, na kterou mi děda nikdy neopověděl, lze stručně formulovat takto: proč musela babička zemřít, když nezemřela? Na tuto otázku se musím spokojit s několika neuspokojivými odpověďmi. Jak jsem řekl: děda mi na ni už neodpoví. Ač žil nezdravě, každý den ráno do sebe, jak říkával, „vrazil na vstávání“ dvě štamprle slivovice, odpoledne „na povzbuzení“ tři, vykouřil denně pět ­fajek vlastnoručně za včelínem vypěstovaného a nařezaného tabáku a dožil se devadesáti sedmi let. Kdyby ho na Vsetíně neporazil namol ožralý automobilista, tak by žil asi dodnes. Snad jsem se už před více než půlstoletím měl smířit s tím, že tajemství babičky Marie­‑Anny zůstane pro mě navždy potopeno v kalném proudu času a že bych si měl s hlubokým povzdechem připomenout, že i její cesta životem byla všelijak, snad dokonce ne vždy po její vůli, pokřivená, na osudových křižovatkách vybavená falešnými ukazateli směrů

Děda a dělo

33

a vzdáleností, takže není divu, že babička coby dvaceti­osmi­ letá krasavice, provdaná za vojenského inženýra, muže bez sklonů k romantickému rozvášnění, žena chtivá urvat ze života vše, co urvat mohla, skončila v náručí italského špiona, krasavce s ohnivým pohledem a šlechtickým titulem, hraběte Caetaniho de Sermonte, který přišel do Prahy vybaven pověstí slavného impresária, leč s úkolem, uloženým hra­ běti de Sermonte generálním štábem italských vojsk v Římě, zmocnit se v Praze pomocí babičky­‑pěvkyně dědových tajných plánů na konstrukci tehdy nejmodernějšího děla. Takový nebo podobný pohled na babičku jsem však nemohl ani před padesáti lety akceptovat a to proto, že jsem byl už od útlého mládí zatížen představou, že české babičky, i když jsem žádnou neměl, jsou výkvětem všech ctností a laskavosti. A snad právě proto, že jsem žádnou babičku neměl a že moji rodiče se zřejmě shodli, že se bez babičky neobejdu, takže mi ji, vznešenou a dobrotivou, počali od chvíle, kdy jsem se poprvé postavil na nohy a zažvatlal první slova, předčítat z literatury, hlavně však z díla paní Boženy Němcové. Tímto mi už v mládí, když jsem šel do rozumu nesnesitelným způsobem, rodiče vtloukli do hlavy obraz skoro andělsky moudré, všemi vznešenými vlastnostmi vybavené staré báby. Nedivím se tedy, že když jsem cestou do školky a později do obecné školy potkal na ulici starší ženu, tak jsem si před ní odplivl a zamumlal pro sebe rčení, kterým se, jak mě poučil děda a přečetl mi v Milotickém hospodáři, zažehnávaly uřknuté nebo nadmuté krávy: Kuš kuš, propadni sa, čarodějnico, do pekla, huš huš, už! A když jsem si jednou odplivl před sousedovic babičkou, pobožnou kartářkou, uštědřil mi otec Bohumil pohlavek, zvedl oči k nebi a řekl, co to z tebe roste!, maminka Marie mi uložila tři dny hausarest, ale dědeček se na mě mile usmál, podstrčil mi tabulku čekulády a řekl: „Šak to ta baba­‑čarodějnica přežila! A pamatuj, že ta baba věří v Boha enem proto, že sa ho bojí!“

Ota Filip

34

Tak ať se nikdo nediví, že jsem byl už v mládí rád a spokojen, že nemám živou babičku a že si ji mohu — aniž bych se podřídil kompromisu mezi žijící babičkou a idealizovaným, literaturou až za hranice pravděpodobnosti povzneseným obrazem babičky — vytvářet, měnit, vymýšlet a vyfabulovat podle potřeby ve svých představách a  pomocí své vlastní fantazie. Na počátku puberty jsem byl rád, že jsem unikl dozoru, péči a charakter změkčujícímu výchovnému vlivu české babičky. Došlo mi, že česká literatura devatenáctého a z velké části také dvacátého století popisuje a vynáší babičky jako skoro svatou, neomylnou, absolutní morálku kázající instituci. Kdo by se ještě dnes odvážil třeba jen slovem kriticky zavadit o Boženu Němcovou a její babičku, sklidil by ze všech stran, z konzervativní, z marxisticko­‑leninské i  z  liberální strany, jakož i  z  řad intelektuálů, pokřik nevole a zloby. Nikdo se ještě neopovážil popsat v literárním díle aspoň jednu babičku jako všemi mastmi mazanou intrikánku, schopnou bez zábran rozbít, nebo dokonce terorizovat rodinu, jako bábu vychovávající vnuky pro životní role jako úhoř hladkých oportunistů, jako starou ženskou posedlou vědomím, že ví všechno lépe, a  tudíž má právo žvanit ­mladé generaci do života, dávat jí rady, o něž nestojí, a  v  ­masce pokrytce ženského rodu předstírat všeobsahující lásku. Ó, české báby, babičky a stařenky, co jste z nás vychovaly! Odmalička jste nás zahalovaly do bavlnky, jen aby nás neofoukl ani závan drsného větru, jenž nám do obličejů fouká život. Každou podlost, kterou jsme v útlém věku i v dospívání a potom v životě spáchali, jste nám, svým vnukům, odpouštěly, protože my, vaše potomstvo a vaše krev, jsme pro vás byli vždy v právu a vždy děti ze všech dětí ty nejchytřejší a nejhezčí a ty ostatní jen zlomyslní frackové, nevychovaní podláci. Už v kočárku jste nám líčily svět, jeho bídu i slávu ze své vyšinuté perspektivy a vtloukaly nám do hlaviček své

Děda a dělo

35

velké pravdy, na nichž mnozí z nás, když se v pozdějším životě pokoušeli podle nich žít, žalostně ztroskotali. Šok, který mě roce 1957 zasáhl v okamžiku, kdy jsem zjistil, že mám z mrtvých k životu probuzenou babičku, mě tvrdě zasáhl: nevěděl jsem, co si s živou, četnými tajemstvími a záhadami opředenou babičkou, žijící zřejmě spokojeně, možná dokonce šťastně v divokém svazku se švihákem, hrabětem Caetanim de Sermonte, mám nebo mohu počít. Vše, co jsem si ve své fantazii o babičce Marii­‑Anně vyfabuloval, v duchu vykreslil, a vše, co mi dvacet sedm let uspokojivě nahrazovalo živou babičku, naráz, po střetu s realitou zbledlo, rozpadlo se na hromádku střepů. Skutečnost zase jednou přetrumfla fantazii. Pamatuji si, že se děda, když jsem se mu se svými svízelemi s oživlou babičkou svěřil, zamyslel, zašel za včelínem za keř hlohu a během močení pronesl následující úvahu, která mi utkvěla navždy v paměti: „Nevyzpytatelné jsou cesty životních dějů. Krucinál, zase močím krev, a to jsem v noci vypil hrnec odvaru z březového listí! Existují tajemství, řekl bych až hrůzně jednoduchá, avšak nevysvětlitelná. Zamysli se třeba nad slovem věčnost. Co je to? Kdy začala, kdy skončí? Nikdo neví. Anebo nekonečný vesmír… Tvoje babička byla pobožná, denně se modlila ke svému židovskému Jahvemu, pro jistotu i ke katolickému a evangelickému Pánu Bohu. Mám však podezření, že babička byla pobožná ze strachu, věděla, že zhřeší, že mě, oficíra zahleděného jen do své práce na děle, mužského bez romantického rozletu, dříve nebo později zradí a opustí. Tak si už předem svou pobožností hodlala zasichrovat odpuštění. A kdyby ses mě zeptal, jestli jí Pán Bůh odpustil, tak bych ti odpověděl, že ne. Před Pánem Bohem bych jí musel odpustit já, a to nedokážu! A nechci!“ Dva roky jsem hledal babiččiny stopy, cosi konkrétního z jejího života před domnělou smrtí ve Vltavě pod Karlovým mostem. Výsledky mého pátrání byly skromné: v archivu Národního divadla jsem se dočetl, že Marie­‑Anna Petáková byla

Ota Filip

36

do 18. května 1915 na výplatní listině shora uvedené operní scény a že 19. května 1915 ji v účtárně ze stavu zaměstnanců vyškrtli. V Prager Tagblattu2 v sobotu dne 20. května 1915 jsem se v krátké noticce dočetl: „Ve čtvrtek dne 18. května tohoto roku byla z Vltavy nad Karlovým mostem vylovena mrtvola mladé ženy, kterou major Anton Peták identifikoval jako svou tři dny pohřešovanou manželku, zpěvačku Marii­ ‑Annu Petákovou.“ O dva dny později, v pondělí dne 21. května 1915, otiskl Prager Tagblatt nenápadné úmrtní oznámení, v němž velitelství pražské posádky rakousko­‑uherské armády oznámilo, že dne 19. května 1915 zahynul při výkonu služby major Anton Peták. Když jsem svému otci Bohumilovi opisy zpráv z Prager Tagblattu přečetl, zamyslel se a prohlásil, že některé záležitosti a události jsou tak tajemně temné, že je lépe je z temnot, kde jsou v hlubokém spánku uloženy, nebudit a nevytahovat na světlo Boží. Otec Bohumil si povzdechl a dodal: „Zapomeň ty zprávy z Tagblattu! A neptej se na ně dědy. Buď ti je sám vysvětlí, nebo si je vezme do hrobu.“ O několik let později stál děda několik minut před východem slunce u včelína; jako vždy z něj táhla vůně medu, včelího vosku, střelného prachu a tabáku. Tři kroky za jeho zády jsem se postavil do pozoru a hlásil, že snídaně je na stole a že maminka prosí… Děda zavelel: „Pohov!“ a prohlásil, že snídaně snad tři až pět minut počká. Otočil jsem se na podpatku a v tom okamžiku děda zavelel: „Počkej!“ a s vycházejícím sluncem na levém rameni řekl: „Až umřu, tak budeš první, kdo vstoupí do mého pokoje. Pod levou nohou psacího stolu najdeš klíč k pravé přihrádce a v ní můj deník. Až si ho přečteš, tak se ti ledacos z mé minulosti rozjasní. Jestli ti to rozjasnění k něčemu bude, o tom sice pochybuji, ale přeji si, aby sis mé zápisky přečetl.“

Děda a dělo

37

„Nikdo jiný, len ty možeš můj deník číst! A nikomu, ani tatovi ani mamě, ani muk. Rozumíš?“ Na dědově čele usedla včela. Děda trpělivě čekal, až ho bodne, dal jí čas, aby v klidu před smrtí vystříkla do jeho pokožky jed. A když se tak stalo, děda se usmál a řekl: „No tak vidíš, co máš z teho! Včil pojdeš!“ Včelka rozpřáhla křidýlka, nadzvedla se, vyrvala si ze zadečku malé žluté střívko a bez jediného zamávnutí průhlednými křídly spadla na list dědova rozkvetlého tabáku. Ten den pozdě odpoledne přivezla sanitka ofačovaného a zasádrovaného dědu ze vsetínské nemocnice domů, doktor krčil rameny a opakoval: „Tak nevím, nevím, co jsme mohli, to jsme v nemocnici udělali, ale v nemocnici nemáme pro něho plac, to víte, socialistické zdravotnictví dává přednost pracující třídě!, a ostatní je v rukou Božích. Ten ožralý řidič ho porazil a zřídil až hrůza. Čtyři komplikované zlomeniny… nevím, nevím, v jeho věku… Jak jsem řekl, nevím, nevím. Potřebuje klid.“ Položili jsme dědu do postele, otočil se na levý bok a řekl: „Šak sa z teho vylížu! A včil sa mi chce spať.“ Když jsem večer nahlédl do dědova pokoje, ležel na odestlané posteli přikryt uniformou rakousko­‑uherského plukovníka, mrtvé oči doširoka rozevřené, a tvářil se přísně. Jak se v té sádře dobelhal do skříně, kde svou parádní uniformu v papírovém pytli a v naftalínu uchovával, jsem si nedokázal vysvětlit. Odtáhl jsem dědův psací stůl, našel jsem pod levou nohou plochý klíč k pravé přihrádce, otevřel ji a opravdu, ležel tam dědův v kůži vázaný deník. Celou noc, když robky z  okolí přicházely, aby se nad dědou, jak se sluší a  patří, vybrečely a  vynaříkaly, a  otec Bohumil se s maminkou Marií skoro pohádali, jestli mají dědu pochovat katolicky nebo jen tak, jestli v jeho parádní uniformě nebo v civilu, četl jsem ve svém pokoji dědův deník. Za svítání mi bylo jasné, že zrada babičky Marie­‑Anny

Ota Filip

38

a osudová role, kterou v jeho životě sehrálo na tehdejší dobu zázračné dělo, dědu navždy poznamenaly. Důvody, proč bych měl o věro­hodnosti dědových deníkových zápisů a o jeho příbězích pochybovat, bych jen těžce hledal. Mohu proto konstatovat: smutný a současně i ironií a komičností poznamenaný příběh, pro mou generaci navíc okořeněný dávkou císařsko­‑habsburské nostalgie, se mezi důstojníkem dělostřelectva, babičkou Marií­‑Annou, italským impre­sáriem, vedlejším povoláním špionem Caetanim de Sermonte, a tehdy nej­modernějším dělem odehrál v době od konce dubna 1907 do listopadu 1918. Děda, veterán prohrané války a  nevydařeného života coby rakousko­‑uherský oficír, v deníku jistě nelhal, a lhal‑li, vymýšlel­‑li si, tak v míře snesitelné, a to tím způsobem, že se v líčení událostí a příhod, kterým by se rád vyhnul a za něž se jistě styděl, nerozvážně vydal do oblastí lyriky a své texty se snažil přikrášlit romanticky znějícími frázemi, což u člověka jeho střízlivě pedantského založení, navíc duchem i jazykem inženýra a dělostřelce, jak jsem už řekl, absolventa Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě, člověka do konce života oddaného svému vojensko­‑technickému řemeslu, vyznělo i v jeho deníku mnohdy tak trapně nebo nabubřele, že z jeho nevydařených, rádoby poetických výlevů nehodlám citovat. Od podzimu roku 1918, po zhroucení rakousko­‑uherské monarchie, se plukovník v. v. Anton Peták stáhl do pozadí. Na čtyři roky, řekl mi otec Bohumil, se zavřel ve svém po­ koji, chátral, holil se prý jen jednou týdně a čisté prádlo mu museli skoro násilím vnucovat, meditoval, fyzicky se udržoval — jak se dnes říká — fit; každé ráno a odpoledne, v zimě i v létě, při otevřeném okně hodinu cvičil. Ven vycházel jen jednou denně za východu slunce ke svému včelínu a k záhonu tabáku, četl, řekl mi otec Bohumil, pouze Milotického hospodáře, protože novinami, tou „tištěnou všivárnou“, jak

Děda a dělo

39

jsem již řekl, opovrhoval. Dne třetího listopadu roku 1922, vyprávěl mi otec Bohumil, vyšel děda zrána ke snídani ze svého pokoje a prohlásil, že přesně čtyři roky poté, co protokolárně předal ve vídeňském arzenálu své dělo, propustil své mužstvo se ctí do civilu a zbavil je přísahy, že ve výročí dne, kdy pro něj skončila válka, je čas vrátit se do života, i když „enem civilního“. Zvečera se děda oholil a — jak říkal — vymódil, tedy oblékl do svého černého, předválečného obleku a do redingotu, nasadil si buřinku a zapřáhl svého koně Karla do bryčky a vyrazil do vsetínské restaurace v Besedním domě, kde se v zadní místnosti scházela místní honorace k hazardním hrám o velké peníze. Když se kolem čtvrté hodiny ráno vrátil domů, tak prý prohlásil, že je vlastně chudý jako kostelní myš, protože jeho lesy vyhrál řezník Franta Machálků, louky nad městem vsadil děda na jednu špatnou kartu, takže připadly panu lékárníkovi Jelenčákovi, a pole, přes šedesát hektarů, vyhráli stejným dílem půl na půl katolický farář Jan Ducháček a evangelický pastor maďarského původu Imre Hász. Oba duchovní se pak pět let před soudem přeli o to, kterou polovinu dědových polností vyhráli, protože polovina pozemků nad Vsetínem, nad Nepřejovem, byla kamenitá, dobrá tak akorát pro zemáky a oves, ale ne pro rež. Na druhé polovině, na Dolním konci, se však dařilo řepě i rži. Jak soud rozhodl, pře šla až do Brna, si děda ve svém deníku nezapsal. Podrobně však vylíčil, jak třetího listopadu 1922 před desátou večer vsadil a prohrál svou vilu na okraji města a velkou zahradu včetně včelína a záhonu, na němž pěstoval tabák, ale před půlnocí, cituji z dědova deníku, „sa karta obrátila proti zástupci okresního hejtmana, advokátovi Josefu Láskovi, takže musel můj úpis, který mu od deseti hodin zajišťoval vlastnictví mé vily a zahrady včetně včelína a záhonu tabáku, vsadit proti mé silné kartě — a prohrál. Tak jsem vilu i zahradu, včetně včelína a vyhnojeného záhonu, na němž jsem pěstoval

Ota Filip

40

tabák, vyhrál zpátky a už jsem ji nevsadil. Udělal jsem dobře, protože mě štěstí opustilo a nakonec jsem ztratil i lúky a kus lesa v Jasénce. Vyhrál je, protože mu po sobě padlo pět silných karet, František Surý, auto­dopravec, kterého po roce 1945 odsoudili v Hradišti jako fašistu na pět let do kriminálu, protože se zapletl s generálem Gajdou, kterému prý ve dvacátých letech spolufinancoval jeho pokus o fašistický puč v armádě, cosi podobného jako ve dvaadvacátém roce Mussoliniho pochod na Řím. Surý ty moje bývalé lúky i les v Jasénce přepsal na bratra Jana, ten je prodal československému státu, který na nich vybudoval zbrojovku. Jan tím pádem zbohatl, zbláznil sa, dal se jako jeho bratr k fašistům a v jejich čele sa v třicátých letech pokusil v Brně o puč, a jelikož sa ten puč nevydařil, utekl do Itálie, z Itálie šel do Argentiny, kde na chovu dobytka, jejichž kože prodával i Baťovi, zbohatl podruhé a zbláznil sa eště raz. V roce 1968 sa vrátil do ­vlasti, aby tady dožil, a teď, skoro stoletý, proklíná v jakémsi socialistickém domově důchodců u Kroměříža svůj osud.“ O dědových posledních letech života toho nemohu mnoho říci. Děda mě vychovával pomocí vojenského drilu, dokud mi nepovolil pohov, musel jsem před ním stát v pozoru. Nesnesl oslovení dlouhými větami, trval na větách oznamovacích, podmět, přísudek, pokud to bylo možné, bez přídavných jmen. Pro dědu jsem byl cosi jako nekňuba, protože jsem to na vojně nedotáhl výš než na svobodníka, což kvitoval úšklebkem a rčením: „Tobě tak akorát nasrat na prsty a nepustit ťa čtrnáct dní k vodě.“ „Kdybych ťa dostal do parády,“ pokračoval, „udělal bych z tebe člověka, možná i jednoročního dobrovolníka, kterému bych však v kasárnách svěřil jen sklad bagančat a ložního prádla a na frontě vybudování latrín.“ Někdy počátkem šedesátých let objevil děda mé před ním utajované spisovatelství, což jsem před ním nemohl, tehdy

Děda a dělo

41

pětatřicetiletý autor dvou románů, už zapírat a předstírat, že se živím jako účetní městské plynárny. Po tomto odhalení mě děda rok neoslovil. A když teď píšu knihu o dědově děle, v níž velkou roli sehraje v roce 1915 prý ve Vltavě utonulá, ve skutečnosti však v divokém manželství v Toskánsku s hrabětem Caetanim de Sermonte žijící babička, jakož i jiné osoby s podivuhodnými osudy, mohu svůj záměr snadno ospravedlnit: za prvé hodlám dědovi Antonínovi splatit jakýsi nedefinovatelný dluh, pro který jsem nikdy nepřevzal ani ručení, a vlastně přesně nevím, co a kolik obnáší, a v principu bych ho mohl zapomenout, zároveň však musím přiznat, že mi děda už prvního dne po smrti moc chyběl, a čím více jej teď postrádám, tím je mi bližší. Osud sehrál s dědou nerovnou a zlou hru a k oficírovi rakousko­‑uherské armády, dipl. ing. Antonu Petákovi, pokud jde o jeho první a poslední velkou lásku a první a poslední zradu, kterou moje babička Marie­‑Anna dědu poznamenala na dlouhý zbytek jeho života, se zachoval — odvážím se tvrdit — svinsky. Svůj vztah k četným českým, i v literatuře tvrdošíjně jako nedotknutelné bytosti, i jako neotřesitelné autority v oblasti rozmazlené výchovy vnuků přežívajícím babičkám, jsem již osvětlil. Teď mi zbývá vypořádat se se svou vlastní babičkou, domněle ve Vltavě utonulou zpěvačkou, milenkou italského špiona kryjícího své pravé povolání tím, že se v Praze vydával za úspěšného impresária, kterým však, a to mě štve, bezesporu byl, takže babička, ctižádostivá a chtivá světské slávy na evropských operních scénách, italskému elegánovi naletěla. Mé opravdové, znepokojující obtíže s babičkou nastaly, jak jsem už řekl, ve chvíli, když jsem se na podzim roku 1957 dozvěděl, že žije v Itálii v bigamickém svazu s Caetanim de Sermonte. Z hodiny na hodinu jsem musel tehdy zavrhnout všechny obrazy a příběhy, které jsem si od počátku puberty

Ota Filip

42

o babiččině předčasném odchodu z tohoto světa vyfantazíroval, a musel jsem sice akceptovat realitu, že babička žije, ale nedokázal jsem si vyfabulovat ani jeden obraz nebo příhodu z jejího života v Toskánsku, protože o této části Itálie a vůbec o životě v kapitalistické Itálii jsem v takzvaném socialistickém Československu neměl ani zdání. Dědův deník leží přede mnou na stole. Mohu z něj něco citovat, mohu zápisy komentovat, doplnit, krátit, mohu si na základě informací, které si děda zapsal, vymýšlet i příběhy, které se v jeho životě neodehrály, ale mohu vznést nárok, že o dědovi a o jeho dělu, jakož i o jeho zrádné manželce, píšu pravdu, nic než pravdu. Podivuhodnou zvláštností literatury je fakt: příběhy, které si básníci a spisovatelé vymyslí, napíšou a dovolí je vytisknout, vnímá čtenář povětšinou tak, jako by se opravdu přihodily, jako odrůdu jemu dosud neznámé nebo nepoznané reality, jako lákavější a zajímavější stranu často nudné pravdy. Dědův deník, z něhož často něco opíšu, na základě jeho informací mnohé příběhy, které děda jen naznačil, rozvinu a  četné si vymyslím, začíná místy povětšinou zdrženlivými, místy však patetickými, z milostného veršování Josepha svobodného pána von Eichendorfa opsanými, neuměle do češtiny přeloženými a dědovu duševnímu rozpoložení přizpůsobenými větami, jimiž dělostřelec Anton Peták líčí své milostné vzplanutí, které ho přepadlo — děda dodal a podtrhl slovo „zákeřně“ — hned v  prvním dějství Smetanovy Prodané nevěsty, když na jevišti uprostřed vesnické veselice zahlédl truchlící Mařenku a jí předurčeného ženicha, koktavého Vaška. Poslední večer v dubnu 1907 debutovala v Národním divadle v  roli Mařenky v  Prodané nevěstě mladá zpěvačka, o níž se v Praze v zasvěcených operních kruzích povídalo a v novinách psalo, že má velkou budoucnost. K povinnosti

Děda a dělo

43

důstojníka tehdy patřilo, že se tu a tam, podle svých finančních možností, musel ukázat ve společnosti, tedy na koncertech, v divadlech, na výstavách a na nedělním korze, Čech na Ferdinandově třídě, Rakušan Na Příkopech. Byl jsem půl roku v Praze, v kasárnách Franze Josefa jsem pod krycím názvem „Armádní zásobovací středisko pro Če­ chy“ zařídil vývojovou a konstrukční kancelář, v níž jsem spolu s deseti inženýry v hodnostech od poručíka po kapitána, odborníky v oboru zbrojní techniky, vyvíjel své dělo, opisuji z dědova deníku. Koncem roku 1906 mi po dlouhých jednáních a tahanicích s vojenskou byrokracií generální štáb ve Vídni konečně povolil vyvinout mnohoúčelové, na několik dílů snadno k transportu na nákladních autech rozložené a během dvou hodin na nových palebných postaveních složitelné dělo velkého kalibru. Protože můj návrh na toto moderní dělo byl ve Vídni zařazen do nejpřísněji utajeného výzkumu, vývoje a výroby, rozhodl se generální štáb nikoli pro Vídeň, hlavní město monarchie, kde se to hemžilo ­špiony z celé Evropy, ale pro Škodovy závody v Plzni, zbrojovku s velkou zkušeností ve výrobě děl. Volba padla na Prahu. Důstojníci z protišpionážního oddělení generálního štábu mi při odchodu do Prahy kladli na srdce, abych se nestranil tamní společnosti, ba naopak abych se ukazoval v divadlech, na plesech, na korze i v kasinu a i před civilisty tu a tam prohodil několik poznámek třeba o tom, jaké obtíže má pražské armádní zásobovací středisko pro Čechy dejme tomu s nákupem čerstvé zeleniny nebo mléka, čímž jsem měl odvádět pozornost od své skutečné, tajné činnosti. Tři důstojníci z vídeňského oddělení, odborníci pro ochranu vojenských tajemství před cizími špiony, kteří byli odkomandovaní z Vídně do Prahy s příkazem, aby mě a mou kancelář nespustili z očí, se zajímali, což mi bylo zpočátku podivné, především o atraktivní slečny, o dámy a o matky pohledných

Ota Filip

44

a majetných dcer, s nimiž jsem se v pražské společnosti, aniž bych o ně projevil zájem, setkával. Major Heinrich von Hammer mi svůj zájem a zájem svých kolegů, kapitána Ericha von Wawretschky a  nadporučíka Bořivoje von Tulechova, který se rád vytahoval svým „von“ ačkoliv žádný „von“ nebyl, o dámskou společnost, s níž jsem se, znovu zdůrazňuji, jen náhodně setkával, vysvětlil takto: „Máme dlouholeté zkušenosti, že cizí špioni se ke svým obětem, a tou obětí jste v našem případě vy, pane kapitáne, přibližují pomocí nebo prostřednictvím atraktivních žen. Proto vidíme těžiště naší odpovědné činnosti, která vás a vaši důležitou práci chrání před útoky špionů, především v tom, že intenzivně observujeme a vyhodnocujeme ve vašem okolí především ženy a jejich styky s podezřelými osobami.“ Dále major von Hammer prohlásil, že já, pohledný kapitán, absolvent Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě, navíc inženýr s diplomem vídeňské univerzitní techniky, je pro vdavekchtivé slečny a jejich matky i z nejvyšší pražské společnosti „ein gefundenes Fressen“ — česky ale ne tak vulgárně jako německy řečeno — partie k pohledání. Major zvedl hlas a pokračoval: „Tak se, pane kapitáne a kolego, nedivte, že na vás musíme dávat pozor. A navíc vás musím upozornit, že jste povinen hlásit nám každý, byť i zdánlivě nedůležitý nebo náhodný styk s nějakou dámou, která ušla naší pozornosti. Do soukromých ani intimních styků se vám míchat nebudeme, ale jistě pochopíte, že ve vašem případě nesmíme nic zanedbat.“ Vstupenku na představení Smetanovy Prodané nevěsty večer před prvním májem 1907 mi přinesl major von Hammer osobně. „Pane kapitáne,“ řekl, „celý duben jste se neukázal ani na českém, ani na německém korze. To by mohlo vzbudit podezření. Doneslo se až k nám, že mnozí se už ptají, proč se ten fešný kapitán straní společnosti? Ani v kasinu se neukazuje.

Děda a dělo

45

Tají snad aféru s nějakou paničkou? Vězí za jeho u mladého důstojníka neobvyklou zdrženlivostí, pokud jde o dámy, snad nějaké tajemství? Proto vám, kolego kapitáne,“ zvýšil major von Hammer hlas, „přenechám na zítřejší večer vstupenku na Prodanou nevěstu. Máte místo hned vedle lóže jeho excelence hraběte Thuna von Hohensteina, aby vás každý viděl.“ „Prodanou nevěstu jsem, pane majore, viděl už třikrát,“ odpověděl jsem rozmrzen. „A navíc, víte přece, že jsme se celý duben zabývali konstrukcí hydraulických tlumičů, že jsem musel třikrát do Plzně dohlédnout na odlitky podstavce děla…“ „Je to rozkaz, kapitáne!“ řekl major řízně a dodal, abych návštěvu opery bral jako výkon vojenské povinnosti. Nedalo se tedy nic dělat, poslední den v dubnu roku 1907 jsem se večer oblékl do parádní uniformy a odebral se do Národního divadla. A když se po předehře k Prodané nevěstě rozevřela opona a vesnický lid se na jevišti veselil a zpíval: Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá, zdraví dá, napadlo mě, proč se neveselím ze života, když i mně Pán Bůh zdraví dává, proč jsem si, jak se říká, uvázal na krk konstrukci děla, technického monstra na zabíjení lidí? A se smutkem v duši jsem si na tuto otázku odpověděl, že to byla moje ješitnost, která mě svedla k tomu, že jsem už před pěti lety coby čerstvý absolvent Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě a novopečený inženýr s diplomem začal rozvíjet a kreslit první návrhy svého děla, rozesílal jsem je mně známým dělostřelcům i do generálního štábu, a to zpočátku vlastně jen proto, abych ty šlechtickými tituly ověnčené oficíry od třetí dělostřelecké divize v Linci a knížecí lampasáky v generálním štábu, kteří o vývoji moderní dělostřelecké techniky a jejího nasazení v moderní válce neměli ani ponětí, upozornil na ogara z Valašska, Antona Petáka, který to vlastní pílí, jen s  doporučením pana faráře Kadlečíka,

Ota Filip

46

dotáhl na valašskomeziříčském gymnáziu k maturitě se samými jedničkami, a na vojně, kam se jako druhorozený syn sedláka přihlásil dobrovolně, na lajtnanta, absolventa vojenské akademie, a stihl přitom na vídeňské technice i inženýrský diplom v oboru metalurgie a konstrukce děl, kanónů a houfnic. Když jsem si pomyslel, že bez vlivných styků ve vyšších vojenských šlechtických kruzích skončím za třicet pět nebo čtyřicet roků nanejvýš jako kapitán v ospalém Linci nebo v některé ožralé garnizoně zastrčené v Haliči, tak se mi udělalo zle a ještě více jsem se upnul na vývoj plánů na konstrukci moderního děla. Odvážil jsem se své další návrhy poslat, nikoliv služební cestou, veliteli třetí dělostřelecké divize v Linci, generálovi von Wetscherovi, a překvapilo mě, že mi odpověděl, povzbudil mě a mé plány s doporučením postoupil služební cestou generálnímu štábu. Z Vídně mi z generálního štábu služebním postupem odpověděli, že můj návrh na konstrukci víceúčelového, snadno na tři díly rozložitelného děla, které by bylo možné na k tomu účelu vyvinutých transportérech rychle přemisťovat, je sice velmi zajímavý, leč v taktických a strategických rozvahách generálního štábu, pokud se týkají nasazení dělostřelectva v ­příští válce, se počítá s dosavadní dělostřeleckou technikou, doplněnou moderními zaměřovacími optickými přístroji a jiným, pan poručík jistě pochopí, tajným zdokonalením. Navíc, psali odborníci z Vídně, je generálnímu štábu ve Vídni známo, že hlavně děl ráže nad čtyřicet centimetrů, které vyvinuli Italové, Angličané i  Krupp v  Německu, nevydrží více než sto výstřelů, takže tak mohutné dělo je ve srovnání s jeho použitím příliš drahá záležitost, když uvážíme, že po stovce výstřelů by muselo zpět do továrny pro novou hlaveň. Dvaačtyřiceticentimetrová hlaveň, kterou Angličané nedávno vyzkoušeli, se při šestém výstřelu roztrhla, takže Britové podle hlášení našich špionů od výroby tohoto druhu děla pro pozemní vojska upustili.

Děda a dělo

47

Nenechal jsem se však odbýt a vypracoval jsem o návrhu na konstrukci svého děla další memorandum s podrobnými plány, v nichž jsem navrhl převratnou novinku, totiž dělo ráže čtyřicet nebo dvaačtyřicet centimetrů, jehož hlaveň by bylo možné po určitém počtu výstřelů přímo v palebném postavení vyměnit, a dodal jsem, že by nebyl problém dvě nebo dokonce tři rezervní hlavně dopravovat na k  tomu účelu vyrobených nákladních autech s  dělem až na frontu. Navíc jsem navrhl použít k odlitku hlavní novou slitinu — dodal jsem její chemický vzorec —, která by podle mých výpočtů a po konzultacích s odborníky­‑slévači z Vítkovických železáren a s tamními chemiky vydržela nejméně dvě stě výstřelů. S novými návrhy, obsahujícími i vylepšenou konstrukci Kruppova šrapnelového granátu, jsem se s doporučením generála von Wetschery, o němž se vědělo, že má přístup k císaři, vydal do Vídně a přímo do Hofburgu a odevzdal materiál jednomu z četných pobočníků císaře Františka Josefa I. Rok se nedělo nic. Ale jednoho dne se v kasárnách zničehonic objevili dva generálové s  doprovodem čtyř vojenských inženýrů, můj pucflek mi vyřídil rozkaz, že se mám okamžitě dostavit do kanceláře velitele divize. Tam už pánové z generálního štábu stáli skloněni nad mými na dvou stolech rozloženými plány a jeden z nich s vážnou tváří prohlásil, že císař shledal po poradě s odborníky můj předběžný plán na konstrukci velko­rážního a víceúčelového děla jako velmi zajímavý a že se generální štáb po rozvaze rozhodl zřídit v Praze konstrukční středisko pod nenápadným názvem Armádní zásobovací středisko pro Čechy, že mě pověřuje jeho vedením a že mi jako spolupracovníky přiděluje čtyři zde přítomné odborníky v oboru dělostřelecké techniky. „Samozřejmě,“ dodal jeden z generálů, „jde o tajný projekt, to vám snad nemusím zdůrazňovat. Jako posilu vám

Ota Filip

48

do Prahy pošleme ještě dva nebo tři důstojníky, kteří se postarají o vaši bezpečnost a utajení vaší činnosti.“ Ještě toho večera odjeli pánové do Vídně. Za týden mi velitel linecké dělostřelecké divize generál von Wetschera předal přípis, jímž mě generální štáb povyšuje na kapitána — hodnost nadporučíka ve Vídni velkomyslně přešli — a přiděluje mi k platu kapitána zvláštní prémii ve výši dvou tisíc korun měsíčně. K přípisu byl přiložen rozkaz odcestovat ihned do Prahy, hlásit se na tamním zemském velitelství a okamžitě zahájit zřizování s generálním štábem domluveného pracoviště. „Zprávy o postupu vašich výzkumů,“ psali z Vídně, „předáte jednou za měsíc jen a výhradně zpravodajskému důstojníkovi majoru Heinrichu von Hammerovi, který je služební cestou doručí na patřičná místa ve Vídni.“ Naráz jsem se ocitl v centru zájmu a pozornosti nejvyšších vojenských míst rakousko­‑uherské monarchie. Přiznám se, že mi to zalichotilo, povzbudilo mě to k ještě intenzivnější práci. Věnoval jsem všechen svůj čas dělu. Z mého bytu v kasárnách Františka Josefa v poschodí nad utajenou konstrukční kanceláří jsem vycházel jen na krátké procházky, stravoval jsem se v důstojnické jídelně, žil jsem velmi skromně a ušetřil mnoho peněz. Otec, sedlák, mi dobře poradil, spravoval mé úspory a nakupoval pro mě na Vsetíně a v okolí pozemky a lesy; za mé peníze mi architekt Machala postavil na okraji města vilu. Ale to všechno mě tehdy, až do posledního večera v dubnu 1907, kdy jsem se z příkazu majora von Hammera musel ukázat ve společnosti, tedy v  Národním divadle na představení Prodané nevěsty, příliš nezajímalo. Ve středu mého života a zájmu byla vývojová práce na mém děle. Ještě při předehře k Smetanově Prodané nevěstě jsem si do notýsku rychle zaznamenal a načrtl novou možnost utěsnění hydraulických tlumičů, zachycujících po výstřelu zpětné pohyby

Děda a dělo

49

hlavně. Změna v mém životě nastala — a to jsem si uvědomil mnohem později — v prvním dějství Prodané nevěsty, když vesničané na jevišti zpívali Proč bychom se ­netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá, zdraví dá! V té chvíli mě překvapila nepřístojná myšlenka, že mi, zcela zaujatému prací na mém děle, v životě, do něhož mě Pán Bůh vyslal s pevným zdravím, cosi uniká, jakési potěšení jiného druhu, než jaké zažívám v konstrukční kanceláři nad výkresy. A když jsem za radostného zpěvu vesničanů dole na jevišti rozvažoval, jaké jiné potěšení, kromě práce na děle, mi asi chybí, za­hlédl jsem mezi rozjásanými vesničany smutnou a utrápenou Mařenku. A v té chvíli jsem si uvědomil, že se ze svého života raduji vlastně jen jednostranně, že mi však, jako smutné Mařence, která se nemohla smířit s tím, že se bude muset provdat za koktavého Vaška, podivným způsobem unikají jiné radosti a slasti života. Uvědomil jsem si, že jsem na tom přibližně stejně jako Mařenka v prvním dějství Prodané nevěsty: na Mařenku čekal život s koktavým sedlačiskem bez rozletu. A co čeká na mě, až dělo za tři nebo za čtyři roky, to mi bude přes třicet, dodělám? Možná, či spíše jistě, povýšení, život v kasárenském bytě v péči každý třetí rok ­jiného pucfleka. V nejlepším případě mě přeloží do Vídně, ale co tam, uprostřed nafoukané aristokratické ­společnosti, která mě, původem ogara z  Valašska, nikdy nepřijme? Napadlo mě také, co všechno jsem, kromě děla a kvůli dělu, zameškal a že bych se měl oženit. A když ne hned oženit, tak aspoň zamilovat, třeba do smutné Mařenky dole na jevišti. Ale jak jí, operní pěvkyni, dát na vědomí, že jsem ochoten se do ní zamilovat? Odpověď jsem našel: Pošlu jí na konci Prodané nevěsty na jeviště kytici s dopisem! Nečekal jsem na konec prvního dějství, vyrazil před divadlo a  vykřikl na fiakristu: „Zavezte mě, ale trapem, do nejbližšího květinářství!“

Ota Filip

50

„V tý době mají květináři už faierabend,“ zavrčel fiakrista, otevřel mi dveře do vozu a dodal, že na nádraží Franze Josefa nějakou kytku snad ještě seženeme. V  nádražní hale usnula květinářka nad poslední kyticí bílého šeříku. Nevadilo mi, že šeřík už poněkud povadl. Za deset korun příplatku vyrazil fiakrista skoro tryskem zpět k divadlu. Cestou po hrbolatém dláždění jsem na jeden list v notesu napsal tužkou písmem více než roztřeseným: „Vážená slečno, uchvácen Vaším zpěvem, Vaší krásou, padám před Vámi na kolena a prosím Vás: zítra, ve středu dne 1. máje, Vás ve tři hodiny toužebně očekávám na rohu před kavárnou Slavia! Vás zbožňující Anton Peták, dipl. ing., ­kapitán dělostřelectva.“ Lístek jsem vložil do kytice, odevzdal jsem ji za jevištěm zřízenci, a když se po představení Mařenka s kyticí bílého, bohužel už poněkud povadlého šeříku před oponou klaněla, zajásalo mé srdce, ustrnulo však ve chvíli, když jsem zahlédl, jak moje na jednom z notesu vytrženém listu nejistou rukou naškrábané první milostné psaníčko padá k zemi. Ale Mařenka se sklonila, zvedla list, mezi úklonami si přečetla mé tři za jízdy na hrbolaté dlažbě ve fiakru napsané řádky, přitiskla si psaníčko na srdce, pohnula rty a připadalo mi, jako by tiše řekla: „Přijdu, přijdu, a jak ráda!“ A přišla celá v bleděmodrém; závojíček, jakoby utkaný z  modrých pavučin, jí z  modrého kloboučku zdobeného hedvábnými fialkami padal na čelo. Až do sedmi hodin, do modrého stmívání, jsme se procházeli po vltavském nábřeží ke Karlovu mostu a zase zpět ke kavárně Slavia. Už ani nevím, o čem jsme mluvili, ale mluvili jsme v jednom zátahu, chvíli slečna Marie­‑Anna Finkelsteinová a potom zase já. Krátce po sedmé musela být slečna Marie­‑Anna Finkelsteinová v ­divadle. U vchodu pro umělce jsem se neodvážil Marii­‑Annu políbit; předešla mě a  políbila mě, ale ne jen letmo na tvář.

Děda a dělo

51

Na podzim roku 1907 jsme se vzali. V červnu 1908 se nám narodil syn. Pokřtili jsme jej, jak se sluší a patří po katolicku, a dali mu jméno Bohumil. Major von Hammer byl spokojen nejen s mou úspěšně pokračující prací na děle. Už po svatbě si mnul ruce: „Milý kapitáne,“ hlaholil, „teď je vše v pořádku. Svobodný důstojník vaší hodnosti a významu přitahuje špiony jako otevřená sklenice medu ováda. A teď, když povedete spořádaný život, tak vám mohu z vlastní zkušenosti říct, že rodina a milující manželka ochrání důstojníka před mnohým zlem. Mám na mysli alkohol, hazardní hry, lehké ženy a podivná individua, která kolem nich krouží. A člověk je neuhlídá,“ povzdechl si von Hammer, naklonil se k mému uchu a dodal: „Vaše paní je úplně v pořádku!“ „Jak to myslíte?“ zeptal jsem se hlasem vylekaným. „Poptali jsme se, samozřejmě diskrétně, na vaši manželku tam i onde, v divadle i v domě, kde bydlí. Nevynechali jsme ani její spořádanou židovskou, ale ne příliš věřící rodinu, dva sourozence, mladšího bratra, starší sestru, a mohu vám proto říci: nikde ani stín, žádné milostné aféry, žádné styky s podezřelými osobami, žádné dluhy. Nic. Jen jsme zjistili, ale to vás může jen potěšit,“ snížil von Hammer hlas, „že tak, jako jste vy duší a vůbec spjat se svým dělem a prací na něm, tak je vaše ctižádostivá paní svázána s operou. V divadle si dokonce šuškají, že pro svůj umělecký vzestup a slávu by byla schopna zaprodat duši… Ale z toho si, kolego kapitáne, nic nedělejte, takové řeči vedou v divadle jen závistiví lidé, tak třeba ten stárnoucí a už vyšeptaný tenor. V Prodané nevěstě se jako Jeník vedle vaše paní vyjímal jako zpívající relikvie… to nemám z vlastní hlavy, to jsem vyčetl z novin. Anebo ta Šrámková, jde jí na čtyřicet, skoro patnáct let zpívala role mladých milovnic, ale od doby, kdy do Národního přišla vaše paní, tak Šrámková si třeba jako Mařenka už ani nepípne. Tak se nedivte…“

Ota Filip

52

„To je přece… pane majore, přece…“ zakoktal jsem se. „Uklidněte se, kapitáne,“ řekl major von Hammer svým vídeňským dialektem, který jsem nesnášel, „a podívejte se na záležitost z našeho pohledu. Pro rakousko­‑uherskou armádu jste odborník, nositel vojenského tajemství, tak se nedivte, že se staráme, abychom vás ochránili před… před přílišným zájmem podezřelých, nám i císařství nebezpečných individuí, a  že tak činíme diskrétně, abychom vás nezneklidňovali a zároveň abychom nevzbudili veřejný zájem o vaši práci. Považujte naši činnost za vyznamenání. V celé monarchii máme jen čtyři utajená vojenská výzkumná pracoviště pod stejnou intenzivní ochranou! A  mohu vám prozradit, že každý druhý měsíc musíme na nejvyšší místa v Hofburgu,“ major von Hammer zvedl ukazováček ke stropu, „podat zprávu o tom, jak v konstrukci děla pokračujete. Pokud vím, tak jste se tři roky pokoušel svůj projekt prosadit, a  teď, když v  klidu můžete své dělo vyvíjet a  postavit, když před sebou máte záviděníhodnou vojenskou kariéru, soudím, že to dotáhnete až na plukovníka, tak musíte pochopit, že když už generální štáb do vašeho děla investuje velké částky z rozpočtu, když vám splní každý požadavek související s  konstrukcí děla, tak přece nemůžeme vaše bezpečí a jeden z nejtajnějších zbrojařských projektů přenechat náhodě nebo jej nechat bez ochrany před cizími špiony.“ Zcela nevojensky jsem pokrčil rameny, i když jsem si myslel, vlez mi, Hammere, na záda, to von a barona si od císaře pána koupil tvůj táta, majitel rudných dolů ve Štýrsku, tak se přede mnou nevytahuj, a řekl jsem, spíše zamumlal: „Máte pravdu, pane majore.“ Na jaře roku 1909 přicestoval z Říma do Prahy hrabě Caetani de Sermonte, velký impresário, specializovaný, psaly noviny, na objevy mladých zpěvaček, jimž pomocí svých styků otevírá cestu na nejvýznamnější operní scény v Evropě.

Děda a dělo

53

Ředitelství Národního divadla se cítí poctěno, že velký Caetani de Sermonte, šeptalo se v Praze, s patetickým gestem odmítl nabídku ředitele pražské německé opery Angela Neu­ manna, který mu hodlal rezervovat „královskou lóži“, aby velectěný impresário mohl v klidu zhlédnout tři německé inscenace operní sezony 1908—1909, Weberova Čarostřelce, v hlavní ženské roli Lidunky s božskou Karin Weisshauptovou, Wagnerova Bludného Holanďana s  altistkou Viktorií Nigriniovou jako Mary! „Takový alt, maestro Caetani de Sermonte, v Evropě nikde neuslyšíte! A  náš objev sezony, Haydnova Lékárníka, musíte, vysoce vážený impresário, vidět už jen kvůli slečně Rosa­­­mundě Rosenkrancové v roli Grillety. Pravda,“ rozplýval se v kasinu Na Příkopech Angelo Neumann, když tam hned druhý den po příjezdu do Prahy při odpolední kávě pře­padl italského impresária, „slečna Rosamunda je sice Židovka původem z Haliče, ale je… je zázračná!“ zajíkal se Neumann vzrušením. „Objevili jsme ji teprve před rokem ve lvovské opeře. V němčině má pořád ještě přízvuk z jidiš, ale to se časem spraví a navíc umí francouzsky. Co tomu, vážený hrabě, říkáte?“ Hrabě Caetani de Sermonte si povzdechl a řekl, že chce nejprve vidět a slyšet v českém Národním divadle paní Marii­ ‑Annu Petákovou v její, jak se doslechl, parádní roli Rusalky ve Dvořákově opeře. Angelo Neumann prý ohrnul rty a řekl, že slyšet a vidět paní Marii­‑Annu Petákovou je ztráta času. „Pravda, tu a tam, když je nouze o zpěvačky,“ zvýšil hlas, „zaskočí i u nás, v německé opeře, třeba jako Elsa v Lohengrinovi, ale jistě, pane hrabě, pochopíte, že když Židovka zpívá Wagnerovu čistokrevnou germánskou Elsu, tak s tím máme v obecenstvu problémy.“ Příští den přinesla Bohemia3 ve fejetonu poznámku podepsanou značkou ­‑NZ­‑, v níž buď intendant pražské německé

Ota Filip

54

opery Angelo Neumann, nebo jím nastrčený, šuškalo se po Praze, Carl Muck, jinak dirigent, veřejnosti oznamuje, že italský impresário Caetani de Sermonte, jehož jméno je v kruzích zasvěcených návštěvníků pražské německé opery neznámé a  který před několika dny vtáhl do Prahy s  dosud nevídaným humbukem, nemá, jak v rozhovoru s ním zjistila důvěryhodná osoba, o vynikajících inscenacích pražské německé opery a o našich zpěvačkách, které nám závidí Vídeň i Berlín, ani zdání. „A proto ignoruje, jaká provokace!, naše inscenace a dává přednost,“ píše značka ­‑NZ­‑, „nerad to vyslovuji, ale je to tak, druhotřídní operní scéně českého Národního divadla a  paní Marii­‑Anně Petákové, rozené Finkelsteinové, čímž budí oprávněné pochyby o své kvalifikaci coby impresário a podezření, že se minul povoláním.“ Poznámka Bohemie v sobotním vydání ze dne 15. května 1909 nevzbudila v českých operních kruzích žádné rozčilení; Marie­‑Anna prý jen ohrnula rty a řekla: „Inu Rakušák, závidí Čechům.“ Počátkem léta 1909 jsem po četných pokusech uzavřel práci na konečně fungujících tlumičích; i konstrukce hlavně probíhala uspokojivě, píše děda v deníku. Když nás, tedy hlavně Marii­‑Annu, hrabě Caetani de Sermonte někdy v polovině května s  kyticí rudých růží a  smlouvou, která mé ženě zaručovala mimo pražskou divadelní sezonu několik pohostinných vystoupení na předních operních scénách v Itálii a ve Francii, navštívil a prohlásil, že to je pod jeho patronátem teprve začátek její velkolepé kariéry, byla Marie­ ‑Anna nadšená. Přivítala šanci, které jí jiné zpěvačky budou závidět, smlouvu podepsala a já jsem nic nenamítal, protože v létě 1909 jsme na dělostřelecké střelnici u Plzně hodlali konečně naostro vyzkoušet, což bylo dosti riskantní, několik odlitků nových čtyřicetiosmicentimetrových hlavní — rozhodl jsem se pro tuto ráži —, takže jsem musel počítat s tím,

Děda a dělo

55

že celý červenec a srpen budu více na dělostřelecké střelnici v Plzni než v Praze. Malého Bohumila, domluvili jsme se s manželkou, svěříme na léto do péče babičky a dědečka na Valašsku. Hned příští den po podpisu smlouvy se hrabě Caetani de Sermonte dostavil do kanceláře ředitele Národního divadla Karla Kovařovice s bedničkou nekřesťansky drahého červeného z toskánské Bolghery, tedy z vinic komtesy Simony Carducci­‑Cairo, dcery slavného spisovatele Giosua Carducciho. Po třech lahvích špičkového červeného ze vzácného ročníku 1899 se pánové dohodli a podepsali úmluvu, že Marie­‑Anna Petáková může se svolením vedení Národního divadla v příštích šesti letech každý rok, samozřejmě po dohodě s ředitelstvím Národního divadla, nejméně pětkrát zpívat na operních scénách mimo Rakousko­‑Uhersko v rolích, které jí hrabě Caetani de Sermonte jako její impresário sjedná. Nevím, jestli jsem žárlil a žárlil­‑li jsem zpočátku do­oprav­ dy, jak se sluší na manžela, jehož žena, slavná zpěvačka, cestuje s italským impresáriem po Evropě. Dnes si však myslím, že v rozhodující fázi, kdy se v plzeňské Škodovce už pracovalo na prvním prototypu mého děla, na ještě ne zcela fungujících optických zaměřovačích, na uzávěru, který se tu a tam vzpříčil, na těsnění v hydraulických tlumičích, které při zpětném nárazu hlavně nevydržely tlak oleje, jsem se, zabrán do práce a zavalen odpovědností za dílo v konečné fázi vývoje, ocitl v jakémsi podivném prostoru mimo reálný svět a nevnímal jsem život pokračující mimo konstrukční kancelář, zbrojní oddělení plzeňské Škodovky, ocelárny Vítkovických železáren, kde jsem dohlížel na odlévání hlavní, a mimo dělostřelecké střelnice. Po více než půl století, do jehož propasti a do zapomenutí zapadlo tak mnoho vzpomínek, které jsem v době, kdy byly mou přítomností, prožíval s bolestí nebo s radostí, podle toho, dospívám k  přesvědčení, že jsem se tehdy smířil

Ota Filip

56

se skutečností, že jsem se oženil s vycházející hvězdou na operním nebi, že právě tak jako je Marie­‑Anna zcela, srdcem i  rozumem, zaujatá svým uměním a  zásluhou impresária hraběte Caetaniho de Sermonte svým nastávajícím vstupem na významné evropské operní scény, tak já jsem celou svou osobností byl svázán se svým dělem, neváhám říci, tehdy svým životním cílem. A pokud šlo o moje manželství, tak jsem s tichou rezignací musel Marii­‑Anně, své ženě, bez velkých řečí, bez hádek, bez výstupů a bez výčitek přiznat právo, aby jako umělkyně šla právě tak jako já přímočaře za svými cíli. Kapitán Anton Peták tedy žil nikoliv ve zcela šťastném, ale v podivuhodně vyrovnaném manželství. Zdrženlivá vyrovnanost a  věcnost, s  níž ve svém deníku zaznamenává umělecké úspěchy a vzrůstající slávu své ženy, zatlačují tu a tam věty, v nichž vyjadřuje nejen svou rozmrzelost, když se zmiňuje o impresáriovi své ženy, ale i nedůvěru k hraběti, který Marii­‑Anně rozevřel brány k operní slávě, tedy do světa pro kapitána rakousko­‑uherské armády a inženýra se zaměřením na vývoj konstrukce moderních děl neznámého a ne­pří­stupného. Je pravděpodobné, že děda Antonín měl mnoho dobrých vlastností, jedna mu však zcela určitě chyběla: děda nebyl člověk vybavený velkorysostí, byl to pedant, technokrat, který ani ve svém soukromém životě nesnesl střety s kouzelnými náhodami. Náhody děda nesnášel a snažil se jejich šance, pokud se týkaly jeho osobnosti a jeho způsobu života, buď omezit na minimum, nebo ignorovat. Kdykoliv jej však nečekané náhody nebo i téměř bezvýznamné náhodnosti přepadly, pro dědu vždy zákeřně, vyvedly jej z rovnováhy. Děda jako by povadl, zavřel se někdy i na dva dny do svého pokoje, odmítl mluvit, nejedl, jen jsem mu denně musel uvařit a přinést dvě konvice čaje z březového listí. Čas si krátil tím, že v jednom zátahu kouřil — kouř byl

Děda a dělo

57

cítit v celém domě —, nožem ostrým jako břitva řezal tabákové listy a tichým hlasem proklínal celý svět, zvláště svou milovanou ženu Marii­‑Annu. Proto mě překvapilo, když jsem po dědově smrti v jeho deníku četl rozsáhle rozvinuté, romanticky laděné věty, v nichž popisoval své milostné vzplanutí k Marii­‑Anně Finkelsteinové, tedy k Mařence hned v prvním dějství Prodané nevěsty, a jak se večerní Prahou hnal ve fiakru od Národního divadla až ke květinářce na nádraží Franze Josefa pro kytici už povadlého šeříku pro svou první a, jak se ukázalo, poslední lásku, Mařenku z Prodané nevěsty. Kdyby děda v deníku napsal, že si Marii­‑Annu Finkelsteinovou vzal za ženu na doporučení, na rozkaz majora Heinricha von Hammera, bylo by to pro mě daleko věrohodnější než dědovo nadsazené, patetické a z velké části z milostné poezie německého romantika von Eichendorfa opsané vylíčení jeho milostného vzplanutí k operní pěvkyni. Dnes však zbavuji plukovníka Antona Petáka podezření, že v deníku lhal, věřím mu, že se do Marie­‑Anny coby Mařenky opravdu zamiloval a že jeho láska k ní hořela zpočátku čistým plamenem. Skutečnost je však krutá! I přičiněním majora von Hammera, zpravodajského důstojníka Jeho císařské Milosti, děda — jak sám tvrdil — probendil svá nejlepší léta. Tuto skutečnost bych mohl použít — spíše zneužít — i jako obžalobu proti své v roce 1957 zmrtvýchvstalé babičce, ale nepodlehnu tomuto pokušení, protože dnes už vím, že nepřehledné zápletky a intriky a z pozadí mocenských center manipulované vztahy mezi dědou, jeho dělem, Marií­‑Annou, rozenou Finkelsteinovou, domnělým impresáriem, de facto však italským špionem hrabětem Caetanim de Sermonte, a mezi majorem rakousko­‑uherské vojenské bezpečnostní služby Heinrichem von Hammerem byly tak spletené, jak se na Valašsku říká zaplantané, že se v nich ani zúčastnění a postižení asi nevyznali. Nakonec z toho všeho,

Ota Filip

58

z lidských osudů kolem dědova děla, zbudou neúprosnými dějinami napadrť rozemletí nebo v ohni dějinných požárů zpopelnění lidé, vyhaslá ohniště, prach a popel a ohořelé zbytky vzpomínek. Akceptuji dědovo tvrzení, že se do Marie­‑Anny zamiloval na první pohled a že svou žárlivost potlačoval — tak si jeho zápisy v deníku vysvětluji, lépe řečeno přizpůsobuji svým literárně­‑dramaturgickým záměrům  —, že ji v  sobě dusil tím, že se vědomě, jak se říká, zažral do své práce na vývoji a konstrukci děla, v noci skoro nespal, zapomínal dokonce jíst, neholil se, zhubl a s obličejem propadlým a bledým seděl celé dny skloněn nad svými plány nebo v Plzni, když ve zbrojním oddělení kontroloval stav výroby děla, usínal na hodinku dvě zmožen i ve dne únavou s hlavou opřenou o válec tlumiče a vykřikoval z krátkých snů vyznání lásky milované ženě­‑nevěrnici a vzápětí ji obviňoval ze zrady. Nemohu následující rozhovor, který děda podle údajů v  deníku vedl na jaře roku 1911 s  majorem von Hammerem, ověřit. Mám podezření, že děda k rozhovoru dodatečně cosi přidal, přibásnil anebo že vzpomínku zcenzuroval. Rozhodující na tomto rozhovoru je pro mě fakt, že děda se v  něm představuje nejen jako důstojník a  konstruktér děla, ale i jako manžel, který nevěru své milované ženy před majorem von Hammerem snáší a líčí pro mě se zarážející velkorysostí až lehkomyslností, tedy s vlastnostmi, kterými se nikdy nevyznačoval, a že své nevěrné, leč milované ženě slovy více než patetickými přiznává právo cestovat s hrabětem Caetanim de Sermonte po celé Evropě a svou žárlivost odbývá před lidmi všeho druhu, zvláště před důstojníkem rakousko­‑uherské armády, podezíravě nedůvěřivým majorem von Hammerem, velkým gestem a slovy: „Do teho, co k manželce cítím, je vám, pane majore, kuřinec!“ Samozřejmě že děda tuto větu před majorem von Hammerem pronesl, pronesl­‑li ji vůbec, německy, a tak si ji vedle

Děda a dělo

59

české verze zapsal i německy: „Das, was ich zu meiner Frau empfinde, geht Sie, Herr Major, einen Dreck an!“ Major Heinrich von Hammer, kapitán Erich von Wa­ wretschka a nadporučík Bořivoj Tulechov, který si tu a tam ke jménu připsal „von“, i když žádný „von“ nebyl, přicházeli neohlášeni každý týden nejméně dvakrát do mé kanceláře překontrolovat pečetě na trezoru a nastavit na zámku vždy novou kombinaci čísel. Major von Hammer zapsal mlčky čísla nové kombinace na dva kousky papíru a jeden mi předal. Ten svůj jsem musel po přečtení a poté, co jsem se ta čtyři čísla naučil zpaměti, před ním spálit, druhý pečlivě složil a zasunul do náprsní kapsy kapitána von Wawretschky. Ne­ohlá­še­né návštěvy trvaly nanejvýše deset minut. Jednou zjara roku 1911 přišel major von Hammer sám, pečetě zkontroloval jen letmo, na nová čísla zámku zapomněl, usadil se do mého křesla a vzdychal: „Pane kapitáne, nemějte mi za zlé, že si s vámi musím pohovořit o vašich soukromých záležitostech, mám na mysli vaše manželství. Zatrápená práce,“ pokračoval major von Hammer, „k mým služebním povinnostem patří čmuchat i v soukromých záležitostech, do nichž mi nic není, mám na mysli i vaše manželství. Nejraději bych se vším praštil a nechal se přeložit někam do zapadlé Haliče… Nedá se nic dělat, musím se vás zeptat: Jak vycházíte s tím italským impresáriem vaší ženy?“ „Stará se o její hostování na operních scénách, uzavírá smlouvy, a pokud jde o finance, je seriózní.“ „Mám na mysli něco jiného. Cestuje často s vaší ženou do ciziny, zdržují se tam i měsíc. Nerad se ptám, ale… jak bych to řekl, nejraději zpříma: Nežárlíte, neznepokojuje vás, že vaše žena…?“ „Jak vám mám odpovědět?“ přerušil jsem majora von Hammera. „Kdybych vám odpověděl ne, nežárlím a neznepokojuje mě, že Marie­‑Anna cestuje s cizím mužem po Evropě, tak byste si mohl myslet, že jsem jako muž a manžel slaboch.

Ota Filip

60

Cestování a hostování na operních scénách je ale její život, tak jako můj je konstrukce děla. A kdybych se vám svěřil, že žárlím, že mě domnělá nevěra mé ženy trápí, že bych toho taliánského impresária nejraději uškrtil nebo vyzval na souboj pistolemi, tak byste jistě zalarmoval své nadřízené ve Vídni a zařídil, aby mě vaši oficíři nespustili dnem i nocí z očí. Ale, pane majore, chápu, že k vašemu povolání patří i notná dávka podezírání, nedůvěra k lidem, jistě i dotěrná zvědavost.“ „Jsem rád, pane kapitáne, že mě neodsuzujete,“ řekl von Hammer tiše. „Přiznám se vám, že po takových a podobných rozhovorech, jaké teď vedeme, si připadám, jako by mě někdo poplival. Nepřetržitě se musím hrabat v životech a v záležitostech jiných, a to mě, přiznám se, ničí, jakoby kus po kuse ukrajuje z mého sebevědomí, takže si někdy připadám jako bezcharakterní lotr. Přiznám se vám, že bych se rád viděl v roli hrdiny, který s pistolí v ruce zatýká nepřátelské špiony, plíží se v noci do nepřátelských zákopů a organizuje na území nepřítele sabotážní akce. A co dělám já? Scházím se v tajných koutech se svými špicly, platím je za jejich zprávy, vesměs drby a pomluvy, slídím, čmuchám, zaznamenávám, co kdo a kde řekl, sepisuji hlášení, která nahoře nikdo nečte. Jsem rád, že se vás mohu rovnou zeptat: Jaký osobní vztah máte k hraběti Caetanimu de Sermonte, jakou roli hraje ve vašem manželství? Odpovězte mi, pane kapitáne, otevřeně a pravdivě, abych vám mohl věřit a nemusel se zase po­tajmu přehrabovat i ve vašem soukromém životě a v životě vaší manželky.“ „Do mého soukromého života vám nic není!“ vybuchl jsem. „Kéž byste měl pravdu! Přesněji řečeno, osobně mi do vašeho soukromého života opravdu nic není, ani mě nezajímá, ale služebně,“ usmál se major von Hammer trpce, „musím cosi vyslídit a hlásit nahoru. Chápu vás, rozčilujete se a jste podrážděn právem. Měl bych se vám omluvit, ale neomluvím se. Ve vašem postavení jste… jak bych to řekl… rozpolcený na

Děda a dělo

61

dvě osobnosti. Jednou z nich je inženýr Anton Peták, manžel slavné operní zpěvačky, ženy ctižádostivé světské slávy a ochotné pro ni mnohé, čeho si jiné ženy nesmírně váží, obětovat, tak třeba i šťastné manželství a rodinný život. Druhou je kapitán dělostřelectva Jeho císařské Milosti Anton Peták, nositel tajemství, konstruktér nejmodernějšího a nejvýkonnějšího děla současné doby, na jehož úspěšném dokončení má zájem sám císař. A mezi tyto dvě tak protichůdné osobnosti, inženýra manžela operní zpěvačky Antona Petáka a kapitána Antona Petáka, se naráz prostřednictvím vaší ženy do vaší blízkosti vetřel… vetřel je možná silný výraz, ale když jsem ho použil, tak ať platí… italský impresário, o němž jsme ještě před týdnem ne­věděli skoro nic.“ Major Heinrich von Hammer sklonil hlavu a několikrát vydechl. „Tak nasaďte na Caetaniho stopy své ohaře a…“ řekl jsem podrážděným hlasem. „To už jsme udělali,“ povzdechl si major von Hammer podruhé, zvedl hlavu a dodal: „Nerad vám sděluji výsledek: hrabě Caetani de Sermonte je jeho pravé jméno. Pochází z Florencie, bydlí však ve vile v toskánském Castagnetu Carducci, živí se skutečně jako impresário, ale přivydělává si, nelekejte se, je to prozatím podezření, ale opodstatněné, jako špion vyslaný do Prahy z římského štábu italských královských vojsk. A jaký asi může mít tady úkol? Když se nalepil na vaši ženu, tak s její pomocí proniknout k vám a k informacím o vašem děle.“ V následujících záznamech děda v deníku tvrdí, že po rozhovoru s majorem von Hammerem zůstal klidný. Neztratil rozvahu a nepropadl panice nebo záchvatům zloby na svou ženu v síti hraběte Caetaniho de Sermonte, ba vyloučil možnost, že by se Marie­‑Anna, jeho milovaná žena, na příkaz svého impresária, vlastním povoláním špiona, na němž závisela její mezinárodní kariéra, pokusila dostat ke konstrukčním

Ota Filip

62

plánům, které si jen někdy bral domů, do svého „generálského“ bytu v kasárnách, v poschodí nad konstrukční kanceláří. Na dvou stranách popisuje děda a zřejmě uklidňuje sám sebe tvrzením — i na dalších stránkách se k němu několi­ kráte vrátil —, že rozhovor s majorem von Hammerem jej nevyvedl z tvůrčího klidu a elánu, že se jako předtím věnoval své úspěšně pokračující práci. Od ledna 1912 se na Tři krále na majora povýšený Anton Peták ve svém deníku zabývá ve stručných a věcných větách výlučně jen konečnou fází ve vývoji a výrobě děla, zaznamenává své četné a někdy i déle než týden trvající návštěvy v plzeňské Škodovce a ve Vítkovických železárnách, samozřejmě vždy v civilu pod krycím jménem ing. Josef Kra­jíček a s vizitkou, na níž uvádí firmu na výrobu vodních pump v Olomouci. Cituji zápis z konce roku 1913: Složení ocele, z níž jsme ve Vítkovicích odlévali hlavně děla, nás do léta 1913 neuspokojovalo. Ve spolupráci s chemiky se nám však podařilo vyvinout materiál s vynikajícími vlastnostmi: hlaveň jako by „spolkla“ vysoké teploty, nová ocel byla lehčí a svým způsobem pružnější než třeba ocel, kterou jsme používali na výrobu dvaačtyřiceticentimetrové hlavně z roku 1910, vlastně už zastaralé houfnice. První střelba naostro koncem léta 1913 na střelnici plzeňské zbrojovky proběhla velmi úspěšně. Koncem srpna 1913 nám kopřivnická fabrika na automobily dodala tři podle mých plánů na transport rozmontovaného děla přizpůsobená nákladní auta, každé s osmi benzinovými motory nad osmi osami, mistrovské dílo Ferdinanda Porscheho. Tak jsme, samozřejmě v  noci, mohli se třemi transportéry s rozmontovaným dělem v doprovodu četnictva vyrazit na střelnici v severních Čechách, kde jsem měl první možnost předvést komisi z Vídně, co moje dělo umí. Při druhé ostré střelbě ve vojenském prostoru v severních Čechách vydrželo dělo třicet pět výstřelů za hodinu.

Děda a dělo

63

Nová konstrukce hydraulických tlumičů fungovala, aniž by tlumiče ztratily kapku oleje. Optické zaměřovací přístroje umožňovaly dosud nevídanou přesnost střelby. Všechny granáty seděly s rozdílem pěti až sedmi metrů přesně v cílech, a to na i vzdálenost pěti až šesti kilometrů. Ale to předbíhám události asi proto, abych se vyhnul obtížím, které s dělem před dvouměsíční zkušební střelbou v severních Čechách a během ní nastaly. Všechno se zdálo v pořádku. Obsluha děla, asi čtyřicet mužů, všechno kvalifikovaní lidé od černého řemesla, v civilu soustružníci, mechanici, hlásil mi poručík, inženýr Grabowski, dokázali po několika cvičných pokusech pomocí hydraulického jeřábu vyložit tři části děla z transportérů, složit je a připravit k palbě za čtyřicet minut! Rozložení děla a uložení na transportéry trvalo nanejvýš půl hodiny! Problém nastal jen při montáži hlavně, kdy se ukázalo, že hydraulický jeřáb se tu a tam při zvedání hlavně jako by zasekl. Jeřáb nestačil na tu váhu. Vrátil jsem se do Prahy a studoval znovu konstrukci zvedáku a zjistil jsem, že jeho výkon se při zvedání hlavně dostává na kritickou hranici připuštěné zátěže, takže jsem narychlo navrhl konstrukci silnějších hydraulických válců. Starosti mi připravil i nadporučík, inženýr Houžva, odborník na výrobu granátů. „Pane majore,“ stěžoval si, „když jste se před časem rozhodl pro ráži čtyřicet osm centimetrů, tak jsem vám během týdne vyrobil sérii zkušebních granátů. Kdybyste po mně chtěl granáty ráže sto centimetrů, tak vám je za čtrnáct dnů dodám. Pro mě žádný problém. Když jsem vaše dělo, myslím osmačtyřicítku, pozoroval při ostré střelbě a když jste mi řekl, že o něj má zájem i námořnictvo, tak jsem si vzpomněl, že námořníci v Pule už před pěti lety vyvinuli dělo ráže osmačtyřicet a že jsem jim pro ten jejich kanón dodal třicet granátů. A když ten nemotorný a technicky zaostalý kolos v Pule postavili na zbrusu nový křižník, aby ho vyzkoušeli, tak jsem námořníkům radil: To dělo je pro řadový křižník

Ota Filip

64

těžké! Když z něho odpálíte granát, tak se vám paluba prohne. A to se také na volném moři, když odpálili první granát, stalo. Nosníky paluby tu váhu a otřes nevydržely. Proto vám, pane majore, radím: Vraťte se ke čtyřicítce. Je lehčí a vhodná i pro námořníky!“ „Vaše starost jsou granáty, pane nadporučíku,“ vyjel jsem na Houžvu. „Uklidněte se a ostatní přenechejte mně!“ Houžva se neuklidnil a  začal zeširoka, že moje dělo je skutečně technický zázrak, ale jako osmačtyřicítka těžké, jak ukázal slabý hydraulický jeřáb. „A nemusím vám povídat, jak to s technikou stojí a padá,“ rozvykládal se. „Čím je komplikovanější, tím je n ­ áchylnější k poruchám. Moje zkušenost: nová technika ztroskotá, selže na prkotinách, nechá nás ve štychu, skoro vždy vinou nefungujících maličkostí. A z těch mám, pane majore, strach! Příklad: před rokem jsem chtěl před Pulou vyzkoušet novou magnetickou námořní minu. Žádný problém. Na rybníku u Plzně bouchala na povel jedna radost! Ale když druhou sérii té záludné mrchy vyvážel poručík Belak v motorovém člunu se čtyřmi muži do uzavřeného prostoru na volné moře, tak jim ta mina, když do ní poručík montoval rozbušku, pozoroval jsem ho dalekohledem, asi pět set metrů od břehu zničehonic bouchla. A víte proč? V druhé sérii byl závit pro rozbušku o dva milimetry delší. Všichni jsme tu osudovou maličkost přehlédli. Poručík Belak a  jeho manšaft se už nikdy nedozví, že o jejich smrti rozhodly pitomé dva milimetry. A proto mám z maličkostí, které tak snadno přehlížíme, strach.“ Hlas nadporučíka Houžvy mě pronásledoval celou cestu, když jsem Ferdinandovou třídou šel do Národního divadla. Až za vrátnicí, na chodbě se šatnou mé ženy Marie­‑Anny, přehlušilo Houžvova naléhavá slova její vysoké C; kousek dál, na jevišti, zkoušela má žena roli Elsy Brabantské z Wagnerova

Děda a dělo

65

Lohengrina. Jak jsem už řekl, miloval jsem Marii­‑Annu a miloval jsem její hlas, jeho zabarvení a vůbec. Připadalo mi, že v každém prostoru, kde se Marie­‑Anna třeba i jen zasmála, dozníval její hlas několik dlouhých vteřin pod stropem. „Mějte, pane majore, chvíli strpení,“ řekl mi zřízenec divadla hlídající vstup na jeviště, „pan ředitel Kovařovic není pořád ještě se zkouškou spokojen. Prosí vás, abyste na něj počkal v jeho kanceláři. Za půl hodinky se zkouškou určitě skončí.“ Z  ředitelovy kanceláře jsem měl nádherný výhled na Vltavu, na Karlův most a na Hradčany. Nezpozoroval jsem a neslyšel, kdy Karel Kovařovic do kanceláře vstoupil. Jeho otázky jsem se lekl: „Četl jste, pane majore, dnešní noviny?“ Kovařovic stál v pozadí kanceláře v šeru, takže jsem si nejprve myslel, že mě, oslepeného sluncem zrcadlícím se na hladině Vltavy, oslovuje stín. „Četl,“ odsekl jsem. „Dovedu si představit, jak noviny čtete,“ řekl Kovařovic a vystoupil ze stínu. „Nejprve vojenské zprávy, pak politiku a to nejdůležitější vám zase jistě ušlo.“ „Mýlíte se, pane řediteli! I já jsem se dočetl, že na leden příštího roku chystáte Lohengrina. A že současně s českým uvedením chystá na leden 1914 Lohengrina i  pražská německá opera. „To je, pane majore, katastrofa!“ vykřikl Kovařovic. „V lednu budeme mít v Praze dva Lohengriny, jednou česky, podruhé německy. „Ale ať si Němci nemyslí, že jim pro jejich představení půjčím naši Elsu, tedy vaši paní. Elsu bude zpívat u nás a nikde jinde!“ „V tom případě vám Němci nepůjčí svého krále Jindřicha I.,“ řekl jsem a mohl jsem se škodolibě ušklíbnout, protože Kovařovic stál u  okna a  civěl do zapadajícího slunce nad Hradčany. „Ať si Němci svého Jindřicha třeba vycpou,“ vztekal se Kovařovic, „ten jejich Haberl, Sasík, je sice vynikající bas, ale

Ota Filip

66

když zpívá u nás česky, tak tu a tam se saským akcentem. Poohlídnu se po českém Jindřichovi v Plzni, v Brně nebo i v Moravské Ostravě, kde jistě mají basistu, který mi krále Jindřicha, toho germánského hrdinu, zahraje a zazpívá tak, že pražským Němcům přejde zrak i sluch!“ Kovařovic se odvrátil od okna, prohlížel si mě a začal otázkou, jestlipak jsem si v minulém nedělním čísle Bohemie přečetl článek profesora… jak se jen jmenoval?, už jsem zapomněl, který změřil několik tisíc lebek Čechů a Němců žijících v Českém království a zjistil, že viděno rasově jsou lebky Čechů germánštější než kebule našich Němců? „A víte, že ten Haberl, který bude Němcům zpívat krále Jindřicha I., výkvět všech germánských ctností, je Žid původem ze Saské Kamenice, kde jeho rodina vlastní krám se střižním zbožím?“ Ředitel se ušklíbl, těžce si povzdechl, otočil se opět k oknu, opřel čelo o sklo a řekl: „Pane majore, pojďte se podívat, co se na Vltavě děje!“ Přistoupil jsem k oknu právě v okamžiku, kdy horní okraj slunce zapadal vpravo od věží Strahovského kláštera. Na několik minut se mi zdálo, jako by hladinu klidné Vltavy někdo pokryl zlatou fólií. „Máte překrásný výhled, zvláště když slunce zapadá jako dnes,“ řekl jsem. „Nejde mi o výhled,“ snížil Kovařovic hlas. „Copak nevidíte, co se dole, ve stínu břehu Žofínského ostrova, děje?“ „Vidím jen dvě labutě.“ „A  ty potřebuji do Lohengrina! Představte si v  posledním dějství dvě živé labutě na scéně! To tady ještě nebylo! Už včera jsem dal zřízencům příkaz, aby ty dvě labutě, které každý den v tu hodinu připlavou ze smíchovského břehu, chytili, zavřeli u nás ve sklepě a připravovali na výstup v posledním dějství, kdy Lohengrin snímá labuti ze šíje řetěz, labuť se ponoří do vody a  promění se v  Gottfrieda, který

Děda a dělo

67

v člunu taženém druhou labutí za Elsina nářku a bědování odjíždí mimo jeviště. A opona! Není to krása!“ vykřikl Kovařovic nadšením, ale vzápětí sepjal ruce nad hlavou a šeptal: „Podívejte se, Němci už veslují ze smíchovské strany na pramici ke břehu ostrova. Taky jdou po labutích. Zřejmě je jako já potřebují do svého Lohengrina! Už včera se Němci pokoušeli obě labutě polapit, ale uletěly jim. A naši nikde!“ vy­křikl ředitel. Ale v tom okamžiku se z hlubokého stínu nízko nad vodou visících větví na břehu ostrova vynořila druhá pramice a v ní tři muži, dva u vesel, třetí se sítí připravenou k rozhození. „Konečně!“ oddechl si Kovařovic, rozevřel okno a vykřikl: „Dejte si pozor, Němci se blíží z druhé strany!“ Muži v  české i  německé pramici zřejmě ztratili zájem o labutě a počali se připravovat k bitvě. Česká pramice narazila do levého boku německé, ale Němci s nárazem počítali, vyrovnali rozkymácení, zvedli vesla a počali Čechy hlava nehlava mydlit. Ale Češi se nedali, odpláceli Němcům ránu za ranou. Vyděšené labutě se přitiskly ke břehu a pozorovaly bitvu na hladině Vltavy, pak roztáhly křídla a vznesly se k tmavému nebi. I když se šikovnému zřízenci Národního divadla podařilo přehodit síť, do níž hodlal chytit labutě, přes hlavu hromotlukovi na špici německé pramice, Němci boj nevzdali a s hlasitými nadávkami, v nichž se na už tmavou hladinu Vltavy s ozvěnou vracela věta: „Das zahlen euch, ihr Tschuschen4 heim! Vorwärts zum Sturm!“ — to vám, Čehúni, odplatíme! Němci vyrazili k dalšímu útoku proti české pramici. Teď už v boji na tmavé hladině Vltavy u břehu Žofínského ostrova nešlo zřízencům českého Národního divadla a pražské německé opery jen o dvě labutě, ale o mnohem více, o národní čest! „Čert ví, odkud se Němci dozvěděli, že ty labutě potřebujeme do Lohengrina my,“ povzdechl si Kovařovic a v té chvíli vplula krokem primadony do kanceláře Marie­‑Anna a za ní

Ota Filip

68

v široké černé peleríně a se širákem na stříbrně odbarvené hlavě hrabě Caetani de Sermonte. „Viděls, Toníku, jak se uprostřed Prahy o dvě labutě perou na Vltavě Češi s Němci?“ zeptala se mě Marie­‑Anna, políbila mě na levou tvář, obrátila se ke Kovařovicovi a řekla: „Pane řediteli, měl byste zavolat policii!“ „Raději ne,“ povzdechl si Kovařovic. Čtyřmi nejistými kroky došel k psacímu stolu a padl do křesla. Caetani de Sermonte se už rozvaloval na kožené pohovce a smál se: „Pane řediteli, přenechte labutě Němcům. Dosud je nenapadlo nic jiného než přitáhnout na jeviště ohromné, z překližky a z papíru slepené labutě. Teď jsou však pokrokovější a chtějí v posledním dějství udivovat živými ptáky. Jsem přesvědčen, že se jim podaří labutě někde sehnat a včas k premiéře vycvičit.“ Hrabě de Sermonte předvedl velmi přesvědčivě záchvat smíchu, ba dokonce dokázal z pravého oka vytlačit několik pravých slz, uklidnil se však a  pokračoval patetickým hlasem: „A potom zažijeme, vážený pane řediteli, na jevišti pražské německé opery zázrak — dvě živé labutě v závěrečné scéně Lohengrina!“ Caetani de Sermonte si zapálil cigaretu, vyfoukl první kouř ke stropu a pokračoval, přičemž první dvě věty vyslovil hlasem, jako kdyby méně chápavého žáka třetí třídy zvláštní školy poučoval, že dvě a dvě jsou vždycky čtyři. „Už jste, pane majore, slyšel cosi o italském futurismu? O Marinettiho a Boccioniho Futuristickém manifestu? Kdybyste manifest četl a porozuměl jeho obsahu a významu pro umění, tak by se vám i pro inscenaci Lohengrina rozevřely zcela nové perspektivy!“ „Vážený hrabě,“ opověděl jsem jízlivě, „neinscenuji opery, jsem důstojník!“ Caetani de Sermonte odhodil nedokouřenou cigaretu do popelníku, zvedl se, prohlížel si mě chvíli pohledem jakoby

Děda a dělo

69

překvapeným, počal se svižným krokem procházet v Kovařovicově rozlehlé kanceláři sem a  tam, od oken k  velkým kachlovým kamnům a zpět. „Samozřejmě, jste v první řadě důstojníkem,“ rozvykládal se. „Neinscenujete opery, ač si myslím, že byste byl spokojenější, kdybyste je inscenoval, ale organizujete ve volné přírodě, myslím v uzavřených vojenských prostorech, ohňo­stroje, exploze, válečné hry, tedy manévry. Vaši budoucí hrdinové budou však na válečných polích opravdu umírat, jejich krev bude pravá, teplá a lepkavá, žádná červená tekutina jako na jevišti divadel, ale…“ „Nechte toho, pane hrabě!“ řekla rázně Marie­‑Anna. „Dovolte mi, madame,“ uklonil se de Sermonte obřadně, „abych své vývody dokončil. Představte si,“ obrátil se zase ke mně, „že Lohengrin, třeba v potápěčském skafandru, by vplul na jeviště u  kormidla na mohutném, dosud nevídaným dělem ozbrojeném pancéřovaném člunu, zvedajícím se a klesajícím pomocí hydraulických válců jakoby na rozbouřeném moři. Obrněné monstrum by svým tvarem mohlo připomínat labuť, její krk by tvořilo dělo… „Opravdu, hrabě, skvělý nápad, ale ty náklady, ty náklady! Kdo by takovou scénu zaplatil!“ sténal opřen o kachlová kamna Kovařovic. „Pane majore,“ pokračoval de Sermonte, „slyšel jsem, že když jde na jevišti o zvukové efekty, třeba o dělostřelbu, ohňo­ stroje nebo o komplikované přestavby kulis, které musí na otáčivém jevišti proběhnout bezhlučně, tak jako inženýr prý divadlu tu a tam radou pomůžete. Domnívám se proto, že pro vás, s vašimi technickými znalostmi a zkušenostmi, by nebyl žádný problém nakreslit pro českého Lohengrina plán pancéřovaného člunu vybaveného hydraulickými zvedáky a mohutným dělem, tedy futuristické labutě… Německá opera, která ve své inscenaci Lohengrina chce své diváky překvapit živými labutěmi — jak primitivní režijní nápad —, by bledla závistí!“

Ota Filip

70

Při posledních slovech zvedl de Sermonte obě paže, nechal je chvíli vztyčené, v této pozici si mě změřil pohledem plným opovržení a krátce poté, co připažil, se nadechl a pokračoval: „Přenechme Němcům jejich nekritickou péči o germánské mýty, jak si je Wagner vybásnil nebo opsal z Nibe­lungů nebo z Eddy a pošleme v našem futuristickém, českém Lohengrinovi na jeviště nestvůru dvacátého století, nový mýtus naší současnosti. Pryč s dávno opotřebovanými, užvaněnými postavami z doby romantismu, s odpadem minulých desítiletí, který nám zanechaly tři ustrašené, před silami přírody strachem se chvějící generace! A my ty síly teď osvobozujeme, stavíme je do našich služeb. Pozvedáváme se nad oblaka, potápíme se do hlubin oceánů, vše ještě včera nemožné a nepoznané je nám tak samozřejmé jako vypínač, kterým dáváme elektřině povel, aby svítila. Jsme schopni postavit mrakodrapy, parolodě v rozměrech měst a děla…,“ de Sermonte nabral dech, na chvíli jej zadržel, sklonil se k  mému levému rameni, vydechl a  pokračoval: „…a  děla, zázraky moderní techniky! Tak je to, majore! Naše děti už nebudou obdivovat Lohengriny, pro ně už směšné hrdiny z germánských ság, svalnatce se zakrnělými mozečky, ale naši generaci, generaci techniků, fyziků a  chemiků, lidi schopné přelstít i ďábla!“ De Sermonte si holou dlaní setřel pot z čela a jeho pohled spočinul na zcela vyděšeném Kovařovicovi. „Neinscenujte, pane řediteli, českého Lohengrina jako ­třetí odvar z nudných germánských ság, to přenechte Němcům! Nechť český Lohengrin vstoupí na vaši scénu jako posel nové epochy v dějinách lidstva, jako… jako… třeba,“ de Sermonte se zarazil, trochu znejistěl, ale po chvíli se chytil a  pokračoval: „…jako zvěstovatel strašného očistce, který nás na tomto světě očekává. Ať vstoupí na jeviště ozbrojen ohromným pohyblivým, ze železa zhotoveným dělem, pe-

Děda a dělo

71

nisem zkázy! A vy, pane majore, to dělo opeře navrhněte. Se svými inscenačními zkušenostmi jsem vám k službám! Dejme se společně do práce a zahajme epochu, v níž operní scény, náš budoucí svět, velkolepé jeviště, na nichž se odehrají komedie, tragédie, frašky a  vše, čemu říkáme život, budou navrhovat inženýři, vizionáři, a ne zapšklí romantikové, kteří nám vytvářejí jen iluze…“ De Sermonte zavřel oči a dýchal zhluboka. „Ale kdo to zaplatí, kdo to dělo zaplatí? Skvělý nápad, ale kdo ho zaplatí!“ sténal Kovařovic a po chvíli dodal, že kdyby přistoupil na futuristickou inscenaci Lohengrina, jak ji navrhuje náš vzácný přítel de Sermonte, tak to by musel Wagnera předělat! „Je už nejvyšší čas zbavit i Wagnerova Lohengrina toho dnes už nesnesitelného starogermánského patosu!“ po­ vzdechl si de Sermonte. Marie­‑Anna položila svou ruku na mé rameno a řekla: „Toníku, ty nás přece nenecháš ve štychu! Co je pro tebe dělo na jevišti, když stavíš opravdové!“ „Ale kdo to zaplatí, kdo to zaplatí?“ hořekoval Kovařovic. „Copak dělo z papundeklu, na to bych ještě měl, ale pohyblivou nestvůru ze železa, která by se podobala opravdovému, na to mi rozpočet nestačí! To bych divadlo přivedl na buben!“ De Sermonte rozpřáhl ruce a prohlásil, že velké a nové ideje nejsou zadarmo. „Pamatujte na má slova,“ zvedl hlas, „dočkáme se Lohengrina inscenovaného v  generálním štábu a  Tannhäusera v bordelu.“ „Ale co to bude stát, co to bude stát?“ hořekoval Kovařovic, na chvíli se zamyslel, pozvedl oči ke stropu a tiše dodal, že na druhé straně by rád Němcům předvedl, jak my, Češi, dokážeme v dnešní převratné době i Lohengrina nově interpretovat. Osvobodit ho z těch nepřehledných zápletek, jimiž

Ota Filip

72

se to ve starogermánských bájích hemží, a uvést Lohengrina na české operní scéně jako člověka dvacátého století, v jeho konfliktní situaci s rozvíjející se technikou! Marie­‑Anna se postavila před ředitele, a  když skončil, zatleskala a začala svým nejsladším hlasem líčit, jakým malérem skončila dnešní první zkouška. „Však jste to, pane řediteli, sám viděl! Hned při první zkoušce jsem musela čtyřikrát volat Lohengrina na jeviště, protože lana, jimiž kulisáci táhli Lohengrinův člun­‑labuť, se zauzlila. A když při čtvrtém pokusu vytáhnout Lohengrina v labuti na scénu zabrali kulisáci plnou silou, tak labuť s Lohengrinem se skřípotem jako by vyplula na jeviště tak rychle, že pan Novák, tedy Lohengrin, se na hřbetu labutě neudržel a spadl mi k nohám. Představte si, pane řediteli, kdyby se kulisákům tažná lana zamotala při premiéře! Ta ostuda! Jsem proto proti labuti a pro dělo. Však Toník, tedy můj manžel, si, pane řediteli, poradil i s opravdovým dělem a vymyslel si překládací, snadno složitelné šíny,5 na kterých se dělo i nahoru prudkým svahem pomocí motoru pohybuje jako po másle a bez hluku.“ Marie­‑Anna mě políbila na tvář: „Miláčku, že nám s tím dělem pomůžeš?“ Ustrnul jsem. Marie­‑Anna právě prozradila jedno z mých vojenských tajemství, totiž jak těžké části rozloženého děla lze na podvozcích a na dílech překládaných kolejnic vytáhnout pomocí silných a tichých elektromotorů i na vysoké kopce. Když jsem se z ustrnutí vzpamatoval, vzpomněl jsem si, že jsem si plány na systém překládaných kolejnic před časem přinesl na neděli domů, rozložil je v jídelně na stole, polohlasně jsem uvažoval a  počítal, kolik dílů už předem smontovaných, asi dvacet metrů dlouhých kolejnic budu k  přepravě děla na kopce potřebovat, a  neuvědomil jsem si, že v křesle za mými zády sedí Marie­‑Anna a učí se text Lidunky z Blodkovy komické opery V studni.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.