Mládí do roku 1946 a život na vesnici

Květoslava  Havelková,  rozena  7.  dubna  1926,  zemřela  9.  září 2015 ve věku 89 let    Disclaimer1 :  Celý  rozhovor  je  editovaný  a  je   v  něm  užito  trochu  vlastní  básnické  licence,  aby  věty  dávaly   smysl  a  rozhovor  působil  jako  logický  celek,  který  na  sebe  navazuje.  Místy  z  něj  může  být  znát,  že   se  ne  vždy  jedná  o  vlastní  babiččina  slova.  Babička  hodně  skákala  v  čase  i  tématu  a  různě  vzpomínala  na  různé  věci,  proto  jsem  tomu  přepis  upravil. Zároveň se omlouvám za oříznuté fotografie.   

Mládí  do  roku  1946  a  život  na  vesnici  Ahoj  babi.  Z  kraje  bych  se  rád  zeptal  na  tvou  ­  tedy  naši  ­  rodinu.  Jistě  si  pamatuješ  na  své rodiče, ale pamatuješ si i své dědečky a babičky? Viděla jsi někdy?  Viděla jsem je, ale zemřeli, když jsem byla ještě malá. To mi mohlo být tak pět let.  Dědeček  byl  stolařem,  pracoval  v  dílnách v Moravském Krumlově. A babička byla v domácnosti  v  Dobřínsku,  tam  jsme  měli  malé  pole.  Babička  byla  hluchá,  říkalo  se,  že  jí  někdo  vystřelil  u  ucha  a  praskl  jí  bubínek.  Chvíli  před  smrtí  navíc  oslepla.  Dle  mého  měla cukrovku, ale to nikdo  neví. Neexistovalo, aby se k něčemu zavolal doktor.    A co dělali tví rodiče? Máma a táta.  Tatínek  Jan  Chvátal byl kolářem, v Dobřínsku měl malou dílnu na domku.2 Když  se vyučil, 20 let   vandroval   po  světě  a  ženil  se  až ve 44 letech. Po světě chodil obvykle pěšky. Vydal se  z Vídně,  půl roku někde pracoval jako nádeník a pak šel dál. Takto došel až do Berlína.    Většinou  pobýval   v  Německu,  ale  cestoval  i  po  dílnách  v  Maďarsku   nebo  Itálii  ­  díky  tomu   se  naučil  velmi  dobře  německy,  maďarsky  a  italsky.  Asi  nejvíce  se  naučil  na  letadlech,  protože   většina součátek byla v té době dřevěných. Když bylo letadle hotové, tak ho nechali si i zalétat.    A máma?  Maminka  Zdeňka  Vybíralová  byla  o  18  let  mladší.  Když  se  tatínek  vrátil  z  vandru  zpátky  do  Dobřínska,  bydlela  hned vedle a nakonec  si ji vzal. Stejně jako babička pracovala v domácnosti. 

1

 Slovo disclaimer se běžně do češtiny nepřekládá, nejlepší překlad je pravděpodobně “vyvinění se” nebo  “zbavení se odpovědnosti za”  2  Babička hodně používala pojem “na domku” nebo “domkaři”. Domkaři byl pojem hojně užíváný za  Rakouska­Uherska pro poddané vlastnící domek. Podle velikosti polnosti se rozlišovali na sedláky, rolníky a  domkaře, kde právě domkaři patřili k nejméně majetné vrstvě (ale stále výše než nádeníci, služky, atp.) 

Bylo  nás  pět   dětí  a maminka se vyjma nás starala o pole. Bylo to spíš takové menší políčko, jen  pár měřic.3    Z  pěti  dětí  jsem  byla  já  nejstarší.  Máňa  žije  dnes  v  Praze,  Vlasta  byla  učitelkou  a  zemřela  v  Brně.  Poslední  sestra  je  Zdena  Habrmanová.  Měli  jsme  ještě  bratra  ­  Jeníka  a  ten  zemřel   na  tetanus v 10 letech. Tehdy žádné očkování proti tetanu neexistovalo.    Jací to byli rodiče? Byl táta přísný?  Tatínek  nemusel  být  přísný  ­  ten  věděl  všechno  hned,  jak  se  na  nás  podíval.  Ale  od  maminky  jsme co chvíli nějaký ten pohlavek slízli. Od tatínka nikdy, tatínek byl hodný.    Kam jsi chodila do školy?  Na  vesnicích  byla  škola  do  páté  třídy.  Do  vyšších  tříd  se  pak  chodilo  do  Krumlova,  do  tzv.  měšťanky,  to  bylo  4km  od  Dobřínska,  co  jsme  každý  den  šlapali  pěšky.  V  měšťance  jsme  do  jedné  měli  školu,  do  dvou  bylo  volno  a  do  třech  byla  nepovinná  němčina.  Do  ní  jsem  musela  jediná chodit.  To  jsem  netušila,  jak  mi to přijde vhod později. Když nás zabrali, němčina byla povinná a já byla  už o dva roky napřed. A všichni ode mne opisovali.    Jak to vypadalo doma? Jak vypadala taková domácnost?  Dům byl jen světnice a kuchyň a tam nás bydlelo osm.  Na  dvoře  jsme  měli  čtyři  prasata.  Dvě  jsme  vždy  prodali  a  dvě  zabili.  Dále  jsme   měli  kačeny,  husy,  králíky,  slepice  a  dvě  kozy. Kozí mléko ale nikdo nechtěli pít, tak  jsme ho dávali prasatům  a  kupovali  litr  od  sousedů,  kteří  měli  kravku. Když maminka ale zadělala na buchty s tím kozím,  to se mi zvedal žaludek.    Měli jste husy, kačeny … ty jste pak zabili a snědli?  Něco  jsme  prodávali.  Třeba  kůzlata  se  prodávali  na  trhu  v  Ivančicích,   to  je  10  km  daleko.  Maminka  mě  uvázala  do  plachty  kůzle,  sobě  dvě  a  šli  jsme.  To  jsi měl vidět, jaké to bylo šlapat  ve 14 letech s houpajícím kůzletem do Ivančic.    Nic  jako  obchod  v  Dobřínsku  nebyl.  Brambory  jsme  si  vypěstovali  a  chléb  jsme  pekli  z   žitné  mouky  ­  obyčejně jeden pecen  za týden. A to byl pecen, to by jeden ztuhl. Pro ten jsem jezdila s  trakačem, ve 14 letech bych ho sama neunesla. Ale byl to moc dobrej chleba.    Co jste dělali v době, které se dnes říká volný čas?  Třeba  jsme  se  chodili  koupat  do  rybníku,  místního  hasičáku.  Dopoledne  tam  byly  husy  a  kačeny,   odpoledne  tam  byly  děti  a  večer  tam   byli   dospělí.  A  někdy  se  tam  plavili  i   koně.  Bez  problému se to tam všechno vykoupalo, ale nikdy se tam neobjevila žádná infekce.   

3

 Měřice je jednotka používaná taktéž za R­U, pár měřic odpovídá rozloze přibližně 1ha. 

V  zimě  ten  rybník  zamrzal.  Tatínek  nám  jednou  koupil  brusle  na  klíček.  To byla taková zvláštní  brusle, do které jsi vsunul boty a klíčkem to utáhl. A my se sestrou  jsme měly brusle dohromady,  každá jednu brusli a druhou nohou jsme se odrážely.    Jak  jsi  vycházela  ze  sourozenci?  Měli  jste  dobrý  vztah?  V  zásadě  ano,  ale  jsou  věci,  které  mě  štvaly.  Zvlášť  nejmladší  sestra  Zdena  ­  jak  jsem  se  oblíkla  a  chtěla  někam  jít,  už  stála  u  dveří  a  maminka  povídá:  “Nikam  nepůjdeš  nebo  si  ji  musíš  vzít.”  Já   bych  jí  bývala  zfackovala.  Nic  jí  neušlo,  s  jakým  klukem  jsem  promluvila, hned to věděla.    S  druhou  sestrou  ­  Máňou  ­  to  jsme  byly  jak  jedna.  Napřed  mi   nadávala,  že  po  mě  musela  všechno  nosit, i  ty  prošoupané  boty.  Později už mne přerostla a to už  se  jí mohlo kupovat vlastní oblečení.    Musím se zeptat. Co kluci? :­)  Za  klukama  se  většinou  chodilo  na  tancovačky  a  na  myslivecké  nebo  hasičské  plesy.  Během  války  byly  samozřejmě  tancovačky  zakázané,  takže  jsme  vzali  starý gramofon do stodoly a trdlačili ve stodole.    Mě  se  líbil  jeden  kluk,  Vašek  Gregorůj  se  jmenoval.  A  povídal,  že  by  chtěl  se  mnou  chodit,  ale  vzít si  mě nemože. On měl totiž ještě sourozence a tak  musel  vyženit  peníze,  aby  je  mohl  vyplatit.  Lidé  se  běžně  brali,  aby  se  spojily  třeba  dvě  pole  vedle sebe.    Později,  to  už  mě  bylo  tak  20,  jsem  chodila  s  jedním  klukem,  sedlákem.  Tatínek  mi  říkal:  “Děvče, co tam budeš dělat? Tam budeš jen na dřinu.”  S  ním  jsme  se  poměrně  hádali,  i  o  politice.  Ostatní  z  vesnice  se  smáli na náš účet, jak jsme se  dohadovali. S ním jsem moc dlouho nevydržela.    Řekni  mi ještě něco víc o Dobřínsku. Oba jsme viděli seriál “Bylo nás  pět”. Byla to taková  ­  neřknu­li  ­  idyla?  Byly  sousedské  vztahy  přátelské  nebo  naopak  existovala  nějaká   revalita?  I  tak,  i  tak.  Nejvíc  mě  štvali  Lidovci  ­   to  byli  agrágárníci,  sedláci.  Starosta  a  všichni  nejbohatší  byli  v  předsednictvu  a  chodili  s  nosem  nahoru.  Jak  přišli  k  moci   komunisté,  ze  všech  byli  najednou komunisti. Ráno šli do kostela, potom strčili kancionál do kapsy a šli do hospody.    Komunisté se ve vesnici objevili jak? 

Komunisté  byly  většinou  domkaři  a  ti,  co  nejvíc  pracovali.  Táta  chodil  často  hrát  do  hospody  karty.  ­  taroky. I farář tam chodil mastit karty.  Tatínek mu vždycky říkával: “Kdyby nebyl farářem,  tak byl komunistou.” ​ *babička se usmívá*    Na začátku jsi říkala, že babička mohla mít cukrovku. Neměli jste doktora?  V  Krumlově  doktor  byl.  Ale  to  BYL  jeden  doktor.  Přesně  věděl,   kdy  je  kde  zabijačka  a tak vždy  přišel  a  zeptal  se:  “Nepotřebujete  něco?  Mám  tady  nový  prášky,  jestli   chcete.”  A  každej  mu  nabalil vejslužku domů. V Krumlově měl vilu, v ní udírnu a tam si ty klobásky udil.    Pamatuji  si,  jak se jednou koupal u nás v rybníku a u břehu byly cementové schody. Jak po nich  šel,  uklouzlo  mu  to  a  upadl  na  záda.  Jak  já   tehdy  byla  šťastná,  že  se  takhle  namlátil.  ​ *babička  se směje*    Co auta? Měl někdo auto?  Na  celé  vesnici  bylo  jediné  auto,  to  měl  velkostatkář.  To  byla  taková  malá  bugatka  a  později  pořídil ještě hadraplán (Velorex, pozn.).  Ti  měli  úplně  všechno,  ale  měli  jen  jedinou  dceru.  Ta  se  mohla  do  měšťanky   vozit  na  saních  ­  my   šlapali  v  závějích a oni si to frčeli kolem. Dcera jim pak umřela na tuberu a my si pak říkali, k  čemu jim to bohatství nakonec bylo, když jim jediná dcera umřela.    Dá se říct, že jste byli chudí?  Martin  (můj  bratranec,  pozn.)  vždycky  říkával:  “Vykládej,  jak  jste  byli  chudí.”  A  já  mu   odpověděla:  “My  jsme  nebyli   chudí,  jen  jsme  neměli  peníze.”  Tatínek  si   napsal  účty  a  mě  pak  poslal obejít sousedy vybrat peníze.  Já  to  obešla  a  nedostala  ani  korunu.  Jeden  řekl:  “Až  prodám  prasátka.”,  druhý  zas,  že  nám  obdělá na poli, třetí, že tatínkovi doveze z lesa dřevo.    Nebyli  jsme  chudá  rodina,  jen  jsme  často  neměli  peníze.  Tatínek  ale  dbal  na  kvalitu.  Maminka  kupovala  boty  obvykle  za   19  korun   a  tatínek  jednou  přinesl  za  39.  Maminka  z  něj  málem  vyrostla.  Nebo  jsem  měla  kabát  a  ten  mě  byl  krátký.  A  10cm  plyše  na  prodloužení  stál 10 korun, to bylo  tehdy velká suma.    Takže jej maminka nakonec nekoupila?  Maminka ne, ale tatínek jej koupil. ​ *babička se usmívá*   

  Hořní řada, zleva: Kudláček Josef, Julie (babiččina sestřenice), Zdeňka + Josef Havelkovi (dědův bratr s manželkou), Máňa Králová  (prateta), svědek Štefl Josef (dědův přítel), prateta Vlasta Hrazdirová, další čtyři se nepodařilo určit (pravděpodobně známí z  Dobřínska); dolní řada zleva: Antonín + Anna Havelkovi (dědův otec + matka), otcova sestra (nejsme si zcela jistí, matné vzpomínky  říkají, že zemřela když jí bylo 20), Květa+Antonín Havelkovi (babička+děda), Františka+Jan Chvátalovi (rodiče babičky), dámu  vpravo a malé děti se nepodařilo určit 

Světové události a druhá světová válka    Rád  bych  se  tě  zeptal  na  světové  události,  o  kterých  si  nejsem   jist,  jak  moc  na  vesnici  dolehly. Ve roce 1929 přišla Velká hospodářská krize …  O  té  slyšet  bylo,  přišlo  parcelování.  Velkostatky  krachovaly  a  pole  se  odkupovaly  místními.  Tatínek  byl  velmi  angažovaný  sociální   demokrat.  Když  došlo  na  parcelování,  on hlasitě bojoval  za to, aby pole dostala jeho strana. Jinak by všechno shrábli ostatní sedláci.    V  roce  1933  vyhrává  německé  volby  nacistická  strana  NSDAP a o pět let později přichází  mnichovská zrada. Jak jste to tehdy vnímali?  V  roce  1933 jsme nic nevěděli, o výhře nacistů v Německu se na vesnici nemluvilo. V roce 1938  jsme  patřili  k  pásmu,  které  bylo  zabrané.  Dobřínsko  se  přejmenovalo  na  Dobschau  a  Krumlov  na  Mährisch  Kromau.  My  jsme  byli  hned  u  hranic  a  když  jsme   chodili  na  pole,  museli  jsme  se  prokazovat propustkou.    Jednou  jsem  jako  obvykle  šla  na  naše  pole  osekávat  řepu.  Na  hranicích  stál  německý  voják  a  jak  byl  netrpělivý,  na  nic  nečekal  a  sáhl  mi do brašny. V té brašně  jsem měla srp a samozřejmě  

se  ošklivě  pořezal.  To   mne  ztuhla  krev  v  žilách,  jak  řval  bolestí  …  ani  nechci  domýšlet,   co  se  mohlo stát.    Zůstali v Dobřínsku nějací vojáci po vyhlášení úplné okupace?   Němci   nás  zabrali  a zas odešli, jen v  Krumlově zůstala malá posádka. Válka nás na vesnici  tolik  nezasáhla.  Až  ke  konci  války  u  nás probíhaly přestřelky, my se schovali do sklepa a  každý dům  schytal  nějakou  tu  kulku.  Jak  začali  Němci  prohrávat,  tak  nás  pustili.  Tlačili  je  Rusové   a  Dobřínsko s Krumlovem jim dělalo na frontě špici.    Jednou jsi říkala, že do vesnice přišli partyzáni.  Ti  chodili  hlavně  v  noci  a  do  velkostatků.  To  byl  slyšet  kvik   prasat  přes  celou  vesnici,  jak  je  zabíjeli. Partizání ale byli vnímáni spíš přátelsky, hodně lidí z vesnice jim pomáhalo.    Pak přišla ruská fronta ­ byli u vás nějací Rusové?  Byli  u  nás.  U  nás  naproti  bydleli  nějací  Němcovi  a  jejich  otec  pěstoval  a  rouboval  mladé  stromky.  Když  přijeli,  tak  mu  to  všechno  seřezali  a  maskovali  jimi  tanky.  Pan  Němec  byl  úplně  nepříčetný, málem se tam s Rusama pozabíjeli.    Rusové  byli  ...  hodně  divocí.  Mám  pocit,  že  snad  ani  neuměli číst. U nás na dvoře měli kuchyň,  někde sebrali nějaké ovce a naházeli je do našeho kotle.  Já  tehdy  dostala  za  úkol  přešívat  důstojníkům  takové  bílé  pruhy,  co  měli  pod  límcem.  Doma  jsme  neměli  náprstek,  takže  jsem  měla  ruce  úplně   děravý.  Ale dlouho u nás Rusové nebyli.    Znala jsi i nějaké židy?  V  Krumlově  byli  Židi,  jejich  dcera  Erna  Glicmanová  se  mnou  chodila do školy. Všechny obchody na náměstí byly jejich. To  byli  opravdu  praví   obchodníci.   To  jsi  byl  na  odchodu,  už  jsi  zavíral  dveře  a  oni   stále  prodávali:  “Ještě  vám  ukážu  toto,  podívejte  se  na  to,  třeba  se  vám  to  zalíbí.”  Trochu  mi  připomínali  Poláky  ­   ti  měli  sotva  dvě  kravaty  v  průjezdu  a  s  tím obchodovali.​  *babička se směje*    Pak je deportovali a jediná Erna se vrátila.    Mluvila jsi s ní po válce?  Viděla  jsem  jí  pak  na  tancovačce,  přišla  na  ní  oholená  do  hola.  Já  už  s  ní  nemluvila,  bylo  mi  to  hloupé,  protože  se  jí  vyptávali snad úplně všichni, na to, co se stalo. 

Život po roce 1946  V roce 1946 vyhráli volby komunisté a v roce 1948 přichází vítězný únor. Zaznamenali jste  na vesnici vůbec nějaký převrat?  O  takové  věci  jsem  se  moc  nezajímala,  ale  strany  si  to hlídaly. Těch bylo jen pár, já si pamatuji  jen lidovce ­ agrágárníky, komunisty, sociální demokraty a socialisty. A to bylo všechno.4    Říkala jsi, že tvůj táta byl sociální demokrat …  To  ano.  Každej  se  bil  za  tu  svoji  stranu, aby pole nevyžrali jen sedláci nebo ti druzí. Ale  i přesto   to  byl takový klidný, vyrovnaný život na té vesnici. To bylo všechno tak samozřejmé ­ já si vůbec  nemyslela, že by se dalo žít jinak.    Co se dělo po válce s tebou?  Ve  14  letech  jsem  skončila  měšťanku  a  nic  dalšího  jsem  pak  už  nestudovala.  Sestry odešly na  studia  a  já  odešla  do  Brna.  Tam  jsem  pracovala  jako  sanitární  sestra  v  nemocnici  u  sv.  Anny.  Po  válce  nikdo  neměl žádné pořádné vzdělání, tak nabírali skoro každého. Pamatuji si, jak jsme  tehdy čárkovali spotřebu penicilinu, po válce se vyvažoval zlatem.    Sestra  Vlasta  studovala  pajdák  na  tzv. chudinský list. Druhá sestra Máňa šla  do Prahy pracovat  na ministerstvo vnitra. Tam byl nábor na … SNBáci a tak.5    Proč jsi nakonec opustila Dobřínsko?  Ve  48’  začala  vznikat  JZD  a  hospodaření  se  změnilo.  Maminka  chodila  aktivně  agitovat.6  Holátko7  byl  poslední  ve  Vémyslicích,  co  vstoupil  do  družstva.  A jak si to pak chválil … měl dvě  pole, asi 70 měřic. Družstvo tehdy dobře prosperovalo, takže z něj měl hodně naturálií i peněz.    Tvůj manžel, můj děda, se jmenoval tuším Tonda. Jak jste se potkali?  S  Tondou  jsme  se  potkali  až  v  Brně,  v  47’  na  tancovačce  a  v  49’  už  jsme  měli  prvního  syna  ­  Jirku.   Tonda  byl  povoláním  strojní  záměčník   ­  napřed  pracoval  ve  Vaňkovce  a  následně  v  Kuřimi.  Taky  hrával  na  pozoun.  Moc  hezky  se  oblékal  a  jezdil  hrát  po  republice  ­  většinou  do  Mariánských  lázní  nebo  do  Luhačovic  na  kolonády.  Ale  jak  byl  štramák,  byl  taky  hodně  na  ženské.  Já  šla  s  dětmi  do  Dobřínska  dělat  na  pole  a  on  si  na  kolonádě nabalil nějakou dámu a  jezdil tam s ní po okolí.  4

 Opravdu ve volbách 46’ kandidovali ve volbách jen tyto čtyři strany. Více jich nebylo.   Babička se tady trochu zarazila a nepovažoval jsem za vhodné se vyptávat na detaily. Pokud je mi známo  (a z rozhovoru to nepřímo vyplývá), tak byla politickou orientací komunistka až do skonání svých dnů.  Konfrontace s nepříjemnými věcmi tehdejší doby (StB, atp.) by byla logická otázka, ale nechtěl jsem vést  konfrontační diskusi, proto jsem na tyto otázky neptal.  6  Myslím, že tato nevinná poznámka dobře vykresluje ​ zeitgeist ​ ­ ducha doby. I přesto, že tatínek byl sociální  demokrat, po válce se věci vnímali docela jinak a maminka chodila agitovat za komunisty.  7  Babiččín dlouholetý kamarád z dětství, který s ní bydlel v domově. Zemřel minulý rok.  5

Vždycky  mě  říkal:  “Až  mě  to  přestane  bavit,  tak  toho  nechám.”  To  bylo  takové jeho opakované  zaklínadlo.    Pamatuji si, že jednou jsem šla otřít prach z jeho nástrojů. Otevřela jsem housle  a tam byl dopis.  Samozřejmě jsem ho přečetla.  Té ženské  jsem odepsala, že  je ženatý a že spolu již dlouho žijeme. Když pak za ní přijel, tak  ho  vyhodila. Když přijel zpátky, tak mi vynadal, že jsem v dopise udělala chybu.  Já se ptám: “Jakou chybu?”  A on, že jsem tam zapomněla čárku. ​ *babička se směje*    Děcka   jak  vystudovaly,  tak  mi  říkaly:  “Nenech  se  takto  využívat.”  Jenom  jsem  na  něj  prala  a  vařila  a  on  si  jezdil.   V  76’  jsme  se  rozvedli  a  šest  týdnů na to umřel na rakovinu. Představ si to,  já  s  ním  žila  25  roků  a  on  si  dovolil  takto  umřít.  A  já  pak  po  něm  nemám  vdovský  důchod.  *babička se opět směje*    Jak se měl rád, napsal si dokonce vlastní parte i s tím, komu všemu se má poslat. 

  Jakou jste měli svatbu? Bohatou? 

Tonda  nechtěl  mít  svatbu  na  vesnici.   Všechno  dovezli  naši  do  Brna:  Sádla,  zabijačky,  kopu  buchet. A vdávala jsem se u jeho rodičů v Židenicích, to mě bylo 24.    To  nikdá  nemůžeš  vědět  co  je  dobrý  a  co ne. Jak ti to ten život naškatulkuje. Já věřím na osud.  Co  má  být,  to  bude   a  tomu  člověk  neuteče.  Já   musela  až  do  Židenic  na  hřbitov  se  takhle  domlátit.8    Co dovolené? Jezdili jste někam?  U  moře  jsem  nikdy  nebyla  a  letadlem  jsem  nikdy  neletěla.  Jinak  jsme  jezdili  na  výlety  díky  Tondově práci ­ Berlín, Lipsko, Drážďany. Nejvíce jsme projezdili Česko.   Jednou  jsme  jeli  do  Luhačovic  a  to  mi  ukazoval,  kde byl s tou druhou ženskou a do jaké putyky  ji zavedl.  To ti řeknu, ve mě to samozřejmě vřelo, ale nenechala jsem to znát. Vlastně jsem se mu smála ­  kolikrát  se  přiznal,  co  mu  ta  druhá  všechno  vyčetla,  jak  není  vůbec  galantní,  že  ji  třeba  nechal  nést tašku.    Byli jste spíš chudší nebo bohatší rodina?  To  byl  takový jiný život, všechno bylo samozřejmé.9 Já do  dnes nevím, kolik on vydělával. Dával  mi  rodinné  přídavky  a  něco  málo  z  platu.  Když  jsem  jela  na  návštěvu  domů,  tak  naši  měli  v  družstvě víc jednotek. Díky tomu jsem dostala třeba kýbl sádla.    Hodně  jsem  vařila  ­  dva  plechy  buchet,  bábovku   ke  snídani,  večeře.  Pavel  (můj   otec,  pozn.)  doučoval  jednu   svou  kamarádku,  dceru  řezníka  a  ona  mi  říkala:  “Já si vás  nedovedu představit  jinde než u sporáku.” A také jsem hodně pletla.    Co se dělo potom, co jste se rozvedli?  Tatínek  taktéž  umřel  a  maminka  nechtěla  zůstat  sama  v  Dobřínsku,  šla   jsem  jí  tedy  půl  roku  opatrovat.  A  až  umřela  maminka,  vzala  si  dům  Vlasta a obydlela  horní patro. To  jsem tam ještě  jezdila.    S  Vlastou  jste  měli  dobrý  vztah.   Ale  se  svou  nejmladší  sestrou,  se  Zdenou,  jste  až   tak  dobrý vztah neměli, že?  Vlastu  jsem  navštěvovala  často.  Ale  se Zdenou to je pravda. Za těch 18 roků mě přišla navštívit  jednou.    Zdena  byla  taková  …  chodila  neustále  s  nosem  nahoru  a  říkala:  “Já  jsem  studovaná,  já  jsem   někdo.”  Svoji  dceru  Hanku  pak  dala  do  Dobřínska  a  naši  ji  opatrovali. Říkala, že musí studovat   a chodit do práce, že by na to sama nestačila.  8

 Babička ošklivě spadla při okopávání hrobu a od té doby byla upoutaná na vozík.   Babičky jsem se nejednou snažil zeptat na jejich životní poměry, ale získal jsem pocit, jakoby to pro ni  nebylo vůbec důležité, jakoby to vůbec nevnímala. Nějaké peníze měli, s těmi vyžili a nad něčím “navíc”  vůbec nepřemýšlela. Myslím, že z dnešního pohledu je toto vnímání velmi těžko pochopitelné a opět to  vnímám jako demonstrativní vykreslení ducha doby v určitých vrstvách (je to však pouze moje intepretace).  9

  Jednou  jsem  jí  navštívila,   protože  byla  nemocná  se  slinivkou.  Požádala  mne,  abych  jí  umyla  zem.  Jen  jsem  dala hadr na smeták už začala: “To takhle nemůžeš, to musíš kleknout na zem a   všechny ty rohy vytřít.”   Řekla  jsem  jí,  jak   je  na  tom  moje  srdce  a  že  to  není  jednoduché.   A  ona  říká:  “Soused  je  taky  nemocný se srdcem a dělá na zahradě. To musíš zvládnout taky.”    Pojďme   se  vrátit  o  kousek  zpátky.  Co  tvé   děti?   Jaký  byl  strejda  Jirka,  teta  Zdena  nebo  táta, když vyrůstali?  Zdena  byla  víc  takový   klukovský  typ.  Např.   si  vyrovnala  hezky  skříň,  ale  jen  vepředu  ­  vzadu  měla  vždycky  čurbes.  Nebo  jí  teta  Máňa  donesla  takové  krásné  silonové  šaty.  S  klukama  lezli  do  zvěrolékařské  školy  a  dívali  tam  se  z  oken  na  zvířata.  Ona   si  vzala  ty  silonové   šaty  a  bílé  podkolenky. Tos měl vidět, jak ty šatečky vypadaly, když se vrátila.    Děti  jsem  živila  a  šatila,  oni  šli  pak  studovat  a  na  brigádách  si  vydělávali  na   studijní  knihy.  Ty   byly poměrně drahé. Pavel s Jirkou šli na VŠ a Zdena dělala obchodní školu.    Když  ses  pak  rozvedla  s  Tondou,  tak  jsi  pak  neuvažovala,  že  by  sis  našla   dalšího  manžela?  Ale  kdepak.   Já  jsem  si   vždycky  říkala  vždycky:  Chlap  mě  bude  vyčítat,  že  děckám  koupím  nějaký pomeranč nebo něco.10 Toho jsem měla za celý život dost. 

10

 Tuto poznámku jsem příliš nepochopil, ale připadá mi poměrně ikonická ­ na jaké absurdity si člověk  vzpomene, když vzpomíná nebo nějak zpětně hodnotí vztah. Opět jsem nechtěl babičku příliš konfrontovat,  proto jsem se dále nevyptával.