1. třída Děti prožívají jednotu světa a svého vnitřního života – pohádky jsou v tomto směru důležitou uměleckou formou, která pomáhá v oné jednotě prožít nejen palety různých osudů, ale vnímat moudrost, hluboko v nich ukrytou. V českém jazyce probíraná hůlková písmena ožívají v obrazech a příbězích, v matematice zase čísla zrcadlí prožívané skutečnosti, kdy například jednička je zeměkoulí (obraz jednoty, jednoho celku) a dvojka nocí a dnem (dualita). Principy souvislostí a celistvosti jsou rozvíjeny učiteli vědomě, a to nejen v hlavních epochových předmětech, ale i v dalších – výuka dvou cizích jazyků, kreslení, malba, eurytmie, hra na flétnu, pletení a další. .
2. třída Ve druhé třídě ukazuje celé vyučování dvě tváře světa. V legendách vidí děti, jak může člověk pracovat na svých morálních schopnostech, a v bajkách, jak stinné vlastnosti ovlivňují vztah člověka k člověku. V kreslení forem se zrcadlí polarity vertikální a horizontální symetrie. Český jazyk a matematika umožní první abstrakci v podobě pravidel pravopisu, násobení a dělení.
3. třída Na krizi devátého roku, kdy děti opouštějí utěšený svět fantazie a ptají se, zda jim my dospělí můžeme být vzorem, odpovídá vyučování ve třetí třídě příběhy ze Starého zákona. Snad každý jejich hrdina se pokusil zjistit, zda jsou dané hranice tak pevné, aby se o ně bylo možno opřít. Zároveň hledají děti prostřednictvím praktických činností pravdivý vztah ke světu – zasejí zrno, sklidí a upečou chléb, poznají různé druhy řemesel a pokusí se o stavbu domu. Křížení a symetrie v trojúhelníku poukazují na významnou změnu v dětském vývoji.
4. třída Ve čtvrté třídě podněcují příběhy hrdinů severské mytologie k činnosti nové citové schopnosti dětí, které již nejsou závislé na náladě společenství kolem nich. Poprvé pohlížejí na skutečnosti objektivně, i když k nim stále získávají vztah přímým prožitkem. Tak se dívají děti na své město a místo, kde se nachází, a současně na koloběh roku v souvislosti s vesmírem. Pozorují lidskou postavu a charakterizují podobu a život různých zvířat. Učí se chápat, jak lze členit čas z hlediska rodiny, vlastní biografie, ale i čas v hudbě pomocí taktů, a svět v matematice pomocí zlomků.
5. třída Jak lze dosáhnout harmonie ducha a těla v sobě samém a téma demokracie v soužití s druhými, to prožijí žáci v páté třídě prostřednictvím mýtů. Příběhy starých kultur a řecké pověsti jim umožní pohlédnout na způsob, jakým lidé v dávných dobách vnímali svět. V přírodopise se učí porozumět podmínkám, v nichž žijí rostliny a živočichové s nimi spjatí. V zeměpise před nimi ožívají řeky a krajiny na jejich březích. Poznají, jak jazykem vlastním i cizím vyjádřit svůj vztah ke skutečnosti. Harmonii pak hledají i v souzvuku barev a tónů. Na olympiádě pátých tříd se utkají s dětmi z jiných waldorfských škol, aby vyzkoušeli sílu a pružnost svých těl.
6. třída
V šesté třídě se s probouzejícím rozumem projevuje potřeba zákonů ve světě, což bezprostředně souvisí s učivem historie o římské kultuře a rytířském chování ve středověkých příbězích. Chápáním materialistického světa jsou položeny základy při vyučování fyzice od akustiky přes světlo až k magnetismu. Světlo a stín je také stěžejním tématem výtvarného zobrazování světa.
7. třída Žáci sedmé třídy si všímají více sami sebe a zajímají se o zdravý vývoj člověka, což jim umožňuje učivo o výživě. Zájem o způsob života jiných národů má prostor ve výuce zeměpisu i dějepisu, kde se seznamují s objevy Nového světa – Ameriky v historických souvislostech. Rovnováhu, kterou hledají v životě, přibližuje žákům v matematice učivo o rovnicích. Z vnímání v rovině se přesouvají do vnímání prostoru, jak perspektivou ve výtvarném vyjadřování a přesným rýsováním v matematice, tak vydlabáváním dutých tvarů v pracovním vyučování.
8. třída Hledání místa v současnosti začíná od významných technických objevů 18. – 20. století, a pokračuje prostřednictvím životopisů objevitelů. Zájem o sebe samého je nadále prohlubován v biologii člověka. V přírodovědných předmětech začínají zobecňovat základní znalosti a všímají si současného vývoje. Umělecké předměty směřují k vlastní tvorbě.
9. třída Před žáka se staví minulost i současnost (dějepis) a on sám uvažuje o budoucnosti. Z minulosti – vznik pohoří - přecházíme k dění v naší zemi (přírodopis, zeměpis). V přírodovědných předmětech prohlubují své znalosti a hledají souvislosti se současným světem. V uměleckých předmětech je upřednostněna vlastní tvorba: člověk a svět.
Byl bouřlivý rok 1990, který přinesl změny ve všech oblastech společnosti – otevřené hranice, proudy informací, úžasná setkání s učiteli waldorfských škol a poznávání principů waldorfské pedagogiky. To byly velmi citlivé impulsy pro waldorfské učitele a rodiče předškoláků. 20-ti letá existence naší waldorfské školy je důkazem toho, že myšlenka, nadšení a nezměrná vůle mít takové vzdělávání v našem městě byla úspěšně naplněna. Přestože první roky byly hodně těžké a škola musela odolávat velkým tlakům zvnějška, spojeným s nepochopením, nedůvěrou a někdy až s útoky zkamenělého školského systému lety socializmu, vydrželi jsme a prosadili se. Co je dnes doslova běžné u většiny škol, bylo před dvaceti lety chápáno přinejmenším jako pitomost (cizí jazyky od první třídy, slovní hodnocení místo známek, harmonický osobnostní rozvoj místo bazírování na encyklopedických znalostech, epochová výuka apod.). Je ctí našeho městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, že přijal veškerá rizika založení waldorfské školy, věřil nám a my jsme zase rádi, že jsme nezklamali nejen svého zřizovatele, ale také rodiče a jejich děti, které prošly waldorfským vzděláváním, úspěšně studovaly na vyšších stupních škol včetně univerzit. To vše by nebylo možné bez obětavé podpory prof. Lumíra Riese a Prof. Hany Lukášové z PF OU, bez společné práce ostatních vynikajících waldorfských škol v ČR, bez náročného studia všech učitelů. Radost a přesvědčení o správnosti naší pedagogické cesty posiluje a já jsem všem „waldorfským“, kteří pokračují v krásné, prožitkové pedagogice pro děti, vděčná. Mgr. Vlasta Henchozová Ředitelka Základní školy waldorfské v Ostravě V letech 1991 – 2010
Reflexe a vzpomínky některých absolventů Waldorfské školy v Ostravě:
Kdybych mé roky na škole měl připodobnit k nějakému obrazu, udělal bych to takhle: Ostravská základní Waldorfská škola byla jako veliká loď na jejíž bezpečné palubě jsem se mohl plavit v letech mého raného mládí skrz bouřlivé vody současného světa. Přisloupil jsem ve čtvrté třídě, kde mě před tím život nechal plavat v ohromném, krutém moři chladných informací, egoistických názorů, plochých citů a nesmyslných činů, které mi nedávaly smysl a pro mne byly cizí. Po vstupu na loď jsem poznal prostor, který mi byl obrazem světa, a lidi, kteří se mi stali průvodci v něm. Krom nabytých vědomostí a orientace, ve mne stále žije to, co se s vědomou péčí mohlo rozvinout právě v takovém hájemství lásky a svobody. Petr Górny
Na moje léta na waldorfu nikdy nezapomenu, nejen že se člověk čas od času něco i do školy naučil, ale získal mnohem důležitější znalosti a to znalosti do života, na které se nás waldorf a naši učitelé snažili připravit a to si myslím, je mnohem důležitější. Navíc jsem nezískal jen spolužáky, ale nalezl jsem tam opravdové přátele, se kterýma se vídám do dnes. A díky určité části výchovy, který nám waldorf daroval, jsou z nich skvělí lidé. A za to určitě učitelům a způsobu výuky waldorfu děkuju. Snad na mě taky myslí v dobrém... Ikdyž kdo ví, taky jsem byl pěkné kvítko... Jiří Živora
Nejkritičtější období mé školní docházky bylo hned v první třídě, kdy jsme se společně celá třída snažili překonat nevyřešitelný problém jednoho nejmenovaného spolužáka M.B., kterému se odmítal vejít penál do pytlíčku, který byl přivázán z boku lavice a určen právě pro odložení zmíněného penálu.
V průběhu tuším druhé třídy jsme v epoše "stavba domu" následovanou epochou "zrno a chléb" pobíhali po poli (rozuměj školní pozemek o výměře cca sto metrů čtverečních napůl zastavěný skleníkama) a snažili se ho zorat, abychom později zaseli, sklidili, a ze sklizeného upekli chléb. Naše úroda ovšem skončila někde mezi Ostravou a Baltským mořem, když nám ji povodeň l.p. 1997 na vlnách rozbouřené Ostravice odnesla, a v důsledku čehož jsme si neupekli ani placku.
Pondělní vítání týdne na chodbě v nejvyšším patře školní budovy, místy doprovázené pozvolným odkapáváním vody skrz ojediněle durch promočený strop, způsobovalo mně a mým spolužákům každých devět týdnů nemalé starosti s nácvikem flétnami ztvárněnou skladbou. Zvlášť v nižších ročnících, kdy naše čtyř- až šestitónové skladby typu "Dů, Valaši, dů" nebo "Ach, synku, synku" nemohly konkurovat atmosférou nabitému vystoupení tříd ročníků vyšších, které měly téměř orchestriální složení. Ale tyto zážitky, stejně jako na nácvik a hraní "lepších" skladeb, kdy šestihlasé a trojkánonové skladby hrál de facto každý jedinečnou sekvenci (pokud se náhodou ztratil a svůj hlas neznal nazpaměť, už se nikdy nenašel), se mi vryly do paměti a místy na ně nostalgicky vzpomínám.
Nacvičování absolventského představení je docela zapeklitá věc. Zvlášť, když jsou na place tři režiséři, kteří ani tak spolupracují, jako si spíš zavazejí. Nicméně ona volnost, kdy všichni ostatní seděli v lavicích, a my, velcí deváťáci, si s přivolením zaběhli v půl jedenácté pro svačinu naproti do Technoprojektu, byla k nezaplacení.
S velkým soucitem vzpomínám na, opět radši nejmenovaného, pana učitele Š. (fyzika/tělocvik), který svou neoblomnou autoritou dokázal už za 30 minut přimět během těláku půl třídy k nástupu, zatímco zbytek buď seděl vzadu na žíněnkách a kecal, případně lezl po žebřinách a prováděl jiné zakázané činnosti, nebo v našem případě už dávno hrál fotbal, ačkoliv plán hodiny zcela jasně v hraní fotbalu nespočíval. A když mu během hodiny fyziky žáci odmítali věnovat jakoukoli pozornost, měl jsem mnohdy dojem, že nemá k pláči daleko. Asi jsme jako žactvo zbořili ideály jednoho mladého učitele a doufám, že se z něj nestal postrach školy někde jinde.
nějak jsem se rozepsal... no nevadí, spotřebitelské smlouvy už bych dneska stejně nepojal :) Omlouvám se na místy příliš právnicky stylizovanou syntax, ale profesní deformace dělá své, zvláště takhle nad ránem :)
S pozdravem Michal Novotný
