Jmenuju se Bára. Je mi dvanáct, začala jsem chodit do šesté třídy a jako každé dítě se pořád rozčiluju s rodiči. Opravdu by mě zajímalo, proč dospěláci myslí jen na sebe a jsou přesvědčení, že pro jejich dítě je dobré zrovna to, co oni si myslí, že je dobré. Někdy si připadám jako šachová figurka. Šoupnou mě tam, kde mě chtějí mít, a ještě čekají, že z toho budu nadšená. Nemůžu se dočkat, až vyrostu a přestanou si se mnou dělat, co chtějí... Tak třeba: jsem jedináček. Nikdy mě nebavilo být jedináčkem. A když jsem se naše pokoušela přemluvit, aby mi pořídili sourozence, snažili se mi namluvit, že takhle je to pro mě lepší. Kdyby nás bylo víc, nemohla bych prý chodit na francouzštinu a gymnastiku a na piáno a nemohli bychom na dovolenou do Řecka, protože bychom na to neměli peníze. A v dětském pokojíčku bychom si skákali po hlavě. Vůbec je nenapadlo, že bych klidně oželela francouzštinu nebo gymnastiku nebo piáno. Kdybych měla ségru, mohly bychom chodit třeba jen na gymnastiku, ale spolu. Nebo že bych byla radši celé léto se ségrou na chalupě u babi jizerské a lítala po lese, než se s nimi sama škvařila na pláži v Řecku. A že bych si se ségrou s radostí skákala po hlavě, v pokojíčku i jinde. Pravda je, že pro ně je pohodlnější mít jen jedno dítě. Slyšela jsem, jak se o tom maminka baví s tetou Mirkou, která má dva kluky, moje bratrance. A teta jí říkala, ať si uvědomí, že sice teď oni mají na starosti jen jedno dítě, ale že to dítě, tedy mě, taky odsoudili k tomu, že bude mít jednou na krku dva nemohoucí staříky. Maminka pak s tetou nějakou dobu nemluvila. Ale mně připadá, že teta má pravdu. Jak mám jednou zvládnout sama se postarat o ně oba, když pro ně dva je teď náročné starat se o mě jednu? Není to fér. A druhá věc: naši nás přestěhovali. Donedávna jsme bydleli v paneláku v Praze na Jižním Městě. Podle mě nám tam nic nechybělo. Ale naši přišli s tím, že byt je malý, že je v Praze hrozné životní prostředí a vůbec, a koupili dům se zahradou kousek od Prahy. Mamince je to jedno, pracuje jako překladatelka, takže většinu práce vyřizuje přes maily, tatínkovi taky, protože se do práce dostane autem skoro stejně rychle, jako když dřív jezdil metrem a tramvají. Ale odskákala jsem to já, protože odsud nemůžu dojíždět do staré školy. Takže jsem přišla o všechny kamarády a kamarádky, se kterými jsem pět let chodila do třídy. O Terezku, mou nejlepší kamarádku, se kterou jsme vždycky seděly v jedné lavici, o Mikuláška, kterému jsem dávala opisovat úkoly z matiky a on mi za to nosil bonbony, o Katku, Dášu... Ale hlavně že jsem na čistém vzduchu, že? Další dospělácké sobectví. Přestože je ten dům opravdu veliký a je porostlý zeleni, o kterých si dospěláci myslí, že je to břečťan nebo psí víno, ale zeleni se jen tak tváří, a když je nikdo nevidí, pobíhají po omítce a šustí. A můj pokojíček je stejně velký jako náš starý obývák. Je ale jedna věc, kvůli které jsem ochotná našim to přestěhování odpustit a která by se nikdy nestala, kdybychom zůstali ve starém bytě. Vlastně dvě věci. S domem jsme koupili kočku Barču. Je černá s bílým bříškem, náprsenkou a tlapkami a chová se jako pravá dáma. Dělá si, co chce, ale dělá to, jak tatínek říká, s noblesou. Kočky jsou všechny
tajemné a Barča dvojnásob, a to je super. Konečně mám jiné zvíře než želvu Píďu, protože v paneláku mi naši nic chlupatého dovolit nechtěli. Ani myš nebo křečka, natožpak potkana. To je první prima věc. Ta druhá je, že jsem na půdě ve staré truhle našla kouzelný atlas. Na první pohled vypadá jako starý školní dějepisný atlas, ale hodně starý, protože je vázaný v kůži a ta kůže je už dost ohmataná. Na první straně je napsáno: Atlaff Hjstorjcky od ................. .. ............. sestaweny Od koho sestavený, to nejde přečíst, protože je tam kaňka. Na dalších stránkách jsou mapy. Většinou jsou to mapy Evropy, ale našla jsem tam i mapy jiných světadílů. Nejsou barevné jako v normálních atlasech, ale zažloutlé a nakreslené vybledlým hnědým inkoustem. Tam, kde je les, je místo zelené barvy spousta malých stromečků. Města nejsou vyznačená kolečkem, ale opravdu je tam namalované malé městečko, většinou s hradbami a s bránou, nebo jenom hrad nebo vesnička. Tam, kde mají být hory, jsou nakreslené různě velké kopečky a v mořích plavou velryby a všelijaké nestvůry a plují po nich koráby s plachtami. Někde je prázdná plocha a na ní je napsáno HIC SUNT LEONES. Zjistila jsem, že to znamená ZDE JSOU LVI a psalo se to do map na místa, která ještě nebyla prozkoumaná a nikdo nevěděl, co tam je. Taková už dneska asi nejsou, a to je škoda. Když sáhnu na mapu, přenese mě atlas do minulosti. Opravdu. Už se mi to stalo několikrát. A mám důkazy, protože když v minulosti něco dostanu, vrátí se to se mnou k nám na půdu. Tyhle suvenýry si schovávám do krabice pod postelí. už tam mám náhrdelník od Karla IV. a vyřezávaný drahokam a sandály z Pompejí a další věci. Snažila jsem se vyzkoumat, jak atlas funguje. Na něco už jsem přišla. Čím déle nechám ruku na mapě, tím déle jsem v minulosti. Do minulosti se dostanu vždycky oblečená tak jako lidé, kteří tam žijí, ale jakmile se vrátím na půdu, mám na sobě zase svoje šaty. A v minulosti také vždycky umím mluvit jazykem, který se tam používá. Zatím jsem ještě nepřišla na to, jak si vybrat, kam do minulosti se dostat. Snad na to časem přijdu, protože mám jeden závazek, který bych ráda splnila. Při svojí první cestě do minulosti jsem se setkala s řeckým hrdinou Achilleem. Strašně se hádal s jiným bojovníkem. Když jsem se vrátila, všechno jsem si o něm zjistila a dozvěděla jsem se, že se kvůli té hádce urazil a trucoval a odmítal dál bojovat ve válce a že pak šel jeho přítel Patroklos do boje v jeho zbroji, ale protože nebyl tak dobrý válečník jako Achilleus, nepřátelé ho zabili. Rozhodla jsem se, že se tam vrátím a budu Achillea varovat, že když bude tvrdohlavý jako mezek, ztratí nejlepšího kamaráda. Ale zatím jsem se tam znovu netrefila, a to už jsem v minulosti strávila podstatně víc času než v našem novém domě. Taky mám podezření, že kočka Barča má s atlasem něco společného. Jenom nevím, co...
Kapitola 1
Nebe začalo konečně blednout. Bára byla celá ztuhlá nejen nepohodlným sezením v koruně stromu, ale i zimou. Koncem září už jsou noci chladné. Připadalo jí, jako by to nebylo několik hodin, ale aspoň celý měsíc, co jí kočí hraběnky von Katzenburg pomohl přelézt plot královského parku a co v noční tmě zmizel hraběnčin kočár. Straka, kterou Bára večer, když lezla na strom, vyplašila z hnízda, už se dávno vrátila domů, a na rozdíl od Báry, která celou noc hlídala, aby nespadla na zem jako zralá hruška, spokojeně pochrupovala v hnízdě. Tedy nepochrupovala, to se jen tak říká, protože straky pochrupovat neumějí. Ani si nevšimla, že jí z hnízda zmizel poklad. Bára ten poklad měla v kapsáři a teď, když už se sluníčko vyhouplo nad obzor a začalo si procvičovat paprsky na temně modrém podzimním nebi, ho z kapsáře zase vylovila. Na denním světle byla náušnice ještě krásnější než v svitu měsíce. Růžová nepravidelná perla zářila jako čerstvě vylovená z moře a broušené démanty a brilianty sestavené do tvaru květu oslnivě jiskřily. Bára se hodnou chvíli kochala a zase zalitovala, že si náušnici nemůže zkusit, protože jí rodiče nenechali propíchnout uši, přestože se už od dvou let dožadovala ušinek. S povzdechem náušnici zase schovala do kapsáře a sešplhala na zem. Za celou noc neslyšela zaštěkat jediného psa, takže psi zřejmě královský park nehlídali, jak se bála. Trávit noc ve větvích tedy asi bylo docela zbytečné. Bára se kvůli tomu trochu chtěla zlobit, jenže za prvé neměla na koho, protože to byl její nápad lézt na strom, za druhé v noci nemohla vědět, že tu psi hlídat nebudou, a za třetí – a to hlavně – kdyby nevylezla na ten strom, neměla by teď v kapsáři stračí poklad. A to bylo docela obstojné zadostiučinění. 5
Vyčůrala se na strom a vykročila. Královský park si vždycky představovala jako upravenou zahradu se zastřiženým trávníkem, záhony s květinami vysázenými do nejrůznějších vzorů a s pečlivě tvarovanými živými ploty. Tohle tady se jejím představám vzdalovalo na sto honů. Byla prostě v lese. V hezkém listnatém lese se vzrostlými stromy, ve kterém krom strak létaly i sojky a také pěnkavy a ten šedivý ptáček s černou páskou přes oči, který umí po stromě šplhat i hlavou dolů, je možná brhlík a taky tu přeběhl zajíc, ale park to nepřipomínalo ani náhodou. Přece by mě paní hraběnka nevysadila někde jinde, ujišťovala se v duchu Bára. A taky jsme kolem zámku jeli. Určitě to je zámecký park. Ale bez záhonků...? Najednou Báře k sluchu dolehl zvuk, který do lesa vůbec nepatřil, ale který jí nebyl úplně neznámý. Zbystřila a natáhla uši jako král Lávra. Kde já už jsem takové cinkání slyšela? lámala si hlavu. No jo! rozsvítilo se jí potom. To jsou přesně ty zvuky, jako když zatracení kluci Brahovi trénovali šerm! Tady někdo šermuje! To chci vidět! Vydala se po sluchu a za chvilku se dostala k pískem vysypané cestičce. Zůstala schovaná za stromem, protože na cestičce se odehrával souboj. Dva kavalíři, kterým bylo sotva o pět nebo šest let víc než Báře, v bílých punčochách, brokátových kraťasech pod kolena a bílých košilích s nabíranými rukávy se tam pokoušeli navzájem propíchnout za dozoru dvou pánů, kteří si na rozdíl od nich nechali jak vesty a kabáty, tak i černé třírohé klobouky zdobené krajkami a peřím. Zdálo se, že síly obou šermířů jsou velmi vyrovnané, protože souboj trval pěkně dlouho a pořád nikdo z nich nevyhrával. Bára je pozorovala se zatajeným dechem a přemýšlela, kterému z nich má fandit, jestli tomu tmavovlasému v zelených pumpkách, nebo tomu světlovlasému v hnědých, a pořád se nemohla rozhodnout. V tom ten světlovlasý udělal nečekaný výpad, tmavovlasý mu jen tak tak uhnul, zavrávoral a málem upadl. Bára leknutím vypískla a všichni se po ní pochopitelně otočili – všichni krom tmavovlasého šermíře. Pohled jeho světlovlasého soka se střetl s Bářiným a Bára by přísahala, že nikdy v životě neviděla tak nebesky modré oči. Z opáleného obličeje zářily jako hvězdy. Tmavovlasý kavalír využil zlomku vteřiny nepozornosti svého soupeře, udělal skok a dlouhý 6
výpad a světlovlasý stačil na poslední chvíli zareagovat aspoň natolik, že mu kord nevjel do prsou, ale do levé paže. Kel malér, pomyslela si Bára slovy knížepána z Rumcajse. Tedy průšvih. „Kdo je to? Chyťte ji!“ volal jeden z pánů, kteří na souboj dohlíželi, odhazoval náruč šatů, jež držel některému z šermířů, a rozbíhal se směrem k Báře. Druhý se vrhal ke zraněnému kavalírovi, který klečel v písku, svíral si poraněnou paži a rukáv se mu barvil krví. Bára na nic nečekala, vykasala sukně a tryskem upalovala pryč. Pán, který ji honil, už byl postarší, takže neměl šanci a Bára ho brzy setřásla. To jsem nechtěla, zoufala si v duchu. Fakt jsem nechtěla, aby se mu něco stalo, zrovna jsem mu začínala fandit! Krucikráter, proč museli soubojovat, nebo jak se tomu říká, zrovna tady a teď? Takový jsem měla hezký plán, jak se dostat do zámku, a teď mám na krku tohle! Nedá se nic dělat, mudrovalo její druhé, rozumnější já. Vycházejme z předpokladu, že mě viděli jen chviličku, nemůžou si mě pamatovat. To za prvé. Za druhé – pořád je tu šance, že se do zámku a ke královně dostanu dřív než oni a ještě všechno dobře dopadne. Za třetí – zatloukat, zatloukat, zatloukat. Nebyla jsem tam, nic jsem neviděla, o ničem nevím. Uklidněná, že má hned několik variant, jak se vyhnout průšvihu, začala Bára přemýšlet, kudy se vůbec k zámku dostane. Zatím totiž utíkala nazdařbůh, hlavně pryč. Přeběhla několik pískem vysypaných cestiček, stejných, na jaké si ti dva kavalíři řešili osobní spory na kordy. Cestičky oddělovaly jednotlivé části lesa, za jednou les skončil a Báře se otevřel vskutku pohádkový výhled. Stála na vršku a dole pod svahem se rozkládala nádherná zahrada, přesně taková, jaká má u královského zámku být, se vzorovanými záhonky, s jezírky a fontánkami, dlouhá snad půl kilometru, a na jejím konci stál zámek. Obrovský zámek. Kdepak zámek. Palác to byl. Nefalšovaný královský a císařský palác. Jupí, zaradovala se Bára. Zámek jsme našli, teď se ještě vloudit dovnitř. Seběhla dolů ze svahu, a protože takhle po ránu nebylo ještě nikde ani živáčka, začala nerušeně rvát ze záhonu žluté, oranžové a červené astry 8
a chryzantémy. Když jich měla takovou hromadu, že je sotva pobrala do náruče, vydala se k paláci. Čím blíž byla, tím prudčeji jí bušilo srdce. Cožpak o to, plán byl dobrý. Narvat kytky a pak tvrdit, že ji poslali, aby je donesla do královniných komnat, ale že je tu nová a netrefí tam. Jenže na druhou stranu, vetřít se podvodem do královského paláce, to také zavání pořádným malérem. Nic jiného se však dělat nedalo. Když už se z Ševětína u Českých Budějovic dostala až sem do Šénbrunu, tedy Schönbrunnu, musí to dotáhnout až do konce. Už zbývá jenom promluvit s královnou, uprosit ji, aby pustila Vojtu z vojny, už vlastně zbývá jen poslední malý krok... Jenže ten nejtěžší. Ale kdyby to vzdala, teď, těsně před cílem, tak by Vojta musel na vojně zůstat. Bára si vybavila, jak ho kaprál mlátil holí jen proto, že bez rozkazu seskočil z koně, a do očí jí vhrkly slzy. Kdo ví, kolikrát už byl Vojta bit za tu dobu, co ona je na cestě ke královně... A jestli to teď nezvládne, tak bude nějaký pitomec s holí mlátit Vojtu do konce života a třeba taky bude válka a Vojta bude muset do boje, a to všechno proto, že Kučerovi vadilo, že mu Vojta chodí za dcerou, a nechal ho odvést na vojnu, a to je taková nespravedlnost! Místo lítosti začal Báru popadat vztek. Neboj, Vojto, já to zařídím, ubezpečila v duchu svého dragouna, knoflík od jehož uniformy se jí houpal na stužce na krku, a rázněji vykročila. Já to královně všechno pěkně vysvětlím, i to, že tě nevlastní rodiče vyhánějí z chalupy, královna to dá do pořádku! Konečně stanula před palácem. Nojo, ale kudy dovnitř? zarazila se. Po obrovském schodišti, které vedlo do parku z prvního patra, určitě ne. To si z návštěv všech možných zámků, kam ji rodiče o prázdninách a často i o víkendech brali, pamatovala, že pro služebnictvo byl vždycky nějaký zvláštní postranní vchod, hlavní branou smělo jenom panstvo. Pod terasou, na kterou ústilo schodiště, byly několikery dveře, které by se za postranní vchod pro služebnictvo považovat daly. Bára k nim zamířila. Štěstí jí přálo, protože jedny se rozlétly a ven rázně vypochodovala paní asi maminčina věku v pěkných, růžově a šedivě proužkovaných šatech a s krajkovým čepcem na drdolu. Protože přes ty šaty měla zástěru, stoprocentně patřila ke služebnictvu.
9
Bára se během okamžiku vžila do role zbloudilého blbečka, udělala pukrle, jak byla vycepovaná od paní hraběnky von Katzenburg, a německy nešťastně zakňourala: „Odpusťte mi, paní, jsem tu nová a poslali mě pro květiny do královniných komnat, ale já tam netrefím! Byla byste tak moc laskavá a poradila mi?“ Na závěr ještě přesvědčivě popotáhla, jako že se jí chce brečet. „Ach bože, nevím, kam dřív skočit, a teď ty tady... No co se dá dělat, Její Veličenstvo přece nemůže čekat jen proto, že pro květiny poslali nemehlo!“ durdila se proužkovaná paní. „Pojď za mnou!“ Týýýbrďo, bylo to jednodušší, než jsem doufala! zaradovala se v duchu Bára a pro jistotu udělala ještě jedno vzorové pukrle. „Děkuji nastotisíckrát a ještě jednou prosím za prominutí,“ fňukla a pak už měla co dělat, aby proužkované paní stačila. Proběhly chodbou, točitým schodištěm, další chodbou, která ale už vypadala jako opravdu zámecká, protože tu byly vykládané parkety a vzácné koberce a na stěnách pozlacené ornamenty a zlaté svícny a obrazy a rudé závěsy u oken. Proužkovaná paní Báru neomylně vedla za roh a ještě za roh, cestou míjely spěchající služebnictvo, tu s podnosy s jídlem, tu s oblečením, tu s prázdnýma rukama, a pak narazily na dámu v tak nádherných zlatavých šatech s růžovými květy, že si Bára myslela, že už je to přímo královna. Jenže nebyla. Proužkovaná paní vysekla pukrle, div si nesedla až na zem, Bára také, co jí náruč květin, přes kterou skoro neviděla, dovolila. „Květiny do komnat Jejího Veličenstva,“ špitla proužkovaná paní a květinová dáma se trochu nevěřícně podívala na otep aster a chryzantém, z pod níž vyčuhovaly Bářiny nohy v umolousané sukni. „Toto?“ zeptala se pro jistotu. „Prý je tu nová, poslali ji pro květiny a nevysvětlili jí, jak se dostat do komnat Jejího Veličenstva.“ „Ale čerstvé květiny už dnes přinesl zahradník, jako každý den,“ řekla květinová dáma a v Báře by se krve nedořezal. S tím, že by ji někdo předběhl, nepočítala. Proužkovaná paní udělala provinilé pukrle. „Omlouvám se, ale ona tvrdila...“ 10
Dáma ji zarazila mávnutím ruky. „Kdo tě poslal, děvče?“ obrátila se rovnou na Báru. Předstírat, že nerozumí, nešlo. „Já nevím, jak se jmenuje,“ popotáhla Bára a tentokrát ani nemusela předstírat, že jí je do breku. „Kdo tě přijímal do služby?“ Jestli si do téhle chvíle Bára myslela, že v ní už nemůže být menší dušička, tak se rozhodně mýlila. Dušička se scvrkla do rozměrů prvoka viditelného pouze hodně silným mikroskopem. „Já nevím,“ pípla a rychle vymýšlela nějakou válečnou lest. „Přece jsi s někým mluvila!“ „Mě přivedl tatínek,“ přišel spásný nápad. „Kdy?“ „Včera.“ „Tady si každý dělá, co chce,“ zamračila se dáma v květovaných šatech a mávnutím přivolala lokaje, který spěchal kolem. „Jdi se zeptat správce, jestli ví o tom, že včera nastoupila do služby nová holka.“ Lokaj se uklonil a svižně odkráčel. „Než se to vysvětlí, Gréto, odveď ji dolů a dej na ni pozor,“ poručila dáma proužkované paní. Průšvih narůstal do obludných rozměrů. Správce samozřejmě neví, že včera nastoupila nová služka, protože včera asi žádná nová služka nenastoupila, a pokud ano, nebyla to Bára a pochopitelně se na to hned přijde. Pak ji nejspíš zavřou do vězení, což sice bude malér, ale ne zas tak velký, protože Bára v minulosti není na věky a jednou jim z toho vězení zmizí. Jenže ztratí šanci dostat se ke královně a vyprosit si u ní pro Vojtu cedulku, aby ho pustili z vojny... „Musím mluvit s královnou, je to otázka života a smrti,“ řekla tedy francouzsky, jak ji to nadřela hraběnka von Katzenburg. Proužkovaná Gréta po ní překvapeně koukla, protože jí nerozuměla ani slovo, a květinová dáma po ní koukla překvapeně taky, protože ta jí naopak rozuměla úplně všechno. „Otázka života a smrti?“ zeptala se, také francouzsky. „O co jde?“ „To můžu říct pouze Jejímu Veličenstvu,“ řekla Bára přesně tak, jak ji to paní hraběnka naučila. 11
„Vezmi ty květiny, Gréto, a můžeš jít,“ poručila květinová dáma Grétě a Gréta se ani netroufla zeptat, o čem si to ty dvě povídaly. Bára jí předala náruč aster a chryzantém a ometla si z živůtku několik udrolených okvětních lístků a hlínu. No, tu spíš rozmazala. Dáma se na ni přitom dívala jako na něco, co kočka vyhrabala z odpadků, donesla to doprostřed salónu na hedvábný perský koberec, kde ji to omrzelo, a ona to teď po té kočce musí uklidit, než přijdou hosté. Stiskla zlatou kliku bílých, zlatými ornamenty zdobených dveří, a špičatou bradou Báře ukázala, ať švihá dovnitř. Bára švihala tak, že se málem přerazila o práh. Dáma se vnesla za ní, ono v krinolíně se člověk může jenom nosit, a zabouchla dveře. „Tak co tu děláš?!“ udeřila na Báru, která právě zjistila, že asi není v královniných komnatách, protože tu není královna. Bára předvedla další ukázkové pukrle, bez náruče kytek jí to šlo mnohem lépe, a i když na ni květinová dáma promluvila německy, odpověděla opět francouzsky. „Prosím za prominutí, madam, ale to mohu říci pouze královně.“ „Německy mluvíš lépe než francouzsky,“ utřela ji dáma. „Tak mluv německy.“ „Mohl by nám někdo rozumět,“ namítla Bára a křečovitě se držela francouzštiny. Hodiny francouzské konverzace na faře a hodiny francouzské konverzace s paní hraběnkou v kočáře nesly své ovoce. Dáma se posměšně uchechtla a obrátila oči v sloup, jako by tam hledala pomoc. „Pane bože,“ řekla, „tady přece mluví francouzsky kde kdo.“ Bára ztuhla. Tohle byla podpásovka. Jak to, že na královském dvoře v Rakousku, kousek od Vídně, kde kdo mluví francouzsky?! No tak dobře, zkusíme jiný tajný jazyk. Konec konců, angličtinu mám ve škole od třetí třídy. „Du jú spík ingliš?“ zeptala se. Květinová dáma na okamžik ztuhla, než se jí podařilo zakrýt překvapení, protože pro dámu se nehodí být překvapená čímkoliv, co provede nějaká služka. „Ví ken spík ingliš end noubady vil andrstend as,“ navrhla Bára a doufala, že ve větě nebylo moc chyb. 12
Dáma rozložila vějíř a chvíli se ovívala, aniž pohnula jediným svalem ve tváři. Vypadalo to, jako když hluboce přemýšlí. Ona mi nerozumí, došlo Báře. „Tudy,“ pobídla Báru a otočila kulatým knoflíkem na zdi. Otevřely se dveře, které do té chvíle úplně splývaly se zdí. Asi nebyly vyloženě tajné, ale na první pohled si jich nikdo nevšiml. Prošly úzkou spojovací chodbičkou, ve které stály koše s dřívím. Odtud se totiž přikládalo do kamen v pokojích panstva, aby služebnictvo nerušilo. V salónu, kam květinová dáma Báru šoupla, seděly asi tři nebo čtyři nazdobené dámy různého věku. Všechny měly pečlivě vyvedené účesy z lokýnek, napudrované obličeje, vosí pasy stažené korzety a vyloženě princeznovské šaty z brokátů, saténů a krajek s krinolínami širokými tak, že to vypadalo, jako by se strojily na ples. To totiž Bára ještě neviděla, jak vypadají na dvoře Marie Terezie plesové šaty. Tyhle proti nim byly, jak by řekla maminka, střízlivý úbor pro všední den. Květinovou dámu přivítaly přátelskými úsměvy a na Báru se dívaly jako na zvlášť odpudivý exemplář exotického hmyzu. Bára si ve svých ucouraných šatech, z nichž ještě ke všemu zrovna vypadl suchý list, a ve vyspravovaných punčochách v porovnání s krásnými dámami také jako odpudivý exemplář exotického hmyzu připadala. „Copak jste to našla, drahá?“ zeptala se jedna dáma. Měla šaty ze zlatohnědého saténu zdobené smetanovými stuhami. „To bych také ráda věděla,“ odtušila květinová dáma. „Její Veličenstvo ještě snídá?“ „Ne, bude se oblékat,“ odpověděla skoroprincezna ve smaragdově zelené róbě a decentně si zakryla obličej vějířem, protože se jí chtělo zívnout. Hodiny se zlatými sloupky a se soškou honicího psa ukazovaly tři čtvrtě na osm. Páni jo, tři čtvrtě na osm, královna už po snídani a dvorní dámy na nohou? žasla Bára. Proč tak brzo, vždyť můžou spát do oběda...? „To se hodí,“ kývla květinová dáma a vykročila k jedněm dveřím. „Má drahá, vy tu špindíru chcete vzít k Jejímu Veličenstvu?“ užasla smaragdová dáma. „Vím, co dělám, drahá,“ skoro odsekla květinová dáma a zdálo se, že to drahá nemyslí moc upřímně. Zaklepala na dveře. Bára se držela za ní, 13
i když by nejraději utekla nebo se proměnila v cokoliv tak placatého, aby to mohlo bez obtíží rychle zalézt pod koberec. Od královny ji už dělily jenom jedny dveře. Teď dojde, jak říkala babi jizerská, na lámání chleba. Teď bude muset pro Vojtu z královny vyrazit tu cedulku, aby mohl z vojny domů... Srdce jí bušilo až v krku. Dveře se otevřely na špehýrku, květinová dáma do ní někomu něco zašeptala a dveře se zase zavřely. Jenom na chviličku, protože pak se otevřely dokořán a květinová dáma mohla vplout dovnitř. Bára se prosmýkla za ní. Květinová dáma udělala pukrle stejně hluboké jako před chvílí na chodbě Gréta a setrvala v jistě docela namáhavém podřepu, dokud se k ní neotočila paní sedící u toaletního stolku. Měla na sobě záplavu bílých krajek, z nichž se skládala noční košile, a přes tu záplavu pohádkový bledě modrý župánek z hedvábí, vyšívaný bílými a růžovými květy. Dvě komorné jí zrovna natáčely blonďaté vlasy na papírky a další chystaly nádherné šaty šeříkové barvy. Paní byla růžolící a buclatá a mohlo jí být tolik co Bářině mamince. A měla krásné, velké tmavě modré oči. Vyzařovala z ní zvláštní laskavá důstojnost a Báře bylo v okamžiku jasné, že tohle je královna. Opravdová, nefalšovaná královna. A rychle udělala pukrle minimálně tak uctivé jako květinová dáma. Dokonce se jí podařilo udržet rovnováhu. „Nečekala jsem vás tak brzy po ránu,“ řekla královna. Marie Terezie, připomněla si v duchu Bára. „Vaše Veličenstvo, prosím za odpuštění,“ řekla květinová dáma a královna jí pokynula, ať vstane. „Tahle dívka,“ ukázala dáma na Báru, která si ještě vstát netroufala, „se zřejmě pod nějakou záminkou vloudila do zámku a tvrdí, že musí mluvit s Vaším Veličenstvem, neboť se jedná o otázku života a smrti. Byla bych ji nechala vykázat ze zámku, ale hovoří francouzsky a... a ještě jedním cizím jazykem, usoudila jsem tedy, že by se mohlo jednat o posla v přestrojení, který...“ „Posel v přestrojení za ušmudlané děvče,“ řekla trochu ironicky Marie Terezie. „Nu, takovou lest by snad nevymyslel ani kníže Kounic.“ „Tvrdila, že má do komnat Vašeho Veličenstva donést květiny, ale ty už ráno přinesl zahradník. Vymýšlela si, že je tu nová, ale novou služku 15
by nikdo nepustil do komnat Vašeho Veličenstva,“ vysvětlovala květinová dáma. „Navíc služka by přece neuměla cizí jazyky.“ „Tak se zeptáme jí,“ podívala se královna Báře přímo do očí. „Královně nebude lhát – že ne?“ Bára zavrtěla hlavou. „Nuže?“ pokynula Marie Terezie Báře, že už může vstát. Bára pro jistotu začala francouzsky, aby udělala dojem, jak jí to vtloukala do hlavy hraběnka von Katzenburg, ale královna ji přerušila hned uprostřed druhé věty. „Můžeš mluvit německy, děvenko,“ dovolila jí milostivě. Bára jenom zalapala po dechu, když si vzpomněla na ty hodiny a hodiny v kočáře, kdy s paní hraběnkou musela mluvit francouzsky, aby byla připravená na rozhovor s královnou – a teď z toho všeho použije dvě věty?! Kdyby Bára měla koho zaškrtit, zaškrtila by ho. Ale nebylo koho a nebylo kdy. Královna pokynula komorným, že se mají opět věnovat vlasům a papírkům, a Báře, ať spustí, a tak Bára spustila. „Vaše Veličenstvo, odpusťte mi to, ale děje se velká nespravedlnost, a kdybych v parku nenatrhala ty kytky, tak bych se k vám nedostala.“ „K věci,“ popohnala ji Marie Terezie. „Spěchám.“ Když k věci, tak k věci, nadechla se odhodlaně Bára, ale srdce jí bušilo až v krku. „Já bych potřebovala,“ začala a zase skončila, protože královně se asi nedá říkat, že by Bára potřebovala, aby královna něco udělala. „Já bych... vás chtěla poprosit...“ Dáma v květovaném polkla tak, že to bylo málem slyšet. Oslovit královnu přímo! Jaká nevychovanost! „Já bych chtěla Vaše Veličenstvo poprosit,“ opravila se honem Bára a Marii Terezii cukalo kolem úst, „o ceduli na propuštění vojáka z vojny.“ Marie Terezie na ni vykulila svoje obrovské tmavomodré oči, div se jí nevykutálely na podlahu. „Jakou ceduli?“ „No takovou... jako že může z vojny domů,“ snažila se vysvětlit Bára. Marie Terezie odehnala komorné, které se stále snažily natočit jí vlasy na papírky. „Ty chceš, abych propustila nějakého vojáka z vojny?“ 16
„No...“ pípla Bára. Měla pocit, že se to nevyvíjí úplně nejlíp. Marie Terezie na ni chvíli nevěřícně hleděla. „Ty ses vloudila do zámku proto, abys mě požádala o tohle?“ Bára kývla. „Odkud jsi přišla, děvče?“ „Z Ševětína.“ „To je co?“ „To je vesnice u Českých Budějovic.“ „Ty jsi sem přišla až od Českých Budějovic? To jsi šla celou cestu pěšky?“ „Ne, jenom kus. Pak mě svezli,“ řekla Bára. Něco jí říkalo, že by hraběnku von Katzenburg neměla zmiňovat. Třeba by se pak královna zlobila, že Báře hraběnčin kočí pomáhal lézt přes plot. Královna si všimla knoflíku od Vojtovy uniformy, který měla Bára přivázaný na stužce kolem krku. „To máš od něj?“ Bára kývla. „To mi dal na rozloučenou, pro štěstí. Ale on neví, že jsem sem šla!“ dodala rychle, aby neměl nakonec průšvih i Vojta. „To ho musíš mít moc ráda,“ zjihla Marie Terezie, „když jsi kvůli němu šla do Vídně až z Českých Budějovic...“ „Mám,“ kývla Bára. „Ale on by to pro něj taky nikdo jiný neudělal, protože ani pan farář nemá tolik peněz, aby ho z té vojny vyplatil, a Hanči by zase nepustil táta, ona se ho bojí a má si vzít Jakuba, proto taky nechal Kučera Vojtu odvést a...“ „Tak dost,“ přerušila ji královna a v Báře hrklo. Pokazila to a ceduli nedostane. „Meleš páté přes deváté. Pověz mi to všechno hezky popořadě.“ Bára si oddechla. Tak to ještě není úplně ztracené! A začala Marii Terezii vyprávět o Vojtovi, kterému nejdřív umřela maminka a táta se znova oženil, ale pak umřel táta a macecha se podruhé vdala, takže teď je Vojta ve vlastní chalupě pastorek, že hraje krásně na housle a pan farář i pan učitel a farská kuchařka ho mají moc rádi, jenže je sirotek z chalupy a tu chalupu mu ještě upře otčím, takže si ho stejně žádné děvče z vesnice nevezme, a i kdyby chtělo, tak Vojta miluje jenom Kučerovu Hanči. Ale
17
Kučera je* nejbohatší sedlák ve vsi, Vojtovi jedinou dceru nedá, vyhlédnul si pro ni jiného a Vojtu nechal odvést na vojnu, aby mu nepřekážel. „To je smutný příběh,“ vzdychla královna, když Bára dovyprávěla. „Takže ty jsi nepřišla prosit za svého milého?“ „Ne,“ skoro se ohradila Bára. Vojtu měla moc ráda, ale líbat se s ním? A vůbec líbat se s jakýmkoliv klukem? To teda brrr. No, i když ta pusa od vikinga Illugiho zase tak špatná nebyla, vzpomněla si Bára a při vzpomínce se začervenala, což si královna vyložila, jako že se Bára červená, protože si ona, královna, myslí, že je Vojta Báry milý. A zdálo se, že ji potěšilo, že se Bára o kluky ještě nezajímá. „Takže ty jsi sem šla jenom z čistoty srdce, protože tě trápí nespravedlnost, která se Vojtovi děje,“ řekla. Bára kývla. Čistotou srdce si moc jistá nebyla, protože nevěděla, co přesně tím královna myslí, ale ta nespravedlnost, ta ji opravdu pořádně hnětla. Královna vstala a začala energicky přecházet po komnatě. I když královna rázovala docela zostra, bleděmodré pantoflíčky s velkou hedvábnou bílou mašlí na nártu došlapovaly měkce, protože podlahu kryl koberec tlustý jako lesní mech. „Já samozřejmě potřebuji vojáky, ale mají být odváděni na vojnu pro moji potřebu, pro obranu země, a ne ze zvůle nějakého sedláka!“ rozčilovala se Marie Terezie. Z tmavomodrých očí jí sršely blesky. Když chodila, všimla si Bára, že má pěkně kulaté bříško. Ona čeká miminko! došlo jí. Připadalo jí to takové... zvláštní. U královny. Královna má vládnout a rozkazovat a tak, ale mít miminko? Najednou jí královna připadala mnohem bližší, víc jako normální člověk. „To s tou chalupou je také nešťastné,“ mračila se Marie Terezie. „Co jsi říkala, že ten chlapec umí?“ „On hraje úžasně na housle! Pan farář mu něco jen jednou přehraje na cembalo, a on to hned zahraje z paměti a zapamatuje si to napořád.“ „To je obdivuhodné,“ uznala Marie Terezie. „Vaše Veličenstvo,“ dovolila si uctivé pukrle květinová dáma, „prosím za odpuštění, jen bych si dovolila připodotknout, že pokud tomu děvčeti Vaše Veličenstvo vyhoví, může se to rozkřiknout a pak budou zámek
18
přímo obléhat davy lidí, kteří budou chtít, aby Vaše Veličenstvo propustilo z vojny právě jejich syna, bratra, milého...“ Marie Terezie mávla rukou. „Kde se to asi tak rozkřikne? V tom Sssssev – ani to vyslovit neumím – u Českých Budějovic? Už se bojím, až celá vesnice vezme palác útokem. Zbytečné strachy. Tady jde o to, že se páchá nespravedlnost, a to děvče mě na to upozornilo. A proč mi asi Bůh svěřil vládu? Abych nespravedlnost podporovala nebo přehlížela? Není snad nejposvátnější povinností každého vladaře právě nespravedlnost a křivdy napravovat a bránit jim? Jistě že ano! Každý z mých poddaných je jako moje vlastní dítě, a když u mě hledá zastání, kdo jsem, abych mu ho odepřela?“ Rozhorlená královna přestala pochodovat po pokoji a obrátila se na Báru. „Napíšu ti pro tvého... pro Hančina Vojtu ceduli, že ho propouštím z vojny domů. A druhou, kterou se může prokázat buď tady, nebo ve Vídni v Hofburgu, podle toho, kde se budu zrovna zdržovat, kdyby chtěl vstoupit do mých služeb jako muzikant. Dobrý houslista se na mém dvoře vždycky uživí.“ Bára chvíli nemohla popadnout dech. Vojta půjde z vojny domů! Ona tu cedulku opravdu dostane! Podařilo se jí to!!! A ještě zařídila Vojtovi místo houslisty na královském dvoře! To snad... Honem políbit královně ruku! Vrhla se ke královně, která se od ní odtáhla s jakýmsi láskyplným odporem, asi jako by se odtáhla od svého oblíbeného štěněte, které ji radostně přiběhlo vítat poté, co se dosyta vydovádělo v bahnité louži. Ale ruku si políbit nechala. Bára měla chuť skákat a pištět a vůbec dávat radost najevo velmi hlasitým způsobem, ale cítila, že v královnině přítomnosti se to jaksi nehodí. Aspoň vysekla další ukázkové pukrle. Přitom si vzpomněla na stračí poklad v kapsáři a dostala pocit, že kdyby si ho jen tak nechala, že by ho vlastně ukradla. Vždyť to stračí hnízdo bylo v královnině parku, takže je to vlastně královnin poklad... Rychle v kapsáři zalovila a na dlani se jí zatřpytila náušnice. 19
„Ještě jsem v parku našla tohle...“ Marie Terezie ztuhla jako mramorová socha. „To je ta náušnice, kterou jsem na jaře ztratila při procházce!“ skoro vykřikla. „Kdes ji objevila?“ „Na stromě ve stračím hnízdě.“ „Tak ona ji ukradla straka! Můj bože, vůbec jsem nedoufala, že se s ní ještě někdy shledám!“ radovala se královna a úplně zářila štěstím. „Honem, podejte mi tu druhou,“ pobídla komorné, které se okamžitě vrhly ke šperkovnici. Marie Terezie si náušnici hned připnula. „Dnes si obléknu něco růžového!“ křikla na komorné. Ty jenom nešťastně pohlédly na přichystané šeříkové šaty a jedna hned odběhla pro novou róbu. Druhá přinášela královně lichou náušnici, která už vlastně lichá nebyla. „Tyhle náušnice jsem dostala od maminky k pětadvacátým narozeninám – a tím pádem zároveň k narození mojí milé Mimerl. Moc mě mrzelo, když se jedna ztratila.“ Nadšená panovnice se obrátila na Báru. „Ani nevíš, děvče, jak jsi mě potěšila. Dnes budu mít skvělý den. Napravím jednu křivdu a ještě se mi vrátil ztracený šperk. Díky tobě. Za to si můžeš přát, cokoliv budeš chtít. Splním ti to.“ „Já bych chtěla být pár dní princezna,“ vyhrkla Bára a vzápětí by si dala přes pusu. Co to plácla za pitomost? Měla si říct o kočár s koňmi, který ji co nejrychleji doveze do Budějic pro Vojtu, a ne... „Pár dní princezna?“ rozesmála se Marie Terezie. „To je tedy přání! Nu, aspoň poznáš, jestli je to takový med, jak si všichni myslí. Budeš princezna až do mého svátku. Pak ti dám listiny pro Vojtu a vrátíš se domů.“ „Vaše Veličenstvo,“ ozvala se květinová dáma, „obávám se, že...“ „Nechci nic slyšet,“ přerušila ji Marie Terezie. „Už jsem dala slovo a slovo královny platí. Kolik je ti let, děvče?“ „Dvanáct.“ „Vypadáš starší, jsi vysoká. Dvanáct. To jsi stejně stará jako Marie Alžběta. Budeš mít tedy stejné učitele jako ona.“ Učitele? zbystřila Bára a začala mít pocit, že si trochu naběhla. „Ať jí připraví pokoje vedle apartmá Marie Alžběty,“ nařídila královna květinové dámě, „obstarejte jí vhodné oblečení, nechte ji umýt a učesat, 20
snídala jsi?“ obrátila se na Báru. Bára zavrtěla hlavou. „Dejte jí nasnídat a obědvat budou obě dvě se mnou, aby se seznámily. Marii Alžbětě vyřiďte, že dostane společnici. Bude-li odmlouvat, řekněte jí, že je to moje výslovné přání, že to děvče hovoří několika jazyky...“ Panovnice se zarazila. „Jak to, že umíš cizí jazyky?“ Bára na ni nechápavě hleděla. „Jsi z české vesnice, takže je tvou mateřštinou pravděpodobně čeština, německy hovoříš jako rodilá Rakušanka, umíš trochu francouzsky a ještě...?“ „... se učím anglicky,“ pípla zkroušeně Bára, protože teď nabeton přijde otázka: Kdo jsi a odkud ses vzala? „Nejsi venkovanka. Kdo jsi?“ „Já nevím,“ vytáhla Bára polopravdu, která zabrala v Ševětíně. „Našli mě v lese a vůbec jsem si nepamatovala, jak jsem se tam dostala. Teď nedávno. Jen jsem si vzpomněla, že se jmenuju Barbora a že umím hrát na to,“ chtěla říct klavír, ale nebyla si jistá, jestli už klavíry jsou, „na cembalo.“ „Hraješ na cembalo?“ „Ale ještě to moc neumím,“ řekla honem pro jistotu Bára, aby královnu nenapadlo nechat si předvést, jak na to cembalo hraje. „To není venkovské děvče,“ obrátila se královna na květinovou dámu. „Nu, předejte ji hraběnce Belruptové s mými pokyny. Bude to společnice arcivévodkyně Marie Alžběty, takže se jí nebude tykat a oslovujte ji slečno Barboro.“ Květinová dáma pochopila, že mají vypadnout, provedla předpisové pukrle, komorná jí otevřela dveře a dáma vycouvala. Bára chtěla vycouvat také, ale šlápla si přitom do sukně, praštila sebou o parkety a pořádně si narazila zadek. Marie Terezie, která už zase seděla u toaletního stolku a komorné se zrovna znovu horlivě pustily do natáčení vlasů na papírky, se srdečně rozesmála. „Odejdi, jak umíš, děvče, hlavně si nic nezlámej!“ Bára utekla z pokoje rudá jako rak. „Společnice arcivévodkyně Marie Alžběty?“ žasla právě smaragdová dáma nad neuvěřitelnou novinkou. „Tohleto?!“ Tím mínila Báru. 21
„Je to výslovné přání Jejího Veličenstva,“ řekla upjatě květinová dáma. „Arcivévodkyně asi zase něco provedla,“ usoudila dáma se smetanovými stuhami. „Nejspíš opět odmlouvala.“ „Možná si stěžoval zpovědník,“ přisadila si smaragdová dáma. „Ten má, chudák, skutečně těžký úděl, když musí zpovídat to malé dráče.“ „Nezapomínejte, že mluvíte o arcivévodkyni,“ upozornila ji květinová dáma ledově, jako by chroustala rampouchy, a smaragdová dáma se začala nervózně ovívat. Květinová dáma nacvičeným pohybem hodila krinolínou, aby provedla půlobrat, a vynesla se ze dveří ven. Bára cupitala za ní. Květovaná krinolína se natřásala velmi nesouhlasně, jenže rozkaz královny je rozkaz královny, dvorní dáma si o tom sice může myslet svoje, ale to je také to jediné, co s tím může dělat. Krinolína proplouvala chodbami a schodišti jako válečná fregata pod napnutými plachtami, lokajové v červenozlatých livrejích jí s úklonou uskakovali z cesty, služky předváděly bezchybná pukrlata. Na Báru koukali pomalu jako na zločince, kterého květinová dáma vede na šibenici, skoro všichni se po ní ještě ohlédli a Bára si za svůj nápad být princeznou nadávala čím dál víc. Jenže teď už se s tím nedalo nic dělat, mimo jiné proto, že ven ze zámku by se už Bára asi vymotat nedokázala. Připadala si jako v Labyrintu, do kterého krétský král Mínós ukryl Mínótaura, člověka s býčí hlavou, a zavíral mu tam jako živé konzervy chlapce a dívky z Athén. Báře už hodně dlouho vrtalo hlavou, jak mohl Mínótauros žrát lidi, když měl býčí hlavu, a tudíž býložravý chrup, teď by ovšem místo řešení této vědecké záhady dala přednost Ariadninu klubku, které tehdy hrdinovi Théseovi pomohlo dostat se z Labyrintu zase ven. No, možná by se spokojila s drobečky, které za sebou trousili Jeníček s Mařenkou, aby našli cestu zpátky z lesa. Jenže drobečky by asi rychle vysbíralo přičinlivé služebnictvo...
22
Kapitola 2
V jednom z vyšších pater odchytla květinová dáma služku, vybavila ji příkazy ohledně Bářina ubytování, snídaně, oblečení a mytí, a pak Báru zavedla do komnaty s výhledem do zahrad. Tam jí vějířem ukázala na pohovku polstrovanou vzorovaným sametem. „Posaďte se, slečno Barboro,“ nařídila jí upjatým hlasem, ze kterého se nedalo poznat, zda to slečno myslí ironicky nebo ne. Sama se natrénovaným pohybem snesla na křeslo u okna. Křeslo nemělo područky, aby na něm mohly sedět i dámy v krinolíně, která přetéká na všechny strany. Bára chvíli váhala, na zámcích se nikdy nesmělo na nábytek sahat, natožpak si na něco sednout, a tak se posadila opatrně jenom na kraj, protože o čistotě své sukně po noci trávené na stromě neměla valného mínění a nechtěla ten krásný potah umazat. Květinová dáma se elegantně ovívala krajkovým vějířem a zdálo se, že čilé pobíhání zahradníků mezi záhonky je pro ni rozhodně zajímavější podívaná než neupravené stvoření dřepící se na pohovce. Minuty ubíhaly a s každou další se Bára cítila ještě o něco trapněji. Konečně vrzly dveře, lokaj je otvíral poněkud korpulentní a rázné, ale v zásadě přívětivě vyhlížející dámě kolem pětačtyřiceti let. Květinová dáma okamžitě vstala a provedla pukrle. „Drahá hraběnko,“ oslovila příchozí, „Její Veličenstvo si přeje, aby se toto děvče stalo na několik dní společnicí arcivévodkyně Marie Alžběty,“ ukázala vějířem na Báru krčící se na krajíčku sametové pohovky. „Ach,“ řekla hraběnka, z čehož se nedalo mnoho vysoudit. „A proč?“ Květinová dáma jí převyprávěla ranní historku a hraběnka, zdálo se, se zájmem poslouchala.
23
„Jsem velmi zvědavá, jak tuto skutečnost arcivévodkyně přijme,“ podotkla suše, když květinová dáma domluvila. „Někdy je poněkud... nevypočitatelná a temperamentní.“ Takže asi ztropí scénu, přeložila si Bára. Případně škandál, jak říkala babi jizerská. „Děvče se jmenuje Barbora a Její Veličenstvo si přeje, aby byla oslovována slečno a aby se jí netykalo,“ upozornila ještě květinová dáma. Pak se otočila na Báru. „Toto je hraběnka Belruptová, aja arcivévodkyní Marie Anny a Marie Alžběty – a nyní i vaše.“ Obrátila se zpátky k hraběnce. „Dovolte, abych se vrátila ke svým povinnostem.“ „Ale jistě, běžte,“ mávla hraběnka Belruptová blahosklonně rukou. To už se do dveří hrnula služka s podnosem se snídaní, která květinové dámě jen tak tak uhnula. Naservírovala snídani na kulatý stolek s tenkými vyřezávanými nožičkami a deskou vykládanou perletí a vzápětí přinesl lokaj umyvadlo z téměř průhledného růžového porcelánu, džbán s vodou a jemný plátěný ručník. „Ať komorné proberou odloženou garderobu arcivévodkyně Marie Anny, slečna je dost vysoká, její šaty jí snad budou,“ poručila mu hraběnka, lokaj se zlomil v pase a odklusal. Služtička v nažehlené a naškrobené bílé zástěře postávala u stolku připravená Báře posloužit, jakmile se pustí do jídla. Což si Bára netroufala, dokud ji hraběnka nevyzvala, i když už jí kručelo v žaludku a při pohledu na koláčky se jí sbíhaly sliny. „Můžete začít snídat, slečno,“ dovolila jí milostivě hraběnka, když za lokajem zapadly dveře, a naaranžovala se na to samé křeslo, v němž před chvílí trůnila květinová dáma. Na rozdíl od ní ovšem nepozorovala zahradníky v parku, ale nespustila svůj ostříží zrak z Báry. Když Bára natáhla ruku po konvičce, služtička ji poplašeně předběhla a konvičky se zmocnila. „Račte dovolit, slečno, abych vás obsloužila,“ udělala pukrle a už se z bílé, zlatem lemované hubičky do titěrného porcelánového hrnečku lila horká hnědá čokoláda. Ještě se z ní kouřilo. Bára ochutnala. Nebyla tak sladká jako kakao, ale zato měla hustotu pudinku. Ňam. Ovšem když se člověk napije takhle husté čokolády, zůstanou mu pod nosem kníry jako kaprálovi od granátníků. Báře bylo naprosto jasné, že pod dohledem hraběnky Belruptové si je nemůže olíznout, a tak se 24
natáhla po batistovém ubrousku. Služtička byla zase rychlejší a podala jí ho, i když by na něj Bára bez problémů dosáhla. Bára si jemně oťupala pusu, jak to občas vídala dělat dámy z lepší společnosti ve filmech pro pamětníky, a vrátila ubrousek služce. Musela uznat, že snídat pod dozorem je docela stresující. Bylo jí naprosto jasné, že hraběnka sleduje každičký její pohyb, a nevěděla, jestli pak chce žalovat královně, jak se Bára chová, nebo co z toho bude, a proto se snažila jíst přezpůsobně. Konečně měla snídani úspěšně za sebou a hraběnka odeslala služku pryč. „Je na vás vidět nesporná snaha, mašér,“ řekla blahosklonně hraběnka, když za služkou zapadly dveře, a Bára usoudila, že oslovení mašér, tedy má drahá francouzsky, znamená něco jako ty blbečku jeden. „Leč vaše způsoby jsou ještě naprosto nedokonalé. Dvakrát jste zapomněla použít ubrousek, když jste se napila, a jednou jste si dokonce sama dolila čokoládu. To nemluvím o tom, že jste si opakovaně neutřela do ubrousku prsty poté, co jste sáhla na pečivo. Také si ukusujete příliš velká sousta a následně máte potíže udržet při kousání ústa zavřená. Nebuďte pro příště tak hltavá. I kdybyste cítila sebevětší hlad, musíte stolovat důstojně.“ Bára by se nejraději propadla až do přízemí. A to se tak snažila! Načež přiběhly čtyři služky s náručemi šatstva, prádla a bot a všechno to hodily na postel. Dvě začaly rozebírat, co se na Báru navleče hned, a dvě začaly Báru svlékat. „Já se svléknu sama!“ bránila se Bára. „To se naprosto nesluší, mašér,“ zpražila ji hraběnka Belruptová. Služky na Báře nechaly jenom košili, ostatní oblečení naskládaly na hromádku, že to pak odnesou a buď vyperou, nebo možná rovnou spálí, posadily ji na židli, jedna jí umyla ruce, obličej a krk a jedna nohy. Báře se docela ulevilo, protože se bála, že ji budou koupat celou, a o to by tedy vůbec nestála. Ne že by koupelí pohrdla, vždyť se naposledy koupala na faře den před tím, než se vydala na cestu do Vídně, ovšem za asistence několika služek a pod dozorem hraběnky Belruptové by do vany nevlezla ani náhodou. A to i kdyby tu vana byla. Hraběnka schválila vybrané oblečení a jedna služka vzala vyšívanou spodní košilku, jako že teď Báře převlečou i prádlo. 25
Tak to ne, nahatá se tady před váma producírovat nebudu, pomyslela si Bára, vyškubla služce košilku, mžikem se ocitla za malovaným paravánem a převlékla se sama. Vítězoslavně vykráčela v té bílé krajkované nádheře a svou zapranou košili položila na hromádku určenou k praní. Nebo na vyhození. „Mašér, toto je naprosto nevhodné chování,“ oznámila jí poměrně nevzrušeným hlasem hraběnka Belruptová. „Jestliže vám přirozený stud velí převlékat se za paravánem, je to možné, ovšem i tak vám musí pomoci komorná a rozhodně je zcela nepřípustné, abyste jí takovým prudkým pohybem brala věci z rukou, a dokonce pobíhala po komnatě.“ Bára upřeně pozorovala vlastní bosé palce na perském koberci. Mamince by se líbil, ona má perské koberce ráda. „Nic mi k tomu neřeknete, slečno?“ zeptala se hraběnka Belruptová a v zásadě to znamenalo koukej se omluvit, ty káčo nezvedená. „Omlouvám se,“ zahučela Bára. „Neznělo to upřímně a obávám se, že jste příliš nepochopila, co jsem vám vysvětlovala. Budeme si tedy na to muset dnes odpoledne udělat čas, kterého se nám v tuto chvíli nedostává, protože ještě nejste ani oblečená, ani učesaná, ani napudrovaná a s vašimi vlasy budou mít komorné hodně práce, protože je máte z mně nepochopitelného důvodu příliš krátké – nehodí se ovšem, abyste si ve všední den nasazovala paruku. Korzet!“ Služky skočily po korzetu a pomohly Báře provléknout ruce ramínky. „To asi nepůjde utáhnout,“ usoudily, protože Bára sice měla jako gymnastka štíhlou a vysportovanou postavu, ale holt od čtyř let nenosila korzet, takže měla pas normálně tvarovaný. „Jistěže půjde, když se budete dostatečně snažit a když to zašněrujete delší stuhou.“ Jedna služka odběhla pro delší stuhu, další posadila Báru na taburet před zrcadlo a začalo natáčení vlasů na papírky jako ráno u královny. Než se vrátila služka se stuhou, byly všechny pramínky na papírkách. A teď začal boj. Služky se pustily do zašněrovávání Báry do korzetu. Přes prsa to ještě bylo jakž takž dobré, konec konců Bára byla ve svých dvanácti letech pořád ještě plochá jako žehlicí prkno, ale jak při šněrování postupovaly níž a níž, korzet také víc a víc utahovaly. Bára se musela oběma rukama opřít 26
o opěradlo pohovky, aby ji nepovalily na zem, jak vší silou za stuhy tahaly, a také měla co dělat, aby na tu krásnou sametovou květovanou pohovku nevyblinkala tu výbornou čokoládu, kterou snídala, ale na kterou teď bylo v žaludku čím dál tím méně místa. „Víc to nejde,“ zafuněla jedna služka, zjevně vyčerpaná pokusy utáhnout korzet na maximum. Díky bohu, pomyslela si Bára, která už sotva popadala dech. „Otočte ji,“ poručila hraběnka Belruptová, aby viděla, o kolik se korzet nepodařilo utáhnout. „Hm,“ udělala pak a bylo to dost nespokojené hm. „Zítra ji musíte obléci do korzetu před snídaní.“ To se do mne nevejde ani drobeček! zazoufala si v duchu Bára, ale to už jí služky natahovaly na nohy běloučké punčochy, které se nad kolenem přivazovaly hedvábnými stužkami, aby nepadaly, a obouvaly jí střevíčky. Jenže to dopadlo jako v pohádce o Popelce. S tím rozdílem, že Bára nebyla Popelka, ale jedna z těch starších sester, buď Adelaida Basilea, nebo Alfonsina Berlinda, které se do skleněného střevíčku nedostaly, ani když si jedna uřízla palec a druhá patu. „Přineste jí tedy pantoflíčky a její boty pošlete k ševci, ať podle nich do zítřka ušije aspoň jeden pár, mondijé, takhle velká noha, kdo to kdy viděl?“ Já za to nemůžu, jak mi narostla, chtěla se ohradit Bára, ale usoudila, že by to bylo asi zase kvalifikováno jako naprosto nevhodné chování, a tak si to raději jenom pomyslela. Pak na ni služky začaly vrstvit spodničky a přes ně jí kolem pasu uvázaly konstrukci pod krinolínu, načež Báru navlékly do nádherných, opravdu princeznovských světle zelených šatů s drobným růžovým kvítkovým vzorem. Překypovaly krajkami, volány, kokardami, stuhami, výšivkami a portami a vážily nejmíň deset kilo. „Nedají se dopnout,“ hlásila nešťastně služtička, protože šaty byly samozřejmě střižené na korzetový pas, a do něj Báře pěkných pár centimetrů chybělo. „Otočte ji,“ poručila opět hraběnka, aby viděla, o kolik se nedají dopnout.
27
„Co jde povolit, to rozpárejte a povolte,“ nařídila, „v místě šněrování to ještě nastavte stuhou a prostě sešijte k sobě. A ostatní šaty pošlete ke krejčímu, ať je do zítřka upraví.“ „Ale ono to asi bude vidět,“ upozornila služka. „Hodíte jí přes ramena krajkový šál, tím se to zakryje,“ věděla si rady hraběnka Belruptová. A tak služtičky začaly přímo na Báře párat a popošívat a ještě párat a zase přišívat a povolovat a sešívat a Báře se špatně dýchalo a korzet se jí zařezával do pasu a bolela ji z toho záda, jenže to nikoho nezajímalo. Konečně byla v šatech zašitá. To už hraběnka začala služky pobízet ke spěchu, protože táhlo na jedenáctou a ve dvanáct musela být Bára ve vší parádě u královny na obědě. Cukrová voda na vlasech mezitím uschla, takže služka-kadeřnice mohla z lesklých tvrdých kudrlinek začít kouzlit požadovaný účes a vzhledem k Bářiným krátkým vlasům to musela být kouzla mocná, protože ve finále – za vydatné pomoci stuh, krajek, umělých květin a dalších ozdob – měla Bára na hlavě kreaci, která si v ničem nezadala s kreacemi dvorních dam. Pak ještě nezbytné přepudrování účesu na bílo a postříkání voňavkou a Bára byla připravená. Pantoflíčky, které jí přinesly, byly sice krásné a také světle zelené, takže k róbě skvěle ladily, ale malé, čouhala jí z nich pata. To ale zakryla krinolína, kterou ještě služky stihly popustit. „Můžeme jít,“ usoudila hraběnka Belruptová a na výtvor služek hleděla téměř se zalíbením. Bára se po očku prohlédla v zrcadle. Fakt princezna, užasla. Páni, ten nádherný účes! Bože, v životě by mě nenapadlo, že mi ve dvanácti budou slušet skoro bílé vlasy! A ty šaty! Já jsem učiněné umělecké dílo! Jen kdyby nebyly tak těžké a kdyby se v tom blbém korzetu dalo také dýchat... Hraběnka vstala a vykročila ke dveřím. Bára za ní. Hned během prvních kroků pochopila, že v krinolíně se prostě nedá chodit jinak než důstojně a vznešeně, že projít dveřmi je poměrně závažný manévrovací výkon, schody vyžadují extrémně zvýšenou pozornost a pomalá elegantní chůze že je naprostou nezbytností, protože jakýkoliv rychlejší pohyb je v korzetu prakticky nemožný, aspoň pro začátečnici. „No ne,“ užasla Marie Terezie, když je lokaj uvedl do jídelny. „Je to opravdu to samé děvče, které ráno přišlo prosit o ceduli pro vojáčka?“
28
Bára polichoceně zrůžověla a pokusila se o svoje první krinolínové pukrle. Šlo to lépe, než se bála. „Je půvabná,“ zhodnotila královna. „Děkuji, paní hraběnko, můžete jít.“ Hraběnka Belruptová vysekla profesionální pukrle a odšustila. Hedvábné spodničky totiž hlasitě šustí. Než se Bára začala cítit trapně, protože nevěděla, co si s královnou o samotě počít, otevřely se dveře a dovnitř vplula princezna Bářina věku, která se na rozdíl od Báry uměla v korzetu a v krinolíně pohybovat naprosto přirozeně a, jak by řekl tatínek, s grácií. Už teď byla velmi krásná. Nebyla to žádná unylá krása, princezně v očích skotačili rarášci a Bára by si ji klidně dovedla představit, jak dělá při gymnastice hvězdy na kladině. „Lízo, už jste tady!“ přivítala ji Marie Terezie a princezna Líza jí políbila ruku. „Mamá, ani nevíte, jakou mám radost, že si se mnou dnes přejete obědvat!“ zavrkala. „To je proto, že pro vás mám překvapení, Lízo,“ usmívala se šelmovsky Marie Terezie. Teď, když byla v korzetu, nešlo moc poznat, že čeká miminko. Neměla sice tak vosí pas, jak by se asi slušelo, ale protože byla celkově boubelatá, dalo se to přičíst i tomu. „Překvapení!“ rozšířily se Líze oči nadšením. „Ach, mamá, co je to, co je to?“ Marie Terezie ukázala na Báru. „Tato slečna.“ Líza se na Báru se zájmem otočila, ale zjevně nechápala, o co jde. „Slečna Barbora vám bude dělat několik dní společnici až do mého svátku, čili přibližně měsíc. Bude mít komnaty vedle vašich a jinak s vámi bude sdílet vše – budete společně jíst, učit se i modlit.“ Jo tak to je arcivévodkyně Marie Alžběta, došlo Báře. A říká se jí Lízo jako Líze ze Simpsonů. No to je gól. „Jak si přejete, mamá,“ udělala mírné pukrle Líza a bylo to pukrle poněkud vzdorovité, přestože královně se odmlouvat nesmí. „Ale myslím si, že jsem ještě příliš mladá na to, abych měla společnici – nebylo by vhodnější, aby společnici dostala jako první Marianna, když je nejstarší?“
29
„Ne,“ řekla královna a bylo znát, že ji Lízino jakkoliv zdvořilé odmlouvání popuzuje, ale nechce to příliš dát najevo. „Marianně je už sedmnáct let, ale slečna Barbora je stejně stará jako vy. Proto se hodí nejlépe k vám. Krom toho spoléhám na váš bystrý úsudek, Lízo. Slečna Barbora jakousi nešťastnou náhodou ztratila paměť a nikdo neví, kdo vlastně je. Podle některých známek pochází rozhodně z urozené rodiny a já doufám, že se vám podaří najít nějakou stopu, zmínku, náznak, který by slečně Barboře pomohl vrátit se domů.“ No tak to můžu garantovat, že se Líze nepodaří, i kdyby měla úsudek jako Einstein, pomyslela si Bára. Z královny měla pocit, že na jednu stranu Líze z nějakého důvodu s chutí provedla naschvál, ale na druhou stranu jí docela maže med kolem pusy. Mezi těmi dvěma to zjevně jiskřilo a Marie Terezie se to nějakým způsobem pokoušela kočírovat. Lízino pukrle bylo sice trochu otrávené, ale už v něm nebylo tolik nevole jako před chvílí. „Doufám, že se mnou budete spokojená, mamá,“ řekla. „Já také,“ odtušila lehce výhružně královna, načež do místnosti vstoupil pán mezi čtyřicítkou a padesátkou s bíle napudrovanými loknami a v pohodlném županu z čínského hedvábí. Jakou měl vlastní barvu vlasů, to pod pudrem poznat nebylo, ale přestože byl pečlivě oholený, měl bradu trochu promodralou, jako to mají muži s tmavými vousy. Takže byl možná tmavovlasý, i když měl modré oči. Vypadal mile a se začínající druhou bradou trochu medvídkovsky. „Jak se vám dnes daří, myšičko?“ hrnul se rovnou ke královně a láskyplně jí políbil ruku. Že by král? pomyslela si Bára. A královna je myšička? Čím dál tím zajímavější. „Děkuji, cítím se dobře,“ usmála se Marie Terezie a bylo vidět, že manžela ráda vidí. „A také tu je madam Líza,“ všiml si král arcivévodkyně. „A ještě... Tohle není žádná z našich dcer, že ne?“ Bára si nebyla jistá, jestli se král ptá vážně, nebo jestli si Marii Terezii jenom dobírá, ale asi to spíš byla legrace, protože Marie Terezie se rozesmála a stručně mu vysvětlila, proč s nimi bude Bára obědvat. Pak se usadili ke stolu a služebnictvo začalo servírovat oběd. 30
