Napiš svůj příběh, zachyť svou vzpomínku! Na internetu jsem četl: Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, senior, zachyť svou vzpomínku, „KNIHA MÉHO ŽIVOTA“. Tyto útržky vyjmuté ze článku se spojily v můj malý příběh. Byl jsem právě v rozpuku, když jsem začal jezdit na čundr. Abych nebyl anonymní, tak přesně na Sázavu do Chřenovic. Můj starší brácha hrál v nějaké bítové kapele. A mladší sestra? Ta byla snad andělem již od doby, co navštěvovala mateřskou školu.
HVĚZDA DISKOTÉKY BÉĎA JEŽÁK byl neskutečně unavený. Život se mu jevil jako směšný přelud, jehož hodnoty, jsou-li vůbec jaké, lze jen těžko vysledovat. Rocková hudba ho začínala nudit, právě tak jako obdivné chichotání patnáctiletých buchet. Tento způsob seberealizace mu přestával vyhovovat, a snad právě proto si lehl na kuchyňský gauč v botách. Což ovšem jeho sestru Marcelu donutilo k vřískavým projevům nesouhlasu.
Prožíval jsem roky svobodného života. Při bloumání Prahou jsem si zakoupil právě vyšlou knížku Miloslava Švandrlíka „Krvavý Bill a viola. Tu jsem vozil na čundr ve futrálu od houslí spolu s dalšími potřebami pro tento druh života. V zimě jsem ve špičatých botách s vysokým kramflekem a proužkovaných ponožkách obcházel nedělní odpolední čaje. V týdnu jsme mívali setkání „Na rybárně“, dnes za rohem Tančícího domu, a nebo „U Fleků“ při topinkách s pivem za 2,20 Kč. Jen toto nebyla moje životní náplň. Ještě jsem se učil elektrikářem u Chirany a po vyučení jsem s parťákem jezdil po Středočeském kraji opravovat rentgeny. Jak jste si jistě pomysleli, i na těchto služebních cestách mě provázela výše jmenovaná kniha. Tento náročný život byl však narušen povolávacím rozkazem do Ruzyně. Odtud nás po setmění odvezli neznámo kam. Taky jsme byli zvědaví, kde to jsme. Ale o tom až za chvilku. Ráno jsme nastoupili do půl těla na rozcvičku. My v kanadách a „On“ ve sportovních teplácích a v teniskách. Vyběhl s námi za barák na malé atletické hřiště. Bylo menší, mělo okruh asi jen 250-300 metrů. Dráha neudržovaná, ale přesto mi bylo jako ptáčeti, které se dostalo na svobodu, anebo když koníkovi se dostane k nozdrům čerstvý svěží větřík. Nadechl jsem se a po boku našeho pádícího vedoucího jsem začal rozhovor. Teda jen dotazy. Co je to tady za armádu? Vedlejší běžec mě omrkl, něco zachrčel a zrychlil. Taky jsem přidal a zeptal se ho, jaké to tu je? Všiml jsem si opět malého zrychlení. Jak běhu, tak i sípavého dechu. Když jsem se spoluběžce ptal, kde že to vlastně jsme, koutkem oka jsem zahlédl, že z nováčků běžím už jen já a u cílové rovinky stojí hlouček starších vojáků - teda mazáků. Něco pokřikovali a můj soused nasadil sprint. Srovnal jsem s ním krok a s dotazem, jestli takto budeme běhat každý den, jsem ho předběhl. Byli jsme na cílové rovince, kde byli pokřikující diváci, a lety zažitý zvyk taky udělal své. Já jsem vám asi zapomněl říci, že jsem závodně běhal. A dobře, dá se říci, že hodně dobře, no, dost hodně dobře. A jak to tak v životě bývá, byli tací, co mi fandili, ale i ti, co mě v lásce moc neměli. Jo a víte, kde jsme vojákovali??? V lese u Staré Boleslavi. Kousek od staré zastávky U Čtyř kamenů.
Za několik dní jsem byl předvolán před velitele kasáren. Se špatně utajovaným úsměvem se mě zeptal, co se děje na rozcvičkách? Řekl jsem, že nic zvláštního. Že trošku běháme a potom si zacvičíme. Že je to pro mě teda šok, i když jsem zvyklý z práce brzo a rychle vstávat, ale pak ještě pochrupávat v tramvaji. Že to ale tak asi musí dnes být, že už jsem si trošku zvykl, a tak ještě během rozcvičky podřimuji. Velitel byl asi nastydlý. Měl záchvat kašle a bodejť by ne, stál u pootevřeného okna a díval se na takzvaný buzerplac. Potom se mě zeptal na moje předvojenská léta. Vzpomněl jsem si na literárního Béďu a vyzradil jsem na sebe jen klady mého života. Jako že jsem pracoval ve dne i v noci pro blaho nemocných a ve volných chvílích že jsem trošku vesloval a zúčastňoval se pražských primátorek a taky běhal, až jsem si vyběhal ve starším dorostu dva československé rekordy ve štafetách. Že jsem taky začal běhat i za první ligu, jenže mě zaskočila ta vojna. Zamlčel jsem nějaké to pivo, čundr a náhodnou návštěvu takzvané „čtyřky“ v Bartolomějské. Následně jsem se dozvěděl, že za týden bude u nás v kasárnách „sportovní den velitele,“ kde budou i přidružená kasárna. Mělo jich být dost, byla jako prstýnek na obranu Prahy proti leteckému útoku. A že jestli bych zkusil reprezentovat naše kasárna? Kývl jsem. No co, Dukla Praha mě nechtěla. Dodnes nevím, jestli jsem běhal pomalu anebo kvůli různým posudkům. Na sportovním dnu velitele jsem povyhrával vše od 100 metrů do jednoho kilometru. Delší tratě jsem nechával „zátopkovským“ typům. Co jsem získal? Po přijímači vždy po službě vycházku, abych mohl docházet do sportovního klubu „Houštka.“ Vedle stadionu byla Univerzita Karlova z Prahy – dívčí ubytovna pro učitelky. Joj, učitelky! Dívky krásné a půvabné, ale přeci jen učitelky, takže jsem se raději věnoval tréninku a potom večernímu setkání nejen se spolusportovci, ale i s obyvateli z Brandýsa. Krásná dvě léta. No a jak vojna skončila? Při loučení již v civilních šatech mi velitel oznámil, že jsem byl jediný voják, kterému věřil. Můj životní kamarád se oženil s dívkou ze Staré Boleslavi, se kterou dva roky chodil, a já jsem se dostal díky sportu a pochopení velitele až na armádní přebory ČR do
Brna, kde jsem potkal ženu svého srdce. Ne Brňačku, ale Jihlavačku, která mi je oporou až do dnešních dnů. No, už to bude skoro 50 let. Ještě mi dovolte malou vzpomínku. Takhle jsme vyrazili mimo povolený okruh do obce HLAVENEC. Tam nebyl problém se dostat. Řidiči autobusů o nás věděli a šli nám na ruku, takže nám lesním vojákům i na zamávání stavěli. Nazpět v noci byla cesta trošku složitější. Po silnici nebylo moc bezpečno vzhledem k zakázanému okruhu i vojenským hlídkám, a tak zbývala jen zkratka lesem. A tady v ten den zabodoval již zmíněný kamarád, co má ženu ze Staré Boleslavi. „Kluci, tady to znám jako své boty. Musíme jít podle měsíce průsekem.“ Načež trošku zapadl, a tak se vrátil se slovy, že je tam potůček a je třeba ho přeskočit. Poodstoupil, rozběhl se a odrazil. Žbluňk – několik sprostých slov a vrátili jsme se na silnici. Dál již netřeba psát. Druhý den jsme si schválně vzali obchůzku kolem ohradníku a nedočkavě jsme spěchali k onomu nočnímu nedorozumění. Průsek lesem tam byl, ale končil u lesního jezírka o průměru asi 10 metrů, které bylo zarostlé žabincem. Na břehu pošlapaná tráva i mech a doprostřed jezírka ještě tím žabincem neuzavřená cesta. Konec příběhu. Jestli bude „Polabská vrba“ ještě v příštích letech, je možné, že nějaké utajené zážitky se dostanou na světlo boží, třeba i o jeptiškách. P.S. Přečetl jsem mnoho a mnoho knih. Některé dvakrát či vícekrát. A kniha mého života? Jsou dvě. Dříve „Krvavý Bill a viola“. A dnes? Teda před desítkou let jsem dostal malou knížečku „Vyznání Vysočině“ od Františka Bukvaje. Někdo s sebou nosí plyšáka a někde jsem četl, že naši vojáci v zahraničních misích fasují bible. Já když jedu na nějaký den mimo domov, teda mimo Vysočinu, kde už mnoho let žiji, beru si onu knížečku s sebou. To stačí, o dalších tajných láskách už ani slovo. I tak jsem prozradil dost.