1
„Non scholae, sed vitae discimus.“ – „Neučíme se pro školu, ale pro život.“ (Seneca)
ÚVOD Jsem učitelka. Toto konstatování může vyznít různorodě – jako povzdechnutí, že se hlásím k profesi, jejíž význam je spíš jen deklarován, ale v reálném životě podceňován nebo spojován s projevy určitých profesních deformací. Jsem učitelka a učím moc ráda, protože vidím, že touto profesí mám možnost nejen dávat, ale především získávat. Uvědomuji si význam této profese, protože není „pouze“ o předávání poznatků, ale především o formování „duše“ člověka. Opět chci zdůraznit, že se nejedná jen o formování duše těch, na které se snažím působit, ale i duše mé. Jsem učitelkou pro první stupeň základní školy, ač jsem před započetím studia na pedagogické fakultě byla o sobě přesvědčena, že bych NIKDY nemohla učit na prvním stupni základní školy, snila jsem u učitelství na vyšším stupni vzdělávání. Sny přicházejí a odcházejí, je však důležité, aby člověk měl sny a přání nová, měl vůli za nimi jít a především neminul důležité „průvodce“. Já jsem měla obrovské štěstí – celý můj profesní život „nasměrovala“ úžasná pedagogická osobnost učitelka výtvarné výchovy. Její působení bylo zpočátku zprostředkované, její didaktické principy a postupy jsem se snažila realizovat a ověřovat v pedagogické praxi. Především jsem si uvědomila, že chci stejně jako ona být sama sebou, učit podle svých představ, ve prospěch dětí. V pedagogické praxi jsem začala chápat, jak důležitou roli pro osobnostní rozvoj dítěte má výtvarná tvorba, jaké možnosti mu dává v jeho osobní seberealizaci. Především jsem poznala, že se mohu k dětem „přiblížit“, důvěrněji je poznat. Najednou se mi začal otvírat nový svět a znovu byl spojený s pocity odpovědnosti. Uvědomila jsem si, co můžu pro „své“ děti znamenat, jak je můžu ovlivňovat. Učitel má totiž obrovskou moc, a ta je snadno zneužitelná. Později jsem měla tu čest osobně s mým „pedagogickým vzorem“ spolupracovat na pedagogických projektech a neustále jsem si uvědomovala, jak důležité je neustrnout na úrovni vzdělání, kterou je završena vysokoškolská profesní příprava. Jsem učitelka a učím budoucí učitele. Snažím se pokračovat v práci „své“ učitelky. Cítím obrovskou odpovědnost, která mimo jiné pramení z úcty k této dámě – nerada bych ji zklamala. Proto neustále pochybuji, jestli svoje poslání realizuji co nejlépe, co nejúčinněji. Co budou učitelé výtvarné výchovy na prvním stupni OPRAVDU potřebovat? Je možné je NAUČIT UČIT? Jaké si stanovit priority, když jsem limitována časem i prostorem? Jak ovlivňovat studenty, kteří přistupují ke studiu výtvarných disciplín „vlažně“? Jsou ovlivněni osobními zkušenostmi a zážitky, které nemusí být vždy pozitivní? Jaký
2 vůbec je jejich vztah k učitelské profesi? Je pro ně výtvarná výchova POUZE součástí celku, který označují „první stupeň ZŠ“? Také já jsem přicházela na pedagogickou fakultu s osobními zkušenostmi a zážitky. Když se vracím ve vzpomínkách k výtvarné výchově, vybavuje se mi situace z první třídy, kdy jsem doma předělávala „pokažený“ výkres. Můj otec - perfekcionalista (vzděláním konstruktér) – se snažil svými zásahy docílit „perfektní“ formy, která by vzbudila uznání učitelky. Tím zbavil výtvor spontaneity i znaků dětské kresby typických pro toto období. Jeho ambicí, za kterou byla snaha rodiče zažít úspěch vlastního dítěte, bylo co nejdokonalejší realistické zobrazování. Výsledkem bylo sice řemeslně dokonalé zvládnutí výtvarné formy, ovšem bez znaků autenticity. Pokud se mohu vyjádřit k „zážitku z tvorby“, vybaví se mi stres, že nesplním otcovo očekávání, následně obdiv učitelky, jak krásně je to nakreslené a situací „vynucená“ obdivná reakce dětí, kterým byla moje práce dávána za vzor, normu úspěšnosti. Zažít školní úspěch je přáním každého dítěte. Jako kontrastní se mi vybavuje zcela odlišné východisko prožitého „úspěchu“. V mé výtvarné práci, která vznikla spontánně jako reakce na dané téma „Podzimní práce“ se projevily vlastní zkušenosti, které ovlivnily uspořádání kompozice i volbu výtvarného řešení námětu. Mnoho volného času jsem tehdy prožívala u babičky na venkově – téma bylo pro mne autentické, spojené s osobnímu zážitky, atmosférou podzimní krajiny, vůněmi, barevnou představivostí, které mi učitelka dala prostor projevit. Dodnes mám ve své paměti obraz „podzimní krajiny zalité sluncem“ a její expresivní pestrost, kterou jsem zachytila pastózní malbou temperovými barvami (byla jsem fascinována výrazovými vlastnostmi malby temperou, které jsem poznala díky této učitelce). Výtvarná práce neovlivněná požadavky učitele byla vybrána do výtvarné soutěže a byla úspěšná. Pocit dítěte, který podobný úspěch zažije, nese velká rizika. Ta mohou ovlivnit i jeho výtvarný projev. Dítě začíná „kalkulovat“ – chce znovu zažít pocit úspěchu, ocenění. To bohužel vede i k určitým deformacím výtvarného projevu – ať pod vlivem učitele nebo vlastního myšlení či zažitého ocenění ze strany dospělých, třídního kolektivu aj. Cíl je jediný – „VYHRÁT, USPĚT, BÝT OCENĚN“. Dnes - již poučena - si uvědomuji nesprávnost požadavků rodičů, kteří chtěli mít „úspěšné“ dítě, a to se jim snažilo vyhovět. Stejně tak vnímám chybné didaktické postupy některých učitelů. Potřebovala jsem však odstup, ale především profesionální nadhled, bez kterého se učitel neobejde. Uvědomuji si, s jak velkou zodpovědností je třeba přistupovat k profesní přípravě učitelů primárního vzdělávání, a to zejména proto, že učitel „pracuje“ s živými bytostmi – dětmi. Někdy si stanovujeme velkolepé cíle a zapomínáme, že život, i ten profesní, je o malých krůčcích, kterými kráčíme po dlouhé cestě k jeho zdokonalování. Důležitá je vůle kráčet dál, překonávat dílčí neúspěchy a „nikdy neříkat nikdy“. Uvědomovat si, že to, co se zdá nepodstatné, automatické, pomíjivé, může zanechat v duši člověka mnohem silnější stopy, než deklarované vzletné myšlenky, které jsou „pouze“ vyslechnuty a brzy zapomenuty.
3 Proto se mi v souvislostmi s úvahami nad prioritami profesní přípravy vybaví „životní principy“ spisovatele (ale také učitele kreslení a pastora) R. Fulghuma. Autor, který se označuje za lidového filosofa, protože přemýšlí o těch nejobyčejnějších věcech, dospěl na první pohled k úsměvnému závěru - VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJE ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, se naučil v mateřské školce. A jak říká – „moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil: O vše se rozděl. Hraj fér. Nikoho nebij. Vracej věci tam, kde jsi je našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří. Když někomu ublížíš, řekni promiň. Před jídlem si umyj ruce. Splachuj. Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře. Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj. Každý den odpoledne se zdřímni. Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě. Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastovém kelímku – kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví. Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku – všichni umřou. My také. A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE. Všechno, co potřebujete znát, tam někde je. Slušnost, láska a základy hygieny. Ekologie, politika, rovnost a rozumný život. (FULGHUM, Robert) Není snahou, aby uvedenou citací byl snižován význam vzdělávání. Fulghumova myšlenka nás upozorňuje na skutečnost, že je život poskládán právě z běžných maličkostí a všedností, které však ve svém celku určují kvalitu života. Úkolem současné školy je právě příprava dítěte pro reálný život, který je ve znamení různorodosti, proměnlivosti. Proces vzdělávání je třeba chápat jako celistvé, komplexní a dlouhodobé působení na osobnost člověka prostřednictvím různorodých prostředků. Není proto možné je členit na tzv. důležité a méně významné složky, stejně tak není možné přeceňovat či podceňovat přínos jednotlivých vyučovacích předmětů.
4 Naše pozornost je věnována výtvarné výchově jako oboru začleněnému do povinného vzdělávání. Výtvarnou výchovu vždy vyučuje konkrétní učitel. Kvalita jeho pedagogické práce se odvíjí od jeho osobnostních a profesních kvalit, především psychodidaktických dovedností, které jsou nutné k realizaci cílů vzdělávání v reálné praxi. Téma předkládané disertační práce je zaměřeno na rozvoj psychodidaktických dovedností v didaktice výtvarné výchovy, a to proto, že metody, formy a prostředky, které učitel volí ve výchovném a vzdělávacím procesu, je třeba poznávat nejen v disciplínách pedagogických, ale jejich rozvoj by měl probíhat v průběhu profesní přípravy také ve všech oborových didaktikách. Není možné opomenout další důležitou skutečnost současná škola směřuje k rozvoji osobnosti každého dítěte, proto by měla didaktická příprava vycházet ze znalostí psychologických disciplín. Integrací těchto požadavků se dostáváme k pojmu psychodidaktika a s ní souvisejícími psychodidaktickými dovednostmi. Ty student poznává a osvojuje nejen v teoretických a praktických disciplínách, velký význam mají i zkušenosti studenta s rolí učitele, a to na všech stupních škol, kterými žák (student) procházel a prochází. Proto je zapotřebí věnovat pozornost nejen odbornému obsahu jednotlivých disciplín, ale též způsobu, jakým je studentovi zprostředkován, neboť student může být v průběhu svého vysokoškolského studia na pedagogické fakultě ovlivňován i způsobem vedení výuky, který realizuje konkrétní vysokoškolský pedagog. Jeho pojetí i obsah výuky je pro studenta podnětným zdrojem vědomostí ze specifické odbornosti, ale i konkrétním „vzorem“ pedagogické práce. Studenti učitelství disponují množstvím implicitních znalostí o vyučování a profesní příprava by měla tuto skutečnost nejen reflektovat, měla by ji promítnout do svého obsahu. Tento vnitřní, skrytý potenciál osobnosti studenta učitelství a učitele – jeho schopnosti, zkušenosti, zájmy a potřeby apod., se kterými přichází na pedagogickou fakultu a které v kontaktu s novou pedagogickou realitou rozšiřuje, se stávají významným zdrojem rozvoje psychodidaktických dovedností. Konfrontace teorie a praxe, reflexe učitelova pojetí výuky na pedagogických praxích, sebereflexe vlastního výstupu se žáky – to jsou faktory, které také ovlivňují kvalitu profesní přípravy. Práce si vymezuje za cíl - postihnout priority profesní přípravy učitelů výtvarné výchovy v kontextu proměny priorit současné školy - konkretizovat roli výtvarné výchovy v procesu vzdělávání a osobnostního rozvoje dítěte - vymezit požadavky na kompetence učitele primárního vzdělávání se zaměřením na výtvarnou výchovu
5 -
postihnout teoretická východiska, na kterých má být vystavěn ve výtvarné výchově respekt k dítěti - přiblížit koncept profesní přípravy na katedře výtvarné výchovy PdF MU Brno - zkoumat, s jakým pojetím výtvarné výchovy a jakými zkušenostmi studenti přicházejí na pedagogickou fakultu - zkoumat, jaké formy intervencí působí na studentovo pojetí výtvarné výchovy - zkoumat, jak intervence ovlivňují proces rozvoje psychodidaktických dovedností Výstupem disertační práce bude návrh inovací směřujících ke zkvalitnění profesní přípravy učitelů výtvarné výchovy primárního vzdělávání.
