květen 2015
Opavský
přírodovědný zpravodaj Elektronický měsíčník o přírodě a lidech kolem ní nejen na Opavsku
Přírodní zahrada na MŠ Dětský svět v Kylešovicích Jaro na Hvozdnici a v opavských parcích Vítáním jara v Arboretu Nový Dvůr zahájila botanická zahrada sezónu Opavští skalničkáři Iris měli výstavu S Miloslavem Jirků o Africe a návratu velkých býložravců do naší přírody
S podporou Statutárního města Opavy vydává nezisková organizace Natura Opava
Slovo úvodem Květnový Zpravodaj uvedeme hořkou vzpomínkou na terénní základnu opavských ochránců přírody na Vikštejně, kterou si sami vybudovali a potom o ni údajně špatně sepsanou smlouvou přišli. Je nám líto především dětí, které základnu v krásném prostředí využívaly. Podíváme se do MŠ Dětský svět v Kylešovicích, kde vybudovali přírodní zahradu a my jsme byli u jejího slavnostního otevření. Nejen zde se učí podle principů Montessori pedagogiky. Přesvědčili jsme se o tom při dendrologické vycházce v opavských parcích s dětmi ze školy Dětský svět, kde tuto učební metodu preferují. Děti dostaly krabičky, aby si v parku sebíraly zvířátka, listy, květy. Z nich potom vytvořily koláž. Navíc si zkusily na čtvrtce papíru pomocí voskovky vytvořit otisk borky stromu. Zkrátka celé dopoledne věnovaly poznávání přírody, ne ve třídě, ale v blízkém parku. Stejný program měly děti ze ZŠ Opava, Vrchní ve Slavkovském lese na naučné stezce Hvozdnice. Krásná příroda, v meandrech působící divoce, všechny okouzlila. Marcela Kubačková zkusila dětem názorně předvést rozdíly, a to i v chování, mezi kočkou a psem. Mezi děti do třídy si přivedla budoucí žákyně s jejich zvířecími kamarády, kočkou Kitinou a pejskem Bobinou. Dětem přečetla povídku o pejskovi a kočičce, kteří každý loví jinak a na závěr si děti vybarvily omalovánku. Tu nakreslil náš kamarád kreslíř a karikaturista Bořík Frýba. Navštívili jsme Arboretum v Novém Dvoře, kde nám jeho vedoucí Ing. Dalibor Lička, PhD. představil nejvzácnější dřeviny tzv. živé fosilie a slíbil, že v každém dalším Zpravodaji bude představovat další vzácné dřeviny. Obdivovali jsme skalničky, které vystavovali skalničkáři z OS Iris z Opavy v prostorách Slezské univerzity. V rozhovoru s opavským parazitologem Miloslavem Jirků, PhD. navštívíme Afriku, kde prováděl vědecký výzkum a zamyslíme se nad novým trendem, návratem velkých býložravců do ČR. Na závěr nám omalovánku opět nakreslil Bořík Frýba. Za redakční radu Milan a Jakub Kubačkovi
Obsah květnového vydání K zamyšlení Hořká vzpomínka opavských ochránců přírody .....na hrad Vikštejn Environmentální projekty Slavnostní otevření Přírodní zahrady Dětský svět v Opavě Kylešovicích Jarní vycházka do Slavkovského lesa s první a druhou třídou ze ZŠ Opava, Vrchní .....Co žije v opavských parcích? Vyučování .....přírodopisu s Montessori principy .....Druháci na ZŠ Opava Vrchní se seznámili .....s pejskem Bibinou a kočkou Kitinou Botanika .....Navštívíme místa, která jsou součástí .....biokoridoru“Od arboreta k arboretu” .....Vedoucí Arboreta Nový Dvůr Dalibor Lička .....nás zve na návštěvu Připravované akce Byli jsme se podívat na výstavu skalniček s žáky ze ZŠ Opava, Otická Zoologie Lyska černá na rybníku Štěpán Preparát měsíce Preparáty měsíce datel černý a strakapoud velký v Historické budově SZM v Opavě Rozhovor Představujeme Miloslava Jirků, parazitologa z Opavy, který působil v Africe a stojí za návratem velkých býložravců do ČR Květnový kvíz a omalovánka Boříka Frýby Kočka a pes, každý loví jinak Na titulní straně Lyska černá (Fulica atra) na hnízdě
rní pranostiky NJa apište nám do redakce Elektronický měsíčník „Opavský přírodovědný zpravodaj“ je součástí projektu Kalendář přírody Opavska Natury Opava. Projekt byl podpořen grantem Magistrátu Statutárního města Opavy v roce 2014. Zpravodaj má zviditelnit zajímavosti nejen o přírodě Opavska, ale také osobnosti a projekty, které souvisí s životním prostředím. Nabízíme všem zájemcům z řad učitelů, obcí, přírodovědcům a všem, kterým není životní prostředí lhostejné, aby se na měsíčníku podíleli. Můžete zde volně prezentovat své projekty, myšlenky a zajímavá pozorování. Měsíčník je volně stažitelný ve formátu PDF na stránkách Natury Opava a na stránkách Statutárního města Opavy. Dále je rozesílaný na školy a obecní úřady v okrese Opava. Natura Opava - Czech Republic E. Beneše 30, 747 05 O p a v a tel: 00420 737 322 616 e-mail:
[email protected], web: www.natura-opava.org facebook: www.facebook.com/naturaopava
K zamyšlení
Hořká vzpomínka opavských ochránců přírody na hrad Vikštejn Vzpomínám si na okamžik, kdy opavským dobrovolným ochráncům přírody byla v roce 1990 předána chata, stojící před vstupem na hrad Vikštejn. Když jsme poprvé spatřili obvodové zdi bez oken s děravou střechou, měli jsme smíšené pocity. Pustili jsme se do práce a po několika letech zde již stála solidně opravená chata, která nesla název Ekocentrum ČSOP Českého svazu ochránců přírody. Stovky hodin práce desítek dobrovolných ochránců přírody z celého okresu přeměnilo tuto zříceninu v pěknou budovu, kde se scházeli nejen přírodovědci, zapojeni do praktické ochrany přírody, ale i děti. Těm se dospělí věnovali nejvíc. Mnozí si určitě vzpomenou na svátek Dne Země, který zde slavilo každoročně několik stovek dětí, pro které připravoval ochranář Jiří Lissek se svými spolupracovníky spoustu her a poučných akcí a činností. Jenže stalo se, že kontrola z úřadu pro spravování státního majetku našla v darovací smlouvě nějaké pochybení a opravená chata musela být státu vrácena bez náhrady. Kdo viděl film Pyšná princezna, vzpomene si na scénu, kdy nechal uhlíř přespat zbrojnoše ve své skromné chaloupce, protože se báli divoké zvěře. Ráno se zbrojnoš, kterého hrál výborný herec Josef Hlinomaz, probudil a první, co řekl, bylo: "Máš zaplacené daně uhlíři?" Tak nějak jsme si připadali, když nám chatu odebírali!
Když jsme ji naposledy mlčky zamykali, vzpomněli jsme si na dobré i zlé, které jsme s chatou prožívali. K těm horším patřilo spravování dveří a okenic po vloupání, která byla bohužel častá nebo odstraňování metrových závějí ze střechy, aby se neprobořila. To dělal Jiří Lissek, ještě když žil. Ten také vedl nerovný boj s úřady, protože ji chtěl zachránit pro děti. Boj prohrál stejně jako boj s nemocí, které podlehl. Připadal nám jako hrdina z Kafkova románu Zámek. Na úřadech přecházel od jedněch dveří ke druhým a přesvědčoval úředníky , že chatu zachraňuje pro děti! Marně. Musím se trpce pousmát nad celosvětovými akcemi typu Hodina pro Zemi, kdy se některé instituce ponoří na jednu hodinu do tmy v rámci této celosvětové akce, aby si tak připomněly, že ochrana naší planety je životně opravdu důležitá. Symbolika vždy zvítězí nad systematickou prací, protože v tomto případě stačí otočit vypínačem. Jednoduchý pohyb a ten slastný pocit na konci, že jsem udělal něco pro ochranu přírody na Zemi. Co námahy dá připravit smysluplnou akci pro děti, které po nás převezmou právě tu jedinou Zemi, na které nám tak záleží, jak se vzletně mnohdy říká. Dostat děti do lesa a ještě je tam zabavit, to je možné jen za určitých předpokladů. Za prvé se musí sejít lidé podobného ražení, kteří mají vztah k přírodě a pro děti chtějí něco udělat. Za druhé to udělají i zadarmo. Jinak řečeno jde jim o obsah a ne o formu. V tomto případě byla vylita vanička i s dítětem. A to doslova. .......................................................................................MK
Environmentální výchova
Slavnostní otevření Přírodní zahrady Dětský svět v Opavě Kylešovicích Pražský architekt dětských hřišť a zahrad Miroslav Pacner zanechal svou stopu i v Opavě. K pěkným přírodním zahradám u škol v Žimrovicích a Opavě Vávrovicích přibyla i zahrada v Opavě Kylešovicích, slavnostně otevřena koncem dubna v areálu školky Dětský svět na ulici 17.listopadu. Revitalizace jedné z dalších zahrad v našem městě byla spolufinancována z Operačního programu Životní prostředí v rámci projektu s názvem „ Přírodní zahrady opavských MŠ Srdíčko, 17.listopadu, Havlíčkova, Olomoucká, E. Beneše a Komárov.“ Zhotovitelem úpravy zahrady byly Ostravské stavby, a.s. V úvodu svého návrhu a studie zahrady Miroslav Pacner napsal: “Vstup do světa dětské fantazie by uvítala kamenná kompozice vpravo u hlavního vstupu. Vlevo by mohla být vybudována rozhledna, zastřešena vyhlídka se spirálovou cestičkou vytýčena keři buxusy... V místě domečku je možno vybudovat amfiteátr, který začíná u stávajícího pískoviště a je propojen s nízkým valem s kopečkem. Val může být přetnut můstkem nebo plastovým tunelem na podlézání nebo prolézání... Pod amfiteátrem je v maketě navrhován prostor kruhového tvaru pro míčové hry. Do něj by ústily dvě skluzavky...” Když srovnáme skutečný stav po realizaci, zjistíme, že se od Pacnerova návrhu téměř neliší. Dokonce se mu podařilo vytvořit prostředí, ve kterém se dají plnit i záměry vyučovací metody Montessori, která se v tomto zařízení úspěšně provádí. Děti zde mají velkou hrací plochu, do které ústí dvě skluzavky. Povrch tvořený drobnými kamínky se však ihned ukázal jako nevhodný pro míčové hry a navíc je pro pohyb děti velmi únavný. Malý amfiteátr je určen pro dramatickou výchovu. Pro malé děti je zde příležitost chvíli posedět a vyslechnout si nějaké zajímavé vyprávění. Mohou se projít po můstku, který spojuje dva umělé kopečky. Po cestičce se děti dostanou na další, na kterém je postavena rozhledna. Na tu se dostanou po spirálovitém chodníčku.
Do hřiště ve tvaru oválu ústí dvě skluzavky.
Po slavnostním přestřižení pásky se první návštěvníci vydali v čele s vedoucí pracovnicí Lenkou Petráskovou a pracovnicí opavského magistrátu Zuzanou Veličkovou zodpovědnou za EVVO na prohlídku přírodní zahrady. Prošli pergolou s vysazenými habry k amfiteátru až k rozhledně se spirálovou cestičkou.
Vedoucí pracoviště Lenka Petrásková s maketou přírodní zahrady, kterou navrhl pražský architekt Miroslav Pacner.
Vedoucí školky paní Lence Petráskové jsme položili několik otázek Vaše Mateřská škola, ačkoliv je to škola sídlištní, je obklopená zelení. Máte potřebu vycházet mimo areál školky? Zahrada mateřské školy je velmi členitá, plná vzrostlých listnatých a jehličnatých stromů, které zajišťují v horkých měsících potřebný stín a v ostatních měsících roku nádhernou barevnou kulisu. Zahrada poskytuje dětem dostatek možností nejen pro hry, ale i pro ekologickou výchovu.. Mimo areál mateřské školy vycházíme jen v době výletů a v případě nepříznivého počasí v zimním období, po dešti…
Děti se během prohlídky zastavovaly se svými rodiči, babičkami a dědečky na různých stanovištích, kde si mohly i společně hrát.
Která jsou nejčastější a nejoblíbenější místa, kam s dětmi chodíte na vycházky a pobyty v přírodě? Na vycházky nejčastěji vycházíme do blízkého okolí: satelitní městečko, vilová čtvrť pod Kylešovským kopcem… děti mají možnost pozorovat zahrady, učí se chůzi ve dvojicích, přecházení vozovky. Na výlety paní učitelky s dětmi vyjíždějí k Stříbrnému jezeru, do Areálu zdraví v Kylešovicích, na Hradec nad Moravicí, do Raduně, Slavkova. Jak se vám líbí realizace návrhu úprav terénu ve vaší přírodní zahradě, kterou navrhl architekt Miroslav Pacner? Mám na mysli především jeho modelaci. Návrh úprav terénu je líbivý, praxe ale ukázala, že projekt podmínkám mateřské školy zcela nevyhovuje ( pro předškolní děti nevyhovuje povrh kruhu - kamínky na míčové hry, amfiteátr je také spíše určen pro starší děti)
Ukázaly nám i můstek, který překlenuje údolíčko mezi dvěma kopečky. Celý prostor zahrady je zajímavě členitý a terén je modelovaný.
Ve školce máte třídu, která uplatňuje principy pedagogiky Montessori. Mají rodiče zájem umístit své dítě právě do této třídy? Ano, o třídu s prvky Montessori je zájem. Mohla byste nám stručně vysvětli základní principy pedagogiky Montessori? Základem výchovy Montessori pedagogiky je důraz na spontánní činnost dětí vycházející z jejich zájmu. Spontánní činnost vede k soustředěné práci, takže není potřeba užívat žádné kázeňské prostředky. Prostředí třídy je takové, aby vyhovovalo potřebám dětí. Pracovní místo a pomůcky k manipulaci jsou uspořádané tak, aby umožňovaly osvojení si nových poznatku samostatně, bez pomocí učitele. Ve třídě se maximálně podporuje samostatná a soustředěná činnost dětí, jejich individualizace. Dítě si samo rozhoduje, co bude dělat, jak dlouho bude pracovat a s kým bude pracovat. „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“ Tato prosba, se stala hlavním krédem Montessori pedagogiky.
Ke hraní slouží i rozhledna, na kterou se dostanou po spirálovitém chodníčku.
Které instituce vám nejvíce pomohly? Statutární město Opava, odbor školství. Dětem se ve třídě líbí.
Environmentální výchova
Jarní vycházka do Slavkovského lesa s první a druhou třídou ze ZŠ Opava, Vrchní Žáci Základní školy Opava, Vrchní, stejně jako řada jiných, nejen opavských škol, pravidelně na jaře navštěvují Slavkovský les. Ochránci přírody zde vystavěli naučnou přírodovědnou stezku. Nazvali ji podle říčky, která jí protéká, Hvozdnice. Ne náhodou byl vybrán tento přírodovědně zajímavý úsek opavské krajiny. Je to totiž poslední zbytek lužního lesa na Opavsku. Toto území je chráněno jako Přírodní rezervace od roku 1989. Je cílem přírodovědných vycházek nejen obyvatelů blízkého Slavkova, Štáblovic či Uhlířova, ale i milovníků přírody z Opavy a širšího okolí. Území s bohatou květenou, zvířenou a velmi zajímavou geologickou minulostí využívají v rámci výuky přírodopisu a ekologie i školy. Lužní les zaujme vnímavého návštěvníka v každou roční dobu. Jarní květena, zářící všemi barvami,však zaujme nejvíc. Cílem stezky je poznat i geologickou minulost, kterou nám odkrývá meandrující potok, zařezávající se do uloženin z ledových dob. V těchto dávných dobách pokrýval pevninský ledovec větší část Opavska. Návštěvníci ocení nejen přírodovědnou, ale i estetickou hodnotu tohoto území, kterou umocňují tři rybníky, strouha, mokřady a tůňky se spoustou obojživelníků a ptactva. Na stezce dlouhé asi 9 km je 18 informačních tabulí. První tabule je před fotbalovým hřištěm ve Slavkově. Letos na jaře se vycházky zúčastnily děti dvou prvních tříd. Jedna z nich šla po pravém břehu Hvozdnice a u rybníku se stejným jménem přešla po lávce na druhý břeh, kde pokračovala k druhému rybníku Vrbovec. Tady u rybářské chaty Rybářského spolku Slavkov se sešla s druhou skupinou, která šla po levém břehu. Vycházku rozkvetlým lesem vedli manželé Kubačkovi z Natury Opava, kteří dětem na začátku řekli, jaký je to les a během cesty spolu poznávali květiny. A bylo se na co dívat! Modře kvetly zběhovce, bíle sasanky hajní a žlutě pryskyřníky, červeně knotovky.Na začátku dostaly děti krabičky, do kterých si ukládaly listy, houby, kůru stromů, ale i některé živočichy. Byly to brouci, ploštice, hlemýždi... Živočichové pak byli vypuštěni a z listů byly vytvořeny koláže.
Členka Natury Marcela Kubačková vysvětluje, jakým způsobem mají děti dále pracovat s nasbíranými přírodninami.
Rybáři z Rybářského spolku Slavkov nabídli skupině dětí možnost posedět u jejich rybářské chaty a použít jejich stoly pro výrobu koláží. Děti na papír nalepovaly listy dřevin a bylin, kůru stromů ...
Sesbíraná zvířátka si prohlédly a potom je vypustily zpět do lesa. Mezi nimi byli brouci, hlemýždi, ploštice, mravenci...
Environmentální výchova
Co žije v opavských parcích? Vyučování přírodopisu principy Montessori pedagogiky Prošli jsme celým prstencem opavských parků po dendrologické stezce od jasanu ztepilého u Spořitelny, označeného na stezce číslem 1, až po jinan dvoulaločný,který je u Historické budovy SZM označený číslem 18. Ten se nachází v parku U muzea blízko Základní školy Nový svět. Park děti znají, protože zde probíhá výuka prvouky podle principů Montessori pedagogiky. Každé dítě pozoruje svůj strom od jara do podzimu. Je to hezký příklad fenologického pozorování. Pokud chcete, aby si děti na vycházce všímaly přírodnin, pak jim rozdejte krabičky. Ještě jim řeknete, kde mohou hmyz a i jiná zvířátka najít a máte jistotu, že se tak nejlépe zapojí do poznávání živočichů v parku. Je to opravdu nejlepší způsob, jak zajistit, aby se každé dítě zapojilo do pozorování. Jen si vzpomeňte na své dětství. Brouček v krabičce přitáhl i vaší dětskou pozornost. Nemusí to být jen brouček, stačí obyčejná žížala. Budou si tento zážitek pamatovat až do dospělosti. Mohou zvířátko zblízka pozorovat a potom, jako správný přírodovědec a ochránce přírody, vypustit zpět do přírody.
Pod starým kobercem, který překryl kanál, našly děti spoustu zajímavých živočichů. Je to vhodné místy, kde vlhko a stín vytvořily příznivé podmínky pro jejich život. Byli zde korýši stínky, stonožky, mnohonožky, pavouci, měkkýši a z brouků především střevlíčci.
Pracovní listy k přírodě Opavska
Botanika
Navštívíme místa, která jsou součástí biokoridoru“Od arboreta k arboretu” Představte si jen hypoteticky šelmu kunu, ptáka stehlíka nebo žábu kuňku, zvířata, která se chtějí dostat z Arboreta Nový Dvůr do arboreta Moravské brány v Ratiboři. Musela by vyhledat takovou trasu, která bude pokryta lesy, alejemi stromů v polích, porosty břehů vodních toků. To znamená, že by se přemísťovala po biokoridorech. Navíc musí najít na této cestě místa k reprodukci, tak zvaná biocentra - rozsáhlejší lesní komplex, rybník, jezero. Postupně vás budeme provázet biokoridorem A zastavíme se v biocentrech. Začneme v Arboretu Nový dvůr.
Biokoridor navrhl ve své práci pro soutěž Středoškolské odborné činnosti Jakub Kubačka, jako student hlučínského gymnázia v roce 2008. Prostudoval si v krajině od Arboreta Nový Dvůr všechny zajímavé přírodní prvky v krajině a svou pozornost zaměřil především na intenzivně zemědělsky využívanou krajinu podél polských hranic v severní části okresu Opava. Spojil různé přírodní segmenty v této oblasti a navrhl pomyslný, alespoň zpočátku pomyslný, biokoridor, který by se dal realizovat výsadbou nových remízků, pobřežních porostů u potoků a stromořadí na polních komunikacích. Cílem práce bylo v první fázi zjistit, zda je sledovaná krajina zdravá a tedy ekologicky stabilní. Ekologická stabilita je schopnost ekologických systémů uchovat a reprodukovat pomocí samoregulačních procesů své podstatné charakteristiky. Rozeznáváme ekologickou stabilitu vnitřní a vnější. Vnitřní ekologická stabilita je schopnost ekologického systému existovat při normálním působení faktorů prostředí, včetně těch extrémů, k nimž jsou ekosystémy dlouhodobě adaptovány (např. záplavy lužních lesů nebo extrémní sucho ve stepních ladech). Vnitřní ekologická stabilita je dána pevností a množstvím vnitřních vazeb v ekosystému. Ty umožňují zabránit i vnitřním změnám, které by mohly způsobit např. populační výbuchy biotických škůdců. Tyto ekosystémy se vyznačují obvykle vysokou druhovou rozmanitostí. V naší kulturní krajině jsou to jednak ekosystémy s přírodním vývojem (především přírodní a přirozené lesy, skalní společenstva, subalpinské louky nad horní hranici lesa, společenstva rašelinišť aj.), jednak člověkem podmíněné ekosystémy s přirozeným vývojem (např. louky a pastviny s přirozenými druhy,některá vodní a mokřadní společenstva). Vnější ekologická stabilita je schopnost ekosystému odolávat působení mimořádných faktorů, na něž není ekosystém přírodním výběrem adaptován, protože jsou z hlediska jeho spontánního vývoje nové, a proto nepředvídatelné, takže mohou nabývat katastrofického rozměru. V kulturní krajině jsou mimořádné faktory vyvolány především lidskou činností (např. působení znečištění ovzduší, přehnojování agrární krajiny průmyslovými hnojivy, silné znečištění vody, extrémně zvýšená radioaktivita apod.). Nemůže existovat žádný ekologický systém, který by se vyznačoval absolutní vnější ekologickou stabilitou.
Hlavním projevem ekologické stability je ekologická rovnováha. Ekologická rovnováha je dynamický stav ekologického systému, který se trvale udržuje je s malým kolísáním nebo do něhož se systém po případné změně opět spontánně vrací. Ekologická stabilita (schopnost) i ekologická rovnováha (stav) se udržují přírodními procesy pomocí autoregulačních mechanismů, jejichž základ je ve vzájemných vazbách rostlin, živočichů a mikroorganismů tvořících ekosystém. Základní význam pro územní zabezpečení ekologické stability krajiny mají ekologicky významné segmenty krajiny a ty budeme postupně představovat.
Botanika
Vedoucí Arboreta Nový Dvůr Dalibor Lička nás zve na návštěvu V dendrologické expozici Arboreta v Novém Dvoře, která je v biokoridoru prvním důležitým biocentrem nám Ing. et Ing. Dalibor Lička, PhD. ukázal zástupce vývojově prastarých dřevin „žijící fosílie“ či „mamutí stromy“. Slíbil, že nám také pomůže každý měsíc představit i další zajímavé dřeviny z jejich bohaté sbírky.
Ta pravá sezóna začala v Arboretu tradiční akcí Vítáním jara. Akce se stejným názvem proběhla 26. dubna. Vedoucí Arboreta Dalibor Lička provedl návštěvníky bohatou dendrologickou sbírkou Dřeviny pěti světadílů. Roste zde na 7 000 druhů rostlin, dřevin a bylin, jejich variet, kultivarů a zahradních odrůd. Můžete zde vidět rostliny vřesovišť, rašelinišť, písečných dun pobřeží Baltu, himálajské rostliny, sbírky dřevin z Číny, Dálného východu a Japonska a rozsáhlé sbírky dřevin a bylin z východního a západního pobřeží a středozápadu severní Ameriky. Arboretum proslavila velká sbírka rodu Rhododendron, která patří k nejbohatším sbírkám v ČR. V expozici se nacházejí zástupci obřích "mamutích stromů" - sekvojí, borovice osinaté z Arizony, přesahující ve své domovině stáří 4000 let i vývojově prastarého, posvátného a léčivého jinanu, pamětníka dinosaurů.
Sekvojovec obrovský Sequoiadendron giganteum je impozantní vždyzelený jehličnatý strom dorůstající výšky až 100 metrů. Tyto „mamutí stromy“ pochází ze Severní Ameriky, ze západních svahů pohoří Sierra Nevada, kde se přirozeně vyskytují v horských lesích v nadmořské výšce od 1000 do 2150 m. Sekvojovec je vzhledem k objemu dřevní hmoty považován za nejmohutnější strom světa. Současným šampionem je exemplář nazývaný General Sherman, rostoucí v kalifornské rezervaci Sequoia National Park. Dosahuje výšky 83,8 m, obvodu kmene u báze 31 m a průměru kmene u báze 11 m. Váží přes 2000 tun a objem 3 jeho dřeva dosahuje neuvěřitelných 1500 m . Jediný strom tak může vážit i více než hektar běžného lesního porostu. Sekvojovce jsou nesmírně odolné vůči chorobám. Nepadnou-li pod náporem větru, usmrtí je až jejich vlastní váha, pod kterou se zhroutí k zemi. Před častými požáry chrání kmen až 60 cm silná vrstva oranžové ohnivzdorné borky - „přírodního azbestu“. Nejstarší sekvojovce se mohou dožívat až úctyhodných 3000 let a ještě donedávna byly považovány za nejstarší dřeviny světa. Dnes je však známo, že ještě vyššího věku, a to až 4700 let, se dožívá severoamerická borovice osinatá (Pinus aristata). Výškou předčí mohutný sekvojovec pouze blízce příbuzná sekvoje vždyzelená (Sequoia sempervirens), která dorůstá až 115 m a je tak považována za nejvyšší jehličnatý strom planety. Do Evropy byly první sekvojovce introdukovány v roce 1854. Nejstarší exempláře v novodvorském arboretu pocházejí z 60. let a již dnes dosahují úctyhodné výšky kolem 25 m.
Metasekvoje čínská Metasequoia glyptostroboides Je jedním z nejvzácnějších opadavých jehličnanů rostoucích v novodvorském arboretu. Tato unikátní dřevina byla po dlouho dobu považována za vymřelou a její popis byl znám pouze z fosilních nálezů. O to větším překvapením bylo její znovuobjevení v provincii Se-čchuan v jihozápadní Číně v roce 1941. Od této doby se datuje pěstování metasekvojí v Evropě. Tato starobylá „žijící fosílie“ se často přirovnává co do historie k jinanu (Ginkgo biloba). Dorůstá až do výšky 40 m a vytváří malebnou kuželovitou korunu. Skutečným skvostem se stává až v podzimním hávu, kdy se koruna probarví do zářivě oranžového až temně červenohnědého odstínu. Ze severoamerických sladkovodních močálů na Floridě a v Louisianě pochází velmi podobný tisovec dvouřadý (Taxodium distichum). Na rozdíl od metasekvoje však vytváří na zamokřených půdách pozoruhodné dřevité útvary zvané „pneumatofory“. Jedná se o metamorfované dýchací kořeny, které přispívají k výměně plynů v zaplavené kořenové soustavě a lze je pozorovat i u jedinců rostoucích v našem arboretu.
Diksonie antarktická Australské části skleníkové expozice dominují prehistorické stromovité kapradiny „žijící fosílie“, které se hojně vyskytovaly již v permokarbonských lesích. Mezi nejznámější rody patří rod Dicksonia a Cyathea. Diksonie antarktická je stromovitá kapradina původem z Tasmánie a jihovýchodní Austrálii, kde dorůstá výšky až 15 m a průměru kmene 1 m. Zpeřené listy jsou kožovité, dlouhé až 3 m. Snese jen velmi slabý mráz a vyžaduje vlhkou chráněnou polohu. Rovný kmen je hustě pokrytý vláknitými zbytky pochev listů a je vynikajícím hostitelem epifytních orchidejí a různých druhů kapradin. Na přirozených stanovištích vytváří kolem kmenu bizarní vzdušné kořeny až do šířky 1,5 m. Dřeň kmene je zasyrova jedlá a má vysoký obsah škrobu. Ve skleníkové expozici je vysazen exemplář s výškou přes 2 m. Pochází z přírodních lokalit v Tasmánii a do novodvorské sbírky byl zakoupen v roce 2005. Vedle diksonie je zde k vidění i nejrychleji rostoucí stromovitá kapradina Cyathea cooperi, původem z východní Austrálie. Má-li dostatek vláhy a živin, může dosáhnout během 15 let až šestimetrové výšky. Zastoupené exempláře jsou vlastními výpěstky a v současné době dosahují kolem 2,5 m.
Metasekvoje čínská je vysoký strom vpravo.
Jehlice se na podzim zbarvují měděně a opadávají i s krátkými větvičkami.
Text: Dalibor Lička Fotografie: Petra Veličková, Milan Kubačka
Pro pokračování klikněte ZDE
Pro pokračování klikněte ZDE
Podrobný program si stáhnete ZDE
Botanika
Byli jsme se podívat na výstavu skalniček s žáky ze ZŠ Opava, Otická Po dlouholeté předsedkyni spolku skalničkářů Marii Jurčové převzala tuto funkci Ing. Dagmar Kurečková a té jsme položili několik otázek:
Staráte se o skalku pod Ptačím vrchem. Můžete nám velmi stručně říct něco o její historii i historii spolku skalničkářů (kdo byl první předseda atd.)? Historie opavského spolku skalničkářů IRIS sahá hluboko do minulosti. V roce 1971 si místní skalničkáři, tím myslím nejen opavské, ale i nadšence z okolních obcí, založili specializovanou organizaci Alpínkářů při místním svazu zahrádkářů. Bylo jich 20, ale brzy se členská základna rozrostla na 50 členů. Zakladatelem a prvním předsedou spolku byl Ing. Robert Volný, aktivním odbornými lektory pan Eduard Pavelka a Ing. Antonín Kružberský. To jsou údaje z pečlivě vedené kroniky, která má i vysokou estetickou úroveň. Je psána kaligrafickým písmem a doplněná nádhernými barevnými ilustracemi. To je dílo dlouholeté pečlivé kronikářky paní Jarmily Krejčí. Skalničkáři se pravidelně scházeli na přednáškách a besedách a pořádali i tři tématické zájezdy ročně. Paní Marie Jurčová převzala vedení spolku v roce 2003 a ve stejném roce si vzal spolek na starost i skalku pod Ptačím vrchem. Nejdříve jsme skalku vyčistili od všech odnoží břečťanů a různých plevelů a pak s pomocí Technických služeb města jsme svezli výpěstky od všech našich členů a skalka byla nově osázena. V dalších letech každoročně pravidelně skalku odplevelujeme a dosazujeme vlastními rostlinami. Něco možná uhyne, ale většinou rostlinky padnou do rukou nenechavců, kteří si tam chodí pro rostlinky zdarma. Alpinum na jihovýchodním svahu Ptačího vrchu bylo založeno v roce 1903 tehdejším opavským přírodovědným spolkem na památku Emanuela Urbana, přírodozpytce mineraloga, zoologa a botanika, kustoda Gymnaziálního muzea a zakladatele spolku. Byl zde umístěn pomník s reliéfem vědce, ovšem ten se nedochoval. Naštěstí čtyři Urbanovi pravnuci žijící dnes v Británii, Austrálii a Jihoafrické republice vlastnili kopii reliéfu a nechali vyrobit nové odlitky, které byly v roce 2013, tedy po 110 letech, slavnostně znovu umístěny na skalce a v expozici Obecního domu za účasti primátora Jiráska a všech čtyř Urbanových potomků. Jsou to mimořádně vzdělaní, sympatičtí a milí lidé se zájmem o historii i současnost Opavy. Mohla byste jmenovat členy spolku, kteří se o rozvoj této záliby v Opavě nejvíce zasloužili? Původně klub sdružoval hlavně odborníky alpínkáře. Dnes se rozrostl na 70 členů, kteří milují skalničky , nelitují práce, ale opravdových odborníků je mezi námi málo. Přivítali bychom spolupráci se skutečně zapálenými skalničkáři, kteří by byli ochotni své znalosti a zkušenosti předávat. Taky je mezi námi málo mužů, kteří by se chtěli na naší společné práci podílet.
Na snímku zleva doprava jsou Helena Víchová, Zdena Havelková, Marie Vidláková, Marie Silgasová, Jaroslava Šlorová, Dagmar Kůrečková, Nataša Kuzníková, Drahomíra Rybová.
Mezi návštěvníky výstavy byli i žáci ZŠ Opava, Otická se svou učitelkou přírodopisu Mgr. Pavlou Kleinovou. Výstava proběhla na nádvoří Slezské univerzity ve velmi důstojném prostředí, odkud nebylo daleko zajít si prohlédnout Alpinum v Křížkovského sadech. V alpinu je pamětní deska věnována dvěma opavským významným botanikům Tomáši Svěrákovi a Emanueli Urbanovi, kterému byl v roce 2013 zde instalován jeho reliéf.
Snad se mezi těmito mladými najdou budoucí skalničkáři, kteří budou obdivovat krásu těch drobných, ale půvabných rostlinek.
Hledáme hlavně mladé, které bychom rádi zapojili do naší činnosti. Spolupracujeme se ZŠ ve Vávrovicích, kde se s naší pomocí podařilo vybudovat skalku s perspektivou nadchnout pro náročného koníčka ty nejmenší. To by mohli být také naši pokračovatelé. Kolikátá je to výstava a kolik jich dosud bylo? Od roku 2004 každoročně pořádáme prodejní výstavu skalniček a nabízíme tam naše výpěstky za velmi výhodné ceny, ale zájem veřejnosti není takový, jak bychom si představovali. Možná že i přes propagaci, kterou se snažíme na akci upozornit, se o tom někteří lidé nedozvědí. Už jsme zorganizovali 11 výstav. Místo konání se bohužel různě střídalo, byli jsme v prostorách za kostelem sv. Václava, v klášteře Minoritů a v posledních dvou letech jsme našli útočiště v atriu Slezské univerzity na Masarykově třídě, kde nám vyšli maximálně vstříc a jsme za to velice vděční. Od loňského roku spolupracujeme při výstavách s Chráněnými dílnami ve Vlaštovičkách a obohatili jsme nabídku o různé doplňky do zahrad. Udržujeme čilé kontakty se skalničkáři sdruženými v obdobně tematicky zaměřených spolcích a každoročně se zúčastňujeme mezinárodních setkání. V roce 2012 jsme poprvé měli tu čest uspořádat mezinárodní setkání skalničkářů v Opavě. Nebylo to jednoduché, ale zvládli jsme to ke spokojenosti hostů. Návštěvníci si mohli během výstavy koupit výpěstky svých členů.
Jedna z vašich dlouholetých členek má velmi hodnotnou skalku v Mladecku. Zajímá nás, kdy byla založena a kým? To je skalka paní Šlorové, asi nejznámější a také nejkrásnější skalka ve srovnání se skalkami ostatních členů. Založil ji se svým manželem asi před 40 lety, kdy se zde přestěhovali z Rýmařova, aby tady strávili svůj seniorský věk. Již 15 let se o ni stará sama a přes svůj pokročilý věk ji stále pečlivě udržuje. V našem klubu patří k nejaktivnějším členům a pomáhá nám všem právě po odborné stránce, takový Guru našeho spolku. Také skalka paní Gatnarové ve Vlaštovičkách stojí za zmínku a za zhlédnutí. Jsou ve vašem spolku i muži, zatím se nám to tak nejeví? Už jsem zmínila, že zatímco zakládajícími členy byli hlavně muži, dnes mezi námi muži chybí. Ale nevidím to zas tak moc černě, vždyť pěkná skalka patří ke každému rodinnému domku, do každé zahrádky a podívejte se kolem, myslíte, že mi to jen zdá, že jsou zahrady čím dál krásnější? Určitě na tom nemají zásluhu jen ženy.… Co byste vašemu spolku do příštích let nejvíc přála? Jsem v klubu skalničkářů teprve krátce ve srovnání se mnoha zasloužilými členkami a moc si vážím přátelského přijetí a téměř rodinné atmosféry, která v klubu vládne. Že potřebujeme ten kolektiv omladit a „gendrově vyvážit“ řečeno moderní hantýrkou, o tom není pochyb, to bych spolku přála. Ale hlavně aby ty mrňavé, s láskou opečovávané, mnohdy choulostivé a vzácné rostlinky svými květy, barvami a vůní přinášely radost nejen jejich pěstitelům skalničkářům, ale všem okolo.
Ing. Dagmar Kůrečková s paní s paní Šlorovou, ta vybudovala velmi pěknou skalku v Mladecku, kterou stojí za to vidět.
Marie Jurčová v roce 2013 při návštěvě potomků prof. Emanuela Urbana. Sedí vpravo dole spolu s jeho vnuky při slavnostní instalaci reliéfu na alpinu v Křížkovského sadech pod Ptačím vrchem.
Zoologie
Lyska černá na rybníce Štěpán Lysku černou není nijak složité najít. Můžete ji pozorovat ve společnosti kachen divokých a jiných vodních ptáků téměř na každém větším rybníku. V zimě lysky, které neodletí do jižnějších krajin, vidí Opaváci na Stříbrném jezeře. Tam spolu s labutěmi a kachnami čekají, až jim lidé přinesou suché pečivo. Lyska černá má robustní tělo celé porostlé lesklým černým peřím. Odlišnou barvu má pouze bílý zašpičatělý zobák a čelní štítek, červené oči a šedé končetiny. Na nich nemá plovací blány, ale pouze kožní lem. Mezi pohlavími je slabě vyvinut sexuální dimorfismus. Samec má o něco větší čelní štítek než samice, zbarvením se od sebe neliší. Lyska černá patří mezi chřástaly a je jeden z nejhojnějších vodních ptáků. Žije na všech stojatých vodách, kde jsou alespoň z části břehy zarostlé rákosinami. Je částečně tažná. Na hnízdiště přilétá už v únoru nebo březnu, jakmile roztaje led. Některé naše lysky odlétají na podzim do západní a jižní Evropy. Zimoviště lysek, které vyhnízdí u nás je oblast Středozemního moře, zejména v jeho západní části, Itálii, Francii a Španělsku. Potravu vyhledává především ve vodě a tvoří ji různé druhy vodních rostlin, malí vodní živočichové nebo případě části rostlin rostoucích na břehu. Pokud je vyplašena, rozbíhá po vodě a mohutně plácá křídly. Pozorovatel má dojem, že se jedná o špatného letce, ale opak je pravdou. Je velmi dobrým letcem a tuto schopnost prokazuje při svých mnohdy dlouhých migracích. Bylo prokázáno, že lyska kroužkovaná v listopadu v Praze urazilo během 13 dnů do Alžírska trasu 1561km. To představuje denní průměr 120 km. Když si představíme, že během letu si musela odpočinout a shánět potravu, tak se jedná o slušný výkon. Během období rozmnožování jsou samci lysky černé neobvykle agresivní a urputně brání své teritorium během celé doby hnízdění. Kopcovité hnízdo si staví z vodních rostlin, větviček a rákosu a je vždy umístěné v těsné blízkosti s vodou. Mnohdy buduje ještě jedno hnízdo určené k přespání nebo odpočinku dospělých ptáků. Hnízdí od dubna do května a klade 6 až 15 bíločerných vajec. V České republice se jedná o běžný druh vyskytující se na 76-80 % území. Počet hnízdících párů se odhaduje na 20-40 tisíc (v roce 1989 to bylo 30-60 tisíc).
Lyska černá na rybníce Štěpán
Lysky černá patří do řádu krátkokřídlých. Má nápadné kožní lemy na dolních končetinách, které ji usnadňují plavání.
Mláďata po vyklubání mají červenou hlavu.
Během dubna a května lyska klade 6-15 bíločerých vajec.
Preparát měsíce
Preparáty měsíce strakapoud velký a datel černý v Historické budově SZM Do řádu šplhavci patří zejména stromoví ptáci, kteří se živí dřevokazným podkorním hmyzem. Aby se jim dobře šplhalo i na svislých kmenech, potřebují k tomu vhodně upravené nohy s drápy. Na šplhavých nohách směřují dva prsty dopředu a dva dozadu. Šplhavci mají obvykle nápadný dlouhý zobák, jehož dlátovitý tvar bývá přizpůsoben metodě sběru potravy. Šplhavci hnízdí v dutinách, které si vytesávají do kmenů starších stromů. Do řádu šplhavců řadíme např. datla černého, strakapouda velkého anebo žlunu zelenou. Datel černý (Dendrocopus martius) Datel černý je našim největším druhem šplhavce. Obě pohlaví jsou černě zbarvená. Zatímco samec má temeno hlavy celé červené, samička má červenou pouze malou skvrnku v týle. Datel obývá lesy různých typů. Je velmi plachý a ve volné přírodě ho spíše uslyšíme, než uvidíme. Jeho potravu tvoří zejména mravenci a dřevokazný hmyz, který se zachytává na harpunovitém jazyku, na němž se nachází 4 - 5 chuťových bradavek ve tvaru zpětných háčků. Před kousnutím hmyzu a zvláště pak mravenců chrání datla silná kůže. Hnízdní dutinu budují ve starších stromech oba partneři. V průběhu dubna až května do ní samička naklade 3 - 5 bílých vajec. Při jejich zahřívání i následné péči o mláďata se střídají oba partneři. Datel patří mezi stálé ptáky, kteří se vyskytují ve svém lesním teritoriu celoročně.
Strakapoud velký (Dendrocopos major)
Samec Datla černého
Samice Datla černého
Strakapoud velký patří k našim nejhojnějším šplhavcům. Peří je zbarveno černobíle s menšími červenými ploškami, které se vyskytují u obou pohlaví v okolí kloaky a na spodní části ocasních per. Samec má červenou také skvrnu v týle a mladí ptáci mají červené celé temeno. Strakapoud obývá stromové porosty, často ho můžeme spatřit i v městských parcích. Živí se převážně hmyzem a jeho larvami, ale také semeny a plody rostlin. K louskání semen a plodů si pomáhá tak, že je zaklesne do štěrbiny v kůře stromu či pařezu a potom je zpracuje. Často také naklovává kůru stromů a olizuje vytékající mízu. Hnízdí podobně jako datel. Koncem dubna vytesají oba partneři dutinu, do které samice naklade 5 - 6 vajec. Poté o mláďata společně pečují. Také strakapoud je stálý druh, který v zimě občas navštěvuje krmítka s olejnatými semeny a lojem. Text: Mgr. Irena Hodanová Autorka fotografií: Mgr. Hana Franková
Rozhov or Roz hovor
Představujeme Miloslava Jirků, parazitologa z Opavy, který působil v Africe a stojí za návratem velkých býložravců do ČR Miloslav Jirku, Ph.D. se začal vážně zabývat přírodovědou jako člen teraristického kroužku na tehdejší Okresní stanici mladých přírodovědců v Opavě. Jako člen zahraniční přírodovědné expedice, které stanice organizovala pro mladé přírodovědce, poznal přírodu Řecka. Vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a Veterinární a farmaceutickou univerzitu v Brně. Nyní působí jako vědecký pracovník v Parazitologickém ústavu biologického centra Akademie věd ČR v Českých Budějovicích. Jak vzpomínáš na teraristický kroužek, který jsi navštěvoval na tehdejší Okresní stanici mladých přírodovědců a na zahraniční expedice, které stanice pořádala? Rád, protože jsem zde měl možnost „osahat si“ zvířata, která jsem měl doma zakázána. Postupem času se rodiče naštěstí nechali obměkčit :) Navíc jsem v kroužku potkal dva lidi, budoucí kolegy biology, s nimiž jsem dosud v kontaktu. Úplnou náhodou jde o dva jmenovce - mého vrstevníka Vaška Gvoždíka, který je dnes herpetologem minimálně evropského formátu specializuje se na evoluci afrických a evropských obojživelníků a plazů, a je to on, kdo genetickými analýzami například rozseknul, kolik je vlastně v Evropě druhů slepýšů.
Druhým byl Lumír Gvoždík, expert světové úrovně na fyziologickou a evoluční ekologii, který mi jakožto ranně pubertálnímu klukovi vlastně mimoděk osvětlil rozdíl mezi chovatelstvím a vědeckým přístupem, čímž mě výrazně ovlivnil. Byl jsi také v první přírodovědné expedici do Řecka v roce 1988. Výsledkem této cesty byla tvá účast v soutěží SOČ (Středoškolská odborná činnost). Kdy to bylo a jak se tvá práce jmenovala a o čem pojednávala? Byl jsem v Řecku dvakrát, pokud se dobře pamatuji v letech 1990 a 91, tedy jako 11 a 12 letý. Vznikl z toho tuším takový mírně poučeně laický přehled obojživelníků a plazů okolí Amvrakijského zálivu.
V terénu se často neobejdeme bez zkušených místních lovců a ti zase bez svých psů stopařů, kterým malý vzrůst umožňuje rychlý pohyb v podrostu, les Mayombe, provincie Cabinda, Angola. Foto: David Modrý
Vzpomínám, že už dlouho před první cestou jsem byl duchem jinde a nemyslel na nic jiného. Poprvé v životě jsem v Řecku viděl a chytal zvířata, která jsem znal jen z knih. Ohromující byla pro mne nejen rozmanitost, ale také početnost zvířat a rostlin. Nevěřícně jsem koukal na to, že u nás vzácná zvířata, jako zlatohlávci a jiní brouci vázaní na staré stromy, stejně jako třeba motýli, mohou být v krajině velmi početní, nikoliv omezení na jednu poslední mikrolokalitu, jak jsem to znal z domova...tehdy poprvé mi začalo připadat, že s naší přírodou není něco v pořádku.
Nezvykle luxusní improvizovaná terénní laboratoř pro sběr parazitů ryb. Z kdysi prominentní rybářské lodže poblíž městečka Kalokol na břehu jezera Turkana zbývaly v letech našeho působení jen zbytky pískem zavátých budov, dnes už zde není vůbec nic. Rybáře z celého světa sem lákali zejména okouni nilští, kteří v Turkaně dorůstají i přes dva metry. Foto: David Modrý
Zda to šlo do SOČ už si po pravdě nepamatuji. Řecké výpravy pro mne ale byly hrozně důležité formativně. Za komunistů mohla naše rodina tak nanejvýš do Polska a Maďarska, takže jsem dychtivě hltal vyprávění spolužáků, kteří měli to štěstí, že se o prázdninách s rodiči dostali třeba k Jadranu. Vyrůstal jsem s tím, že možná teplé moře a přírodu středomoří, natož exotičtějších krajů nikdy neuvidím. Pak přišla sametová revoluce a vše se změnilo.
V roce 2009 jsem od tebe dostal publikaci - Maiombé a Esmeralda de Angola, kterou si napsal spolu s Klárou J. Petrželkovou. Do publikace jsi mi napsal věnování, které mne velmi potěšilo "Váženému kolegovi, Milanu Kubačkovi... s díky za prvotní inspiraci!". Publikace shrnuje poznatky o tropickém lese v Angole a jí bych rád věnoval několik otázek. Co jsi vystudoval, předpokládám, že biologii ? Vystudoval jsem obor Ochrana a tvorba životního prostředí na Univerzitě Palackého v Olomouci. Na obor Systematická biologie a ekologie, kam jsem chtěl původně, jsem se nehlásil, neb krom biologie tam měly být přijímačky také z chemie. Až na při psaní testů jsem zjistil, že testy na oba obory byly identické. Na ochraně jsem nakonec zůstal, ale bavil mě výzkum a chytli mě paraziti. Následoval tedy doktorát v oboru veterinární parazitologie na Veterinární a farmaceutické univerzitě Brno.
Cestovatelská literatura se hemží historkami o „pralesích“ plných „pralesních velikánů“. Ve skutečnosti jde o cestovatelskou latinu. Většinou totiž nemůže být řeč o pralesích, tedy lesích neovlivněných v dohledné minulosti člověkem, a skutečně gigantických stromů roste i v tropických deštných lesích relativně málo - drtivou většinu porostů tvoří stromy velikostí podobných dobře vzrostlým starým exemplářům našich buků, kterých však u nás bohužel kvůli příliš intenzivnímu lesnictví najdeme jako šafránu. Národní park Cat Tien v jižním Vietnamu, kde do 90. let 20. století přežívala poslední kontinentální populace nosorožce jávského, která však byla po zveřejnění jejího objevení hbitě slovena pytláky kvůli rohům. Foto: Tran Thi Binh Hoa
Rozhodování proto byla věc okamžiku a ujal jsem se formulace šířeji ochranářsky zaměřeného projektu se záměrem navrhnout systém vzájemně propojených velkoplošných chráněných území. První dva roky šlo vše perfektně, třetí rok proběhly v Angole volby, což obnášelo kompletní obměnu úředníků a politiků, a shodou okolností se bohužel změnilo i osazenstvo na ambasádě. Bez zásadní podpory ambasády nelze v Angole realizovat nic, a vše šlo velmi rychle od deseti k pěti. Všechny kontakty, dohody a perspektivy byly ztraceny ze dne na den. I to je Afrika. Přesto se nám podařilo dát už druhý rok dohromady výše zmíněnou brožuru určenou pro obyvatele Cabindy a třetí rok ji ve velmi napjaté povolební atmosféře distribuovat v Cabindě, kde je z důvodu setrvalých snah o osamostatnění velmi složitá bezpečnostní situace. Cíl byl splněn alespoň v tom, že se podařilo dostat první publikaci svého druhu přímo mezi venkovské obyvatelstvo, do knihoven, na úřady. Zbytek je na místních, nebo na někom, kdo bude mít elán a štěstí na alespoň několik let bez voleb, případně ozbrojených excesů v Cabindě.
Jakkoliv působí mláďata lidoopů v zajetí roztomile, jde vesměs o sirotky přinesené z lovu, kteří za velmi traumatických okolností přišli o matku a byli vytrženi z rodinné tlupy, bez níž nejsou nic. Projevuje se u nich řada neurotických symptomů ze ztráty blízkých a neustálého stresu. Nikdy už se nevrátí do přírody a poté co vyrostou a stanou se nebezpečnými, skončí v hrnci, nebo pomalu umírají v malé kleci kdesi na dvorku. V tomto případě bylo mazlení i zastíracím manévrem k odebrání vzorku srsti pro genetické analýzy. Foto: Khalil Baalbaki
Co předcházelo cestě do Angoly a na co ses tam zaměřil? Vlastně to byla náhoda. Naše přední primatoložka Klára Petrželková, která spolupracuje s mým školitelem na VFU, Davidem Modrým, hledala volnou niku, kde by bylo možné v přírodě studovat velké lidoopy, gorily a šimpanze. Pro podobnost s námi lidmi jde o vědecky atraktivní téma, takže veškeré oblasti, kde to lze, jsou již dávno obsazeny západními či japonskými institucemi. Prostředí primatologie je hodně kompetitivní a je těžké a nákladné se v něm prosadit. Když zjistila, že oba afričtí velcí lidoopi se vyskytují v Angole a nikdo tam na nich nebádá, kontaktovala českou ambasádu v Luandě. S tehdejším charge d'affaires Robertem Kopeckým dohodla, že až po nezbytné diplomatické přípravě přijde čas, dá se dohromady rozvojový projekt, kterým by se v angolské exklávní provincii Cabinda nastartovala spolupráce s místními úřady ochrany přírody a otevřely se tak dveře i pro výzkum lidoopů. Rozhodující chvíle ale přišla v době, kdy byla Klára zcela vytížená jinými povinnostmi a já byl v okolí jediný schopný a ochotný převzít štafetu...ochotný za prvé proto, protože by byl hřích takovou příležitost promarnit a za druhé proto, že je to sen asi každého biofila, mít možnost přispět k ochraně přírody nějakého koutu planety.
Je hloupé se tě ptát, jak na tebe zapůsobil tropický deštný prales. Ale přesto, bylo to o moc jiné, než sis představoval? Poprvé to bylo v Guatemale mezi májskými pyramidami v Tikalu. Příčetného člověka deštný les nutně posadí na zadek. Můžete prostudovat všechny dostupné knihy a dokumenty a stejně je realita silnější než vy...tedy pokud je člověk připraven na to, že zvířat nemusí na první pohled vidět moc, zejména těch větších a více je slyšet, než vidět. U nás v parku uvidíte za hodinu více ptáků, než v pralese za den. Máte-li štěstí, nebo jste-li v oblasti, kde se neloví, uvidíte sem tam mihnout se tlupu opic vysoko v korunách, očekávat více je bláhové. Všude je ale spousta drobné žoužele a rostlin, takže kdo má opravdové srdce lovce, najde pastvu pro smysly na každém kroku. Kolikrát jsi byl v Africe, v kolika afrických státech a jak dlouho jsi tam pobýval? Nespočítám kolikrát, ale nějakých 10-12 let jsem jezdil i vícekrát za rok na jedno až tříměsíční terénní výpravy. Pokud jde o Afriku, tak to byla Angola, Demokratická republika Kongo,
Hlavním předmětem výzkumu jsou paraziti ryb, obojživelníků a plazů. Zde je v koutku úst sumce vidět samici hlístice Philometra bagri. Její červené zbarvení je dáno pozřenou krví hostitele, jezero Turkana, Keňa. Foto: Miloslav Jirků
Terénní vozidlo v plné polní musí se uvézt vše co potřebuje pět lidí na šest týdnů, vodu na několik dní, jídlo, které nelze po cestě sehnat, alespoň sto litrů náhradního paliva, stany, matrace, nádobí, plynovou bombu s vařičem, stolky, židličky, spousty chemikálií, vzorkovnic, mikroskopy...kdesi v severní Keni. Foto: Janka Vokurková
Středoafrická republika, Súdán, Uganda, ale hlavně Keňa. Tam jsem strávil nejvíce času rozsáhlým projektem na rybích parazitech největšího pouštního jezera Světa Turkany. Materiál se bude zpracovávat ještě řadu let, takže už nejezdím a snažím se vše dostat do podoby publikací, aby nic nezůstalo v šuplíku. V rámci práce jsme pobývali i v řadě národních parků a rezervací. Díky tomu jsem mohl vidět, jak důležitá jsou velká zvířata pro fungování přírody, a také zakusit různé způsoby koexistence lidí s velkými zvířaty. To mě přesvědčilo, abych se všemi silami pokusil vrátit velká zvířata i do naší ochuzené přírody, která bez nich funguje sotva na půl plynu.
V časopise Živa jsme si přečetli článek Parazitolog na cestách aneb ichtyoparazitologie v Africe. Mohl bys čtenářům přiblížit práci ichtyoparazitologa v Africe? Krom první výletní cesty do Střední Ameriky a jednoho výletu do Indonézie byl náplní výprav nejen do Afriky, ale také jihovýchodní Asie, Oceánie a Evropy, lov ryb, obojživelníků a plazů, někdy ptáků a drobných savců a sběr jejich parazitů. Každé zvíře bylo využito co nejdůkladněji, aby i ono samotné nakonec skončilo v některém muzeu jako dokladový materiál... S výjimkou ryb, ty jsme buď snědli sami, nebo jsme je rozdali místním. Živočišné proteiny jsou v Africe paradoxně celkem nedostatková komodita. Terénní práce není žádná selanka. Typický den na Turkaně pro mne začínal ve 4 až 5 ráno kontrolou vybavení zahrnujícího třeba tanky na ryby, síťky, různé nádoby a vzduchovací motorky a jeho naložením do auta. Pak přesun do rybářské vesnice, kde se ale čekalo i dvě tři hodiny až se utiší vítr a půjde vyjet na jezero - ta velká jsou jako moře s dvou tří metrovými vlnami, žádný Sadrák, pak jedna dvě hodiny na lodi s rybáři, rychle přeložit těžké 50 litrové tanky s drahocennými rybami z lodi na auto, zaplatit za ryby, což byla občas docela taškařice, a co nejrychleji do tábora, protože po východu slunce rychle stoupá teplota, zvláště u Turkany, jednoho z nejteplejších míst na Zemi. Ryby je potřeba udržet do pitvy živé, tedy v chladné a prokysličené vodě. Každá minuta v sudu v rozpáleném autě hrozí ztrátami a další ryby už ten den neseženete, neb fouká vítr a na jezero nikoho nedostanete.
Kontakt s místními je při prvním příjezdu na nové místo často podobný příjezdu turistů - obě strany jsou zvědavé, okukují se navzájem. Zde v městečku Omorate na dolním toku řeky Omo v jižní Etiopii se děti pořád chtěly fotit, tak nebylo zbytí. Foto: Radim Blažek
V táboře v lepším případě zbytek skupiny nachystal snídani, většinou ale parta spala, což bylo dobře, protože cirkus měl teprve začít. Takže odtahat tanky s rybami do kopce do stínu v oáze a rozmístit ryby do lavorů. Po ranním adrenalinovém, závodu s časem rychle uvařit čaj, nachystat snídani, probudit zbytek skupiny, najíst... a pak celý den pitvání. Zní to možná snadno, leč ve všech předchozích krocích je spousta příležitostí něco pokazit a samotná pitva jedné ryby trvá od 15 minut do dvou tří hodin, záleží, jaké poklady v ní či na ní najdete. Soustředěná mravenčí práce o v 35 C, ve vlhkých oblastech navíc zpestřeno krevsajícím hmyzem, není žádný med, ale časem člověk přijde na řadu důležitých maličkostí, jak vše zefektivnit a hlavně si to zpříjemnit. Za den lze zvládnout nejvýše 20 ryb. Končí se až zapadne slunce, což je v tropech rychlovka - jednu chvíli červánky a najednou tma. Po setmění uvařit večeři a člověk padne do hajan jak podťatý. A takto během pěti šesti týdnů expedice třikrát po sedmi dnech, s několikadenními přesuny mezi lokalitami. Co chvíli se řeší poněkud exotické zádrhely, jako utržené kolo, zapadnutí po podvozek do písku či uvíznutí uprostřed řeky, díra v chladiči, rozmetání nákladu na střeše větví akácie, cokoliv si člověk (ne)umí představit. Cesty zaměřené na obojživelníky a plazy měly poněkud otočený režim, neboť pro změnu denně trávíte hodiny a hodiny nočními lovy s baterkou. K výletu či dovolené to má stejně daleko, jako víkendy trávené stavbou rodinného domu, ale stojí to samozřejmě za to. Na měsíce strávené pozorováním nekonečné africké krajiny ze střechy auta se nedá zapomenout. Na jednom místě jsem takto pozoroval zřejmě nepopsaný druh antilopy. Sním o tom, že se tam jednou vrátím a řadu popisů nových druhů parazitů si zpestřím také větším než malým obratlovcem :)
V Africe jsi potkal i lidi, kteří tuto oblast zkoumají. Jak na tebe zapůsobili? Myslím domorodce a vzpomeň i na své české spolupracovníky. S domorodci je to extrémně různé, spíše jde o to, narazit na alespoň trošku spolehlivé jednotlivce. To je vždy ztíženo skutečností, že pro místní jste něco jako chodící bankomat. Totéž s kolegy s některými už bych nejel ani trolejbusem, s jinými kdykoliv kamkoliv. Skutečně platí, že na cestách se pozná, co v kom je. Osobně na mě bezkonkurenčně nejvíc zapůsobili středoafričtí pygmejové. Neuvěřitelně čisté, přátelské, pozitivně založené a úžasně houževnaté etnikum, které je úplně ve všem diametrálně odlišné od „velkých“ Afričanů. Těm jsou mimochodem pygmejové evolučně stejně vzdáleni jako my Evropané. Jestli někdo žije v absolutním souladu s přírodou a zná ji do nejmenších detailů, jsou to oni. To je ale na knihu, nikoliv rozhovor. Moc jsem si s nimi rozuměl, to se mi stalo už jen v Asii, ale kontakt s nimi v sobě měl, na rozdíl od všech jiných zkušeností, něco divošského a kultivovaného zároveň. Jen bych dodal, že pygmejové těžce klamou tělem. S třicetikilovym nákladem na hlavě metelí lesem tak, že člověk má co dělat, aby jim stačil i se sotva poloviční zátěží. Jsi spoluautorem odborné studie Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny. Byla napsána v minulém roce (2014). Můžeš nám vysvětlit o čem ta práce pojednává a jaký má význam? Práce je souhrnem existujících informací o dvou vyhubených kopytnících: praturovi a divokém předku domácího koně. Třetí oddíl pak nastiňuje hlavní souvislosti mezi činností těchto velkých býložravců a biodiverzitou. Má sloužit jako ucelený teoretický podklad pro zavedení jejich divokých a polodivokých populací za účelem přírodě blízké a dlouhodobě udržitelné péče o přírodu.
V bývalém vojenském prostoru v Milovicích poblíž Prahy jsme spolu s ochranářskou společností Česká krajina založili nestátní rezervaci, která je jako první u nás udržována přirozenou pastvou velkých kopytníků. Naše první stádo koní plemene exmoorský pony, které nejvěrněji připomíná vyhubené divoké koně, se zde pase od ledna 2015. Po rozšíření sem přibude polodivoký skot a nedalekou lokalitu budeme pro změnu udržovat pomocí kombinace koní a zubrů. Koně nás stále překvapují, zde si třeba sami vytvořili minerální liz, když původní malou prohlubeň, vytvořenou zřejmě prasaty, svými kopyty výrazně rozšířili a prohloubili asi na půl metru. Tráví zde hodiny lízáním a požíráním minerálně bohaté horniny. Foto Miloslav Jirků.
Kromě primitivních plemen koní a skotu, jako ekologických náhražek za vyhubené divoké předky, jde také o zubra evropského, o němž jsme podobnou studii vydali v roce 2012. Prostě je to celé o tzv. megafauně, tedy té býložravé - velkými šelmami se zabývají kolegové z Duhy a jiných nevládek. Velké býložravce jsme totiž my lidé nejdříve vyhubili, průběžně nahradili býložravci domácími, kteří na tisíce let přebrali jejich funkci a nakonec jsme je během 20. století vlivem industrializace zemědělství z krajiny úplně odstranili. Myslíš, že naši krajinu ozdraví nebo ji prospěje návrat divokých koní? Určitě přírodu ozdraví, neboť v jejich podobě se do ní vrátí tzv. ekosystémoví inženýři, na nichž jsou existenčně závislá celá společenstva, nejen nelesní, ale i některá lesní... Tedy pokud mají fungovat přirozeně bez intenzivní lidské péče. Za posledního asi 2,5 milionu let vlastně neexistovalo v Evropě období bez velkých populací megafauny. Naše příroda se s megafaunou vyvíjela ohromně dlouho a současný stav, kdy v ní zcela chybí, je proto naprosto nepřirozený. Nám lidem jejich návrat významně pomůže, neboť umožní s rozumnými náklady trvale pečovat o velké krajinné celky, což je věc, ve které konvenční ochrana přírody dlouhodobě těžce selhává. Realita je taková, že stávajícími metodami managementu, jako je kosení a nárazové přepásání domácími zvířaty, nezvládáme, i přes enormní výdaje a armády profesionálních ochranářů a dobrovolníků, pečovat ani o několik nejcennějších lokalit, natož o krajinu jako celek. Buď chceme mít fungující přírodu, nebo se chceme nadále věnovat nákladnému a neefektivnímu „zahradničení“. Je potřeba si uvědomit, že velká zvířata potřebujeme do krajiny vrátit nikoliv nutně proto, protože tady dříve byla, ale protože je prostě potřebujeme.
Vedle lebky pratura vypadá člověk jako trpaslík. Novodobí pratuři šlechtění z primitivních plemen skotu, s nimiž budeme brzy také pracovat, sice pratura poměrně věrně připomínají, avšak velikostně se mu zdaleka nevyrovnají. Foto: Janka Vokurková
Jak se tedy žije divokým koním v Milovicích? Podařil se návrat divokých koní do volné krajiny? Adaptovali se perfektně, kdo je na milovické stepi jednou uvidí, má pocit, jako by tam byli od nepaměti. Zda se návrat zdařil, ukáží až následující desetiletí. Do volné krajiny by mohli být koně, ale také zubři a novodobí pratuři navráceni zejména v případě velkých vojenských prostor - největší potenciál má Hradiště v Doupovských horách a Libavá v Oderských vrších. Na spoustě jiných míst lze uvažovat o polodivokých populacích s životním prostorem vymezeným jednoduchými elektrickými ohradníky, které neomezují stávající populace zvěře, takže to nekoliduje s myslivostí, ale velká zvířata je bez problému respektují.
Jakkoliv si zubra evropského spojujeme s divočinou, lze jeho polodivoké populace za účelem údržby krajiny zakládat i v těsné blízkosti industrializovaných oblastí, aniž by to kolidovalo s běžným provozem. Zde je stádo zubra evropského v rezervaci Kaansvlak v holandském Národním parku Zuid Kennemerland na předměstí Haarlemu. Od okolní krajiny zde zubry, skot a koně dělí jednoduchý 120 cm vysoký elektrický ohradník končící asi kilometr od zástavby. Oblast je častým cílem rodinek s dětmi, ale také běžců, cyklistů a běžkařů. Foto: Miloslav Jirků
Kdo se bohužel neadaptoval jsou lidé. Máme setrvalý problém, že nám lidé koně krmí. Je to velmi nebezpečné jak pro zvířata (pro nenavyklá může být třeba pečivo vyloženě život ohrožující), tak pro lidi. Krmením původně divoká zvířata ztrácí plachost a respekt k lidem, přestanou se vyhýbat přímému kontaktu. Stále jsou to ale zvířata neochočená a nepředvídatelná. Stačí pak, že někdo udělá rychlý pohyb, zakřičí dítě, cokoliv - koně se leknou a může snadno dojít ke zranění. Krmení cizích zvířat je vyloženě český zlozvyk, který kolegové v západní Evropě neznají. Je to velká škoda - rezervace měla být už dávno otevřena veřejnosti, ale kvůli neukázněnosti některých návštěvníků to zatím nelze. Na čem nyní pracuješ? Toho je strašně moc, možná až příliš. Kromě parazitologie to je právě zřizování nových rezervací udržovaných velkými býložravci, což obnáší nekonečně hodin jednání a psaní všelikých dokumentů, o enormní administrativní zátěži nemluvě. Vyvažuje to naštěstí hodně terénní práce... Bez té bych se z naší absurdně přebyrokratizované reality rychle zbláznil. Částečně pracovně a částečně jako koníček se zabývám městskou zelení. Snažím se lidem ukázat, a nejsem u nás naštěstí zdaleka sám, že městská zeleň nemusí být jen sterilní „golfové“ trávníky a holandské rychlokvasné stromy, které je potřeba za dvacet třicet let vyměnit za nové.
V areálech Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích, které mám nově na starosti, vytvářím s pomocí kolegů a kamarádů jezírka, květnaté louky, vysazujeme staré odrůdy ovocných stromů z širšího Pošumaví, plánujeme tvorbu torz ze stárnoucích stromů, které by jinak byly pokáceny, chystáme vyvěšování ptačích budek, výsadbu domácích stromů a keřů... A zrovna začínáme udržovat některé trávníky v našich areálech pastvou ovcí. Už se k nám nastěhovalo sedm druhů obojživelníků, začaly se objevovat užovky, žije zde několik druhů vážek, motýli přestali být vzácným úkazem, všude to kvete zvonky a kopretinami. A to jde teprve o druhou sezónu, těším se, co dalšího přijde. Připravuješ nějaký průzkum a kde? Máš-li na mysli nějakou cestu do cizích krajů, tak nikoliv do tropů, nýbrž porůznu po mírném pásu severní polokoule. Rád bych viděl zachovalé zbytky všech „našich“ biomů. To je program do konce života. Rád bych navštívil různé části zejména Eurasie, abych nasbíral zkušenosti stran fungování ekosystémů v nichž dosud žijí velcí savci. Loni jsem byl s kolegy entomology na jižním Urale, kde jsem samozřejmě nasbíral i spousty vzorků parazitů, dále bych rád viděl ruské Primorje, asijské stepi, a časem, bude-li čas a prostředky, i Severní Ameriku.
V Milovicích s prvním stádem divokých koní u nás. foto Lukáš Čížek
Květnový kvíz
Ověřte si své znalosti Testové otázky
1) Které rostliny jsou mokřadní? blatouch bahenní, jitrocel kopinatý, pomněnka bahenní 2) Do kterého řádu patří lyska černá? vrubozobí, krátkokřídlí, svišťouni, srostloprstí 3) Do jakého řádu patří ještěrky? ptáci, savci, hadi, plazi 4) Jak se jmenuje člověk, který se zbývá plazy? filosof, geolog, paleontolog, herpetolog 5) Jaký stupeň ochrany má chráněné území Hvozdnice? přírodní výtvor, přírodní rezervace, národní park
Spojovačky (spoj pojmy, které spolu souvisí) 6) lyska černá - neumí se potápět 7) labuť velká - umí se potápět Rozhodnutí o správnosti 8) Každý tělní článek stonožky nese pouze jeden pár nohou. Ano Ne 9) Mnohonožky jsou býložravé. Ano Ne 10) Stonožky jsou dravé. Ano Ne Jak se jmenují tyto dvě jarní rostliny?
Výsledky dubnového kvízu: Testové otázky: 1 jsou v provazcích 2 všichni jsou chránění 3 batracholog 4 dešťovkami, slimáky, hmyzem 5 na louce a poli Spojovačky: 6 vajíčka v provazích 7 vajíčka v chuchvalcích Rozhodnutí o správnosti: 8 ano, 9 ne 10 ne Poznáte, co je na obrázku: A hnízdo rehka domácího B hnízdo havrana polního
B
A
Omalovánka
Své odpovědi nám můžete zasílat na adresu:
[email protected]. Budete zařazeni do soutěže. Správnost odpovědí si budete moci zkontrolovat v dalším čísle měsíčníku.
Kočka a pes, každý loví jinak Kočka Micka ležela na parapetu okna a mhouřila oči. Pejsek Brok netrpělivě pobíhal po bytě a čekal, až se jeho pán Honzíček konečně vrátí ze školy. "Už tady měl být, kde se zdržel? Já už to nevydržím! haf, haf, vrr, vrr." Netrpělivě zaštěkal a zavrčel Brok, kterému už nožky hrály, jak by se rád proběhl. "To já si ráda poležím, pospím. Třeba se protáhnu, udělám pár kočičích hřbetů a zase si lehnu. Ó jak hezké je to lenošení. Nemusím nic dělat. Ráno vždy najdu ve své misce mlíčko a nějaké dobré kostičky, najím se, vyskočím na parapet a číhám. Z vyprávění mé známé vím, že existují i kočky, které žijí volně v lese. Jsou to kočky divoké a prý jsou vzácné. Považte, že mohou žít kočky někde v lese. A co když zaprší? Ty špinavé pacičky, to bych nesnesla. A co tam vůbec jí, kdo se o ně stará? " Tak to už pejsek Brok nevydržel a skočil kočce Micce do řeči. "Jak tě znám, tak ty by sis vůbec nic neulovila. Tebe bych rád viděl v lese, myšky by sis ani nevšimla, kdyby kolem tebe běžela. Zemřela bys hlady, to vím určitě." Rozzlobil se Brok na Micku. "Jak to můžeš vědět, nikdy jsme spolu venku nebyli. Víš, co jsou to lovecké instinkty? Já se sice dívám z okna, ale přitom sleduji, co se kolem děje. Kdyby se tu objevila myška, tak to bys viděl ten frmol. Vy pejsci musíte tu myšku uštvat a pak ji chytíte. My kočky číháme a když už je blízko, tak ji jedním skokem chytíme." Skončila Micka své vysvětlování. "Tak dobře, až přijde Honzíček, tak půjdeme do Zverimexu a koupíme tam myšku a můžeš si to vyzkoušet. Už slyším zvonek, Honzíček přišel." Brok skočil Honzíčkovi do náruče a hned se vydali na procházku, která skončila ve Zverimexu. Koupili tam myšku a oklikou se vrátili domů, aby se Brok mohl pěkně proběhnout. Doma Honzíček otevřel krabičku s myškou a s Brokem čekali, jestli si myšky na podlaze Micka všimne. Dělala jakoby nic, dokonce se zdálo, že podřimuje. Jenže za chvilku vyskočila, a než se Brok s Honzíčkem nadali už měla myšku mezi pacičkami. Byl to zkrátka frmol, jak má být. Brok pochopil, co je to lovecký instinkt, o kterém mluvila Micka. Od té doby si Brok Micky začal vážit a nikdy se ji už neposmíval.
Jsme nezisková organizace, které se od roku 1992 zabývá vzděláváním, ekologickými službami, péčí o přírodu, publikační činností a osvětou. Naším krédem je - "učit o přírodě v přírodě". V našem týmu pracuje řada odborníků jako: ekologové, hydrobiologové, botanici, dendrologové, mykologové, zoologové, entomologové, herpetologové, krajinní ekologové, geografové, pedagogové, zahradní architekti, geologové, ekotoxikologové, fotografové, grafici a odborníci v IT, lesníci, zahradníci…
Městům, obcím a organizacím nabízíme odborné služby a poradenství v oblastech vzdělávání a prezentace regionu (naučné stezky, publikace). Poradíme v otázkách ochrany přírody a krajiny, rozvoje venkova, získávání dotací, výzkumu a v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí. Naše projekty jsou velmi populární. Vyznačují se originálním přístupem a pojetím a precizním grafickým zpracováním. Informace jsou na: www.natura-opava.org
Natura Opava - Czech Republic E. Beneše 30, 747 05 Opava tel: 00420 737 322 616 e-mail:
[email protected], web: www.natura-opava.org facebook: www.facebook.com/naturaopava
