OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ 1. Právo objektivní a právo subjektivní Právem objektivním se rozumí specifický společenský normativní systém, tj. systém norem (pravidel) společenského chování lidí, jehož dodržování je zabezpečeno státem (státní mocí). Normy tvořící součást objektivního práva se nazývají právní normy (příkazy, zákazy, dovolení určitého chování, které jsou vzájemně zastupitelné). Právo objektivní odpovídá na otázku quid iuris, tj. co je po právu, resp. co po právu není, tedy jak je dovoleno chovat se a jak je to zakázáno. Objektivní právo určitého státu se člení na různé subsystémy, které se označují jako právní odvětví. Občanské právo je jedním z nich – občanskoprávní normy stanoví, jak se lidé mají chovat v občanskoprávního vztazích, dále stanoví, kdo jsou jejich subjekty, jak tyto občanskoprávní vztahy vznikají, mění se a zanikají. Právo není jediným společenským normativním systémem, svým obsahem je právu nejblíže morálka (náboženství, slušnost). Právo subjektivní = oprávnění, odvozeno od práva objektivního, znamená míru a způsob možného chování subjektu práv, tj. člověka – osoby fyzické či osoby právnické, které objektivní právo chrání, a to zpravidla poskytnutím státního donucení k jeho prosazení. Nedává odpověď na otázku co je po právu, ale na otázku položenou z hlediska určitého subjektu práva, tj. zda je mu objektivním právem dovoleno či nedovoleno se určitým způsobem chovat. Výkon subjektivních práv = uvádění práva v život samotnými subjekty práva zákonným chováním, které objektivní právo dovoluje a které směřuje k výsledku stavu sledovaného občanským právem – omezení § 3 odst. 1 OZ.
2. Právo hmotné a právo procesní Právo hmotné je obecná soustava právních norem, které stanoví, jak se lidé mají ve společnosti chovat, aniž by takové chování vyžadovalo zásah státního orgánu. Naproti tom chování lidí, které se uskutečňuje ve vztahu ke státnímu orgánu, který v něm uplatňuje státní moc, nebo před státním orgánem, který v něm uplatňuje státní moc, jako i chování dotyčného státního orgánu, upravují normy práva procesního. Chování státního orgánu a subjektů před ním, které realizují či uplatňují své právo (hmotné), se nazývá řízení neboli proces.
Základní znaky právního státu: 1) zákonnost, JUDr. Kateřina Brychtová, PhD. LL.M. Vysoká škola finanční a správní Katedra práva
1
2) právní jistota (každý má právo seznámit se s právem, jistota stejného postupu, jako vůči ostatním, stát poskytne právní ochranu proti porušování práva, právo nebude působit nazpět, jednou nabytá práva nebudou se zpětnou účinností zákonem ani jinak odňata), 3) přiměřenost práva – nepřípustnost nadměrného používání práva.
Dvě základní zásady prolínající se v našem právu: Všechno je právem dovoleno, co není právem zakázáno (čl. 2 odst. 3 LPS). Soud nesmí odmítnout rozhodnout o věci, která náleží do jeho pravomoci, nýbrž musí rozhodnout i tehdy, pokud zákon o posuzované skutkové podstatě mlčí nebo je nejasný.
3. Právo veřejné a právo soukromé Třídění na právo veřejné a soukromé (bývá označováno jako dualismus práva veřejného a soukromého) má historický původ v právu římském. Často problém v odlišení, existují různé teorie, např. teorie zájmů, teorie nadřízenosti a podřízenosti (tj. subordinace na straně jedné a rovného postavení subjektů na straně druhé) aj., nejspolehlivější je tzv. teorie organická, podle které jestliže se alespoň jeden subjekt právního vztahu stal jeho subjektem z důvodu výkonu funkce veřejného svazu anebo z důvodu svého členství ve veřejném svazu, jde o právo veřejné. Stal-li se subjektem právního vztahu nezávisle na svém charakteru veřejného svazu, jde o právo soukromé. Další kritérium – dle charakteru právního vztahu. Jestliže jeden účastník právního vztahu vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, tj. jako subjekt může druhému subjektu jednostranně ukládat povinnosti, jedná se o právo veřejné. Pro právo soukromé je charakteristická rovnost účastníků, která implikuje autonomii vůle účastníků.
Základní zásady soukromého práva: 1) zásada rovného postavení účastníků (projevuje se reciprocitou právních vztahů) a implikuje zásadu autonomie vůle, 2) „pacta sunt servanta“ – smlouvy se mají dodržovat, 3) „nemidem leadere“ – nikoho nepoškozovat, 4) ochrana dobré víry, 5) nikdo nemá mít prospěch ze zneužití porušení práva, 6) zásada prevence.
JUDr. Kateřina Brychtová, PhD. LL.M. Vysoká škola finanční a správní Katedra práva
2
4. Občanské právo –
obecné právo soukromé, právo každodenního života
–
skládá se z 5ti základních částí: 1) práva věcná (vlastnické, věcná práva k věci cizí), 2) práva závazková (smluvní a mimosmluvní), 3) právo dědické, 4) právo na ochranu osobnosti, 5) právo duševního vlastnictví (intelektuální vlastnictví), včetně práv průmyslových.
–
občanskoprávní vztahy jsou druhem právních vztahů, právní vztahy, jejichž obsah tvoří subjektivní práva a povinnosti upravené OZ
–
prvky občanskoprávních vztahů: - subjekty (nejméně 2 osoby), FO a PO - obsah – vzájemná subjektivní práva a povinnosti účastníků - předmět (věci, práva a jiné majetkové hodnoty)
–
vznik občanskoprávních vztahů -
ze zákona (např. zákonné zástavní právo) z konstitutivního rozhodnutí soudu nebo správního úřadu z úkonu (právní, protiprávní) z události (např. občanskoprávní odpovědnost za zvlášť nebezpečný provoz) - z jiných právních důvodů (vznik vlastnického práva nálezem) Zásady občanského práva: - zásada rovného postavení účastníků (§ 2 odst. 2 OZ) – žádný subjekt závazkového právního vztahu není vůči druhému v nadřazeném postavení (NEMO IUDEX IN CAUSA SUA) - zásada autonomie vůle, tzv. soukromoprávní autonomie (§ 2 odst. 3 OZ) – účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje, nebo z jeho ustanovení vyplývá, že se od něj nelze odchýlit (pak platí „lex contractus“) - omezení výkonu práva § 3 odst. 1 OZ – výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (DM= souhrn obecně sdílených, uznávaných a respektovaných základních norem určujících chování lidí v souladu s mravním řádem společnosti)
JUDr. Kateřina Brychtová, PhD. LL.M. Vysoká škola finanční a správní Katedra práva
3
Občanskoprávní ochrana – poskytování státního donucení směřujícímu k tomu, aby a) hrozící ohrožení práva bylo odvráceno (preventivní ochrana) b) právo, které bylo porušeno tím, že nebyla splněna jemu odpovídající povinnost, bylo realizováno (reparační ochrana, popř. satisfakční) soudní ochrana - § 4 OZ ochrana orgánu státní správy - § 5 OZ – obnovení posledního pokojného stavu (povaha zajišťovacího řízení) ochrana svémocí – § 6 OZ – jediná výjimka z obecného státního monopolu poskytování právní ochrany (zvláštní případy svémoci - nutná obrana, krajní nouze, sousedská práva, zadržovací právo)
5. Prameny práva Pramenem občanského práva jsou právní normy upravující společenské vztahy tvořící předmět občanského práva. Právní normy mají různou právní sílu, která je vyjádřena ústavní hierarchii právních předpisů (Ústava a ústavní zákony, zákony a sekundární – podzákonné - právní předpisy – nařízení vlády, právní předpisy vydávané ministerstvy, jinými úřady a orgány územní samospráv, jsou-li k tomu zákonem dle čl. 79 odst. 2 Ústavy zmocněny + mezinárodní smlouvy+právní předpisy ES). Dle ust. § 2 odst. 1 OZ upravuje majetkové vztahy F a PO, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práv na ochranu osob, není-li upraveno jinými zákony. -
obč. zákoník – zák. č. 40/1964 (obecná část, věcná práva, odpovědnost za škodu a za BO, dědění, závazkové právo)
-
OZ je obecnou normou ve vztahu ke speciálním právním odvětvím – zásada subsidiarity
-
zákon č. 94/1963 Sb., o rodině
-
zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, z. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor
-
z. č. 227/97 Sb., o nadacích a nadačních fondech
-
z. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
-
z. č. 97/63 Sb., o mezinárodním právu soukromém
Právní normy: - základní součástí právního řádu, složky (právní příkazy, zákazy, dovolení) - celistvý soubor právních norem tvoří právní institut JUDr. Kateřina Brychtová, PhD. LL.M. Vysoká škola finanční a správní Katedra práva
4
-
základem každé právní normy je normativní věty (hypotéza, dispozice, sankce) právní normy kogentní (imperativní, kategorické, donucující) a dispozitivní (tzn. podpůrné - lze vyloučit projevem souhlasné vůle účastníků)
Působnost právních norem – okruh společenských vztahů, na které se občanské právo vztahuje (věcná, osobní, prostorová a časová). Interpretace právních norem – aplikace, výklad (metoda logická, jazyková, historická, systematická) Analogie - obdoba (zákona, práva)
6. Právní skutečnosti Subjektivní práva a povinnosti vznikají, zanikají a mění se vždy z nějakého důvodu. Tento důvod může být ekonomický (kauza) anebo právní. Kauza je motivem, který vede ke vzniku práva, jeho změně či zániku, resp. účelem, k jehož dosažení se právo zřizuje, kdežto právní důvod vznik práva, jeho změnu či zánik působí jako svůj následek. Právní důvod (jinak právní titul) je dostatečný důvod, který podle platného právního řádu působí vznik, změnu či zánik nějakého práva. Právním důvodem je: 1) výjimečně zákon sám, 2) na základě zákona (konstitutivní rozhodnutí státního orgánu, chování subjektu práva, skutečnosti nezávislé na chování subjektů práva) = právní skutečnosti Právní skutečnosti jsou skutečnosti, které na základě zákona působí právní následky. - závislé na lidské vůli (právní úkony, vytvoření věcí a vyrobení díla, konstitutivní rozhodnutí soudu) - nezávislé na lidské vůli – právní události + protiprávní stavy
Úkony jsou právní skutečnosti, které spočívají v určitém lidském chování, a to v chování vědomém a volním. Třídí se na právní úkony a protiprávní úkony. Mohou být uskutečněny činností subjektu, tj. konáním (úkony komisivní), nekonáním (nedostatek konání, nečinnost), opomenutí (omittere), strpění (pati).
7. Právní úkony Občanskoprávní vztahy vznikají z právních úkonů nebo jiných skutečností, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje (§ 2 odst. 1 OZ). Právní úkony jsou definovány v ust. § 34 OZ jako projevy vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku (zrušení) práv a povinností nebo ke způsobení jiných právních skutečností, které právní předpisy s takovými projevy vůle spojují. JUDr. Kateřina Brychtová, PhD. LL.M. Vysoká škola finanční a správní Katedra práva
5
Vůle – psychický vztah jednajícího člověku k zamýšlenému (chtěnému) následku je předpokladem vzniku právního úkonu. Je třeba 1) zjišťování existence vůle v určitém konkrétním případě (nedostatek vůle - § 38 neplatnost), 2) musí jít o vůli toho, kdo ji projevuje (pravidlem je, že vůle projevená právním úkonem je vůle toho, kdo ji projevuje – fikce, zákonný zástupce (ze zákona, ustanoven). Projev vůle je učinění vůle sdělenou (manifestace), seznatelnou jiným osobám. Pak lze právní úkon učinit:
1)
2)
konáním (komisivně) – výslovně (ústně, písemně) nebo konkludentně (jinak než výslovně-škrtnutím textu listiny, otočením hlavy), mlčky – neplatí však zásada „kdo mlčí, souhlasí“ (jinak u časové závaznosti návrhu ve smyslu § 43b odst. 1 písm. a) OZ nekonáním (omisivně), opomenutím
Druhy právních úkonů: 1) z hlediska subjektů jednostranné (vznikne, jakmile byl vykonán) dvoustranné – účastníci se zavazují navzájem (vznikne konsensem) vícestranné – projevy vůle více stran směřují k dosažení společného výsledku 2) dle toho, zda je PÚ někomu adresován – adresné (návrh na uzavření smlouvy) - neadresné (veřejné soutěž, veřejný příslib) 3) mezi živými, pro případ smrti 4) úplatné a bezplatné (+ smíšené 5) synallagmatické (např. 560 OZ – plnění se může domáhat jen ten, kdo plnil sám, tj. plnění je vzájemně podmíněné) a asyllagmatické (např. darování) 6) kauzální a abstraktní (závazky z cenných papírů) 7) formální a neformální 8) výslovně upravení – pojmenované (nominátní) a výslovně neupravené – nepojmenované (innominátní)
8. Smlouva a její vznik Smlouva je dvoustranný, popř. výj. vícestranný právní úkon, který vzniká konsensem, tj. úplným a bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy (nabídky, oferty). Od vzniku smlouvy je třeba odlišit její účinnost, ne vždy nastane zároveň se vznikem smlouvy (např. když smlouva je uzavřena s odkládací podmínkou, popř. vyžaduje se i rozhodnutí příslušeného orgánu - § 46). Proces vzniku smlouvy § 43a a násl. OZ. Návrh smlouvy (nabídla, oferta) i jeho přijetí jsou PÚ jednostranné, adresované. Mohou být vykonány ústně (i telefonicky), či v jiné formě a písemně. Ústní projev a jiný projev mezi JUDr. Kateřina Brychtová, PhD. LL.M. Vysoká škola finanční a správní Katedra práva
6
subjekty jednajícími přímo je vůči svému adresátovi účinný neprodleně. Projev vůči nepřítomné osobě (§ 45 odst. 1) působí od okamžiku, kdy jí dojde (tj. okamžik, kdy tento projev vstoupil do sféry ovládané adresátem, tj. odevzdáním k tomu určenému zaměstnanci adresáta, vhozením do dopisní schránky, záznamem na záznamníku, počítači apod.), nikoli však až okamžik, kdy se adresát seznámil s jeho obsahem. Ústní nabídla zaniká, není-li přijata ihned, tzn. oferent tím dále není vázán. Tzv. distanční nabídka je závazná po dobu v ní výslovně stanovenou, resp. dohodnutou, a nebyla-li tato doba stanovena, po dobu přiměřenou vzhledem k povaze dotyčné smlouvy a k rychlosti prostředků, které navrhovatel použil pro zaslání oferty. Lhůta pro přijetí nabídky je dodržena, dojde-li k akceptaci oferentovi ve výše uvedené lhůtě (nestačí tedy odeslání ve lhůtě). I pozdní přijetí nabídky má následky přijetí včasného, tj. vznik smlouvy, jestliže s tím oferent projevil souhlas a bez odkladu o tom vyrozuměl akceptanta (ústně či odesláním zprávy). Došlo-li k opožděnému přijetí nabídky v důsledku zjevného a neobvyklého zdržení poštovní nebo jiné dopravy, smlouva vznikne, ledaže by oferent bez odkladu vyrozuměl akceptantovi, že nabídku považuje za zaniklou. Nabídla může být zrušena, jestliže projev o jejím zrušení doje adresátovi dříve než nabídka sama, nebo nejpozději současně s ní. Nabídka, která nebyla oferentem označena za neodvolatelnou, může jím být odvolána (revokována), jestliže projev o jejím odvolání dojde adresátovi nabídky dříve, než ten odeslal přijetí nabídky, tj. dříve, než akceptací oferty vznikla smlouva. Neodvolatelná nabídla nelze odvolat (zaniká uplynutím doby stanovené pro její přijetí, uplynutím přiměřené doby, odmítnutím oferty akceptantem). K vzniku smlouvy je zapotřebí dohodnout se na podstatných náležitostech (essentialia negotii). Přijetí nabídky s dodatky, výhradami, omezeními nebo jinými změnami, anebo částečné přijetí nabídky – je odmítnutím. Došlo-li mezi stranami ke konsensu a je-li smlouva uzavřena – pacta sunt servanda - § 493 OZ.
Smlouva ve prospěch třetího - § 50 OZ Smlouva o smlouvě budoucí - § 50a OZ (pactum contrahendo) – písemná, dohodnout o podstatných náležitostech, prekluzivní lhůta 1 roku Přípravná smlouva – § 50b OZ (punktace) Innominátní smlouvy - § 51 OZ – analogie legis, nesmí odporovat zákonu
9. Náležitosti právních úkonů JUDr. Kateřina Brychtová, PhD. LL.M. Vysoká škola finanční a správní Katedra práva
7
1) náležitosti osoby 1. způsobilost k PÚ (§38) 2. omezení 2)
náležitosti vůle 1. svoboda vůle (x nátlak, bezprávná výhrůžka) 2. vážnost vůle (žert, při hře, při vyučování) – neplatnost dle § 37 (simulované a disimulované právní úkony), projev vůle s mentální rezervací – vnitřní výhradou – chtěl učinit úkon, ale ne způsobil právní následky) 3. vůle musí být prostá omylu - § 49a (podstatný, v předmětu plnění, v jakosti dohodnutého plnění, v osobě spolukontrahenta) 4. tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, může odstoupit –§49 OZ
3) náležitosti projevu 1. srozumitelnost 2. určitost – neurčitost působí neplatnost 3. náležitá forma 4) náležitosti předmětu právního úkonu 1. možnost (např. věci se přestaly vyrábět) 2. dovolenost (obcházení zákona, odporující zákonu či dobrým mravům)
Obsah právních úkonu = určení práv a povinností, které budou předmětem právního vztahu právním úkonem založeného či změněného. a) složky podstatné (bezpodmínečné pro platnost) b) složky pravidelné (nejsou nezbytné) c) složky nahodilé
Obsahem mohou být podmínky: Podmínka je vedlejší ustanovení v právním úkonu, kterým se účinnost (právní následky) právního úkon, tj. vznik, změna či zánik právního vztahu, k němuž právní úkon směřuje, činí závislými na nejisté skutečnosti, o níž v době, kdy právní úkon byl učiněn, nebylo účastníku známo, zda v budoucnu nastane (např. zda se někomu narodí dítě), resp. kdy nastane (např. smrt osoby), event. zda již v minulosti nastala (např. zda určitá osoba dosáhla určitého věku). Podmínky odkládací (suspensivní – účinnost PÚ nastane teprve tehdy, kdy se splní podmínka) anebo rozvazovací (rezolutivní – účinnost PÚ nastupuje hned, avšak splní-li se podmínka, účinnost právního úkonu zanikne). Příkaz = vedl. ustanovení vyskytující se u bezplatných PÚ (příkaz započtení dědici).
10. Právní následky neplatných právních úkonů
JUDr. Kateřina Brychtová, PhD. LL.M. Vysoká škola finanční a správní Katedra práva
8
a) neplatnost právního úkonu- takové PÚ, jimž se nedostává některé náležitosti, kterou zákon pod sankcí neplatnosti požaduje – PÚ vzniká, ale je neplatný, hledí se na něj, jako by nevznikl, ledaže by se mohl konvalidovat. - neplatné právní úkony jsou neplatné absolutně, pokud je zákon výslovně a taxativně neprohlašuje za neplatné relativně - § 40a OZ - absolutní (negotium nullum) – nastává bez dalšího, přímo ze zákona, hledí se na něj, jako by nebyl učiněn, zakládá nárok na vrácení plnění z bezdůvodného obohacení, přihlíží se k němu ex officio, nelze zhojit a nemůže konvalidovat ani dodatečným odpadnutím důvodu neplatnosti - relativní – nenastává ze zákona, relativně neplatný právní úkon působí právní následky, jako by byl platný, pokud jich nebyl zbaven (a to rozhodnutím soudu či jiného st. org., vzájemnou dohodou účastníků), nepřihlíží se z úřední povinnosti - relativní neplatnost pomine, byl-li účastníkem, jenž byl neplatností dotčen dodatečně schválen (ratihabice), anebo jestliže důvod neplatnosti dodatečně odpadl, či se jej oprávněný nedovolal (konvalidace) - právo dovolat se relativně neplatného úkonu se promlčuje ve 3 letech konverze neplatného právního úkonu – 41a odst. 1 – obsahuje-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, která má stejný hosp. cíl a u něhož důvody neplatnosti nejsou dán, je platný tento druhý PÚ, pokud je zřejmé, že taková by byla vůle jednající osoby, kdyby o neplatnosti věděla simulace - § 41a odst. 2 OZ – má-li být právní úkon zastřen (disimilován) – platí disimulovaný právní úkon, pokud: 1) má všechny náležitosti, 2) neplatnosti se nelze domáhat proti tomu, který jej považoval za nezatřený - neplatnost právního úkonu může být: úplná, částečná - neplatnost (relativní i absolutní) působí ex tunc – od počátku, u abs. neplatnosti se nikdy absolutně neplatné PÚ nikdy nezaložily práva a povinnosti, relativně neplané PÚ práva a povinnosti vznikly, ale prohlášením neplatnosti zanikly b) odporovatelnost právního úkonu - § 42a – právní úkony učiněné s úmyslem zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, jde o relativní bezúčinnost právního úkonu vůči zkrácenému věřiteli c) možnost jednostranně odstoupil od smlouvy – např. byla-li smlouva uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek
Kromě právních úkonů neplatných je třeba odlišovat právní úkony nicotné (non negotium) – takové projevy vůle, které vůbec nemají náležitosti právních úkonů – absolutně neplatné.
Protiprávní úkony – takové volní lidské chování, které je právem zakázáno (reprobováno). Jsou porušením právní povinnosti. JUDr. Kateřina Brychtová, PhD. LL.M. Vysoká škola finanční a správní Katedra práva
9
Protiprávní stavy – určitý stav, jenž je objektivně v rozporu s právem, a proto má být odstraněn (vichřicí porušené střechy).
Události Událostmi jsou takové skutečnosti, které nespočívají v lidské vůli a jsou na ni nezávislé. - předvídatelné, nepředvídatelné - odvratitelné a neodvratitelné - vis major
Lhůty -
hmotněprávní (např. zánik závazku)a procesněprávní pořádkové – marné uplynutí nepůsobí zánik oprávnění lhůty zákonné a smluvní
Právní domněnky a právní fikce -
zavazují rozhodující orgán, aby buď bezpodmínečně nebo podmínečně předpokládal existenci něčeho, o čem není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není
-
vyvratitelná právní domněnka – (má se za to) umožňuje důkaz opaku (např. domněnky opaku)
-
nevyvratitelná právní domněnka - platí, hledí se – neumožňuje důkaz opaku
Rozdíl mezi nevyvratitelnou domněnkou a fikcí je v tom, že domněnky vycházejí z lidských zkušeností a poznatků, dle kterých skutečnost domněnkou předpokládaná zpravidla existuje, naproti tomu u fikce je známo, že fingovaná skutečnost neexistuje, nicméně se k ní z praktických důvodů přihlíží, jako by existovala (např. fikce legálního příbuzenství z osvojení).
11. Subjektivní právo a povinnosti -
konkrétní práva (oprávnění) a povinnosti subjektů obč. práva, vznikající na základě objektivního práva, a to zpravidla v důsledku nějaké právní skutečnosti, která je jejich právním důvodem (právním titulem).
-
subjektivní právo – míra a způsob možného chování jeho subjektu, které objektivní právo dovoluje, zaručuje a chrání, a to zpravidla poskytnutím státního dovolení k jeho prosazení.
-
právní povinností je tomu odpovídající míra a způsob nutného chování subjektu, které mu objektivní právo ukládá, a které na něm donucovacími prostředky vynucuje.
-
právní povinnosti: DARE (dát), FACERE (konat), NON FACERE (nekonat)
-
nárok – oprávnění domoci se s úspěchem svého subjektivního práva uplatněním donucení u státního orgánu.
JUDr. Kateřina Brychtová, PhD. LL.M. Vysoká škola finanční a správní Katedra práva
10
-
subjektivní práva – absolutní (působící erga ommes), relativní (vůči určitému, individuálně určeného subjektu).
12. Subjekty práv a povinností Právní způsobilosti subjektů je jejich způsobilost k právům a povinnostem a jejich způsobilost k úkonům. A) způsobilosti k právům a povinnostem – způsobilosti mít v mezích právního řádu práva a povinnosti, neboli způsobilost být jejich subjektem. Tato způsobilosti se rovná právní subjektivitě a tím pojmu osoby v právním smyslu. Ten, kdo má zp. k právům a povinnostem je možným subjektem práv a povinností. Aby se stal subjektem konkrétního práva a povinnosti, je třeba jeho právě relevantního chování, tj. takové chování subjektu, se kterým objektivní právo spojuje vznik určitého práva či povinnosti. Ne všechny subjekty práv a povinností mohou svými vlastními právní úkony v konkrétním případě nabývat práv a povinnostíB) Všechny osoby v obč. právu mají způsobilosti k právům a povinnostem, avšak pouze ty z nich, jejichž chování objektivní právo uzná za právně relevantní, mají i způsobilost k úkonům (způsobilost k PÚ, způsobilost k protiprávním úkonům, neboli deliktní způsobilost). Způsobilosti k právním úkonům ze způsobilost vlastními právními úkony způsobit právem abrobované následky (zej. nabývat práva a povinností)/nést nepříznivé následky.
Osoby fyzické Způsobilosti k právům a povinnostem – způsobilost mít práva – jedno ze základních obč. práv. Nikdo jej nemůže být zbaven. Vzniká narozením (výj. § 7 odst. způsobilost nascitura, narodí-li se živý). Trvá po celý život a zaniká smrtí (prohlášením za mrtvého – důkaz smrti a nezvěstná osoba). Způsobilost k právním úkonům – způsobilost člověka, FO, vlastními právními úkony nabývat práv a povinností, resp. působit jiné právní následky – vzniká postupně, dle stavu její psychické vyspělosti. V plném rozsahu zletilostí, před dovršením 18. roku věku uzavřením manželství (jednou pro vždy, nepozbývá ani prohlášením manželství za neplatné). Omezení či zbavení zp. k PÚ – přímo ze zákona (§ 9 OZ – nedostatek věku, úpadce v konkurzu) – jen k takovým pr. úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku - rozhodnutím soudu (§ 10 OZ v důsledku duševní poruchy, nadměrné požívání alk.nápojů) - přímo ze zákona dle § 38 odst. 2 OZ JUDr. Kateřina Brychtová, PhD. LL.M. Vysoká škola finanční a správní Katedra práva
11
Deliktní způsobilost Osoby blízké – příbuzní v řadě přímě, pobočné (jen sourozenci), manželé po dobu trvání manželství jiné osoby v poměru rodinném či obdobném, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Domácnost – spolužití fyzických osob, trvalé, společné uhrazují náklady na životní potřeby
Osoby právnické Definiční znaky: -
majetková samostatnost subjektu (právo vlastnit majetek, samostatně se zavazovat v majetkových vztazích) - samostatná právní subjektivita - vnitřní organizační struktura - mají název a sídlo – identifikační znaky (jméno, firma) - způsobilost k právům a povinnostem vzniká současně se způsobilosti k právním úkonům - vznik (založení, vznik – zápisem), zánik (zrušení a výmaz) A)
S osobním – personálním substrátem – korporace - soukromoprávní -obchodní společnosti, pojišťovny, banky, BCP, občanská sdružení, politické strany a hnutí, církevní a nábož. společnosti, ČAK) - veřejnoprávní
B) S věcným (majetkovým) substrátem - nadace – účelová sdružení majetku (nadace a státní fondy). C) jednotky územní samosprávy – obce a kraje D) jiné subjekty, o nichž to stanoví zákon (státní podniky, VZP, ČT) + § 21 OZ – pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou.
Předmět subjektivních práv a povinností Věci, byty a nebytové prostory, práva – pokud to jejich povaha připouští, jiné majetkové hodnoty
JUDr. Kateřina Brychtová, PhD. LL.M. Vysoká škola finanční a správní Katedra práva
12
13. Zastoupení - § 22 a násl. OZ Nepřímé zastoupení (náhradnictví) – vlastní prohlášení vůle svým jménem na cizí účet, nepřímý zástupce (náhradních) nabývá práva a povinnosti sám. Přímé zastoupení – zástupce ve vztahu ke 3. osobám činí vlastní prohlášení vůle jménem a na účet zastoupeného, práva a povinnosti vznikají zastoupenému. U zastoupení se vždy jedná o vlastní projevy vůle (naproti tomu posel). OZ zná jen zastoupení přímé: - tedy právní úkony zástupce jménem a na účet zastoupeného - zástupce musí být sám způsobilý k právním úkonům - zastoupení zákonné (§ 23 – ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, např. rodiče, opatrovník, kolizní opatrovník) nebo smluvní (na základě dohody o plné moci - § 31 OZ),
Zastoupení na základě plné moci Plná moc = jednostranný právní úkon adresovaný 3. osobě, jímž při smluvním zastoupení zastoupený buď určí adresáta nebo kterémukoli jinému subjektu dává na vědomí, že určitá osoba je oprávněna jej zastupovat a v jakém rozsahu = osvědčení existence práva určité osoby zastupovat jinou osobu - může udělit FO i PO - musí být uveden rozsah – pod sankcí neplatnosti - lze udělit i několika zmocněncům společně (kolektivní PM) - je možná substituce - všeobecná (generální) x zvláštní (speciální) - písemná x ústní - překročení oprávnění (exces) – zmocnitel je vázán, pokud ratihabuje (nebo bez zbytečného odkladu poté, co se dověděl o překročení, překročení neodporuje) - zánik: provedení úkonu, odvolání zmocnitele, výpověď zmocněnce, smrt zmocnitele či zmocněnce, zánik PO (bez sukcese), uplynutí času
14. Promlčení, prekluze Smyslem těchto institutů je čelit složitým sporům, které by mohly vzniknout při časově neomezené možnosti uplatnění u soudu. Prekluze -
případy, kdy zákon s nedodržením lhůty spojuje vedle zániku nároku i zánik samotného práva
JUDr. Kateřina Brychtová, PhD. LL.M. Vysoká škola finanční a správní Katedra práva
13
-
nezůstává ani naturální obligace
-
ten, kdo plnil prekludovaný dluh (in debite) může žádat BO (§ 451 odst. 2 OZ)
-
soud přihlédne i bez návrhu dlužníka
-
zánik práva samého, již dále nexistuje
Promlčení -
jeden z následků marného uplynutí doby (uplynul-li zákonem vymezený čas, aniž oprávněný subjekt uplatnil své právo)
-
právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době zákonem stanovené = marné uplynutí promlčecí doby
-
přihlédne se k němu jen k námitce dlužníka
-
právo nebude soudně přiznáno (lze však uznat)
-
promlčují se všechna práva s výj. práva vlastnického (+ nepromlčují se práva z vkladů na vkl. knížkách, z vkladu a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá)
Obecná promlčecí lhůta – § 101 OZ – tři roky -
promlčecí lhůta běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé – „actio nata“
-
u práv, která musí být uplatněna u F č PO, ode dne uplatnění
-
u pojištění – 1 rok od pojistné události
Zvláštní promlčení lhůta -
NŠ (subjektivní 2 roky, objektivní 3 roky, úmyslná 10 let)
-
BO (totéž)
-
přeprava – 1 rok
Objektivní promlčecí lhůta – počíná běžet od určité skutečnosti a jsou nezávislé na vědomí o této skutečnosti. Subjektivní promlčecí lhůta – počíná běžet od doby, kdy dlužník o skutečnosti nabyl vědomí.
Přerušení promlčení – k uplynutí části promlčecí doby se nepřihlíží a počíná běžet promlčecí doba nová – 10 let Stavení promlčení – promlčecí doba do určitou zákonem stanovenou překážku neběží, staví se její běh a po odpadnutí překážky pokračuje.
JUDr. Kateřina Brychtová, PhD. LL.M. Vysoká škola finanční a správní Katedra práva
14