Objednat můžete na

Tajemství gobelínu Nadvláda démonu také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy: Rick Riordan – Percy Jackson – Zloděj blesku Rick Riordan – Percy Jackson – Moře nestvůr Roderick Gordon, Brian Williams – Ztracený svět v PODZEMÍ Roderick Gordon, Brian Williams – Hlouběji do PODZEMÍ Christopher Paolini – Eragon Henry H. Neff Tajemství gobelínu – Nadvláda démonů – e-kniha Copyright © Fragment, 2012 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Napsal a ilustroval Henry H. Neff

Rowanská

akademie

Henry H. Neff Tajemství gobelínu – Nadvláda démonů This translation published by arrangement with Random House Children’s Books, a division of Random House, Inc. (www.randomhouse.com.kids) ISBN 978-0-375-83898-9 (Random House) Text, map and illustrations copyright © 2009 by Henry H. Neff Jacket art copyright © 2009 by Cory Godbey Z anglického originálu The Tapestry, Book Three: The Fiend and The Forge přeložila Drahomíra Michnová. Grafická úprava obálky Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o., Zuzana Edlmannová Redigoval Štěpán Kovařík. Jazyková korektura Petr Lehečka Odpovědná redaktorka Helena Škodová Technická redaktorka Dana Sýkorová Vydalo Nakladatelství FRAGMENT, Radiová 1, Praha 10, jako svou 2128. publikaci, 1. vydání, 2011. Sazbu zhotovilo Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o. České vydání © Fragment, 2011 Translation © Drahomíra Michnová, 2011 Beletrie pro děti a mládež / Fantasy, sci-fi, horory / edice Tajemství gobelínu Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného svolení majitelů práv. E-mail: [email protected], www.fragment.cz ISBN tištěné verze 978-80-253-1226-1 (1. vydání, 2011)

Pro Danielle, můj život a mou lásku

Obsah

Měsíc má obličej . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Prázdná postel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Ježibabky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Deset hedvábných plachet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Pozlacený Gràvenmuir . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Brka a svitky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Karetní triky a tuleni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Zde jsou příšery . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Pocty a výsady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 Okno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 Ex post facto . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 Ježibabí zákon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208 Tam, kde se říčka úží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220 Rozloučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 Do modře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259 Hrůzy ve studni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 285 Princezna Mína a zlí skřítkové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 Nix a Valja . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325 Skeedle a Trol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 347 Blys . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 362 Rudá smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380 Velký červený drak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 398 Myrmidon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 413 Šepoty ve tmě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426 Kouzelník a vakoň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 443 Syn Elathana . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 464 Hrobka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 488 Valpuržina noc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 516

1. kapitola

Mesíc má oblicej

M

ax McDaniels se probudil. Nevzbudily ho však teplé paprsky slunce ani bečení jehňátek. Ze spánku ho vytrhlo tiché ťapkání malých nožiček – kradmé, ale nedočkavé. Sílilo a blížilo se k místu, kde ležel: v poli zrajícího obilí. Nehýbal se a čekal, až mu první příchozí vyskočil na hruď. Pak ho následoval druhý a třetí, ale Max se stále nehýbal. Až když se na něj s popuzeným píp vyšplhal už dvanáctý rušitel, pootevřel jedno oko a usmál se. Na břiše mu přešlapovalo dvanáct housátek. Ochmýřené hlavičky se nakláněly na všechny strany, očka se jim leskla jako mokré

10

Nadvláda démonu˚

kamínky. To nejodvážnější vykročilo před ostatní a klovlo ho tvrdým zobáčkem do hrudní kosti. Ostatní se dala strhnout jeho příkladem a Max se za chvilku se smíchem bránil útoku těch neposedných liliputánků. „Au!“ vykřikl a jen tak naoko je odháněl. „Kšáá! Vždyť už jsem vzhůru!“ Klování však neustávalo. „MAXI!“ zaječel pronikavý hlas. Opodál vzlétlo několik vran a  k  Maxovi se mezi klasy kolébavě prodírala baculatá bílá husa. Rozčileně se rozhlížela. „Tady jsi!“ zvolala. „Spíš jako dudek!“ „Ještě jsem žádného spícího dudka neviděl,“ zabručel Max. Sundal posledního klovajícího nezbedu na zem, a ten se hned i se svými sourozenci pustil do horlivého zobání. „Jako dudek! Duuudečeeek!“ zazpívala husa v odvážném pokusu o operní árii. „Bravo!“ ocenil Max její snahu a vstal. „Díky,“ uklonila se Hannah jako na jevišti. Pak se přikolébala blíž a mateřským pohledem si ho změřila od hlavy až k patě. „Maxi, tady je tolik práce a  ty bys měl vědět, že se nemáš povalovat v obilí a spát!“ „Vždyť už měsíc dřu od rána do noci,“ hájil se Max a doprovodil své tvrzení unaveným zívnutím. „Ale to jsou jen samé výmluvy,“ opáčila přísně Hannah. „Ukaž, sehni se trochu,“ poručila mu. Max se neodvážil neuposlechnout a poslušně se sklonil. Hannah mu zobákem očistila osiny z košile a přihladila mu spánkem rozcuchané vlasy. Pak vzdychla. „Ty bys měl vědět ze všech nejlíp, jak je zítřek důležitý…“ „Vždyť to vím,“ namítl Max. „A udělám, co se ode mě očekává.“ „Uděláš to teď,“ řekla husa důrazně. „A alou!“

Mesíc má oblicej

11

Husí matka jej popohnala silným křídlem a zapískala na svou drobotinu, což znamenalo, že je mrňousové mají husím pochodem následovat. Housátka poslechla bez jediné odmluvy a pěkně jedno za druhým pochodovala polem. Když došli na velkou louku v Rezervaci, Hannah rozčileně zamávala křídly. „Je to tady skoro všechno zase takové, jak bývalo, a  ohřívárna teď vypadá nádherně!“ Ukázala na ni křídlem. Dlouhá nízká budova se vyhřívala ve slunci, hned vedle jezírka. Trámy a fošny zářily novotou. Nebylo tu ani stopy po nedávném požáru, kdy z ní zbyla jen hromada ohořelých a zlomených prken a zčernalých kamenů podezdívky. „Mhm,“ udělal Max, ale v duchu si říkal, že i když Rowanskou akademii dokonale zrekonstruovali, nebude už nikdy „zase taková, jak bývala“. Uplynulo teprve půl roku ode dne, kdy se přes rozlehlý školní areál přehnala Astarothova armáda, vypálila zdejší les, srovnala všechny budovy se zemí a zmasakrovala zvířata, která byla na cestě do úkrytu ve skalních jeskyních za areálem. Ztráty na životech byly veliké. Nakonec se armádě neohroženě postavil Max a bojoval proti ní sám až do chvíle, kdy mu zbývalo jediné: vzdát se Thovtovy knihy a  vydat ji Démonovi, který po ní prahl. Bylo to bolestné rozhodnutí, ale Astaroth se pak zřejmě vrátil do svého světa a dostál svým slibům. Armáda příšer se na jeho pokyn stáhla a Rowan, byť do základu zničený, se mohl zase postupně postavit na nohy a zavládl v něm klid a mír. Tempo obnovy bylo v každém případě úžasné. S použitím kouzel i lidské síly znovu vypěstovali vše potřebné, z rozvalin opět postavili zdi, zasadili nový les a obnovili stáda. Rozlehlou Rezervaci nyní pokrývaly vlnící se lány obilí, stromy v sadech byly obtížené ovocem a šťavnaté pastviny s početnými pasoucími se stády ohraničovaly husté lesy na svazích, táhnoucí se až k horám. Max zhlubo-

12

Nadvláda démonu˚

ka vdechoval zářijový vzduch a zadíval se na žloutnoucí dub, do jehož koruny se uchýlila rodinka nějakých lesklých plachých ptáčků. Jeho myšlenky se netočily jen kolem toho, že Astaroth již znovu nezaútočil a stáhl se do ústraní, nezajímali ho jen ti bojácní ptáčkové. Došlo tu k řadě jiných změn. Od té doby, co se Astaroth zmocnil Knihy, svět jako by roztál – jako by si země oklepala sníh z těžkých bot a pohodlně se uvelebila u sálajícího krbu. „Začíná nová éra,“ utrousil. „To je svatá pravda,“ přitakala radostně Hannah a naháněla hejno housátek směrem k bráně do Rezervace. „A jak jsem už tehdy předpovídala, matka Příroda se o to postarala.“ „Taky to cítíš?“ zeptal se. Občas si říkal, jestli má pro tyhle věci nějaký zvláštní cit. Max McDaniels byl synem Sídy, skryté země, kde se mezi kopci pohybovali bohové a  příšery. Byl dítětem pozemské matky a irského boha, v jeho osobě se křehce pojilo smrtelné s nesmrtelným. V krvi mu proudily vzácné jiskry Staré magie, prapůvodní síly, díky níž mohl být silný a divoký jako bouře. Během obléhání Rowanu před ním ustoupily stovky nepřátel. „Samozřejmě to cítím,“ odpověděla Hannah a  hlava se jí při kaž­dém kroku pohupovala. „Jak všechno roste, jak je vzduch přímo nabitý kouzlem! Je to jako paprsek slunce, co mě hladí po zobáku. Jen úplný trouba by to nepoznal!“ „Myslíš, že za tím vším vězí Astaroth?“ zeptal se Max. „Kdoví?“ pokrčila husa rameny. „Ale vsadím se, že od té doby, co získal Knihu, pár věcí změnil. Ne že by mi to vadilo.“ „Takže si myslíš, že je to takhle lepší?“ zeptal se Max trochu zaraženě. Čekal, že Astaroth bude po svém vítězství dštít oheň a síru, a místo toho zažili klidné a hojné léto. Ten klid jej znepokojoval. „Vždyť je to vidět všude, kam oko pohlédne,“ soudila Hannah.

Mesíc má oblicej

13

Roztáhla křídla a  nastavila hruď podzimnímu slunci. Housata ji hned napodobila. „A nakonec, já udělala, co jsem měla: našla jsem tě, ty lenochu, a teď koukej mazat do Zámku! Dej se do sekání trávy nebo plej zahradu a já se zatím nechám trochu zkrášlit.“ „Cože?“ nechápal Max. „Dám si prostříhat peří, dopřeju si švédskou masáž zobáku a pedikúru,“ vysvětlila mu Hannah. „Zasloužím si to. A jak! Tak buď zlatíčko a dohlédni mi při práci na housata. Víš, jak jsou šťastná, když je máš na starost. A nezapomeň, že malá Žlutinka trpí na kašel, tak ať ji Kejhal moc neprohání. A  Milunka má zakázané bonbony, protože zlobí a…“ Maxovy myšlenky zase uletěly někam pryč, když Hannah pokračovala ve své litanii a  dávala mu podrobné instrukce ohledně svých neposedných a  naprosto nerozlišitelných dětiček. Ještě ho upozornila na to, že Milunka má nějaké kožní problémy, a pak se odkolébala. Cestou přátelsky pozdravila skupinku pracantů a tvářila se při tom tak blahosklonně, jako by to tady všechno bylo na ní. Když Maxovi zmizela z  dohledu, ucítil ostré zobnutí do lýtka. Housata se mu shlukla kolem nohou. Neústupně na něj hleděla. „Nechte ty svoje zobáky na pokoji,“ nakázal jim Max a vedl je k mechem porostlé zdi s masivními dřevěnými dveřmi, které oddělovaly Rezervaci od areálu Rowanské akademie. Procházeli listnatým loubím z propletených větví stromů a přivítala je úplná symfonie zvuků. Ťukání kladiv, skřípění pil, pokřikování a smích se snoubily v radostném pracovním hemžení. Když se vynořili ze zeleného tunelu do jasného světla, Max uviděl stovky studentů zabraných do práce. Přitloukali poslední prkna na ohradu pro koně, kde se už prohánělo a ržálo stádo palominů. Svěží vzduch byl prosycen vůní čerstvé barvy, podzimního listí a moře. Maxovi

14

Nadvláda démonu˚

řádně kručelo v břiše a pohrával si s myšlenkou, že se vkrade do kuchyně a najde si tam něco k snědku… Ale povinnost volala. Vedl housátka po cestičce, která se vinula kolem stájí a sadu, až došli k Zámku, hlavní budově Rowanu a Maxovu domovu. Max kráčel zahradou a zadíval se s hlubokým uspokojením na krásnou bránu do vestibulu. Ohořelé kameny se jim podařilo zachránit a dnes už byly vydrhnuté do původní čisté šedi, rozbitá okna byla zasklená a z četných komínů na příkré břidlicové střeše stoupal příjemný kouř. Nejradostnější pohled však byl na alej jeřábů, které zase lemovaly příjezdovou cestu. Během obléhání je Nepřítel vyrval i s kořeny a rozsekal na třísky. Přesto tu teď stály zas, zvedaly k nebi své koruny obsypané smetanovými květy, jako by se jich nikdy žádný vlkoun, skřet ani obr nedotkl. Ale dotýkala se jich ježibaba. Bellagrog Shropeová byla pořádný valibuk, koule o váze takových sta kil, která se vměstnala do šatů určených pro mnohem menší osobu. Pleť měla šedou a šaty hnědé; ta kombinace barev připomínala obrovskou nahnědlou řepu, kterou někdo vytrhl a nemoudře ji obdařil zuby. Ty zuby – lesklé trojúhelníkovité tesáky – teď něco zamyšleně žvýkaly a vyčnívaly při tom až přes ježibabin horní ret. Probírala se hromádkou nějakých papírů. Jedno housátko ustrašeně zapípalo. Ježibaba ustala v  papírování. Napřímila se a  hlasitě začichala kolem. Pomalu otočila hlavu a upřela na housátka pohled svých krví podlitých krokodýlích očí. „Ahoj zlatíčka,“ zabručela. Sehnula se a rozpřáhla paže. „Pojďte dát staré Bel pusinku!“ Housátka se semkla do jednoho chumlu a třásla se strachy. Ježibaba je k sobě znovu vábila, ale marně. Nakonec se narovnala a hlubokým hlasem se uchechtla. „Asi nejsem tak roztomilá jako jejich Matka husa!“

Mesíc má oblicej

15

„Jen se stydí, Bellagrog,“ zalhal Max, ale v duchu housátkům tleskal za jejich ostražitost. „Jistě, jistě,“ řekla Bellagrog a bezděčně se poškrábala na břiše. „Stejně na ně nemám čas. Je to na tobě. Já nevím co dřív, Maxi, a ty mě zdržuješ. Nestíhám, chlapečku, nestíhám…“ Max se odvážil pokročit vpřed, postavil se vedle ježibaby a díval se, jak rychle listuje papíry, že by se jí nevyrovnala ani zručná úřednice. „A protože tě mám ráda, dám ti teď na vybranou,“ prohlásila. „Žádná nádenická práce pro rowanského hrdinu.“ Zamrkala a chraplavě se uchechtla. „Nádhernická práce… to je ono! To se ti povedlo, Bel! Dost vtipné, to jo. Každopádně tě, Maxi, potřebujeme buď na kamenické práce u brány, nebo v archivu, kde bys rovnal knihy. Taky můžeš natírat lastury na oslavu. Tak co si vybereš?“ „A co Starý Tom?“ zeptal se Max a nakoukl do nekonečného seznamu zbývajících úkolů. „Nemohl bych jít pracovat tam?“ Max měl ty věžní hodiny moc rád a  během posledních měsíců se mu stýskalo po jejich zvuku. Budova, kde se nacházely učebny, byla během obléhání značně poškozena. Byla to vlastně Maxova vina, že starodávný zvon ve věži utržil velkou puklinu. To vědomí ho trápilo, a kdyby mohl, rád by se podílel na opravě té staré věže, která i před obléháním měla leccos za sebou. „Do oslavy je přístup na věž omezený,“ odpověděla Bellagrog nevrle. Max se otočil a podíval se na několik stovek metrů vzdálenou dominantu. Byla obehnána lešením a zároveň zahalena do bílé tkaniny jako nějaký obrovský zabalený dárek. „Co se tam děje?“ zeptal se Max. „Informace ohledně Starého Toma se mají poskytovat pouze několika zasvěceným,“ řekla ježibaba a  prohlížela si své pazoury.

16

Nadvláda démonu˚

„Ty mezi ně nepatříš a svým přístupem mě nutíš, abych litovala své velkorysé nabídky…“ Otočila list a Max v záhlaví uviděl slovo kanalizace. „Tak ty lastury,“ vyhrkl rychle. „Dobrá,“ řekla Bellagrog a tužkou připsala jeho jméno k ostatním. „Tak běž. Aspoň ti vytráví na zítřejší oslavu. Vím, že jsem…“ Bellagrog se usmála na housátka. Max si jí už nevšímal a odvedl své malé svěřence na velké travnaté prostranství obklopené květinovými záhony, které sloužilo jako rowanské hlavní nádvoří. Na jednom čtverci trávníku skupinky dětí natíraly lastury hadříkem namáčeným do nevábné žluté tekutiny ze sudů rozestavěných všude okolo. Některé lastury byly velké jako plážový míč, ale ty zvláštní prastaré druhy dosahovaly velikosti poštovního vozu. Žlutá břečka v sudech byl zahuštěný fosforový olej, a když se tato voskovitá, pronikavě páchnoucí hmota nanesla na lastury, začaly vydávat tlumené světlo jako nějaké obří světlušky. Jeho intenzitu zatím snižovalo denní světlo, ale i tak se nad trávníkem vznášela zlatá záře jako nad Eldorádem. Max prošel kolem skupinky smějících se dětí a vybral si lasturu velikosti malého člunu. Natíral ji skoro dvě hodiny. Byla to jednotvárná práce, ale uspokojovala ho. Vtíral olejovitou emulzi do hladkých i zprohýbaných ploch lastury, až nátěr vsákl do povrchu a  lastura začala vydávat fosforeskující zář. Housátka se při tom chovala docela vzorně, podle všeho je těšilo pozorovat svůj strašidelně pokřivený odraz na lastuře. Pak se ale Kejhalovi podařilo spadnout – doslova žbluňknout – do sudu s nátěrovou hmotou. Max ho musel drhnout a houserkovi se to nelíbilo. Najednou na ně padl stín. „Ale copak se to tady děje?“ vyprskl smíchy známý hlas. Max se otočil a uviděl doktora Rasmussena, bývalého ředitele frankfurtské Dílny, který byl zbaven funkce. Plešatý a vyzáblý vě-

Mesíc má oblicej

17

dec se na něj usmíval zpoza tenoučkých brýlí. Provázela ho skupinka asi deseti dospělých. „Dámy a pánové,“ obrátil se k nim ředitel, „dovolte, abych vám představil Maxe McDanielse. Tento mladík loni navštívil naši Dílnu, ale obávám se, že jste se s ním vzhledem k tehdejším okolnostem nestačili seznámit. Tak to teď napravme.“ Max zdvořile úklonou hlavy pozdravil každého z hostů, jak mu je doktor postupně představoval. Oni jeho pozdrav neopětovali, jen na něj s  chladnou zvědavostí civěli. Max tu nezdvořilost přešel a spíš se divil, že vidí členy Dílny v Rowanu, a ještě k tomu ve společnosti doktora Rasmussena. Až do loňského roku byl Jesper Rasmussen ředitelem Dílny, ale jeho kolegové ho na Astarothův rozkaz odvolali. Od toho dne se Rasmussen uchýlil do Rowanu a nabídl škole své odborné znalosti v oblasti techniky. Bohužel byl zároveň velice arogantní, takže o jeho rady stálo stále méně lidí. Momentálně to byl nejmrzutější zaměstnanec školy. „Kdy přijeli?“ zeptal se Max a díval se na hosty. „Dnes ráno,“ odpověděl doktor Rasmussen. „Přijeli, aby… něco napravili.“ „Týká se to vás, nebo nás?“ zeptal se Max, který si dobře uvědomoval, že Dílna tenkrát neudělala nic, aby zabránila Astarothovu útoku na Rowan a potažmo na celý svět. Pokud věděl, odpřísáhli vědci Astarothovi věrnost. Rasmussen tu sarkastickou otázku igno­ roval. „Ví Cooper, že jsou tady?“ zeptal se Max. „Ano, ano,“ zamumlal Rasmussen. „Všichni mají potřebné povolení ke vstupu. Ale díky, že se o to zajímáš.“ Škrobeně se na své kolegy usmál. „Kde bychom byli bez té roztomilé drzosti naší mládeže?“ Pár z nich se jeho rádoby vtipné poznámce chabě zasmálo.

18

Nadvláda démonu˚

Rasmussen na Maxe nevrle pohlédl a pokynul svým kolegům, aby jej následovali. Vykročili za ním, ale jeden z nich – hranatý muž, který očividně neměl smysl pro humor – se náhle zarazil. „Co znamená ta značka, Jespere?“ zeptal se a ukazoval na Maxovo zápěstí. Doktor Rasmussen se zamračil a zblízka si prohlížel karmínově červené tetování v podobě zdvižené ruky. „Hmmm,“ udělal doktor Rasmussen. „Agent Cooper má, myslím, taky takové.“ „Vůbec jste se o tom nezmínil,“ řekl ten muž a znělo to dotčeně. „O čem to mluví?“ zeptal se Max a ucukl rukou. Rasmussen neodpovídal, jen si ještě pozorně několik vteřin prohlížel tetování na Maxově zápěstí. Pak znovu pobídl své kolegy k odchodu. Skupinka se pohnula, až na toho muže, který si tetování všiml. Stál jako přikovaný a pomalu a beze studu si měřil Maxe od hlavy až k patě bledýma, vodnatýma očima. Jako by Max byl nějaká laboratorní krysa. „Tak si mě klidně vyfoťte!“ vyjel na něj Max. Muž zamrkal, jako by ho Max vytrhl z  nějakého rozjímání. Přistoupil k němu, opřel se dlaněmi o kolena a sklonil se tak blízko, že se jeho hubený, lhostejný obličej ocitl jen pár centimetrů před Maxovým. „A proč bych to dělal?“ zašeptal. „Vidím tě, kdykoliv se mi zachce.“ Muž se zase narovnal a podivně se usmál. Pak spěchal za ostatními a připojil se ke skupince. Max pocítil neurčitý nával hněvu, když se za nimi díval; opovrhoval Dílnou a jejími domýšlivými zaměstnanci. Přesto mu poznámka toho muže připadala zvláštní. Nikdy předtím ho neviděl a pravděpodobně se s ním už nikdy nesetká. Když nad tím tak hloubal, najednou mu došlo, že jsou to lidi

Mesíc má oblicej

19

zvenčí. Dílna sídlí v  Evropě. Ti lidé určitě vědí, jak to vypadá v různých evropských městech, budou vědět, co se venku děje. „Haló!“ zavolal Max a rozběhl se za nimi. Dohonil je až na širokém schodišti do Zámku. Rasmussen se snažil popohnat své lidi dovnitř, ale ti se zastavili a otočili se k Maxovi, který na ně udýchaně volal. „Co se děje ve světě?“ zajímal se. „Co je nového v Bostonu? Nebo v Berlíně? A co Paříž?“ Odpovědí mu bylo hrobové ticho. Rasmussen si odkašlal a pohlédl na svoje kolegy. Jakási žena s olivovou pletí a v šedém kostýmku jen zavrtěla hlavou a Rasmussen stiskl své už tak dost tenké rty. „Maxi, ve vlastním zájmu na Paříž zapomeň,“ pronesl tiše. „Ona zapomněla na tebe…“ Než se Max zmohl na další otázku, Rasmussen se otočil a skupinka dospělých vešla dovnitř. Max se za nimi díval, jak procházejí vestibulem a mizí v chodbě, která vedla k ředitelně paní Richterové. Max si povzdechl, přehodil si hadřík z  jedné ruky do druhé a zamířil zpátky k trávníku s lasturami. Cestou pozdravil nějaký starší pár. Když docházel ke své lastuře, všiml si, že u ní sedí nějaký muž a žena. „Říkali jsme si, jestli se vrátíš,“ řekl ten muž se smíchem. Nigel Bristow s manželkou si během jeho nepřítomnosti vzali na starost housata. Paní Bristowová konejšila vystrašené opeřence a blonďatý náborář na Maxe z legrace zahrozil prstem: „Pámbů ti pomoz, Maxi, kdyby se Hannah dozvěděla, žes tu její miláčky nechal bez dozoru!“ „Jejda!“ zabědoval Max a začervenal se. Spěchal ke košíku, kam manželé během jeho nepřítomnosti naskládali housata jako suché prádlo ze šňůry. Max housata rychle přepočítal a oddechl si. „Nezlobte se, Nigeli,“ řekl provinile. „Byl jsem pryč jen pár minut.“

20

Nadvláda démonu˚

„A to nejspíš stačilo, aby si tenhle neposeda dopřál fosforeskující přeliv.“ Muž ve středních letech vzdychl a vzal Kejhala do dlaní. „Ne, to se mu podařilo, už když jsem tu byl,“ vysvětloval Max. I když houserka co nejrychleji vydrhl, jeho pírka zářila dál a možná v nadcházejícím soumraku ještě víc. Nigel s manželkou se na sebe pobaveně podívali. „Jsou tu lidi z Dílny,“ poznamenal Max, aby změnil téma. „Přijeli navštívit Rasmussena. Proto jsem odešel – chtěl jsem vědět, co je nového ve světě.“ „Během následujících několika dní přijede spousta hostů, Maxi,“ řekl Nigel a zachmuřil se. „Myslel jsem, že to víš.“ „Neříkejte mi, že přijedou i čarodějnice,“ zaúpěl Max, ale Nigel zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. „Čarodějnice ne. Po tom všem, co se loni stalo, mají zakázáno vstoupit na naše pozemky. Copak s  tebou o  tom paní Richterová nemluvila? Vím, že chtěla.“ „Nikdo mi nic neřekl,“ odpověděl Max. „Podle Bellagrog se všechno týká jen několika zasvěcených a já mezi ně zřejmě nepatřím.“ Nigel se na Maxe zamyšleně podíval. Uložil Kejhala zpátky do košíku a obrátil se na svou ženu. „Emily, mohla bys prosím odnést ty mrňousky do Hannina hnízda? Potřebuju si s Maxem promluvit.“ Max musel Emily slíbit, že si vezme svetr a že k nim přijde na návštěvu. Pak se teprve zvedla, políbila manžela, vzala košík a se šustěním sukně odešla. Všichni okolo Maxe a Nigela začali sbírat své nářadí – pily, kladiva, rýče –, protože nádvořím vanula stále lákavější vůně z kuchyně. Max a Nigel vykročili proti skupinkám hladových dělníků vracejících se do Zámku, zamířili k lesíku nad Atlantikem, kterým se proháněl vítr. Když se k  němu přiblížili, Max zahlédl osamělou postavu klečící u podstavce mramorové sochy.

Mesíc má oblicej

21

Ta socha, stejně jako bezpočet dalších ozdobných předmětů a dokonce i budov, patřila k novinkám v rowanském areálu. Max si ji ještě neměl čas pořádně prohlédnout, předchozí měsíce byly opravdu nabité prací. Byla to socha vysokého muže s plnovousem na podstavci z  černé žuly. I přes vznešenost chladného mramoru a  akademického obleku měla postava divoký, neupravený vzhled. Vlasy i vousy byly rozcuchané a silné ruce jako by chtěly knihu, kterou třímaly, spíše roztrhat než ji chovat v bezpečí. Maxe napadlo, že ten muž vypadá jako Poseidon, byl obrovský a divoký jako moře. „Je to krásné, Greto,“ řekl Nigel. Zastavil se a prohlížel si velké dílo. Klečící žena se neotočila, nespouštěla pohled z bronzové plakety na podstavci. Podle námořnicky modrého šatu Max poznal, že je to mystička střední hodnosti. Ženiny ruce prozrazovaly její stáří, ale na bronzové plaketě nebylo nic. Byla prázdná. „To jsi ty, Nigeli?“ zaskřehotala. „Ano,“ odpověděl, „ale nenech se rušit.“ „Nesmysl,“ řekla stařena a dívala se do svých poznámek. „Už je skoro hotový…“ Mystička roztáhla prsty a naléhavým hlasem zašeptala kouzelná slova proměny. Bronz se začal krabatit a bublat, a než se poslední paprsky slunce skryly za obzor, objevila se v  silném kovu elegantní písmena. Když se Max naklonil blíž, uviděl v bronzu známé jméno:

ELIAS BRAM 1598–1649 Mystička se s heknutím pomalu postavila, vytáhla se na špičky a pohladila nohu sochy. Posbírala si věci a zdvořilým pokývnutím Nigela a Maxe pozdravila. Přešla k nim, aby své dílo mohla pře-

22

Nadvláda démonu˚

hlédnout celé najednou. Zničehonic se skřehotavě zasmála a bylo v tom radostné uspokojení z výsledku vlastní práce. „Pěkný divous, že jo?“ řekla a spiklenecky na ně mrkla. Popřála jim hezký večer a belhavě zamířila po jedné pěšině k Zámku. Pohupovala při tom lucernou jako nějaká mladice. Když žena odešla, Nigel se najednou na Maxe podíval s chlapecky uličnickým výrazem. „Kdo bude první nahoře?“ vykřikl a rozběhl se k soše. Snažil se vyšplhat na žulový podstavec. Max se do závodění nezapojil, jen se díval. Obdivoval Nigelovo odhodlání, ale byla to potupná podívaná. Několik ubohých výskoků, tlumených nadávek a namáhavých pohybů paží, které jej nakonec v  rozhodném momentu zradily. Nigel se nakonec pověsil na hranu podstavce a párkrát zakopal nohama jako umírající žába. „Chcete pomoct?“ zavolal Max. „Když jinak nedáš,“ zasípal Nigel. Max mu udělal stoličku a vysadil ho nahoru. Za chvilku už oba seděli na zadní straně sochy a zády se opírali o Bramův mramorový plášť. Nigel ztěžka oddechoval, vyndal kapesník a otřel si zpocené čelo. „Uf!“ vydechl a pozoroval klidnou hladinu moře. „Bylo to trochu náročnější, než jsem čekal, ale jsme nahoře a já byl první! Ty jsi možná mladý a plný sil, Maxi, ale co je ti to platné proti věku a zralé povaze?“ „Prosím vás,“ řekl Max a obrátil oči v sloup. „Ale Nigeli, smíme tu vůbec sedět? Greta přece tu sochu teprve dokončila!“ „To jsou mi řeči,“ odfrkl pohrdavě Nigel a  skládal kapesník. „Zklamal jsi mě, Maxi. Každý student by měl vědět, že sochy jsou od toho, aby se na ně lezlo! Když musíme strpět, aby na nás ty jejich staré a hrozné obličeje věčně zíraly, tak ať nám aspoň poskytnou stín a pohodlnou vyhlídku!“

Mesíc má oblicej

23

Max se zasmál. „Máme na ně načmárat svoje jméno?“ zeptal se. Otočil se a prohlížel si neposkvrněný mramor. „Dobrý nápad,“ uznal Nigel. „Ale zatím si tu raději jen tak posedíme.“ Max se zády opřel o chladný kámen a schoulil se, aby mu bylo tepleji. Vycházel měsíc. Byl skoro úplněk, bledé světlo ozářilo osamělého racka, který kroužil nad vzdouvající se hladinou oceánu. Nigel, jako by četl Maxovy myšlenky, zarecitoval svým příjemným tenorem: „Měsíc má tvář jak hodiny v síňce, svítí na zloděje v naší besídce, v ulicích, na loukách, přístavních hrázích, na ptáčky v hnízdech ukrytých v mlází.“ „To už jsem někde slyšel,“ vybavil si Max. „Ale nevzpomínám si kde.“ „Je to z jedné dětské říkanky od Roberta Louise Stevensona,“ řekl Nigel. „Mého oblíbence.“ „Matka mi je kdysi četla,“ řekl Max. „Aspoň si to myslím.“ Zapátral ve vzpomínkách na jejich starý dům v Chicagu a na tiché večery, kdy byl zavrtaný v peřinách. Ale zdálo se mu to tak hrozně dávno! „I já je budu číst spoustě dětí,“ poznamenal Nigel. „Jak to?“ podivil se Max. Nigel a Emily děti neměli. „Měním zaměstnání, Maxi,“ oznámil mu Nigel. „Bohužel už nebudu dál náborářem. Stanu se učitelem. Zatím to vypadá, že se tu uprchlíci usadí natrvalo, tak jsme se s Emily nabídli, že budeme učit ve školce.“ „Ale když budete učit ve školce,“ dumal Max nahlas, „kdo bude testovat potenciály?“

24

Nadvláda démonu˚

Nigel se usmál, ale v  očích měl stín smutku. „Nikdo, Maxi,“ odpověděl. „Nikdo nebude dělat nábor ani testovat potenciály. Ta doba je pryč. Prohráli jsme válku a musíme žít podle Astarothových pravidel.“ Max byl zmatený a mlčel. Jistěže věděl, že prohráli; kdo jiný by to měl vědět líp než on? Ale ještě nezvážil všechny důsledky prohry. Rowan zažil v posledním půl roce období nadšené rekonstrukce a Max předpokládal – očekával –, že zase proti Astarothovi udeří, až budou moct. „A jaká jsou to pravidla?“ zeptal se tiše. „Zatím znám jen ta, která se týkají mě,“ řekl Nigel. „Už žádné nábory, žádné odjíždění z Rowanu, dokud nedokončíme naše hranice a nedostaneme povolení. Proto je důležité, aby s tebou někdo promluvil než…“ Maxovi se zdálo, že je Nigel nervózní. Bubnoval si prsty o koleno a často pohlížel na hodinky. „Nedovedu si představit, čím jsi loni na jaře prošel,“ řekl nakonec. „Kluk ve tvých letech musel bojovat úplně sám. To díky tobě dostal Rowan vůbec šanci, aby zase vyrostl z  trosek. Dlužíme ti tolik, že ti to nedokážeme nikdy splatit.“ „Ale Nigeli!“ rozesmál se Max. „Už dost! Kam tím míříte?“ Nigel podrážděně zaplácl komára a zhluboka se nadechl. Pomalu a rozvážně pronesl: „Maxi, zítra sem dorazí delegace démonů…“ „Cože?“ vykřikl Max a narovnal se. „Nech mě domluvit,“ poprosil Nigel klidným hlasem, pod kterým se skrývala nervozita. „Právě kvůli tomu jsem s  tebou chtěl mluvit, Maxi. Víš, že tě mám rád jako vlastního syna. Ale máš hrozně výbušnou povahu a zítra pro nic takového nebude vhodná doba.“ Max se na Nigela rozzlobeně podíval. Ale chtěl se dozvědět víc, a tak se s námahou přinutil ke klidu.

Mesíc má oblicej

25

Nigel to ocenil uznalým přikývnutím a pokračoval. „Démoni přijedou zítra a povede je jeden z Astarothových důstojníků – jmenuje se Prusias. Jejich návštěva má být projevem dobré vůle…“ Max si nemohl odpustit pohrdavé uchechtnutí. „Projevem dobré vůle,“ opakoval Nigel a Maxovu reakci přešel bez komentáře. „Taky dohodnou další podmínky našeho soužití. Slíbili, že nás budou respektovat, a my jsme už učinili totéž. Rozumíš mi, Maxi? Takhle se sjednává mír.“ Nastalo ticho, seděli mlčky a naslouchali šplouchání vln dole na pláži. Max měl vztek – představa, že budou hostit démony, ho nesmírně odpuzovala –, ale zároveň byl zvědavý. Zítřek zřejmě přinese odpovědi na jeho mnohé otázky. Dumal nad tím a Nigel najednou něco tiše zamumlal. Max mu nerozuměl. „Cože?“ „Čekáme s Emily dítě,“ opakoval Nigel. Mluvil teď pomaleji, ale i tak jeho slova zněla překotně. „V březnu. Jsi jeden z prvních, komu to říkám.“ „Blahopřeju,“ řekl Max, protože ho v té chvíli nic jiného nenapadlo. Byla to nečekaná změna tématu. „Víš, člověku to změní náhled na život a jeho priority,“ řekl Nigel. „Jako každý rodič si pro ni přeju jen to nejlepší – aby měla možnost jít svou cestou a žila v těch nových poměrech šťastně.“ „Takže čekáte holčičku?“ zeptal se Max. „No, to ještě s určitostí nevíme,“ řekl s úsměvem Nigel. „Ale Emily už má jakési tušení. Dovedeš si představit, že v našem domě přibude děťátko? Něco tak nádherného! Emily je z toho celá pryč a já… No nevím, jestli jsem byl někdy tak šťastný.“ Nigelova slova na Maxe zapůsobila mnohem silněji než cokoli, co by mu bývala řekla paní Richterová. Uvědomil si, že si je předtím vyložil špatně; Nigel nemluvil jako zbabělec, který Maxe prosí

26

Nadvláda démonu˚

o trpnou odevzdanost. Šlo o ochranitelský instinkt budoucího otce malého děťátka. „Budu se chovat slušně,“ prohlásil Max se slavnostní vážností. „Díky,“ odpověděl Nigel a konečně si vydechl. Pohladil Maxe po ruce a  bezděčně pohlédl přes okraj podstavce. „Víš, vždycky jsem trochu nesnášel výšky…“ „Nigeli, vždyť jsme necelé dva metry vysoko.“ „To jo, ale je tu i ten sráz,“ namítl a nervózně mávl rukou k nedalekému lesíku. „Člověk může zakopnout a skulit se dolů. Tělo by se asi už ani nenašlo.“ Max si pomyslel, že by to dalo docela dost práce kutálet se těch šest metrů po plochém, pečlivě upraveném trávníku. Seskočil z podstavce, otočil se a natáhl ruku směrem k příteli. „Ne že byste to potřeboval,“ podotkl. „Ne, ovšemže ne,“ souhlasil Nigel. „Je to jen takový projev zdvořilosti.“ „Jak jste mohl projít testem fyzické zdatnosti?“ podivil se Max. „Nikdy nepodceňuj váhu dobře zvoleného úplatku.“ Když stál Nigel bezpečně nohama na zemi, obešli sochu a ještě jednou se zahleděli na Zámek. Všechna jeho okna vesele svítila, což byl obzvlášť pěkný pohled, když si vybavili doutnající hromadu suti, kterou byl jen před pár měsíci. „Tak,“ řekl Nigel. „Večeře čeká a  divil by ses, jaké má Emily v těchto dnech chutě. Kotletky a čokoláda, zmrzlina s hořčicí. Myslel bys, že čekáme nějakou ježibabu.“ „Běžte napřed,“ pobídl ho Max. „Já se chvilku zdržím.“ „Určitě?“ zeptal se Nigel. „Jídlo servíruje ‚Bezedná jáma‘!“ „Hned přijdu,“ ujistil ho Max. „Jen řekněte tátovi, ať mi něco schová!“ „Vyřídím,“ slíbil Nigel. „Jsem rád, že jsme si promluvili, Maxi.“

Mesíc má oblicej

27

Max přikývl a zamával mu na dobrou noc. Když Nigelovy kroky dozněly, Max si uvědomil, jaké je v areálu ticho, a začal silně vnímat zvuk příboje, vrzání stromů a šustění listí, které vítr proháněl po dlážděných cestičkách. Podíval se na Starého Toma, na jeho zahalené štíty, zdi a věž. Vzdychl, strčil si ruce do kapes a ještě jednou se obrátil k soše. Mramorové rysy Bramova obličeje byly ostré, bradu měl vzdorně vysunutou. Maxe napadlo, že zná jen ty nejproslulejší počiny jeho života: poslední potomek, který se obětoval při obléhání Solasu. Rowanští učitelé o Bramovi mluvili s tak nábožnou úctou, že jej Max ani nepovažoval za člověka z masa a kostí, ale spíš v něm viděl někoho, jehož blahovůle se mohla rovnat svatému Mikulášovi nebo pohádkovému dědečkovi. Ale ta socha před ním moc blahovolně nevypadala. Spíš nebezpečně. Max věděl, že jeho spolubydlící David Menlo považuje Brama za největšího čaroděje v dějinách lidstva. I když byla Bramova moc tak velká, nedokázal uniknout Astarothovi. Když padl Solas, Démon použil zbytek své energie k tomu, aby ho zahubil. Max pocítil k tomu přísně vyhlížejícímu muži nečekanou vlnu sympatií. Bouchl pěstí do podstavce a zvedl zrak k soše, tyčící se vysoko nad ním. „Vsadím se, že ty bys démona do svého domu nepozval,“ zašeptal. Oči sochy klidně zíraly vpřed a Max si vzdychl. Mramor pěkně zářil v měsíčním světle a Max se zhoupl na patách a zadíval se na oblohu. Měsíc už byl skoro v zenitu a zdálo se, že stojí přímo nad areálem a vysílá na něj a na jeho pozemské snažení své paprsky. „Ale ten měsíc má opravdu obličej!“

2. kapitola

Prázdná postel

M

ax se vrátil do Zámku až dlouho po půlnoci. Nebyl sám, když pomalu kráčel sadem: doprovázel ho lymril. Max přemýšlel o příjezdu démonů a jeho svěřenec běžel před ním a širokým čumákem čenichal v trávě, na kterou padla večerní rosa. Lymril se kolébavě pohyboval po rovném terénu a podobal se jezevci. Jeho silný zadek a velké drápy prozrazovaly, že je doma v lese nebo ve skalnatých úkrytech. I  když na rozdíl od mnoha dalších zdejších svěřenců neuměl mluvit, bylo to inteligentní stvoření, které komunikovalo prostřednictvím kňouravých zvuků, huňatého ocasu

Prázdná postel

29

a  měděně zbarvených ostnů. Měl je uspořádané v  řadě na zádech a sloužily nejen jako štít v případě ohrožení, ale i jako výmluvný indikátor jeho nálady. Momentálně je neměl uhlazené jako lesklý, k tělu přiléhající krunýř, ale byly vzdorně naježené a vztyčené. Max viděl, jak se blyští ve světle lampy, zatímco zvíře neklidně čenichalo kolem. „Sám jsi chtěl za mnou přijít, Nicku, tak nekňuč,“ pokáral ho Max. Nick zamňoukal a začal mohutnými drápy rozhrabávat záhon květin. „Přestaň!“ okřikl ho šeptem Max a  couvl před prškou hlíny a stonků. „Vždyť jsou čerstvě zasazené!“ Lymril neustal v  hrabání a  hlína a  rostlinky odletovaly na všechny strany. „Poslední!“ řekl Max, natáhl ruku a nabídl mu kovovou tyčinku. Nick okamžitě ustal v  darebném počínání, přihopkal blíž a jemně sebral pochoutku z Maxovy dlaně. Jeho vydří obličej dostal spokojenější výraz. Zvíře se pohodlně usadilo na zadní a vousky mu nadskakovaly, jak s chutí pořádalo oblíbený pamlsek. Bylo zajímavé sledovat lymrila při jídle. I když Nick s náhlou a nenasytnou dravostí lovil kdejakou havěť, minerály a slitiny, které vyžadoval jeho zvláštní metabolismus, pojídal daleko decentněji. Kovové předměty většinou polykal celé, nežvýkal je – dokonce ani předměty tak velké, jako byl starý a určitě drahý kovový vláček. Jak je zvládl spolknout a ještě k tomu je strávit, bylo pro Maxe záhadou. Ale nepochyboval, že se kov dostal do každého jeho zubu, drápu a ostnu. Tyto části lymrilova těla byly tvrdší než ocel a dospělé zvíře působilo opravdu hrozivě. Ale dary přírody byly hořkosladké. V průběhu staletí lymrily div nevyhubili učenci a alchymisté, kteří toužili odhalit, z čeho se skládá jejich tělo. Nick byl pravděpodobně poslední exemplář svého druhu, a tak byl Max přesvědčen, že jej má právo rozmazlovat.

30

Nadvláda démonu˚

Už dlouho pobývali rowanští svěřenci – tajemné bytosti svěřené do péče studentů – jen na půdě Rezervace, kterou směli opustit pouze při velmi zvláštních příležitostech. Od obléhání se však tato přísná pravidla trochu uvolnila. A proto nebylo nic neobvyklého, když jste v  zahradách Zámku narazili na spícího fauna nebo v knihovně na nevrlého mluvícího zajíce, který si pro sebe zabral několik stolů. Nickovy choutky – kromě přirozeného nutkání být tam, kde být neměl – zahrnovaly i Maxovu postel. Byla to pohodlná postel a lymril začal dávat přednost měkké matraci a přikrývce z prachového peří před svým stanovištěm v koruně stromu v Rezervaci. Když ho Max na postel vysadil, Nick si s oblibou dělal pod přikrývkami tunely, proplazil se až k nohám a tam u pelesti většinou usnul. Nick se teď už těšil do pelíšku a Max nakonec taky. Oba proklouzli vraty do Zámku, prošli setmělým vestibulem a vystoupali po točitém schodišti do patra s ložnicemi. Max odemkl dveře číslo 318 a vpustil Nicka dovnitř s přísným pokynem, aby byl zticha. Nemusel si však dělat starosti. David Menlo byl ještě vzhůru. Maxův spolubydlící seděl v nižším patře velké místnosti podobající se observatoři s kupolí a zpoza hromad knih, kádinek a dalších tajuplných udělátek mu vykukovalo jen temeno blonďaté hlavy. Max se podíval na skleněnou střechu stropu a všiml si, že teď mají výhled na noční oblohu jižní polokoule. Zářilo na ní souhvězdí Hydry, vzdálené a krásné za průzračným sklem. Zlaté paprsky spojovaly jednotlivé hvězdy souhvězdí, ty se postupně pomíchaly a pohasly, ale vzápětí se znovu rozsvítily, tentokrát v podobě souhvězdí Lva. Max observatoř s její tichou krásou miloval, ale věděl, že nebyla kouzlem vytvořena kvůli němu. Vlastně tu ani nebyl, když pokoj po obléhání znovu konfigurovali. Stalo se to jednoho dne v létě,

Prázdná postel

31

když na chodbě dělal nějaké tesařské práce. Náhodou nakoukl do pokoje, který byl donedávna jen hromadou ohořelých trosek, a uviděl uvnitř Davida pohodlně usazeného u krbu se svými oblíbenými termoskami kávy. Místnost vypadala přesně tak jako kdysi, od osmihranného stolu uprostřed přes leštěné šatníky až po nádherné knihovny. Max se na Davida nezlobil kvůli tomu, že nakonfiguroval pokoj sám; David využíval pokoj a jeho jednotlivé vlastnosti úplně jinak než on. Max se častokrát v noci probudil a viděl, že jeho spolubydlící stojí na stole a studuje pohybující se souhvězdí na skleněném stropě, jako by to byl nějaký rébus, šifra, která obsahuje velká a hrozivá tajemství. Když Max sešel do spodního patra, spatřil, že se David dnes nezabývá nebeskou bání, ale nějakou vroucí tekutinou v kádince. Vraštil obočí a cele se soustředil na směs, z níž stoupal tenký pramínek bílého kouře. Bez jediného mrknutí do ní přihodil několik lístků jakési červené rostliny, které měl uložené v  malé dřevěné krabičce. Z kádinky náhle vyšlehl jasný záblesk, až Max vyjekl a Nick uskočil zpátky na schody. Pak se z ní vyvalil sloup karmínového kouře. Rozlézal se po pokoji a naplnil místnost odporným puchem, až se Maxovi obracel žaludek. „Fuj!“ vykřikl Max, popadl atlas a začal kouř rozhánět. „Davide, co to provádíš?“ „Něco zkouším,“ odpověděl David nepřítomně a čmáral si něco do notesu. „Je pozdě. Myslel jsem, že spíš u táty.“ David vzhlédl a uviděl Nicka, který seděl nahoře na schodech a třel si čumák packou. Odložil pero a mávl rukou; rozptýlený kouř vytvořil jednolitý sloup, ten se stočil směrem do krbu a vylétl tudy pryč. Max vzal Nicka do náruče a přistoupil ke stolu, opatrně se vy-

32

Nadvláda démonu˚

hýbal četným rukopisům, svitkům a  zakázaným kouzelnickým knihám, které měl David ve zvyku si půjčovat. Posadil lymrila na kožené křeslo, potom se sklonil a zkoumal Davidovu směs. V kádince pěnila růžová tekutina, bublala a cákala po jejích stěnách. Na povrchu se tvořily malé zlaté bublinky a vypařovaly se se sykotem, který velice připomínal lidský vzdech. „Co to je?“ zeptal se Max a naklonil se ještě blíž. „Ale, takový můj projekt,“ odpověděl David. Zavíčkoval kádinku a sundal ji z plamene. Postavil ji vedle několika dalších s podobným obsahem – rozvířenou tekutinou, jejíž barevné odstíny přecházely od jasné červeně ve švestkově fialovou. „Takže je to tajemství!“ škádlil ho Max. „Jak chceš,“ vzdychl David. „Už mě unavuje pořád něco vysvětlovat. Paní Richterová, slečna Krakenová, slečna Boonová a další takzvaní mystici se mě celé dny pořád jenom vyptávají. Doufám, že ti nebude vadit, že jsem se uchýlil sem, abych měl od těch otázek pokoj, Maxi. Potřebuju klid.“ Max na přítele rychle pohlédl. David jej obvykle neodbýval. Ani teď to neřekl nijak ostře – byla to spíš unavená prosba o pochopení, ale zazněla v ní i jistá netrpělivost. „Neboj,“ ujistil ho Max. „Dokonce se tě ani nezeptám, co je tohle…“ Ukázal na malou hromádku červených kvítků, které ležely na zmačkaném hadříku. Nikdy takové neviděl – ani v areálu školy, ani v žádné knize. Měly sedm krvavě rudých okvětních lístků se zlatým žilkováním, které spirálovitě vyrůstaly z černého pestíku. Max natáhl ruku a chtěl se jednoho dotknout. David sebou trhl. „Nesahej na to!“ vykřikl, přiskočil k  němu a popadl květy. Z jeho těla sálal hrozný žár, jako byste otevřeli dvířka nějaké

Prázdná postel

33

pece. Ze stolu spadlo pár papírů, a  jak se snášely k  zemi, jejich okraje se stočily. Max se zarazil; připadal si jako přistižený při krádeži. Na okamžik na svého přítele jen užasle hleděl. David vypadal stejně polekaně a ztěžka se opíral o stůl. Vyhýbal se Maxovu pohledu. Ale za pár vteřin se vzpamatoval. Opatrně zase zabalil květy do hadříku a uložil vše do dřevěné krabičky. Zaklapl víko a odkašlal si. „Maxi, pracuju na různých věcech a  některé z  mých pokusů můžou být velice nebezpečné. Prosím tě, ničeho se nedotýkej, pokud ti to přímo neschválím.“ Max stál nad Davidem a zle se mračil. „Nejsem malé děcko, Davide. A nakonec tu taky bydlím.“ David posmutněl a vrhl na Maxe prosebný pohled. „Ne, ne, tak jsem to nemyslel,“ řekl mírně. „Ovšem že je to i tvůj pokoj – náš pokoj.“ Vyčerpaně se pustil do rovnání hromad ohořelých papírů, nákresů a knih. Rozhostilo se tísnivé ticho, dokud David nezasunul poslední list s poznámkami do otrhané knihy s názvem Hledání Lazara. „Promiň, Maxi,“ zamumlal. „Vím, že to znělo hloupě.“ „Nic se nestalo,“ řekl Max a snažil se na to zapomenout. Přiložil do krbu další poleno a sedl si k Nickovi do kožené lenošky. David uložil baňky a zkumavky do sametem vyloženého pouzdra a spolu s krabičkou květin je strčil do svého kouzelného batohu. Max hladil Nicka po ostnech a snažil se srovnat si myšlenky a otázky, které se mu honily hlavou. „Ách,“ ulevil si David, usadil se do protějšího křesla a hodil si nohy na pohovku. „Mám pro tebe nějaké vzkazy. Byly zastrčené pode dveřmi.“ Vyndal z kapsy pleteného kabátku zmuchlaný svitek papírů. „Od koho to je?“ zeptal se Max ostražitě.

34

Nadvláda démonu˚

„Hmm,“ udělal David a listoval složenými papíry. „Myslím, že od Julie, Julie, Julie… a ano, ještě jednou od Julie. Pokud ovšem Connor taky nezačal malovat ke svým vzkazům malá růžová srdíčka. Mám ti je přečíst?“ „Ne!“ David mu podal vzkazy a Max si je celý rudý přečetl. David se zubil a prohrábl oheň. „Tak copak má Julie na srdci?“ zeptal se. „Nic,“ odpověděl Max spěšně. „Vlastně, chce se s námi zítra sejít u snídaně.“ „Jistě, já jsem v jejích plánech určitě na prvním místě,“ poznamenal David. „Ale nebudu s vámi moct posnídat.“ „Co máš na práci?“ David neodpověděl, ale podíval se na několik kreseb na stole. Max viděl, že jde o různě propletené kruhy – složité nákresy, které sloužily k vyvolávání zlých duchů. Max už je Davida kdysi viděl používat a věděl, že tyhle věci jsou neuvěřitelně nebezpečné. „Davide, ty někoho vyvoláváš?“ David na něj upřel světle modré oči. „Nemusíš o mě mít strach, Maxi,“ odpověděl klidně. „Ale démoni jsou nebezpeční,“ varoval ho Max. David se na něj díval, jako by ho ta poznámka trochu pobavila. Vyhrnul si rukáv svetru a odhalil pahýl, který zbýval z jeho pravé ruky. O tu ruku Davida připravil Astaroth – ukousl mu ji –, aby ho při jejich prvním setkání potrestal. David si položil pahýl na opěradlo křesla, díval se na měkkou, svraštělou kůži na jeho konci a vzdychl. „Vím moc dobře, že démoni dokážou být nebezpeční. Ale také si náhodou myslím, že jsou velice špatně chápáni.“ „Aha,“ řekl Max a přendal si těžkého Nicka na druhou nohu.

Prázdná postel

35

„Takže to, že Connor byl loni v jejich moci a málem tě zabil, bylo taky jen velké nedorozumění.“ „Nebuď směšný,“ mávl David nad Maxovým sarkasmem rukou. Chci prostě říct, že představa démonů coby hrozných bubáků představuje poměrně moderní pochybený názor, který nás nikam nedovede.“ „Ale jednou jsi říkal, že i šotci jsou démoni a že…“ „Vím, co jsem říkal,“ přerušil ho David podrážděně. „Nechtěl jsem je démonizovat, ale varovat Connora, že i  šotek může mít schopnosti, na které by si měl dát pozor. Předpokládám, že si uvědomuješ, že samotný termín démonizovat ilustruje to, o co mi jde.“ „Což je?“ „Protože se od nás démoni liší, lidé mají tendenci klasifikovat je jako druh bytostí, které budou nenávidět, bát se jich, vyhýbat se jim, nebo je dokonce uctívat,“ vysvětloval David. Odkašlal si a pokračoval zvučným tónem římského řečníka. „Vynoří se z moře, jejich kůže bude z kovu a údy zvířecí a my si je budeme usmiřovat jako navrátivší se bohy…“ „Mají démoni opravdu kůži z kovu?“ zeptal se Max a naklonil se dopředu. „Ne,“ odvětil David s úsměvem. „Tak Aztékové popisovali Cortéze a dobyvatele, když dorazili do Tenochtitlánu. Aztékové pokládali jejich brnění za kůži, a protože nikdy neviděli koně, mylně je považovali za spodní část těla vojáků.“ Max zamrkal. „Davide, jak s tím vším souvisejí dobyvatelé?“ „Než si začneme projikovat všechny svoje strachy do představy démonů obývajících náš svět, Maxi, myslím, že bychom se jim měli snažit porozumět,“ řekl David, usadil se pohodlněji do křesla a upíjel kávu z termosky. „Objektivně porozumět – bez nějakých úzkoprsých předsudků a zaostalých názorů.“

36

Nadvláda démonu˚

Max začal argumentovat, ale David ho očividně ani neposlouchal. Kdykoliv se pohroužil do tichého zadumání, měl ve tváři výraz člověka mnohem staršího, než kterým ve skutečnosti byl. „Život je boj,“ zašeptal. „V našem případě je celkem jedno, jestli věříš, že jde o darwinistický boj o zdroje, nebo to má nějaký duchovní základ. Faktem je, že nad tímto světem převzal vládu nějaký jiný druh – inteligentní a velice mocný. A ty si můžeš vybrat, jestli je budeš považovat za nějaké ďábly, co se vynořili z jícnu pekelného nebo za nebeské poutníky anebo jen za další opakování kromaňonců, kteří se vyvinuli z neandrtálců.“ „Hodláš proti nim bojovat?“ zeptal se Max. David se na Maxe upřeně zadíval a z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst. Vstal z křesla, hodil si batoh přes rameno a pomalu se šoural nahoru. „Dobrou noc, Maxi,“ pronesl unaveně. „Nezapomeň, co jsi slíbil Nigelovi. Na zítřku hrozně moc záleží.“ Max zabručel: „Dobrou noc,“ a pak uslyšel známý zvuk zatahovaných závěsů kolem Davidovy postele. Zívl, vzal Nicka do náruče a s námahou odnesl to těžké zvíře do svého vlastního lože. Nick okamžitě usnul v nohách postele a hlasitě chrápal. Maxovi se už taky klížily oči, ale vtom mu bleskla hlavou Davidova poznámka: Nezapomeň, co jsi slíbil Nigelovi. Max se o tom slibu přece Davidovi vůbec nezmínil! Tiše zase vyklouzl z postele a přikradl se k mosaznému zábradlí. Zadíval se na protější stranu pokoje, kde se za závěsem skrývalo Davidovo lůžko. Zmocnilo se ho podezření, narůstalo a zase klesalo jako chladná hladina oceánu. Mžoural směrem k papírům s vyvolávacími nákresy, naškrábanými Davidovým pavoučím rukopisem. Max měl důkladnou zkušenost s tím, jak to vypadá, když někoho ovládne démon. Jeho nejlepší přítel Connor Lynch se do té situ-

Prázdná postel

37

ace loni dostal. I když věděl, že nějaký podřadný šotek sotva může ovládnout takového vzdělaného a  mocného kouzelníka, jako je David, zároveň taky věděl, že se jeho spolubydlící nějakými podřadnými šotky nezabývá. Jeho zajímali hlavně velice nebezpeční duchové – ty prastaré, nesmírně mocné bytosti, které mezi sebou vytvořily jakousi královskou říši. Astaroth byl jedním z nich. Prusias možná taky… Jsi člen Rudého oddílu, připomněl Max sám sobě. Slíbil jsi Cooperovi, že Davida ochráníš před jakýmkoliv nebezpečím. Je to tvoje odpovědnost, přísahal jsi… Max o tom přemýšlel a cítil, jak mu tváře hoří hanbou. Poškrábal se na tetování na zápěstí a pohlédl k Davidově posteli. Za závěsem spal jeden z  nejhodnějších a  nejmírumilovnějších lidí, které znal. Nebude ho chránit kvůli nějaké přísaze nebo slibu; bude mu pomáhat proto, že je to jeho přítel. Max se potichu pohyboval uličkou mezi nábytkem horního patra. Měl pocit, že je v místnosti zima, a jediným zvukem bylo tiché tikání Davidova budíku. Když se přiblížil k  závěsu, zastavil se a uvědomil si, jak mu divoce buší srdce. Několik trýznivých vteřin si představoval, že za závěsem neuvidí spícího Davida, ale že se na něj ze tmy zašklebí Astarothův bílý obličej. Úplně se mu z té představy zježily vlasy. Sebral odvahu a rozhrnul těžké závěsy. „Promiň, že tě budím, ale…“ Max se zarazil a zatajil dech. Ve tmě za závěsem nečíhal žádný démon, ale nebyl tam ani David. Postel byla prázdná, přikrývky na omak studené a v měsíčním světle bylo vidět, že v nich dnes nikdo ani nespal.

3. kapitola

Ježibabky

N

ásledujícího rána Max zíval nad miskou tuhnoucí ovesné kaše, ve které se tak dlouho ospale šťoural, až mu vystydla. Měl za sebou probdělou noc. Celé hodiny nezamhouřil oči a napínal uši, jestli neuslyší, že se David vrací. Nevrátil se. Když Max konečně na chvíli usnul, zdál se mu zase ten sen, který ho už roky pronásledoval. Když si ho teď nad snídaní znovu podrobně přehrával, uvědomil si, že se před ním cosi pohybuje. „Ty tady usínáš, úplně usíííííííínáš,“ ozval se ostýchavý hlas s australským přízvukem.

Ježibabky

39

„Co?“ vyhrkl a zamžoural na lžičku, která se mu houpala před očima jako kyvadlo nějakého hypnotizéra. „Fakt, Maxi,“ vzdychla Julie Tellerová a odložila lžičku. „Jsi jak živá mrtvola. Já tady pořád melu o  dnešním táboráku a  začátku školního roku a ty se nezmůžeš na víc než na jo?“ „Promiň,“ řekl a sáhl po konvici s kávou. „Dneska jsem skoro nespal.“ Julie obešla stůl a posadila se vedle něj na lavici. Úsměv prozářil její pihovatý opálený obličej. Pozorně se na Maxe zadívala jiskrnýma modrýma očima a vzala do dlaní jeho misku s kaší. Začalo se z ní zase kouřit a za pár vteřin byla kaše opět horká. „Tak,“ řekla a postavila misku před něj. „Teď je to zase k jídlu a ty mi můžeš říct, proč jsi nespal. Ráda bych věřila, že jsi nemohl usnout, protože jsi myslel na dívku svých snů, ale obávám se, že důvodem bylo něco jiného…“ Max uvažoval, jestli jí má říct o Davidových záhadných pokusech a o jeho podivném zmizení. Pak se rozhodl, že o tom nebude mluvit, protože potřeboval získat mnohem víc informací, než začne šířit nějaké fámy, a kdyby se svěřil Julii, rozšířilo by se to jako lavina. Nebyla to špatná holka, ale klepy ji zajímaly – od pikantností až po klípky z každodenního života – a často využívala své pozice rowanské fotografky, aby uspokojila vlastní zvědavost. Kdyby se dozvěděla, že David byl na nějaké tajné výpravě, určitě by zahájila pátrání, o co konkrétně šlo. „Však mě znáš,“ řekl. „Už se nemůžu dočkat, až začne škola.“ „To ti věřím,“ odpověděla. „Jo, vidíš, to mi připomnělo…“ Natáhla se přes stůl a vylovila z batohu dvě obálky. Byly to úřední obálky a Max pochopil, že je v nich rozvrh na nadcházející školní rok. „Vzala jsem rozvrh i pro tebe,“ řekla a podala mu jednu obálku. Už byla rozlepená. „Dostala jsem se do pokročilé skupiny, takže to

40

Nadvláda démonu˚

bude těžké, ale myslím, že ve středu a v pátek máme polední přestávku ve stejnou dobu a mohli bychom se vždycky sejít před Starým Tomem.“ Max se podíval na svůj rozvrh. Byl psán rukou – školní počítačová síť vzala zasvé při obléhání. Z hlediska technické vyspělosti byl teď Rowan na úrovni 19. století. „Hmmm,“ brumlal. „Chemie, aplikovaná matematika, kouzla a čáry, umění, literatura, dějiny říše, přístroje I. a… Co je k čertu tohle?“ „Na to se tě chci právě zeptat,“ řekla tiše. „Ještě jsem o tom nikdy neslyšela a trochu mě zajímá, proč tam figuruješ jako učitel.“ Max se pozorně zadíval na papír. Zrak mu utkvěl na jeho vlastním jméně vyvedeném pěkným tmavomodrým inkoustem: POKROČILÉ TECHNIKY SOUBOJE – ÚROVEŇ X UČEBNA 222 – PO/ST/PÁ 16:00–17:30 VYUČUJÍCÍ: MAX McDANIELS, RUDÝ ODDÍL „Nic o tom nevím,“ vydechl užasle. „No ale proděkanka ano,“ řekla Julie. „Chtěla jsem si změnit rozvrh, abych tam mohla chodit. Smála se a  oznámila mi, že se tam hrnou samí agenti. Pochopila jsem, že ani nemám šanci dostat se na pořadník.“ „To teda vůbec nechápu,“ vrtěl hlavou Max a rozhlédl se, jestli není v jídelně někdo z učitelů. O pár stolů dál uviděl slečnu Boonovou snídat s agentem Cooperem. Rychle se s Julií zvedli ze židlí a spěchali k nim kolem kamenných sloupů rušnou jídelnou plnou studentů a jejich příbuzných. Když se blížili, Max si všiml, že ti dva nejsou sami. Na stole seděl na zadních šedohnědý zajíc s brýlemi a něco jim vykládal. Slečna Boonová ho se zdvořilým výrazem

Ježibabky

41

pozorně poslouchala, ale agentovy modré oči měly nepřítomný výraz. „Spočítejte si to, vy naivko,“ vykřikl zajíc a nezapřel svůj skotský přízvuk. „Potřebujeme víc písařů. Dnes odpoledne by se mi jich hodilo aspoň sto! Všechny zajíce z Vysočiny jsem už zapojil – i ty nešiky –, ale přece dobře víte, že se ty naše pracky moc nehodí na…“ „Tweedy,“ přerušila ho slečna Boonová klidně, „víš, že tu situaci chápu, ale musím tvou žádost nejdřív projednat s ředitelkou.“ „Nesmysl!“ vykřikl Tweedy a rozčileně poskakoval. „A kdy se k ní asi tak našinec dostane? Já jí už poslal desítky – ne, stovky – žádostí, návrhů a dotazů a nikdy jsem nedostal žádnou odpověď!“ „To naprosto věřím,“ řekl Cooper a tvářil se vážně. „To myslíte ironicky, vy záhadná sfingo?“ vyjel na něj zajíc a  vztekle se zadíval do agentova bledého znetvořeného obličeje. „Nečekám, že byste to vy pochopil, ale myslel jsem si, že Hazel je vzdělaná a inteligentní žena…“ Max si na okamžik pomyslel, že se zajíc pro svou nevymáchanou tlamu dostane do vážných problémů. Ale jeho nevybíravý slovník vyvolal na Cooperově zjizvené tváři jen lehký pokřivený úsměv. Natáhl si přes zarudlé skvrny po nedávných popáleninách svou černou pletenou čapku, zvedl se od stolu a mrkl na slečnu Boonovou. „Já už musím,“ řekl klidně a udělal místo u stolu Maxovi a Julii, kteří se posadili vedle učitelky mystiky. „Tak zatím, Williame,“ rozloučila se s ním s povzdechem slečna Boonová. Tweedy zvedl packu a nadechl se k dalšímu pokračování svého proslovu. „Abych to dopověděl,“ pravil rychle a  zase začal rázovat sem a tam. „Podle mých výpočtů potřebujeme včetně mystiků přibližně pět set dalších dobrovolníků, kteří budou pracovat dvanáct hodin

42

Nadvláda démonu˚

denně, a možná – zdůrazňuju, že možná – zvládnou aspoň část té práce.“ „O jakou práci jde, Tweedy?“ zeptala se Julie. „No, není to nic důležitého,“ odsekl zajíc a naježil vousky. „Jde jen o to vytáhnout na světlo nahromaděné vědomosti nějakých pěti tisíciletí. Ale proč bychom si měli dělat hlavu z toho, že nějaký Proust a Hume a Aristoteles a Archimédes upadají v zapomnění? Jsem v šoku, že agenta Coopera víc zajímají nějaké pokleslé špionážní romány, nebo s jakým brakem to proboha vlastně tráví svůj volný čas.“ „Tweedy,“ obořila se na něj konečně slečna Boonová. „To by už snad stačilo, ne?“ „O čem to mluvíš?“ zeptal se Max. „O tomhle!“ zaječel zajíc a postrčil k nim tlustou knihu o hudbě. „Mluvím o tomhle, chlapče!“ Max se zadíval na jednu hustě popsanou stránku, která obsahovala i jakési tabulky. Podle všeho šlo o srovnávací analýzu strunných nástrojů a rozbor frekvencí, kterých jednotlivé nástroje dosahovaly. „Nechápu,“ řekl Max a podíval se na Julii. Ta jen pokrčila rameny. „Ten tisk, ten tisk!“ Křičel Tweedy a ukazoval na text packou. Max si uvědomil, že písmena na bílém papíře jsou bledě šedá, jakoby vybělená sluncem. Když se podíval pozorněji, zjistil, že některé pasáže jsou opravdu těžko čitelné. „Možná je to stará kniha,“ soudil Max. Snažil se rozvztekleného zajíce uklidnit. „Idioti!“ zaječel Tweedy. „Jsem obklopen idioty! Musím vám vysvětlit, mladíku, že tohle je moje vlastní práce. Ta kniha byla velmi pečlivě vytištěna a ještě před necelými dvěma týdny byla písmena krásně černá a čitelná! A teď den ze dne blednou!“

Ježibabky

43

„Nevylil jste na ni něco?“ zeptala se Julie chlácholivým tónem. „Všechny knihy takhle blednou!“ běsnil zajíc. „S výjimkou rukopisů se všechno jaksi ztrácí! Každý kousek papíru, který vyšel z tiskařského lisu, bledne tak, že písmena vypadají jako smáčená slzami! Když pomyslím na formule a notové zápisy a rovnice a kopie – ach! To by i zajíc brečel!“ Když se dostal k tomu, že by i svazky Shakespeara – milovaného a vzácného Shakespeara – mohly vyblednout do nerozluštitelných šmouh, začal lapat po dechu. Slečna Boonová pohladila třesoucího se tvora po srsti. „Zajistíme ti ty dobrovolníky,“ slíbila mu. „Seženu je nebo se zeptám Davida Menloa, jestli nezná nějaké kouzlo, aby se ty knihy daly rychle okopírovat. Hlavně je dobře, že ses kvůli nám všem naučil Shakespeara nazpaměť.“ Zajíc ji uznale pohladil malou pacičkou po ruce. „To je pravda,“ souhlasil. „Náš bard je v bezpečí. Díky, Hazel, věděl jsem, že se na vás můžu spolehnout.“ Přitiskl si knihu k  chlupaté hrudi a  seskočil ze stolu. Slečna Boo­nová se za ním dívala, její rozdílně zbarvené duhovky, modrá a  hnědá, jej provázely, dokud nepřehopkal jídelnu a  nezmizel na chodbě. Když začal zdolávat schody, slečna Boonová našpulila rty a mnula si spánky. „Někdy… někdy si přeju, aby všechno bylo zase jako dřív.“ Vzdychla a unaveně se podívala na Maxe a Julii, kteří drželi v ruce rozvrhy. „A co vy, co byste potřebovali?“ „Slečno, jste moje poradkyně,“ začal Max pomalu, „a já jsem ve svém rozvrhu našel něco divného. Jestli tomu dobře rozumím, mám vyučovat tenhle předmět.“ „Ach bože,“ zanaříkala a prohrábla si krátké hnědé vlasy. „Maxi, je to moje chyba. Měla jsem ti to dát už minulý týden. Ale mám tolik

44

Nadvláda démonu˚

práce s přípravami na ten dnešní večer, že mi to úplně vypadlo z hlavy. Moc se omlouvám. Jestli tě můžu uklidnit, není podle mě potřeba si k tomu něco připravovat – žádné osnovy nebo plán. Pochopila jsem to tak, že agenti se prostě chtějí naučit techniky, které sis osvojil na Sídě.“ Zalovila v tašce u nohou a vyndala několik papírů. Max je rozložil a přečetl si první stránky psané rukou. Byla to pracovní smlouva a platový výměr. Julie mu nahlédla přes rameno. „Max se stane členem pedagogického sboru?“ „Ano,“ potvrdila slečna Boonová. „Pokud tu nabídku přijme.“ „Copak se trojkař může stát učitelem?“ zeptal se nevěřícně Max. „Nebudeš učit fyziku, zlatíčko,“ řekla slečna Boonová jemně. „Proč mu budou platit zlatem?“ podivila se Julie a ukázala na poslední odstavec. „A jakou jinou měnu bys navrhovala?“ zeptala se slečna Boonová. „Dobytek? Pozemky? Pšenici? Sůl? Určitě víš, že v dávných dobách vojákům vypláceli jejich žold v podobě přídělu soli… Kdyby chtěl Max svůj plat v jiné formě, můžu o tom promluvit s paní ředitelkou.“ „A co prostě staré dobré dolary?“ zeptal se Max. „A kde bys jimi chtěl platit?“ zeptala se ostře slečna Boonová a čistila si brýle. „Hodnota papírových peněz je jen tak stálá jako země, která je vydává, Maxi. A pokud vím, Spojené státy nemají žádnou vládu. Na tvém místě bych brala zlato – starat se o stádo dobytka by mohla být pěkná dřina.“ „A co když nebudu chtít učit?“ zeptal se Max. Slečna Boonová pokrčila rameny. „Pak asi budeš chodit s ostatními spolužáky na tělocvik. Ten začíná každý den v šest ráno.“ Max rychle popadl pero, které leželo vedle šálku s čajem slečny Boonové. „Tak kam se mám podepsat?“

Ježibabky

45

„Dolů vpravo.“ „Je to zvláštní,“ řekl a pečlivě psal své jméno. „Po tom všem, co se stalo, se člověk diví, proč se vůbec otravujeme s nějakým vyučováním a školou.“ Slečně Boonové ztuhly rysy. Vzala Maxovi pero z ruky a důrazně jím ťukla o stůl. Pak se na něj zadívala tak přísně, až se narovnal, jako kdyby spolkl pravítko. Její slova zněla velice úsečně. „Otravujeme se vyučováním a školou, protože obojí znamená civilizaci, Maxi McDanielsi. Civilizaci. Nikdy na to nezapomínej. A teď mě omluvte, musím jít sehnat pět set dobrovolníků.“ „Tak si říkám, jestli bychom neměli dnešní táborák odložit,“ přemýšlela nahlas Julie. Slečna Boonová se v půli kroku zarazila a otočila se na podpatku. „Ne, Julie,“ prohlásila. „Je důležité, aby měli studenti možnost dnešní večer oslavit. Jsem si jistá, že to bude pěkné, ale budeš muset oželet Maxovu společnost. Všichni učitelé totiž musí po slavnostní večeři na poradu.“ „Ale to není fér,“ protestoval Max. „Vítám tě ve sboru, agente McDanielsi,“ řekla slečna Boonová. „Zjistíš, že být učitelem má spoustu výhod, ale záviděníhodný společenský život k nim nepatří. Hezký den.“ Julie a Max seděli několik minut mlčky a střídavě si pročítali další podrobnosti dopisu. Nějaká vážená rodina domovojů – obsedantních trpasličích tvorů – bude dohlížet na všechny platby, váhy a míry. Zabývali se takovými úkoly už po staletí a navzdory pověsti jejich vzdáleného bratrance, lehkomyslného raráška, byli domovojští účetní proslulí pečlivým spravováním fiskálních záležitostí. „Zapomněl jsem se zeptat na prázdniny,“ řekl Max ve snaze Julii rozveselit.

46

Nadvláda démonu˚

„Jediná dobrá věc na tom je,“ podotkla Julie a snažila se o úsměv, „že budeš mít dostatek prostředků. Ale raději bych si s tebou zatancovala. Víš, je mi jasné, že člověk na tu poradu nebo co to je, musí jít, ale slečna Boonová neřekla, jak dlouho tam ten dotyčný musí zůstat. Možná by mohl třeba tak v deset nenápadně zmizet a přijít si zatančit se svým miláčkem…“ „Určitě,“ souhlasil Max. „Správná odpověď,“ pochválila ho Julie. Teď už se usmívala doopravdy a poslala Maxovi vzdušný polibek na rozloučenou, protože musela za svými ranními povinnostmi. Max si vzal plátek dýňového chleba a zamyšleně jej žvýkal. Zamířil ke kuchyni. Včera neviděl svého otce a věděl, že tam Scott McDaniels bude – že bude něco krájet na kostky a plátky, marinovat, vařit, šťouchat a  péct, prostě připravovat dobroty na večerní hostinu. Šel a všímal si, jaký v opraveném Zámku nastal chaos. Jídelna se hemžila lidmi – kojícími matkami, prarodiči, studenty, učiteli, agenty, mystiky v  dlouhých hábitech, a  dokonce se občas objevil i faun. Max strčil do létacích dveří. Hned ucítil, že na něco narazily. Na něco malého, protože se vzápětí bez problémů otevřely. Nahlédl dovnitř a srdce se mu zastavilo, když uviděl, že na zemi leží na zádech nějaké rozpláclé batole v plenkách a bezmocně kope nožičkama. „Ach!“ vyhrkl Max a spěchal dítěti na pomoc. Když si klekl, zahlédl široká záda svého otce skloněného nad dřezem, kde loupal brambory. „Tati!“ vykřikl. „Pomoz mi – někomu jsem ublížil!“ „Nic jí není,“ řekl pan McDaniels klidně. Dokonce se ani neotočil. „Jen se podívej, jestli jí nespadla maska,“ dodal a sáhl po dalším bramboru. Maxe to nijak neuklidnilo a snažil se dítě postavit na nohy. To

Ježibabky

47

jej nečekaně silně popadlo za prst, a když ho Max zvedl, zjistil, že se dívá do rozzlobených černých korálkovitých očí. Byla to malá ježibabka. Nemohla vážit víc než pět kilo, ale Maxe zarazila její síla a verva, s jakou sebou mrskala. Mávala baculatýma ručkama a kopala nožkama se třemi prsty, jako by jela na kole. Černé vlásky měla vyčesané do culíčku na temeni hlavy a svázané růžovou stužkou. Trčely jí na tykvovité hlavě jako anténa. Max na ni upřeně hleděl a jí se začala malá očka zalévat slzami. Přestala kopat a bučivě se rozplakala, bezmocně si tahala za jakýsi náhubek z  hrubé kůže, který měla přivázaný přes pusu. „Chudáčku,“ zamumlal Max, vzal malou do náruče a chystal se jí stáhnout pevně přivázaný náhubek přes velkou bradu. Současně si uvědomil, že se ve vnitřních dveřích kuchyně objevil houf dalších ježibabek a sledují ho. Některé byly v plenkách, jiné měly místo plenek jen přišpendlený ručník. Dvě z nich byly úplně nahaté. Přibatolily se k Maxovi a ta, kterou držel v náručí, začala řvát ještě víc a zoufale si tahala za náhubek. Maxovi se zdálo, že se dusí. „Tati!“ řekl Max rozzlobeně. „Myslíš, že bys mi mohl pomoct?“ Pan McDaniels odložil nůž a otočil se právě v okamžiku, kdy Max strhl ježibabce náhubek. „Maxi!“ vykřikl. „Nedělej to!“ Bylo pozdě. Když Max stáhl náhubek, ježibabka náhle přestala křičet. Její křivá ústa se roztáhla do úsměvu a odhalila jediný ostrý zub, který trčel z horní dásně jako nějaký slonovinový otvírák na konzervy. Se zaječením, při němž tuhla krev v žilách, se vrhla na Maxe a ostatní se na něj sesypaly jako piraně. Max vrávoral po kuchyni a jen vzdáleně si uvědomoval otcovy výkřiky, supění ostatních ježibabek a řinkot tříštících se talířů. Je-

48

Nadvláda démonu˚

ho pozornost byla zaměřena hlavně na ostrý zub, kterým ta malá klovala na všechny strany v zoufalé touze po krvi. Když se mu zuřivě zakousla do krku, ostatní se mu pověsily na nohy jako pijavice a strkaly do něj, jako by se snažily porazit strom. Otec mu už běžel na pomoc, ale uklouzl na střepu talíře a ztěžka žuchl na zem. Vykřikl, protože několik ježibabek v tom okamžení nechalo Maxe být a vrhly se na něj jako termiti. „Oj!“ zaburácel v té nepopsatelné vřavě hromový hlas. Ježibabka přisátá k Maxovi ztuhla a ostatní se rozutekly do nejvzdálenějších koutů kuchyně. Rázné a  surové škubnutí odtrhlo malou bestii od chlapcova krku. Max nabral dech a viděl, že Bellagrog drží to stvoření nemilosrdně za culíček. Malá po obří ježibabě vztekle chňapala a  prskala, ale Bellagrog podle všeho měla větší starost o Scotta McDanielse. Držela si ježibabku nataženou rukou od těla a s hekáním postavila pana McDanielse na nohy. „Promiňte, drahoušku,“ omlouvala se a oprašovala z něj střepy. „Jsi celý, Maxi?“ „Jsem,“ odpověděl Max a  ostražitě se ohlížel po těch malých ďáblicích. „Dobrá, dobrá,“ huhlala Bellagrog. Otočila se na silném podpatku a obhlédla všechny schované ježibabky. Ta, kterou držela za vlasy, se už přestala zmítat a ochable jí visela v ruce s nerudným výrazem ve tváři. „Do řady!“ zařvala Bellagrog. Všechny poslušně vyběhly z koutů a seřadily se před kredencí. Sedm ježibabek utvořilo vzornou řadu podle velikosti a uprostřed nechaly volné místo, očividně vyhrazené pro to buclaté, nešťastné stvoření houpající se za vlasy v Bellagrogině ruce. Ježibaba si je teď zvedla do výšky očí. „Cos to provedla? Chtěla jsi kousat Maxe?“ zeptala se přísně. „Co teď řekneš?“

Ježibabky

49

Ježibabka se na Maxe po očku podívala. „Já už to neudělat,“ zamumlala chraptivě. „Stačí to jako omluva, Maxi?“ zeptala se Bellagrog a upřela na něj své lesklé krokodýlí oči. „Ovšem,“ odpověděl. „Už ji prosím vás pusťte, Bel.“ „Hned to bude,“ zabručela ježibaba. Bez jakýchkoliv cavyků ji odhodila někam za sebe. Max jen zatajil dech, zatímco malá obloukem letěla kuchyní a narazila do sloupce talířů na jedné vysoké polici. Všechno – police, talíře a ježibabka – se s třeskotem zřítilo na zem. „Bel!“ vykřikl Max, ale ježibaba jen mávla rukou a zastoupila mu svou obří postavou cestu, když chtěl běžet malé na pomoc. „Nepleť se do toho,“ zavrčela. „Pětka prostě musí vědět, jak se má chovat.“ Obličej té malé se vynořil z hromady střepů. Odhodila jeden talíř, povytáhla si plenu a s hrdým výrazem v drobném obličeji odpochodovala za ostatními do řady u kredence. Nevypadala vůbec zastrašeně, ale hlavně ani nebyla zraněná. „Čí jsou to děti?“ zeptal se Max a vydechl úlevou. „Moje!“ vykřikla Bellagrog pyšně. „Vysypala jsem je včera v noci, když jsem šla spát. Myslela jsem, že jsou to jenom nějaké půlnoční větry, ale mělo mě to napadnout. Narodily se mi ve spánku a  málem mě zničily, rošťačky! Skoro… Ale probudila jsem se a hned jsem jim dala školu, ne? Tak jsou tady! Devět malých ježibabek, takových nádherných!“ Max přejel pohledem řadu ošklivých, nerudně se tvářících dětiček, které na ně vzdorně hleděly s náhubky na ústech. „Říkala jsi devět, Bel?“ řekl nakonec. „Ať dělám, co dělám, já jich napočítal jen osm.“ „Osm nebo devět – není to jedno?“ Bellagrog pokrčila rameny

50

Nadvláda démonu˚

a poškrábala se na břiše. „Každopádně musejí nosit náhubky, než se naučí zvládat ty svoje štípačky.“ „Ach, neměl by to někdo uklidit?“ zeptal se pan McDaniels a chabě ukázal na hromady střepů. „Jste moc laskavý, že se nabízíte, ale nechte to na jejich tetičce.“ Bellagrog ohrnula nos. „To je Beina práce, zlato.“ V té chvíli vešla do přední části kuchyně její sestra. Bea Shropeová, láskyplně přezdívaná Mamča, pracovala v Rowanu už desítky let, ale její odpracované roky pro Bellagrog nic neznamenaly. I když Max neznal všechny složitosti ježibabí kultury, uhodl, že je založena na přísné hierarchii a že o postavení každé ježibaby jasně vypovídá vznešenost jejího jména. Bea se nemohla sestře rovnat objemem ani jménem, takže jí Bellagrog poroučela od té doby, co sem loni přišla. „Co je Beina práce?“ zeptala se Mamča a  váhavě, tázavě se usmála. Její malá červená očka se rozhlédla po kuchyni a nakonec jejich pohled utkvěl na hemžících se ježibabkách. „No ne!“ zalapala po dechu a div nevycouvala z místnosti. „Nevěděla jsem, že čekáš, Bel…“ „Já taky ne!“ zachechtala se ta větší. „Ale jsou tady a ty máš jako jejich teta jistou odpovědnost.“ „Je to tvoje starost, Bel!“ zaječela Mamča a vběhla do sousední místnosti. „Já mám práce dost!“ „Ježibabí zákon, Beo!“ zaburácela Bellagrog a  zkřížila paže, které vypadaly jako dvě velké šunkové kýty. Ozvalo se zaklení a zvuk odkopnuté stoličky. Mamča se objevila ve dveřích. Jako by se podvolila nějaké nevyslovené povinnosti, sklonila se k ježibabkám, které se k ní přibatolily a začaly se jí po sukních šplhat do náruče, až se všechny pohodlně usadily na kterémkoliv trochu vhodném výstupku či záhybu jejího těla. Mamče

Ježibabky

51

se postupně podlamovala kolena a klesala níž a níž, až už byla skoro u země a mohla se jen kolébat jako nějaký přejedený, krabu se podobající dravec. „No vidíš,“ řekla Bellagrog a pochvalně přikývla. „Bylo to tak těžké? Já musím mít ruce volné pro svou vlastní práci, ne?“ Maxova nálada klesala společně s Mamčinou přetíženou postavou. „A co, ehm, jejich otec?“ zeptal se. Bellagrog se po té otázce pustila do nezřízeného smíchu. I Mamča se přidala, musela se však opřít o stůl. Max zrudl jako pivoňka. „Copak?“ zeptal se. „Co je na tom k smíchu?“ Bellagrog si otřela slzu. „Bože, bože, Maxi! Takhle jsem se už dlouho nezasmála! Víš, žádný pan Shrope neexistuje, zlatíčko. Ježibaby jsou jenom ženy.“ „Ale,“ Max nakrčil nos, „jak jste teda…“ „Přišla k té havěti?“ dopověděla Bellagrog. „To je jedno z tajemství přírody. Když je potřeba ježibabek, tak jich z  tebe tak tucet vyskáče.“ „A ony… vyskáčou… a už umějí chodit a mluvit?“ zeptal se pan McDaniels. „No jistě!“ prohlásila Bellagrog hrdě. „A taky umějí vázat uzly! Než jsem se nadála, málem mě svázaly! Chachacha!“ „Mamčo, tys někdy taky měla nějaké ježibabky?“ zeptal se Max. Sotva to vyslovil, věděl, že udělal hroznou chybu. Mamča se zamračila a klesla pod tíhou svých neteřinek. „Ne,“ hlesla a vymotala si něčí zub z korálkového náhrdelníku. „Ještě ne.“ „Příroda to ví nejlíp,“ řekla Bellagrog rázně a  autoritativně. „Některé ježibaby se rozmnožují – některé ne.“

Ježibabky

53

„Kolik máte dětí, Bel?“ zeptal se pan McDaniels. „Těžko říct, těžko říct,“ odpověděla Bellagrog a mnula si bradu. „Možná tak kolem stovky, ale ony se vždycky rozutečou. Myslím, že nejsem mateřský typ. Páni, pojmenovala jsem tak nanejvýš dvě!“ „Ale tady té jste říkala Pětka,“ ozval se Maxův otec. „Všechny mají čísla,“ zabručela Mamča. „Mají čísla, dokud nezačnou dospívat. Pak dostanou pořádné jméno. Jinak mají smůlu.“ Podle Maxova názoru měly ježibaby smůlu od samého narození. Mít hladové sestřičky a  žravou matku nepovažoval za nějaké bezpečné zázemí pro ta tříprstá stvoření visící na Mamče. Divil se, jak se vůbec může ježibaba dožít dospělosti a získat řádné jméno. „Každopádně konec žvanění,“ utnula debatu Bellagrog a  popadla své desky se seznamem úkolů. „Předpokládám, že sis sem přišel pro další práci.“ „No,“ zakoktal Max, „ani ne. Potřebuju si něco důkladně promyslet…“ Bellagrog zvedla obočí a zahleděla se na něj s nevěřícným, pobaveným výrazem. „To si děláš z Bel srandu, ne?“ uchechtla se a naklonila hlavu na stranu. „Hezký Max se určitě nechce vyzout z povinností, kterých je tu dnes plno, protože máme oslavu! A už v žádném případě by se neopovážil tvrdit pracující ježibabě, která v noci porodila tucet dětí, že si potřebuje něco důkladně promyslet!“ „Je jich jenom osm,“ připomněl jí Max. „Co na tom záleží!“ zaburácela Bel, pomalu se k němu blížila a bouchla deskami. „Já jsem se právě dozvěděl, že budu učit,“ ozval se Max rychle a ukázal rozezlené ježibabě své papíry. Vytrhla mu je z ruky a červenýma očima hltala jejich obsah. „Co to slyším?“ zeptal se pan McDaniels „Ty budeš učit?“

54

Nadvláda démonu˚

„Jo!“ řekl Max hrdě. „Budu cvičit agenty v souboji. A budou mi platit zlatem!“ Scott McDaniels hvízdl a natáhl ruku k Bellagrog pro papíry. Ježibabin obličej potemněl, když si přečetla poslední řádky smlouvy a doslova ji po Maxově otci hodila. „Tak si teda běž,“ řekla nevraživě. „Nemám na starost práci učitelského sboru.“ „Hohó!“ radoval se pan McDaniels, když pročítal text. „Můj chlapec je hotový profesor!“ „O tom nic nevím,“ začervenal se Max. „Budu jen předávat ostatním některé dovednosti, které jsem se naučil.“ „No, máme práci,“ houkla Bellagrog. „Mamčo, dej holkám zástěrky a nauč je válet těsto. Scotte, tebe potřebuju k jehněčímu – brambory ať oloupou uprchlíci. Pár těch babiček se umí docela dobře ohánět škrabkou.“ „Jistě, jistě,“ odpověděl Scott McDaniels vesele. Umyl si ruce a ohlédl se přes rameno na Maxe. „Můžeš pro mě něco udělat?“ zeptal se. „Zajdi za Connorem a zařiď, ať taky přijde na slavnost. I David. Málo je vidím a bylo by pěkné, kdyby tam byli s námi.“ „Spolehni se,“ odpověděl Max. „Aspoň co se týče Connora. David… má teď hodně práce.“ Max pokrčil nad tou chabou výmluvou rameny. „Musím jít, tati.“ Když odcházel, ještě jednou se ohlédl po kuchyni. Vzdychl a přál si, aby tam byl Bob, shrbený na své obří stoličce, a aby sukovitými prsty vytvářel ty kulinářské zázraky. Ale rowanský vrchní kuchař se ještě zotavoval ze zranění, která utrpěl při obléhání. A osm malých ježibabek, které klopýtaly po kuchyni s válečky na nudle, bylo jen chabou náhradou Bobovy příjemně uklidňující přítomnosti. Max stoupal po schodech a podíval se na hodinky. Bylo teprve dopoledne a Connor v tyto dny vyspával až do oběda. Max spěchal

Ježibabky

55

chodbou a rozhodl se, že na něj zatím klepat nebude. Zamířil místo toho do svého pokoje. Kupole observatoře se rozjasnila a hvězdy byly jen bledými tečkami na jasně modré obloze. Max nečekal, že v pokoji najde Davida, a také se v tom nemýlil. Postel jeho spolubydlícího byla netknutá a nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu David od svého záhadného zmizení objevil. Max sešel dolů a rozdmýchal oheň. Potlačil pokušení prohrabat Davidovy věci. Nedokázal se však nepodívat na psací stůl a jeho pohled upoutal objemný svazek. Poznal ho – Kouzelnická kniha zaříkadel Davidovi už dřív způsobila velké problémy. Zdobené olověné desky se hladce otevřely. Max si naslinil palec a listoval těžkými stránkami z pergamenu, četl seznam podivných jmen a pojmů. Jak se probíral stránkami, všiml si, že nadpisy jsou vyvedené sytě černým inkoustem a  ručně psané pasáže nejevily žádné známky toho záhadného blednutí, které tak rozčililo Tweedyho. Max se zastavil u stránky podrobně popisující nějakého marida a pak došel k hledanému heslu. „Poznej svého nepřítele,“ zašeptal a díval se na rytinu Astarothova vyslance Prusiase. Démon na něj hleděl z obrázku. Umělec ho vypodobnil s bledýma kočičíma očima, které na pozadí tmavých hezkých rysů zářily jako dva drahokamy. Obklopovalo ho bohatství: seděl na pytlích, které praskaly ve švech a  sypaly se z  nich peníze. Démon prstem ukazoval na drahokamy posázený pohár a jako by vybízel všechny, kdo se na jeho podobiznu dívají, aby se usadili na prázdnou židli u stolu prostřeného tak hojně, až se prohýbal. Max byl zvědavý, jestli ten démon má opravdu tak klenutou hruď a bude tak krásně oděný jako šlechtic znázorněný na obrázku. Dozví se to dnes večer.