NÁVRH AUDIOVIZUÁLNÍ PRODUKCE STÁLÉ EXPOZICE HISTORIE HASIČSTVÍ A POŽÁRŮ V PRAZE
22.3.1 CELKOVÉ VÝTVARNÉ A VIZUÁLNÍ ŘEŠENÍ EXPOZICE
Koncept Jak podpořit již přítomný kurátorský a scénografický koncept?
Voda
Oheň
Přítomnost vody Schodištový prostor je jemně chlazen zvukem tekoucí vody. Tento prvek je kontrapunktem k ohnivému jádru. Podvědomě brání nelítostnému živlu před volným šířením za hranice expozice.
Voda
Jádrem expozice požárů a historie hasičství je vertikální sekvence místností, kolem kterých se vine jediná přístupová i uniková cesta - schodištový prostor. Tuto prostorovou dualitu posilujeme zvýrazněním dominance dvou hlavních příběhových elementů. Nelítosný oheň vládne ve všech pěti expozičních místnostech jádra věže, zatímco tekoucí voda, v podobě zvukové instalace, podvědomě “chladí” prostor schodiště i smyslové receptory návštěvníků. Ohnivé jádro je v neustálém dialogu s ochranným vodním pláštěm. Oba elementy v nekonečné konfrontaci (svár i bratrství) formují základní emblém výstavy i podstaty hasičství. Oheň v expozici zosobňuje postava žhářky, která na sebe v jednotlivých patrech bere odlišnou podobu. Jedno má však společné – lásku k ohni. Voda je zase spojena s požárníky, hrdiny, kteří dokáží její schopnosti využít ve prospěch města a jeho obyvatel. Oba tyto principy – živly musejí být v rovnováze, která je však založena na napětí a snaze získat převahu, a to i v rámci expozice. Na začátku a konci našeho lineárního vyprávění promýšlíme vztah živlů nejkomplexněji. V prvním momentu oheň vzniká, v posledním pak získává převahu voda. Oheň je uhašen. Ano, stojíme na straně vody a hasičů.
Přítomnost ohně Oheň běsní uvnitř bývalé vertikální šachty. U dna je jiskrou, pod střechou infernem ničícím národní divadlo.
Vizuální strategie Jak zacházet s rozmanitými historickými obrazy?
Vizuální jazyk Animace
V maximální míře respektujeme povahu různorodého historického materiálu. Proto navrhujeme výtvarný jazyk, který dobová vyobrazení flexibilně doplní v momentech, kde nám chybí. Zároveň zvládne celou expozici vizuálně “zcelit”, aniž by ji připravil o momenty překvapení. Ty jsou garantovány evolucí od abstrakního přes expresionistický až k hyperrealistickému zobrazení, tak jak divák stoupá od temného úpatí věže k výhledům na město v belvederu.
6.np
2.np Začínáme abstraktní hrou světla a stínu na pozadí
5.np
modelu vodárenské věže.Technické linky světla vynášejí zakladní principy fungování a evoluce vodárenských věží v Praze. Tekuté plochy pak prozrazují způsob zacházení s vodou a - konečně - mihotavé tvary zažehnou první požár.
Realistic
4.np
3.np Příběh pražských hasičů je rámován černobílým expresivním výtvarným jazykem, který citlivě doplňuje dobové sepiové fotografie.
3.np
4.np V archivu požárů se nám představí “frame by frame” malovaný styl již v základní barevné síle, která opět souzní s dobovými barevnými litografiemi.
5.np Konečně v zastavení “Příběh národa” vstupujeme do
filmového světa optikou “slowmotion” (zpomalených záběrů) kamery. Hrůzostrašná krása se nejlépe pozoruje ve světě vysokých rychlostí (1000 okének za vteřinu).
6.np Belveder je obrazovým vydechnutím od vážné
intenzity předchozího podlaží. Pracujeme s moderním, filmovým jazykem “mattepaintingu” (domalovávání do reálných kulis) v kukátkách a zpravodajskou estetikou v závěrečné projekci.
2.np
Abstract
Vizuální jazyk Film
Vizuální jazyk Historický obsah
Dramaturgie Oheň vzbuzuje silné emoce. Fascinuje nás, láká, přitom se jej současně bojíme, děsí nás. Neumíme bez něj existovat, nekontrolován však znamená destrukci, ztrátu majetku, zmařené životy. Při pohledu na něj neumíme být lhostejní, neutrální. Musíme se nějak vymezit, zapojit. Vyvolává v nás nezpochybnitelnou reakci. A toho využíváme v našem vyprávění. Proto stavíme dualitu a svár mezi někým, kdo koketuje s negativní rolí ohně a těmi, kdo nás před ním chrání, kdo nám poskytuje bezpečí a ochranu. Toto napětí nás vtahuje do vyprávění a zprostředkovává navštěvníkovi množství historických dat, která by jinak působila příliš technicky a “suše”. Hlavní postavou je ŽHÁŘKA, která je v dramatickém sváru s vodou a těmi, kteří jí vládnou – HASIČI. Jde tak o jakési dvě fiktivní postavy (hlavní vypravěč ve vztahu k okolí), jejichž podoba a částečně charakter či funkce se v rámci jednotlivých pater, filmů či zvukové stopy proměňuje. A to v rozmanitých historických, sociálních a akčních podobách. Vedou spolu neustálý svár, v jehož středu stojí oheň. Nekonečný boj, kdy se pouze proměňuje pozice vítězícího a poraženého. Na nich modelujeme historii hasičství a požárů, ale nabídneme návštěvníkovi především příběh, prožitek, drama, imerzní zážitek tohoto nekončícího boje. Nabídneme zážitek blízkosti a destruktivní síly ohně, ale také vody jako elementu, který nás brání před nebezpečím a katastrofou.
Dramaturgie začátku expozice Začátek expozice je předehrou k hlavnímu příběhu, filmovými titulky. Je vyprávěn hlavní postavou, ale spatříme ji jen v náznaku. Poprvé se s ní setkáme až v podlaží archivu pražských požárů. Příběh vodárenských věží. Příběh, v němž vidíme v animaci vizualizaci růstu a principu fungování mechanismu vodárenských věží v obrazově abstrahované podobě do geometrických schémat. Ke konci se objevuje silueta hlavní vypravěčky jako vizuální zkratka symbolizující žár a oheň, která je kontrastní k systému vodních věží. Hovoří jediná postava – postava univerzální žhářky. Hovoří o věžích jako o principu, který brání ohni vyrůst do plné krásy. Popisuje rozvoj Prahy, která roste i díky zdokonalujícímu se protipožárnímu systému s následností vzniku věží, tedy nejprve Staroměstskou, poté Nademlýnskou, Šítkovskou atd. Popisuje i sám technologický systém, ovšem vždy z jemně subjektivní perspektivy. Hlas je doplněn dramatickým zvukovým designem tak, abychom vytvořili osobitou hudebně-dramatickou kompozici. “Proč začali stavět vodárenské věže, tyhle pevnosti s vodou? Proč se oheň snaží zastavit, když přeci městu pomáhá? Možná bolestně a drasticky, ale to je nevyhnutelné... Nejdřív byla jedna věž, masivní a kamenná, samotnou by ji bylo těžko zničit. A když zjistili, že obraně města před požáry pomáhá, začali stavět další a další. Z počátku na břehu řeky, hlavně na tom pravém a později dokázali budovat vodárenské věže na továrních komínech nebo u železnice. Ve středu města, daleko od věží a před jejich vznikem, se požár šířil snadno. Dřevěné konstrukce v domech a střechy vzplály hned. Zkrátka, když postavili vodárenské věže, vše se pro požár stalo mnohem horším. Mnohem těžším.“
Dramaturgie srdce expozice Třetí patro se soustředí na hasiče a jejich hrdinství. Série šesti intimních rozhovorů nám odhaluje prázdnotu, kterou zanechává úmrtí v souboji s ohněm. Setkáváme se se skutečnými obyčejnými hrdiny. Budujeme kult lidem, kteří nasazují své životy. Nepracujeme s patosem, vše vychází z velmi střídmých vyprávění na hranici dokumentárního výrazu. Ve čtvrtém podlaží hrají silnou roli původci ohně, průvodcem nám je dívka s láskou k ohni, sběratelka příběhů požárů, jíž oheň fascinuje. Naše žhářka. Dívka nám představí šest nejdůležitějších pražských požárů. Ve filmu listuje s vášní a zaujetím abstraktním archivem nejvýznamnějších pražských požárů.
Slyšíme detailní data, informace o počtu zničených domů, obětí, velikosti ohně, výčtu hasícího materiálu či způsobu hašení, příběhy budované na detailní informaci či charakteru postavy. Zrcadla po stranách místnosti násobí zážitek z obrazu, proto pracujeme se středovou kompozicí. Divák zde může být i v roli žháře, který zde hraje prim (například historická postava Vavřince Procházky). Máme šanci nahlédnout do jejich zkušeností, motivací i psychologie. Slečna si požáry zaujatě listuje, nalistuje i požár Národního divadla, ale ten bude detailněji ukázán v dalším patře. Skrze jejich příběhy se v rychlém sledu a zkratce dozvídáme historii nejvýznamnějších pražských požárů (např. 1680 – francouzský požár, 1819 – Týnský chrám, 1848 – Staroměstské mlýny, 1974 – Veletržní palác), další důležité požáry jsou ve vizuálním datovém toku jen vyjmenovány. Dramatické příběhy, vidíme sílu ohně, vnímáme ho však zvenku jako objekt v laboratorním prostředí. Hlavní prostor získá o patro výše. Stoupá emotivní síla instalace. Hlas mladé dívky: “V tom čtrnáctém století si jedna rodina pořádně zatopila v domě. Měli ale už špatný a popraskaný komín. To horko a jiskry skočily na střechu, komín se za chvíli zhroutil. Když střecha chytla, tak to jelo hned na vedlejší domy. Během hodiny už hořelo domů dvaadvacet, a to tak, že lidé spíš utíkali daleko, než aby hasili, protože to bylo o život být jen poblíž. Tu noc lehlo popelem všech dvaadvacet domů a z plamenů šlo takové světlo, že město bylo silně osvětlené. Málokdo měl tenkrát šanci vidět Staroměstské náměstí v noci aspoň trochu osvětlené něčím jiným než měsícem. O tom požáru se díky nočnímu světlu vyprávělo ještě o dvě generace později, prý se daly číst nápisy na zdech nebo lejstra a knihy.”
Storyboard
Historická zobrazení
22.3.2 5.PŘÍBĚH OHNĚ, PŘÍBĚH NÁRODA vyvrcholení expozice
Příběh ohně - příběh národa Vyvrcholení expozice Divadlo - kulturní prostor vytvořený člověkem, který v něm realizuje či zažívá sociální a kulturní jevy. Divadlo je symbolem lidského společenství a v případě divadla Národního i naplnění národní ideje. Oheň - představitel živlu, bez něhož by se člověk nemohl socializovat a o svém společenství jako národu přemýšlet. Vlivem ohně kultura vzniká i zaniká.
“Byl to strašný a zároveň velebný okamžik!” Hyperrealistická studie ohně využívající extrémního detailu a zpomaleného času. Skutečný oheň a reálné hoření věcí natočíme na kameru Phantom Flex, jež má rozlišení 4K při rychlosti 1000 snímků za sekundu. Tím dosáhneme extrémě zpomaleného záznamu ohně v nejvyšším možném rozlišení. Výsledkem jsou dechberoucí záběry, kde se likvidní oheň přelévá z projekce na projekci a z něj se vynořují konkrétní detaily. Kamera to vše popisuje jemným pomalým pohybem evokujícím levitaci.
Divák se stal součástí ohně. Pohrouží se do plamenů a niterně si uvědomí sílu živlu. Cítí hrozbu a zároveň je fascinován. Snový výjev je umocněn zvukovou stěnou. Tepající plné zvukové plochy jsou doprovázeny jemnými hudebními motivy. Z hlubokého epicentra žáru slyšíme - spíše tušíme - úryvek árie z Libuše. Skutečně jsem to zaslechl? Než si to stačíme uvědomit, je výjev pohlcen plameny a zvuk se dále valí prostorem stejně jako oheň. Hudba graduje spolu s obrazem a v dokonalé symbióze společně určují rytmus epického prožitku.
Počátek
Studie ohně
Vše začalo sirkou (ať už to byla sirka k zapálení klempířských kamínek nebo sirka v rukou žháře). Detail hlavičky sirky přes celou plochu projekce. Zpomalený čas přejde do času reálného a vidíme první chvějící se plamínek.
Od sirky se ke kameře rozeběhnou plameny na všech projekcích, ale na každé projekci je trochu jiný úhel záběru. Následuje vzplanutí ohně - měníme rychlost - ze zpomaleného záběru, pouštíme reálný zážeh - celá projekce se rozsvítí v žáru ohně. Věci se najednou začnou dít rychle. A pomalu zároveň. (S tempem si po celou dobu hrajeme tak, aby byl divák neustále v napětí. Nesmíme ho unavit příliš dlouhými a pomalými záběry ani vyčerpat eklektickým blikáním ohně. Imerzivní zážitek destrukce divadla bude tedy postupně dávkován tím, že jednotlivé roviny i úhly pohledu budou měněny.)
Sledujeme oheň. Užíváme si jeho krásu. Studujeme jeho strukturu. Jdeme od detailů do celků. Od plamínků k plamenům. Kamera hoří s ohněm a my jej poživačně hltáme.Vizuální “opojení”. Následně se zaměřujeme na momenty, kdy se oheň někam plazí, plameny se lámou o plochy a snaží se na něco dosáhnout. Připravujeme se na třetí dějství, kdy se oheň mění z krásného v ničivý.
Kultura vs živel Oheň začíná pohlcovat kulturní artefakty. Vše sledujeme ve velkých detailech a celcích. Zajímá nás proces, ve kterém se oheň zmocňuje materiálu a mění ho v popel. Puchřící lak hudebních nástrojů, hořící čalounění, kroutící se fragmenty maleb, štukatérské nářadí a chemikálie, hořící provazy, křišťálový lustr, na který odkapává roztavená hořící barva, látky kostýmů. Jako “grandfinále” svého destruktivního tažení plameny sežehnou oponu Národního divadla. Ve zvuku se zde mihne rozpoznatelný fragment z Libuše. Tragédie je dokonána. Symbolické poselství Libuše a její předpovědi o slavném překonání všech hrůz nám však dává naději do
Epilog “ Ztráta, již utrpěl celý národ, byla hrozná, nenahraditelná. ”Je čas pro přemýšlení. Čas pro katarzi. Doutnající záběry přejdou do abstrahovaných fotografií vyhořelého divadla. Na projekci je jen tušíme ve tmě. Jsme na spáleništi, kde panuje ticho a klid. Jednoduchou čistou typografií je divákovi předložen dobový text dokumentující proces požáru i pocity lidí.
Reference audiovizuálního zpracování viz příloha flash disk - PRIBEH OHNE - PRIBEH NARODA.
22.3.3
6.2 VIRTUÁLNÍ KUKÁTKA
Vítězství nad ohněm Závěrečné zklidnění expozice Návštěvník vystoupá z uzavřených prostor věže, plných expozičních dramat, do belvederu s denním světlem. Setkává se s venkovní realitou - ročními obdobími a počasím. Může si vydechnout, rozhlédnout se po městě, o kterém jsme v expozici mluvili a zamyslet se nad tím, co prožil. Poslední patro věže nabízí dva okruhy - shrnutí ve formě zpravodajských reportáží a vyhlídková kukátka/dalekohledy.
Minulost jsme detailně prošli v předešlých patrech, šest výhledů se naopak obrací do budoucnosti. A spekuluje, zamýšlí se nad tím, jak by mohlo vypadat hašení ohně v blízké i vzdálenější budoucnosti. Každé kukátko zobrazí v různých budoucích dobách nejen vývoj hasičské profese, ale také spekulaci nad budoucností Prahy. Pro každé z nich navrhujeme samostanou “zápletku”, příběh, obraz. Ta bude návštěvníka konfrontovat s neočekávanou realitou požáru, ale i samotného města.
Výtvarný jazyk, který volíme, je výsostně moderní, trikový, postavený na “matte paintingu” (dokreslování) na aktuální reálné výhledy z oken věže. Krátké vizuální náčrty nekomentujeme, jsou rize sugestivní. Řešení této “augmented reality” je třeba promyslet zejména vzhledem k proměnlivosti venkovních světelných podmínek a počasí - střídání ročních období a podmínek (mlha, déšť atd.). Alternativou by tak mohla být jakási intarzie filmového jazyka v kontextu horizontu Prahy.
Hašení 2117
Hašení 2350
