petra stehlíková
PETRA STEHLÍKOVÁ
BRNO 2016
© Petra Stehlíková, 2016 Cover art © Andrej Nechaj, 2016 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-761-5 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-762-2 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-763-9 (Formát MobiPocket)
Prolog Amárie — první sklenařské město, Duvalské pohoří, rok 2346
Byl to dechberoucí pohled. V tu chvíli jsem litovala, že na světě neexistuje nic, co by tuto vzpomínku uchovalo. Očima jsem nenasytně hltala stovky svící zářících v pozlacených stojanech. Sál byl tak rozlehlý, že jsem stěží viděla, kde začíná a kde končí. Stěny zdobily obrazy namalované dávnými umělci. Strop se klenul vysoko nad kamennou podlahou. Sluhové v pestrých oblecích v barvách města pobíhali mezi hosty a nabízeli likéry ve zdobených stiklách. Ženy byly zahalené do těch nejkrásnějších rochií, jaké jsem kdy viděla. Jemná látka se kolem nich ovíjela ve změti složitých záhybů a zvýrazňovala jejich křivky. V lesklých dlouhých vlasech měly vpletené ozdoby, štíhlé krky zdobily šperky. Postávaly v hloučcích. Obdivované, dobývané a milované. Bylo jich tolik! Být mužem, nedokázala bych si vybrat. I přes silné sklo okna jsem slyšela smích. Na tento večer se všichni připravovali dny, možná týdny, napadlo mě. Obdivovala jsem jejich ladné pohyby a gesta. Snažila jsem se vrýt si do paměti vše, co se dělo přede mnou. Na okamžik jsem zavřela oči a zatoužila být jednou z nich. Pro jednou v životě mít krásný účes a lesklé vlasy. Pro jednou v životě nenosit mantii.
—7—
Ze snění mě vyrušila Tessa, která se o mě otřela ramenem. Zatímco můj zájem upoutali lidé v sále, ona pohledem visela na stolech nabízejících všemožné lahůdky. Od pečeného masa až po sladkosti. Spoustu z nich jsem v životě neviděla. Okamžitě se mi začaly sbíhat sliny. „Kdybych si mohla vzít aspoň kousek,“ zaúpěla potichu. „Jenom bych ochutnala. Myslíš, že by jim to scházelo?“ Nescházelo. Věděly jsme to obě. I kdybychom vyjedly celý stůl, pořád by zůstalo dost pro všechny. Třeba pro celé město. Až se mražená jídla roztečou a teplá vychladnou, vyhodí se. Ti za oknem raději plýtvali, než by se slitovali. Pohladila jsem Tessu po rameni a usmála se do tmy. Oběma nám současně zakručelo v břiše. „Kdy přijdou?“ vyptávala se, jako bych to mohla vědět. „Určitě brzy,“ utěšovala jsem ji i sebe. Stály jsme pod okny víc než hodinu a jen díky čirému štěstí nás ještě neobjevila stráž. „Už je hodně pozdě. Určitě každou chvíli dorazí.“ Jakmile jsem tu větu dořekla, v sále to zašumělo a zraky všech přítomných se začaly otáčet směrem, kde se pomalu otevíraly velké dveře. Lidé přestávali dýchat, napřímili se a ustoupili do stran. Já s Tessou jsme se ještě víc přitiskly na okno. „Nikdy jsem je neviděla!“ zašeptala. „Ani já ne,“ vrtěla jsem rozrušeně hlavou. I když město navštívili už tolikrát, nikdy jsem neměla možnost spatřit třeba jen jednoho z nich. Natož všechny pohromadě. Proto jsme dnes, poháněny nepotlačitelnou zvědavostí, s Tessou utekly. Když vstoupili, úžasem jsme otevřely ústa. Tessa se vedle mě zachvěla a já si všimla, že totéž udělalo i několik z přihlížejících žen.
—8—
Dvacet pět urostlých mužů právě vstoupilo do sálu. Oděni do svých uniforem, ověšeni zbraněmi kráčeli ve dvou řadách. V jejich čele pochodoval kapitán. Zalapala jsem po dechu. Těžké, rytmické kroky bojovníků duněly v nastalém tichu. Všechny zraky v sále se upíraly na kráčející muže, ale ti je neopětovali. Jejich pohledy směřovaly k místu, kde seděl sám faja z Amárie, obklopen svou početnou rodinou. Když muži dopochodovali až k němu, všichni se naráz udeřili pravicí do hrudi a poklekli na pravé koleno, aby svému hostiteli vzdali úctu. Starý zvyk z minulosti, který si nikdo nedovolil porušit. Okamžik tak setrvali a pak se znovu narovnali. „Který se ti líbí nejvíc?“ vyzvídala nadšeně Tessa a jen stěží tlumila hlas. Stačilo vidět těch dvacet pět mužů a zapomněla na svůj hlad, bídu i krátký život. Nemohla jsem jí to vyčítat. Cítila jsem se stejně. Přimhouřila jsem oči a prohlížela si jednoho po druhém. Který z nich by upoutal mou pozornost nejvíc, kdybych mohla stát s ostatními v sále? Nedokázala jsem si vybrat. Hodnotila jsem jejich tváře i těla a pohledem se zastavila na bojovníkovi v čele skupiny. Musel to být kapitán. Kdo jiný by muže vedl? Byl přesně takový, jak ho popsal mistr. Hrdý, nádherný, vysoký. Krátké světlé vlasy, oholená tvář, vysoké lícní kosti. Pohled člověka zvyklého velet. Ovšem ani ten po jeho pravé straně nevypadal špatně. Delší hnědé vlasy se mu na ramenou mírně vlnily a rty se lehce usmívaly. Nebo se mračil? Světlo svíček občas mátlo. „Asi kapitán,“ vydechla jsem nakonec zklamaně, protože zrovna tohoto muže jsem obdivovat nechtěla. Právě
—9—
kvůli němu jsem už týden pořádně nespala. Kvůli němu byl mistrův život v ohrožení. A nakonec možná i ten můj. „Mně se líbí ten na konci. Vidíš?“ ukazovala Tessa drobným ukazováčkem, jemuž jako důkaz prokletí našich lidí scházel poslední článek. Odvrátila jsem oči od jejího nevyvinutého prstu a zadívala se na bojovníka. Byl… děsivý. Robustní postava se širokými rameny a vypnutou hrudí. Husté černé vlasy spletené do několika copů mu spadaly skoro až k pasu. Oči černé a velké, zčásti ukryté pod širokým obočím. Nos dlouhý, z profilu mírně křivý. Byl krásný a hrozivý zároveň. Udiveně jsem se otočila k Tesse a chtěla se zeptat, proč si vybrala zrovna jeho, když vtom mě bolestivý úder do zad srazil k zemi. „Co tady děláte?“ zasyčel strážný a nohou, kterou do mě kopl, zuřivě přejížděl po zemi a snažil se ji očistit. „Zdrhly jste z ghetta! Za tohle budete viset!“ Zatímco mi Tessa pomáhala zpět na nohy, muž v uniformě amarijského palatulu tasil meč a za okamžik se mi přímo před očima objevil ostrý černý hrot. Věděla jsem, že netasil na obranu. Nemohly jsme mu nijak ublížit. Byly jsme jen děti. Jenomže on si chtěl zajistit dostatečný odstup a varovat nás, abychom se k němu nepřibližovaly. Tak moc se nás bál. „Co si to dovolujete?“ pokračoval s narůstajícím vztekem. „Jak jste se mohli opovážit tady špehovat, vy špinaví parchanti! Teď se to okno bude muset pořádně umýt!“ Z jeho hlasu čišela nenávist. Věděla jsem, že kdyby se jedna z nás jen nepatrně pohnula, strážný by nás na místě probodl. Pak by naše mrtvoly spálili a nikdo by neprotestoval.
— 10 —
S vytřeštěnýma očima jsem pozorovala, jak sahá po malé kurpuli, kterou měl zavěšenou na krku, aby svolal ostatní. Nebyl čas zaobírat se následky. Ruka mi bez rozmýšlení vyletěla vzhůru k obličeji a já si strhla voal. Tessa vedle mě vylekaně škytla. „Omlouváme se, pane,“ spustila jsem a snažila se, aby můj hlas zněl pevně a nechvěl se. Pokoušela jsem se chovat jako lidé v sále. Napřímila jsem se a vypnula hruď, i když jsem se sotva držela na nohou. Strážnému jsem se dívala do očí a neuhýbala pohledem. Mužova ruka se zastavila uprostřed pohybu. „Nejsme z ghetta,“ pokračovala jsem, než mě opustí odvaha. „Jen si na něj hrajeme. Neměly jsme to dělat, je nám to hrozně líto!“ K uším mi dolehl další z Tessiných vzlyků. Doufala jsem, že se nezhroutí na zem a všechno neprozradí. Popravili by nás. Neriskovala jsem jen svůj život, ale také život své matky a bratra. Sotva jsem dýchala. Muž se ke mně naklonil a oči se mu rozšířily. Když ale ani po minutě nenašel nic, co by mé tvrzení vyvrátilo, nenávist v jeho tváři se změnila v úlek. „Proboha, děcka!“ vykřikl nakonec hlasem plným paniky. „Co to vyvádíte? Mohl jsem vás zabít! To jsou ale nápady! Z jaké jste rodiny?“ Už jsme nebyly špinaví parchanti. Už nás nechtěl probodnout. Kurpule už se mu zase poslušně houpala na krku. Stačilo mít čistou tvář. „Prosím, pane, neříkejte to! My už to neuděláme! Slibujeme! Jen jsme je chtěly vidět přicházet. Tolik jsme se na ně těšily!“ Rukou jsem mávla směrem k oknu, za nímž
— 11 —
se slavilo a kde všichni obdivovali dvacet pět nejslavnějších mužů v Duvalském pohoří. „Na tohle máte ještě dost času,“ káral nás strážný mírně. Když se ujistil, že nejsme ti, za koho nás měl, dech se mu zklidnil a tělo uvolnilo. „Utíkejte domů, než si to rozmyslím!“ Zvedl prst a ukázal směrem pryč od palatulu. Na nic jsem nečekala a popadla Tessu za ruku. Překvapilo mě, jak moc je chladná. Jako by pouhé setkání se strážným stačilo k tomu, aby z ní začal odcházet život. Její čtyři prsty se mi obtočily kolem zápěstí a o chvíli později jsme uháněly po prázdných setmělých ulicích Amárie. Šťastné, že jsme přežily setkání se strážným, jsme se obě hystericky smály. „Ilan!“ zalykala se Tessa vedle mě úlevou. „To bylo šílené! Víš, co by se stalo, kdyby zjistili, že máš čistý obličej?“ Věděla jsem to moc dobře. Matka mi to připomínala každé ráno, když jsem se probudila, a stejně tak každý večer, když jsem šla spát. Ji by určitě popravili za lež, které se před lety dopustila, a mě by poslali do jedné z nor. „Já myslela, že je po nás! Ještě štěstí že nechtěl vidět mě.“ Ano. Bylo štěstí, že můj obličej byl čistý. Bylo štěstí, že nebyl zdeformovaný ani nijak poznamenaný tím, kým jsem byla. Tím ale mé štěstí končilo. Narodila jsem se jako sklenař. Byla jsem nikdo. Nepatřila jsem ani sobě, ani své matce, která mě porodila. Patřila jsem fajovi. A jenom na něm záleželo, kdy a jak zemřu. Jenomže dnes jsem poprvé uviděla pětadvacítku, aniž mi někdo udělil svolení. Ten pocit svobodné vůle za to stál. Stejně tak pohled na toho, kvůli komu možná zítra zemřu.
— 12 —
I
Když jsem byla malá, matka mi za temných večerů často vyprávěla o tom, kým jsme kdysi bývali. Ležela jsem na slaměném lůžku, držela si její ruku přitisknutou na tváři a hltala každé slovo. Bylo nám zakázáno číst a psát, a tak se historie našeho lidu přenášela ústně z rodičů na děti. Vzpomínky pro nás byly velice důležité. Museli jsme si zapamatovat, že to, co jsme teď, je jen důsledek lidské chamtivosti. „Všechno, co ti řeknu, si pamatuj, Ilan,“ nabádala mě matka pokaždé tichým hlasem, s tváří ponořenou do stínu. „Pamatuj si i to, co se stane tobě, a pamatuj si to dobře. Všechno ve tvém životě je důležité a všechno má svůj smysl. Život se skládá ze vzpomínek. Z dobrých i ze špatných. Ty dobré si pamatovat chceme, ty špatné se připomínají samy. Když se objeví nějaká špatná, můžeme ji zahnat dobrou. A když myslíme na hezkou, vybaví se ošklivá. A takový je život, Ilan. Vzpomínka střídá vzpomínku. Ty obyčejné postupně vyblednou a ty podstatné s námi zůstávají. Těch hezkých je bohužel vždycky míň. Ale bez vzpomínek, Ilan, bez vzpomínek by nebyl život.“
— 13 —
A matka vzpomínala. Předávala mi jak svoje vzpomínky, tak vzpomínky těch, kteří už mezi námi nebyli. Tak jsem se díky paměti několika generací dozvěděla, že kdysi, před mnoha lety, jeden starý pastýř objevil malý kousek nerostu, z něhož vyzařovalo teplo. Nerost prodal místním kameníkům. Po mnoha pokusech se zjistilo, že se v něm ukrývá velké množství energie. Kvůli jeho čiré barvě ho nazvali sklenit. Po energii, kterou sklenit obsahoval, prahl celý svět, a tak se lidé vydávali po stopách pastýře do hor, aby nerost nalezli. Někteří byli úspěšní, a jiní ne. Ale těm, kterým osud přál a kámen se stal jejich životem, se začalo říkat sklenaři. Matka vyprávěla, že Amárie, město, ve kterém jsem žila, bylo první svého druhu. Že ho postavili první sklenaři kvůli bohatým sklenitovým dolům nacházejícím se v jeho blízkosti. Že se sklenit posléze stal nejžádanějším nerostem na celém světě a sklenaři nejbohatšími lidmi. Přesto se jejich život na rozdíl od zbytku světa nezměnil. Jako by ustrnuli v minulosti. Obklopeni jednoduchými věcmi, zasvětili svůj život sklenitu. Říkala, že Duvalské pohoří táhnoucí se od severu k jihu, od jednoho moře k druhému, a nemilosrdně rozdělující dva kontinenty se kdysi jmenovalo Ural a nebylo zdaleka tak dlouhé. Že celý svět zachvátila válka. Lidé umírali a svět stál na pokraji zkázy. Pak kdosi vymyslel zbraň natolik šílenou, že vyhubil nepřátele na druhé polovině kontinentu do posledního. Jenomže ta zbraň nezabila jen lidi. Zabila rostliny i zvířata a otrávila vzduch, který se hnal přes pohoří zpátky k nám. Následky přetrvávaly dodnes.
— 14 —
Šedá mračna na druhé straně hor otrávila vše živé, ale nemizela. Držela se nad zemí jako tichý, smrtící svědek lidského pokrytectví. Zatímco na severu lidé obětovali část pevniny moři, na jihu byl Ural uměle dotvořen, aby kontinenty od sebe navždy oddělil, a přejmenován na Duvalské pohoří. První štít, který lidé postavili na jeho vrcholcích, aby zadržoval otrávený vzduch, byl napájen atomovou energií a představoval velké riziko. Často docházelo k poruchám. Měl natolik velkou spotřebu, že se lidé na celém světě museli uskromnit a energii dostávali na příděl. Sklenaři se Velké války jako jediní nezúčastnili. Odmítli pomoct oběma stranám. Bohužel jedovatá mračna se nakonec stala hlavně jejich problémem, protože těch pět sklenařských měst, která v té době existovala, se nacházelo hned u štítu. Museli zakročit. Přestože sklenaři používali k práci dávno zastaralé stroje, dokázali věci, kterých ostatní nebyli schopni. V té době byl jejich objev vnímán jako zázrak. Jeden ze sklenařských brusičů totiž zjistil, že když se dva oválné kusy sklenitu určitým způsobem vybrousí a postaví se od sebe v přesné vzdálenosti, vznikne mezi nimi silové pole natolik silné, že nepropustí vítr, déšť ani vzduch, včetně toho otráveného. A tak vznikl nový štít. Sklenit se začal těžit ve velkém. V blízkosti nových dolů vznikala další města. Přicházeli noví lidé ochotní žít postaru a odvrhnout věci, které do té doby používali a které jim zjednodušovaly život. Učili se. Někteří se přizpůsobili, jiní se vrátili tam, odkud přišli. Ale důležité bylo, že se řady sklenařů rozrůstaly. Těm důvěryhodným a zdatným
— 15 —
byly předány znalosti o sklenitu i některá z jeho tajemství. A tím největším byla výroba takzvaných turnulů, které vytvářely štít. Turnuly neboli věže v původním jazyce sklenařů byly dlouhé víc než sto metrů, vyrobené z toho nejkvalitnějšího sklenitu a vybroušené s přesností, jakou nebyl schopen napodobit žádný stroj. Stroje nemají sluch ani cit a práce se sklenitem takové vlastnosti vyžadovala. Jedině tak mohla vzniknout mezi turnuly fereastra čili okno a zabránit jedovatému mračnu proniknout na druhou stranu Duvalského pohoří. A tak retea, sklenitový štít, nahradila svého atomového předchůdce a stala se další úrovní pohoří. Zdálky byla vidět jen ve chvíli, kdy se ostrých hran turnulů dotklo sluneční světlo. Jako nazlátlé zuby jakési příšery s věčně otevřeným chřtánem polykajícím otrávený vzduch. „Jenomže věci se nědějí vždycky tak, jak bychom si přáli,“ vyprávěla matka dál. „Když chceme postoupit o krok vpřed, musíme někdy udělat krok vzad. I když je štít naprosto soběstačný, pohlcuje jakoukoliv energii ve své blízkosti.“ Zase tak malá vzdálenost to ale nebyla. V dosahu sto padesáti lornů nefungovalo nic, co bylo poháněné energií. Sklenaři, kteří do té doby využívali energii ze sklenitu ke každodennímu životu, se ocitli ještě dál v minulosti než dosud. Celkem sedmnáct měst postavených u retey muselo používat svíčky, louče nebo obyčejný oheň, aby se jejich města v noci neponořila do úplné tmy. Od Vortolu po Roghos. Od severu po jih. Životy lidí žijících ve sklenařských městech začaly připomínat doby dávno mrtvých králů. Pracovali v dolech, těžili sklenit, starali se o štít, aby ti v nížinách mohli žít přesně tak, jak byli zvyklí.
— 16 —
Práce v dolech byla těžká. Už od začátku. Sklenit byl zvláštní nerost popírající všechny zákony, které lidstvo znalo a na které spoléhalo. Aby se dal vynést na povrch, musel se nejprve za velice vysokých teplot v hloubi země roztavit. V surovém stavu byl silně jedovatý. Spolu s energií vycházelo z kamene i mnoho jedovatých látek. Při správné teplotě se tyto zplodiny uvolnily a zůstaly jen ty neškodné. Lidem, kteří dohlíželi na farfurie, pláty zachytávající vše, co nesmělo opustit důl, nebo těm, kteří sklenit těžili, se začalo říkat muntesklenaři — sklenaři z hory. Kvůli jejich bezpečí bylo ustanoveno, že v dolech může sklenař pracovat pouze omezenou dobu. Pět dní po osmi hodinách za měsíc. Ani o hodinu víc. Samozřejmě že za tak těžkou a nebezpečnou práci si sklenaři nechávali dobře zaplatit. Lidé z nížin jim proto začali hanlivě přezdívat muntové. Celý svět musel každý měsíc sklenařským městům platit za správu štítu vysokou daň. Každé město mělo na starosti určitý úsek a výška daně odpovídala velikosti hlídané části. Jenomže i ten nejmenší poplatek byl pro lidi z nížin nehorázně vysoký. Zatímco se lidé v nížinách museli uskromnit, sklenaři ve svých městech jedli vybrané delikatesy, oblékali se do drahých látek, zdobili se šperky. V žádném z měst nebyla chudinská čtvrť. Lidé z nížin sklenařům začali závidět. Nikoho z nich už ale nezajímalo, že sklenaři své domy i ulice osvětlují svíčkami, jezdí na koních a technologie vyplňující životy lidí z nížin znají jen z doslechu. Mnohaletá práce v dolech sklenaře dál zocelovala. Přesto se jen někteří z nich rodili se zvláštními dary. Nikdo z vědců nedokázal vysvětlit, jak a proč k tomu dochází.
— 17 —
Nedalo se ani určit, které z narozených dětí bude obdarováno. Příroda si volila sama. O to víc se začaly studovat neprobádané vlastnosti sklenitu. A tak se stalo, že jeden ze sklenařských vědců učinil převratný objev. Humprey Lutos, zabývající se jedovatými látkami, které se uvolňují při tavení, byl správce farfurie. Jednoho dne si všiml neznámých krystalků růžové barvy, kterým do té doby nikdo nevěnoval pozornost. Tuto látku pojmenoval lutomin. Po mnoha pokusech zjistil, že lutomin dokáže regenerovat lidské buňky na vysoké úrovni. Nadšený, že by mohl prodloužit životy těch, kteří trávili svůj čas hluboko v dolech, oznámil světu svůj objev. Ani ve snu ho nenapadlo, že by tím mohl uvrhnout své lidi do otroctví. Lutomin, ojedinělá a naprosto nenapodobitelná látka, na sebe okamžitě strhl zájem lidí z nížin. Všichni po něm toužili. Tehdejší fajové, regenti sklenařských měst, se ale naprosto shodli. Jednohlasně zamítli možnost vyvážet lutomin do nížin. Bylo uzákoněno, že tato látka bude podávána pouze sklenařům pracujícím v dolech. Od svého rozhodnutí neustoupili. Do jednoho odmítli prodlužovat lidský život a měnit tak zákony přírody. Spotřeba sklenitu v té době výrazně stoupla. Stále se pro něj objevovala nová a nová využití. Dole v nížinách se zatím ozývaly první nespokojené hlasy. Udržování štítu začalo být pro nížiny příliš nákladné, sklenitu se podle nich nedováželo dost a lutomin byl poslední kapka. Začaly vznikat spory. Vyjednávání mezi faji a zástupci zemí z nížin byla neúspěšná a hádky se vyostřovaly. „A tak zbytek světa zachvátila další válka,“ poznamenala matka hořce. „Jako by ti z nížin zapomněli na husté
— 18 —
mraky na druhé straně Duvalského pohoří. Jako by je ani nechtěli vidět. Jediné, co je zajímalo, byl dlouhý život.“ Přestože byla sklenařská města dobře ozbrojená i chráněná a bojovalo se na našem území starými zbraněmi, válku jsme prohráli. Sedmnáct sklenařských měst se nikdy nemohlo vyrovnat síle celého světa. Stačilo pár bitev a byli jsme poraženi. Poraženi a zotročeni. Pozemský ráj vystřídalo peklo, které přišlo z nížin. Do měst vkráčeli vítězové. Tváře měli lidské, ale duše zvířecí. Vzali nám svobodu, víru i radost. Udělali z nás duchy. Vyhnali nás z našich domovů do míst obehnaných vysokými zdmi, kterým říkali ghetta, a zakázali nám je opouštět. Vzali nám knihy a spálili je. Říkali jsme jim temuti neboli o bávaní. Původní fajové pocházející z nejlepších sklenařských rodin byli popraveni i se svými blízkými a nahrazeni lidmi z nížin. Regentská místa tak zaujali vyhnanci s nevalnou pověstí, kteří byli ochotní obětovat technologické vymoženosti za moc a primitivní přepych. S novými faji přišla i armáda. Stovky mužů, kteří pomáhali novým vládcům zajišťovat klid. Domy, v nichž sklenaři žili po generace, fajové rozdali lidem z nížin. Sklenaři byli hlídáni a trestáni. Postupně nám vetřelci vzali vše, včetně naší hrdosti. Muže okamžitě nahnali do dolů na dvanáctihodinové směny. Přestože jsme se snažili upozornit, že tak častý pobyt v dolech je s životem neslučitelný, nikdo nás neposlouchal. Ti, kdo nyní rozhodovali o našich životech, neměli slitování. A tak jsme začali v těch těžkých podmínkách rychle umírat. Nakonec do dolů musely i ženy a děti. Všechen lutomin se začal odvážet dolů do nížin a nám byl
— 19 —
odepřen. Všechno se obrátilo. Zatímco lidem v nížinách se život prodlužoval, sklenařům se krátil. Po několika letech si takové zacházení začalo vybírat svou daň. Narodily se první poškozené děti. Deformovaná těla, nebo dokonce chybějící končetiny pomalu začaly být na denním pořádku. Nevyvinutá pohlaví, různé mutace, absence vlasů. Pomalu, ale jistě se z nás stávaly zrůdy. O několik desetiletí později se zdravé děti rodily zřídka. Sklenaři vymírali. A tak se objevily první mantie, obleky halící naše znetvořená těla od hlavy až k patě, včetně voalů zakrývajících obličeje. Lidé z nížin žijící ve sklenařských městech tak skryli svůj zrůdný čin, aby se na něj nemuseli dívat. Tento oblek se stal neodmyslitelnou součástí našeho světa. Museli jsme skrývat svá poničená těla a tváře za kaž dých okolností. V zimě, v horku i v dešti. Nošení mantie začalo být povinné. Měly téměř jednotný vzhled, lišily se pouze barvami a někdy i střihem, aby se poznalo, z kterého ghetta pocházíme. Nicméně lidé z nížin si začali uvědomovat, co způsobili. Sklenaři vymírali, ale lutominu nebylo dost ani pro nížiny. Do sklenitových dolů tedy začali posílat vlastní lidi. Odsouzence na smrt. Bohužel jejich těla nebyla tak odolná jako naše a oni umírali po pár týdnech. Tehdejší fajové všech sklenařských měst se sešli, aby tíživou situaci vyřešili. A co se zrodilo v hlavách těch, kteří uprchli ze svého světa, kde neznamenali nic, aby zde vládli? Začali nás pěstovat. Chovali nás jako dobytek. Zatímco v nížinách lidé museli udržovat porodnost na určité hranici, sklenařské ženy byly nuceny rodit co nejvíc.
— 20 —
Pokud měla žena na těle deformace, které se netýkaly pohlaví, měla naději, že ji do dolů pošlou až ve čtyřiceti. Pokud pohlaví neměla v pořádku, v deseti letech šla pracovat s ostatními. Z minulosti se vědělo, že takové ženy nikdy neměly potomky. S muži to bylo podobné. Když byl schopen plodit, do dolů šel až ve třiceti. Čisté děti byly vzácností, a tak se jim dostávalo určitých výhod. Pokud se dítě narodilo zdravé a do pěti let se u něho neobjevily příznaky nějaké choroby, mohlo jít pracovat do domu některého z valonů, pánů starajících se o ghetta. Když mělo opravdové štěstí, skončilo v palatulu samotného faji, kde mohlo vést slušný život. Pokud z něho vyrostl silný muž, mohl dokonce vstoupit do místní armády. Jen modrá páska na krku byla důkazem jeho původu. Pokud se jednalo o dívku, ke všemu pohlednou, v patnácti letech ji odvedli do jedné z nor. Nory vznikly až po příchodu nových fajů. Ženy tu spaly za peníze s cizími muži. Lidé z nížin se za taková místa styděli, proto je často skrývali ve sklepích. A my jsme jim začali říkat nory. Život v noře se jen stěží dal nazvat jednodušším. Dívka se stala pouhou hračkou v rukách vojáků a cizích mužů. Většinou se její mrtvola našla pohozená u cesty jen pár let poté, co byla odvedena. Modrá páska na jejím krku znamenala, že viníka nikdo nikdy nepotrestá ani nebude hledat. Přesto nory pro mnoho sklenařských žen představovaly úlevu. Bylo jen pár možností, jak se vyhnout tolik obávané práci v dolech. Jednou byla zdravá tvář a tou druhou dar, který se vyskytoval jen u pár vyvolených. Zatímco lidé z nížin bydleli v jakýchsi vysokých hranatých domech, jejich města byla osvícená dnem i nocí, létali
— 21 —
na podivuhodných strojích a žili mnoho let, sklenaři pracující v dolech se dožívali nejvíce čtyřiceti. Žili jsme v chatrčích, kterým se říkalo koliby, v zápachu táhnoucím se na lorny daleko, s nedostatečným přídělem jídla. Zatímco lidé z nížin měli hřbitovy, kam ukládali k věčnému spánku ty, které milovali, my jsme své nejdražší pálili na hranicích. Neexistovala výjimka. Pro sklenaře nebylo dost místa na zemi ani v ní. Ohně smrti hořely ve sklenařských ghettech nepřetržitě. A do takového světa jsem se narodila.
— 22 —
II
Narodila jsem se v měsíci silných dešťů jako matčino čtvrté dítě. Tenkrát pršelo nepřetržitě několik dní a slunce zůstávalo schované kdesi vysoko nad temnými mraky. Voda se nezadržitelně valila po amarijských ulicích a zaplavovala vše, co jí stálo v cestě, včetně našich kolib. Všichni se snažili zabránit tomu, aby se zatopily doly, ve kterých jsme pracovali a umírali, ale které nás na těch pár let našeho života živily. Byly to těžké dny. Má matka strávila celou noc v bolestech na starém stole a ženy, které jí pomáhaly, stály po kolena ve vodě. Na svět jsem vykoukla chvíli před rozbřeskem. Matka mi často vyprávěla, že můj první výkřik přivolal slunce a zastavil déšť. Jakmile jsem se přihlásila o slovo, veškeré běsnění ustalo. A to byl možná důvod, proč se má matka rozhodla riskovat životy nás všech. Nevěřila v žádného lidmi vymyšleného boha. V ten den ale uvěřila, že dostala znamení. Když mě ženy omyly, přinesly mě matce ukázat. Celou tu dobu ležela v napětí a nedovolila svému unavenému vědomí, aby ji byť jen na chvíli opustilo. Tak moc mě toužila vidět.
— 23 —
„Hedo,“ šeptala bati Lena, sousedka, která mě jako první vzala do rukou. „Má všechny končetiny.“ Ostatní ženy se kolem nás shlukly a v bledém ranním šeru si mě prohlížely. Jemně se mě dotýkaly, obracely mě a důkladně zkoumaly. O nějakou dobu později, když se můj křik ztišil, mi spočítaly prsty na nohách i na rukách. Prohlížely mi oči, ústa a hlavně pohlaví. Na mém těle nezbylo místo, kam by se nepodívaly. „Nenašla jsem jedinou vadu,“ ozvala se znovu Lena. „Je zdravá, ale je to děvče.“ „Neraduj se předčasně,“ upozornila ji Matye, stařena, která v našem ghettu pomáhala snad každé rodičce. „Vada se může projevit v dalších letech. Nebyla by první ani poslední.“ Matka mě opatrně vzala do náruče a přitiskla si mě na hruď. „Ne,“ vzdychla. „Je dokonalá a zůstane dokonalá.“ „Neupínej se k tomu, Hedo,“ odrazovala ji Matye od radosti. „Nerada bych, abys byla…“ Větu nedořekla. Ostatní ženy ji umlčely pohledem, stejně jako má matka. Přestože Matye měla s novorozeňaty nejvíc zkušeností, její názory teď žádná z nich poslouchat nechtěla. Všechny se jen chtěly radovat ze zázraku. „Co uděláš?“ vyptávala se vzrušeně Arleta, matčina ses tra a má pokrevní matusa neboli teta. Oči všech přítomných žen se tázavě stočily k matce. „Zítra přijde faja. Musíš mu říct, jaké dítě se ti narodilo.“ Má matka byla velice hrdá žena. V rozhodnutích, která činila, byla neoblomná. Svírala mě pevně v náručí a hleděla na mou tvář. Pak mi jemně pohladila tmavé vlásky a zdvihla oči k Arletě. I když byla k smrti vyčerpaná, v pohledu měla odhodlání.
— 24 —
„Nemusím,“ odtušila sotva slyšitelně, přesto pevně. Mezi ženami to zašumělo a slova se ujala opět Matye. „Hedo!“ oslovila mou matku káravě. „Zahráváš si se svým i s jejím životem. A stejně tak s našimi, když se někdo z nich dozví, že jsme byly u porodu.“ Matka odmítavě zavrtěla hlavou a položila mě zpět na stůl. Kroutila jsem se, vrtěla a stahovala na sebe veškerou pozornost. „Pošlou ji do nor!“ zasyčela nenávistně. „Je to moje jediná dcera. Do nor nepůjde! Na to je příliš krásná. Já jim ji nedám.“ Útlá Lenina ruka stiskla matce rameno. „Nebude muset nosit mantii. Bude se tam mít líp…“ „A jak jsi na tohle přišla?“ osopila se na ni matka a sousedčinu ruku setřásla. „To říkají ONI, že je o naše dcery postaráno! Už bych ji nikdy neviděla! A moc dobře víš, jak většina z nich skončí! Nechci, aby mi jednou přinesli její pomlácenou mrtvolu s tím, že ji můžu spálit. Moje dcera bude mít lepší život! Opravdu lepší.“ Nastalo přemýšlivé ticho. Zatímco se den projasňoval a světlo se vkrádalo malým oknem dovnitř, má matka horečně přemýšlela. „Musíš se rozhodnout, Hedo,“ naléhala na matku Matye, když se ticho i pruh ranního světla nebezpečně prodloužily. Nervózně sledovala blížící se ráno a rukou si třela puchýř na bradě, důkaz, že se její čas na tomto světě chýlí ke konci. „Ráno přijde faja. Bude chtít vidět svoje dítě. Bude se ptát!“ Matka se nade mnou sklonila a opřela se lokty o stůl, až mě celou zakryla. „Faja ví, že se mělo narodit dítě. Ví, že dnes v noci. Ale nedozví se jaké. Řeknu mu, že je to chlapec a narodil se
— 25 —
poškozený,“ oznámila matka nahlas své rozhodnutí. Pak se zase narovnala, aby čelila námitkám. „To nemyslíš vážně!“ vyjekla jako první Arleta. „Odsoudíš ji k práci v dolech! Odsoudíš ji na smrt! V norách může mít štěstí, ale jakmile jednou vkročí pod zem…“ „Do dolů ji pošlou až v deseti letech,“ upozornila ji matka klidným hlasem. „Do té doby něco vymyslím.“ „A co?“ nedala se Arleta. „Ještě nevím. Musím na to nejprve přijít.“ Matka ledabyle pokrčila rameny, znovu mě vzala do náručí a políbila na čelo. „Budeš jiná,“ šeptala mi a přitom se kolíbala ze strany na stranu. „Tvůj život bude jiný než ten náš, to ti slibuju. Jsi příliš krásná a dokonalá, než abys takhle trpěla, moje malá fetito. Jednou nám pomůžeš.“ „Tvůj první syn Odon se taky narodil čistý,“ připomněla jí zlostně Matye. Ani jedné z žen se nelíbilo, co matka zamýšlí udělat s mým životem. Žádná s jejím rozhodnutím nesouhlasila. „Přivykl životu v domě faji. K nám se nehlásí, stydí se za nás. Kdys ho naposledy viděla? Kdy ti poslal něco k jídlu, Hedo? No řekni!“ Jenomže matka ji neposlouchala. Hlavu měla přitisknutou k mému tělíčku a pobrukovala si starou ukolébavku. „Ona bude jiná,“ šeptala mezi slovy písně. „Ona pochopí.“ Pak mě zabalila do kusu hadru a položila na své slaměné lůžko. Pobrekávala jsem a vrtěla se jako každé jiné dítě. Jako dítě, které ještě nepochopilo, že na tomto světě není pro jeho křik místo. Jako dítě, které ještě neví, že si navlékne nenáviděnou mantii a obličej si zakryje voalem.
— 26 —
III
Matka svá slova dodržela. To ráno, kdy se faja z Amárie přišel podívat na svůj nový přírůstek, matka už klečela před kolibou. Tichými slovy fajovi sdělila, že se narodil chlapec, který má na těle rozsáhlé deformace včetně obličeje a pohlaví, tudíž nebude schopen mít děti. Musela mít strach. Ani si nedokážu představit, jak moc se musela třást, když největší lež svého života pronášela. Vždyť obelhávala samotného faju! Přesto dokázala být přesvědčivá a nezavdala mu žádný důvod k pochybnostem. Můj otec se jen ušklíbl a plivl před matku. Ani se na mě nepodíval. Nenahlédl pod látku s roztřepenými okraji, pod kterou jsem byla ukrytá. Neověřil si pravdivost matčina tvrzení. Ostatně neměl důvod, protože matka mě odkázala k brzké smrti. „Takže půjde do dolů,“ utrousil znechuceně, napůl odvrácený. Vyšívaný kapesník si tiskl pod nos a obličej mu brunátněl nedostatkem vzduchu, jak moc se snažil vyhnout zápachu z ghetta. „Ano, pane,“ souhlasila matka s předstíranou pokorou. Každý v našem ghettu věděl, jak moc faju nenávidí. „Určitě to pro vás udělá rád.“
— 27 —
To bylo všechno, co si ti dva lidé, kteří spolu měli dítě, řekli. Jen pár vět. Za víc jsem nestála. Hned poté můj otec odešel a matku dalších několik let nenavštívil ani ji nepovolal k sobě do palatulu. Amarijský regent pro mě nikdy otcem nebyl. Vždycky jsem o něm smýšlela jen jako o fajovi, vetřelci a tyranovi. Zákon ve sklenařských městech povoloval fajům až deset žen a má matka byla právě tou desátou. Přesto jsme žili v bídě a hladověli. Fajova první žena pocházela z dobré rodiny v nížinách. Děti, které spolu zplodili, měly právo po fajovi dědit a ucházet se o titul amarijského regenta. Tato žena požívala veškerých výsad, které jí její prvenství poskytovalo. Byla paní toho největšího a nejhonosnějšího palatulu v Amárii. Za fajovy nepřítomnosti přecházel titul regenta i veškeré pravomoci na ni. A paní z Amárie vládla nelítostnou rukou. Nenáviděla sklenaře tak, jak jen nenávidět lze. Když faja odjel, přibývaly nesmyslné popravy sklenařů. Proslýchalo se, že kdyby měla možnost, vyhladila by nás. Tak moc nás nesnášela. Naštěstí se faja z Amárie příliš často nevzdaloval. Druhá a třetí žena měly menší práva. Byly podřízené první ženě a příkazy dostávaly od ní. Nicméně faja rozpory mezi svými ženami nesnášel, a tak se všechny snažily mezi sebou vycházet. Synové druhé a třetí ženy mohli vstoupit do armády a velet. Jejich dcery měly velkou šanci na dobrý sňatek. Když byly opravdu krásné, mohly se stát i první ženou jiného faji. Druhá a třetí žena mohly doprovázet svého muže do společnosti a stát po jeho boku. Čtvrtá, pátá a šestá žena řídily chod celého palatulu. Dohlížely na služebnictvo, staraly se, aby všude bylo čisto, ustlané postele, bohatá večeře v přesný čas, a v případě,
— 28 —
že měl faja návštěvu, staraly se i o její pohodlí. Tyto ženy propouštěly i najímaly sluhy a vyplácely jim plat. Jejich synové rovněž mohli vstoupit do armády, ale nemohli velet a dcery se stěží provdaly do lepších rodin. Fajova sedmá žena měla na starosti součty sklenařů v našem ghettu. Každý měsíc kontrolovala, kolik dětí se narodilo a v jakém stavu. Aby se regentovi zavděčila, všechno si pečlivě zapisovala. Pokud faja se stavem nebyl spokojený, začal s popravami. Aby nás donutil navyšovat počty sklenařů, zabíjel ty nejstarší. Děti fajovy sedmé ženy měly tytéž možnosti jako děti tří předchozích. Osmá a devátá žena sdílely práci v domě se služebnictvem a jejich děti tu práci zastávaly rovněž. Desátá žena mohla faju spatřit jen příležitostně. Většinou se jednalo o ženu z velice nízkých společenských vrstev, která ho zaujala výraznou krásou. Taková žena neměla do palatulu přístup. Faju nemohla na veřejnosti oslovit. Když její krása odkvetla a faja ztratil zájem, většinou končila chudá a bezmocná. Její děti musely tvrdě pracovat. Této ženě se vlastně ani fajova žena říkat nedalo. Jenomže nikdy předtím se nestalo, že by se desátou ženou stala sklenařka. Heda, má matka, se narodila čistá a plodná. V průběhu let se u ní neobjevily žádné choroby postihující sklenaře. Byla naprosto zdravá a dokonalá. A ke všemu krásná. Měla dlouhé, světle hnědé vlasy, čistou pleť, krásnou postavu a oči šedé jako nebe před bouřkou, což dodávalo jejímu obličeji odhodlaný výraz. Sledovali ji několik let. Faja z Amárie si jí všiml, když ji měli odvést do jedné z nor. Tenkrát jí bylo pouhých patnáct let a byla skoro ještě dítě. Nicméně faju, který rád krotil jiné bytosti včetně
— 29 —
lidí, zaujala natolik, že porušil všechna dosud uznávaná pravidla a vzal si ji za ženu. Byl to přece faja největšího sklenařského města! Mohl cokoliv. Toužil zjistit, co vznikne, když někdo dokonalý jako on, někdo, kdo pravidelně užívá lutomin, zplodí dítě se sklenařkou. A jeho zvědavost měla být brzy ukojena. Po devíti měsících matka porodila zdravého chlapce, kterého pojmenovala Odon. Ani na něm se v průběhu dalších let neobjevily žádné vady. Přestože byla matka fajovou ženou, stále byla sklenařkou, a tak dál žila v ghettu v jedné z mnoha kolib. Ovšem nemusela nosit mantii, voal ani modrou pásku. Alespoň jednu výsadu svým sňatkem získala. Za pět let jí byl Odon odebrán. Stráže ho odnesli do palatulu a předali na výchovu cizím lidem. Matce bylo útěchou, že mohl pít čistou vodu, jídlo dostával třikrát denně a alespoň dvakrát za týden maso. Matka ho měla možnost vídat jednou za měsíc. Bylo to ve stejný den, kdy si ji faja povolával do palatulu, aby splnila své manželské povinnosti. Nikoho nezajímalo, jak moc trpěla pokaždé, když Odona předávala zpátky do cizích rukou. Nikdo se nesmiloval, když ji Odon volal a bránil se. Ovšem nejhorší den pro matku nastal, když se bránit přestal. Příště její návštěvu dokonce odmítl. Matka marně postávala celý den u zadních dveří. Netrvalo dlouho a Odon z jejího života zmizel úplně. Zavrhl sklenaře, vstoupil do armády, nosil modrou pásku, bojoval za lidi z nížin. Pro matku to byla nepřekonatelná bolest. I když věděla, že se mu daří a těší se dobrému zdraví, nemohla mu odpustit, že se stydí za svůj původ. Přestože matka dostávala od Odonova narození větší příděl potravy, faju nenáviděla čím dál víc. Po Odonovi
— 30 —
přišli další synové. Nejdřív to byl Fedor a o tři roky později Gedeon. Bohužel ani jeden z nich nebyl zdaleka tak dokonalý jako matčin prvorozený. Fedorova tvář byla už od narození zjizvená a nikdy mu nenarostly vlasy. Deformace na jeho těle byly rozsáhlé. Ani jeden z nich nemohl mít děti. Faja zuřil. Bezcitně nechal sedmou ženu, aby si poctivě zapsala mé bratry do své velké knihy a tím zpečetila jejich osud. „Chovají nás, jako bychom nebyli ani lidi,“ nadávala často matka a plivala směrem k palatulu, když se ujistila, že ji nikdo nevidí. Fedor byl o patnáct let starší než já. Do dolů šel pracovat v deseti letech, aniž matka mohla jakkoliv zasáhnout. Gedeon na tom byl stejně. Matka jen mohla přihlížet, jak své vlastní děti posílá na smrt. Já jsem přišla na svět náhodou, když se faja opil a v podroušeném stavu si na matku vzpomněl. Matka mi o té ostudné chvíli nikdy nevyprávěla, ale důležité bylo, že jsem se za pár měsíců narodila. Byla jsem zdravá a má matka po krutých zkušenostech lépe připravená. Pojmenovala mě Ilan. Jako čtvrtý syn desáté ženy faji z Amárie jsem neměla žádná privilegia a můj život směřoval k práci v dolech. Všechno bylo předem naplánované. Sedmá žena si mě zaznamenala jako každé jiné sklenařské dítě v ghettu, pečlivě zapsala všechny mé vady, které jí matka vyjmenovala, a přiřadila mě k muntům, abych od deseti let pracovala v dolech. Stejně jako mí dva bratři. Jen několik zasvěcených, včetně mé matusy Arlety, znalo pravdu. Matka si ale byla jistá jejich mlčením. A tak jsem začala nosit mantii a voal.
— 31 —
Jako dítě jsem je nesnášela a voal se snažila strhnout pokaždé, když se matka nedívala. Nenáviděla jsem tu masku z tvrdé kůže, kterou jsem si musela každý den přetahovat přes hlavu. Vztekala jsem se pokaždé, když jsem musela nadzdvihnout malou záklopku zakrývající ústa. Když jsem se do malého otvoru pod ní snažila strčit nějaké jídlo, polovina té chabé stravy mi vypadla. O oblek jsem zakopávala a v horkých dnech se mi v něm špatně dýchalo, takže jsem se z něj neustále pokoušela vykroutit. O to úzkostlivěji mě všichni hlídali. Jak jsem rostla, matka u mě hledala nějaký dar. Odmítala se smířit s myšlenkou, že jsem se narodila zdravá jen náhodou. Sledovala mě. Každý večer mi natírala tělo výtažkem z listů terélie, která hojně rostla v ghettech. Pečlivě mě prohlížela a neustále se vyptávala na mé pocity. Její otázky mě postupně začaly obtěžovat. Dokonce jsem občas i nevrle odsekávala. Nakonec se ale dar přece jen projevil. Bohužel tato šťastná a tolik očekávaná novina byla zastíněna smutnou událostí. Toho dne se Fedor vrátil z dolů podpírán o tři roky mladším Gedeonem. Byl natolik vyčerpaný, že sotva pletl nohama. Mezi dveřmi padl matce do náručí. Spolu s mladším synem ho odvlekla na lůžko, a když mu svlékla mantii, vykřikla zděšením. Jeho zubožené tělo bylo plné krvavých boláků. Nakonec přinesla misku s vodou, nasypala do ní listy terélie a začala bratrovi rány vymývat. Dělala to takhle každý den, aby alespoň trochu ulevila svým synům od bolesti. Ten večer se ale bratrovi věnovala důkladněji. Její pohyby byly pomalé. Fedora se sotva dotýkala. Matčin obličej toho večera vypadal popelavější a bratrovo
— 32 —
tělo zuboženější, než jsem kdy viděla. Stála jsem nad nimi a bála se dýchat. I když Fedorovi bylo pouhých dvacet let, nevydržel tolik jako ostatní. Narodil se příliš slabý. Nikdy pořádně nevyrostl. Posadila jsem se k jeho hlavě a přikládala mu studené obklady na rozpálené čelo. Fedor blouznil a šeptal, ale nerozuměla jsem jedinému slovu. Svíral mou ruku a občas na mě pohlédl. „Už bude dobře, můj milý. Za chvíli to skončí,“ šeptala matka chvějícím se hlasem. Pofňukávala jsem, ale nebrečela. Matka si to nepřála. Nad ránem to už matka nevydržela. Fedor umíral a bylo nutné rozhodnout, jak odejde z tohoto světa. Buď v bolestech, nebo v pokoji. A matka přes obtížnost té volby rozhodla. „Zajdi pro pasarelu,“ nakázala tvrdě Gedeonovi. Všimla jsem si, jak sebou bratr trhl. Pasarely byly jedny z obdarovaných sklenařek. Ale takový dar se objevoval málokdy. Byly to léčitelky, i když dnes se jejich dar používal pro ty, kteří svou bitvu o život prohráli. V původním jazyce to znamenalo lávka. Pasarela převáděla umírající a ulevovala jim od bolesti. Ale nikdy předtím jsem žádnou neviděla. Ještě nikdy jsme ji nepotřebovali. Když mi došlo, co má matka v úmyslu, začala jsem brečet. „Třeba se vzpamatuje!“ bránil se Gedeon. „Dej mu ještě chvíli!“ „Gedeone,“ vzdychla matka vyčerpaně. „Myslíš, že bych to udělala, kdybych byla přesvědčená, že je naděje? Myslíš, že bych nechala zemřít vlastního syna? To si vážně myslíš?“
— 33 —
Dlouze si s Gedeonem hleděli do očí, potom bratr sklonil hlavu a šel vyhledat pasarelu. Stiskla jsem zuby a snažila se potlačit vzlyky. Fedor už nevnímal. Jeho tělo se zmítalo bolestí a lesklo potem. Z ran se mu valila tmavá krev a kolibu naplnil zápach hnisu. Pasarela přiložila oválný čirý kámen na Fedorovo tělo. Matka stála nad ní, zatímco já jsem se tiskla k jejím nohám. Gedeon seděl na zemi a tvář měl položenou na předloktí. Občas mu unikl sten a občas se zachvěl, ale snažil se nerozptylovat léčitelku při práci. Sám nakonec uznal, že není jiná možnost. Pasareliny ruce objaly zvláštní kámen a kolibu zalil horký vzduch. Za okamžik krev z ran přestala proudit, napětí ve Fedorově obličeji povolilo a jeho dech se uklidnil. „Uzdravil se,“ šeptala jsem vzrušeně. Pasarela mě ale bohužel rychle o mé nadšení připravila: „Neuzdravil, Ilan,“ zachroptěla. „Tohle nedokážu ani já. Tohle je viáta,“ ukázala na kámen spočívající na bratrově hrudi. „Je to čirý sklenit. Nikdo z těch zrůd neví, že ho máme. Jinak by nám ho vzaly. Je to dokonalý kámen. Skrze viátu dokážu odejmout z těla bolest způsobenou sklenitem. A dokážu i něco vyléčit. Ale takhle velká zranění ne. Nezastavím umírání, naopak ho urychlím. Ale umírající má aspoň možnost se rozloučit.“ „Jak dlouho?“ ptala se matka třesoucím se hlasem. Pasarela pokrčila rameny. „Pár hodin. Zemře ráno. Nejpozději před polednem. Víc nevydrží.“ Naposledy se podívala na toho, koho svěřila smrti, otočila se a zanechala nás o samotě. Všichni jsme se shlukli
— 34 —
kolem Fedora a čekali. Za chvíli se jeho oči otevřely a on se nepatrně usmál. „Takhle to bude lepší,“ zašeptal. Věděl, že umírá. Věděl, že tu byla pasarela a s bolestí mu vzala i několik hodin života. V té chvíli jsem si uvědomila, jak moc nenávidím doly. Jak moc nenávidím faju a celé tohle město. A že ze všeho nejvíc nenávidím lidi z nížin, kteří nám tohle udělali. Tiskli jsme se s bratrem k sobě a já jsem na chvíli usnula na jeho horkém rameni. Chtěla jsem alespoň ještě cítit jeho teplo, než mě navždy opustí. Teprve svítalo, když mě probudil zvláštní zvuk. Jako kdyby nějaká žena zpívala vysokým hlasem a neměla potřebu se nadechnout. Táhlý tón poletoval vzduchem, neviditelný a neuchopitelný, a pak zesílil. Prudce jsem se zvedla a střetla se s matčiným pohledem. Oči měla rudé a skelné. Držela Fedora za ruku, tiskla si ji ke tváři a líbala konečky nevyvinutých prstů. „Slyšíš?“ zašeptala jsem do šera. „Co?“ otázala se matka apaticky. „Zpěv,“ odpověděla jsem a rozhlížela se kolem sebe v naději, že uvidím, čí hlas to je. „Krásný zpěv.“ V tu chvíli ranní klid protrhl ostrý zvuk kurpulí. Dlouhé píšťaly zavěšené na hradbách ohlašovaly, že sklenitový štít je narušený a je nutné okamžitě vyměnit poškozený turnul. „Ona ji slyší, matko,“ dolehl ke mně slabý hlas. „Ona slyší reteu!“ Pohlédla jsem dolů a zjistila, že se bratr usmívá. Vypadal tak šťastně. Očima jsem vyhledala matku, ale ona se na mě nedívala. Shlížela na bratra a po pohublých tvářích
— 35 —
se jí koulely slzy. Ta slova stála Fedora jeho poslední dech. Na popraskaných rtech mu dosud hrál slabý úsměv. Z matčiných úst vyšel pouze jediný sten, ale tak silný, až jsem se otřásla. Do toho jediného výkřiku vložila celou svou bolest ze ztráty syna. Syna, kterého nedokázala ochránit a kterému nedopřála lepší život. Syna, kterého milovala.
— 36 —
IV
Fedorovo tělo bylo spáleno následujícího dne ráno. Postávali jsme s Gedeonem, matkou, matusou Arletou a Tessou před malou hranicí a sledovali, jak zbytky mého bratra mizí v plamenech. Faja nepřišel. I když to byl Fedorův otec, tento syn pro něho nic neznamenal. Byl jen záznamem v objemné knize fajovy sedmé ženy a pracovní silou, které vypršela životnost. Ani můj nejstarší bratr Odon, kterého jsem znala pouze z vyprávění, se pohřbu nezúčastnil. Pamatuji si, že jsem brečela. A hodně. I když jsem byla ještě malá, uvědomovala jsem si, že Fedora už nikdy neuvidím. Voal jsem měla zmáčený od slz. Věděla jsem, že mi bude scházet jeho pohlazení, když se vracel z dolů. Stejně tak noci, kdy jsem se k němu tulila, abych se zahřála. V záplavě vzlyků jsem si vybavila matčina slova a snažila se uchovat si Fedorův úsměv, když umíral. Matka měla pravdu. Pamatovat si bylo důležité. Stejně jako to, že vzpomínka na bratrův poslední úsměv je to jediné, co mi nikdo nevezme. Jedinou známkou matčina žalu bylo to, jak silně mi svírala ruku. Nenosila voal ani mantii. Nosila svou vlastní
— 37 —
masku. Rty přísně semknuté a obličej bez výrazu, aby nikdo neuhodl, co cítí. Té noci mi matka dovolila, abych spala s ní na lůžku a mohla se vyplakat z bratrovy smrti. Chtěla, abych se alespoň trochu vyspala. Hned druhý den mě totiž odvedla k našemu gurovi. Slovo gura v jazyce původních sklenařů znamenalo ústa, což bylo velice výstižné. On jediný totiž mohl fajovi předkládat prosby sklenařů z našeho ghetta. Pro nás byl opravdovým fajou právě on. Ne ten, který si ten titul přivlastnil a žil v palatulu. Ale ten, který s námi sdílel náš život, bydlel v kolibě a byl jedním z nás. Každé ghetto mělo takového guru. Sklenaři si k němu chodili pro rady, řešili u něho své spory. Gura byl jediný, kdo uměl číst a psát. Gura Elmar byl nejstarším mužem v našem ghettu. Bylo mu sedmdesát dva let a v dole nikdy nepracoval, neboť jeho tvář byla čistá. Neoblékal mantii, ale stému, jakýsi kabát s rukávy. Vlasy měl delší a prořídlé, oči schované za víčky, jako by se odmítal dívat na svět kolem sebe. Pamatuji si, že jsem postávala v malé místnosti a sledovala, jak se matka s gurou radí. Seděli u starého stolu a z dřevěných misek popíjeli apu, vodou ředěné kozí mléko. „Slyšela štít dřív, než zahoukaly kurpule,“ říkala zrovna matka. „Slyší ho, rozumíš? Umí naslouchat! Tahle vlastnost je u žen velmi vzácná.“ Jelikož Elmar věděl o všem, co se v jeho ghettu dělo, a sklenaři k němu chovali opravdovou důvěru, znal i mé tajemství. „Jsi si jistá?“ vyptával se Elmar matky znovu s pohledem upřeným na mě.
— 38 —
„Ano,“ přikyvovala matka. Její oči byly stále plné bolesti a podlité krví. Přesto se snažila rychle vzpamatovat, aby mohla něco udělat alespoň pro jedno ze svých dětí. Možná ji Fedorova smrt popohnala. Možná jí ta smutná událost připomněla, jak málo času má. Elmar se zvedl od stolu a přešel ke mně. Pak poklekl. „Ilan, co přesně jsi slyšela?“ Zavzpomínala jsem na ten zvuk a ihned si vybavila Fedorův úsměv. Bylo to těžké, přesto jsem se snažila ty dvě vzpomínky oddělit. „Takové zpívání,“ hlesla jsem nakonec. „Hodně vysoké a pořád to bylo slyšet víc. Pak se ozvaly kurpule.“ Gura chápavě pokýval hlavou a jeho dlaně mi překryly ramena. „Ilan, teď mě pozorně poslouchej.“ Upřel na mě své hnědé oči a já jsem měla chuť ucouvnout. Elmar mě ovšem svíral pevně, jako by takovou reakci očekával. „Teď tě k někomu zavedu. Ale ty víš, že nikdy nesmíš nikomu říct o tom, že jsi děvče, viď?“ Okamžitě jsem přikývla a pohledem vyhledala matku. „Kdyby se to někdo dozvěděl, tvoji matku by zabili a už nikdy bys ji neviděla. Musíš být moc a moc opatrná, Ilan. Rozumíš mi?“ Opět jsem přitakala. Pak mě Elmar uchopil za ruku a odvedl pryč. Matka zůstala sedět za stolem a jen nás sledovala. A jelikož to bylo matčino přání, podvolila jsem se. Gura Elmar mohl jako jediný opustit ghetto bez svolení amarijského faji. Stráž, která hlídala naše „vězení“ ve čtvrti Fajála, ho nechala po pár otázkách týkajících se hlavně mé osoby projít.
— 39 —
Šli jsme dlouho mlčky vedle sebe. Z ghetta jsem se dostala za celý svůj dosavadní život jen jednou, na svátek založení Amárie, ale nic jsem si z toho nepamatovala. Teď jsem skrz voal očima hltala všechno, co jsme míjeli. Každou chvíli jsem se někde zastavila a vyptávala se Elmara. Pokaždé odpověděl jen krátce. Spěchali jsme. Připadala jsem si, jako bych vstoupila do jiného světa. Pach spálených těl jsme nechali daleko za sebou. Potkávali jsme krásně oblečené lidi i jejich sluhy nebo vojáky v modročerných uniformách. Procházeli jsme kolem vysokých bílých domů, jejichž rozmanité tvary mě uchvacovaly. Obdivně jsem vzhlížela ke štíhlým špičatým věžím palatulů i kamenným zdem s drobnými kresbami. S otevřenými ústy jsem zakláněla hlavu a snažila se dohlédnout k malým sochám, kterým Elmar říkal chrliče. Toužila jsem přivonět ke květinám v dlouhých oknech domů. Vychutnávala jsem si chladnou hladkou dlažbu, která nedrásala chodidla. Nikde jsem neviděla nikoho, kdo by na sobě měl mantii. Všichni byli tak čistí. A každému z nich jsme pokorně uhýbali z cesty. Neklaněli jsme se, protože se na nás ani nedívali. Jako bychom nebyli. Svět za zdmi ghetta byl krásný, plný barev a čerstvého vzduchu, ale sklenaři do něho nepatřili. Po nějaké době jsme došli k vysoké zdi táhnoucí se přes celou ulici, s ohromnými dveřmi uprostřed, před kterými postávala stráž. Byla nižší a čistší než zdi ghetta a zevnitř nevycházel žádný dým. Gura vysvětlil důvod návštěvy a pak zabouchal na silné dřevo. Za okamžik se dveře pootevřely a před námi se objevil malý baculatý muž s knírkem. „Elmare, zdravím tě,“ vydechl muž a gura mu vzápětí pozdrav opětoval. „Koho mi to vedeš?“
— 40 —
Oba muži okamžik setrvali pohledem na mně, načež jsme společně vešli dovnitř. Prošli jsme dlouhou, spoře osvětlenou kamennou chodbou a vešli do rozlehlé místnosti. Nenasytnýma očima jsem se rozhlížela kolem. Ze všech koutů ke mně doléhal slabý zpěv podobný tomu, který jsem zaslechla před dvěma dny, i když zdaleka nebyl tak jemný. Muži zakrytí voalem i bez něj se skláněli nad černým kamenem a on jim odpovídal. Náhle mi došlo, že mě gura zavedl mezi ty nejlepší a nejnadanější ze sklenařů. Tohle byla druhá možnost, jak se vyhnout práci v dolech. Matka mi vyprávěla, že brusiči byli kdysi velmi respektovaní. Jejich vytříbený sluch jim umožňoval pracovat se sklenitem ve ztvrdlé podobě. Bylo jich tu několik desítek. Podle různě zbarvených mantií pocházeli z ghett po celém městě. Ve srovnání s ostatními, kteří se narodili zdeformovaní a bez daru, byla jejich práce bezpečná a čistá. A tento dar se zřídkakdy objevoval u žen. Na mé smysly útočila vůně sklenitu mísící se s lidským potem. Každý z mužů postával u svého pracovního stolu a čímsi velice ostrým sklenit odsekával nebo ručně obrušoval. Záleželo na stádiu, v jakém se jeho práce nacházela. Jediný sklenit, který jsem do té doby viděla, byla pasarelina viáta. Překvapilo mě, že ten, který leží na stolech, je černý. Matka vždy mluvila jen o čirém, ze kterého se vyráběly turnuly. Užasle jsem sledovala, jak brusiči co chvíli rukou v rukavici přejíždějí po kusu sklenitu a pokládají na jeho chladný lesklý povrch hlavu. Dlouhé pracovní stoly stály uspořádané v řadách a nikde nebylo vidět stráž. Od matky jsem se dozvěděla, že na brusiče se nikdy nesmělo spěchat. Brusič sám musel poznat, kdy jeho práce skončila. Právo
— 41 —
rozhodnout, kdy je sklenit dokonalý, bylo jedna z mála výsad, kterou nám lidé z nížin ponechali. Nedokázala jsem ovládnout zvědavost a nedočkavě a dětinsky jsem zatahala Elmara za rukáv jeho šedé stémy. „Oni opravují štít?“ vyjekla jsem nahlas. Místnost naplňoval skřípot brusek, který se prolínal s jemným hlasem sklenitu. I když mě nikdo ze sklenařů nemohl slyšet, Elmar si položil ukazováček na rty na znamení, že mám být zticha. Náš gura se sice tvářil vážně, ale muž s knírkem se usmíval. Nejdřív váhal, nicméně pak se ke mně sklonil a odpověděl: „Turnuly se nevyrábějí tady, hochu,“ oznámil mi trpělivě. „Opracovávají se v jiné dílně na místě, které je pečlivě střežené. A také daleko větší. Víš, jak jsou turnuly dlouhé?“ Jeho paže máchla do prostoru a trvalo chvíli, než se zase vrátila zpět k tělu. „Pracuje tam jen pár brusičů. Opracovávat sklenitové degety je velice těžká a zodpovědná práce. Závisí na ní naše životy. Než se deget předá fajovi, sklenaři si musejí být naprosto jistí jeho kvalitou. Všichni se podílejí na jednom degetu a všichni musejí být zajedno, že je práce u konce. Do takové dílny by ses dostal jedině v případě, že by tvůj sluch byl ojedinělý. Pak by ses mohl přidat k našim naslouchačům. Tihle brusiči, chlapče,“ jeho ruka se znovu vznesla a ukázala na jednoho z nich, „ti opracovávají černý sklenit pro nížiny.“ „Ach,“ vydechla jsem uchváceně, a aniž jsem požádala o svolení, přesunula jsem se vedle muže s knírkem. „A tys v té dílně byl? A co je to deget? A co jsou to naslouchači? A jak vypadá turnul? A proč všichni ten sklenit objímají? A on je teda i černý sklenit? A jaké jsou ještě? Je
— 42 —
víc barev? A můžu je vidět?“ vyptávala jsem se vzrušeně dál, než mě Elmarova ruka stála zpět. Silně mi stiskl rameno, abych přestala. Jenomže já jsem to nedokázala. Nikdy jsem takové místo neviděla. Bylo tak jiné než ghetto se svými chatrnými kolibami namačkanými jedna na druhé. I sklenaři tady vypadali jinak. Chovali se jinak. Tohle byla práce, kterou milovali. Museli ji dělat, přesto ji vykonávali rádi. Muž s knírkem zaklonil hlavu a rozesmál se. „Jen ho nech, Elmare,“ nabádal guru hlasitě. „Je hezké potkat dítě, které má takový zájem, nemyslíš? Většinou je těžké získat si jejich pozornost.“ „Oni ho neobjímají,“ zasvěcoval mě trpělivě za chůze. „Oni poslouchají, jestli se během jejich práce neobjevily uvnitř sklenitu praskliny, anebo jestli broušení neodhalilo něco, co by mohlo ovlivnit kvalitu výrobku. Všimni si, jak tou velkou rukavicí hladí povrch. Ta rukavice je zespoda posypaná sklenitovým prachem a tak se zesiluje zvuk sklenitu. V turnulové dílně jsem kdysi pracoval. Byl jsem zamlada nejlepším naslouchačem ve městě, proto jsem teď v téhle dílně mistrem. Sluch už mi neslouží tak dobře jako dřív. A deget? To je vlastně turnul. Všichni ostatní jim říkají turnuly. V jazyce původních sklenařů to znamená věž. Jenomže když se na turnul díváš zblízka, připomíná spíš prst neboli deget…“ „Vy umíte mluvit řečí, kterou mluvili ti lidi, co sem přišli jako první?“ skočila jsem mu do řeči. Pokud jsem ho nějak rozladila, muž s knírkem na sobě nedal nic znát. „Ne,“ zavrtěl hlavou smutně. „To už neumí nikdo. Zůstalo po nich jen pár slov, která si osvojili další sklenaři. Původní řeč se vytratila. A vlastně si ani nikdo nemůže
— 43 —
být jistý, jestli ta slova překládáme správně. Už celé věky se ten jazyk nepoužívá.“ „A odkud ti lidé přišli?“ pokračovala jsem nemilosrdně. Mistr se zastavil a pohledem žádal Elmara o pomoc. „Ze země zvané Rumunsko, která se nacházela v nížinách. Ta země už neexistuje. Stala se součástí toho, čemu my sklenaři říkáme nížiny. A ti lidé byli Rumuni,“ zavrčel Elmar podrážděně. Pak se zarazil, jako by ho to zamrzelo, mírně se naklonil a tichým hlasem pokračoval. „Ilane, tenkrát do hor vyrazilo hned několik skupin lidí z různých částí světa, aby nalezli sklenit. A několik z nich bylo úspěšných. Ale byli to právě lidé z Rumunska, komu se podařilo přijít na způsob, jak energii ze sklenitu ovládnout a jak nerost zbavit jedů. Usídlili se tady a založili naše město. A protože byli první, měli právo všechno pojmenovat. Právě proto považujeme za původní sklenaře Rumuny. Zatímco my mluvíme o turnulech, původní sklenaři hovořili o věžích. Zatímco my říkáme fereastra, pro Rumuny to bylo zkrátka okno. V Amárii se ještě dlouho poté, co byla založena ostatní sklenařská města, mluvilo rumunsky.“ „A jak mluvíme my?“ Přestože jsem se na Elmarova slova soustředila, v hlavě jsem začínala mít chaos. „Řečí, kterou dnes mluví skoro celý svět,“ odtušil unaveně. „Říká se jí angličtina a pochází z jednoho ostrova. Prý už na celém světě existuje jen pár míst, kde lidé mluví starými jazyky.“ „Ale některá slova vznikla tady, v Duvalském pohoří,“ vložil se do toho mistr a mrkl na mě. „Víš, jak vznik lorn?“ Než jsem se ale zmohla na odpověď, muž s knírkem pokračoval.
— 44 —
„V nížinách se všechno měří v kilometrech, jenomže většina turnulů je od sebe vzdálená kilometr a půl, což bylo dlouhé, a tak sklenaři tuhle vzdálenost nazvali zkráceně lorn. Od té doby sklenaři nic jiného nepoužívají.“ „Většina?“ zaváhala jsem. Mistr už se nadechoval, aby mi odpověděl, ale vtom do mě Elmar šťouchl prstem. „Už dost s otázkami, Ilane. Nemáme čas.“ Stěží se mi podařilo potlačit zoufalý povzdech. Toužila jsem se o těch lidech z dalekých zemí dozvědět víc. Tohle byl nejlepší den mého života. Tolik nových věcí! Škoda že o tom už nikdy nepovím Fedorovi. A právě bolestná vzpomínka na mého bratra mě donutila alespoň na chvíli mlčet. V tichosti jsme vstoupili do malé místnosti se všemožnými nástroji a mistr za námi zavřel dveře. Otáčela jsem se dokola a rozhlížela se, zatímco mistr přešel ke stolu, zvedl dvě spojená skleněná kolečka a nasadil si je na nos. Nato pokynul Elmarovi, aby si přisedl. „Tak povídej,“ vyzval guru měkce. Elmar se pohodlně opřel, okamžik sledoval mé zaujetí a potom stočil zrak k mistrovi. „Předevčírem slyšel zpívat reteu. Dřív než se ozvaly kurpule,“ dodal potichu, jako by svému příteli prozrazoval nějaké tajemství. Mistr se zatvářil pochybovačně. „Kolik ti je?“ „Pět,“ odpověděla jsem bez váhání. Matka počítala roky mého života s úzkostí. Mistr chvíli mlčel a pak se poškrabal ve vlasech. „To bude asi nějaký omyl, Elmare,“ vrtěl nevěřícně hlavou. „Víš přece, že dar naslouchačství se objevuje až
— 45 —
v daleko pozdějším věku. Kdyby uslyšel třeba meče stráží, jak to obvykle bývá. Ale rovnou reteu?“ „To vím,“ ujistil ho gura klidně a prsty si třel kořen dlouhého nosu. „Ale jeho matka přísahala, že Ilan slyšel praskat turnul ještě dřív, než naslouchači spustili kurpule.“ „Rád bych ti věřil, Elmare,“ pokračoval mistr. „Kdyby to byla pravda, chlapec by byl obdařený velkým talentem. Jenomže za celý svůj život jsem nepotkal nikoho tak mladého, kdo by dokázal slyšet reteu. Bude s podivem, když ve svém věku uslyší sklenit. Ani si neumíš představit, kolikrát ročně mi sem nějaký gura přivede nadějného naslouchače a pak se z toho vyklube omyl. Sklenaři touží po někom výjimečném. Vždycky jsme po tom toužili. Jenomže dneska už jsem spíš skeptický.“ „Ale no tak, Agadone,“ vzdychl gura dotčeně. „Víš přece, že já bych tě neobtěžoval jenom kvůli dojmu.“ Mistr se postavil a zapřemýšlel. „Kdo je jeho matka? Mají v rodině nějakého naslouchače? Ne že by to bylo podstatné. Jsem jen zvědavý.“ Od začátku jsem pro mistra byla chlapcem. Nezeptal se na mé pohlaví. Od matky jsem věděla, že práci brusičů jen zřídka zastávaly ženy a s příchodem nových fajů už nesměly vůbec. Matka tohle všechno předvídala. Hodně riskovala, když zapřela, že jsem dívka. Přesto se zdálo, že měla dobrý důvod. „Je to Heda. Desátá žena amarijského faji,“ vysvětlil Elmar. Mistrovo obočí se vzneslo téměř ke kořínkům jeho prořídlých vlasů. „Ach,“ vydechl nakonec.
— 46 —
Příběh mé matky znal každý sklenař ve městě a možná i dál. Krásná Heda, sklenařka s čistou tváří a bez deformací, kterou si vybral jeden z tyranů, navíc sám faja, a učinil ji svou ženou. Stejně tak všichni věděli o tom, jak faju zklamala a jak byla zavržena. „Víš, že do učení ho můžu vzít až od sedmi?“ upozorňoval mistr Elmara, zatímco hodnotil mou výšku. Pak mi sáhl na paži a zkoumal, jak je silná. Byla jsem tak vychrtlá, že jsem se mu ztrácela v rukách. „Ovšem za předpokladu, že má alespoň nějaký dar.“ „Jestli se osvědčí, na co čekat?“ nevzdával se Elmar. Mistr odstoupil a opět si mě měřil. „Uvidíme,“ řekl nakonec. Dozvěděla jsem se, že pokud jsem skutečně obdarovaná umem naslouchačství, v dospělosti budu reteu slyšet neustále. V dětství se štít obdarovaným ozýval pouze v případě poruchy, kdy jeho hlas zesílil. I tak k tomu ale obvykle docházelo až po patnáctém roce života. Mistr mě celý den vodil od sklenitu ke sklenitu. Některé byly hrubé, neopracované, různě veliké. Některé zase vybroušené do zvláštních tvarů, připravené k odeslání do nížin. A jiné byly opracované jen zčásti. O sklenitu jsem toho tenkrát věděla velmi málo. Ten den pro mě všechno bylo jedno velké překvapení. Na začátku zkoušky jsem dostala rukavici se třpytivým povrchem. Byla tak velká, že bych do ní mohla strčit hlavu. Neustále mi z ruky padala. Mistr nebyl připravený na tak malého sklenaře, ale musela jsem se s tím vypořádat. Pořád jsem hladila ten jemný povrch, a kdybych
— 47 —
mohla, přiložila bych si ho na tvář. Mistr mi už na začátku vysvětlil, že to, co pokrývá spodní část rukavice, je právě sklenitový prach. Nic jiného by hlas sklenitu nedokázalo zesílit. Jako by ten kámen neznal sobě rovného. Mistr mi také prozradil, že v nížinách se sklenitový prach používá jako příměs do čehosi, čím si ženy myjí vlasy. A také do olejů a jakýchsi krémů, které si nanášejí na obličej. Energie ve sklenitu má prý na pleť blahodárný vliv, a dokonce omlazující účinky. Ale to bylo jen pro lidi z nížin. My sklenaři jsme ho používat nemohli. I když jsem spoustě věcí, které mi mistr vyprávěl, nerozuměla, všechno mě fascinovalo. U každého jednotlivého kusu jsme se zastavili, následováni mlčenlivým Elmarem, a já jsem pokaždé hladila povrch sklenitu, abych zjistila, jestli je bez vady, nebo naopak poškozený. Mistr mi nedal žádnou nápovědu. Bylo mi pouze řečeno, že pokud sklenit opravdu slyším, vadu poznám. U prvního kamene jsem dlouho váhala. Napadlo mě, že když zpěv sklenitu neuslyším, matka bude zklamaná a já půjdu pracovat do dolů. Elmar mě musel postrčit. Jakmile jsem se odhodlala, strach mě opustil. Když jsem se dotkla kamene a opatrně přejela po povrchu, sklenit se rozezněl. Dokázala bych ho poslouchat věky. „Tady je to divné,“ hodnotila jsem první kámen. Jakmile jsem rukou dorazila k jeho středu, jemný zvuk se na okamžik vytratil a přešel do šumu. Mistr mi ovšem nesdělil, jestli jsem se mýlila, nebo ne. „Asi tady bude něco špatně,“ snažila jsem se dál. U dalšího kamene jsem hned na začátku nadskočila, protože jsem zaslechla nesnesitelné skřípání. „Tenhle je hodně ošklivý,“ usoudila jsem nahlas.
— 48 —
Ani tentokrát mi mistr nic neřekl. Jen mě sledoval s vážnou tváří. Kamenů bylo mnoho. A pouze pár z nich zpívalo čistým hlasem bez vady. Celkem jsem rozpoznala tři druhy divných zvuků, které se opakovaly. Jenže co přesně znamenaly, jsem netušila. Když jsme skončili, byl skoro večer. Cítila jsem se vyčerpaná. Když jsem sem ráno vstupovala, neměla jsem tušení, jak je celý dům s několika dílnami rozlehlý. Mistr byl laskavý a také velký znalec sklenitu. Jeho výkladu jsem naslouchala bez dechu. Ale jediné, po čem jsem teď toužila, bylo schoulit se do matčina náručí a usnout. Nohy mě sotva nesly, v břiše mi bolestivě kručelo. Přesto jsem se bála dát najevo netrpělivost. Mistr nás zavedl zpět do místnosti, která sloužila jako jeho pracovna, a řekl mi, abych se posadila ke stolu. Postavil přede mě misku s apou a chlebem a já jsem se bez váhání pustila do jídla. Snažila jsem se, aby mi z ústního otvoru ve voalu nevypadl ani drobeček. Mezitím jsem napínala uši, abych zaslechla alespoň něco z mistrových slov. Co když výkyvy zpěvu byly v pořádku a já jsem skutečné vady nezaznamenala? „Tak co?“ vyptával se Elmar se špatně potlačovanou zvědavostí. Mistr ale s odpovědí otálel. Jen mě pozoroval, jak do sebe nenasytně cpu jídlo, a přitom si leštil ta zvláštní průhledná kolečka. „Ani jednou se nezmýlil,“ zašeptal nakonec. „Neudělal ani jednu chybu. Všechny kameny zhodnotil správně a nezaváhal. Je si svým sluchem jistý, což je výborné. Já…“
— 49 —
zakoktal se a promnul si unavené oči. „Já nevím, co říct. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho tak mladého s tak skvělým sluchem. Má sklenit v krvi. Ten kámen na něj mluví, i když se ho dotkne jen holou rukou. Je to úžasné! Je možné, že se dar zarazí, ale kdyby ne… Když bude růst, jak to bývá, jeho schopnosti budou nedocenitelné.“ Nešlo si nevšimnout, jak se Elmar napřímil a nadmul pýchou jen proto, že jsem pocházela z jeho ghetta. „Takže ho vezmeš do učení?“ Mistr k mému překvapení zavrtěl hlavou. „Je mu pět. Sakra! Tohle bude potíž, ale…“ Dlaní si přejel po zpoceném čele a okamžik se na mokrou ruku díval, jako by v ní hledal řešení. „Usmlouvám to,“ slíbil nakonec. „Sám promluvím s fajou. Myslím, že si nenechá uniknout takovou šanci. Miluje experimenty se sklenaři. Mohl by se pochlubit před ostatními regenty, že vlastní nejmladšího brusiče v dějinách. S jeho naslouchačstvím bych ale chvíli počkal. Netuším, čemu by ho faja mohl vystavit a co by se stalo, kdyby Ilan zklamal. Nemusel by to přežít.“ „Je to jeho syn,“ upozornil ho Elmar. „I když se faja ke své desáté rodině chová bídně, tohle by tomu mohlo pomoct. Jak navrhuješ. Zahrajeme na regentovu pýchu.“ „O tom, že se jedná o jeho syna, bych se zatím také raději nezmiňoval,“ usoudil mistr. „Uvidíme.“ A faja, regent, tyran a rovněž můj otec, souhlasil. Tak jsem šla do učení k mistrovi brusičů v pouhých pěti letech. Měla jsem se naučit všechno o sklenitu, včetně jeho zpracovávání, broušení a využití. Byla jsem šťastná a má matka ještě šťastnější. Radost jí sice stále kalila Fedorova smrt, přesto jsem v jejích očích zahlédla naději na lepší zítřky.
— 50 —
Ten večer, kdy jsem před ní stála nahá a ona mi tělo potírala výtažkem z terélie, mluvila víc a rychleji, než u ní bylo běžné. Vzrušení z takové zprávy prostě nedokázala ovládnout. „Musíš být opatrná, Ilan,“ nabádala mě jako tolikrát předtím. „Rozumíš? Nikdo se nesmí dozvědět, že jsi děvče. Nikdo. Ani mistr, i když je jeden z nás. Ocitl by se v ohrožení a bojím se, že by nás nahlásil. Musíš se od něho naučit všechno, co se dá. Musíš ho poslouchat a snažit se udělat všechno tak, jak si bude přát. Budeš tam dostávat jídlo. Budou tě lépe živit. Už nebudeš tak hubená. Ve dne budeš pracovat v dílně a večer tě stráž odvede zpátky ke mně, ano, Ilan?“ Horlivě jsem přikyvovala a těšila se, že mě už nebude bolet břicho od věčného hladu. „Je to ohromné štěstí, že máš takový dar,“ pokračovala rozrušeně matka, zatímco mi drhla tělo, až jsem měla kůži na mnoha místech červenou. „Nebudeš muset pracovat v dolech. Budeš mít dlouhý život.“ Úkosem jsem pohlédla na Gedeona, který se zrovna z dolu vrátil. Seděl schoulený u stolu a třásl se. Jeho tvář, z větší části schovaná ve stínu, vypadala zmučeně a unaveně. „A můžu se zeptat mistra, jestli by tam Gedeon mohl pracovat se mnou?“ Matka se zarazila uprostřed pohybu. Chvíli jen nehybně stála s očima sklopenýma k zemi, pak se otočila k bratrovi a hledala u něho pomoc. „Já budu v pořádku, prcku,“ utěšoval mě Gedeon unaveným hlasem. „Nemám tenhle dar. Neslyším sklenit. Ale jsem rád, že ty do dolů nemusíš. Ulevilo se mi. Nauč se, co můžeš, a pak mi o tom budeš každý večer vyprávět, ano?“
— 51 —
Levou ruku, na které se mu nevyvinuly tři z pěti prstů, pomalu zastrčil pod mantii. Sledovala jsem bratrův pohyb, než mi znetvořený úd zmizel z očí, a věděla jsem jedno. Že Gedeon nebude v pořádku. Pokud se něco nestane nebo něco neudělám, brzy zemře. Přesto jsem nadšeně přikývla. „Řeknu ti všechno.“
— 52 —
V
Jako sklenařskému učni se mi vedlo dobře. Dvakrát týdně jsem dostávala maso, ovoce dokonce každý den. Ne to popadané a nahnilé, které se v hromadách objevovalo počátkem týdne ve sklenařských ghettech. Tohle bylo čerstvě natrhané, šťavnaté. Vždycky jsem si do mantie schovala od všeho kousek a potají odnesla domů. Matce se pokaždé, když jsem jídlo vysypala na stůl, rozzářily oči, přestože si nikdy nic nevzala. Svůj podíl nechávala Gedeonovi. A tak jsem po letech viděla, jak jeho vystouplé kosti mizejí pod kůží a tvář působí zdravěji. Život líně plynul. V dílně jsem se každý den učila pracovat s černým sklenitem. Pokaždé když jsem měla možnost ho laskat po lesklém povrchu a hledat vadné části, se nerost rozezněl svým čarovným zpěvem a v mém těle se rozechvěla každá buňka. Jako by se mě kámen vyptával a mé tělo odpovídalo. Bylo to nepopsatelné. Začala jsem chápat, proč si brusiči na svou práci nestěžují. V těch letech jsem byla přesvědčená, že na světě nemůže existovat nic krásnějšího než soulad sklenařské duše s kamenem a energií v něm uvězněnou. Každé ráno jsem se do dílny
— 53 —
těšila a večer ji opouštěla s lítostí. V přítomnosti sklenitu, mistra a přátel jsem zapomínala na děsivý svět za zdmi sklenařské dílny. Zpočátku jsem jen přihlížela, okukovala a zastávala jednoduché práce, stejně jako každý jiný učeň. Sklenařští brusiči měli své pomocníky. Většinou se jednalo o děti mladší deseti let, které ještě nezačaly vykonávat svou budoucí práci. Polizor neboli brusné kolo bylo potřeba roztáčet lidskou silou. To byla má první povinnost v dílně. Trpělivě jsem mnoho měsíců stlačovala měchy se vzduchem, sledovala ruce zkušených a snažila se co nejvíc přiučit. Když měl brusič dobrou náladu, věnoval mi trochu svého času, abych si polizor mohla prohlédnout. Nikdy předtím ani potom jsem nic tak složitého neviděla. Polizor připomínal kolo pouze večer, když brusič opouštěl dílnu a nástroj složil. Sklenařská bruska byla vlastně změť různě velkých koleček. Zvlášť takových, která nebyla téměř vidět. Právě těmi mohl brusič v kameni vybrousit špatně dostupná místa. Jen on sám věděl, které z těch sto osmdesáti tří koleček je to pravé. Když mi jeden ze starších brusičů podrobněji vysvětloval, kdy přesně se jaké používá, rozbolela mě hlava. Všechna do jednoho byla pokrytá sklenitovým prachem. První pravidlo, které jsem se musela naučit, a dokonce několikrát nahlas opakovat, abych si ho vštípila, bylo, že se polizoru nesmím dotknout, pokud jsou kolečka v pohybu. Polizor nezraňoval. Polizor řezal kosti během jediného mrknutí oka. „Ani nestačíš vydechnout a tvoje ruka se bude válet po zemi. Je ti to jasné?“ strašil mě brusič a já jsem šokovaně přikyvovala, očima přilepená k podlaze, kde jsem si
— 54 —
představovala svou uříznutou ruku v kaluži krve. Trvalo mi dlouho, než jsem ten obraz vyhnala z hlavy. Pro tuto chvíli jsem byla vděčná, že mám na starost ty legrační bubliny připojené dlouhou trubicí k polizoru. Bylo jich celkem pět. A opět záleželo na brusiči, kterou z nich mi nakáže stlačovat. Mé ruce byly prozatím v bezpečí. Když jsem nepomáhala brusičům při práci, sedávala jsem s mistrem a ostatními učni v jeho pracovně a pozorně naslouchala výkladu o sklenitu. Mistr Agadon byl vynikající učitel. Trpělivý, klidný, nadšený z každého mého nového úspěchu. Léta strávená v dílně mezi nováčky ho naučila umu vysvětlování. Přesto z něj za ta desetiletí nevyprchala radost z neustále se opakujících příběhů o nerostu, bez kterého by sklenaři nemohli dýchat. Ve chvílích, kdy mohl učně zasvěcovat do tajemství kamene, se mu malá očka za brýlemi rozšířila a rozzářila, jako by své vědomosti předával poprvé. Vzhledem k mému mládí se mi možná věnoval až příliš. Možná kvůli mně zapomínal na ostatní. Přesto jsem nikdy od jiných učňů nepocítila žádnou zášť. Toho roku se v dílně sešli čtyři noví brusiči. Každý jsme pocházeli z jiného ghetta. Poprvé v životě jsem se mohla přesvědčit, že k nelítostnému zacházení se sklenaři dochází všude. Všichni jsme prožívali tytéž smutné příběhy. Každý z nás ztratil v dolech někoho ze svých blízkých. Bazil, chlapec s čistou tváří, ale zjizveným tělem, pocházející ze čtvrti Léval z opačného konce města, přišel v dolech o otce. Jednoho dne před dvěma lety se nevrátil a matce bylo stručně řečeno, že v dole nastal jakýsi výbuch a její muž tam zahynul. Tělo Bazilova otce zůstalo ležet v sutinách. Nikdo se neobtěžoval ho vynést na povrch.
— 55 —
Kastor na tom byl ještě hůř. Zůstal s matkou sám. Přestože ještě před několika lety měl tři sourozence, dva bratry a jednu sestru, nikdo z nich už nežil. Všichni jednoho dne skončili na hranici. Davor zatím přišel jen o sestru, která se narodila neplodná. Jenomže jí bylo pouhých dvanáct let, když se jednoho dne nevzbudila. V dolech pracovala jen dva roky a od samého začátku se jim ztrácela před očima. To byly příběhy, které jsme si vyměňovali o samotě, bez přítomnosti mistra. Všem třem bylo víc než sedm let. Bazilovi dokonce necelých deset. Dar se u něho objevil později. Byl neskutečně šťastný, protože za pár měsíců měl odejít pracovat do dolů. Jeho tvář byla bez vady. Ale v čem byla příroda milosrdná k jeho obličeji, to si vybrala na těle, včetně jeho možnosti přivést na svět další sklenaře a oddálit tak svůj odchod do dolů. Já jsem byla nejmladší. Ostatní chlapci kupodivu brali na můj nízký věk ohled. Jejich vlastní utrpení je naučilo soucitu. Rozmanitost našich mantií mi učarovala hned na začátku. Poprvé jsem sklenaře z jiných ghett viděla, když mě gura Elmar přivedl k mistrovi. Tehdy jsem si rozdílů ve sklenařském oblečení všimla jen letmo. Teď jsem konečně měla možnost si je pořádně prohlédnout. Udivila mě hlavně odlišnost střihů. „To je kvůli tomu, aby každý věděl, z kterého ghetta pocházíte,“ vysvětloval mistr, když jsem se ho na to zeptala. „Záleží na tom, kdo vás vlastní a kdo se o vás stará.“ Moje mantie byla tmavě šedá s hnědým pruhem táhnoucím se dolů přes záda. Byl to vlastně takový kruh drsné
— 56 —
látky s otvorem na hlavu přesně uprostřed, který se lehce oblékal. Široká kápě se nasazovala zvlášť. Bazilova mantie zářila tou nejsytější červenou, jakou jsem kdy viděla. Muselo ho být vidět i za úplné tmy. Skládala se ze dvou dlouhých, různě střižených pruhů látky, do kterých musel každé ráno chudák Bazil zabalit celé své tělo včetně hlavy. Kastorova mantie měla nejpříjemnější barvy. Zčásti byla tmavě modrá a zčásti světle hnědá. Oblek byl dokonce šitý. Oblékal se jako stéma, měl rukávy a kapuci padající do obličeje. Mantie posledního učně Davora byla jednoduše černá. Její střih byl podobný tomu mému, až na to, že dlouhá kapuce se špičatým koncem, která Davorovi sahala až k bosým nohám a často o ni zakopával, byla přišitá k otvoru na hlavu. Nikdo z nás nenosil boty. Dokonce ani zkušení brusiči. I když byli na vyšším společenském stupínku, museli chodit bosí. Vysokou obuv s pevnou podrážkou nosil pouze mistr, a jak nám prozradil, jediní, komu bylo toto privilegium povoleno, byli naslouchači. Ve chvíli, kdy si nás ráno stráž začala vyzvedávat u vchodu do ghetta, se ale naše obleky změnily. Každému z nás na mantii přišili pruh modré látky. Kdysi jsem byla přesvědčená, že tento znak sklenařského původu musejí nosit pouze sklenaři bez mantie pracující v armádě nebo v norách, aby se dali rozeznat. „Je to proto, že každý den opouštíte svá ghetta a procházíte středem města,“ vysvětloval opět mistr Agadon. „I když je s vámi stráž, lidé na ulicích musejí vědět, že svůj domov opustit můžete.“
— 57 —
„Ale muntové je nemají,“ upozorňovala jsem ho. Tohle byl jeden z mála okamžiků, kdy na mě mistr shlédl rozzlobeným pohledem. „My neříkáme sklenařům muntové,“ pokáral mě. „Jsou to muntesklenaři nebo jen sklenaři, Ilane. Muntové nám říkají lidé z nížin a není to od nich pěkné. A ti nenosí modrý pruh, protože je to zbytečné. Stejně jako vás i je každý den odvádějí z domova a přivádějí zpátky, ale oni neprocházejí středem města. Vedou je okrajovými čtvrtěmi k bráně, aby nepřekáželi lidem z nížin. Amárie má celkem čtyři brány. Jižní, to je hlavní brána, která vede do Rezil, našeho jižního souseda, severní vede do Fresenu a pak je východní a západní brána. Těmi se hlavně odvádějí sklenaři do dolů. Jsou menší a k jiným účelům se ani moc nepoužívají.“ „Jak je vlastně Amárie velká?“ chtěl vědět Bazil. Mistr vzhlédl ke stropu a zamyslel se. „Amárie je největší ze sedmnácti sklenařských měst, Bazile, a leží zhruba uprostřed Duvalského pohoří. Je to deváté město od severu i od jihu. Žije tu víc než dvě stě tisíc sklenařů ve dvaatřiceti ghettech. Přibližně devadesát tisíc lidí přišlo z nížin a zbytek, necelých dvacet tisíc, tvoří armáda. To jsou ale jen moje odhady. Neznám přesná čísla. Amárie má osm mostů, šestnáct náměstí a desítky palatulů.“ Všechna ta čísla se mi v hlavě motala. Mohla jsem se snažit sebevíc, tolik lidí jsem si představit nedokázala. Žádný z těch osmi mostů jsem nikdy neviděla, ani zmiňovaná náměstí. Dokonce jsem nikdy neměla možnost spatřit řeku Azaru protékající Amárií. V našem ghettu tekl jen špinavý potok, který v letních měsících dost často vysychal a jehož břehy spojovalo pár chatrných lávek. Byl to vlastně náš jediný zdroj vody.
— 58 —
Pozorně jsem mistra poslouchala, aby mi z jeho výkladu nic neuniklo, ale hlavu jsem měla skloněnou, protože jsem se ještě styděla za špatně zvolené slovo. Jenomže o vteřinu později jsem ji zdvihla a vyštěkla další otázku. „A proč modrá?“ Mistr rozpačitě zamrkal očima, ve kterých se odrážela velikost celé Amárie, a v hlavě si opakoval můj dotaz. „Modrá barva je důležitou součástí historie sklenitu. Lidé z nížin ji přijali jako určitý symbol,“ vysvětloval dál, zatímco jeho ruce neposedně mávaly do všech stran. „Ale k tomu se dostaneme, Ilane. Všechno po pořádku. Všechno po pořádku.“ Musela jsem na mistrovi obdivovat jednu věc, které jsme já a ostatní sklenaři nebyli schopní. Necítil vůči lidem z nížin nenávist. Vždycky o nich mluvil uctivě, nikdy jim nenadával, ani nás k tomu nenabádal. Netušila jsem, jestli byl natolik spokojený se svým životem, nebo se s osudem smířil a přijal ho takový, jaký byl. Anebo jestli čekal, až si sami uděláme názor. Nepodlézal fajovi ani strážným. Osud muntesklenařů znal velice dobře. Přesto se nikdy nezmínil o nenávisti ani o soucitu. Pokáral mě, když jsem sklenaře nazvala munty. Ale stejně tak i Bazila, když jednou řekl, že by nejraději poslal všechny lidi z nížin na druhou stranu štítu do jedových mračen. Tenkrát jsem pravdu neznala. Kdyby ano, možná bych to viděla jinak. V mém dětství vystupoval mistr Agadon jako dychtivý vypravěč a učitel, kterého jsem milovala. Díky jeho zanícenosti jsem se dozvěděla o různých druzích sklenitu. O černém, šedém a čirém. Sklenaři celá staletí dbali o to, aby netěžili víc, než potřebovali. A tak bylo mnoho dolů nacházejících se v okolí měst dosud plných.
— 59 —
Největší zastoupení a také využití měl černý sklenit. Kolem každého města byly nejméně tři doly, kde se těžil. Byl nejběžnější a nejvíc se vyvážel. Dokonce se stal i hlavním prvkem strojů, na kterých lidé v nížinách létali nebo jezdili. Matka nikdy takový stroj neviděla a nedokázala mi ho popsat. Vše, co se ocitlo v blízkosti retey, přicházelo o energii. Vznášedla beznadějně klesala k zemi, přístroje vytvořené lidmi z nížin dokonce vybuchovaly. Některé části jejich těl, nahrazené umělými předměty, usmrcovaly své majitele. Mistr nám prozradil, že do oblasti kolem retey neměli lidé z nížin přístup, a pokud ho získali, museli být naprosto zdraví. Netušila jsem, proč nás takhle lidé z nížin izolovali, a mistr to nevysvětlil. „Když budeš mít štěstí, Ilane, a já věřím, že budeš, jednoho dne to pochopíš.“ Tohle byla celá jeho odpověď. Jedna věta a pak se zase dál věnoval výuce o sklenitu. Na řadě byl šedý sklenit. Ten byl kvalitnější a energie v něm čistší. V oblasti štítu se nacházelo jen dvanáct dolů, kde se těžil. V nížinách se používal v průmyslu a jako hlavní zdroj energie v tamních městech. „Ale k tomu je potřeba naslouchačů, jejichž dar je trochu jiný,“ vypravoval mistr. „Každý z těch tří druhů sklenitu obsahuje neskutečné množství energie. Ale jen někteří sklenaři ji dokážou ovládnout. Je k tomu potřeba hodně citu a také zkušeností. Zvlášť když se jedná o energii, která zásobuje celé město. Pokud špatně usměrníte energii v malém kusu černého sklenitu, tak pouze nebude pracovat tak, jak by měl…“ „Jak?“ vyhrkl Bazil a neposedně se zavrtěl ve své mantii. Měl ji omotanou jinak než obvykle. Dokázala jsem si představit, jak moc si ji touží svléknout a jak moc se těší domů.
— 60 —
„Já to pořád nechápu. Matka mi vyprávěla, že první sklenit, který se našel, hřál, ale ještě jsem takový neviděl. Všechny kameny, které brusiči brousí, jsou studené.“ Brusiči dávali svými polizory sklenitu tvary, kterým jsme nerozuměli. Jen lidé z nížin věděli, co přesně se s nerostem dál děje a k čemu se používá, když opustí sklenařská města. Mistr si povzdechl a pak přistoupil k Bazilovu stolu. „Nic tu nefunguje tak, jak by mělo, Bazile. Kámen začne hřát, až když opustí oblast retey,“ snažil se vysvětlit. „Jakoukoliv jinou energii vytvořenou lidmi z nížin by retea okamžitě vstřebala. U sklenitu je to jiné. Energie zůstává v kameni, ale využít se dá až v nížinách. My tady sklenit jen opracujeme. Kdyby nebylo brusičů a jejich citlivého sluchu, sklenit by zůstal pouze kamenem příjemným na dotek. A i kdyby se našla energie, kterou by retea neovládla, nikdo by nic takového nepovolil z obavy, aby se štít nenarušil.“ Už jsem se nadechovala, abych mistra upozornila na jeden sklenit, který funguje tak, jak má, který se využívá často a který zatím štít nenarušil. Viáta. Moc dobře jsem si pamatovala, jak pasarela sklenit používala. Jak naši kolibu prostoupilo teplo a jak bolest opustila Fedorovo tělo. Ale raději jsem zůstala zticha. Přestože byl mistr jeden z nás, o viátě se mluvit nesmělo. „Ani meče stráží z černého sklenitu nefungují?“ zeptal se Bazil zklamaně, když si uvědomil, že skutečnou moc nerostu na vlastní oči nikdy neuvidí. Mistr chvíli svého žáka pozoroval a pak zavrtěl hlavou. „Bohužel, Bazile. Sklenitové meče jsou lehčí než železné, lépe ovladatelné a díky sklenařům vybroušené tak,
— 61 —
že dokážou snadno přeseknout i silnou větev. Někdy dokonce vzduch kolem nich zajiskří. V Duvalském pohoří to jsou jedny z nejostřejších a nejnebezpečnějších zbraní. Ale jejich pravou sílu bys mohl vidět až v nížinách. Nejnebezpečnější jsou právě díky energii, kterou obsahují.“ V mistrově pracovně na okamžik zavládlo ticho. Sledovala jsem svěšené hlavy ostatních učňů a třela si ruce. Přestože byly volné, cítila jsem na nich pouta. Lidé z nížin nám nekradli jen životy, ale ničili i důvod, proč jsme se vůbec rodili. Nikdy neucítíme sklenit pod našima rukama hřát. Jen občas zazpívá svou píseň obdarovaným. „A pak, chlapci moji,“ pokračoval mistr dál, aby nás rozptýlil, „pak tu je čirý sklenit. Tento sklenit je nejdokonalejší kámen, který na světě můžete najít. Přestože se studuje celé generace, ani sklenaři ho doopravdy neznají. Energie z čirého sklenitu je vlastně jediná, která tady alespoň částečně funguje, jenomže na světě jsou už jen dva doly, kde se čirý sklenit těží, a proto se jím šetří. Jen občas se použije na výrobu mečů nebo nožů. Těžba je těžká a trvá dlouho, než sklenit může opustit důl. Jeden je poblíž Amárie a ten druhý u Roghosu, což je poslední sklenařské město na jihu Duvalského pohoří. A proč se jím šetří? Právě z čirého sklenitu jsou vyrobené sklenitové turnuly, mezi kterými následně vzniká fereastra. Ta brání šedým mračnům, aby se dostala přes pohoří sem k nám. Tohle je ta nejdůležitější a nejzodpovědnější práce na světě. K většině velkých objevů došlo náhodou. A stejně to bylo i s reteou. Sklenařský brusič Adrian Porodamos před mnoha lety udělal chybu, když připravoval kus sklenitu. Nabrousil o jednu margineu, což je hrana sklenitu, navíc a pocítil cosi zvláštního. Sklenit se ozval jiným hlasem. Dokonce
— 62 —
s ozvěnou. Tak stejným způsobem vybrousil další sklenit a sledoval ozvěnu, kterou jeho ucho nikdy předtím nezachytilo. Sklenity různě poponášel, přendával, nastavoval, až jeho práce přinesla to pravé ovoce. Vznikla fereastra. Neviditelné okno dokonale rozdělující prostor. Pan Porodamos se o ni ale smrtelně popálil, protože svému objevu pořádně nerozuměl. Fereastra nás chrání, ale je také nebezpečná. Nepropustí nic. Voda se vypaří, vítr změní směr. Pták, který vlétne do jejího pole, uhoří. Ani si nedokážete představit, chlapci, jaké podmínky tam nahoře u štítu panují. Porodamův objev zkoumali další vědci tak dlouho, až dovedli jeho práci k dokonalosti. Fereastra a turnuly jsou sice nebezpečné, ale také nám toho hodně přinesly. Pole u sklenařských měst nebyla nikdy tak bohatá. Náš vzduch je ten nejčistší…“ Ano, naše pole byla bohatá. Matka říkávala, že velikost našich plodů je prý oproti těm v nížinách dvojnásobná. Stejně jako ostatní ženy, které nemusely do dolů, chodila pracovat na pole. Každý den stála mezi hromadami jídla a každý večer sledovala, jak její děti hladoví. Značná část z toho, co se tu vypěstovalo, se odvážela do nížin. Sklenařské ženy si nesměly odnést z polí ani list. Kdyby to udělaly, následovala by okamžitá poprava. „…A tak vznikla profese brusiče čirého sklenitu. Tomuto povolání se od útlého věku věnovali jen ti nejnadanější.“ Mistrův zrak padl na mě a já jsem raději sklonila hlavu. „Ani nejlepší přístroj vyrobený lidmi z nížin by nikdy nedokázal odhalit drobné bublinky, které vznikají při slévání. A turnuly musejí být vyrobené bez jediné vady. Toto umění ovládají jen sklenaři, kterým říkáme naslouchači a kteří jsou vyučení jen pro práci s čirým sklenitem.“
— 63 —
Naslouchači ve speciálních rukavicích se sklenitovým prachem laskali ztuhlý nerost a on jim odpovídal zpěvem tak podmanivým, že nedokázali poslouchat nic jiného. Mistr nám prozradil, že ti nejtalentovanější zůstávají celý život osamocení. Dokážou naslouchat něčemu, co normální lidské ucho nezachytí, ale hlas člověka skoro nevnímají. Jejich dar je nedocenitelný a žádný lidský stroj se mu nemůže vyrovnat. Ale za vysokou cenu. Kdysi bývali těmi nejváženějšími a nejbohatšími ve sklenařských městech. Kdysi. „A víte, chlapci, jaký další poklad v sobě čirý sklenit skrývá?“ vyptával se mistr Agadon, zatímco nás drobnými krůčky obcházel dokola. Všichni jsme se na sebe naráz podívali, ale odpověď nikdo neznal. „Lutomin!“ zašeptal mistr. Chvíli nechal to nádherné slovo viset ve vzduchu, aby zapůsobil na naši zvědavost, a pak pokračoval. „Právě z čirého sklenitu se uvolňuje lutomin. Proto je ho tak málo.“ O této látce slyšel každý sklenař. Každý z nás věděl, že existuje lék na naše nemoci a na náš krátký život. Ale nikdo doopravdy nevěděl, jak se vyrábí. Mlčeli jsme a sotva jsme dýchali z obavy, že nám mistr to tajemství ne prozradí. „Většina sklenařů pracuje v dolech s černým sklenitem. Důl na šedý sklenit u Amárie není, ale je tu jeden z těch dvou s čirým sklenitem. Tam pracuje daleko méně sklenařů, a jakmile je odvedou, už se nikdy nevrátí, zatímco sklenaři z černosklenitových dolů se vracejí domů každý den. Lidé z nížin si to tajemství chrání.“ Všimla jsem si, jak Bazil i Davor s Kastorem přikyvují. O tomhle mi ale matka nikdy neřekla. Vždycky vyprávěla
— 64 —
pouze o sklenařích, kteří se vraceli domů. Znamenalo to, že z našeho ghetta nikoho do dolu s čirým sklenitem neodvedli? Proč? „Proč se naslouchačům nepodává lutomin, když jsou tak vzácní?“ vyrušila jsem mistra, zrovna když se nadechoval, aby pokračoval ve vyprávění. Vzhledem k tomu, že jsem byla nejmladší, znovu přimhouřil oko a trpělivě odpověděl. „Jak jsem se už zmínil, lutominu je málo. Nedá se ničím nahradit ani nijak napodobit. V nížinách je velice ceněný a můžou si ho dovolit jen velmi bohatí lidé. A pak…“ M istr se na okamžik zamyslel, aby nám následující slova pomohl pochopit. „Naslouchač je se sklenitem natolik spjatý, že lutomin nepotřebuje. Vlastně na něj lutomin neúčinkuje. Naslouchačův věk se nedá nijak ovlivnit. Byli tací, kteří žili víc než sto let, a jiní zemřeli v mladém věku…“ „A kolik je vám, mistře?“ vyhrkla jsem další otázku. Agadon se mírně usmál a pak ke mně přiklekl. „To ti nepovím,“ zavrtěl mírně hlavou. „Ale pamatuji si Amárii v dobách, kdy ještě patřila sklenařům.“ Kdybychom nemuseli mít přes obličej voaly, mistr by pravděpodobně viděl, jak se nám otevřela ústa úžasem. Sklenaři byli zotročeni před několika generacemi. Jak dlouho už asi Agadon žil? A bez lutominu? „Ale ani lutomin nedá člověku věčný život,“ prozrazoval mistr dál tajemství největšího sklenařského objevu. „U každého si lutomin sám řekne, kdy přestane působit. Někomu prodlouží život jen o pár desetiletí a někomu rovnou o celé století. Stejně jako sklenit sám ani tento růžový krystalek se nedá nikým ovládat. Má prostě svou hlavu.“
— 65 —
Zjištění, že ani lutomin nedokáže lidem z nížin dát to, po čem tolik touží a kvůli čemu nás zotročili, mě zahřálo u srdce. Svůj lup neměli pod kontrolou. Naopak, lutomin ovládal je.
— 66 —
VI
„Duvaly!“ vykřikl Bazil. „Já se chci dozvědět co nejvíc o du valech!“ Mistr nás dnes uvítal s bledou tváří a zachmuřeným výrazem. Ráno v Agadonově pracovně bylo nezvykle tiché. Narušovaly ho jen jeho povzdechy a náš šepot. Nikdy předtím jsem ho v takové náladě neviděla. Vždycky nás zdravil s úsměvem a hned nám nadšeně začal vyprávět, vysvětlovat a všemožně podněcovat naši zvědavost. Bylo toho tolik, co jsem se ještě měla o sklenitu naučit. Ale ne dnes. Jako by ztratil zájem. Nemusela jsem být dospělá, abych pochopila, že mistra něco trápí. Od chvíle, kdy mě sem gura Elmar zavedl, uplynuly téměř tři roky a já jsem se těšila na každý nový den. Hodně jsem se toho naučila. Věci, které mi kdysi přišly zvláštní a podivné, dnes už působily obyčejně. Vady ve sklenitu jsem rozeznávala bez většího úsilí. Dílna se mi stala druhým domovem a dobrosrdečný Agadon otcem, kterého jsem nikdy neměla. Bohužel s následujícími roky jsem se o jeho přízeň musela dělit s přibývajícími nováčky. Každý den nás chodil kontrolovat, ale vyučoval nás pouze jednou týdně, a to v pondělí. Tento den byl pro mě nejvíc vzrušující.
— 67 —
Nesdíleli jsme velkou dílnu s ostatními brusiči. Nemohli jsme rušit zkušené sklenaře při práci svými věčnými dotazy. Seděli jsme za stoly a před námi ležely kusy neopracovaného černého sklenitu. Stejně jako každé pondělí jsme nedočkavě čekali na chvíli, kdy mistr pokyne rukou, my uchopíme cvičný polizor se čtyřmi brusnými koly a bude nám dovoleno vrhnout se na nerost. Pak se pod jeho vedením budeme snažit dát sklenitu požadovaný tvar. Jenomže dnes mistr otálel. Jeho mysl se toulala daleko od nás, brusičské dílny a černého nerostu. „Duvaly?“ opakoval zamyšleně, jako by se snažil upamatovat, proč Bazil to podivné slovo vyštěkl. Jako by zapomněl, že on sám nás pobídl k otázkám. Přehrabovala jsem se ve změti vzpomínek a přitom jsem si pod voalem pořád dokola šeptala neznámý výraz. Byla jsem si jistá, že matka se o ničem takovém nikdy nezmínila. To slovo bylo příliš zvučné, než aby uniklo mé zvědavosti. Všimla jsem si, jak Bazil dychtí po odpovědích, a svraštila jsem obočí. O to těžší bylo skrýt rozmrzelost z vlastní nevědomosti. „Co to je?“ vyhrkla jsem nakonec a poškrabala se na lokti. Drsná látka mantie mi vadila čím dál víc. „Meče, Ilane,“ odpověděl mistr potichu. „Duvaly jsou meče.“ „Jako mají stráže? Pochází z Duvalského pohoří, že?“ předběhl mě Davor. Vybavila jsem si meče strážných, které nosili u pasu, a zapochybovala jsem, že by něco tak tajemného bylo vyrobeno z toho nejdostupnějšího sklenitu.
— 68 —
„Tyhle jsou vyrobené z čirého sklenitu, Davore,“ šeptal za mnou netrpělivě Bazil. „Ty může nosit jenom pěta dvacítka.“ Nemohla jsem odolat a otočila se za sebe k Bazilovi, oslněná jeho znalostmi. V ten okamžik jsem litovala, že nemůžu vidět jeho tvář pod voalem a všechny ty pocity, které se mu teď po ní musely prohánět. O pětadvacítce jsem už slyšela. Pětadvacet mužů vyslaných z nížin do sklenařských měst, aby sjednávali pořádek na cestách mezi nimi, znal každý. Ale jak opravdu vypadají, jsem netušila. Představovala jsem si je jako obry s hrozivými výrazy ve zjizvených tvářích a těžkými zbraněmi připravenými zabíjet. Mistr se unaveně posadil na židli a chvíli nás sledoval. Prohlížel si jednoho po druhém a na mně, jak už bylo jeho zvykem, setrval pohledem nejdéle. „Vlastně je důležité, abyste to věděli, i když pochybuji, že někdy v životě duvaly uvidíte,“ začal a v očích se mu mihlo známé vzrušení. Přesto jejich jas stále něco kalilo. „Obyčejné meče, které užívá armáda, jsou vyrobené z černého sklenitu, jak víte. I ze šedého sklenitu se vyrábějí zbraně. Ale ty úplně nejdokonalejší vznikají ze sklenitu čirého. Duvaly jsou ale ještě něco víc. Jsou to ty nejjedinečnější zbraně, jaké kdy sklenaři vyrobili. Nebrousí se jako obyčejné meče a bojovat s nimi není vůbec lehké. Ne kaž dý se jich může dotknout. Bojovník musí být silný. Žádný sklenař mu v tomhle ohledu moc nepomůže. I když je meč vybroušený k dokonalosti, energie v něm je nebezpečná. Většina mužů, kteří se učili s duvaly zacházet, skončila mrtvá. Duvalské meče jsou dva a bojovník mezi nimi
— 69 —
tvoří střed. Svým způsobem je to stejné jako s reteou. Pokud jsou turnuly dokonale opracované, vznikne fereastra. Jenomže zde, když je všechno v harmonii, a nezáleží pouze na mečích, vzniká dohromady velice účinná a ničivá zbraň. Energie proudí z mečů do těla a zase zpět. Bojovník s takovou zbraní představuje velké nebezpečí jak pro nepřítele, tak sám pro sebe. Stačí, aby byl nemocný, necítil se ve své kůži nebo byl jinak oslabený. Už samotný výcvik a běžné zacházení s duvaly se mu může stát osudným. V nížinách se našlo pouze dvacet pět mužů, kteří si duvalské meče podmanili. Pouze dvacet pět z tolika lidí. Umíte si to, chlapci, představit?“ Neuměli jsme. Ani jeden z nás. Vrtěli jsme hlavami a napjatě čekali na pokračování. „Nevím, jak pětadvacítka duvaly ovládá ani jak s nimi cvičí. Mají svého vlastního brusiče — naslouchače, který se o duvaly stará. Údajně je jedním z nejlepších. Duvaly jsou nepředstavitelně ostré zbraně. Brousí se pro každého muže zvlášť. Záleží na energii jedince, který duvaly používá. Je to vlastně jeho rochie. Ta se také šije na míru a s meči je to stejné. Duvaly jsou zdrojem neskutečně ničivé síly, chlapci. Trvá několik měsíců, než se vyrobí. A pak několik dalších, než se s nimi bojovník spřátelí. Je to dlouhý proces. Jenomže já sám jsem nikdy neviděl pětadvacítku duvaly používat. Jenom jsem kdysi slyšel jiného naslouchače vyprávět, že pro někoho, kdo umí naslouchat, je zvuk duvalských mečů neskutečná nádhera. Nedokázal to ani popsat. Jedná se prý o velice specifický zvuk. Bohužel sami bojovníci své zbraně neslyší. Pouze cítí jejich energii. Možná je to tak lepší, aby se při boji nerozptylovali. Muži z pětadvacítky jsou vycvičeni jak v umění moderních bojů
— 70 —
se zbraněmi z nížin, tak v boji s meči a ostatními zbraněmi, které se používají v Duvalském pohoří. Cvičí armády. Rekrutují vojáky. Dělají všechno proto, aby se města mohla ubránit, než pětadvacítka dorazí.“ Mistr se zastavil před malým oknem, kterým dopadalo na zem několik pruhů zimního slunce, okamžik otálel, načež se otočil a spiklenecky se zeptal: „Ale znáte hlavní důvod vzniku pětadvacítky?“ Opět následovalo zavrtění čtyř hlav. Nebyla jsem jediná, kdo přestával dýchat ohromením. Bazilovo hlasité lapání po vzduchu mi připomínalo, že mám otevírat ústa a nadechovat se. Mistr chápavě pokýval hlavou. „Samozřejmě. Ani nemůžete. Narodili jste se a žijete v Amárii. A takové zprávy se tají, aby se sklenaři příliš nebouřili. Amárie byla první sklenařské město. Místo ke stavbě pečlivě vybírali původní sklenaři. A vybrali dobře. Mezi sklenařskými městy je nejlépe opevněné. Je nedobytné.“ Mistrův ukazovák se důrazně napnul a vznesl ke stropu. „Zatímco stráž vidí vše, co se kolem města děje, nikdo nevidí ji. Jsme tu v bezpečí a skvěle chránění…“ „Chránění před čím?“ skočil mu Kastor do řeči z obavy, že mistr tuto část přeskočí. My bychom pak museli po zbytku znalostí pátrat mezi brusiči jako v jiných případech, kdy se mistrovi nechtělo o čemsi mluvit. Jenomže jsme byli děti a naše zvědavost nepotlačitelná. Vždycky jsme se dozvěděli, co se před námi mistr snažil utajit. „Před tvorem, kterému říkáme nasterea,“ prozradil m istr Agadon. Jeho oči chvíli putovaly po našich voalech, aby se ujistil, že o této hrozbě opravdu slyšíme poprvé. Teprve pak pokračoval.
— 71 —
Já jsem zatím rozčilením svírala ruce v pěst. Další slovo, o kterém jsem nikdy neslyšela! „Za štítem, v tom šedém neproniknutelném mračnu…“ pokračoval mistr a ve tváři se mu usadil stín, jako by ho ten příběh vyčerpával, „…kdysi skončil život nepřátel lidí z nížin. Nikdo z nich nezbyl. Nikdo nepřežil. A tak to bylo dlouhá léta. Jenomže pak, nečekaně, se na druhé straně zrodil nový život. V těch strašných podmínkách se cosi začalo hýbat. Ale nikdo nedokáže říct, o jaký život se jedná a co za bytosti tam v tom mračnu přežívá. A hlavně jak. Původně vědci z nížin očekávali, že se otrávený vzduch rozptýlí, ale to se nestalo. Jako by se jed na druhé straně čímsi živil. Je těžší než vzduch, drží se nad zemí. Dokonce to někdy vypadá, že se jedovaté mraky za reteou ani nehýbou. Nepostupují dál nad moře, jak by měly. Nerozptylují se. Drží se jen nad zemí, jako by se vody bály. Jako by to ani mraky nebyly. Nikdo nedokáže pochopit, proč to tak je. To je také důvod, proč byla retea vybudována jen na souši. Bohužel všechny pokusy prohlédnout mračnem ztroskotaly. Stejně jako na naší straně i tam působí štít natolik mocně, že všechny stroje lidí z nížin přestávají fungovat. Všechno se v těch šedých závějích rozpadá. A když lidé z nížin vyslali své vědce na průzkum, nikdo se nevrátil. Takže je pro nás pro všechny velkou záhadou, co se na druhé straně děje. Bohužel nasterey začaly napadat naše města. První útok byl zaznamenán před více než sto lety. Dokážou projít štítem…“ „Ale to přece nejde!“ upozornil ho vyděšeně Kastor. „Sám jste říkal, že to není možné!“ „Já vím, Kastore, já vím,“ ujišťoval ho okamžitě m istr a s dlaněmi otočenými k zemi se snažil zmírnit jeho paniku.
— 72 —
„Nic z naší strany neprojde reteou a stejně tak z druhé strany sem. Ale neproniknou jen věci, které známe. O těch tvorech nic nevíme. Jsou pro nás záhadou. Nasterey jsou rychlé a nenápadné. Napadají města, ničí sklenitové doly a útočí na obchodní karavany. Proto byla sestavena pětadvacítka. Normální voják nastereu nezabije, ale pětadvacítka se svými meči ano. Pokud dorazí včas a mají možnost předvést své zbraně, nasterea doslova uteče a dlouho se neobjeví.“ Mistrova slova spustila palbu otázek. A jak vypadají? Co jsou zač? Kolik jich je? Jak je pětadvacítka zažene? Co dělají ty meče? Proč se jim říká duvaly? A jak na to vůbec lidi z nížin přišli? A hrozí nám nebezpečí? Měli jsme z neznámých bytostí hrůzu, ale zároveň jsme nedokázali potlačit zvědavost. Otázky sršely jedna za druhou. Mistr Agadon jen seděl, lokty opřené o kolena, a mlčky nás sledoval. Hlava se mi vařila a mantie lepila ke zpocenému tělu. Nevzpomínala jsem si, kdy jsem se naposledy cítila tak vyděšená a nadšená zároveň. „Já neznám odpovědi na všechny vaše otázky, chlapci,“ sdělil nám smutně, zatímco si leštil brýle. „Kéž bych znal, ale neznám. Nevím, jak přesně fungují duvaly v boji. To ví jen členové pětadvacítky a jejich sklenař. Nevím, jak vypadá nasterea. Nikdy jsem žádnou neviděl. Mohu vám říct jen to, co jsem slyšel. Ovšem to, jak lidi z nížin přišli na nápad stvořit duvaly, to vám vysvětlit můžu.“
— 73 —
VII
Mistr nervózně přecházel po naší malé dílně a hledal ta správná slova. Agadon byl malý muž s krátkýma nohama, a tak jeho chůze spíš připomínala dětské cupitání. Kdybych nevěděla, jak významnou osobností kdysi byl, možná bych se pod voalem chichotala. Jenomže já to věděla. Přede mnou nerázoval malý muž, ale velikán. V mých očích byl obrem, jehož „kdysi“ zahrnovalo svobodné amarijské časy. Mistr Agadon zažil léta úcty, stejně jako nyní zažíval ponížení. „Duvaly souvisí s modrými pruhy na vašich mantiích,“ vpadl mi do přemítání o mistrově velikosti a dlouhém životě jeho vlastní hlas. „Kdysi byl nalezen modrý sklenit…“ Místnost opět naplnilo naše hlasité „ach“ a těla pod mantiemi se zavrtěla neklidem. Mistr ovšem nic z toho nepostřel. Byl naprosto ponořený do příběhu. „Lidé z nížin nám tvrdí, že je to legenda. Já ale vím, že ne. I když jsem tento sklenit nikdy neviděl, přesto jsem si jistý jeho existencí. Jenomže byl nalezen v malém množství. Jeho vlastnosti byly údajně zázračné. Ale jak moc, to netuším. Vědci se báli tak vzácný kámen podrobovat testům a využili ho k výrobě jediné věci, na které se dokázali
— 74 —
shodnout. Tak vzniklo pět párů duvalských mečů.“ Mistrova dlaň, do té doby zaťatá v pěst, se zdvihla a rozevřela s prsty roztaženými od sebe. „Pět párů symbolizujících pět sklenařských měst, která byla do té doby vystavěna. Víc se ostatně z tak malého množství sklenitu vyrobit nedalo. V tom čase bylo Duvalské pohoří už dokončené. Každé z měst údajně obdrželo jeden pár. Zbraň natolik mocnou, že se jí nic nemohlo vyrovnat. Energie v ní byla silná a téměř neovladatelná. Proto vznikly duvaly pro pětadvacítku, aby symbolizovaly…“ „Co uměly?“ vykřikli jsme s Kastorem jednohlasně a naráz se po sobě ohnali rukou, abychom toho druhého umlčeli. „No…“ Mistr se zamyslel a na okamžik se dotkl ukazováčkem brady. „Prý ovládaly energii v každém sklenitu. Vyškolený naslouchač by jimi mohl třeba narušit energii lidem v nížinách. Nebo by mohl dokonce zrušit fereastru mezi turnuly.“ Začali jsme se opět nervózně vrtět. Tohle ráno bylo plné hrůzy. Nejdřív jsme se dozvěděli o strašných bytostech, které umějí proniknout štítem, a pak o vzácném druhu sklenitu, který by v nesprávných rukách mohl vyhubit lidstvo. Celé tělo jsem měla pod mantií zpocené a sotva jsem dýchala. Mistr si náhle všiml, jak se vyděšeně krčíme za svými stoly, a poprvé od rána se mu na tváři mihl úsměv. „To už jsou ale jen dohady,“ rychle uklidňoval naše vystrašené mysli. „Síla modrého sklenitu nikdy nebyla opravdu testována. Jsou to jen dohady, chlapci moji. Modré duvaly zmizely neznámo kam a možná je to tak lepší. Možná je fajové ukryli před lidmi z nížin. Možná byly zničeny. Není dobré ponechávat na světě něco tak mocného. Ale nás sklenaře nesymbolizuje u lidí z nížin čirý sklenit, jak byste
— 75 —
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
