Několik let jste žil v Praze a o svém pobytu jste také napsal sbírku esejí. Co vás sem přivedlo?

Steve Sem-Sandberg: Literatura dává naději Napsal uživatel Dominika GAŠPAROVÁ Úterý, 23 Červen 2015 06:29 - Aktualizováno Úterý, 23 Červen 2015 06:41

Po mezinárodním úspěchu románu Chudí v Lodži vydává nakladatelství Paseka u příležitosti 70. výročí konce druhé světové války další dílo známého švédského spisovatele Steva Sem-Sandberga. Aktuální román Vyvolení, v překladu Dagmar Hartlové, pojednává o osudech obyvatel vídeňské kliniky Spiegelgrund, kde bylo ve 40. letech v tajnosti popraveno sedm set dětí. Strhující dílo si ve Švédsku vysloužilo nominaci na prestižní Augustovu cenu. Do Prahy ho nedávno přijel představit sám autor.

Několik let jste žil v Praze a o svém pobytu jste také napsal sbírku esejí. Co vás sem přivedlo?

Byl jsem do Prahy vyslán začátkem 90. let, jen několik týdnů po revoluci, jako korespondent deníku Svenska Dagbladet. Psal jsem tehdy hodně o aktuálním dění. Měl jsem s sebou česky mluvící kolegyni, se kterou jsme se později vzali. Poté jsem tady žil znovu od roku 1998– 2003. V Praze jsem měl základnu, ale často jsem cestoval a strávil hodně času na Balkáně, v Německu a Maďarsku. Pracoval jsem na poloviční úvazek a ve volném čase psal knihy. Později jsem se vrátil do Stockholmu a v roce 2008 jsem s novinařinou po 20 letech skončil, abych se psaní knih mohl věnovat naplno.

1/6


V románu Theres se zabýváte osobností německé novinářky a jedné z předních postav levicové teroristické organizace R.A.F. Ulrike Meinhofové. Proč vás zaujal právě její osud?

To je hodně těžká otázka. Myslím, že mě vždy zajímala hranice mezi svobodnou vůlí a tím, co člověka v životě omezuje, ať už se jedná o ideologie, jakými byly nacismus a komunismus, nebo třeba fakt, že se člověk narodí jako žena, na kterou patriarchální společnost klade určité požadavky a jisté věci jí upírá.

Právě v případě Ulrike Meinhofové můžeme vidět několik zmíněných aspektů najednou. Jedná se o ženu-novinářku, která se snaží psát o pravdě tak, jak ji sama vidí, a to v ideologickém klimatu, který o jistých věcech psát zakazuje. V mé knize se z ní teroristka nestane vlastní volbou, dotlačí ji k tomu spíše její nitro. Dalo by se říct, že je to částečně i vina společnosti, která odmítá diskusi na určitá témata a společenské problémy se snaží spíše potlačit než řešit. Toto klima pak nutí jedince s takovými požadavky na pravdu, jaké měla Ulrike Meinhofová, k radikálním činům. Kniha na tyto otázky nedává jasnou odpověď. Na problém nahlíží spíše jako na divadelní scénu, kde se čtenář musí sám rozhodnout, jestli postava jedná dobře, nebo špatně, jestli je psychicky nemocná, nebo ne a jestli nese vinu sama, nebo je na vině společnost. Otázkám determinismu a svobodné vůle se ostatně věnuji ve všech svých knihách. Román Chudí v Lodži pojednává o židovském starším, Chaimu Rumkowském, který je nacisty za druhé světové války pověřen spravovat židovské ghetto. V čem spočívá jeho svobodná vůle? Byl jenom posluhovačem nacistů, nebo přímo zrádcem? Stal se jejich nástrojem ve snaze vymýtit Židy, nebo byl naopak svou snahou vyjít nacistům vstříc schopen zachránit mnoho životů? Jde o stejný konflikt. Otázka je, kudy vede hranice mezi svobodnou vůlí člověka a faktem, že se stal obětí vyšší moci, nebo tyranské ideologie. Toto téma se objevuje i v mé nejnovější knize Vyvolení.

Podle německého novináře a autora knihy Baader-Meinhof komplex, Stefana Austa, přispívá váš způsob kombinování historických faktů a fikce v románu Theres k mytologizaci postavy Ulrike Meinhofové. Jak na tuto kritiku reagujete?

Myslím, že se mýlí. Aust se stejně kriticky staví ke všem, kdo o Ulrike Meinhofové něco napsali, bez ohledu na to, jestli jde o mystifikaci, nebo ne. Moc si z toho nedělám. Zdá se mi, jako by sám sobě udělil výhradní právo na vykládání jejího života a každý, kdo se tímto fenoménem

2/6


zabývá, sklidí stejnou kritiku. Nejedná se tedy jenom o mě a moji knihu.

V knize Chudí v Lodži je hodně drastických výjevů. Jedním z nich je i popis vyklizení židovské nemocnice, kdy nacističtí vojáci oknem házejí mimina na korbu nákladního auta, zatímco jeden z vojáků se baví tím, že vzduchem létající děti napichuje na bajonet. Pamatujete si ve vašem životě, v souvislosti s holocaustem, na nějakou událost, která ve vás zvlášť silně zarezonovala?

Na nic konkrétního si nevzpomínám. Právě tato událost měla ve skutečnosti několik očitých svědků. Na mně zanechalo největší stopu vědomí totální dehumanizace člověka, což je předpokladem pro to, aby i obyčejný voják dokázal provést něco tak hrozného. Zároveň jde o nosný prvek celé nacistické, ale třeba i stalinistické ideologie. Jednotlivec sám o sobě pro ně žádnou cenu nemá, je potřebný jenom potud, pokud může přispět k chodu celé mašinerie. Abychom to pochopili, je nutné si tyto skutečnosti neustále připomínat. V dnešní době jsou pro nás zločiny nacismu a stalinismu jenom abstrakcí. Když pak člověk čte o vojácích napichujících děti na bajonet, překvapí ho to, jako by si celou tu dobu myslel, že v nitru duše byli i nacisté přece jenom humánní. Tak to ale nebylo! Udělat něco takového lze jedině za předpokladu úplné dehumanizace člověka, a to je pro nás, jak se zdá, stále těžké pochopit. Fakt, že nám literatura umožňuje si tyto věci uvědomit, dává lidstvu jistou naději. Novináři se mě někdy ptají, proč píšu o tak strašných věcech. Člověku se přece po tak depresivní knize nechce ani sáhnout. Když ale po ní nesáhneme, může se nám stát, že se ocitneme v iluzi, že nacističtí vojáci byli na povrchu možná trochu zkažení a příliš náchylní podléhat rozkazům svrchu, ale v nitru duše to přece jenom byli dobří lidé. To ale však není pravda.

Vidíte líčení zvěrstev lidstva jako svou povinnost z pozice spisovatele?

Nemyslím si, že by člověk měl vůbec něco dělat z povinnosti, protože v tom případě se může stát, že uvázne ve stejně rigidním myšlení jako mnohé z mých postav. Mě zajímají mechanismy paměti a zapomnění, lidská snaha racionalizovat nelidské činy. Myslím, že beletrie má schopnost zacházet do komplexních a těžce uchopitelných souvislostí. Rumkowski, ani

3/6


Meinhofová nejsou vůbec tak jednoduché osobnosti. Pohled z různých perspektiv nám umožňuje postavy pochopit hlouběji a nejenom ukázat prstem a odsoudit je jako dobré, nebo špatné. Dobro i zlo je v každém z nás a někdy záleží jenom na čase, nebo politickém klimatu, která z těch stránek vyplyne na povrch. Z morálních důvodů je důležité tyto mechanismy odhalit. Myslím, že literatura k těmto odhalením může přispět.

Považujete se za politicky angažovaného spisovatele?

To ne. Literatura jako taková by podle mě neměla být nástrojem politiky. Myslím si ale, a to je zřejmé nejen v těchto končinách, že může mít ohromnou sílu. Nesmí se ale podvolit, nebo se nějak omezovat. Neměla by být poplatná nikomu. Politicky angažovaná literatura je většinou hrozná nuda.

Váš předcházející román Chudí v Lodži staví na rozsáhlém zkoumání historických pramenů. Jak vypadal proces přípravy románu Vyvolení?

V podstatě stejně. Román Chudí v Lodži vychází z velké části z podrobné kroniky ghetta. Jedná se o dokument o několika tisících stranách, který až téměř deníkovou formou popisuje život jeho obyvatel. Podobný pramen jsem měl k dispozici i při práci na románu Vyvolení. Jedná se o sbírku chorobopisů pacientů, které se z nemocnice Steinhof Spiegelgrund podařilo zachránit. Jsou to chorobopisy dětí, které zde byly drženy ve dvou pavilonech a na klinice pro eutanazii. Je to skutečně strašlivé čtení. Těmto dětem byly diagnostikovány choroby, kterými třeba vůbec netrpěly. Nebo je tam zavřeli jenom proto, že se věřilo, že se o ně rodiče údajně nedokázali postarat, což vůbec nemusela být pravda. A najednou čtete, jak tyto děti umírají na zápal plic, z důvodu předávkování prášky na spaní. Mezi řádky se dozvídáte, jak je lékaři pomalu systematicky zabíjeli. Mnoho jednotlivých osudů v knize se zakládá na chorobopisech, ale i zápisech ze soudních líčení s lékaři a sestrami nemocnice, jako třeba s Annou Katschenkovou, a na spoustě svědectví. Velká část dokumentů byla až donedávna v Rakousku tajná. Zaujal mě hlavně příběh Friedricha Zavrela o setkání s jeho bývalým lékařem a mučitelem Heinrichem Grossem ze Spiegelgrundu třicet let po válce, které hodně vypovídá o schopnosti společnosti

4/6


zapomenout i ty nejhrůznější zločiny. Pan Zavrel byl do Spiegelgrundu umístěn jako dítě a naštěstí se mu podařilo přežít. Poté se snažil uživit, jak to šlo, a to i bez vzdělání, nebo řidičského průkazu, a když se mu po třiceti letech konečně jakžtakž podařilo postavit se na nohy, ocitnul se znovu tváří v tvář svému bývalému tyranovi. Hrozilo mu dvacet let vězení, což odpovídá trestu pro těžké recidivisty. Člověk tomu až nemůže uvěřit. Všechno je ale zdokumentováno. Sám jsem měl možnost potkat několik novinářů, kteří se podíleli na odhalení tohoto skandálu v 70. a 80. letech.

Jste jedním z mála současných švédských spisovatelů, kteří píší o dění mimo Švédsko. Existuje ve vaší zemi nějaké kolektivní trauma, o kterém by stálo za to psát?

Při psaní neuvažuji v termínech národnosti, ani se nesnažím hledat traumata, která tam ve Švédsku samozřejmě existují. Například P. O. Enquist psal v románu Legionáři z konce 60. let o vydání válečných zajatců zpátky do Pobaltí.

Máte nějaké oblíbené autory, kteří vás při psaní inspirují?

Čtu hodně a inspiraci čerpám z mnoha různých zdrojů. Nemyslím si ale, že se teď nacházím v životní, nebo profesionální fázi, kdy by mě inspiroval někdo konkrétní. Ze švédských spisovatelů pro mě byla vždy hodně důležitá Birgitta Trotzigová, což je možná trochu s podivem, a samozřejmě P. O. Enquist, a to kvůli způsobu, jak nakládá s historickým materiálem. Ze zahraničních spisovatelů by to byl třeba srbochorvatský autor Danilo Kiš, nebo Marguerite Durasová, kteří se vždy snažili dobrat se nějaké literární pravdy.

5/6


Švédský spisovatel, novinář a kritik Steve Sem-Sandberg (1958) pracoval v 90. letech jako středoevropský reportér listu Svenska Dagbladet. Je autorem románové trilogie na téma tří ženských osudů – Theres (1996) o Ulrike Meinhofové, Příměrem pouhým je pozemské dění (1999) o Lou Andreas-Salomé a Ravensbrück (2003, č. 2012) o Mileně Jesenské. Mezinárodní věhlas mu přinesl obsáhlý román Chudí v Lodži (2009, č. 2011). Následoval román Vyvolení (2014, č. 2015). U nás jeho díla vydává Paseka.

Autorka rozhovoru pracuje v Severském domě. Použity fotografie Lukáše Růžičky.

6/6

Několik let jste žil v Praze a o svém pobytu jste také napsal sbírku esejí. Co vás sem přivedlo?

Recommend Documents