Stopy větru
„L
ydia,“ říkala si Nora pro sebe, „jeho žena se jmenuje Lydia.“ Její jméno začínalo na L, stejně jako Ludvíkovo. Co to může znamenat? A co může znamenat, že se mu líbím? Říkal, že jsem krásná, ale to přece nemůže posoudit, ne? Pro něj musí být krásné jiné ženy, ženy jeho rasy, jí se on konec konců taky nelíbí. Jen jistým způsobem, jako člověk, ne jako muž. Jistě to mínil tak, že je krásná jako člověk, jako lidská bytost. On ji jako muž nepřitahuje. Jak asi vypadá Lydia? Nora musela na Baltazara Maharuu stále myslet. Pokoušela se na něj zapomenout, ale nedařilo se jí to. Jen jednou se jí dotkl, bříšky prstů na zápěstí. Když si ten dotek připomněla, vrátil se jí ten pocit, jak jí srdce najednou bilo pomaleji, pozorněji, protože v tom doteku poznala tajemství. Maharua to nazval zázrakem, ale ve skutečnosti to bylo tajemství, jež se někdy skrývá v setkání dvou lidí. Jiné než při jejím setkání s Ludvíkem. Jiné než s Rainerem. A jiné než u poručíka von Lehnhoffa, na kterého občas myslela. Nebylo to žádné tajemství smyslů. Pokoušela se také zapomenout na jeho obviňující slova, která jí stále zněla v uších, jako by se je naučila nazpaměť. Věděla, že nemá pravdu – Hannes Westrup, Helga a ostatní sousedi, doktor Brahms, ba dokonce ani důstojníci, které znala, žádný z nich by nebyl něčeho takového schopen, žádný běloch. Žádný Němec. Ale odkud tedy pramení ten neklid, který ji od té doby provází? Jako by na této zářivé zemi pojednou spočíval nějaký temný stín. Jako by slyšela – ne vědomě, jen v tušení – dunění nadcházející katastrofy. Když zvažovala jeho slova a zároveň si vzpomínala, co říkali její hosté na oslavě či co alespoň naznačovali, a když četla v novinách mezi řádky – vskutku to vypadalo, že se něco děje, něco mnohem strašnějšího, než si kdokoli troufl napsat či vyslovit. Slyšela Maharuův hluboký hlas, hovořící o mladých mužích, přestože sám nebyl žádný stařec, o jejich studu a jejich hněvu, a pak slyšela, co na to odpověděla, a opět se cítila pokořená, ale tentokrát svým vlastním chováním. Už se na ni nikdy nepodívá, už ji nikdy nepřijde navštívit a asi už nad
S topy
větru
ní nebude ani držet ochrannou ruku. Jak by se měl dozvědět, že uvažovala nad jeho slovy a že by ráda něco dodala k těm svým? Od jejich setkání uplynul týden. Nora stála na verandě a hleděla přes řeku k hoře, jež skrývala bílého slona. Vítr se utišil. Slunce zapadalo stejně rychle jako vždycky, země se barvila v záři dohasínajícího kotouče do modra. V teplém soumraku se zdálo, že všechny květy se ještě jednou otevírají, aby prostoupily vzduch svou pronikavou vůní. V mladých větévkách spáleného tamarindu zpíval slavík. S jeho zpěvem a všemi těmi vůněmi k Noře pronikalo něco bolestného, pro co nenacházela pojmenování. Touha, se kterou zůstávala sama. Šla do domu. Uvnitř bylo ticho, protože Samuel a Tereza odešli na návštěvu ke svým rodinám ve vesnici. Nora stoupala v tom tichém, vyhřátém domě po schodech. V ložnici se postavila před zrcadlo na komodě. V příšeří viděla hezkou mladou bílou ženu, jak ji popsal Maharua. Zvedla hřeben a projela jím své dlouhé vlasy, až se zastavil o slepené konečky. Rozdělila je trhnutím a dále rozčesávala pramen po prameni. Bylo to, jako když hřebelcuje ryzáka. Odložila pak hřeben a zvolna si rozepínala blůzku, aniž odtrhla oči od zrcadla. Pod blůzkou se objevila citronově žlutá šněrovačka pošitá háčky a poutky. Rozepínala jeden háček za druhým. Vyklouzla ze šněrovačky, cítila se jako motýl, když se vyklube z kukly. Její ňadra se klenula plná a těžká nad stále ještě plochým bříškem, bradavky tmavě červené a vztyčené. Jestlipak je v nich už mléko, říkala si, a vzala je do dlaní. Zkusmo stiskla bradavku mezi dvěma prsty, představovala si, že jsou to rtíky děťátka. Měla odjakživa silný zájem o svoje tělo, dokázala je dlouze pozorovat a ráda se ho dotýkala. Hezká mladá bílá žena, opakovala si. Bezchybná pleť, žádné jaterní skvrnky, hladká a zářivá jako klávesy ze slonové kosti. Ponořila se do toho pohledu na osamělou ženu s krásným zralým tělem plným oblin a křivek. Láska k sobě, říkal kapitán, hnací motor její společnosti. Nora však nebyla zamilovaná sama do sebe, její krása pro ni nikdy nic neznamenala. Moc ráda by věděla, jakpak asi vypadá Lydia. Mezitím se setmělo tak, že její odraz v zrcadle připomínal fatu morgánu. Umyla si podpaží a opět se oblékla. Sešla dolů, nasadila si klobouk a oblékla kabátek a pak zamířila do stáje, aby osedlala Anastasiu. Přestože byla v Maharuově werftu jen jednou, za dne, znala cestu i v noci.
S topy
větru
Vysoká tráva savany se matně leskla ve svitu měsíce a údery kopyt se rozléhaly do daleka na pozadí monotónní hudby cikád. Z trávy se tyčily jako velké krtince pontoky, vystavěné ze spletených větví zpevněných směsí kravského hnoje a jílu ztvrdlého ve slunečním žáru. Kdysi, někdy na počátku, Nora přihlížela, jak takový pontok vzniká. Doprostřed se zarazil sloup a v kruhu kolem něj se do země zapíchaly mohutné a pružné větve, jejichž konce připevněné ke sloupu koženými řemeny vytvořily kostru. Tkáně mezi tímto žebrovím představovaly tenké větve a masem byla směs hnoje a jílu, která se na ně naplácala. Jako kůže sloužila další tenká vrstva, dokud ve stěnách nezůstala ani jediná štěrbina, ani jediná dírka. Nad kupolí největší chýše, z jejíhož kouřového vývodu se linul dým, rozprostíral své větve tamarind. Nora zastavila klisnu. Nepočítala s tím, že Hererové už budou spát, všichni až na kapitána v největším pontoku, ale možná spí i on, zatímco vedle jeho rohože zvolna dohasíná oheň. Nora se krokem blížila k werftu. Stádo, které patřilo kmeni, tvořilo temnou masu v trnové ohradě, vzduch zaplňoval jeho pronikavý pach. Nora seskočila a šla kolem ohrady k Maharuovu pontoku, aniž přemýšlela nad tím, zda to, co dělá, je vhodné. Šla tiše. Když se přiblížila, slyšela zevnitř nějaký zvuk podobný zasténání. Závěs u vchodu nebyl úplně uzavřen. Zasténání se opakovalo, znělo, jako by měl někdo bolesti, jejichž intenzita kolísala. Nora zaváhala. V ostatních chatrčích se nic nehýbalo. Všude bylo ticho, dokonce i cikády přestaly vrzat. Nora se zastavila pár kroků od vchodu. Uvnitř zaznamenala nějaký pohyb následovaný dalším zasténáním, jež bylo téměř výkřikem. To, co se hýbalo, něco temně se lesknoucího, se nacházelo na podlaze pontoku, na kožešině osvětlené malým ohýnkem. Utíkej pryč, pomyslela si Nora, otoč se a běž pryč, než tě někdo objeví! Neudělala to však, naopak, došla až ke vchodu. To, co se lesklo ve tmě, byla záda, nahá záda klečícího muže. Byl skloněný u nohou ženy, která měla ruce položené na jeho hlavě, jako by mu žehnala. Žena měla na sobě šaty z hnědého kartounu, vyhrnuté nad vypouklé břicho. Dívala se na mužovu hlavu, napůl ukrytou pod šaty, pak zaklonila hlavu a vydala zvuk, který Nora už dříve slyšela. Vypadalo to, jako by se ten nahý muž k ženě modlil, jako by do jejího klína nehlasně vysílal nějaká slova. Ženino tělo se stále více prohýbalo dozadu a dech se jí prohluboval, zatímco se snažila střídavě mužovu hlavu přitáhnout blíže do klína a opět odstrčit. Nahá stehna se jí chvěla, jedno přeho-
S topy
větru
dila muži přes rameno a třela mu jím ucho. Lem šatů se vyhrnul výše a tu se muž najednou vztyčil, uchopil ženu kolem boků a obrátil ji. Nyní spatřila Nora ve světle ohně jeho obličej a jeho vzrušení a říkala si: Ne, to nesmíš, to není pro tvoje oči. Tváře jí hořely studem, ale byla jako očarovaná, nemohla odtrhnout zrak od toho nahého muže a polonahé ženy, od jejich vášně a jejich pohybů, jak se žena zapřela o nízkou ošoupanou pohovku a muž se na ni tiskl zezadu a záda, stehna a zadek se mu vlhce leskly. Sténání se nyní zrychlilo a doprovodilo je pleskání masa, jako když z vody vyskočí ryba a zase do ní spadne. Muž pravou rukou hladil ženino těhotné břicho, Lydiino břicho, jako by chtěl dítě uvnitř ujistit, že se mu nic zlého nestane, že je všechno v pořádku a jak má být. Nora udělala krok dozadu. Zvolna ustupovala, až neviděla víc než jen rudý klínek ohně. Už necítila rozpaky ani stud a čelo jí nehořelo. To, co chtěla Maharuovi říci, ztratilo svoji důležitost. Snad ji to mělo jen přivést v tuto chvíli na toto místo a ukázat jí něco, co pro ni bylo důležité, aniž zatím věděla proč. Baltazar Maharua měl pravdu. Jsou znamení, jimž člověk prostě musí věřit. Do werftu už se nevrátila a nejela ani znovu do hor za bílým slonem. Místo toho se vydala k Westrupovým, jednou v sobotu večer, protože potřebovala společnost. O týden později se rozjela do Karibibu, aby prodala část dobytka, který se jí rozmnožil o telata. Jedno z telat, které mělo špatnou polohu, vytáhla časně ráno z matčina těla vlastníma rukama. Sam uctivě přihlížel a všude pěl chválu na její schopnosti. S každým dalším dnem se více a více těšila na svoje děťátko. Doktor Brahms za ní občas zajel na návštěvu, a když ji vyšetřil, stanovil termín porodu na začátek března příštího roku. Samuel ji informoval, že žena kapitána Maharuy porodí kolem Vánoc. Tragédie se odehrála dva týdny před tímto termínem. Jednou večer zaklepal na dveře domu jeden z Maharuových mužů a jeho nejlepší běžec. Stál tam bez dechu, zpocený a zaprášený a volal: „Jít se mnou, paní, prosím, rychle.“ „Co se stalo?“ „Žena kapitána, dítě nechce ven, strašně křičet, prosím, pomoct.“ „Lydia?“ „Kapitán moc strach, on říct, prosím, vy přijít.“ Nora spěšně naházela do tašky léky, obvazy a nůžky a bez otálení se rozběhla ke stáji. Jízda do vesnice jí připadala delší než kterákoli jiná cesta,
S topy
větru
jakou v této zemi podnikla. Když dorazila do werftu, byla už skoro půlnoc. Celý kmen, muži, ženy i děti, němě posedával na zemi před pontoky a hleděl k osamělému tamarindu, pod kterým stála křičící chýše. Ano, vypadalo to, jako by ten křik nesnesitelné bolesti vydávalo samotné stavení. Nora odhrnula závěs u vchodu, sklonila se a překročila práh. Do nosu ji uhodil ostrý pach kouře. Uprostřed chýše opět hořel oheň a vedle ohně opět ležela žena s vyhrnutými šaty a roztaženýma nohama. V záři ohně se leskla její bolestí zkřivená tvář. Kapitán Maharua bezmocně seděl v proutěném křesle. Bez hnutí hleděl na ležící ženu, obličej proměněný v kamennou masku. Za křeslem stálo železné polní lůžko a vedle něj mycí stolek. Před vchodem do druhé místnosti spatřila Nora ošoupanou nízkou pohovku, kterou už znala. Na velkém kameni se nacházelo seskupení nejrůznějších předmětů: hrnce a pánve, plechovka tabáku, dýmka, láhev cukrového piva, bible, napůl shořelá svíčka, malý obrázek Ježíše Krista v dřevěném rámečku s planoucím srdcem. Okamžitě ženu poznala. Její křik byl strašlivý, ale ještě strašlivější bylo kvílení žen, které seděly kolem ní. Bylo jich šest a rodičce pevně svíraly hlavu a paže. Další žena, kostnatá stařena, jí dřepěla mezi stehny. Byla nahá, šedé vlasy měla spleteny do copu a krk, paže boky i nohy měla plné amuletů. Vykřikovala zaklínadla a máchala rukama, jako by chtěla do klínu rodičky nahnat více vzduchu. Maharua vrhl k Noře prosebný pohled a pak dál nepohnutě zíral na svoji ženu a na šarlatánku. Nora postavila tašku na zem. „Potřebuji teplou vodu a čisté prostěradlo,“ řekla. V tu ránu stařena dřepící na zemi vyskočila a začala výhružně máchat svými hubenými pažemi směrem k ní. Vztekle vykřikovala kletby, bila se do ploché hrudi ověšené amulety a dupala nohama. „Jsi čarodějka, já vím,“ řekla Nora, „a taky vím, že mi nerozumíš. Nechci se ti plést do tvého řemesla. Jen se chci podívat na kapitánovu ženu.“ Maharua se probral ze strnulosti a něco řekl. Jedna z žen zmizela a vrátila se s prostěradly a kotlíkem plným vody, který zavěsila nad oheň. Čarodějka nepřestávala vřískat, ale Nora na ni nedbala a poklekla vedle Lydie, aby si prohlédla v záři ohně její klín, otvor mezi třesoucími se stehny. Viděla mnoho krve a dvě malinké nožičky. „Dejte jí něco, do čeho může kousat,“ přikázala. „Měla by se zklidnit a přestat se hýbat. A ta stařena ať jde pryč. Její kouzlo není dost silné.“
S topy
větru
„Proč tolik křičí?“ zeptal se Maharua, když jedna z žen zastrčila Lydii mezi zuby kousek dřeva a ozývaly se jen přidušené steny a skřípění zubů. „Co je s dítětem?“ Noře náhle vytanulo vše, co se naučila v kurzu pro zdravotní sestry. Strčila jednu ruku pod záda rodičky, aby mohla ohmatat břicho a zjistit polohu dítěte. Lydiino břicho bylo tvrdé jako kus dřeva, chvějícího se a křečovitě zkrouceného dřeva. Nora na ně přiložila ucho a snažila se zachytit tlukot srdce děťátka. Lydia zvedla ruku a máchala jí divoce kolem sebe. Než ji jedna z žen opět pevně sevřela, uhodila Noru do hlavy. „Zemře?“ otázal se Maharua. Stál nyní těsně vedle Nory a v jeho hlase slyšela strach. Náhle si uvědomila, že ještě nikdy neslyšela, jak zní skutečný strach, jak člověku změní hlas. Rainer mluvil o svém strachu, ale v jeho hlase nebyl slyšet. „Musí zemřít?“ opakoval Maharua. Ne, pomyslela si Nora, ne, pokud tomu dokážu zabránit. Udělám všechno pro to, aby přežila, i když jsem ještě nikdy nepomáhala přivést na svět lidské mládě. Řekla: „Dítě leží obráceně. Vypadá to, že se vzpříčilo. Je možné, že se mu kolem krku omotala pupeční šňůra. Pokud si nedáme pozor, může se uškrtit.“ Štiplavý kouř, vycházející z ohně, ji připravoval o dech. Mezi hořícími poleny ležely zelené větvičky, byliny a kůra z kouzelných stromů. Nora rázným pohybem odhrnula závěs u vchodu do pontoku, aby se dovnitř dostal čerstvý vzduch. Pečlivě si umyla ruce, osušila je a opatrně je pak zasunula po obou stranách malých nožiček do Lydiiny pochvy. Bylo to, jako by zajela prsty do nějakého teplého hladkého plodu, který se dal jen těžko rozdělit. Na okamžik tak setrvala v kontaktu s tím drobným tvorečkem mezi svými dlaněmi a čekala, jestli ucítí pulz. Tlačila do stěn pochvy, aby mu vytvořila více místa. Konečky prstů pátrala, kde má bříško, ručičky, krk a hlavičku. Šarlatánka opět spustila křik, venku, vedle vchodu do pontoku. „Ať zmlkne,“ zavrčela Nora. Našla pulz, v pupeční šňůře to tepalo, jinak nic. Nora zavřela oči, představila si dítě, docela maličké, menší než novorozenec. Pupeční šňůra byla tenká a Lydia se opět vzepjala, ale Nora se soustředila, vytvořila ze svých dlaní slupku, která chránila dítě před stahy pochvy. Nahmatala měkkou hlavičku plodu. Nebyla omotána šňůrou. Opatrně zase couvala, milimetr po milimetru se její prsty vzdalovaly od šňůry a sledovaly ji nyní opačným směrem, k bříšku plodu. Narazily na něco
S topy
větru
vyklenutého. Zastavila se a doufala, že je to bříško. Nebylo to však bříško, byl to malý váček před ním, váček, vycházející z bříška. Křik před vchodem do chýše neustával, amulety žen řinčely. Noře se zdálo, jako by se Lydia snažila stahy své pochvy rozdrtit její ruce, dítě, samotnou bolest. Tatínku, říkala si v duchu, ať jsi teď kdekoli, podívej se sem, sleduj na moje prsty a říkej mi, co mám dělat. Máme tady plod, který nechce ven, a myslím si, že má kýlu. Domnívám se, že pupeční šňůra se zlomila a vyklenula ven, a pokud tomu tak je, pověz mi, co mám dělat. Nebyla to velká kýla. U velké kýly by se ve váčku, který tvořil na tomto místě pupík, tlačilo hodně orgánů – žaludek, játra, slezina, slinivka. Někdy dokonce i srdce. Ale i při malé kýle, jako byla tato, ne větší než lískový oříšek, se možná dostalo ven z těla pár střevních kliček. Po oddělení šňůry a odpadnutí jejího pahýlu za několik týdnů pak hrozilo nebezpečí, že se do orgánů dostane infekce, začnou hnisat a dítě zemře. Lydia vykřikla. „Prosím, pomozte jí,“ naléhal její muž. „Musí tlačit,“ řekla Nora. „Ať zatne zuby do dřeva a tlačí.“ Ano, ona bude tlačit a já budu dítě vytahovat ven, ale musím dát pozor, abych je nezranila a nepoškodila hlavičku. Musím jen malinko zvětšit otvor a otočit dítě do trošku lepší polohy a pak musím zatlačit váček děťátku zpátky do bříška, ale jen velice jemně, jen tak, aby vyklouzlo ven. „Tlač!“ opakovala, přikazovala, prosila. Cítila, jak se plod pohnul, a přestala vnímat Lydiin křik. Soustředila se zcela jen na svoje ruce, které vytvářely misku, obal, škebli pro malinkou slizkou perlu, která se teď opět pohnula. Nožičky vyklouzly ven až po kolena, pak následoval miniaturní pohlavní úd, potom se objevil pupík se šňůrou a malým trychtýřem kůže na bříšku a Nora s úlevou vytáhla ruce z pochvy, protože nyní už šlo vše hladce. Dítě vyklouzlo ven jako drobný kluzký obojživelník. Lydia najednou ztichla. Novorozeně sklouzlo na deku pod jejím klínem a na zlomek vteřiny se nic nedělo, čas se zastavil na rozhraní života a smrti. Pak z břicha matky vytryskl proud krve. Nora dítě rychle zvedla, chytila je za nožičky a plácla po zadečku. Čekala, až se rozkřičí. Nekřičelo. Plácla je znovu a zatřásla jím. Z Lydiiny pochvy se valilo stále více a více krve. Bylo jí tolik a vše se dělo zároveň. „Zastavte krvácení,“ volala Nora, „nacpěte jí něco mezi nohy!“ a přitom stále upřeně hleděla na dítě a čekala, až se rozkřičí. Maharua se
S topy
větru
naklonil nad svoji ženu a šeptal: „Lydie… Lydie… Lydie…“ A jedna z žen vzala svazek bylin a nacpala jej rodičce mezi nohy. Nora vykřikla: „To ne, nic špinavého, dejte jí tam gázu!“ A pak dítě konečně zaplakalo. Jeho bezzubá ústa se doširoka otevřela a Maharua se odvrátil od své ženy ke svému synovi. Úzkostlivý výraz jeho tváře vystřídal úžas, pak radost a potom pýcha, než opět potemněl starostí. „Potřebuji horkou vodu,“ řekla Nora. „Musím dezinfikovat pupeční oblast, ale nemám jód. Postarejte se o svoji ženu. Pokud nezastavíme krvácení, bude to zlé.“ Prohlížela si malý, téměř průsvitný váček, který visel na břišní dutině novorozence. Obsahoval pouze tekutinu, žádné vnitřní orgány. Sáhla po nůžkách, odstřihla šňůru těsně u břišní stěny a pečlivě omyla pahýl horkou vodou a kouskem plátna. Dítě křičelo, a když Nora omyla konec šňůry, zastrčila zbytky malého váčku do břišní dutiny, uzavřela otvor gázovým tamponem a ovázala kouskem nitě. Dítě stále křičelo a Lydia krvácela i skrze gázu, nedokázala však odtrhnout oči od svého syna. Nora jí položila děťátko na prsa, a když spatřila pohled v Lydiiných očí, vytryskly jí slzy. Byly to slzy vyčerpání a úlevy, plakala, aniž si byla vědoma, že pláče. Slzy jí stékaly po tvářích k bradě, cítila je na rtech. Lydiin pohled putoval od dítěte k Noře, vděčný, zvědavý a moudrý zároveň. Nora viděla, jak je ještě mladá, a pojednou si pomyslela: Ona to ví. Ví to a já to také vím a pravděpodobně to ví i její muž. Víme, že zemře. Během jediné noci se stala dospělou, během několika hodin prošla celý svůj život a stvořila nový. Lydia si přidržovala dítě jednou rukou. Druhou si přetáhla deku přes klín. Vypadalo to, jako by se usmívala.
