Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.4.2013, č.j. Ncp 398/2013-34 Vrchní soud v Olomouci rozhodl ve věci žalobce Společenství pro dům B., se sídlem B., zast. JUDr. M.M., advokátem se sídlem v B., proti žalovanému Ing. L.D., bytem B., zastoupenému Mgr. H.Z., advokátkou se sídlem v B., o zaplacení 25.692 Kč s příslušenstvím, podle ustanovení § 104a o.s.ř., tak, že k projednání a rozhodnutí věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 249 EC 150/2011, je příslušný okresní soud podle ustanovení § 9 odst. 1 o.s.ř. Z odůvodnění : Městský soud v Brně předložil věc vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti postupem dle § 104a o.s.ř., neboť dospěl k závěru, že v dané věci není věcně příslušný. V tomto řízení jde o věc týkající se jednání společenství vlastníků jednotek, které o výši příspěvků na správu domu a pozemku a o výši záloh na úhradu za služby rozhodlo, resp. jde o spor z tohoto jednání vzniklý. Vyplývá to z toho, že rozhodování o výši příspěvků členů společenství na správu domu a pozemku, jakož i o výši záloh na úhradu za služby a způsobu rozúčtování cen služeb spadá podle článku VII odst. 3 písm. f), g) a h) Vzorových stanov společenství vlastníků jednotek (jako přílohy nařízení vlády č. 371/2004 Sb). do působnosti shromáždění společenství vlastníků jednotek. Podle § 9 odst. 3 písm. u) o.s.ř. krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých. Z procesního hlediska jde tedy o obchodní věc, kde je k řízení věcně příslušný jako soud prvního stupně krajský soud a nikoliv zdejší soud jako soud okresní. Účastníkům řízení soud sdělil, že hodlá spis předložit Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o věcné příslušnosti a vyzval je, aby se k tomuto postupu a soudem uváděným důvodům ve lhůtě 10 dnů vyjádřili. Žalobce se k věci vyjádřil tak, že podle jeho názoru je v této věci dána příslušnost Městského soudu v Brně. Má za to, že se zde nejedná o jakékoli spory „ve věcech jednání shromáždění“ ani o spor „z takového jednání vzniklý“, jak vyžaduje ust. § 9 odst. 3 písm. u) o.s.ř. Jedná se o klasický spor o zaplacení dlužné částky, když i z vyjádření žalovaného je zřejmé, že tento žádným způsobem nerozporuje skutečnost, zda a v jaké výši byla shromážděním vlastníků stanovena výše předmětných plateb. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Z obsahu žaloby je zřejmé, že v posuzované věci se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 25 692 Kč s příslušenstvím. Podle skutkových tvrzení žaloby je žalovaný vlastníkem bytu - rozestavěné jednotky č. 797/22 s podílem na společných částech domu a pozemku, což se podává z LV č. 5496. Podle ust. § 15 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, je vlastník jednotky povinen přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku a skládat předem určené zálohy. Žalovaný tuto povinnost již od doby, co se stal vlastníkem předmětné jednotky neplní, žalobci ničeho neplatí a žádným způsobem se na správně domu nepodílí. Předmětem tohoto návrhu jsou neuhrazené měsíční platby do fondu oprav za období kalendářních měsíců července 2010 až prosince 2010 včetně. Celková žalovaná částka tedy představuje 25 692 Kč. Žalovaný byl jak žalobcem, tak jeho právním zástupcem k úhradě předmětné částky vyzván, do dnešního dne však neuhradil ničeho.
Dle ustanovení § 9 odst. 1 o.s.ř. jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy, nestanoví-li zákon jinak. Dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. u/ o.s.ř. pak krajské soudy jako soudy prvního stupně rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně mj. ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých. Podle skutkových tvrzení návrhu je předmětem řízení zaplacení částky 25 692 Kč z důvodu neuhrazených záloh na náklady společenství. To podle názoru odvolacího soudu nestačí k závěru, že jde o věc podřaditelnou pod ustanovení § 9 odst. 3 písm. u/ o.s.ř., byť se s největší pravděpodobností jedná o zálohy, o jejichž výši rozhodlo shromáždění společenství vlastníků jednotek. Odvolacímu soudu je známo, že problematikou věcné příslušnosti soudů podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. u/ o.s.ř. se v minulosti zabýval Vrchní soud v Praze mj. v usnesení ze dne 15. ledna 2008, sp. zn. Ncp 2702/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/2009, a Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. června 2011, sp.zn. 29 Cdo 37/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 45/2011. Podle názoru odvolacího soudu lze - byť s jistými výhradami - akceptovat názory vyjádřené v právních větách obou rozhodnutí, zatímco s právními závěry vyjádřenými v odůvodnění těchto rozhodnutí, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu, souhlasit nelze. Vrchní soud v Praze dospěl ve shora uvedeném rozhodnutí, v němž řešil otázku věcné příslušnosti soudu v řízení o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek, k závěru vyjádřenému právní větou, podle níž „spory vzniklé z rozhodnutí, které přijalo shromáždění společenství vlastníků jednotek v rámci své působnosti, projednávají a rozhodují ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. w/ o.s.ř. (nyní písm. u/ o.s.ř.) v prvním stupni krajské soudy“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak Vrchní soud v Praze uvedl, že „třebaže v tradičním chápání nejde o agendu obchodní, náleží krajským soudům v prvním stupni také rozhodovat ve věcech rejstříku obecně prospěšných společností, nadací, nadačních fondů a společenství vlastníků jednotek. Jde o agendy vysoce specializované, jejichž soustředěním u krajských soudů zákon sleduje, aby byly již na úrovni soudů prvního stupně vytvořeny podmínky pro jednotné a předvídatelné rozhodování. Svěření těchto věcí krajským soudům ve všech agendách je důsledné; krajské soudy jsou jednak soudy rejstříkovými, jednak rozhodují ve všech jiných statusových věcech a sporech týkajících se uvedených právnických osob. Uvedené principy se pak promítají do ustanovení § 9 odst. 3 písm. w) o. s. ř. (nyní § 9 odst. 3 písm. u/ o.s.ř.) tak, že řízení začíná v prvním stupni u krajského soudu také ve všech věcech jednání týkajících se shromáždění společenství vlastníků jednotek a ve všech sporech vzniklých z těchto jednání“. V další části odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze dovozoval, že „v návaznosti na úpravu v zákoně č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se jednáním shromáždění společenství vlastníků jednotek rozumí ve smyslu ustanovení § 9a citovaného zákona typově všechny právní úkony společenství, které ve smyslu čl. 7 Vzorových stanov společenství vlastníků jednotek (příloha Nařízení vlády ze dne 19. 5. 2004, č. 371/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů) náleží do působnosti Shromáždění jako nejvyššího orgánu společenství. Shromáždění je přitom oprávněno jednat a rozhodovat i v dalších záležitostech společenství, pokud tak stanoví zákon o vlastnictví bytů, anebo si je shromáždění k rozhodnutí vyhradí (čl. 7 písm. p/ Vzorových stanov)“, a uzavřel, že „z uvedeného vyplývá, že spory vzniklé z rozhodnutí, která přijalo Shromáždění v rámci své působnosti, včetně žaloby o určení neplatnosti takového rozhodnutí, projednávají a rozhodují ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. w) o. s. ř. v prvním stupni krajské soudy“.
Nejvyšší soud dospěl při posouzení přípustnosti dovolání účastníka řízení ve věci, jejímž předmětem bylo zaplacení částky nepřesahující 100 000 Kč mezi společenstvím vlastníků jednotek jako žalobcem a členem tohoto společenství jako žalovaným, k závěru, vyjádřenému v právní větě, podle níž „řízení ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých (§ 9 odst. 3 písm. u/ o.s.ř.) je obchodní věcí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a proti rozhodnutí odvolacího soudu v těchto věcech o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100 000 Kč není dovolání přípustné“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že „v projednávané věci se žalobce (společenství vlastníků bytových jednotek) domáhá vůči žalované (vlastnici jednotky) zaplacení částky 73 524,50 Kč s příslušenstvím z titulu příspěvků na správu domu a pozemku a nedoplatku z vyúčtování služeb“, v další části odůvodnění pak uvedl, že „jelikož rozhodování o výši příspěvků členů společenství na správu domu a pozemku, jakož i o výši záloh na úhradu za služby a způsobu rozúčtování cen služeb spadá podle článku VII odst. 3 písm. f/, g/ a h/ Vzorových stanov společenství vlastníků jednotek (příloha Nařízení vlády č. 371/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů) do působnosti shromáždění společenství vlastníků jednotek, jde“ s odkazem na závěry shora uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze - „z procesního hlediska o obchodní věc ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. u/ o.s.ř.“, a uzavřel, že „protože v projednávané věci bylo napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100 000 Kč, není dovolání objektivně přípustné“. Podle názoru odvolacího soudu je třeba věcný dosah ustanovení § 9 odst. 3 písm. u/ o.s.ř. (nikoliv nejšťastněji formulovaného, jak podotkli autoři komentáře k občanskému soudnímu řádu vydaného nakladatelstvím C.H. Beck v roce 2009 na straně 53) posuzovat zejména v kontextu celého ustanovení § 9 o.s.ř. a úmyslu zákonodárce při jeho formulaci, který se ostatně podává jak ze shora uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, tak z odborné literatury. Podle výkladu v komentáři k občanskému soudnímu řádu, vydaném v roce 2009 vydavatelstvím C.H. Beck v Praze na straně 48 a násl., ustanovení § 9 o.s.ř. rozděluje věcnou příslušnost k projednání věcí v prvním stupni v občanském soudním řízení tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné okresní soudy, pokud v dalších odstavcích tohoto ustanovení není určena věcná příslušnost k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni krajským soudům. Ve druhém odstavci tohoto ustanovení jsou taxativně vymezeny případy, kdy věc krajský soud projednává a rozhoduje v prvním stupni v „nikoliv obchodních věcech“, ve třetím odstavci tohoto ustanovení jsou pak (opět taxativně) vyjmenovány případy, kdy v prvním stupni věc projednávají a rozhodují krajské soudy v obchodních věcech. Smyslem tohoto rozdělení příslušnosti je vyčlenit z věcné příslušnosti okresních soudů jednak věci „vyžadující specializaci, neboť jejich výskyt je méně častý [srov. § 9 odst. 2 písm. b), e), f)], dále věci vyžadující z důvodu celospolečenského zájmu soustředění u soudu vyššího stupně [srov. § 9 odst. 2 písm. g), h)] a konečně věci typově skutkově a právně obtížné [srov. § 9 odst. 2 písm. a), c), d), j)]”, a pokud pak jde o věci uvedené v ustanovení § 9 odst. 3 o.s.ř., “agendy speciální, které pro svou náročnost vyžadují, aby byly soustředěny u krajského soudu, přičemž nezanedbatelnou roli hraje i okolnost, že v těchto agendách získaly krajské soudy i díky dosavadní úpravě poměrně vysokou míru specializace, a i když nejde o věci vyplývající z obchodních vztahů, náleží do příslušnosti krajského soudu rejstříkové věci obecně prospěšných společností, nadací, nadačních fondů a společenství vlastníků jednotek, neboť je zde společenský zájem, aby rejstříkové řízení ohledně všech subjektů probíhalo u jednoho soudu. Spory a právní věci uvedené v § 9 odst. 3 písm. h), i), j), l), m), n), o), p), q), s), t), u), v) a w) jsou vesměs věci typově právně a skutkově složité, popřípadě vyskytující se
v soudní praxi méně často. Z tohoto důvodu je zákon soustřeďuje v prvním stupni u krajských soudů. I když tedy vždy nemusí jít o věci vyplývající z obchodních vztahů [srov. k tomu např. § 9 odst. 3 písm. u)], nepovažuje zákon – s ohledem na obvyklé spojení věcí ke společnému řízení s typicky obchodními věcmi a na nevýznamné odlišnosti v právní úpravě – za důvodné vyčlenit tyto neobchodní věci soudům okresním”. Jedinou systémovou výjimkou z uvedené zásady je pak ustanovení § 9 odst. 3 písm. r/ o.s.ř., kde kritériem pro určení věcné příslušnosti je výše částky, jež je předmětem řízení. Viděno z pohledu takto formulovaných zásad je právní názor Nejvyššího soudu formulovaný v odůvodnění shora uvedeného rozhodnutí nutno označit za nesprávný. Předmětem řízení vedeného společenstvím vlastníků jednotek jako žalobcem proti svému členu jako žalovanému je zaplacení částky 25 692 Kč představující dluh z důvodu nezaplacení záloh na náklady společenství (§ 15 odst. 1 z.č. 72/1994 Sb.). Lze připustit s ohledem na ustanovení čl. VII odst. 3 bodu f/ – h/ vládního nařízení č. 371/2004 Sb., jímž se vydávají vzorové stanovy společenství vlastníků jednotek, že rozhodování o výši těchto plateb přísluší shromáždění společenství. Tím však jakákoliv souvislost mezi rozhodnutím shromáždění a předmětem sporu končí. To je ostatně zřejmé v této věci i ze samotných skutkových tvrzení žaloby, z nichž vyplývá, že žalobce ani nepovažuje za důležité specifikovat shromáždění společenství vlastníků jednotek, které o zálohových platbách rozhodlo, když je zde pouze uvedeno, že “vlastník jednotky se na správě domu v rozsahu, který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu podílí podle ustanovení § 13 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Podle ust. 15 téhož zákona je pak povinen přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku a skládat předem určené zálohy”. V této souvislosti je však nutno připomenout a zdůraznit především ustanovení čl. VII odst. 12 shora citovaného vládního nařízení, podle něhož při rovnosti hlasů na hlasování shromáždění společenství vlastníků jednotek, nebo nedosáhne-li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv člena společenství soud, a jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný člen společenství požádat soud, aby o ní rozhodl, a toto právo je nutno uplatnit u soudu do šesti měsíců ode dne přijetí rozhodnutí, jinak zaniká. Z tohoto ustanovení totiž jednoznačně plyne, že soud se případnými návrhy členů společenství souvisejícími s přijímáním rozhodnutí shromážděním společenství může zabývat pouze v řízení zahájeném v šestiměsíční prekluzivní lhůtě a v jiném řízení otázky s tím spojené řešit nemůže. Ani v tomto řízení se tedy soud nemůže žádnými námitkami žalovaného týkajícími se neplatnosti přijatého rozhodnutí zabývat, a to i pokud by byly vzneseny. Předmět tohoto řízení tak lze s ohledem na dosah citovaného ustanovení pojmově srovnat například s předmětem řízení o úhradu nezaplaceného příspěvku do fondu oprav družstva, o jehož výši rovněž obvykle rozhoduje členská schůze jako nejvyšší orgán družstva, rozhodne-li se družstvo takový fond zřídit. Je přitom mimo veškerou pochybnost, že v posléze uvedeném případě je k projednání a rozhodnutí věci věcně příslušný v prvním stupni okresní soud (popřípadě soud na roveň postavený), a nikoliv krajský soud, protože jde “pouze” o spor o zaplacení peněžité částky, tedy o ryze občanskoprávní vztah. Odvolací soud je názoru, že smyslem ustanovení § 9 o.s.ř. je svěřit rozhodování v prvním stupni krajským soudům pouze ve věcech specializovaných, popřípadě méně četných, kde by jejich rozhodování okresními soudy mohlo vést k nežádoucí nejednotnosti rozhodovací praxe. To však naprosto nehrozí v obdobných věcech jako je tato, obvykle skutkové i právně zcela jednoduchých a vyskytující se ve velkém počtu, kde výše částky, která je předmětem řízení, je zpravidla nevelká. Pokud bylo ustanovení § 9 odst. 3 písm. u/ o.s.ř. formulováno “nepříliš šťastně”, o to větší je role jeho výkladu soudem, který o věcné příslušnosti rozhoduje. Odvolací soud je přitom přesvědčen, že toto ustanovení je nutno vykládat spíše restriktivním
způsobem k dosažení (z hlediska věcné příslušnosti soudů) srovnatelné situace, jako ve vztazích jiných právnických osob a subjektů na nich participujících, upravené v ustanovení § 9 odst. 3 písm. b/ - j/ o.s.ř. Vztahy mezi společenstvím vlastníků jednotek a jeho členy tvoří z hlediska jejich právní povahy celou škálu, od ryze občanskoprávních vztahů, například – tak jako zde – spojených s finančními vztahy mezi společenstvím a jeho členy, po vztahy vyplývající z účasti členů na společenství, projevující se zejména ve formě hlasování na shromáždění společenství vlastníků jednotek jako nejvyššího orgánu společenství, podřaditelné s ohledem na jejich typovou blízkost s právními vztahy vyplývajícími z účasti členů družstva na jeho řízení, pokud jde o posuzování věcné příslušnosti, pod ustanovení § 9 odst. 3 písm. u/ o.s.ř., byť ani v tomto případě se nejedná o obchodně právní vztahy v pravém slova smyslu. Odvolací soud tedy dospěl při svém rozhodování k opačnému závěru, než Nejvyšší soud v odůvodnění shora citovaného rozhodnutí, totiž že věcně příslušné k řízení před soudem v prvním stupni jsou v této věci okresní soudy podle ustanovení § 9 odst. 1 o.s.ř., a veden zásadou formulovanou v ustanovení § 13 (dosud neúčinného) zákona č. 89/2012 Sb., podle něhož „každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích, a byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky”, své stanovisko a důvody, které k němu vedly, shora odůvodnil. S ohledem na tento svůj právní názor rozhodl, že k projednání této věci v prvním stupni je soudem věcně i místně příslušným Městský soud v Brně.
