Mýtus
Zuzana Svobodová
MYTHOS • vyprávění, příběh – otázka pravdy, m. je první podobou pravdy • svět člověka jak je (v m. důležitější než proč je) • m. harmonizuje (slaďuje) vztah člověka a světa, připomínka znovu-rozvržení řádu světa: KOSMOS (x CHAOS / ne-řád) • jiné pojetí: „pravdy a mýty...“
MYTHOS KAI PISTIS mýtus a víra/důvěra • • • • •
m. se opírá o důvěru, je samozřejmý tento „náš“ svět stvořen, založen hierofanie, theofanie – Universum, kosmogonie Axis mundi, „pevný bod“, „Střed“, Bét-el, posvátná Hora odpovědi před otázkami: „Je tomu tak, protože je řečeno, že je tomu tak“ – prohlašují Eskymáci na důkaz náležitého základu jejich posvátné historie. • m. souvisí s ontologií – hovoří o tom, co se skutečně stalo, co se projevilo, co participuje na Bytí. • každá doba má své otázky, na které se neptá
Čas in illo tempore • běžné časové trvání x posvátný Čas • posvátný Čas „neplyne“ – vratný, zpřítomněný mytický Pračas, posvěcen bohy, tajemný • čas svátku, ab origine, in illo tempore, kruhový čas, věčná mytická přítomnost (x dějinná přítomnost – profánní). Mýtus věčného návratu. • schopnost zastavit historický čas • Čas původní – objevil se „najednou“, před stvořením nebylo času • svět/země/KOSMOS – rok (jazyk domorodců S Ameriky: minul svět / rok)
Templum a tempus Etymologická příbuznost: • templum – prostorový aspekt • tempus – časový aspekt Kosmogonie zahrnuje stvoření Světa a Času – exemplární (mýtus – exemplum) model „tvoření“. Hřích: zapomnění modelu / imitatio dei Desakralizovaný čas ústí v prchavé trvání a končí smrtí.
Příklad kosmického mýtu Babylónie: Enuma eliš – „Když nahoře nebe nemělo /ještě/ jméno a dole pevnina neměla /ještě/ jméno...“ báseň o Stvoření – konec 2. tis. př. Kr. Trojice prvních/nejvyšších bohů: Anu – vládce nebes, Enlil – vládce země a hor, Enki – vládce vod Marduk „zářící světlem“, „sluneční telátko“ – syn Enkiho – poráží obludu Tiámat (ze slané vody, ne-úroda), jejímu muži (Kingu) vezme desky osudu, získává moc nad světem. Marduk tvoří z rozsekaného těla Tiámat svět a první lidi z bahna a krve Kingua. Nový rok – reaktualizace kosmogonie, kdy nejvyšší projev moci bohů, čistý, nový Čas – terapeutický účinek (očištění, obnovení, nový začátek, nové zrození, nová existence)
Epos o Gilgamešovi mýtus zpracován Sumery ve 3. tis. př. Kr. Gilgameš – král Uruku (Erech v Bibli) na březích Eufratu, ze 2/3 bůh, pyšný, despotický, bohové jej chtějí napravit – nechávají stvořit divokého muže – Enkidu, sveden prostitutkou, odmítán zvířaty (je méně „zvířecí“). Gilg. a Enkidu – nejprve boj, pak přátelství, přemohou Chuvavu (Chumbabu). Bohyně Ištar svádí G., je odmítnuta, potrestání: Enkidu onemocní, umírá, povodeň (6 dnů a 7 nocí, Utanapištim – loď, nesmrtelnost, rostlina vracející mládí ve studni, G. získává, ale had mu ji na zpáteční cestě ukradne,... Nesmrtelnost není údělem člověka.
Překročení / rozpad mýtu • • • • • •
• • •
nedostačuje neharmonizuje neodpovídá při zpochybnění světa zlomil se kůl (pilíř, sloup Universa, universalis columna) spojující zemi a nebe – „konec Světa“, návrat k Chaosu CHAOS: Drak, (mořská) Obluda, Had – bez-tvarost, ne-projevenost, Temnota, Smrt když se pravda stává tíží „otřesová událost“ (Hegel: soumrak) údiv, zrod otázky
Počátek filosofie?
Zuzana Svobodová
Kdy? • Aristotelés: až tehdy, když utišena vnější potřeba a lidé měli volný čas (poprvé u kněží v Egyptě) • u bohatých obchodníků v bohatém městě (Milétos – „perla Iónie“, přelom 7. a 6. st. př. Kr. – v dnešním Turecku) • Prozíravost (Thalés): první předpověď zatmění Slunce: 25. 5. 585 př. Kr. • Neboj se, člověče, není osudu! Pokus o novou iniciaci lidství. • Hegel: „Odvaha k pravdě, víra v moc ducha, toť první podmínka filosofie.“ • Když nejde již o věci, ale o podstatu věcí: „Co to je, co je?“
Kde počátek? • Odkud všechno pochází? Co je principem? Co je pralátka všeho? • jednotný princip: božství, které vládne ve věcech („vše je plné bohů“) • praoceán – z něj se vydělila země. Voda je pralátka. „Vše je voda.“ Styx. • Fysis jako celek → fysikové, filosofové přírody
„ Milétská škola“ • Thalés: HYDOR, FYSIS • Anaximandros (570 př. Kr.) – gnómón ve Spartě, teoretická (theoria) pozorování v próze (Nietzsche: šlo o prvního filosofického spisovatele starověku). APEIRON – princip v neomezenosti, neustálá, tvůrčí síla, nepomíjivé, čas sám. Prabytí: neurčité, aby vznikání nepřestalo. Co už jednou vzniklo (to určité / ohraničené / jasné/konečné), zanikne/pomíjí/historické. Vznik a zánik. Zánik: trest a pokání za vinu; umírání – odpykávání viny. Vina: trvání na své existenci na úkor – usilování přes stanovenou míru: Svět je velkým bojem o bytí. Trvající zabraňuje přicházejícímu. • Anaximenés (540 př. Kr.) – APEIROS AÉR; kvalita a kvantita
Nejstarší doba evropské vědy • 7. a 6. st. př. Kr. • Pythagoras (572-494 př. Kr.) ze Samu, utekl do j Itálie (Krotón, dnes Cotrone), zde filosofickonáboženský kruh, „pythagorovský spolek“ – mystéria, upravený orfismus, metempsychósis, dualismus: sóma séma. K očištění: pěstování spořádaného, spravedlivého života – životospráva, askeze. „pythagorovské mlčení“ (5 let, „vůl na jazyku“), „noční poslouchání“ – autos efá. Společný majetek – stolování, recitace (Homéra), hudba, cvičení. Na konci dne: sebereflexe. Později: mathématikové, akúsmatikové (náboženské rozjímání, číselná mystika). • Harmonie (příčné propojení – vor), Filolaos (5. st. př. Kr.): kosmos – vesmír, uspořádaný celek, první: země se pohybuje v kruhu. • Hudba sfér • Číslo základem všeho (tedy: omezené). Neomezené je nesmyslné a nerozumné.
Politizující teologie • Xenofanés z Kolofónu (cca 569-470 př. Kr.) – putující bard: filosofické zpěvy u krbů mocných, kritik antropomorfních představ bohů. Není ateistou. Snaží se čelit perskému panasiatismu změnou polyteistických kultů v účinnou panhelenizační myšlenku – politická snaha. • 7 vlastností Xenofanova boha: jeden, největší, odlišný, cele všudypřítomný vnímáním i myšlením, spočívající – nehýbající se, není jen duch, ale má podobu koule.
Politizující teologie Xenofanés: „Jeden je bůh mezi bohy a lidmi největší, který smrtelníkům ni tělem ni myslí podoben není. Celý on vidí a celý též myslí a celý též slyší, na témže místě stále on zůstává, aniž se pohne; nijak mu nesluší, aby snad přecházel tam nebo onam. Beze vší námahy všechno on koná myšlenkou ducha.“ (Zl. B 23-26)
Filosof poustevník • Hérakleitos z Efesu (540-480 př. Kr.) aristokrat, opovrhuje majetkem i davem. * * * „sytost rodí hybris/mnohost“ Světový proces je trvajícím aktem hybris. Bůh vidí svět v rozporné harmonii x omezený čl vidí nespravedlnost, rozpor, utrpení. „plačící/plačtivý/temný filosof“ (pomluvy) antiteze: pyros, vliv perského kultu, logos; v souvztažnosti protikladů se zviditelňuje hluboká jednota. „Neviditelná harmonie je silnější než viditelná.“ Zákon přechodu protikladů, vystřídání jejich moci: „Ze všeho se stává jedno a z jednoho všechno.“ Lidé jsou jako spící (je úkolem filosofů je probudit), s logem, s nímž neustále zacházejí, žijí v rozštěpenosti.
Filosof poustevník • Hérakleitos: věčné vznikání. Dialektické myšlení. běžné mínění x vhled – logos „Duši je vlastní logos“ = filosofie poprvé hledí na nitro člověka. „Prozkoumal jsem sám sebe.“ „Fysis se ráda skrývá.“ „Celý svět je oheň, který plane a uhasíná, ... ve věčném koloběhu.“ „Panta rei“ (Vše proudí/plyne) – Vše postupuje a nic netrvá. „... z neshodného je nejkrásnější harmonie“: Harmonie = Aréus (válka, boj) + Afrodita (krása, láska) „... boj je všem společný, právo je sporem.“ „vše se děje podle sporu a nutnosti.“
Filosof poustevník Anaxagorás z Klazomen říká, že cílem života je nazření a z toho plynoucí svoboda; Hérakleitos z Efesu však, že zalíbení (nebo: uspokojení). Kléméns Alexandrijský, Stromata II,130 (Hérakleitos A 21)
Od starších přebírá myšlenku: vševládného Osudu (ř. moira, heimarmené) Nutnosti (ř. ananké) – logos a předává dál – stoikům: fatum (l. osud) Hérakleitos: Pythagoras jako praotec všech podvodníků pěstujících polymathii (mnohoučenost, všeznalectví). Sokratés: abych porozuměl Hérakleitovi, potřeboval bych délského potápěče. Hegel: Hérakleitos je pravý počátek filosofie. Nietzsche: Hérakleitos nikdy nezestárne. Dále viz fysis.cz
„Elejská škola“ • j Itálie (Hylea – dnes Velia, zal. po r. 545 př. Kr. – řečtí kolonisté, perská invaze) • Parmenidés (cca 540-470 př. Kr.) – cesty (?Egypt, Athény – dialog s mladým Sokratem), možná učitelem Xenofanés (P. ale: nenábožensky) Bytí jest a nebytí není, bytí nemá vzniku ani zániku, je věčné, stálé, neměnné, spojité, nepřetržité, homogenní, neporušené, nedělitelné, jedno (to hen), podobající se okrouhlé kouli. (zl. B8) Jedno zůstává, zatímco mnohé se mění. „otec racionalismu“ – cesta smyslového poznání je cesta většiny smrtelníků, doporučuje: rozumové poznání. Úkolem čl: otevřít se pravdě, která se sama zjevuje.
„Elejská škola“ • Zenón (cca 490-430 př. Kr.) aporie (bezradnost, nesnáz): půlení (A-B): Stadion - „Nelze projít nekonečným počtem (míst) nebo se dotknout nekonečného počtu v konečném čase“ (A 25), Achilleus a želva, Letící šíp stojí: „Pohybující se nepohybuje ani na tom místě, kde je, ani na tom, kde není“ (B 4) . „Je-li místo, v čem bude? Vždyť vše, co je, je v něčem, a co je v něčem, je též v (nějakém) místě. Bude tedy místo v místě, a to jde do nekonečna. Není tedy místa.“ (A 24). Důkazy sporem proti mnohosti, pohybu, času, prostoru; upřednostnění racionality před zkušeností, zakoušením skutečnosti. Klíč k pohybu hledal v klidu, pojmu, ohraničení. Více než o pohyb jde o povahu geometrického kontinua. Vyhrocen rozdíl mezi smyslovým a rozumovým poznáním, nabízejí jednoznačně formální řešení: skutečnost není zkušenost, ale myšlené objekty. Křižovatka v dějinách myšlení: dále linie k Platónovi, nebo k sofistům a Démokritovi (atomismus, „smějící se filosof“)
