Žalobní námitky Z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2003 č.j. 9 Az 71/2003-31 Námitku vytýkající správnímu orgánu porušení ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu tím, že správní orgán nezjistil (žalobce sice v žalobě použil slovo „neposoudil", vzhledem ke znění zákonných ustanovení, na která v této souvislosti odkázal, však měl nepochybně na mysli „nezjistil") přesně a úplně skutkový stav věci, jakož i námitku spatřující porušení ustanovení § 32 odst. 1 a § 34 odst. 1 správního řádu v neúplnosti opatřených důkazů, pokládá soud za nedůvodnou. Tvrdí-li žalobce, že v řízení byl správním orgánem nedostatečně zjištěn skutečný stav věci a že důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, bylo by též na místě, aby zároveň namítl, že tu jsou k dispozici další důkazní prostředky, jimiž by skutečný stav věci mohl být řádně zjištěn. Žalobce ale žádné takové důkazní prostředky neuvedl a není tedy patrno, čím by měl být skutkový stav doplňován. Dle náhledu soudu si správní orgán pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů a napadené rozhodnutí vychází že spolehlivě zjištěného stavu věci. K porušení výše uvedených ustanovení správního řádu tedy v posuzované věci nedošlo. Z rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. listopadu 2003 č.j. 10 Az 103/2003-13 Námitka žalobkyně, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav věci, není natolik konkrétní, aby bylo možné zjistit, jaké důkazy by měl vlastně správní orgán dále provádět a v čem se žalobkyni jeví skutková zjištění jako neúplná. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2003 č.j. 5 Az 56/2003 Žalobce v žalobě uvádí, že v případě návratu do vlasti mu hrozí trest vězení za to, že požádal o azyl v České republice. Toto tvrzení žalobce neodpovídá informacím o zemi jeho původu, které jsou dostupné (zpráva Amnesty International, ani ze zpráv Ministerstva zahraničních věcí České republiky). Navíc je nutné uvést, že toto tvrzení žalobce neuplatnil v řízení před správním orgánem, ale až v žalobě k soudu a nemůže se tedy již s úspěchem tohoto důvodu v řízení soudním dovolávat. Žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně zdůvodnil, proč neshledal překážku vycestování podle ust. § 91 zákona o azylu a soud se s tímto právním závěrem ztotožňuje. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2003 č.j. 5 Az 78/2003 Lze uvést, že žalobce v žalobě pouze buď opakuje důvody, které již uváděl ve správním řízení, či uvádí žalobní body ve zcela obecné rovině. Napadené rozhodnutí a jeho odůvodnění je jasné, určité a srozumitelné, je z něho seznatelné, z jakých důkazů žalovaný čerpal svá skutková zjištění, tato zjištění vyplývají logicky z provedeného dokazování, skutkový stav je pak přiléhavě právně posouzen. Soud se s tímto právním hodnocením ztotožňuje a pochybení, která uvádí žalobce v žalobě stran úplnosti dokazování a skutkového zjištění či právního hodnocení, soud neshledal. Všechny skutečnosti, které žalobce uvádí v žalobě opětovně, byly žalovaným řádně zhodnoceny jako nedůvodné a soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. Důvody, které uvádí nově až v žalobě, měl žalobce uvést v řízení o udělení azylu, neboť soud přezkoumává napadené rozhodnutí s ohledem na skutkový stav, který tu byl v době jeho vydání (ust. § 75 odst. 1 s.ř.s.) a ani tyto důvody tedy nejsou způsobilé napadené rozhodnutí zvrátit. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 25. 1. 2002, č.j. 5 A 717/2000-49
Žalobci v žalobě obecně namítají neúplnost dokazování a hodnocení jimi uváděných skutečností správními orgány obou stupňů. Pokud jde o takto obecně koncipovanou námitku soud ji musí odmítnout jako zjevně neodůvodněnou, když předně kromě obecného tvrzení žaloby nepoukazují na byť i jediný konkrétní nedostatek dokazování, tj. neprovedení důkazu k určitému svému tvrzení, či důkazu žadateli konkrétně navrženého a pod., rovněž tak v žalobách netvrdí žádnou konkrétní nezákonnost napadeného rozhodnutí stran postupu při shromažďování důkazů a hodnocení důkazů. Ze správního spisu předloženého žalovaným v této věci nesporně vyplývá, že správní orgány obou stupňů daly žalobcům – manželům - jako žadatelům možnost, aby vylíčili všechny důvody, které je vedly k odchodu z vlasti, aby všechny skutečnosti, z nichž vyplývá jejich subjektivní tvrzená obava z návratu do vlasti pravdivě uvedli. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 6. 2. 2002, č.j. 5 A 758/2000-35 Námitkou směřující do hodnocení důkazů správním orgánem se ovšem soud může zabývat jen v omezeném rozsahu. V řízení o správní žalobě přezkoumává soud zákonnost žalobou napadeného správního rozhodnutí a může jej zrušit, pokud správní orgán vydáním rozhodnutí porušil zákon, popřípadě nedbal procesních předpisů takovým způsobem, že to mohlo způsobit nezákonné rozhodnutí. Jen v tomto rozsahu se soud může zabývat také hodnocením důkazů, které provedl správní orgán; soud však nemůže namísto hodnocení důkazů, které bylo správním orgánem provedeno (volné hodnocení důkazů správním orgánem), položit hodnocení vlastní (soudcovské hodnocení) a rozhodnout o věci samé, a to i kdyby měl za to, že by sám důkazy hodnotil odchylně. Tím by soud překročil svou pravomoc. Soudu přísluší zjednat nápravu a napadené rozhodnutí zrušit, namítá-li žalobce důvodně, že správní orgán vyšel z podkladů nedostatečných a neumožňujících o věci řádně rozhodnout, popřípadě při získávání těchto podkladů porušil zákon takovým způsobem, že to mohlo mít za následek rozhodnutí nezákonné a nebo by se při hodnocení důkazů dopustil zjevného -zejména logického - pochybení. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 20. 11. 2001, č.j. 5 A 701/2001-34 Žalobní námitka, že správní orgány pro závěr o odůvodněnosti strachu z pronásledování z důvodů v zákoně uvedených si neopatřily dostatek podkladů a nezjistily řádně a úplně stav věci nemůže proto vůbec obstát, když nebyl tvrzen, byť i jediný konkrétní důvod ohrožení či pronásledování, naopak spontánně byl přiznán jako důvod podání žádosti - legalizace dalšího pobytu v ČR. Nedostatek dokazování může mít vliv na zákonnost rozhodnutí, pakliže nedošlo k provedení důkazu k určitému konkrétnímu tvrzení, či provedení důkazu žadateli konkrétně navrženého, který má vztah k rozhodným skutečnostem. Taková námitka však neobstojí, pakliže právně relevantní konkrétní tvrzení, jež by vyžadovala konfrontaci s konkrétními skutečnostmi a událostmi v zemi původu, ve vyjádření žadatele absentovala, ač správní orgány daly žalobkyni možnost vylíčit všechny důvody žádosti o azyl. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 31. 12. 2001, č.j. 6 A 737/2000-25 K námitce žalobce, že ve správním řízení došlo k porušení ustanovení § 3 odst. 4, 32 odst. 1, 34 odst. 1 a 46 spr. řádu, protože nebyl zjištěn přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí a důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, lze uvést, že tato námitka je pouze obecného rázu a nijak nekonkretizuje, jaká šetření měla být provedena k objasnění skutečného stavu věci. Podle názoru soudu nedošlo v tomto směru v průběhu správního řízení k žádnému pochybení, neboť žalobci bylo několikrát umožněno, aby sám uvedl vše, co považuje za důvody své
emigrace a byl poučen o procesních prostředcích, které má účastník správního řízení k dispozici; správní orgány rovněž měly k dispozici zprávu o situaci v zemi původu žalobce. Z obsahu správního spisu je patrno, že žalobce sám žádné důkazy nenavrhl, přičemž lze souhlasit se žalovaným, že vzhledem k povaze případu a okolnostem uváděným žalobcem nebylo nutné další důkazy provádět. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 30. 4. 2002, č.j. 6 A 791/2000-31 Žalobkyně především vytýká ministru vnitra, že v rozkladovém řízení neprovedl samostatné šetření ke zjištění skutečného stavu věci. Taková námitka by zajisté měla místo tam, kde v rozkladu - nebo vůbec po vydání rozhodnutí na I. stupni správního řízení - vyšly najevo nové skutečnosti, které by bylo třeba ověřit dokazováním, nebo kdyby tu alespoň bylo tvrzení o tom, že tu takové skutečnosti jsou a bylo zřejmé, že jejich průkaz může způsobit, že původní rozhodnutí správního orgánu nebude moci obstát. To se však v posuzované věci nestalo. Žalobkyně v rozkladu neuvedla nic víc než to, že ve Vietnamu měla těžký život a že si myslí, že za to může komunistická strana a vláda; sdělila, že jejich politický systém jí „nevyhovoval". Neuvedla tedy nic, co by bylo zapotřebí dokazovat, jenom sdělila svůj názor na poměry ve vlasti. Pak ovšem žalovanému nelze vytýkat, že by o tomto prohlášení měl provádět nějaké dokazování, protože dokazovat nebylo co a správní orgán na II. stupni řízení důvodně vycházel z důkazního materiálu předtím dostatečně soustředěného. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 21. 12. 2001, č.j. 6 A 515/99-49 Zbývá doplnit, že i kdyby žalobce nenamítl nedostatečná skutková zjištění (namítal, že po rozhodnutí I. stupně měl být doplněn skutkový stav, což se sice stalo, ale žalobce byl ukrácen na právu se s novými důkazy seznámit), musel by soud - v souladu s stabilní judikaturou správních senátů - takovou vadu vytknout a přihlédnout k ní z úřední povinnosti. Žalobci totiž nelze přičítat případnou neúplnost žalobních námitek (porušení procesních práv, která jsou zřejmá ze spisu), jestliže nesprávným postupem žalovaného (neupozorněním na možnost prostudovat doplněné spisy) byl z této možnosti prakticky vyloučen. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 31. 5. 2002, č.j. 6 A 725/2001-30 Námitka žalobce o nedostatečných skutkových zjištěních, spočívajících v tom, že si správní orgán nevyžádal doklady a informace z místa bývalého bydliště žalobce v Arménii, je nedůvodná, zde soud pro stručnost odkazuje na stanovisko žalovaného k této otázce, obsažené ve vyjádření žalovaného k žalobě, s nímž se plně ztotožňuje. (pozn.: vyjádření žalovaného k žalobě je: (…) správní orgán není povinen, ale hlavně ani oprávněn, kontaktovat jakékoli úřady v zemi původu žadatele o azyl, dotazovat se na cizince a sdělovat úřadům osobní údaje cizinců v souvislosti s tím, že se stali účastníky řízení o udělení azylu. Přímo v zákoně o azylu, je v ustanovení § 19 odst. 2 zakotvena povinnost správního orgánu dbát při řízení na ochranu osobních údajů účastníka řízení. ) K tomu lze pouze uvést, že i kdyby přicházela v úvahu možnost provést určité šetření v místě bydliště žalobce, nemělo by to v tomto případě, kdy žalobce ani neuvádí žádný azylově relevantní důvod, žádný význam při posouzení jeho žádosti o azyl. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 29. 5. 1998, č.j. 5 A 513/96-39 Soud nepřisvědčil námitce žaloby ani v tom směru, že správní orgány obou stupňů nezjistily řádně důvody pro něž o statut uprchlíka žádost podala a neprovedly potřebná šetření. Z odůvodnění rozhodnutí jak shora uvedeno jasně plynou zjištěné důvody v žádosti uvedené a jsou hodnoceny v souladu se zákonem. Jestliže pak žadatelka sama ve svých tvrzeních neuvádí žádný z důvodů spadajících pod ust. § 2 zákona, je
nadbytečné a zcela irelevantní zjišťovat situaci v zemi původu a konfrontovat ji s důvody, které nemohou být pro posouzení žádosti rozhodné. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 29. 9. 2000, č.j. 6 A 514/99-23 Žalobkyně má jistě pravdu v tom, že správní orgán je povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění, jak to vyplývá z ustanovení § 33 odst. 2 spr. řádu. Z obsahu správního spisu vyplývá, že správní orgán I. stupně postup podle uvedeného ustanovení dodržel, žalovaný pak řízení na druhém stupni nedoplňoval prováděním dalšího dokazování a při rozhodování o rozkladu vycházel pouze z těch podkladů, které žalobkyně již znala. Za tohoto stavu - který má oporu ve spise - soud dospěl k závěru, že ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu porušeno nebylo, neboť materiálním předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly provedeny zásadní důkazy, o nichž účastník řízení neví. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 16. 7. 1998, č.j. 6 A 508/97-22 Žalobce v žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí odporuje zákonu, přitom pouze odkázal na důvody, které uvedl v žádosti o přiznání postavení uprchlíka a v rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí. K tomu je v prvé řadě nutno uvést, že nestačí odkázat na námitky vznesené v průběhu správního řízení bez jejich bližší konkretizace. Řízení o správní žallobě není součástí správního řízení ani jeho pokračováním. Námitkami uplatněnými v rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí přitom žalobce mohl namítat pouze nezákonnost tohoto rozhodnutí a nikoliv již rozhodnutí odvolacího orgánu, které bylo teprve výsledkem rozhodnutí o rozkladu a jež tvoří s rozhodnutím správního orgánu I. stupně jeden celek. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 30. 4. 2002, č.j. 6 A 771/2000-25 Tzv. humanitární azyl (§ 14) může ministerstvo v případě hodném zvláštního zřetele udělit, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, jsou tu však důvody humanitární. Na udělení tohoto druhu azylu není právní nárok a rozhodování se děje v absolutní volné úvaze správního orgánu. Žalobce tak nemůže s úspěchem tvrdit, že byl v tomto směru na nějakém právu zkrácen, protože - jak uvedeno - tu o žádné jeho právo nejde. K žalobě proti takovému rozhodnutí proto není legitimován (§ 247 o. s. ř.) Nemůže pro sebe nic vytěžit ani z toho, že úvaha žalovaného v rozhodnutí o neposkytnutí azylu z humanitárních důvodů není odůvodněna. Odůvodnění totiž míří k výroku rozhodnutí, tj. k té části správního aktu, jímž bylo autoritativním způsobem rozhodnuto o (celé) žalobcově žádosti a jeho právech. Výrok rozhodnutí se správně týká toho, co bylo předmětem řízení, totiž žalobcovy žádosti o přiznání postavení uprchlíka (§ 2 zákona č. 498/1990 Sb.), resp. žádosti o udělení azylu (§ 12 zákona č. 325/1999 Sb.). Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 9. 3. 1999, č.j. 5 A 529/96-39 Soud neshledal důvodnou ani námitku stran nedostatečné specifikace materiálů, které žalovaný obstaral stran země původu žadatele. (…) Pokud jako o dalším zdroji hovoří o ”materiálu z informační databáze ČTK” nelze správnímu orgánu vytýkat nekonkrétnost označení, když blíže by bylo lze tento materiál označit toliko časovým vymezením prvé a poslední zprávy v tomto materiálu soustředěné, avšak pro účely daného případu je zřejmé, že šlo o informace rozhodné vzhledem k časovému úseku r. 1990-1995.
Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 30. 11. 1999, č.j. 5 A 502/98-39 Žalobce dále namítl procesní vadu, která podle něho mohla mít vliv na objasnění věci, totiž, že správní orgán, resp. žalovaný nenařídil ústní jednání. V daném případě je především třeba říci, že povaha řízení o žádosti o přiznání postavení uprchlíka zpravidla vůbec nevyžaduje nařízení ústního jednání, protože nepřipadá v úvahu šetření na místě a zpravidla ani výslechy svědků. Proto ani zvláštní předpis - zákon o uprchlících nařízení ústního jednání nevyžaduje, a je tedy na správním orgánu, který řízení vede, zda v konkrétní věci takové jednání nařídí. Účastníkem řízení je v řízení o přiznání postavení uprchlíka toliko žadatel, a není tudíž nutné věc projednávat s jinými účastníky řízení. Zjištění rozhodných skutečností vychází z jiných důkazů, především z výslechu resp. pohovoru s účastníkem samým a z listinných důkazů. Ústní jednání by proto bylo namístě toliko v případech výjimečných, kdy by se účastník dovolával výpovědi dostupných svědků. Jinak než při ústním jednání by jim totiž nemohl klást otázky (§ 33 odst. 1 správního řádu). Náležitosti písemného vyhotovení rozhodnutí /Podepisování rozhodnutí Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 26. 3. 2002, č.j. 6 A 701/2000-32 (…) formální výhrada, týkající se podpisu ministra na rozhodnutí, je nedůvodná, protože originál rozhodnutí ve spise je tehdejším ministrem řádně vlastnoručně podepsán a z žádného zákonného ustanovení neplyne, že by stejnopisy rozhodnutí, které se ve správním řízení doručují účastníkům (jichž v některých řízeních bývají desítky i stovky), musel ministr vlastnoručně podepisovat také a nemohlo by se použít zaužívané formy („v. r.” s doložkou „za správnost vyhotovení”). Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 7. 5. 2002, č.j. 5 A 709/2000-30 Ustanovení §51 odst. 1 spr. ř. považuje oznámení rozhodnutí doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí, přičemž dnem doručení rozhodnutí je den jeho oznámení. Protože správní řád v žádném ustanovení nestanoví, že by rozhodnutí bylo vyhotovováno v originále a poté byly vyhotoveny jeho kopie či stejnopisy, je písemné vyhotovení založené ve správním spise totožné s písemným vyhotovením, které se doručuje účastníkům, musí tedy mít veškeré náležitosti, které zákon stanoví pro písemné vyhotovení rozhodnutí. Ze správního řádu proto nelze dovodit, že postačuje, aby písemné vyhotovení rozhodnutí založené ve správním spise bylo podepsáno oprávněnou osobou a písemné vyhotovení rozhodnutí doručované účastníkům již nemuselo být podpisem oprávněné osoby opatřeno a tudíž by postačoval jen podpis blíže neidentifikované osoby, jejíž podpis na rozhodnutí zákon nepředpokládá. Z uvedených ustanovení správního řádu vyplývá, že řádným oznámením resp. doručením rozhodnutí, od něhož se odvíjí běh zákonem stanovené lhůty k podání odvolání, rozkladu, žaloby k soudu atd. je jen doručení písemného vyhotovení správního rozhodnutí, které je kromě dalších zákonem stanovených náležitostí opatřeno podpisem oprávněné osoby. Tlumočení / Jazyková bariéra Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 19. 2. 2002, č.j. 5 A 776/2000-33 Nelze přijmout ani námitku žalobkyň, že úroveň znalosti českého jazyka mohla při jednání s úředníky mít vliv na pochopení jejich projevu (kromě rozrušení a stresu). V českém jazyce - a to za jejich výslovného souhlasu- byl s nimi vyplněn pouze formulář návrhu na zahájení řízení, prohlášení o důvodech žádosti sepsaly v jazyce zvoleném (v
době nezletilosti dcer za účasti matky) a pohovor byl s nimi veden v jazyce albánském za přítomnosti tlumočníka a všechny byly dotazovány, zda se zmínily o všech důvodech žádosti. Z rozhodnutí vrchního soudu ze dne 30. 3. 1998, č.j. 6 A 514/96-40 Soud dospěl k závěru, že správní orgány obou stupňů v tomto směru nepochybily: Žalobkyni byla dána dostatečná možnost vyjádřit se k důvodům, které ji vedly k opuštění Arménie, a to jak písemnou formou (…), tak i v rámci pohovorů, které byly s žalobkyní provedeny správním orgánem prvního i druhého stupně. Písemná vyjádření žalobkyně učinila v ruštině (sama výslovně požádala, aby všechny úkony byly provedeny v ruštině), první pohovor s ní byl veden prostřednictvím tlumočníka z ruského jazyka, druhý pohovor pak prostřednictvím tlumočníka z arménštiny (v obou případech žalobkyně projevila s obsahem protokolu souhlas). Proto soud nevešel na námitku,že pro neznalost českého jazyka byla žalobkyně zkrácena na svých právech tím, že její vyjádření nebylo důsledně tlumočeno a že nebyla schopna chápat přesný obsah vedených správních řízení . Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 29. 6. 1998, č.j. 6 A 504/96-26 Pohovor dne (…) se uskutečnil za přítomnosti tlumočníka z portugalštiny (…), čímž bylo naplněno právo žalobce, spočívající v nároku na bezplatné poskytnutí tlumočníka v souvislosti s řízením (…). Z obsahu správního spisu však není zřejmé, zda přibraný tlumočník byl vázán slibem ve smyslu § 24 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, nebo byl zapsán v seznamu znalců a tlumočníků podle tohoto předpisu. V žalobě podané soudu tuto vadu řízení žalobce namítl a soud - v souladu se stabilní judikaturou - dospěl k závěru, že v daném případě tato vada mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
