Růžička Jednoho dne se na Taverně objevila zpráva: Známý si koupil polorozpadlý zámek. Chce jej postupně přestavět na hotel. Zatím provedl částečnou rekonstrukci, jedno křídlo je již obyvatelné – zavedl sem elektriku, vodu, zřídil sociální zařízení. Nabídl mi, jestli nechceme strávit na tomto místě několik dní, třeba týden, lépe dva, úplně zadarmo. Vařit bychom si mohli v opravené kuchyni, spaní je v pokojích na matracích. Očekává, že bychom mu napsali své zkušenosti, tipy a nápady, co a jak zařídit. Potřebuje také vyzkoušet, zda vše nové funguje tak, jak má. Je tu však ještě něco, z čeho je tak nějak rozpačitý: zámek byl léta neobývaný, lidé se tam báli, povídá se, že tam straší. On sám prý nic podivného na zámku nezažil, ovšem přes noc tam nikdy nezůstával. Tak co, měli byste někdo zájem? Aes Po pískové cestičce mířila skupinka asi patnácti lidí. Byli to taverníci, kteří se rozhodli vyzkoušet život na zámku Rosentraum. Nikdo o něm dříve neslyšel: není divu, roky opuštěnosti se na něm opravdu podepsaly. Stál osamocený v hloubi lesa, nejbližší vesnice se nacházela tři kilometry daleko. A i o té se říkalo, že zde lišky dávají dobrou noc. Samotný zámek měl své kouzlo: pravidelná symetrická stavba se rozevírala do mírného oblouku. Vyvýšené kamenné spodní patro dávalo tušit, že zámek vznikl přestavbou starší budovy – snad tvrze či hrádku s vodním příkopem. Přístupová cesta vedla právě tudy až k rozvětvenému kamennému schodišti. Pod jeho dvěma rameny, přesně uprostřed, se nacházela starodávná kašna, nyní však bez vody. Zámek měl novou střechu a vyměněná okna. Fasáda na opravu teprve čekala. „Musel být krásný v době své slávy,“ prohlásila Meridion a zasněně hleděla na objekt před sebou. „Musel,“ přitakal někdo jiný. „A vsadím se, že okolo se rozkládala zahrada,“ pokračovala Meridion. „Hned jak si vybalím, porozhlédnu se tu.“ „Přes zahradu by nevedla hlavní cesta,“ přemýšlela nahlas Aes. „Hlavní vchod se nalézal jistě na druhé straně. Jenže cesta k němu je nenávratně zarostlá. Les si ji našel.“ „No, třeba ji pan majitel taky najde,“ zasmál se J.D.P. Skupinka se odlepila z místa a začala pomalu vystupovat nahoru po starobylém schodišti. „Docela to tu ujde, i přes ty bojové podmínky,“ pronesl kterýsi taverník. Sedělo se v jedné z místností vybavené kobercem a několika židlemi. Ostatní, na které židle nevyšly, usadili se na polštářcích u velkého krbu, z něhož šlo do místnosti příjemné teplo. Praskající oheň dodával místu opravdu neskutečné kouzlo. Před chvílí taverníci dokončili noční obhlídku sousedních místností. Kromě holých kamenných zdí a dřevěných podlah se v nich nenacházelo nic zajímavého. Jen ve větším pokoji, končícím malou předsíňkou, zaujalo Aes měsíční světlo dopadající na malý křížek vyrytý do kamene ve zdi. Nevěděla, proč, ale toto místo na ni působilo přímo magicky, přitahovalo ji a děsilo zároveň. Stála u křížku, dotýkala se jej prsty a nechala světlo měsíce, aby jí ukazováček obalilo stříbrem. „Toto bych chtěla nafotit,“ pronesla zasněně. „Ani se nesnaž, je tu málo světla,“ vrátil ji do reality J.D.P. „A mně je zima,“ postěžovala Gwil. Jakoby tím vydala pokyn, všichni se pohnuli kupředu, aby už byli v rozehřáté místnosti s krbem. Aes se naposledy otočila po křížku… Taverníci posedávali, nechali se konejšit teplem, popíjeli medovinu a jen tak si povídali. Atmosféra se zdála opravdu kouzelná. Aes však vrtal hlavou nápad s focením. Ne, nedá se odbýt, musí to alespoň zkusit. „Leni, jdu se pokusit vyfotit ten křížek,“ zašeptala MyšLence. Ta jen přikývla. Aes vzala stativ a foťák a vydala se přes předsíňku uskutečnit svůj plán. Na prahu místnosti se zarazila: Ano, toto místo na ni působilo opravdu zvláštně. Znovu zažívala ten pocit, který neměla ráda. Pocit doteku jiného světa. Váhala. Její instinkt ji varoval, ať se raději vrátí k ostatním. Ne, křížek v měsíčním světle vábil a ona neodolala. Při focení na svůj tísnivý pocit zapomněla. Kupodivu křížek kouzelně zahalený měsíčním světlem vyšel skvěle. Začala balit stativ, když se jí něco otřelo o nohu. Lekla se a podívala se pod sebe. Motal se tam malý psík! Překvapilo ji to, ale překvapením neměl být konec. Najednou tu pobíhalo psíků několik, nějací maltézáčci, pak něco jako zakrslý pudlík bílé barvy s mašlí na ofině. Napočítala jich dvanáct. A přidal se zvuk: podivné šumění, jakoby přicházel vítr. Pocítila chlad a známé mrazení. Polekala se: prosím, znovu ne!
Snažila se co nejrychleji zmizet. Jenže prostor se začal pohybovat. Nejprve jakoby po něm pobíhaly vlnky, pak vířil. A z toho víru vycházely hlasy, ženské i mužské, vynořovaly se pařáty a lapaly po ní. Cítila, že nemůže dýchat. Pejsci jí chňapali po nohách, štěkali, ale z tlamiček žádný zvuk nevycházel. Bylo jí špatně, třásla se a nemohla pořád popadnout dech, protože vzduch v této místnosti ztěžkl a páchl hnilobou. Ty pařáty se jí dotýkaly a snažily se ji zastavit. Prodírala se tím vším. Věděla, či spíš tušila, že světlo a společnost ostatních ji zachrání. Konečně doklopýtala na práh předsíňky, foťák stále v ruce. Otočila se a z náhlého popudu rychle naslepo udělala snímek. Pak doslova vpadla mezi ostatní. Sesypala se na koberec a měla chuť brečet. Strachem i úlevou. „Co se ti stalo? Vypadáš hrozně! Na, lokni si!“ Nevnímala, kdo jí co říká, jen se snažila rozdýchat. Konečně se zdálo, že pach zatuchliny z plic zmizel. „Tak co se stalo?!“ houkl kdosi. „Napadli mě.“ Mluvila ztěžka, hrdlo dosud stažené. „Kdo tě napadl?“ staral se Nimitz. „Duchové,“ hlesla. Kdosi se zasmál. „Sehrála jsi to dobře, už jsem si myslela, že se ti vážně něco stalo!“ mávla rukou Činkapi. „Neskočili jsme vám na to, ale oceňujeme vaši snahu!“ „No jo, pan majitel a Aes nás chtěli jen trochu postrašit, že je to tak,“ usmál se Mellor. Aes se uklidnila a vstala. „Bohužel toto s panem majitelem domluvené nebylo. Fotila jsem a najednou se mi pod nohama objevili psíci. Fakt, nekecám. Celý houf psíků, asi tak dvanáct. Pak se ukázaly ty postavy, tedy jen jejich hlavy, spíš lebky. A natahovaly po mně pařáty.“ „Kolik jsi toho vypila?“ zase se někdo zasmál. „Trošku na to, abych byla opilá. Vím, co jsem viděla,“ bránila se Aes a mrzelo ji, že jí nikdo nevěří. „Udělala jsem i snímek, ale nevím, jestli jdou duchové fotit.“ „Duchové jsou jen zbytková energie, ta lidi nenapadá,“ vrtěla hlavou Verlit. Aes honem zobrazila poslední snímek na displeji fotoaparátu. „Jsou tam! Podařilo se mi to!“ vykřikla překvapeně. Opravdu, temný snímek vypadal jako zvlněný a zdálo se, že se na jednom místě tvoří vír ve tvaru bílé rozmazané lebky. „Nesmysl,“ bral jí foťák z ruky J.D.P. „Podíváme se na to na notebooku.“ Za chvíli se všichni shlukli kolem obrazovky, kde se na ně z víru dívala lebka. „Vidíte? Tohle mě napadlo!“ ukazovala na ni Aes. Kolem bylo napjaté ticho. „Hmm, musel ti někdo vběhnout do záběru. Ten někdo měl asi kostým. Ale my všichni byli tady, takže to nejspíš nastražil pan majitel, aby nás poděsil,“ prohlásil J.D.P. „Proč by to dělal?“ zeptala se Aes. „Co já vím? Ze srandy?“ oponoval J.D.P. „Nebo tu někdo žije a chce nás odtud vystrnadit,“ navrhl kdosi. „Což by znamenalo, že může být nebezpečný.“ „Přece bych viděla, kdyby tam někdo přišel,“ bránila se Aes. „No zatím je to nejrozumnější vysvětlení. Prostě buď nás chtěl postrašit pan majitel, nebo někdo jiný, což je ta horší verze. Dokud nebude jasno, měli bychom být obezřetní.“ „A co se tam prostě podívat?“ navrhla Mivka a hned se vydala ke dveřím. Někteří ji následovali. Udělala pár kroků do prostoru před sebou, vykřikla a sinalá se obrátila k ostatním. „Copak, taky jsi viděla toho v masce?“ zjišťoval Mellor. „Ne, toho ne. Ale hned za dveřmi se mi kolem nohy prohnali psi.“ „Tak jsou tam psi?! Kde?“ chtěli vědět ostatní a nahlíželi do potemnělé tiché místnosti. „Asi už nejsou.“ „Kam utíkali?“ zajímala se hned Verlit jako správná milovnice psů. „Nikam. Prostě se mi otřeli o nohu a – zmizeli,“ hlesla Mivka. Po zbytek večera už nepanovala tak dobrá nálada, jako předtím. Předně byla místnost prohlédnuta za světla baterek. Nic zvláštního se nenašlo, nic se nedělo. Dveře do ní z chodby byly zavřené. Ani průzkum chodby neodhalil něčí přítomnost – člověka ani zvířat. Taverníci se rozhodli, že raději zůstanou spát v jedné místnosti a budou držet hlídky po dvou osobách. Ano, mohlo jít o něčí žert, avšak kdo ví, zda se tu nepotuluje nějaký blázen v masce kostry?
Všichni se vyspali kupodivu dobře. Ráno u teplého kakaa vše vypadalo veseleji. Taverníci po snídani prošli zámek od půdy až po snížené přízemí kromě míst, kam se nesmělo kvůli stavebním pracím. Nikde neobjevili ničí přítomnost. Jak podotkla Verlit, kdyby tu někdo choval dvanáct psů, i když malých, bylo by to setsakra poznat. Nikde však ani chloupek, žádná misečka se žrádlem, pelíšky na spaní – prostě nic. Co dál? Odjet nebo zůstat? Rodilí dobrodruzi přesvědčili ostatní, aby to zkusili ještě tuto jednu noc. Takové záhadě se přece musí přijít na kloub! Venku lehce popršelo a vzduch krásně voněl hlínou. Meridion vedla taverníky po trávě v okolí zámku. „Měla jsem pravdu. Tady musela být překrásná zahrada! Podívejte, už je téměř pohřbena, ale růžové keře bojují o život dodnes!“ Opravdu, mezi kmeny stromů, plevelem a nálety se tu a tam ukrýval keř s růžemi, sem tam dokonce některá kvetla. „Až toto majitel obnoví, bude se mít čím chlubit,“ Meridion se zdála opravdu nadšená ze svého objevu – a zklamaná zároveň: „Jak to tu mohli nechat tak zchátrat, zarůst! Vždyť je to škoda!“ Po dobrém obědě se každý začal věnovat něčemu jinému: někdo četl, pár jedinců hrálo hry, kdosi ťukal do počítače. Poklid již krásného slunečného odpoledne zaplašil nepříjemné noční zážitky. Gwilwering se zrovna vracela ze sprchy, když ji zaujal pohyb na konci chodby. V přítmí spatřila stát ženskou postavu v nádherných šatech historického střihu. Rudá látka byla ozdobena perlami a zlatými výšivkami. Žena k ní byla obrácena zády, dlouhé černé vlasy jí splývaly v neposedných prstýncích až hluboko pod pás. Ve vlasech se červenala růže. „Dobrý den! Kdo jste?“ zvolala překvapená Gwil. Postava mlčela, ani se nepohnula. Gwil si pomyslela, že si některá tavernice dala setsakra práci s kostýmem. „Hele, ten kostým se ti fakt povedl! Je nádherný!“ zvolala znovu. Postava se pomalu otočila. Gwil začala ječet a utíkala za ostatními. „Říkám vám, ta ženská měla místo tváře lebku a natahovala po mně ruce, z kterých jí odkapávala krev na podlahu! Bylo to šílené, odporné…“ „Zase nějaká maska?“ chlácholila ji maminka Činkapi. „Ne, nebyla to maska! Vy nevíte, co z ní vyzařovalo, jaká strašná nenávist. Byla opravdová! Žádná maska!“ Třásla se a tekly jí slzy. „Kdyby to byla skutečná krev, museli bychom na podlaze něco najít. Jenže tam není ani kapička,“ prohlásili Nimitz s Mellorem a Vórimou, kteří se právě vrátili z obhlídky chodby. „No tak to někdo rychle setřel,“ pochyboval J.D.P. „Tak rychle? Vždyť jsme tam hned běželi! A navíc, žádná vlhkost. I když pravda, mohl použít papírový kapesník.“ „Nezůstanu tady,“ oznámila plačtivě Gwil. Většina s ní souhlasila, a tak se za chvíli všichni sešli u automobilů, kterými přijeli. Ovšem nikomu se nepodařilo nastartovat. Když se na sebe znepokojeně podívali, napadlo je zavolat pomoc. Jenže mobily ukazovaly nedostupnost signálu. „Jdeme pěšky, ve vesnici staví autobus,“ navrhl kdosi. Sotva však udělali pár kroků po cestě vedoucí směrem z lesa, obloha potemněla a začala strašlivá bouře. Stromy nad nimi se ohýbaly a během pár vteřin je zmáčel ledový prudký liják. „To je najednou tma!“ skupinka se semkla k sobě. „Tohle je nebezpečné, ten vichr může každou chvíli hodit nějaký strom i na nás!“ upozornila Meridion, když z lesa zaznělo kvílení lámaného dřeva. „Kde jsou vlastně Aes, MyšLenka a Lada?!“ rozhlédla se Činkapi. „No, po obědě šly na procházku,“ opáčil kdosi. „Pán Bůh s nimi,“ zavrtěl hlavou Mellor. Nový poryv větru s bolestivě bičujícími kroupami donutil skupinku na rychlý ústup zpět do zámku. Aes spolu se sestřenicí Ladou a kamarádkou MyšLenkou vyrazily s fotoaparátem do blízkého okolí zámku. Chtěly si o samotě pohovořit o tom, co prožily v noci. Měly s nadpřirozenými jevy zkušenosti z dřívějška a nějak nemohly uvěřit tomu, že to, co se tu děje, je jen nepovedený vtip. Zámek na ně působil až zlověstně, a tak se jim přece jen zdálo, že v lese jim bude líp. Šly a probíraly své zkušenosti ze všech stran. Držely se blízko sebe, mluvily tiše a obezřetně se rozhlížely. Vtom se Lada zastavila: „Slyšíte to?“ Ano, slyšely: dívčí hlas zpívající nějakou písničku. Aes ukázala ukazováčkem na rty, aby mlčely. Pak zašeptala: „Jsme na opačné straně od vesnice. Zpívat tu může někdo místní, ale i třeba ten, co se nás snaží vystrašit. Musíme být opatrné.“ Potichoučku šly za hlasem a ukrývaly se za stromy. Konečně ji spatřily.
Dívka v rudých šatech jako pro princezny seděla zády opřená o malou kamennou kapličku. V náručí držela miminko zavinuté do krajkové peřinky. Něžně je houpala a zpívala mu: „Růžičko má voňavá, kvítečku růžový, nech mě pohladit tvé plátky, slíbat z nich rosu tvou.“ Stejná slova pořád dokola, zvláštní teskný nápěv. Vtom někde zapraskala větvička. Dívka poplašeně vyskočila. Divoce otáčela hlavou, rozhlížela se. Na okamžik spatřily její tvář: Byla velmi krásná, i když bledá, ale hyzdilo ji několik modřin. Také dívčin ret byl natržený a kapala z něj krev. Po tváři jí tekly slzy. Uzlíček v rukách honem položila na zem vedle kapličky. Teprve teď dívky jasně viděly otisky krvavých rukou na běli krajkového povijanu. Tajemná rudá dívčina se ještě jednou rozhlédla – a zmizela. Také po ranečku na zemi nebylo ani stopy. Před očima dívek se i kaplička změnila v hromádku kamení a na místě, kde před mžikem leželo dítě, kvetla rudá růže… Utíkaly odtud vyplašené, hluboce zasažené tím, co viděly. Na skok od zámku je chytila strašlivá bouře, tak tak doběhly suché pod střechu. Ještě nestačily ani vkročit do zámku a už u nich byli promoklí ostatní členové taverní výpravy. Když si později vyměňovali dojmy, už jim do smíchu nebylo. Děje se tu něco nekalého, na co lidský rozum nestačí. Někdo či něco se je snaží zadržet na zámku. Jenže proč? Jaký to má celé smysl? O další rozruch se postarala Meridion, která v jednom okamžiku vyhlédla z okna. Vykřikla. Rumiště před zámkem vypadalo jako nádherná zámecká zahrada, dokonce spatřila zahradníka, mladého urostlého muže s knírem, sklánějícího se nad růžovým keřem. Trvalo to chviličku, jako když motýl mávne křídlem – a vše zmizelo. Přesto už o jejích slovech nikdo nepochyboval. Bylo dohodnuto, že se všichni pokusí dostat ze zámku hned, jak skončí bouře. Dále se ustanovily služby hlídek. Nikdo nesměl zůstat sám, dokonce i na záchod se chodilo ve skupinkách. Jako zrovna teď: Aesina „trojka“ se zrovna z oné místnosti vracela, když se Aes zastavila a doslova ztuhla na místě. Zůstala hledět do jednoho místa u zdi. Bylo jasné, že vidí něco, co zbývající dvě dívky ne. Ano, Aes viděla: U zdi stál mladý muž a ležérně se opíral botou o zeď. Zdál se mohutný, měl tmavě hnědé delší zvlněné vlasy. Jeho oblečení vypovídalo o tom, že je šlechtic – tmavě hnědá látka zdobená zlatými nášivkami, klobouk stejné barvy s pérem. U pasu se mu pohupoval kord. Vysoké kožené boty se leskly. Vypadalo to, že se věnuje manikúře, prohlížel si nehet a dívkám nevěnoval sebemenší pozornost. Konečně promluvil: „Stejně všichni umřete.“ Jeho hlas zněl tak nějak dutě, jízlivě a snad i pobaveně. „Proč?“ zeptala se Aes. „Proč to všechno?“ Konečně zvedl hlavu a jejich oči se střetly. Jakoby hleděla do hlubin hrobu a to, co viděla na jeho dně, ji roztřáslo. „Protože chci,“ usmál se. A vůbec nešlo o hřejivý úsměv… „Nikdo mě nevidí, neslyší… upozorňoval jsem na sebe dosud marně.“ Odlepil se od stěny a udělal pár kroků k Aes. Zastavil se na tři kroky před ní. „Připadá mi směšné, jak ty dvě za tebou civí. Nic nevidí! Nikdo z těch, co se nyní do mého zámku vetřeli. Všichni zde zahynete, neboť já si toho přeji!“ Zase se rozesmál. Aes se ho zeptala: „To ty nás chceš zabít? Znovu se tě ptám, proč?“ Mladík se samolibě ušklíbl. „Ne, je tu někdo jiný, kdo ortel můj vykoná. I když možná i já přidám ruku k dílu. Proč? Proč bych ti měl já, pán tohoto panství, něco vysvětlovat?“ „Protože tě jinak nebudu poslouchat, neuvidím tě, neuslyším tě. Budeš pro mě vzduch,“ pronesla Aes nejpevněji, jak v dané situaci dokázala. Vycenil zuby a na okamžik se jeho tvář změnila v tvář umrlce. Vztekal se. „Jsi opovážlivá. Budiž však: ortel na vás vykoná nevlastní má sestra, Margot zvaná. Ptáš se proč: Protože je bláznivá, poslušná ovečka. Protože já jsem pánem všech a všeho, tohoto panství, jeho poddaných i vás, vetřelců nezvaných. A není větší slast než mít v rukách něčí životy, být Pánem Bohem a rozhodovat o životě či smrti. A víš ty co, děvo? Tebe si nechám na konec. Ty jediná mě vidíš a slyšíš, tobě budu vyprávět, jak jsem se bavil, když druhové tví umírali. Sám rozhodnu, kdy, jak a jestli zemřeš!“ Začal se chechtat tak, až se mu péro na klobouce zběsile třepetalo ze strany na stranu. Smál se tak, až se jeho oděv začal měnit ve shnilé cáry, jimiž probleskovalo rozpadlé maso a zažloutlé kosti. Smál se a v tom smíchu ještě slyšela poslední slova: „Jestli toto někomu povíš, zakroutím krky těm dvěma, co ti stojí za zády! A víš co? Jim to řekni, ať se třesou!“ Dořekl a rozplynul se. Aes svěsila ramena a vyčerpaně se sesula k zemi, kde zůstala chvíli nehnutě sedět, opřena o stěnu.
MyšLenka a Lada bledly, když jim povídala, že hovořila s duchem pána tohoto panství. „Chce nám všem ublížit. Musíme najít řešení, jak ho zastavit. Držte se u mě, zatím mě potřebuje. Rád se totiž poslouchá a nikdo jiný jej neslyší. Nesmíme o něm nikomu říci, jinak…“ raději nedořekla, ale to nevyřčené znělo snad ještě zlověstněji. Bylo jim všem do pláče. Jak vyhrát nad duchy, kteří opanovali tento zámek a drží všechny v šachu? „Musíme zjistit, co se tu stalo. Jen znalost historie nám možná dá nějaké vodítko, jak z toho všeho ven,“ navrhla Aes. Souhlasily. „Ale jak to chceš udělat?“ ptala se Lada. „Myslím, že stačí mít otevřené oči. Podívejte se, kolik střípků už jsme během dvou dní spatřily! Ta místnost s křížkem. Pejsci. Dívka, nejspíš to bude ta jeho sestra Margot, s dítětem tady na chodbě a později tam v lese u kapličky. Krvavé stopy na povijanu. Růže… Teď tady ten vychloubačný zmetek. To všechno přece dává nějaký smysl, nemyslíte? Zahrada, růže, zahradník… Jen najít spojitost!“ Od té chvíle chodily pospolu, po ruce vždy připravený fotoaparát. Už jednou zachytil ducha, třeba se bude hodit. Procházely místnost po místnosti, vše důkladně fotily. Fotky pak zkoumaly na notebooku, jestli jim něco neuniklo. Jednou Aes vykřikla: „Podívejte! Tady!“ Opravdu, předtím si ničeho nevšimly, ale teď na fotografii byla jasně vidět postava ženy s napřaženýma rukama. Na fotografii vypadala, jako když člověka snímkují na rentgenu. Ale na místě nehtů bylo vidět jen kulaté bílé skvrny. „Co to může být?“ zkoumala ruce ducha MyšLenka. „Třeba nějaká jejich ozdoba,“ napadlo Ladu. „To je nejpravděpodobnější, ne?“ „Asi ano, takže víme, že tam byla, my ji neviděly, ale neublížila nám,“ konstatovala MyšLenka. „Protože jí to bratříček zakázal,“ pomyslela si Aes. Na chvíli přestalo pršet, dokonce vykouklo slunce. Všichni toho chtěli využít a zkusit ze zámku znovu utéci. Aesina parta však procházela zahradu. Někde tu mohou objevit vodítko. Když zašly do vzdálenější části zahrady, uslyšely znovu zpěv, známý popěvek, tentokrát zpívaný mužským hlasem. „Růžičko má voňavá, kvítečku růžový, nech mě pohladit tvé plátky, slíbat z nich rosu tvou.“ Spatřily zahradníka, jak okopává záhon s růžemi. Za keřem kousek od něj stála ta dívka v rudých šatech a nakukovala na něj. V krásné tváři měla nepřítomný výraz. Sem tam jí cuklo v koutku úst a bezdůvodně se usmála. Zahradník se uculil. Předklonil se, ustřihl rudou růžičku a nepřestávaje opakovat ten jednoduchý nápěv šel rovnou ke skryté dívce. Popadl ji za ruku a vytáhl na cestu. Sklopila zrak a hleděla na špičky střevíčků. Nedbal toho. Pohladil ji po vlasech a zasunul do nich tu ustřiženou růži. Dívka překvapeně zvedla zrak, hleděla na něj velkýma nádhernýma dětskýma očima, ústa pootevřená. Pak se zahihňala, chytla růži ve vlasech a dětsky rozdováděným krokem odtančila někam pryč. Zahradník se za ní zamyšleně díval a hladil si konec kníru. Zafoukal vítr, znovu začala strašlivá bouře. Obraz zmizel. Ze zámku až k nim dolehl výkřik. Rozeběhly se tam. Mivka ležela na podlaze a krvácela. Meridion s Činkapi jí obvazovaly ránu na noze. „Co se jí stalo?“ ptala se udýchaná MyšLenka. „Nevíme, najednou ze stolu spadl nůž a takhle ji pořezal,“ odtušila Činkapi. „To určitě nebyla náhoda,“ posmutněla Aes. „Prosím, buďte opatrní.“ „Měla by s tím jít na chirurgii, ať to zašijí,“ konstatovala Činkapi. Jako výsměch znělo zakvílení větru, jenž se opřel do okna. „Venku umřeme,“ prohlásil J.D.P. „Tam by vážně nikdo nepřežil.“ „Tady taky nikdo nepřežije,“ pomyslela si Aes, ale nahlas raději nic neřekla. „Jak se ti líbil trik s nožem?“ houkl jí někdo do ucha. Seděla zrovna na sedátku u okna a s podloženou bradou hleděla ven. Přemýšlela, takže se lekla. Hned poznala hlas, jejž by raději už nikdy neslyšela. „Ani trochu,“ obrátila se na ducha a snažila se neotřást odporem, když viděla, že na sebe vzal zase podobu rozpadající se mrtvoly. Evidentně ho to zklamalo, takže se změnil zase v pohledného mladíka. Posadil se na stůl a podepřel si bradu. „Nu což, osobo?“ Aes zavrtěla hlavou. „Má se mi líbit, když zbaběle napadáš neozbrojené – bez varování, bez možnosti bránit se?“ Vyskočil. „Zbaběle?! Jsi drzá a asi tě poznamená můj kord!“ „Klidně,“ odtušila Aes. „Ale komu se pak budeš chlubit? Navíc jsi stejně nevychovanec, ani ses mi nepředstavil, pane. Takto se chová šlechtic?“ „Šlechtic se chová se šarmem jen k sobě rovným, holoto.“
„Jak myslíš. Vymyslím si tedy pro tebe jméno sama. Co tak Krysa? To se k tobě hodí!“ Popadl kord a položil ho Aes na krk. „Zapíchnu tě jako husu.“ Vztekle mávl rukou. „Vratislav. To ti musí stačit. Připrav se, že nehod bude přibývati!“ Uchechtl se a zmizel. Aes znovu vyhlédla z okna. To, co uviděla dole na kraji bývalé zahrady, jí převrátilo žaludek. Na jedné z větví se houpal onen zahradník v oprátce, pod ním stála Margot se zkrvaveným děťátkem na napřažených rukou a zírala na něj… Pak se rozeběhla do lesa. Chodbou se rozlehl výkřik. Odtrhla se od okna, kde už nebylo stejně vidět nic jiného, než tu strašlivou bouři. Běžela na chodbu. Vládl tam zmatek. Taverníci křičeli, kdosi ležel na zemi, někdo se opíral o zeď a naříkal. „Co se stalo?!“ „Drželi jsme se pohromadě, přesto to zaútočilo.“ „Vzduchem létaly kameny, nevím, kde se vzaly!“ „Asi tam dole, jak opravují sala terrenu, je jich tam dost. Jenže takovouhle hromadu dostat sem a házet jimi po nás – to už chce mít pořádnou sílu!“ konstatoval kdosi. „Tady Vórima má pořádnou bouli, ale jinak je snad v pořádku. J.D.P. už se taky probral, kámen ho omráčil. Všichni živí, ovšem asi jen zázrakem. Zato modřin bude požehnaně!“ ukazovala Činkapi. „A kde je Mellor?!“ Ticho. Nikdo nevěděl, všichni se zmateně rozhlíželi. Aes se zhluboka nadechla. Honem na zahradu. Mellor bičovaný deštěm zmítal se mezi stromy sem a tam. Nevěděl, jak daleko od zámku už je, možná běží v kruhu. Hnal ho děs. To něco neviditelného sem tam do něj vrazilo, takže upadl. Kolena i ruce měl sedřené, šaty plné bláta. Oči oslepené deštěm. Tu a tam dostal i silnější ránu, to jak se vznesl nějaký kámen či větev. Utíkal, stále kupředu, jen se nezastavit. Věděl, že jinak zemře. Vtom ho cosi povalilo na zem. Uslyšel šeptání: „Tiše, nehýbej se.“ Poznal Aes. Vmáčkla ho pod kořen povaleného stromu a opřela se o něj. Nic neviděl. Zato Aes ano. Margot v roztrhaných šatech a s rozcuchanými vlasy klopýtala a rozhlížela se. Kulhala. Tvář měla rozedranou a krvavou, z rukou jí kapala krev. Její pohled byl divoký jako pohled blázna. „Růžičko, kde jsi, má růžičko voňavá!“ Tekly jí slzy a mísily se s krví, stékaly dál na krk. Déšť se jí však ani nedotkl. Volala, křičela, kvílela pořád to stejné. Chvílemi zpívala plačtivým hlasem úryvek písně, kterou už Aes znala od kapličky. Pomalu přešla kolem ní. Jen na okamžik jakoby ji spatřila, ovšem pokračovala v cestě kamsi do lesa. Teprve po hodné chvíli oba zmáčení taverníci vyšli zpět na to, čemu se snad dalo říkat cesta. „Jak jsi věděla, kam jít?“ divil se roztřesený Mellor. Aes zvedla hlavu: „Myslela jsem si, že tě nakonec, i když oklikami, dožene až sem. Tady pod tu větev.“ Mellor se také podíval vzhůru. Nad jeho hlavou se na větvi houpala prázdná oprátka. Taverníci se zabarikádovali v jedné větší místnosti blízko sociálního zařízení, aby trasa, kterou by museli projít, byla co nejkratší. Do sprch i na toaletu chodili společně, drželi se za ruce a obezřetně se rozhlíželi. Útok mohl přijít kdykoliv a čímkoliv. Chodby temněly a svíralo je hrozivé ticho. Vtom se ozvalo hvízdnutí, ostrý svištivý zvuk. Nikdo nevěděl, odkud přichází. Něco neviditelného vrazilo tu do jednoho, tu do druhého taverníka. Někdo upadl. Mezi napadenými propukla panika. Křik. Lomoz. Svištění. Aes v tom zmatku kdosi popadl a hrubě strčil do místnosti, kde poprvé uviděla duchy. Upadla na podlahu a bolestivě se udeřila. Slyšela, jak zapadly dveře. Když se konečně zvedla, hleděla do vzteklé Vratislavovy tváře. „Pokazilas mi zábavu,“ kopl do ní. Na ducha měl nečekanou ránu. „Chtěl jsem toho mládence trochu pohoupat.“ „Tak jako jsi pohoupal zahradníka?“ třela si Aes místo, kam dopadl kopanec. „To jsi taky viděla?“ usmál se. „Nemusel jsem ho pohoupat, šel to udělat sám.“ „Proč by to dělal,“ nevěřila mu. „Po tom ti nic není,“ odsekl. „Kdyby mě nepředběhl, skončil by časem s rozpáraným břichem a vyhřezlými střevy. Holota. Však by nebyl první. Možná ani poslední, třeba to zkusím na některém z tvých kamarádíčků smrtelníků.“ Pohladil kord a zmizel. Aes vstala a pokusila se otevřít dveře. Nešlo to. Ten hajzl je zamkl z chodby. Zkusila bušit, ale tušila, že jí nikdo neotevře. Všichni se nejspíš běželi schovat do „bezpečného pokoje“, jak si útočiště pojmenovali. Chvíli
ještě do dveří bouchala a kopala, pak si však sedla na zem, opřela se o ně a přemýšlela. Přemýšlení pozvolna přešlo až ve spánek. Vzbudil ji šramot. Otevřela rozespalé oči a zkoušela zaostřit obraz. Spatřila Margot. Seděla na prosté židli u stejně prostého stolu a hladila si vzdouvající se bříško. Její tvář osvětlovalo pouze světlo měsíce, ani svíčku jí nenechali. Hleděla do okna na měsíc a šeptala: „Růžičko má voňavá, kvítečku růžový….“ Aes si ji mohla poprvé pořádně prohlédnout. Margot měla krásnou jemně řezanou tvář, nejeden malíř by podle ní jistě namaloval anděla. Obklopovalo ji zvláštní světlo, takže Aes viděla i ten sebemenší detail. Nádherné velké dětské oči orámované hradbou dlouhých řas. Plné něžné rty semknuté v zvláštním úsměvu. Ladnou křivku krku i hustou hřívu černých vlasů vyčesaných do drdolu. Měla oblečenou jen bílou košili lemovanou krajkou a tmavě červený plášť, do kterého se choulila, zdálo se, že je jí zima. Pod nohama jí ležela klubíčka – psíci. Kolik jen tak může mít roků? Přemýšlela v duchu Aes. Čtrnáct? Patnáct? Vypadala opravdu velmi dětsky. V zámku zarachotil klíč. Aes se hnula ode dveří. Ty se jakoby otevřely, jenže tento pohyb způsobil pouhý přelud. Dveřmi vešel Vratislav, Aes tentokrát jakoby ani neviděl. Psi vyskočili a začali kňučet. Margot se schoulila a hleděla na něj vyplašenýma očima. „Nesu ti něco k snědku, sestřičko,“ bouchl o stůl cínovým talířem, na kterém se vyjímal jediný krajíček chleba. Postavil se za ni a položil jí ruce na ramena. Tvářila se vyděšeně. „No tak, sestřičko. Řekni, kdo ti to udělal. Komu to porodíš parchanta!“ Margot zírala a nemluvila. „Čí je to dítě!“ obořil se na ni důrazněji a bolestivě jí sevřel ramena. Zakvílela bolestí. „Dítě?“ opakovala nechápavě. Vratislav sjel rukama až na její ňadra. „Margot, Margot. Co ti Bůh přidal na kráse, to ti ubral na rozumu. Jak jsi vůbec mohla dovolit někomu, aby se tě dotkl? Patřila jsi jenom mě, už od malička jsi byla mou hračkou. Má krásná, avšak hloupá, sestra. To já měl být tvůj první a jediný, jenže někdo mě drze předběhl. Zaplatí za to, až ho najdu. Ty mi asi nepomůžeš, viď…“ Margot se mu vymanila z rukou a uskočila do rohu místnosti. Tam se schoulila v poloze, jakoby očekávala ránu. „Ne, dnes tě nebudu bít. Udělám něco jiného.“ Rychlým pohybem uchopil jednoho pejska a držel ho ve vzduchu. Psík kňučel, rafal po něm, ovšem nic nezmohl. Vratislav jej probodl kordem a mrtvolku hodil na zem. Margot začala kvílet a rvát si vlasy. Plazila se k mrtvému tělíčku, hladila ho a kňučela jako ten pejsek. Rozuměla smrti? Nebo jen pochopila, že nevlastní bratr ublížil jejímu psímu příteli? Vratislav se obrátil a odešel z pokoje. Zase cvakl zámek. Margot se postavila, držela se za břicho a šla až do místa, kde se na kameni rýsoval drobný křížek. Prstem od psí krve po něm přejížděla a něco šeptala… Tak se rozplynula. Aes, otřesena tím, co viděla, zkusila dveře. Otevřely se. Vyšla na temnou chodbu. Asi ji nikdo nehledal, možná jsou zalezlí v bezpečném pokoji a přemýšlí, kam se poděla. Nebo jsou už všichni mrtví?! Aes se rozeběhla k pokoji. Ne, slyšela šeptání, hlasy. Zůstala stát za dveřmi. Žijí, oddechla si. Jenže jak dlouho? Ona je jediná, kdo může s Vratislavem mluvit. Jediná, kdo vidí celé úseky z Margotina života. „Možná se mi Margot snaží něco sdělit?“ přemýšlela. Nebo někdo jiný? Vratislav se chlubil svým sadismem. Možná ho má někdo konečně zastavit… Jak tam jen tak stála, všimla si další postavy. Povědomý chlad jí přeběhl po zádech. Další žena, ještě neznámá. Starší, snad padesátnice v černých usedlých šatech s přísným výrazem ve tváři. Nevýslovně smutná. Také ji obklopovala aura tlumeného bledého světla. Hleděla na dveře, ze kterých se před chvílí Aes osvobodila. Přecházela zamyšleně sem a tam. Skloněná, záda prohnutá jakoby tíhou starostí. Najednou se zastavila a se starostlivým výrazem hleděla na ony dveře. Tak se rozplynula. Aes povzdechla. Ano, něco se tam děje a ona musí vidět, co. Musí zpátky. Chvíli si dodávala odvahy, než zmáčkla kliku Margotina pokoje. Zdál se nebývale osvětlen. Margot ležela v posteli, na hrudi čerstvě narozené děťátko. Očima plnýma něhy ho hladila a tichoučce zpívala: „Růžičko má voňavá, kvítečku růžový. Má Růžičko, Růžičko voňavá.“ „Holčička. Margot právě porodila svou Růžičku,“ uvědomila si Aes. Opustila ten obraz plný láskyplné něhy. Ne, Margot nevypadala jako krutý vrah. Jistě, rozum se jí v hlavě pletl, možná byla slabomyslná, avšak na dítě se dívala s takovou láskou! „Aes, jsi to ty!“ vykřikla MyšLenka. Spolu s Ladou se vydaly Aes hledat a oddychly si, když ji uviděly živou. Aes přikývla, ovšem měla oči pro někoho jiného: u schodiště vedoucího dolů čekala ta starší dáma. Ohlédla se, jakoby se chtěla přesvědčit, že ji viděla.
„Jsem v pořádku. Ale teď už musím jít,“ odbyla Aes kamarádky. „Kam?! Zbláznila ses?! Všichni jsou strachy bez sebe, že jsi někde zabitá!“ snažily se ji zadržet. „Musím jít. Za ní!“ ukázala ke schodišti. Ony nikoho neviděly. Zastavily se. Aes šla kupředu. „Nemůžeme ji nechat samotnou,“ dohadovaly se, avšak než sebraly odvahu, byla Aes pryč. Aes pomalu postupovala po schodišti dolů. Třásla se a vnímala, jak divoce jí buší srdce. Špatně se jí dýchalo. Měla obyčejný strach, její smysly byly vybičované k zbláznění. Každé zapraskání, šustot v ní vzbuzovaly hrůzné představy. Konečně dosáhla přízemí. Jenže černá postava se nezastavila. Naopak, pokračovala kamsi dolů. Aes tedy šla také. Žena zmizela a Aes se najednou ocitla úplně sama kdesi ve sklepení. Kromě tmy nic neviděla. Vlhkost a lezavý chlad těchto podzemních prostor se k ní neodbytně přimkly, takže už se netřásla jen strachem. Klopýtala a snažila se nevnímat zápach stoleté zatuchliny. Potmě nahmatala zeď. Zdála se vlhká a porostlá mechem. To, co ji šmírlo přes obličej byla jistě pavučina. Znechuceně si otírala tvář, neboť pavučin tu viselo požehnaně. Konečně uslyšela hlasy. Zpod dřevěných vrátek probleskovalo světlo. Zastavila se. Ještě může utéci. Jenže ten červ pochybností, zvědavosti a snad i překypující adrenalin ji pobízely: Kupředu! Neotálej! A tak s posledními zbytky odvahy pootevřela dvířka… V malém sklepení hořely louče a halily prostor do tajemného kouře. První si všimla Vratislava: rázoval po sklepení sem a tam, oblečený do černého černého oděvu zdobeného stříbrem. Pohrával si s kordem a otvíral ústa. Něco říkal, ovšem Aes mu zpočátku nerozuměla. Uprostřed místnosti se nalézal mohutný dubový stůl. U něj klečel se svěšenou hlavou zahradník. Zíral pod sebe na podlahu a zdál se vystrašený k smrti. V koutku se krčila ještě jedna postava: Margot. Tiskla k sobě vrnící holčičku v peřince. Poulila vyděšené oči blázna na svého bratra. Zdálo se, že ničemu, co se tu děje, nerozumí. Přesto se viditelně bála. „Chvíli mi trvalo, než jsem odhalil, který bastard zprznil mou sestru!“ porozuměla konečně Aes Vratislavovým slovům. „Ptal jsem se jí, pěknými slovy se ji snažil přesvědčit, ne, nic neprozradila. Bil jsem ji, zabíjel jednoho psa po druhém. Pak jsem pochopil: Moje malá bláznivá Margot nerozuměla, nač se jí ptám. Netušila, co se s ní dělo a bude dít. Jenom stále dokola zpívala tu svou přitroublou písničku. Růžička sem, růžička tam. I tomu děcku tak začala říkat! Hrozně jsem zuřil a nejraději bych je obě zabil. Jenže to by nebylo ono. Musel jsem najít toho ničemu, co mě předběhl. Co mi vzal mou poslušnou hračku. Mé cvičené zvířátko. Růžička. Pak jsem pochopil. Kdo jí nosil růže do vlasů? Kdo vysázel před okny růžové keře? Kdo se o ně staral? Zahradník.“ Vratislav nad mužem mávl kordem, šlehl ho přes záda. Zahradník se rozplakal. Vratislav jej pozoroval s pohrdavým úšklebkem. „Nedivím se ti. Margot je krásná dívka. Překrásná, nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl. A tak hloupoučká. Vzal sis ji násilím? Nebo stačilo poručit? No tak mluv, ty hnojaři!“, bouchl silně pěstí do stolu. Zahradník se sesypal na podlahu a štkal: „Ne, pane! Stačil úsměv, pohlazení, růžička… Byla důvěřivá…“ Vratislav se posadil na stůl a hleděl na tu hromádku strachu. „Důvěřivá… To ona, Margot, je. Zůstal jí rozum malého děcka, i když tělo vyrostlo. Pohlazení, úsměv? Pravda, ani jednoho ani druhého se jí nikdy nedostávalo. Byla pro tebe snadnou kořistí. Možná sis myslel, že na to nikdo nepřijde. Vždyť holka ani nevěděla, co jsi s ní dělal! Jenže co čert nechtěl, narodil se parchant. A Margot tě prozradila, protože si zapamatovala, cos jí nejspíš šeptával do ouška. Růžičko voňavá, kvítečku růžový… Fuj!“ Kopl do ležícího kvílejícího muže okovanou botou. „Jsi zmetek a jako zmetek umřeš. Kousek po kousku tě rozkrájím. Nikdo tě nebude hledat.“ Zahradník se začal plazit k jeho nohám a objal je. Pevně je svíral a naříkavě škemral. „Pane, prosím, ušetři můj život! Prosím tě, udělám cokoliv, abych si ho zasloužil. Prosím, nezabíjej mě!“ Margot se stále krčila v koutě. Dítě se rozplakalo. Začala je tišit. Vratislav na ni hleděl s nenávistí. „Cokoliv? Dobře, vyzkouším si tě. Vstaň.“ Zahradník se postavil na roztřesené nohy. Vratislav došel až k Margot a smýkl s ní ke stolu. „Nenávidím to děcko. Nenávidím vás oba. Podrž ji.“ „Co chceš dělat, pane?!“ naříkal zahradník, když viděl, že jeho pán bere do rukou hřeby a kladivo. „Uvidíš. Pevně ji drž. Pamatuj si, buď dítě, nebo ty.“ Zahradník se sesul k zemi: „Pane, přece nechceš, abych byl nápomocný vraždě neviňátka?! Pane, ušetři ho! Pane!“ spínal ruce. Vratislav pohlédl na kord. „Buď dítě, nebo ty, znovu to opakovat nebudu.“ Zahradník se nejistě zvedl a se sevřenými rty se postavil za Margot. Vzal jí dítě z rukou a položil na stůl. Margot sebou cukala a vystrašeně se dívala po dítěti, avšak stále nic nechápala. Vratislav ji vzal za ruce a položil je na stůl dlaněmi nahoru. Kňučela strachy. Ale když jí Vratislav vložil na dlaně dítě, uklidnila se
a dokonce se usmála. „Drž ji,“ sykl Vratislav a zahradník Margot pevně přitiskl. Vratislav vzal hřeb a přiložil k dítěti… Aes se dala na útěk. Chtělo se jí zvracet, vrážela do zdi, ale utíkala pryč z toho místa. Něco tak strašného už nikdy z mysli nevypudí. Klopýtala, upadla, udeřila se, jenže nic z toho jakoby necítila. Plazila se po schodech nahoru, neschopná stát na roztřesených nohách. Konečně byla v přízemí, daleko od proklatých dveří. Tam se sesula. „Aes, co se ti stalo?!“ uslyšela známé hlasy a pocítila na ramenou chlácholivý dotyk. „Pamatujete si, jak jsme přemýšlely, co znamenají ty skvrny na Margotiných nehtech? Ozdoby? Pěkné ozdoby! Víte, jaké ozdoby jí bratříček věnoval?! Byly to hřeby! Přibil jí dítě, její Růžičku, k rukám hřeby!“ křičela. „Cože?! Ne, to není možné! Něco tak strašného by přece nikdo neudělal!“ nemohly uvěřit. „Co se tu děje? Copak jim to tu vykládáš?“ uslyšela Vratislavův hlas. On sám se zjevil několik kroků od nich a pátravě si je pohlížel. „Pravdu, ty vrahu!“ plivla po něm Aes. „Co ty můžeš vědět! Nic. Ještě jsi tehdy nebyla na světě,“ křikl. „Co vím? Že jsi týral svou nevlastní sestru, využívaje její slabomyslnosti. Toužil si po ní, chtěl jsi ji pro sebe, že je to tak?! Jenže jsi možná nenašel odvahu. Co kdyby se někomu svěřila… Znásilnění setry by ti nemuselo projít tak snadno, jako ti procházelo její bití. Jenže tu byl ten ubožák, zbabělec zahradník. Zneužil tvou sestru a ona s ním počala dítě. Dcerku. Tys je zabil.“ Vratislav s tvrdým pohledem šel pomalu blíž. „Mýlíš se. Zabil jsem jen to děcko. Margot se zabila sama, stejně jako ten idiot zahradník. Měl štěstí: nechal bych ho pár dní žít, aby ho sžíraly výčitky z vraždy vlastního dítěte. Pak bych ho umučil. Jenže nevydržel, slaboch, a pověsil se dřív, než Margot utekla.“ Aes se postavila a dívala se do tváře, v níž se zračila krutost, podtrhnutá bělostí lebky, jež sem tam prosvítala. „Margot vám utekla? Slabá dívka zmučená bolestí?“ Vratislav se zamračil: „Ano, zamkli jsme ji tam. Blázni někdy vyvinou nadlidskou sílu, aby se dostali z vězení. Vylomila mříže v okně a prchla.“ „Dítě v náručí,“ přerušila ho Aes. „Doběhla až pod větev, na níž se už houpal zahradník. Chvíli se na něj dívala a kdo ví, co se jí honilo hlavou. Pak utíkala dál do lesa.“ Vratislav mlčel a mračil se stále víc. Aes na to nedala a pokračovala nahlas, aby ji slyšely i obě kamarádky. „Margot musela velmi trpět, měla probodené ruce a její dítě se nehýbalo. Možná nerozuměla tomu, co je smrt, avšak pamatovala si, že pejsek, cos mu ublížil, už nereagoval na její doteky. Kam by tak šla na smrt vyděšená dívka, jež tu nepoznala moc dobrého? Do vesnice. Možná běžela k cizím lidem a doufala, že jí někdo pomůže. Jenže co udělali vesničané, když spatřili tu bláznivou s mrtvým dítětem na rukou? Hřeby si zřejmě vytrhla už ve sklepě, takže teď držela jen zakrvácenou mrtvolku. Co jí mohli udělat, lynčovali ji?“ „Tak nějak,“ přikývl. „Jenže ona jim určitě utekla,“ přemýšlela Aes nahlas. „Viděla jsem ji, jak položila dítě do bezpečí. To už byla zbitá a zraněná. Pak ji museli znovu chytit…“ Vratislav popadl Aes za krk. Přestože byl duch, měl pořádnou sílu. Aes se začala dusit. „Ty jsi viděla, kam to dítě odhodila?! Řekni mi to, okamžitě mi to řekni!“ „Ne, tobě ne!“ sípala Aes. MyšLenka i Lada se jí vrhly na pomoc, ale odletěly vzduchem, jakoby byly jen pápěří. Jenže Vratislavovi docházela síla, stisk povoloval. Aes se mu vytrhla a třela si krk. Viděla, jak Vratislav zlehka zprůsvitněl. „Aha, zdá se, že pán tohoto panství nemá sílu, kterou by si přál mít! Zdá se, že se těmi útoky vyčerpal a teď už dokáže jen zranit, ne však zabít!“ pochopila. „Já možná ne, ale ona ano,“ sykl nenávistně a pokynul hlavou do strany. Tam se objevila postava nešťastné dívky, mladé matky v té podobě, v jaké už ji Aes viděla: zraněná, stlučená a s krvavýma rukama napřaženýma před sebe. „Růžičko voňavá! Růžičko moje! Kde jsi?!“ volala. Vratislav se postavil před ni. „Margot, sestřičko! Ony mají tvou Růžičku! Ony jí ublížily! Pomsti se, zab´je! Ubliž jim, jako ony ublížily Růžičce!“ Margotin obličej se měnil, stahoval se zlobou. Oči měla plné bolesti a nenávisti. „Ne, Margot! Stůj! To on Růžičce ublížil. Pamatuješ? Vzpomínáš si na pejska, který hodně naříkal, pak už jen mlčel? To stejné udělal i Růžičce! Vzpomeň si!“ snažila se jej Aes překřičet. Margot se nerozhodně zastavila.
„Sestřičko moje milovaná, nevěř jí! Chce tě zmást, víš, že jsi ještě dítě a musíš mě poslouchat? Jsem tvůj starší bratr! Přece bych ti nelhal! Vzala ti Růžičku a schovala ji. Nenajdeš ji. A Růžička někde dlouho plakala, sama, opuštěná. Pak už nemohla plakat. Ublížila jí. Roztrhej ji! Už jsi přece zabíjela, tak dělej!“ Aes postoupila směrem k Margot. „Margot, ty nejsi vrah! To on ti nakukal, abys ubližovala. Protože sám je slaboch a zbabělec. Umí týrat jen ty slabší. Tebe zlomit nedokázal. To on ublížil Růžičce.“ Zarazila se. „To on přece ublížil i tobě! Pamatuješ? Vesničané tě zbili. Bolelo to, viď? Dotáhli tě sem, na zámek. A tvůj bratr tě zabil, abys neprozradila pravdu.“ Margot usilovně přemýšlela. Krabatilo se jí čelo. „Nevěř jí!“ sykl Vratislav. „Margot, já tvé Růžičce neublížila.“ Aes naznačila náruč a začala jí pohupovat tak, jak to kdysi viděla u Margot. Neuměle prozpěvovala nápěv, ukolébavku pro malou Růžičku. „Růžičko má voňavá, kvítečku růžový, nech mě pohladit tvé plátky, slíbat z nich rosu tvou.“ Poslední slova už zněla dvojhlasně, to Margot poznala svou písničku. Tvář se jí rozjasňovala stále víc. „Růžička moje.“ Hned nato se zakabonila: „Kde je má Růžička? Kde spí?“ Aes se smutně usmála: „Tam, kde jsi ji položila, aby tam spala v bezpečí. Les ji přikryl a ochránil, aby ji nikdo nenašel. Spí tam pořád. Jestli chceš, dovedu tě tam.“ Margot se usmála. Ale vtom vpadl mezi ně Vratislav. „Prrr, děvčata. Nikam nepůjdete! Margot nesmí najít své dítě. Zabráním vám v tom.“ „Jak? Nemáš už sílu,“ zasmála se Aes. „A já ti rozhodně nedám čas, abys ji zase získal.“ „Ještě pořád je tu ten sluha,“ mávl rukou Vratislav. Za Margot se objevil zahradník. Mlčky hleděl na scénu před sebou. „Ten už ti nepomůže, Vratislave. Možná se tě za života bál, jenže pak ho tížilo svědomí. A tíží ho celou tu dobu, co tu je, jeho duše touží po klidu. Nedokázal ochránit svou milou ani dítě. Zbaběle utekl z tohoto světa. Je načase, aby napravil, co pokazil. Nemám pravdu? Zastaví tě na tak dlouho, abychom mohly s Margot najít Růžičku.“ Aes se podívala na zahradníka. Ten vykročil pomalu směrem k Vratislavovi. Stále mlčky, o to však zlověstněji. „A tady matinka má taky co napravovat,“ kývla Aes k další temné postavě, co se dosud ukrývala ve tmě. „Nezasáhla, když jsi malé sestřičce ubližoval. Nezastala se jí, když jsi ji věznil celé dlouhé měsíce v jejím pokoji.“ „A nehledala jsem ji, když i s dítětem zmizela,“ poprvé promluvila žena v černém. „Byl jsi mou chloubou, Vratislave, můj jediný, tak dokonalý, syn, věrný odraz prvního milovaného muže! S pohrdáním jsem hleděla na tu malou, jež jsem vyvdala. Sice hezká, ale tak hloupá! Věčné dítě. Když její otec, můj druhý manžel, umíral, přísahala jsem mu, že se o Margot dobře postarám a budu ji mít ráda, jako ji miloval on sám. Avšak nedokázala jsem dát lásku něčemu tak hloupoučkému. O to víc jsem zářila, když jsi převzal panství ty. Má pýcha rostla den ze dne víc a víc. Byl jsi tak krásný, chytrý a vznešený! A jak jsi vše řídil pevnou rukou, vedl, poroučel! Všichni se tě báli! Později i já... Raději jsem zavírala oči a mlčela. Ke všemu, co jsi dělal. Je načase splatit své nevlastní dceři, co jí dlužím!“ Obě postavy teď šly proti Vratislavovi. Ten začal couvat, mával rukama. Jeho tvář se měnila děsem, už mizela její krása, kůže se ztrácela a zůstávala jen kost a zápach rozkladu. Bolestně vykřikl a všichni tři se rozplynuli. „Pospíchejte, on je neskutečně silný!“ slyšela ještě Aes naléhavý hlas, znějící odněkud ze tmy nebytí. Jen Margot tam stála, udivená z toho, co viděla. Aes se obrátila na vyděšené kamarádky schované pod schodištěm. „Už můžete vylézt. Tady Margot vám neublíží. Já teď s ní půjdu za Růžičkou. Slíbila jsem jí ukázat cestu. Myslím, že vy jít nechcete,“ zavrtěly hlavou. „Fajn. Jděte říci ostatním, co se stalo. Všechno jste slyšely a možná i viděly, je to tak.“ Přikývly. „My jdeme, Margot. Musíme pospíchat, Růžička čeká.“ Cesta temný lesem nebyla zrovna příjemná. Aes klopýtala a proklínala se, že si nevzala baterku či jiné světlo. Navíc ji zmáčel ledový déšť, bouře dosud neustávala. Kvílení stromů znělo přímo děsivě, ale po tom, co dnes zažila, to skoro nevnímala, stejně jako kolem padající větve a vyvrácené stromy. Konečně nalezla, co hledala: Zbytky kapličky a u nich růžový keř. Kupodivu na keři i teď v noci kvetlo jednou poupě a zdálo se, že také jemně světélkuje. Aes květ utrhla a podala jej Margot: „Zde máš svou Růžičku, maminko. Čekala tu na tebe po celý čas. Už můžete být zase spolu.“ A opravdu: květ se v Margotiných rukách proměnil ve vrnící miminko. Margot se na něj podívala opět těma vlahýma očima, jako tehdy, když se Růžička narodila. Přitiskla ji k sobě, hladila, zulíbala ji. Usmála se na Aes a zdálo se, že její pohled zmoudřel. „Děkuji,“ zašeptala a i s děťátkem se rozplynula. Aes věřila, že teď už pozná skutečné štěstí… A kdesi v dáli zakvílel mužský hlas a Aes se dokonce zdálo, jakoby na vteřinu či dvě zahučel obrovský oheň. V tom okamžiku bouře ustala.
I tak cesta zpět k zámku tmou byla těžká a Aes se cítila opravdu vyčerpaně, když konečně za rozbřesku stanula u úpatí schodiště. Ranní paprsky ozářily zámek a ten se hned zdál tak nějak mírumilovnější, pohostinnější. Aes se znechuceně podívala na schodiště a unaveně se opřela o vyschlou kašnu. Vtom zazurčela voda a kašna se začala plnit. Aes se usmála: konečně je vše tak, jak má být a zámek se zbavil tíhy minulosti.