„V zeleném suknu i v dobách míru“ /pamětníci vyprávějí/
Obrazová příloha Petry Nováčkové, Matiční gymnázium
Milan Závada Wichterlovo gymnázium, Ostrava-Poruba Ty tyčinky nebyly bonbóny… Rodina mého dědečka žila v roce 1945 v Hrabové u Ostravy. Osvobození samotné prožila bez vážnějších následků, ale dramatičtější příhody měly přijít později. Bratru mého dědečka Arnoštovi bylo v té době sedm let. Okamžitě po ukončení bojů vyrazil s ostatními kamarády i přes důrazný zákaz svých rodičů prozkoumávat nepřeberné klukovské poklady, které bojující armády za sebou zanechaly. Nacházeli postupně různé věci, ale jejich pozornost upoutal rozlomený dělostřelecký náboj. Granátu samotnému se instinktivně vyhnuli, ale z nábojnice se vysypaly neškodně vyhlížející tyčinky. Byly dlouhé, černé a připomínaly oblíbené pendrekové bonbóny. Prastrýc si jich vzal hrst do kapsy k pozdějšímu prozkoumání. Ty tyčinky nicméně nebyly bonbóny, ale výmetná slož náboje. Po čase se vzájemným třením v kapse zahřály a vznítily. Následný ohňostroj mu nejenom zničil kalhoty, ale především způsobil těžké popáleniny na pravé noze. Život mu zachránila jen nevšední péče tehdejšího Hrabovského doktora Adámka. Podobnou příhodu zažil i můj dědeček Milan, tehdy patnáctiletý. Byl si vědom bratrova úrazu a choval se už obezřetněji. Když ale s kluky objevili rouru z odpálené pancéřové pěsti, neodolal. Zvednul ji a začal ostatním vysvětlovat, jak se s ní zachází, přesně jak to kdysi viděl ve filmovém týdeníku. Předvedl jim, jak se roura správně drží, jak se zvadnou mířidla a nakonec také, jak se mačká spušťadlo. V rtu chvíli se ozvala rána a z „odpálené“ roury vyrazil proud plamenů a kouře. Plameny naštěstí všechny kluky minuly, ale s plnou rychlostí udeřily do hromady škváry a rozmetaly ji kolem. Kousky škváry, odletující velkou rychlostí, zasáhly dědečka a obě nohy od kolenou dolů se mu proměnily v jedinou rozsáhlou krvácející ránu. Ukázalo se, že pancéřová pěst nebyla odpálena, ale měla jen odmontovanou kumulativní hlavici a výmetná slož v ní zůstala. Dědečkovo léčení pak trvalo dlouho a v podmínkách nedostatku léků bylo dlouhé a bolestivé. Po několika měsících mu naštěstí zůstala jen nepříjemná vzpomínka a rozsáhlé jizvy na nohou.
Nela Kovalová Gymnázium EDUCAnet, Ostrava-Hrabůvka Vzpomínky na protektorátní Brušperk Vyzpovídala jsem brušperského rodáka, pana Ladislava Janáčka. „Narodil jsem se v roce 1930, a když začala válka, bylo mi právě devět let. Mnichovská dohoda podepsaná v září 1938 se na chodu našeho města nijak neprojevila. Horší to ovšem bylo 15. 3. 1939. Protektorát Čechy a Morava vstoupil i do našeho města. Brušperk měl tehdy kino, jmenovalo se Zdar a promítalo se v něm dvakrát týdně. No, a když i do Brušperku dorazily jednotky Wehrmachtu, promítat se mohly pouze české, německé a italské filmy. A projekci každého filmu předcházel dvacetiminutový nacistický propagandistický týdeník. A tak to mělo trvat až do konce války. Ale i v Brušperku se našli jedinci, kteří nové poměry uvítali a profitovali z nich. Ale na druhé straně byli i zatčení. Především učitelé, kteří se domů vrátili až po konci války. Ta se ostatně dotkla i naší rodiny. Zatčen byl přímo můj otec, řidič autobusu, za převážení zbraní. Z Buchenwaldu se také vrátil až po skončení 2. války. I pár udavačů se tady našlo. Třeba pan Felix H., který poslouchal nad okny domů, aby měl přehled, co lidé
poslouchají v rádiu. Příjem některých stanic byl přísně zakázaný. No a zjištěné poznatky ten „dobrák“ předával německým policistům. Tento udavač ostatně stále žije. Pokud si vybavuju nějaké konkrétní datum, pak je to 29. srpna 1944, kdy na vedlejší vesnici Starou Ves nad Ondřejnicí přelétal poškozený čtyřmotorový Liberator, který ze své pumovnice shodil na okraj vesnice a přilehlý les náklad svých bomb. Tlaková vlna explozí byla tak silná, že se dokonce u nás, v Brušperku, ohýbaly stromy až k zemi. Jako malí kluci jsme okamžitě běželi na místo dopadu pum. První bomba zasáhla naplno dům se statkem a celé hospodářství srovnala se zemí. Majitel byl naštěstí v době bombardování na poli, takže unikl jisté smrti. Jeho osud byl ale tragický. Když zjistil, že během několika minut přišel o veškerý svůj majetek, nevydržel to psychicky a zbláznil se. Ještě mnoho měsíců po válce chodíval po Brušperku s klíčem v ruce a snažil se otevřít různé domy. Měl za to, že se jedná o jeho statek. Pokud se jedná o osvobození Rudou armádou, tak ta nezanechala v Brušperku žádné škody. Rudoarmějce jsme v našem městě bouřlivě přivítali.“
Vanda Lukavcová Matiční gymnázium Ostrava Neuvěřitelný příběh Jednoho dne měl můj děda fotografickou výstavu v Praze. Na vernisáži za ním přišel jeden pán a představil se: „Dobrý den, jmenuji se Ludvík Baran a jsem profesor na FAMU. Vy jste pan Klímek z Frýdlantu?“ „Ano,“ odpoví děda. „A byl váš otec ve Frýdlantu učitelem?“ „Ano,“ odpoví zase děda. Tak to byl váš otec, kdo mi zachránil život.“ A pak pán začne vyprávět neuvěřitelný příběh. „pocházím z Frýdlantu, kam jsme začal chodit do měšťanky, na které učil váš otec. Ten mě měl rád, asi i proto, že jsem byl nadaný žák. Když jsem dokončil školu, mí rodiče chtěli, abych začal pracovat v místním podniku Ferum. Já ale neměl na práci ani pomyšlení, chtěl jsem studovat. Když to váš otec zjistil, byl se u mých rodičů přimluvit. Ti nakonec podlehli a dali mě na studia do Prahy. Pak ale přišla válka a mí rodiče podporovali partyzány. Bydleli ve Pstruží, což byla okrajová část Frýdlantu, kousek od lesa. Po čase na to Němci přišli a vyvraždili celou rodinu. Já byl v té době na studiích v Praze a oni na mě zapomněli.
To, že jsem přežil 2. světovou válku, je zásluha vašeho otce a jsem mu za to vděčný.“
Richard Pražák ZŠ Matiční 1082/5, Ostrava V totálním nasazení Rozhodl jsem se popsat několik zážitků svého pradědečka z 2. světové války. Narodil se v roce 1913 a zemřel rok před mým narozením. Maminka však v 70. letech jeho vzpomínky nahrála na audiokazetu. Vkládám tedy poněkud obstarožní kazetu do přístroje a poslouchám pradědečkův příběh. „V roce 1945 byli z protektorátu odváděni práce schopní muži do Říše. Zrovna se mi narodila druhá dcera, a tak jsem se modlil, aby na mě nepřišla řada. Neštěstí však nechodí po horách, ale po lidech a já byl odvelen přímo do Berlína. V tom městě v roce 1945 nezůstal kámen na kameni, tak nějak si představuju peklo. Budovy v troskách, oheň, ohořelé zbytky zdiva, plačící zubožení lidé, kteří ztratili svůj domov nebo blízké. Byli jsme ubytování ve starých kasárnách, napůl zbořených. Spali jsme přímo na zemi. Nikdy nezapomenu na ten zvuk sirén, někdy mě budil ze sna. Když jsme zaslechli sirény ohlašující nálet, připravovali jsme se do práce. Naším úkolem bylo odklízet ruiny a zbytky zdiva, hledat přeživší raněné a uklízet město, aby fungovalo. Pamatuji se, že jeden z kamarádů přišel o rozum, druhý ohluchnul, další zemřeli při náletech. Naštěstí válka brzy skončila a my byli posláni domů. Někde jsem sebral funkční bicykl a po několika dnech, kdy jsem prosil o jídlo a vodu, jsem se vrátil do Československa a setkal jsem se s rodinou. Pak se nám po třech letech narodila další dcera (moje maminka).“ Napadá mě, že kdyby pradědeček válku nepřežil, nebyla by ani má maminka, natož pak já. Obracím audiokazetu. Pradědeček vzpomíná, že v Berlíně si chtěli udržet veselou mysl, jak to jen šlo. „Každé ráno jsme měli „raport“. To jsme všichni museli nastoupit na dvoře a Němci nás pečlivě spočítali. Kontrolovali, jestli jsme všichni, zda někdo neumřel nebo neutekl. My jsme pak ve chvíli volna na baráku hráli s ostatníma klukama hru na „raport“. Jeden nabral vodu do pusy, všichni ostatní taky našpulili tváře a nastoupili k raportu do řady. Vybraný nešťastník měl tři pokusy nechat si
podat hlášení. Většinou to to končilo gejzírem a a všeobecným veselím.
Karolína Dvořáková ZŠ Komenského 668, Ostrava-Poruba „Naše“ a „vaše“ armáda Náš známý se jednou ptal svého tchána, jak dlouho byl na vojně. Tchán odpověděl, že šest let. Když se ho zeptal, jak je to možné, odpověděl: „No, čtyři roky v naší a dva roky ve vaší. Byl jsem obyvatelem Hlučínska, které v roce 1938 připadlo Německé říši, tudíž jsem byl povolán do Wehrmachtu. Když válka skončila, musel jsem ještě narukovat do československé armády.“
Petra Nováčková Matiční gymnázium, Ostrava Tragický osud „volgslistářů“ na Těšínsku Svého dědečka jsem odmalička považovala za velký vzor. Byl vždy společenský, slušně vychovaný, hodný a milý. Vycházel prakticky s každým. K ženám se uměl chovat jako pravý gentleman a přestože babička občas žárlívala, dobře věděla, že děda miluje jen ji. Často jsem přemýšlela, kde se tohle děda všechno naučil. A navíc je to pořádný člověk, rád mívá uklizeno, což se u chlapů příliš často nestává. Odpověď na otázku, kde se všemu naučil, zní: vojna. Dědeček se narodil v roce 1933 v Mostech u Jablunkova, kde s rodinou za okupace také bydleli. Tato část pod Velkoněmeckou říši – Horní Slezsko (Oberschlesien) až po Katovice v Polsku. Jeho tatínek a všichni sousedé byli nuceni podepsat listinu o německé příslušnosti a brzy narukovali so Wehrmachtu. Kdo listinu nepodepsal, byl vyvezen na nucené práce do Německa nebo do koncentračních táborů. V Mostech nebyly české ani polské školy, jen německé. Všechny děti se povinně učily německy. Dědečkův soused, kterému bylo tehdy jen něco málo přes dvacet, narukoval do Wehrmachtu k letectvu jako parašutista. Potkal ho ale nepěkný osud. Celou válku se snažil přežít, a když se na Vánoce vracel domů, zahynul v Polsku. Dědečkův tatínek byl nasazen do Itálie, kde hlídal tunely. Válku naštěstí přečkal a vrátil se v pořádku domů. Celá
dědečkova rodina Valečkova válku přežila. Tak ubíhala léta, až přišel rok 1953, kdy můj děda narukoval na vojnu. Nejdříve narukoval do Jindřichova Hradce, kde ho poslali do poddůstojnické školy v Českých Budějovicích. Tam působil jako spojař a jako motospojka vozil depeše z jednoho praporu ke druhému. Po jednom roce ho čekal návrat do Jindřichova Hradce, kde působil jako velitel spojovací čety u pěšího praporu. Měl svého šoféra, telefonistu a dva radisty. Vojáci přes zimu spali v kasárnách a v létě se vyjíždělo pod stany na Šumavu. Letní výcvikový tábor se nacházel v oblasti dnešní přehrady Lipno. V těch dobách tam ještě přehrada nebyla1 – na jejím místě stál výcvikový tábor. Vojenské pluky byly rozmístěny v Horní Plané, Oticích a Hornově. Vojenská služba byla dvouletá, takže se do civilu děda vrátil v roce 1955. Když jsme s dědou hledali nějaké vojenské fotografie, našli jsme i fotku mého prapraprapradědečka (zkrátka pradědy děda) ještě z dob Rakouského císařství. Vím o něm jen tolik, že se jmenoval Klus a sloužil císaři Františku Josefovi I.
Markéta Videnková ZŠ Matiční 1082/5, Ostrava Z Petrovic u Karviné až do Japonska Minulý týden jsme oslavili 91. narozeniny našeho pradědy (Jaroslav Večerek, narozen 10. 10. 1924), který v době začátku 2. světové války bydlel v Petrovicích u Karviné a tak mu nezbylo nic než narukovat do německé armády. Tam působil jako řidič a procestoval celou Evropu. V Itálii se mu podařilo přeběhnout k partyzánům a odsud se dostat do americké jednotky. Po skončení války v Evropě byl odvezen do Japonska. Do války v Pacifiku ale nezasáhl – než se tam s jednotkou dopravil, země vycházejícího slunce také kapitulovala. Po návratu do civilu mu ještě jednou přišel povolávací rozkaz – tentokrát do československé armády. Jeden rok vojenské služby si pradědeček odsloužil na slovensko-maďarské hranici. Během služby se jeden maďarský hostinský pokusil dědečkovu hlídku odstranit otráveným pivem. Děda naštěstí přežil, ale od té doby pivo nepije.
1
Vodní nádrž Lipno byla budována v letech 1952–1959.
Vilém Štupalský ZŠ Bohumínská 1082/72 S Wehrmachtem ve Francii V době začátku války bydlel už můj praděda naštěstí v Ostravě a díky tomu nemusel narukovat k německé armádě. Ne tak jeho strýc Johan, ten už bydlel za Odrou, na území tehdejšího Německa. Protože do války nechtěl, rozhodl se jet k bratrovi do Ostravy, aby se tam schoval před naverbováním. Jednoho dne se mezi bratry strhla hádka a Johan se vrátil zpět domů. Tam byl ovšem odveden k německé armádě. Po výcviku byl vyslán bojovat do Francie. Přijeli s armádou do hezkého města a Johana napadlo, ještě s jedním kamarádem, že by se chtěli porozhlédnout. Ovšem jako normální civilisté, nikoli jako členové Wehrmachtu. V jednom opuštěném domě si vzali civilní oblečení a převlékli se. Uniformy ponechali na místě a šli na průzkum. Když se tak pokochali městem, vyrazili na původní místo, aby se znovu převlékli. Ukázalo se, že zabloudili. Velice znervózněli: Kdyby se k jednotce vrátil v civilních šatech, okamžitě by byli zastřeleni jako dezertéři. Pročesávali okolní ulice a dům nakonec našli. O jejich výletu bez uniformy se nakonec nikdo nedozvěděl, ale dostali trest za pozdní příchod. Praděda byl hodný člověk, ale o věcech, které ve válce zažil, nechtěl povídat a ani na ně vzpomínat.
Daniel Heinrich ZŠ Bohumínská Informace mohou být nepřesné… Já jsem si vybral jako pamětníka svého pradědu Heinricha. V roce 1938 mu bylo 20 let. Byl to Čech, ale jeho matka byla Němka (pro neshody s otcem po ní přejal jméno). V roce 1938 s po Mnichovu staly Sudety součástí 3. říše, a to mělo pro další osudy mého pradědečka tragické důsledky. Ale nepředbíhejme. Praděda udělal četnické zkoušky, služebně postupoval a nakonec byl převelen do estonského města Tatru. Když se na východní frontě začala karta obracet, mezi vojáky Wehrmachtu vypukla panika. Při jedné rutinní eskortě došlo k vykolejení lokomotivy. Děda a jeho kolegové se ocitli pod palbou rudoarmějců a byli brzy poraženi. Děda byl převezen do lágru v Rusku, kde si pobyl až do roku 1948. Ani návrat do Československa (v roce 1948) mu nepřinesl klid: znovu byl
uvězněn za napomáhání Němcům a definitivně propuštěn až v roce 1959. Protože se o celé věci v rodině mnoho nemluvilo, mohou být informace v textu poněkud nepřesné.
Kateřina Zemanová Gymnázium EDUCAnet, Ostrava-Hrabůvka Vojna v roce 1989 Rukoval jsem na jaře 1989 na 24 měsíců. Odjel jsem mimo domov, přesněji do Hranic na Moravě, nikoho jsem tam neznal, nevěděl jsem, co se bude dít. Přestože jsem byl fyzicky zdatný muž, často jsem jezdíval na hory, vojenská služba mi dala zabrat. Musíte se naučit plnit rozkazy a dodržovat daný řád. V Hranicích jsem absolvoval měsíční „přijímač“, ostatně jako každý. Pak následovala slavnostní přísaha a po ní jsem byl zařazen do poddůstojnické školy. Tam jsem byl připravován na své zařazení k vojenskému útvaru. Dneska už mohu prozradit, že jsem pracoval jako obsluha gyrokompasu a převelen byl do Jinců ve středních Čechách k raketovému vojsku. Zažil jsem tam mnoho příhod, mnohdy jsem si sáhl na samotné dno svých sil. Naštěstí jsem měl dobrou fyzičku, což mě drželo nad vodou. Ale vybavím si situaci, kdy jsem se k smrti vylekal. V těch dobách byly ještě videopřehrávače velkou vzácností a jakýkoliv film byl pro nás naprosto fascinující. A protože kazet s filmy bylo málo, každý snímek jsme viděli hned několikrát. Na ten osudový večer si pamatuju velmi dobře: rozhodli jsme se kouknout na horrorový film. Po těch létech mi už z paměti vypadl název filmu, ale jednu scénu si vybavuju jako dnes: krásné nebe, měsíc v úplňku a sem tam se mihne nějaký mrak. A do toho romantického a zároveň strašidelného prostředí bylo zasazeno několik vražd. Nemyslete si - ten film mě zdaleka psychicky nevykolejil. To se stalo den poté. Měl jsem totiž strážní službu. Stojím na stanovišti, a co nevidím: čisté nebe s měsícem, přes který plynou mraky. V té chvíli mi naskočila husí kůže. Dobře, říkal jsem si, přece to zvládnu. Jsem přece chlap, přece to vydržím. Ale ke svému překvapení jsem uslyšel za plotem něčí kroky. Znervózněl jsem. Krve by se ve mně nedořezal. Zvuky stále sílily… A pak to přišlo: něco nebo někdo začal narážet strašnou silou do plotu. V ruce jsem držel zbraň a mě napadlo, že bych měl vystřelit. Opatrně jsem se k místu blížil. Uf – to byla úleva! Do plotu naráželo divoké prase, která se o drátěná oka škrábalo. Pomyslel jsem si, že je možná škoda té nevystřelené rány, aspoň bychom měli dobrý
oběd. Ale ta podobnost s tím filmem byla neskutečná. A které chvíle prožité na vojně patří k těm nejkrásnějším? Byl to okamžik sametové revoluce a krátce po ní, protože se vojáci z povolání začali chovat tak nějak lidsky. Byla to doba, kdy jsme pocítili úlevu. Poměry se měnily a nadřízení se s námi zača\li bavit jako se sobě rovnými. Už nemuseli mít z ničeho strach.
Martina Reichelová Gymnázium Olgy Havlové, Ostrava-Poruba Jak tatínek vystřídal „dévéťáka“ Bylo mi tehdy 24 let a po absolvování vysoké školy jsem nastoupil na rok na vojnu. Sloužil jsem tehdy ve vojenském útvaru v Strašicích u Plzně. Nejméně oblíbená a nejčastější služba byla služba dozorčího u vchodu, což obnášelo pravidelné hlídkování u vstupní brány do kasáren, kontrolu projíždějících vozidel, procházejících vojáků, registraci a organizaci návštěv a podávání hlášení velícím důstojníkům. Při jedné službě, kdy mého nadřízeného velitele posádky, tzv. dévéťáka“ dělal takový popletený důstojník (podle zvláštního způsobu chůze se vysloužil přezdívku „Tanečnice Kitty“), došlo k několika zvláštním případům. Toho dne se v bráně objevil muž, který svou vizáží připomínal dnešní bezdomovce (malý, fousatý, v otrhaných šatech) a vehementně se dožadoval kontaktu s velitelem svazku s tím, že pro něho má tajné informace. Zavolal jsem svému „dévéťákovi“ a sdělil mu mužův požadavek. Na jeho zpětný dotaz, zda má onen muž opravdu tajné informace, jsem odpověděl, že to samozřejmě nevím. Nějakou dobu se nic nedělo, příkaz vpustit muže do útvaru a doprovodit k veliteli nepřišel. Dotyčného „bezdomovce“ to po chvíli přestalo bavit a odešel. Služba běžela dál v obvyklých mezích – sem tam přerušována výlevy mého velícího důstojníka, že mě nechá vystřídat. To by pro mě nebyla žádná výhra, protože bych byl za špatný výkon služby kázeňsky potrestán. Po poledni se už dříve zmiňovaný muž objevil podruhé a tentokrát se pro změnu dožadoval výjezdu sanitky s odůvodněním, že má doma raněné sovětské letce. Protože nemělo smysl se s ním dále dohadovat, tlumočil jsem jeho požadavek svému nadřízenému. Na jeho dotaz, zda tam letci skutečně jsou, jsem samozřejmě odpověděl, že nemám nejmenší tušení, ale že je to podle mě hloupost. Kde ba se tam sovětští
letci vzali? V širém okolí rozhovor skončil. Kupodivu vojenská sanitka s tím, že přes bránu, kterou jsem za sanitka vracela, samozřejmě
žádný letoun nehavaroval. Tím náš ale za chvíli přijela na bránu jede pro ty letce. Pustil jsem ji chvíli otevíral znovu. To když se bez letců.
Služba plynula dál, opět doplňována výhrůžkami mého velícího důstojníka, že mě nechá vystřídat pro špatné plnění vojenských povinností. Samozřejmě mě za těchto okolností vůbec nebavilo a já jen očekával konec služby. A co čert nechtěl – „bezdomovec“ se zjevil u brány potřetí. Tentokrát s požadavkem okamžitého výjezdu posádkových hasičů, protože mu hoří dům. Vzhledem k tomu, že to mohla být pravda a protože jsem to s ním nechtěl řešit, opět jsem se spojil hláskou se svým „oblíbeným důstojníkem a sdělil mu třetí požadavek onoho dobrého muže. Samozřejmě se mě zeptal, zda opravdu hoří, což jsem samozřejmě nemohl vědět. A přidal informaci, že nikde ve vesnici nevidím stoupat kouř, takže to asi bude jeden z dalších výmyslů. A opět klasika. Chvíli se nedělo nic, pak se k bráně přiřítila naše požární Tatra s majáky a houkačkou. Nebyla sama… Shodou okolností ve stejnou chvíli procházel přes bránu i velitel svazku, který chtěl samozřejmě vědět, co se děje. Celou situaci jsem mu podrobně popsal včetně předchozích dvou návštěv našeho známého. Velitel svazku mě pozorně vyslechl, udělal čelem vzad a svižně se vrátil zpět do kasáren. Opět se asi půl hodiny nic nedělo, a pak se objevil můj velící důstojník. Přicházel bez funkčního označení. Pochopil jsem to. Tak dlouho mi vyhrožoval, že mě nechá vystřídat, až velitel svazku hodinu před koncem služby vystřídal jeho. A když jsem mu jako vyšší hodnosti salutoval, jeho zvednutá paže zakončená zaťatou pěstí rozhodně pozdravem nebyla… A jak to dopadlo s tím bezdomovcem? Nikdo neví. Počtvrté už nepřišel a já jsem ho už nikdy neviděl.
Michaela Lindovská SOŠ umělecká a gymnázium, Ostrava-Zábřeh „A Ruši mysleli, že je chcem zastřelič…“ Jakmile jsem spatřila zadání práce, nasedla jsem na vlak a zamířila na Prajzskou do Kravař, abych vyzpovídala dědu.
„Tož sem tvuj opa, tak ti chcu poviedať něco o tej vojně. Ja jsem byval pohraničnik a když v roce 1968 přišli Ruši, byla to s nimi hromska fuška. Museli jsme sloužit bez spanku, jidla třeba i patnact hodin, než nas někdo vystřidal. Jak jsme byli na rozhledně, tak tam pod nama byli Ruši i s tankami. Jakmile chtěl někdo dolu, tak na něho miřili samopalem. A to jam ma aji taku fajnu historku. Jednou sme šli ještě s jednim kolegou a se psem. Ja jsem měl samopal nabity, protože jsem měl z Rušu strach. Oni tě zastřeli, ani neviš. A naraz nas zastavili. Natahli samopala a: „STOJ!“ Tak sme zastavili a povědali, že sme češti vojaci. Přestali miřit. My jsme na vojně kouřili, tak jsem kolegovi řekl, ať těm Rušum tež nabidne cigaretu. No a on vytahl Rakušanku. To byl taky zapalovač, takova pistolka na benzin. A Ruši to neznali, a mysleli, že je chcem zastřelit, tak už zas miřili a ja jsem zařval: „Něstrelaj, ogoň.“ Hneda sem mu do luftu ukazal, že je to oheň. A musel sme jim to dat. Rus to hladil jako male děcko. Jednou se mi povedlo i chytič takeho barabu z Petřkovic. Zrovna jsme byli pryč a spustil se poplach. Běžel jsem dva kilometry a narušitel ležel na zemi a vytahoval na mě rybičku – nuž. Pak chtěl vyhrožovat, tak jsem mu dal lisk, že mu zčernalo lico. Byl jsem pochvalen, že bych mohl byt boxer. Tež vlastnim odnaky ze služby. Prvňo odznak je Vzorny pohraničnik, potym Velitel hlidky a zlate psy jsme měli na vyložkach, ty už ani nejsou, to je vzacnost.“
Richard Kuczinský Wichterlovo gymnázium, Ostrava-Poruba Nejrychlejší služební postup v armádách VS V kraji ostravském, v oblasti plné vysloužilých horníků, je docela těžké najít pamětníky vojenské služby. Rozhodně těžší, než by se na první pohled mohlo zdát. Já jsem měl to štěstí, že jsem osobu znalou armádních poměrů našel již v přímé rodové linii – stačilo se zeptat otce. „Poslyš,“ řekl jsem taťkovi, „řeším do školy jednu soutěž a její součástí je i vzpomínka pamětníka na povinnou vojenskou službu. Vím, že jsi to měl troch složitější, ale nevzpomeneš si na něco, co bych tam mohl napsat?“ vyložil jsem karty na stůl. „Ajaj,“ zasmál se otec, „tak to si nejsem úplně jistý, jestli ti pomůžu. Nicméně ti alespoň můžu vyprávět, jak to se mnou bylo,“ jal se vyprávět taťka. „Po tom, co jsem v Praze vystudoval vysokou školu ekonomickou, kam jsem musel samozřejmě také docházet na vojenskou katedru, aby mi byl odpuštěn rok vojny, jsem se vrátil do Ostravy a zde jsem začal pracovat na šachtě. V té době to fungovalo tak, že když jsi pracoval v jedné z vybraných důlních profesí a zavázal ses tam pracovat někdy do třiceti let, byla ti celá vojna odpuštěna. A tak to bylo i se mnou a s tím mým jedním rokem. Jenže jednoho dne mi přišlo předvolání, že se mám dostavit na pětitýdenní cvičení do Bzence. Nechápal jsem, proč. Vysvětlení jsem se snažil dostat na vojenské správě, ale tam mi řekli, že se s tím nedá nic dělat. Kdo jednou dostal předvolání, musí se na cvičení dostavit. Nechápu to dodnes, musela to být nějaká chyba, anomálie, měl jsem prostě obrovskou smůlu. Všichni ti inženýři z Báňské se mi smáli, protože oni samozřejmě nikam nemuseli,“ řekl taťka a v myšlenkách se přesunul do Bzence. „A tak jsem tam seděl, viděl kolem sebe lidi stejně staré, ale s mnohem vyššími hodnostmi. Samí poručíci, nadporučíci, i kapitán tam jeden byl, a já? Vždyť já jsem na rozdíl od nich nebyl ani na vojně. Netušil jsem, jak reagovat na rozkazy, nepamatoval jsem si ani, jak se hlásí nástup. Když jsem popravdě řekl, že nevím a že jsem na vojně nikdy nebyl, zbledli a dali mi prázdné výložky s absolventskými kolejničkami. Ty jsem nosil celé tři dny a všichni na mě hleděli s obdivem, protože vojína absolventa v mém věku ještě
nikdy neviděli. Když jsme se po třech volnějších dnech sešli ve třídě, přišel za námi nějaký major a hrdě si nás prohlížel. Tedy až do chvíle, kdy jeho pohled doputoval ke mně. „Co… Co to má být?“ zeptal se. Když jsem mu řekl, jak to se mnou je, nezmohl se na nic než na otázku: „A přísahu, tu máte?“ Odpověděl jsem mu popravdě, že ne. „Přísahu! A povýšit!“ zařval a nechal přivést politruka.“ „Kdo to byl, ten politruk?“ zeptal jsem se. „To byl zástupce velitele, který se věnoval politickým záležitostem,“ odpověděl otec a pokračoval. „A tak jsem se po třech dnech stal desátníkem absolventem. A svobodníka? Toho jsem prostě přeskočil, stejně jako později četaře,“ smál se taťka. „A jak to bylo dál, už jsi pak měl pokoj?“ zeptal jsem se. „Ale kdeže. Čekaly mě ještě tři týdny v Mošnově, a čtyři v Jaroměři-Josefově, to už jsem ale služebně postupoval podle regulí a pravidelně po každém cvičení byl povyšován. Podporučík, poručík, nadporučík. Kdyby ale povyšování probíhalo předchozím bzeneckým tempem, už by ze mě musel být dávno generál. Ale že by to někdo za dvanáct týdnů vojny dotáhl z vojína absolventa na nadporučíka, o tom jsem nikdy neslyšel. Věřím, že to byl nejrychlejší služební postup v armádách někdejší Varšavské smlouvy. A možná nejen tam,“ ukončil s úsměvem výpověď můj otec – nyní nadporučík v záloze.
Jan Hertl Gymnázium, Volgogradská 6a, Ostrava-Zábřeh Chránit muničák, to byla stezka odvahy Můj táta si na druhou světovou samozřejmě nemůže pamatovat, ale stejně jako všichni jeho vrstevníci, i on musel na vojnu. Když jsem ho požádal, aby zavzpomínal, dlouho se nerozmýšlí a hned začíná vyprávět. „Jedním z našich úkolů bylo hlídání muničních skladů. Protože tam byly uskladněny výbušniny, stávaly muničáky na odlehlých místech. Hlídání takovéhoto objektu, to je doslova stezka odvahy. Hlídka se musí především
pohybovat tiše a nenápadně, aby překvapila případného záškodníka. Ne každý se ovšem ve zvucích nočního lesa vyzná. Kdo bezpečně rozezná dupání ježka od imperialistického záškodníka? Kdo bezpečně odliší prasknutí větve pod srnkou a prasknutí větve pod nepřítelem? Kdo už slyšel, jak praskají stromy mrazem? Když hlídku něco překvapí, má k dispozici vysílačku a může zavolat posily. Velitel stráže přijme hlášení a rozhodne, zda vyhlásí bojový poplach. A to není žádná legrace. Dokážeš si představit krásnou zimní noc, do které zazní bojový poplach? Všichni musejí ven z teploučkých postelí do mrazu. A teď si představ, že na korbě náklaďáku dorazíš k muničnímu skladu a nakonec zjistíš, že narušitelem byla srnka? Jistě, šikanovat se nemá, ale strážný, který vyhlásil zbytečně bojový poplach, dostane deku. A tak při strážní službě často rozhodovala skutečnost, zda se hlídka více bojí narušitele, nebo naštvaných kamarádů. Já naštěstí planý poplach nikdy nevyvolal,“ končí táta s úsměvem.
Karolina Kafková, Gymnázium, Fr. Hajdy 34, Ostrava-Hrabůvka Na tabule se psalo zrcadlově Na zkušenosti a zážitky z vojenské služby jsem se zeptala svého dědečka. Na vojně sloužil na vojenském stanovišti protiletecké obrany ve Staré Vsi nad Ondřejnicí2. Na průhlednou tabuli z plexiskla psal záznamy o pohybu v leteckém prostoru. Psát se muselo zrcadlově, protože na druhé straně tabule měli stanoviště důstojníci. Služba trvala 24 hodin, poté následoval jeden den odpočinku a další den osobního volna. Spolu s ním na stanovišti sloužilo dalších sedm záklaďáků a pak už jen vojáci z povolání, takzvaní „rakeťáci“. Jednou týdně chodili vojáci na čaj o páté, kde tancovali s místními děvčaty a děda tady poznal svou budoucí manželku – mou babičku. Poklidné dny vojenské služby narušily pouze dvě příhody, které vojáky vytrhly z každodenní rutiny. První byl horkovzdušný balon, který pilot stíhačky nemohl sestřelit, protože byl objekt příliš vysoko. Tyto balóny byly nad území tehdejší ČSSR posílány ze Západu a jejich nákladem byly protirežimní tiskoviny. Po určité době se zásobník v balónu otevřel a letáky se rozletěly do širokého okolí. Odlehčený balón pak stoupal výš, až nakonec prasknul. 2
Vojenský útvar 5984
Druhá příhoda byla nehoda majora Zaydlera. Při leteckém cvičení letěl velitel letky, za ním a Zaydler jako jeho číslo. Velitel Lysou horu přeletěl, Zaydler už ne. Letoun narazil do hřebenu hory. Dnes na tomto místě stojí pomníček s kanónem z havarovaného letounu.
Pomníček mjr. Zaydlara (+21. 5. 1964) v místě dopadu letounu
Samuel Zhu ZŠ, Horymírova 100, Ostrava-Zábřeh Na anténě se dalo ugrilovat kuře V 80. letech minulého století, byl můj strýc odvelen před komisi OVS, kde byl uznán schopným nástupu základní vojenské služby v délce 24 měsíců. Po obdržení povolávacího rozkazu byl povinen nastoupit k vojenskému útvaru do Prahy. Ještě téhož dne byl odvezen do „přijímače“ do Roudnice nad Labem, kde strávil první měsíc vojenského života zakončený slavnostní přísahou. Po ní byl odvelen k vojenskému útvaru do Berouna. Strážil vzdušný prostor tehdejší ČSSR3 – Československé socialistické republiky a hlavního města Prahy. Jeho vojenská služba spočívala v obsluze radiolokátoru, ke kterému příslušely rakety země-vzduch. Při průletech špionážních letadel měl na starost ovládání raket, které byly připraveny atakovat nepřátelské cíle. Záření vysílačů bylo tak silné, že se na anténě dalo ugrilovat kuře, ale mohlo také na dlouhodobé obsluze zanechávat trvalé zdravotní následky v podobě 3
PVOS – protivzdušná obrana státu
neplodnosti vojáků. Informace z několika radiolokátorů rozmístěných ve vojenském prostoru se dostávaly do centrálního střediska, kde se ručně řídily rampy s připravenými raketami. Ty se ve vojenském slangu nazývaly „klacky“. Můj strýc naštěstí nemusel absolvovat cvičení Polygon, které probíhalo v Sovětském svazu hluboko v poušti a bylo přípravou na ostré střelby. Bylo to značně náročné – někteří naši vojáci se zpět vraceli s omrzlinami uší a prstů. Nakonec byl strýc rád, že je pouhým náhradníkem. Přesun do SSSR se konal po kolejích – v železničních vagónech bez oken. Největší nebezpečí na sovětském území pro naše vojáky číhalo v podobě místní vody, po které měli ukrutné střevní problémy. Po zvládnutém cvičení si při cestě domů říkali: „Už nikdy více střelby v SSSR!“ Kromě těch zážitků vojenských můj strýc vzpomíná i na úsměvné chvilky. Třeba když na jedné nepovolené vycházce do místního hostince ve Stradonicích narazili na herce Romana Skamene, který dokázal celou hospodu bavit svými historkami. Vojákům se ani nechtělo se vracet do kasáren „dírou v plotě“. Jiným vytržením z každodenního vojenského drilu byla soutěž ASUT, tedy Armádní soutěž umělecké tvořivosti. V rámci této soutěže se strýc dostal do Žatce, kde hrál na kytaru. Cestou se spolu s dalšími zastavil v místní restauraci a zorganizovali improvizované vystoupení pro místní štamgasty. Jeden z nich se zvedl, obešel hospodu s kloboukem v ruce a vybrané peníze jim věnoval. Všichni věděli, že dvouletá vojenská služba není žádný med. A tak si strýc mohl za svůj honorář koupit v Armě něco na přilepšenou. Ve volných chvílích psali vojáci dopisy nebo sledovali televizi, ve které nic moc zajímavého nebylo. Ale anténa se dala „přeštelovat“ a nasměrovat na vysílače západoněmecké imperialistické televize. Při jednom takovém přísně zakázaném sledování nepřátelského západu vkročil do místnosti důstojník. Naštěstí se vojákům podařilo bleskurychle přeladit zpět na socialistický kanál a hrozící „průser“ byl zažehnán.
Vladimír Petraš ZŠ a MŠ, Horymírova 100, Ostrava-Zábřeh „Když jste blbí, kupte si sešit!“
Když můj tatínek začal vzpomínat na svá vojenská léta, vybavila se mu především postava jistého kapitána Zubíka. Byla to svérázná figurka – voják z povolání, jehož rodinné problémy donutily vstoupit do armády. A následovaly i problémy finanční, v podobě exekuce, kterou měl uvalenu na část svého platu. Finančním potížím se kapitán Zubík rozhodl postavit čelem. Byl podnikavý a brzy přišel na kuriózní způsob, jak si přivydělat. V prostoru střelnice, kterou používali dělostřelci, rostly překrásné hřiby. Potíž byla v tom, že ty nejkrásnější exempláře se vyskytovaly v prostoru dopadu dělostřeleckých granátů. Kapitán Zubík byl velmi činorodý, vojenským nováčkům zvaným „bažanti“ vyřídil povolení pro vstup do přísně střeženého prostoru střelnice, rozvinul je do rojnice a poslal do terénu. Nádherné houby pak v sobotu a neděli rozprodával na místním nádraží. Měl obrovské štěstí – nikdo ho neudal a tak se mu na to nikdy nepřišlo. Ani bažanti se neprořekli, protože jim kapitán platil malý podíl. Mysl bažantů obohacoval Zubík výrokem: „Když jste blbí a nic si nepamatujete, kupte si sešit a věci si pište… Já jich mám pět!“ Druhým vynálezem kapitána Zubíka byl prodej beden, ve kterých byly uskladněny dělostřelecké granáty. Protože se jednalo o krabice vyrobené ze dřeva nejvyšší jakosti, byla po nich v okolí silná poptávka. Bedna se jednoduše naložila na „vétřiesku“, zavezly se do vesnice a tam se jednoduše rozprodaly.
Vojenský třínápravový automobil V3S měl bezkonkurenční prostupnost terénem.
Vítězslav Uvíra, Wichterlovo gymnázium Přátelství na celý život Když jsem se v rodině začal poptávat na vojenské zážitky svých příbuzných, babička vylovila ze skříně starý památník – vzpomínku na svého otce. Můj praděda sloužil na vojně v letech 1929 – 1930. Nejdříve nastoupil do Fryštátu, později byl převelen do Marklovic jako hraničář. Když jsem památníkem listoval, zaujaly mě některé básně, které mu do sešitku vepsali jeho vojenští kamarádi. Básně jsou důkazem toho, že na vojně vznikají přátelství na celý život. Babička si vybavuje, že s některými vojenskými druhy se můj pradědeček stýkal až do konce života. Upomínka
Upomínka
Až mladá léta uplynou a stářím zbělá vlas, tu pohlédni na tyto řádky a vzpomeň na ten čas
Jen pár řádků na památku Napsala Ti ruka má, Nechť je zničí ruka Tvoje Bude-li Ti nemilá.
Když ještě mladá ruka psala, v ní držel péro přítel Tvůj a černá hlína by mě kryla, tu přece nezhyne duch můj.
Vzpomeň sobě na ty časy, Co jsme spolu prožili, Když jsme spolu v Marklovicích U té druhé roty sloužili.
Až zpráchniví tento list, po řadě let ty budeš číst, mysl Tvá nechť si vzpomene na tvého věrného přítele. Jos. Pacholík
Upomínku vepsal Vojín Jos. Kaška
Ester Mikolášová Gymnázium Ostrava-Zábřeh, Volgogradská 6a S cucflekem na rande Můj „zdroj“ vypráví: „Měli jsme výkonného praporčíka, což byl voják z povolání, bylo mu asi padesát let, a staral se o chod kasáren. My jsme byli dvacetiletí borci. Praporčík nesnášel tvarůžky, a protože pracoval od pondělka do pátku, napadlo mě o víkendu provést mu zlomyslnost. Vzal jsem obal z tvarůžek, ten jsem smotal a vložil do sluchátka telefonu v jeho zamčené kanceláři, do které jsem se musel vloupat. Když náš velitel v pondělí přišel do práce, přivítal ho n jeho pracovišti nepopsatelný odér. Nejdříve se mu udělalo nevolno a pak začalo vyšetřování. Kdo to udělal? Chlapi to na mě práskli, ale já se to nedověděl. V té době jsem randil se svou přítelkyní, a protože jsem byl povýšen, měl jsem nárok na vycházku. Zrovna jsem se chystal na rande, žehlil si košili a čistil boty, když mě obstoupili čtyři borci. Popadli mě a pak do místnosti vstoupil praporčík s kleštěmi v ruce. A jimi mi na krku udělal „cucflek“. Velmi těžce jsem pak přítelkyni vysvětloval, jak jsem k podlitině na krku přišel. Z rande nebylo nic.
Hana Sestřenková Gymnázium, Fr. Hajdy 34, Ostrava-Hrabůvka „Ten třetí si rozpulte“ „Běžný den na vojně si většina dnešních mladých chlapců neumí ani přestavit,“ vypráví mi strýček. „Skládat trička do
komínků, dlouho putovat do „nikam“ v plné polní, přišít si knoflík, jísti to, co mi nechutná, trýznivě čekat na dopis od milé, b pro ně bylo už nepředstavitelné. Na vojně samozřejmě nebyla nouze o veselé historky. Jednoho dne jsem se vzbudil a po předchozím náročném dni jsem se cítil lehce nachlazen. Proto jsem zažádal o návštěvu vojenského lékaře. Vše jsem mu dopodrobna vylíčil. On mě vyposlechl, vytáhl z police krabičku s obyčejným aspirinem, několik mi jich odsypal a řekl: „Tenhle máte na záda, ten druhý je na bolest svalů a tady, ten třetí, ten si rozpulte. Pravou půlku si dejte proti kašli a tu levou na rýmu. A nepopleťte to!“ Blesku rychle jsem pochopil, že si na malicherné bolístky stěžovat nemůžu. A vidíte? Přežil jsem to!“
Vojtěch Střílka ZŠ a MŠ TGM, Ostravská 658/28, Bílovec Hřeben jsem poslal domů Když jsem narukoval na vojnu do Kežmaroku na Slovensku, vlasy mi ostříhali podle vojenského řádu na 5 centimetrů, takže jsem hřeben společně s civilem poslal domů. Celý první měsíc jsme se učili pochodovat, a to i v kanadách o dvě čísla větších. Dovedete si asi představit, jak vypadaly naše nohy – samý puchýř. Koupání dvakrát týdně ve společných sprchách, ranní budíčky a tvrdé půlhodinové rozcvičky za každého počasí. Zkusili jste někdy vytřít vodu z rozlitého kýblu tkaničkou od bot? Také ranní služba v kuchyni někdy znamenala naškrábat v pěti lidech až 150 kg brambor. Chleba, který jste dostali, byl minimálně dva dny starý. Pravidelná strážní služba – vyfasujete samopal s ostrými náboji a vyrazíte na hlídku za každého počasí. A co takhle noční bojový poplach a zrychlený přesun v plné polní na dvanáct kilometrů? Volného času opravdu nebylo moc, ale přesto si nikdo nezapomněl připravit vojenský metr na odpočítávání posledních 150 dnů služby. Každý den jsme obřadně ustříhávali jeden centimetr krejčovského metru. Docela rád vzpomínám na chvíle, kdy jsme cvičili s vojenskou technikou. Ne každému se totiž podaří podívat do tanku nebo svézt se v bévépéčku4. Také noční cvičné střelby na vzdušný cíl, kdy se střílelo světelnými náboji, byly zvláštní podívanou. 4
Bévépéčko, (BVP, Bojové vozidlo pěchoty) bylo v Československu licenčně vyráběné sovětské lehké bojové pásové vozidlo BMP-1.
Patrik Michálek ZŠ a MŠ TGM, Ostravská 658/28, Bílovec Tma v kokpitu
Tento příběh mi vyprávěl pan Miroslav Juchelka, který na naší základce vyučuje tělesnou výchovu. Pan učitel se ve vzpomínkách vrací do roku 1981, kdy mu bylo 31 let: „Tenkrát jsem v armádě vykonával funkci tělovýchovného náčelníka pluku. Jednalo se o dopravní letecký a výsadkářský pluk, který byl umístěn na mošnovském letišti. Jednou jsme měli přepravit fotbalisty pražského vojenského oddílu Dukly Praha ze slovenského letiště Sliač do Prahy (letiště Kbely). V době, kdy nám pasažéři nastupovali do letounu, se už začalo stmívat. Když se letoun dostal do vzduchu, byla už absolutní tma. Stroj byl vybaven radarem, takže piloti i ve tmě přesně viděli panorama Tater. Letoun Antonov-265 je vybaven třetím proudovým motorem, který se po vzletu vypíná. Toho večera se ale samovolně vypnulo něco jiného – palubní deska a osvětleni v celé kabině. Panorama Tater zmizelo ve tmě. V kokpitu zavládlo naprosté ticho. Palubní technik odněkud vylovil zapalovač. Velitel okamžitě nahodil třetí pomocný motor a stoupali jsme na plný výkon vzhůru. Bylo to poprvé, kdy jsem viděl, jak pilotů kape pot z tváří přímo na řídící kniply. Když jsme dosedli v pořádku na plochu kbelského letiště, zjistili jsme si cestující ničeho mimořádného ani nepovšimli. Na mošnovské letiště jsme se vrátili kolem půlnoci. Celá pětičlenná posádka a já jsme dostali za zvládnutí mimořádné situace jeden den volna. Pamatuji si, že jsme ho strávili v Petřvaldě na tenisovém kurtu s parádním občerstvením.“
5
Uveďme věci na pravou míru: AN-26 je turbovrtulové letadlo vybavené dvěma motory. Ve skutečnosti se nejspíš jednalo o sovětský letoun Jak-40 osazený třemi proudovými motory. Armáda ho využívala k přepravě a pro vojenské účely.
Jak-40 Vzdušných sil AČR
Ondřej Vais ZŠ a MŠ TGM, Ostravská 658/28, Bílovec „Naučil jsem se odolávat stresu“ „Vojenská služba v roce 1999 nebyla už tím, čím bývala za „minulého režimu,“ vzpomíná můj kamarád Radek. „Tehdy se chodívalo na vojnu na 24 měsíců a to co nejdál od domova. V nových poměrech se délka vojenské služby zkrátila na dvanáct měsíců. Pamatuji si, že jsem nastupoval 1. července 1999 do Vyškova, kasárna Dědice, které se neřeklo jinak než Kozí horka. Dny v přijímači se táhly pomalu: každý den jsme museli pochodovat po „buzeráku“, aby na slavnostní přísahu bylo vše perfektní. Každý, kdo se naučil vojenskou přísahu nazpaměť a odříkal ji veliteli čety, se dočkal úlevy: v osobním volnu si mohl dělat, co chtěl. Každodenní dril, skládání skříněk – nic z toho se ovšem nedalo srovnat s výcvikem „přežití“. Ten spočíval v tom, že v noci, zpravidla ve tři hodiny ráno, zazněl kasárnami poplach. Každý voják musel mít do 20 minut sbalen obsah celé skříňky do „velké polní“ a ve zbrojáku si vyzvednout zbraň. Po 30 minutách už celá rota zaujala formaci a na povel „Plyn – postřik!“ jsme si museli nasadit protiplynové masky, a pláštěnky a takto vymóděni jsme se přesunovali do bojového prostoru. Bylo to vysilující, ale některé momenty byly zajímavé. Zažil jsem střelby, zakopávání ležícího střelce s přejezdem tankem, byli jsme dokonce „přepadeni“ kadety vojenské stření školy. Jediná věc, která nám bránila prožít pár chvil mimo posádku, byla vojenská přísaha. I tu jsme nakonec absolvovali: krásně oblečeni do maskáčů, s bílými šátky, jsme přísahali vlasti, že ji budeme vždy chránit. Pak jsem byl zařazen k Velitelské rotě Vojenské
akademie. Nejvíce času jsem trávil na hlavním vchodě – tam jsem sloužíval skoro každý druhý den. Těmto službám se ve vojenské hantýrce říkalo „obdenky“. V porovnání s vojenskou službou za minulého režimu, jsem se měl královsky. Každý víkend jsem jezdil domů. Měl jsem to necelých 40 kilometrů, které jsem několikrát šel i pěšky. Ne všechny chvíle, které jsem na vojně zažil, byly příjemné. Ale mohu prohlásit, že vojna můj charakter zásadně zformovala. Osamostatnil jsem se, naučil odolávat stresu a byl jsem samostatnější než předtím. Každému bych tuto zkušenost doporučil.“
"Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa. Slibuji, že budu vojákem statečným a ukázněným, že budu důsledně a iniciativně plnit ustanovení vojenských řádů, rozkazy velitelů a zachovávat vojenské tajemství. Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, svěřené mi pracujícím lidem a připravovat se na boj, abych mohl na rozkaz presidenta a vlády Československé socialistické republiky co nejlépe bránit svou rodnou vlast a její socialistický řád proti každému nepříteli. Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství. Tak přísahám!"
Natálie Vladařová Gymnázium Ostrava-Zábřeh, Volgogradská 6a Nešťastný seskok Rozhodla jsem se vyzpovídat svého tátu, který sloužil u výsadkářů v Prostějově. Byl absolventem vojenské katedry vysoké školy, takže ho čekal „pouhý“ rok vojenské služby. Tatínek dlouho odolával mým otázkám a konstatoval, že o vojně s největší oblibou mluví muži, kteří se za celý život nedostali dále než na dovolenou s ROH. Pro takové je pak vojenská služba nejzajímavější a nejvíce vzrušující věcí, kterou v životě zažili. Můj tatínek, který nastupoval s hodností podporučíka, si přece jen vybavil jeden příběh:
„Jednou jsme měli vyskočit z letadla nad neznámým územím a naším úkolem bylo dopravit se zpátky na základnu. Byla hluboká noc na začátku dubna. Mému kamarádovi, říkejme mu třeba Tomáš, se při seskoku zamotala noha do padákových lan. Nějak se mu podařilo přisát i s otevřenou zlomeninou stehenní kosti. Dopadli jsme na pole, kam jsme zakopali padáky. Rychle jsme se domluvili, že tři z nás se vydají zpět na základnu a že já spolu s kamarádem se postaráme o Tomáše, který potřebuje urychlenou nemocniční péči. Nohu jsme mu provizorně zafixovali opaskem a střídavě jsme ho nesli na zádech. Situace byla vážná, Tomáš střídavě upadal do bezvědomí. Vytáhli jsme mapu a buzolu a zjistili, že nejbližší civilizace je vzdálena asi třináct kilometrů západně. Cesta vedla přes nekonečné pole, na něž plynule navazoval les. Nakonec jsme po vyčerpávající cestě narazili na nějakou komunikaci a stopli náklaďák. Ten nás šťastně dopravil do nejbližší nemocnice. Tomáš se nakonec uzdravil, ale po celé straně jeho pravé nohy mu zůstala škaredá jizva.“ Tatínek závěrem dodal, že odehrát se tento příběh v době 2. světové války, dotyčný parašutista by se s velkou pravděpodobností zastřelil nebo by spolkl tabletu s jedem, jinak by hrozilo nebezpečí, že padne do rukou nepřátelské strany, která by ho krutě mučila.
Jan Vysloužil Gymnázium Ostrava-Zábřeh, Volgogradská 6a Tajemství atomového balíčku Když jsem se otázal svého otce, zda by se se mnou nepodělil o nějakou vtipnou historku z dob jeho vojenské služby, jako první mu přišla na mysl příhoda s atomovým balíčkem. Všichni chlapci, kteří nechtěli absolvovat dva roky vojny, museli absolvovat vojenskou katedru na vysoké škole a můj otec, jakožto vysokoškolský student, rovněž. „Součástí výcviku také bylo, že jsme vyfasovali kanady, mundúr a k tomu také brašnu s protiatomovým vybavením, lidově řečeným „atombordel6“. To obnášelo plynovou masku, speciální pláštěnku a návleky ze stejného materiálu. Balíček by mne při atomovém výbuchu asi nezachránil, ale v případě chemického útoku, mohl dobře 6
Atom bordel si můžete pořídit v některém z army shopů za příznivou cenu 399 Kč. Jeden prodejce nabízí produkt s tímto komentářem: „Jako šperk budou působit designové palcové rukavice, které taktéž jsou nedílnou součástí této trendy kolekce a předem není vyloučeno ani jejich autonomní použití, namátkou třeba na čištění septiku. Návrhář správně odhadl i potřebné velikosti, které spíše naddimenzoval a tak předurčil tento klenot šatníků valné většině populace. Modelově lze tento módní výstřelek s přehledem zařadit do osmdesátých let století minulého.“
posloužit. Takže jsme výbavu nafasovali a nikoho samozřejmě nenapadlo se podrobněji věnovat jeho obsahu. Nakonec došlo k protichemickému cvičení. Vyhnali nás na dvůr a rozkázali, abychom si navlékli masku, pláštěnku a návleky. Poprvé jsem se jal rozbalovat svůj atombordel. Vytáhl jsem svou masku a pláštěnku, obojí vypadalo normálně, ale pak mne do nosu udeřil ostrý zápach. Když jsem ze dna zavazadla vztáhl srolované návleky, odér se již nedal vydržet. Opatrně jsem nahlédl dovnitř a zjistil, že předchozí absolventi této pakárny mi tam zanechali „překvapení“. Obsah návleků byl velice nevábný a skládal se z výkalů a bůhvíčeho ještě. No, málem jsem omdlel, a tak jsem zavolal velitele, muže nepříliš vzdělaného a jednoduchého: ‚Soudruhu majore, ten návlek se nedá použít, je v něm něco nechutného.‛ On na to: ‚Jak jako? Že ne? Ukaž!‛ Vzal mi onen návlek, rozevřel jej a ponořil do něj hlavu. V té chvíli mu málem slezla víčka a vypadalo obočí, protože zápach byl opravdu nesnesitelný. Major Fochr7, zvaný též polystyrén, se málem vyvrátil, rozkašlal se a vypadalo to, že si i trochu ublinknul. Chtěl si však zachovat důstojnost, a tak mi se znechuceným výrazem ve tváři rozkázal, ať si dojdu pro nový ‚atombordel‛.
Aneta Procházková Matiční gymnázium, Ostrava Pod svícnem – největší tma Na jaře roku 1989 byl můj tatínek povolán ke splnění základní vojenské služby do Zvolena. Po půlročním absolvování poddůstojnické školy v místě, kde nebyl problém v rámci vycházek navštívit obchod s potravinami nebo restauraci a tam si zpestřit fádní vojenskou stravu, byl můj otec převelen do hlubokých šumavských hvozdů. O přírodní krásy tam sice nebylo nouze, ale deset kilometrů vzdálený obchod se nestal zrovna denně navštěvovanou destinací. Není tedy divu, že vojáci netrpělivě očekávali každý balík zaslaný z domova. Každá zásilka ovšem musela projít přísnou kontrolou důstojníka, jenž k tomu byl určen. Ten zkoumal, zda v zásilce není něco 7
Jméno majora Fochra umožňuje editorovi tohoto almanachu lokalizovat příběh do Olomouce. Vojenská katedra sídlila na Wurmově ulici, učebny měla v prostorách jezuitského konviktu. Zaznamenejme alespoň jména dalších důstojníků, kteří si s majorem Fochrem v ničem nezadali: : plk. Vrtoch, plk. Pírek, pplk. Kašpar, a konečně pplk. Kopecký. Nezapomenutelný výrok jednoho z nich: „Soudruhu, vám to dělá smích, kolem když jdu vás?“ A další okřídlená hláška: „Jsem podplukovník, to znamená Kašpar!“
zakázaného, hlavně alkohol. Jednoho dne můj tatínek obdržel nečekaně balík od své babičky. Ta nezapomněla do krabice přibalit štangli salámu, bábovku ani spoustu dalších pochutin. Nechyběla ani láhev domácího rybízového vína. Jelikož tatínek netušil, co se v útrobách balíku skrývá, suverénně začal odkrývat tajemství balíku přede všemi. Když narazil na láhev vína, polil jej studený pot. Pomalu smířený s tím, že nastanou nemalé problémy, uchopil flašku do jedné ruky, bábovku do druhé, a vytvořil tak v balíku místo pro důkladnou kontrolu. Důstojník se natolik soustředil na obsah krabice, že mu zcela uniklo, co celou dobu tatínek držel v ruce. Po vyřknutí ortelu „v pořádku“ vrátil tatínek láhev i bábovku do balíku a velikým díky kancelář. Bylo to krásné naplnění rčení - pod svícnem největší tma.
Kateřina Kolaříková ZŠ J. Valčíka 4411, Ostrava-Poruba Tanky byly připraveny k výjezdu
Dočtu zadání poslední otázky a je mi jasné, že pro odpověď nebudu muset chodit daleko. Přesněji o dva pokoje vedle, kde taťkovi zrovna končí fotbal, na který se koukal. A tak zadání přečtu i jemu. Obloží si hlavu polštářem a začíná vyprávět: „Tak, moje milá dcero, já sloužil u tankového pluku v Týně nad Vltavou. Já ovšem neřídil tank, ale gazíka, což bylo auto ruské výroby. Mým úkolem bylo zásobování tanků a taky jsem vozil velitele, kterým se po celých jižních Čechách všeobecně říkalo gumy. Strašně jsem toužil sednout k řízení tanku, a tak jsem ukecal svého kamaráda a nastartoval ho. Vozidlo se dalo do pohybu, leč já vůbec nevěděl, jak ho zabrzdit. Slyšel jsem jen zoufalé volání, které se za mnou ozývalo: „Zastav, vole, zastav!“ Podařilo se mi to, ale až poté, co jsme přerazili plot. Když jsem se z tanku vysoukal, podlomila se mi kolena. Bál jsem se, že dojedeme až do Týna, protože tank by nic nezastavilo. Nakonec jsme srovnali jen ten plot. Sloužil jsem během sametové revoluce, na kterou vojáci z povolání reagovali vskutku svérázně. Auta a tanky byly připraveny k výjezdu z autoparku a my jsme do nich měli nasednout, po cestě vyfasovat štíty a obušky a zasahovat na Václavském náměstí. My jsme s tím ale nesouhlasili a vyhrožovali jsme, že nikam nepojedeme. Technika nakonec skutečně zůstala na místě, buď si
to důstojníci rozmysleli, nebo se možná našeho odporu lehce zalekli. Zajímavé je, že se později o ničem takovém ve sdělovacích prostředcích nemluvilo. Naopak se skutečnost, že v listopadu 1989 měla být proti demonstrantům nasazena armáda, popírala.
Zuzana Ševčíková Gymnázium Educanet, Ostrava-Hrabůvka Bitva u Stalingradu
Píše se rok 1986 a můj otec si právě kroutí vojenskou službu na Mostecku. Rtuť teploměru klesá hluboko pod nulu, tatínek dnes tvrdí, že ke třiceti stupňům.8 Jednotka stojí v plné polní na nástupišti a na brzký návrat do vytopených ubikací to nevypadá. Železniční vojsko se právě chystá provést rekonstrukci bitvy u Stalingradu. Alespoň tak zněl šílený rozkaz důstojníka. Jistě jste slyšeli o tom, že bitva u Stalingradu byla nekrvavější bitva 2. světové války, která trvala neskutečného půl roku a doprovázely ji pověstná ruská zima, hladomor, kanibalismus, ale především – obrovské ztráty na obou stranách. Příslušníci železničního vojska, ke kterému v roce 1986 patřil můj tatínek, se nejdříve domnívali, že proběhnou okolními lesy. „Netušili jsme ale, že to je jen začátek,“ konstatuje lakonicky otec. „Na obličej jsme si museli nasadit plynovou masku a pak jsme měli klouzat dolů z hřebenu kopce. Hlavou napřed a po břiše, rozkaz byl rozkaz. Když jsme se zvedali, znovu v nás ožila myšlenka, že to byl poslední úkol a že se vrátíme zpátky na základnu a budeme v teple. Omyl! Dostali jsme nový rozkaz – nastoupit do trojřadu. Po několika minutách nám došlo, že stojíme před 8
V roce 1986 skutečně panovala arktická zima – minimální teploty se pohybovaly kolem minus 30 stupňů.
zatopeným hnědouhelným dolem. Hladina jezírka byla pokryta festovním ledem. Ledová plotna byla hladká jako hokejové kluziště. Nový povel zněl – zalehnout a plížením plazením se dostat na druhý břeh řeky „Volhy“. Snažili jsme se o to asi třicet minut, ale protější břeh byl stále v nedohlednu. Ledová plocha připomínala jednou obrovské kluziště. Podíval jsem se pod svou levou ruku a zjistil, že jsem se za tu dobu nepohnul ani o milimetr. Jednoduše to nešlo. Za námi stáli důstojníci a kontrolovali, zda někdo nepodvádí. Když uviděli někoho, kdo se podvodem posunul třeba o metr, popadli ho za nohy a posunuli na původní místo. Nevím, jak dlouho jsme v tom mrazu leželi, ale mi to připadalo, že snad jednu, dvě hodiny. Byli jsme úplně na dně. Když jsme se vraceli zpátky na základnu, mysleli jsme, že skončíme všichni na marodce. K překvapení všech se nic takového nestal. Snad v nás tou zimou všechny bakterie vymrzly. Od těch dob jsem viděl několik filmů o Stalingradu a vím, že člověk může přežít i mezní situace. Pokud je dostatečně zocelený. Jsem rád za tuto zkušenost, ale nikdy už bych to nechtěl zažít.
Vojtěch Molin Gymnázium Ostrava-Zábřeh, Volgogradská 6a „Kdo chce jet do Prahy?“ Rozhodl jsem se poptat se svého dědečka. Na svět přišel v protektorátu v roce 1944 a na vojnu narukoval 1. října 1963. Přál si být přiřazen k radistům, to se mu ale nesplnilo. Jeho osudem bylo dělostřelectvo. Po základním výcviku, tzv. „přijímači“ byl můj dědeček převelen do poddůstojnické školy v Klatovech. Cvičil se na funkci velitele děla. Armáda v té době používala ještě zbraně, které se osvědčily v 2. světové válce: sovětská houfnice vz. 1938, ráže 122 mm byla už ale v 60. letech značně zastaralá. Jednoho dne při rozvodu pluku v Klatovech velitel prohlásil, že potřebuje dva vojáky, kteří by jeli do Prahy. Dědeček obhlédl jednotku a všiml si, že jako první se přihlásil jistý Vaněk z Radvanic. S tím se dědeček znal – dva Ostraváci v Klatovech drželi spolu. Dědeček se proto dlouho nerozmýšlel a přihlásil se také. Velitel na jejich iniciativu reagoval ironickým úsměvem: „Tak vám se
zachtělo do Prahy, vojáčci? Vidíte vedle tu vétřiesku9? Tak ji bleskurychle naložte popelem.“ Když oba Ostraváci přišli k autu, v kabině seděl s nohama v okně starý mazák a pravil: „Holubi, nakládejte, a rychle.“ Dědeček si dodneška pomatuje, jak velký šok to pro oba byl. Rozkaz je ale rozkaz, náklaďák byl naložen a popel přesunut na skládku vzdálenou asi deset kilometrů. Když jsme se měli vracet - bylo velice chladno – nemohl mazák nastartovat. Akumulátor byl velice slabý. Mazák na to reagoval: „Tak, holubi, domluvte se mezi sebou, který z vás doběhne do kasáren pro pohotovostní vozidlo.“ Dědeček řekl Vaňkovi, že je do téhle situace dostal oba svou naivitou, ať tedy běží on. Trvalo to nekonečnou dobu, než se vrátil i s autem. Do kasáren jsme dorazili až pozdě v noci za smíchu ostatních vojáků. Pro dědu to bylo velké ponaučení do budoucna.
122 mm houfnice M1938 (M-30)
Světlana Nedvědová Gymnázium Ostrava-Zábřeh, Volgogradská 6a Prasečí šikana 9
Legendární terénní nákladní automobil Praga V3S (vojenský třínápravový speciál[1], lidově zvaný ventra, vétřieska, vejtřaska, VSka nebo Vejda) se začal vyrábět v roce 1953 a byl určen zejména pro armádu.
Když jsem rodině sdělila, že vypracovávám zajímavou dějepisnou soutěž Šumná Ostrava, bylo mi sděleno: “Ty to určitě vyhraješ. Na mou prosbu o nějakou vojenskou historku jsem dostala odpověď: „Asi máme problém.“ Nakonec se uvolil strýcův kamarád. Jeho příběh není vůbec veselý, ale zajímavý a hlavně poučný. „No to bylo tak. Na vojně byla šikana, většinou byl jejím iniciátorem některý z velitelů. Nakonec nebývá nesnesitelná, protože ani důstojníka nebavilo utahovat si stále z jedné osoby. Já jsem měl ovšem v oddíle člověka, říkejme mu Emil, který byl duší spíš kluk. Trochu opožděný kluk. Byl to prostě magor, jak jsme mu v oddíle říkali, a pro důstojníky byl skvělým obětním beránkem. Nikdy nedělal žádnou těžkou nebo důležitou práci, vlastně jediné, co dělal, bylo krmení prasat v chlívě. A právě tam na něj velitelé vždy uchystali nějakou habaďůru. Nechali na něj spadnout vědro s hnojem, shodili ho do šlichty, jejich vynalézavost neznala mezí. Jednou prase schovali a chudák Emil se musel celý den shánět po ztraceném zvířeti… Načež večer, celý zpocený a uřícený našel čuníka vesele chrochtat v chlívě. Všichni jsme zpočátku mysleli, že to snáší klidně. Nikdy nezačal brečet, nebyl agresivní, ani si vlastně nestěžoval. Mysleli jsme si, že se jde ulejvat, a tak jsme si na něho počkali za chlívem a chtěli vidět, co tam dělá. A nestačili jsme se divit, když Emil vzal lopatu a začal je mlátit přes rypáky a řvát na ně jmény důstojníků, kteří mu tak ztrpčovali život. Dívali jsme se na ten výjev a napadlo nás, že bychom měli přivolat jednoho z důstojníků. Tak jsme pro jednoho z nich zašli, aby viděl, jak je jeho prase mláceno. Musím říct, že jsem doufal, že důstojníci s těmi „srandičkami“ přestanou. Už kvůli těm prasatům. Důstojník nejspíš dospěl k podobnému názoru. Každopádně, Emil se už v prasečinci nezdržoval, a nikdo si ho už netroufl šikanovat.
Hana Rusínová Gymnázium, Havířov-Město, Komenského 2 Radiace zvýšená V roce 1986 sloužil taťka v Kroměříži u protivzdušné obrany státu. A tady je jeho vyprávění: „Každý druhý měsíc vyjížděla naše jednotka do palebného postavení. V rámci utajení jsme se vždy přesouvali pouze v noci. Vzhledem k tomu, že řidiči
pásových vozidel nebyli moc zkušení, tak se občas stávalo, že jsme někdy shodili nějakou zídku nebo odřeli zaparkované auto, vyvrátili stromy u cesty a podobně. Po příjezdu jsme pásová vozidla rozmístili a připravili k sledování vzdušného prostoru, případně k vystřelení protiletadlové rakety. Nikdy se nestalo, že by naši radisté zaznamenali narušení československého vzdušného prostoru… V palebném postavení jsme byli i na jaře 1986. V rámci standardních úkonů jsme měřili i radioaktivitu. Přístroj ukazoval, že je zvýšená. My jsme tomu velkou pozornost nevěnovali, domnívali jsme se totiž, že máme pokaženou techniku. Stejně jsme to ale pro jistotu nahlásili. Velení nejdříve mlčelo, později přišel zákaz mluvit s kýmkoliv o zvýšené hladině radiace. Až po nějakém čase se k nám dostalo, že příčinou byla exploze čtvrtého bloku ukrajinské elektrárny v Černobylu10. Zkrátka – komunistický režim. Jsem moc rád, že už není.
Richard Korbel Gymnázium, Havířov-Město, Komenského 2 Zastřelen na „útěku“ O vojenské službě jsem si povídal se svým strejdou Jirkou, který sloužil u pohraničníků ve Vranově nad Dyjí. Vyprávěl mi o tom, jak cvičil psy, jaký byl život v kasárnách a mnoho dalšího. Nejvíce mě zaujala příhoda, ke které došlo u strýčkovy jednotky. Na vojně bylo jen pár možností, jak dostat alespoň pár dnů „opušťáku“11. Mohla to například být odměna za zadržení narušitele hranic. Ale jeden voják si zvolil tu nejhorší ze všech možných variant. Pohraničníci měli strážit hranice, ale aby neutekli sami, hlídkovali vždy ve dvojicích. Kdyby chtěl jeden utéct přes hranice, ten druhý by měl povinnost zadržet dezertujícího kamaráda všemi prostředky, ba i zastřelit. Navíc by byl za tento čin odměněn týdnem dovolené. A přesně to tehdy jeden voják udělal svého kamaráda na „útěku“ zastřelil. Vyšetřovalo se to a bylo zjištěno, že průstřely těla nenasvědčovaly pokusu o útěk. Voják zastřelil svého kamaráda kvůli sedmi dnům volna. Místo nich mu však vojenský soud nadělil doživotí.
10
K události došlo dne 26. dubna 1986. KVOP neboli krátkodobé volno k opuštění posádky bylo formou odměny za vzorné plnění služebních povinností. 11
Klára Horáková Gymnázium Ostrava-Zábřeh, Volgogradská 6a „Karle, našel jsi ten kulomet?“ Můj dědeček Josef Horák se narodil v roce 1932, což znamená, že v době Ostravské operace měl třináct let. Dětství prožil v rodném Zlechově. Poprosila jsem ho o nějakou historku z vojenské služby. Nejprve si nedokázal vzpomenout, ale poté, co zapřemýšlel u šálku kávy, se rozpomněl a začal. Žasla jsem nad jeho vypravěčskými schopnostmi, nezadrhával se, vyprávěl plynule a zajímavě, jakoby ten příběh měl sepsaný. Jsem moc ráda, že se o něj se mnou podělil. A dostala jsme povolení se o něj podělit s vámi. „Vojenská katedra byla v dnešním divadle Petra Bezruče, kde nás učilo několik vynikajících vojáků letců, protože my jsme byli určeni jako vedoucí letounu – ne jako piloti, ale jako vedoucí letounu. Učili jsme se tam letecké motory, letecké draky, vojenskou topografii a podobně. Museli jsme absolvovat praktické vojenské cvičení na letišti. A naše vysoká škola ho měla na Slovensku v Sološnici. No a nadešel čas, kdy jsme se museli na Slovensko dopravit. Nastoupili jsme v Bělském lese do kasáren, tam nás vystrojili a vyzbrojili, zavezli nás do Přívozu na nádraží a my jsme čekali na ten vlak, který nás dopraví na Slovensko. Přerov-Břeclav-Malacky. Před odjezdem vlaku nám ještě auto dovezlo stravu. Tak jsme si každý museli vzít jídelní misku a vyzvednout si oběd. Netrvalo dlouho, najednou byl vlak na místě a my museli nastoupit. Někteří to ale nestačili sníst, všechno to na nádraží vyklopili a nastoupili také. Přijeli jsme do Malacek, vystoupili a jeden náš spolužák, který měl na starost kulomet, říká: „Hoši, já jsem ho ztratil!“ No, to byla hrůza. Všichni měli nějakou zbraň, já měl třeba samopal, všechno bylo v pořádku, ale ON ztratil kulomet. Bylo zle. Dorazili jsme na letiště, kde už obdrželi zprávu, že kulomet je na světě. On ho nechal opřený v Ostravě u nádraží a nějaký pán ho našel, zašel za těmi vojáky, kteří přivezli jídlo, a říká: “Pánové, já jsem tady našel nějaký kulomet.“ Oni ho samozřejmě vzali a potom za námi přijeli na letiště. A ten voják, jmenoval se mimochodem Karel, měl celou dobu zaděláno na pořádnou ostudu. A když se nyní potkáme, tak vždycky: ‚Karle, našel jsi kulomet?‛ Stalo se to za ta léta naším pozdravem.“
