No title

2008

Ú VODNÍK

Dle historie Reví Mítink, tedy částečně i naší vlastní historie, dnes již víme, že nemá cenu dělat literární reví pouze pro sebe sama a pro naše přátele, byť je máme seberaději. Pro přátele a úzkou čtenářskou obec našeho uměleckého kruhu Reví Mítink na jaře v roce 1993 vznikla – první číslo vyšlo amatérským nákladem 7 kusů; od roku 1999 vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky a objevují se v ní i autoři mimo náš okruh a přímý dosah. Počínaje letošním rokem 2008 ji však cílíme ještě šířeji a začínáme ji vytvářet pro zájemce o umění a literaturu jako takové, pro začínající – a to hlavně, rozjeté a končící autory, jejich publikum a ty z našich přátel, pro které je krása cudná a umějí se k ní důstojně přiblížit. Tedy pro širší skupinu čtenářů, jejichž radost bude i radostí naší, bude naším pohonem. Obzvláště duševní rozpoložení a štěstí prvně publikujících autorů a autorek je vpravdě hezké a opojné sdílet. Letošní 15. ročník a 18. číslo Reví Mítink tak považujeme po roce 1999 za druhý vývojový přelom. Reví je jako mozaika, někdy i větší, pěkné lesklé a uhlazené kameny v ní nemají své místo a menší, hrubé a na první pohled matné kamínky do ní přesně zapadnou. Jak vidíte, máme svým způsobem jasno i ve výběru příspěvků, navíc nemáme ambici na úplné znalce krásy slova a linií v mozaice literatury.

[ 4 ]

To je dobré uvědomit si nejen pro nás, členy a pomocníky redakce Reví Mítink. Je tedy zřejmé, že se nechceme nad nikoho vyvyšovat, posuzovat krásu jako takovou a absolutní, nicméně se jistě do budoucna nevyhneme mnoha odmítnutím z pohledu Reví Mítink, našeho dlouholetého díla, o jehož vzhled a obsah budeme i nadále jako jeho tvůrci pečovat. To nám nikdo jistě nebude zazlívat, byť mu v dobrém odmítneme příspěvek. To je naše nezadatelné právo. Vždyť reví je jako mozaika. Pro příští roky spolubudujeme volné navzájem se podporující umělecké sdružení přátel, které zatím tvoří milovnice krásného slova a astronautka živoucí scény Klubu 8 Renata Bulvová, herečka a literátka Věra Dumka Dumková, pořádající autorská čtení v Unijazzu, literární dohazovač a editor Michal Šanda a tvůrci literárních sborníků, básníci Pavel Rajchman a Pavel Zdražil. S jejich podporou náš plachetní „rolls royce“ na sluneční vítr, netradiční vesmírná vzducholoď hlavně začínajících autorů získá v příštích letech první linie obraznosti a skladbu slov, případně zvuků. „Dobrý spisovatel se pozná spíš podle toho, co roztrhá než co uveřejní,“ říká v jedné ze svých předmluv velikán Márquez. Přátelé, těšíme se v budoucnu a snad stejně jako vy na útlou, pevnou a krásnou Reví, která nás všechny posílí a zušlechtí. Vzhůru tam, kde ptáci křídla svá mají přes noc a kam krysař odkládá píšťalu když nehraje, do tajemných míst Universa, říkám si s radostí polohlasem a odvazuji s pomocníky kotevní lana, abychom je vzápětí, a věřme, že na dlouhou dobu, úhledně smotali a nechali koňům. šéfredaktor RM

[ 5 ]

Do not stand at my grave and weep, I am not there, I do not sleep. I I I I

am am am am

a thousand winds that blow. the diamond glint on snow. the sunlight on ripened grain. the gentle autumn rain.

When you wake in the morning hush, I am the swift, uplifting rush Of quiet birds in circling flight. I am the soft starlight at night. Do not stand at my grave and cry. I am not there, I did not die!

Nad hrobem mým zkus neplakat, já nejsem v něm, tam nechci spát. Jsem Jsem Jsem Jsem

tisíc větrů vanoucích. démantově lesklý sníh. slunce svit na stoncích prosa. za podzimu jemná rosa.

Když procitáš z ranního snění, jsem štěbetavé probuzení, ptáků, co chystají se vznést. Jsem hebké světlo nočních hvězd. Nad hrobem mým teď pousměj se. Já nejsem v něm, já mrtva nejsem.

[ 6 ]

Smuteční báseň, která se (dalo by se říci až virálně) rozšířila po anglicky mluvícím světě koncem 20. století, je obestřena mhou nejasnosti ohledně autorství. Někdo je přesvědčen, že autorkou je Emily Dickinson. Tvrdí se také, že jde o starou lidovou indiánskou píseň kmene Navajo. V roce 2000 se k jejím autorství přihlásila Mary Elizabeth Frye (1905-2004), hospodyně z amerického Baltimoru. Báseň prý sepsala roku 1932 pro svou nejlepší přítelkyni, Margaret Schwarzkopf, židovskou ženu, která vzhledem k politické situaci nemohla odjet navštívit svou umírající matku domů do Německa. Mary si sedla za stůl v kuchyni, načmárala báseň na hnědý papírový nákupní pytel a věnovala ji své přítelkyni, která si později přes svého příbuzného, tiskaře, nechala pořídit několik kopií básně, pravděpodobně též ve formě dopisnic – a to byl počátek zlidovění. Tato dojemná legenda byla přijata za pravdivou, než se ovšem v roce 2007 k autorství přihlásila holanďanka (!) Karin Aleida Vorrink. Ta tvrdí, že báseň napsala v roce 1981 a poprvé četla na pohřbu svého otce v roce 1994, kde ji také v několika kopiích rozdala smutečním hostům. Po dalších sedmi letech si prý s údivem v místních novinách svou báseň přečetla u oznámení o úmrtí bývalého otcova kolegy. Pak zjistila na internetu, že její báseň se rozšířila po celém světě a její autorství je nejčastěji připisováno jisté baltimorské hospodyni. O českém překladu jsme si ovšem naproti tomu zcela jisti, že pochází od Molmen Pa¨goda (2005). Byť z angličtiny nijak nevyplývá, že pisatelkou je žena, nepřihlásil se k autorství zatím žádný muž. Proto také je tato báseň jednou z mála, kterou Molmen Pägod napsal jako žena. Demaskování rodu však zcela záměrně ponechal do posledního verše, navíc s jednoduchou obměnitelností (mrtva/mrtev).

[ 7 ]

M ARIE U HROVÁ

(narozena v minulém století ve znamení Lva)

M ÍSTO Motto: „...otražajetsja nebo v lesu kak v vode i derevja stojat golubyje...“ (Vladimir Vysockij)

Zapomněl, že se dům zamyká, a klika se vzepřela jeho očekávání. Musel znova sáhnout do kapsy pro klíč. Těžko ho rozeznával a nemohl se trefit do zámku. Chodba byla špatně osvětlená. Nezamkl za sebou, už nebyla noc. Bylo zataženo a v tom kalném mlžném světle by na zámek neviděl o nic líp. Pouliční lampy ještě svítily a on si v té prázdné, rovné ulici připadal, jako když jde pořád chodbou... Na protějším rohu stál železný kontejner. Rozhlédl se a zamířil rovnou k němu. Obojí udělal vlastně ze zvyku. Nerozhlížel se, že by se obával, že ho přitom uvidí někdo známý. Už dávno se přestal stydět. A ke kontejneru šel, jako se jiný chodí podívat, jestli do krámu přivezli nové zboží. Zpod umyvadla trčel nějaký profil. Vzal za okraj a chtěl ho odvalit. „Mistře?“ oslovil ho tichý, tázavý hlas. Ta ženská stála zrovna naproti. Trochu ho překvapilo, že si jí nevšiml. Byla to bába neurčitého stáří, docela dobře udržovaná. O jednu takovou se kdysi pokoušel, ale chtěla toho moc. „Dobrý den,“ řekl. Nic jiného ho nenapadalo. „Dobrý den,“ vycenila se. Tohle už znal. Podle toho, jaké měla zuby, musela mít drahého zubaře. „To mám ale štěstí,“ pokračovala. Měla takové udivené, trochu utkvělé oči. „Říkala jsem si, kde vás budu hledat. A teď – takhle poránu – “ Upřeně se na něj dívala. Byl to pohled, ve kterém zastydla naivita někdejší mladičké sexbomby. Neříkal nic. Líbezně se usmála. „Já bych pro vás měla malou zakázku.“ Tohle ho zaujalo. Přestal si ji prohlížet. „A co by to... jako mělo bejt?“ řekl. „Okápek,“ culila se. „Stříška a okápek.“ Ty oči byly pomněnkově modré. [ 8 ]

Že by si lízla? „Poslouchám, paní,“ řekl ze slušnosti a protože na něj pořád civěla. Sklopila stydlivě oči a popotahovala za prst jedné z tenkých, kožených rukavic. Rukavičky? „Zatéká,“ řekla. „Světla nedohoří a kytičky nám hnedle oprší. – Víte, jak oprší?“ Zvedla ty gelové oči a přilepila mu je někam na bradu. Napadlo ho, že se dva dny neholil. No dobře, dobře, je trochu škrábnutá. Ale co chce? „A na čem má být ta stříška?“ zeptal se. Vlastně to tušil. Dalo by se říct věděl. Vlastně to bylo jasné. „Na hrobě?“ Bába upadla do dívčích rozpaků. „Ano,“ připustila cudně, „na rodinné hrobce.“ Dávno mu bylo jedno, s kým udělá kšeft. Musel jen vědět, že svoje dostane. Schválně si nechal pauzu. „No dobře, snad by to šlo... Moh bych to vidět?“ „Jistě, jistě,“ zašveholila. „Odpoledne půjdu na hřbitov. Mohl byste v pět?“ Mohl už mnohem dřív, ale zamyslel se. „Jo, dobře, v pět,“ připustil. „Před hlavní branou. Dovedu vás tam. Není to daleko,“ tvářila se povzbudivě. Podala mu ruku v té černé rukavičce. „No jo, dámy si to přece nesvlíkaj,“ pomyslel si a řekl: „Nashledanou.“ Na rohu ho napadlo, jestli ji třeba neměl políbit. Tu ruku teda. Když se ohlédl, viděl ji, jak ještě pořád stojí u kontejneru. Zamávala mu. Došlo mu, že ten profil tam zapomněl...

Ordinace byla jako vždy nabitá. Znechucovalo ho to a tak se snažil brát to jako práci. Seděl tam a vžíval se do těžké skleslosti. Ze srandy tomu říkal meditace a možná nebyl tak docela daleko. Jednou viděl pláň, uprostřed rostl strom. „Stojí hruška v širém poli,“ napadlo ho. Ale dnes nebylo vidět nic. Už zbývalo jen pár lidí, když ta holka přišla. Většina těch, které tam potkával, nebyla k rozeznání od „civilů“ na ulici. Na téhle bylo od pohledu znát, že je zle. Zdivočele se rozhlédla okolo a vybrala si. Jeho, kdovíproč. „Taky jste tady,“ šeptala tajemně. „Kdo vás sem poslal? Mne maminka. Ona je anděl... Posílá mi zprávy.“ Vytáhla omakanou starou Nokii a přidržela mu ji před očima. [ 9 ]

„Poslala mi zprávu, že sem zase musím. Já jsem jí minule trochu tancovala... Vlastně všem, všem. Všem vám zatancuju!“ Teď už nešeptala. Postavila se, rozpažila a začala se otáčet. Na konci ruky držela přitom tašku. Dupání vyvolalo sestřičku. „Pojďte sem ke mně, slečno Bláhová! Pojďte sem, všecko mi povíte tady.“ Holka vtančila dovnitř, ohrožujíc ho taškou. Byl trochu naštvaný, protože ho předběhne. Než přišel na řadu, už pro ni přijeli. Sestra ospalou holku opatrně vyváděla. „Chudák,“ politovala ji, když se zase vracela. „A tohleto dělá třeba i na hřbitově...“ Připomnělo mu to, že tam má dneska jít. Doktor si zběžně prohlédl jeho masku a přidal mu nějaké prášky na ráno. Ještě tři měsíce. Snad to dopadne. Vyšel ven (dvě a půl hodiny!) a bylo třeba myslet na oběd. Neměl náladu na nic z papíru. Šel k Srncům. Obsluhovala stará. Srnec byl zase v tom. Bála se ho nechat samotného, tak přitom vždycky sedával v kuchyni. Když šel okolo na záchod, všiml si ho. Veliká, zborcená, beztvará, šedá hrouda... Dal si uzenou krkovici, bramborové knedlíky a špenát. „Špenátek,“ tomu říkala Srncová. Připomnělo mu to „stříšku a okápek“. Nesmí zapomenout na tu škráblou bábu. No co, někdo má psa, někdo hrobeček. Nejhorší ze všeho byly stejně vždycky děti... Spolehnul se na práva štamgasta a když šel podruhé, zašel do kuchyně. Ne, že by Srnce měl kdovíjakmoc rád. Potřeboval ho zase okouknout. Bral si ho jako mustr. Když už to musel hrát na duševní chorobu, byla deprese to nejjednodušší. „Tak jak je, pane Srnec?“ řekl tiše a bodře. Tak tohle nepůjde. Tohle nenapodobí. Hostinský k němu trochu pootočil ksicht, bledý a povislý jako sedlé těsto. Nezdálo se, že by ho poznával... Jednou, jednou viděl chlápka, co ho trefilo rovnou na ulici. Srnec ho předběhl. „Sem mrtvej,“ zakňoural. „Sem mrtvej...“ Slyšel to ještě za dveřmi záchodu... Dopil pivo a šel. Kafe si dá až doma. Zručně nasypal kávu do šálku, nadvakrát zalil. Bývaly doby, kdy si ani kafe neudělal sám. Teď už leccos uměl, i vyprat a vyžehlit. Ale vařit si, to ho vážně nebavilo. [ 1 0 ]

Sedl si ke kafi a jednu si zapálil. Do páté byla ještě spousta času. Tak Srnec „je mrtvej“... Jak mu asi je, když to takhle vidí? A jak by, hehe, jak by bylo mrtvému? „No prostě tak, kdyby se tu zapomněl,“ odpověděl si. „Kdyby mu to třeba hned nedošlo...“ Chvíli si to zkoušel vymýšlet, ale nemohl na nic přijít. „Třeba je to tak, jak to bývalo předtím. Život běží okolo a on se na něj jen dívá... A prd ví,“ uzavřel.

Byl začátek října a pořád ještě krásně. Babča ho čekala v lila kostýmku. Zdálky si všiml, že má docela slušné nohy. No, do kuchyně asi dvakrát nebude. Nejspíš vdova, co jiného než vdova. Kdyby něco, tak snad až po kšeftě. „Já na vás čekám,“ řekla s jemnou výčitkou. Když naproti vystupoval z tramvaje, všiml si, že je 16:58. „Jste velmi zaměstnán,“ odpověděla za něj. Snad čekala, že přijde o čtvrt hodiny dřív. „Dělal jsem, co jsem moh,“ řekl, aby udržel splavnost. Zapředla: „Jistě. Na vás se nemohu zlobit. – Když jste tu nový...“ Už pochopil, že ji musí nechat kecat. Vydržet, že mu poleze na nervy. Tohle žádný pěkný nohy nezachrání. No co. Vždyť to není seznamka. „Tudy,“ řekla a vzala ho za loket. Neměl rád, když ho někdo postrkuje. Možná to vycítila. „Tady je to,“ řekla a ukázala před sebe. Takovým zvláštním gestem, jako by otvírala dveře. Bylo mu, jako když ho zve dál. Tak tohle. Soustředil se na to, co vidí. Opatrně obešel obrubník. Bylo to přesně to, čeho se bál. Vidiák, dobře. Ale co mu přitom praskne? Popleskal žulový náhrobek, jako by to byl kůň. „To bude těžká práce, paninko.“ Zvedla ty divadelně vystrašené oči. „Ale půjde to, že?“ „Všecko de, když se chce,“ zamachroval. „Z čeho to chcete?“ Zamžikala očima. Podzimní motýli, co se marně snaží vzlétnout. „Jak, z čeho?“ tíkla. „Můžete mít pozink. Nebo měď.“ „Co je lepší?“ Už se zase chytala. Nevěřil jí to, ale rozhodl se hrát s ní. Aspoň chvíli, než se to usadí. „Měď,“ řekl. „A to...“ poplašila se. [ 1 1 ]

Byli u toho. „No,“ váhal jako, „to by chtělo zálohu. Že si jako koupíte materiál. Předem,“ vysvětlil. „Ale Bože,“ zaradovala se. „Jistě, to není problém. Kolik těch korunek budete potřebovat?“ Nerozuměl tomu. Tak nejde o „korunky“? „Aspoň li- Tisícovku,“ upravil si slovník. Promptně otevřela kabelku. Papírek se trhavě přetřepotal. Projistotu ho zmáčknul. Luplo to. „Děkuju,“ řekl automaticky. „Dáte mi na sebe nějaký kontakt?“ Zablikala jako hřbitovní světýlko. „To nebude třeba. Já jsem tady... pořád,“ usmála se. „Kdykoli mě tady potkáte.“ Vytáhl míru a poměřil si kámen. To má strach, abych nepřišel na kafe? Bylo mu to jedno. Jenom nechtěl, aby se mu najednou ztratila. „Tak nashle- ,“ řekl nesalónně. Ještě se ohlédl, aby to potom dobře našel. Kam cukla? Opravdu byla pryč. Usmál se tomu. Ale hrob odsud viděl, ten byl výstavní, pro jednu ubohou vdovu sakra náročná práce. Baba zazobaná. Vlastně si zapomněl všimnout jména na náhrobku. No nic, však se příště podívá... Vyšel branou ven a pospíchal do železářství.

Druhý den ráno sluníčko nesvítilo. Než se vypravil, spadlo dokonce pár kapek, ale nerozpršelo se. Den byl pod mrakem. V tramvaji si opřel šablonu do rohu, zůstal stát, i když bylo poloprázdno. Půl stanice před hřbitovem si všiml, že na sedadle pro invalidy, zády ke směru jízdy, sedí starej Pazdera. Usmíval se na něj tím hladkým obličejem hodného, růžolícího dědečka z pohádky, „rozděl se se mnou, Honzo, a splním ti tři přání“, taky se usmál a samozřejmě pozdravil, sebral saky-paky a musel vystoupit. Tramvaj zmizela za zatáčkou. – Jak to? – Zastavil se uprostřed refýže. Divný... Pazdera. A to slyšel, že prý na jaře umřel. He. A on si, dědek cestuje po světě, dokonce ještě nějak červenější. Pravda, byl takovej voskovej... A v kvádru? Vždyť on ten Pazdera byl v černým kvádru, kam jede? Vlastně divit se byla jediná zábava. Všechno ostatní byla starost. Ta právě začínala, když vcházel na hřbitov. Něco si střihnul a ohnul už na dnešek v noci a chtěl mít jistotu, že to fakt štymuje.

[ 1 2 ]

Na obrubníku nebylo dost místa. Otočil se a položil si načatou šablonu na hladkou desku sousedního hrobu. Vytáhl olovnici a začal si to vážit. Sakra. Vpravo dole pěkně uskočený. To se to někde podemílalo. Sáhl do tašky a vyndal vodováhu. V tu chvíli za ním někdo pohoršeně zafrkal. Ohlédl se. Ale nikdo tam nebyl. Bublina byla taky do strany. Kurva práce. Tak tohle znamená... „Co si to, prosím vás, dovolujete?“ Byl to starý, tichý, trochu skřehotavý hlas. Neviděl nikoho. Vo co de? Že by to „kurva“ byl nakonec řek’ nahlas? A komu to vadí? Pátral okolo. To bude asi ve vedlejší řadě. Obracel se zase ke kameni. „Ale, pane Hájíček,“ uslyšel druhý hlas. „Přece byste se na nás nezlobil!“ Něco způsobilo, že se nepodíval hned. Místo toho pozoroval bublinu a říkal si, že tenhle hlas už zná. Nechtělo se mu. Nechtěl žádné problémy. Úplně stačilo, že bublina míjí rysku. Nechtělo se mu a otáčel se pomalu. Široko daleko opravdu nikdo nebyl. Tak pro dnešek dost. Posbíral věci zpátky do tašky. Vysmrkal se. Převazoval šablonu a zase se mu nechtělo se dívat. Jak prve věděl, že neuvidí nic, tak teď zas věděl, že to tam uvidí. Že na té vedlejší hrobce... Stálo tam „Marie Hájíčková“, „Karel Hájíček“. Pořád šel. Dole u vodovodu – kostýmek byl tentokrát tyrkysový. Málem se k ní rozběhl. Bába ho zmerčila a už zdálky dělala cukrbliky. „Tak jsem si to pěkně zvážil, milostivá,“ zahlásil skoro vesele. „Jsou tam teda nějaký nerovnosti, ale já už si s tím nějak poradím.“ Křenila se na něj šibalsky, jako by mu to trochu nevěřila. „Já jsem si říkala, že ty první potíže... no, že je prostě hravě překonáte.“ A na mou duši, mrkla levým okem. Rychle se rozloučil a mazal směrem k bráně. Potřeboval močit. A už se neohlížel.

Co to bylo? – Kdysi slyšel nebo čet´ o chlápkovi, co dělal, že mu ochrnula ruka. Snadže nechtěl na vojnu. A dali mu důchod a žil si docela dobře, jen že mu ta ruka ochrnula opravdu. Tak o tohle nestál. Takhle to nemělo být. Do toho by se ani nepouštěl. Jak to, že slyšel... A ještě ke všemu, to jméno, Hájíček, kde by k němu přišel, vždyť se na ten hrob skoro nekoukal, ani neví, jak se jmenujou nebožtíci tý praštěný báby... Že by na něj opravdu něco šlo? [ 1 3 ]

Slýchával o tom, říkali tomu „hlasy“. Kdo s tímhle začal, ten byl hotovej. E-kuš, není žádnej magor. Asi se to prostě... někdy může stát. „Když člověk spadne z koně, má na něm dojet domů“. Rozložil si na stůl papíry. Tak holt dva, no. Dva okápky. Dva okápky jsou samozřejmě víc než jeden. Až ji příště uvidí. Zastavil se. Nevzal to trochu na lehkou váhu? Asi si myslel, že má peníze v kapse. Nějaký peníze. Zálohu... Co když bába vážně někam pláchne? Blbost, proč by to dělala? Třeba proto, že jí to najednou přijde drahý. A vůbec, ty vole, víš, jak se krade měď? Ze dne na den to může bejt celý v čoudu. Ty že nejsi magor? Tak to tam běž hlídat! Sedni si pěkně vedle Hájíčka. Ne, že by mu to nešlo. Jenom prostě neměl chuť teď právě tahat tužku po papíře. Chtělo by to jedno. Jedno – dvě. Zajde jen naproti, k Brabencům nebo k Holanovi. Někdy to pomáhalo. Nevěděl proti čemu, ale chodil tam, radši než k doktoru. Ani si nevzal čepici. A nechal svítit. Brabenec v lokále dvakrát nevětral. Smrádek, ale teploučko. Vždyť tu dlouho nebude. A taky si jednu dá... Vzal si pivo od pultu a rozhlížel se, kam s ním. Vzadu v rohu seděl samotnej chlápek. Vypadal, že bude mlčet. Zato vedle se pořád o něčem dohadovali. „To víš, že jsi ho znal! Nó, ten somrák, co chodil se sběrem! Že krad na hřbitově a že prej na něj vylít.“ „Bouda, jo? Prosím tě, vždyť ten kretén chlastal snad i benzín do zapalovačů, já kdybych vytáh ten jeho krabicák, tak budu, vole, taky vidět duchy!“ „No jo, jenže von říká, že to nebyl žádnej duch, že to byl Bouda, prostě normálně Bouda. Že kdyby nevěděl, že je po smrti, tak by ho třeba poslal do prdele.“ „To víš, že jo, ušil na tebe boudu.“ Hádali se dál. Nerad se vměšoval. V hospodě to není jaksi slušný. „To bylo tady?“ hodil dozadu otázku. Zasekl. „Jo, na Brtvinách,“ zněla odpověď. Vycítil, že může pokračovat. „Já jsem toho Boudu trochu znal.“ Lhal, jako když tiskne. Nevěděl, kdo je Bouda. „No, von umřel. Jsou to dva měsíce.“ „A teď jako vylez?“ zkusil popichovat. „Jo, jako vylez. A seřval Mušáka.“ Mušáka. Přišlo mu to důležité. [ 1 4 ]

„Tak ho seřval, až ho z toho odvezli.“ „Jestlipak ho umyli,“ vstoupil další. „Jestli se nechal.“ Chlapi se rozřehtali. Vstal a šel zaplatit. Nechal si připsat navrch jeden rum a kopnul ho tam. S chutí.

Bylo to zvláštní, že se doma svítí. Bylo to trochu, jako by tam někdo byl. Třeba babička... Co by tu dělala, chudák. Bez tálovejch kamen, bez trouby. Kraviny. Běž dodělat ten nákres. Šlo to dobře. Byl s tím hotov za půl hodiny a šel si udělat gáblik. Co se to asi stalo, s tím Mušákem? Mušák, Mušák, jakživ to neslyšel, může se někdo jmenovat Mušák? Asi mu tak říkají. – To by to celý musel slyšet od něj... Namazal si chleba paštikou. Kafe tam bylo sotva na ráno a tohle by chtělo opravdu něčím zapít. Postavil na hořák modrou konvici. Nebyla koupená, ani ze smeťáku. Pamatoval si ji ještě jako kluk. Taky už oprejskanou. Najednou měl pocit, že tohle už přece zná. Že už to přesně takhle jednou bylo. Stojí u sporáku, před ním se vaří voda, za ním na stole leží papíry, přišel sem a bylo přece světlo, vidí chleba a svoje rukávy... Bodejť by ne. Kolikrát už to dělal. Sáhl po piksle s meltou. „Máš cikorku?“ Málem odpověděl. Otočil se. Světlo pokojně svítilo. Koukal na stůl, zanesený papíry a melta za ním uhášela plamen a vytékala na sporák... Když už to utíral, napadlo ho, že to zkusí. Možná to měl opravdu udělat hned. Nadechl se a řekl: „Nemám cikorku.“ Nic. Nic. No a co. Řekněme si, že ráno je moudřejší večera. Vzal chleba a pomalu ho žvýkal. Na něco předtím myslel... No jo, ten – ten Mušák. Říkal, že ho z toho odvezli. Kam? Kam, na záchytku, do blázince, špitálu? Moh’ by to zkusit. Třeba zejtra. Stejně se mu nějak dělat nechtělo. Opláchl talíř a hrnek a rýsoval nákres na měď. Zítra už bude stačit to vystřihnout. Teď půjde spát, proč ne. Vlastně bylo po půlnoci. Svlékl se a zůstal jen v triku a v trenýrkách. Zhasne, jasně že zhasne, elektrika je drahá. Přikryl se. Chvíli brouzdal hlavou, na co by měl myslet, na ženský dnes ne. Otočil se ke zdi a ještě než usnul, řekl: „Babi, dobrou noc.“

[ 1 5 ]

[ 1 6 ]

K AREL B ABULJAK

* 1957

Z ÁZRAK „Jsme neustále svědky jednoho obrovského zázraku. Nekonečně bytostí je denně nasyceno, málokterý tvor strádá a když, tak jen po určitou nevyhnutelnou chvíli. To nám ale jako zázrak nepřipadá, zdá se to být zcela normální. Naopak za zázraky považujeme různé náhody či shody okolností a dokonce též některé skutky, které měly být kdysi vykonány.“

Tak takovou řeč mám ze všeho nejradši, někdo přijde a řekne, že zázrak je docela obyčejný a každý den jich je ještě víc než obyčejných věcí za sedm let! Tohle mě může nadzvednout, to si pište. On si přijde nějaký „moudrý“ pán a bez okolků, jen tak šmahem vezme vítr z plachet celému zástupu obyčejných smrtelníků, oprávněně čekajících na zázrak. Já mezi takové čekatele patřím a nestydím se za to. Čekám na zázrak trpělivě, nikoli však odevzdaně. Chci být na tu chvíli připraven a proto sleduji jakýkoli náznak něčeho neobyčejného, pozoruhodného. Takové zvláštnosti potom vyhodnocuji a podle určitých, zcela jasných pravidel posoudím, zda a do jaké míry může jít o zázrak. A mohu odpovědně říct, že výsledky mého bádání jsou jednoznačné a nic nedává naději, že by se to mělo kdy nějak výrazně změnit. Zázraky mne zajímají již od malička a přesto, že jsem zatím žádného nebyl svědkem, vyčkávám na svou první příležitost, životní šanci, okamžik věků. Cítím, že chvíle zázraku se blíží každým rokem, každým dnem, hodinou, sekundou… U nás ve městě by se mohl takový zázrak klidně stát už třeba hned dnes, i když se o tom moc nemluví. Jestli by se ale něco takového mělo přihodit, je potřeba, aby si toho někdo všimnul, upozornil ostatní a popřípadě celou událost zaznamenal a k tomu se cítím být jako stvořený zrovna já. Jako účetní nemám příliš mnoho práce a mohu tedy pozorovat okolí, případně se vyptávat co a jak, přitom být stále připraven. Popravdě takto čekám na nějakou anomálii už dlouhá léta. Dokonce už mám určité zkušenosti a vím, čeho si všímat a v jakém pořadí, jaký čas je příhodnější a kdy je zázrak vyloučen, jak by měl takový zázrak vypadat, [ 1 7 ]

s čím by měl být spojen. Dovedu poměrně přesně určit, kde se nic zvláštního nestane, stejně jako znám místa, kde je zázrak vyloženě na spadnutí. Všechno má své zákonitosti a zázraky se nijak zvlášť neliší od má dáti-dal. Má-li být člověk objektivním svědkem, musí zachovat chladnou hlavu, víru v řád a pevný, neochvějný postoj. Kdo s pozorováním zázraků teprve začíná, nebude přesně vědět, o čem je řeč, ale kdo už nějaký čas čeká, ví, že je třeba mít oči otevřené a nepolevit ani ve spánku. Nemůže být přece sporu o tom, že roztržitý člověk s odpovědným zaměstnáním, všestrannými zájmy, rodinou či jinými starostmi není schopen zázrak řádně popsat a zařadit, naopak člověk klidný a rozvážný, který si je přesně vědom svého poslání, si aniž by se rozptyloval osobní účastí všimne každého detailu, v klidu ho porovná a vyhodnotí a teprve potom jde dál, vše samozřejmě tak, aby pro jedno nepřehlédl druhé, a to se mi právě na téhle činnosti líbí. Proč je tak důležitá víra v řád, v nezvratnost, omezenost? Právě pro patrnost zázraků, pro jejich pozorovatelnost, jejich samotný projev. Samozřejmě že cítím nesmírnou odpovědnost a snažím se o co nejpoctivější přístup k celé problematice, nemohu však v žádném případě vyloučit, že zázrak nepřehlédnu. Jsem přece jenom člověk a i když mám dlouholetou praxi, stát se může všechno. A čím déle na zázrak čekáme, tím napjatější je atmosféra – tedy alespoň mezi námi čekateli. Někdy už se dokonce zdá, že se zázrak stal, už se radujeme, ale zbytečně. Zatím se vždy ukázalo, že to zázrak nebyl, a to především díky takovým, jako jsem já. Je třeba každou spornou událost řádně analyzovat a zaručit její přesné posouzení. Mám s takovými přezkumy hodně zkušeností, ale neví se to o mně, zůstávám spíš v ústraní, což považuji za nutný předpoklad objektivity. Jelikož jsem zatím žádný zázrak neviděl, mohu se podle pravidel pohybovat pouze v hypotetických rovinách. Já ale v tomto ohledu pravidla nedodržuji až tak striktně a pouštím se i do konkrétnějších úvah, pokouším se už dopředu zázrak vypočítat, pokud možno co nejpřesněji ho určit už z předpokladů či obecných podmínek, s přihlédnutím nejen k tomu, co se stalo, ale především k tomu, co se nestalo. Zdá se mi totiž, že jestliže už se něco dlouho nestalo, je pravděpodobnost, že se to stane, den ode dne větší. Dokonce už mohu nějaké zázraky celkem přesně popsat, ne že by se staly, ale hodně se o nich mluví a navíc je dnes dostupná odborná literatura v tomto i příbuzných oborech. Jak jsem již předeslal, jako účetní mám poměrně dost času, ovšem v určitých chvílích – zvláště ve dnech uzávěrky – se cítím natolik vytí[ 1 8 ]

žen, že uvažuji o ukončení pracovního poměru. Nevím ovšem, z čeho bych žil a jak bych financoval výzkum a pozorování. Nemám tak ostré lokty, abych se v dnešní těžké době prosadil, ale počítám s tím, že dřív nebo později budu muset účtárnu opustit a stát se v oboru očekávání zázraku profesionálem. V klidnějších dnech mi naopak právě zaměstnání účetního umožňuje prohlubovat znalosti problematiky zázraků. V účtárně je o mne všestranně postaráno, nikdo mne neruší, mohu vyhlížet velikými okny ven, dělat si poznámky a konzultovat některé zvláštnosti s odborníky i laiky. Já sám se již považuji za odborníka a snad jsem tak i vnímán. Kdyby se mi podařilo stát se svědkem zázraku, jistě bych situaci zvládl a pak by o mých schopnostech nikdo ani nezapochyboval. Člověk by se až podivil, kde se v něm ta víra bere, ale když si vezmete, kolik zázraků se ještě nestalo a času na ně je přitom stále méně, divit se přestanete. Teď už ale dost tlachání, pomalu se stmívá a já cítím, že zrovna dnes je den pro zázrak jako stvořený.

[ 1 9 ]

A DAM B ORZIČ

*1978

Č ERVEŇ :

KORIDA Darině Alster

vsakovaný dalším dnem korida spalovala prach pak promazal prostor látkou krve zraněn krev mu donekonečna drobný černý pavouk žilo mu sto vět

spatřil koridu a jako ráno ji propláchnul a muž vytahoval okamžiky z kapes mezi slepenými prsty žralok do nekončících záhybů takové moře byl hustila závity a on se opíjel jazykem klouby si vykroutil v dutině lebky a dalších sto zázračné věty

otrlé kadence smrti i života znal býky znal jejich čas tolik toho znal ze života žláz uměl si vázat kravatu jako prach a jako slepý sochař dýchal do zad každému kdo chtěl kdo snil o jeho prašných zádech o jeho nocích s pomočenýma očima o proutěném okamžiku kdy něco se počíná rodit a něco začíná mřít znal červen jako měsíc smrti a četl si v novinách že další býk byl potrhán časem a časem časem se mu zdálo že dokáže přežít kameny i písek že bude umět mrštit diskem a protrhnout blánu času ale červeň mu zkřížila paprskem cestu a on se pustil po měsíčních šlépějích a zakopnul o vytrvalost o suchou větev olivy

[ 2 0 ]

Odyseus vklíněn mezi paty světa dálkou mezi bradavky a nesmrtelnost se pod ním rozkládá jak hora vyžilých kamenů i hnáty připomínají oči ven z důlků bláhové radosti z větrných srázů nadrcené krvežíznivé masy kamenů jehla nabodla žílu vzduchu po bílých kachličkách se rozlila černá krev ovázali mu hlavu šátkem a zrychlili mu tep ti s kůží horkou a štiplavou vůní stehenní byl okraden o nejeden úsvit a o nejednoho lotra stínem ruky zavadil zkoušel kameru pak hru datlí a fíků ale hudba duše vynutila si jen další a další tíseň v jediném okamžiku se korida rozplácla a bylo nutno z hlíny uplácat obranu pot čel penisy a štíty a

noc gest na talíři vojákům se zaleskl mravenčí pohyb

hvězdy slunce hvězda slunce opálila jeho vyzáblé prsty tabákem a on si vylosoval svobodu jako blyštivou košili a tak byli býci konečně vpuštěni do arény pak se rozeběhla zuřivost vycenila zuby vycenila masku černou tenkou tužkou nakreslené linie kolem chřípí strašný pohyb zastavení děsivá strnulost křeče protože křeč je pohybem v zastavení a křeč znamená to vše co mu zbylo když se shýbl aby si vyleštil šíp boty

[ 2 1 ]

jediná řeka osudu nechat se přivázat a slyšet dýchání bolesti ostrým křídlem zraňující dech řeka je hnědá moře je černé a zmijí potok se chvěje krví krev je vším korida si rozbila stan vybuchla v jediné bílé vteřině zapomnění a vzpomínky co se to mění v zeleném vlnění ? co korál retem pobírá ? jaká je skutečná otázka psaná ohněm na zdi kráteru ? vida korida : korida! ocelový měsíc skáče po střeše dolů kolik černých fousů kolik černé hlíny v nozdrách kolik černě v krvi krvi která se stane černou posunků zvadlých jako ucho motýla jako váčku visícího dolů zplihle to je ten výraz brouka hada býka lebek pařících se pár desítek centimetrů nad prachem zemí po kterých šlapeme každý svojí jedinou patou korida se sestává z vylomených zlomků prasklé punčochové struny visí z ruky jako omdlévající květina kosená horkem horkým penisem dne z tak moučných okamžiků vystupují muži akrobati po hnědé dráze chyceni na vlasci provazu umění stále proti býčímu oku v kterém se vzhlíží katedrála jako kreolská krasavice jen na postel ji povalit povstávají zelené chmurné deště prvních srpnových dnů kdy únava hodila smyčku kolem živlů zatáhla a spustila chladné mokro deště kajuty pařížských Neptunů protože osud muže v jediném muži je uspíšením prachu květin je bytostnou erotikou arény je slovem povstávajícím z moře snů proto je korida jako muž a proto je korida v mých zádech jako přesvědčení z hor a řek jako duch ohně a větrný pes jako neumdlévající starost nalezená na říčním dně v ospalé náruči raka

[ 2 2 ]

korida se spouští do nekonečna v nekonečných obměnách je pestrým oděvem z peří a lebek je posilována hemžením hmyzu černými ručkami kobřích dětí jeskyní v přísvitu magií lovu horoucím sepjetím fialové dutiny orchideje a krutého hada jemuž z očí chladně září jehlice toreadorský chmat chycení kořisti v prázdnu stravující ohně ruční neklid poezie

Naučila jsem se ho nenávidět protože láska k němu mi pomohla být sebou tak to řekla tak to řekla tak to řekla ta jejíž podobnost s černými hadry pokroucených stromů džungle bije do očí mlátí do nich oslepuje barvitým úlem zvuků ta vytahující se po laně krve ke hvězdám a ke hvězdám míříme i my. Slepí a vidoucí oslavujíce zrození Tance z ducha lebky chladivé nádoby z černých a modrých hnátů nádherně pirátsky zkřížených Protože Tanec povstal koridu.

z její tančeme

Vždycky je to korida – náš život.

[ 2 3 ]

L EGENDA : C HTÍČ

NYMFY

Hedvábí jitřních hodin vyplavilo pásek filmu, ústřižek plný okének, černobílé kostičky, na kterých půvabné Švédky souloží – hvězdy němého, pornofilmu. Jaký jas vnesl sem ten film! Jaká zář zaplavila pokoj, když Námořníkova milovaná Nymfa shodila šaty a ponechala sobě jen šperky. Když pustila se do kroužení až zvlnila tak kolínka trav. Když zavlnil se vzduch a horkým objetím, vlnou bzučícího ticha odnesl nás do rozlehlých končin, mezi písečné hroudy, kopce a kozy.

[ 2 4 ]

Jak jen se leskne to tepané nádobí, jak sviští bič a práská, jak mužům ostří zrak. A zpocené ruce se chvějí. Do nekonečna její boky mohou kroužit. Ale již spěcháme z pouště, neb nás vítají ovocné sady, stromy nasáklé zlatou šťávou, oblé tvary, hvězdy k nakousnutí. Tak vyrůstají ze svitu Měsíce a kropí je Sluneční vody. Nastup si smažko – pěvče! Nastup do naší karavany! Zde vládne Nymfa spěšného kroku! A v listoví můžeš slyšet skrytý smích. Faun bez tváře se směje. Jen vzduchu se chvěje brada. Jeho nepřítomná podoba ukrývá ulitu stesku i zářivě nostalgického sexu. Jeho neviditelná hlava je obkroužena mořským ptactvem, slaným štěbetáním, a křivku jeho úsměvu načrtl sám Stephane Mallarmé.

Však nymfin chtíč chce intimní prostor. Vytvořme tedy bidet, do vázy upusťme tušové snítky, nechme přes otlučenou židli viset saténový rubášek. Pak na noční stolek položme pruh látky, falešný pas a zažloutlou fotografii rodiny, která zmizela v plamenech nejkrutějšího století. Nakonec nalijme trochu bublin do číše a foukněme do vzduchu štiplavý parfém, ostrý jako roh Luny, strmý jako kostelní špice, a sladký jak datle pohlaví.

Ona po špičkách vejde. Osprchuje se. S láskou očima zabloudí mezi zaprášené prstíky, černý písek stéká, šedivé bahno mizí. Všechny stopy chtíče odtékají a nymfa čiré touhy, průsvitná jak zdání, jak nadržený sen plný barevných semen, pomalu se ztrácí, vrací se zpět, domů, do sekvence, do filmového okna. Hvězda stříbrného plátna.

[ 2 5 ]

O

LÁSCE A MIZEJÍCÍM MĚSTĚ . Bůh miluje básníkovy oči. Když dětství mi protřelo oči na jednom dvorku na Smíchově lahodné ovoce naskytlo se zraku. Kaligrafická skvrna tušová květina rozlitá v magnetické síti postmoderní metropole. Staré pražské zákoutí. Mizející trepky ukázaly zoubky úsměvu. Smálo se i rozvěšené prádlo klidně mohlo být z roku 1932. Trs polorozpadlých tašek okousaných skleněných tabulek a něco kovové nostalgie do sebe zatočené jak posvátná hůl. Stál jsem tam a každým pórem věděl že tento svět mizí. Potápí se do moře barevných světel. Už brzy se roztopí v hlučných slinách dneška. Ztrácí se. Odcházejí. Staří daimoni Prahy. Už jenom skvrny. Nádherné. Už jen lehounký dotek štětce. Mrštně vržené tahy na pole rychlého času. Básníkovy oči vykupují starý svět skříně umyvadlo prasklý lavor nedokončený polibek. Sirup javorových vlasů uzamčených v obálce s žlutým dopisem a inkoustovou slzou. I koště a noc bizarních znaků. Kouzelnou hůlkou klepaných do tlustého Peršanu. Vše mizí. Ztrácí půdu pod nohama. Ztrácejí se i stopy. Maže je vítr.

[ 2 6 ]

[ 2 7 ]

V ÍT J ANOTA

*1970

I.

VII.

Velký vůz řekla jsi mi trčí každý večer ze střechy našeho domu

Už jsem se naučil líbat na tvář manželky svých přátel bez postranních myšlenek Už jsem se naučil brát benzín včas uhýbat očima holit se nejméně jednou za tři dny

Je půlka zimy nad smutným sídlištěm balón noci visí A zívat se chce nad starými časopisy které jsem nevrátil už nevím komu

II. Možná že některé věci dějí se jenom tak bez hlubšího skrytého smyslu Mladé ženy lakují si nehty na nohou jen aby je měly barevné A my neschopní vykročit zbludného kruhu ohmatáváme stále dokola tytéž špinavé stěny tentýž nepochopitelně rozestavený nábytek [ 2 8 ]

Někdy k ránu je slyšet déšť na parapetech navlhlé kradmé kroky Však víš rozum jsem ještě nepobral jen už to skrývám líp než před všemi těmi roky

IX.

XXIII.

Ještě napsat pár veršů ještě se naposledy mezi dveřmi ohlédnout za cizí ženou jak za tichým večerem Odcházíme

A ty hvězdy které mi svítily na cestu byly jen odleskem luceren v kalužích

Lampa za oknem starého domu u zastávky už nesvítí Přeci to není tak dávno co jsem tudy projížděl přeci to není tak dávno co ještě stál Jako by se neodvratně měnily konstelace věcí okolo nás jako by nám čas nastavoval neznámou odvrácenou tvář Možná že právě tudy vede hranice našeho poznání a za ní už jen rozházené cihly hrbolatá pláň

A ta slova která jsi říkala to se jen mráz štiplavě usazoval v rýhách pod ledem Nezapomněl jsem nic z těch chvil nezapomněl jsem nic

XXXX. přesto i s tímto muselo být počítáno ve Stvořitelově plánu přesto ani toto nemůže se dít dílem užvaněné náhody

(ukázka ze sbírky Miniová pole, Dauphin 2008)

[ 2 9 ]

[ 3 0 ]

K AREL PAZOUREK

N ÁPISY

*1982

A VÝKŘIKY

1. Nápisy a výkřiky pochodují ulicemi Reklamy halasí barvami obtěžkány slogany o věčných časech o pravosti o jednoznačnosti Dav všedních řečí je obchází Kradmé drby na pochůzce obskakují kapsy Fakta vytlačili do podoby důstojných sak a garderob Občas si podřezávají hrdla 2. Oči mi sedí na parapetu vyhlížejí spoušť poutí předzvěsti záplav Ruka třímá pero havraní paví snad palmový list Písmo se pod dlaní mění nedají se zapečetit slova Archy ve větru se třepotají inkoust z nich vytéká a tráví

[ 3 1 ]

P ÍDĚNÍ 1. S rybářským prutem podél proudu mezi skalami Chycená mřenka jednou za dva dny s prutem nadějí 2. Ponořený mezi odrazy ve škvírách zobrazení tuší rohy býka ověnčené růžemi Spoléhá na víru že kameny jsou usazeny pevně šátrá kam dosáhne

T ŘI první se nebojí smrti vlastně jen nechce cítit bolest další se nebojí bolesti vlastně jen nechce se cítit divně třetí se nebojí divnosti vlastně jen se chce bavit

[ 3 2 ]

M ISIJNÍ

ÚZEMÍ

Zaklekla a chopila se hadru. Vtrhla do praskajících hnízd a pukajících chýší, vydala drť ohrad napospas dravcům Mladí chránili staré, staří chránili mladé, vše marno. Kolonie rybenek padla. Vstala. Lokla si z placatky ve výstřihu. Oka na svetru utíkala, ospalé kadeře stály. Vylila zčernalou vodu do mísy. Zraněná rybenka se zoufale držela tuhého smotku prachu. Malström ji stáhnul i její němý výkřik. Šla na nákup. S děravou taškou, v rozšmajdaných botaskách, vlnila se ve sklech výloh, holubi po ní pokukovali. Taky dva kopáči, svačili pivo. V supermarketu se nesla sousedka i s košíkem. Předběhla tu nánu a před jejími zraky koupila whisku, doktor nedoktor. Velkou krásnou láhev se zlatými písmeny. A čtyři housky. A ovocný čaj, černý rybíz. Poskakovala pak před sousedkou po cestě, až jí rozbolely kolena. Doma si musela na chvíli sednout. V křesle zapraskalo. Po drátech se rozeběhli pavouci, aby alespoň něco urvali z vyhlídnuté kořisti. Moli se neklidně pohnuli. Jeden zamával křídly, pavouk ho probodl. Uvařila si čaj a se špetkou spokojenosti upíjela. Sledovala fotky vnoučat. Málem je roztrhla i s obálkou, když přišly. Nejmladší vzala do ruky, aby viděla uštěpačný dětský úsměv. Je po mně, řekla si. To nebyla pravda, umřela až za měsíc, když jí z přechodu odhodil rozespalý špeditér. Rybenky vystavěly svou novou výspu. Nepadla příští týden při velkém úklidu. Velký úklid nepřišel, nepřišel ještě dlouho, dědicové se loudali v cizině. Na čas zvítězila jednoduchost přístupu, opakování stejných činností a stejných chyb. Evoluce se nekonala.

[ 3 3 ]

V IKI S HOCK

V ÍTÁNÍ

*1975

SENÁTORŮ ČILI

PAMĚTI

STAŘIČKÉHO KOMORNÍKA

Byla to tehdy zřejmě velmi zajímavá etapa mého života, ze které si nicméně mnoho nevybavuji. Žil jsem na jakémsi překrásném zámku s velikánskou zahradou. Byl jsem mladý a měl jsem i nějakou tu známost. Vzpomínám si totiž, že jsem se zrovna miloval s půvabnou ženou, úplně nahý samozřejmě, když jsem byl kýmsi nepříjemně vyrušen. Přiblížil se ke mně zezadu, takže jsem jej neviděl, chytil mě za pravou paži, táhl mě od mé milenky a přitom povídal „Připravte se, oblečte se, každou chvíli už tu budou a kromě vás tu nikdo není, takže je budete muset přivítat vy!“ Nechápal jsem ničehož nic. Proč zrovna já? napadlo mě. „A koho mám, proboha, přivítat?“ otázal jsem se bytosti, jež mne silně držela, mocně mnou cloumajíc a jíž jsem stále vůbec nespatřil. „Už tu budou každou chvíli páni senátoři a vy se tu válíte po podlaze úplně nahý, ihned se prosím vás oblečte!“ bylo mi přísně odpovězeno a nakázáno a zároveň mnou bylo smýknuto o podlahu. Postavil jsem se, rozhlédl se, nikde nikdo. V zámku nebyla ani noha. Jen z venku byl slyšet jakýsi neustále se přibližující šum a hlahol. Tak jsem tam stál na schodech vstupní haly sám úplně nahý, před vchodem zřejmě čekali nějací nóbl páni a po těle mi z toho všeho běhal mráz. A jestli vás zajímá, jak to tenkrát dopadlo, tak to mě moc mrzí, ale na to už si vůbec nevzpomínám.

[ 3 4 ]

H IC

SUNT LEOPARDES !

Na zámku v přízemí se koná menší slavnost. Je slunečný den a prosklenou stěnou proniká k nám dovnitř příjemné teplo. Procházím se, v jedné ruce se skleničkou šampaňského, v druhé ruce s chlebíčkem a žvaním s přítomnými hosty. Několik se jich seskupilo kolem kočky, kterou hladí a drbou a všelijak na ni žvatlají jako malé děti. Pravda, je to sice nádherný exemplář, navíc jsem nikdy neviděl obyčejnou kočku domácí s takovým zajímavě skvrnitým kožíškem, ale nic se nemá přehánět. Všichni ti slaboduší a infantilní jedinci kolem ní utvořili úplnou hradbu těl, takže ji není vůbec vidět, zato je slyšet její rozmazlené vrnění. V okamžiku se však mění na mohutné zařvání pralesní šelmy. Všichni najednou zděšeně odskočili od středu jejich dosavadní pozornosti a koukám, že uprostřed místnosti stojí dospělý leopard. Má nebezpečně otevřenou tlamu, prská a řve. Teď se rozmáchl tlapou po nejbližších hostech, kteří jen taktak uskočili a sálem projel zděšený výkřik davu. Několik duchapřítomných lidí, mne nevyjímaje, běží ke dveřím, otvíráme je a utíkáme ven přes nádvoří. Prosklenou stěnou vidíme, jak si leopard „pohrává“ s opozdilci. Tu zasadí ránu tlapou do vazu, tam se zakousne do nohy, onde zase do ruky či do hrdla a tak podobně. Krev cáká na sklo, řev obětí i predátora je slyšet zcela jasně až k nám. Jeho smrtící dech orosil sklo. Vypadá to, že bestie právě objevila otevřené dveře a chce se jí na čerstvý vzduch. S výkřiky: „Zachraň se, kdo můžeš! Hic sunt leopardes!“, obracíme se k ní zády a běžíme ostošest k vratům protější budovy. Bleskne mi hlavou, kde se tam ta bestie vlastně vzala, ale to už tak asi bývá, že kdo si příliš dlouho hýčká kočku, ten nakonec prchá před leopardem.

[ 3 5 ]

PÁD

ELEVÁTORU DO HLUBIN DUŠEVNÍHO ARISTOKRATISMU

Utrhl se s námi výtah, se mnou a s mým majordomem. Sletěli jsme nanejvýše dvě patra a vyvázli se zdravou kůží, tedy prozatím. Jsem poněkud rozčilen, neboť ten trouba se na mě přiblble usmívá místo, aby vymyslel, jak se odtud dostat Rád bych to přičetl duševnímu pohnutí, způsobenému našim prudkým pádem do hlubin, leč příčina tkví v něčem jiném. Zpitomělý majordomus stojí v proudu světla směřujícího shora a zdá se mi, že začíná slintat. Jsem tím krajně znechucen a užuž se chystám jej vyplísnit. On však mě lehkým pokývnutím hlavy směrem nahoru upozorní na důvod svého podivného chování v této nepříznivé situaci. Na kraji šachty spatřuji ženskou siluetu. Je oblečena v jednoduché dlouhé šaty, kterými povlává průvan. Zcela zřetelně jí odtud zdola vidím pod sukni. Má skutečně skvostně rostlou postavu. Jsem touto úžasnou podívanou přímo fascinován. Chtě nechtě musím dát za pravdu slintajícímu individuu po mém boku a začínám vážně uvažovat o výstupu nahoru.

(ukázky z cyklu Co vyprávěl vikomt Vampyrélli a jiné noční můry)

[ 3 6 ]

[ 3 7 ]

S IMONA VAŇKOVÁ

* 1976

*** Tak takhle to končí dvě hloupá slova zející z telefonu nejsi a hrozně bolíš Nechci aby mě slyšely stromy

*** Padají listy a slova prázdno a všechno je jinak

*** Slunce rozsvítilo ráno na tvé dlani svítí pramen mých vlasů oheň nebo voda? Štěstí jsem já

[ 3 8 ]

*** Buď se mnou já budu schovaná nahá ponořená v povlacích svítání tvoje a svá

*** Pepř a sůl zamotaná do koberce zpívám

*** Bože jsi moře houpáš mě v náruči kapičku řasu Rybku?

*** Letím mezi kameny jsou černé a hrozné polámu si krovky poslední beruška ve vesmíru [ 3 9 ]

J AKUB Ř EHÁK

B ÍLÝ

*1978

ŽIVOT

Daleký návrat do dne Který přichází jednou za život Rychlé stíny dětí za staženými roletami Rozpálený asfalt cesty vedoucí ke kinu Máj Souřadnice novinového stánku V proudech horkého slunce Zápach spařené slámy a hnoje v horních ulicích Temně červené zdi zrušeného statku Kde jsme se nikdy nepotkali A přece trochu Myslím na temné věci které jsem Slyšel poprvé od tebe v zapomenuté lavici u vchodu gymnázia Dívám se potom zavírám oči Dívám se do oken zastřených odpoledním sluncem Hodiny protékají vyhaslým topením Hodiny vzlínají od béžových parket Zapařenými třídami proplouvá tlumený smích Zapomenuté věty za líných odpolední v hnědé barvě Chvíle na trávníku před kulturním domem anebo kinem Provázená údery studeného větru do neviditelných hran

[ 4 0 ]

Domy schůzky podmračené nebe Zmoklé větve před domovními schody Klín slunečního světla váhavě tažený přes trávník Změny tonality Domy na konci ulice se sklepy plnými uhlí Daleký život za setmění během léta Bílý život na který si už nevzpomínám A přece trochu Blížící se svist večera Večer se kolébá listoví sklání se pod světlem Až na dlažbu náměstí sochy na kostele Černají Za chvíli mohou mluvit Pomalé stíny dětí za okny chvatně třepou hlavičkami Mezi zpuchřelými trámy noc Před tvým pohledem poslušně řadí se sídlištní kvádry Zpoza oken zalepené ruce natahují se na tvou tvář Lidé nahlížejí se svěšenými hlavami do modrých oken Ztrácejí slova vypuštěná z úst Bílé košile září v probuzené letní tmě

[ 4 1 ]

Z ÓNA Dnes jsi posypán městem Ranní světlo odkrývá odpadky Pohozené kolem košů Kropicí vozy hrnou sedlý prach Zborovská na pozdrav zdvíhá Žhavý plát z karamelizujícího zlata A zář jak záplavová vlna stoupá K pustým činžákům Přešlapujícím ve frontě Na ranní toaletu Zuřivá výheň v očích dobrovolných chodců Co v trojstupech valí se Před dychtivými krabicemi z plechu Dřepí v nich jacísi figuranti A troubí jako by jedině tak Dokázali být doopravdy šťastní Neuvěřitelný pohyb před tvýma očima Vymytá dešťová voda na cihlách Těkavá ostře vonící voda ve zpětných odrazech Vysokých kancelářských oken křtí den Lidé s prasklými obličeji Brodí se roztříštěným sklem

[ 4 2 ]

Řev a úprk vlhkými tunely Příděly mýdlového světla klopotně nesené v taškách Starý usazený plyn šíří se z šachet K podrážděnému nosu Skrčenci v kabátech na Andělu Metro zvíře plné nýtů a svařovaných částí Během poledne uléhá vagóny zhasínají Uvnitř šero jak u dna bazénů Průchody vzduchem dál do dne Prach do plic slunce stéká po zmrzlinách Po pažích stehnech po ochlupených rýhách zad A zadků Stojíš ve vlhkém prachu Zvoní ti smrad z hnijících pomerančů v prolukách Smrad mezi laťkami Zborcených bramborových sklepů Město ti od sklepů znovu stoupá k nohám

[ 4 3 ]

[ 4 4 ]

D AVID J AN Ž ÁK

Z E S BÍRKY

*1971

DOPISNIC

Š UMAVY

JEL JSEM AUTOBUSEM společně s početnou skupinou studentů – středoškoláků. Mladíci měli tu a tam nasazené černé sluneční brýle, aby jim nebylo vidět do očí a všichni bez výjimky byli oblečeni do tmavých obleků a dívky postávaly v uličce vozu v černých šatech. Každý z nich svíral mezi prsty rudou růži. Nevěnoval jsem jim pozornost, četl jsem si Orhana Pamuka, a nechtěl se nechat rušit. Když jsem zaregistroval, že sedím přímo mezi nimi, znervózněl jsem, má zkušenost mi napovídala, že studenti jsou hluční, neurvalí, vulgární, že zkrátka nebudu mít na četbu dostatečný klid. Od stránek mě však odpoutala kultivovanost, šepot a atmosféra ne nepodobná hluboké kontemplaci či meditaci. Vystoupili a teprve nyní jsem si uvědomil, kam jdou. Mířili k šedivé zdi, aby se za ní naposledy rozloučili se svým spolužákem, kamarádem ze třídy. Rudé růže svědčily o hlubokém přátelství a nelítostném dopadu konce na mysl studentů. Smrt blízkého člověka v nich probudila pokoru. Smrt je ztišila, vyléčila od zbytečných slov, co trčívají jak pahýly stromů na hřebeni mezi Třístoličníkem a Plechým. Slovo vedle slova, nevyslovené, jen tušené, seskupené do mlčenlivé věty. Mrtvé věty upomínající na mrtvý les, v nehybném souzvuku dvou světů, světa dítěte, kterým ti studenti ještě jsou, a světa dospělého, jímž se svou účastí stávají. Svou odmlkou jako by jim vyschl pramen oněch zbytečných až přebujelých slov. Možná není důležité, zda se slůvky čarujeme nebo je jen tak nahazujeme, nakonec jimi vždy rozpouštíme život mezi zuby, abychom náhodou v tichu neztratili půdu pod nohama; půdu, které se křečovitě chytáme v domnění, že je pevná, stabilní, ochranitelská, ona však zatím sestává z pouhých úlomků ledových střepů, které chtě nechtě jednou zkapalní a vytvoří páry mlhy, do níž se vytratíme. Vytrácíme se, neodcházíme a jak řekl básník, je to daleko horší – my mizíme! Studenti zmizeli z mého zorného pole za zdí hřbitova a já se opět pohroužil do četby Pamuka. Raději jsem tak utekl před dotírající myšlenkou, jež kroužila kolem mé hlavy s neodbytností komára. Smyslem života je jeho přetažení naruby –, jako když stahují kůži z králíka.

[ 4 5 ]

SNĚŽILO celou noc. Jel jsem z Budějovic do Českých Žlebů, na silnici ležel rozježděný sníh – místy zledovatělý –, a já v duchu listoval sbírkou a prohlížel fotky dřevařů, kteří na saních sváželi z lesů dřevo. I soused Zajac stahoval stromy jen tak, bez strojů – koňmo. Chlubíval se, že nikdy neztratil jediné zvíře, tak bravurně s nimi zacházel i v nepřehledném terénu; žádný z jeho koní mu v lese nezůstal – žádný nešel na porážku. Přijeli jsme za starým Zajacem s Jirkou Hájíčkem; dopsal Selský baroko – netušil, že dostane „Literu“ za nejlepší román roku. Chtěl psát příběh ze Šumavy. Nechal se mnou nalákat, přivezl trnkovici v hliněné karafě, špunt zalitý pečetním voskem, a při pití se Zajac rozpovídal o padesátých letech, kdy se nechali se ženou nalákat do vysídlených Sudet. Vyprávěl, jak dal chlapovi po držce, prali se o chalupu, v níž jsme seděli, jak uzvedl krávu a vyhrál hospodskou sázku, jak šel opilý v zimě z Volar pěšky – dorazil k ránu a hned zapřáhl, aby stihl svoz dřeva… vyprávěl a vyprávěl; vypadal čile, jen kyčle a nohy nesloužily jak dřív. Měsíc nato zemřel. Měl silnou cukrovku. Infarkt. S ním zmizelo i stádo ovcí, včelín, kráva a večery při sklence. Přes noc napadlo deset čísel, auta s letním obutím končila co chvíli ve škarpě, a my zatím v chalupě bývalého učitelského slavili narozeniny dřevorubce Sama Rapanta a zároveň jeho dědkovství. Narodil se vnuk. Sněžilo a malý Lukáš se zapíjel slivovicí. Tady na Šumavě se nekřtí vodou, tady se křtí kořalkou a zajídá se špek, aby se lidi uzemnili a nemuseli tolik myslet na to, že život je jak mžik, jak sněhová vločka, co dosedá na rozevřenou dlaň.

[ 4 6 ]

JAKO KLUCI jsme chodívali na Kandlák. Byla tam dvě koupaliště – jedno podobné obyčejnému rybníku; to jsme měli radši; a druhé s vybetonovaným dnem, kde se cákaly rodinky s malými dětmi. Pamatuju, jak jsme se houpali na laně zavěšeném ze stromu a klouzavým pohybem dopadali s velikým cáknutím na hladinu, čímž jsme plašili holky. Ječely jak pominuté. Taky se pamatuju, jak jsme se sebrali, vyšli nahoru na kopec a snažili se ze svých malých, dosud neočepýřených, pytlíků vytřást to pánské semeno, o němž jsme slýchávali mlhavé zkazky. Čekali jsme, že vypadne semeno podobné pohance či zrní. Jak neuvěřitelné se zdálo tvrzení Honzy Kašpera, který byl o celý rok starší než my, když se vrátil od lesa, kde osaměle prozkoumával své mužství: „Pánové, pánové, semeno vůbec není pevný jak hrášek, ale tekutý jak mlíko!“ Nevěřili jsme mu a šli se raději koupat. Byl teplý slunečný den, byla by škoda jej promarnit bezbřehým tlacháním.

PŘES PŮL DRUHÉHO ROKU se nepohybuji, jen vegetuji jak strom. Na jednom místě – kořeny v chladné, jehličím popepřené, zemi. Cítím teplo a zimu, vůně tlejících úlomků větví, listí; cítím, ale neslyším žádný zpěv, ani pípnutí. Vidím sled měnících se obrazů krajiny, mraky táhnoucí nad mou korunou, řeku, plyne jak život – rychle a ohraničeně, mezi břehy, v okleštění kamenů, mých vlastních kořenů a černé, rašelinou provoněné, půdy, podemleté proudem. Ohluchl jsem. Dar hluchoty, stejně jak dar slepoty pro Borgese. Vnější svět zmizel v šumění mého vlastního já. Bušení srdce, dech, krev v řečišti žil a tepen. Slyším víc než kdykoli dříve! Roje včel v dalekých krajích plných barev, tvarů, čar – črtám je, čárám, čaruji. Kmitám prsty v jejich rytmu. Štětec či pero vzlyká a pláče, skáče a znásilňuje něžně papír konturami a skvrnami života. Vlévání do nekonečných prostor říše – Já. Jsou tu slyšitelně hmatatelné záchvěvy Goyovy imaginace. Ve společné hluchotě, ve štěstí, neslyšíme již apokalyptické vize z televize, mlýny slov médií a reklam, slov, která křiklouni vstřikují éteru do očí, astrálním výšinám seskupeným časem – zde se shluky vět a výkřiků rozkládají do fonémů, jisker, v prach. Žít v tichu je dar, stejně jako vše zjevné i skryté. Ticho je jak stehna dívek, jak veškerá představivost, vášeň, fantazie, vše, co nepodléhá rachotu času. [ 4 7 ]

A MUZIKANTI JIŽ VYHRÁVAJÍ a na mě z té dopisnice dýchá cosi z Urzidilovy povídky. Slyším náhle dechovku hrát valčíky, kvapíky a polky, taneční páry se pohybují spíš obřadně než uvolněně a dvojice se drží pevně v objetí, ale tváře tanečníků jsou slavnostní a vážné, hlavy dívek lehce nachýleny a jejich oči přivřeny. Sukně rozhoupané jako vlny vespod občas zasvítí bílou pěnou. Přesné, jak výjev z oné povídky U hranic. A tady jsme přímo na hranicích mezi Českou Šumavou a Bavorským lesem, tudy vede prastará hranice mezi oběma národy. Jako bych viděl i dívenku Otti zmatenou a plačtivou poté, co na mýtině spatřila dva milence v těsném objetí.

LIDÉ JIŽ VYRAZILI VEN a u hospody zbyl jen hospodský se ženou a kuchařkou, taky se svým psem a přítelem, s nímž si konečně dá zasloužené pivo. Třístoličník! Zkuste tam vystoupat z české strany, zajeďte si vlakem do Nového Údolí a pak vzhůru do lesů. Poslední dva kilometry se připravte na neskutečný kamenný krpál, pot z člověka leje, zvlášť má-li o pár kilo nadváhy jako já. Bohužel již nespatříte bohaté urostlé smrky, ale pahýly seschlých zubů, které tu zanechal kůrovec a vývraty, co rozmetal Kyril, onen bájný vichr, co se vloni přehnal Šumavou a kosil jak smrtka vše, co mu stálo v cestě. Historie se opakuje. Stačí si přečíst Klostermannův román V ráji šumavském, který vypráví o událostech roku 1870, kdy se taky přes Šumavu přehnala zničující vichřice, která zpustošila nejen lesy, ale svým dopadem i charaktery chudých sedláků, z nichž se tak ze dne na den stali dřevorubci, vrhli se na povoznictví, z něhož jim kynul výdělek. Dočasný blahobyt pominul a vracet se ke starým způsobům obživy se již chtělo málokomu, lidé zpohodlněli, zkazili se – tak jako se kazí vše, co má nadbytek nebo vše, co začne požírat brouk pochybností a nespokojenosti.

[ 4 8 ]

MARCEL PROUST ve svém Hledání ztraceného času píše o keltské víře, že duše těch, kdo nám zemřeli, jsou vězněny v nějaké nižší bytosti, ve zvířeti, v rostlině, v neživé věci, ztraceny pro nás až do dne, který pro mnohé nikdy nepřijde, kdy se nám stane, že jdeme kolem stromu, jenž je jejich vězením, nebo se staneme držiteli věci, v níž jsou uvězněni. Tu se pak zachvějí, zavolají na nás, a jakmile je poznáme, kouzlo je zlomeno. Tím je osvobodíme, takže zvítězí nad smrtí a vrátí se k životu mezi námi. Napadá mě, zda Otti z povídky U hranic Johanese Urzidila, která si povídala s ptáky, květinami, zvířaty, stromy i kameny, a svou přítomností je oživovala či přitahovala jak magnet, taky nekomunikovala s dušemi zemřelých, jež v nich přebývaly. Ta povídka je čirá jak voda z horské bystřiny, v ní putujeme spolu s básníkem Šumavou od Horní Plané ke Zvonkové, lesy kolem Smrčiny, Plechého, Třístoličníku, spatříme Plešné jezero a mohutné stromy a hluboké strže. A duší celé té krajiny je právě dívka Otti, zázračné dítě, kterého se ostatní děti bojí a dospělí v něm vidí nenormální pomatenou bytost. Otti, ta, která neunese svou dospělost a zmizí v hlubině jezera ve chvíli, kdy se její dar komunikovat s dušemi ve věcech, zvířatech a stromech, vytratí. Povídka vyvolává zamlžené obrazy z minulosti. O ní – o minulosti – Proust píše, že je marné ji přivolávat, je prý skryta mimo moc rozumu v nějakém hmotném předmětu (V emoci, kterou v nás tento hmotný předmět vyvolá), o němž nemáme tušení. Záleží na náhodě, jestli se s tím předmětem, ještě než zemřeme, setkáme či ne. Tak jako vnímám Ottinu duši skrytou v Plešném jezeře, ve skalách, stromech, kapradinách, tak i minulost svou a předků cítím zakletou v artefaktech z dětství, v hračkách, knihách i dopisnicích, ve stařičkých němých fotografiích, které, jsme-li ve správném rozpoložení, začnou promlouvat a komunikovat s námi.

[ 4 9 ]

[ 5 0 ]

M AREK K ARHAN

* 1965

L ET „Tábor Info, Juniform nula devět, pojíždím na vyčkávací stanoviště dráhy tři nula.“ Pouštím tlačítko vysílání, obě nohy uvolňují brzdové pedály a zároveň levou rukou posouvám dopředu plynovou páku motoru. Letoun, tedy žlutočerný Zlín Trenér, ožije a v okamžiku, kdy se začíná dávat do pohybu, mi zapraská ve sluchátkách: „Juniform nula devět, pojížděj.“ Zrak mi ještě jednou přelétne po palubní desce, ale ručičky všech přístrojů nepohnutě míří do zelených obloučků, vymezujících na cifernících normální letové hodnoty. Trenér, pojíždějící po travnaté dráze táborského letiště, se mírně kolébá a sem tam trošku drncne, nebo poskočí, to když přejedeme drn. Přes hrdě vztyčený čumák Zlína není vidět přímo dopředu, a tak musí pilot při pojíždění trošku kličkovat, aby mohl dráhu před sebou kontrolovat bočním pohledem. Několikrát proto vyšlapuji levou, či pravou nohu, a letoun poslušně zatáčí v zamýšleném směru. Ještě si stačím upravit mapu s načrtnutou trasou letu, vynuluji stopky na hodinkách a blíží se práh dráhy. Stáčím tedy letoun do polohy kolmo k ní a brzdím. Je třeba provést poslední úkony před vzletem a prohlédnout oblohu, zda nepřistává jiné letadlo. Nakonec stisknu tlačítko vysílačky: „Tábor Info, Juniform nula devět, vstup na dráhu tři nula a vzlet.“ „Nula devítko máš volno.“ Dvakrát krátce zmáčknu tlačítko vysílání v odpověď, uvolním brzdy a plynule posunuji páku plynové přípusti dopředu. Walterův letecký motor se s bručivou dychtivostí rozbíhá a žlutočerný eroplán vjíždí na dráhu. Pravou nohu mám plně vyšlápnutou, díky čemuž se letoun svižně natáčí do osy vzletu. Následně nohy bezděčně rovnají směr letadla, levá ruka energicky tiskne plynovou přípusť na doraz a zatím temně dunící zvuk motoru se mění v řev. Potlačuji řídící páku, abych zvedl ocas letadla, které divoce akceleruje. Zrychlení mě tlačí do sedačky, a skrz téměř neviditelný kotouč rotující vrtule se mi konečně otvírá přímý pohled na pádící dráhu, dosud skrytou pyšným předkem trupu. Runway pode mnou čím dál rychleji ubíhá, nárazy od kol se mění ve svižné staccato. Přitahuji knipl, tedy řídící páku, nárazy tichnou [ 5 1 ]

a letoun se lehce odpoutává od země. Brzdím kola, krátký rozlet a převádím Zlína do strmého stoupání. V hloubi za mnou mizí dráhy táborského letiště, aby se přede mnou vzápětí otevřel pohled na starobylé a slavné město, od husitských dob spjaté s naší historií. Točím první zatáčku po vzletu a nepatrně snižuji otáčky motoru. Teplota jeho hlav je trochu vyšší, ale vím, že po převedení do cestovního režimu se vrátí do normálu. Postupně upravuji rychlost horizontálního letu, hlásím odlet na táborskou věž, mačkám stopky a vydávám se na trať letu. Je nádherně. Rosničkářům zase jednou vyšla předpověď do puntíku, a v nádherném počasí mám z čerstvě naleštěné kabiny krásný výhled do daleka. Spíše instinktivně, než vědomě udržuji směr letu, a na tvářích se mi rozlévá široký úsměv. Dívám se do krásné krajiny pod sebou, a občas si prohodím ruku, svírající knipl, abych mohl zvednout před oči mapu se zakreslenou trasou, jinak uloženou vpravo vedle mé nohy. To pro kontrolu polohy a směru letu. V hlavě se však jako po druhé koleji rozbíhají myšlenky i jiným směrem a neodbytně mě tím vrací do hluboké minulosti. „Už zase vstáváš na letiště?“ Volá na mě usměvavá mamka, když se v sychravém jarním ránu řítím do koupelny. Je sobota, půl sedmé, a abych se dostal z branického bytu na Točnou do osmi, musím sebou pěkně hodit. „Udělám ti snídani,“ slyším i přes tekoucí vodu mámin hlas. „Uej ui oo eebou!“ huhňavě odpovídám s kartáčkem v puse, prskám pěnu a přitom se směji. „Cože?!“ Podržím chvilku kartáček před pusou a lépe artikuluji, odpovím: „Dej mi to sebou. Prosím! Nestíhám a ujel by mi autobus.“ „A co tam dneska budete dělat? Jsi na tom letišti pečenej vařenej! Divím se, že se ještě vracíš domů.“ Naoko mě hubuje máma, ale vím dobře, že to nemyslí vážně. Na letiště jezdím přes půl roku a opravdu tam trávím víc času, než by se jí líbilo. To od ní jsem dostal první knížku o létaní, Fajtlův autobiografický román Sestřelen. Od té doby se mi létání stalo životním smyslem i cílem. Bylo prostě náplní mých klukovských snů. A knihy o letcích jsem doslova hltal. „Dneska nám maj říct, kdy začneme lítat,“ vyhrknu a oči mi dychtivě svítí. „No, to už je taky na čase,“ řekne, podávajíc mi namazané chleby zabalené v ubrousku, „ale já myslela, že můžete na těch větroních lítat až od patnácti…“ Na okamžik se odmlčí a hned dodá: „A co škola?“ [ 5 2 ]

„No dyť přeci víš, že jsem minulou sobotu udělal všechny zkoušky za jedna!“ odpovídám pyšně. „A když mě nenechají lítat hned, tak do narozenin na podzim vydržím,“ dodávám statečně, i když mi říjen přijde v úplném nedohlednu. „Nemyslím pilotní výcvik, co matika, co čeština? A co profesor Pávlik, jakpak jsi na tom s ruštinou? Nebudete psát písemku?“ Hrkne ve mně, ale myšlenku na strašlivého Rusa, obávaného kantora kdysi bojujícího u Dukly, ihned zapudím. „Jo, to je v pohodě,“ zahrávám otázku gymnaziálního studia do autu, i když vím, že to není pravda a že budeme psát písemku z nenáviděného ruského jazyka v nejbližší době. Ale co, pilot musí hlavně umět lítat. A to ostatní se již nějak sfoukne. A jako dopravní pilot budu potřebovat angličtinu a z té mám dvojku, tak co. Svět čtrnáctiletého kluka je jasný a přímočarý. A jestli bude třeba, tak tu zatracenou ruštinu snad taky nějak zvládnu. „Tábor info, Oskar kilo india džuliet zulu, dobrý den!“ Z myšlenek mě vytrhne hlas pilota jiného letadla, navazujícího kontakt na frekvenci táborského letiště. „Oskar džuliet zulu, Tábor info, dávajte,“ jakoby zastřeně slyším odpověď z Tábora. Následnou rádiovou korespondenci již překryje nová vlna vzpomínek, které mě vrací zpátky do jara osmdesátého roku. Uhřátý strmým výstupem z Komořan na točenské letiště, vcházím před dřevěný barák hangáru s prosklenou kanceláří. Napravo od brány s pruhovanou závorou, stojí už pár let odstavené Aero 45. Krásný, ušlechtilý dvoumotorák, který očividně chátrá. Ale všem je to zřejmě úplně jedno, což nedokážu pochopit. Prý to je buržoazní stroj, kterých už v naší době není třeba. Ale pak mou pozornost upoutá něco neobvyklého. Venku před hangárem stojí nějací neznámí chlapy v kabátech a baví se s náčelníkem letiště. Na dálku pozdravím, a když mě náčelník vidí, něco jim říká a chlapi se po mně tázavě a chladně ohlédnou. Snažím se tomu nevěnovat pozornost, ale přesto pocítím zvláštní úzkost. Podvědomě se obávám, zda nebude můj kádrový profil překážkou v létání. Pak mám ještě strach, zda projdu přísnou lékařskou prohlídkou, ale u té nějak cítím, že to snad nebude takový problém. „Čau Ráďo,“ zdraví mě starší kamarád a kolega z elementárky, tedy přípravného kurzu pro budoucí piloty plachtaře. No starší, všichni jsou starší než já. Ale Jardovi už bylo dokonce devatenáct! [ 5 3 ]

„Čau Jardo, kdo to je?“ ptám se a kývnu hlavou směrem k náčelníkovi. „Nějací pohlaváři ze Svazarmu, či co,“ slyším odpověď a až v té chvíli zaregistruji šedou Volhu. „A co tu chtěj?“ Rád bych se ještě optal, když slyším náčelníkův studený hlas. „Marvane, pojď sem.“ Jdu k nim a následně neochotně zamířím na pokyn jednoho z mužů v baloňáku do letištní kanceláře. „Tak ty bys chtěl Radku létat,“ prohodí docela příjemným tónem cizí chlap, aniž by se mi představil a hned pokračuje. „Ale dozvěděl jsem se, že se k našemu socialistickému zřízení tvá rodina nestaví moc nadšeně.“ Chci něco říci, ale nic mě nenapadá. Tak jen v nesouhlasu vrtím hlavou. „Dědeček v západním Německu, ty nejsi v SSM… A to chceš létat?“ Cítím, jak mi měkne půda pod nohama. Buší mi srdce, ale stále nemám, co bych dodal. Jen se upřeně dívám ledovému pánu s medovým hlasem do očí, jako bych snad čekal, že v nich najdu aspoň malý záchytný bod. „No soudruhu, budeš muset ukázat, co jsi ochoten udělat pro společnost za to, že ti umožní stát se pilotem.“ „Tak já vstoupím do SSM,“ vyhrknu a mé ještě skoro dětské svědomí na mě za nabídku čertovského úpisu uraženě plivne. „Dobře soudruhu, jenže se ještě uvidí, jestli o tebe ve svazu stojí!“ řekne mnohosmyslně nejednoznačný pán, kývne na druhého za oknem a bez pozdravu vyjde z prosklené kanceláře. Než se vzpamatuji, vejde dovnitř náčelník a vyhrkne: „Jsou vaši ve straně?“ „Ne,“ odpovídám popravdě a polohlasně, jako bych tím stvrzoval svou méněcennost. „Tak to vypadá chlapče, že si už nezalítáš. No co koukáš, můžeš jít domů,“ řekne tvrdě, ale v jeho očích se mihne světélko naděje. „Myslíte, že je to jistý?“ ptám se ve dveřích a z mého hlasu čiší zoufalství. Neodpovídá, tak se otočím a pomalu jdu ven. „Tak běž, ale třeba to ještě dobře dopadne.“ Jakoby na usmířenou zaslechnu poslední slova předsedy aeroklubu Točná, než za mnou zapadnou dveře. Letoun sebou znatelně hodí a vrací mě tím do reality. Srovnám let do horizontu, přejedu očima po cifernících přístrojů a podívám se na malebnou krajinu jižních Čech pod sebou. To je krása, které se snad člověk nikdy nenabaží. Přede mnou monotónně vrčí uklidňující zvuk [ 5 4 ]

vzduchem chlazeného Waltera a já si užívám let všemi póry těla. Přelétám rybník s ostrůvkem ukrytý v lesích a v dálce, tak na dvou hodinách, jak určují směr letci, je krásný kamenný železniční viadukt nad zalesněným údolím. Stáčím tam čumák éra a letím si jej prohlédnout blíž. V kokpitu kabiny začíná být pěkné horko, tak pootevírám větrací okénko a po průletu nad viaduktem se vracím na původní trať letu. Vrtule pravidelně tepe vzduch, letoun se vznáší nad ubíhající krajinou zalitou sluncem, a mé myšlenky se vrací zpět do gymnaziálních let. „Čau Marvane, máš jít do ředitelny!“ říká mi spolužák hned po mém vstupu do třídy a tázavě se na mě dívá. Ani se neptám, kdo mi to vyřizuje, a jen vyhrknu. „Kdy?“ „Hned, vole,“ odpoví s posměšným úšklebkem spolužák, jinak jeden z premiantů. „Co je, Radusi?“ slyším otázku od Kateřiny a Moniky, dvou vyhlášených třídních krasavic a moc milých kamarádek. Jindy by to byly nejen jejich vnady, co by mou pozornost určitě udržely déle, teď však jen bezděčně vyhrknu. „Ále,“ a pokrčím rameny. Teatrálně se ušklíbnu a pak s hranou ležérní ledabylostí dodám: „Fakt, nevím!“ Jenže to tuším, a v hlase je jistě cítit mé úzkostí stažené hrdlo. Rád bych se jim svěřil, ale nevím, co říkat. Už je to tady. Ještě se oknem podívám na malé parkoviště před gymnáziem Budějovická, na kterém krom obligátních tří vozů motorizovaných profesorů, parkuje šedá ruská limuzína. „No pojď dál,“ slyším po zaklepání zpoza nedovřených dveří, a tak je otvírám a vstupuji neochotně do ředitelny. Krom pána z letiště je tam ještě nějaký důstojník a zástupkyně ředitelky. Všichni se usmívají a dívají se náramně vlídně. „Tak jsem ani nevěděla, že jsi měl v kurzu takový prospěch. Je vidět, že jsi bystrý chlapec,“ říká zástupkyně skoro přívětivě, skrývajíc úlisnost převlečeného vlka v babiččině posteli. Akorát nemá čepeček. Bezděčně se tomu usměji, ale je to spíš reakce napnutých nervů. „No, tak jsem přišel tady se soudruhem kapitánem, abychom si popovídali o létání.“ Říká muž s medovým hlasem z letiště a já přitom registruji modré lampasy na uniformě důstojníka. Ten se rovnou vkládá do hovoru. „Když chceš létat, pojď k nám, ke stíhačům. A můžeš rovnou hned teď. Již jsme vše dojednali, bezodkladně přejdeš k nám, na vojenské [ 5 5 ]

gymnázium.“ Už už o tom začínám uvažovat, přeci jen vidina stíhacího pilota přehlušuje všechny morální výtky, kterými se ozývá mé svědomí, když voják dodává. „A kdyby ses vzorně učil a když budeš mít perfektní zdravotní předpoklady, budeš moci nastoupit po maturitě na Vysokou školu do Košic a tvé kariéře stíhače nebude nic bránit“. Je to lákavé, ale jako ozvěna mi v uších zní to velké kdyby. Kdyby! Proto zkouším smlouvat. „No a co kdybych zatím zůstal studovat tady, a do Košic šel až po maturitě?“ „Ne,“ říká muž v baloňáku, „také musíš ukázat, že jsi takové nabídky od naší socialistické společnosti hoden.“ Cítím, že se ocitám na tenkém ledě a začíná mi docházet, že tato debata rozhodne teď a okamžitě o mé budoucnosti. Kupodivu si uvědomuji, jak se mi vrací klid, a tak se již méně bojácně ptám: „Tak já bych ale chtěl nejdřív projít prohlídkou na Ústavu leteckého zdraví, abych věděl, jestli mám na stíhacího pilota kondici.“ „Soudruhu, na to budeš mít dost času ve čtvrtém ročníku před maturitou a jako vojáci na ni půjdete společně s celou třídou.“ Pojednou mi dochází, že je to všechno klam a mam. „Tak já to musím říct doma a poradím se s rodiči.“ Říkám a bezelstně kloužu očima z jednoho na druhého. S tím mě také propouští z ředitelny a já již tuším, že s létáním se budu moci navždy rozloučit. Pohlédnu bokem přes křídlo pod letoun, který jak černožlutý pták letí plavně vysoko nad krajinou, a vidím, jak pode mnou meandruje Vltava, rozlitá do větší šíře díky Orlické přehradě. Kontroluji na rádiu frekvenci Táborského letiště, které se kvapem blíží. Mé myšlenky mě však vrací do jara roku osmdesátého. „Tak co ty na to?!“ ptám se. „Radu, nechoď tam,“ říká mamka a kolem očí má starostlivé vrásky. „Když ptáčka lapají, dobře mu zpívají. Teď tě lákají na stíhače, ale nakonec lítat nebudeš a bude z tebe jen lampasák, kterej slouží režimu.“ A jasnozřivě dodá. „Místo u letadel tak strávíš život mezi volama.“ „Hmm, já vím,“ říkám neochotně, i když nevím vůbec nic. Jenže cítím, že tentokrát to není primárně obava maminky, která trne, aby se jejímu malému letci v eroplánu něco nestalo. Ne. Je to racionální úvaha chytré ženské, která ví, jakou past mi bolševik chystá. Jsem zdr[ 5 6 ]

cen, ale přesto je mé rozhodnutí konečné. Na vojenskou školu nepůjdu. Hned další den to říkám na gymnáziu a následnou sobotu se na letišti dozvídám, že mě nepustí do praktického výcviku, protože nemám odpracováno dost brigádnických hodin. „Ale vždyť mám odpracováno nejvíc z celé elementárky!“ hájím se dětsky nechápavě, protože se nemohu smířit s evidentní a do nebe volající křivdou. „Ale prostě to není dost a taky nemáš dost dobrou morálku, abys mohl být pilotem,“ říká mi jeden ze starších letců v modré vojenské letecké bundě s kožíškem na límci. Asi stojím nechápavě dál, protože se ke mně otočí jeden kovaný komunista a pohrdavě mi vpálí do obličeje: „Ty si mladej do éra nikdy nesedneš! O to se postaráme. A můžeš si dát vodchod.“ Jdu si tedy pro své věci do skříňky a skládám si je do žebradla, oblíbené tašky některých studentů. Za mnou stojí Vanda, o něco starší adeptka létání a soustrastně si mě prohlíží. Normálně bych k ní něco prohodil, ale teď je mi do breku a stojí mě hodně sil to na sobě nedat znát. Cestou, vedoucí lesem dolů do Komořan na konečnou autobusu 205, se ploužím jako zpráskaný pes. A jak by ne, celou vahou nastalé situace jsem si uvědomil, že již nikdy nebudu pilotem. Dole u zastávky je pusto a bezútěšno. Ale takhle to přeci nemůže skončit! Sám sobě slibuji, že se stejně nikdy nevzdám a že to v nejbližší vhodné chvíli zkusím znovu. Já prostě jednou budu pilot! A basta fidli. Cítím, jak se mi ulevilo, přesto se mi ještě trochu třesou nohy. V té době netuším, a ani nemohu tušit, že na to budu čekat skoro třicet let. Zlín sebou pohodí, jak ho podebral stoupavý vzdušný proud, a tím ukončí tok mých vzpomínek. V dálce přede mnou se již rýsuje panelové sídliště v Sezimově Ústí. Hlásím na letiště přílet od severozápadu a poslouchám řídícího, tedy kolegu na letišti u rádia, který mi diktuje meteorologickou situaci v Táboře. Za tu hodinu od mého odletu se téměř nezměnila. Přesto podle jeho údajů upravuji výškoměr a ve výšce tří set metrů nad letištěm rovnám směr letu rovnoběžně s přistávací drahou. Pak stisknu tlačítko vysílačky. „Tábor info, Juniform nula devět po větru dráhy tři nula.“ „Juniform nula devět, Tábor info, pořadí na přistání jako první.“ Ubírám plyn, točím po okruhu a vysunuji vztlakové klapky. Upínací bezpečnostní pásy mám dotaženy a nechávám letoun rychle vytrácet výšku. Znovu očima přejíždím všechny budíky a registruji chladnoucí hlavy, tak přivírám klapku chlazení. Ještě víc stahuji přípusť motoru [ 5 7 ]

a rovnám příď s osou rychle se přibližující přistávací dráhy. Eroplán je vlivem bočního větru neposedný, díky čemu mé nohy tančí s pedály směrovky jako ladné baletky v piškotech. Ale jsou to jen nepatrné, bezděčné opravy směru. Ačkoli se směrovka, ovládaná přesnými pohyby řízení, neustále a nepatrně natáčí, podobna tak ocásku lovící šelmy, samotný letoun klouže po rovné přímce končící na prahu dráhy. „Tábor info, Juniform nula devět, finále dráhy tři nula.“ „Nula devítko pokračuj, dráha volná.“ Stahuji přípusť na volnoběh a v mžiku, jako ženoucí se smršť, přelétnu vrcholky posledních stromů, lemujících letiště. Pohledem přes líně se převalující vrtuli soustředěně hledím na světlejší pruh runwaye, vyšisovaný nárazy kol přistávajících letadel. Jemně, doslova lehounce podrovnávám letoun, čímž znovu ztrácím přímý pohled na dráhu. Pravou rukou citlivě dotahuji knipl, jako bych se snažil oddálit okamžik dosednutí. Takové malé prodloužení orgastické rozkoše. Pojednou cítím, jak pneumatiky podvozku češou vrcholky trav, a vzápětí se ozve nezaměnitelné staccato odskakujících kol. Trenér přistál. S citem brzdím a vyšlapávám pravou nohu, abych táhlou zatáčkou vyjel z runwaye. „Tábor info, nula devět opustil dráhu tři nula a pojíždím na stojánku.“ Dvojí cvaknutí ve sluchátkách je mi odpovědí a zároveň tečkou za dnešním letem. Zastavuji letoun před hangárem, vypínám rádio a po krátkém proběhu na ochlazení i motor. Ten sebou naposledy převalí a vrtule ztuhne ve frajersky šikmé póze. Náhle mě obklopí až posvátné ticho. S kovovým lomozením odsunuji dozadu překryt kabiny a do tváře mi rázem zafouká svěží větřík, jako by mě chtěl přátelsky polaskat a popohnat ven z kokpitu. Ale já nespěchám. Obřadně sundávám z hlavy sluchátka, dopisuji záznam o letu a zůstávám sedět. Pomalu rozepínám pásy, skládám mapu. Tím prodlužováním ještě víc vychutnávám ten slastný okamžik. Pocit, který může zažít jen pilot letadla po dokončení krásného letu, umocněný tím víc, jak se dlouhá léta obával, že možná nikdy létat nebude.

[ 5 8 ]

[ 5 9 ]

VÁCLAV B IDLO

* 1961

N ÁVRAT 1. Když jsem byl králem měl jsem sen že chodím na trh převlečen za tajemného svůdce žen a prodavače snů

2. Pak jsem byl svůdcem krásných dam tajemným mužem jehož šarm a vřelá náruč přísahám léčila jak šém

že místo žezla v ruce mám něhu jíž lásku rozdávám a nikdy více nejsem sám na trůnu

a i když láska není hřích přece jsem sníval že jsem mnich jenž nepodléhá žádné z mých královen

A pak jsem v bitvě odešel do říše duší žádných těl a dlouho jsem nic nevěděl kam narodit se mám

Pak přišel souboj a já šel do říše duší žádných těl a dlouho jsem nic nevěděl o dalších zrozeních

Až ke mně anděl přiletěl aby mi můj sen připomněl a já se šťasten vrátil sem už ne král

až ke mně anděl přiletěl aby mi můj sen připomněl a já se šťastně vrátil sem jako mnich

[ 6 0 ]

3. Když jsem byl mnichem léčil jsem své touhy tichem v srdci svém a hříšným byl jsem příkladem jak s pokorou lze žít

4. Když jsem byl slavný léčitel ranhojič duší jejich těl jen jednu věc jsem neuměl dát zdravým důvod žít

přesto jsem k stáru míval sen že umím pomoci i těm jimž nemoc v cestě ke mně sem brání jít

a toužil jsem být filosof anebo básník moudrých strof jenž smysl bytí mocí slov odhalí

A pak jsem sám onemocněl do říše duší odešel a dlouho jsem nic nevěděl jak narodit se zpět

S tím snem jsem v stáří odešel na věčném orientu dlel a dlouho jsem nic nevěděl co je můj cíl

až ke mně anděl přiletěl o čem jsem snil mi pověděl a já se šťastně vzbudil sem léčit svět

až ke mně anděl přiletěl aby mi můj sen připomněl a já se šťasten vrátil sem vědoucí

[ 6 1 ]

5. Když jsem byl čínským mudrcem do veršů pravdu vetkal jsem a prozradil tak lidem všem kde tao přebývá

nejeden vladař u mě byl a zdálo se že pochopil však tvrdé srdce nezkrotil a lhal dál

však neuměl jsem zařídit aby tak všichni mohli žít svou lásku dávat nejen chtít si ji brát

A pak mě zradil jeden král chtěl slyšet pravdu když ji znal probod mě dýkou a já stál zas před svým andělem

Pak mnoho životů jsem žil stále týž mudrc stejný cíl ač nikdo z lidí netušil že jsem to stále já

řekl mi rozhodni se sám zda věčný mír či kroužit dál a já řek – král jenž lásku má se navrací

[ 6 2 ]

[ 6 3 ]

[ 6 4 ]

K ATEŘINA C UKEROVÁ

* 1968

Osud aneb óda na jedny zvětšující se kalhoty Z jiného světa na tento, nahoru a dolu, křížem krážem… Hubnu nebo se mně zvětšují kalhoty? Třesou se mi ruce nebo se třese svět? Přetřásají MĚ!? Po modrém blankytu bělavé páry hynou… Stejně všechno směřuje k poezii a stejně každá vločka vždy dopadne přesně tam, kam má. Z jedné strany chceš, z druhé strany máš, stejně záleží jen na tom, co sama dáš! Ven anebo dovnitř, nahrubo či naměkko a pořád dokola, někdy šťastně, někdy s pláčem a jindy úplně už tiše – chodím do práce a kolem řeky…

[ 6 5 ]

V ĚRA D UMKA D UMKOVÁ

H ALUCINAČNÍ

* 1969

VIGÍLIE

Blázne! Co tu sedíš tak dlouho noci? Kolikátou cigaretu? O čem do dlouhé noci přemýšlíš? Vyvoláváš duševní chorobu? Halucinuješ baňaté plody ověnčené hadími listy Halucinuješ pohoří z lidských lebek a zvířecích tlam Halucinuješ ponorku ze které uniká život mezi prsty Halucinuješ zemětřesení a žlutou zimnici Zvířecí pach Klíšťata Hromosvod kyslíku Cítíš hlad v útrobí své hlavy Cítíš bublat mozkomíšní mok Cítíš hlad mozku Srdíčka Ramena hladovějící po objetí Zelený je měsíc Modrá chuť na křenové fazole Co bylo dole je i nahoře Halucinuješ Karkulku Popelku Zlatovlásku Berušku Halucinuješ mravenčení na řasách Cítíš ostych kostí Symbiózu náměsíčníka Vidíš skleněné rybí oko a žahavou zimu přicházejícího rána Poklekáš a vyzdvihuješ jméno Nějaké jméno Slzy na krajíčku Med ve vlasech Je ti právě a je ti zima Je ti oklikou sedmnáct Halucinační vigílie

[ 6 6 ]

Je ti smrtonosně Tajnosnubně Je ti licho LICHO! Vykřikneš a žárovka prská až lampa zhasne Svítíš si cigárem Pod pantoflemi se ti mrskají švábi Ze zdí padají štěnice Slyšíš to jako škrtání sirkami Slyšíš slova staré knihy: ŠVÁBI ŽEROU ŠTĚNICE! Ale nic ti to nepomáhá Rovnáš hřbet a připadáš si jak ptakopysk Ranní město tiše šumí Lampy se tiší Tramvaje ti rumplují ohanbím Je slyšet dráždivý kašel Někdo venku venčí fenku Zvoní budík Vstát od stolu a dát vařit vodu na čaj Otevřít okno Skočte si blázne Kamarád na obzoru ti posílá panáka Metaxy Tak se zakloníš Lupneš to tam Voda už se vaří Ráno se vaří Vaří se ti v břiše A švábi už sežrali všechny štěnice

[ 6 7 ]

B OHUSLAVA H LADEČKOVÁ

*1952

BRÁNA

jít za ním vrávoravě pro pár not co dosud zní ti v hlavě za píseň co zpíval keporkak než potopil se na dno kapky vrátilas pískle do skořápky

je tohle tvoje věno bože?

žes mužem do náruče brána žes pro klín proklínána

ženo ženo že no že nože nože…!

ZAZPÍVEJ

mně sýčku na nebi hlubokém

[ 6 8 ]

L ATIMERIE ryba řekla: zemři a nakrm mě svým tělem nebo jen: nakrm mě svým tělem a nebo jen: zemři! polib mě budu tě vláčet svojí stokou věř mi stanu se tvým nepřítelem pak už nevím... je ráno probouzím se z hlubin a dávím první z rybích šupin

... PRAVIL C YRANO : do střehu pane! vy s tou maskou račte tasit! dovolil jste si nesouhlasit se souhláskou

[ 6 9 ]

POZOR , POZOR , DŮLEŽITÉ HLÁŠENÍ

toto je chůze do kopce tak do kapes ňáké peperminty dnes budeme hledat flinty co reznou nám někde v obilí tak pánové: dopnout poklopce a dámy si vypnou mobily

[ 7 0 ]

M OLMEN PÄGOD

*1648 nebo 1986

Jednou jedna slepice pokusila slepit se, protože však dost zle pila, naopak se rozlepila. Schytal jsem dnes ve Štěpánské prudké tvrdé deště pánské; myslím deště s koulemi způsobily boule mi. Když jede na pole on, je jako Napoleon. Když jedeš z pole ty přijdeš o epolety. Moje milá z Příbrami čtyři kila stříbra mi uvařila k jmeninám a teď dobře neni nám Řekla MandloAdina poklesla mi hladina deme něco vypít pak si dáme ripít pak nás vyzve lokaj Nu, což tak trošku kokajnu svět zas bude plnej krás vedle sedí HugoHaas už si taky čichnul dvé má na očích nul já mám v srdci osmu lítám někde v kosmu no a pak jsem celá trochu posmu tnělá

[ 7 1 ]

R ENATA B ULVOVÁ

*1966

Ř EDITEL Valérie se proplétala mezi davy jako šílená. Narážela do rozjíždějících se aut, jen aby byla co nejdříve na křižovatce, odkud to bylo už jen coby dup do nemocničního areálu psychiatrické léčebny na Klárově. S ručním černým kufříkem, ve fialové minisukni a bílé halence vypadala jako tajemnice generálního ředitele, která spěchá na nějakou veledůležitou schůzku, a vlastně to byla pravda. Přeběhla přes nemocniční park plný jarní květeny a bez ohledu na úzkou sukni a vysoké podpatky vyběhla po dvou schodech do druhého patra šedivé, stářím se rozpadající budovy. Zahnula doprava do okrově oprýskaných nalakovaných dveří a stanula před dalšími, ještě odřenějšími, protože častěji používanými. Sáhla na zvonek, nad kterými visela cedule se zákazem nošení jídla a ostrých předmětů do areálu. Bzučákem si otevřela dveře a vstoupila na chodbu pánského oddělení, aniž by ji někdo kontroloval nebo se ptal, za kým tak spěchá. Rázovala po dlouhé chodbě podél vyprázdněných obličejů sedících se skleslými nehybnými těly v sedačkách potažených žlutými potahy z Ikey. Tváře nemocných ji provázely bez zájmu, přesto cítila, že za tím vším je pomalu se probouzející chuť sáhnout jí na blůzu, na dlouhé štíhlé nohy či na zadek obepnutý fialovou sukní. Dřív, než se její pocit mohl potvrdit, stála už u nejzadnějších dveří chodby, na kterých jediných byla místo kliky koule, a spěšně zabouchala. Za dveřmi bylo ticho jako v hrobě. Ohlédla se za sebe. Všechny obličeje se dívaly na ni. Zabouchala znovu a první obličej ukázal zuby, černé od kouření. Zabouchala ještě víc a druhý se rozesmál. Kopla do dveří a strefila se do holeně nemocniční sestry, vysokého kluka, který zařval „Au“, způsobem, ze kterého vycítila, že je na ledacos zvyklý. Když vstoupila do sluncem zalitého pokoje, spatřila svého šéfa, jak leží na posteli a ruce a nohy má připoutané koženými řemínky. Oči měl zavřené. Podívala se vyděšeně na sestru, který se však nevzrušeně vrátil do své kanceláře. Ta byla součástí pokoje, kde ještě byl krom jejího šéfa dalších pět pacientů. Sestra se otočil k monitoru, na kterém měl rozehranou počítačovou hru. Hned začal pálit do nějakých červíčků, kteří ji zdálky připomínali rybízovou marmeládu. Snažila se [ 7 2 ]

vyhnout pohledům ostatních nemocných, které však na ni zvysoka kašlaly. Pacienti se buď procházeli nebo spali. Posadila se šéfovi k nohám, ale sotva dosedla, otevřel oči. Nespal. Jen předstíral, že spí. Chvíli se na ni díval, zkoumajíc důvod jejího přihlouplého úsměvu, a pak tónem, jako by se jí rád zbavil, zvolal: „Haló?“ Sestra se zvedl jako automat a přišel ho odpoutat. Podíval se přitom na Valérii a omluvně dodal: „To on sám.“ „Já sám, sám, no a co. Můžete jít.“ šéf mávnul zápěstím jakoby sestru propouštěl, dovolil mu vrátit se ke svým červům. „Tak ukaž,“ tykal své zaměstnankyni a bez nějakých dalších okolků přešel rovnou k věci. Valérie položila na postel černý kufřík a on jej dychtivě otevřel. Nedočkavě prohledal jeho obsah. Zklamání, že nenašel to, pro co ji poslal, jen vycítila. Na jeho obličeji pod vlivem sedativ nebylo nic znát. „Špatný, ale bylo jich tam třináct, těch diplomatek.“ Řekla na omluvu. „Tady máte účty za taxík. Rychleji se sem nedalo dostat, byla zácpa, a abych nezapomněla, v notýsku jsem našla akorát toto.“ Podala mu papírek s datem 13.11. a nějakým číslem telefonu. „Jo, jo, jo. “ řekl roztržitě a zasunul papírek do kapsy u kalhot. Měl na sobě civilní kalhoty, sako, bílou košili a modré ponožky číslo 42, které mu ráno koupila. Modré, žádné jiné nechtěl. Pak ji poslal pro cigarety, kafe, a dvě zelené papriky, „prosím tě do špičky.“ Kladl ji na srdce, a jakoby toho na jednu pracovní dobu nebylo dost, odeslal ji k němu domů pro důležité dokumenty v černém kufříku. Vyrazila okamžitě, protože do pěti hodin musela vyzvednout dítě ze školky. Doslova se vloupala do jeho sídla na Břevnově. Při tom ji z okna pozorovala jakási postava, která se ani nehnula, i když jí viděla, jak přelézá plot. Nehnula se ani poté, když už s kufříkem stála zase na ulici a mávala na taxíka. Chtěla se na tu záhadnou postavu v okně zeptat svého šéfa, ale nenašla v sobě dost odvahy. Taky co jí je do toho, řekl by ji nejspíš. Vyhrála konkurz z deseti uchazeček na post asistentky ředitele, a dozvěděla se pak, že tím důvodem je hlavně to, že se vlastně na nic neptá a dělá to, co se jí řekne. V jednu chvíli měla dojem, že na ní dočista zapomněl. Díval se z okna a vypadal jako když o něčem hluboce přemítá. Zvedla se s tím, že už stejně musí jít, ale okamžitě ji jediným gestem ruky usadil. Teprve teď se měla dozvědět, jaký hlavní úkol ji čeká. Měla místo něj vyřídit nákup domu za několik miliónů. Transakce musí proběhnout ještě tento týden. Byl čtvrtek. Když to neudělá, o dům přijde, a práce za několik posledních měsíců propadne nebo spíš bude v niveč. Ač se při tom líčení díval na ni, měla pocit, jako by stejně mluvil skrze ní. [ 7 3 ]

Měla dojem jako by v něm běžel jiný svět, vzdálený tomu, který se odehrával tady a teď. Náhle vytrhl kus papíru ze sešitu a začal na něj divoce psát. Napadlo jí, že dá dítě do školky, kde by mohlo i přes noc spát. I učitelka už jí o jedné takové říkala. Dumala v duchu, jak to udělá, a přitom sledovala klikyháky, které se kupily na papíře, jakoby na něj rozhazoval konfety. Co tady vůbec dělá? Co se mu stalo, že je v ústavu pro choromyslné. Je doopravdy blázen nebo si na něj jenom hraje? Podával ji počmáraný papír. Cítila jen, že odpověď nebude tak snadná, jak by se na první pohled zdálo. Zákruty duše jsou složité. Co ona o něm vůbec ví krom toho, že je její šéf a že nemá rád, když se ho někdo na něco zbytečně ptá? Šéf ji posílal za jedním známým, který ji má dát peníze. Bude je potřebovat na vyřízení nákupu. „Vezmi si na ně tento kufřík.“ Podával ji prázdný kufřík, jehož obsah předtím vysypal na postel. Šeptal u toho jako by se bál, že ho někdo odposlouchává. Naklonila se k němu a prosebně řekla: „Pane řediteli, už je pět hodin, měla bych jít vyzvednout dítě ze školky.“ Možná ji slyšel, možná dělal, že ji neslyší, na jeho obličeji nebylo znát nic z toho, co se odehrávalo v jeho duši. Vytrhl jen další kus papíru a začal psát o něco zběsileji. „Pak půjdeš na tuto adresu.“ Naléhal na ni a přitom jí podával papír, na kterém byly nějaké kaligrafické znaky. Tužka se na některých místech otlačila příliš silně, jinde zas byla slabá, sotva ji bylo vidět. Nedalo se to vůbec přečíst. Bylo zbytečné jej na to upozorňovat. Popisoval další arch, a další. Její šéf byl workoholik, možná to je ten důvod, proč je tady, pomyslela si. Její předchozí šéf byl taky plný neodkladných úkolů, které se musely ihned splnit. Byl zvyklá pracovat o víkendech. Dovolenou poznala jen z rychlíku. Možná se jim líbilo, jaký je na ni spoleh. I její manžel, který před lety zemřel. Dostal infarkt ve svých třiatřiceti letech. Byl ředitelem technických služeb. Kdo ví, jak by to tentokrát v areálu dopadlo. Na hodinkách měla šest hodin a šéf pořád psal. Najednou na místo, kam se chystal vložit další slovo, položila svůj ukazováček. Zarazil se. I ona se zatvářila překvapeně. Co si to jen dovolila? Prst však nechala ležet dál na papíře za cenu toho, že bude nejspíš na hodinu propuštěna z práce. On se však na ní podíval jako vyplašené dítě. Co se stalo? Přemýšleli oba. Pak jako by jemu prvnímu svitlo, řekl zcela vyrovnaně: „Aha. Vzkaž ji, prosím tě, ať už se mnou nepočítá, že už se k ní nevrátím.“ Možná se ta věta týkala jeho ženy. Nepátrala po tom. Do školky jela taxíkem. O pár týdnů později vstoupil do své firmy. Na sobě měl béžové sako s vyhrnutými rukávy, v puse doutník. „Tak co, jak jste se tu měli?“ [ 7 4 ]

Halasil mezi svými zaměstnanci. Na stůl své asistentky položil dáreček. Velkou mořskou hvězdici z Kanárských ostrovů. Usmál se na ni. „Ty pláže,“ mlaskal spokojeně. „Ažúro. Tentokrát jsme si s manželkou opravdu užili. Doneste mi kafe, Valérie. A ať mě nikdo neruší.“ Přikázal ji a bez mrknutí oka zmizel ve své kanceláři.

B ÁSNÍK Ale nebudu psát o žádném Kerouacovi jenom proto, že to je jeden z mála spisovatelů, jehož jméno hned na první vyslovení nezkomolím. To raději o Adamovi Chroniczovi. To je konečně básník, kterého žel ještě nikdo nezná. Budiž tato historka o tom, aby svět brzo poznal, o jakého vynikajícího básníka přichází. Snoubí se v něm jak génius Kerouaca, jeho duchovního rádce, tak jeho rodu pocházejícího z chorvatských skal. Je to velký talent a vnímavá povaha. V současné době žije v Praze. Jak vypadá? Inu, krásně. Skutečně jako básník. Nemá rád, když mu ukápne omastek na košili, to je pak popudlivý. Nesoustředí se tolik na okolí, ale když má košili v pořádku, je velice pohotový. Lidi dokáže perfektně vystihnout jednou, dvěma větami. Adam o tom, že je velký básník, ještě neví, a ale stalo se mu něco, co ho o tom málem přesvědčilo. Mě už dávno. Četl prý Kerouaca, Podzemníky, když mu bylo šestnáct let. Četl ho v domě, kde se narodil, tedy ve Splitu. Ten dům byl veliký. Měl velké místnosti s vysokými stropy. V rozích byly ornamenty ve tvaru lilie, takové prý jsou i v bytech v Mánesově ulici, kde teď bydlí. Rodiče tenkrát nebyli doma, když se to stalo. Odešli na nějakou návštěvu, a on je jim dodnes za to vděčný. Bylo pro něj vzácné být doma sám, mít pro sebe celé odpoledne, vědět, že nebude nikým rušen, že jej nikdo nebude otravovat. Svlékl se proto donaha a z římsy nad krbem vzal láhev červeného vína, kterou dostal jeho táta od nějakého klienta. Lehl si na kožešinu a otevřel si Kerouaca, kterého mu kamarád věnoval k patnáctým narozeninám. Nevěděl, že je tak blízko k zasvěcení, ale jeho tělo jakoby už tušilo. Leželo si na bílém beránku do hněda opálené a nechalo se laskat proudy slunečního světla skrze sklo, jako kdyby mělo smysl pro poezii toho místa, této vzácné chvíle, rozvalovalo se na něm jako nějaké exotické zvířátko. [ 7 5 ]

Byly to Adamovy poslední prázdniny ve Splitu. V září nastupoval do Prahy na gymnázium. Na stěnách ve starých pozlacených rámech visely tváře jeho předků. Byl jimi doslova obklopen. Vždycky je vnímal jako součást interiéru, ale tentokrát, jak tak ležel nahý na bílém rounu, popíjel víno a přitom četl Kerouaca, cítil jejich pohled. Nevěnoval tomu nijak zvláštní pozornost, protože jeho mysl ležela hlavně v příběhu. Byl jím totiž uchvácen. Stržen proudy slov. Hltal každé slovo, kterým k němu promlouval beatnik, a bylo mu vlastně jedno, co mu na zádech provádějí jeho předci. Ti byli zděšení. Nemohli pochopit, co se to v jejich rodě objevilo za černou ovci. Kdo se jim to tady nestoudně vyvaluje na koberci. Jaký had se to na něm vyhřívá. Zatímco jeho hlava putovala po hvězdách, jeho rod by ho nejraději smetl z koberečku jako prach. Oni, doktoři, vědci, bankéři, střízliví ve světě peněz, nikdy by nepochopili, že se jejich vnuk, pravnuk a prapravnuk zmrskal při nějaké četbě vínem. Je pravda, že když knížku dočetl, byl namol. Motal se pěkně, když vstal. Nebyl však opilý vínem, ale tím, co nasál z příběhu. Musel ven. Cítil nutkavou potřebu se podělit se svým objevem. Říct o něm celému světu. Vzal si na to bílou vyžehlenou košili. Nechal si ji však do půlky břicha rozepnutou. To nikdy předtím neudělal. Vždycky nosil košili zapnutou až ke krku, jak ho to naučila máma. Nedalo se to vysvětlit jinak, než že už nikdy nebude tím, kým se narodil. Nebude bankéřem, jak si přeje jeho otec, nebude ani doktorem, po čem zas touží matka. Čím však bude? Chtěl by snad být básníkem? Vyrazil s Kerouacem v podpaží, aby o všem spravil ulici. Měl na ni spousty známých. Sotva jednoho potkal, celé pasáže z Kerouaca mu začal zpaměti recitovat. Známý, ač spěchal na tenisové kurty, ho se zájmem poslouchal. Nepamatuje si, jestli kámoš došel ten den na trénink. Pamatuje si pouze, že musel sdělovat slova dál. Už dávno nerecitoval Kerouacka. Teď už mluvil za sebe. Slova, která ho napadala, se mu sama řinula z úst a vytvářela obrazce, které ho stejně jako jeho známé fascinovaly. Nevěděl už ani ke komu hovoří. Možná promlouval k úplně neznámým lidem. K prodavačům, k barmanovi, dětem co šly ze školy. Nebylo to podstatné. Byl v transu. Po letech se dozvěděl, že Kerouac, když psal Podzemníky, byl pod vlivem benzedrinu. Příběh psal dva dny. Adam mluvil celé tři dny. Čtvrtý den konečně dorazil domů. Rodiče mezitím zalarmovali policii. Bez úspěchu. Nenašla ho a ani on sám nedokázal říct, kde se vlastně potuloval. Podle toho, jak byl ušpiněný, mohli si myslet, že ležel pod mostem. Kruhy pod očima nasvědčovaly, že toho moc nenaspal. [ 7 6 ]

Rodiče si kladli za vinu, že ho v ten den nechali samotného doma. Jedno odpoledne prý stačilo k tomu, aby si oblíbil červené víno, aby se z něj stal alkoholik. „Proboha, ještě, že to nezažil děda, musel by se v hrobě obrátit.“ Hořekovala matka. Kdyby jen ten, usmál se Adam, a snažil se rodičům vysvětlit, že se znovu narodil, že bude psát. Psát básně. „Co to je?“ Vytřeštila oči matka. „Dá se tím uživit?“ Potřeboval mít jasno otec. Adam pokrčil rameny. „Takový chytrý kluk!“ Vykřikla matka způsobem jako kdyby psát básně mohl jen nějaký pitomec. „Je to bláhové a nezodpovědné. Měl by ses vzpamatovat.“ Káral ho otec, ale Adam už byl rozhodnut. V Praze dostudoval gymnázium, pak ještě něco, a přitom pořád psal. Pil taky červené víno. V leckterých kruzích je už známý, ale pořád je to málo. Proto si v prvé řadě zapamatujte jeho jméno: ADAM CHRONICZ, a v druhé, nezapomeňte, až ho jednoho dne potkáte mu připomenout, že celý svět čeká na to, až mu to své dílo ukáže, včetně vám samozřejmě. Je úžasné!

[ 7 7 ]

F ILIP P ŘÍHODA

U

*1976

ZDI

Hospoda U zdi zela prázdnotou. To bylo neobvyklé, neboť bylo pondělí deset ráno. Tedy pro štamgasty, sestavené převážně z porůznu nepracujících a důchodců, den i hodina jako zcela jiná. Ten den jsem zrovna ani já nepracoval, tudíž jsem ke Zdi zavítal. Kulhající číšník Láďa mi po chvíli přikulhal v ústrety s malým pivem. U zdi piju pouze malá piva, neboť z nich Láďa cestou míň uleje na zem. „Kde jsou všichni?“ ptám se. „Včera se všichni tak vožrali, že dneska přijdou nejdřív v jedenáct,“ škytnul Láďa. První, kdo dorazil, byl Honza, který se předešlého dne ožral ze všech nejmíň, protože od dvanáctého piva a tří kafí s rumem už mu nikdo nechtěl půjčit. „Ahoj Fi-filipe,“ pozdravil mě Honza, dlaní si přitom přejížděl po své nakrátko ostříhané hlavě. „Dáš si pivo Honzo?“ zajímalo Láďu. „Ne-ne-nedám,“ posmutněl Honza. Vzápětí však pookřál, dívaje se na mě: „Nebo si dám, Fi-filipe?“ „Tak mu jedno dej,“ pokývnul jsem na Láďu. Honza pil hodně pomalu. „Teda to byl víkend,“ pravil po chvíli. „V sobotu epileptickej záchvat, včera na plech. My-myslíš, že bych si na tebe mohl dát eště jedno?“ „Myslim že ne, Honzo, je před vejplatou a za ten měsíc už jsi jich na mě měl víc, než si voba pamatujem.“ „Hm,“ hladil si Honza mrzutě hlavu. Pak si druhou rukou poupravil přilepené trenky a sáhnul do kapsy pro krabičku levných cigaret značky Moon, a vyndal z ní cigaretu poslední. „Tak to-to je v prdeli, protože už nemám ani cigára a to mi fotr řikal, že mám dneska vyprat.“ „A co to s tim má co společnýho?“ zajímalo mě. „No ho-hodně, protože máme starou pračku a já na ní musim při ždímání sedět a při tom si vždycky zapálim, a i když ne-nechci, tak stejně klepu na zem.“ „Ty vole, tak si dej ještě jedno pivo a cigáro si vem vode mě,“ zželelo se mi ho opět. [ 7 8 ]

„No-no právě, to je ten problém, já už musim jít sedět, bu-budeš tady Fi-filipe tak za hodinu?“ hladil si Honza opět hlavu. Jelikož se mi nechtělo celou hodinu sedět U zdi samotnému, tak jsem Honzovi poradil, ať doběhne domu pouze pračku vypnout, popřípadě ať otevře buben, kdyby se zdržel, aby prádlo před ždímáním nezatuchlo. To se mu zdálo jako výborná myšlenka. Přesně za hodinu byl zpátky. „Se-sehnal sem za šest korun vepřový nožky,“ ukazoval mi hned plnou igelitku něčeho, co bych se ani v nejbujnější fantazii neodvážil nikdy přinést domu. „Někdy je dávaj vedle v řeznictví zadarmo, ale teď za ně chtěli jedenáct korun, že je tam prej i maso, tak jsem jim dal šest, protože jsem víc neměl.“ „A co s tim jako budeš dělat?“ zhrozil jsem se. „No já to vařim, ale minule jsem s tim ucpal hajzl, protože to doma nikdo nechtěl žrát.“ „Aha.“ „Mů-můžu si dát teda to pivo?“ „No jasně,“ přitakal jsem, protože už jsem to slíbil. „Večer sem přijdu s Pechancem,“ upil Honza. „S čim?“ zajímalo mě. „No, s Michalem Pechou, s tim slepym ze Satalic, bude sranda.“ „Jo s timhle,“ vzpomněl jsem si. V Satalicích je totiž ústav pro různě postižené a Honza jedinej se z něj nakonec dostal a může bydlet u táty a u bráchy Pájína. Dokonce je svéprávnej do deseti tisíc, což je zhruba o čtyři tisíce víc, než kdy vůbec uvidí pohromadě. „Fi-filipe, ty asi nemáš hulení?“ optal se mě Honza, když jsem mu kupoval třetí pivo. „To nemám, ale mohl bys pro nějaký zajet.“ napadlo mě. „Hm,“ začal si Honza usilovně hladit hlavu. „Já ale nemám kredit, abych zavolal Pežotovi, že tam přijedu.“ „Tak si zavolej vode mě,“ nabídl jsem mu. Honza tedy té možnosti využil. Domluvil si schůzku za půl hodiny u Pežota pod okny. Následně už si však zase hladil hlavu a popotahoval trenky. „Nějakej problém?“ zajímalo mě. „Nó je, já totiž blbě vidim, takže nepřečtu jméno na zvonku, tak Pežotovi házim kamínky do okna a už jsem měl dvakrát v ruce hovno.“ To byl ovšem problém, protože mě se s Honzou nikam jet nechtělo. Naštěstí v tu chvíli dorazil David a ten má hulení vždycky. [ 7 9 ]

„Nazdar Honzo, čau,“ pozdravil. „Hele Da-davide, má-máš…“ „Ty vole Honzíku, mám super model z Hrobu, to budeš čumět.“ rozplýval se David. „Malý?“ přiběhl k němu Láďa. „Dám si kolu s rumem, rum do dvojky, kolu do čeho chceš,“ překvapil ho David. David dělal načerno přidavače na stavbě, takže na rozdíl ode mě měl občas nějaké peníze třeba i devátého. Já zas budu mít, doufám, zápočet na důchod. „Da-davide, ty bys mi asi nekoupil pivo?“ dopil Honza svůj půllitr. „Ty vole Honzo, teď sem kupoval za litr hulení, no dobře, tak jedno si dej, ale už mi dlužíš čtyři kila z minula, víš vo tom.“ „Čtyřiadvacátýho ti ne-nechám obálku na baru jako vždycky,“ uklidňoval ho Honza. „Ty vole Honzíku, vždyť to je za čtrnáct dní, to už nic nemáš?“ divil se David, zatímco balil mega brko, takzvaný osobáček. „No já už nic nemám asi třináct dní, ale dá-dám ti to.“ Hulení to bylo fakt silný. Než jsem se z něj trochu vzpamatoval, byly čtyři hodiny odpoledne a hospoda u zdi se začínala plnit. David vypil asi půl litru rumu ředěného vodou, aniž by o tom věděl, a odešel se najíst do nedaleké číny. Předtím mi prodal hulení za dvě kila. Honza se vydal do Satalic. Dal jsem si matesy. To jediné se zde dalo jíst, neholdujete-li jednou nakládanému hermelínu. Věděl jsem, že ještě musím jít nakoupit, ale čím víc jsem měl piv, tím víc mi to bylo v dané chvíli jedno. Mezitím přišel Pájín. „Ahoj Filipe,“ rád mě viděl. „Ahoj Pavle,“ rád jsem ho viděl já. „Nebyl tady brácha?“ ptal se Pavel. „Byl, proč?“ „To jsem si mohl myslet,“ povzdychl si Pájín. „Dneska měl jedinej úkol, a sice vyprat. Když přijdu domu, tak je tam akorát vodevřená pračka s mokrym prádlem a v lednici zas ty smradlavý vepřový nožky.“ „A za chvíli přijde s Pechancem,“ podotknul jsem. „Myslíš toho slepýho ze Satalic?“ zhrozil se Pájin. Vzápětí však dodal zamyšleně: „Slepý maj tu výhodu, že nikdy nemůžou dostat klaustrofobii.“ „No jo,“ zamyslel jsem se nad tou myšlenkou. „A co když jim strčíš hůl do kýble?“ Mezitím dorazil David, kterej už myslel, že nedorazí. Láďa předal službu Alici a jinak se až do půl šesté u Zdi nic zajímavého nestalo. Pouze David už nechtěl rum s kolou, ale kafe s malym [ 8 0 ]

rumem. Pak smotal další brčko a až do šesti nic neříkal, zatímco my s Pájínem jsme se výborně bavili. „Ta-tady je schod, bacha, ať si ne-nerozbiješ hubu jako minule, když jsem ti to zapomněl říct,“ zaslechl jsem najednou za svými zády chraplavý hlas Honzův. Honza Michala usadil u našeho stolu hned naproti mně a Pájínovi, a ještě cestou objednal u Alice dvě piva. Ještě než stačil usadit Michala u stolu, povzdychl si: „Ty vole já bych tu A-alici tak promiloval i s pře-předenou. Jenom ne-nevim, čím bych jí zaujal.“ „Tak jí zkus říct: Dneska mám čistý trenky kotě,“ zavtipkoval někdo z nás. „Ty si blbej Fi-filipe, přece jí hned ne-nebudu lhát.“ naštval se Honza a podrbal se ten den už poněkolikáté mezi půlkami. „Ty jdeš Honzo večer do divadla?“ zeptal jsem se ho. „Ne-ne proč?“ „Já jen, že si už od rána leštíš kukátko.“ „Haha, to je sranda,“ rozesmál se Michal Pechanec. „Honza a do divadla…“ „Ahoj, já jsem Filip,“ přivítal jsem se s Michalem, abych zamluvil trapnost situace, kterou jsem vyvolal. „Ahoj, já jsem Michal,“ pozdravil mě a podal ruku Pájínovi. „To je můj brácha Pájín, ten je tady taky,“ řekl mu Honza a napil se piva. Michal mu chtěl podat ruku znova a rozlil si pivo. „Do hajzlu, kam čumíš,“ naštvala se Alice, která nejde pro ostřejší slovo daleko, ale srdce má jinak dobré. „Nikam,“ podivil se Michal a Alice si všimla, že Michal je slepej a Pájín mokrej. „Promiň,“ omluvila se zaraženě. Slepého Michala tady zažil z obsluhy zatím jen kulhavej Láďa a teplej Luděk. „Já jsem sice slepej, ale nejsem úplně nevidomej,“ vysvětloval hned Michal, zvaný Pechanec. „Jak to myslíš?“ nechápal David. „No já na jedno voko vidim takový bledě černý šmouhy, když je hodně světla.“ „No a co na to druhý?“ vytřeštil oči David. „Na to druhý vidím o trochu hůř.“ upřesnil Pechanec. Alice mu mezitím přinesla další pivo a důrazně mu poradila, ať si ho zapamatuje. Během následující hodiny si Pechanec zapamatoval další tři a čtvrtý opět vylil. To naštvalo Davida, protože s tim nepočítal, a tudíž nestačil uhnout. [ 8 1 ]

„Ty si normální debil!“ naštval se David. „A ty si kdo?“ zajímalo Pechance. „Můžu si na tebe šáhnout?“ David byl tou otázkou natolik zaskočenej, že na to nic neřekl. To bral Pechanec jako souhlas a přes stůl napřaženou rukou nahmatal jeho obličej, aniž by přitom cokoliv rozlil. Vzápětí vystartoval druhou rukou sevřenou v pěst proti jeho obličeji, a David ten večer podruhé zapomněl uhnout. Přiběhla Alice. „No já se na to vyseru, voni se mi tady budou rvát už i slepý! Honzo, dochlastej toho kapáka a vodveď si ho.“ Honza na to chtěl něco říct, ale z hrdla se mu vydralo jenom téměř neslyšné zachroptění. Jelikož byl po těžkém úrazu, kdy přišel o půlku mozku, občas mu nefungovalo ani hlasové centrum. Respektive nefungovalo pokaždé, když si dal Honza pár špeků, dvanáct piv a kafe s malym. „No to se na to vyseru,“ rozčílil se Pechanec, když zaslechl Honzovo zachroptění. „Já jsem slepej a ty jsi přestal mluvit. To jsem zvědavej, jak mě dovedeš domu do Satalic.“ David si mezitím zmateně mnul bradu, né že by ta rána od Pechance byla tak silná, ale David zjistil, že už nemá na pivo. Dotknul se proto rukou Pechance a pravil: „Hele, Michale, co sme si, to sme si, neměl bys prosimtě na půjčení pade? Já mám prachy doma, ale zejtra bych ti to tady nechal na baru. Víš co, já nejsem žádnej levák.“ „Tak já se podívám, jestli mám,“ překvapil nás všechny svou odpovědí Pechanec, zatímco vyndaval peněženku. Vzápětí v ní zalovil a podával Davidovi dvacetikorunu. Ten si jí od něj vzal, chvíli přemýšlel, a pak řekl: „Ale to je jenom deset korun.“ „Aha, promiň,“ omluvil se Pechanec, znovu zalovil v peněžence a vytáhnul desetikorunu. „Tak tady máš eště dvacku a víc nemám.“ David na něj vytřeštil oči a pak řekl: „Hele, jestli to nemáš v kovovejch, tak mi půjč třeba papírový kilo.“ V tom samém okamžiku se Honzovi vrátila řeč, jelikož ho do krajnosti rozčílilo Davidovo chování k Pechancovi. Taky měl trochu strach, že když Pechanec Davidovi půjčí, už mu nezbudou peníze, aby zaplatil také jeho účet. „He-hele Davide,“ naklonil se proto k Davidovi, který stále čekal na nějaké další peníze od Pechance, „Da-davide, já mám možná jenom půlku mozku, ale ten zbytek je dobrej. Kdežto ty máš mozek ce-celej, ale uplně debilní.“ „Tak a deme!“ přispěchala v pravou chvíli Alice. „Pájíne nechrápej, du vám to sečíst.“ [ 8 2 ]

Pájin se bleskurychle probudil a na omluvu pravil: „Sory Alice, jsem po kalbě.“ „Sory Alice, jsem po kalbě,“ zopakoval bleskurychle Pechanec hlasem Pájína. Kdyby si nevydělával balením mýdla, docela slušně by se uživil jako imitátor. „He-hele Michale, jestli si budeš dělat srandu z Pájína, tak s tebou nepudu na záchod, až se ti bude zase chtít.“ zastal se Honza také bráchy. „Tady už se dneska nikomu chtít nebude, protože zavíráme,“ upozornila Alice a všechny nás zpražila přísným pohledem. „Filipe ty to máš za tři sta dvacet,“ začala od toho nejrozumnějšího z nás, což udělala chybu, protože tolik jsem u sebe neměl. „No ale to mě nezajímá,“ prozradila mi Alice. „Tak to jsem si oddech,“ zavtipkoval jsem a Pájin za mě doplatil zbývajících osmdesát korun. Pájína mám rád. Michal nakonec zaplatil za Honzu, ale chybělo mu třicet korun, tak mu je půjčil David, který jako jediný zůstal dlužit padesát korun. Když jsem odcházel vlahou nocí domů, uvědomil jsem si, že se těším na zítřek, až půjdu znovu ke Zdi. V tu chvíli se ze mě začínal stávat alkoholik s náběhem na počínající demenci.

[ 8 3 ]

M ARTIN S UMERAUER

Š UMÁKOVA

*1969

BÁSEŇ O SVĚTĚ

narodili jsme se do divného věku ze sociálních jistot stvrzených vězeňskou mříží k rozbouřeným břehům přeplněných bank a prázdných kostelů rumiště vztahů a skládka citů ve frontách na půjčky v čekárnách nemocnic mlčení v pohřebních ústavech hejna ptáků okřídlených květů světa a andělů bez křídel padlých andělů v hospodách a zástupů hladových sešikovaných na cestě k márnici kdo jsi, člověče? harmonie svalů a vědění mistr tvorby a inspirace či ubohá schránka tak zranitelná před vlčími drápy? postava vzpřímená pokřivený charakter rozum? co je to? vnímaní mimo smysly, magie, kotel citů všechny krásy se promění v čísla jsme kybernetické stroje srdce nám bije a pracuje [ 8 4 ]

jako obráběcí stroj vše má svůj řád ratata ratata srdce-stroj a mozek-stroj a mrtvé slunce a mrtvé vody a betonové cesty svět plechových potvor kterým slouží rasa nazývající se lidé jen hvězdy se nedají ovládnout jak dlouho ještě? povstanou básníci, snílkové máničky a adamité feťáci a prostitutky lidé z různých koutů vznášející se v myšlenkách vysoko až nad nejvyšší věží kostela nad chodníky plné špíny nad ústavy pro lidi nad ústavy na peníze dost času zbývá na poslední úder dejme si sklenku na kuráž vypleňme chátru po penězích dychtící rozbijme bankomaty pusťme z klecí šelmy a dravé ptáky vraťme se zpátky do legend a mýtů probuďme krále Artuše vstaňte dávní hrdinové z antických bájí přijďte draci a víly z dětských pohádek a prokletí básníci [ 8 5 ]

a ovládněte tento prohnilý svět zasaďte růže a orchideje zapalte auta a přivolejte vůně očistěte mraky a slunce strhněte stožáry a zapalte svíce strhněte mosty a řeky navraťte do původních koryt hipíci a blaničtí rytíři rockeři a divocí sloni bájní fénixové a smečky vlků navraťte na zemi poezii šachovnici přírody a magická znamení a pohanské rituály všeobecnou nahotu a nevinnost kéž slunce probudí se do nových věků do věků harmonie víry a básní

[ 8 6 ]

[ 8 7 ]

PAVEL K UKAL

*1961

K OMPAS Jak složit z ramen světa tíhu, Když hrana zvoní lásce mé? Daleko někde, na mém jihu Se ještě možná sejdeme. Pohlédni k horám na obzoru: K severu cesta odkrytá Ve světle sadů, v stínu borů. A naše číše dopitá Je příliš dálky mezi městy. Odcházíš? Nedbám znamení, Jak vytrácí se bílé cesty do polí mezi kamení.

S MEČNO Návrší mírně zdvihá se jen jako povzdech země z hloubi. Ač spatříš pár vad na kráse, najdeš tu jas i stinné loubí. Co ještě pootevře nám starý sad, v němž se cesty ztrácí? Kdo vstříc jde lásce, nezná klam. Či odletí už tažní ptáci? Zahrada tvoje rozkvétá dotykem letmým od mé dlaně. Nebyli jsme tu od léta, však vzpomínky mám na své straně.

[ 8 8 ]

NA

KONCI LÉTA

A léto už je na ústupu. Věnečkem z trnek, ostružin sotvaže ukryje svůj klín, když loupeživou spatří tlupu. Spálená tráva – mučednice má v dešti svoji naději. Už nemysleme raději na to, co přijde. Není více náš život dálkou znamenaný? Než se však ruce rozpojí spočinou chvíli v pokoji co v srdcích byl dřív nevídaný.

P ROSINCOVÁ Uvěznil večer mlynaříky Ve větvích holých javorů a z ledu stavěl závoru za noci pod souhvězdím Dýky. Sníh začal padat v lože bílé. Už nezvedne se z hloubi brázd. Na konci cesty skrytá past a do zimy už jenom chvíle. Klín země už se mrazem chvěje, kamenné tuhnou okovy. Co zmůže ta hra se slovy? Náš úhor není bez naděje.

[ 8 9 ]

M AŠTOV V žateckém kraji místo révy jenom chmel tyče ovíjí. Snad ještě v srdci ukryji své vzpomínky i staré zpěvy. Rty zase vidím promodralé a oheň valem prchá z žil. Chceš vědět, čím a jak jsem žil? Vůbec nic není v žití stálé. Spíš hlínou zní to nežli kovem. Zde jenom kavky drží sněm. Ten obraz z dětství. Zůstal v něm zámek, co stojí pod Doupovem.

V ELHARTICE Jen stěží někdo zavítá ke hradu takhle za večera. Koruna v stínu ukrytá Pod věží možná ještě včera

ukázat by se mohla. Snad. Kdo zvedá pěst, je hotov k činu. Snad rvát se chce, či poctu vzdát? Přijde král Karel na hostinu?

Kráčíme ztěžka po cestách, však stáhnem z věže prapor bílý. A v jasném oku není strach, že zrady jsme se dopustili.

[ 9 0 ]

B ÍLÁ

SKÁLA (Jizerské hory)

Nový věk neubral nám síly. Nás neuslyší zaplakat zrcadlo, které rozbil kat či stuha, kterou nevyšili. Mlha se plazí údolími Hráz proti ní zde kamenná. Umírá v srdci ozvěna jak paprsek, teď zkraje zimy. Sníh získal barvu srsti vlčí a stále tmavne jeho šeď. Snad vynutí si odpověď Na osudu, jenž dosud mlčí. Prosinec 2001

K RAKOVEC (Jírovi z Roztok) Měl v erbu kavku s prstenem a za širákem kapradinu. Oba jsme byli v zeleném. Tak jsem ho potkal v lesním stínu. Až do večera beze slov. Nikdo z nás neřekl své jméno. K hradu, jenž zajistil nám krov došli jsme cestou prozářenou. Ze snů nás úsvit vyprostí, modlitba ranní duši vzkřísí. Kdy nadejde čas milosti, to na králi už nezávisí.

[ 9 1 ]

O CÚNY Teď už by bosou záblo tě na louce kdesi v Českém ráji. Ocúny ve své nahotě se nyní cudně zakrývají před větrem, jenž by odhalil co světu má být utajeno a nejspíš ubývá už sil na to, co stezkou prozářenou

společně jsme sem přinesli. Stopy se časem v jednu slijí a vítr s láskou pod křídly zazvučí letní melodií. Ukázka ze sbírky Ohniště

[ 9 2 ]

[ 9 3 ]

[ 9 4 ]

T OMÁŠ J ANÍČEK

*1962

T ROJICE Když nebylo syna nebyl otec stvořitelem celý duch pohlížel do mezery která dosud byla únava mi byla pelechem než vstoupil jsem do rokle z kolmých stěn kde štěrbou blankytnou echa ptáků shora zněly

[ 9 5 ]

T EREZA Š IMŮNKOVÁ

Z MIJÍ

*1979

ŽENA

Chodí po nocích a dny hadí hřbítky si skalpované věsí kolem pasu pere se s grizzlym o polibky v ránech si sluncem jak broží spíná roztrhaná ňadra farmářkám krade kropenaté slípky farmářským synkům klidné spaní nahá zacuchaná se zvířecími zvyky a prsty od slepičí krve krade se chlapcům za lebeční kost příliš hbitá na znásilnění příliš skutečná: i kdyby ji dostihli i kdyby ji povalili do bizoní trávy skončí to chlapci v krvavých slzách s dvěma stigmaty v baculatých šíjích sss mám zmijí plný klín že tě chlapče že tě ulovím sss mám bradavky co štknou že tě chlapče že tě dostihnou sss mám v ústech jazyk od zmije ten tě chlapče ten tě zabije

[ 9 6 ]

M UŽI

MAJÍ NOŽE

Muži mají nože ženy v loktech sníh kdo z mužů jim pořezal paže ze závějí muži mají nože ženy písně z drátů kdo z mužů je přivázal za copy k návratům muži mají syny ženy vytahaná břicha kdo z mužů mě zahrabe až dodýchám

C HCI Chci děcko ke starání a muže na lásku: až se mi svírá v prsou pěst: a bu ší na děložní vrata: a be re za klín pentlený jak májka: a bere za klín sešpendlený sichrhajckou: a vyvrací ho beranidle m z prstů: pro děťátko pletou z poraženého kdo ukrad všecky živé děti? zlý strejček má mo: zlatou bránu hrejem krvavý koleno

(ze sbírky Zmijí žena, Protis 2007)

[ 9 7 ]

D UŠE

SE SUŠÍ

Duše se suší na dně potoka děvčátka pro ně chodí s konvemi v sadu je napnou mezi višněmi a jsou v tom sadu divoká klekni si na zem spusť se kam až můžeš když půjdeš po čtyřech já půjdu po břiše mám duši přismolenou z vlkodlačí kůže mám duši z moruše mám duši rozepjatou po větvích a vítr do ní hnízdí stejně to nepomůže

S VOBODNÁ

PÍSEŇ

Až budu velkým bílým ptákem rozprostřu bílý paže poletím rovnou za zobákem nad mořem ty budeš bílej jako anděl pámbů natáhneš bílý křídla vrhneš se po všem co ti patří vlna ty budeš bílej jako stěna o kterou si mě opřeš já zbělám jako odkrvený klouby přistižena

[ 9 8 ]

[ 9 9 ]

L UCIE Ž EMBOVÁ

*1988

A FRIKA krásko tolika pohledů máš ani se neohlédneš za sebe žiješ si tam ve slunci prudkém jako ostří bojovného nože přesto máš rudou krev která dovolí cizincům navštěvy tolika přezdívek a jen jedna tě ukolébá nejdrsnější rázné slovo tvé půdy je tvá duše jsi zázrak chudý květ světa matka učenlivosti nespi nikdo tě nepolévá nikdo nemrazí tak proč proč klopýtáš vždyť oni se snaží černoši jak mladí tak staří dobývat kmeny a tak vyhrávat dobytek a týrat nepřátele

[ 1 0 0 ]

R YBNÍK

V PECI

Mokřiny bez hladin To už není novina vřelý krb, rozžhavený miláček královny ohně sedí neuhne ani neustoupí bojuje voda uhýbá brání se stéká poteče rovnou do pece

V IDINA na podlaze škvrně, mládě ustarané deset deset tomu holátku je vytříbenost sama levá ruka otce stín neposedávej nalačno bude ti srdce zahýbat, bodat tě do líce bude ti zle nevolno od paměti

[ 1 0 1 ]

*** Polykám Slítávám nad vřesy Loukami ubrečenými Paráda motýle Plachtit umíš Šumět ne

U TÍKAJÍCÍ

PÁN

podruhé chtěla jsem někoho chytit pán utíkal divně utíkal spirálovitými pohyby s bílými slinami u úst v domě s pancířovými zdmi místnosti místnosti ty byly holé na záchod utíkal ani se nezavřel a měla sem ho zavolejte záchranku povídám on mizí už neutíká ztrácí se pane kam ti chce odcházet tělo?

[ 1 0 2 ]

[ 1 0 3 ]

A NTONÍN K ORB

*1964

P ERŠTEJNEC 1936 Mrzlo až praštělo a tehdy se v kraji objevili Petr a Pavel. Jeden byl mlčenlivý, druhý hovořil možná až příliš. Zelené vatové kabáty ke kolenům, plnovousy až na prsa… zima. Borovice těžce držely sníh na ohnutých zádech a kovový třpyt sněhu bodal do očí. Tovární komín pomalu vydechoval páru a pára vnikala do úst jako ocelové špony. „Tady zůstaneme, mohla by tu být práce.“ „A co chceš dělat?“ „Nevím, mám pocit, že je to správné místo. Tady by to mohlo jít.“ Vysoký muž se rozhlédl kolem… Několik obcas opuštěných statků, uprostřed polí malá roklina, pár stromů, snad i zajíců a na kopci stárnoucí fabrika. „Tady nikdo nic neví.“ Usmál se a začali sestupovat dolů do vesnice… A tak jsem je poznal. Petr a Pavel. Toho večera zabušili na okno mé světnice. Pes nejdříve štěkal a potom se uklidnil. Neměl jsem nic jiného na práci, než stále přikládat dříví do kamen. Nebál jsem se. Již dlouho jsem byl sám. Z batohu vytáhli chléb a kořalku. Já jsem uvařil čaj. „Mohli bychom tu přespat? Stačí nahoře na seně.“ „Mohli bychom vám pomoci.“ „To tedy opravdu nevím jak,“ odpověděl jsem opatrně. „No kdybyste něco potřeboval...,“ pravil ten menší. „Tady kamarád umí léčit nemoci.“ „Tedy i smutek?“ Moje ruce svírali sklenici alkoholu a přesto byly vlastně prázdné, rty se hýbaly, ale neslyšel jsem svůj hlas… ticho. Tehdy zůstali. Pak jsem je několik dní vůbec neviděl, jen někdy v noci slyšel kroky na půdě. „Tak oni jsou u vás,“ říkali sousedi. „Dejte si pozor, aby se vám něco neztratilo.“ Naopak. Občas jsem nacházel na římse okna malé dárky. Přikrytá pytlem tam ležela jablka, několik brambor, sklenice zavařených okurek. Nevím, kde to brali. Jednou mi ten Petr léčil záda. Přikládal na ně ruce a něco mumlal [ 1 0 4 ]

pod vousy. Bylo to příjemné, ale bolest přešla jen na pár dní. Na krku měl medailónek s obrázkem Panny Marie, ale říkal, že Kristus mohl být jen jeden z mnoha, co chodili světem, a že je třeba umět žít. Že je to loterie a nikdo neví, co bude dál, a že nejhorší přítel je strach… „Neser se s tím!“… bušil se do hrudi a oči jeho svítily v kosmaté tváři. Usínal opilý, zahalen v kabátě a vousech na podlaze… Pavel skoro nemluvil, pořád psal nějaké dopisy. Prý někam na Slovensko. Jednou mi ukazoval obrázek svojí ženy a dvou dětí. „Celý dům jsem postavil a potom si našla jiného. Tak jsem odešel.“ „Já jsem opustil jenom svou mámu, protože všichni ostatní, které jsem opustil, nejdříve opustili mne,“ řekl Petr. Naučili mě péct kukuřici rovnou v ohni, bez hrnce a vody. Naučili mě jak zabít psa, když ruku sevřenou v pěst mu vrazíš hluboko do chřtánu. Naučili mě jíst syrovou cibuli, jako se jí jablko. Nosit u sebe nůž… A hlavně se nebát, když člověk potřebuje přežít. Opět jsem je neviděl několik dní. Ale vrátili se. Potom za stodolou, v noci rozdělali oheň. Smáli se... Viděl jsem, jak z pytlů vytahují kousky zářícího kovu. Druhý den zmizeli. Nevěděl jsem nic. „Všechno už vysbírali,“ nechápal jsem, „prostě už došla měď,“ smáli se v hospodě vesničani. Až po několika měsících jsem se dozvěděl, že Petrovi, když spal někde ve stohu, omrzly obě nohy a museli mu je uříznout. Je teď zpátky u svojí mámy a ona se o něj stará. Pavel se vrátil na Slovensko. Některé jeho dopisy jsem našel na půdě v seně. Někdy je zkouším číst, ale jsou to samá čísla a slova, kterým nerozumím. Dodnes nevím, komu to psal a proč. A tak se dál starám jenom sám o sebe. Zanedlouho přijde další krutá zima. Musím jít nařezat dříví. Louisovi B.

[ 1 0 5 ]

PAVEL Š PAČEK

*1963

M OST Oddíly 9. obrněné divize generálmajora Johna W. Leonarda operovaly v prostoru Euskirchenu, 38 kilometrů na severozápad od Remagenu. Postupovaly proti polevujícímu odporu na jih tak rychle, že bojové stanoviště velitele, které se obvykle po etapách posunovalo od vesnice k vesnici, zůstalo na kolopásovém voze. Projely údolími mezi příkře se svažujícími vinicemi a dosáhly netknuté vesnice na Rýnu. Z oken visely improvizované americké vlajky. Zajatci v Remagenu vypověděli, že Němci most vyhodí do povětří ve čtyři hodiny odpoledne… The New York Times, 9. 3. 1945 I. Na sobotní dopoledne bylo na hlavní ulici v Davli nezvyklé ticho a na květen teplo. Hluk aut popojíždějících po žulové dlažbě dnes vystřídalo jen vrčení motorů. Davlí se posouvala kolona chatařů směrem ke Slapům. Pomalu a otráveně. Ani lákavá nabídka řeznictví U Dolejších nezvedla nervózním lufťákům náladu. Bez zájmu projížděli kolem příčiny dopravního špuntu. Dopravní značky snížené rychlosti se jim smály do očí. Pod ochranou dopravního značení pobíhalo přes ulici několik výstředně oblečených lidí. Nosili podivné věci ke starému mostu přes Vltavu. K mostu, který je velmi podobný jednomu mostu na řece Rýn. „Podívejte na ně, jak jsou zfunělý,“ ukazoval světlovlasý mladík na projíždějící rodinku ve stříbrném rodinném autě velikosti dodávky, „to bude prča, co? Na chatě.“ „Ale co, já bych klidně měnila. Pěkně se na chajdě uvelebit do lehátka. Nohy nahoru. Manžel přinese něco k pití,“ odpověděla žena s červenými vlasy, která nesla v každé ruce maketu těžkého kulometu. „No, to bys ale, Yvčo, nějakýho musela mít. Myslím manžela,“ smál se blonďák ve vytahaných kraťasech a ušmudlané mikině. Nesl na zádech jednu kamennou stěnu mostního opevnění z polystyrenu. Červená hlava na něho vyplázla jazyk. „A taky nezapomeň na uřvaný fakany za chatou. Mamíí, my máme hlad! Ty sou taky k sežrání.“ „A co má bejt? Co je na tom špatnýho? Seš holt ještě puberťák,“ povzdychla si Yvona, „ale zato už slušně vypitej, Medvídku, co?“ [ 1 0 6 ]

„No, tak to si nemáme co vyčítat, ne?“ zašklebil se Medvídek a jen tak tak uhnul letícímu polystyrenovému kulometu. „Nechcete si ty kravinky nechat na večer? Myslím, že máte co dohánět, za ten ranní pozdní nástup!“ ozval se z mostu ostrý hlas. „A to vám povídám, to bylo naposledy! Kdo neumí chlastat, ať nechlastá.“ Medvěd s Yvonou na sebe mrkli, shodili na břehu svůj náklad a pospíchali pro další. „Nevíš, co tomu Stanovi je? Dělám s ním asi čtvrtej kšeft, ale takhle naloženýho jsem ho ještě nezažil,“ zahučel Medvídek. „Nesnáší armádu, to je to. Kvůli modrý knížce se prý málem otrávil, aby ho uznali za cvoka.“ „A co to je prosím tě za slavnou knihu, ta modrá? Jako ňákej úlet, jo?“ divil se Medvídek. „To nechápu. Já taky vojáky nemusím, ale hodit si kvůli tomu mašli?“ „Víš co, Medvídku? Nech to plavat a popadni radši další zeď. Tys byl ještě na houbách, když Stan polykal prášky, tak se to nesnaž pochopit.“ „OK, jsem v poho, nemusím spapat všechno. Jen nechápu, proč je tak vytočenej. Včera dal U Kotvy sotva pár pivek a zmizel jak duch.“ Yvona už měla rozhovoru dost, a tak s nákladem papírových ručních granátů zpomalila a nechala rozjet kolonu automobilů nadržených na grilování. Proč se tady s tím cucákem vlastně bavím, pomyslila si. Mám zapotřebí se ve dvatřiceti stydět za to, že chci, aby se o mě aspoň jednou postaral chlap? Vždyť bych se starala o jeho děti! Proč se o tom sakra bavím s člověkem, který neví, co byla modrá knížka? Najednou ji přemohla velká bezmoc. Zachtělo se jí všechny ty granáty naházet na naleštěné kapoty ploužící se před ní. „Yvonóóó, Yvonóóó,“ ozvalo se z terasy před cukrárnou. Sláva. Lucie. „Ahoóój, počkej, jdu za tebou,“ shodila z ramen tašky s výbušninou. „Tak jak jdou kšefty?“ zeptala se, když se opřela o zábradlí davelské cukrárny. „Ale docela jo. Pořád dokola, preso s mlíkem, preso bez mlíka. Jako by to nebylo jedno. Je to za jedny peníze. Nepoužitý mlíka stejně házíme do koše.“ „Oni si je neberou domů? To se divím, když jsou zadarmo,“ zasmála se Yvona a zapálila si cigaretu. „Taky bych si jednu dala, ale nemůžu, přijela za mnou babička,“ vysvětlila svoji váhavost Lucie. [ 1 0 7 ]

„Kde je babička?“ vyfoukla Yvona kouř. „Za mnou sedí dvě stařenky, tak ta napravo. Ale nekoukej na ni moc. Ona je děsně přísná. Už ji slyším, co řekne.“ „Asi ti zakáže se mnou kamarádit.“ „No to už nemůže, jsem plnoletá, ale ty řeči.“ „Yvonó, co to má znamenat. Děláš servírku nebo kulisáka? Nebo sis šla rovnou na kafčo? Už mě fakt piješ krev!“ „Bože můj, to je vopruzák,“ zasyčela Yvona a típla cigaretu. „Mně přišel včera U Kotvy docela fajn,“ divila se Lucie. „No tak dneska asi dostal krámy,“ ulevila si Yvona. „Psst, babička.“ „Takový slovo vůbec nezná, neboj. Hele, já musím. Víš, co? Stavím se po šichtě.“ „Já končím dneska ve dvě.“ „Tak v šest U Kotvy, ať je stihneme všechny zdrbnout, než se přivalej. „Tak jo.“ Yvona se vydala k mostu. „Lucinkó,“ ozvalo se od jednoho stolku. „Ano, už jdu, babi.“ „Právě jsem povídala paní Novotné, že jsi tady jen na brigádě. Že v Praze studuješ vysokou školu ekonomickou a bude z tebe národohospodářka.“ „Ekonomka, babi, dneska se říká ekonomka.“ „Ale já vím, já to říkám schválně postaru. A kdo byla ta divná paní s červenými vlasy?“ „Jedna známá.“ „No, trochu zvláštní, nezdá se ti? Ten účes a tak postrojená. A co tady ti dělníci vlastně dělají.“ „To jsou kulisáci a připravují na zítřek oslavu.“ „Jakou oslavu? To jsem měla přijet až zítra!“ „Zítra jsou oslavy natáčení filmu Most u Remagenu. A ten se točil tady, v osmašedesátým.“ „To já přece vím.“ „No a letos je to čtyřicet let.“ „To vím přece taky. Copak si myslíš, že už neumím počítat?“ „Budou tady jezdit tanky a bude se střílet z pušek a vůbec, to by se ti určitě nelíbilo. Dáte si ještě něco?“ „Jak to můžeš vědět, že by se nám to nelíbilo? Co ty na to, Růženko?“ obrátila se ke své spolustolovnici. „Nepřijedeme zítra znovu?“ [ 1 0 8 ]

„Tak co třeba kremrole? Hned je přinesu,“ zmizela Lucie uvnitř cukrárny a nechala obě dámy se s nedůvěrou dívat, jak několik mužů s copy přetahuje zelenou maskáčovou plachtu přes dům naproti mostu. Ze střešních okének visely improvizované americké vlajky.

II. „Vstávej, Stando, vstávej!“ cloumal Honza spícím mladíkem. „Tak probuď se, sakra!“ Standa vystrčil hlavu ze starého vojenského spacáku. „Co je, co blbneš?“ „Rusáci, ty vole, jsou tady Rusáci.“ „Ses pomát, ne?“ „U měchenickýho mostu stojej tanky! Ruský tanky.“ „Jo tak! Tak to je v cajku,“ Standa se zavrtal zpátky do postele. „Co blázníš, co je v cajku?“ „U měchenickýho jsou rusáci, u našeho zase amíci. Tak je to vyrovnaný.“ „Povídám, jsou tam skutečný ruský tanky.“ „A co skopčáci? Ty sou kde?“ „Posloucháš mě, co ti říkám?“ Standa se posadil na postel. „Honzíku, já vím, že ti z toho filmování už straší na majáku a že si hraješ na vojáky rád, ale tohle přeháníš.“ Bolela ho hlava. Piv včera U Kotvy bylo moc. Protřel si oči a podíval se na Honzu. Na čtrnáctiletého kluka, který se přidal k partě kulisáků a užíval si nejzábavnější prázdniny svého života při natáčení pravýho americkýho bijáku. Teď ale moc pobaveně nevypadal. Otevřeným oknem táhl do podkrovního pokojíku chlad srpnového rána. „Stando, fakt, věř mi, byl jsem brzo ráno s dědou na rybách. Jeli jsme po proudu na sumce pod tratí. A u měchenickýho mostu vidíme tépadesátčtyřky s bílejma pruhama. Byly to určitě rusové. Podle uniforem. Zpátky jsem běžel po břehu. Děda zůstal na vodě.“ Standa se znovu podíval do vyjevených pubertálních očí. „Honzíku, ty pako, točíme tady bitvu u Remagenu a ne u Stalingradu. Měl bys přestat číst ty válečný braky.“ „Ale fakt, věř mi!“ Dveře do pokojíku se rozlétly a objevila se plnoštíhlá dívka s kaštanovými vlasy spletenými do dvou copů. Vrhla se Standovi do náruče. [ 1 0 9 ]

„Copak je, Zuzy?“ „Pusťte si rádio,“ objala ho kolem krku, „Stando, já se bojím.“ Honza začal hledat rádio. Pořádek pokoji nevládl. „Je pod postelí,“ navedl ho Standa. Honza nahmatal tranzistorák značky Dana a vzrušeně začal kroutit kolečkem ladění. „Půjč mi to.“ Standa odložil Zuzanu a naladil Prahu. škrr…škrrr…v Brně postupují sovětské jednotky na nákladních vozech směrem od letiště. Několik jich stojí před hlavním nádražím, budovou KNV, bankou a na dalších místech… Honza se sápal po rádiu: „Ukaž, já neslyším.“ …škrr… škrr… „Nesahej na to!“ …na trase z letiště do města jsou obsazena benzinová čerpadla okupačním vojskem a vozidla, která směřují k Brnu jsou zastavována, jsou vypojeny dálnopisy, nefunguje telefon… „Do prdele,“ vypadlo ze Standy. „Tak vidíš, že sem nekecal,“ hájil se Honza. „Drž hubu! Poslouchej!“ …kontrola rozhlasová je obsazena sovětským vojskem a zůstali tam pouze dva naši pracovníci, jinak všichni museli opustit stanoviště… „Shit, shit, shit,“ rozkřikl se Honza. Rádio letělo do kouta a zmlklo. „Stando, já se bojím,“ opakovala Zuzana. Všichni mlčeli. Nechápali nic. Honza a Zuzana se dívali na Standu. Se zoufalstvím v očích čekali, co k tomu řekne. Jak jim to vysvětlí. Přáli si, aby si jako vždycky věděl rady. Standův pohled zabodnutý do prkenné podlahy je neuklidnil. Ticho bylo nekonečné. „Musím do Prahy,“ vzchopil se konečně, „pojedu vlakem, teda jestli jezdí. Zuzy, sežeň zbytek týmu. Všechno jim řekni. Dnes je padla, stejně jsme měli připravovat dřevo na zátarasy. Sejdeme se ve čtyři u mostu.“ Zuzana mlčky kývala hlavou. „A co já?“ „Vrať se k dědovi, pomož mu dostat se domů. A pak nikam nevylejzej! Jasný?“ Honza mlčel. „Musíme přece něco udělat,“ dodal Standa.

[ 1 1 0 ]

III. V zahradní restauraci U Kotvy byl klid. Na lavicích u dlouhých stolů sedělo několik stálých hostů. Obsluha u okénka cosi důležitého sdělovala svému mobilnímu telefonu. Za zeleným plotem čekaly dvoupatrové vagony s motorovou lokomotivou na pokyn výpravčího. „Konečně bez chlapů,“ řekla Yvona a labužnicky vyfoukla cigaretový kouř, „řeknu ti, někdy je toho už dost. Ty jejich kecy! Ale zase nedrbou a je s nima sranda,“ zapila myšlenku. „A kde ses tady vlastně vzala? Mezi kulisákama,“ usrkla Lucie malé pivo. „Měla jsem jiný plány, chodila jsem na architekturu, pak se to ale nějak zamotalo. Jeden špatnej chlap, druhej špatnej chlap a najednou je ti třicet a nic nedrží. Víš, co myslím, nic nedrží na svým místě, všechno se sype. Ale já se z toho nesesypu, neboj,“ usmála se a zvedla půllitr, „tak na naše!“ Lucie si usrkla ze svého malého piva. „Lucko, radím ti jedno, studuj a buď samostatná, ať nejsi na nikom závislá. Já taky nejsem. Leda snad na tomhle,“ podívala se na půllitr a rychle ho dopila. „Jdu si pro pivo,“ zvedla se a cvrnkla do zlaté krabičky, „a vem si cígo, jestli chceš?“ Když Yvona dosedla s novým pivem, Lucka už vychutnávala její malborku. „A kdo je to vlastně ten Stan?“ zeptala se mimochodem. „Tak toho bych nedoporučovala,“ utrhla se Yvona. „Ale né, jen mi včera připadal milej a taky takovej opuštěnej.“ „Jó, to on Staníček umí.“ „A proč se mu říká Stan?“ „To nikdo přesně neví. Povídá se, že prej jeho otec utekl do Ameriky.“ Yvona pozvedla obočí. „Víc nevím. On o tom nikdy nemluví. A já taky nechci. Znám Stana už pár let, ale můžu říct, že tak nemožně protivnýho jako tady jsem ho ještě na žádný akci nezažila.“ „A kde žije jeho otec dneska?“ „To fakt nevím, říkalo se, že ho Stan ani nezná. Ale dej už s tím pičusem pokoj, vždyť by mohl bejt tvůj táta. Teda promiň, že sem tak sprostá, ale mě fakt dneska nakrnul. Hele támhle jde Medvídek! Ten by byl akorát pro tebe!“ Lucie mlčela. „Nazdáár, krásky, můžu přisednout?“ „To víš, že nééé! A vem mi cestou pivo,“ smála se Yvona.

[ 1 1 1 ]

„Medvěd je hodnej kluk a hlavně je mladej,“ zkonstatovala zkušeným hlasem, když se mladík odkolébal do fronty u výčepu. „Kdybych si měla vybrat, tak radši Stana,“ trvala na svém Lucie. Yvoně se nechtělo jí vysvětlovat, že ona by nechtěla ani jednoho. Prvního proto, že je ještě dítě, druhého proto, že už ho měla. A nic z toho nevzešlo. Kromě pár měsíců ve cvokárně. Ta vzpomínka ji přehodila na jinou kolej. „Hele, všimla sis těch malejch kachniček na řece? Jsou jako korálky, co si maminka táhne po řece,“ rozněžnila se Yvona. Lucie vedle sebe uvolnila místo Medvědovi. Půllitry dosedly na stůl. „Ale Yvuško, dej s tím budíkem pokoj, kachňátka, děťátka, rodinka…“ „Tobě to neříkám, puberťáku,“ odpálila ho Yvona, „a klidně si odsedni, jestli to nechceš poslouchat.“ „Tak se nečerti,“ pozvedl Medvídek půllitr, „já už budu hodnej. Posedíme, poplkáme. Za chvíli přijde Stan.“ „Ach jo,“ vzdechla Yvona. „Náš Američan,“ dodala Lucie. „Von je Američan?“ podivoval se Medvídek. Yvona se přísně podívala na Lucku a zvedla oči v sloup. „Ty jo, von dobrý,“ pokyvoval Medvídek hlavou. „Medvěde, radši už mlč!“ Odpoledne pomalu přecházelo v podvečer a stoly se začínaly plnit. Do posledního vlaku na Prahu, který býval předzvěstí zavíračky, zbývalo ještě mnoho času.

IV. Standa potmě vrazil do svého podkrovního pokoje a rychle přibouchl dveře. Zády se o ně opřel a oddychoval. Křeč ve svalech povolovala. Tělo se oddávalo přísunu kyslíku. Najednou sebou trhl. Něco se pohnulo v koutě u postele. Chvíli mlčel. Ještě tady být nemohou, přesvědčoval se v duchu. „Kdo to je?“ vyhrklo z něho samo. Chvíle temného ticha. „Tak kdo tady je?!“ „Stando, to jsem já,“ ozval se rozespalý a vyděšený hlas z postele. Rozsvítila se stolní lampa. „Zhasni to, rychle!“ vrhl se ke stolku a vypnul světlo. Těžce dosedl na postel. [ 1 1 2 ]

„Co se děje? Proč nemám svítit?“ „Co tady děláš? Neříkal jsem ti, abys odjela domů? Neříkej mi, že už ti nic nejelo.“ „Nemohla jsem tě tady nechat samotného. Strašně jsem se bála.“ „Ale co já teď tady s tebou, Zuzy?“ „Tobě to vadí, že tu jsem? Vždyť tady spím už čtrnáct dní. A nevadilo ti to. Myslela jsem, že jsi rád.“ „Ale jó, to jsem. Do teďka jsem byl, ale ne dneska. Chápeš co se dneska stalo? Všechno je jinak. Nic už nebude jako dřív! Viděl jsem to v Praze. Do včerejška jsi byla studentka po maturitě, co si užívá bezstarostný prázdniny, a já kulisák, kterej chce bejt jednou režisérem a kterej se do tý maturantky zamiloval, ale ode dneška jsme oba okupovaný ruskejma tankama a kulometama a brzo možná budou některý z nás těma tankama zastřelený.“ „Staníčku, co to povídáš?“ vrhla se na něho a křečovitě se přitiskla. Objal ji a přitom napjatě poslouchal zvuky z venku. Zdálo se, že v městečku je klid. „A co to bylo za rány? Umírala jsem tady strachy. To bylo dělo?“ Standa se nadechl. Nevěděl, jestli má sílu o tom všem teď vyprávět. Ale Zuzanino chvějící se tělo si říkalo o vysvětlení. Sedli si vedle sebe a opřeli se o slaměnou rohož na zdi. „Všechno ti povím,“ začal potichu, „třeba je to poslední příležitost.“ Přitiskla se k němu. „Ve čtyři hodiny pod mostem, když jsem tě poslal domů a ty jsi, jak teď vím, nikam nejela, jsme se začali radit, co uděláme. Byl tam skoro celej českej štáb. Amící odjeli v poledne na ambasádu. Vyprávěl jsem ostatním, jaký je v Praze zmatek. Na ulicích jsou barikády, muzeum je roztřílený, Dubčeka zajali a nikdo neví, kde je. Bylo jasný, že musíme něco udělat. Nejdřív jsme chtěli vyhodit měchenickej most. Pak někoho napadlo, že by potom nejezdily vlaky. Někdo přinesl z hospody v pětilitrovce pivo. Pak nás začaly napadat pořád odvážnější plány. Vyhodit jim do vzduchu tank. Máme mezi rekvizitami spoustu pyrotechniky, ale je to jenom na efekty, skutečnou razanci to nemá. Někdo navrhoval v celým okrese zlikvidovat směrovky, aby se tady nevyznali.“ Standa se odmlčel a poslouchal. „Co se děje?“ ptala se Zuzana. „Počkej, poslouchej. Někoho pak napadlo vyjet na ně s tankem. S tím Shermanem, co stojí za sokolovnou. Jenže ten se sám nerozjede, musí se tahat.“ „Vy jste se zbláznili, vždyť je to jen maketa.“ [ 1 1 3 ]

„Já vím, ale my museli něco udělat. Nakonec nás napadl kolopásovej vůz. Ten je samohybnej. Chtěli jsme s ním za tmy vyjet po silnici směrem k Měchenicím, tam ho narafičit s namířeným kanónem, aby se, až vyrazej dál, aspoň lekli. Jenže oni mají předsunutý hlídky. Když jsme vyjeli, umíš si představit v noci ten randál. Pak to šlo ráz na ráz. Za chvíli vyrazily od Měchenic tanky. Vidět je nebylo, zato slyšet. Vyskákali jsme z pásáku a zalehli do škarpy. Když ustřelili z pásáku věž, rozprchli jsme se do tmy. Běžel jsem podél řeky. Zdálo se mi, že někdo skočil do vody. Nad řekou štěkaly kulomety. Ještě teď jsem zpocenej, sáhni si. Bojím se, že to rozstřílej i tady. Nebo že nás aspoň budou hledat.“ Oba zmlkli a poslouchali. Bylo ticho, někde zaštěkal pes. „Já si rozpustím copy, chceš?“ „Nemusíš.“ Pohladil ji po tváři. Už nebylo co říkat. Oba věděli, že jejich životy už nepůjdou cestou, která se doteď přes všechny pochybnosti, zdála jedinou možnou. Kdosi mocně zatřásl akváriem. Kdosi s prstem na spoušti tankového kanonu. Bylo jisté, že zpátky už cesta nevede. Přitiskli se k sobě. Její ústa byla vábivější než lesní lapače hmyzu. Luna jim dala sílu zbavující rozumu každého příslušníka samčí říše. Nebylo to poprvé, kdy na starém vojenském spacáku podlehli prastarému kouzlu plození. Netušili, že to bylo naposled.

V. Příkré severní svahy Vltavského údolí nejsou na rozdíl od údolí Rýna pokryty vinicemi. I bez vinných hroznů byly dnes svědky velké slávy. Po čtyřiceti letech mohly znovu spatřit makety kamenných věží střežících levý břeh mostu. Kolem věží pobíhaly uniformy, před mostem i na něm prskaly dělbuchy napodobující střelbu automatických pušek, občas se z mostu ozvala detonace a nad ocelovou konstrukcí se vznesl oblak bílého kouře. V probíhající vřavě se na levém předmostí chaoticky přemísťovaly sem a tam postavy oblečené do zastaralých uniforem. Padaly a znovu vstávaly. Předstírané napětí namaskovaných špinavých tváří mladíků působilo komicky a dojem skutečné historické tragédie nedokázalo navodit. Na improvizované tribuně s výhledem na předpolí mostu sedělo několik řad svátečně oděných hostů. Kolem postávalo plno uniforem moderního střihu. Jako maják svobodomyslnosti mezi nimi vyjímala [ 1 1 4 ]

postava blonďatého mladíka, který objímal kolem ramen rozesmátou mladou ženu s výrazně červenou hlavou. Na terase cukrárny seděly dvě dámy. Jedna z nich právě cosi šeptala mladé servírce. Stan si už na začátku té velké slávy všiml, že se kačeří rodinka od mostu odplula skrýt pod skálu na protějším břehu. Vůbec se nedivil. Nebýt pracovních povinností během slavnosti, spočívajících v doplňování falešné munice jedné i druhé straně, odjel by odtud už včera. A tohle tady před čtyřiceti lety prý trvalo celý měsíc, jak mu kdysi vyprávěla máma. Než přijely opravdový tanky. Škoda že se jí víc nevyptával. V pubertě o tom příběhu nechtěl nic vědět. Pak už nebylo koho se ptát. Nebo snad ano? Důkladně si prohlížel všechny mužské hosty slavnosti a sám nevěděl, na co by se chtěl vlastně zeptat, bylo-li by koho.

[ 1 1 5 ]

I VA R OUGE

J AK

*1981

JSEM SE ZTRAPNILA V LITERÁRNÍ KAVÁRNĚ

Do literárních kruhů se mne pokusil uvést můj dobrý přítel. Seznámil mne se svým dobrým přítelem, jistým zajímavým básníkem, což byl dobrý začátek. Mělo se tehdy jednat o nabídnutí mých prací jistému literárnímu časopisu. A zde jsem (později, představena dalším literátům) udělala fatální chybu – prohlásila jsem bez skrupulí, že moje texty jsou nesmírně kvalitní, že mimo jiné falešnou skromností totiž pohrdám, a že jde o ten druh textů, který si přímo říká o vytištění. Nejspíš jsem chtěla být originální, podvědomě, vědomě jsem totiž o tom byla naprosto přesvědčena. A vždy když jsem o něčem smrtelně přesvědčena, tak se vyjadřuji s viditelně nadsazeným patosem, aby ostatní měli dojem, že si dělám legraci. – Odborníci na literaturu se zatvářili velice vážně. Domnívám se, že můj vtip jim vzal humor. Možná něco takového slyšeli už tolikrát, že prostě ze zdvořilostních důvodů zapudili emoci pohrdání a vyšel z toho tento výsledek; měla jsem trochu dojem, že na mne hledí jako na nemocnou se soucitem, který je třeba skrýt. Nu, a pak už to šlo z kopce, ačkoliv já si připadala celý večer výborně. Dál jsem svou báječnou možnost publikovat hnojila dotazy, o jaký časopis že to vlastně jde. Že jsem o něm sice slyšela, ale u nás na vsi není k dostání. Jestli nejde jen o plátek pro zvláštní vybrané jedince, protože já osobně bych nerada působila pouze na vysokoškoláky, ale také na prostý lid. Pan redaktor povytáhl obočí, neřekl nic a patrně si pomyslel, že jde zase o jeden pojebaný večer, ve kterém mu nikdo nedá odpočinout od práce a zase mu nějaký blázen bude něco rvát ke čtení a posouzení. Řekla jsem si, že je asi trochu divný, když nic neříká, a pokračovala. Vymezila jsem se statečně z kruhů intelektuálů, které jsem v té době upřímně nenáviděla, a to výrokem, že se totiž zásadně považuji za burana. Literát číslo jedna se zatvářil tajemně, když kolem našeho stolku prošel nenápadně a neškodně vyhlížející stařec, a pak mi sdělil, že právě kolem prošel náš nejlepší žijící básník. Spolkla jsem větu, která se mi neúnavně drala na jazyk, že to přece já jsem nejlepší žijící český básník, jenže o tom zatím nikdo neví (ano, natolik jsem se ovládala, že jsem si tento názor nechala pro sebe jako své sladké tajemství), a místo toho jsem pronesla, že mě to vůbec [ 1 1 6 ]

nezajímá, že u mých bližních mne především zajímá, jestli jsou to slušní lidé a jestli to nejsou svině. – Poněvadž znám mnoho nepřekonatelných umělců, kteří z morálního hlediska stojí za hovno, a netřeba přihlížet k tomu, kolik knih přečetli. – Pak jsem měla za nutné glosovat o tom, že disidenti jsou hrozný hovada a nesnáším je celou svou duší, a že lituji, že není komunismus, poněvadž bych mohla být veselý bojovník proti režimu a měla bych to velice jednoduché, věděla bych totiž přesně, ne jako teď, kde je zlo a kde dobro (což mi připadalo podstatné). Pak jsem chvíli dokázala být zticha a vyslechla, jak si společnost bere do huby Tolstého. Můj nový přítel se vyjádřil v tom smyslu, že nechápe nic dobrého na Anně Karenině, a že postřehl, že jsou z ní hotové hlavně ženy (což je v literatuře záporné hodnocení, vzpomeňme na rčení píše jako ženská a označení pro pokleslou románovou tvorbu ženská literatura). Místo abych si jasně uvědomila, že je to normální misogyn a hnusný šovinista a držela se od něj dál, tak oproti zdravému rozumu jsem začala Tolstého bránit, a to tou měrou, jako by to potřeboval. Přítel básník byl poté, co jsem začala křičet, až mne slyšeli křičet v kavárně absolutně všichni, ve svém postoji pochopitelně znova utvrzen. Kontrovala jsem tím, že závidí, protože nikdy, slovy nikdy nedosáhne Tolstého literární úrovně a jeho dva publikované výtvory pětiset, slovy pětiset výtisků, nikdy nebudou mít takových psychologických účinků na lidstvo a historii. Pětset výtisků? To je jenom pro tvý kámoše a příbuzný, ne?, dráždila jsem ho surově dál. Tehdy samozřejmě došlo na oblíbené téma o tom, že všichni, kdo snad někdy tvoříme umění, to děláme výhradně pro sebe, a může (musí) nám být jedno, jestli se to někomu líbí nebo ne. S dehonestací Tolstého jsem se ovšem nesmířila a cítila jsem se raněna jaksi za něj, dej mu pánbůh věčnou slávu. Důvěřivě, aniž bych tušila, jak nebezpečné je sdělovat někomu své niterné pocity, jsem dále velice výrazně (vážně všichni mne slyšeli) vykládala o morálním valu, jaký Tolstoj pouhými slovy vystavěl, o nádheře upřímnosti, kterou svá vyprávění odívá, o realismu jakožto nejsilnějším způsobu a formě vyjádření (to jsem se tehdy domnívala). Má upřímná slova však nepadala na úrodnou půdu, jen dokreslila všeobecný názor na druhé, a to ženské pohlaví. Pak jsem znova chytře zkusila, jak dovedu realizovat umění sebeovládání, tedy byla jsem zticha. Ti dobří vzdělaní muži řešili cosi důležitého, týkajícího se jakéhosi předplatného, bylo to tak důležité až civilní a neliterární, že jsem začala zívat a sledovala čas vzhledem k tomu, jak dlouho se tím dovedou zabývat, dala jsem jim celou [ 1 1 7 ]

čtvrthodinu a pak jsem pronesla památnou větu: Vám skutečně nepřipadá nemístné, pánové, hovořit více než deset minut na téma, ke kterému dáma nemá co říci? – Pánové ztuhli a spolkli sliny. Nicméně skutečně (dokonce s omluvou) vyklidili komunikační prostor, aby se jich dáma, tedy já, mohla otázat, zda jsou ženatí. Nejblíže se nacházejícího redaktora jsem pořádně poplácala po zádech poté, co přisvědčil, a prohlásila, že mi to vůbec nevadí, a ať si z toho hlavně nic nedělá, že je ženatý, a že teď když to vím, tak je mi sympatický ještě víc. S bezelstnou tváří jsem ponechala paži na opěradle jeho židle, zatímco jsem se svěřila se spikleneckým pomrkáváním se svou vášní, kterou chovám k béčkovým akčním filmům typu Terminátor, Rambo, Predátor a také že miluji snímky o válce ve Vietnamu, vlivem toho se debata poněkud rozplizla, a tak jsem přitvrdila a blýskla se osobně vymyšlenou anekdotou: Víte, co musí mít žena, která se chce stát druhou Boženou Němcovou? – Především musí mít manžela, který jí nerozumí. – A to já teda mám, dodala jsem významně, načež pod literáty zapraštěly židle. Přihodila jsem další anekdoty o Kunderovi, uvedené níže, a to jsem vážně přestřelila: – Přijde Kundera domů, seřve manželku: Ty ordinérní kuse masa! Ty hloupá živočišná orgasmická stvůro! Ty nesečtělé okolí vagíny! a ona říká: Ale miláčku, já jsem tě vůbec nechtěla urazit tím, že jsem ti připravila tvé nejoblíbenější jídlo… – To jsem tě ale zase dostal, viď? raduje se Kundera. – Kundera přijede do USA a náhodou se připlete do průvodu hippies. Všichni tančí, oni ho vezmou k sobě domů, usadí ho na polštáře, dají mu vegetariánské jídlo a potáhnout z vodní dýmky. Kundera se uvolní a má dojem, že by měl svým novým přátelům něco říct: Víte, a proto člověk touží po Bohu, neboť jedině Bůh je zbaven rozptylující povinnosti se jevit a smí pouze být; neboť jedině on tvoří (on sám, jediný a nejsoucí) podstatnou protistranu tohoto nepodstatného (leč tím víc jsoucího) světa. A vedle sedící hulič poplácá Kunderu po rameni a praví: Dobrej model, co? – Přijde Kundera do kavárny, přisedne k literátům vedle atraktivní blondýny a začne vykládat třeba náhodou o tom, že ženy nejraději mluví pouze o tom jediném, co důvěrně znají, totiž o svém manželovi. Blondýna se po chvíli neudrží a poznamená: Vy jste ale pěknej debil, pane, zvedne se a odejde. Kundera se opře do křesla, lupne klouby na rukou a povídá: Teda pánové, ta po mně ale jela co? Abych tomu nasadila korunu, začala jsem se navážet do Nietscheho a také do Sartra, a to nevybíravými slovy (hnusnej misogyn a xenofob, [ 1 1 8 ]

trapnej psychopat a hnípal zapařenej v roláku). Básníci sevřeli rty, možná i proto, že jsem je také nutila, aby mi sdělili smysl svých životů, a jeden po druhém se omluvili, vyjádřili potěšení z toho, že mne poznali, a s příslibem podívat se na mou poezii a prózu odešli. Jediný ze znalců mé divukrásné texty již dříve četl a dával jim reálnou šanci ujmout se na našem literárním poli, jemu (a také dobrému vychování ostatních) jsem vděčila za to, že se mnou mistři vůbec ztratili slovo a neporučili obsluze vyvést mne z lokálu. Já se ovšem cítila báječně, vzestup na literární nebe se mi zdál snadný a brzký a jediný mráček, který zastínil můj pocit vítězství, byl nový poznatek, že za literaturu se zásadně neplatí, že jde o pouhou tvůrčí čest být publikován; nad tím jsem ale mávla rukou a rozhodla se, že zbohatnu jiným způsobem. Smutná jsem byla až doma, když jsem jména mých nových přátel vložila do vyhledávače, nalezla množství ne nevýznamných odkazů a jednoho z nich dokonce našla v učebnici Česká literatura od počátku k dnešku. Plácala jsem po zádech živé disidenty, bojovníky za demokracii na Kubě, autory protikomunistické petice, a navíc zasloužilé umělce. Začala jsem se z toho potit až na zadku a rozhodla se odložit druhý pokus o penetraci české literární scény na neurčito. Bylo mi jako někomu, kdo strčil hlavu do vosího hnízda v sladkém domnění, že si sází na hlavu korunu.

[ 1 1 9 ]

P ETR M OTÝL

* 1964

R OZMARY „blázen jsi“ řekla a porcelán skřípal v nefritové trávě a z tvárnic ještě nedostavěných domů skapával med „a proč my dva“ řekla a nezeptala se pokládala trámy přes jámu s ještě se pohybujícími zvířaty hladovými a bílými vavřínový věnec tkvěl ve skráních borového lesa a zběsilý byl zapadajícího slunce křik

B LEDĚ

MODRÝM INKOUSTEM

léto zabalené v morušovém listí vzadu za školou krásné zvíře: žena ředitele banky sprostá silueta proti bíle natřenému oknu slunce na asfaltu přimhouřená víčka rajčata a lusky hrášku vyložené před krámem

[ 1 2 0 ]

V LAŠTOVKA prstem po mapě po její řece: lodičky s jehlovými podpatky se kolébají u přístaviště pod plynovou lampou prkna vrznou mokrá ústa přikryjí palubu

R YBÁŘSKÁ

BAŠTA

cop z léta na zádech zahřívajících se u kamen chlap co zabil mačetou u stolu u okna

NA

DOTEK

tramvaj pod sebe pokládá linky dvou odstříknutých štětců namočených do okru krajku deště na dlažebních kostkách roztrhne rumělka deštníku a pod lampičkou ve starožitníkově krámku se podíváš do hnědých ručně tkaných očí jako do modlitby spánku: stříbrná hrací skřínka na smaragdovém břiše údolí (Dva ořechy)

[ 1 2 1 ]

L ODĚNICE –

OKRES

B EROUN

přiložíš-li ruku k Zemi doprostřed rozorané brázdy nebo na horkou letní louku možná ucítíš právě sílu Země a přiložíš-li ruku k stolu s rozloženými pivy s popelem hořících cigaret možná neucítíš vůbec nic jenže posedíš-li pak přejdě tě řeč sluch i zrak

B AŠKA –

OKRES

F RÝDEK M ÍSTEK

hospoda téměř nad hladinou přehrady ráno se mé milé kouřilo z hlavy

V RABLOVEC –

OKRES

O PAVA

na Vrablovcu na malym vršku roznaša kelner fajnu desytku na Vrablovcu ja z mojym brašku rubneme deset za malu chvilečku potem z Vrablova z maleho vrška buchněme na držku do přykopy kdepak kdepak s velkym nadáním a náhle tak plochou lebkou kdepak kdepak snadno to nejde (10 000 piv) (Výbor z dvojsbírky „Dva ořechy“ a „10 000 piv“ edice poesie host - 2007)

[ 1 2 2 ]

[ 1 2 3 ]

M IRKA K ŘIVÁNKOVÁ

* 1954

Z ÁVIST

T ANCOVALA

Máte krásnou zadnici dvě krásně složená chodidla a jste částí expozice Ležíte těžce jako hnaná, tolik stabilní a přece je to jen ta úžasná prostota Chci také dláto v páteři a milost, ..hladná.. a jako mramor těžká chladná, neplýtvající a bohatá, hnaná a přece klidně oblá Madono, Madono těžká Madono oblá kdo vás miloval?

tráva travička země hlína bosa bosička kůže líná tráva rosička tancuj po špičkách kopretina rosa rosička žába žabička zelená travička směj se milovaná nebuď jiná

AŽ

***

Až otevře se den kýchnutím a slunce vleze oknem na talíři s povzdechem nožka odkopaná nepočká a vyletí do plného rána to „ AŽ“ se čeká je vidět na silnicích z pohlednic slunné země¨ a talíř plnej květin chutná vůni na výsluní slunce žhne my spíme spíme těžce „Kdo nás probudí?“

tak a ještě jeden takt věčné melodie a možná i srdce bije drobátko andante pomalým krokem vlk si vyje a co na to Mozarto? Svorzato!

[ 1 2 4 ]

ŽÍŽALA

R ÁNA Při každém pohybu se bachratila i v plameni slunce nevyschla a boubelaté ručky směly vše Ta otevřená vrata do noci ta otevřená vrata a v nich tonoucí tak zmítající se zuřivě tak unaven po chvíli tonoucí hledající vesla To ona To ona, aniž by se chvěla klesla v obilí Jak rychle tuhnou víčka k ránu barovým tanečnicím Jak dítě řvoucí únavou usíná tak rychle sedalo si i mé já s rosou do klína Jak přitom měsíc hladov zíral do řeky jak smála se mu otevřená vrata V těch ránech vyplivnutých do mrazu máchala si zadek ona „Káča nestydatá“

[ 1 2 5 ]

I VAN W ERNISCH

J EDNOHO

* 1942

VEČERA

1. kapitola (O tom, jak se potkali) Vrah z vilnosti a vrah z pilnosti, staří dobří známí od vidění, se kdysi za časného podzimního večera setkali za vraty jednoho připotemnělého košířského či smíchovského domu, v němž hřbitovní růže voněly a kvílení bledých nedoplozenců slabě zaznívalo a knůtek svíčičky pod obrazem bohorodičky žhnul. 2. kapitola (O tom, jak se pozdravili) Aj, tos ty, milý příteli! zvolali oba. 3. kapitola (Vrah z pilnosti se podivil) Velice rád tě spatřuji! Leč jak to, že právě zde? Býval jsi vídán v onačejších domech. 4. kapitola (Vrah z vilnosti opětoval otázku) Dovol, abych se optal též. Jak to, že právě zde? 5. kapitola (Vrah z pilnosti odpovídal) Nevím to jistě. Snad vítr podzimní... 6. kapitola (Vrah z vilnosti přitakával) Ano, vítr... ten vítr z divné dnes opřel se strany. Mně zdálo se, že odkudsi zdávna, snad z mládí jakoby. Viz: v koutku mého oka slza usychá.

[ 1 2 6 ]

7. kapitola (Vrah z pilnosti byl také dojat) Vrah z pilnosti sáhl do kapsy svého anglického převlečníku a vyňal odtud bělostný šátek. Dotkl se lehce koutku svého oka a rychle šátek opět schoval. 8. kapitola (Byli náhle vyrušeni) Vtom ozvalo se 100.000 parních píšťal, rozletěly se dveře nade schody a vystoupila z nich žena rozsáhlá jak Wilsonovo nádraží. Co tady šramotíte, zasranci?! Sem pracující vosoba! Mý parchanti dadaj! 9. kapitola (O tom, jak ani brvou nemrkli) Vrazi nadzvedli klobouky. Račte prominout, milostivá paní. 10. kapitola (O tom, jak se v nich zmýlila) Pracující osoba sestoupila o pár dunivých schodů níže, sehnula se a oba vrahy si pečlivě prohlédla. No jo, řekla trochu smířlivěji, tak si tu teda na sebe skočte, ale už ani slovo, rozumíte? Jestli eště ceknete, tak vás vobadva na sračku rozdupám a vymetu koštětem na ulici! 11. kapitola (Osoba zase zmizela) Práskla dveřmi a plamének pod obrazem bohorodičky zhasl. 12. kapitola (Vrazi byli v rozpacích) Nu to je pěkné, zašeptal vrah z vilnosti. Přitom zvenčí vyhlíželo toto stavení jakžtakž obstojně. Docela slibné se mi to tu zdálo být, dodal vrah z pilnosti rovněž pošeptmo. Slyšel jsem křehké, vzrušivé hlásky. Co teď? Vrah z vilnosti pohlédl na své náramkové hodinky.

[ 1 2 7 ]

13. kapitola (O tom, jak se rozhodovali, co dál) Vrah z pilnosti rovněž nahlédl pod levý rukáv svého kabátu. Není ani půl šesté, řekl. Ještě by bylo možno podniknout mnohé. Což takhle projít se kolem řeky, příteli, neráčíte se ke mně připojit? I proč by ne? opáčil vrah z pilnosti. Podíváme se na labutě, zajdeme ku zdymadlu, zamáváme plavcům a pak, pak třeba zavítáme do parku. Ach ano, je tam přece park, ožil vrah z vilnosti. Velmi příhodný, malý, avšak temný park. 14. kapitola (O tom, jak se vydali procházkou kolem řeky) Na řece nespatřili ni labuť, ve zdymadle nestoupalo ani se nepropadalo žádné plavidlo. Jen starý zdymadlář seděl před svou boudou na lavičce a povídal něco do džbánu. Nad ním kroužilo hejno racků. 15. kapitola (Jak pojali myšlenku) Dobrý večer, pozdravili vrazi. Jo, tohle je vopravdu dobrej večír, pravil zdymadlář. Mám prdlajs na práci. Co vy tady takhle sám, strýčku, otázal se vrah z pilnosti. Není vám smutno? Pokřik těchto ptáků není pěkný ani příjemný, milý zdymadláři, poznamenal vrah z vilnosti a dodal: být vámi, vzal bych nyní svůj džbán a šel bych támhle stranou. To dodal a ukázal k parku. 16. kapitola (O tom, jak z jejich myšlenky sešlo) Ále hovno! pravil starý zdymadlář. 17. kapitola (O tom, jak šli dále) Šli tedy do parku sami. 18. kapitola (V parku) Mezi stromy už bylo dosti temno. Zastavili se a chvíli naslouchali. Šramot v houští... ten šramot mohl být způsoben nočními skřítky. Ale ne, větve se rozhýbaly a teď se ozval hlasitý dívčí smích. Jejich ? se rozbušila.

[ 1 2 8 ]

19. kapitola (O tom, jak se podělili) Tu chci, pravil vrah z vilnosti. Nuže měj si ji, pravil vrah z pilnosti. Můj bude on. A plížili se k černým bezinkám. 20. kapitola (O tom, jak jim to zase nevyšlo) Jenomže měli smůlu. Vopravdovskej pech. Do prdele! Tou rozveselenou dívkou v křoví totiž nebyl nikdo jiný než Andula Patlejchová, dobře zavedená smíchovská firma, a chlapů tam s ní v té chvíli bylo nejmíň deset. 21. kapitola (O tom, jak se zachránili útěkem) Vrazi utíkali, pokud jim dech stačil, dále pokračovali krokem. A když se byli již dostatečně vzdálili od nebezpečného parku, zadívali se oba na své náramkové hodinky. A vida, čas dosti pokročil. 22. kapitola (O tom, jak již byli unaveni) Čas dosti pokročil, děl vrah z vilnosti. Což takhle zajít si někam na večeři, děl vrah z pilnosti. Znám tady nedaleko příjemný podnik, děl vrah z vilnosti. No, hlavně že to není daleko, děl vrah z pilnosti. Nějak mě rozbolely nohy. 23. kapitola (Došli až k domu s ducatou věží) Vidíte tam onen zachovalý dům s ducatou věží, příteli? Tam v hospodě pojíme i jinak se posilníme a pak... pravil vrah z vilnosti a zahleděl se vrahu z pilnosti pevně do očí, pak půjdeme každý po svém, neboť, přiznejme si to, jako bychom brali jeden druhému štěstí.

[ 1 2 9 ]

24. kapitola (Oba byli rozčarováni) Tak tak, dnešní večer nebyl kdovíjak vydařený, povzdechl si vrah z pilnosti. Doposud nikdy jsem neutrpěl takový nezdar jako tam v parku. Je to smutné, příteli, že my dva nemůžeme pracovat pospolu. Jsme samotáři – v samotě nacházíme svou inspiraci, samota sílí naše ? a paže, samota vede naše kroky. 25. kapitola (Rozčarování se stupňovalo) Možná že ani večeřet bychom spolu neměli, řekl vrah z vilnosti přiškrceným hlasem. Bůhví, co nemilého by se nám při tom ještě mohlo přihodit. 26. kapitola (Pocítili hořkost) Půjdu do jiné hospody, řekl hořce vrah z pilnosti. A příště, až se setkáme, neznáme se. A toho večera již podruhé sáhl do kapsy svého anglického převlečníku pro bělostný šátek. 27. kapitola (Hořkost a dojetí) Už nyní nevím, kdo jste, pane, řekl vrah z vilnosti. A při těchto slovech i jemu zvlhnul zrak. 28. kapitola (Hořkost, dojetí a zlost) Ále to, no to... mávl rukou vrah z vilnosti obraceje se k odchodu. Jak že to říkal onen zdymadlář?

KONEC

[ 1 3 0 ]

[ 1 3 1 ]

PAVEL R AJCHMAN

*1958

auto rychlostí šíleně chytré bytosti auto předjíždí emoce auto před tebou auto za tebou auto mezi námi auto v tobě ve mně auto

B OROVICE Venku za zdmi hluk automobilů. Autobus číslo 8 hovoří hlasy všech cestujících. Psi venčí klimbající muže i ženy. Vítr ohýbá vršky borovic až k padaným snům. Z výše snáší se ztracený čas. Za oknem ložnice hledí tvář ven do tmy. Roztodivné obličeje zírají z haluzí borovic do okna ložnice. Posláním borovic je naslouchat a nepromluvit. Mlčení je silnice pro veškeré zvuky. Jaroslavu Jebavému

[ 1 3 2 ]

FILM

S ONIA

jsou touhy které beze zbytku vyplní výduť básně jsou verše bytelné v duši položené přes pukliny jako mosty a verše vázané svázané jako vory rozvolňované v toku krve za srdcem tříděné víry pod jezem jsou verše které touží po životě jako nedonošené děti verše opuštěného muže verše opouštějící člověka

hlava třeští kolotoč točí se v lebce na sedadle na řetězech sedí milá nejmilejší na každém sedadle sedí milá znejmilejší celkem dvaadvacet sedí jich tam smutkem svírá se mi žaludek z touhy jen po jediné té jediné co krouží ve zpěněných kruzích sklenice

[ 1 3 3 ]

JINAK A JINAM

2

miláčku nemám už horoucí hlas srdce je jen kus pověšeného masa tělo se hroutí do středu náměstí města morový sloup se prohýbá kymácí rozestupuje ožívá nemocní už nejsou mrtví vracejí se do svého století živí a krásní odcházím s nimi

Jdu spát do domu puklého věkem.

1

BABIČKA

Jako kdyby automobil jezdil na kytky, na rulíky nejrychleji.

k verši přišroubovaná trubka od topení sluneční paprsek přiskřípnut pantem dvířek trýznivé teplo sálá vášeň konečně obsah básně: mlčky si nasadila brýle vypáře svetr co nosil než umřel nejspíš z něj uplete pár teplých ponožek anebo mně na míru nový životní smysl

Rovnou za nosem, pak doleva a dlouho, pořád za vůní, pak doprava k ohňům.

[ 1 3 4 ]

A ptáci, pěvci i dravci, prorazí sítě proti hmyzu a usnou v ložnici vedle mé tváře. Žena přepiluje jitřní duhu dlouhými nehty. Déšť vytryskne nazpět do oblohy aniž dotkne se střech.

M ARIE

[ 1 3 5 ]

[ 1 3 6 ]

[ 1 3 7 ]

[ 1 3 8 ]

[ 1 3 9 ]

K AREL T OMEK

* 1963

S ETKÁNÍ Potkal jsem dívku a byla krásná. Jak košík s ovocem se k studni nesla, vzpřímená, nad hlavou váza mlčela a dívka ženou voněla. Já koně zastavil a nevěda co činit, ta chvíle se už nevrátí, učinil jsem žert a raděj hrubý, bych se rychle seznámil. Váza na střepy se rozlítla. Rok za vsí obešel, potkal jsem dívku, ke studni žena kráčela. V úponu hladkých paží váza se zachvěla, nádoba plná něhou.... Duše má. (princezně Lu Če)

[ 1 4 0 ]

P OSEIDON

A TROSEČNÍK

Pobřeží nevidět linie moře kde ubíhá oblohy vír Bez ničeho stáli jsme v úvrati vln Smích se chvěl také

Z ÁPADNÍ

BRÁNA

V OLLUBILIS

Červený mák, kamení a cesta planá, životem prášená. Slunce jde boso, krve kapka stopu rose zanechá. Do brány vchází, Tangerské, co se nezavírá.

[ 1 4 1 ]

D AVID J AN Ž ÁK

*1971

A LISA V hluboké tůni záblesk – jiskra – nic. Nic, z kterého jsem vzešel, nic do něhož se vracím; v té tůni zrcadlím se cele, abych jak dítě zaplašil tmu smíchem. Tam v břehu sedím, dívám se sám sobě do očí; kalných; zbloudilých nocí, co ve dne mžourají – a země vydechuje páry do stvolů trav a bílý. Květy umírají, rodí se – s údery hodin v řece. Olše!, pod níž se vzhlížím u dna, Jiskra – záblesk – nic; nic, z kterého se vracím, jsem olší, kořeny; pevným břehem.

[ 1 4 2 ]

B IERCE Narozen z chudých, protože poctivých – bělokorý, pýřivý, břízovitý, jak panna v háji těl. Pak zmizel s ohněm v něm, sám plamenem; sám popelem. Sám sebou zavátý.

N AHÝ

PODZIM

Nahý je podzim Mrtvý šál co skončil na věšáku keře S větrem zápolí divoké stopy zvěře – v rašelinou provoněné zemi Nahý je mrtvý nahý sám a v bílém listí čiré dno

[ 1 4 3 ]

[ 1 4 4 ]

O NDŘEJ T UČEK

*1969

O TEC Jednou se otec nevrátil domů. Jeho – už plnoletý – syn se jej vydal hledat. Hledal ho v profesorech na univerzitě, v knězi Halíkovi (v něm bohužel spolu s dalšími několika stovkami mladých lidí), hledal ho v kdejaké mužské autoritě. Jednou taktak, že si domů nepřivedl náčelníka obvodní vojenské správy. Jako vojín absolvent to zkoušel dokonce i na svého mazáka, o šest let mladšího automechanika. Otec jeho dívky zemřel dřív, než mohl něco většího rozjet. Pak potkal Johana. Bylo to synovství na první pohled. Všude, kam tenhle moudrý a skromný muž přišel, přinesl s sebou kus svého ticha. A duši je dobře s tichým člověkem. Ať mu Johan řekl jakkoli nepříjemnou věc, způsob, jakým ji řekl, ji činil snesitelnou. To on v něm objevil výtvarné sklony, pěstoval je a uspořádal mu první výstavu. Tehdy si vzpomněl, co řekl otec tenkrát, když odcházel: „Kdyby něco, tak zavolej na to číslo.“ Udělal to. Otec byl příjemně šokován. „No nazdar!!! To sem rád, že tě slyším! Jak žiješ, člověče!?“ „Ale docela to de. Proč volám – ještě fotíš?“ „No jasně, čím dál víc!“ „Potřeboval bych fotit na vernisáži.“ „Na tvojí!?“ „Jo, na mojí.“ „A co vystavuješ?“ „Takový hovadinky.“ „Hovadinky, jo? A kdy?“ „Patnáctýho je vernisáž.“ „Patnáctýho? To jsem myslím ve Vídni. Ne, počkej, to jsem tady. Tak jo. Domluveno. Dáme si skleničku a proberem život.“ Otec svůj úkol splnil na jedničku. Běhal, prodíral se, strkal do lidí, ostřil, aranžoval a cvakal ostošest. Za celý večer ho ani jedinkrát netrklo, že je něco v nepořádku – že jeho syn už není jeho syn, nýbrž Johanův. Přitom stačilo, aby se trochu pozorněji díval. Ale proč by to, ksakru, dělal?

[ 1 4 5 ]

B ONIFÁC Učí nás literaturu jistý Bonifác. Ostatně, mohli byste ho znát – je ve svém oboru nejlepší v zemi. Co v zemi – na Zemi! Ví o literatuře všechno. (Kdoví, jestli mi právě teď nečte přes rameno.) Bonifác nejen všechno ví, ale je také výtečný analytik a znamenitý syntetik. Má oči rentgenu a instinkt divocha. Ale to ještě pořád není všechno. Bonifác je šoumen. Představte si, že on tohle všechno ještě navíc dovede prodat! Není proto divu, že se na jeho přednáškách střídají okamžiky vesmírného vytržení se salvami smíchu. Nás muže odzbrojí Bonifác i průměrným výkonem, zatímco naše kolegyně zapomínají své osobní údaje už při pouhém Jeho vstupu do posluchárny. Při jeho přednáškách jako na povel tichnou sbíječky, jinak neúnavně drtící dlažbu pod okny školy, a existuje dvě stě padesát svědků na to, jak se po jednom zvlášť odvážném Bonifácově výroku samy od sebe rozsvítily v posluchárně zářivky. Naštěstí i on má svou skvrnu na štítě – totiž to, že se z miláčka davů proměňuje u zkoušek v nelítostného bijce. Vyhazuje bez varování za zcela nečekané věci ty nejlepší z nejlepších. (Patří mezi ty vrcholně nebezpečné bytosti, které po vás po pěti letech studia požadují ucelené znalosti, ignorujíce fakt, že jste v prvním ročníku měli problémy s dívkami, ve druhém s alkoholem, ve třetím jste dělali revoluci, ve čtvrtém vstávali v noci k dítěti a v pátém přestavovali byt.) I mně bylo jednoho dne souzeno stanout před Bonifácovou soudnou stolicí. „Znáte Dyka!!?“ vybafl, ještě jsem ani nedosedl. To byla samozřejmě rána pod pás. Jaktěživ jsem o žádném Dykovi neslyšel. Můj duševní obzor už delší čas okupoval autor jediný – já sám. „Znáte Tučka!!?“ kontroval jsem. Znal. A nejen to. Ukázalo se, že jsem jeho zamilovaný autor. Rozpovídal se o mé práci s postavami, ocenil potlačení plánu prostředí ve prospěch šokující pointy. Zaujalo ho – a nepopírám, že mě také – mé neotřelé vidění odvěkých bolestí člověčenstva. Hovořil dlouze a fundovaně a jen tu a tam se mě na něco zeptal. A pak se to stalo. Vyhodil mě ze mě.

[ 1 4 6 ]

L ARVA

A MRAVKOLEV

Larvě se docela líbilo v sedmém patře čtrnáctipodlažního paneláku, kde žila zakuklená se svými rodiči. Proto ji nijak netrápilo, že z většiny jejích spolužaček už jsou barevní motýli. Ale její štěstí netrvalo věčně. Mravkolvi mají své instrukce. A tak na ni jeden dostal zálusk. Bez větších obtíží ji v jejím sedmém patře nahmatal. Nic jí nepomohlo, že ji rodiče bránili, seč mohli. Jejich měkká, beznohá tělíčka proti jeho kusadlům nic nezmohla. Vytáhl larvu ven a svíjející se naložil do trabantu, připoutal a kouleje očima a práskaje vousisky odsmrděl na Vysočinu. Rozrazil dveře statku a vnesl svůj poklad dovnitř. Povalil ji do peřin, vypáčil nohy a nesmlouvavě jí naočkoval geny svého rodu. Zakulatila se, zatímco on zběsile stloukal postýlku. Za čas porodila mravkolvíče. Stejného duba, jako byl jeho otěcko. Hned taky koulel očkama a rozvíral kusadýlka. A jí se to docela líbilo.

T RAMVAJ Trasu z Vršovic na Výtoň absolvoval řidič tramvaje Jiří Sládeček snad tisíckrát. Jako pokaždé, i dnes po podjetí železničního mostu odbočil doleva do Jaromírovy ulice, která vede na Ostrčilovo náměstí. Nebylo by na tom nic divného, kdyby řídil tramvaj, a ne svou obitou Škodu 120, a kdyby vezl stovku cestujících, a nikoli svou manželku, která dobře věděla, že auta mohou za mostem jet rovně ulicí Sekaninovou a dostat se na Ostrčilovo náměstí podstatně rychleji, navíc na výsluní hlavní silnice. „Kam jedeš!?“ obořila se na něj. „Kam bych jel?“ „No rovněs´ měl jet přece.“ „Ježišmarjá, jezdím tudy dnes a denně...“ „Denně si tu jezdi, ale dneska ne. Dneska nejseš v práci. Měls jet rovně.“ Jiří pevně semkl rty.

[ 1 4 7 ]

Za pár hodin tudy jel znovu – tentokrát už ovšem jako řidič ranní sedmičky. Když se přiblížil k železničnímu mostu, pevně semkl rty. Pak sešlápl plyn až k podlaze. Souprava vyletěla z kolejí a vjela do Sekaninovy ulice. Na palubě zavládl chaos. Jiří Sládeček dupl na brzdu a oznámil do mikrofonu: „Jestli se to někomu nelíbí, ať si vystoupí.“ Současné otevření dveří dodalo jeho slovům váhu. „Teď chvíli pojedeme jinudy,“ pokračoval. „Nikdo vo tom nikde ani necekne. Prostě je změna trasy.“ Tramvaji stejně jako cestujícím chvíli trvalo, než pochopila, co se stalo. Pak jí projelo vzrušení. Konečně! Vždycky chtěla být spíš autobusem – nemít život pevně nalajnovaný, bez sebemenší možnosti vlastní realizace. Moci vyrazit někam pryč, za město. Mít normální motor, a ne ten elektrický příkon bez chuti a bez zápachu. Chtěla pořádně smrdět... Ráda brala víkendové služby, kdy se odpojením jednoho vagónu alespoň trochu přiblížila svému ideálu. (Nic netušila o touze autobusu mít vyhřívané sedačky, na střeše krystal pantografu, a hlavně, ach ta rozkoš, být svázán kolejemi...) Jiří Sládeček pohlédl do zrcátka – nikdo nevystoupil. Zacinkal a pokračoval v cestě. Na Ostrčilově náměstí se opět napojil na koleje. Nikdo nikdy nic neohlásil. A tramvaj už nikdy víc nezatoužila být autobusem.

[ 1 4 8 ]

S TASO

* 1965

Hořící svíce plamenem temno jasní Na špičce andělé čarokrásní tancují jako opilí Já s nimi sem a tam jak plamen v průvanu plápolám Jen na chvíli Oba jsme stínem Boží záře Oslněn hledím do tvé tváře Soucitně pohleď na mne, anděli

*** Mezi dvěma údery srdce Je čas pro modlitbu

[ 1 4 9 ]

[ 1 5 0 ]

R OMAN S ZPUK

* 1960

J ITŘENA Běda, až horstvo – dosud v čase Země – začne zvětrávat v čase člověka. Až mi v hrudi začne sopka otékat, prožere se ze mne, z hostitele, a skřípne svitem – Venuše odvěká... Dávná inspirace z Milešovky.

PARNÁ

NOC

Celou noc v žíloví travin šlapal jsem, děsil mě křupot ulit od hvězd. Jako nůž za pasem temnot jsem kýval se, za pachy zvířat a za hlasem. Jen houšť mě může do bezpečí odvést.

K LÍČNÍK

MÍST PUSTÝCH

Kdo cinká klíči, už se přeřek’, že je pánem jakéhosi prostoru. Však tichý tichému jen přidržuje dveře, halí hlubiny – jak stál by na voru, když soudy vpáleny jsou do vln na jezeře... Původní název zněl „Míst pustých pro přehmaty“. Muž s cinkajícími klíči přešel kolem mne v chrámu svatého Jakuba v Kutné Hoře dne 5. 4. 1999.

[ 1 5 1 ]

P LASZÓW Zatímco Schindler pije s Amonem Goethem, židovská dívka nahá na sněhu vychladne. Její bílé tělo je tak půvabné... měl jsem se jí narodit, být létem? Však dodnes pije, pije Schindler s Amonem Goethem. O Amonu Goethovi, dozorci lágru Plaszów, jsem se dověděl z dokumentárního filmu o Emilii Schindlerové.

P OKOUTNÍK Co všechno hlídá pavouk v kadibudce – žluťáska jak suchou růži ze svatby, klíšťky škvora omotané v hrudce, paprsek, jenž svádí sukem Andersena do pasti. Báseň ze srpna 2003. Pokoutník černošedý – tegenaria atrica – mne zaujal na latríně v Albrechtci u Nového Dvora, kam jsme občas jezdili do vypůjčené maringotky. Andersen – v jeho pohádce „Ropucha“ se žába snaží vylézt ze studny vzhůru k domnělému Měsíci.

M ODRÝ

PORTUGAL

S dětmi na hřišti popíjím modrý portugal. Stodolu koruny podpálil vítr král, pěnkavy usedají na balvan, jediný temný v kraji. V oslnivé mlze nevěděly, kudy dál?

[ 1 5 2 ]

O DMÍTNUTÝ

KONIPÁSEK

On – malý toreador s muletou, pravé křídlo stáhl, levé rozprostřené. Ona jak dlaněmi se v chůzi provléká, s noblesou v serpentinách trávou stoupá – hrdost věnem. Kolik jich ještě zláká! Všichni odlétnou. Najmanka pod vrchem Hrb 3. 5. 2002, po cigaretce marihuany jsem se stal neviditelným. Jakési zrcadlení grafického listu Francisca Goyi „Capricho 19, Všichni spadnou“.

Č AROSTŘELEC Odpouštím slunci soumrak – nevěru, jen ať se ve mně připozdívá, paprsky rudnou. Na padáku měsíce odnáší to boha dne jak studnou. Žíznivý se hrnu k Tapperům, okem lebky odlévají kule. Kape rum. Mladému Tapperovi, synovi pověstného pytláka z Velké Jizery, žijícímu na přelomu 16. a 17. století, čarostřelci, který odléval olověné kule v oční dutině lidské lebky. – Na dosah Velké Jizery jsem poprvé došel večer 14. 7. 1981. Po bouři a takřka celodenním dešti přivedl mě tam kamarád Jirka S. pouhý týden před tím, než pod vlivem mého pomateného kázání uvěřil v Boha a zešílel. Zapsal jsem si do deníku: „Kráčeli jsme za naprostého ticha bažinami okolo Jizery, která tvoří hranici.“

[ 1 5 3 ]

K RUTÁ

PLACHETNICE

Vločka se potápí do trnového keře, loď, jež se o větvičky snadno rozhoupá. Trny ženu na palubě ku potěše zvěře trhají. Bělí pochodně keř čeřen, šílenec u kormidla sleduje sněžného kohouta. Pavlu Mackovi, chlapci, který spáchal sebevraždu na břehu Volyňky u Šumavěnky, autorovi básně o bílých lodích klesajících ke dnu moře, s nimiž i on musí ztroskotat.

B OŽÍ

PRANÝŘ

A pak se vítr stočil k severu a utišil. Krajina zůstala nakloněna, jak šla ke dnu se smrkem zcuchaným, stěžněm ve výši… prstem, jejž si rozbřesk na rty přiložil – a zbledl na Boží dlani, pranýři.

B LESKEM

ZASAŽENÁ

Pošetilá panno, umylas okna před bouří, ohněm oděna, že styděla ses. U hromosvodu až bleskem v pase vyhoříš, sedimenty mraků usadí se v závětří, ve tvých vlasech. S L. na Churáňově 7. 7. 2001. Před divokou frontální bouří chtěli jsme se přitisknout k hromosvodu a společně zemřít po úderu blesku. Vylezl jsem pak na stožár anemometru a při záblescích jsem cítil silné závany statické elektřiny. – Obraz člověka ponořeného po pás v ohnivých plamenech jsem zahlédl v chrámu sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze.

[ 1 5 4 ]

N EVLÍDNÁ

VES

Vesnice plná psů je k nepřejití. Vracíme se, v zádech jejich vytí, najdou mě s pláňaty pod překocenou ošatkou. Před vraty statku poslední lucerna svítí, tvá družka tiskne se ke hřebci grošáku. K výletu s I. na Skláře nad Vimperkem, večer 26. 3. 2004. Bylo to na cestě za tajuplnou jabloní nad volarskou tratí. Už se takřka setmělo, nad Sklářským vrchem kvetly šedomodří mraky a psi se na nás hnali ze statku, kde tráví kamarádka I. nelehký život po boku mnohem staršího a mrzoutského chovatele koní. Neodvážili jsme se do vsi vstoupit.

Z ÁMECKÝ

RYBNÍK

Zatímco se vodotrysku Šiva tiše oddává, rybkami soumrak oceloví. Lekníny ti v klíně lovím, tvými vlasy zkoumám, jak rozvěsit tíži po hvězdách… S I. v Teplicích, noc ze 14. na 15. 7. 2004. Seděli jsme na břehu rybníka v zámecké zahradě a pak jsme za soumraku vystoupili vzhůru nad bývalou Novou Ves. Jaký krásný rozhled na celý temný hřeben Krušných hor, na blikající světla Teplic a dál, až k Bílině! Chtěli jsme spát pod volnou oblohou vedle hájku u Kudlichu, ale během milování začalo na nás drobně pršet, a tak jsme se uchýlili pod balkon nedostavěného obytného domu.

P ŘEDJAŘÍ Lískový kozel lízá břehu pohlaví, sůl tam cítí, rohy zamotané v opratích. Chlad do hlemýždích ulit slit je z kronik kůrou klenu, krchovem Cháronových lodic. Luny víc než půl – tvé břicho pohladím. Na břehu Styxu. Hrabické louky 1. 4. 2004.

[ 1 5 5 ]

V

HOLOBY TU

Hlas nedovřených hodin, stíny po obrazech, šrámy v parketách – špínou za skříněmi dotaz Hamleta: Když někdo zemře a do hrobu ho hodí, hlína do očí mu zalétá? V prázdném bytě po zemřelé babce 29. 7. 2004. Čtyřletý syn Oldík: „Když někdo umře a dají ho do hrobu, tak padá hlína do očí?“

N OLI

ME TANGERE

Nedotýkej se mě, ještě ne! Byl tu rybář, rozvěsil ryby do větvoví za ploutve. Luna s úlovky je nelidská a bílá lichvářova křída. Evangelium svatého Jana 20, 17.

A RCHANDĚL

V HOUŠTÍ SPÍ

odložil meč v žáru poledním. Pokradmu ho potěžkává Adam. Ostřím půlí jablko, jež Eva mu dala, v řezu vidí půlnoc pohlaví. Na tělo se mu stín šatu vkrádá... "Tak sám jako v Ráji / než potěžkal meč archanděla / aby jím mohl být polapen" – Luboš Vinš.

[ 1 5 6 ]

D RUHÉ

NAROZENÍ

V údolí stínu buď mi stínem, ránu mi nastav, chci projít tvým klínem, bolestí, v níž už to nebolí, ty, prvním synem vzkříšená, já tebou, druhý, vzkříšen. Tajuplná báseň, která vznikla v polospánku ráno 20. 12. 2002, později mnohokrát přepracovaná. Zprvu jsem se domníval, že ji píšu o Kristu, překládal jsem tou dobou sám pro sebe text Paula Gerhardta, který použil J. S. Bach v Matoušových pašijích (Supraphon, 1968) pro chorál doprovázející Ježíšovo umírání. Ale pak jsem samovolně přešel ve vyznání mariánské.

Wenn ich einmal soll scheiden, So scheide nicht von mir! Wenn ich den Tod soll leiden, So tritt Du dann herfűr! Wenn mir am allerbängsten Wird um das Herze sein, So reiss mich aus den Ängsten Kraft deiner Angst und Pein! V mém loučení jak v klíně Ty skryj se ve mně sám, Než smrt mě zmate stínem, Ty zastiň mě jak chrám. Však srdce mé se z pláče Tak těžko vyprostí, Kéž do úzkosti kráčet Smím Tvojí úzkostí. (ukázka z připravované sbírky Silentio pro smíšený sbor)

[ 1 5 7 ]

[ 1 5 8 ]

P JÉR L A Š É ’ Z

D IALOG

*1963

O DŮVĚŘE

I. Co to vlastně znamená, když si člověk na něco nemůže vzpomenout? Na něco, co ještě včera bylo nad slunce jasnější, když jsme si o tom vyprávěli s kamarády u piva... Kde je to v téhle chvíli? Někde to přece být musí, ostatně stejně jako spousta jiných věcí, na které si momentálně také nemohu vzpomenout. Jenže po těch jiných věcech má mysl momentálně nebaží, zatímco jen tuhle jedinou by chtěla právě teď hned uvidět na obrazovce mého vědomí. Už jen proto, že to měl být začátek této povídky, kterou bych rád napsal pro své přátele do časopisu Reví mítink. Takže už teď je jasné, že tato povídka bude mít docela jiný začátek a bude dokonce možná také o něčem úplně jiném. I když..., i když právě tady se dostávám k otázce, která mne zajímá mnohem víc než vrtochy mé mysli. Mysl ostatně nezná téměř nic jiného než závislosti. Onou podstatnější otázkou je téma, které jsem chtěl touto povídkou uchopit a trochu rozvinout. Forma, kterou zvolím, nebo která se prostě namane, není tím rozhodujícím. Forma jen pomůže tomuto tématu, aby bylo lépe nebo hůře pochopitelné. A co je tímto tématem? Je to dialog! Dialog je snad tím nejkrásnějším, co jsem zatím ve Vesmíru poznal. Dialog, který přináší něco zcela nového odněkud, kde to neznáme. Představuji si to asi takhle – Velký Duch se ocitl ve fázi rekapitulace. To znamená, že již nemusel vynakládat téměř veškerou svou sílu na existenci ve hmotě a mohl v klidu a tichosti naslouchat všem příběhům, které sám v sobě zažil, když byl rozrůzněn v onom nekonečném množství podob. Naslouchal těmto příběhům a sám v sobě přitom zrál, neboť se proměňoval, dokud se ony příběhy nezačaly opakovat. Protože opakováním končí dialog a začíná monolog. V dialogu je vše nové a neznámé. Opakováním se dialog vytrácí, jelikož v dialogu je vše slyšeno poprvé a všemu je také plně porozuměno, protože je tomu věnována plná pozornost. A plná pozornost je totéž, co plná přítomnost, tedy osvícení. Neboť světlo je základní vlastností vědomí. Opakování přináší ztrátu pozornosti. A ztráta pozornosti způsobuje stav, který postrádá plné vědomí. Proto Duch, který ztrácí plnou [ 1 5 9 ]

pozornost, dostává chuť znovu se zrodit. Stane se to nejspíše úplně samo, asi tak jako když se misky vah, které byly dosud zcela vyváženy, díky jedinému zrnku písku překlopí k jedné straně. Potom musí znovu Duch vynakládat téměř veškerou sílu na existenci ve hmotě a zapomínat více méně na vše, čím je, aby se s tím mohl setkávat někde jinde v něčem jiném, co nepovažuje – v důsledku ztráty pozornosti – za sebe sama. A právě tím opět vzniká dialog, protože Duch ve Hmotě žalostně cítí svou nedostatečnost a je opět schopen věnovat plnou pozornost něčemu nebo někomu jinému. Jistě, že právě v té chvíli přichází již dosažené poznání, v podobě čehosi mechanického, čeho již bylo dosaženo a zároveň je to přechodně ztraceno, pokud není Duch v plné přítomnosti – tedy v plném dialogu sám se sebou, s Univerzem – s propojením všech verzí skutečnosti. Právě tehdy se projevuje entropie nebo ego, mysl, případně onen mrtvý v nás, či jak ještě je tomu možné říkat. Tyhle překážky se staví do cesty právě tomu, o co jde. Tomu, aby Duch v onom dialogu s Neznámým poznal sám sebe. Tyhle překážky však zároveň onen proces sebepoznání nepřímo urychlují. Je to zařízeno opravdu fantasticky. Mnohé, co prožíváme, může vypadat jako dialog, avšak při bližším prozkoumání uvidíme, že je to jen opakování. Platí to přirozeně i obráceně. Krásný příklad toho, že něco vypadá jinak, než jaké to je, poskytují nejnovější zkoumání astronomie. Vždycky jsme měli za to, že nebeská tělesa se pohybují po předem stanovených drahách. Dokonce se tomu říkalo mechanika pohybu nebeských těles. Jenže v poslední době se ukazuje, že pohyby těchto těles nejsou předem dané, nýbrž se neustále jemně proměňují, takže jejich pohyb připomíná ze všeho nejspíše tanec. Skutečný dialog je tedy tanec, hudba, zpěv, láska. Nic není dané předem a přece je vše průzračné jako sluneční svit. Nebo snad právě proto? II. Po těchto velkých slovech uvedu malý příklad toho, co pro mne znamená skutečný dialog. Rád bych tím poslal malé poděkování Dušanu Mrázovi na Slovensko, ačkoli se o tom Dušan nejspíše ani nedoví. Jeho duše a Duch o tom však jistě vědět budou. S Dušanem Mrázem jsem byl na vojně v letech 1982 až 1984. Tehdy se, milé děti, ještě chodilo na vojnu a někteří z nás dokonce na dva roky. Byl to jakýsi trest za to, že jsme se narodili v komunismu jako muži a netrpěli jsme zrovna nějakou vážnou chorobou. Tomuto příběhu budou asi nejlépe rozumět ti, kdo strávili dva roky na vojně. Ačkoli, jak jsem se pokoušel naznačit, život Ducha ve hmotě [ 1 6 0 ]

čímsi vojnu velmi připomíná. Jemný, avšak velmi podstatný rozdíl je ale v tom, že Duch touží existovat ve Hmotě, aby sám sebe mohl nahmátnout. O vojně se to ale už tak jasně říci nedá. Vojnu – na rozdíl od Hmoty – totiž Duch sám ze sebe nevytvořil. Vojnu vytvořilo ego, mysl, mrtvá část, entropie, či jak tomu kdo chce říkat. Dušan Mráz byl introvert, což jsem pochopil až mnoho let po vojně. Už tam jsem ale chápal, že je to tichý člověk s jakýmsi vnitřním mírem, který se navenek projevuje snad jen poněkud záhadným úsměvem. Ten úsměv byl celkem nenápadný a vnější skutečnost k němu na vojně příliš příležitostí neposkytovala. Pozornost jsem tomu ovšem tehdy příliš nevěnoval. Jednak jsme měli každý svých starostí dost a potom také proto, že Dušan pracoval už od začátku vojny na telefonní a telegrafní ústředně. Pohyboval se tedy zcela mimo obvyklý denní a noční režim nás ostatních. Někdy ráno přišel a spal celý den. Dokonce ani mazáci nerušili jeho spánek. Jindy se neobjevil několik dní. Byl a nebyl s námi. Tak to trvalo celé dva roky. Když se přiblížil náš odchod do civilu, rozhodl jsem se, že už potřetí zkusím absolvovat přijímací řízení, tentokrát na vysokou školu pedagogickou. Nepatřil jsem sice zrovna k těm nejlépe hodnoceným vojákům, měl jsem už odsezeno skoro čtrnáct dní vězení a nijak zvlášť jsem nepočítal ani s tím, že by mne na tu školu přijali, i když o budoucí učitele tam prý byl velký zájem. Tedy na rozdíl od budoucích učitelek. Chtěl jsem mít hlavně pár dní volna – ze zákona jsem měl nárok na dva dny – a taky to byla příležitost setkat se s dívkou, která tou dobou vydržela na mne čekat už skoro dva roky. Potíž byla snad jen v tom, že přijímací řízení probíhalo v pondělí a ve středu, zatímco já jsem měl nárok na volno jen od pondělí do úterý. To mi také velitel roty náležitě zdůraznil. Já jsem mu rovněž zdůraznil, že jezdit tam jen na jeden den je vlastně zbytečné. Řekl, ať tedy nejezdím vůbec. Byl to dialog nebo nebyl? Asi nebyl... Každopádně jsem měl už napsané dva dny volna, takže jsem prostě odjel. Přijímačky mne příliš nezajímaly, s dívkou jsme si po dvou letech vyplachování mého mozku vojenským drilem a alkoholem také nijak zvlášť nerozuměli. Měl jsem nejasný dojem, že je ze mne poněkud zoufalá. Také jsem neměl k zoufalství nijak daleko, takže jsem alespoň užíval volna od kasáren. Namísto v úterý jsem se vrátil ve čtvrtek. Moje dívka tehdy také dělala přijímačky a když jsem šel na vlak, doprovázel jsem ji k té její škole. Nevím proč, ale dodnes si živě vyba[ 1 6 1 ]

vuji to rozloučení a poslední polibek. Nějak jsem tehdy věděl, že je poslední. Když jsem přijel do kasáren, velitel už na mne čekal u brány. Nebyl jsem příliš střízlivý, takže jsem si z jeho řečí nic nedělal. Utvělo mi v hlavě snad jen to, že řekl: „Máte sedem ostrých. A abyste vedeli, napísal som vašej mame telegram, že ste dezertoval!“ Druhý den byl stejný jako všechny ostatní dny na vojně. Jen se mi leccos rozleželo v hlavě a napsal jsem své dívce, že bude přece jen lepší, když se rozejdeme. Měl jsem dojem, že jsem pro ni spíše přítěží, ale ve skrytu duše jsem čekal, že napíše něco v tom smyslu – počkejme do konce vojny, vždyť zbývají už jen dva měsíce, pak se uvidí. Když jsem dal dopis do pošty, čekal jsem, že se mi uleví, jenže nic takového nepřicházelo. Potom jsem si najednou vzpomněl, co napsal Kocúr jako telegram k nám domů. Říkali jsme mu Kocúr, protože nosil knír jako kocour a na konci každého kázání vždy ještě zaprskal to svoje: „Bežte preč!“ Byl to jediný člověk v tomto životě, o kterém jsem si kdy myslel, že ho nenávidím. Ovšem jen do té chvíle, než jsem překročil definitivně bránu kasáren. Pak zmizel během jediné vteřiny z mého života jako loňský sníh. Každý den jsem čekal při ranním rozkazu, že bude vyhlášen můj nástup do vězení. Jenže nic takového se nedělo. Pak mi to zvolna začínalo docházet. Kocúr to chtěl mít jako svoje eso v rukávu. Mohl mne teď poslat do vězení, kdykoli se mu zamane. Bylo jasné, že budu nasluhovat, ale zůstávalo otevřené, jak dlouho to bude. Čím víc se blížil odchod našich do civilu, tím víc jsem začínal chápat, že každý den navíc, bude skoro jako rok, který už jsem na vojně strávil. Ale ještě víc mi bylo divné, že moje matka vůbec nereaguje na telegram o tom, že jsem dezertoval! Trvalo to už skoro čtrnáct dní a nechápal jsem to. Marně jsem také čekal na dopis od své dívky, že raději počkáme, až se vrátím z vojny a potom uvidíme, co s námi vlastně bude dál. Rovněž tak zbytečně jsem se obával té chvíle, kdy se objeví na bráně moje matka. Že se to nedělo, bylo pro mne stejně zneklidňující jako to, že by se to stalo. Vlastně to bylo ještě horší. Bylo to jako trest, na který čekáte, a který stále nepřichází, stejně jako úleva, následující po trestu. Jednoho dne jsem seděl před rotou a brnkal si na kytaru pro ukrácení dlouhé chvíle, když jsem uviděl, jak přichází Dušan Mráz. Nabídl jsem mu cigaretu a chvíli jsme jen tak seděli. On pokuřoval a já jsem mu k tomu brnkal. [ 1 6 2 ]

„Ty by si mal hrat aj po vojne. Mal by si sa tým živit.“ „Ty, Dušane...?“ Podíval se na mne. Dnes mám pocit, že se díval spíše někam skrze mne. Možná někam do Věčnosti. „Neposílal Kocúr mojí mámě telegram, že jsem dezertoval?“ „Hej, posielal.“, usmál se Dušan. Tentokrát byl jeho úsměv velmi zřetelný. „Je mi trochu divný, že tu máma ještě nebyla a ani se neozvala. To jí vůbec není podobný.“ „To bude asi tým, že som ten telegram stopil.“ „Uff. A proč jsi ho neposlal? Co kdybych se opravdu nevrátil? To bys mohl mít problém...“ Slovo problém bylo na vojně něco, jako je v civilním světě slovo – rakovina! „Lebo viem, že ty není si kokot.“ Dušan uzavřel rozhovor, típl cigaretu a šel spát. Teprve po mnoha letech jsem si uvědomil, že mi tím daroval jednu z nejcennějších hodnot – důvěru. Otevřel tím náš dialog, který od té doby trvá a rozvíjí se. Každý jeho nový výhonek je jako čerstvý list na stromě. Je úplně hladký. Ještě nikdy tu nebyl, je tu poprvé. A přitom je spojen s celým stromem, který je zase spojen s celým Vesmírem. Vyrůstá z temnoty a míří ke světlu. Je to fantastické. Vždycky, když v sobě najdu sílu někomu věnovat svou důvěru, někde mezi mnou a Dušanem Mrázem se mírně projasní tenké, neviditelné vlákno. Dušan Mráz odešel spát a nechal mne napospas otázkám, které se v mé mysli rozvířily nečekanou rychlostí. Něco mne uklidňovalo, něco zase velmi znepokojovalo. Nejvíc ze všeho mne trápilo mlčení mé dívky. Stalo se jí něco? Nebo mi prostě jenom nechce napsat nepříjemnou pravdu o tom, že čekat na někoho dva roky a vidět, jak se postupně mění v idiota, už není v jejích silách? Poprvé v životě jsem nedokázal usnout. Trvalo to skoro čtrnáct dní a bylo to čím dál horší. Dokázal jsem usnout jedině na zádech, jenže to jsem se uprostřed noci probudil s pocitem, že mi někdo vrazil nůž do břicha. Ze zoufalství jsem vyvinul speciální techniku usínání. Ležel jsem co nejdéle na zádech a pozoroval ten trysk myšlenek a představ, který ve mně vyvolávala celá moje tehdejší situace, ale ze všeho nejvíc nekonečné mlčení mé dívky. A těsně před tím, než mne spánek konečně zmohl, jsem se obrátil na břicho. Často jsem se přitom zase probudil a celé se to opakovalo nanovo. Někdy se mi tak ale podařilo usnout. [ 1 6 3 ]

Napsal jsem svojí dívce další dopis – co se děje? Proč mne necháváš bez odpovědi? Není to tu snadné a tohle mi nijak nepomáhá. Už mám domluvenou práci. Budu vychovatelem učňovské mládeže. Někdy ve snu vídám naše děti, jak se houpají na houpačce za domem. Potom všichni odešli do civilu. Byla to těžká chvíle. Zůstat tam a dívat se na ty, se kterými jsem narukoval. Oni už to mají za sebou a já tu budu ještě dál, ani nevím, jak dlouho. Naposledy šli na oběd. Někdo řekl, že už s nimi nesmíme. Kašlali jsme na to. Dva roky jsme spolu přece prožívali peklo na zemi. Pak odjeli a byli pryč. Zůstalo nás tam jen pár vyvrhelů. Když se Kocúr vrátil z nádraží, kde bylo zvykem házet po lampasácích kdejaký hnus z oken vlaku, jakmile se vlak rozjel, zavolal mne k sobě do kanceláře. Zřejmě se rozhodl, že když už mne tak dlouho drží v šachu, dá mi teď mat. „Ako to, že ste neposlúchli rozkaz? Eště stále ste vojak socialistickej armády. Nemali ste íst s nimi obedovat. Beriem vás jako organizátora vzpúry. Máte tých sedem a teraz este sedem. Keď to nahlásim velitelovi útvaru, dá vám štrnásť. To je celkovo dvadsať osem.“ Myslel to vážně. Něco se ve mně pohnulo. Nebyl to strach. Dodnes nevím přesně, co to bylo. Byla to snad marnost z prázdnoty, kterou jsem tehdy uviděl možná poprvé v životě v jeho tváři? Bylo zvláštní, že jsem si toho všiml teprve tehdy. S násilím jsem měl hodně zkušeností hlavně díky staršímu ubratrovi. Věděl jsem, že násilník potřebuje jen jednu věc – získat pocit nadvlády, kapitulaci své oběti. Deptal jsem svého bratra tím, že jsem nikdy nedával najevo bolest, kterou mi působil. Díky tomu se ona bolest záhadnými cestami vracela zpět k němu. Na vojně se mi to velmi hodilo, když si na nás mazáci dokazovali svou převahu. Jednoho, kterému říkali Kvako a chrochtali na něj, protože ho považovali za prase, jsem zdeptal tím, že jsem mu řekl, když mi dal ránu pěstí: „Ty půjdeš brzy do civilu, že jo?“ Usmál se tím svým tupým usměvem. „A v civilu budeš zase blbej vidlák, jako jsi byl vždycky.“ Něco v jeho obličeji se pohnulo. Nebyla v něm úplná prázdnota. Snad mi chtěl dát ještě ránu, ale v tom se v něm cosi zlomilo. Odešel a už si mne nevšímal. U Kocúra v kanceláři to ale bylo jiné. Nešlo tam o přímé fyzické násilí, které nemůže postrádat nějakou vášeň, něco lidského. Jeho tvář vyzařovala naprostou prázdnotu. Díval se na mne jako nějaký stroj. Ztělesňoval ztrátu duše, vítězství systému. Násilí, které dosáhlo stupně [ 1 6 4 ]

neviditelnosti. Měl mne ve své moci jen proto, že jsem se narodil v komunismu jako relativně zdravý muž a on byl ubožák. Jen proto, že sám byl ubohou obětí právě takového násilí, které mu vzalo všechno, co na něm mohlo kdysi být lidské. „Chcete teraz do vezení a domov se vrátit na vianoce alebo budete sekat latinu?“ Byla to chvíle, která se mi dodnes vrací. Neměl jsem sílu říct mu, že klidně půjdu do vězení proto, že jsem šel na oběd se svými kamarády. Neměl jsem sílu přijít domů o další dva měsíce později. Mezi vojáky panovala naivní domněnka, že vězení se po skončení těch dvou let už nenasluhuje. Nebyla to pravda. Dějiny píšou vítězové a to byli v té době komunisti. Vítězové jako vítězové. Nic dobrého se od nich čekat nedá. Mlčel jsem a díval se do země. Bylo mi dvacet a půl. Proti mně stála šedá neprostupná zeď nelidského systému. Absolutní ztělesnění paranoidního monologu. Pak jsem tiše řekl s pohledem upřeným k zemi: „Nechci se vrátit domů na vánoce.“ „Tak sekajte latinu. A teraz bežte preč,“ vyprskl Kocúr. Pár dní jsem to ještě vydržel. Každý den mohli při ranním rozkazu přečíst moje jméno, což mohlo stejně dobře znamenat, že druhý den půjdu do vězení nebo civilu. Předposlední den se přihodily hned dvě události. Dostal jsem dopis od své dívky a moje jméno přečetli v rozkaze. Zítra jdu domů. Nedočkavě jsem otevřel dopis. Psala o tom, že se se mnou rozchází. Pocity zoufalství z rozchodu a štěstí z návratu domů vytvořily zvláštní, depresivně euforizující směs. Pálil jsem všechny její dopisy, pálil jsem vše, co nás spojovalo. Díval jsem se do plamenů a pokoušel se uvidět v nich nějakou budoucnost. Domníval jsem se tehdy, že tím mezi námi všechno skončilo. Ještě jsem nevěděl, že když s někým navážeme skutečný dialog, rozvíjí se z Nekonečna do Nekonečna, z Temnoty ke Světlu, stejně jako strom. Formy toho dialogu nejsou rozhodující. Rozhodující je Poznání, které nám dialog přináší. Ať jsi šťastný, Dušane Mrázi. Ať jsi šťastná, dívko. Ať jsi šťasten, Kocúre. Podruhé už mne k té šedé zdi nepřitlačíš. Teď už vím, že žádná šedá zeď ve skutečnosti neexistuje. Pouze na konci Nekonečna je vysoká zeď z červených nepálených cihel. Jenže to už je docela jiný příběh. A kam dialog ústí? Přece do Ticha, které je plnou přítomností.

[ 1 6 5 ]

E STER K OČIČKOVÁ

AŽ

*1968

MI TĚ ODVEZOU

Až mi tě odvezou stanu se věčnou brázdou za trakařem stanu se vděčnou slinou v houfu stařen bohem co pil krev Až mi tě odvezou poběžím lačným blátem do zemdlení špinavým nohám nedám zastavení ústům vezmu zpěv Hned jak mě odvezou nasypeš všem mým kočkám jed vysypeš popel na můj pléd a na mých fotkách tučné posvačíš Až mi tě odvezou Vyvětrám pokoj zamknu bič Do mokrých peřin schovám klíč A vlhkým stěnám oči zatlačíš Sednu si pod oknem měsíc ti rozum smázne rukavicí stanu se brzdnou dráhou za jepicí videm skonavým Až mi tě odvezou přivezu jak jsem zvyklý dříví z lesa sekeru která žije tím že klesá pláčem pobavím

[ 1 6 6 ]

D NESKA

SE NEBUDE SPÁT

Blíží se půlnoc čas příšer a slibů Sto démonů hledá kde brát Strach branku hlídá vlk se psem se střídá Když přísahy jdou na potrat Usnou a dospat a ráno vstát lepší A hrát si …a hrát Dneska se nebude spát Smrtka se zaběhla v mlází Dneska se budeme smát budeme pít Nikdo se nebude bát Svět bude rybníček s hrází To co si budeme přát budeme mít Tam někde v trávě Smrt zemdlelá bloudí Jak zoufale chce s námi žít Dneska se nebude spát Bída se přejedla máku Dneska se budeme smát budeme pít Nikdo se nebude bát Svět bude lacinej nákup To co si budeme přát budeme mít

[ 1 6 7 ]

Tam někde v koutě dlí nehybná Bída Jak těhotný balón tam spí My ale nebudem spát Tumory ztratily brejle Dneska se budeme smát budeme pít Nikdo se nebude bát Svět bude velikej vejlet To co si budeme přát budeme mít Tam někde uvnitř vře Tumorů vřava Jak bez brejlí uhájit cíl Tumor Ztráta ten třetí ta pátá Jsou v bocích i ve vlnkách žil Na každém kroku co tanců co roků Snad zítra ale raděj až dýl Zejtra se nebude spát Smrtka se zaběhne v mlází Zejtra se budeme smát budeme pít…

(texty písní z alba Ester a Luboš Černá orchidej)

[ 1 6 8 ]

K ATEŘINA K OMORÁDOVÁ

* 1982

OBOJETNÁ

PROTI PŘIKÁZÁNÍ

chci vidět Prahu v křeči nahou přímo pod sebou

vzdej se mě na doporučení lékařů příliš lásky škodí zdraví vzdej se mě jako já tebe v oslabení vzdej se mě stále hřeším proti jedenáctému přikázání lásku nezabiješ vzdej se mě a já slibuju že se taky vzdám

chci vidět její záď zrudlou studem večera rozlitého ze záhybů střech a okapů bezdomovcům přímo do klína tepe ve mně staccatem věčných návratů posbíraná za rozbřesku vracím masku úsměvů uvnitř polom splácím není zbytí neprosí jen se mi tyčí na duši a dál nemůže

[ 1 6 9 ]

P ŘELUD Po bradavkách klouže pěna, téměř mořská, lůno božské Venuše, v jeho představách je černovlasá, skrytá pod hladinou, před sebou, tiskne k sobě nahá stehna, možná až příliš křečovitě. Neměla bys být tak nepřístupná, oblý bok svádí k doteku, pleť sálá touhou a klín ženskostí, chtěl by jej vzít do dlaní, hníst, tvarovat jako každé ráno na kruhu římskou amforu, s glazurou zaschlou až k ránu. Klopí oči, víc než ona, pod hladinou propadlá, místo zorniček čajové svíčky, uvnitř rozpřažený a v dlaních prázdno. Zase usíná sám se svou černou Venuší v zorničkách.

[ 1 7 0 ]

VYHASLÁ

prý jsou v menšině a bude hůř podle prognóz statistických ústavů čeká nás nejspíš dívčí válka o těch několik málo kapek semene nutných pro přežití hlavně obstát v selekci zůstanou totiž jen ti nejlepší samci dárci jenom v hrubých nárysech bez tváří a jmen protože to stačí víc se od nich nečeká udělej mi ho! vždycky se najde taková co zrála každým dnem rychleji a rychleji a pak přezrálá stírá prach z diplomů a skládá ruce do klína co připomíná leštěný mramor koupelny apartmánu ve dvacátém patře Carlton Ritz s výhledem na řeku sakra co s vyhaslým večerem schoulená v obrovské posteli pro dva vyhasíná

[ 1 7 1 ]

M ICHAL Š ANDA

*1965

Š MÍD „chlap co šrouboval máti byl taky Šmíd.“ „já jezdil u pekáren s nějakým Šmídem.“ „a nebyl v pohodě?“ „byl.“ „a bachař na Mírově —“ „Šmíd.“ „v pohodě.“ „jo.“ „říkám.“ „Šmídové musej bejt v pohodě.“

TAMPONY

nejdřív jsem nemoh najít klíčky od auta takže jsme chytli páteční kolonu dálnice zacpaná od Průhonic a jako by těch morovejch ran nebylo až až vzpomněla si Marie že sebou nemá tampony. začala prohrabovat kabelku: „nejsou tam.“ „koukni se pořádně.“ „fakt ne.“ „co teď?“ „já krvácím!“ že tampony musej mít v Glóbu v Benešově kterej je do Třeboně při cestě napadlo Marii poté co je nenašla ani doma v koupelně. mohla mít ale trochu soucitu a nechat si to pro sebe když už jsem na to nepřišel sám dřív než jsem zařadil zpátečku. teď krvácíme dva. [ 1 7 2 ]

DŘINOU VE ŠROUBÁRNĚ SE Z NĚJ STAL VYHASLEJ

bezduchej skelet prorostlej svalama. žena mu zahnula a než se to vyřeší s rozvodem vrátil se k mámě do hnízda. to mu nevyčítám. jako že přijde ze šichty a otevře lednici: „máti! co si mám vzít k jídlu?“ kdyby se jednou zeptal mě. já pro něj nejsem. přitom já do tý kraksny láduju všechny ty salámy atd. „sněz co sis nakoupil“ odpověděl jsem mu místo Marie. bouchnul dveřma a zavřel se do pokoje. rozplakala se. pláče a není k utišení. nudle jí stéká z nosu přes ústa na bradu. pokaždý podcenim moc ženskejch slz. stáhnou mi hrdlo jak struna v rukou nájemnýho vraha a ačkoliv bych měl mít pocit satisfakce cejtim se provinile.

[ 1 7 3 ]

[ 1 7 4 ]

O LDŘICH J ANOTA

*1949

Z LOMKY Někdy i déšť je pouze klec. A vůbec do té klece se nechce. Radši se dál zimomřivě choulí ve vchodu nádraží, a něco si prozpěvuje – někdy i déšť je pouze opuštěný pes. Tenhle hustý déšť co skrápěl ulici od nádraží byl vlastně tající sníh, takový, co bíle oblékal krajinu v dálce vysoko na kopcích. Než došli v dešti do čajovny – otvírala ve tři a klíč co měli tam pasoval až ten druhý – měl už promáčené kalhoty a okna modré oči, nebo lépe šedomodrý motýl očí hleděl okny; kdyby se ovšem jejíma očima mohl dívat na svět ještě někdo jiný než ona. Mezi prsty se jí občas mihla jehla, hora světla, různorodá slova, zpřeházená stavebnice ulice mysli. Touha sotva zpola vyslovená, němá, šedá mozková kůra oblohy jim stále běžela naproti, kameny u cesty uhýbaly z procházky, i když se vrátili do čajovny, uhýbaly až do večera. Zdálo se, že bude pršet i tam uvnitř, v místnosti, z druhé strany papíru, co ležel před nimi na stole, cele jelen někdy proběhl, jindy jen půlkou parohu. Když seděli u stolu, postaru, nelíbilo se mu držet jazyku velrybu, chycenou v síti dotazníku pro neziskové organizace: „Zapište, jak uspokojujete klienty na jejich potřebu.“ Bylo to ovšem zbytečné; ve světě je spousta jiných problémů než štěně dotazníků neziskových organizací. Chceš to, miláčku na svoji potřebu? No, I’m just looking. Mátovým čajem zevnitř stěny žaludku se rozestoupily, stejně jako oči je i trávicí trubice, jako varhany, tvořená z píšťaly, jen vnější orgán uzavřený žebry a obtažený kůží jako želví vejce, jako poupě barvou růže. Do střev vydechla mlha mátové páry. Ona říkala, že jazyk je rozhoupaný benzínový hořák, stálo tam uvedeno pařát plamene. Vysvětlila, že teplo je pro motýla slovo mnoho, ale tam někde za tím, kde pracovníci neziskovek s klienty jednají osobně – to slovo klient už ze skla řeči nijak vyškrábat, ani klíčem, odstranit nešlo – tam vztah k malomocným zůstává přirozený, vřelý, kroutí a krabatí se až na stupních, kde začíná jednání s úřady. Ale nebudou mít žádnou radost, řekla, až jim řeknu, jak psát žádost o grant jinak. Je těžké otevírat dveře zrezivělým klíčem a já jsem vyrobil veliký zrezivělý paklíč v písni o Marii. Je chvíli kovaný jako středověký, ale [ 1 7 5 ]

držák má propletený kořeny arabských ornamentů do rytmu, který si zakopává o nohu. Chodím si, sním po hradním nádvoří, kde jsem ho našel u kašny a zkouším ho do dveří, do kterých žádných nepasuje. Snad proto, že ten hrad už tam nestojí, jen zbořené obvodové stěny, ukazující se v okýnkách průhledů, jako apoštolové v orloji. Sny a rozhledny mají tu vlastnost, že prodlužují vrchol kopce, ale trochu chabě, i když se tomu říká větší plnost výhledu na krajinu. Stál na vyvýšeném podiu sevřený ve špici rohu místnosti, u nohou měl řadu svíček v hliníkových kalíšcích, třepotavé plamínky, jako rockoví kytaristé mívají na podlaze krabičkové zvukové efekty, pedály, které při sešlápnutí mění zvuk kytary; možná kdyby to zkusil, sešlapávat ty plamínky, že by se také začalo ozývat to různé vytí, vesmírné ozvěny, nebo velryby, všelijaká kvákání, kňourání, skřeky a ječení, a jiné zvukové darmoty, jak se to na rockových koncertech lidem líbí. To se jí nelíbilo, ta hypnóza, chtěla, aby nehrál jako padající hvězda, jako tma, která už panovala v dešti za okny, ani jako plameny svíček prstů u nohou, aby raději byl naboso rozsvícenou žárovkou postaven hlavou ke stropu, aby svou reflektorem obnaženou postavou zakrýval svlečenou sochu na náměstí, aby ke kamennému ohanbí meče toho světce nepronikla spící holubice její touhy vidět rozumem, protože každý má právo vidět touhu rozumem, kolovratem tkát přízi myšlenek na zvony, sypat je skořicí a víčky a hořící nechávat ty květy opuštěné. Za tmy, za rty, byly vyložené karty z obou stran, na způsob jediné stěny s okny, která vedla přímo na chodník. Za padesát osm let jsi neudělal ani jediný karmický krok, řekla, už za světla, a jako hodiny opsala rukou denní dráhu slunce. Zkoušel jsem psát stínem hrotu tužky, vysvětloval, souše se z moře vynořovala jen pomalu, ale některé ryby již v té době sbíraly odvahu se nadechnout něčeho jiného než slané vody; a teprve později musely vyměnit žábry za trochu vzduchu. Dala jsem ti dva roky, ale ty jsi je probendil, ale já už tě teď nebudu držet, a nejen v tom triviálním slova smyslu. Na vrcholu Cvilína se vedle stěny kostely rozprostřela jezerní louže, opřená čelem o drobný kamenný útes. Vítr přes ni přebíhal všemi prsty jako paličkami přes cymbál, tkal tam křížem krážem čarovné vzory. Poklekl k tomu jezeru louže jako k vykřičníku, Guliver sehnutý k liliputánské lodi, kostelu se člověk z vlastní výšky takhle poklonit nemůže, ale z louže snadno vyzvedne vypadlý obraz světa mezi mokrými prsty zpovědnice, které tam stály v kruhu, dokola si šeptaly kudy mu tu ruku povedou, tu dřevěnou, v plotu vylámanou kamennou cestu. Jedna ta zpovědnice byla zásvětní, ta za dveřmi hořící, ze všech [ 1 7 6 ]

jazyků hříšníků, zhřešivších poutníků, kterým tu vždy sama napovídala co nejhoršího na sebe říct, jak se tím obnažit, vytím vlků k nové naději. Hladce do srpku seříznutou sněhovou závějí břitvou větru se skutálel jeho pohled až dolů pod kůru ledu, kde uviděl opět obnaženou trávu, ta závěj nebyla přitom vyšší než po kolena, ani delší, podél stěny kostela, než loďka pro dva. Ona se ptala jejich průvodce na meče, které zde protínají Marii srdce, zda nebývají obvykle vyobrazené jako šípy, ale nedávnou vichřicí zpřelámané stromy které míjeli tak nevypadaly, ani ona ještě měsíčními víčky zazděné oči nehledala přímo zde. V krajině na druhé straně hranice, v široké polské rovině leželo město u jezera. Nad jezerem stála zvonice, zvonice pro archanděla, aby ta nestvůra až opět z jezera poleze, mohli obyvatelé zvonit na poplach. Zápor tu nemá žádný vliv, žádný rozdíl mezi stvůrou a nestvůrou není, řekla, to je stejné jako některá jiná podobná slova; ale nemohla si v té chvíli na žádné vzpomenout, ani jezero. Dole se nehýbalo, nehty, povídá nakonec on, zadřely se zlámanými stromy vichřicí do krajiny. Z okrouhlé bašty zbořené hradní věže postavil cisternu na měsíční světlo, jako jsou stavěné do hloubky patrové studny v Indii, aby nepřeteklo, když řekla že ne, že to je nesmysl, proč by stavěli studnu nahoru, do výšky, rychle tam přiklopil dlaň. Ústa příkopů zívala keři a březovými nálety a z rozpáraného stanu zachyceného v jedné spleti větví, přivátého bůhví odkud jako balón z nějaké verneovky, snad z té polské roviny nedávnou vichřicí, táhlo ticho. Rychle si něco vzadu vyfotila, a když je opět dohonila, čekali na ni na lesní pěšině pod opadaným modřínem, povídali si zas o ničem, o knize, šamanském domku jednoho amerického Indiána, který se neodstěhoval pod tlakem civilizace a jeho dům teď stojí jako celnice svědomí přímo u jedné US dálnice. Odhalená mysl větru poletuje kolem, řekl, pohleď, natáhnu ruku po loket obnaženou, jestli tu studnu sem protáhnu, uvidíš červenou horu zezadu odkrytou dlaní zazívala bříze celá rozespalá celodenním kolébáním ve fujavici. Někdy i déšť je pouze věc. Šampón, řekla rychle, a ukázala na mrak, který se vylil, to je zas obnažená mysl větve, její vždy přesně stažená sukně kolem pasu, hladce padnoucí střevíce, i vlasy vždy přihlazované zpátky hned poté, co je ruka větru pocuchala. Zapnula si rozepnutý knoflíček úst, aby všechno bylo co nejrychleji na svém místě v uspořádanosti, v řádu, vzdorujícímu chaosu, a jako kdysi, když ležela u výlevky jedné vršovické střechy, pomalu pohlížela na jeho ruku na svém rameni, jakoby přemýšlela, zda toho motýla opatrně odfouknout nebo oprášit. To všechno je míra nepřijetí, řekla pěti prsty a ukázala jeden po druhém, [ 1 7 7 ]

bylo možné na ty věci získat náhled; prsten slabě svítící se opět stal jedním středem jejího těla. Klávesy na počítači vyskakovaly na zpáteční cestě stále rychleji, zátky z láhví šampaňského, hudba byla chvíli jen jedna, chvíli dvojí a náhle zas pětibarevná, jako duha. Nestačil už to všechno vypít, bublinky mu lezly z uší, jak z něho opadávala omítka slov, kterými se snažil podržet kameny v unavené dlani stěny, ale nakonec ona rozčileně v té diskuzi o hudbě, která se stala válečným polem pro to, co bylo mezi nimi, postavila termosku s čajem přes všechnu svoji přesnost a důslednost, přes životní nechuť ke šlendriánu, bezmyšlenkovitě na podlahu vagónu dokořán otevřenou, a když se ta černošská socha překotila a vylila do moře, magorák motorák poprvé ve svém životě zavoněl mátou. Tak zdravě, že zavětřili i pivní trampové ve vedlejším oddělení, co je to tam za výstřední paničku s termoskou vylitou do uličky, čůrkem přes celý vagón. Takhle se to vždycky stane, chtěl vysvětlit, protože trpěl, bez schopnosti se bránit, že člověk zde nic nevlastní. Barokní varhany přehrávaly přes vysoké píšťaly domů a továrních komínů nějaký song od slezského barda Bezruče, ale bez čeho ještě; v Olomouci jim zbývalo na přestup dvacet minut, protože vlak se uhnul z cesty přicházejícímu bezdomovci měsíce, viděli to na vlastní oči, všechny ty vody, bystře se valící údolím u Mariánských Hluboček, byly tyto dny nesmírně živé, dokonce i ty stojaté zamřelé vodní kanály v Olomouci se třpytily živým světlem. Dveře prvního vagónu, do kterého chtěli projít z toho druhého, který byl obsazený, se daly otevřít jen násilím, automat je nechtěl pustit přes práh, musel ty dveře veškerou silou pár vteřin udržet v úvrati, jako vyvrácená ústa, pak teprve povolily, bylo to jako zkoušet za úsvitu stlačit Slunce pod obzor, sotva by se jinak vynořilo. Spojovací tunel se nakonec rozestoupil jako harmonika do šířky na dvě vysoké vodní stěny. Ale sotva s takovou námahou prošli, průvodčí i ostatní cestující už dál za nimi procházeli bez potíží, jakoby oni si ty své problémy těmi zaseknutými dveřmi zhmotňovat nemuseli. Rozložili si na stolku zbytky cestovních zásob, světlo, ale pak už to nešlo, pak už mu důrazně řekla, že není jeho sedadlo. I staré sklo okna bylo už léty rozpraskané, zašlé, nebylo tím kalným povlakem možno prohlédnout, co se za oknem za celé ty roky života událo, někdy to začalo tak náhle jako skončilo, koberce sedmikrásek se rozbalily v zahradách, protože toho roku vůbec nepřišla zima, ale proč tedy odletěli na podzim stěhovaví ptáci, povídá on, na tu posunčinu, říkala, už odpovídat nebude, do tůně ať noří vlasy vrby, a kdyby si je před léty sama neostříhala, udělala by to hned teď. [ 1 7 8 ]

Provinile pohlédl na šedivý plyš jezevčího sedadla s tříbarevným pruhem na hřbetě, před vteřinou tam ještě seděl, živá voda v kopcích ještě divoce zpívala, tak si sedněte vy zase chvíli na mě, řekl řadě sedadel ve vagónu, tolik jich bylo prázdných, neobsazených, zkroucených v kříži bolestí z té nekonečné prázdnoty čekání na kohokoliv, jako vypité láhve od kořalek, když se povalují odhozené na ulici, zbavené veškeré důležitosti destilátu, už jen zkrocené u hrdla a zaťaté do nemožnosti pohybu, odsouzené k nehybnému čekání na popelnici jako stařecké ruce. Kdysi jsem uměl hrát na klavír, řekl ten nádherný stříbrný buk za oknem, chycený ve svahu mohutnými kořeny, ale kameny stále rychleji uhýbaly před mými doteky, černé i bílé klávesy, jen proto, abych se nemohl ničím zachytit, ale jenom tak v tom příboji bylo pak slyšet zřetelně tu hudbu, melodii, ještě dřív, než přišli mnohem později první lidé, kteří by jí naslouchali. V přední části vagónu slaví cestování po železnici skupina zralých mladic, profesionálek z hoteliérství, samé recepční. V náručí přinášejí z jídelního vozu pugéty osminek vavřineckého a pronikají stále hloub do podstaty věci. Jedna za dobu svého působení na recepci už vyzkoušela téměř všechny národnosti. Její kolegyně přidává do chybějící palety barev černou, Ikara, „stoupnul si napřed na pelest“ prý, „divoce mával rukama a kvokal,“ říká, „to už mu stál,“ upřesňuje, „a pak na mě z té pelesti skočil“. Kolegyně vzdychají, vtipkují o tom, zda by si nemohly vyhovět vzájemně, aktuální nedostatek Ikarů ve vagoně je palčivý. Věčně nenaplněná ženská touha po něze a porozumění. O čem sní ženy. Jenže v hale Hlavního nádraží všechny cestující zalije ostré bílé světlo, jako na nějaké meziplanetární přestupní stanici, a všichni, náhle vytržení z levitace zpět do studené sprchy života, se rozprcháváme, jako když do vrabců střelí.

[ 1 7 9 ]

[ 1 8 0 ]

[ 1 8 1 ]

[ 1 8 2 ]

[ 1 8 3 ]

Obsah: Úvodník Marie Uhrová Karel Babuljak Adam Borzič Vít Janota Karel Pazourek Viki Shock Simona Vaňková Jakub Řehák David Jan Žák Marek Karhan Václav Bidlo Kateřina Cukerová Věra Dumka Dumková Bohuslava Hladečková Molmen Pägod Renata Bulvová Filip Příhoda Martin Sumerauer Pavel Kukal Tomáš Janíček Tereza Šimůnková Lucie Žembová Antonín Korb Pavel Špaček Iva Rouge Petr Motýl Mirka Křivánková Ivan Wernisch Pavel Rajchman Pavel Zdražil Karel Tomek David Jan Žák Ondřej Tuček Roman Szpuk Pjér La Šé’z Ester Kočičková Kateřina Komorádová Michal Šanda Oldřich Janota Václav Slon Kořán

4 8 17 20 28 31 34 38 40 45 51 60 65 66 68 71 72 78 84 88 95 96 100 104 106 116 120 124 126 132 135 140 142 145 151 159 166 169 172 175 180

Vydavatel: Sdružení Reví Mítink, e-mail: [email protected], www.revimitink.ic.cz Redakce: šéfredaktor Karel Tomek, Hájkova 6, 130 00 Praha 3 Pomocníci: Erik Hanuš, Tomáš Janíček, Pavel Špaček, Kresby: James Janíček, Logo: Hedvika Marešová, Zlom: Cellula, Tisk: Sprint Praha, Registrace: MK ČR E 8130, vychází 28. listopadu 2008 Reví Mítink je vydáván s podporou Ministerstva kultury České republiky. Vydáno za přispění firmy Ochrana podzemních vod s.r.o. a nakladatelství Triton, ISBN 978-80-7387-223-6, publikace číslo 1242.

[ 1 8 4 ]