2016-5 kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, internetové(nejen) výstřižky ve fraku, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, narušovač zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor hypotékového novinářství, flokulant mediálního žaboklamu, širokopásmové dráždidlo, argenteum oppositus coffeteria pragensis, kanonizátor síťové pomíjivosti, virtuální plátek k propagaci holé skutečnosti, homeopaticko psychedelický, ke kořeni jdoucí, kvadratura k zahnívajícímu veškrnistánu, virtuální výpisky zapadlého vlastence
ORL 2016-5 Motto: Ale i to jest ze zkušenosti zřejmo, že jest nesnadno, ba snad nemožno, aby příliš lidnatá obec byla dobře spravována. Alespoň vidíme, že přelidnění netrpěla žádná obec, která má pověst obce dobře spravované. To jest jasno také z rozumového důkazu. Zákon jest zajisté jakýsi řád a zákonnost, jest nutně jakási spořádanost. Nadmíru veliký počet nemůže býti účasten žádného řádu. To by vyžadovalo nekonečné boží moci, která udržuje tento vesmír pohromadě. Vždyť harmonie se obyčejně zjevuje v množství a velikosti. Proto také nejuspořádanější jest ta obec, která s vytčenou mezí má zároveň i odpovídající velikost. I pro velikost obce jest určitá míra, jako také pro vše ostatní, pro živočichy, rostliny a nástroje. Aristotelés, Politika VII.4; 1326a25-37
strana 2
Obsah čísla Hermetické aspekty našich pohádek..................................................................................................................................................................................................................................1 Stanislav Komárek: Ekleziomorfní struktury jako nositelé nauky..................................................................................................................................................................................5 O Sýrii a islámu. Kdo čeká to, co se běžně říká, zažije šok...........................................................................................................................................................................................11 Jak zničit národ? Neomarxismus nám dává návod.........................................................................................................................................................................................................14 Eugenika neskončila, pokračuje dál. Tentokrát pod názvem “multikulturalismus”....................................................................................................................................................16 Rovnost + relativizace = cesta do pekel.........................................................................................................................................................................................................................17 Sluníčkáři podporují genocidu národů!.............................................................................................................................................................................................................................18 Sibiřské údolí smrti.............................................................................................................................................................................................................................................................19 Může spiritualita posloužit vědě?.....................................................................................................................................................................................................................................26 Andělé mezi monoteismem a polyteismem – religionistický pohled............................................................................................................................................................................29 Křesťanství jako zkáza antiky?..........................................................................................................................................................................................................................................32 EU skončí jako všechny tyranie před ní a měli by to nakopnout Britové....................................................................................................................................................................33 Brexit, touha po přežití orgánů při napadení infekcí a plísní.........................................................................................................................................................................................35 Rusko je dnes satan, ukřižují každého, kdo na něj neplive............................................................................................................................................................................................37 Saudi Arabia Has Funded 20% Of Hillary's Presidential Campaign..............................................................................................................................................................................39 Bizarní ceremoniál otevírání Gotthardského tunelu ve Švýcarsku byl plný symbolů satanismu a sodomie..........................................................................................................40 Až Arabové opravdu vyrazí do Evropy…..........................................................................................................................................................................................................................43 Kouzla a úskalí současného dialogu................................................................................................................................................................................................................................44 Proč je masa moudřejší než elity......................................................................................................................................................................................................................................48 Mimotělní zážitky................................................................................................................................................................................................................................................................50 Ketamin původcem mimotělních iluzí...............................................................................................................................................................................................................................59 Hospodaření 25 let po převratu- 4x horší než světová válka......................................................................................................................................................................................61
ORL 2016-5
Hermetické aspekty našich pohádek
Hermetické aspekty našich pohádek Martin Stejskal Smyslem mé přednášky je poukázat na některé souvislosti mezi hermetismem a poetickým světem lidových pověstí a pohádek. V úvodu parafrázuji některé myšlenky francouzského hermetika Bernarda Rogera. Mýty, pohádky a pověsti tvoří společný fond dávné paměti lidstva. Všude ve světě existovaly instituce, jejichž role byla určena k předávání těchto bájí. Jejich témata jsou omezená, i když se liší variacemi, které lze přičíst různosti etnik, klimatu a času. Tato vyprávění starců byla vskutku spolehlivým prostředkem, jak neporušeně předávat jisté skryté pravdy řetězcem generací, k uším těch, kdož ve všech dobách dovedli nepředpojatě naslouchat. Tohle učení, svého druhu, tak mohlo být předáváno všemi jazyky a jeho základem je jistá universální řeč přírody, společná všem. Tento Hlas Přírody je přitom třeba vnímat nezprostředkovaně, vlastníma ušima a očima, i svou vnitřní mentální průmětnou. Dnes je to o to těžší, že jsme vystaveni čím dál tím více se rozšiřujícímu zhoubnému návyku přijímat informace o realitě
zprostředkovaně, pomocí nejrůznějších médií, především televizní obrazovkou. Také je třeba se znovu naučit rozpomínat. Nejen na své vlastní dětství, ale také na to, co lze nazvat obecnou pamětí člověka. Stálost v prostoru a čase, se kterou se u bájí shledáváme, je nemyslitelná bez existence úzkého vztahu mezi jejich obsahem a základy lidské přirozenosti. Základní témata těchto vyprávění, sledovaná v různých dobách a místech, odrážejí hluboké motivace lidského údělu, jeho chápání světa a jeho naděje. Jejich vznik patrně souvisí s proměnami mentální struktury člověka a zasahují až ke zrodům lidské inteligence. V praktickém plánu tato transformace mentální struktury zřejmě korespondovala s ovládnutím ohně a technologií kovů. Zdá se proto pravděpodobné, že za těchto podmínek se témata tradičních lidových vyprávění zrodila ze stejného pramene jako alchymistické praktiky, což by byl jeden z možných výkladů, proč hrdinové, obrazy a činy těchto pohádek jsou tak často zaměnitelné s osobami, obrazy a činy alchymistického dramatu. Pohádky a pověsti (jako ostatně všechny mýty) se nám představují ve dvojím aspektu. Z jedné strany to bývá lákavé vyprávění, vybavené dobrou vnitřní soudržností, z něhož kvalita jazyka a rozjitřené cítění vytvořily během tisíciletí
prvky nauky o životním chování. Z druhé strany v nich ale vidíme podivné konstelace hrdinů, míst, okolností a příhod, jejichž charakter, který byl současně zvláštní i přesvědčivý, vybízel ty nejzvídavější jedince k hledání skutečností, skrytých za enigmem fikcí. A byl to patrně také první krok k jiné nauce, v níž byli pobízeni k využití maxima poetických schopností imaginárna. To je také hlavní důvod, proč se domníváme, že je možno se svěřit rezonanci, kterou tyto obrazy bájí vyvolávají v hlubinách naší citovosti, že jsou tam schopny vzbudit dávnější paměť
strana 1
ORL 2016-5
Hermetické aspekty našich pohádek
než v sobě přenáší naše individuální existence. „V lesích této paměti žijí mluvící zvířata, nemocní králové hledající lék, spící, očarované nebo uvězněné princezny, monstra a draci hlídající pohádková tajemství, zavírající nebo otvírající se skály anebo nedosažitelné hory“ (B. Roger).
konfigurace. Při tomto studiu se okamžitě objeví nezbytnost široce pojaté aplikace astrologie, heraldiky, etymologie, mineralogie a jiných pomocných systémů.
Stejně tak i mnoho u nás tradovaných pověstí v sobě ukrývá esoterní jádro. Jejich třídění lze provádět podle různých hledisek. Pro nás nejvhodnější se zdá metoda vycházející z členění podle alchymistických principů. Nutno však znovu připomenout, že všechny motivy pověstí, přiřazované k alchymistickým principům, jsou v podobném postavení jako protagonisté a děje vlastních alchymistických parabol.
Ale jsou i jiná prostředí, v nichž se lze setkat s tradovanými hermetickými motivy. Vedle mýtů jsou přítomny také ve většině náboženských systémů. Občas je nalezneme také v některých literárních dílech. Tam, podobně jako v pohádkách, prosvítají alchymistické motivace pod popisovaným dějem a jeho účastníky. Konečně, a asi také nejtajemněji, se s nimi občas můžeme shledat i při rozplétání historických událostí. Ať se jedná o zpola mýtické předky (u nás jsou to například první Přemyslovci), při zakládání měst, kostelů a hradů, anebo o děje a postavy už prokazatelně dokumentovatelné. Přítomnost těchto motivů ukazuje, že proces transformace hmoty Velikého Díla se může za jistých podmínek jevit jako model evoluce lidských společenství a vepsat se i do jejích osudů. V souvislosti se zakládáním měst, význačných objektů, ale i s ohledem na určité historické děje, je nutno uvažovat také o důležitosti topografické
pečeti a příslibu Díla. To vše jsou některé z článků hermetického řetězu, který od nepaměti spojuje hmotu varného tyglíku Čech.
Krajinu, k níž se příběhy váží, lze tedy pojímat jako jakýsi prastarý palimpsest, mnohokrát smazaný a znovu přepisovaný, jehož střípky, spolu s geniem loci, mohou skládat podivuhodnou, i když jen náznakovitou, mozaiku Velikého Díla v zrcadle Čech. Mýtické založení Prahy na místě staré metalurgické huti, její astrologicky orientovaná výstavba ve středověku, temné legendy o prvních knížatech a parabola o Brunclíkovi, nomen-omen Petra Parléře, příznačná konfigurace sídel pánů z Růže a pánů Zajíců vzhledem k rudolfínské Praze, i saturnský stín Bílé hory, nad nímž však nikdy nepřestal zářit příbytek Hvězdy jako
Při tomto studiu se okamžitě objeví nezbytnost široce pojaté aplikace astrologie, heraldiky, etymologie, mineralogie a jiných pomocných systémů. Základním a prvním významovým okruhem, kolem něhož můžeme zjistit vrstvení symbolických motivů pověstí, je princip prvotní hmoty, konkrétní báze Velikého Díla. „Stačí být jen trochu důkladněji obeznámen s alchymistickou ikonografií, abychom viděli, jak jsou v ní častá zobrazení skal, hor, jeskyň, stromů, z jejichž kořenů vytéká pramen, anebo hlídajících draků s hrozivě otevřenými tlamami. To všechno jsou obrazy ‚látky Mudrců‘, kterou Adepti jindy popisovali jako
strana 2
ORL 2016-5
Hermetické aspekty našich pohádek
tvrdou a těžkou, téměř bez ceny a velmi rozšířenou v přírodě“ (B. Roger). Stejně početné jsou i naše pověsti například o otvírajících se skálách. Ten, kdo dokáže skálu otevřít v příznivou a přesně stanovenou dobu, setká se tam s báječnými poklady, nesmí se však nechat zaslepit jejich leskem tak, jako se stalo matce s dítětem v naší nejrozšířenější pověsti, zpracované K. J. Erbenem v baladě Poklad. (V dalším výkladu občas odkazuji k lokalitám s pověstmi, které jsou uvedeny v mé knize Labyrintem tajemna. Tato přednáška je i skromným návodem, jak s knihou pracovat.) Dalším typem jsou pověsti o otiscích světců a ďábla na skálách, anebo také otisky po úderech kopyt jejich koní, po nichž ze skal často vytryskne pramen. Každá z těchto legend, zřejmě původně pohanského původu, uchovává vzpomínku na volbu hmoty v určitém místě. Tato hmota musí mít právo „volby“, tj. být schopná přijmout otisk ducha tak, jako skály v legendách přijaly otisk Panny nebo některého světce. (U nás se vypravuje pověst o otiscích stop Panny Marie v Čekově u Nasavrk, v Jesenici o stopě sv. Huberta apod.) O dílčích aspektech prvotní hmoty vypovídají pověsti o tajemných přízracích žen s klíči, čekajících na své vysvobození
(např. na Žeberku a Pulčíně). Někdy bývají držiteli těchto klíčů strašidelní psi anebo draci (např. na Svrčově, ve Ždánici). Patří sem také pověsti o černých madonách, podle legend většinou nalezených oráčem v zemi. (V Čechách např. v Horšovském Týně, v Chlumci nad Cidlinou.)
Hejnicích), nebo o zázračných suchých stromech (pověst z Malých Svatoňovic). Merkuriální princip, jeho samičí a ženskou roli a zároveň stav změn, poselství, metamorfóz a moc nových forem je možno rozeznat v našich pověstech vyprávějících např. o divech lesa, o zázračných studánkách, ale i o tajemných plazech. „Vstoupit do lesa“ je častý slovní obrat, symbolizující otevření hmoty. Pověsti často hovoří o lovech na ptáky. Pokoušet se chytit ptáka znamená vlastně fixovat volatilní, což podle známé alchymistické devisy musí být na jiné úrovni provázeno dialektickým převrácením smyslu. Tato operace dostala jméno „konverze elementů“. (V této souvislosti bych chtěl připomenout postavu hraběte Šporka a jeho nanejvýš příznačné spojení filosofie a čižby.)
Pověsti o jeskyních a trpaslících ještě lépe evokují skryté metalické útroby, tuto dělohu Země, kde v temnotách vzniká Kámen, jak hlásala slavná devisa připisovaná Hermovi (např. na Příbramsku, Jáchymovsku a jinde). Jiný symbolismus prvotní matérie bývá vyjádřen pověstmi o stromech. Často se jedná o mariánské pověsti, např. o soškách světic ukrytých v kmenech (jedna taková pověst se vypráví např. v Bohosudově a
„Vstoupit do lesa“ je častý slovní obrat, symbolizující otevření hmoty. Merkur byl také nazýván věrný služebník a jako takový často vystupuje v pohádkách a pověstech. (Vzpomeňme namátkou na Jiříka z české pohádky o Zlatovlásce.) Pod jiným aspektem se představuje v pověstech o zázračných studánkách. Francouzský hermetik René Alleau podtrhl fakt, že „mnoho metalurgických termínů strana 3
ORL 2016-5
Hermetické aspekty našich pohádek
bylo odvozeno od lunárního symbolismu vod“. Slovo metal, odvozené z řeckého metalon se zdá být blízké kořenu més, což byl nejstarší známý indoevropský výraz pro lunu a je zachován i v českém slově měsíc. Pokud jde o slabiku ta, existuje totožný kořen, který znamená rozpouštět, nebo ještě lépe česky tavit, anebo táti. Není potom překvapivé, že merkur filosofů, považovaný za „matku“ kovů, byl ve všech dobách představován jako původní voda, která stála u jejich zrodu a z tohoto důvodu je jejich rozpouštědlem. Proto byl často v alchymistických textech opisován obrazem pramene čisté nebo živé vody (jak se kdysi říkalo). Vznik těchto pramenů a studánek naše pověsti připisují mnohdy různým světcům (např. v Blatnici a Cakově svatým Cyrilu a Metodějovi, v Dobré Vodě sv. Vintířovi, v Milavči sv. Vojtěchu a v Mukově sv. Prokopovi). Traduje se u nás velmi zjevující pověst o hrdinovi zabíjejícím draka. Jedná se o založení města Trutnova a hrdinou (který byl jindy a jinde jmenován sv. Jiřím, Michaelem atd.) je Trut, což je průhledný anagram rtuti. Jejich hrdinský čin koresponduje s počáteční separací, jež jinak řečeno
způsobuje „studánka“, nebo-li první merkur a rozpouštědlo. Velmi rozšířené jsou u nás také pověsti o hadích králech, kteří do těchto zázračných studánek chodí pít.
Vyprávějí o přísných pravidlech, za jakých je možno získat jejich zlatou korunku. Je to názvuk na choulostivou operaci, jak extrahovat z merkura „semeno síry“, které v sobě nese podobně jako had svoji korunku. (U nás se tyto pověsti vypravovaly např. o šumavském Strašíně, o vrchu Godula na Třinecku a jinde.) Jestliže v magistériu princip zvaný „merkur“ koresponduje současně jak s
cestou, tak s tím, kdo cestuje; princip „síry“ může být považován za moc, která cestovatele oživuje, stejně jako za vrchol jeho cesty. Síra tradičně zastupuje samčího, aktivního a pevného činitele a na rozdíl od symbolismu merkura, evokovaného často volatilitou vzduchu a pasivitou vod, dominuje v jejím symbolismu pevnost země a aktivita ohně. Proto tu připomínáme pověsti, u nichž se mluví o věcech souvisejících se zemí, v jejichž středu vládne oheň. Jako ztělesnění tohoto principu může být vzato semeno, anebo zrno. O alchymii se v tomto smyslu často mluvilo jako o „nebeském zemědělství“. Z tohoto hlediska jsou zajímavé naše pověrečné pověsti, evokující „ducha obilí“, jemuž se krajově říkalo Žithola, Obilní mužíček, Přístodolník a ještě jinak. Toto semeno, zvané v alchymistických textech také „maličkým, ale velmi mocným synem“, je opravdu malým králem Díla, vzhledem k objemu merkura, z něhož je extrahován. Symbolizuje jej nejen postava malého Palečka, ale i všichni ti nejmladší královští synové z pohádek, kteří obvykle vítězí nad obry i nad staršími spolubratry. V jiném aspektu je sulfurósní substance a její extrakce naznačena líčením rybolovu pomocí sítě. V našich lidových pohádkách bývá úlovkem často zlatá rybka, alchymisté mluví o remoře a koraxu. strana 4
ORL 2016-5
Hermetické aspekty našich pohádek fázích, a sledovat jejich odraz v dramatickém líčení některých našich pověstí. To samé platí o barvách Díla a ještě o mnohém jiném.
Zbývá zmínit se o alchymistické soli, jakkoliv není principem, ale následkem spojení síry a merkura. Tato stálá, ale dynamická rovnováha je harmonizujícím prostředníkem, vlastně filosofickým ohněm, dovolujícím ulovit hermetickou rybu. V alchymistických pojednáních bývá obestřena těmi nejneprůhlednějšími závoji. Její symbolismus je natolik komplexní a temný, že v našich pověstech nedovoluje stanovit přesnější indikace. Závěrem bych chtěl dodat, že uvedeným výčtem se hermetický symbolismus našich pověstí ani zdaleka nevyčerpává. Jen namátkou, dalo by se hovořit o postupu prací Velikého Díla, o jeho
(Přednáška pro Universalii, proslovená 7. března 1992 v Praze. Martin Stejskal je rovněž autorem knihy „LABYRINTEM TAJEMNA aneb Průvodce po magických místech Československa“, která je mimořádně zajímavým a obsáhlým soupisem místopisů s mytologickými a legendárními aspekty, které jsou vykládány z hlediska hermetických a etymologických souvislostí a zcela nedávno vydalo pražské nakladatelství Paseka jeho knihu Cesty za hvězdou – Zrcadlo hermetismu v české krajině.) http://www.okultura.cz/WordPress/?p=111
Stanislav Komárek: Ekleziomorfní struktury jako nositelé nauky Motto: Nejintenzivnější touhu pochopit mechanismus fungování chladicího boxu máme tehdy, sedíme-li uvnitř. Pro pochopení samo je však tato poloha nejnevýhodnější ze všech. Eklezimorfní, tj. "církvotvaré" struktury, provádějící úřední správu spásných nauk, jsou charakteristické tím, že na rozdíl od byrokracií ostatních alespoň alespoň
nominálně obhospodařují paradigma, a nikoli hmotný svět (ač jim na hojném materiálním vybavení k tomuto cíli většinou neschází). Pojem ekleziomorfní struktury si žádá bližší specifikace. Jedná se o společenskou strukturu, hierarchicky uspořádanou a rozšiřovanou kooptací, jejíž cíle (v této formě jen zcela výjimečně deklarované) spočívají v sebeudržení a sebeexpanzi do nových prostor (ať už geografických či kognitivních), správě a konzervaci učení, vždy jediného správného a samospasitelného, jakož i v praktickém vykonávání dozoru a moci. Obdobné struktury jsou od lidské společnosti vyvinutějších kultur jen těžko odmyslitelné. V typické formě jsou jejich představiteli třeba katolický klérus doby středověku a raného novověku či komunistické strany zemí bývalého východního bloku. Poněkud zastřený obraz téže struktury můžeme ale spatřit i v církvích protestantských a také ve vědě, zejména pak v novověké přírodovědě osmnáctého až dvacátého století. Termín „ekleziomorfní struktura“ byl zvolen pro označení struktur podobných církevní hierarchii, přičemž pojem církve je zde míněn výhradně sociologicky či právnicky, nikoliv teologicky. Jiný nabízející se termín by mohl být struktura „paraklerikální“. Ekleziomorfní struktury disponují vždy metodou pro získávání
strana 5
ORL 2016-5
Stanislav Komárek: Ekleziomorfní struktury jako nositelé nauky
relevantních poznatků, ať už se tak děje exegezí kanonizovaných textů nebo kanonizovaným experimentováním s hmotným světem. Známou sentenci „Nulla salus extra ecclesiam“ by bylo možno pro svět přírodních věd parafrázovat jako „Nulla cognitio extra scientiam“. Vždy se objevuje i snaha poradenským či v horším případě autoritativním způsobem ovlivňovat každodenní život a srůstání ekleziomorfní struktury se státní mocí (komunistické strany s ní byly dokonce zcela identické). Vždy je nápadná povinná indoktrinace mládeže tou kterou naukou v době její největší konjunktury. Dnes můžeme směle mluvit o „unii laboratoře a trůnu“ v oblasti okcidentální euroamerické civilizace a Paul Feyerabend přichází s pro mnohé přírodovědce skandálním požadavkem odluky vědy od státu.
funkční dynamiku svého oboru či denominace, působí to na něj spíše útlumově a je pro danou strukturu už jen těžko prakticky použitelný. Dá se s dobrým svědomím říci, že sebereflexe a akceschopnost jsou v nepřímé úměře; aby člověk vyjel třeba na horní Amazonku, až už christianizovat domorodce či třeba měřit potenciály na listech bromélií, je třeba značné dávky svatého nadšení. Kolem každé ekleziomorfní struktury se časem nabalí množství rituálů, tato se uzavře do svého vlastního světa, používá svého vlastního jazyka a symbolů, čímž podtrhuje vědomě či podvědomě svou exkluzivitu. Mezi různými ekleziomorfními strukturami, zejména těmi, které se v průběhu historie bezprostředně předcházely a následovaly, panuje vždy určitá otevřená či skrývaná nevraživost, která může za extrémních podmínek nabýt i krvavých forem.
Nedílnou součástí činnosti ekleziomorfních struktur je rovněž stálé očišťování pravého učení od heretických směrů a pronásledování a likvidace, či alespoň diskreditace jejich nositelů. Právě tak je nutno ochraňovat celý systém před sebereflexí. Ekleziomorfní struktura tak či onak oplétá sebe samu legitimačními mýty a zatemňuje navenek i dovnitř pravý mechanismus svého fungování. Pokud někdo do všech detailů zná dějiny a
Nejhůře je pochopitelně hleděno na odpadlíky a sektáře z vlastních řad. Dlužno taky poznamenat, že všechny ekleziomorfní struktury jsou, jak často feministické kruhy zdůrazňují, mužským výtvorem a jsou mužské psychice lépe přizpůsobeny. Pokud se v nich chtějí i ženy prosadit, je nezbytné, aby přijaly za svůj tento typ myšlení a jednání. Zárodky ekleziomorfních struktur lze pozorovat už
v mužských klubech a tajných společnostech přírodních národů. E. Drewermann se ve své hodně diskutované a pozoruhodné knize „Kleriker – Psychogramm eines ideals“ (DTV, 1991) zabývá otázkou vzniku mentality příznačné pro klerikální struktury. Dodejme, že mentalita velmi podobná je nutná i pro fungování ve strukturách spravujících jakékoliv paradigma: vědeckých komunitách, politických stranách se spásonosným programem, v širších měřítcích i celém správním a justičním aparátě, jinými slovy ve strukturách ekleziomorfních a jim podobných. Podle Drewermanna je zde důležitý moment odmítavého postoje nejbližší osoby v dětství, který není ovšem zjevný, vedoucí k odložení či otevřenému odmítnutí, ale podprahový, neuvědomělý, maskovaný i před vlastním svědomím příkladnou péčí a starostlivostí. Tato starostlivost se ovšem pečovatelské osobě, strana 6
ORL 2016-5
Stanislav Komárek: Ekleziomorfní struktury jako nositelé nauky
nejčastěji matce, jeví jako oběť a sebezapření a dítě vyrůstá s pocitem otevřeného účtu, dluhu za vlastní existenci, který je nutno splatit službou nějaké myšlence či nějakému aparátu a tím nepřímo i lidské společnosti. Neschopnost matky žít svým vlastním nezávislým životem zde vede k jejímu splývání s dítětem zatíženým od začátku i extrémní odpovědností. To vede mimo jiné k tomu paradoxu, že lidé tohoto typu jsou jaksi „předčasně dospělí“, ale neprožité dětství se latentně hlásí dál o slovo a působí de facto trvalou juvenilitu. Archetyp matky, ve skutečnosti neprožitý (matka skutečně musí svým chováním věrohodně vzbuzovat podobná očekávání, ale nikdy je nenaplnit, asi jako plyšová atrapa v známých pokusech s mláďaty makaka rézuse), se pak promítá na strukturu, která takového jedince ochraňuje a které on slouží. Ontologická
úzkost z možnosti ztráty matky v dětství se posléze přetransformovává do úzkosti ze ztráty přízně matky-strany či jiné podobné organizace (nedůstojné škemrání tak jako tak smrti propadlých aktérů moskevských procesů třicátých let, lidí jinak velmi tvrdých a odvážných, je toho pěkným dokladem). Ti, kdož se provinili existencí či vystoupili z říše stínů nepatřičně a v zásadě proti vůli svých nejbližších a jimž život kdosi „nepřál“, pak vykupují tuto nepatřičnost svého života delegováním části své autonomie na strukturu a obětováním vlastní spontaneity, čili se vzdávají určitých aspektů svého života. Žijí jaksi jen napůl na horizontě mezi bytím a nebytím. V minulosti bylo častým zjevem, že lidé proti vší pravděpodobnosti zachránění ze smrtelného nebezpečí či omilostnění odsouzenci nezřídka vstupovali do kláštera. Dítě vzniklé za nepatřičných okolností či jinak nežádané (nadbytečné
dcery) bylo nezřídka ihned určeno pro duchovní dráhu (nejen v Evropě, ale třeba i v Tibetu). Dnes z takovéhoto dítěte může být mimořádně platný člen „paraklerikálních“ struktur. Už představa dědičného hříchu či Anaximandrových „pokut“, které jsoucí věci musí splatit, naznačuje, že bytí se vždy děje na úkor něčeho. Někteří jedinci jako by udělali účet mnohem větší. To jim pak zřejmě umožňuje postupovat při obraně spásných či úředních pravd té či oné podoby s mimořádnou tvrdostí, protože na kontě přibude stejně jen malá část v poměru k jeho celkové výši. Je typické, že vztah starších členů ekleziomorfních struktur k mladším je většinou té povahy, jako byl vztah jejich pečovatelských osob k nim samým. Svým mladším spolučlenům vyčítají vesměs nevděk za péči, kterou jim věnovali, a za šance, které jim poskytli. Je zajímavé, že při analýze této péče vyplývá, že se omezovala většinou jen na jejich holé přežití ve struktuře a že to, zač mají pociťovat větší vděk než v reálu činí, je v zásadě holé bytí. Členové klerikálních i vědeckých komunit jsou dlouho, ba trvale infantilizováni, roli rodičů zde přejímají nadřízení a organizace vůbec. Ne náhodou se v němčině vedená disertační práce nazývá „Dissertationsvater“. Řada folklorních tradic, z nichž nejznámější je haitská,
strana 7
ORL 2016-5
Stanislav Komárek: Ekleziomorfní struktury jako nositelé nauky
pojednává o možnosti magického oživování zemřelých. Tento „znovuoživlý“ se však stává otrokem svého oživovatele, vůči němuž má absolutní ontologický dluh a na něhož deleguje všechnu svou spontaneitu. Ekleziomorfní struktura tvoří cosi jako nadindividuální organismus asi toho typu jako korálový útes – ač jeden každý z jejích členů je měkký a maličký, je hmota tradice, naakumulovaná jejím celkem, tak obrovitá, že se o ni každé vlnobití rozbije. Za to, že její členové rezignují na značnou část své autonomie, mohou participovat na VELKÉ AKUMULACI, od níž vlastně odvozují svůj raison d’etre (ekleziomorfní struktury, zacházející s pravdou a administrující ji, se tradičně dívají s podezřením na jedince či struktury akumulující něco jiného než tradici či poznatky, třeba peníze – od těch je naopak nutno se v teoretické rovině vždy poněkud distancovat). Právě jen ze své pozice v rámci ekleziomorfní struktury a pouze skrze ni smí její příslušník zakládat svou slávu – proto dávají tyto struktury „nadaným chlapcům z lidu“ vždy možnost k vyniknutí, zatímco jedinci, kteří se mohou pyšnit jinde naakumulovanou slávou či urozeností, příliš vhodnými pretendenty vysokých úřadů nejsou. Bohatství členů ekleziomorfní struktury spočívá v
„poziční informaci“, v mezilidských vazbách uvnitř struktury, které za léta nakumulovali a které jsou jim zdrojem životních jistot náhradou za rezignaci na individuální autonomii.
nepřátele či civilní obyvatelstvo (v dobách míru se pak z nedostatku této možnosti stává zdrojem utrpení pro své vlastní členy, zbavené možnosti této konečné kanalizace).
Tyto vazby v sobě podle Drewermanna mají kromě rodičovské a majetnické komponenty i neuvědomělou komponentu parasexuální, která je vlastním nevědomým tmelem ekleziomorfních struktur. Drewermann a další autoři pak interpretují nevraživost kléru vůči homosexuálním tématům jako útok na vlastní jungovský stín.
Činnost ekleziomorfních struktur v diferencovanějších společnostech je nezastupitelná, jen ony jsou stavu hlídat obrovité nakupení tradice (ač někdy ve stylu strážce skladu vybraných lahůdek, umírajícího hlady) a uchovávat myšlenkovou linii a kontinuitu, byť za tu cenu, že mnoho zajímavých myšlenek a vlastních „vůlí“ zneškodní ihned v zárodku. Tím konají funkci nikoli nepodobnou imunitnímu systému v těle, který vše nestejnorodé rozpoznává a likviduje. Také by čímsi připomínaly (zejména okolností, že oplétají a poradenskou činností provázejí mocenské struktury ve společnosti, ale jen zřídka s nimi přímo splývají) činnost gliových buněk, doprovázejících a vyživujících neurony v nervové soustavě (jak známo, patří gliomy, vzniklé jejich zbujením, k nejhorším zhoubným nádorům). Všechny eklezio- morfní struktury, ať bylo jejich původní východisko jakékoliv, tendují časem k racionalitě, jednoznačnosti a funkcionalismu, stávají se organizacemi heteronomními, kde všechen řád přichází z vnějšku a vše je víceméně centrálně pod kontrolou. Vše spontánní, iracionální,
Ostatně jungovsko-stínové projekce jsou v ekleziomorfních strukturách běžnou záležitostí – ďábel a jeho spřeženci, imperialismus a jeho pomahači, pověry a pavědy etc. Vždy zaráží, že přes intenzivní boj s nimi a historickou nutnost jejich podlehnutí k tomu stále jaksi nedochází. Na rozdíl od jiné vyloženě mužské struktury, armády, tlumí ekleziomorfní struktury pokud možno agresi jednotlivých svých členů a takto získanou „volnou energii“ zapřahají do služeb společné práce a akumulace, jejíž produkty jsou namnoze věkovité a jinak by ani vzniknout nemohly. Armáda, která stejně jako ekleziomorfní struktury disponuje mocí, ovšem v její hrubé a nesofistikované podobě, agresi naopak netlumeně přenáší z nejvyšších etáží do nižších a odtud na
strana 8
ORL 2016-5
Stanislav Komárek: Ekleziomorfní struktury jako nositelé nauky
mysticko-oceanické či nekontrolovatelné je časem odvrženo a likvidováno a osud poustevnictva či takzvané alternativní vědy je toho dobrou ilustrací. Ekleziomorfní struktura vytváří nejen labyrint tradic, zvyků a chodbiček, pro laiky nepochopitelný, ale žije v dimenzích téměř geologických, kdy plánování do budoucnosti a zahledění do minulosti jsou propojeny pouze nepodstatným a v zásadě postradatelným přítomným okamžikem. Ekleziomorfní struktura je zároveň velmi sebestředná, pokládající sebe samu (zčásti právem, zčásti neprávem) za konstitutivní středobod celé společnosti, celého lidstva, a to i tehdy, klesne-li její faktický vliv a prestiž téměř na nulu. Rozsáhlý systém vnitřního úřadování a plánování tomuto pocitu světodějnosti významně napomáhá (vtírá se zde raně hanzeatické úsloví: Necesse est navigare, non necesse est vivere; volně přeloženo: Je důležité se plavit na lodích, žít už tak důležité není). Na bedrech ekleziomorfní struktury leží v podstatě veškerá drtivá tíha spasení celého lidstva (je to v zásadě projekce někdejší všeobjímající odpovědnosti matky). Spásné se stává eo ipso v posledku každé určení, které se samo za spásné zcela vážně pokládá a řeší pro každého potřebného spásy základní existenciální problémy (už tím, že mu
dává životní program, šíření spásy dál ve stylu Dawkinsových mémů, a tím odpoutání pozornosti od vlastních problémů). V posledku vede tehdy, když se spásonosné učení institucionalizuje (a tak tomu v případě ekleziomorfních struktur vždy je), jednotlivce, který se k němu přimkne, k vážnosti, moci a hospodářskému zajištění. Pro ty, kdo si osobnostní strukturální zvláštnosti, vyžadované ekleziomorfní strukturou, výjimečně dobře přisvojili a „zvnitřnili je“ (na jazyk se dere německý termín „Verinnerlichung“), připravuje ekleziomorfní struktura důmyslným systémem pozitivních zpětných vazeb stoupání v hodnostech a naplnění lidské touhy po smyslu – v průměru velmi dlouhý věk prelátů či universitních profesorů dává znát, že kombinace vnitřního sjednocení se systémem víry a moci je zdravá a svým nositelům nesrovnatelně prospěšnější než například struktura světa dělnických profesí. Opak, to jest protest proti zákonitostem chodu ekleziomorfní struktury a psychické struktuře jejích vůdčích osobností (ostatně dosti podobný dětskému vzdoru vůči rodičům), vede k trvalé frustraci a v posledku buď k jejímu opuštění, nebo k neustálým a pozitivní zpětnou vazbou se prohlubujícím konfliktům, tak jako například v případě Drewermannově.
Drewermann nadhazuje ve své knize i pozoruhodnou tezi, že způsobem „rozmnožování“ kléru je propagace katolické sexuální doktríny (opět hezká ukázka dawkinsovského mému), která pak při konsekventní aplikaci vede u mnoha rodin k psychickým disharmoniím a v posledku i k produkci dostatečného množství jedinců se zvýšenou hladinou ontologických úzkostí, vhodných to pretendentů klerikálních povolání. Zcela analogicky si lze představit, že osvětářsky popularizovaná věda, zejména třeba medicína, může být v nové době vhodnou náplní „anxiozního potenciálu“ v rodinách a jednou z cest, jak se může připravovat psychický terén pro mladé pretendenty vědy. Že k přilnutí k ekleziomorfní struktuře jsou potřebné určité frustrace v dětství, je sice prakticky nabíledni, je ovšem dobře si uvědomit, že se jedná o takzvanou podmínku nutnou, nikoli podmínku postačující, neboť ti, kdo se z takovéhoto předurčení vymaní, nejsou posléze vidět, asi jako v pasti zbudou v posledku jen ty myši, které z ní nenašly cestu ven. Rovněž stupeň této juvenilní frustrace je asi důležitý. Zdá se, že při zcela extrémních vazbách na matku v dětství, spojených s naprostým „pohlcením“ synovy osobnosti matkou, vznikají spíše lidské typy tendující k uměleckým povoláním či charismatickému vůdcovství
strana 9
ORL 2016-5
Stanislav Komárek: Ekleziomorfní struktury jako nositelé nauky
(pokud bídně nezahynou), neschopné fungovat ve „spořádané“ ekleziomorfní struktuře. Velmi trefné popisy těchto situací zjevně na základě vlastní zkušenosti lze najít v knize V. E. Pilgrima Die Muttersohne (1986), autorova recenze na ni je v článku Mutrzóni. Členům ekleziomorfní struktury dominuje v myšlení touha po jistotě (primárně té, že nebudou matkou opuštěni), a proto tendují nejen k upnutí se na získávání jistých a probátních poznatků jedinou správnou metodikou (jak ukázáno výše), ale i stejně jako členové úředních struktur obecně k pokud možno rigidnímu „zacementování“ ve struktuře na základě po léta akumulovaných zásluh, publikací etc. (obdobně se ovšem akumulují i provinění). Ono disponování pravdou a přístup k jejím zdrojům způsobuje, že vlastní osobnost člena ekleziomorfní struktury je odsouvána do pozadí (namnoze to nebývá ani příliš obtížné). Zejména v situacích, kdy jedná z moci svého úřadu, ale právě u ekleziomorfních struktur i nezřídka mimo služební hodiny nejedná jejich člen sám ze sebe a za sebe, ale jménem Toho, kdo či co jej pověřilo (Bůh, Věda, Lid, Stát etc.). Při „výkonu služby“ dochází k jevu, zvanému Z. Neubauerem „imergence“, to jest zamoření všech
osobních vlastností jednajícího až na ty tvořící jungovskou personu příslušné role ve struktuře. Tento proces bývá působivě dokreslen i vnějším kostýmováním a rituálem. Proti „subjektivismu“ a vůbec nadměrnému rozkošacení vlastní osobnosti je nutno aktivně bojovat a snaha o zaměnitelnost, normalizaci a snadnou kompatibilitu je významnou úlohou ekleziomorfních struktur (a hierarchických aparátů obecně). Pro klérus a vědecké kruhy je navíc typický ideál jednotlivých členů spolu lehce, distančně a nezávazně (spolehlivost jen ve služebních věcech) komunikujících („Omnibus amicus, neminem familiaris“). První pohled na větší kongres ozřejmí, co je zde míněno, a komunikační tréninky a ideál vzájemného „bratrství bez partikulárních přátelství“ ve světě kléru či „soudružské“ vztahy ve světě komunistických stranických aparátů věc rovněž dobře ilustrují. Předpokládá se zde obecně cosi jako duševní promiskuita, maximální osobní participace na kolektivním vědomí (a především nevědomí). Zároveň, jak už bylo výše uvedeno, je nutno celý systém ochraňovat před sebereflexí, tak jak to činí i individuální psýcha – vlastní program je tak bohatý, že pro intenzivní výzkum, bohatou liturgii či obecně nával administrativní činnosti na sebezpytování a otázku po smyslu prostě
není čas. Ekleziomorfní struktura ovšem musí zvládnout například problém „samočistících schopností“, které jsou stavu zabránit její degeneraci či tuto alespoň zpomalit či omezit jen na některé větve. Tato degenerace by z té prosté příčiny, že každý jedinec má tendenci se obklopovat podřízenými, které intelektuálně převyšuje, postupovala velmi rychle a z historického hlediska rychlý konec komunistických stran východní Evropy ukazuje, že sofistikovaný systém pojistek je zde na místě (ani přímá absolutní moc nedělá ekleziomorfní struktuře dobře). Ekleziomorfní struktury mají v sobě sice určité stupně volnosti, ale „demokratické“ mody rozhodování se omezují jen na nejvyšší etáže a na záležitosti nejdůležitější – jedná se o jakýsi typ orákula, jakousi z nouze ctnost, protože organizace disponující metodou získávání správných poznatků by se měla teoreticky umět v jedné každé situaci jednoznačně (a správně) rozhodnout a neuchylovat se k intransparentním rozhodnutím úzkých grémií vyvolených s určitými spíše statistickými než demokratickými prvky. Novověká přírodověda je sice speciálním, ale přesto typickým případem ekleziomorfní struktury se všemi vylíčenými detaily. Právě prožívá období ne nepodobné potridentské fázi vývoje strana 10
ORL 2016-5
Stanislav Komárek: Ekleziomorfní struktury jako nositelé nauky
katolické církve, období nejvyšších personálních stavů, velkých finančních prostředků i obřích prestižních staveb. Zároveň se však šíří atmosféra obležení pevnosti – neotřesitelná sebejistota se proplétá s nedůtklivostí a podezíravým větřením nepřátelských pletich a kdesi už se v kolébce vrtí malý Voltaire. Od ekleziomorfních struktur se očekávají obecně nejen úkony typické v tradičních společnostech pro kněžstvo (poučování, poradenská činnost, provádění předpovědí a obřadů a úkonů k ovlivnění nejrozmanitějších dějů atd.), ale i státotvornost a podepírání struktury mocenské. Každá vyvinutá ekleziomorfní struktura tudíž spěje k racionalismu, jednoznačnosti a reprodukovatelnosti svých rozhodnutí (jak už řečeno výše) a nemůže z principu připustit jiné než z plného vědomí plynoucí prameny vlastních přání – Freud či Jung by mohli sotva být doktrínou státotvornou. Snaha ekleziomorfních struktur po v principu jednosměrném a redukcionistickém myšlení je jaksi typická a jí je poznamenán i tento pokus o reflexi už proto, že autor řečenou strukturu v její přírodovědné verzi v dospělém věku nikdy neopustil. Bylo by i nesprávné chápat tento příspěvek jako pamflet zamlčující dobré stránky pozorovaného předmětu.
Základem dilematu ekleziomorfních struktur je skutečnost, že je velmi obtížné žít s nimi i bez nich. Jsou motorem, organizátorem a moderátorem nejrůznějších typů aktivit a snaha o to, aby ekleziomorfní struktura, naše opora i radost na straně jedné a kletba na straně druhé nepřebujela a nezdegenerovala, se rovná namnoze balancování na ostří žiletky. Text převzatý z knihy - Stanislav Komárek: Eseje o lidských duších a společnosti II. Původní článek je z roku 1994. Členění textu upraveno autorem blogu. http://ografologii.blogspot.cz/2015/09/stanislav-komarekekleziomorfni.html
O Sýrii a islámu. Kdo čeká to, co se běžně říká, zažije šok Válku v Sýrii rozpoutaly Katar, Turecko a Saúdská Arábie. Ta šíří radikální islám. Kvůli tomu může dojít ke konfliktu mezi západní civilizací a islámem. Ostrá slova zahraničního zpravodaje Českého rozhlasu Roberta Mikoláše na besedě v liberecké knihovně. „Bohužel Západ zaspal a nechal to v Sýrii rozjet tak, jak si to přáli ti hlavní hráči, kteří to rozpoutali a dál podporují zbraněmi a průchodem džihádistů. A to
jsou Turecko, Katar a Saúdská Arábie,“ zcela jasně poukázal na hlavní viníky syrské války rozhlasový zpravodaj Robert Mikoláš na debatě v Liberci. Ostře se pustil zvláště do Saúdské Arábie. „Chce vytvořit ze Sýrie sunnitský radikální stát. Šíří nejnetolerantnější formu islámu. Má peníze na to, že nasazuje imámy od Tuniska přes Francii, Británii po Kosovo. Většinou to dělají pod rouškou humanitárních organizací, které jsou přímo řízené královskou rodinou. A to pokud nezastavíme, tak se to bytostně dotýká evropské civilizace,“ zdůraznil. A proč? „Jak je možné, že kromě Tunisanů a Maročanů je nejvíc bojovníků Islámského státu ze států Evropské unie? Kde je ta příčina? Dostaneme se k saúdské královské rodině, která šíří radikální islám; chtějí docílit toho, že nakonec může dojít ke konfliktu mezi západní civilizací a strana 11
ORL 2016-5
O Sýrii a islámu. Kdo čeká to, co se běžně říká, zažije šok
islámem,“ pronesl a přidal ještě perličku, která je v závěru tohoto textu.
které chtějí radikální sunnitský stát,“ povzdechl si.
Asad by vyhrál volby i bez falšování. Podporují ho hlavně všechny menšiny
Zásah Ruska v Sýrii je naprosto skvělá věc
O svých cestách do Sýrie – poslední byla před 14 dny – vyprávěl v liberecké knihovně, dosti zaplněné, zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu Robert Mikoláš. Doplňovali ho liberecký Syřan – fotograf Ibrahim Al Sulaiman – a moderátor David Hamr.
Mikoláš jako zpravodaj ČRo možná překvapí názorem na vojenské angažmá Ruska v Sýrii. „Zásah Ruska v Sýrii je naprosto skvělá věc a souhlasím s tím. Když mě lidi napadají, že jsem putinovec, tak jim říkám – přijel jsem na ukrajinský Krym a vrátil se z Ruska, aniž bych opustil poloostrov,“ vysvětlil ve chvíli, kdy se mu do promítání syrských fotek omylem připletl jeden snímek z Krymu. „Když začaly ruské údery na Sýrii 30. září loňského roku, tak jsme mnoho týdnů mohli číst a slýchat obvinění, že neútočí na Islámský stát, ale na umírněnou opozici v provincii Latákíja. Ano, útočili na rebely v této provincii. Ale proto, že v řadách turkmenských islamistů bojovali největší hrdlořezové z Čečenska a Dagestánu,“ vysvětlil.
V první části pořadu Mikoláš promítal fotky a komentoval je. Například z kavárny ze syrského Damašku, kde chtěl ukázat, jak žila Sýrie před válkou, kdy byla sekulární zemí. A také otřesné snímky z Homsu, zničeného města vypadajícího jako Drážďany či Varšava koncem druhé světové války. Vyfotil i plakáty s prezidentem Asadem těsně před volbami. „Vyhrál by je i bez falšování. Podporují ho hlavně menšiny – šíité, alavité, Drúzové, především pak křesťané a také značná část sunnitů, kteří jednoznačně říkají – nechceme tady žádné džihádisty. Situace v zemi je taková, že nevidí jinou alternativu, respektive je to pro ně menší zlo. Asad je parchant, ale je to stejný diktátor jako saúdský král, možná menší,“ konstatoval. „Bohužel totiž většina skupin bojujících proti Asadovi jsou islamistické skupiny,
Zrůdy z Islámského státu zničily Palmýru. Divadlo zůstalo jen proto, že ho používali jako popraviště Vzpomněl na kuriózní historku z roku 2014. „Jel jsem po silnici. Na jedné straně byla vesnice obsazená An-Nusrou, odnoží Al-Káidy, protější vesnice zase Syrskou svobodnou armádou a hlavní komunikaci kontrolovaly vládní jednotky. Střílely mezi sebou všechny tři strany navzájem.
Uprostřed silnice stál policista ve sněhobílé uniformě a měřil rychlost. Každý řidič měl samozřejmě snahu dupnout na plyn a projet tento úsek co nejrychleji. Ale byla to ukázka toho dokázat, že ten stát funguje.“ Při fotkách ze zničené Palmýry plné památek Mikoláš na adresu bojovníků Islámského státu říká: „To jsou zrůdy. Dvacet procent těch památek je nenávratně zničených.“ Antické divadlo zůstalo zachováno v původní podobě díky tomu, že ho islamisté používali jako popraviště... Proč Rusko zasáhlo? Po skončení promítání se moderátor David Hamr zeptal, jaká je role Rusů či jiných zemí v syrském konfliktu. „Rusové chtějí mít základnu na Blízkém východě, takže je to jasný strategický cíl. Důležitá věc, proč se ten konflikt rozpoutal, je role Kataru. Chce se stát světovým dominantním hráčem, co se týče obchodu se strategickými surovinami a především se zemním plynem. Katar chce zbudovat plynovod, který by vedl přes Saúdskou Arábii a Sýrii do Turecka. Což je průšvih pro Rusko, které řeklo Asadovi, ať to nepovolí. Pak se to rozpoutalo. Rusko si tady také perfektně cvičí své zbraňové systémy v plné zátěži. Z těchto důvodů to dělají. Ale v tomto případě to vidím jako pozitivní věc,“ uvedl rozhlasový zahraniční zpravodaj. strana 12
ORL 2016-5
O Sýrii a islámu. Kdo čeká to, co se běžně říká, zažije šok
Sýrie má podle něj za spojence kromě Ruska i Írán. „Obyčejní Syřani mají radši Rusy, souvisí to s náboženstvím. V Íránu vládnou náboženské skupiny. Na druhé straně říkají – Rusové jsou světoví hráči, mají svoje zájmy. Když se domluví s Amerikou, tak se stáhnou a nás nechají být. Kdežto Írán je důležitý regionální hráč,“ prozradil. Západ zaspal. Ale hlavními hráči jsou Katar, Turecko, Saúdská Arábie Jaký má Západ podíl na syrské válce? „Mrzí mě, že Evropská unie zaspala a všechno nechala na Američanech. A ti už jsou dohodnuti s Ruskem. Včera Lavrov a Kerry jednali o Sýrii bez účasti Syřanů,“ domníval se fotograf Ibrahim Al Sulaiman, původem ze severní Sýrie, která je teď pod nadvládou Islámského státu. „Souhlasím s tím, že Západ totálně selhal na začátku, v době, kdy to šlo nějakým způsobem řešit. Dal se vyvinout tlak na Asada. Bohužel Západ zaspal a nechal to rozjet takovým způsobem, jak si to přáli ti hlavní hráči, kteří to rozpoutali a dál podporují zbraněmi, průchodem džihádistů. A to jsou Turecko, Katar a Saúdská Arábie. Turecko si chce vytvořit nový sultanát, Erdogan co dělá, to je něco neuvěřitelného. A Saúdská Arábie a Katar, ty nevědí co s penězi. Podle toho vypadá i informační válka. Al-Džazíra je dnes horší než ruský Sputnik, co se týče války v
Sýrii. Ještě ji překonává Al-Arábia,“ zdůraznil Mikoláš. Skupina podporovaná Saúdy před Vánocemi uřízla hlavy křesťanům „Když jsem byl v roce 2013 v Sýrii, v té době tam operovalo 2500 džihádistických skupin. Některé o deseti členech, jiné jich mají tisíc. Střídavě spolupracují, nebo spolu bojují. Jde o peníze a o moc. Jde o to, kdo zaplatí víc. Dříve platil nejvíc Islámský stát, teď An-Nusrá, syrská odnož Al-Káidy. Vezměte si, kdo dnes také reprezentuje takzvanou umírněnou opozici. Dvě wahábbistické nebo salafistické skupiny financované Saúdskou Arábií. Jedna z nich vyvraždila před Vánocemi křesťanskou obec, uřízli jim hlavy a napíchli je na stromy. Tady máte Vánoce,“ sdělil. Nebo další příklad uvedl z historického města Aleppa. „Tady bomba zasáhla nemocnici v části města ovládané opozicí, konkrétně An-Nusrou. Což je obrovský průšvih. Hned o tom věděl celý svět. Ale že předtím bojovníci An-Nusry ostřelovali civilisty v druhé části města, kontrolované vládními jednotkami, to už se nedozvíte. Nic není černobílé a v případě Sýrie už vůbec ne,“ zdůraznil Mikoláš. „O budoucnosti Sýrie dnes nerozhodují Syřané. Oni by se byli možná schopni dohodnout. Ale je to v rukou velmocí, ať už světových, nebo regionálních,“ doplnil.
Zastavte spolupráci se Saúdskou Arábií, zavřete hranice s Tureckem a do půl roku je hotovo Po přestávce zadal moderátor David Hamr klíčovou otázku, kdy válka skončí? „Zastavte spolupráci se Saúdskou Arábii, uzavřete hranici s Tureckem a za půl roku je hotovo,“ má jednoduchý návod Mikoláš. Proč? „Přes Turecko prošly tisíce džihádistů s evropskými pasy, a to by nás mělo zarážet. Do Islámského státu přišlo deset tisíc bojovníků pocházejících ze zemí Evropské unie. Proto jsem říkal zavřít hranici s Tureckem,“ vysvětlil. Nyní probíhají rozhovory o situaci v Sýrii. „Největším problémem těch rozhovorů je, že na straně takzvané opozice jsou džihádisté nanominovaní Saúdskou Arábií, která chce vytvořit ze Sýrie sunnitský radikální stát. Šíří nejnetolerantnější formu islámu, která je státním náboženstvím. Má peníze na to, že nasazuje imámy od Tuniska – které je už dneska ztracené – přes Francii, Británii po Kosovo. Většinou to dělají pod rouškou humanitárních organizací, které jsou přímo řízené královskou rodinou. A to pokud nezastavíme, tak se to bytostně dotýká evropské civilizace,“ zdůraznil. A proč? „Jejich cílem je ukázat západnímu světu, že všichni muslimové jsou teroristi. Jak je možné, že kromě Tunisanů a Maročanů je nejvíc bojovníků Islámského strana 13
ORL 2016-5
O Sýrii a islámu. Kdo čeká to, co se běžně říká, zažije šok
státu ze států Evropské unie? Kde je ta příčina? Dostaneme se k saúdské královské rodině, která šíří radikální islám a chtějí docílit toho, že nakonec může dojít ke konfliktu mezi západní civilizací a islámem,“ pronesl s tím, že Saúdové nepodporují Islámský stát, ale jiné džihádistické skupiny. Když člen NATO spolupracuje s teroristy Pak se řeč stočila i k Turecku. Mikoláš upozornil, že napsal text – vyšel v Hospodářských novinách – s názvem „Když člen NATO spolupracuje s teroristy“. „Turecko je druhá nejmocnější země NATO. Když bude chtít, neproklouzne mu ani špendlík. A nejenom ten, ale ani migrant. Nebo se podívejte na Kurdy. U Kobani bojovali s Islámským státem, podporovali je Američané – a Turci jim stříleli do zad. Tak co s tím?“ upozornil. K tomu přidal svou zprostředkovanou zkušenost Ibrahim Al Sulaiman. „Ptal jsem se svého známého, který se dostal do Německa, proč se vydávají na strastiplnou cestu přes překupníky, kteří je převážejí za spoustu peněz z Turecka na přeplněných nekvalitních člunech. Proč se vás třeba šest nedohodne a sami si nekoupíte kvalitnější motorový člun? Vyjde vás to levněji a nebude se vás na něm tísnit čtyřicet. Odpověděl mi, že
takové pokusy byly. Ale Turci je vůbec nepustili k moři,“ zmínil fakt, který ukazuje na to, že pašerácký byznys je propojený se státní mocí. Saúdská Arábie má tisíc kilometrů dlouhý plot „Polovina obyvatel Sýrie kvůli válce opustila své domovy. Celkem 12 milionů lidí. 4 miliony odešly do zahraničí, 8 milionů je v rámci Sýrie. A utekli na území ovládané Asadem. Jak to?“ zeptal se Mikoláš. A upozornil, že z bohatých monarchií jedině Emiráty přijaly tisícovku nejmovitějších Syřanů. „Například Saúdská Arábie má tisíc kilometrů dlouhý plot. Přitom v Evropě máme obrovské problémy s migrací. Loni sem přišlo přes milion lidí, z toho bylo Syřanů 400 tisíc, což je oficiální číslo řecké policie. Je to problém, který se nás bytostně dotýká,“ sdělil zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu. Máme se bát. Že se k moci dostanou hnědí extremisté. Protože evropské elity o tom nediskutují Dotaz na závěr patřil ženě. „Máme se bát lidí přicházejících do Evropy? Kdo sem přichází?“ „Máme se bát. Pominu-li fakt, že kromě 400 tisíc Syřanů sem přicházejí lidé ze všech možných koutů Afriky, Afghánci. Přicházejí do společností, kde se mohou těžko adaptovat. Tak to je. Bát se musíme i proto, že evropské elity o tomto problému nediskutují. Mlčí. Kdo se zmocní
tohoto tématu? Neonacisti, ultrapravicové strany. Toho se bojím, že se toho chopí a lidi za nimi půjdou. A k moci se s podporou veřejnosti budou dostávat opravdu hnědí extremisti. Podívejte na Švédsko, společnost dlouhá desetiletí dávaná za vzor. Kdo dnes vede švédské průzkumy? Švédští demokraté. Ultrapravicová strana. Naprosto jednoznačně,“ zdůraznil. „Evropa se sama žene do záhuby. V Norsku měli imáma, ultraradikála, který verboval pro Islámský stát. Tak ho odsoudili a vyhostili. Ale nechali si ho tam, protože v Iráku, odkud pochází, dostal trest smrti. Ve Francii máte stovku salafistických mešit. V Německu máte 78 tisíc salafistů, to samé v Belgii. Zavřeli po teroristickém útoku nějakou salafistickou mešitu? Ne. Poslali několik stíhaček na Sýrii,“ konstatoval Robert Mikoláš. http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Uprimne-vystoupenireportera-Ceskeho-rozhlasu-o-Syrii-a-islamu-Kdo-ceka-to-co-sebezne-rika-zazije-sok-436229
Jak zničit národ? Neomarxismus nám dává návod. Alexandr Solženicyn řekl: ,,Abyste zničili národ, musíte nejprve zpřetrhat jeho kořeny." To, co se dnes v Evropě děje, je přesně tím zpřetrháváním kořenů pod taktovkou neomarxistické ideologie.
strana 14
ORL 2016-5
Jak zničit národ? Neomarxismus nám dává návod.
Evropská unie vypustila z evropské Ústavy zmínku o křesťanských kořenech... cvak, první zpřetrhání. Vlastenectví nebo národ jsou už dnes v podstatě neslušná slova... cvak, druhé zpřetrhání. Zmíníte nějakého národního hrdinu? Relativizátoři vám na něm hned najdou něco špatného... cvak, třetí zpřetrhání. Imigranti valící se do EU z totálně odlišného kulturního prostředí... cvak, čtvrté zpřetrhání. Na Západě se přepisují učebnice dějepisu, likvidují se evropské tradice a nahrazují se tradicemi islámskými... cvak, páté zpřetrhání. Mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, že se stalo obětmi ideologického vymývání mozků. Právě proto, že neomarxistická revoluce přichází pozvolna a zatím nepoužívá drastické totalitní metody. Zatím je to tzv. měkká totalita, která vychází z Frankfurtské školy. Když soudruzi viděli, že násilná rudá revoluce nevyšla, začali zkoumat, proč. A přišli na to, že tou bariérou je Bůh, rodina, vlast. Proto přišli s tzv. "dlouhým pochodem institucemi" a kulturní revolucí. Gramsci, jeden z "otců" této revoluce tvrdil, že marxisté musí na Zapádě nejprve změnit kulturu, protože poté jim moc spadne do klína jako zralé ovoce.Tato změna má probíhat přes umění, film, divadlo, školy, semináře, média, atd.Podle Gramsciho civilizovaný
svět za 2000 let zcela prostoupilo křesťanství. Systém založený na židovskokřesťanských naukách a hodnotách nejde svrhnout, dokud tyto kořeny nebudou přerušeny. Jestliže Západ bude odkřesťanštěn, pak revoluce zvítězí. Charles Reich (taky příznivec Frankfurtské školy) k tomu řekl: ,,Nastává revoluce. Nebude se podobat revolucím v minulosti. Bude mít původ v jedinci a kultuře a politickou strukturu změní pouze jako svůj konečný čin. Nebude vyžadovat použití násilí a nelze jí úspěšně násilím čelit. Šíří se dnes s úžasnou rychlostí a v jejím důsledku se již mění naše zákony, instituce a struktury společnosti... Je to revoluce nové generace." Když budete někdy přemýšlet nad tím, proč dochází k tzv. "pozitivní diskriminaci", vzpomeňte si na další slova Charlesa Reicha: ,,Jedním ze způsobů, jímž nová generace bojuje za to, aby se cítila jako outsider, je identifikace s černochy, chudými, Bonnie a Clydem a ztracenci tohoto světa." Jedním z hlavních nástrojů neomarxismu je tzv. kritická teorie. Jedná se v podstatě o destruktivní kritiku všech hlavních prvků západní kultury včetně křesťanství, autority, morálky, hierarchického uspořádání, vlastenectví, tradice, kapitalismu, loajality, sexuálních zábran,
dědictví, konzervatismu, národního uvědomění, atd. Takže když někdo bude plakat na dím, proč hodnoty upadají, ať zrak obrátí tímto směrem... Podle Adorna je potřeba děti ve školách formovat k odmítnutí sociálních a mravních přesvědčení svých rodičů jako rasistických, sexistických a homofobních. Děti mají přijmout "novou" morálku. Adorno prohlašoval, že pro děti není podstatné, aby se na školách naučily faktům, ale aby si zformovaly ty "správné" postoje. Vliv Frankfurtské školy byl postupný. Nejprve filosofové neomarxismu vydávali knihy, pak své myšlenky šířili na vysokých školách, kde získali přívržence z řad levicových studentů. Krůček za krůčkem. V 60. letech přišla éra hippies, v té době bylvůdčí osobností neomarxismu filosof Marcuse. Ten prezentoval myšlenku odmítnutí kulturního řádu a vytvoření "nového světa" polymorfní zvrácenosti.Když v roce 1968 v Paříži revoltovali studenti, nesli transparenty s nápisem: "Marx, Mao a Marcuse".
strana 15
ORL 2016-5
Jak zničit národ? Neomarxismus nám dává návod.
Aby současní revolucionáři mohli vytvořit "nový národ", musí národu vzít jeho paměť. Zničit jim jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historii. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost a vymyslí jinou historii. Národ pak zvolna začne zapomínat, čím je a čím byl. Zdroje: Antonio Gramsci: The Prison Notebooks Herbert Marcuse: Eros and Civilization Theodoro Adorno: Dialektika osvícenství Charles Reich: The Greening of America
Zdroj: http://vojtekova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=472176
Eugenika neskončila, pokračuje dál. Tentokrát pod názvem “multikulturalismus”
Mnoho lidí se zamýšlí na tím, jak je možné, že Norům nevadí jejich zrůdný systém Barnevernet. Nebo že někdo ještě teď obhajuje multikulturalismus. Jenže
když v něčem vyrůstáte desítky let, tak vám to vymyje mozek, i když je to zlo.
Nacisté chtěli dokonalého člověka vyšlechtit, Norové zas (pře)vychovat.
Co se vám vybaví, když se řekne eugenika? Pravděpodobně Hitler a nacistické Německo. Jenže eugenika jako sociálněfilozofický směr se těšila přízni lidí mnoho let před Hitlerem. Eugenika jako obor (nebo sociální směr) vznikla již v 19. století. Vznikaly eugenické laboratoře, eugenické společnosti, pořádaly se eugenické konference a vedly se vášnivé diskuse.
A co multikulturalismus? Myšlenkový a politický směr (kulturní ideologie), který zastává stanovisko, že v jednom demokratickém státě mohou společně žít nejen jednotlivci, ale i skupiny s různou kulturou a zvyklostmi, podle kterých mohou žít. Bez toho, aby se integrovali (resp. asimilovali) do společnosti. Jak nám ale realita ukazuje, takové soužití nefunguje a vede naopak k nesnášenlivosti a zvýšené kriminalitě. Pro příklad uvedu Calais, Marseille, Malmö, Berlín, Kolín nad Rýnem…
Mezi příznivce eugeniky patřilo mnoho významných vědců, spisovatelů, umělců. Kdo obhajoval eugenické myšlenky byl ve společnosti uznáván. USA patřily mezi velké podporovatele této myšlenky, různé eugenické instituce byly financovány z Rockefellerovy a Carnegieho nadace. Takže když v tom člověk vyrůstal, na myšlence eugeniky mu nepřišlo nic špatného. Až to vygradovalo nacismem, který tu myšlenku dotáhl do precizního a děsivého konce. To samé teď v Norsku. Tam jim jsou léta vymývány mozky tím, že na biologické vazbě dítěte a rodiče nezáleží. Že záleží pouze na výchově a je jedno, kdo vás vychovává. Role jako matka a otec nejsou podstatné a úřady lépe vědí, co je pro děti dobré. A tato zrůdná myšlenka zas vygradovala v podobě úřadu Barnevernet.
Počátky mutlikulturalismu (jako politické ideologie) můžeme v Evropě datovat do začátku 70. let 20. století. Takže od té doby je lidem více než 40 let vtloukána do hlav ideologie multikulturalismu. To na člověku zanechá stopy a jen těžko pak mění “program” ve své hlavě. Raději chyby multikulturalismu bagatelizuje a přehlíží, než aby si řekl: ,,Mýlil jsem se. Podporoval jsem něco špatného.” To je velice těžké a vyžaduje to hlavně odvahu a být férový vůči sobě i okolí. Přiznat si pravdu a nedopustit další zlo. Švédská policie přiznává, že Stockholm již není bezpečný a že neuhlídá pořádek. Uprchlíci všude kradou, obtěžují zaměstnance azylových center i dívky na
strana 16
ORL 2016-5
Eugenika neskončila, pokračuje dál. Tentokrát pod názvem “multikulturalismus”
ulicích. Sahají jim mezi nohy, a když se brání, zfackují je. Zavražděná pomocnice azylového centra je taky smutným důkazem toho, jak multikulturalismus nefunguje. Nemluvě o Kolíně nad Rýnem, kde existují čtvrti, do kterých není radno vstupovat. Z Berlína se zas stala bašta radikálních salafistů. A takto bych mohla pokračovat velice dlouho… S příchodem uprchlíků se růžový nátěr multikulturalismu rychle olupuje a je vidět jeho pravá úděsná tvář. Multikulturalismus je vlastně taky jistý druh eugeniky. Nacistická eugenika vyvrcholila 2. světovou válkou, norská eugenika zas Barnevernetem. Proto nedopusťme, aby multikulturalistická eugenika skončila občanskou válkou. Zdroje: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/392947-stockholm-uzneni-bezpecny-svedska-policie-priznala-ze-neuhlida-poradek.html https://www.washingtonpost.com/news/morningmix/wp/2016/01/26/horrible-and-tragic-15-year-old-migrantfatally-stabs-swedish-asylum-worker/ http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/391043-v-nekterychoblastech-v-centru-vam-nemuzeme-zajistit-bezpecnost-vzkazujeradni-kolina-nad-rynem.html http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1670089-z-berlina-se-stalabasta-salafistu-varuje-nemecka-civilni-rozvedka http://leavojtekova.cz/index.php/2016/01/29/eugenikaneskoncila-pokracuje-dal-tentokrat-pod-nazvemmultikulturalismus/
Rovnost + relativizace = cesta do pekel To, že multikulturalisté relativizují dobro a zlo, na to jsme si již zvykli. Prý kamenování a další nelidské tresty jsou v pořádku, protože jsou součástí jisté kultury. Tyto lidi nezajímá člověk jako takový. Nezajímají je lidská práva. Oni kulturu a svou utopii povyšují nad lidský život. Když už jsme si mysleli, že vrcholu cynismu bylo dosaženo, přišli aktivisté s novým “výdobytkem”. Alespoň v Norsku. Třetí největší město Trondheim ležící na severu Norska zakázalo reklamy, v nichž se objevuje nahé nebo polonahé tělo, tedy i postavy v plavkách. Tímto krokem se údajně snaží bojovat proti zobrazování lidského těla jako nástroje dokonalosti, čímž se podle radních vytváří nátlak na člověka. Představte si, jak to musí být hrozné. Vidíte krásnou ženu nebo muže a pak se podíváte na sebe. To musí být frustrace. Hlavně zřejmě pro ty aktivisty, kteří s tímto nápadem přišli. Ok, fotky hezkých žen a mužů odstraníme, jenže co uděláme s hezkými ženami a muži v ulicích? Vždyť to může taky vyvolávat frustraci. Zahalíme je do burky? To bude
příští krok. Prostě krása ani ošklivost nebudou existovat. Jenže náš prapor rovnosti vlaje dál. Co udělat s chytrými lidmi? Zrušíme Nobelovu cenu, aby se někdo necítil frustrován, že není tak chytrý? Kolik je 1+1? Nevíte? To nevadí. Jde hlavně o emoce. Vyjádřete, jaké emoce ve Vás vyvolává číslo 1. Vědomosti nejsou důležité, hlavní je, abyste se cítili dobře. Snaha po rovnosti ve školství (resp. inkluze) je podobný nesmysl, jako kdyby se zrušila paralympiáda a paralympionici by trénovali a soutěžili společně se sportovci bez handicapu. Ale co udělat s muži a ženami? To je problém. Proč nemohou být všichni jako Conchita Wurst? Proč nám to ti muži a ženy musí takto komplikovat? My chceme přece rovnost. Rovnost ve všem! Kdy už budou konečně muži rodit a ženy makat v dolech? Dokonce ani v Norsku (nejvíce genderově vyvážené zemi) to jaksi nefunguje. Pořád převažují ženy, které chtějí být zdravotními sestřičkami a muži, kteří chtějí být inženýři. Kde udělali soudruzi chybu? A jak by mohla taková rovnostářská společnost fungovat? Tady je úryvek k knihy Kurta Vonneguta: „Byl rok 2081 a všichni si konečně byli navzájem rovni. Nebyli si rovni jen před
strana 17
ORL 2016-5
Rovnost + relativizace = cesta do pekel
Bohem a před zákonem. Byli si rovni všemi způsoby. Nikdo nebyl chytřejší než někdo jiný, nikdo nevypadal lépe než kdokoli jiný. Veškerá tato rovnost byla zajištěna dvoustým jedenáctým, dvoustým dvanáctým a dvoustým třináctým dodatkem k ústavě a neustávající bdělostí agentů v Handicapovacím centru Spojených států.” V této povídce v anti-utopickém vesmíru nosí každý „handicap“, aby se zajistila perfektní sociální rovnost. Silní lidé s sebou musí vléct těžká břemena, krásní lidé musí nosit masky a inteligentní lidé musí nosit sluchátka, která přehrávají každých několik sekund hrozné poryvy hluku, aby jim přerušovaly myšlenky. Čím jste inteligentnější, tím častější jsou ty hluky. Heslo “Rovnost, svoboda, bratrství” zní sice fajn, ale nic se nemá přehánět. Zdroj: http://echo24.cz/a/wmTwF/norove-zakazali-reklamu-s-lidmi-vplavkach-je-to-natlak-na-cloveka http://leavojtekova.cz/index.php/2016/05/13/rovnost-relativizacecesta-do-pekel/
Sluníčkáři podporují genocidu národů! Určitě jste již četli články nebo názory, že imigranty máme vítat, být nadšeni,
neobávat se a že jim máme vyjít vstříc. Že na našich hodnotách nezáleží, že i tak vymíráme, že se máme vzdát. Jenže to je schvalování genocidy…
náboženství, tudíž schvalují genocidu. Což je trestným činem. Doufám, že tito lidé nezamykají ani svůj dům/byt, jelikož to je vlastně taky takovým ,,plotem".
Nejprve si definujme genocidu (tato definice je podle wikipedie, s tím snad nikdo nebude mít problém): ,,Obecně řečeno, genocida neznamená nezbytně okamžité zničení národa, s výjimkou masového vraždění všech členů národa. Úmyslem je spíše projev koordinovaného plánu různých akcí cílených ke zničení esenciálních základů života národnostních skupin, s cílem zcela zničit skupiny samotné. Úmyslem takového plánu je desintegrace politických a sociálních institucí, kultury, jazyka, národního cítění, náboženství a dokonce individuálních životů osob patřících k takové skupině."
Evropská unie se v podstatě stala JEDINOU politickou entitou, která nechrání své hranice. A ještě jsou lidé, kteří hranice bránit chtějí, označováni jako nepřátele. Nepřátelé čeho? „Pokroku“, který zničí evropské národy? Obraz v dějinách naprosto nevídaný: ozbrojené síly napadené země pomáhají postupující hordě. Šílenství.
A teď budu citovat Jana Piňose z Respektu: ,,Myslím, že uprchlíkům je třeba vyjít vstříc. Nemáme se křečovitě bránit nějakými ploty, protože ploty jsou pouze iluzí. Lepší je vyjít změnám vstříc, jejichž jsme součástí. Čím víc se budeme křečovitě držet našich hodnot a našeho životního stylu, tím to bude horší." Takže pan Piňos vlastně říká (a mnoho dalších sluníček taky), že se máme nechat islamizovat a v podstatě vyhladit naši kulturu! Tito lidé schvalují desintegraci naší kultury, národního cítění,
Ukňouraná slabost evropského vedení, jejich tupá, pošetilá oddanost „lidským právům“ a dogmatický a xenofilní „antirasismus“ povzbuzují agresivitu vstupujících „migrantů.“ Evropě se povedlo tyto imigranty přesvědčit, že byli nadáni nezcizitelným právem na poskytnutí „útočiště“ v našich domovech a domáhají se ho. Na Izrael, Rusko, Austrálii nebo USA by pochopitelně s podobnou rétorikou vůbec nevyrukovali! Nevím, co vede některé lidi k podpoře tohoto šílenství. Myslím, že to bude různý mix důvodů od zisku, přes naivitu, až po etnomasochismus. Avšak ozývají se i hlasy zdravého rozumu. Například Alaina Denise, což je předseda sdružení starostů venkovské oblasti Maine-et-Loire ve Francii, který řekl: „Musíme domýšlet
strana 18
ORL 2016-5
Sluníčkáři podporují genocidu národů!
důsledky. Pokud dnes přijmeme 10 000 uprchlíků, přijde zítra 100 000 a pozítří milion! Naléhavě musíme bojovat s šílenými válkami, aby ti lidé mohli zůstat doma! Naše opatření problém jen přesouvají. A až vydláždíme Francii kvůli bydlení a nezbyde žádná orná půda, co budeme jíst? A co až chaos zachvátí i naši zemi, kdo přijme prchající Francouze?“
původu, vyrobené z neznámého materiálu, které dosud vědci neprozkoumali. Každého hned napadne – jak je to v dnešní době možné? Odpověď je jednoduchá. I když jsou tyto tajemné objekty často popisovány do všech detailů, nikdo přesně neví, kde leží a neexistují ani jejich fotografie. Zdá se, že je to vše pouze fantazie.
Další rozumný hlas zní z Německa. Dokonce od šéfa policejních odborů, který popisuje, k jakému násilí a brutalitě dochází v azylových centrech:
Sibiřská tajga je stejně nedotčená a neprozkoumaná jako třeba amazonská džungle. Více než sto tisíc čtverečních kilometrů v západní části Jakutska je naprosto neobydlených, bez jakýchkoliv cest. Jen velmi zřídka sem vstoupí lidská noha. Je tu hustý lesní porost s vyvrácenými stromy a rozsáhlými bažinami, k tomu spousta komárů. Ideální místo pro vznik pověstí a legend o neznámých zvířatech a anomálních zónách, kde se dějí podivné věci. Zdejší divoký člověk Čučuna by nebyl ani nic tak mimořádného, ovšem největší pozornost vzbuzuje podivná legenda o Údolí smrti se svými „kotli“. Kočovní Evenkové, Jakuti a náhodní lovci, kteří se na tohoto území dostali, zde odedávna nacházeli jakési podivné domy v podobě velké červené polokoule vyčnívající z věčně zmrzlé půdy. Jednalo se o útvary naprosto hladké, s otvorem na vrcholu, odkud údajně vedlo točité schodiště dovnitř, do kruhové galerie s mnoha kovovými místnostmi. Uvnitř bylo
https://www.youtube.com/watch? v=3p4_OXUGc2s Prozatím politici, novináři a „umělci“ slastně vegetí ve svých krásných čtvrtích a vyjadřují podporu masové imigraci na úkor národa. Záplava zatím nesahá až k jejich domům. Ale počkejme, až to dojde až tam. Tehdy – v souladu se svou typickou zbabělostí – převlečou kabáty. Ale to už bude pozdě. Už dost falše a neupřímných slz. http://vojtekova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=481388
Sibiřské údolí smrti Na internetu se na stránkách milovníků záhad dočítáme o podivných objektech „zaručeně“ mimozemského
příjemné teplo a to navzdory čtyřiceti pod nulou venku.
Kotle, které zabíjejí Záhadné domy Jakuti nazývali olguje, což znamená kotle. Tvrdili, že jsou vyrobeny z neznámého kovu, barvou připomínajícího měď, ale neuvěřitelně tvrdého, s hranami ostrými jako břitva. Nikomu se nepodařilo odseknout třeba jen úlomek. Místní si ale všimli, že se kotle v průběhu času pomalu propadají do zmrzlé země a mizí v ní. Na povrchu zůstávají jen velké kruhové skvrny odlišného rostlinstva. Tato místa však vždy
strana 19
ORL 2016-5
Sibiřské údolí smrti
znamenala nebezpečí pro všechno živé. Člověku se na nich začala točit hlava, onemocněl neznámou chorobou a bez příčiny zemřel. Proto sem starci zakázali chodit, oblast prohlásili za prokletou a nazvali ji Uljuju Čerkeček - Údolí smrti. V roce 1936 našel jeden geolog nedaleko řeky Olgujdach, což v překladu znamená Kotlová, jeden kotel dosud zcela nezapadlý. Byla to ze země vystupující hladká, kovová polokoule červené barvy, jejíž okraj byl ostrý jako břitva. Její stěny byly tlusté asi 2 cm. Ze země vyčnívala sotva pětina, ale otvorem pod kopuli mohl projet člověk sedící na sobu. Geolog poslal její popis do hlavního města Jakutsk ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Příběhů lidí, kteří v tajze na kotel náhodou narazili, je víc. Některé znějí
reálně, jiné vypadají fantasticky. Michal Koreckij z Vladivostoku napsal do redakce novin Trud, že v Údolí smrti byl třikrát. Poprvé s otcem v roce 1933, když mu bylo deset let, podruhé v roce 1937 a naposledy v roce 1947 se svými kamarády. Viděl celkem sedm kotlů, všechny vypadaly záhadně a měly průměr od šesti do devíti metrů. Rostlinstvo kolem bylo ale zcela nepřirozené, mnohem bujnější. Obrovské lopuchovité listy, dlouhé lodyhy a zvláštní tráva až dvakrát větší než výška člověka. V jednom kotli přespali a nic se jim nestalo. Až na jednoho, kterému pak během měsíce vypadaly všechny vlasy. A Koreckému se na tváři, na které ležel objevily tři malé vřídky, které se mu dodnes nezahojily. Tato místa byla ve vzdálené oblasti, dostupné pouze vrtulníkem a kotle nikoho nezajímaly natolik, aby se je vydal zkoumat nebo na ně upozornil odborníky. Podobným nezájmem skončil i nález jednoho starého evenského lovce. V roce 1971 objevil u řeky Cheljugir (železní lidé) v zemi kovové doupě, ve kterém leželi hubené, černé, jednooké bytosti v železných oblecích. Nikdo mu nevěřil, i když nabízel, že tam kohokoliv dovede. Bohužel mezitím zemřel. Až teprve v roce 1979 se kotle vydala prozkoumat archeologická expedice z hlavního města Jakutsk. Navzdory tomu, že sebou měla
průvodce, starého usedlíka, který v mládí kotle viděl, vrátila se expedice bez úspěchu – kotel nenašla. V průběhu let se oblast jejich výskytu velmi proměnila. Porost je tam tak hustý, že ani na vzdálenost deseti kroků není vidět, jakýkoliv nález je tedy spíše otázkou náhody. Na tak náročný průzkum dosud nikdo neměl čas ani peníze, a tak zůstávají jenom dohady. Kdo je vyrobil? Za jakým účelem? A existují vůbec?
strana 20
ORL 2016-5
Sibiřské údolí smrti
Očití svědci už nejsou Tato naprosto nová a dosud nevyřešená záhada jakutského Údolí smrti se svými kotli mne uchvátila. Nalézt a prozkoumat záhadné kovové polokoule dříve, než všechny zmizí navždy hluboko pod zemí by byla světová senzace. Dosud neexistuje žádná jejich fotografie, metalurgové by o vzorky podivného tvrdého a přitom houževnatého kovu velmi stáli. Nemoci a vypadávání vlasů jakutských lovců, kteří kotle navštívili, by svědčily o zvýšené radioaktivitě objektů. Nikdo ale neví o co se jedná a jak je „to“ nebezpečné. Ruští ufologové přispěchali s domněnkou, že může jít o vraky létajících talířů po jejich hromadné havárii nebo bitvě. Ruský badatel dr. Valerij Uvarov dokonce tvrdí, že to jsou raketové odpalovací základny, chránící naši Zemi před nebezpečím z vesmíru. Vybudovali je v pradávných dobách mimozemšťané a dnes běží v automatickém režimu. V roce 1908 sestřelily Tunguský meteorit, v roce 1984 Čulymský meteorit a naposledy v roce 2002 Vitimský meteorit. Dnes prý tam znovu stoupá radiace a zvěř opouští les, jakoby se k něčemu opět schylovalo. Nevěřili jsme ani na UFO, ani na černé jednooké bytosti, zajímalo nás pouze, zda kotle skutečně existují a co jsou vlastně zač.
Konkrétní údaje o poloze kotlů neexistují. Pouze neurčitá zpráva, že snad kdesi poblíž řeky Olgujdach, přítoku řeky Viljuj. Hluboko v tajze. Teď už jen zbývalo vyřešit, jak kotle na tak velkém území těžce průchodné tajgy najít. Očití svědci, kteří by nás k nim dovedli najednou nebyli k nalezení, a hledat naslepo, pěšky v rojnici, bylo předem odsouzeno k neúspěchu. Jediné, co připadalo v úvahu byl průzkum z ptačí perspektivy v době, kdy tam slezl sníh a dosud nevyrašilo listí na stromech, které by zakrývalo pohled na zem. To, co bychom pěšky prozkoumali za měsíc, prozkoumá pilot za hodinu. Létal by nad vybraným úsekem a filmoval krajinu pod sebou. Po návratu na zem bychom v natočeném materiálu hledali anomálie v krajině. Na helikoptéru jsme ale neměli. Jedna hodina totiž stojí 1500 dolarů. Člen expedice, pilot Jirka Zítka posléze vyloučil i pro nás dostupné motorové rogalo. Jak by v hustě zalesněné oblasti odstartoval a v případě nouze přistál? Nakonec jsme vymysleli motorový paragliding, tedy létání na padáku s motorovým pohonem. S tím se dá odstartovat i přistát na malém prostoru.
S padákem nad tajgou Automobil odjel po prašné silnici zpět do města Mirnyj a my jsme osiřeli pod mostem přes řeku Olgujdach s obrovskou hromadou výbavy a zásob jídla na 14 dní.
Seděl jsem na napěchovaném lodním pytli a v hlavě si znovu srovnával myšlenky. To, k čemu jsme se právě chystali byl skutečně jediný způsob, jak projet tajgou a prozkoumat při tom okolí po obou březích této řeky. Tak obrovský náklad bychom na zádech neunesli a hustým lesem zarostlou krajinou bez cest neprojede ani nejlepší terénní automobil. Zvolili jsme tedy už osvědčený způsob cestovatelů v pralesích – plavbu po řece. Nafoukli jsme gumový raft, který se teď stával našim nejdůležitějším společníkem. Zásoby, které se už k nám do
strana 21
ORL 2016-5
Sibiřské údolí smrti
něj nevešly jsme vezli na dalším připoutaném, přeplněném gumovém člunu. Proplouvali jsme strašidelnou, mrtvou krajinou s holými, polámanými, či vyvrácenými stromy. Provázel nás místní průvodce, Sláva Pastuchov, materialistický člověk, který legendám nevěřil a s námi jel proto, aby si zalovil ryby, střílel kachny a hlavně nám pomohl v tajze přežít. Ovšem i ten se tam cítil špatně a pospíchal pryč. Pak se zas krajina stala přívětivou, objevila se zvířata, ale za chvíli další zhoubné místo. Říká se, že Údolí smrti je ve skutečnosti celý řetěz údolí okolo toku řeky. Abychom mohli prozkoumat asi 200 km dlouhý úsek řeky, rozdělili jsme si jej na několik částí. V každé z nich jsme na pár dní zastavili a pokud zarostlé a bažinaté břehy dovolily, postavili jsme si tam tábor. Z něj jsme pak podnikali průzkumné výpravy do okolí. Startovat s padákem v tajze ale nebylo nic jednoduchého. Rozběhnout se s třiceti kilogramy váhy na zádech po mokrém rašeliništi s nerovným povrchem plným obrovských drnů a zrádných děr vyžadovalo silné nohy a velké zkušenosti. Dokázal by to jen málokdo. Nad sibiřskou tajgou dosud nikdo s motorovým padákem nelétal a pro našeho dalšího
pilota, Pavla Štěpána to byl, svým způsobem, i unikátní sportovní výkon. Něco mám!“, zakřičel na nás Pavel jednoho dne hned poté, co bravurně s padákem dosedl na zem. „Tamhle tím směrem jsem viděl divný kruh,“ máchl rukou na východ od řeky. Shlukli jsme se kolem kamery a přehrávali si natočené záběry. Skutečně, uprostřed jednotvárné zeleně lesního porostu bilo do očí naprosto dokonalé mezikruží. S pomocí počítače jsme z padáku pořízený snímek tajgy s anomálií srovnali se satelitním snímkem uvedeného místa na Googel Earth a určili jeho přesné souřadnice. Zaradovali jsme se, že možná máme první kotel, a otevřeli láhev vodky.
Co skrývá bažina? Navzdory tomu, že byl červen, nás přes noc bohužel překvapila sněhová nadílka. Když sníh ani druhý den neslezl, nevydrželi jsme a vydali se záhadné místo hledat. S „džípíeskou“ v ruce jsme se vyšplhali na nízký kopec, prodrali se zasněženým houštím do prolákliny na vrcholu a strnuli úžasem. Něco takového jsme ještě neviděli. Nebyla to toužebně hledaná, ze země vyčnívající hladká kovová polokoule, ale kruhové jezírko o průměru asi padesát metrů. Uprostřed z něj vystupovala zasněžená kruhová plošina s průměrem přes třicet metrů a s vodou zatopeným otvorem ve středu. To
nevypadalo jako obyčejný přírodní útvar. Pavel si ulomil dva holé suché stromky, použil je jako dlouhé hole a brodil se v rybářských holinách polozamrzlou vodou na zasněženou plošinu. Vystoupil na sníh na mezikruží a holemi zkoušel půdu pod sebou, zda to není zrádná bažina. Hůl ale narazila pod sněhem a tenkou vrstvou bahna na něco tvrdého a hladkého. Byl to jenom led? Opatrně postupoval až do středu kruhu a stanul před zatopeným otvorem. Skoro třímetrová tyč tam zmizela pod vodou. Na čem to jen mohl stát?
strana 22
ORL 2016-5
Sibiřské údolí smrti
Pramen vody by ledové mezikruží rozpustil. Že by obrovský kotel, dnes už zcela utopený ve zmrzlé půdě? To zasněžené mezikruží mohl být poslední viditelný zbytek hladké polokoule dosud neponořené až pod zem se zatopeným vstupem uprostřed. Sníh zmizel a štěstí se na nás opět usmálo. Několik kilometrů níž po proudu řeky jsme objevili podobné místo. V přesně kruhovém jezírku, tentokrát jen desetimetrovém, byla v hloubce asi půl metru potopena hladká, tvrdá, obrovská a lehce zaoblená kopule zakrytá vrstvičkou bahna. Pomocí tyčí jsme ohmatali její tvar, ale bohužel jsme nebyli vybaveni tak, abychom povrch polokoule odkryli. Museli bychom vodu odčerpat a odhrabat bahno. Naše expedice neměla bohaté sponzory a tak jsme si z finančních důvodů nemohli dovolit vzít do letadla patřičné vybavení nad váhový limit. V dalším zkoumání nám zabránily i podivné zdravotní potíže, které se projevily náhle po pobytu u „ponořených kotlů“. Hned následující den mne postihly silné závratě vedoucí k mdlobám, naprostá ztráta rovnováhy, dávení a zimnice. Zcela bez příčiny. Přesně tak, jak říkaly legendy a varování starých Jakutů o Údolí smrti. Neudržel jsem se na nohou, ztrácel jsem zrak a nemohl jsem nic vypít ani pozřít. Krize
trvala celý den, přitom znovu napadl sníh, zasypal naše stany, zimu ještě podporoval vítr, všichni jsme byli promáčeni. Jakoby se proti nám spikli všichni zlí démoni tajgy. Neměli jsme sebou doktora a když se můj stav nezlepšil ani příští den, tak jsme raději nasedli do člunu a celou noc a další den projížděli peřeje a sjížděli řeku, abychom Údolí smrti co nejrychleji opustili. Neodjížděli jsme ale s prázdnou. Důkaz o tom, že v námi nalezených místech jsou v zemi utopeny skutečně ony kotle z neznámého kovu, jsme nenašli. Ale zato jsme objevili něco jiného, dost významného. Ložisko titanové rudy!
Souřadnice na prodej Při pátrání po kotlích jsme totiž našli ještě další místo, které z výšky vypadalo velice podivně. Světlý, téměř dokonalý kruh. Vyklubalo se z toho kruhové pole rezavě hnědých balvanů. Střelka kompasu se tam však zbláznila. Magnetická hora? Asi. Celá oblast je totiž z geologického hlediska unikátní. Pod nohami jsme neměli běžné zvětralé horniny a sedimenty jako jinde na světě, ale pevný vyvřelý Sibiřský štít, který pochází až z prahor. V některých místech je proražen sopouchy vyplněnými diamantonosnou horninou. A to ho činí výjimečným. V městě Mirnyj, centru zdejšího kraje odkud jsme do tajgy vyjeli,
je největší diamantový důl. Dnes už opuštěný kráter má hloubku 525 m a průměr neuvěřitelných 1200 metrů. Diamanty, zlato, vzácné prvky… to vše tady můžete při troše štěstí najít. Nad vzorkem kamene, který jsem z té magnetické anomálie vláčel v báglu až do Prahy, geologové zajásali. Byl to magnetit a ilmenit, železná a titanová ruda. Hodně užitečný kámen. Souřadnice naleziště prý bychom mohli Rusům výhodně prodat. Co když ony legendami opředené záhadné kotle jsou jen neobvyklé nebo v takových strana 23
ORL 2016-5
Sibiřské údolí smrti
rozměrech dosud neznámé geologické útvary? Železné klobouky neboli gossany, lávové sféroidy, obří kulové konkrece či geody? Popisované vnitřní schodiště si už možná jen přimysleli fantasté a ufologové. Jisté je, že zemské útroby pod sibiřskou tajgou skrývají velká bohatství a tajemství. Kromě drahých diamantů to jsou i kotle, znepokojující záhada, kterou se dosud nepodařilo objasnit.
Historie záhady Staré jakutské pověsti a legendy popisovaly opakující se ničivé exploze a ze země vylétající ohnivé koule provázející bitvu mezi bohy Njurgun Booturem a Tong Duurajem. Ve zničené tajze prý po boji zůstaly hladké kopulovité „železné domy“. 1853. Ruský výzkumník Sibiře R.K.Maak píše v knize Viljujský kraj, že nedaleko břehu přítoku řeky Viljuj je v zemi utopený obrovský měděný kotel, ze kterého vystupuje pouze jeden okraj, ale rostou v něm stromy. 1908. Nad Sibiří došlo k dosud neobjasněné explozi ohnivé koule dnes nazývané Tunguzský meteorit. V roce 1984 následoval tzv. Čulymský bolid, který překvapivým způsobem zopakoval dráhu Tunguzského meteoritu.
1989. Archeolog N.D.Archipov uvádí ve své knize Starověké Jakutsko, že mezi obyvateli povodí řeky Viljuj odedávna kolují zprávy o bronzových kotlích olgujích. 1996. V malém ruském časopise vyšel článek od ufologa A.Guteneva o záhadě kotlů a Údolí smrti, kterou dával do souvislosti s mimozemšťany. 2004. Rozšířený a doplněný článek uveřejnil na internetu dr. Valerij Uvarov v anglickém jazyce a tak se o záhadě dozvěděl svět. Po návratu z naší expedice jsem uveřejnil výsledky v českých časopisech a jeden článek vyšel i v ruštině v časopisu pro Rusy žijící v Česku „Ruskoe slovo“ a měl jsem rozhovor pro ruské vysílání Českého rozhlasu. Oboje bylo umístěno na internet a ihned se objevil velký zájem z ruské strany. Telefonovali mi novináři, jak z Jakutska tak z Moskvy. Zanedlouho vyšel velký článek v jakutských novinách Jakutija s názvem : Dolina smerti.- Kto sljedujuščij? (Údolí smrti – kdo bude další?) Článek shrnoval dosavadní znalosti o Údolí smrti, popisoval naši expedici a její výsledky a vyzýval ruské badatele, aby se pustili do pátrání. Je prý ostuda, když
jejich velké záhady jezdí luštit badatelé z ciziny (tedy my) a oni nic nedělají. Na základě článku mně kontaktovali dva různí ruští výzkumníci: Andrej Jevteev z města Mirnyj a Jurij Krivoručko z Moskevské oblasti. Chtěli uskutečnit vlastní expedice a vydat se o našich stopách. Žádali mne o souřadnice kotlů. Současně chtěl souřadnice i jakutský ufolog z města Mirnyj Sergej Makarov, se kterým jsme se setkali už během naší expedice. Všichni plánovali vydat se do Údolí smrti v létě 2007, ale nakonec nikdo z nich nejel.
strana 24
ORL 2016-5
Sibiřské údolí smrti
Začátkem roku 2008 se ozval další zájemce – Maxim Šapiro z Petrohradu, který ale teprve sháněl technickou výbavu. V květnu se ozvala moskevská novinářka Jelena Jarovikova z novin Žizň, že se chystá expedice a ona možná pojede s ní. Prosila mně o fotografie pro její článek.
Geographic, Discovery apod. Skupina Trošina ale chtěla hledat a zkoumat jen ty kotle, které ještě stále vyčnívají nad zem. Námi nalezená místa je prý nezajímají, hledat utopené kotle pod zemí je prý těžká a zbytečná práce. Nebylo by tam také co filmovat. Přesto si souřadnice vzali. Z bezpečnostních důvodů se chtěli chránit před zářením a chtěli si vzít sebou obleky z látky, pro obleky kosmonautů.
stromů, které na některých rostly, ho odhadli na min. 100 let. To ještě atom. bomba neexistovala. Na vrcholu jedné homole uviděli zbytky dřevěné chatky, buď lovců nebo nějakého šamana, který zde rozmlouval s duchem těchto kopečků. Kopečky byly vysoké asi 10 až 15 metrů.
Peníze na obrovskou expedici jak ji původně plánovali nakonec nesehnali a tak v srpnu 2008 vyrazili na expedici jen dva. Jevgenij Trošin a pilot vrtulníku Sergej Ananov.
A zanedlouho se telefonicky ozval Jevgenij Trošin , redaktor filmového studia Render z Moskvy, že dělají pro ruskou televizi seriál „Cestovatelský deník“ a chystají se do Údolí smrti hledat kotle. Chystají velkou expedici a nabídl mi účast. Má se ji účastnit geolog, archeolog, geofyzik, psychotronik, lékař a jejich televizní štáb. K dispozici budou mít malou dvoumístnou helikoptéru Robinson R 22. Původně plánovali rozpočet 100 tis. dolarů a účast televizních společností National
U řeky Olgujdach nic zajímavého nenašli, ale třetí den uviděli asi 300 km severněji, nedaleko městečka Ajchal pravidelné okrouhlé kopečky.Z dálky vypadaly, že mají hladký povrch, jakoby tam někdo vysypal z obrovské nádoby písek. Byly to ale kameny. Na některých kopečcích byly na vrcholu plošinky. Domnívali se, že mohly vzniknout podzemním výbuchem, protože v 50tých letech zde prováděli Rusové tajné jaderné zkoušky. U jednoho kopečku přistáli, změřili jeho radioaktivitu a s úžasem zjistili, že je menší, než bylo pozadí o několik metrů dále nebo v Moskvě. Naměřili jen 4 až 6 mikrorentgenů. Další důvod svědčící proti podzemním jaderným výbuchům bylo odhadnuté stáří kopečků. Podle lišejníků a
Příští den letěli pátrat západně od vesničky Markoka, což jim poradil Alexandr Gutenev, který jako první záhadu Údolí smrti zkoumal. Tam objevili další podobné kopečky, ale když přiletěli blíže, zjistili, že jsou z obrovských balvanů o průměru asi 1 m. Mezi nimi nebyly malé kaménky. Šplhat na vrchol bylo obtížné, museli skákat z kamene na kámen, zatímco po včerejších
strana 25
ORL 2016-5
Sibiřské údolí smrti
kopečcích se jim lezlo dobře. Byly také vysoké 10 až 15 m. Některé byly kruhové, kuželové, jiné měly po stranách táhlé plošiny. Měly přesný tvar, jakoby je někdo upravoval gigantickým buldozerem. Jeden vypadal jako pyramida, geometricky přesný s plošinkami po straně. Kdyby byli v Egyptě, mysleli by si, že to je nějaký chrám. Jak útvary vznikly je zatím záhada. Je to otázka pro geology. Některé z nich ale připomínaly Patomský kráter, podobnou dodnes nevyřešenou záhadu, nalezenou v roce 1949 přes 1.000 km západně. Pod Patomským kráterem, který vědci důkladně prozkoumali, byla zaměřena v hloubce 80 až 100 m velká magnetická anomálie. Možná velký meteorit. Trošin magnetometr neměl, takže se neví, jestli pod těmi jeho kopečky je také velký kovový objekt. Moskevská novinářka Jelena Jarovikova se mezitím spojila s jakutskou novinářkou Irinou Jefimovou z novin Večerní Jakutsk a dohodly se, že uskuteční vlastní expedici a pojedou jen po našich stopách, navštívit naše jezírka s kotli. Nakonec jela jen Jelena s jejím společníkem (novinářem) a spojili se s našim bývalým průvodcem Slávou Pastuchovem, z Mirnyj, který je doprovázel. Jeli v srpnu, nejspíš na
našem raftu, který jsme Slávovi nechali. Navštívili náš kotel č. 2, který byl nejlépe dosažitelný. Zkoušeli zase jeho tvar a tvrdost s pomocí klacku. Nad „kotlem“ se jim točil kompas. Takže je asi kovový. Bohužel magnetometr si nevzali, aby zjistili přibližnou velikost kovového tělesa. Zůstává však možnost, že pod zemí jsou jen kameny ilmenitu, jaké jsme našli i my. Takže Jelena jen zopakovala to, co jsme udělali už my. Nic nového nezjistila. Stále bohužel tedy neexistuje důkaz, že to přece jen není přírodní útvar. Ivan Mackerle http://www.mackerle.cz/udoli-smrti/
Může spiritualita posloužit vědě? Spiritualitu věda dlouho opomíjela. Nezabývala se jí ani religionistika, i když by jí měla být tematicky nejblíže. Religionistika dávala přednost náboženským systémům, které předpokládala a u kterých mohla identifikovat zavedené schéma, totiž posvátné spisy, nauku, etiku, obřady, duchovenstvo, rozšíření a větvě. Spiritualita jako cosi neurčitého, nedefinovaného religionistice unikala.
Organizované náboženství se však religionistice rozpadá pod rukama. Pokud jde o křesťanství, snižuje se jeho podíl na celku populace lidstva, Neroste tedy ani tolik, co činí generační přírůstek. Ve své evropské vlasti ztrácí příznivce a konkrétně u nás se příslušnost k němu strmě propadá. Za života dnes žijících lidí pokleslo jeho procentuální zastoupení u nás z 93 v roce 1950 na 15 % obyvatel v posledním sčítání lidu z r. 2011. Církve se v průzkumu vedeném dvakrát ročně od r. 1995 umisťují jako nejméně věrohodné z deseti typů institucí, výjimečně občas jako předposlední, když se na poslední místo dostanou banky. Výrazně roste počet těch, jimž demografové a sociologové ne zrovna šťastně nabízejí zařazení jako „věřící bez strana 26
ORL 2016-5
Může spiritualita posloužit vědě?
náboženské příslušnosti“, možná by bylo vhodnější mluvit o nenáboženské spiritualitě. Religionistika je nucena tomuto novému jevu věnovat pozornost. Religionistika prodělala v době, kdy se jí spiritualita nabídla jako téma, ještě další změnu. Původně se vymezila vůči teologii a určila si jako sekulární věda úkol náboženství popisovat a srovnávat a interpretovat je jako jev sociálního a kulturního života. Zaujímala postoj, který nedávno zesnulý religionista Wilfred Cantwell Smith charakterizuje jako externalistický. Tedy: zde jsem já badatelský subjekt a ve vnějším světě jako můj objekt je některé náboženství. Religionistika spolu s jinými humanitními obory proděla obrat k účastnému pozorování jako významné metodě práce. Po éře přístupu pouze etického (tedy popisného) se přiklání k přístupu emickému, účastnému, v němž bádaný protějšek není jen objektem, nýbrž spíše partnerem humanitního zkoumání. Úkolem religionistiky již není jen náboženství či spiritualitu vyložit, nýbrž jí porozumět a s náboženským či spirituálním člověkem se dorozumět. Religionistika se učí spiritualitu respektovat jako téma a přistupovat k ní, nakolik je to jen trochu možné, zevnitř. Nechat spiritualitu promlouvat.
Každá věda má přiznaný nebo nepřiznaný filosofický základ. Donedávna byl povinný pozitivistický a scientistický přístup, za minulého režimu jen formálně přejmenovaný na dialektický materialismus. Dnes se nabízí vzít za základ personalistické porozumění člověku, tedy filosofii, pro niž člověka nelze redukovat na objekt. Bere se vážně jeho subjektivita. Člověk je interpretován jako osoba. Co znamená být osobou? Můžeme to shrnout tak, že to znamená nebýt vydán na pospas neosobním přírodním mechanismům. Jsem-li osobou, není mé vnímání, cítění, myšlení a jednání pouhým produktem mimolidských sil. Je-li jaká bytost schopna svobodného tvůrčího jednání, pak není pouze přírodní, protože v přírodě má platit pevný řád příčin a následků. Tato schopnost překročit biologické či vitální danosti, to je v pravém smyslu slova spirituální. Každý člověk je tělo, je tělesnou bytostí, ale je také duch, tedy bytost schopná svobodně jednat a tvořit novou skutečnost. Být spirituální, mít spiritualitu, tedy znamená být naplno člověkem, rozvinout lidský potenciál. Tvořit lidská díla a tím dotvářet a přetvářet sebe. To se může dít v náboženství, ale děje se to rovněž v umění, v sociální tvorbě, v některých lidských vztazích a v osvobozené práci.
Přijme-li religionistika personalistické porozumění člověku za filosofický základ, nebude spiritualita jen tématem humanitních věd, ale i jejich přístup bude spirituální. Člověka jako spirituální bytost znovu objevily různé humanitní obory. Psychologie a psychoterapie jako její aplikace přestala redukovat člověka na pouhé chování. Psychologii znovu zajímá nejen podnět a reakce, ale i to, co je mezi tím, co behavioristická psychologie označuje jako black box. Člověka jako bytost nejen animální interpretuje francouzský spisovatel a filosof Jean Paul Sarte. Též jako bytost spirituální interpretují člověka s různou mírou opatrnosti a zdrženlivosti Carl Gustav Jung se svou hlubinnou psychologií, Roberto Assagioli ve svém systému psychosyntézy, Viktor Emil Frankl se svou existenciální analýzou a logoterapií a samozřejmě transpersonální psychologie a psychoterapie, jejímž významným iniciátorem byl a je Stanislav Grof. Mohlo by se však zdát, že duchovní rozměr byl takto vydupán ze země a těžce obhájen jen pro člověka. Ostatní skutečnost, živočichové a rostliny a ostatní říše živých organismů, země se vzduchem a vodou, s minerály, celé planety, slunce a ostatní hvězdy, to se i nadále vykládá materialisticky a jiná interpretace je nejen strana 27
ORL 2016-5
Může spiritualita posloužit vědě?
odmítána, nýbrž i mocensky potlačována. Grantové agentury nepodpoří bádání, které by chtělo překročit rámec redukcionistické, mechanistické přírodovědy. Povolí něco takového pochopitelně teologům, kteří se za to odvděčí ideovou podporou hmatatelných politických a ekonomických zájmů. Možná někdy přimhouří oči i u některých filosofů. Přesto se též v interpretaci mimolidské skutečnosti duch prosazuje. Symbolem pro to je starý spor Johanna Wolfganga Goetha s tehdy již zesnulým Isaacem Newtonem, tedy vlastně s jeho pojetím přírodovědy, které bylo o jednu až dvě generace později, za Goethova života stále normativní. Goethe odmítá směr, jímž se věda vydala od vrcholné renesance, od Francise Bacona k Isaacu Newtonovi a dál. Nechce redukovat smyslově poznávané kvality v jejich živé rozmanitosti a bohatství na pouhé kvantity. Odmítá rozdělovat skutečnost na subjektivní kvality a objektivní kvantity. Pokládá například barvy, o nichž nás zpravuje zrak, za skutečnost. Nepokládá za realitu pouhou ideovou strukturu, jak ji předkládá matematicko-fyzikální pojetí barvy jako intervalu kmitočtů elektromagnetického pole, přičemž to, co pro novodobou fyziku kmitá, je nic. Newtonovská
přírodověda od bezprostřední zkušenosti dostala k prázdné abstrakci. Dnes bychom sotva mohli být tak ostře polemičtí, jako byl Goethe na Newtonovu adresu, a připustíme, že obě interpretace světla a barev, Newtonova i Goethova se doplňují. Vývoj vědecké metodologie zejména díky Karlu Raimundu Popperovi (jehož myšlenky dovedl do radikálních důsledků jeho mladší současník Paul Karl Feyerabend) znemožnil jakékoli pokusy o závazný vědecký světový názor. Vědu představuje jako otevřený, pluralitní systém, kde nic není dáno definitivně. Příkladem uznávaných vědců z univerzitního prostředí, kteří nevynechávají nic z racionální kritické analýzy faktů a přece zároveň vkládají do vědy spirituální podněty, mohou být americký fyzik z prestižní Amherst College Arthur Zajonc. Takový přístup v popularizované podobě předkládá ve své knize, již máme k dispozici v češtině pod názvem Uchopit světlo. Dalším příkladem budiž rovněž Američan Dennis Klocek, který promítá kvalitativní pozorování a jeho imaginativní vyjádření s použitím alchymické symboliky do standardní vědecké klimatologie.
(původce větve bádání označované jako biosémiotika) a v návaznosti na něj Adolf Portmann. Dokazuje, že vnější projevení této niternosti nemá z evolučního hlediska žádný účel. Český filosofující vědec, autor uznávaných biologických objevů, např. genového přepínače, Zdeněk Neubauer jde v tom směru dál, nevyhýbá se interpretaci biologických dějů jako projevů subjektivity. V návaznosti na biosémiotiku se zabýval např. estetikou bakteriálních kolonií. Přírodní vědy pozvolna objevující spiritualitu nepředstavují ducha jako substanci vedle hmoty. To už je překonané. Duch je spíš děj, či proces. Je to aspekt tvořivosti a svobody uprostřed přírodní nutnosti. Spíše se objevuje duch jako vnitřní skutečnost přírody, někdo by možná řekl: božský aspekt přírody samotné. Jde tedy o znovuobjevení a uznání duchovně-fyzické jednoty a komplexity skutečnosti samé. (Předneseno na České transpersonální konferenci v Praze v Národním domě na Vinohradech dne 24. 4. 2016; logo konference použité jako úvodní foto volně přístupné na internetu.) http://ivan-stampach.bloger.cz/Duch-a-soucasnost/Muzespiritualita-poslouzit-vede
V biologii razí estetickou interpretaci biologických dějů a hovoří o niternosti biologických entitJacob von Uexküll
strana 28
ORL 2016-5
Andělé mezi monoteismem a polyteismem – religionistický pohled
Andělé mezi monoteismem a polyteismem – religionistický pohled
Donedávna religionistika roubovala náboženskou empirii na zavedená scholastická schémata. Mělo se za to, že o daném náboženství je něco smysluplného řečeno, když je zařazeno do přihrádek profétické – mystické, dějinné – kosmické, světové – regionální, západní – orientální, teistické – neteistické, monoteistické – polyteistické. Religionistika posledních desetiletí zjistila, že tím není řečeno nic nebo velmi málo, protože žitá realita takové schematizaci neodpovídá. Když i religionistika získala odvahu uplatnit emické přístupy, tedy začalo ji záležet na tom, aby se konkrétní náboženští lidé v jejích deskripcích a interpretacích poznali, musela mimo jiné uznat, že se monoteistické a polyteistické motivy prolínají.
Dokonce teologové, od nichž bychom očekávali vášnivou obhajobu monoteistického schématu, začali být k takové schematizaci opatrnější. Ba i Josef Ratzinger v raném díle Úvod do křesťanství biblickou víru v Jahve tlumočí takto: Víme, i když si to nějak zvlášť neuvědomujeme, že na jedné straně Bůh je radikálně jeden, ale přece jej nemůžeme vměstnat do kategorií jednotného a množného čísla. Leží někde nad nimi, takže jej konečně ani nemůžeme zcela správně pojmenovat kategorií „jeden“. V prvotních dějinách Izraele (ale později a zvláště také pro nás) to znamená, že tím byla též zodpovězena legitimní otázka, která tkví v polyteismu. Plurál vztahovaný na jednoho Boha, hned říká: Všechno božské je On. Biblisté sledovaného období nemohou přehlížet nebo dokonce popírat motivy židovské Bible, které mohou být interpretovány jako polyteistické. Monoteismus zní z 96. žalmu v pátém verši, zvlášť ostře ve znění Bognerova překladu: Pohanští bozi jsou nicota marná… (v ekumenickém překladu božstva národů jsou bůžci.) Slavný, často připomínaný text v 82. žalmu: Povstal Bůh ve shromáždění bohů, vypadá sice polyteisticky, ale celkové vyznění tohoto krátkého žalmu je přinejmenším monolatrické, tedy jediný z bohů vládne všem bytostem, jež mohou být označeni jako bohové. Jemu proto náleží čest a chvála. Bůh v tomto žalmu
vykoná soud mezi bohy. A říká: Ač jsem řekl: ‚Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího,‘ zemřete též jako jiní lidé, padnete tak jako každý vladař. Je však nemálo biblických míst, v nichž jsou buď andělé, nebo jediný Anděl Hospodinův (v židovské tradici jmenovaný Metatron) prakticky s Bohem ztotožňováni. Zde musí být zmíněna návštěva u praotce Abraháma při božišti Mamre podle Gen 18. Čteme, že se ukázal Abrahámovi Hospodin. Abraham se rozhlédl a spatřil: hle naproti němu stojí tři muži. Sklonil se před nimi, jak se sluší projevovat úctu k Hospodinu. Oslovuje je v jednotném čísle: Panovníku. A hned v bezprostředně následujících slovech přechází do množného čísla: Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Ve 3. verši Bohu říká: jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka a hned v 5. verši ve stejné promluvě třem bytostem: Přece nepominete svého služebníka. Pravoslavný ustálený ikonografický motiv, který je nejznámější v provedení Andreje Rubljova (1360 – 1430) pod názvem Trojice, interpretuje scénu jako setkání s třemi anděly. Tato trojice andělů je v tomto vyprávění zaměnitelná a zaměňována s Hospodinem.
strana 29
ORL 2016-5
Andělé mezi monoteismem a polyteismem – religionistický pohled
Podobnou záměnu najdeme rovněž ve vyprávění o odchodu Izraele z egyptského otroctví. Na začátku vyprávění (Ex 13, 21) Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém, a tak je cestou vedl, v noci ve sloupu ohnivém. V pokračování vyprávění, těsně než Mojžíš vztáhne ruku na Rudé moře a vody se rozestoupí (Ex 14, 19), se zvedl Boží posel, který šel před izraelským táborem, a šel teď za nimi. Oblakový sloup se před nimi totiž zvedl, postavil se za ně. Teologie posledních dvou staletí si rovněž nově a nepřepojatě všimla podivuhodného stvořitelského plurálu, který se střídá se singulárem v prvním vyprávění o stvoření v Genesis 1, které se dává do souvislosti s kněžským kodexem: I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gn 1, 27) Hledat v tom náznak trinitárního Božího sebesdělení se jeví jako anachronismus. Zda by jediný Bůh, byť ve třech hypostázích, o sobě mluvil v plurálu, je pochybné. Ani plural maiesticus není nikde jinde v hebrejské tradici doložen. Mohlo by pak jít o to, co
exegeté nazývají Boží dvůr, Bůh se svým nebeským dvořanstvem. Kdo tedy jsou ti, kdo mají tvořit, když v následujícím verši tvoří právě Bůh? K čímu obrazu je člověk stvořen nikoli jako osamělý jedinec, ale jako počáteční lidské společenství? Je-li to Boží dvůr, nejsou tu jeho členové pouhými služebnými duchy, pouhými stvořenými posly, společně jsou předobrazem lidství, jsou součástí stvořitelského subjektu. Je tu Boží jedinost a jedinečnost, stejně jako pluralita božského, naznačená koneckonců i plurálem Elohim spojovaným obvykle se slovesem v jednotném čísle. Propojení božské a andělské skutečnosti jako vstup plurality do božské jednoty je v prostoru křesťanství spíše naznačován. V 19. a 20. století se toto téma stalo nově aktuální. Jedinost a svrchovanost Boha bývá vykládána jako moc nad mocnostmi tohoto světa, nad silami, které vznášejí absolutistický nárok na člověka. Taková Boží vláda je paradoxně osvobodivá. Falešnými božstvy, modlami, které se staví proti jedinému Pánu nebes a země, by v této perspektivě byla politická moc, peníze, rozkoš nebo strach. Vše to dokáže obrat člověka o autentickou vnitřní svobodu, a proto je zapotřebí něčeho, resp. někoho silnějšího, kdo tyto mocnosti v zájmu člověka porazí. Vyskytuje se však bohužel rovněž pojetí suverénní moci jediného Boha v roli
absolutistického či totalitního kosmického diktátora. K tomuto pojetí patří nebezpečná triáda jediný Bůh – jediná pravda – jediná pozemská reprezentace jediné pravdy a jediného Boha. Dnes nás sice sekulární stát chrání, a odklon od této absolutní moci už není životu nebezpečný. Křesťanství samo však hledá ve svých zdrojích interpretace, které by diktátorsky pojatou Boží jedinost relativizovaly. Výrazně vyslovuje božskou skutečnost ve smyslu jednosti a mnohosti ve sledovaném období antroposofie. Její zakladatel Rudolf Steiner Boha příležitostně charakterizuje jako Já kosmu. Krédo Obce křesťanů, jíž dal Steiner podněty, začíná slovy Základem nebe a země je všemocná duchovně-fyzická božská bytost, která otcovsky předchází svá stvoření. Nejčastěji však u Steinera najdeme formulaci o božsky-duchovních bytostech, případně božsky-duchovním světě. V antroposofickém slovníku je stručně řečeno, že slovo bůh povstalo jako všeobecné či společné označení pro vyvýšené duchovní bytosti. Jako bohové či božstva bývají pravidelně označovány bytosti první a druhé hierarchie. Zde slovník navazuje na rozvinutou angelologii křesťanského autora 6. století zvaného dnes Dionysios (pseudo)Areopagita. Podle ní nejvyšší hierarchii tvoří serafové,
strana 30
ORL 2016-5
Andělé mezi monoteismem a polyteismem – religionistický pohled
cherubové a trůny, a pak následuje hierarchie, jíž tvoří panstva, síly a mocnosti. Novější ikonologický výklad Sixtínské Madonny Raffaela Santiho (1483 – 1520) umístěné v drážďanském Zwingeru, jehož se ujal i Rudolf Steiner, upozorňuje, že nebeské pozadí hlavní scény, Madonny s Dítětem a dvou adorujících postav tvoří veliké množství nenápadných obličejů utvářených zlatistými oblaky. Nejde tedy o nebe ve smyslu oblohy, nýbrž o skutečnost plnou života, plnou živých duchovních bytostí. Dva z andělů namalovaní s jistým humorem v dolní části obrazu vystupují do popředí. Všechny ty obličeje jsou víceméně stejné, ale všechny, jakoby se koncentrovaly v jediné Tváři vtěleného Boha, vtělené plnosti. Nebeská jednota a mnohost se ztělesňuje v pozemské lidské Tváři. Polyteistické vyvážení striktního monoteismu se v tradičním křesťanství samozřejmě nenabízelo v doktrinální rovině. To by totiž u římských katolíků, ale i u historických reformačních větví mohlo být mimořádně riskantní. Naproti tomu v rovině kazatelské, esejistické, literární, nezávazně filosofické však není zmíněné Steinerovo zmíněné pojetí tak ojedinělé, jak by se mohlo zdát. Například Johann Wolfgang Goethe v dopisu filozofu Friedrichovi
Heinrichovi Jacobimu z roku 1813 napsal, že je jako básník polyteista, jako přírodovědec panteista a jako morální osoba monoteistický křesťan. Za polyteistický motiv je možno pokládat ještě dříve astropsychologii otce renesančního hermetismu a humanismu Marsillia Ficina. V jeho pojetí nejsou planety jen mechanicky obíhající mrtvá tělesa. Jména bohů, jež jsou jim přiřčena, ukazují na živé duchovní bytosti, které reprezentují. Pro italského křesťanského autora 15. století by však mělo jít o anděly. V námi sledovaném období se k tomu vrací a Ficina tlumočí v novém kontextu ve spisu Planety v nás současný americký respektovaný psychoterapeut Thomas Moore K hojné současné knižní produkci na téma andělů patří vedle četných populárních až zábavných spisků i vážně míněné pokusy o interpretaci tohoto nesnadného tématu. Společně se o to pokusili ve spisu Putování s Andělem francouzská pravoslavná duchovní spisovatelka Annick de Souzenelle spíše teologizujícím způsobem, i když není akademickou teoložkou a není vázána církevní kázní, a filosofující terapeut Pierre-Yves Albrecht navazující na Carla Gustava Junga a Henryho Corbina. Jeho výklad je psychologizujícím představením novoplatónské božské Plnosti a jejích
emanací, bohů, andělů a duší. Píše též, že každá andělská realita v plérómatu, k němuž náleží i naše duše, má za cíl „plodit podle sebe a rozvíjet se“, jako jakési sémě, jež ze sebe postupně uvolňuje stojek, květ a nakonec plod. (s. 123) V pozdních novozákonních textech z konce 1. století se občas hovoří o této Plnosti Božství. Ve 2. kapitole listu Kolosanům je to prostě Plnost sama, Pléróma, jež se rozhodlo přebývat v Ježíši Kristu. Christologie tohoto listu se těžko slučuje s pozdější dogmatickou naukou. Silně připomíná gnostickou tradici, která se v té době utvářela, a čekal ji největší rozvoj v nastávajících desetiletích. Podle Ireneje z Lyonu u tehdejšího křesťanského gnostika Valentina (100 – 160/1; jeho vlastní texty se nám zachovaly jen ve fragmentech) vše začíná právě Plérómatem, Plností, v jejímž středu je prvotní Otec či Hlubina (Bythos), a z níž emanují aeony, duchovní živoucí ideje, duchovní bytosti. V deuteropavlovských kanonizovaných listech samozřejmě ještě nenajdeme propracované valentiniánské tetrády, dekádu a dodekádu, krok tímto směrem snad ano. Josef Ratzinger se v citované pasáži o Bohu, jehož nemůžeme vměstnat do kategorií jednotného a množného čísla, odvolává na Výklad modlitby Páně Maxima
strana 31
ORL 2016-5
Andělé mezi monoteismem a polyteismem – religionistický pohled
Vyznavače (580 - 662). Píše, že podle něho se v evangeliu smiřují pohanský polyteismus a židovský monoteismus. „Polyteismus je odporující si mnohost bez pouta a monoteismus je jednota bez vnitřního bohatství“. Maximus považuje oba za stejně nedokonalé a potřebné doplnění. Idea jednoho, jak připomíná ve svém raném textu budoucí papež, je sama o sobě úzká, nedokonalá a téměř bez ceny a dokonce se v souvislosti s ní objevuje nebezpečí ateismu. Proto se jednota podle Maxima doplňuje živým a duchaplným počtem bohů u Řeků. Religionistika jistě nemůže uprostřed tohoto myšlenkového kvasu v křesťanství rozhodovat o oprávněnosti monoteistických a polyteistických interpretací skutečnosti. Může však konstatovat, že v myšlení 19. a 20. století s pokračováním do století našeho se zejména v prostoru euroatlantické civilizace oživly úvahy o jedinosti a pluralitě božského. Andělé všemožných úrovní a stupňů možnou božskou pluralitu utvářejí, mohou být jejím obsahem, anebo, blíže k ortodoxii, mohou být jejím projevem. Legitimní úvahy o nejvyšší, či (ve smyslu Paula Tillicha) nejhlubší, skutečnosti směřují k zachování rovnováhy dvou rolí, jež se od křesťanství
této doby očekává. Může zachovat jedinečnou osvobozující božskou moc i nad falešnými božstvy našeho světa, tedy důvěru v tuto moc. Může však zároveň rozvinout to radikálně nové, co evangeliem vstupuje do světa. Směřovalo by to k rozloučení s patriarchálním modelem společnosti s jejím teologickým znázorněním ve vyhroceném monoteismu. Může se rozloučit v zájmu svého nejvlastnějšího poslání se zděděným modelem slepé poslušnosti výlučnému mocnému nebeskému vládci, který je často reprezentován jednou výlučnou absolutistickou vládnoucí náboženskou strukturou. Kritická teorie náboženství pak může hodnotit, jak ve svých pramenech objevuje duchovní základ otevřené, pluralitní společnosti. (Předneseno na konferenci Andělé a démoni v 19. až 21. století, pořádané kaedrou religionistiky Husitské teologické fakulty UK, dne 14. 5. 2016; úvodní obrázek volně dostupný na intzernetu.) http://ivan-stampach.bloger.cz/Duch-a-soucasnost/Andele-mezimonoteismem-a-polyteismem-religionisticky-pohled
Křesťanství jako zkáza antiky? V poslední době se setkávám s tím, že se znovu vyzvedla myšlenka J. S. Machara o křesťanství jako "jedu z Judey". Spolu s tím
se představuje jako zkáza antické kultury. K tomu si dovolím těchto pár poznámek nabízejících alternativní pohled: Křesťanství vstřebalo motivy antickohelénské tradice, např. mysterijní motiv smrti a zmrtvýchvstání božstva a účasti zasvěcovaného na tomto ději, platonské a stoické filosofické, zejména etické motivy a perský motiv Saošjanta, očekávaného Spasitele. Tyto motivy křesťanství propojilo s motivy soudobého helenizovaného judaismu, např. Janovo evangelium místy téměř doslova opakuje myšlenky Filóna Alexandrijského. Křesťanství si osvojilo biblicky velmi slabě přítomný motiv
strana 32
ORL 2016-5
Křesťanství jako zkáza antiky?
Mesiáše oblíbený v soudobém judasmu. Motiv Syna člověka naznačený v Bibli dostává v něm podobu, jíž známe z širokého okruhu gnostické literatury jako božstvo Člověk (a vede později ke spekulacím o jedné hypostázi s božskou a lidskou přirozeností). Tyto myšlenky byly naroubovány na různé varianty příběhu o Ježíši z Nazareta. Příběhy jsou vyprávěny jako naplnění těchto obrazů a myšlenek. Příběhy v Novém zákoně jsou dramaticky rozdílné, místy rozporné, sestavovatelům tohoto souboru rozpory zjevně nevadily. Nešlo zřejmě tolik o příběh jako o myšlenky, jež ilustruje. Myšlenky blízké křesťanství se formují v počátečních dobách křesťanství souběžně i v hermetických spisech (spojených s egyptskou Alexandrií, místem, kde byla sestavena Septuaginta - bible prvních křesťanů). Hermetismus je spíše elitní, spíše pro vzdělance, křesťanství má i polohu populární a proto se postupně prosazovalo. Nakonec je imperátor Konstantin (sám pontifex maximus antického římského náboženství) spolu s imperátorem Liciniem staví do pozice privilegovaného náboženství Římské říše. (Foto: antický motiv, o němž není jasno, jde-li o Herma nebo o Krista Dobrého Pastýře.)
http://ivan-stampach.bloger.cz/Spiritualni-a-filosofickeinspirace/Krestanstvi-jako-zkaza-antiky
EU skončí jako všechny tyranie před ní a měli by to nakopnout Britové Benjamin Kuras
Tvář Brexitu, Nigel Farage, předseda Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) se svým příznivcem
Ještě před pár měsíci jsem byl rozhodnut v Brexitu nehlasovat a zařídil jsem si na týž den angažmá v Česku, abych v Londýně na hlasování nemohl být a nenechal se k němu na poslední chvíli svést. Příčinou byla rozpolcená loajalita: Coby Brit jsem už nejmíň 15 let ujištěn, že nás Brity v EU čeká už jen samý malér, proto taky celá ta léta jako zavilý thatcherovský konzervativec volím Stranu nezávislosti Spojeného království (UKIP). Coby Čech jsem se ale trápil představami hrůz, kdyby nás Čechy my Britové nechali na pospas Němcům a Francouzům.
Jsme přece my Britové proslulí tím zdravým praktickým rozumem, který musí těm zabedněným kontinentálcům jednoho dne otevřít hlavy, aby se mohli konečně chovat britsky. Jenže on se děje opak: Místo aby se kontinent britštil, Británie se kontinentálští. Donutil ji k tomu ten už nesledovatelný maglajz desetitisíců zákonů a regulací, jež není možné dodržovat, aniž byste porušili nějaké jiné. A protože Britové mají tradičně z dodržování zákonů požitek, stávají se náruživými obchazeči jedněch, aby mohli být dodržovateli druhých. Dodržování zákonů přestalo být požitkem a stalo se nákladnou námahou. Tak Britové přestávají vědět, kdo jsou, kromě zavrženíhodných eximperialistů. Naštěstí se ale můžu – a musím – ještě nouzově uchýlit k hlasování korespondenčnímu, když dva týdny před hlasováním zjišťuji, že moje loajalita rozpolcená není, neboť naopak Brexit bude rozhodovat i pro Čechy. Jak, vysvětlím za chvíli. Nejprve stručně, jak se Británie nechala podvést, okrást a trvale ždímat. Sport zvaný altruismus Vstup do EHS v roce 1973 byl podvod Edwarda Heathe, zamlčujícího konečné totalitní nastavení evropského „společnotržního“ projektu, a dokonce i některé okamžité podmínky, které se strana 33
ORL 2016-5
EU skončí jako všechny tyranie před ní a měli by to nakopnout Britové
rovnaly loupeži za bílého dne. Zde jen pár těch nejznámějších: Odevzdání svrchovaných moří, rybolovné kvóty a krach rybářství se ztrátou 30 000 pracovních míst a tří čtvrtin úlovku. Z Bruselu nařízené masakry miliónů kusů dobytka kvůli několika stovkám nakaženým slintavkou, působící krach britského dobytkářství, masného průmyslu a mlékařství. (Francie a Německo byly nakaženy také, ale žádné masakry neprovedly.) Miliónové vykácení ovocných stromů podle jakýchsi regulací společné zemědělské politiky. Extra tarify na karibskou třtinu, vyřazující z konkurence britské cukrovarnictví, donedávna největší na světě. Účel: otevřít nový trh pro kontinentální přebytky. Výsledek: trvalý obchodní deficit a potravinová závislost na EU. Plus výdaje na „členský příspěvek“: dnes 17,5 miliardy liber ročně. V době, kdy se finančně hroutí zdravotnictví, školství, dopravní infrastruktura a systém sociálního zabezpečení. A kdy do Británie proudí statisíce imigrantů, jejichž přínos – jak propočítal think-tank Migration Watch – není jen nulový, nýbrž deficitní, dosahující dalších 17 miliard ročně. A co za to? Možnost mít v EU „vliv“ a pěstovat oblíbený britský sport zvaný altruismus. Vliv se prokázal být nulový, altruismu se
zneužilo k ždímání, jehož konce nevidět. EU si z Británie udělala oslíčka Otřes se. Proto se tak bojí jejího odchodu. Proto vyhrožuje a straší. Prozřelí a neprozřelí K prozření, v jakém to klubu „přátel“ se vlastně nacházíme, jsme ale potřebovali, aby za ně vyšel do boje sám Cameron a zopakoval velezradu Heathovu. Aby za devět miliónů liber daňových poplatníků dal natisknout a do miliónů domácností doručit propagační pro-EU letáky plné výmyslů a hrozeb nepodložených fakty. Že odchodem Británie ztratí svůj evropský trh, vypukne nezaměstnanost, zhroutí se ceny nemovitostí, EU vyžene tamní britské rezidenty, Španělé anektují Gibraltar, ohrozí to naši bezpečnost. A vypukne třetí světová válka. Korunou vládních lží bylo zjištění, že počet registrací cizinců na sociální pojištění za loňský rok je trojnásobkem oficiálně zveřejněných odhadů imigračních čísel. Korunou brexitových ekonomů je na poslední chvíli ujištění, že na tom budeme tak zle jako Švýcarsko. prozřelé a neprozřelé, bruselští vladaři nastolují arogantně a už zcela nezastíraně tyranii nebývalou od pádu komunismu: invazi cizích armád. Odmítnutí ochrany hranic. Vnucování migračních kvót. Pokuty za nepřijetí. Svrhávání řádně zvolených
vlád. Vyhrožování zastavením grantů a pozastavením volebního práva vládám „neposlušným“. Zákaz osobních zbraní. Cenzuru internetu a trestání odchylných názorů. Historický milník Ale ta hlavní otázka Brexitu, již konečně někdo vyslovuje hlasitě, aby se nad ní každý občan EU mohl zamyslet, je tahle: Chceme být bezmocně ovládáni lidmi a institucemi, které jsme nevolili, jež neznáme, kteří si mění pravidla, jak se jim zlíbí, jejichž zlá vůle je už dostatečně prokázaná, které nemáme žádnou možnost odvolat, změnit jejich chování, ubránit se jejich trestům ani se před nimi skrýt v soukromí? Chceme to do nekonečna? Jsme na historickém milníku, jenž to rozhodne. Možná na několik generací, které nám za to budou spílat.
EU není jen negativně nedemokratická. Je pozitivně antidemokratická. Vyklubal se z ní upír sající krev půl miliardě pracovitých Evropanů. Prokurátor, soudce, popravčí a
strana 34
ORL 2016-5
EU skončí jako všechny tyranie před ní a měli by to nakopnout Britové
hrobař evropských tradic, civilizace a civilizovanosti. Musí odejít na smetiště evropských dějin jako všechny tyranie před ním. A už se to nesmí dlouho odkládat. Jestli to nenakopnou Britové, budou to co nejdřív muset udělat jiní. A raději dokud to ještě jde pokojným hlasováním. http://www.reflex.cz/clanek/komentare/72223/eu-skonci-jakovsechny-tyranie-pred-ni-a-meli-by-to-nakopnout-britove.html
Brexit, touha po přežití orgánů při napadení infekcí a plísní
Uvědomme si také okamžik v časové ose. Vše důležité v západní politice řídí už dlouho astrologie. Z jakého důvodu zvolili ilumináti na rozhodující den referenda den, kdy je na Zemi v podstatě nejvíce světla? Znamená to nějakou
změnu v okultním řízení společnosti? Znamená to přechod ze stínu do světla? Stane-li se něco jednou, nemusí se více stát. Stane-li se podruhé, stane se i potřetí. Budeme čekat na druhý exit, ovšem eurofíreři už si pospíšili, že žádný další stát do referenda o vystoupení z EU nepustí. Prosím?! Jak víte, už roky se snažím přistupovat ke všemu dění vyváženě a neblbnout. Snad je to i toto, nebo právě toto, co nám zajišťuje přízeň našich čtenářů, mezi všemi těmi mega konspiračními úlety webů, které jsou sice dobré na rozšíření obzorů a přemýšlení pro to, zda je ještě toto vůbec možné, nikoli však pro vytvoření stálého a stabilního názoru, neboť takové weby lítají zleva doprava, shora dolů a zpět, jako bárka na rozbouřeném moři. Takže je třeba se držet tradičních, konzervativních hodnot. V našem případě hlavně zdravého, selského rozumu, pozorovacích a analytických schopností, rozsáhlé zkušenosti jak se socialismem, tak s budováním kapitalismu a náběhem na totalitní evropské uspořádání, ale také rozvahy, odvahy a neustálé snahy neuzavírat se, neboť jakmile se začnete vymezovat, začnete se uzavírat a co se uzavírá, to umírá. Náš web je tu ze všech těchto důvodů již 17. rokem financovaný vámi, našimi čtenáři a
proto jsem si řekl, že po malých politických prázdninách, kdy politiku už komentuje nejen každý hospodský štamgast, ale v podstatě už úplně každý včetně malých dětí a kojenců, bude čas na malý nádech a odpočinek, nicméně možná nyní přeci jen malý politický komentář.Vím, že jej toužíte číst a chcete znát můj názor. Asi nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem, klepat se v hruď a říkat já jsem to věděl, i když jsem to opravdu věděl, a kdy se vám snažím vysvětlit, že EU je zlo, již tolik let. Teprve nyní, po více jak 10 letech, to začínají ti nejbystřejší chápat. Chápat proč. No, mohlo to být sice výrazně dříve, ušetřili bychom si hodně bolesti a utrpení, ale holt pracujeme s tím, co je. Nuže. 1) Integrace států a zemí je nevyhnutelná. Dojde k ní tehdy, až to bude výhodné. Problém je, že výhodné už to je. Ale pro několik tisíc podnikatelů, pro všechny ostatní je to nevýhodné. Ne, hranice bez kontrol v době, kdy se i tak létá většinou letadlem a kdy i tak musíte předkládat svůj osobní doklad, není argument. Ne, společná měna, kdy stejně vyndaváte peníze na útratu z bankomatu, není argument, resp. je, ale proti Euru. Integrace vzniká vždy odspodu, tam se dějí ty rozhodují změny v hustotě a viskozitě, jako když se voda mění v led. To, co je
strana 35
ORL 2016-5
Brexit, touha po přežití orgánů při napadení infekcí a plísní
nahoře, na hladině, je teprve výsledek procesu dole. My postupujeme s EU přesně naopak. 2) Problém je v tom, že nás nevede druholigová garnitura, ale pětiligová. Jsou to politici snílci, či odpadlíci, kteří nemají nic společného s realitou. Je to taková ještě víc zdegenerovaná ČSSD, však tam také pan Špidla našel zaslouženě své místo a výslužný důchod hezkých přes 100 litránků měsíčně. S tím už se dá dožít, někdy u moře, ve stínu. Vedou nás lidé, kteří se bojí, a kteří toho příliš neumí. Vedou nás nejenom v ČR, karierní politici, kteří nikdy nepracovali, typu premiér Sobotka, nebo jeho kolega Kalousek, který politicky pletichaří v podstatě od revoluce, ale vedou nás hlavně v Evropské Unii. Ztraitli jsme sebezáchovné mechanismy a směřujeme ke svému sebezničení. To si nyní mnozí uvědomili. Díky Bohu za imigranty. Nezničí nás samozřejmě těch možná pár set teroristů, zničili jsme se v podstatě sami a stojíme na hraně skály.Zničili jsme se svým spokojeným životem, svojí politickou apatií, zničila nás zkorumpovaná masmédia, zničil nás náš konzum a snaha šetřit do té míry, že to stojí práci větišnu našich sousedů v domě. 3) Ukazuje se, že EU může být do značné míry opravdu únikovým prostorem pro
průšvihy politické garnitury Spojených států. Již ve vícero kauzách se zdá, že EU bylo nebo má být obětováno proto, aby Spojené státy přežily. Ukazuje se, že je jeden jediný stát, který díky Evropské unii vzkvétá. Na téměř 30 členů je to málo. A je jím Německo, které díky smlouvám v závěru války ještě stále nenabylo právní samostatnost, jde ve skutečnosti o americký protektorát. Tak co, ještě nic?! Ale z jiného konce. Tak jako v případě Vesmíru, který se snaží změnit návyky člověka prostřednictvím nemoci a infekce, i my jsme chytili v poslední době mnoho infekcí. Propustnost naší evropské hranice je jen jednou z nich. Tělo prudce bojuje s infekcí, což je v pořádku, na úrovni buněk, problém ovšem je, že to mozek - Brusel - ještě nezaznamenal a dál dělá všechno jako dříve. Pokud budete ve vysokých horečkách pracovat jako každý jiný den, nebo dokonce sportovat, zhroutíte se a hrozí kóma. Tělo zkolabuje. Přesně v té fázi nyní jsme.Buňky (voliči) už křičí dost, zastavte to, a mozek nereaguje a chce dokonce přeštípat nervovou síť (omezování internetu a jiné). Aby k němu nářek těch dole tolik nedoléhal. Jenže nyní jedna plíce řekla: Dobře, v takovémhle těle já nebudu! Umíráš,
mozku, vzpamatuj se. Já jdu pryč. Samozřejmě, v případě plíce to možné není,v případě Británie samozřejmě ano. Protože Brusel má s mozkem jen pramálo společného a Británie není plíce. Asi právě v Británii, která zachraňovala Evropě prdel od fašistů již jednou, spolu s Rusy a naši dědečkové si to ještě pamatují, a jedině v Británii, zůstal typ určité odvahy a zdravého selského politického rozumu, takového, o který jsme již my o něco jižněji přišli, díky totálnímu brain-washingu. (Veškerá podobnost se světovým centrem vymývání, Washingtonem, je samozřejmě čistě náhodná!) Uvědomme si také okamžik v časové ose. Vše důležité v západní politice řídí už dlouho astrologie. Z jakého důvodu zvolili ilumináti na rozhodující den referenda den, kdy je na Zemi v podstatě nejvíce světla? Znamená to nějakou změnu v okultním řízení společnosti? Znamená to přechod ze stínu do světla? Výsledek oznámený v energii 669, což je součást 24 a 6 a 2016. Jde přeci jen kousek světla do bezpáteřního a krutého satanismu 666? Přichází tentokrát Světlo ve světle, a nikoli v Temnotách Vánoc ? Jenže. Tou důležitou věcí pod tím je hlavně to, že Británie je ve skutečnosti samá špička mocenské pyramidy světa. Právě v Británii se odehrává vše důležité. Právě Británii, respektive Londýn a londýnskou strana 36
ORL 2016-5
Brexit, touha po přežití orgánů při napadení infekcí a plísní
city řídí sionští chazaři, což je vládnoucí elita na špičce řízení. Británie pak řídí Spojené státy, a Spojené státy pak řídí celý svět (samozřejmě kromě Ruska, protože Putin, ne Jelcin!). Vzpomeňme na poněkud divný scénář a režii rituálů u příležitosti Olympijských her v Londýně. Vzpomeňme na britskou královnu, stejně jako vraždu Diany. Pokud mají k něčemu Britové a konec konců i sami chazarští sionisté blízko, je to hlavně ke xenofobii a odporu k cizím rasám. Tolerují je, jsou ochotni jim svěřit otrockou práci, ale ne víc. Podíl na řízení společnosti? Určitě ne! A z nějakého důvodu se světoví stratégové, lidi, kteří jsou chytřejší než my tady všichni na OSUDu dohromady, rozhodli, že projekt EU končí. V každém případě minimálně britská účast v něm. Bude EU již beze zbytku obětováno? Naplní se britsko-americká nenávist k Němcům a Francouzům, prostě proto, že jsou chytřejší než Britové a Ameriačné? Elity, nikoli evropské nastrčené, ale ty skutečné a v úkrytu, přijdou zřejmě s něčím novým. Bude to horší? Bude to lepší? Vše na Zemi je v podstatě mohutný sociální experiment. Přistupujte k tomu tak. Takže, ano, k hodně lehkému optimismu je důvod.
No, navzdory mírnému optimismu mějme na paměti, že i v ČR je stále ještě necelých 50% lidí pod prudkým diktátem masmédií a spin doctorů, kteří propadli myšlence jednotné Evropy, tak, jak nám ji před více jak 10 lety nasvětlili, a odmítají se probudit do reality. Ano, bylo by to krásné, pokud bychom ovšem měli stejná práva do toho mluvit. Nemáme, případ imigranti a kvóty ještě v živé paměti. Případ ekonomické blokády Ruska, za kterou česká ekonomika tvrdě zaplatila, rovněž. Připomínám, že na západě už všechno mají. Není, co tam budovat a čím zásobovat. Mají domy, mají továrny, mají dálnice, mají sítě, mají auta, mají parky. To náš, východní trh by ještě 30-50 let úspěšně živil pracující ve Francii, Německu, a hlavně jejich matky. Jsou to naši pracující, kteří přispívají 3/4 výplaty, kterou narozdíl od pracujících o 350 km západněji nedostanou, na spokojené stáří západních důchodců. Mateřské koncerny typu VW, Hella Mohelnice, Kaufland, Tmobile, Vodafone, nebo Raiffeisen bank nám to ideálně ukazují, k čemu jim sloužíme. K vyždímání a vykopnutí. Pokud najdeme sílu vykopnout se sami, najdeme také sílu se odrazit a sebrat přebujelou moc našim Kalouskům a Sobotkům, kteří už téměř 30 let nešáhli na práci a tvorbu hodnot. Peníze, které by odtekly ke korporacím, mohou aspoň z části zůstat doma. A pokud odtečou k čínským
podnikům, pořád nám Číňané doma nechají výrazně více, než Němci, nebo Francouzi, potažmo Američané, kteří se rozhodli vzít nejen Čechy u huby a udělat z nich otrocké země těch, kteří se nebouří, kteří jsou relativně vzdělaní, ovšem kteří mají silné pocity méněcennosti a proto si nikdy nedovolí vystoupit proti svým pánům.Možná je právě toto bod, ve kterém by se sociální stratégové mohli přepočítat. A my? To, co musí udělat každý orgán, který chce přežít. Go for CZEXIT! Za každou cenu. http://www.osud.cz/jirkovou-optikou-261-brexit-touha-po-prezitiorganu-pri-napadeni-infekci-plisni
Rusko je dnes satan, ukřižují každého, kdo na něj neplive.
Dnes se po nás chce, abychom přivírali oči nad hanebnostmi jednoho mocného a plivali na jiného. Říká to spisovatel a historik Vlastimil Vondruška ve svém zamyšlení nad tím, jaký postoj k Rusku je nám vnucován. Připomíná v něm, že strana 37
ORL 2016-5
Rusko je dnes satan, ukřižují každého, kdo na něj neplive.
jsme se kdysi klaněli před symboly Habsburků a později Sovětského svazu, nyní se žádá, abychom stáli v pozoru před zástavou Německa, maskovanou modrou vlajkou s dvanácti hvězdami. Nejen běženci jsou tématem s velkým T. Stejně hystericky se dnes diskutuje o Rusku. Řekl jsem, že se ve svých glosách pokusím vcítit do role advokáta diaboli. Jeho povinností bylo vznášet námitky, bez ohledu na to, zda věří či nevěří oponentům. A ti je museli spolehlivě vyvrátit, aby své myšlenky obhájili. Pro pravdu je totiž nesmírně užitečné podpořit názory logickými argumenty a fakty. O Rusku se dnes nehovoří logicky – ale upřímně, o čem dokáže Brusel mluvit logicky? Rusko bylo prohlášeno za satana, a kdo na něj odmítá plivat, je kacíř a měl by být ukřižován. Politickým zdůvodněním této myšlenky je, že to přece ví každý, a kdo to neví, je Putinův agent. Já rozhodně Putinův agent nejsem a zbytek svého života bych nikdy nechtěl strávit v područí Ruska. Ale stejně tak bych nechtěl zbytek života strávit v područí Bruselu, USA nebo Spojených arabských emirátů. Už jako dítě jsem nesnášel fracky, kteří ničili bábovičky těm druhým. Podobné pocity mám, pokud sleduji současnou politiku demokratické agresivity.
Nikdo nikdy nezjistí, jak to bylo na Ukrajině a na Krymu doopravdy a jaké záměry stály v pozadí. Jak jsem řekl, jsem jen advokát diaboli, ten neříká názory, jen řadí fakta a vznáší otázky.
vedl agresivní politiku vůči Polsku a jeho východním sousedům. Později sice přešel velmistr s celým řádem k protestantismu, ale to nic na věci nemění, stále vedl proněmeckou politiku.
Síla Ruska může být podkopána jenom jeho oddělením od Ukrajiny
Němci žárlivě střežili, aby jim na východě nevyrostl silný protivník
Čím tedy začít? Nejraději citátem: „Síla Ruska může být podkopána jenom jeho oddělením od Ukrajiny. Je třeba Ukrajinu nejen oddělit, ale také ji postavit proti Rusku, národ rozdělit na dvě části, a pak se jenom dívat, jak bratr zabíjí bratra. Proto musíme najít a vychovat zrádce z prostředí ukrajinské nacionalistické elity a s jejich pomocí zvrátit situaci až do stadia, kdy budou Ukrajinci nenávidět vše ruské. Všechno ostatní je jen otázka času.“ Tušíte, kdo tuhle politickou koncepci formuloval? Ve druhé polovině 19. století pruský „železný kancléř“ Otto von Bismarck!
S Ruskem udržovali němečtí panovníci živé diplomatické kontakty, ale žárlivě střežili, aby jim na východě nevyrostl silný protivník. A neustále se snažili posilovat svůj vliv. Petr I. Veliký je skutečně naštval, když si na Švédsku vybojoval přístup k Baltskému moři, začal budovat silnou flotilu a podporoval zahraniční obchod (na úkor německé Hansy).
Politiku „Drang nach Osten“ uplatňovali němečtí panovníci od nejstarších časů. Ve jménu šíření křesťanství jejich vojenské oddíly ve středověku drancovaly a vraždily, protože tak se šíří víra mezi těmi, kteří se tomuhle požehnání chtějí vyhnout. Řád německých rytířů vznikl koncem 12. století za účelem boje s nevěřícími při ochraně Kristova hrobu v Jeruzalémě. Jenže po řadě neúspěchů se přesunul do Pruska (dnes severní Polsko) a tam po celá staletí
Přítrž se tomu podařilo udělat kolem poloviny 18. století, kdy se na ruském trůně usadili carové, kteří pocházeli z vlivných německých šlechtických rodů (mezi ně patřila i Kateřina Veliká). Od té doby kráčela pruská a ruská politika ruku v ruce a dělala zbytku střední Evropy jenom vrásky na čele a škody na životech a majetku. V letech 1757 až 1762 se díky příbuznosti ruských carů s německými panovníky zapojila ruská vojska do sedmileté války (chvíli na straně Pruska, chvíli proti němu), v roce 1772 se Rusko dohodlo s Pruskem a Rakouskem na rozdělení Polska. Za napoleonských válek si ruská strana 38
ORL 2016-5
Rusko je dnes satan, ukřižují každého, kdo na něj neplive.
vojska brouzdala Evropou jako pruští a rakouští spojenci. Pak se ale něco pokazilo a přišly dvě velké světové války 20. století. Německo a Rusko se staly nesmiřitelnými nepřáteli. Pokud si někdo myslí, že tahle fakta nejsou správná, ať v rámci hledání pravdy řekne, která válka se neudála nebo ve které Němci nebojovali s cílem ovládnout území svých východních sousedů, ale dělali to s bohulibým záměrem šířit světlo civilizace.
Přivírání očí nad hanebnostmi jednoho mocného a plivání na jiného Rusové a Němci si jdou po krku už hodně dlouho, ostatně, to velmoci dělaly v dějinách vždycky. A dělají to i dneska. Po nás se chce, abychom jako spojenec přivírali oči nad hanebnostmi svého mocného souseda a plivali na jiného mocného souseda. Stejně jako jsme se kdysi klaněli před symboly Habsburků a později Sovětského svazu, chce se teď, abychom stáli v pozoru před zástavou Německa, maskovanou modrou vlajkou s dvanácti hvězdami, symbolizujícími jednotu a demokracii Evropské unie (v níž ovšem silnější přehlasovává slabšího). Evropští poslanci chtějí prodloužit sankce a němečtí poslanci tlačí na pilu. Je třeba Rusko zařadit na seznam nepřátel. Drang nad Osten pokračuje. Samozřejmě
s podporou USA, které nemůžou Rusku zapomenout, že se mu, na rozdíl od většiny jiných zemí, nechce klanět. Dějiny se stále točí v kruhu. Naším nepřítelem v 19. století bylo jako věrným poddaným Habsburského domu Prusko. Naším nepřítelem jako synům tatíčka Masaryka bylo nacistické Německo. Naším nepřítelem jako obyvatelům Protektorátu Böhmen und Mähren se stalo bolševické Rusko. Naším nepřítelem jako pevnému svazku socialistického tábora se stalo revanšistické Západní Německo (to severní, lidové, bylo ovšem hodné, byť právě to jsou kmenová území původního Pruska). Naším nepřítelem jako oddaným Evropanům se stalo putinovské Rusko. Myslíte, že tímhle se otáčení kola dějin zastaví?
Jsem jen advokát diaboli. Já neříkám tak ani tak, ale na moje slova dojde! Podle mne není nic hloupějšího, než neustále prohlubovat zákopy nenávisti, podporované sankcemi, peticemi, mediálními výpady a pomluvami. Politik, který se neumí nebo pro svou zaslepenost a hloupost nechce se sousedem dohodnout, by neměl vládnout. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Rusko-je-dnes-satanukrizuji-kazdeho-kdo-na-nej-neplive-Historik-k-tomu-pripominakolikrat-Nemci-organizovali-najezd-na-vychod-440498
Saudi Arabia Has Funded 20% Of Hillary's Presidential Campaign
Selektivní spravedlnost je největší pokrytectví dnešních politických elit V našich nedávných dějinách nás okupovalo Německo a pak Rusko. Obě tyhle velmoci zabíjely věrné Čechy, Moravany a Slezany. Mám však pocit, že Němci jich zabili podstatně více než Rusové. Nedávno jsme Němcům teatrálně odpustili. Jak prohlásil ministr kultury, je třeba odpouštět. Někomu však ano, někomu ne. Selektivní spravedlnost je ovšem tím největším pokrytectvím současných politických elit.
AhlulBayt News Agency - Deputy Crown Prince Mohammed bin Salman reportedly said Saudi has enthusiastically funded Hillary Clinton’s presidential campaign. Saudi Arabia is a major funder of Hillary Clinton’s campaign to become the next strana 39
ORL 2016-5
Saudi Arabia Has Funded 20% Of Hillary's Presidential Campaign
president of the United States, according to a report published by Jordan’s official news agency. The Petra News Agency published on Sunday what it described as exclusive comments from Saudi Deputy Crown Prince Mohammed bin Salman which included a claim that Riyadh has provided 20 percent of the total funding to the prospective Democratic candidate’s campaign. The report was later deleted and the news agency has not responded to requests for comment. It is illegal in the United States for foreign countries to try to influence the outcome of elections by funding candidates. The Washington-based Institute for Gulf Affairs has re-published the original Arabic Petra report, which quoted Prince Mohammed as having said Saudi Arabia had provided with “full enthusiasm” an undisclosed amount of money to Clinton. “Saudi Arabia always has sponsored both Republican and Democratic Party of America and in America current election also provide with full enthusiasm 20 percent of the cost of Hillary Clinton’s election even though some events in the country don’t have a positive look to support the king of a woman (sic) for
presidency,” the report quoted Prince Mohammed as having said. The US Federal Election commission reports that over the past two years Clinton has raised a little more than $211.78m. Twenty percent of this sum is $42.35m. The report was published on the eve of Prince Mohammed making an official visit to the United States. The Saudi Press Agency reported on Monday that the senior royal was due to fly to Washington where he will meet officials to discuss US-Saudi ties. He will remain in the American capital until 16 June, when he will travel to New York for meetings with financial companies, the Saudi Gazette reported. Prince Mohammed will discuss regional issues with American officials, and he will hold talks with the financial companies about his vision for diversifying Saudi Arabia’s economy away from oil dependency. Links between Saudi Arabia and the Clinton family, including with Hillary’s campaign, are well reported. In 2008, it was revealed that the Gulf kingdom had donated between $10m and $25m to the Clinton Foundation, a charity set up by Hillary’s husband and former US President Bill Clinton.
Last year the Centre for Studies and Media Affairs at the Saudi Royal Court paid public relations firm the Podesta Group $200,000 for a month-long project to provide “public relations services”. The Podesta Group was founded in 1988 by brothers John and Tony Podesta. John Podesta is the chair of Hillary Clinton’s campaign to become the next US president. Hillary Clinton’s campaign did not respond to a request for comment at the time of publication. http://en.abna24.com/service/middle-east-westasia/archive/2016/06/14/760158/story.html
Bizarní ceremoniál otevírání Gotthardského tunelu ve Švýcarsku byl plný symbolů satanismu a sodomie VK Posílání vzkazů elit skrze symbolická sdělení, obvykle otevírací a zahajovací ceremoniály sportovních a jiných akcí, známe moc dobře. To je téma, kterým se čas od času na Aeronetu zabýváme a nejinak je tomu i v tomto případě. Ve Švýcarsku měli před několika dny velkou slavnost. Otevřeli tam nejdelší železniční tunel na světě, který má více jak 50 kilometrů a jeho výstavbu si Švýcaři strana 40
ORL 2016-5
Bizarní ceremoniál otevírání Gotthardského tunelu ve Švýcarsku byl plný symbolů satanismu a sodomie nich zatroubí na trubku. Následuje pochod zombie. Symbolika zotročených. Následuje tanec, potom kroky zleva, doprava, krok vpřed, krok vzad a opět vpřed. Symbolizuje teze prediktora a ovládání mas a hledání konceptů. Levice, pravice, progrese, regrese. Tanec práce.
Satanismus, Sodomie a Smrtonoš
odhlasovali v referendu [1]. To je sice zajímavá věc, ovšem média zaujalo především něco jiného. Slavnostní otevírací ceremoniál totiž stál neuvěřitelných 8 milionů EUR [2] a jeho obsah vyvolal poprask především na křesťanských webech ve Švýcarsku, ale i v Itálii a Rusku. V připojeném videu níže můžete sami vidět jeho obsah. Mezi pozvanými hosty byla i německá kancléřka Angela Merkel, francouzský prezident François Hollande a italský premiér Matteo Renzi. https://youtu.be/JVw_mPvYcDM V úvodu projíždí halou, ve které sedí pozvaní hosté a špičky švýcarské politiky, dvě pětispřeží. Symbolika dvou vozů jedoucích za stejným cílem, dvě křídla globálního prediktora. Kočí druhého z
Následuje vůz s tanečníky ve spodním prádle. Objímají se muži se ženami. Muži s muži. Ženy se ženami. Oslava LGBT tezí globalistů. V dalším vagonu je muž se řetězy a buší jimi do podlahy a postranic vagonu. Otroci tlačí vagon. Muž s řetězy vyjadřuje konflikt, snaží se vzepřít, ale vagon s ním jede dál, nic proti směřování vagonu nezmůže. Jedinec chycený v kleci. Další scéna je velmi děsivá. Dítě smrti „Il Bambino de la Morte“ je již zaniklý kult ze středověku původem z Benátek. Okřídlené dítě, též nazývané Smrtonoš, mělo ochraňovat vyvolené při morových ranách. Vymírali celé ulice, ale vždy někdo přežil, komu se morová rána vyhnula. Výjimečný dar odolnosti proti moru byl dáván do souvislosti s kultem okřídleného dítěte Smrtonoše. V této symbolice jde jednoznačně o oslavu genocidy, morů, nemocí, pandemií. Nemocní se zmítají pod Smrtonošem na podlaze a doprošují se ho o pomoc. Opravdu nechutná symbolika.
Následuje scéna s hejkaly. Rousatá stvoření mají velký význam hlavně ve švýcarské knižní tvorbě, v pohádkách pro děti. Hejkalové mají za úkol děsit lidi. Symbolika šíření strachu ve světě mezi lidmi. Lidé se musí bát. Čarodějka na černé stuze. Stuha symbolizuje kouř stoupající k nebi, ve které se zmítá víla. Symbolika upálení čarodějnice. Pod ní jde procesí s lebkami zvířat s rohy, kozlí lebky, lebka jelena, lebka buvola, ostatní nesou suché větve, které ovšem připomínají také rohy. Následuje tanec pekelného kozla, hejkalů a andělů dohromady, všichni pospolu. Symbolika multikulti, syntéze a sjednocení tezí pekla, světa a nebe.
strana 41
ORL 2016-5
Bizarní ceremoniál otevírání Gotthardského tunelu ve Švýcarsku byl plný symbolů satanismu a sodomie
Vystoupení končí pastevcem, který zazvoní konec na zvonec a odchází pryč, když v tom se ozve rána a hala se zalije rudým pekelným světlem. Pastevec se lekne a ohlédne se. Když to spatří, začne utíkat. Peklo je nastoleno.
podobě muže, který nese ptačí hnízdo na hlavě.
Obálka časopisu The Economist z roku 2015 a symbol ptačího hnízda
Není bez zajímavosti, že symbol ptačího hnízda najdeme i v ČR v souvislosti s Andrejem Babišem a jeho „Čapím hnízdem“. Elity se podle všeho velmi upínají k symbolice ptačího hnízda, což je symbol fertility, tedy plodnosti. Posazení hnízda na hlavu ovšem může symbolizovat plodnost „myšlenkovou“, řídící schopnost elit vytváření „plodných“ rozhodnutí. Andrej Babiš jako český elitář a oligarcha č. 1 jde s touto tezí ruku v ruce. Téma a symbol člověka s hnízdem na hlavě se objevil už před rokem a půl na hlavní straně časopisu The Economist. Tehdy šlo o ženu s ptačím hnízdem na hlavě a s vejci uvnitř hnízda. Při ceremoniálu ve Švýcarsku k otevření tunelu se tento symbol znovu objevil v
Symbolika elit v podobě hnízda je jakoby všudypřítomná. Rozhodně to stojí za pozornost. Zdá se, že symbol ženy s hnízdem na hlavě z minulého roku z obálky časopisu The Economist měl při otevírání Gotthardského tunelu pokračování.
Tohle měl být důstojný ceremoniál k otevření tunelu? Pokud byste nevěděli, že se jedná o slavnostní ceremoniál k otevření tunelu, určitě byste si mysleli, že jde o vystoupení k oslavě satanismu. Co to má společného s otevřením tunelu? Vůbec nic. Ceremoniál měl více částí, interní a externí. Popsané video z haly je nejzajímavější. Ovšem externí performance venku také stála za to, viz. video níže. Zejména znepokojující je
strana 42
ORL 2016-5
Bizarní ceremoniál otevírání Gotthardského tunelu ve Švýcarsku byl plný symbolů satanismu a sodomie
část vystoupení s pekelným kozlem od 7. minuty videa. Podřizuje si pod sebou hejkaly i anděly. Poměrně jasný symbol a vzkaz, že Satan přebírá kontrolu nad světem.
Až Arabové opravdu vyrazí do Evropy…
https://youtu.be/K1Xg7lYuYus Illuminati symbolika je v ceremoniálu natolik do očí bijící, že už se ani nesnaží své symboly korigovat na únosnou mez. Likvidace křesťanství, oslava sodomie, satanismu a multikulturalismu. Otevření tunelu ve Švýcarsku tak vyslalo do světa vzkaz jako zatroubení na trubku jezdce Apokalypsy. Ti, kteří na signál čekali, nyní již začali konat. Není samozřejmě možné určit, komu byla zpráva určena, každopádně za 8 milionů EUR to určitě muselo někomu stát za to. Když se jde někde otevírat slavnostně stavba, obvykle se pozve muzika, nachystá se pití a pódium pro proslovy. Ceremoniál k otevření Gotthardského tunelu však neměl nic společného s tunelem. Švýcarské elity seděly při ceremoniálu jako zařezané na židlích pro hosty a jenom zírali, čeho že to jsou svědky. Po olympiádě v Londýně a v Soči jde o naprosto nejbrutálnější vzkaz a symbolickou kompilaci vyslanou globální elitou do světa. http://zvedavec.org/komentare/2016/06/6918-bizarni-ceremonialotevirani-gotthardskeho-tunelu-ve-svycarsku-byl-plny-symbolusatanismu-a-sodomie.htm
Tereza Spencerová Legendární egyptský prezident Abdan Gamál Násir kdysi uzákonil, že při teplotách nad 35 stupňů nemusejí lidé do práce, protože by to přece bylo nelidské a z hlediska ekonomiky beztak kontraproduktivní. Dnes je z toho jen bizarní vzpomínka na chladné časy. Přátelé v Egyptě nebo Sýrii si mi letos mezi řečí stěžovali, že i jim, zvyklým na pražící slunce, začíná být v posledních letech neúnosné vedro. Pokaždé jsem to nějak zamluvila, protože mi to téma nepřišlo až tak zajímavé – nejela jsem přece takovou dálku, abych konverzovala o počasí. Ale… Egyptské noviny extrémnímu počasí vyčlenily zvláštní rubriky, z nichž vyplývá, že padesát a více stupňů v Horním Egyptě
už není žádná výjimka. Naopak. Loni v srpnu teploty v egyptském Asuánu překročily 55 stupňů a vláda byla nucena vyzvat obyvatelstvo, aby raději nikdo nevycházel ven. Takové dny už přitom nejsou žádnou výjimkou – zatímco ještě v 70. letech jich nebývalo ani čtyřicet ročně, nyní slunce praží i přes sto dnů. A nejen praží, ono také místní lidi zabíjí, zatím „jen“ po stovkách. Horní Egypt se tak – i pokud bychom odhlédli od všudypřítomné hrozby terorismu – stává svým způsobem peklem. Je ironií osudu, že OSN nedávno jmenovala právě Luxor metropolí mezinárodní turistiky pro rok 2016. K této realitě nyní respektovaný německý Institut Maxe Plancka nabídl prognózu, která vypadá ještě pochmurněji. Průměrná teplota na planetě se bude zvyšovat. Nebude to trend rovnoměrný – někde se oteplí méně, jinde více a některé oblasti planety se stanou rovnou neobyvatelnými. A právě tento osud už v dohledné době čeká právě Blízký východ. Severu Afriky a ropným monarchiím Perského zálivu, které vždy sabotovaly jakékoli dohody o omezování skleníkových plynů, nyní experti předpovídají kombinaci prudce stoupajících letních teplot, zvýšenou vlhkost a k tomu i delší písečné bouře – několik let trvající sucha spolu s erozí půdy navýší prašnost v Saúdské Arábii, Iráku
strana 43
ORL 2016-5
Až Arabové opravdu vyrazí do Evropy…
nebo Sýrii v tomto století až o 70 procent, a vzduch se tak stane nedýchatelným. Počet dní s teplotami nad 46 stupňů se oproti přelomu století do roku 2050 zpětinásobí, největší vedra s teplotami nad 50 stupňů se protáhnou na osm desítek dní v roce a teploty v noci neklesnou pod třicítku, a teploty nad 40 stupňů se stanou spíš normou než výjimkou. Už v polovině tohoto století tak podle expertů nebudou obyvatelé Blízkého východu prakticky s to vykonávat přes den jakoukoli činnost venku. Předpovědi konkretizují, že největší rizika spojená s pobytem mimo klimatizované a odizolované místnosti se budou týkat obou břehů Perského zálivu a dnes ještě stále zářících potěmkinovských superměst typu Abú Dhabí, Dubaj, Dauhá nebo rudomořského pobřeží chudičkého Jemenu… Mimochodem, k tomu se vnucují zajímavé otázky: Pokud bude pohyb venku životu nebezpečný, co se stane s nejposvátnějšími místy islámu? Pouť do Mekky musí alespoň jednou za život vykonat každý „správný“ muslim, ale pokud by přitom mohl rovnou i zemřít? A jak tedy změny klimatu dopadnou na islám jako globální náboženství? A jak to změní postavení Saúdské Arábie a její
nenávistné wahhábistické ideologie v islámském světě? Předpokládejme, že mají experti z Planckova institutu a dalších vědeckých ústavů pravdu a že za nějaké tři dekády se celé, dnes stále ještě lidmi obývané oblasti, promění v liduprázdnou poušť. Je zřejmé, že pro většinu současných obyvatel Blízkého východu a severu Afriky – ve skutečnosti už za pouhých pár let - jedinou možností pro přežití zbude migrace na přece jen chladnější sever, tudíž do Evropy, potažmo přes Kavkaz kamsi dál. Problémy s Tureckem a (ne)smlouvou o jeho „migrační zbrani“, pokračující snahy „sundat Asada“, tahanice kolem „obrany evropských hranic“, snahy uplatit subsaharskou Afriku, aby „zadržovala migranty“ (nejspíš v nějakých masových koncentračních táborech) nebo přípravy na další, tentokrát „antiimigační“ válku v Libyi se najednou zdají být tak pošetilé… http://literarky.cz/blogy/tereza-spencerova/22215-a-araboveopravdu-vyrazi-do-evropy
Kouzla a úskalí současného dialogu Zúžení svobodného prostoru Normálně si dávám pozor, abych nepsal o sobě, protože to není zajímavé, ale v tomto případě se nahromadila řada subjektivních
osobních zkušeností, která myslím, ukazují rychlou proměnu veřejné diskuze. Jako určitý bod obratu vnímám počátek uprchlické krize zhruba před rokem, kdy jsem měl silný pocit, že se veřejná média rozešla s tím, jak situaci prožívali a hodnotili lidé kolem mě nejvíc od roku 1989. V čem pozoruji hlavní změny? Především mám pocit, že se veřejný prostor mně samotného i mých vesměs akademických kolegů zužuje a stává se stále víc konfliktní či dokonce nebezpečný. Je stále obtížnější být na veřejných přednáškách otevřený a to už z toho důvodu, že na veřejnou přednášku např. pro žáky středních škol přijde novinář a zcela samozřejmě si pořídí záznam přednášky a pak z něj sestaví
strana 44
ORL 2016-5
Kouzla a úskalí současného dialogu
článek, ve kterém je vše, co jsem řekl, ale ve zkratce a většinou bez kontextu. Další potíž jsou titulkoví redaktoři. Je zapotřebí, aby čtenáři novin a dalších médií věděli, že většina médií má svého odborníka na titulky. Naprosto zákonitě se stává, že do titulku se dostane okrajová zmínka, někdy jen zajímavá, ale dobře znějící metafora, tedy že článek či rozhovor byl v mnoha, řekl bych možná ve většině případů zamýšlen jinak, než vyzněl titulek. Mně samotnému se to nedávno stalo v rozhovoru s paní Drtinovou, jejíž práce si jinak velice vážím. Nicméně v titulku, který zřejmě dělá někdo jiný, jsem vyzněl jako typický islamofob, zatímco rozhovor byl, myslím, mnohem umírněnější. Významný český arabista mi řekl, že právě z tohoto důvodu přestal poskytovat médiím rozhovory, protože titulkový redaktor dal jeho pečlivě váženým slovům agresivnější formulaci a to daného odborníka, jehož znalecký hlas bych rád slýchal, mezi jeho muslimskými přáteli poškodilo. Přicházíme tak o kvalitní názory. Zprávy pojaté jako černá kronika Média dnes často fungují jako kdysi černá kronika. Lidi zajímají zprávy o nehodách, neštěstích a nebezpečích. Každé médium se řídí sledovaností. Je to pochopitelné u komerčních médií, kde se cena reklamy
logicky počítá podle sledovanosti. To se však týká i státní televize, která je vedena tzv. „manažersky“ a často lidmi pocházejících ze soukromých televizí. Výsledkem je pozvolné „vybydlování“ televizního zpravodajství, které přestává oslovovat mladší generaci a televizi dostává do situace chronické sebevraždy. V honbě za divákem ztrácí věrné příznivce. Tato věc souvisí s tím, čemu N. Chomski říká záměna informačního obsahu za emoční. Typické to je např. v reklamě na automobily, která představuje přímo esenci čistých emocí navozující třeba, že v daném autě se budete cítit jako hrdina typu Jamese Bonda. Přitom bývaly doby, kdy reklama informovala o tom, že nějaký výrobek existuje a jaké má vlastnosti. Současné reklamní postoje pak přebírají mnohá média soupeřící o diváky, posluchače či čtenáře. Rychle zaujmout za této situace umí jen emoce, data potřebují delší dobu. Řada mých kolegů dobře cítí ošidnost této hry a odmítá do ní vstoupit. Mohu říct, že opakovaně potkávám lidi, kteří mají co sdělit, ale nechtějí nést svoji kůži na stále konfliktnější trh veřejných názorů. Ztráta kontextu Nedávno jsem přednášel, zdarma a z dobré vůle, pro jeden výzkumný ústav, kde jsem však musel slíbit, že se budu některým
aktuálním tématům vyhýbat. Byl jsem požádán o abstrakt toho, o čem budu mluvit. Celé to bylo velice seriozní, ale cítil jsem za tím alibismus, abych neřekl něco nevhodného, co by pracovišti mohlo škodit. Velmi dobře tomu jako bývalý ředitel akademického ústavu rozumím, ale jako přednášejícího mně nebaví dávat si pozor na každou větu, protože tím přicházím o část svobody slova. Ještě složitější je situace na vysokých školách zejména humanitních směrů, kde je obvyklé, že se vzdělávají (jako kdysi na Sorboně 60. let minulého století) radikální a k boji, v tomto případě digitálnímu boji, připravení studenti. Je to normální a dokonce by to tak mělo být. Vytrácí se však něco, co bývalo kontextuální analýzou. Dřív bylo běžné, že si přečtete celý článek a pochopíte, co tím chce autor říct a jednotlivé výroky hodnotíte v rámci celku. V současné době se uplatňuje jev, který začínají dobře znát profesoři po celé Evropě. Snad pod vlivem sms zpráv a televizních návěští (headlines) se vytrácí zejména u mladé generace vyrostlé na multitaskingu schopnost porozumět delšímu textu a na jeho místě se objevuje zkratka. Právě tato nepřesná zkratka pak putuje sociálními sítěmi (protože kdo má čas a chuť číst celý článek?) a stává se předmětem veřejného posuzování, aniž by byl brán do úvahy celý článek. strana 45
ORL 2016-5
Kouzla a úskalí současného dialogu
Může se však stát ještě horšího. Určitá skupina má počítač nastavený tak, že dostane návěští v tom okamžiku, kdy se článek nějaké osoby objeví na webu. Tento článek je pak rozeslán dalším členům skupiny, kteří na něj rozhořčeně reagují a tím vytvoří zdání masivního odporu, které pak jako argument postačí novináři významnějšího média, jež se pak pisatele snaží „odstřelit“. Eurosvazáctví Podstatné pro mne je, že výzkumné ústavy, ale i vysoké školy přestávají být pod tlakem okolního prostředí institucemi, kde se daří svobodnému dialogu. Mnohem příznivější je však situace na vysokých školách technického charakteru. Je to nejspíš tím, že technici potřebují mít informaci o reálném světě a třeba parní turbína nemůže fungovat podle ideologií, ale fyzikálních zákonů. Opakovaně se setkávám se situací, kdy se zejména lidé mladšího a středního věku stávají mluvčími názorů, které vypadají ušlechtile, demokraticky, moderně a evropsky, ale prosazují je se sníženou tolerancí a stylem, který nemá daleko k „eurosvazáctví“. Původně jsem si myslel, že třeba mají málo zkušeností, anebo že já sám už této době nerozumím, ale pozorováním a srovnáním se svazáky minulého režimu si už myslím, že v jejich
chování je kus profesní kalkulace. Ten, kdo se skloní před evropskými strukturami, má větší šanci si v nich vybudovat kariéru. Opět se jedná o sklánění se před mocí, jev, který tady byl vždycky, ale internet jej dokáže někdy eliminovat, ale jindy neúměrně zesílit. Jak si kazíme politiky Sami si tak vychováváme politiky, aby nic originálního či nového neříkali, protože to by mohlo být snadno použito proti nim. Nejsem voličem pana prezidenta M. Zemana, ale je to jeden z mála lidí v české vrcholové politice, který má na věc svůj názor a nebojí se jej říct tak, že zazní zeměmi Evropské unie. Někdy nerozumím míře nevole, kterou vyvolává – jakoby se část veřejnosti i médií předem rozhodla, že ať zastává jakékoliv stanovisko, tak je stejně nepřítel. Zhruba před rokem jsem na systematické úrovni začal pozorovat jev cíleného vyhledávání názorů, které je nutné napadnout. Ještě nedávno jsem svobodně mluvil, a pokud jsem řekl něco nevhodného či dokonce nehorázného, tak se někdo ozval. Ale pak jsem se začal setkávat se situací, kdy kritik pečlivě pátrá po výroku, který se dá napadnout. Myslím, že se opět jedná o širší problém predátorského chování, které známe např. z bankovních kruhů, anebo při šíření
počítačových virů. Dá se shrnout heslem: „napadnu tě, protože mně vadíš a já tě mohu napadnout“. V každé hodinové přednášce na skutečné téma naleznete nejméně pět dvouřádkových výroků, které se dají vytrhnout a znemožnit. Jeden starší politik mi řekl, že po dvaceti letech ve službě už nemá žaludek na to vidět, jak se cílená lež stává normální výbavou boje o moc. Ano, bylo to zde vždycky, ale lidé kteří se v mediálním prostoru pohybují od sametové revoluce, vnímají, že se něco změnilo. Hovořit s každým Nedávno mne požádal pan Tomio Okamura, zda bych něco neřekl na sjezdu jeho strany. Byl jsem nemocný a nemohl jsem přijít, takže jsem si nejspíš ušetřil trápení, jaké postihlo Václava Bělohradského po přednášce na sněmu hnutí ANO. Stěží bych pak někomu vysvětloval, že i Ježíš chodil mezi celníky a sv. Františkovi nedělalo potíže se stýkat třeba s tehdejším dost problematickým papežským dvorem. Ale nebylo by to správné přirovnání. Prostě je nutné, abychom spolu mluvili. Na internetu je dnes možné žít celé roky jenom v komunitě lidí, kteří mají podobné názory, protože si přeposílají články svých uznávaných guruů a skoro nikdy nesáhnou do sousedního tábora.
strana 46
ORL 2016-5
Kouzla a úskalí současného dialogu
S panem Okamurou a mnou se to má tak, že si vlastně ani nejsem jistý, jak se dnes jmenuje jeho strana. Za vynikající však považuji příběh tří bratrů Okamurů, z nichž každý se věnuje veřejné práci, ale každý úplně jinak. Osamu je uznávaný architekt, který rozumí environmentálnímu stavitelství i modernímu umění. Tomia znáte a pokud jej (podobně jako většina mých kamarádů) nemáte rádi, tak vězte, že je chytrý a vyvíjí se. Třetí bratr Haiato patří mezi laické františkány. Osud Čech mu leží na srdci a objevuje se v jeho modlitbách. Všichni jsou pozoruhodní, každý zvlášť a zejména pohromadě působí jako postavy z nějakého románu. Ale kdybych se veřejně objevil po boku pana Tomia, slyšel bych, že jsem se už definitivně zbláznil. Respektive slyšel jsem to stejně, podobně jako to schytal nejenom V. Bělohradský, ale i egyptolog M. Bárta za „babiše“. Byl jsem u několika podobných situací, takže vím, jak probíhaly. Řekl bych, že podle Talmudu, ve kterém se píše, že pokud učitel neodučí, neodevzdá své vědění, tak brány ráje zůstanou před ním uzavřeny. Představte si, že víte něco důležitého, co může společnosti pomoct (možná si část tohoto vědění nalháváte, ale to může ukázat až budoucnost) a někdo vás o tyto znalosti požádá. Třeba to nemyslí úplně
vážně a jenom potřebuje se blýsknout nějakou odbornou komisí nebo think tankem, ale to se také zpočátku neví. Činy každého člověka a politika zvlášť jsou vždy smísené, takže je možné se nadít nečekaného podrazu, ale i dobra. Řekl bych, že má cenu vstoupit do pralesa, i když to není bezpečné místo. Za této situace vám zbývá buď pohodlné mlčení s tím, že situace je nepřehledná, anebo určitá odvaha – protože akademické prostředí vám kontakt s politiky neodpustí – do tohoto rizika jít. Má dlouholetá zkušenost je taková, že v každé politické straně jsou pracovití lidé, kteří v rámci svých možností a stranické disciplíny usilují o pozitivní kroky. Kdybych byl mafián, tak by to platilo i naopak – v každé straně bych se podle zákona, že „podobné přitahuje podobné“ potkal s nějakým záludným manipulátorem nebo kmotrovským typem. Zejména mladé strany jsou nehomogenní směsicí lidí. Znám osobní osudy řady z nich. Typické je, že je kamarádi nebo příbuzní požádali o kandidátku na nevolitelném místě a to do strany, která je nikdy nepřitahovala a ono to vyšlo. Většina nových politiků se vlivem moci a peněz pokazí, ale také pár starších politiků nakonec zjistí, že by přeci jen chtěli něco pěkného udělat pro budoucnost národa. O těchto překvapivě častých pozitivních
okolnostech a drobné práci se ale ve zpravodajství málokdy něco dozvíme. Jedni z nejrozumnějších politiků bývají bývalí starostové, protože jsou realisté. To však pro velká města, kde kolem zastupitelů vzniká velká mocenská a finanční bublina, obvykle neplatí. Podstatné na této situaci je, že potřebujeme mluvit se všemi. Na vesnici je horší stav, když se chlapi ignorují, než když si v hospodě dají „po papuli“. K tomu, abych bez obav z nějaké diskreditace mohl mluvit s každým, koho mé, anebo Bártovy či Bělohradského, názory zajímají, je nutné otevřené prostředí, ve kterém nedochází k vytváření obrazu nepřítele. Přitom tento obraz často vytvářejí právě ti lidé, kteří si tak zakládají na demokratických principech. Budují demokratickou společnost, ale bez těch nehodných. A ti se pak radikalizují, anebo až se dostanou k moci, budou dělat ostatním naschvály či jinak zlobit. Svět ve společné péči nájemníků Pro mne osobně, ale také jak hovořím s lidmi a pozoruji okolní svět, se právě v této době situace mění. Zajímá nás svět a chceme mu porozumět, ale ve veřejném prostoru to je čím dál náročnější. Potřebujeme investovat svoji zvídavost a energii do poznávání, ne do ochranných štítů. Výsledkem jsou obnovené bytové
strana 47
ORL 2016-5
Kouzla a úskalí současného dialogu
semináře a různá neformální setkání, kde nikdo nic nenahrává a nedává na Facebook. Říká se, že nejdřív Evropě vládla etika povinnosti, která mužům velela jít do války, i kdyby přitom měli padnout. Snad někdy v 60. letech byla zaměněna za etiku zodpovědnosti a ta opět možná kolem roku 1990 za etiku individualismu, ve které se již hodně jedná o to, jak se vyhnout povinnostem i zodpovědnosti. Jedná o civilizační cyklus, který končí tím, že společnost je opět nucena zavést nějaké povinnosti jako je vojenský výcvik, starost o děti či o rodiče. Myslím si, že velká část současných konfliktů má generační základ, ve kterém se střetává starodávná péče o svět (protože jinak zdivočí) s touhou vyvázat se z jeho údržby a jít jen za vlastními cíli. Václav Cílek http://institut2080.cz/publikujeme/kouzla-uskali-soucasnehodialogu
Proč je masa moudřejší než elity Petr Robejšek Správné je demokratické Není to tak dávno, co jeden český publicista napsal: „Pokud se třeba 96
procent národa demokraticky rozhodne, že zakáže homosexualitu nebo vymýtí zrzky, pak je toto rozhodnutí nedemokratické, byť by se k němu dospělo většinovou volbou.“ Tvrzení, že to, co je „nesprávné“ je i nedemokratické slyšíme také v souvislosti s tím, že většina odmítá přijetí migrantů nebo další prohlubování evropské integrace. Krátce po referendu, ve kterém Holanďané odmítli asociační smlouvu s Ukrajinou, jsme mohli číst, že by bylo správné zakázat referenda, když se týkají otázek, kterým voliči nemohou rozumět. Politické a mediální elity se snaží vytvořit dojem, že v demokracii nejde o rozhodnutí většiny, nýbrž o hledání správných rozhodnutí a naznačují, že většina je příliš hloupá na to, aby správná řešení rozpoznala, natož sama našla. Zároveň zesměšňují „příliš jednoduchá“ řešení a vytvářejí dojem, že jedině to, co je složité je také kvalitní. Poznání je podle nich alchymie, jakési tajné umění, které ovládají pouze vyvolení experti a jenom oni sami rozhodují o tom, kdo je expert a co je správné. Elity tak chtějí lidu přístup k moci zavřít hned na dva západy. Tvrdí, že v demokracii nejde o většinová, ale o správná rozhodnutí a to co je správné většina vůbec nedokáže posoudit.
Tento přístup diskriminuje prostého člověka a především hodnotu praktického myšlení. Obojí je chybné. Kolik váží býk? O přesnosti většinových rozhodnutí svědčí zážitek předchůdce dnešních samolibých elit, který se jmenoval Francis Galton a žil v 19. století. Jeho pohrdání obyčejnými lidmi dokresluje následující citát: „Hloupost mnoha mužů a žen je tak velká, že je to neuvěřitelné. Jen tehdy, když je moc a kontrola v rukou několika málo, vybraných a geneticky výjimečných osobností, zůstane společnost zdravá a silná.“ Dnešní Galtonovi názoroví potomci by kvůli politické korektnosti škrtli zmínku o genetice, ale jinak by se jim toto tvrzení asi dost líbilo. V roce 1906 navštívil Galton jeden venkovský trh. K atrakcím patřila i soutěž o to, co nejpřesněji odhadnout váhu vystaveného býka. Lidé kupovali losy a psali na ně svůj odhad. Osm set lidí farmáři a laici, uvážliví a zbrklí, vzdělanci a prosťáčci; prostě jako v demokracii. Galton sesbíral losy, vypočetl, jak by tipovala masa, kdyby byla „jedna osoba“ a očekával naprosto zcestný odhad. Ale mýlil se on. Skutečná váha byla 1.198 liber a „hloupá masa“ tipovala 1.197 liber.
strana 48
ORL 2016-5
Proč je masa moudřejší než elity
V moderní psychologii byly prováděny obdobné experimenty. Kate H. Gordonová nechala 200 studentů opakovaně srovnat předměty podle váhy. Skupinové rozhodnutí bylo na 94 procent přesné. Pouze pět členů skupiny odhadovalo přesněji než celek, ale nebyli to nikdy ti samí. Skupina byla naproti tomu vždy ve špičkové formě. Většina tedy rozhoduje přesněji než jakkoliv excelentní menšina. V knize Jamese Surowieckiho „The Wisdom of Crowds“ najdeme celou řadu dalších příkladů. Přesné odhady nestačí, namítnete. Potřebujeme také rozhodnutí o účelných reakcích na měnící se okolí. Příklad Švýcarska nám ukazuje, že si s tím většina dokáže docela dobře poradit. Důkazy? Na vrcholu migrační krize Švýcaři ukázali, že obyčejní občané dokáží i v napjatých situacích rozhodovat rozvážně. Většina odmítla přísnější návrh zákona o vyhošťování cizinců a ponechala v platnosti mírnější verzi. Před pár lety si Švýcaři odmítli prodloužit dovolenou a pozdější vývoj potvrdil správnost rozhodnutí z roku 2001, totiž nevstoupit do EU. My nejsme Švýcaři, namítnete. Řekl bych spíše, že nám chybí švýcarská zkušenost a to také proto, že elity všude v Evropě odpírají obyčejným lidem právo
spolurozhodovat, aby nepřišly o svůj mocenský monopol. Jiné důvody pro jedinečnost přímé demokracie ve Švýcarsku mě nenapadají. Leda, že by byli Švýcaři uvážlivější a moudřejší díky alpskému vzduchu anebo skvělé čokoládě. Proč je masa moudřejší? Když v demokratické společnosti rozhoduje většina tak se jí myšlenkové úlety moc často nestávají. Proč? V mase se automaticky vybalancuje egoismus s idealismem, pragmatismus s vizionářstvím, naivita s cynismem a hloupost s přemoudřelostí. Toto zprůměrování vede k tomu, že zcela zcestná rozhodnutí nejsou tak pravděpodobná, jako když rozhoduje excelentní menšina nebo jedinec. Chyby elit při hledání řešení ukazují, že ti, kteří zaujímají špičkové pozice v politice, v mediích a v akademické sféře nejsou vždy nejlepší z nejlepších. Příkladů zná každý čtenář celou řadu. Důvodem pro chyby expertů je to, že v malých skupinách převládá sklon k lehkomyslnému rozhodování (risky shift) anebo konformita ze strachu blamovat se před kolegy menšinovým názorem (group think). Důkladně promyšlené hlouposti se vyskytují v hlavách mocných stejně často jak u obyčejných lidí. Ale když udělá chybu
prezident Bill Clinton tak to může mít (a třeba v případě zrušení Glass-Steagall-Act) také mělo, fatální důsledky. Svým rozhodnutím o tom, že investiční a obchodní banky mohou opět fungovat pod jednou firemní střechou se Clinton významně zasloužil o vypuknutí finanční krize v roce 2008. Hlavní důvod chybných rozhodnutí elit popsal již před mnoha lety Robert Michels. Podle jeho „zákona oligarchie“ mají špičky organizací sklon uskutečňovat vlastní cíle a často i pracovat proti těm, kterým mají sloužit. Michelsovy závěry platí i dnes. V evropských společnostech sice stále existují instituce a rituály demokratického vládnutí, ale ve skutečnosti je reprezentativní demokracie krok za krokem oslabována ve prospěch diktatury elit. Experti na všechno možné, skrytí za hradbou svého vědění, zákonů a často vykonstruované složitosti problémů vnucují společnosti „bezalternativní“ řešení a zbavují občany práva rozhodovat o svém osudu. Měřítkem pravdy je praxe Demokracie není nástroj na produkci „správných“ řešení. Elity to ostatně neumí také. Smysl a přednost demokracie je v tom, že je to metoda k hledání rozhodnutí podporovaných většinou společnosti. No a kde zůstala správnost?
strana 49
ORL 2016-5
Proč je masa moudřejší než elity
Řešení nejsou správná, protože je stvořil nějaký tituly opentlený expert. Jejich správnost se ukáže až podle toho jak fungují v praxi a ve srovnání s jinými řešeními. Cena myšlenek se určuje především podle jejich praktické použitelnosti a rychlosti s jakou přináší výsledky. Co nás to učí ohledně vládnutí? Pro většinová rozhodnutí hovoří hlavně toto: Jelikož předem jistě nevíme, které řešení se osvědčí tak je rozumné zvolit metodu, která plodí častěji správná řešení. Podle všeho je to rozhodování většiny. A přesto. Aby většina v demokratické volbě přijala vysloveně chybné rozhodnutí není tak pravděpodobné jako v případě elit, ale stát se to může. Společnosti jsou jako organizmy, které se přizpůsobují změnám okolí. Chybné chování společností je reálná možnost. Ale i pak bychom měli dát většinovému rozhodování přednost. Tato metoda je totiž odpovědí na základní dilema reprezentativní demokracie. Rozhoduje v ní menšina, která však prakticky nenese žádnou zodpovědnost, ale důsledky jejich rozhodnutí (od)nese celá společnost. Rada pro politiky Plošná implantace švýcarského modelu není ani realistická, ani účelná. Ale
pomohlo by, kdyby byl zásadně zvýšen podíl rozhodnutí, která mohou občané činit sami a také posíleny jejich možnosti korigovat osamělá rozhodnutí shora. Přímá demokracie má nespornou výhodu i pro politiky. Ubírá jim sice část moci, ale zbavuje je i části jejich odpovědnosti. Tak se sníží očekávání vůči politikům a uvolní se jim tak ruce. Akademické a mediální elity vlivu jsou v nejlepším případě experti na služební funkce při inspiraci společnosti hledající řešení. A politické strany mohou pomoci při moderaci procesu výběru řešení a při jejich uskutečňování. Avšak ani jedna ani druhá skupina nemá ani schopnosti ani legitimizaci pro hledání řešení ve jménu společnosti. Řešení nejsou správná proto, že přicházejí od expertů a již vůbec proto, že přicházejí od mocných. Správnost řešení se prokáže až v praxi tj. v konkrétní situaci a ta je vždy "obývaná" většinou společnosti. Proto musí většina společnosti rozhodovat o tom, co potřebuje. V zájmu každé vlády by mělo být nehledat pouze kompromis mezi politickými stranami a lobbisty, nýbrž minimálně stejně silně zvažovat řešení, kterým dává přednost většinová společnost. V názoru většiny se totiž rozplyne fanatismus aktivistů dobra, intriky renegátů a zaslepenost čísly posedlých technokratů.
Rozhodnutí většiny přiblíží výsledek realitě a tím i pravdě. A proto ještě jednou. Většiny nejenom produkují lepší rozhodnutí než elity, ale hlavní je, že ony „platí muziku“. V poslední době se ukazuje, že se svými vládci pomalu ztrácí trpělivost. Politici by tudíž měli brát vážně zřetelné posilování protestních stran všude v Evropě. U nich se totiž voliči dovolávají sluchu, který jim etablované strany neposkytují. A za nimi se již v obrysech tyčí „silný muž“. Má-li mít demokracie budoucnost tak nesmí zůstat vládou oligarchie, ale musí najít kompromis mezi neochotou elit sdílet moc a neochotou občanů doplácet na jejich chyby. (Rozšířený text, originál vyšel v časopise Reflex) http://institut2080.cz/publikujeme/proc-je-masa-moudrejsi-nezelity
Mimotělní zážitky Rozhovor s autorkou knihy „VIDEL SOM TO ZAJTRA“ – Julii Sellers Jelikož si náš on-line magazín klade za cíl přinášet informace i o věcech, o kterých se „běžně nemluví“, ať z důvodů nedůvěry, tak politické či společenské stigmatizace, jsme rádi za možnost informovat vás, čtenáře, o vydání velmi zajímavé knihy. Věříme, že strana 50
ORL 2016-5
Mimotělní zážitky
vám, našim čtenářům nebude činit problémy ani četba ve slovenském jazyce. Pro zájemce, kteří by upřednostnili angličtinu, je možné redakcí poskytnout kontakt na autorku, která jistě ráda ukázky v angličtině poskytne. Autorka o sobě a o knize uvádí: Kniha je skutočný príbeh muža, Michaela, Američana z Washingtonu D.C. a zároveň otca mojich 2 detí, s ktorým žijem viac ako 20 rokov a ktorý sa od ostatných odlišuje tým, že žije mimo tela. Vychádza z tela a cestuje a to všetko pri plnom vedomí (teda nie v spánku, alebo v bdelom snení, ako je tomu u fenoménu, ktorý nazývame astrálne cestovanie). Mimo tela, priamo cez deň a pri úplnom vedomí, trávi celé hodiny, pričom v čase, kedy sa nachádza mimo tela dokáže zároveň fungovať aj v tele. Myslím, že na Slovensku a rovnako aj v ČR táto téma zatiaľ nie je v povedomí ľudí do takej
miery, ako by si to zasluhovala a možno pre niektorých je dokonca novinkou. ( v angličtine sa zážitky mimo tela nazývajú out of body experiences t.j. OBEs a sú rovnako populárne ako zážitky blízko smrti (tkz. near death experiences). V USA je to iné. Tam ľudia, ktorí majú mimotelové zážitky, majú vlastné stránky, schádzajú sa, píšu o tom knihy, a téma out of body experiences, ako aj near death experieneces sa vo vedeckých kruhoch berie ako samozrejmosť. Sama mám v týchto kruhoch kontakty, rozoberáme rôzne témy a desiatky vedcov ma záujem skúmať Michaelove mimotelové zážitky, o čom v knihe taktiež pojednávam. Čo sa týka mňa, spisovateľka síce nie som, no sama mávam mimotelové zážitky, nie však v takom rozsahu ako Michael. Kniha je písaná mojou rukou a je to vlastne svedectvo z prvej ruky o tom, čo to znamená nachádzať sa, existovať a fungovať mimo tela. Ja sama sa viac ako 20 rokov zaoberám kvantovou fyzikou, kvantovým entaglementom, voľnou energiou, skalárnou energiou, anomálnou kogníciou, aplikovanou prekogníciou, remote viewing, OBEs, NDEs, paranormálnymi javmi, psychotronikou, rezonančnou kavitáciou, ESP, bioenergetikou, kymatikou (cymatics), atď. Jak jste se zážitkům?
dostali
k
mimotělním
Bolo to už dávno, viac ako 20 rokov. Raz v noci ma zobudila bolesť v krížovej oblasti. K tejto bolesti sa pridal akýsi hlas v ušiach, ktorý bol podobný šumeniu. Ako som tak ležala na posteli, všimla som si vedľa mňa nejakú ruku, vlastne to bolo celé predlaktie, ale niečo na tom bolo čudné, pretože sa to všetko odohrávalo akoby v hmle. Až potom som si uvedomila, že ruka je moja a že ja sa vlastne nachádzam mimo tela a ruku nepozorujem očami, ako keď sa nachádzam normálne v tele, ale pozorujem ju niečím iným. Niečím, čo sa nachádza mimo môjho tela ale ja to zároveň súčasťou môjho bytia. Z vedľajšej izby som počula telku. Bolo to tak jasno ako keby som bola vedľa nej a nie mimo vo vedľajšej izbe. Hlasy z televízie však neboli jediné, čo som počula. Pridali sa k nim totiž hlasy ľudí vonku na ulici. Bol to presne taký istý pocit, ako keby som bola účastníčkou rozhovoru ja sama a ľudia, s ktorými som sa rozprávala boli hneď vedľa mňa. Potom nastal okamih, keď sa nehmotná časť môjho tela dostávala za hranice izby a vychádzala z okna von. Môj prvý mimotelový zážitok bol veľmi krátky. Hlavnou píčinou krátkosti bol strach opustiť byt cez okno. Vtedy som si uvedomila, že sa chcem vrátiť späť do tela a preto som sa zo všetkých vzoprela a povedala som si, že chcem späť. Zrazu som sa ocitla späť v tele. Keď ste mimo tela
strana 51
ORL 2016-5
Mimotělní zážitky
počujete všetko na veľké vzdialenosti, cítite pocity iných ľudí, vidíte v 360 stupňovom uhle, teda všetko vôkol vás, rozoznávate predmety podľa citu, nie podľa fyzického hmatu. Skrátka viete všetko precítiť a opísať na diaľku. Na čem se podle Vás mimotělní zážitek zakláda, co je jeho podstatou a existují různé druhy zážitku? Na čom konkrétne sa zakladá tento ojedinelý fenomén nie je ešte vedeckou komunitou presne vyskúmané. Sama si zadávam nasledujúce otázky: Existuje vôbec typický opis mimotelového zážitku? Ako sa dá definovať stav mimo tela? Patrí k nemu aj sen alebo astrálne cestovanie? Aký je rozdiel medzi mimotelovým zážitkom v bdelom spánku, v spánku, v ľahkom bezvedomí, alebo bezvedomí? Alebo dokonca v kóme? A mimotelové zážitky pri plnom vedomí? Čo všetko z hľadiska vedy k mimotelovým zážitkom patrí? Toto su otázky, na ktoré sa v súčasnosti snaží odpovedať americká vedecká komunita. Jednou z teórii je, že človek pri mimotelových zážitkoch z tela nevychádza, len sa rozširuje jeho vedomie. Vedomie akoby vystúpilo respektíve prekročilo hranice fyzickej schránky a rozlialo sa v priestore. Nehmotná časť tela, ktorú náboženstvá nazývajú dušou, je zhluk energie. Sú to vibračno-oscilačné vlny, ktoré majú
vysoké frekvencie a nízku hustotu. Nie sú ľudským okom viditeľné. Nepodliehajú gravitácii. Čo sa týka astrálneho cestovania, toto sa v americkej vedeckej komunite nezaraďuje k mimotelovým zážitkom. Je to cestovanie v spánku v astrálnej dimenzii. Ďaľší typ zážitkov podobných k mimotelovým sú zážitky blízko smrti tkz. near death experiences. Pri nich človek vlastne zomiera, je v kóme, prestane mu biť srdce, zlyhali mu orgány a on odchádza na druhú stranu, laicky povedané zomiera. Vtedy sa tiež dostane mimo tela, podobne ako v mimotelových zážitkoch pri plnom vedomí. Iba s tým rozdielom, že zomiera. Niekedy sa však takíto ľudia vrátia späť a potom rozprávajú o tom, čo videli mimo tela. Jak byste teda opsala zkušenosti svých vlastních mimotělních zážitků? V čem jsou podobné, nebo jsou pokaždé rozdílne? Jaké změny pozorujete na Vašem těle v rámci mimotělních zážitků, nebo děje se něco specifického a něco, co se pokaždé opakuje, když vycházíte z těla? Čo sa týka mojich mimotelových zážitkov, vždy keď som vychádzala z tela, počula som zvláštnu vibráciu. Podobala sa bzučaniu včiel. Či zvláštnemu duneniu. K vibráciám sa niekedy pridával zvláštny
pocit pálenia, akoby Vám niečo v blízkosti kostrčovej kosti horelo. A to do takej miery, že bolesť bola niekedy neznesiteľná. Cítila som, ako sa prúd energie zdvihol z krížovej časti chrbta a šíril sa pozdĺž miechy k hlave, odkiaľ potom vystrelil von z vrchnej časti hlavy. Vtedy som sa ocitla mimo tela. V iných prípadoch som pri vychádzaní z tela žiadnu bolesť v krížovej oblasti necítila. Ani som nepočula dunenie a bzučanie. Niekedy ma ovládol pocit vznášania sa. A potom som si zrazu uvedomila, že som mimo tela. Pri niektorých mimotelových zážitkoch som mala pocit, ako keby som sa nachádzala v tuneli, avšak svetlo na konci tunela som nevidela. Dokonca som nezachytila ani koniec toho tunela. Inokedy som sa do tela vrátila hneď potom, ako som z neho vyšla. Niečo akoby ma vtiahlo späť. Párkrát sa mi stalo, že som zacítila akoby strhnutie smerom dolu. Niečo podobné cítite, keď padáte z výšky. Skrátka jasne cítite, že padáte smerom dolu, ale svoj pád nikdy neukončíte, pretože namiesto na zemi sa ocitnete mimo tela. V ďalších prípadoch som mala pocit, ako by sa moje vedomie začalo postupne kĺzať z tela von. A to od hlavy, až smerom k nohám. Potom vykĺzlo cez chodidlá von. Pri mimotelových zážitkoch opúšťam telo cez chodidlá tvárou k zemi. Čiže, ako keby
strana 52
ORL 2016-5
Mimotělní zážitky
som ležala na bruchu a nejaká sila ma ťahala von. Pri mimotelových zážitkoch som pochopila, že tieto sa dajú navigovať. Keď som sa zľakla, že sa od tela príliš vzďaľujem, pomyslela som si, že sa chcem okamžite do tela vrátiť. Hneď sa to aj stalo. Niekedy sa však moje mimotelové zážitky ukončili spontánne. Nepamätám sa na prípad, kedy by sa moje mimotelové zážitky ukončili nejakým vonkajším narušením. Ukončili sa vždy tak, že som sa zrazu ocitla naspäť v tele. Je zaujímavé, že som sa nikdy nepristihla pri pozorovaní, ako sa do tela vraciam. Existuje však jeden fakt, ktorý vedia potvrdiť všetci tí, ktorí už nejaký mimotelový zážitok zažili. Ide o to, že tak ako ostatní aj ja som v rámci všetkých mojich mimotelových zážitkov pociťovala zvýšené zmyslové vnímanie. Videla som jasnejšie farby, počula som zreteľnejšie, ako v tele a dokonca aj to, čo sa odohrávalo za stenou. Mimo tela tiež intenzívnejšie cítite rôzne vône, ako aj rôzne chute, ktoré v rámci tela neexistujú. Vždy, keď som sa ocitla mimo tela, pochopila som, že moje telo je mimo mňa, mimo môjho vedomia, ale zároveň aj v ňom, nakoľko som mimo tela bola schopná vnímam tak ako v tele ibaže oveľa intenzívnejšie a dokonca som na seba naberala cit, pocity a myšlienky
iných ľudí. Skrátka máte zvýšenú citlivosť na emócie a myšlienky ľudí, ktorých mimo tela stretnete. Mimo tela funguje aj telepatické dorozumievanie. Všetky moje mimotelové zážitky sa začali v priestore, kde sa práve nachádzalo aj moje fyzické telo. Uvedomovala som si, že z tela vychádzam. Nie však vždy, nakoľlko inokedy som sa ocitla mimo tela hneď. Keď ste mimo tela, vidíte ho vo vašej blízkosti, pred tým ako sa pohnete ďalej. Vidíte ho z iného uhla na aký ste zvyknutý, keď sa na seba napríklad pozeráte v zrkadle. Mimo tela sa cítite oveľa ľahšie. Máte pocit, že ste rozliaty v priestore, nachádzate sa v miestnosti, aj mimo nej a to v jednom okamihu a v jednom okamihu to aj vnímate. A zároveň, ako som už spomenula, všetky zmyslové vnemy sú oveľa silnejšie, ako za normálnych okolností, keď sa nachádzate v tele. Keď sa dostanete mimo tela, okamžite sa chystáte cestovať niekam ďalej, nakoľko cítite, že sa pohybujete ako chcete a kam chcete a to všetko tak rýchlo, akoby ste leteli rýchlosťou svetla. Vlastne dalo by sa povedať, že si jasne uvedomujete to, že letíte. Inokedy pri vychádzaní z tela máte pocit, ako keby ste miestnosť, kde sa práve nachádzate, opúšťali nie smerom dopredu, ale dozadu. Čiže letíte otočený tvárou k svojmu telu. Zdá sa Vám, ako keby Vás nejaká odstredivá sila ťahala od tela
smerom dozadu. Moja kniha Videl som to zajtra rozpráva o mimotelových zážitkoch viac a do väčších podrobností. Som presvedčená o tom, že na Slovensku ako aj v ČR žije množstvo ľudí, ktorí mimotelové zážitky v určitej podobe zažívajú. Som tiež toho názoru, že v bývalom ČSSR existuje skupina ľudí, ktorá sa seriózne zaoberá duchovnými vedami. Patrí medzi nich aj docent Vasiľčuk, ktorý je expertom na jemnohmotné telá človeka a enioanatómiu. Po rozhovoru s autorkou knihy, paní Julií Sellers, vám přinášíme první z ukázek přímo z knihy “Videl som to zajtra” a věříme, že vás zápisy o mimotělních zkušenost zaujmou stejně, jako nás v redakci. Věříme, že vám, našim čtenářům nebude činit problémy ani četba ve slovenském jazyce.
Pamätám si, čo som robil predtým, ako som sa narodil Jedného večera v roku 1997, sme sa s Michaelom len tak nezáväzne rozprávali na rôzne témy. Bývali sme vtedy tesne vedľa ruského veľvyslanectva vo Washingtone. Často sme sledovali, čo sa deje za múrmi tejto opevnenej budovy. Náš byt sa totiž nachádzal na jednom z vyšších poschodí. „Pamätám si, keď som bol v matkinom tele. Ešte pred tým, ako som sa narodil“,
strana 53
ORL 2016-5
Mimotělní zážitky
zahlásil Michael. Ako keby mi oznámil, že práve došla minerálka. A treba ju dokúpiť. Vtedy som ešte netušila, že Michael máva mimotelové zážitky rôznych stupňov a kvalít od úplne útleho detstva. Že zažíva mimotelové a rôzne iné druhy nadprirodzených zážitkov. Vrátane pozorovania a vnímania na diaľku. Prinajmenšom odvtedy, odkedy sa mu vyvinula pamäť. Prežil niečo ako vedomý pôrod. Čo znamená, že si pamätá priebeh svojho vlastného narodenia. Vrátane celého vývoja v tele matky. Michael zažíva mimotelové zážitky už viac ako štyridsaťjeden rokov. Cestuje mimo tela nielen rozličnými kútmi planéty Zem. Ale aj planétami v rámci našej aj iných galaktických úrovní.
Keď človek žije mimo tela, keď komunikujete s oknami Počas viac ako dvadsať rokov prežitých v prítomnosti Michaela, som sa presne
naučila rozpoznať, kedy sa v tele nachádza, a kedy je mimo neho. Človek mimo tela vykazuje zaujímavé príznaky. Jedným z nich, je zhoršená orientácia v priestore. Ďalej problémy s udržaním rovnováhy. Súvisí s nimi vnútorne ucho. V tejto súvislosti už vedci zistili, že gravitáciu cítime a počujeme nielen prostredníctvom kostí a kostnej drene, ale aj vnútorným uchom. Konkrétne na vláskoch vnútorného ucha. Tieto jemné vlásky sú schopné zachytiť mechanické záchvevy gravitácie. Keď je človek mimo tela, jeho fyzické telo sa pohybuje dosť ťažkopádne. Takmer, ako keď má človek problém s udržaním rovnováhy, keď trocha viac vypil. Niekedy sú pohyby človeka mimo tela dosť komické. Pripomínajú pohyby robota. Človek mimo tela viditeľne stráca rovnováhu. Keď sa pohybuje, niekedy vykonáva rukami zvláštne gestá. Podobajú sa kruhom a polkruhom. Ako keby mu to malo dopomôcť k udržaniu rovnováhy. K orientácii v priestore. Keď je Michael mimo tela, nedokáže v ruke udržať pero správnym spôsobom. Nemôže písať. Jeho svaly sú ochabnuté. Časť Michaelovho energetického kvanta sa vtedy nachádza mimo tela. Je rozliata v priestore. Michaela diagnostikovali ako dieťa s problémovým písaním. V tej dobe ešte nikto ani len netušil, že jeho problémy s písaním, mu spôsobujú práve časté
mimotelové zážitky. Že časť Michaelovho vedomia je rozliata v priestore skoro po celý čas. Že jeho svalstvo, vrátane pohybových funkcií, funguje inak, ako svalstvo u bežných ľudí. Michael preto nedokáže v ruke udržať pero správnym spôsobom. A tak nedokáže normálne písať. Raz začal v škole rozprávať pred učiteľkou o tom, ako vybuchol raketoplán Challenger. Bolo to dávno predtým, než k tomu došlo. Nikto, ani učiteľka nechápal, o čom rozpráva. Raketoplán vybuchol až v roku 1986. Keď mal Michael už dvanásť rokov. Pred niekoľkými rokmi riešil prípad ženy, ktorej sa v živote nedarilo. Jednoducho sa jej lepila smola na päty vždy a všade. Michael jej vtedy povedal, že byt, v ktorom bývala, sa nachádza na historickom cintoríne. Vravel, pokiaľ nezmení byt, nezačne sa jej dariť. V tom paneláku vyskakovali ľudia z okien. Páchali samovraždy. Ich životy sprevádzali samé nešťastia. Deštruktívna energia z cintorína doteraz ovplyvňuje ich životy. Raz v minulosti zjedol Michael mäso z medveďa hnedého. Pravdepodobne uloveného nezákonne. Energia medveďa, s ktorou komunikuje doteraz, mu obrazne povedané nedá spávať. Aj napriek tomu, že táto udalosť sa stala pred šiestimi rokmi. Keď Michael vstúpi do miestnosti, kde sa práve varí, je schopný bez nazretia do strana 54
ORL 2016-5
Mimotělní zážitky
hrncov a panvíc povedať, čo sa pripravuje. Dokáže to ochutnať mimo tela. Vie tiež určiť hmotnosť energie na diaľku. Keď je mimo tela, rozpoznáva predmety v ich čistej forme. Vo forme energie, aj jej hmotnosti. Veľmi zaujímavé sú aj jeho schopnosti telepatickej komunikácie. Keď sa v nejakom priestore nachádzajú predmety vyrobené z kovu, hoci je z neho len časť predmetu, napríklad kovové rámy na oknách, je z neho schopný čerpať informácie akéhokoľvek druhu. Povedzme, opísať byt vrátane jeho nájomníkov bez toho, aby sa tam nachádzal. Stačí, aby sa rezonančne mimo tela napojil na kovové okenné rámy bytu. Z nich číta informácie o stave bytu, jeho obyvateľoch a o detailoch z ich životov. Ako aj zo životov ich rodinných príslušníkov, či priateľov. Michael tvrdí, že nemá rád miesta, kde sa nachádza veľa predmetov z umelej hmoty. Z miest preplnených umelými hmotami, nedokáže čerpať informácie. Dokáže ich niesť len hmota organickej podstaty. Drevo, kov, ľudia, rastliny, živočíchy, kamene, minerály, voda, vzduch, Slnko, či Mesiac.
Písmenká rozpoznávam iba cez tvar vzduchu vôkol mňa. Fyzické oči mi nefungujú Listujem v denníku a hľadám informácie o ďalších Michaelových zážitkoch. „Mimotelové zážitky mám od útleho detstva. Pamätám si, že som opúšťal telo už ako batoľa. Mimo tela sa dostávam často. Niekedy každý deň. Inokedy s menšími prestávkami. Niekedy na dlhšiu, inokedy zase na kratšiu dobu. Niekedy zostávam mimo tela celé dni. Niekedy opúšťam telo veľmi rýchlo a jednoducho. Dalo by sa povedať, na želanie. Inokedy zase proti svojej vôli. Jednoducho, som vytiahnutý z tela automaticky. Neočakávane. A vtiahnutý veľakrát do situácií, či procesov, ktoré vôbec nechcem vidieť. Môžu mať neželaný a stresujúci obsah. Prípadne obsah, ktorý ma vonkoncom nezaujíma. Intenzita mimotelových zážitkov ďalej závisí aj od počasia, ročného obdobia, dňa,
mesiaca, geografického miesta, časového obdobia, či konkrétneho roku. Niektoré roky totiž majú zvýšenú aktivitu solárnych búrok a intenzívnejšieho žiarenia. Mimotelové zážitky môže dokonca ovplyvniť aj konkrétna hodina, nálada, ľudia v okolitom prostredí, ich zmýšľanie, city, emócie. Aj vek a pohlavie. Aj to, či už prešli alebo neprešli prvým pohlavným stykom. Hlavne u žien. Energia vyžarovaná u žien, ktoré sú ešte panny, je úplne odlišná od tých, ktoré už nie sú. Niekedy mám problém vrátiť sa späť do tela. Niekedy sa vrátim do tela plynule. Bez problémov a automaticky. Zdá sa, že pri návrate do tela, existuje nejaký zvláštny mechanizmus. Nie je mi celkom jasný. Hoci som v tele, mám niekedy pocit, ako keby som sa do neho nevrátil úplne. Ako keby nejaké kvantum energie zostalo rozliate v priestore. Vtedy mávam časový sklz niekoľko minút. Je to akoby ste žili v ozvene, či v spomalenom alebo zrýchlenom filme. Je to podobný pocit, ako keď ste v jaskyni. Poviete niečo a stena vám to prostredníctvom ozveny zopakuje. Počujete tak dvakrát. Čosi podobné zažijete, keď si pustíte dva televízory vedľa seba. Pričom, jeden je najnovší model, teda HD prenos. Druhý je nejaký starší model, ktorý HD nepodporuje. Keď si pustíte naraz rovnaké programy, povedzme nejaký film, tak ho vidíte dvojmo, len s časovým strana 55
ORL 2016-5
Mimotělní zážitky
sklzom niekoľkých sekúnd. To, čo ste videli na staršom type televízneho prijímača, vidíte o niekoľko sekúnd na HD prijímači. Časový sklz, ktorý zažívam, aj keď som vo fyzickom tele, vzniká podľa mňa preto, že v tele sa nenachádzam úplne. Niekedy, keď sa vrátim do tela, nedarí sa mi nabehnúť na rovnaké fungovanie ako ostatní bežní ľudia. Keď ste mimo tela, dostávate sa do rozličných dimenzií. Nie sú však podľa môjho názoru vzdialené milióny kilometrov, či svetelných rokov. Ako to predpokladajú vedci. Vlastne sú na dosah ruky. V tom istom priestore ako my. Len v inom priestorovom záhybe, ohybe. Priestor je ako labyrint. Každý ohyb a záhyb má vlastný rytmus pulzovania. Naše vedomie ho vníma rozličnými spôsobmi. V závislosti od toho, na akej vibračno-oscilačnej frekvencii je nastavené. Nastavenie tejto frekvencie ovláda človek sám svojím vedomím. Aj keď väčšina z nás, si toho vôbec nie je vedomá. Naše hmotné telo nedokáže medzidimenzionálny priestor zmyslovo vnímať. Musí dosiahnuť určitú vibračnooscilačnú frekvenciu. Tá mu bránu do tohto priestoru otvorí. Človek musí emitovať vlny len určitej vlnovej dĺžky. Ak sa nachádzate v astrále, v dimenzii o jeden stupeň vyššie, než je tretia, tamojšie frekvencie nie sú až tak vysoké.
Návrat do tela je oveľa jednoduchší. Ťažšie to ide pri návrate z dimenzie oveľa vyššej. Čím vyššie postúpite, tým do väčšej hĺbky sa dostanete. Keďže výška vo fyzickom svete vlastne znamená hĺbku v nehmotnom. Tým ťažšie sa potom dostanete späť do tela. Niekedy, keď sa zobudím, ak vôbec vlastne spím a snívam, neviem, ktorý je rok. Keďže bežne prechádzam z prítomnosti do minulosti a do budúcnosti. Žijem v rôznych realitách. Niekedy mám problém určiť, ktorá z tých realít je vlastne skutočná. Čiže uskutočňujúca sa v hmote. Hmota neexistuje. Čo reálne existuje, sú len vlny. Sú vibračného a oscilačného, teda vibračno-oscilačného charakteru. Majú rôznu intenzitu, frekvenciu a teda vlnovú dĺžku. Hmota nie je nič iné, ako hologram vytvorený samotnými ľuďmi. Ich interakciami s okolím. Spôsobom, ako nazerajú, vnímajú a pozorujú svet okolo. Teda to, čo je pozorované. Nálada, city, emócie a myšlienky pozorovateľa menia, čo pozoruje. Často svoje mimotelové zážitky nedokážem kontrolovať. Aspoň si myslím, že to nedokážem. Nikdy som sa však o to, nejako špeciálne nepokúšal. Všimol som si, že sú aj dni, kedy mimotelové zážitky nemám. Naopak, niekedy ich mám absolútne šokujúce. Neznášam napríklad lietať v lietadle. Vo vysokých výškach sa
okamžite dostanem mimo tela. A to aj proti vlastnej vôli. Jednoducho v takýchto výškach nie je možné udržať sa v tele. Potom, ako sa počas letu dostanem mimo tela, väčšinou pozorujem žraloky a obrovské morské kosatky. Dosahujú dĺžku aj niekoľko desiatok metrov. Zaujímavé, že sa s niektorými rybami komunikovať dá, s inými nie. Žraloky patria k druhu rýb, s ktorými je komunikácia prakticky nemožná. V rámci mimotelových zážitkov ma však znepokojuje jedna vec. Ide konkrétne o to, že nie som adekvátne schopný opísať, čo mimo tela vidím a zažívam. Svoje mimotelové zážitky neviem dostatočne opísať. Ani o nich písať. Viem, že moje problémy s písaním, ktoré sa prejavili ešte v predškolskom veku, majú priamy súvis s mimotelovými zážitkami. Ide o to, že keď sa nachádzate mimo tela, vaše svaly sú oslabené a ruka nie je schopná udržať prstami pero. Teda ani písať. Dokázal by som toho toľko povedať. Ľudia však nevedia, ako so mnou komunikovať na úrovni mysle. Čiže telepaticky. Mohol by som ľudí učiť. Vysvetliť im rôzne nové vedecké teórie. Môj problém spočíva v tom, že slovami nedokážem vyjadriť informácie, ktoré som nadobudol. Všetky získané informácie dokážem vyjadriť iba základnými myšlienkami. Alebo opornými bodmi. Vnímam ich totiž v jednom celku. strana 56
ORL 2016-5
Mimotělní zážitky
Cez symboly, geometrické tvary, farby a žiarenie. Čo vnímam, sa niekedy nedá dostatočne vyjadriť rečou. Neexistujú na to žiadne použiteľné výrazy v bežnom jazyku. Jadro myšlienok, ktoré mám uložené v tele, nedokáže prostredníctvom mňa nikto prečítať. Tieto informácie nemám uložené v mozgu. Informácie, ktoré nasávam, sú uložené vo vnútri môjho tela. V mojom duchu. V mojom bytí. Mozog je úplne malý pán v porovnaní s ľudským vnútorným bytím. Mozog nie je riadiace centrum, ako sa domnievajú vedci. Keď sa nachádzam tu na Zemi, mám problémy s očami. Nečítam cez oči. Viem, že to znie bláznivo. Čítam však iba cez dotyky, pocity, city a cez myšlienky druhých ľudí. Vidím cez dotyk na diaľku. Cez chuť, vôňu a zvuky. Keď píšem na počítači, písmenká rozpoznávam len cez ich tvar a formu vzduchu, ktorý je v priestore. Keďže fyzické oči mi nefungujú. Mám ich akoby vypnuté. Človek je schopný vidieť a počuť aj cez myšlienky, hmat, čuch, chuť, tvar a formu priestoru. Väčšinu času trávim mimo tela. Zvykol som si. Nie je to už pre mňa žiadny problém. Keď sa vrátim späť do tela, niekedy narážam do stien. Moje pozemské oči sú pre mňa dosť veľkým problémom. Neviem, čo si s nimi počať. A
ako ich používať. Nefungujú. prakticky zbytočné”.
Sú
mi
Vidím, cítim, počujem, ochutnávam a dotýkam sa na diaľku Michael mimo tela nepotrebuje oči. Vidí cez dotyk, pach, vôňu, ale aj chuť a zvuk. Predmety rozpoznáva na diaľku. Na diaľku je schopný zistiť tvar predmetu. Či je niečo guľaté alebo hranaté, môže zistiť cez cit. Nepotrebuje hmat. Okrem toho vie na diaľku určiť teplotu predmetu. Či je teplý, horúci alebo studený. Na diaľku sa dá určiť aj chuť predmetu. Bez toho, aby si ho ochutnal. Alebo sa ho dotkol jazykom. Každý predmet možno na diaľku aj počuť. Každý vydáva svoj vlastný zvuk. Buď vo forme ultravibrácií, infravibrácií, alebo v bežnom zvukovom spektre.
potrebujete opísať nejaký predmet, ktorý sa nachádza na druhom konci sveta, stačí sa naň rezonančne naladiť. Okamžite sa stanete jeho súčasťou. Cítite jeho zloženie, skupenstvo, teplotu, farbu, veľkosť a ostatné charakteristiky. Akoby ste do neho vstúpili. A na chvíľu sa ním stali. Ste vlastne ním. Zároveň aj samým sebou. Vnímate oboje. Ste celok a zároveň aj jeho časti. Ste samým sebou ako samostatné indivíduum, ale ste aj ostatnými ľuďmi a predmetmi, ktoré vás obklopujú. A ste zároveň aj jeden nedeliteľný celok. Je to veľmi zvláštny pocit byť dvoma predmetmi naraz. Alebo v jednom momente sa nachádzať v dvoch rozličných ľudských telách.
Mimo tela dokáže určiť aj hustotu predmetu na diaľku. Tiež, či je mäkký alebo tvrdý. Nemusí sa ho dotýkať. Hustota úzko súvisí s váhou predmetu. Aj tú vie určiť na diaľku. Bez váh a dotykov. Bez toho, aby si ho poťažkal.
„Keď sa nachádzam mimo tela, orientujem sa iba na základe mimozmyslového vnímania. Orientujem sa cez dotyky na diaľku. Sú vlastne niečo ako pocity a city. Moje vedomie, teda energetické kvantum, je rozliate v priestore. Cez pocity zachytáva informácie o pozorovanom objekte či osobe na diaľku“, vysvetľuje Michael.
Mimo tela, v rozšírenom stupni vedomia, sa vlastne dotýka všetko všetkého. Keď sa človek nachádza mimo tela, dotýka sa všetkého bez dotyku. Na diaľku. Nie iba to. Mimo tela človek na diaľku vidí, počuje, ochutnáva, cíti a rozpoznáva všetko o predmete bez toho, aby ho mal pred sebou, pozoroval ho alebo sa ho dotýkal. Ak
Pokračuje: „Je to podobný princíp, ako zviera, ktoré v noci nevidí a predsa sa vie orientovať. Vibračno-oscilačná energia, ktorá je súčasťou môjho tela, ale zároveň je aj rozliata v širšom priestore, má schopnosť pokrývať moje videnie, cítenie, hmat, chuť, sluch a čuch. Fyzické oči, uši, nos, jazyk a kožu pri dosiahnutí určitého strana 57
ORL 2016-5
Mimotělní zážitky
vibračno-oscilačného pulzu vo vašom tele nemusíte používať. Rezonančne sa totiž napojíte na vyšší rytmus pulzovania. Ten vám odkryje svet mimozmyslového vnímania“. Mimo tela sa proste dokážete rezonančne napojiť na akýkoľvek proces, predmet, či osobu, ktorá vás zaujíma. Ak vás zaujíma, aký je to pocit byť určitým predmetom, zvieraťom, rastlinou, či človekom, stačí sa napojiť na rezonančný pulz ich morfogenetickej mriežky, teda poľa. Na ich vibračno-oscilačnú signatúru. Dostanete sa tak do tela osoby, alebo predmetu, ktorý vás zaujíma. Takto môžete prežiť a na vlastnej koži pocítiť napríklad aj pôrod nejakej ženy. Stačí, ak sa do procesu pôrodu napojíte na energetickej úrovni. Na úrovni čisto len vibračno-oscilačných frekvencií. Ste to schopný prežiť, precítiť a pochopiť mimo fyzického tela. Len na čisto energetickej úrovni. Čo prežívate, cítite presne tak, ako by sa to dialo vo vašom tele. Ako by sa to odohrávalo vám. Michael tento proces rozšírenia vedomia mimo tela a jeho následné napojenie sa, naladenie sa na predmet, osobu, či proces záujmu, využíva prakticky sústavne. Takto vie zažiť, ale hlavne precítiť, nálady, stavy, myšlienky a pocity iných ľudí. Na
tej najvyššej úrovni. Tak, ako keby ich prežíval on sám osobne.
Čas neexistuje - letanie Vesmírom bez rakety Na niektorých miestach oceánu sa nachádzajú budovy tvaru trojuholníka. Nie sú to však pyramídy. V oceáne existujú aj miesta, cez ktoré sa možno presunúť do inej dimenzie. Cez tieto miesta sa dá, jednoducho povedané, cestovať časom. Cestovanie dimenziami je teda cestovanie časom. Až na to, že čas neexistuje. Na tom, či idete v čase dopredu alebo dozadu, podľa Michaela nezáleží. Je to jedno a to isté. Keďže čas neexistuje, neexistuje ani žiadna komunikácia v čase. Čas, ako médium, proste nie je. Všetko sa totiž odohráva v jednom momente. Tu a teraz. Naraz a okamžite. Tak, ako neexistuje čas, neexistuje ani lokalita. Keď je Michael mimo tela, nachádza sa na nejakom vzdialenom mieste, ktoré je objektom jeho pozorovania. Toto miesto môže byť vzdialene tisíce, aj státisíce kilometrov. Zároveň sa nachádza aj vo svojom fyzickom tele. Môžete s ním aj komunikovať. Na toto vzdialené miesto sa však dostal okamžite. Ak teda vzdialenosti v priestore neexistujú a všetko sa odohráva na jednom mieste a v jednom čase, musí byť priestorové ako aj časové vnímanie len
vnímaním našich zmyslových orgánov v rámci tela. Keď sa nachádzame vo fyzickom tele, vnímame priestor ako niečo, čo je od seba oddelené veľkými vzdialenosťami. Priestor však nemusí byť vôbec obrovským. Ale iba niečo, čo je nejakým čudným spôsobom zrolované do jedného jediného bodu. Ten v sebe prechováva to, čo my ľudia na planéte Zem nazývame dimenzie. Všetko sa tak nachádza akoby na jednom mieste. Hore je dolu, dolu je hore. Tu je tam a tam je tu. Keď sa Michael nachádza mimo tela, dokáže byť na dvoch miestach naraz. Používam výraz mimo tela, keďže ide o ustálený termín vedeckej komunity. Hoci nevieme, či vôbec nejaká časť tela skutočne odchádza. A ak áno, do akej miery. Rozpráva so mnou vtedy na rozličné témy. Akoby sa nachádzal v tele. Komunikuje, ale iba obmedzene. Súčasne sa však nachádza mimo priestoru, v ktorom sa nachádzam ja. Pozoruje pritom niečo úplne iné. Čas nie je nikdy stály. Možno ho pretočiť dozadu. Posunúť dopredu. “Pre mňa je čas pohyblivý stále”, hovorí Michael. “Premiestňujem sa z minulosti do prítomnosti aj budúcnosti. Potom zase späť. Toto sa deje neustále. Nie iba v niektoré dni. Regulárne plynutie času, tak ako ho vnímajú ostatní ľudia v mojom okolí, pre mňa neexistuje”.
strana 58
ORL 2016-5
Mimotělní zážitky
Keď chlieb najskôr zjete, až potom kúpite Raz ma Michael požiadal, aby som mu kúpila špeciálny druh slovenského chleba. Má ho rád, keďže v USA taký nepredávajú. Samo o sebe by na tejto prosbe nebolo nič zaujímavé. Až na to, keby ten chlieb nebol zjedol v rámci mimotelového zážitku už týždeň pred tým, ako ma o jeho kúpu požiadal. Mimo tela ho teda zjedol skôr, ako som mu ho stihla kúpiť a priniesť. V reálnom živote však chlieb očakával až v tom týždni, v ktorom som ho kupovala a priniesla mu ho hmotne. Prežil teda budúcu udalosť mimo tela skôr, ako vôbec mohla nastať v prítomnosti. Michael je už na takýto spôsob prežívania situácií zvyknutý. Prežije dvakrát za sebou s rozličnými časovými odstupmi jednu a tú istú udalosť. Je to však, ako sám hovorí, extrémne náročné na psychiku. Niekedy môžu nastať situácie, kedy si nie je istý, či to, čo zažíva práve teraz, je prítomnosť. Alebo, či prežíva budúcnosť mimo tela. Zdá sa, že jeho telo tým, že zažíva vlastnú budúcnosť najskôr v rámci mimotelového zážitku, až potom hmotne, teda reálne, funguje v akomsi časovom sklze. Preskakuje tým časové horizonty z prítomnosti do budúcnosti či minulosti. A naopak, dokáže cestovať časom a v čase bez akejkoľvek námahy,
prípravy, meditácie, cielenej intencie, či špeciálneho tréningu. Inými slovami, veľa vecí, ktoré sa majú odohrať v budúcnosti, vidí spiatočne. Najskôr ich vidí, až potom sa odohrajú. Pre neho to však znamená, že ich prežije dvakrát. Udalosti k nemu prichádzajú akoby z budúcnosti. Budúcnosť teda ovplyvňuje prítomnosť. Niečo, čo sa ešte neodohralo v hmote, je už dávno pripravené v budúcnosti. Odohralo sa to v nehmote. Na vyššej, nehmotnej frekvenčnej úrovni, vyššej dimenzii, jemnejšej energetickej úrovni. Jednoducho, na úrovni kvantovej energie. Energia predchádza hmotu. Budúcnosť formuje prítomnosť. Dôsledok predchádza príčinu. http://www.phoenixonline.cz/temata/226-rozhovory/3255mimotelni-zazitky.html
Ketamin původcem mimotělních iluzí Pilotní průzkum uživatelů rekreačních substancí potvrzuje, že ketamin často přináší velmi zvláštní mimotělní zkušenost, při které se můžeme pozorovat z poněkud nečekaného nadhledu. Psychiatři si brousí zuby na zajímavý výzkum. Pozoruhodný ketamin přišel na svět v roce 1962, kdy ho vyvinula americká firma Parke-Davis v rámci projektu hledání
bezpečnější alternativy k anestetiku PCP, čili fencyklidinu, přezdívanému s černým humorem andělský prach. Ketamin se nejprve prosadil jako anestetikum při bojových operacích, kde se s ním lze setkat dodnes. Používá se i mimo bojiště, jako vcelku bezpečné anestetikum nebo také analgetikum první pomoci pro pacienty s devastujícím zraněním i mnoha jiných situacích. Zároveň je to oblíbené anestetikum i analgetikum ve veterinární medicíně. Často se nasazuje menším zvířatům, jako jsou kočky, psi, králíci nebo laboratorní krysy a také velkým zvířatům, například v roli klíčového anestetika koňské chirurgie. Ketamin je také dnes již klasický rekreační disociativní halucinogen, známý pod přezdívkami jako „K“, „Ket“ nebo „Vitamín K“. Farmakologicky ketamin účinkuje mimo jiné jako antagonista NMDA glutamátového receptoru, takže omezuje
strana 59
ORL 2016-5
Ketamin původcem mimotělních iluzí
jeho činnost a zasahuje tím do složitých her glutamátu, což ve svém důsledku způsobuje spoustu psychotropních efektů. Ve vysokých dávkách také obsazuje mí-opioidní a sigma-opioidní receptory. Počátky rekreačního využití ketaminu lze vystopovat minimálně do roku 1967, vzhledem k jeho intenzivním a náročným účinkům ho ale vyhledávají spíše zkušení psychonauti. Ketamin rozhodně není pro každého. Před rozpoutáním americké Války proti drogám se o působení ketaminu na lidskou psychiku dychtivě zajímali psychiatři a další odborníci a někteří v tom neoficiálně pokračovali i v době drogového temna.
od uživatelů ve věku 14 až 48 let, s jejichž pomocí mapovali užívání rekreačních drog, včetně doprovodných prožitků.
Časy se teď mění i pro ketamin. Kanadští badatelé Allan Cheyne z University of Waterloo a Todd Girard s Leanne Wilkins z Ryerson University se ve svém pilotním výzkumu, publikovaném v časopise Consciousness and Cognition (Vědomí a poznání), studovali vztah ketaminu a velmi zvláštních a dosud ne zcela pochopených mimotělních (out-of-body) zážitků. Vycházeli přitom z národních průzkumu užívání rekreačních drog mezi americkými a kanadskými studenty, z nichž 1,6 procenta zmínilo minimálně jedno užití ketaminu. Nejde tedy o výjimečně vzácnou zkušenost. Cheyne a spol. získali celkem 192 online odpovědí
Mimotělní zkušenost někdy zaznamenaly zhruba tři čtvrtiny respondentů. Ukázalo se, že marihuana, zvláště konzumovaná v jídle, LSD nebo případně extáze mimotělní zážitky vyvolávají, ale děje se to jen zřídka. Naopak užití ketaminu doprovázely mimotělní zkušenosti v 58 procentech případů. Reálné procento je asi ještě vyšší, protože někteří rekreační uživatelé možná zažili opuštění těla s ketaminem, aniž o tom věděli. Taneční pilulky se kupují bez příbalového letáčku a jejich skutečné složení je vždy tak trochu výhra (nebo prohra) v loterii. Pokud jde o konkrétní podobu mimotělních prožitků, 42 procent
respondentů vidělo své vlastní tělo zvnějšku, 60 procent dotazovaných uživatelů zaznamenalo rychlé pohyby mimo své tělo, směrem nahoru a dolů, létání nebo rotaci. 41 procent lidí mělo vjem vstávání, pohybu rukou či nohou nebo chození kolem místnosti. Dostatečně velká dávka ketaminu, cca 0,25 až 0,5 gramu, obvykle způsobí stav hluboké disociace, čili oddělení od těla a smyslů, přezdívaný K-hole. Ketamin ale pochopitelně není jedinou možností, jak vyvolat mimotělní stavy. Pokud jde o halucinogeny, podobné účinky mívá disociativní halucinogen salvinorin A z divotvorné šalvěje Salvia divinorum nebo třeba psychedelický halucinogen DMT (dimetyltryptamin). Mimotělní zážitky může způsobit i smyslová deprivace, magnetická či elektrická stimulace mozku nebo třeba hluboká meditace. Vzácně se můžeme dostat mimo tělo i neúmyslně, například při extrémní fyzické zátěži, při prožitku blízké smrti nebo i během spánku při velmi živém snění. Olaf Blanke z Swiss Federal Institute of Technology v Lausanne ale právě v ketaminu vidí nadějného kandidáta na výzkum, který by mohl přinést pochopení mechanismů mimotělních zážitků. Rekreační substance, která poskytuje velmi nevšední a často až dost zneklidňující zážitky by se tak mohla stát mocným strana 60
ORL 2016-5
Ketamin původcem mimotělních iluzí
nástrojem průzkumníků mozku a lovců duševních nemocí. Prameny: Wired Science 28.2. 2011, Consciousness and Cognition online 15.2. 2010, Wikipedia (Ketamine, Out-of-body experience)
2009 ………………….. – 1 178,2 mld. Kč 2010 ………………….. – 1 344,1 mld. Kč 2011 ………………….. – 1 499,4 mld. Kč 2013 ………………….. – 1 700,0 mld. Kč (odhad ČNB duben 2013)
http://www.osel.cz/5580-ketamin-puvodcem-mimotelnichiluzi.html
Výdaje za dluhovou službu
Hospodaření 25 let po převratu- 4x horší než světová válka
2006 …….. 31 mld. Kč
Toto je výsledek 20letého hospodaření našich národohospodářských ekonomických elit a expertů na transformaci socialismu v kapitalismus. Prodali grunt, peníze z prodeje jsou bůhví kde a nás zadlužili. To by žádný dobrý sedlák neudělal.
V žebříčku konkurenceschopnosti WEF propadlaČR za poslední 2 roky z 31. na 46.místo na světě! ČR, která je počtem obyvatelstva 48 x menší než celá EU, má 6 x více heren a kasin než zbytek EU dohromady! Zahraniční kapitál vlastní cca 80 % klíčových firem a je kontrolován ze 40 % z daňových rájů! 56 tun českého zlata bylo po roce 1989 vyměněno za dluhopisy. Německo má stav zlatých rezerv 3 396 tun, ČR pouhých 12 tun a dále “tak zvané zlaté žíly u obyvatelstva” . Hospodářské škody vzniklé na území ČSR PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE byly vyčísleny (v dnešních cenách) na 1 bilion 351 miliard Kč. Zmizelé národní jmění od r. 1989
Na to museli přijít Klausové, Kalouskové a jim podobní. Kdo kradl plnými hrstmi a byl souzen či odsouzen, byl následně amnestován a bez trestu zbaven odpovědnosti za své činy. Vývoj státního zadlužení 1989 + 280,0 mld. Kč 1993 ………………….. – 158,8 mld. Kč 2003 ………………….. – 493,2 mld. Kč 2007 ………………….. – 892,3 mld. Kč
2001 …….. 17 mld. Kč
2011 …….. 72 mld. Kč 2012 …….. 82 mld. Kč
představuje téměř 4 násobek hospodářské ztráty ČSR za druhé svět. války!!! Nejhorší je, že výše uvedené údaje jsou pravdivé a z veřejně dostupných zdrojů a národ ovcí nic…. Nikomu nevadí, že nebude na důchody, zdravotnictví, vzdělání, infrastrukturu…. Že po válce roky hromaděné bohatství především rukama dělníků, kteří jej tvořili je v kapsách zlodějů bez trestu… Nejspíše je pravdou, že každý národ má vládu, kterou si zaslouží… Jak pravila matka Tereza. Není problémem nasytit chudé, ale je problém nasytit ty bohaté… (Z redakční pošty) http://svobodnenoviny.eu/hospodareni-25-let-po-prevratu-4x-horsinez-svetova-valka/
strana 61