Škola za oponou - sociálně patologické jevy u dětí a mládeže reg. č. CZ.1.07/1.3.46/01.0021
a za l o k Š u o n o op
PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST VE ŠKOLÁCH Mgr. et Mgr. Radka Pavlišová Mgr. Alena Novotná
1
za Škola o op nou
PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST VE ŠKOLÁCH Mgr. et Mgr. Radka Pavlišová Mgr. Alena Novotná
Škola za oponou – sociálně patologické jevy u dětí a mládeže reg. č. CZ.1.07/1.3.46/01.0021
2
OBSAH 1 ÚVOD ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 5 1.1 ÚVOD DO PROBLEMATIKY PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI VE ŠKOLÁCH����������������� 5 1.2 ORIENTACE V PRÁVNÍCH PŘEDPISECH – PRAMENY PRÁVA A JEJICH HIERARCHIE����������������������������������������������������������������� 5 1.3 VZÁJEMNÝ VZTAH PRÁVNÍCH NOREM – KOLIZNÍ PRAVIDLA���������������������������10 1.4 PŘEDPISY, KTERÉ NEMAJÍ ZNAKY OBECNĚ ZÁVAZNÝCH PŘEDPISŮ�������������10 1.4.1 Vnitřní předpisy (interní normativní instrukce a směrnice) ������������� 10 1.4.2 Metodické pokyny a stanoviska ministerstev��������������������������������������� 11 1.5 DRUHY PRÁVA�����������������������������������������������������������������������������������������������������������������12 2 PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST – POJEM A DRUHY��������������������������������������������������������������� 13 2.1 FORMY PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI�����������������������������������������������������������������������������13 2.1.1 Veřejnoprávní odpovědnost����������������������������������������������������������������������� 14 2.1.2 Soukromoprávní odpovědnost ����������������������������������������������������������������� 15 3 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU����������������������������������������������������������������������������������������������� 16 3.1 OBECNÁ ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ���������������������������������������������������������������������16 3.2 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU TĚMI, KTEŘÍ NEMOHOU POSOUDIT NÁSLEDKY SVÉHO JEDNÁNÍ A ODPOVĚDNOST OSOB KONAJÍCÍCH DOHLED ���������������������������������������������������17 3.2.1 Náležitý dohled����������������������������������������������������������������������������������������������� 18 3.3 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU NA VNESENÝCH NEBO ODLOŽENÝCH VĚCECH�����������������������������������������������������������������������������������20 3.4 NÁHRADA ŠKODY ���������������������������������������������������������������������������������������������������������21 3.5 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU V PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAZÍCH �������������������22 3.6 ODPOVĚDNOST ŠKOL A ŠKOLSKÝCH ZAŘÍZENÍ ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU ŽÁKŮM�������������������������������������������������������������������������24 4 OCHRANA OSOBNOSTI ������������������������������������������������������������������������������������������������������� 25 5 RODIČOVSKÁ ZODPOVĚDNOST��������������������������������������������������������������������������������������� 29 6 ÚVOD DO TRESTNÍHO PRÁVA������������������������������������������������������������������������������������������� 32 7 TRESTNÍ ZÁKONÍK – OBECNÁ ČÁST ������������������������������������������������������������������������������� 32 7.1 SYSTEMATIKA TRESTNÍHO ZÁKONÍKU���������������������������������������������������������������������32 7.2 PŮSOBNOST TRESTNÍHO ZÁKONÍKU�����������������������������������������������������������������������33 7.3 ZÁKLADY TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI �����������������������������������������������������������������������33 7.3.1 Trestný čin a jeho znaky ������������������������������������������������������������������������������� 33 7.3.2 Druhy trestných činů������������������������������������������������������������������������������������� 34
3
7.3.3 Skutková podstata trestného činu ����������������������������������������������������������� 34 7.3.4 Věk a příčetnost pachatele��������������������������������������������������������������������������� 35 7.3.5 Okolnosti vylučující protiprávnost ����������������������������������������������������������� 36 8 TRESTNÍ ZÁKONÍK – ZVLÁŠTNÍ ČÁST, VYBRANÉ SKUTKOVÉ PODSTATY RELEVANTNÍCH TRESTNÝCH ČINŮ S KAZUISTIKOU��������������������������������������� 39 8.1 TRESTNÉ ČINY PROTI ŽIVOTU A ZDRAVÍ�����������������������������������������������������������������39 8.2 TRESTNÉ ČINY PROTI MAJETKU���������������������������������������������������������������������������������42 8.3 DROGOVÉ TRESTNÉ ČINY���������������������������������������������������������������������������������������������43 8.4 TRESTNÉ ČINY PROTI POŘÁDKU VE VĚCECH VEŘEJNÝCH���������������������������������45 9 TRESTNÍ ODPOVĚDNOST MLÁDEŽE ZA PROTIPRÁVNÍ ČINY ������������������������������� 46 9.1 ZÁKLADNÍ POJMY ���������������������������������������������������������������������������������������������������������46 9.2 PODMÍNKY TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI MLADISTVÝCH���������������������������������������46 9.3 SANKCIONOVÁNÍ MLADISTVÝCH�����������������������������������������������������������������������������47 9.3.1 Výchovná opatření����������������������������������������������������������������������������������������� 47 9.3.2 Ochranná opatření����������������������������������������������������������������������������������������� 48 9.3.3 Trestní opatření ����������������������������������������������������������������������������������������������� 49 9.4 SANKCIONOVÁNÍ OSOB MLADŠÍCH PATNÁCTI LET �������������������������������������������50 10 TRESTNÍ ŘÁD������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 50 10.1 TRESTNÍ ŘÍZENÍ A JEHO SUBJEKTY�����������������������������������������������������������������������50 10.2 PRŮBĚH TRESTNÍHO ŘÍZENÍ�������������������������������������������������������������������������������������53 11 ŘÍZENÍ VE VĚCECH MLADISTVÝCH������������������������������������������������������������������������������� 54 11.1 ZVLÁŠTNOSTI ŘÍZENÍ VE VĚCECH MLADISTVÝCH���������������������������������������������54 11.2 PRŮBĚH ŘÍZENÍ VE VĚCECH MLADISTVÝCH �������������������������������������������������������55 12 TRESTNÍ ODPOVĚDNOST PRÁVNICKÝCH OSOB ����������������������������������������������������� 56 13 POSTUP V PŘÍPADĚ ZJIŠTĚNÍ TRESTNÉ ČINNOSTI ������������������������������������������������� 56 13.1 POVINNOSTI ŠKOLY�����������������������������������������������������������������������������������������������������56 13.2 TRESTNÍ OZNÁMENÍ���������������������������������������������������������������������������������������������������57 13.3 SPOLUPRÁCE ŠKOLY A POLICIE�������������������������������������������������������������������������������57 14 ZÁVĚR��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 59 15 POUŽITÉ ZDROJE����������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 62
4
1 ÚVOD 1.1 ÚVOD DO PROBLEMATIKY PRÁVNÍ 1.1 ODPOVĚDNOSTI VE ŠKOLÁCH V rámci své profese se mohou pedagogové setkat s celou škálou problémů s významnými právními aspekty. Znalost práva, tedy orientace v platné legislativě a schopnost její aplikace v praxi, je proto nezbytnou součástí uceleného vzdělání školských pracovníků. Na jedné straně by měl být pedagog (resp. každá osoba, která se věnuje práci s dětmi) dobře obeznámen s právy svých svěřenců, aby nad nimi mohl řádně vykonávat dozor a v případě potřeby účinně hájit jejich práva a zájmy s efektivním využitím veškerých prostředků, které mu k tomu zákon poskytuje. Na druhou stranu pedagog potřebuje znalosti práva též k tomu, aby se v důsledku porušení právních norem sám nevystavil riziku upatnění právní odpovědnosti a z ní plynoucího případného postihu a aby se mohl v případě potřeby účinně hájit.
1.2 ORIENTACE V PRÁVNÍCH PŘEDPISECH – 1.2 PRAMENY PRÁVA A JEJICH HIERARCHIE
Pravidla chování, která jsou ve státě uznána za právně závazná a jsou vynutitelná veřejnou mocí, se nazývají právní normy. Pro orientaci v platném právu je základní otázkou, kde je možno právní normy nalézt, kdy, jakým způsobem a za jakých podmínek se uplatní a jaký je jejich vzájemný vztah. Soubor platných právních norem tvoří právo v objektivním smyslu. Pro formy objektivního práva, tj. formy, v nichž je objektivní právo obsaženo a v nichž je třeba hledat právní normy, jež jsou samy bezprostředním pramenem poznání práva, se ustálil název prameny práva (ve formálním smyslu). V České republice (stejně jako v jiných zemích náležejících ke kontinentálně evropskému typu právní kultury) jsou pramenem práva zásadně právní předpisy, tj. zákony a jiné normativní akty. Jednotlivé právní předpisy se navzájem liší svou právní silou – platí, že normativní akt nižší právní síly nesmí odporovat pramenům práva vyšší právní síly a normativní akt může být změněn nebo zrušen jen normativním aktem téže nebo vyšší právní síly. Na základě právní síly je možno též rozlišovat, zda se jedná o předpisy primární (originární), tj. zákony, nebo předpisy odvozené (sekundární) neboli prováděcí právní předpisy (vyhlášky a nařízení), které slouží k podrobnější právní úpravě a vydávají se v mezích primárních normativních aktů. Uspořádaný systém pramenů práva platných v České republice nebo v rámci mezinárodního společenství, jehož je Česká republika členem, tvoří právní řád České re-
5
publiky. Zjednodušeně si jej lze představit jako hierarchicky strukturovanou pyramidu právních předpisů, v níž čím vyšší patro, tím vyšší právní síla a zpravidla též nižší počet pramenů práva téže právní síly:
právo ES
Ústava (1/1993 Sb.) usnesení o vyhlášení Listiny základních práv a svobod (2/1993 Sb.) ústavní zákony mezinárodní smlouvy zákony (a zákonná opatření Senátu dle čl. 33 Ústavy) podzákonné právní předpisy: nařízení vlády (dle čl. 78 Ústavy) vyhlášky ministerstev a jiných správních úřadů (dle čl. 79 odst. 3 Ústavy) nařízení a vyhlášky územně samosprávných celků
Na vrcholu pyramidy jsou ústavní zákony – jedná se o právní normy nadřazené běžným zákonům a jsou také rigidnější (tj. odolnější vůči častým změnám, neboť pro jejich přijetí zákonodárným sborem je třeba kvalifikované většiny, případně i vyššího kvora). Dohromady tvoří dle čl. 112 Ústavy Ústavní pořádek České republiky. Žádný z ústavních zákonů není jiným formálně nadřazen, avšak z hlediska faktického významu mají dominantní postavení Ústava ČR, která je obsahově jakousi komplexní úpravou základních vztahů a základních pravidel státoprávního uspořádání, a Listina základních práv a svobod obsahující katalog základních lidských práv a svobod, která např. zakotvuje právo na život, osobní svobodu, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, listovní tajemství, svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svobodu projevu a právo na informace, právo na vzdělání a povinnost školní docházky po dobu, kterou stanoví zákon. Vzhledem k tomu, že se jedná o základní úpravu, všechny ostatní právní předpisy by měly být vykládány v souladu se smyslem a účelem těchto základních norem. V Ústavě a Listině stanovená práva a povinnosti jsou zpravidla blíže upravena v zákonech vztahujících se k jednotlivým právním odvětvím, kde jsou také stanoveny sankce za jejich porušení. I základní svobody zakotvené Listinou se však mohou dostat vzájemně do konfliktu, např. nedotknutelnost soukromí a právo na informace; pak je třeba posoudit vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, kterému právu či svobodě je třeba v daném případě dát přednost.1 1 viz např. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 2563/2009, dostupné na: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ ns.nsf/WebSearch/F5446A4F56447289C1257A4E0064C7E3?openDocument&Highlight=0,
6
Nad dodržováním těchto ústavních norem, jakož i zachováním hierarchie právních předpisů bdí Ústavní soud, který rozhoduje (dle čl. 87 Ústavy) mimo jiné o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem, a o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Nálezy, jimiž Ústavní soud ČR ruší zákony a jiné právní předpisy, jsou tedy také pramenem práva a mají stejnou právní sílu jako zákon. Ostatní nálezy, které se týkají rozhodnutí v individuálních případech, mohou obsahovat ve svém odůvodnění závazný výklad ústavních zákonů. Judikatura obecně (tj. rozhodnutí vyšších soudů – především Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu) jinak sice formálně vzato pramenem práva v České republice není, nicméně slouží jako cenné vodítko k výkladu právních norem a má faktický význam v tom, že ovlivňuje výklad práva soudy nižších stupňů. Pramenem práva a součástí našeho právního řádu jsou též vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána. Tyto mezinárodní smlouvy mají v zásadě stejnou právní sílu jako zákon, ale mají aplikační přednost před zákonem, neboť dle čl. 10 Ústavy, stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Takovou mezinárodní smlouvou je například Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Úmluva OSN o právech dítěte, Evropská úmluva o výkonu práv dětí atd.2 Nejběžnějším pramenem práva podústavní právní síly je zákon.3 Dle čl. 2 odst. 4 Ústavy každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Z hlediska oblasti právní úpravy tedy není zákonodárce ničím omezen, zákonem může upravit kteroukoli oblast společenských vztahů, aniž by k tomu potřeboval zvláštní zmocnění, musí však dbát, aby taková úprava byla v souladu s ústavním pořádkem. Podle obsahu lze zákony, jakož i ostatní právní předpisy rozlišovat na předpisy upravující právo hmotné, tj. právní normy, které stanoví, jaká práva a povinnosti komu přísluší, a předpisy obsahující právo procesní upravující postup subjektů a státních orgánů při uplatňování a vynucování hmotného práva (často označované jako „řády“, např. trestní řád). Některé zákony označujeme jako zákoníky nebo kodexy; vyznačují se tím, že v nich jsou systematicky uspořádány normy celého určitého právního odvětví, např. práva trestního hmotného. Zákony lze dělit podle obsahu též na předpisy obecné a předpisy speciální vztahující se k úzce vymezenému specifickému odvětví lidské činnosti.
2 mezinárodní úmluvy týkající se práv dětí lze nalézt např. na: http://www.sos-vesnicky.cz/o-sdruzeni/publikace/ ochrana-prav-deti/mezinarodni-dokumenty/ 3 platné a účinné znění zákonů lze nalézt na webových stránkách http://portal.gov.cz/app/zakony/
7
Pro nás jsou relevantní zejména: • OBECNÉ ZÁKONY: • obsahující normy práva hmotného: • zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (od 1. 1. 2014 bude účinný nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb., dále také „NOZ“, který bude jakýmsi kodexem soukromého práva obsahujícím i normy z oblasti rodinného a obchodního práva, pracovní právo však nadále bude mít svou zvláštní úpravu) • zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník • zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník • zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce • zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině • obsahující normy práva procesního: • zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád • zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád • zákon č. 500/2004 Sb., správní řád • obsahující normy smíšené – práva hmotného i procesního: • zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích • ZÁKONY UPRAVUJÍCÍ UŽŠÍ OKRUH PRÁVNÍCH VZTAHŮ OBLASTI ŠKOLSTVÍ A PÉČE O DĚTI : • zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) • zákon č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů • zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí
Na roveň zákona, pokud jde o jejich právní sílu, jsou postavena též zákonná opatření Senátu, která vydává Senát, dojde-li k rozpuštění Poslanecké sněmovny, ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona. Podzákonné právní předpisy nemohou samostatně ukládat práva a povinnosti, mohou však blíže upravit podmínky pro výkon práv a povinností stanovených na základě zákona. Patří k nim určitá rozhodnutí prezidenta republiky (amnestie), nařízení vlády vydaná k provedení určitého zákona a v jeho mezích, vyhlášky ministerstev a jiných správních úřadů, které lze vydávat na základě zákona a v jeho mezích, a vyhlášky a nařízení vydávané orgány územně samosprávných celků (tj. obcí a krajů). Pro oblast našeho zájmu jsou významné zejména prováděcí vyhlášky Ministerstva školství ve školskému zákonu.4 4 jejich přehled lze nalézt na webových stránkách: http://www.msmt.cz/dokumenty/vyhlasky
8
Základní podmínkou závaznosti normativních aktů je jejich platnost a účinnost. Ústavní zákony, zákony (a zákonná opatření Senátu) a další právní předpisy s celostátní působností (nařízení vlády, vyhlášky ministerstev, jiných ústředních správních úřadů), jakož i některé nálezy Ústavního soudu se vyhlašují (uveřejněním jejich plného znění) ve Sbírce zákonů. Tyto předpisy nabývají platnosti dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů, od té chvíle jsou součástí právního řádu ČR. Dnem vyhlášení právního předpisu je den rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů uvedený v jejím záhlaví. Aby byl právní předpis aplikovatelný, musí však být zároveň účinný. Účinnost právní normy určuje, od které doby je nutno podle právního předpisu postupovat. Pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývá právní předpis účinnosti patnáctým dnem po jeho vyhlášení. Vyžaduje-li to naléhavý právní zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti právního předpisu, nejdříve však dnem vyhlášení. Ratifikované mezinárodní smlouvy se vyhlašují ve Sbírce mezinárodních smluv sdělením Ministerstva zahraničních věcí. Nelze opomenout, že od vstupu České republiky do Evropské unie platí v České republice také prameny evropského komunitárního práva, které se vyhlašují v Úředním věstníku Evropské unie a jsou to zejména: • nařízení, která jsou závazná a bezprostředně použitelná v členském státě, tj. automaticky a přímo zakládají práva a povinnosti jednotlivých subjektů v členských státech, aniž by musela být jakkoli transponována do vnitrostátního právního řádu, mají obecnou závaznost a podobají se tak vnitrostátnímu zákonu. V případě, že vnitrostátní právo není v souladu s nařízením, má před ním nařízení aplikační přednost • směrnice, které nejsou přímo závazné, ale zavazují členské státy, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo (formy a prostředky jejich implementace do vnitrostátního právního řádu jsou ponechány na volbě členských států) Na aplikaci vnitrostátních norem má vliv též princip eurokonformního výkladu, který vyjádřil Evropský soudní dvůr tak, že národní soudy jsou povinny vykládat vnitrostátní pravidla v maximální možné míře v souladu s pravidly komunitárními. Podle principu přednosti má právo Evropského společenství aplikační přednost, tj. norma vnitrostátního práva členského státu EU, která je v rozporu s právem ES, je orgánem členského státu neaplikovatelná. Komunitární právo by se proto dalo řadit na samou špici pomyslné pyramidy právních předpisů, tak to alespoň vyplývá z judikatury Evropského soudního dvora. Ústavní soudy členských států však zastávají názor, že tato aplikační přednost má své limity.
9
1.3 VZÁJEMNÝ VZTAH PRÁVNÍCH NOREM – 1.3 KOLIZNÍ PRAVIDLA V případě, že dojde k rozporu mezi více právními normami dopadajícími na tentýž právní vztah, užijí se pro jejich aplikaci ustálená kolizní pravidla. Výše již byla zmíněna zásada, že právní norma obsažená v předpisu vyšší právní síly má přednost před normou obsaženou v předpisu nižší právní síly – „lex superior derogat inferiori“. V případě, že oba mají stejnou právní sílu, se uplatní zásada – „lex specialis derogat generali” – tj. zvláštní, užší právní norma má přednost před normou obecnou, širší (předpis obecný se uplatní pouze subsidiárně, takto má např. ve správním řízení o přestupcích přednost aplikace zákona o přestupcích před obecnějšími ustanoveními správního řádu). V případě, že kolidující normy nejsou vůči sobě ve vztahu speciality a subsidiarity, se uplatní zásada – „lex posterior derogat priori“– tj. zákon pozdější (později schválený) se aplikuje namísto zákona dřívějšího (staršího).
1.4 PŘEDPISY, KTERÉ NEMAJÍ ZNAKY OBECNĚ 1.4 ZÁVAZNÝCH PŘEDPISŮ
Vedle obecně platných právních předpisů mají pro pedagogické pracovníky nemalý význam i další předpisy, které sice nejsou obecně závazné, nicméně jejich význam tkví v tom, že stanoví konkrétnější pravidla postupu v nejrůznějších situacích, do kterých se mohou pedagogové dostat. Ačkoli tyto předpisy nemusí být vždy závazné, lze jednoznačně doporučit podle nich postupovat zejména v problematických situacích. V případě následného uplatnění odpovědnosti totiž může vyvstat otázka, zda pedagogický pracovník jednal s řádnou péčí a učinil vše, co lze rozumně předpokládat pro to, aby problematické situaci předešel, případně zamezil jejím možným negativním následkům. Takové posouzení pak nemusí být vždy zcela jednoznačné a vodítkem zde pak bude právě skutečnost, zda byly dodrženy doporučené postupy (které v dané situaci byly v souladu se závaznými předpisy), případně z jakého důvodu dodrženy nebyly a zda by ke škodlivému následku došlo i v případě, že by podle nich postupováno bylo.
1.4.1 Vnitřní předpisy (interní normativní 1.4.1 instrukce a směrnice)
Od obecně závazných normativních právních aktů je třeba odlišovat především vnitřní předpisy, které nejsou prameny práva a normy v nich obsažené nejsou právními normami. Jejich vydávání je uskutečňováním oprávnění řídit činnost podřízených a jejich plnění je zachováváním právní povinnosti řídit se pokyny nadřízených. Toto oprávnění a povinnost vyplývá z obecně závazných předpisů, které jsou prameny práva. Některé vnitřní předpisy zavazují v určitých věcech i osoby, které nejsou v pracovněprávním či
10
obdobném vztahu, nýbrž v jiném vztahu k subjektu, který vnitřní předpis vydal, např. studenti školy, které zavazuje školní řád, který vydává ředitel školy na základě oprávnění a povinnosti stanovené v § 30 školského zákona, který ukládá ve školním řádu upravit mimo jiné: • podrobnosti k výkonu práv a povinností dětí, žáků, studentů a jejich zákonných zástupců ve škole a podrobnosti o pravidlech vzájemných vztahů s pedagogickými pracovníky • provoz a vnitřní režim školy • podmínky zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků nebo studentů a jejich ochrany před sociálně patologickými jevy a před projevy diskriminace, nepřátelství nebo násilí • podmínky zacházení s majetkem školy ze strany dětí, žáků a studentů • pravidla pro hodnocení výsledků vzdělávání žáků a studentů Školní řád zveřejní ředitel na přístupném místě ve škole nebo školském zařízení, prokazatelným způsobem s ním seznámí zaměstnance, žáky a studenty školy nebo školského zařízení a informuje o jeho vydání a obsahu zákonné zástupce nezletilých dětí a žáků. Vnitřní předpisy nesmějí být v rozporu s právními předpisy a nesmí omezovat subjektivní práva osob vyplývající z právních norem.5
1.4.2 Metodické pokyny a stanoviska 1.4.2 ministerstev
Zvláštní kategorií jsou různé metodické pokyny a stanoviska ministerstev, případně jiných subjektů, které nemají znaky obecně závazného právního předpisu a jejich charakter je spíše doporučující. Mohou stanovit určité postupy, kterými se řídit v případě různých situací, např. Metodický pokyn, č.j. 20 006/2007-51, k primární prevenci sociálně patologických jevů u dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních, vydaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR dne 16. října 2007,6 který v příloze č. 1 uvádí doporučené postupy při výskytu sociálně patologických jevů ve škole a právní vymezení jednotlivých případů. Např. pokud jde o případy související s užíváním návykových látek, pokyn stanoví, jak postupovat v případě nálezu či zjištění konzumace alkoholu, tabákových výrobků nebo omamných a psychotropních látek (látku je třeba konzumentovi odebrat a zajistit), dále stanoví, za jakých podmínek je možno provést orientační test na přítomnost návykových látek, koho je třeba v dané situaci informovat apod. Dále se pokyn věnuje též problematice řešení případů souvisejících s krádežemi a vandalismem v prostředí škol. 5 Boguszak J.; Čapek J. Teorie práva. 1997. 6 http://www.atre.cz/zakony/page0479.htm
11
Dalším takovým pokynem cíleným na prevenci sociálně patologických jevů je Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení č.j. 24 246/2008-6.7 Je v něm možno nalézt definici šikany, zabývá se různými formami a projevy šikany i z hlediska trestných činů, jejichž skutkovou podstatu může takové chování naplňovat, upozorňuje i na rizika trestního postihu za neoznámení nebo nepřekažení trestného činu (případně i účastenství na trestném činu), kterým se vystavuje učitel, pokud je mu případ šikanování znám a nepřijme vhodná opatření. Dále se zabývá povinností prevence šikany, doporučuje strategii pro vyšetřování šikany, navrhuje využití vhodných výchovných opatření apod. Praktický návod, jak se zachovat při výskytu rizikového chování ve školách se zaměřením na konkrétní problematické jevy, dává Metodické doporučení k primární prevenci rizikového chování u dětí a mládeže č. j. 21291/2010-28.8 Podmínky dozoru nad žáky při výuce, praktické výchově i sportovních kurzech upravuje Metodický pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy č. j. 37 014/2005-25.9 S metodickými pokyny by měl být každý pedagogický pracovník řádně obeznámen, neboť ačkoli formálně vzato nejsou prameny práva, stanoví bližší podmínky výkonu činnosti pedagoga, zejména upřesňují mnohdy výkladově problematický pojem „dozoru“ v konkrétních situacích, a dají se tedy považovat za jakýsi „lex artis“ pedagoga. Metodické pokyny jsou cenným návodem, postup podle nich v konkrétním případě (stejně jako postup podle vnitřních předpisů) však nikdy nesmí být v rozporu se zákonem. PŘÍKLAD: Metodický pokyn v rámci preventivního postupu proti krádežím ukládá upozornit žáky a jejich zákonné zástupce, že nošení cenných věcí (zejména věcí malých rozměrů) do školy je rizikové chování, které může vést k jejich odcizení. A jako možnou formu prevence krádeží stanoví, že ředitel školy ve školním řádu určí způsob zajištění těchto předmětů na určeném místě. Na základě takového ustanovení školního řádu však není např. možno nutit žákyně, aby při vstupu do školy za tímto účelem každé ráno odkládaly na určené místo zlaté náušnice, neboť takové jednání by se jevilo jako nepřiměřený a nedůvodný zásah do jejich osobní svobody a důstojnosti.
1.5 DRUHY PRÁVA 1.5 Platné právo lze dělit podle několika kritérií. Jednak je možno chápat právo v objektivním smyslu jako soubor platných právních norem (viz výše), jednak ve smyslu subjektivním, který lze vyjádřit též jako „oprávnění“ a který představuje objektivním právem vyjádřenou a zaručenou možnost subjektu práva chovat se určitým způsobem. 7 http://www.zkola.cz/zkedu/management/prehledskolskychpredpisu/metodickepokynymsmt/28490.aspx 8 http://www.zkola.cz/zkedu/management/prehledskolskychpredpisu/metodickepokynymsmt/32713.aspx 9 http://aplikace.msmt.cz/PDF/JKMPBOZzakudoPV.pdf
12
Další možností je rozlišení na právo veřejné a soukromé a podrobněji pak na jednotlivá historicky vzniklá právní odvětví, jako je právo trestní, správní, občanské, pracovní apod. (některé z těchto odvětví mohou spadat pod veřejné i soukromé právo). Pro veřejné právo je charakteristické nerovné postavení subjektů, právní vztahy jím upravené jsou vrchnostenské, neboť na jedné straně vystupuje představitel státní moci, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech občana. Do této kategorie práva spadá např. odvětví práva trestního a správního (např. ukládání pokuty za přestupek, kde vystupuje správní orgán vůči občanovi z pozice moci, není-li občan s rozhodnutím spokojen, může požádat o jeho přezkoumání soud ve správním soudnictví). Soukromé právo (právo civilní) charakterizuje rovnoprávné postavení obou stran, kdy ani jedna není ve vztahu k druhé v mocenském postavení, tj. není oprávněna druhé něco autoritativně nařizovat, oproti veřejnému právu se zde uplatňuje smluvní volnost stran, většina norem je tedy dispozitivních (tj. připouští odlišnou dohodu stran). V případných sporech rozhoduje nestranný soud v občanskoprávním řízení (např. spor o náhradu škody, spory ze smluv).
2 PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST – 2 POJEM A DRUHY
Právní odpovědnost můžeme chápat jako nutnost nést nepříznivé právní důsledky stanovené právní normou, které vznikají v důsledku protiprávního jednání (tj. porušením právních povinností), případně v důsledku protiprávního stavu. Obecně právní odpovědnost dopadá na každého, kdo má deliktní způsobilost, tj. všechny právnické osoby a ty fyzické osoby, jejichž mentální schopnosti s ohledem na věk a duševní stav v době činu (příčetnost) dovolují, aby rozpoznaly protiprávnost (škodlivost) svého jednání a mohly ho ovládnout. U zletilých osob, které nebyly zbaveny způsobilosti k právním úkonům, se deliktní způsobilost presumuje (pokud není prokázán opak). Deliktní způsobilost k přestupkům a trestným činům je limitována spodní věkovou hranicí patnácti let.
2.1 FORMY PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI 2.1 Na základě subjektivních a objektivních předpokladů je možno rozlišovat formy odpovědnosti: • odpovědnost subjektivní (za zavinění) • odpovědnost objektivní (bez ohledu na zavinění) – buď se dále jedná o odpovědnost absolutní (bez možnosti liberace), nebo je možno se této odpovědnosti zprostit ze stanovených liberačních důvodů
13
Odpovědnost za trestné činy a přestupky je vždy subjektivní, tj. k jejím předpokladům patří zavinění. V ostatních oborech se uplatňuje též objektivní odpovědnost, tj. odpovědnost za výsledek bez ohledu na zavinění, uplatní se však pouze tam, kde ji právní předpis výslovně stanoví (např. odpovědnost zaměstnavatele). Podle jednotlivých odvětví práva můžeme rozlišovat jednotlivé druhy právní odpovědnosti.
2.1.1Veřejnoprávní odpovědnost 2.1.1 Trestní odpovědnost za porušení povinnosti stanovené trestním zákonem, tj. odpovědnost za spáchání trestného činu, má podle trestního zákoníku fyzická osoba, která v době spáchání činu dovršila patnáctý rok věku a které nebránila duševní porucha v době spáchání činu rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání (blíže viz kapitola 7.3.4). Podmínky trestní odpovědnosti jsou upraveny v trestním zákoníku, zák. č. 40/2009 Sb. Nově byla od ledna 2012 zakotvena zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim i trestní odpovědnost právnických osob za určité trestné činy (blíže viz kapitola 12). Odpovědnost za přestupek je odpovědnost fyzické osoby za zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Přestupek je jedním ze správních deliktů blíže upraveným v zákoně o přestupcích č. 200/1990 Sb. Za přestupek (obdobně jako je tomu v případě trestněprávní odpovědnosti) není odpovědný, kdo v době jeho spáchání nedovršil patnáctý rok svého věku nebo kdo pro duševní poruchu v době jeho spáchání nemohl rozpoznat, že jde o porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, nebo nemohl ovládat své jednání (leda by se do stavu nepříčetnosti byť i z nedbalosti přivedl sám). Odpovědnost za jiný správní delikt, tj. za protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem a za které ukládá správní úřad (orgán) trest stanovený normou správního práva. Na rozdíl od přestupku může být za spáchání odpovědná jak osoba fyzická, tak osoba právnická a v některých případech se může jednat o odpovědnost objektivní, která se uplatní bez ohledu na zavinění. Pro odpovědnost (deliktní způsobilost) fyzické osoby se analogicky užijí kritéria věku a příčetnosti dle zákona o přestupcích.10 Následkem porušení veřejnoprávní povinnosti jsou sankce, jejichž cílem je represe a prevence. V případě trestní odpovědnosti jsou to tresty dle § 52 tr. zákoníku (odnětí svobody, domácí vězení, obecně prospěšné práce, propadnutí majetku, peněžitý trest, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, zákaz činnosti, 10 Hendrych a kol. Správní právo. Obecná část. 2003.
14
zákaz pobytu, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, ztráta čestných titulů nebo vyznamenání, ztráta vojenské hodnosti, vyhoštění) a ochranná opatření dle § 98 tr. zákoníku (ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova). V případě odpovědnosti za správní delikt se uplatní sankce stanovené zákonem o přestupcích (napomenutí, pokuta, zákaz činnosti, propadnutí věci) nebo zvláštním zákonem o jiných správních deliktech. Spíše do sféry veřejnoprávní lze řadit též odpovědnost za disciplinární delikt, tedy odpovědnost za porušení disciplíny v rámci interních vztahů. Typickou sankcí je např. důtka nebo napomenutí. Disciplinární (kárnou) odpovědnost lze vyvodit za porušení disciplíny vůči osobám, které jsou na základě právního poměru ve vztahu určité odpovědnosti vůči tomu, kdo disciplinární odpovědnost uplatňuje, za předpokladu, že stále trvá vztah, ve kterém se tato odpovědnost vyžaduje. Pod tuto kategorii je možno řadit například i porušení školního řádu školy ze strany jejího žáka.
2.1.2Soukromoprávní odpovědnost 2.1.2 Odpovědnost v oblasti soukromého práva je obecně upravena především občanským zákoníkem, speciální normy pak obsahují další předpisy, např. zákoník práce či obchodní zákoník. Od veřejnoprávní odpovědnosti se liší zejména tím, že její uplatnění iniciuje zásadně subjekt, kterému vznikla újma (a nikoli stát jako garant veřejného pořádku). Domáhání se postihu delikventů je tedy v dispozici poškozeného, avšak probíhá prostřednictvím třetího subjektu (soudu, případně rozhodce). Rozdílný je i sankční následek, kdy primárním účelem není „potrestání“ delikventa, ale obnovení narušených právních vztahů, tj. odčinění způsobené škody, případně poskytnutí satisfakce. Sankcí tak bude povinnost uvést věci do původního stavu (např. vydání věci) nebo povinnost náhrady způsobené újmy – zpravidla v penězích. Obecně se deliktní občanskoprávní způsobilost nabývá v plném rozsahu stejně jako způsobilosti k právním úkonům, tedy dosažením zletilosti. Před dosažením zletilosti se deliktní způsobilost posuzuje vždy se zřetelem k protiprávnímu úkonu a k tomu, zda v době uskutečnění protiprávního úkonu měl nezletilec určovací a rozpoznávací schopnost. Deliktní způsobilost nemá fyzická osoba, která trpí duševní poruchou, jež by ji zbavovala v době způsobení škody buď schopnosti rozumové, nebo volní, popř. obou (pokud se do takového stavu osoba neuvedla zaviněně). Protiprávní jednání může naplnit zároveň znaky veřejnoprávního i soukromoprávního deliktu. Mezi různými druhy odpovědnosti, potažmo druhy způsobených deliktů, je třeba rozlišovat, neboť z jejich uplatnění plynou různé následky a rozhodují o nich zpravidla též různé orgány – správní orgán v případě odpovědnosti za
15
přestupek, trestní soudy v trestním řízení v případě trestní odpovědnosti a civilní soudy v řízení vedeném podle občanského soudního řádu v případě odpovědnosti soukromoprávní (nárok na náhradu škody způsobené trestným činem, který je nárokem soukromoprávním, lze však uplatnit také v tzv. adhezním řízení, které je součástí řízení trestního). Z různých druhů soukromoprávní odpovědnosti se zde budeme zabývat pouze odpovědností za škodu a odpovědností za zásah do práva osobnosti, neboť tyto představují oblasti, s nimiž se lze ve školství nejčastěji setkat.
3 3 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU
3.1 OBECNÁ ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU 3.1 Předpokladem obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu zakotvené v § 420 obč. zák. je naplnění čtyři znaků, kterými jsou: • porušení právní povinnosti – protiprávní jednání (např. někdo neoprávněně poškodí cizí věc) • vzniklá škoda • příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou • zavinění toho, kdo škodu způsobil, ve formě úmyslu nebo nedbalosti V této souvislosti je třeba uvést, že občanský zákoník zakotvuje obecnou prevenční povinnost, když v § 415 stanoví, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Nedodržení této obecné prevenční povinnosti může představovat právě ono protiprávní jednání, které je jednou z podmínek uplatnění odpovědnosti za škodu. Tato koncepce zůstává i přes určité formulační změny v novém občanském zákoníku v zásadě stejná.11
11 § 2900 a § 2910 zák. č. 89/2012 Sb. (NOZ), který by měl nabýt účinnosti 1. 1. 2014
16
3.2 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU 3.2 TĚMI, KTEŘÍ NEMOHOU POSOUDIT NÁSLEDKY SVÉHO JEDNÁNÍ A ODPOVĚDNOST OSOB KONAJÍCÍCH DOHLED
Zvlášť jsou upraveny specifické druhy odpovědnosti za škodu, z nichž se našeho tématu nejblíže dotýká odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání, a odpovědnost osob konajících nad nimi dohled. Podle § 422 občanského zákoníku nezletilý nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, odpovídá za škodu jím způsobenou, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; společně a nerozdílně s ním odpovídá, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled. Není-li ten, kdo způsobil škodu pro nezletilost nebo pro duševní poruchu, schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu ten, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled. Kdo je povinen vykonávat dohled, zprostí se odpovědnosti, jestliže prokáže, že náležitý dohled nezanedbal. Vykonává-li dohled právnická osoba (např. škola nebo její zřizovatel), její pracovníci dohledem pověření sami za škodu takto vzniklou podle občanského zákoníku neodpovídají, jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena. Například učitel tedy neodpovídá přímo osobě, které vznikla jednáním žáka svěřeného jeho dozoru škoda, ale odpovídá škole podle zákoníku práce, tj. za zavinění, nejedná-li se o úmyslné zavinění, se uplatní limitace náhrady škody – viz níže kapitola 3.5. Subjekty odpovědnosti jsou zde jednak ti, kdo zanedbali dohled (dozor) založený zákonem či úředním rozhodnutím, jednak nezletilí nebo ti, kteří jsou stiženi duševní chorobou. Povinnost dohledu nad nezletilými mají obecně zejména rodiče nebo jiné osoby, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy. V době vyučování, o přestávkách i na školních akcích má povinnost dohledu nad žáky škola. Podle okolností případu mohou nastat různé varianty: • Osoba povinná dohledem bude odpovědná výlučně, není-li nezletilý vůbec schopen své jednání ovládnout či posoudit jeho následky, tj. nebyl deliktně způsobilý (např. velmi malé děti). • Dohlížející osoba spolu s nezletilcem bude odpovídat společně a nerozdílně, budou-li splněny předpoklady odpovědnosti jak u nezletilého, tak u dohlížející osoby (např. 15letý žák na školní exkurzi poškodí cizí věc ve chvíli, kdy byl ponechán bez dozoru učitele). Odpovědné osoby se mezi sebou vypořádají podle své účasti na škodě. • Odpovídat bude výlučně nezletilý, pokud byl schopen posoudit následky svého jednání a ovládnout je (tj. byl deliktně způsobilý), a osoba, která nad ním měla vykonávat dohled, se zprostí odpovědnosti tím, že prokáže, že náležitý dohled nezanedbala. • Pokud nebudou splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti u žádného z uvedených subjektů (přímý škůdce nebyl deliktně způsobilý a osobě, jež byla povinna
17
vykonávat nad ním dohled, se podaří prokázat, že náležitý dohled nezanedbala), půjde o náhodu a škodu si nese poškozený sám. Bude-li tedy škoda způsobena žákem v rámci školní akce, poškozený může škodu vymáhat buď na škole (pokud je právnickou osobou, případně na jejím zřizovateli), pokud tato neprokáže, že náležitý dohled nebyl zanedbán (škola pak podle okolností může vymáhat nárok na zaměstnanci, který dohled zanedbal, a to z titulu pracovněprávní odpovědnosti), nebo může poškozený vymáhat škodu na nezletilci (resp. jeho zákonných zástupcích), jestliže tento byl schopen ovládnut své jednání a rozpoznat jeho následky. Škola i žák odpovídají společně a nerozdílně, tj. je na volbě poškozeného, na kterém z těchto subjektů se bude hojit, případně může uplatňovat nárok vůči oběma zároveň. Koncepce této formy odpovědnosti zůstává stejná i v novém občanském zákoníku, nově však bude mít poškozený právo na náhradu škody i vůči osobě, která nebyla schopna ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného.12 V § 423 občanského zákoníku (§ 2922 NOZ) je dále upravena odpovědnost osoby, která se do takového stavu, ve kterém není schopna ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, uvede vlastní vinou. Taková osoba je povinna nahradit škodu v tomto stavu způsobenou; společně a nerozdílně s ní odpovídají ti, kteří ji do tohoto stavu úmyslně přivedli.Typickým příkladem je silná opilost v míře, která vylučuje schopnost ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Pokud jedinec dobrovolně požil větší množství alkoholu, takový stav zavinil (minimálně nedbalostně), neboť musel předpokládat, že se v takovém případě může dostat do stavu vylučujícího sebekontrolu, a odpovídá tedy za následky v tomto stavu způsobené. Pokud by se do uvedeného stavu dostal jedinec zcela nezaviněně (např. někdo mu vhodil omamnou látku do pití bez jeho vědomí), nebude za škodu odpovídat on, ale osoba, která jej do takového stavu úmyslně přivedla. Pokud by o této skutečnosti dotčený věděl, a přesto s vědomím možného rizika nápoj vypil, budou odpovídat oba společně a nerozdílně.
3.2.1Náležitý dohled 3.2.1 Pro posouzení výše uvedené odpovědnosti osoby konající dohled je klíčová otázka, v čem spočívá náležitý dohled a kde jsou jeho hranice. Dohled jako takový a způsob jeho výkonu však není nikde přesně definován. Náležitým dohledem se rozumí učinění přiměřených opatření, která je třeba posuzovat vždy v konkrétním případě. V různých případech tedy mohou k náležitému dohledu postačovat rozdílná opatření, 12 § 2920 a § 2921zák. č. 89/2012 Sb. (NOZ), který by měl nabýt účinnosti 1. 1. 2014
18
k upřesnění mohou sloužit metodické pokyny, které např. upravují, kdy začíná dohled v případě školní akce apod. Důležitým vodítkem je však zejména judikatura soudů. PŘÍKLAD 1: Během exkurze v Muzeu skla v Harrachově pořádané v průběhu lyžařského výcviku žalovanou školou tehdy třináctiletý žák V. P. rozbil vázu vystavenou na deseticentimetrovém podstavci. Váza byla chráněna ze tří stran stěnou skleněné vitríny a zdmi objektu a návštěvníci muzea kolem ní mohli procházet v bezprostřední blízkosti. V době, kdy došlo ke škodné události, bylo ve dvou až třech místnostech muzea přítomno 15 až 20 žáků pod vedením jediného učitele, který byl v daný okamžik v jiné místnosti. Soudy dospěly k závěru, že nezl. V. P., který již předtím měl kázeňské problémy ve škole a byla mu opakovaně udělena třídní důtka, byl vzhledem ke svému věku schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky a žalovaná, která v té době byla povinna vykonávat nad ním dohled a neprokázala, že by náležitý dohled nezanedbala, odpovídají za škodu podle § 422 obč. zák. společně a nerozdílně. Žalovaná dovozovala, že náležitý dohled nad nezletilým žákem nezanedbala, neboť exkurze se zúčastnil dostatečný počet pedagogů, nezletilý poškodil vystavený exponát, až když se ujistil, že ho nikdo nesleduje, a jednal v rozporu s předchozími pokyny pedagogů i jeho spolužáků. Nejvyšší soud však tuto námitku neshledal jako oprávněnou a k věci uvedl, že jestliže tehdy nezletilý žák se již v minulosti dopouštěl závadného chování ve škole a byla mu opakovaně udělena třídní důtka, je jednoznačné, že právě s ohledem na jeho vlastnosti a sklony a na jeho dosavadní chování vyžadoval vyšší míru dozoru, kontroly a výchovného vedení, a to i při organizované mimoškolní činnosti.13 PŘÍKLAD 2: Nejvyšší soud ČR shledal, že sice náležitý dohled nad nezletilým neznamená nepřetržitý a bezprostřední dohled „na každém kroku“ a účinný dohled pedagogů při sportovní hře žáků nepředpokládá jejich fyzickou přítomnost u každého žáka, ale v závislosti na konkrétních podmínkách, za nichž je činnost dětí organizována a provozována, vyžaduje k bezpečnému průběhu hry řádnou přípravu dětí, zejména je-li dětem ve skupině svěřeno náčiní, jež děti neovládají, nemají s ním žádnou zkušenost a jehož použití může vést k poškození jejich zdraví. To platilo za situace, kdy pedagogický dohled nad 50 žáky hrajícími minigolf na 13 jamkách nemohl zaregistrovat hru žáků v každé čtveřici, pokud učitelka nestála v bezprostřední blízkosti každé čtveřice, což ani nebylo možné. Ani okolnost, že bezprostřední přítomnost pedagogického dohledu v místě úrazu žalobce (žáka první třídy základní školy, kterému byla způsobena těžká újma na zdraví, když jej jeho spolužák při odpálení míčku zasáhl golfovou holí do levého oka) by nemohla úrazu zabránit, sama o sobě neznamená, že náležitý dohled nad 7letými žáky při manipulaci s golfovou holí byl dodržen. Náležitý dohled má jiné požadavky na jednání osob dohledem povinných při běžné činnosti dětí, jako je procházka, hra v parku apod., a jiné v situaci, kdy 7leté děti ve skupině mají ke hře k dispozici golfovou hůl, jež je způsobilá i při správné manipulaci s ní způsobit zranění. 13 Judikát NS ČR sp. zn. 25 Cdo 2204/2008 (dostupný na http://www.nsoud.cz/)
19
Dohled nad nezletilými totiž neznamená pouze zabránit úrazu ve chvíli, kdy k němu dochází, ale především vytvořit podmínky (organizací hry, praktickou průpravou apod.) k předejití možnému vzniku rizika. Přípravu spočívající v tom, že žáci byli poučeni provozovatelkou minigolfu a pedagogickými pracovnicemi o pravidlech a podmínkách bezpečné hry, zejména že nemají hůl zvedat příliš vysoko, provádět příliš silné odpaly, mají zachovávat bezpečnou vzdálenost od odpalujícího žáka a nevstupovat do dráhy, a jedna z pedagogických pracovnic žákům předvedla, jak mají hrát a odpalovat míček, Nejvyšší soud neshledal dostatečnou. Ústní poučení dětí nebylo dostačující v situaci, kdy hra byla organizována tak, že učitelky procházely mezi čtveřicemi dětí, které bez jakékoliv předchozí praktické průpravy odpalovaly holí míčky. Obecné poučení o nutnosti dodržovat bezpečný odstup od hrajícího spolužáka nebylo dostatečným opatřením za situace, že pohyb dětí ve skupince nebyl organizován, přičemž v daném případě mohla k náhodnému kontaktu přispět i ta okolnost, že sami žáci byli pověřeni zapisováním výsledků, tedy činností způsobilou odpoutat jejich pozornost od právě hrajícího žáka. Proto ani ústní poučení žáků o pravidlech a podmínkách bezpečné hry před jejím zahájením nelze v daném případě považovat za plné dodržení povinnosti náležitého dohledu pedagogických pracovníků nad svěřenými žáky, jež by vedlo k úplnému zproštění odpovědnosti žalované ve smyslu ustanovení § 422 odst. 2 obč. zák. 14
3.3 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU 3.3 NA VNESENÝCH NEBO ODLOŽENÝCH VĚCECH
Z dalších případů objektivní odpovědnosti za škodu upravené občanským zákoníkem, kam patří mimo jiné např. odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností nebo za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, se zde dále podrobněji zmíníme o odpovědnosti za škodu na vnesených nebo odložených věcech upravené v § 433 a násl. občanského zákoníku. Provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými osobami nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Vnesené jsou věci, které byly přineseny do prostor, které byly vyhrazeny k ubytování nebo k uložení věcí anebo které byly za tím účelem odevzdány provozovateli nebo některému z pracovníků provozovatele. Je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí, odpovídá ten, kdo ji provozuje, občanovi za škodu na věcech odložených na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle odkládají, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Této odpovědnosti se nelze zprostit jednostranným prohlášením ani dohodou. Za klenoty, peníze a jiné cennosti se takto odpovídá jen do výše 5.000 Kč.15 Byla-li však škoda na těchto věcech způsobena těmi, kteří v provozu pracují, hradí se bez omezení. Bez omezení se hradí škoda i tehdy, jestliže byly věci převzaty do úschovy. 14 Judikát NS ČR sp. zn.25 Cdo 4507/2010 ze dne12.9.2012 (dostupný na http://www.nsoud.cz/) 15 stanoveno prováděcím předpisem k obč. zák. – nařízení vlády 258/1995 Sb.
20
Odpovědnost za věci odložené se tedy vztahuje i na školu, která takto odpovídá např. za kabáty a boty odložené v šatně nebo za oděv i další věci, které žáci nosí běžně při sobě, pokud je odložili v šatně k tomu určené před hodinou tělesné výchovy. Ztráta kontroly nad věcí je podstatným znakem věci odložené. Pakliže je však věc odložena takovým způsobem, že nad ní držitel nadále vykonává kontrolu (například přehození bundy přes židli, na níž sedí), pak se vůbec nejedná o odloženou věc ve smyslu tohoto ustanovení. Provozovatel nebude odpovídat ani v případě, že věc byla odložena jinde než na místě k tomu určeném (nebo, není-li určeno, na místě k tomu obvyklém).16 V případě, že byly naplněny podmínky pro uplatnění odpovědnosti, jediným možným liberačním důvodem, pro který je možno se odpovědnosti zprostit, je, že by ke škodě došlo i jinak, např. v případě živelní pohromy či obdobného zásahu vyšší moci (vis maior), kvůli kterému by došlo ke škodě na věci i v případě, že by nebyla odložena. Právo na náhradu škody musí být uplatněno u provozovatele bez zbytečného odkladu. Právo zanikne, nebylo-li uplatněno nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl.17 Stávající koncepce byla víceméně přejata i do NOZ, v případě odpovědnosti za věci vnesené se však povinnost k náhradě škody nebude vztahovat na škodu na vozidle, věci ponechané ve vozidle, ani na živá zvířata, ledaže je ubytovatel převzal do úschovy. Pokud jde o uplatnění náhrady škody, nadále je třeba ji u provozovatele uplatnit nejpozději do 15 dnů po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl (musel dozvědět), podle nové koncepce však v případě, že je právo uplatněno později, nezaniká, soud je však nepřizná, pokud tuto skutečnost provozovatel namítne. V případě věcí vnesených je dále nově stanoven maximální limit náhrady škody, a to do výše stonásobku ceny ubytování za jeden den, pokud se nejedná o věc převzatou do úschovy, případ, kdy ubytovatel úschovu odmítl nebo škodu způsobil on nebo jiná osoba pracující v provozu.18
3.4 NÁHRADA ŠKODY 3.4 Hradí se škoda skutečná (např. rozbité okno) a ušlý zisk (např. ušlý výdělek při pracovní neschopnosti nebo v případě poškození věci, kterou poškozený užívá pro svou výdělečnou činnost apod.). Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození. 16 Komentář systému ASPI k § 433 občanského zákoníku 17 K otázce jak postupovat v případě vzniku škody a jak jí předcházet se vyjadřuje Metodický pokyn MŠMT
20 006/2007-51 v kapitole II. s názvem „Jak řešit případy související s krádežemi a vandalismem v prostředí škol“ viz http://www.atre.cz/zakony/page0479.htm
18 § 2945 a násl. zák. č. 89/2012 Sb.
21
Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného (bolestné) a ztížení společenského postavení. Výše odškodnění se nyní stanoví na základě bodového ohodnocení vymezeného v lékařském posudku podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění od účinnosti NOZ však bude v těchto případech výše škody zřejmě jen na úvaze soudu. Dále se hradí účelné náklady spojené s léčením, a ztráty na výdělku, náhrada za dobu pracovní neschopnosti, náhrada po skončení pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu důchodu. Při usmrcení se hradí peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat (např. placení výživného na děti), účelné náklady spojené s léčením, přiměřené náklady spojené s pohřbem, pokud nebyly uhrazeny pohřebným poskytnutým podle zákona o státní sociální podpoře a pozůstalým náleží jednorázové odškodnění.19 Nový občanský zákoník upřednostňuje jako způsob náhrady uvedení do předešlého stavu. Při určení výše peněžní náhrady se nadále vychází z obvyklé ceny věci v době jejího poškození, současně však musí být zohledněno, co poškozený musí účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce věci. Nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud. V některých případech má být hrazena i nemajetková újma zahrnující i duševní útrapy. Odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.20
3.5 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU 3.5 V PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAZÍCH
Specificky je upravena odpovědnost za škodu v pracovněprávních vztazích zákoníkem práce. Odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli je odpovědností subjektivní, tj. zaměstnanec zásadně odpovídá za zavinění. Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí. Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou specifických případů odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec 19 § 442 občanského zákoníku a následující 20 §2951 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. (NOZ)
22
povinen vyúčtovat, a odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. Rozsah zaměstnancovy náhrady škody je v řadě případů omezen. Obecná odpovědnost za škodu způsobenou z nedbalosti je tak limitována výší čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Tato limitace neplatí, jestliže škoda byla způsobena úmyslně nebo v opilosti, kterou si zaměstnanec sám přivodil, nebo po zneužití jiných omamných prostředků. V případě odpovědnosti za nesplnění povinnosti k odvrácení škody, která patří mezi zvláštní případy odpovědnosti, je výše náhrady škody limitována trojnásobkem průměrného měsíčního výdělku. Náhradu škody je v takovém případě možno požadovat pouze na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, a to za předpokladu, že škodu není možné nahradit jinak. Zaměstnanec neodpovídá za škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.21 Odpovědnost zaměstnavatele je odpovědností objektivní (tj. zaměstnavatel odpovídá bez ohledu na to, zda škodu zavinil). Právní úprava je v některých případech doplněna právním institutem liberace (zproštění se odpovědnosti), kdy zaměstnavatel má možnost zprostit se objektivně vzniklé odpovědnosti, pokud prokáže existenci právem předpokládaných skutečností (např. částečná liberace z důvodu zavinění poškozeného zaměstnance). Zaměstnavatel obecně odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům nebo kterou způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem. Zvlášť je upravena odpovědnost zaměstnavatele za věcnou škodu (i účelně vynaložené náklady), kterou utrpěl zaměstnanec při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí hrozící životu nebo zdraví, jestliže škoda nevznikla úmyslným jednáním zaměstnance a zaměstnanec si počínal způsobem přiměřeným okolnostem. A dále odpovědnost zaměstnavatele za škodu na odložených věcech, tj. věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém. Odpovědnost za věci odložené se však uplatní pouze, pokud zaměstnanec nahlásí škodu zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl. Za věci, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel do částky 10 000 Kč. Jestliže se však zjistí, že škodu na těchto věcech způsobil jiný zaměstnanec nebo došlo-li ke škodě na věci, kterou zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy, je zaměstnavatel povinen uhradit zaměstnanci škodu v plné výši.22 21 Odpovědnost zaměstnance upravuje § 250 a následující zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce 22 Odpovědnost zaměstnavatele upravuje § 265 a následující zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce
23
3.6 ODPOVĚDNOST ŠKOL A ŠKOLSKÝCH 3.6 ZAŘÍZENÍ ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU ŽÁKŮM Odpovědnost žáků za škodu způsobenou školám stejně jako odpovědnost školy vůči žákům je v současné době poněkud nesystematicky upravena v § 391 zákoníku práce. Žáci střední školy, konzervatoře a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky nebo studenti vyšší odborné školy odpovídají právnické osobě vykonávající činnost dané školy nebo školského zařízení nebo právnické nebo fyzické osobě, na jejíchž pracovištích se uskutečňuje praktické vyučování, za škodu, kterou jí způsobili při teoretickém nebo praktickém vyučování anebo v přímé souvislosti s ním. Pokud ke škodě došlo při výchově mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní, odpovídají žáci nebo studenti za škodu právnické osobě vykonávající činnost tohoto školského zařízení. Za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy. Žákům středních škol, konzervatoří a jazykových škol s právem státní jazykové zkoušky a studentům vyšších odborných škol pak odpovídá za škodu, která jim vznikla porušením právních povinností nebo úrazem při teoretickém a praktickém vyučování ve škole nebo v přímé souvislosti s ním. Došlo-li ke škodě při praktickém vyučování u právnické nebo fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá za škodu právnická nebo fyzická osoba, u níž se praktické vyučování uskutečňovalo. Obdobná úprava se vztahuje i ke studentům vysokých škol. Došlo-li ke škodě při výchově mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní, odpovídá za škodu právnická osoba vykonávající činnost daného školského zařízení. To platí i o odpovědnosti vůči fyzické osobě s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou a fyzickým osobám v preventivně výchovné péči za škodu, která jim vznikla porušením právních povinností nebo úrazem při uskutečňování této činnosti nebo v přímé souvislosti s ní. Nepochybně se jedná o odpovědnost objektivní, otázkou je, zda je v tomto případě přípustná liberace. V současné době není (oproti dřívějšímu znění zákoníku práce) žádný liberační důvod výslovně stanoven (ať již to bylo způsobeno úmyslem zákonodárce, nebo nedůsledností při novelizaci). Ve stanoviscích MŠMT převládá tedy názor, že se jedná o odpovědnost absolutní,23kde zákon nepřipouští možnost liberace, dojde-li tedy k porušení právních povinností nebo úrazu žáka či studenta, odpovídá právnická osoba vykonávající činnost školy či školského zařízení vždy. Odlišný názor by mohl vycházet z toho, že se analogicky užijí liberační důvody stanovené v § 367 zák. práce pro odpovědnost zaměstnavatele (výslovný odkaz na tyto důvody uváděla původní úprava ve starším zákoníku práce).24 23 http://atre.cz/zakony/page0463.htm 24 § 206 a § 191 zákoníku práce č. 65/1965 Sb.
24
Skutečnosti, že by měla být zachována možnost zproštění se odpovědnosti, nasvědčuje i platné, avšak neúčinné ustanovení § 426b občanského zákoníku, kde je výslovně uvedeno, že této povinnosti k náhradě škody se nelze zprostit, avšak s dovětkem, že ustanovení § 422 občanského zákoníku, které upravuje odpovědnost nezletilého, tím není dotčeno.25 Povinnost k náhradě škody by mohla být omezena též dle § 441obč. zák., podle kterého byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.Uplatnění spoluodpovědnosti poškozeného nezletilého ovšem předpokládá, že nezletilý byl schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Nedávná judikatura Nejvyššího soudu však naznačuje, že v praxi je ustanovení zákoníku práce ohledně odpovědnosti školy za škodu způsobenou žákovi opomíjeno. Situaci, kdy se poškozený nezletilý jakožto žák první třídy základní školy v rámci ozdravného pobytu v Krkonoších účastnil školou organizované hry minigolfu, při které mu byla způsobena těžká újma na zdraví, když jej jeho spolužák při odpálení míčku zasáhl golfovou holí do levého oka, posuzovaly soudy z hlediska odpovědnosti školy za škodu způsobenou úrazem žákovi pouze dle § 422 odst. 2 obč. zák. upravujícího dohled (viz výše kapitola 3.2.1).26
4 OCHRANA OSOBNOSTI 4 Poměrně častým jevem, ke kterému může docházet ve školách, mohou být různé zásahy do práva na ochranu osobnosti. K takovým zásahům dochází typicky v případech šikany, kdy dochází k slovnímu napadání, urážkám, ponižování před ostatními, pomlouvání, rozšiřování nepravdivých informací o poškozeném, osočování apod. Útoky a urážky mohou dosáhnout takové intenzity, kdy je snižována lidská důstojnost či vážnost osoby ve společnosti do té míry, že je třeba poskytnout dotčené osobě právní ochranu. Podle občanského zákoníku má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života, zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§ 11 občanského zákoníku). Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí 25 Od1.1.2013 měla být ust. týkající se odpovědnosti školy vůči žákům přenesena (na základě zák. 264/2006 Sb.) do občanského zákoníku ust. § 426a a ust. § 426b. Účinnost však byla odložena na 1.1.2015 a zřejmě tedy účinnosti nikdy nenabude, neboť od 1.1.2014 má nabýt účinnosti nový občanský zákoník. 26 Judikát NS ČR sp. zn.25 Cdo 4507/2010 ze dne12.9.2012 (dostupný na http://www.nsoud.cz/)
25
být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Výjimkou je užití k účelům úředním na základě zákona nebo pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby (§ 12 občanského zákoníku). V souvislosti se zmíněnou šikanou přichází v úvahu zejména ochrana následujících osobnostních práv (jejich ochrana v případě vyšší intenzity zásahu je zpravidla zároveň poskytována též trestněprávními normami, eventuálně v případě nižší intenzity zásahu může jejich porušení představovat správní delikt): • právo na tělesnou integritu (ochrana života a zdraví) • právo na osobní svobodu • právo na občanskou čest a důstojnost – při urážce na cti se vyžaduje, aby pomluva či jiný zásah byly nepravdivé a dosáhly určité intenzity, která je schopna snížit vážnost napadené osoby ve společnosti • právo na podobu a právo k podobizně (podobiznou je jakékoliv hmotné zachycení člověka, např. obrazem, fotografií) • právo na slovní projevy (právo uplatnit svůj slovní projev) • právo na soukromí – tj. právo jednotlivce rozhodnout, v jakém rozsahu mají být skutečnosti týkající se jeho soukromého života zpřístupněny ostatním. Nepřiměřeným zásahem může být i zveřejnění pravdivých informací.27 Této problematiky se dotýká též samostatná úprava v zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, který upravuje práva a povinnosti při zpracování osobních údajů k zajištění ochrany před neoprávněným zásahem do soukromí a za jejich porušení stanoví sankce.28 Práva na soukromí a ochranu osobnosti se úzce dotýká např. zavedení kamerových systémů do škol. Monitoring žáků může na jedné straně usnadňovat dohled a pomoci tak v boji proti šikaně, která zpravidla představuje výrazný zásah do osobnostních práv, na druhou stranu je však zavedení kamerového systému samo výrazným zásahem do práva na soukromí a z tohoto hlediska může mít i nežádoucí vliv na vývoj žáků, kteří jsou tak neustále sledováni a kontrolováni (v této souvislosti často bývá připomínán román G. Orwela „1984“).29 V oblasti práva občanského lze právo na ochranu osobnosti uplatnit žalobou v civilním řízení, kterou se fyzická osoba může domáhat (dle § 13 občanského zákoníku): • aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti • aby byly odstraněny následky těchto zásahů 27 http://www.sikana.cz/sikana_prav_rozb.html#definice; Martin Šíp, Občanské sdružení proti šikaně 28 http://www.uoou.cz/uoou.aspx?menu=10&submenu=12&loc=222 29 http://www.uoou.cz/uoou.aspx?menu=287&submenu=288&loc=298
26
• aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (např. veřejná omluva) • náhrady nemajetkové újmy v penězích, pokud by se nejevila omluva jako postačující z důvodu, že byla značně snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti (výši určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo). Zavinění zde není nutným předpokladem odpovědnosti.30 Pokud by neoprávněným zásahem do práva osobnosti byla zároveň způsobena materiální škoda (např. v důsledku pomluv dojde ke ztrátě zaměstnání), odpovídá za ni ten, kdo ji způsobil, podle obecných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu (viz kapitola 3). Nový občanský zákoník vychází z idey garance všech přirozených práv člověka, proto uvádí výčet chráněných osobnostních práv demonstrativně. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Zdůrazněna je ochrana soukromí tak, že nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy. Nově také NOZ stanoví, že souvisí-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka s jeho činností v právnické osobě, může právo na ochranu jeho osobnosti uplatnit i tato právnická osoba.31 Jak bylo výše zmíněno, zásah do osobnostních práv může kromě civilního deliktu představovat též správní delikt (nejčastěji přestupek), nebo při jeho vyšší intenzitě i trestný čin, což obnáší pro pachatele další důsledky v podobě veřejnoprávní sankce. Při kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba mít na paměti zásadu subsidiarity trestní represe, kdy trestní postih je třeba považovat za krajní prostředek, který se uplatní tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné. PŘÍKLAD: Verbální urážky a plivnutí do tváře poškozeného na místě veřejnosti přístupném, a to dokonce v budově správního úřadu a v přítomnosti více osob, svědčí o takovém způsobu útoku, který již nelze označit jen jako přestupek proti občanskému soužití podle § 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž jako výtržnost spočívající v hrubé neslušnosti napadením jiného ve smyslu přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 TZ. Takové jednání lze označit i za případ společensky škodlivý podle § 12 odst. 2 TZ.32 30 Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 315/01 ze dne 20. 5. 2002 – „odpovědnost za zásah do osobnostních práv je odpovědností objektivního charakteru, což znamená, že občanskoprávní sankce vzniká na objektivním základě, její nastoupení nevyžaduje zavinění.“ 31 § 81 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. a Důvodová zpráva Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 1. března 2013 32 Rozsudek NS ČR, sp. zn. 8 Tdo 1315/2010
27
Riziku spáchání přestupku ublížením na cti a zásahu do osobnostních práv se mnohdy vystavuje i pedagog ve vztahu ke svým žákům: PŘÍKLAD: Dne 13. 10. 2004 podala Petra D. návrh na projednání přestupku, kterého se měla dne 5. 10. 2004 dopustit žalobkyně tím, že jakožto učitelka nazvala o hodině angličtiny její dceru primitivem. Spornou byla v daném případě otázka, zda se žalobkyně dopustila přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, podle nějž platí: „Přestupku se dopustí ten, kdo a) jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch…“ Jednání žalobkyně však v daných souvislostech podle názoru Nejvyššího správního soudu přestupkem nebylo, ať už bylo proneseno v rozhovoru dvou osob, či před kolektivem žáků. Mezi pojmové znaky přestupku ublížení na cti pronesením hanlivého výroku nepatří pronesení před více lidmi, tedy veřejně. S takto definovaným požadavkem veřejnosti se setkáváme u přestupků jiných, typicky u přestupku veřejného pohoršení, ve smyslu § 47 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, které nastává v případě současného naplnění tří znaků: musí být spácháno veřejně, jednání musí subjektivně pohoršovat zpravidla více než dvě osoby, které budou tomuto jednání obvykle přítomny současně, a musí být v rozporu s tím obsahem mravnosti, na němž se společnost shoduje. Pojmovým znakem přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích je oproti tomu skutečnost, že se jedná o výrok urážlivý nebo zesměšňující, a dále skutečnost, že pachatel o této jeho povaze ví, neboť nikdo se nemůže dopustit urážky, pokud neví, že urážku hanlivým výrokem páchá. Přestupku formou hanlivého výroku (otázku urážky formou pomluvy, tedy výroku nepravdivého či difamujícího, zde nechává soud stranou) se dopouští pouze ten, kdo si může být vědom, že jeho výrok v dané situaci v dané skupině obyvatel, tedy v celkovém společenském kontextu, může být hanlivý. „Za hrubou urážku na cti se pokládá každý projev, který již podle všeobecných společenských a mravních názorů lze kvalifikovat jako útok porušující čest napadené osoby.“ Stejně tak je potřeba ve všech souvislostech posuzovat i výrok žalobkyně na adresu Lucie H. Je třeba brát za zásadní, že byl výrok učiněn před žákem, popřípadě více žáky a že smyslem tohoto výroku bylo jednoho ze žáků určitým způsobem hodnotově nasměrovat, poskytnout mu negativní příklad. Žalobkyně svůj výrok pronesla v situaci, kdy měla u jednoho ze svých žáků pocit, že se zhoršuje jeho chování i prospěch, a tuto skutečnost připisovala společnosti lidí, s nimiž se stýkal a před nimiž ho chtěla varovat, jelikož s nimi měla negativní předchozí zkušenosti, zkritizovala je označením za primitivní. Šlo o soukromý názor opřený o její osobní přesvědčení podložené konkrétními zkušenostmi o tom, že Lucie H. je vandal ničící formou grafitty jejich společné bydliště. Po žalobkyni jako soukromé osobě přitom však nelze spravedlivě požadovat, aby každou svoji osobní kritiku pronesenou před třetí osobou musela prokazovat důkazy. Stejně tak jí nelze vytýkat, že použila slovo pejorativní, negativně citově zabarvené. Výchovné působení vyžaduje určitou citovou angažovanost, neutrálnost by výrazně zmenšila účinky výchovného působení. Učitel má nesporně potenciálně silný vliv na vývoj a chování svých žáků, z titulu své funkce je vůči nim v pozici
28
mnohdy se blížící vrchnostenskému postavení, které jej staví před nelehkou zodpovědnost za jeho slova. V daném případě ovšem nikomu ze žáků nepřišlo na mysl, že by byla Lucie H. žalobkyní daným výrokem urážena. Tento pocit měla pouze zúčastněná osoba. Z pohledu Nejvyššího správního soudu byl však tento pocit neodůvodněný, výrok žalobkyně nebyl sice hodnotově neutrální, ale byl adekvátní smyslu a kontextu, v němž byl pronesen, a nelze shledat, že by jím mohla být čest Lucie H. dotčena. Žalobkyně jím ostatně pouze pronesla hodnotící soud, jehož negativnost nebyla vzhledem k jejich dlouhodobým vzájemným vztahům pro nikoho ze zúčastněných ničím překvapivým. Žalobkyně poskytnutím tohoto negativního příkladu plnila jednu ze svých úloh, jež jsou jí jako profesorce na střední škole svěřeny. Touto funkcí je výchova a nebylo by namístě za situace, kdy označení Lucie H. za osobu primitivní nebylo ani samoúčelné, ani nepřiměřené, trestat ji v rámci přestupkového řízení za to, že použila při výchovném působení na svého žáka označení pejorativní, emociálně zabarvené, když tato emociálnost, ba i určitá hanlivost, byla zcela přiměřená dané situaci a stěžovatelčiným motivacím.33
5 5 RODIČOVSKÁ ZODPOVĚDNOST Základním vnitrostátním právním předpisem upravujícím vztahy mezi rodiči a dětmi je zákon o rodině (zák. č. 94/1963 Sb.). Právní vztahy mezi rodiči a dětmi reprezentuje rodičovská zodpovědnost, neboť v tomto institutu jsou obsažena nejdůležitější práva a povinnosti rodiče k nezletilému dítěti. Podstatou rodičovské zodpovědnosti je právo a povinnost rodiče rozhodovat o dítěti. Rodičovská zodpovědnost vzniká přímo ze zákona, zakládá ji samotná existence biologického poměru mezi rodiči a dětmi za podmínky, že rodiči náleží plná způsobilost k právním úkonům. Obsah pojmu rodičovská zodpovědnost definuje § 31 zákona o rodině a tvoří jej souhrn práv a povinností týkajících se tří složek rodičovské zodpovědnosti: péče o osobu dítěte, péče o majetek dítěte a zastupování dítěte v osobních a majetkových věcech. Nový občanský zákoník nově užívá termín rodičovská „odpovědnost“, což odůvodňuje myšlenkou rozšířit onen již víceméně ustálený soubor povinností a práv v minulosti tradičně zvaný rodičovské moci nebo rodičovská moc, autorita apod. Rodičovská odpovědnost v tomto pojetí zahrnuje povinnosti a práva rodičů, které spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový 33 z rozsudku NSS ČR ze 17. 1. 2007, sp. zn. 2 As 60/2006 – 53 http://www.nssoud.cz/main0col.aspx?cls=JudikaturaBasicSearch&SimpleSearch=1&&rjz_id=12&rok=2006&senat=2&cislo=60
29
a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.34 Rodiče jsou dle § 31 odst. 2 zákona o rodině oprávněni řídit jednání dítěte a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni vývoje dítěte. Rodič může dosáhnout cíle výchovy použitím přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Z toho vyplývá, že fyzické a psychické trestání není vyloučeno, pokud nemá ohrožující charakter na zdraví a duševní pohodu dítěte. S povinností rodičů vykonávat nad nezletilým dohled je spjata odpovědnost rodičů za škodu způsobenou jejich nezletilým dítětem (§ 422 občanského zákoníku, viz výše bod Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání a odpovědnost osob konajících dohled). Uvedené ustanovení zakládá odpovědnost rodičů, jestliže povinný dohled nad nezletilým zanedbali a nezletilý nebyl schopen posoudit následky svého jednání a ovládnout jej. Pokud jde o zastupování dítěte, občanský zákoník v § 9 přiznává nezletilým pouze částečnou způsobilost k právním úkonům – nezletilí jsou způsobilí jen k právním úkonům, které jsou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Není dána žádná věková hranice pro určité úkony, vždy je nutné posouzení konkrétního případu. Jestliže se jedná o právní úkon, k němuž nezletilý způsobilost nemá, jedná za něj a jeho jménem zákonný zástupce. Kterýkoliv rodič je ze zákona nadán právem zastupovat své dítě, ať se jedná o běžnou, či podstatnou záležitost, v jejímž případě pak s jeho jednáním musí být druhý rodič srozuměn.35 Rodiče nemusí vystupovat společně. „V případech, kdy jeden z rodičů zastupuje dítě v běžných věcech, není nutné vyjádření druhého rodiče. Jde-li však o podstatnou věc, je třeba se dotázat druhého rodiče, zda s projevem zastupujícího rodiče souhlasí.“36 Zásady zastupování se uplatňují shodným způsobem bez ohledu na to, zda spolu rodiče žijí, či nikoliv. Dle § 34 odst. 1 zákona o rodině náleží rodičovská zodpovědnost oběma rodičům. Rozhodující úlohu ve výkonu rodičovské zodpovědnosti svěřil zákon oběma rodičům, kteří ji nemohou trvale převést na jiné osoby, mohou však některá dílčí oprávnění přenechat třetí osobě (nejčastěji prarodičům, slečně na hlídání apod.), nadále však zůstávají nositeli rodičovské zodpovědnosti v plném rozsahu. Rodiče tedy mají rodičovskou zodpovědnost, i když ji nevykonávají. I když je třeba brát zřetel na zásadu rovnoprávnosti rodičů, každodenní realitě by odporoval požadavek, aby rodiče činili veškerý výkon rodičovských práv a povinností za neustálého vzájemného souhlasu. Rodiče vykonávají svá práva a povinnosti 34 § 858 a § 865 a násl. zák.č. 89/2012 Sb. (NOZ), a Důvodová zpráva Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 1. března 2013 35 Hrušáková, 2001, str. 201. 36 R 17/1967
30
společně, pokud tak stanoví právní předpisy nebo pokud se jedná o podstatnou věc, kdy je stanoven požadavek dohody.37 Na tomto místě je třeba zdůraznit podstatnou skutečnost, a sice že rozvod nemá žádný vliv na rodičovskou zodpovědnost. Jestliže soud svěří dítě do výchovy jednomu z rodičů, nezbavuje rodičovské zodpovědnosti druhého, rodičovská zodpovědnost tedy zůstává i po rozvodu oběma rodičům. Soud v rozhodnutí o výchově rozhoduje o tom, jak rodičovská práva a povinnosti budou vykonávána, nikoliv o tom, která práva a povinnosti ten který z rodičů nese, neboť uvedená práva oba rodiče nadále mají.38 Co se týče výchovného vlivu dalších osob, nejčastěji partnera žijícího společně s rodičem dítěte, který však není zákonem nadán právy a povinnostmi vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, neboť není rodičem dítěte, s nímž sdílí společnou domácnost, zákon o rodině tuto problematiku řeší podle § 33 zákona o rodině, kde je stanoveno, že se na výchově dítěte se podílí i manžel, který není rodičem dítěte, za předpokladu, že s ním žije ve společné domácnosti. Podílení se na výchově spočívá v povinnosti pomoci při výchově, nikoliv v zastupování dítěte anebo ve spravování jeho jmění. Nositelem práva pomoci ve výchově je pouze manžel a dále je stanovena podmínka společné domácnosti. Jestliže rodiče řádně vykonávají svá práva a povinnosti, vylučují tím prostor pro státní intervenci. V případě, že rodiče překročí zákonem stanovenou hranici – tj. neřídí se zájmy a blahem dítěte, ochranu dětí povinně zajišťuje stát. Rodiče při výkonu rodičovské zodpovědnosti podléhají kontrole státu. Zákonným nástrojem umožňujícím omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti jsou výchovná opatření uvedená v ustanovení § 42 a násl. zákona o rodině. Nejmírnější z nich představuje soudem uložené napomenutí. Dohled je již přísnějším výchovným opatřením a soud jej provádí za součinnosti školy, občanských sdružení v místě bydliště nebo na pracovišti. Dále může soud či orgán sociálně-právní ochrany dítěte uložit nezletilému omezení zabraňující škodlivým vlivům na jeho výchovu, zejména mu může zakázat návštěvu podniků a zábav pro nezletilého vzhledem k jeho osobě nevhodných. Nejzávažnější opatření zasahující do výkonu rodičovské zodpovědnosti, která může učinit pouze soud, jsou pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti, omezení rodičovské zodpovědnosti a konečně nejtvrdším opatřením je rozhodnutí soudu o zbavení rodičovské zodpovědnosti.
37 Radvanová, 2001, str. 2. 38 Radvanová, 2001, str. 2.
31
6 6 ÚVOD DO TRESTNÍHO PRÁVA České trestní právo patří mezi odvětví veřejného práva. Rozlišujeme trestní právo hmotné, jehož úkolem je vymezit, které ze společensky škodlivých činů jsou trestné, a stanovit trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit. Hlavní pramen hmotného práva představuje trestní zákoník – zákon č. 40/2009 Sb., který komplexně a systematicky upravuje trestní odpovědnost dospělých; v případě trestní odpovědnosti mladistvých se trestní zákoník použije, jestliže zákon o soudnictví ve věcech mládeže neobsahuje speciální úpravu. Dále rozlišujeme trestní právo procesní, které upravuje trestní řízení, tj. postup orgánů činných v trestním řízení v trestních věcech. Hlavní pramen trestního procesního práva představuje trestní řád – zákon č. 141/1961 Sb., který upravuje postup orgánů činných v trestním řízení. Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) upravuje trestní odpovědnost mladistvých a odpovědnost osob mladších patnácti let a obsahuje jak normy hmotného práva, tak normy procesního práva. Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, upravuje podmínky trestní odpovědnosti právnických osob, ukládání trestních sankcí právnickým osobám a postup v řízení proti nim. V právním státě je základem trestní odpovědnosti spáchání trestného činu. Klíčovou zásadu představuje ústavněprávní zásada zákonnosti: „Žádný trestný čin bez zákona, žádný trest bez zákona,“ kterou vyjadřuje čl. 39 Listiny základních práv a svobod, v němž je řečeno: „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit.“ V trestním zákoníku najdeme tuto zásadu v § 12 odst. 1. Z citované zásady vyplývá, že podmínky trestní odpovědnosti, tresty a ochranná opatření včetně podmínek jejich ukládání musí být stanoveny v zákoně, pramenem českého trestního práva je tedy pouze zákon (nikoliv obyčej či soudní rozhodnutí).
7 TRESTNÍ ZÁKONÍK – OBECNÁ ČÁST 7 7.1 SYSTEMATIKA TRESTNÍHO ZÁKONÍKU 7.1
Trestní zákoník je rozdělen na tři části. Obecná část je rozdělena do osmi hlav a je zaměřena na obecný výklad týkající se působnosti trestních zákonů, vymezení podmínek vzniku a zániku trestní odpovědnosti včetně vymezení podmínek okolnos-
32
tí vylučujících protiprávnost. Dále se obecná část věnuje jednotlivým druhům trestních sankcí, podmínkám jejich ukládání a podmínkám zahlazení odsouzení. V závěru obecné části najdeme výkladová ustanovení základních trestněprávních pojmů. Zvláštní část je rozdělena do jednotlivých hlav podle druhů trestných činů seřazených dle jejich závažnosti. Třetí část tvoří přechodná a závěrečná ustanovení trestního zákoníku.
7.2 PŮSOBNOST TRESTNÍHO ZÁKONÍKU 7.2
Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán (čl. 40. Odst. 6 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 1 trestního zákoníku). Od tohoto pravidla lze ustoupit jen tehdy, je-li nová právní úprava pro pachatele příznivější (např. v případě použití pozdějšího zákona by trestní odpovědnost pachatele nenastala vůbec, nebo by pachateli hrozil mírnější trest). Příznivější předpis lze použít jen do doby než je o vině pravomocně rozhodnuto.
7.3 ZÁKLADY TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI 7.3 7.3.1Trestný čin a jeho znaky 7.3.1 Dle § 13 odst. 1 trestního zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Pojmové znaky trestného činu jsou: 1. Protiprávnost – jednání v rozporu s právním řádem 2. Typové znaky tvořící skutkovou podstatu trestného činu - objekt - objektivní stránka - subjekt trestného činu – pachatel - subjektivní stránka (zavinění) 3. Obecné znaky uvedené v zákoně (obecné požadavky na subjekt) - věk - příčetnost Protiprávnost znamená, že musí jít o jednání celým (nikoliv pouze trestním zákoníkem) právním řádem zakázané a nedovolené. Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá proviněním (§ 6 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).
33
7.3.2 Druhy trestných činů 7.3.2 Trestní zákoník rozděluje trestné činy na zločiny a přečiny (bipartice trestných činů). Toto rozlišení odráží závažnost trestných činů, kterou vyjadřuje trestní sazba. Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Všechny ostatní trestné činy jsou zločiny (§ 14 trestního zákoníku).
7.3.3 Skutková podstata trestného činu 7.3.3 Typové znaky skutkové podstaty trestného činu od sebe odlišují jednotlivé trestné činy. Výčtem typových znaků dochází k přesnému vymezení podmínek trestní odpovědnosti.39 Objekt trestného činu představuje společenské hodnoty, proti nimž trestný čin směřuje, např. nedotknutelnost lidského života v případě trestného činu vraždy. Druhové objekty jsou vyjádřeny ve zvláštní části trestního zákoníku v názvech hlav a jejich jednotlivých dílů. Objektivní stránka trestného činu zahrnuje jeho vnější znaky a je dána jednáním, jeho následkem a příčinným vztahem mezi jednáním a následkem. Jednání je projevem vůle pachatele ve vnějším světě jako vědomé činnosti člověka zaměřené na dosažení určitého cíle, záměru.40 Jednání má dvě složky: psychickou, tj. vůli, a fyzickou, tj. projev vůle. Jednáním může být jak konání, tak opomenutí, přičemž trestněprávně relevantní je jen takové opomenutí konání, k němuž byl pachatel podle svých poměrů a okolností povinen (§ 112 trestního zákoníku). Pachatel tedy nevykonal to, co bylo jeho osobní právní povinností, např. ze zákona o rodině vyplývá zvláštní povinnost rodičů pečovat o nezletilé dítě, ze školského zákona vyplývá povinnost pedagoga dohlížet nad nezletilým dítětem v průběhu vyučování. Porušením nebo ohrožením chráněného zájmu (objektu trestného činu) je následkem např. těžká újma na zdraví. Subjektem trestného činu je pachatel, který je v době činu příčetný, dovršil patnáctý rok věku, a jde-li o mladistvého, je rozumově a mravně vyspělý. Většinu trestných činů může spáchat kdokoliv, některé trestné činy však může spáchat pouze osoba zastávající určité postavení nebo musí disponovat určitou vlastností. Od 1. ledna 2012 může být pachatelem trestného činu také právnická osoba. Subjektivní stránka skutkové podstaty je charakterizována zaviněním buď ve formě úmyslné, nebo ve formě nedbalostní. Jde o vnitřní psychický stav pachatele, jeho vztah ke skutečnostem zakládajícím trestný čin. Zavinění se vztahuje na všechny znaky činu a musí tu být již v době činu. Zavinění se skládá ze složky vědění a ze složky 39 Jelínek a kol., 2009, str. 144. 40 Novotný, Vanduchová, Śámal, 2010, str. 154.
34
volní. Rozlišení mezi úmyslem a nedbalostí spočívá právě ve složce volní, která v sobě zahrnuje chtění nebo srozumění. Pokud pachatel chtěl následek trestného činu způsobit nebo s ním byl alespoň srozuměn, jde o úmysl. Pokud pachatel následek trestného činu způsobit nechtěl (o možnosti způsobení trestněprávního následku věděl a bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí) anebo nevěděl, že svým jednáním takový následek způsobit může, nicméně vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom mohl a měl vědět, jde o nedbalost (§ 15 a § 16 trestního zákoníku). U nedbalosti tedy volní složka schází. Měřítkem nedbalosti je zachování určité míry opatrnosti. Nedbalostně jedná ten, kdo nedodržuje míru opatrnosti, kterou je povinen a schopen dodržovat.41 Podmínkou trestnosti je úmyslné zavinění, pokud trestní zákon výslovně nevyžaduje, že k trestnosti postačí zavinění nedbalostní (§ 13 odst. 2 trestního zákoníku).
7.3.4Věk a příčetnost pachatele 7.3.4
Věková hranice patnácti let a příčetnost charakterizují pachatele trestného činu, jde o znaky všem trestným činům společné, proto se za znaky skutkové podstaty nepovažují. Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný (§ 25 trestního zákoníku). Trestní odpovědnost začíná dnem následujícím po dni, kdy pachatel oslavil patnácté narozeniny. Osoby, které v době spáchání trestného činu dovršily patnáctý rok a nepřekročily osmnáctý rok, se dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže označují jako mladistvé (§ 2 odst. 1 písm. c) zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Citovaný zákon upravuje některé zvláštnosti, jimiž se trestní odpovědnost mladistvých včetně jejich postihu odlišuje od trestní odpovědnosti dospělých. Posuzování pachatele jako mladistvého není závislé na dřívějším nabytí zletilosti dle občanského práva. Je-li pachatel blízký věku mladistvých (max. do dvaceti jedna let), jedná se o polehčující okolnost. Příčetností se rozumí způsobilost být pachatelem trestného činu závislou na duševních schopnostech pachatele.42 Příčetnost představuje rozumovou schopnost pachatele rozpoznat protiprávnost svého jednání a zároveň volní schopnost pachatele určit zaměření svého jednání. Kdo pro duševní poruchu v době spáchání trestného činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný (§ 26 trestního zákoníku). Pokud se však pachatel do stavu nepříčetnosti přivedl pomocí alkoholu či návykových látek sám, může být za určitých okolností trestně odpovědný. Problematika trestných činů spáchaných pod vlivem alkoholu nebo návykových látek je poměrně komplikovaná.43 Zmenšená příčetnost znamená, že v důsledku duševní poruchy v době činu byla podstatně snížena schopnost pachatele rozpoznat protiprávnost činu nebo schop41 Jelínek a kol., 2009, str. 223. 42 Jelínek a kol., 2009, str. 185. 43 Srov. Jelínek a kol., 2009, str. 192 a Novotný, Vanduchová, Šámal, 2010, str. 196.
35
nost pachatele ovládat své jednání (§ 27 trestního zákoníku). Okolnost, že pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, nevylučuje trestní odpovědnost, nejde ani o polehčující okolnost, stav zmenšené příčetnosti však odůvodňuje zvláštní postup vůči pachateli.
7.3.5 Okolnosti vylučující protiprávnost 7.3.5 Okolnosti vylučující protiprávnost jsou ospravedlňující skutečnosti, které pachatele činu jinak trestného zbavují trestní odpovědnosti. Jde o situace, v nichž daný čin sice splňuje zákonné znaky některého z trestných činů stanovené ve zvláštní části trestního zákoníku, ale z důvodu nastalých zvláštních okolností se o trestný čin nejedná, protože nejde o čin protiprávní. Jak již bylo řečeno v kapitole věnující se znakům trestného činu, představuje protiprávnost jeden ze zákonných znaků trestného činu, pokud protiprávnost (nedovolenost) chybí, nejsou splněny všechny podmínky trestní odpovědnosti. V trestním zákoníku najdeme následující okolnosti vylučující protiprávnost: • krajní nouze (§ 28) • nutná obrana (§ 29) • svolení poškozeného (§ 30) • přípustné riziko (§ 31) • oprávněné použití zbraně (§ 32) Podrobněji se budeme věnovat nejčastějším a nejdiskutovanějším okolnostem vylučujícím protiprávnost, což jsou případy krajní nouze, nutné obrany a svolení poškozeného. Krajní nouze představuje nejobecnější institut v rámci okolností vylučujících protiprávnost.44 Pokud někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem a toto nebezpečí nemůže odvrátit jinak, nejde o trestný čin, jestliže způsobený následek není stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, přičemž ohrožený není povinen nebezpečí snášet. • První podmínkou jednání v krajní nouzi je odvrácení nebezpečí, které může představovat např. povodeň, vichřice, úraz apod. s tím, že ohrožuje život, zdraví, majetek. • Druhá podmínka záleží v tom, že nebezpečí musí hrozit bezprostředně. • Třetí podmínkou je, že nebezpečí nebylo možné odvrátit jiným způsobem než jednáním v krajní nouzi, ohrožený musí využít možnosti vyhnout se nebezpečí. 44 Novotný, Vanduchová, Śámal, 2010, str. 258.
36
• Čtvrtou podmínku představuje závažnost následku, neboť následek, který je způsoben jednáním v krajní nouzi, musí být méně závažný než ten, který byl jednáním v krajní nouzi odvracen – např. těžké ublížení na zdraví je závažnější následek než škoda na majetku. • Konečně ten, komu nebezpečí hrozí, neměl povinnost jej snášet, např. lékař v nemocnici. Konkrétní situaci, v níž by byly splněny všechny podmínky krajní nouze, si lze ve školním prostředí představit takto: PŘÍKLAD: Na školním výletě dojde k dopravní nehodě, těžce zraněného žáka může odvést do nemocnice i řidič, který požil alkohol, pokud na místě není někdo jiný, střízlivý a způsobilý odvést zraněného do nemocnice a není možné rychle zatelefonovat pro pomoc. Kdyby nebyl zraněný odvezen bezprostředně do nemocnice, pravděpodobně by zemřel.45 PŘÍKLAD: Dalším příkladem může být, když na lyžařském výcviku učitel za velmi špatného počasí (vánice, mráz, snížená viditelnost) se skupinkou žáků zabloudí a hrozí umrznutí. Úkryt skupince poskytne opuštěná chata, učitel však musí postupovat tak, aby způsobil co nejmenší škodu, může-li se do chaty dostat rozbitím malé okenní výplně, nesmí místo toho zdevastovat vstupní dveře.46
Smyslem nutné obrany je účinná ochrana před útočníkem. Napadený odvrací bezprostředně hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem s tím, že obrana proti útočníkovi nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. První podmínkou jednání v nutné obraně je, že musí jít o útok (nikoliv o jakékoliv nebezpečí) na zájem chráněný zákonem. Útokem může být nejen napadení jiným člověkem, ale také poštvání psa. Druhá podmínka spočívá v tom, že útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. První rána však nemusí být od útočníka. Napadený, resp. napadením ohrožený může zareagovat dříve. Útokem je i agresivní výhrůžka. Pokud však již nebezpečí pominulo, je útok ukončen a není proti němu nutná obrana přípustná. O nutnou obranu nepůjde, když napadený běží za útočníkem, který mu ublížil na zdraví a poté se dal na útěk. Oproti tomu, jde-li o lupiče odnášejícího si kořist, je v tomto okamžiku přípustná obrana majetku, neboť odnášení kořisti je ještě útokem.47 Poslední podmínkou je, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Na rozdíl od krajní nouze se lze bránit důraznějšími prostředky než těmi, které zvolil útočník, nicméně vždy se zkoumá poměr mezi obranným jednáním a způsobem útoku, nikoliv poměr hrozícího a způsobeného následku. 45 R 19/68, 17/91 46 Jelínek a kol., 2009, str. 244. 47 Jelínek a kol., 2009, str. 252.
37
Škoda způsobená obráncem může být větší než škoda hrozící z útoku. Pojem způsob útoku zahrnuje nejen samotné okolnosti útoku, ale také vlastnosti útočníka a rovněž i to, co z útoku hrozí.48 Cílem obrany je útok odvrátit, proto je možné např. i proti neozbrojenému útočníkovi použít zbraň s tím, že záleží, jak obránce se zbraní nakládá.49 Pokud se pachatel vloupá do našeho bytu, nelze ho bez dalšího úmyslně usmrtit, jestliže by k úspěšnému odvrácení útoku na náš majetek stačilo útočníka zranit. Pokud by nás však pachatel hodlal zranit, nemusí jít o vybočení z mezí nutné obrany, jestliže útočníka zastřelíme. Podmínkou nutné obrany není, že se útoku nebylo možno vyhnout jinak (např. přivoláním pomoci). Pro posouzení přiměřenosti obrany je významné, zda útok směřuje proti životu napadeného, nebo proti jeho majetku. Zákonné podmínky, kdy se jako okolnost vylučující odpovědnost uplatní svolení poškozeného, jsou: 1. jde o taková práva a zájmy jednotlivce, o nichž může sám rozhodovat a jejichž porušení se nedotkne zájmů společnosti 2. svolení je dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný 3. svolení poškozeného bylo učiněno dobrovolně, určitě a vážně oprávněnou osobou mající způsobilost takové svolení dát, souhlas zahrnuje i souhlas s výsledkem jednání a souhlas nesmí být dodatečně odvolán 4. nejde o souhlas s ublížením na zdraví nebo s usmrcením (s výjimkou svolení k lékařským zákrokům souladným s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe) Svolení poškozeného je tedy možné u některých trestných činů proti majetku, proti svobodě a proti právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství, naopak svolení poškozeného nevylučuje trestní odpovědnost u trestných činů proti životu a zdraví, u trestných činů proti svobodě a důstojnosti v sexuální oblasti, u trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných, u trestných činů proti životnímu prostředí.
48 Novotný, Vanduchová, Śámal, 2010, str. 271. 49 R 47/95, R 14/99, 4/08 , rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 4 Tz 284/2001, sp.zn. 7 Tdo 272/2006.
38
8 TRESTNÍ ZÁKONÍK – ZVLÁŠTNÍ 8 ČÁST, VYBRANÉ SKUTKOVÉ PODSTATY RELEVANTNÍCH
TRESTNÝCH ČINŮ S KAZUISTIKOU
8.1 TRESTNÉ ČINY PROTI ŽIVOTU A ZDRAVÍ 8.1
PŘÍKLAD: Byl horký letní červnový den, a tak se učitel tělocviku Karel Novák rozhodl, že dvě hodiny tělocviku stráví se svou skupinou dvanácti chlapců ve věku čtrnácti let u nedalekého rybníka výukou plavání. Karel Novák byl tělocvikář s dlouholetými zkušenostmi, vedl plavecké výcviky a občas si přivydělával jako plavčík v místním aquaparku. Ten den nebylo panu učiteli příliš dobře, bolela ho hlava, proto byl rád, že se chlapci ve vodě zabaví sami, když seděl a odpočíval na břehu. Byl klidný, neboť věděl, že všichni chlapci umí dobře plavat. Náhle se od rybníka ozvaly výkřiky, a když pan učitel vzhlédl, uviděl svého žáka Davida Horáčka, jak volá o pomoc. Pana učitele nejdřív napadlo, že by měl hned skočit do rybníka a Davida vytáhnout, pak si však vzpomněl, že David již několikrát takto nevhodně žertoval, a považoval jeho jednání, ovšem mylně, za vtip. „Přestaň dělat blbosti!“ zakřičel na něj a šel zvednout zvonící telefon. Opačně než Karel Novák vyhodnotila situaci náhodná kolemjdoucí, kuchařka ze školní jídelny, Edita Krásná, ale také ona nepodnikla nic k záchraně Davida – jednak šla právě od kadeřníka s novým účesem, který si nechtěla poničit, a jednak měla s Davidem a jeho rodiči několik vážných konfliktů. Pomyslela si něco o tom, že na každého jednou dojde, a šla dál, jako by se nic nestalo. Nakonec přivolal záchrannou službu Davidův spolužák Miloš. David v důsledku bezvědomí vyvolaného nedostatkem vzduchu při dlouhém pobytu pod vodou utrpěl nevratné poškození centrálního nervového systému.
Trestní zákoník rozlišuje dvojí stupeň závažnosti poškození zdraví (§ 122 trestního zákoníku): a) těžká újma na zdraví – jde o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění dle případů uvedených v § 122 odst. 2 písm. a) až i) trestního zákoníku b) ublížení na zdraví – jde o poškození zdraví znesnadňující obvyklý způsob života alespoň po dobu sedmi dnů a vyžadující lékařské ošetření50 Ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, přičemž tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, 50 R II/65, R 16/86
39
postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, spáchá trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst.1, 2 trestního zákoníku. Karel Novák se dopustil citovaného trestného činu, neboť neposkytl pomoc topícímu se plavci Davidovi, když jeho zmítání ve vodě a volání o pomoc považoval mylně za vtip. David byl vytažen z rybníka až ve stavu těžkého bezvědomí s těžkým poškozením centrálního nervového systému. Karel Novák porušil důležitou povinnost vyplývající ze školského zákona, když zanedbal dohled (dozor) nad nezletilým dítětem v průběhu výuky, opomenul tedy jednat, resp. nekonal ve smyslu zákonem mu uložené zvláštní povinnosti (§ 112 trestního zákoníku). Neposkytnutí pomoci tonoucímu se žákovi je opomenutí zvláštní povinnosti vyplývající ze školského zákona zakládající ublížení na zdraví. K trestní odpovědnosti za tento trestný čin stačí nedbalost (i když o vážnosti nebezpečí utonutí Karel Novák nevěděl, tak jako dohlížející učitel a zkušený tělocvikář to vzhledem ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl). Za důležitou povinnost, která představuje okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, nelze považovat porušení jakékoliv povinnosti, která se týká ochrany lidského života a zdraví, ale musí jít o povinnost, která je důležitá. K tomu, aby povinnost byla považována za důležitou, je třeba, aby tato povinnost byla v příslušném právním předpise dostatečně konkretizována (např. povinnost pedagoga vykonávat dohled nad žákem v průběhu výuky). Za porušení důležité povinnosti nebylo shledáno jednání obviněné paní učitelky spočívající ve změně schválené trasy školního výletu a tolerování rizikového chování žáků, když jim při koupání dovolila skákat a potápět se v prostoru jezu a v důsledku toho došlo k utonutí jednoho z žáků.51 Právní předpisy (zákoník práce, pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení) formulují povinnosti k zajištění bezpečnosti žáků obecně, neboť blíže neupravují výkon pedagogického dozoru v průběhu školního výletu, který by byl spojen s koupáním žáků ve volné přírodě. Popsané jednání tedy nelze pokládat za okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby jako v posledně jmenovaném případě pana učitele Karla Nováka, který tonoucímu žákovi neposkytl pomoc. Obviněná paní učitelka porušila obecně stanovenou povinnost vytvářet podmínky k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků a počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na jejich zdraví, její jednání tak lze kvalifikovat pouze podle základní skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. „Pokud obviněná dovolila jí svěřeným žákům koupat se na místě potencionálně nebezpečném (v prostoru jezu), tolerovala jejich výše popsané rizikové činnosti a nevykonávala nad nimi náležitý dozor, přičemž v důsledku toho došlo k utonutí jednoho z žáků, naplnila tím všechny zákonné formální a materiální znaky zmíněného trestného činu. V odůvodnění rozsudku odvolací soud správně konstatoval: Povinností obžalované bylo počínat si 51 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2003, sp.zn. 6 Tdo 235/2003
40
tak, aby ke škodě na zdraví jejích svěřenců nedocházelo, přičemž s ohledem na to, že se jednalo o zdravé a přiměřeně sebevědomé děti ve věku kolem patnácti let, bylo její povinností upravit program výletu právě tak, aby k možným škodám nedošlo. Je přitom obecně známou skutečností, že zejména chlapci tohoto věku (zvláště v přítomnosti dívek) mají tendence přeceňovat své schopnosti, a naopak jejich rozumové schopnosti jim ne vždy umožní rozpoznat hrozící nebezpečí. Právě s těmito okolnostmi měla také obžalovaná (jako graduovaný pedagog) počítat…“ Ten, kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, spáchá trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 trestního zákoníku. Edita Krásná se dopustila citovaného trestného činu, neboť poznala, že Davidovi hrozí utonutí, a přesto k jeho záchraně nic nepodnikla, neboť se bála o svůj účes. S případným nebezpečím vážného zranění či smrti (v případě nezavolání záchranné služby Davidovým spolužákem by David utonul) byla srozuměna, tedy jednala v přímém úmyslu, když osobě v nebezpečí smrti neposkytla pomoc, ač jí v tom žádné nebezpečí nebránilo. Ačkoliv se Editin nepřímý úmysl (srozumění) vztahoval i k vážnému zranění Davida, tak za těžkou újmu na zdraví není Edita Krásná odpovědná, neboť svým opomenutím porušila pouze obecnou povinnost konat uloženou každému člověku ustanovením § 150 odst. 1 trestního zákoníku. Samotná přítomnost dohlížejícího učitele, pokud neplní svou povinnost, nezprošťuje Editu povinnosti potřebnou pomoc poskytnout, nicméně ve vztahu ke způsobenému následku v podobě těžké újmy na zdraví neměla Edita Krásná žádnou zvláštní povinnost vyplývající z jejího zaměstnání, povolání, postavení, funkce nebo zákona. Soudní praxe se zabývala případem trestní odpovědnosti ředitele školy, který se měl dopustit trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti52 tím, že v rámci sportovní akce školy nezkontroloval stav bezpečnosti jednotlivých doskočišť. 53 Tím připustil stav, kdy se v důsledku nedostatku písku při dopadu do doskočiště jeden žák zranil a svým zraněním podlehl. Klíčovou otázkou pro posouzení případu je, zda lze uvést zákonný předpis, z něhož by vyplývala povinnost ředitele školy kontrolovat dodržování bezpečnosti. Nejvyšší soud shledal, že tuto povinnost nelze dovozovat z metodických pokynů Ministerstva školství, neboť mají doporučující, a nikoliv závazný charakter, a proto je třeba aplikovat ustanovení § 29 odst. 2 školského zákona, dle něhož platí, že školy a školská zařízení zajišťují bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech. Z pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení vydávaného Ministerstvem školství formou vyhlášky je zřejmé, že zajištění bezpečnosti dopadá rovněž na vedení školy. Na základě citované52 Jednalo o trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 posuzovaný podle tehdy účinného trestního zákona, tj. z.č. 140/1961. 53 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp.zn. 6 Tdo 11170/2009.
41
ho rozhodnutí Nejvyššího soudu je tedy možné konstatovat, že v případě úrazu, jenž se stal na školní akci, bude vždy posuzováno nejen dodržování pravidel bezpečnosti ze strany právě dohlížejícího pedagoga, nýbrž i ze strany vedení školy, které je povinno zajistit kontrolu bezpečnosti a zdraví žáků. Jelikož tato povinnost není dostatečně konkretizována, nebude její porušení kvalifikováno jako porušení důležité povinnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (lze uložit trest odnětí svobody max. ve výši 2 let) ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákona, nýbrž jako ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 trestního zákona (lze uložit nepodmíněný trest až do výše 4 let).
8.2 TRESTNÉ ČINY PROTI MAJETKU 8.2 PŘÍKLAD: Mladý muž Jan Kalina se rozhodl velkolepě oslavit narozeniny a v den svých patnáctých narozenin spolu se svým o rok starším kamarádem vytvořili dle jejich názoru nádherné umělecké dílo. Obraz ve formě tzv. graffiti společně namalovali na fasádu cizího domu a způsobili tak škodu ve výši 4.680 Kč. Hájí se tím, že použili takové barvy, které jdou z domu velmi snadno odstranit.
U majetkových trestných činů mnohdy dochází ke škodám na majetku a k obohacení pachatelů. Výše způsobené škody má pak z hlediska stupně závažnosti majetkových deliktů poměrně značný význam. Trestní zákoník v § 138 odst. 1 rozlišuje škodu nikoli nepatrnou, jež činí nejméně 5.000 Kč, škodu nikoli malou, jež činí nejméně 25.000 Kč, větší škodu, jež činí nejméně 50.000 Kč, značnou škodu, jež činí nejméně 500.000 Kč, a škodu velkého rozsahu, jež činí nejméně 5.000.000 Kč. Ten, kdo poškodí cizí věc tím, že ji postříká, pomaluje či popíše barvou nebo jinou látkou, spáchá trestný čin poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku. Kamarád Jana Kaliny se dopustil citovaného trestného činu, neboť postříkáním a pomalováním poškodil fasádu na cizím domě. Spodní hranice škody není v případě tohoto trestného činu stanovena. To, že oba mladíci považovali graffity za umělecké dílo, nemá z hlediska spáchání tohoto trestného činu žádný význam. Rovněž nezáleží na tom, zda je výsledek postříkání či pomalování snadno či obtížně nebo zcela odstranitelný. Jan Kalina se nedopustil žádného trestného činu, neboť trestní odpovědnost začíná až dnem následujícím po dni, kdy pachatel činu oslavil patnácté narozeniny. V den patnáctých narozenin není tedy Jan Kalina ještě trestně odpovědný, je mu však možno uložit opatření k nápravě v občanském soudním řízení ve věcech dětí mladších patnácti let ve smyslu § 89 a násl. zákona o soudnictví ve věcech mládeže).
42
8.3 DROGOVÉ TRESTNÉ ČINY 8.3 PŘÍKLAD: Adam Malina si doma na balkóně a v oknech pěstuje ve čtyřech truhlících konopí. Pěstuje si ho proto, že se mu tato rostlina líbí a zkrášluje mu byt. Kamarád Mirek Borůvka mu poradil, že je škoda nevyužít konopí i prakticky a ubalit si z úrody cigarety pro zpříjemnění dlouhých zimních večerů. Adam Malina na svého kamaráda vždy dal, a tak ho poslechl a z úrody si ubalil několik desítek cigaret obsahujících asi 40 g kvalitní domácí marihuany, které si uschoval pro sebe, aby si mohl podle chuti zakouřit. Později ho napadlo, že se pochlubí svým kolegům ve škole, a přinesl si několik cigaret do kabinetu, které na ochutnání nabídl svým kolegům s tvrzením, že kouření marihuany má uklidňující účinky. Při tomto je zahlédl čtrnáctiletý žák Petr. Adam Malina si vzal Petra stranou a řekl mu, ať se za ním odpoledne zastaví. Odpoledne Petrovi své počínání vysvětlil tak, že je třeba přinášet osvětu a propagovat kouření marihuany, neboť přináší příjemné pocity. Současně s vysvětlením Adam Malina předvedl překvapenému Petrovi, jak správně se má marihuana kouřit.
Tzv. drogové trestné činy řadí trestní zákoník mezi trestné činy obecně nebezpečné. V České republice platí nulová tolerance drog. Trestní zákoník pod pojmem návyková látka rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování (§ 130 trestního zákoníku). Užití, resp. pěstování a držení konopných látek (tzv. měkkých drog) pro vlastní potřebu ve větším množství než malém je oproti jiným látkám, tzv. tvrdým dogám postiženo nižší sazbou. Komerční pěstování a držení měkkých drog je však stejně trestné jako výroba drogy. Omamné látky a psychotropní látky, přípravek obsahující omamnou a psychotropní látku a prekursory jsou vymezeny zákonem č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů. Na ustanovení trestního zákoníku navazují skutkové podstaty přestupků vymezené v ustanovení § 30 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, které postihují neoprávněné přechovávání či pěstování omamné nebo psychotropní látky, resp. rostlin takové látky obsahující, a to v malém množství pro svou osobní potřebu. Adam Malina se několika samostatnými skutky dopustil vícero trestných činů. Jedná se o samostatné skutky, neboť každé jeho jednání bylo konáno se zvláštním úmyslem, když konopí nejprve pěstoval pro okrasu a neplánoval nic dalšího. Až teprve později se na základě rady kamaráda rozhodl balit cigarety, které si uschová na zimu. Touha pochlubit se a nabídnout kolegům ho přepadla až potom. Předvádění kouření marihuany bylo reakcí na náhlou a nečekanou přítomnost čtrnáctiletého žáka. Kdyby Adam Malina již od samého počátku pěstoval konopí s úmyslem ho dále nabízet, spáchal by pouze trestný čin podle § 283 trestního zákoníku. Tzv. drogové trestné činy jsou zařazeny od nejzávažnějšího trestného činu k tomu méně závažnému, trestné činy dle § 284 a § 285 jsou
43
tzv. privilegovanými skutkovými podstatami, což znamená, že se ve vztahu k § 283 uplatní jen tehdy, pokud jednání pachatele současně nenaplňuje i znaky trestného činu dle § 283. Ten, kdo neoprávněně pro vlastní potřebu pěstuje v množství větším než malém rostlinu konopí, spáchá trestný čin nedovolené pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 trestního zákoníku. Adam Malina se dopustil citovaného trestného činu, neboť pěstoval konopí ve větším množství než malém.54 Dle nařízení vlády č. 455/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, které rostliny nebo houby se považují za rostliny a houby obsahující omamnou nebo psychotropní látku a jaké je jejich množství větší než malé ve smyslu trestního zákoníku, je trestné pěstovat víc než pět rostlin konopí. Ten, kdo neoprávněně pro vlastní potřebu přechovává v množství větším než malém omamnou látku konopí, pryskyřici z konopí nebo psychotropní látku obsahující jakýkoli tetrahydrokanabinol, izomer nebo jeho stereochemickou variantu (THC), spáchá trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 trestního zákoníku. Adam Malina se dopustil citovaného trestného činu, neboť cigarety obsahující marihuanu přechovával ve svém bytě ve větším množství než malém. Množství větší než malé trestní zákoník nevymezuje, toto určení již není ponecháno judikatuře, jako tomu bylo dříve,55 nýbrž je stanoveno nařízením vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů. Podle citovaného nařízení vlády se za takové množství marihuany považuje více než 15 g sušiny.56 Ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Adam Malina se dopustil citovaného trestného činu, neboť jinému nabídl omamnou látku, když kolegům nabízel cigarety obsahující marihuanu. Nakládání s mamnou látkou je trestné bez ohledu na množství. 54 R II/65, R 16/86 55 Dle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu č. 40/00 Sb. rozh. tr. bylo za takové množství třeba považovat množství, které vícenásobně, dle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví ze škodlivosti jednotlivých látek, převyšuje běžnou dávku průměrného konzumenta s tím, že nelze činit rozdíl mezi prvokonzumentem a uživatelem v pokročilém stadiu závislosti. 56 Neoprávněné přechovávání omamné nebo psychotropní látky v malém množství pro vlastní potřebu je postihováno jako přestupek podle § 30 písm. j) přestupkového zákona.
44
Ten, kdo svádí dítě mladší patnácti let ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří, spáchá trestný čin šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Adam Malina se dopustil citovaného trestného činu, neboť, i když dítěti mladšímu patnácti let návykovou látku nikterak nenabízel, sváděl dítě mladší patnácti let ke zneužívání návykové látky, když si před ním pochvaloval, jak příjemné pocity mu kouření marihuany přináší, a ukazoval mu správnou techniku. Pokud jde o jednání Petra Borůvky, ten se dopustil návodu k trestnému činu přechovávání omamné a psychotropní látky dle § 24 odst. 1 písm. b), § 284 trestního zákoníku, neboť v jiném vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin.
8.4 TRESTNÉ ČINY PROTI POŘÁDKU 8.4 VE VĚCECH VEŘEJNÝCH
PŘÍKLAD: Dne 15. 1. 1997 obžalovaný ml. M. Z. zatelefonoval řediteli Soukromé střední podnikatelské školy v L. B. Ing. A. P. a sdělil mu, že ve škole je umístěna bomba. Tato skutečnost byla oznámena policii a škola musela být vyklizena. Po prohledání budovy policií bylo zjištěno, že jde o planý poplach. Obžalovaný se ke shora popsanému jednání doznal. Na svou obhajobu uvedl, že zatelefonoval nepravdivou zprávu řediteli školy, neboť měl psát písemnou práci z ekonomiky a na hodinu nebyl připraven. Z písemky měl strach a rozhodl se, že výuku přeruší kvůli tomu tak, aby se písemná práce psala později.
Mladistvý L. M. poplašnou zprávu, která nebyla pravdivá, sdělil řediteli školy v době vyučování. Věděl tedy, dokonce to svým jednáním sledoval, že tato zpráva povede k okamžitému vyklizení školy, tedy k opatření vedoucímu k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa, v tomto případě žáků a učitelů. Soud uznal obžalovaného vinným trestným činem šíření poplašné zprávy podle tehdy platného § 199 odst. 1, 2 tr. zákona (odpovídá nynějšímu § 357 odst. 1 a 2 tr. zákoníku). Uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. S požadavkem na náhradu škody byla poškozená soukromá škola odkázána na občanskoprávní řízení, neboť pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody by bylo zapotřebí provádět další dokazování, které by přesahovalo potřeby trestního řízení. 57
57 2 T 54/97
45
9 TRESTNÍ ODPOVĚDNOST 9 MLÁDEŽE ZA PROTIPRÁVNÍ ČINY 9.1 ZÁKLADNÍ POJMY 9.1 Trestní odpovědnost mladistvých je upravena v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Citovaný zákon neupravuje pouze trestní odpovědnost mladistvých, nýbrž jsou v něm vymezeny podmínky postihu osob mladších patnácti let. Základní pojmy, s nimiž pracuje zákonná úprava, jsou (§ 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže): Mládež – děti a mladiství Dítě – dle § 126 trestního zákoníku se dítětem rozumí osoba mladší osmnácti let Dítě mladší 15 let – ten, kdo v době spáchání činu jinak trestného nedovršil patnáctý rok věku, děti mladší 15 let jsou zcela trestně neodpovědné Mladistvý – ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. Mladistvým se stává až v den následující po dni patnáctých narozenin. Mladiství jsou relativně trestně odpovědní (viz níže). Protiprávní čin – provinění, trestný čin nebo čin jinak trestný
9.2 PODMÍNKY TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI 9.2 MLADISTVÝCH Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá provinění (§ 6 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Podmínkou trestní odpovědnosti mladistvého je tzv. podmíněná příčetnost, což znamená, že mladistvý je za svůj čin odpovědný jen v případě, že v době jeho spáchání dosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání (§ 5 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Jinými slovy jde o relativní trestní odpovědnost mladistvého, která zohledňuje různý stupeň rozumové a mravní vyspělosti u jednotlivých mladistvých stejného věku. Rozumový vývoj mladistvého v sobě zahrnuje postupné individuální nabývání úrovně schopností pojmového myšlení. Mravní vývoj je procesem osvojo-
46
vání norem chování, kdy se formuje osobní a morální integrita jedince. Nedostatečná rozumová a mravní vyspělost mladistvého není projevem chorobného stavu, nýbrž pouze procesem neukončeného dospívání, nezralosti mladistvého.58 Dospívání neprobíhá u každého stejně rychle. Samotná nezralost však ke zbavení trestní odpovědnosti nestačí, je třeba zdůraznit, že jejím důsledkem je buď nedostatek rozpoznávací schopnosti, kdy mladistvý nechápe, že jde o protiprávní čin, nebo je důsledkem nezralosti nedostatek schopnosti určovací, kdy mladistvý není schopen ovládat své jednání. Nicméně, i pokud je mladistvý shledán neodpovědný, lze mu uložit některé z ochranných opatření (§ 5 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).
9.3 SANKCIONOVÁNÍ MLADISTVÝCH 9.3 Zákon o soudnictví ve věcech mládeže používá pro označení trestních sankcí jednotný pojem opatření, které dále rozlišuje na výchovná opatření, ochranná opatření a trestní opatření (§ 10 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).
9.3.1Výchovná opatření 9.3.1 Výchovná opatření jsou významnými z hlediska prevence, neboť mají za cíl usměrnit způsob života mladistvého a tím podpořit a zajistit jeho výchovu. Se souhlasem mladistvého je možno ochranná opatření uložit již v průběhu řízení. Výchovná opatření se ukládají nejdéle na dobu stanovené zkušební doby (maximálně v délce tří let), přičemž je lze v průběhu doby změnit či zrušit. Druhy výchovných opatření jsou: dohled probačního úředníka, probační program, výchovné povinnosti, výchovná omezení a napomenutí s výstrahou. Dohled probačního úředníka ukládá v přípravném řízení státní zástupce a v řízení před soudem soud a záleží v pravidelném sledování chování mladistvého v jeho rodině a ve způsobu výchovného působení na něj, v kontrole dodržování uloženého probačního programu a výchovných povinností a omezení. Probačním programem se rozumí zejména program sociálního výcviku, psychologického poradenství, terapeutický program, program zahrnující obecně prospěšnou činnost, vzdělávací, doškolovací, rekvalifikační nebo jiný vhodný program k rozvíjení sociálních dovedností a osobnosti mladistvého. Je spojený s různým režimem omezení v běžném způsobu života, který směřuje k tomu, aby se mladistvý vyhnul závadovému chování. 58 Novotný, Vanduchová, Śámal, 2010, str. 518.
47
Smyslem výchovných povinností a výchovných omezení je ovlivnění a usměrnění jednání mladistvých, aby bylo dosaženo potřebné změny jejich životních postojů a aby došlo k řešení problémů odvíjejících se od jejich trestné činnosti. Zákon je vypočítává pouze demonstrativně, jejich konkretizaci ponechává na rozhodnutí soudu. Uložení výchovných omezení a povinností nesmí mladistvému narušit průběh jeho vzdělávání. Napomenutí s výstrahou spočívá v tom, že v přípravném řízení státní zástupce a v řízení před soudem soud důrazně mladistvému v přítomnosti jeho zákonného zástupce vytkne protiprávnost činu a upozorní ho na konkrétně hrozící důsledky, pokud by mladistvý v budoucnu páchal další trestnou činnost. Je-li to účelné a vhodné, může soud pro mládež a v přípravném řízení státní zástupce při vyslovení napomenutí s výstrahou současně přenechat postižení mladistvého jeho zákonnému zástupci, škole, jíž je mladistvý žákem, nebo výchovnému zařízení, v němž žije. V takovém případě si soud pro mládež předem vyžádá stanovisko školy nebo výchovného zařízení. Zákonný zástupce, škola nebo výchovné zařízení jsou povinni o výsledku vyrozumět soud pro mládež nebo státního zástupce.
9.3.2Ochranná opatření 9.3.2 Ochranná opatření lze uložit i trestně neodpovědným mladistvým. Účelem ochranných opatření je kladné ovlivnění duševního, mravního a sociálního vývoje mladistvého a ochrana společnosti před pácháním provinění mladistvými. Druhy ochranných opatření, jež je možno mladistvým uložit, jsou ochranné léčení, zabezpečovací detence a zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova. Pouze posledně jmenovaná ochranná výchova se ukládá podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, ostatní ochranná opatření se ukládají podle trestního zákoníku. Ochrannou výchovu lze uložit mladistvým a dětem mladším patnácti let za splnění následujících podmínek: 1. o výchovu mladistvého není náležitě postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze odstranit v jeho vlastní rodině nebo v rodině, v níž žije 2. dosavadní výchova mladistvého byla zanedbána 3. prostředí, v němž mladistvý žije, neposkytuje záruku jeho náležité výchovy a nepostačuje uložení výchovných opatření Předpokladem ověření splnění uvedených podmínek je úplné zjištění poměrů mladistvého. Uložení ochranné výchovy spočívá v odnětí mladistvého z výchovy rodičů a jeho zařazení do kolektivní výchovy s přísnějším režimem. Proto ji lze uložit jen tehdy, když by méně intenzivnější opatření neměla úspěch. Ochranná výchova potrvá tak dlouho, pokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršení devatenáctého roku mladistvého.
48
Jestliže převýchova mladistvého pokročila do té míry, že lze očekávat, že i bez omezení, kterým je podroben během výkonu ochranné výchovy, se bude řádně chovat a pracovat, avšak dosud nepominuly všechny okolnosti, pro něž byla ochranná výchova uložena, může soud ochrannou výchovu přeměnit v ústavní výchovu nebo může rozhodnout o podmíněném umístění mladistvého mimo takové výchovné zařízení. Přitom může mladistvému uložit dohled probačního úředníka nebo jiné výchovné opatření. Nesplní-li mladistvý očekávání, že bez omezení, jimž byl podroben ve výchovném zařízení, kde vykonával ochrannou výchovu, se bude řádně chovat, soud pro mládež podmíněné umístění mimo výchovné zařízení zruší a rozhodne, že se ve výkonu ochranné výchovy pokračuje. Obdobně postupuje soud pro mládež při přeměně ústavní výchovy na ochrannou výchovu. Ochranná výchova probíhá ve speciálních školských zařízeních pro výkon ochranné výchovy v resortu ministerstva školství, její výkon upravuje zákon č. 09/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů.
9.3.3Trestní opatření 9.3.3
Trestní opatření představují nejdůraznější prostředky k dosažení účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže, proto je lze uložit pouze tehdy, jestliže zvláštní způsoby řízení a opatření, zejména obnovující narušené sociální vztahy a přispívající k předcházení protiprávním činům, by zřejmě nevedly k dosažení účelu tohoto zákona (§ 3 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Druhy trestních opatření se shodují s druhy trestů, které lze uložit dospělým pachatelům s tím, že mladistvému nelze uložit trest zákazu pobytu a oproti dospělému pachateli mu může být podmíněně odložen výkon peněžitého opatření. U trestních opatření se podstatně snižují horní hranice, a to tak, že horní hranice obecně prospěšných prací činí 150 hodin, u zákazu činnosti, u zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce a u vyhoštění činí horní hranice pět let. Při ukládání trestního opatření odnětí svobody se trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoníku snižují na polovinu, přičemž horní hranice trestní sazby nesmí převyšovat pět let a dolní hranice jeden rok (§ 31 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). V případě spáchání provinění, za které je možno dle trestního zákoníku uložit výjimečný trest, lze mladistvému uložit trestní opatření odnětí svobody na pět až deset let. Soud může za splnění zákonných podmínek (§ 11 zákona o soudnictví ve věcech mládeže) upustit od uložení trestního opatření a přenechat potrestání mladistvého zákonnému zástupci, škole, jíž je mladistvý žákem, nebo školskému zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, v němž žije; v takovém případě si soud předem vyžádá stanovisko školy nebo výchovného zařízení. Zákonný zástupce, škola nebo výchovné zařízení jsou povinni o výsledku soud vyrozumět.
49
9.4 SANKCIONOVÁNÍ OSOB 9.4 MLADŠÍCH PATNÁCTI LET Děti mladší patnácti let nejsou trestně odpovědné (§ 89 odst. zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Pokud dítě mladší patnácti let spáchá čin jinak trestný, mohou mu být soudem pro mládež uložena následující opatření k nápravě: výchovná povinnost, výchovné omezení, napomenutí s výstrahou, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného programu ve středisku výchovné péče, dohled probačního úředníka, ochranná výchova (§ 93 odst. zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Soud přistoupí k uložení některého z uvedených opatření na základě pedagogicko-psychologického vyšetření.59 Pokud se dítě ve věku od dvanácti do čtrnácti let dopustilo činu, za nějž trestní zákoník dovoluje uložení výjimečného trestu, je soud povinen uložit mu ochrannou výchovu (§ 93 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Průběh řízení ve věcech dětí mladších patnácti let je upraven v § 89 až v § 96 zákona o soudnictví ve věcech mládeže s tím, že není-li zákonem o soudnictví stanoven jiný postup, postupuje se podle občanského soudního řádu, konkrétně dle ustanovení upravujících nesporné řízení ve věcech péče o nezletilé.
10 TRESTNÍ ŘÁD 10 10.1 10.1
TRESTNÍ ŘÍZENÍ A JEHO SUBJEKTY
Postup orgánů činných v trestním řízení upravuje trestní řád. Účelem trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni (§ 1 odst. 1 trestního řádu). Orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat proti obviněnému podle trestního řádu a užívat proti němu opatření přípustná dle trestního řádu. Postup orgánů činných v trestním řízení je vázán přísnými ústavními limity. Obviněný je oprávněn uplatnit všechny zákonné prostředky a způsoby obhajoby.60 Mezi vůdčí, ústavně zaručené zásady trestního řízení patří: • stíhání jen ze zákonných důvodů (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § odst. 1 trestního řádu) • presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 2 trestního řádu) 59 R 28/2006 60 Jelínek a kol, 2010, str. 19.
50
• zásada rychlosti řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 4 trestního řádu) • zásada veřejnosti (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 10 trestního řádu) • zajištění práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny, § 2 odst. 13 trestního řádu) Subjekty a strany trestního řízení jsou: 1. orgány činné v trestním řízení – soud, státní zástupce, policejní orgán 2. osoba, proti níž se trestní řízení vede – dle stadia trestního řízení podezřelý, obviněný, obžalovaný, odsouzený • nejvýznamnější práva obviněného představují: • právo osobní účasti na projednání věci před soudem • právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat • právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě • právo činit návrhy a podávat žádosti, právo podávat opravné prostředky • právo vyhledat a předložit důkaz, právo navrhovat provedení důkazu a důkazy provést • právo zvolit si obhájce 3. obhájce – poskytuje obviněnému všestrannou právní pomoc, výlučně advokát 4. poškozený – ten, komu byla trestným činem způsobena majetková škoda, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví nebo komu byla způsobena morální nebo jiná škoda • nejvýznamnější práva poškozeného představují: • právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů • právo zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit • právo uplatnit nárok na náhradu majetkové škody (tzv. adhezní řízení); návrh, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu, je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování, tj. po přečtení obžaloby; z návrhu musí být patrné, z jakých důvodů a v jaké výši a proti komu se nárok na náhradu škody uplatňuje, součástí rozsudku je pak vždy výrok o náhradě majetkové škody (odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, soud uloží obžalovanému škodu nahradit, nebrání-li tomu zákonná překážka)61 61 R 43/1994
51
5. zúčastněná osoba – ten, jehož věc mu má být či byla zabrána, pokud není obviněným 6. svědek – osoba rozdílná od obviněného, která byla vyzvána orgánem činným v trestním řízení, aby jako svědek vypovídala o skutečnostech, které vnímala svými smysly62 • základní povinnosti svědka představují: • povinnost vypovídat, tj. dostavit se jako svědek a vypovídat • povinnost podrobit se konfrontaci a rekognici • povinnost podrobit se vyšetření duševního stavu znalcem, prohlídce těla, odběru krve nebo jiným obdobným úkonům spojeným se zásahy do tělesné integrity a úkonům vedoucím ke zjištění totožnosti svědka, povinnost napsat potřebný počet slov ke zjištění pravosti rukopisu • základní práva svědka představují: • právo odepřít výpověď – příbuzní obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh, u těchto osob je důvodem samotná existence rodinného poměru, dále má právo odepřít výpověď ten, kdo by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu nebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní; i když je svědek oprávněn odepřít výpověď, je povinen se na předvolání dostavit a sdělit důvody odepření výpovědi • právo na právní pomoc • právo vypovídat v mateřském jazyce • ohrožený svědek – právo na informace o pobytu obviněného nebo odsouzeného, právo na poskytnutí ochrany • právo na svědečné • právo být poučen o svých právech a povinnostech
62 Jelínek a kol, 2010, str. 371.
52
10.2 PRŮBĚH TRESTNÍHO ŘÍZENÍ
Rozlišujeme jednotlivé časové úseky (stadia) trestního řízení: 1. přípravné řízení • postup před zahájením trestního stíhání probíhající od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení do zahájení trestního stíhání nebo do jiného způsobu ukončení prověřování, zahrnující objasnění a prověření skutečností, že byl spáchán trestný čin • vyšetřování probíhající od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby nebo do rozhodnutí ukončující trestní stíhání 2. předběžné projednání obžaloby 3. hlavní líčení 4. opravné řízení 5. řízení vykonávací
Přípravné řízení má za úkol zjistit odůvodněnost podezření určité osoby tak, aby bylo postaveno na jisto, zda je nutné postoupit věc soudu, tj. podat obžalobu, nebo zda je důvodné jiné rozhodnutí. Přípravné řízení je neveřejné a v jeho průběhu se uplatňují pořádkové lhůty pro ukončení prověřování či vyšetřování. V přípravném řízení má rozhodující postavení státní zástupce. Nejdůležitějším úsekem trestního řízení je hlavní líčení, v němž probíhá těžiště (jádro) dokazování. Hlavní líčení je ovládáno zásadou veřejnosti a ústnosti a rozhoduje se v něm o hlavní otázce, kterou představuje rozhodnutí o vině, či nevině obžalovaného a o souvisejících otázkách. Platí zásada obžalovací, což znamená, že řízení před soudem je možné jen na podkladě obžaloby podané státním zástupcem. Rozhodujícím orgánem je nezávislý soud, který je vázán pouze zákonem. Soud je povinen v hlavním líčení objasnit rozhodné skutečnosti svědčící jak ve prospěch, tak v neprospěch obviněného. Řádné opravné řízení je opravné řízení o řádném opravném prostředku o odvolání nebo o stížnosti, které probíhá před soudem nadřízeným soudu, který v předmětné věci rozhodoval v prvním stupni. Pokud v prvním stupni rozhodoval státní zástupce, rozhoduje o stížnosti buď nadřízený státní zástupce, nebo soud. Opravné řízení o mimořádných opravných prostředcích probíhá již po právní moci konečného rozhodnutí a děje se na základě podaných mimořádných opravných prostředků, jimiž jsou dovolání, stížnost pro porušení zákona a obnova řízení. O dovolání a stížnosti pro porušení zákona rozhoduje Nejvyšší soud.
53
11 ŘÍZENÍ VE VĚCECH 11 MLADISTVÝCH 11.1 ZVLÁŠTNOSTI ŘÍZENÍ VE 11.1 VĚCECH MLADISTVÝCH Řízení ve věcech mladistvých je upraveno v ustanoveních § 36 až § 88 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Pro objasnění tohoto způsobu trestního řízení je zejména nezbytné osvětlit odlišnosti od trestního řízení vedeného proti dospělému pachateli. Mladistvý musí mít obhájce již od okamžiku provedení prvého úkonu či opatření ve smyslu trestního řízení. Řízení je charakterizováno specifickým přístupem k projednávání trestních věcí mladistvých za účelem výchovného působení na dospívajícího. V tomto ohledu je významné posílení práv poškozeného, kdy je zdůrazněna osobní odpovědnost pachatele. Podstatnou je spolupráce s orgánem sociálně-právní ochrany dětí a s Probační a mediační službou. Probační a mediační služba je upravena zákonem č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě. Probací nazýváme institucionalizovaný dohled nad chováním pachatele, spojený s určitými prvky pomoci, usnadňující resocializaci pachatele. Mediací rozumíme mimosoudní zprostředkování za účelem řešení sporu mezi obviněným a poškozeným a činnost směřující k urovnání konfliktního stavu vykonávanou v souvislosti s trestním řízením.63
11.2 PRŮBĚH ŘÍZENÍ VE VĚCECH 11.2 MLADISTVÝCH
Trestní řízení ve věcech mladistvých je vedeno před tzv. soudy mládeže, což jsou specializované senáty příslušných soudů. Průběh trestního řízení je ovládán zásadou ochrany soukromí. Hlavní líčení a veřejné zasedání je neveřejné a může se jich zúčastnit pouze obžalovaný mladistvý, jeho dva důvěrníci, jeho obhájce, zákonní zástupci a příbuzní v přímém pokolení, sourozenci, manžel nebo druh, poškozený a jeho zmocněnec, zúčastněná osoba a její zmocněnec, zákonní zástupci poškozeného a zúčastněné osoby, svědci, znalci, tlumočníci, příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, úředníci Probační a mediační služby a zástupce školy nebo výchovného zařízení. Pouze na návrh mladistvého se může hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat veřejně (§ 54 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Pokud jde o dokazování v trestních věcech mladistvých, jsou orgány činné v trestním řízení povinny objasňovat a dokazovat příčiny provinění mladistvých a sku63 Jelínek a kol, 2010, str. 371.
54
tečnosti významné pro posouzení jejich osobních, rodinných i jiných vazeb. Dále jsou povinny co nejdůkladněji zjistit stupeň rozumového a mravního vývoje mladistvého, jeho povahu, poměry i prostředí, v němž žil a byl vychován, jeho chování před spácháním provinění a po něm a jiné okolnosti pro volbu prostředků vhodných pro nápravu. Zjištění poměrů mladistvého provádí orgán sociálně-právní ochrany dětí, případně Probační a mediační služba (§ 55 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). V případě nezbytnosti zjištění dalších podrobnějších informací pro další postup řízení a pro uložení nejvhodnějšího opatření vypracuje orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo Probační a mediační služba zvláštní, písemnou zprávu o osobních, rodinných a sociálních poměrech a aktuální životní situaci mladistvého. Zpráva obsahuje věk mladistvého, stupeň jeho zralosti, jeho postoj k provinění a jeho ochotu zajistit nápravu způsobených škod nebo odčinění dalších následků, rodinné poměry mladistvého, včetně vztahu mladistvého k jeho rodičům, stupeň vlivu rodičů na něho a vztah mezi mladistvým, jeho širší rodinou a blízkým sociálním okolím, záznamy o školní docházce, jeho chování a prospěchu ve škole, a je-li zaměstnán, i skutečnosti významné pro posouzení jeho chování v zaměstnání, přehled jeho předchozích provinění a opatření vůči němu použitých, jakož i popis jejich výkonu, včetně způsobu chování mladistvého (§ 56 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).
12 TRESTNÍ ODPOVĚDNOST 12 PRÁVNICKÝCH OSOB
Trestní odpovědnost právnických osob upravuje zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Všechny právnické osoby, s výjimkou České republiky a územně samosprávných celků při výkonu veřejné moci, trestně odpovídají pouze za taxativně vypočtené trestné činy (§ 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob). Zákon stanoví následující podmínky trestní odpovědnosti právnických osob: • protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti za podmínky, že jednal: • statutární orgán nebo člen statutárního orgánu • jiná osoba, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat • ten, kdo u právnické osoby vykonává řídicí nebo kontrolní činnost • ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby • zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů, jestliže ho lze této právnické osobě přičítat
55
Právnické osobě lze přičítat spáchání trestného činu, jestliže byl spáchán: • jednáním výše uvedených orgánů nebo osob (viz předchozí odstavec), kromě zaměstnance, nebo • zaměstnancem na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu výše uvedených orgánů nebo osob anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby výše uvedené neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu Není důležité, zda se podaří zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným shora. Trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby.
13 POSTUP V PŘÍPADĚ ZJIŠTĚNÍ 13 TRESTNÉ ČINNOSTI 13.1 13.1
POVINNOSTI ŠKOLY
Škola a její pracovníci jsou podle § 10 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, povinni oznámit orgánu sociálně-právní ochrany dětí skutečnosti, které ohrožují žáka, a spáchá-li žák trestný čin, případně dítě mladší patnácti let čin jinak trestný nebo dopouští-li se žák soustavně přestupků. Podrobně se úloze školy v případě sociálně patologických jevů u dětí, žáků a studentů ve školách věnuje Metodický pokyn Ministerstva školství č. 20 006/2007–51, v němž jsou mimo jiné stanoveny povinnosti ředitele školy z hlediska vytváření podmínek pro předcházení vzniku sociálně patologických jevů. V příloze č. 1 citovaného pokynu je popsán návod řešení případů souvisejících s užíváním návykových látek ve školách a případů souvisejících s krádežemi a vandalismem ve školách. Příloha č. 2 pak obsahuje doporučení na doplnění školního řádu v oblasti prevence užívání návykových látek.
56
13.2 TRESTNÍ OZNÁMENÍ 13.2 Vyskytuje-li se podezření, že byl spáchán trestný čin, má každý právo a v případě v § 367 a § 368 trestního zákoníku taxativně vyjmenovaných trestných činů povinnost tuto skutečnost oznámit, resp. podat trestní oznámení. Pokud by se pedagogický pracovník hodnověrně dozvěděl např. o spáchání trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 trestního zákoníku a tuto skutečnost by neoznámil na policii, mohl by být stíhán pro trestný čin nepřekažení trestného činu (§ 367) nebo pro trestný čin neoznámení trestného činu (§ 368). Trestní oznámení přijímá policie a státní zastupitelství, a to bez ohledu na to, zda jsou k prověření podezření věcně a místně příslušní. Oznamovatel má právo na vyrozumění o učiněných opatřeních v zákonné lhůtě jednoho měsíce od oznámení (§ 158 odst. 2 trestního řádu). Pokud je oznamovatel zároveň poškozeným (obětí), přistupuje k tomuto právu řada dalších procesních práv (viz výše). Pro účely případného řízení je vhodné spolehlivě zajistit případné důkazy, tj. uschovat všechny věci, které by jako důkaz mohly sloužit, např. lékařské zprávy, poškozené věci apod. V případě vad přípravného řízení (fáze prověřování a vyšetřování podezřelých skutečností před podáním obžaloby) je možné obracet se na dozorujícího státního zástupce s podněty, v nichž je třeba sdělit, v čem přesně policejní orgán pochybil.
13.3 SPOLUPRÁCE ŠKOLY A POLICIE 13.3 Policejní orgán může k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, mimo jiné požadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob (§ 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu). Při podání vysvětlení má každý právo na právní pomoc advokáta. Osoba podávající vysvětlení je povinna vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat, jediný, kdo nemá tuto povinnost, je podezřelý. Osoba podávající vysvětlení může odmítnout vypovídat ze stejných důvodů jako svědek, o všech právech musí být poučena (§ 158 odst. 7 trestního řádu). Je-li vysvětlení požadováno od nezletilého, je třeba předem vyrozumět jeho zákonného zástupce s výjimkou případů, kdy provedení vysvětlení nelze odložit a vyrozumění zákonného zástupce nelze zajistit (§ 158 odst. 4 trestního řádu). Policie může nezletilého předvolat i předvést. Dle čl. 8 odst. 6 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 8/2002 se policista vzhledem k okolnostem, závažnosti nebo složitosti případu rozhodne, zda přibere třetí osobu k podání vysvětlení osoby mladší patnácti let. Ředitel školy nemůže policii bránit ve stupu do školy, naopak je povinen s policií spolupracovat. Policista musí při výkonu pravomoci prokázat svou příslušnost k policii. Ve školách lze od nezletilých žáků vyžadovat podání vysvětlení, vyslýchat svědky či podezřelé nebo obviněné poté, kdy je ředitel nebo jeho zástupce seznámen s předmětem policejního úkonu včetně důvodů, jež k němu vedou. To se týká i případného uvolnění
57
žáka ze školy pro potřebu policie. Pokud má být výslech žáka proveden ve škole a nebylo možné zajistit přítomnost zákonného zástupce, je žádoucí, aby škola, resp. její ředitel zajistil přítomnost pedagoga z toho důvodu, že za žáka stále v době vyučování odpovídá.64 Škola musí o výslechu žáka předem vyrozumět zákonného zástupce dítěte, pokud tak již neučinila sama policie. V případech nebezpečí maření vyšetřování a po předchozí dohodě s odpovědným pracovníkem policie vyrozumí škola zákonného zástupce bezprostředně po souhlasu policie (čl. 8 odst. 4 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 8/2002). Podle § 102 odst. 1 trestního řádu je třeba výslech osob mladších patnácti let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat jejich duševní a mravní vývoj, provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere pedagog nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Může-li to přispět k správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče. Osoby, které byly takto přibrány, mohou navrhnout odložení úkonu na pozdější dobu a v průběhu provádění takového úkonu navrhnout jeho přerušení nebo ukončení, pokud by provedení úkonu nebo pokračování v něm mělo nepříznivý vliv na psychický stav vyslýchané osoby. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, orgán činný v trestním řízení takovému návrhu vyhoví. Z citovaného ustanovení vyplývá, že u výslechu osob mladších patnácti let musí být přítomna osoba vykonávající nad nimi dohled. Mladiství mohou být vyslýcháni bez účasti dohlížejících osob. U výslechu obviněných mladistvých však musí být přítomen obhájce.
64 MP 2584/2003 - 24
58
14 ZÁVĚR 14 Závěrem si dovolíme vyjádřit naději, že podaný výklad přispěje k rozšíření právního povědomí učitelů a jejich větší připravenosti k řešení sociálně patologických jevů i jiných problémů s významnými právními aspekty, se kterými se mohou setkat ve své v praxi. Pro zájemce o hlubší náhled do dané problematiky níže uvádíme odkazy na volně dostupné zdroje, kde lze vyhledat relevantní prameny práva a související judikaturu, případně další užitečné odkazy související s tématem: Zákony v platném a účinném znění: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/ Judikatura Ústavního soudu: http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx Judikatura Nejvyššího soudu ČR : http://www.nsoud.cz/judikaturans_new/ns_web.nsf?opendatabase&lng=CZ Judikatura Nejvyššího správního soudu ČR: http://www.nssoud.cz Podzákonné právní předpisy z oblasti školství: http://www.msmt.cz/dokumenty Webové stránky Úřadu pro ochranu osobních údajů: http://www.uoou.cz/uoou.aspx Webové stránky věnované trestnímu právu: http://www.trestni-rizeni.com/ Webové stránky Občanského sdružení proti šikaně pojednávající komplexně o problematice šikany: http://www.sikana.cz/sikana_prav_rozb.html Článek zabývající se trestněprávními aspekty šikany uveřejněný na webových stránkách: http://www.trestni-rizeni.com/dokumenty/sikana-ve-skole-a-trestni-pravo
59
POZNÁMKY:
60
61
15 POUŽITÉ ZDROJE ZÁKONY A JINÉ PRÁVNÍ PŘEDPISY Ústava České republiky (zák. č. 1/1993 Sb.) Listina základních práv a svobod (zák. č. 2/1993 Sb.) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii ČR Zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (NOZ) Zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce Vyhláška MŠMT č. 263/2007 (pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení) Metodický pokyn MŠMT č.j. 25884/2003-24, VěMŠMT, číslo sešitu: 11/2003 (spolupráce školy a policie při vyšetřování)
62
Metodický pokyn MŠMT č.j. 24 246/2008-6 (prevence a řešení šikany mezi žáky škol) Metodický pokyn MŠMT č.j. 20 006/2007-51 (prevence sociálně patologických jevů ve školách) Důvodová zpráva Ministerstva spravedlnosti ČR k novému občanskému zákoníku zák.č. 89/2012 Sb. - konsolidovaná verze k 1.3.2012 ODBORNÁ LITERATURA A KOMENTÁŘE Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s. 2002. Boguszak, J., Čapek, J. Teorie práva. Codex Bohemia, Praha 1997. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 5. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině – komentář. 3. vydání. Praha 2005. Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 2. vydání. Brno 2001. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 1. vydání. Praha: Leges 2010. Knappová, M. Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné. 4., sv. I . přepr. vydání. Praha: ASPI 2005, ISBN 80-7357-131-5, 612 s. Knappová, M. - Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné. 4., sv. II. přepr. vydání. Praha: ASPI 2006, ISBN 80-7357-127-7, 523 s. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007. Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010.
63
Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5 vydání. Praha: C. H. Beck 2005. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5 vydání. Praha: C. H. Beck 2005. PRÁVNÍ INFORMAČNÍ SYSTÉMY: Automatizovaný systém právních informací (ASPI) Beck on-line Codexis
64
2. vydání Vydal: Benepal, a. s. Vydáno v roce 20 13 Sazba, grafické pr áce: Ad
éla Kovářová
PUBLIKACE JE SP OLUFINANCOVÁ NA EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FOND EM A STÁTNÍM RO ZPOČTEM ČR.
Neprodejná publ
ikace
65